zákon č. 31/2019 Sb.

K čl. I (Změna insolvenčního zákona)

K bodu 1 (ust. § 25 odst. 4)

Uvedený návrh pĜedstavuje analogii k již existujícímu pravidlu obsaženému v ustanovení § 25 odst. 4, které umožňuje určit stejného insolvenčního správce osobám, které tvoĜí koncern.

Návrh sleduje naplnění zásady procesní ekonomie. Z hlediska hospodárnosti a rychlosti Ĝízení je vhodnější, aby dlužníkům – manželům byla ustanovena jako insolvenční správce jedna osoba. Tento insolvenční správce eviduje majetek ve společném jmění manželů i v jejich výlučném vlastnictví, komunikuje se společnými věĜiteli, plátci mzdy i tĜetími osobami a synchronizovaně plní informační povinnost vůči insolvenčnímu soudu.

Navrhuje se proto, aby byla opatĜením pĜedsedy insolvenčního soudu určena tatáž osoba, která je následně rozhodnutími insolvenčního soudu ustanovena insolvenčním správcem v insolvenčních Ĝízeních obou dlužníků – manželů.

K bodům 2 a 3 (ust. § 36)

Nadále platí, že insolvenční soud bere splnění oddlužení na vědomí usnesením (ust. § 413). Oproti dosavadnímu splnění oddlužení, které zpravidla nastává po úplném uspokojení pohledávek nezajištěných věĜitelů nebo typicky po splacení alespoň 30 % jejich pohledávek, dochází pĜedkládanou novelou k rozšíĜení výčtu situací, ve kterých dochází ke splnění oddlužení plněním splátkového kalendáĜe se zpeněžením majetkové podstaty.

Po splnění pĜíslušných podmínek je ze strany dlužníka možné splnit oddlužení plněním splátkového kalendáĜe se zpeněžením majetkové podstaty kdykoliv (ust. § 412a odst. 1 písm. a/), v době 3 let (ust. § 412a odst. 1 písm. b/), 5 let (ust. § 412a odst. 1 písm. c/), nebo 7 let (ust. § 412a odst. 1 písm. c/). Návrh ovšem počítá i s možností pĜerušit průběh oddlužení až na dobu 1 roku (ust. § 412b odst. 1), eventuálně průběh oddlužení prodloužit až o 6 měsíců (ust. § 412b odst. 5).

Oproti dosavadnímu stavu tudíž nebude na počátku Ĝízení insolvenčním soudem ani věĜiteli možné určit pĜesný okamžik ukončení plnění splátkového kalendáĜe se zpeněžením majetkové podstaty. Pro účely vydání usnesení, jímž insolvenční soud bere na vědomí splnění oddlužení, je tudíž nezbytné, aby byl o skutečnosti zakládající splnění oddlužení informován insolvenčním správcem bez zbytečného odkladu. V opačném pĜípadě hrozí situace, kdy dlužník splnil všechny zákonné podmínky vydání rozhodnutí o splnění oddlužení a rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení zbývajících pohledávek, ale kvůli prodlevě insolvenčního správce nedojde k formálnímu ukončení insolvenčního Ĝízení se všemi negativními účinky, které dlužníka v insolvenčním Ĝízení postihují (vizte zejména ust. § 398 odst. 3).

Navrhovaná právní úprava se primárně nespokojuje s pouhým sledováním plnění poskytovaného věĜitelům a míry uspokojení rostoucí v čase, nýbrž vyžaduje určitou úroveň dohledu nad jednáním dlužníka. Společně s ideou, že pĜiznání osvobození od dluhů nezávisí čistě na kvantitativních parametrech oddlužení, se činí o to důležitějším sledovat plnění dalších povinností v průběhu oddlužení (vizte zejm. ust. § 412 v návaznosti na ust. § 418 odst. 1 písm. a/). Neprodlené informování insolvenčního soudu o splnění oddlužení je tudíž zásadním pĜedpokladem vydání rozhodnutí, jímž insolvenční soud bere na vědomí splnění oddlužení a pĜiznává osvobození od placení zbývajících pohledávek. Proto se navrhuje stanovit povinnost pĜedkládat písemnou zprávu o splnění oddlužení vždy pĜi splnění zákonných podmínek, a to nezávisle na dosavadním znění odstavce 2, které umožňuje insolvenčnímu soudu stanovit odlišnou frekvenci zasílání zpráv o stavu insolvenčního Ĝízení. Navrhovaná změna tedy reaguje na zaváděnou flexibilní délku oddlužení (oproti dosavadním pevně stanoveným 5 letům) a stanoví povinnost insolvenčnímu správci informovat o splnění oddlužení v okamžiku naplnění pĜíslušných podmínek.

Novelizované ustanovení má vazbu na ust. § 412 odst. 2, které pĜedepisuje insolvenčnímu správci, aby vykonával dohled nad dlužníkem. Povinnost vykonávat dohled je promítnuta do povinnosti insolvenčního správce podávat:

- zprávu o stavu Ĝízení (tj. zprávu o plnění oddlužení) podle ust. § 36 odst. 2 ve zpravidla tĜíměsíčních intervalech, eventuálně podle frekvence stanovené insolvenčními soudy,

- zprávu o plnění povinností dlužníka v insolvenčním Ĝízení podle ust. § 36 odst. 3, a to nejméně jednou ročně, pĜičemž tato zpráva plní mimo svou informační funkci i funkci podkladu pro rozhodování insolvenční soudu o setrvání dlužníka v oddlužení.

V aplikační praxi je zpráva o stavu Ĝízení zpravidla podávána v podobě zprávy obsahující pĜedevším či výhradně číselné vyjádĜení míry uspokojování věĜitelů po kalendáĜních měsících. TĜíměsíční frekvenci těchto zpráv insolvenční soudy zpravidla prodlužují, pĜípadně podání zprávy požadují až pĜed splněním oddlužení.

Je pĜitom vhodné, aby byla pravidelně podávána rovněž formalizovaná zpráva o plnění povinností dlužníka, a to ve všech Ĝízeních. Zpravidla roční frekvence podávání takové zprávy pĜitom nepĜedstavuje oddalování pĜípadného zrušení schváleného oddlužení, neboť o zásadním porušování povinností insolvenční správce musí insolvenční soud zpravit bez zbytečného odkladu v rámci svědomitého výkonu funkce s odbornou péčí.

Povinnost insolvenčního správce nejméně jednou ročně informovat insolvenční soud písemnou zprávou o plnění povinností dlužníka v insolvenčním Ĝízení nevyžaduje pĜedložení samostatného podání, které by zprávu obsahovalo. Je pĜípustné, aby již existující zpráva o stavu insolvenčního Ĝízení a nově zaváděná zpráva o plnění povinností dlužníka v insolvenčním Ĝízení byly obsaženy v jednom podání, nebrání-li tomu jiné důvody (napĜ. nekompatibilně stanovená frekvence plnění této povinnosti insolvenčním soudem podle § 36 odst. 2).

K bodům 4 a 5 (ust. § 274)

Navrhovaná změna ust. § 274 zavádí novou úpravu vztahu insolvenčního Ĝízení a vypoĜádání společného jmění manželů.

Ust. § 274 odst. 1 věta první se aplikuje, pokud jeden nebo oba manželé jsou dlužníky ve smyslu insolvenčního zákona, a je tedy s jedním z manželů nebo s oběma manžely vedeno insolvenční Ĝízení. Pokud jsou dlužníky ve smyslu insolvenčního zákona oba manželé, není rozhodné, zda je vedeno jedno insolvenční Ĝízení s oběma manžely na základě společného návrhu manželů na povolení oddlužení (ust. § 3ř4a), anebo zda jsou vedena dvě samostatná insolvenční Ĝízení. Majetek, který je součástí společného jmění manželů (dále jen „SJM“), je sepsán do soupisu majetkové podstaty (pokud jsou vedena dvě samostatná Ĝízení, je sepsán v obou Ĝízeních).

Jestliže je vedeno jen jedno insolvenční Ĝízení (tedy dlužníkem ve smyslu insolvenčního zákona je jen jeden z manželů), provede se zpeněžení, pĜičemž výtěžek zpeněžení se vypoĜádá za pĜiměĜeného použití hmotněprávních pravidel pro vypoĜádání SJM obsažených v občanském zákoníku. Část výtěžku zpeněžení, která pĜipadá na manžela – dlužníka ve smyslu insolvenčního zákona, je rozvržena mezi věĜitele dlužníka, zbývající část se vydá manželu, který není insolvenčním dlužníkem.

Ust. § 274 odst. 2 upravuje postup pro pĜípad, že dlužníky ve smyslu insolvenčního zákona jsou oba manželé. V takovém pĜípadě je sice majetek, který je součástí SJM, sepsán do majetkových podstat obou dlužníků v obou Ĝízeních, zpeněžení však může ve vztahu ke konkrétní položce soupisu majetkové podstaty proběhnout jenom jednou.

Navrhuje se proto stanovit, že zpeněžení majetku, který je součástí SJM, se provede v tom Ĝízení, ve kterém dĜíve nastaly účinky prohlášení konkursu nebo ve kterém zajištěný věĜitel dĜíve požádal o zpeněžení majetku (samozĜejmé pĜitom je, že zpeněžen může být jen ten majetek, který byl pojat do soupisu majetkové podstaty).

Účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveĜejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstĜíku (ust. § 245 odst. 1), pĜičemž okamžikem zveĜejnění je den, hodina a minuta zveĜejnění (ust. § 71 odst. 2).

Hledisko účinků prohlášení konkursu se uplatní, je-li na majetek dlužníka prohlášen konkurs (čili způsobem Ĝešení úpadku dlužníka je konkurs).

Dále se toto hledisko uplatní, jestliže způsobem Ĝešení úpadku dlužníka je sice oddlužení a nikoliv konkurs, nicméně pravidla o zpeněžování majetkové podstaty se použijí obdobně.

Jde o pĜípady oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, ve kterých se podle ust. § 40Ř odst. 1 použijí ustanovení insolvenčního zákona o účincích prohlášení konkursu obdobně.

Dále jde o pĜípady, kdy insolvenční soud v pĜípadě oddlužení plněním splátkového kalendáĜe se zpeněžením majetkové podstaty uložil dlužníku povinnost vydat majetek ke zpeněžení. V takovém pĜípadě se podle ust. § 40ř odst. 1 použije obdobně ust. § 40Ř odst. 1, které pĜedepisuje obdobné použití ustanovení insolvenčního zákona o účincích prohlášení konkursu.

Hledisko okamžiku, kdy zajištěný věĜitel požádal o zpeněžení majetku sloužícího k zajištění, se vztahuje na majetek, který zajišťuje pohledávku zajištěného věĜitele ve smyslu ust. § 2 písm. g), a to na pĜípady dle ust. § 408 odst. 3 a 409 odst. 4.

Jde tedy o pĜípady, kdy pĜi oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nedochází ke zpeněžování majetku sloužícího k zajištění bez dalšího, ale jen k žádosti zajištěného věĜitele. Dále jde o pĜípady oddlužení plněním splátkového kalendáĜe se zpeněžením majetkové podstaty, ve kterých se zpeněžuje také pouze na žádost zajištěného věĜitele (ust. § 40ř odst. 4). V obou pĜípadech musí být splněny podmínky pro to, aby mohla žádost zajištěného věĜitele vést k zpeněžení, tedy musí být splněny podmínky dle ust. § 408 odst. 3 a 409 odst. 3.

Z výše uvedeného plyne, že může dojít k situaci, kdy může být majetek, který je součástí SJM, zpeněžován částečně v jednom insolvenčním Ĝízení a částečně ve druhém insolvenčním Ĝízení. Podmínky dle ust. § 274 odst. 2 se totiž posuzují vždy ve vztahu ke konkrétní položce soupisu majetkové podstaty, resp. SJM. Stejně tak je možné, že podmínky dle ust. § 274 odst. 1 budou naplněny ve vztahu k veškerému majetku, který je součástí SJM – v takovém pĜípadě se zpeněžuje veškerý majetek, který je součástí SJM, v jednom insolvenčním Ĝízení.

V konečné zprávě insolvenční správce uvede, jaká část výtěžku zpeněžení pĜipadá na insolvenční Ĝízení dlužníka, a to v rámci pĜehledu zpeněžení majetkové podstaty s uvedením výsledku, jehož bylo dosaženo, dle ust. § 302 odst. 2 písm. c).

K bodu 6 (ust. § 391 odst. 1)

Dosavadní pětiletý výhled očekávaných pĜíjmů dlužníka nadále neposkytuje insolvenčnímu soudu dostatečný pĜehled o eventuální délce insolvenčního Ĝízení, tj. délce trvání splátkového kalendáĜe se zpeněžením majetkové podstaty. S ohledem na skutečnost, že se navrhuje zavedení obecně maximální sedmileté doby, po kterou dlužník plní oddlužení splátkovým kalendáĜem se zpeněžením majetkové podstaty (ust. § 412a odst. 1 písm. d/), adekvátně tomu se navrhuje uvedení údaje o očekávaných pĜíjmech dlužníka v následujících 7 letech.

Sedmiletý výhled dlužníkových pĜíjmů je rovněž důležitou informací pro insolvenčního správce, který sestavuje zprávu pro oddlužení a pĜedkládá ji soudu společně s návrhem na způsob Ĝešení oddlužení (ust. § 3řŘa). Insolvenční správce zde zhodnotí pĜedpokládané plnění věĜitelům pĜi realizovaných způsobech oddlužení a zhodnotí, který způsob je pro věĜitele výhodnější.

K bodům 7, 11, 17, 18, 19, 20, 21, 23 až 33, 34, 35, 37, 38, 39 a 40 (ust. § 391 odst. 2, § 394a, § 398 odst. 1, 3, 4, 5 a 6, § 399, § 400, § 401, § 402, § 406, § 407, § 409, § 412)

Navrhuje se, aby oddlužení bylo možné provést buď zpeněžením majetkové podstaty, nebo plněním splátkového kalendáĜe se zpeněžením majetkové podstaty. Oddlužení zpeněžením majetkové podstaty (první způsob) je možné pouze v pĜípadě, že o tom rozhodnou věĜitelé. Nerozhodnou-li věĜitelé o způsobu oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, rozhodne insolvenční soud o oddlužení plněním splátkového kalendáĜe se zpeněžením majetkové podstaty.

TĜebaže se společným jmenovatelem obou způsobů oddlužení uvedených v ust. § 398 odst. 1 stává zpeněžování majetkové podstaty, stále lze mezi oběma způsoby spatĜovat zásadní odlišnosti. Základním atributem splátkového kalendáĜe se zpeněžením majetkové podstaty je jeho dlouhodobé plnění a průběžné ověĜování, zda nejsou naplněny podmínky splnění oddlužení (ust. § 412a odst. 1). Oddlužení zpeněžením majetkové podstaty naproti tomu trvá zpravidla kratší dobu, a to pouze do okamžiku vydání rozvrhového usnesení a vzetí na vědomí splnění oddlužení. VěĜitelům dlužníka se ponechává ke zvážení, zda se nepĜikloní k oddlužení zpeněžením majetkové podstaty jako rychlejšímu a eventuálně pro věĜitele výnosnějšímu způsobu oddlužení.

Další základní odlišností je skutečnost, že oddlužení plněním splátkového kalendáĜe se zpeněžením majetkové podstaty zásadně vylučuje možnost nezajištěných věĜitelů uspokojovat se ze zpeněžení obydlí dlužníka (ust. § 3řŘ odst. 6 věta druhá). Zájem věĜitelů na co možná nejvyšším uspokojení pohledávek je zde vyvážen zájmem dlužníka i společnosti na navrácení dlužníka do běžných socioekonomických vztahů. Důsledek takové úvahy ústí v záměr zachovat dlužníkovi během oddlužení určité materiální zázemí – buď pĜijde dlužník o své obydlí a bude nucen obstarat si náhradní obydlí, anebo dojde k dlouhodobému postihování pĜíjmů. Dispozice vlastní nemovitostí (obydlím) snižuje fixní měsíční náklady na udržení minimální životní úrovně, pĜičemž pĜíjmy dlužníka nad tyto náklady mohou být distribuovány mezi nezajištěné věĜitele.

Výjimku z výše uvedeného navrhovaného pravidla pĜedstavuje pĜípad, v němž hodnota obydlí dlužníka pĜesahuje hodnotu určenou podle prováděcího právního pĜedpisu (vyhlášky provádějící insolvenční zákon) násobkem částky na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti. Ani v pĜípadě oddlužení plněním splátkového kalendáĜe se zpeněžením majetkové podstaty tak není ochrana obydlí dlužníka absolutní.

Rovněž se navrhuje upustit od zpeněžování majetkové podstaty v pĜípadě, že ze zprávy pro oddlužení plyne, že by se zpeněžením takového majetku nedosáhlo uspokojení věĜitelů. Zpeněžování majetku nízké hodnoty není vzhledem ke vzniku nákladů Ĝízení efektivní (napĜ. minimální výše odměny insolvenčního správce se stanoví na 45 000 Kč podle ust. 3 písm. a) vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věĜitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů) a není důvodné zavádět úpravu, jejímž efektem by mohlo být, že dlužník bude zbaven svého majetku, státu vzniknou náklady na vyplacené náhradě odměny insolvenčního správce, a pĜitom nedojde k žádnému uspokojení pohledávek věĜitelů.

PĜi stanovení ceny majetku dlužníka se použijí ustanovení upravující oceňování majetkové podstaty, tzn. zejména ust. § 21ř. Pokud jde o oceňování majetku insolvenčním správcem, platí, že výsledek ocenění je součástí zprávy pro oddlužení, a to ve formě soupisu majetkových hodnot po jednotlivých položkách. V zájmu transparentnosti a efektivního informování věĜitelů i insolvenčního soudu o dostupných hodnotách se navrhuje povinnost insolvenčního správce ocenění každé položky alespoň stručně, ale výstižně odůvodnit.

Navrhovaná právní úprava omezení rozsahu zpeněžování majetkové podstaty v oddlužení nedopadá na zajištěné věĜitele. Majetek, který slouží k zajištění, bude i nadále zpeněžován insolvenčním správcem (pokud bude k jeho zpeněžení v konkrétním Ĝízení pĜikročeno) nezávisle na způsobu oddlužení (srov. ust. § 40ř odst. 3, které upravuje dispoziční oprávnění insolvenčního správce). Výjimka ve vztahu k obydlí konstruovaná v § 3řŘ odst. 6 se totiž týká jen majetku, který je dlužník povinen vydat ke zpeněžení podle odstavce 3. Povinnost podle § 398 odst. 3 však na obydlí, které slouží k zajištění, vůbec nedopadá (neboť dispoziční oprávnění k němu má insolvenční správce, a dlužník je tak nemůže vydat), dopadat na ně tedy nemůže ani výjimka z této povinnosti.

K bodům 8, 9a 10 (ust. § 392 odst. 1 písm. c/ a d/)

Navrhuje se, aby k návrhu na povolení oddlužení pĜipojil dlužník i čestné prohlášení, že byl pĜi sepisu insolvenčního návrhu poučen o svých povinnostech v insolvenčním Ĝízení. Zejména se jedná o povinnost Ĝádně platit pohledávky svých věĜitelů a ostatní povinnosti plynoucí z insolvenčního zákona (typicky z ust. § 412, mezi jinými je však zdůrazněna povinnost pĜiznávat veškeré své pĜíjmy a usilovat o co nejvyšší uspokojení pohledávek věĜitelů) a povinnosti plynoucí z rozhodnutí o schválení oddlužení.

Význam tohoto poučení je nutné vnímat rovněž v návaznosti na zrušení minimální požadované míry uspokojení nezajištěných věĜitelů v insolvenčním Ĝízení, kdy z povahy věci nadále nelze zachovat dosavadní znění ust. § 3ř5 odst. 1 písm. b).

V návaznosti na zrušení 30% hranice uspokojení pohledávek nezajištěných věĜitelů je totiž tĜeba upravit i pĜípady, kdy bude dlužník k návrhu na povolení oddlužení pĜipojovat písemný souhlas nezajištěného věĜitele.

Jsou tak nově zohledněny nově stanovené míry uspokojení věĜitelů. Jednak jde o míru 50 % za dobu tĜí let schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáĜe se zpeněžením majetkové podstaty podle ust. § 412a odst. 1 písm. b). Dále jde o míru 30 % za dobu 5 let schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáĜe se zpeněžením majetkové podstaty podle ust. § 412a odst. 1 písm. c). Konečně jde o míru nejméně 30 %, a to za dobu pěti nebo sedmi let schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáĜe se zpeněžením majetkové podstaty v pĜípadě podle ust. § 3ř5 odst. 3.

K bodům 12 až 15 (ust. § 395 a § 397 odst. 2)

Navrhuje se změna podmínek pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Zrušení dosavadní minimální míry uspokojení nezajištěných věĜitelů v pĜípadě Ĝešení úpadku dlužníka oddlužením sleduje primární cíl pĜedkládané novely – zpĜístupnit sanační Ĝešení úpadku širšímu okruhu dlužníků. Podmínkou pĜípustnosti oddlužení tudíž nebude pĜedpoklad minimálního 30% uspokojení nezajištěných věĜitelů, nýbrž pouze placení nákladů insolvenčního Ĝízení a odměny osobě sepisující a podávající insolvenční návrh anebo návrh na povolení oddlužení. Kvantitativní pĜekážka na vstupu se nahrazuje pĜekážkou kvalitativní, která rovněž lépe odpovídá současným pĜevládajícím tendencím v referenčních zahraničních úpravách (zejm. německé a rakouské) s cílem umožnit „druhou šanci“ a „nový start“ poctivým, ekonomicky neúspěšným dlužníkům.

Již stávající právní úprava umožňuje insolvenčnímu soudu zamítnout návrh na povolení oddlužení, jestliže dosavadní výsledky Ĝízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý pĜístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním Ĝízení. Lehkomyslný a nedbalý pĜístup k plnění povinností však insolvenční soudy v aplikační praxi a v souladu s judikaturním výkladem Nejvyššího soudu posuzují společně s otázkou možného nepoctivého záměru dlužníka v širším rámci – toto posouzení zahrnuje hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla pĜed zahájením insolvenčního Ĝízení, o nichž však insolvenční soud získává informace až v průběhu Ĝízení – potud se jedná o výsledky Ĝízení.

Výše uvedené se nicméně doplňuje dalšími podmínkami, které sledují za cíl omezit pĜípustnost oddlužení v pĜípadech, ve kterých je spatĜováno potenciální zneužití. Insolvenční soud napĜíklad zamítne návrh na povolení oddlužení tehdy, pĜevyšuje-li celková výše pohledávek nezajištěných věĜitelů určitou hodnotu, bylo-li v minulosti již pĜiznáno osvobození od placení pohledávek, byl-li dĜívější návrh dlužníka na povolení oddlužení zamítnut z důvodu sledování nepoctivého záměru nebo jestliže dlužník v období bezprostĜedně pĜedcházejícím podání návrhu na povolení oddlužení vzal jiný svůj návrh na povolení oddlužení zpět. Posledně jmenované opatĜení, vyjadĜující požadavek na jistou stálost vůle dlužníka směĜující k dispozitivnímu procesnímu úkonu – podání návrhu na povolení oddlužení –, dopadá rovněž na pĜípady zneužití účinků zahájení insolvenčního Ĝízení ze strany některých dlužníků, jejichž majetek má být v exekučním Ĝízení prodán ve veĜejné dražbě.

Navrhuje se rovněž stanovit, že insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, pokud dlužník nebude schopen splácet v plné výši pohledávky z titulu nákladů Ĝízení (hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce podle ust. § 16Ř odst. 2 písm. a), odměnu osoby, která za dlužníka sepsala a podala návrh na povolení oddlužení podle ust. § 390a odst. 5 a pohledávky věĜitelů na výživném ze zákona). Ve zvolené koncepci oddlužení bez stanovené minimální hranice uspokojení nezajištěných věĜitelů se považuje za důležité, aby byl dlužník schopen platit v průběhu oddlužení alespoň vybrané druhy pohledávek odpovídající uhrazovaným nákladům Ĝízení. V pĜípadě odměny za sepis a podání návrhu na povolení oddlužení se tento důvod opírá také o skutečnost, že je maximální výše této odměny stanovena zákonem a lze ji uplatnit pouze v insolvenčním Ĝízení. Oddlužení tak má být pĜístupné dlužníkům, kteĜí jsou schopni plnit své závazky v určitém minimálním rozsahu. Pokud jde o odměnu za sepis návrhu na povolení oddlužení, platí, že podle insolvenčního zákona může návrh na povolení oddlužení sepsat pouze advokát, notáĜ, insolvenční správce a soudní exekutor a dále tzv. akreditovaná osoba (ust. § 3ř0a odst. 1). Platí pĜitom, že odměnu nemůže účtovat akreditovaná osoba.

I v pĜípadě, že insolvenční soud pĜed vydáním rozhodnutí o povolení oddlužení vyhodnotí, že dlužník je schopen výše uvedené pohledávky v oddlužení plnit, a teprve později je nebyl schopen splácet po dobu delší než tĜi měsíce, dojde ke zrušení schváleného oddlužení (ust. § 418 odst. 1 písm. d/).

Maximální pĜípustná výše pohledávek nezajištěných věĜitelů limituje pĜípustnost Ĝešení úpadku oddlužením osob, které se během svého ekonomického života excesivně pĜedlužily. Beneficium oddlužení by nemělo být pĜípustné pro osoby, které zcela lehkovážně dopustí vznik mnohamilionových dluhů. Hranice tisícinásobku existenčního minima (tj. aktuálně 2 200 000 Kč podle ust. § 5 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších pĜedpisů) značně pĜevyšuje aktuální průměrnou výši pohledávek nezajištěných věĜitelů v oddlužení (cca 600 000 – 800 000 Kč).

Pro srovnání – obdobná právní úprava splátkového kalendáĜe v sanačním způsobu Ĝešení úpadku v právním Ĝádu Spojených států amerických (US Code, Title 11, Chapter 13 – Adjustment of Debts) stanoví maximální pĜípustnou výši nezajištěných pohledávek na USD 394 725 (k únoru 2016). PĜizpůsobením této hodnoty ekonomickým reáliím České republiky porovnáním různých makroekonomických údajů (napĜ. hrubého domácího produktu na osobu, mediánu mezd, průměrné mzdy nebo spotĜeby domácností) lze shledat, že navrhovaná výše je stanovena v obdobné výši, jako je tomu v pĜípadě Spojených států amerických (tj. v rozmezí 2,2–3,7 mil. Kč).

Výjimku z výše navrhovaného pravidla tvoĜí dlužníci, kteĜí prokážou, že jsou schopni splatit nadlimitní dluhy nezajištěným věĜitelům alespoň z 30 %. Tuto hranici lze považovat za dostatečné kvalifikační kritérium pro osoby, které disponují potenciálem uspokojit své nezajištěné věĜitele obdobně jako v pĜípadě dosavadní právní úpravy, byť i v době 7 let.

Navrhuje se rovněž stanovit, že návrh na povolení oddlužení bude zamítnut též v pĜípadech, kdy bylo v posledních 10 letech dlužníku pĜiznáno osvobození od placení pohledávek v pĜedcházejícím oddlužení. Od nabytí účinnosti insolvenčního zákona dne 1. 1.

2008 bylo vypozorováno, že některé osoby po úspěšném ukončení oddlužení opětovně podávají po určité době návrhy na povolení oddlužení. Platná právní úprava tento trend nepĜedvídala a nijak jej nereflektuje. PĜedkladatel je toho názoru, že pĜiznání úplného osvobození od placení pohledávek podle nových podmínek by se pro adresáty nemělo stát běžnou praxí a součástí jejich ekonomického života. Poskytnutí druhé šance je tedy nutno vnímat jako výjimečnou nabídku ke znovuzačlenění do ekonomicky aktivní společnosti. S ohledem na ekonomické cykly však nelze a priori vyloučit ani ty pĜípady, v nichž poctivý dlužník v důsledku ekonomického neúspěchu bude opětovně potĜebovat využít institut oddlužení. Dobu 10 let tak pĜedkladatel vnímá jako nejdelší pĜiměĜenou a zohledňující všechny zájmy, které se k této době vztahují, tedy zájmy dlužníka, věĜitelů i společnosti.

K zamítnutí návrhu na povolení oddlužení dojde též tehdy, byl-li dlužníku v posledních 3 letech pĜed podáním insolvenčního návrhu zamítnut návrh na povolení oddlužení z důvodu, že je jím sledován nepoctivý záměr (ust. § 3ř5 odst. 1 písm. a/), nebylo-li z téhož důvodu oddlužení schváleno (ust. § 405 odst. 1) nebo bylo-li schválené oddlužení z tohoto důvodu zrušeno (ust. § 41Ř odst. 3). Nepoctiví dlužníci by neměli mít možnost čerpat výhody nového pojetí oddlužení a uvolnění podmínek pro osvobození od dluhů. Navrhovaným ustanovením se pĜedchází situacím, kdy se nepoctivý dlužník pokusí opakovaně uvést insolvenční soud v omyl tím, že zakrývá svůj nepoctivý záměr. Pro všechny pĜípady možného nepoctivého záměru dlužníka po uplynutí 3leté lhůty zůstává insolvenčnímu soudu možnost i nový návrh na povolení oddlužení posoudit z hlediska, zda jím dlužník nesleduje nepoctivý záměr, a návrh pĜípadně zamítnout.

Navrhuje se též, aby měl insolvenční soud možnost výjimečně povolit oddlužení dlužníkům, kterým svědčí důvody zvláštního zĜetele hodné. Tímto opatĜením lze v individuálních pĜípadech odstranit tvrdost navrhované právní úpravy. TĜebaže nelze vyloučit i jinou aplikaci, výjimka podle odstavce 7 by měla dopadat pĜedevším na pĜípady zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle odstavce 3. PĜíkladmo lze uvést pĜípad, kdy se dlužník zavázal k vysokému plnění, které od samého počátku zjevně pĜekračovalo jeho majetkové poměry, učinil tak ovšem za účelem úhrady výloh léčby život ohrožujícího onemocnění v zahraničí, neboť v České republice v daném okamžiku nebyla potĜebná léčba dostupná vůbec, nebo její podoba výrazně negativně ovlivňovala možnou kvalitu dlužníkova života po vyléčení; tento dluh se stává o to citelnějším, pokud pĜíslušnou léčbu nebylo možno hradit ani dodatečně ze systému veĜejného zdravotního pojištění. Za relevantní může být považován rovněž pĜípad, v němž je dlužník zavázán k poskytnutí náhrady vysoké škody, která byla způsobena jeho nezletilým dítětem (srov. § 2ř21 občanského zákoníku).

K bodu 19 (ust. § 398 odst. 4)

Navrhované ustanovení zakotvuje poĜadí, v jakém se pĜi plnění splátkového kalendáĜe se zpeněžením majetkové podstaty uspokojují pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň v pĜípadě, že měsíční splátka z pĜíjmů dlužníka tyto pohledávky nepokrývá v plné výši.

NejdĜíve se uspokojují odměna a hotové výdaje insolvenčního správce (ust. § 16Ř odst. 2 písm. a/), poté pohledávka osoby, která za dlužníka sepsala a podala návrh na povolení oddlužení (ust. § 3ř0a odst. 5), poté pohledávky na výživném ze zákona (ust. § 16ř odst. 1 písm. e/), poté náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty (ust. § 16Ř odst. 2 písm. b/) a až následně dojde k poměrnému uspokojení ostatních pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim postavených na roveň. Možnost průběžného plného splácení prvních dvou výše uvedených typů pohledávek – jako uhrazovaných nákladů insolvenčního Ĝízení – je pĜitom podmínkou vydání rozhodnutí o povolení oddlužení (ust. § 395 odst. 1 písm. b/), pĜičemž v pĜípadě jejich zaviněného nesplácení po dobu delší než tĜi měsíce soud schválené oddlužení zruší (ust. § 41Ř odst. 1 písm. d/).

K bodu 20 (ust. § 398 odst. 5)

Navrhuje se upravit způsob rozhodování o stanovení jiné výše měsíčních splátek v oddlužení. Dlužníku, který o to požádá v návrhu na povolení oddlužení (nebo nejpozději do okamžiku pĜezkoumání pohledávek podle ust. § 410 odst. 2), insolvenční soud může snížit výši měsíčních splátek. Záměrem je zpĜístupnit institut oddlužení i osobám, kterým by stanovení výše měsíčních splátek podle obecných pravidel neumožňovala pokrýt své pĜiměĜené životní náklady.

Insolvenční soud může též upravit výši měsíčních splátek dlužníkům, u kterých se toto snížení neprojeví negativně na míĜe uspokojení nezajištěných věĜitelů. Typicky se jedná o dlužníky, kteĜí prostĜednictvím vyšších životních nákladů dosahují výrazně vyšších pĜíjmů. TĜebaže se v takových pĜípadech sníží procentuální podíl sražené částky na celkových pĜíjmech dlužníka, v absolutních číslech se nezajištěným věĜitelům dostane vyššího uspokojení. PĜíkladem může být dlužník žijící v pĜíhraničních oblastech, který může za prací každodenně dojíždět do zahraničí (pĜípadně dlužník dojíždějící daleko v tuzemském rámci), což s sebou zpravidla nese vyšší náklady spojené s takovým dojížděním (pĜípadně vyšší náklady spojené s týdenním ubytováním v místě pracoviště). Dlužník je nicméně nezĜídka schopen takovouto prací zajistit i několikanásobné pĜíjmy oproti práci v místě svého bydliště.

Navrhované rozšíĜení možnosti upravit výši měsíčních splátek i do fáze po vydání rozhodnutí o schválení oddlužení reflektuje obdobný záměr, a sice umožnit dlužníkům nadále plnit splátkový kalendáĜ úpravou výše měsíčních splátek, jestliže se jeví pravděpodobným, že aktuální situace dlužníka není pro účely plnění oddlužení udržitelná, nebo jestliže může být i pro věĜitele výhodnější, aby bylo určení výše splátek upraveno jinak.

Lze očekávat, že ve většině pĜípadů se bude jednat o snížení výše měsíčních splátek. Nelze ovšem vyloučit, že dlužník navýšením pĜíjmů z důvodu změny poměrů požádá o pĜíslušnou úpravu tak, aby byl schopen dosáhnout splnění oddlužení v kratší době (ust. § 412a odst. 1 písm. a/ až c/).

K bodu 21 (ust. § 398 odst. 7)

Navrhuje se, aby v odůvodněných pĜípadech mohl insolvenční soud na návrh insolvenčního správce rozhodnout o uložení povinnosti dlužníku využít služby odborného sociálního poradenství podle zákona č. 10Ř/2006 Sb., o sociálních službách. K uložení této povinnost může insolvenční soud pĜistoupit v situacích, kdy existuje důvodné riziko, že dlužníkovy výrazně snížené socioekonomické kompetence mohou způsobit problémy s plněním povinností v průběhu oddlužení a tím jeho pĜedčasné zrušení. Insolvenční soud může rozhodnout o povinném využití sociální služby i v pĜípadech, kdy se lze důvodně domnívat, že dlužník po ukončení procesu oddlužení na sebe začne opětovně brát závazky, které nebude schopen plnit, dostane se pĜípadně opět do tzv. dluhové pasti, potažmo úpadku, a celý smysl pĜedchozího oddlužení tak nebude v posledku úspěšně naplněn. Sociální služba, jejíž využití může být uloženo, bude dlužníkům poskytována bez úhrady nákladů.

Je důvodné, aby byl rozsah povinnosti využití služby odborného sociálního poradenství limitován a aby ani její ukládání ve stanovených mezích nebránilo dlužníku plnit ostatní jeho povinnosti v insolvenčním Ĝízení a aby nebylo nedůvodně zatěžující. Navrhuje se tedy, aby insolvenční soud mohl rozhodnout o povinném využití služby odborného sociálního poradenství v rozsahu nejvýše 100 hodin. PĜi uložení této povinnosti se zĜetelem k finančním kompetencím dlužníka (vzdělávání v oblasti finanční gramotnosti) je důvodné, aby byl rozsah uložené povinnosti nižší, neboť je nepochybně žádoucí, aby dlužník takové vzdělání získal co nejdĜíve. V pĜípadě nutnosti dlouhodobějšího kontaktu se sociálním pracovníkem lze povinnost využívat službu uložit v rozsahu odpovídajícím očekávané době trvání oddlužení v délce 7 let (což pĜedstavuje maximální rozsah cca 14 hodin sociálních služeb ročně). Služba odborného sociálního poradenství by měla sloužit primárně ke zvýšení kompetencí v oblasti finanční a dluhové gramotnosti, specificky pak v oblasti domácího hospodaĜení, nakládání s majetkem a možností Ĝešení tíživé finanční situace. Zákon o sociálních službách ukládá obecním úĜadům obce s rozšíĜenou působností zprostĜedkovat sociální služby na daném území (srov. § ř2 písm. a) a d) zák. č. 10Ř/2006 Sb.). U osob, kterým bude uložena tato povinnost soudem, pomůže vyhledat vhodnou sociální službu sociální pracovník na tomto obecním úĜadě. Smyslem nového ustanovení je tedy zvýšení socioekonomických kompetencí dlužníka formou spolupráce se sociálním pracovníkem v rámci odborného sociálního poradenství, aktivizace dlužníka a omezení rizika jeho opětovného pádu do dluhové pasti po skončení průběhu oddlužení.

Procesní pandán ukládané povinnosti se nachází v ust. § 406 odst. 3 písm. f).

K bodu 36 (ust. § 410)

Navrhovaná změna souvisí s pĜizpůsobením platné právní úpravy závěrům rozsudku Soudního dvora EU ze dne 21. 4. 2016 ve věci C-377/14, Ernst Georg Radlinger a Helena Radlingerová proti FINWAY a.s., vydanému na základě pĜedložené pĜedběžné otázky Krajským soudem v Praze.

S ohledem na existenci zvláštní úpravy popěrného práva v pĜípadě Ĝešení úpadku oddlužením se proto navrhuje upravit platné znění ust. § 410 a rozšíĜit zde účinky spočívající v tom, že popĜení pohledávky dlužníkem vylučuje zjištění popĜené pohledávky, i na pohledávky zajištěných věĜitelů. Podle výše uvedeného rozhodnutí SDEU ve věci C-377/14 je totiž součástí práva na účinnou soudní ochranu právo spotĜebitele popĜít pĜed vnitrostátním soudem oprávněnost pohledávek z úvěrové smlouvy, která obsahuje klauzule, které mohou být označeny za zneužívající, bez ohledu na to, zda se jedná o pohledávky zajištěné či nezajištěné.

K bodu 38 (ust. § 412 odst. 1 písm. b/)

Navrhuje se, aby plnění z pojistných smluv o škodovém pojištění (ve smyslu části čtvrté, dílu patnáctého zákona č. Řř/2012 Sb., občanský zákoník) a plnění z titulu práva na náhradu majetkové a nemajetkové újmy nebylo pokládáno za mimoĜádné pĜíjmy, které by měly být použity k mimoĜádným splátkám nad rámec splátkového kalendáĜe. Tyto kategorie prostĜedků ve skutečnosti nelze Ĝadit mezi pĜíjmy, neboť jejich účelem není navýšit hodnotu majetku dlužníka, nýbrž poskytnout finanční prostĜedky na obnovu poškozených nebo zničených věcí, eventuálně kompenzovat nemajetkovou újmu, která dlužníkovi vznikla. Tyto prostĜedky by měly být použity v souladu s jejich účelovým určením a nikoliv primárně použity na úhradu pohledávek věĜitelů nad rámec plnění splátkového kalendáĜe se zpeněžením majetkové podstaty.

PĜíjmy vyloučené z institutu mimoĜádného pĜíjmu nejsou, pokud jde o plnění z pojistných smluv o škodovém pojištění a o plnění z titulu práva na náhradu škody, omezeny jen na pĜípady obydlí dlužníka, které nebude vydané ke zpeněžení a na věci, které tvoĜí součást jeho vybavení. Lze však pĜedpokládat, že v aplikační praxi půjde o nejčastější pĜípady.

Obnova poškozených či zničených věcí sleduje pĜedevším zájem na zachování obydlí dlužníka a věcí, které jsou součástí vybavení jeho domácnosti. Jestliže je dlužník povinen dlouhodobě poukazovat pĜevážnou část svých pĜíjmů na úhradu pohledávek svých věĜitelů mimo jiné i z důvodu, aby si tím zachoval své obydlí a tím i perspektivu další budoucnosti, nepovažuje se za vhodné jej o tyto prostĜedky pĜipravit. Jde-li o jiné věci, které jsou součástí majetkové podstaty, aniž by dlužník měl dĜíve povinnost vydat je ke zpeněžení, ponechání plnění z pojistných smluv dlužníku sleduje rovněž účel zachování nebo pĜípadně i zvýšení hodnoty majetkové podstaty, kterou je pĜípadně možno využít k uspokojení věĜitelů, jestliže bude schválené oddlužení zrušeno a rozhodnuto o Ĝešení úpadku konkursem.

Návrh ovšem rovněž sleduje náhradu nemajetkové újmy, která by také měla být primárně použita v souladu se svým účelovým určením, a to napĜíklad k úhradě léčebných výloh, nákupu léků a zdravotních pomůcek nebo vyvážením handicapu vzniklého ztížením společenského uplatnění.

Navrhovaná právní úprava rovněž bere na vědomí posun vnímání pojmu mimoĜádného pĜíjmu. Reflektuje se, že se za mimoĜádný pĜíjem pokládají i vrácené pĜeplatky na daních (tzv. daňový bonus), měsíční i roční bonusy (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 VSPH 241/2013-B-50 ze dne 18. 3. 2013), eventuálně finanční prostĜedky deponované exekutorem nebo plátcem pĜíjmu za pĜedpokladu, že byly deponovány do zahájení insolvenčního Ĝízení.

Navrhované ustanovení respektuje smysl pojištění, resp. náhrady škody, který spočívá pouze v nahrazení určité újmy, dále se zohledňuje určitý sociální aspekt daného problému. Nadto v poměrech oddlužení lze pĜepokládat, že půjde často o pĜípady majetkové újmy na obydlí dlužníka, pĜičemž zachování obydlí dlužníka sleduje zvýšení míry pravděpodobnosti úspěšného oddlužení.

Navrhuje se rovněž stanovit, že pro část výtěžku zpeněžení majetku náležejícího do společného jmění manželů (srov. § 274) se využije režim výtěžku zpeněžení mimoĜádně získaných hodnot a mimoĜádných pĜíjmů, a tedy že je dlužník povinen tuto část výtěžku použít k mimoĜádným splátkám nad rámec splátkového kalendáĜe.

K bodu 41 (ust. § 412a)

Redefinování podmínek pro splnění oddlužení pĜedstavuje klíčový prvek komplexu navrhovaných změn. Navrhované ustanovení ust. § 412a rozlišuje podmínky splnění oddlužení v pĜípadě plnění splátkového kalendáĜe se zpeněžením majetkové podstaty (ust. § 412 odst. 1) a zpeněžení majetkové podstaty (ust. § 412 odst. 2). Dochází-li pĜi oddlužení splátkovým kalendáĜem ke zpeněžování majetkové podstaty, použijí se pro účely zkoumání splnění oddlužení podmínky stanovené v odstavci 1.

Schválením oddlužení plněním splátkového kalendáĜe se zpeněžením majetkové podstaty vzniká dlužníku povinnost platit ze svých pĜíjmů měsíčně částku ve stanoveném rozsahu (ust. § 3řŘ odst. 3). Mimo splacení pohledávek nezajištěných věĜitelů v plné výši, jímž dojde ke splnění oddlužení kdykoliv za Ĝízení, se navrhuje definovat několik stupňů oddlužení, jimž odpovídá uspokojení nezajištěných věĜitelů v určité míĜe poskytnuté během určité doby. Platí, že ke zkoumání podmínek pro splnění oddlužení následně dochází průběžně v Ĝízení. Chronologicky lze seĜadit, že se zkoumá nejprve po uplynutí 3 let, zda bylo dosaženo 50% uspokojení pohledávek nezajištěných věĜitelů, následně po uplynutí 5 let dosažení 30% uspokojení nezajištěných věĜitelů a eventuálně po uplynutí sedmi let insolvenční soud vezme na vědomí splnění oddlužení nezávisle na míĜe uspokojení nezajištěných věĜitelů. To, zda dlužník splatil pohledávky nezajištěných věĜitelů v plné výši, zkoumá insolvenční soud kdykoliv po schválení oddlužení.

Pokud se v ust. § 3ř5 odst. 3 hovoĜí – pro výjimečné pĜípady dlužníků – o míĜe uspokojení alespoň 30 %, jde o hranici, jejíž splnění se pĜi rozhodování o splnění oddlužení posuzuje v době 5 let od schválení oddlužení podle ust. § 412a odst. 1 písm. b). Pokud v této době není uvedená míra uspokojení splněna, musí dlužník pokračovat v oddlužení po dobu 7 let podle ust. § 412a odst. 1 písm. d). V pĜípadě oddlužení plněním splátkového kalendáĜe se zpeněžením majetkové podstaty se hranice 30 % posuzuje jednak jako pĜedpoklad pĜi rozhodování o povolení oddlužení a jednak jako skutečně dosažená míra plnění pĜi rozhodování o splnění oddlužení. Možnost pĜerušení nebo prodloužení pětiletého průběhu oddlužení podle ust. § 412b tím není dotčeno.

PĜi oddlužení zpeněžením majetkové podstaty insolvenční soud zkoumá, zda dlužník Ĝádně splnil všechny povinnosti uložené v rozhodnutí o schválení oddlužení. Pro účely splnění oddlužení v daném pĜípadě není rozhodné, jaké míry uspokojení svých pohledávek dosáhnou nezajištění věĜitelé. Pokud jde o dlužníka, který může projít výjimečně oddlužením podle ust. § 3ř5 odst. 3, není pro splnění oddlužení zpeněžením majetkové podstaty rozhodující, zda se podaĜilo dosáhnout míry uspokojení 30 %.

K bodu 41 (ust. § 412b)

Navrhuje se, aby byly do insolvenčního zákona v pĜípadě Ĝešení úpadku oddlužením vloženy nové právní instituty – pĜerušení průběhu oddlužení a prodloužení průběhu oddlužení.

Účelem pĜerušení průběhu oddlužení je zastavit po konkrétně stanovenou dobu některé účinky oddlužení plněním splátkového kalendáĜe se zpeněžením majetkové podstaty, aniž by se dlužník vystavoval riziku nesplnění oddlužení v původně pĜedpokládané době, nebo dokonce riziku zrušení schváleného oddlužení z důvodu neplnění podstatných povinností podle schváleného způsobu oddlužení (ust. § 41Ř odst. 1 písm. d/). Navrhovaná právní úprava pĜihlíží k některým důležitým důvodům objektivního a dočasného charakteru (napĜ. k dlouhodobé pracovní neschopnosti, pĜedevším v pĜípadě hospitalizace, ztrátě zaměstnání či jinému obdobnému výpadku pĜíjmů způsobenému nikoliv zaviněním dlužníka), které by neměly vést k negativním následkům postihujícím dlužníka. Průběh oddlužení lze pĜerušit nejdéle na dobu 1 roku, což lze považovat za dostatečnou dobu k odstranění dočasné pĜekážky bránící Ĝádnému plnění povinností v insolvenční Ĝízení, zejména k obnovení svých pĜíjmů. PĜerušením průběhu oddlužení se rovněž posouvá do budoucna okamžik rozhodný pro určení, zda dlužník splnil oddlužení podle pĜíslušného ustanovení v § 412a. Platí, že po dobu pĜerušení průběhu oddlužení se insolvenční Ĝízení zásadně nepĜerušuje (ust. § Ř4). Rovněž platí, že návrhu na pĜerušení průběhu oddlužení nelze v insolvenčním Ĝízení vyhovět opakovaně, tĜebaže dlužník dĜíve nevyčerpal maximální pĜípustnou dobu pĜerušení průběhu oddlužení. PĜerušení průběhu oddlužení nemá vliv na účinky spojené se zahájením insolvenčního Ĝízení (včetně účinků na exekuční Ĝízení), protože dlužník je stále v režimu insolvenčního Ĝízení. Účinky pĜerušení průběhu oddlužení jsou vyjmenovány v ust. § 412b odst. 2, a to tak, že dlužník není povinen splácet ze svých pĜíjmů pohledávky nezajištěných věĜitelů podle ust. § 3řŘ odst. 3.

Navrhovaný institut prodloužení průběhu oddlužení umožňuje prodloužit dobu trvání splátkového kalendáĜe až o 6 měsíců. Existují-li důležité důvody na straně dlužníka, pro které není schopen splnit oddlužení splátkovým kalendáĜem se zpeněžením majetkové podstaty včas v době 3 let (ust. § 412a odst. 1 písm. b/) nebo 5 let (ust. § 412a odst. 1 písm. c/), ačkoliv ze zprávy pro oddlužení vyplývalo, že pĜíslušnou z těchto podmínek bude schopen splnit, považuje pĜedkladatel za vhodné, aby insolvenční soud mohl v odůvodněných pĜípadech rozhodnout, že dobu plnění splátkového kalendáĜe se zpeněžením majetkové podstaty na návrh dlužníka pĜiměĜeně prodlouží. Smyslem navrhované úpravy je nevystavovat dlužníka v odůvodněných pĜípadech povinnosti nadále plnit splátkový kalendáĜ, jestliže během standardní doby 3 let nebo 5 let nedosáhne požadované hranice uspokojení věĜitelů pouze o relativně nepatrnou hodnotu (napĜ. nedosáhne-li dlužník pĜíslušné hranice pro splnění oddlužení pouze o hodnotu ve výši několikaměsíčního pĜíjmu). Tímto institutem je zároveň sledován totožný cíl, k němuž v dosavadní právní úpravě směĜuje § 415 (návrhem zákona zrušovaný) umožňující pĜiznat osvobození od placení pohledávek i v pĜípadě, že hodnota plnění, které obdrželi nezajištění věĜitelé, je nižší než 30 % jejich pohledávek. PĜi využití prodloužení průběhu oddlužení musí dlužník stále dosáhnout míry kvalifikovaného splacení pohledávek (50 % nebo 30 %), může tak však učinit v delším čase, než by odpovídalo dobám podle § 412a odst. 1.

K bodům 42 až 44 (ust. § 413)

V návaznosti na písemnou zprávu o splnění oddlužení a o plnění povinností dlužníka v insolvenčním Ĝízení pĜedkládanou insolvenčním správcem (ust. § 36 odst. 2, 4), ve které insolvenční správce provádí závěrečné hodnocení dlužníka v oddlužení a eventuálně doporučí insolvenčnímu soudu zrušení schváleného oddlužení, se tomuto doporučení uděluje určitý kvalifikovaný charakter (nikoliv pouze informativní charakter, který je typický pro doporučení insolvenčního správce inkorporované v průběžných zprávách o plnění povinností dlužníka v insolvenčním Ĝízení podle ust. § 36 odst. 3).

Insolvenční správce je totiž osobou, která na plnění povinností dlužníka v oddlužení dohlíží bezprostĜedně a dlouhodobě, a má tudíž nejucelenější pĜehled o jeho jednání. Jestliže tedy insolvenční správce nedoporučí rozhodnout o splnění oddlužení (což implikuje vydání rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení) a tento závěr Ĝádně odůvodní, insolvenční soud je povinen v pĜípadě opačného pĜesvědčení uvést důvody, pro které se doporučením nehodlá Ĝídit a pro které vydá rozhodnutí o splnění oddlužení a rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení pohledávek.

Proti rozhodnutí o splnění oddlužení jsou dlužník, insolvenční správce a věĜitelé oprávněni podat odvolání. Odvolání věĜitele zpravidla sleduje majetkový zájem, neboť k vydání rozhodnutí o splnění oddlužení mohlo dojít v rozporu s navrhovanou úpravou podmínek splnění oddlužení v ust. § 412a (napĜ. v pĜípadě podání nesprávné nebo neúplné zprávy o splnění oddlužení insolvenčním správcem). Dlužník si těchto okolností může být vědom rovněž, a pĜesto může trvat na Ĝádném průběhu oddlužení a Ĝádném splnění všech uložených povinností ve stanovené době, neboť opačný postup pro něho může mít rovněž potenciálně negativní následky.

Ve výjimečných pĜípadech rovněž nelze vyloučit, že insolvenční správce podá insolvenčnímu soudu zprávu o splnění oddlužení i pĜesto, že tyto podmínky ve skutečnosti splněny nebyly. Dlužníku nicméně zaniká povinnost plnit splátkový kalendáĜ již okamžikem podání zprávy o splnění oddlužení (ust. § 3řŘ odst. 3). V takovém pĜípadě tudíž insolvenční soud obnoví tuto povinnost vydáním rozhodnutí, v němž uloží dlužníku povinnost splácet nezajištěných věĜitelům měsíčně částku ze svých pĜíjmů, a to do doby podání nové zprávy o splnění oddlužení.

K bodům 45 a 46 (ust. § 414)

Navrhovanou změnou dochází z důvodu procesní hospodárnosti k obligatornímu spojení rozhodnutí o splnění oddlužení s rozhodnutím, jímž se dlužník osvobozuje od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, a to v pĜípadě, že dlužník splnil všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, a dobrodiní osvobození od placení pohledávek mu tedy pĜísluší. Výrok o osvobození dlužníka od placení pohledávek pĜedstavuje výrok závislý na výroku o splnění oddlužení.

Pokud výše popsaným způsobem insolvenční soud o osvobození dlužníka od placení nerozhodne, je dlužník oprávněn vydání rozhodnutí o osvobození od placení insolvenčnímu soudu navrhnout; proti pĜípadnému zamítavému rozhodnutí o tomto návrhu by mu pĜíslušelo právo podat odvolání.

Ust. § 414 odst. 1 věta poslední a odst. 2 až 4 upravují rozsah osvobození. Osvobození se podle ust. § 414 odst. 1 věta poslední nevztahuje na pohledávky, které vznikly po rozhodnutí o úpadku (srov. k tomu ust. § 16Ř odst. 2, ale též ust. § 16ř pro pĜípady pohledávek vzniklých po rozhodnutí o úpadku). Výjimky z rozsahu osvobození jsou upraveny v ust. § 416.

K bodům 47, 48, 49 a 50 (ust. § 415, § 416 odst. 2, § 417)

Navrhuje se zrušení dosavadního ustanovení ust. § 415 bez náhrady. Důvody spočívají v nekompatibilitě tohoto ustanovení s novou koncepcí posuzování podmínek splnění oddlužení. Odstranění možné tvrdosti zákona bude nově realizováno úpravou pĜerušení a prodloužení průběhu oddlužení podle § 412b.

Dlužník dosáhne splnění oddlužení tehdy, splní-li některou z podmínek uvedených v ustanovení § 412a. V pĜípadě, že v pĜíslušné době oddlužení nesplní z důvodu nedosažení nutné míry uspokojení pohledávek věĜitelů, pokračuje v plnění splátkového kalendáĜe se zpeněžením majetkové podstaty kaskádovitě nejdéle do okamžiku uplynutí 7 let od schválení oddlužení. Tato doba pĜedstavuje maximální délku standardního průběhu oddlužení, pĜi níž se nevyžaduje splnění žádné minimální hranice uspokojení nezajištěných věĜitelů. Není tedy zapotĜebí, aby byla odstraňována tvrdost zákona ve smyslu pevně stanovených hranic minimálního uspokojení nezajištěných věĜitelů, neboť jsou volně prostupné pro všechny dlužníky.

Lze doplnit, že pĜiznání osvobození od placení pohledávek i pĜi nižší míĜe uspokojení nezajištěných věĜitelů podle dosavadní úpravy věcně nahrazují instituty pĜerušení průběhu oddlužení nebo prodloužení průběhu oddlužení, které umožňují dosáhnout pĜíslušné míry uspokojení nezajištěných věĜitelů individuálním pĜizpůsobením jinak pevně stanovených časových hranic.

K bodu 48 (ust. § 416 odst. 1)

Navrhuje se rozšíĜit okruh pohledávek věĜitelů, které nejsou dotčeny osvobozením dlužníka od placení zbývajících pohledávek po splnění oddlužení. Nové pojetí oddlužení teoreticky umožňující i nulové uspokojení nezajištěných věĜitelů by mělo být vyváženo zachováním nároku u vybraných typů pohledávek, na jejichž uhrazení existuje veĜejný zájem.

Pohledávky věĜitelů na výživném ze zákona a na náhradu škody způsobené na zdraví pĜedstavují v insolvenčním Ĝízení pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (ust. § 16ř odst. 1 písm. b/ a e/). Privilegované postavení těchto pohledávek je odůvodněno zájmem společnosti na jejich pĜednostním uspokojení. TĜebaže jejich neplacení v průběhu oddlužení není důvodem pro zrušení schváleného oddlužení (na rozdíl od náhrady nákladů insolvenčního správce a odměny osobě, která za dlužníka sepsala a podala insolvenční návrh anebo návrh na povolení oddlužení podle ust. § 418 odst. 1 písm. d/ jako uhrazovaných nákladů insolvenčního Ĝízení), pĜedkladatel navrhuje, aby tyto pohledávky po pĜiznání osvobození od placení zbývajících pohledávek po splnění oddlužení byly zachovány nejen jako naturální obligace.

K bodům 51 až 55 (ust. § 418)

Změnou podmínek pĜípustnosti oddlužení a odstraněním minimální míry uspokojení nezajištěných věĜitelů dochází k nutnosti upravit podmínky, za kterých insolvenční soud zruší schválené oddlužení.

Navrhované znění ust. § 3ř5 odst. 3 věty druhé pĜipouští za určitých okolností i oddlužení dlužníka, jehož celková výše dluhu vůči nezajištěným věĜitelům pĜesahuje tisícinásobek existenčního minima podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Možnost využít beneficia oddlužení v takovém pĜípadě závisí na schopnosti poskytnout nezajištěným věĜitelům plnění, které dosáhne alespoň 30 % výše jejich pohledávek. Vyjde-li v průběhu oddlužení plněním splátkového kalendáĜe se zpeněžením majetkové podstaty najevo, že tuto míru uspokojení nebude dlužník schopen dodržet, a to v podstatné části, dojde ke zrušení schváleného oddlužení na základě navrhovaného znění ust. § 41Ř odst. 1 písm. b). Návrh tohoto ustanovení pĜejímá dosavadní garanci minimálního částečného uspokojení nezajištěných věĜitelů v pĜípadech, kdy celková výše dluhu pĜesáhne zákonem stanovenou hranici.

Ke zrušení schváleného oddlužení sáhne insolvenční soud také tehdy, jestliže dlužník není v důsledku okolností, které zavinil, schopen po dobu delší než 3 měsíce splácet v plné výši pohledávky hotových výdajů a odměny insolvenčního správce a odměny osoby, která za dlužníka sepsala a podala insolvenční návrh nebo návrh na povolení oddlužení.

K čl. II (Přechodné ustanovení)

Navrhuje se, aby se v insolvenčních Ĝízeních, která byla zahájena a v nichž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka pĜede dnem nabytí účinnosti navrhované právní úpravy, postupovalo podle zákona č. 1Ř2/2006 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti navrhované právní úpravy, tedy aby byla zachována standardní procesní zásada „Ĝízení se dokončí podle zákona ve znění, které zde bylo v okamžiku zahájení Ĝízení“.

K čl. III (Účinnost)

Navrhuje se, aby pĜedkládaný návrh zákona nabyl účinnosti prvním dnem 4. měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení. PĜedpokládá se, že půjde o 1. leden 201ř.

V Praze dne 17. ledna 2018

PĜedseda vlády:

Ing. Andrej Babiš v. r.

Ministr spravedlnosti:

JUDr. Robert Pelikán, Ph.D., v. r.