zákon č. 32/2019 Sb.

1. Zhodnocení platného právního stavu, hlavní principy navrhované právní úpravy a nezbytnost navrhované právní úpravy

Smyslem a účelem předloženého návrhu zákona je zrušit institut „karenční doby“, po kterou se v případě dočasné pracovní neschopnosti neposkytuje osobě v zaměstnaneckém nebo služebním poměru náhrada mzdy nebo platu, případně plat či jiný příjem, a to v zákonech obsahujících tuto právní úpravu, konkrétně v  zákoně č. 262/2006 Sb., zákoníku práce,  zákoně č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů,  zákoně č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře,  zákoně č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění,  zákoně č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu,  zákoně č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání,  zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení),  zákoně č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení),  zákoně č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze,  zákoně č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů,  zákoně č. 234/2014 Sb., o státní službě. Zároveň se v zákoně č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, navrhuje jako určitá kompenzace snížení pojistného placené na nemocenské pojištění zaměstnavatelem nebo osobou samostatně výdělečně činnou.

Právní úprava karenční doby byla poprvé do našeho právního řádu zavedena zákonem č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů. Tehdy se dotýkala ještě zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, tuto právní úpravu Ústavní soud svým nálezem ze dne 23. dubna 2008 sp. zn. Pl. ÚS 02/08 (publikovaným pod číslem 166/2008 Sb.) zrušil. Následně s účinností nového zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (účinnost od 1. ledna 2009) a s novou právní úpravou hmotného zabezpečení zaměstnanců v prvních dnech dočasné pracovní neschopnosti (v prvních 14 dnech, resp. v letech 2011 až 2013 v prvních 21 dnech) byla do našeho právního řádu navrácena.

Ústavní soud v nálezu č. 166/2008 Sb. konstatoval, že se „Jedná o poněkud pohodlný až svévolný postup ze strany státu, který kvůli neurčitému počtu zneuživatelů nemocenských dávek plošně postihuje všechny kategorie zaměstnanců. Výsledkem je stav, kdy převážná většina zaměstnanců zůstává po dobu prvých tří dnů pracovní neschopnosti bez jakýchkoliv prostředků, zatímco jejich povinnost platit pojistné zůstala nedotčena. Nedotčena samozřejmě zůstala i jejich povinnost platit tzv. regulační poplatky, vyhledají-li lékařskou pomoc. Je nepřípustné, aby stát pouze vyžadoval splnění povinností ze strany zaměstnanců (v daném případě plnění pojistného), a nedbal přitom ochrany jejich zájmů, postihne-li je zmíněná událost v podobě pracovní neschopnosti. Došlo tak k porušení práv zaměstnanců, které dosahuje ústavněprávní dimenze. Systém nemocenského pojištění by neměl sloužit ke krytí deficitu státního rozpočtu.

Jelikož většina běžných onemocnění je krátkodobá, výsledkem může být, že zaměstnanci budou na svou nemoc čerpat dovolenou (na zotavenou!), což je ovšem v příkrém rozporu s jejím účelem. Dalším řešením bude zpravidla "přecházení nemoci" bez návštěvy lékaře a pracovní neschopnosti. Tím se otevírají dveře jednak k šíření některých onemocnění mezi spoluzaměstnance, jednak k eventuálním větším škodám na zdraví v budoucnu a k vývoji zdravotních komplikací v důsledku neléčení původního onemocnění. Tím může dojít i k nezanedbatelnému zvýšení nákladů na léčení v případě komplikací, které poté může i převýšit výši dávek nemocenského, které by mohly být či byly v prvních třech dnech vyplaceny.“

Ve svém závěru Ústavní soud zdůraznil, že „Stát nezačal s úsporami sám u sebe rozborem, zda je současná "správa věcí veřejných" účelná, efektivní a hospodárná, zda nedochází k plýtvání veřejnými prostředky. Pokud by stát začal, alespoň částečně, nejprve u sebe, přesvědčil by do jisté míry značnou část obyvatelstva o nutnosti a účelnosti změn i v oblasti sociálních dávek, která je samozřejmě vázána na možnosti státního rozpočtu, jak poukázáno shora.

Stát tedy zvolil opět tu nejsnadnější cestu, ale bohužel jen pro sebe, čímž ideu reformy učinil poněkud nedůvěryhodnou.“

Citovaným závěrům Ústavního soudu lze jen přisvědčit.

Cílem předloženého návrhu však není polemizovat s odůvodněními právní úpravy úsporných opatření ani se závěry Ústavního soudu obsaženými v dalším nálezu Ústavního soudu, v nálezu ze dne 24. dubna 2012 sp. zn. Pl. ÚS 54/10 (publikovaným pod číslem 186/2012 Sb.), neboť jde o argumentaci ryze právní. Právní úprava hmotného zabezpečení zaměstnanců v době dočasné pracovní neschopnosti nemůže podléhat změnám podle vývoje ekonomické a sociální situace, musí být stabilní.

Systém nemocenského pojištění je založen na pojistném principu, který má sloužit k ochraně při pojistné události, jíž je v tomto případě nemoc. Tento systém byl nastaven lépe i v zákonech na počátku minulého století. V § 6 odst. 2 zákona č. 689/1920 Sb., kterým se mění některá ustanovení zákonů o pojištění dělníků pro případ nemoci, bylo totiž stanoveno, že „trvá-li nemoc déle tří dnů a je-li nemocný neschopen výdělku, náleží mu ode dne onemocnění v zákoně uvedené denní nemocenské“.

Cílem předloženého návrhu je alespoň zčásti napravit sociální situaci zaměstnanců s nízkými příjmy a zaměstnanců sociálně slabých (zejména matek samoživitelek či invalidů). Za současné situace, kdy zaměstnanci jsou postaveni na trhu práce před životní dilema přijmout práci za minimální mzdu nebo mzdu blízkou minimální mzdě nebo zůstat bez práce a vystavit tak rodinu a děti hmotné nouzi, se jeví navrhovaná úprava nezbytností.

Je třeba si uvědomit, že v případě, kdy zaměstnanec pobírá minimální mzdu, tedy podle stávající právní úpravy platné od 1. ledna 2018 73,20 Kč na hodinu, činí jeho náhrada mzdy při dočasné pracovní neschopnosti 39,60 Kč na hodinu, tedy za den 317 Kč (při osmi hodinové pracovní době). Z toho musí zaměstnanec zajistit obživu sobě a své rodině, doplácet na léky a případně i uhradit regulační poplatek 90 Kč za návštěvu pohotovosti. Velké procento zaměstnanců však ani nedosahuje těchto částek, protože je zaměstnavatel nezaměstná na stanovenou týdenní pracovní dobu, ale nutí jim pracovní poměr na zkrácený úvazek.

Při vědomí toho, jaké procento zaměstnanců je odměňováno minimální mzdou a mzdou pohybující se kolem hranice minimální mzdy, je navrhovaná právní úprava nezbytností.

2. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky a s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky

Návrh zákona je v souladu s ústavním pořádkem, směřuje ve smyslu čl. 41 Listiny základních práv a svobod zejména ke zvýšení zákonného standardu ústavního práva občanů na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci, zakotveného v čl. 30 odst. 1 Listiny. Návrh zákona je v souladu se závazky České republiky vyplývajícími z mezinárodních smluv, jimiž je ČR vázána. Návrh zákona je v souladu s právem EU.

3. Předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované právní úpravy na státní rozpočet, na rozpočty krajů a obcí (ostatní veřejné rozpočty)

Náklady vzniklé zaměstnavatelům povinností proplacení náhrady mzdy zaměstnanci i v prvních třech dnech pracovní neschopnosti jsou po diskuzi a shodě všech zainteresovaných subjektů (dosažené při prvním projednávání návrhu na zrušení karenční doby v Parlamentu ČR v letech 2016 až 2017) kompenzovány snížením sazby pojistného o 0,2 procentního bodu na nemocenském pojištění. Efektem snížení pojistného je dle výpočtu založeném na příjmech a výdajích evidovaných Českou správou sociálního zabezpečení snížení příjmů státního rozpočtu o necelých 2,6 mld. Kč v případě navrhovaného snížení o 0,2 %. Vzhledem k tomu, že bilance příjmů a výdajů státu na nemocenské pojištění končí od roku 2010 ročně s přebytkem 1,3 – 5,6 mld. Kč, za rok 2017 dle předběžných dat dosahuje přebytek téměř 2,8 mld. Kč, přičemž v průměru období 2010 až 2016 dosahoval 3,5 mld. Kč, považují předkladatelé tohoto návrhu změny zákona navýšení státních výdajů na zdraví občanů za přijatelné. Návrh nebude mít hospodářský ani finanční dosah na rozpočty krajů a obcí.

Návrh zákona má obecně pozitivní sociální dopady, protože zvyšuje reálnou ochranu sociálních práv zaměstnanců a zajišťuje jim zabezpečení podle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i při krátkodobé nemoci. Je třeba vzít v úvahu pozitivní dopad do rodinných rozpočtů zaměstnanců s nízkými příjmy na úrovni minimální mzdy. Návrh neznevýhodňuje muže ani ženy.