zákon č. 304/2016 Sb.

K části první:

K Čl. I

K bodu 1, 21, 23, 26, 31, 80, 87, 95, 101 a 129: Jedná se o formulační úpravy zpřesňující

text.

K bodu 2: Úpravou poznámky pod čarou se plní povinnost stanovená právem EU i

legislativními pravidly uvést v právním předpisu výčet právních aktů Evropské unie, které jsou implementovány daným zákonem.

K bodu 3 a 4: Jde o reakci na zákony, kterými se upravuje důchodový systém. Ten je mimo

působnost zákona o pojišťovnictví.

K bodu 5, 7, 27 až 30, 32, 33, 62 a 63: Zpřesňuje se stávající text tak, aby odpovídal právní

úpravě EU.

K bodu 6 a 11: Dochází k zpřesnění stávajícího textu tak, aby odpovídal právní úpravě EU.

S ohledem na to, že implementovaná směrnice EU v článcích 5 až 10 a 12 ze své působnosti vyjímá některé operace, instituce, pojišťovny a zajišťovny, z nichž řada z nich vykazuje národní specifika jednotlivých členských států EU, bylo využito přímého odkazu na směrnici EU. Již dosavadní zákon přímé odkazy na směrnice EU obsahoval.

K bodu 8: Směrnice Solventnost II ze své působnosti vyjímá zajišťovací činnosti, které

provádí nebo plně zaručuje vláda členského státu, která tak jedná z důvodů závažného veřejného zájmu jako poslední instance v zajištění, včetně okolností, kdy tuto její roli vyžaduje taková situace na trhu, v níž nelze získat přiměřené obchodní krytí (čl. 11). Takovou činnost např. vykonává EGAP. Tato změna nemá dopad do současné právní úpravy činnosti EGAP. Současně směrnice nebrání např. zakládání institucí s uvedenou činností pro případy, kdy nelze nebo lze jen obtížně zajistit některá rizika. V případě ČR by vznik takové instituce mohl být použit pro pojištění např. rizika povodní v oblastech, kde nelze získat soukromé pojištění.

K bodu 9: Uvedená směrnice Solventnost II vylučuje ze své působnosti nejen pojišťovny

podle § 2 odst. 2, ale i tzv. velmi malé pojišťovny. Ty jsou charakterizovány tím, že po 3 po sobě jdoucích letech jejich

- hrubý roční výnos z předepsaného pojistného nepřesahuje 5 milionů EUR,

- celková hodnota technických rezerv bez částek vymahatelných ze zajišťovacích smluv nepřekročí 25 milionů EUR,

- celková hodnota technických rezerv skupiny bez částek vymahatelných ze zajišťovacích smluv nepřekročí 25 milionů EUR, je-li součástí skupiny,

- činnost nezahrnuje pojišťovací nebo zajišťovací činnost v oblasti pojištění odpovědnosti, úvěrů a záruk (kaucí),

- činnost nezahrnuje zajišťovací operace, jejichž objem překročí částku 0,5 milionu EUR, pokud jde o hrubý výnos z předepsaného pojistného, nebo 2,5 milionu EUR, pokud jde o hodnotu technických rezerv bez částek vymahatelných ze zajišťovacích smluv, nebo více než 10 % jejich hrubého výnosu z předepsaného pojistného nebo více než 10 % jejich technických rezerv bez částek vymahatelných ze zajišťovacích smluv a od zvláštních účelových jednotek. Jak je uvedeno v obecné části, předložený návrh nepočítá s využitím vzniku těchto pojišťoven. Všechny pojišťovny, kterým ČNB udělí povolení k provozování činnosti, se tak řídí navrhovaným zákonem. V jiných členských státech mohou vznikat tyto velmi malé pojišťovny a řídit se právní úpravou odlišnou od národní úpravy implementující v daném členském státě směrnici SII, ve znění jejích pozdějších novel. Působnost těchto velmi malých pojišťoven je však teritoriálně omezena na území, na kterém mohou svoji činnost provozovat, a nemohou využívat tzv. jednotného evropského pasu.

Vzhledem k tomu, že předložený návrh nepočítá se vznikem právní úpravy upravující činnost těchto velmi malých pojišťoven, a tedy z definice pojišťovny v navrhovaném § 3 odst. 1 písm. a) nelze tyto velmi malé pojišťovny vyloučit odkazem na český právní předpis, bylo využito odkazu přímo na směrnici EU, která tyto velmi malé pojišťovny definuje (článek 4).

K bodu 10, 12 až 15, 22, 38, 49, 102, 114, 134, 140, 143 a 292: Mimo formulačních

zpřesňujících úprav tak, aby stávající text odpovídal právní úpravě EU, se nově v souladu s požadavky směrnice Solventnost II (čl. 18 odst. 1) a za účelem odstranění implementačních a praktických problému dosavadní právní úpravy, opouští institut tzv. souvisejících činností, který byl v souvislosti s definicí pojišťovací a zajišťovací činnosti matoucí a byl v rozporu s principem jediného povolení pro provozování pojišťovací nebo zajišťovací činností. Jako příklad se pak podává výčet činností, které přímo vyplývají z povolené pojišťovací nebo zajišťovací činnosti. Činnosti, které přímo vyplývají z povolené zajišťovací činnosti, mohou též zahrnovat funkci holdingové společnosti a činnosti související s činnostmi finančního sektoru ve smyslu čl. 2 bodu 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/87/ES ze dne 16. prosince 2002 o doplňkovém dozoru nad úvěrovými institucemi, pojišťovnami a investičními podniky ve finančním konglomerátu. Pojišťovna nebo zajišťovna tak na základě jediného povolení, které může v souladu s čl. 15 směrnice 2009/138/ES obsahovat pouze pojistná odvětví nebo jejich skupiny, resp. zajišťovací činnosti, může provozovat pouze tyto povolené pojišťovací nebo zajišťovací činnosti a činnosti z nich přímo vyplývající, s vyloučením všech jiných obchodních činností. Zákon nijak nebrání pojišťovně nebo zajišťovně vykonávat jakoukoli činnost přímo vyplývající z povolené pojišťovací nebo zajišťovací činnosti a je pouze na pojišťovně nebo zajišťovně, aby dohledovému orgánu prokázala, že činnosti, které provozuje, tuto podmínku splňují. Je v zájmu ochrany spotřebitele, aby koncentrací rizik z pojišťovací a zajišťovací a z jiných činností nebyla ohrožována splnitelnost závazků vzniklých z pojistných a zajišťovacích smluv. Tato změna byla promítnuta i v dalších částech návrhu zákona.

Dále dochází k nahrazení stávajícího termínu finančního umístění jako nakládání s aktivy, jejichž zdrojem jsou technické rezervy, termínem investování, popř. aktiva, neboť nově se nebude regulovat skladba finančního umístění, což bude plně v kompetenci pojišťovny nebo zajišťovny, ale naopak, pojišťovna a zajišťovna bude muset zohlednit rizikovost nakládání se všemi svými aktivy ve svých solventnostních kapitálových požadavcích (zásada „obezřetného jednání“).

Do zákona se vrací definice likvidace pojistných událostí, která je zpřesněna, a to zejména s ohledem na definici pojišťovací činnosti (§ 3 odst. 1 písm. f)) a v návaznosti na větší míru regulace outsourcingu, kdy pojišťovna může využívat např. činnosti samostatných likvidátorů pojistných událostí.

K bodu 16, 99 a 135: Vyjasňuje se, že pojišťovna a zajišťovna ze třetího státu může na

území České republiky provozovat svou činnost pouze prostřednictvím své pobočky zapisované do obchodního rejstříku jako odštěpný závod, což odpovídá právní úpravě občasného zákoníku (§ 503). Tím se činí jasný rozdíl oproti širšímu charakteru pobočky, jak jej pojímá směrnice v čl. 13 bod 11 a jak je definovaná dosavadní právní úpravou v § 3 odst. 1 písm. r), tj. nejen jako organizační složku závodu, ale i takové pověření třetí osoby, jako by se jednalo o organizační složku, např. pověření prodejem pojištění v hostitelském členském státě usazeného pojišťovacího zprostředkovatele. Navrhovaná úprava tak požaduje užší pojetí pobočky pouze v případě pojišťovny nebo zajišťovny z třetího státu, což není v rozporu s právem EU, protože se vyžaduje povolení k činnosti, tj. nejedná se o jednotný evropský pas.

K bodu 17, 59, 60, 76, 77, 109, 113, 174: Jde o reakci na změnu v evropské právní úpravě,

kdy se přívlastek „příslušný“ používá v případech, kdy se jedná o dohledový orgán s určitým právem nebo povinností související s dohledem nad určitou skupinou, nikoli jako v současnosti, kdy je takto označován každý dohledový orgán domovského členského státu.

K bodu 18: Tímto ustanovením se do katalogu definic doplňuje definice evropského orgánu

dohledu, který vznikl na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1094/2010 ze dne 24. listopadu 2010 o zřízení Evropského orgánu dohledu (Evropský orgán dohledu pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění), o změně rozhodnutí č. 716/2009/ES a o zrušení rozhodnutí Komise 2009/79/ES.

K bodu 19 a 20: Zrušuje se výklad termínů, které již zákon nepoužívá.

K bodu 24: Jedná se o zpřesnění stávajícího textu tak, aby odpovídal právní úpravě EU a

občanskému zákoníku.

K bodu 25, 34 až 36: Doplňovaná písmena implementují definice zaváděné evropskou

úpravou. V případě definice „osoby s klíčovou funkcí“ jde o vymezení osob, u kterých jsou podle čl. 42 směrnice pojišťovny a zajišťovny povinny zajistit jejich odpovídající odbornou kvalifikaci, znalosti a zkušenosti pro řádné a obezřetné řízení (způsobilost) a dobrou pověst a čestnost (bezúhonnost). Podle čl. 50 odst. 2 písm. a) směrnice je pak za účelem zajištění důsledné harmonizace EIOPA pověřena vypracováním návrhu regulačních technických norem, ve kterých blíže upřesní požadavky stanovené v článku 42 a činnosti, které jim podléhají. Ty budou přijaty Komisí formou nelegislativních aktů (nařízení). V daném případě je třeba vzít v úvahu vymezení pojmu „funkce“ podle čl. 13 bod 29. směrnice, kdy se jí v rámci řídicího a kontrolního systému rozumí interní kapacita vykonávat praktické úkoly; řídicí a kontrolní systém podle směrnice zahrnuje funkci řízení rizik, funkci zajišťování shody s předpisy, funkci vnitřního auditu a pojistněmatematickou funkci. Protože nelze zaměňovat osobu s klíčovou funkcí s takto definovanou funkcí, ale je třeba ji chápat jako každou osobu, která, ať již v rámci vnitřní struktury nebo vlivu z vnějšku, skutečně řídí danou pojišťovnu nebo zajišťovnu nebo je odpovědná za řádný výkon takto vymezené funkce (činnosti) v rámci řídicího a kontrolního systému nebo jiné funkce (činnosti), kterou lze z hlediska řádného a obezřetného řízení pojišťovny nebo zajišťovny označit za klíčovou, nebyl pojem funkce v rámci řídicího a kontrolního systému z důvodu možných interpretačních problémů do návrhu zákona převzat. Tím spíše, že u pojistněmatematické funkce by docházelo ke zmatečné záměně s funkcí v matematice používané pro zobrazení jako předpis, kdy každému prvku z množiny M jednoznačně přiřadí nějaké číslo nebo vektor (hodnotu funkce).

K bodu 37: Jde o zpřesnění odpovídající požadavku směrnice SII, která klade důraz na to,

aby pojišťovna nebo zajišťovna měla ve státě, ve kterém je zapsaná do příslušného rejstříku, i své skutečné sídlo a kde má i svůj domovský orgán dohledu. Dle doktríny tzv. „skutečného sídla“ se jedná o sídlo, které je umístěno na adrese, kde společnost reálně sídlí, tedy tam, kde je umístěno vedení společnosti, v místě, kde se zaměstnanci a obchodní partneři mohou s právnickou osobou stýkat. Cílem takové koncepce je zamezení obcházení zákona v situaci, kdy společnost má své sídlo ve státě, ve kterém reálně činnost nevykonává. Celá koncepce dohledu by ztratila svůj význam, pokud by měla být dohlížena „prázdná schránka“.

K bodu 39: Jedná se implementaci ustanovení čl. 3 odst. 6 směrnice o zprostředkování

pojištění (2002/92/ES), kde se členským státům ukládá povinnost zajistí, aby pojišťovny využívaly služby zprostředkování pojištění a zajištění pouze registrovaných zprostředkovatelů pojištění a zajištění a osob splňujících podmínky pro vynětí jejich zprostředkovatelské činnosti z působnosti směrnice.

K bodu 40: Tím, že úprava outsourcingu je přenesena do úpravy řídicího a kontrolního

systému dochází k jejímu vypuštění z tohoto paragrafu.

K bodu 41 a 42: Řídicí a kontrolní systém tvoří druhý pilíř nového regulatorního režimu

směrnice Solventnost II a má nezastupitelný význam. Některým rizikům je vhodné čelit pouze adekvátními požadavky v oblasti řízení a kontroly namísto kvantitativních požadavků, jakými jsou solventnostní a minimální kapitálový požadavek. K přiměřenému řízení pojišťovny nebo zajišťovny je účinný řídící a kontrolní systém nezbytný. Změny, které novelizace přináší, jsou poměrně rozsáhlé. V předchozím znění zákona byla v textu jen úprava rámce pro řídicí a kontrolní systém a veškeré konkrétní požadavky a způsob prokazování jejich plnění obsahovala vyhláška č. 434/2009 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o pojišťovnictví. S novým regulatorním režimem dojde ke změně za prvé v tom, že úprava se přesouvá na úroveň zákona a bude doplněna pouze textem přímo použitelného předpisu EU. Za druhé, mění se celá filosofie řídicího a kontrolního systému. Zatímco požadavky a kritéria jsou jasně daná, způsob jejich dosažení je již jen na samotné pojišťovně nebo zajišťovně a na její schopnosti prokázat orgánu dohledu, že požadavky na řídicí a kontrolní systém splňuje, tedy že s jeho pomocí je pojišťovna nebo zajišťovna řízena tak, aby byla schopna plnit požadavky právních předpisů. Základními prvky systému jsou vhodná organizační struktura s určením a oddělením pravomocí, účinné předávání informací a čtyři klíčové činnosti: řízení rizik, zajišťování shody s předpisy, vnitřní audit a pojistněmatematické činnosti. Pojišťovna nebo zajišťovna může označit i jiné své činnosti za klíčové. Směrnice Solventnost II v čl. 13 bodu 29 obsahuje definici funkce, jíž je interní kapacita pojišťovny nebo zajišťovny vykonávat konkrétní úkoly související s řízením a kontrolou, a jako funkci označuje právě řízení rizik, zajišťování shody s předpisy, vnitřní audit a pojistněmatematickou funkci. Aby nedošlo k záměně s definicí osoby s klíčovou funkcí a vzhledem k odlišnému pojetí pojmu funkce v odborném prostředí, kdy zejména u pojistněmatematické funkce by mohlo dojít k záměně s funkcí v oblasti matematiky, nebyl pojem funkce v rámci řídicího a kontrolního systému v návrhu zákona přejat. To nicméně nemá věcný dopad. Určení konkrétní klíčové činnosti nebrání pojišťovně nebo zajišťovně ve svobodném rozhodování, jak tuto činnost organizovat v praxi. V souladu s principem proporcionality, jehož aplikace má zabránit nadměrně zatěžujícím požadavkům, musí být řídicí a kontrolní systém přiměřený povaze, rozsahu a komplexnosti činností pojišťovny nebo zajišťovny. Aby byl však systém soustavně vyhovující, musí být pravidelně přezkoumáván. Nadměrné zátěži pojišťoven a zajišťoven má zabránit i možnost, aby jedna osoba nebo organizační jednotka vykonávala více než jednu činnost, s výjimkou vnitřního auditu, který musí být nezávislý na všech ostatních provozních činnostech. Je na pojišťovně, resp. zajišťovně, jakým způsobem a v jakých konkrétních dokumentech bude popsáno fungování a způsob využívání řídicího a kontrolního systému. V každém případě musí vytvořit písemnou koncepci, a to při nejmenším pro řízení rizik, vnitřní kontrolu, vnitřní audit a příp. i externí zajištění činností, která musí být pravidelně přezkoumávána. Koncepci schvaluje statutární orgán. Při významných změnách v činnosti nebo v řídicím a kontrolním systému je nutné ji odpovídajícím způsobem upravit. Pojišťovna a zajišťovna musí zajistit soustavné dodržování této koncepce. Pohotovostní plány pojišťovna nebo zajišťovna vypracuje jako součást vhodných opatření k zajištění kontinuity a řádného a obezřetného výkonu svých činností.

Řídicí a kontrolní systém jako celek je rámcem, který má pro pojišťovnu a zajišťovnu znamenat vodítko k zajištění optimálních postupů při jejím řízení. Není cílem, aby pojišťovna a zajišťovna vedle svého stávajícího systému zaváděla procesy, které mají novým regulatorním požadavkům vyhovovat, a systémy řízení tím v podstatě duplikovat. Naopak, klíčová je včasná přeměna dosavadního řídicího a kontrolního systému tak, aby vytvořil pojišťovně nebo zajišťovně podporu při plnění nových požadavků prvního a třetího pilíře. Nový řídicí a kontrolní systém z režimu řady směrnic souhrnně označovaných jako Solventnost I pochopitelně vychází a jeho přínos spočívá ve sjednocení postupů při řízení a kontrole pojišťoven a zajišťoven napříč EU. Proto také jeho implementace podléhá režimu maximální harmonizace. Fungující řídicí a kontrolní systém splňující požadavky režimu Solventnost I dává dobrý předpoklad pro následné plnění požadavků směrnice SII. Výkon klíčových činností může být prováděn vlastními zaměstnanci nebo tyto činnosti mohou být zajištěny externě, to však jen v mezích navrhovaného zákona. Klíčové činnosti řídicího kontrolního systému (zejm. řízení rizik, kontrola zajišťování shody s předpisy, vnitřní audit a pojistněmatematické činnosti) jsou vnímány jako významné a rozhodující, a proto režim směrnice Solventnost II klade na osoby odpovědné za výkon těchto činností (tj. osoby s klíčovou funkcí) přísné požadavky na způsobilost a důvěryhodnost konkretizované v přímo použitelném předpisu EU. Předchozí schvalování osob není podle nového regulatorního režimu možné, pojišťovna a zajišťovna je odpovědná za to, že osoby s klíčovou funkcí budou splňovat požadavky způsobilosti a důvěryhodnosti. Pojišťovna a zajišťovna je povinna České národní bance bez zbytečného odkladu sdělit veškeré změny osob s klíčovými funkcemi včetně podkladů k posouzení jejich způsobilosti a důvěryhodnosti, popř. ji informovat o tom, že tyto osoby přestaly požadavky způsobilosti a důvěryhodnosti splňovat. Česká národní banka má pak možnost nařídit výměnu těch osob, které tyto podmínky nesplňují. Řízení rizik je klíčovou činností, jejíž výkon musí být upraven písemnou koncepcí, jejíž součástí musí být plán likvidity v případě použití vyrovnávací úpravy nebo koeficientu volatility. Řízení rizik nesmí být izolovaným procesem vykonávaným čistě formálně a povrchně jen proto, že je vyžadován právními předpisy. Naopak, stejně jako celý řídicí a kontrolní systém, musí být začleněn do organizační struktury tak, aby byl náležitě brán na zřetel v celém rozhodovacím procesu. Základní prvky sytému řízení rizik jsou: strategie řízení rizik, nastavení vhodných procesů k uskutečňování této strategie a mechanismy ohlašování rizik – nejen shromažďování, ale i vyhodnocování informací o rizicích. Systém řízení rizik se vztahuje nejen na rizika zahrnutá do solventnostního kapitálového požadavku, ale i na všechna ostatní podstatná identifikovatelná rizika, kterým pojišťovna nebo zajišťovna je nebo by mohla být vystavena. Vedle toho spočívá další podstatná role řízení rizik v zavádění a zabezpečování fungování (částečného) interního modelu. Protože nastavení solventnostního kapitálového požadavku nemusí u každé pojišťovny přesně odpovídat jejímu rizikovému profilu, je nezbytné, aby pojišťovny prováděly vlastní posouzení rizik a solventnosti („Own risk and solvency assessment“ – ORSA) a s jeho pomocí konfrontovaly svůj skutečný rizikový profil a jeho případné odchylky od předpokladů k solventnostnímu kapitálovému požadavku. Zároveň je posouzení využito ke zpětné kontrole, zda jsou procesy, postupy a výsledky spojené s výpočtem technických rezerv a solventnostního kapitálového požadavku v souladu s požadavky tohoto zákona a přímo použitelných předpisů EU. Provádí-li se posouzení kalibrace interního modelu, je nutné na základě zjištěných odchylek přizpůsobit výsledky interního modelu míře rizika a kalibraci solventnostního kapitálového požadavku. „Kalibrace“ vyjadřuje obecně soubor úkonů, kterými se za specifikovaných podmínek stanoví vztah mezi hodnotami veličin, které jsou zjištěny, a hodnotami odpovídajícími standardu. V tomto významu je používána také prováděcím nařízením Komise při výpočtu kapitálových a solventnostních požadavků.

Jako součást svého systému řízení rizik pojišťovna a zajišťovna zavede procesy, které jí umožní rizika náležitě kvantitativně a kvalitativně posuzovat, přičemž oprávněnost použitých metod musí být schopna orgánu dohledu prokázat, stejně jako využití principu proporcionality a materiálnosti. Ačkoli je vlastní posouzení rizik a solventnosti nedílnou součástí strategie pojišťovny nebo zajišťovny a jeho výsledky by měly být v jejích rozhodnutích zohledňovány, není nutné vypracovávat interní model. Zároveň posuzování nemá sloužit k výpočtu kapitálového požadavku odlišného od solventnostního nebo minimálního kapitálového požadavku. Výsledky každého posuzování by měly být sděleny České národní bance v rámci informací poskytovaných pro účely dohledu a také by s nimi měli být seznámeni příslušní zaměstnanci pojišťovny. Právní předpisy i doporučení EIOPA stanovují cíle ORSA, nikoli konkrétní způsoby, jak jich má být dosaženo. Vhodný postup má být zvolen pojišťovnou nebo zajišťovnou, neboť se jedná o její vlastní posouzení. Vzhledem k tomu, že by měl být proces ORSA vhodně uzpůsoben na míru pojišťovnám nebo zajišťovnám, příprava jeho implementace by měla začít s odpovídajícím předstihem. Pojišťovny nebo zajišťovny musí mít písemnou koncepci k řízení rizik. Vzhledem k tomu, že proces ORSA je součástí sytému řízení rizik, musí pojišťovny a zajišťovny jako součást písemné koncepce k řízení rizik vytvořit i písemnou koncepci k ORSA. Proces ORSA má pojišťovnám a zajišťovnám pomoci lépe pochopit jejich solventnostní potřeby, alokaci kapitálu a vzájemný vztah mezi riziky a řízením kapitálu. Navíc jim umožní poskytovat veřejnosti nezkreslené informace o svém rizikovém profilu a kapitálové pozici. Jedná se primárně o nástroj managementu, nikoli o nástroj dohledu, což předpokládá aktivní roli statutárního nebo kontrolního orgánu pojišťovny nebo zajišťovny. Průběh procesu ORSA musí být zpětně doložitelný. K tomu slouží vedení dokumentace o ORSA – ve většině případů se však nebude jednat o speciální dokumenty k ORSA, využijí se běžně vytvářené dokumenty o procesech v pojišťovně umožňující zpětně zrekonstruovat tzv. „auditní stopu“. Systém vnitřní kontroly musí zahrnovat nejméně postupy účtování a postupy řízení, určení rámec toho, jak mají mechanismy vnitřní kontroly fungovat včetně informování na všech úrovních pojišťovny nebo zajišťovny. Jeho hlavní součástí je kontrola zajišťování shody s předpisy (tzv. „compliance“), kdy v případě zjištění nesouladu s předpisy, jimiž se řídí činnost pojišťovny a zajišťovny, má být orgánům pojišťovny nebo zajišťovny navržen způsob nápravy. Kontrola zajišťování shody s předpisy také musí ex ante ohodnocovat možné dopady změn v právním prostředí a mapovat rizika nesouladu s právními předpisy. Zatímco vnitřní kontrola musí pro správný běh řídicího a kontrolního systému fungovat nepřetržitě a automaticky, její efektivnost je posuzována vnitřním auditem, který pravidelně (na základě plánu) hodnotí také řídicí a kontrolní systém jako celek. Vnitřní audit musí být nezávislý na ostatních provozních činnostech, a to i v menších a méně složitých pojišťovnách nebo zajišťovnách, kde, nejedná-li se právě o vnitřní audit, jedna osoba či útvar může vykonávat více klíčových činností. Je podstatné, aby výsledky vnitřního auditu obdržel statutární nebo kontrolní orgán a reagoval na ně adekvátními opatřeními a zajištěním jejich uskutečnění. V souvislosti s určením 4 klíčových činností směrnicí Solventnost II vznikla otázka ponechání institutu odpovědného pojistného matematika podle dosavadní právní úpravy, jehož činnost nahrazuje systém zajišťující výkon pojistněmatematických činností, jež jsou součástí řídicího a kontrolního systému. Na úrovni MF, ČNB a zástupců České společnosti aktuárů byl posouzen rozsah unijní úpravy pojistněmatematických činností a současný rozsah činností odpovědného pojistného matematika, přičemž byly identifikovány následující oblasti, které by měla pojišťovna, resp. zajišťovna, zabezpečovat vysoce kvalifikovanými osobami se specifickými znalostmi pojistné matematiky. Těmi jsou zaúčtování výše technických rezerv, neboť po přechodu na systém podle směrnice Solventnost II může dojít k rozdílu mezi výší technických rezerv podle tohoto systému a jejich výší podle zákona o účetnictví. Další oblastí je profitabilita pojistných sazeb, kdy unijní úprava spojuje pojistněmatematické činnosti pouze s posuzováním upisovací politiky. Rentabilitu a profitabilitu sazeb pojistného je však třeba pojistněmatematicky posuzovat již při vzniku pojistného produktu, tedy před jeho samotným prodejem. I přes to, že se unijní úprava přímo nezmiňuje o podmínkách rozdělení výnosů z aktiv, která jsou určena k vyrovnání závazků z rezervotvorných pojištění, tj. těch, u kterých se v průběhu pojistné doby část pojistného alokuje a investuje s cílem zajistit budoucí dohodnuté výplaty pojistného plnění, bude na pojišťovně, aby si v rámci tohoto systému takovou činnost upravila. Způsob rozdělení výnosů z těchto investic je významným prvkem ochrany spotřebitele a konkurenční nabídky takových pojistných produktů. Stejně tak je třeba řešit otázku rozsahu pojistněmatematických činností při použití pojistněmatematických metod, pokud jde o metody, které nesouvisejí s výkazy pro regulaci ani s výpočty týkajícími se rizikového kapitálu. I takové metody mají významný vliv na činnost pojišťovny, resp. zajišťovny. Navrhovaný zákon tuto problematiku řeší rozšířením, resp. specifikací rozsahu pojistněmatematických činností, a to v případě posuzování upisování explicitním vyjádřením, že tato činnost zahrnuje i posuzování způsobu stanovení sazeb pojistného a jejich přiměřenosti. Současně tam, kde to stanoví právní předpis nebo pojistná smlouva, pojistněmatematické činnosti zahrnují i posuzování souladu rozdělení výnosů z investování s takovým ujednáním nebo s právním předpisem. Co se týká řádného zaúčtování technických rezerv, bude na pojišťovně, resp. zajišťovně, aby si zabezpečila kvalifikovanou osobu, která bude za tuto činnost odpovídat statutárnímu nebo kontrolnímu orgánu. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že předmětem dohledu ČNB bude primárně tvorba technických rezerv podle navrhovaného zákona, resp. unijní úpravy. Jejich řádné zaúčtování by mělo být primárně předmětem posouzení auditora. Zde je třeba zmínit zákon o účetnictví, který ukládá povinnost zobrazovat v účetnictví i takové skutečnosti jako jsou technické rezervy. Nelze však stanovit, aby účetní jednotka zajišťovala „personální zajištění“ kontroly správnosti tvorby jejich výše a čerpání. Podle tohoto zákona je účetní jednotka povinna zajistit „věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace účetní jednotky“. Účetní jednotka je povinna vést účetnictví tak, aby neodporovalo zákonu o účetnictví a ostatním právním předpisům, ani neobcházela jejich účel. V případě, že výše tvorby určitých rezerv ovlivňují daňové povinnosti, mohou správci daně v rámci daňového řízení kontrolovat a posuzovat oprávněnost tvorby a čerpání příslušných rezerv. Samozřejmě, že to nebrání pojišťovně, resp. zajišťovně, označit některé specifické činnosti za klíčové nad rámec 4 výše uvedených klíčových činností a tyto zabezpečovat např. osobami, které současná právní úprava definuje jako odpovědné pojistné matematiky. Co se týká používání pojistněmatematických metod, je předmětem dohledu ČNB veškerá činnost pojišťovny, resp. zajišťovny, tj. včetně těchto metod. Není proto důvodu nad rámec unijní úpravy pojistněmatematické činnosti rozšiřovat. Lze konstatovat, že po přechodu na systém podle směrnice SII není nutné zachovávat institut odpovědného pojistného matematika, neboť jeho dosavadní činnost je pokryta pojistněmatematickými činnostmi v řídicím a kontrolním systému pojišťovny, resp. zajišťovny. Naopak, zdvojení těchto činností by mohlo vést k jejich překrývání a vyvolávalo by nedůvodné navyšování nákladů, které by zejména u středních a menších pojišťoven snižovalo jejich konkurenceschopnost. Otázka externího zajištění činností, tzv. „outsourcingu“ je regulována nejen na první úrovni předpisů, ale i přímo použitelným předpisem EU, který do detailu rozpracovává požadavky na vzájemné vztahy pojišťovny, resp. zajišťovny, a poskytovatelů služby. Z hlediska dohledu podle směrnice Solventnost II je podstatná maximální transparentnost a možnost zásahu dohledu tam, kde dochází k externímu zajišťování činnosti, jejíž bezproblémové fungování je předpokladem pro soulad postupu pojišťovny nebo zajišťovny s požadavky kladenými právními předpisy. Předmětem outsourcingu samozřejmě nemůže být samotná podstata činnosti pojišťovny nebo zajišťovny, tedy přebírání pojistných rizik do pojištění, resp. zajištění.

Ustanovení o outsourcingu směřují k minimalizaci rizika, že se kvůli problematickému poskytovateli služby dostane pojišťovna do situace, kdy nebude moci plnit požadavky právních předpisů. Navrhovaný § 7g stanovuje, že pro externí zajištění činností musí mít pojišťovna pravidla, tedy písemnou koncepci. Vyžaduje se úzká součinnost a otevřenost poskytovatele služby s ČNB, pojišťovnou, resp. zajišťovnou, a auditorem. O každém externím zajištění rozhodujících nebo významných činností i o jeho případném závažném vývoji je pojišťovna nebo zajišťovna povinna předem informovat Českou národní banku. Je potřeba vyjasnit rozdíl mezi poskytovatelem služby podle § 7g navrhovaného zákona (tj. ve vztahu k outsourcingu) a osobou činnou pro pojišťovnu nebo zajišťovnu. Ta je definovaná v § 86 odst. 6 jako poskytovatel služby podle § 7g nebo jiná osoba, která vykonává pro pojišťovnu činnost v jiném než pracovním poměru. Osoba činná pro pojišťovnu nebo zajišťovnu tedy může, ale i nemusí být současně poskytovatelem služby. Příkladem může být soudní znalec, ale i třeba pojišťovací zprostředkovatel, který není oprávněn jménem a na účet pojišťovny uzavírat s pojistníkem pojistnou smlouvu. Zprostředkování má charakter outsourcingu pouze tehdy, pokud je zprostředkovatel zplnomocněn k podpisu smlouvy za pojišťovnu. Samostatný likvidátor pojistných událostí je poskytovatelem služby, neboť likvidace pojistných událostí je činností přímo vyplývající z pojišťovací činnosti. Všechny osoby činné pro pojišťovnu nebo zajišťovnu, tj. včetně poskytovatele služby, mají podle § 86 odst. 6 povinnost poskytnout součinnost při dohledu a podle § 127 odst. 1 povinnost zachovávat mlčenlivost. Ovšem pouze poskytovatel služby je povinen umožnit ČNB provedení kontroly činnosti, kterou externě zajišťuje pro pojišťovnu nebo zajišťovnu podléhající jejímu dohledu, ve svých provozních prostorech (§ 86 odst. 7). Rovněž dohled na místě podle § 94b je možné provést pouze u poskytovatele služby. Řídicí a kontrolní systém samozřejmě musí být uplatňován jak na individuální, tak i na skupinové úrovni. Systémy řízení rizik a ohlašovací postupy by měly mít jednotný charakter, aby mohly být dohledem nad skupinou kontrolovány a využívány pro řízení na úrovni skupiny. Kromě přímo použitelného předpisu budou k některým tématům vydány obecné pokyny EIOPA, např. k vlastnímu posouzení rizik a solventnosti. V případě poboček (odštěpných závodů) pojišťoven nebo zajišťoven z třetích států se ustanovení o řídicím a kontrolním systému použijí přiměřeně, samozřejmě bez povinnosti udržovat řídicí a kontrolní systém na úrovni skupiny.

K bodu 43 až 48: Úprava týkající se podmínek důvěryhodnosti osob a střetu zájmů se

zrušuje, neboť v souladu s výše zmíněnou změnou v právu EU budou stanoveny přímo použitelným předpisem EU. Ten bude upravovat podmínky způsobilosti a důvěryhodnosti osob s klíčovou funkcí, resp. osob, které skutečně řídí pojišťovnu nebo zajišťovnu.

Dokládání bezúhonnosti občany ČR pobývajícími stanovenou dobu v zahraničí, zahraničními fyzickými osobami a tuzemskými i zahraničními právnickými osobami zůstává s několika změnami zachován. Jedná se o implementační ustanovení čl. 43 směrnice Solventnost II přejatého z čl. 61 směrnice 2002/83/ES o životním pojištění. Vypuštěny byly požadavky na doklady o vzdělání a zkušenostech, neboť se i v tomto případě jedná o předmět úpravy přímo použitelného předpisu EU. Dále se zrušuje i dosavadní § 12, neboť nová evropská právní úprava neumožňuje předchozí schvalování osob s klíčovou funkcí ČNB, ale za to, že všechny osoby s klíčovou funkcí splňují požadavky způsobilosti a důvěryhodnosti, je v každém okamžiku své činnosti odpovědná pojišťovna či zajišťovna. Není proto důvod, aby příslušná funkce zanikala přímo ze zákona v případě nesplnění požadavku způsobilosti a důvěryhodnosti.

K bodu 50 až 57, 103 až 106, 115 až 117: Jedná se o zásadní koncepční změnu vyvolanou

snahou sjednotit právní úpravu schvalování žádostí o vydání povolení k činnosti napříč finančním trhem. Zákon tak stanoví základní podmínky pro udělení povolení, přičemž náležitosti žádosti, včetně příloh osvědčujících splnění těchto podmínek, se přenášejí do oblasti sekundární legislativy vytvářené dohledovým orgánem. Současně byly provedeny některé zpřesňující formulační úpravy textu. Lhůta šesti měsíců pro rozhodnutí Českou národní bankou o žádosti o povolení k provozování pojišťovací a zajišťovací činnosti je stanovena odlišně od správního řádu, a to vzhledem k požadavku článku 25 implementované směrnice EU. Toto ustanovení vyžaduje, aby dohledový orgán o žádosti ve lhůtě šesti měsíců rozhodnul pravomocně. S ohledem na složitost posuzování splnění všech podmínek pro udělení povolení k provozování pojišťovací činnosti musí být tento časový prostor dán České národní bance i v případě, že žádost o udělení povolení není úplná, tj. tato lhůta běží od okamžiku podání žádosti se všemi stanovenými náležitostmi.

K bodu 58, 107, 118: Obchodní plán tuzemské pojišťovny, pojišťovny ze třetího státu,

tuzemské zajišťovny a zajišťovny ze třetího státu je jedním ze základních dokumentů popisujících rozsah a způsob její činnosti včetně propočtů odhadu finančního vývoje v prvních 3 letech po udělení povolení jak nové tuzemské pojišťovně, pojišťovně ze třetího státu, tuzemské zajišťovně či zajišťovně ze třetího státu, tak i po rozšíření, resp. zúžení rozsahu její činnosti, či při jiných významných změnách tohoto plánu. Jeho obsah je také upraven směrnicí SII (čl. 23) bez jakékoli diskrece členského státu. Z tohoto důvodu zůstává transpozice tohoto ustanovení v zákonu. Předpokládaným přehledem aktiv a pasiv v písm. g) bodu 3 se rozumí solventnostní regulatorní rozvaha oceněná podle § 51.

K bodu 61, 74: Jde o legislativně technickou změnu reagující na zrušení § 10 a nový

§ 7a a na definici osoby s klíčovou funkcí v § § 3 odst. 6 písm. k).

K bodu 64 až 66: Doplnění je reakcí na ponechání možnosti pojišťovnám, aby souběžně

provozovaly životní pojištění s neživotním pojištěním úrazu a nemoci. Současně se u pojišťoven, které měly podle právní úpravy účinné do roku 2000 povolení pro neomezený souběh činnosti v životním a neživotním pojištění, stanoví v souladu s právem EU povinnost, mimo oddělené správy pojištění, také povinnost odděleného výpočtu fiktivního minimálního kapitálového požadavku zvlášť pro životní a zvlášť pro neživotní pojištění, a to včetně povinnosti disponovat použitelným primárním kapitálem ve výši každého tohoto požadavku. Tato povinnost podléhá dohledu ČNB. V § 17 odst. 6 se termínem doplnění technických rezerv rozumí účetní technické rezervy, což je v souladu s tím, že celý odst. 6 je zaměřen na specifické podmínky vedení účetnictví u pojišťoven se smíšenou činností.

K bodu 67 a 68: V důsledku změny ekonomické reality i inflace od roku 2010, kdy stávající

právní úprava nabyla účinnosti, se zvyšují požadavky na minimální výši základního kapitálu. Jde o to, aby při vstupu pojišťovny nebo zajišťovny do sektoru nebyla pod minimální hranicí stanovenou v § 79a.

K bodu 69, 70, 72, 73, 75, 81, 82, 94, 110, 112, 144 a 145: Změny souvisejí se zásadními

koncepčními změnami v solventnosti pojišťoven, kterou přináší Solventnost II. Viz odůvodnění k hlavě IV části druhé, bodu 146.

K bodu 71: Změny v rozsahu činnosti tuzemské pojišťovny si vyžádaly novou úpravu

reagující na zásadní koncepční změny včetně přenosu obsahu náležitostí žádosti o její schválení do prováděcího právního předpisu, což odpovídá koncepční změně podle bodu 50 a násl.

K bodu 78: Tato změna je vyvolána sjednocením terminologie v rámci finančního trhu, kdy

povolené činnosti jsou činnostmi provozními. V jejich rámci se vykonávají např. různé operace. Tím se odlišují od dohledových, resp. správních činností, které se vykonávají.

K bodu 79, 92, 153: Jde o legislativně technickou úpravu. Obecně se v navrhované novele

ustupuje od poznámek pod čarou, které jednak nemají normativní charakter, jednak v řadě případů rychle zastarávají, čímž ztrácejí svůj informativní význam či jsou dokonce matoucí.

K bodu 83, 124: Jde o formulační úpravu související s přenesením obsahu žádosti do

prováděcího právního předpisu. Současně se reaguje na dostupnost informací ze základních registrů podle zákona č. 111/2009 Sb., k nimž má ČNB přístup podle zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů (§44b).

K bodu 84: Jde o formulační úpravu stávající textu, zejména vypuštění činnosti významného

charakteru, což souvisí se změnami v úpravě řídicího a kontrolního systému a outsourcingu.

K bodu 85, 126: Doplnění má dohledovému orgánu zabezpečit důležitou informaci o změně,

která má významný dopad do činnosti pojišťovny zejména do jejího solventnostního kapitálového požadavku.

K bodu 86, 128: Zpřesňuje se okamžik, od kterého se odvíjí lhůta pro reakci ČNB.

K bodu 88 až 91, 130 až 133: Jde o projev zásadní koncepční změny, kdy obsah žádosti je

přenášen do prováděcího právního předpisu. Zákon tak stanoví podmínky, kterými se ČNB řídí při posuzování žádosti, a to včetně podmínek stanovených pro nabytí účasti přímo použitelným předpisem EU.

K bodu 93: Jde o formulační změnu zpřesňující text.

K bodu 96: Využívá se diskrece směrnice Solventnost II dané v čl. 181 a 182. Jde

především o veřejný zájem na ochraně spotřebitele.

K bodu 97: Podle článku 154 odst. 2 směrnice SI se informace hostitelskému státu

předkládají pouze nepravidelně. Pojišťovna má informace pro statistické účely předkládat svému domovskému dohledovému orgánu a ten je na vyžádání poskytuje orgánu dohledu hostitelského státu (viz čl. 159 směrnice SII), nikoli aby si je hostitelský stát přímo zjišťoval od pojišťovny. Stejně jako do výlučné pravomoci ČNB jako domovského dohledového orgánu náleží dohled nad tuzemskými pojišťovnami, tak také orgánu dohledu jiného státu přísluší dohled nad pojišťovnami se sídlem v dotčeném státě. Této právní úpravě je potřeba přizpůsobit navrhovaný zákon.

K bodu 98: Směrnice SII obsahuje některá zvláštní ustanovení týkající se společenství

upisovatelů známé jako Lloyd’s. To je odůvodněno jeho zvláštním charakterem daným historickými podmínkami jeho vzniku. Ve své podstatě se jedná o burzu s pojištěním a zajištěním se zvláštním postavením fyzických a právnických osob jako pojistitelů, resp. zajistitelů, sdružených do syndikátů a přebírajících ze smlouvy vypracované zvláštní kategorií zprostředkovatelů, tzv. brokerů Lloyd’s, určitou část pojistného nebo zajistného rizika. Na toto společenství je tak třeba pohlížet s přihlédnutím k této jeho specifičnosti.

K bodu 100: Jedná se o zpřesnění textu, kterým se vyjadřuje právo takové pojišťovny, stejně

jako tuzemské pojišťovny, provozovat souběžně pojišťovací a zajišťovací činnost.

K bodu 108: Nově vkládaný § 34a upravuje v návaznosti na předchozí změny informační

povinnosti pojišťovny z třetího státu včetně rozlišení změn, ke kterým je třeba schválení ČNB a podmínek tohoto schválení. I zde se obsah žádosti bude řídit prováděcím právním předpisem.

K bodu 111: Jedná se o reakci na změny provedené v § 32 odst. 6 navrhovaného zákona.

K bodu 119: Zrušuje se podmínka, která není obsažena v právní úpravě EU, přičemž pokud

by tuzemská kaptivní zajišťovna postupovala takto rizikově, promítlo by se to prostřednictvím řídicího kontrolního systému ve zvýšené hodnotě postupovaného rizika a současně v nárůstu solventnostního kapitálového požadavku.

K bodu 120: V souladu s novými požadavky Solventnost II se upravují podmínky schválení

změny v rozsahu činnosti tuzemské zajišťovny, a to v návaznosti na solventnostní kapitálové požadavky a požadavky na řídicí a kontrolní systém.

K bodu 121: Jedná se o legislativně technickou úpravu navazující na vyčlenění úpravy

obchodního plánu do samostatného paragrafu.

K bodu 122: Jde o změnu, obdobně jako v bodu 74, související s přenesením podmínek

způsobilosti osob do přímo použitelného předpisu EU.

K bodu 125: Jde o vypuštění ustanovení týkající se outsourcingu, který je nově upraven

v souvislosti se směrnicí Solventnost II.

K bodu 127: Dochází ke zrušení ustanovení, které podmiňovalo změnu v osobě člena

statutárního nebo dozorčího orgánu tuzemské zajišťovny a v osobě prokuristy této zajišťovny předchozím souhlasem ČNB. Toto ustanovení by bylo v rozporu s čl. 42 směrnice Solventnost II, který v dané věci požaduje pouze informaci vůči dohledovému orgánu. Na tuto změnu reagují změny v řídicím a kontrolním systému (viz bod 41 a 42, § 7a).

K bodu 136 a 137: Změny souvisejí se zásadní koncepční změnou, kdy se jedná o snahu

sjednotit právní úpravu schvalování žádostí o vydání povolení k činnosti napříč finančním trhem. Současně se některé požadavky na povolení k provozování zajišťovací činností upravují s ohledem na zásadní změny provedené v řídicím a kontrolním systému a solventnostních kapitálových požadavcích.

K bodu 138 a 142: Zajištění má samo o sobě mezinárodní charakter, neboť vyžaduje co

nejširší rozložení převzatého rizika. Směrnice SII proto i v preambuli (bod 89) uvádí, že „s cílem zohlednit tyto mezinárodní aspekty zajišťovnictví je třeba přijmout ustanovení, které by umožnilo uzavírání mezinárodních dohod s třetí zemí zaměřených na určení prostředků pro dohled nad zajišťovacími subjekty, jež svoje činnosti provozují na území všech smluvních stran. Kromě toho je třeba stanovit pružný postup, jímž by bylo možné posoudit na úrovni celé EU rovnocennost obezřetnosti vůči třetím zemím s cílem zlepšit liberalizaci zajišťovacích služeb v třetích zemích prostřednictvím usazování nebo přeshraničním poskytováním služeb“. Pokud tedy Komise rozhodne, že solventnostní režim třetího státu je srovnatelný s režimem EU, není důvodu k tomu, aby se na takovou zajišťovnu vztahoval stejně přísný režim jako na zajišťovnu z třetího státu, jehož solventnostní režim není srovnatelný s režimem EU. Stejně tak je třeba přihlížet k závazkům z mezinárodních smluv, které upravují liberalizaci poskytování finančních služeb, tedy i zajištění. Na globální (obecné) úrovni je to především dohoda GATS (General Agreement on Trade in Services, česky Všeobecná dohoda o obchodu a službách), sjednaná v rámci Světové obchodní organizace (WTO). Dále může být problematika přeshraničního poskytování zajištění upravena v rámci bilaterálních či multilaterálních mezinárodních smluv uzavíraných mezi jednotlivými státy (nebo na úrovni EU – třetí státy), jež ovšem nemohou porušovat obecné mezinárodní závazky vyplývající z GATS.

U § 47 odst. 3 a 4 a 49 odst. 3 jde o implementaci čl. 172 a čl. 173 směrnice, s respektováním podmínky podle čl. 174 směrnice (viz obecná část důvodové zprávy). Jde o zavedení zvláštního režimu pro posuzování zajišťovací činnosti týkající se zajištění závazků z pojištění realizovaném tuzemskou pojišťovnou nebo pobočkou pojišťovny z jiného členského státu zřízenou na území ČR, pokud takovou zajišťovací činnost provozuje zajišťovna nebo pojišťovna z třetího státu, u kterého bylo rozhodnuto o srovnatelnosti jeho solventnostního režimu. Z toho plyne, že bez ohledu na to, zda byla taková zajišťovací smlouva uzavřena na území ČR nebo mimo něj, nelze u tohoto zajištění v souladu s čl. 173 uplatnit restrikce, jakými mohou být požadavky na tvorbu hrubých technických rezerv, kdy je vyžadováno zastavení (jištění) aktiv pro krytí dlužného zajistného a nevyřízených zajistných událostí. Tím se vyhovuje i požadavku směrnice, aby vůči zajišťovnám z třetích států, které mají přístup k zajišťovacím činnostem nebo je poskytují na jeho území, nebyl uplatňován režim příznivější než vůči zajišťovnám tuzemským, resp. z jiných členských států. Tento zvýhodněný režim pro poskytování zajištění, které je svým charakterem činností nadnárodní, se tak uplatní pouze v případech, kdy jsou na takové pojišťovny nebo zajišťovny kladeny srovnatelné solventnostní požadavky, jaké jsou zavedeny tímto zákonem v souladu s implementovanou směrnicí.

K bodu 146 až 150: Zpřesňující úpravy textu v ustanoveních týkajících se tzv. zajišťovací

účelové osoby jsou provedeny v návaznosti na změny v právní úpravě EU. Současně se doplňuje i možnost vzniku takové osoby i na území ČR, což je podmíněno udělením povolení ČNB. Právní úprava EU předpokládá stanovení podmínek pro toto povolení a náležitosti žádosti přímo použitelným předpisem EU. V rozsahu, v jakém by podmínky činnosti takové osoby nebyly upraveny tímto předpisem, budou přiměřeně charakteru této zajišťovací účelové osoby použita ustanovení tohoto zákona týkající se tuzemské zajišťovny.

K bodu 151: Oproti dosavadnímu regulatornímu režimu přináší Solventnost II (a novela

zákona) zcela zásadní změny také v oceňování aktiv a závazků, technických rezervách, investování, solventnosti pojišťoven a zajišťoven a uveřejňování informací a sdělování informací dohledovému orgánu. To si vyžádalo nahrazení stávající právní úpravy zcela novou úpravou.

Pro aktiva a závazky je vyžadováno tržně konzistentní oceňování. Jeho aplikace směřuje ke všem tržně ocenitelným položkám v ekonomické regulatorní rozvaze. Využití Mezinárodních standardů účetního výkaznictví (IFRS) a oceňování na reálnou („fair“) hodnotu je možné za předpokladu souladu s oceňovacími postupy podle směrnice Solventnost II (a tohoto zákona). Uvedená změna bude, mimo jiné, znamenat, že stávající praxe oceňování části portfolia vládních dluhopisů naběhlou hodnotou již nebude možná. Pravidla pro oceňování, zaměřená také na aktiva a závazky neobchodované na aktivním trhu, a které tudíž není možné tržně ocenit, jsou detailně rozvedena v prováděcích opatřeních druhé a třetí úrovně – tedy přímo použitelnými předpisy EU, které budou doplněny obecnými pokyny EIOPA, (tzv. „guidelines“ podle čl. 16 nařízení č. 1094/2010). Není možné upravit oceňování závazků pojišťovny na základě toho, jaký byl pojišťovně udělen tzv. „rating“ – tedy jaké je její vnější úvěrové hodnocení. Toto oceňování aktiv a pasiv se použije pouze pro účely novelizovaného zákona a nijak nezasahuje do pravidel stanovených zákonem o účetnictví. Technické rezervy vytváří pojišťovna a zajišťovna k plnění závazků vůči pojistníkům a oprávněným osobám z veškeré jí provozované pojišťovací nebo zajišťovací činnosti. Způsob jejich určení, který stanoví Komise přímo použitelným předpisem EU (nejedená se tak o metody výpočtu technických rezerv podle směrnice o účetnictví), se ale od účetních rezerv, jejichž členění a výpočet dosavadní právní úprava implementující režim Solventnost I doposud obsahovala, významně liší. Ustanovení řešící účetní rovinu technických rezerv a implementující směrnici 91/674/EHS se přesouvají do vyhlášky č. 502/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou pojišťovnami nebo zajišťovnami. Technické rezervy podle směrnice SII nelze ztotožnit s účetními technickými rezervami, jedná se o dva odlišné systémy, z nichž každý podává jinou informaci. Zatímco regulatorní technické rezervy vycházejí z režimu směrnice Solventnost II a jsou součástí ekonomické rozvahy předkládané orgánu dohledu, zachycení účetních rezerv do finančních výkazů není s režimem podle směrnice Solventnost II jakkoli spojeno. To však nevylučuje, že v konečném důsledku bude výše těchto rezerv srovnatelná bez ohledu na to, kterým způsobem budou určeny. Ekonomické ocenění závazků je vyžadováno i pro technické rezervy. Rámec pro jejich výpočet je obsažen na úrovni zákona, ale detailní zásady pro jejich výpočet obsahují přímo použitelné předpisy EU, jejichž cílem je maximálně harmonizovat postupy výpočtu, tak aby byla výše technických rezerv vzájemně srovnatelná napříč evropským pojistným sektorem. Technické rezervy lze vyčíslit buď jako součet nejlepšího odhadu (§ 53) a rizikové přirážky (§ 54) nebo lze jejich hodnotu ztotožnit s tržní hodnotou finančních nástrojů generující takové peněžní toky, které spolehlivě replikují peněžní toky nutné k vypořádání závazku z pojišťovací nebo zajišťovací činnosti (§ 54 odst. 2). Nejlepší (nevychýlený) odhad je současnou hodnotou pravděpodobnostmi vážených budoucích peněžních toků k vypořádání pojistných a zajistných závazků a nezohledňuje pohledávky za zajišťovnami a zajišťovacími účelovými osobami (které jsou počítány od nejlepšího odhadu odděleně podle § 56 odst. 2 a upraveny o riziko selhání protistrany). K diskontování budoucích peněžních toků na současnou hodnotu je využívána bezriziková výnosová křivka, jejíž výše a její případné úpravy budou pro každou měnu určeny EIOPA. K tomuto nejlepšímu odhadu je třeba připočítat obezřetnostní rizikovou přirážku. Celkové technické rezervy tedy potom odpovídají částce, kterou by pojišťovna či zajišťovna hypoteticky musela zaplatit, kdyby převedla své závazky z pojištění nebo zajištění na jinou (tzv. referenční) pojišťovnu nebo zajišťovnu. Při zvažování celkové částky nutné k převodu a k následnému vyrovnání závazků přebírající pojišťovnou nebo zajišťovnou by měla být brána v úvahu především povaha převáděného kmene a informace o pojišťovně samotné (jako například o vyřizování pojistných nároků a o výdajích) by se měly zohlednit jen tehdy, pokud taková informace umožní pojišťovnám nebo zajišťovnám lépe zohlednit povahu pojistného kmene. Výše rizikové přirážky připočítávané k nejlepšímu odhadu je rovna nákladům na kapitál, kterým je potřeba se vybavit, aby hypotetická přebírající referenční pojišťovna byla schopna krýt solventností kapitálový požadavek vyplývající z přebíraných závazků. Sazba použitá pro výpočet nákladů na kapitál je obsažena v přímo použitelném předpisu EU. Ty zároveň určují i další vlastnosti hypotetického referenčního přebírajícího podniku, tak aby byly podmínky pro výpočet rizikové přirážky plně harmonizovány. V souladu s principem proporcionality uvádějí zjednodušené výpočty technických rezerv pro malé a střední podniky. Směrnice OMN II zavedla možnost upravit příslušnou bezrizikovou výnosovou křivku pro výpočet hodnoty nejlepšího odhadu technických rezerv, a to prostřednictví tzv. vyrovnávací úpravy nebo koeficientu volatility. Vyrovnávací úprava je permanentní opatření, podléhající schválení dohledového orgánu, o něž je možné upravit příslušnou bezrizikovou výnosovou křivku pro výpočet hodnoty nejlepšího odhadu technických rezerv u portfolia závazků životního pojištění a zajištění a důchodů vyplývajících ze smluv neživotního pojištění a zajištění, když v důsledku aktiv držených do splatnosti a díky přesnému párování aktiv a pasiv nejsou pojišťovny a zajišťovny vystaveny vlivu krátkodobé tržní volatility, která by jinak, bez použití této úpravy měla vliv na výši kapitálu. Pokud pojišťovně a zajišťovně už bylo na základě její žádosti uděleno povolení České národní banky k použití vyrovnávací úpravy, je její použití povinné a pojišťovna nebo zajišťovna se nesmí vrátit k přístupu, který ji nezahrnuje. Pokud však pojišťovna nebo zajišťovna uplatňující tuto úpravu není schopna dále plnit podmínky pro její použití, oznámí tuto skutečnost České národní bance spolu s přijatým opatřením pro opětovné dosažení souladu s těmito podmínkami do dvou měsíců od jejich nedodržení. Pokud v této lhůtě pojišťovna nebo zajišťovna podmínky použití vyrovnávací úpravy nesplní, je povinna ji přestat používat a opětovně ji může uplatnit až po roce od okamžiku, kdy ji přestala používat. Vyrovnávací úpravu nelze použít na stejné portfolio závazku, na které je uplatňován koeficient volatility nebo přechodná úprava bezrizikové výnosové křivky. Postup výpočtu vyrovnávací úpravy stanoví prováděcí právní předpis v rozsahu neupraveném právním aktem EU. Za účelem zabránění procyklickému investičnímu chování pojišťoven nebo zajišťoven lze u příslušné bezrizikové výnosové křivky použít koeficient volatility pro výpočet hodnoty nejlepšího odhadu. Jedná se o dobrovolné opatření, nepodléhající schválení dohledu a je naopak použitelný pro úpravu bezrizikové výnosové křivky pro výpočet hodnoty nejlepšího odhadu technických rezerv ve vztahu k veškerým závazkům pojišťovny a zajišťovny. Počítá se na úrovni jednotlivých měn, kdy je umožněna ještě další „národní“ přirážka zohledňující výjimečné tržní okolnosti na národních trzích. Koeficient volatility pro každou měnu závazku je založen na rozpětí mezi výnosem aktiv obsažených v referenčním portfoliu pro příslušnou měnu, který bude stanoven na základě technických informací EIOPA, popř. přijat ve formě přímo použitelného předpisu Komise, a bezrizikovou výnosovou křivkou pro tuto měnu, kterou rovněž stanoví EIOPA. Toto rozpětí je očištěné o riziko selhání nebo nížení ratingu, popř. další rizika. Z takto určeného rozpětí lze pak z obezřetnostních důvodů použít jen 65%. Je-li závazek sjednán v jiném členském státě a v jeho měně, lze koeficient volatility pro měnu závazku před uplatněním procentního faktoru dále zvýšit o rozdíl mezi rozpětím pro daný stát (výpočet je stejný jako u koeficientu volatility pro měnu závazku včetně nutnosti očištění o další rizika) a dvojnásobkem měnového rozpětí. To však v případě, že je tento rozdíl kladný a rozpětí pro daný stát je vyšší než 100 bps. Koeficient volatility nelze použít na stejné portfolio závazků, na které je uplatňována vyrovnávací úprava nebo přechodná úprava bezrizikové výnosové křivky, nebo na extrapolovanou část příslušné bezrizikové výnosové křivky a v případě jeho použití v rozporu s podmínkami stanovenými zákonem, může Česká národní banka uložit opatření k nápravě nebo jeho použití zakázat.

Vzhledem k tomu, že i technické rezervy podléhají tržně konzistentnímu oceňování, je třeba při jejich výpočtu zohlednit veškeré faktory mající vliv na budoucí peněžní toky související se závazky z pojišťovací činnosti V souladu s druhou a třetí úrovní prováděcích předpisů a obecnými pokyny EIOPA („actuarial guidelines“) se do budoucích peněžních toků zahrnují např. nezaručené podíly na zisku a předpokládané hodnoty garancí a smluvních opcí. Způsob modelování chování pojistníků, budoucího chování managementu a opcí a garancí záleží na povaze, rozsahu a komplexnosti rizik spojených s činností pojišťovny či zajišťovny; menší podniky tak mohou využít zjednodušení specifikovaná v přímo použitelných předpisech EU.

Technické rezervy, nejsou-li počítány za jednotlivé smlouvy (např. u neživotního pojištění), by měly být určovány na základě rizikově homogenních skupin vymezených přímo použitelným předpisem EU. Pojem „homogenita“ vyjadřuje příbuznost či stejnorodost. Jde o vlastnost vyjadřující podobnou povahu, kvalitu, strukturu nebo složení z podobných prvků, resp. souměřitelnost věcí, které mají stejný stupeň či rozměr.

Zabezpečení požadované úrovně výpočtu technických rezerv je důležitou součástí řídícího a kontrolního systému pojišťovny, resp. zajišťovny, a spadá pod pojistněmatematickou funkci. Ta musí zajistit, aby k výpočtu byla využívána spolehlivá data, nebo jejich adekvátní aproximace, aby výše technických rezerv byla pravidelně porovnávána se skutečností a podle zjištěných odchylek upravena. Vhodnost postupu výpočtu musí být pojišťovna, resp. zajišťovna, schopná prokázat České národní bance. Principy uvedené v § 52 – 57 jsou konkretizovány v prováděcích opatřeních druhé a třetí úrovně, které však nepředstavují striktní jednotný návod. Jedná se spíše o zpřesnění principů a metod, jejich konkrétní aplikace je na samotné pojišťovně či zajišťovně, která svůj postup musí být schopna obhájit před orgánem dohledu. Požadavek na stanovení výše pojistného a zajistného na základě realistických pojistněmatematických předpokladů zajišťujících trvalou splnitelnost závazků navazuje na dosavadní znění zákona a zároveň pochopitelně odpovídá principům nového solventnostního režimu. Základní pravidla pro stanovení výše pojistného a zajistného se stanoví tak, aby se zabránilo jeho podhodnocení, což by mohlo vést k následnému ohrožení splnitelnosti závazků pojišťovny nebo zajišťovny. Zakazuje se použití hlediska odporujícího zásadě rovného zacházení, např. hledisko pohlaví při určení výše pojistného a pojistného plnění na individuální úrovni. Navrhované znění reflektuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie z 1. 3. 2011 ve věci C-236/09 (Test-Achats), který zrušil článek 5 odst. 2 Směrnice Rady 2004/113/ES ze dne 13. prosince 2004, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s muži a ženami v přístupu ke zboží a službám a jejich poskytování, a to s účinností od 21. prosince 2012. Důvodem bylo, že toto ustanovení, které dotyčným členským státům umožňuje ponechat bez časového omezení platnosti výjimky z pravidla stejného zacházení s muži a ženami v pojišťovnictví, tj. stanovení stejné výše pojistného a pojistného plnění pro obě pohlaví, je v rozporu s uskutečňováním cíle rovného zacházení s muži a ženami, jež sleduje směrnice 2004/113/ES, a neslučitelné s články 21 a 23 Listiny základních práv EU. Na uvedený rozsudek Soudního dvora EU bylo v českém právním řádu reagováno zákona č. 99/2013 Sb., nyní je promítnut také v § 2769 občanského zákoníku. Pojišťovna či zajišťovna investuje do aktiv tak, aby byla dodržena zásada obezřetnosti, a sice požadavek na bezpečnost, likviditu a ziskovost vhodně diverzifikovaného portfolia přizpůsobeného povaze a trvání závazků z pojištění, resp. zajištění. Tyto zásady přispívají k transparentnosti, která je potřebná pro následnou konstrukci a výpočet modulu tržního rizika solventnostního kapitálového požadavku. Ustanovení mají také vazbu na oblast řídícího a kontrolního systému, neboť ten musí zajistit, aby byly uvedené požadavky naplňovány v rámci systému řízení rizik a sledovány v rámci vlastního posouzení rizik a solventnosti („Own Risk and Solvency Assessment“ – ORSA). Tyto procesy upravuje přímo použitelný předpis EU, zvláštní pozornost je zde věnována investování do derivátových kontraktů a sekuritizovaných cenných papírů. Investice vázaná k závazkům z pojištění, kde investiční riziko nese pojistník (§ 61), je tvořena buď hodnotou podílových listů standardního fondu kolektivního investování, popřípadě hodnotou aktiv vnitřního fondu, nebo v případě vazby na akciový index je investice tvořena podílem, který odpovídá referenčnímu indexu, nebo aktivy korespondujícími s referenční hodnotou indexu. Zahrnuje-li však závazek nějaké zaručené krytí, je při investování nutné postupovat pomocí obezřetných zásad podle § 60. Evidence aktiv podle § 62 vychází z § 75 dosavadního znění zákona (Evidence finančního umístění) a obsahuje pouze terminologické změny. Kapitál použitelný ke krytí solventnostního kapitálového požadavku tvoří jak rozvahové, tak podrozvahové položky. Kapitál pojišťovny je součtem primárního a doplňkového kapitálu (§ 63). Primární kapitál lze zhruba ztotožnit s vlastním kapitálem, neboť se jedná o rozdíl aktiv a závazků oceněných podle zásad směrnice SII. Základní kapitál je podmnožinou primárního kapitálu. Položky, které také mohou sloužit k absorbování ztrát, tzv. doplňkový kapitál, jsou nesplacený základní kapitál, akreditivy a záruky a další nároky, které pojišťovna může uplatnit. Výše hodnoty nebo metoda určení hodnoty položky však podléhají předchozímu schvalování Českou národní bankou, která položky posuzuje z hlediska jejich schopnosti absorbovat ztrátu. Disponibilní bonusový fond podle § 65 není v ČR běžnou položkou kapitálu, jedná se tedy čistě o implementační ustanovení. V některých členských státech totiž existují produkty životního pojištění, kdy pojistníci a oprávněné osoby přispívají výměnou za výnos z těchto příspěvků do rizikového kapitálu pojišťovny. Tyto kumulované zisky tvoří disponibilní bonusový fond v majetku pojišťovny, na který se aplikují stejná kritéria pro zařazování do tříd (členění kapitálu podle § 67 – 69) jako pro jiné položky kapitálu. Slovo „disponibilní“ vyjadřuje upotřebitelnost, schopnost užití, tj. být k dispozici. Protože ne všechny zdroje dokáží plně absorbovat ztráty při likvidaci nebo při pokračování činnosti pojišťovny, resp. zajišťovny, člení se kapitál do tříd 1 až 3, podle jejich kvality (§ 67). Posuzuje se, zda se jedná o primární či doplňkový kapitál; dále míra dostupnosti položky a její schopnost absorbovat ztrátu jak při pokračování činnosti pojišťovny resp. zajišťovny, tak při likvidaci; podřízenost položky (ke splatnosti kvalitní položky kapitálu dochází až po vyrovnání všech ostatních závazků); má-li položka kapitálu stanovenu splatnost, zohlední se relativní doba jejího trvání vzhledem k době trvání závazků z pojištění. Třídu 1 tvoří primární kapitál splňující podmínku dostupnosti a podřízenosti. Třídu 2 tvoří taktéž primární kapitál splňující podmínku podřízenosti a doplňkový kapitál splňující jak podmínku dostupnosti, tak podřízenosti. Třídu 3 tvoří jak primární, tak doplňkový kapitál, který však není zařaditelný ani do třídy 1 ani do třídy 2. Přímo použitelný předpis obsahuje seznam obvyklých položek kapitálu, podle nichž budou podniky kapitál členit. Položky mimo seznam posuzuje podle metodiky dané přímo použitelným předpisem EU Česká národní banka. Vzhledem k rozdílné kvalitě položek kapitálu byla vytvořena soustava kvantitativních limitů použitelnosti jednotlivých tříd pro plnění solventnostního a minimálního kapitálového požadavku. Položky třídy 1 musí tvořit minimálně jednu třetinu solventnostního kapitálového požadavku, položky třídy 3 ne více než jednu třetinu. Zatímco minimální kapitálový požadavek jakožto kritická hranice, jejíž prolomení bez rychlé nápravy znamená odejmutí povolení, může být kryt pouze třídami 1 (a to aspoň z 1/2) a 2, solventností kapitálový požadavek jako přiměřená záruka pro pojistníky a oprávněné osoby včasného plnění může být kryt všemi třemi třídami kapitálu. Ostatní limity jsou uvedeny v přímo použitelném předpise EU. Škála zásahů orgánu dohledu začíná u neplnění solventnostního kapitálového požadavku. Jeho výpočet je založen na riziku, provádí se prospektivním přístupem a je v zájmu jednotné ochrany pojistníků harmonizován. Výše solventnostního kapitálového požadavku by měla zajistit, že pojišťovna, resp. zajišťovna, drží takovou úroveň použitelného ekonomického kapitálu, která umožňuje absorbovat významné ztráty a poskytuje pojistníkům a oprávněným osobám přiměřenou záruku, že platby budou provedeny v okamžiku své splatnosti. Zajišťuje, že úpadek pojišťovny, resp. zajišťovny, nastává v jednom případě z dvouset, nebo-li, že během následujících 12 měsíců bude pojišťovna resp. zajišťovna, s pravděpodobností 99,5 % schopna plnit své závazky. Pojišťovna, resp. zajišťovna, drží použitelný kapitál kryjící solventnostní kapitálový požadavek pro celý rozsah své činnosti. Požadavek počítá jedenkrát ročně s předpokladem, že bude ve své činnosti pokračovat (zahrne tedy i smlouvy, u nichž předpokládá, že během následujícího roku budou uzavřeny (§ 74 odst. 2). U stávajících smluv kryje solventnostní kapitálový požadavek pouze neočekávané ztráty. Zohlední v něm všechna měřitelná rizika a průběžně sleduje jak výši požadavku, tak použitelného kapitálu, přičemž při změně rizikového profilu je nutné kapitálový požadavek přepočítat. Lze využít buď standardní vzorec, jak je nastaven směrnicí Solventnost II, nebo neodpovídá-li rizikový profil pojišťovny nebo zajišťovny nastavení standardního vzorce, který by jeho rizika neocenil adekvátně, může po předchozím schválení Českou národní bankou tuzemská pojišťovna nebo zajišťovna využít buď úplný nebo částečný interní model. Schválení podléhají ale i pouhé změny standardního modelu, tj. využití parametrů specifických pro pojišťovnu nebo zajišťovnu, které lépe zohledňují skutečný profil upisovacího rizika. Tyto parametry musí být odvozeny metodou a za podmínek stanovených přímo použitelným předpisem EU. Využití specifických parametrů nebo interního modelu nemusí být jen dobrovolným rozhodnutím podniku; na základě zjištění, že se rizikový profil pojišťovny, resp. zajišťovny, odchyluje od předpokladů standardního vzorce, může být ČNB po tuzemské pojišťovně nebo zajišťovně jejich užití vyžadováno (§ 76 odst. 3). Výpočet solventnostního kapitálového požadavku se provádí agregací jednotlivých rizikových modulů. V první fázi je riziko posouzeno na nejnižší úrovni u tzv. podmodulů. Jejich agregování do jednotlivých modulů a následně do výsledného solventnostního kapitálového požadavku zohledňuje diversifikační efekty, jejichž míra je určena danými vzájemnými korelačními koeficienty. Solventnostní kapitálový požadavek musí zachycovat přinejmenším upisovací, tržní, kreditní a operační riziko. Za podmínek stanovených přímo použitelným předpisem EU lze ve výpočtu obezřetně zohlednit techniky snižování rizik. Postupy a normy pro udělení souhlasu orgánu dohledu s použitím interního modelu nebo s jeho významnou změnou jsou harmonizovány (především na úrovni přímo použitelných předpisů EU), aby byla pojistníkům zajištěna srovnatelná úroveň ochrany. V případě částečného interního modelu musí pojišťovna, resp. zajišťovna, spolu s žádostí dodat realistický plán možného rozšíření použití interního modelu na další rizikové moduly či podmoduly nebo na další obchodní činnosti. Podávaná žádost musí být schválena statutárním orgánem pojišťovny nebo zajišťovny, který také po celou dobu zodpovídá za vhodnost a funkčnost modelu a za dodržování požadavků stanovených přímo použitelným předpisem EU jako test užití, standardy statistické kvality, standardy kalibrace, standardy pro ověřování platnosti a dokumentační standardy. ČNB o žádosti rozhodne do 6 měsíců ode dne jejího doučení a může tuzemské pojišťovně nebo zajišťovně nařídit po stanovenou dobu předkládat odhady solventnostního kapitálového požadavku podle standardního vzorce. Tuzemská pojišťovna, resp. zajišťovna, v rámci interního modelu aspoň jednou ročně vyhodnocuje příčiny a zdroje zisků a ztrát způsobem stanoveným přímo použitelným předpisem EU. Na vyžádání ČNB musí být schopna prokázat, že její interní model je plně promítnut do jejího řídícího a kontrolního systému a že provádí výpočet solventnostního kapitálového požadavku v intervalech, které odpovídají použití interního modelu pro řízení rizik. Přestane-li tuzemská pojišťovna nebo zajišťovna plnit požadavky na interní model, podá o tom informaci ČNB. Jedná-li se o odchylky významné pro použití interního modelu, předloží plán obnovení souladu s požadavky na interní model spolu s lhůtou pro jejich opětovné plnění. ČNB může lhůtu zkrátit. Pokud nebyl plán předložen či není plněn, nebo s ním ČNB nesouhlasí, nařídí návrat ke standardnímu vzorci. K návratu ke standardnímu vzorci na základě rozhodnutí pojišťovny, resp. zajišťovny, může dojít jen po předchozím souhlasu ČNB, vhodnost změny musí být pojišťovna, resp. zajišťovna, schopna prokázat. Pokles výše použitelného kapitálu pod minimální kapitálový požadavek („minimum capital requirement“ – MCR) spouští nejzávažnější zásah orgánu dohledu. Není-li minimální kapitálový požadavek plněn a nedochází-li k nápravě situace, je pojišťovně nebo zajišťovně odejmuto povolení k provozování činnosti. Minimální kapitálový požadavek zajišťuje minimální úroveň, pod kterou by použitelný kapitál neměl poklesnout. Disponuje-li pojišťovna, resp. zajišťovna, kapitálem ve výši MCR, pravděpodobnost, že během následujícího roku bude schopna plnit své závazky, je již jen 85 % (oproti 99,5% u solventnostního kapitálového požadavku). Jeho výpočet se provádí podle jednoduchého vzorce stanoveného v přímo použitelném předpisu EU, zároveň však nesmí poklesnout pod částky uvedené v § 79a a musí se pohybovat v koridoru 25 – 45 % solventnostního kapitálového požadavku. Pobočky pojišťoven ze třetího státu umísťují aktiva kryjící solventnostní kapitálový požadavek ve výši minimálního kapitálového požadavku na území ČR a při výpočtu obou kapitálových požadavků zohledňují pouze činnost vykonávanou na území ČR, popřípadě na území jiných členských států, je-li pro tuto činnost ČNB orgánem dohledu při udělení zvýhodnění podle § 35. Určení použitelného kapitálu, způsob krytí minimálního a solventnostního kapitálového požadavku a limity odpovídají požadavkům na tuzemské pojišťovny nebo zajišťovny s tím, že se jistina podle § 32 odst. 6 písm. e) (ve výši jedné čtvrtiny aktiv pro krytí solventnostního kapitálového požadavku umístěných v ČR vložená na účet k tomu zřízený u banky nebo zahraniční pobočky banky na území ČR) započítává do kapitálu použitelného ke krytí minimálního kapitálového požadavku. Povinnost pojišťoven a zajišťoven vést účetnictví podle zákona upravujícího účetnictví, zůstává oproti předchozímu znění zákona nezměněna, stejně jako povinnost nechat účetní závěrku ověřit auditorem. V souladu s § 17 zákona č. 93/2009, o auditorech, ve znění pozdějších předpisů, který provádí směrnici Evropské parlamentu a Rady 2006/43 o povinném auditu ročních a konsolidovaných účetních závěrek, o změně směrnic Rady 78/660/EHS a 83/349/EHS a o zrušení směrnice Rady 84/253/EHS, je určení auditora na konkrétní pojišťovně nebo zajišťovně. Nicméně, v rozporu se směrnicí není postup, kdy je výběr auditora konzultován s ČNB ještě před jeho určením statutárním orgánem postupem stanoveným v zákoně upravujícím činnost statutárních auditorů. Proto dosavadní možnost odmítnutí auditora ČNB (ve lhůtě podle správního řádu) zůstává zachována s tím, že je chronologicky předsunuta před určení auditora samotnou společností. Při určování auditora, popř. při jeho změně, pojišťovna nebo zajišťovna vždy postupuje podle zákona upravujícího auditorskou činnost. Opačný postup by byl v rozporu s výše uvedenou směrnicí o auditorech. Ze zákona o investičních společnostech a investičních fondech byla použita formulace týkající se práva ČNB nařídit změnu auditora, která se promítla do § 95 odst. 3 návrhu zákona, a formulace možnosti ČNB nařídit mimořádný audit, která se přesouvá z dosavadního § 83 do § 80a. Mimořádný audit je ve svém důsledku důkazním prostředkem, který má potvrdit nebo vyvrátit nějakou pochybnost (podezření), že povinný audit nebyl proveden v souladu s právními předpisy nebo v případě nesplnění auditorovy zákonné informační povinnosti vůči ČNB (čl. 72 směrnice S II). Nejedná se tedy o nový povinný audit účetní závěrky podle zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech, ve znění pozdějších předpisů, ale o prověření některých ekonomických informací v rozsahu stanoveném ČNB. Proto se navrhuje, aby tohoto auditora určila přímo ČNB a nikoli účetní jednotka podle § 17 zákona upravujícího auditorskou činnost. Důvodem je také potřeba dohledového orgánu využít tohoto institutu v co nejkratší době. Schvalování tohoto auditora dohledovým orgánem na návrh pojišťovny by bylo spojeno s časovou prodlevou, která by význam tohoto institutu snížila, resp. negovala. Úhrada nákladů mimořádného auditu je koncipována tak, že je hradí Česká národní banka, auditor pak jen v případě, že se její podezření potvrdí. Ustanovení § 81 rozšiřuje funkci auditu, který ČNB může tuzemské pojišťovně, tuzemské zajišťovně, pojišťovně z třetího státu nebo zajišťovně z třetího státu nařídit, jestliže taková potřeba vyplyne ze zjištěných závažných nedostatků v činnosti této pojišťovny nebo zajišťovny při její dohledové činnosti. Takový audit se může týkat pouze ověření řídicího a kontrolního systému nebo jeho části, nebo informací uveřejňovaných podle § 82 odst. 3 ve zprávě o solventnosti a finanční situaci. ČNB v rozhodnutí, kterým takový audit nařídí, musí stanovit přiměřenou lhůtu pro jeho provedení a přesně vymezit rozsah informací, k jejichž spolehlivosti se má auditor vyjádřit. Jde-li o audit řídicího a kontrolního systému, musí přesně vymezit jeho oblasti, které mají být tomuto auditu podrobeny. Aby nedocházelo ke stanovení neúměrně krátké doby pro provedení auditu, návrh jako minimální lhůtu pro jeho předložení stanoví 3 měsíce ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Jde v podstatě o dohledový nástroj, který by měl v přiměřené době pomoci ČNB ověřit prostřednictvím auditora postup pojišťovny nebo zajišťovny. Proto se vylučuje rozklad proti takovému rozhodnutí. Tento nástroj by však měl být využíván výjimečně, tedy v případě zjištění nedostatků v činnosti pojišťovny nebo zajišťovny, neboť se jedná o finančně i administrativně náročnou záležitost, přičemž se nejedná o povinný audit podle zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech, ve znění pozdějších předpisů. O takovém ověření vypracuje auditor zprávu, kterou pojišťovna nebo zajišťovna předloží České národní bance. Tato zpráva se bude řídit daným rozhodnutím ČNB a současně formalizovaným postupem stanoveným prováděcím právním předpisem, který upraví obecné náležitosti a strukturu dané zprávy.

Třetí pilíř nového regulatorního rámce směrnice Solventnost II je vystavěn na povinném podávání informací, a to veřejnosti – formou každoroční zprávy o solventnosti a finanční situaci, bezplatně přístupné v tištěné nebo elektronické podobě (§ 82 a § 82a) – a orgánu dohledu (§ 83). Pojišťovnám a zajišťovnám nic nebrání uveřejnit na základě vlastního rozhodnutí další informace nad rámec vyžadovaný právními předpisy. Na druhou stranu, orgán dohledu musí být schopen získat od pojišťovny nebo zajišťovny informace nutné pro účely dohledu, včetně informací uveřejňovaných v rámci účetního výkaznictví, při kótování na burze a při plnění dalších povinností vyplývajících z právních předpisů.

Stanoví se povinnost pojišťoven nebo zajišťoven předložit nejpozději do 4 měsíců po skončení účetního období ČNB výroční zprávu a konsolidovanou výroční zprávu podle zákona upravujícího účetnictví, jejíž součástí je účetní závěrka. Zde došlo oproti současnému znění zákona ke změně, kdy se již nestanoví lhůta 4 měsíců pro svolání valné hromady. Naopak, zůstává z hlediska dohledu přínosné ustanovení, podle kterého v případě, že valná hromada do 4 měsíců účetní závěrku neschválí, zašle ji pojišťovna, resp. zajišťovna, spolu s připomínkami valné hromady a jejich řešením ČNB. Povinnost zajistit schválení účetní závěrky tím není dotčena, stejně jako povinnost výroční zprávu a případně neschválenou závěrku uveřejnit způsobem umožňující dálkový přístup. Povinnost uveřejňovat informace ohledně pojišťovny, resp. zajišťovny, samotné, složení jejích akcionářů a o struktuře skupiny, jejíž je součástí, jsou dále specifikovány v prováděcím právním předpise. Náležitosti zprávy o solventnosti a finanční situaci jsou především upraveny přímo použitelným předpisem EU, a to jak na individuální, tak na skupinové úrovni. Z povinnosti uveřejňování je vyjmuta (po předchozím schválení ČNB) taková informace, která je citlivá nebo důvěrná. Uveřejněním citlivé informace by došlo ke zhoršení postavení pojišťovny, resp. zajišťovny, v rámci hospodářské soutěže, nebo by byla znehodnocena investice do klíčových produktů nebo systémů. Důvěrná informace je taková, o které je pojišťovna, resp. zajišťovna, povinna zachovávat mlčenlivost. Ve zprávě o solventnosti a finanční situaci je však povinna uvést, jaký požadavek na uveřejnění není plněn a proč. Podávání informací o své činnosti orgánu dohledu jak na individuální, tak na skupinové úrovni (a to včetně průběžných výkazů), stanovuje z hlediska obsahu a struktury z větší části přímo použitelný předpis EU. První úroveň předpisů navíc přímo stanovuje povinnosti podávat informace o výsledcích vlastního posouzení rizik a solventnosti a další specifické informace o výši ročního objemu předepsaného pojistného, bez odečtu zajištění, o nákladech na pojistná plnění a provizích zprostředkovatelům. Dále v případě pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla i o četnosti pojistných plnění a o průměrné výši nákladů na pojistná plnění za minulý rok, za každý členský stát, zvlášť podle činnosti provozované pomocí poboček a podle práva dočasně poskytovat služby. Domovské orgány dohledu získané informace potom vzájemně zasílají orgánům dohledu v hostitelských členských státech. Pojišťovna, resp. zajišťovna, také zasílá ČNB pozvánku na valnou hromadu, popřípadě informaci o jejím konání a zápis z ní. Další doklady, jiné materiály a vysvětlení nutné pro výkon dohledu si ČNB může vyžádat. Ustanovení § 83 odst. 5 a 6 o finitním zajištění doznala oproti předchozímu znění zákona změny přidáním požadavku na sledování a řízení rizik s ním spojených a následné informování ČNB. Tím je pouze blíže specifikován jeden z úkolů funkce řízení rizik v rámci řídicího a kontrolního systému.

K bodu 152: Základní cíl dohledu zůstává i po změnách provedených v důsledku

implementace směrnice Solventnost II nezměněn, tj. prioritou dohledu je ochrana zájmů pojistníků, pojištěných a oprávněných osob a zachování finanční stability pojišťoven a zajišťoven. Současně se stanoví povinnost ČNB zvažovat při svých krocích dopady i do stability finančních systémů v EU, přihlížet k možným procyklickým účinkům přijímaných opatření v době výjimečných výkyvů na finančních trzích, a pokud to okolnosti vyžadují, postupovat v součinnosti s ostatními dohledovými orgány jiných států a EIOPA.

Úprava výkonu dohledu odpovídá základnímu principu dohledu v rámci členských států, kdy finanční dohled, tj. zejména dohled nad tvorbou technických rezerv, investicemi a solventnostním kapitálovým požadavkem spadá do výlučné kompetence domovského dohledového orgánu. Nově se stanoví povinnost pojišťovny a zajišťovny zjišťovat svoji zhoršující se finanční situaci a o negativním vývoji bezodkladně informovat ČNB. Ta je také povinna vypracovávat a používat formy dohledu, na jejichž základě při různých předpokladech a scénářích ověřuje schopnost pojišťoven a zajišťoven plnit zákonem nebo přímo použitelným předpisem EU stanovená obezřetnostní pravidla jejich činnosti. ČNB současně bude povinna pravidelně přezkoumávat a vyhodnocovat zákonem vyjmenované, resp. předpisem EU stanovené činnosti, resp. požadavky na činnost pojišťoven nebo zajišťoven a posuzovat jejich schopnost odolávat možným budoucím negativním změnám v ekonomickém prostředí. Zjistí-li nedostatky nebo možná ohrožení, bude ČNB povinna přijmout odpovídající opatření.

Zcela zásadní změny přináší směrnice SII v obsahu a rozsahu dohledu nad skupinou. To si vyžádalo významné rozšíření příslušné části zákona. Současně se zohlednila i směrnice OMN II, která významně mění některé části směrnice SII.

Dohled nad skupinou se uplatňuje na úrovni mateřské pojišťovny nebo zajišťovny držící účast, která má sídlo v EU. Orgány dohledu mohou dohled nad skupinou uplatňovat i v omezeném rozsahu na nižších úrovních, pokud to považují za nutné. Konsolidovaný solventnostní kapitálový požadavek za skupinu by měl zohledňovat souhrnné rozložení rizik ve všech pojišťovnách a zajišťovnách skupiny, aby náležitě odrážel rizika skupiny.

Skupinový solventnostní kapitálový požadavek se vypočítává pomocí metody vycházející z konsolidovaných účetních údajů, tzv. „metoda účetní konsolidace“, nebo pomocí metody odpočtu agregovaných dat. Výraz „ metoda účetní konsolidace“ v § 89c odst. 3 zohledňuje terminologii použitou v zákoně č. 377/2005 Sb., o finančních konglomerátech, ve znění pozdějších předpisů, a je v zákoně dále využíván jako legislativní zkratka. „Metoda účetní konsolidace“, resp. anglický ekvivalent tohoto výrazu, je termínem využívaným i v přímo použitelných předpisech EU. Z tohoto důvodu se jeví jako účelné použití jednotného výrazu jak v českých právních předpisech, tak i v prováděcích opatřeních ke směrnici Solventnost II. Výpočet pomocí metody účetní konsolidace se neprovádí na základě konsolidované účetní závěrky, ale na základě konsolidovaných účtů obsahujících údaje podle regulatorního režimu Solventnost II.

Solventnost dceřiné pojišťovny nebo zajišťovny pojišťovací holdingové společnosti, pojišťovny nebo zajišťovny z třetího státu může být ovlivněna finančními zdroji skupiny, jejíž je součástí, a rozdělením finančních zdrojů uvnitř této skupiny. Orgánům dohledu se proto umožňuje provádění dohledu nad skupinou a přijímání odpovídajících opatření na úrovni pojišťovny nebo zajišťovny, pokud její solventnost je nebo může být ohrožena. Finanční situaci pojišťovny nebo zajišťovny by mohly ovlivnit koncentrace rizik a operace uvnitř skupiny. Orgány dohledu by měly provádět dohled nad těmito riziky uvnitř skupiny, přičemž by měly vzít v úvahu povahu vztahů mezi regulovanými i neregulovanými subjekty včetně holdingových pojišťoven, holdingových pojišťoven se smíšenou činností a smíšených finančních holdingových osob, a přijímat odpovídající opatření na úrovni pojišťovny nebo zajišťovny, pokud její solventnost je nebo může být ohrožena. V tomto novém modelu je klíčová role přisouzena orgánu dohledu nad skupinou, přičemž se uznává významná role samostatného orgánu dohledu, která se zachovává. Pravomoci a odpovědnost orgánů dohledu jsou spojeny s jejich povinností odpovídat se ze své činnosti. Významné postavení v případě sporu dotčených orgánů dohledu bude mít EIOPA, která bude hrát roli zprostředkovatele dohody mezi těmi orgány dohledu, popř. bude moci přijmout závazné rozhodnutí směřující k vyřešení sporu (tzv. mediace).

K bodu 154: Vypuštění dílu 3 v části třetí hlavě I (dosavadní § 93) reaguje na změny

provedené v zákoně č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů, který již institut pořádkové pokuty neupravuje a nahrazuje jej přestupkem a správním deliktem právnické a podnikající fyzické osoby (§ 15 a 16 kontrolního řádu). Pořádkové pokutě se tak vrací místo jako prostředku k prosazení porušené nebo nesplněné procesní povinnosti a zajištění provedení určitého procesu (viz správní řád), neboť ukládání pořádkových pokut v rámci kontrolního procesu bylo často zpochybňováno. Pořádková pokuta nemá být trestem, nýbrž zajišťovacím opatřením, jehož účelem je donutit povinnou osobu ke splnění porušené procesní povinnosti. Vzhledem k tomu, že se v případě tohoto návrhu jedná o finanční instituci, která by svojí nesoučinností s Českou národní bankou jako orgánem dohledu mohla zakrývat své finanční problémy nebo prodlužovat dobu do jejich zjištění, byl namísto dosavadního § 93 doplněn přestupek (§ 119 odst. 1 písm. j)) a správní delikt (§ 120 odst. 1 písm. j) a § 120 odst. 2 písm. k)), kdy je výše sankce určena tak, aby od takového jednání odrazovala, což odpovídá i požadavku implementované směrnice.

K bodu 155 až 166: Změny provedené v základních ustanoveních týkajících se výkonu

kontroly ČNB reagují na změny provedené v našem právním řádu (zejména na změny provedené v zákoně č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád)) a právní úpravě EU, zejména v možnosti požádat o součinnost EIOPA v případě problému s kontrolou tuzemské pojišťovny nebo zajišťovny působící formou usazení v jiném členském státě nebo v případě problémů s kontrolou poskytovatele služeb, dává-li si pojišťovna nebo zajišťovna externě zajišťovat některé své funkce nebo činnosti.

K bodu 167 až 173: V podstatě se jedná o reakci na změny provedené směrnicí SII a OMN

II. To se týká jak nového institutu tzv. plánu krátkodobého financování, tak i rozšiřovaných opatření ČNB při zjištění nedostatků, které by mohly ohrozit nebo ohrožují splnitelnost závazků pojišťovny nebo zajišťovny.

Oproti dosavadní úpravě § 82 byla úprava schvalování ČNB auditora pojišťovny nebo zajišťovny modifikována, přičemž se v souladu s právní úpravou EU ponechává výběr auditora na pojišťovně nebo zajišťovně. ČNB se v § 95 odst. 3 dává právo nařídit změnu auditora ověřujícího účetní závěrku nebo konsolidovanou účetní závěrku za stejných podmínek, za jakých ČNB může auditora před jeho určením nejvyšším orgánem pojišťovny nebo zajišťovny odmítnout.

K bodu 175: Do zákona se doplňuje princip oportunity spočívající v možnosti ČNB upustit od

zahájeného správního řízení v případě zjištění nedostatků.

K bodu 176: Solventnostní kapitálový požadavek je v pojišťovnictví podle směrnice SII

výchozím bodem pro přiměřenost kvantitativních požadavků. To platí jak pro solventnostní kapitálový požadavek konkrétní pojišťovny nebo zajišťovny, tak i pro skupinový solventnostní kapitálový požadavek. Pravomoc ČNB uložit navýšení kapitálového požadavku k solventnostnímu kapitálovému požadavku přichází v úvahu jen za výjimečných okolností a v případech v zákonu výslovně uvedených, a to po provedené kontrole. Přestože standardní vzorec solventnostního kapitálového požadavku by měl zohledňovat rizikový profil většiny pojišťoven a zajišťoven, nelze vyloučit i případy, v nichž standardizovaný přístup přiměřeně nezohledňuje velmi specifický rizikový profil dané pojišťovny nebo zajišťovny. Uložení navýšení kapitálového požadavku je tak výjimečným opatřením v tom smyslu, že by mělo být použito pouze jako poslední možnost tehdy, když jsou ostatní opatření ČNB neúčinná nebo nevhodná. Navýšení kapitálového požadavku by mělo trvat pouze do té doby, dokud nedojde ke změně situace, která byla důvodem přijetí tohoto opatření. Pojišťovna nebo zajišťovna musí pod tlakem ČNB vyvinout veškeré úsilí pro odstranění nedostatků, které vedly k uložení navýšení kapitálového požadavku. Pokud však standardizovaný přístup odpovídajícím způsobem neodráží velmi specifický rizikový profil daného podniku, může navýšení kapitálového požadavku přetrvávat několik let po sobě.

K bodu 177: Jde o legislativně technickou změnu.

K bodu 178 a 179: Stávající úprava předběžného opatření se rozšiřuje o možnost ČNB

pozastavit osobě v klíčové funkci nebo osobě s účastí na řízení tuzemské pojišťovny nebo tuzemské zajišťovny výkon její činnosti. Rovněž se doplňuje pravomoc ČNB pojišťovně nebo zajišťovně z jiného členského státu omezit nebo zakázat nakládaní se svými aktivy bez souhlasu ČNB, je- li o to požádána orgánem dohledu domovského členského státu.

K bodu 180 až 188: Úprava ozdravného plánu reaguje na změny provedené směrnicí SII

týkající se solventnostního kapitálového požadavku, resp. jeho neplnění, avšak za předpokladu, že je plněn minimální kapitálový požadavek. V této fázi má pojišťovna nebo zajišťovna v podstatě půl roku na to, aby tyto požadavky začala opět plnit. V případě, kdy EIOPA na základě žádosti některého dohledového orgánu rozhodne o tom, že nastaly výjimečné nepříznivé situace na trhu, může dohledový orgán prodloužit lhůtu pro opětovné navýšení solventnostního kapitálového požadavku až o sedm let. Výjimečnou nepříznivou situaci na trhu může EIOPA vyhlásit, pokud dojde k poklesu na finančních trzích, který je nepředvídatelný, strmý a prudký, nastane období přetrvávajících nízkých úrokových sazeb nebo nastane katastrofická událost se značným dopadem. V závislosti na situaci se nevylučuje, aby ČNB současně omezila nebo zakázala pojišťovně nebo zajišťovně volně nakládat s aktivy.

K bodu 189: Nově vkládaný institut krátkodobého financování reaguje na situaci, kdy

pojišťovna nebo zajišťovna neplní minimální kapitálový požadavek nebo hrozí nebezpečí, že tento požadavek nebude v následujících 3 měsících dodržován. Jde o to, aby pojišťovna nebo zajišťovna buď obnovila použitelný primární kapitál na požadovanou úroveň, nebo snížila svůj rizikový profil, a to do 3 měsíců od zjištění tohoto neplnění. I zde může ČNB současně omezit nebo zakázat pojišťovně nebo zajišťovně volně nakládat s aktivy. §98b reaguje na změny v §98 odst. 3 a 4 a upravuje postup ČNB v případě žádosti EIOPA o vyhlášení výjimečné nepříznivé situace na trhu.

K bodu 190 až 206: Institut nucené správy jako jedno z reorganizačních opatření se

upravuje s ohledem na změny v solventnostních kapitálových požadavcích a s ohledem na dosavadní zkušenosti s tímto institutem včetně změn týkajících se zavedení institutu osob s klíčovou funkcí a zrušení institutu odpovědného pojistného matematika. Nucená správa se zavádí s cílem ochránit přímo ohrožená práva spotřebitele nebo v případě přímého ohrožení finanční stability pojišťovny nebo zajišťovny, což je zejména případ neplnění minimálního kapitálového požadavku i přes snahu řešit situaci prostřednictvím plánu krátkodobého financování. Co se týká nuceného správce, pak se zákon přizpůsobuje zákonu o insolvenčních správcích, kdy je správce a jeho zástupce jmenován ČNB z osob uvedených ve zvláštní části seznamu insolvenčních správců a dosavadní seznam nucených správců vedený ČNB se zrušuje, což platí obdobně i pro volbu likvidátora. Přestane-li správce nebo jeho zástupce splňovat podmínky pro své jmenování podle zákona o insolvenčních správcích, na základě informace pojišťovny nebo zajišťovny o této skutečnosti jmenuje ČNB jiného správce nebo jeho zástupce.

K bodu 207 a 208: Jde o zpřesnění textu, neboť se nemusí vždy jednat pouze o

hospodářskou situaci pojišťovny nebo zajišťovny. Pro větší právní jistotu dotčených pojišťoven nebo zajišťoven se zavádí možnost ČNB omezit své rozhodnutí splněním časové nebo jiné podmínky, čímž omezení nebo povinnost stanovená v rozhodnutí ČNB zaniká.

K bodu 209 až 223: Změny v právní úpravě převodu pojistného kmene nebo jeho části jsou

vyvolány zejména snahou reagovat na dosavadní zkušenosti s tímto institutem a současně se tato úprava přizpůsobuje změnám provedeným směrnicí SII. ČNB se nově zmocňuje k vydání prováděcího předpisu, kterým se stanoví náležitosti žádosti o tento převod včetně věcí s tím souvisejících. Co se týká převodu v rámci členských států, rozlišuje se mezi domovským orgánem dohledu, kdy jeho stanovisko potvrzující plnění solventnostního kapitálového požadavku přebírající pojišťovnou je podmínkou pro souhlas ČNB s tímto převodem, a mezi stanoviskem konzultovaného dohledového orgánu, kterým je členský stát závazku nebo členský stát pojistného rizika. Ten nemusí být totožný s domovským orgánem dohledu přebírající pojišťovny a i v případech, kdy ČNB neobdržela jeho stanovisko k převodu, považuje se tato nečinnost za vyjádření souhlasu. Obdobně podle těchto principů se právní úprava rozšiřuje na případy, kdy dochází k převodu pojistného kmene nebo jeho části na pojišťovnu z třetího státu, popř. od pobočky pojišťovny ze třetího státu zřízené na území ČR na pobočku pojišťovny ze třetího státu zřízené v jiném členském státě.

K bodu 224 až 227: Obdobně jako v právní úpravě převodu pojistného kmene nebo jeho

části, jsou navrhovány změny v úpravě převodu kmene zajišťovacích smluv nebo jeho části, samozřejmě se zohledněním odlišností od pojišťovací činnosti (zde se např. nerozlišuje členský stát závazku nebo pojistného rizika podle § 3 odst. 2 nově písm. m) a n)). I zde je rozhodující, zda přebírající zajišťovna bude po navrhované změně plnit solventnostní kapitálový požadavek. To platí obdobně i pro předávající zajišťovnu, pokud se nejedná o opatření ČNB nebo nejde-li o ukončení její činnosti.

K bodu 228 až 233: Navrhovaná úprava má za cíl sjednotit do jednoho bloku informační

povinnosti ČNB, a to jak vůči veřejnosti, kdy je cílem transparentním způsobem zpřístupnit postup ČNB při výkonu dohledu v pojišťovnictví včetně statistických dat, jejichž konkrétní podobu určuje přímo použitelný předpisu EU, tak i vůči EIOPA a dohledovým orgánům členských států, centrálním bankám, měnovým orgánům, dozorovým orgánům nad platebním trhem a Evropské radě pro systémová rizika. Poskytování informací je omezeno rozsahem výkonu dohledové činnosti uvedených subjektů. Vůči Ministerstvu financí a případně dalším ústředním orgánům vzniká informační povinnost, pokud jde o mimořádné situace na finančních trzích, kdy je ohrožena finanční stabilita.

K bodu 234 až 240: Dohled ve vztahu k činnosti pojišťovny z jiného členského státu na

území České republiky se rozšiřuje o oprávnění ČNB vyžadovat od takové pojišťovny potřebné doklady, informace a vysvětlení, pokud se to týká její činnosti na území ČR, přičemž se zrcadlově ukládá povinnost takovému požadavku vyhovět. Současně se v případě přetrvávajících problémů dává ČNB právo řešit věc v součinnosti s EIOPA. Toto se využívá i v případě dohledu nad činností zajišťovny z jiného členského státu.

K bodu 241: Jedná se o zrcadlovou úpravu k úpravě v § 94a a 94b, kdy ČNB může provést

dohled na místě v pobočce pojišťovny nebo zajišťovny z jiného členského státu, která na území ČR provozuje svou činnost formou práva usazování, a to jen v rozsahu plnění povinností, které se na tuto činnost v České republice vztahují. O svém záměru provést dohlídku na místě musí ČNB předem informovat orgán dohledu domovského členského státu, v případě problémů může věc řešit s EIOPA. Uvedené obdobně platí i pro možnost výkonu dohledu na místě u poskytovatele služeb pojišťovny nebo zajišťovny, který na základě práva usazení v České republice provozuje svou činnost.

K bodu 242 a 243: Jde o legislativně technickou změnu, která reaguje na podrobnou úpravu

insolvenčního zákona, kterým je také transponováno příslušné právo EU a na změny vyvolané směrnicí SII.

K bodu 244 až 252: Mimo legislativně technických změn se reaguje na zrušení institutu

odpovědného pojistného matematika. S ohledem na povinnost pojišťovny nebo zajišťovny z třetího státu zavést na úrovni pobočky jako svého odštěpného závodu zřízeného na území České republiky postupy nezbytné k plnění požadavků na řídicí a kontrolní systém (§ 7j) se stanoví pravomoc České národní banky nařídit provedení změny osoby za plnění těchto požadavků odpovědné, např. osoby, která je v rámci řídicího a kontrolního systému uplatňovaného na úrovni pobočky odpovědná za plnění požadavků řízení rizik, kontroly zajišťování shody s předpisy, vnitřního auditu a pojistněmatematické činnosti. Současně se dává ČNB právo, kterým by se mělo zajistit, že výpočet technických rezerv u pojišťovny nebo zajišťovny z třetího státu bude odpovídat požadavkům stanoveným tímto zákonem. Je třeba si uvědomit, že v třetích státech bude v řadě případů činnost těchto subjektů odlišná od pravidel zavedených směrnicí Solventnost II, a to do té míry, že nebude ani s těmito pravidly srovnatelná.

K bodu 253 a 254: Jedná se o legislativně technické změny a změny vyvolané směrnicí SII.

K bodu 255: Informační povinnosti vůči ČNB ve vztahu k činnosti pojišťoven a zajišťoven, u

kterých vykonává dohled, řeší nový § 82, přičemž obsah, formu, termíny, lhůty a způsob poskytování informací se primárně řídí přímo použitelným předpisem Evropské unie.

K bodu 256 až 266: Změny v právní úpravě odnětí povolení tuzemské pojišťovně a

tuzemské zajišťovně, pojišťovně z třetího státu a zajišťovně z třetího státu reagují zejména na změny provedené směrnicí SII a na dosavadní zkušenosti. Zejména se podle závažnosti porušení povinností tuzemskou pojišťovnou nebo tuzemskou zajišťovnou rozlišují podmínky, při jejichž splnění ČNB povolení odejmout musí, a podmínky, při jejichž splnění je ČNB ponechána diskrece, zda tak učiní. Vzhledem k tomu, že podle nového regulatorního režimu podle směrnice Solventnost II se pojišťovna a zajišťovna (včetně pojišťovny a zajišťovny z třetího státu v rozsahu provozování činnosti na území České republiky) bude řídit kromě navrhovaného zákona i provádějícími akty druhé a třetí úrovně (pojišťovna a zajišťovna ze třetího státu se bude řídit těmi prováděcími akty druhé a třetí úrovně provádějící příslušné články směrnice Solventnost II, které se na činnost těchto pojišťoven a zajišťoven ze třetích států vztahují; z přechodných ustanovení se na činnosti pojišťoven a zajišťoven ze třetích států vztahují ta, která se vážou k balíčku opatření tzv. long-term guarantees, neboť ta se na jejich činnost rovněž vztahují; EIOPA připraví guidelines k dohledu nad pobočkami pojišťoven a zajišťoven ze třetích zemí), je potřeba postavit najisto, že se jimi bude řídit i po odnětí povolení do vypořádání závazků z provozované pojišťovací a zajišťovací činnosti. Odejmutí povolení pojišťovně nebo zajišťovně (i pojišťovně nebo zajišťovně ze třetího státu) k provozování činnosti se může týkat i jen části povolené činnosti, a to u pojišťoven podle povolených pojistných odvětví a u zajišťoven, pokud současně provozuje životní nebo neživotní zajištění. Je třeba vycházet z toho, že v pojištění, resp. zajištění, se nejedná o povolení k činnosti jako celku, ale o povolení podle zákonem definovaných odvětví či jejich skupin, resp. charakteru pojišťovací činnosti.

K bodu 267 až 289: Změny v právní úpravě správních deliktů jsou převážně reakcí na

změny provedené v textu zákona nebo zpřesňují nebo zjednodušují dosavadní právní úpravu. Změna názvu § 120 a uvozovací věty odstavce 1 je přizpůsobením zákona současnému trendu právní úpravy správních deliktů. Podle § 6 přestupkového zákona za porušení povinnosti uložené právnické osobě odpovídá podle tohoto zákona ten, kdo za právnickou osobu jednal nebo měl jednat, a jde-li o jednání na příkaz, ten kdo dal k jednání příkaz. Dne 20. února 2002 usnesením č. 162 vláda schválila koncepci reformy správního trestání obsaženou v návrhu věcného záměru zákona o správním trestání. Současně vláda ministrům a vedoucím ostatních ústředních orgánů státní správy uložila koordinovat nové návrhy právní úpravy správního trestání ve své působnosti s ministrem vnitra za účelem dosažení souladu nové právní úpravy s navrhovanou koncepcí správního trestání. K zajištění tohoto úkolu byl dne 9. dubna 2002 odeslán všem ministrům a vedoucím představitelům dalších ústředních orgánů státní správy dopis ministra vnitra obsahující obecné principy právní úpravy správního trestání s požadavkem, aby byly důsledně promítnuty do každého návrhu nového zákona, jehož obsahem má být právní úprava odpovědnosti za porušení povinností na konkrétním úseku veřejné správy, nebo do návrhu změn platného zákona, který již sankční ustanovení obsahuje. Od této doby se neustále úprava správního trestání vyvíjí. Příkladem je doplňování správních deliktů pro podnikající fyzické osoby, přestože všechna společná ustanovení o správních deliktech obsahují ustanovení o odpovědnosti za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním. Tím se ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby vztahují i na tyto fyzické osoby. Rozdělením správních deliktů u fyzických osob pak v řadě případů může vznikat otázka, jaké řízení se s přestupcem zavede, jestliže není známo, v jaké souvislosti byl správní delikt spáchán.

Novým správním deliktem je nesplnění opatření k nápravě ve lhůtě stanovené vykonatelným rozhodnutím ČNB. Tato úprava správního deliktu posiluje pravomoci ČNB pro případ, že pojišťovna nebo zajišťovna nesplní povinnosti tímto rozhodnutím ČNB stanovené. V tomto případě ČNB chyběl dohledový nástroj sankčního charakteru. Novým správním deliktem je také nesdělení informací zájemci o pojištění nebo pojistníkovi, a to jak podle navrhovaného zákona, tak zejména jiného právního předpisu, do kterého budou implementována ustanovení článků 183 až 185 směrnice SII. Dále jsou novými správními delikty neplnění informačních povinností, popř. neposkytnutí vyžádaných dokumentů a materiálů, pojišťovnou nebo zajišťovnou vůči České národní bance, popř. veřejnosti. Pokutou za spáchání správního deliktu je za stanovených podmínek nově rovněž možné postihnout i pojišťovnu z jiného členského státu. Objektivní lhůta pro zánik odpovědnosti právnické osoby a podnikající fyzické osoby za správní delikt se stanoví na 5 let. Důvodem je častá obtížnost zjištění týkajících se jak samotného protiprávního jednání, tak i složitost správního řízení při jeho dokazování. Na zánik odpovědnosti za deliktní jednání fyzických osob se použije § 20 zákona o přestupcích, tj. odpovědnost za přestupek zanikne, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok. Sjednocení těchto objektivních lhůt jak pro právnické a podnikající fyzické osoby a pro přestupky fyzických osob by mělo být předmětem nové právní úpravy správních deliktů.

Co se týká deliktního jednání spočívajícího v znemožnění nebo závažném ztížení výkonu dohledu neposkytnutím součinnosti nebo nevyhověním výzvy dané podle tohoto zákona, jedná se o širší pojetí, než odpovídá § 10 odst. 2 kontrolního řádu, neboť výkon dohledu nelze zúžit pouze na výkon kontroly upravené tímto řádem. Z tohoto důvodu nelze navrhovanou úpravu považovat za duplicitní s kontrolním řádem a ČNB bude muset rozlišovat, v jaké souvislosti došlo k deliktnímu jednání a podle toho použít tu právní úpravu, která daný delikt postihuje. Jednotlivé formy dohledu vymezuje zákon o ČNB v § 44 odst. 2, přičemž dohled formou kontroly, která se řídí kontrolním řádem, je jen jednou z forem dohledu ČNB.

Při stanovení maximální výše sankce za správní delikt je obecnou zásadou, že má dosáhnout takové intenzity, aby od protiprávního jednání odrazovala nejen pachatele správního deliktu, ale také další adresáty příslušných právních povinností. Sankce tedy nutně musí být uložena v takové výši, aby její represivní účinek pachatel správního deliktu skutečně pocítil, jinak by postrádala smysl (např. Rozsudek MS v Praze č. j. 10 Ca 250/2003- 48). Současně musí mít sankce i preventivní účinek, který by spolehlivě další potenciální pachatele od protiprávního jednání odrazoval. Přitom je ovšem potřeba při ukládání sankcí brát ohled i na to, aby uložená sankce neměla na pachatele likvidační účinky. Maximální výše pokuty je stanovena diferencovaně s ohledem na majetkové poměry pachatele a na závažnost dopadu porušení povinností na stabilitu pojistného sektoru a v konečném důsledku na pojistníka. Je třeba vzít v úvahu, že deliktní jednání pojišťovny nebo zajišťovny má v naprosté většině případů dopad na velké skupiny osob, neboť rozložení pojistného rizika je ekonomicky realizovatelné pouze v případě, kdy je rozloženo mezi dostatečně velké soubory tak, aby platily zákony velkých čísel. Maximální výše pokuty, kterou lze za porušení povinností udělit pojišťovně nebo zajišťovně, je stanovena na 50 000 000 Kč. Takto vysoko stanovená výše pokuty odráží zejména skutečnost, že obecně pojišťovny a zajišťovny jsou, na rozdíl od jiných subjektů mimo finanční sektor, ekonomicky poměrně silnými hráči. Proto musí být maximální výše pokuty stanovena tak, aby byla dostatečně efektivní pro účely splnění výše uvedených účinků sankcí. Současně se ponechává diskreční pravomoc ČNB rozhodnout o konkrétní výši sankce v každém jednotlivém případě, kdy musí vzít v úvahu rozdílnost dopadu takové sankce pro různě finančně silné osoby, kdy pro některé by mohla být likvidační, pro jiné je adekvátní hrozbou. To musí ČNB v každém jednotlivém případě nejen posoudit, ale také řádně zdůvodnit.

Při určování výše sankce za konkrétní deliktní jednání je ČNB dána diskrece, nicméně tuto nemůže uplatňovat neomezeně, ale v rámci této své pravomoci musí zhodnotit a odůvodnit naplnění kritérií stanovených v zákoně. V předkládaném návrhu jde konkrétně o kritérium závažnosti správního deliktu, způsob jeho spáchání, jeho následky a o okolnosti, za nichž byl spáchán. Až totiž zevrubné zhodnocení všech uvedených kritérií umožňuje objektivní uložení příslušného druhu a výše sankce (např. Rozsudky NSS č. j. 8 As 8/2005- 57, č. j. 7 As 43/1994-51 a č.j. 4 As 64/2005-59; nález ÚS sp. zn. III. ÚS 35/99). V opačném případě by došlo k překročení diskreční pravomoci ČNB. Při ukládání sankce je v každém případě potřeba vycházet z principu individualizace a konkretizace postihu, tak aby výsledek odpovídal všem okolnostem a zvláštnostem případu, přičemž k naplnění tohoto požadavku slouží výše uvedená kritéria. Výše sankcí je v překládaném návrhu stanovena tak, aby vyhověla všem výše uvedeným požadavkům.

Do zákona se obdobně jako v § 95 odst. 10 doplňuje princip oportunity spočívající v možnosti ČNB upustit od zahájeného správního řízení ve věci správního deliktu, jsou-li splněny podmínky stanovené zákonem.

K bodu 290 až 294: Úpravy týkající se přeměny reagují na dosavadní zkušenosti s touto

úpravou a současně sjednocují úpravu náležitostí žádosti, včetně její formy, v souladu se změnou provedenou v celém textu zákona. Pojišťovně se nově stanoví povinnost oznámit přeměnu do 1 měsíce po jejím schválení. Pokud dochází k přeměně fúzí, rozdělením nebo převodem jmění, bude se převod pojistného kmene nebo jeho části nebo převod kmene zajišťovacích smluv nebo jeho části přiměřeně řídit příslušnou úpravou zákona.

K bodu 295 až 304: Stejně jako v případě nuceného správce a jeho zástupce, tak i

v případě likvidátora zákon zrušuje seznam likvidátorů vedený ČNB. Zákonná úprava se tím přizpůsobuje zákonu o insolvenčních správcích, kdy je správce a jeho zástupce jmenován ČNB z osob uvedených ve zvláštní části seznamu insolvenčních správců. Nově se stanoví podmínky hrazení nákladů spojených s výkonem činnosti likvidátora, přičemž nepostačuje-li k jejich úhradě majetek tuzemské pojišťovny nebo tuzemské zajišťovny, uhradí je stát, k čemuž by s ohledem na charakter regulace pojišťovací a zajišťovací činnosti mohlo dojít pouze ve zcela výjimečných případech. Podrobnější úprava bude obsažena v prováděcím právním předpise. Dále se upravuje povinnost likvidátora svou činnost vykonávat s odbornou péčí a povinnost ČNB na základě informace pojišťovny nebo zajišťovny jmenovat jiného likvidátora, přestane-li splňovat podmínky pro své jmenování podle zákona o insolvenčních správcích. Ostatní změny reagují zejména na zásadní změny v souvislosti se směrnicí SII včetně zrušení institutu odpovědného pojistného matematika.

K bodu 305 a 306: Jedná se o formulační úpravy a zpřesnění zejména ve vztahu ČNB a

správních nebo soudních orgánů. Povinnost zachovávat mlčenlivost mají všechny osoby činné pro pojišťovnu nebo zajišťovnu podle § 86 odst. 6.

K bodu 307 až 312: Z praktických důvodů se do seznamu orgánů, kterým se na vyžádání

poskytují informace, zařazují i správní orgány (ve věcech týkajících se správního deliktu), finanční arbitr (v souvislosti s šetřením podle zákona o finančním arbitrovi) a Ministerstvo vnitra (ve věcech týkajících se soukromého zdravotního pojištění cizinců). Zejména v případě správních orgánů, které řeší přestupky na úseku pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, je absence těchto orgánů v seznamu výrazně pociťována jako nedostatek při získávání nezbytných údajů o povinném pojištění vlastníků silničních vozidel. Stejně tak důležitá je výměna informací mezi orgány dohledu, a to nejen v rámci EHP, ale i s orgány dohledu třetích států. Současně se reaguje na zrušení institutu odpovědného pojistného matematika. Stávající úprava je zaměněna úpravou čl. 68 odst. 2 písm. c) směrnice SII, která povoluje členským státům výměnu informací mezi orgány dohledu a nezávislými znalci, kteří jsou právními předpisy pověřeni dohledem, a samotnými orgány, které tyto znalce dohlížejí.

K bodu 313: Úprava v navrhovaném ustanovení § 129 odst. 2 reaguje na povinnost

správního orgánu poskytovat pojišťovně informace podle § 123 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů. Bez této úpravy by bylo možné, aby pojišťovna vázala pojistné plnění na rozhodnutí správního orgánu, a poškozený by své právo musel uplatňovat před obecnými soudy. Z uvedeného důvodu bylo potřeba lépe charakterizovat oprávnění pojišťovny, a tím i povinnost dotčených orgánů na úseku trestního řízení nebo správního trestání k požadování a poskytování předmětných informací. Co se týká informace požadované od Policie České republiky, ta je již nyní automaticky zasílá České kanceláři pojistitelů elektronicky v souladu se zákonem č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Předpokládá se proto, že primárně budou pojišťovny, které jsou členy ČKP, využívat takto získaných informací. Úprava v navrhovaném ustanovení § 129 odst. 3 až 8 reaguje na změny v souvislosti s využíváním údajů ze základních registrů a informačních systémů veřejné správy a zároveň dává práva pojišťovny týkající se žádostí o údaje z těchto systémů do souladu s ustanovením § 44b zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů.

K bodu 314: Úprava v navrhovaném ustanovení § 129b reaguje na změny provedené § 129

odst. 3 až 8, kdy s ohledem na požadavky Legislativních pravidel vlády dochází k přenesení dosavadních odstavců 6 až 8 § 129 do nového ustanovení.

Vyjádření částek převzatých ze směrnice EU v EUR má tu výhodu, že v případě výrazného výkyvu kurzu Kč vůči EUR není nutné měnit zákon, zejména v těch případech, kdy by se částka vyjádřená v Kč dostala po přepočtu na EUR pod minimální hranici stanovenou právem EU. Proto se v souladu s právní úpravou EU upravuje způsob, jakým se částky v eurech přepočítávají na české koruny. Evropská komise je oprávněna v takto uvedených částkách provádět korekce s ohledem na inflační vývoj. Přepočtené částky zveřejňuje v Úředním věstníku EU. Upravená částka se pak použije po uplynutí 12 měsíců od tohoto zveřejnění.

K bodu 315: Jde o formulační úpravu.

K bodu 316: Právní úprava EU stanoví zvláštní pravidla pro soupojištění v rámci členských

států. Část těchto pravidel se vztahuje na smlouvu o soupojištění, kterou nově upravuje v § 2817 nový občanský zákoník. V navrhované novele se pak upravuje ta část, která souvisí s úpravou technických rezerv, dohledem nad touto činností a zacházení se závazky z takto uzavřených smluv v případě likvidace pojišťovny.

K bodu 317 až 320: Mimo formulační změny se doplňuje informační povinnost Ministerstva

financí vůči Evropské komisi týkající se povinných pojištění (nikoli zákonných, která vznikala nikoli na základě pojistné smlouvy, ale na základě skutečnosti, se kterou příslušný zákon vznik tohoto pojištění spojoval). Součástí této povinnosti je i sdělování údajů povinně uváděných v osvědčení o vzniku takového pojištění. Tato povinnost má nepřímou vazbu i na čl. 7 odst. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) týkající se povinných pojištění v rámci EU.

K bodu 321 a 323: V části šesté se doplňují závěrečná ustanovení, která se týkají

obsahu a lhůt pro uveřejňování informací o pojišťovně a zajišťovně a plnění informačních povinností vůči České národní bance, kdy v počátečním období po nabytí účinnosti předkládaného zákona nebude nutné uveřejňovat některé informace, lhůty pro plnění informačních povinností budou zpočátku delší a ve čtyřletém období se budou postupně zkracovat.

K bodu 322: V souladu se změnami provedenými v návrhu novely zákona s vazbou na

prováděcí právní předpis se ČNB zmocňuje k vydání vyhlášky, kterou provede příslušná ustanovení zákona. S ohledem na skutečnost, že některé přímo použitelné předpisy EU budou Evropskou komisí vydávány postupně po dni účinnosti navrhovaného zákona, ČNB se rovněž zmocňuje k vydání vyhlášky v rozsahu a do té doby, dokud nebyl vydán tento předpis EU. V případech, kdy se žádosti upravují tiskopisem, stanoví se ČNB povinnost uveřejnit tyto vzory na svých webových stránkách. Tím se zajišťuje jejich veřejná dostupnost, což snižuje náklady spotřebitelů.

K bodu 324 až 329: Úpravy v příloze k zákonu týkající se odvětví životních pojištění jsou

vyvolány zejména změnou právní úpravy EU. Některé změny reagují na změny provedené novým občanským zákoníkem. V příloze č. 1 části A bodu IV. v dosavadním znění je využit přímý odkaz na směrnici EU, proto v předkládaném návrhu dochází k zpřesnění stávajícího textu tak, aby odpovídal právní úpravě EU.

K čl. II:

Přechodná ustanovení v bodech 1, 2 a 15 umožňují v přiměřené lhůtě pojišťovnám a zajišťovnám v souladu se směrnicí Solventnost II splnit minimální kapitálový požadavek a solventnostní kapitálový požadavek. Přechodná ustanovení podle bodů 3 až 6 upravují přechodný režim správních řízení zahájených nebo týkajících se povinností porušených přede dnem nabytí účinnosti navrhovaného zákona. Podle rozhodnutí vydaných Českou národní bankou přede dnem nabytí účinnosti navrhovaného zákona (např. se jedná o žádosti o schválení doplňkového kapitálu, interního nebo částečného interního modelu nebo skupinového interního modelu, parametrů specifických pro pojišťovnu nebo zajišťovnu, dočasného snížení technických rezerv, úpravy bezrizikové výnosové křivky či centralizovaného řízení rizik, popř. rovnocennosti solventnostních a obezřetnostních režimů třetích států) je dle evropské právní úpravy možné postupovat, tj. účinnosti mohou nabýt, nejdříve dnem 1. 1. 2016 tak, aby nový regulatorní režim podle směrnice Solventnost II mohl začít fungovat v celém EHP v jeden okamžik.

Přechodná ustanovení v bodech 7 až 12 v souladu s přechodným opatřením směrnice OMN II upravují postup pojišťoven a zajišťoven, které přede dnem nabytí účinnosti navrhovaného zákona začaly ukončovat svou činnost, tj. přestaly uzavírat nové pojistné a zajišťovací smlouvy a hodlají výhradně spravovat své stávající portfolio. V takovém případě by za stanovených podmínek nemusely splňovat požadavky nové právní úpravy. V českém právním prostředí je potřeba tento postup pojišťoven a zajišťoven navázat na žádost či rozhodnutí o odnětí povolení k veškeré činnosti. Dokud tedy pojišťovna nebo zajišťovna na základě rozhodnutí o odnětí povolení k veškeré své činnosti nevstoupí do likvidace, ale žádost o odnětí povolení do dne účinnosti navrhovaného zákona podala, nesmí uzavírat nové pojistné či zajišťovací smlouvy, popř. své závazky rozšiřovat, a řídí se ustanoveními dosavadní právní úpravy týkajícími se ukončování činnosti. Odejmout takové pojišťovně nebo zajišťovně povolení je pak potřeba nejdéle do 1. ledna 2019, v opačném případě se tato pojišťovna nebo zajišťovna musí začít řídit navrhovaným zákonem. Směrnice OMN II tento postup umožňuje i pro pojišťovny a zajišťovny podléhající reorganizačním opatřením. V českém právním řádu však neexistuje žádný vhodný institut, který by odpovídal pojetí reorganizačních opatření podle směrnice, v jehož případě by byl výše popsaný postup možný.

Přechodné ustanovení v bodu 13 v souladu se směrnicí OMN II zavádí přechodné období pro zahrnování položek primárního kapitálu do třídy 1 a 2. Přechodné ustanovení v bodu 14 se týká pravidel pro investování do obchodovatelných cenných papírů a jiných finančních nástrojů založených na sekuritizaci. Přechodné ustanovení v bodu 16 stanovuje lhůtu pro podání žádosti o schválení skupinového interního modelu pro podskupiny v České republice, které mají podstatně odlišný rizikový profil od zbytku skupiny. Přechodné ustanovení v bodu 17 se týká přechodných období pro skupiny.

Přechodná ustanovení v bodech 18 až 26 souvisí s postupným zaváděním nového regulatorního režimu, kdy od 1. dubna 2015 bude možné České národní bance podat žádost o schválení používání přechodné úpravy bezrizikové výnosové křivky a přechodného snížení technických rezerv. Podle těchto rozhodnutí České národní banky a podle těchto přechodných ustanovení se však bude postupovat až ode dne nabytí účinnosti předkládaného zákona. Obě výše uvedená přechodná opatření bude možné použít až do konce roku 2031, přičemž do této doby musí postupně docházet ke sbližování s novým regulatorním režimem. Uvedená přechodná opatření není možné použít na stejné portfolio závazků zároveň. Přechodnou úpravu bezrizikové výnosové křivky rovněž nelze na stejné portfolio použít zároveň s vyrovnávací úpravou a koeficientem volatility. Použití těchto přechodných opatření je pojišťovna nebo zajišťovna povinna uvést ve zprávě o solventnosti a finanční situaci, kde musí kvantifikovat dopady nepoužití těchto opatření na svou finanční pozici. Použití uvedených opatření rovněž zohlední při vlastním posuzování rizik a solventnosti. Pokud by pojišťovna nebo zajišťovna bez použití uvedených přechodných opatření nesplňovala solventnostní kapitálový požadavek podle předkládaného zákona, musí České národní bance předložit plán opatření pro navýšení kapitálu pro krytí tohoto požadavku nebo snížení svého rizikového profilu a každoročně Českou národní banku každoročně obeznámit o přijatých opatřeních. V případě nereálnosti naplnění požadavků předkládaného zákona do konce přechodného období může Česká národní banka použití uvedených opatření zakázat.

K čl. III:

Zrušují se prováděcí vyhlášky ČNB vydané podle dosavadní právní úpravy, neboť nová koncepce si vyžádá jejich kompletní nahrazení. Teze nových vyhlášek jsou obsahem předloženého materiálu.

K části druhé, čl. IV:

Jde o legislativně technickou změnu, kterou se reaguje na zrušení institutu odpovědného pojistného matematika.

K části třetí, čl. V a VI:

Změna zákona o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů je reakcí na vypuštění úpravy technických rezerv podle směrnice Rady 91/674/EHS o ročních účetních závěrkách a konsolidovaných účetních závěrkách pojišťoven ze zákona o pojišťovnictví a jejich začlenění do právní úpravy účetnictví. Přechodné ustanovení specifikuje daňové období, za které se poprvé použije změněná právní úprava.

K části čtvrté, čl. VII:

K bodům 1, 2 a 19: Jde o legislativně technické úpravy, které reagují na změny terminologie

v zákonu o pojišťovnictví v souvislosti s vypuštěním institutu odpovědného pojistného matematika a terminologii nového občanského zákoníku.

K bodu 3: Jde o reakci na nové pojetí zvířete podle nového občanského zákoníku, který od

jeho účinnosti není věcí, ale má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor.

K bodu 4: Jde o úpravu možnosti dohodnout se na poskytování pojistného plnění též

uvedením do předešlého stavu v souladu s novým občanským zákoníkem.

K bodu 5: Stávající praxe, kdy pojišťovna podmiňuje poskytnutí pojistného plnění šetřením

zejména správního orgánu projednávajícího přestupek v souvislosti s porušením pravidel silničního provozu, je v rozporu se zákonem. Přestože v důsledku takového porušení došlo ke způsobení újmy, je diametrální rozdíl mezi odpovědností za toto veřejnoprávní porušení a soukromoprávní povinností k náhradě újmy z deliktního jednání. Pojišťovna v rámci svého šetření musí rozhodnout o této povinnosti bez ohledu na výsledek rozhodnutí správního orgánu, který pro ni může mít pouze podpůrný charakter. Pro její postup jsou závazné lhůty podle § 9 odst. 3. V opačném případě by mohlo dojít až k absurdní situaci, kdy by absence takového rozhodnutí vedla k odmítnutí pojistného plnění. Navrhovanou změnou se chce této nežádoucí praxi zamezit.

K bodu 6: Jedná se o legislativně technickou změnu reagující na navrhovanou změnu

v postavení České kanceláře pojistitelů (ČKP).

K bodu 7: Zpřesňuje se ustanovení zakládající právo pojistitele na náhradu vyplaceného

pojistného plnění včetně doplnění těch případů, kdy řidič z místa nehody ujel nebo jinak postupoval s cílem vyhnout se např. dechové zkoušce nebo zcela znemožnil určení viníka nehody. Ujetí od nehody nebo nevrácení se na její místo, aniž by k tomu byla objektivní příčina, resp. neohlášení takové nehody, nemůže být beztrestným chováním viníka nehody. Současně se odstraňují některé formulační vady jako např. v odst. 3, kdy se rozlišuje provozovatel a pojištěný, přičemž podle § 6 odst. 1 se v obou případech jedná o pojištěného (viz § 2910 a § 2927 občanského zákoníku).

K bodu 8: Orgány hl. m. Prahy vykonávají podle § 31 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb.

přenesenou působnost, která je zákonem svěřena orgánům obcí s rozšířenou působností, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle § 32 cit. zákona lze orgánům městských částí v mezích zákona svěřit Statutem hl. m. Prahy tuto přenesenou působnost. Hl. m. Praze tak zákon dává, na rozdíl od krajských úřadů, možnost rozhodovat o tom, která deliktní jednání budou v 1. stupni projednávat městské části a která magistrát. Tím je dána nerovnost v postavení hl. m. Prahy a krajských úřadů. Současně je tak Magistrátu hl. m. Prahy dána možnost rozhodovat ekonomicky o tom, které přestupky si ponechá k projednávání v 1. stupni, tj. které pokuty půjdou do jeho rozpočtu. To lze považovat za nemravné. Ústřední orgány státní správy pak, na rozdíl od stejných rozhodnutí obcí s rozšířenou působností, musejí přezkoumávat tato rozhodnutí. Tím se náklady druhostupňových rozhodnutí vynakládané jinak krajskými úřady přenášejí na ministerstva. Navrhovaná úprava se tak vrací k formulaci, která byla v zákoně do roku 2008.

K bodu 9: Jedná se o odstranění legislativně technické chyby, kdy bylo sporné, zda

přestupek nepředložení zelené karty může Policie České republiky projednávat v blokovém řízení, tj. s využitím § 6 odst. 8 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. a § 23 odst. 1 písm. f) a odst. 3 zákona č. 200/1999 Sb.

K bodu 10: Vzhledem ke změnám vyvolaným směrnicí Solventnost II a k tomu, že ČKP

bude provozovat hraniční pojištění jménem a na účet svých členů, není nutné, aby se ČKP dále považovala za tuzemskou pojišťovnu. Nicméně s ohledem na to, že sjednává hraniční pojištění, bude se na ni přiměřeně uplatňovat ustanovení zákona o pojišťovnictví.

K bodu 11: Pokud by ČKP nadále byla považována za pojišťovnu, nesplňovala by zejména

solventnostní kapitálové požadavky podle směrnice Solventnost II. Navíc není důvod, jestliže za její dluhy ručí členové, aby vytvářela technické rezervy ke svým závazkům z hraničního pojištění a řídila se novou právní úpravou. Toto pojištění je vzhledem k úpravě vstupu vozidel z třetích států na území EU marginální. Z tohoto důvodu po nové úpravě nebude toto pojištění sama provozovat, ale pouze sjednávat jménem a na účet svých členů.

K bodům 12 až 14: Výši závazku stanoví ČKP v souladu s pravidly oceňování stanovenými

v Solventnosti II (§ 51 a následující zákona upravujícího pojišťovnictví). ČKP v poměru příspěvků rozdělí závazek, který není kryt aktivy ČKP, mezi jednotlivé členské pojišťovny z titulu ručení pojišťoven za závazky ČKP. V návaznosti na to promítne každá členská pojišťovna svůj příslušný závazek do účetnictví a solventnostní rozvahy a vytvoří k tomu odpovídající aktiva. Nicméně pojišťovna si může z důvodu obezřetného řízení tento závazek navýšit. Povinnost ČKP vytvářet technické rezervy a mít k tomu odpovídající skladbu finančního umístění se proto zrušuje nicméně ČKP uplatňuje zásadu obezřetného investování aktiv.

K bodu 15: Pro Českou kancelář pojistitelů se zavádí stejná oprávnění jako pro pojišťovny

podle § 129 odst. 3 až 8 předkládané novely zákona o pojišťovnictví, která jsou nezbytná k plnění jejích povinností.

K bodu 16: Vzhledem k tomu, že ČKP je právnickou osobou sui generis a plní společné

úkoly svých členů taxativně stanovené zákonem, je výkon dohledu ČNB omezen pouze na zákonem stanovené činnosti. Ty se týkají jednak správy garančního fondu, vedení statistik založených zejména na informacích od pojišťoven porovnávaných s údaji vedenými v registru silničních vozidel a jednak příspěvků a závazků členských pojišťoven vyplývajících z jejich členství v ČKP.

K bodu 17 a 18: Jde o změny zpřesňující text.

K bodu 20: Jde o reakci na právní úpravu svěřenských fondů v novém občanském zákoníku

(§ 1448 občanského zákoníku).

K části páté, čl. VIII:

Jedná se o úpravu v souvislosti s implementací směrnice Solventnost II, konkrétně o reakci na změny obezřetnostních požadavků.

K části šesté, čl. IX:

K bodu 1 a 2: Změna odpovídá změnám vyvolaným směrnicí Solventnost II jak u pojišťoven

a zajišťoven, tak i u institucí zaměstnaneckého penzijního pojištění. Tím, že úprava způsobilosti a důvěryhodnosti odpovídající právní úpravě EU je již použita v zákonu o pojišťovnictví, je postačující odkaz na tuto úpravu.

K bodu 3 a 4: Jde o reakci na vypuštění institutu odpovědného pojistného matematika.

K bodu 5 a 6: Pro u instituce zaměstnaneckého penzijního pojištění směrnice Solventnost II

stanoví zvláštní solventnostní pravidla pro účely výpočtu minimální částky dodatečných aktiv. Obdobně jako je tomu ve stávajícím systému Solventnost I, je tato instituce povinna udržovat disponibilní míru solventnosti nejméně ve výši požadované míry solventnosti. Disponibilní míra solventnosti v podstatě zahrnuje všechna aktiva instituce očištěná od všech předvídatelných závazků po odečtení položek nehmotného majetku. Požadovaná míra solventnosti se pak rovná součtu zákonem vyjmenovaných položek. Jedna třetina požadované míry solventnosti tvoří tzv. garanční fond, který nesmí být nižší než 3 000 000 EUR. I zde se upřednostňuje euro, a to ze stejných důvodů jako u minimálního kapitálového požadavku pojišťoven a zajišťoven. Z tohoto důvodu se také i do tohoto zákona vkládá úprava EU týkající se přepočtu částek.

V dané souvislosti je třeba zmínit, že v bodu 138 preambule směrnice Solventnost II se EK ukládá povinnost, co nejdříve provést revizi směrnice 2003/41/ES a za pomoci EIOPA vytvořit řádný systém pravidel pro instituce zaměstnaneckého penzijního pojištění, přičemž by měla plně zohlednit zásadní odlišnosti tohoto pojištění.

K části sedmé, čl. X:

Účinnost zákona je navrhována dnem jeho vyhlášení, neboť s ohledem na nedodržení termínu pro transpozici právní úpravy EU je nezbytné co možná nejrychlejší nabytí jeho účinnosti. Jelikož se budou pojišťovny a zajišťovny, kterým tento zákon ukládá povinnosti podle právní úpravy Solventnost II, do nabytí účinnosti tohoto zákona řídit dosavadní právní úpravou podle systému Solventnost I, bude ČNB jako dohledový orgán nucena v rámci přechodných ustanovení nově zpracovaných prováděcích právních předpisů k zákonu upravit i přechodný režim týkající se vykazování činnosti těchto pojišťoven a zajišťoven ve vztahu k roku 2016.

V Praze dne 16. března 2016

Předseda vlády: Mgr. Bohuslav Sobotka v. r.

1. místopředseda vlády pro ekonomiku a ministr financí: Ing. Andrej Babiš v. r.