zákon č. 326/2017 Sb.

Obecně

Předložený návrh novely zákona o posuzování vlivů na životní prostředí reaguje na změnu směrnice EIA (tj. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU ze dne 13. prosince 2011 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí) provedenou přijetím tzv. revize směrnice EIA (směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/52/EU ze dne 16. dubna 2014, kterou se mění směrnice Rady 2011/92/EU o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí. Revizi směrnice EIA je třeba transponovat do 16. května 2017.

Ačkoli je předložený návrh ZPV především transpozičním předpisem k tzv. revidované směrnici EIA (tj. ke směrnici EIA ve znění revize směrnice EIA), v důsledku snahy o zjednodušení a zkrácení procesu posouzení vlivů na životní prostředí (dále jen „proces EIA“) dochází i k dalším potřebným změnám. Jedná se např. o úpravu definice navazujícího řízení, reagující na současnou praxi, úpravu stávajícího režimu posuzování podlimitních záměrů, úpravu institutu posudku, který by měl sloužit především jako podklad pro rozhodování příslušného úřadu, zajišťující odborné a objektivní oponentní posouzení dokumentace, nebo změny veřejného projednání, které bude nově nařizováno pouze v případech, že bude vyjádřen nesouhlas ze strany veřejnosti. Za účelem posílení kvality dokumentace dále dochází k úpravě podmínek udělování, prodlužování a odnímání autorizace pro zpracování dokumentů v oblasti posuzování vlivů na životní prostředí. Zcela zásadních změn pak doznala příloha č. 1 k ZPV, jejíž revize byla přislíbena již v průběhu projednávání zákona č. 39/2015 Sb., kterým byl novelizován ZPV a další právní předpisy a který nabyl účinnosti dne 1. dubna 2015 (tzv. infringementová novela ZPV a dalších právních předpisů přijatá v důsledku řízení o porušení Smlouvy o fungování EU ve věci nesprávného provedení směrnice EIA do českého právního řádu zahájeného Evropskou komisí dne 26. dubna 2013).

Za účelem náležité transpozice směrnice 2001/42/ES Evropského parlamentu a Rady ze dne 27. června 2001 o posuzování vlivů některých plánů a programů na životní prostředí (dále jen „směrnice SEA“) dochází k dílčím změnám i v rámci problematiky SEA.

Hlavní změny ZPV spočívají zejména v:

úpravě definice navazujících řízení

zrušení možnosti vyjadřovat se k posudku EIA (zkrácení procesu EIA o více než 30 dnů)

zajištění aktuálnosti stanoviska EIA v povolovacích řízeních prostřednictvím periodického prodlužování stanoviska EIA

úpravě podmínek pro udělování, prodlužování a odnímání autorizací pro zpracování dokumentace, posudku a vyhodnocení

zavedení posuzování vlivů klimatických změn a přírodních katastrof zpřesnění pojmů a zjednodušení procesu strategického posuzování

kompletní aktualizaci a zjednodušení přílohy č. 1 k ZPV, která definuje rozsah posuzovaných záměrů

úpravě posuzování podlimitních záměrů

dalších úpravách zajišťujících transpozici nových požadavků revize směrnice EIA.

K bodům 1, 6, 25, 27, 34, 44, 69, 85 a 119

Cílem úpravy je sjednocení názvosloví používaného zákonem o posuzování vlivů na životní prostředí a správním řádem. Úpravou dochází k nahrazení pojmu „dotčený správní úřad“ pojmem „dotčený orgán“ a pojmu „správní úřad“ pojmem „správní orgán“).

K bodu 1 - úprava poznámky pod čarou č. 1

Dochází k aktualizaci použité terminologie. V poznámce pod čarou jsou aktualizovány příslušné právní předpisy Unie, které jsou zákonem o posuzování vlivů na životní prostředí transponovány.

K bodu 2 - § 1 odst. 3, § 12 odst. 3 písm. a)

Vzhledem k úpravě § 3 písm. g), který nově zahrnuje taxativní výčet navazujících řízení, souvisejícímu zrušení poznámky pod čarou 1a a dále skutečnosti, že ustanovení § 1 odst. 3 ZPV se vztahuje nejen k problematice EIA, ale i SEA, dochází v tomto ustanovení k vypuštění poslední věty a poznámky pod čarou 1a. Zatímco v případě posuzování vlivů záměrů na životní prostředí (EIA) je účelem získat objektivní odborný podklad pro vydání rozhodnutí v řízeních, která jsou označována jako navazující řízení a taxativně vyjmenována v § 3 písm. g) ZPV, v případě posuzování vlivů koncepcí na životní prostředí (SEA) je účelem získat objektivní odborný podklad pro vydání rozhodnutí, popřípadě opatření podle zvláštních právních předpisů. V oblasti SEA bude vydáním rozhodnutí či opatření schválení koncepce.

K vypuštění poznámky pod čarou dochází rovněž v ustanovení § 12 odst. 3 písm. a).

K bodu 3 - § 2, poznámky pod čarou č. 2 a č. 15

Úprava § 2 reflektuje změny čl. 3 odst. 1 směrnice EIA, na základě kterého je nově nutno vyhodnotit významné vlivy záměru na obyvatelstvo i lidské zdraví a biologickou rozmanitost, přičemž v případě biologické rozmanitosti je třeba klást zvláštní zřetel na druhy v zájmu Evropských společenství, druhy ptáků, kteří volně žijí na evropském území členských států Evropských společenství, a přírodní stanoviště v zájmu Evropských společenství (viz § 3 a § 5a zákona o ochraně přírody a krajiny).

V poznámce pod čarou č. 2 dochází k aktualizaci výčtu zvláštních právních předpisů, na které je odkazováno v § 2 ZPV.

K bodu 4 - § 3 písm. a)

Cílem úpravy definice záměru a jejího rozdělení na 2 body bylo zakotvit možnost označovat pojmem záměr i stavby, činnosti a technologie, které nejsou uvedeny v příloze č. 1 k zákonu, avšak které podle stanoviska orgánu ochrany přírody vydaného podle zákona o ochraně přírody a krajiny (dále jen „ZOPK“) mohou samostatně nebo ve spojení s jinými významně ovlivnit předmět ochrany nebo celistvost evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti a které podléhají posouzení podle ZPV na základě ustanovení § 4 odst. 1 písm. f) ZPV (bod 2.). Zároveň dochází v obou případech k doplnění slova „zařízení“, neboť se jedná o pojem nejčastěji používaný jak ve směrnici EIA, tak v příloze č. 1 k ZPV. Z věcného pohledu nedochází ke změně oproti platné úpravě, neboť toto již vyplývá z platného § 4 odst. 1 písm. e) ZPV (nově § 4 odst. 1 písm. f) ZPV); návrh tedy směřuje pouze ke zpřehlednění úpravy.

K bodu 5 - § 3 písm. b)

Dosud bylo třeba překlenovat eurokonformním výkladem, že nikoliv každá z prostředků fondů EU spolufinancovaná koncepce podléhá automaticky procesu strategického posuzování vlivů na životní prostředí (dále jen „proces SEA“). Doslovný výklad § 10a odst. 1 písm. a) ZPV totiž skutečně mohl vést k absurdnímu závěru, že veškeré z prostředků fondů EU spolufinancované koncepce musí být bez dalšího předmětem procesu SEA, bez ohledu na jejich obsahové zaměření.

Tento potenciální výklad, který výrazně převyšuje požadavky evropského práva, je nyní provedenou úpravou korigován. V souladu s čl. 2 písm. a) a čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice SEA nově musí vždy jít i u koncepcí spolufinancovaných z prostředků fondů EU o koncepce zpracovávané v zákonem vyjmenovaných sektorech (nikoli koncepce v sektorech dalších, v zákoně neuvedených) a stanovící rámec pro budoucí povolení záměrů uvedených v příloze č. 1 k ZPV.

K této změně dochází přenesením kategorie z prostředků fondů EU spolufinancovaných koncepcí z § 10a odst. 1 písm. a) ZPV, kde rozšiřovala okruh případů, které je nutné podrobit procesu SEA, do definice pojmu koncepce v § 3 ZPV, kde pouze upřesňuje, že koncepcí ve smyslu ZPV je (samo sebou) i koncepce spolufinancovaná z prostředků fondů EU. Zda bude či nikoliv taková koncepce podrobena procesu SEA se následně dovozuje právě z upraveného § 10a ZPV.

K bodům 7 a 8 - § 3 písm. g) a m)

Cílem úpravy definice navazujícího řízení je upřesnění okruhu navazujících řízení a související snížení počtu případů, kdy je prováděno ověření změn záměru podle dosavadního § 9a odst. 4 resp. 5 ZPV (tzv. coherence stamp), na případy, kdy je tento postup nezbytný. Upravená definice navazujících řízení spolu s definicí povoleného záměru určují okamžik, kdy je vydáno povolení záměru (tzv. development consent ve smyslu čl. 2 odst. 1 revidované směrnice EIA).

V bodech 1 až 12 jsou vyjmenována řízení, která jsou navazujícími řízeními, jsou-li vedena pro záměr nebo změnu záměru, které podléhají posouzení na základě § 4 odst. 1 ZPV.

Bod 13 dopadá na změnová řízení, která budou navazujícími řízeními pouze za stanovených podmínek:

1) záměr (nebo jeho část či etapa) ještě nemá všechna potřebná navazující rozhodnutí, tj. jedná se o dosud nepovolený záměr, a

2) předmětem řízení je taková změna již vydaného navazujícího rozhodnutí, která spočívá ve změně podmínek převzatých ze stanoviska EIA.

Dle § 3 písm. m) se povoleným záměrem (nebo jeho částí či etapou) rozumí záměr (nebo jeho část či etapa), ke kterému již byla vydána všechna potřebná navazující rozhodnutí, tj. ta rozhodnutí, která jsou pro daný záměr vyžadována zvláštními právními předpisy a která se vydávají v některém z řízení uvedených v § 3 písm. g) bodech 1 až 12. Upřesněním výčtu navazujících řízení tak bude možno stanovit okamžik, kdy jsou všechna potřebná navazující rozhodnutí pro daný záměr již vydána; pokud dojde ke změně těchto rozhodnutí až poté, co bude záměr povolen (např. bude měněno stavební povolení v řízení o změně stavby před jejím dokončením nebo bude měněno některé z provozních povolení, např. integrované povolení), nebudou již řízení vedená o takových změnách považována za navazující řízení, ledaže by byl povolený záměr měněn natolik, že by tato změna samostatně podléhala novému posouzení podle § 4 odst. 1 ZPV – v takovém případě by opět řízení uvedená v bodech 1 až 12 a případně i řízení v bodě 13, která by předcházela okamžiku povolení změny záměru, byla navazujícími řízeními (nikoli však ve vztahu k původními záměru, nýbrž ke změně záměru, která podléhala novému samostatnému posouzení). Záměry, které jsou povolovány podle stavebního zákona, tak budou povoleny vydáním stavebního povolení s tím, že následná řízení, např. změna stavby před jejím dokončením, změna integrovaného povolení a změny ostatních provozních povolení, již nebudou považována za navazující řízení k záměru, nýbrž k jeho změně, avšak pouze za předpokladu, že taková změna podléhala procesu EIA a bylo k ní vydáno závazné stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí (dále jen „stanovisko EIA“). Tento postup se aplikuje i na situace, kdy je záměr povolován po částech nebo etapách: zatímco části či etapy záměru, ke kterým již bylo vydáno poslední z navazujících rozhodnutí, budou považovány za povolené části či etapy záměru a případná další správní řízení budou navazujícími řízeními pouze v případě, že jejich předmětem bude povolení změny záměru, která byla posouzena podle ZPV (a které tedy bylo vydáno stanovisko EIA), budou zbývající, dosud nepovolené části či etapy záměru povolovány standardně v navazujících řízeních.

Vzhledem k taxativnímu výčtu navazujících řízení dochází k vypuštění poznámky pod čarou č. 1a. V případě velmi specifických a ojedinělých záměrů, u kterých nebude žádné z navazujících řízení uvedených v navrhovaném § 3 písm. g) v bodech 1 - 12 vedeno, bude řízení, v němž se vydává rozhodnutí nezbytné k realizaci záměru (např. řízení o povolení výjimek podle § 43 nebo § 56 ZOPK), v daném konkrétním případě považováno za navazující řízení. Zejména se bude jednat o případy záměrů podle § 4 odst. 1 písm. f) ZPV.

Výsledkem navržené úpravy bude zpřehlednění právní úpravy, odstranění pochybností při výkladu a aplikaci ZPV a snížení administrativní zátěže, kterou v současné době aplikace institutu coherence stamp a dalších povinností dle ZPV zejména v řízeních o změně stavby před jejím dokončením představuje, a to za současného zachování účinné ochrany životního prostředí.

K bodům 8 a 21 - § 3 písm. k) a § 6 odst. 1

Za účelem náležité transpozice a přehlednosti právní úpravy dochází k zavedení definice oznamovatele (čl. 1 odst. 2 písm. b) revidované směrnice EIA) a souvisejícímu odstranění legislativní zkratky v § 6 odst. 1 ZPV.

K bodům 8, 9, 29 a 30 - § 3 písm. l), § 4 odst. 1 písm. a) až c) a f) a § 7 odst. 5 a 6

Nová definice posouzení vlivů záměrů na životní prostředí transponuje definici posuzování vlivů na životní prostředí podle čl. 1 odst. 2 písm. g) revidované směrnice EIA. S ohledem na skutečnost, že zákon je transpozičním předpisem ke směrnici EIA i směrnici SEA, bylo – oproti znění směrnice EIA – nezbytné doplnit i slovo „záměrů“, aby bylo zřejmé, že se definice vztahuje pouze na oblast EIA. Z definice jednoznačně vyplývá, že kroky, které předcházejí vypracování a projednání dokumentace (zejm. zjišťovací řízení), nejsou posouzením ve smyslu definice a nelze o nich v tomto smyslu hovořit. Je tedy důležité rozlišovat pojem „posouzení vlivů záměru na životní prostředí“, který je upraven v definici, a obecný pojem „posuzování“, který upraven není a je tedy širší a může zahrnovat i fáze podlimitního záměru či zjišťovacího řízení aj., nejen samotný proces EIA. Z tohoto důvodu dochází v § 4 odst. 1 písm. a) až c) a

f) ZPV k nahrazení pojmu „posuzování“, kterým byl dosud – velmi nedůsledně – označován proces EIA.

K bodům 8, 10 a 11 - § 3 písm. n) a § 4 odst. 1 písm. d) a e)

Navržená úprava reflektuje změnu režimu posuzování záměrů, které nenaplňují limity stanovené v příloze č. 1 k ZPV (tzv. podlimitní záměry). Cílem nové definice podlimitního záměru je zakotvení definice tohoto pojmu a zjednodušení formulace v § 4 odst. 1 písm. d) ZPV. Dle tohoto ustanovení se bude nově příslušný úřad zabývat nikoli všemi podlimitními záměry, nýbrž pouze těmi podlimitními záměry a jejich změnami, které naplní stanovená kritéria v § 4 odst. 1 písm. d) a e) ZPV.

K úpravě posuzování podlimitních záměrů dochází na základě nového znění čl. 4 odst. 3 revidované směrnice EIA, který nově umožňuje stanovit prahové hodnoty a kritéria, v důsledku kterých záměry nesplňující tato kritéria nebo hodnoty nemusí podléhat zjišťovacímu řízení ani procesu EIA. Dle důvodové zprávy k revizi směrnice EIA je cílem úpravy zjišťovacího řízení zajistit, aby byl proces EIA vyžadován „pouze v případech, kdy je zřejmé, že může dojít k významným vlivům na životní prostředí“. Nově tedy nemusí být prováděno zjišťovací řízení pro všechny záměry uvedené v příloze II směrnice EIA, ale jen pro ty, které překročí prahovou hodnotu nastavenou členským státem – záměry nedosahující této hodnoty nemusí být zjišťovacímu řízení ani procesu EIA podrobeny. Na základě nového znění § 4 odst. 1 písm. d) a e) ZPV budou posuzování podléhat pouze ty podlimitní záměry a jejich změny, u kterých budou naplněna nově stanovená kritéria a prahové hodnoty. Příslušný úřad se tak bude zabývat pouze těmi podlimitními záměry, které naplní stanovená kritéria; ostatními podlimitními záměry, tedy těmi, které nenaplní stanovená kritéria a prahové hodnoty, se nebude příslušný úřad zabývat vůbec.

Ačkoli výslovnou možnost stanovit spodní prahové hodnoty a kritéria zakotvila až revize směrnice EIA, jedná se o hojně rozšířenou praxi mezi členskými státy EU, kterou se několikrát zabýval i Soudní dvůr Evropské unie (dále také jen „SDEU“) (např. C-435/97 nebo C-133/94). Před přijetím revize směrnice EIA však tuto praxi některé státy nesprávně opíraly o znění čl. 4 odst. 2 směrnice EIA, dle kterého se při určování, zdali záměr uvedený v příloze II ke směrnici EIA má podléhat posuzování (tedy ve zjišťovacím řízení), buďto přezkoumá každý případ jednotlivě, nebo se vezmou v úvahu prahové hodnoty a kritéria nastavená členským státem. Zároveň se při tomto určování ve zjišťovacím řízení zohlední kritéria výběru uvedená v příloze III ke směrnici EIA (tj. kritéria pro zjišťovací řízení podle přílohy č. 2 k ZPV). Cílem těchto prahových hodnot nebo kritérií tedy bylo usnadnit zjišťovací řízení a určit, v jakých případech má být proces EIA vyžadován, nikoli předem vyloučit záměry ze zjišťovacího řízení. SDEU se ve svých rozsudcích vyjádřil jak k charakteru uvedených kritérií a prahových hodnot, tak k výše uvedené praxi členských států. Dle SDEU byly prahové hodnoty a kritéria navrženy s cílem usnadnit přezkoumání skutečných charakteristik každého konkrétního záměru s cílem určit, zda je potřeba provést posouzení, nikoli předem vyloučit z této povinnosti celé skupiny záměrů uvedených v příloze II směrnice EIA. Pokud by tak členský stát učinil, překročil by možnost diskrece zakotvenou v citovaných článcích směrnice EIA; pokud by však bylo možné na všechny takto vyloučené záměry jako celek nahlížet jako za nezpůsobilé k tomu mít významný vliv na životní prostředí, pak lze takovou úpravu připustit. Dle SDEU byla tedy i před přijetím revize směrnice EIA tato praxe slučitelná s unijním právem, avšak pouze za předpokladu, že nemohlo dojít k tomu, že by nějaký záměr, který by mohl mít významný vliv na životní prostředí, byl z posuzování vyloučen, a nemohlo tak dojít k porušení povinností vyplývajících ze směrnice EIA.

Závěry SDEU je třeba respektovat i po přijetí revize směrnice EIA. Prahové hodnoty musí být nastaveny tak, aby nemohlo dojít k tomu, že bude z posuzování v důsledku aplikace prahových hodnot vyloučen záměr s možným významným vlivem na životní prostředí. Několikaletá praxe ukázala, že dosud bylo pouze pro cca 2 % záměrů, které prahových hodnot stanovených v kategorii II přílohy č. 1 k ZPV nedosahují (tj. podlimitních záměrů) vyžadováno zjišťovací řízení, ve kterém však byly v naprosté většině případů významné negativní vlivy vyloučeny a tyto záměry tak nebyly podrobeny procesu EIA (s výjimkou několika ojedinělých případů). Stávající prahové hodnoty lze tedy považovat za adekvátně nastavené s tím, že posuzování podlimitních záměrů slouží jako jakási pojistka pro případ, že bude navržen záměr, který nebude dosahovat stanovených prahových hodnot, avšak který bude způsobilý mít významný vliv na životní prostředí. Na základě dosavadní praxe však není nezbytné, aby se tato pojistka vztahovala na všechny podlimitní záměry začínající „od nuly“, ale účel pojistky bude naplněn i v případě, že budou posuzování podrobeny pouze ty podlimitní záměry, u nichž existuje určité riziko, že by mohly mít významný vliv na životní prostředí. Dosavadnímu režimu podlimitních záměrů tak bude nově podléhat pouze vybraná množina podlimitních záměrů, která naplní další kritéria. Cílem úpravy podlimitních záměrů je tedy i nadále zachovat určitou pojistku pro ty případy, kdy některý z těchto záměrů, ačkoli stanovených prahových hodnot nedosahuje, by mohl mít významný vliv na životní prostředí, a bylo tak možné jej na základě sdělení k podlimitnímu záměru vyžadujícího provedení zjišťovací řízení a následného závěru zjišťovacího řízení tomuto posuzování podrobit.

Navržená úprava zavádí kritérium zvláště chráněných území podle ZOPK, tj. území národních parků, chráněných krajinných oblastí, národních přírodních rezervací, přírodních rezervací, národních přírodních památek a přírodních památek včetně jejich ochranných pásem. Režim podlimitních záměrů se bude týkat pouze záměrů, které budou navrhovány na těchto územích a zároveň dosáhnou alespoň 25 % příslušné limitní hodnoty. Záměrů, které nedosáhnou ani 25 % příslušné limitní hodnoty, se režim podlimitních záměrů nebude týkat vůbec.

Návrh počítá s novým pojmem „změna podlimitního záměru“ (§ 4 odst. 1 písm. e)ZPV). Cílem návrhu je alespoň částečně bránit tzv. salámování záměrů. Pokud změna stávajícího podlimitního záměru sama o sobě naplní alespoň 25 % příslušné limitní hodnoty a zároveň způsobí, že v součtu se stávajícím záměrem dosáhne celek 100 % příslušné limitní hodnoty, bude tato změna podlimitního záměru podrobena režimu podlimitních záměrů. V případě, že se bude jednat o záměr nacházející se na zvláště chráněném území, změna stávajícího podlimitního záměru sama o sobě naplní alespoň 25 % příslušné limitní hodnoty a zároveň způsobí, že v součtu se stávajícím záměrem dosáhne celek 25% příslušné limitní hodnoty, bude tato změna podlimitního záměru rovněž podrobena režimu podlimitních záměrů; změna podlimitního záměru ve zvláště chráněném území, která sama o sobě naplní alespoň 25 % příslušné limitní hodnoty, tedy bude podrobena režimu podlimitních záměrů vždy. Pro lepší představu režimu § 4 odst. 1 písm. d) a e) ZPV připojujeme následující modelové případy pro záměr parkoviště:

1) Záměrem bude realizace nového parkoviště s 500 nebo více parkovacími stáními. Takový záměr naplní dikci bodu 109 přílohy č. 1 k ZPV včetně limitní hodnoty. Nejedná se tedy o podlimitní záměr, ale o limitní záměr kategorie II, který bude v souladu s § 4 odst. 1 písm. c) podroben zjišťovacímu řízení, ve kterém se zjistí, zda záměr bude nebo nebude podléhat posouzení.

2) Záměrem bude realizace nového parkoviště se 125 - 499 parkovacími stáními. Takový záměr je podlimitním záměrem. K naplnění § 4 odst. 1 písm. d) musí ale podlimitní záměr splnit dvě podmínky. Záměr svoji kapacitou musí naplnit alespoň 25 % příslušné limitní hodnoty – limitní hodnota je 500 stání, 25 % je tedy 125 stání). Druhou podmínkou je umístění záměru ve zvláště chráněném území nebo jeho ochranném pásmu. Pokud tedy tento záměr bude umístěn mimo zvláště chráněná území nebo jejich ochranná pásma, pak tento záměr nebude podléhat žádným krokům podle ZPV, neboť jedna z podmínek není splněna. Pokud naopak tento záměr bude umístěn ve zvláště chráněném území nebo jeho ochranném pásmu, pak k takovému podlimitnímu záměru bude muset být zpracováno oznámení podlimitního záměru, které bude předloženo krajskému úřadu nebo Magistrátu hlavního města Prahy, aby posoudil, zda bude nebo nebude vyžadovat konání zjišťovacího řízení. Pokud se konání zjišťovacího řízení nebude vyžadovat, další kroky podle ZPV již nenásledují.

3) Záměrem bude realizace nového parkoviště s 1 - 124 parkovacími stáními. Takový podlimitní záměr nebude podléhat žádným krokům podle ZPV bez ohledu na jeho umístění, protože není splněna podmínka naplnění alespoň 25 % příslušné limitní hodnoty.

4) Záměr se 100 parkovacími stáními již byl realizován. Oznamovatel bude chtít nově přistavět dalších 400 a více parkovacích stání. Taková přístavba vlastní kapacitou naplní alespoň 25 % příslušné limitní hodnoty a zároveň záměr jako celek (100 + 400) naplní limitní hodnotu, která je 500. Přístavba proto naplní § 4 odst. 1 písm. e) ZPV a bude k ní muset být zpracováno oznámení podlimitního záměru, které bude předloženo na krajský úřad nebo na Magistrát hlavního města Prahy, aby posoudil, zda bude nebo nebude vyžadovat konání zjišťovacího řízení. Pokud se konání zjišťovacího řízení nebude vyžadovat, další kroky podle ZPV již nenásledují.

5) Záměr se 100 parkovacími stáními již byl realizován. Oznamovatel bude chtít nově přistavět dalších 125 - 399 parkovacích stání. Taková přístavba vlastní kapacitou sice naplní alespoň 25 % příslušné limitní hodnoty, ale záměr jako celek (100 + 399) zároveň nenaplní limitní hodnotu, která je 500. Taková přístavba tedy nepodléhá žádným krokům podle ZPV, pokud je umístěna mimo zvláště chráněná území nebo jejich ochranná pásma.

6) Záměr se 100 parkovacími stáními již byl realizován. Oznamovatel bude chtít nově přistavět dalších 125 - 399 parkovacích stání. Přístavba je umístěna ve zvláště chráněném území nebo jeho ochranném pásmu. Taková přístavba vlastní kapacitou naplní alespoň 25 % příslušné limitní hodnoty a záměr jako celek (100 + 399) současně naplní kritéria podle § 4 odst. 1 písm. d) ZPV, tedy záměr jako celek naplní 25 % příslušné limitní hodnoty. K takové přístavbě tedy bude muset být zpracováno oznámení podlimitního záměru, které bude předloženo na krajský úřad nebo na Magistrát hlavního města Prahy, aby posoudil, zda bude nebo nebude vyžadovat konání zjišťovacího řízení. Pokud se konání zjišťovacího řízení nebude vyžadovat, další kroky podle ZPV již nenásledují.

7) Záměr s 1 - 499 parkovacími stáními již byl realizován. Oznamovatel bude chtít nově přistavět dalších 1 - 124 parkovacích stání. Taková přístavba nebude bez ohledu na umístění podléhat žádným krokům podle ZPV.

K bodu 12 - § 4 odst. 1 písm. f)

Jedná se o změnu formálního charakteru, ke které došlo v návaznosti na změnu definice záměru obsaženou v § 3 písm. a) ZPV.

K bodu 13 - § 4 odst. 1 písm. g)

Jedná se pouze o formální změnu reflektující úpravu § 9a ZPV.

K bodu 14 - § 4 odst. 1 písm. h)

K doplnění nového písmene h) dochází v návaznosti na úpravy § 9a a zavedení možnosti částečného prodloužení stanoviska EIA.

K bodům 15, 16 a 121 - § 4 odst. 2 až 4, vypuštění § 23 odst. 7

Úprava § 4 odstavce 2, vložení nového odstavce 3 a 4 a vypuštění § 23 odst. 7 ZPV reflektuje nové znění čl. 1 odst. 3 a čl. 2 odst. 4 revidované směrnice EIA. Tato ustanovení upravují výjimky z působnosti revidované směrnice EIA a umožňují, za splnění stanovených podmínek, vyjmout určitý záměr z působnosti revidované směrnice EIA.

Navrhované znění § 4 odst. 2 ZPV je transpozičním ustanovením k čl. 1 odst. 3 revidované směrnice EIA, který se vztahuje na urgentní případy, kdy je realizace záměru nezbytná výhradně z důvodu obrany státu nebo bezprostředně hrozící mimořádné civilní události.

Nové § 4 odst. 3 a 4 ZPV transponují možnost uplatnění výjimek podle čl. 2 odst. 4 revidované směrnice EIA, dle kterého mohou státy ve výjimečných případech vyjmout určitý záměr z působnosti revidované směrnice EIA. Výjimečnými případy se dle metodické příručky vydané Evropskou komisí v roce 2006 (Clarification of the Application of Article 2(3) of the EIA Directive) rozumí zejména zmírnění nebo odvrácení důsledků mimořádných událostí, ochrana životního prostředí, života, zdraví, bezpečnosti nebo majetku obyvatelstva nebo zachování ekonomické stability v případech jejich vážného ohrožení. Jedná se tedy především o případy, které nebyly nebo nemohly být předvídány, a které je třeba urychleně řešit. Nezbytnou podmínkou je při uplatnění výjimky podle tohoto ustanovení zajistit, aby byly splněny cíle revidované směrnice EIA, tedy aby byl naplněn účel zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, za který lze obecně označit nutnost zvážit možné významné negativní vlivy na životní prostředí předtím, než bude záměr povolen a případně zajistit v maximální možné míře jejich předejití, eliminaci, snížení nebo kompenzaci a přispět tak k udržitelnému rozvoji společnosti. Bude se proto jednat o výjimečné, krajně naléhavé a nepředvídatelné případy záměrů, u kterých veřejný zájem na jejich provedení výrazně převažuje nad veřejným zájmem na ochraně životního prostředí a veřejného zdraví a u kterých nelze posuzování vzhledem k okolnostem provést, aniž by byl nepříznivě ovlivněn jejich účel. Zpravidla se tedy bude jednat o situace, kdy je třeba záměr, jehož cílem je např. co nejdříve odstranit následky nepředvídatelné mimořádné civilní události, realizovat ve velmi krátkém čase, a kdy vedení několikaměsíčního procesu EIA zahájeného na základě dokumentace, jejíž vypracování by rovněž mohlo trvat několik měsíců až dokonce rok, mohlo účel záměru zhatit.

Jednou z podmínek pro aplikaci výjimky podle čl. 2 odst. 4 revidované směrnice EIA je naplnění účelu směrnice EIA, za který lze obecně označit nutnost zvážit možné významné negativní vlivy na životní prostředí předtím, než bude záměr povolen, a případně zajistit v maximální možné míře jejich prevenci, eliminaci, snížení nebo kompenzaci a přispět tak k udržitelnému rozvoji společnosti. Tento účel lze zajistit nejen provedením standardního procesu EIA, ale např. i jinou formou posouzení tak, jak to předpokládá odstavec 3 písm. a) ZPV.

Rozhodování o výjimkách je i nadále svěřeno vládě. V případě, že vláda rozhodne o aplikaci výjimky na základě ustanovení odstavce 3, je povinna zajistit splnění požadavků uvedených pod písmeny a) až c). Vláda je oprávněna stanovit jinou formu posouzení; měla by tedy v rámci rozhodování o výjimce zvážit, zda nevyhovuje jiná forma posouzení, a pokud dojde k závěru, že je určité posouzení na místě, stanovit jeho rozsah a formu - může se jednat o provedení posouzení obdobné posouzení podle ZPV v omezeném rozsahu (v takovém, který je možný a který neodporuje účelu záměru), popřípadě o jinou formu posouzení. Dle výše uvedené metodické příručky lze omezit rozsah posouzení např. tak, že v případě nezbytnosti realizovat záměr ve velmi krátkém čase bude možno stanovit, že dokumentace se zpracuje v omezeném rozsahu (např. nebude proveden časově náročný biologický průzkum nebo budou vyhodnoceny vlivy na nejvíce ohrožené faktory životního prostředí), nebo že proces EIA bude proveden až ex post. Směrnice rovněž připouští, aby byla provedena jiná, alternativní forma posouzení, odlišná od posuzování podle ZPV.

Vzhledem ke skutečnosti, že součástí posuzování podle ZPV je i tzv. naturové hodnocení (§ 45i zákona o ochraně přírody a krajiny), které vyplývá z požadavků směrnice Rady č. 92/43/EHS z 21. května 1992 o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (směrnice o stanovištích), jež žádné výjimky z povinnosti provedení naturového hodnocení nepřipouští, je třeba v případě záměrů, které naplní § 4 odst. 1 písm. f) ZPV (ať už samostatně, nebo v kombinaci s dalším zařazením podle § 4 odst. 1 ZPV), vždy zajistit zpracování tohoto naturového hodnocení, a to v podobě samostatného dokumentu, tedy aniž by došlo k procesnímu začlenění naturového posouzení do některého z postupů podle ZPV nebo aniž by bylo na jeho základě vydáno stanovisko EIA. Bez ohledu na rozsah posouzení, který vláda stanoví, dále musí být vždy zajištěny požadavky mezistátního posuzování stanovené v § 11 až 13 ZPV tak, aby měly dotčené státy vždy možnost se k záměru vyjádřit – záměry podle § 4 odst. 3 ZPV lze tedy vyjmout z posuzování, avšak v případech, kdy se jedná o záměry s přeshraničními vlivy, je nezbytné zajistit naplnění požadavků čl. 7 směrnice EIA. Ustanovení § 4 odst. 4 ZPV proto předpokládá přiměřenou aplikaci ustanovení § 11 až 13 ZPV tak, aby byly tyto požadavky naplněny; citovaná ustanovení se uplatní pouze do té míry, do jaké je to možné (bude se jednat především o informování dotčeného státu a možnosti vyjádřit se k záměru). Co se týče procesního postupu při udělování výjimek, na rozhodování vlády se uplatní obecná ustanovení správního řádu o řízení před kolegiálním orgánem a jednací řád vlády.

Revizí směrnice EIA dochází dále k vypuštění čl. 1 odst. 4 a jeho nahrazení novým čl. 2 odst. 5; toto ustanovení však není třeba (stejně jako dosud) transponovat, neboť i zde se jedná o možnost, jejíž transpozice je na uvážení členského státu. S ohledem na český právní řád, který neumožňuje přijetí záměrů prostřednictvím vnitrostátních právních předpisů, jak citované ustanovení předpokládá, není účelné ustanovení transponovat (jednalo by se o prázdné ustanovení). K bodu 17 - § 5 odst. 1

Úprava § 5 odst. 1 ZPV je spolu s úpravou § 2 ZPV součástí transpozice čl. 3 odst. 1 revidované směrnice EIA, který nově požaduje vyhodnocení předpokládaných významných (tedy nikoli jakýchkoli) vlivů záměru na životní prostředí.

K bodu 18 - § 5 odst. 2 Vzhledem ke skutečnosti, že posouzení vlivů na životní prostředí je v souladu s jeho nově zavedenou definicí obsaženou v čl. 1 odst. 2 písm. g) revidované směrnice EIA (§ 3 písm. l ZPV) zahájeno okamžikem předložení dokumentace, není stav v době předložení oznámení rozhodný. Ustanovení § 8 odst. 1 požaduje, aby byla dokumentace zpracována se zohledněním aktuálních poznatků a metod posuzování. Dokumentace by tak měla být aktuální v době, kdy je při splnění požadovaných náležitostí předložena příslušnému úřadu. Při posuzování záměru se tak vychází ze stavu v době předložení dokumentace, neboť na jejím základě je stanovisko EIA následně vydáno – nelze však vyloučit ani případy, kdy v průběhu procesu EIA dojde ke zcela zásadním změnám podmínek v dotčeném území, které bude nezbytné v procesu EIA zohlednit.

K bodu 19 - § 5 odst. 3

Navržená úprava reflektuje požadavky čl. 3 odst. 2 revidované směrnice EIA, který požaduje vyhodnocení vlivů předpokládaných v důsledku zranitelnosti záměru vůči závažným nehodám a katastrofám. Navržená úprava rovněž požaduje vyhodnocení fáze ukončení záměru, a to v případech, kdy lze již v době posuzování předpokládat budoucí ukončení provozu nebo existence záměru.

K bodu 20 - § 5 odst. 4

Navržená úprava reflektuje požadavky čl. 8a odst. 4 revidované směrnice EIA, dle kterého jsou členské státy povinny stanovit postupy pro monitorování významných negativních vlivů na životní prostředí. Vzhledem ke skutečnosti, že požadavky na monitoring jsou již zakotveny v celé řadě zvláštních zákonů, bude možnost uložit provedení opatření k monitorování na základě ZPV pouze subsidiární a její využití spíše výjimečné.

K bodu 21 - § 6 odst. 1

Problematika určování příslušného úřadu v případech, kdy je záměr navrhován na území několika krajů, je nově řešena v § 21 písm. m) ZPV, proto dochází k vypuštění příslušných částí textu. V tomto odstavci zůstává pouze část týkající se povinnosti oznamovatele předložit oznámení záměru příslušnému úřadu; legislativní zkratka „oznamovatel“ je odstraněna, protože tento pojem je nově součástí základních pojmů v § 3 písm. k) ZPV.

K bodu 22 - § 6 odst. 2

K doplnění § 6 odst. 2 ZPV dochází v návaznosti na novou úpravu posuzování podlimitních záměrů v § 4 odst. 1 písm. d) a e) ZPV. Dále dochází k upřesnění formy, ve které má být předloženo oznámení podlimitního záměru na příslušný úřad.

K bodu 24 - § 6 odst. 4

Dochází k upřesnění formy, ve které má být předloženo oznámení záměru na příslušný úřad. Požadavek na zohlednění výsledků jiných environmentálních hodnocení podle příslušných právních předpisů, jsou-li k dispozici, vychází z čl. 4 odst. 4 revidované směrnice EIA. Dle nové přílohy II.A k revidované směrnici EIA oznamovatel při shromažďování informací, které je nutno do oznámení záměru zahrnout, případně zohlední i kritéria pro zjišťovací řízení uvedené v příloze č. III k revidované směrnici EIA (příloha č. 2 k ZPV). Zohlednění současného stavu poznatků metod posuzování v dokumentaci je vyžadováno čl. 5 odst. 1 revidované směrnice EIA; obdobně je proto tento požadavek stanoven i v případě oznámení záměru.

K bodům 24 a 78 - § 6 odst. 6, § 14 odst. 1

Ustanovení nově umožňuje zasílat dotčeným územním samosprávným celkům a dotčeným orgánům namísto oznámení záměru ve fyzické podobě (nebo na elektronickém nosiči dat) rovněž pouze informaci o tomto oznámení záměru, neboť je veřejně přístupné v Informačním systému EIA (www.mzp.cz/eia). V souladu se zásadou hospodárnosti je cílem úpravy postupovat šetrně ve vztahu k životnímu prostředí, snížit administrativní zátěž a náklady související s nadbytečným pořizováním fyzických kopií oznámení záměru. Dále dochází k formálním změnám souvisejícím se změnou názvosloví a úpravou zveřejňování informací podle § 16 ZPV.

K bodům 25 a 34 - § 6 odst. 7 a § 8 odst. 3

V souvislosti s prodloužením lhůty pro vydání závěru zjišťovacího řízení, ke kterému došlo nabytím účinnosti zákona č. 39/2015 Sb., dochází k přiměřenému prodloužení lhůty pro podání připomínek k oznámení záměru. Celková lhůta pro zjišťovací řízení není měněna. Zároveň jsou touto úpravou sjednoceny lhůty pro vyjádření obsažené v zákoně o posuzování vlivů na životní prostředí a naplněny požadavky Aarhuské úmluvy (dle závěrů Výboru pro plnění Aarhuské úmluvy je přiměřenou lhůtou, která umožňuje veřejnosti přístup k relevantním informacím a dostatečný čas na přípravu, lhůta v délce minimálně 30 dnů). V souladu se zásadou koncentrace, rovnosti a právní jistoty se k vyjádřením zaslaným po lhůtě nepřihlíží (možnost přihlédnout k opožděně zaslaným vyjádřením v souladu s obecně platnou zásadou materiální pravdy, vyjádřenou v § 3 správního řádu, tím není dotčena).

K bodu 26 - § 7 odst. 2

Dochází pouze k formálním a jazykovým úpravám, především k uvedení použité formulace do souladu se zákonem o ochraně přírody a krajiny.

K bodu 28 - § 7 odst. 4

Dochází pouze k formálním změnám souvisejícím se změnou názvosloví a úpravou zveřejňování informací podle § 16 ZPV. Vzhledem ke skutečnosti, že závěr zjišťovacího řízení má dvě formy (odůvodněný písemný závěr/rozhodnutí), je nutné jej v tomto ustanovení označovat obecným (společným) názvem.

K bodu 31 - § 7 odst. 7

Dochází k vypuštění možnosti uznání oznámení, které bylo předloženo v rozsahu dokumentace, za dokumentaci, a to vzhledem k minimálnímu přínosu a využití tohoto institutu; možnost předložit oznámení v rozsahu dokumentace (tj. dobrovolně poskytnout pro účely zjišťovacího řízení rozsáhlejší a kvalitnější materiál, než ZPV požaduje) a možnost rovnou zahájit proces EIA, aniž by bylo provedeno zjišťovací řízení (týká se záměrů kategorie I), tj. rovnou předložit dokumentaci namísto oznámení záměru, však zůstávají zachovány.

K bodu 31 - vypuštění § 7 odst. 8

Dochází k vypuštění výslovného uvedení možnosti příslušného úřadu navrhnout oznamovateli zpracování dalších variant řešení záměru. Toto ustanovení je nadbytečné, neboť kladení požadavků na obsah dokumentace, které vzešly ze zjišťovacího řízení, je zákonem již v platném znění upraveno, a případný návrh na variantní zpracování záměru není, coby jeden z těchto možných požadavků, třeba upravovat samostatným ustanovením. Návrh na variantní zpracování záměrů tak bude příslušný úřad moci vznést i po vypuštění tohoto ustanovení. Nicméně v těchto případech se bude nadále vždy jednat pouze o návrh, nikoliv o vymahatelný požadavek. Takový návrh může být oznamovatelem z jakýchkoliv důvodů odmítnut. Navíc tím, jak se u velkého množství záměrů posouzení v čase přibližuje k fázi územního rozhodování (projednávaná novela stavebního zákona zavádí dokonce možnost sloužení posouzení s územním a stavebním řízením), dochází k praktickému omezení možností variantního řešení záměrů ve fázi posuzování. Např. v rámci územního řízení, se kterým bude po nabytí účinnosti novely stavebního zákona probíhat paralelně i posuzování, již nebude vůbec možné řešit záměr variantně. Z hlediska svého umístění se tedy těžiště případného variantního hodnocení nutně přesouvá spíše do fáze strategického posuzování (SEA) a z hlediska případných např. technologických, kapacitních a časových variant se těžiště jejich případného vyhodnocení přesouvá do zjišťovacího řízení.

K bodu 32 - § 8 odst. 1

S ohledem na rozvoj techniky se v současné době zpracovává dokumentace vždy primárně v elektronické podobě. Na rozdíl od dokumentace pro jiná řízení (např. stavební), kde část takové dokumentace může být v určitých případech vypracována pouze v listinné podobě (zejména její výkresová část), v rámci procesu EIA již v praxi nedochází k situacím, kdy by dokumentaci nebylo možno předkládat též v elektronické podobě. Požadavek na zohlednění současného stavu poznatků metod posuzování a výsledků jiných environmentálních hodnocení podle příslušných právních předpisů, jsou-li k dispozici, při zpracování dokumentace vychází z čl. 5 odst. 1 posledního pododstavce revidované směrnice EIA. V případě opětovného předložení dokumentace poté, co byla vrácena k doplnění nebo přepracování, musí být tento požadavek rovněž naplněn.

K bodům 33 a 80 - § 8 odst. 2, § 14 odst. 4

Ustanovení nově umožňuje zasílat dotčeným územním samosprávným celkům a dotčeným orgánům namísto dokumentace ve fyzické podobě (nebo na elektronickém nosiči dat) rovněž pouze informaci o této dokumentaci, neboť je veřejně přístupná v Informačním systému EIA (www.mzp.cz/eia). V souladu se zásadou hospodárnosti je cílem úpravy postupovat šetrně ve vztahu k životnímu prostředí, snížit administrativní zátěž a náklady související s nadbytečným pořizováním fyzických kopií dokumentace. Dále dochází k formálním změnám souvisejícím se změnou názvosloví a úpravou zveřejňování informací podle § 16 ZPV.

K bodu 35 - § 8 odst. 4

Jedná se pouze o formální změnu, která reflektuje stávající praxi, kdy jsou obdržená vyjádření zasílána nikoli jednotlivě, nýbrž souhrnně po uplynutí lhůty pro vyjádření. Příslušnému úřadu nebrání, aby zpracovateli posudku předával obdržená vyjádření i po částech/jednotlivě, uzná-li to za vhodné (např. v případě velkého množství obdržených vyjádření).

K bodu 36 - § 8 odst. 5

Navržená úprava reflektuje nové požadavky čl. 5 odst. 1 revidované směrnice EIA požadujícího zohlednění současného stavu poznatků metod posuzování v dokumentaci. Cílem zavedení tříleté lhůty pro opětovné předložení dokumentace je rovněž reagovat na stávající nežádoucí situaci, kdy v případě celé řady záměrů není dokumentace po jejím vrácení vůbec předložena, aniž by oznamovatel informoval příslušný úřad o úmyslu upustit od realizace záměru, a umožnit tak příslušnému úřadu v těchto případech posuzování ukončit. V případě opakovaného vrácení dokumentace k doplnění nebo přepracování běží vždy tříletá lhůta znovu. Vzhledem ke skutečnosti, že v souladu s § 8 odst. 6 ZPV se s doplněnou nebo přepracovanou dokumentací nakládá podle odstavce 2 (tj. stejně jako v případě prvotního předložení dokumentace), nedochází v případě opožděného předložení dokumentace k žádnému krácení práv na straně oznamovatele (pokud však již bylo posuzování ukončeno, záměr bude pravděpodobně evidován jako nový záměr). Opětovně předložená dokumentace musí splňovat veškeré zákonem stanovené náležitosti, a to včetně požadavku na zohlednění současného stavu poznatků a metod posuzování a případných výsledků jiných environmentálních hodnocení, jsou-li k dispozici (musí tedy být k okamžiku jejího opětovného předložení aktualizována).

K bodu 37 - § 8 odst. 6

K vypuštění poslední věty ustanovení § 8 odst. 6 ZPV dochází s ohledem na změny ustanovení § 9 ZPV, v důsledku kterých již nebude posudek samostatně zveřejňován a odpadne možnost se k němu vyjadřovat. Rovněž věta druhá, dle které je dokumentace neprodleně předána zpracovateli posudku, je nadbytečná, neboť tato povinnost je již obsažena v ustanovení § 8 odst. 2 ZPV.

K bodu 38 - § 9 odst. 2

Oznámení záměru slouží jako prvotní informace ze strany oznamovatele o tom, že hodlá realizovat záměr. V případech, kdy je požadováno provedení procesu EIA, jsou veškeré údaje uvedené v oznámení záměru podrobněji rozpracovány v dokumentaci, která je vypracována pro účely provedení procesu EIA. Vzhledem ke skutečnosti, že proces EIA je veden k záměru popsaném v dokumentaci, je rozhodujícím výchozím dokumentem pro zpracování posudku dokumentace, nikoli oznámení záměru, neboť některé aspekty záměru v něm uvedené mohly být změněny na základě požadavků závěru zjišťovacího řízení a záměr popsaný v dokumentaci se tak může se od záměru popsaného v oznámení záměru značně lišit. Oznámení záměru, které se tímto stává překonaným a dále nevyužitelným, nelze proto pro účely zpracování posudku považovat za relevantní podklad. Vypuštěním § 7 odst. 7 ZVP odpadá i možnost, že by byl posudek zpracováván na základě oznámení záměru uznaného za dokumentaci.

K bodům 39, 40 a 41 - § 9 odst. 3, 7 a 8

Revidovaná směrnice EIA v čl. 5 odst. 3 písm. b) nově požaduje objektivní odborné posouzení dokumentace. Toto posouzení chápe jako samostatnou, obligatorní fázi procesu EIA (viz čl. 1 odst. 2 písm. g) bodu iii) revidované směrnice EIA). Členský stát je povinen zajistit, aby příslušný orgán měl k dispozici dostatečné odborné zázemí na to dokumentaci posoudit, nebo aby měl k takovému odbornému zázemí přístup. Je tedy na vnitrostátní právní úpravě, zdali zajistí, aby na příslušném úřadu pracovali dostatečně kvalifikovaní pracovníci/experti oplývající znalostmi všech oborů životního prostředí a veřejného zdraví (v praxi by to znamenalo zaměstnat autorizované osoby, neboť takovými odborníky příslušné úřady v současné době nedisponují), nebo zdali zajistí externí přístup k těmto expertům. Posouzení však musí být v každém případě provedeno osobou/osobami, které mají potřebné odborné znalosti – ačkoli revidovaná směrnice EIA připouští, aby byly tyto osoby přímo součástí příslušného úřadu (tj. zaměstnanci), je v českých podmínkách z hlediska požadavků na kvalitu posouzení dokumentace a rovněž z hlediska finanční, časové i administrativní zátěže vhodnější, aby bylo posouzení dokumentace i nadále zajištěno externími odborníky, tedy autorizovanými osobami, a to v rámci již zavedeného a osvědčeného institutu posudku. V případě, že by prováděl posouzení dokumentace příslušný úřad sám, znamenala by taková úprava nutnost trvale zaměstnávat autorizované osoby, jejichž reálné vytížení, které je závislé na množství připravovaných záměrů, by nebylo možno předem odhadnout. Vzhledem k tomu, že autorizované osoby se v praxi zpravidla soustředí na určitý druh záměrů, se rovněž jeví jako vhodnější, aby byli vybíráni ad hoc dle své specializace a zkušeností.

Jakkoli institut posudku představuje transpozici čl. 5 odst. 3 písm. b) revidované směrnice EIA, jedná se primárně o dokument, který je určen příslušnému úřadu, který si prostřednictvím autorizovaných osob (zpracovatelů posudku) zajišťuje přístup k odbornému zázemí. S cílem posílit rychlost a efektivitu procesu EIA proto dochází k několika úpravám institutu posudku. Navrhovaná úprava nově výslovně umožňuje příslušnému úřadu stanovit lhůtu v délce odpovídající charakteru navrženého záměru s tím, že tato lhůta nesmí být delší než 60 dnů. S ohledem na nové znění § 8 odst. 5 ZPV, dle kterého se k opožděně zaslaným vyjádřením nepřihlíží, tak bude jednoznačně určen počátek běhu lhůty pro zpracování posudku, a nebude tak docházet k dalšímu prodlužování lhůty v důsledku akceptace dodatečně zaslaných vyjádření. Zpřísněny jsou rovněž podmínky pro nedodržení lhůty pro zpracování posudku, neboť lhůta může být překročena pouze v případě, že o prodloužení lhůty zpracovatel posudku včas požádá a příslušný úřad takové žádosti vyhoví. Rovněž v případě vrácení posudku k doplnění nebo přepracování příslušný úřad nově stanoví zpracovateli posudku přiměřenou lhůtu, ve které je povinen posudek předložit, přičemž tato lhůta nesmí být delší než 60 dnů, a o tomto postupu vyrozumí oznamovatele. Je žádoucí, aby smlouvy uzavírané se zpracovateli posudku byly formulovány tak, aby v případě vrácení posudku k doplnění nebo přepracování již byly aplikovány sankce související s nedodržením lhůty podle § 9 odst. 3 ZPV, a nedocházelo tak k nežádoucímu oddalování předložení posudku, aniž by za to byl zpracovatel posudku jakkoli sankcionován.

K dalšímu zkrácení procesu EIA dochází v důsledku vypuštění samostatného zveřejňování posudku a možnosti se k němu vyjadřovat, neboť účelem institutu posudku je objektivně a odborně posoudit dokumentaci a poskytnout tak příslušnému orgánu podklad pro vydání stanoviska EIA. Vzhledem ke skutečnosti, že posudek je určen příslušnému úřadu, tak bylo v souladu s požadavky revize směrnice EIA, se zásadami rychlosti a hospodárnosti vypuštěno ustanovení o možnosti podávání připomínek ze strany dalších subjektů, v důsledku čehož dojde ke zkrácení procesu EIA. Posudek bude i nadále zveřejňován v Informačním systému EIA na základě ustanovení § 9a odst. 2 a § 16 ZPV.

Nové znění odstavce 8 pak dopadá na případy, kdy není posudek zpracován ve stanovené lhůtě.

K bodu 42 - vypuštění § 9 odst. 9 a 10

K vypuštění těchto ustanovení dochází v důsledku úpravy veřejného projednání a vypuštění možnosti podávat připomínky k posudku.

K bodům 43 a 44 - § 9a odst. 1 a 2

Jedná se o formální úpravy související se změnami ustanovení § 9, § 16 a § 17 ZPV.

K bodu 45 - § 9a odst. 3

Dle čl. 8a odst. 6 revidované směrnice EIA má správní orgán, který záměr povoluje, před vydáním svého rozhodnutí (v anglickém znění revidované směrnice EIA „when taking a decision to grant development consent“, tedy v době vydání navazujícího rozhodnutí) povinnost přesvědčit se, že odůvodněný závěr uvedený v čl. 1 odst. 2 písm. g) bodě iv) revidované směrnice EIA (tj. stanovisko EIA), je stále aktuální. Členské státy mohou za tímto účelem stanovit dobu platnosti odůvodněného závěru (stanoviska EIA). Členský stát má tedy de facto dvě možnosti, jak zajistit, že stanovisko EIA je v době vydání povolení (tzv. development consent), tj. kteréhokoli z navazujících rozhodnutí, stále aktuální, a to buď v každém povolovacím řízení aktuálnost stanoviska EIA ověřit, nebo stanovit určitou dobu jeho platnosti, po kterou se stanovisko EIA považuje za aktuální – vzhledem k účelu daného institutu je nezbytné nastavit platnost stanoviska jednoznačně a určitě, tedy v podobě pevné doby platnosti, a o takové délce, po kterou lze presumovat aktuálnost stanoviska EIA. Zde tedy logicky platí, že čím kratší tato doba bude, tím větší pravděpodobnost, že stanovisko EIA bude i v době uplynutí jeho platnosti aktuální, a naopak, čím delší doba platnosti stanoviska EIA, tím nižší pravděpodobnost jeho aktuálnosti po celou tuto dobu a vyšší riziko neslučitelnosti vnitrostátní právní úpravy s unijním právem. S přihlédnutím k dosavadní praxi a právní úpravě v ostatních členských státech se proto jako optimální jeví ponechání rozpětí o délce zhruba 5 až 7 let. Vzhledem ke skutečnosti, že okamžik, ke kterému musí být stanovisko EIA platné, se posunuje do pozdější fáze povolovacího procesu (z nynějšího okamžiku zahájení prvního z navazujících řízení se požadavek na platnost stanoviska EIA posunuje k okamžiku vydání posledního navazujícího rozhodnutí v první instanci), dochází i k prodloužení platnosti stanoviska EIA z 5 na 7 let. Z dosavadní praxe při prodlužování platnosti stanovisek EIA vyplývá, že za dobu 5 – 7 let zpravidla v dotčeném území nedochází k natolik zásadním změnám, že by nebylo možné platnost stanoviska EIA prodloužit, i když v konkrétních případech samozřejmě nelze možnost takových změn vyloučit. Obdobná situace je v případě vývoje poznatků a metod posuzování. Sedmiletá základní doba platnosti stanovisek EIA se tedy jeví jako optimální, ovšem současně rovněž jako maximální možná z hlediska naplnění požadavku na aktuálnost stanoviska EIA. Po více než 7 letech již pravděpodobnost větších změn v území nebo změn poznatků a metod posuzování rychle roste a požadavek na aktuálnost stanovisek EIA by již naplněn nebyl. Rovněž pravděpodobnost, že by platnost stanovisek EIA, jejichž základní doba platnosti by byla delší než 7 let, mohla být po jejím uplynutí prodloužena, značně klesá s narůstající dobou základní platnosti. Z těchto důvodů považuje předkladatel sedmiletou dobu základní platnosti stanovisek EIA za nepřekročitelnou. Adekvátní doba platnosti stanoviska EIA a periodická kontrola jeho aktuálnosti v případech, kdy povolovací proces k záměru překračuje 7 let, proto naplňuje požadavky unijního práva a rovněž posiluje legitimnost stanoviska EIA jako jednoho ze zásadních podkladů pro realizaci záměru v očích dotčené veřejnosti. Stávající úpravu § 9a odst. 3 věty poslední ZPV, dle které se (v souladu ustáleným výkladem) po zahájení navazujícího řízení stává stanovisko EIA „navěky platným“ (za předpokladu, že nedojde k zastavení řízení nebo zamítnutí žádosti) tedy nelze považovat za slučitelnou s unijním právem. Vzhledem ke skutečnosti, že český povolovací proces je rozdělen do několika fází a záměr tedy zpravidla nebývá povolen v jediném správním řízení, je třeba pod pojem development consent zahrnout veškerá navazující rozhodnutí, která jsou potřeba k realizaci záměru, přičemž posledním z nich bude v českém právním řádu zpravidla stavební povolení. V případě, že bude záměr povolován po částech či etapách, je nezbytné, aby bylo stanovisko EIA platné ke dni vydání posledního z navazujících rozhodnutí ke všem těmto částem či etapám záměru. Může tak dojít k situaci, kdy zatímco ve vztahu k některé části či etapě, která již byla povolena, nebude nadále platnost stanoviska EIA relevantní, ve vztahu k jiné části či etapě bude nutno stanovisko EIA prodloužit. Vzhledem ke skutečnosti, že navazující rozhodnutí může být předmětem i několik měsíců trvajícího přezkumu (ať už správního nebo soudního) a preventivní prodlužování stanoviska EIA z důvodu možného zrušení takového rozhodnutí se jeví jako neúčelné, je požadavek na platnost stanoviska EIA vztažen k okamžiku vydání navazujícího rozhodnutí v prvním stupni.

K prodlužování platnosti stanoviska EIA bude docházet stejnou formou jako dosud, tedy úkonem podle části čtvrté správního řádu. Oznamovatel k žádosti přiloží podklady, ve kterých popíše aktuální stav dotčeného území včetně souhrnu změn oproti stavu v době vydání stanoviska. Příslušný úřad vezme při prodlužování platnosti stanoviska EIA tyto podklady v úvahu (případně si může opatřit i další podklady nezbytné k tomu, aby zjistil skutečný stav věci, tj. zda došlo k takovým změnám v území či změnám poznatků a metod posuzování, v jejichž důsledku by záměr mohl mít dosud neposouzené významné vlivy na životní prostředí).

K bodu 46 - § 9a odst. 4 (dosavadní § 9a odst. 3 – platnost stanoviska EIA)

Úpravy prodlužování platnosti stanoviska EIA jsou spíše formálního charakteru. Změny záměru nebudou nadále součástí informací, které jsou brány v úvahu při prodlužování platnosti stanoviska EIA, neboť jsou řešeny samostatným institutem závazného stanoviska k ověření změn záměru (tzv. coherence stamp). Nově je výslovně uvedeno, že pokud oznamovatel včas požádá o prodloužení platnosti stanoviska EIA, tato neuplyne, dokud není o žádosti rozhodnuto. Pokud jde o předpoklady prodloužení, dochází k upřesnění použité formulace tak, aby korespondovala s pojmy již používanými v zákoně (pojmy „znalosti související s věcným obsahem dokumentace“ a „vývoj nových technologií využitelných v záměru“ jsou nahrazeny pojmy „poznatky a metody posuzování“, které jsou již užity v § 7 odst. 1 písm. c) a v § 8 odst. 1 ZPV). Rovněž dochází k upřesnění toho, co se rozumí podstatnými změnami, které odůvodňují neprodloužení stanoviska EIA – zákon nyní výslovně uvádí, že se jedná o takové změny, v jejichž důsledku by záměr mohl mít dosud neposouzený vliv na životní prostředí (tedy další možné významné vlivy, jiné než ty, které již byly předmětem procesu EIA). Poslední věta pak pamatuje na situace, kdy po dlouhotrvajícím správním či soudním přezkumu dojde ke zrušení prvostupňového rozhodnutí a kdy v mezidobí (nebo dříve než 60 dnů po zrušení takového rozhodnutí) dojde k uplynutí platnosti stanoviska EIA. Ustanovení tedy dopadá na povolené záměry, u kterých již oznamovatel není nucen stanovisko EIA prodlužovat pro účely jiných navazujících řízení. V takovém případě se má za to, že platnost stanoviska EIA neuplyne dříve než 60 dnů po zrušení takového rozhodnutí (de facto je oznamovateli poskytnuta lhůta 60 dnů na podání žádosti o prodloužení stanoviska EIA poté, co mu již platnost uplynula).

K bodu 46 - nový § 9a odst. 5

Nový odstavec 5 reaguje na skutečnost, že řada záměrů, ačkoli je posouzena jako jeden celek (v souladu se zákazem tzv. salámování), je následně schvalována po větších či menších částech nebo etapách. Může tedy nastat situace, kdy např. dojde v dotčeném území k takovým změnám, které odůvodňují neprodloužení stanoviska EIA, avšak které se dotýkají výlučně pouze určité části nebo etapy záměru, aniž by měly vliv na ostatní části či etapy záměru. Jedná se zejména o liniové stavby, které jsou povolovány po jednotlivých úsecích. Bylo by neúčelné, aby v případě, že se změna dotýká pouze určité části nebo etapy záměru, aniž by měla vliv na zbylé části nebo etapy, pozbylo stanovisko EIA platnosti v celém svém rozsahu. V takovém případě bude k části či etapě záměru, která by mohla mít v důsledku nastalých změn dosud neposouzený vliv na životní prostředí, provedeno zjišťovací řízení, které určí, zdali daná část či etapa vyžaduje proces EIA. V případě, že bude proces EIA vyžadován, stanovisko EIA bude prodlouženo jen z části (tj. v části, která se vztahuje k částem či etapám záměru nedotčeným nastalými změnami), přičemž ve zbylé části bude de facto nahrazeno novým stanoviskem EIA vydaným v nově provedeném procesu EIA k části či etapě, která by mohla mít v důsledku nastalých změn dosud neposouzený významný vliv na životní prostředí.

K bodům 47 a 48 - § 9a odst. 6 (dosavadní § 9a odst. 4 – coherence stamp)

Cílem úpravy § 9a odst. 6 je umožnit oznamovatelům předkládat podklady pro coherence stamp s menším časovým předstihem (nejpozději v den zahájení navazujícího řízení), a urychlit tak povolovací proces. Bezprostřední návaznost navazujícího řízení na předložení podkladů pro coherence stamp zároveň zajistí aktuálnost předložených podkladů. Dále dochází k upřesnění příslušného úřadu, který coherence stamp vydává, a je jím vždy ten příslušný úřad, který vydal stanovisko EIA (bez ohledu na možné změny příslušnosti k posuzování vlivů na životní prostředí, ke kterým by mohlo dojít na základě změny právní úpravy). Za účelem odstranění jakýchkoli pochybností bylo výslovně doplněno, že pokud je záměr povolován po částech nebo etapách, vztahují se podklady poskytované oznamovatelem pouze k části nebo etapě záměru, která je předmětem navazujícího řízení. Poslední úpravou je pak za účelem zajištění právní jistoty nahrazení dosavadního institutu nevydávání závazného stanoviska v případech, kdy nedošlo ke změnám, jež by mohly mít významný negativní vliv na životní prostředí a jež by tudíž vyžadovaly provedení zjišťovacího řízení, výslovným souhlasným závazným stanoviskem. V souhlasném závazném stanovisku bude mít příslušný úřad nově možnost reflektovat změny záměru a případně i určit, které podmínky stanoviska EIA se staly v důsledku jiných změn záměru (tj. takových změn, které nejsou tak závažné, aby odůvodňovaly vydání nesouhlasného závazného stanoviska) neproveditelnými. Praxe ukázala, že v celé řadě záměrů došlo k nepodstatným změnám, mnohdy pozitivním z hlediska vlivů na životní prostředí, v důsledku kterých nebylo možno splnit některé podmínky stanoviska EIA, a otázku bylo nutno řešit prostřednictvím odstranění rozporů podle § 136 odst. 6 správního řádu. Za účelem předcházení těmto situacím bude mít příslušný úřad možnost identifikovat podmínky, které se v důsledku změny záměru staly nerealizovatelnými. Pro případ potřeby je explicitně zakotvena možnost součinnosti s příslušnými dotčenými orgány, tedy zpravidla těmi, jejichž požadavky byly ve stanovisku EIA zahrnuty nebo jejichž gesce se daná podmínka týká. Poslední změnou je pak vypuštění možnosti vydat nesouhlasný coherence stamp v případě, kdy oznamovatel nedodrží stanovenou lhůtu pro předání podkladů pro vydání závazného stanoviska nebo uvede do podkladů nepravdivé údaje – tato možnost vydání nesouhlasného závazného stanoviska je nově nahrazena fikcí nepředání podkladů, kdy v případě nedodržení stanovené lhůty, tedy v případě, že oznamovatel předá podklady pro vydání závazného stanoviska v přílišném předstihu před zahájením navazujícího řízení, se na tyto podklady nahlíží, jakoby nebyly předány. To obdobně platí i v případě, kdy podklady byly dodány pozdě, tj. po zahájení navazujícího řízení (příslušný úřad obdrží oznámení o zahájení navazujícího řízení, aniž by současně evidoval podání oznamovatele podle věty první podané ve stanovené lhůtě). V této situaci bude příslušný úřad informovat orgán, který navazující řízení vede, že oznamovatel nesplnil povinnost uvedenou v § 9a odst. 6 a že závazné stanovisko podle tohoto ustanovení proto nebude moci být vydáno. Na základě této informace by mělo být navazující řízení zastaveno (nikoliv přerušeno – lhůtu dle § 9a odst. 6 již nelze po zahájení navazujícího řízení splnit). Vzhledem k tomu, že zákon nově stanoví, že příslušný úřad vydá coherence stamp vždy, není nadále nezbytná zvláštní úprava, která byla obsažena v původním § 9a odst. 5 (po přečíslování odst. 7), a proto dochází ke zrušení tohoto ustanovení. I toto potvrzuje skutečnost, že v navazujícím řízení nelze rozhodnout (bez ohledu na případnou koncentrační zásadu), nebylo-li vydáno závazné stanovisko podle § 9a odst. 6.

K bodu 49 - § 9c odst. 3

Dochází k upřesnění; možnost stát se účastníkem navazujícího řízení by měla být svěřena obecně územním samosprávným celkům, tj. nejen obcím, ale i krajům (čl. 6 odst. 6 revidované směrnice EIA).

K bodům 50 až 72 a 82 až 84 a 151 až 157 (změny v procesu SEA) – obecně

V rámci reformy povolovacích procesů směřující k jejich zrychlení a snížení administrativní a nákladové náročnosti je třeba provést odpovídající změny též v procesu SEA. Proces SEA je součástí povolovacího procesu v širším smyslu, představuje jeho počáteční fázi. Zefektivněním procesu SEA dojde k úspoře času i nákladů v povolovacím řízení, které se tradičně skládá z mnoha na sebe navazujících částí.

Veškeré změny směřují k odstranění aplikačních problémů při provádění procesu SEA, v konečném důsledku tak rovněž ke zkrácení a zefektivnění povolovacího procesu. Některé úpravy jsou vyvolány potřebou zajistit náležitou transpozici unijního práva (tzv. směrnici SEA).

K bodu 54 - § 10a odst. 1

V odstavci 1 písm. a) je provedena pouze formulační úprava textu bez věcného dopadu. Upřesňuje se, že zvláštním zákonem, ze kterého může vyplynout možný významný vliv na předměty ochrany a celistvost soustavy NATURA 2000, je zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Konkrétně půjde o § 45i odst. 1, podle kterého je vydáváno odůvodněné stanovisko představující základní rozhraní při rozhodování, zda bude koncepce hodnocena z hlediska vlivů na předměty ochrany a celistvost soustavy NATURA 2000.

Přenesení kategorie z prostředků EU spolufinancovaných koncepcí do obecné definice pojmu koncepce je odůvodněno v komentáři k § 3 písm. b) ZPV.

K bodu 50 - § 10a odst. 1

Současný právní stav podle § 10a odst. 1 písm. b) ZPV uvádí, že koncepce, které stanovují rámec pro budoucí povolení záměrů zpracovávané v oblastech dle § 10a odst. 1 písm. a) k ZPV, u nichž je dotčené území tvořeno územním obvodem pouze jedné obce, jsou předmětem posuzování, pokud se tak stanoví ve zjišťovacím řízení podle § 10d.

Ergo u koncepce zpracovávané pro území dvou a více obcí odpadá možnost ve zjišťovacím řízení určit, zda bude předmětem posouzení v procesu SEA či nikoliv. Směrnice SEA a Protokol SEA však takovou možnost poskytují. V tomto ohledu je tedy platné znění ZPV přísnější oproti požadavkům směrnice SEA a Protokolu SEA. Směrnice SEA v čl. 3 odst. 3 uvádí, že posouzení vlivů na životní prostředí je vyžadováno u plánů a programů, které stanoví využití menších oblastí na místní úrovni, pokud se určí, že mohou mít významný vliv na životní prostředí. Dle výkladu Evropské komise ke směrnici SEA pak slovní spojení „využití menších oblastí na místní úrovni“ vždy neznamená územní obvod jedné obce. Klíčovým kritériem, zda v tomto případě bude koncepce podrobena procesu SEA, nemá být velikost dotčeného území, nýbrž zjištění, zda koncepce může mít významný vliv na životní prostředí.

Navrhovaná právní úprava tak nově přináší možnost, aby i u koncepcí na místní úrovni (tj. nikoliv nutně pouze pro územní obvod jediné obce) byla posouzena významnost vlivů koncepce na životní prostředí a proces SEA byl případně ukončen již ve fázi zjišťovacího řízení, územní obvod jedné obce tak nebude limitem pro obligatorní postoupení koncepce do celého procesu SEA.

Koncepce, které stanovují využití území místního významu, lze charakterizovat jako strategické dokumenty místní či lokální povahy, a to v kontrastu ke koncepcím na národní a regionální (krajské) úrovni. Za místní či lokální koncepce tak zpravidla budou považovány koncepce řešící území jedné obce, tedy stejně jako dosud. Není však vyloučeno, že nově do takovéto kategorie koncepcí mohou spadat i koncepce pro území dvou, popřípadě více obcí. K rozlišení, zda koncepce řeší záležitosti místního významu, je třeba přistupovat individuálně se zohledněním okolností konkrétní koncepce, a to především se zohledněním významnosti a rozsahu potenciálních vlivů na životní prostředí.

Smyslem této nové úpravy koncepcí řešících záležitosti místního významu je tedy umožnit, aby pouze zjišťovacímu řízení podléhaly i koncepce pro území větší než území jedné obce, novela necílí na koncepce pro území menší.

Důležitý je správný výklad daného ustanovení. Sousloví „místního významu“ je nutné vztahovat k pojmu „koncepce“, nikoliv k pojmu „obcí“ či „území“. Lze tedy shrnout, že předmětem zjišťovacího řízení podle tohoto ustanovení budou koncepce řešící prostřednictvím stanovení způsobu využití území záležitosti místního významu, bez ohledu na to, zda se koncepce zpracovává pro územní obvod jedné či více obcí. Za hlavní kritérium je tedy nutné považovat to, zda koncepce řeší pouze záležitosti místního významu. K tomu je nutné přihlédnout k výše zmíněnému výkladu EK, tzn. zohlednit, zda koncepce může mít potenciální významný vliv na životní prostředí. Koncepce, jejíž provádění může implikovat významné vlivy na životní prostředí, nemůže být z povahy věci považována za koncepci místního významu.

Navrhovaná úprava se nevztahuje na proces SEA k ÚPD, jelikož stavební zákon (jako lex specialis) stanoví vlastní procesní pravidla, která určují, ve které fázi a u kterého typu koncepcí podle stavebního zákona se koná zjišťovací řízení, zda má být koncepce předmětem procesu SEA.

Na současném stavu, kdy regulační plány nejsou posuzovány v procesu SEA, se provedenou úpravou nic nemění. Důvodem je, že se regulační plány pohybují v mezích koncepčního řešení přijatého v nadřazené územně plánovací dokumentaci. V případech, kdy nadřazená územně plánovací dokumentace absentuje, nemohou regulační plány měnit charakter území.

K bodu 52 - § 10a odst. 2

Správná interpretace pojmu „rámec pro budoucí povolení záměrů“ je klíčová pro vymezení věcné působnosti ZPV v oblasti SEA. Cílem navržené změny je upřesnit výklad neurčitého pojmu „rámec pro budoucí povolení záměrů“. Činí se tak pomocí demonstrativního výčtu případů, ve kterých je koncepcí rámec pro schvalování záměrů vždy stanoven.

Stanoví-li totiž koncepce rámec pro schvalování konkrétních záměrů, resp. stanoví-li alespoň kritéria pro povolování neurčitého okruhu záměrů vzhledem k jejich umístění, povaze, velikosti a provozním podmínkám nebo z hlediska požadavků na přírodní zdroje, musí být předmětem procesu SEA.

Koncepce posuzovaná v procesu SEA ve smyslu ZPV by ovšem neměla být pouhou vizí „co by mělo být“, kterou nedoprovází odpovídající opatření, která by zodpovídala otázky, jak nastíněné vize dosáhnout. Posouzení v procesu SEA by tudíž neměla podléhat natolik obecná koncepce, z jejíhož obsahu si vůbec nelze učinit představu o záměrech, které by na jejím základě mohly být povolovány, a která ani neobsahuje žádná omezení ani žádné bližší podmínky a kritéria, které by musel žadatel o příslušné povolení splnit, aby mohlo být povolení uděleno. V takovém případě je namístě, po zohlednění okolností konkrétního případu, vyjmout koncepci z věcné působnosti ZPV a procesu SEA ji nepodrobit, jelikož není naplněn jeden ze základních definičních znaků – koncepce nestanoví rámec pro schvalování záměrů a jedná se tudíž o dokument, který nemá prakticky žádnou provázanost na rozhodovací činnost veřejné správy.

Konečným cílem této změny je totiž eliminovat procesy SEA, ve kterých je posuzována koncepce v takové míře obecnosti, která neumožňuje ani v hrubých obrysech seznat, které záměry by na jejím základě mohly být povolovány, resp. za jakých podmínek by určité záměry mohly být povolovány. Chybí-li tyto základní znaky, stává se posouzení pouze formální procedurou bez skutečného přínosu pro ochranu životního prostředí.

Tento postup však v žádném případě neznamená rezignaci na strategické posouzení v dalších etapách. Posouzení SEA případných opatření a aktivit proběhne následně v další fázi rozhodovacího procesu poté, co dojde k jejich konkretizaci (např. upřesnění popisu navrhovaných opatření, lokalizaci jednotlivých opatření a aktivit, nastavení kritérií pro typy, umístění, technologii nebo kapacitu zařízení apod.). Přesnějších popis navrhovaných opatření umožní skutečně a efektivně hodnotit jejich pozitivní či negativní vliv.

Provedené zákonné upřesnění výkladu neurčitého pojmu „rámec pro budoucí povolení záměrů“ vychází z judikatury Soudního dvora EU (C-105/09 ) a respektuje metodické výklady Evropské komise k implementaci směrnice SEA.

K bodu 52 - § 10a odst. 3

Ukazuje se, že je nutné vymezit vzájemný vztah procesu strategického posuzování vlivů koncepcí na životní prostředí (SEA) a procesu posuzování vlivů záměrů na životní prostředí a veřejné zdraví (EIA), který byl dosud dovozován pouze výkladem.

Na první pohled je zřejmý společný obecný účel obou procedur, kterým je zahrnutí úvah o životním prostředí do rozhodování příslušných úřadů. Na druhou stranu zjevná odlišnost spočívá v jejich zařazení do rozhodovacích procesů z hlediska časového. Zatímco proces SEA má být nástrojem k zohlednění environmentálních otázek na úrovni koncepční, tedy v rovině plánů a programů, proces EIA již pracuje s konkrétním projektem předkládaným ke schválení v rámci správních řízení.

Rozdílné zařazení procesů SEA a EIA do rozhodování úřadů pak implikuje jejich zásadní odlišnost, kterou je míra podrobnosti posuzování, se kterou pracují. Z podstaty věci lze hovořit o vyšší míře obecnosti posuzování v procesu SEA. Má- li být strategické posouzení např. v případě územního plánování nástrojem k vyhodnocení širších vazeb v území včetně důkladného posouzení kumulativních a synergických vlivů, jak je akcentováno judikaturou tuzemských soudů, musí nutně pracovat s jinou mírou rozlišení než proces EIA, který se zaměřuje na environmentální posouzení individuálního záměru.

V praxi ne zcela zřídka dochází k situacím, kdy změna územně plánovací dokumentace (dále jen „ÚPD“) bývá prováděna kvůli konkrétní lokalitě a pro konkrétní záměr, k jehož realizaci již byl vydán závěr zjišťovacího řízení nebo stanovisko EIA. Jakkoliv takový postup, kdy je nejprve provedena EIA a teprve následně SEA v rámci aktualizace ÚPD, není v přímém rozporu s dikcí platné právní úpravy posuzování vlivů na životní prostředí, lze jej jednoznačně označit za jdoucí proti smyslu posuzování na strategické a projektové úrovni. Legální umožnění tohoto postupu však nemůže být v žádném případě vykládáno způsobem nasvědčujícím tomu, že procesy SEA a EIA jsou duplicitní. To ostatně potvrzuje i Evropská komise ve svém doporučení k aplikaci směrnice SEA.

Odmítnuta tedy musí být mylná interpretace, že po posouzení určitého záměru na projektové úrovni již není nutné provádět posuzování na úrovni strategické, stane- li se daný záměr např. součástí nebo dokonce jediným důvodem aktualizace ÚPD. Tím není dotčeno ustanovení § 10b odst. 3 ZPV, které umožňuje využít údaje z jiného posuzování. Nadále tedy bude možné, stane-li se v procesu EIA již posouzený záměr jediným důvodem změny ÚPD, posouzení v procesu SEA nepožadovat. Nikoliv však s odkazem na provedené posouzení na projektové úrovni, ale po náležitém zohlednění kritérií uvedených v příloze č. 8 k ZPV a po zohlednění výsledků z jiných posuzování, tedy např. i z procesu EIA. Pokud příslušný úřad dospěje k závěru, že změna ÚPD nemůže mít významný vliv na životní prostředí a že v jiném posouzení (např. v procesu EIA) byly dostatečně zohledněny i širší vazby záměru v dotčeném území, je možné posuzování v procesu SEA nepožadovat. Bylo by totiž pouze formální procedurou bez skutečného přínosu široce vymezenému cíli zákona, kterým je přispívat k udržitelnému rozvoji společnosti.

K vzájemnému vztahu procesů SEA a EIA se vyjadřuje taktéž judikatura SDEU. Podle soudu nelze nevidět, že posouzení v procesech SEA a EIA jsou v mnoha ohledech odlišná. Na základě posouzení záměru v procesu EIA nelze zprostit povinnosti provést strategické posouzení vlivů na životní prostředí . Z pohledu evropského práva lze tedy na procesy SEA a EIA nahlížet jako na dvě na sobě

Např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. června 2012, čj. 1 Ao 7/2011 – 526. Dostupné zde: http://ec.europa.eu/environment/archives/eia/pdf/030923_sea_guidance_de.pdf Srov. rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-295/10.

v zásadě nezávislá odborná posouzení. Ostatně unijní pravidla jsou zakotvena v odlišných právních předpisech.

Lze uzavřít, že procesy SEA a EIA lze považovat za dvě relativně samostatná odborná posouzení, jejichž předmětem zkoumání jsou odlišné jevy. Proces SEA s ohledem na svůj koncepční charakter pracuje s vyšší mírou obecnosti, která však se zřetelem k potřebě posuzování širších vazeb zkoumaného předmětu není samoúčelná.

Tyto principy budou nově zakotveny na úrovni zákona. Novelou bude postaveno najisto, že posuzování vlivů na projektové úrovni nenahrazuje strategické posuzování v procesu SEA. Tento vztah samozřejmě platí i opačně, tedy posouzení určitého záměru či opatření v procesu SEA nezprošťuje povinnosti posoudit záměr v procesu EIA. V konkrétních případech bude příslušný úřad oprávněn zohlednit, že odpovídající posouzení již proběhlo v jiných fázích rozhodovacího procesu.

K bodu 53 - § 10c odst. 1

V praxi je předkladatelem koncepce do procesu SEA zpravidla ten, kdo koncepci samotnou zpracovává. Oproti tomuto faktickému stavu dosavadní legální definice předkladatele uvádí pouze toho, kdo ke zpracování dává podnět. Definice se tak novelou pouze uvádí do souladu s praxí a za předkladatele bude moci být považován buď ten, kdo dal impuls ke zpracování koncepce, nebo její zpracovatel.

K bodům 54, 58, 61, 76, 82 a 84 – (§ 10c odst. 2, 10d odst. 6, 10f odst. 2, 10g odst. 3 a 6, 14a odst. 1 a 14b odst. 1)

Navrhovaná změna právní úpravy reaguje na mnohaleté poznatky vyplývající z aplikační praxe příslušných úřadů na úseku strategického posuzování vlivů na životní prostředí. Smyslem legislativní úpravy je v souladu se zásadou hospodárnosti (§ 6 odst. 2 správního řádu), podle které při výkonu veřejné správy musí správní orgány volit co nejúčinnější právní prostředky, které zároveň způsobují co nejmenší náklady, dosáhnout administrativních úspor a v konečném důsledku též úspor nákladů a času, a to jak na straně příslušných úřadů, tak i předkladatelů koncepcí.

Konzultace návrhu koncepce a následně i jejího vyhodnocení s veřejností, dotčenými orgány a samosprávami je inherentní součástí procesu SEA. Podle stávající právní úpravy (§ 10c, § 10d, § 10f a § 10g ZPV) je příslušný úřad povinen rozeslat

- kopii oznámení koncepce,

- závěr zjišťovacího řízení,

- návrh koncepce spolu s vyhodnocením, a

- stanovisko k návrhu koncepce (stanovisko SEA)

dotčeným orgánům a dotčeným územním samosprávným celkům.

V průběhu jediného procesu SEA tak příslušný úřad obesílá uvedený okruh subjektů hned čtyřikrát. U koncepcí celostátních nebo řešících rozsáhlé území představuje dotčené území (viz § 3 písm. d)) stovky až tisíce územních samosprávných celků. Při striktním dodržování dikce zákona je třeba všem těmto subjektům uvedené dokumenty zasílat. Oznámení a vyhodnocení koncepce je navíc s ohledem na jejich rozsah nutné zasílat rovněž ve fyzické podobě (doporučený dopis + nosič dat). To pak ovšem znamená, že v případě celostátní koncepce, u které je dotčeným územím celá Česká republika, by bylo třeba v průběhu jediného procesu SEA obeslat všechny obce v České republice (více než 6 tis.), a to hned čtyřikrát, z toho dvakrát s fyzickým doručením rozsáhlých dokumentů na nosiči dat. Problém přitom představují nejen koncepce celostátní, ale i mnohé koncepce lokální, pořizované např. pro určitou aglomeraci či povodí toku, neboť i tyto oblasti mnohdy zahrnují stovky dotčených samospráv, které je třeba o průběhu procesu SEA a pořizovaných dokumentech zpravit.

Při neustálém nárůstu počtu posuzovaných koncepcí se výše nastíněná aplikace zákona ukazuje z praktických důvodů jako neudržitelná.

S ohledem na rozmach informačních technologií (veškeré rozesílané informace jsou zároveň dálkově přístupné v Informačním systému SEA) se tedy navrhuje upustit zcela od rozesílání dokumentů ve fyzické podobě. Napříště tak budou vymezeným subjektům rozesílána toliko upozornění, že v průběhu procesu SEA došlo k vydání, resp. pořízení některého z dokumentů, který je třeba zveřejnit. Úřad, který bude konkrétní dokument zveřejňovat, si jej následně dohledá v příslušném informačním systému.

V důsledku toho zároveň nebude nutné požadovat po předkladateli koncepce dodání dokumentů v mnoha výtiscích či na několika nosičích dat, jako je tomu doposud, postačující bude předání (jednoho) dokumentu v listinné a elektronické podobě.

Pokud jde o okruh subjektů, kterým budou upozornění rozesílána, navrhuje se

1) zachovat stávající stav, pokud jde o rozesílání dotčeným orgánům, a

2) změnit právní úpravu týkající se rozesílání dokumentů dotčeným územním samosprávným celkům, a to následujícím způsobem:

V případě celostátních koncepcí bude upozornění povinně rozesíláno všem krajům; kraje jako dotčené územní samosprávné celky následně na základě výzvy příslušného úřadu dokumenty, které jsou veřejně přístupné v Informačním systému SEA, zveřejní postupem podle § 16 ZPV. Pouze ve výjimečných případech může příslušný úřad fakultativně rozeslat informace také dalším dotčeným územním samosprávným celkům (zejména tzv. obcím třetího typu), o jejichž okruhu rozhodne s ohledem na konkrétní okolnosti posuzované koncepce.

U ostatních koncepcí, řešících jen část území České republiky, se navrhuje obesílat upozorněním pouze dotčený kraj, případně více dotčených krajů a fakultativně také další dotčené územní samosprávné celky (zejména tzv. obce třetího typu), o jejichž rozsahu rozhodne příslušný úřad s ohledem na konkrétní okolnosti posuzované koncepce. Jedná se tedy o v zásadě podobný princip jako u koncepcí celostátních, u lokálních koncepcí však lze předpokládat častější doručováním samosprávám na úrovni obcí, resp. místních částí. V případě koncepcí zpracovávaných pro území pouze jedné obce bude tato obec individuálně obeslána (krom dotčeného kraje) vždy.

V zákoně tak nadále zůstává zachováno široké vymezení okruhu dotčených územních samosprávných celků (§ 3 písm. d) ZPV), novela však přináší mechanismus určování okruhu územních samosprávných celků, se kterými příslušný úřad v průběhu procesu SEA komunikuje a které jsou povinny zveřejňovat dokumenty podle § 16 ZPV. Za tyto „kvalifikované“ dotčené územní samosprávné celky budou vždy považovány pouze kraje, další územní samosprávné celky pak případně určí příslušný úřad, a to zejména u koncepcí s místním dopadem, kde lze považovat za účelné zapojení též samospráv na nižším stupni hierarchie.

Novelou se taktéž do celého textu ZPV přebírá pojmosloví zavedené správní řádem účinným od roku 2006. Namísto pojmu „dotčený úřad“ bude i ZPV nově používat pojem „dotčený orgán“. Jedná se pouze o změnu formální, k věcnému posunu nedochází.

K bodu 55 - § 10d odst. 1

Cílem změny je upřesnění dikce zákona tak, aby bylo zřejmé, že u záměru uvedených v § 10a odst. 1 písm. b) a c) ZPV je podstatou tzv. screeningu, tedy té části zjišťovacího řízení, ve které se rozhoduje, zda koncepce bude posuzována v celém procesu SEA, posoudit významnost potenciálního vlivu koncepce na životní prostředí. Koncepce bude posuzována, jestliže příslušný úřad dojde ve zjišťovacím řízení k tomu, že její provedení může mít významné vlivy na životní prostředí.

Současná právní úprava dle § 10d odst. 1 ZPV uvádí, že u koncepce uvedené v § 10a odst. 1 písm. b) a c) ZPV je cílem zjišťovacího řízení také zjištění, zda koncepce nebo její změna bude posuzována podle uvedeného zákona. Zjištění se provádí na podkladě oznámení, vyjádření k němu obdržených a podle kritérií uvedených v příloze č. 8 k ZPV. Neuvádí však, že rozhodujícím kritériem při rozhodování o provedení procesu SEA je to, zda koncepce nebo její změna může mít významný vliv na životní prostředí, jak zmiňuje směrnice SEA a Protokol SEA k tzv. Espoo úmluvě. Směrnice SEA se totiž vztahuje zásadně na plány a programy, u nichž je pravděpodobné, že budou mít významný vliv na životní prostředí.

Navíc o významnosti vlivu na životní prostředí se obdobně hovoří u posuzování vlivů záměrů na životní prostředí (EIA), kde cílem zjišťovacího řízení je dle § 7 odst. 2 ZPV mimo jiné zjištění, zda záměr nebo jeho změna může mít významný vliv na životní prostředí. Takové ustanovení v případě posuzování vlivů koncepcí dosud chybí. Navrhovaná změna tak upřesní, co je cílem zjišťovacího řízení (jako je tomu analogicky u procesu EIA) a bude více odpovídat požadavkům směrnice SEA a Protokolu SEA.

V upravované materii tak dochází pouze k formulačním úpravám za účelem zajištění vyšší míry konformity s unijním právem, nikoliv ke změnám věcným. I nadále se bude

Viz např. věc C-105/09 a C-110/09, bod 32).

ve zjišťovacím řízení (při rozhodování o možném vlivu provedení koncepce na životní prostředí) vycházet z kritérií uvedených v příloze č. 8 k ZPV.

K bodu 56 - § 10d odst. 2

Ačkoliv se v případě závěru zjišťovacího řízení nejedná o správní rozhodnutí ani závazné stanovisko podle správního řádu, s ohledem na jeho důležitost z procesního hlediska je namístě vyžadovat uvedení úvah, kterými byl příslušný úřad veden při jeho vydávání. To platí zejména v případě negativního závěru zjišťovacího řízení, kterým se stanoví, že proces SEA není nutné provést. Tímto aktem totiž zároveň dochází k vyloučení aplikace směrnice SEA.

K bodu 57 - § 10d odst. 4

Není nezbytně nutné nadále trvat na tom, aby úřad příslušný k procesu SEA vždy stanovoval harmonogram procesu včetně veřejného projednání. Stejně tak průběh procesu SEA je v zásadních rysech determinován zákonnými ustanoveními a jejich požadavky, není proto potřeba dávat příslušnému úřadu pravomoc určovat průběh procesu SEA, který se vede na žádost a v zájmu předkladatele.

K bodu 59 - § 10e odst. 1

Současná právní úprava zákona o posuzování vlivů na životní prostředí uvádí, že předkladatel je povinen do 30 dnů ode dne obdržení závěru zjišťovacího řízení zajistit osobu oprávněnou ke zpracování vyhodnocení podle § 19 a informovat o tom příslušný úřad, který tuto informaci neprodleně zveřejní na internetu.

Navrhovaná změna právní úpravy vychází z aplikační praxe tohoto ustanovení, kdy jen ve velmi ojedinělých případech dochází k tomu, že předkladatel tuto povinnost naplní, tj. informuje ve 30 denní lhůtě příslušný úřad o tom, že zajistil autorizovanou osobu (posuzovatele) ke zpracování vyhodnocení vlivů koncepce na životní prostředí. Toto lze pravděpodobně přisuzovat povinnostem vyplývajícím ze zákona o veřejných zakázkách, kdy vysoutěžení posuzovatele trvá podstatně delší dobu, než je zmiňovaná 30 denní lhůta, ve které je dle ZPV třeba informovat příslušný úřad.

Cílem změny je proto odstranění této lhůty, která v praxi není z objektivních důvodů dodržována. Navrhovaná změna v žádném případě neznamená rozvolnění lhůt a prodloužení procesu SEA. Stejně jako doposud bude záležet pouze na předkladateli koncepce, v jakém čase zajistí výběr autorizované osoby.

K bodu 60 - § 10e odst. 5

Spolupráce mezi předkladatelem koncepce a zpracovatelem vyhodnocení je klíčovým momentem pro maximální využití potenciálu procesu SEA. Proces SEA má být integrální součástí samotné tvorby koncepce, nikoliv její samostatně vznikající oponenturou. Rozhodující faktor je proto ochota předkladatele modifikovat vznikající návrh koncepce v návaznosti na průběžně zpracovávané vyhodnocení.

Navržená změna nepřináší žádné nové procesní kroky do procesu SEA, zdůrazňuje pouze potřebu spolupráce (např. ve formě průběžných konzultací) mezi předkladatelem a posuzovatelem, jejímž výsledkem by měla být reflexe návrhů posuzovatele při tvorbě finální podoby koncepce.

Doporučení posuzovatele budou zpravidla spočívat v návrzích opatření pro předcházení nebo snížení negativních vlivů koncepce na životní prostředí a veřejné zdraví. Jejich akceptací předkladatelem dochází k úpravě návrhu koncepce před jejím předložením příslušnému úřadu podle § 10f odst. 1. V návrhu se úmyslně hovoří o potřebě pouze zohledňovat doporučení předkladatele, nikoliv nutně veškeré návrhy beze zbytku naplnit. To je zcela logické, vždyť předkladatel při zpracování koncepce zpravidla zohledňuje také další veřejné zájmy, nejen zájem na ochraně životního prostředí. Návrhy opatření je tak nutné považovat za pouhá doporučení, se kterými předkladatel nakládá podle svého uvážení. Lze však považovat za vhodné, aby předkladatel např. v odůvodnění koncepce zdůvodnil svůj postup, nepřevezme-li do koncepce některá doporučení posuzovatele.

K bodům 61, 64 a 65 - k § 10f odst. 2, 6 a 7

Veřejné projednání se stalo inherentní součástí dlouholeté praxe strategického posuzování vlivů, jakožto institut umožňující interaktivní a transparentní komunikaci mezi klíčovými hráči při posuzování vlivů – předkladatelem koncepce, příslušným úřadem a širokou veřejností včetně dotčených orgánů.

Na druhou stranu přínos veřejného projednání v procesu SEA se velmi liší podle konkrétních okolností posuzované koncepce. Zatímco některé koncepce jsou předmětem intenzivního zájmu široké veřejnosti, jiné prochází procesem SEA téměř bez povšimnutí. V těchto posledně vzpomenutých případech pak bývá konání veřejného projednání neefektivním a pouze formálním procesním krokem, který jen zvyšuje administrativní a nákladovou náročnost procesu SEA.

Nově tedy, stejně jako u procesu EIA, bude institut veřejného projednání fakultativním krokem v procesu posuzování vlivů. Rozhodnutí o jeho realizaci zůstává v rukou příslušného úřadu, který vždy po obdržení návrhu koncepce s vyhodnocením SEA s vědomím toho, zda a v jaké intenzitě byla koncepce předmětem zájmu veřejnosti ve zjišťovacím řízení, a se znalostí konkrétního návrhu koncepce, rozhodne, zda veřejné projednání proběhne, nebo od něj bude upuštěno. Pokud příslušný úřad od konání projednání upustí (odst. 6), je třeba nově stanovit lhůtu pro vyjádření k návrhu koncepce - každý bude moci v zákonné lhůtě (20 dnů) uplatňovat vyjádření k návrhu koncepce.

K bodu 62 - k 10f odst. 3

S ohledem na zaužívanost Informačního systému SEA a všeobecný rozmach informačních technologií se nadále netrvá na tzv. třetím způsobu zveřejňování informací o veřejném projednání v procesu SEA. Informace budou nadále zveřejňovány na úřední desce překladatele (včetně její elektronické verze) a v Informačním systému SEA, čímž bude zaručena široká publicita projednávání.

K bodu 63 - k 10f odst. 4 Jedná se o formální úpravu vylučující aplikaci ustanovení § 17 ZPV na veřejné projednání návrhu koncepce. Toto vyloučení bylo dosud obsaženo v § 10f odst. 6. Zároveň se staví najisto, že na rozdíl od procesu EIA se veřejné projednání v rámci procesu SEA odehrává plně v režii předkladatele, příslušný úřad bude o veřejném projednání toliko uvědomen a bude na něj přizván. Uvedené je pouze potvrzením dlouhodobé aplikační praxe.

K bodům 64 až 66 - § 10f odst. 5 a 6 a 10g odst. 1

Uvedeným doplněním je reagováno na dlouholetou aplikační praxi příslušných úřadů na úseku strategického posuzování vlivů na životní prostředí, neboť již za současného právního stavu příslušný úřad z praktických důvodů požaduje po předkladateli koncepce jako nezbytný podklad pro vydání stanoviska SEA vypořádání obdržených připomínek k návrhu koncepce a vyhodnocení SEA. Na tento požadavek je v rámci stávající právní úpravy částečně a poměrně spoře pamatováno pouze v rámci dosud platného § 10j odst. 4 ZPV u koncepcí zpracovávaných ústředním správním úřadem, dle nějž příslušný úřad (v tomto případě ministerstvo) ve spolupráci s předkladatelem koncepce (tj. v tomto případě ústřední správní úřad) vyhodnotí došlá vyjádření a připomínky z veřejného projednání a na základě jejich vyhodnocení vydá stanovisko SEA. Vypořádání připomínek je s ohledem na jejich charakter vypracováváno buď samotným předkladatelem, nebo ve spolupráci s posuzovatelem v případě, kdy jsou připomínky směřovány nejen k návrhu koncepce, ale i k jeho vyhodnocení. Pro příslušný úřad je tento podklad nezbytný u všech koncepcí, nikoliv pouze u koncepcí, jejichž předkladatelem je ústřední správní úřad.

Na základě došlých vyjádření a jejich vypořádání pak často dochází k tomu, že je, jak je již také samotným principem procesu SEA, upraven samotný návrh koncepce a případně také jeho vyhodnocení či návrh stanoviska SEA, který je součástí vyhodnocení, tak, aby tyto dokumenty reflektovaly výstupy procesu SEA.

Zákon nově jasně stanoví, že po shromáždění veškerých vyjádření z procesu SEA bude upravený návrh koncepce spolu s informací o způsobu vypořádání vyjádření zaslán příslušnému úřadu. K tomuto upravenému návrhu koncepce pak příslušný úřad vydává své stanovisko, přičemž pod pojmem „úprava návrhu koncepce“ je třeba chápat úpravu všech výše uvedených částí (tedy návrhu koncepce, vyhodnocení SEA, návrhu stanoviska SEA).

Vzhledem k tomu, že výše uvedeným doplněním zákona dochází k ozřejmění postupů a transparentnějšímu popisu rolí všech zainteresovaných účastníků procesu SEA, bylo přistoupeno rovněž k úpravě lhůty pro vydání stanoviska SEA, která je tak z původních 30 dnů ode dne obdržení zápisu z veřejného projednání návrhu koncepce posunuta na lhůtu 20 dnů ode dne obdržení upraveného návrhu koncepce včetně vypořádání připomínek. Zároveň návrh změny zákona neukládá předkladateli koncepce povinnost předložit vypořádání připomínek a upravený návrh koncepce v přesně stanovené lhůtě, ale dává možnost předkladateli koncepce si lhůtu přizpůsobit dle náročnosti vypořádávání připomínek.

Cílem předložené změny zákona je uvést zákon o posuzování vlivů na životní prostředí do souladu s osvědčenou aplikační praxí a nikoliv zavedení nových postupů či požadavků v rámci procesu SEA. Na základě upřesnění postupů a povinností pro předkladatele koncepcí proto také mohlo dojít ke zkrácení lhůty pro vydání stanoviska SEA příslušným úřadem.

Současně je navrženo zrušení stávajícího ustanovení § 10f odst. 6 ZPV a jeho přesunutí do odst. 4.

Výše odůvodněné pravidlo se nicméně nevztahuje na posuzování vlivů PÚR a ÚPD podle stavebního zákona. Proces SEA k těmto postupům je upraven stavebním zákonem, k úpravě návrhu koncepce zde dochází teprve po vydání stanoviska SEA. Výše uvedené (jakožto celá podstata této úpravy zákona) tedy platí výhradně pro tzv. obecné koncepce – koncepce zpracovávané podle stavebního zákona mají vlastní procesní právní úpravu, jak explicitně vyplývá z § 10i odst. 1. Ustanovení § 10g by se na ně použilo pouze přiměřeně a toliko v situaci, pokud by stavební zákon nepředepisoval vlastní právní (procesní) úpravu. Zde však stavební zákon fázi úpravy návrhu jasně předepisuje.

K bodům 67 a 68 - § 10g odst. 5 a 6

Navrhovaná změna představuje upřesnění stávajících ustanovení, které zajistí náležitou transpozici čl. 9 směrnice SEA a současně čl. 11 Protokolu SEA do ZPV.

Proces SEA nekončí vydáním stanoviska SEA. Nedílnou součástí procesu SEA je vzetí v úvahu stanoviska SEA a zpřístupnění relevantních informací o schválené koncepci a o způsobu, jak byly v koncepci zohledněny výstupy procesu SEA včetně návrhu opatření k tzv. monitoringu.

Ustanovení § 10g odst. 5 ZPV za současného právního stavu uvádí požadavek, aby schvalující orgán zveřejnil mimo jiné odůvodnění podle odstavce 4, které obsahuje informaci o tom, jak byly zohledněny požadavky a podmínky vyplývající ze stanoviska SEA, popřípadě pokud toto stanovisko požadavky a podmínky obsahuje a do koncepce nejsou zahrnuty nebo jsou zahrnuty pouze zčásti, je schvalující orgán povinen svůj postup odůvodnit.

Požadavky uvedeného ustanovení nejsou schvalujícími orgány a předkladateli koncepcí v praxi vykládány zcela správně a vzhledem k výrazné obecnosti a nejasnosti v ZPV stanovených požadavků není ani v silách předkladatelů koncepcí za současného právního stavu tyto požadavky zcela naplnit. V současnosti neuspokojivě prováděné naplňování požadavků § 10g odstavce 4 a 5 ZPV se projevilo zejména u koncepcí předkládaných ke schválení Evropské komisi (např. u všech operačních programů pro programové období 2014 – 2020, které podléhaly procesu SEA).

Navrhovaná právní úprava proto reaguje na potřebu přesněji vyložit požadavky stanovené v § 10g odst. 5 ZPV a podrobněji vymezuje požadované informace tak, aby odpovídaly požadavkům směrnice SEA a Protokolu SEA. Nově je tak do ZPV

Srov. čl. 2 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/42/ES.

zakotven požadavek na zpracování tzv. prohlášení, ve kterém budou shrnuty veškeré relevantní informace ve výše uvedeném smyslu. Konkrétně půjde o informace:

a) jak byly ve schválené koncepci zohledněny požadavky a podmínky

vyplývající ze stanoviska SEA,

b) jak bylo ve schválené koncepci zohledněno vyjádření dotčeného státu, pokud

byla koncepce předmětem mezistátního posuzování

c) odůvodnění vybrané varianty, pokud byl návrh koncepce zpracován

ve variantách,

d) o účasti veřejnosti při zpracování koncepce a v procesu posuzování vlivů

koncepce na životní prostředí,

e) o přijatých opatřeních pro zajištění sledování a rozboru vlivů koncepce na

životní prostředí a veřejné zdraví podle § 10h ZPV.

Zpracovat uvedené prohlášení je úkolem předkladatele koncepce a je potřeba, aby se předkladatel koncepce vyjádřil ke každému výše uvedenému bodu. V případě bodu d) je možné využít informace uvedené ve stanovisku SEA, případně pokud předkladatel uspořádá další veřejná jednání nad rámec požadavků ZPV, apod., pak informovat i o tom. Zákon uvádí pouze demonstrativní výčet požadovaných informací, předkladatel tak do prohlášení může uvést i některé další podstatné údaje, např. zohlednění výstupů mezistátního posuzování, pokud se konalo (písm. b)). Potřebné informace lze v tomto případě opět čerpat ze stanoviska SEA. To, jak bude prohlášení rozsáhlé a podrobné, vždy záleží na konkrétní koncepci a na jejích potenciálních vlivech na životní prostředí. Vzhledem k tomu, že se při zpracování prohlášení vychází z vyhodnocení vlivů koncepce na životní prostředí a ze stanoviska SEA, je vhodné využít spolupráce s posuzovatelem, který je autorem vyhodnocení vlivů dané koncepce na životní prostředí.

Informace uvedené v prohlášení musí být samozřejmě zveřejňovány i v případě politiky územního rozvoje (PÚR) a územně plánovací dokumentace (ÚPD), jelikož jde o publikační povinnost stanovení příslušnou evropskou směrnicí. Lhostejno, zda je tato povinnost uložena zákonem EIA či stavebním zákonem.

Případná obava z kolize nového ustanovení se stavebním zákonem není namístě. Zavedení prohlášení se vztahuje na tzv. obecné koncepce. Koncepce zpracovávané podle stavebního zákona mají vlastní procesní právní úpravu, jak explicitně vyplývá z § 10i odst. 1 ZPV. Ustanovení § 10g by se na ně použilo pouze přiměřeně a toliko v situaci, pokud by stavební zákon nepředepisoval vlastní právní (procesní) úpravu v otázkách, které je nutné řešit. Pakliže jsou tedy veškeré tyto požadavky na zveřejnění daných informací stavebním zákonem pokryty, ZPV se nepoužije (na základě vztahu speciality stavebního zákona k ZPV v otázkách procesu SEA pro PÚR a ÚPD).

K bodu 70 - § 10i

Při posuzování vlivů politiky územního rozvoje, zásad územního rozvoje a územního plánu na životní prostředí se postupuje podle stavebního zákona s tím, že použitelná jsou i některá ustanovení ZPV, neobsahuje stavební zákon právní úpravu otázek, které je třeba řešit. Drtivá většina požadavků § 10g ZPV je však pokryta a nahrazena zvláštní právní úpravou ve stavebním zákoně, postačí tedy pouze jeho přiměřené použití, např. v obecných otázkách závaznosti stanoviska apod.

Rozdělení rolí v procesu SEA při posuzování vlivů politiky územního rozvoje, zásad územního rozvoje a územního plánu na životní prostředí je patrné ze stavebního zákona. Není proto nutné trvat na explicitním ustanovení v ZPV, že předkladatelem (koncepce) je pořizovatel politiky územního rozvoje, zásad územního rozvoje nebo územního plánu.

K bodu 71 - § 10i odst. 2

Vzhledem ke znění nového § 6 odst. 6 dochází k přesunu legislativní zkratky „orgán kraje“ do tohoto ustanovení.

K bodu 72 – vypuštění § 10j

Navrhovaná změna spočívající ve zrušení ustanovení § 10j ZPV reaguje na mnohaleté poznatky vyplývající z aplikační praxe příslušných úřadů na úseku strategického posuzování vlivů na životní prostředí.

Ustanovení § 10j ZPV zavádí zvláštní postup pro posuzování tzv. celostátních koncepcí, jejichž specifickým rysem je to, že se jedná o koncepce zpracovávané a vládě předkládané ústředním správním úřadem. Dotčené území je tvořeno celým územím státu. Podle pravidla lex specialis derogat legi generali se předmětné ustanovení ZPV použije pro posuzování vlivů celostátních koncepcí na životní prostředí jako ustanovení speciální. Současně se neaplikují obecná ustanovení pro postup (nikoliv pro obsahové náležitosti) určená pro ostatní koncepce. Zároveň ovšem platí, že na otázky neřešené tímto zvláštním ustanovením je třeba obecná pravidla uvedená v ZPV vztáhnout.

Některé části ustanovení však představují procesní odchylku od obecného režimu pouze zdánlivě. Např. velice sporou úpravu zveřejnění návrhu celostátní koncepce předkladatelem (viz odst. 2) nelze pokládat za zvláštní úpravu ve vztahu k obecným pravidlům zveřejňování informací o dokumentech pořízených v průběhu posuzování příslušným úřadem (tj. zejména k § 16 ZPV)) – obecná pravidla tedy nejsou vyloučena a tradiční zveřejňování dokumentů v procesu SEA prováděné příslušným úřadem musí probíhat paralelně. Bylo-li účelem daného ustanovení zjednodušit proces SEA pro specifický druh koncepcí, pak v praxi se tento předpoklad nenaplňuje.

Ustanovení § 10j ZPV, které je reziduem politických kompromisů uzavíraných při schvalování novely ZPV (č. 93/2004 Sb.), tak přináší řadu výkladových problémů a nejasností do aplikační praxe zákona, které nejsou vyváženy odpovídajícím přínosem. Potřeba zvláštní právní úpravy pro tzv. celostátní koncepce přinášející procesní odchylky od obecné právní úpravy se v praxi dlouhodobě ukazuje jako neopodstatněná. Na zachování předmětného ustanovení není třeba trvat i proto, že většina jeho odstavců je do značné míry duplicitní vůči obecné právní úpravě. Zrušením ustanovení dojde k odstranění nežádoucí dvojkolejnosti právní úpravy a eliminaci neopodstatněných odchylek od obecného právního režimu procesu SEA, v konečném důsledku tak i ke zpřehlednění právní úpravy pro všechny zainteresované subjekty.

K bodu 73 - § 11 odst. 1

Jedná se pouze o formální úpravu stávajícího znění. Dochází k upřesnění stávající formulace tak, aby nebylo pochyb o tom, že předmětem mezistátního posuzování mohou být i záměry uvedené v § 4 odst. 1 písm. a) až c).

K bodu 74 - § 11 odst. 3

V případě, že se již v rámci zjišťovacího řízení k záměru vedeného orgánem kraje zjistí, že záměr podléhá mezistátnímu posuzování, postoupí orgán kraje věc neprodleně Ministerstvu životního prostředí, tedy ještě v průběhu zjišťovacího řízení (nikoli až po vydání závěru zjišťovacího řízení).

K bodům 75, 77 a 82 - § 13 odst. 1 a 3, § 14a odst. 1

Cílem úpravy je urychlení a zefektivnění průběhu mezistátních konzultací s dotčeným státem v případech mezistátního posuzování záměru (EIA) prováděného na území České republiky. Lhůta pro zaslání dokumentace dotčenému státu se zkracuje z 20 na 10 dnů. Dále dochází k úpravě překladů oznámení záměru a dokumentace, které je na základě požadavků Úmluvy o hodnocení vlivu na životní prostředí přesahujícího státní hranice (tzv. Espoo úmluva) třeba přeložit do jazyka dotčeného státu tak, aby bylo zajištěno v souladu s čl. 2 bodem 6 této úmluvy, že veřejnost dotčeného státu má rovnocennou možnost účasti jako veřejnost státu původu. Navrženou úpravou nedochází k zavedení nových povinností, jedná se pouze o zachycení již existující praxe do ZPV. V souladu se stanovisky Výboru pro dodržování Espoo úmluvy (Opinions of the Implementation Committee (2001–2014), Convention on Environmental Impact Assessment in a Transboundary Context and Protocol on Strategic Environmental Assessment, Economic Commission for Europe, United Nations 2014, bod 71) se bude zpravidla jednat o kapitoly obsahující netechnické shrnutí, přeshraniční vlivy a opatření navržených k jejich prevenci, zmírnění nebo eliminaci (tj. v rozsahu bodů D.III, D.IV a G. přílohy č. 3 nebo bodů D.III, D.IV a G. přílohy č. 4 k ZPV). Bude však na MŽP jako příslušném úřadu, aby rozsah překladu stanovilo, neboť v některých případech překladu nebude vůbec potřeba (např. v případě, že dotčeným státem bude Slovensko) nebo s ohledem na charakter záměru bude nutné přeložit více kapitol oznámení záměru nebo dokumentace. Oznamovatel by proto měl využívat institut předběžného projednání tak, aby mohl oznámení záměru, popř. dokumentaci předkládat již společně s překladem v požadovaném rozsahu.

K obdobné úpravě dochází i v případě mezistátního posuzování koncepce (SEA) prováděné na území České republiky (§ 14a odst. 1).

K bodu 76 - § 13 odst. 2

Dochází k vypuštění části věty, která uvádí, že dokumentace se zpracovává vždy v rámci mezistátního posuzování. Důvodem této úpravy je skutečnost, že pokud dotčený stát řádně odůvodní svůj požadavek účasti v procesu EIA, pak je tento text nadbytečný.

K bodům 78 a 80 - § 14 odst. 1 a 4

Často se stává, že oznámení záměru a především dokumentace jsou státem původu předloženy pouze v jednom tištěném paré. Z důvodu nutnosti zajištění nezbytných kroků dle směrnice EIA a ZPV by mělo MŽP toto oznámení záměru a dokumentaci poskytnout dotčeným orgánům a dotčeným územním samosprávným celkům. S ohledem na rozsah těchto dokumentů (v případě dokumentace i stovky stran) a počet dotčených subjektů je však neekonomické pořizovat fyzické kopie. Dle navržené úpravy je proto v souladu se zásadou hospodárnosti zakotvenou v § 6 odst. 2 správního řádu možno rozeslat pouze informaci o tom, kde jsou tyto dokumenty dostupné. Dále dochází k formální úpravě související s úpravou zveřejňování informací a dokumentů pořizovaných v rámci postupů dle ZPV obsaženou v § 16 ZPV.

K bodům 79 a 81 - § 14 odst. 2 a 5

Z aplikační praxe vyplývá, že mezistátně posuzované záměry jsou většinou velkého rozsahu (jaderné zařízení, dopravní komunikace apod.), a stávající lhůta pro vyjádření veřejnosti se proto jeví jako nedostačující. Z tohoto důvodu a rovněž za účelem sjednocení lhůt v ZPV proto dochází k prodloužení lhůty pro vyjádření veřejnosti na území ČR k oznámení záměru a dokumentaci prováděného na území jiného státu z 15 na 30 dnů; ode dne uplynutí této lhůty se následně počítá lhůta 10 dnů pro zaslání vyjádření ČR státu původu. Zároveň je nezbytné uvést, že možnost vyjádřit se k záměru mají kromě veřejnosti i dotčené orgány i dotčené územní samosprávné celky, stejně jako je tomu u běžných záměrů bez mezistátního vlivu.

K bodu 85 - § 15

Dochází k doplnění dokumentace a vyhodnocení do výčtu dokumentů, před jejichž předložením je možné záměr nebo koncepci předběžně projednat s příslušným úřadem. Navržená úprava odpovídá zavedené praxi a nevylučuje možnost předkladatele nebo oznamovatele tyto dokumenty s příslušným úřadem projednat.

K bodu 86 - § 16

Změna zohledňuje dosavadní praxi, kdy jsou veškeré dokumenty pořizované v rámci procesu EIA a SEA předkládány v elektronické podobě a kompletně zveřejňovány v Informačním systému EIA nebo SEA. Ustanovení § 16 odst. 1 vyjmenovává informace a dokumenty, které zveřejňuje příslušný úřad. Tyto informace a dokumenty jsou na základě příslušných ustanovení ZPV zasílány dotčeným územním samosprávným celkům, které jsou povinny o nich informovat veřejnost prostřednictvím svých úředních desek, neprodleně poté, co jsou jim doručeny; i nadále tedy nejsou povinny vyvěšovat kompletní znění všech zaslaných dokumentů, jež by bylo s ohledem na jejich rozsah technicky neproveditelné, ale pouze zveřejnit požadované informace s uvedením, kde a kdy je možno do nich nahlížet.

Nově se uvádí výslovně, že informace o místě a času konání veřejného projednání a zápis z tohoto jednání se podle § 16 zveřejňuje pouze u procesu EIA. V procesu SEA budou tyto informace o veřejném projednání, na které se nevztahuje § 17 ZPV, zveřejňovány toliko předkladatelem koncepce podle § 10f odst. 3 a rovněž příslušným úřadem v Informačním systému SEA.

Dosavadní ustanovení § 16 odst. 3 ZPV bylo pro nadbytečnost vypuštěno.

K bodům 87 až 91 - § 17 a § 18 odst. 2

V souvislosti s úpravami § 9 ZPV nebude posudek předmětem veřejného projednání, neboť již nebude samostatně zveřejňován (bude zveřejněn až spolu se stanoviskem EIA). V době konání veřejného projednání se bude tedy zpravidla nacházet ve stadiu zpracování. Účast zpracovatele posudku na veřejném projednání je však i nadále nezbytná. Dále dochází k formální změně konstrukce, která by neměla mít zásadní dopad na stávající praxi; zatímco v současné době lze od veřejného projednání upustit, pokud příslušný úřad neobdrží žádné odůvodněné nesouhlasné vyjádření, nově jej bude povinen nařídit, pokud takové vyjádření od veřejnosti obdrží. Rovněž dochází k vypuštění povinnosti pořizování těsnopisného záznamu. V případě mezistátního posuzování je třeba, aby oznamovatel zajišťoval kromě překladů dokumentace i překlady oznámení a oznámení koncepce, doplnění § 18 odst. 2 ZPV je tedy pouze upřesňující a reflektující praxi.

K bodu 92 - § 18 odst. 3

Jedná se převážně o formální úpravy. Změna se přizpůsobuje nové právní úpravě soukromého práva. Navržená úprava umožňuje do odměny za posudek rovnou započítat sankce vyplývající ze smlouvy tak, aby bylo možno uhradit zpracovateli posudku pouze odměnu, jež mu náleží, a tuto částku vyúčtovat k úhradě oznamovateli. Dosavadní právní úprava toto neumožnovala. Cílem úpravy je tedy zajistit, aby byli zpracovatelé posudku více motivováni k tomu posudky zpracovávat ve stanovené lhůtě, nedocházelo k nedůvodnému prodlužování procesu EIA a zároveň nevznikaly oznamovateli komplikace plynoucí ze smluvního vztahu mezi příslušným úřadem a zpracovatelem posudku (nedodržení lhůt při zpracování posudku apod.).

K bodům 93 až 107 - § 19 obecně

Nové požadavky revidované směrnice EIA, které kladou důraz na odbornost a objektivitu procesu EIA (zejména čl. 5 odst. 3 písm. a) a b) revidované směrnice EIA požadující zpracování dokumentace kvalifikovanými odborníky a její následné odborné posouzení), znamenají vyšší nároky na dokumenty zpracovávané v průběhu procesu EIA. Cílem úprav ustanovení § 19 je zajistit vysokou odbornost při zpracování dokumentace a posudku tak, aby i stanovisko EIA vydané na jejich základě mohlo sloužit jako plně využitelný podklad v navazujících řízeních. Dochází proto ke zpřísnění stávající úpravy mimo jiné v důsledku zavedení povinného pravidelného přezkušování a možnosti odejmutí autorizace v případě neplnění povinností plynoucích z autorizace. Tento postup pro udělování, prodlužování a odejímání autorizací částečně vychází z mechanismu, který je aplikován na autorizované osoby k provádění naturových hodnocení podle § 45i ZOPK.

K bodu 99 – nadpis § 19

Dochází k doplnění nadpisu § 19 o vyhodnocení.

K bodu 100 - § 19 odst. 1

Jedná se o formální úpravy bez dopadu na věcný obsah požadavků zákona. V případě hodnocení vlivů na veřejné zdraví je úpravou zajištěno, že požadavek na zpracování autorizovaného hodnocení vlivů záměru na veřejné zdraví je obligatorní pouze u záměrů dle § 4 odst. 1 písm. a) ZPV, tedy u záměrů, které jsou předmětem posouzení v procesu EIA ze zákona, a rovněž v případech, kdy je v souladu s § 6 odst. 5 ZPV předloženo oznámení v rozsahu dokumentace nebo kdy je namísto oznámení rovnou předložena dokumentace. U ostatních záměrů, u nichž se o povinnosti posouzení v procesu EIA rozhoduje ve zjišťovacím řízení, je případný požadavek na zpracování autorizovaného hodnocení vlivů záměru na veřejné zdraví ponechán právě na úvaze příslušného úřadu ve zjišťovacím řízení. Úprava je v souladu se stávající praxí.

K bodu 95 - § 19 odst. 2

Návrh je pouze formální úpravou věty první stávajícího odstavce, kdy povinnost zpracovávat dokumenty objektivně, odborně, v plném rozsahu a s dodržením stanovených náležitostí je nově vztažena na všechny dokumenty podle ZPV, které autorizovaná osoba při výkonu své profese může zpracovávat, zatímco stávající úprava tyto povinnosti klade pouze na zpracovatele posudku. Věta druhá stávajícího znění odstavce, která úpravou rušena, je významově obsažena v odst. 1.

K bodu 96 - § 19 odst. 3

Podmínky pro udělení i pro prodloužení autorizace jsou podle stávající úpravy totožné, což vyplývá ze stávajícího znění § 19 odst. 3 a § 19 odst. 7 ZPV. Navrhuje se proto úprava pouze v odst. 3. Zároveň dochází k uvedení použité formulace do souladu s platným občanským zákoníkem.

K bodům 97 a 98 - § 19 odst. 4

Odborná způsobilost, která je jednou z podmínek pro získání i pro prodloužení autorizace, se podle platné úpravy prokazuje dokladem o vykonané zkoušce odborné způsobilosti a rovněž dokladem o ukončeném vysokoškolském vzdělání, přičemž nově je vyžadován namísto bakalářského stupně vzdělání alespoň stupeň magisterský, a to se zaměřením na přírodní nebo technické vědy, což je motivováno celkovým zpřísněním podmínek pro udělování i prodlužování autorizací, neboť i ve světle toho, že posudek nově nebude připomínkován, je na odbornost autorizovaných osob kladen větší důraz a je na ně přenesena větší míra zodpovědnosti. Pokud autorizovaná osoba vykonala zkoušku odborné způsobilosti před 20 lety, neexistuje nástroj, jak při prodlužování autorizace ověřit, zda je tato autorizovaná osoba i v dnešních podmínkách nadále odborně způsobilá. Pokud tedy taková autorizovaná osoba má doposud čistý trestní rejstřík a pokud je nadále plně svéprávná, má podle stávající právní úpravy na prodloužení autorizace prakticky nárok, a to bez ohledu na to, zda v oboru nadále pracuje, zda se průběžně vzdělává apod. Podmínky pro případnou ztrátu odborné způsobilosti a s tím spojenou možnost autorizaci neprodloužit jsou aktuálně uvedeny pouze v prováděcím právním předpisu, což se ukázalo jako nedostačující a v praxi neaplikovatelné. Institut prodlužování autorizací, jehož hlavním účelem by mělo být zajištění, aby autorizovanou osobou mohly být pouze skutečně a prokazatelně kvalifikovaní odborníci, jejichž odbornost by měla být v pětiletých intervalech ověřována, je podle platné úpravy spíše pouze formálním úkonem. Navrhuje se proto, aby žadatelé o udělení, ale i o prodloužení autorizace svoji odbornou způsobilost pokazovali vždy aktuálním dokladem o úspěšně vykonané zkoušce odborné způsobilosti starým maximálně 2 roky ke dni podání žádosti o udělení nebo prodloužení autorizace. V praxi to znamená, že každý, kdo bude žádat o udělení nebo prodloužení autorizace, bude muset nejdéle dva roky před podáním žádosti úspěšně vykonat zkoušku odborné způsobilosti. V případě prodlužování platnosti autorizace se tedy jedná o přezkušování autorizovaných osob před každým prodloužením. Lhůta dvou let v tomto případě zajišťuje jednak to, že doklad o vykonání zkoušky odborné způsobilosti, který byl v minulosti již použit pro udělení nebo pro prodloužení autorizace, bude pro další prodloužení již nepoužitelný, jednak to, že autorizovaná osoba v dostatečně aktuální době prokáže svoji kvalifikaci a nebudou panovat obavy, že by od poslední zkoušky odborné způsobilosti došlo k výrazným změnám jak v právních předpisech, tak ve vědeckém poznání a tedy i k možným znalostním nedostatkům autorizované osoby, a jednak to, že autorizovaná osoba bude disponovat dostatečnou časovou lhůtou před uplynutím autorizace k tomu, aby se přihlásila ke zkoušce, aby ji absolvovala a aby následně mohla požádat o prodloužení autorizace tak, aby nedošlo k přerušení období, kdy je osoba držitelem autorizace.

K bodu 99 - § 19 odst. 5

Dochází k doplnění alternativního způsobu dokládání bezúhonnosti u cizinců.

K bodu 100 - § 19 odst. 6

Jedná se o formální úpravu.

K bodu 101 - § 19 odst. 7

Doba platnosti udělované nebo prodlužované autorizace se navrhuje ponechat 5 let s tím, že je dáno na jisto, že prodlužování autorizací může být opakované, zatímco ve stávající úpravě je toto pouze dovozováno. Upravuje se doba, kdy lze podat žádost o prodloužení autorizace. Platné znění stanoví, že žádost o prodloužení autorizace lze podat nejpozději 6 měsíců před uplynutím platnosti autorizace. V praxi bylo dovozeno, že je tato lhůta pouze pořádková a žádost lze bez právních následků podat i v poslední den platnosti autorizace. Taková praxe se ukázala jako bezproblémová, naopak případy, kdy je žádost podána s velkým předstihem (rok i více), což platné znění umožňuje, jsou problematické. Návrh proto stanoví, že žádost lze podat nejdříve 6 měsíců před uplynutím platnosti autorizace a nejpozději v den uplynutí platnosti autorizace s tím, že řízení o žádostech podaných mimo tento časový interval budou zastavena.

K bodu 102 - § 19 odst. 9

Úpravy § 19 odst. 9 ZPV jsou víceméně formálními úpravami stávajícího znění odstavce. Poslední věta navrhovaného odstavce nově specifikuje, co se zejména rozumí pod pojmem „porušení zákona závažným způsobem“. Cílem tohoto deklaratorního ustanovení je blíže specifikovat hranice, ve kterých se bude ministerstvo pohybovat v případných řízeních o odnětí autorizace při určování závažnosti porušení zákona.

K bodu 103 - § 19 odst. 10

Cílem návrhu je zavést povinnost krajským úřadům, aby zasílaly podněty na odnětí autorizace v případech, kdy v rámci výkonu své úřední činnosti u autorizované osoby zjistí důvody pro odnětí autorizace.

K bodu 104 - § 19 odst. 11

Jedná se o formální úpravu.

K bodu 105 - § 19 odst. 14

Upravuje se zmocňovací ustanovení. Cílem úpravy je možnost v prováděcím předpisu upravit rozsah požadovaného vzdělání, kterého je třeba dosáhnout pro účely splnění požadavku uvedeného v § 19 odst. 4 písm. a) ZPV, možnost stanovit obsah zkoušek odborné způsobilosti pro udělení a pro prodloužení autorizace včetně možnosti stanovit obsah zkoušky pro udělení autorizace odlišně od obsahu zkoušky pro prodloužení autorizace. Zbylé úpravy jsou formálního charakteru věcně neměnící stávající úpravu.

K bodům 106 a 107 - § 19 odst. 16 a 17

Formální úpravy v důsledku přečíslování odstavců.

K bodům 109 a 113 - § 21 písm. d) a § 22 písm. b)

Současná právní úprava zákona o posuzování vlivů na životní prostředí mimo jiné uvádí, že MŽP je ústředním správním úřadem v oblasti posuzování vlivů na životní prostředí, vykonává vrchní státní dozor v oblasti posuzování vlivů na životní prostředí, zajišťuje posuzování koncepcí v případech, kdy dotčené území tvoří celé území kraje nebo zasahuje na území více krajů nebo na území národního parku nebo chráněné krajinné oblasti nebo pokud dotčené území tvoří území celého státu. Dále MŽP zajišťuje mezistátní posuzování koncepcí a záměrů.

Oproti tomu orgány kraje zajišťují posuzování koncepcí v případech, kdy dotčené území zasahuje výlučně do územního obvodu kraje, není-li příslušné ministerstvo.

MŽP jako vrchní orgán státní správy dle § 21 ZPV vede procesy SEA také ke koncepcím, u kterých dotčené území tvoří celé území kraje nebo i pro oblasti menší, zasahuje-li dotčené území do národního parku nebo chráněné krajinné oblasti. Koncepce, jejichž posuzování dle dosavadního znění zákona zajišťuje MŽP, tak tvoří značnou část všech posuzovaných koncepcí. Často se přitom jedná o koncepce s velice úzkým místním dopadem, např. koncepce pro území jedné obce.

Z pozice vrchního orgánu státní správy v dané oblasti by ovšem MŽP mělo vykonávat zejména agendu týkající se metodického vedení, kontrolní a legislativní činnosti a zajišťovat posuzování těch koncepcí, které nelze s ohledem na jejich (celostátní, mezistátní aj.) charakter posoudit na úrovni lokální (tj. krajské). Navrhovaná změna právní úpravy reaguje na tuto situaci a přenáší posuzování některých typů koncepcí, u kterých není věcně opodstatněné jejich posuzování na úrovni centrální, na krajské úřady.

Navrženou změnou se upravují kompetence příslušných úřadů v procesu SEA s ohledem na výše uvedené principy, a to rovněž s přihlédnutím k zásadě subsidiarity, podle které se rozhodování a zodpovědnost ve veřejných záležitostech má odehrávat na tom nejnižším stupni veřejné správy, který je nejblíže občanům. Vyšší úrovně správy mají rozhodovat jen tam, kde si to povaha věci vyžaduje.

Je navrženo, aby MŽP řídilo proces SEA pouze u (důležitých) koncepcí, u kterých toto nelze zajistit na regionální úrovni, tj. u koncepcí s možným přeshraničním vlivem, u koncepcí celostátního charakteru a u koncepcí, kdy dotčené území zasahuje na území více krajů. U všech ostatních typů koncepcí bude příslušným orgánem pro zajištění procesu SEA krajský úřad.

K bodům 108, 110, 112, 114 a 115 - § 21 písm. c), k) a m) a § 22 písm. a) a d)

Jedná se především o formální změny. Na základě úprav § 9a ve spojení s § 4 odst. 1 písm. g) a h) dochází k doplnění příslušných odkazů. V souladu se zásadou kontinuity, efektivity a hospodárnosti v případě změn záměru podle § 4 odst. 1 písm. g), tedy v případě, že v průběhu povolovacího procesu došlo ke změnám, které by mohly mít významný negativní vliv na životní prostředí a které tudíž vyžadují provedení zjišťovacího řízení, provede toto zjišťovací řízení (a následný proces EIA, bude-li vyžadován) ten příslušný úřad, který vydal stanovisko EIA, bez ohledu na možné změny příslušnosti vyplývající ze změny přílohy č. 1 k ZPV. Ve vazbě na vypuštění § 6 odst. 1 věty druhé ZPV je doplněno nové písmeno m), dle kterého je v případě záměru navrženého na území více krajů MŽP určuje, který krajský úřad je příslušný k zajištění posuzování. Ustanovení § 21 písm. k) a § 22 písm. d) jsou s ohledem na jejich nepotřebnost a administrativní náročnost vypuštěna. Rovněž dochází k vypuštění povinnosti orgánů kraje zasílat všechny závěry zjišťovacího řízení a stanoviska EIA (§ 22 písm. c) ZPV) Ministerstvu životního prostředí, neboť se jedná o nadbytečnou povinnost spojenou s nedůvodnou administrativní zátěží.

K bodům 117 a 118 - § 23 odst. 3 a 4

Dochází k úpravě vyjádření k záměru tak, aby se oznamovatelé v případně důvodných pochybností o zařazení záměru, příslušném úřadu nebo rozsahu dotčeného území obraceli primárně na krajské úřady, přičemž úloha MŽP jakožto ústředního orgánu by měla být především sjednocovací. I zde by měla platit zásada subsidiarity, tedy, že věc by měla být primárně svěřena do kompetence orgánu na co nejnižším stupni státní správy, který je co nejblíže občanům. Teprve případy, které se na tomto stupni nepodaří vyřešit, nebo případy jinak výjimečné by měly být svěřeny vyšším stupňům státní správy. Návrh tyto principy reflektuje.

K bodu 120 - § 23 odst. 7

Ke změně ve výčtu záměrů dochází v návaznosti na změnu přílohy č. 1 k ZPV.

K bodu 121 - vypuštění § 23 odst. 8 K vypuštění odstavce 8 (dosavadního odstavce 7) dochází v návaznosti na novou úpravu výjimek z posuzování zakotvenou v § 4 odst. 2 a 3 ZPV.

K bodu 122 - § 23 odst. 11

Dosavadní odstavec 11 je vypuštěn z důvodu jeho nadbytečnosti.

K bodu 123 - k příloze č. 1

Navrhovaná úprava zahrnuje kompletní změnu přílohy č. 1 k ZPV. Cílem změny přílohy č. 1 k ZPV bylo zjednodušení aplikační praxe a harmonizace s požadavky směrnice EIA a vnitrostátních právních předpisů. K hlavním změnám patří nastavení nových parametrů, při jejichž splnění budou záměry posuzovány jako tzv. podlimitní. Tyto parametry odfiltrují výraznou část dosud posuzovaných podlimitních záměrů, protože praxe ukázala, že vzhledem k jejich velikosti, a s tím souvisejícími nevýznamnými vlivy na ŽP a veřejné zdraví, u nich bylo v naprosté většině konstatováno, že zjišťovacímu řízení nebudou podléhat. Novým nastavením parametrů pro podlimitní záměry dojde ke snížení množství podlimitních záměrů a s tím související nadbytečné administrativní zátěže, a zároveň nebude porušen účel směrnice EIA. Předpokládá se snížení výše uvedené administrativní zátěže až o 85 %. Nově tedy budou jako podlimitní záměry posuzovány pouze ty, které svojí kapacitou nebo rozsahem dosáhnou alespoň 25 % příslušné limitní hodnoty, a to navíc pouze v případech, kdy se takové záměry budou nacházet ve zvláště chráněném území nebo jeho ochranném pásmu podle ZOPK. Jako podlimitní záměr bude rovněž posuzována změna podlimitního záměru, která sama o sobě naplní alespoň 25 % příslušné limitní hodnoty a zároveň tato změna způsobí, že záměr jako celek již naplní minimálně 100 % příslušné limitní hodnoty v obecném území, nebo 25 % příslušné limitní hodnoty ve zvláště chráněném území nebo jeho ochranném pásmu dle ZOPK; ve zvláště chráněných územích nebo jejich ochranných pásmech budou tedy změny podlimitních záměrů, které naplní vlastní kapacitou nebo rozsahem alespoň 25 % limitní hodnoty, spadat pod dikci § 4 odst. 1 písm. e) ZPV vždy (protože 25% změna v těchto případech vždy naplní stanovená kritéria), zatímco změny podlimitních záměrů v obecném území pouze tehdy, bude-li touto změnou zároveň záměrem jako celkem překročena limitní hodnota uvedená v příloze č. 1 k ZPV (100 % limitní hodnoty). Jedná se o snahu alespoň částečně bránit tzv. salámové metodě, pomocí které dochází k obcházení ZPV. Režim posuzování podlimitních záměrů se nemění, i nadále budou krajské úřady formou sdělení určovat, zda u podlimitního záměru budou nebo nebudou vyžadovat