zákon č. 33/2020 Sb.

K ČÁSTI PRVNÍ (změ na zákona o obchodních korporacích)

K Čl. I

K bodu 1 (§ 3):

Navrhuje se vypustit odstavec 2 z důvodu sjednocení právní úpravy a zvýšení právní jistoty. Předně není zřejmé, na jaká ustanovení uvedené pravidlo dopadá. Vedle toho se pravidlo jeví nekoncepční. Část práv a povinností vztahujících se k obchodním korporacím je zakotvena mimo zákon o obchodních korporacích občanským zákoníkem, případně dalšími právními předpisy, například zákonem o přeměnách. V těchto případech není s ohledem na § 2894 odst. 2 OZ založena povinnost škůdce hradit nemajetkovou újmu. Napříště se navrhuje režimy sjednotit. Bez ohledu na to, z jakého právního předpisu povinnost vyplývá, se použije obecná úprava deliktního práva obsažená v občanském zákoníku.

K bodu 2 (§ 5 odst. 2):

Jednoletá lhůta podle odstavce 2 má povahu lhůty prekluzivní – vyjádření ve stávajícím znění tomu však plně neodpovídá. Navrhuje se proto toto vyjádření zpřesnit, aby bylo napříště nepochybné, že jde o lhůtu prekluzivní a že neuplatněním ve lhůtě právo podle odstavce 1 zaniká. Uvedené je vhodnější i z hlediska práva procesního, neboť má lhůta procesně-právní konotace.

K bodu 3 a 4 (§ 7):

V odstavci 4 se odstraňuje nepřesnost v aktuálním znění. Ustanovení hovoří o povinnosti uvádět i údaj o zápisu zahraniční osoby do zahraniční evidence podnikatelů (obchodní rejstřík či jeho obdoba), která se dle stávající úpravy vyžaduje, pokud zahraniční právní řád zápis této osoby do evidence ukládá anebo umožňuje. Může tak nastat situace, kdy zahraniční předpisy zápis zahraniční osoby do příslušné evidence umožňují, tato osoba však možnosti nevyužila, do evidence zapsaná není a český právní řád po ní přesto požaduje, aby údaje o zápisu uváděla. Ukládá jí tedy povinnost, kterou ona podle svého právního řádu nemá a splnit nemusí. Navrhované znění staví najisto, že povinnost uvádět údaje o zápisu do evidence bude mít pouze ta zahraniční osoba, která je do zahraniční evidence skutečně zapsaná, a to buď z důvodu obligatorního zápisu, nebo z důvodu zápisu dobrovolného, kdy jí to zahraniční právní předpis umožňuje a ona této možnosti využila. Nově navrhovaný odstavec 5 reaguje na stávající nejistotu v otázce, zda je možné některé informace, jejíchž uveřejnění na internetových stránkách vyžaduje zákon, zpřístupnit pouze společníkům, například po zadání hesla. Část odborné veřejnosti člení informace podle jejich významu a umožňuje, aby informace, jež mají význam pouze pro společníky (např. doplnění pořadu jednání valné hromady podle § 369 odst. 2), byly na internetových stránkách dostupné pouze po zadání přístupového hesla (srov. např. J. Lasák in Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 120-131; či Čech, P., Šuk, P. Právo obchodních společností v praxi a pro praxi (nejen soudní). Praha, Bova Polygon, 2016, s. 340.); lze se však setkat i s názory opačnými. Napříště se proto navrhuje postavit najisto, že dálkový přístup k informacím určeným pouze společníkům může být umožněn pouze společníkům, tedy může být například podmíněn zadáním přístupového hesla.

V souvislosti s navrhovanou úpravou vyvstává otázka, které informace lze považovat za „informace určené pouze společníkům“. Zásadně je určení takových informací ponecháno na společnosti; ta musí pečlivě uvážit povahu uveřejňovaných informací s přihlédnutím ke specifikům společnosti a konkrétním okolnostem. Typicky půjde o dokumenty uveřejňované v souvislosti s organizací a konáním valné hromady, například písemná zpráva představenstva o finanční asistenci (srov. § 312), návrhy a protinávrhy k záležitostem zařazeným na pořad valné hromady (srov. § 362 a 363), pozvánka na valnou hromadu (srov. § 406), zápis z jednání valné hromady nebo jeho část (srov. § 425), účetní závěrka nebo hlavní údaje z ní, popř. výroční zpráva (srov. § 436 či § 456 odst. 6 a 7). Za informaci určenou pouze společníkům lze dále považovat například veřejný návrh smlouvy na odkoupení nebo směnu účastnických cenných papírů (srov. § 322 a násl.). Uvedené však nemusí platit bezvýjimečně. Zákon o obchodních korporacích předvídá, že v určitých situacích jsou některé údaje z pozvánky na valnou hromadu určené jiným osobám než společníkům. Typickým příkladem je výzva zástavním věřitelům, aby společnosti sdělili existenci zástavního práva k účastnickým cenným papírům při nuceném přechodu účastnických cenných papírů (srov. § 377).

K bodu 5 (§ 8):

Promítá se změna v úpravě založení družstva. Dle navrhované úpravy se družstvo nezakládá pouze na ustavující schůzi, ale je možno jej založit i přijetím stanov bez ustavující schůze (srov. § 561a a důvodovou zprávu k němu).

K bodům 6 a 7 (§ 9):

Navrhuje se rozšířit pravidlo odstavce 1 na všechny obchodní korporace tak, aby dopadalo i na družstva, pro která doposud platilo pravidlo odstavce 3; to se navrhuje zrušit bez náhrady. Pravidlo není pro úpravu družstev vhodné a ani dostatečné. Družstvo se stejně jako zbylé obchodní korporace zakládá přijetím zakladatelského právního jednání – stanov. Nedojde- li k podání návrhu na zápis družstva do obchodního rejstříku ve stanovených lhůtách, měly by, stejně jako u zbylých obchodních korporací, nastat tytéž účinky jako při odstoupení od smlouvy, tj. měl by se uplatnit odstavec 1. Stávající pravidlo odstavce 3 je nedostatečné; přestože se uplatní fikce zpětvzetí přihlášky do družstva, zakladatelé zůstávají vázáni platným zakladatelským právním jednáním.

K bodu 8 (§ 14):

Navrhovaná změna má za cíl postavit najisto, že v případě jednočlenné společnosti se (po dobu, po kterou je společnost jednočlennou) nepřihlíží nejen k ujednáním společenské smlouvy, která zakazují nebo omezují převoditelnost nebo zastavení nebo možnost přechodu podílu, ale ani k ustanovením zákona o obchodních korporacích, která by uvedené zakazovala nebo omezovala. To ostatně odpovídá skutečnosti, že zákonná pravidla tvoří implicitní obsah společenské smlouvy, ledaže společenská smlouva obsahuje úpravu odchylnou. Opačný závěr by odporoval smyslu předmětného pravidla; bylo by nelogické, aby jediný společník uděloval sám sobě souhlas s převodem podílu. K témuž dospěl i Nejvyšší soud, který ve svém stanovisku ze dne 13. ledna 2016, sp. zn. Cpjn 204/2015, výslovně uvádí: „Má-li společnost jediného společníka, není nutné, aby tento společník udělil souhlas s převodem svého podílu postupem podle § 12 odst. 1 ZOK, tedy přijal rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady. Požadovat udělení souhlasu jediného společníka s tím, že může (svým právním jednáním) převést podíl, nedává smysl (§ 2 odst. 2 část věty za středníkem OZ); převádí-li jediný společník svůj podíl, pak s jeho převodem ipso facto souhlasí.“

K bodu 9 (§ 15):

Promítá se změna ustanovení § 257 odst. 4 (srov. důvodovou zprávu k § 257), které formuluje nové obecné pravidlo použití ustanovení zákona o obchodních korporacích o jmenovité hodnotě na kusové akcie.

K bodu 10 (§ 17):

Navrhuje se uvést odstavec 3 do souladu s úpravou § 103; v osobních společnostech je za určitých podmínek přípustné, aby nepeněžitým vkladem byly práce nebo služby.

K bodům 11 a 12 (§ 20):

Navrhuje se zpřesnit stávající úpravu tak, aby bylo zřejmé, že odstavec 1 dopadá pouze na hmotné věci movité; pouze v jejich případě přichází v úvahu vnesení předmětu vkladu předáním. Odstavec 2 pak může dopadat pouze na ty nehmotné věci movité, které jsou zachytitelné na datovém nebo jiném nosiči. V případě jiných předmětů vkladu se postupuje podle § 21 a 22.

K bodu 13 (§ 23):

Cílem navrhované změny je zlevnit a zrychlit zakládání a vznik nízkokapitálových společností s ručením omezeným, tak aby jej bylo možné učinit v rámci jedné návštěvy notáře. Podle stávající právní úpravy se v kapitálových společnostech peněžitý vklad splácí na zvláštní účet u banky nebo spořitelního a úvěrního družstva. Tento „zvláštní“ účet má garantovat, že složené prostředky budou vynaloženy jen k zákonem stanoveným cílům. Účelem tohoto pravidla obecně je poskytnout určitou jistotu, že posléze vzniklá společnost opravdu upsané hodnoty obdrží, a správce tyto prostředky nezneužije. Tato úprava byla převzata z obchodního zákoníku (srov. § 109 odst. 3 a § 163a odst. 4 ObchZ). Zákon o obchodních korporacích umožnil založení společnosti s ručením omezeným s minimálním vkladem ve výši 1,- Kč, oproti předchozím 20 000,- Kč (srov. § 109 odst. 1 ObchZ). V případech, kdy se výše všech vkladů pohybuje v nižších částkách, jeví se povinnost zřizovat a spravovat vklady na bankovním účtu jako zbytečně zatěžující a nepoměrně nákladná. Proto se navrhuje stanovit z uvedeného pravidla výjimku, kdy postačí splatit peněžitý vklad jiným způsobem, například obecně prostřednictvím správce vkladů. Jako hranice, od které bude nutno splácet vklady na bankovní účet, byla po vzoru obchodního zákoníku vybrána výše 20 000,- Kč. Tak například, pokud bude společnost s ručením omezeným zakládat jediný zakladatel, může jediný zakladatel složit svůj vklad, a to až do výše 20 000,- Kč například notáři, který bude správcem vkladů.

K bodu 14 (§ 26):

Obchodní zákoník stanovil, že za splnění povinnosti uhradit cenu nepeněžitého vkladu odpovídá vkladatel (tedy společník) a ručí za ni nabyvatel podílu. Ručení potom bylo vyloučeno v případě nabytí podílu na evropském regulovaném trhu. Zákon o obchodních korporacích zdánlivě přebírá znění obchodního zákoníku (výjimka pro nabytí na evropském regulovaném trhu), zároveň však reflektuje změnu pojetí podílu jako nehmotné movité věci a vychází tak z konstrukce, že s podílem přecházejí veškerá práva a povinnosti s ním spojená (ručení převodce za dluhy spojené s podílem, a tedy i odpovědnost nabyvatele za ně, je v zákoně stanovena na více místech – srov. § 209 odst. 1, § 286 odst. 3, § 256 odst. 2, § 601 odst. 1 ZOK). Dochází tak k nelogickému spojení, kdy za splnění povinnosti uhradit cenu nepeněžitého vkladu odpovídá nabyvatel podílu, a to i v případě, kdy nabude podíl na evropském regulovaném trhu; uvedená výjimka totiž vylučuje pouze ručení převodce za splnění této povinnosti. Nabývá-li však osoba podíl na evropském regulovaném trhu, nemůže si ověřit osobu převodce a případnou existenci povinnosti podle § 26 odst. 1, nelze tedy po ní legitimně požadovat, aby odpovídala za splnění této povinnosti. Ostatně obecně platí, že z žádného veřejného rejstříku není seznatelná existence povinnosti uhradit cenu nepeněžitého vkladu podle § 26 odst. 1 ZOK. S ohledem na uvedené se tak nově po vzoru obchodního zákoníku stanoví, že za splnění povinnosti uhradit cenu nepeněžitého vkladu odpovídá vkladatel, zatímco nabyvatel podílu za její splnění pouze ručí. Splnění povinnosti podle § 26 odst. 1 ZOK totiž nelze považovat za dluh spojený s podílem, nýbrž za osobní povinnost vkladatele; nemůže tak přecházet na nabyvatele podílu jako je tomu u ostatních dluhů spojených s podílem. Dále se navrhuje zpřesnit znění odstavce 2. V první řadě dochází k vypuštění nadbytečného odkazu na společníka [„(společník)“]. Pojem vkladatel je vymezen v § 15 odst. 2 jako legislativní zkratka a zahrnuje „společníka nebo budoucího společníka“. Odkaz na společníka v závorkách pak měl precizovat, že se může jednat jen o „společníka“ a nikoli tedy o „budoucího společníka“. Taková úprava je však nadbytečná, neboť tento závěr plyne z § 26, který upravuje povinnost uhradit cenu nepeněžitého vkladu v penězích, jestliže na obchodní korporaci nepřejde vlastnické právo k předmětu nepeněžitého vkladu, ve spojení s § 25, který výslovně stanoví, že vlastnické právo k nepeněžitým vkladům přechází na obchodní korporaci okamžikem jejího vzniku. Je tak nepochybné, že úprava § 26 odst. 2 se může aplikovat až po vzniku obchodní korporace a může tak dopadat pouze na společníka, nikoli na budoucího společníka. Zároveň se navrhuje zrušit vymezení evropského regulovaného trhu, jelikož zákon o podnikání na kapitálovém trhu v § 55 zavádí pojem evropský regulovaný trh jako legální definici pro celý právní řád a vymezuje jej šířeji než stávající znění odstavce 2 („členský stát Evropské unie“ zahrnuje i další státy tvořící Evropský hospodářský prostor).

K bodu 15 (§ 28):

Navrhuje se odstranit zjevná legislativně technická chyba.

K bodům 16 a 17 (§ 32):

Stávající odstavec 3 se navrhuje vypustit, neboť otázka zástavního práva k podílu v obchodní korporaci je upravena již v občanském zákoníku. Ustanovení § 1320 odst. 1 OZ na rozdíl od stávajícího § 32 odst. 3 ZOK umožňuje, aby úprava vzniku zástavního práva byla ve společenské smlouvě přísnější, než jsou podmínky pro převod podílu nebo aby bylo zastavení podílu zcela vyloučeno. V úpravě zákona o obchodních korporacích je uvedené možné pouze u bytových družstev. Pro odlišný režim však není důvod, proto se odstavec 3 navrhuje bez náhrady vypustit. Dále se navrhuje vložit nový odstavec 5, který upravuje zřízení a vznik jiných věcných práv než práva zástavního k podílu v obchodní korporaci, který není představován cenným papírem nebo zaknihovaným cenným papírem. Nově se stanoví, že na zřízení a vznik jiných věcných práv se použijí ustanovení občanského zákoníku o zřízení a vzniku zástavního práva (§ 1320 OZ a násl.). Cílem navrhovaného pravidla je postavit najisto, že jiná věcná práva než zástavní právo (např. předkupní právo, zákaz zcizení – negative pledge, zákaz zatížení, právo zpětné koupě apod.) k podílu v obchodní korporaci, který není představován cenným papírem nebo zaknihovaným cenným papírem, lze zřídit za podmínek, za nichž lze podíl převést (viz § 1320 OZ), a že vznikají zápisem do obchodního rejstříku. Za stávající právní úpravy panuje právní nejistota, je- li zápis věcného práva k podílu společníka v obchodní korporaci, který není představován cenným papírem nebo zaknihovaným cenným papírem, ve prospěch třetí osoby zápisem konstitutivním, nebo deklaratorním. Stávající právní úprava neposkytuje jasnou odpověď. Navíc předpokládá obligatorní zápis pouze zákazu zatížení nebo zcizení podílu, byl- li zřízen jako věcné právo [srov. § 48 odst. 1 písm. g) ZVR]; opomíjí tak zbylá práva k podílu zřízená společníkem jako práva věcná (např. právo předkupní). Napříště se proto navrhuje postavit najisto, že zápis věcného práva, které zřídil společník k podílu v obchodní korporaci, který není představován cenným papírem nebo zaknihovaným cenným papírem, do obchodního rejstříku je zápisem konstitutivním. S tím souvisí i navrhovaná změna § 48 odst. 1 písm. g) ZVR.

K bodu 19 (§ 34 a 35):

K § 34: Do nadpisu ustanovení § 34 se doplňuje výslovně, že toto ustanovení upravuje nejen podíl na zisku, ale též podíl na jiných vlastních zdrojích. To se promítá i do jednotlivých odstavců § 34. Věta první odstavce 1 stanoví výslovně, že i podíl na jiných vlastních zdrojích lze stanovit pouze na základě řádné nebo mimořádné účetní závěrky. Navrhovaná druhá věta odstavce 1 stanoví výslovně, že řádná i mimořádná účetní závěrka je způsobilým podkladem pro rozdělení zisku a jiných vlastních zdrojů po celé účetní období. Smyslem této úpravy je vyjasnit otázky související s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4284/2007, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2010. V tomto rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že „[šestiměsíční] lhůta ke svolání řádné valné hromady určená (počítaná) od posledního dne účetního období je logicky nejen lhůtou určující, dokdy by měla valná hromada (při řádném a obvyklém chodu věcí) odsouhlasit výsledky onoho účetního období, ale též nejzazší lhůtou, ve které lze výsledky účetní závěrky sloužící pro jednání řádné valné hromady pokládat za ty, jež mohou akcionářům sloužit jako reálný obraz účetnictví akciové společnosti, na jehož základě mohou kvalifikovaně rozhodovat o rozdělení zisku“. Požadavek rozdělení zisku na základě řádné nebo mimořádné účetní závěrky znal již obchodní zákoník (§ 178 ObchZ) a dnes vyplývá z § 161 odst. 4 a § 350 (nově § 34 odst. 2 a § 40 odst. 1). Tato ustanovení transponují článek 56 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností. Řádná i mimořádná účetní závěrka musí podávat věrný a poctivý obraz o aktivech, pasivech, finanční situaci a výsledku hospodaření podniku k rozvahovému dni. Významné události, které nastaly mezi rozvahovým dnem a okamžikem sestavení účetní závěrky, jsou popsány a jejich ekonomické dopady kvantifikovány v příloze v účetní závěrce (§ 19 odst. 6 zákona o účetnictví). Následné události již tato účetní závěrka zachycovat nemůže. Z toho vyplývá, že řádná ani mimořádná účetní závěrka nemůže poskytovat reálný obraz účetnictví ke dni rozhodování o rozdělení zisku. Není přitom rozhodné, zda je zisk rozdělován před či po uplynutí šesti měsíců od rozvahového dne. Stanovení časového limitu „aktuálnosti“ účetní závěrky zohledňuje skutečnost, že v kratším období jsou odchylky od vykázaného stavu typicky menší. Neřeší však situace, kdy se hospodářská situace zhorší před takto stanoveným datem. Naopak znemožňuje rozdělení v situaci, kdy k žádnému zhoršení ani po uplynutí časového limitu nedojde.

Tento výklad způsobuje v praxi problémy hospodářsky zdravým obchodním korporacím, které z legitimních důvodů potřebují zisk nebo jeho část v druhé polovině roku rozdělit a vyplatit. Důvodem bývá například potřeba mateřské společnosti realizovat investici, s níž z hospodářských důvodů nelze čekat několik měsíců (respektive necelý rok) na konec účetního období a schválení nové účetní závěrky, či potřeba jediného společníka – fyzické osoby – realizovat právo na podíl na zisku z osobních (např. zdravotních) důvodů v druhé polovině roku. Nelze přitom opomenout, že nerozdělení již dosaženého zisku společníkům a jeho ponechání ve společnosti je důsledkem dobrovolného rozhodnutí valné hromady. Zájmem společníků je zpravidla rozdělení zisku a vyplacení podílu na něm v nejbližším možném termínu. Společníci se však mohou rozhodnout zisk ve společnosti ponechat například za účelem jejího kapitálového posílení (a dosažení lepších podmínek ve vztahu například k bance či pojišťovně). Postihovat takové rozhodnutí, které posiluje společnost na úkor společníků, nemožností rozdělit zisk v případě potřeby později (v druhé polovině roku) se nejeví vhodné. Není vyloučeno, že by společníci, kteří chtějí zisk ve společnosti ponechat, rozhodli o jeho rozdělení jen z obavy, že v případě potřeby nebude možné v druhé polovině roku rozhodnout znovu. Není proto důvodné zakazovat vícenásobné rozdělení zisku v průběhu téhož účetního období. Omezení rozdělení zisku pouze na jednu polovinu roku by významně redukovalo ekonomické možnosti společností a jejich skupin a zhoršilo tak podnikatelské prostředí. Pro srovnání lze uvést, že v Německu je lhůta pro schválení účetní závěrky 8, resp. 11 měsíců v závislosti na velikosti společnosti (§ 42a odst. 2 věta první GmbHG a § 175 odst. 1 věta druhá AktG). Tato lhůta je stanovena za účelem zajištění včasné publicity účetní závěrky, není však současně omezením možnosti valné hromady rozhodnout o rozdělení zisku po uplynutí této lhůty. Z těchto důvodů se stanoví výslovně, že zisk je možné rozdělit i po uplynutí šesti měsíců od konce účetního období. K tomuto již ostatně de lege lata část právní teorie dochází s ohledem na test insolvence (srov. P. Kuhn in Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, komentář k § 34). Pokud jde o větu třetí (stávající věta druhá) o možnosti distribuce zisku a jiných vlastních zdrojů i jiným osobám než společníkům (na základě úpravy ve stanovách), nutno zdůraznit, že úprava § 112 odst. 1 je úpravou speciální (srov. navrhovanou změnu § 112 odst. 1). Ve veřejné obchodní společnosti musí vždy, je-li dosaženo zisku, dojít k jeho rozdělení neomezeně ručícím společníkům; tomuto požadavku odpovídá i skutečnost, že zisk se daní nikoli na úrovni společnosti, ale u jednotlivých společníků. To platí i pro část zisku připadající na komplementáře. Odstavec 2 zakotvuje již dnes platné pravidlo o maximální částce k rozdělení. Dnes je toto pravidlo zakotveno zvlášť u společnosti s ručením omezeným (§ 161 odst. 4) a zvlášť u akciové společnosti (§ 350 odst. 2), zatímco u ostatních obchodních korporací absentuje. Navrhuje se proto toto obecné pravidlo přesunout do hlavy I, společné všem obchodním korporacím. Z jeho působnosti se vyjímají pouze osobní společnosti, kde by toto pravidlo mohlo být zavádějící. V těchto společnostech musí být veškerý zisk (v případě v.o.s.), či jeho část připadající na komplementáře (v případě k.s.) rozdělen vždy mezi společníky; ve veřejné obchodní společnosti tak nepřipadá tvorba fondů ze zisku včetně rezervních fondů a nerozdělených zisků minulých let vůbec v úvahu. Navíc aplikace tohoto testu není nezbytná s ohledem na neomezené ručení společníků (komplementářů komanditní společnosti).

Dále se úprava odstavce 2 (alespoň pokud jde o dopady na akciovou společnost) uvádí do souladu s článkem 56 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností. Transpozice je ve stávající úpravě nepřesná. V prvé řadě musí uvedené pravidlo dopadat nejen na rozdělení zisku, ale i na rozdělení jiných vlastních zdrojů. Proto se navrhuje upravit formulaci tak, aby zahrnovala „částku k rozdělení“, bez ohledu na to, zda je rozdělován zisk či jiné vlastní zdroje. Slovy směrnice je to „částka k rozdělení akcionářům“, „the amount of a distribution to shareholders“, „le montant d'une distribution faite aux actionnaires“, resp. „der Betrag einer Ausschüttung an die Aktionäre“. Do souladu se zněním směrnice se uvádí také výpočet maximální částky k rozdělení. Tato částka nesmí překročit výši výsledku hospodaření posledního skončeného období zvýšenou o výsledek hospodaření minulých let a o ostatní fondy, které obchodní korporace může použít podle svého uvážení. Tyto fondy ve stávající úpravě (§ 161 odst. 4 a § 350 odst. 2) zcela chybí (jde jak o fondy ze zisku, tak z jiných vlastních zdrojů). Slovy směrnice jde o „platby z rezerv určených k tomuto účelu“, nebo v anglickém znění „sums drawn from reserves available for this purpose“, či německém „zuzüglich Entnahmen aus hierfür verfügbaren Rücklagen“. Možnost rozdělení fondů ze zisku lze dovodit již dnes; jsou- li totiž ostatní fondy ze zisku započitatelné do částky, kterou je možno vyplatit akcionářům na zálohách na podíl na zisku, tím spíše musí být započitatelné do částky k rozdělení při rozdělování zisku. K tomuto závěru dospěla i Expertní skupina Komise pro aplikaci nové civilní legislativy při Ministerstvu spravedlnosti ve výkladovém stanovisku č. 25 ze dne 9. dubna 2014. Odstavec 2 se proto navrhuje zpřesnit po vzoru směrnice. Napříště se výslovně stanoví, že se výsledek hospodaření zvyšuje i o fondy, se kterými může společnost volně disponovat. Kromě toho se pravidlo odstavce 2 zpřesňuje a uvádí se do souladu s úpravou regulující účetnictví. Dle vyhlášky č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, obsahuje výsledek hospodaření minulých let i položku A.IV.2. „Jiný výsledek hospodaření minulých let“. Tento údaj může dosahovat hodnot kladných i záporných. Jelikož ovlivňuje výši zdrojů k rozdělení, pravidlo druhého odstavce jej musí reflektovat. Namísto pojmů nerozdělený zisk minulých let a neuhrazená ztráta minulých let (položka A.IV.1.) a jiný výsledek hospodaření minulých let (položka A.IV.2.) je použit souhrnný pojem výsledek hospodaření minulých let (položka A.IV.), který zahrnuje všechny uvedené pojmy. Do téhož odstavce se současně přesouvá pravidlo § 350 odst. 3 o tom, že na rozhodnutí nejvyššího orgánu učiněné v rozporu s tímto ustanovením se hledí, jako by nebylo přijato. V zájmu zjednodušení terminologie zákona se stanoví, že takové rozhodnutí nemá právní účinky. Navrhovaná poslední věta § 34 odst. 2 stanoví, že k rozdělení nelze použít fondy, jejichž vznik, změnu nebo zánik upravuje právní předpis nebo společenská smlouva způsobem, který jejich rozdělení nepřipouští. To je možné dovodit již dnes, zákon však takový výslovný zákaz dosud neobsahuje. Půjde především o fondy, jejichž vznik, změnu nebo zánik upravují účetní předpisy, jako například fondy z přecenění majetku a závazků, nicméně i zákon o obchodních korporacích obsahuje takovou úpravu (srov. § 316 ZOK). Možnosti rozdělení podle § 34 odst. 2 shrnuje následující tabulka.

Vlastní kapitál podle rozvahy K rozdělení dle ZOK – ANO / NE

zisk / jiné vlastní zdroje

A.I. Základní kapitál

NE A.I.1. Základní kapitál S výjimkou snížení základního kapitálu.

A.II. Ážio a kapitálové fondy

ANO A.II.1. Ážio

jiné vlastní zdroje

A.II.2. Kapitálové fondy

ANO i NE Záleží, zda jsou fondy účelově vázány podle

A.II.2.1. Ostatní kapitálové fondyzákona či stanov (potom NE), či nikoliv

(potom ANO).

jiné vlastní zdroje

NE

A.II.2.2. Oceňovací rozdíly z přecenění majetku a

Fond je účelově vázán, není s ním možné závazků (+/-) disponovat.

A.II.2.3. Rozdíly z ocenění při přeměnách

obchodních korporací (+/-)

ANO

A.II.2.4. Rozdíly z přeměn obchodních korporací

(+/-)

jiné vlastní zdroje

A.II.2.5. Rozdíly z ocenění při přeměnách

obchodních korporací (+/-)

A.III. Fondy ze zisku

ANO

A.III.1. Ostatní rezervní fondy

zisk

ANO i NE Záleží, zda jsou fondy účelově vázány podle

A.III.2. Statutární a ostatní fondyzákona či stanov (potom NE), či nikoliv

(potom ANO).

zisk

A.IV. Výsledek hospodaření minulých let (+/-)

ANO

A.IV.1. Nerozdělený zisk anebo neuhrazená ztráta

minulých let

zisk

ANO

A.IV.2. Jiný výsledek hospodaření minulých let

zisk

ANO

A.V. Výsledek hospodaření běžného účetního

období (+/-) záloha na zisk

A.VI. Rozhodnuto o zálohové výplatě podílů na

-

zisku (-)

Lze uzavřít, že bude třeba nadále rozlišovat mezi rozdělováním zisku a rozdělováním jiných vlastních zdrojů, byť § 34 odst. 2 stanoví společné maximum takového rozdělení. Jaké části vlastního kapitálu se rozdělují jako zisk a jaké jako jiné vlastní zdroje vyplývá z tabulky výše. Návrh na rozdělení zisku nebo jiných vlastních zdrojů by navíc měl vždy obsahovat uvedení účtu vlastního kapitálu, z něhož dojde k rozdělení. Stávající úprava odstavce 3 se terminologicky zpřesňuje a rozšiřuje tak, aby dopadala i na rozpor s jiným zákonem než se zákonem o obchodních korporacích, např. zákonem o bankách (srov. § 12m odst. 4). Stávající úprava odstavce 2 se přesouvá do odstavce 4. Textace se v souladu s legislativními pravidly vlády uvádí v jednotném čísle. Současně se vyjasňuje, že i zákon může určit jiné pravidlo splatnosti podílu na zisku. Pravidlo navrhovaného odstavce 4 o splatnosti podílu na zisku a jiných vlastních zdrojích se navíc zobecňuje a napříště bude platit pro všechny obchodní korporace. Výjimku bude napříště představovat § 112 odst. 6 obsahující speciální pravidlo pouze pro splatnost podílu na zisku (nikoli podílu na jiných vlastních zdrojích) ve veřejné obchodní společnosti. V případě rozdělení zisku totiž nemusí být ve veřejné obchodní společnosti přijato rozhodnutí o rozdělení zisku (vždy se celý zisk dělí mezi společníky, u nichž se rovněž zdaňuje), proto se i nadále splatnost váže na konec účetního období (neurčí- li společenská smlouva nebo rozhodnutí nejvyššího orgánu jinak). Budou- li se ve veřejné obchodní společnosti rozdělovat jiné vlastní zdroje, použije se obecná úprava § 34 odst. 4 (jiné vlastní zdroje nemusí být na rozdíl od zisku rozděleny). Odstavec 5 stanoví, že pravidla pro rozdělení a výplatu jiných vlastních zdrojů se nepoužijí na snižování základního kapitálu. To je možné dovodit již dnes s ohledem na speciální úpravu této problematiky v § 233 až 240, resp. § 516 a násl. Podle poznatků z praxe však dochází v této oblasti ke sporům, proto se navrhuje výslovná úprava. Výjimku pro snižování základního kapitálu obsahuje také čl. 56 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností. Ke stejným závěrům je třeba samozřejmě dojít i v případě snižování základního členského vkladu v družstvu; i úprava snižování základního členského vkladu je speciální. K § 35: Stávající pravidlo odstavce 1 není v obecné rovině správné. Ve všech obchodních korporacích je nezbytné, aby se podíl na zisku vracel, byly- li porušeny podmínky pro vyplacení podílu na zisku stanovené zákonem o obchodních korporacích. Není přípustné, aby se společníkům vyplatil větší podíl na zisku, než kterého společnost dosáhla, a to ani v případě, že by byli společníci v dobré víře. Obecně platí úprava § 2991 OZ. Jedinou výjimku lze připustit v úpravě akciové společnosti, která je regulována směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností. Z čl. 57 této směrnice vyplývá, že podíl na zisku vyplacený v rozporu se směrnicí (potažmo právními předpisy a společenskou smlouvou) se vrací, s výjimkou případů, kdy akcionář byl v dobré víře. Uvedené pravidlo se tak navrhuje přesunout do úpravy akciové společnosti – srov. § 348 odst. 4. V obecné rovině se však navrhuje vycházet z povinnosti vrátit podíl na zisku vyplacený v rozporu se zákonem bez ohledu na dobrou víru. Totéž musí platit i v případě vyplacení podílu na jiných vlastních zdrojích.

Stávající odstavce 2 a 3 se vypouští pro nadbytečnost. Pro určení počátku běhu promlčecí lhůty postačuje obecná úprava v občanském zákoníku (§ 619 a násl. OZ). Okamžik vracení záloh na podíl na zisku je nově výslovně upraven v § 35 odst. 2 (den, kdy řádná nebo mimořádná účetní závěrka byla nebo měla být schválena), proto i zde postačí obecná úprava v občanském zákoníku. Do § 35 se nově přesouvá úprava záloh na podíl na zisku dosud obsažená v § 40 odst. 2 zákona; § 35 bude nově uvozen nadpisem „záloha na podíl na zisku“. Možnost vyplatit zálohu na podíl na zisku není svojí podstatou omezením možnosti rozdělení zisku, ale naopak jejím rozšířením. Na rozdíl od běžného rozdělení zisku lze formou záloh vyplatit i zisk dosažený v aktuálním, dosud neskončeném účetním období. Navrhuje se proto věnovat institutu záloh samostatný paragraf. Dále se navrhuje zjednodušení pojmu „záloha na výplatu podílu na zisku“ na již vžitý, kratší a stejně správný pojem „záloha na podíl na zisku“. Na druhou stranu se ani napříště nepřipouští vyplácet zálohy na jiné vlastní zdroje, což dokládá i textace příslušného paragrafu, který míří pouze na „zálohu na podíl na zisku“ (totéž lze dovodit již de lege lata). U těch pravidel zákona o obchodních korporacích, která se mají použít i na jiné vlastní zdroje, je výslovně uvedeno, že dopadají i na jiné vlastní zdroje. Ostatně zálohování jiných vlastních zdrojů nedává ani smysl. Rozdělit jiné vlastní zdroje je možné po celé účetní období (srov. § 34 odst. 1 druhá věta) a rozdělení je nenárokové. Na základě volné inspirace rakouskou právní úpravou se navrhuje neumožnit výplatu veškerých dosažených aktuálních i minulých zisků, ale omezit jejich výši na polovinu průměru výsledků hospodaření dosažených v posledních třech účetních obdobích. Na rozdíl od rakouské úpravy se navrhuje nezohledňovat pouze zisky vyplacené, ale veškeré dosažené zisky. Pokud tak společnost dosáhne v roce 1 ztráty ve výši 20, v roce 2 zisku ve výši 20 a v roce 3 zisku ve výši 60, bude možné v roce 4 vyplatit zálohy na podíl na zisku až do výše 10. Navrhované pravidlo se snaží předcházet nadměrným výplatám záloh. Vyplácené zálohy by měly reflektovat ekonomickou výkonnost obchodní korporace za určité delší období, nikoliv pouze aktuální hospodářský výsledek, který může být pouze přechodný (např. vlivem sezonního kolísání výkonnosti společnosti). Nově založeným společnostem, které nemají alespoň tři uzavřená účetní období, nebude umožněno zálohy na podíl na zisku vyplácet. Důvodem je absence historických výsledků, které by takovou výplatu ospravedlnily. Zpřísnění podmínek pro vyplacení záloh na podíl na zisku je nutné vnímat v kontextu změny § 34 odst. 1. Vzhledem ke skutečnosti, že je nově výslovně umožněno rozdělovat a vyplácet zisk minulých let v průběhu celého účetního období, odpadá funkce záloh jako instrumentu pro vyplacení zisků minulých let v druhé polovině roku. Navrhované omezení se proto dotkne pouze zisku aktuálního účetního období, který ještě nebyl potvrzen řádnou ani mimořádnou účetní závěrkou. Dále se navrhuje terminologické zpřesnění v zájmu sjednocení úpravy s úpravou rozdělení (viz důvodovou zprávu k § 34 odst. 2). Odstavec 2 vyjasňuje důvod a způsob vracení záloh na podíl na zisku. Pokud částka zisku k rozdělení nedosahuje součtu vyplacených záloh nebo nejvyšší orgán o rozdělení alespoň takové částky nerozhodne, záloha na podíl na zisku (resp. poměrná část) se vrací. Za tímto účelem bude nutné rozlišit mezi maximální výší zisku k rozdělení a maximální výší jiných vlastních zdrojů k rozdělení. Toto rozlišení bude tak jako doposud vycházet z povahy jednotlivých účtů (viz tabulku v důvodové zprávě k § 34 odst. 2).

K bodům 20 až 24 (§ 36):

Navrhuje se zpřesnit pravidlo odstavce 1. Stávající právní úprava zakládá právo společníka na vypořádací podíl ve všech případech zániku jeho účasti ve společnosti s výjimkou dvou právních skutečností: (i) převodu podílu a (ii) zániku jeho účasti udělením příklepu v řízení o výkonu rozhodnutí. Společníkovi, resp. jeho právnímu nástupci tak zdánlivě vzniká právo na vypořádací podíl i v situaci, když společníkova účast sice zaniká jeho smrtí či jeho zánikem, ale současně přechází na právního nástupce, nebo zaniká-li jeho účast udělením příklepu v exekuci. V těchto případech je nicméně zachována kontinuita podílu a důvod vzniku práva na vypořádací podíl není dán; namísto bývalého společníka působí ve společnosti jeho právní nástupce. Napříště se proto navrhuje znění zpřesnit tak, že právo na vypořádací podíl vůči obchodní korporaci vzniká pouze při zániku účasti společníka bez právního nástupce. Toto právo vzniká již v okamžiku zániku účasti bez ohledu na to, zda se podíl stane podílem uvolněným (ve společnosti s ručením omezeným a nově i v bytovém družstvu), a jak bude s uvolněným podílem případně dále naloženo. Způsob naložení s uvolněným podílem může ovlivnit pouze výši vypořádacího podílu. Je-li uvolněný podíl následně prodán či přejde- li na ostatní společníky, lze na jeho nabyvatele nahlížet jako na právní nástupce společníka. To však již nemůže změnit skutečnost, že bývalému společníku vzniklo právo na vypořádací podíl vůči společnosti v okamžiku zániku jeho účasti. Tito pozdější nabyvatelé nejsou právními nástupci ve smyslu tohoto ustanovení. Stávající znění druhého odstavce předpokládá, že výchozí způsob určení výše vypořádacího vyplývá ze společenské smlouvy; na rozdíl od odstavce 3 výslovně nepožaduje, aby odlišný způsob jeho určení byl vhodný. To však musí platit i v tomto případě. Napříště se proto navrhuje zdůraznit, že vypořádací podíl se určí primárně způsobem určeným ve společenské smlouvě, který však vždy musí být vhodný. Pokud bude společenská smlouva mlčet, bude se postupovat podle odstavce 3 a 4. Podle odstavce 3 se zjistí základ pro určení výše vypořádacího podílu. Pro stanovení jeho konkrétní výše je nezbytné aplikovat i odstavec 4. Rozdělením stávajícího odstavce 4 do dvou odstavců (4 a 5) se navrhuje postavit najisto, že vzájemnou dohodou mezi obchodní korporací a společníkem (bývalým společníkem nebo právním nástupcem) nelze stanovit výši vypořádacího podílu.

K bodu 25 (§ 37):

Navrhuje se zrušit odstavec 3 pro jeho nadbytečnost. Odstavec 2 stanoví výchozí pravidlo rozdělení likvidačního zůstatku v situaci, kdy společníci měli vkladovou povinnost. Jak se dělí zbytek likvidačního zůstatku, stanoví § 38 odst. 1. Posledně uvedené pravidlo nutně dopadá i na situace, kdy žádný ze společníků vkladovou povinnost neměl; „zbytek likvidačního zůstatku“ pak představuje celou jeho výši. Pravidlo § 38 odst. 1 obsahuje stejné pravidlo jako odstavec 3. Ten je v tomto ohledu duplicitní, a proto nadbytečný.

K bodu 26 a 27 (§ 40):

Odstavec 1 stanoví, že rozdělení zisku nebo jiných vlastních zdrojů mezi společníky nebo jiné osoby je možné jen tehdy, pokud má společnost dostatek distribuovatelného vlastního kapitálu. Zisk ani jiné vlastní zdroje nelze rozdělit, pokud by vlastní kapitál klesl pod výši upsaného vlastního kapitálu a zvýšeného o fondy, se kterými není obchodní korporace oprávněna volně disponovat, či pokud by byl vlastní kapitál po takovém rozdělení dokonce záporný. Toto pravidlo je již dnes platné pro akciovou společnost; přesouvá se ze stávajícího § 350 odst. 1. Není důvodné, aby tímto požadavkem nebyla vázána i společnost s ručením omezeným a družstvo. Je naopak žádoucí, aby základní kapitál a nedělitelné fondy plnily svoji funkci i v těchto obchodních korporacích. Tuto funkci nemohou plnit, pokud je umožněno rozdělovat ostatní složky vlastního kapitálu zcela bez ohledu na zachování celkové minimální hodnoty vlastního kapitálu. Lze si představit společnost s ručením omezeným vykazující základní kapitál ve výši 1 mil. Kč, neuhrazené ztráty z minulých let ve výši 2 mil. Kč a oceňovací rozdíl z přeměny ve výši 5 mil. Kč. Za současného stavu může tato společnost rozdělit mezi společníky celý oceňovací rozdíl z přeměny i přes to, že její vlastní kapitál bude po tomto rozdělení záporný. Třetím stranám se nadále může prezentovat jako společnost dobrovolně udržující vysoký základní kapitál ve výši 1 mil. Kč, byť tento ve skutečnosti nepostačuje ani na krytí utrpěných ztrát. To je nežádoucí. Nově bude moci rozdělit oceňovací rozdíl z přeměny maximálně ve výši 3 mil. Kč tak, aby vlastní kapitál nepoklesl pod výši kapitálu základního. Totéž bude platit pro rozdělení zisku. Pokud bude mít společnost s ručením omezeným základní kapitál ve výši 1 mil. Kč, nerozdělený zisk z minulých let ve výši 2 mil. Kč a záporný oceňovací rozdíl z přeměny ve výši -5 mil. Kč, nebude moci nerozdělený zisk z minulých let rozdělit mezi společníky. Do téhož odstavce se současně přesouvá pravidlo § 350 odst. 3 o tom, že rozdělení v rozporu s tímto ustanovením nemá právní účinky. Odstavec 2 přebírá pravidlo pro omezení výplaty podílů na zisku zakotvené v § 28 odst. 7 zákona o účetnictví, které logicky patří do zákona o obchodních korporacích. Zákon o účetnictví toto pravidlo implementoval ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/34/EU ze dne 26. června 2013 o ročních účetních závěrkách, konsolidovaných účetních závěrkách a souvisejících zprávách některých forem podniků, o změně směrnic Evropského parlamentu a Rady 2006/43/ES a o zrušení směrnic Rady 78/660/EHS a 83/349/EHS. Formulace se upřesňuje tak, aby lépe odpovídala požadavkům směrnice v tom smyslu, že omezení působí nejen v okamžiku vyplacení podílů na zisku, ale již v okamžiku rozdělení zisku. Ustanovení nově dopadá i na situaci, kdy náklady na vývoj nejsou zcela odepsány, ale zisk k rozdělení je vyšší než neodepsané náklady. O částku neodepsaných nákladů na vývoj bude v takovém případě nutné částku zisku k rozdělení snížit. Pravidlo se v návaznosti na změnu § 34 odst. 2 použije i pro rozdělení jiných vlastních zdrojů. Dále se stanoví, že rozdělení v rozporu s tímto ustanovením nemá právní účinky. Stávající úprava odstavce 1 se přesouvá do odstavce 3. Současně se zdůrazňuje, že se ani napříště nepřipouští vyplácet zálohy na jiné vlastní zdroje, což dokládá i textace § 35, který míří pouze na „zálohu na podíl na zisku“ (totéž lze dovodit již de lege lata). U těch pravidel zákona o obchodních korporacích, která se mají použít i na jiné vlastní zdroje, je výslovně uvedeno, že dopadají i na jiné vlastní zdroje. Ostatně zálohování jiných vlastních zdrojů nedává ani smysl. Rozdělit jiné vlastní zdroje je možné po celé účetní období (srov. § 34 odst. 1 druhá věta) a rozdělení je nenárokové. Odstavec 4 stanoví následky nesplnění testu podle odstavce 3. V důsledku testu insolvence může nastat situace, kdy valná hromada schválí zisk k rozdělení mezi společníky, avšak statutární orgán odmítne jeho výplatu. V takovém případě lze vyčkat, zda se hospodářská situace společnosti zlepší a podíly na zisku bude možné vyplatit, a to až do konce účetního období. Jeho uplynutím právo na podíl na zisku zaniká. Nevyplacený zisk společnost převede na účet nerozděleného zisku minulých let. Toto pravidlo nelze s ohledem na účetní a daňové předpisy uplatnit v případě podílů nevyplacených společníkům veřejné obchodní společnosti a komplementářům. Tyto nevyplacené podíly zůstanou jako doposud závazkem společnosti vůči společníkům. Konečně se navrhuje doplnit nový odstavec 5, který zakazuje, aby obchodní korporace poskytla společníkovi nebo osobě jemu blízké bezúplatné plnění. Cílem navrhované úpravy je zabránit obcházení pravidel pro výplatu podílu na zisku nebo jiných vlastních zdrojích. V tomto ohledu lze na zákaz darování nebo jiného bezúplatného plnění společníkům (osobám blízkým) nahlížet jako na nástroj omezení výplaty podílu na zisku nebo jiných vlastních zdrojů, proto se ustanovení zakotvuje právě v § 40 (srov. nadpis). Není však účelné zakázat veškerá bezúplatná plnění poskytovaná společností; proto se navrhuje vyjmout z tohoto zákazu dary obvyklé, slušnostní a dary na veřejně prospěšný účel (viz též § 591 OZ). Dále se z tohoto zákazu vyjímají výhody (pokud by měly být bezúplatným plněním), které lze poskytovat v souladu zákonem - srov. § 254 odst. 1, § 575 odst. 1 písm. c) ZOK. Tato úprava je speciální, nicméně pro posílení právní jistoty a předcházení sporům a výkladovým problémům se výjimka formuluje výslovně. Stejně tak jsou ve vztahu k tomuto zákazu speciální i některá další zákonná pravidla, která ostatně ani nebudou představovat bezúplatné plnění – např. převod družstevního bytu do vlastnictví (§ 751).

K bodu 28 (§ 41):

V první řadě se promítá změna navrhovaná v § 40. Dále se reflektuje změna terminologie občanského zákoníku, který neupravuje „půjčku“ jako typ závazku. Po rekodifikaci soukromého práva se tento typ závazku nazývá „zápůjčka“.

K bodu 29 (§ 42):

Navrhuje se odstranit terminologickou nepřesnost a sjednotit terminologii se zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Ten používá pojem „řízení o pozůstalosti“, srov. § 98 a násl. z. ř. s.

K bodu 30 a 31 (§ 44):

Navrhovanou úpravou v odstavci 3 se staví najisto, že společenská smlouva může určit, že předsedu kolektivního orgánu nevolí sám kolektivní orgán, nýbrž např. orgán, který volí členy tohoto kolektivního orgánu (např. předsedu představenstva by tak nevolilo samo představenstvo, resp. jeho členové, nýbrž valná hromada, popřípadě dozorčí rada). V praxi nepanuje shoda v otázce, zda se společenská smlouva může odchýlit jen od zákonného pravidla, podle něhož má předseda kolektivního orgánu rozhodující hlas, nebo i od pravidla pro volbu předsedy kolektivního orgánu; navrhované pravidlo tuto otázku vyjasňuje. Odstavce 4 a 5 se navrhuje zrušit z důvodu duplicitní právní úpravy. S ohledem na navrhované změny § 106 a 125, které staví na jisto, že každý společník veřejné obchodní společnosti, respektive komplementář komanditní společnosti tvoří individuální statutární orgán, je úprava odstavce 4 nadbytečná. Totéž platí o odstavci 5 ve vztahu k jednatelům společnosti s ručením omezený. Odstavec 5 pouze opakuje, co již de lege lata vyplývá z úpravy § 194. Zrušením odstavce 5 tedy nedochází k žádné věcné změně, i nadále platí, že každý jednatel je individuálním statutárním orgánem, ledaže společenská smlouva určí, že více jednatelů tvoří kolektivní orgán (srov. § 194 odst. 1 a 2).

K bodům 32 (§ 45):

Navrhovaný odstavec 3 uvádí právní úpravu do souladu s evropským právem. Článek 10 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností stanoví, že „ve všech členských státech, jejichž právní předpisy nestanoví předběžnou správní nebo soudní kontrolu při zakládání společnosti, musí být zakladatelské právní jednání a stanovy, jakož i jejich změny úředně ověřeny“. Jak dokládají i cizojazyčná znění směrnice (anglické „certified in due legal form“, či německé „öffentlich beurkundet“), v případě absence předběžné soudní nebo správní kontroly se vyžaduje pro zakladatelské právní jednání, jakož i pro jeho změny forma veřejné listiny. Není- li totiž činěna předběžná kontrola správní ani soudní, je kontrola na notáři; ten musí posoudit, zda je rozhodnutí orgánu obchodní korporace v souladu se zákonem a společenskou smlouvou. Jakkoliv to není z ustanovení směrnice zcela zřejmé, její smysl a účel vyžaduje, aby rozhodnutí, která nebudou „úředně ověřena“ (tj. nebudou osvědčena notářským zápisem) , neměla právní účinky. Napříště se proto navrhuje stanovit, že v případě absence notářského zápisu nemá rozhodnutí orgánu obchodní korporace právní účinky. Návrh stanoví pouze důsledky absence notářského zápisu a neřeší, z jakého důvodu tomu tak je, tj. zda je rozhodnutí zdánlivé či neplatné. Navrhovaná úprava platí obecně a nedotýká se pouze rozhodnutí nejvyššího orgánu obchodní korporace, ale rovněž volených orgánů obchodní korporace (např. i rozhodnutí představenstva podle § 515 odst. 1). Platí to i pro rozhodnutí společníka v působnosti nejvyššího orgánu. V praxi se může stát, že notář, byť je na usnášení orgánu přítomen, nevyhotoví ihned notářský zápis. Takové usnesení je přijato a na základě něj je často třeba bezodkladně přijímat další usnesení. Aby okamžité nevyhotovení notářského zápisu nezpůsobovalo zdánlivost rozhodnutí orgánu obchodní korporace, navrhuje se stanovit, že rozhodnutí se stane zdánlivým až v tom případě, že notářský zápis nebude vyhotoven do 60 dnů ode dne přijetí usnesení. Uvedená lhůta nicméně nezakládá lhůtu pro vyhotovení notářského zápisu.

K bodům 33 až 38 (§ 46):

V první řadě se stejně jako v občanském zákoníku (§ 152 odst. 2 OZ) zavádí legislativní zkratka člena voleného orgánu (§ 152 odst. 2 OZ). S tím souvisí i doplnění slova „volený“ v dalších částech zákona, které má za cíl odstranit pochybnosti o tom, na koho se úprava v zákoně vztahuje, a dále zrušení stávajícího ustanovení § 70. Napříště tak bude jasné, že například pravidla o střetu zájmů se použijí toliko na osoby, které jsou do své funkce voleny, jmenovány či jinak povolávány (zejm. tedy na členy statutárního a kontrolního orgánu), a nikoliv například na akcionáře jako členy nejvyššího orgánu akciové společnosti. Úprava § 46 může bezesporu dopadat pouze na členy volených orgánů. Jeho aplikace na nejvyšší orgán společnosti (družstva) je z povahy věci vyloučena; opačný výklad by vedl k paradoxnímu závěru, podle kterého by ustanovení nepřímo stanovovalo předpoklady vzniku účasti ve společnosti nebo v družstvu; to smyslem této úpravy bezesporu není. Pravidlo nelze vztáhnout ani na statutární orgán osobních společností. S ohledem na skutečnost, že v osobních společnostech je se samotnou účastí ve společnosti (s podílem) spojeno právo být členem statutárního orgánu a podílet se na řízení společnosti (srov. navrhovanou změnu § 106, která napříště nestanoví, že statutárním orgánem společnosti jsou pouze ti ze společníků, kteří splňují požadavky § 46), jeví se stávající koncepce problematická a nelogická. Osoba, která se stala společníkem veřejné obchodní společnosti (a měla by se tak podílet na řízení a zastupování společnosti), se kvůli nesplnění požadavků § 46 nestane členem statutárního orgánu a je tak ex lege vyloučena z bezprostředního řízení společnosti a jejího zastupování (přestože s podílem je takové právo spojeno). Napříště se proto stanoví, že společník veřejné obchodní společnosti a komplementář komanditní společnosti nemusí splňovat podmínky § 46 (srov. § 106 a 125); z titulu své účasti ve společnosti se ze zákona stanou automaticky členy statutárního orgánu (ledaže společenská smlouva určí jinak). Podmínky vzniku členství ve statutárním orgánu osobní společnosti splývají s podmínkami vzniku účasti ve společnosti; tato úprava odpovídá koncepci německy mluvících zemí (srov. důvodovou zprávu k § 106). S ohledem na skutečnost, že každý společník veřejné obchodní společnosti a komplementář komanditní společnosti je ze zákona i členem statutárního orgánu, nejde v tomto případě o člena voleného orgánu ve smyslu zavedené zkraty. Člen statutárního orgánu osobní společnosti tedy nemusí splňovat podmínky odstavce 1. Na druhou stranu úprava odstavce 1 dopadá i na členy případně dobrovolně zřizovaných orgánů osobních společností. Nově navrhované odstavce 3 a 6 až 8 stanovují pro kapitálové obchodí společnosti a družstva výjimku z obecné úpravy v občanském zákoníku. Ten v ustanovení § 154 zakotvil možnost, aby se členem voleného orgánu právnické osoby stala jiná právnická osoba; ta se zachovává i pro obchodní korporace. Úprava v občanském zákoníku však vykazuje jisté slabiny. Umožňuje, aby se organizační struktury právnické osoby staly netransparentními, a nezajišťuje, že bude ve všech právnických osobách dohledatelná fyzická osoba, která jménem právnické osoby jedná, právnickou osobu řídí, a kterou lze případně volat k odpovědnosti (včetně trestněprávní). Proto se navrhuje od této úpravy odchýlit a zakotvit pro kapitálové společnosti a družstva pravidlo speciální. Pravidlo v občanském zákoníku totiž předpokládá dvě varianty zastoupení právnické osoby ve voleném orgánu jiné právnické osoby. Primárně by právnická osoba měla zmocnit fyzickou osobu, aby ji ve voleném orgánu zastupovala. Neučiní- li tak, stanoví se, že ji ve voleném orgánu jiné právnické osoby bude zastupovat člen jejího statutárního orgánu. Členy statutárního orgánu této právnické osoby však mohou být zase jen další právnické osoby. Totéž platí pro členy statutárního orgánu těchto právnických osob. Faktické dohledání fyzické osoby, která bude právnickou osobu ve voleném orgánu jiné právnické osoby zastupovat, může být nemožné. Nevylučuje se dokonce, aby původní právnická osoba byla nakonec i svým vlastním zástupcem – v případě řetězce právnických osob, které jsou postupně jedinými členy volených orgánů jednotlivých právnických osob, přičemž žádná nezmocní ke svému zastupování konkrétní fyzickou osobu a jediným členem statutárního orgánu poslední právnické osoby bude původní právnická osoba. Řešení zvolené v občanském zákoníku se inspirovalo v Anglii. Anglické právo původně nezakotvovalo omezení pro zvolení či jmenování právnických osob za členy volených orgánů obchodních společností (tzv. corporate directors). Po neblahých zkušenostech anglický zákonodárce tuto koncepci v roce 2006 opustil. Od přijetí nového zákona o společnostech (Companies Act 2006) musí mít kupříkladu akciová společnost (public company) v souladu s článkem 154 odst. 2 tohoto zákona minimálně dva členy statutárního orgánu (directors) a nejméně jedním z nich podle článku 155 odst. 1 musí být fyzická osoba. Dne 26. března 2015 však vstoupil v platnost zákon Small Business, Enterprise and Employment Act 2015, který v článku 87 dané pravidlo dále modifikuje. Až na zákonem stanovené výjimky bude moci být členem voleného orgánu pouze osoba fyzická. Změny jsou v Anglii argumentovány zejména zvýšením transparentnosti obchodních korporací a omezením rizika jejich zneužití k nezákonným účelům. Je tedy zřejmé, že v Anglii se koncept tzv. corporate directors pro svá rizika prakticky opouští. Pokud jde o širší mezinárodní srovnání, pak nezbývá než dodat, že členství právnických osob ve volených orgánech kapitálových společností nepřipouští právo německé (srov. § 76 odst. 3 první věta německého akciového zákona, § 6 odst. 2 věta první německého zákona o společnosti s ručením omezeným), rakouské (§ 75 odst. 2 rakouského akciového zákona, § 15 odst. 1 druhá věta rakouského zákona o společnosti s ručením omezeným), švýcarské (čl. 707 odst. 3 Obligationsrecht). Ani právo státu Delaware [§ 141 písm. b) věta první Delaware General Corporation Law], kanadské [čl. 105 odst. 1 písm. c) kanadského Business Corporations Act] či australské (čl. 201B odst. 1 australského Corporations Act 2001). Na druhou stranu je možnost členství právnické osoby ve voleném orgánu kapitálové společnosti připuštěna ve francouzsky mluvících zemích – v Belgii (čl. 61 Code des sociétes), Lucembursku (čl. 51bis Loi du 10 août 1915 concernant les sociétés commerciales) i ve Francii (čl. L225-20 Code de commerce). Ve Francii nicméně s omezením, že jednatelem a členem představenstva může být pouze osoba fyzická – srov. čl. L223-18, resp. L225-59 Code de commerce; členství právnické osoby v orgánu kapitálové společnosti se tak omezuje na dozorčí a správní radu. V uváděných francouzsky mluvících zemích musí právnická osoba jako člen voleného orgánu vždy určit jediného svého stálého zástupce (fyzickou osobu); ta se společně s právnickou osobou, členem voleného orgánu, zapisuje do obchodního rejstříku. Obecně má stejné postavení, jako by sama byla členem voleného orgánu a spolu s právnickou osobou je solidárně odpovědná. Odvolání stálého zástupce je přípustné pouze při současném určení nového zástupce. V případě, že společnost stálého zástupce neurčí, nemůže vykonávat svou funkci. Právo francouzsky mluvících zemí tedy na rozdíl od úpravy české nepřipouští řetězení právnických osob ve volených orgánech obchodních korporací. Napříště se proto navrhuje inspirovat úpravami těchto zemí. Zakotvením pravidla dojde k odstranění problémů s dohledáváním fyzické osoby, která právnickou osobu ve voleném orgánu kapitálové společnosti nebo družstva zastupuje. Navrhovaná změna rovněž vyjasňuje, že právnická osoba, která je členem voleného orgánu obchodní korporace, musí zmocnit vždy jedinou fyzickou osobu. Stávající úprava v občanském zákoníku totiž vyvolává spory, kolik zástupců může právnická osoba zmocnit a zda lze uvažovat o jejich společném zastoupení. Vzhledem k tomu, že právnická osoba se často stává členem kolektivních orgánů kapitálových společností (představenstvo je ze zákona kolektivní orgán; ve společnosti s ručením omezeným je také možno vytvořit „sbor jednatelů“), navrhuje se omezit počet těchto zástupců na jediného. Je třeba čelit vzniku sporných situací, kdy by právnická osoba zmocnila ke svému zastupování ve voleném orgánu kapitálové společnosti nebo družstva více fyzických osob, čímž by se zvětšoval počet osob, které orgán tvoří, nemluvě o tom, že by snadno mohla každá z těchto osob projevovat odlišnou vůli. Navrhované odstavce 6 až 8 navazují na odstavec třetí. Jsou zde upraveny mechanismy, které zajistí, že v případě každé právnické osoby, jako člena voleného orgánu kapitálové společnosti nebo družstva, bude vždy dohledatelná konkrétní fyzická osoba, která je oprávněna jménem obchodní korporace jednat a kterou je v případě potřeby možno hnát k odpovědnosti. Právnickou osobu, jako člena voleného orgánu kapitálové společnosti nebo družstva, již napříště nebude možno zapsat od obchodního rejstříku, bez současného zápisu jejího zástupce. Navíc, neurčí- li právnická osoba svého zástupce do tří měsíců od vzniku její funkce, a nebude-li zástupce v téže lhůtě do obchodního rejstříku zapsán, její funkce ze zákona zanikne.

Navrhovaná úprava se na druhou stranu nedotkne společností osobních (veřejné obchodní společnosti a společnosti komanditní). Úprava veřejné obchodní společnosti obsahuje pravidlo speciální – srov. § 95 odst. 2. To se uplatní i na komanditní společnost (srov. § 119). Speciální úprava a výslovné omezení pravidla § 46 pouze na kapitálové společnosti a družstva má za cíl zabránit aplikaci zejména odstavců 6 až 8 na osobní společnosti. V jejich případě je totiž členství ve statutárním orgánu (neurčí- li společenská smlouva jinak) spojeno s jejich účastí ve společnosti (s podílem); o zániku funkce z důvodu nezmocnění konkrétní fyzické osoby tak nemůže být řeč. V odstavci 3 (rovněž stávající odstavec 3) se navíc odstraňuje gramatická nesprávnost; na zástupce právnické osoby se mají obdobně použít ustanovení občanského zákoníku o důsledcích nezpůsobilosti a ztráty způsobilosti pro výkon funkce člena voleného orgánu. Ke zpřesnění dochází i v odstavci 5 (stávající odstavec 4); staví se najisto, že se na zástupce právnické osoby použijí ustanovení občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích o povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře.

K bodům 39 a 40 (§ 51 a 52):

Navrhovanou změnou se promítá legislativní zkratka zavedená v § 46 odst. 1.

K bodům 41 až 44 (§ 53):

Předně se opravuje stávající chybná formulace „porušení péče řádného hospodáře“. Péče řádného hospodáře je standard jednání, vystupování při výkonu funkce. Nelze jej porušit, neboť se nejedná o povinnost v právním smyslu. V reakci na nejasnosti a nejednotnost názorů v řešení otázky, co se rozumí „vypořádáním“, potažmo jaké všechny dohody vyžadují ke své účinnosti souhlas nejvyššího orgánu obchodní korporace, se navrhuje úpravu odstavce 3 zpřesnit. Za stávající právní úpravy není zřejmé, zda pod pojem „vypořádání“ spadají všechna ujednání mezi povinnou osobou a obchodní korporací, která určitým způsobem upravují způsob vyrovnání újmy (například i „pouhé“ odložení splatnosti či přijetí splátkového kalendáře), či zda jen ta, která jsou „závažnější“ povahy (např. plnění jiné, než v penězích, snížení či vzdání se nároku na náhradu újmy). V případě, že by pod uvedená pravidla byla zařazena veškerá ujednání týkající se vypořádání újmy, jak někteří dovozují, vedlo by to ke značnému ztížení celého procesu, neboť i drobné modality týkající se vypořádání újmy by podléhaly schválení nejvyššího orgánu, a to dokonce alespoň dvoutřetinovou většinou hlasů všech společníků. S ohledem na právě zmíněné výkladové problémy, které stávající znění vyvolává, se navrhuje výslovné pravidlo regulující dohodu o vypořádání újmy zpřesnit. Napříště bude souhlas nejvyššího orgánu vyžadován pouze v závažnějších případech, kdy se uzavření dohody může významněji dotknout práv společníků. Tak tomu bude zpravidla v případě změny obsahu závazku (novace ve smyslu § 1902 OZ), při níž dochází ke zrušení stávajícího závazku a jeho nahrazení novým (privativní novace), nebo k přistoupení nového závazku ke stávajícímu (kumulativní novace). Typicky půjde o dohodu o změně předmětu plnění (např. namísto peněžité náhrady povinný škodu odpracuje). V úvahu přichází také dohoda o narovnání (srov. § 1903 OZ). Ostatní změny, které nejsou novací nebo narovnáním, a modifikují toliko určité aspekty ze závazku vyplývajících práv a povinností, pod tento režim nespadají. Těmi jsou nepatrné změny týkající se místa, času a způsobu plnění – například dohoda o plnění ve splátkách, odložení splatnosti, změna místa či způsobu plnění apod. (srov. výslovně § 1379 OZO: „Zevrubnější podmínky kde, kdy a jak se má splniti závazek, který tu již je, a jinaká vedlejší ustanovení, jimiž co do věci hlavní nebo co do právního důvodu nenastává změna, nesluší pokládati za smlouvu o obnovu“). Postup při sjednávání těchto „vedlejších“ změn může být samozřejmě upraven ve společenské smlouvě. Dále se výslovně stanoví, že se obchodní korporace může s příslušným členem orgánu dohodnout také na úplném zániku závazku. V takových případech budou muset být osoby sjednávající dohodu zvláště obezřetné a důkladně zvážit, zda tento krok vyhoví požadavku jednat s péčí řádného hospodáře. Ostatně povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře při uzavření vypořádací dohody je vyžadována v obou stanovených případech, i nadále se tedy předpokládá, že člen statutárního orgánu musí vždy zohlednit zájmy společnosti (srov. § 51 odst. 1 část věty za středníkem). V případech, kdy dojde k uzavření dohody, která bude poškozovat zájmy společnosti (a jejím prostřednictvím i zájmy minoritních společníků či věřitelů), nastoupí odpovědnost z porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře stran osob, které uvedenou dohodu za společnost sjednaly. Současně se navrhuje výslovně doplnit pravidlo, že uzavřením dohody mezi obchodní korporací a členem orgánu není dotčeno ručení tohoto člena za dluh obchodní korporace v rozsahu, ve kterém obchodní korporaci nenahradil škodu, kterou ji způsobil porušením povinnosti při výkonu funkce. Pokud by tedy dohodou došlo například k částečnému zániku závazku člena orgánu nahradit škodu, na rozsah ručení vůči věřitelům to nebude mít vliv. U příležitosti změny tohoto ustanovení se v odstavci 3 a 4 navrhuje zpřesnit terminologii a hovořit o „dohodě“, nikoliv „smlouvě“ o vypořádání újmy. Občanský zákoník mezi uvedenými pojmy činí rozdíl: druhý zmíněný je vyhrazen pro právní jednání, kterými se závazek zakládá. Ostatně i zákon o obchodních korporacích v souvislosti s § 53 odst. 3 používá na jiných místech pojem „dohoda“ (srov. § 157 odst. 1, § 371, § 584 odst. 1). Zároveň se navrhuje v odstavci 4 uvést následky prohlášení usnesení nejvyššího orgánu obchodní korporace, kterým se schvaluje dohoda podle odstavce 3, za neplatné do souladu s občanským zákoníkem a právní teorií. Stávající znění normuje, že následkem prohlášení usnesení, kterým se schvaluje dohoda podle odstavce 3, za neplatné je, že se na dohodu hledí, jako na neplatnou; zákon zde tedy zavádí fikci neplatnosti dohody (dohoda je tedy neplatná, ačkoli obecné důvody neplatnosti právního jednání nejsou naplněny). Z právní teorie i z § 1762 OZ vyplývá, že jestliže je souhlas orgánu podmínkou účinnosti (a nikoli platnosti) dohody, mělo by být následkem absence tohoto souhlasu, tedy i důsledkem prohlášení usnesení, kterým se tento souhlasu uděluje, za neplatné (neboť tímto dochází k „odstranění“ souhlasu, tedy fakticky souhlas nikdy nebyl udělen), zrušení dohody od počátku (nikoli neplatnost dohody nebo fikce neplatnosti dohody). Napříště se proto navrhuje stanovit, že následkem prohlášení usnesení nejvyššího orgánu, kterým se schvaluje dohoda podle odstavce 3, za neplatné je zrušení dohody podle odstavce 3, a to od počátku (ex tunc).

K bodům 45 až 49 (§ 54):

Navrhovanou změnou se předně promítá legislativní zkratka zavedená v § 46 odst. 1. Změna reaguje na rozporuplné názory odborné veřejnosti na otázku, zda se úprava střetu zájmů aplikuje i na nejvyšší orgán obchodní korporace, respektive jeho členy, společníky. Za stávající úpravy dovozuje část odborné veřejnosti aplikaci pravidel o střetu zájmů i na členy nejvyššího orgánu, a to především s poukazem na samotné znění § 54, které není výslovně omezeno jen na členy voleného orgánu, a dále s odkazem na § 70, který taxativně vypočítává ustanovení sedmého a osmého dílu, která se nevztahují na nejvyšší orgán obchodní korporace.

Navrhovaná úprava se přiklání k opačné koncepci, která aplikaci pravidel o střetu zájmů na nejvyšší orgán obchodní korporace nepřipouští (srov. J. Lasák in Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 457-468.; Dědič, J. Úprava konfliktů zájmů v zákonně o obchodních korporacích ve vazbě na nový občanský zákoník. Právní rozhledy. 2014, č. 15-16, s. 524 a násl.; Čížek, V. Zajištění dluhů spřízněných osob v zákoně o obchodních korporacích. Obchodněprávní revue. 2013, č. 11-12, s. 318 a násl.). Není shledáván důvod, aby společník informoval obchodní korporaci o střetu zájmů. Požadavek na loajalitu společníkova chování vůči společnosti se považuje za dostatečný (srov. § 212 odst. 1 OZ). Trvání na notifikační povinnosti každého společníka vůči orgánu, jehož je členem, tj. vůči nejvyššímu orgánu obchodní korporace, by způsobovalo nemalé organizační problémy a zvýšené náklady, a to zvláště v kapitálových společnostech. Valná hromada kapitálové společnosti se často schází jednou, popř. dvakrát ročně. Mělo- li by se jednání valné hromady svolávat kvůli projednání každého střetu zájmů, bylo by to značně nákladné a představovalo by to neúměrné zatížení společnosti. Nadto není zřejmé, jaké důsledky by v případě společníka mělo mít pozastavení výkonu funkce, lze- li vůbec hovořit o výkonu funkce společníka. S ohledem na výše uvedené a v zájmu právní jistoty se navrhuje napříště jednoznačně stanovit, že úprava střetu zájmů na společníky obchodní korporace nedopadá. Pravidlo se dále navrhuje zpřesnit tak, že člen má povinnost informovat samotný orgán, jehož je členem; nikoli jeho členy. Uvedenou změnou se zdůrazňuje, že je to právě orgán obchodní korporace, který tvoří její organizační jednotku; nikoli jeho jednotliví členové. Tvorba orgánů je charakteristickým znakem každé právnické osoby; jsou to právě orgány, které v právnické osobě rozhodují. Navrhovaná změna proto jednoznačně stanoví, že pro splnění informační povinnosti není nutné informovat každého člena daného orgánu (tedy i případné nepřítomné členy), nýbrž stačí podat relevantní informace na zasedání kolektivního orgánu, který je usnášeníschopný. Dále se navrhuje zakotvit zvláštní úpravu střetu zájmů pro členy kontrolního orgánu. Důvodem je problematická aplikace ustanovení na členy kontrolního orgánu. Podle stávající úpravy má člen kontrolního orgánu povinnost informovat orgán, jehož je členem, tj. kontrolní orgán, a dále kontrolní orgán, byl- li zřízen, tedy opět informovat kontrolní orgán. Informační povinnost tudíž existuje pouze vůči kontrolnímu orgánu. V případě jednočlenného kontrolního orgánu tak dochází k paradoxní situaci, neboť tento jediný člen povinně informuje pouze kontrolní orgán, tedy sám sebe. Povinnost informovat o střetu zájmů i nejvyšší orgán nelze dovodit ani výkladem, a to ani výkladem druhého odstavce. Navrhovaná úprava reaguje na výše uvedené problémy. Jediný člen kontrolního orgánu bude napříště vždy informovat pouze orgán nejvyšší. Navrhovaná změna odstavce 4 má za cíl zabránit jazykovému výkladu, podle kterého není možné pozastavit výkon funkce členu, který nesplnil svou informační povinnost; to není smyslem předmětného pravidla. Stávající znění sice explicitně míří pouze na členy voleného orgánu, kteří splnili svou informační povinnost, a zcela opomíjí členy, kteří informační povinnost nesplnili, čímž tyto osoby zvýhodňuje. Takové řešení však není správné, ani chtěné. Smyslem předmětného pravidla je umožnit pozastavení výkonu funkce jakéhokoli člena orgánu, který je ve střetu zájmů, bez ohledu na skutečnost, zda o tom příslušný orgán informoval, či nikoli. Smysl ustanovení se napříště zřetelněji přenáší do zákonného textu. Konečně navrhovaný odstavec 5 vyplňuje mezeru v zákoně a odpovídá úpravě § 55 odst. 4 (stávající odstavec 3). Aby akcionáři měli možnost pozastavit členu voleného orgánu funkci, musí mít k dispozici informaci o hrozícím střetu zájmů. Pokud však bude informace podle odstavce 1 sdělena orgánu, jehož je dotčená osoba členem a kontrolnímu orgánu, nemusí se akcionáři o této skutečnosti vůbec dozvědět. Tento nedostatek se navrhuje odstranit.

K bodům 50 až 53 (§ 55):

Navrhovanou změnou se předně promítá legislativní zkratka zavedená v § 46 odst. 1. Změna reaguje na rozporuplné názory odborné veřejnosti na otázku, zda se úprava střetu zájmů aplikuje i na nejvyšší orgán obchodní korporace, respektive jeho členy, společníky. Napříště se navrhuje jednoznačně stanovit, že úprava střetu zájmů na společníky obchodní korporace nedopadá – blíže srov. důvodovou zprávu k § 54. Dále se navrhuje zakotvit zvláštní úpravu střetu zájmů pro členy kontrolního orgánu. Důvodem je problematická aplikace ustanovení na členy kontrolního orgánu. Podle stávající úpravy má člen kontrolního orgánu povinnost informovat orgán, jehož je členem, tj. kontrolní orgán, a dále kontrolní orgán, byl- li zřízen, tedy opět informovat kontrolní orgán. Informační povinnost tudíž existuje pouze vůči kontrolnímu orgánu. V případě jednočlenného kontrolního orgánu tak dochází k paradoxní situaci, neboť tento jediný člen povinně informuje pouze kontrolní orgán, tedy sám sebe. Povinnost informovat o střetu zájmů i nejvyšší orgán nelze dovodit ani výkladem, a to ani výkladem druhého odstavce (opačně srov. Štenglová, I. Komentář k § 54. In: Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 143-145.). Navrhovaná úprava reaguje na výše uvedené problémy. Jediný člen kontrolního orgánu bude napříště vždy informovat pouze orgán nejvyšší. Konečně dochází k rozšíření aplikace notifikační povinnosti – napříště bude tato dopadat nejen na případy, kdy člen statutárního orgánu uzavírá smlouvu s obchodní korporací, jejímž je členem (ať už ze své vůle nebo pod vlivem osoby vlivné či ovládající), ale též na případy, kdy obchodní korporace sama uzavírá smlouvu s osobou vlivnou nebo ovládající (s výjimkou koncernu) anebo s osobou, jež je ovládána stejnou ovládající osobou. Notifikační povinnost je z povahy věci dána pouze tehdy, pokud si je ovládaná osoba (potažmo její statutární orgán) vědoma, že má kontrahovat s některou z výše uvedených osob. V uvedených případech totiž existuje zvlášť vysoké riziko, že dojde ke střetu zájmů a tento střet povede k poškození ovlivněné nebo ovládané obchodní korporace. Nadto se odstraňuje omezení, které ve stávající úpravě pro situaci upravenou v § 76 odst. 1 vylučuje možnost zakázat uzavření smlouvy, která není v zájmu postižené obchodní korporace (§ 56 odst. 2). Nejvyšší nebo kontrolní orgán tak bude mít napříště možnost uzavření podezřelé smlouvy za splněných podmínek zakázat, a to ve všech případech, na něž nové znění § 55 dopadá.

K bodu 54 (§ 58):

Navrhuje se zrušit stávající § 58. Ustanovení o pravidlech jednání členů volených orgánů obchodních korporací ani pravidla o střetu zájmů nelze na prokuristu vztáhnout pouze z titulu jeho postavení prokuristy. Prokurista je pouhým smluvním zástupcem podnikatele; není členem orgánu obchodní korporace. Pokud pravidla nemíří i na zbylé smluvní či zákonné zástupce obchodní korporace, není důvodu, aby se aplikovala na prokuristu. Namísto zrušovaného pravidla se navrhuje vložit stávající odstavec 5 ustanovení § 59 upravující odstoupení z funkce. Vznikají výkladové problémy, co je myšleno nevhodnou dobou pro odstoupení, jaké právní následky by odstoupení v takové době vyvolávalo. Stávající právní úprava, která členům orgánu umožňuje odstoupit z funkce uplynutím jednoho měsíce po oznámení odstoupení obchodní korporaci, je nefunkční. Tato úprava neposkytuje prakticky žádnou ochranu obchodní korporaci, když v době jednoho měsíce není ani prakticky možné svolat valnou hromadu, aby mohla doplnit chybějící členy. Efektivní ochrana obchodní korporace je tak možná pouze úpravou ve společenské smlouvě a takové řešení považujeme za nedostatečné. Navrhuje se proto návrat k úpravě odstoupení z funkce známé z obchodního zákoníku – § 66 odst. 1. Tato úprava vhodně vyvažuje mezi zájmem na ochranu obchodní korporace před náhlým ukončením funkce člena orgánu „ze dne na den“, na který by nemohla adekvátně reagovat, a mezi potřebou umožnit členům orgánů odstoupit z funkce v rozumné době. Výpověď vždy postačí doručit obchodní korporaci, což odpovídá i rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vážící se k úpravě v obchodním zákoníku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 2863/2008). Navrhuje se rovněž stanovit, že příslušný orgán obchodní korporace je povinen odstoupení projednat bez zbytečného odkladu, a dále se stanoví nejzazší okamžik, kdy by tak měl příslušný orgán učinit – na nejbližším zasedání. Tím samozřejmě není dotčeno projednání per rollam. Po vzoru obchodního zákoníku (§ 248 odst. 1 ObchZ) se rovněž stanoví speciální pravidlo pro zánik funkce člena voleného orgánu družstva. Poslední věta prvního odstavce nově formulovaného ustanovení § 58 reaguje na výslovné připuštění vzniku podílů, s nimiž je spojeno právo jmenovat členy dozorčí rady společnosti a tzv. kodeterminace. V těchto případech není v obchodní korporaci orgán, který by mohl odlišný okamžik zániku funkce schválit (není orgánu, který člena do funkce zvolil). Po vzoru obchodního zákoníku bude v těchto případech příslušný orgán, jehož je daná osoba členem.

K bodům 55 až 58 (§ 59):

Navrhovanou změnou v odstavci 1 se promítá legislativní zkratka zavedená v § 46 odst. 1. Vedle toho se zpřesňuje jeho znění. Práva a povinnosti mezi obchodní korporací a členem voleného orgánu plynou i z kogentní úpravy jiného zákona než zákona o obchodních korporacích, například občanského zákoníku (kupříkladu standard péče řádného hospodáře) nebo zákona o přeměnách. Ostatně i úprava v obchodním zákoníku byla formulována po jeho novele zákonem č. 370/2000 Sb. obecně, aniž by se omezovala pouze na úpravu obchodního zákoníku – srov. § 66 odst. 2 ObchZ, podle kterého se vztah mezi společností a členem voleného orgánu řídil přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, pokud ze smlouvy o výkonu funkce, byla- li uzavřena, nebo ze zákona nevyplývalo jiné určení práv a povinností; do novely se přitom i úprava v obchodním zákoníku omezovala pouze na „ustanovení tohoto zákona“. V odstavci 2 se mění důsledky, které jsou spojeny s neschválením smlouvy o výkonu funkce nejvyšším orgánem. Za stávající právní úpravy lze dovozovat, že v takovém případě je smlouva relativně neplatná (§ 48). Uvedené řešení se však nejeví jako vhodné, neboť smlouva zůstává platnou, pokud se neplatnosti nikdo nedovolá; prohlášení smlouvy za neplatnou má však další důsledky (například na vyplacené odměny atd.). Proto se napříště navrhuje navázat na judikaturní (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 29 Odo 414/2003) a doktrinální (srov. například J. Dědič in Dědič, J. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. Díl I. § 1 - § 92e. Praha, Polygon, 2002, s. 458) závěry vážící se k úpravě v obchodním zákoníku a výslovně stanovit, že neschválení smlouvy o výkonu funkce povede k její neúčinnosti. Do schválení smlouvy o výkonu funkce tak bude výkon funkce bezplatný (ledaže půjde o situaci podle odstavce 4). Na uvedené reaguje nově vkládaná poslední věta, která dispozitivně stanoví, že smlouva je účinná ode dne jejího uzavření, resp. ode dne vzniku funkce, v závislosti na tom, který z těchto dnů nastal později. Současně se schválením smlouvy o výkonu funkce tak nejvyšší orgán i se zpětnou účinností schválí a přizná odměnu za výkon funkce do schválení smlouvy o výkonu funkce. Nejvyšší orgán již nebude muset přijímat dvě usnesení (jedno, kterým schválí smlouvu o výkonu funkce a druhé, kterým přizná odměnu za výkon funkce do dne schválení smlouvy o výkonu funkce). Navrhovaná poslední věta odstavce 2 tak představuje zjednodušení pro aplikační praxi. Dále se navrhuje zpřesnit odstavce 3 a 4; jsou aplikovatelné pouze na kapitálové společnosti. To je ostatně dovoditelné již dnes; tato úprava navazuje na odstavec 2, který se použije pouze v případě kapitálových společností (u zbylých obchodních korporací se postupuje podle úpravy občanského zákoníku o příkazu). Vedle toho se do odstavce 4, který představuje ve vztahu k odstavci 3 speciální úpravu, doplňují další výjimky, při nichž, byť nedošlo k uzavření smlouvy o výkonu funkce nebo je tato neplatná či neúčinná, se nepoužije pravidlo o bezplatnosti výkonu funkce a člen voleného orgánu má právo na odměnu obvyklou. Jde zejména o případ tzv. vis maior. V odstavci 4 se dále stanoví nový nejzazší okamžik pro schválení smlouvy o výkonu funkce; lhůta bez zbytečného odkladu po vzniku funkce se nahrazuje lhůtou bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy. Není vhodné, aby byla lhůta bez zbytečného odkladu vázána na okamžik vzniku funkce, protože smlouva o výkonu funkce může být uzavřena i několik let po vzniku funkce; v takovém případě by měla lhůta bez zbytečného odkladu začít běžet až od okamžiku uzavření smlouvy o výkonu funkce. Cílem navrhované změny není zabránit stávající praxi, kdy smlouvu o výkonu funkce schvaluje valná hromada jako vzor. Zákonná úprava pouze stanoví nejzazší okamžik, do kdy musí být smlouva o výkonu funkce schválena valnou hromadou. Smyslem úpravy je zabránit záměrným prodlevám se schvalováním smlouvy o výkonu funkce ze strany kapitálové společnosti, v důsledku čehož by člen voleného orgánu po nepřiměřeně dlouhou dobu vykonával funkci bezplatně; od tohoto nejzazšího okamžiku náleží v případě neschválení smlouvy o výkonu funkce členovi voleného orgánu odměna obvyklá. Stávající úprava odstoupení, která byla nekoncepčně zařazena do § 59, s určitými změnami se přesouvá do samostatného ustanovení (§ 58). Dále se staví najisto, že ačkoliv je výkon funkce podle odstavce 3 bezplatný nebo za odměnu obvyklou podle odstavce 4, nemá tato skutečnost vliv na možnost poskytnutí jiného plnění členovi voleného orgánu podle § 61 odst. 1. Nový odstavec 5 zavádí obecné pravidlo, podle něhož platí, že je- li zde rozpor mezi společenskou smlouvou a smlouvou o výkonu funkce, uplatní se ujednání společenské smlouvy. V opačném případě by mohlo dojít ke snadnému obcházení vůle společníků prostřednictvím odchylné smluvní úpravy. Tím není dotčena možnost vyjednat si ve smlouvě o výkonu funkce výhodnější podmínky; taková smlouva o výkonu funkce však musí být schválena většinou vyžadovanou pro změnu stanov (notářský zápis se v tomto případě nevyžaduje). V případě, že je smlouva o výkonu funkce schvalována dozorčí radou, srov. navrhovaný § 438 odst. 3 a důvodovou zprávu k němu.

K bodům 59 až 61 (§ 60 i 61):

Navrhovanou změnou se promítá legislativní zkratka zavedená v § 46 odst. 1.

K bodu 62 (§ 61):

V první řadě je třeba poznamenat, že pravidlo odstavce 3 zůstalo v zákoně nedopatřením. Starší osnovy zákona počítaly s výslovným připuštěním souběhu funkcí; právě z osnovy návrhu zákona o obchodních korporacích bylo ostatně s účinností od 1. ledna 2012 zařazeno do obchodního zákoníku ustanovení § 66d. V průběhu přípravy zákona bylo nicméně toto pravidlo z osnovy vypuštěno, aniž by se změna důsledně promítla do zbytku zákona. Souběh funkcí se v návaznosti na rozhodnutí Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 13. září 2016, sp. zn. I. ÚS 190/2015), převažující doktrinální výklad (srov. např. I. Štenglová a B. Havel in Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, komentář k § 59, marg. č. 2) a rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017), které snad již definitivně vyřešilo otázku souběhu funkcí v českém právu, nenavrhuje řešit legislativně. Stávající pravidlo § 61 odst. 3 bylo převzato z § 66d odst. 3 ObchZ, avšak bylo významně rozšířeno. Obchodní zákoník upravoval pouze odměnu plynoucí z pracovněprávního vztahu, jehož předmětem byl výkon obchodního vedení (pravidlo navazovalo na výslovné připuštění souběhu funkcí), oproti tomu stávající odstavec 3 dopadá na odměnu za jakoukoli práci vykonávanou v pracovněprávním vztahu. Ani za účinnosti obchodního zákoníku neschvalovala valná hromada odměnu zaměstnanci, který byl zároveň i členem statutárního orgánu, pokud vykonával jinou práci, než obchodní vedení společnosti. Zároveň došlo k rozšíření pravidla i na schvalování odměny osobě blízké členu statutárního orgánu. Jeví se příliš přísným, aby v případech, kdy je ve společnosti zaměstnána osoba blízká členu statutárního orgánu, schvalovala tuto odměnu valná hromada (například syn člena představenstva vykonává ve společnosti letní brigádu). Navíc lze vystačit s úpravou konfliktu zájmů (srov. § 55, 56 a 57). V souladu s touto úpravou podléhá uzavření smlouvy s osobou blízkou členovi jejího orgánu notifikaci, přičemž nejvyšší orgán nebo kontrolní orgán může uzavření smlouvy zakázat. Z těchto důvodů se pravidlo odstavce 3 navrhuje zrušit bez náhrady. Smyslem navrhované změny je stanovit, že je- li člen statutárního orgánu současně zaměstnancem společnosti, jeho odměna plynoucí z pracovněprávního vztahu nepodléhá souhlasu valné hromady; to platí i pro odměny vyplácené osobě blízké členu statutárního orgánu. Pro takovou regulaci v zákoně o obchodních korporacích není důvod. Odměna vyplácená zaměstnanci, který je zároveň členem statutárního (resp. obecněji voleného) orgánu, nebude podléhat schválení valnou hromadou ani na základě § 61 odst. 1. Ačkoli by se na první pohled mohlo zdát, že taková odměna bude spadat pod „jiné plnění“ ve prospěch člena voleného orgánu ve smyslu § 61 odst. 1, je třeba mít na paměti, že pravidlo § 61 odst. 1 dopadá pouze na plnění, která jsou členovi voleného orgánu vyplácena z titulu jeho členství ve voleném orgánu společnosti. Skutečnost, že je zároveň zaměstnancem společnosti, nemůže odůvodnit aplikaci § 61 odst. 1 a tedy schvalování odměny plynoucí z pracovněprávního vztahu valnou hromadou. Ke stejnému závěru ostatně dospěla i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu za účinnosti obchodního zákoníku (srov. rozhodnutí ze dne 16. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009), v němž Nejvyšší soud uvedl, že „[s]ouhlas valné hromady ve smyslu ustanovení § 66 odst. 3 věty první obch. zák. je nutný pouze k poskytnutí takového plnění členu orgánu společnosti, jež souvisí s výkonem jeho funkce.“.

K bodu 63 (§ 62):

Stávající úpravu § 62 – povinnost člena orgánu vydat prospěch ze smlouvy o výkonu funkce u věřitelských insolvenčních návrhů – se navrhuje přesunout do nového § 66, který upraví povinnosti člena orgánu v případě úpadku obchodní korporace. K odůvodnění obsahových změn navrhovaných u tohoto institutu viz důvodovou zprávu k § 66 – odst. 1 písm. a). Nově navrhované ustanovení § 62 staví najisto, že i na osoby, které ač formálně členem orgánu nejsou, materiálně se v takovém postavení nacházejí, se vztahují povinnosti uložené podle zákona členům volených orgánů. Toto pravidlo není žádnou novinkou, neboť již bylo dovozeno judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4095/2016). Vzorem pro textaci tohoto ustanovení je § 46 odst. 4 ZOK, který se vztahuje na zástupce právnické osoby – člena orgánu. S ohledem na odlišné postavení faktických a stínových vedoucích, které nevyplývá z formálního členství v orgánu obchodní korporace, jsou navrženy některé výjimky z obecných pravidel o střetu zájmů (navrhovaný odstavec 2). Shodně jako de iure členové volených orgánů obchodní korporace mají i faktičtí a stínoví vedoucí povinnost možný střet zájmů či zájem o uzavření smlouvy s obchodní korporací oznámit příslušnému orgánu. Tím je orgánům obchodní korporace dána možnost na tuto skutečnost reagovat. Protože faktický ani stínový vedoucí nejsou de iure členy orgánu, nepřipadá vůči nim v úvahu pozastavení funkce či zákaz uzavření smlouvy ze strany nejvyššího nebo kontrolního orgánu obchodní korporace. Tyto mechanismy může obchodní korporace uplatnit ve vztahu k členovi voleného orgánu, jehož rozhodování má být dotčeno působením faktického či stínového vedoucího. Porušení informační povinnosti a případné jednání v rozporu se zájmem obchodní korporace (upřednostnění vlastního zájmu) představuje porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře a může tedy vyústit v odpovědnost dané osoby za újmu tím způsobenou.

K bodům 64 až 66 (§ 63 až 68):

Úprava navrhovaná v § 63 až 66 ZOK má za cíl odstranit stávající nedostatky právní úpravy, jako jsou nedůvodné rozdíly mezi jednotlivými skutkovými podstatami tzv. úpadkových deliktů, výkladové nejasnosti, duplicita, komplikovanost některých institutů, jakož i nedostatky z hlediska systematiky právní úpravy. K § 63 až 65: V ustanoveních § 63 až 65 ZOK se nově navrhuje upravit vyloučení člena statutárního orgánu z výkonu funkce. Oproti stávající úpravě se navrhuje nejprve upravit obecnou skutkovou podstatu (srov. navrhovaný § 63 odst. 1) a obecný proces vyloučení (navrhovaný § 63), poté následky vyloučení (navrhovaný § 64 odst. 1) a možnost získat v případě konkrétní obchodní korporace výjimku z diskvalifikace (navrhovaný § 64 odst. 2) a konečně důsledky porušení zákazu výkonu funkce uloženého rozhodnutím o vyloučení (navrhovaný § 65). Věcně dochází k následujícím změnám. Doba, na kterou může být člen statutárního orgánu diskvalifikován, se navrhuje stanovit jako maximální (až na 3 roky – srov. navrhovaný § 63 odst. 1), aby byl soudu dán prostor zvážit specifika jednotlivého případu. To je ostatně shodné řešení, jako to, které volí britská předloha této regulace. Rovněž se tím sledují současné evropské trendy, které směřují k mírnějšímu postihu osob, které selhaly v souvislosti s podnikatelskou činností [srov. návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o rámcích pro preventivní restrukturalizaci, druhé šanci a opatřeních ke zvýšení účinnosti postupů restrukturalizace, insolvence a oddlužení a o změně směrnice 2013/30/EU – COM (2016) 723 final]. Na druhou stranu lze říci, že se podmínky postihu zpřísňují, když obecná skutková podstata napříště nestanoví kumulativní podmínky „opakovaného a závažného“ porušení povinností (jak stanoví stávající § 65 odst. 1). Takovou změnu však považujeme za opodstatněnou. V případech, kdy se člen orgánu dopustí závažného porušení svých povinností, by mělo být umožněno přistoupit k uložení sankce hned, a nečekat na další závažné pochybení. Výchovná funkce takového postupu může být vyšší. Tato změna reaguje také na zrušení stávající skutkové podstaty formulované v § 64 odst. 2 ZOK. Ve vztahu k této skutkové podstatě je změnou také založení diskrečního oprávnění soudu (srov. „insolvenční soud rozhodne“ a „soud může i bez návrhu rozhodnout“), což také navrhovanou změnu zmírňuje. Konečně se zpřesňuje, od jakého okamžiku zpětně zkoumá soud porušení povinností člena statutárního orgánu – rozhodným obdobím je období 3 let před zahájením řízení. Navrhovaný odstavec 2 upravuje vyloučení z funkce v případě, kdy člen statutárního orgánu porušením svých povinností při výkonu své funkce přispěl k úpadku obchodní korporace. Nově se navrhuje, s ohledem na úsporu nákladů z vedení soudního řízení, aby soud o vyloučení rozhodl vždy, je-li zde rozhodnutí insolvenčního soudu podle nově navrhovaného § 66, které ukládá členu statutárního orgánu povinnost podle navrhovaného § 66 odst. 1. Z tohoto důvodu je v § 66 odst. 3 návrhu stanovena povinnost insolvenčního soudu zaslat soudu, který rozhodne o vyloučení, své rozhodnutí. Příslušný soud (rejstříkový soud) poté povede řízení o vyloučení, kde je sice vázán rozhodnutím insolvenčního soudu, ale stále může rozhodnout o výjimce z diskvalifikace podle navrhovaného § 64 odst. 2. Aktivní legitimace se přiznává osobě, o jejímž vyloučení soud rozhoduje, a dále každé dotčené obchodní korporaci; o výjimce z diskvalifikace nemůže soud rozhodnout bez návrhu. Dále se navrhuje napříště neumožňovat diskvalifikaci jiných osob než těch, které jsou (bývalými) členy statutárního orgánu, osobami v obdobném postavení člena statutárního orgánu, fyzickými osobami, jako zástupci právnické osoby, která je členem statutárního orgánu obchodní korporace nebo faktickými vedoucími (srov. také navrhovaný § 69 a důvodovou zprávu k němu). Stávající úprava v § 65 odst. 2 umožňuje diskvalifikaci jakékoli osoby, která je povinna dodržovat standard péče řádného hospodáře (např. člena dozorčí rady, prokuristy), přestože je úprava směřována primárně na členy statutárního orgánu (a osoby v obdobném postavení člena statutárního orgánu); srov. rovněž název předmětného dílu. Dále se také vyjasňuje působnosti těchto ustanovení ve vztahu k osobám v obdobném postavení. Podle navrhovaných změn v § 69 se na osobu v obdobném postavení použije obdobně i celý díl 8, včetně ustanovení o diskvalifikaci. Osobou v obdobném postavení je podle doktrinálních názorů likvidátor nebo opatrovník právnické osoby. Tyto osoby musí podle zákona splňovat podmínky stanovené pro způsobilost být členem statutárního orgánu (srov. § 189 odst. 1, § 486 odst. 2 OZ). Proto případné diskvalifikační rozhodnutí bude mít za následek také zánik těchto funkcí, neboť nebudou splňovat zákonné podmínky. Diskvalifikovat z funkce člena statutárního orgánu je možné i tzv. faktického vedoucího, na kterého se v souladu s navrhovaným § 62 přenáší i standard péče řádného hospodáře. Z povahy věci není možno tuto osobu diskvalifikovat z postavení faktického vedoucího. Dále se navrhuje zrušit výjimku z diskvalifikace formulovanou ve stávajícím § 67 odst. 3 ZOK. Pravidlo dopadá na situace, kdy diskvalifikační rozhodnutí nabylo právní moci a konkrétní osobě již zanikla funkce člena statutárního orgánu ve všech obchodních korporacích, ve kterých působila (s případnou výjimkou obchodních korporací, které se domohly výjimky postupem podle stávajícího odstavce 2). Podmínky, za nichž soud může udělit výjimku podle stávajícího odstavce 3, jsou nicméně formulovány tak, že předpokládají, že funkce dotčené osobě nezanikla. Jednak se požaduje, aby dosavadní výkon neodůvodňoval vyloučení z funkce a zejména, aby vyloučení mohlo vést k poškození věřitelů. V tomto ohledu se také předpokládá, že člen může být i nadále členem statutárního orgánu. Podmínky udělení výjimky však nejsou nikdy objektivně splnitelné. Podmínky jsou splnitelné pouze před vydáním diskvalifikačního rozhodnutí (před jeho právní mocí). Pouze v tom případě je možno testovat případný dopad rozhodnutí na obchodní korporaci či její věřitele. Napříště se proto navrhuje zachovat pouze výjimku podle stávajícího odstavce 2 (navrhovaný § 64 odst. 2).

K § 66: Cílem navrženého ustanovení § 66 ZOK je zjednodušit a zefektivnit stávající řešení. Sankce, či obecně povinnosti, jež mohou člena statutárního orgánu, jakož i další osoby, postihnout v případě úpadku obchodní korporace, jsou ve stávající právní úpravě upraveny zejména v § 62 až 68 ZOK. Jedná se o následující instituty: (i) vyloučení z výkonu funkce (§ 63 a 64), (ii) povinnost vydat prospěch ze smlouvy o výkonu funkce u věřitelských insolvenčních návrhů (§ 62) a (iii) ručení za splnění povinností obchodní korporace (§ 68). Ve všech případech se zkoumají shodné skutkové okolnosti, přesto je pro ně stanoven odlišný procesní režim. Takové řešení je zbytečně nákladné pro soudy i účastníky řízení. Navrhované řešení spočívá v tom, že výše uvedená řízení budou předmětem jediného řízení (kromě diskvalifikačního – viz výše), které bude incidenčním sporem podle § 159 a násl. insolvenčního zákona, ve kterém bude insolvenční soud jako předběžnou otázku zkoumat, zda členové statutárního orgánu přispěli porušením svých povinností k úpadku obchodní korporace. Tím odpadnou procesní nesnáze, které vyvolávala stávající úprava. Řízení se navrhuje koncipovat jako návrhové, s tím, že jedinou oprávněnou osobou k návrhu bude insolvenční správce. Právě jeho osoba je v insolvenčním řízení nejlépe obeznámena se stavem obchodní korporace a bude mít možnost snadno opatřit podklady pro návrh. Zároveň je tato osoba v úzkém kontaktu s věřiteli, jejichž zájmy je povinna chránit, podněty tedy může získávat i od nich. Současně se navrhuje stanovit, že insolvenční správce bude vždy činný na základě rozhodnutí věřitelského výboru; z tohoto důvodu se navrhuje upravit i problematiku placení nákladů řízení (po vzoru § 239 odst. 2 insolvenčního zákona). Jak vyplývá z výše uvedeného, skutková podstata, že člen statutárního orgánu „přispěl porušením svých povinností k úpadku obchodní korporace“ nahradí dosavadní skutkové podstaty v jednotlivých případech. Konkrétně stávající právní úprava postihuje případy, kdy člen orgánu neučinil vše potřebné a rozumně předpokladatelné za účelem odvrácení úpadku, výkon jeho funkce s přihlédnutím ke všem okolnostem vedl k úpadku, nebo že jeho dosavadní jednání zřejmě přispělo k úpadku. Takové rozlišování však vyvolává některé nedůvodné rozdíly, jakož i výkladové nejasnosti. Tak například zatímco v případě diskvalifikace v insolvenčním řízení současných členů je třeba, aby výkon funkce vedl k úpadku (§ 64 odst. 1 ZOK), u členů bývalých postačí, pokud k úpadku zřejmě přispěl. V druhém případě tak může být výkon funkce pouze některou z více podmínek vzniku úpadku, což úpravu činí neodůvodněně přísnější, přestože by podmínky měly být v obou případech stejné. „Porušením povinností“ je třeba rozumět především porušení povinnosti spravovat záležitosti společnosti, případně povinnosti k obchodnímu vedení závodu – k tomu srov. § 159 odst. 3 OZ Při posuzování jednotlivých případů je přitom třeba vycházet ze standardu výkonu funkce kladeného na členy volených orgánu – péče řádného hospodáře. Formulace „přispěl k úpadku“ lépe vyjadřuje, co lze ze stávající úpravy jen dovozovat (argumentem a maiori ad minus): postihuje případy, kdy k úpadku člen orgánu přispěl svou aktivní činností. Navrhovaná dikce tak bude napříště postihovat případy jak aktivního přivození úpadku, tak případy jeho neodvracení (k tomu srov. níže, důvodovou zprávu k písm. b). K odst. 1 písm. a) Pouze v případě, že se jedná o insolvenční řízení zahájené k jinému než dlužníkovu návrhu, rozhodne soud o povinnosti tohoto člena vydat prospěch z výkonu funkce. Z hlediska osobní působnosti ustanovení se institut vracení prospěchu navrhuje omezit pouze na členy statutárního orgánu, neboť především činnost těchto osob povede k úpadku korporace a právě oni mají povinnost, jsou-li pro to důvody, podávat insolvenční návrh. Doba, po kterou zpětně může být přikázáno vracet prospěch, se navrhuje stanovit jako maximální, aby byl soudu dán prostor zvážit specifika jednotlivého případu. Dále se mění okamžik, od jakého se bude napříště počítat období 2 let, za které jsou členové voleného orgánu povinni vydat prospěch získaný ze smlouvy o výkonu funkce, popř. jiný prospěch obdržený od obchodní korporace. Dle stávajícího znění se toto období počítá od právní moci rozhodnutí o úpadku. Úprava umožňuje členům statutárního orgánu ze spekulativních důvodů obstruovat zjištění úpadku na majetek obchodní korporace i v situaci, kdy bude úpadek nesporný, pouze z toho důvodu, aby nebyli povinni vydat určitý prospěch vyplacený v době před úpadkem. V důsledku toho dochází k dalšímu poškozování věřitelů. Úprava je v tomto ohledu nevhodná. Napříště se proto navrhuje nevázat počátek uvedené lhůty na právní moc rozhodnutí o úpadku, ale již na samotné zahájení insolvenčního řízení; tím se uvedené spekulace vyloučí. Konečně, mění se i způsob stanovení povinnosti. Zatímco podle stávajícího řešení je zřejmě vznik povinnosti vydat prospěch závislý již na skutečnosti „neodvracení úpadku“ a až při případném nesouhlasu člena bude rozhodovat insolvenční soud, podle nové koncepce by o této povinnosti měl rozhodnout rovnou soud. K odst. 1 písm. b) Stávající problematickou úpravu ručení členů orgánů při úpadku obchodní korporace obsaženou v § 68 ZOK se navrhuje upravit po vzoru tzv. žaloby na doplnění pasiv známé z francouzské úpravy již od roku 1967. Výhrady proti stávajícímu znění § 68 ZOK jsou mnohé. Za prvé je mu vytýkána nepropracovanost z hlediska procesní stránky věci (nejedná se o incidenční spor, což znamená, že spor týkající se ručení může skončit až po skončení konkursu, respektive po zániku obchodní korporace – například i pro obstrukce ze strany člena orgánu – a konstituování ručení v takové chvíli již není z důvodu jeho akcesority možné). Jedná se (podle většinového názoru právní doktríny) o institut sloužící k uspokojení majetkových zájmů jednotlivých věřitelů, přestože je již vedeno řízení o kolektivním řešení jejich nároků. To může vést k velmi nespravedlivým výsledkům: vždy bude zvýhodněn věřitel, který bude příslušným členem orgánu uspokojen jako první; u ostatních věřitelů hrozí, že se svého práva nebudou moci fakticky domoci (nedostatek majetku na straně člena orgánu). Přestože se zbývající věřitelé budou moci ve vyšší míře (o to, co získal věřitel od člena statutárního orgánu) uspokojit z majetkové podstaty obchodní korporace, majetkové uspořádání nebude ideální; nejrychlejší věřitel je oproti zbývajícím věřitelům stále zvýhodněn (na rozdíl od situace, kdy by plnění od člena statutárního orgánu připadlo do majetkové podstaty upadnuvší obchodní korporace). Věřitel také vůbec nemusí svou pohledávku přihlašovat v insolvenčním řízení a může bez ohledu na toto kolektivní řízení žádat pro sebe uspokojení na ručiteli. To se jeví v rozporu s účelem jednak insolvenčního řízení (kolektivní uspokojení na poměrném principu), jednak se samotnou koncepcí § 68, která stojí na prolomení majetkové samostatnosti obchodní korporace. Konečně úprava § 68 ZOK bývá kritizována i pro přílišnou tvrdost vůči členům orgánů. Navrhuje se tedy – s nezbytnou adaptací českému právnímu řádu – převzít institut známý z francouzského obchodního práva, tzv. žalobu na doplnění pasiv (franc. la responsabilité pour insuffisance d'actif, dříve l’action en comblement de passif, čl. L 651-1 a násl. Code de commerce). Shodně se stávající úpravou je účelem tohoto institutu poskytnout věřitelům obchodní korporace dodatečné prostředky na uspokojení jejich pohledávek, kterého se jim v důsledku porušení povinností členy statutárního orgánu nedostává. Podstatou žaloby na doplnění pasiv je, že bylo- li rozhodnuto o řešení úpadku obchodní korporace konkursem, jsou členové statutárního orgánu (současní, bývalí a faktičtí) povinni na základě rozhodnutí soudu doplnit vlastními prostředky nedostatečný majetek společnosti. Vymezení působnosti navrhovaného § 68 vychází z francouzského řešení – dopadá v zásadě na všechny právnické osoby vykonávající podnikatelskou činnost a jen na likvidační způsob řešení úpadku. Osoby, kterým může být povinnost uložena, jsou jednak (bývalí) členové statutárního orgánu a osoby v obdobném postavení a dále tzv. faktičtí a stínoví vedoucí (srov. navrhovaný § 69 odst. 2). Povinnost doplnit majetek obchodní korporace, je- li její úpadek řešen konkursem, lze považovat za zvláštní případ povinnosti k náhradě škody, jejímiž podmínkami jsou (i) porušení povinnosti při řízení obchodní korporace (franc. faute de gestion), (ii) vznik škody spočívající v nedostatečné výši majetku, z něhož by mohli být uspokojeni věřitelé obchodní korporace, a (iii) příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a nedostatkem majetku (úpadkem). První podmínkou je porušení povinnosti na straně člena statutárního orgánu, tedy zejména povinnosti spravovat záležitosti společnosti, případně povinnosti k obchodnímu vedení závodu. Při posuzování jednotlivých případů je přitom třeba vycházet ze standardu výkonu funkce kladeného na členy volených orgánů – péče řádného hospodáře. Francouzská judikatura například dovodila odpovědnost v případě zkresleného vedení účetnictví, nepřiměřených či nevhodných investic, pokračování ve ztrátové činnosti bez přijetí patřičných opatření či v případě zpronevěry majetku obchodní korporace. Nedostatek majetku obchodní korporace představuje rozdíl mezi souhrnem dluhů obchodní korporace a hodnotou jejího majetku. Podle francouzského řešení je tato částka známa na konci insolvenčního řízení. Protože se jedná o institut fungující v rámci insolvenčního řízení, je třeba navázat na jeho instituty. V našem právním prostředí bude soud nedostatek majetku zjišťovat z konečné zprávy (§ 302 insolvenčního zákona). Tak například pokud bude čistý výtěžek zpeněžení majetkové podstaty 3 mil. Kč a zjištěné pohledávky věřitelů v celkovém objemu 5 mil. Kč, bude maximální výše, do které bude moci být odpovědnému členovi orgánu uložena povinnost k doplnění, činit 2 mil. Kč. O povinnosti doplnit pasiva se tak rozhoduje na konci insolvenčního řízení. Nicméně s ohledem na obavu budoucí solventnosti člena statutárního orgánu vydávají francouzské soudy také mezitímní rozhodnutí s tím, že o přesné částce bude rozhodnuto až v okamžiku, kdy bude známa. V konkrétním případě by částka měla odpovídat míře, jakou povinná osoba k nedostatku majetku přispěla; to je pak otázkou pečlivého hodnocení příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a nedostatkem majetku. Vztah příčiny a následku je přitom dán i tehdy, bylo- li porušení povinností pouze jednou z více příčin nedostatku majetku, proto je zde použito slovo „přispěl“ (franc. contribué); k tomu srov. rozhodnutí Kasačního soudu Cass. com., 30 novembre 1993, n° 91-20.554, Bull. civ. IV, n° 440. Pod pojem „přispěl“ je možné podřadit i případy nekonání. Nastane- li tedy z vnějších příčin (bez přičinění člena statutárního orgánu) hrozící úpadek, má bezpochyby člen statutárního orgánu povinnost učinit vše potřebné pro zabránění úpadku, nebo alespoň ke zmírnění škod, nelze-li jej již odvrátit (zejména včasným podáním insolvenčního návrhu). K tomu srov. rozhodnutí Kasačního soudu Cass. com., 10 janvier 2012, n°10-28.067. Jelikož se jedná o zvláštní druh odpovědnosti za škodu, je třeba aplikovat § 2915 a násl. občanského zákoníku, bude-li povinnost doplnit aktiva uložena více osobám. Přispělo- li tedy k úpadku více osob, budou zpravidla zavázány k náhradě společně a nerozdílně. Oproti řešení francouzskému, ve kterém sice částka získaná od členů orgánů přechází do majetku obchodní korporace, ale následně je mezi věřitele distribuována pouze podle kritéria výše jejich pohledávek (tj. bez ohledu na postavení pohledávek v insolvenčním řízení), se navrhuje stanovit, že tato částka bude součástí majetkové podstaty a podle toho se s ní naloží.

Navrhované řešení přispěje k co nejspravedlivějšímu rozložení získaných prostředků mezi jednotlivé věřitele upadnuvší obchodní korporace. Je třeba uvést, že právě francouzský způsob distribuce získaného plnění je tamní doktrínou kritizován.

K bodům 67 a 68 (§ 69):

Stejně jako na zástupce právnické osoby, která je členem statutárního orgánu, se vztahují požadavky a předpoklady pro výkon funkce stanovené pro členy statutárního orgánu (§ 46 odst. 4) a rovněž další povinnosti, které dopadají na členy statuárního orgánu (§ 46 odst. 5), včetně diskvalifikace (srov. stávající znění § 69), není dán důvod pro to, aby se na ně nevztahovalo i pravidlo nového § 66 odst. 1 písm. b), resp. dřívějšího § 68. Někteří uvedené dovozují již dnes (srov. P. Šuk in Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 165). Cílem změn navrhovaných v odstavci 2 je vztáhnout působnost § 63 a 66 obdobně také na bývalé členy statutárního orgánu (z důvodů systematických, jinak platí již dnes) a na tzv. faktické a stínové vedoucí, tedy na osoby, které ač právně nejsou v řídícím postavení člena orgánu, fakticky tak jednají, respektive podle jejich pokynů skuteční členové orgánu jednají. Vzorem tohoto vymezení je § 66 odst. 6 ObchZ, podle nějž se ustanovení o odpovědnosti a ručení orgánů a členů orgánů společnosti vztahují také na osoby, které na základě dohody, podílu na společnosti či jiné skutečnosti ovlivňují podstatným způsobem chování společnosti, přestože nejsou orgány ani členy orgánů společnosti, bez zřetele k tomu, jaký vztah ke společnosti mají. Stávající odkaz přes ustanovení § 76 odst. 2 a 3 ZOK se jeví nevhodný, neboť vymezení vlivných osob v § 71 odst. 1 ZOK je nepřiměřeně široké a zahrnuje i osoby, které ovlivnily i v jenom jediném případě (srov. každý, kdo pomocí svého vlivu v obchodní korporaci); v případě vlivných osob by však zpravidla měl postačit postup podle § 71 odst. 3 ZOK. Konečně je třeba dodat, že kategorie osob vlivných a ovládajících se s novou formulací v § 69 odst. 2 ZOK mohou v konkrétním případě překrývat. Na rozdíl od vlivných a ovládajících osob, se však musí jednat o osoby, které svůj vliv na „chování“ obchodní korporace vyvíjejí po delší dobu a obchodní korporaci v důsledku toho fakticky řídí, tj. nestačí pouze „možnost uplatňovat rozhodující vliv“ (srov. § 74 odst. 1 ZOK).

K bodu 69 (§ 70):

Navrhovaná změna reaguje na nepřesnost pravidla a na výkladové problémy spojené s jeho aplikací. Smyslem předmětného pravidla bylo zejména stanovit, že v díle 7 a 8 hlavy I, první části zákona se orgánem nerozumí nejvyšší orgán obchodní korporace; ale zpravidla pouze orgán volený. Z tohoto principu vyjímá samotné pravidlo některá ustanovení, která se na nejvyšší orgán musí nezbytně aplikovat (například § 45) a ta, ve kterých je stanovena působnost nejvyššího orgánu (například § 54). Později zmiňovaná skupina ustanovení však není kompletní; ve výčtu ustanovení chybí například § 53 odst. 3 a 4, § 59 odst. 2 a 4. Pravidlo je tak nepřesné. Navíc vzbuzuje výkladové problémy ohledně aplikace některých ustanovení na společníky, jako na členy nejvyššího orgánu. Asi nejvíce diskusí vyvolala otázka, mají- li se na společníky aplikovat pravidla o střetu zájmů (srov. důvodovou zprávu k § 54 a 55). Konečně, pravidlo není ani systematicky správně zařazeno. Nalézá se v díle 8. Ten však dopadá pouze na členy statutárního orgánu a osoby v obdobném postavení člena statutárního orgánu (případně zástupce právnické osoby, která je členem statutárního orgánu); již ze samotné povahy věci je vyloučena aplikace na společníky. Navíc žádné z ustanovení daného dílu nezakládá působnost nejvyššího orgánu. S ohledem na výše uvedené a v návaznosti na nově zavedenou legislativní zkratku člen voleného orgánu v ustanovení § 46 odst. 1, která uvedené problémy řeší jednoznačně, se navrhuje pravidlo zrušit bez náhrady.

K bodu 70 (§ 71):

Výjimku formulovanou v odstavci 5 se navrhuje omezit pouze na členy volených orgánů ve smyslu nově navrhovaného § 46 odst. 1. Výjimka nemá dopadat na společníky; právě naopak, pravidlo odstavce 1 je mířeno zejména (nikoli však pouze) na ně. Dále se navrhuje z této výjimky vypustit prokuristu. Prokurista je pouhým zástupcem a stávající právní úprava jej nedůvodně zvýhodňuje oproti ostatním zástupcům obchodní korporace. U prokuristy nelze bez dalšího učinit závěr, že nemůže být vlivnou osobou ve smyslu odstavce 1.

K bodu 71 (§ 72):

Navrhovaná změna má za cíl zpřesnit, že pravidla § 71 odst. 1 až 3 se nepoužijí jenom tehdy, když řídící osoba prokáže, že újma vznikla v zájmu koncernu; nestačí tedy, že újma vznikla v zájmu řídící osoby nebo jiné osoby, se kterou tvoří koncern. Vznik újmy musí vždy sledovat zájmy koncernu jako celku.

K bodu 72 (§ 75):

Navrhuje se zpřesnit vyvratitelnou domněnku podle odstavce 4 a postavit najisto, že i v jejím případě jde o nakládání s hlasovacími právy ve smyslu § 77.

K bodu 73 (§ 76):

Do odstavce 1 se předně promítá legislativní zkratka zavedená v § 46 odst. 1, neboť obdobná aplikace pravidel o střetu zájmů má dopadat pouze na členy volených orgánů, nikoli na společníky. Dále se navrhuje zúžit rozsah ustanovení o střetu zájmů, na něž je odkazováno, a napříště stanovit, že v případě ovlivnění jednání člena voleného orgánu obchodní korporace se obdobně použije jen § 54; odkaz na obdobnou aplikaci ustanovení § 55 až 57 je nadbytečný. Člen voleného orgánu musí informovat příslušné orgány obchodní korporace o záměru uzavřít smlouvu s obchodní korporací bez ohledu na skutečnost, zda jedná ze své svobodné vůle, či zda je jeho jednání ovlivněno vlivnou nebo ovládající osobou. Člen voleného orgánu nemusí plnit notifikační povinnost podle § 54 v případě, že se jedná o koncern. Zrušení odstavců 2 a 3 je navrhováno s ohledem na novou úpravu § 69 (srov. důvodovou zprávu k § 63 až 66). Odstavec 4 se navrhuje zrušit bez náhrady z důvodu duplicitní právní úpravy. Ustanovení § 60 písm. d) je formulováno natolik obecně, že zahrnuje i výhody nebo odměny poskytované vlivnou osobou členům orgánů ovlivněné osoby.

K bodu 74 (§ 77)

Navrhovanou změnou se promítá zrušení označení dílu 8.

K bodům 75 (§ 78):

Navrhuje se rozšířit výčet vyvratitelných právních domněnek, kdy se jedná o osoby jednající ve shodě. Do stávajícího znění zákona nebyla převzata domněnka, která byla obsažena již v obchodním zákoníku [srov. § 66b odst. 2 písm. c) ObchZ]; pro její vypuštění není legitimní důvod. Ve většině případů budou osoby, které jsou ovládané stejnou ovládající osobou, osobami jednajícími ve shodě.

K bodu 76 (§ 79):

V odstavci 3 se navrhuje změnit médium, skrze něž má být existence koncernu deklarována. Deklarace koncernu na internetových stránkách společnosti se ukázala být nedostatečnou zejména s ohledem na problematické určení okamžiku uveřejnění deklarace (a tedy určení okamžiku, od kterého lze postupovat podle § 72). Nově se proto stanoví, že existence koncernu musí být deklarována zápisem v obchodním rejstříku [srov. navrhované znění § 48 odst. 1 písm. h) ZVR]; ze zápisu je seznatelný i údaj, kdy k zápisu došlo. Nebudou tak vznikat pochybnosti, od jakého okamžiku je možno postupovat podle § 72. V této souvislosti se deklarační povinnost zužuje toliko na řízené osoby, neboť k ochraně těchto entit a jejich členů uvedená povinnost slouží. Současně se navrhuje zpřesnit, jaké údaje se do obchodního rejstříku zapisují. Navrhovaná změna má rovněž za cíl zabránit praxi, kdy obchodní korporace deklaruje příslušnost k určitému koncernu, ačkoli členem koncernu není. Současně s podáním návrhu na zápis koncernové příslušnosti do obchodního rejstříku bude řízená osoba povinna doložit souhlas řídící osoby (srov. § 12 ZVR); v opačném případě nebude možné u řízené osoby zapsat údaj, kdo je řídící osobou.

K bodům 77 a 78 (§ 81):

Navrhuje se zpřesnit dikci odstavce 1, neboť řídící osobou může být i fyzická osoba, u níž „orgán“ nepřichází v úvahu. Bez dalšího lze dovodit, že u řídící osoby, která bude právnickou osobou, bude pokyny udělovat orgán této osoby. Navrhovaná změna má také za cíl zpřesnit, že řídící osoba může udělovat orgánům řízené osoby pokyny týkající se obchodního vedení pouze tehdy, jsou-li v zájmu koncernu; nestačí tedy, že jsou v zájmu řídící osoby nebo jiné osoby, se kterou tvoří koncern. Pokyn musí vždy sledovat zájmy koncernu jako celku. Dále se navrhuje vypustit z pravidla odstavce 2 prokuristu. Prokurista je pouhým zástupcem a uvedené pravidlo tak na něj nemůže dopadat.

K bodům 79 až 82 (§ 82):

Navrhuje se zpřesnit povinné náležitosti zprávy o vztazích. V odstavci 2 písmenu b) se zpřesňuje, že nemusí jít jen o koncern, ale i o prosté ovládání. Změna odstavce 2 písmene d) reaguje na stávající právní nejistotu v řešení otázky, ze které účetní závěrky se má zjistit údaj o výši vlastního kapitálu. Zatímco část právní teorie dovozuje, že z účetní závěrky za rozhodné období zprávy o vztazích (B. Havel in Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. Praha, C. H. Beck, 2013, s. 197), jiní dovozují, že z účetní závěrky sestavené k poslednímu dni účetního období bezprostředně předcházejícího (Čech, P., Šuk, P. Právo obchodních společností v praxi a pro praxi (nejen soudní). Praha, Bova Polygon, 2016, s. 213). Navrhuje se přiklonit k později uvedenému názoru, tj. že referenční hodnota vlastního kapitálu vyplývá z účetní závěrky za účetní období bezprostředně předcházející účetnímu období, za něž se zpracovává zpráva o vztazích. Nemůže jít o účetní závěrku za účetní období, za něž se zpracovává zpráva o vztazích; tato účetní závěrka ještě zpravidla není v okamžiku vyhotovení zprávy o vztazích schválena příslušným orgánem obchodní korporace. Dále se navrhuje zrušit odstavec 2 písm. f) bez náhrady z důvodu duplicitní úpravy. Posouzení toho, zda ovládané osobě vznikla újma, a jakým způsobem byla nebo bude podle § 71 a 72 vyrovnána, je obsaženo již v odstavci 4. Konečně se navrhuje vložit nové odstavce 5 a 6 upravující okruh informací, jež se ve zprávě o vztazích neuvádějí, respektive se uvádějí pouze v obecné podobě. Po společnostech nelze legitimně požadovat, aby ve zprávě o vztazích, která se ukládá do sbírky listin a je přístupná široké veřejnosti, uváděly i informace, jejichž poskytnutí společníkovi může statutární orgán kapitálové společnosti odmítnout (srov. § 156 a § 359). Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 29 Cdo 3701/2012. Napříště se stanoví výslovně, že ve zprávě o vztazích se neuvádí informace, které podléhají ochraně nebo utajení podle zvláštních právních předpisů. Aby se zamezilo vzniku výkladových obtíží v otázce, na které zvláštní předpisy pravidlo odstavce 5 míří, navrhuje se vložit poznámku pod čarou, která demonstrativně takové předpisy vypočítává. Nad rámec právních předpisů uvedených v poznámce pod čarou se může jednat např. o zákon o bankách, který upravuje bankovní tajemství, jež rovněž není žádoucí ve zprávě o vztazích uvádět. Pokud nejsou ve zprávě o vztazích uváděny všechny zákonem vyžadované informace (např. z důvodu, že jsou utajovanou nebo vnitřní informací), je potřeba ve zprávě o vztazích uvést, že nejsou uvedeny všechny informace (že je zpráva o vztazích neúplná), a vysvětlit, z jakého důvodu tomu tak je (postačí např. uvést, že se jedná o vnitřní informaci). Navrhovaná druhá věta odstavce 5 má zabránit praxi, kdy zpráva o vztazích neobsahuje žádné informace ani sdělení, že se tyto informace z určitého důvodu neuvádějí; zpráva o vztazích potom neobsahuje téměř žádné údaje a její informační hodnota je nízká. Ostatně stejnou povinnost, aby zpráva obsahovala sdělení, proč se určité informace neuvádí, je obsažena i v § 26 odst. 2 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev. Jiný režim se navrhuje stanovit stran informací, které tvoří předmět obchodního tajemství. Vzhledem k požadavku, aby zpráva o vztazích měla pro své čtenáře alespoň určitou vypovídající hodnotu, navrhuje se stanovit, že takové informace se uvedou alespoň ve zjednodušené, zobecněné podobě. Jedná se o kompromisní řešení, které vyvažuje jednak zájem na ochraně osob, kterým bude zpráva o vztazích k dispozici a které by bez těchto údajů měly k dispozici jen málo vypovídající údaje, jednak zájem na ochraně know-how a obchodních zájmů ovládané osoby. V konkrétním případě tak statutární orgán ve zprávě uvede například prodej osobních automobilů za částku 300 000 – 500 000,- Kč za kus, s tím že se jedná o 4 000 až 6 000 kusů; údaje tak uvede rozmezím. Tento způsob nakládání s informacemi tvořícími předmět obchodního tajemství používá ve svých rozhodnutích např. Evropská komise v oblasti hospodářské soutěže, stejně jako rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže; nejedná se tedy o novou konstrukci, jež by byla českému právnímu řádu neznámá.

K bodům 83 (§ 83):

Navrhovaný odstavec 4 reaguje na rozporné názory, zda je zpráva o vztazích předmětem přezkumu ze strany auditora. Někteří s ohledem na textaci § 84 odst. 2 ZOK dovozují, že zpráva o vztazích podléhá přezkumu auditorem – srov. stanovisko Komory auditorů ČR dostupné zde: http://www.kacr.cz/file/1904/Ov%C4%9B%C5%99ov%C3%A1n%C3%AD%20zpr%C3%A 1vy%20o%20vztaz%C3%ADch%20od%202014%20schv%C3%A1leno.pdf. Lze se setkat i s opačným názorem – srov. Čech, P., Šuk, P. Právo obchodních společností v praxi a pro praxi (nejen soudní). Bova Polygon, Praha, 2016, s. 216 a 217. Napříště se proto staví najisto, že podléhá- li účetní závěrka ovládané osoby ověření auditorem (srov. § 20 zákona o účetnictví) a ovládaná osoba je tak povinna vyhotovovat výroční zprávu (srov. § 21 zákona o účetnictví), je zpráva o vztazích ověřována auditorem, a to jako součást výroční zprávy. Auditoři při ověřování výroční zprávy a jejich součástí postupují podle § 20b zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (zákon o auditorech), ve znění pozdějších předpisů, podrobnosti stanoví mezinárodní auditorský standard ISA 720. Auditor tak bude posuzovat, zda zpráva o vztazích není ve významném nesouladu s ostatními informacemi, jež auditor při své činnosti zjistil (např. v rámci ověřování účetní závěrky), či zda ve zprávě o vztazích nedošlo k významnému zkreslení určitých skutečností (opět vycházeno z ostatních informací, které má auditor k dispozici). Výsledky ověření zprávy o vztazích jsou součástí zprávy auditora o ověření účetní závěrky, a to v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o auditorech. Podle § 66 písm. c) ZVR se ukládá do sbírky listin i zpráva auditora o ověření účetní závěrky, která bude obsahovat i vyjádření k ověření zprávy o vztazích jako součásti výroční zprávy. Přezkoumání zprávy o vztazích auditorem představuje pro společníky ovládané osoby vyšší garanci, že zpráva o vztazích byla vypracována v souladu se zákonem a obsahuje nezkreslené informace. Vyjádření auditora může ostatně vést k odhalení nesrovnalostí a k následnému návrhu na jmenování znalce pro účely přezkumu zprávy o vztazích (pokud obsahuje vyjádření auditora uvedené ve zprávě auditora jakékoli výhrady vztahující se ke zprávě o vztazích – srov. § 88 odst. 3). Cílem navrhované úpravy je pokud možno zabránit uvádění nepravdivých nebo zkreslených informací ve zprávě o vztazích, a tím umožnit zejména společníkům ovládané osoby přístup k pravdivým informacím a k možnosti účelně bránit práva svá práva (srov. § 89).

K bodům 84 a 85 (§ 84):

V odstavci 1 se navrhuje zpřesnit, že statutární orgán seznámí společníky ovládané osoby na nejbližším jednání nejvyššího orgánu se závěry zprávy o vztazích, nikoli se stanoviskem kontrolního orgánu. O stanovisku kontrolního orgánu jsou společníci seznámeni v podle § 83 odst. 1; pravidlo je v tomto rozsahu duplicitní a nadbytečné. V odstavci 1 se dále promítá změna § 83 odst. 4, která staví najisto, že podléhá- li účetní závěrka ovládané osoby ověření auditorem (srov. § 20 zákona o účetnictví) a ovládaná osoba je tak povinna vyhotovovat výroční zprávu (srov. § 21 zákona o účetnictví), je zpráva o vztazích ověřována auditorem, a to jako součást výroční zprávy. V těchto případech statutární orgán seznámí společníky i s výsledkem ověření zprávy o vztazích auditorem. V odstavci 2 se navrhuje zpřesnit podmínky ukládání zprávy o vztazích do sbírky listin. V případě, že ovládaná osoba vyhotovuje výroční zprávu (viz výše), je zpráva o vztazích součástí výroční zprávy, do sbírky listin se tak ukládá pouze výroční zpráva (jejíž součástí je zpráva o vztazích); samotná zpráva o vztazích se v takovém případě do sbírky listin nezakládá. V tomto ohledu je precizován i zákon o veřejných rejstřících [srov. § 66 písm. l) ZVR a důvodovou zprávu k němu]. Druhou větou odstavce 2 se pak vyplňuje mezera v zákoně – stanoví se časový okamžik, kdy musí být zpráva o vztazích do sbírky listin uložena, pokud účetní závěrka nepodléhá ověření auditorem (srov. § 21a odst. 2 a 4 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů).

K bodům 86 a 87 (§ 85):

Navrhuje se změnit podmínky, za nichž mohou společníci ovládané osoby navrhnout soudu, aby pro účely přezkumu zprávy o vztazích jmenoval znalce. Předně se navrhuje upravit okruh osob legitimovaných k podání takového návrhu. Napříště bude legitimován i každý společník osobní společnosti a kvalifikovaný člen družstva podle § 639 odst. 3, čímž se vyplňuje mezera v zákoně. Zároveň se ustanovení uvádí do souladu s legislativními pravidly vlády (srov. čl. 44 odst. 1); legislativní zkratka „kvalifikovaný společník“ je zavedena až v ustanovení § 187. Není proto přípustné, aby byla použita již v tomto ustanovení. Za účelem zvýšení právní jistoty a zabránění zneužití institutu přezkumu zprávy o vztazích se dále navrhuje výslovně stanovit, že legitimovaný společník má toto právo pouze tehdy, jsou- li k přezkumu vážné důvody (které by měl doložit); pouhá domněnka o neřádnosti vyhotovení zprávy o vztazích nestačí. To ostatně již dnes dovozuje právní teorie; výslovně se uvádí, že „soud bude moci takovému návrhu vyhovět pouze tehdy, budou-li dány objektivní pochybnosti o řádném zpracování zprávy, a to ať už co do úplnosti, nebo co do pravdivosti v ní obsažených údajů“ [Čech, P., Šuk, P. Právo obchodních společností v praxi a pro praxi (nejen soudní). Praha, Bova Polygon, 2016, s. 217]. Navrhovaná změna odstavce 3 reaguje na stávající problémy související s dokazováním, zda prekluzivní lhůta se subjektivně stanoveným počátkem již uběhla, či nikoli. Napříště se proto navrhuje vázat prekluzivní lhůtu na objektivně stanovený počátek – uložení zprávy o vztazích do sbírky listin. Tím se současně nepřímo motivuje k uložení zprávy o vztazích do sbírky listin.

K bodům 88 až 90 (§ 86):

Navrhovaná změna odstavce 1 reaguje na stávající nejistotu ohledně jmenování znalce formou fikce; není zřejmé, zda byl znalec jmenován, či nikoli. Napříště se proto navrhuje stanovit, aby vždy o jmenování znalce musel rozhodnout soud, a to do 15 dnů ode dne doručení návrhu. Dále se navrhuje vypustit místní příslušnost soudu pro řízení o jmenování znalce pro nadbytečnost, neboť ji určují procesní předpisy (srov. § 86 odst. 2 ZŘS a § 85 odst. 3 OSŘ). Změna odstavce 3 má za cíl, aby povinnost ovládané osoby poskytnout potřebnou součinnost mohla být případně vymáhána v rámci soudního výkonu rozhodnutí. Ve čtvrtém odstavci se navrhuje prodloužit lhůtu pro vypracování znaleckého posudku z jednoho na tři měsíce; lhůta jednoho měsíce je příliš krátká. Vedle toho se napříště navrhuje, aby znalec ukládal znalecký posudek do sbírky listin a doručoval jej ostatním účastníkům řízení. Navrhovaná změna usiluje o zajištění publicity znaleckého posudku zejména ve vztahu ke všem společníkům ovládané osoby. Informace v něm uvedené mohou být pro společníky významné s ohledem na jejich právo podle § 89.

K bodům 91 a 92 (§ 87):

V odstavci jedna se navrhuje stanovit potřebu třístranné dohody o odměně za zpracování znaleckého posudku. Nově se požaduje, aby s odměnou znalce souhlasil i navrhovatel; bez jeho souhlasu nebude možné dohodu uzavřít. Tato úprava chce eliminovat účelové dohody mezi ovládanou osobou a znalcem, jež by mohly poškozovat zájem navrhovatele. Dále se navrhuje zpřesnit odstavec 2, aby se vyloučily pochybnosti o tom, který soud rozhoduje.

K bodům 93 až 95 (§ 88):

Navrhuje se zrušit odkaz na § 85 odst. 1 jako nadbytečný a věcně nesprávný. V odstavci 2 se zpřesňuje, že výjimka z pravidla míří pouze na výhrady, které byly odstraněny postupem podle § 83 odst. 2; pouhá možnost jejich odstranění nezbavuje společníka jeho práva podle § 88. Tím by ostatně předmětné pravidlo do značné míry ztrácelo smysl. Navrhovaný odstavec 3 rozšiřuje okruh případů, ve kterých může společník podat návrh na jmenování znalce pro účely přezkumu zprávy o vztazích. Právo podat tento návrh má nově i společník ovládané osoby, obsahuje- li vyjádření auditora uvedené ve zprávě o vztazích jakékoliv výhrady týkající se ověření zprávy o vztazích. V opačném případě by mohla nastat paradoxní situace, kdy by auditor vyjádřil ve vztahu ke zprávě o vztazích určité výhrady, avšak společník by neměl možnost iniciovat jmenování znalce, pokud by zároveň nesplňoval podmínky pro podání návrhu soudu podle jiného odstavce. Obdobnou úpravu obsahoval i obchodní zákoník [srov. § 66a odst. 13 písm. a) ObchZ].

K bodům 96 a 97 (§ 89):

V odstavci 1 se navrhuje zrušit zjevně nesprávný odkaz; aplikace pravidla § 328 je vyloučena úpravou § 91. Odkaz rovněž vyvolává výkladové problémy, zda oprávněná osoba má požadovat, aby ovládající osoba učinila veřejný návrh smlouvy (§ 328), nebo zda se má domáhat individuálního odkupu svých podílů (§ 329). V tomto ohledu se navrhuje zrušit i odkaz na § 329. Napříště se staví najisto, že právo odkupu podle § 89 je individuální právo každého společníka ovládané osoby, které uplatňuje nezávisle na zbylých společnících a že ovládající osoba není zpravidla povinna činit veřejný návrh smlouvy. Veřejný návrh smlouvy je problematický s ohledem na odlišnou míru zhoršení postavení jednotlivých společníků; budou- li však splněny podmínky § 322 odst. 2, nezbude než učinit veřejný návrh smlouvy. Právo odkupu se prekluduje, pokud jej společník v příslušných lhůtách u ovládající osoby neuplatní. Dále se zpřesňuje, že společník, jehož postavení se v ovládané osobě v důsledku vlivu ovládající osoby podstatně zhoršilo, nepředkládá ovládající osobě nabídku, ale že ovládající osobu pouze vyzývá k předložení nabídky. Pokud ovládající osoba nabídku v zákonem stanovené lhůtě příslušnému společníku ovládané osoby nepředloží, může se společník domáhat uzavření smlouvy u soudu. V takovém případě je rozhodnutí co do základu přiznaného práva závazné i pro další společníky v obdobném postavení.

K bodu 98 (§ 90):

Navrhuje se odstranit zjevné chyby.

K bodům 99 a 100 (§ 91):

Předně se navrhuje vypustit oceňovací metodu. Stávající úprava je v tomto ohledu nepřesná. Vychází z ocenění majetku; předmětem ocenění však musí být i dluhy ovládané osoby. Navrhuje se tak ponechat na uvážení znalce, jakou oceňovací metodu použije; vždy však musí přihlédnout i k budoucímu provozu závodu. Znalce vždy určí soud. Pokud se bude postupovat podle § 89 odst. 3, ustanoví soud znalce v rámci tohoto řízení podle § 127 o. s. ř.; znalecký posudek bude hradit ovládající osoba podle odstavce 3. V ostatních případech jmenuje soud znalce postupem podle druhého odstavce. V tomto ohledu se navrhuje zpřesnit odkaz na § 86. Ten se použije v plném rozsahu, je však modifikován dvěma speciálními pravidly. Účastníkem řízení je vždy ovládající osoba, a to i kdyby nebyla navrhovatelem znalce; ovládající osobě se stanoví povinnost hradit znalecký posudek, je proto nezbytné, aby za všech okolností byla účastníkem řízení. Znalecký posudek hradí ovládající osoba, jelikož právě v důsledku jejího vlivu došlo k podstatnému zhoršení postavení společníka. Vedle toho se znalecký posudek nebude ukládat do sbírky listin (jak předpokládá § 86 odst. 4) a ani ukládat na internetové stránky (jak předpokládá stávající znění); na takovém uveřejnění není dán právní zájem. Na druhou stranu se s ohledem na zájmy společníků ovládané osoby a jejich právo na odkup podle § 89 a násl. navrhuje stanovit, že ovládaná osoba (která bude rovněž vždy účastníkem řízení) je povinna zpřístupnit znalecký posudek každému svému společníku, který o to požádá, tedy i těm, kteří nebudou účastníky řízení o jmenování znalce.

K bodu 101 (§ 94):

Navrhuje se zrušit odstavec 2. Povinnost likvidátora uchovávat dokumenty vztahující se k proběhlé likvidaci po dobu 10 let od zániku obchodní korporace se nově navrhuje upravit obecně pro všechny právnické osoby v občanském zákoníku (srov. navrhované znění § 205 odst. 4 OZ). Stanovení archivační povinnosti likvidátora pouze pro případy likvidace obchodní korporace je nesystémové, neboť je dán obecný zájem na uchovávání dokumentů o proběhlé likvidaci v případě všech právnických osob. Druhou větu se navrhuje zrušit pro nadbytečnost. V případě, že se ruší obchodní korporace bez likvidace, není třeba uchovávat dokumenty o likvidaci; žádné takové dokumenty totiž nejsou. Maximálně si lze představit situaci, ve které by společníci společnosti v likvidaci rozhodli před rozdělením likvidačního zůstatku o přeměně společnosti a odvrátili tak její likvidaci. Přestože by v této situaci existovaly dokumenty o likvidaci, není dán důvod pro jejich uchování; podle těchto dokumentů se nepostupovalo.

K bodům 102 až 104 (§ 95):

Navrhuje se zpřesnit odstavec 1 tak, aby se vyloučily jakékoli pochybnosti o rozsahu ručení společníků veřejné obchodní společnosti za dluhy společnosti. Stávající znění výslovně stanoví pouze solidárnost ručení společníků; o rozsahu ručení mlčí. Přestože lze z povahy veřejné obchodní společnosti dovodit, že jde o ručení neomezené, navrhuje se tak napříště stanovit explicitně. Výslovné zdůraznění neomezenosti ručení je ostatně v mezinárodním srovnání standardním řešením. V tomto ohledu lze odkázat například na úpravu německou (§ 105 odst. 1 HGB), rakouskou (§ 105 UGB), švýcarskou (čl. 552 odst. 2 Obligationsrecht), francouzskou (čl. L221-1 Code de commerce) nebo belgickou (čl. 205 Code des Sociétés). V odstavci 2 se staví najisto, že právnická osoba jako společník veřejné obchodní společnosti může určit více zmocněnců, aby vykonávali společnická práva a povinnosti; jde o speciální úpravu ve vztahu k § 46 odst. 3. Po vzoru německé právní úpravy, která nestanoví žádné podmínky vzniku účasti ve veřejné obchodní společnosti, se dále navrhuje změnit pravidlo odstavce 3. Německá komentářová literatura uvádí, že společníkem veřejné obchodní společnosti se může stát každá fyzická osoba bez ohledu na pohlaví či státní příslušnost. Ani solventnost neomezeně ručících společníků se při vzniku účasti nezohledňuje; insolventnost osoby nebrání vzniku účasti ve společnosti (zahájení insolvenčního řízení za trvání společnosti však způsobuje zrušení společnosti, resp. zánik účasti společníka – srov. § 131 HGB). Dokonce i osoby s omezenou svéprávností nebo nezletilé osoby mohou být společníky veřejné obchodní společnosti (srov. Karsten Schmidt in Schmidt, K. u a.: Münchener Kommentar zum Handelsgesetzbuch: HGB. Band 2: Buch 2 Handelsgesellschaften und Stille Gesellschaft. 3. Auflage. München: C.H.Beck, 2011, § 105, r. n. 83). Navrhovaná úprava tedy navazuje na německou právní úpravu, na rozdíl od Německa se však stanoví, že podmínkou vzniku účasti ve společnosti je plná svéprávnost. Tato odlišnost vychází z rozdílného pojetí nabývání svéprávnosti v německém právu (které umožňuje, aby se nezletilá osoba podílela na veškerém obchodním vedení společnosti i zastupování společnosti navenek) a především ze skutečnosti, že české právo nezajišťuje osobám nikoli plně svéprávným takovou úroveň ochrany jako právo německé (srov. ustanovení § 1629a BGB, které omezuje rozsah odpovědnosti, potažmo ručení nezletilce).

Účelem podmínění vzniku účasti ve společnosti plnou svéprávností osoby je tedy zajištění ochrany nezletilých a osob s omezenou svéprávností; fyzická osoba, která nebude plně svéprávná, se tak společníkem nestane. Nezletilé osoby nebo osoby s omezenou svéprávností mohou obecně jednat pouze omezeně – jen v rozsahu, v jakém je to možné s přihlédnutím k jejich věku, resp. omezené svéprávnosti. Omezená možnost těchto osob právně jednat by působila problémy nejen, pokud by měly být členem statutárního orgánu, ale i v případě hlasování na jednání nejvyššího orgánu. Přesto by byly za všech okolností vystaveny riziku neomezeného ručení, a to aniž by často byly s to ovlivnit řízení společnosti. S ohledem na skutečnost, že společník - fyzická osoba musí být plně svéprávná, navrhuje se v zájmu zajištění rovnocenných podmínek výkonu společnických práv stanovit stejnou podmínku i pro fyzickou osobu, která společníka – právnickou osobu při výkonu společnických práv zastupuje. V případě, že právnická osoba plně svéprávnou fyzickou osobu nezmocní, nebude moci vykonávat společnická práva.

K bodu 105 (§ 99):

Navrhovaná změna reaguje na stávající nejistotu ohledně možnosti, resp. nemožnosti měnit společenskou smlouvu jinak, než dohodou všech společníků. Stávající znění odstavce 1 explicitně stanoví, že společenskou smlouvu lze měnit pouze dohodou všech společníků. Z odstavce 2 však vyplývá, že by měla být připuštěna možnost změnit společenskou smlouvu, aniž by s tím souhlasili všichni společníci. Při jakémkoli jiném výkladu by ostatně odstavec 2 ztrácel smysl. Vyjasnění navazuje na novou koncepci úpravy právnických osob. Občanský zákoník i zákon o obchodních korporacích vychází ze svobody ustanovování právnických osob (srov. např. Ronovská, K., Havel, B.: Kogentnost úpravy právnických osob a její omezení autonomií vůle, nebo vice versa? Obchodněprávní revue, roč. 2016, č. 2, s. 33.), která se ve značné míře projevuje zvláště v úpravě veřejné obchodní společnosti. To ostatně dovodila i právní teorie vážící se k obchodnímu zákoníku (srov. např. Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 2. díl, § 56-260. 1. Vydání, Praha, Linde, 1995, s. 139: „U této formy je tedy vždy zachována její smluvní povaha. Oproti jiným formám, jejichž smluvní povaha je oslabována četnými kogentními ustanoveními, ve veřejné obchodní společnosti má smluvní volnost stran největší prostor pro své uplatnění.“) S ohledem na neomezené ručení a průhlednost vztahů mezi společníky není dán důvod omezovat autonomii vůle společníků při stanovení odlišné většiny nezbytné pro změnu společenské smlouvy; takové omezení neexistovalo ani za účinnosti obchodního zákoníku (srov. § 79 odst. 1 ObchZ). Navrhovaná změna proto staví najisto, že s ohledem na povahu společnosti si společníci veřejné obchodní společnosti mohou ve společenské smlouvě sjednat, že ke změně společenské smlouvy se vyžaduje například souhlas kvalifikované či prosté většiny; kogentní ustanovení odstavce 2 tím však není dotčeno. Navrhovaná změna rovněž promítá skutečnost, že se nově ve veřejné obchodní společnosti navrhuje umožnit převody podílů (srov. navrhovanou změnu § 116). V případě převodu podílu dojde ke změně společenské smlouvy v důsledku samotného převodu; nikoli dohodou všech společníků, a to přestože se k převodu podílu vyžaduje souhlas všech společníků. Samotné udělení souhlasu totiž nezpůsobuje změnu ve společenské smlouvě; ke změně společenské smlouvy dojde v důsledku účinné smlouvy o převodu podílu. V takovém případě je na statutárním orgánu společnosti (§ 163 OZ), aby vyhotovil úplně znění společenské smlouvy a založil jej do sbírky listin. Obdobný postup se ostatně již dnes vyžaduje například při vyloučení společníka podle § 101 odst. 2 či vyloučení společníka soudem podle § 115 odst. 2 či v případech, kdy dojde v souladu se společenskou smlouvou k dědění podílu.

K bodu 106 (§ 104):

S ohledem na § 654 OZ se navrhuje standardním způsobem výslovně stanovit, že jde o prekluzi práva. Podle § 654 odst. 1 OZ platí, že prekluze (zánik) práva nastupuje jen v těch případech, ve kterých to zákon stanoví výslovně. Tato koncepce prekluze navazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu, který např. ve svém nálezu ze dne 26. července 2006, sp. zn. II. ÚS 300/06, dospěl k závěru, že „závažnost následků prekluze práva podle ustáleného výkladu Ústavního soudu vyžaduje, aby sankce zániku práva byla v příslušné právní normě výslovně vyjádřena. Platí-li tato zásada pro normy obsažené v hmotně právních předpisech, tím spíše musí platit pro právní normy obsažené v předpisech procesně právních.“

K bodu 107 (§ 106):

Navrhuje se stanovit, že každý společník veřejné obchodní společnosti je ze zákona i členem statutárního orgánu společnosti, ledaže společenská smlouva určí něco jiného. Dále se navrhuje stanovit, že statutárnímu orgánu náleží obchodní vedení společnosti. V navrhovaných změnách se zrcadlí povaha veřejné obchodní společnosti jako osobní společnosti, ve které se společníci bez dalšího (aniž by museli splňovat další zákonné podmínky) osobně podílí na správě a řízení společnosti a jsou oprávněni zastupovat společnost ve vztazích se třetími osobami. Stávající zákonná úprava je v tomto ohledu nesprávná a v mezinárodním srovnání rovněž nestandardní; neodpovídá například úpravě německé (srov. § 114 a 125 HGB), rakouské (srov. § 114 a 125 UGB), francouzské (srov. čl. L221-3 a L 221-4 Code de commerce), belgické (srov. čl. 36 Code des sociétés) ani švýcarské (srov. čl. 557 odst. 2 ve spojení s čl. 535 a čl. 563 Obligationsrecht). Na rozdíl od společníků kapitálových společností a komanditistů nevkládají zpravidla společníci veřejné obchodní společnosti do společnosti majetkový vklad – investici, ale předpokládá se jejich osobní účast na podnikání společnosti nebo na správě jejího majetku; uvedené plyne z pojmového vymezení veřejné obchodní společnosti (srov. § 95). Podmiňuje- li právní úprava vznik členství ve statutárním orgánu společnosti splněním dalších podmínek odlišných od podmínek vzniku účasti ve společnosti, potlačuje nejdůležitější právo společníků veřejné obchodní společnosti, sice jejich právo osobně se účastnit na podnikání veřejné obchodní společnosti, v konkrétním případě právo na její zastupování, které by mělo plynout ze samotné účasti ve společnosti. V konečném důsledku jde stávající právní úprava proti podstatě veřejné obchodní společnosti. V tomto ohledu například německá právní doktrína dovozuje, že osobně neomezeně ručící společníci osobních společností jsou sami o sobě, z povahy jejich účasti ve společnosti automaticky oprávněni společnost zastupovat; v jejich případě nejde o žádné propůjčení zástupčího oprávnění jako například u jednatele ve společnosti s ručením omezeným. Jinými slovy, jejich zástupčí oprávnění je bezprostředně spjato s účastí ve společnosti, s jejich podílem („organschafliche Vertretungsmacht wohnt Gesellschafterstellung inne“), jde o tzv. Prinzip der Selbstorganschaft (srov. Karsten Schmidt in Schmidt, K. u a.: Münchener Kommentar zum Handelsgesetzbuch: HGB. Band 2: Buch 2Handelsgesellschaften und stille Gesellschaft. 3. Auflage. München: C.H.Beck.. 2011. § 125, r. n. 6). Napříště se proto navrhuje inspirovat úpravou německy a francouzsky mluvících zemí a stanovit, že osoba, která splňuje požadavky (nově se navrhuje nestanovovat žádné překážky ve vzniku účasti s výjimkou plné svéprávnosti – srov. navrhované znění § 95) na to, stát se společníkem veřejné obchodní společnosti, je ze zákona i jejím statutárním orgánem (členství ve statutárním orgánu je spjato s podílem).

Z osobní povahy plyne i skutečnost, že by každý společník měl mít ze zákona možnost podílet se na řízení veřejné obchodní společnosti. V této souvislosti ostatně nově navrhovaný odstavec 2 reaguje na stávající nejistotu panující v otázce, kterému orgánu veřejné obchodní společnosti náleží její obchodní vedení. Část právní teorie dovozuje, že náleží statutárnímu orgánu (srov. T. Horáček in Černá, S., Štenglová, I., Pelikánová, I. a kol. Právo obchodních korporací. 1. vyd., Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 272.; Hurychová, K. Obchodní vedení ve veřejné obchodní společnosti po rekodifikaci. Rekodifikace & Praxe, 2015, č. 7-8, s. 3-7.; Část autorského kolektivu J. Alexander, D. Hrabánek, J. Šilhán in Lasák, J. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. díl, Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 748 -750), jiní dovozují, že k přijetí rozhodnutí o obchodním vedení je nebytný souhlas všech společníků (srov. I. Štenglová in Štenglová, I., Havel, B., Cileček, P. a kol. Zákon o obchodních korporacích: komentář. 1.vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 229.; Část autorského kolektivu J. Alexander, D. Hrabánek, J. Šilhán in Lasák, J., Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. díl, Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 748, Lála, D.: Komu náleží obchodní vedení ve veřejné obchodní společnosti?, dostupný na http://www.epravo.cz/top/clanky/komu-nalezi-obchodni- vedeni-ve-verejne-obchodni-spolecnosti-99917.html). K vyloučení jakýchkoli pochybností se navrhuje otázku řešit výslovně. Navrhovaná změna explicitně zařazuje rozhodování o otázkách obchodního vedení do působnosti statutárního orgánu, čímž jej vyjímá z režimu pravidla § 105. Napříště bude v osobních společnostech stejně jako v kapitálových společnostech a v družstvu splývat statutární orgán s orgánem výkonným. Navrhovaná úprava více odpovídá povaze veřejné obchodní společnosti, ve které se společníci osobně podílejí na podnikání společnosti (každý společník je ze zákona členem individuálního statutárního orgánu, nestanoví- li společenská smlouva něco jiného). Jelikož je ve veřejné obchodní společnosti každý společník ze zákona i členem individuálního statutárního orgánu, tedy každý společník může sám rozhodovat o otázkách obchodního vedení, jeví se příliš přísným vyžadovat k přijetí rozhodnutí o udělení pokynu do obchodního vedení souhlas všech společníků (nestanoví- li společenská smlouva jinak). Proto se z režimu § 105 navrhuje vyjmout rovněž udílení pokynů statutárnímu orgánu; k přijetí takového rozhodnutí postačí prostá většina (neurčí- li společenská smlouva vyšší požadovanou většinu). Navrhovaná změna činí právní úpravu uživatelsky vstřícnější a flexibilnější. Nově navrhovaná druhá věta odstavce 1 staví najisto, že ke změně osob, které jsou dle společenské smlouvy určeny členy statutárního orgánu, může dojít pouze na základě změny společenské smlouvy. Navrhované pravidlo představuje speciální úpravu ve vztahu k nově navrhované úpravě § 58 a k příslušné úpravě v občanském zákoníku. Člen statutárního orgánu veřejné obchodní společnosti tak nemůže výkon své funkce jednostranně ukončit; ke změně určeného společníka nebo společníků se vždy vyžaduje změna společenské smlouvy podle § 99 (ze zákona je třeba souhlas všech společníků; společenská smlouva však může obsahovat úpravu odlišnou – srov. § 99 a důvodovou zprávu k němu). Uvedené lze ostatně dovodit již za stávající úpravy (přestože se lze setkat i s opačnými názory). Připuštění jednostranného ukončení výkonu funkce ve veřejné obchodní společnosti by bylo v rozporu s její povahou a pojmovým vymezení, nelze totiž opomínat skutečnost, že společníci veřejné obchodní společnosti jsou členy statutárního orgánu společnosti ze zákona a že již ze samotné jejich účasti ve společnosti plyne jejich oprávnění společnost zastupovat. Tyto závěry navazují na německou právní úpravu. Ta připouští odvolání člena statutárního orgánu na návrh zbylých společníků soudem (srov. § 127 HGB). Podle převažujícího mínění právní teorie však není přípustné jednostranné ukončení funkce ve statutárním orgánu veřejné obchodní společnosti (Karsten Schmidt in Schmidt, K. u a.: Münchener Kommentar zum Handelsgesetzbuch: HGB.

Band 2: Buch 2 Handelsgesellschaften und stille Gesellschaft. 3. Auflage. München: C.H.Beck.. 2011. § 125, r. n. 23 a 24). Dále se navrhuje rozšířit aplikaci stávajícího druhého odstavce (nově třetího odstavce) a napříště jej formulovat obecně. Dle stávajícího znění může soud zrušit určení, že některý společník je statutárním orgánem, pouze tehdy, vyplývá- li ze společenské smlouvy, že je takové určení neodvolatelné. Úprava tak dopadá na velmi omezený okruh případů. Za situace, kdy ke změně určení je třeba souhlasu všech společníků (nestanoví- li společenská smlouva jinak), může být dosažení změny v určených osobách velmi obtížné, a to i v případech, kdy člen statutárního orgánu zvlášť závažným způsobem porušuje své povinnosti. Jediné další řešení by pak spočívalo ve vyloučení společníka podle § 115 odst. 2; tento postup se však jeví příliš přísným. Napříště se proto navrhuje inspirovat úpravou německou (§ 127 HBG) a rakouskou (§ 127 UGB), v souladu s nimiž může soud společníku, jenž je členem statutárního orgánu, odebrat z důležitého důvodu toto jeho oprávnění na návrh zbylých společníků. Obdobnou úpravu lze nalézt i v osnově obchodního zákona z roku 1937 (srov. § 141 Osnovy); ten však aktivní legitimaci přiznával každému „jinému společníkovi“. Předmětné pravidlo se navrhuje převzít v modifikované podobě a přiznat, shodně jako osnova obchodního zákona z roku 1937, aktivní legitimaci každému jednotlivému společníkovi. Uvedené řešení jednak navazuje na stávající znění § 106, které již dnes přiznává aktivní legitimaci každému společníkovi, a jednak předchází problémům, které v této souvislosti řeší v Německu. Z ustanovení § 127 HGB vyplývá, že k podání návrhu na odebrání oprávnění členovi statutárního orgánu je třeba souhlasu všech zbývajících společníků; ti podávají žalobu buď společně, nebo kterýkoliv z nich se souhlasem zbývajících (srov. Karsten Schmidt in Schmidt, K. u a.: Münchener Kommentar zum Handelsgesetzbuch: HGB. Band 2: Buch 2Handelsgesellschaften und stille Gesellschaft. 3. Auflage. München: C.H.Beck.. 2011. § 127, Rn. 20). Pokud však některý ze společníků s žalobou nesouhlasí nebo se k ní nechce připojit, mohou ostatní společníci žádat soud, aby tomuto společníkovi uložil povinnost účastnit se řízení nebo udělit dosud odpíraný souhlas (tzv. Mitwirkungsklage). Je- li zde důležitý důvod (zpravidla závažné porušování povinností statutárního orgánu) pro odebrání oprávnění žalovanému (a nesouhlasící společník má tedy tzv. Mitwirkungspflicht), soud nejprve přikáže revoltujícímu společníkovi, aby se k žalobě připojil, a teprve následně rozhodne o jádru žaloby, tedy o odebrání zástupčího oprávnění žalovanému. Obojím se soud zabývá v tomtéž řízení – vždy, když existuje vážný důvod pro odvolání žalovaného společníka, existuje zároveň povinnost všech zbývajících společníků žalobu podat, eventuálně s jejím podáním alespoň souhlasit (srov. tamtéž). Jinými slovy nemůže nastat situace, kdy by soud vyslovil povinnost nečinných společníků se k žalobě připojit a zároveň by žalobu v části týkající se odebrání zástupčího oprávnění zamítl pro neexistenci závažného důvodu (a vice versa). Žaloba na součinnost, příp. na udělení souhlasu tak nemá v německém systému žádný praktický význam (Karsten Schmidt in Schmidt, K. u a.: Münchener Kommentar zum Handelsgesetzbuch: HGB. Band 2: Buch 2 Handelsgesellschaften und stille Gesellschaft. 3. Auflage. München: C.H.Beck.. 2011. § 127, r. n. 23a) a řízení pouze komplikuje. Navrhované znění se snaží této složitosti vyvarovat, když rovnou umožňuje podat žalobu jen některému ze společníků – soud pak nepochybně správně posoudí, zda je dán důležitý důvod pro zánik funkce statutárního orgánu společnosti, či nikoliv. Navrhovaná úprava rovněž příkladmo stanoví, kdy je dán důležitý důvod pro zánik funkce statutárního orgánu. Návrh i v tomto ohledu navazuje na úpravu německou a rakouskou, opět ji však přejímá v modifikované podobě; úpravu zpřesňuje. Pro zbavení funkce statutárního orgánu postačí jediné zvlášť závažné porušení povinností. Důležitý důvod může spočívat i v opakovaném závažném porušování povinností, které však nedosáhne intenzity zvlášť závažného porušení povinností. Konečně důležitý důvod je dán také tehdy, není- li společník schopen řádně vykonávat funkci statutárního orgánu. Půjde typicky o situace, kdy společník z určitých důvodů není schopen řádně vykonávat svou funkci, například je dlouhodobě nemocný, nespolehlivý atd. Německá právní teorie dovozuje, že mezi hlavní případy neschopnosti řádně vykonávat funkci statutárního orgánu se řadí právě společníkova nespolehlivost či neschopnost (Unzuverlässigkeit und Unfähigkeit) – srov. Karsten Schmidt in Schmidt, K. u a.: Münchener Kommentar zum Handelsgesetzbuch: HGB. Band 2: Buch 2 Handelsgesellschaften und Stille Gesellschaft. 3. Auflage. München: C.H.Beck.. 2011. § 127, r. n. 16). Navrhovaný odstavec 4 reaguje na skutečnost, že člen statutárního orgánu osobních společností není členem voleného orgánu ve smyslu § 46 odst. 1. Není do funkce zvolen, jmenován ani jinak povolán; jeho členství ve statutárním orgánu je spojeno s podílem společníka a funkce tak vzniká ze zákona. I v jeho případě je však nezbytné trvat na tom, aby dodržoval standard péče řádného hospodáře a pravidla o střetu zájmů. Nově navrhovaný odstavec 5 reaguje na změny úpravy § 46; ta napříště dopadá pouze na kapitálové společnosti a družstva. I v případě osobních společností je však nezbytné trvat na závěru, že zástupce právnické osoby, jež je členem statutárního orgánu, musí dodržovat standard péče řádného hospodáře, pravidla o střetu zájmů, atd., proto je nezbytné odkázat na obdobnou aplikaci příslušných ustanovení.

K bodům 108 až 110 (§ 108):

Změnou odstavce 1 se promítá navrhovaná změna § 53 odst. 3. Stávající text obsažený v odstavci 2 se navrhuje vypustit, neboť je zčásti nadbytečný a ve zbytku teoreticky i prakticky problematický. Předmětné ustanovení dopadá na situace, kdy společník - statutární orgán způsobil společnosti újmu a o její náhradě byla uzavřena dohoda podle § 53 odst. 3. Logickým důsledkem platného uzavření takové dohody je, že se již nelze domáhat práv ze závazku původního, jelikož účinností dohody byl závazek změněn nebo zanikl. V tomto smyslu také § 108 odst. 1 uvádí, že společník je za společnost oprávněn domáhat se u soudu splnění povinnosti plynoucí z dohody podle § 53 odst. 3. Dosud tedy odstavec 2 pouze jinými slovy vyjádřil v zásadě totéž, co odstavec 1. Dále je však z tohoto pravidla konstruována pochybná výjimka pro případ, způsobila- li škodu osoba, která obchodní korporaci ovládá. V takových případech jako by bylo možné platně uzavřenou dohodu ignorovat a uplatňovat práva z původního závazku. Uplatnění práva není žádným způsobem podmíněno (například že dohoda je hrubě nespravedlivá), použije se tedy ve všech případech, byla-li škoda způsobena ovládající osobou. Taková úprava je z hlediska právní jistoty nežádoucí a prakticky vede ke znemožnění uzavírání dohody podle § 53 odst. 3 v těchto případech. Dostatečné ochrany společnosti (potažmo společníků) lze dosáhnout i použitím „běžných“ mechanismů – zejména neplatností dohody podle § 53 odst. 3 a neplatností schvalujícího usnesení valné hromady, jež činí dohodu rovněž neplatnou (srov. § 53 odst. 4). Lze poukázat také na skutečnost, že u družstva tato výjimka upravena není – srov. § 584. Namísto zrušovaného textu se do odstavce 2 doplňuje nové pravidlo, jež reaguje na navrhovanou změnu úpravy § 116, která umožňuje společníkům převádět podíly ve veřejné obchodní společnosti; v takovém případě původní společník ztrácí oprávnění zastupovat společnost v řízení a na jeho místo vstupuje jeho právní nástupce. Uvedené pravidlo ostatně dopadne i na dědice; společenská smlouva však musí připouštět dědění podílu [srov. § 113 odst. 1 písm. c)]. Navrhovaná úprava věcně koresponduje s úpravou ve společnosti s ručením omezeným (srov. § 160) a v akciové společnosti (§ 373). Kromě toho se navrhuje výslovně stanovit, že společník může zastupovat společnost v řízení i po zániku jeho účasti (bez právního nástupce), pokud má na vydání rozhodnutí právní zájem; to bude typicky v případě, kdy výsledek řízení bude moci ovlivnit výši jeho vypořádacího podílu. V ostatních případech (tj. když bývalý společník na vydání rozhodnutí nemá právní zájem) soud vydá a na úřední desce soudu vyvěsí rozhodnutí, v němž poučí společníky, že mohou společnost ve lhůtě 3 měsíců od vyvěšení rozhodnutí v řízení zastoupit, jinak řízení zastaví. Tímto se dává společníkům možnost, aby započaté řízení dokončili a hájili tak práva společnosti a zprostředkovaně svá práva. Vzorem této úpravy je zvláštní postup pro zastavení řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu právnické osoby podle § 91 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů.

K bodu 111 (§ 108a):

Po vzoru úpravy kapitálových společností a družstev se rovněž v osobních společnostech navrhuje zakotvit možnost dovolat se neplatnosti rozhodnutí nejvyššího orgánu společnosti. Stávající úprava obdobné pravidlo postrádá a společníci veřejné obchodní společnosti fakticky nedisponují žádnými nástroji, kterými by se mohli bránit proti vadnému rozhodnutí nejvyššího orgánu. Navrhovaná změna tuto mezeru v zákoně vyplňuje, vychází přitom ze stejných pravidel, která platí pro kapitálové společnosti a družstva. Na rozdíl od úpravy kapitálových společností se však nepředpokládá převzetí institutu protestu. Ten je z povahy rozhodování ve veřejné obchodní společnosti vyloučen. Právní úprava neupravuje formální náležitosti svolání, průběh ani rozhodování nejvyššího orgánu; nevyžaduje se ani vyhotovení zápisu zachycujícího průběh rozhodování nejvyššího orgánu. Nadto lze podotknout, že již stávající úprava v zákoně o přeměnách obchodních společností a družstev připouští možnost společníků veřejné obchodní společnosti dovolat se neplatnosti souhlasu společníků s přeměnou.

K bodům 112 až 115 (§ 112):

Navrhovanou změnou v odstavci 1 a 5 se staví najisto, že ve veřejné obchodní společnosti musí dojít vždy k rozdělení veškerého zisku mezi společníky. Společenská smlouva může určit pouze poměr, v jakém se zisk, jiné vlastní zdroje nebo ztráta dělí mezi společníky. Na druhou stranu nemůže určit, že zisk nebo ztráta se mezi společníky nedělí. Dané pravidlo se uplatní rovněž na jiné vlastní zdroje, nicméně v jejich případě nemusí vždy dojít k jejich rozdělení. Dále se navrhuje formulovat nový odstavec 6, který představuje speciální úpravu ve vztahu k navrhovanému § 34 odst. 4 a souvisí i se zrušením stávajícího 34 odst. 2 druhá věta. V případě rozdělení zisku ve veřejné obchodní společnosti nemusí být přijato rozhodnutí o rozdělení zisku (vždy se celý zisk dělí mezi společníky, u nichž se rovněž zdaňuje), proto se i nadále splatnost váže na konec účetního období. Tato úprava je však dispozitivní a společenská smlouva nebo rozhodnutí nejvyššího orgánu mohou určit jinak. Oproti stávajícímu stavu, kdy odlišnou splatnost mohla určit pouze společenská smlouva, se navrhuje stejně jako v kapitálových společnostech umožnit takové určení i rozhodnutím nejvyššího orgánu. Není důvod v tomto společníky omezovat. Tato změna je v souladu s autonomií vůle, na které je soukromé právo založeno, a která se ostatně velmi výrazně projevuje právě v osobních společnostech. Budou- li se ve veřejné obchodní společnosti rozdělovat jiné vlastní zdroje, použije se obecná úprava § 34 odst. 4 (jiné vlastní zdroje nemusí být na rozdíl od zisku rozděleny). Dále se navrhuje odstranit legislativně-technickou chybu.

K bodům 116 až 124 (§ 113):

V odstavci 1 písmenu a) se promítá rozlišování občanského zákoníku mezi dobami a lhůtami. V případě doby jde o takový časový úsek, jehož uplynutím zaniká právo nebo povinnost, aniž je třeba pro vyvolání právního následku zvláště projevit vůli. Typickým příkladem doby je právě doba výpovědní. V odstavci 1 písmenu c) se promítá změna § 95 odst. 3, který napříště stanoví, že společníkem veřejné obchodní společnosti nemůže být fyzická osoba, která není plně svéprávná. Pro případy, kdy společenská smlouva připustí dědění podílu, avšak dědicem by byla fyzická osoba, která není plně svéprávná, je nutno konstruovat zrušení společnosti, a to k okamžiku potvrzení dědictví; v opačném případě by ve společnosti byla přítomna osoba, která nesplňuje podmínky vzniku účasti, což není přijatelné (ostatně fyzická osoba, která by při založení společnosti nebyla plně svéprávná, by se v případě vzniku společnosti společníkem nestala). Část věty za středníkem reaguje (stejně jako pravidlo § 117) na ustanovení § 42. Takové osobě (nikoli plně svéprávnému dědici) však vznikne právo na podíl na likvidačním zůstatku, respektive na vypořádací podíl (v situaci podle § 113 odst. 2). Navrhovanou změnou v odstavci 1 písmenu e) se promítá změna insolvenčního zákona do zákona o obchodních korporacích. Insolvenční zákon již nepočítá s možností zamítnout návrh na zahájení insolvenčního řízení pro nedostatek majetku; uvedené bylo zrušeno zákonem č. 294/2013 Sb. s účinností od 1. ledna 2014. Ve vztahu k probíhajícímu insolvenčnímu řízení ohledně společníka veřejné obchodní společnosti se navrhuje zpřesnit okamžik, kdy dojde ke zrušení společnosti. Samotná právní moc rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek společníka nebude napříště způsobovat zrušení společnosti, jelikož tento okamžik nemusí být společnosti bezprostředně znám. Proto se navrhuje vázat okamžik zrušení společnosti na veřejně seznatelnou skutečnost nastoupení účinků prohlášení konkursu (zveřejněním rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku – srov. § 245 odst. 1 InsZ), respektive účinků schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty (zveřejněním rozhodnutí o schválení oddlužení v insolvenčním rejstříku – srov. § 407 odst. 1 InsZ). Dále se navrhuje vypustit důvod zrušení společnosti spočívající ve zrušení konkursu prohlášeného na majetek společníka z důvodu, že je společníkův majetek zcela nepostačující. V tomto případě zrušení společnosti nemůže nastat. Účast společníka zanikla již nastoupením účinků prohlášení konkursu; případné zrušení konkursu pro nedostatek majetku již bývalého společníka nemá na společnost žádné důsledky. Ani nastoupení účinků rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře již napříště nebude způsobovat zrušení veřejné obchodní společnosti a zánik účasti společníka ve společnosti. Pokud společníkova účast ve společnosti v případě schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře nezanikne, může dojít k vyššímu uspokojení věřitelů; společník má totiž i nadále právo na podíl na zisku atd. Na druhou stranu pokud společník nebude schopen plnit povinnosti plynoucí ze schváleného oddlužení, soud rozhodne o zrušení schváleného oddlužení a o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (§ 418 InsZ). Zveřejněním rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku pak dojde ke zrušení společnosti, respektive zániku jeho účasti ve společnosti. S ohledem na skutečnost, že řešení úpadku společníka konkursem vede z důvodů zajištění uspokojení věřitelů úpadce (z hodnoty likvidačního či vypořádacího podílu) a ochrany ostatních společníků k zániku účasti společníka a zrušení společnosti, navrhuje se zachovat stávající pravidlo, že i schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, přesněji řečeno zveřejnění rozhodnutí o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty v insolvenčním rejstříku, povede k týmž důsledkům. V odstavci 1 písmenu g) se navrhuje zpřesnit okamžik zrušení společnosti. Dojde- li v průběhu lhůty uvedené ve výzvě ke splnění vymáhané povinnosti k podání návrhu na zastavení exekuce a návrhu bude vyhověno, nedochází ke zrušení společnosti; společnost se zrušuje jen tehdy, bude- li podaný návrh odmítnut nebo zamítnut, popř. bude- li řízení o zastavení exekuce zastaveno. V odstavci 1 v písmenu h), v odstavci 2, zrušením odstavce 3 a změnou stávajícího odstavce 4 se promítá navrhovaná změna ustanovení § 106, podle kterého je členství ve statutárním orgánu součástí podílu každého společníka (srov. § 106). Nově členové statutárního orgánu veřejné obchodní společnosti nemusí splňovat podmínky § 46 (pravidlo se napříště aplikuje pouze na kapitálové společnosti a družstva), proto také nemůže nastat situace předvídaná v písmenu h). Namísto toho se v odstavci 1 písmenu h) promítá navrhovaná úprava § 95 odst. 3, který stanoví, že podmínkou vzniku účasti ve společnosti je plná svéprávnost. Bude- li rozhodnuto o omezení svéprávnosti kteréhokoli ze společníků, musí nastat zrušení společnosti, ledaže se zbylí společníci dohodnou na pokračování společnosti. V odstavci 1 písmenu i) se navrhuje odstranit legislativně-technickou chybu. Aplikace § 115 odstavce 1 je z povahy věci vyloučena; v situaci předvídané odstavcem 1 dochází ke zrušení samotné společnosti soudem. Odkaz měl směřovat na odstavec 2, který umožňuje společnosti navrhnout soudu, aby společníka ze společnosti vyloučil.

K bodům 125 až 128 (§ 114):

Navrhuje se zpřesnit, že účast společníka veřejné obchodní společnosti se obnoví i v jiných případech, než dojde- li k pravomocnému zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce postižením podílu. Rovněž v případě, kdy dojde ke zrušení exekučního příkazu postihujícího podíl, dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti či jejímu vymožení z jiného majetku, než je podíl, by mělo docházet k obnově účasti. Uvedené má tytéž důsledky jako zastavení exekuce a není důvodu, aby se účast ve společnosti neobnovila. K témuž ostatně dospěla i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve vztahu k právní úpravě v obchodním zákoníku (srov. Rozhodnutí velkého senátu NS ČR ze dne 20. května 2015, sp. zn. 31 Cdo 2827/2012). Současně se navrhuje podmínit obnovu účasti projevením vůle bývalého společníka účast obnovit. Podmínění obnovy účasti ve společnosti reflektuje skutečnost, že k obnově účasti může dojít po uplynutí poměrně dlouhé doby a struktura i ekonomická situace společnosti se může velmi výrazně změnit. Bývalý společník již na obnově účasti nemusí mít zájem. Navrhovanou změnou se posiluje jeho autonomie vůle. Projev vůle musí být učiněn ve stanovené prekluzivní lhůtě, jinak se účast neobnoví. Pokud již byl vyplacen vypořádací podíl, musí jej společník nahradit spolu s projevem vůle, jinak se mu účast neobnoví. Lhůta k projevu vůle se stanovuje v délce 4 měsíců, aby měl společník dostatek času k tomu, aby důkladně uvážil, jestli chce obnovit svou účast ve společnosti, a aby shromáždil finanční prostředky pro nahrazení vypořádacího podílu. Pro zvýšení právní jistoty a v zájmu větší uživatelské přehlednosti se navrhuje výslovně stanovit, že projev vůle společníka obnovující účast ve společnosti vyžaduje písemnou formu s úředně ověřenými podpisy. Totéž by nicméně platilo i bez výslovné úpravy v zákoně, jelikož jde o právní jednání týkající se změny obchodní korporace ve smyslu § 6. Dále se navrhuje změnit okamžik, k němuž se obnoví účast společníka ve společnosti. Napříště se bude účast obnovovat ex nunc doručením projevu vůle společníka společnosti, a to jednotně jak pro případ, že byl vypořádací podíl vyplacen, tak i pokud vyplacen nebyl. Stávající konstrukce působí v praxi problémy (otázky vyplacených podílů na zisku atd.) a není rovněž žádoucí s ohledem na právní jistotu.

K bodu 129 (§ 116):

Navrhovanou změnou se umožňuje převádět podíl ve veřejné obchodní společnosti. Cílem navrhované úpravy je zatraktivnit úpravu veřejné obchodní společnosti a učinit ji flexibilnější, uživatelsky přívětivější a otevřenější. Na druhou stranu navrhovaná úprava poskytuje garance, které zdůrazňují osobní charakter veřejné obchodní společnosti a zajišťují, že změna v osobách společníků bude v rukou všech společníků. Obdobně nastavené pravidlo lze nalézt například ve Švýcarsku (srov. čl. 557 ve spojení s čl. 542 Obligationsrecht). Podle navrhované úpravy je napříště možné převést podíl ve veřejné obchodní společnosti se souhlasem všech společníků na jiného společníka nebo na osobu stojící vně společnosti. Udělení souhlasu všemi společníky je podmínkou účinnosti smlouvy o převodu podílu. Stejně jako v případě převodu podílu ve společnosti s ručením omezeným, musí mít smlouva o převodu podílu ve veřejné obchodní společnosti písemnou formu s úředně ověřenými podpisy (což by ostatně plynulo i z § 6) a převod je vůči společnosti účinný doručením účinné smlouvy o převodu. Shodně jako ve společnosti s ručením omezeným se nevyžaduje, aby součástí smlouvy o převodu podílu bylo ujednání o přistoupení ke společenské smlouvě; k tomu dojde ex lege. Po předložení účinné smlouvy bude statutární orgán povinen vyhotovit nové úplné znění společenské smlouvy, kterou založí do sbírky listin. Navrhovaná druhá věta odstavce 1 stanoví výjimku z pravidla, podle kterého platí, že podíl společníka v obchodní korporaci lze zastavit za stejných podmínek, za nichž ho lze převést (§ 32a odst. 1). Ve veřejné obchodní společnosti nebude možné ani nadále podíl zastavit ani jej jinak použít k zajištění dluhu, přestože bude převoditelný.

K bodům 130 a 131 (§ 117):

Stávající právní úprava váže počátek běhu prekluzivní lhůty pro uplatnění práva dědice vypovědět svou účast ve veřejné obchodní společnosti na den, kdy se stal dědicem. Dědické právo vzniká smrtí zůstavitele (§ 1479 OZ), nicméně teprve bylo- li dědické právo dědice v rámci řízení o pozůstalosti prokázáno, potvrdí mu soud nabytí dědictví (§ 1670 OZ). S ohledem na průběh řízení o pozůstalosti je nezbytné, aby byla dědici zachována možnost vypovědět svou účast ve veřejné obchodní společnosti postupem podle § 117 včas, tj. v rámci stanovené prekluzivní lhůty. Vázání počátku běhu této lhůty na den, kdy se stal dědicem, jeho včasné uplatnění práva fakticky znemožňuje. Napříště se proto navrhuje vázat počátek běhu stanovené prekluzivní lhůty na den, kdy mu bylo nabytí dědictví potvrzeno. S ohledem na § 654 OZ se rovněž navrhuje standardním způsobem výslovně stanovit, že jde o prekluzi práva. Podle § 654 odst. 1 OZ platí, že prekluze (zánik) práva nastupuje jen v těch případech, ve kterých to zákon stanoví výslovně. Tato koncepce prekluze navazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu, který např. ve svém nálezu ze dne 26. července 2006, sp. zn. II. ÚS 300/06, dospěl k závěru, že „závažnost následků prekluze práva podle ustáleného výkladu Ústavního soudu vyžaduje, aby sankce zániku práva byla v příslušné právní normě výslovně vyjádřena. Platí-li tato zásada pro normy obsažené v hmotně právních předpisech, tím spíše musí platit pro právní normy obsažené v předpisech procesně právních.“ Pravidlo odstavce 3 se zpřesňuje. Nejde o nevyvratitelnou domněnku, ale o fikci; je zde dán zjevný rozpor se skutečností (srov. rovněž § 42).

K bodu 132 (§ 120):

Stávající úprava neumožňuje určit výši podílů jednotlivých společníků, jelikož absentuje pravidlo pro určení poměru mezi podíly komplementářů a podíly komanditistů. Navrhuje se proto zrušit odstavec 1 bez náhrady. Pro určení výše podílů všech společníků se použije pravidlo § 97, podle kterého platí, že neurčí- li společenská smlouva jinak, jsou podíly všech společníků stejné. Výjimku představuje úprava podílu na zisku komanditisty – zde se i nadále navrhuje vycházet z velikosti vkladů každého komanditisty (srov. navrhovanou změnu § 126 odst. 3 a důvodovou zprávu k němu). Při určení výše vypořádacího podílu komanditisty se navrhuje nevycházet z pravidel stanovených zákonem o obchodních korporacích pro vypořádací podíl ve společnosti s ručením omezeným. Stávající odkaz je problematický; vyvolává otázku, zda i v komanditní společnosti vzniká uvolněný podíl. Pro vyloučení pochybností se navrhuje stanovit, že vypořádací podíl se v komanditní společnosti obecně (nikoli pouze pro případ vypořádání komanditisty) určí obdobně jako podíl na likvidačním zůstatku. Tak tomu bylo i za účinnosti obchodního zákoníku (srov. § 104 odst. 4 ObchZ). Napříště proto společník obdrží ze základu vypořádacího podílu určeného podle § 36 odst. 3 (popř. základu určeného jiným vhodným způsobem ve společenské smlouvě podle § 36 odst. 2) částku, která odpovídá jeho splněné vkladové povinnosti (případně její poměrnou část, pokud by tento základ nestačil na rozdělení podle § 37 odst. 2), samozřejmě se musí zohlednit i vrácení případných splněných vkladových povinnosti zbylých společníků. Pokud je základ určený podle § 36 odst. 3 vyšší, obdrží společník také poměrnou část přebytku tak, jako by se rozděloval mezi všechny společníky rovným dílem. Tento způsob dělení základu určeného podle § 36 odst. 3 umožňuje zohlednit specifikum komanditní společnosti, v níž obvykle část společníků vklad poskytuje a část nikoliv. Navrhuje se proto zohlednit výši poskytnutého vkladu při výpočtu vypořádacího podílu, a to nejen u komanditistů, ale také u komplementářů. Navrhovaná úprava je dispozitivní a umožňuje sjednání odlišných pravidel. V případě, že společenská smlouva vyloučí aplikaci § 120 a současně neurčí jiná pravidla pro určení vypořádacího podílu, určí se výše vypořádacího podílu podle § 36 ve spojení s § 97.

K bodu 133 (§ 122):

Po vzoru úpravy společnosti s ručením omezeným se i v komanditní společnosti navrhuje zafixovat rozsah ručení komanditisty na stav zápisu v obchodním rejstříku k okamžiku, kdy byl komanditista věřitelem vyzván k plnění. Pozdější plnění nebude mít vliv na konkrétního věřitele. Tímto se posiluje ochrana třetích stran, věřitelů; ti mají napříště jistotu ohledně výše možného uspokojení jejich pohledávky ze strany vyzvaného komanditisty.

K bodu 134 (§ 123):

Navrhuje se zpřesnit stávající pravidlo tak, aby bylo napříště zřejmé, že se vztahuje pouze na komanditistu. U komplementáře je nezbytné postupovat v souladu s § 119 podle úpravy § 116. Podlé té se k převodu podílu komplementáře, ať již na jiného komplementáře, komanditistu či osobu stojící vně společnosti, vyžaduje souhlas všech společníků. V případě převodu podílu komanditisty je nově navrhovaná úprava veřejné obchodní společnosti zbytečně přísná, jelikož komanditista je stejně jako společník společnosti s ručením omezeným pouhým investorem. S jeho podílem není (a ani nemůže být) spojeno právo bezprostředně se podílet na obchodním vedení společnosti. Aplikace právní úpravy společnosti s ručením omezeným na převod podílu komanditisty je tak i de lege ferenda žádoucí. S ohledem na zvýšení právní jistoty se nicméně navrhuje stávající odkaz zpřesnit, aby se vyloučily pochybnosti o tom, která ustanovení jsou na komanditisty aplikovatelná. Navrhovaný výčet ustanovení neobsahuje pouze pravidlo, které umožňuje společníku společnosti s ručením omezeným vystoupit ze společnosti. Úprava komanditní společnosti jednostranné vystoupení ze společnosti nepřipouští, proto je rovněž vyloučena aplikace § 207 odst. 4; ve zbytku se vyjmenovaná ustanovení aplikují v plném rozsahu.

K bodům 135 a 136 (§ 124):

Komanditista může již dnes vlastnit více podílů (srov. § 32 odst. 1). V takovém případě by měly být podíly označeny, aby bylo možno je jednoznačně identifikovat. Napříště se proto navrhuje doplnit další povinnou náležitost společenské smlouvy, sice označení podílů, může- li jich komanditista vlastnit více. V písmenu c) se koncepce mnohosti podílů důsledně promítá.

K bodu 137 (§ 125):

Navrhuje se stanovit, že každý komplementář komanditní společnosti je ze zákona i členem statutárního orgánu společnosti, ledaže společenská smlouva určí něco jiného (srov. § 119 ve spojení s § 106 odst. 1 druhou větou). S ohledem na změny § 106 (ve spojení s § 119) platí, že statutárnímu orgánu náleží obchodní vedení společnosti. V navrhovaných změnách se zrcadlí povaha komanditní společnosti jako osobní společnosti, ve které se komplementáři bez dalšího (aniž by museli splňovat další zákonné podmínky) osobně podílí na správě a řízení společnosti a jsou oprávněni zastupovat společnost ve vztazích se třetími osobami. Stávající zákonná úprava je v tomto ohledu nesprávná a v mezinárodním srovnání rovněž nestandardní; neodpovídá například úpravě německé (srov. § 161 odst. 2, § 170, 125 a § 164 HGB), rakouské (srov. § 161 odst. 2, § 170, § 125 a § 164 UGB), švýcarské (srov. čl. 599, 600 a čl. 603 Obligationsrecht), francouzské (srov. čl. L222-1 ve spojení s čl. L221-3 a L221-4, čl. L222-6 Code de commerce) ani belgické (srov. čl. 36 ve spojení s čl. 207 Code des sociétés). Na rozdíl od komanditistů (a společníků kapitálových společností) nevkládají zpravidla komplementáři do společnosti majetkový vklad – investici, ale předpokládá se jejich osobní účast na podnikání společnosti nebo na správě jejího majetku. Podmiňuje- li právní úprava vznik členství ve statutárním orgánu společnosti splněním dalších podmínek odlišných od podmínek vzniku účasti ve společnosti, potlačuje nejdůležitější právo komplementářů, sice jejich právo osobně se účastnit na podnikání společnosti, v konkrétním případě právo na její zastupování, které by mělo plynout ze samotné účasti ve společnosti. V konečném důsledku jde stávající právní úprava proti podstatě komanditní společnosti, resp. povaze komplementáře. V tomto ohledu například německá právní doktrína dovozuje, že osobně neomezeně ručící společníci osobních společností jsou sami o sobě, z povahy jejich účasti ve společnosti automaticky oprávněni společnost zastupovat; v jejich případě nejde o žádné propůjčení zástupčího oprávnění jako například ve společnosti s ručením omezeným. Jinými slovy, jejich zástupčí oprávnění je bezprostředně spjato s účastí ve společnosti, s jejich podílem („organschafliche Vertretungsmacht wohnt Gesellschafterstellung inne“), jde o tzv. Prinzip der Selbstorganschaft (srov. Karsten Schmidt in Schmidt. K a kol.: Mnichovský komentář k obchodnímu zákoníku: HGB. Svazek 2: Kniha 2. Obchodní společnosti a tichá společnost. 3. Vydání. C.H.Beck. Mnichov. 2011. k § 125 m. č. 6). Napříště se proto navrhuje inspirovat úpravou německy mluvících zemí a stanovit, že osoba, která splňuje požadavky pro to, stát se komplementářem, je ze zákona i jejím statutárním orgánem (členství ve statutárním orgánu je spjato s podílem). Z osobní povahy účasti komplementáře ve společnosti plyne i skutečnost, že by každý komplementář měl mít ze zákona možnost podílet se na řízení komanditní společnosti. Na druhou stranu komanditista by měl být z rozhodování o otázkách obchodního vedení vyloučen. Není totiž neomezeně ručícím společníkem (byť jím může být – srov. § 118 odst. 2 druhá věta), s jehož podílem je spojena bezprostřední osobní participace na řízení společnosti; je spíše investorem. Navrhovaná změna (§ 106 ve spojení s § 119) proto zařazuje rozhodování o otázkách obchodního vedení do působnosti statutárního orgánu. Změna dále reaguje na skutečnost, že stávající úprava je v tomto ohledu sporná. Přestože byl vysloven názor, že obchodní vedení společnosti náleží statutárnímu orgánu, tj. pouze komplementářům, jako neomezeně ručícím společníkům, uvedený názor nemá silnou oporu v zákonném textu. Za situace, kdy zákon výslovně nesvěřuje obchodní vedení do působnosti statutárního orgánu, nezbývá než dovodit, že i obchodní vedení spadá do režimu § 125 odst. 2. Neurčí- li pak společenská smlouva jinak, vyžaduje rozhodnutí o otázkách obchodního vedení souhlas komplementářů i komanditistů. Stávající úprava je tedy nestandardní; neodpovídá běžnému rozložení pravomocí v komanditní společnosti. Ani úprava německá (§ 164 HGB) a rakouská (§ 164 UGB) nepřipouští, aby komanditisté společnost obchodně vedli; stejně řešení bylo ostatně obsaženo i v obchodím zákoníku (§ 97 odst. 1 ObchZ). Napříště se proto navrhuje, aby v osobních společnostech stejně jako v kapitálových společnostech a v družstvu splýval statutární orgán s orgánem výkonným. Uvedenou změnou se zdůrazňuje osobní povaha účasti komplementáře ve společnosti; komanditista je vyloučen z rozhodování o otázkách obchodního vedení. S ohledem na povahu účasti komanditisty ve společnosti je komanditista rovněž vyloučen z možnosti udělovat pokyny do obchodního vedení. S ohledem na § 106 odst. 1 druhá věta, část věty za středníkem ve spojení s § 119 se staví najisto, že ke změně komplementářů, kteří jsou dle společenské smlouvy určeni členy statutárního orgánu, může dojít pouze na základě změny společenské smlouvy. Navrhované pravidlo představuje speciální úpravu ve vztahu k nově navrhované úpravě § 58 a k příslušné úpravě v občanském zákoníku. Komplementáře, který je členem statutárního orgánu komanditní společnosti, tak nemůže výkon své funkce jednostranně ukončit; vždy se vyžaduje dohoda společníků na změně společenské smlouvy. Uvedené lze ostatně dovodit již za stávající úpravy (přestože se lze setkat i s opačnými názory). Připuštění jednostranného ukončení výkonu funkce statutárního orgánu v komanditní společnosti by bylo v rozporu s její povahou a pojmovým vymezením, nelze totiž opomínat skutečnost, že komplementáři jsou členy statutárního orgánu komanditní společnosti ze zákona a že již se samotné jejich účasti ve společnosti plyne jejich oprávnění společnost zastupovat (je to právo spojené s podílem). V případě, že společenská smlouva určí, že statutárním orgánem jsou pouze někteří komplementáři, není tím dotčena možnost udělit jim pokyn týkající se obchodní vedení.

Rozhodování o udělení pokynu je vyňato z režimu odstavce 2 a k přijetí rozhodnutí postačí souhlas prosté většiny komplementářů; komanditisté jsou však z rozhodování o udělení pokynu, stejně jako ze samotného obchodního vedení, vyloučeni (srov. navrhovaný § 119 odst. 2).

K bodu 138 (§ 126)

Promítá se změna § 120, na základě které jsou napříště principálně podíly všech společníků (komplementářů i komanditistů) stejné (srov. § 97 ve spojení s § 119). Toto pravidlo se však nejeví vhodné v případě podílu na zisku. V případě podílu na zisku se výrazně projevuje investiční povaha komanditistů ve společnosti (kapitálový přínos), je proto žádoucí, aby i nadále se ta část zisku, která připadá na společnost, dělila mezi komanditisty podle velikosti jejich vkladů. Pravidlo je nicméně dispozitivní, proto není vyloučeno odchylné ujednání ve společenské smlouvě (srov. § 126 odst. 4).

K bodům 139 až 144 (§ 127):

Navrhovanou změnou v odstavci 1 písmenu a) se promítá změna insolvenčního zákona do zákona o obchodních korporacích. Insolvenční zákon již nepočítá s možností zamítnout návrh na zahájení insolvenčního řízení pro nedostatek majetku; uvedené bylo zrušeno zákonem č. 294/2013 Sb. s účinností od 1. ledna 2014. Ve vztahu k probíhajícímu insolvenčnímu řízení ohledně komanditisty komanditní společnosti se navrhuje zpřesnit okamžik, ke kterému dojde k zániku jeho účasti. Samotná právní moc rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek komanditisty nebude napříště způsobovat zánik jeho účasti, jelikož tento okamžik nemusí být společnosti bezprostředně znám. Proto se navrhuje vázat okamžik zániku jeho účasti na veřejně seznatelnou skutečnost nastoupení účinků prohlášení konkursu (zveřejněním rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku – srov. § 245 odst. 1 InsZ), respektive účinků schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty (zveřejněním rozhodnutí o schválení oddlužení v insolvenčním rejstříku – srov. § 407 odst. 1 InsZ). Dále se promítá navrhovaná změna § 113. Zrušení konkursu prohlášeného na majetek společníka z důvodu, že je společníkův majetek zcela nepostačující, nemůže způsobovat zrušení veřejné osobní společnosti. Účast společníka zanikla již prohlášením konkursu; případné zrušení konkursu pro nedostatek majetku již bývalého společníka nemá na společnost žádné důsledky. Změna se promítá i do úpravy komanditní společnosti. Ani rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, přesněji řečeno nastoupení účinků tohoto rozhodnutí, již napříště nebude způsobovat zrušení veřejné obchodní společnosti a zánik účasti společníka veřejné obchodní společnosti (srov. důvodovou zprávu k § 113). Totéž se navrhuje i v úpravě komanditní společnosti. Z odstavce 1 písmene c) se přesouvá část zákonného pravidla do odstavce 3 namísto jeho stávajícího znění. Jelikož § 113 nevypočítává mezi důvody zrušení veřejné obchodní společnosti doručení vyrozumění o opakované neúspěšné dražbě, není- li podíl převoditelný, není správné jeho systematické zařazení v prvním odstavci. Není dán důvod negovat zrušení společnosti. Doručení vyrozumění o neúspěšné opakované dražbě v řízení o výkonu rozhodnutí nebo exekuci, je- li podíl komanditisty převoditelný, představuje pouze další důvod, kdy dochází k zániku účasti komanditisty. Zároveň se v odstavci 1 písmenu c) navrhuje zpřesnit okamžik zániku účasti komanditisty. Dojde- li v průběhu lhůty uvedené ve výzvě ke splnění vymáhané povinnosti k podání návrhu na zastavení exekuce a návrhu bude vyhověno, účast komanditisty ve společnosti nezanikne; k zániku účasti komanditisty dojde jen tehdy, bude- li podaný návrh odmítnut nebo zamítnut, popř. bude- li řízení o zastavení exekuce zastaveno. Vedle toho se v odstavci 1 doplňují další důvody zániku účasti komanditisty ve společnosti, které nevedou ke zrušení komanditní společnosti. Stávající úprava je v tomto ohledu mezerovitá a striktním jazykovým výkladem nezbývá než dovodit, že i při výpovědi komanditisty podle § 113 odst. 1 písm. a) nebo vyloučením komanditisty podle § 115 odst. 2, dochází ke zrušení společnosti (ledaže se společníci dohodnou na pokračování společnosti podle § 113 odst. 2). Uvedený závěr však není chtěný ani žádoucí. Při zániku účasti komanditisty, jakožto investora společnosti, který se osobně nepodílí na podnikání společnosti a neručí neomezeně za dluhy společnosti, není dán důvod ke zrušení společnosti. Navrhovaná změna tuto mezeru vyplňuje. V odstavci 1 písmenu g) se promítá nový důvod zrušení veřejné obchodní společnosti podle § 113 odst. 1 písm. h), nové písmeno e) pak reaguje na změnu § 113 odst. 1 písm. c). S ohledem na skutečnost, že podle § 119 odst. 2 pravidlo § 95 odst. 3 nedopadá na komanditistu, nemůže omezení svéprávnosti komanditisty ani potvrzení dědictví podílu dědici, který není plně svéprávný, vést k zániku jeho účasti ve společnosti; to zajišťuje změna odstavce 2. Zrušením dosavadního znění odstavce 3 se promítá navrhovaná změna ustanovení § 125, podle kterého je členství ve statutárním orgánu součástí podílu každého komplementáře (srov. § 125). Nově členové statutárního orgánu komanditní společnosti nemusí splňovat podmínky § 46 (pravidlo se napříště aplikuje pouze na kapitálové společnosti a družstva), proto také nemůže nastat situace předvídaná v odstavci 3.

K bodu 145 (§ 128):

Navrhuje se zpřesnit, že účast komanditisty v komanditní společnosti se obnoví i v jiných případech, než dojde- li k pravomocnému zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce postižením podílu ve společnosti. Rovněž v případě, kdy dojde ke zrušení exekučního příkazu postihujícího podíl ve společnosti, dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti či jejímu vymožení z jiného majetku, než je podíl ve společnosti, by mělo docházet k obnově účasti. Uvedené má tytéž důsledky jako zastavení exekuce a není důvodu, aby se účast ve společnosti neobnovila. K témuž ostatně dospěla i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve vztahu k právní úpravě v obchodním zákoníku (srov. Rozhodnutí velkého senátu NS ČR ze dne 20. května 2015, sp. zn. 31 Cdo 2827/2012). Současně se navrhuje podmínit obnovu účasti projevením vůle bývalého komanditisty účast obnovit. Podmínění obnovy účasti ve společnosti reflektuje skutečnost, že k této obnově může dojít po uplynutí poměrně dlouhé doby a struktura i ekonomická situace komanditní společnosti se může velmi výrazně změnit. Bývalý komanditista již na obnově účasti nemusí mít zájem. Navrhovanou změnou se posiluje jeho autonomie vůle. Projev vůle musí být učiněn ve stanovené prekluzivní lhůtě, jinak se účast neobnoví. Pokud již byl vyplacen vypořádací podíl, musí jej komanditista nahradit spolu s projevem vůle, jinak se mu účast neobnoví. Lhůta k projevu vůle se stanovuje v délce 4 měsíců, aby měl komanditista dostatek času k tomu, aby důkladně uvážil, jestli chce obnovit svou účast ve společnosti, a aby shromáždil finanční prostředky pro nahrazení vypořádacího podílu. Pro zvýšení právní jistoty a v zájmu větší uživatelské přehlednosti se navrhuje výslovně stanovit, že projev vůle komanditisty obnovující účast ve společnosti vyžaduje písemnou formu s úředně ověřenými podpisy. Totéž by nicméně platilo i bez výslovné úpravy v zákoně, jelikož jde o právní jednání týkající se změny obchodní korporace ve smyslu § 6. Dále se navrhuje změnit okamžik, k němuž se obnoví účast komanditisty ve společnosti. Napříště se bude účast obnovovat ex nunc doručením projevu vůle komanditisty společnosti, a to jednotně jak pro případ, že byl vypořádací podíl vyplacen, tak i pokud vyplacen nebyl. Stávající konstrukce působí v praxi problémy (otázky vyplacených podílů na zisku atd.) a není rovněž žádoucí s ohledem na právní jistotu.

K bodům 146 a 147 (§ 129 až 131):

S ohledem na praktické poznatky uplatnění institutu komanditní sumy se navrhuje jeho zrušení. Stávající praxe ukazuje, že došlo ke zcela zásadnímu nepochopení tohoto institutu. Na základě údajů z obchodního rejstříku je patrné, že žádná z komanditních společností, které tohoto institutu využily, nepracuje s tímto institutem správně. Ve všech případech se hodnota komanditní sumy shoduje s hodnotou vkladu, navíc byl vklad ve všech případech splacen. Pokud jde o úpravu ve společenské smlouvě, žádná společnost neměla ve společenské smlouvě řádnou úpravu. Prakticky zde tedy existuje stav, kdy není žádný rozdíl mezi postavením komanditisty bez komanditní sumy a s komanditní sumou. Přesto však je pro tyto „kategorie“ používáno odlišných pojmů. To působí velice matoucím dojmem. Další (ne)používání tohoto institutu se považuje za zbytečné. Zásadní námitkou proti zachování tohoto institutu je však také matoucí dojem, který taková úprava vyvolává – i s ohledem na nepříliš srozumitelnou zákonnou úpravu, která by v případě zachování institutu vyžadovala značné přepracování. Jako nejjednodušší řešení se tedy jeví vypuštění této úpravy bez náhrady.

K bodům 148 až 150 (§ 135):

V návaznosti na přetrvávající právní nejistotu v otázce, co je základní podíl, se navrhuje zrušit zákonné rozlišování mezi základním podílem a podíly zvláštními. Za stávající právní úpravy není zřejmé, zda jakákoli odchylka od zákonné úpravy (např. stanovení delší lhůty splatnosti podílu na zisku), byť by byla zavedena pro všechny podíly ve společnosti s ručením omezeným, založí zvláštní druh podílu, či zda stále ještě půjde o druh základní. Takto formalistické odlišování základních a „zvláštních“ podílů postrádá logiku; o různých druzích podílů má smysl hovořit až v okamžiku, kdy jejich vznik připustí společenská smlouva. Tomu odpovídá i povinnost uvést ve společenské smlouvě název druhu podílu; tato povinnost bude dána pouze v případě, že společenská smlouva připustí vznik více druhů podílů (srov. navrhované znění § 146). Totéž platí i pro povinnost zapsat různé druhy podílů do obchodního rejstříku (srov. navrhované znění § 48 ZVR). Dále se navrhuje stanovit určité mantinely variability podílů. Stávající právní úprava je v otázce druhů podílů velmi stručná. Variabilitu podílů pouze připouští, aniž by stanovila bližší pravidla pro tvorbu podílů. Vznikají tak výkladové problémy a existuje značná právní nejistota, do jaké míry lze práva ze zákona spojená s podílem modifikovat, resp. taková práva zcela odebírat. Při řešení posledně zmíněné otázky se lze setkat s naprosto odlišnými přístupy. Navrhuje se proto postavit najisto, která práva lze z podílu odebrat a jaká základní pravidla je nutno při tom respektovat. Navrhovaná úprava navazuje na závěry německé judikatury a německé právní doktríny. Spolkový soudní dvůr již dne 14. července 1954 v rozhodnutí sp. zn. II ZR 342/53 dovodil, že lze vydávat podíly bez práva na podíl na zisku, podíl na likvidačním zůstatku nebo bez hlasovacího práva. Současně však dodal, že společníka, který nemá právo hlasovat na valné hromadě, nemá podíl na zisku ani na likvidačním zůstatku, lze stěží stále považovat za společníka. Spolkový soudní dvůr dále zdůraznil, že odnětí hlasovacího práva neupírá společníkovi právo účastnit se valné hromady, právo na informace ani právo nahlížet do dokladů společnosti. Německá právní doktrína rozlišuje mezi relativně nedotknutelnými společnickými právy (relativ unentziehbare Mitgliedschaftsrechte) a absolutně nedotknutelnými společnickými právy (absolut unentziehbare Mitgliedschaftsrechte). Mezi relativně nedotknutelná práva řadí právo na podíl na zisku, právo na podíl na likvidačním zůstatku a hlasovací právo. Tato práva mohou být společníkovi s jeho souhlasem odebrána. Společník však nikdy nemůže být zbaven všech těchto tří práv současně. S ohledem na řádné fungování valné hromady není dále přípustné, aby byli hlasovacího práva zbaveni všichni společníci. Druhou skupinu práv tvoří práva, která jsou společníku přiřknuta kogentní právní úpravou, představují omezení smluvní autonomie a nemohou být odebrána ani s jeho souhlasem. Do této skupiny se řadí například právo na informace, právo na svolání valné hromady, právo účastnit se valné hromady, právo dovolat se neplatnosti usnesení valné hromady aj. (srov. Seibt in Scholz, Emmerich: Kommentar zum GmbH-Gesetz, 1. sv., § 1 – 34, 2. vydání, Köln, Verlag Dr. Otto Schmidt, 2012, § 14, r. n. 31-39). Napříště bude možno vytvořit například podíly bez práva na podíl na zisku, bez práva na podíl na likvidačním zůstatku nebo bez hlasovacího práva; s podílem však vždy musí být spojeno alespoň jedno z těchto práv. Zákon nicméně nestanoví, že alespoň jedno z těchto práv musí být spojeno s podílem v plném rozsahu. Pokud jde o podíly bez hlasovacího práva, ve společnosti s ručením omezeným musí vždy zůstat alespoň jeden podíl, se kterým je spojeno hlasovací právo; je nezbytné zachovat možnost přijímat rozhodnutí na valné hromadě. I společník zbavený hlasovacího práva bude oprávněn na valné hromadě hlasovat, pokud se bude přijímat rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) nebo b), kterým by se zasahovalo do jeho práv. V těchto případech není možné obcházet vůli dotčeného společníka. Na druhou stranu společník nemůže, a ani de lege ferenda nebude moci, být zbaven takových práv, která jsou imanentní jeho účasti ve společnosti (například práva na informace nebo práva dovolat se neplatnosti usnesení valné hromady); zbavení těchto práv by znamenalo porušení kogentní zákonné úpravy. V rámci takto nastavených mantinelů je však již na společnících, jaké druhy podílů upraví ve společenské smlouvě. Jedním z práv, na základě kterého je možno tvořit různé druhy podílů, je například i právo na podíl na jiných vlastních zdrojích. Po vzoru úpravy akciové společnosti (srov. § 276 stávající odst. 2) se i v úpravě společnosti s ručením omezeným navrhuje výslovně zakázat vydávání tzv. úrokových podílů, tj. podílů, s nimiž je spojeno právo na určitý úrok bez ohledu na hospodářské výsledky společnosti. Takové podíly, na rozdíl od podílů s pevným podílem na zisku, ipso facto představují porušení pravidel pro rozdělení zisku společnosti a nejsou přípustné ani za současné úpravy.

K bodu 151 (§ 136):

Pravidlo se navrhuje zrušit bez náhrady z důvodu duplicity právní úpravy. Skutečnost, že je možné připustit vznik různých druhů podílů a že jejich obsah se určí ve společenské smlouvě, plyne již z § 135 a 146; ustanovení § 136 je proto nadbytečné.

K bodu 152 (§ 137):

Navrhuje se odstranit nesprávnost stávajícího znění. Určí- li společenská smlouva, že podíly jsou představovány kmenovým listem, pak z takového ujednání implicitně plyne, že společník může vlastnit více podílů. V takovém případě není na uvážení společnosti, zda vydá pro každý podíl kmenový list, či nikoli; každý podíl musí být představován samostatným kmenovým listem, alternativně musí být kmenové listy nahrazeny hromadným kmenovým listem.

K bodům 153 a 154 (§ 138):

V odstavci 1 písmenu e) se promítá rozlišováním mezi názvem druhu podílu a označením podílu (srov. § 146 a důvodovou zprávu k němu). Kmenový list musí vždy obsahovat označení podílu; z připuštění kmenových listů plyne, že společník může vlastnit více podílů. Připouští- li společenská smlouva vznik různých druhů podílů, musí kmenový list obsahovat i název konkrétního druhu. V odstavci 1 písmenu f) se odstraňuje požadavek, aby kmenový list obsahoval jeho označení; tato náležitost je vedle čísla kmenového listu shledávána nadbytečnou.

K bodu 155 (§ 139):

Navrhuje se zpřesnit, jaké údaje je nezbytné uvádět v seznamu společníků. Označení podílu se uvede pouze v případech, kdy je připuštěna mnohost podílů. Název druhu podílu se pak bude uvádět jen tehdy, připouští- li společenská smlouva vznik více druhů podílů. Navrhovaná změna rovněž souvisí se změnou povinných náležitostí společenské smlouvy (srov. § 146).

K bodu 156 (§ 142):

Navrhuje se zakotvit, že pouze zákon stanoví minimální výši vkladu. Není dán důvod pro to, aby mohla společenská smlouva určovat minimální výši vkladu. Ta i nadále musí určit výši vkladu připadajícího na podíl společníka [srov. § 146 odst. 1 písm. e)], která nesmí klesnout pod 1 Kč. Právě tato výše vkladu je pak významná například z hlediska povinnosti splatit část peněžitého vkladu před podáním návrhu na zápis společnosti do obchodního rejstříku (srov. § 148) atd. Stávající znění je ostatně nepřesné, jelikož nestanoví možnost ve společenské smlouvě určit, že „minimální výše vkladu“ je vyšší, nýbrž že „výše vkladu“ je vyšší. Navrhovaná změna se promítá i do ustanovení 235.

K bodům 157 až 161 (§ 146):

Navrhuje se upravit povinné náležitosti společenské smlouvy. Navrhovaná změna důsledně rozlišuje mezi názvem podílu a označením podílu. Označení podílu musí společenská smlouva obsahovat pouze tehdy, připouští- li mnohost podílů; název druhu podílu pak vymezí jen za předpokladu, že společenská smlouva připouští vznik více druhů podílů. Změna souvisí i s opuštěním zákonného rozlišování mezi podílem základním a podíly zvláštními (srov. § 135 a důvodovou zprávu k němu). Na odstavci 1 písmenu e) se věcně nic nemění. V souladu s legislativními pravidly vlády (srov. čl. 40 odst. 5) se upřednostňuje jednotné číslo, které se jeví býti dostatečným. Připouští- li společenská smlouva, aby společník vlastnil více podílů, musí každý podíl představovat účast společníka v obchodní korporaci (§ 31); musí na něj připadat určitý vklad. V odstavci 2 písmenu b) se promítá legislativní zkratka zavedená v § 46 odst. 1. Navíc první členy volených orgánů určují vždy zakladatelé bez ohledu na skutečnost, zda jsou následně voleni valnou hromadou, či nikoli.

V odstavci 2 písmenu d) se odstraňuje legislativní chyba; v okamžiku sepsání společenské smlouvy již musí být nepeněžitý vklad oceněn. V odstavci 3 se navrhuje umožnit snazší způsob rozhodování o vypuštění údajů podle odstavce 2 ze společenské smlouvy – určí- li tak společenská smlouva, mohou o tomto rozhodovat jednatelé společnosti. Smyslem poslední věty v odstavci 3 je vyloučit nezbytnost pořízení notářského zápisu o příslušném rozhodnutí.

K bodu 162 (§ 147):

Navrhovaná změna v odstavci 3 reaguje na nepřesnost stávajícího znění. Zatímco v případě, že je příslušný orgán jednočlenný, vyhotovuje se notářský zápis podle § 62 notářského řádu, je-li orgán kolektivní, vyhotovuje se notářský zápis podle § 80a notářského řádu. Obdobná změna se navrhuje rovněž v úpravě akciové společnosti (srov. § 432 odst. 2).

K bodu 163 až 166 (§ 149):

Stávající úprava § 149 odst. 2 stanoví, že společnost nevykonává v případě vlastního podílu hlasovací práva. Tento zákaz je však možné obejít nabýváním podílů ovládající osoby osobou ovládanou nebo osobou jednající svým jménem na účet této ovládané osoby. V těchto případech není sistováno hlasovací právo, efekt je však stejný, jako kdyby společnost hlasovala s vlastními podíly. Napříště se proto navrhuje stanovit, že ani ovládaná společnost, která nabývá podíly na ovládající osobě, a ani osoba jednající svým jménem na účet této ovládané osoby, nevykonává hlasovací právo spojené s podíly v ovládající osobě. Rovněž pravidlo odstavec 4 je nutno vztáhnout na tyto osoby; v opačném případě by zde nebyl nikdo, kdo by vykonával hlasovací právo. Obdobná pravidla obsahuje úprava akciové společnosti - § 318 odst. 1 (obdobné použití § 309 odst. 1) a za účinnosti obchodního zákoníku byla i u společnosti s ručením omezeným (§ 120b ObchZ – odkaz na § 161g odst. 2 a na základě toho na § 161d ObchZ). Navrhovanou změnou odstavce 3 se staví najisto, že pravidlo se vztahuje i na podíl na jiných vlastních zdrojích. Navrhovaná úprava odstavce 5 má za cíl zvýšit ochranu společníků. Zavedení zákonného předkupního práva společníků k vlastnímu podílu společnosti je projevem uzavřenosti společnosti s ručením omezeným. Obdobu navrhované úpravy lze nalézt již ve stávajícím znění zákona v podobě předkupního práva při prodeji uvolněného podílu (§ 213) či v podobě přednostního práva k účasti na zvyšování základního kapitálu převzetím vkladové povinnosti (§ 220).

K bodům 167 a 168 (§ 151):

Navrhovaná změna má za cíl zvýšit právní jistotu a zamezit výkladovým problémům, které vyvstávají z odkazu na obdobnou aplikaci vybraných pravidel občanského zákoníku. Předně, použití některých pravidel občanského zákoníku upravujících vyloučení člena spolku pro závažné porušení povinností, je z povahy věci vyloučeno. Nelze proto uvažovat o jejich obdobné aplikaci. Jde například o ustanovení § 240 odst. 1 OZ, které dispozitivně stanoví, že o vyloučení rozhoduje statutární orgán. Jelikož ustanovení § 151 odst. 2 kogentně stanoví, že o vyloučení rozhoduje valná hromada, je aplikace § 240 odst. 1 OZ vyloučena. Kromě toho vyvolává odkaz na úpravu občanského zákoníku řadu výkladových problémů. Například zda s ohledem na § 240 odst. 2 OZ může každý společník svolat valnou hromadu (popřípadě jsou-li jednatelé vždy povinni svolat na podnět společníka valnou hromadu) za účelem vyloučení jiného společníka v kadučním řízení, nebo zda rozhodnutí valné hromady o vyloučení společníka v kadučním řízení může být s ohledem na § 241 odst. 1 OZ přezkoumáno dozorčí radou. Na druhou stranu ani z obdobné aplikace pravidel občanského zákoníku upravujících vyloučení člena spolku pro závažné porušení povinností výslovně neplyne, že společník musí být na vyloučení upozorněn. Dle § 239 odst. 1 OZ postačí, je- li společník vyzván ke zjednání nápravy a k tomu mu musí být poskytnuta přiměřená lhůta. S ohledem na závažné důsledky vyloučení (jde o nástroj ultima ratio) je nezbytné trvat i na upozornění společníka na následky (možnost vyloučení), pokud vkladovou povinnost nesplní ani v přiměřené dodatečné lhůtě; srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 3243/2012. Společník by si měl být těchto následků vědom. S ohledem na uvedené se navrhuje odkaz na obdobnou aplikaci pravidel občanského zákoníku upravujících vyloučení člena spolku pro závažné porušení povinností nahradit výslovně formulovaným pravidlem. Napříště tak bude nezbytné společníka, který je v prodlení se splněním vkladové povinnosti, vyzvat k jejímu splnění; součástí výzvy by mělo být i upozornění na možnost vyloučení. V odstavci 3 se promítá nově navrhovaná úprava § 212 odst. 2. Vyloučením společníka ze společnosti zaniká jeho účast a jeho podíl se uvolňuje. Jak se naloží s uvolněným podílem stanoví § 213 a násl. ZOK; uvedený postup se použije i v případě, že je uvolněný podíl představován kmenovým listem. Je z povahy věci vyloučeno, aby se postupovalo podle § 152 až 154 (srov. rovněž stávající úpravu jiných způsobů zániku účasti ve společnosti – např. 204 odst. 3, 205 odst. 2); blíže srov. důvodovou zprávu k § 212.

K bodu 169 (§ 152):

Navrhovanou změnou se promítá změna § 153, která staví najisto, že prohlášení kmenového listu za neplatný samo o sobě nepůsobí zánik účasti společníka ve společnosti.

K bodům 170 a 171 (§ 153):

Navrhovaná změna staví najisto, že prohlášení kmenového listu za neplatný samo o sobě nepůsobí zánik účasti společníka ve společnosti. Vychází se ze stejné filosofie jako v úpravě akciové společnosti. Do okamžiku prodeje kmenových listů, které mají být vydány místo kmenových listů prohlášených za neplatné, je dána společníku, jehož kmenové listy byly prohlášeny za neplatné, možnost, aby si nově vydávané kmenové listy vyzvedl (nezanikla- li mu účast před prohlášením kmenových listů za neplatné). Až okamžikem prodeje mu zaniká účast ve společnosti (nezanikla-li mu již dříve). Stejně jako v akciové společnosti se navrhuje časově neomezovat dobu, po kterou se budou kmenové listy prodávat. V praxi se tak může stát, že společník, jenž je v prodlení s převzetím kmenového listu, jež se vydává namísto kmenového listu prohlášeného za neplatný, bude nadále několik let společníkem, aniž by byl držitelem kmenového listu; sankcí pak bude nemožnost převést účast na jiného.

K bodům 172 až 174 (§ 154):

V odstavci 1 se navrhuje zpřesnit, že společník má vůči společnosti pohledávku na zaplacení vypořádacího podílu.

V odstavci 2 se v reakci na zrušení § 153 odst. 4 navrhuje zrušit konec věty, podle něhož běží lhůta bez zbytečného odkladu pro vyplacení rozdílu společníkovi od zápisu snížení základního kapitálu do obchodního rejstříku. Vypuštěním odstavce 3 se staví najisto, že prohlášení kmenového listu za neplatný samo o sobě nepůsobí zánik účasti společníka ve společnosti – srov. důvodovou zprávu k § 153.

K bodu 175 (§ 156):

S ohledem na § 654 OZ se v odstavci 3 navrhuje standardním způsobem stanovit, že jde o prekluzi práva. Podle § 654 odst. 1 OZ platí, že prekluze (zánik) práva nastupuje jen v těch případech, ve kterých to zákon stanoví výslovně. Tato koncepce prekluze navazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu, který např. ve svém nálezu ze dne 26. července 2006, sp. zn. II. ÚS 300/06, dospěl k závěru, že „závažnost následků prekluze práva podle ustáleného výkladu Ústavního soudu vyžaduje, aby sankce zániku práva byla v příslušné právní normě výslovně vyjádřena. Platí-li tato zásada pro normy obsažené v hmotně právních předpisech, tím spíše musí platit pro právní normy obsažené v předpisech procesně právních.“

K bodu 176 a 177 (§ 157):

Stávající text obsažený v odstavci 2 se navrhuje vypustit bez náhrady, neboť je zčásti nadbytečný a ve zbytku teoreticky i prakticky problematický. Předmětné ustanovení dopadá na situace, kdy jednatel způsobil společnosti újmu a o její náhradě byla uzavřena dohoda podle § 53 odst. 3. Logickým důsledkem platného uzavření takové dohody je, že se již nelze domáhat práv ze závazku původního, jelikož účinností dohody byl závazek změněn nebo zanikl. V tomto smyslu také § 157 odst. 1 uvádí, že společník je za společnost oprávněn domáhat se u soudu splnění povinnosti plynoucí z dohody podle § 53 odst. 3. Dosud tedy odstavec 2 pouze jinými slovy vyjádřil v zásadě totéž, co odstavec 1. Dále je však z tohoto pravidla konstruována pochybná výjimka pro případ, způsobili- li škodu jediný společník nebo osoba, která obchodní korporaci ovládá. V takových případech jako by bylo možné platně uzavřenou dohodu ignorovat a uplatňovat práva z původního závazku. Uplatnění práva není žádným způsobem podmíněno (například že dohoda je hrubě nespravedlivá), použije se tedy ve všech případech, byla- li škoda způsobena jediným společníkem nebo ovládající osobou. Taková úprava je z hlediska právní jistoty nežádoucí a prakticky vede ke znemožnění uzavírání dohody podle § 53 odst. 3 v těchto případech. Dostatečné ochrany společnosti (potažmo společníků) lze dosáhnout i použitím „běžných“ mechanismů – zejména neplatností dohody podle § 53 odst. 3 a neplatností schvalujícího usnesení valné hromady, jež činí dohodu rovněž neplatnou (srov. § 53 odst. 4). Lze poukázat také na skutečnost, že u družstva tato výjimka upravena není – srov. § 584. Dále se navrhuje změna odstavce 2 (stávající odstavec 3) písmeno d). S ohledem na skutečnost, že jednatel by mohl podání návrhu na vyloučení společníka soudem dle § 204 blokovat, navrhuje se, aby měl právo zastupovat společnost v tomto řízení i každý společník. Možnému zneužití této úpravy brání předchozí souhlas valné hromady [190 odst. 2 písm. o)]. Stávající úprava se tedy rozšiřuje, neboť společnickou žalobu bude možné podat nejen v případě, kdy společník neplní vkladovou povinnost, ale i v jiných případech, když společník zvlášť závažným způsobem porušuje své povinnosti.

K bodu 178 (§ 158):

Navrhuje se stanovit, který orgán musí společník informovat před uplatněním společnické žaloby vůči jiné osobě než jednateli. V těchto případech je nezbytné informovat všechny jednatele jako statutární orgán s generálním zástupčím oprávněním; ten by primárně měl uplatnit žalobu u soudu. Ostatně úprava § 159 předpokládá, že pojem „informovaný orgán“ by měl zahrnovat více orgánů, než jen dozorčí radu. Má- li však akcionářská žaloba směřovat proti jednateli za situace, kdy dozorčí rada není zřízena, není žádný informovaný orgán.

K bodu 179 (§ 160):

Navrhuje se výslovně stanovit, že společník může zastupovat společnost v řízení i po zániku jeho účasti (bez právního nástupce), pokud má na vydání rozhodnutí právní zájem; to bude typicky v případě, kdy výsledek řízení bude moci ovlivnit výši jeho vypořádacího podílu. V ostatních případech (tj. když bývalý společník na vydání rozhodnutí nemá právní zájem) soud vydá a na úřední desce soudu vyvěsí rozhodnutí, v němž poučí společníky, že mohou společnost ve lhůtě 3 měsíců od vyvěšení rozhodnutí v řízení zastoupit, jinak řízení zastaví. Tímto se dává společníkům možnost, aby započaté řízení dokončili a hájili tak práva společnosti a zprostředkovaně svá práva. Vzorem této úpravy je zvláštní postup pro zastavení řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu právnické osoby podle § 91 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů.

K bodům 180 až 184 (§ 161):

Navrhovanou změnou odstavců 1 a 2 a příslušného nadpisu se staví najisto, že pravidla se vztahují i na podíl na jiných vlastních zdrojích. Navrhuje se posílit ochranu menšinových společníků tím, že se vyloučí možnost, aby valná hromada rozhodla o vyplacení nepeněžité dividendy, aniž by to připouštěla společenská smlouva. K přijetí takového rozhodnutí stačí souhlas prosté většiny hlasů (neurčí- li společenská smlouva jinak). Menšinoví společníci mohou být tímto způsobem znevýhodňováni a v extrémních případech i šikanováni. Přípustnost vyplacení nepeněžité dividendy proto musí napříště vždy předvídat společenská smlouva. Stejně jako je dispozitivně stanovena splatnost podílu na zisku v § 34 (stávající odst. 2 nově navrhovaný odst. 4), navrhuje se dispozitivně stanovit i splatnost pevného podílu na zisku. Pravidlo obsažené v odstavci 4 se navrhuje zobecnit, aby dopadalo na všechny obchodní korporace; proto se přesouvá do nově formulovaného § 34 odst. 2 (blíže srov. důvodovou zprávu k § 34).

K bodům 185 a 186 (§ 164):

V odstavci 2 se promítá změna § 174. Podle něj lze napříště postupovat pouze v situacích, kdy se rozhoduje o změně společenské smlouvy nebo je důsledkem rozhodnutí změna společenské smlouvy a současně se tímto zasahuje do práv společníků (srov. § 171 odst. 3); to není případ rozhodnutí o uložení příplatkové povinnosti. Dále se v odstavci 2 s ohledem na § 654 OZ navrhuje standardním způsobem stanovit, že jde o prekluzi práva. Podle § 654 odst. 1 OZ platí, že prekluze (zánik) práva nastupuje jen v těch případech, ve kterých to zákon stanoví výslovně. Tato koncepce prekluze navazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu, který např. ve svém nálezu ze dne 26. července 2006, sp. zn. II. ÚS 300/06, dospěl k závěru, že „závažnost následků prekluze práva podle ustáleného výkladu Ústavního soudu vyžaduje, aby sankce zániku práva byla v příslušné právní normě výslovně vyjádřena. Platí-li tato zásada pro normy obsažené v hmotně právních předpisech, tím spíše musí platit pro právní normy obsažené v předpisech procesně právních“.

V navrhovaném odstavci 6 se zobecňuje pravidlo dnes zakotvené v § 202 odst. 3. Dané pravidlo by mělo platit ve všech případech vystoupení ze společnosti, tj. i v případě § 164 a § 207. Jde o efektivní nástroj donucení společníků, aby vrátili své kmenové listy společnosti. Na rozdíl od zbytku § 164 se navrhuje, aby pravidlo bylo i nadále kogentní. Jde o speciální pravidlo ve vztahu k navrhovanému § 212 odst. 2.

K bodu 187 (§ 166):

Navrhovanou změnou se staví najisto, že test úpadku se uplatní i v případě vracení příplatků, je ostatně imanentní standardu péče řádného hospodáře. Úprava vracení příplatků je na druhou stranu speciální ve vztahu k pravidlům o distribuci jiných vlastních zdrojů (např. navrhovaný § 34 odst. 2 a § 40 odst. 1 a 2); tato se na vracení příplatků ve společnosti s ručením omezeným nepoužijí.

K bodu 188 (§ 167):

Navrhuje se zpřesnit pravidlo odstavce 2; i v případě rozhodování per rollam rozhoduje valná hromada, rozhoduje však mimo zasedání.

K bodu 189 (§ 169):

Návrh promítá změnu § 135. Ve společnosti s ručením omezeným se výslovně připouští vznik podílů, se kterými není spojeno hlasovací právo. V tomto ohledu je proto nezbytné stanovit, že při posuzování usnášeníschopnosti valné hromady se nepřihlíží k podílům, se kterými není spojeno hlasovací právo. Obdobné pravidlo lze již dnes nalézt v úpravě akciové společnosti (srov. § 412).

K bodům 190 až 192 (§ 171):

Za účelem zvýšení ochrany společníků, zvláště pak minoritních, se navrhuje zpřesnit znění odstavce 2 tak, aby výslovně dopadalo i na rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b). Souhlasu společníka, do jehož práv se zasahuje, je třeba nejen tehdy, když valná hromada rozhoduje o změně obsahu společenské smlouvy, ale i v případě rozhodnutí, jejichž důsledkem je změna obsahu společenské smlouvy. Typicky půjde o případy zvyšování a snižování základního kapitálu.

K bodům 193 až 196 (§ 173):

Navrhuje se rozšířit okruh případů, kdy společník nevykonává své hlasovací právo. Navrhuje se výslovně připustit, že společenská smlouva může určit jiný důležitý důvod, pro který společník nemůže vykonávat hlasovací právo. V praxi se objevuje především požadavek na omezení hlasovacího práva společníka, jenž se nachází ve střetu zájmů; střet zájmů je bezesporu jiným důležitým důvodem. Obdobné se navrhuje zakotvit i v akciové společnosti [srov. navrhované znění § 426 písm. e)] a družstvu [srov. navrhované znění § 660 písm. e)]. Nově navrhovaný odstavec 2 reaguje na judikaturu Nejvyššího soudu, který ve vztahu k úpravě v obchodním zákoníku, i za použití argumentu a contrario k úpravě akciové společnosti, dovodil, že zákaz výkonu hlasovacího práva podle § 127 odst. 5 písm. c) ObchZ [dnes § 173 odst. 1 písm. c) ZOK] nedopadá na společníka jednajícího ve shodě se společníkem, o jehož odvolání z funkce jednatele pro porušení povinností při výkonu funkce valná hromada rozhoduje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 3387/2013, nebo ze dne 24. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 649/2015). Nejvyšší soud však současně uvedl, že „by z hlediska účelu právní úpravy sistace hlasovacího práva společníka společnosti s ručením omezeným bylo možno uvažovat o jejím rozšíření i na osoby jednající s dotčeným společníkem ve shodě, jde o úvahu de lege ferenda, jež se při výkladu účinné právní úpravy (z důvodu výše popsaných) neprosadí.“ Po vzoru úpravy akciové společnosti (srov. § 426 a 427) se proto navrhuje rozšířit omezení výkonu hlasovacího práva podle odstavce 1 písmene a) až c) i na osoby jednající ve shodě. Na druhou stranu není dán důvod, aby se omezení výkonu hlasovacího práva vztahovalo na společníky jednající ve shodě se společníkem, který je omezen ve výkonu hlasovacího práva pro prodlení s plněním vkladové povinnosti nebo se splněním příplatkové povinnosti. V tomto případě zde není střet zájmů; omezení výkonu hlasovacího práva představuje sankci za porušení povinnosti společníka. Z tohoto důvodu se úprava odst. 2 a 3 nevztahuje na omezení výkonu hlasovacího práva podle odstavce 1 písm. d). V případě omezení výkonu hlasovacího práva společníka podle písm. e) je ponecháno na vůli společníků, aby ve společenské smlouvě upravili možné omezení výkonu hlasovacího práva společníků s ním jednajících ve shodě, popřípadě rozhodli, že omezení výkonu hlasovacího práva neplatí, jednají- li všichni společníci ve shodě.

K bodu 197 (§ 174):

Cílem navrhované změny je zvýšit právní jistotu a usnadnit přijímání rozhodnutí podle § 171 odst. 2. Navrhovaná změna reaguje na stávající problematické znění. To umožňuje, aby usnesení přijaté na zasedání valné hromady (které může být i osvědčeno notářským zápisem) bylo po uskutečnění dodatečného hlasování následně nepřijato. V okamžiku skončení zasedání valné hromady tak není zřejmá konečná podoba rozhodování. Tato právní nejistota není žádoucí pro společníky, členy statutárního orgánu, kteří zpravidla realizují jednotlivá usnesení, a ani další osoby (ke kritice tohoto k institutu srov. Dvořák, T.: Poznámky k § 127 odst. 7 a 8 obchodního zákoníku. Právní fórum, 2012, č. 2.). Navíc v situaci, kdy právní úprava umožňuje, aby se společník nechal na zasedání valné hromady zastoupit (§ 168), připouští korespondenční hlasování (§ 167 odst. 4) i přijímání rozhodování mimo zasedání (§ 167 a 175 a násl.) se jeví stávající pravidlo § 174 jako nadbytečné. Napříště se navrhuje volně inspirovat úpravou v obchodním zákoníku, která umožňovala pouze dodatečné projevení souhlasu (srov. § 127 odst. 7 ObchZ), a úpravou § 99 odst. 6 rakouského zákona o společnosti s ručením omezeným. Rakouská úprava umožňuje, aby společník, v případě, že se k přijetí usnesení valné hromady vyžaduje jeho souhlas, udělil takový souhlas mimo zasedání valné hromady. Tento souhlas musí být soudně nebo notářsky ověřen a musí být společnosti doručen nejpozději do tří měsíců od konání valné hromady (srov. § 99 odst. 6 rakouského GmbHG). S ohledem na skutečnost, že úprava § 171 odst. 2 vyžaduje k přijetí určitých usnesení souhlas dotčených společníků a současně nestanoví, že tento souhlas musí být udělen na zasedání valné hromady, navrhuje se ponechat v tomto případě možnost, aby souhlas byl udělen i mimo zasedání. Napříště je možné získat souhlas podle § 174 před zasedáním (nepůjde o postup podle § 167 odst. 4, tj. společenská smlouva nemusí tento postup připouštět), na zasedání nebo nejpozději může být doručen do sedmi dnů ode dne konání valné hromady; tato poměrně krátká lhůta byla zvolena s ohledem na právní jistotu. V zájmu zvýšení právní jistoty a omezení případného zneužití institutu se vyžaduje, aby souhlas byl projeven způsobem, který umožní společnosti ověřit totožnost oprávněného společníka (například písemně s úředně ověřeným podpisem).

Stávající fikci odstavce 2 se navrhuje zrušit pro nadbytečnost. Vyžaduje- li zákon k přijetí rozhodnutí valné hromady souhlas každého dotčeného společníka, jde v zásadě o rozhodování podle hlav. Jelikož je možno doručit souhlas společnosti až po zasedání valné hromady a tedy navrhované usnesení může být přijato dodatečně, navrhuje se umožnit společnosti, v případech, ve kterých zákon vyžaduje osvědčení rozhodnutí valné hromady notářským zápisem, požádat o vytvoření notářského zápisu osvědčujícího souhlas s navrhovaným rozhodnutím (srov. § 80i notářského řádu). Tím se současně uvádí úprava do souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností.

K bodům 198 a 199 (§ 175; i § 174 odst. 3):

Navrhovanou změnou se uvádí úprava hlasování per rollam ve společnosti s ručením omezeným do souladu s evropským právem, konkrétně se směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností (zde dále jen „směrnice“). Článek 10 směrnice stanoví, že „ve všech členských státech, jejichž právní předpisy nestanoví předběžnou správní nebo soudní kontrolu při zakládání společnosti, musí být zakladatelské právní jednání a stanovy, jakož i jejich změny, úředně ověřeny“. Jak dokládají i cizojazyčná znění směrnice (srov. anglické „certified in due legal form“, či německé „öffentlich beurkundet“), v případě absence předběžné soudní nebo správní kontroly se pro zakladatelské právní jednání, jakož i pro jeho změny, vyžaduje forma veřejné listiny. Splnění tohoto požadavku není v současně době v úpravě společnosti s ručením omezeným zaručeno (srov. stávající úpravu akciové společnosti; vyjádření každého akcionáře musí mít formu notářského zápisu – § 419 odst. 2). Proto se navrhuje zakotvit nový druh notářského zápisu, který ověří rozhodnutí orgánu právnické osoby mimo zasedání orgánu (srov. § 80a a násl. notářského řádu). Navrhovaná změna povede k uvedení stávající úpravy do souladu s evropským právem a nebude pro společnosti nákladná. Přestože se o návrhu rozhodnutí bude pořizovat notářský zápis, společníkům postačí rozeslat pouze kopii tohoto notářského zápisu. Poslední věta odstavce 3 stanoví najisto, že proces rozhodování per rollam musí být následně osvědčen notářským zápisem. Pravidlo odstavce 1 se navrhuje zpřesnit; i v případě rozhodování per rollam rozhoduje valná hromada, rozhoduje však mimo zasedání. Odstavec 3 se také zpřesňuje – požadavek na ověření rozhodnutí veřejnou listinou nemusí plynout pouze ze zákona o obchodních korporacích.

K bodům 200 a 201 (§ 177):

Odstavec 1 se navrhuje sjednotit s úpravou akciové společnosti (§ 420 odst. 1) a družstva (§ 655 odst. 1). Zatímco obě tyto úpravy shodně stanoví, jakým způsobem se rozhodnutí přijaté per rollam oznamuje akcionářům, respektive členům družstva, úprava společnosti s ručením omezeným výslovnou úpravu postrádá; uvedené není vhodné zejména v situaci, kdy společenská smlouva mlčí. Napříště proto i ve společnosti s ručením omezeným platí, že rozhodnutí přijaté per rollam se oznamuje způsobem stanoveným zákonem o obchodních korporacích a společenskou smlouvou pro svolání valné hromady. Vyplňuje se tak mezera v zákoně a zvyšuje se právní jistota.

S ohledem skutečnost, že rozhodnutí valné hromady přijaté per rollam bude muset být v některých případech osvědčeno notářským zápisem o rozhodnutí orgánu právnické osoby mimo zasedání orgánu, navrhuje se v odstavci 2 výslovně stanovit, kdy je takové rozhodnutí přijato. Navrhovaná změna rovněž zvyšuje právní jistotu.

K bodům 202 a 203 (§ 184 a 186):

Za účelem zvýšení právní jistoty se navrhuje sjednotit termíny užívané v § 184 odst. 1 a § 186 a zpřesnit, které údaje o konání valné hromady se musí společníkům oznamovat a že společníka nesmí nepřiměřeně omezovat místo, datum a ani hodina konání valné hromady. Obdobou úpravu lze již dnes nalézt v úpravě akciové společnosti [srov. § 407 odst. 1 písm. b) nebo § 408 odst. 1].

K bodu 204 (§ 189):

Navrhuje se, aby obsah protestu protestujícího byl zachycován v zápise z jednání valné hromady bez dalšího, tedy i bez požádání protestujícího. Uvedená změna souvisí se skutečností, že právo společníka dovolávat se neplatnosti usnesení valné hromady je podmíněno podáním odůvodněného protestu, nestanoví- li společenská smlouva jinak (srov. navrhovanou změnu § 192). Právo společníků dovolávat se neplatnosti usnesení valné hromady je tak ze zákona do jisté míry omezeno; společníci se mohou dovolávat neplatnosti usnesení valné hromady pouze z důvodů uvedených v samotném protestu (srov. důvodovou zprávu k § 192 a 424). I s ohledem na dopady podání protestu a jeho obsahu na práva společníků dovolávat se neplatnosti usnesení valné hromady, je nezbytné trvat na zaznamenání obsahu protestu v zápisu z jednání valné hromady bez dalšího. To ostatně odpovídá i úpravě německé a rakouské. V obou těchto zemích je dovolání se neplatnosti usnesení valné hromady podmíněno podáním protestu a protest by měl být zapsán do zápisu bez dalšího. V případě společnosti s ručením omezeným v Německu srov. Seibt in Scholz, Schmidt: Kommentar zum GmbH-Gesetz, 2. sv., § 35 – 52, 11. vydání, Köln, Verlag Dr. Otto Schmidt, 2014, § 48, r. n. 40; v případě akciové společnosti srov. například Dörr in Spindler, Stilz: Kommentar zum Aktiengesetz, 2. sv., § 150 – 410, 2. vydání, München, C.H.Beck 2010, § 245, r. n. 28, kde se konkrétně uvádí, že podle § 130 odst. 1 německého akciového zákona je notář nebo zapisovatel v rámci své povinnosti vyhotovit zápis povinen zaznamenat protest bez požádání protestujícího. V případě pochybností, zda je vznášen protest, se na to má zeptat.

K bodům 205 až 212 (§ 190):

Navrhované zpřesnění odstavce 2 písmene c) reaguje na výslovné zakotvení možnosti vzniku podílu, se kterým je spojeno právo jmenovat jednoho či více jednatelů (srov. § 194a) nebo členy dozorčí rady (srov. § 201 odst. 5).

V odstavci 2 písmenu g) se staví najisto, v jakých případech je nezbytné schválení mezitímní účetní závěrky valnou hromadou. Podle stávající právní úpravy se mezitímní účetní závěrka schvaluje v případech, kdy její vyhotovení stanoví jiný právní předpis. To však není přesné. Rovněž v situacích předvídaných zákonem o obchodních korporacích se vyžaduje, aby došlo ke schválení mezitímní účetní závěrky; srov. například stávající úpravu § 227 odst. 1 nebo nově navrhovanou úpravu § 40 odst. 3. Na druhou stranu ne vždy, vyžaduje- li jiný právní předpis vyhotovení mezitímní účetní závěrky, musí být schválena valnou hromadou. Proto se navrhuje inspirovat úpravou obchodního zákoníku [srov. § 125 odst. 1 písm. b) ObchZ] a napříště stanovit, že mezitímní účetní závěrka se schvaluje v případech stanovených zákonem.

Dále se staví najisto, že nejvyšší orgán rozhoduje pouze o zisku disponibilním. Nerozhoduje tedy o té části zisku, o které již rozhodovat nelze, například proto, že je společnost vázána smlouvou (tichá společnost), emisními podmínkami dluhopisů, společenskou smlouvou (pevný podíl na zisku, podíl na zisku pro třetí osoby, nově navrhované pravidlo § 35 odst. 3 – tj. valná hromada nebude rozhodovat o souhrnu záloh vyplacených v souladu se zákonem, pokud společnost současně vykáže zisk), nebo zákonem (zákon o daních z příjmů). Disponibilní zisk naopak zahrnuje i nerozdělený zisk minulých let a disponibilní fondy ze zisku. Odstavec 2 písmeno i) zakládá působnost valné hromady schvalovat převod nebo zastavení závodu, nebo jeho části. Odborná veřejnost není jednotná v názoru, které transakce vyžadují schválení valnou hromadou. Část právní teorie zastává tzv. formálně- materiální pojetí, podle kterého je působnost valné hromady dána po splnění dvou podmínek: (i) převod či zastavení závodu či jeho části znamená podstatnou změnu dosavadní struktury závodu nebo podstatnou změnu v předmětu podnikání nebo činnosti společnosti (materiální pojetí), a současně (ii) předmět dispozice představuje samostatnou organizační složku (formální pojetí). Naproti tomu jiní prosazují čisté materiální pojetí, podle něhož schválení valnou hromadou vyžaduje každý převod či zastavení závodu nebo jeho části bez ohledu na skutečnost, zda je takový majetek organizován jako pobočka, či zda jde toliko o jedinou významnou věc; vždy však za splnění podmínky, že by v důsledku takové transakce došlo k podstatné změně dosavadní struktury závodu nebo k podstatné změně v předmětu podnikání nebo činnosti společnosti. V návaznosti na přetrvávající právní nejistotu, ze které obchodním korporacím plynou mimo jiné zvýšené náklady, se navrhuje přiklonit k jednomu z těchto pojetí, a sice k pojetí materiálnímu. I převod jediné části majetku, která není formálně pobočkou, může zásadním způsobem ovlivnit činnost společnosti. Současně se však navrhuje dopad pravidla omezit. Napříště již nebude třeba souhlasu valné hromady k transakcím, které mají za následek pouze změnu struktury závodu; rozhodování o otázkách týkajících se obchodního závodu (včetně jeho struktury) je zahrnuto v obchodním vedení (srov. například rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 18. března 2005, sp. zn. 4 Afs 24/2003, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. dubna 2006, sp. zn. 5 Tdo 94/2006), které náleží statutárnímu orgánu společnosti. V těchto případech postačuje test péče řádného hospodáře členů statutárního orgánu. Na druhou stranu valná hromada bude schvalovat transakce, které znamenají podstatnou změnu skutečného předmětu podnikání nebo činnosti společnosti; valná hromada je nejvýznamnějším orgánem společnosti, jehož prostřednictvím realizují společníci právo podílet se na řízení společnosti a přijímat rozhodnutí zásadním způsobem ovlivňující další existenci a činnost společnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2005, sp. zn. 29 Odo 442/2004). Předmět podnikání nebo činnosti společnosti je povinnou náležitostí společenské smlouvy společnosti [srov. § 146 odst. 1 písm. b)] a je závislý na vůli společníků. Člen statutárního orgánu proto nemůže bez souhlasu valné hromady připravit obchodní korporaci o takovou část jmění, která by znamenala, že vůli společníků nelze realizovat. Rozhodující však není (formální) předmět podnikání vymezený ve společenské smlouvě, nýbrž skutečný předmět podnikání společnosti. Tímto se má za cíl také působit na společníky, aby ve společenské smlouvě vymezili skutečný předmět podnikání nebo činnosti společnosti. S ohledem na skutečnost, že převod by měla v závislosti na okolnostech v konkrétní společnosti schvalovat jak valná hromada prodávajícího, tak kupujícího, je vhodné napříště hovořit o převodu části jmění, nejen tedy majetku, ale i dluhů.

Převodem takové části jmění, která by znamenala podstatnou změnu předmětu podnikání nebo činnosti společnosti, může být například prodej obchodního tajemství, na němž je založeno podnikání společnosti (např. prodej receptu Coca-Coly), patentu (např. složení léčivého přípravku) či ochranné známky anebo na druhé straně prodej významné továrny či výrobního stroje (nezbytného pro výrobu zboží, na němž je založeno podnikání společnosti), bez nichž společnost nemůže v podnikání nebo činnosti buď vůbec pokračovat, anebo jen ve značně omezené podobě. V odstavci 2 písmenu j) se navrhuje odstranit legislativně technickou chybu a sjednotit terminologii s občanským zákoníkem (srov. § 2747 a násl. OZ pojednávající o tiché společnosti). Kromě toho se navrhuje rozšířit působnost valné hromady na schvalování i jiných smluv, které zakládají právo na podíl na zisku nebo jiných vlastních zdrojích společnosti. V rozsahu těchto smluv nepůjde o disponibilní zisk ve smyslu písm. g), tj. valná hromada nebude oprávněna o něm rozhodovat, a je proto nezbytné, aby s uzavřením takové smlouvy dopředu souhlasila. Stávající znění odstavce 2 písmene n) se navrhuje zrušit z důvodu duplicity právní úpravy. Zákon o obchodních korporacích sice neupravuje druhy kmenových listů, umožňuje však, aby ve společnosti existovalo více různých druhů podílů; obsah jednotlivých druhů podílů určuje společenská smlouva [srov. § 135 a § 146 odst. 1 písm. d)]. Součástí společenské smlouvy je také určení, že podíl bude představován kmenovým listem (srov. § 137). Rozhodnutí o změně druhu kmenového listu tak podléhá režimu § 190 odst. 2 písm. a). Nově se v odstavci 2 písmenu n) navrhuje výslovně zahrnout do působnosti valné hromady schválení konečné zprávy o průběhu likvidace a návrhu na použití likvidačního zůstatku. Úprava navazuje na ustanovení § 94 odst. 1, které stanoví, že uvedené dokumenty se předkládají také nejvyššímu orgánu obchodí korporace. Úprava se navíc terminologicky sjednocuje napříč obchodními korporacemi [srov. rovněž § 421 odst. 2 písm. l) a § 656 písm. s)]. Do výčtu působnosti valné hromady se v zájmu zvýšení právní jistoty navrhuje doplnit i rozhodování o podání návrhu na vyloučení společníka soudem (§ 204). Materiálně se však nejedná o změnu, lze to dovodit již dnes [srov. § 173 odst. 1 písm. b)]. Změna odstavce 2 písmene p) a odstavce 3 staví na jisto, že společenská smlouva nemůže přenést rozhodování o obchodním vedení na valnou hromadu a že ani valná hromada si nemůže vyhradit rozhodování o otázkách obchodního vedení. Valná hromada je oprávněna udělovat jednateli pouze tzv. strategické a koncepční pokyny (srov. navrhovanou změnu § 195 a důvodovou zprávu k němu); obchodní vedení samotné by však mělo být prosto zásahů třetích osob (s výjimkou situací předvídaných § 51 odst. 2 a § 81 odst. 1).

K bodu 213 (§ 191):

Navrhuje se odstranit terminologickou chybu. Příslušná úprava občanského zákoníku dopadá nejen na dovolání se neplatnosti usnesení členské schůze, ale obecně na dovolání se neplatnosti rozhodnutí jakéhokoli orgánu spolku; srov. skupinový nadpis nad ustanovením § 258 OZ.

K bodům 214 a 215 (§ 192):

Funkcí protestu je v prvé řadě upozornit společnost, potažmo jednatele na skutečnost, že rozhodování valné hromady je stiženo vadou a hrozí, nebude- li vada v průběhu jednání odstraněna, napadení platnosti usnesení valné hromady u soudu. Rakouská právní teorie k tomuto dodává, že povinností vznést protest (jeho vznesením) by měla být společnost seznámena s výtkami společníků. Dává se jí tak možnost vady odstranit a ušetřit čas a náklady potenciálního řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady. Funkce protestu je především preventivní a poskytuje společnosti možnost bez obav přistoupit k realizaci usnesení, proti kterým nebyl podán protest (srov. Diregger in Doralt, Nowotny, Kalss: Kommentar zum Aktiengesetz, 2. sv., § 145 – 273, 2. vydání, Vídeň, Linde, 2012, § 196, r. n. 20-22). Sekundárně však protest plní i další funkci - omezuje právo společníka dovolávat se neplatnosti usnesení valné hromady. Stávající právní úprava protestu tuto preventivní a svým způsobem garanční funkci zcela neplní. Zatímco právo dovolávat se neplatnosti usnesení valné hromady je v případě společníků přítomných na jednání valné hromady omezeno pouze na ta usnesení valné hromady, proti kterým byl vznesen protest, není toto právo obdobným způsobem omezeno pro nepřítomné společníky. Společnost tak ani na konci valné hromady nemá jistotu, která usnesení může s vědomím jejich nezvratnosti realizovat. Úprava v tomto ohledu nejenže neplní svůj účel, navíc ještě bezdůvodně zvýhodňuje společníky, kteří se valné hromady nezúčastnili, tedy pasivní společníky, již třeba ani neměli potřebu (popřípadě z objektivních důvodů nemohli) se účastnit na tvorbě vůle nejvyššího orgánu společnosti. To ve svém důsledku může společníky motivovat k tomu, aby se valných hromad raději neúčastnili, a nepřišli tak o své věcně (nikoli pak časově) neomezené právo napadat platnost usnesení valné hromady. Právo dovolávat se neplatnosti usnesení valné hromady se proto navrhuje omezit a zpřísnit podmínky, za nichž tak může být činěno, aby bylo dosaženo účelu úpravy protestu. Institut je inspirován úpravou německy mluvících zemí, je však převzat v modifikované podobě. Na rozdíl od zahraničních úprav se navrhuje zakotvit, že protest musí být odůvodněný. Protestující společník by měl vždy uvést, v čem spatřuje vadu usnesení, popř. procesu svolání či zasedání valné hromady. Nestačí pouze uvést, že společník „protestuje“. Společnost by měla vědět, v čem je spatřován rozpor se zákonem, stanovami či dobrými mravy, aby mohla vadu ještě v průběhu jednání valné hromady odstranit (je- li to možné). Pouze z důvodů vyjádřených v protestu pak bude možno napadat platnost konkrétních usnesení valné hromady (z jiných důvodů to bude přípustné pouze ve výjimečných případech). Při zdůvodnění protestu je nutno vzít v potaz, že společníci zpravidla nejsou osobami s právním vzděláním, není proto nutné, aby protestující společník odkazoval na rozpor s konkrétními ustanoveními zákona atd. Postačí, pokud společník vyjádří, v čem spatřuje vadu a rovněž proti kterému (popřípadě všem) usnesení jeho protest směřuje. Například uvede, že valná hromada nebyla řádně svolána, že společník byl neoprávněně omezen ve výkonu hlasovacího práva nebo že usnesení nebylo přijato náležitou většinou. Společník ani nemusí použít termín „protestuji“. Zapisovatel (notář) přesto musí protest zaznamenat; v případě pochybností by se měl společníka zeptat, zda vznáší protest. Shodně v německém právu v úpravě akciové společnosti srov. Dörr in Spindler, Stilz: Kommentar zum Aktiengesetz, 2. sv., § 150 – 410, 2. vydání, München, C.H.Beck 2010, § 245, r. n. 28. Nezaznamenání protestu nezbavuje společníka práva dovolat se neplatnosti usnesení. Rozhodující je skutečnost, byl- li protest podán, či nikoli. Je- li to sporné, má se za to, že protest podán byl; je pak případně na společnosti, aby prokázala opak (např. nahrávkou ze zasedání valné hromady). Uplatní- li se domněnka spornosti podání protestu, může se společník dovolávat neplatnosti usnesení valné hromady z jakéhokoli důvodu. Případů, kdy bude skutečně sporné, zda byl protest podán, či nikoli, by nemělo být mnoho. Lze současně předpokládat, že se společnost bude snažit prokázat opak – například již zmiňovanou zvukovou či obrazovou nahrávkou ze zasedání valné hromady. Je zbytečně přísné a v konečném důsledku i nespravedlivé omezovat právo dovolat se neplatnosti usnesení valné hromady výhradně na případy podání odůvodněného protestu. Mohou nastat situace, kdy protest nebyl v průběhu valné hromady vznesen, a přesto by společníci měli mít možnost dovolat se neplatnosti usnesení valné hromady. Půjde o situace, kdy podání protestu nebylo ze závažného důvodu možné, a to z objektivních příčin. Může se jednat o případy, kdy možnost odhalit vadu usnesení valné hromady již v průběhu jejího zasedání nebylo možné, například proto, že zjištění vady je závislé na odborných znalostech, kterými však zpravidla společníci nedisponují. Dále půjde například o situace, kdy je společník neoprávněně vykázán z jednání valné hromady, kdy je valná hromada nečekaně přerušena a společník již nemá možnost protest vznést, nebo v případě vady vůle společníka. Jde o výjimky, které jsou z povahy věci aplikovatelné pouze na společníky, kteří se valné hromady zúčastnili. V případě nepřítomných společníků bude dán závažný důvod například tehdy, pokud valná hromada nebyla řádně svolána, společník nebyl na valnou hromadu v rozporu se zákonem nebo společenskou smlouvou vpuštěn. Přes jisté odlišnosti české úpravy protestu se lze v uvedeném inspirovat německou právní úpravou, teorií a judikaturou (srov. § 245 německého akciového zákona a k němu například Dörr in Spindler, Stilz: Kommentar zum Aktiengesetz, 2. sv., § 150 – 410, 2. vydání, München, C.H.Beck 2010, § 245, r. n. 30 - 38). Všichni společníci (tj. přítomní i nepřítomní na valné hromadě) mohou, na rozdíl od úpravy německé či rakouské, využít protestu podaného jiným společníkem. Vyjdeme- li ze skutečnosti, že primárním účelem protestu je preventivní a garanční funkce pro společnost, není důvod ani napříště vázat protest pouze na konkrétního společníka. Bez ohledu na společníka, jenž se dovolává neplatnosti usnesení, bude dopad pro společnost stejný; společnost nebude mít jistotu ohledně nezměnitelnosti usnesení valné hromady, proti kterým byl vznesen protest. S ohledem na skutečnost, že vazby mezi společníky společnosti s ručením omezeným navzájem a rovněž mezi společníky a jednateli společnosti jsou zpravidla užší než v akciové společnosti, je zbytečně přísné bezvýjimečně trvat na podmínění práva dovolat se neplatnosti usnesení valné hromady podáním protestu, navíc odůvodněného. Je zde větší pravděpodobnost, že společníci si své výhrady sdělí a budou ve větší míře usilovat o jejich odstranění. Napříště se proto navrhuje umožnit vyloučení podmínění práva společníka dovolat se neplatnosti usnesení valné hromady úpravou ve společenské smlouvě. Pokud se tak stane, společník se bude moci dovolávat neplatnosti usnesení valné hromady bez ohledu na skutečnost, byl- li proti usnesení valné hromady podán protest, či nikoli.

K bodu 216 (§ 193):

Navrhovanou změnou se vyplňuje mezera v zákoně. Dle stávající právní úpravy je možné dovolávat se neplatnosti rozhodnutí jiných orgánů společnosti než valné hromady pouze za podmínky, že rozhodnutí byla činěna v působnosti valné hromady. Avšak i v některých případech, kdy orgán společnosti odlišný od valné hromady nerozhoduje v působnosti valné hromady, je žádoucí umožnit přezkum jejich platnosti; uvedené stávající znění vylučuje. Mohou nastat případy, kdy rozhodnutí jiných orgánů společnosti, zpravidla jednatele, mohou významně zasáhnout do vlastnického práva společníků. Jedná se především o situaci, kdy jsou z rozhodnutí jednatele prohlášeny kmenové listy společníka za neplatné. Napříště se poskytuje společníkovi opravný prostředek v podobě dovolání se neplatnosti rozhodnutí jednatele postupem podle § 191.

K bodu 217 (§ 194a)

Nově navrhovaný § 194a výslovně zakotvuje možnost vydání podílu s tzv. vysílacím právem, tedy podíly, s nimiž je spojeno právo jmenovat jednoho nebo více jednatelů společnosti a takto jmenovaného jednatele odvolat. Jedná se tedy o právo spojené s podílem; tvoří zvláštní druh podílu. Obdobně se navrhuje ve společnosti s ručením omezeným upravit právo jmenovat a odvolat členy dozorčí rady (§ 201 odst. 5 ve spojení s § 448b) a v akciovém právu výslovně stanovit možnost vydat akcie, s nimiž je spojeno právo jmenovat a odvolat jednoho nebo více členů představenstva (§ 438a), dozorčí (§ 448b) a správní rady (§ 458). Stejně jako v úpravě akciové společnosti se navrhuje stanovit, že počet jednatelů jmenovaných společníkem nesmí překročit počet jednatelů jmenovaných valnou hromadou; cílem je zachovat vliv ostatních společníků, resp. valné hromady jako nejvyššího orgánu na personální obsazení funkcí jednatelů. Tato hranice je zvolena s ohledem na zachování možnosti kooptace jednatelů, tvoří- li jednatelé kolektivní orgán (více viz níže). Na základě odkazu na obdobnou aplikaci § 448b se na jednatele aplikuje obdobně pravidlo § 448b odst. 2 první věta, které stanoví podmínky výkonu hlasovacího práva (písemná forma s úředně ověřeným podpisem a účinnost jmenování a odvolání jeho doručením společnosti), a § 448 odst. 4, které upravuje právo valné hromady odvolat jednatele, pokud právo jmenovat jednatele zanikne, nebo je- li pro to závažný důvod spočívající ve výkonu funkce jednatele; k těmto pravidlům srov. důvodovou zprávu k § 448b. Na základě obdobného odkazu na § 448b odst. 4 je třeba dovodit, že valná hromada může odvolat i kooptovaného jednatele podle navrhovaného odstavce 2. Cíleně není zakotvena obdobná aplikace § 448b odst. 2 druhá věta, neboť v případě výkonu práva společníka jmenovat nebo odvolat společníka není nutné dokládat jeho oprávnění toto právo vykonat; společník oprávněný toto právo vykonat bude seznatelný ze společenské smlouvy i ze seznamu společníků. Navrhovaný odstavec 2 je obdobou § 448b odst. 3 a stanoví možnost kooptace jednatelů, tvoří- li jednatelé kolektivní orgán; z povahy věci není kooptace možná v případě jednatelů, kteří jsou individuálními orgány. Ve zbytku viz důvodovou zprávu k § 448b. Navrhovaný odstavec 3 je obdobou § 448b odst. 5. Připuštěním podílu, s nímž je spojeno právo společníka jmenovat jednatele, dochází k delegaci (části) působnosti valné hromady na společníka. V tomto ohledu se navrhuje stanovit i stejný postup pro dovolání se neplatnosti jmenování nebo odvolání jednatele jmenovaného společníkem jako v případě dovolání se neplatnosti rozhodnutí valné hromady, resp. orgánů, které rozhodují v působnosti valné hromady (srov. § 193). Na rozdíl od akciového práva není potřeba stanovit pravidla pro změnu stanov, kterou se umožní vydání podílu s právem jmenovat a odvolat jednatele. Budou- li společníci rozhodovat o takové změně stanov, bude třeba souhlasu všech společníků, neboť se jedná o rozhodnutí, jímž se zasahuje do práv a povinností všech společníků (§ 171 odst. 2).

K bodům 218 a 219 (§ 195):

Navrhuje se postavit najisto, že valná hromada je oprávněna udělovat jednateli tzv. strategické a koncepční pokyny za předpokladu, že neodporují právním předpisům nebo společenské smlouvě. Je třeba odlišovat strategické a koncepční pokyny valné hromady od pokynů týkajících se obchodního vedení, které nejsou přípustné (s výjimkou případů uvedených v § 51 odst. 2 a § 81 odst. 1). Stejnou úpravu se navrhuje zakotvit i v akciové společnosti v rámci úpravy představenstva a správní rady (srov. nové znění § 435 odst. 3 a 456 odst. 3). Navrhovaná změna navazuje na ustanovení § 194 odst. 4 ObchZ, ve kterém byla výslovně stanovena povinnost představenstva řídit se zásadami a pokyny schválenými valnou hromadou; pravidlo se aplikovalo i na jednatele společnosti s ručením omezeným (§ 135 odst. 2 ObchZ). Zákon o obchodních korporacích ve stávajícím znění pravomoc valné hromady udělovat strategické a koncepční pokyny sice výslovně neupravuje, nicméně k posunu od úpravy v obchodním zákoníku nedochází; doktrína tuto pravomoc dovozuje již dnes. Cílem navrhované změny je posílení právní jistoty a usnadnění aplikační praxi. Ve společenských smlouvách se v současné době musí pravomoc valné hromady udílet strategické a koncepční pokyny výslovně uvádět. Napříště to již nebude třeba; působnost valné hromady bude plynout přímo ze zákona. V odstavci 2 se navrhuje opravit zjevně nesprávný odkaz na § 51 odst. 1. Správně se má odkazovat na § 51 odst. 2, který stanoví právo jednatele požádat valnou hromadu o udělení pokynu týkajícího se obchodního vedení; představuje tak (vedle § 81) výjimku ze zákazu udělování pokynu týkajícího se obchodního vedení jednateli.

K bodům 220 a 221 (§ 198):

Stávající úprava zániku právnické osoby, která je jednatelem, s likvidací, formou odkazu na obdobnou aplikaci odstavce 1 není vhodná. Jde pouze o další způsob zániku účasti, při kterém by se mělo postupovat stejně jako například při odstoupení či odvolání. Pravidlo se navíc rozšiřuje, protože právnická osoba může zaniknout bez právního nástupce, ale současně nemusí být likvidována (srov. § 173 odst. 2 o. z. nebo navrhovaný § 105a ZVR).

K bodům 222 a 223 (§ 199):

Navrhuje se zrušit odstavce 2 až 4. Stávající úprava je v mnoha ohledech problematická. Předně odstavec 3, jenž umožňuje, aby společenská smlouva rozšířila okruh činností jednateli zakázaných, nedůvodně podmiňuje takovou úpravu ve společenské smlouvě souhlasem všech společníkům. Souhlasu všech společníků je standardně třeba pouze v těch případech, zasahuje- li se změnou společenské smlouvy do práv všech společníků (srov. stávající § 171 odst. 2, resp. navrhovaný § 171 odst. 3); pro ostatní změny společenské smlouvy postačuje dvoutřetinová většina (srov. § 171 odst. 1). Stávající znění odstavce 3 vzniklo nedůsledným převzetím švýcarské úpravy, která sloužila jako jeho předobraz. Dle švýcarské úpravy nemohou jednatelé vykonávat žádnou konkurenční činnost, ledaže společenská smlouva stanoví jinak, nebo pokud s takovou konkurenční činností vyjádří písemný souhlas všichni společníci. Společenská smlouva může určit, že postačí souhlas valné hromady (srov. § 812 odst. 3 Obligationsrecht). Obě výjimky plynoucí ze švýcarské úpravy se tak nelogicky zrcadlí ve stávajícím odstavci 3. Nesystémovým se jeví i jeho zařazení. V praxi vznikají pochybnosti, zda se i na další konkurenční činnosti, které společnost určila ve společenské smlouvě, vztahuje úprava odstavce 2 obsahující vyvratitelnou domněnku souhlasu s výkonem konkurenční činnosti. Namísto stávající úpravy se proto navrhuje stanovit, že úpravou ve společenské smlouvě je možné se různými způsoby odchýlit od zákonné úpravy zákazu konkurence. Stejnou úpravu se navrhuje zakotvit i v akciové společnosti (srov. navrhované znění § 441 a 442) a v družstvu (srov. navrhované znění § 710 a 711). Zákon stanoví pouze některé činnosti, jejichž výkon se jednateli zakazuje, a ponechává na společnosti, zda a jakým způsobem upraví další otázky zákazu konkurence. Společenská smlouva může určit další činnosti, jejichž výkon je jednateli zakázán, nebo naopak některé, či všechny zákonem zakázané činnosti vyloučit, a tím jejich výkon dovolit. Společenská smlouva může rovněž určit bližší podmínky, za nichž bude výkon jinak zakázaných činností povolen (souhlas určitého orgánu společnosti, domněnka souhlasu apod.). V neposlední řadě může společenská smlouva pověřit valnou hromadu, aby svým rozhodnutím rozšířila či zúžila okruh zakázaných činností, popřípadě může umožnit odchylné sjednání zakázaných činností ve smlouvě o výkonu funkce jednatele. Je ponecháno na vůli společníků, jakým způsobem upraví podmínky zákazu konkurence. Stále je však třeba mít na paměti, že ani úplným vyloučením zákazu konkurence není dotčena povinnost jednatele jednat s péčí řádného hospodáře, stejně jako povinnost postupovat podle pravidel o střetu zájmů (srov. § 54 až 57). I při střetu zájmů musí jednatel vždy jednat v zájmu společnosti (srov. § 54 odst. 3) a s potřebnou loajalitou.

K bodům 224 až 226 (§ 201):

Navrhovanou změnou odstavce 2 se napříště kogentně stanoví základní působnost dozorčí rady. Ačkoli je dozorčí rada pouze dobrovolně zřizovaným orgánem společnosti s ručením omezeným a soukromé právo je vystavěno na principu smluvní autonomie, je nezbytné trvat na tom, aby v případě, že společnost dozorčí radu zřídí, odpovídala její působnost pojmenování tohoto orgánu. V případě připuštění opačného závěru, tedy pokud by společnost mohla ve společenské smlouvě v zásadě libovolným způsobem vymezit působnost dozorčí rady, ztratilo by samotné zřízení dozorčí rady smysl, stejně jako vymezení její působnosti v zákoně. S ohledem na právní jistotu se proto navrhuje vymezit základní působnost dozorčí rady kogentně. Obdobnou úpravu bylo možno nalézt i v obchodním zákoníku (srov. § 138 ObchZ, který vymezuje kogentně působnost dozorčí rady). Nelze ostatně zapomínat ani na případy, kdy povinnost zřídit dozorčí radu ukládá jiný právní předpis, např. zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, nebo zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu. V takových případech je třeba důsledně trvat na zakotvení minimální působnosti dozorčí rady tak, aby dozorčí rada byla schopna naplňovat kontrolní účel, pro který je zřizována. Z výše uvedených důvodů se navrhuje zrušit možnost změnit základní působnost dozorčí rady odchylným ujednáním ve společenské smlouvě. Vedle toho se navrhuje sjednotit odstavec 2 s úpravou akciové společnosti (srov. § 446 odst. 1 a 2 a § 447 odst. 1 až 4). Stávající úprava je nepřesná a neúplná. Dozorčí rada nedohlíží pouze na výkon působnosti jednatelů (tj. zejména na výkon obchodního vedení), ale rovněž na činnost celé společnosti, což stávající znění opomíjí. Dále není zřejmé, co přesně je myšleno obchodními knihami společnosti. Stávající znění rovněž nezdůrazňuje, že právo kontroly náleží dozorčí radě jako celku; to se rovněž navrhuje zpřesnit. Uvedené změny působnosti dozorčí rady obsahově nic nemění, dochází pouze ke zpřesnění a konkrétnějšímu vymezení kontrolní činnosti a tzv. nahlížecího práva. Pokud jde o změnu v písmenu c), přejímá se úprava akciové společnosti; člen dozorčí rady může zastupovat společnosti v řízení před soudy proti jednateli nejen v případě podle § 159 (stávající znění nesprávně odkazuje na § 187). Cílem navrhované změny odstavce 5 je stanovit podpůrná pravidla pro případ absence úpravy fungování a jednání dozorčí rady ve společenské smlouvě. Obdobný způsob úpravy lze nalézt i v právu německém (srov. § 52 německého zákona o společnosti s ručením omezeným). Rozsah ustanovení, jež mají být obdobně aplikována na dozorčí radu společnosti s ručením omezeným, v zásadě odpovídá celé úpravě dozorčí rady v akciové společnosti, s výjimkou ustanovení, jež se navrhuje převzít do odstavce druhého, a ustanovení, jež jsou obdobou § 198 a 199. Oproti navrhovanému znění druhého odstavce vychází úprava odstavce pátého z odchylné koncepce – zatímco druhý odstavec míří na základní pravomoci dozorčí rady, na kterých je třeba bezvýhradně trvat a od kterých se nelze ve společenské smlouvě odchýlit, upravuje odstavec pátý obdobnou aplikaci spíše procesních pravidel, od kterých se mohou společnosti ve společenské smlouvě odchýlit. Shodně jako v akciové společnosti se i ve společnosti s ručením omezeným navrhuje výslovně připustit výjimku z pravidla, že členy dozorčí rady volí valná hromada. S ohledem na dobrovolnost institutu vysílacího práva do dozorčí rady akciové společnosti a povahu společnosti s ručením omezeným se navrhuje výslovně připustit stejnou možnost i ve společnosti s ručením omezeným. Společenská smlouva společnosti s ručením omezeným může připustit vznik podílů, se kterými je spojeno právo jmenovat jednoho nebo více členů dozorčí rady. V případě absence odchylné úpravy vysílacího práva ve společenské smlouvě, se použijí obdobně předpoklady a omezení plynoucí z úpravy vysílacího práva do dozorčí rady v akciové společnosti (§ 448b); jedná se především o otázku maximálního počtu takto jmenovaných členů dozorčí rady, lhůtu pro uplatnění práva jmenovat člena dozorčí rady apod. Srov. navrhovanou úpravu § 448b a důvodovou zprávu k němu.

K bodům 227 až 229 (§ 202):

Odstavec 1 se navrhuje zpřesnit. I jiný zákon může připouštět vystoupení ze společnosti – například zákon o přeměnách. Navrhovaná úprava odstavce 2 reaguje na výslovné připuštění vzniku podílů, se kterými není spojeno hlasovací právo – srov. § 135 odst. 2. I v těchto případech je žádoucí zachovat společníkům (bez hlasovacího práva) právo vystoupit ze společnosti, pokud dojde ke změně společenské smlouvy v tom smyslu, že se změní převažující povaha podnikání nebo dojde k prodloužení trvání společnosti. Napříště se proto navrhuje stanovit, že k vystoupení ze společnosti postačí, pokud společník nehlasoval pro příslušnou změnu společenské smlouvy (obdobně srov. § 164 odst. 1). Pravidlo odstavce 3 se zobecňuje pro všechny případy vystoupení společníka ze společnosti a přesouvá se do § 164 (navrhovaný odstavec 6) – blíže srov. důvodovou zprávu k § 164.

K bodu 230 (§ 206):

Navrhovanou změnou v odstavci 1 se promítá změna insolvenčního zákona do zákona o obchodních korporacích. Insolvenční zákon již nepočítá s možností zamítnout návrh na zahájení insolvenčního řízení pro nedostatek majetku; uvedené bylo zrušeno zákonem č. 294/2013 Sb. s účinností od 1. ledna 2014. V odstavci 1 se dále navrhuje odstranit terminologické nepřesnosti. Dle insolvenčního zákona lze zrušit konkurs proto, že je dlužníkův majetek nepostačující [srov. § 308 odst. 1 písm. d) InsZ], nikoli nedostačující. Vedle toho zákon o obchodních korporacích opustil terminologii obchodního zákoníku a nepoužívá již termín obchodní podíl, ale hovoří pouze o podílu, a to i ve vztahu k úpravě ve společnosti s ručením omezeným. Za účelem zpřehlednění právní úpravy se navrhuje výslovně stanovit, že k účasti společníka dochází také doručením vyrozumění o neúspěšné opakované dražbě, stejně jako je tomu v úpravě zániku účasti komanditisty (srov. § 127) a člena družstva (srov. § 610); uvedené již dnes plyne z procesní úpravy postižení (omezeně) převoditelného podílu společníka v rámci výkonu rozhodnutí nebo exekuce (srov. § 320ab odst. 8 OSŘ).

Současně se navrhuje zpřesnit, že dojde- li v průběhu lhůty uvedené ve výzvě ke splnění vymáhané povinnosti k podání návrhu na zastavení exekuce a návrhu bude vyhověno, účast ve společnosti nezanikne; k zániku účasti dojde jen tehdy, bude-li podaný návrh odmítnut nebo zamítnut, popř. bude-li řízení o zastavení exekuce zastaveno. Nově formulovaný odstavec 2 zpřesňuje, za jakých okolností může dojít k obnově účasti společníka, jehož účast ve společnosti s ručením omezeným zanikla podle odstavce 1. Účast společníka se obnoví i v jiných případech, než dojde- li ke zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, jak stanoví odstavec 3 ve stávajícím znění; ostatně tato formulace je přinejmenším v otázce zrušení výkonu rozhodnutí značně problematická a nepřesná. Napříště se tak účast společníka obnoví nejen v důsledku zrušení exekučního příkazu, ale rovněž v případě, kdy dojde k pravomocnému zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce postihující podíl, dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti či jejímu vymožení z jiného majetku, než je podíl. Uvedené má tytéž důsledky jako zrušení exekučního příkazu a není důvod, aby se účast ve společnosti neobnovila. K témuž ostatně dospěla i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve vztahu k právní úpravě v obchodním zákoníku (srov. rozhodnutí velkého senátu NS ČR ze dne 20. května 2015, sp. zn. 31 Cdo 2827/2012). Podmínkou obnovy účasti (ve stávajícím znění výslovně nevyřčenou, přesto dovoditelnou – srov. např. J. Pokorná in Lasák, J. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. díl, Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1063 a 1064) je skutečnost, že společnost dosud nenaložila s uvolněným podílem podle § 213 až 215 (s ohledem na změny provedené v § 212 se již napříště na uvedené ustanovení neodkazuje; již nestanoví, jak se s uvolněným podílem naloží). Pokud tedy společnost uvolněný podíl prodá postupem podle § 213, sníží základní kapitál nebo s podílem jinak naloží podle § 215 (dojde k přechodu na zbývající společníky podle § 215 odst. 1, k přechodu pouze na některé společníky podle § 215 odst. 2, nebo k přechodu na společnost podle § 215 odst. 3), nemůže se společníkova účast obnovit, a to i s ohledem na dobrou víru v nově konstituované vztahy. Ty jsou totiž uspořádány způsobem, který není slučitelný s obnovou účasti. S ohledem na zvýšení právní jistoty se navrhuje tuto podmínku napříště stanovit výslovně. Nově se navrhuje podmínit obnovu účasti projevením vůle bývalého společníka účast obnovit. Podmínění obnovy účasti ve společnosti reflektuje skutečnost, že k obnově účasti může dojít po uplynutí poměrně dlouhé doby a struktura i ekonomická situace společnosti se může velmi výrazně změnit. Bývalý společník již na obnově účasti nemusí mít zájem. Navrhovanou změnou se posiluje jeho autonomie vůle. Projev vůle musí být učiněn ve stanovené prekluzivní lhůtě, jinak se účast neobnoví. Pokud již byl vyplacen vypořádací podíl, musí jej společník nahradit spolu s projevem vůle, jinak se mu účast neobnoví. Lhůta k projevu vůle se stanovuje v délce 4 měsíců, aby měl společník dostatek času k tomu, aby důkladně uvážil, jestli chce obnovit svou účast ve společnosti, a aby shromáždil finanční prostředky pro nahrazení vypořádacího podílu. Pro zvýšení právní jistoty a v zájmu větší uživatelské přehlednosti se navrhuje v odstavci 5 výslovně stanovit, že projev vůle bývalého společníka obnovující účast ve společnosti vyžaduje písemnou formu s úředně ověřenými podpisy. Totéž by nicméně platilo i bez výslovné úpravy v zákoně, jelikož jde o právní jednání týkající se změny obchodní korporace ve smyslu § 6. Dále se navrhuje změnit okamžik, k němuž se obnoví účast společníka. Napříště se bude účast obnovovat ex nunc doručením projevu vůle společníka společnosti, a to jednotně jak pro případ, že byl vypořádací podíl vyplacen, tak i pokud vyplacen nebyl. Stávající konstrukce působí v praxi problémy (otázky vyplacených podílů na zisku atd.) a není rovněž žádoucí s ohledem na právní jistotu. Dále se navrhuje vyplnit mezeru v zákoně. Stávající právní úprava neobsahuje pravidlo, které by stanovilo, co se děje s podílem společníka společnosti s ručením omezeným v případě, že je společníku schváleno oddlužení zpeněžením majetkové podstaty; jeho účast ve společnosti nezaniká. Podle § 398 odst. 2 InsZ sice platí, že při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu, nicméně z právní úpravy neplyne, po jak dlouhou dobu se podíl společníka prodává a co se stane v případě, když se podíl nepodaří prodat. Není důvod rozlišovat mezi případy, kdy je na majetek společníka prohlášen konkurs a případy, kdy je společníku schváleno oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Napříště se proto navrhuje vztáhnout pravidlo odstavce 3 (stávající odstavec 4) i na řešení úpadku společníka oddlužením zpeněžením majetkové podstaty. Na druhou stranu, oddlužení plněním splátkového kalendáře tomuto režimu podléhat nebude. V takovém případě je dán zájem na trvání účasti ve společnosti; ta může generovat finanční prostředky, ze kterých se plní splátkový kalendář. Navíc ve vztahu k probíhajícímu insolvenčnímu řízení se navrhuje zpřesnit okamžik, od kterého začne běžet lhůta k prodeji podílu společníka. Tuto lhůtu se navrhuje vázat na den, v němž nastaly účinky prohlášení konkursu (zveřejněním rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku – srov. § 245 odst. 1 InsZ), respektive účinky schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty (zveřejněním rozhodnutí o schválení oddlužení v insolvenčním rejstříku – srov. § 407 odst. 1 InsZ). Jelikož i v situaci popsané v nově navrhovaném odstavci 3 dochází k zániku účasti a konkurs na majetek společníka může být zrušen z jiných důvodů než pro splnění rozvrhového usnesení nebo proto, že byl majetek společníka zcela nepostačující, musí být i v těchto případech dána možnost, aby se společníkova účast obnovila. Podmínkou této obnovy je skutečnost, že společnost s podílem nenaložila postupem podle § 215. Ve větě třetí se odkaz na § 214 nahrazuje odkazem na § 36; z povahy věci je vyloučen prodej podílu podle § 213. Pokud jde o určení vypořádacího podílu, ustanovení § 214 odkazuje na § 36. V zájmu vyloučení dvojího odkazu se proto při určení vypořádacího podílu navrhuje odkázat přímo na § 36. Stejně jako v případě obnovy účasti podle odstavce 2 se vyžaduje projevení vůle společníka účast obnovit, které musí mít písemnou formu s úředně ověřeným podpisem, a vrácení případně vyplaceného vypořádacího podílu, a to vše ve lhůtě 4 měsíců od právní moci příslušného rozhodnutí.

K bodům 231 a 232 (§ 207):

Po vzoru úpravy akciové společnosti se navrhuje do úpravy společnosti s ručením omezeným převzít pravidlo § 272 odst. 1 a rovněž zpřesnit podmínky, za kterých může společník ze společnosti vystoupit. Stávající znění je nepřesné. Podle jazykového výkladu ustanovení totiž může nastat situace, kdy společníku vznikne abandoní právo, aniž by společnosti doručil žádost o udělení souhlasu; v takovém případě zůstane příslušný orgán nečinný. Na druhou stranu, aby orgán mohl být v dané věci vůbec činný, je nezbytné žádost doručit. Proto se napříště navrhuje stanovit, že právo vystoupit ze společnosti vznikne za předpokladu, že příslušný orgán nerozhodne ve lhůtě 2 měsíců od doručení žádosti. Lhůta dvou měsíců je převzata z úpravy § 272 odst. 2 a má motivovat příslušný orgán k tomu, aby žádost projednal, stejně jako společníka, aby žádost o udělení souhlasu doručil společnosti s dostatečným předstihem. Předpokládá se, že ve společnosti náležitě fungují toky informací a že se žádost dostane příslušnému orgánu. I nadále vznikne právo vystoupit ze společnosti, pokud orgán neudělí souhlas bez udání důvodu. V návaznosti na nově vkládaný odstavec 3 vznikne abandoní právo i v případě, že orgán neudělí společníku souhlas v případě, kdy je k tomu podle společenské smlouvy povinen. Úpravu se navrhuje zpřesnit i terminologicky. Pokud nastanou účinky odstoupení od smlouvy, nedochází k zániku smlouvy, ale k zániku závazku ze smlouvy. S ohledem na § 654 OZ se v odstavci 4 (stávající odstavec 3) navrhuje standardním způsobem stanovit, že jde o prekluzi práva. Podle § 654 odst. 1 OZ platí, že prekluze (zánik) práva nastupuje jen v těch případech, ve kterých to zákon stanoví výslovně. Tato koncepce prekluze navazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu, který např. ve svém nálezu ze dne 26. července 2006, sp. zn. II. ÚS 300/06, dospěl k závěru, že „závažnost následků prekluze práva podle ustáleného výkladu Ústavního soudu vyžaduje, aby sankce zániku práva byla v příslušné právní normě výslovně vyjádřena. Platí-li tato zásada pro normy obsažené v hmotně právních předpisech, tím spíše musí platit pro právní normy obsažené v předpisech procesně právních.“

K bodům 233 až 235 (§ 209):

Navrhovanou změnou odstavce 2 se stanoví najisto, že smlouva o převodu podílu musí mít písemnou formu s úředně ověřenými podpisy; ta je podmínkou platnosti smlouvy. Změna reaguje na názory části právní doktríny, která dovozuje, že smlouva o převodu podílu nemusí být ani v písemné formě, na druhou stranu však společnosti musí být doručena v písemné formě s úředně ověřenými podpisy (B. Havel in Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 402). Změna zvyšuje právní jistotu. Totožnou úpravu ostatně obsahoval i obchodní zákoník (srov. § 115 odst. 3 ObchZ). Změnou odstavce 3 dochází k jeho zpřesnění; z ustanovení § 213 odst. 1 lze použít pouze pravidla týkající se předkupního práva. Konečně se navrhuje vložit nový odstavec 4, který vyplňuje stávající mezeru v zákoně a zvyšuje právní jistotu. Po vzoru úpravy akciové společnosti (srov. § 271 odst. 3) se i v úpravě společnosti s ručením omezeným navrhuje výslovně stanovit, jaké důsledky má uzavření smlouvy o převodu podílu v rozporu s jiným omezením než jeho podmíněním souhlasem orgánu obchodní korporace; uzavření smlouvy v rozporu s takovým omezením způsobuje neplatnost smlouvy o převodu podílu.

K bodům 236 a 237 (§ 211):

Navrhuje se zpřesnit nadpis. Jeho stávající podoba neodpovídá obsahu ustanovení; to nepojednává o dědění podílu, nýbrž o zrušení účasti dědice ve společnosti. S ohledem na § 654 OZ se navrhuje standardním způsobem stanovit, že jde o prekluzi práva. Podle § 654 odst. 1 OZ platí, že prekluze (zánik) práva nastupuje jen v těch případech, ve kterých to zákon stanoví výslovně. Tato koncepce prekluze navazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu, který např. ve svém nálezu ze dne 26. července 2006, sp. zn. II. ÚS 300/06, dospěl k závěru, že „závažnost následků prekluze práva podle ustáleného výkladu Ústavního soudu vyžaduje, aby sankce zániku práva byla v příslušné právní normě výslovně vyjádřena. Platí-li tato zásada pro normy obsažené v hmotně právních předpisech, tím spíše musí platit pro právní normy obsažené v předpisech procesně právních.“

K bodům 238 až 241 (§ 212):

Navrhuje se zpřesnit, ve kterých případech vzniká uvolněný podíl. Stávající právní úprava vylučuje vznik uvolněného podílu pouze v situaci, kdy účast společníka zanikla převodem podílu. Dle textace ustanovení tak uvolněný podíl vzniká i v případě, kdy společníkova účast zanikla jeho smrtí či jeho zánikem, ale současně přešla na právního nástupce. Dále pak i v situaci udělení příklepu v řízení o výkonu rozhodnutí nebo v exekuci. V těchto případech nicméně stejně jako v případě převodu podílu vstupuje na místo bývalého společníka jeho právní nástupce (nový společník) a je z povahy věci vyloučeno, aby vznikl uvolněný podíl a s tím související právo bývalého společníka na vypořádací podíl (srov. rovněž navrhovanou změnu § 36 a důvodovou zprávu k němu). Napříště se proto pravidlo zpřesňuje. Dále se navrhuje zrušit stávající odstavce 2 a 3 a úpravu v nich obsaženou přesunout do § 213 a 214. Stávající odstavec 2 stanovil výjimku pro případ, že je převod nebo přechod podílu vyloučený nebo omezený; v takovém případě nelze podíl prodávat podle § 213, nýbrž je třeba rovnou určit vypořádací podíl podle § 214 a následně společnost s podílem naloží podle § 215 (s výjimkou případů, kdy jsou splněny podmínky omezené převoditelnosti – například, je- li převod podílu podmíněn souhlasem valné hromady a valná hromada tento souhlas udělí, je možné postupovat podle § 213). Nově se tak stanoví v § 213 a 214; zařazení tohoto pravidla do § 212 není systematické. Obdobně stávající odstavec 3 stanovil, kdy společnost jedná s podílem jako zástupce (zpřesňuje se stávající terminologie, jelikož společnost nejedná jako smluvní zmocněnec, ale jako zástupce). Společnost však s podílem jedná jako zástupce pouze tehdy, prodává- li podíl podle § 213; nakládá-li s podílem podle § 215, jedná se o standardní jednání společnosti. Uvedené pravidlo se napříště přesouvá do § 213. Nově formulovaným pravidlem odstavce 2 se vyplňuje mezera v zákoně a ve vztahu k vyloučení společníka postupem podle § 151 dochází ke zpřesnění. Stávající úprava neřeší, co se stane v situaci, kdy společníku zanikla účast, společnost jej vyzvala k odevzdání kmenového listu, avšak ten jej neodevzdá (srov. např. § 204 odst. 3 nebo § 205 odst. 2). V takovém případě je vyloučen postup podle § 153 a 154, protože společnost postupuje podle § 213 a násl. Je proto třeba formulovat nové pravidlo, které stanoví, že společnost prohlásí neodevzdané kmenové listy za neplatné a na jejich místo vydá nové kmenové listy, se kterými naloží postupem podle § 213. Tato úprava se však neuplatní při vystoupení společníka ze společnosti. V případě vystoupení ze společnosti obsahuje zákon speciální pravidlo – srov. navrhovaný § 164 odst. 6 a důvodovou zprávu k němu.

K bodům 242 až 244 (§ 213):

Odstavec 1 se navrhuje terminologicky zpřesnit. Zákon o obchodních korporacích opustil terminologii obchodního zákoníku a nepoužívá již termín obchodní podíl, ale hovoří pouze o podílu, a to i ve vztahu k úpravě ve společnosti s ručením omezeným. Zároveň se promítá vypuštění druhého a třetího odstavce § 212, a proto se výslovně stanoví, že prodává- li společnost uvolněný podíl, jedná jako zástupce společníka, jehož účast ve společnosti zanikla a jehož podíl se uvolnil (srov. § 212 a důvodovou zprávu k němu) a rovněž se stanoví, v jakých případech je prodej podílu vyloučen (a postupuje se rovnou podle § 214). Prodej uvolněného podílu je pouze způsob, jakým se určí výše vypořádacího podílu. I v tomto případě platí, že společník má právo na vypořádací podíl (který představuje výtěžek z prodeje). Konstrukce vypořádacího podílu dle odstavce 2 není koncepčně správná. Není dán důvod, proč by se měly z výtěžku prodeje uvolněného podílu odečítat náklady prodeje a započítávat jiné splatné pohledávky, a až tato částka by tvořila vypořádací podíl. Právě naopak, výtěžek z prodeje tvoří sám o sobě vypořádací podíl. Pokud by totiž pohledávky za společníkem snižovaly výši vypořádacího podílu, byl by společník, který má vůči společnosti v době zániku účasti dluh, daňově zvýhodněn oproti společníkovi, který takový dluh nemá. Jeho vypořádají podíl, a tím i jeho daňová povinnost, by byla po započtení pohledávek nižší. Odstavec 3 se navrhuje zpřesnit a jeho druhá věta vypustit bez náhrady. Ručební povinnost bývalého společníka za splnění vkladové povinnosti nabyvatele plyne z úpravy § 209 odst. 1 druhá věta. Převod uvolněného podílu se realizuje na základě smlouvy o převodu podílu, a proto i na něj dopadají příslušná pravidla upravující převod podílu. Rozdíl spočívá v tom, že smlouvu o převodu podílu uzavírá společnost z pozice zákonného zástupce bývalého společníka (ten stále vlastní uvolněný podíl).

K bodu 245 (§ 214):

Předně se navrhuje zpřesnit odstavec 1. Vypořádací podíl se podle tohoto pravidla určuje a vyplácí nejen v situaci, kdy se nepodaří uvolněný podíl prodat podle § 213 odst. 1 (odkaz na § 213 odst. 2 je nesprávný, neboť ten přichází v úvahu až v případě, byl- li prodej uvolněného podílu úspěšný), ale i v případě, kdy je podíl nepřevoditelný nebo určí- li tak společenská smlouva. Podle § 214 se postupuje také tehdy, je- li převod podílu omezen a zároveň nejsou splněny požadavky zákona nebo společenské smlouvy pro jeho převod; tímto se rovněž promítá zrušení druhého odstavce § 212 (srov. § 212 a důvodovou zprávu k němu). Stávající odkaz na § 36 je příliš úzký. Odkazuje se pouze na jeho druhý odstavec. K určení výše vypořádacího podílu však může být nezbytné použití pravidel více odstavců. Napříště se proto navrhuje odkázat při určování výše vypořádacího podílu na celý § 36. Podle § 36 se určí rovněž splatnost vypořádacího podílu. Navrhovaná úprava odstavce 2 reaguje na stávající nejistotu, zda je lhůta k prodeji uvolněného podílu stanovena kogentně, nebo dispozitivně. Formuluje se proto pravidlo, jež výslovně umožní prodloužit tříměsíční lhůtu k prodeji uvolněného podílu dohodou mezi společností a společníkem, jemuž zanikla účast, nebo jeho právním nástupcem. Podmínkou pro prodloužení tříměsíční lhůty je existence důvodů zvláštního zřetele hodných; takovým důvodem může být například existence vážného zájemce o koupi uvolněného podílu. Případná libovůle jednatelů při prodlužování lhůty k prodeji je korigována povinností jednat s péčí řádného hospodáře. Lhůtu k prodeji uvolněného podílu lze prodloužit maximálně o další 1 rok. Cílem této úpravy je předcházet kumulaci uvolněných podílů ve společnosti.

K bodu 246 (§ 215):

Navrhuje se rozvázat vazbu mezi vyplacením vypořádacího podílu a naložením s uvolněným podílem podle § 215, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že lhůta k prodeji uvolněného podílu může být prodloužena až o další rok (§ 214 odst. 2). Napříště je společnost povinna naložit s uvolněným podílem jednou z možností podle § 215 bez zbytečného odkladu poté, co je nebo mohla být zjištěna výše vypořádacího podílu. Nelze vyloučit, že společnost s uvolněným podílem naloží i před vyplacením vypořádacího podílu. Vedle stávajících možností naložení s uvolněným podílem (přechod podílu na všechny společníky nebo snížení základního kapitálu) umožňuje navrhovaná úprava rovněž přijmout rozhodnutí, na základě kterého přejde uvolněný podíl pouze na některé společníky nebo na jednoho z nich. Z nejrůznějších důvodů (např. finančních) nemusí mít všichni společníci zájem na nabytí části uvolněného podílu. Není dán důvod pro to, aby uvolněný podíl nemohl přejít pouze na některé společníky. S ohledem na skutečnost, že v důsledku takového rozhodnutí dojde ke změně rozložení sil ve společnosti a v konečném důsledku rozhodnutí zasáhne do práva každého společníka, je nezbytné, aby s přijetím takového rozhodnutí souhlasili všichni společníci [srov. § 171 odst. 1 písm. b) a § 171 odst. 2]. Rozhodnutí vyžaduje osvědčení veřejnou listinou (§ 172 odst. 2). Rozhodnutí valné hromady by mělo rovněž určit, v jakém poměru přejde uvolněný podíl na vybrané společníky. Na rozdíl od stávající úpravy se již napříště v § 215 výslovně nestanoví, jaké většiny společníků je třeba pro přechod uvolněného podílu na všechny společníky podle jejich podílů, ani že takové rozhodnutí se osvědčuje veřejnou listinou. I nadále však platí, že k takovému rozhodnutí je třeba souhlasu dvoutřetinové většiny všech společníků [srov. § 171 odst. 1 písm. b)] a rozhodnutí se osvědčuje veřejnou listinou (§ 172 odst. 2); stávající úprava § 215 odst. 2 je ve vztahu k obecné úpravě duplicitní. Ve společnosti nemusí být žádný společník, který by mohl nabýt uvolněný podíl. Proto se navrhuje stanovit, že uvolněný podíl může přejít na společnost v situaci, stanou- li se všechny podíly ve společnosti uvolněnými. Taková situace může nastat jednak v případě jednočlenné společnosti, v níž se uvolní jediný podíl, ale i ve vícečlenné společnosti, pokud dojde k uvolnění všech dosud neuvolněných podílů zároveň. V takovém případě o přechodu podílu na společnost rozhoduje jednatel společnosti. K závěrům, že společnost může dočasně existovat i bez společníka, dospěla i rozhodovací praxe za účinnosti obchodního zákoníku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 850/2006). Navrhovaná úprava na tyto závěry navazuje. Stejně jako rozhodnutí valné hromady musí být i rozhodnutí jednatele osvědčeno veřejnou listinou. Po přechodu uvolněného podílu na společnost se uplatní pravidlo § 149. Napříště tedy první dva odstavce vyjmenovávají způsoby naložení s uvolněným podílem. Ze třetího odstavce vyplývá, že uvolněný podíl přechází na společníky, a to buď na všechny (v poměru jejich podílů, jak plyne z odstavce 1) nebo pouze na některé z nich (v poměru jejich podílů nebo v jiném poměru určeném valnou hromadou), nebo v případě uvolnění všech podílu ve společnosti na společnost samotnou.

K bodu 247 (§ 216):

Navrhovaná změna zvyšuje právní jistotu a odstraňuje výkladové problémy související s otázkou, co je „předepsaná část“ a čím je předepsána. Napříště se výslovně stanoví, že k nastoupení účinků zvýšení základního kapitálu převzetím vkladové povinnosti může dojít nejdříve vnesením všech nepeněžitých vkladů nebo splacením části peněžitých vkladů; tato část peněžitých vkladů, s jejímž splacením jsou spojeny účinky zvýšení základního kapitálu, může být určena jak ve společenské smlouvě, tak v příslušném rozhodnutí valné hromady o zvýšení základního kapitálu. Je- li tato část určena ve společenské smlouvě, může rozhodnutí valné hromady určit, že účinky zvýšení základního kapitálu nastávají později. Je- li však část peněžitých vkladů, s jejímž splacením jsou spojeny účinky zvýšení základního kapitálu, určena konkrétním rozhodnutím valné hromady o zvýšení základního kapitálu, je vyloučeno, aby totéž rozhodnutí určilo, že účinky zvýšení základního kapitálu nastávají později. K obdobné změně dochází v úpravě akciové společnosti (srov. § 464 odst. 2).

K bodům 248 až 250 (§ 218):

Navrhovaná změna odstavce 3 umožňuje věřitelům, jejichž pohledávky vůči společnosti vznikly po účinnosti zvýšení základního kapitálu, domáhat se zajištění takových pohledávek; věřitelům se tak poskytuje ochrana jako v případě snižování základního kapitálu.

Navrhované zrušení odkazu z odstavce 4 na odstavec 1 staví najisto, že pravidlo odstavce 4 se použije i na jiné případy zrušení usnesení valné hromady, než ty vyjmenované v odstavci 1; pravidlo se tak použije i např. v situaci podle § 225.

K bodům 251 a 252 (§ 219):

V prvním odstavci se navrhuje zrušit výjimku, která umožňuje zvýšit základní kapitál peněžitými vklady i v případě, že dosavadní vklady nejsou zcela splaceny. Zachování výjimky není žádoucí; tímto způsobem může docházet k umělému zvyšování základního kapitálu (položky v pasivní části rozvahy), aniž by byly peněžité vklady skutečně spláceny (společnost by pouze evidovala pohledávku za společníkem). Společnost tak fakticky nemusí získat nové prostředky k financování svých potřeb a její platební schopnost může být ohrožena, přestože výše základního kapitálu dle údaje zapsaného v obchodním rejstříku je vysoká. Nově navrhované pravidlo tak motivuje společníky, aby zcela splnili své vkladové povinnosti, a zdůrazňuje význam základního kapitálu. Ve druhém odstavci se navrhuje upřesnit a rozšířit obsah písemné zprávy, kterou v případě zvyšování základního kapitálu nepeněžitými vklady vyhotovuje a předkládá valné hromadě jednatel. Stávající úprava počítá pouze s uvedením důvodů, proč dochází ke zvýšení základního kapitálu nepeněžitými vklady, a uvedením částky, která se započítává na emisní kurs společníka; stranou jsou ponechány ostatní důležité informace o nepeněžitém vkladu, které by měli mít společníci k dispozici. Znalost všech informací o vnášených nepeněžitých vkladech je přitom pro společníky důležitá nejen pro účely hlasování na valné hromadě, která rozhoduje o zvýšení základního kapitálu nepeněžitými vklady, ale rovněž i pro účely případného požadování nového ocenění nepeněžitého vkladu oceněného postupem podle § 469, jestliže od okamžiku jeho ocenění nastaly okolnosti, které by mohly významně změnit cenu nepeněžitého vkladu (srov. § 471). Nově se stanoví, že písemná zpráva jednatele obsahuje i popis nepeněžitého vkladu a informaci o způsobu ocenění (zda se oceňuje znaleckým posudkem nebo postupem podle § 468 a 469). Zároveň se zpřesňuje, že písemná zpráva jednatele obsahuje i částku ocenění nepeněžitého vkladu a výši emisního kursu, který má být splacen (nikoli pouze odůvodnění částky, která se započítává na emisní kurs). Částka ocenění nepeněžitého vkladu se v písemné zprávě jednatele neuvádí, oceňuje- li se nepeněžitý vklad postupem podle § 468. V takovém případě totiž není objektivně zjistitelné, jak vysoká bude částka ocenění nepeněžitého vkladu, neboť tato částka se stanoví jako vážený průměr z cen, za něž je cenný papír obchodován po dobu 6 měsíců před vnesením vkladu (v podrobnostech srov. § 468); v době rozhodování valné hromady však není známé přesné datum, kdy bude nepeněžitý vklad vnesen, proto nelze určit ani přesnou částku jeho ocenění. Stejná úprava se navrhuje i v akciové společnosti (srov. navrhované znění § 474).

K bodu 253 a 254 (§ 221):

Navrhovanou změnou se staví najisto, že vůči nabyvateli společníkova podílu má účinky nejen prohlášení o vzdání se přednostního práva učiněné na valné hromadě, ale i to učiněné písemnou formou s úředně ověřeným podpisem.

K bodům 255 až 257 (§ 223):

Navrhovanou změnou se doplňují další povinné náležitosti usnesení valné hromady o zvýšení základního kapitálu převzetím vkladové povinnosti.

Každé takové usnesení valné hromady musí de lege ferenda obsahovat i lhůtu pro splnění vkladové povinnosti; ta by neměla být pouze na volném uvážení vkladatele. Lhůta pro splnění vkladové povinnosti uvedená v písemném prohlášení o převzetí vkladové povinnosti [§ 224 odst. 1 písm. c)] nesmí být v rozporu s touto lhůtou uvedenou v usnesení valné hromady o zvýšení základního kapitálu. V odstavci 1 písmenu c) se promítá rozlišování mezi označením a názvem podílu. Označení podílu se uvede pouze v případech, kdy je připuštěna mnohost podílů. Název druhu podílu se pak bude uvádět jen tehdy, připouští- li společenská smlouva vznik více druhů podílů. Navrhovaná změna rovněž souvisí se změnou povinných náležitostí společenské smlouvy (srov. § 146). V odstavci 1 písmenu d) se rozšiřuje okruh údajů o nepeněžitém vkladu, které musí usnesení valné hromady obsahovat (je- li vnášen nepeněžitý vklad). Nově se odkazem na informace obsažené v písemné zprávě jednatele o zvýšení základního kapitálu nepeněžitými vklady (srov. navrhované znění § 219 odst. 2) stanoví, že usnesení valné hromady musí obsahovat: popis nepeněžitého vkladu, způsob oceňování (zda je oceňováno znaleckým posudkem nebo postupem podle § 468 nebo 469), výši emisního kursu, který má být splacen, a částku ocenění nepeněžitého vkladu, oceňuje-li se znaleckým posudkem. Je-li nepeněžitý vklad oceňován postupem podle § 468, není částka ocenění v okamžiku rozhodování valné hromady objektivně zjistitelná, neboť se stanoví jako vážený průměr z cen, za něž je cenný papír obchodován po dobu 6 měsíců před vnesením vkladu (v podrobnostech srov. § 468); v době rozhodování valné hromady však není známé přesné datum, kdy bude nepeněžitý vklad vnesen, proto nelze určit ani přesnou částku jeho ocenění. Stejná úprava se navrhuje i v akciové společnosti (srov. navrhované znění § 475).

K bodům 258 a 259 (§ 224):

Navrhovanou změnou v odstavci 1 písm. b) dochází k rozšíření údajů o nepeněžitém vkladu, které se uvádějí v písemném prohlášení společníka o převzetí vkladové povinnosti. Obdobně jako v § 219 a § 223 písm. d) se bude kromě popisu nepeněžitého vkladu společníka uvádět i údaj o způsobu jeho oceňování (zda se oceňuje znaleckým posudkem nebo postupem podle § 468 nebo 469), emisní kurs, který má být vnesením nepeněžitého vkladu splacen, a částka ocenění nepeněžité vkladu, ledaže je nepeněžitý vklad oceňován postupem podle § 468. V takovém případě není objektivně zjistitelné, jak vysoká bude částka ocenění nepeněžitého vkladu, neboť tato částka se stanoví jako vážený průměr z cen, za něž je cenný papír obchodován po dobu 6 měsíců před vnesením vkladu (v podrobnostech srov. § 468); v době převzetí vkladové povinnosti však není známé přesné datum, kdy bude nepeněžitý vklad vnesen, proto nelze určit ani přesnou částku jeho ocenění. Obdobná úprava se navrhuje i v akciové společnosti (srov. navrhované znění § 479).

K bodům 260 (§ 226):

V druhém odstavci se odstraňují gramatické chyby.

K bodům 261 a 262 (§ 229):

Navrhovaná změna reaguje na stávající výkladové problémy související se vzdáním se práva podílet se na zvýšení základního kapitálu z vlastních zdrojů. Zejména není zřejmé, jaké důsledky má vzdání se práva podílet se na zvýšení základního kapitálu z vlastních zdrojů na výši takového zvýšení a jakým způsobem je s tímto „přebytkem“ naloženo. Nově navrhovaná úprava odstavce 3 tyto výkladové problémy odstraňuje.

Vedle toho se napříště stanoví, že nové podíly budou vznikat v poměru dosavadních podílů, nikoli vkladů. Podíly nemusí být určeny podle vkladů (srov. § 133). V takovém případě by v důsledku zvýšení základního kapitálu z vlastních zdrojů docházelo ke změnám v rozložení sil ve společnosti, což nelze považovat za spravedlivé a ani chtěné.

K bodu 263 (§ 230):

Odstraňuje se gramatická chyba.

K bodu 264 (§ 232):

Navrhovanou změnou se promítá rozlišování mezi označením a názvem podílu. Označení podílu se uvede pouze v případech, kdy je připuštěna mnohost podílů. Název druhu podílu se pak bude uvádět jen tehdy, připouští- li společenská smlouva vznik více druhů podílů. Navrhovaná změna rovněž souvisí se změnou povinných náležitostí společenské smlouvy (srov. § 146).

K bodu 265 (§ 235):

Navrhovanou změnou se promítá změna § 142 odst. 1. Napříště již společenská smlouva nemůže určit minimální výši vkladu. I nadále však společenská smlouva musí určit výši vkladu připadajícího na podíl společníka [srov. 146 odst. 1 písm. e)], která nesmí klesnout pod 1 Kč. Při snížení základního kapitálu tak nikdy nesmí klesnout výše jednotlivých vkladů společníků pod 1 Kč.

K bodu 266 (§ 236):

V odstavci 2 se navrhuje vypustit výjimku pro případ snižování základního kapitálu za účelem úhrady ztráty. Navrhovaná změna souvisí s vložením nového § 240a, jenž stanoví obecné pravidlo vylučující aplikaci ustanovení o ochraně věřitelů, snižuje- li se základní kapitál za účelem úhrady ztráty (srov. § 240a a důvodovou zprávu k němu).

K bodům 267 až 270 (§ 239):

Změna odstavce 2 písmene b) reaguje na problémy rejstříkových soudů s ověřením, zda prohlášení společnosti odpovídá skutečnosti. Rejstříkový soud navíc věcně nepřezkoumává přiložené dokumenty (srov. § 90 a násl. ZVR). Do odstavce 2 se navrhuje vložit nové písmeno c), které stanoví podmínky pro zápis snížení základního kapitálu za účelem úhrady ztráty společnosti do obchodního rejstříku. Stávající úprava je v tomto ohledu mezerovitá; snížení základního kapitálu za účelem úhrady ztráty nelze zapsat na základě ani jednoho z dokumentů předvídaných stávajícím zněním odstavcem 2. Navrhovaná změna se inspiruje úpravou zjednodušeného snížení základního kapitálu v akciové společnosti (§ 544 odst. 1 a 2). Doložená ztráta společnosti musí být rovna částce, o níž se má základní kapitál snížit, nebo ji převyšovat; v opačném případě by mohlo docházet k poškozování věřitelů.

K bodům 271 a 272 (§ 240):

Navrhuje se vyplnit stávající mezeru v zákoně. Pokud byla usnesením valné hromady o snížení základního kapitálu společníkovi prominuta vkladová povinnost, avšak takové usnesení soud prohlásil za neplatné, musí se ze zákona obnovovat i prominutá vkladová povinnost. V odstavci 3 se navrhuje odstranit legislativně-technickou chybu.

K bodu 273 (§ 240a):

V případě, že dochází ke snížení základního kapitálu za účelem úhrady ztráty, je třeba vyloučit některá zákonná pravidla tohoto dílu, která míří na ochranu věřitelů. Například pravidlo § 236, § 237 či 238. Obdobnou úpravu lze již dnes nalézt v úpravě akciové společnosti (srov. § 544).

K bodům 274 až 276 (§ 242):

Navrhovanými změnami se pravidlo zpřesňuje a zlogičťuje. Pravidlo odstavce 1 stanoví splatnost vypořádacího podílu pro případ, že společník odevzdá likvidátorovi kmenové listy a rovněž další postup likvidátora. Na druhou stranu odstavec 2 stanoví postup pro případ, že společník kmenové listy likvidátorovi neodevzdá. Navrhovaná změna odstavce 2 reaguje rovněž na skutečnost, že stávající právní úprava neurčuje okamžik splatnosti podílu na likvidačním zůstatku v případě, že jsou vydány kmenové listy, společník je na výzvu likvidátora neodevzdá a likvidátor následně prohlásí kmenové listy za neplatné. Přestože již stávající odstavec 2 odkazuje na přiměřenou aplikaci pravidla § 154, který řeší otázku splatnosti vypořádacího podílu, nelze uvedené pravidlo na případy zrušení společnosti aplikovat, jelikož účast společníka ve společnosti před vyplacením podílu na likvidačním zůstatku nezanikla. Ani za přiměřeného použití § 154 tedy nelze určit splatnost podílu na likvidačním zůstatku. S ohledem na skutečnost, že odkaz na § 154 je nadbytečný, navrhuje se jej zrušit. Vedle toho se navrhuje stanovit výslovné pravidlo, které určí splatnost podílu na likvidačním zůstatku v případě prohlášení kmenových listů za neplatné po zrušení společnosti; splatnost nastane bez zbytečného odkladu po prohlášení kmenových listů za neplatné. I nadále bude mít společnost právo na náhradu nákladů, které jí vzniknou prohlášením kmenových listů za neplatné (§ 153 odst. 3). Ty se budou napříště započítávat podle pravidel v občanském zákoníku (srov. 1982 a násl. OZ).

K bodu 277 (§ 244):

Odstavec 2 se navrhuje zrušit bez náhrady, neboť právní úprava zde obsažená je nadbytečná a matoucí. Zásada rovného zacházení vychází již z odstavce 1, jakož i z úpravy obecné (srov. zejm. § 212 OZ, podle něhož „korporace nesmí svého člena bezdůvodně zvýhodňovat ani znevýhodňovat…“). Ochrana před právním jednáním, které tuto zásadu porušuje, je dostatečně zajištěna specifickými mechanismy, především úpravou neplatnosti usnesení valné hromady, podmínkami úplatného nabytí majetku společnosti od zakladatelů a akcionářů v průběhu dvou let po vzniku společnosti (§ 255) či důsledky zneužití hlasovacího práva v korporaci (§ 212 odst. 2 OZ). Není proto zřejmé, na jaký okruh právních jednání by mělo být toto ustanovení aplikováno. Nadto, pokud by mělo toto ustanovení dopadat i na rozhodnutí valné hromady, představuje zde uvedená sankce v podobě zdánlivosti podstatný zásah do právní jistoty a neodůvodněně se odchyluje od obecného postupu v jiných případech vad rozhodnutí. Napříště tak bude takové rozhodnutí valné hromady prohlášeno za neplatné podle obecné úpravy (§ 428 a násl.).

K bodům 278 a 279 (§ 245):

V nově číslovaném odstavci 1 se důsledně promítá rozlišování občanského zákoníku mezi cennými papíry a zaknihovanými cennými papíry. Stávající vymezení účastnických cenných papírů je nepřesné, jelikož opomíná kategorii zaknihovaných cenných papírů. Tato nepřesnost se odstraňuje.

Navrhovaná úprava odstavce 2 vyplňuje mezeru v zákoně a je inspirována pravidlem § 93a zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů. Reaguje současně na stávající nejednotnost zákona. Ten v § 406 výslovně vyjmenovává vedle evidence zaknihovaných cenných papírů i evidenci vedenou schovatelem držícím imobilizované akcie v úschově; u zbylých pravidel však nikoli. Řada pravidel dopadající na evidenci zaknihovaných cenných papírů musí z povahy věci dopadat i na evidenci vedenou schovatelem držícím imobilizované akcie v úschově (např. § 275 odst. 3).

K bodu 280 (§ 247):

Navrhuje se uvést úpravu do souladu s legislativními pravidly vlády. Stávající znění používá termín „kusová akcie“. Kusová akcie je však vymezena až v § 257, ve kterém je současně zavedena i příslušná legislativní zkratka. Podle legislativních pravidel vlády se legislativní zkratka použije na místě, kde je příslušné slovní spojení použito v právním předpisu poprvé (srov. čl. 44 legislativních pravidel). Pojem „kusová akcie“ je poprvé použit v § 247, proto se i zde navrhuje zavést příslušnou legislativní zkratku. Za tímto účelem je i kusová akcie vymezena.

K bodům 281 až 283 (§ 248 a 249):

Promítá se změna ustanovení § 257 odst. 4 (srov. důvodovou zprávu k § 257), které formuluje nové obecné pravidlo použití ustanovení zákona o obchodních korporacích o jmenovité hodnotě na kusové akcie.

K bodům 284 až 290 (§ 250):

V odstavci 2 písm. c) se promítá změna ustanovení § 256 odst. 5 (srov. důvodovou zprávu k § 256). Nově nebude uváděn údaj o tom, zda jsou akcie vydávány jako zaknihované cenné papíry, nýbrž údaj o tom, zda jsou vydány listinné či zaknihované akcie; s ohledem na skutečnost, že definice zaknihované a listinné akcie je obsažena až v § 256 odst. 5, navrhuje se v souladu s ustálenou legislativní technikou uvést v závorkách odkaz na uvedené pravidlo. Navrhovaná změna má za cíl zjednodušení a snazší čitelnost zákonného textu. Změnou v odstavci 2 písmenu e) se staví najisto, že údaj o celkovém počtu hlasů ve společnosti musí stanovy obsahovat nejen v případě, že mají být vydány akcie o různé jmenovité hodnotě, ale za všech okolností. Dále se vyjasňuje, že stanovy akciové společnosti musí obsahovat i počet hlasů spojených s akcií, se kterou obecně hlasovací právo spojeno není. V případě hlasování podle druhů akcií mají hlasovací právo i vlastníci takových akcií (srov. navrhovaný § 276 odst. 4), je proto nezbytné určit jejich hlasovací sílu. V písmenu f) se navrhuje vypustit nadbytečný údaj o pravidlech určení počtu členů představenstva a dozorčí rady. Zákon počet členů volených orgánů upravuje dispozitivně (srov. § 439 odst. 1, 448 odst. 1 a také nově navrhovaný § 457 odst. 1). Určení počtu členů volených orgánů ve stanovách tak je namístě pouze tehdy, hodlá- li se společnost odchýlit od dispozitivní zákonné úpravy. V odstavci 3 písm. c) se sjednocují údaje o specifikaci akcií s navrhovaným zněním odstavce 2. V písmenu c) se rovněž odstraňuje chyba v psaní: v okamžiku sepsání stanov již musí být nepeněžitý vklad oceněn. V písmenu f) se využívá nově zavedené legislativní zkratky a tím se odstraňuje stávající matoucí úprava, která hovoří toliko o členech volených valnou hromadou podle stanov – tedy nikoliv i podle zákona. A v písmenu h) se promítá změna ustanovení § 256 odst. 5 (rozlišování na listinné a zaknihované akcie).

V odstavci 4 se navrhuje umožnit snazší způsob rozhodování o vypuštění údajů podle odstavce 3 ze stanov – určí- li tak stanovy, může o tomto rozhodnout představenstvo nebo správní rada. Smyslem poslední věty v odstavci 4 je vyloučit nezbytnost pořízení notářského zápisu o příslušném rozhodnutí.

K bodu 291 (§ 251):

Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodu 292 (§ 252):

V písmenu a) se promítá změna ustanovení § 256 odst. 5 (srov. důvodovou zprávu k § 256). Nově nebude uváděn údaj o tom, zda jsou akcie vydávány jako zaknihované cenné papíry, nýbrž údaj o jejich podobě, tedy zda jsou vydány listinné či zaknihované akcie. Dále se ustanovení terminologicky sjednocuje s § 250 odst. 2 písm. d) – „název druhu“.

K bodům 293 a 294 (§ 253):

Za prvé se promítá změna § 257 odst. 4, co se týče použití ustanovení o jmenovité hodnotě na kusové akcie (srov. důvodovou zprávu k § 257). Dále navrhovanou změnou se promítá rozlišování občanského zákoníku mezi dobami a lhůtami; k upsání akcií se vyžaduje projevení vůle, tj. uplatnění práva. Nejde tedy o dobu, tj. časový úsek, jehož uplynutím zaniká právo nebo povinnost aniž je třeba pro vyvolání právního následku zvláště projevit vůli, nýbrž o lhůtu, pro kterou je typické uplatnění práva u jiné osoby. Dále se navrhuje zrušit nelogický požadavek působící v praxi potíže, aby ve stanovách akciové společnosti byl uveden údaj o účtu banky, na který se splácí peněžité vklady. Tento požadavek plyne pouze nepřímo z tohoto ustanovení; ustanovení § 250 tuto povinnost nezakotvuje. Ve stanovách společnosti stačí uvést údaj o správci vkladu. Je pak na správci vkladu, aby zřídil účet u banky (§ 23). V okamžiku sepsání stanov tak zpravidla ani není číslo účtu známo, proto nemůže být uvedeno ve stanovách společnosti. Požadavek, aby stanovy akciové společnosti obsahovaly údaj o účtu banky, na který se splácí vklady, neplyne ze směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností. Požadavek není zakotven ani v úpravách zbylých obchodních korporací. V druhém odstavci se odstraňuje zjevně nesprávný odkaz. Aplikace § 26 nepřichází z povahy věci v úvahu; míří totiž na situace, kdy je společnost zapsána do obchodního rejstříku. Pravidlo se použije na situace před zápisem společnosti do obchodního rejstříku. Napříště se proto navrhuje odkázat na § 23 odst. 3. Společnost nelze zapsat do obchodního rejstříku, dokud nejsou všechny nepeněžité vklady vneseny do společnosti.

K bodům 295 a 296 (§ 255):

Navrhovanou změnou se uvádí pravidlo do souladu s požadavky evropského práva, konkrétně s článkem 52 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností. Článku 52 podléhá i nabytí majetku za úplatu ve výši rovnající se jedné desetině uspaného základního kapitálu – srov. „alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu společností“ (shodně anglické znění směrnice „not less than one-tenth of the subscribed capital“ nebo německé znění „von mindestens 1/10 des gezeichneten Kapitals“). Není tedy vyžadováno překročení této hranice, jak stanoví stávající znění, ale postačí i její dosažení. V odstavci 4 se promítá změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodům 297 až 299 (§ 256):

V odstavci 1 se navrhuje zpřesnit definici akcie. S ohledem na možnost akciové společnosti vydat akcie, s nimiž není spojeno právo na podíl na zisku, právo na podíl na likvidačním zůstatku nebo hlasovací právo, nelze definovat akcii jako (zaknihovaný) cenný papír, s nímž jsou spojena všechna tato práva (srov. § 276 odst. 2 a důvodovou zprávu k němu). Nově se navrhuje definovat akcii jako (zaknihovaný) cenný papír, s nímž je spojeno alespoň jedno z těchto práv. Navrhovaná změna v odstavci 2 má za cíl zvýšit právní jistotu v případě převodů nesplacených a nevydaných akcií. Stávající právní úprava umožňuje převádět nesplacené a nevydané akcie způsobem podle ustanovení občanského zákoníku o postoupení smlouvy. Úprava postoupení smlouvy nestanoví žádné náležitosti na formu, v důsledku čehož mohou vznikat problémy s identifikací nového akcionáře, jakož i osoby, která ručí za dluhy převáděné spolu s nesplacenou akcií. Napříště se proto navrhuje stanovit, že nesplacené a nevydané akcie lze převádět pouze písemnou smlouvou s úředně ověřenými podpisy. V zásadě se tedy přejímají pravidla pro převod podílu ve společnosti s ručením omezeným (srov. § 209 odst. 2). Koneckonců nesplacená akcie, resp. nevydaná akcie představuje podíl ve společnosti, na který však nebyl vydán cenný papír. Není odůvodněné, aby byl pro převod nesplacených či nevydaných akcií zakotven odlišný režim, než pro převod podílu ve společnosti s ručením omezeným (který není představován kmenovým listem). Totožnou úpravu ostatně obsahoval i obchodní zákoník, do něhož bylo zákonem č. 134/2013 Sb. vloženo ustanovení § 177a; tato novela reagovala na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 23. února 2011, sp. zn. 29 Cdo 4946/2009). Dále se navrhuje vložit nový odstavec 5, jenž má za cíl sjednotit terminologii napříč zákonem a rovněž zjednodušit čitelnost zákonného textu; navrhovaná úprava je uživatelsky vstřícnější. Stávající znění důsledně nepřejímá nové pojetí cenných papírů v občanském zákoníku, jenž rozlišuje cenné papíry a zaknihované cenné papíry jako dvě odlišné kategorie věcí. Některá ustanovení používají označení „zaknihovaná akcie“, jiná „akcie vydaná jako zaknihovaný cenný papír“; pro rozdílné označování však není dán důvod. Nově se navrhuje stanovit, že „akcie vydaná jako cenný papír“ se označuje jako „listinná akcie“ a „akcie vydaná jako zaknihovaný cenný papír“ se označuje jako „zaknihovaná akcie“. V zásadě tak dochází k rozlišování podoby akcií na akcie listinné a zaknihované. Uvedené pravidlo se rovněž promítá do celého zákonného textu, ledaže z povahy věci plyne, že konkrétní ustanovení může dopadat pouze na listinné akcie, zde se ponechává obecný pojem „akcie“ (srov. např. § 525, 537, 538 aj.).

K bodům 300 až 302 (§ 257):

Navrhuje se uvést úpravu do souladu s legislativními pravidly vlády. Stávající znění definuje kusovou akcii, pro niž zavádí i legislativní zkratku. Termín „kusová akcie“ je však použit již v § 247. Podle legislativních pravidel vlády se legislativní zkratka použije na místě, kde je příslušné slovní spojení použito v právním předpisu poprvé (srov. čl. 44 legislativních pravidel). Pojem „kusová akcie“ je poprvé použit v § 247, kde se proto navrhuje zavést příslušnou legislativní zkratku. Za tímto účelem je tam i kusová akcie vymezena. Ustanovení § 257 již pouze používá dříve zavedený pojem. Navrhovaná změna odstavce 3 reaguje na skutečnost, že zákon v případě akcií se jmenovitou hodnotou neobsahuje dispozitivní pravidlo, které by stanovilo, jak se odvíjí počet hlasů od jmenovité hodnoty akcie (na rozdíl od společnosti s ručením omezeným, srov. § 169), není proto důvodu, aby taková úprava byla u kusových akcií. Je ponecháno na vůli akcionářů, aby ve stanovách společnosti upravili počet hlasů spojených s jednou akcií; ostatně počet hlasů spojených s jednou akcií je povinnou náležitostí stanov [srov. § 250 odst. 2 písm. e)]. Skutečnost, že i s kusovými akciemi může být spojen různý počet hlasů, plyne z navrhované úpravy § 276 odst. 6. V odstavci 4 se navrhuje formulovat nové obecné pravidlo, které stanoví, jak se použijí ustanovení zákona o obchodních korporacích o jmenovité hodnotě na kusové akcie; stávající pravidlo je nepřesné a vyvolává řadu výkladových problémů. Jelikož kusové akcie nemají jmenovitou hodnotu, ale představují podíl na základním kapitálu, tj. mají účetní hodnotu, rozumí se nezřídka jmenovitou hodnotou v případě kusových akcií hodnota účetní (např. § 279, 322 aj.). V jiných případech je aplikace ustanovení na kusové akcie z povahy věci vyloučena – například § 500 odst. 1. Korektiv tohoto pravidla míří na situace, kdy je namísto jmenovité hodnoty akcie třeba uvést údaj, že jde o kusové akcie (srov. § 259, 285, 296 aj.), nestanoví- li zákon něco jiného, například že je třeba uvést počet kusových akcií (srov. § 413). Navrhovaná změna se promítá do celého zákona o obchodních korporacích. V ustanoveních týkajících se jmenovité hodnoty, z nichž je zřejmé, že mají být aplikována i na kusové akcie, se navrhuje zrušit odkaz na účetní hodnotu kusových akcií (srov. § 15, 248, 249 apod.). Oproti tomu výslovná úprava účetní hodnoty kusových akcií zůstává, popřípadě je nově doplňována v ustanoveních, ze kterých není zcela zřejmé, zda mají dopadat i na kusové akcie, či nikoli (srov. § 276, 483, 496 apod.).

K bodům 303 až 305 (§ 259):

V odstavci 1 písm. d) se staví najisto, že i u zaknihovaných akcií se v souladu s § 263 rozlišuje jejich forma. V odstavci 1 písm. f) se text terminologicky sjednocuje [srov. § 250 odst. 2 písm. d)] a především se zmírňují požadavky ohledně údajů povinně uváděných na akcii, pokud bylo vydáno více druhů akcií. Postačí, bude- li na akcii uveden název druhu a ohledně dalších údajů bude odkázáno na stanovy společnosti. Zrušení první věty druhého odstavce reaguje na změny provedené v § 276.

K bodům 306 a 307 (§ 260):

V odstavci 1 se promítá změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu). Přestože se tak nestanoví výslovně, odstavec 1 dopadá pouze na listinné akcie; zaknihovaná akcie obsahuje číselné označení pouze v případě, že tak stanoví zákon o obchodních korporacích (srov. odstavec 2), navíc druhá věta hovoří o „listině“.

V odstavci 2 se promítá změna § 256 odst. 5 (srov. důvodovou zprávu k § 256). Nově není užíváno označení „akcie vydaná jako zaknihovaný cenný papír“, nýbrž „zaknihovaná akcie“. Navrhovaná změna má za cíl zjednodušení a snazší čitelnost zákonného textu.

K bodu 308 (§ 262):

Ustanovení se zpřesňuje v návaznosti na změny navrhované v § 276: údaj o druhu akcie je třeba uvádět na hromadné akcii pouze v případě, že mají být dle stanov vydány akcie různých druhů.

K bodu 309 (§ 263):

Věta druhá ve druhém odstavci normuje zčásti duplicitně o akciích na majitele. Pravidlo odpovídající části věty před středníkem je již obsaženo v ustanovení § 274 odst. 2, které pojednává zvláště o akciích na majitele. Z tohoto především systematického důvodu se navrhuje zachovat pravidlo § 274 a doplnit jej o chybějící část odpovídající části věty za středníkem.

K bodu 310 (§ 264):

V odstavci 2 se promítají změny § 256 odst. 5 (listinné a zaknihované akcie) a § 349 (pokud jde o číslo bankovního účtu; ani v případě akcionářů vlastnících akcie na majitele, či osob, kterým svědčí samostatně převoditelné právo, se nevyžaduje, aby byl bankovní účet veden u osoby oprávněné poskytovat bankovní služby ve státě, jenž je plnoprávným členem Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj). Dále se sjednocuje terminologie s § 250 odst. 2 písm. d), (název druhu).

K bodu 311 (§ 268):

Navrhuje se odstranit zjevnou nesprávnost. Ustanovení upravující seznam akcionářů se přiměřeně použijí nejen pro nesplacené akcie a zatímní listy, jak stanoví stávající znění, ale rovněž pro akcie nevydané. Stejně jako ustanovení § 256 odst. 4 musí i pravidlo § 268 dopadat i na nevydané akcie. Není zde dán důvod pro odlišný režim.

K bodu 312 (§ 270):

Cílem nově navrhovaného odstavce 2 je stanovit, že omezení převoditelnosti akcií na jméno či jeho změna (tedy i zrušení omezení převoditelnosti) je účinné až okamžikem zápisu omezení převoditelnosti nebo jeho změny do obchodního rejstříku; zápis do obchodního rejstříku je zápisem konstitutivním. Obdobné pravidlo je obsaženo již ve stávajícím znění § 431 odst. 1, které je však užší, neboť dopadá jen na případy, kdy je o změně stanov v otázce omezení převoditelnosti akcií na jméno rozhodováno valnou hromadou, tedy za trvání společnosti. Absentuje však úprava situací, kdy je omezení převoditelnosti akcií na jméno součástí stanov již při založení společnosti; v takovém případě platné právo společnosti neukládá povinnost omezení převoditelnosti zapsat do obchodního rejstříku. Není však důvodné, aby omezení převoditelnosti akcií na jméno, které ve společnosti existuje již od jejího založení, do obchodního rejstříku zapisováno nebylo, tedy bylo účinné i bez zápisu v obchodním rejstříku. Uvedenou mezeru v zákoně se navrhuje vyplnit doplněním odstavce 2. S touto změnou souvisí i zrušení § 431 odst. 1.

K bodu 313 (§ 275):

Navrhované zrušení odstavce 1 reaguje na stávající nejistotu ohledně rozlišování formy u zaknihovaných akcií. Oproti občanskému zákoníku, který formu rozlišuje toliko u listinných cenných papírů, již stávající úprava v zákoně o obchodních korporacích s rozlišováním formy počítá – srov. § 263 odst. 1 a 2 část věty za středníkem. Toto pravidlo však není důsledně promítnuto do celého zákona [např. § 259 odst. 1 písm. d)]. Navíc zde vyvstávají výkladové nejasnosti ohledně vztahu tohoto ustanovení s § 274 odst. 1. Navrhuje se proto vyjasnit, že i u akcií zaknihovaných se rozlišuje forma. Ustanovení odstavce 1 se touto optikou jeví nadbytečným, v návaznosti na zvolenou formu se na zaknihovanou akcii použije úprava převoditelnosti akcie na jméno nebo akcie na majitele.

K bodům 314 až 316 (§ 276):

V návaznosti na přetrvávající právní nejistotu v otázce, co je kmenová akcie, se navrhuje zrušit zákonné rozlišování mezi kmenovými akciemi a akciemi se zvláštními právy. Za stávající právní úpravy není zřejmé, zda jakákoli odchylka od zákonné úpravy (např. stanovení delší lhůty splatnosti podílu na zisku), byť by byla spojena se všemi akciemi, představuje „zvláštní právo“, či jde stále o akcii kmenovou. Takto formalistické odlišování kmenových a „zvláštních“ akcií postrádá logiku; o různých druzích akcií má smysl hovořit až v okamžiku, kdy stanovy připouští vznik různých druhů akcií, tedy alespoň dva různé. Tomu odpovídá i povinnost uvést ve stanovách název druhu akcií; tato povinnost je dána pouze v případě, že stanovy připustí vznik více druhů akcií [srov. § 250 odst. 2 písm. d)]. Totéž platí i pro povinnost zapsat různé druhy akcií do obchodního rejstříku (srov. navrhované znění § 48 ZVR). V navrhovaných odstavcích 2 a 3 se v zájmu odstranění stávající nejistoty ohledně variability druhů akcií stanoví limity, jimiž se musí zakladatelé, resp. akcionáři řídit při vytváření různých druhů akcií. Navrhovaný odstavec 2 tak výslovně uvádí, že je možné vydat i takové akcie, se kterými nebude spojeno právo na podíl na zisku, právo na podíl na likvidačním zůstatku nebo hlasovací právo, tedy typická akcionářská práva (srov. § 256 odst. 1). Vždy však musí být zachováno alespoň jedno z nich, jinými slovy nemůže být platně vydána akcie, se kterou by nebylo spojeno alespoň jedno z práv vyjmenovaných v odstavci 2. Zákon nicméně nestanoví, že alespoň jedno z práv vyjmenovaných v odstavci 2 musí být spojeno s akcií v plném rozsahu. V rámci zákonných mantinelů je však již na akcionářích, jaké druhy akcií upraví ve stanovách. Jedním z práv, na základě kterého je možno tvořit různé druhy akcií, je například i právo na podíl na jiných vlastních zdrojích. V návaznosti na výslovné připuštění vydávání akcií bez typických akcionářských práv je potřeba stanovit mechanismy, které zabrání znehodnocování akcií nelegitimním odebíráním těchto práv akcionářům. Navrhuje se stanovit, že rozhodla-li valná hromada o podstatné změně práv spojených s akcií, učiní ohledně těchto akcií veřejný návrh smlouvy; v podrobnostech srov. § 335 a důvodovou zprávu k němu. V odstavci 3 se navrhuje upravit zvláštní omezení pro akcie bez hlasovacího práva, které je v současné době upraveno v § 279 a u něhož panují nejasnosti, nakolik se vztahuje na všechny akcie bez hlasovacího práva, či pouze na akcie prioritní. Zákaz vydávání tzv. úrokových akcií, tj. akcií, s nimiž je spojeno právo na určitý úrok bez ohledu na hospodářské výsledky společnosti, zůstává zachován (odstavec 5). Ve stávajícím odstavci 3 (v navrhovaném odstavci 6) se zrušuje první věta, která podává demonstrativní výčet práv, která mohou být spojena s druhem akcií. Zrušení této věty sleduje především vytvoření co nejširšího prostoru pro autonomii vůle zakladatelů, respektive akcionářů. V žádném případě není na místě tuto změnu interpretovat tak, že by zde uvedené druhy měly být napříště zapovězeny, právě naopak. Ze zahraničních zkušeností lze uvést například tzv. divizní akcie, se kterými je spojen podíl na zisku generovaném určitou částí (divizí) společnosti (ang. tracking shares), nebo akcie spojené s právem na jejich odkup v budoucnu (ang. redeemable shares). Dále se v odstavci 6 staví na jisto, že úprava má dopadat i na kusové akcie (srov. důvodovou zprávu k § 257).

K bodu 317 (§ 277):

V ustanovení se promítají změny v § 276, tj. vypouští se úprava „zvláštních práv“ a „kmenových akcií“. S ohledem na skutečnost, že se již napříště v zákonné rovině nerozlišuje mezi kmenovými akciemi a akciemi se zvláštními právy, a soud již nebude moci prohlásit akcii za kmenovou (pouze určí, jaké právo je s akcií spojeno, resp. určí, že takové právo s akcií spojeno není), navrhuje se zrušit i odkupovou povinnost, kterou předvídá stávající znění odstavce 2; předpokladem vzniku odkupové povinnosti je právě prohlášení akcie za kmenovou. Ostatně ani stávající úprava ve společnosti s ručením omezeným nestanoví odkupovou povinnost v případě, že vznikne spor o obsah podílu.

K bodům 318 (§ 278):

Druhá věta odstavce 2 se z důvodů systematických navrhuje přesunout do § 276 odst. 4; promítá se změna ustanovení § 276 odst. 2, které napříště výslovně připouští vydání akcií bez hlasovacího práva, které současně nejsou akciemi prioritními. Pravidlo stávající druhé věty tak bude dopadat na všechny druhy akcií, s nimiž hlasovací právo jinak spojeno není.

K bodu 319 (§ 279):

Toto ustanovení se z důvodů systematických navrhuje přesunout do § 276 odst. 3; promítá se změna ustanovení § 276 odst. 2, které napříště výslovně připouští vydání akcií bez hlasovacího práva, které současně nejsou akciemi prioritním. Bude tak postaveno najisto, že pravidlo dopadá na všechny druhy akcií, s nimiž hlasovací právo jinak spojeno není.

K bodům 320 až 322 (§ 280):

Navrhovanou změnou se pravidlo terminologicky zpřesňuje. Valná hromada nerozhoduje o vyplacení podílu na zisku; to náleží do působnosti statutárního orgánu (§ 34 odst. 3). Valná hromada rozhoduje o rozdělení zisku, potažmo o přiznání podílu na zisku. Nově doplňovanou větou se staví najisto, v jakých případech ožívá hlasovací právo v případě, že s prioritní akcií je spojeno přednostní právo na podíl na jiných vlastních zdrojích. Nerozhodne- li valná hromada o rozdělení jiných vlastních zdrojů, hlasovací právo neožívá (na rozdělení jiných vlastních zdrojů není nárok). Hlasovací právo akcionáře ožívá pouze v případě, že valná hromada o rozdělení jiných vlastních zdrojů rozhodne, ale současně přednostní právo akcionáři nepřizná, nebo když nastane prodlení s výplatou podílu na jiných vlastních zdrojích.

K bodu 323 (§ 282):

V odstavci 2 se opravuje zjevně chybný odkaz.

K bodům 324 a 325 (§ 284):

V odstavci 1 se navrhuje vypustit slova „na základě tohoto zákona“, neboť vyvolávají klamný dojem, že všechny případy, kdy lze stanovami nebo rozhodnutím valné hromady určit rozhodný den k uplatnění práva, musí být předvídány zákonem. Takové pravidlo se nemůže uplatnit, když sám zákon neupravuje všechna myslitelná práva, u kterých by se mělo ustanovení odstavce 1 uplatnit (např. právo na vydání nových akcií při zvýšení základního kapitálu, právo na zálohu na podíl na zisku apod.). Odstavec 3 se navrhuje zrušit, neboť je podle stávající právní úpravy nadbytečný. Akcie na majitele mohou být vydány pouze jako zaknihované akcie nebo musí být imobilizovány. Společnost tedy vždy může zjistit, kdo byl k rozhodnému dni oprávněnou osobou a není třeba konstruovat tuto domněnku. Namísto zrušovaného odstavce 3 se navrhuje vložit obecné pravidlo pro určení rozhodného dne v případech, že zákon pro uplatnění práva předvídá existenci rozhodného dne, avšak nestanoví, který den to je. Nově bude platit, že nestanoví- li zákon, stanovy nebo rozhodnutí valné hromady jiný den k uplatnění práva spojeného s cenným papírem nebo zaknihovaným cenným papírem, rozumí se rozhodným dnem den, který o 7 dní předchází den, kdy mohlo být právo uplatněno poprvé. Navrhovaná úprava reaguje na problémy plynoucí mimo jiné ze zákonné úpravy rozhodného dne pro výměnné nebo přednostní právo, byly- li vyměnitelné nebo prioritní dluhopisy vydány jako zaknihované cenné papíry (srov. stávající znění § 289), nebo z rozhodného dne pro uplatnění přednostního práva, vydala-li společnost zaknihované akcie (srov. stávající znění § 485). Stávající právní úprava stanoví rozhodný den pro uplatnění těchto práv jako den, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé. Akciová společnost však není s to získat v tentýž den výpis z evidence zaknihovaných cenných papírů. Centrální depozitář si totiž může vyžádat na zpracování výpisu z evidence emise až 3 pracovní dny od závěrky dne, ke kterému má být výpis vyhotoven, nebo od závěrky dne, ve kterém centrální depozitář potvrdil převzetí žádosti na vyhotovení výpisu z evidence emise k historickému datu (srov. čl. 33 odst. 5 Provozního řádu centrálního depozitáře). Navrhovaná úprava tak zohledňuje nejen lhůtu centrálního depozitáře, která je stanovena podle pracovních dnů, ale rovněž případné státní svátky či víkendy. V případě samostatně převoditelných práv spojených s cenným papírem se z důvodu posílení právní jistoty osob oprávněných ze samostatně převoditelných práv a zároveň z důvodu snížení zátěže společností navrhuje aplikovat stejné obecné pravidlo rozhodného dne jako pro práva spojená se zaknihovaným cenným papírem. Navrhované ustanovení určuje rozhodný den jen pro uplatnění práva spojeného s cenným papírem v případech, že zákon pro uplatnění práva předvídá existenci rozhodného dne, avšak nestanoví, který den to je; tímto není dotčena zvláštní úprava rozhodného dne k účasti na valné hromadě (srov. § 405 a na to navazující § 351, 369 a 407) a rozhodného dne pro rozhodování per rollam (srov. § 418).

K bodům 326 a 327 (§ 285):

V písmenu e) se promítají změny v § 256 odst. 5 (srov. důvodovou zprávu k § 256) a sjednocuje se terminologie (název druhu). V písmenu g) se promítá změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodům 327 a 329 (§ 287):

V písmenu d) se promítají změny provedené v § 256 odst. 5 (srov. důvodovou zprávu k § 256) a terminologicky a formulačně se zpřesňuje (název druhu, součet hodnot vyměnitelných dluhopisů, návodný slovosled).

V písmenu e) se promítá změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodu 330 (§ 289):

Navrhovaná změna promítá nové znění § 284 odst. 3, které napříště stanoví obecnou úpravu rozhodného dne pro uplatnění práva spojeného s cenným papírem nebo zaknihovaným cenným papírem (srov. navrhované znění § 284 odst. 3 a důvodovou zprávu k němu). Napříště tak bude moci uplatnit výměnné nebo přednostní právo z vyměnitelných nebo prioritních dluhopisů, byly- li vydány jako zaknihované cenné papíry, osoba, které toto právo svědčí ke dni o sedm dní předcházející den, kdy mohlo být toto právo vykonáno poprvé; tím není dotčena možnost, aby stanovy nebo rozhodnutí valné hromady určily jiný rozhodný den.

K bodům 331 až 333 (§ 290):

V odstavci 2 úvodní části ustanovení a písmenu c) se promítá změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu). V odstavci 2 písmenu b) se promítají změny § 256 odst. 5 (srov. důvodovou zprávu k § 256) a terminologicky se sjednocuje (název druhu).

K bodu 334 (§ 296):

V písmenu c) se promítají změny § 256 odst. 5 (srov. důvodovou zprávu k § 256) a terminologicky se sjednocuje (název druhu).

K bodům 335 až 337 (§ 297):

V odstavci 1 se promítá změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu). Do nově doplněného odstavce 3 je z důvodů systematických přesunuta část odstavce 2 a tato je formulačně a obsahově zpřesněna. Stávající znění hovoří nepřesně o zápisu zaknihovaných opčních listů do evidence zaknihovaných cenných papírů na základě uplatnění práva z opčního listu. Z povahy opčního listu však plyne, že po řádném uplatnění práva z něj plynoucího je do evidence zaknihovaných cenných papírů zapisován již samotný zaknihovaný cenný papír. Napříště se proto stanoví, že na základě uplatnění práva plynoucího ze zaknihovaného opčního listu dá společnost příkaz k zápisu zaknihovaných cenných papírů na majetkový účet v evidenci zaknihovaných cenných papírů. Jelikož se druhá a třetí věta netýká přímo evidence zaknihovaných opčních listů (srov. větu první), je namístě její přesun do samostatného odstavce 3. Vedle toho nelze ve stávající druhé větě hovořit o podmínkách pro vydání cenných papírů (jsou vydávány zaknihované cenné papíry), nýbrž o podmínkách pro vydání zaknihovaných cenných papírů.

K bodu 338 (§ 299):

Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele)

v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodu 339 (§ 303):

Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodu 340 (§ 304):

V odstavci se promítá změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu). Dále se promítá se změna ustanovení § 257 odst. 4 (srov. důvodovou zprávu k § 257), které formuluje nové obecné pravidlo použití ustanovení zákona o obchodních korporacích o jmenovité hodnotě na kusové akcie.

K bodům 341 a 342 (§ 306):

Navrhuje se zpřesnit odstavec 1 písm. c). I zákon o obchodních korporacích stanoví povinnost k odkupu akcií (např. § 89, § 272 odst. 3, § 333 a další). Promítá se změna ustanovení § 257 odst. 4 (srov. důvodovou zprávu k § 257), které formuluje nové obecné pravidlo použití ustanovení zákona o obchodních korporacích o jmenovité hodnotě na kusové akcie.

K bodům 343 až 345 (§ 307):

Stávající úprava požaduje uvádění informací podle odstavce 1 ve zprávě o podnikatelské činnosti společnosti a o stavu jejího majetku, která je součástí výroční zprávy (srov. stávající znění § 436 odst. 2). Přitom z evropského práva, konkrétně z článku 63 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností, vyplývá povinnost uvádět tyto údaje přímo ve výroční zprávě. Důvodem, proč stávající úprava (navazující na znění obchodního zákoníku – srov. § 161d ObchZ) počítá s jejich uváděním ve zprávě o podnikatelské činnosti společnosti a o stavu jejího majetku, je postupně probíhající harmonizace českého práva s právem unijním. Podle nově navrhované úpravy budou společnosti, které mají povinnost vyhotovit výroční zprávu podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, uvádět údaje vyžadované tímto ustanovením jen ve výroční zprávě. Zároveň se v odstavci 1 písm. b) a c) promítá změna ustanovení § 257 odst. 4 (srov. důvodovou zprávu k § 257), které formuluje nové obecné pravidlo použití ustanovení zákona o obchodních korporacích o jmenovité hodnotě na kusové akcie. Odstavec druhý ukládá společnostem, které nemají povinnost vyhotovit výroční zprávu, uvést údaje podle odstavce 1 v příloze v účetní závěrce podle zákona o účetnictví. Vztahuje se tak na ty účetní jednotky, které nemají povinnost mít účetní závěrku ověřenou auditorem (srov. § 20 a 21 zákona o účetnictví). Odstavec 2 promítá článek 19 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/34/EU, o ročních účetních závěrkách, konsolidovaných účetních závěrkách a souvisejících zprávách některých forem podniků, o změně směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/43/ES a o zrušení směrnic Rady 78/660/EHS a 83/349/EHS, jenž umožňuje, aby členské státy osvobodily malé podniky (tzn. společnosti, které nemají povinnost mít účetní závěrku ověřenou auditorem) od povinnosti sestavovat zprávu vedení podniku (v české terminologii výroční zprávu). Osvobození je však možné pouze za podmínky, bude-li po takových společnostech vyžadováno, aby údaje o nabytí vlastních akcií podle čl. 63 odst. 2 výše uvedené směrnice č. 2017/1132/EU uváděly v příloze v účetní závěrce.

K bodu 346 (§ 308):

Promítá se změna ustanovení § 257 odst. 4 (srov. důvodovou zprávu k § 257), které formuluje nové obecné pravidlo použití ustanovení zákona o obchodních korporacích o jmenovité hodnotě na kusové akcie.

K bodu 164 a 165 (§ 309)

Navrhovanou změnou se staví najisto, že pravidla se vztahují i na podíl na jiných vlastních zdrojích.

K bodům 347 a 348 (§ 311):

Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodu 349 (§ 313):

Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodu 350 (§ 315):

Navrhuje se odstranit legislativně-technická chyba; ustanovení § 311 není členěno na odstavce, nýbrž pouze na písmena.

K bodu 351 (§ 318):

Navrhovanou změnou se staví najisto, že pravidlo odstavce 1 dopadá i na zahraniční ovládané osoby. Stávající znění může vyvolávat výkladové problémy. Pojem „ovládaná osoba“ je totiž v zákoně o obchodních korporacích vymezen v § 74 odst. 1 takto: „Ovládanou osobou je obchodní korporace ovládaná ovládající osobou.“ Obchodní korporací se podle § 1 rozumí obchodní společnosti a družstva, tj. společnosti založené podle českého práva. Výkladové nejasnosti stávajícího znění mohou působit problémy zejména při výkonu dohledu orgánem veřejné moci – Českou národní bankou. Navrhovaná změna je plně v souladu s čl. 67 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností.

K bodu 352 (§ 321):

V odstavci 2 se navrhuje zakotvit výjimku ze zákazu úplatného nabývání nesplacených vlastních akcií pro případy uvedené v § 306. Zde jsou vymezeny situace, ve kterých není na uplatnění tohoto pravidla nezbytné trvat (např. snížení základního kapitálu nebo kaduční řízení) nebo není jeho splnění proveditelné (např. v důsledku odkupové povinnosti).

K bodům 353 a 354 (§ 323):

V odstavci 2 písmenu a) jde o gramatické zpřesnění. V odstavci 2 písm. b) se promítá rozlišování občanského zákoníku mezi dobami a lhůtami; k přijetí veřejného návrhu smlouvy se vyžaduje projevení vůle, tj. uplatnění práva. Nejde tedy o dobu, tj. časový úsek, jehož uplynutím zaniká právo nebo povinnost, aniž je třeba pro vyvolání právního následku zvláště projevit vůli, nýbrž o lhůtu, pro kterou je typické uplatnění práva u jiné osoby.

K bodům 355 a 356 (§ 324):

Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodu 357 (§ 325):

Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodu 358 (§ 328):

Navrhovanou změnou se promítá rozlišování občanského zákoníku mezi dobami a lhůtami; k přijetí veřejného návrhu smlouvy se vyžaduje projevení vůle, tj. uplatnění práva. Nejde tedy o dobu, tj. časový úsek, jehož uplynutím zaniká právo nebo povinnost, aniž je třeba pro vyvolání právního následku zvláště projevit vůli, nýbrž o lhůtu, pro kterou je typické uplatnění práva u jiné osoby.

K bodům 359 a 360 (§ 329):

V odstavci 2 je upraveno (mimo jiné) právo oprávněného vlastníka účastnických cenných papírů domáhat se náhrady újmy (škody), která mu vznikla v důsledku porušení povinnosti přijmout jeho návrh na odkup podle odstavce 1. V odstavci 2 se navrhuje vypustit odkaz na ustanovení § 390 odst. 3 až 5 a odstavec 7, tedy na úpravu postupu při dorovnání protiplnění při tzv. squeeze outu. Aplikace ustanovení o dorovnání však v případě náhrady újmy (škody) není přiléhavá: na rozdíl od dorovnání, při kterém je jeho výše známa, výše škody a rozsah povinnosti k její náhradě má být rozhodnutím soudu teprve určena. Rovněž kolektivní způsob řešení se v případě náhrady škody jeví problematickým, navíc ve světle navrhovaných změn § 390. Není například zřejmé, ve vztahu ke kterým akcionářům by se měla skládat náhrada újmy do soudní úschovy. Jednotliví akcionáři mohou uplatňovat dva odlišné nároky – domáhat se uzavření smlouvy u soudu nebo požadovat náhradu újmy. Pokud by soud přiznal náhradu újmy ve vztahu k jednomu akcionáři, vzniká otázka, zda by se mělo postupovat shodně (tj. složit náhradu újmy do soudní úschovy) ve vztahu ke všem akcionářům, či těm, kteří v zákonem stanovené lhůtě neuplatnili nárok na uzavření smlouvy u soudu, popřípadě pouze těm, kteří se obrátili na soud žádajíce náhradu újmy. S ohledem na uvedené se proto navrhuje, aby se akcionáři domáhali náhrady újmy individuálně. Oproti tomu odstavec 3 dopadá na případy, kdy navrhovatel dostál povinnosti podle odstavce 1, a příslušné smlouvy o koupi účastnických cenných papírů byly uzavřeny, avšak protiplnění nebylo „přiměřené“, jak zákon požaduje. Pak se tedy zkrácená osoba může domáhat dorovnání a odkaz na přiměřenou aplikaci § 390 odst. 3 až 6 je v tomto případě namístě. V odstavci 3 se tedy navrhuje zrušit pouze odkaz na odstavec 7.

K bodu 361 (§ 334):

Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodům 362 a 363 (§ 335):

V odstavci 1 se promítá změna § 275 (staví se najisto, že i u zaknihovaných akcií se rozlišuje jejich forma, srov. také § 263 odst. 1). V odstavci 2 se promítá změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu). Dále se promítá výslovné připuštění vzniku akcií, s nimiž není spojeno právo na podíl na zisku, právo na podíl na likvidačním zůstatku nebo hlasovací právo (srov. § 276 a důvodovou zprávu k němu). Zároveň s tím je potřeba zamezit možnému zneužití této úpravy, tedy odnímání zmíněných práv bez reálné možnosti akcionářů toto ovlivnit. Jedním z nástrojů ochrany akcionářů je vyžadování souhlasu všech dotčených akcionářů, odebírá- li se hlasovací právo (srov. navrhované znění § 417 odst. 4). Další nástroj ochrany představuje požadavek na souhlas tříčtvrtinové většiny přítomných akcionářů vlastnících předmětné akcie při změně práv spojených s druhem akcie (srov. § 417 odst. 2); v tomto případě však mohou být rozhodnutím dotčeni někteří akcionáři (menšinoví), kteří s odebráním práva spojeného s akcií nesouhlasí, avšak z důvodu jejich podílu na hlasovacích právech nejsou s to přijetí rozhodnutí zabránit. Z uvedeného důvodu se navrhuje rozšířit výčet rozhodnutí valné hromady, po jejichž přijetí musí být učiněn veřejný návrh smlouvy ohledně předmětných akcií. Nestanoví se však odkupová povinnost obecně při jakékoli změně práv spojených s akcií, ale pouze v případě, že dojde k podstatné změně práv spojených s akcií. Typicky půjde o případy, kdy jsou z akcií zcela odebírána určitá práva, ačkoli původně rozsah takových práv například odpovídal zákonem dispozitivně stanovené výši. Posouzení, zda jde o podstatnou změnu práv, bude záviset vždy na okolnostech konkrétního případu. Za podstatnou změnu práv nelze na druhou stranu považovat například zkrácení původně stanovené lhůty pro doručení pozvánky na valnou hromadu (byla- li původně zákonem stanovená lhůta 30 dnů prodloužena – srov. § 406 odst. 1). Tímto se zavádí další možnost ochrany akcionářů (nejen) proti odnímání práv spojených s akcií a tím i znehodnocování akcií, neboť dotčený akcionář, který nebude souhlasit s podstatnou změnou práv spojených s akcií, může své akcie společnosti odprodat. Konečně se promítá zrušení § 431 odst. 1, resp. navrhovaná změna § 270 odst. 2. S ohledem na skutečnost, že se obecně opouští konstitutivní účinek zápisu změny stanov do obchodního rejstříku a pouze rozhodnutí o omezení převoditelnosti akcií na jméno nebo změna omezení převoditelnosti nabude napříště účinnosti až zápisem do rejstříku, navrhuje se vázat počátek běhu lhůty k podání veřejného návrhu smlouvy na účinnost změny stanov týkající se těchto skutečností. Uvedené řeší obě situace; v případě omezení převoditelnosti akcií počne lhůta běžet dnem zápisu omezení do obchodního rejstříku, u změny durhu akcií okamžikem rozhodnutí valné hromady (ledaže z rozhodnutí nebo ze zákona plyne, že nastávají později). Řečené platí i pro změnu odstavce 2.

K bodu 364 (§ 336):

Navrhovaná změna promítá změnu § 335, kdy se v rámci ochrany akcionářů proti znehodnocování akcií zejména odnímáním práv spojených s akcií (právo na podíl na zisku, právo na podíl na likvidačním zůstatku, hlasovací právo – viz § 276 a důvodová zpráva k němu) stanoví, že rozhodla- li valná hromada o podstatné změně práv spojených s akcií, učiní ohledně těchto akcií veřejný návrh smlouvy; v podrobnostech srov. § 335 a důvodovou zprávu k němu.

K bodu 365 (§ 340):

Navrhovanou změnou se promítá rozlišování občanského zákoníku mezi dobami a lhůtami; k přijetí veřejného návrhu smlouvy se vyžaduje projevení vůle, tj. uplatnění práva. Nejde tedy o dobu, tj. časový úsek, jehož uplynutím zaniká právo nebo povinnost, aniž je třeba pro vyvolání právního následku zvláště projevit vůli, nýbrž o lhůtu, pro kterou je typické uplatnění práva u jiné osoby.

K bodu 366 (§ 341):

Navrhovaná změna promítá změnu § 335, kdy se v rámci ochrany akcionářů proti znehodnocování akcií zejména odnímáním práv spojených s akcií (právo na podíl na zisku, právo na podíl na likvidačním zůstatku, hlasovací právo – viz § 276 a důvodová zpráva k němu) stanoví, že rozhodla- li valná hromada o podstatné změně práv spojených s akcií, učiní ohledně těchto akcií veřejný návrh smlouvy; v podrobnostech srov. § 335 a důvodovou zprávu k němu.

K bodu 367 (§ 342):

Navrhovanou změnou se důsledně promítá rozlišování akcií se jmenovitou hodnotou a akcií kusových (změna § 257 odst. 4) a dále zrušení § 431 odst. 1, resp. navrhovaná změna § 270 odst. 2. S ohledem na skutečnost, že se obecně opouští konstitutivní účinek zápisu změny stanov do obchodního rejstříku a pouze rozhodnutí o omezení převoditelnosti akcií na jméno nebo změna omezení převoditelnosti nabude napříště účinnosti až zápisem do rejstříku, navrhuje se vázat počátek běhu lhůty k podání veřejného návrhu smlouvy na účinnost změny stanov týkající se těchto skutečností. Ustanovení se rovněž formulačně zpřesňuje, aby nebylo pochybností, že nabytí účinnosti změněných stanov je nejen podmínkou vydání nových akcií, ale též prvním okamžikem, od něhož může začít běžet lhůta k předložení akcií k výměně.

K bodu 368 (§ 343):

Navrhovanou změnou se důsledně promítá rozlišování akcií se jmenovitou hodnotou a akcií kusových (změna § 257 odst. 4). Dále se opravuje chybný odkaz.

K bodům 369 a 370 (§ 345):

V odstavci 2 se navrhuje upravit okamžik, kterým přechází nesplacená akcie na společnost, neboli ke kterému dochází k zániku účasti akcionáře prodlévajícího se splněním vkladové povinnosti. Zatímco v případě podle věty první, tedy kdy společnost vydala zatímní list, je zánik účasti prodlévajícího akcionáře vázán až na rozhodnutí představenstva nebo správní rady, v případě podle věty třetí, kdy zatímní list nebyl vydán, zaniká účast, aniž by bylo takového rozhodnutí třeba, a to marným uplynutím dodatečné lhůty. Navrhuje se obě úpravy sjednotit a v obou případech vázat zánik účasti na rozhodnutí příslušného orgánu. Dále se promítá změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele)

v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodům 371 a 372 (§ 346):

V odstavci 1 se promítá změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu). Dále se v odstavci 1 promítá rozlišování občanského zákoníku mezi dobami a lhůtami; k vrácení zatímního listu se vyžaduje konání. Nejde tedy o dobu, tj. časový úsek, jehož uplynutím zaniká právo nebo povinnost, aniž je třeba pro vyvolání právního následku zvláště projevit vůli, nýbrž o lhůtu, pro kterou je typické uplatnění práva nebo splnění povinnosti u jiné osoby. O lhůtě ostatně správně hovoří § 345. V odstavci 2 se promítá změna ustanovení § 257 odst. 4, které formuluje nové obecné pravidlo, jež stanoví použití ustanovení zákona o obchodních korporacích o jmenovité hodnotě na kusové akcie.

K bodům 373 až 379 (§ 348):

V zájmu zvýšení přehlednosti zákona a uvedení úpravy do souladu s legislativními pravidly vlády (srov. čl. 30 odst. 6) se navrhuje zavést chybějící skupinový nadpis “Podíl na zisku a na jiných vlastních zdrojích”. Úprava § 348 až § 352 se netýká vkladové povinnosti (viz skupinový nadpis zavedený u § 344), nýbrž podílu na zisku a na jiných vlastních zdrojích. Navrhovanými změnami se dále staví najisto, že pravidla odstavců 1, 2 a 4 se vztahují i na podíl na jiných vlastních zdrojích. Znění odstavce 1 se navrhuje zpřesnit. Navrhovaná změna reflektuje skutečnost, že v úpravě akciové společnosti není stanoveno, jak se určí podíl akcionáře. Odstavec 3 se navrhuje zrušit bez náhrady. Pravidlo je z povahy věci aplikovatelné pouze ve vztahu k akciím na jméno. V případě listinných akcií na jméno je pravidlo v něm obsažené nadbytečné - duplicitní (srov. § 349). Navíc se navrhuje nové obecné pravidlo, které požaduje, aby veškerá peněžitá plnění ve prospěch akcionářů nebo osob, kterým svědčí samostatně převoditelné právo, byla vždy poskytována bezhotovostním převodem na bankovní účet, a to na náklady a nebezpečí společnosti – srov. § 349 a důvodovou zprávu k němu. Stejně jako je dispozitivně stanovena splatnost podílu na zisku v § 34 (stávající odst. 2 nově navrhovaný odst. 4), navrhuje se dispozitivně stanovit i splatnost pevného podílu na zisku. Nově navrhované odstavce 4 a 5 nepředstavují věcnou změnu, nýbrž promítají změnu § 35 převzetím jeho pravidel (srov. důvodovou zprávu k němu). V odstavci 4 se ruší presumpce dobré víry z důvodu duplicity právní úpravy (srov. § 7 o. z.).

K bodu 379 (§ 349):

Za účelem zvýšení transparentnosti akciových společností se navrhuje zobecnit stávající pravidlo, které vyžaduje, aby se veškerá peněžitá plnění vyplácela bezhotovostně na účet uvedený v seznamu akcionářů, tak, aby nedopadalo pouze na akcionáře vlastnící listinné akcie na jméno. Napříště se může jakákoli distribuce vlastních zdrojů uskutečnit pouze bezhotovostním převodem na bankovní účet, a to nejen ve prospěch akcionářů (bez ohledu na podobu a formu akcie), ale i osob, na které bylo převedeno samostatně převoditelné právo na podíl na zisku, na podíl na jiných vlastních zdrojích atd., včetně osob oprávněných z kupónu. Při poskytování peněžitých plnění se bude vycházet z účtu vedeného v seznamu akcionářů, v evidenci zaknihovaných cenných papírů (bude- li na výpisu z evidence uveden), případně bude akcionář nebo osoba, které svědčí samostatně převoditelné právo, povinna ad hoc sdělit společnosti číslo bankovního účtu, na který si přeje vyplatit podíl na zisku, podíl na jiných vlastních zdrojích atd. Nepřímo se tak stanoví pro tyto osoby povinnost vždy (pokud budou mít zájem o příslušnou výplatu) sdělit společnosti číslo bankovního účtu; je to podmínkou poskytnutí peněžitého plnění.

K bodu 380 (§ 350):

Dosavadní pravidla tohoto paragrafu se navrhují zobecnit, aby dopadaly na všechny kapitálové společnosti a družstva, proto se přesouvají do nově formulovaného § 34 a 40 (blíže srov. důvodovou zprávu k § 34 a 40).

K bodu 381 (§ 351):

Navrhovanými změnami se předně staví najisto, že pravidlo se vztahuje i na podíl na jiných vlastních zdrojích. Dále se navrhuje terminologické zpřesnění. Valná hromada rozhoduje o rozdělení zisku; nikoli o výplatě. O vyplacení rozhoduje následně statutární orgán (§ 34 odst. 3).

K bodu 382 (§ 352):

Navrhovanými změnami se předně staví najisto, že pravidlo se vztahuje i na podíl na jiných vlastních zdrojích. Dále se navrhuje terminologické zpřesnění. Valná hromada rozhoduje o rozdělení zisku; nikoli o výplatě. O vyplacení rozhoduje následně statutární orgán (§ 34 odst. 3).

K bodu 383 (§ 357):

V odstavci 2 se navrhuje zrušit poslední větu, která omezuje právo akcionáře na vysvětlení tím, že stanoví přesné časové rozmezí, ve kterém je třeba podat písemnou žádost o takové vysvětlení. V případě žádostí přednesených ústně na valné hromadě však takové omezení stanoveno není a nic tedy nebrání přednést totožnou žádost ústně přímo na valné hromadě. Stanovené pravidlo tak nemá velkého smyslu a navrhuje se jeho zrušení.

K bodu 384 (§ 358):

V odstavci 1 se opravuje chyba v psaní. Vysvětlení je společnost povinna poskytnout pouze akcionáři, který o vysvětlení požádal; ostatní akcionáři mají podle odstavce 2 věty poslední právo si tuto informaci vyžádat.

K bodu 385 (§ 359):

Navrhovanou změnou se promítá změna ustanovení § 456 a současně se vypouští možnost odmítnout poskytnutí vysvětlení osobou, která svolává valnou hromadu. Osobou povinnou k poskytnutí vysvětlení je společnost, která tak činí prostřednictvím svých orgánů. Tyto orgány mohou také za společnost poskytnutí vysvětlení odmítnout. Valnou hromadu však mohou svolat i jiné subjekty než orgány společnosti; tyto osoby současně nejsou povinny poskytnout vysvětlení, není tedy logické, aby mohly rozhodovat o jeho odepření.

K bodům 386 až 389 (§ 360):

V odstavci 1 se promítá změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu). V odstavci 3 se navrhuje odstranit rozpor mezi větou první a větou druhou. Věta první určuje případy, ve kterých se akcionář může obrátit na soud s návrhem, aby společnosti uložil povinnost poskytnout mu požadované informace. Druhá věta určuje lhůtu, ve které musí být takový návrh učiněn. Zatímco věta první počítá pouze se situacemi, kdy vysvětlení odmítne poskytnout nebo se nevyjádří dozorčí rada, věta druhá počítá i s případy, kdy představenstvo informace přes pokyn dozorčí rady neposkytlo, nebo představenstvo sdělilo, že vysvětlení podá po skončení valné hromady (§ 358 odst. 1 věta druhá) a přesto jej nepodalo. O tyto případy se navrhuje větu první doplnit. Dále se v odstavci 3 větě za středníkem navrhuje standardním způsobem stanovit, že lhůta 1 měsíce je lhůtou prekluzivní (uplynutím lhůty právo podat námitky zaniká). Podle § 654 odst. 1 OZ platí, že prekluze (zánik) práva nastupuje jen v těch případech, ve kterých to zákon stanoví výslovně. Tato koncepce prekluze navazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu, který např. ve svém nálezu ze dne 26. července 2006, sp. zn. II. ÚS 300/06, dospěl k závěru, že „závažnost následků prekluze práva podle ustáleného výkladu Ústavního soudu vyžaduje, aby sankce zániku práva byla v příslušné právní normě výslovně vyjádřena. Platí-li tato zásada pro normy obsažené v hmotně právních předpisech, tím spíše musí platit pro právní normy obsažené v předpisech procesně právních.“ V novém odstavci 4 se navrhuje s ohledem na specifika monistického systému upravit zvláštní postup. Z této změny vyplývá i potřeba rozšíření odkazu v navrhovaném odstavci 5.

K bodu 390 (§ 361):

Navrhuje se zrušení odstavce 2 s ohledem na změny navrhované v § 362 a 363. Napříště se navrhuje nestanovit, v jaké lhůtě musí akcionáři své návrhy či protinávrhy doručit společnosti. V závislosti na tom, v jakém předstihu před konáním valné hromady bude návrh doručen, se pouze stanoví, že návrh musí být uveřejněn a případně k němu musí představenstvo nebo správní rada zaujmout své stanovisko. Smyslem uvedených pravidel je poskytnout ostatním akcionářům možnost se s návrhem seznámit (a navrhovateli možnost získat podporovatele návrhu). Na druhou stranu i v průběhu samotné valné hromady může padnout zajímavý návrh; jeví se problematické omezit veškerou návrhovou činnost pouze na dobu před konáním valné hromady, protože by valná hromada a diskuse na ní částečně ztrácela smysl.

K bodu 391 (§ 362):

Navrhovaná změna má za cíl odstranit rozpory mezi jednotlivými ustanoveními a zjednodušit a tím i zlevnit postupy spojené s uplatňováním návrhů a protinávrhů akcionáři. Lhůty stanovené v § 362 a 369 (skrze odkaz z § 361 odst. 2) jsou ve vzájemném rozporu: podle prvně zmíněného ustanovení se uveřejňují návrhy doručené alespoň 2 dny před konáním valné hromady, kdežto podle § 369 musí být návrh doručen alespoň 5 dnů předem. Dále se jeví matoucí úprava obsažená v § 361 odst. 2. Napříště se proto navrhuje stanovit příslušné lhůty výslovně v nově navrhovaném odstavci 2. Stávající lhůta 2 dnů se navrhuje prodloužit na 3 dny; lhůta 2 dnů se ukázala v praxi jako nepřiměřeně krátká. Všechny návrhy a protinávrhy, které budou společnosti doručeny nejpozději 3 dny před konáním valné hromady, bude představenstvo nebo správní rada povinna uveřejnit; pokud bude návrh doručen nejpozději 5 dnů před konáním valné hromady, musí uveřejnit i své stanovisko.

Vedle toho se navrhuje stanovit jako výchozí pravidlo, že postačí předmětné dokumenty uveřejňovat pouze na internetových stránkách společnosti, čímž budou sníženy náklady celého tohoto procesu. Pokud jde o stávající úpravu § 362, která dopadá na návrhy přesahující 100 slov, úprava nebyla převzata s ohledem na skutečnost, že návrh se uveřejní na internetových stránkách společnosti (nemusí se zasílat způsobem předvídaným pro svolání valné hromady, tj. nemusí se zasílat poštou); v případě uveřejnění prostřednictvím internetových stránek není rozsah návrhu či protinávrhu podstatný. Z hlediska nákladů není rozdíl, jestli má návrh či protinávrh 20 slov, nebo 2 000 slov. Návrh či protinávrh bude přesahovat 100 slov zpravidla pouze v případech, kdy se budou měnit stanovy společnosti; v ostatních případech nelze předpokládat, že návrh bude takto dlouhý. Mají- li akcionáři hlasovat o novém textu stanov, je naprosto nezbytné, aby měli k dispozici celý text návrhu a nikoli pouze jeho shrnutí. Ostatně uveřejňování pouze podstaty návrhu nebo protinávrhu může být ze strany představenstva nebo správní rady zneužito na úkor práv a zájmů akcionářů, neboť podstata návrhu či protinávrhu nemusí věrně odrážet jeho obsah. Zároveň není žádoucí, aby představenstvo nebo správní rada mohla uveřejnit pouze podstatu bez toho, aby se autor návrhu nebo protinávrhu mohl vyjádřit, zda shrnutí opravdu odpovídá jeho návrhu či protinávrhu. Úprava tak může vést k navýšení počtu sporů mezi akcionářem a představenstvem, resp. správní radou, zda uveřejněné shrnutí skutečně odpovídalo návrhu či protinávrhu. To může vést k nárůstu soudních řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, což nepovažujeme za žádoucí. Z tohoto důvodu se tato úprava vypouští. Nově navrhovaný odstavec 2 staví najisto, že návrhy nemusí být zdůvodněny; pokud však budou, je třeba uveřejnit o toto zdůvodnění.

K bodu 392 (§ 363):

Promítá se změna § 362, čímž se navrhuje sjednotit nastavení lhůt (srov. důvodovou zprávu k § 362). Zároveň se jednotně stanoví, kde mají být návrhy uveřejněny. Dále se promítá změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodu 393 (§ 365):

Promítá se změna ustanovení § 257 odst. 4 (srov. důvodovou zprávu k § 257), které formuluje nové obecné pravidlo použití ustanovení zákona o obchodních korporacích o jmenovité hodnotě na kusové akcie.

K bodu 394 (§ 366):

Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodům 395 a 396 (§ 367):

Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele)

v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodům 397 a 398 (§ 368):

Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodům 399 až 401 (§ 369):

Nově navrhovaný odstavec 2 reaguje na požadavky evropského práva, konkrétně směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/36/ES ze dne 11. července 2007 o výkonu některých práv akcionářů ve společnostech s kótovanými akciemi. Podle čl. 6 odst. 3 této směrnice každý stát stanoví jednotnou lhůtu před svoláním či konáním valné hromady pro vykonání práva zařazovat body na pořad jednání valné hromady. Toto časové určení ve stávající právní úpravě chybí a navrhuje se proto jeho doplnění. Ve stávajícím odstavci 2 (a nově odstavci 3) se navrhuje jednak prodloužit lhůtu pro uveřejnění doplnění pořadu jednání; je třeba tak učinit způsobem stanoveným pro svolání valné hromady, stávající 5denní lhůta se tak jeví příliš krátká, a dále odlišit lhůtu, je- li stanoven rozhodný den pro konání valné hromady – v těchto případech postačí lhůta kratší. Dále se v odstavci 1 a 3 promítá změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodu 402 (§ 371):

Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu). Dále se odstraňuje gramatická chyba.

K bodům 403 a 404 (§ 372):

Navrhuje se vypustit stávající text obsažený v odstavci 1 bez náhrady, neboť je zčásti nadbytečný a ve zbytku teoreticky i prakticky problematický. Předmětné ustanovení dopadá na situace, kdy člen orgánu způsobil společnosti újmu a o její náhradě byla uzavřena dohoda podle § 53 odst. 3. Logickým důsledkem platného uzavření takové dohody je, že se již nelze domáhat práv ze závazku původního, jelikož účinností dohody byl závazek změněn nebo zanikl. V tomto smyslu také § 371 uvádí, že kvalifikovaný akcionář je za společnost oprávněn domáhat se u soudu splnění povinnosti plynoucí z dohody podle § 53 odst. 3. Dosud tedy odstavec 1 pouze jinými slovy vyjádřil v zásadě totéž, co § 371. Dále je však z tohoto pravidla konstruována pochybná výjimka pro případ, způsobili- li škodu jediný akcionář nebo osoba, která akciovou společnost ovládá. V takových případech jako by bylo možné platně uzavřenou dohodu ignorovat a práva z původního závazku nadále uplatňovat. Uplatnění práva není žádným způsobem podmíněno (například že dohoda je hrubě nespravedlivá), použije se tedy ve všech případech, byla- li škoda způsobena jediným akcionářem nebo ovládající osobou. Taková úprava je z hlediska právní jistoty nežádoucí a prakticky vede ke znemožnění uzavírání dohody podle § 53 odst. 3 v těchto případech. Dostatečné ochrany společnosti (potažmo akcionářů) lze dosáhnout i použitím „běžných“ mechanismů – zejména neplatností dohody podle § 53 odst. 3 a neplatností schvalujícího usnesení valné hromady, jež činí dohodu rovněž neplatnou (srov. § 53 odst. 4). Lze poukázat také na skutečnost, že u družstva tato výjimka upravena není – srov. § 584. V odstavci 3 se promítá změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodu 405 (§ 373):

Navrhovanou úpravou se stanoví postup v případě, že akcionáři, který podal akcionářskou žalobu, zanikne účast bez právního nástupce. Soud vydá a na úřední desce soudu vyvěsí rozhodnutí, v němž poučí kvalifikované akcionáře, že mohou společnost ve lhůtě 3 měsíců od vyvěšení rozhodnutí v řízení zastoupit, jinak řízení zastaví. Tímto se dává kvalifikovaným akcionářům možnost, aby započaté řízení dokončili a hájili tak práva společnosti a zprostředkovaně svá práva. Vzorem této úpravy je zvláštní postup pro zastavení řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu právnické osoby podle § 91 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů.

K bodům 406 až 408 (§ 374):

Navrhovanou změnou v odstavci 1 se vyplňuje mezera v zákoně. Napříště se stanoví, který orgán musí akcionář informovat před uplatnění akcionářské žaloby směřující vůči jiné osobě než členovi představenstva. S výjimkou případů, kdy akcionářská žaloba směřuje vůči členu představenstva, je nezbytné informovat představenstvo, jako statutární orgán s generálním zástupčím oprávněním; ten by měl primárně uplatnit žalobu u soudu. Navíc sama úprava § 374 odst. 2 předpokládá, že předmětné pravidlo mělo vypočítávat více orgánů. V monistickém systému se z povahy věci toto pravidlo uplatnit nemůže; z tohoto důvodu je v nově vkládaném odstavci 2 formulováno pravidlo zvláštní.

K bodům 409 (§ 375):

Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodům 410 a 411 (§ 377):

Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodům 412 až 414 (§ 378):

V § 378 odst. 2 se navrhuje upřesnit okamžik, do kterého má hlavní akcionář pověřené osobě předat peněžité prostředky ve výši potřebné k výplatě protiplnění. Tímto okamžikem je konání valné hromady. Obchodní zákoník předmětné pravidlo obsahoval (§ 183i odst. 3 ObchZ), zákon o obchodních korporacích jej však nepřevzal. S ohledem na smysl a účel ustanovení se tento nedostatek napravuje.

V odstavci 4 se ruší odkaz na jiný právní předpis pro nadbytečnost. Ani na jiných místech zákon o obchodních korporacích v případě, že hovoří o úpadku, neodkazuje na jiný právní předpis. Věcně se však nic nemění, i nadále se má na mysli úpadek ve smyslu insolvenčního zákona. K ochraně vytěsňovaných vlastníků pro případ úpadku hlavního akcionáře slouží i nově vložený odstavec 5. Pravidlo dopadá na situaci, kdy se hlavní akcionář dostane do úpadku po přechodu vlastnického práva k cenným papírům podle § 385, avšak před tím, než dojde k vyplacení přiměřeného protiplnění minoritním akcionářům. Převedené peněžité prostředky nespadají za daných okolností do majetkové podstaty hlavního akcionáře a budou i přes jeho úpadek oprávněným akcionářům vyplaceny.

K bodu 415 (§ 382):

Promítá se změna § 276, kterou se napříště výslovně stanoví, že je možno vydat i jiné akcie bez hlasovacího práva, než prioritní akcie.

K bodu 416 (§ 384):

Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodu 417 (§ 385):

V odstavci 2 se navrhuje doplnit pravidlo ohledně výmazu zaniklého zástavního práva k zaknihovanému účastnickému cennému papíru, které stávající právní úprava postrádá. Navrhovaná úprava stanoví, že postačí, pokud společnost dá příkaz k registraci přechodu zástavního práva spolu s příkazem k výmazu zástavního práva.

K bodům 418 a 419 (§ 387):

Návrh předně sjednocuje lhůtu pro předložení účastnických cenných papírů vytěsňovaných akcionářů. Uvedená lhůta v odstavci 1 i 2 upravuje tutéž situaci, avšak rozporně (měsíc může, ale nemusí mít 30 dnů). V odstavci 4 téhož ustanovení se dále pro upřesnění navrhuje vypustit konec věty v části „stejné formy, druhu a jmenovité hodnoty“, neboť stávající znění nepočítá s možností, že akciová společnost vydala kusové akcie, které nemají jmenovitou hodnotu. Je z povahy věci zřejmé, že nové účastnické cenné papíry musí odpovídat co do formy, druhu a nejde- li o kusové akcie, i co do jmenovité hodnoty cenným papírům, které byly prohlášeny za neplatné.

K bodům 420 až 425 (§ 390):

V odstavci 1 se navrhuje vypustit časové omezení stanovené pro domáhání se práva na dorovnání po hlavním akcionáři. Právo na dorovnání dle věty za středníkem zaniká ve lhůtě 3 měsíců od zveřejnění zápisu usnesení valné hromady v obchodním rejstříku, vznik možnosti domáhat se tohoto práva však zákon spojuje s okamžikem splatnosti protiplnění v souladu s § 389, podle něhož se protiplnění oprávněným osobám poskytuje (a je tedy splatné) bez zbytečného odkladu po splnění podmínek v § 388. Za stávajícího stavu právní úpravy tak může nastat situace, že právo na dorovnání zanikne, aniž by protiplnění bylo splatné, tedy aniž by vytěsňovaní vlastníci vůbec měli možnost toto právo u hlavního akcionáře uplatnit. Návrh upouští od podmínky splatnosti, čímž tento nedostatek odstraňuje.

V odstavci 2 předně dochází k vypuštění povinnosti uveřejnit den uplatnění práva podle odstavce 1, neboť zákon s tímto dnem nespojuje žádné účinky (běh promlčecí lhůty je vázán na den splnění oznamovací povinnosti) a zveřejňování přesného údaje o něm je tedy bez právního významu. Klíčovým tak zůstává oznámení samotné skutečnosti, že k uplatnění práva došlo. Obsah tohoto oznámení netřeba v zákoně blíže specifikovat, lze jej nepochybně dovodit výkladem podle smyslu a účelu oznamovací povinnosti. Dále se navrhuje opravit terminologickou nepřesnost a sjednotit pojmy občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích označující týž právní institut (srov. § 609 a násl. OZ – právo se promlčuje vždy v určité lhůtě). V odstavci 3 se navrhuje zpřesnit stávající dikci, která vyvolává výkladové nejasnosti. Rozhodnutí soudu co do výše dorovnání se bude vždy týkat posouzení hodnoty všech účastnických cenných papírů, které v rámci nuceného přechodu přešly na hlavního akcionáře, bez ohledu na to, který z vytěsňovaných vlastníků své právo na dorovnání u soudu uplatnil. Z tohoto důvodu se navrhuje úprava, podle níž soud ve svém rozsudku určí výši dorovnání ve vztahu ke každému z druhů akcií a jiných účastnických cenných papírů, které jsou předmětem nuceného přechodu, a rovněž celkovou výši dorovnání, kterou je hlavní akcionář povinen pro všechny kusy jednotlivých druhů akcií složit do soudní úschovy. Uvedenou částku pak zvýší o částku úroku podle § 388; změna reaguje na stávající nejistotu, zda se dorovnání úročí, či nikoli a popřípadě od jakého okamžiku (po vzoru úpravy v § 48 zákona o přeměnách se určí dorovnání od okamžiku přechodu vlastnického práva). Příslušná částka se dále zvýší o úroky z prodlení a předpokládané účelně vynaložené náklady spojené s plněním do soudní úschovy, které bude muset hlavní akcionář složit spolu s dorovnáním, neboť se podle odstavce 4 ze složených peněžních prostředků uvedená částka hradí. Poslední věta odstavce 3 se ruší pro nadbytečnost; ze skutečnosti, že je hlavní akcionář povinen uložit do soudní úschovy částku předpokládaných účelně vynaložených nákladů spojených s plněním do soudní úschovy, plyne, že účelně vynaložená náklady spojené s plněním do soudní úschovy se hradí z prostředků v úschově. V odstavci 4 dochází ke zpřesnění, které navazují na změny navrhované v odstavci 3. Navrhuje se rovněž úprava v odstavci 5 a vypuštění odstavce 7, které stanoví odchylný režim od obecné úpravy soudní úschovy. Uvedená změna je vedena zejména snahou o vyjasnění postupu po složení peněžní částky do soudní úschovy. Tříletá lhůta pro vyzvednutí dorovnání se na rozdíl od běžné úschovy počítá až ode dne, kdy společnost uveřejní složení dorovnání do soudní úschovy způsobem umožňujícím dálkový přístup. Smyslem této odchylky je ochrana vytěsňovaných akcionářů, kteří nebyli účastníky předmětného řízení a zároveň motivace pro hlavního akcionáře a pro společnost, aby ostatní akcionáře o úschově odpovídajícím způsobem a včas informovali. V odstavci 6 se vyjasňuje, jaké účinky má dohoda o dorovnání mezi hlavním akcionářem a jedním z vytěsňovaných vlastníků účastnického cenného papíru uzavřená mimo soudní řízení. Tím, že výše dorovnání sjednaná v dohodě o narovnání nesmí být nikdy vyšší než výše dorovnání přiznaná ostatním vlastníkům účastnických cenných papírů, se brání tomu, aby hlavní akcionář uzavíral dohody s vybranými vytěsňovanými akcionáři na úkor zbytku. Vedle toho se zpřesňuje i postup, jakým se mohou vlastníci účastnických cenných papírů, kteří nejsou stranami dohody o dorovnání, přiměřeného protiplnění domáhat – vzorem úpravy bylo osvědčené řešení, které volí zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev.

K bodu 426 (§ 391):

Navrhuje se odstranit legislativně-technická chyba.

K bodu 427 (§ 393):

Navrhovanou změnou se promítá rozlišování občanského zákoníku mezi dobami a lhůtami; k přijetí nabídky převzetí se vyžaduje projevení vůle, tj. uplatnění práva. Nejde tedy o dobu, tj. časový úsek, jehož uplynutím zaniká právo nebo povinnost, aniž je třeba pro vyvolání právního následku zvláště projevit vůli, nýbrž o lhůtu, pro kterou je typické uplatnění práva u jiné osoby. Dále se odstraňuje legislativně-technická chyba.

K bodu 428 (§ 396):

Navrhuje se zrušit orgán statutárního ředitele v monistickém systému vnitřní struktury akciové společnosti a stanovit, že jediným obligatorně zřizovaným orgánem vedle valné hromady je správní rada. Současná zákonná úprava neodpovídá tradiční podobě monistického systému, jež je známá z právních řádů evropských zemí, ve kterých je monistický systém původním a v některých případech i jediným přípustným systémem vnitřní struktury společnosti; příkladmo lze uvést úpravu francouzskou (srov. čl. L225-17 Code de commerce), belgickou (srov. čl. 517 a 521 Code des sociétés), lucemburskou (srov. čl. 50 a 53 Loi du 10 août 1915 concernant les sociétés commerciales) či švýcarskou (srov. čl. 707 Code des obligations). Na rozdíl od dualistického systému vnitřní správy společnosti, který je založen na existenci dvou volených orgánů, a to představenstva a dozorčí rady, je tradiční monistický systém, jak je patrné již ze samotného názvu, založen na existenci jediného voleného orgánu, kterému náleží obchodní vedení i dohled na činnost společnosti. Stávající zákonná úprava však trvá na zřízení správní rady i statutárního ředitele, čímž se od dualistického systému v zásadě liší pouze pojmenováním obou obligatorních orgánů, jejich působností a tím, že v monistickém systému může jedna fyzická osoba kumulovat působnost obou orgánů. Nedůsledné a problematické vymezení a odlišení obou systému vnitřní správy je v odborné literatuře často kritizováno (srov. Filip, V., Lasák, J. Komentář k § 396. In: Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 1744-1747; Dědič, J., Lasák, J. Monistický systém řízení akciové společnosti: výkladové otazníky (1. část). Obchodněprávní revue. 2013, č. 3, s. 65-71; Josková, L. In: Černá, S., Štenglová, I., Pelikánová, I. a kol. Právo obchodních korporací. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015, s. 430). S uvedenou tradiční podobou monistického systému, ve které se zřizuje pouze správní rada, není slučitelné obligatorní zřizování orgánu statutárního ředitele. Podle stávající úpravy je statutární ředitel samostatným orgánem s vlastní působností, která však není odvozena od správní rady. Navrhovaná úprava stávající podobu ruší a stanoví, že statutárním orgánem a orgánem pověřeným obchodním vedením a dohledem na činnost společnosti je správní rada. Tím však není dotčeno oprávnění správní rady pověřit obchodním vedením (nikoli však jeho základním zaměřením) jednoho či více členů správní rady nebo osobu od členů správní rady odlišnou (srov. navrhované znění § 456).

K bodu 429 (§ 398):

Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele)

v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodům 430 až 432 (§ 402):

Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodu 433 (§ 403):

Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodům 434 a 435 (§ 406):

V odstavci 1 se promítají změny § 256 odst. 5 (srov. důvodovou zprávu k § 256), § 245 odst. 2 (srov. důvodovou zprávu k § 245) a změna § 275 (srov. důvodovou zprávu k § 275) a staví se najisto, že i u zaknihovaných akcií se rozlišuje jejich forma (srov. § 263 odst. 1). V tomto ohledu je výslovné uvádění „zaknihovaných akcií“ ve stávajícím znění nadbytečné. Akcionářům vlastnícím listinnou nebo zaknihovanou akcii na jméno se zašle pozvánka na adresu uvedenou v seznamu akcionářů (pokud ten není nahrazen evidencí zaknihovaných cenných papírů). U zaknihovaných akcií na majitele na adresu uvedenou v příslušné evidenci; to platí i pro imobilizované akcie. V odstavci 2 se věta první ruší pro nadbytečnost. Společnost může vydat akcie na majitele pouze jako zaknihované nebo jako imobilizované – v obou případech tak své akcionáře zná (oproti dřívější úpravě) a není proto důvod jim doručovat jiným způsobem nebo snad pouze pro jejich případ formulovat fikci doručení; to by bylo v rozporu se zásadou, že společnost zachází se všemi akcionáři za stejných podmínek stejně.

K bodům 436 až 439 (§ 407):

V odstavci 1 písm. d) se promítá nově zavedená legislativní zkratka (§ 46 odst. 1). V odstavci 1 písm. g) se opravuje zjevná chyba. V reakci na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, který považuje úpravu svolání orgánů obchodní korporace za kogentní (Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2016, sp. zn. Cpjn 204/2015, k některým otázkám zápisů obchodních korporací do obchodního rejstříku), se dále navrhuje výslovně stanovit, že určení počátku běhu lhůty pro doručení vyjádření akcionáře společnosti při korespondenčním hlasování je dispozitivní. Ani v případě, že společnost nahradí zasílání pozvánky na valnou hromadu jiným způsobem uveřejnění (srov. § 406 odst. 1 druhá věta), není tím vyloučeno, aby připustila a realizovala korespondenční hlasování. V odstavci 2 se promítá změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu). Část věty za středníkem se zrušuje s ohledem na navrhované znění § 362 a 363.

Navrhovaná úprava odstavce 3 má za cíl postavit najisto, že společnost nemusí akcionářům spolu s pozvánkou zasílat úplný návrh změn stanov. Postačí, pokud pozvánka obsahuje stručný a výstižný popis a odůvodnění navrhovaných změn stanov. Úplný text návrhu změny stanov však musí být umístěn spolu s pozvánkou na internetové stránky společnosti (postačí, pokud bude umístěn do jejich zaheslované části – srov. navrhovanou úprava § 7 odst. 5) a dále musí být přístupný v sídle společnosti. Tato změna se promítá i zrušením stávajícího § 408 odst. 2.

K bodu 440 (§ 408):

Promítá se nově navrhovaná úprava § 407 odst. 3.

K bodu 441 (§ 411):

Navrhuje se upustit od požadavku, aby možnost konání valné hromady, která nebyla řádně svolána, ale s jejím konáním vysloví souhlas všichni akcionáři, musela být předvídána stanovami. Je- li současně splněna podmínka, že s takovým postupem souhlasí všichni akcionáři, není důvod tento postup podmiňovat dalšími požadavky; sami by totiž v příslušném směru mohli stanovy změnit. Lze předpokládat, že případné konání takové valné hromady bez této úpravy stanov by nemohlo vést k neplatnosti usnesení takto přijatých (srov. § 260 OZ).

K bodu 442 (§ 413):

V odstavci 1 písm. d) se promítá změna ustanovení § 257 odst. 4 (srov. důvodovou zprávu k § 257), které formuluje nové obecné pravidlo použití ustanovení zákona o obchodních korporacích o jmenovité hodnotě na kusové akcie. Přestože se tak nestanoví výslovně, odstavec 1 písmeno c) dopadá pouze na listinné akcie; zaknihovaná akcie obsahuje číselné označení pouze v případě, že tak stanoví zákon o obchodních korporacích (srov. § 260 odst. 2).

K bodu 443 (§ 414):

V odstavci 1 se navrhuje upřesnit jinak dosti široký pojem „přiměřené informace o podstatě jednotlivých záležitostí“. V zájmu zvýšení právní jistoty bude napříště jasně stanoveno, které jinak povinné náležitosti mohou být vypuštěny, aniž by to bylo na újmu bezvadnosti svolání náhradní valné hromady. Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodu 444 (§ 416):

Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodům 445 až 449 (§ 417):

V odstavci 1 a 3 se (ve vztahu k rozhodování o zvýšení základního kapitálu) zpřesňuje transpozice čl. 68 odst. 3 směrnice (EU) 2017/1132. Tento článek vyžaduje, aby v případě, že ve společnosti existuje více druhů akcií, bylo rozhodnutí o zvýšení základního kapitálu nebo rozhodnutí o pověření představenstva nebo správní rady k zvýšení základního kapitálu schváleno odděleně pro každý druh akcií, jichž se to dotýká. Směrnice tedy předpokládá, že se k danému rozhodnutí musí vyjádřit akcionáři každého druhu akcií. Požadavek směrnice není splněn v případě, že akcionáři některého druhu akcií nejsou na valné hromadě přítomni a příslušné rozhodnutí tak za tento druh neschválí. Stávající znění připouští oba výklady, proto se napříště zdůrazňuje, že se k příslušnému rozhodnutí vyžaduje souhlas akcionářů za každý druhu akcií, jejichž práva jsou tímto rozhodnutím dotčena. Část věty za středníkem stanoví většinu hlasů potřebnou pro přijetí rozhodnutí v rámci jednoho druhu akcií; jedná se o dvoutřetinovou většinu hlasů přítomných akcionářů. Budou- li tak na valné hromadě absentovat všichni akcionáři určitého druhu akcií, rozhodnutí nebude přijato. V odstavci 2 se promítá změna § 275 a staví se najisto, že i u zaknihovaných akcií se rozlišuje jejich forma (srov. § 263 odst. 1). V tomto ohledu je výslovné uvádění „zaknihovaných akcií“ ve stávajícím znění nadbytečné. V případě zaknihovaných akcií přichází omezení převoditelnosti v úvahu pouze u zaknihovaných akcií na jméno, s čímž již úprava počítá. U zaknihovaných akcií na majitele je na druhou stranu jakékoli omezení převoditelnosti vyloučeno (§ 274 odst. 1). Navrhovanou změnou se tak odstavec 2 zpřesňuje. Navrhovaná změna odstavce 3 reaguje na stávající výkladové nejasnosti ohledně umožnění rozdělení zisku jiným osobám než akcionářům. Není zřejmé, zda se požadavek tříčtvrtinové většiny potřebné ke schválení tohoto rozhodnutí vztahuje na změnu stanov, umožňující v obecné rovině rozdělení zisku jiným osobám než akcionářům, či na konkrétní rozhodnutí valné hromady o takovém rozdělení. Uvedená změna staví najisto, že pro změnu stanov postačí dvoutřetinová většina přítomných akcionářů (§ 416 odst. 1). Požadavek tříčtvrtinové většiny se uplatní až v okamžiku realizace této stanovami předvídané možnosti v rámci rozhodování o naložení se ziskem. Dále se stanoví najisto, že příslušné pravidlo se vztahuje i rozdělení jiných vlastních zdrojů. V odstavci 4 se promítá změna ustanovení § 276. To napříště výslovně umožňuje vydávat akcie bez hlasovacího práva, které nejsou současně prioritními akciemi. S ohledem na závažnost zásahu do akcionářských práv se navrhuje stanovit, že s odebráním hlasovacího práva musí vždy souhlasit každý dotčený akcionář. V opačném případě by se institut mohl stát nástrojem šikany nepohodlných akcionářů, což není žádoucí.

K bodu 450 (§ 418):

Navrhovaná úprava odstavce 3 reaguje na stávající nejistotu, zda se úprava rozhodného dne podle § 405 použije i na rozhodování per rollam. Lze se setkat s oběma názory. Zatímco Šuk dovozuje, že se § 405 použije i na rozhodování per rollam (P. Šuk in Štenglová, I.; Havel, B.; Cileček, F.; Kuhn, P.; Šuk, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 620 a 621); Filip s Lasákem zastávají názor opačný (V. Filip J. Lasák in Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 1885 a 1886). V zájmu zvýšení právní jistoty se napříště stanoví zvláštní pravidlo rozhodného dne pro rozhodování per rollam (jak pro rozeslání návrhu rozhodnutí, tak i pro výkon hlasovacího práva akcionáře), a to na sedmý den předcházející dni zaslání návrhu rozhodnutí. Tento den je stanoven s ohledem na zaknihované akcie a na dobu nezbytnou pro získání potřebných údajů od centrálního depozitáře. Centrální depozitář si může vyžádat na zpracování výpisu z evidence emise až tři pracovní dny od závěrky dne, ke kterému má být výpis vyhotoven, nebo od závěrky dne, ve kterém centrální depozitář potvrdil převzetí žádosti na vyhotovení výpisu z evidence emise k historickému datu (srov. čl. 33 odst. 5 Provozního řádu centrálního depozitáře). Stanovení rozhodného dne na sedmý den předcházející dni zaslání návrhu rozhodnutí nicméně zohledňuje nejen lhůtu centrálního depozitáře, která je stanovena podle pracovních dnů, ale rovněž případné státní svátky či víkendy. Stanovení rozhodného dne je dispozitivní. Stanovy mohou určit rozhodný den, který bude předcházet rozeslání návrhu o více jak sedm dní nebo i méně. V později uvedeném případě by určení rozhodného dne měla přecházet dohoda s centrálním depozitářem, aby ten byl schopen ve zvažované lhůtě zajistit výpis z evidence emise.

K bodu 451 (§ 419):

Srov. důvodovou zprávu k § 175.

K bodům 452 a 453 (§ 420):

Odstavec 1 se navrhuje terminologicky i věcně sjednotit s úpravou společnosti s ručením omezeným. Napříště se stanoví, že rozhodnutí může oznamovat kromě osoby, která zaslala návrh rozhodnutí při rozhodování per rollam (osoba oprávněná svolat valnou hromadu), i společnost samotná; jde ostatně o její rozhodnutí. Dále se výslovně stanoví, od jakého okamžiku běží lhůta bez zbytečného odkladu pro oznámení přijatého rozhodnutí. S ohledem skutečnost, že rozhodnutí valné hromady přijaté per rollam bude muset být v některých případech osvědčeno notářským zápisem o rozhodnutí orgánu právnické osoby mimo zasedání orgánu, navrhuje se v odstavci 2 výslovně stanovit, kdy je takové rozhodnutí přijato. Navrhovaná změna rovněž zvyšuje právní jistotu.

K bodům 454 až 464 (§ 421):

V odstavci 2 písmenu a) se navrhuje stanovit, že do působnosti valné hromady naleží také rozhodování o změně stanov. Dle stávající právní úpravy může valná hromada rozhodovat o změně stanov pouze v případě, že tak určí stanovy akciové společnosti nebo zákon. Pravidlo v této podobě je však pro akciovou společnost nevhodné. Nepřipustí- li stanovy tuto působnost, bude možné stanovy změnit pouze na základě dohody všech akcionářů, jejichž podpisy budou úředně ověřeny (srov. § 6). Uvedené je problematické zvláště u akciových společností s roztříštěnou akcionářskou strukturou, které mohou mít i stovky či tisíce akcionářů. Stávající řešení je nestandardní i v mezinárodním srovnání. Neodpovídá právní úpravě například Německa (§ 119 odst. 1 bod 5. německého akciového zákona), Rakouska (§ 145 odst. 1 rakouského akciového zákona), Švýcarska (§ 698 Obligationsrecht), Francie (čl. L225-96 Code de commerce), Belgie (čl. 558 Code des sociétés) nebo Lucemburska (čl. 67-1 Loi du 10 août 1915 concernant les sociétés commerciales). Napříště se proto navrhuje inspirovat uvedenými zahraničními jurisdikcemi. Navrhovaná úprava také odpovídá úpravě obchodního zákoníku [srov. § 187 odst. 1 písm. a) ObchZ]. Změny v odstavci 2 písm. a), b) a e) vycházejí z nové úpravy monistického systému. Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu). Navrhované zpřesnění odstavce 2 písm. e) a f) reaguje kromě zrušení funkce statutárního ředitele i na výslovné připuštění možnosti vydat akcie, s nimiž je spojeno právo akcionáře jmenovat a odvolat jednoho nebo více členů představenstva (srov. § 438a), dozorčí rady (srov. § 448b) nebo správní rady (§ 458). V případě členů dozorčí rady se rovněž reflektuje povinná zaměstnanecká participace ve společnostech s více než 500 zaměstnanci (srov. § 448a). Ve všech těchto případech nebude členy voleného orgánu volit ani odvolávat valná hromada.

V odstavci 2 písmenu g) se staví najisto, v jakých případech je nezbytné schválení mezitímní účetní závěrky valnou hromadou. Podle stávající právní úpravy se mezitímní účetní závěrka schvaluje v případech, kdy její vyhotovení stanoví jiný právní předpis. To však není přesné. Rovněž v situacích předvídaných zákonem o obchodních korporacích se vyžaduje, aby došlo ke schválení mezitímní účetní závěrky; srov. například nově navrhovanou úpravu § 40 odst. 3. Na druhou stranu ne vždy, vyžaduje- li jiný právní předpis vyhotovení mezitímní účetní závěrky, musí být schválena valnou hromadou. Proto se navrhuje inspirovat úpravou obchodního zákoníku [srov. § 187 odst. 1 písm. f) ObchZ] a napříště stanovit, že mezitímní účetní závěrka se schvaluje v případech stanovených zákonem. V odstavci 2 písmenu h) se staví najisto, že nejvyšší orgán nerozhoduje o té části zisku, o které již rozhodovat nelze. Například proto, že je společnost vázána smlouvou (tichá společnost), emisními podmínkami dluhopisů, společenskou smlouvou (pevný podíl na zisku, podíl na zisku pro třetí osoby, nově navrhované pravidlo § 35 odst. 3 – tj. valná hromada nebude rozhodovat o souhrnu záloh vyplacených v souladu se zákonem, pokud společnost současně vykáže zisk), nebo zákonem (zákon o daních z příjmů). Disponibilní zisk naopak zahrnuje i nerozdělený zisk minulých let a disponibilní fondy ze zisku. V odstavci 2 písmenu l) se navrhuje výslovně zahrnout do působnosti valné hromady nejen schválení návrhu na použití likvidačního zůstatku (stávající úprava hovoří nepřesně o schválení návrhu rozdělení likvidačního zůstatku), ale i schválení konečné zprávy o průběhu likvidace. Úprava navazuje na ustanovení § 94 odst. 1, které stanoví, že uvedené dokumenty se předkládají také nejvyššímu orgánu obchodí korporace. Úprava se navíc terminologicky sjednocuje napříč obchodními korporacemi [srov. rovněž § 190 odst. 2 písm. n) a § 656 písm. s)]. Odstavec 2 písmeno m) zakládá působnost valné hromady schvalovat převod nebo zastavení závodu, nebo jeho části. Odborná veřejnost není jednotná v názoru, které transakce vyžadují schválení valnou hromadou. Část právní teorie zastává tzv. formálně- materiální pojetí, podle kterého je působnost valné hromady dána po splnění dvou podmínek: (i) převod či zastavení závodu či jeho části znamená podstatnou změnu dosavadní struktury závodu nebo podstatnou změnu v předmětu podnikání nebo činnosti společnosti (materiální pojetí), a současně (ii) předmět dispozice představuje samostatnou organizační složku (formální pojetí). Naproti tomu jiní prosazují čisté materiální pojetí, podle něhož schválení valnou hromadou vyžaduje každý převod či zastavení závodu nebo jeho části, bez ohledu na skutečnost, zda je takový majetek organizován jako pobočka, či zda jde toliko o jedinou významnou věc; vždy však za splnění podmínky, že by v důsledku takové transakce došlo k podstatné změně dosavadní struktury závodu nebo k podstatné změně v předmětu podnikání nebo činnosti společnosti. V návaznosti na přetrvávající právní nejistotu, ze které obchodním korporacím plynou mimo jiné zvýšené náklady, se navrhuje přiklonit k jednomu z těchto pojetí, a sice k pojetí materiálnímu. I převod jediné části majetku, která není formálně pobočkou, může zásadním způsobem ovlivnit činnost společnosti. Současně se však navrhuje dopad pravidla omezit. Napříště již nebude třeba souhlasu valné hromady k transakcím, které mají za následek pouze změnu struktury závodu; rozhodování o otázkách týkajících se obchodního závodu (včetně jeho struktury) je zahrnuto v obchodním vedení (srov. například rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 18. března 2005, sp. zn. 4 Afs 24/2003, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. dubna 2006, sp. zn. 5 Tdo 94/2006), které náleží statutárnímu orgánu společnosti. V těchto případech postačuje test péče řádného hospodáře členů statutárního orgánu. Na druhou stranu valná hromada bude schvalovat transakce, které znamenají podstatnou změnu skutečného předmětu podnikání nebo činnosti společnosti; valná hromada je nejvýznamnějším orgánem společnosti, jehož prostřednictvím realizují akcionáři právo podílet se na řízení společnosti a přijímat rozhodnutí zásadním způsobem ovlivňující další existenci a činnost společnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2005, sp. zn. 29 Odo 442/2004). Předmět podnikání nebo činnosti společnosti je povinnou náležitostí stanov společnosti [srov. § 250 odst. 2 písm. a)] a je závislý na vůli akcionářů. Člen statutárního orgánu proto nemůže bez souhlasu valné hromady připravit obchodní korporaci o takovou část jmění, která by znamenala, že vůli akcionářů nelze realizovat. Rozhodující však není (formální) předmět podnikání vymezený ve stanovách, nýbrž skutečný předmět podnikání společnosti. Tímto se má za cíl také působit na akcionáře, aby ve stanovách vymezili skutečný předmět podnikání nebo činnosti společnosti. S ohledem na skutečnost, že převod by měla v závislosti na okolnostech v konkrétní společnosti schvalovat jak valná hromada prodávajícího, tak kupujícího, je vhodné napříště hovořit o převodu části jmění, nejen tedy majetku, ale i dluhů. Převodem takové části jmění, která by znamenala podstatnou změnu předmětu podnikání nebo činnosti společnosti, může být například prodej obchodního tajemství, na němž je založeno podnikání společnosti (např. prodej receptu Coca-Coly), patentu (např. složení léčivého přípravku) či ochranné známky anebo na druhé straně prodej významné továrny či výrobního stroje (nezbytného pro výrobu zboží, na němž je založeno podnikání společnosti), bez nichž společnost nemůže v podnikání nebo činnosti buď vůbec pokračovat, anebo jen ve značně omezené podobě. V odstavci 2 písmenu o) se navrhuje opravit legislativně technickou chybu a sjednotit terminologii s občanským zákoníkem (srov. § 2747 a násl. OZ pojednávající o tiché společnosti). Kromě toho se navrhuje rozšířit působnost valné hromady na schvalování i jiných smluv, které zakládají právo na podíl na zisku nebo jiných vlastních zdrojích společnosti. V rozsahu těchto smluv nepůjde o disponibilní zisk ve smyslu písm. h), tj. valná hromada nebude oprávněna o něm rozhodovat, a je proto nezbytné, aby s uzavřením takové smlouvy dopředu souhlasila. Změna odstavce 2 písmene p) staví najisto, že stanovy nemohou přenést rozhodování o obchodním vedení na valnou hromadu. Valná hromada je oprávněna udělovat představenstvu pouze tzv. strategické a koncepční pokyny (srov. navrhovanou změnu § 435 a důvodovou zprávu k němu); obchodní vedení samotné by však mělo být prosto zásahů třetích osob (s výjimkou situací předvídaných § 51 odst. 2 a § 81 odst. 1). Nově formulované písmeno q) sjednocuje výslovnou úpravu působnosti valné hromady akciové společnosti s vymezením působnosti ve společnosti s ručením omezeným a družstva

– srov. § 190 odst. 2 písm. h) a § 656 písm. n).

K bodu 465 (§ 423):

Navrhuje se, aby se obsah protestu protestujícího zachycoval v zápise z jednání valné hromady bez dalšího, tedy i bez požádání protestujícího. Uvedená změna souvisí jednak se skutečností, že zápis z valné hromady by měl obsahovat veškerá vyjádření přítomných osob, a jednak také s ohledem na skutečnost, že právo akcionářů dovolávat se neplatnosti valné hromady je protestem do jisté míry omezeno; akcionáři se mohou dovolávat neplatnosti usnesení valné hromady pouze z důvodů uvedených v samotném protestu (srov. důvodovou zpráv k § 192 a 424). I s ohledem na možné dopady podání protestu a jeho obsahu na práva akcionářů dovolávat se neplatnosti usnesení valné hromady, je nezbytné trvat na jeho zaznamenání v zápisu z jednání valné hromady bez dalšího. To ostatně odpovídá i úpravě německé a rakouské. V obou těchto zemích je dovolání se neplatnosti usnesení valné hromady podmíněno podáním protestu a protest by měl být zapsán do zápisu bez dalšího. V případě společnosti s ručením omezeným v Německu srov. Seibt in Scholz, Schmidt: Kommentar zum GmbH-Gesetz, 2. sv., § 35 – 52, 11. vydání, Köln, Verlag Dr. Otto Schmidt, 2014, § 48, r. n. 40; v případě akciové společnosti srov. například Dörr in Spindler, Stilz: Kommentar zum Aktiengesetz, 2. sv., § 150 – 410, 2. vydání, München, C.H.Beck 2010, § 245, r. n. 28, kde se konkrétně uvádí, že podle § 130 odst. 1 německého akciového zákona je notář nebo zapisovatel v rámci své povinnosti vyhotovit zápis povinen zaznamenat protest bez požádání protestujícího. V případě pochybností, zda je vznášen protest, se na to má zeptat. Dále se promítá změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodu 466 (§ 424):

Funkcí protestu je v prvé řadě upozornit společnost, potažmo představenstvo na skutečnost, že rozhodování valné hromady je stiženo vadou a hrozí, nebude- li vada v průběhu jednání odstraněna, napadení platnosti usnesení valné hromady u soudu. Rakouská právní teorie k tomuto dodává, že povinností vznést protest (jeho vznesením) by měla být společnost seznámena s výtkami akcionářů. Dává se jí tak možnost vady odstranit a ušetřit čas a náklady potenciálního řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady. Funkce protestu je především preventivní a poskytuje společnosti možnost bez obav přistoupit k realizaci usnesení, proti kterým nebyl podán protest (srov. Diregger in Doralt, Nowotny, Kalss: Kommentar zum Aktiengesetz, 2. sv., § 145 – 273, 2. vydání, Vídeň, Linde, 2012, § 196, r. n. 20-22). Sekundárně však protest plní i další funkci - omezuje právo akcionáře dovolávat se neplatnosti usnesení valné hromady. Stávající právní úprava protestu tuto preventivní a svým způsobem garanční funkci zcela neplní. Zatímco právo dovolávat se neplatnosti usnesení valné hromady je v případě akcionářů přítomných na jednání valné hromady omezeno pouze na ta usnesení valné hromady, proti kterým byl vznesen protest, není toto právo obdobným způsobem omezeno pro nepřítomné akcionáře. Společnost tak ani na konci valné hromady nemá jistotu, která usnesení může s vědomím jejich nezvratnosti realizovat. Úprava v tomto ohledu nejenže neplní svůj účel, navíc ještě bezdůvodně zvýhodňuje akcionáře, kteří se valné hromady nezúčastnili, tedy pasivní akcionáře, již třeba ani neměli potřebu (popřípadě z objektivních důvodů nemohli) se účastnit na tvorbě vůle nejvyššího orgánu společnosti. To ve svém důsledku může akcionáře motivovat k tomu, aby se valných hromad raději neúčastnili, a nepřišli tak o své věcně (nikoli pak časově) neomezené právo napadat platnost usnesení valné hromady.

Právo dovolávat se neplatnosti usnesení valné hromady se proto navrhuje omezit a zpřísnit podmínky, za nichž tak může být činěno, aby bylo dosaženo účelu úpravy protestu. Institut je inspirován úpravou německy mluvících zemí, je však převzat v modifikované podobě. Na rozdíl od zahraničních úprav se navrhuje zakotvit, že protest musí být odůvodněný. Protestující akcionář by měl vždy uvést, v čem spatřuje vadu usnesení, popř. procesu svolání či jednání valné hromady. Nestačí pouze uvést, že akcionář „protestuje“. Společnost by měla vědět, v čem je spatřován rozpor se zákonem, stanovami či dobrými mravy, aby mohla vadu ještě v průběhu jednání valné hromady odstranit (je- li to možné). Pouze z důvodů vyjádřených v protestu pak bude možno napadat platnost konkrétních usnesení valné hromady (z jiných důvodů to bude přípustné pouze ve výjimečných případech). Při zdůvodnění protestu je nutno vzít v potaz, že akcionáři zpravidla nejsou osobami s právním vzděláním, není proto nutné, aby protestující akcionář odkazoval na rozpor s konkrétními ustanoveními zákona atd. Postačí, pokud akcionář vyjádří, v čem spatřuje vadu a rovněž proti kterému (popřípadě všem) usnesení jeho protest směřuje. Například uvede, že valná hromada nebyla řádně svolána, že akcionář byl neoprávněně omezen ve výkonu hlasovacího práva nebo že usnesení nebylo přijato náležitou většinou. Akcionář ani nemusí použít termín „protestuji“. Zapisovatel (notář) přesto musí protest zaznamenat; v případě pochybností by se měl akcionáře zeptat, zda vznáší protest. Shodně v německém právu srov. Dörr in Spindler, Stilz: Kommentar zum Aktiengesetz, 2. sv., § 150 – 410, 2. vydání, München, C.H.Beck 2010, § 245, r. n. 28. Nezaznamenání protestu nezbavuje akcionáře práva dovolat se neplatnosti usnesení. Rozhodující je skutečnost, byl- li protest podán, či nikoli. Je- li to sporné, má se za to, že protest podán byl; je pak případně na společnosti, aby prokázala opak (např. nahrávkou z jednání valné hromady). Uplatní- li se domněnka spornosti podání protestu, může se akcionář dovolávat neplatnosti usnesení valné hromady z jakéhokoli důvodu. Případů, kdy bude skutečně sporné, zda byl protest podán, či nikoli, by nemělo být mnoho. Lze současně předpokládat, že se společnost bude snažit prokázat opak – například již zmiňovanou zvukovou či obrazovou nahrávkou ze zasedání valné hromady. Je zbytečně přísné a v konečném důsledku i nespravedlivé omezovat právo dovolat se neplatnosti usnesení valné hromady výhradně na případy podání odůvodněného protestu. Mohou nastat situace, kdy protest nebyl v průběhu valné hromady vznesen, a přesto by akcionáři měli mít možnost dovolat se neplatnosti usnesení valné hromady. Půjde o situace, kdy podání protestu nebylo ze závažného důvodu možné, a to z objektivních příčin. Může se jednat o případy, kdy možnost odhalit vadu usnesení valné hromady již v průběhu jejího jednání nebylo možné, například proto, že zjištění vady je závislé na odborných znalostech, kterými však zpravidla akcionáři nedisponují. Dále půjde například o situace, kdy je akcionář neoprávněně vykázán z jednání valné hromady, kdy je valná hromada nečekaně přerušena a akcionář již nemá možnost protest vznést, nebo v případě vady vůle akcionáře. Jde o výjimky, které jsou z povahy věci aplikovatelné pouze na akcionáře, kteří se valné hromady zúčastnili. V případě nepřítomných akcionářů bude dán závažný důvod například tehdy, pokud valná hromada nebyla řádně svolána, akcionář nebyl na valnou hromadu v rozporu se zákonem nebo stanovami vpuštěn či pořad jednání valné hromady nebyl řádně uveřejněn. Přes jisté odlišnosti české úpravy protestu se lze v uvedeném inspirovat německou právní úpravou, teorií a judikaturou (srov. § 245 německého akciového zákona a k němu například Dörr in Spindler, Stilz: Kommentar zum Aktiengesetz, 2. sv., § 150 – 410, 2. vydání, München, C.H.Beck 2010, § 245, r. n. 30 - 38).

Všichni akcionáři (tj. přítomní i nepřítomní na valné hromadě) mohou, na rozdíl od úpravy německé či rakouské, využít protestu podaného jiným akcionářem. Vyjdeme- li ze skutečnosti, že primárním účelem protestu je preventivní a garanční funkce pro společnost, není důvod ani napříště vázat protest pouze na konkrétního akcionáře. Bez ohledu na akcionáře, jenž se dovolává neplatnosti usnesení, bude dopad pro společnost stejný; společnost nebude mít jistotu ohledně nezměnitelnosti usnesení valné hromady, proti kterým byl vznesen protest.

K bodům 467 a 468 (§ 425):

V odstavci 1 se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu). Úpravu obsaženou v odstavci 2 se navrhuje přesunout do nového § 158a občanského zákoníku a vztáhnout ji na všechny právnické osoby. Srov. důvodovou zprávu k § 158a občanského zákoníku.

K bodu 469 (§ 426):

Navrhuje se výslovně připustit, že stanovy společnosti mohou určit jiný důležitý důvod, pro který akcionář nemůže vykonávat hlasovací právo. V praxi se objevuje především požadavek na omezení hlasovacího práva akcionáře, jenž se nachází ve střetu zájmů; střet zájmů je bezesporu jiným důležitým důvodem. Obdobné se navrhuje zakotvit i ve společnosti s ručením omezeným [srov. navrhované znění § 173 odst. 1 písm. e)] a družstvu [srov. navrhované znění § 660 písm. e)].

K bodu 470 (§ 428):

Navrhuje se odstranit terminologickou chybu. Příslušná úprava občanského zákoníku dopadá nejen na dovolání se neplatnosti usnesení členské schůze, ale obecně na dovolání se neplatnosti rozhodnutí jakéhokoli orgánu spolku; srov. skupinový nadpis nad ustanovením § 258 OZ. Dále se promítá změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodu 471 (§ 430):

Navrhovanou změnou se vyplňuje mezera v zákoně. Dle stávající právní úpravy je možné dovolávat se neplatnosti rozhodnutí jiných orgánů společnosti než valné hromady pouze za podmínky, že rozhodnutí byla činěna v působnosti valné hromady. Avšak i v některých případech, kdy orgán společnosti odlišný od valné hromady nerozhoduje v působnosti valné hromady, je žádoucí umožnit přezkum jejich platnosti; uvedené stávající znění vylučuje. Mohou nastat případy, kdy rozhodnutí jiných orgánů společnosti, typicky představenstva, mohou významně zasáhnout do vlastnického práva akcionářů. Stávající soudní praxe proto konkrétně ve vztahu ke kadučnímu řízení dovodila, že akcionář může brojit proti takovému rozhodnutí představenstva návrhem na určení svého vlastnického práva k akciím, ohledně kterých byl ze společnosti vyloučen (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 29 Cdo 1736/2013). Na tuto judikaturu reaguje i navrhovaná změna a v situacích, kdy je akcionář vyloučen v kadučním řízení či je zbaven vlastnického práva k akciím či zatímním listům jejich prohlášením za neplatné, se chce napříště poskytnout akcionáři opravný prostředek v podobě dovolání se neplatnosti rozhodnutí představenstva postupem podle § 428; v zájmu zachování právní jistoty musí být právo uplatněno u soudu v prekluzivní lhůtě (srov. § 259 OZ).

K bodu 472 a 473 (§ 431):

Navrhuje se vypustit odstavec 1. V případě rozhodnutí o štěpení akcií, spojení akcií, změny formy nebo druhu akcií se navrhuje opustit od konstitutivního účinku zápisu těchto skutečností do obchodního rejstříku. V těchto případech nemá tato změna tak zásadní význam, aby bylo nutné vázat její účinnost na zápis do obchodního rejstříku. V případě omezení převoditelnosti akcií na jméno dochází k přesunu pravidla o konstitutivním zápisu omezení převoditelnosti do obchodního rejstříku do nově navrhovaného ustanovení § 270 odst. 2, kdy zároveň dochází k jeho rozšíření (i na omezení převoditelnosti, které je ve stanovách společnosti upraveno již od jejího založení). V ustanovení § 431 odst. 1 tak nezůstává žádné rozhodnutí valné hromady, které by mělo nabývat účinnosti až zápisem do obchodního rejstříku; toto ustanovení bylo věcně vyprázdněno a navrhuje se tak zrušit. V odstavci 2 se pouze promítá zrušení odstavce 1; je potřeba začátek věty přeformulovat.

K bodu 474 (§ 432):

Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu). Část věty za středníkem reaguje na nepřesnost stávajícího znění. Zatímco v případě, že je příslušný orgán kolektivní, vyhotovuje se notářský zápis podle § 80a notářského řádu, v případě jednočlenného orgánu jde o notářský zápis podle § 62 notářského řádu.

K bodu 475 (§ 433):

Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodu 476 (§ 434):

V odstavci 2 se promítá změna § 256 odst. 5 (srov. důvodovou zprávu k § 256).

K bodům 477 až 480 (§ 435):

V odstavci 3 se navrhuje postavit najisto, že valná hromada je oprávněna udělovat představenstvu tzv. strategické a koncepční pokyny za předpokladu, že neodporují právním předpisům nebo stanovám společnosti. Je třeba odlišovat strategické a koncepční pokyny valné hromady od pokynů týkajících se obchodního vedení, které nejsou přípustné (s výjimkou případů uvedených v § 51 odst. 2 a § 81 odst. 1). Stejnou úpravu se navrhuje zakotvit i ve společnosti s ručením omezeným (srov. nové znění § 195 odst. 2). Navrhovaná změna navazuje na ustanovení § 194 odst. 4 ObchZ, ve kterém byla výslovně stanovena povinnost představenstva řídit se zásadami a pokyny schválenými valnou hromadou. Zákon o obchodních korporacích ve stávajícím znění pravomoc valné hromady udělovat strategické a koncepční pokyny sice výslovně neupravuje, nicméně k posunu od úpravy v obchodním zákoníku nedochází; doktrína tuto pravomoc dovozuje již dnes. Cílem navrhované změny je posílení právní jistoty a usnadnění aplikační praxi. Ve stanovách se v současné době musí pravomoc valné hromady udílet strategické a koncepční pokyny výslovně uvádět. Napříště to již nebude třeba; působnost valné hromady bude plynout přímo ze zákona. Dále se navrhuje opravit zjevně nesprávný odkaz na § 51 odst. 1. Správně se má odkazovat na § 51 odst. 2, který stanoví právo představenstva požádat valnou hromadu o udělení pokynu týkajícího se obchodního vedení; představuje tak výjimkou ze zákazu udělování pokynu týkajícího se obchodního vedení představenstvu. Navrhovanou změnou odstavce 4 se staví najisto, že pravidlo se vztahuje i na rozdělení jiných vlastních zdrojů. Navrhovaný odstavec 5 reaguje na stávající nejistotu ohledně obsahu zprávy o podnikatelské činnosti a o stavu jejího majetku. Napříště se staví najisto, že by zpráva o podnikatelské činnosti měla obsahovat především určité slovní, méně odborné zhodnocení stavu a vývoje společnosti, aby byla současná i budoucí situace společnosti seznatelná i pro osoby neznalé účetnictví (informace o nabytí vlastních akcií se již napříště ve zprávě o podnikatelské činnosti neuvádějí – srov. § 307 a důvodovou zprávu k němu). Současně se zpráva o podnikatelské činnosti zachovává pouze u těch společností, které nevyhotovují výroční zprávu. V případě společností, jež vyhotovují výroční zprávu, jsou již všechny relevantní informace, které se uvádí ve zprávě o podnikatelské činnosti a o stavu jejího majetku, povinně uváděné ve výroční zprávě; zachování zprávy o podnikatelské činnosti i u těchto společností by vedla k dvojímu uvádění totožných informací, což není žádoucí. Z důvodu zajištění transparentnosti se navíc navrhuje uložit akciovým společnostem, které mají povinnost vyhotovit zprávu o podnikatelské činnosti a stavu jejího majetku, povinnost ji uložit do sbírky listin obchodního rejstříku (srov. rovněž navrhovanou změnu § 67 ZVR).

K bodu 481 (§ 436):

Navrhuje se zjednodušit pravidla pro publikaci účetní závěrky. Cílem navrhované úpravy je snížit administrativní zátěž společnosti a její náklady spojené se zasílám pozvánek jednotlivým akcionářům a zvýšit tak právní jistotu. Již stávající znění umožňuje, aby účetní závěrka byla uveřejněna pouze na internetových stránkách společnosti. Podmínkou je, že účetní závěrka bude na internetových stránkách uveřejněna po dobu 30 dnů přede dnem konání valné hromady a do doby 30 dní po schválení nebo neschválení účetní závěrky. Dopředu však nelze zaručit, že účetní závěrka bude na internetových stránkách společnosti uveřejněna i po dobu 30 dní po schválení nebo neschválení účetní závěrky; nelze tak s jistotou říci, že by se nemělo postupovat podle stávající věty první. Napříště se proto navrhuje stanovit, že účetní závěrka se uveřejňuje vždy pouze na internetových stránkách společnosti. Podle nově navrhovaného znění odstavce 1 již nelze uveřejnit pouze hlavní údaje z účetní závěrky. Stávající úprava umožňovala uveřejnit pouze hlavní údaje z ní a uvést dobu a místo, kde bude v celém znění k nahlédnutí, neboť výchozím pravidlem pro uveřejňování účetní závěrky byl stejný způsob jako pro svolávání valné hromady – tedy uveřejnění na internetových stránkách společnosti a rovněž zaslání v písemné podobě na adresu akcionářů (neurčily- li stanovy něco jiného). Možnost uvádět pouze hlavní údaje z účetní závěrky měla zabránit vzniku zbytečných nákladů spojených s tiskem a zasíláním (často dlouhé) účetní závěrky v písemné podobě. Navrhované znění však počítá pouze s uveřejňováním na internetových stránkách; rozsah účetní závěrky v takovém případě nehraje roli a uveřejnění celé účetní závěrky nepřináší oproti uveřejnění pouze hlavních údajů z ní žádné další náklady. Smyslem uveřejňování účetní závěrky na internetových stránkách 30 dnů před dnem konání valné hromady je umožnit akcionářům seznámit se s účetní závěrkou před jejím schválením (případně po něm, což je případ zejména akcionářů nepřítomných na zasedání valné hromady); jde o dokument, který se uveřejňuje v souvislosti s konáním valné hromady. V tomto ohledu je třeba nahlížet na informace obsažené v účetní závěrce jako na informace určené pouze akcionářům, postačí proto, pokud je dálkový přístup k účetní závěrce umožněn pouze akcionářům (srov. § 7 odst. 5 a důvodovou zprávu k němu). Skutečnost, že informace obsažené v účetní závěrce jsou významné i pro obchodní partnery, potenciální klienty či orgány státu na tom nic nemění. Účetní závěrka musí být po schválení uložena ve sbírce listin [srov. § 66 písm. c) ZVR], čímže je následně zaručena široká publicita. V situaci podle § 436 jsou však informace v ní obsažené určeny pouze akcionářům; ostatně valná hromada nemusí účetní závěrku schválit a tu pak bude nutné přepracovat. V odstavci druhém se navrhuje zrušit povinnost představenstva sestavit zprávu o podnikatelské činnosti společnosti a o stavu jejího majetku (dále jen „zpráva o podnikatelské činnosti“), pokud společnost vyhotovuje výroční zprávu (srov. rovněž navrhovaný § 435 odst. 5 a důvodovou zprávu k němu). Tato změna reaguje na požadavky praxe a podněty odborné veřejnosti. S ohledem na aktuální úpravu náležitostí výroční zprávy v zákoně o účetnictví (srov. § 21 odst. 1 a 2 zákona o účetnictví) lze považovat požadavek na sestavení zprávy o podnikatelské činnosti za nadbytečný, neboť všechny potřebné informace o stavu společnosti jsou již obsaženy ve výroční zprávě. Zrušením povinnosti vyhotovit zprávu o podnikatelské činnosti, vyhotovuje- li se výroční zpráva, se sníží administrativní zátěž společnosti. Akcionářům auditovaných společností je přitom stále ponechána možnost dozvědět se relevantní informace o stavu společnosti z výroční zprávy. Akciové společnosti, které nemají povinnost zpracovat výroční zprávu, budou nadále povinně vyhotovovat zprávu o podnikatelské činnosti společnosti, ve které by měly akcionářům i třetím osobám prezentovat především nefinanční informace (s výjimkou povinného uvádění údaje o nabytí vlastních akcií podle § 307). Z důvodu zvýšení právní jistoty se napříště obsahové náležitosti zprávy o podnikatelské činnosti vymezují zákonem (srov. navrhovaný § 435 odst. 5); měla by obsahovat především určité slovní, méně odborné zhodnocení stavu a vývoje společnosti, aby byla současná i budoucí situace společnosti seznatelná i pro osoby neznalé účetnictví. Nově se tak namísto obecné povinnosti uveřejnit zprávu o podnikatelské činnosti navrhuje stanovit povinnost uveřejnit spolu s účetní závěrkou výroční zprávu, pokud má společnost povinnost ji zpracovat; v opačném případě se spolu s účetní závěrkou uveřejní zpráva o podnikatelské činnosti.

K bodu 482 (§ 438):

Navrhovaná úprava reaguje na nový § 59 odst. 6, jenž obecně upravuje průlom do společenské smlouvy (stanov) společnosti. V akciové společnosti však mohou být členové představenstva voleni dozorčí radou. V tomto případě je vyloučena aplikace § 59 odst. 6. Přesto je žádoucí umožnit i v tomto případě průlom do společenské smlouvy. Napříště se tak navrhuje stanovit, že smlouva o výkonu funkce člena představenstva schválená dozorčí radou se smí odchýlit od stanov společnosti za podmínek ve stanovách uvedených. Ponechává se tak na vůli akcionářů (valné hromady), zda vůbec a za jakých podmínek umožní dozorčí radě odchýlit se od standardních podmínek pro smlouvu o výkonu funkce uvedených ve stanovách společnosti.

K bodu 483 (§ 438a)

Nově navrhovaný § 194a zakotvuje možnost vydání akcií s tzv. vysílacím právem, tedy akcie, s nimiž je spojeno právo jmenovat jednoho nebo více členů představenstva společnosti a takto jmenovaného člena představenstva odvolat. Více k povaze akcií s vysílacími právy srov. důvodovou zprávu k § 448b. Obdobně se navrhuje výslovně stanovit možnost vydat akcie, s nimiž je spojeno právo jmenovat a odvolat jednoho nebo více členů dozorčí rady (§ 448b) nebo správní rady (§ 458) a ve společnosti s ručením omezeným se navrhuje upravit možnost vydání podílu, s nímž je spojeno právo jmenovat a odvolat jednatele (§ 194a) či členy dozorčí rady (§ 201 odst. 5 ve spojení s § 448b). Navrhuje se stanovit, že počet členů představenstva jmenovaných akcionářem nesmí překročit počet členů představenstva jmenovaných valnou hromadou; cílem je zachovat vliv ostatních akcionářů, resp. valné hromady jako nejvyššího orgánu na personální obsazení představenstva. Tato hranice je zvolena s ohledem na zachování možnosti kooptace členů představenstva. Ve zbytku pravidel se odkazuje na obdobnou aplikaci § 448b odst. 2 až 6 (srov. důvodovou zprávu k § 448b). Navrhovaný odstavec 2 reaguje na skutečnost, že stanovy mohou určit, že členy představenstva volí a odvolává dozorčí rada, nikoli valná hromada. V takovém případě se pro účely odstavce 1 (tzn. i obdobné aplikace § 448b odst. 2 až 6) rozumí valnou hromadou dozorčí rada. Toto pravidlo dopadá na situaci, kdy zanikne právo jmenovat a odvolat jednoho nebo více členů představenstva, nebo jsou-li závažné důvody pro odvolání jmenovaného člena představenstva, např. porušuje- li závažným způsobem nebo opakovaně své povinnosti. V takovém případě je příslušným orgánem k odvolání jmenovaného člena představenstva dozorčí rada, nikoli valná hromada, jak by jinak plynulo z obdobné aplikace § 448b odst. 3.

K bodu 484 a 485 (§ 439):

Navrhované vypuštění odstavce 2 má za cíl stanovit, že je možné úpravou ve stanovách připustit určení předsedy představenstva jiným způsobem, než volbou představenstvem, tedy např. umožnit, aby předsedu představenstva volila valná hromada (popřípadě dozorčí rada). Stávající pravidlo se nedůvodně odchyluje od obecné úpravy § 44 odst. 3, která je podle převažujícího doktrinálního výkladu dispozitivní, tedy umožňuje, aby byl předseda kolektivního orgánu na základě úpravy ve společenské smlouvě určen jiným způsobem, než volbou samotným kolektivním orgánem. Ostatně již stávající znění § 708 odst. 2 připouští, aby byl předseda představenstva družstva volen členskou schůzí, určí- li tak stanovy (srov. § 708 odst. 2); není přitom důvod pro odchylné řešení v případě akciových společností. Zároveň možnost odchylného způsobu určení předsedy kolektivního orgánu je často upravena i ve zvláštních předpisech. Napříště se tak bude na volbu předsedy představenstva aplikovat jen obecné dispozitivní pravidlo § 44 odst. 3; stejná úprava se navrhuje i v případě předsedy dozorčí rady (srov. navrhované vypuštění stávajícího § 448 odst. 5). V odstavci 3 se navrhuje prodloužit zákonnou délku funkčního období člena představenstva na 3 roky. Ačkoli se jedná o dispozitivní ustanovení a délka funkčního období může být ve stanovách nebo ve smlouvě o výkonu funkce určena odchylně, nelze považovat stávající úpravu za vhodnou. Jednoleté funkční období je nepřiměřeně krátké a na poměry obchodních korporací neobvyklé (srov. § 194 odst. 1 ObchZ, který stanovil funkční období člena představenstva v délce 5 let). Navrhuje se proto sjednotit úpravu s délkou funkčního období člena dozorčí rady (srov. § 448 odst. 3); tříleté funkční období lze mít za dostatečné. Výslovné zdůraznění, že délka funkčního období byla sjednána pro každého jednotlivého člena, se navrhuje pro nadbytečnost zrušit.

Zároveň se navrhuje v odstavci 3 zrušit část věty za středníkem, čímž se reaguje na navrhované znění § 59 odst. 6, jež upravuje případný rozpor mezi stanovami a smlouvou o výkonu funkce obecně pro všechny obchodní korporace. Stávající znění věty za středníkem se tak stává nadbytečným a z toho důvodu se navrhuje vypustit. V případě, že smlouvu o výkonu funkce schvaluje dozorčí rada, srov. rovněž navrhovanou úpravu § 438 odst. 3 a důvodovou zprávu k němu.

K bodům 486 až 489 (§ 441 a 442):

Navrhuje se zrušit § 442 bez náhrady. Stávající úprava prolomení zákazu konkurence je v praxi nefunkční a problematická. Orgánem oprávněným k volbě členů představenstva je zpravidla valná hromada, přičemž lhůta potřebná pro svolání valné hromady je ze zákona nejméně 30 dnů (srov. § 406 odst. 1). Valná hromada tak za stávající úpravy nemá reálnou možnost v jednoměsíční lhůtě projevit svou vůli a zakázat členovi představenstva výkon konkurenční činnosti, na kterou ji písemně upozornil. Navíc názory na charakter jednoměsíční lhůty se v odborné literatuře značně liší. Zatímco část odborné veřejnosti zastává názor, že valná hromada může projevit nesouhlas i po uplynutí jednoměsíční lhůty (srov. Filip, V; Lasák, J. in Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 2068), objevují se i názory, že lhůta jednoho měsíce je lhůtou propadnou (srov. Štenglová, I. in Štenglová, I.; Havel, B.; Cileček, F.; Kuhn, P.; Šuk, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 703). Problematickou je i úprava odstavce 3. Odborná veřejnost není jednotná v otázce, zda dikce třetího odstavce vylučuje možnost společnosti zákaz konkurence zúžit, popř. úplně vyloučit. V zájmu zvýšení právní jistoty a vyloučení uvedených problémů a výkladových nejasností se namísto stávající úpravy v § 442 navrhuje vložit do § 441 nový odstavec 4, který stanoví, že se stanovy akciové společnosti mohou odchýlit od zákonné úpravy zákazu konkurence; tímto se chce zamezit případným výkladovým problémům, zda je úprava zákazu konkurence kogentní nebo dispozitivní a potvrzuje se dispozitivnost pravidel. Stejnou úpravu se navrhuje zakotvit i ve společnosti s ručením omezeným (srov. navrhované znění § 199) a v družstvu (srov. navrhované znění § 710 a 711). Zákon stanoví pouze některé činnosti, jejichž výkon se členovi představenstva zakazuje, a ponechává na společnosti, zda a jakým způsobem upraví další otázky zákazu konkurence. Stanovy společnosti mohou určit další činnosti, jejichž výkon je členovi představenstva zakázán, nebo naopak některé, či všechny zákonem zakázané činnosti vyloučit, a tím jejich výkon dovolit. Stanovy mohou rovněž určit bližší podmínky, za nichž bude výkon jinak zakázaných činností povolen (souhlas určitého orgánu společnosti, domněnka souhlasu apod.). V neposlední řadě mohou stanovy pověřit valnou hromadu, aby svým rozhodnutím rozšířila či zúžila okruh zakázaných činností, popřípadě mohou umožnit odchylné sjednání zakázaných činností ve smlouvě o výkonu funkce člena představenstva. Je ponecháno na vůli akcionářů, jakým způsobem upraví podmínky zákazu konkurence. Stále je však třeba mít na paměti, že ani úplným vyloučením zákazu konkurence není dotčena povinnost člena představenstva jednat s péčí řádného hospodáře, stejně jako povinnost postupovat podle pravidel o střetu zájmů (srov. § 54 až 57). I při střetu zájmů musí člen představenstva vždy jednat v zájmu společnosti (srov. § 54 odst. 3) a s potřebnou loajalitou.

K bodu 490 a 491 (§ 443):

Navrhovaná změna odstavce 1 souvisí se zrušením § 445 odst. 2. Stávající úprava zániku právnické osoby, která je členem představenstva, s likvidací, formou odkazu na obdobnou aplikaci § 443 a 444 není vhodná (srov. § 445 odst. 2). Jde pouze o další způsob zániku účasti, při kterém by se mělo postupovat stejně jako například při odstoupení či odvolání. Odkaz na obdobnou aplikaci by navíc nebyl správný ani ve vztahu k nově navrhovanému odstavci 2. Pravidlo se navíc rozšiřuje, protože právnická může zaniknout bez právního nástupce, ale současně nemusí být likvidována (srov. § 173 odst. 2 o. z. nebo navrhovaný § 105a ZVR). V nově číslovaném odstavci 2 se navrhuje sjednotit úpravu s úpravou zániku funkce člena dozorčí rady (srov. navrhované znění § 453 odst. 2) a výslovně stanovit, že funkce člena představenstva zaniká také tehdy, je- li na jeho místo zvolen nový člen. Na nedůslednost zákona v této otázce upozorňuje i odborná literatura (srov. Filip, V; Lasák, J. Komentář k § 453. In: Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 2142). Cílem navrhované úpravy je zvýšit právní jistotu a vyloučit výklad a contrario ve vztahu k úpravě zániku funkce člena dozorčí rady. Funkce člena představenstva zaniká až v okamžiku, kdy je na jeho místo účinně zvolen nový člen. Bude- li nový člen zvolen s odloženou účinností, nezaniká mandát původního člena již k okamžiku zvolení nového člena, nýbrž až k okamžiku, kdy se zvolení stane účinným.

K bodu 492 (§ 445):

Navrhované zrušení odstavce 2 souvisí s navrhovanou změnou § 443 odst. 1. Stávající úprava zániku právnické osoby, která je členem představenstva, s likvidací, formou odkazu na obdobnou aplikaci § 443 a 444 není vhodná (srov. odstavec 2). Jde pouze o další způsob zániku účasti, při kterém by se mělo postupovat stejně jako na příklad při odstoupení či odvolání. Pravidlo se navíc rozšiřuje, protože právnická osoba může zaniknout bez právního nástupce, ale současně nemusí být likvidována (srov. § 173 odst. 2 o. z. nebo navrhovaný § 105a ZVR).

K bodu 493 (§ 447):

Navrhuje se zpřesnit znění odstavce 1; podnikatelská či jiná činnost se musí uskutečňovat i v souladu s tímto zákonem, nejen s jinými právními předpisy a stanovami. Navrhovanou změnou odstavce 3 se se staví najisto, že pravidlo se vztahuje i na rozdělení jiných vlastních zdrojů.

K bodům 494 až 497 (§ 448):

S ohledem na změnu počtu povinně kodeterminovaných členů dozorčí rady na jednoho (srov. navrhované znění odstavce 2) se v prvním odstavci ruší požadavek dělitelnosti počtu členů dozorčí rady třemi. Ke snížení počtu členů dozorčí rady povinně volených zaměstnanci se přistupuje s ohledem na některé negativní zkušenosti s fungováním tohoto institutu v praxi (nezájem zaměstnanců figurovat v dozorčích radách, jejich pasivní přístup, přílišná loajalita k představenstvu aj.). Tato změna nenutí společnosti, které se přizpůsobily požadavkům zákona č. 458/2016 Sb., kterým se mění zákon o obchodních korporacích, aby opětovně měnily počet kodeterminovaných členů dozorčí rady; je na společnostech samotných, zda tohoto rozvolnění využijí, či nikoli. V návaznosti na výkladové problémy a právní nejistotu se dále upřesňuje, jaký okamžik je rozhodný pro určení, zda má společnost více než 500 zaměstnanců, a je tedy třeba, aby jednoho člena dozorčí rady volili zaměstnanci společnosti. Rozhodným okamžikem je první den účetního období, v němž má být do funkce ustanoven člen dozorčí rady. Záměrně se používá obecný termín „ustanovení do funkce“, jelikož nemusí jít pouze o volbu členů dozorčí rady valnou hromadou nebo zaměstnanci, ale člen dozorčí rady může být do funkce jmenován i akcionářem, který je oprávněn jmenovat člena dozorčí rady. V odstavci 2 se pro nadbytečnost ruší odkaz na „tento zákon nebo jiný právní předpis“, nově bude zákon odkazovat pouze na „zákon“, věcně tedy nedochází k žádné změně. S ohledem na skutečnost, že část členů dozorčí rady nemusí být volena dozorčí radou, ale může být rovněž jmenována akcionáři, s jejichž akciemi je spojeno právo jmenovat člena (popř. členy) dozorčí rady (srov. navrhovaný § 448b), ruší se pravidlo, že 2/3 členů dozorčí rady volí valná hromada. Úprava odstavců 3 a 4 se ruší a podrobnosti zaměstnanecké kodeterminace jsou nově upraveny navrhovaným § 448a, který reaguje na problémy stávající úpravy (srov. důvodovou zprávu k 448a). Navrhované vypuštění stávajícího odstavce 5 má za cíl stanovit, že je možné úpravou ve stanovách připustit určení předsedy dozorčí rady jiným způsobem, než volbou dozorčí radou, tedy např. umožnit, aby předsedu dozorčí rady volila valná hromada. Stávající pravidlo se nedůvodně odchyluje od obecné úpravy § 44 odst. 3, která je podle převažujícího doktrinálního výkladu dispozitivní, tedy umožňuje, aby byl předseda kolektivního orgánu na základě úpravy ve společenské smlouvě určen jiným způsobem, než volbou samotným kolektivním orgánem. Ostatně již stávající znění § 708 odst. 2 připouští, aby byl předseda představenstva družstva volen členskou schůzí, určí- li tak stanovy (srov. § 708 odst. 2); není přitom důvod pro odchylné řešení v případě akciových společností. Zároveň možnost odchylného způsobu určení předsedy kolektivního orgánu je často upravena i ve zvláštních předpisech. Napříště se tak bude na volbu předsedy dozorčí rady aplikovat jen obecné dispozitivní pravidlo § 44 odst. 3; stejná úprava se navrhuje i v případě předsedy představenstva (srov. navrhované vypuštění § 439 odst. 2). Výslovné zdůraznění v původním odstavci 6 (nově odstavci 3), že délka funkčního období byla sjednána pro každého jednotlivého člena, se navrhuje zrušit pro nadbytečnost. Vypuštění části věty za středníkem v původním odstavci 6 (nově odstavci 3) reaguje na navrhované znění § 59 odst. 6, jež upravuje případný rozpor mezi stanovami a smlouvou o výkonu funkce obecně pro všechny obchodní korporace. Stávající znění věty za středníkem se tak stává nadbytečným a z toho důvodu se navrhuje vypustit.

K bodu 498 (§ 448a a 448b):

Navrhované změny v § 448a reagují na nedostatečnost stávající úpravy povinné kodeterminace a na výkladové problémy, které se k ní váží. Změny jsou ve velké míře inspirovány úpravou v obchodním zákoníku, konkrétně § 200 ObchZ ve znění účinném od 1. ledna 2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 370/2000 Sb., který obchodní zákoník významně novelizoval mimo jiné v pasážích týkajících se zaměstnanecké participace. Předně je třeba poznamenat, že s ohledem na zrušení stávajícího § 456 (v zájmu zvýšení právní jistoty se odkazovací ustanovení nahrazuje výslovnou úpravou – srov. důvodovou zprávu k § 456) je napříště jisté, že zaměstnanecká participace se neuplatní v případě akciových společností s monistickou strukturou správy a řízení. Navrhovanými změnami se staví najisto, že pasivní volební právo mají pouze zaměstnanci společnosti. Smyslem kodeterminace je umožnit právě zaměstnancům ovlivnit kontrolní mechanismy ve společnosti a využít u toho svých zkušeností s chodem společnosti. Potřebné znalosti a zkušenosti s fungováním společnosti mají pouze zaměstnanci společnosti, nikoli třetí osoby. Funkce zaměstnanci zvoleného člena dozorčí rady je vázána na trvání pracovního poměru ke společnosti. Pokud bude se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, jeho funkce člena dozorčí rady zaniká. Na tyto situace může reagovat úprava stanov a volebního řádu tak, že připustí volbu náhradníků (srov. § 444 odst. 2). Jedinou výjimku, připustí- li to stanovy společnosti, představují bývalí zaměstnanci společnosti, kteří v průběhu trvání funkce v dozorčí radě odešli do důchodu; takovým členům dozorčí rady může doběhnout funkční období. Dále se upřesňuje, kteří zaměstnanci mají aktivní volební právo. Právo volit členy dozorčí rady mají pouze ti zaměstnanci společnosti, kteří jsou ke společnosti v pracovním poměru v době konání volby; obdobně v případě odvolání členů dozorčí rady je rozhodným okamžikem doba konání hlasování o odvolání. Po vzoru úpravy v obchodním zákoníku se dále stanoví, že podrobnosti volby a odvolání členů dozorčí rady volených zaměstnanci upraví volební řád, přičemž se reguluje i postup jeho přijímání. Volební řád připravuje představenstvo po projednání s odborovou organizací a radou zaměstnanců. Působí- li ve společnosti více odborových organizací, je třeba volební řád projednat se všemi. Nepůsobí- li ve společnosti žádná odborová organizace, projedná se pouze s radou zaměstnanců, pouze však za předpokladu, že ve společnosti působí. Není- li ani odborové organizace, ani rady zaměstnanců, s nikým se volební řád neprojednává. Jelikož se povinná zaměstnanecká participace uplatňuje ve společnostech s poměrně vysokým počtem zaměstnanců, je žádoucí, aby bylo možno volit a odvolávat členy dozorčí rady i nepřímo. Za předpokladu, že to stanoví volební řád, je možno volit členy dozorčí rady i prostřednictvím volitelů. V takovém případě se předpokládá existence volebních obvodů, přičemž konkrétní pravidla pro jejich vytvoření a zrušení i pro zařazení zaměstnanců do volebních obvodů upravuje volební řád. Žádný ze zaměstnanců však nemůže být členem více obvodů. Formuluje se i speciální pravidlo, komu se doručuje odstoupení z funkce a kdy funkce volitele zaniká (jde o lex specialis k navrhovanému § 58). S ohledem na skutečnost, že vliv zaměstnanců na fungování dozorčí rady je i ve veřejném zájmu, stanoví se kogentně některé základní parametry zaměstnanecké participace. Stanoví se minimální podmínky platnosti volby (kvorum účasti zaměstnanců, tajné volby, podrobnosti v případě, že jsou členové dozorčí rady voleni nepřímo prostřednictvím volitelů atd.), kdo je oprávněn podávat návrhy na volbu a odvolání členů dozorčí rady volených zaměstnanci, kdo volby organizuje atd. Některá pravidla jsou naopak stanovena dispozitivně, aby bylo možné odchylnou úpravou ve volebním řádu zohlednit specifika společnosti (např. většiny potřebné pro volbu a odvolání členů dozorčí rady volených zaměstnanci). Zásadně platí, že člena dozorčí rady voleného zaměstnanci mohou odvolat opět pouze zaměstnanci. Z tohoto základního principu se navrhují stanovit 2 výjimky, ve kterých může kodeterminované členy dozorčí rady odvolat valná hromada. Předně jde o případy, kdy zaměstnancům zanikne právo volit člena dozorčí rady, tj. společnost upustí od dobrovolné kodeterminace (změnou stanov) nebo ve společnosti klesne počet zaměstnanců pod hranici pro povinnou kodeterminaci (v první den účetního období). Druhou skupinu případů představují situace, kdy zaměstnanci zvolený člen dozorčí rady funkci nevykonává řádně (porušuje- li závažně nebo opakovaně své povinnosti). Konečně se staví najisto, že platnost volby nebo odvolání členů dozorčí rady volených zaměstnanci může být předmětem přezkumu ze strany soudu. S ohledem na skutečnost, že zaměstnanci (odborová organizace, rada zaměstnanců) nejsou stricto sensu orgánem ve smyslu § 430 odst. 1 z. o. k., navrhuje se v odstavci 9 formulovat speciální pravidlo umožňující dovolávat se neplatnosti rozhodnutí zaměstnanců ve věci volby (odvolání) členů dozorčí rady. Za tím účelem se i speciálně stanoví, kdo má aktivní legitimaci k podání návrhu. Toto právo není přiznáno akcionářům, jelikož ti nejsou volbou bezprostředně dotčeni. Případná pochybení ve volbě může namítat člen představenstva nebo dozorčí rady. Aktivní legitimace se dále přiznává osobám, resp. organizacím, které měly právo podávat návrhy na volbu a odvolání členů dozorčí rady volených zaměstnanci (mohly toto právo vykonat, tj. již v daný okamžik existovaly). V novém § 448b se v reakci na nejednotnost odborné veřejnosti v řešení otázky, zda je možné vydat akcie, s nimiž je spojeno právo jmenovat členy dozorčí rady, a v zájmu zvýšení právní jistoty navrhuje výslovně tuto možnost připustit. Obdobně se navrhuje výslovně stanovit možnost vydat akcie, s nimiž je spojeno právo jmenovat a odvolat jednoho nebo více členů představenstva (§ 438a) nebo správní rady (§ 458) a ve společnosti s ručením omezeným se navrhuje upravit možnost vydání podílu, s nímž je spojeno právo jmenovat a odvolat jednatele (§ 194a) či členy dozorčí rady (§ 201 odst. 5 ve spojení s § 448b). Navrhuje se stanovit rovněž limity a pravidla pro jmenování členů dozorčí rady. Výslovnou úpravu lze nalézt i například v právu německém (srov. zejména § 101 německého akciového zákona) a rakouském (srov. § 88 rakouského akciového zákona). Obě tyto úpravy však vychází z jiných principů – právo jmenovat členy dozorčí rady je právem obligačním a netvoří zvláštní druhy akcií. Tyto principy se úmyslně nepřebírají.

Podle navrhované úpravy je právo jmenovat člena dozorčí rady právem spojeným s akcií; tvoří zvláštní druh akcií. S jednou akcií může být spojeno právo jmenovat jednoho nebo i více členů dozorčí rady. Počet takto jmenovaných členů nesmí být větší, než počet členů dozorčí rady volených valnou hromadou; obdobné pravidlo platí již dnes v případě, že členy dozorčí rady volí zaměstnanci společnosti (srov. § 448 odst. 2). Ve společnostech, ve kterých nebude zaměstnanecká participace (ani dobrovolná, ani povinná), může být takto jmenována až polovina členů dozorčí rady. Tato hranice je zvolena s ohledem na zachování možnosti dozorčí rady kooptovat náhradní členy dozorčí rady postupem podle odstavce 3. Ostatně i rakouská právní úprava připouští, aby v nekótovaných akciových společnostech byla tímto způsobem jmenována až polovina členů dozorčí rady (srov. § 88 odst. 1 rakouského akciového zákona). Je nezbytné zachovat vliv valné hromady, jako nevyššího orgánu společnosti na složení dozorčí rady. Proto by nikdy nemělo být možné jmenovat postupem podle § 448b více členů dozorčí rady, než kolik členů volí valná hromada. Pokud by společnost ve stanovách určila, že počet členů dozorčí rady volených zaměstnanci je vyšší než jeden, konkrétně ½ všech členů dozorčí rady (srov. § 448 odst. 2 poslední věta), nebylo by možné vydat akcie s vysílacími právy, neboť by alespoň ½ členů musela být volena valnou hromadou. Odstavec 2 stanoví podmínky uplatnění vysílacího práva. Za účelem zajištění právní jistoty se požaduje, aby jmenování člena dozorčí rady mělo písemnou formu s úředně ověřeným podpisem. Právní jednání bude podkladem pro zápis člena dozorčí rady do obchodního rejstříku. Stejně jako většina jiných právních jednání (např. převod listinných akcií na jméno

– srov. § 269 odst. 2) je jmenování vůči společnosti účinné až jeho doručením. S ohledem na skutečnost, že právo jmenovat členy dozorčí rady lze spojit i s akciemi na majitele nebo s akciemi na jméno, jejichž převoditelnost není nijak omezena, je pro uplatnění práva třeba, aby akcionář doložil, že je oprávněn toto právo vykonat (například odkazem na seznam akcionářů, výpisem z evidence zaknihovaných cenných papírů atd.). Vzhledem k tomu, že právo jmenovat člena dozorčí rady je právem, nikoli povinností, mohou nastat situace, kdy akcionáři tohoto svého práva nevyužijí a místa členů dozorčí rady zůstanou neobsazena. Za účelem zachování a neochromení kontrolních mechanismů ve společnosti se proto navrhuje zavést ze zákona právo dozorčí rady kooptovat náhradní členy dozorčí rady. Podmínkou aktivace tohoto práva je, že akcionář svého vysílacího práva nevyužije ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy mohl právo vykonat. Jde o lhůtu s objektivně stanoveným počátkem, která nemá prekluzivní povahu. Akcionář s vysílacím právem proto může jmenovat člena dozorčí rady i po uplynutí měsíční lhůty, ačkoli dozorčí rada již na jeho místo kooptovala náhradního člena. Využije-li akcionář svého práva, funkce náhradního člena zaniká. Lhůta jednoho měsíce počne běžet uplynutím funkčního období prvních členů dozorčí rady určených stanovami [§ 250 odst. 3 písm. f)]. Poté okamžikem uprázdnění místa člena dozorčí rady jmenovaného akcionářem. V případě, že člen dozorčí rady jmenovaný akcionářem s vysílacím právem z výkonu funkce odstoupí, počne lhůta běžet okamžikem zániku jeho funkce. S ohledem na skutečnost, že odstoupení člena voleného orgánu z funkce se doručuje obchodní korporaci (srov. navrhovaný § 58), nemusí se akcionář s vysílacím právem o zániku funkce jím jmenovaného člena dozvědět. Je na stanovách společnosti, aby určily způsob, jakým akcionář získá relevantní informace. V obecné rovině platí, že ten, kdo člena voleného orgánu do funkce zvolil, jmenoval či jinak povolal, jej může z funkce odvolat. Tato zásada je principiálně respektována i v případě členů dozorčí rady, kteří jsou jmenováni akcionářem s vysílacím právem. Akcionář s vysílacím právem může jmenovaného člena kdykoli odvolat a na jeho místo jmenovat jinou osobu, popřípadě může nechat místo neobsazené. Na druhou stranu valná hromada není standardně oprávněna takto jmenovaného člena dozorčí rady odvolat. Z tohoto pravidla se nicméně navrhují stanovit 2 výjimky, ve kterých může člena dozorčí rady jmenovaného akcionářem s právem podle § 448b odvolat valná hromada. Předně jde o případy, kdy zanikne příslušný druh akcií, se kterými je spojeno vysílací právo. Druhou skupinu případů představují situace, kdy člen dozorčí rady jmenovaný akcionářem s právem podle § 448b nevykonává funkci řádně (závažně nebo opakovaně porušuje své povinnosti). Vydání akcií s právem jmenovat člena dozorčí rady představuje delegaci (části) působnosti valné hromady na konkrétního akcionáře. V tomto ohledu se proto stanovuje i stejný postup pro dovolání se neplatnosti jmenování nebo odvolání člena dozorčí rady jmenovaného akcionářem jako v případě dovolání se neplatnosti rozhodnutí valné hromady, resp. orgánů, které rozhodují v působnosti valné hromady (srov. § 430). Jelikož akcionáři s právem vysílat členy dozorčí rady mohou významným způsobem ovlivnit fungování kontrolních mechanismů ve společnosti a současně ostatní akcionáři jsou tímto značně znevýhodněni (jejich práva jsou tímto zkrácena), navrhuje se stanovit, že s dodatečným zavedením druhu akcií s vysílacím právem musí souhlasit tři čtvrtiny všech akcionářů každého druhu akcií.

K bodu 499 (§ 450):

Stávající odstavec 3 se navrhuje zrušit bez náhrady z důvodu duplicity právní úpravy (srov. § 157 odst. 1 OZ). Stávající úprava je navíc oproti pravidlu v občanském zákoníku nepřesná; odchylný názor může mít i jediný člen.

K bodům 500 až 502 (§ 451 a 452):

Navrhuje se zrušit § 452 bez náhrady. Stávající úprava prolomení zákazu konkurence je v praxi nefunkční a problematická. Orgánem oprávněným k volbě členů dozorčí rady je zpravidla valná hromada (srov. navrhovanou úpravu § 448a a 448b), přičemž lhůta potřebná pro svolání valné hromady je ze zákona nejméně 30 dnů (srov. § 406 odst. 1). Valná hromada tak za stávající úpravy nemá reálnou možnost v jednoměsíční lhůtě projevit svou vůli a zakázat členovi dozorčí rady výkon konkurenční činnosti, na kterou ji písemně upozornil. Navíc názory na charakter jednoměsíční lhůty se v odborné literatuře značně liší. Zatímco část odborné veřejnosti zastává názor, že valná hromada může projevit nesouhlas i po uplynutí jednoměsíční lhůty (srov. Filip, V; Lasák, J. Komentář k § 452. In: Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 2135), objevují se i názory, že lhůta jednoho měsíce je lhůtou propadnou (obdobně srov. Štenglová, I. Komentář k § 442. In Štenglová, I.; Havel, B.; Cileček, F.; Kuhn, P.; Šuk, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 703). Problematickou je i úprava odstavce 3. Odborná veřejnost není jednotná v otázce, zda dikce třetího odstavce vylučuje možnost společnosti zákaz konkurence zúžit, popř. úplně vyloučit. V zájmu zvýšení právní jistoty a vyloučení uvedených problémů a výkladových nejasností se namísto stávající úpravy v § 452 navrhuje vložit do § 451 nový odstavec 4, který stanoví, že se stanovy akciové společnosti mohou odchýlit od zákonné úpravy zákazu konkurence; tímto se chce zamezit případným výkladovým problémům, zda je úprava zákazu konkurence kogentní nebo dispozitivní a potvrzuje se dispozitivnost pravidel. Stejnou úpravu se navrhuje zakotvit i ve společnosti s ručením omezeným (srov. navrhované znění § 199) a v družstvu (srov. navrhované znění § 710, 711 a 722). Zákon stanoví pouze některé činnosti, jejichž výkon se členovi dozorčí rady zakazuje, a ponechává na společnosti, zda a jakým způsobem upraví další otázky zákazu konkurence. Stanovy společnosti mohou určit další činnosti, jejichž výkon je členovi dozorčí rady zakázán, nebo naopak některé, či všechny zákonem zakázané činnosti vyloučit, a tím jejich výkon dovolit. Stanovy mohou rovněž určit bližší podmínky, za nichž bude výkon jinak zakázaných činností povolen (souhlas určitého orgánu společnosti, domněnka souhlasu apod.). V neposlední řadě mohou stanovy pověřit valnou hromadu, aby svým rozhodnutím rozšířila či zúžila okruh zakázaných činností, popřípadě mohou umožnit odchylné sjednání zakázaných činností ve smlouvě o výkonu funkce člena dozorčí rady. Je ponecháno na vůli akcionářů, jakým způsobem upraví podmínky zákazu konkurence. Stále je však třeba mít na paměti, že ani úplným vyloučením zákazu konkurence není dotčena povinnost člena dozorčí rady jednat s péčí řádného hospodáře, stejně jako povinnost postupovat podle pravidel o střetu zájmů (srov. § 54 až 57). I při střetu zájmů musí člen dozorčí rady vždy jednat v zájmu společnosti (srov. § 54 odst. 3) a s potřebnou loajalitou.

K bodu 503 a 504 (§ 453):

Navrhovaná změna odstavce 1 souvisí se zrušením § 455 odst. 2. Stávající úprava zániku právnické osoby, která je členem dozorčí rady, s likvidací, formou odkazu na obdobnou aplikaci § 453 a 454 není vhodná (srov. § 455 odst. 2). Jde pouze o další způsob zániku účasti, při kterém by se mělo postupovat stejně jako na příklad při odstoupení či odvolání. Odkaz na obdobnou aplikaci navíc ve vztahu k odstavci 2 není správný.

Pravidlo se navíc rozšiřuje, protože právnická osoba může zaniknout bez právního nástupce, ale současně nemusí být likvidována (srov. § 173 odst. 2 o. z. nebo navrhovaný § 105a ZVR). Navrhuje se zpřesnit druhý odstavec a výslovně stanovit, že funkce člena dozorčí rady zaniká až v okamžiku, kdy je na jeho místo zvolen nový člen. Navrhovaná změna má za cíl posílit právní jistotu a eliminovat případné problémy při určování, kterému členovi dozorčí rady skončí funkce v případě jmenování nového člena. Stávající úprava pouze nepřímo vyžaduje, aby valná hromada v rozhodnutí o jmenování nového člena určila, kterého (příp. všechny) člena dozorčí rady nově jmenovaný člen nahrazuje, popřípadě zda takové nahrazení vylučuje. Funkce člena představenstva zaniká až v okamžiku, kdy je na jeho místo účinně zvolen nový člen. Bude- li nový člen zvolen s odloženou účinností, nezaniká mandát původního člena již k okamžiku zvolení nového člena, nýbrž až k okamžiku, kdy se zvolení stane účinným. Dále se promítá i nově navrhovaná úprava § 448b, podle které je možno i nové členy dozorčí rady jmenovat.

K bodu 505 (§ 454):

Navrhovanou změnou se odstraňuje nepřesnost stávající úpravy; jiný orgán společnosti než valná hromada nemůže členy dozorčí rady ze zákona jmenovat. Současně se touto změnou staví najisto, že není možno kooptovat ty členy dozorčí rady, kteří mají být voleni zaměstnanci společnosti. V případě, že není vykonáno právo podle § 448b, je dána možnost kooptace ze zákona (srov. § 448b odst. 3).

K bodu 506 (§ 455):

Navrhované zrušení odstavce 2 souvisí s navrhovanou změnou § 453 odst. 1. Stávající úprava zániku právnické osoby, která je členem dozorčí rady, s likvidací, formou odkazu na obdobnou aplikaci § 453 a 454 není vhodná (srov. odstavec 2). Jde pouze o další způsob zániku účasti, při kterém by se mělo postupovat stejně jako na příklad při odstoupení či odvolání.

K bodu 507 (§ 456):

Navrhuje se zrušit stávající koncepci úpravy monistického systému řízení akciové společnosti, která kromě otázek výslovně upravených v příslušném oddílu, řeší zbylé souvislosti s volenými orgány formou odkazu na právní úpravu dualistického systému. Přiměřená aplikace ustanovení o představenstvu, nebo dozorčí radě (ve spojení s nepřesným vymezením monistického systému, srov. důvodovou zprávu k ustanovení § 396) vyvolává výkladové problémy, neboť nelze jednoznačně určit, která ustanovení obsažená v rámci dualistického systému se mají aplikovat i v systému monistickém a na jaké orgány. Tento způsob úpravy působí v praxi značné obtíže a v odborné literatuře je opakovaně kritizován (srov. J. Lasák in Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 2153-2160.; Dědič, J., Lasák, J. Monistický systém řízení akciové společnosti: výkladové otazníky (1. část). Obchodněprávní revue. 2013, č. 3, s. 65-71). V zájmu zvýšení právní jistoty se proto navrhuje nahradit stávající formu úpravy monistického systému řízení akciové společnosti výslovnou úpravou. Zrušení odkazovacího ustanovení je rovněž důsledně promítnuto v celém zákoně o obchodních korporacích. Navrhovaná úprava je uživatelsky vstřícnější a více návodná. V prvním odstavci se stanoví, že statutárním orgánem společnosti je správní rada. Z ustanovení § 163 občanského zákoníku plyne, že statutárnímu orgánu náleží veškerá působnost, kterou zakladatelské právní jednání, zákon nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci nesvěří jinému orgánu právnické osoby, jedná se tedy o tzv. zbytkovou působnost. Zbytkovou působnost přiznává správní radě i stávající zákonná úprava v § 460 odst. 2. V odborné literatuře však nepanuje shoda, zda je správní rada statutárním orgánem, nebo jím je pouze statutární ředitel. Tato nejistota vede k pochybnostem při vymezení působnosti správní rady i statutárního ředitele. Navrhovaná změna staví napříště najisto, že správní rada je statutárním orgánem akciové společnosti, jemuž v souladu s občanským zákoníkem náleží zbytková působnost. Zároveň na základě ustanovení § 164 občanského zákoníku náleží členům správní rady pravomoc zastupovat akciovou společnost ve všech záležitostech, přičemž neurčí- li stanovy jinak, může ji zastupovat každý člen samostatně. Ve druhém odstavci se navrhuje stanovit, že správní radě přísluší obchodní vedení a dohled na činnost společnosti. Navrhovaná úprava odpovídá tradiční koncepci monistického systému, ve které je správní rada orgánem kumulujícím řídící i kontrolní pravomoci, například lze uvést úpravu francouzskou (srov. čl. L225-35 Code de commerce), belgickou (srov. čl. 524bis-526ter Code des sociétés), lucemburskou (srov. čl. 53 Loi du 10 août 1915 concernant les sociétés commerciales) či švýcarskou (srov. čl. 716 Code des obligations). Vzhledem k uvedené kumulaci pravomocí bývá zvykem, že se členové správní rady rozlišují na členy výkonné (executive members) a na členy nevýkonné (non-executive members). Zatímco exekutivní členové jsou pověřeni každodenním vedením společnosti, neexekutivní členové vykonávají kontrolní funkci. Základní zaměření řízení a kontroly společnosti je pak zpravidla svěřeno správní radě jako celku. Rozdělení členů správní rady na exekutivní a neexekutivní je především záležitostí praxe [výjimkou je například úprava belgická, která uvedené rozlišuje i v zákonné rovině (srov. čl. 526bis Code des sociétés)]. Ani stávající, ani navrhovaná úprava proto toto rozdělení výslovně nenormuje. Ve třetím odstavci se, obdobně jako je navrhováno v dualistickém systému u úpravy představenstva (srov. § 435 odst. 3) a ve společnosti s ručením omezeným u úpravy jednatelů (srov. § 195 odst. 2), navrhuje postavit najisto, že valná hromada je oprávněna udělovat správní radě strategické a koncepční pokyny za předpokladu, že neodporují právním předpisům či stanovám společnosti. Je třeba odlišovat strategické a koncepční pokyny valné hromady od pokynů týkajících se obchodního vedení nebo dohledu na činnost společnosti, které jsou nepřípustné (s výjimkou § 51 odst. 2 a § 81 odst. 1). Navrhovaná změna navazuje na ustanovení § 194 odst. 4 obchodního zákoníku, které výslovně stanovilo povinnost představenstva řídit se zásadami a pokyny schválenými valnou hromadou. Zákon o obchodních korporacích pravomoc valné hromady udělovat strategické a koncepční pokyny výslovně neupravuje, čímž však nedochází k posunu od úpravy v obchodním zákoníku, neboť většina odborné literatury, i s přihlédnutím k závěrům judikatury (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 29 Odo 1060/2006), tuto pravomoc nadále dovozuje. Navrhovaná úprava má za cíl především ulehčit praxi, která často uvádí tuto pravomoc valné hromady ve stanovách. Ve čtvrtém odstavci se navrhuje výslovně stanovit, že základní zaměření obchodního vedení a základní zaměření dohledu na činnost společnosti není možné delegovat na osoby odlišné od členů správní rady, stejně jako nelze tuto působnost rozdělit mezi členy správní rady ve smyslu ustanovení § 156 odst. 2 občanského zákoníku. Nejedná se o koncepční změnu; uvedené pravidlo již doktrína dovozuje výkladem. Vzhledem k tomu, že monistický systém vnitřní struktury akciové společnosti je v českém právním řádu stále poměrně novým institutem, lze mít za to, že je vhodné výše uvedený zákaz delegace a delimitace zakotvit v zákonném textu výslovně. Tím však není dotčena platnost takového (implicitně vyjádřeného) zákazu i v jiných částech tohoto zákona, především u úpravy představenstva v dualistickém systému vnitřní správy akciové společnosti a u úpravy jednatelů ve společnosti s ručením omezeným. Zákonem upravený zákaz delegace základního zaměření obchodního vedení není v zahraničí ničím neobvyklým, poukázat lze například na švýcarskou úpravu (srov. čl. 716a Code des obligations). Je však třeba poznamenat, že zákaz delegace se vztahuje pouze na základní zaměření obchodního vedení, z čehož plyne, že zákon nezakazuje pověřit určitého člena správní rady nebo osobu odlišnou od člena správní rady „běžným“ obchodním vedením. Odstavec pátý až devátý obsahově přejímá úpravu působnosti představenstva akciové společnosti (srov. § 435 odst. 4 a 5, § 436 a § 437). Smyslem odstavce 7 je umožnit akcionářům seznámit se s účetní závěrkou před jejím schválením (případně po něm, což je případ zejména akcionářů nepřítomných na zasedání valné hromady); jde o dokument, který se uveřejňuje v souvislosti s konáním valné hromady. V tomto ohledu je třeba nahlížet na informace obsažené v účetní závěrce jako na informace určené pouze akcionářům, postačí proto, pokud je dálkový přístup k účetní závěrce umožněn pouze akcionářům (srov. § 7 odst. 5 a důvodovou zprávu k němu). Skutečnost, že informace obsažené v účetní závěrce jsou významné i pro obchodní partnery, potenciální klienty či orgány státu na tom nic nemění. Účetní závěrka musí být po schválení uložena ve sbírce listin [srov. § 66 písm. c) ZVR], čímž je následně zaručena široká publicita. V situaci podle § 456 odst. 7 jsou však informace v ní obsažené určeny pouze akcionářům; ostatně valná hromada nemusí účetní závěrku schválit a tu pak bude nutné přepracovat. Řečené platí i pro uveřejnění výroční zprávy, resp. zprávy o podnikatelské činnosti společnosti a o stavu jejího majetku podle odstavce 8.

K bodům 508 a 509 (§ 457 až 461):

K § 457 Stávající dikce zákona umožňuje založit akciovou společnost, jejíž správní rada bude složena z méně než 3 členů, neboť odchylným ujednáním ve stanovách lze vyloučit dispozitivní zákonné pravidlo tříčlenné správní rady. Vzhledem ke specifické povaze správní rady, jež v sobě kumuluje řídící i kontrolní pravomoci, nelze považovat platnou úpravu za vhodnou. Lze mít důvodné pochybnosti o správnosti úpravy, jež připouští řízení i kontrolu jakkoli velké akciové společnosti pouze jednou osobou, zejména s přihlédnutím k obvyklému rozdělení členů správní rady na exekutivní a neexekutivní členy. I přes uvedené pochybnosti o správnosti existence jednočlenné správní rady není takové řešení zcela výjimečné – srov. například švýcarskou úpravu (čl. 707 Code des obligations). Navrhuje se zakotvit pravidlo, podle něhož má správní rada 3 členy, neurčí- li stanovy vyšší počet. S ohledem na skutečnost, že zákon připouští existenci akciové společnosti, která má pouze jediného akcionáře, byl by požadavek minimálně tříčlenné správní rady v takovém případě neúměrně přísný. Proto se navrhuje stanovit pro tyto případy výjimku. Navrhované řešení se inspiruje lucemburskou úpravou (srov. čl. 51 Loi du 10 août 1915 concernant les sociétés commerciales), která stanoví povinnost zřízení minimálně tříčlenné správní rady, avšak v jednočlenných akciových společnostech připouští i správní radu jednočlennou. Ve druhém odstavci se navrhuje stanovit délku funkčního období členů správní rady na 3 roky, neurčí- li stanovy či smlouva o výkonu funkce jinak. Navrhované ustanovení kopíruje úpravu délky funkčního období člena představenstva (srov. navrhované znění ustanovení § 439 odst. 2).

K § 458 Současnou úpravu svolávání a jednání správní rady se navrhuje zrušit, neboť se jedná o dílčí otázky, které v praxi nečiní problémy a jejichž zakotvení na zákonné úrovni lze považovat za nadbytečné, obzvláště s přihlédnutím k blanketnímu charakteru prvního odstavce, který odkazuje na stanovy společnosti. Je třeba poukázat i na skutečnost, že obdobná úprava není zakotvena ani u představenstva, ani u dozorčí rady. Namísto stávající úpravy se navrhuje formulovat standardní pravidlo vlastní úpravě představenstva (srov. § 438 odst. 1) i dozorčí rady (§ 448 odst. 2) stanovující kdo volí a odvolává členy správní rady. Výslovná úprava působnosti valné hromady volit a odvolávat členy správní rady staví rovněž najisto, že ve správní radě není přípustná tzv. kodeterminace (srov. rovněž a contrario k navrhovanému § 448 odst. 2), a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že správní rada kumuluje řídící i kontrolní funkce. Na druhou stranu se výslovně připouští možnost vydání akcií s tzv. vysílacím právem, tedy akcie, s nimiž je spojeno právo jmenovat jednoho nebo více členů správní rady společnosti a takto jmenovaného člena správní rady odvolat. Více k povaze akcií s vysílacími právy srov. důvodovou zprávu k § 448b. Obdobně se navrhuje výslovně stanovit možnost vydat akcie, s nimiž je spojeno právo jmenovat a odvolat jednoho nebo více členů představenstva (§ 438a) nebo dozorčí rady (§ 448b) a ve společnosti s ručením omezeným se navrhuje upravit možnost vydání podílu, s nímž je spojeno právo jmenovat a odvolat jednatele (§ 194a) či členy dozorčí rady (§ 201 odst. 5 ve spojení s § 448b). Další otázky související s výkonem vysílacích práv jsou řešeny odkazem na obdobnou aplikaci pravidel § 448b (srov. důvodovou zprávu k § 448b).

Ve druhém odstavci se navrhuje výslovně stanovit, že v případě střetu zájmů se na člena správní rady použijí ustanovení o střetu zájmů člena kontrolního orgánu. Navrhovaná úprava souvisí se změnou ustanovení § 54 a 55, ve kterých bude napříště rozlišováno mezi střetem zájmů člena voleného (s výjimkou kontrolního) orgánu a střetem zájmů člena kontrolního orgánu (argumentace k této změně viz důvodovou zprávu k § 54 a 55). Cílem je předejít možným interpretačním problémům ohledně aplikovatelnosti ustanovení o střetu zájmů, jež by mohly vznikat vzhledem ke smíšenému charakteru působnosti správní rady. Pokud by se na střet zájmů člena správní rady aplikovala pouze ustanovení o střetu zájmů člena voleného orgánu, docházelo by k nelogickým situacím: člen správní rady by měl povinnost oznámit střet zájmů jednak orgánu, jehož je členem, tj. správní radě, jednak kontrolnímu orgánu, byl- li zřízen, což je opět správní rada. V případě jednočlenné správní rady by tak tento člen informoval správní radu, tj. sám sebe, nicméně by nebyl povinen informovat žádný další orgán, neboť ani tehdy nelze dovodit povinnost vyrozumět o střetu zájmů nejvyšší orgán. Z uvedených důvodů se navrhuje aplikovat na střet zájmů člena správní rady zvláštní ustanovení o střetu zájmů člena kontrolního orgánu, protože tato úprava počítá i s existencí jednočlenných kontrolních orgánů a nedojde tak ke vzniku výše nastíněných problémů (srov. ustanovení § 54 a 55). K § 459 Stávající úpravu svolávání správní rady se navrhuje vypustit, neboť se jedná o nekoncepční ustanovení, které nemá obdoby u představenstva ani dozorčí rady. Namísto stávajícího znění se navrhuje zakotvit zákaz konkurence ve stejné podobě, jako je upraven pro členy představenstva (srov. navrhované znění § 441 a navrhované zrušení § 442). Cílem zákazu konkurenčního jednání je zabránit členům správní rady, aby jednali vůči společnosti neloajálně a využívali informace a obchodní příležitosti k svému prospěchu, namísto ku prospěchu společnosti. Na druhou stranu se společnosti ponechává volnost, aby ve stanovách upravila zákaz konkurence podle svých potřeb (v podrobnostech srov. důvodovou zprávu k § 441 a 442). Navrhovaným odstavcem čtyři se chce zamezit případným výkladovým problémům, zda je úprava zákazu konkurence kogentní nebo dispozitivní a potvrzuje se dispozitivnost pravidel. Uvedená změna souvisí se změnou § 456, kde se upouští od obecného odkazu na úpravu představenstva a dozorčí rady, a nově se výslovně určují ustanovení, jež se mají aplikovat na správní radu (blíže srov. důvodovou zprávu k § 456). K § 460 S ohledem na nové vymezení působnosti správní rady je stávající úprava odstavců 1 a 2 nadbytečná (srov. § 456). Namísto stávajícího textu se navrhuje převzít úpravu představenstva týkající se zániku funkce člena a volby nového člena a dále připuštění možnosti volby náhradníků a možnosti kooptace (srov. ustanovení § 443 až 445). Tato pravidla souvisí s fungováním volených orgánů obecně, přičemž není podstatné, zda se jedná o volený orgán v rámci monistického, nebo dualistického systému. Z toho důvodu je účelné aplikovat výše uvedená pravidla nejen na představenstvo, ale i na správní radu. K § 461 Navrhovanými změnami se úprava předsedy správní rady sjednocuje s úpravou představenstva a dozorčí rady, kdy předseda není nijak upraven. Způsob volby předsedy správní rady upravuje obecné dispozitivní pravidlo § 44 odst. 3. Napříště již není potřeba trvat na požadavku, aby předsedou správní rady byla fyzická osoba; jednak tato skutečnost není vyžadována ani u ostatních orgánů akciové společnosti, jednak je dostatečnou ochranou proti možným negativním konsekvencím navrhovaná úprava § 46. Namísto stávajícího znění se navrhuje převzít pravidla rozhodování představenstva, podle nichž správní rada rozhoduje většinou hlasů přítomných členů, nestanoví- li se ve stanovách jinak, a dále pravidla o pořizování zápisů z jednání správní rady (srov. ustanovení § 440). Uvedená pravidla upravující rozhodování a jednání kolektivního orgánu nejsou závislá na zvoleném systému vnitřní správy, a proto by měla být aplikována i na správní radu. Bude- li mít člen správní rady odchylný názor, může požádat o jeho zaznamenání v zápise (srov. § 157 odst. 1 OZ).

K bodu 510 (§ 462 a 463):

K § 462 Navrhuje se zrušit stávající úpravu pravomocí předsedy správní rady, která za stávajícího znění působí problémy především při vymezení kompetencí orgánů monisticky řízené akciové společnosti. V odborných kruzích panují pochybnosti například o rozdělení kontrolní pravomoci mezi předsedu správní rady na jedné straně a správní radu jako celek na straně druhé (srov. J. Lasák in Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 2179). Vzhledem k navrhované změně koncepce vymezení působnosti správní rady (srov. navrhované znění § 456), jíž se mimo jiné svěřuje dohled na činnost společnosti, je nelogické, aby byl předseda správní rady pověřen dohledem na řádný výkon funkce orgánů podřízených správní radě. Vychází se z koncepce, že nositelem kontrolní pravomoci je kolektivní orgán, jakožto organizační jednotka obchodní korporace, nikoli člen orgánu (ani jeho předseda). Opačné řešení by mohlo vést k mylným závěrům, že předseda správní rady je v podstatě dalším obligatorně zřizovaným orgánem monistické akciové společnosti, který je nadán určitými pravomocemi nezávisle na správní radě. I přes navrhovanou změnu stávajícího prvního odstavce bude předseda správní rady nadále pověřen organizací a řízením činnosti správní rady. Ačkoli již tak zákon nestanoví výslovně, vychází tato pravomoc z pojmového vymezení funkce předsedy kolektivního orgánu. Zrušení druhého odstavce navazuje na zrušení orgánu statutárního ředitele v souvislosti se změnou monistického systému po vzoru zemí s tradičním monistickým systémem (srov. důvodovou zprávu k § 396 a 463). K § 463 Navrhuje se bez náhrady zrušit orgán statutárního ředitele a napříště stanovit, že jediným obligatorně zřizovaným orgánem v monistické akciové společnosti je vedle valné hromady správní rada, která je zároveň orgánem statutárním. Změna sleduje zavedení tradičního modelu monistického systému, jenž je známý z právních řádů evropských zemí, ve kterých je monistický systém původním a v některých případech i jediným přípustným systémem vnitřní struktury společnosti (blíže srov. důvodovou zprávu k § 396 a 456).

K bodu 511 (§ 464):

Navrhovaná změna zvyšuje právní jistotu a odstraňuje výkladové problémy související s otázkou, co je „předepsaná část“ a čím je předepsána. Napříště se výslovně stanoví, že k nastoupení účinků zvýšení základního kapitálu upsáním nových akcií může dojít vnesením všech nepeněžitých vkladů nebo splacením části emisního kursu; tato část emisního kursu, s jejímž splacením jsou spojeny účinky zvýšení základního kapitálu, může být určena jak ve stanovách, tak v příslušném rozhodnutí valné hromady o zvýšení základního kapitálu (srov. rovněž § 344 odst. 1). Je- li tato část určena ve stanovách, může rozhodnutí valné hromady určit, že účinky zvýšení základního kapitálu nastávají později. Je- li však část emisního kursu, s jejímž splacením jsou spojeny účinky zvýšení základního kapitálu, určena konkrétním rozhodnutím o zvýšení základního kapitálu, je vyloučeno, aby totéž rozhodnutí určilo, že účinky zvýšení základního kapitálu nastávají v jiný okamžik. K obdobné změně dochází v úpravě společnosti s ručením omezeným (srov. § 216 odst. 2).

K bodům 512 a 513 (§ 466):

Dále se promítá změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodům 514 a 515 (§ 467):

Navrhuje se vyplnit stávající mezeru v zákoně. Pokud byla usnesením valné hromady o snížení základního kapitálu akcionáři prominuta povinnost splatit emisní kurs akcií, avšak takové usnesení soud prohlásil za neplatné nebo určil, že je zdánlivé, musí se ze zákona obnovovat i prominutá povinnost splatit emisní kurs akcií.

K bodům 516 a 517 (§ 468 a 469):

Obecně platí, že zvyšuje- li se základní kapitál nepeněžitými vklady, musí být v kapitálové společnosti každý nepeněžitý vklad oceněn znalcem. Na základě znaleckého posudku určí valná hromada cenu nepeněžitého vkladu, jež může být nižší než částka určená znalcem, nikdy ji však nemůže přesáhnout (§ 251). Představenstvo může rozhodnout, že se nepeněžitý vklad nebude oceňovat na základě znaleckého posudku, nýbrž jednou z alternativních metod oceňování uvedených v § 468 (cena je určena na základě obchodování na evropském regulovaném trhu) nebo § 469 (cenu určuje obecně nezávislý odborník nebo vychází z reálné hodnoty vykázané v účetní závěrce). Částka ocenění nepeněžitého vkladu je součástí usnesení valné hromady, která rozhoduje o zvyšování základního kapitálu nepeněžitými vklady (srov. § 475, resp. v případě společnosti s ručením omezeným § 223). Aby mohla valná hromada řádně rozhodnout o připuštění možnosti vnášet nepeněžité vklady, čímž mimo jiné vyloučí právo přednostního úpisu akcionářů při zvyšování základního kapitálu upsáním nových akcií (srov. § 484), musí akcionáři znát nejen popis nepeněžitého vkladu, ale i jeho cenu – částku ocenění, je- li v době rozhodování valné hromady reálně zjistitelná. Pokud je nepeněžitým vkladem investiční cenný papír nebo nástroj peněžního trhu a rozhodne- li tak představenstvo, určí se cena nepeněžitého vkladu z cen, za které byl tento cenný papír nebo nástroj trhu v posledních 6 měsících před vnesením vkladu obchodován na evropském regulovaném trhu. Okamžik vnesení nepeněžitého vkladu nicméně následuje rozhodnutí valné hromady, proto při postupu podle § 468 není reálně možné v okamžik přijímání usnesení valné hromady cenu nepeněžitého vkladu znát. Z výše uvedených důvodů se navrhuje stanovit výjimku, že oceňuje- li se nepeněžitý vklad postupem podle § 468, neuvádí se částka ocenění v případech vyžadovaných tímto zákonem, např. v usnesení valné hromady (§ 475 nebo § 223), ve smlouvě o úpisu akcií (§ 479) nebo v prohlášení o převzetí vkladové povinnosti společníka (§ 224). Uvedené ostatně již dnes dovozuje komentářová literatura (srov. M. Kubík, in Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. Zákon o obchodních korporacích: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 2208 a 2209). Dále se promítá změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodům 518 a 519 (§ 471):

V odstavci 1 se odstraňuje terminologická chyba (nepeněžité vklady se vnáší – srov. § 15 odst. 3) a dále se promítá změna ustanovení § 257 odst. 4 (srov. důvodovou zprávu k § 257), které formuluje nové obecné pravidlo použití ustanovení zákona o obchodních korporacích o jmenovité hodnotě na kusové akcie. V odstavci 2 se promítá změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodu 520 (§ 472):

Navrhuje se sjednotit terminologii; nepeněžité vklady se vnáší, nikoli splácí (srov. § 15 odst. 3).

K bodům 521 a 522 (§ 474):

Do odstavce 2 se navrhuje vložit povinnost představenstva nebo správní rady písemně odůvodnit zvýšení základního kapitálu nepeněžitými vklady; stejné pravidlo lze již dnes nalézt v úpravě společnosti s ručením omezeným (srov. § 219 odst. 2). Tato povinnost byla za účinnosti obchodního zákoníku dána právě pro akciové společnosti (srov. § 204 odst. 3 ObchZ); nedopatřením však nebyla převzata. Její význam je však nesporný. Písemná zpráva představenstva nebo správní rady by měla akcionářům jednoduchým způsobem zprostředkovat informace, proč je žádoucí zvyšovat základní kapitál nepeněžitými vklady, o jaké nepeněžité vklady se jedná a jaká je cena těchto nepeněžitých vkladů. Informovanost akcionářů před rozhodnutím valné hromady o zvýšení základního kapitálu nepeněžitými vklady je zásadní, neboť tímto rozhodnutím dochází mimo jiné k vyloučení práva přednostního úpisu akcionářů při zvyšování základního kapitálu upsáním nových akcií (srov. § 484). Zároveň je znalost všech dostupných informací o vnášených nepeněžitých vkladech podstatná pro účely případného požadování nového ocenění nepeněžitého vkladu oceněného postupem podle § 469, jestliže od okamžiku jeho ocenění nastaly okolnosti, které by mohly významně změnit cenu nepeněžitého vkladu (srov. § 471). Po vzoru navrhované úpravy společnosti s ručením omezeným (srov. navrhované znění § 219 odst. 2) se stanoví, že písemná zpráva představenstva nebo správní rady obsahuje: důvody pro zvýšení základního kapitálu nepeněžitým vkladem, popis nepeněžitého vkladu, způsob jeho ocenění (znaleckým posudkem nebo postupem podle § 468 nebo 469), výši emisního kursu, který má být splacen, a částku ocenění nepeněžitého vkladu. Částka ocenění nepeněžitého vkladu se však v písemné zprávě představenstva nebo správní rady neuvádí, oceňuje- li se nepeněžitý vklad postupem podle § 468. V takovém případě není objektivně zjistitelné, jak vysoká bude částka ocenění nepeněžitého vkladu, neboť tato částka se stanoví jako vážený průměr z cen, za něž je cenný papír obchodován po dobu 6 měsíců před vnesením vkladu (v podrobnostech srov. § 468); v době rozhodování valné hromady však není známé přesné datum, kdy bude nepeněžitý vklad vnesen, proto nelze určit ani přesnou částku jeho ocenění. V odstavci 3 se stanoví povinnost představenstva nebo správní rady uveřejnit písemnou zprávu podle odstavce 2 se všemi údaji o nepeněžitých vkladech nejméně 7 dní přede dnem konání valné hromady na internetových stránkách společnosti. Oproti úpravě společnosti s ručením omezeným tak nestačí, aby představenstvo nebo správní rada předložili tuto písemnou zprávu valné hromadě při jejím konání, musí být rovněž uveřejněna i na internetu; tím bude zajištěna vyšší míra informovanosti akcionářů.

K bodům 523 až 528 (§ 475):

Navrhovaná změna upravuje některé náležitosti usnesení valné hromady o zvýšení základního kapitálu a přizpůsobuje úpravu i situacím, kdy akciová společnost vydá kusové akcie. V písmenu b) se promítají změny v § 256 odst. 5 (listinné a zaknihované akcie) a sjednocuje se terminologie (název druhu). Navrhované změny písmene d) a e) staví najisto, že všechny tři způsoby zvýšení základního kapitálu upsáním nových akcií (na základě veřejné nabídky, na základě smlouvy nebo dohodou akcionářů) lze realizovat jak pro úpis akcií, které nebyly upsány s využitím přednostního práva, tak pro úpis bez předchozího využití přednostního práva. Tj. de lege ferenda lze akcie, které nebudou upsány s využitím přednostního práva, upsat i na základě veřejné nabídky. Stejně tak lze zvýšení základního kapitálu upsáním nových akcií realizovat pouze smlouvou nebo pouze dohodou akcionářů, aniž by tomu předcházel úpis s využitím přednostního práva. Alternativní vztah obou těchto písmen je zdůrazněn změnou v písmenu h). Zrušení části věty za středníkem v písmenu h) reaguje na skutečnost, že akciová společnost může vydat různé druhy akcií a rovněž akcie s různou jmenovitou hodnotou; v těchto případech není požadavek, aby emisní kurz nebo způsob jeho určení byl pro všechny upisovatele stejný, namístě. Stávající úpravu lze považovat rovněž za nadbytečnou ve vztahu k obecnému korektivu formulovaném v § 244 odst. 1. Doplněním správní rady se reflektuje změna v § 456. V písmenu j) se rozšiřuje okruh údajů o nepeněžitém vkladu, které musí usnesení valné hromady o zvýšení základního kapitálu upsáním nových akcií obsahovat (je-li vnášen nepeněžitý vklad). Nově se odkazem na informace obsažené v písemné zprávě představenstva nebo správní rady o zvýšení základního kapitálu nepeněžitými vklady (srov. navrhované znění § 274 odst. 2) stanoví, že usnesení valné hromady musí obsahovat: popis nepeněžitého vkladu, způsob oceňování (zda je oceňováno znaleckým posudkem nebo postupem podle § 468 nebo 469), výši emisního kursu, který má být splacen a částku ocenění nepeněžitého vkladu, oceňuje- li se znaleckým posudkem. Je- li nepeněžitý vklad oceňován postupem podle § 468 nebo § 469, neuvádí se v usnesení valné hromady částka ocenění, neboť valná hromada se nemůže odchýlit od takto stanovené částky ocenění; není proto důvodné, aby schvalovala částku ocenění určenou postupem podle § 468 a 469. Zároveň je třeba podotknout, že je- li nepeněžitý vklad oceňován postupem podle § 468, není částka ocenění v okamžiku rozhodování valné hromady objektivně zjistitelná, neboť se stanoví jako vážený průměr z cen, za něž je cenný papír obchodován po dobu 6 měsíců před vnesením vkladu (v podrobnostech srov. § 468); v době rozhodování valné hromady však není známé přesné datum, kdy bude nepeněžitý vklad vnesen, proto nelze určit ani přesnou částku jeho ocenění. Stejná úprava se navrhuje i ve společnosti s ručením omezeným (srov. navrhované znění § 223). V písmenu l) se navrhuje odstranit legislativně-technická chyba; odkaz neměl směřovat na písmeno h), ale na písmeno i). Napříště se proto navrhuje výslovně stanovit, že v situacích podle písmene l) nemusí usnesení valné hromady obsahovat údaje o účtu u banky a o lhůtě pro splacení emisního kursu nebo jeho části.

K bodům 529 až 532 (§ 476):

Navrhovaná změna úvodní části odstavce 1 promítá změnu § 475 písm. e); uvedené ustanovení již nepojednává pouze o zvýšení základního kapitálu upsáním nových akcií na základě veřejné nabídky. Na základě veřejné nabídky je možno navíc upisovat i podle § 475 písm. d). V odstavci 1 písm. a) se promítá změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu). V odstavci 1 písm. b) se promítá rozlišování občanského zákoníku mezi dobami a lhůtami; k upsání akcií se vyžaduje projevení vůle, tj. uplatnění práva. Nejde tedy o dobu, tj. časový úsek, jehož uplynutím zaniká právo nebo povinnost, aniž je třeba pro vyvolání právního následku zvláště projevit vůli, nýbrž o lhůtu, pro kterou je typické uplatnění práva u jiné osoby. Navrhovaný odstavec 2 vylučuje možnost, aby při zvýšení základního kapitálu s využitím přednostního práva na základě veřejné nabídky, mohlo dojít k úpisu nad rámec navržené výše základního kapitálu; s využitím přednostního práva lze vždy upsat maximálně částku odpovídající zvýšení základního kapitálu.

K bodům 533 a 534 (§ 477 a 478):

Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodům 535 až 537 (§ 479):

Písmeno a) se navrhuje zpřesnit tak, aby bylo zřejmé, že písemná smlouva může být uzavřena i se zájemcem, který není akcionářem; v tomto případě není namístě hovořit o „ostatních akcionářích“. Ostatně v některých situacích nemusí mít přednostní právo ani všichni akcionáři (srov. navrhovanou úpravu § 484 odst. 2). Současně se zde navrhuje vyplnit mezeru v zákoně a doplnit, že písemná smlouva by měla obsahovat nejen údaj o tom, že se oprávnění akcionáři vzdali přednostního práva na upisování, nebo že ho již vykonali (popř. podmínky, za jakých tak učinili), ale případně i údaj o tom, že akcionářům právo přednostního úpisu nevzniklo (např. zvyšování základního kapitálu nepeněžitým vkladem), nebo že jim zaniklo (akcionáři přednostní právo měli, ale nevykonali je). Písemná smlouva by měla obsahovat téže údaje o upisovaných akciích, jaké obsahuje usnesení valné hromady o zvýšení základního kapitálu podle § 475 písm. b), proto se co do náležitostí navrhuje odkázat na toto ustanovení. V tomto ohledu navrhovaná změna sjednocuje požadavky na specifikaci akcií. V písmenu d) se navrhuje rozšířit údaje o nepeněžitém vkladu, které se uvádějí v písemné smlouvě zájemce nebo jediného akcionáře s akciovou společností. Obdobně jako v § 474 a § 475 písm. j) se bude kromě popisu nepeněžitého vkladu uvádět i údaj o způsobu jeho oceňování (zda se oceňuje znaleckým posudkem nebo postupem podle § 468 nebo 469), emisní kurs, který má být vnesením nepeněžitého vkladu splacen, a částka ocenění nepeněžité vkladu, ledaže je nepeněžitý vklad oceňován postupem podle § 468. V takovém případě není objektivně zjistitelné, jak vysoká bude částka ocenění nepeněžitého vkladu, neboť tato částka se stanoví jako vážený průměr z cen, za něž je cenný papír obchodován po dobu 6 měsíců před vnesením vkladu (v podrobnostech srov. § 468); v době uzavření smlouvy není známé přesné datum, kdy bude nepeněžitý vklad vnesen, proto nelze určit ani přesnou částku jeho ocenění. Obdobná úprava se navrhuje i ve společnosti s ručením omezeným (srov. navrhované znění § 224).

K bodu 538 (§ 480):

Navrhuje se zpřesnit odstavec 3. Neplatí, že každé zvýšení základního kapitálu upsáním nových akcií, kde není určen zájemce nebo zájemci, je zvýšením základního kapitálu upsáním na základě veřejné nabídky; stávající znění zcela opomíjí zvýšení dohodou akcionářů podle § 491. Napříště se proto navrhuje stanovit, že za zvýšení základního kapitálu upsáním nových akcií na základě veřejné nabídky se považují pouze ta zvýšení základního kapitálu upsáním nových akcií, při nichž nedochází k upsání akcií na základě smlouvy podle § 479 nebo dohodou akcionářů podle § 491.

K bodům 539 a 540 (§ 481):

Navrhovanou úpravou se pomocí odkazu na § 475 písm. b) sjednocují požadavky na specifikaci akcií. Upouští se od požadavku uvádět již při upisování číslo majetkového účtu, na který mu budou zaknihované akcie zapsány. Dále se vyjasňuje, že podpis akcionáře nemusí být ověřen, což se nyní dovozuje z § 479 a contrario; navrhovaná změna má za cíl zvýšení právní jistoty.

K bodům 541 a 542 (§ 483):

Navrhuje se odstranit zjevná legislativně-technická chyba; lhůta upisování akcií v případě upisování akcií na základě veřejné nabídky je náležitostí usnesení valné hromady o zvýšení základního kapitálu podle § 476 písm. b). Na druhou stranu odkaz z odstavce 1 písmene b) měl zjevně směřovat pouze na § 475; pouze § 475 písm. a) pojednává o možnosti zvýšení základního kapitálu pod navrhovanou částku.

K bodům 543 a 544 (§ 484):

Znění odstavce 1 se navrhuje zpřesnit. Navrhovaná změna reflektuje skutečnost, že v úpravě akciové společnosti není stanoveno, jak se určí podíl akcionáře. Stávající znění odstavce 2 se navrhuje zrušit pro rozpor s článkem 72 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností a § 487 ZOK; přednostní právo nelze omezit stanovami. Místo něj se navrhuje umožnit, aby v akciové společnosti, která vydala více druhů akcií a která zvyšuje základní kapitál upsáním akcií pouze jednoho druhu akcií, měli přednostní právo v prvním kole úpisu pouze ti akcionáři, kteří vlastní akcii tohoto druhu. Akcionáři vlastnící akcii tohoto druhu mohou upsat všechny upisované akcie. Až v druhém kole mohou neupsané akcie upisovat zbylí akcionáři. Navrhovaná úprava navazuje na čl. 72 odst. 2 písm.

b) směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností. Pravidlo může být užitečné například v situaci, kdy akciová společnost vydá jeden druh akcií s hlasovacím právem a druhý bez hlasovacího práva. Pokud by se základní kapitál zvyšoval úpisem akcií s hlasovacím právem a nebyla by zavedena možnost předvídaná směrnicí, díky přednostnímu úpisu by se k akciím s hlasovacím právem dostali i akcionáři, kteří doposud vlastnili akcie bez hlasovacího práva, což nemusí být žádoucí. K přijetí rozhodnutí o zvýšení základního kapitálu (tj. i k tomu, aby v prvním kole úpisu měli přednostní právo pouze akcionáři určitého druhu) je třeba souhlasu nejen dvoutřetinové většiny přítomných akcionářů (§ 416 odst. 1 ZOK), ale i dvoutřetinové většiny hlasů přítomných akcionářů každého druhu akcií, jejichž práva jsou tímto rozhodnutím dotčena (§ 417 odst. 1 ZOK), tj. i těch akcionářů, kteří by právo přednostního úpisu v prvním kole neměli.

K bodům 545 až 549 (§ 485):

V prvním odstavci se navrhuje sjednotit terminologie zákona o obchodních korporacích (srov. např. § 335 odst. 2, § 346 ZOK), přizpůsobit úpravu i situacím, kdy akciová společnost vydá kusové akcie a rovněž sjednotit požadavky na specifikaci akcií. Promítá se rovněž změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu). Zrušení části věty za středníkem v odstavci 1 písmenu c) reaguje na skutečnost, že akciová společnost může vydat různé druhy akcií a rovněž akcie s různou jmenovitou hodnotou;

v těchto případech není požadavek, aby emisní kurz nebo způsob jeho určení byl pro všechny upisovatele stejný, namístě. Stávající úpravu lze považovat rovněž za nadbytečnou ve vztahu k obecnému korektivu formulovaném v § 244 odst. 1. Navrhovaná změna v odstavci 1 písmenu d) promítá nové znění § 284 odst. 3, které napříště stanoví obecnou úpravu rozhodného dne pro uplatnění práva spojeného s cenným papírem nebo zaknihovaným cenným papírem (srov. navrhované znění § 284 odst. 3 a důvodovou zprávu k němu). Napříště tak bude rozhodným dnem pro uplatnění přednostního práva na upsání nových akcií, vydala-li společnost zaknihované akcie, sedmý den předcházející dni, kdy mohlo být toto právo vykonáno poprvé; tím není dotčena možnost, aby stanovy nebo rozhodnutí valné hromady určily jiný rozhodný den. Stejné pravidlo se uplatní i v situacích podle § 292, 293 a 489. Dále se navrhuje zpřesnit odstavec 2. Z povahy věci je vyloučeno, aby usnesení valné hromady obsahovalo informace [srov. § 475 písm. c)] a představenstvo zasílalo informace týkající se přednostního úpisu v případech, ve kterých se základní kapitál zvyšuje bez využití přednostního práva.

K bodu 550 (§ 486):

Navrhuje se zpřesnit pravidlo o volné převoditelnosti, aby bylo napříště zřejmě, že přednostní právo je vždy volně převoditelné v případech, kdy na jednu dosavadní akcii nepřipadá celá nová akcie, tzn. méně než jedna nová akcie, ale i více než jedna nová akcie, není- li celá (např. dvě a půl akcie).

K bodu 551 (§ 488):

V odstavci 4 se promítá změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodům 552 a 553 (§ 490):

Navrhovaná změna má za cíl postavit najisto, že i v případě vzdání se přednostního práva v písemné formě s úředně ověřeným podpisem má takové vzdání se účinky i vůči každému dalšímu nabyvateli těchto akcií, který je nabyl uplynutím lhůty k přednostnímu úpisu.

K bodům 554 až 556 (§ 491):

Navrhovaná změna v odstavci 2 písmenu a) vyplňuje mezeru ve stávajícím znění. Prohlášení akcionářů o vzdání se přednostního práva není z povahy věci třeba ani v případě, že přednostní právo nevzniklo (např. při zvýšení základního kapitálu vnesením nepeněžitého vkladu). Navrhovaná změna rovněž přizpůsobuje úpravu situacím, kdy akciová společnost vydá kusové akcie a sjednocuje požadavky na specifikaci akcií. V písmenu d) se navrhuje rozšířit údaje o nepeněžitém vkladu, které se uvádějí v dohodě akcionářů o rozsahu účasti na zvýšení základního kapitálu. Obdobně jako v § 474 a § 475 písm. j) se bude kromě popisu nepeněžitého vkladu uvádět i údaj o způsobu jeho oceňování (zda se oceňuje znaleckým posudkem nebo postupem podle § 468 nebo 469), emisní kurs, který má být vnesením nepeněžitého vkladu splacen, a částka ocenění nepeněžité vkladu, ledaže je nepeněžitý vklad oceňován postupem podle § 468. V takovém případě není objektivně zjistitelné, jak vysoká bude částka ocenění nepeněžitého vkladu, neboť tato částka se stanoví jako vážený průměr z cen, za něž je cenný papír obchodován po dobu 6 měsíců před vnesením vkladu (v podrobnostech srov. § 468); v době uzavření dohody však není známé přesné datum, kdy bude nepeněžitý vklad vnesen, proto nelze určit ani přesnou částku jeho ocenění. Obdobná úprava se navrhuje i ve společnosti s ručením omezeným (srov. navrhované znění § 224).

K bodům 557 a 558 (§ 492):

V odstavci 1 se promítá změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu). V odstavci 2 se navrhuje doplnit další z případů, kdy osoba, která upsala akcie na zvýšení základního kapitálu, není oprávněna vykonávat akcionářská práva, přestože byly akcie účinně upsány, sice dojde- li k zrušení usnesení valné hromady podle § 483 odst. 1.

K bodu 559 (§ 493):

Obdobně jak stanoví zákon u úpisu akcií na základě veřejné nabídky (srov. § 483) se navrhuje i v případě zvýšení základního kapitálu na základě smlouvy podle § 479 nebo dohody podle § 491 připustit výjimky z pravidla, že se usnesení valné hromady zrušuje, pokud nebyly účinně upsány akcie ve lhůtě určené usnesením valné hromady. Není dán důvod, proč by se v těchto případech mělo trvat na bezvýjimečném zrušení usnesení. Napříště tedy nedoje k zrušení usnesení valné hromady, budou-li splněny obě zákonem stanovené podmínky. S ohledem na podmínku podle odstavce 1 písmene b) je uvedený postup možný pouze tehdy, bude- li základní kapitál zvyšován peněžitými vklady.

K bodu 560 (§ 494)

Stávající pravidlo se navrhuje zrušit bez náhrady, jelikož při rozdělování zisku se nezohledňuje pouze výsledek hospodaření (zisk) posledního skončeného účetního období (za které se zisk rozděluje), nýbrž i nerozdělený zisk minulých let (srov. § 34 odst. 2). V tomto ohledu je nelogické vázat právo na podíl na zisku na dosažení zisku v roce, v němž byl základní kapitál zvýšen. Stávající pravidlo nepřestavuje ani transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností.

K bodu 561 (§ 498):

V písmenu c) se promítá změna ustanovení § 257 odst. 4 (srov. důvodovou zprávu k § 257), které formuluje nové obecné pravidlo použití ustanovení zákona o obchodních korporacích o jmenovité hodnotě na kusové akcie. Při formulaci požadavků na údaje o upisovaných akciích se využívá odkazu na § 475 písm. b); cílem je sjednocení těchto požadavků na různých místech zákona.

K bodům 562 až 567 (§ 500, 502 až 504)

Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodům 568 a 569 (§ 507):

Navrhovaná změna přizpůsobuje úpravu situacím, kdy akciová společnost vydá kusové akcie a sjednocuje požadavky na specifikaci akcií. Změna v písmenu d) reaguje na skutečnost, že akciová společnost může vydat různé druhy akcií a rovněž akcie s různou jmenovitou hodnotou; v těchto případech není požadavek, aby emisní kurz nebo způsob jeho určení byl pro všechny upisovatele stejný, na místě. Stávající úpravu lze považovat rovněž za nadbytečnou ve vztahu k obecnému korektivu formulovaném v § 244 odst. 1. Dále se doplňuje správní rada; promítá se tím změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodům 570 a 571 (§ 508 a 510):

Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodům 572 až 575 (§ 511):

Stávající znění odstavce 1 vylučuje, aby představenstvo (správní rada) při zvyšování základního kapitálu z vlastních zdrojů rozhodlo o zvýšení z nerozděleného zisku. Smyslem tohoto pravidla, které bylo obsaženo již v obchodním zákoníku, bylo zachovat rozhodování o použití zisku valné hromadě. Do působnosti valné hromady však náleží i rozhodování o rozdělení jiných vlastních zdrojů. V tomto ohledu je tedy stávající pravidlo (omezení) nelogické. Napříště se navrhuje toto omezení zrušit. Ponechává se na úpravě stanov a na rozhodnutí valné hromady, aby případně stanovily představenstvu (správní radě) omezení a podmínky, za kterých může zvýšení (například i to, zda vůbec může rozhodnout o zvýšení základního kapitálu z vlastních zdrojů, popřípadě z jakých jeho složek). Navrhovaná změna odstavce 2 písm. a) přizpůsobuje úpravu situacím, kdy akciová společnost vydá kusové akcie a sjednocuje požadavky na specifikaci akcií. Vedle toho se do ustanovení promítá pravidlo § 512, které umožňuje představenstvu v závislosti na jeho uvážení zvýšit základní kapitál vícekrát (v rámci stanovených mezí). Aby bylo diskreční oprávnění představenstva realizovatelné, nemůže rozhodnutí valné hromady obsahovat přesný počet akcií. Dále se v odstavci 2 písm. b) promítá změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodům 576 a 577 (§ 512 a 513):

Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodům 578 až 580 (§ 515):

Navrhuje se zrušit odstavec 2 pro nadbytečnost; jeho pravidlo již plyne ze stávajícího odstavce 3 (nově odstavce 2), který předpokládá obdobnou aplikaci pravidel o zvýšení základního kapitálu upisováním nových akcií, o podmíněném zvýšení základního kapitálu nebo o zvýšení základního kapitálu z vlastních zdrojů společnosti, s ohledem na zvolený způsob zvýšení základního kapitálu (srov. § 477, 496 odst. 2, § 508). Navíc v případě zvyšováním základního kapitálu z vlastních zdrojů není rušené pravidlo zcela přesné; v jeho případě dochází k zápisu nové výše základního kapitálu do obchodního rejstříku současně se zápisem rozhodnutí o zvýšení (srov. § 496 odst. 2). Dále se promítá změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodům 581 až 583 (§ 516):

Navrhovaná změna písmene a) reaguje na nejasné rozlišování mezi důvodem a účelem snížení. Ze směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností navíc neplyne požadavek, aby usnesení valné hromady obsahovalo důvody navrhovaného snížení základního kapitálu; čl. 73 se spokojuje s uvedením účelu. Napříště proto postačí, aby usnesení valné hromady o snížení základního kapitálu vymezilo účel snížení. V písmenu e) se promítá navrhovaná změna § 532 a násl.; srov. důvodovou zprávu k tomu. Dále se navrhuje zpřesnit písmeno f). Přejímá se zde pravidlo známé z § 533 odst. 1, které je obecně platné pro všechny způsoby snížení základního kapitálu (nejen pro snížení základního kapitálu na základě smlouvy).

K bodům 584 až 586 (§ 518):

V odstavcích 1 a 2 se promítá změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu). V odstavci 3 se odstraňuje stávající nesoulad s evropským právem, konkrétně se článkem 75 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 o některých aspektech práva obchodních společností. Stávající znění § 518 stanoví, že v případě snižování základního kapitálu mají právo na zajištění splnění svých pohledávek (popř. jejich uspokojení nebo uzavření dohody o jiném řešení) ti věřitelé, jejichž pohledávky nebyly splatné v okamžiku doručení výzvy (podle odst. 1, jedná- li se o známé věřitele) nebo v okamžiku druhého zveřejnění (podle odst. 2 vůči neznámým věřitelům). Směrnice na druhou stranu stanoví, že toto právo náleží věřitelům, jejichž pohledávky nejsou splatné ke dni zveřejnění rozhodnutí o snížení základního kapitálu; jedná se tedy o časově dřívější okamžik, než je doručení výzvy věřiteli (ta se zasílá do 30 dnů od účinnosti rozhodnutí valné hromady), i než je okamžik druhého zveřejnění (odstup mezi zveřejněními je 30 dnů, první zveřejnění je možné nejdříve po zápisu rozhodnutí valné hromady do obchodního rejstříku). Navrhuje se proto uvést úpravu do souladu s evropským právem a nově stanovit, že právo na zajištění splnění své pohledávky (popř. jiné právo, viz výše) mají věřitelé, jejichž pohledávky nebyly splatné v okamžik nabytí účinnosti rozhodnutí valné hromady o snížení základního kapitálu. Okamžikem nabytí účinnosti rozhodnutí valné hromady o snížení základního kapitálu je potom třeba rozumět okamžik, kdy je rozhodnutí zveřejněno v obchodním rejstříku.

K bodům 587 a 588 (§ 519):

Navrhuje se zrušit odstavec 2 bez náhrady, jelikož v něm předpokládaná možnost spojení návrhu na zápis usnesení valného hromady s návrhem na zápis nové výše základního kapitálu do obchodního rejstříku nemůže nastat. Podle odstavce 1 totiž platí, že představenstvo musí podat návrh na zápis usnesení valné hromady do obchodního bez zbytečného odkladu po jeho přijetí, a z § 467 odst. 2 plyne, že snížení základního kapitálu soud zapíše pouze tehdy, bude- li prokázáno uplynutí lhůty podle § 518 odst. 3, což vylučuje možnost podání návrhu bez zbytečného odkladu. Jedinou výjimku představuje případ zjednodušeného snížení základního kapitálu podle § 544; tamní úprava však obsahuje speciální pravidlo (srov. § 544 odst. 2). V odstavci 1 se promítá změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodu 589 (§ 520):

Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodům 590 až 592 (§ 523):

Navrhovanou změnou se odstavce 1 uvádí do souladu s § 521 odst. 2, jiné způsoby snížení základního kapitálu přicházejí v úvahu nejen tehdy, pokud společnost nemá ve svém majetku vlastní akcie, nebo pokud by jejich použití nepostačovalo ke snížení základního, ale rovněž v případě, že by tento způsob snížení nesplnil účel snížení. Dále se navrhuje přizpůsobit úpravu situacím, kdy akciová společnost vydá kusové akcie. V druhém odstavci se promítá navrhovaná změna § 532 a násl.; srov. důvodovou zprávu k tomu. Odstavec 3 se navrhuje zrušit bez náhrady. Jeho stávající pravidlo není věcně správné; i v případě akcií se jmenovitou hodnotou lze snížit základní kapitál bez vzetí akcií s oběhu, srov. § 524.

K bodům 593 a 594 (§ 524):

Navrhovaná změna přizpůsobuje úpravu situacím, kdy akciová společnost vydá kusové akcie.

K bodům 595 (§ 525):

Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu). Dále se vyplňuje mezera v zákoně. Stávající úprava neobsahuje pravidlo, které by stanovilo postup při snížení jmenovité hodnoty v případě, že akciová společnost vydala zaknihované akcie. Navrhuje se odkázat na obdobné použití § 501.

K bodu 596 (§ 526):

Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodům 597 a 598 (§ 528):

Údaje identifikující akcionáře, jehož akcie byly vylosovány, by se měly oznamovat ve všech případech, nejen pokud společnost vydala akcie na jméno nebo zaknihované akcie (navíc i zaknihované akcie mohou znít na jméno). Dále se promítá změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodu 599 (§ 529):

Stávající pravidlo se navrhuje vypustit, jelikož neodpovídá skutečnosti. Již od okamžiku účinnosti snížení základního kapitálu nelze vykonávat s vylosovanými akciemi spojená akcionářská práva; případné následné prodlení s předložením těchto akcií na této skutečnosti již nemůže nic změnit. V odstavci 1 se navíc navrhuje výslovně stanovit, že základní kapitál se sníží v rozsahu jmenovitých hodnot vylosovaných akcií (v případě kusových akcií v rozsahu účetních hodnot). V důsledku snížení základního kapitálu na základě losování nemůže dojít k snížení jmenovité hodnoty jednotlivých akcií; tohoto lze docílit postupem podle § 524 a násl.

K bodům 600 a 601 (§ 531):

Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodům 602 až 605 (§ 532):

Navrhuje se zpřesnit stávající úpravu, která vykazuje řadu nepřesností a výkladových problémů. V prvé řadě se navrhuje zpřesnit pojmenování tohoto způsobu snížení základního kapitálu. Na základě pouhého návrhu smlouvy ke snížení základního kapitálu dojít nemůže; návrh musí být přijat, aby došlo k uzavření smlouvy. Nejde tedy o snížení základního kapitálu na základě návrhu smlouvy, ale na základě smlouvy. Ve stávající úpravě absentují pravidla, podle kterých je možno snížit základní kapitál, pokud je naplněna některá z výjimek § 322 odst. 2 druhá věta. Navrhuje se proto vyplnit mezeru v zákoně tím, že se zakotví pravidla postupu při snížení základního kapitálu na základě smlouvy, v jejímž případě není povinný veřejný návrh smlouvy. Napříště se proto budou rozlišovat případy, kdy společnost je povinna učinit veřejný návrh smlouvy, sice nebude- li naplněna některá z výjimek § 322 odst. 2 druhá věta. V takovém případě je nezbytné postupovat obdobně podle pravidel o veřejném návrhu smlouvy podle § 323 až 326, resp. vybraných pravidel zákona o nabídkách převzetí. Stávající odkaz na § 329 není na místě, jelikož nejde o povinný veřejný návrh smlouvy ve smyslu § 327 a násl.

Pokud však bude naplněna některé z výjimek§ 322 odst. 2 věta druhá, společnost není povinna činit veřejný návrh smlouvy, přesto, v souladu s rovným zacházením se všemi akcionáři, je povinna oslovit s návrhem smlouvy všechny akcionáře, ledaže ti se tohoto práva vzdají v předepsané formě (srov. navrhovaný odstavec 6). V případě individuálních návrhů smluv není třeba vyhotovovat veřejný návrh smlouvy a ani se nepředpokládá vytvoření ani publicita stanoviska představenstva podle § 324 a § 325. Návrh smlouvy by však měl obsahovat náležitosti § 323 odst. 2 s tím rozdílem, že nepůjde o veřejný návrh smlouvy. Na druhou stranu i na takovéto smlouvy je možno vztáhnout přiměřeně vybraná pravidla zákona o nabídkách převzetí. S ohledem na skutečnost, že pravidla § 322 až 326 dopadají pouze na odkup či směnu účastnických cenných papírů, navrhuje se v pátém odstavci výslovně stanovit, že v případě bezplatného snížení základního kapitálu na základě smlouvy se tato pravidla použijí přiměřeně (rovněž bude nezbytné rozlišovat situace veřejného návrhu smlouvy a individuálního postupu).

K bodům 606 až 608 (§ 533):

V odstavci 1 se promítá změna § 516 odst. 1 písm. f). Skutečnost, že lhůta pro předložení akcií nesmí předcházet dni účinnosti snížení základního kapitálu je obecně platná pro všechny způsoby snížení základního kapitálu. Dále se navrhuje zpřesnit pravidlo odstavce 2. Představenstvo (správní rada) může uplatnit postup podle § 537 až 541 až v případě, že je akcionář v prodlení s předložením akcií braných z oběhu, nikoli ihned po účinnosti snížení základního kapitálu; srov. rovněž návětí § 537. Úprava napříč zákonem se sjednocuje – srov. § 529 a 536.

K bodu 609 (§ 534):

Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu). Dále se promítá navrhovaná změna § 532 a násl.; srov. důvodovou zprávu k tomu.

K bodu 610 (§ 535):

V odstavci 1 se promítá navrhovaná změna § 532 a násl.; srov. důvodovou zprávu k tomu. Navrhovaná změna odstavce 2 přizpůsobuje úpravu situacím, kdy akciová společnost vydá kusové akcie. Dále se promítá změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodům 611 až 614 (§ 536):

V odstavci 2 se promítá změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu). Dále se navrhuje zpřesnit znění odstavce 3. Již od okamžiku účinnosti snížení základního kapitálu nelze vykonávat akcionářská práva spojená se zatímním listem; případné následné prodlení s předložením těchto zatímních listů na této skutečnosti již nemůže nic změnit. Úprava (odstavce 3 a 4) se sjednocuje napříč zákonem - srov. § 529 a 533. Navrhovaný odstavec 5 vyplňuje mezeru v zákoně a stanoví postup pro případ, že akciová společnost nevydala na nesplacené akcie zatímní listy.

K bodu 615 (§ 537):

Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodům 616 a 617 (§ 538):

V odstavci 1 se promítá změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu). V odstavci 2 se navrhuje vyplnit mezeru v zákoně. Skutečnost, že společnost má právo na náhradu nákladů, které ji vzniknou prohlášením akcií za neplatné a vydáním nových akcií, se jen nepřímo dovozuje z § 540 odst. 2. V zájmu zvýšení právní jistoty se tak napříště stanoví výslovně. Obdobné pravidlo lze nalézt v úpravě společnosti s ručením omezeným (srov. § 153 odst. 3).

K bodům 618 a 619 (§ 539):

V odstavci 1 se opravuje chybný odkaz. Dále se promítá změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodu 620 (§ 542):

Nad § 537 je chybně uveden skupinový nadpis. Ustanovení § 542 již nepojednává o „postupu při nevrácení nebo nepřevzetí akcií“. V rámci zpřehlednění úpravy navrhujeme uvést samostatný nadpis § 542.

K bodu 621 (§ 543):

Nad § 537 je chybně uveden skupinový nadpis. Ustanovení § 543 již nepojednává o „postupu při nevrácení nebo nepřevzetí akcií“. V rámci zpřehlednění úpravy navrhujeme uvést samostatný nadpis § 543.

K bodům 622 a 623 (§ 544):

Pravidlo se navrhuje zpřesnit, jelikož ustanovení o ochraně věřitelů jsou obsažena i v oddílu 1 dílu 6. Dále se v odstavci 1 písm. b) navrhuje opravit chybu v psaní.

K bodu 624 (§ 545):

Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele)

v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodu 625 (§ 546):

Opravuje se chybný odkaz.

K bodu 626 (§ 548):

Promítá se změna ustanovení § 456, které již napříště neodkazuje na přiměřené použití pravidel o představenstvu nebo dozorčí radě na správní radu (doposud i statutárního ředitele) v monistickém systému řízení akciové společnosti. V zájmu zvýšení právní jistoty se uvedené odkazy nahrazují výslovnou úpravou (srov. § 456 a důvodovou zprávu k němu).

K bodu 627 (§ 549):

Navrhuje se výslovně stanovit, že ustanovení odstavců 2 a 3 jsou dispozitivní, neboť na tom nepanuje v právní teorii obecná shoda.

K bodům 628 (§ 550):

Navrhovanými změnami se pravidlo zpřesňuje a zlogičťuje. Pravidlo odstavce 1 stanoví splatnost vypořádacího podílu pro případ, že akcionář odevzdá likvidátorovi akcie a rovněž další postup likvidátora. Na druhou stranu odstavec 2 stanoví postup pro případ, že akcionář akcie likvidátorovi neodevzdá. Navrhovaná změna odstavce 2 reaguje rovněž na skutečnost, že stávající právní úprava neurčuje okamžik splatnosti podílu na likvidačním zůstatku v případě, že akcionář neodevzdá akcie na výzvu likvidátora a likvidátor prohlásí akcie za neplatné. Přestože již stávající odstavec 2 odkazuje na přiměřenou aplikaci pravidla § 540, který řeší otázku splatnosti kupní ceny nebo emisního kursu nebo jeho části, nelze uvedené pravidlo na případy zrušení společnosti aplikovat, jelikož účast akcionáře ve společnosti před vyplacením podílu na likvidačním zůstatku nezanikla. Ani za přiměřeného použití § 540 tedy nelze určit splatnost podílu na likvidačním zůstatku. S ohledem na skutečnost, že odkaz na § 540 je nadbytečný, navrhuje se jej zrušit. Vedle toho se navrhuje stanovit výslovné pravidlo, které určí splatnost podílu na likvidačním zůstatku v případě prohlášení akcií za neplatné po zrušení společnosti; splatnost nastane bez zbytečného odkladu po prohlášení akcií za neplatné. Společnost má právo na náhradu nákladů, které jí vzniknou prohlášením akcií za neplatné (srov. navrhovaný § 538 odst. 2). Ty se budou napříště započítávat podle pravidel v občanském zákoníku (srov. 1982 a násl. OZ).

K bodu 629 (§ 553):

Znění odstavce 1 písmene d) se zpřesňuje; v družstvu jsou možné i nepeněžité vklady, které se nesplácí, ale vnáší.

K bodu 630 (§ 554):

Promítá se změna v úpravě zvyšování a snižování základního členského vkladu, kdy účinky zvýšení, respektive snížení základního členského vkladu (i příslušná změna stanov) nastávají až okamžikem zápisu nové výše základního členského vkladu do obchodního rejstříku (srov. § 567a a § 571a odst. 1).

K bodu 631 (nadpis oddílu 2):

Promítá se změna § 8.

K bodům 632 až 637 (§ 555 až 561a):

Obecně Navrhovaná úprava reaguje na řadu výkladových problémů spojených se založením družstva. Stávající úprava založení družstva je příliš komplikovaná a neúměrně reguluje postup při založení družstva (před vznikem právnické osoby). Počítá s přítomností různých subjektů – rozlišuje zájemce o založení družstva (§ 555 odst. 2), osoby, které podaly přihlášku do družstva (§ 556 odst. 1), uchazeče o členství v družstvu (§ 9 odst. 3) a zakladatele (§ 559 odst. 1), přičemž pro takové rozlišování není dán důvod. Formalizuje postup při založení družstva, avšak činí tak nešťastně. Ze stávající úpravy není zřejmé, které osoby schvalují podané přihlášky, v jakém pořadí se podané přihlášky mají schvalovat (a kdy je vůbec dána usnášeníschopnost), kdo je oprávněn na ustavující schůzi hlasovat a kdo může být pouze přítomen atd. Není rovněž zřejmé, jaké důsledky by mělo nedodržení tohoto postupu. Napříště se proto navrhuje proces založení družstva na ustavující schůzi zjednodušit. Kromě toho se navrhuje umožnit založit družstvo i bez ustavující schůze (srov. navrhovaný § 561a); zájemcům o založení družstva se tak dává na výběr, zda zvolí způsob založení družstva na ustavující schůzi či bez ní. Později uvedený způsob je vlastní například právní úpravě Německa (srov. § 4 a násl. německého zákona o družstvech – Gesetz betreffend die Erwerbs- und Wirtschaftsgenossenschaften - Genossenschaftsgesetz) a Rakouska (srov. § 3 rakouského zákona o družstvech – Genossenschaftsgesetz). K § 555 Navrhovaná změna zohledněna posloupnost procesu založení družstva, nejprve ustavující schůze schválí stanovy a až následně přijímá další rozhodnutí. Ve výčtu rozhodnutí (odst. 2) se doplňuje i schválení správce vkladů, neboť v praxi o něm rozhoduje ustavující schůze. Je- li družstvo zakládáno na ustavující schůzi, nemusí stanovy družstva obsahovat jméno správce vkladu, jeho určení stanoví speciální pravidlo § 555 odst. 2. Je- li však družstvo zakládáno bez ustavující schůze postupem podle § 571a , prosadí se § 18 v plném rozsahu. Svolavatelem se rozumí osoba, která předkládá jiným osobám návrh stanov a rozhodnutí potřebných k založení družstva, a za účelem přijetí těchto stanov a rozhodnutí potřebných k založení družstva tyto osoby svolá na ustavující schůzi (navrhovaný odstavec 1). Svolavatelem je každá osoba, která tak činí, tedy každá osoba, která jiným osobám uvedeným způsobem navrhuje založit družstvo. Z hlediska praxe svolavatele nikdo neurčuje, svolavatelem se stává každý, kdo uvedeným způsobem vykonává svá práva (jde o obdobu úpravy § 222 odst. 2 OZ). Ve vazbě na to je právem svolavatele rozhodnout se nezávisle na vůli jiných osob, kterým osobám založení družstva navrhne, kterým osobám za tím účelem předloží návrh stanov a rozhodnutí potřebných k založení družstva a koho na ustavující schůzi pozve. K § 556 V návaznosti na stávající výkladové nejasnosti se upřesňuje vztah účasti a rozhodování na ustavující schůzi družstva. Proces schvalování přihlášek se nahrazuje možností svolavatele přihlášku před zahájením ustavující schůze odmítnout. Stejně jako svolatel může rozhodnout o tom, koho na ustavující schůzi pozve (je na vůli těchto osob, zda projeví zájem stát se členem družstva), je jeho právem rozhodnout o odmítnutí přihlášky těch osob, které vůli stát se členem projevily. K § 557 Navrhuje se pouze stanovit, kdo ustavující schůzi řídí. Zbylé procedurální záležitosti se ručí s ohledem na navrhovanou textaci § 555 a 556. K § 558 Navrhuje se upravit usnášeníschopnost ustavující schůze a rovněž hlasování na ni, tj. doplnit pravidla, která stávající úprava postrádá. K § 559 Dosavadní úprava se zjednodušuje a zlogičťuje. Schvalování seznamu zakladatelů se v kontextu právní úpravy jeví jako nadbytečné. K § 560 Navrhovanou změnou se promítá skutečnost, že podmínkou vzniku členství v bytovém družstvu může být i převzetí vkladové povinnosti k dalšímu členskému vkladu. K § 561 Promítá se nově navrhovaná možnost založit družstvo bez ustavující schůze a dále se promítá zavedená terminologie (zakladatel). K § 561a Po vzoru úpravy Německa (srov. § 4 a násl. německého zákona o družstvech – Gesetz betreffend die Erwerbs- und Wirtschaftsgenossenschaften - Genossenschaftsgesetz) a Rakouska (srov. § 3 rakouského zákona o družstvech – Genossenschaftsgesetz) se navrhuje umožnit založení družstva i bez ustavující schůze – dohodou zakladatelů na obsahu stanov. Tento způsob založení družstva může být vhodný zejména v případě nižšího počtu zájemců o založení družstva, kteří se dohodnou na obsahu stanov a to včetně určení prvních členů volených orgánů. Nevyžaduje se podávání přihlášek svolateli ani další formalizované kroky; stanovy však vyžadují formu veřejné listiny. S ohledem na skutečnost, že se nebude konat ustavující schůze, je třeba, aby stanovy obsahovaly další povinné náležitosti - první členy volených orgánů družstva a rovněž nepeněžité vklad (včetně jeho ocenění a částky, která se započítává na členský vklad a určení osoby znalce). Navrhovaná úprava odpovídá úpravě společnosti s ručením omezeným [srov. § 146 odst. 2 písm. b) a d)] i akciové společnosti [srov. § 250 odst. 3 písm. c) a f)]. Dále bude součástí stanov při založení i seznam zakladatelů a způsob splnění vkladové povinnosti (v případě založení družstva na ustavující schůzi je podle § 560 přílohou veřejné listiny seznam zakladatelů a prohlášení o převzetí vkladové povinnosti). Lhůta pro splnění vkladové povinnosti je již obsažena v navrhovaném § 561a odst. 4. Uvedení výše základního členského vkladu, resp. vstupního vkladu ve stanovách vyplývá z § 553 písm. c). Náležitosti stanov vymezené v odstavci 2 jsou významné pro založení a vznik družstva; po vzniku družstva není nezbytné trvat na jejich zachování. Proto se v odstavci 3 přejímá pravidlo známé z úpravy společnosti s ručením omezeným (§ 146 odst. 3) a akciové společnosti (§ 250 odst. 4). Umožňuje se rovněž (stejně jako dle navrhované změny § 146 odst. 3 a 250 odst. 4) snazší způsob rozhodování o vypuštění údajů podle odstavce 2 ze stanov

– určí- li tak stanovy, může o tomto rozhodnout představenstvo. Smyslem poslední věty v odstavci 3 je vyloučit nezbytnost pořízení notářského zápisu o příslušném rozhodnutí. Počátek běhu lhůty ke splnění vkladové povinnosti k základnímu, popřípadě vstupnímu vkladu, je napříště navázán na den přijetí stanov.

K bodu 638 (§ 562):

Navrhovaná změna má za cíl zvýšit informovanost členů velkých družstev o skutečnostech, které se uveřejňují na informační desce družstva. S ohledem na skutečnost, že ve velkých družstvech nemají často jednotliví členové přístup k běžné informační desce a s ohledem na rozšířenost informačních technologii se navrhuje stanovit povinnost zpřístupnit informační desku vždy i prostřednictvím internetových stránek v případě, že působnost členské schůze vykonává shromáždění delegátů. Navrhovaná úprava předpokládá současné zachování klasické informační disky (zvláště s ohledem na členy družstva, kteří nemají přístup k internetu). Změna se promítá do § 636.

K bodu 639 (§ 564):

Promítá se nově navrhovaná možnost založit družstvo bez ustavující schůze.

K bodům 640 a 641 (§ 566):

Navrhuje se výslovně stanovit, který orgán rozhoduje o zvýšení základního členského vkladu (za předpokladu, že to určí stanovy družstva). Tímto orgánem je členská schůze. Po vzoru úpravy zvyšování základního kapitálu ve společnosti s ručením omezeným (srov. § 223) se dále stanoví obsahové náležitosti usnesení členské schůze o zvýšení základního členského vkladu, aby bylo zvýšení realizovatelné. Zároveň se staví najisto, že má- li člen vnést nepeněžitý vklad, musí projevit vůli vnést nepeněžitý vklad (usnesením členské schůze nelze členovi uložit povinnost vnést nepeněžitý členský vklad). Zvýšením základního členského vkladu se ukládá povinnost každému členovi družstva doplatit novou výši členského vkladu, a to pod sankcí vyloučení z družstva pro porušení povinností. V zájmu zamezení šikany některých členů družstva, se požaduje, aby se zvýšením základního členského vkladu souhlasili nejméně 3/4 všech členů družstva. Obdobně stanoví např. švýcarská právní úprava, ve Švýcarsku musí s rozhodnutím, kterým se zavádí nebo zvyšuje osobní ručení členů, nebo kterým se stanoví příplatková povinnost souhlasit ¾ všech členů – srov. čl. 889 Obligationsrecht). Nebude- li člen s touto změnou stanov souhlasit, může využít svého práva vystoupit z družstva a jeho vztah s družstvem se bude řídit dosavadními stanovami (blíže viz § 613). Navrhovaná změna se promítá zrušením dosavadního § 732.

K bodům 642 a 643 (§ 567):

V zájmu zvýšení právní jistoty se navrhuje zpřesnit pravidla odstavců 3 a 4. Napříště se výslovně stanoví, že dopadají pouze na nominální zvýšení základního členského vkladu. V odstavci 4 se rovněž odstraňuje terminologická nepřesnost.

K bodům 644 a 645 (§ 567a a 567b):

K § 567a Do úpravy zvyšování základního členského vkladu se přejímá pravidlo, známé z úpravy společnosti s ručením omezeným (§ 216) a akciové společnosti (§ 464), které stanoví, k jakému okamžiku nastávají účinky zvýšení základního členského vkladu. S ohledem na právní jistotu i ochranu třetích osob nastávají účinky zvýšení okamžikem zápisu do obchodního rejstříku. K § 567b Po vzoru úpravy snižování základního kapitálu ve společnosti s ručením omezeným (srov. § 233) se stanoví obsahové náležitosti usnesení členské schůze o snížení základního členského vkladu, aby bylo snížení realizovatelné. Stejně jako ve společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti (u snížení základního kapitálu) se i v družstvu k přijetí rozhodnutí o snížení základního členského vkladu navrhuje vyžadovat souhlas kvalifikované většiny členů družstva.

K bodům 646 a 647 (§ 568):

V případě, že dochází ke snížení základního členského vkladu za účelem úhrady ztráty, je třeba vyloučit nejen úpravu odstavce 2, ale i další zákonná pravidla příslušného oddílu, která míří na ochranu věřitelů. Například i pravidlo odstavce 1 či § 569 a 570. Obdobnou úpravu lze již dnes nalézt v úpravě akciové společnosti (srov. § 544) a navrhuje se i v úpravě společnosti s ručením omezeným (srov. § 236 a důvodovou zprávu k němu).

K bodu 648 (§ 571a a 571b):

K § 571a V zájmu ochrany třetích osob se stanoví, že účinky snížení základního členského vkladu nastávají okamžikem zápisu do obchodního rejstříku. Stávající úprava je v tomto ohledu mezerovitá. Jde o standardní pravidlo známé z úpravy společnosti s ručením omezeným (§ 239) i akciové společnosti (§ 467). Po vzoru těchto úprav se rovněž stanoví další pravidla. Například na základě jaké skutečnosti bude snížení základního členského vkladu zapsáno do obchodního rejstříku (srov. odstavec 2). Navrhovaná úprava odstavce 4 je důsledkem materiální publicity obchodního rejstříku a chrání třetí osoby. K § 571b V zájmu ochrany třetích osob se přejímají pravidla známá z úpravy společnosti s ručením omezeným (§ 240) a akciové společnosti (§ 467 odst. 4 a 5).

K bodu 649 (§ 573):

Promítá se nově navrhovaná možnost založit družstvo bez ustavující schůze. Kromě toho se zpřesňuje, jaké údaje související s nepeněžitým vkladem členská nebo ustavující schůze schvaluje.

K bodům 650 a 651 (§ 577):

Je z povahy věci vyloučeno, aby přihláška do družstva vymezovala družstevní podíl, tj. práva a povinnosti člena plynoucí z členství v družstvu; družstevní podíl v okamžiku podání přihlášky neexistuje. Na druhou stranu by měl být vymezen členský vklad. V závislosti na povaze vkladu bude o přijetí rozhodovat představenstvo, členská schůze, popř. jiný orgán družstva určený jeho stanovami. S ohledem na skutečnost, že nepeněžitý vklad musí před jeho vložením schválit členská schůze (§ 573 odst. 3), navrhuje se stanovit, že v takovém případě rozhoduje i o přijetí do družstva vždy členská schůze.

K bodům 652 a 653 (§ 582):

V zájmu zvýšení ochrany členů družstva a údajů o nich zapsaných v seznamu členů se navrhuje omezit právo na výpis ze seznamu členů, a to jak věcně, tak osobně. Stávající právní úprava umožňuje kterémukoli členovi získat kompletní výpis ze seznamu členů, aniž by člen musel tento požadavek jakkoli odůvodnit či měl na sdělení údajů právní zájem. Taková úprava je nedůvodná a navíc hrozí zneužití poskytnutých údajů. Napříště se proto navrhuje stanovit, že každý člen může žádat výpis či opis údajů ze seznamu členů družstva, které se jej týkají. Ve vztahu k jiným osobám musí osvědčit první zájem na získání takových informací (například pro účely podání členské žaloby § 584) či doložit jejich souhlas

K bodům 654 s 655 (§ 584):

Stávající text obsažený v odstavci 2 se navrhuje vypustit pro nadbytečnost a současně úpravu sjednotit s ostatními formami obchodních korporací. Předmětné ustanovení dopadá na situace, kdy člen orgánu družstva způsobil družstvu škodu a o její náhradě byla uzavřena dohoda podle § 53 odst. 3. Logickým důsledkem platného uzavření takové dohody je, že se již nelze domáhat práv ze závazku původního, jelikož účinností dohody byl změněn nebo zanikl. V tomto smyslu také § 584 odst. 1 uvádí, že člen je za družstvo oprávněn domáhat se u soudu splnění povinnosti plynoucí z dohody podle § 53 odst. 3. Odstavec 2 pouze jinými slovy vyjadřuje v zásadě totéž co odstavec 1. V odstavci 2 se doplňuje nové pravidlo, jež stávající právní úprava družstva postrádá. Neřeší otázku, kdo zastupuje družstvo v řízení podle § 584, pokud člen družstva, který členskou žalobu podal, svůj družstevní podíl převede, nebo pokud jeho podíl přejde na právního nástupce. Stejně jako v kapitálových společnostech i v družstvu musí platit, že původní člen ztrácí oprávnění družstvo zastupovat a na jeho místo v řízení vstupuje jeho právní nástupce. Navrhovaná změna uvedenou mezeru v zákoně vyplňuje; věcně koresponduje s úpravou ve společnosti s ručením omezeným (srov. § 160) a v akciové společnosti (§ 373). Kromě toho se navrhuje výslovně stanovit, že člen může zastupovat družstvo v řízení i po zániku jeho účasti (bez právního nástupce), pokud má na vydání rozhodnutí právní zájem; to bude typicky v případě, kdy výsledek řízení bude moci ovlivnit výši jeho vypořádacího podílu. V ostatních případech (tj. když bývalý člen na vydání rozhodnutí nemá právní zájem) soud vydá a na úřední desce soudu vyvěsí rozhodnutí, v němž poučí členy družstva, že mohou družstvo ve lhůtě 3 měsíců od vyvěšení rozhodnutí v řízení zastoupit, jinak řízení zastaví. Tímto se dává členům družstva možnost, aby započaté řízení dokončili a hájili tak práva družstva a zprostředkovaně svá práva. Vzorem této úpravy je zvláštní postup pro zastavení řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu právnické osoby podle § 91 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů.

K bodu 656 a 657 (§ 586)

Navrhovanými změnami se staví najisto, že pravidla se vztahují i na podíl na jiných vlastních zdrojích.

K bodu 658 (§ 603):

Stávající právní úprava váže počátek běhu prekluzivní lhůty pro uplatnění práva dědice vypovědět svou účast v družstvu na den, kdy se stal dědicem. Dědické právo vzniká smrtí zůstavitele (§ 1479 OZ), nicméně teprve bylo- li dědické právo dědice v rámci řízení o pozůstalosti prokázáno, potvrdí mu soud nabytí dědictví (§ 1670 OZ). S ohledem na průběh řízení o pozůstalosti je nezbytné, aby byla dědici zachována možnost vypovědět svou účast v družstvu postupem podle § 603 včas, tj. v rámci stanovené prekluzivní lhůty. Vázání počátku běhu této lhůty na den, kdy se stal dědicem, jeho včasné uplatnění práva fakticky znemožňuje. Napříště se proto navrhuje vázat počátek běhu stanovené prekluzivní lhůty na den, kdy mu bylo nabytí dědictví potvrzeno soudem.

Dosavadní úprava spojuje s marným uplynutím stanovené prekluzivní lhůty důsledky spočívající v nepřihlížení k takové výpovědi. Takové řešení lze považovat za nepřiměřeně přísné. Není důvodu, aby výpověď dědice podle § 603 odst. 1 učiněná po uplynutí stanovené lhůty nemohla být posuzována jako výpověď podle § 610 písm. b) ve spojení s § 612.

K bodu 659 (§ 604):

V návaznosti na navrhované změny v § 603 odst. 1 se zpřesňuje znění právní fikce, což odpovídá i úpravě § 1479 OZ. Staví se tak najisto, že při splnění zákonných podmínek se na dědice hledí jako na člena družstva ode dne smrti zůstavitele.

K bodům 660 až 663 (§ 610):

Navrhovanou změnou v odstavci 1 písmenu i) se promítá změna insolvenčního zákona do zákona o obchodních korporacích. Insolvenční zákon již nepočítá s možností zamítnout návrh na zahájení insolvenčního řízení pro nedostatek majetku; uvedené bylo zrušeno zákonem č. 294/2013 Sb. s účinností od 1. ledna 2014. Ve vztahu k probíhajícímu insolvenčnímu řízení ohledně člena družstva se navrhuje zpřesnit okamžik, ke kterému dojde k zániku jeho členství. Samotná právní moc rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek člena družstva nebude napříště způsobovat zánik jeho členství, jelikož tento okamžik nemusí být družstvu bezprostředně znám. Proto se navrhuje vázat okamžik zrušení družstva na veřejně seznatelnou skutečnost nastoupení účinků prohlášení konkursu (zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku – srov. § 245 odst. 1 InsZ), respektive účinků schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty (zveřejnění rozhodnutí o schválení oddlužení v insolvenčním rejstříku – srov. § 407 odst. 1 InsZ). Navrhuje se vyplnit mezeru v zákoně. Stávající právní úprava neobsahuje pravidlo, které by stanovilo, co se děje s družstevním podílem člena družstva v případě, že je členovi družstva schváleno oddlužení zpeněžením majetkové podstaty; jeho členství v družstvu nezaniká. Podle § 398 odst. 2 InsZ sice platí, že při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu, nicméně prohlášení konkursu na majetek člena způsobuje zánik členství v družstvu a součástí majetkové podstaty se stává vypořádací podíl, nikoli družstevní podíl. Napříště se proto navrhuje stanovit, že schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty způsobuje zánik členství v družstvu a do majetkové podstaty spadá vypořádací podíl. Na druhou stranu, je- li oddlužení řešeno plněním splátkového kalendáře, členství v družstvu nezaniká. V tomto případě je dán zájem na trvání členství v družstvu; to může generovat finanční prostředky, ze kterých se plní splátkový kalendář. Vedle toho se v písmenu j) navrhuje odstranit terminologickou nesprávnost; členská práva a povinnosti tvoří družstevní podíl (srov. § 595), proto se navrhuje nahradit pojem „členská práva a povinnosti“ pojmem „družstevní podíl“. Současně se navrhuje zpřesnit, že dojde- li v průběhu lhůty uvedené ve výzvě ke splnění vymáhané povinnosti k podání návrhu na zastavení exekuce a návrhu bude vyhověno, účast v družstvu nezanikne; k zániku účasti dojde jen tehdy, bude- li podaný návrh odmítnut nebo zamítnut, popř. bude- li řízení o zastavení exekuce zastaveno. Písmeno l) se navrhuje zrušit pro nadbytečnost bez náhrady. Z povahy zániku družstva (právnické osoby obecně) bez právního nástupce plyne, že zaniká i členství v něm; v takovém případě neexistuje subjekt, jehož by osoby mohly být členem. Obdobné pravidlo není obsaženo ani v úpravách zbylých obchodních korporací.

K bodu 664 (§ 613):

V odstavci 1 písmenu c) se s ohledem na § 654 OZ navrhuje standardním způsobem stanovit, že jde o prekluzi práva. Podle § 654 odst. 1 OZ platí, že prekluze (zánik) práva nastupuje jen v těch případech, ve kterých to zákon stanoví výslovně. Tato koncepce prekluze navazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu, který např. ve svém nálezu ze dne 26. července 2006, sp. zn. II. ÚS 300/06, dospěl k závěru, že „závažnost následků prekluze práva podle ustáleného výkladu Ústavního soudu vyžaduje, aby sankce zániku práva byla v příslušné právní normě výslovně vyjádřena. Platí-li tato zásada pro normy obsažené v hmotně právních předpisech, tím spíše musí platit pro právní normy obsažené v předpisech procesně právních.“

K bodům 665 a 666 (§ 618):

V odstavci 1 se navrhuje standardním způsobem stanovit, že 30denní lhůta pro podání námitek je lhůtou prekluzivní (uplynutím lhůty právo podat námitky zaniká). Podle § 654 odst. 1 OZ platí, že prekluze (zánik) práva nastupuje jen v těch případech, ve kterých to zákon stanoví výslovně. Tato koncepce prekluze navazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu, který např. ve svém nálezu ze dne 26. července 2006, sp. zn. II. ÚS 300/06, dospěl k závěru, že „závažnost následků prekluze práva podle ustáleného výkladu Ústavního soudu vyžaduje, aby sankce zániku práva byla v příslušné právní normě výslovně vyjádřena. Platí-li tato zásada pro normy obsažené v hmotně právních předpisech, tím spíše musí platit pro právní normy obsažené v předpisech procesně právních.“ Dále se navrhuje pravidlo odstavce 1 zpřesnit a odstranit terminologickou nesprávnost. Počátek běhu 30denní lhůty se váže na doručení rozhodnutí o vyloučení; nikoli na doručení oznámení o vyloučení. Právní úprava počítá pouze s vyhotovením písemného rozhodnutí o vyloučení, které musí obsahovat i poučení o právu podat proti rozhodnutí námitky (§ 617 odst. 3); pokud by se měl počátek běhu prekluzivní lhůty vázat na doručení jiného dokumentu (oznámení o vyloučení), ztrácelo by poučení o právu podat námitky uvedené v písemném rozhodnutí o vyloučení smysl. Toto rozhodnutí se navíc doručuje vylučovanému členovi doporučeným dopisem do vlastních rukou na adresu uvedenou v seznamu členů (§ 621). Na druhou stranu právní úprava v žádném jiném ustanovení nepředvídá vyhotovení písemného oznámení o vyloučení; to je zjevně pozůstatkem úpravy obchodního zákoníku (srov. § 231 odst. 4 věta třetí ObchZ). Navrhované vypuštění části věty za středníkem v odstavci 1 a upřesnění odkazu v odstavci 2 má za cíl postavit najisto, že v případech, kdy o vyloučení rozhodla členská schůze, není třeba proti tomuto rozhodnutí podávat námitky (o kterých by stejně opět rozhodovala členská schůze). Vylučovaný člen se může obrátit přímo na soud s návrhem na prohlášení rozhodnutí členské schůze za neplatné. Navrhovanou změnou se rovněž vyjasňuje, že tříměsíční prekluzivní lhůta k podání návrhu k soudu běží již od doručení rozhodnutí členské schůze o vyloučení (§ 620).

K bodu 667 (§ 620):

S ohledem na § 654 OZ se navrhuje výslovně stanovit, že jde o prekluzi práva. Podle § 654 odst. 1 OZ platí, že prekluze (zánik) práva nastupuje jen v těch případech, ve kterých to zákon stanoví výslovně. Tato koncepce prekluze navazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu, který např. ve svém nálezu ze dne 26. července 2006, sp. zn. II. ÚS 300/06, dospěl k závěru, že „závažnost následků prekluze práva podle ustáleného výkladu Ústavního soudu vyžaduje, aby sankce zániku práva byla v příslušné právní normě výslovně vyjádřena. Platí-li tato zásada pro normy obsažené v hmotně právních předpisech, tím spíše musí platit pro právní normy obsažené v předpisech procesně právních.“ Stávající znění předmětného ustanovení stanoví lhůtu, ve které se může vylučovaná osoba obrátit na soud s návrhem na prohlášení rozhodnutí o vyloučení za neplatné, a lze tedy dovozovat, že uplynutím této lhůty takové právo zaniká. Nicméně s ohledem na koncepci prekluze v občanském zákoníku a z důvodu zvýšení právní jistoty je žádoucí prekluzi práva stanovit výslovně; řešení poskytuje navrhovaná změna.

K bodu 668 (§ 621):

Navrhuje se odstranit zjevnou nesprávnost. I v případě, že o vyloučení člena rozhoduje podle stanov členská schůze či jiný orgán družstva určený stanovami (srov. § 617 odst. 1 a § 618 odst. 2), je s ohledem na právní jistotu nezbytné, aby bylo rozhodnutí příslušného orgánu o vyloučení doručeno vylučovanému členovi doporučeným dopisem do vlastních rukou na adresu uvedenou v seznamu členů. Navrhovaná změna rovněž důsledně promítá odkaz z § 618 odst. 2.

K bodům 669 a 670 (§ 627 a 628):

Navrhovanou změnou se ve vztahu ke zrušení konkursu staví najisto, k jakému dni se obnovuje členství v družstvu; půjde o den právní moci rozhodnutí o zrušení konkursu podle § 308 odst. 1 písm. a) a b) IZ. Dále se navrhuje zpřesnit, že členství v družstvu se obnoví i v jiných případech, než dojde- li k pravomocnému zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce postižením družstevního podílu. Rovněž v případě, kdy dojde ke zrušení exekučního příkazu postihujícího družstevní podíl, dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti či jejímu vymožení z jiného majetku, než je družstevní podíl, by mělo docházet k obnově členství. Uvedené má tytéž důsledky jako zastavení exekuce a není důvodu, aby se členství v družstvu neobnovilo. K témuž ostatně dospěla i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve vztahu k právní úpravě v obchodním zákoníku (srov. rozhodnutí velkého senátu NS ČR ze dne 20. května 2015, sp. zn. 31 Cdo 2827/2012). Současně se navrhuje podmínit obnovu členství projevením vůle bývalého člena členství obnovit. Podmínění obnovy členství v družstvu reflektuje skutečnost, že k obnově členství může dojít po uplynutí poměrně dlouhé doby a struktura i ekonomická situace družstva se může velmi výrazně změnit. Bývalý člen již na obnově členství nemusí mít zájem. Navrhovanou změnou se posiluje jeho autonomie vůle. Za účelem zvýšení právní jistoty se navrhuje stanovit požadavek písemné formy projevu vůle. Nadto musí být projev vůle učiněn ve stanovené prekluzivní lhůtě, jinak se členství neobnoví. Pokud již byl vyplacen vypořádací podíl, musí jej člen nahradit spolu s projevem vůle, jinak se mu členství neobnoví. Lhůta k projevu vůle se stanovuje v délce 4 měsíců, aby měl člen dostatek času k tomu, aby důkladně uvážil, jestli chce obnovit své členství v družstvu, a aby shromáždil finanční prostředky pro nahrazení vypořádacího podílu. Dále se navrhuje změnit okamžik, k němuž se obnoví členství člena v družstvu. Napříště se bude účast obnovovat ex nunc doručením projevu vůle člena družstvu, a to jednotně jak pro případ, že byl vypořádací podíl vyplacen, tak i pokud vyplacen nebyl. Stávající konstrukce působí v praxi problémy (otázky vyplacených podílů na zisku atd.) a není rovněž žádoucí s ohledem na právní jistotu.

K bodům 671 a 672 (§ 635):

Navrhovanými změnami se posiluje právní jistota a smluvní autonomie. Navrhuje se výslovně stanovit, že stanovy družstva mohou určit nižší počet zastoupených jedním zmocněncem a rovněž mohou omezit možnost zastupování na členské schůzi pouze na jiné členy družstva.

K bodům 673 a 674 (§ 636):

Promítá se změna § 562, která v případě velkých družstev (kdy působnost členské schůze vykonává shromáždění delegátů) stanoví povinnost zpřístupnit informační desku prostřednictvím internetových stránek. Navrhovaná úprava rovněž reaguje na stávající úpravu, která umožňuje družstvu svolat členskou schůzi vždy pouze prostřednictvím jeho internetových stránek. Ustanovení tak fakticky ukládá družstvu povinnost zřídit internetové stránky. Takovýto požadavek se jeví (zejm. v případě tzv. malého družstva) jako nedůvodně přísný a je ze strany bytových družstev, ale i ze strany odborné veřejnosti kritizován (viz např. Čáp, Z. in Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. Zákon o obchodních korporacích: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 2569). Navrhovaná změna má za cíl umožnit družstvu svolání členské schůze prostřednictvím informační desky, která v některých případech bude zpřístupněna prostřednictvím internetových stránek. Vypuštěním právní fikce doručení pozvánky jejím uveřejněním se posiluje ochrana členů družstva. Ostatně již de lege lata musí být pozvánka na členskou schůzi vždy členovi družstva odeslána. Pokud jde o doručování pozvánky, je možno vyjít z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud ve vztahu ke společnosti s ručením omezeným dovodil, že: „[o]deslala-li společnost pozvánku na valnou hromadu doporučeným dopisem společníkům na jejich poslední známou adresu, byl termín a program valné hromady účastníkům oznámen ve smyslu § 129 odst. 1 obch. zák. i tehdy, nebyla-li zásilka doručena adresátu z příčin, jež nespočívají na straně společnosti.“ Dále srov. například i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2009, sp. zn. 29 Odo 634/2005, či ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 3469/2008. Závěry těchto rozhodnutí jsou použitelné i na doručování pozvánky na členskou schůzi družstva. Fikce doručení pozvánky na členskou schůzi navíc nebyla stanovena ani v obchodním zákoníku (srov. a contrario § 239 ObchZ). Zároveň se po vzoru zákona o přeměnách obchodních společností a družstev (srov. § 78 odst.

2) navrhuje výslovně umožnit nahrazení zasílání pozvánek poštou elektronickým doručováním. Bude- li s tím člen družstva souhlasit, může mu být pozvánka místo listovní zásilkou zasílána elektronicky. Souhlas člena družstva může být projeven jakýmkoli způsobem. Ze kterého bude zřejmé, že se jedná o jím upřednostňovaný způsob doručování. Zároveň není rozhodné, zda iniciátorem tohoto souhlasu bude sám člen, nebo zda bude v tomto smyslu osloven družstvem.

K bodu 675 (§ 646):

V souvislosti se změnou v § 650 se stanoví, že kvorum potřebné pro usnášeníschopnost členské schůze a kvorum potřebné pro přijetí usnesení této členské schůze se nepoužije v případě zvyšování základního členského vkladu. Kvorum pro schválení zvýšení základního členského vkladu je obsaženo v ustanovení, jež upravuje toto zvyšování (blíže viz § 566).

K bodu 676 (§ 650):

S ohledem na skutečnost, že přijetí rozhodnutí o zvýšení základního členského vkladu je nanejvýš zásadní změnu stanov, která může mít přímý vliv na účastenství člena v družstvu (viz např. Čáp, Z. in Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. Zákon o obchodních korporacích: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 2459, navrhuje se v zájmu ochrany člena družstva i v tomto případě stanovit, že při hlasování má každý člen jeden hlas bez ohledu na skutečnost, zda stanovy přiznávají členovi jiný počet hlasů.

K bodu 677 (§ 652):

Úpravu rozhodování per rollam se navrhuje sjednotit s úpravou společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti. Výslovná legitimace pro družstvo zaslat návrh rozhodnutí při rozhodování per rollam je ostatně i nadbytečná. Za družstvo tak může učinit představenstvo, což je současně osoba oprávněná ke svolání členské schůze.

K bodům 678 a 679 (§ 654):

Úpravu rozhodování per rollam se navrhuje sjednotit s úpravou společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti. Vyjádření při rozhodování per rollam by mělo být doručeno osobě, která zaslala návrh rozhodnutí per rollam, tj. osobě oprávněné svolat členskou schůzi. V zájmu zajištění notářského ověření při rozhodování per rollam, vyžaduje stávající úprava, aby vyjádření každého člena mělo formu veřejné listiny. To však činí rozhodování per rollam značně nákladné. Napříště se proto navrhuje zakotvit nový druh notářského zápisu, který osvědčí rozhodnutí orgánu právnické osoby mimo zasedání orgánu (srov. § 80a a násl. notářského řádu). Navrhovaná řešení docílí kýženého efektu a nebude pro družstva nákladné (vynaložení nákladů na jediný notářský zápis). Srov. rovněž navrhovanou úpravu § 659 odst. 3. Přestože se o návrhu rozhodnutí bude pořizovat notářský zápis, členům postačí rozeslat pouze kopii tohoto notářského zápisu. Poslední věta odstavce 2 stanoví najisto, že proces rozhodování per rollam musí být následně osvědčen notářským zápisem. Odstavec 2 se navíc zpřesňuje – požadavek na ověření rozhodnutí veřejnou listinou nemusí plynout pouze ze zákona o obchodních korporacích.

K bodům 680 a 681 (§ 655):

Odstavec 1 se navrhuje terminologicky i věcně sjednotit s úpravou společnosti s ručením omezeným. Napříště se stanoví, že rozhodnutí může oznamovat kromě osoby, která zaslala návrh rozhodnutí při rozhodování per rollam (osoba oprávněná svolat členskou schůzi), i družstvo samotné; jde ostatně o jeho rozhodnutí. S ohledem na skutečnost, že rozhodnutí členské schůze přijaté per rollam bude muset být v některých případech osvědčeno notářským zápisem o rozhodnutí orgánu právnické osoby mimo zasedání orgánu, navrhuje se v odstavci 2 výslovně stanovit, kdy je takové rozhodnutí přijato. Navrhovaná změna rovněž zvyšuje právní jistotu.

K bodům 682 až 686 (§ 656):

V písmenu d) se staví najisto, v jakých případech je nezbytné schválení mezitímní účetní závěrky členskou schůzí. Podle stávající právní úpravy se mezitímní účetní závěrka schvaluje v případech, kdy její vyhotovení stanoví jiný právní předpis. To však není přesné. Rovněž v situacích předvídaných zákonem o obchodních korporacích se vyžaduje, aby došlo ke schválení mezitímní účetní závěrky; srov. například nově navrhovanou úpravu § 40 odst. 3. Na druhou stranu ne vždy, vyžaduje- li jiný právní předpis vyhotovení mezitímní účetní závěrky, musí být schválena členskou schůzí. Proto se navrhuje inspirovat úpravou společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti v obchodním zákoníku [srov. § 125 odst. 1 písm. b) a § 187 odst. 1 písm. f) ObchZ] a napříště stanovit, že mezitímní účetní závěrka se schvaluje v případech stanovených zákonem. V písmenu i) se staví najisto, že členská schůze nerozhoduje o té části zisku, o které již rozhodovat nelze, například proto, že je družstvo vázáno smlouvou (tichá společnost), stanovami (například pevný podíl na zisku, nově navrhované pravidlo § 35 odst. 3 – tj. valná hromada nebude rozhodovat o souhrnu záloh vyplacených v souladu se zákonem, pokud společnost současně vykáže zisk) nebo zákonem (zákon o daních z příjmů). Disponibilní zisk naopak zahrnuje i nerozdělený zisk minulých let a disponibilní fondy ze zisku. Dále se staví najisto, že pravidlo se vztahuje i na podíl na jiných vlastních zdrojích. Písmeno m) zakládá působnost členské schůze schvalovat převod nebo zastavení závodu, nebo jeho části. Odborná veřejnost není jednotná v názoru, které transakce vyžadují schválení členskou schůzí. Část právní teorie zastává tzv. formálně- materiální pojetí, podle kterého je působnost členské schůze dána po splnění dvou podmínek: (i) převod či zastavení závodu či jeho části znamená podstatnou změnu dosavadní struktury závodu nebo podstatnou změnu v předmětu podnikání nebo činnosti družstva (materiální pojetí), a současně (ii) předmět dispozice představuje samostatnou organizační složku (formální pojetí). Naproti tomu jiní prosazují čisté materiální pojetí, podle něhož schválení členskou schůzí vyžaduje každý převod či zastavení závodu nebo jeho části, bez ohledu na skutečnost, zda je takový majetek organizován jako pobočka, či zda jde toliko o jedinou významnou věc; vždy však za splnění podmínky, že by v důsledku takové transakce došlo k podstatné změně dosavadní struktury závodu nebo k podstatné změně v předmětu podnikání nebo činnosti družstva. V návaznosti na přetrvávající právní nejistotu, ze které obchodním korporacím plynou mimo jiné zvýšené náklady, se navrhuje přiklonit k jednomu z těchto pojetí, a sice k pojetí materiálnímu. I převod jediné části majetku, která není formálně pobočkou, může zásadním způsobem ovlivnit činnost družstva. Současně se však navrhuje dopad pravidla omezit. Napříště již nebude třeba souhlasu členské schůze k transakcím, které mají za následek pouze změnu struktury závodu; rozhodování o otázkách týkajících se obchodního závodu (včetně jeho struktury) je zahrnuto v obchodním vedení (srov. například rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 18. března 2005, sp. zn. 4 Afs 24/2003, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. dubna 2006, sp. zn. 5 Tdo 94/2006), které náleží statutárnímu orgánu družstva. V těchto případech postačuje test péče řádného hospodáře členů statutárního orgánu. Na druhou stranu členská schůze bude schvalovat transakce, které znamenají podstatnou změnu skutečného předmětu podnikání nebo činnosti družstva; členská schůze je nejvýznamnějším orgánem družstva, jehož prostřednictvím realizují členové družstva právo podílet se na řízení družstva a přijímat rozhodnutí zásadním způsobem ovlivňující další existenci a činnost družstva (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2005, sp. zn. 29 Odo 442/2004). Předmět podnikání nebo činnosti družstva je povinnou náležitostí stanov družstva [srov. § 553 písm. b)] a je závislý na vůli členů družstva. Člen statutárního orgánu proto nemůže bez souhlasu členské schůze připravit obchodní korporaci o takovou část jmění, která by znamenala, že vůli členů nelze realizovat. Rozhodující však není (formální) předmět podnikání vymezený ve stanovách, nýbrž skutečný předmět podnikání družstva. Tímto se má za cíl také působit na členy družstva, aby ve stanovách vymezili skutečný předmět podnikání nebo činnosti družstva. S ohledem na skutečnost, že převod by měla v závislosti na okolnostech v konkrétním družstvu schvalovat jak členská schůze prodávajícího, tak kupujícího, je vhodné napříště hovořit o převodu části jmění, nejen tedy majetku, ale i dluhů. Převodem takové části jmění, která by znamenala podstatnou změnu předmětu podnikání nebo činnosti družstva, může být například prodej obchodního tajemství, na němž je založeno podnikání družstva (např. prodej receptu Coca-Coly), patentu (např. složení léčivého přípravku) či ochranné známky anebo na druhé straně prodej významné továrny či výrobního stroje (nezbytného pro výrobu zboží, na němž je založeno podnikání družstva), bez nichž družstvo nemůže v podnikání nebo činnosti buď vůbec pokračovat, anebo jen ve značně omezené podobě. V písmenu o) se navrhuje opravit legislativně technickou chybu a sjednotit terminologii s občanským zákoníkem (srov. § 2747 a násl. OZ pojednávající o tiché společnosti). Kromě toho se navrhuje rozšířit působnost členské schůze na schvalování i jiných smluv, které zakládají právo na podíl na zisku nebo jiných vlastních zdrojích družstva. V rozsahu těchto smluv nepůjde o disponibilní zisk ve smyslu písm. i), tj. členská schůze nebude oprávněna o něm rozhodovat, a je proto nezbytné, aby s uzavřením takové smlouvy dopředu souhlasila. V písmenu s) se navrhuje výslovně zahrnout do působnosti členské schůze nejen schválení návrhu na použití likvidačního zůstatku (stávající úprava hovoří nepřesně o schválení zprávy likvidátora o naložení s likvidačním zůstatkem), ale i schválení konečné zprávy o průběhu likvidace. Úprava navazuje na ustanovení § 94 odst. 1, které stanoví, že uvedené dokumenty se předkládají také nejvyššímu orgánu obchodí korporace. Úprava se navíc terminologicky sjednocuje napříč obchodními korporacemi [srov. rovněž § 190 odst. 2 písm. n) a § 421 odst. 2 písm. l)].

K bodům 687 a 688 (§ 659):

Navrhovaná změna v písmenu a) reflektuje skutečnost, že stanovy mohou být měněny i v důsledku rozhodnutí členské schůze (změny výše základního členského vkladu); v takovém případě je nezbytné trvat na notářském ověření příslušného usnesení. V písm. d) se jedná o pouhé promítnutí změny navržené v § 656 písm. m).

K bodu 689 (§ 660):

Navrhuje se výslovně připustit, že stanovy družstva mohou určit jiný důležitý důvod, pro který člen družstva nemůže vykonávat hlasovací právo. V praxi se objevuje především požadavek na omezení hlasovacího práva člena, jenž se nachází ve střetu zájmů; střet zájmů je bezesporu jiným důležitým důvodem. Obdobné se navrhuje zakotvit i ve společnosti s ručením omezeným [srov. navrhované znění § 173 odst. 1 písm. e)] a akciové společnosti [srov. navrhované znění § 426 písm. e)].

K bodům 690 a 691 (§ 661):

Úpravu omezení výkonu hlasovacího práva členů družstva, kteří jednají ve shodě s tím, komu bylo hlasovací právo sistováno, se navrhuje věcně zpřesnit a sjednotit s úpravou společnosti s ručením omezeným (srov. § 173) a akciové společnosti (srov. § 427). Není dán důvod, aby se omezení hlasovacího práva vztahovalo i na členy družstva jednající ve shodě se členem, který je v prodlení se splněním vkladové povinnosti k členskému vkladu. V tomto případě není dán střet zájmů; omezení hlasovacího práva představuje sankci za porušení povinnosti člena družstva.

V zájmu zachování funkčnosti členské schůze je nezbytné stanovit výjimku z pravidla, že omezení hlasovacího práva se vztahuje i na členy jednající s dotčeným členem družstva ve shodě pro případ, že všichni členové družstva jednají ve shodě; v opačném případě by byla členská schůze ochromena a nebyla by schopna přijmout žádné z příslušných rozhodnutí.

K bodu 692 (§ 677):

Navrhovaný odstavec 5 staví najisto, že přestože jsou delegáti do shromáždění delegátů voleni, a mělo by se tak jednat o členy voleného orgánu ve smyslu § 152 OZ, resp. § 3 ZOK, nevztahují se na ně pravidla, která dopadají na členy voleného orgánu; tomu ostatně již dnes odpovídá textace § 632. Delegáti jsou pouhými zástupci členů; shromáždění delegátů tak představuje v zásadě členskou schůzi, na které se členové povinně nechávají zastupovat osobou, kterou si zvolí. Na delegáty tak nedopadá např. povinnost notifikovat o střetu zájmů podle § 54 a násl. a delegáti nejsou povinni dodržovat standard péče řádného hospodáře.

K bodu 693 (§ 683):

Navrhovaná změna staví najisto, že o změně stanov podle § 731 odst. 1 písm. a) a stejně tak například o zvýšení základního členského vkladu může rozhodovat shromáždění delegátů. Dále se staví najisto, že rozhodování o změně stanov podle § 731 odst. 1 písm. a) je rozhodováním o otázce, která se přímo dotýká oprávněných zájmů těch členů, kteří plní podmínky pro vznik práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, ale dosud je nesplnili (členové, kterým se při plnění podmínek pro vznik práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu mají změnit tyto podmínky). Tito členové mají právo účastnit se shromáždění delegátů, které bude o této změně stanov jednat, za tímto účelem musí být obesláni písemnou pozvánkou zaslanou jim na adresu bydliště nebo sídla uvedenou v seznamu členů (popřípadě elektronicky, pokud s tím souhlasili) a konečně mají právo se k této záležitosti na shromáždění delegátů vyjádřit. Tito členové mohou na shromáždění delegátů vyslovit s touto změnou stanov souhlas a tento souhlas bude mít váhu souhlasu podle § 731 odst. 2. Udělení souhlasu člena družstva se změnou stanov musí být ověřeno (musí být zaznamenáno ve veřejné listině osvědčující průběh shromáždění delegátů).

K bodu 694 (§ 684):

V případě, že shromáždění delegátů rozhoduje o některé ze záležitostí uvedených v § 650 odst. 2, kdy každý člen má 1 hlas, musí vždy delegáti reprezentovat tolik hlasů, kolik je členů zařazených do jejich volebního obvodu; v opačném případě by nebyl naplněn smysl § 650 odst. 2. Totéž platí i pro rozhodnutí podle § 731 odst. 1 písm. a).

K bodu 695 (§ 688):

Promítá se změna § 636; po vzoru zákona o přeměnách obchodních společností a družstev (srov. § 78 odst. 2) se navrhuje výslovně umožnit nahrazení zasílání pozvánek poštou elektronickým doručováním.

K bodu 696 (§ 693)

Reflektuje se nové pravidlo, podle něhož je pro přijetí rozhodnutí o změně stanov, kterým se umožní zvýšení základního členského vkladu doplatkem člena, stejně jako pro přijetí rozhodnutí o zvýšení základního členského vkladu, potřeba souhlasu tří čtvrtin všech členů družstva (srov. navrhovaný § 566 odst. 4). Uvedené pravidlo však nedopadá na situace, kdy působnost členské schůze plní zcela nebo zčásti shromáždění delegátů (srov. § 669 a násl.). Proto je potřeba stanovit výslovné pravidlo, podle něhož musí pro přijetí rozhodnutí podle § 566 odst. 4 hlasovat delegáti, kteří zastupují alespoň tři čtvrtiny všech členů družstva

K bodu 697 (§ 694):

Promítá se změna § 650 odst. 2; v případě rozhodnutí o zvýšení základního členského vkladu je kvorum hlasů pro přijetí usnesení stanoveno speciálně v § 566 odst. 4.

K bodu 698 a 699 (§ 707):

Navrhovanou změnou textu (nově označeného jako odstavec 1) se staví najisto, že pravidlo se vztahuje i na podíl na jiných vlastních zdrojích. Dále se navrhuje vložit nový odstavec 2 upravující zpřístupnění účetní závěrky členům družstva. Členové družstva stejně jako akcionáři akciové společnosti nemají na rozdíl od společníků osobních společností a společníků společnosti s ručením omezeným právo na informace a neomezený přístup k dokladům družstva. Přesto již de lege lata mají členové družstva možnost seznámit se s účetní závěrkou družstva a stejně tak i s dalšími podklady k záležitostem zařazeným na pořad jednání členské schůze. Povinnou náležitostí pozvánky na členskou schůzi je totiž určení místa, kde se člen může seznámit s podklady k jednotlivým záležitostem programu členské schůze, nejsou- li přiloženy k pozvánce [srov. § 636 odst. 2 písm. e)]. Za účelem zvýšení právní jistoty se však navrhuje stanovit výslovně, ve kterém místě a po jak dlouhou dobu před konáním členské schůze se členové družstva mohou seznámit s účetní závěrkou. Navrhovaná úprava se inspiruje pravidlem § 436, které dopadá na akciové společnosti. Napříště platí výslovně, že účetní závěrka musí být přístupná členům družstva po dobu alespoň 15 dnů přede dnem konání členské schůze, a to primárně v sídle družstva; pozvánka na členskou schůzi však i nadále může určit místo odlišné.

K bodům 700 až 701 (§ 710 a 711):

V § 710 odstavci 2 se navrhuje odstranit chybu v psaní. Odstavec 3 se navrhuje zrušit. Pravidlo nepředstavuje zákaz konkurence, nýbrž neslučitelnost funkcí; ta je již vyjádřena v § 722 odst. 2. Navíc stávající znění není věcně správné. Znemožňuje, aby členem představenstva byl například likvidátor družstva (či jiná osoba oprávněná podle zápisu v obchodním rejstříku jednat za družstvo). Občanský zákoník však předpokládá, že do doby povolání likvidátora vykonávají jeho působnost všichni členové statutárního orgánu (§ 189 odst. 2 OZ). Standardně pak může být v jakékoli formě právnické osoby některý (nebo všichni) ze členů jejího statutárního orgánu povolán likvidátorem (srov. i požadavky na způsobilost být likvidátorem – § 189 odst. 1 OZ). Stávající pravidlo o neslučitelnosti funkcí není vlastní ani úpravě zbylých forem obchodních korporací (v úpravě akciové společnosti je pravidlo o neslučitelnosti funkcí formulováno pouze u členů dozorčí rady – srov. stávající 448 odst. 7, nově odst. 4). Namísto něj se navrhuje stanovit nový důvod zákazu konkurence, který platí jak ve společnosti s ručením omezeným [stávající § 199 odst. 1 písm. c), nově § 199 písm. c)], tak i v akciové společnosti (§ 441 odst. 3 a § 451 odst. 3). Dále se navrhuje zrušit § 711 bez náhrady. Stávající úprava prolomení zákazu konkurence je v praxi problematická. Pokud má členská schůze v úmyslu zakázat členu představenstva notifikovanou konkurenční činnost, musí tak učinit do jednoho měsíce od upozornění. Pouze svolání členské schůze vyžaduje nejméně 15 dnů (srov. § 636), k tomu je nezbytné členskou schůzi zorganizovat atd. Uskutečnit členskou schůzi v takto krátkém čase je proto značně problematické. Navíc názory na charakter jednoměsíční lhůty se v odborné literatuře liší. Odborná veřejnost není jednotná ani v otázce, zda dikce § 710 odst. 4 vylučuje možnost družstva zákaz konkurence zúžit, popř. úplně vyloučit.

V zájmu zvýšení právní jistoty a vyloučení pochybností a výkladových nejasností se navrhuje § 711 zrušit a stávající § 710 odst. 4 upravit tak, že se stanovy družstva mohou odchýlit od zákonné úpravy zákazu konkurence; tímto se chce zamezit případným výkladovým problémům, zda je úprava zákazu konkurence kogentní nebo dispozitivní a potvrzuje se dispozitivnost pravidel. Stejnou úpravu se navrhuje zakotvit i ve společnosti s ručením omezeným (srov. navrhované znění § 199) a v akciové společnosti (srov. § 441, 451 a 459). Zákon stanoví pouze některé činnosti, jejichž výkon se členovi představenstva zakazuje, a ponechává na družstvu, zda a jakým způsobem upraví další otázky zákazu konkurence. Stanovy družstva mohou určit další činnosti, jejichž výkon je členovi představenstva zakázán, nebo naopak některé, či všechny zákonem zakázané činnosti vyloučit, a tím jejich výkon dovolit. Stanovy mohou rovněž určit bližší podmínky, za nichž bude výkon jinak zakázaných činností povolen (souhlas určitého orgánu družstva, domněnka souhlasu apod.). V neposlední řadě mohou stanovy pověřit členskou schůzi, aby svým rozhodnutím rozšířila či zúžila okruh zakázaných činností, popřípadě mohou umožnit odchylné sjednání zakázaných činností ve smlouvě o výkonu funkce člena představenstva. Je ponecháno na vůli členů, jakým způsobem upraví podmínky zákazu konkurence. Stále je však třeba mít na paměti, že ani úplným vyloučením zákazu konkurence není dotčena povinnost člena představenstva jednat s péčí řádného hospodáře, stejně jako povinnost postupovat podle pravidel o střetu zájmů (srov. § 54 až 57). I při střetu zájmů musí člen představenstva vždy jednat v zájmu družstva (srov. § 54 odst. 3) a s potřebnou loajalitou.

K bodu 703 (§ 716):

Navrhovanou změnou se staví najisto, že pravidlo se vztahuje i na podíl na jiných vlastních zdrojích.

K bodu 704 (§ 722):

Navrhuje se promítnout změny § 710 a 711 (srov. navrhovanou úpravu a důvodovou zprávu k ní).

K bodu 705 (§ 731):

Navrhovaná změna má za cíl podřadit rozhodování o změnách stanov podle odstavce 1 písmena b) do režimu běžného rozhodování o změně stanov; ke změně tak napříště postačí prostá většina. Uvedený návrh zohledňuje, že při rozhodování o změnách stanov podle písmena b) nedochází k tak závažným zásahům do práv členů družstva, jako při rozhodování o změnách stanov podle písmena a), přičemž potřeba změn může být vynucena vnějšími vlivy (např. změna cen apod.). Pokud jde o změny stanov podle odstavce 1 písmena a), navrhuje se stanovit požadavek souhlasu ¾ všech členů družstva a dále souhlas všech těch členů družstva, kteří aktuálně plní podmínky pro vznik práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu (a zatím je nesplnili). Na ochranu posledně jmenované skupiny členů ostatně uvedené pravidlo směřuje; uvedenou změnou se tak naplní smysl předmětného pravidla. Není přijatelné, aby stávajícím členům družstva, kteří téměř všechny podmínky pro vznik práva na uzavření smlouvy o nájmu bytu splnili, mohla většina členů družstva (byť kvalifikovaná) bez jejich souhlasu vnutit změnu stanov v otázce podmínek vzniku práva na uzavření smlouvy o nájmu bytu, která by znamenala faktickou nemožnost, nebo přinejmenším oddálení vzniku práva na uzavření smlouvy o nájmu bytu. Tímto by došlo k zásahu do jejich práv a povinností a podrývání jejich právní jistoty Podmínky, za kterých vznikne členovi bytového družstva právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, je nezbytné považovat za tak esenciální a významnou náležitost stanov, že nelze připustit, aby byla měněna nižším kvorem, než souhlasem ¾ všech členů družstva; navrhované řešení je však v souladu s principy družstevní demokracie.

K bodům 706 (§ 732):

V návaznosti na navrhovanou změnu § 566, se stávající pravidlo ruší. S ohledem na skutečnost, že úprava § 731 odst. 1 písm. a) vyžaduje k přijetí rozhodnutí o změně stanov souhlas každého člena, kterému vznikne po splnění všech podmínek právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu (dotčený člen), avšak nevyžaduje se, aby byl takový souhlas udělen na zasedání členské schůze, navrhuje se umožnit, aby souhlas mohl být udělen i mimo zasedání. V opačném případě by absence člena na zasedání členské schůze znamenala nemožnost změny stanov, i kdyby člen s takovou změnou souhlasit. Napříště je tedy možné získat souhlas dotčených členů (kteří aktuálně plní podmínky pro vznik práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu) před zasedáním, na zasedání nebo nejpozději může být doručen do sedmi dnů ode dne konání členské schůze (schůze delegátů); tato poměrně krátká lhůta byla zvolena s ohledem na právní jistotu. V zájmu zvýšení právní jistoty a omezení případného zneužití institutu se vyžaduje, aby souhlas byl projeven způsobem, který umožní společnosti ověřit totožnost oprávněného člena (například písemně s úředně ověřeným podpisem). Jelikož je možno doručit souhlas družstvu až po zasedání členské schůze a tedy navrhované usnesení může být přijato dodatečně, navrhuje se umožnit družstvu, požádat o vytvoření notářského zápisu osvědčujícího souhlas s navrhovaným rozhodnutím (srov. § 80i notářského řádu).

K bodu 707 (§ 733):

Navrhuje se odstranit legislativně-technickou chybu.

K bodu 708 (§ 734):

Z dosavadního znění ustanovení nebylo zcela jasné, zda se na členy bytových družstev vztahují rovněž důvody pro vyloučení plynoucí z obecné úpravy družstva (§ 614). Ačkoli již bylo odbornou veřejností dovozeno, že ustanovení § 734 odst. 1 doplňuje obecnou úpravu družstva (viz např. Čáp, Z. in Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. Zákon o obchodních korporacích: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 2708), navrhuje se zákonný text v duchu citovaného závěru upřesnit.

K bodu 709 (§ 736):

Navrhovaná změna má za cíl zvýšit právní jistotu a postavit najisto, že v případě převodu družstevního podílu v bytovém družstvu není dotčeno obecné pravidlo § 601. V případě převodu družstevního podílu v bytovém družstvu tedy dochází k převodu nájmu družstevního bytu, anebo převodu práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu včetně všech práv a povinností s tím spojených, a to včetně všech dluhů převodce vůči bytovému družstvu a dluhů bytového družstva vůči převodci, které souvisejí s užíváním družstevního bytu převodcem, anebo s právem na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu za podmínek určených stanovami, současně je však zachována převodcova ručební povinnost za případné dluhy, které takto přejdou na nabyvatele družstevního podílu.

K bodům 710 až 712 (§ 741):

Navrhovaná úprava má za cíl postavit najisto hierarchii norem a pravidel upravujících družstevní nájem. Změna reaguje na stávající nejistotu, je- li možné ve stanovách bytového družstva prolomit kogentní úpravu nájmu obsaženou v zákoně o obchodních korporacích a v občanském zákoníku. Lze se setkat s oběma názory. Zatímco F. Cileček (F. Cileček in Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 945), Z. Čáp (Z. Čáp in Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 2723, 2724) a M. Hulmák s E. Kabelkovou (M. Hulmák, E. Kabelková in Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 2072 s. 354) dovozují, že stanovy bytového družstva se nemohou odchýlit od kogentní úpravy, M. Novotný (M. Novotný in Novotný, M., Horák, T., Holejšovský, J., Oehm, J. Bytové spoluvlastnictví a bytová družstva. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016. s. 352) tvrdí opak. Napříště se proto stanoví výslovně, že v první řadě je nutno respektovat speciální úpravu zákona o obchodních korporacích (kogentní) a dále kogentní úpravu občanského zákoníku upravující nájem, nájem bytu a nájem prostoru sloužícího podnikání. Stanovy bytového družstva se mohou od této úpravy odchýlit pouze v rámci dispozitivní úpravy. Navrhovanými změnami se rovněž důsledně promítá legislativní zkratka „družstevní byt“ zavedená v § 729 odst. 1. Vedle toho se navrhuje odkázat na aplikaci ustanovení občanského zákoníku upravujícího nájem a nájem prostoru sloužícího podnikání. Později uváděný termín nahradí odkaz na úpravu nájmu nebytového prostoru. S tímto termínem občanský zákoník již nepracuje; navrhovaná změna tak sjednocuje terminologii občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích.

K bodu 713 (§ 744):

S ohledem na specifika družstevního bydlení se navrhuje umožnit úpravou ve stanovách odchýlit se od úpravy běžné údržby a drobných oprav v občanském zákoníku, resp. v nařízení vlády č. 308/2015 Sb., o vymezení pojmů běžná údržba a drobné opravy související s užíváním bytu, stejně tak se navrhuje, aby se stanovy bytového družstva mohly odchýlit od úpravy občanského zákoníku o nájmu bytu, pokud jde o stavební úpravy a jiné změny bytu a domu (§ § 2259 a násl. OZ); stanovy by tak měly upravovat okolnosti, za nichž lze stavebně upravovat družstevní byt a dům.

K bodu 714 (§ 748 a 749):

K § 748: Navrhovaná změna reaguje na praktické potíže spojené se zákazem určit v bytovém družstvu vypořádací podíl nižší, než kolik činí částka odpovídající rozsahu splněné vkladové povinnosti člena družstva. V některých případech (zejména v některých oblastech, např. v Ústeckém kraji) je splněná vkladová povinnost výrazně vyšší, než je reálná hodnota družstevního podílu; stávající úprava tak může nepřímo zapříčinit úpadek bytového družstva. Vystoupí- li totiž z bytového družstva současně několik jeho členů a stane- li se tak v oblasti, kde je reálná hodnota družstevního podílu nižší než splněná vkladová povinnost vystupujících členů, bytové družstvo nebude mít dostatek zdrojů na splnění své zákonné povinnosti vyplatit vypořádací podíl ve výši splněné vkladové povinnosti. Je nutno zohlednit, že bytové družstvo nebude schopno získat nové členy, kteří budou ochotni vnést do družstva členské vklady ve výši vypořádacích podílů vystupujících členů (pokud zde vůbec budou nějací uchazeči o členství v družstvu), jelikož reálná hodnota družstevního podílu bude mnohem nižší.

Z bytových družstev se tak fakticky stává jakýsi uchovatel hodnoty. Vypořádací podíl v bytovém družstvu by měl odrážet reálnou hodnotu podílu. Ostatně kdyby člen bytového družstva družstevní podíl převáděl, činil by tak zpravidla za reálnou hodnotu družstevního podílu odrážející aktuální situaci na trhu. Není proto logické a ani žádoucí upřednostňovat např. vystoupivší či vyloučené členy družstva a garantovat jim vypořádací podíl minimálně ve výši vyjadřující rozsah splněné vkladové povinnosti, před těmi členy, kteří svou účast v družstvu ukončí převodem družstevního podílu. Na druhou stranu nelze ani připustit, aby člen bytového družstva obdržel jako vypořádací podíl částku nižší, než která odpovídá reálné hodnotě družstevního podílu. Může- li být v některých případech reálná hodnota družstevního podílu nižší než splněná vkladová povinnost člena, může být v jiných případech (zejména v některých oblastech, např. v hlavním městě Praze) o mnoho vyšší. Stejně jako de lege lata se navrhuje, že vypořádací podíl odpovídá výši splněného členského vkladu (základního, případně dalšího), neurčí- li stanovy jinak. Nicméně bude- li se takto určená výše vypořádacího podílu významně lišit (ke dni zániku účasti člena v bytovém družstvu) od reálné hodnoty družstevního podílu, bude výše vypořádacího podílu odpovídat reálné hodnotě podílu. Tato hodnota může být jak vyšší, tak i nižší, než splněný členský vklad; může být případně i nulová (vyloučené lokality a předlužená bytová družstva). Reálná hodnota podílu by měla odpovídat tržní hodnotě bytu obdobných vlastností (poloha, rozměry atd.) na realitním trhu, při zohlednění případných významných zisků, resp. ztrát bytového družstva. Není vyloučeno, že k určení reálné hodnoty může dojít na základě znaleckého posudku, nebo kvalifikovaného odhadu. Cílem navrhované úpravy je dosáhnout spravedlivého vypořádání. Stejně jako v jiných formách obchodních korporací je napříště úprava vypořádacího podílu dispozitivní. Na rozdíl od jiných obchodních korporací jde však pouze o částečnou dispozitivitu, resp. dispozitivitu omezenou. Vždy musí být splněna podmínka, že vypořádací podíl člena bytového družstva bude odpovídat spravedlivému uspořádání vztahů mezi členem a bytovým družstvem. Bude vždy záviset na okolnostech konkrétního případu, co bude odpovídat spravedlivému uspořádání vztahů. Zpravidla by se výše vypořádacího podílu neměla příliš odchylovat od reálné hodnoty podílu. K § 749: S ohledem na skutečnost, že vyplacení reálné hodnoty družstevního podílu může být náročné na likvidní prostředky bytového družstva, navrhuje se prodloužit splatnost vypořádacího podílu z 3 měsíců na 6 měsíců. V případě bydlícího člena družstva, který družstevní byt nevyklidil, se navíc splatnost vždy váže na vyklizení družstevního bytu, a to i v případě, že byl z družstva vyloučen. Není důvod, aby se v tomto případě postupovalo odlišně. Smyslem tohoto pravidla je motivovat vyloučené členy, aby v okamžik, kdy je vyloučení definitivní, byt vyklidili. Nutno zdůraznit, že i nadále platí úprava § 620 odst. 2, tj. do doby uplynutí lhůty pro podání návrhu k soudu na přezkum oprávněnosti vyloučení nebo do doby pravomocného skončení soudního řízení přezkoumávající platnost vyloučení z družstva nemůže družstvo vůči členovi uplatnit žádná práva plynoucí ze zániku jeho členství, tj. nutit jej k vyklizení, resp. žalovat na vyklizení bytu; není však vyloučeno, že se člen vystěhuje sám dobrovolně. Dále se opravují zjevně legislativní chyby. Chybné odkazy na obecnou úpravu vypořádacího podílu § 623. Úprava vypořádacího podílu člena bytového družstva v § 748 je speciální. Napříště se proto odkazuje na § 748.

K bodu 715 (§ 751):

Navrhovanou změnou se důsledně promítá legislativní zkratka „družstevní byt“ zavedená v § 729 odst. 1.

K bodu 716 (§ 755):

Promítá se změna § 731 odst. 2. Napříště postačí ke změně stanov podle § 731 odst. 1 písm. a) souhlas ¾ všech členů družstva a dále všech těch členů družstva, kterým po splnění všech podmínek vznikne právo na uzavření smlouvy o nájmu bytu. S ohledem na závažnost rozhodnutí se navrhuje stejně jako v případě rozhodnutí podle § 650 odst. 2 stanovit, že každý člen má vždy 1 hlas; stanovy nemohou určit, že členové bytového družstva, kteří jsou nájemci družstevních bytů, mají pro toto rozhodování vyšší počet hlasů.

K bodu 717 (§ 765):

V písmenu d) se navrhuje opravit legislativně technickou chybu a sjednotit terminologii s občanským zákoníkem (srov. § 2747 a násl. OZ pojednávající o tiché společnosti). Promítá se změna § 656.

K bodu 718 (§ 774):

Navrhuje se změnit znění poznámky pod čarou č. 1 tak, aby vyjadřovala aktuální seznam předpisů Evropské unie, které jsou v zákoně o obchodních korporacích zapracovány.

K bodu 719 (§ 776):

Navrhuje se opravit zjevné chyby.

K Čl. II (přechodná ustanovení)

K bodu 1

Pro zápisy do obchodního rejstříku a pro založení požadovaných listin se navrhuje stanovit lhůtu 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. To se nevztahuje na případný zápis koncernové příslušnosti, pro niž je stanoveno zvláštní pravidlo v bodu 6.

K bodu 2

Cílem navrhovaného přechodného ustanovení je stanovit, kdo odpovídá a kdo ručí za splnění povinnosti uhradit cenu nepeněžitého vkladu v penězích, jestliže na obchodní korporaci nepřejde vlastnické právo k předmětu nepeněžitého vkladu, a to s ohledem na navrhovanou změnu § 26 odst. 2. Dojde- li tak k převodu podílu přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, odpovídá za splnění uvedené povinnosti (podle § 26 odst. 1) nabyvatel podílu, vkladatel za splnění povinnosti nabyvatelem pouze ručí.

K bodu 3

Podle nově navrhované úpravy záloh se bude postupovat až v případě záloh vyplacených za účetní období, která započalo běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. V případě, že tento zákon nabude účinnosti v průběhu účetního období, tak vyplácení, zúčtování i vracení záloh vyplacených v průběhu tohoto účetního období se bude řídit dosavadními pravidly.

K bodu 4

Navrhuje se stanovit dvouměsíční lhůtu pro splnění povinnosti navrhované v § 46 odst. 3 ZOK. Nebude- li v této lhůtě splněna, funkce právnické osoby zanikne uplynutím 3 měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona.

K bodu 5

Navrhuje se upravit, podle jakých pravidel se bude postupovat, bude- li existovat rozpor mezi zněním společenské smlouvy (stanov) a smlouvy o výkonu funkce, která byla schválena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Přechodné ustanovení míří na pravidla § 439 odst. 2 a § 448 odst. 3 (stávající § 439 odst. 3 a § 448 odst. 6) zákona o obchodních korporacích ve znění účinném před účinností tohoto zákona.

K bodu 6

Změnu podmínek v § 62 až 68 ZOK se navrhuje z důvodu ochrany legitimního očekávání a právní jistoty aplikovat až v případech, kdy bude insolvenční řízení zahájeno po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

K bodu 7

Podle pravidel pro zproštění se povinnosti nahradit újmu podle § 72 ZOK je možné postupovat až do doby, kdy bude proveden zápis příslušnosti ke koncernu v obchodním rejstříku, za předpokladu, že budou splněny podmínky § 79 odst. 3 ZOK. Toto přechodné období, které je vyhrazeno k provedení zápisu koncernové příslušnosti do obchodního rejstříku, skončí uplynutím 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

K bodům 8 a 9

Až zprávy o vztazích zpracované podle nových požadavků se budou přezkoumávat podle nových pravidel.

K bodu 10

Konkurenční činnosti, které má člen voleného orgánu povolené nyní, by mu měly být povoleny i po účinnosti nové právní úpravy.

K bodu 11

Společníků v.o.s. a k.s., kteří nejsou plně svéprávní v době 6 měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona funkce ex lege zaniká. Účelem tohoto přechodného ustanovení je především umožnit společníkům, které tento požadavek nesplňují, převést po účinnosti svůj podíl na vhodnou osobu.

K bodu 12

Promítá se zrušení stávající úpravy § 120.

K bodům 13 a 14

Navrhovaná ustanovení reagují na zrušení institutu komanditní sumy.

K bodu 15

Podle nových pravidel vztahujících se k rozhodování orgánu obchodní korporace (typicky valné hromady) se bude postupovat až v případech, kdy bude činěno právní jednání směřující k rozhodnutí orgánu obchodní korporace až po účinnosti tohoto zákona. Přechodné ustanovení tak bude typicky dopadat na situace, kdy byla společníkům rozeslána pozvánka na valnou hromadu přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, avšak samotná valná hromada se má konat až po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Stejně tak bude dopadat i na proces rozhodování per rollam (mimo zasedání orgánu obchodní korporace) – pokud byl návrh rozhodnutí per rollam společníkům rozeslán přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, posoudí se celý následný proces přijímání rozhodnutí mimo zasedání orgánu obchodní korporace podle znění zákona o obchodních korporacích účinného přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

K bodu 16 a 17

V zájmu minimalizace nákladů a dalších povinností pro společnosti, v nichž již povinná zaměstnanecká participace funguje, se navrhuje formulovat speciální přechodná ustanovení. Pokud členem dozorčí rady zvoleným zaměstnanci není v den nabytí účinnosti zákona osoba v pracovním poměru ke společnosti, její funkční období doběhne podle dosavadních pravidel; její funkce nezanikne ex lege. Společnosti, které již přizpůsobily stanovy požadavkům § 448 zákona o obchodních korporacích, ve znění zákona č. 458/2016 Sb., jsou povinny upravit (přizpůsobit) stanovy a volební řády novým pravidlům zákona nejpozději do pěti let po nabytí účinnosti zákona.

K bodu 18

Cílem navrhovaného přechodného ustanovení je minimalizovat dopad nového požadavku na tříčlennou správní radu na dosavadní akciové společnosti. Proto se navrhuje stanovit, že těmto povinnost k rozšíření správní rady vznikne až (a) v den, kdy se budou volit noví členové (člen) správní rady, nebo (b) při první změně počtu členů správní rady v stanovách.

K bodu 19

Nově navrhovaná úprava vypořádacího podílu se použije až v případech, kdy členství v družstvu zaniklo po účinnosti tohoto zákona.

K ČÁSTI DRUHÉ (změna zákona o účetnictví)

K čl. III Odstavec 7 se ruší, jelikož pravidlo pro omezení výplaty podílů na zisku se přesouvá do zákona o obchodních korporacích (navrhované ustanovení § 40 odst. 2), kam logicky patří. Formulace v zákoně o obchodních korporacích se navíc upřesňuje, aby lépe odpovídala požadavkům směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/34/EU ze dne 26. června 2013 o ročních účetních závěrkách, konsolidovaných účetních závěrkách a souvisejících zprávách některých forem podniků, o změně směrnic Evropského parlamentu a Rady 2006/43/ES a o zrušení směrnic Rady 78/660/EHS a 83/349/EHS.

K ČÁSTI TŘETÍ (změna notářského řádu)

K čl. IV

K bodu 1 (§ 7 odst. 1):

Notářský řád stanoví v § 7 podmínky pro jmenování notářem. Podle § 8 odst. 1 jmenuje notáře do notářského úřadu ministr spravedlnosti na návrh Notářské komory České republiky.

Jednou z podmínek pro jmenování notářem je i podmínka státního občanství České republiky. Na základě rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-575/16, Komise v. Česká republika, který konstatoval, že „podmínka státní příslušnosti požadovaná českou právní úpravou pro přístup k povolání notáře představuje diskriminaci na základě státní příslušnosti zakázanou článkem 49 SFEU“, se navrhuje podmínku státního občanství České republiky nahradit podmínkou státního občanství členského státu Evropské unie. Tak by mělo být vyhověno čl. 49 SFEU, podle kterého jsou v rámci dalších ustanovení této smlouvy zakázána omezení svobody usazování pro státní příslušníky jednoho členského státu na území jiného členského státu. Dohoda o Evropském hospodářském prostoru v čl. 31 odst. 1 zakazuje omezení svobody usazování pro státní příslušníky jednoho členského státu Evropských společenství nebo (v dohodě vymezeného) státu Evropského sdružení volného obchodu na území jiného z těchto států. V důsledku toho se podmínka státního občanství v § 7 odst. 1 rozšiřuje i na státní občany jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor. Další podmínky pro jmenování notářem zůstávají návrhem nedotčeny.

K bodu 2 [§ 11 písm. d), § 20 odst. 1 písm. b)]:

V § 11 jsou upraveny důvody pro odvolání notáře z notářského úřadu ministrem spravedlnosti. Jedním z těchto důvodů je podle platné právní úpravy i skutečnost, že notář pozbyl státní občanství České republiky (zákon uvádí státní občanství ČSFR). Protože podmínka státního občanství České republiky pro jmenování notáře byla nahrazena podmínkou státního občanství členského státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, je třeba provést analogickou změnu i v ustanovení upravujícím odvolání notáře. Ustanovení § 20 odst. 1 písm. b) a § 25 odst. 1 [odkazem na § 20 odst. 1 písm. b)] upravují vyškrtnutí ze seznamu notářských koncipientů nebo ze seznamu notářských kandidátů. I do těchto ustanovení je třeba promítnout změnu týkající se podmínky státního občanství.

K bodu 3 [§ 18 odst. 1 písm. a)]:

V § 18 odst. 1 písm. a) notářský řád stanoví podmínku státního občanství České republiky pro zápis do seznamu notářských koncipientů; podle § 22 odst. 1 písm. a) je možno do seznamu notářských kandidátů zapsat každého, kdo splňuje předpoklady podle § 18 odst. 1. Navrhuje se promítnout změnu týkající se podmínky státního občanství i do těchto ustanovení, protože v opačném případě by byl přístup občanů jiných členských států Evropské unie nebo jiných států tvořících Evropský hospodářský prostor k povolání notáře zásadně ztížen - tito občané by se nemohli připravovat na povolání notáře jako notářští koncipienti nebo notářští kandidáti.

K bodu 4 (§ 71)

Navrhovanou změnou se vyplňuje mezera v zákoně. S ohledem na skutečnost, že evidence svěřenských fondů není veřejným rejstříkem, je třeba formulovat speciální pravidla pro vytvoření podkladového notářského zápisu.

K bodu 5 (§ 80a odst. 1):

Odstraňuje se výkladová nejasnost o tom, zda je možno sepsat notářský zápis podle § 80a notářského řádu o souhlasu s převodem podílu ve společnosti s ručením omezeným. Po zveřejnění stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 204/2015 vznikla pochybnost, zda s ohledem na skutečnost, že rozhodnutí o udělení souhlasu s převodem podílu není rozhodnutím, v jehož důsledku se mění společenská smlouva, lze vůbec sepsat o takovém rozhodnutí notářský zápis dle § 80a, a tedy zda takový zápis může být podkladovým zápisem pro provedení zápisu do veřejného rejstříku notářem. Je žádoucí postavit na jisto, že takový zápis notář sepsat může a může sloužit jako podkladový zápis.

K bodu 6 (§ 80a odst. 2):

Sjednocuje se terminologie s občanským zákoníkem.

K bodům 7 až 11 (§ 80b):

V úvodní části ustanovení se navrhuje zavést legislativní zkratku „zasedání orgánu“, aby se odstranila terminologická nejednotnost. Právní řád používá pojmy „jednání orgánu“ a „zasedání orgánu“ promiscue a nečiní mezi nimi obsahový rozdíl. Dále se upravují některé drobné nepřesnosti.

K bodům 12 až 19 (§ 80c, 80d a 80e):

Provádí se terminologické změny a promítají se změny § 80gd – notářský zápis o rozhodování par rollam. V § 80c odst. 2 se navíc stávající znění zrušuje pro nadbytečnost. Ustanovení bylo do notářského řádu vloženo z důvodu úpravy v § 206 odst. 2 ObchZ. Vzhledem k tomu, že obchodní zákoník byl zrušen a zákon o obchodních korporacích ani jiný zákon postup podle původního § 206 odst. 2 ObchZ nepředpokládá, je toto ustanovení obsoletní. Namísto toho se promítá nově vytvořený druh notářského zápisu. Aby mohl notář posoudit zákonnost rozhodování per rollam, musí mít k dispozici všechny relevantní dokumenty. Například by měl zkontrolovat, zda vyjádření při hlasování per rollam splňují zákonem stanovené požadavky formy úředně ověřeného podpisu.

K bodu 20 (§ 80ga až 80gd):

K § 80ga Navrhuje se upravit nový druh notářského zápisu o souhlasu s navrhovaným rozhodnutím udělený mimo zasedání orgánu právnické osoby. Stávající právní úprava společnosti s ručením omezeným neformuluje požadavek, aby i o dodatečném hlasování (resp. jen souhlasu podle navrhovaných změn) byl pořízen notářský zápis, vyžaduje- li jinak jeho pořízení zákon. Stav, kdy je notářský zápis pořízen toliko o rozhodnutí (které tou dobou ještě nemusí být přijato), o němž je dodatečně hlasováno a toto následné hlasování již takto osvědčeno být nemusí, není zcela v souladu s požadavky evropského práva (blíže srov. důvodovou zprávu k § 174 ZOK). Navrhovaná úprava vychází ze stávající úpravy notářského zápisu o rozhodnutí orgánu právnické osoby podle § 80a notářského řádu. Vlastní (návrh) rozhodnutí již z hlediska souladu s právními předpisy notář nepřezkoumává; to již bylo učiněno v notářském zápise o tomto (návrhu) rozhodnutí, k němuž má být udělen dodatečný souhlas. Obsahem „následného“ notářského zápisu je tedy jen ověření, že společník vykonal hlasovací právo v souladu se zákonem a společenskou smlouvou a jaké právní důsledky to mělo (srov. navrhovaný odstavec 3). K § 80gb až 80gd Navrhuje se upravit nový druh notářského zápisu, který bude pořizován o návrhu rozhodnutí, které má být přijato per rollam a notářský zápis o takovém rozhodnutí. Otázka pořizování notářského zápisu v případech, kdy je ověření rozhodnutí vyžadováno zákonem, není stávající právní úpravou uspokojivě řešena. V úpravě akciové společnosti bylo zvoleno řešení známé z obchodního zákoníku, že každé vyjádření akcionáře k návrhu musí mít formu notářského zápisu; obdobné platí i pro družstvo. Naproti tomu, ve společnosti s ručením omezeným je toliko upraven požadavek, aby vyjádření společníka k návrhu bylo opatřeno jeho úředně ověřeným podpisem; taková úprava však není v souladu s evropským právem a je dovozováno, že i ve společnosti s ručením omezeným je třeba trvat na notářském ověření každého vyjádření společníka (k podrobnějšímu zhodnocení z hlediska požadavků evropského práva viz důvodovou zprávu k § 175 ZOK). Popsané řešení je velmi nákladné a je problematické i z jiných hledisek. Přezkum zákonnosti požadovaný evropským právem se provádí v rámci posuzování každého jednotlivého vyjádření, tedy případně i jiným notářem; nelze proto vyloučit určitou nejednotnost. Rejstříkovému soudu se potom k zápisu zasílá právě souhrn vyjádření společníků, případně i oznámení o přijetí rozhodnutí, které činí osoba oprávněná ke svolání valné hromady (členské schůze). Fakticky zde tedy není jeden dokument, který by ověřoval obsah rozhodnutí i postup jeho přijetí; i to může být z hlediska evropského práva problematické. Navrhuje se tedy upravit pro tyto specifické případy stanovit zvláštní postup, který se bude s ohledem na povahu věci rozpadat do dvou fází notářského ověření. V rámci první fáze bude notářsky ověřen návrh rozhodnutí – notářský zápis o návrhu rozhodnutí. Při sepisování tohoto notářského zápisu bude notář postupovat přiměřeně podle ustanovení upravujících notářský zápis o právním jednání. Tento návrh (resp. jeho kopie) bude následně rozeslán společníkům k vyjádření. Poté, co osoba, která návrh zaslala, předloží notáři k ověření vyjádření společníků, případně další podklady rozhodné pro posouzení, zda bylo rozhodnutí přijato v souladu se zákonem a zakladatelským právním jednáním. Konečně nastupuje fáze druhá, ve které notář vyhotoví notářský zápis ověřující přijetí rozhodnutí.

K bodu 21 a 22 (§ 80h):

Promítají se změny navrhované v § 80ga až 80gd – notářský zápis o souhlasu s navrhovaným rozhodnutí udělený mimo zasedání orgánu právnické osoby a notářský zápis o návrhu rozhodnutí a o rozhodnutí per rollam. Dále se opravuje legislativně technická chyba (chybný odkaz na § 71; správně na 70a). Navrhovaný odstavec 4 souvisí s navrhovanou změnou § 71. Smyslem této změny je vztáhnout platná pravidla odstavců 1 až 3 i pro zápis do evidence svěřenských fondů.

K čl. V (přechodné ustanovení): Navrhuje se konkurzy na obsazení notářského úřadu vyhlášené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona z důvodu právní jistoty dokončit podle dosavadních právních předpisů. Podle čl. 2 odst. 1 konkurzního řádu (předpis Notářské komory České republiky) rozhodne prezídium Notářské komory České republiky o vyhlášení konkurzu do tří měsíců od uvolnění nebo zřízení notářského úřadu.

K ČÁSTI ČTVRTÉ (změ na zákona o zaměstnanosti)

K čl. VI Promítají se změny provedené v monistickém systému řízení akciové společnosti.

K ČÁSTI PÁTÉ (změ na zákona o evropské společnosti)

K čl. VII

K bodům 1 a 2 (§ 6 a 11):

Promítají se změny provedené v monistickém systému řízení akciové společnosti.

K bodu 3 (§ 53)

Navrhovanou změnou se promítá změna zákona o obchodních korporacích, která znovuzavedla výslovnou úpravu zaměstnanecké participace, a úprava se uvádí do souladu s požadavky evropského práva, konkrétně do souladu s článkem 7 směrnice Rady 2001/86/ES ze dne 8. října 2001, kterou se doplňuje statut evropské společnosti s ohledem na zapojení zaměstnanců.

K bodu 4 (§ 64)

Navrhovanou změnou se promítá změna zákona o obchodních korporacích, která znovuzavedla výslovnou úpravu zaměstnanecké participace, a úprava se uvádí do souladu s požadavky evropského práva, konkrétně do souladu s článkem 7 a přílohou směrnice Rady 2001/86/ES ze dne 8. října 2001, kterou se doplňuje statut evropské společnosti s ohledem na zapojení zaměstnanců.

K bodu 5 (§ 64a a 64b)

Navrhovanou změnou se promítá změna zákona o obchodních korporacích, která znovuzavedla výslovnou úpravu zaměstnanecké participace, a úprava se uvádí do souladu s požadavky evropského práva, konkrétně do souladu se směrnicí Rady 2001/86/ES ze dne 8. října 2001, kterou se doplňuje statut evropské společnosti s ohledem na zapojení zaměstnanců. Potřebná pravidla pro volbu členů správní nebo dozorčí rady evropské společnosti jsou nově obsažena v zákoně o obchodních korporacích (srov. odkazovací ustanovení § 64 odst. 5), jejich duplicita (navíc ne zcela totožná) v § 64a a 64b zákona o evropské společnosti není žádoucí. K čl. VIII (přechodná ustanovení)

K bodům 1 až 2

V zájmu minimalizace zásahů do fungování evropských společností se navrhuje formulovat přechodné ustanovení, které stanoví, že pokud členem dozorčí nebo správní rady evropské společnosti zvoleným zaměstnanci není v den nabytí účinnosti zákona osoba v pracovním poměru ke společnosti, její funkční období doběhne podle dosavadních pravidel; její funkce nezaniká ex lege. S ohledem na skutečnost, že úprava zaměstnanecké participace dle navrhované úpravy zákona o obchodních korporacích je téměř totožná s tou, kterou nyní obsahuje zákon o evropské společnosti, navrhuje se uložit evropským společnostem povinnost, aby ve stanovené lhůtě přizpůsobily stanovy požadavkům zákona o evropské společnosti a zákona o obchodních korporacích.

K ČÁSTI ŠESTÉ (změna zákona o přeměnách obchodních společností a družstev)

K čl. IX

K bodům 1 až 5 (§ 47):

Navrhovaná změna reflektuje změnu v právu na dorovnání v případě nuceného přechodu účastnických cenných papírů upraveném v § 390 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech.

K bodu 6 (§ 72)

Navrhovanou změnou se promítá změna zákona o obchodních korporacích, kterou se staví najisto, že zaměstnanecká participace se neuplatní v akciových společnostech s monistickou strukturou správy a řízení (srov. důvodovou zprávu k § 448a z. o. k.).

K bodu 7 (§ 100)

Navrhovanou změnou se promítá změna zákona o obchodních korporacích, kterou se staví najisto, že zaměstnanecká participace se neuplatní v akciových společnostech s monistickou strukturou správy a řízení (srov. důvodovou zprávu k § 448a z. o. k.). Zároveň se důsledně promítá zavedení povinné kodeterminace v akciových společnostech s dualistickým modelem správy a řízení; zaměstnanecká participace v nástupnické akciové společnosti totiž nemusí plynout jen z ujednání stanov, nýbrž i ze zákona (srov. § 448 a 448a z. o. k.).

K bodům 8 a 9 (§101a)

Navrhovanou změnou se promítá změna zákona o obchodních korporacích, kterou se staví najisto, že zaměstnanecká participace se neuplatní v akciových společnostech s monistickou strukturou správy a řízení (srov. důvodovou zprávu k § 448a z. o. k.). Zároveň se důsledně promítá zavedení povinné kodeterminace v akciových společnostech s dualistickým modelem správy a řízení; zaměstnanecká participace v nástupnické akciové společnosti totiž nemusí plynout jen z ujednání stanov, nýbrž i ze zákona (srov. § 448 a 448a z. o. k.).

K bodům 10 a 11 (§ 215)

Navrhovanou změnou se úprava v návaznosti na zavedení povinné zaměstnanecké participace (srov. § 448 a 448a z. o. k.) uvádí do souladu s požadavky evropského práva, konkrétně do souladu s článkem 133 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností.

K bodu 12 (§ 242)

Navrhovanou změnou se promítá změna zákona o obchodních korporacích, která znovuzavedla výslovnou úpravu zaměstnanecké participace, a úprava se uvádí do souladu s požadavky evropského práva, konkrétně do souladu s článkem 133 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností.

K bodu 13 (§ 250)

Navrhuje se opravit zjevný omyl; ve společnosti s ručením omezeným není možno zřídit správní radu.

K bodu 14 (§ 252)

Navrhovanou změnou se promítá změna zákona o obchodních korporacích, kterou se staví najisto, že zaměstnanecká participace se neuplatní v akciových společnostech s monistickou strukturou správy a řízení (srov. důvodovou zprávu k § 448a z. o. k.).

K bodu 15 (§ 290)

Navrhovanou změnou se promítá změna zákona o obchodních korporacích, kterou se staví najisto, že zaměstnanecká participace se neuplatní v akciových společnostech s monistickou strukturou správy a řízení (srov. důvodovou zprávu k § 448a z. o. k.). Zároveň se důsledně promítá zavedení povinné kodeterminace v akciových společnostech s dualistickým modelem správy a řízení; zaměstnanecká participace v nástupnické akciové společnosti totiž nemusí plynout jen z ujednání stanov, nýbrž i ze zákona (srov. § 448 a 448a z. o. k.).

K bodu 16 a 17 (§ 290b)

Navrhovanou změnou se promítá změna zákona o obchodních korporacích, kterou se staví najisto, že zaměstnanecká participace se neuplatní v akciových společnostech s monistickou strukturou správy a řízení (srov. důvodovou zprávu k § 448a z. o. k.). Zároveň se důsledně promítá zavedení povinné kodeterminace v akciových společnostech s dualistickým modelem správy a řízení; zaměstnanecká participace v nástupnické akciové společnosti totiž nemusí plynout jen z ujednání stanov, nýbrž i ze zákona (srov. § 448 a 448a z. o. k.).

K bodu 18 (§ 362)

Navrhovanou změnou se promítá změna zákona o obchodních korporacích, kterou se staví najisto, že zaměstnanecká participace se neuplatní v akciových společnostech s monistickou strukturou správy a řízení (srov. důvodovou zprávu k § 448a z. o. k.).

K bodům 19 až 20 (§ 371)

Navrhovanou změnou se promítá změna zákona o obchodních korporacích, kterou se staví najisto, že zaměstnanecká participace se neuplatní v akciových společnostech s monistickou strukturou správy a řízení (srov. důvodovou zprávu k § 448a z. o. k.). Zároveň se důsledně promítá zavedení povinné kodeterminace v akciových společnostech s dualistickým modelem správy a řízení; zaměstnanecká participace v akciové společnosti totiž nemusí plynout jen z ujednání stanov, nýbrž i ze zákona (srov. § 448 a 448a z. o. k.).

K ČÁSTI SEDMÉ (změna zákona o auditorech)

K čl. X Promítají se změny provedené v monistickém systému řízení akciové společnosti, kdy se ruší statutární ředitel jako povinně zřizovaný orgán. Aby však nedošlo k rozporu s evropským právem, konkrétně se čl. 39 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/43/ES ze dne 17. května 2006 o povinném auditu ročních a konsolidovaných účetních závěrek, o změně směrnic Rady 78/660/EHS a 83/349/EHS a o zrušení směrnice Rady 84/253/EHS, je potřeba zajistit neslučitelnost funkcí předsedy výkonného člena správní rady, a to minimálně tehdy, vykonává- li správní rada funkce výboru pro audit. S ohledem na skutečnost, že v podmínkách platného práva lze jen stěží rozlišit, kdy vykonává správní rada funkce výboru pro audit, navrhuje se stanovit, že předsedou správní rady nesmí být nikdy výkonný člen správní rady.

K ČÁSTI OSMÉ (změna zákona o základních registrech)

K čl. XI

K bodu 1 (§ 26 odst. 2)

Navrhuje se rozšířit seznam referenčních údajů v § 26 odst. 2 o zmocněnce právnické osoby (fyzickou osobu), která je členem voleného orgánu jiné kapitálové společnosti nebo družstva, který tuto právnickou osobu ve voleném orgánu kapitálové společnosti nebo družstva při výkonu funkce zastupuje. Stávající registr osob, ačkoli je referenčním zdrojem údajů právnických osob a jedním ze základních registrů, údaj o osobě zastupující statutární orgán při výkonu jeho funkce, pokud je tímto orgánem jiná právnická osoba, nijak nezohledňuje. Zmocněnec statutárního orgánu přitom disponuje rozsahem práv na úrovni statutárního orgánu. Údaj o zmocněnci statutárního orgánu je taktéž standardní součástí údajů evidovaných o kapitálových společnostech nebo družstvech v zákoně č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřeneckých fondů, ve znění pozdějších předpisů, tedy podobně jako je údaj o likvidátorovi, nuceném správci, či opatrovníkovi, kteréžto registr osob v seznamu referenčních údajů, naopak zohledňuje. Skutečnost, že osoba zastupující při výkonu funkce statutární orgán není v registru osob dosud evidována, přináší řadu praktických problémů, a to v případě, kdy referenční údaje jsou jednotlivými agendovými informačními systémy povinně čerpány ze základních registrů (registru osob). Za stávajícího stavu pak není možné naplno zohlednit pozitiva vyplývající z povinného ustavení zmocněnce statutárního orgánu prostřednictvím novely zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, ve znění zákona č. 458/2016 Sb. Do určité míry tak přetrvává nevyhovující stav, vyznačující se existencí neaktivních společností, neadresností statutárního orgánu, nepřehlednou řídící strukturou, řetězením právnických osob ve statutárním orgánu atd. Jako příklad demonstrující potřebnost změny zákona o základních registrech lze zmínit přístup oprávněných osob kapitálových společností nebo družstev do datové schránky. V okamžiku, kdy členem statutárního orgánu právnické osoby je jiná právnická osoba, nelze pak přístupové údaje do datové schránky, které jsou zasílány v režimu do vlastních rukou výhradně jen adresáta (fyzické osobě) komu zaslat. Informační systém datových schránek má na základě § 15 písm. d) zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů, povinnost údaje rozhodné k přístupu do datové schránky (vytvoření přístupového oprávnění) čerpat z registru osob, kterýžto údaj o fyzické osobě zastupující statutární orgán fyzické osoby, jak je již uvedeno výše, v současném znění neobsahuje. Nedožádá- li si zmocněnec statutárního orgánu Ministerstvo vnitra o přidělení přístupu do datové schránky osobně (postup administrativně náročný pro obě strany), není pak oprávněné osoby, která by datovou schránku obsluhovala. Ministerstvo vnitra nemá zákonné zmocnění, jak se informace o zastupující osobě jinak dozvědět. Takový stav pak významnou měrou přispívá k nežádoucímu stavu, kdy právnická osoba v důsledku toho, že přístupovými údaji nedisponuje, je nekontaktní a nečinná.

K bodu 2 až 6 (§ 26 odst. 4 a 5, § 27 odst. 2 a § 61 odst. 1 a 2)

Legislativně technické změny v souvislosti se změnou § 26 odst. 2 (bod 1). Vložení nového písmene j) si vynutilo změny odkazů v následujících ustanoveních a stanovení, že nově vedený údaj v registru osob bude veřejný.

K bodu 7 (§ 65)

Legislativně technická změna zjištěná při přípravě této novely, kdy se odkazuje na již neplatný odstavec a je třeba tento odkaz změnit.

K ČÁSTI DEVÁTÉ (změ na občanského zákoníku)

K čl. XII

K bodům 1 a 2 (§ 158a a 205):

Obecnou povinnost uchovávat vybrané dokumenty ukládá téměř všem právnickým osobám již dnes zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, v tomto se tedy nejedná o povinnost, kterou by právnické osoby neznaly. Politické strany, politická hnutí, spolky, ústavy, odborové organizace či organizace zaměstnavatelů mají podle přílohy č. 2 tohoto zákona povinnost uchovávat např. zakládací listiny, statuty, organizační řády a další dokumenty o organizační struktuře. Obchodní společnosti a družstva (s výjimkou bytových družstev) mají navíc povinnost uchovávat i např. protokoly a zápisy z jednání statutárního či dozorčího orgánu nebo zápisy z valných hromad. Tito tzv. soukromoprávní původci mají povinnost dokumenty uchovávat po dobu, po kterou je potřebují pro svou činnost, a poté je musí předložit archivní službě k výběru archiválií, ledaže zvláštní právní předpis jinak. Tímto předpisem je právě např. zákon o obchodních korporacích v platném znění, který stanoví povinnost uchovávat dokumenty po celou dobu existence akciové společnosti (srov. § 425 odst. 2), nebo občanský zákoník ve znění navrhované novely. Navržené ustanovení § 158a o. z. pouze akcentuje jeden z dokumentů, které musí právnické osoby uchovávat, a to zápisy z jednání nejvyššího orgánu i s přílohami (a aplikační dosah rozšiřuje i na případy, kdy jsou rozhodnutí přijímána mimo zasedání) s tím, že jasně stanoví lhůtu, po kterou tyto dokumenty musí právnická osoba uchovávat z doby „do předložení dokumentů k výběru archiválií“ na dobu „po celou dobu své existence“. Sjednocuje tak pravidlo povinnosti akciových společností (srov. § 425 odst. 2 z.o.k.) s povinnostmi ostatních právnických osob; není dán důvod, aby podléhaly odlišnému režimu. Stanovení této povinnosti pouze akciovým společnostem považujeme za nesystémové, neboť je dán obecný zájem na uchovávání dokumentů o jednání nejvyššího orgánu v případě všech právnických osob. Cílem přesunutí tohoto ustanovení do občanského zákoníku je uložit tuto povinnost všem právnickým osobám. Pojem nejvyšší orgán je přitom třeba vykládat materiálně. V každé právnické osobě existuje určitý orgán či osoba, která je nadána působností, kterou by bylo možno označit za působnost nejvyššího orgánu (s ohledem na rozsah působnosti a kompetence tomuto orgánu či osobě svěřené). Zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, je zákon speciální k občanskému zákoníku, a proto má úprava v něm obsažená přednost před obecnou úpravou občanského zákoníku. Budou-li dokumenty archivovány v souladu se zákonem o archivnictví a spisové službě, postupuje právnická osoba po právu a nelze tak uvažovat o vzniku odpovědnosti za porušení zákonné povinnosti. V případě, že dokumenty budou v souladu s úpravou ve zvláštním zákoně předány orgánům činným v trestním řízení, je z povahy věci vyloučeno, aby po dobu trestního řízení uchovávala právnická osoba originály těchto dokumentů. Co se týče případného „porušení“ této povinnosti v důsledku zásahu vyšší moci - srov. § 75 odst. 1 zákona o archivnictví a v případě odpovědnosti za škodu § 2910 o. z. Z povahy věci se tato nově uložená povinnost může vztahovat jen na dokumenty, které budou vytvořeny po účinnosti tohoto zákona.

K bodu 3 (§ 524):

Navrhovaná změna reaguje na stávající nejistotu a protichůdné názory právní teorie v otázce, zda musí hromadná listina (například hromadný kmenový list nebo hromadná akcie) obsahovat i vlastní číselné označení, nebo postačí, pokud obsahuje čísla jednotlivých cenných papírů, které nahrazuje. S ohledem na skutečnost, že hromadná listina musí vždy obsahovat čísla jednotlivých cenných papírů, které nahrazuje, čímž je dostatečně identifikována, se navrhuje napříště postavit najisto, že hromadná listina nemusí obsahovat vlastní číselné označení. Uvedenému řešení svědčí i skutečnost, že hromadná listina může být vyměňována (počet jednotlivých cenných papírů, které nahrazuje, se může měnit) a v takovém případě by byla narušena číselná řada označující hromadné listiny.

K bodu 4 (§ 2240 a 2241):

Pokud jde o regulaci nájmu družstevního bytu, odkazuje stávající úprava v občanském zákoníku na použitelnost zvláštního zákona, kterým je zákon o obchodních korporacích, a na stanovy bytového družstva. Na druhou stranu zákon o obchodních korporacích odkazuje zpět na užití občanského zákoníku (srov. § 741 ZOK) a vedle toho předpokládá (stejně jako občanský zákoník), že stanovy bytového družstva určí podmínky, za kterých vznikne členovi bytového družstva právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, a rovněž stanoví podrobnější úpravu práv a povinností člena bytového družstva spojených s užíváním družstevního bytu; uvedené je povinnou náležitostí stanov (srov. § 731 ZOK). Stávající úprava nájmu družstevního bytu je tak výkladově velmi obtížná a vzájemné odkazy matoucí. Napříště se proto navrhuje předmětné pravidlo v občanském zákoníku zrušit bez náhrady a ponechat v platnosti ustanovení § 741 ZOK, které stanoví hierarchii norem a pravidel upravujících nájem družstevního bytu. Předkládanými změnami zákona o obchodních korporacích a občanského zákoníku se postaví najisto, že na skutečnosti týkající se nájmu družstevního bytu, které nejsou upraveny zákonem o obchodních korporacích, se aplikuje obecná úprava nájmu v občanském zákoníku. Stanovy bytového družstva se mohou od úpravy v zákoně o obchodních korporacích a v občanském zákoníku odchýlit, avšak pouze tehdy, pokud to povaha konkrétních ustanovení dovoluje, tj. nejde- li o kogentní ustanovení. S ohledem na skutečnost, že ani u jiných právnických osob není přípustné, aby se stanovy této právnické osoby odchýlily od kogentní úpravy nájmu v občanském zákoníku, navrhuje se zrušit i ustanovení § 2241. Uvedená změna však nevylučuje, aby stanovy této právnické osoby obsahovaly úpravu práv a povinností (s přihlédnutím ke smluvní autonomii), pokud bude v souladu s úpravou nájmu v občanském zákoníku.

K ČÁSTI DESÁTÉ (změna zákona o investičních společnostech a investičních fondech)

K čl. XIII Promítají se změny provedené v monistickém systému řízení akciové společnosti. K čl. XIV Cílem navrhovaného přechodného ustanovení je zachovat účinky souhlasu ČNB k výkonu funkce statutárního ředitele i pro výkon další vedoucí funkce této osoby v daném fondu nebo společnosti.

K ČÁSTI JEDENÁCTÉ (změna zákona o veře jných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů)

K čl. XV

K bodu 1 (§ 3a):

Navrhovanou úpravou se promítají články 17 až 20, článek 29 odst. 3 a 4, články 34 a 130 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností (původní články 1 odst. 1 a 2, článek 2 odst. 1 a článek 3 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/17/EU ze dne 13. června 2012, kterou se mění směrnice Rady 89/666/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/56/ES a 2009/101/ES, pokud jde o propojení ústředních, obchodních a podnikových rejstříků, která byla touto směrnicí nahrazena). Cílem navrhované úpravy je dosažení právní propojenosti českého obchodního rejstříku s obchodními či obdobnými rejstříky (ústřední, podnikové) dalších členských států prostřednictvím rozhraní pro evropskou centrální platformu. Vybrané informace o kapitálových společnostech, závodech a odštěpných závodech zahraničních kapitálových společností se budou mezi obchodními rejstříky jednotlivých členských států předávat napříště automaticky prostřednictvím systému propojení rejstříků; nevyžaduje se žádné další oznámení. Za tímto účelem se proto stanoví, že vybrané informace rejstříkový soud uveřejní nejen v obchodním rejstříku, ale rovněž prostřednictvím systému propojení rejstříků (tzv. BRIS – Business Registers Interconnection Systém). Článek 22 odst. 2 směrnice (EU) 2017/1132 vymezuje, z čeho se tento systém (věcně) skládá – z rejstříků členských států, z evropské centrální platformy a z portálu, který slouží jako evropské elektronické přístupové místo. Z technického hlediska vychází podoba transpozice z prováděcího nařízení Komise (EU) 2015/884 ze dne 8. června 2015, kterým se stanoví technické specifikace a postupy nezbytné pro systém propojení rejstříků stanovený směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2009/101/ES (tato směrnice byla nahrazena výše uvedenou směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností). Obecně lze proces výměny informací prostřednictvím BRIS rozdělit do dvou směrů: 1. Údaje z českého obchodního rejstříku o společnostech s ručením omezeným,

akciových společnostech a závodech a odštěpných závodech zahraničních kapitálových společností budou v pravidelných datových dávkách zasílány do BRIS. Zprostředkovány by měly být veškeré údaje vedené v českém obchodním rejstříku, jakož i listiny uložené ve sbírce listin.

2. Údaje, které budou zahraničními obchodními registry zpřístupněny prostřednictvím

BRIS, budou připraveny k zápisu do českého obchodního rejstříku (ve vztahu k subjektům v něm zapsaným).

K bodu 2 (§ 42)

Navrhuje se zrušit legislativní zkratku „obchodní korporace“ pro nadbytečnost; totožná legislativní zkratka je v zákoně o veřejných rejstřících zavedena již v § 25 odst. 2.

K bodu 3 (§ 46):

Promítají se změny provedené v monistickém systému řízení akciové společnosti.

K bodu 4 (§ 47)

Navrhuje se vložit nový odstavec 2, na základě kterého bude i osobám odlišným od obchodní korporace přiznáno právo podat návrh na zápis zástavního práva a jiných věcných práv k podílu do obchodního rejstříku. Sama obchodní korporace zpravidla nemá zájem vynakládat finanční prostředky na zápis takových věcných práv k podílu společníka v obchodní korporaci. Právě naopak má zájem zapsat tato věcná práva do obchodního rejstříku primárně společník, k jehož podílu je příslušné věcné právo zřízeno, nebo osoba, v jejíž prospěch je takové právo zřízeno.

K bodu 5 až 16 (§ 48):

V první řadě se promítají změny provedené v § 32 odst. 5, 79, 146 a 276 ZOK a činí se terminologické úpravy. Dále se navrhuje vložit nové písmeno o), které stanoví, že do obchodního rejstříku se zapisuje také údaj o zahájení řízení o zrušení obchodní korporace, ovšem pouze potud, pokud je řízení zahájeno podle § 105a. Údaj o zahájení řízení o zrušení se tak bude zapisovat pouze u obchodních korporací, které již nejméně 2 roky, resp. 2 po sobě jdoucí účetní období, neplní povinnost zakládat do sbírky listin řádnou nebo mimořádnou účetní závěrku a jež nelze žádným způsobem kontaktovat – jedná se o tzv. neaktivní společnosti (v podrobnostech viz § 105a a důvodovou zprávu k němu). Zápisem tohoto údaje do obchodního rejstříku je zajištěna ochrana třetích osob – zainteresovaným osobám je poskytnuta lhůta v délce nejméně 6 měsíců (srov. navrhované znění § 105a odst. 4), aby doložily soudu, že pasivní obchodní korporace má majetek a tudíž má být zrušena s likvidací.

K bodům 17 až 21 (§ 49 a 50):

Za účelem jednotnosti zákona se v § 49 promítá změna § 50. V § 50 se transponují články 20, 29 a 34 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností, které se týkají systému propojení rejstříků (srov. důvodovou zprávu k § 3a). Směrnice vyžaduje zpřístupnění informace o zahájení jakéhokoli úpadkového řízení společnosti; nikoli pouze o prohlášení konkursu, jak předpokládá stávající znění. Návrh reflektuje i další způsoby zahájení úpadkového řízení a řešení úpadku (např. reorganizaci), vychází se z § 65, který se však rovněž navrhuje změnit [srov. např. písm. c), e), g)]. Kromě toho směrnice vyžaduje i zápis údaje o ukončení jakéhokoli úpadkového řízení. S ohledem na skutečnost, že český právní řád nezná pojem „ukončení insolvenčního řízení“, navrhuje se vyjmenovat možná rozhodnutí, jimiž se dle českého práva insolvenční řízení končí a doplnit obdobné zahraniční rozhodnutí. V § 49 písm. a) se navíc důsledně promítá článek 37 písm. g) směrnice 2017/1132/EU. Směrnice požaduje zápis označení závodu (odštěpného závodu) pouze v případě, že se liší od názvu (firmy) zahraniční kapitálové společnosti. Dále se v § 49 písm. d) promítá změna navrhovaná v § 7 odst. 4 ZOK. Ustanovení § 50 písm. a) se terminologicky zpřesňuje. Pojem „jméno“ se váže k osobě; nikoli věci (srov. rovněž § 51 odst. 1).

K bodu 22 (§ 55):

Navrhuje se odstranit legislativně-technickou chybu. Druhý odstavec zavádí legislativní zkratku „zahraniční obchodní rejstřík“; v dalších ustanoveních zákona se však zpravidla (výjimku představuje § 83) používá pojem „zahraniční veřejný rejstřík“ (srov. § 57 odst. 2 a 58 odst. 2). Napříště se proto navrhuje jednotně používat prvně uvedený termín.

K bodům 23 a 24 (§ 65):

Navrhovanou úpravou se promítají články 20, 29 a 34 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností, které se týkají systému propojení rejstříků (srov. důvodovou zprávu k § 3a). Směrnice vyžaduje zápis údaje o ukončení jakéhokoli úpadkového řízení společnosti. S ohledem na skutečnost, že český právní řád nezná pojem „ukončení insolvenčního řízení“, navrhuje se vyjmenovat možná rozhodnutí, jimiž se dle českého práva insolvenční řízení končí.

K bodu 25 až 27 (§ 66):

Navrhovanou změnou písm. c) se nově stanoví povinnost zakládat do sbírky listin i návrh na rozdělení jiných vlastních zdrojů. Není důvodu rozlišovat mezi distribucí zisku nebo jiných vlastních zdrojů, je třeba trvat na transparentnosti v obou případech stejně. Z návrhu na rozdělení jiných vlastních zdrojů by mělo být současně patrné, jaké složky jiných vlastních zdrojů mají být distribuovány (na jakých účtech má dojít ke změnám). Navrhuje se zrušit písmeno n) z důvodu duplicitní právní úpravy. Usnesení valné hromady o pověření představenstva (správní rady) zvýšením základního kapitálu se zapisuje do obchodního rejstříku (srov. § 513 ZOK), což lze považovat za dostatečné. Navrhovanou změnou písmene l) se reflektují změny § 83 odst. 4 a § 84 odst. 2 ZOK, kterými se staví na jisto, že zpráva o vztazích je součástí výroční zprávy, pokud je ovládaná osoba povinna ji vyhotovovat (k tomu více viz důvodová zpráva k § 83 odst. 4 a § 84 odst. 2 ZOK). Není žádoucí a ani smysluplné, aby ovládaná osoba, která má povinnost vyhotovit výroční zprávu, zakládala do sbírky listin jednak tuto výroční zprávu, jejíž součástí je zpráva o vztazích, jednak samotnou zprávu o vztazích. Nově se tak stanoví, že podle § 66 písm. l) ZVR se do sbírky listin zakládá zpráva o vztazích jen tehdy, není- li součástí výroční zprávy [v takovém případě se jako výroční zpráva ukládá do sbírky listin podle § 66 písm. c) ZVR].

K bodu 28 (§ 67):

Stávající pravidlo § 67 se navrhuje zrušit z důvodu duplicitní právní úpravy [srov. § 66 písm. c)]. Namísto něj se navrhuje stanovit, že do sbírky listin se ukládá i zpráva o podnikatelské činnosti a o stavu jejího majetku, stanoví- li tak jiný právní předpis. Tímto jiným právním předpisem je zákon o obchodních korporacích (srov. § 435 odst. 5 a § 456 odst. 6 ZOK). Tato povinnost dopadá pouze na ty akciové společnosti, které nezpracovávají výroční zprávu podle jiného právního předpisu. Lhůta pro uložení zprávy o podnikatelské činnosti rovněž plyne ze zákona o obchodních korporacích, potažmo ze zákona o účetnictví, jelikož se shoduje s lhůtou pro uložení účetní závěrky sestavené za účetní období, za něž se zpráva o podnikatelské činnosti a o stavu jejího majetku sestavuje. Navrhovanou změnou se cílí na zvýšení transparentnosti akciových společností a větší dostupnost nefinančních informací o akciových společnostech.

K bodu 29 a 30

Navrhovanou změnou se promítají změny § 66.

K bodu 31 (§ 83):

Navrhovanou úpravou se promítá článek 130 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností (k systému propojení rejstříků srov. důvodovou zprávu k § 3a). Směrnice již nepředpokládá, že se orgány, které vedou obchodní rejstříky, budou dosavadním způsobem vzájemně informovat o tom, že došlo k zápisu přeshraniční fúze kapitálové společnosti; napříště se tato komunikace ve vztahu k přeshraničním fúzím kapitálových společností nahrazuje automatickým zpřístupněním údajů v systému propojení rejstříků, čímž se celý proces usnadňuje; směrnice považuje tento způsob přesunu informací za výhradní. Rejstříkový soud provede zápis příslušného údaje o přeshraniční fúzi kapitálové společnosti bez řízení. Na rozdíl od dosavadní úpravy, která rozšířila směrnicové pravidlo i na přeshraniční fúze družstev, se napříště předpokládá minimální transpozice dopadající pouze na přeshraniční fúze kapitálových společností. V případě přeshraničních fúzí družstev půjde o standardní návrhové řízení.

K bodu 32 (§ 83a):

Navrhovanou úpravou se promítají články 20, 29 a 34 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností, které se týkají systému propojení rejstříků (srov. důvodovou zprávu k § 3a). Článek 34 odst. 2 (původní článek 5a odst. 4 směrnice 89/666/EHS) předpokládá, že se prostřednictvím systému propojení rejstříků budou předávat informace ohledně zrušení kapitálové společnosti tak, aby mohly být bezodkladně zrušeny i závody nebo odštěpné závody této společnosti v jiných členských státech. Dle navrhované úpravy provede rejstříkový soud výmaz závodu nebo odštěpného závodu bez řízení na základě zpřístupnění údajů v systému propojení rejstříků o zrušení zahraniční kapitálové společnosti. Výjimku z tohoto pravidla stanoví čl. 34 odst. 3 směrnice, a to pro případy, kdy je zahraniční kapitálová společnost vymazána z důvodu přeměny.

K bodu 33 (§ 95a):

Navrhovanou úpravou se promítají články 20, 29 a 34 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností, které se týkají systému propojení rejstříků (srov. důvodovou zprávu k § 3a). Vybrané údaje o závodech a odštěpných závodech zahraničních kapitálových společností se budou napříště zapisovat bez řízení v důsledku zpřístupnění údajů v systému propojení rejstříků. Tímto se zjednodušuje proces zápisu vybraných údajů a komunikace mezi jednotlivými rejstříky se zefektivňuje.

K bodu 34 (§ 100):

Navrhovanou úpravou se promítá článek 130 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností, které se týkají systému propojení rejstříků (srov. důvodovou zprávu k § 3a). Směrnice již nepředpokládá, že se orgány, které vedou obchodní rejstříky, budou dosavadním způsobem vzájemně informovat o tom, že došlo k zápisu přeshraniční přeměny kapitálové společnosti; napříště se tato komunikace ve vztahu k přeshraničním přeměnám kapitálových společností nahrazuje automatickým zpřístupněním údajů v systému propojení rejstříku, čímž se celý proces usnadňuje (směrnice považuje tento způsob přesunu informací za výhradní) – srov. navrhovaný § 3a a důvodovou zprávu k němu. Dosavadní způsob přenosu informací se na druhou stranu navrhuje zachovat ve vztahu k přeshraničním přeměnám osobních společností a družstev, které nepodléhají režimu směrnice.

K bodu 35 (§ 105):

Navrhovaná změna reaguje na zavedení nového způsobu postihu obchodních korporací, jež neplní svou povinnost zakládat do sbírky listin řádnou nebo mimořádnou účetní závěrku. Stávající úprava následků porušení povinnosti předložit listiny (§ 104 až 106) umožňuje postihovat obchodní korporace za nepředkládání listin (mj. i řádné či mimořádné účetní závěrky) jen v omezené míře a často bohužel bezvýsledně; v úvahu přichází pouze ukládání pořádkové pokuty (§ 104) nebo zrušení obchodní korporace s likvidací (§ 105). Zrušení a likvidace obchodní korporace, která nemá majetek postačující alespoň na úhradu nákladů likvidace, je ovšem neefektivní a drahé, a proto není tento institut v praxi příliš využíván. Navrhovaná úprava § 105a umožňuje za splnění určitých podmínek zrušit obchodní korporaci i bez likvidace (v podrobnostech viz § 105a a důvodovou zprávu k němu); jedná se o méně nákladný a pro rejstříkové soudy méně zatěžující způsob postihu neaktivních společností. Napříště se proto stanoví, že jsou- li splněny podmínky pro postih obchodní korporace podle § 105a, užije se tohoto postupu přednostně; není ponecháno na vůli soudu, zda bude postupovat podle § 105 nebo § 105a.

K bodu 36 (§ 105a):

Cílem navrhovaného ustanovení je zabránit existenci tzv. neaktivních společností, tj. obchodních korporací, které nevyvíjí žádnou ekonomickou činnost a existují pouze formálně. Důvodem pro postih a eliminaci neaktivních obchodních korporací je především nebezpečí, že tyto mohou časem sloužit jako tzv. bílí koně pro finanční podvody (především daňové podvody); k nelegálním činnostem je jednodušší využít již existující obchodní korporace. Zanedbatelným motivem není ani „vyčištění“ obchodního rejstříku od neaktivních společností a snaha o zvýšení naplněnosti sbírky listin, která je dlouhodobě na znepokojivě nízké úrovni, neboť mnoho obchodních korporací i přes hrozící sankce neplní zákonem stanovenou povinnost zakládat předepsané listiny do sbírky listin. Navrhovaná úprava tak cílí na zvýšení transparentnosti podnikatelského prostředí a snížení rizika podvodného jednání v ČR. Úprava postihu neaktivních společností pro nezakládání účetních závěrek není v zahraničních úpravách ničím neobvyklým. Navrhované znění se inspiruje úpravou francouzskou (srov. Art. L611-2, R611-14, R123-125 a R123-136 Code de commerce) – ve věci „nekontaktnosti“ obchodní korporace - a úpravou estonskou [srov. § 60 Äriseadustik (angl. Commercial Code)]

– v otázce určení, zda zrušit obchodní korporaci s likvidací nebo bez likvidace. Postihnout neaktivní obchodní korporaci bude podle nově navrhovaného ustanovení možné za podmínky kumulativního splnění dvou předpokladů: (a) porušení povinnosti předložit řádnou nebo mimořádnou účetní závěrku za nejméně 2 po sobě jdoucí účetní období do sbírky listin, (b) nemožnost kontaktovat obchodní korporaci. Povinnost založit řádnou nebo mimořádnou účetní závěrku do sbírky listin plyne obchodním korporacím z § 21a zákona o účetnictví a předpokládá ji i § 66 písm. c) rejstříkového zákona; lhůta pro její založení je 12 měsíců od rozvahového dne zveřejňované účetní závěrky.

Obchodní korporace samozřejmě splní tuto povinnost také tehdy, založí- li do sbírky listin výroční zprávu, jejíž součástí je účetní závěrka. Z praktických poznatků lze usuzovat, že obchodní korporace je neaktivní, tedy nevyvíjí ekonomickou aktivitu, tehdy, nezakládá- li účetní závěrku do sbírky listin nejméně 2 po sobě jdoucí účetní období. Některé zahraniční úpravy spojují sankci již s nezaložením jediné účetní závěrky [srov. např. úpravu francouzskou (Art. L611-2 Code de commerce) nebo estonskou (§ 60 Äriseadustik)]. To se však jeví jako příliš přísné, a proto se navrhuje začít u řešení mírnějšího a inspirovat slovenskou úpravou [srov. § 68 odst. 6 písm. f) Obchodného zákonníku], to znamená aplikovat sankci až při nesplnění výše uvedené povinnosti 2 po sobě jdoucí účetní období. Z požadavku neplnění povinnosti nejméně 2 po sobě jdoucí účetní období vyplývá, že nestačí, pokud obchodní korporace poruší povinnost předložit účetní závěrky do sbírky listin např. každé druhé účetní období – v takovém případě může soud využít pouze stávajících právních institutů k vynucení této povinnosti, tzn. uložit pořádkovou pokutu podle § 104 nebo ve výjimečných případech zrušit obchodní korporaci s likvidací podle § 105. Druhá navrhovaná podmínka „nekontaktnosti“ obchodní korporace má za cíl odlišit obchodní korporace, které jsou skutečně neaktivní a existují jen formálně, od obchodních korporací, které „pouze“ nezakládají účetní závěrky a jiné listiny do sbírky listin; druhé zmíněné skupině obchodních korporací může soud uložit pořádkovou pokutu až do výše 100 000,- Kč podle § 104, a to i opakovaně. Obchodní korporaci lze považovat za nekontaktní, není- li jí možné doručit výzvu k předložení chybějících účetních závěrek do sbírky listin. Soud bude muset při doručování výzvy postupovat podle pravidel pro doručování obsažených v občanském soudním řádu, tedy primárně bude obchodní korporaci doručovat datovou schránkou. Nepřihlásí- li se obchodní korporace do datové schránky ve lhůtě 10 dnů, nenastane fikce doručení – náhradní doručení výzvy je s ohledem na závažnost následku vyloučeno. Soud bude muset doručovat s využitím jiných způsobu doručování uvedených v § 45 občanského soudního řádu; posledním způsobem doručování bude zásadně doručování provozovatelem poštovních služeb. Nebude- li obchodní korporace předkládat řádnou nebo mimořádnou účetní závěrku do sbírky listin, avšak bude- li možné ji doručit výzvu, bude jí uložena jen pořádková pokuta až do výše 100 000,- Kč podle § 104. Budou-li splněny výše uvedené podmínky, soud zahájí bez návrhu řízení o zrušení obchodní korporace; tato skutečnost se zapíše do obchodního rejstříku [srov. navrhované § 48 odst. 1 písm. o)]. Nejdříve po uplynutí 1 roku od zápisu tohoto údaje do obchodního rejstříku bude možné neaktivní obchodní korporaci zrušit bez likvidace; nikoli však v době probíhajícího insolvenčního řízení. Lhůta 1 roku poskytuje zainteresovaným osobám možnost doložit soudu, že obchodní korporace má majetek, který převyšuje náklady spojené s provedením likvidace. V takovém případě soud rozhodne o zrušení obchodní korporace s likvidací a výmaz z obchodního rejstříku provede až po skončení likvidace postupem podle § 82. Neobrátí- li se žádná osoba na soud s tvrzením o existenci majetku obchodní korporace, lze předpokládat, že neaktivní obchodní korporace nemá žádný majetek. Po uvážení, že zrušením obchodní korporace bez likvidace nebude podstatně zasaženo do práv třetích osob, pak soud může zrušit obchodní korporaci bez likvidace; výmaz obchodní korporace zapíše soud i bez návrhu na základě rozhodnutí o zrušení obchodní korporace bez likvidace. Objeví- li se majetek obchodní korporace až po jejím výmazu z obchodního rejstříku, bude postupováno podle § 209 OZ; soud zruší výmaz obchodní korporace a rozhodne o její likvidaci.

K bodům 37 až 39 (§ 108 a 109):

Navrhuje se upravit v souladu s notářským řádem.

K Čl. XVI Navrhuje se formulovat přechodné ustanovení, které stanoví lhůtu, ve které musí zapsané osoby podat návrh na zápis do obchodního rejstříku, aby uvedly zapsaný stav do souladu s požadavky tohoto zákona. Neučiní- li tak, může rejstříkový soud postupovat podle § 9 zákona o veřejných rejstřících.

K ČÁSTI DVANÁCTÉ (účinnost)

K čl. XVII Obecně se účinnost navrhuje stanovit na 1. ledna 2020. V případě některých částí se však navrhuje stanovit účinnost odlišně. Změny zákona o základních registrech by měly nabýt účinnosti 6 měsíců od termínu obecně stanovené účinnosti překládaného zákona. Tento okamžik nabytí účinnosti se navrhuje vzhledem k rozšíření referenčních údajů ROS, přičemž je nutno nastavit procesy jejich zpracování, a to včetně zkušebního provozu. Na druhou stranu změna notářského řádu v § 7 odst. 1, § 11, § 18 odst. 1 písm. a) a § 20 odst. 1 písm. b) nezbytná k zajištění implementace rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-575/16, Komise v. Česká republika se navrhuje na termín dřívější, abychom dostáli závazkům plynoucím z práva Evropské unie.

V Praze dne 6. června 2018

Předseda vlády: Ing. Andrej Babiš v.r.

Ministr spravedlnosti: JUDr. Robert Pelikán, Ph.D., v.r.