zákon č. 315/2019 Sb.

K části první – změna zákona o státním zastupitelství K bodu 1 (§ 1 odst. 2)

Úvodní ustanovení zákona o státním zastupitelství se v souladu s požadavky Legislativních pravidel doplňuje o odkaz na nařízení Rady (EU) 2017/1939 ze dne 12. října 2017, kterým se provádí posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce, na nějž je zákon o státním zastupitelství adaptován v otázkách týkajících se postavení státních zástupců působících u Úřadu evropského veřejného žalobce a v otázkách týkajících se poskytování informací a součinnosti mezi státním zastupitelstvím a Úřadem evropského veřejného žalobce.

K bodu 2 [§ 4 odst. 1 pís m. a)]

Platná právní úprava obsažená v § 4 odst. 1 zákona o státním zastupitelství vymezuje základ vlastní působnosti státního zastupitelství (§ 4 odst. 2 zákona o státním zastupitelství má v tomto ohledu pouze doplňkový význam). Stěžejním úkolem státního zastupitelství je pak plnění jeho úkolů v rámci trestního řízení, a to zejména výkon dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení a zastupování veřejné žaloby v trestním řízení v řízení před soudem. Adaptované nařízení stanoví případy, kdy namísto státního zastupitelství bude v trestním řízení činný Úřad evropského veřejného žalobce. Příslušnost Úřadu evropského veřejného žalobce však není pojímána jako příslušnost výlučná, nařízení stanoví zejména využitím evokačního práva Úřadu systém sdílené pravomoci mezi Úřadem a vnitrostátními orgány. Věcná příslušnost Úřadu evropského veřejného žalobce je odvozena od směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1371, jak byla provedena v národních právních řádech, a vztahuje se tak na podvody poškozující nebo ohrožující finanční zájmy Unie, a to včetně trestných činů s nimi neoddělitelně spjatých a případů, kdy jsou takové podvody spáchány v rámci zločinného spolčení. Pokud však jde o podvody v souvislosti s DPH definované v čl. 3 odst. 2 písm. c)uvedené směrnice, musí celková škoda dosáhnout nejméně 10 milionů EUR, aby se mohl případu ujmout Úřad. Úřad není příslušný pro trestné činy týkající se vnitrostátních přímých daní včetně trestných činů s nimi neoddělitelně spjatých. Trestné činy, pro něž je Úřad příslušný, musí být zcela nebo zčásti spáchány na území jednoho nebo více členských států účastnících se posílené spolupráce nebo státním příslušníkem těchto členských států, pakliže by samy byly k takovým trestným činům příslušné. Úřad je příslušný

Za neoddělitelně spjatý trestný čin se v souladu s bodem 56 odůvodnění považuje trestný čin vedlejší povahy, který je pouze nástrojem pro trestný čin poškozující nebo ohrožující finanční zájmy Un ie.

Pro účely této směrn ice se za podvod poškozující nebo ohrožující finanční zájmy Unie považují: …

c) ve vztahu k příjmů m jiný m než p lynoucím z vlastních zdrojů založených na DPH, jež jsou uvedeny v písmenu d), jakýkoli čin nebo opomenutí v souvislosti s:

i) použitím nebo předložením nepravdivých, nesprávných nebo neúplných údajů nebo podkladů, které má za následek protiprávní snížení zdro jů rozpočtu Unie nebo rozpočtů spravovaných Unií nebo jejím jménem,

ii) neposkytnutím informace v rozporu se zv láštní povinností, které má stejný důsledek, nebo

iii) nesprávným použitím zákonně získaného prospěchu, které má stejný důsledek.

rovněž v případě, kdy takový trestný čin spáchala osoba, na niž se v době spáchání vztahoval služební řád úředníků nebo pracovní řád ostatních zaměstnanců Unie. Do pravomoci Úřadu však tyto trestné činy nespadají, byla-li jimi způsobena škoda nižší než 10 000 EUR; to neplatí, pokud má takový trestný čin přímý dopad na úrovni EU, nebo jsou- li z jeho spáchání podezřelí úředníci či zaměstnanci EU. Pokud se v souvislosti s trestnými činy, které způsobily nebo by mohly způsobit škodu finančním zájmům Unie v hodnotě nižší než 100 000 EUR, Úřad domnívá, že vzhledem ke stupni závažnosti trestného činu nebo složitosti řízení v konkrétním případě není třeba, aby byl daný případ vyšetřován nebo trestně stíhán na úrovni Unie, přenechá jeho vyšetřování příslušným národním orgánům. Úřad se po konzultaci s příslušnými vnitrostátními orgány rovněž zdrží své pravomoci, je- li ve vnitrostátním právu sankce za neoddělitelně spjatý trestný čin, který nebyl nástrojem ke spáchání trestného činu v působnosti Úřadu, vyšší než za trestný čin spadající do působnosti Úřadu, nebo pokud je škoda způsobená jiné oběti vyšší než škoda, která byla nebo by mohla být způsobena finančním zájmům EU. To neplatí, má-li Úřad výhodnější postavení. Nařízení tak modifikuje rozsah možných aktivit státního zastupitelství v rámci trestního řízení, neboť některá trestní řízení z jeho pravomoci zcela vyjímá a v některých dalších řízeních pak výkon pravomoci státního zastupitelství závisí na tom, zda se Úřad zdrží výkonu své pravomoci (čl. 25 odst. 3 nařízení), rozhodne o postoupení a předání řízení vnitrostátním orgánům (čl. 34 nařízení) či zda naopak v některých případech o výkonu své pravomoci rozhodne (čl. 27 nařízení). Nařízení se však nijak nedotýká činnosti státního zastupitelství ve vykonávacím řízení (viz čl. 4 nařízení a contrario), ani jeho působnosti v rámci činnosti na netrestním úseku [§ 4 odst. 1 písm. b) až d) zákona o státním zastupitelství].

K bodu 3 (§ 12g odst. 1 věta první)

Ustanovení § 12 g odst. 1 zákona o státním zastupitelství upravuje poskytování informací v soustavě státního zastupitelství. K omezení toků informací se vedle již dnes zakotveného požadavku na to, aby byly poskytovány pouze informace pro výkon působnosti státního zastupitelství nezbytné, doplňuje i požadavek na to, aby v případě, kdy nejde o spontánní postoupení poznatku zjištěného v souvislosti s výkonem vlastní působnosti státního zastupitelství, byla žádost o sdělení určitých informací odůvodněna (tj. zdůvodní se, proč jsou požadované informace pro výkon určitého úkolu dožadujícího státního zastupitelství potřebné). To platí i ve vztahu k vyžadování si informací mezi státním zastupitelstvím a Úřadem evropského veřejného žalobce (návrh § 34d odst. 3 zákona o státním zastupitelství), které tak bude moci posoudit, zda konkrétní požadavek na poskytnutí informace není v rozporu s čl. 6 nařízení.

K bodu 4 (§ 12g, konec odstavce 1)

Vyžadování informací v soustavě státního zastupitelství nesmí zasahovat do postupu ve věci, v níž se informace vyžadují; tím však nejsou dotčeny jiné instituty zákona o státním zastupitelství, které zákon o státním zastupitelství předvídá ve svém § 3 odst. 3. Jedním z nich

Podle bodu 60 odůvodnění by mohl být Úřad ve výhodnějším postavení mimo jiné v případě, kdy by bylo efektivnější nechat Úřad vyšetřovat a stíhat konkrétní trestný čin z důvodu jeho nadnárodní povahy a rozsahu, je- li do tohoto trestného činu zapojeno zločinné spolčení nebo pokud by konkrétní druh trestného činu mohl představovat závažnou hrozbu pro finanční zájmy Un ie, důvěryhodnost orgánů Unie a důvěru občanů Unie.

je i oprávnění nejvyššího státního zástupce (kontrola skončených věcí), což v § 12g odst. 1 dosud absentuje. V zájmu vnitřní souladnosti zákonného textu se proto oprávnění nejvyššího státního zástupce navrhuje do § 12g odst. 1 výslovně doplnit.

K bodu 5 (nový § 12g odst. 2)

Podmínky pro poskytování informací v soustavě státního zastupitelství se navrhuje doplnit o další negativní podmínku a umožnit tak, aby se informace neposkytla, pokud by jejím poskytnutím mohlo dojít k ohrožení podstatných národních bezpečnostních zájmů, průběhu trestního řízení nebo bezpečnosti osob. Při splnění této podmínky (formulované obdobně jako jsou formulovány výjimky z poskytování informací národnímu členovi Eurojustu nebo neposkytnutí operativních informací podle zákona o Celní správě České republiky) se informace neposkytnou pouze dočasně, přičemž záznam o tomto neposkytnutí se založí do spisu. To platí i ve vztahu k vyžadování si informací mezi státním zastupitelstvím a Úřadem evropského veřejného žalobce (návrh § 34d odst. 3 zákona o státním zastupitelství).

K bodu 6 (§ 12i odst. 3)

Centrální evidence stíhaných osob je elektronickým datovým souborem osobních údajů, ve kterém se evidují vybrané údaje z trestního řízení včetně osobních údajů. Tyto informace jsou přitom nezbytné pro řádné vedení i jiných trestních řízení, např. pro posuzování otázky souběhů trestných činů nebo recidivy, při úvahách o uložení trestů, při posuzování osobnosti pachatele apod., neboť umožňují např. zjistit, zda se proti dané osobě aktuálně vede jiné trestní řízení. Je proto zapotřebí zajistit, aby Centrální evidence stíhaných osob byla i nadále komplexní databází o všech trestních řízení vedených na území České republiky, bez ohledu na to, zda dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení vykonává vnitrostátní orgán nebo Úřad evropského veřejného žalobce. Navrhuje se proto výslovná úprava vymezující okruh subjektů, které vkládají data do Centrální evidence stíhaných osob, tak, aby zahrnovala nejen soudy (dosud upraveno instrukcí Ministerstva spravedlnosti 13/2008-OI-SP, kterou se upravuje postup soudů při vkládání údajů do Centrální evidence stíhaných osob a při využívání údajů z této evidence) a státní zastupitelství (pokyn obecné povahy nejvyšší státní zástupkyně č. 2/2009, o Centrální evidenci stíhaných osob), ale nově i Úřad evropského veřejného žalobce. Úřad evropského veřejného žalobce, resp. evropský žalobce a evropský pověřený žalobce pak bude mít k informacím obsaženým v Centrální evidenci stíhaných osob přístup (§ 12i odst. 4

– jde o orgán činný v trestním řízení, § 34d odst. 2 zákona o státním zastupitelství, čl. 43 nařízení).

K bodu 7 (úvodní části ustanovení § 12j odst. 1 a 6)

V souladu s adaptovaným nařízením mají evropští pověření žalobci pro plnění svých úkolů v rámci trestního řízení vedle oprávnění vyplývajících z nařízení disponovat též stejnými prostředky jako vnitrostátní státní zástupci. Kromě toho nařízení zdůrazňuje, že „evropští pověření žalobci musí mít možnost získat veškeré relevantní informace uložené ve vnitrostátních databázích pro vyšetřování trestných činů a databázích donucovacích orgánů, jakož i v dalších příslušných rejstřících orgánů veřejné moci, a to za stejných podmínek, jaké se v podobných případech uplatňují podle vnitrostátního práva (čl. 43 nařízení). Tento přístup k informacím je třeba pak zabezpečit i ve vztahu k evropskému žalobci, který po obdržení souhlasu příslušné stálé komory může přijmout odůvodněné rozhodnutí vést vyšetřování osobně. Současné znění § 12j vymezuje, že informace budou poskytovány „státnímu zastupitelství“, nikoli tedy státnímu zástupci; poskytnout tyto informaci evropskému pověřenému žalobci nebo evropskému žalobci s odkazem na (nové znění) § 12 odst. 5 tr. řádu by proto bylo sporné. Přístup do registrů a evidencí uvedených v § 12j se však navrhuje zřídit (nad rámec vlastního textu nařízení) přímo Úřadu veřejného žalobce, neboť bude třeba zajistit přístupnost těchto registrů a evidencí nejen evropskému žalobci a evropskému pověřenému žalobci, ale i dalšímu odbornému personálu Úřadu evropského veřejného žalobce.

K bodu 8 (§ 16a odst. 3)

Úřad evropského veřejného žalobce bude samostatnou unijní institucí zcela nezávislou na státním zastupitelství či jiných vnitrostátních orgánech. Pokud by tedy státní zastupitelství shledalo, že podání, které mu bylo doručeno, nespadá do jeho působnosti, neboť se jedná o působnost Úřadu, bylo by podle současné úpravy povinno neprodleně podání zaslat tomu, kdo jej učinil, a vyrozumět ho podle povahy věci o tom, na koho se má obrátit (viz § 16a odst. 4 zákona o státním zastupitelství). Tento postup se ve vztahu k Úřadu evropského veřejného žalobce nejeví jako vhodný. Navrhuje se proto v těchto případech postupovat obdobně, jako když je podání doručeno nepříslušnému státnímu zastupitelství, tj. v tomto případě se podání opatřením postoupí Úřadu evropského veřejného žalobce (nejčastěji, bude-li se jednat o podání v konkrétní trestní věci, konkrétnímu evropskému pověřenému žalobci) a ten, kdo podání podal, se o tom neprodleně (viz § 2 zákona o státním zastupitelství) vyrozumí.

K bodu 9 (§ 16b odst. 1)

Úřad evropského veřejného žalobce je nařízením charakterizován jako nezávislá instituce (viz zejména čl. 6 nařízení). Evropský nejvyšší žalobce, náměstci evropského nejvyššího žalobce, evropští žalobci, evropští pověření žalobci, správní ředitel a zaměstnanci Úřadu jednají v zájmu Unie jako celku, jak ho vymezuje právo, a při výkonu svých povinností podle tohoto nařízení nevyhledávají ani nepřijímají pokyny od žádné osoby mimo Úřad, od žádného členského státu Evropské unie ani od žádného orgánu, instituce nebo jiného subjektu Unie. Členské státy Evropské unie a orgány, instituce a jiné subjekty Unie respektují nezávislost Úřadu a nesnaží se jej ve výkonu jeho úkolů ovlivňovat. Z této zásady mj. plyne i striktní požadavek, aby členské státy nijak neovlivňovaly průběh vlastního trestního řízení vedeného Úřadem evropského veřejného žalobce, což samozřejmě nebrání vzájemné podpoře a informování mezi Úřadem a příslušnými vnitrostátními orgány v souladu se zásadou loajální spolupráce (viz bod 14 odůvodnění, čl. 5 odst. 6 nařízení). De facto jediným případem, kdy nařízení předpokládá aktivní účast vnitrostátních orgánů ve věcech řešených Úřadem, je situace předvídaná v čl. 27 odst. 2 nařízení, podle něhož po dobu, než Úřad rozhodne o tom, zda uplatní své evokační právo, vnitrostátní orgány přijmou v souladu s vnitrostátním právem jakákoli naléhavá opatření nezbytná k tomu, aby zajistily účinné vyšetřování a trestní stíhání. Pokud Úřad uplatní své evokační právo, předají příslušné orgány členských států spis Úřadu a zdrží se provádění dalších vyšetřovacích úkonů týkajících se téhož trestného činu.

Je tedy ze strany orgánů veřejné žaloby jednotlivých členských států nařízením vyloučeno dávat evropským pověřeným žalobcům jakékoli pokyny, usměrňovat je při výkonu jejich vlastní působnosti nebo vykonávat dohled nad jejich postupem. Vzhledem ke skutečnosti, že státní zástupce, který byl jmenován evropským pověřeným žalobcem, bude dočasně přidělen k Úřadu evropského veřejného žalobce, bude vykonávat pouze ty úkony, k nimž je oprávněn v rámci instituce, k níž je dočasně přidělen. Třebaže státní zástupce, který byl jmenován evropským pověřeným žalobcem, bude mít stanoveno místo výkonu své funkce na některém státním zastupitelství, nebude mít vedoucí státní zástupce stojící v čele tohoto státního zastupitelství možnost dbát na plynulost jím vedených řízení, neboť evropský pověřený žalobce povede trestní řízení výlučně jménem Úřadu (čl. 13 odst. 1 nařízení). Z tohoto důvodu není proto možné ani na evropského pověřeného žalobce podat stížnost na průtahy, ale pouze stížnost na chování. Stížnost na chování však není možné podat na evropského žalobce – k vyřízení takovéto stížnosti není státní zastupitelství oprávněno, takovéto podání pak tedy postoupí Úřadu evropského veřejného žalobce a stěžovatel se o tom vyrozumí (viz § 16b odst. 5 zákona o státním zastupitelství ve spojení s § 16a odst. 3). Pokud však bude využita možnost předvídaná článkem 13 odst. 3 nařízení a bude umožněno, aby k dočasnému přidělení došlo pouze v omezeném rozsahu, pak ve zbylém rozsahu bude státní zástupce vykonávat nadále svoji roli „vnitrostátního“ státního zástupce. Ve vztahu k této agendě pak není rozsah ani obsah oprávnění vedoucího státního zástupce nikterak modifikován; v této části se na státního zástupce plně vztahují všechna práva a povinnosti vyplývající z právního řádu.

K bodům 10 a 12 (§ 22 odst. 3 a § 27)

Jelikož evropští pověření žalobci i evropští žalobci zůstávají státními zástupci, mohou se na ně vztahovat vnitrostátní disciplinární ustanovení z důvodů, které nesouvisí s adaptovaným nařízením. Není tak vyloučeno, aby byl evropský pověřený žalobce nebo evropský žalobce kárně postižen např. pro nevhodné chování, neodpovědnou správu vlastního majetku apod. Kárným žalobcem může přitom být jednak nejvyšší státní zástupce nebo ministr spravedlnosti (jakožto univerzální kární žalobci) nebo, v případě kárného řízení vedeného proti evropskému pověřenému žalobci, vedoucí státní zástupce, který stojí v čele státního zastupitelství, které bylo stanoveno jako místo výkonu funkce evropského pověřeného žalobce. Evropský nejvyšší žalobce má být dle nařízení informován o případném propuštění nebo jakémkoli disciplinárním opatření, navrhuje se, aby byl informován též o dočasném zproštění výkonu funkce evropského pověřeného žalobce nebo pověřeného žalobce. Ve vztahu k evropským pověřeným žalobcům (a pouze vůči nim) je teoreticky dle nařízení možné uplatnit disciplinární pravomoc jednotlivých členských států i ve vztahu k pochybením souvisejícím s jeho povinnostmi podle nařízení o zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce (byť sankci lze uložit pouze se souhlasem evropského nejvyššího žalobce, popř. vyjádření kolegia – viz čl. 17 odst. 4 nařízení). Platí však, že za disciplinární řízení týkající se evropských pověřených žalobců jednajících na základě nařízení je primárně odpovědné kolegium.

K bodu 11 (nový § 26 odst. 2 a 3)

Státní zástupce, který byl jmenován do funkce evropského žalobce nebo evropského pověřeného žalobce, je dočasně přidělen k Úřadu evropského pověřeného žalobce (viz návrh § 34b odst. 1 zákona o státním zastupitelství). Jeho funkce státního zástupce však zůstává zachována, byť ji po dobu svého působení při Úřadu evropského veřejného žalobce nevykonává (s výjimkou situací, kdy státní zástupce jmenovaný do funkce evropského pověřeného žalobce je k Úřadu evropského pověřeného žalobce přidělen pouze v omezeném rozsahu, jak umožňuje čl. 13 odst. 3 nařízení). Disciplinární pravomoc vůči těmto osobám pro pochybení, která se týkají výkonu jejich vlastní agendy, má kolegium (ve vztahu k evropským pověřeným žalobcům) nebo Soudní dvůr Evropské unie (ve vztahu k evropským žalobcům); ve vztahu k evropským pověřeným žalobcům je teoreticky dle nařízení možné uplatnit disciplinární pravomoc jednotlivých členských států i ve vztahu k pochybením souvisejícím s jejich povinnostmi podle nařízení o zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce (byť sankci lze uložit pouze se souhlasem evropského nejvyššího žalobce, popř. vyjádření kolegia). Kárná opatření přijatá kolegiem nebo Soudním dvorem Evropské unie ve vztahu k evropským žalobcům nebo evropským pověřeným žalobcům ale nemají per se žádný dopad na jejich vnitrostátní postavení – navrhuje se proto, aby u těchto osob bylo možné nechat posoudit kárný soud, zda důvody, které vedly k jejich odvolání z funkce evropského žalobce nebo evropského pověřeného žalobce nezpochybňují důvěryhodnost jejich setrvání ve funkci státního zástupce (jde o obdobný mechanismus, jako v případě pravomocného odsouzení státního zástupce za trestný čin, v jehož důsledku nedochází ke ztrátě bezúhonnosti státního zástupce a tím pádem k zániku funkce ex lege, ale k zániku výkonu funkce státního zástupce dochází právě až konstatováním nezpůsobilosti k dalšími výkonu funkce kárným soudem po individuálním posouzení celého případu).

K bodu 13 (nová část dvanáctá – zvláštní ustanovení o Úřadu evropského veřejného žalobce) • K § 34b odst. 1

Podle současné právní úpravy obsažené v zákoně o státním zastupitelství rozhoduje o přidělení státního zástupce k jinému orgánu nebo organizaci se sídlem mimo území České republiky na dobu nejdéle 5 let ministr spravedlnosti po projednání s nejvyšším státním zástupcem (v případě dočasného přidělení k Eurojustu ministr spravedlnosti na návrh nejvyššího státního zástupce). Součástí rozhodnutí o dočasném přidělení je i určení doby tohoto dočasného přidělení, kterou nelze bez souhlasu státního zástupce prodlužovat. Tento mechanismus dočasného přidělení státního zástupce k organizaci se sídlem mimo území České republiky lze ve vztahu k přidělení k Úřadu evropského veřejného žalobce užít jen s obtížemi, ať už se jedná o přidělení k Úřadu z důvodu jmenování do funkce evropského pověřeného žalobce, evropského žalobce nebo evropského nejvyššího žalobce. Navrhuje se proto, aby k dočasnému přidělení docházelo ex lege ke dni, k němuž státnímu zástupci vznikla funkce evropského pověřeného žalobce (evropského žalobce, evropského nejvyššího žalobce), přičemž toto dočasné přidělení bude trvat po dobu výkonu této funkce, bez ohledu na to, zda bude vykonáváno pouze po dobu jednoho „funkčního období“, nebo zda dojde v souladu s nařízením k jeho prodloužení – tj. bude se jednat o přidělení na dobu 7 let u evropského nejvyššího žalobce (bez možnosti prodloužení – čl. 14 odst. 1 nařízení), na dobu 6 let u evropského žalobce (s možností prodloužení o 3 roky – čl. 16 odst. 3 nařízení) nebo na opakovaně obnovitelné pětileté funkční období u evropských pověřených žalobců (čl. 17 odst. 1 nařízení). Obdobně jako v jiných případech dočasného přidělení státního zástupce bude i v případě dočasného přidělení státního zástupce k Úřadu z důvodu jeho jmenování do funkce evropského pověřeného žalobce, evropského žalobce nebo evropského nejvyššího žalobce nadále existovat jeho funkce státního zástupce, nicméně po dobu trvání dočasného přidělení nebude moci přidělený státní zástupce vykonávat jakoukoliv činnost či úkony s funkcí státního zástupce spojené. Navrhuje se však využít možnosti předvídané článkem 13 odst. 3 a umožnit, aby mohl být státní zástupce jmenovaný do funkce evropského pověřeného žalobce dočasně přidělen k Úřadu evropského veřejného žalobce pouze v omezeném rozsahu (ve zbylém rozsahu by pak státní zástupce vykonával nadále svoji roli „vnitrostátního“ státního zástupce); rozsah plnění povinností takto „částečně“ dočasně přiděleného státního zástupce pak bude specifikován ve smlouvě a odrazí se v nápadu činnosti státního zástupce, nikoli v rámci rozvrhu práce. Evropský nejvyšší žalobce a evropští žalobci budou zaměstnáni jako dočasní zaměstnanci Úřadu podle čl. 2 písm. a) pracovního řádu. Evropští pověření žalobci pak budou zaměstnáni jako zvláštní poradci podle čl. 5 Pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropské unie.

• K § 34b odst. 2 a § 34c

Evropští pověření žalobci budou jednat na území svých členských států. Příslušné vnitrostátní orgány jsou povinny jim poskytnout především zdroje a zařízení nezbytná k výkonu jejich funkce podle adaptovaného nařízení a zajistit jejich plnou integraci do vnitrostátních útvarů pověřených trestním stíháním (viz čl. 96 odst. 6 nařízení). Ministr spravedlnosti se souhlasem státního zástupce jmenovaného do funkce evropského pověřeného žalobce (a po projednání s nejvyšším státním zástupcem) stanoví určité státní zastupitelství jako místo výkonu jeho funkce. Stanovení konkrétních státních zastupitelství jako míst výkonu funkce evropských pověřených žalobců bude navazovat na rozdělení věcné a místní příslušnosti mezi evropské pověřené žalobce uvnitř každého členského státu (čl. 13 odst. 2 nařízení). Vedoucí státní zástupce, který bude stát v čele státního zastupitelství, které bylo stanoveno jako místo výkonu funkce evropského pověřeného žalobce, je v rozsahu, v jakém to nařízení, kterým se provádí posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce, umožňuje, evropskému pověřenému žalobci nadřízen a vykonává vůči němu svá řídící a kontrolní oprávnění. Tato oprávnění jsou spíše administrativní povahy, kdy vedoucí státní zástupce může kontrolovat např. zacházení se svěřeným majetkem, který poskytne evropskému pověřenému žalobci členský stát (srov. čl. 96 odst. 6 nařízení) nebo bezpečnost práce s ohledem na to, že členské státy jsou odpovědné za všeobecné pracovní podmínky a pracovní prostředí evropských pověřených žalobců (srov. čl. 96 odst. 6 nařízení), zásadně se nemohou týkat vlastního postupu v konkrétní věci (v rámci dohledu, v rámci kontroly skončené věci apod.). Toto ustanovení, resp. adaptované nařízení tak modifikuje obsah správy prováděné vedoucími státními zástupci či jejich náměstky (§ 13a a násl. zákona o státním zastupitelství). Zároveň se i v souladu s citovaným čl. 96 odst. 6 nařízení rozšiřuje vymezení obsahu správy státního zastupitelství (v nejobecnější rovině obsažené v § 13a odst. 1 zákona o státním zastupitelství) o vytváření podmínek k řádnému plnění úkolů evropského pověřeného žalobce. Státní zastupitelství, které bylo stanoveno jako místo výkonu funkce evropského pověřeného žalobce, se pak považuje za státní zastupitelství, u kterého je evropský pověřený žalobce činný, což má interpretační význam např. při výkladu ustanovení určujících příslušnost soudu k rozhodování o stížnosti podle § 146a odst. 1 a 2 tr. řádu nebo při stanovení soudu příslušného k povolení použití agenta (viz i příslušný novelizační bod části druhé předloženého návrhu zákona).

• K § 34d

Podle čl. 13 nařízení mají evropští pověření žalobci stejné pravomoci jako vnitrostátní žalobci, pokud jde o vyšetřování, trestní stíhání a podání obžaloby. Vnitrostátní právo se přitom použije v rozsahu, ve kterém není daná věc upravena adaptovaným nařízením. Týmiž prostředky jako vnitrostátní žalobci by měli disponovat i evropští žalobci, kteří po obdržení souhlasu příslušné stálé komory mohou přijmout odůvodněné rozhodnutí vést vyšetřování osobně (viz čl. 28 odst. 4 nařízení, který předpokládá, že i evropský žalobce bude oprávněn nařizovat nebo požadovat vyšetřovací úkony a jiná opatření a bude mít veškeré pravomoci, odpovědnost a povinnosti, jako by měl evropský pověřený žalobce v souladu s nařízením a vnitrostátním právem).Vzhledem ke skutečnosti, že některé otázky nejsou adaptovaným nařízením řešeny a budou předmětem interní úpravy Úřadu evropského veřejného žalobce (jeho jednacího řádu), je na místě přiznat tyto prostředky i evropskému nejvyššímu žalobci, neboť nelze vyloučit, že i ten bude na trestním řízení participovat. V rozsahu vyplývajícím z adaptovaného nařízení se tak vymezují oprávnění a povinnosti evropského žalobce a evropského pověřeného žalobce, příp. evropského nejvyššího žalobce. Tato práva a povinnosti pak vyplývají zejména z trestněprocesních předpisů (zejména z trestního řádu, ze zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim a ze zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních), mohou ale vyplývat i z jiných právních předpisů, jsou-li pro činnost evropského pověřeného žalobce nebo evropského žalobce, příp. evropského nejvyššího žalobce, relevantní (nejde např. o stanovení práv a povinností státního zástupce v rámci výkonu agendy na tzv. netrestním úseku) a nejsou v rozporu s nařízením – jako příklad lze uvést oprávnění navrhnout prostřednictvím ministra spravedlnosti poskytování zvláštní ochrany a pomoci ohrožené osobě podle § 4 odst. 1 zákona č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením a o změně zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zároveň je třeba na tomto místě upozornit, že jak evropský pověřený žalobce, tak evropský žalobce či evropský nejvyšší žalobce je považován za orgán činný v trestním řízení (viz § 12 odst. 1 tr. řádu ve spojení s návrhem nového znění § 12 odst. 5 tr. řádu), tj. vztahují se na ně i práva a povinnosti orgánů činných v trestním řízení, jak jsou vymezena ve zvláštních právních předpisech. Vzhledem k čl. 43 nařízení je však třeba zajistit, aby evropští pověření žalobci měli možnost získat veškeré relevantní informace uložené ve vnitrostátních databázích pro vyšetřování trestných činů a databázích donucovacích orgánů, jakož i v dalších příslušných rejstřících orgánů veřejné moci, a to za stejných podmínek, jaké se v podobných případech uplatňují podle vnitrostátního práva, navrhuje se proto obecná úprava § 34d odst. 2 [zvláštní právní předpisy nicméně často umožňují přístup dorejstříků, registrů, evidencí, databází a seznamů orgánům činným v trestním řízení nebo státním zástupcům, kterými se budou rozumět i evropští pověření žalobci, evropští žalobci či evropský nejvyšší žalobce (návrh nového znění § 12 odst. 5 tr. řádu), tj. toto ustanovení pokrývá spíše situace, kdy by informace byly poskytovány „státnímu zastupitelství“]. Přístup do rejstříků, registrů, evidencí, databází a seznamů se však navrhuje zřídit (nad rámec vlastního textu nařízení) přímo Úřadu veřejného žalobce (pro výkon jeho vlastní působnosti), neboť bude třeba zajistit přístupnost informací v nich obsažených nejen evropskému žalobci a evropskému pověřenému žalobci či evropskému nejvyššímu žalobci, ale i dalšímu odbornému personálu Úřadu evropského veřejného žalobce. Obdobné platí i pro mezinárodní databáze, ze kterých mohou státní zástupci na základě zákona získávat informace (konkrétně např. informace ze Schengenského informačního systému podle § 36 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních). Článek 5 odst. 6 adaptovaného nařízení upravuje, že příslušné vnitrostátní orgány aktivně napomáhají a podporují vyšetřování a trestní stíhání, jež vede Úřad. Veškerá opatření, metody či postupy podle nařízení se řídí zásadou loajální spolupráce. Navrhuje se proto upravit možnosti poskytování informací mezi státním zastupitelstvím či Ministerstvem spravedlnosti a Úřadem evropského veřejného žalobce, a to obdobně jako mezi státními zastupitelstvími navzájem či mezi státním zastupitelstvím a ministerstvem. Nařízení výslovně upravuje pouze poskytování informací ve vztahu k Úřadu, nicméně při respektování nezávislosti a odpovědnosti Úřadu zakotvené v čl. 6 nařízení by mělo být možné požádat o informace, které jsou zapotřebí např. pro jiná trestní řízení, která jsou vedena vnitrostátními orgány, nebo i pro jiné účely – např. pro vyřizování žádostí obětí trestných činů o poskytnutí peněžité pomoci, v rámci vyřizování agendy odpovědnosti státu za škodu apod.

• K § 34e

Speciálním případem informační povinnosti je plnění informační povinnosti podle čl. 24 odst. 1 nařízení – stanoví se, že orgánem příslušným ohlásit Úřadu evropského veřejného žalobu bez zbytečného odkladu jakékoli trestné jednání, u něhož by mohl vykonat svou pravomoc v souladu s čl. 22 a čl. 25 odst. 2 a 3 nařízení, je státní zastupitelství, nikoli tedy policejní orgány - státní zástupce jakožto dominuslitis by měl posoudit, zda daný případ splňuje podmínky čl. 22 a čl. 25 odst. 2 a 3 nařízení, měl by posoudit, zda popis skutečností, včetně posouzení škody, která byla nebo by mohla být způsobena, možná právní kvalifikace, jakož i veškeré dostupné informace o potenciálních obětech, podezřelých a dalších dotčených osobách (čl. 24 odst. 4 nařízení) odpovídá spisovému materiálu apod. Určení státního zastupitelství jako jediného orgánu, který bude odpovědný za zasílání informací dle čl. 24 nařízení, tak usnadní komunikaci s Úřadem evropského veřejného žalobce; nepovažuje se za vhodné, aby ohlašovací povinnost byla štěpena mezi více orgánů. K usnadnění plnění této povinnosti se stanovuje zároveň informační povinnost policejním orgánům, které budou povinny státního zástupce informovat o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, u něhož by Úřad evropského veřejného žalobce mohl vykonat svou pravomoc v souladu s uvedenými články nařízení (viz příslušný novelizační bod části druhé předloženého návrhu zákona).

• K § 34f

Zakotvuje se subsidiární plnění v případech, kdy státní zástupce při výkonu funkce evropského žalobce nebo evropského pověřeného žalobce utrpí pracovní úraz nebo mu vznikne škoda či nemajetková újma nemocí z povolání.

• K § 34g

Článek 25 odst. 6 nařízení stanoví, že nedojde- li mezi Úřadem a vnitrostátními orgány pověřenými trestním stíháním ke shodě v otázce, zda trestné jednání spadá do působnosti čl. 22 odst. 2 nebo 3 nebo čl. 25 odst. 2 nebo 3 citovaného nařízení, rozhodnou o příslušnosti k vyšetřování daného případu vnitrostátní orgány příslušné k určení příslušnosti v případech trestního stíhání na vnitrostátní úrovni. Členské státy tedy určí vnitrostátní orgán, který rozhodne o určení příslušnosti. Jelikož jde o spor o příslušnost mezi orgány veřejné žaloby, navrhuje se, aby tímto orgánem bylo Nejvyšší státní zastupitelství.

K části druhé – změna trestního řádu K bodu 1 (§ 2 odst. 3)

V ustanovení § 2 odst. 3 tr. řádu je vyjádřena zásada legality. Podle této zásady je státní zástupce povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak. Adaptované nařízení zavazuje Úřad evropského veřejného žalobce stíhat vymezený okruh věcí a ve vztahu k těmto věcem je pak vyloučen výkon pravomoci vnitrostátních orgánů (viz čl. 25 odst. 1 nařízení). Je proto třeba rozšířit okruh výjimek, o kterých se hovoří na konci tímto novelizačním bodem měněného ustanovení.

K bodu 2 (§ 12 odst. 5)

Ustanovení čl. 13 odst. 1 nařízení stanoví, že „evropští pověření žalobci jednají jménem Úřadu ve svých členských státech a mají stejné pravomoci jako vnitrostátní žalobci, pokud jde o vyšetřování, trestní stíhání a podání obžaloby, navíc k jim svěřeným zvláštním pravomocem a postavení a s výhradou těchto pravomocí a postavení, za podmínek stanovených v tomto nařízení.“ Článek 28 odst. 4 nařízení evropskému žalobci umožňuje provést vyšetřování osobně, přičemž „členské státy zajistí, aby byl evropský žalobce oprávněn nařizovat nebo požadovat vyšetřovací úkony a jiná opatření a aby měl veškeré pravomoci, odpovědnosti a povinnosti, jako by měl evropský pověřený žalobce v souladu s tímto nařízením a vnitrostátním právem“. Adaptované nařízení je sice přímo aplikovatelným předpisem i na území České republiky, nicméně vzhledem k textaci čl. 28 odst. 4 nařízení se z důvodu jistoty navrhuje výslovně stanovit, že státním zástupcem se rozumí i evropský pověřený žalobce a evropský žalobce v rozsahu jejich působnosti stanovené přímo použitelným předpisem Evropské unie, kterým se provádí posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce.Vzhledem ke skutečnosti, že některé otázky nejsou adaptovaným nařízením řešeny a budou předmětem interní úpravy Úřadu evropského veřejného žalobce (jeho jednacího řádu), je na místě přiznat postavení státního zástupce i evropskému nejvyššímu žalobci, neboť nelze vyloučit, že i ten bude na trestním řízení participovat. Staví se tak na jisto, že jak evropští pověření žalobci, tak i evropští žalobci či evropský nevyšší žalobce jsou nepochybně orgánem činným v trestním řízení a disponují tak veškerými oprávněními a povinnostmi, jakými disponují státní zástupci v rámci trestního řízení nebo v souvislosti s ním, bez ohledu na to, zda jsou tato práva a povinnosti stanovena trestními či jinými předpisy či zda jsou explicitně svěřena pouze státním zástupcům nebo obecněji orgánům činným v trestním řízení.

K bodu 3 [§ 17 odst. 1 písm. c)]

Legislativně technická úprava spočívající v opravě chybně citovaného zákonného pojmenování trestného činu.

K bodům 4 až 6, 13, 17, 18, 23 a 24 (§ 144 odst. 2, § 146, § 250 odst. 2, § 265g, § 265r odst. 2, § 274)

Nařízení Rady (EU) 2017/1939, kterým se provádí posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce, je především organizační normou, která vymezuje postavení, strukturu a organizaci Úřadu evropského veřejného žalobce, jeho pravomoci a postavení evropského nejvyššího žalobce, evropských žalobců, evropských pověřených žalobců a dalších osob účastnících se činnosti Úřadu evropského veřejného žalobce. Toto nařízení nicméně není komplexní, neupravuje veškeré otázky s organizací nového úřadu spojené. Vedle vlastního nařízení bude z tohoto hlediska klíčovým zejména jednací řád Úřadu přijímaný kolegiem. Obsahem tohoto jednacího řádu pak budou otázky organizace práce Úřadu, včetně stanovení podmínek pro výkon funkce a odvolávání náměstka evropského nejvyššího žalobce, řešení způsobu, jakým kolegium vykonává obecné činnosti dohledu a přijímá rozhodnutí o strategických otázkách, stanovení mechanismu zastupování mezi evropskými žalobci, pokud je dohlížející evropský žalobce dočasně nepřítomný ve své funkci nebo není z jiných důvodů schopen vykonávat funkci evropského žalobce, pravidla pro organizaci a správu spisů v rozsahu nezbytném k zajištění toho, aby Úřad fungoval jednotně, apod. Jednou z otázek, která není nařízením výslovně řešena a která by měla být jednacím řádem upravena, je otázka „nadřízenosti“ jednotlivých složek Úřadu. Instanční postup je výslovně stanoven pouze pro případy, kdy vnitrostátní právo některého členského státu stanoví vnitřní přezkum některých úkonů v rámci vnitrostátní struktury státního zastupitelství (čl. 12 odst. 4 nařízení), kdy „přezkum takových aktů evropského pověřeného žalobce spadá do pravomocí dohlížejícího evropského žalobce“, tj. je takto vymezen stížnostní orgán pro případy, kdy je stížností napadnuté rozhodnutí evropského pověřeného žalobce a proti takovému rozhodnutí je podle procesních předpisů přípustná stížnost, o které ve vnitrostátních případech rozhoduje nadřízený státní zástupce. Nařízení jinak vnitřní vztahy v rámci Úřadu řeší v rovině dohledu (ať již obecného, prováděného kolegiem za účelem zajistit jednotu, účinnost a soudržnost politiky Úřadu v oblasti trestního stíhání ve všech členských státech, tj., ne za účelem přijímání operativních opatření v jednotlivých trestních kauzách, nebo dohledu prováděného v konkrétních trestních řízeních stálými komorami či dohlížejícím evropský žalobcem, který může vyústit v pokyny určené evropskému pověřenému žalobci, který případ projednává, je- li to nezbytné pro účinné vedení vyšetřování či trestního stíhání, v zájmu spravedlnosti nebo k zajištění soudržného fungování Úřadu), výslovně však obecně nestanoví, že evropský žalobce je nadřízen evropskému pověřeném žalobci, stálé komory pak evropským žalobcům apod. Český právní řád však počítá s procesními úkony, které v řízení činí nadřízený státní zástupce, nebo stanoví určitá oprávnění nebo povinnosti státnímu zástupci činnému u vyššího stupně státního zastupitelství nebo u Nejvyššího státního zastupitelství. Tyto případy by měl řešit jednací řád Úřadu evropského veřejného žalobce.

• K bodům 4, 13, 17 a 18 (§ 144 odst. 2, § 250 odst. 2, § 265g)

Čl. 36 odst. 7 nařízení stanoví, že pokud má evropský pověřený žalobce v návaznosti na rozhodnutí soudu rozhodnout, zda podat opravný prostředek, předloží zprávu spolu s návrhem rozhodnutí příslušné stálé komoře a vyčká jejích pokynů. Jestliže mu lhůta stanovená vnitrostátním právem vyčkání těchto pokynů neumožňuje, je oprávněn podat opravný prostředek i bez předchozích pokynů stálé komory, přičemž jí neprodleně poté podá zprávu. Stálá komora dá pak evropskému pověřenému žalobci pokyn k zachování nebo zpětvzetí opravného prostředku. Navržená novela trestního řádu nicméně umožňuje, obdobně jako ve vnitrostátních případech, kdy jednotlivé opravné prostředky může vzít zpět do stanovené doby nejen státní zástupce, který je podal, ale i nadřízený státní zástupce, aby k zpětvzetí opravného prostředku podaného evropským žalobcem nebo evropským pověřeným žalobcem mohlo dojít i jiným příslušným orgánem Úřadu – který orgán k takovému kroku bude oprávněn, pak bude záviset na interní úpravě Úřadu evropského veřejného žalobce, tj. na jeho jednacím řádu.

• K bodům 5 a 6 (§ 146)

Jak bylo uvedeno v úvodní pasáži této části odůvodnění, otázka instančního postupu je řešena nařízením pouze fragmentárně. Jediným ustanovením relevantním k řešení otázky, kdo rozhoduje v rámci Úřadu v případech, kdy vnitrostátní právo některého členského státu stanoví vnitřní přezkum některých úkonů v rámci vnitrostátní struktury státního zastupitelství, je čl. 12 odst. 4 nařízení. Ten se však týká pouze těch usnesení, která vydal evropský pověřený žalobce. Stranou tak jsou ponechány všechny případy, kdy je napadené rozhodnutí vydáno evropským žalobcem, který využil svého práva vést řízení či provést jeho jednotlivé úkony osobně, kdy evropský pověřený žalobce je vyloučen z přezkumu rozhodnutí policejního orgánu, neboť k němu např. vydal pokyn apod. Ve všech těchto případech se stanovuje, že stížnostním orgánem bude příslušný orgán Úřadu evropského veřejného žalobce s tím, že který orgán v rámci Úřadu bude příslušný k rozhodnutí o stížnosti, bude předmětem jeho interní úpravy.

• K bodům 23 a 24 (§ 265r odst. 2, § 274)

Úřad evropského veřejného žalobce bude činný ve stanovených případech až do „finálního rozhodnutí“, tj. v rámci přípravného řízení, řízení před soudem a v řízení o opravných prostředcích, ať už řádných nebo mimořádných. Je tedy vyloučeno, aby byla zachována možnost intervenovat v řízení o dovolání a v řízení o stížnosti pro porušení zákona státnímu zástupci činnému u Nejvyššího státního zastupitelství. Opět i v tomto případě bude záviset na interní úpravě Úřadu, který orgán v rámci Úřadu bude příslušný k účasti na veřejných zasedáních konaných o podaném dovolání nebo stížnosti pro porušení zákona.

K bodům 7, 8, 10 a 11 (§ 146a odst. 1 a 2, § 158e odst. 4)

Státní zastupitelství, které bylo stanoveno jako místo výkonu funkce evropského pověřeného žalobce, se považuje za státní zastupitelství, u kterého je evropský pověřený žalobce činný (viz návrh § 34c odst. 1 zákona o státním zastupitelství). To tak bude určující i pro stanovení příslušnosti soudu, který bude rozhodovat o stížnosti proti jeho usnesení nebo proti usnesení policejního orgánu, bude-li se jednat o některé z usnesení vyjmenovaných v § 146a odst. 1 nebo 2 tr. řádu. V případě, kdy by takové rozhodnutí vydal evropský žalobce nebo pokud by se jednalo o rozhodnutí policejního orgánu ve věci, ve které vykonává dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení přímo evropský žalobce, nebylo by jasné, který soud by byl příslušným k rozhodování o stížnosti, neboť ten nepůsobí v obvodu žádného soudu. Vzhledem k tomu, že převzetí případu přímo evropským žalobcem by mělo být výjimečné a mělo by nahrazovat jinak standardní postup evropského pověřeného žalobce, navrhuje se, aby příslušnost se v těchto případech odvozovala od obvodu soudu, ve kterém by byl činný evropský pověřený žalobce, pokud by nedošlo k atrakci případu podle 28 odst. 4 nařízení. Obdobné řešení se pak navrhuje i ve vztahu i k určení příslušného vrchního soudu, který povoluje použití agenta. Ve vnitrostátních případech podává návrh na použití agenta státní zástupce činný u vrchního státního zastupitelství; vzhledem k tomu, že je vyloučena ingerence státního zastupitelství do případů řešených Úřadem evropského veřejného žalobce, umožňuje se, aby tento návrh podal přímo evropský žalobce nebo evropský pověřený žalobce.

K bodu 9 (§ 158 odst. 1)

Povinnost policejního orgánu informovat státního zástupce o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, u něhož by Úřad evropského veřejného žalobce mohl vykonat svou pravomoc v souladu s čl. 22 a čl. 25 odst. 2 a 3 nařízení souvisí s návrhem § 34e zákona o státním zastupitelství (viz odůvodnění příslušného novelizačního bodu části první předloženého návrhu zákona).

K bodům 12, 14 až 17 a 19 až 22 [§ 159d odst. 3, § 173a, § 174a, § 265d odst. 1, § 265f odst. 1, § 265g odst. 1 a 2, § 265h odst. 1 a 2, § 265o odst. 2, § 265p odst. 1 a § 265r odst. 1 pís m. c)]

Úřad evropského veřejného žalobce bude činný ve stanovených případech v celém trestním řízení, s výjimkou vykonávacího řízení. Bude tedy činný i v řízení o mimořádných opravných prostředcích. Je tedy vyloučeno, aby nejvyšší státní zástupce podal dovolání nebo využil svého kasačního oprávnění § 174a tr. řádu anebo aby v rámci dovolacího řízení intervenoval státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství.

K bodu 25 (§ 466)

Státní zastupitelství prošetřuje podněty k podání stížnosti pro porušení zákona, které mu jsou adresovány nebo které mu postoupí ministr spravedlnosti. K prošetření je příslušné státní zastupitelství bezprostředně nadřízené státnímu zastupitelství, které bylo v původním řízení ve věci činné v posledním stupni. Pro případ, kdy jde o trestní věc, ve které byl činný Úřad evropského veřejného žalobce, tato úprava nevyhovuje. V těchto případech se proto navrhuje umožnit ministru spravedlnosti požádat o prošetření podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona a o návrh vyřízení tohoto podnětu příslušný orgán Úřadu evropského veřejného žalobce.

K bodu 26 (§ 466a)

V souladu s požadavky Legislativních pravidel se doplňuje o odkaz na nařízení Rady (EU) 2017/1939 ze dne 12. října 2017, kterým se provádí posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce, na nějž je trestní řád adaptován.

K části třetí – změna trestního zákoníku K bodu 1 (§ 127a)

Ustanovení § 12 odst. 5 tr. řádu ve znění navrhovaných změn (viz příslušný novelizační bod části druhé předloženého návrhu zákona) sice výslovně uvádí, že státním zástupcem se rozumí i evropský pověřený žalobce, evropský žalobce a evropský nejvyšší žalobce v rozsahu jejich působnosti, nicméně uvedené ustanovení je ustanovením procesněprávního charakteru.

Je sporné, zda z tohoto obecného procesního ustanovení by bylo možné dovodit přesah do hmotněprávní roviny, a zda evropského žalobce, evropského pověřeného žalobce či evropského nejvyššího žalobce by tak bylo možné bez dalšího považovat i za státního zástupce pro účely trestního práva hmotného. Osoby v postavení evropského žalobce, evropského pověřeného žalobce a evropského nejvyššího žalobce je třeba zejména zahrnout mezi úřední osoby podle § 127 odst. 1 trestního zákoníku, pokud mohou činit úkony na území České republiky, neboť bez dalšího by na ně nebylo možné vztáhnout ani definici úřední osoby podle § 127 odst. 3 tr. zák. Není však důvodu rozlišovat mezi nimi a státními zástupci i v dalších případech předvídaných trestním zákoníkem [viz § 20 odst. 3 písm. b), § 21 odst. 3 písm. b), § 24 odst. 3 písm. b), § 33 písm. b), § 312b, § 362, § 367 odst. 3 a § 368 odst. 1 trestního zákoníku].

K bodu 2 (§ 260 odst. 1 a 2)

Vzhledem k tomu, že směrnice o boji vedeném trestněprávní cestou proti podvodům poškozujícím nebo ohrožujícím finanční zájmy Unie z velké míry vychází ze stávajícího znění Úmluvy, resp. jejích protokolů, jejichž obsah je v současném trestním zákoníku již reflektován, naplňuje v současné době účinné znění § 260 tr. zák. většinu požadavků směrnice již nyní. Proto se při implementaci směrnice vychází ze současné právní úpravy s tím, že bylo přistoupeno k následujícím úpravám: Oproti stávajícímu znění se navrhuje vypustit slova „v takových dokladech“, neboť tím je odkazováno na „nepravdivé, nesprávné nebo neúplné doklady“, což při jazykovém výkladu vede k postihu jednání spočívajícího v uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslujících údajů v dokladech, které jsou nepravdivé, nesprávné či neúplné, což jistě nebylo úmyslem zákonodárce. Smyslem tohoto ustanovení je postihnout jednání spočívající v uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslujících údajů i v případě, že jsou předloženy v jinak pravdivých, správných nebo úplných dokladech, případně jsou- li uvedeny ústně. Navržená změna pouze dává do souladu gramatický a teleologický výklad daného ustanovení, tak aby došlo k odstranění byť absurdního, ale stále formálně možného výkladu. Navrhuje se rovněž nahradit slovo „zkreslující“ slovem „zkreslené“ za účelem sjednocení používané terminologie v trestním zákoníku. Pojem „hrubě zkreslující údaje“ je použit pouze u trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zák., zatímco pojem „hrubě zkreslené údaje“ je použitý ve vícero skutkových podstatách trestných činů – např. v § 210, § 211, § 212, § 227, § 254 či § 298 tr. zák., přičemž jde o vzájemně zaměnitelné pojmy. Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 260 odst. 1 tr. zák. „předložením nebo použitím dokladů nebo údajů“ klade právní úprava různé nároky na povahu, resp. závažnost nedostatků těchto dokladů či údajů. V případě „dokladů“ zákon k trestnosti vyžaduje, aby byly nepravdivé, nesprávné nebo neúplné, což znamená, že jejich obsah buď neodpovídá skutečnosti (doklad nepravdivý), nebo je stižen formálními či obsahovými vadami (doklad nesprávný), anebo postrádá některou ze svých formálních nebo obsahových náležitostí, resp. částí (doklad neúplný) . Jde-li o „údaje“, zákon vyžaduje, aby tyto údaje vykazovaly vady „nepravdivosti“ nebo „hrubé zkreslenosti“. Co se týče pojmu „nepravdivé údaje“, jde o stejný charakter vady jako u „nepravdivých dokladů“, tedy jedná se o údaj, který svým obsahem neodpovídá skutečnosti. Pod formulací „hrubě zkreslující údaje“ je naproti tomu

Šámal, P a kol.:Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář 2. 2 vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. s. 2651 třeba rozumět takové údaje, které jsou „stiženy závažnými obsahovými vadami anebo postrádají některou ze svých obligatorních náležitostí, resp. částí“.To znamená, že zatímco u dokladů postačuje k naplnění pojmu „nesprávný doklad“, resp. „neúplný doklad“ i existence „pouze“ formální vady či obsahové vady, která ale není závažná, u údajů (aby došlo k naplnění pojmu „hrubě zkreslující údaje“) musí jít o závažnou vadu obsahového charakteru nebo o absenci obligatorních náležitostí takového úkonu. Tato různá míra přísnosti pro vlastnosti vad požadovaných pro naplnění skutkové podstaty má ten důvod, že údaje jsou na rozdíl od dokladů poskytovány též ústní formou, která má z povahy věci méně formální charakter než písemný projev. Současné znění § 260 tr. zák. kriminalizuje mj. zatajení (jakýchkoli) údajů, pokud se tím umožní nesprávné použití nebo zadržování finančních prostředků z příslušných rozpočtů Evropské unie. Toto „zatajení údajů“ je přitom vykládáno obdobně jako „zamlčení podstatných skutečností“. V souladu s tímto výkladem se navrhuje, aby napříště bylo trestáno zatajení pouze těch údajů, které jsou podstatné. V souladu s nejčastěji používanou komentářovou literaturou se za podstatné údaje považují „jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí“ , což koresponduje i s výše nastíněným obsahem pojmu „hrubě zkreslené údaje“. Za účelem sjednocení terminologie obsažené v prvním a druhém odstavci předmětného ustanovení se dále navrhuje nahradit slovo „nesprávné“ slovem „neoprávněné“. Změna terminologie nikterak nemění smysl daného ustanovení ani nemění rozsah trestněprávního postihu. V souvislosti s čl. 2 směrnice se finančními zájmy Evropské unie rozumí veškeré příjmy, výdaje a aktiva, která jsou pokryta (z těchto rozpočtů pocházejí nebo do nich mají být odvedeny) z rozpočtu Unie nebo orgánů, institucí a jiných subjektů Unie zřízených podle Smluv nebo rozpočty, které jsou jimi přímo nebo nepřímo spravovány a kontrolovány, nebo z těchto rozpočtů pocházejí nebo do nich mají být odvedeny (dále jako „příslušné rozpočty“). Nad rámec Úmluvy, která chrání pouze finanční zájmy Evropské unie ve smyslu příjmů a výdajů, směrnice rozšiřuje ochranu o aktiva financovaná z příslušných rozpočtů. Z obecné definice aktiv vyplývá, že je možné dělit je na reálná a finanční aktiva, přičemž finanční aktiva zahrnují peněžní prostředky, dluhopisy nebo akcie a reálnými aktivy se rozumí nemovitosti, pozemky, stroje, patenty či obchodní značky, tedy to, co je možné označit souhrnným pojmem „majetek“. Platná právní úprava v odstavci 1 a 2 § 260 tr. zák. v souladu s Úmluvou zabezpečuje ochranu pouze finančním prostředkům Unie, kterými se rozumí souhrn příjmů a výdajů. Jelikož směrnice rozšiřuje ochranu i na další skupinu statků – aktiva, navrhuje se nově zajistit ochranu aktiv doplněním souhrnného označení „majetek“. Zároveň se navrhuje upravit terminologii § 260 tr. zák. a ze sousloví „souhrnný rozpočet Evropské unie“ vypustit slovo „souhrnný“, čímž dojde ke sjednocení terminologie užívané v jiných právních předpisech (viz např. rozpočtová pravidla, zákon o daních z příjmů apod.). Stávající právní úprava zabezpečuje kriminalizaci jednání spočívajícího v neoprávněném zkrácení nebo použití finančních prostředků, které tvoří příjmy nebo výdaje souhrnného rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem (§ 260 odst. 2 tr. zák.). Toto ustanovení se navrhuje přeformulovat, neboť slovo „zkrátí“ je dle gramatického výkladu navázáno nejen na příjmy příslušných rozpočtů, ale také na jejich výdaje, přičemž obecně lze říct, že jednání spočívající ve „zkrácení výdajů“ by mělo být

Tamtéž, s. 2651

Tamtéž, s. 2054 považováno ve vztahu k finančním zájmům Unie spíše za pozitivní jev, nikoli za jev negativní.

K bodu 3 (§ 419a)

V návaznosti na čl. 48 odst. 3 Legislativních pravidel vlády je třeba poznámku pod čarou č. 1 obsahující výčet právních předpisů EU promítnutých do zákona č. 40/2009 Sb. doplnit také o odkaz na implementovanou směrnici a dále pak o odkaz na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2014/62/EU ze dne 15. května 2014 o trestněprávní ochraně eura a jiných měn proti padělání, který doposud učiněn nebyl.

K části čtvrté – změna zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení

V zákoně o organizaci a provádění sociálního zabezpečení je nutno určit, kdo bude plnit úkoly zaměstnavatele v důchodovém pojištění evropských pověřených žalobců, neboť Úřad evropského veřejného žalobce jako instituce Evropské unie tyto úkoly podle vnitrostátních právních předpisů plnit nebude. V návaznosti na navrhované změny v zákoně o státním zastupitelství se navrhuje, aby tyto úkoly zaměstnavatele plnilo to státní zastupitelství, které bylo stanoveno jako místo výkonu funkce evropského pověřeného žalobce. Z legislativně- technického hlediska se nová úprava zařazuje v § 36 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení do písmene zj), které je bez textu [v zákoně totiž za písmenem zi) následuje písmeno zk), a to v důsledku neprovázanosti změn, které přinesly zákony č. 47/2016 Sb. a č. 24/2017 Sb.].

K části páté – změna zákona o pojistné m na sociální zabe zpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti

V zákoně o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti je třeba stanovit, že evropští pověření žalobci vzhledem k tomu, že budou v České republice účastni nemocenského a důchodového pojištění z titulu své činnosti vykonávané za odměnu, budou v České republice též poplatníky tohoto pojistného, i když jim v České republice za výkon funkce evropského pověřeného žalobce nebude českým subjektem vyplácena odměna (odměnu bude vyplácet instituce EU, tj. Úřad evropského veřejného žalobce). Stanoví se dále, kdo bude v České republice plnit úlohu zaměstnavatele při odvodu pojistného (obdobně jako v zákoně o organizaci a provádění sociálního zabezpečení) a jak se bude stanovovat vyměřovací základ pro pojistné; tímto vyměřovacím základem bude odměna evropského pověřeného žalobce stanovená Úřadem a výši této odměny bude evropský pověřený žalobce sdělovat tomu státnímu zastupitelství, které bude v ČR plnit úlohu jeho zaměstnavatele. Pro uhrazení pojistného se bude postupovat přiměřeně podle § 8 odst. 2 zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, tj. pojistné za zaměstnavatele a za zaměstnance odvede z uvedeného vyměřovacího základu příslušné státní zastupitelství plnící při odvodu pojistného úlohu zaměstnavatele s tím, že evropský pověřený žalobce pak uhradí tomuto státnímu zastupitelství to pojistné, které je povinen platit zaměstnanec.

K části šesté – změna zákona o Rejstříku trestů

Rejstříkem trestů vedená evidence fyzických a právnických osob pravomocně odsouzených soudy v trestním řízení a evidence tzv. jiných významných skutečností pro trestní řízení zajišťuje přehled mj. o trestních odsouzeních, o kterých rozhodly české soudy, a dále pak přehled o podmíněném zastavení trestního stíhání, podmíněném odložení návrhu na potrestání, narovnání a odstoupení od trestního stíhání (ať už takto rozhodl soud nebo státní zástupce). Informace o uplatnění odklonů pak slouží zejména pro potřebu trestního řízení a v některých případech k prokazování bezúhonnosti (viz např. vymezení bezúhonnosti, jak je obsaženo v zákoně č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v zákoně č. 553/1991 Sb., o obecní policii nebo v zákoně č. 234/2014 Sb., o státní službě aj.). Navrhovaná novelizace zákona o Rejstříku trestů zajišťuje, že obsah evidence a její úplnost nebude ovlivněna tím, zda trestní řízení povede státní zástupce na základě trestního řádu nebo Úřad evropského veřejného žalobce primárně na základě adaptovaného nařízení a subsidiárně podle trestního řádu, tj. stanoví se povinnost Úřadu evropského veřejného žalobce, aby zasílal Rejstříku trestů informace ve stejném rozsahu, jako je zasílá státní zastupitelství.

K části sedmé – změ na zákona o důchodové m pojištění

V zákoně o důchodovém pojištění se stanoví, že státní zástupci vykonávající v České republice funkci evropských pověřených žalobců budou účastni v České republice důchodového pojištění z titulu výkonu této funkce. Tato úprava je nutná proto, že státní zástupci budou po dobu výkonu funkce evropského pověřeného žalobce dočasně přiděleni k výkonu funkce k Úřadu evropského pověřeného žalobce a nebude jim po tuto dobu náležet plat státního zástupce. Současně se stanoví, že doba účasti na pojištění se považuje za dobu důchodového pojištění a za dobu výdělečné činnosti, a to bez dalších podmínek, zejména těch, které jsou pro obecný okruh pojištěnců vymezeny v § 8 a 11 zákona o důchodovém pojištění. Vzhledem ke specifičnosti navrhované úpravy týkající se uvedených státních zástupců vykonávajících funkci evropských pověřených žalobců se volí cesta úpravy v ustanovení § 105, kde je již obsažena specifická úprava týkající se jiných druhů pojistných vztahů.

K části osmé – změ na zákona o platu a některých dalších náležitostech státních zástupců K bodu 1 (§ 5 odst. 2)

Vzhledem k tomu, že státní zástupce, který bude jmenován do funkce evropského pověřeného žalobce a bude dočasně přidělen k Úřadu evropského veřejného žalobce, má mít jako místo výkonu funkce stanoveno některé ze státních zastupitelství na území České republiky, je třeba tuto skutečnost zohlednit i v obecné úpravě platu státního zástupce při dočasném přidělení k výkonu funkce k jinému orgánu nebo organizaci obsažené v § 5 odst. 2 zákona o platu a dalších náležitostech státních zástupců, která dosud předpokládá pouze situaci, kdy je funkce u jiného orgánu nebo organizace vykonávána v zahraničí (např. v případě dočasného přidělení k Eurojustu). Navrhovaná úprava v tomto zákoně vychází z toho, že úprava obsažená v § 19a zákona o státním zastupitelství je úpravou obecnou a úprava navrhovaná v § 34b zákona o státním zastupitelství je úpravou zvláštní.

K bodu 2 (§ 5 odst. 3)

Pro případy, kdy státní zástupce bude vykonávat činnost jak pro Úřad evropského pověřeného žalobce ve funkci evropského pověřeného žalobce, tak pro státní zastupitelství ve funkci (vnitrostátního) státního zástupce, bude mu náležet plat pouze v rozsahu, v jakém plní povinnosti státního zástupce podle zákona o státním zastupitelství. Rozsah plnění povinností státního zástupce bude specifikován ve smlouvě a odrazí se pouze v nápadu činnosti (tj. státní zástupce, který by vykonával např. „0,75 úvazku“, by měl přidělovány ¾ běžného nápadu); nikoli v rámci rozvrhu práce (vzhledem k charakteru činnosti státního zástupce totiž nelze stanovit rozdělení práce státního zástupce „v národní agendě“ a „v evropské agendě“).

K části deváté – změna zákona o soudech a soudcích

Podle čl. 14 nařízení evropského nejvyššího žalobce jmenují po vzájemné dohodě Evropský parlament a Rada, a to z kandidátů, kteří

a) jsou aktivními členy státních zastupitelství nebo jiných justičních orgánů v členských státech nebo aktivními evropskými žalobci;

b) poskytují veškeré záruky nezávislosti;

c) mají kvalifikaci nezbytnou ve svém členském státě ke jmenování do nejvyšších funkcí v rámci státního zastupitelství nebo soudů a relevantní praktické zkušenosti s vnitrostátními právními systémy, finančním šetřením a s mezinárodní justiční spoluprací v trestních věcech nebo pracovali jako evropští žalobci a

d) mají dostatečné zkušenosti v oblasti řízení a dostatečnou kvalifikaci pro tuto funkci. Výběr je založen na otevřené výzvě k přihlášení kandidátů zveřejněné v Úředním věstníku Evropské unie, po níž výběrová komise vypracuje užší seznam způsobilých kandidátů, který se předloží Evropskému parlamentu a Radě. Je proto třeba řešit postavení soudce, který by byl jmenován evropským nejvyšším žalobcem. Právní postavení takto jmenovaného soudce se navrhuje řešit obdobně jako v případě, kdy je se svým souhlasem nebo na svou žádost přidělen v zájmu využití svých zkušeností k orgánu nebo organizaci se sídlem mimo území České republiky. Protože však ke jmenování do funkce evropského nejvyššího žalobce dochází rozhodnutím Evropského parlamentu a Rady, kdy jednotlivé členské státy účastnící se posílené spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce nemají ani návrhové oprávnění, navrhuje se, aby toto dočasné přidělení spojené s dočasným zproštěním výkonu funkce soudce nebylo vázáno na rozhodnutí ministra spravedlnosti, jako je tomu v současných případech přidělení k zahraniční organizaci, ale aby se jednalo o automatický důsledek jmenování do této funkce. Dočasné přidělení k Úřadu evropského veřejného žalobce (a dočasné zproštění výkonu funkce soudce) bude trvat po celou dobu výkonu funkce evropského nejvyššího žalobce, tj. zásadně na dobu 7 let (viz čl. 14 odst. 1 nařízení). Obdobně jako v jiných případech dočasného zproštění výkonu funkce soudce bude i v případě dočasného zproštění výkonu funkce soudce z důvodu jeho jmenování do funkce evropského nejvyššího žalobce nadále existovat soudcovská funkce, nicméně soudce nebude moci po dobu trvání dočasného zproštění vykonávat jakoukoliv činnost či úkony se soudcovskou funkcí spojené, včetně výkonu práv a povinností spojených s pracovním vztahem soudce. Uplynutím posledního dne výkonu této funkce dočasné zproštění výkonu funkce ex lege zaniká, což bude mít za následek obnovení možnosti výkonu soudcovské funkce v plném rozsahu. Na evropského nejvyššího žalobce se vztahuje služební řád, pracovní řád a pravidla přijatá dohodou mezi orgány Unie k provedení služebního řádu a pracovního řádu. Evropský nejvyšší žalobce bude zaměstnán jako dočasný zaměstnanec Úřadu evropského veřejného žalobce podle čl. 2 písm. a) pracovního řádu (viz čl. 96 odst. 1 nařízení). Odměna evropského nejvyššího žalobce pak bude výdajem Úřadu evropského veřejného žalobce (čl. 91 odst. 4 nařízení). Po dobu dočasného zproštění výkonu funkce soudce z důvodu výkonu funkce evropského nejvyššího žalobce nebude soudci náležet plat ani další požitky plynoucí ze zákona (obdobně jako v jiných případech, kdy je s výkonem funkce u orgánu se sídlem mimo území České republiky spojeno poskytování odměny a náhrada nákladů poskytované při výkonu funkce v zahraničí).

K části desáté – změna zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů

Jak bylo zmíněno v rámci odůvodnění novelizace § 27 zákona o státním zastupitelství, v omezeném rozsahu podléhají evropští pověření žalobci a evropští žalobci vnitrostátnímu systému kárné odpovědnosti. Kárným žalobcem může přitom být jednak nejvyšší státní zástupce nebo ministr spravedlnosti (jakožto univerzální kární žalobci) nebo, v případě kárného řízení vedeného proti evropskému pověřenému žalobci, vedoucí státní zástupce, který stojí v čele státního zastupitelství, které bylo stanoveno jako místo výkonu funkce evropského pověřeného žalobce. Úřad evropského veřejného žalobce bude informován o zahájení takovéhoto kárného řízení, o konání ústního jednání kárného soudu a bude mu i zasláno písemné vyhotovení rozhodnutí. Obdobně pak bude v případě vedení kárného řízení proti evropskému pověřenému žalobci informován i vedoucí státní zástupce, který stojí v čele státního zastupitelství, které bylo stanoveno jako místo výkonu funkce evropského pověřenéhožalobce. Kárně odpovědní mohou být státní zástupci jmenovaní do funkce evropského žalobce nebo evropského pověřeného žalobce pouze v rozsahu, v jakém to nařízení umožňuje, kdy limitace uplatňování disciplinární pravomoci jednotlivých členských států vyplývá z požadavku na nezasahování do činnosti Úřadu evropského veřejného žalobce a zajištění jeho institucionální i funkční nezávislosti. V případě evropským pověřených žalobců (nikoli však evropských žalobců) nařízení teoreticky připouští, že tito mohou být kárně žalováni i z důvodů souvisejících s jeho povinnostmi podle nařízení o zřízení Úřadu, v tom případě nicméně musí členský stát pro možné odvolání nebo uložení disciplinárního opatření získat souhlas evropského nejvyššího žalobce; pokud evropský nejvyšší žalobce s odvoláním nebo uložením disciplinárního opatření nesouhlasí, může dotčený členský stát požádat kolegium o přezkum této záležitosti. Pro případy, pokud by byla podána kárná žaloba na evropského pověřeného žalobce, jejímž předmětem by bylo kárné provinění spočívající v jednání souvisejícím s povinnostmi podle nařízení o zřízení Úřadu, pak uvedené postupy před uložením kárného opatření v kárném řízení zajistí kárný senát.

K části jedenácté – změna zákona o nemocenském pojištění

V zákoně o nemocenském pojištění se stanoví, obdobně jako v zákoně o důchodovém pojištění, že státní zástupci vykonávající v České republice funkci evropských pověřených žalobců budou účastni v České republice nemocenského pojištění z titulu výkonu této funkce. Rovněž se upravuje, kdo bude považován za zaměstnavatele evropského pověřeného žalobce, a jak se bude postupovat, pokud by v době příslušných sociálních událostí náležela evropskému pověřenému žalobci nadále jeho odměna vyplácená Úřadem evropského veřejného žalobce (v tomto případě se bude postupovat obdobně podle § 16 zákona o nemocenském pojištění, neboť věcně se jedná o stejné situace). Při případném souběžném výkonu funkcí státního zástupce a evropského pověřeného žalobce bude založeno nemocenské pojištění samostatně v každém tomto vztahu; v tomto případě bude platit obecná úprava podle § 8 věty první zákona o nemocenském pojištění, kde je upraven souběh pojištění z více zaměstnání (výjimka se nenavrhuje).

K části dvanácté – změna zákona o me zinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních

Ustanovení čl. 13 odst. 1 nařízení stanoví, že „evropští pověření žalobci jednají jménem Úřadu ve svých členských státech a mají stejné pravomoci jako vnitrostátní žalobci, pokud jde o vyšetřování, trestní stíhání a podání obžaloby, navíc k jim svěřeným zvláštním pravomocem a postavení a s výhradou těchto pravomocí a postavení, za podmínek stanovených v tomto nařízení.“ Článek 28 odst. 4 nařízení evropskému žalobci umožňuje provést vyšetřování osobně, přičemž „členské státy zajistí, aby byl evropský žalobce oprávněn nařizovat nebo požadovat vyšetřovací úkony a jiná opatření a aby měl veškeré pravomoci, odpovědnosti a povinnosti, jako by měl evropský pověřený žalobce v souladu s tímto nařízením a vnitrostátním právem“. Vzhledem ke skutečnosti, že některé otázky nejsou adaptovaným nařízením řešeny a budou předmětem interní úpravy Úřadu evropského veřejného žalobce (jeho jednacího řádu), je na místě přiznat postavení státního zástupce, který může činit úkony v rámci mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních, i evropskému nejvyššímu žalobci, neboť nelze vyloučit, že i ten bude na trestním řízení participovat. Adaptované nařízení je sice přímo aplikovatelným předpisem i na území České republiky, nicméně i vzhledem k textaci čl. 28 odst. 4 nařízení se z důvodu právní jistoty navrhuje výslovně stanovit, že státním zástupcem se rozumí i evropský pověřený žalobce, evropský žalobce a evropský nejvyšší žalobce v rozsahu jejich působnosti stanovené přímo použitelným předpisem Evropské unie, kterým se provádí posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce (viz příslušný novelizační bod části druhé předloženého návrhu zákona). Obdobně tak je třeba obecně vymezit roli evropského pověřeného žalobce,evropského žalobce a evropského nejvyššího žalobce v rámci mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních, a to i vzhledem k tomu, že § 2 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních hovoří o státním zastupitelství, nikoli o státním zástupci, tj. aplikace ustanovení § 12 odst. 5 tr. řádu (v navrhovaném znění) by byla sporná.

K části třinácté – účinnost

V současné době není známo přesné datum, od kterého začne Úřad evropského veřejného žalobce plnit svoje úkoly podle adaptovaného nařízení. Toto datum bude stanoveno v rozhodnutí Komise, které bude vydáno na návrh evropského nejvyššího žalobce, přičemž den určený Komisí nesmí nastat dříve než tři roky po dni vstupu adaptovaného nařízení v platnost; tj. předpokládá se, že Úřad započne s výkonem své činnosti na konci roku 2020 či na počátku roku 2021. Rozhodnutí Komise bude zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie. Podle sdělení Komise (jednání expertní skupiny dle čl. 20 odst. 4 nařízení konané dne 14. března 2018, konference ke zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce konaná dne 26. – 27. března 2018 v Sofii) by ale kandidáti na funkci evropských žalobců měli být nominováni ze strany členských států již v lednu 2019, přičemž k jejich jmenování Radou by mělo podle současných předpokladů dojít v listopadu 2019, kdy by se zároveň měli i ujmout svých funkcí. Ke jmenování evropských pověřených žalobců bude možné přistoupit poté, co bude určen jejich počet (Komise počítá přitom s tím, že konzultace předvídané v čl. 13 odst. 2 nařízení proběhnou v druhé polovině roku 2019), kolegium by mohlo jmenovat evropské pověřené žalobce v druhé polovině 2020. Vzhledem ke Komisí nastíněnému harmonogramu je zapotřebí přijmout úpravu, která bude řešit právní postavení státních zástupců, kteří budou jmenováni do funkce evropských žalobců, do doby, než dojde k jejich jmenování; navrhuje se proto, aby předkládaný návrh nabyl účinnosti již od 1. listopadu 2019, byť některé jeho části budou aplikovatelné až v návaznosti na další kroky činěné v rámci realizace adaptace nařízení ze strany Komise, zejména pak na to, kdy se přistoupí ke jmenování evropských pověřených žalobců, a na stanovení termínu, od kdy Úřad začne vykonávat svoji úlohu v rámci trestního řízení. Ve vztahu k novelizaci trestního zákoníku, která představuje implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1371 ze dne 5. července 2017 o boji vedeném trestněprávní cestou proti podvodům poškozujícím nebo ohrožujícím finanční zájmy Unie, která tvoří hmotněprávní základ činnosti Úřadu evropského veřejného žalobce, je třeba stanovit datum nabytí účinnosti s přihlédnutím k transpoziční lhůtě směrnice. Podle čl. 17 odst. 1 citované směrnice uvedou členské státy v účinnost právní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 6. července 2019.

V Praze dne 20. listopadu 2018

Předseda vlády: Ing. Andrej Babišv.r.

Ministr spravedlnosti: JUDr. Jan Kněžínek, Ph.D., v.r.