zákon č. 30/2024 Sb.

K § 1 (předmět úpravy)

Vymezuje se předmět právní úpravy, kterým je v první řadě úprava pojištění odpovědnosti. Jedná se o právní normu, ve které se prolínají jak veřejnoprávní, tak i soukromoprávní prvky. Vzhledem k tomu, že je tato oblast obecně upravena právem EU, konkrétně směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2009/103/ES ze dne 16. září 2009 o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontrole povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění (kodifikované znění), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/2118 (dále jen „směrnice“), a navazujícími přímo použitelnými předpisy EU, zapracovává zákon tyto příslušné předpisy Evropské unie. Jednou z výjimek z pojištění odpovědnosti, kterou umožňuje uvedená právní úprava EU, je pojištění pořadatele motoristického závodu nebo motoristické soutěže. V reakci na tuto výjimku tak zákon upravuje v § 8 základní podmínky pro tento typ pojištění. Jednou z podmínek funkčnosti daného pojištění je existence subjektu plnícího funkci národní kanceláře pojistitelů podle doporučení č. 5 Podvýboru pro silniční dopravu Výboru vnitrozemské dopravy Evropské hospodářské komise Organizace spojených národů ze dne 25. ledna 1949. K té patří působnost v rámci zelenokaretního systému, se kterým je spojeno i členství v Radě kanceláří. S ohledem na některé povinnosti stanovené členským státům uvedenou směrnicí, jako např. vytvoření informačního centra, garančního fondu nebo kompenzačního orgánu pro případ insolvence pojišťovny, byla zákonem č. 168/1999 Sb. zřízena Česká kancelář pojistitelů (dále jen „Kancelář“). Tento zákon proto v návaznosti na předchozí právní úpravu upravuje také právní postavení, organizaci a předmět činnosti Kanceláře. Pro plnění úkolů jí svěřených vytváří tato Kancelář fondy, jejichž účel tvorby, způsob financování a podmínky pro poskytování plnění z nich upravuje tento zákon.

K § 2 (vozidlo a jeho provoz)

Na rozdíl od stávající právní úpravy navrhovaný zákon nepoužívá katalog definic jednotlivých pojmů, ale tyto pojmy definuje pro účely zákona v jeho samotném textu. K odstavcům 1 až 3 K jednomu z nejzákladnějších pojmů patří pojem „vozidlo“, jehož definice je implementací čl. 1 bodu 1 směrnice. Nabytím účinnosti navrhované právní úpravy dojde oproti současnosti k rozšíření rozsahu typů vozidel podléhajících povinnému pojištění odpovědnosti z jejich provozu, které se tak bude vztahovat na všechna motorová vozidla s deklarovanou maximální konstrukční rychlostí vyšší než 25 km/h a také na vozidla s deklarovanou maximální konstrukční rychlostí vyšší než 14 km/h, pokud jejich provozní hmotnost bude vyšší než 25 kg. Pojem maximální konstrukční rychlosti právní řád používá např. pro účely členění vozidel. V podstatě jde o rychlost, kterou výrobce vozidla stanoví jako nejvyšší rychlost, s jakou může být vozidlo používáno v provozu. Termín hmotnosti je v různých variantách používán v právní úpravě týkající se technických podmínek schvalování a provozu vozidel. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/858 v příloze I v bodě 3.6.2 uvádí, že do hmotnosti vozidla v provozním stavu musí být započtena hmotnost zařízení namontovaného ve vozidle k uložení nákladu (např. nádrž, karoserie apod.), k manipulaci s nákladem (např. jeřáb, zdviž apod.) a k zajištění nákladu (např. zařízení k upevnění nákladu). Hmotnost zařízení, které není použito pro uvedené účely (např. kompresor, naviják, generátor elektrického proudu, vysílací zařízení apod.), se pro výpočet podle vzorců uvedených v bodě 3.6.1 do uvedené hodnoty nezahrnuje.

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 168/2013 týkající se schvalování dvoukolových nebo tříkolových vozidel a čtyřkolek a dozoru nad trhem s těmito vozidly v čl. 5 bodech 1 a 2 uvádí, že hmotnost v provozním stavu se u vozidel kategorie L stanoví zjištěním hmotnosti nenaloženého vozidla připraveného k normálnímu použití a připočtením hmotnosti:

a) kapalin;

b) standardního zařízení podle specifikací výrobce;

c) „paliva“ v palivových nádržích naplněných na nejméně 90 % kapacity. Pro účely tohoto písmene:

i) pokud je vozidlo poháněno „kapalným palivem“, je toto palivo považováno za „palivo“, nebo

ii) pokud je vozidlo poháněno kapalnou „směsí palivo/olej“:

- jsou-li palivo pro pohon vozidla a mazací olej smíchány předem, považuje se tato směs za „palivo“,

- jsou-li palivo pro pohon vozidla a mazací olej uskladněny odděleně, považuje se za „palivo“ pouze „palivo“ pohánějící vozidlo, nebo

iii) pokud je vozidlo poháněno plynným palivem, zkapalnělým plynným palivem nebo stlačeným vzduchem, může být hmotnost „paliva“ v nádržích s plynným palivem stanovena na 0 kg;

d) připočtením hmotnosti karoserie, kabiny, dveří;

e) připočtením hmotnosti zasklení, spojovacího zařízení, náhradního kola nebo náhradních kol a hmotnosti nástrojů. 2. Od hmotnosti v provozním stavu se u vozidel kategorie L odečte hmotnost:

a) řidiče (75 kg) a cestujícího (65 kg);

b) strojů nebo zařízení instalovaných na nákladní plošině;

c) pohonných baterií v případě vozidla s hybridním nebo plně elektrickým pohonem;

d) systému s plynným palivem a hmotnosti nádrží na plynné palivo v případě vozidla s jednopalivovou, dvoupalivovou nebo vícepalivovou technologií, a

e) nádrží na stlačený vzduch v případě pohonu na předem stlačený vzduch. Provozní hmotnost upravuje § 4 odst. 3 písm. i) zákona č. 56/2001 Sb., podle něhož se v registru silničních vozidel u silničního vozidla uvádí největší technicky přípustná hmotnost, největší povolená hmotnost a provozní hmotnost silničního motorového vozidla a největší technicky přípustná hmotnost na nápravu a největší povolená hmotnost na nápravu. Definice hmotnosti v provozním stavu je pak obsahem § 2 písm. o) vyhlášky č. 341/3014 Sb., podle něhož se hmotností v provozním stavu rozumí 1. u motorových vozidel: hmotnost vozidla, jehož palivová nádrž se naplní alespoň na 90 % svého objemu, včetně hmotnosti řidiče, paliva a kapalin, vybaveného standardním vybavením podle specifikací výrobce, a jsou-li součástí vybavení, i hmotnost karosérie, kabiny, spojovacího zařízení a náhradního kola, jakož i nářadí, 2. v případě přípojného vozidla: hmotnost vozidla, včetně paliva a kapalin, vybaveného standardním vybavením podle specifikací výrobce, a jsou-li součástí vybavení, i hmotnost karosérie, dalšího spojovacího zařízení a náhradního kola a nářadí. Jedná se o údaj stanovený při schvalování technické způsobilosti vozidla, který se podle přílohy č. 8 vyhlášky č. 343/2014 Sb. zapisuje do technického průkazu vozidla. Tento údaj je také podle dosavadní právní úpravy údajem předávaným Ministerstvem dopravy Kanceláři [§ 15 odst. 12 písm. h) stávajícího zákona]. Současně s těmito podmínkami platí, že musí jít o motorová vozidla s výhradně mechanickým pohonem, tedy dopravní prostředky vybavené motorem jako zdrojem pohybu, který výhradně prostřednictvím kola a osy zabezpečuje jeho přímočarý lineární pohyb, avšak s vyloučením vozidel pohybujících se po kolejích. Reaguje se tak na současný trend rozvoje mikromobility, kdy se k dopravě na kratší vzdálenosti a rekreaci využívá vozidel do hmotnosti 500 kg většinou s elektrickým pohonem. Z definice vozidla se tak vylučují drážní vozidla a vozidla, která se pohybují s použitím lidské nebo zvířecí síly, anebo vznášedla. V případě dopravních prostředků vybavených pomocným motorkem je výhradní mechanický pohon chápán tak, že pohyb dopravního prostředku je zajišťován pouze pomocí motoru, nikoli současnou kombinací např. lidské síly a síly elektromotoru, jako je tomu u elektrokol. Avšak vozidla klasifikovaná jako moped, i když nejsou poháněna výhradně mechanickou silou, ale kombinací motoru a lidské síly, jsou vozidly, u nichž musí být plněna povinnost pojištění odpovědnosti. Mopedem se obvykle rozumí dopravní prostředek, kde už je pohon lidskou silou spíše nouzový a základem je pohon motorový, naopak, u motokola je základním pohonem lidská síla a motor jen jako výpomoc. Tomu odpovídá robustnější a těžší stavba mopedu, u něhož jsou neoddělitelnou součástí převodovky kliky s pedály. Na rozdíl od motocyklu, u motokola zůstává možnost pohybu pouze šlapáním. Právní úprava EU (čl. 4 a příloha I nařízení 168/2013/EU) dělí lehká dvoukolová vozidla do těchto kategorií:

- L1e- A označovaná jako motokolo nebo také s elektrickým pohonem jako Pedelec (pedal electric cycle),

- L1e- B označovaná jako dvoukolový moped nebo také s elektrickým pohonem jako s Pedelec (speed Pedelec). Lehká dvoukolová motorová vozidla kategorie L1e mají:

- délku ≤ 4 000 mm

- šířku ≤ 1 000 mm

- výšku ≤ 2 500 mm

- dvě kola a pohon některým typem motoru

- zdvihový objem motoru ≤ 50 cm3, pokud je součástí pohonné konfigurace vozidla zážehový motor,

- maximální konstrukční rychlost ≤ 45 km/h

- maximální trvalý jmenovitý nebo netto výkon ≤ 4 000 W

- maximální hmotnost = maximální technicky přípustná hmotnost podle údaje výrobce Lehká dvoukolová motorová vozidla kategorie L1e-A mají:

- kola určená ke šlapání vybavená pomocným pohonem, jehož hlavním účelem je pomoc při šlapání,

- pomocný pohon je vyřazen z činnosti, když vozidlo dosáhne rychlosti ≤ 25 km/h,

- maximální trvalý jmenovitý nebo netto výkon ≤ 1 000 W,

- tříkolová nebo čtyřkolová motokola splňující doplňková kritéria pro zařazení do výše uvedených podkategorií považují za technicky rovnocenná dvoukolovým vozidlům kategorie L1e-A Lehká dvoukolová motorová vozidla kategorie L1e-B jsou ostatní vozidla spadající do kategorie L1e. E-bike nevyužívá asistenci při šlapání a elektromotor je ovládán páčkou, případně vůbec není vybaven šlapkami. Elektrická koloběžka je jednostopý dopravní prostředek sloužící k individuální osobní dopravě podobný běžným koloběžkám, vybavený elektrickým pohonem a akumulátorem. V případě překročení kritérií stanovených pro vozidlo podle návrhu zákona bude podléhat povinnému pojištění odpovědnosti. Stejně tak jako jiná vozidla typu segway, zahradní traktůrky či motorová golfová vozítka, pracovní stroje nebo průmyslová zařízení schopná samostatného přemístění, sněžné skútry anebo rolby. Samozřejmě, z pojištění odpovědnosti budou kryty újmy, resp. újmy způsobené provozem těchto vozidel, pokud v době jejich vzniku plnila funkci dopravního prostředku. Pokud není k vozidlu výrobcem vydán technický průkaz, pak podle § 79 odst. 3 zákona č. 56/2001 Sb. pro zvláštní vozidla nepodléhající registraci vozidel v registru silničních vozidel vydá výrobce technické osvědčení zvláštního vozidla. U ostatních výrobků, které by splnily definici motorového vozidla, se technické specifikace řídí pravidly stanovenými zákonem č. 90/2016 Sb. Technická data k elektrickému osobnímu transportéru typu segway, zahradní traktor, motorové golfové vozítko a podobným prostředkům uvádí jejich výrobce v dokumentaci, se kterou se kupují. Za vozidla se pro účely směrnice považují také vozidla určená k tažení motorovými vozidly. Jediným vozidlem, které by sice v souladu s definicí vozidla bylo vozidlem podle směrnice, ale je přímo z její působnosti vyjmuto, je invalidní vozík (čl. 1 bod 1 druhý pododstavec směrnice). V tom se přebírá dosavadní právní úprava [§ 2 písm. a) stávajícího zákona]. Vozidlem se rozumějí jakákoli vozidla spadající do uvedené definice, tedy i o vozidla, primárně neurčená k provozu na pozemních komunikacích. Podle zákona č. 56/2001 Sb. a jeho prováděcí vyhlášky č. 341/2014 Sb. je silniční vozidlo motorové nebo nemotorové vozidlo, které je vyrobené za účelem provozu na pozemních komunikacích pro přepravu osob, zvířat nebo věcí. Zvláštní vozidlo je vozidlo vyrobené k jiným účelům než k provozu na pozemních komunikacích, které může být při splnění podmínek stanovených tímto zákonem k provozu na pozemních komunikacích schváleno. Přípojné vozidlo je silniční nemotorové vozidlo určené k tažení jiným vozidlem, s nímž je spojeno do soupravy. Tažným vozidlem je motorové vozidlo spojené s přípojným vozidlem a za jízdní soupravu se považuje spojení tažného vozidla s jedním nebo s více přípojnými vozidly. Historickým vozidlem je vozidlo, které je zapsáno v registru historických a sportovních vozidel a kterému byl vydán průkaz historického vozidla. Sportovním vozidlem je vozidlo, které je zapsáno v registru historických a sportovních vozidel a kterému byl vydán průkaz sportovního vozidla. Silniční vozidla se rozdělují na tyto základní druhy:

a) motocykly,

b) osobní automobily,

c) autobusy,

d) nákladní automobily,

e) vozidla zvláštního určení a speciální vozidla,

f) přípojná vozidla,

g) ostatní silniční vozidla. Zvláštní vozidla se rozdělují na tyto základní druhy:

a) zemědělské nebo lesnické traktory a jejich přípojná vozidla,

b) pracovní stroje samojízdné,

c) pracovní stroje přípojné a výměnné tažené stroje,

d) nemotorové pracovní stroje nebo nemotorová vozidla tažená nebo tlačená pěšky jdoucí osobou,

e) vozíky pro invalidy s motorickým pohonem, pokud jejich šířka nebo délka přesahuje jeden metr, jejich konstrukční rychlost převyšuje 6 km.h-1 nebo jejich maximální přípustná hmotnost převyšuje 450 kg. Zvláštním vozidlem se rozumí i mobilní stroj, průmyslové zařízení schopné přepravy nebo vozidlo bez karoserie, ve kterých je zabudován spalovací motor. Z definice vozidla se pro účely navrhovaného zákona nepovažuje vozík pro invalidy, potahové vozidlo a nemotorové vozidlo tažené nebo tlačené pěší osobou, jízdní kolo a koloběžka, pokud nejsou schváleny jako druh vozidla motocykl. Podle bodu 4 preambule směrnice (EU) 2021/2118 jsou lehká elektrická vozidla, která nesplňují definici vozidla, z oblasti působnosti směrnice vyloučena, avšak to nebrání členským státům podřídit povinnému pojištění odpovědnosti i jiná motorová zařízení. Členské státy mohou stejně rozhodnout, pokud budou jejich občané poškozeni provozem takového motorového zařízení v jiném členském státě tam, kde se pro takové motorové zařízení nevyžaduje pojištění odpovědnosti, že tito poškození budou odškodněni orgánem pro odškodnění (garanční fond) místa jejich obvyklého bydliště. Tyto národní orgány členských států pak mají možnost uzavřít vzájemnou dohodu o způsobech spolupráce v takových situacích. Další výrazné změny týkající se teritoria užití vozidla jako dopravního prostředku vyplývají z definice provozu vozidla. Lehká elektrická vozidla, na která se nevztahuje definice pojmu „vozidlo“, by měla být z oblasti působnosti směrnice 2009/103/ES vyňata. Z toho plyne, že by se mělo jednat o vozidla kategorie L, kam se podle čl. 4 nařízení 168/2013/EU řadí dvoukolová, tříkolová a čtyřkolová motorová vozidla rozdělená do kategorií podle tohoto článku a přílohy I, včetně motokol, dvoukolových a tříkolových mopedů, dvoukolových a tříkolových motocyklů, motocyklů s postranním vozíkem, lehkých a těžkých silničních čtyřkolek a lehkých a těžkých quadrimobilů. Pokud se jedná o lehká vozidla kategorie L, pak podle přílohy I k tomuto nařízení spadají do této kategorie vozidla označovaná jako kategorie L1e. Ta se člení na dvě podkategorie, kterými jsou motokola, označovaná jako podkategorie L1e-A, a mopedy, označované jako podkategorie L1e-B. Na rozdíl od citovaného bodu 4 preambule směrnice (EU) 2021/2118 v definici vozidla uvádí, že se za vozidlo považuje jakékoli motorové vozidlo výhradně s mechanickým pohonem pro pohyb po zemi, nikoli však po kolejích. Z toho nijak neplyne, že by se za vozidlo nemělo považovat pouze lehké elektrické vozidlo. Výluka tak zahrnuje všechna vozidla, která kombinují mechanický pohon s jiným druhem pohonu. Bod 3 preambule směrnice (EU) 2021/2118 v této souvislosti zmiňuje, že některá vozidla jsou poháněna výhradně elektrickým motorem a některá pomocným zařízením. Tento rozdíl by měl být při definování významu pojmu „vozidlo“ zohledněn. K tomu bod 6 preambule směrnice (EU) 2021/2118 uvádí, že některá motorová vozidla jsou menší, a proto je méně pravděpodobné, že způsobí závažnou újmu na zdraví nebo věcnou škodu než v případě jiných vozidel. Jejich zahrnutí do oblasti působnosti směrnice 2009/103/ES by bylo nepřiměřené a zřejmě dočasné. Jejich zahrnutí by také ohrozilo zavádění novějších vozidel, jako jsou elektrická jízdní kola, která nejsou poháněna výhradně mechanickým pohonem, a odrazovalo by od inovací. V souladu se zásadami subsidiarity a proporcionality by se proto požadavky na úrovni Unie měly vztahovat pouze na ta vozidla, jež jsou takto vymezena ve směrnici 2009/103/ES. V případě mopedů je použit nejen elektrický motor a v řadě případů jejich konstrukce umožňuje použití lidské síly jako pomocného zdroje pohybu. Aby nedošlo ke snížení stávající ochrany poškozených, navrhuje se zavedení právní fikce, že za vozidlo s výhradně mechanickým pohonem se považuje i vozidlo kategorie moped (s příslušným odkazem na nařízení 2013/168/EU), avšak s výjimkou mopedů, u kterých stejně jako u motokol, jejich doplňkový motor plní pouze pomocnou funkci při šlapání. K odstavci 4 Novelizovaná směrnice obsahuje také definici provozu vozidla. Tím se rozumí jakékoli použití vozidla odpovídající jeho obvyklé funkci jako dopravního prostředku, a to bez ohledu na vlastnosti vozidla a bez ohledu na terén, ve kterém je vozidlo provozováno, a na to, zda vozidlo stojí, nebo je v pohybu. Toto obecné vymezení provozu nijak nezasahuje do jeho vymezení podle tuzemské judikatury pro účely náhrady újmy způsobené provozem dopravních prostředků. Podle ní je motorové vozidlo v provozu nejen tehdy, když se pohybuje, ale i tehdy, když sice stojí, ale jeho motor je v chodu. Provozem motorového vozidla je i příprava k jízdě a bezprostřední úkony po ukončení jízdy, stejně jako úkony potřebné k údržbě vozidla. Již samo uvedení motoru do chodu patří k provozu motorového vozidla bez ohledu na to, zda se vozidlo uvede do pohybu či ne, zda stálo na cestě, případně na jiném veřejnosti přístupném prostranství, nebo ještě v garáži, a uvedl-li jeho motor do chodu sám provozovatel nebo jeho zaměstnanec. Mezi okolnosti mající původ v provozu patří i nedostatky nebo vady materiálu, i nerozpoznatelné. Motorové vozidlo je v provozu i tehdy, jestliže v důsledku selhání řidiče vytvoří překážku pro ostatní účastníky provozu (i provozu jiného druhu), která pro ně představuje bezprostřední nebezpečí kolize, a to bez ohledu na skutečnost, zda je v okamžiku škodné události v chodu motor takového vozidla nebo zda se vozidlo stalo bezprostředně před škodnou událostí nepojízdným a z jakých důvodů. Selháním řidiče se rozumí jakékoli volní i mimovolní chování, jež je v příčinné souvislosti se vznikem újmy, od úmyslného jednání (sebevražedný pokus, útok vozidlem, záměrné poškození vozidla), přes nedbalostní jednání (běžné nehody způsobené porušením pravidel silničního provozu), až po nezaviněná jednání (nezvládnutí složité dopravní situace, zdravotní indispozice).

K § 3 (obvyklé stanoviště vozidla)

Definice obvyklého stanoviště vozidla vychází z čl. 1 bodu 4 novelizované směrnice, přičemž body 4 a 5 preambule směrnice 2009/103/ES uvádějí, že důvodem zavedení této definice je snaha vyloučit možnost nesprávného výkladu směrnice. Pro usnadnění získání pojistného krytí pro vozidla s dočasnými poznávacími značkami by vymezení území, na kterém má vozidlo obvyklé stanoviště, mělo odkazovat na území státu, jehož poznávací značku vozidlo má, bez ohledu na to, zda je uvedená poznávací značka trvalá nebo dočasná. Při současném dodržování obecného kritéria poznávací značky pro určení území, na kterém má vozidlo obvyklé stanoviště, je také žádoucí, aby byly zvlášť upraveny nehody způsobené vozidly bez poznávací značky nebo s poznávací značkou, která neodpovídá nebo přestala odpovídat vozidlu. V takovém případě, a výlučně za účelem likvidace újmy, by území, na kterém má vozidlo obvyklé stanoviště, mělo být považováno za území, na kterém k nehodě došlo [viz § 3 odst. 1 písm. d) návrhu zákona]. V návaznosti na kritérium obvyklého stanoviště se v § 3 odst. 2 a 3 vymezují pojmy tuzemského a cizozemského vozidla.

K § 4 (národní kancelář pojistitelů)

Definice národní kanceláře pojistitelů vychází z čl. 1 bodu 3 novelizované směrnice. V České republice plní její funkce Česká kancelář pojistitelů, pro kterou návrh zákona v § 1 písm. c) zavádí legislativní zkratku „Kancelář“. Odvolávka na doporučení č. 5, přijaté dne 25. ledna 1949 Podvýborem pro silniční dopravu při Výboru pro vnitrozemskou dopravu Evropské hospodářské komise Organizace spojených národů, je zdůrazněna v bodě 3 preambule směrnice 2009/103/ES, kde se zmiňuje důležitost pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel pro evropské občany, ať již jsou pojištěnými osobami nebo poškozenými dopravní nehodou. Zástupci těchto národních kanceláří uzavřeli v květnu 1996 tzv. Jednotnou dohodu o zárukách. Národní kanceláře pojistitelů jsou součástí zelenokaretního systému usnadňujícího přeshraniční provoz vozidel v rámci Evropy. Hospodářská komise pro Evropu OSN v uvedeném doporučení zaslaném vládám členských států vyzývá, aby vyzvaly pojistitele pokrývající rizika odpovědnosti třetích stran v souvislosti s používáním vozidla k uzavření dohod o zavedení jednotných a praktických ustanovení, která umožní motoristické veřejnosti mít pojištění při vstupu do zemí, kde pojištění proti takovým rizikům je povinné. Účelem takto vytvořeného zelenokaretního systému je usnadnit mezinárodní dopravu motorových vozidel tím, že umožní splnění pojištění odpovědnosti za újmy způsobené třetími stranami na základě kritérií stanovených státem místa nehody a zaručí odškodnění poškozených v souladu s vnitrostátními zákony a předpisy tohoto státu. Dokladem o pojištění se stala mezinárodní karta pojištění motorových vozidel (zelená karta), která je oficiálně uznávána státy, které přijaly doporučení OSN, jako důkaz existence povinného pojištění odpovědnosti. Takto vytvořené národní kanceláře pojistitelů tvoří Radu kanceláří, která odpovídá za řízení a provoz systému zelených karet a v této souvislosti zabezpečuje, že členské Kanceláře jednají v plném souladu se Ženevskými doporučeními podle konsolidované rezoluce o usnadnění silniční dopravy z června 1984. Rada kanceláří, která byla založena v roce 1949, je v současné době vedena jako nezisková mezinárodní organizace podle belgického práva, jejíž stanovy jsou zveřejněny v belgickém Úředním věstníku (příloha ze dne 5. ledna 2009).

K § 5 (zelená karta)

Zelenou kartou se podle čl. 1 bodu 5 novelizované směrnice rozumí mezinárodní osvědčení o pojištění vydané jménem národní kanceláře pojistitelů v souladu s výše uvedeným doporučením č. 5. Na rozdíl od stávající právní úpravy se navrhuje ponechat její účel pouze jako mezinárodní osvědčení osvědčující skutečnost, že k vozidlu uvedenému v tomto osvědčení byla uzavřena smlouva o pojištění odpovědnosti nebo že náhradu újmy způsobené provozem tohoto vozidla garantuje příslušná národní kancelář pojistitelů. Pro prokazování pojištění odpovědnosti u tuzemských vozidel ztratí zelená karta svůj dosavadní účel, a to s ohledem na digitalizaci systému kontrol pojištění odpovědnosti opírající se o on- line formu přenosu dat o pojištění odpovědnosti mezi pojistiteli a Kanceláří. Navrhovaný zákon pojistiteli nebrání, zejména v případě vozidel nepodléhajících registraci, vydávat pojistníkům např. známky s kódem, jehož pomocí lze rychle ověřit existenci pojištění odpovědnosti. S touto praxí počítá i definice obvyklého stanoviště vozidla podle § 3 odst. 1 písm. b) návrhu zákona. V případě vozidel vyňatých z pojištění odpovědnosti podle § 7 odst. 1 písm. a) až d) návrhu zákona bude Ministerstvo vnitra a Ministerstvo obrany vydávat potvrzení o výjimce z pojištění odpovědnosti, které by mělo sloužit jako tuzemský doklad pro případ kontrol při provozu těchto silničních vozidel. Zelenou kartu vydají tato ministerstva na žádost provozovatele vozidla. Zelená karta tak bude sloužit pouze jako mezinárodní doklad o pojištění odpovědnosti. V případě hraničního pojištění (§ 9 návrhu zákona) musí zelenou kartu vydat Kancelář.

K § 6 (povinnost pojištění odpovědnosti)

Dosavadní právní úprava ukládá povinnost sjednat pojištění odpovědnosti vlastníkovi tuzemského vozidla (§ 3 odst. 2 věta první dosavadního zákona), ale jako přestupek postihuje provozování vozidla bez pojištění odpovědnosti, jehož se z povahy věci může dopustit pouze provozovatel. Negativní zkušenosti s touto právní úpravou, zejména při vyřizování přestupků, zániku pojištění nebo využití systému bonus/malus, jsou důvodem pro přenesení povinnosti zajistit pojištění odpovědnosti na provozovatele tuzemského vozidla. V případě registrovaného vozidla se navrhuje, aby tato povinnost trvala po aktivní dobu registrace vozidla, u ostatních vozidel po dobu, po kterou je vozidlo schopné provozu. Tím se zohledňuje rozsudek SDEU ve věci C-80/17 Juliana, podle něhož sjednání pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorového vozidla je povinné, pokud je dotyčné vozidlo stále v členském státě zaregistrováno a je provozuschopné, ale je výlučně z rozhodnutí svého vlastníka, který již nemá v úmyslu je řídit, zaparkováno na soukromém pozemku. Pojem „provozovatel vozidla“ používá právní řád v různých významech a lze se proto setkat s různými vymezeními tohoto pojmu v závislosti na jeho účelu. Na jedné straně existují definice, které vlastnost provozovatele vozidla konstitutivně spojují se stavem zapsaným v registru silničních vozidel [např. § 2 odst. 15 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, nebo § 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu]. Na druhé straně existují definice, které za rozhodující pro určení provozovatele vozidla považují skutečný právní nebo faktický stav (např. definice provozovatele pro účely ustanovení občanského zákoníku týkající se náhrady újmy způsobené provozem dopravních prostředků; tato definice sice není v občanském zákoníku uvedena výslovně, ale dovozuje ji ustálená soudní praxe i odborná literatura). Při řešení otázky, která z výše uvedených definic se má použít při výkladu pojmu provozovatele vozidla pro účely zákona upravujícího pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, je třeba vzít v úvahu, že tento institut úzce navazuje na právní úpravu náhrady újmy v občanském zákoníku. Je proto třeba vycházet z toho, jak je pojem „provozovatel vozidla“ chápán v ustanoveních občanského zákoníku týkajících se náhrady újmy způsobené provozem dopravních prostředků. Podle § 2927 odst. 1 věty první občanského zákoníku platí, že kdo provozuje dopravu, nahradí újmu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. Podle § 2927 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku má stejnou povinnost i jiný provozovatel vozidla, plavidla nebo letadla, ledaže je takový dopravní prostředek poháněn lidskou silou. Ustálená soudní praxe i odborná literatura se shodují v závěru, že provozovatelem vozidla podle § 2927 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku je ten, „kdo má právní a faktickou možnost dispozice s dopravním prostředkem“, tedy rozhoduje o tom, kdy, kde a za jakých podmínek bude vozidlo provozováno. Provozovatelem vozidla tak je zpravidla jeho vlastník, ale může jím být i osoba od vlastníka odlišná, kterou k provozování vozidla opravňuje dohoda mezi ní a vlastníkem. V takovém případě je pro určení provozovatele vozidla rozhodující obsah této dohody, resp. rozsah práv a povinností, které vlastník dohodou na tuto osobu přenesl. Dále panuje shoda, že pro postavení provozovatele vozidla je charakteristická určitá dlouhodobost, tedy je-li vozidlo krátkodobě pronajato nebo půjčeno, nájemce nebo vypůjčitel se provozovatelem vozidla nestává. Podle § 2930 občanského zákoníku platí, že nelze-li provozovatele dopravního prostředku určit, platí, že jím je vlastník dopravního prostředku. Formálně je tato domněnka sice formulována jako nevyvratitelná („platí“), ale tím, že je navázána na situaci, kdy nelze provozovatele vozidla určit, je ve skutečnosti vyvratitelná, protože se neuplatní, jestliže bude jako provozovatel určen někdo jiný. Nad rámec toho se navrhuje zavést vyvratitelnou domněnku, podle níž se má za to, že provozovatelem registrovaného vozidla je ten, kdo jím je pro účely zákona č. 56/2001 Sb. Tato domněnka tedy umožňuje spoléhat do určité míry na stav zapsaný v registru silničních vozidel. Stav zapsaný v registru silničních vozidel však vzhledem k vyvratitelné povaze domněnky představuje pouze určitou indicii o osobě provozovatele vozidla. Ten, kdo je v registru silničních vozidel zapsán jako vlastník nebo jako provozovatel odlišný od vlastníka, má možnost tvrdit a prokázat, že výše uvedené vlastnosti provozovatele vozidla, zejména dlouhodobou právní a faktickou možnost dispozice s vozidlem, má ve skutečnosti někdo jiný, i když není v registru silničních vozidel zapsán jako jeho vlastník nebo jako provozovatel odlišný od vlastníka. Podle § 2928 občanského zákoníku platí, že je-li dopravní prostředek v opravě, považuje se za jeho provozovatele osoba, která dopravní prostředek převzala k opravě. Z výkladu tohoto ustanovení plyne, že se tím pokrývá zejména újma způsobená při zkušební jízdě nebo při přípravě vozidla k opětovnému zapojení do provozu. Takovému provozovateli se povinnost pojištění neukládá. K vozidlu převzatému do opravy je zpravidla sjednáno pojištění odpovědnosti, které sjednal jeho běžný provozovatel před předáním vozidla do opravy. Takové pojištění potom pokrývá i případnou újmu způsobenou vozidlem v době jeho opravy, ale tato újma by neměla ovlivňovat škodný průběh běžného provozovatele, na což pamatuje § 16 odst. 2 písm. b) bod 1 návrhu zákona.

K § 7 (vozidla vyňatá z pojištění odpovědnosti)

Čl. 5 novelizované směrnice umožňuje členským státům odchýlit se od čl. 3, tedy od povinnosti pojištění odpovědnosti, pokud jde o určité fyzické nebo právnické osoby nebo pokud jde o určité typy vozidel nebo určitá vozidla, která mají zvláštní poznávací značku. Členský stát však musí zabezpečit, že bude vyplacena náhrada za jakoukoli újmu na zdraví způsobenou na jeho území a na území jiných členských států takovými vozidly. V bodech 10 a 11 preambule směrnice (EU) 2021/2118 v případě odchýlení se od povinnosti pojištění odpovědnosti u vozidel v majetku některých fyzických nebo právnických osob, veřejnoprávních nebo soukromoprávních požaduje po členském státu, aby určil orgán nebo subjekt pro odškodnění poškozených v důsledku nehod způsobených v jiném členském státě. Mělo by být zajištěno, že dojde k řádné náhradě újmy nejen poškozeným v důsledku nehod způsobených těmito vozidly v zahraničí, ale i poškozeným v důsledku nehod, které se staly ve stejném členském státě, ve kterém má vozidlo obvyklé stanoviště, bez ohledu na to, zda mají bydliště nebo sídlo na jeho území či nikoli. Navíc by členské státy měly zajistit, aby byl Komisi předán ke zveřejnění seznam osob, které jsou osvobozeny od povinného pojištění, a orgánů nebo subjektů pověřených náhradou újmy poškozeným v důsledku nehod způsobených těmito vozidly. V případě odchylky od povinnosti pojištění odpovědnosti u určitých typů vozidel nebo určitých vozidel, která mají zvláštní poznávací značku, mají ostatní členské státy právo při vstupu vozidla na jejich území požadovat platnou zelenou kartu nebo hraniční pojištění, aby se zajistila náhrada újmy poškozeným v důsledku případné újmy, kterou tato vozidla mohou na jejich území způsobit. Tato povinnost by však mohla být časem odstraněna, neboť novelizovaná směrnice nově zavádí možnost hraničních kontrol uvnitř EU bez zastavení vozidla, která by měla umožnit ověření, zda vozidla, která přejíždějí hranice, jsou kryta pojištěním. S ohledem na složitost zavedení tohoto způsobu kontroly v rámci mezinárodního provozu vozidel nelze v nejbližších letech počítat s jeho praktickou realizací. Náhrada újmy osobám poškozeným provozem těchto vozidel by měla být vyplácena orgánem pro odškodnění členského státu, ve kterém k nehodě došlo, neboť se na tato vozidla pohlíží jako na vozidla bez pojištění odpovědnosti. V případě platby poškozeným v důsledku dopravních nehod způsobených vozidly, na něž se vztahuje tato výjimka, vzniká orgánu pro odškodnění nárok vůči takovému orgánu členského státu, ve kterém má vozidlo obvyklé stanoviště. Vedle těchto odchylek novelizovaná směrnice umožnila členským státům další omezené odchylky od povinnosti pojištění odpovědnosti. Jednou z nich je provoz vozidel v oblastech, do kterých je omezen vstup neoprávněným osobám. Bod 7 preambule směrnice (EU) 2021/2118 v této souvislosti zmiňuje např. přístavy a letiště. Členský stát má také možnost nevyžadovat povinné pojištění odpovědnosti v případě provozu vozidel neurčených k užívání na veřejných pozemních komunikacích, např. stavební stroje, vrtací soupravy atp., anebo provozu vozidel, u kterých nedochází ke schvalování jako u vozidel silničních nebo zvláštních, ale prodávaných za podmínek upravených zákonem č. 90/2016 Sb. Členský stát musí ale zajistit, že osoby poškozené provozem těchto vozidel budou odškodněny.

To však nemusí platit v případech, kdy ke škodné události dojde na místě, které není přístupné veřejnosti z důvodu právního nebo fyzického omezení přístupu. Na tuto možnost danou směrnicí reaguje výjimka v § 7 odst. 1 písm. e) návrhu zákona, která z povinnosti pojištění odpovědnosti vylučuje jiná než registrovaná vozidla, která jsou provozována pouze v uzavřených prostorech nebo objektech. Uzavřenost je třeba v souladu se směrnicí chápat tak, že tyto prostory nebo objekty nejsou přístupné veřejnosti z důvodu právního nebo fyzického omezení přístupu. Jak zmiňuje bod 14 preambule směrnice (EU) 2021/2118, vnitrostátní právní předpisy mnoha členských států včetně České republiky spojují povinnost pojištění odpovědnosti s registrací vozidla, tj. toto pojištění musí existovat při aktivní registraci vozidla svědčící o užívání vozidla v provozu. Pojištění se tak nevyžaduje, pokud je vozidlo z registru trvale nebo dočasně vyřazeno, protože je například umístěno v muzeu, prochází opravou nebo z jiného důvodu není delší dobu používáno, například při sezónním užití. Tato odchylka je možná i v případě formálního vyřazení z provozu neregistrovaného vozidla za podmínky, že tato skutečnost byla oznámena příslušnému orgánu nebo byla přijata jiná ověřitelná fyzická opatření zabraňující jejich provozu (viz bod 15 preambule směrnice (EU) 2021/2118). I v takovém případě musí členský stát zajistit, že bude nahrazena újma způsobená provozem vozidla v době nekryté pojištěním odpovědnosti na území kteréhokoli členského státu. Spíše pro úplnost pak bod 13 preambule směrnice (EU) 2021/2118 zmiňuje, že během výroby a přepravy nemají vozidla dopravní funkci a nepoužije se na ně čl. 3 první pododstavec směrnice. K pokrytí újem by však mělo existovat pojištění odpovědnosti spojené s takovým podnikáním. S ohledem na výše uvedené možnosti odchylek podle čl. 5 novelizované směrnice a na současnou praxi se navrhuje tyto odchylky využít s výjimkou vozidel neschválených k provozu na pozemních komunikacích, neboť podle vyjádření Ministerstva dopravy schválením určitého typu vozidla k jeho provozu vzniká právo jeho užití na pozemních komunikacích. Případné újmy způsobené provozem vozidel vyňatých z pojištění odpovědnosti budou hrazeny státem, resp. příslušným ministerstvem, a v případech, kde tak stanoví zákon, z garančního fondu. Pokud bude újma hrazena z garančního fondu, má tento regres vůči odpovědným osobám. Výjimkou je provoz jiných než registrovaných vozidel, která jsou provozována pouze v uzavřených prostorech nebo objektech, kde garanční fond újmu nehradí. V případě složek integrovaného záchranného systému, vozidel provozovaných Bezpečnostní informační službou, Generální inspekcí bezpečnostních sborů, Úřadem pro zahraniční styky a informace, vozidel útvarů Policie České republiky pověřených vyšetřováním podle zákona upravujícího trestní řízení, vozidel provozovaných pověřenými celními orgány, které mají postavení policejního orgánu, a obce v případě vozidel provozovaných jednotkami sborů dobrovolných hasičů obce bude újmy způsobené provozem těchto vozidel nově hradit Ministerstvo vnitra [§ 33 odst. 1 písm. a) návrhu zákona]. To platí i pro vozidla Státních hmotných rezerv, o která se daná výjimka rozšiřuje. Výjimka se nevztahuje na všechna motorová vozidla, se kterými je oprávněna Správa hmotných rezerv hospodařit, ale pouze pro ta, která jsou zařazena do státních hmotných rezerv, a to do kategorie pohotovostních zásob, jejichž použití se předpokládá pouze po vyhlášení krizového stavu ve smyslu § 5 a 11 zákona č. 241/2000 Sb., resp. v souladu s § 4a až 4d zákona č. 97/1993 Sb. Tato vozidla nejsou běžně využívána v silničním provozu a jejich škodný průběh je téměř nulový. Újmy způsobené provozem vozidel Vojenského zpravodajství a provozem vozidel ozbrojených sil bude nově hradit Ministerstvo obrany [§ 33 odst. 1 písm. b) návrhu zákona], což je v souladu s § 43 odst. 5 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Vozidla provozovaná Vojenským zpravodajstvím je třeba uvést výslovně, protože Vojenské zpravodajství neprovozuje pouze vozidla ozbrojených sil. Pokud jde o vozidla ozbrojených sil, jsou jimi podle § 2 odst. 9 písm. a) zákona č. 219/1999 Sb. silniční motorová a přípojná vozidla a vojenská vozidla, která jsou evidována pod vojenskou poznávací značkou; určená silniční motorová a přípojná vozidla mohou být registrována pod státní poznávací značkou. Pokud jde o vojenská vozidla, tato nejsou, mimo plnění úkolů ozbrojených sil, schválena pro provoz na pozemních komunikacích. Motorová vozidla nakupovaná Ministerstvem obrany jsou po jejich převzetí do užívání Vojenskou policií zaevidována pod vojenskou poznávací značkou a stávají se tak vozidly ozbrojených sil. Vozidla ozbrojených sil provozuje Vojenské zpravodajství, Ministerstvo obrany i další složky ozbrojených sil tj. Hradní stráž a Vojenská kancelář prezidenta republiky. S ohledem na to, že i vozidla, která nejsou určena k provozu na veřejných pozemních komunikacích, je možné za určitých podmínek provozovat na takových komunikacích, např. § 25 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, umožňuje se takové užití komunikace za podmínky splnění povinnosti pojištění odpovědnosti. Nebude-li pojištění odpovědnosti sjednáno, nahradí újmu Kancelář z garančního fondu jako v případě nepojištěného provozu vozidla včetně regresu proti provozovateli vozidla. Ten buď bude chráněn jiným pojištěním, ze kterého se Kanceláři uhradí poškozenému poskytnuté plnění, nebo bude muset tuto částku zaplatit sám. V souladu s čl. 5 odst. 5a novelizované směrnice se z garančního fondu nebudou hradit újmy způsobené provozem vozidla neschváleného k provozu na veřejných komunikacích na místech veřejně nepřístupných. Příkladem může být újma způsobená provozem skrejpru na místě se zákazem vstupu nepovolaných osob (staveniště). Řidič vozidla vyňatého z pojištění odpovědnosti, jehož provozem byla způsobena újma, musí být, stejně jako pojištěný (§ 26 návrhu zákona), povinen sdělit poškozenému údaje o vozidle a kontakt na příslušné ministerstvo, resp. Kancelář, kterým je uložena povinnost poskytnout poškozenému náhradu způsobené újmy.

K § 8 (zvláštní ustanovení pro motorsport)

Podle bodu 10 až 12 preambule směrnice (EU) 2021/2118 by členské státy neměly používat tuto směrnici u vozidel užitých v motoristickém sportu, včetně školení, testování, předvádění, tréninku a přípravě k aktivitám jako jsou závody nebo soutěže, ať již jde o dosažení rychlosti, spolehlivosti vozidla nebo dovedností jeho řidiče. Tyto aktivity vyloučené z povinného pojištění odpovědnosti by se měly týkat aktivit ve vymezeném prostoru mimo běžný provoz vozidel. Například na určených motoristických tratích nebo trasách a v bezprostřední blízkosti boxů a v garážích kde, ve srovnání s užitím vozidel na běžných komunikacích, hrozí zvýšené nebezpečí vzniku škodné události, a kde je zakázán vstup neoprávněným osobám. Výjimka pro závody a činnosti v motoristickém sportu je možná pouze v případě, že členský stát, který ji uplatňuje, zajistí, že pořadatel těchto aktivit je pojištěn alternativním pojištěním nebo se prokáže jinou formou záruky kryjícím újmy způsobené při těchto aktivitách třetím osobám, včetně diváků a dalších přihlížejících v rozsahu stanoveném směrnicí. Toto krytí nemusí zahrnovat újmy způsobené zúčastněným řidičům, vlastníkům vozidel zúčastněných na těchto aktivitách a na majetku pořadatele uvedených aktivit. V případě nesplnění této podmínky je újma způsobená třetím osobám uhrazena z garančního fondu s následným regresem proti příslušnému pořadateli daných aktivit. Návrh zákona využívá možnost této výjimky s tím, že alternativní pojištění, pro které návrh zákona zavádí legislativní zkratku „pojištění motorsportu“ a které bude krýt újmy vzniklé provozem vozidel při jejich účasti na motorsportu, tedy závodu nebo soutěže probíhající ve vymezeném prostoru mimo běžný provoz vozidel na uzavřených motoristických tratích nebo trasách, bude povinen sjednat pořadatel motorsportu. V případě závodu nebo soutěže, kdy je řidič povinen dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, bude muset takový provoz vozidla splňovat stejné podmínky pojištění odpovědnosti jako při běžném provozu. Obdobně jako v případě výjimek z pojištění odpovědnosti se újma způsobená provozem vozidla v době, kdy nebyla splněna povinnost pořadatele motorsportu sjednat pojištění odpovědnosti, bude považovat za újmu způsobenou nepojištěným provozem vozidla, která se hradí z garančního fondu, avšak, s výjimkou škody vzniklé na majetku závodící nebo soutěžící osoby a pořadatele závodu nebo soutěže. Z toho vyplývá, že újmy na zdraví či újmy vzniklé usmrcením musejí být i v případě těchto osob uhrazeny. Vzhledem k tomu, že se jedná o povinné pojištění, u kterého je možnost vypovědět pojištění nebo odstoupit od pojistné smlouvy omezena na případy, kdy to zákon připouští (§ 2781 občanského zákoníku), je třeba umožnit pojistiteli dané pojištění vypovědět a právo odstoupit od pojistné smlouvy, a to za obecných podmínek, které stanoví občanský zákoník pro jiná než povinná pojištění. Aby pojištění motorsportu zajistilo skutečně srovnatelnou ochranu poškozených, navrhuje se pro ně zavést právo na pojistné plnění přímo vůči pojistiteli, stejně jako tomu je v pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (§ 28 odst. 1 návrhu zákona). K tomu je třeba výslovného ustanovení, protože v pojištění odpovědnosti obecně platí, že poškozený má právo na pojistné plnění přímo vůči pojistiteli pouze tehdy, jestliže to bylo ujednáno nebo jestliže to zákon stanoví.

K § 9 (hraniční pojištění)

Povinnost pojištění odpovědnosti se také nevztahuje na řidiče cizozemského vozidla, který je držitelem platné zelené karty vydané pojišťovnou v cizím státě, neboť zelenokaretní systém zaručuje, že újma způsobená provozem takového vozidla bude uhrazena národní kanceláří pojistitelů. To platí i pro řidiče cizozemského vozidla, u kterého je povinnost nahradit újmu vzniklou na území České republiky zaručena národní kanceláří pojistitelů cizího státu na základě tzv. Multilaterální dohody o zárukách, kdy se pro prokazování pojištění odpovědnosti nevyžaduje zelená karta, neboť záruka národní kanceláře pojistitelů je dána příslušnou státní poznávací značkou. Směrnice 2009/103/ES v bodech 6 až 9 preambule v této souvislosti uvádí, že kontrolu zelených karet vozidel, která mají obvyklé stanoviště v jednom členském státě a vstupují na území jiného členského státu, lze zrušit dohodou mezi národními kancelářemi pojistitelů, podle které by každá národní kancelář pojistitelů v souladu s vnitrostátními právními předpisy zaručila uspokojení všech oprávněných nároků vzniklých z věcných škod a újem na zdraví, které byly způsobeny na jeho území některým z těchto vozidel, ať bylo či nebylo pojištěno. Taková dohoda o zárukách předpokládá, že všechna motorová vozidla s obvyklým stanovištěm na území členských států, která se pohybují na území EU, jsou pojištěna. Vnitrostátní právní předpisy každého členského státu by proto měly stanovit povinné pojištění vozidel pro případ občanskoprávní odpovědnosti platné na celém území EU. Systém stanovený touto směrnicí by se mohl rozšířit na vozidla mající obvyklé stanoviště na území kteréhokoli třetího státu, s nímž národní kanceláře pojistitelů členských států uzavřou podobnou dohodu. Řidiči cizozemského vozidla, který není držitelem platné zelené karty vydané pojišťovnou v cizím státě a na kterého se nevztahuje ani výše zmíněná multilaterální dohoda, je ukládána povinnost sjednat tzv. hraniční pojištění. To má, s ohledem na zelenokaretní systém a umístění České republiky mezi členskými státy, marginální význam, neboť podle čl. 14 novelizované směrnice musí pojištění uzavírané při vstupu vozidla na území Společenství pokrývat celou dobu, po kterou se vozidlo na tomto území má pohybovat. Uzavírá se při vstupu cizozemského vozidla na území České republiky, což připadá v úvahu víceméně přivezením vozidla jinak než po vlastní ose, nebo v případě uplynutí doby platnosti zelené karty při jeho pobytu na tomto území. Vztahuje se pouze na škodné události, které nastaly v členských státech. Hraniční pojištění je pojištěním odpovědnosti z provozu vozidla svého druhu. V otázkách, pro které není navržena zvláštní právní úprava, se tedy použijí obecná ustanovení dopadající na pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Pojistitelem v hraničním pojištění je Kancelář. Nepřebírá se § 14 odst. 2 věta druhá dosavadního zákona, podle něhož může Kancelář pověřit činnostmi spojenými s uzavíráním hraničního pojištění jinou osobu, protože tato možnost vyplývá z obecné možnosti dát se zastoupit při právním jednání. Rovněž se nepřebírá § 14 odst. 6 dosavadního zákona, podle něhož se zaplacené pojistné za hraniční pojištění nevrací, protože není důvod, aby hraniční pojištění mělo v tomto ohledu speciální režim. Pro odstranění pochybností je v navrhovaném ustanovení také výslovně uvedeno, že se na sjednávání hraničního pojištění neuplatní zákon č. 170/2018 Sb., o distribuci pojištění a zajištění, a také další právní předpisy např. nařízení EU 2017/1469, kterým se stanoví standardizovaný formát pro informační dokument o pojistném produktu. Důvodem je specifičnost tohoto produktu a jeho velmi omezené využívání (ročně jen několik smluv). Pro toto sjednávání tak bude platit obecná úprava občanského zákoníku.

K § 10 (základní ustanovení)

Z § 3 odst. 1 věty druhé dosavadního zákona se navrhuje převzít zákonem stanovenou kontraktační povinnost pojistitele, tj. povinnost uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti, jestliže návrh na její uzavření neodporuje zákonu nebo pojistným podmínkám pojistitele. Tím může být, na rozdíl od právní úpravy občanského zákoníku, pouze pojišťovna, která je podle zákona upravujícího pojišťovnictví oprávněna provozovat na území České republiky pojištění odpovědnosti, a v případě hraničního pojištění také Kancelář. Toto omezení je dáno zejména čl. 3 novelizované směrnice, který členským státům stanoví povinnost přijmout s přihlédnutím k možným výlukám veškerá vhodná opatření, aby zajistil, že občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jeho území, je kryta pojištěním. Podle těchto opatření se určí rozsah a podmínky pojištění odpovědnosti. Samotný bod 2 recitálu směrnice pak zdůrazňuje, že pojištění odpovědnosti je zvlášť důležité pro evropské občany, ať již jsou pojištěnými osobami nebo poškozenými. Navíc představuje důležitý podíl na činnostech pojišťoven v neživotním pojištění. Samotné pojištění má také vliv na volný pohyb osob a zboží, a to z hlediska mezinárodní dopravy. Kontraktační povinnost pojistitele je omezena splněním podmínek stanovených zákonem či pojistnými podmínkami, ale také podmínek provozu dotyčného vozidla. Ty u registrovaných vozidel představuje právní úprava podmínek provozu vozidel na pozemních komunikacích (zákon č. 56/2001 Sb.) a u neregistrovaných vozidel zejména podmínky uvádění výrobku na trh (zákon č. 90/2016 Sb.). Nelze nutit pojistitele k pojištění odpovědnosti takových vozidel, která s ohledem na jejich konstrukci či technický stav nesplňují zákonem stanovené podmínky jejich provozu. Taková vozidla by neměla být vůbec provozována. Případná újma způsobená jejich užitím by pak byla hrazena z garančního fondu s regresem proti provozovateli. V odstavci 4 se navrhuje zachovat stávající právní úpravu stanovení výše pojistného (§ 3b dosavadního zákona), která zabraňuje pojistiteli podhodnocovat jeho výši a ohrožovat tak finanční stabilitu pojistitele, a to v jednom z nejvýznamnějších odvětví neživotního pojištění. Pojištěným je každá osoba, která je povinna nahradit újmu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě. Potenciálně se tak pojištění vztahuje na neomezený počet osob. Je jím tak provozovatel vozidla uvedený v pojistné smlouvě a společně s ním také jiná osoba, která je povinna nahradit újmu způsobenou provozem tohoto vozidla. Většinou půjde o souběh dvou odpovědnostních principů, a to objektivní odpovědnosti provozovatele podle § 2927 odst.

1 občanského zákoníku a odpovědnosti za zavinění podle § 2910 občanského zákoníku. Odpovědnost za zavinění se bude týkat zejména (ale ne výlučně) řidiče vozidla, který je povinen nahradit újmu, kterou způsobil zaviněným porušením právní povinnosti. Z dosavadního zákona se nenavrhuje převzít § 1 odst. 3, který výslovně zakotvuje subsidiární použitelnost občanského zákoníku na pojištění odpovědnosti. Takové ustanovení je nadbytečné, protože vzhledem k povaze pojištění odpovědnosti nemůže být pochyb o tom, že jde o soukromé pojištění, které mezi svými účastníky zakládá soukromá práva a povinnosti majetkové povahy, takže subsidiární použití občanského zákoníku vyplývá již z jeho § 9 odst. 2 věty první.

K § 11 (forma a obsah pojistné smlouvy)

Občanský zákoník nevyžaduje podle § 2758 odst. 2 věty první v případě pojistné smlouvy uzavřené na dobu kratší než 1 rok písemnou formu. Toto ustanovení se však nepoužije u pojištění odpovědnosti, které lze uzavřít pouze v písemné formě. I v případě pojištění odpovědnosti se však uplatní § 2758 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku, podle níž se písemná forma smlouvy považuje za zachovanou, jestliže pojistník přijal nabídku včasným zaplacením pojistného. Náležitosti pojistné smlouvy stanoví § 2777 odst. 2 občanského zákoníku, přičemž návrh v § 11 odst. 3 požaduje vedle těchto náležitostí i uvedení údajů o provozovateli vozidla a o vozidle, jehož provozu se pojištění týká. Zvláštním údajem v pojistné smlouvě týkající se pojištění odpovědnosti provozovaného formou dočasného poskytování služeb je adresa bydliště nebo místa podnikání, anebo sídlo škodního zástupce, který v souladu s čl. 21 novelizované směrnice shromažďuje veškeré informace nutné k vyřízení nároků vyplývající z těchto smluv a přijímá opatření nezbytná k likvidaci újem. Stejně jako ve stávající právní úpravě se v § 11 odst. 2 omezuje sjednání pojištění odpovědnosti formou tzv. otevřených flotil, kdy se pojistník staví spíše do role zprostředkovatele pojištění a kde je zpochybněn pojistný zájem pojistníka na pojistném krytí pojištěného. Ve vztahu k § 4 odst. 7 zákona o distribuci pojištění a zajištění se jedná o užší úpravu, a to zejména z důvodu zabránění zneužití tohoto institutu, kdy se pojištěný z hlediska nakládání s pojištěním dostává do postavení závislého na vůli pojistníka. V praxi dochází k situacím, kdy v době uzavření pojistné smlouvy nebo její změny nejsou známy některé údaje o vozidle. Při koupi vozidla nemusí být vozidlo vybaveno standardní státní poznávací značkou a po určitou dobu může být provozováno s např. převozní značkou [§ 23 písm. d) bod 1 vyhlášky č. 343/2014 Sb.], nikoli však bez pojištění odpovědnosti. Pokud neznalost těchto údajů nebrání identifikaci vozidla, může být sjednáno pojištění odpovědnosti a pojistník pak tyto údaje sdělí pojistiteli bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 15 dnů ode dne uzavření pojistné smlouvy. V případě změn údajů týkajících se pojistníka, vozidla nebo jeho provozovatele se tyto oznamují bez zbytečného odkladu. To je podmínkou řádného fungování systému on-line výměny informací.

K § 12 (přerušení pojištění)

Institut přerušení pojištění, který je obecně upraven v § 2801 občanského zákoníku, slouží pro ty případy, kdy se s ohledem na okolnosti vylučuje vznik pojistné události, které jsou časově omezené a kdy bylo by zbytečné formálně ukončovat pojištění, neboť pojistný zájem nezaniká, ale pouze je po určitou dobu oslaben. Návrh tak umožňuje ujednání o přerušení pojištění odpovědnosti, pokud takové okolnosti nastanou, např. sezónní užívání vozidla nebo jeho dlouhodobá oprava. Je samozřejmé, že v případě registrovaného vozidla se pro přerušení pojištění odpovědnosti požaduje, aby pojistník před počátkem přerušení pojištění prokázal pojistiteli, že vozidlo bylo vyřazeno z provozu podle zákona upravujícího podmínky provozu vozidel na pozemních komunikacích. To nakonec odpovídá i čl. 3 novelizované směrnice.

V době přerušení pojištění odpovědnosti není plněna povinnost pojištění odpovědnosti, neboť z případných škodných událostí pojistiteli nevzniká povinnost plnit a újmy takto způsobené jsou hrazeny z garančního fondu s následným regresem proti provozovateli vozidla.

K § 13 (limit pojistného plnění)

Minimální limity pojistného plnění jsou upraveny v čl. 9 novelizované směrnice, a to zvlášť pro újmy na zdraví a pro věcné škody. U újem na zdraví jsou umožněny dvě varianty, a to v minimální výši 1 300 000 EUR na každého poškozeného nebo 6 450 000 EUR na každou škodnou událost, bez ohledu na počet poškozených. V případě věcných škod pak v minimální výši 1 300 000 EUR na každou škodnou událost, bez ohledu na počet poškozených. Tyto částky Evropská komise přehodnocuje v pětiletých intervalech, a to v souladu s harmonizovaným indexem spotřebitelských cen (HICP) stanoveném podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/792 ze dne 11. května 2016 o harmonizovaných indexech spotřebitelských cen a indexu cen nemovitostí a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 2494/95. Evropská komise zveřejňuje upravené minimální limity pojistného plnění do šesti měsíců po skončení každého pětiletého období. Členské státy, které nepřijaly euro, převedou tyto limity na národní měnu pomocí směnného kurzu platného ke dni jejich zveřejnění v Úředním věstníku EU. Novelizovaná směrnice opustila dosavadní formu oznámení změněných částek v Úředním věstníku EU a nově se budou změněné částky v tomto věstníku zveřejňovat formou prováděcího předpisu EU vydaného podle čl. 9 novelizované směrnice. Limit pojistného plnění je podle § 2814 občanského zákoníku horní hranicí plnění pojistitele při jedné škodné události. V návrhu zákona je toto uvedeno tak, aby se zamezilo možným odchylkám v pojistných podmínkách. V případě újmy převyšující v pojistné smlouvě ujednaný limit pojistného plnění pojišťovna uhradí újmu pouze do výše sjednaného limitu a zbylou část je povinen uhradit škůdce. Do výše minimálního limitu pojistného plnění jsou také hrazeny újmy z garančního fondu.

K § 14 (minimální limit pojistného plnění při újmě na zdraví nebo vzniklé usmrcením)

S ohledem na zvyšující se limity pojistného plnění návrh zákona stanoví v případě újmy na zdraví nebo usmrcení limit pojistného plnění v minimální výši 50 000 000 Kč na každého poškozeného, do kterého se započítávají i náhrady nákladů vynaložených na zdravotní služby, regresní náhrady a náklady zásahu Hasičského záchranného sboru České republiky a jednotek sborů dobrovolných hasičů obce v případě zásahu v souvislosti s pojistnou událostí, jejíž příčinou je způsobení újmy na zdraví nebo usmrcením. Tím se zvyšuje minimální limit podle dosavadního zákona, který činí 35 000 000 Kč (§ 3a odst. 2 dosavadního zákona). Limit 6 450 000 EUR na každou škodnou událost, bez ohledu na počet poškozených, se nevyužívá, neboť v případech podobných železničnímu neštěstí ve Studénce by mohl být nedostatečný k řádnému odškodnění všech poškozených.

K § 15 (minimální limit pojistného plnění při škodě na majetku)

Ze stejných důvodů se limit pojistného plnění při věcné škodě stanoví rovněž v částce nejméně 50 000 000 Kč, avšak v tomto případě bez ohledu na počet poškozených. Z toho plyne, že převyšuje-li součet nároků uplatněných více poškozenými limit pojistného plnění ujednaný v pojistné smlouvě, snižuje se pojistné plnění každému z nich v poměru tohoto limitu k součtu nároků všech poškozených. Z hlediska historie škodného průběhu pojištění odpovědnosti se výše újem pohybuje v rozsahu až do kategorie újem v rozmezí 100 až 200 mil. Kč. Újmy takové výše se vyskytly v letech 2009, 2016 a 2019. Průměrně jedenkrát za 7 let lze odhadovat vznik újmy, která by dosáhla výše 6 450 000 EUR.

Pokud se jedná o další náklady hrazené z jednotlivých limitů pojistného plnění, pak např. náklady zásahu hasičské jednotky hrazené paušální částkou budou hrazeny z obou limitů podle poměru pojistných plnění vztahujících se ke vzniklé újmě na zdraví nebo usmrcením nebo věcné škodě. V takovém případě by měla pojišťovna rozpočítat tyto náklady k oběma limitům pojistného plnění, a to podle výše dané škody nebo újmy. Obdobně to platí i v případě újmy na zdraví nebo usmrcením, která se týká více osob. Daný limit pojistného plnění se vztahuje na každou jednotlivou osobu, neboť každá taková újma je samostatnou pojistnou událostí. Předmětný zásah, resp. jeho náklady, se tak rozpočítají mezi jednotlivé limity v závislosti na výši vzniklé újmy. V případě újmy na zdraví nebo usmrcením je překročení spíše teoretické, v případě škod na majetku, kde se sjednaný limit pojistného plnění vztahuje na celou škodu bez ohledu na počet poškozených, jeho překročení vyloučit nelze, i když k němu bude docházet spíše ve výjimečných případech.

K § 16 (škodný průběh pojištění odpovědnosti)

Pojištění odpovědnosti je soukromé povinné pojištění, ve kterém pojistitel nese veškerou tíhu nákladů spojených s jeho provozem, což vylučuje jakékoli zásahy státu do sazeb a výše pojistného. To však nebrání stanovení některých povinností, které pojistiteli vznikají v souvislosti se sjednáváním výše pojistného v pojistné smlouvě. Takovou je i povinnost zohlednit předcházející škodný průběh pojištění odpovědnosti pojistníka, tedy osoby, která s pojistitelem uzavřela pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti. Obecně se škodným průběhem rozumí poměr mezi přijatým pojistným za určitou dobu a vyplaceným pojistným plněním za stejnou dobu. Zde škodný průběh znamená počet a charakter pojistných událostí za posuzovanou dobu pro zohlednění rizik a tudíž stanovení výše pojistného u daného pojistníka. Pojistitel, se kterým pojistník uzavírá novou pojistnou smlouvu, může využit při zohledňování předcházejícího škodného průběhu informace z prohlášení o škodném průběhu podle § 25 návrhu zákona, které mu pojistník předloží, nebo využít elektronický způsob ověřování předcházejícího škodného průběhu prostřednictvím Kanceláře, která potřebné údaje podle § 38 odst. 1 a 4 návrhu zákona eviduje. Pokud bude pojistitel měnit výši během trvání pojištění, využije při zohlednění škodného průběhu zpravidla informace ze své vlastní činnosti. Osoba, která převzala vozidlo do opravy, se podle § 2928 občanského zákoníku stává po dobu opravy vozidla jeho provozovatelem. Újmy vzniklé ze škodných událostí vzniklých v době opravy vozidla jsou hrazeny z pojištění odpovědnosti běžného provozovatele. Bylo by však nespravedlivé, aby následky zhoršeného škodného průběhu nesl v takovém případě běžný provozovatel. Proto navrhovaný § 16 odst. 2 písm. b) bod 1 stanoví, že k takovému plnění se při zohlednění škodného průběhu nepřihlíží. Podle navrhovaného § 16 odst. 2 písm. a) se nepřihlíží také k době přerušení pojištění odpovědnosti a podle navrhovaného § 16 odst. 2 písm. b) bodu 2 ani k plnění v případě škodné události, ke které došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, kterou je povinna nahradit osoba, která použila vozidlo bez vědomí nebo proti vůli provozovatele vozidla, avšak s výjimkou, která zohledňuje nedbalostní jednání provozovatele podle § 2929 občanského zákoníku. Na rozdíl od dosavadní právní úpravy (§ 3b odst. 2 dosavadního zákona) se navrhuje omezit tuto dobu, do které se započítává doba trvání pojištění, a to v rozmezí 5 až 20 let, v případě, že je škodní historie kratší než 5 let, použije se nejdelší dosud známá historie. Není důvodu nutit pojistitele zohledňovat celou dobu pojištění odpovědnosti, neboť se jeví jako nespravedlivé, aby se újma způsobená v době získávání řidičských zkušeností musela promítat do celé doby pojištění odpovědnosti. Pro potřeby pojistitele zpracovává údaje o škodném průběhu jednotlivých pojistníků Kancelář. Ta bude pro tento účel takové údaje zpracovávat u každého pojistníka, a to po dobu nejdéle 20 let od data, kdy byl naposledy pojistníkem v pojištění odpovědnosti, resp. způsobení újmy a dobu nezbytnou k ochraně práv pojistníků a Kanceláře.

Novelizovaná směrnice doplnila požadavek, aby se s pojistníky při stanovení výše pojistného nejednalo diskriminačním způsobem, nebyly uplatňovány přirážky k pojistnému z důvodu jejich státní příslušnosti nebo jejich předchozího bydliště v členském státu. Pojišťovna je při určování výše pojistného povinna vzít v úvahu potvrzení o škodném průběhu předchozích pojištění a zacházet s potvrzením vydaným v jiných členských státech jako s potvrzením vydaným v ČR, a to i při uplatňování případných slev. Novelizovaná směrnice rovněž požaduje, aby pojišťovny zveřejnily obecné zásady týkajících se používání prohlášení o předchozím škodném průběhu při stanovení výše pojistného. Tento požadavek se promítá do navrhovaného § 16 odst. 3.

K § 17 (rozsah pojištění odpovědnosti)

Jednou z nejvýznamnějších změn, které přinesla novelizovaná směrnice a která reaguje na rozsudky SDEU, je definice provozu vozidla. Podle té se pojištění odpovědnosti vztahuje na ty škodné události, které byly způsobeny provozem vozidla v době, kdy toto bylo užito jako dopravní prostředek, tedy sloužilo k přepravě osob, zvířat nebo věcí. Dopravou se rozumí účelný a zamýšlený pohyb dopravních prostředků po dopravních cestách, jejím produktem je přeprava (transport) jako cílevědomé přemístění osob, nákladu či zvířat dopravními prostředky po dopravních komunikacích. Nezáleží přitom na vlastnostech vozidla, neboť pro některá je typické dvojí použití, např. traktor. Ten může být použit jako tažné vozidlo i jako zdroj energie pro pohon jiných zařízení. Právě tato situace byla předmětem posouzení SDEU ve věci Andrade, kdy byl traktor použit na vinici pro pohon postřikovače. SDEU tak judikoval, že se pojem „provoz vozidel“, jenž je uveden v čl. 3 odst. 1 směrnice, nevztahuje na situaci, v níž se účastnil nehody zemědělský traktor, jehož hlavní funkcí v okamžiku vzniku této nehody nebylo sloužit jako dopravní prostředek, ale byl používán jako stroj pro získávání hnací síly nezbytné k pohonu čerpadla herbicidního postřikovače. Obdobně jako v české judikatuře není pro provoz vozidla rozhodující, zda se v době vzniku újmy pohybovalo. Rozhodující není ani terén, na němž se vozidlo užívá, což je reakcí na rozsudek SDEU ve věci Vnuk, kde soud rozhodl, že pojem „provoz“ musí být vykládán v tom smyslu, že na manévr traktoru na dvoře statku, za jehož pomoci chtěl řidič tohoto traktoru vjet s jeho valníkem do stodoly, je třeba pohlížet tak, že spadá pod uvedený pojem. Obdobně ve věci Torreiro soud rozhodl, že čl. 3 odst. 1 směrnice brání takové vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje, aby újmy vzniklé při řízení motorových vozidel na komunikacích a pozemcích, které nejsou „způsobilé k provozu“, s výjimkou komunikací a pozemků, které sice za tímto účelem způsobilé nejsou, jsou však „běžně používané“, byly vyloučeny z pokrytí povinným pojištěním. Z výše uvedeného vyplývá, že z pojištění odpovědnosti nelze vyloučit žádnou újmu způsobenou provozem vozidla vymezeného směrnicí, která byla způsobena vozidlem užitým jako dopravní prostředek bez ohledu na to, kde bylo vozidlo provozováno. Využije-li členský stát výjimek stanovených směrnicí, pak musí zabezpečit, že takto vzniklé újmy budou uhrazeny jiným způsobem, ať se jedná o alternativní způsoby odškodnění nebo o plnění z garančního fondu. Újmy způsobené provozem vozidla, nikoli jako dopravního prostředku, např. při činnosti vozidla jako pracovního stroje, do působnosti směrnice nespadají. Pojistné plnění, které je pojistitel povinen poskytnout poškozenému, odpovídá obecně čl. 3 novelizované směrnice, který požaduje, aby pojištění odpovědnosti zahrnovalo jak újmy na zdraví, tak i věcné škody. Současně se přihlíží k dosavadní právní úpravě (§ 6 odst. 2 dosavadního zákona), která se odkazuje na rozsah náhrady újmy obsažený v občanském zákoníku. Zúžení pouze na tuzemskou právní úpravu by však nebylo v souladu s evropskou právní úpravou ani se zelenokaretním systémem, neboť újma způsobená v zahraničí se řídí mezinárodními úpravami. Podle čl. 4 nařízení Řím II je rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají z civilních deliktů, právo země, kde újma vznikla, bez ohledu na to, ve které zemi došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku újmy, a bez ohledu na to, ve které zemi nebo kterých zemích se projevily nepřímé následky této skutečnosti. Má-li však osoba, vůči které je vznášen nárok na náhradu újmy, a poškozený v okamžiku vzniku újmy obvyklé bydliště ve stejné zemi, použije se právo této země. Vyplývá-li ze všech okolností případu, že je civilní delikt zjevně úžeji spojen s jinou zemí, než je země uvedená v odstavci 1 nebo 2, použije se právo této jiné země. Zjevně užší vztah k jiné zemi by mohl být založen zejména na již existujícím vztahu mezi stranami, jakým může být například smlouva, který úzce souvisí s daným civilním deliktem. Haagská úmluva v čl. 3 až 7 stanoví, že rozhodným právem jsou vnitřní předpisy státu, na jehož území došlo k nehodě, avšak

a) účastní-li se na nehodě pouze jedno vozidlo, jež je registrováno v jiném státě, než kde došlo k nehodě, jsou rozhodné vnitřní předpisy státu registrace pro určení odpovědnosti

- ve vztahu k řidiči, vlastníku nebo jiné osobě, mající právo k vozidlu, bez ohledu na jejich bydliště,

- ve vztahu k postižené osobě, kterou je cestující, jehož bydliště je v jiném státě, než kde došlo k nehodě,

- ve vztahu k postižené osobě nacházející se mimo vozidlo v místě nehody, jestliže má bydliště ve státu registrace, v případě, že jsou postiženy dvě osoby nebo více osob, určí se rozhodné právo pro každou z nich odděleně,

b) podílejí-li se na nehodě dvě vozidla nebo více vozidel, platí ustanovení písm. a) pouze v případě, že všechna vozidla jsou registrována v témže státu,

c) jestliže se jedna osoba nebo více osob nacházejících se na místě nehody mimo vozidlo nebo vozidla podílí na nehodě, ustanovení písm. a) a b) platí pouze, jestliže všechny tyto osoby mají trvalý pobyt ve státu registrace. Totéž platí, i když tyto osoby jsou rovněž postiženy nehodou. Právem rozhodným pro odpovědnost ve vztahu k cestujícímu se řídí též odpovědnost za škody na věcech přepravovaných ve vozidle, jež buď náleží cestujícímu, nebo mu byly svěřeny. Právem rozhodným pro odpovědnost ve vztahu k vlastníku vozidla se řídí odpovědnost za škodu na jiných věcech přepravovaných ve vozidle, než jsou věci, na něž se vztahuje předchozí odstavec. Odpovědnost za škody na věcech mimo vozidlo nebo vozidla se řídí vnitřním právem státu, na jehož území došlo k nehodě. Avšak odpovědnost za škodu na osobních věcech náležejících postižené osobě nacházející se mimo vozidlo nebo vozidla se řídí vnitřním právem státu registrace, jestliže toto právo by bylo rozhodné pro odpovědnost vůči poškozenému. Nejsou-li vozidla registrována nebo jsou-li registrována v několika státech, je rozhodující místo práva státu registrace, právo státu, ve kterém mají obvyklé stanoviště. Totéž platí, jestliže ani vlastník, ani osoba, která vozidlo drží nebo jím nakládá, ani řidič vozidla nemá v době nehody své bydliště ve státu registrace. Bez ohledu na právo rozhodné pro stanovení odpovědnosti, přihlíží se podle Haagské úmluvy vždy k předpisům o řízení a bezpečnosti dopravy platným v místě a v době nehody.

Úhrada účelně vynaložených nákladů spojených s právním zastoupením při uplatňování nároků je specifickým způsobem náhrady, která byla zavedena již při vzniku stávajícího zákona. V zahraničí se k jejich úhradě využívá pojištění právní ochrany. Omezení nákladů vynaložených v souvislosti s věcnou škodou nebo ušlým ziskem zůstává omezeno na případy marného uplynutí lhůty pro plnění pojistitele nebo neoprávněného odmítnutí anebo neoprávněného krácení pojistného plnění pojistitelem. Podmínkou vzniku práva na pojistné plnění je to, že ke škodné události, ze které tato újma vznikla a kterou je pojištěný povinen nahradit, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby jeho přerušení. Občanský zákoník v § 2951 upřednostňuje naturální náhradu újmy, a není-li to možné nebo žádá-li o to poškozený, nahradí se újma v penězích. Nemajetková újma se odčiní v penězích, pokud jiný způsob zadostiučinění nezabezpečí odpovídající odčinění. Naopak, v případě plnění pojistitele se upřednostňuje plnění v penězích, avšak to nevylučuje ujednání o jiném způsobu plnění, je-li to pro poškozeného vhodnější.

K § 18

Kromě samotné náhrady újmy způsobené provozem vozidla poškozenému jsou z pojištění odpovědnosti hrazeny i některé další náklady. V první řadě se jedná o náklady vynaložené zdravotní pojišťovnou na zdravotní služby plně nebo částečně hrazené z veřejného zdravotního pojištění podle § 55 zákona o veřejném zdravotní pojištění. V daném případě se nejedná o regresní náhradu, ale o právo příslušné zdravotní pojišťovny vůči třetí osobě na náhradu nákladů na hrazené zdravotní služby, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči jejímu pojištěnci. Náhrada je příjmem fondů zdravotní pojišťovny. Dalším hrazeným nákladem je regresní náhrada podle § 126 zákona o nemocenském pojištění. Ten, kdo způsobil, že v důsledku jeho zaviněného protiprávního jednání zjištěného soudem nebo správním úřadem došlo ke skutečnostem rozhodným pro vznik nároku na dávku podle uvedeného zákona, je povinen zaplatit orgánu nemocenského pojištění regresní náhradu. Nárok na regresní náhradu nemá orgán nemocenského pojištění vůči pojištěnci, jemuž byla dávka vyplacena. Pojištěný má z pojištění odpovědnosti také právo na úhradu nákladů hasičského záchranného sboru nebo jednotky sboru dobrovolných hasičů hrazených podle § 44 zákona o hasičském záchranném sboru. Podle této úpravy se uhradí, mimo jiné, náklady vzniklé při zásahu z důvodu vzniku újmy způsobené provozem vozidla hasičskému záchrannému sboru kraje, záchrannému útvaru a zřizovateli jednotky sboru dobrovolných hasičů obce, která je zařazena do seznamu jednotek v nařízení kraje, kterým se stanoví podmínky k zabezpečení plošného pokrytí území kraje jednotkami požární ochrany, a která zasahovala na výzvu operačního a informačního střediska hasičského záchranného sboru kraje. Náklady jsou hrazeny za každou započatou hodinu zásahu paušální částkou stanovenou nařízením vlády č. 263/2013 Sb. ve výši 5 600 Kč. Uhrazené náklady slouží k zajištění činnosti hasičského záchranného sboru kraje, záchranného útvaru nebo zřizovatele jednotky sboru dobrovolných hasičů obce. Hasičský záchranný sbor uplatňuje náhradu nákladů přímo proti

- příslušné pojišťovně, která uzavřela pojistnou smlouvu podle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla týkající se vozidla, jehož provozem byla způsobena újma,

- Kanceláři, pokud byla provozem vozidla způsobena újma, kterou je povinna nahradit z garančního fondu,

- Ministerstvu vnitra, pokud byla újma způsobena provozem tuzemského vozidla, které nemá podle tohoto zákona povinnost uzavřít pojistnou smlouvu, nebo

- Ministerstvu obrany, pokud byla újma způsobena provozem vozidla Armády České republiky, které nemá podle tohoto zákona povinnost uzavřít pojistnou smlouvu.

Rozšiřuje se rozsah pojištění odpovědnosti o regresní náhradu instituci, která poškozenému v souladu s právními předpisy upravujícími systém sociálního zabezpečení členského státu jeho bydliště poskytla dávky z tohoto zabezpečení. Jde o reakci zejména na některé rozsudky, které poukazovaly na absenci pojistného krytí v případech regresních náhrad podle čl. 85 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 617/2019 nebo sp. zn. 25 Cdo 589/2020). Uvedené ustanovení upravuje pravidla, kterými se řídí práva instituce odpovědné za poskytování dávek vůči třetí straně, která je povinna poskytnout náhradu za úraz, jenž byl důsledkem událostí, k nimž došlo v jiném členském státu. K rozšíření rozsahu pojištění odpovědnosti o tento typ regresní náhrady vyzval zákonodárce v minulosti i Ústavní soud (nález ze dne 29. listopadu 2021 sp. zn. II. ÚS 1011/21). Nově se také přímo v zákoně uvádí právo na úhradu zachraňovacích nákladů, a to včetně nákladů vynaložených na splnění povinnosti z bezpečnostních, hygienických či ekologických důvodů zlikvidovat následky dopravní nehody. Důvodem je obecná právní úprava zachraňovacích nákladů v § 2819 občanského zákoníku, která právo na úhradu těchto nákladů vztahuje pouze k poškozenému pojištěnému majetku nebo jeho zbytkům, a proto není obecně využitelná v pojištění odpovědnosti.

K § 19 a 20 (územní rozsah pojištění odpovědnosti)

Co se týká územního rozsahu pojištění odpovědnosti, pak podle čl. 14 novelizované směrnice jsou členské státy povinny přijmout nezbytná opatření, aby všechny pojistné smlouvy pojištění odpovědnosti

- pokrývaly, na základě jediného pojistného a během celé doby trvání smlouvy, celé území Společenství, tj. členské státy Evropské unie a jiné státy tvořící Evropský hospodářský prostor, včetně případného období, během kterého zůstane vozidlo v jiných členských státech po dobu trvání smlouvy, a

- na základě tohoto jediného pojistného zaručovaly pojistnou ochranu předepsanou právními předpisy v každém členském státě, popřípadě pojistnou ochranu předepsanou právními předpisy v členském státě, ve kterém má vozidlo své obvyklé stanoviště, pokud je tato pojistná ochrana vyšší. Teritoriální rozsah pojištění odpovědnosti lze rozšířit i na území jiných států než členských států, jde-li o státy zelenokaretního systému, kdy řidič vozidla při jeho pohybu na území takového státu prokazuje existenci pojištění odpovědnosti zelenou kartou. Navrhuje se, aby tyto státy určovalo shromáždění členů Kanceláře. Nepřebírá se tak stávající praxe, kdy tyto státy stanoví vyhláška Ministerstva financí (§ 6 odst. 5 dosavadního zákona), neboť se v podstatě jedná o přebírání informací od České kanceláře pojistitelů, která je signatářem tzv. Jednotné dohody o zárukách zakládající zmíněný zelenokaretní systém. Mimo tyto státy lze pojištění odpovědnosti dohodou rozšířit i na území jiných států uvedených na zelené kartě, pokud tuto platnost pojištění pojistitel vyznačí na zelené kartě (např. Maroko, Írán). Čl. 3 novelizované směrnice požaduje po členských státech, aby pojistná smlouva kryla újmy na zdraví nebo věcné škody podle právních předpisů platných v ostatních členských státech, a současně také újmy vzniklé během přímé cesty příslušníka členského státu mezi dvěma územími, na něž se vztahuje Smlouva, neexistuje-li národní kancelář pojistitelů odpovědná za území, kterým projíždějí. V těchto případech je taková újma kryta podle právních předpisů o povinném pojištění platných v členském státě, na jehož území má vozidlo obvyklé stanoviště.

K § 21 a 22 (výluky z pojištění odpovědnosti)

Navrhuje se převzít § 7 odst. 2 a 3 dosavadního zákona. Z pojistného plnění se tedy vylučuje škoda způsobená vlastníku vozidla, který není současně jeho provozovatelem, která byla způsobena provozem jeho vozidla a které v době vzniku škodné události řídila jiná osoba. Totéž platí o pro osobu, která s takovým vozidlem oprávněně nakládá jako s vlastním nebo se kterým oprávněně vykonává právo pro sebe. Také v případě střetu vozidel ve vlastnictví téže osoby je právo na pojistné plnění omezeno a vznikne pouze tehdy, jestliže jde o různé provozovatele vozidel zúčastněných na vzniku škodné události a jestliže není současně tato osoba provozovatelem vozidla, na němž újma vznikla. Navrhované výluky z pojištění navazují na čl. 12 novelizované směrnice, podle něhož

- musí pojištění odpovědnosti krýt újmy na zdraví všech osob cestujících ve vozidle, s výjimkou řidiče, vyplývající z provozu vozidla;

- rodinní příslušníci pojistníka, řidiče či kterékoli jiné osoby povinné k náhradě újmy, která je kryta pojištěním, nesmějí být v důsledku tohoto příbuzenského vztahu vyloučeni z pojištění u újem na zdraví, které sami utrpěli;

- pojištění odpovědnosti musí krýt újmu na zdraví a věcnou škodu utrpěnou chodci, cyklisty a dalšími nemotorizovanými uživateli pozemních komunikací, kteří v důsledku škodné události mají nárok na náhradu újmy. Výluky z pojištění odpovědnosti jsou do značné míry regulovány v čl. 13 novelizované směrnice. Za neplatné se považuje zákonné ustanovení či smluvní ujednání, které by z pojištění odpovědnosti vylučovalo újmy způsobené osobami, které nejsou oprávněny k řízení či užívání vozidla, resp. k tomu nemají řidičské oprávnění, nebo osobami porušujícími zákonem stanovené technické podmínky týkající se stavu a bezpečnosti vozidla, jehož provozem byla újma způsobena. To platí i v případě, pokud by taková ustanovení vylučovala z pojistného krytí cestující z toho důvodu, že věděli nebo měli vědět, že řidič vozidla byl v době vzniku újmy pod vlivem alkoholu nebo jiné omamné látky. Lze však uplatnit výluky z pojištění odpovědnosti v případě osob, které do vozidla, jehož provozem byla újma způsobena, dobrovolně nastoupily, může-li pojistitel prokázat, že věděly o tom, že vozidlo bylo odcizeno. Členské státy nemusí v případě újem vzniklých na jejich území snížit náhradu újmy z pojištění odpovědnosti v rozsahu, v jakém může poškozený obdržet náhradu újmy od orgánu sociálního zabezpečení. Této diskrece návrh zákona nevyužívá. Co se týká odcizených vozidel, mohou členské státy stanovit, že místo pojistitele bude náhrada újmy uhrazena z garančního fondu, avšak bez možnosti regresu vůči obdobnému garančnímu fondu členského státu, ve kterém má takové vozidlo obvyklé stanoviště. V případě věcných škod hrazených z garančního fondu lze stanovit spoluúčast poškozeného do výše 250 EUR. Při přípravě novely směrnice byla široce diskutována i otázka krytí újmy vzniklé provozem vozidla při teroristickém činu nebo válečné události, jestliže má tento provoz přímou souvislost s tímto činem nebo událostí. To se, mimo jiné, promítlo i do preambule směrnice (EU) 2021/2118, kde se v bodu 9 tato problematika zmiňuje. Členským státům je tak zachována možnost vyloučit takto vzniklé újmy z pojištění odpovědnosti, jestliže členské státy zajistí, že v takových případech budou poškozené osoby odškodněny způsobem, který se co nejvíce blíží směrnici. V našem právním řádu jde o peněžitou pomoc podle zákona o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), který implementuje směrnici Rady 2004/80/ES ze dne 29. dubna 2004 o odškodňování obětí trestných činů a směrnici Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. října 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu a kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV. Oproti stávající právní úpravě se nepřebírá výluka týkající se škody na majetku nebo ušlém zisku, kterou je pojištěný povinen nahradit svému manželu nebo osobám, které s ním v době vzniku škodné události žily ve společné domácnosti [§ 7 odst. 1 písm. b) dosavadního zákona]. Takovou výjimku lze považovat za odporující čl. 3 novelizované směrnice a není důvod vylučovat z práva na plnění osoby, které žijí ve společné domácnosti, aniž by měly s osobou odpovědnou za vznik škody společné vlastnictví poškozeného majetku. Z pojištění odpovědnosti se pojistné plnění neposkytuje ani za nemajetkové újmy vzniklé poškozením věci, za kterou lze považovat tzv. mimořádnou cenu věci podle § 492 odst. 2 občanského zákoníku. Jedná se o náhradu hodnoty s přihlédnutím ke zvláštním poměrům nebo ke zvláštní oblibě vyvolané náhodnými vlastnostmi věci. V § 2969 odst. 2 občanského zákoníku se pak jedná o hodnotu věci vyjádřenou jako cenu zvláštní obliby. Tu je povinen nahradit škůdce, který věc poškodil ze svévole nebo ze škodolibosti. Cena zvláštní obliby bude předpokládat čistě osobní vztah k určité věci, čímž nabude tato věc určitých nahodilých subjektivních vlastností, takže ji nelze nahradit věcí jinou a že věc má vyšší cenu jen pro určitou osobu nebo pouze pro určitý okruh osob. Pojistné plnění se také neposkytne za újmy způsobené užitím vozidla při motosportu definovaném v § 8, kdy je vyžadováno speciální pojištění motorsportu.

K § 23 (zákaz odmítnout nebo snížit plnění)

S cílem ochránit poškozeného, který by měl vždy obdržet odpovídající plnění nahrazující mu újmu vzniklou provozem vozidla, v rozsahu, v jakém je pojištěný povinen tuto újmu nahradit, se výslovně zakazují ujednání nebo postupy, které by umožňovaly pojistné plnění odmítnout nebo snížit. Navrhuje se proto obsahově převzít § 7 odst. 4 dosavadního zákona. To však nebrání pojistiteli neplnit v situaci, kdy právo na pojistné plnění nevzniklo nebo vzniklo v nižší než uplatněné výši.

K § 24 (zvláštní ustanovení pro zánik pojištění odpovědnosti)

Navrhovaná právní úprava nepřejímá, s výjimkou výpovědi podle občanského zákoníku (§ 2802, § 2805 až 2807), § 12 dosavadního zákona, upravující zániky pojištění v pojištění odpovědnosti, a opírá se v této souvislosti o právní úpravu povinného pojištění v občanském zákoníku (§ 2781), která výslovně stanoví, že v případě povinného pojištění lze pojištění vypovědět nebo od pojistné smlouvy odstoupit pouze tehdy, pokud to jiný zákon připouští. Aby nebylo dané pojištění odpovědnosti sjednáváno pouze s omezenou dobou platnosti, umožňuje se i pojistiteli využít možnost pojištění vypovědět podle občanského zákoníku. Navíc stávající právní úprava v § 6 odst. 1 a § 12 odst. 1 písm. a) dosavadního zákona vyvolává řadu problémů. Široce pojatá osoba pojištěného společně se zánikem pojištění odpovědnosti oznámením změny vlastníka pojistiteli vede v praxi k naprosto nespravedlivému zatěžování pojistníka, který ztratil pojistný zájem na daném pojištění, škodným průběhem nového vlastníka vozidla. Přitom z hlediska jak pojistného zájmu, tak i pojistného rizika, které je předmětem daného pojištění, nemá vlastnictví vozidla žádný relevantní význam, neboť pojištění odpovědnosti se týká provozu vozidla, nikoli jeho vlastnictví. Proto se uvádí speciální zánik vztahující se ke dni, kdy byl pojišťovně oznámen zánik pojistného zájmu pojistníka, aby se zabránilo situacím, kdy by pojištění zaniklo zánikem pojistného zájmu, aniž by o tom pojistitel věděl. V takovém případě se nepoužije § 2765 občanského zákoníku upravující zánik pojištění z důvodu zániku pojistného zájmu, ale ani zánik pojištění z důvodu zániku pojistného zájmu podle § 2810 občanského zákoníku. Bez ohledu na to, že ve většině případů je vlastník vozidla současně i jeho provozovatelem, ten, kdo rozhoduje o způsobu užití vozidla a kdo nese objektivní odpovědnost za újmu způsobenou jeho provozem, je provozovatel vozidla. Se zánikem pojištění odpovědnosti je spojena i informační povinnost pojistníka vůči pojistiteli ve věcech, které mají vliv na trvání pojištění a tím i na závazky pojistitele.

K § 25 (prohlášení o škodném průběhu pojištění odpovědnosti)

Novelizovaná směrnice v čl. 16 po členských státech požaduje zajistit, aby pojistník měl právo kdykoli požádat o vystavení výkazu uvádějícího uplatněné nároky v rámci odpovědnosti za újmy vůči třetím osobám nebo skutečnost, že žádné takové nároky nebyly uplatněny, ve vztahu k vozidlu nebo vozidlům krytým pojistnou smlouvou, alespoň v průběhu předchozích pěti let smluvního vztahu. Takovou žádost lze podat u pojišťovny nebo u orgánu určeného členským státem. Prohlášení má být pojistníkovi vystaveno do patnácti dnů ode dne podání žádosti. Návrh zákona doplňuje povinnost vydat prohlášení o předchozím škodném průběhu pojištění odpovědnosti Kanceláří, jestliže pojistitel zanikl, resp. již na území České republiky neprovozuje pojištění odpovědnosti. To předpokládá, že Kancelář v rámci svých evidencí bude shromažďovat potřebná data. Evropské komisi byla svěřena pravomoc přijmout prováděcí akty specifikující formu a obsah tohoto prohlášení. To má obsahovat informace o

- totožnosti pojišťovny nebo subjektu vydávajícího prohlášení;

- totožnosti pojistníka, včetně kontaktních údajů;

- vozidle;

- datu vzniku a zániku pojištění;

- počtu nároků z pojištění odpovědnosti vypořádaných na základě pojistné smlouvy;

- období, na které se prohlášení vztahuje, včetně data vzniku každého nároku;

- další informace relevantní podle pravidel nebo postupů platných v členském státu.

K § 26 (povinnosti pojištěného vůči poškozenému)

Navržené povinnosti pojištěného vůči poškozenému kopírují současnou právní úpravu (§ 8 odst. 3 dosavadního zákona) a jejich cílem je zajistit poškozenému údaje nezbytné k uplatnění jeho práva na plnění. Včasné oznámení škodné události je podmínkou zejména pro zahájení šetření pojistitele a tím i co nejrychlejšího odškodnění, které se obecně řídí § 2797 občanského zákoníku. V této souvislosti je třeba zmínit, že i řidič vozidla vyňatého z pojištění odpovědnosti je podle návrhu povinen sdělit poškozenému údaje o vozidle a kontakt na příslušné ministerstvo (§ 7 odst. 3 návrhu zákona), které je podle návrhu povinno poskytnout poškozenému plnění za vzniklou újmu (§ 34 odst. 1 návrhu zákona).

K § 27 (povinnosti pojištěného vůči pojistiteli)

Pojištěnému se v souladu s dosavadní právní úpravou (§ 8 odst. 1 a 2 dosavadního zákona) stanoví také povinnosti vůči pojistiteli, který by měl být bez zbytečného odkladu informován o škodné události včetně toho, že proti němu bylo uplatněno právo na náhradu újmy, resp. zahájeno správní nebo trestní řízení nebo že poškozený právo na náhradu uplatnil u soudu nebo jiného orgánu. Pojištěný by měl v takovém případě postupovat v souladu s pokyny pojistitele. Tyto povinnosti do značné míry vyplývají již z § 2862 občanského zákoníku, který se týká všech pojištění odpovědnosti, ale navržené ustanovení je specifikuje v kontextu pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.

K § 28 (právo poškozeného na plnění z pojištění odpovědnosti vůči pojistiteli)

Právo poškozeného uplatnit právo na pojistné plnění přímo vůči pojistiteli vyplývá z čl. 18 novelizované směrnice, kde se členským státům ukládá povinnost zajistit, aby poškození v důsledku nehod způsobených vozidlem krytým pojištěním měli „přímý nárok“ vůči pojišťovně, která toto pojištění odpovědnosti sjednala. Navržené ustanovení tak navazuje na § 2861 odst. 2, podle něhož poškozenému vzniká právo na plnění proti pojistiteli, stanoví-li tak jiný zákon. Jak se uvádí v bodu 32 preambule směrnice 2009/103/ES, poškozené osoby mohou také zahájit soudní řízení proti pojistiteli občanskoprávní odpovědnosti v členském státě, na jehož území mají bydliště nebo sídlo. Přímý nárok poškozeného však není zúžen jen na příslušnou pojišťovnu, ale stejná práva na plnění musí mít i poškozený, který utrpěl újmu hrazenou Kanceláří z garančního fondu (§ 62 návrhu zákona), nebo újmu způsobenou provozem vozidla vyňatého z pojištění odpovědnosti hrazenou Ministerstvem vnitra nebo Ministerstvem obrany (§ 33 odst. 1 návrhu zákona).

V těchto případech se však nejedná o pojistné plnění, neboť nevyplývá z pojistného závazku, ale o plnění založené navrhovaným zákonem. Podmínka sepsat společný záznam o dopravní nehodě, který musejí podepsat a neprodleně předat pojistiteli její účastníci, vyplývá z § 47 zákona o silničním provozu. Tento záznam se sepisuje v případech, kdy nevznikne povinnost oznámit nehodu Policii České republiky. Tato povinnost nevzniká, nedojde-li při dopravní nehodě

- k usmrcení nebo zranění osoby,

- k hmotné škodě zřejmě převyšující na některém ze zúčastněných vozidel, včetně přepravovaných věcí, částku 100 000 Kč,

- k hmotné škodě na majetku třetí osoby, s výjimkou škody na vozidle, jehož řidič má účast na dopravní nehodě nebo škody na věci přepravované v tomto vozidle,

- k poškození nebo zničení součásti nebo příslušenství pozemní komunikace, anebo, kdy účastníci dopravní nehody nemohou sami bez vynaložení nepřiměřeného úsilí zabezpečit obnovení plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Záznam o dopravní nehodě musí obsahovat identifikaci místa a času dopravní nehody, jejích účastníků a vozidel, její příčiny, průběhu a následků; záznam lze pořídit a jednotlivě autentizovat též elektronicky, podepíší-li jej účastníci elektronickým podpisem. Dopravní nehodou se podle zákona o silničním provozu rozumí událost v provozu na pozemních komunikacích, například havárie nebo srážka, která se stala nebo byla započata na pozemní komunikaci a při níž dojde k usmrcení nebo zranění osoby nebo ke škodě na majetku v přímé souvislosti s provozem vozidla v pohybu. Z toho vyplývá, že dopravní nehoda je svým významem pojmem užším než škodná událost v pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, která může nastat nebo být započata i mimo pozemní komunikaci a také v souvislosti s provozem vozidla, které není v době jejího vzniku v pohybu. Příkladem je zahoření stojícího vozidla v garáži. Novelizovaná směrnice doplnila přímý nárok poškozeného na pojistné plnění proti pojistiteli přípojného vozidla, pokud nelze zjistit údaje k tažnému vozidlu. Rozhodovací praxe soudů vychází z názoru, že újma způsobená soupravou vozidel se hradí z pojištění odpovědnosti jak tažného, tak přípojného vozidla podle toho, jak se provoz těchto vozidel na vzniku újmy podílel (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 sp. zn. 25 Cdo 3073/2020). Mohou však nastat okolnosti, kdy poškozený s ohledem na provozní, povětrnostní a jiné okolnosti není schopen identifikovat tažné vozidlo. EU proto zavádí možnost poškozeného uplatnit nárok na pojistné plnění u pojistitele přípojného vozidla s tím, že tomuto pojistiteli vyplacené plnění nahradí pojistitel tažného vozidla v rozsahu, v němž za způsobenou újmu odpovídá provozovatel tažného vozidla, přičemž má oproti poškozenému větší možnosti zjistit jak vlastníka tažného vozidla, tak i jeho pojistitele. Dále se upravuje s cílem zamezit vyžadování oznamování nehod Policii České republiky pojistitelem v případech, kdy to zákon nepožaduje, že se k takovým případným smluvním ujednáním nepřihlíží. A oznámením nehody, pokud to zákon nevyžaduje, také nesmí být právo na plnění vůči pojistiteli podmíněno.

K § 29 (šetření pojistitele)

Postup při šetření škodné události do značné míry upravuje čl. 22 novelizované směrnice, který požaduje, aby členské státy pod hrozbou sankcí zajistily, že do tří měsíců ode dne, kdy poškozený podal svou žádost o náhradu újmy buď přímo příslušné pojišťovně, nebo jejímu škodnímu zástupci, aby tato pojišťovna

- učinila poškozenému odůvodněnou nabídku náhrady újmy v případech, kdy není odpovědnost popírána a újmy byly vyčísleny, nebo

- poskytla odůvodněnou odpověď k bodům žádosti v případech, kdy je odpovědnost popírána nebo nebyla jasně stanovena nebo újma nebyla plně vyčíslena. Členské státy mají také přijmout opatření k zajištění toho, aby v případech, kdy není nabídka učiněna do tří měsíců, byla částka náhrady újmy poškozenému nabídnutá pojišťovnou nebo přiznaná soudem navýšena o úrok. Toto ustanovení bylo implementováno do obecné úpravy pojistné smlouvy v § 2798 odst. 2 občanského zákoníku a současně se v něm stanoví, že porušením dané povinnosti na straně pojistitele je tento v prodlení. To znamená, že je pojistitel povinen platit úrok z prodlení. Jeho výše je podle § 1970 občanského zákoníku upravena nařízením vlády. Z tohoto důvodu se nenavrhuje převzít § 9 odst. 4 dosavadního zákona, který upravuje speciální konstrukci úroku z prodlení, protože v tomto ohledu dostačuje obecná právní úprava. Pro šetření pojistné události pak platí i ostatní ustanovení občanského zákoníku, zejména § 2796 a 2797. Jedná se zejména o stanovení doby ukončení šetření pojistitele, kterou je sdělení výsledků šetření osobě, která uplatnila právo na pojistné plnění. Výši pojistného plnění, popř. důvod jeho zamítnutí, je pojistitel na žádost této osoby písemně zdůvodnit. Tím není dotčena jeho povinnost poskytnout na žádost poškozeného přiměřenou zálohu podle § 2798 odst. 2 občanského zákoníku. Ve stávající praxi se často vyskytuje snaha pojistitelů podmiňovat ukončení šetření škodné události ukončením projednávání přestupku spáchaného v souvislosti s touto událostí. Tento postup je však neoprávněný. Pojišťovna šetří událost, u které zkoumá občanskoprávní odpovědnost za újmu, tedy vznik a rozsah povinnosti pojištěného nahradit újmu způsobenou provozem či užitím vozidla. Správní orgán, naopak, v řízení o přestupku zjišťuje skutečnosti, které mají vyvrátit nebo potvrdit spáchání přestupku obviněným, tedy jeho veřejnoprávní odpovědnost. Správní řízení tak může skončit osvobozujícím rozhodnutím či být jinak ukončeno, např. v případě zániku odpovědnosti za přestupek. To ale neznamená, že by se tím pojistná událost stala nelikvidní. Obviněný z přestupku navíc často není osobou, které vzniká povinnost nahradit újmu. Příkladem může být řidič společnosti jako její zaměstnanec, který sice porušil pravidla silničního provozu a způsobil dopravní nehodu, způsobenou újmu je však v souladu s § 2914 občanského zákoníku povinna nahradit společnost jako zaměstnavatel.

K § 30 (údaje ze záznamového zařízení vozidla)

S vývojem autonomních a poloautonomních vozidel vzniká potřeba pojistitele získat údaje o provozu takového vozidla z jeho záznamového zařízení, které jsou nezbytné pro šetření škodné události, zejména příčin jejího vzniku. Další vývoj by měl ukázat, do jaké míry bude možné získávat údaje přímo od výrobce takových vozidel a jak se posune právní úprava týkající se jeho povinnosti nahradit újmu vzniklou provozem jím vyrobených vozidel. S ohledem na složitost těchto vozidel a množství dodavatelů jednotlivých komponentů lze předpokládat, že zůstane zachován koncept objektivní odpovědnosti jeho provozovatele založený na zvláštní povaze provozu dopravního prostředku, který je pro poškozeného nejpřehlednější. I když v současnosti český právní řád tento typ vozidel neupravuje, je třeba vzít v úvahu, že pojištění dané odpovědnosti má široký teritoriální rozsah a účastník dopravní nehody, která nemusí nutně nastat na území ČR, může mít vozidlo vybavené záznamovým zařízením. Informace z něj pak slouží k šetření škodné události.

K § 31 (poskytování údajů orgány veřejné moci)

Poměrně velká diskuse se při projednávání návrhu směrnice vedla i ohledně plynulého vyřizování újem, pokud je podle vnitrostátních předpisů požadováno hlášení o nehodě. Členské státy tak mají podle čl. 5d novelizované směrnice přijmout veškerá vhodná opatření k usnadnění včasného poskytování poškozeným osobám, jejich pojistitelům nebo jejich právním zástupcům základních údajů nezbytných pro likvidaci újem. To návrh zákona řeší povinností příslušných orgánů sdělovat Kanceláři způsobem umožňujícím dálkový přístup údaje o dopravní nehodě týkající se škodné události. Rozsah sdělovaných údajů se navrhuje stanovit vyhláškou Ministerstva financí. Dále se navrhuje zakotvit právo Kanceláře nahlížet na žádost do příslušných spisů a pořizovat si z nich kopie. Podmínkou je, že tím nedochází k ohrožení účelu vedeného řízení. Analogické právo pojišťoven je upraveno v § 129 odst. 1 zákona o pojišťovnictví.

K § 32 (právo pojistitele na náhradu vyplaceného plnění)

Právo pojistitele proti pojištěnému na náhradu vyplaceného pojistného plnění v podstatě přejímá současnou úpravu (§ 10 dosavadního zákona). Důkazní břemeno ohledně skutečností, na nichž se zakládá právo na náhradu vyplaceného plnění, je na pojistiteli. Zvláštností je u povinných pojištění povinnost plnění pojistitele i v případě újmy, kterou pojištěný způsobil úmyslně. Obecně je pro pojištění charakteristický závazek pojistitele plnit v případě vzniku nahodilé události (§ 2758 odst. 1 občanského zákoníku). U povinných pojištění však § 2779 odst. 2 občanského zákoníku dělá z tohoto pravidla výjimku a upřednostňuje ochranu poškozených, neboť právě to je hlavní důvod, proč zákonodárce ukládá povinnost pojištění jako jednu ze základních podmínek provozování nebo výkonu určité činnosti. Právo pojistitele proti pojištěnému na úhradu nákladů spojených s šetřením pojistné události nebo jiných nákladů vyvolaných jeho zaviněným porušením zákonem stanovených povinností v případě vzniku pojistné události je upraveno v § 2797 občanského zákoníku. Zohlednit je třeba i případy, kdy pojištěný uhradí sám poškozenému způsobenou újmu, přičemž mu vzniká proti pojistiteli právo na náhradu těchto nákladů. Pokud pojistiteli vzniklo proti pojištěnému právo na náhradu pojistného plnění, měl by mít právo od plnění pojištěnému takovou částku odečíst. Regresní právo by mělo pojistiteli vznikat i proti pojistníkovi, který vědomě uvedl při uzavření pojistné smlouvy nepravdivé nebo neúplné odpovědi, jejichž nepravdivost nemohl pojistitel zjistit a které byly podstatné pro právo na úhradu částky, kterou vyplatil z důvodu újmy způsobené provozem vozidla. V dobrovolně uzavíraném pojištění může pojistitel v takovém případě od smlouvy odstoupit podle § 2808 občanského zákoníku. V povinném pojištění lze podle § 2781 občanského zákoníku od pojistné smlouvy odstoupit jen tehdy, pokud to zvláštní zákon připouští. V pojištění odpovědnosti to není možné, neboť poškozený by tak byl odkázán pouze na schopnost škůdce způsobenou újmu nahradit. Z tohoto důvodu se odstoupení od pojistné smlouvy nepřipouští, ale zakotvuje se právo pojistitele na náhradu poskytnutého plnění proti pojistníkovi, který se daného jednání dopustil.

K § 33 (plnění za újmu vzniklou provozem vozidla vyňatého z pojištění odpovědnosti)

Újmu způsobenou provozem tuzemského vozidla vyňatého z pojištění odpovědnosti podle § 7 odst. 1 písm. a) až d) návrhu zákona hradí stát, a to ve stejném rozsahu, v jakém by plnil pojistitel, kdyby šlo o pojištěné vozidlo. Za stát jedná podle důvodu, o který se vynětí z pojištění odpovědnosti opírá, Ministerstvo vnitra nebo Ministerstvo obrany. Stát může pro tyto účely uzavřít smlouvu s některým z pojistitelů nebo jinou způsobilou osobou, neboť by bylo neúčelné a nákladné pro tyto účely vytvářet samostatnou organizační složku. Jde-li však o škodnou událost způsobenou v zahraničí na teritoriu, na které se vztahuje pojištění odpovědnosti, tj. všechny státy EHP a další státy podle rozsahu uvedeného na zelené kartě, uhradí způsobenou újmu Kancelář, která se následně finančně vypořádá s příslušným ministerstvem. Nahradil-li újmu stát jednající prostřednictvím příslušného ministerstva, mělo by mu vzniknout právo na náhradu toho, co za tuto osobu plnil, proti fyzické osobě, která újmu způsobila, obdobně jako v případě pojistitele. Jednalo-li se o zaměstnance, je takové právo omezeno podle § 257 zákoníku práce částkou rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil újmu. Toto omezení neplatí, byla-li újma způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek. Jde-li o újmu způsobenou úmyslně, může zaměstnavatel kromě toho požadovat i náhradu ušlého zisku. Podle § 123 zákona o státní službě se tato ustanovení zákoníku práce použijí i pro odpovědnost státního zaměstnance za újmu, kterou způsobil služebnímu úřadu.

K § 34 až 37 (škodní zástupci)

Institut škodních zástupců byl do evropské úpravy pojištění odpovědnosti zaveden tzv. 4. motorovou směrnicí. Novelizovaná směrnice nepřinesla v této právní úpravě změny, a proto se v 34 až 37 návrhu zákona navrhuje převzít právní úpravu obsaženou v § 9a až 9d dosavadního zákona pouze s drobnými formulačními úpravami. Institut škodních zástupců představuje obdobu systému národních kanceláří zajišťujících včasnou likvidaci újem ve státě bydliště nebo sídla poškozeného, i když druhá strana pochází z jiného členského státu (viz bod 33 preambule směrnice 2009/103/ES). V případě pojištění odpovědnosti je třeba vzít v úvahu, že se jedná o dopravní prostředky, které se obvykle pohybují na velmi širokém teritoriu mnoha států, kde hrozí riziko vzniku škodných událostí způsobených jejich provozem. Poškozeným s bydlištěm nebo sídlem v některém členském státě se má zabezpečit jednodušší dosažení odškodnění v případě, kdy při jejich pobytu mimo jejich obvyklé bydliště nebo sídlo dojde k újmě na jejich zdraví nebo majetku. Institut škodního zástupce má ulehčit a zrychlit likvidaci těchto škodných událostí a vyřizování nároků z nich (tzv. „visiting victims“). Poškozený se může ve svém domovském členském státě obrátit na škodního zástupce pojistitele škůdce, který je usazen a autorizován v jiném členském státě, a nemusí tak podnikat složitou cestu do země, kde újma vznikla. Podle čl. 21 novelizované směrnice se ustanovení o škodních zástupcích vztahují na poškozené s bydlištěm nebo sídlem v členském státě, kterým vznikl nárok na náhradu újmy na zdraví nebo věcné škody,

- k nimž došlo v jiném členském státě než v členském státě jejich bydliště nebo sídla, a které byly způsobeny provozem vozidel, u kterých je pojištění odpovědnosti pojištěno pojistnou smlouvou uzavřenou v členském státě, a jejichž obvyklé stanoviště se nachází v členském státě, a

- k nimž došlo ve třetím státě, jehož národní kancelář pojistitelů se připojila k systému zelených karet, jsou-li tyto újmy způsobeny provozem vozidel, u kterých je pojištění odpovědnosti pojištěno pojistnou smlouvou uzavřenou v členském státě, a jejichž obvyklé stanoviště se nachází v členském státě. Institut škodních zástupců se tak použije pouze v případě újem způsobených provozem vozidla,

- je-li jeho provoz pojištěn u provozovny umístěné v jiném členském státě než ve státě bydliště nebo sídla poškozeného a

- které má obvyklé stanoviště v jiném členském státě než ve státě bydliště nebo sídla poškozeného. Provozovnou se podle čl. 1 odst. 7 novelizované směrnice rozumí definice uvedená v čl. 13 bodu 11 a 12 směrnice 2009/138/ES (Solventnost II), podle níž se provozovnou rozumí sídlo nebo pobočka pojišťovny, přičemž pobočkou se rozumí zastoupení nebo pobočka pojišťovny, která se nachází na území jiného členského státu, než je domovský členský stát. Pobočkou se pak podle čl. 145 směrnice Solventnost II rozumí každá trvalá přítomnost pojišťovny na území členského státu, a to i v případě, kdy tato přítomnost nemá formu pobočky, ale je pouze kanceláří vedenou vlastními zaměstnanci pojišťovny nebo osobou, která je sice nezávislá, avšak má trvalé zmocnění jednat za pojišťovnu podobným způsobem, jako by jednalo její zastoupení.

Každý pojistitel působící v členském státě v pojištění odpovědnosti tak musí podle čl. 21 novelizované směrnice ustanovit škodního zástupce v každém členském státě, mimo stát, ve kterém získal povolení k činnosti. S ohledem na tzv. jednotný evropský pas, který umožňuje pojišťovnám provozovat svoji činnost na základě povolení uděleného v jejich domovském členském státě, a to jak na základě práva usazení, tak i svobody dočasně poskytovat služby (čl. 49 a násl. a čl. 56 a násl. SFEU), je nutno rozlišovat

- škodního zástupce ustanoveného pojistitelem s povolením k činnosti v pojištění odpovědnosti uděleným ČNB pro území jiných členských států než České republiky (§ 34 návrhu zákona,

- škodního zástupce pojistitele, který působí v České republice v pojištění odpovědnosti na základě dočasného poskytování služeb (§ 35 návrhu zákona) a

- škodního zástupce pojišťovny (zde se používá termín pojišťovna pro odlišení od pojistitele, podle navrhovaného zákona), kterého musí pro Českou republiku ustanovit pojišťovna, která v pojištění odpovědnosti v České republice nepůsobí (§ 36 návrhu zákona). Pro odlišení škodních zástupců, ale i z hlediska rozdílu v plnění povinností vůči Kanceláři tak navrhovaný zákon rozlišuje mezi pojistitelem usazeným v České republice, pojistitelem provozujícím pojištění odpovědnosti na základě svobody dočasně poskytovat služby a pojišťovnou, která toto pojištění provozuje v jedné či více zemích EHP mimo území České republiky. K § 34 (škodní zástupce pojistitele pro jiný členský stát) V § 34 návrh zákona upravuje škodní zástupce ustanovené tuzemskou pojišťovnou a pojišťovnou z třetího státu, která v České republice provozuje pojištění odpovědnosti na základě povolení ČNB. Škodní zástupci těchto pojistitelů musí být ustanoveni ve všech státech EHP, mimo státy, ve kterých pojistitel obdržel povolení k provozování pojištění odpovědnosti. Připomeňme, že pojišťovny z třetích států nemají výhodu jednotného evropského pasu, a na rozdíl od pojišťoven ze zemí EHP musí v každém členském státu EHP žádat zvlášť o povolení k pojišťovací činnosti, pokud nemají status zvýhodnění podle § 35 zákona o pojišťovnictví. Ustanovený škodní zástupce musí mít bydliště nebo sídlo v tom členském státě, ve kterém byl ustanoven. Hlavním úkolem škodního zástupce je vypořádání nároků vznesených osobou poškozenou provozem vozidla,

- bylo-li pojištění odpovědnosti z jeho provozu sjednáno s pojistitelem, kterého škodní zástupce zastupuje,

- pokud je členský stát bydliště nebo sídla poškozeného odlišný od členského státu, ve kterém došlo k uzavření pojistné smlouvy, a

- pokud je členský stát bydliště nebo sídla poškozeného odlišný od členského státu obvyklého stanoviště vozidla, jehož provozem byla újma způsobena. Škodní zástupce tak jménem a na účet pojistitele, jehož zastupuje, projednává škodné události, shromažďuje informace nutné k prošetření nároků vznesených poškozeným a provádí opatření k jejich konečnému vyřízení. Návrh zákona umožňuje, aby škodní zástupce svoji činnost vykonával jménem a na účet více pojistitelů. Takto mohou působit např. tzv. zástupci zelených karet. Podmínkou je, aby byl v plném rozsahu oprávněn k zastupování pojistitele, tj. jak při jednání s poškozeným, k vypořádání jeho nároků na náhradu způsobené újmy, tak i ve vztahu k příslušným správním orgánům nebo soudům a jiným institucím, pokud se jedná o šetření škodné události nebo o právo poškozeného na náhradu újmy. Je zcela pochopitelné, že škodní zástupce musí být schopen jednat v úředním jazyce členského státu bydliště nebo sídla poškozeného. V dané souvislosti lze odkázat na bod 31 preambule směrnice 2009/103/ES, kde se uvádí, že podmínky náhrady újmy stanovené směrnicí by se měly týkat i újem, které likviduje soustava národních kanceláří pojistitelů. Ustanovením škodního zástupce nedochází k zániku práva poškozeného uplatnit své právo na náhradu újmy přímo proti škůdci, tedy osobě odpovědné za způsobenou újmu, nebo proti pojistiteli, u kterého byla pojištěna tato odpovědnost. Nedotčeno zůstává rozhodné hmotné právo i otázky soudní příslušnosti (viz bod 35 preambule směrnice 2009/103/ES). Ustanovení škodního zástupce samo o sobě také nepředstavuje zřízení pobočky pojišťovny a škodní zástupce není považován za podnikatelskou jednotku. Prostřednictvím škodního zástupce tak nelze nabízet pojistné produkty pojišťovny, kterou zastupuje. K tomu je nutno splnit tzv. notifikační povinnosti, jedná-li se o pojišťovnu z členského státu, resp. požádat domovský orgán dohledu o udělení povolení, jedná-li se o pojišťovnu z třetího státu. Z důvodu zabezpečení funkčnosti informačního střediska vedeného Kanceláří se pojišťovně ukládá povinnost oznámit Kanceláři informace týkající se škodního zástupce, kterého jmenovala v každém členském státě jiném, než je Česká republika. V rámci členských států se tak vytváří informační síť, která podstatně zjednodušuje situaci osob poškozených provozem vozidel na území členských států. Pro toto oznámení se pojistiteli stanoví lhůta do 7 dnů ode dne jmenování škodního zástupce, přičemž ve stejné lhůtě je povinen oznámit Kanceláři všechny změny předávaných údajů týkajících se škodního zástupce. Kancelář tyto informace eviduje a také sdílí s příslušnými národními informačními středisky členských států. K § 35 (škodní zástupce pojistitele z jiného členského státu pro Českou republiku) V § 35 návrh zákona upravuje škodní zástupce ustanovené pojistitelem se sídlem na území jiného členského státu, který provozuje pojištění odpovědnosti na území České republiky na základě svobody dočasně poskytovat služby ve smyslu čl. 56 SFEU (Smlouva o fungování Evropské unie). Hlavním úkolem tohoto škodního zástupce je vypořádání nároků vznesených osobou poškozenou provozem vozidla,

- bylo-li pojištění odpovědnosti sjednáno s pojistitelem, kterého škodní zástupce zastupuje,

- má-li poškozený bydliště nebo sídlo na území České republiky a

- pokud k újmě došlo na území členského státu nebo na území třetího státu, který se prostřednictvím své kanceláře pojistitelů připojil k zelenokaretnímu systému. Vzhledem k tomu, že tento pojistitel sice nabízí pojištění odpovědnosti na území České republiky, ale není zde usazen, nahrazuje takto ustanovený škodní zástupce sídlo nebo pobočku pojistitele a zastupuje ho ve vztahu ke Kanceláři. Zde je třeba zmínit čl. 151 a 152 směrnice Solventnost II, která hostitelskému členskému státu (tomu, kde je poskytována služba nebo kde je umístěna provozovna pojišťovny) ukládá povinnost vyžadovat na neživotní pojišťovně, aby zabezpečila, že osoby uplatňující nároky z událostí vzniklých na jeho území se nedostanou do méně výhodné situace v důsledku toho, že pojišťovna kryje riziko z pojištění odpovědnosti v rámci poskytování služeb, a nikoli prostřednictvím provozovny v uvedeném státě. Hostitelský členský stát tak má na neživotní pojišťovně vyžadovat, aby ustanovila zástupce s bydlištěm nebo usazeného na jeho území, který bude shromažďovat všechny nutné informace o škodných případech a který bude mít dostatečné pravomoci pro zastupování pojišťovny ve vztahu k poškozeným osobám uplatňujícím nároky, včetně zmocnění k vyplácení částek odpovídajících nárokům na náhradu újmy, i pravomoc zastupovat tuto pojišťovnu nebo případně dát ji zastupovat před soudy nebo orgány tohoto členského státu ve vztahu k těmto nárokům na náhradu újmy. K § 36 (škodní zástupce pro Českou republiku) V § 36 návrh zákona upravuje škodní zástupce ustanovené pro území České republiky těmi pojišťovnami, kterým bylo uděleno povolení k provozování pojištění odpovědnosti v jiném členském státě, než je Česká republika, a které v ní pojištění odpovědnosti neprovozují. Hlavním úkolem škodního zástupce je vypořádání nároků vznesených poškozeným, bylo-li pojištění odpovědnosti sjednáno s pojišťovnou, kterou škodní zástupce zastupuje, pokud byla újma způsobena provozem vozidla, ke kterému pojišťovna sjednala pojištění odpovědnosti,

- má-li poškozený bydliště, místo podnikání nebo sídlo v České republice,

- které má obvyklé stanoviště v jiném členském státě, než je Česká republika, a

- došlo-li k této újmě v členském státě nebo ve třetím státě, jehož kancelář pojistitelů se připojila k systému zelených karet. Škodní zástupce ustanovený pro Českou republiku musí být schopen jednat v českém jazyce, být vybaven dostatečnými pravomocemi k zastupování pojišťovny ve vztahu k poškozeným a v plném rozsahu jejich nároky uspokojit, včetně zastupování pojišťovny před soudy při rozhodování o těchto právech či povinnostech. Pro poškozeného tím ale nezaniká možnost obrátit se se svými nároky přímo na pojišťovnu, která odpovědnost z provozu vozidla, kterým byla poškozenému újma způsobena, pojistila. Škodní zástupce může jednat za jednu nebo i více pojišťoven. Jmenování škodního zástupce samo o sobě nepředstavuje zřízení pobočky pojišťovny na území České republiky. K § 37 (škodní zástupce v rámci práva zřizovat pobočky nebo svobody dočasně poskytovat služby) Pokud pojistitel se sídlem na území jiného členského státu, který provozuje na území České republiky pojištění odpovědnosti na základě práva zřizovat pobočky, platí právní fikce, podle níž povinnosti škodního zástupce plní vedoucí této pobočky za podmínky, že pojišťovna neustanovila jinou osobu. To platí obdobně pro pojišťovnu, která toto pojištění provozuje na území České republiky na základě svobody dočasně poskytovat služby, kde tyto povinnosti plní škodní zástupce ustanovený pro vyřizování újem způsobených provozem vozidel s obvyklým stanovištěm na území České republiky, k jejichž provozu sjednal pojištění odpovědnosti. Tedy nevylučuje se, aby pojišťovna měla dva škodní zástupce, a to jednoho pro ta pojištění odpovědnosti, která se týkají provozu vozidel s obvyklým stanovištěm v České republice (tj. pojištění sjednávané na území České republiky jednou nebo druhou formou, popř. oběma současně), a druhého pro pojištění odpovědnosti týkající se provozu vozidel s obvyklým stanovištěm v jiném členském státu, než je Česká republika.

K § 38 až 41 (evidence pojištění odpovědnosti)

Jednou ze základních podmínek funkčnosti pojištění odpovědnosti je udržování trvale aktuálního datového systému shromažďujícího údaje týkající se pojištění odpovědnosti. Na rozdíl od stávajícího stavu, návrh předpokládá přenos dat v on-line systému, a to jak mezi zprostředkovateli pojištění a pojišťovnou, tak i mezi pojišťovnou a Kanceláří. Při současné úrovni digitalizace se již nelze smiřovat s jiným způsobem výměny dat. To samozřejmě zásadním způsobem mění i stávající distribuční praxi v pojištění odpovědnosti. Distributoři, stejně jako pojišťovny samotné, budou muset na tyto změny reagovat ve svých způsobech distribuce daného pojištění. Do informačního systému budou moci být zaneseny pouze ty pojistné smlouvy, u kterých je jednoznačná skutečná doba vzniku pojištění odpovědnosti, se kterou budou pracovat všichni uživatelé dat vedených v systému, včetně registru silničních vozidel. Odstraní se tak problematické prokazování pojištění odpovědnosti zelenou kartou pro vnitrostátní účely. Tomuto systému prokazování je oprávněně vytýkáno, že neumožňuje využití digitalizace, přičemž prokazování pojištění papírovou formou bez jakýchkoli bezpečnostních prvků samo o sobě vyvolává pochybnosti o jeho kvalitě. Registr silničních vozidel vedený Ministerstvem dopravy tak nepovede informaci o pojištění odpovědnosti a jeho existenci si bude moci ověřit přímo v evidenci Kanceláře. To, co platí o vzniku pojištění odpovědnosti, platí i o oznamování jeho významných změn a zániku. Aby zákon nebyl zbytečně zatěžován výčtem technických parametrů, navrhuje se v § 38 odst. 6 návrhu zákona rozsah předávaných údajů stanovit vyhláškou Ministerstva financí. Zpracování osobních údajů podle navrhovaného zákona se řídí obecným nařízením EU upravujícím zpracování osobních údajů (nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů). Samotná motorová směrnice obsahuje řadu povinností, jejichž plnění vyžaduje zpracování osobních údajů. Jako příklad lze uvést údaje zpracovávané pro plnění úkolů informačních středisek, při šetření škodných událostí nebo výplatách náhradních plnění. I kdyby v budoucnu došlo k omezení využívání rodných čísel a jejich odstranění z registru obyvatel, zůstane rodné číslo identifikačním údajem, který se týká všech do té doby uzavřených pojistných smluv a věcí vyplývajících z pojištění, je nezbytné umožnit pojistitelům a Kanceláři tento údaj získávat, shromažďovat a zpracovávat, a to za účelem jednoznačné identifikace fyzických osob bez ohledu na postupný přechod k BSI a AIFO. Údaje týkající se pojištění odpovědnosti jsou nezbytné pro pojistitele, orgány příslušné k registraci vozidel a k projednání přestupků, Policii České republiky. Tyto osoby tak mohou využívat údaje vedené v evidenci Kanceláře. V § 40 návrhu zákona je pro jednotlivé kategorie poskytovaných údajů upravena lhůta a způsob jejich poskytování. Údaje týkající se vzniku, přerušení, změny a zániku pojištění odpovědnosti, údaje předávané Kanceláří registračním a správním orgánům a údaje poskytované Policii ČR se předávají elektronicky a způsobem, který k nim umožňuje nepřetržitý přístup. Aby byla zabezpečena funkčnost on-line systému poskytování údajů, musejí být údaje o pojištění odpovědnosti předávané pojistitelem nebo Ministerstvem dopravy Kanceláři a Kanceláří Policii ČR poskytovány v reálném čase, tedy okamžikem, kdy daná skutečnost nastane, resp. kdy byla zjištěna. Ostatní uvedené údaje musejí být poskytovány bez zbytečného odkladu. V § 41 návrhu zákona je upraveno zpracovávání osobních údajů Kanceláří, což podle čl. 4 odst. 2 obecného nařízení GDPR představuje jakoukoliv operaci nebo soubor operací s osobními údaji nebo soubory osobních údajů, který je prováděn pomocí nebo bez pomoci automatizovaných postupů, jako je shromáždění, zaznamenání, uspořádání, strukturování, uložení, přizpůsobení nebo pozměnění, vyhledání, nahlédnutí, použití, zpřístupnění přenosem, šíření nebo jakékoliv jiné zpřístupnění, seřazení nebo zkombinování, omezení, výmaz nebo zničení, a to včetně rodných čísel. Takto získané údaje může zpracovávat i pro jiné účely, než pro které byly získány, např. pro účely odhalování pojistných podvodů.

K § 42 (informační středisko Kanceláře)

Jak uvádí body 42 až 47 preambule směrnice 2009/103/ES, je pro poškozené někdy obtížné zjistit pojišťovnu, která by měla poskytnout plnění z pojištění odpovědnosti. Je tak v zájmu poškozených uložit členským státům povinnost zřídit informační střediska. Ta by měla sloužit jako zdroj okamžitě dostupných informací týkajících se pojištění odpovědnosti. Informační střediska mají vzájemně spolupracovat a rychle reagovat na žádosti o informace vyžádané středisky v jiných členských státech. Shromažďované informace by se také měly týkat vozidel vyňatých z pojištění odpovědnosti. Informační střediska upravuje čl. 23 novelizované směrnice, kterým se zejména vymezuje obsah jimi vedeného registru včetně oznamovacích povinností pojistitelů týkající se pojištění odpovědnosti a národních orgánů ve vztahu k vozidlům vyňatých z pojištění odpovědnosti včetně subjektů, které jsou povinny poskytnout plnění za újmy způsobené provozem těchto vozidel. Shromažďované informace musí být uchovávány po dobu sedmi let od ukončení registrace vozidla nebo ukončení pojistné smlouvy. Nad rámec stávající právní úpravy (§ 15a dosavadního zákona) se v souladu s čl. 15 odst. 1 druhým pododstavcem novelizované směrnice doplňuje výčet informací vedených v informačním středisku, neboť směrnice ukládá členským státům zajistit, aby toto středisko členského státu, v němž je vozidlo registrováno, informační středisko cílového členského státu a informační středisko jakéhokoli jiného příslušného členského státu, v němž k nehodě došlo nebo v němž má poškozený bydliště, vzájemně spolupracovala s cílem zajistit dostupnost nezbytných informací o odeslaném vozidle, které mají k dispozici. Zvláštní úpravu v § 42 odst. 2 a 3 návrhu zákona vyžaduje vedení údajů týkajících se vozidel vyňatých z pojištění odpovědnosti podle § 7 odst. 1 písm. b) a c) návrhu zákona, které nebudou vedeny v informačním středisku, ale v případě, kdy provozem takového vozidla způsobena újma, sdělí Ministerstvo vnitra, resp. Ministerstvo obrany Kanceláři, že je tato újma jimi kryta.

K § 43 (informační povinnosti Kanceláře)

Poškozenému musí být zabezpečeno, aby po dobu sedmi let ode dne vzniku újmy měl právo získat neprodleně od informačního střediska členského státu svého bydliště nebo sídla, členského státu, v němž má vozidlo obvyklé stanoviště, nebo členského státu, kde došlo k újmě, údaje nezbytné k uplatnění nároku na náhradu újmy včetně údajů o škodním zástupci pojišťovny ve státě svého bydliště nebo sídla. To vyžaduje vzájemnou spolupráci informačních středisek a sdílení informací, což se zejména z hlediska organizace a nákladů v dosavadní praxi osvědčilo. Bez podstatnějších věcných změn se proto navrhuje převzít stávající právní úpravu (§ 18a dosavadního zákona).

K § 44 (kontrola pojištění odpovědnosti při provozu vozidla)

Řádně vedená evidence v pojištění odpovědnosti je základní podmínkou pro nezbytnou kontrolu plnění zákonem stanovených povinností. Novelizovaná směrnice v tomto směru v čl. 4 přikazuje členským státům upustit od vykonávání kontrol pojištění odpovědnosti u vozidel, která mají obvyklé stanoviště na území jiného členského státu, a vozidel s obvyklým stanovištěm na území třetích států vstupujících na jejich území z území jiného členského státu. Povoleny jsou pouze namátkové kontroly, které nejsou diskriminační a provádějí se v rámci kontroly, která není zaměřena výlučně na ověřování pojištění. Novelizovaná směrnice, s ohledem na nový technologický vývoj umožňující například automatické rozpoznávání registračních značek, umožňuje kontrolu pojištění odpovědnosti vozidel bez jejich zastavení, a tedy bez zásahu do volného pohybu osob. To vedlo k povolení takových kontrol za podmínky, že nejsou diskriminační, jsou nutné a přiměřené, tvoří součást obecného systému kontrol a nevyžadují zastavení vozidla. Členské státy, které se rozhodnou zřídit takový systém kontrol, který je založen na zpracovávání osobních údajů následně sdílených s ostatními členskými státy, musejí zpracování těchto osobních údajů upravit v souladu s obecným nařízením (EU) 2016/679. Použití těchto údajů musí být omezeno pouze na zjišťování nepojištěného provozu vozidla a přijímání vhodných opatření k jeho eliminaci. Tyto údaje musejí být vymazány v okamžiku, kdy pominul účel jejich zpracování. Pokud nebylo možné kontrolou určit, zda je provoz vozidla kryt povinným pojištěním odpovědnosti, lze údaje uchovávat pouze po omezený počet dní, nepřekračující dobu nutnou k určení, zda pojištění existuje. Využití tohoto systému kontroly však vyžaduje vznik databází a systému výměny dat mezi jednotlivými členskými státy, včetně odpovídajícího technického zázemí, což si vyžádá určitou dobu, než bude možné tento způsob kontrol provádět. S ohledem na tyto podmínky je systém kontroly pojištění odpovědnosti bez zastavení vozidla v rámci členských států pouze předpokladem a k jeho zavedení je nezbytné podniknout řadu kroků, které si vyžádají několikaletou přípravu i na úrovni orgánů EU. Proto se v nejbližších letech s tímto systémem nepočítá a zákon pouze v souladu s právem EU upravuje předpoklady pro jeho budoucí vznik. Co se týká kontroly zelených karet vozidel v mezinárodním provozu, pak tato se netýká vozidel s obvyklým stanovištěm v některém členském státu nebo státu, který se připojil k tzv. Multilaterální dohodě mezi národními kancelářemi pojistitelů. Ta zaručuje, že každá taková národní kancelář pojistitelů uspokojí všechny oprávněné nároky vzniklé ze škodných událostí, které byly způsobeny provozem vozidla s obvyklým stanovištěm v zemi sídla této kanceláře, ať bylo či nebylo pojištění odpovědnosti sjednáno. V případě kontrol tuzemských vozidel bude Policie ČR využívat údaje Kanceláře v rámci on- line systému výměny dat, v případě vozidel vyňatých z pojištění odpovědnosti to bude potvrzení o této výjimce podle § 7 odst. 4 návrhu zákona.

K § 45 (příspěvek Kanceláři za dobu bez pojištění odpovědnosti)

Příspěvek Kanceláři do garančního fondu za provoz vozidla bez pojištění odpovědnosti má zvláštní historii. Do zákona byla tato úprava vložena na základě poslanecké iniciativy v roce 2008. Z důvodu oprávněných stížností na využívání tohoto institutu Kanceláří byl také na základě poslanecké iniciativy tento institut v roce 2014 zrušen. Opět byl poslaneckou iniciativou zaveden v roce 2017 s cílem narovnání podmínek ve financování garančního fondu Kanceláře, z něhož se hradí zejména újmy způsobené provozem nezjištěných vozidel nebo vozidel bez pojištění odpovědnosti. K financování tohoto fondu slouží příspěvky jednotlivých pojišťoven, které pojišťovny hradí z pojistného. Osoby porušující zákonné povinnosti by jinak byly neoprávněně zvýhodňovány oproti osobám jednajícím v souladu se zákonem. Navíc, na základě dlouhodobých statistik lze odhadovat, že se prostřednictvím regresních náhrad daří vymoci pouze částku odpovídající přibližně 30 % výdajů z garančního fondu na úhrady újmy způsobené nepojištěným provozem vozidla. Navrhuje se proto s drobnými formulačními úpravami převzít stávající právní úpravu (§ 4 dosavadního zákona). Navrhovaná povinnost hradit příspěvek je vázána na porušení povinnosti provozovatele vozidla sjednat pojištění odpovědnosti. Za hrazení příspěvku by měl být proto odpovědný provozovatel tuzemského vozidla. Při určení osoby provozovatele tuzemského registrovaného vozidla se navrhuje zachovat stávající vyvratitelnou domněnku, že takovou osobou je osoba zapsaná v registru silničních vozidel jako provozovatel vozidla (viz § 6 odst. 2 návrhu zákona). I zde platí, že použitím institutu vyvratitelné právní domněnky však nejsou nijak dotčeny povinnosti správce registru silničních vozidel jakožto správce osobních údajů ani jiných správců zpracovávat osobní údaje podle zásad stanovených v čl. 5 GDPR a právo subjektu těchto údajů na opravu nepřesných údajů nebo doplnění neúplných osobních údajů podle čl. 16 GDPR. Pro případ, kdy stav zápisu v registru silničních vozidel neodpovídá skutečnému stavu, má dotčená osoba možnost prokázat, že není provozovatelem vozidla, čímž jsou dostatečným způsobem ochráněna práva této osoby.

Určení výše denních sazeb podle druhu vozidla se navrhuje ponechat, stejně jako je tomu doposud, na prováděcím předpisu Ministerstva financí. Výše příspěvku by vždy měla být vyšší než běžné pojistné, neboť je nepřípustné, aby placení příspěvku bylo ekonomicky příznivější než placení pojistného za pojištění odpovědnosti. Rovněž se jako účelné ukázalo stanovit danou vyhláškou paušální výši náhrady nákladů, které Kanceláři vzniknou s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek. Náklady soudního řízení a exekučního vymáhání jsou upraveny jinými právními předpisy.

K § 46 (výzva k zaplacení příspěvku za dobu bez pojištění odpovědnosti)

Prováděcí vyhláška nově umožní, aby Kancelář získávala telefonní číslo klienta, pokud je má pojišťovna k dispozici, aby mohla zajistit efektivnější způsob komunikace. Kancelář pak může kontaktovat klienta prostřednictvím SMS bez zbytečného odkladu po tom, co se dozvěděla o svém právu na příspěvek, aby ho upozornila na možnou neexistenci pojištění. Klient si může se svou pojišťovnou existenci pojištění ověřit, a předejít tak situacím, kdy dojde k zániku pojištění a následnému vymáhání příspěvku ze strany Kanceláře. Tento preventivní mechanismus obesílání nepojištěného prostřednictvím SMS motivuje provozovatele vozidel k uzavření řádného pojištění. Nezávisle na této neformální komunikaci mezi Kanceláří a provozovateli vozidel návrh zákona stanoví povinnost Kanceláře písemně vyzvat provozovatele vozidla k zaplacení příspěvku, jestliže zjistí porušení povinnosti pojištění odpovědnosti. V tomto ohledu se navrhuje převzít stávající právní úpravu (§ 4 odst. 7 dosavadního zákona). Obeslaná osoba musí být řádně poučena o možnosti bránit se neoprávněnému požadavku na zaplacení příspěvku a na jí hrozící dopady v případě, kdy ve stanovených lhůtách nebude odpovídajícím způsobem reagovat. Proto by součástí výzvy k úhradě příspěvku mělo být i dostatečné poučení této osoby o jejích právech a povinnostech včetně informace o možnostech doložit okolnosti vylučující vznik nároku na příspěvek (např. doklady o převodu vlastnického práva k vozidlu). Lhůta ke splnění povinnosti zaplatit příspěvek by měla být stanovena na dobu nejméně 30 dní ode dne doručení výzvy. Promlčecí lhůta nároku na zaplacení příspěvku počne běžet dnem následujícím po marném uplynutí lhůty 30 dnů ode dne doručení výzvy k zaplacení příspěvku.

K § 47 (zánik povinnosti platit příspěvek za dobu bez pojištění odpovědnosti)

Ze stávající právní úpravy se navrhuje převzít i lhůtu jednoho roku pro uplatnění práva Kanceláře na příspěvek (§ 4 odst. 6 dosavadního zákona), a to z důvodu zamezení nežádoucího prodlení s oslovením povinné osoby a vymáháním příspěvku. Podmínkou zachování lhůty je odeslání výzvy povinné osobě. V případě jejího marného uplynutí zanikne Kanceláři právo na tento příspěvek. Počátek běhu lhůty od vzniku povinnosti zaplatit příspěvek platí vůči provozovateli, který je v inkriminované době zapsán v registru silničních vozidel, neboť tyto osoby může Kancelář identifikovat. U provozovatelů vozidel nezapsaných v registru silničních vozidel začne tato lhůta běžet až od okamžiku, kdy se Kancelář prokazatelně dozví, kdo je provozovatelem vozidla. V opačném případě by hrozilo, že lhůta jednoho roku uběhne dříve, než odpovídající údaje Kancelář zjistí. Vzhledem k tomu, že povinnost zaplatit příspěvek vzniká samostatně za každý jednotlivý den, bude nárok na příspěvek v případě nezaslání výzvy zanikat za každý den porušení zákona.

K § 48 (základní ustanovení)

Právní úprava Kanceláře navazuje na její stávající úpravu (§ 18 až 25 dosavadního zákona), zavádí však také změny v její činnosti vyplývající z dosavadních zkušeností. Návrh zákona v mnohem větší míře než dosavadní zákon obsahuje přímou úpravu některých institutů týkajících se činnosti Kanceláře tak, aby tato úprava mohla být přizpůsobena specifikům činnosti Kanceláře (zejména § 76 až 82 návrhu zákona). V otázkách, které návrh zákona takto neupravuje, se i nadále navrhuje přiměřeně aplikovat ustanovení zákona o pojišťovnictví týkající se činnosti pojišťoven. Při tom je však třeba vzít v úvahu, že Kancelář není pojišťovnou a že jedinou pojišťovací činností Kanceláře je okrajová činnost provozování hraničního pojištění. Proto je třeba k subsidiární aplikaci zákona o pojišťovnictví na činnost Kanceláře přistupovat v souladu se zásadou proporcionality. K tomu lze z komparativního hlediska dodat, že ani subjekty plnící funkce Kanceláře v jiných členských státech EU nepodléhají regulaci upravující činnost pojišťoven, tj. nejsou považovány za kvazi pojišťovny. Postavení Kanceláře by mělo odpovídat jejímu poslání v rámci sektoru pojišťovnictví, kde plní zákonem stanovené povinnosti, a to zejména v souvislosti s motorovou směrnicí, s odpovídajícími pravomocemi. Svěření všech činností vyplývajících z právní úpravy daného pojištění v EU, z dohod mezi národními kancelářemi pojistitelů, ale i činnosti nezbytné pro fungování pojistného trhu jedné instituci, je ekonomické a organizačně jednodušší než vytváření systému samostatných institucí, jako je tomu v některých jiných členských státech. To platí i pro poškozené, kteří se tak mohou obracet jen na jednu instituci. V podstatě se jedná o povinné sdružení pojistitelů, kdy jejich členství v Kanceláři vzniká ze zákona okamžikem zahájení činnosti v pojištění odpovědnosti a zaniká jejím ukončením. Kancelář je ze své podstaty právnickou osobou soukromého práva sui generis, ustavenou zákonem (§ 122 občanského zákoníku) a plnící činnosti nezbytné k řádnému fungování pojištění odpovědnosti, které nemohou zabezpečit její jednotliví členové. Z tohoto pohledu se jedná o profesní sdružení pojistitelů, jejichž účast v něm vyplývá ze zákona. Její činnost lze zčásti považovat za výkon veřejné správy, neboť některé její činnosti slouží k uspokojení určitého veřejného zájmu, ale jde o výkon veřejné správy prostředky soukromého práva, neboť Kancelář při výkonu své činnosti nevystupuje vůči jiným osobám ve vrchnostenském postavení, nejde tedy o výkon veřejné moci. Zčásti však činnost Kanceláře slouží také k uspokojení soukromých zájmů jejích členů. Z této skutečnosti vychází rozhodovací praxe soudů, která Kancelář nepovažuje za povinnou osobu podle zákona o svobodném přístupu k informacím (např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2014, č. j. 11 A 191/2013-64).

K § 49 (rozsah činnosti Kanceláře)

Rozsah činnosti Kanceláře vyplývá z povinností ukládaných členským státům novelizovanou směrnicí a z dohod uzavíraných mezi národními kancelářemi pojistitelů v rámci zelenokaretního systému. Mezi nejdůležitější činnosti patří správa garančního fondu určeného k výplatám plnění za újmy včetně vymáhání příspěvku za provoz bez pojištění odpovědnosti do tohoto fondu a správa fondu zábrany škod sloužícího k podpoře jednotek IZS zasahujících zejména u dopravních nehod a jiných aktivit zaměřených na předcházení vzniku újem v pojištění odpovědnosti. Z hlediska zelenokaretního systému je zásadní činnost Kanceláře v tzv. Radě kanceláří, sdružující národní kanceláře pojistitelů, zejména uzavírání dohod o řešení újem způsobených provozem vozidel s obvyklým stanovištěm ve státech zapojených do tohoto systému a samotné jejich vyřizování. Opomenout nelze ani vedení evidencí a statistik nezbytných pro analýzy a sledování vývoje v pojištění odpovědnosti a dopravní nehodovosti, stejně jako pro kontrolu plnění povinností pojištění odpovědnosti týkající se provozu nejen tuzemských, ale i cizozemských vozidel. Obdobně jako pojišťovna je i Kancelář vystavena rizikům, která mohou ovlivnit výši jejích dluhů plynoucích z povinnosti plnit z garančního fondu. V této souvislosti je třeba vzít v úvahu určitý rozdíl mezi těmito dluhy Kanceláře a závazky pojišťoven podle zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví (např. § 51 nebo 52), jejichž výše se promítá do tvorby technických rezerv a tím i do výše pojistného. Z tohoto důvodu se umožňuje, aby Kancelář uzavírala smlouvy týkající se pasivního zajištění takových závazků. Pro subjekty, jakými je Kancelář, se jedná o běžně používanou techniku redukce rizika, kterému jsou vystaveny. Z pozice Rady kanceláří je zajištění přímo vyžadováno či doporučováno. Zejména u menších trhů, mezi které patří i Česká republika, je z důvodu kolísání rozsahu újem adekvátní zajištění zásadní. Ustanovení § 129 zákona o pojišťovnictví umožňuje pojišťovnám a Kanceláři využívat údaje ze základních registrů. Součástí této právní úpravy je i možnost pojišťoven využívat systém pro využívání údajů zřízený a spravovaný Kanceláří. Návrh zákona tak umožňuje Kanceláři zpracovávat a s pojišťovnami sdílet jí vytvořený klientský bezvýznamový identifikátor, a to za účelem identifikace fyzických osob. Kancelář v této souvislosti vystupuje současně jako mezičlánek mezi informačními systémy veřejné správy a soukromými pojišťovnami oprávněnými provozovat pojišťovací činnost na území České republiky a penzijními společnostmi podle zákona o doplňkovém penzijním spoření. Kancelář musí mít stejný přístup do agendových registrů a informačních systémů veřejné správy ve stejném rozsahu jako pojišťovny.

K § 50 (využívání informací z informačních systémů)

Plnění úkolů svěřených Kanceláři zákonem je spojeno s potřebou identifikovat osoby vstupující do pojištění a osoby oprávněné k pojistnému plnění. To vyžaduje umožnit získávání údajů z relevantních informačních systémů.

K § 51 (audit a oddělení aktiv Kanceláře)

S ohledem na současnou přípravu nového zákona o účetnictví a navazujících právních předpisů, včetně daňové legislativy, bude se účetnictví Kanceláře řídit stávající právní úpravou, zejména vyhláškou č. 502/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou pojišťovnami. Připravovaná nová právní úprava účetnictví opouští tento koncept a Kancelář se bude řídit účetními předpisy platnými pro neziskové organizace. Podmínka vést finanční prostředky garančního fondu určené k náhradnímu plnění pro případ insolvence pojišťovny účetně odděleně od ostatních prostředků tohoto fondu je odůvodněna tím, že do této části garančního fondu přispívají pouze ti členové Kanceláře, kteří mají k činnosti v pojištění odpovědnosti povolení udělené ČNB. Členové se sídlem v jiných členských státech přispívají do obdobných fondů ve státě svého sídla.

K § 52 a 53 (vznik a zánik členství v Kanceláři)

Vznik a zánik členství pojistitele v Kanceláři je vzhledem k povinnostem jejího člena navrhován, stejně jako v současnosti (§ 18 odst. 4 dosavadního zákona), ve vazbě na povolení, resp. ukončení jeho činnosti v pojištění odpovědnosti. Je-li pojištění odpovědnosti provozováno pojistitelem z jiného členského státu na základě svobody dočasně poskytovat služby, vzniká členství dnem zahájení této činnosti.

K § 54 (základní povinnosti člena Kanceláře)

Se vznikem členství je pak spojena řada nejen oznamovacích povinností člena vůči Kanceláři, ale i placení členských příspěvků určených k zabezpečení její zákonem stanovené působnosti. Příspěvek člena Kanceláře, který provozuje pojištění odpovědnosti na základě povolení uděleného Českou národní bankou, je navýšen o částku, kterou se podílí na financování náhradního plnění z důvodu úpadku nebo likvidace pojistitele s tímto povolením. Pojistitelé provozující pojištění odpovědnosti na základě práva zřídit pobočku nebo svobody dočasně poskytovat služby hradí tento příspěvek v členském státě svého sídla, a to v souladu s principem domovského členského státu zavedeného novelizovanou směrnicí (viz čl. 10a odst. 2 a čl. 25a odst. 2 této směrnice). S členstvím v Kanceláři je spojeno ručení jejích členů za dluhy Kanceláře. Je zřejmé, že mohou nastat situace, kdy dluhy převýší momentální hodnotu aktiv Kanceláře a jejich doplnění z mimořádných členských příspěvků si vyžádá delší časové období. Z tohoto důvodu ručí členové Kanceláře za hodnotu aktivy nepokrytých závazků, a to podle poměru výše placených příspěvků. To se pak musí projevit ve výpočtu solventnostního kapitálového požadavku každého člena Kanceláře.

K § 55 (informační povinnosti související s členstvím v Kanceláři)

Z důvodu odpovídající informovanosti Kanceláře se do návrhu zákona ze stávající právní úpravy (§ 18 odst. 8 dosavadního zákona) přenáší i informační povinnosti ČNB vůči Kanceláři týkající se vzniku či zániku členství a také případů pozastavení činnosti jejího člena v daném pojištění.

K § 56 (orgány Kanceláře)

Také v případě orgánů Kanceláře návrh zákona přebírá stávající právní úpravu (§ 19 dosavadního zákona), která podle dosavadních zkušeností nevyžaduje žádné zásadní změny. Jako právnická osoba soukromého práva se Kancelář řídí obecnými ustanoveními občanského zákoníku o právnických osobách. Nejvyšším orgánem Kanceláře je shromáždění členů, jejím statutárním orgánem správní rada, na výkon působnosti správní rady dohlíží kontrolní komise a v době mezi zasedáními správní rady jedná za Kancelář její výkonný ředitel, a to v rozsahu určeném správní radou. Komise fondu zábrany škod je specifickým orgánem Kanceláře založeným zákonem.

K § 57 (shromáždění členů)

Oproti stávající právní úpravě (§ 20 dosavadního zákona) by shromáždění členů mělo rozhodovat o rozšíření rozsahu pojištění odpovědnosti na teritoria států zelenokaretního systému, které nejsou členskými státy. Z čl. 14 novelizované směrnice vyplývá, že členské státy jsou povinny zajistit, aby na základě jediného pojistného byla zaručena pojistná ochrana požadovaná právními předpisy v každém členském státě nebo v členském státě, ve kterém má vozidlo své obvyklé stanoviště, pokud je tato pojistná ochrana vyšší. Další teritoriální rozšíření této ochrany je v gesci členského státu a mělo by pokrývat také státy, které nejsou členskými státy, ale jsou signatáři tzv. Jednotné dohody mezi kancelářemi.

K § 58 (správní rada)

V souladu s § 151 a 164 občanského zákoníku se stanoví, že statutárním orgánem Kanceláře je správní rada, za kterou navenek jedná každý člen správní rady samostatně a současně se vymezuje její příslušnost ve vztahu ke Kanceláři, způsob jejího rozhodování a četnost jejího zasedání.

K § 59 (kontrolní komise)

Obdobně jako v případě správní rady se stanoví působnost kontrolní komise, která je kontrolním orgánem Kanceláře, včetně podmínek účasti v této komisi. Její zjištění se oznamují správní radě, která musí přijímat vhodná opatření, jedná-li se o ČNB dohlíženou činnost, musí o tom správní rada informovat ČNB.

K § 60 (výkonný ředitel)

Funkce výkonného ředitele je koncipována v souladu s § 166 občanského zákoníku jako zaměstnance zastupujícího Kancelář, jehož úkolem je zajistit chod Kanceláře v době mezi zasedáními správní rady.

K § 61 (tvorba a použití aktiv v garančním fondu)

Tvorba a správa garančního fondu patří mezi hlavní činnosti Kanceláře. Garanční fond má podle stávající úpravy konkrétně stanovené příjmy i způsob a taxativně vymezené účely vyplácení prostředků v něm uvedených. Stávající úprava také předpokládá, že členové Kanceláře platí Kanceláři příspěvky, které je dále možné použít jen k zabezpečení působnosti Kanceláře (příspěvek se určuje pevnou částkou za vozidlo uvedené v pojistné smlouvě, nebo procentuálním podílem z předepsaného pojistného). Pravidla pro určení výše příspěvku si Kancelář stanovuje v rámci svých interních předpisů, přičemž výpočet výše příspěvku je obecně založen na podílu daného pojistitele na trhu pojištění odpovědnosti z provozu vozidla měřeným počtem pojištěných vozidel v příslušných kategoriích. Kancelář si dále pro interní potřebu rozděluje finanční prostředky v garančním fondu do následujících kategorií: Garanční fond na zákonné pojištění, kam se zahrnují prostředky (zejména členské příspěvky a zbývající původní prostředky převedené v roce 2000 od České pojišťovny a.s. ve prospěch Kanceláře) na plnění z újem vzniklých před 1. lednem 2000 (tj. zákonné pojištění), Garanční fond z pojištění odpovědnosti (po 1. lednu 2000), který se dělí podle účelu, ke kterému lze prostředky v dané části použít, a to na: Garanční fond 1 (GF1), kam jsou zahrnovány zejména prostředky určené na plnění za újmu vzniklou poškozenému podle jednotlivých zákonných podmínek (s výjimkou prostředků určených pro GF2), a Garanční fond 2 (GF2 – insolvence), kam jsou zahrnovány prostředky určené na plnění za újmu způsobenou provozem tuzemského vozidla, kterou je povinna nahradit osoba, jejíž odpovědnost za tuto újmu je pojištěna u pojistitele, který z důvodu svého úpadku nemůže uhradit tuto újmu. Stávající právní úprava neposkytuje dostatečnou oporu pro určení, jaké prostředky, případně do jaké výše, je Kancelář oprávněna použít na zabezpečení své působnosti, tedy na zajištění její správy a chodu. Stanoví pouze, že příspěvky pojistitelů lze použít pouze k zabezpečení působnosti Kanceláře (nikoli však, zda se jedná o jediný druh finančních prostředků, který je možné k zabezpečení působnosti Kanceláře použít). Chybí zde tedy dostatečná právní úprava provazující náklady na zabezpečení působnosti Kanceláře s taxativním vymezením druhů plnění z garančního fondu. Omezení nakládání s prostředky podle stávající úpravy mělo dopad nejen do celkové výše příspěvků do garančního fondu a neflexibilitu nakládání s garančním fondem, ale také do využití finančních prostředků podle zdrojů. Jakkoliv se jedná o příspěvky z různých oblastí činnosti Kanceláře, stávající úprava nepočítá zcela jasně s oddělením prostředků z různých zdrojů tak, aby mohly být prostředky získané z určité oblasti použity pro konkrétní účel (např. použití příspěvků za nepojištěná vozidla pouze na plnění z újem, nikoli však na činnost Kanceláře). Stávající úprava také neobsahuje povinnost a podmínky, za kterých by byla Kancelář povinna členským pojišťovnám příspěvek nařídit, zejména hrozil-li by nedostatek prostředků na plnění zákonem stanovených povinností Kanceláře ve stanoveném budoucím finančním období. Pro nastavení přehlednějšího finančního fungování je navrhována úprava garančního fondu, zejména z pohledu stanovování členských příspěvků a možností jejich využití. Návrh zákona využívá skutečnosti, že s ohledem na zákonem stanovenou povinnost členství v Kanceláři je okruh členů Kanceláře úzký, případné změny v počtu členů jsou předvídatelné a členové se pravidelně setkávají na shromáždění členů. Toto nastavení je dobrým východiskem pro navrhovanou úpravu ve vztahu k procesu stanovování a poskytování příspěvků členů. Garanční fond bude stejně jako za stávající úpravy vytvářen ze čtyř zdrojů:

- přijaté příspěvky za dobu bez pojištění odpovědnosti,

- přijaté pojistné z hraničního pojištění,

- přijaté členské příspěvky členů Kanceláře,

- přijaté náhrady za plnění z garančního fondu. Záměrem je zachovat bilanční model a dlouhodobě finančně stabilní fungování Kanceláře i garančního fondu. V této souvislosti je navrhováno stanovit povinnost Kanceláře posoudit dostatečnost peněžních prostředků v garančním fondu na následující kalendářní rok, přičemž v případě, že by hrozil nedostatek peněžních prostředků, bude Kancelář povinna předepsat členské příspěvky minimálně v takové výši, aby byl zajištěn dostatek peněžních prostředků na následující kalendářní rok. V souvislosti s nutností specifikace využití finančních prostředků v garančním fondu je také navrženo výslovně umožnit hradit z přijatých členských příspěvků (stávajícího roku i let předchozích) a z hraničního pojištění (případně i souvisejícího výnosu z finančního umístění) i náklady související se zajištěním působnosti Kanceláře. Přijaté postižní náhrady a příspěvky za nepojištěná vozidla je dále navrženo využít také k dalšímu vymáhání postižních náhrad a příspěvků za nepojištěná vozidla. Výkonný ředitel Kanceláře bude povinen každoročně v rámci návrhu finančního plánu na následující kalendářní rok vypracovat projekci peněžních toků v garančním fondu (dále jen „projekce peněžních toků“) na následující kalendářní rok. Projekce peněžních toků v garančním fondu bude obsahovat odhad stavu peněžních prostředků k počátku kalendářního roku a projekci jednotlivých peněžních toků na následující kalendářní rok, tedy zejména projekci očekávaných výplat z garančního fondu, příjmů do garančního fondu, s uvedením specificky navrhovaných členských příspěvků, správních nákladů, očekávaného výnosu z finančního umístění a dalších peněžních toků očekávaných v daném kalendářním roce. Projekce peněžních toků bude vypracována na základě aktuálních a věrohodných informací a reálných předpokladů vývoje v daném kalendářním roce, přičemž peněžní toky související s pojistnými plněními budou projektovány ve výši nejlepšího odhadu bez zohlednění časové hodnoty peněz (bez diskontování) za použití odpovídajících pojistně matematických a statistických metod. Projekce peněžních toků musí zohlednit omezení použití peněžních prostředků v garančním fondu podle zdroje, projektované správní náklady Kanceláře tedy nemohou být hrazeny z příspěvků za nepojištěná vozidla a přijatých postižních náhrad. Projekce peněžních toků musí stanovit členské příspěvky minimálně v takové výši, aby byl zajištěn dostatek peněžních prostředků v garančním fondu na taxativně vymezené výplaty z garančního fondu během celého následujícího kalendářního roku. Finanční plán včetně projekce peněžních toků je výkonný ředitel Kanceláře povinen předkládat shromáždění členů Kanceláře ke schválení. V návaznosti na povinnost posouzení dostatečnosti peněžních prostředků v garančním fondu na základě projekce peněžních toků je současně shromáždění členů povinno předepsat řádné členské příspěvky v dostatečné výši tak, aby během následujícího kalendářního roku měla Kancelář dostatek finančních prostředků v garančním fondu na veškeré očekávané výdaje.

Nad rámec stanovení výše řádných členských příspěvků bude plnění finančního plánu využito i pro posouzení, zda je nutné předepsat dodatečné členské příspěvky. Výkonnému řediteli je uložena povinnost čtvrtletně sledovat využívání finančních prostředků dle schváleného finančního plánu a v případě nečekaného nepříznivého vývoje v průběhu roku navrhnout shromáždění členů schválení mimořádných příspěvků členů. Shromáždění členů je dána pravomoc a současně povinnost předepsat dodatečné členské příspěvky, a to neprodleně na základě projednání na mimořádném shromáždění členů.

K § 62 (plnění z garančního fondu)

Druhy plnění z garančního fondu odpovídají v zásadě stávající právní úpravě (§ 24 odst. 2 dosavadního zákona). Lze tedy rozlišit plnění za újmu vzniklou provozem nezjištěného vozidla, vozidla bez pojištění odpovědnosti, cizozemského vozidla s hraničním pojištěním, cizozemského vozidla, u něhož je povinnost nahradit újmu způsobenou jeho provozem zaručena zahraniční národní kanceláří, a dále tzv. náhradní plnění z důvodu neplnění povinností pojistitelem, náhradní plnění z důvodu nezjištění vozidla nebo pojišťovny v případě škodné události v jiném členském státě a náhradní plnění z důvodu úpadku nebo likvidace pojišťovny. Podmínky náhradních plnění jsou dále specifikovány v následujících ustanoveních návrhu zákona (§ 65 až 70 návrhu zákona). Věcné změny se týkají zejména dvou druhů plnění: Jednak jde o situaci, kdy se z garančního fondu poskytuje plnění za újmu vzniklou provozem vozidla vyňatého z pojištění odpovědnosti v případě, kdy to návrh zákona stanoví [§ 62 písm. b) bod 2 návrhu zákona ve spojení s § 7 odst. 2 a § 8 odst. 5 návrhu zákona]. V tomto ustanovení je promítnut požadavek novelizované směrnice, která umožňuje vyjmout některá vozidla z pojištění odpovědnosti za podmínky, že plnění za újmu způsobenou těmito vozidly bude poskytnuto z garančního fondu. V tomto případě sice nedochází k porušení povinnosti sjednat pojištění odpovědnosti, ale přesto musí být poskytnuto plnění z garančního fondu. Dále se věcná změna týká právní úpravy náhradního plnění z důvodu úpadku nebo likvidace pojišťovny [§ 62 písm. g návrhu zákona a dále § 68 až 70 návrhu zákona], do níž jsou promítnuta ustanovení novelizované směrnice týkající se ochrany poškozených v případě úpadku nebo likvidace pojišťovny (čl. 10a a 25a novelizované směrnice). V případě plnění za újmu vzniklou provozem nezjištěného vozidla se stejně jako ve stávající právní úpravě [§ 24 odst. 2 písm. a) a § 24 odst. 3 dosavadního zákona] navrhuje zachovat pravidlo, že se plnění poskytuje pouze osobě, která utrpěla újmu na zdraví. Zároveň se navrhuje zachovat výluku spočívající v tom, že plnění za věcnou škodu se poskytne pouze tehdy, pokud věcná škoda přesáhla 10 000 Kč a v důsledku téže škodné události vznikla poškozenému i těžká újma na zdraví, újma na zdraví trvalého charakteru, která ztěžuje společenské uplatnění, nebo újma vzniklá usmrcením. Tuto výluku umožňuje členským státům zavést čl. 10 odst. 3 novelizované směrnice, který rovněž uvádí, že podmínky pro to, aby újmy na zdraví byly pokládány (v terminologii použité novelizovanou směrnicí) za závažné, se určí v souladu s právní úpravou členského státu, kde k újmě došlo. Pojem těžké újmy na zdraví je třeba vykládat v souladu s tím, jak je tento pojem definován v trestním zákoníku (§ 122 odst. 2 trestního zákoníku). Při výkladu pojmu újmy na zdraví trvalého charakteru, která ztěžuje společenské uplatnění, je třeba brát v úvahu, jak se pojem ztížení společenského uplatnění vykládá pro účely náhrady újmy při ublížení na zdraví podle § 2958 občanského zákoníku. Z hlediska efektivnosti činnosti Kanceláře by měla mít možnost pověřit vyřízením nároku na plnění člena Kanceláře, samostatného likvidátora pojistných událostí nebo jinou osobu, a tedy i právo poskytnout jim všechny údaje pro jeho vyřízení včetně nezbytných osobních údajů. Zvláštní ustanovení novelizované směrnice obsažené v čl. 15 se týká vozidel odeslaných z jednoho členského státu do jiného. Cílem je tak umožnit vznik pojištění odpovědnosti v členském státě, který má být státem jeho obvyklého stanoviště po jeho nabytí. Přitom je nezbytné omezit dobu, po kterou je možné tuto výjimku využít, a současně zajistit, aby případná újma byla kryta zárukou příslušné národní kanceláře pojistitelů. V této souvislosti došlo k některým úpravám i novelou směrnice. Požadavky novelizované směrnice týkající se plnění za újmu způsobenou těmito vozidly jsou promítnuty do § 62 písm. h) návrhu zákona.

K § 63 (podmínky plnění z garančního fondu)

Podmínky plnění z garančního fondu se neodlišují od podmínek plnění poskytovaného pojistitelem, avšak horní limity plnění se řídí minimálními limity pojistného plnění stanovenými zákonem. Z pravidla, že z garančního fondu se poskytuje plnění ve stejném rozsahu a za stejných podmínek, jako by je byl povinen poskytnout pojistitel, vyplývá, že se uplatní stejné výluky a stejná omezení. Proto není třeba přebírat § 24 odst. 10 písm. a) a b) dosavadního zákona. Není třeba přebírat ani výluku podle § 24 odst. 10 písm. c) dosavadního zákona, neboť je obsažena již v nové formulaci navrhovaného § 62 písm. a). V případě § 62 písm. a) návrhu zákona se tedy neposkytuje plnění osobám uvedeným v § 18 návrhu zákona. Na rozdíl od pojistitele, který neplní ze škodných událostí vzniklých při motosportu, je Kancelář povinna plnit v případě absence pojištění provozní odpovědnosti pořadatele motoristických závodů nebo soutěží, což vyplývá z § 8 odst. 5 ve spojení s § 62 písm. b) bodem 2 návrhu zákona.

K § 64 (spor o plnění)

Z pravidla, že z garančního fondu se plní za stejných podmínek a ve stejném rozsahu, v jakém by plnil pojistitel, vyplývá také to, že plnění se neposkytuje v případech, na které se vztahuje působnost Ministerstva vnitra a Ministerstva obrany týkajících se provozu vozidel vyňatých z pojištění odpovědnosti. V praxi se však vyskytují případy, kdy je složité určit osobu, které vznikla povinnost nahradit vzniklou újmu. To ovšem nemůže být důvodem průtahů v plnění poskytovaném poškozenému. Proto v těch případech, kdy je jisto, že poškozený právo na plnění má, ale v důsledku sporu mezi Kanceláří a pojistitelem, popřípadě příslušným ministerstvem, nelze ve lhůtě stanovené pro šetření škodné události určit osobu, které svědčí odpovídající povinnost, poskytne plnění Kancelář a v závislosti na dalším šetření se věc vypořádá podle § 71 odst. 3 návrhu zákona.

K § 65 a 66 (náhradní plnění z důvodu neplnění povinnosti pojistitelem)

Institut náhradního plnění z garančního fondu vychází z čl. 24 a 25 směrnice. Podle této úpravy mají poškození právo požádat o náhradu újmy orgán pro odškodnění (garanční fond) v členském státě svého bydliště nebo sídla, a to

- jestliže pojišťovna nebo její škodní zástupce neposkytli v tříměsíční lhůtě ode dne podání žádosti o odškodnění odůvodněnou odpověď, nebo

- jestliže pojišťovna nejmenovala škodního zástupce v členském státě bydliště nebo sídla poškozeného a pokud nepodali žádost o odškodnění přímo pojišťovně vozidla, jehož provozem byla újma způsobena, na kterou obdrželi odůvodněnou odpověď do 3 měsíců od jejího podání. Poškození však nemohou podat žádost o náhradu újmy orgánu pro odškodnění, jestliže zahájili soudní řízení přímo proti pojišťovně. S drobnými formulačními změnami se přebírá stávající právní úprava (§ 24a dosavadního zákona). Otázky týkající se náhrady za poskytnuté plnění a přechodu práv na Kancelář se z důvodu lepší přehlednosti navrhují upravit souhrnně v § 71 návrhu zákona.

K § 67 (náhradní plnění z důvodu nezjištěného vozidla nebo pojišťovny v případě škodné události v jiném členském státě)

Formou náhradního plnění z garančního fondu se odškodní poškozený v případě, kdy

- není možné zjistit vozidlo, jehož provozem byla újma způsobena, nebo

- jestliže do 2 měsíců ode dne vzniku škodné události není možné zjistit pojišťovnu, které vznikla povinnost plnit z pojištění odpovědnosti. O toto náhradní plnění žádá poškozený ten garanční fond, v němž má poškozený bydliště nebo sídlo. Garanční fond pak uplatňuje náhradu vyplaceného plnění

- nelze-li zjistit pojišťovnu, vůči garančnímu fondu členského státu, v němž má vozidlo obvyklé stanoviště;

- v případě nezjištěného vozidla vůči garančnímu fondu členského státu, ve kterém došlo ke škodné události;

- v případě vozidla z třetího státu vůči garančnímu fondu členského státu, ve kterém došlo ke škodné události. S drobnými formulačními změnami se přebírá stávající právní úprava (§ 24b dosavadního zákona). Otázky týkající se náhrady za poskytnuté plnění a přechodu práv na Kancelář se z důvodu lepší přehlednosti navrhují upravit souhrnně v § 71 návrhu zákona.

K § 68 až 70 (náhradní plnění z důvodu úpadku nebo likvidace pojišťovny)

Plnění za pojistitele, který je v úpadku nebo v likvidaci, bylo nově zavedeno čl. 10a a 25a novelizované směrnice. Osobě s bydlištěm nebo sídlem na území České republiky vzniká právo na náhradní plnění v případě insolventní pojišťovny, která má, resp. měla, oprávnění k činnosti udělené v některém členském státu za podmínky, že ke škodné události dojde provozem vozidla s obvyklým stanovištěm v některém členském státu a na území kteréhokoli z nich (EU, EHP). Škodné události mimo tato území jsou řešeny v rámci zelenokaretního systému. Tento typ náhradního plnění vždy vyplácí příslušný orgán členského státu, ve kterém má poškozený bydliště nebo sídlo. Byla-li mu újma způsobena provozem vozidla s obvyklým stanovištěm v jiném členském státě, jehož provoz je pojištěn u pojišťovny, která je v úpadku nebo v likvidaci, vyplatí mu náhradní plnění Kancelář. Ta následně uplatní nárok na náhradu tohoto plnění u příslušného orgánu členského státu, který insolventní pojišťovně udělil povolení k činnosti. To platí i obráceně. Tato změna se pak odráží v ustanoveních týkajících se činnosti Kanceláře ve vztahu k plnění z garančního fondu. Aby nedocházelo k diskriminaci osob z třetích států, které utrpí újmu provozem tuzemského vozidla na území České republiky pojištěného u pojišťovny, které v důsledku jejího úpadku nebo likvidace odejmula ČNB povolení k činnosti, navrhuje se nad rámec směrnice rozšířit dané garanční schéma i na tyto osoby. Členský příspěvek hrazený Kanceláři se tak rozdělí na část pokrývající nároky na náhradní plnění v případě insolvence pojišťovny s povolením k činnosti uděleným ČNB, které budou hradit pouze tyto pojišťovny, a na část pokrývající ostatní činnosti Kanceláře, které budou platit všichni pojistitelé. Návrh zde rozlišuje pojišťovnu a pojistitele v tom smyslu, že pojišťovna v úpadku již nemůže být považována za pojistitele, neboť v souladu s § 379 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona se ustanovení o úpadku použijí v případě tuzemské pojišťovny a pobočky pojišťovny z třetího státu teprve poté, co jí bylo ČNB odejmuto povolení k činnosti. Podle § 116 odst. 3 zákona o pojišťovnictví vstupuje tuzemská pojišťovna okamžikem odnětí povolení k činnosti do likvidace. V souladu s § 118 odst. 5 jsou v případě podání insolvenčního návrhu ČNB informovány všechny orgány dohledu členských států. K další změně může dojít přijetím připravované směrnice EU, kterou se stanoví rámec pro ozdravné postupy a řešení krize pojišťoven a zajišťoven, kdy by uvedený fond pro případ insolvence pojišťovny byl použit i v případě řešení krize. Tedy nikoli jen v případě insolvenčního nebo likvidačního řízení.

K § 71 (právo Kanceláře na náhradu za plnění z garančního fondu)

Účelem plnění z garančního fondu je ochrana poškozených. Plnila-li Kancelář z garančního fondu, jeví se jako spravedlivé, aby jí toto plnění bylo nahrazeno. V případě plnění za újmu vzniklou nepojištěným provozem vozidla, vzniká tato povinnost osobě, která je povinna újmu nahradit. V ostatních případech vzniká tato povinnost osobě, za kterou Kancelář plnila. Specifické je poskytnutí plnění z hraničního pojištění, kde je Kancelář v pozici pojistitele, a proto má právo na náhradu vyplaceného plnění za stejných podmínek jako ostatní pojistitelé (§ 32 návrhu zákona). Právo na náhradu za plnění z garančního fondu vzniká okamžikem, kdy Kancelář plnění z garančního fondu poskytla. V tomto okamžiku může Kancelář toto právo poprvé uplatnit, resp. vyvolat jeho splatnost podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neboť jde o právo, jehož splatnost není sjednána ani stanovena. I za nové právní úpravy proto zůstávají použitelné závěry rozhodovací praxe soudů týkající se počátku běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu za plnění z garančního fondu.

K § 72 (náhrada za plnění poskytnuté v jiném členském státě)

Navrhuje se upravit i zrcadlovou situaci, kdy bylo poskytnuto náhradní plnění v jiném členském státě za újmu vzniklou tuzemským vozidlem nebo vozidlem, jehož pojištění odpovědnosti sjednala pojišťovna, které udělila povolení k provozování pojištění odpovědnosti ČNB. V takovém případě poskytne Kancelář náhradu za poskytnuté plnění příslušnému orgánu v jiném členském státě.

K § 73 (tvorba fondu zábrany škod)

Fond zábrany škod je v pojišťovnictví znám jako fond sloužící k úhradě nákladů na předcházení újmám a jejich minimalizaci a na propagaci zábranných opatření. Jelikož však jeho tvorba není uznatelným nákladem z hlediska daně z příjmů, není v současné době ochota k jeho dobrovolné tvorbě. V pojištění odpovědnosti se již v době přípravy a schvalování zákona objevovala politická poptávka na zavedení určitého poplatku na činnost hasičských jednotek, které zasahují u dopravních nehod. Inspirace byla i v některých evropských státech, kde různé typy těchto poplatků nebo odvodů z pojištění odpovědnosti existují. Tyto snahy se pak objevovaly po celou dobu existence stávající právní úpravy, přičemž odpůrci zavedení těchto odvodů argumentovali tím, že se jedná o státem financované činnosti a náklady s nimi spojené by měly být hrazeny státem. Politický tlak nakonec vedl k tomu, že zákonem č. 160/2013 Sb. byla zavedena paušální úhrada nákladů hasičského záchranného sboru nebo jednotek sborů dobrovolných hasičů obce zasahujících u dopravní nehody jako součást plnění za újmu hrazenou z pojištění odpovědnosti a vedle toho povinnost pojistitelů odvádět do fondu zábrany škod spravovaného Kanceláří nejméně 3 % z jimi přijatého ročního pojistného z pojištění odpovědnosti za každý kalendářní rok. Ve většině států, kde se pojištění podílí na spolufinancování hasičských sborů, se jedná o pojištění nemovitostí a domácností a váže se výlučně k pojištění kryjící riziko požáru. I v historii České republiky byla z požárního pojištění vybírána tzv. daň z požární ochrany. Některé státy poplatek zavedly ve velmi zúžené podobě, např. v Polsku se vztahuje pouze na pojištění zemědělských budov, v Belgii pouze na povinné pojištění objektivní odpovědnosti správců prostor přístupných veřejnosti za újmu způsobenou požárem nebo výbuchem.

V řadě států má tento poplatek historický původ. Např. ve Velké Británii se (na základě zákona z r. 1865) určuje z hrubé hodnoty pojištěného majetku, přičemž jeho vybírání je omezeno pouze na oblast Londýna. Na Slovensku je poplatek, který činí 8 % z pojistného v pojištění odpovědnosti, určen k financování nákladů hasičských jednotek a složek Ministerstva vnitra, které zabezpečují výkon dohledu nad bezpečností a plynulostí silničního provozu, objasňují příčiny dopravních nehod, koordinují střediska IZS a operační střediska tísňového volání záchranné zdravotní služby. Paušální částka 5 600 Kč/hod zásahu stanovená nařízením vlády vychází z průměrných hodinových nákladů zásahu jednotky požární ochrany podle statistiky vedené Hasičským záchranným sborem České republiky. Doba trvání zásahu jednotky požární ochrany osciluje kolem průměrné hodnoty 2 hodin. Dopravní nehody jsou v převažujícím počtu zásahů řešeny jednou jednotkou. Při zhruba 20 tisících zásahů jednotek ročně u dopravních nehod se tak jedná o částku cca 224 mil. Kč ročně hrazenou z fondu zábrany škod v pojištění odpovědnosti.

K § 74 (použití fondu zábrany škod)

Použití fondu zábrany škod je směřováno do vybavení složek integrovaného záchranného systému, projektů a programů zaměřených na předcházení vzniku újem zapříčiněných provozem vozidel v silničním provozu a na úhradu činnosti komise fondu zábrany škod, která je zaměřena na schvalování programů prevence škod a kontrolu rozdělování prostředků fondu zábrany škod. Procentuální rozdělení prostředků fondu zábrany škod kopíruje stávající právní úpravu, která je výsledkem politického rozhodnutí a její přijetí nebylo odůvodněno žádnou analýzou, např. podílu jednotlivých složek IZS při zásazích u dopravních nehod. Dojde-li ke kladnému rozdílu mezi příjmy a výdaji garančního fondu za uplynulý kalendářní rok, může Kancelář rozhodnout o použití tohoto rozdílu k financování fondu zábrany škod, a to při zohlednění nesplacených závazků Kanceláře z garančního fondu.

K § 75 (komise fondu zábrany škod)

Právní úprava komise fondu zábrany škod je převzata ze stávající právní úpravy (§ 23b dosavadního zákona). Složení komise je koncipováno tak, aby byly rovnoměrně zastoupeny všechny zainteresované strany a aby rozhodování o využití prostředků tohoto fondu řádně plnilo zákonem stanovené podmínky a veřejný zájem na podpoře předmětných zábranných opatření.

K § 76 (zásady jednání Kanceláře)

Na činnost Kanceláře se podle stávající úpravy přiměřeně použijí ustanovení zákona o pojišťovnictví (§ 18 odst. 1 věta třetí dosavadního zákona), což vyvolává nejistotu v použití pravidel specifických pro pojišťovací a zajišťovací činnosti na Kancelář. S cílem upravit veškeré požadavky na činnost Kanceláře v tomto zákoně jsou ustanovení zákona upravena tak, aby odpovídala specifickému postavení Kanceláře mezi subjekty působícími v oblasti pojišťovnictví. Obdobně jako v případě pojišťoven je od Kanceláře požadováno jednání s odbornou péčí a obezřetností, zejména za účelem zajištění bezpečnosti a stability Kanceláře. V souvislosti s požadavkem na odbornou péči a obezřetnost je požadováno také upravení vnitřních poměrů Kanceláře statutem a dalšími vnitřními předpisy.

K § 77 (pravidla pro externí zajištění činnosti)

Návrh zákona umožňuje pověřit výkonem činností Kanceláře externího poskytovatele. Externím zajištěním činností není dotčena odpovědnost Kanceláře za plnění jí zákonem stanovených povinností. Požadavky na externí zajištění činnosti vycházejí z obdobných podžadavků, jaké stanoví § 7g zákona o pojišťovnictví pro pojišťovny, s přihlédnutím ke specifikům Kanceláře.

K § 78 (tvorba rezerv)

Za účelem řádného hospodaření je navržena výslovná úprava tvorby rezerv a fondu pro případ insolvence pojišťovny, bývalého člena Kanceláře, který je v insolvenci nebo úpadku. Takovému členovi je ČNB odebráno povolení k činnosti a pro zákon již není pojistitelem, tj. členem Kanceláře, ale pouze pojišťovnou. Kancelář tyto rezervy a fond pro případ insolvence tvoří již v současné době (fond pro případ insolvence odpovídá stávajícímu GF2). Navržené znění odpovídá stávající praxi a interním předpisům Kanceláře. Tuto praxi je však vhodné zejména v případě fondu pro případ insolvence výslovně upravit právním předpisem. Postup týkající se tvorby rezerv na plnění z garančního fondu musí odpovídat podmínkám pro tvorbu technických rezerv pojišťoven a zajišťoven podle zákona o pojišťovnictví. Důvodem je nezbytné zajištění kontinuity mezi tvorbou těchto rezerv Kanceláří a jednotlivými pojistiteli, kteří ručí za její dluhy. Závazky, ke kterým Kancelář nevytvořila odpovídající aktiva, se promítnou do závazků jednotlivých pojistitelů, a to ve stejném poměru, v jakém je jejich podíl na celkové výši příspěvků všech členů Kanceláře.

K § 79 (pojistněmatematické činnosti)

Kanceláři se navrhuje stanovit povinnost vytvořit a udržovat interní systém, který bude zajišťovat výkon pojistněmatematických činností, a to s ohledem na některé její specifické činnosti. Pojistněmatematické činnosti zahrnují zejména výpočet rezerv na plnění z garančního fondu, fondu pro případ insolvence a odhad budoucích újem v rámci projekce peněžních toků, a dále pak správu pojistných smluv hraničního pojištění včetně kontroly a úhrady provizí za jejich uzavření smluvnímu partnerovi Kanceláře, přípravu podkladů pro finanční umístění technických rezerv a komunikaci se správcem aktiv Kanceláře (ve spolupráci se skupinou finančního řízení) a statistické činnosti ve prospěch členských pojišťoven, ČNB, Českého statistického úřadu, příp. dalších subjektů, u nichž je prokázán právní zájem ve věci. Tento systém by měl zahrnovat také zajišťování přiměřenosti používaných metodik, modelů, dat a předpokladů, které jsou v rámci činnosti Kanceláře dále aplikovány při výpočtech rezerv, fondu pro případ insolvence a odhadu budoucích újem v rámci projekce peněžních toků. Navrhuje se stanovit také požadavek na odbornost osoby, která pro Kancelář bude vykonávat pojistněmatematickou činnost.

K § 80 (zásada obezřetného investování)

Na rozdíl od některých obdobných subjektů v zemích EU, např. v Německu nebo Rakousku, je v České republice fungování Kanceláře založeno na bilančním principu, přičemž významná část závazků Kanceláře (v současné době dokonce všechny závazky Kanceláře) je kryta vlastními aktivy Kanceláře. Kancelář tedy disponuje poměrně významnými aktivy (v řádu několika mld. Kč), které jsou již materiální i z pohledu celého českého pojistného trhu. Pro zajištění finanční stability pojistného trhu (pojišťovny za dluhy Kanceláře ručí, § 54 odst. 4 návrhu zákona) je žádoucí požadovat dodržování zásad obezřetného investování aktiv Kanceláře.

K § 81 a 82 (zveřejňování informací, informační povinnosti vůči České národní bance)

Kancelář za stávající úpravy podle přiměřené aplikace zákona o pojišťovnictví pravidelně uveřejňuje informace o sobě a svých členech a také předkládá ČNB výkazy v obdobném rozsahu jako pojišťovny. Jedná se o celkem desítku výkazů s různou periodicitou, které však nezohledňují specifičnosti činnosti Kanceláře a zejména její odlišnosti od činnosti pojišťoven, pro které jsou tyto výkazy zamýšleny. Není přitom obvyklé, aby subjekty plnící funkci Kanceláře v jiných členských zemích EU předkládaly dohledovému orgánu pro pojišťovnictví výkazy určené pro pojišťovny. S ohledem na specifickou činnost Kanceláře je navrhováno částečně převzít úpravu zákona o pojišťovnictví v oblasti uveřejňování informací o Kanceláři a jejích členech (v rozsahu upraveném prováděcím předpisem) i předkládání výkazů ČNB, upouští se však od požadavku, aby Kancelář poskytovala informace ČNB prostřednictvím výkazů, které používají pojišťovny. Je tedy navrženo předkládat ČNB informace o činnosti Kanceláře v rozsahu stanoveném prováděcí vyhláškou ČNB, k jejímuž vydání je ČNB také zmocněna podle zákona o ČNB (§ 41). V současnosti je předkládání výkazů o činnosti pojišťoven, zajišťoven a Kanceláře upraveno vyhláškou č. 433/2009 Sb. Předkládání výroční zprávy je upraveno tak, aby korespondovalo s obdobnou povinností pojišťoven podle § 82 odst. 1 zákona o pojišťovnictví.

K § 83 (předmět dohledu)

Co se týká dohledu vykonávaného ČNB nad činností finančních institucí, pak ten je primárně zaměřen na subjekty poskytující finanční služby na finančním trhu. Takovým subjektem však není Kancelář, s výjimkou zcela marginálního hraničního pojištění, přičemž za její závazky ručí její členové. To je důvodem zúženého výkonu dohledu ČNB nad její činností. V řadě zemí EU, např. v Německu, Rakousku a Švédsku, není vůbec zaveden dohled vykonávaný dohledovým orgánem pro pojišťovny nad činností osoby sdružující pojistitele provozující pojištění odpovědnosti (v Německu a Rakousku je aplikován pouze dohled nad činností spolků a asociací vykonávaný Ministerstvem spravedlnosti). Na rozdíl od řady jiných kanceláří v EU se u Kanceláře však uplatňuje bilanční model, kdy jsou v současné době dokonce veškeré závazky Kanceláře kryty vlastními aktivy (vytvořenými převážně z příspěvků členských pojišťoven). Tento bilanční model lze v kontextu České republiky považovat za bezpečnější a vhodný i do budoucna. Závazky z garančního fondu se přímo promítají do solventnostních kapitálových požadavků členů Kanceláře. Tyto požadavky jsou předmětem dohledu vykonávaného jednotlivými dohledovými orgány v závislosti na místě sídla pojistitele a je tak nezbytné, aby ČNB měla možnost kontroly. Dohled ČNB nad Kanceláří se proto navrhuje zachovat v oblastech stanovování výše závazků Kanceláře a správy aktiv. Předmětem dohledu ČNB by tak měla být tvorba rezerv a fondu pro případ insolvence, správa aktiv garančního fondu, dále provozování hraničního pojištění, plnění povinností souvisejících s příspěvkem za dobu bez pojištění odpovědnosti a plnění stanovených informačních povinností. Ve srovnání s dohledem nad pojišťovnami je předmět dohledu ČNB nad Kanceláří navržen jako významně užší. Dohled, který ČNB vykonává nad pojišťovnami podle zákona o pojišťovnictví, totiž vyplývá z povahy jejich činnosti provozované na základě povolení vydaného právě ČNB a úzce souvisí s povinnostmi, které pojišťovnám z tohoto zákona vyplývají, např. výpočet solventnostního a minimálního kapitálového požadavku, způsob tvorby a použití technických rezerv podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/138/ES ze dne 25. listopadu 2009 o přístupu k pojišťovací a zajišťovací činnosti a jejím výkonu (Solventnost II), řídicí a kontrolní systém, vlastní posouzení rizik a solventnosti (ORSA) nebo vypracování zprávy o solventnosti a finanční situaci (SFCR). Významnou většinu takto dohlížených povinností a činností Kancelář nevykonává a nevztahuje se na ní regulatorní rámec Solventnosti II. Proto je rozsah dohledu nad činností Kanceláře významně zúžen na činnosti, které lze považovat za přímo související s pojištěním odpovědnosti a na dohled nad příspěvkem za nepojištěný provoz vozidla.

K § 84 (výkon dohledu)

I nadále se na výkon dohledu nad činností Kanceláře subsidiárně použijí ustanovení zákona o pojišťovnictví upravující dohled nad činností pojišťoven. Kromě toho návrh zákona upravuje některé otázky týkající se dohledu přímo (např. možnost uložit opatření k nápravě podle § 85 návrhu zákona, informační povinnosti vůči ČNB podle § 82 návrhu zákona). Je také stanoven požadavek na způsob výkonu dohledu, zejména na jeho transparentnost a odpovědné provádění a podobně jako při dohledu vykonávanému nad činností pojišťoven jsou upravena pravidla pro výkon dohledu na místě. Při provádění výkonu dohledu na místě se ČNB řídí kontrolním řádem.

K § 85 (opatření k nápravě ve vztahu k činnosti Kanceláře)

V případě zjištění nedostatků v činnosti Kanceláře se umožňuje uložení opatření k nápravě. Obdobně jako ve většině ostatních sektorů finančního trhu se opatření k nápravě navrhuje upravit jako fakultativní nástroj, takže ČNB bude mít správní uvážení ohledně toho, zda opatření k nápravě uloží. Kritériem tohoto uvážení bude povaha a závažnost zjištěného nedostatku.

K § 86 (přestupky)

Novelizovaná směrnice v čl. 27 po členských státech požaduje, aby stanovily sankce za porušení vnitrostátních právních předpisů, které přijmou k provedení směrnice, a učinily veškeré nezbytné kroky k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Z tohoto důvodu jsou skutkové podstaty přestupků na úseku pojištění odpovědnosti koncipovány tak, aby postihovaly neplnění základních povinností týkajících se daného pojištění. Skutkové podstaty přestupků spáchané Kanceláří odrážejí specifika dohledu ČNB vykonávaného ve vztahu k činnosti Kanceláře. Pojistitel je sankcionován i za porušení soukromoprávní povinnosti vyplývající z § 2797 odst. 1 občanského zákoníku, pokud nezahájí bez zbytečného odkladu šetření škodné události nebo řádně a včas nesdělí výsledky šetření osobě, která uplatnila právo na pojistné plnění, a § 2798 odst. 2 občanského zákoníku spočívající v nesdělení důvodů, pro které nemohl ve lhůtě do 3 měsíců ukončit šetření oznámené pojistné události, což je povinnost stanovená v čl. 22 novelizované směrnice. Skutková podstata tohoto přestupku se však netýká povinnosti poskytnout zálohu, která je také součástí uvedeného ustanovení občanského zákoníku. K sankcím za porušení zákona se váže Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a výboru regionů ze dne 13. prosince 2010, které se týká posílení sankčních režimů v odvětví finančních služeb. Z něj vyplývá, že nezbytnou součástí nového systému dohledu ve finančních službách jsou účinné a dostatečně konvergenční sankční režimy. Ve zprávě tzv. de Larosierovy skupiny (zpráva skupiny na vysoké úrovni pro otázky finančního dohledu v EU, které předsedal Jacques de Larosiere, 25. února 2009, odst. 201) se uvádí: „Dohled nemůže být účinný, pokud jsou sankční režimy slabé a silně variabilní. Je nutné, aby všechny orgány dohledu v EU i jinde mohly uplatňovat takové sankční režimy, které jsou dostatečně konvergenční, přísné a odrazující“. Za kontrolu dodržování pravidel EU odpovídají v první řadě vnitrostátní dohledové orgány, jejichž úkolem je bránit finančním institucím v porušování pravidel EU a trestat případy porušování těchto pravidel ve svých jurisdikcích. Měly by tak disponovat vhodnými sankčními pravomocemi. Sankce jsou významnou součástí každého regulačního systému a svým odrazujícím účinkem přispívají k dodržování právních předpisů. Lze je považovat za

- účinné, jestliže zajišťují dodržování právních předpisů,

- přiměřené, jestliže vhodným způsobem zohledňují závažnost protiprávního jednání a nejsou přísnější, než je nutné pro dosažení sledovaných cílů, a

- odrazující, jsou-li tak přísné, aby pachatele odradily od opakování stejného činu a další potenciální pachatele od spáchání činu. Navržené výše pokut mají v souladu s požadavky práva EU odrazovat od jednání, které poškozuje zejména oprávněné osoby. Ty jsou často v důsledku pojistné události v tíživé situaci, kdy utrpí závažnou újmu na zdraví nebo na majetku. V takovém případě jsou závislé na včasném plnění pojišťovny. Je tak ve veřejném zájmu pod hrozbou pokuty vést pojišťovny k řádnému dodržování zákonem stanovených povinností, které jsou předmětem skutkové podstaty předmětných přestupků.

K § 87 (orgán příslušný k projednání přestupku, místní příslušnost)

Úprava projednávání přestupků z velké části kopíruje současnou právní úpravu (§ 16b dosavadního zákona). Zachována je speciální úprava místní příslušnosti správního orgánu k projednání přestupku týkajícího se provozu vozidla bez pojištění odpovědnosti, mělo-li být sjednáno. Provoz vozidla není omezen na určité místo, a proto musí být příslušným orgánem ten, v jehož správním obvodu má osoba podezřelá ze spáchání přestupku trvalý pobyt nebo sídlo. Další speciální úprava se týká městských částí hl. m. Prahy. Stávající právní úprava stanoví, že příslušným k projednání přestupků jsou v hlavním městě Praze její městské části. Z toho se dovozuje, že tím je založena příslušnost všech 57 městských částí, aniž může Statut hlavního města Prahy tuto příslušnost modifikovat. Nově se proto zavádí pravidlo, které sice obecně zakládá příslušnost všech 57 městských částí, ale umožňuje, aby Statut hlavního města Prahy určil, že příslušné k projednání přestupku jsou pouze některé z nich. Nad rámec stávající právní úpravy se také zavádí možnost Policie ČR projednat přestupek spočívající v porušení povinnosti pojištění odpovědnosti příkazem na místě.

K § 88 až 90 (mlčenlivost)

Ve vztahu k činnosti Kanceláře je navrhováno speciálně upravit povinnost zachovávat mlčenlivost osob činných pro Kancelář i osob vykonávajících dohled nad její činností. Ve vztahu k subjektům, kterým je možné informace poskytovat, aniž tím dochází k porušení povinnosti mlčenlivosti, se odkazuje na zákon o pojišťovnictví (v současnosti § 128). Podle tohoto ustanovení se jedná o Českou národní banku při výkonu dohledu podle tohoto zákona, soudy, orgány činné v trestním řízení nebo správním řízení vedeném ve věci přestupku, správce daně, poplatku nebo jiného obdobného peněžitého plnění pro výkon jejich správy, orgány dohledu členského státu nebo třetího státu, jestliže se jedná o pojištění sjednané pojišťovnou se sídlem na území tohoto státu, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, orgány sociálního zabezpečení ve věci řízení o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti nebo zdravotní pojišťovny ve věci vymáhání náhrady nákladů na péči hrazenou ze zdravotního pojištění vynaložených v důsledku protiprávního jednání třetí osoby vůči pojištěnci, Veřejného ochránce práv v souvislosti s šetřením podle zákona upravujícího jeho působnost, Národní bezpečnostní úřad, zpravodajské služby nebo Ministerstvo vnitra při provádění bezpečnostního řízení podle zákona upravujícího bezpečnostní způsobilost, orgán příslušný rozhodovat o porušení povinnosti veřejných funkcionářů podle zákona upravujícího ochranu utajovaných informací a střet zájmů, Úřad pro ochranu osobních údajů, soudního exekutora podle zákona upravujícího činnost soudních exekutorů a exekuce, finančního arbitra v souvislosti s šetřením podle zákona upravujícího jeho působnost, Ministerstvo vnitra ve věcech týkajících se soukromého zdravotního pojištění cizinců, nebo o Ministerstvo spravedlnosti pro účely řízení o žádosti o poskytnutí peněžité pomoci podle zákona o obětech trestných činů,a to za předpokladu, že se tyto požadované informace budou vztahovat ke konkrétní osobě a lze je použít pouze ke splnění povinnosti vyplývající z působnosti příslušného orgánu. Povinnost mlčenlivosti se týká jak informací získaných z vlastní činnosti Kanceláře, tak informací předávaných pojišťovnami a dalšími subjekty, které Kancelář zpracovává pro účely výkonu činnosti podle zákona. Zahrnuje tedy jak např. informace zpracovávané při správě garančního fondu a fondu zábrany škod a sjednávání hraničního pojištění, včetně skutečností projednávaných orgány Kanceláře, tak i další informace týkající se pojištění odpovědnosti, škodných a pojistných událostí, vozidel a jejich vlastníků nebo provozovatelů.

K § 91 (nahlížení do spisu Kanceláře)

Stejně tak jako se pojišťovnám podle § 129a odst. 1 zákona o pojišťovnictví stanoví povinnost umožnit poškozenému nahlížet do příslušného spisu, se i Kanceláři navrhuje stanovit obdobnou povinnost.

K § 92 (informační povinnost o zákonném pojištění odpovědnosti)

Zákonné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla předcházelo stávající právní úpravě. Závazky vzniklé z tohoto pojištění přešly nabytím účinnosti zákona č. 168/1999 Sb. na Kancelář, avšak vypořádává je jejím jménem Generali Česká pojišťovna a. s. jako nástupce bývalé České pojišťovny, státního podniku, resp. a.s. Jejich výše se v současnosti pohybuje na hodnotě cca 1 mld. Kč.

K § 93 až 95 (přechodná ustanovení)

V souvislosti se změnou limitů pojistného plnění provedeného novelou směrnice je navrženo i jejich navýšení, které se musí projevit i v pojistných smlouvách. Aby nedošlo k rozdílnému postavení poškozených z hlediska těchto minimálních limitů pojistného plnění, navrhuje se přechodná úprava, která je k datu nabytí účinnosti zákona sjednotí i u stávajících smluv, které jsou sjednány s limitem nižším než 50 mil. Kč. S tím souvisí změna pojistného rizika, kterou má pojistitel právo zohlednit ve výši pojistného, a pojistník má právo v případě nesouhlasu pojistnou smlouvu vypovědět. V ostatních případech se jedná o přechodná ustanovení zajišťující bezproblémový přechod na novou právní úpravu, a to i s ohledem na úpravu využití prostředků z garančního fondu Kanceláře. Zelená karta přechodem na on-line systém výměny dat ztratí vnitrostátní význam a není důvod, aby ji pojistitel byl povinen vydat, jestliže ji pojistník nepotřebuje. To však nebrání pojistiteli kartu pojistníkovi vydat i bez žádosti. K přechodu na tento způsob výměny dat o pojištění odpovědnosti je nezbytné stanovit lhůtu na přizpůsobení se této změně jak ze strany pojistitelů a Kanceláře, tak i ze strany Ministerstva dopravy.

K § 96 (zrušovací ustanovení)

Zrušovacími ustanoveními se z právního řádu odstraňuje dosavadní právní úprava provedená zákonem č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) a jeho prováděcí vyhláškou č. 205/1999 Sb., kterou se provádí zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla).

K § 97 (účinnost)

Nabytí účinnosti se navrhuje tak, aby v souladu s požadavkem novelizované směrnice byla splněna implementační povinnost. U ustanovení týkajících se on-line systému výměny dat (§ 38 odst. 1 a § 40 odst. 2 návrhu zákona) se navrhuje odložená účinnost od 1. července 2024.

V Praze dne 23. srpna 2023

Předseda vlády: prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M., v. r.

Ministr financí: Ing. Zbyněk Stanjura v. r.