zákon č. 333/2020 Sb.

K části první – změna trestního zákoníku

K bodu 1 (§ 39 odst. 7) V obecné směrnici pro ukládání trestů obsažené v § 39 odst. 7 tr. zák. se odráží princip, že nikdo by neměl mít majetkový prospěch z páchání trestné činnosti. Podle tohoto ustanovení platí, že nevylučují- li to majetkové nebo osobní poměry pachatele, je soud povinen v případě, kdy pachatel získal nebo se snažil získat trestným činem majetkový prospěch, uložit mu některý z trestů, který ho postihne na majetku (trest propadnutí majetku, peněžitý trest nebo trest propadnutí věci). V případě, že pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj určitou věc, je soud (po novele trestního zákoníku provedené zákonem č. 86/2015 Sb.) povinen uložit trest propadnutí věci. Konkrétní druh trestu musí soud stanovit s přihlédnutím k obecným podmínkám stanoveným pro jednotlivé druhy majetkových trestů v § 66 až § 70 tr. zák. (popř. v § 27 a 28 ZSVM, § 17 až 19 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim), a dále pak se zohledněním ostatních obecných zásad pro ukládání trestů. V současné době nicméně není stanovena preference určitého druhu majetkové sankce. Obecné zásady pro ukládání trestů se proto navrhují doplnit o zásadu, podle které by se v rámci obligatorního zvažování uložení majetkového trestu podle § 39 odst. 7 tr. zák. prioritně zvažovalo uložení trestu peněžitého.

K bodu 2 (§ 65 odst. 2) Navrhovaná změna § 65 odst. 2 tr. zák. představuje návrat k právnímu stavu účinnému před nabytím účinnosti zákona č. 330/2011 Sb., tj. pro případy, kdy pachatel v době od odsouzení do skončení výkonu trestu obecně prospěšných prací nevede řádný život, vyhýbá se nástupu výkonu trestu, bez závažného důvodu poruší sjednané podmínky výkonu trestu obecně prospěšných prací, jinak maří výkon tohoto trestu nebo zaviněně tento trest ve stanovené době nevykonává, může soud přeměnit trest obecně prospěšných prací nebo jeho zbytek pouze v trest odnětí svobody, možnost přeměny v jiné alternativní tresty (domácí vězení nebo peněžitý trest) se zrušuje. Jak bylo uvedeno v obecné části důvodové zprávy, trest obecně prospěšných prací je alternativním trestem ukládaným s přihlédnutím ke stanovisku pachatele, pachatel se uložením a výkonem tohoto trestu mámožnost vyhnout nepodmíněnému trestu, volba dalších alternativse v praxi ukazuje jako demotivační a snižující účinek uloženého trestu. V případě, kdy by přeměna nevykonaného trestu obecně prospěšných prací v trest odnětí svobody nebyla vhodná, lze samozřejmě i nadále postupovat podle § 65 odst. 3 tr. zák. a zpřísnit podmínky výkonu tohoto trestu soudem, např. uložením dosud nestanovené povinnosti nebo stanovením dohledu nad odsouzeným.

K bodům 3 až 7 [§ 68 odst. 3, 5 a 7, § 69, § 105 odst. 1 písm. e)] Těžiště změn v hmotněprávní úpravě peněžitého trestu představuje zrušení institutu náhradního trestu odnětí svobody, který je soudem stanoven v případě, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Nově se pro případy nezaplacení, resp. nevymožení peněžitého trestu, zavádí postup spočívající v přeměně peněžitého trestu nebo jeho zbytku v nepodmíněný trest odnětí svobody. Pokud není peněžitý trest zaplacen na výzvu soudu nebo do uplynutí doby, na kterou byl výkon trestu odložen či povoleny splátky (§ 342 tr. ř.), a pokud není upuštěno od výkonu tohoto trestu (§ 342a tr. ř.) nebo pokud nepostačují na zaplacení peněžitého trestu prostředky z peněžité záruky (§ 343 odst. 2 tr. ř.), předseda senátu nařídí jeho vymáhání. Pokud je zřejmé, že by vymáhání peněžitého trestu mohlo být zmařeno, přemění soud peněžitý trest rovnou v trest odnětí svobody, o přeměně peněžitého trestu v trest odnětí svobody se rozhodne rovněž tehdy, pokud předseda senátu vymáhání peněžitého trestu nenařídí, protože je zřejmé, že by vymáhání bylo bezvýsledné (a zároveň nejsou dány důvody pro jiný postup, např. pro upuštění od výkonu peněžitého trestu). Pro přeměnu nevykonaného peněžitého trestu je stanoven pevně daný přepočet zákonem určeným poměrem – každá zcela nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě se počítá za dva dny odnětí svobody (§ 69 odst. 2 návrhu). Tato konstrukce vychází z maximální výše dosavadního náhradního trestu odnětí svobody ve výši 4 let a maximálního počtu denních sazeb, které lze pachateli uložit (730 denních sazeb). Z tohoto nového pravidla se pak odvíjí další limitace pro výměru peněžitého trestu s ohledem na zákonnou trestní sazbu trestu odnětí svobody uvedenou u každého jednotlivého trestného činu ve zvláštní části trestního zákoníku (dvojnásobek počtu denních sazeb nesmí ani spolu s uloženým trestem odnětí svobody přesahovat horní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody) – obdobná limitace se uplatní již dnes v případě trestu domácího vězení či obecně prospěšných prací, u nichž též již při výměře těchto trestů se musí počítat s jejich pozdější přeměnou v nepodmíněný trest odnětí svobody, který nemůže být delší, než stanoví trestní zákoník za daný trestný čin ve zvláštní části (viz rozhodnutí publ. pod č. 9/2008 Sb. rozh. tr.), naproti tomu může být uložen tak, že po přeměně i celého alternativního trestu nebude nepodmíněný trest odnětí svobody dosahovat ani délky odpovídající dolní hranici trestní sazby u daného trestného činu (viz například rozhodnutí publ. pod č. 41/2002 Sb. rozh. tr.). Jak bylo uvedeno v obecné části důvodové zprávy, návrh ruší možnost přeměn jednotlivých alternativních trestů v jiné alternativní tresty. Tyto postupné přeměny jednak komplikovaly výkon jednotlivých alternativních trestů a prodlužovaly tak vykonávací řízení, neboť odsouzený často nevykonal ani takovouto „náhradní“ alternativu k trestu odnětí svobody, a k přeměně v trest odnětí svobody nakonec došlo, byť se značným časovým odstupem, jednak měly negativní vliv na preventivní význam ukládaných trestů, neboť tato právní úprava vyvolávala v odsouzených určitý pocit beztrestnosti. Právní úprava v tomto směru tak představuje návrat k právnímu stavu účinnému před nabytím účinnosti zákona č. 330/2011 Sb. Volba dalších alternativ se v praxi ukazuje jako demotivační, praxe je nepřijala za svou a tato právní úprava je dlouhodobě ze strany praxe předmětem kritiky. K určitému zjednodušení dochází také v úpravě možnosti rozložení peněžitého trestu do splátek (§ 68 odst. 5 tr. zák.), kdy placení peněžitého trestu v přiměřených měsíčních splátkách může soud určit „jen“ se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům, tj. mělo by být možné o rozložení do splátek rozhodnout v širším okruhu případů než v dnešní době. Může tak být usnadněna vykonatelnost trestu v případech, kdy je jeho výměra stanovena poměrně vysoko, nebo s přihlédnutím k sociální situaci pachatelů, kteří by jinak nemuseli být schopni peněžitý trest zaplatit najednou.

Podstatnou změnu představuje i úprava fikce neodsouzení k peněžitému trestu. K této změně se přistupuje i z toho důvodu, že právní úprava fikce neodsouzení k peněžitému trestu ze zákona je přísnější než u trestu obecně prospěšných prací, u kterého dochází jeho výkonem (pravomocným upuštěním od výkonu trestu nebo jeho zbytku) k vzniku fikceneodsouzení ze zákona bez ohledu na to, za jaký trestný čin byl trest obecně prospěšných prací uložen. Oproti tomu u peněžitého trestu vzniká fikce neodsouzení ke dni, kdy byl peněžitý trest vykonán, jen pokud byl peněžitý trest uložen za přečin spáchaný z nedbalosti. Navrhuje se zmírnit stávající právní úpravu a zákonnou fikci neodsouzení, která nastane dnem výkonu peněžitého trestu, stanovit jak na přečiny, tak i na všechny úmyslné trestné činy, s výjimkou případů, kdy je peněžitý trest uložen pro zvlášť závažný zločin. Tato změna by měla mít i motivační efekt, kdy pachatel bude takto motivován k včasnému výkonu uloženého trestua zároveň mu bude umožněno rychlé začlenění do běžného, zejména pracovního života. Uvedená změna právní úpravy fikce neodsouzení u peněžitého trestu se potom promítá i do ustanovení o zahlazení odsouzení – viz ustanovení § 105 odst. 1 písm. e) tr. zák. Vzhledem k tomu, že dochází ke zrušení institutu náhradního trestu odnětí svobody, mění se nadpis § 69 tr. zák. na „výkon peněžitého trestu“ (nadpis odpovídající nadpisu § 65, § 74 nebo § 77 tr. zák.). S tím souvisí i přesunutí stávajícího § 68 odst. 7 tr. zák. do nového ustanovení § 69 odst. 1 tr. zák.

K části druhé – změna trestního řádu

K bodům 1 a 5 (§ 47 odst. 5 a § 79e odst. 2) Požadavek předchozího souhlasu orgánu činného v trestním řízení se navrhuje stanovit i pro případy, kdy je výkon rozhodnutí vůči zajištěnému majetku nebo věci prováděn nebo je se zajištěným majetkem (zajištěnou věcí) v exekučním nebo insolvenčním řízení anebo ve veřejné dražbě nakládáno k uspokojení pohledávky státu. V praxi se totiž stále častěji objevují případy, kdy je vedena exekuce na věci (typicky peněžní prostředky na účtu), které jsou v trestním řízení zajištěny jako výnos z trestné činnosti, tj. nejedná se o majetek obviněného, a obviněný je pak zvýhodněn, neboť pohledávka státu je uspokojena z majetku, který není v jeho vlastnictví. Stejně tak je porušen nově nastavený princip, kdy zajištěný majetek, který je následně odčerpán v trestním řízení, má být přednostně použit pro účely uspokojení majetkového nároku poškozeného, neboť stát uspokojí svou pohledávku přednostně před poškozeným, což je v rozporu se smyslem úpravy přijaté zákonem č. 59/2017 Sb. Orgány činné v trestním řízení se navíc mnohdy o skutečnosti, že např. zajištěné peněžní prostředky na účtu byly odčerpány v rámci exekuce, nedozvědí, neboť banka nesplní informační povinnost vůči orgánu činnému v trestním řízení, a dojde k vyslovení trestu propadnutí předmětných peněžních prostředků v době, kdy se na účtu již nenacházejí, čímž je rozsudek nevykonatelný. S ohledem na formulaci výroku trestu pak nelze na základě pravomocného rozsudku přistoupit k jeho výkonu tak, že by stát vymáhal po odsouzeném pohledávku ve výši daných peněžních prostředků.

K bodům 2, 3, 9, 14 až 16 (§ 51a odst. 4 a 7, § 151 odst. 6, § 154, § 155 odst. 5) Podle § 155 odst. 5 tr. ř. rozhodne o povinnosti odsouzeného hradit státu náklady vzniklé ustanovením zmocněnce poškozenému a o jejich výši po právní moci rozsudku předseda senátu soudu prvního stupně i bez návrhu. Povinnost odsouzeného hradit tyto náklady státu se dovozuje z tohoto ustanovení, explicitně však výslovně zakotvena není [trestní řád ve svém § 154 počítá s náhradou nákladů poškozeného potřebných k účelnému uplatnění jeho nároku v trestním řízení (odstavec 1), nebo, byť částečnou, náhradou jeho nákladů souvisejících s jeho účastí v trestním řízení (odstavec 2), nestanoví tedy povinnost náhrady nákladů státu, které mu vznikly v souvislosti s ustanovením zmocněnce poškozenému]. Z tohoto pravidla se navrhují výjimky, a to v obdobném rozsahu jako v případě § 154 odst. 2 tr. ř., kdy by se stanovení této povinnosti nemuselo jevit jako spravedlivé (z povahy věci se však nepřihlíží k osobním a majetkovým poměrům poškozeného). Současné znění ustanovení § 151 odst. 6 a § 155 odst. 5 tr. ř. hovoří pouze o zmocněnci ustanoveném, po účinnosti zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, je však třeba toto ustanovení vztáhnout i na zmocněnce zvoleného poškozeným, který má nárok na právní pomoc bezplatnou nebo za sníženou odměnu (rovněž tak je takto vykládáno i ustanovení § 51a odst. 4 tr. ř. – náklady na přibraného zmocněnce poškozeného, který má nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu, ať již byl ustanoven nebo si jej zvolil, hradí stát). Správa těchto pohledávek podléhá daňovému řádu.

K bodu 4 [§ 73a odst. 4 písm. d)] Změna § 73a odst. 4 písm. d) tr. ř. reaguje na zrušení institutu náhradního trestu za peněžitý trest.

K bodu 6 [§ 89 odst. 1 písm. d)] Obecnou zásadou stanovenou trestním zákoníkem pro ukládání trestu je, že při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy (§ 39 odst. 1 tr. zák.). Peněžitý trest je ukládán v denních sazbách, přičemž výši jedné denní sazby peněžitého trestu stanoví soud se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele (§ 68 odst. 3 tr. zák.). Těmto hmotněprávním podmínkám plně neodpovídá dikce trestního řádu, která v obecných ustanoveních o dokazování stanoví, že je třeba v nezbytném rozsahu dokazovat pouze „osobní poměry pachatele“, nikoli tedy jeho poměry majetkové, rodinné či jiné. Trestní řád v tomto směru plně nekoresponduje s trestním zákoníkem, nejsou tedy prokazovány skutečnosti, které jsou nezbytné pro uložení adekvátní sankce, v případě peněžitého trestu pro stanovení výše denní sazby. Osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele se vztahují k hodnocení osoby pachatele jako subjektu případného výkonu konkrétního druhu trestu ukládaného v určité výměře; relevantní v tomto směru jsou tedy poměry pachatele nikoli v době spáchání trestného činu, ale v době, kdy se o trestu rozhoduje [poměry pachatele v době spáchání trestného činu jsou relevantní pro posouzení závažnosti trestného činu (viz § 39 odst. 2 tr. zák.), což je předmětem dokazování podle § 89 odst. 1 písm. d) tr. ř.]. Zjišťování rodinných poměrů pachatele je podstatné např. pro posouzení přiměřenosti trestu, aby nedocházelo k výraznému negativnímu dopadu na jiné osoby, např. na nezletilé děti, o které by nebylo postaráno, pro posouzení toho, zda současné sociální prostředí pachatele je schopno na něj pozitivně působit k vedení nekonfliktního způsobu života apod. Zjišťování majetkových poměrů má význam především pro úvahy o možném uložení peněžitého trestu, trestu propadnutí věci nebo majetku.

Mezi tzv. jiné poměry pachatele náleží např. zjišťování toho, zda je pachatel zaměstnán, jeho zdravotní stav, věk apod. Tato zjištění jsou potřebná např. k tomu, aby uložený trest byl konkretizován tak, aby byl vykonatelný a nebyl těmito okolnostmi zásadně negativně ovlivňován apod. a aby uložený trest byl přiměřený. Povinnost v nezbytném rozsahu dokazovat podstatné okolnosti k posouzení osobních, rodinných, majetkových a jiných poměrů pachatele se potom odráží v rámci právní úpravy výslechu obviněného (§ 91 a 92 tr. ř.). Dále se hmotněprávní pojem pachatel nahrazuje správným procesním pojmem obviněný.

K bodům 7 a 8 (§ 91 odst. 1, § 92 odst. 2) Změna § 91 odst. 1 a § 92 odst. 2 tr. ř. jednak koresponduje s povinností prokazovat osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry (navazuje tak na změnu § 89 odst. 1 tr. zák.), jednak pak přesouvá tuto část zjišťování až poté, co je obviněný poučen o svých právech, včetně práva nevypovídat, a je mu tak zajištěna možnost plného uplatnění práv na obhajobu. Orgány činné v trestním řízení by tak měly zejména podrobně a cíleně vyslechnout obviněného k jeho majetkovým a výdělkovým poměrům, přičemž rozsah těchto zjišťování by měl být volen adekvátně k okolnostem konkrétního případu (znalost osobních, rodinných, majetkových a jiných poměrů není samozřejmě významná jen pro rozhodování o druhu a výměry trestu, ale i např. pro rozhodování o zajištění věcí či majetku, o peněžité záruce, rozhodování o schválení narovnání aj.); ve vhodných případech by pak orgány činné v trestním řízení měly provést i tzv. finanční šetření. Tato úprava navazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, který se již v minulosti vyjádřil k nezbytnosti zjišťování informací o osobních a majetkových poměrech obviněného již v přípravném řízení. Poukázat lze v této souvislosti například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 383/2016 (publikované pod č. 12/2018 Sb. rozh. tr.), podle něhož je státní zástupce „oprávněn už v obžalobě navrhnout uložení trestu propadnutí majetku (nebo jiného konkrétního druhu trestu). I když tak neučiní, je povinen zajistit, aby byly již v přípravném řízení náležitě objasněny osobní a majetkové poměry pachatele (obviněného), pokud reálně přichází v úvahu, že soud uloží trest propadnutí majetku nebo jiný trest, který pachatele postihne na majetku (§ 39 odst. 7 tr. zák.). V takovém případě nestačí jen zajistit majetek pachatele (obviněného) podle § 347 tr. ř.“ Majetkové poměry by měly být zjišťovány i při výslechu podezřelého v rámci zkráceného přípravného řízení (viz odkaz na přiměřené použití ustanovení o výslechu obviněného obsažený v § 179b odst. 3 poslední větě tr. ř.).

K bodům 10 až 12 [§ 152 odst. 1 písm. d) a e), § 152 odst. 3, § 156] Jde o legislativně technickou úpravu vydělující s ohledem na navrhovaný § 361a tr. ř. náklady spojené s výkonem trestu domácího vězení do samostatného písmena.

K bodům 13 a 27 (§ 152a a § 361a) Pohledávky trestního řízení jsou pohledávkami daňovými. Výslovně je tak stanoveno ale pouze pro pohledávky uvedené v § 152 odst. 1 tr. ř., u pohledávek vyplývajících z § 153 tr. ř. a pohledávek předvídaných v § 155 odst. 5 tr. ř., třebaže věcně jde rovněž o pohledávky trestního řízení, tak stanoveno není. I u těchto pohledávek se tedy navrhuje procesní dělená správa. Ve vztahu k nákladům spojeným s výkonem vazby a výkonem trestu odnětí svobody pak specifika upravuje zákon o výkonu trestu odnětí svobody a zákon o výkonu vazby.

K bodu 17 [§ 175a odst. 6 písm. f)] Institut náhradního trestu se navrhuje zrušit, což se musí promítnout i do vymezení obsahových náležitostí dohody o vině a trestu.

K bodu 18 (§ 314e odst. 5) Podle současné úpravy nesmí náhradní trest odnětí svobody za peněžitý trest uložený trestním příkazem ani s uloženým trestem odnětí svobody přesahovat jeden rok. Institut náhradního trestu se navrhuje zrušit, což se musí promítnout i ve stávající úpravě trestního příkazu (přepočet vychází z navrhovaného § 69 odst. 2 tr. zák.).

K bodům 19 a 20 (§ 340b) Jde o legislativně technické promítnutí změn navrhovaných v novele trestního zákoníku, kdy se zrušuje možnost přeměny trestu obecně prospěšných prací nebo jeho zbytku v trest domácího vězení nebo v peněžitý trest.

K bodu 21 (§ 341) Nová právní úprava ustanovení § 341 tr. ř. prodlužuje lhůtu k zaplacení peněžitého trestu po výzvě předsedy senátu z patnácti dnů na jeden měsíc, což by mělo usnadnit zaplacení peněžitého trestu i méně majetným odsouzeným nebo těm, kteří se dostali do složité finanční situace, bez toho, aby muselo být rozhodováno o odkladu výkonu peněžitého trestu nebo o jeho rozložení do splátek. Do upozornění, které je odsouzenému zároveň s výzvou k zaplacení zasíláno, se promítají změny v právní úpravě výkonu peněžitého trestu; odsouzený tak bude upozorněn, že v případě nezaplacení peněžitého trestu bude tento trest vymáhán, nebo přeměněn v trest odnětí svobody, přičemž otázka, který z těchto institutů má přednost, je řešena v ustanovení § 343 odst. 2 tr. ř.

K bodu 22 (§ 342) Stávající úprava umožňuje odklad výkonu peněžitého trestu na dobu nejvýše tří měsíců od doby, kdy rozsudek nabyl právní moci. Tato úprava se ukazuje jako neefektivní, neboť délka odkladu není nijak vázána na výzvu k zaplacení peněžitého trestu, kdy často až v návaznosti na ni je podána žádost o odklad. V praxi tak může být povolen odklad o poměrně krátkou dobu, která nemusí být adekvátní „důležitým důvodům“, pro které je výkon peněžitého trestu odkládán. Nová právní úprava tak prodlužuje dobu, na kterou lze odklad povolit, přičemž běh této doby je navázán na lhůtu k plnění stanovenou ve výzvě podle § 341 tr. ř. Změna § 342 odst. 1 písm. b) tr. ř. pak odbourává stávající diferenciaci stanovení placení peněžitého trestu ve splátkách podle trestního zákoníku a povolení splácení peněžitého trestu po částkách podle trestního řádu v rámci vykonávacího řízení. Stanovení placení peněžitého trestu ve splátkách podle trestního zákoníku, oproti právní úpravě v trestním řádu, není nijak omezeno lhůtou, do které měl být peněžitý trest zaplacen. Tato diferenciace byla vyhodnocena jako nadbytečná, a proto bylo přistoupeno k jejímu zrušení. Při rozhodování o povolení splátek je na soudu, aby stanovil délku splácení tak, aby výkon trestu plnil svůj účel. Zároveň dochází i ke sjednocení terminologie, kdy stávající § 342 odst. 1 písm. b) tr. ř. hovoří o „povolení splácení peněžitého trestu po částkách“, zatímco § 342 odst. 2 tr. ř. pracuje s pojmem „povolené splátky“. Splátky by měly být přitom stanoveny v přiměřené výši (viz i formulaci § 68 odst. 5 tr. zák., který upravuje povolení splátek peněžitého trestu přímo v odsuzujícím rozsudku) tak, aby odrážely jak osobní a majetkové poměry pachatele, tak i závažnost spáchaného trestného činu (výše jednotlivých splátek by měla být stanovena tak, aby i přes to, že trest bude hrazen ve splátkách, výkon trestu zároveň zajistil dostatečnou nápravu pachatele a ochranu společnosti). Obě tyto změny, stejně tak jako změny v § 341 tr. ř., směřují k usnadnění zaplacení peněžitého trestu i méně majetným odsouzeným nebo těm, kteří se dostali do složité finanční situace. Na druhé straně se však zpřísňuje postup v případě, jestliže pomine důvod pro odložení výkonu nebo nedodržení splátek, kdy soudce bude obligatorně povinen odvolat povolení odkladu nebo splátek, tento postup již nebude na jeho uvážení.

K bodu 23 (§ 342a) Pro přehlednost právní úpravy výkonu peněžitého trestu se vyděluje stávající § 344 odst. 1 tr. ř. jako samostatné ustanovení. Jeho zařazení mezi § 342 a § 343 tr. ř. lépe odpovídá systematice trestního řádu. Zároveň se rozhodování o upuštění od výkonu peněžitého trestu svěřuje, obdobně jako je tomu u upuštění od výkonu trestu obecně prospěšných prací, předsedovi senátu.

K bodům 24 a 25 (§ 343 odst. 1 a 2) Ustanovení § 343 tr. ř. stanoví, kdy dojde k vymáhání peněžitého trestu (ne vždy musí k vymáhání dojít, vymáhání peněžitého trestu a jeho přeměna v trest odnětí svobody představují dvě rovnocenné alternativy). K vymáhání lze přistoupit po marném uplynutí lhůty k plnění na výzvu soudu (viz § 341 tr. ř.), popř. po uplynutí lhůty po oznámení rozhodnutí, jímž povolený odklad nebo povolené splácení byly odvolány. Vymáhání se přitom nenařídí

a) postačují- li na jeho zaplacení prostředky z peněžité záruky (viz § 76a odst. 6 tr. ř.), nebo

b) je-li (z majetkových poměrů odsouzeného či jiných okolností) zřejmé, že by vymáhání peněžitého trestu mohlo být zmařeno nebo že by bylo bezvýsledné(a došlo by tak stejně k přeměně tohoto trestu v trest odnětí svobody) – musí se však jednat o takové okolnosti, které neodůvodňují postup podle § 342 odst. 1 písm. b) tr. ř. nebo podle § 342a tr. ř.

K bodu 26 (§ 344) Stávající § 344 tr. ř. upravuje institut upuštění od výkonu peněžitého trestu a nařízení výkonu náhradního trestu. Problematika upuštění od výkonu peněžitého trestu byla z tohoto ustanovení vypuštěna a upravena v samostatném ustanovení (viz § 342a tr. ř.). Další změny provedené v § 344 tr. ř. vyplývají zejména ze zrušení přeměny nevykonaného peněžitého trestu v trest domácího vězení nebo obecně prospěšných prací.

Dále se stanoví, že pro případ, kdy pachatel nezaplatí peněžitý trest na výzvu soudu nebo do uplynutí doby, na kterou byl výkon trestu odložen anebo na kterou byly povoleny splátky, a pokud je zřejmé, že by vymáhání peněžitého trestu mohlo být zmařeno nebo by bylo bezvýsledné (viz § 69 odst. 2 tr. zák.), rozhodne o přeměně dosud nevykonaného peněžitého trestu nebo jeho zbytku v trest odnětí svobody předseda senátu. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost s odkladným účinkem. Oproti současnému stavu se připouští i možnost, aby za zákonem stanovených podmínek uvedené rozhodnutí učinil předseda senátu, aniž by konal veřejné zasedání.

K přechodnému ustanovení Procesní režim pohledávek uvedených v § 153 odst. 1 a v § 154 odst. 3 tr. ř., které vznikly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se nemění; daňový řád se bude vztahovat až na ty, které se staly splatnými ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

K části třetí – změna zákona o soudnictví ve věcech mládeže

K bodům 1 až 3 (§ 27 odst. 4 a 5, § 30 odst. 5 a 6) Těžiště změn v hmotněprávní úpravě peněžitého trestu představuje zrušení institutu náhradního trestu odnětí svobody, který je soudem stanoven v případě, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Nově se pro případy nezaplacení, resp. nevymožení peněžitého trestu, zavádí postup spočívající v přeměně peněžitého trestu nebo jeho zbytku v nepodmíněný trest odnětí svobody, přičemž přeměna nevykonaného peněžitého trestu se bude v případě dospělých pachatelů řídit pevně daným přepočtem určeným poměrem – každá zcela nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě se počítá za dva dny odnětí svobody. Tato konstrukce vychází z maximální výše dosavadního náhradního trestu odnětí svobody ve výši 4 let a maximálního počtu denních sazeb, které lze pachateli uložit (730 denních sazeb). Současná právní úprava umožňuje stanovit mladistvému náhradní trestní opatření v maximální výši jednoho roku, zároveň stanovuje i mírnější rozpětí počtu denních sazeb (od 10 do 365). Aby byla zachována relace mezi počtem denních sazeb a maximální výší náhradního trestu podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže, navrhuje se pro mladistvé odchylka od obecné úpravy obsažené v trestním zákoníku, kdy při přeměně nevykonaného peněžitého opatření bude jedna denní sazba počítána pouze za jeden den odnětí svobody. Z tohoto nového pravidla se pak odvíjí další limitace pro výměru peněžitého trestu s ohledem na zákonnou trestní sazbu trestu odnětí svobody uvedenou u každého jednotlivého trestného činu ve zvláštní části trestního zákoníku modifikované pravidlem obsaženým v § 31 odst. 1 ZSVM (počet denních sazeb nesmí ani spolu s uloženým odnětím svobody přesahovat horní hranici takto modifikované trestní sazby) – obdobná limitace se uplatní již dnes v případě trestu domácího vězení či obecně prospěšných prací, u nichž též již při výměře těchto trestů se musí počítat s jejich pozdější přeměnou v nepodmíněný trest odnětí svobody, který nemůže být delší, než stanoví trestní zákoník za daný trestný čin ve zvláštní části (viz rozhodnutí publ. pod č. 9/2008 Sb. rozh. tr.), naproti tomu může být uložen tak, že po přeměně i celého alternativního trestu nebude nepodmíněný trest odnětí svobody dosahovat ani délky odpovídající dolní hranici trestní sazby u daného trestného činu (viz například rozhodnutí publ. pod č. 41/2002 Sb. rozh. tr.).

K bodům 4 a 5 (§ 63, § 73 odst. 3) Podle současné úpravy nesmí náhradní trest odnětí svobody za peněžité trestní opatření uložené trestním příkazem ani s uloženým trestním opatřením odnětí svobody přesahovat jeden rok. Institut náhradního trestu se navrhuje zrušit, což se musí promítnout i ve stávající úpravě trestního příkazu. Vzhledem k odlišnému přepočtu stanovenému pro mladistvé (§ 27 odst. 5 ZSVM) však nelze užít obecného ustanovení § 314e odst. 5 tr. řádu, ale musí být přijata speciální úprava. Tato úprava se pak musí aplikovat i na případy, kdy provinění mladistvého není procesně řešeno zákonem o soudnictví ve věcech mládeže, ale na základě § 73 se aplikuje procesní úprava obsažená v trestním řádu.

K bodu 6 (§ 88a odst. 4) Změnou § 88a odst. 4 ZSVM se reaguje na zrušení institutu náhradního trestu za trest domácího vězení a za peněžitý trest, ke kterému došlo v trestním zákoníku, a nahrazení tohoto institutu přeměnou příslušného alternativního trestu na trest odnětí svobody. Z důvodu přehlednosti se stávající změní navrhuje rozčlenit do písmen.

K části čtvrté – změna zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních

K bodům 1 až 3 a 6 (§ 8, § 9, § 146 odst. 3) Obecná úprava formy styku s cizozemskými orgány v rámci mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních vychází z pravidla, že standardní formou této komunikace je písemná komunikace v listinné podobě. Nicméně pokrok v rámci vývoje telekomunikačních technologií a postupná elektronizace systémů orgánů veřejné moci (elektronizace vedení spisů atd.) zapříčinily, že písemná forma komunikace v listinné podobě v oblasti mezinárodní justiční spolupráce se stává zastaralou a potřebám praxe nevyhovující. Trend předávání informací a zasílání jak žádostí o spolupráci, tak důkazních prostředků či kopií spisů v rámci mezinárodní justiční spolupráce elektronickou formou podpořila i Rada Evropské unie, když v červnu 2016 přijala Závěry o zlepšení trestní justice v kyberprostoru. Závěry Rady Evropské unie vytvořily „poptávku“ po vzniku sytému, prostřednictvím kterého budou moci členské státy zasílat rychle a bezpečně v elektronické formě evropské vyšetřovací příkazy, žádosti o právní pomoc a následně také některé důkazní prostředky (tam, kde je možnost zaslat je elektronicky, tj. typicky listinné důkazy, výslechy svědků atd.). V návaznosti na Závěry Rady Evropské unie začala Evropská komise spolupracovat s členskými státy na vývoji takového systému; je tedy jen otázkou času, kdy bude komunikace v rámci mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních probíhat primárně elektronicky. Některé předpisy Evropské unie již dnes reflektují možnost zasílat žádosti v rámci mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních, případně též důkazní prostředky, prostřednictvím telekomunikačních systémů. Jako příklad lze uvést směrnici Evropského parlamentu a Rady 2014/41/EU ze dne 3. dubna 2014 o evropském vyšetřovacím příkazu v trestních věcech, která ve svém čl. 7 odst. 4 stanovuje, že „vydávající orgán může předávat evropské vyšetřovací příkazy prostřednictvím telekomunikačního systému Evropské soudní sítě vytvořené společnou akcí Rady 98/428/SVV“. Možnost předávat příkazy „jakýmkoliv způsobem, který umožňuje vytvoření písemného záznamu“, za splnění podmínky, že vykonávající orgán má možnost ověřit jeho autenticitu (např. i prostřednictvím registrovaného a zabezpečeného emailu), vyplývá i z článků 4 a 14 nařízení Evropského parlamentu a Rady 2018/1805 ze dne 14. listopadu 2018 o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci Z uvedeného je zřejmé, že zasílání listinných originálů žádostí o mezinárodní justiční spolupráci se stává „zastaralým“, a i vzhledem k tomu, že písemná a listinná forma komunikace s cizozemskými orgány není předepsána již dnes jako výlučná, navrhuje se z důvodu nadbytečnosti vypustit slova „v listinné podobě“ z § 8 odst. 3 ZMJS (tj. není vyžadováno, aby komunikace probíhala prostřednictvím předávání listin, zpravidla tedy bude postačovat, bude-li písemná, tj. bude- li se jednat o komunikaci vyjadřující obsah sdělení písmem). Dále se navrhuje pro případy, kdy je justičním nebo ústředním orgánem České republiky zasílána do cizího státu žádost o provedení úkonu mezinárodní justiční spolupráce jiným způsobem než písemně v listinné podobě, aby příslušný orgán České republiky následně neměl vždy povinnost zaslat originál žádosti. Pokud příslušný orgán České republiky zašle žádost o mezinárodní justiční spolupráci telefonem, faxem, elektronicky, prostřednictvím mezinárodní policejní spolupráce, osobně nebo jiným způsobem, bude mít příslušný orgán České republiky povinnost zaslat originál žádosti, a to zásadně v listinné podobě. Toto pravidlo se však neuplatní bezvýhradně – tuto povinnost příslušný orgán České republiky nebude mít ve dvou případech, a to

a) bude- li žádost zaslána písemně způsobem umožňujícím ověřit její hodnověrnost nebo

b) sdělí- li výslovně cizozemský orgán, že zaslání originálu žádosti nepožaduje. Navržená úprava má zmírnit požadavky na doručování originálů žádostí, pokud jsou zasílány elektronicky prostřednictvím zabezpečených systémů. Ponechává se nicméně možnost, aby dožádaný stát v případě pochybností o hodnověrnosti zaslané žádosti, případně z jiných důležitých důvodů (např. v případě technických problémů), měl možnost ověřit si autenticitu této žádosti, resp. požádat o zaslání žádosti jiným způsobem; způsob si zpravidla stanoví cizozemský orgán (může jít o email, listinnou podobu apod.). Zrcadlově se tento postup navrhuje doplnit do znění odstavce 5, tj. pro případy, kdy je dožádaným státem Česká republika. Oproti stávajícímu znění se dále navrhuje vypustit z odstavce 5 úvodní část první věty podmínku „nesnese-li věc zjevně odkladu“, jelikož je tato podmínka vzhledem ke snaze omezit nutnost zasílání listinných originálů žádostí omezující. V návaznosti na odstranění požadavku doručení originálu žádosti v listinné podobě v případech, kdy je Česká republika dožádaným státem, se ustanovení § 9 odst. 2 ZMJS stává nadbytečným, a proto se navrhuje vypustit jej bez náhrady (formální promítnutí této změny pak představují změny v § 9 odst. 4 a § 146 odst. 3 ZMJS). Možnost nevyřídit žádost a vyžádat si zaslání jejího originálu v případech pochybností o hodnověrnosti této žádosti zůstává pro příslušný orgán České republiky zachována (viz návrh § 8 odst. 5 ZMJS).

K bodu 4 (§ 11a a 11b) Ve stávající právní úpravě je upraveno pouze sdílení propadlého nebo zabraného majetku v trestním řízení mezi Českou republikou a cizím státem, pokud jeden z těchto států požádal druhý stát o uznání a výkon svého rozhodnutí o propadnutí nebo zabrání majetku, a druhý stát takové rozhodnutí uznal a vykonal. Vůči nečlenským státům EU je tato úprava obsažena v § 135 a § 140 ZMJS. Ustanovení § 135 ZMJS je aplikováno v případě, že cizí stát vede trestní řízení a požádá o uznání svého rozhodnutí o propadnutí nebo zabrání majetku v České republice. Ustanovení § 140 ZMJS je aplikováno v případě, že Česká republika vede trestní řízení a požádá o uznání svého rozhodnutí o propadnutí majetku v cizím státě. Dohodu o sdílení propadlého nebo zabraného majetku v trestním řízení na základě shora uvedených ustanovení ZMJS může Česká republika uzavřít nejen na základě mezinárodní smlouvy týkající se právní pomoci v trestním řízení, ale i tehdy, když je zaručena vzájemnost, tj. i na bezesmluvním základě. Mezi členskými státy Evropské unie, které implementovaly rámcové rozhodnutí Rady 2006/783/SVV ze dne 6. října 2006 o uplatňování zásady vzájemného uznávání příkazů ke konfiskaci (tj. všechny členské státy s výjimkou Irska a Lucemburska) je možnost uzavřít dohodu o sdílení propadlého nebo zabraného majetku v trestním řízení na základě uznání rozhodnutí o propadnutí nebo zabrání majetku upravena obdobným způsobem v § 290 odst. 5 a § 295 odst. 2 ZMJS. Ve všech shora uvedených případech nicméně dochází ke sdílení propadlého nebo zabraného majetku až na základě uznání pravomocného rozhodnutí o propadnutí nebo zabrání majetku v trestním řízení. Ve všech případech dohodu o sdílení propadlého nebo zabraného majetku uzavírá za Českou republiku Ministerstvo financí jako orgán, který je podle § 4 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb. ústředním orgánem státní správy pro věci devizové, včetně pohledávek a závazků státu vůči zahraničí, přičemž v daném případě se jedná o majetek státu. Kromě výše popsané možnosti sdílení propadlého nebo zabraného majetku v trestním řízení mají některé státy právní úpravu, která jim umožňuje sdílet část majetku získaného výkonem trestních sankcí i na jiném právním základě než na základě uznaného cizozemského rozhodnutí v trestním řízení. Jedná se o možnost sdílení, která je upravena např. ve Federálním zákoně Švýcarské konfederace o rozdělení konfiskovaného majetku (The Act on theDivisionofForfeitedAssets), který je účinný od 1. 8. 2004 a který poskytuje právní základ rovněž pro uzavírání dohod o sdílení zkonfiskovaného majetku v trestním řízení mezi Švýcarskou konfederací a cizím státem, aniž by se jednalo o případ, kdy tento cizí stát požádal o uznání svého rozhodnutí o konfiskaci majetku ve Švýcarsku, nebo uznal a vykonal švýcarské rozhodnutí o konfiskaci. Podle článku 11 tohoto zákona může Švýcarsko uzavírat dohody o sdílení majetkových hodnot, jež byly zabaveny švýcarskými úřady na základě švýcarského práva ve spolupráci se zahraničím nebo cizozemskými úřady na základě cizího práva ve spolupráci se švýcarskými úřady. Byly- li ve Švýcarsku v rámci mezistátní spolupráce v trestních věcech zabaveny majetkové hodnoty, pak mohou být tyto sdíleny s cizím státem zpravidla pouze, pokud tento stát zaručuje vzájemnost. Uvedený zákon nicméně neposkytuje cizím státům právní nárok na podíl na zabaveném majetku. Taková úprava postihuje např. případ, kdy je trestní řízení vedeno ve Švýcarsku, kde došlo ke konfiskaci majetku, ale k úspěšnému ukončení trestního řízení ve Švýcarsku přispěl cizí stát významným způsobem tím, že Švýcarsku pro toto trestní řízení poskytl rozsáhlou právní pomoc, která nakonec vedla ve Švýcarsku i k zajištění majetku, který se stal předmětem konfiskace. Podmínkou tohoto postupu je to, že stát, který poskytl právní pomoc vedoucí ve Švýcarsku ke konfiskaci majetku, Švýcarsku přislíbí vzájemnost – tedy, že by mohl v obdobném případě postupovat stejně. Obdobnou možnost má též Lucembursko a Nizozemsko. Vzhledem k tomu, že tato úprava je vázána na vzájemnost, navrhuje se zakotvit obdobnou úpravu i do právního řádu České republiky. Předpokládá se, že návrh na uzavření dohody bude v České republice předkládat buď příslušný justiční orgán, nebo Ministerstvo spravedlnosti, neboť právě jen tyto orgány mají znalost o tom, zda justiční spolupráce poskytnutá jiným státem byla natolik zásadní pro úspěšné vedení řízení a pro propadnutí majetku v konkrétním trestním řízení v České republice, či o tom, že rozsah justiční spolupráce, kterou jinému státu poskytly české justiční orgány, může odůvodňovat legitimnost vznesení požadavku na sdílení majetku, který byl získán výkonem uložené trestní sankce v trestním řízení vedeném v cizím státě. Obdobně jako v jiných případech dohod o sdílení majetku se předpokládá, že sdílený majetek předá do cizího státu nebo přijme z cizího státu organizační složka státu, které podle zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích přísluší hospodaření s majetkem České republiky. Pokud tedy bude dohoda o sdílení majetku s cizím státem uzavírána až poté, co dojde k uspokojení nároků poškozených podle zákona č. 59/2017 Sb. a odečtení příslušné částky pro Probační a mediační službu, bude k zaslání peněžních prostředků do cizího státu příslušné Ministerstvo spravedlnosti, bude- li mít v době uzavření dohody příslušné peněžní prostředky na příjmovém účtu státního rozpočtu. Pokud již peněžní prostředky budou v době uzavření dohody odvedeny z příjmového účtu do státní pokladny, je k jejich zaslání do cizího státu příslušné Ministerstvo financí. K přijetí peněžních prostředků z cizího státu bude podle § 10 písm. a) ve spojení s § 11 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. příslušný Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.

K bodu 5 (§ 140 odst. 1) Návrh na uzavření dohody o sdílení majetku, který propadl nebo byl zabrán v cizím státu, může podle stávajícího znění § 140 ZMJS podat soud, který uložil trest nebo ochranné opatření, na jehož základě majetek propadl nebo byl zabrán, nebo Ministerstvo spravedlnosti. Navrhuje se, aby tento návrh Ministerstvu financí podával soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni, neboť ten je příslušný ve vykonávacím řízení (viz § 315 tr. ř.) a má k dispozici trestní spis, takže může Ministerstvu financí poskytnout potřebnou součinnost. Ostatně takto je stanovena příslušnost soudu k podání jiných obdobných návrhů – návrhu na uzavření dohody s jiným členským státem o sdílení peněžních prostředků podle § 277 ZMJS nebo dohody s jiným členským státem o sdílení majetku, který propadl nebo byl zabrán v tomto státu na základě rozhodnutí soudu České republiky, podle § 295 ZMJS.

K bodu 7 (§ 268 odst. 7) Podle čl. 10 rámcového rozhodnutí Rady 2005/214/SVV ze dne 24. února 2005 o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut platí, že pokud není možné uznané rozhodnutí ukládající peněžitou sankci nebo jiné peněžité plnění zcela nebo zčásti vykonat, může vykonávající stát uplatnit alternativní sankce, včetně trestu odnětí svobody, pokud tak v takových případech stanoví jeho právo a pokud vydávající stát v osvědčení podle článku 4 uplatnění těchto alternativních sankcí připustil. Přísnost alternativní sankce se určí v souladu s právem vykonávajícího státu, ale nepřesáhne žádnou maximální úroveň uvedenou v osvědčení předaném vydávajícím státem [povaha a maximální výše takovéto alternativní sankce je obsahem písm. i) bodu 2 osvědčení]. V souladu s tímto článkem ustanovení § 268 odst. 7 ZMJS upravuje stanovování náhradního trestu za uznaný peněžitý trest. Vzhledem ke skutečnosti, že pro případy, kdy by nebyl ve stanovené lhůtě peněžitý trest vykonán, již podle trestního zákoníku nebude stanovován náhradní trest, ale bude docházet k přeměně peněžitého trestu nebo jeho zbytku v nepodmíněný trest odnětí svobody v závislosti na počtu zcela nezaplacených částek odpovídajících jedné denní sazbě, musí na to reagovat i ustanovení § 268 odst. 7 ZMJS. Samosoudce tak při uznání peněžitého trestu stanoví počet denních sazeb za těchto podmínek:

a) členský stát, o jehož rozhodnutí jde, v osvědčení připouští možnost přeměnit nevykonaný peněžitý trest v trest odnětí svobody,

b) dvojnásobek počtu denních sazeb a v případě mladistvých počet denních sazeb musí odpovídat výši trestu odnětí svobody, která je v osvědčení tímto státem uvedena [samosoudce nemůže stanovovat počet denních sazeb podle vlastní úvahy o povaze a závažnosti trestného činu, neboť zde není v pozici soudu, který rozhoduje o vině a trestu (viz R 21/2005), a zpravidla nemá ani dostatek informací, neboť spis jiného členského státu není k dispozici a z odsuzujícího rozhodnutí nelze vždy potřebné údaje vyčíst],

c) počet denních sazeb nesmí přesáhnout počet denních sazeb uvedený v trestním zákoně (tj. 730 denních sazeb pro dospělé pachatele - § 68 odst. 1 tr. zák., 365 denních sazeb pro mladistvé - § 27 odst. 2 ZSVM).

K bodu 8 [§ 271 odst. 1 písm. d)] Podle čl. 14 rámcového rozhodnutí Rady 2005/214/SVV ze dne 24. února 2005 o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut platí, že příslušný orgán vykonávajícího státu bezodkladně uvědomí příslušný orgán vydávajícího státu mj. o použití alternativní sankce podle článku 10. V souladu s tímto požadavkem se zakotvuje povinnost samosoudce informovat příslušný orgán jiného členského státu o nařízení trestu odnětí svobody, ve který byl peněžitý trest přeměněn.

K bodu 9 [§ 314 odst. 1 písm. a)] Změnou § 314 odst. 1 písm. a) ZMJS se reaguje na zrušení institutu náhradního trestu za trest domácího vězení a za peněžitý trest, ke kterému došlo v trestním zákoníku, a nahrazení tohoto institutu přeměnou příslušného alternativního trestu na trest odnětí svobody.

K části páté – změna zákona o použití peně žních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním říze ní

K bodu 1 (§ 4 odst. 2 úvodní část ustanovení) Novelizované ustanovení upravuje nakládání s peněžními prostředky získanými výkonem uloženého peněžitého trestu a peněžitého opatření, které jsou majetkovou trestní sankcí ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení. Peněžní prostředky získané výkonem takové majetkové trestní sankce zašle soud na zvláštní účet Ministerstva spravedlnosti zřízený podle uvedeného zákona a následně informuje Ministerstvo spravedlnosti o blíže specifikovaných skutečnostech z průběhu vykonávacího řízení. V odstavci 2 se navrhuje zpřesnit dosavadní formulaci tak, aby bylo zřejmé, že uvedenou informační povinnost má předseda senátu (samosoudce) jen v případě, že peněžitý trest nebo peněžité opatření jsou majetkovou trestní sankcí podle § 2 odst. 1 zákona. K věcným změnám nedochází.

K bodům 2 a 3 [§ 4 odst. 2 písm. c) a d)] Vzhledem k tomu, že pro odbor odškodňování Ministerstva spravedlnosti je potřebná informace, zda již z uloženého peněžitého trestu nebo peněžitého opatření byly jeho výkonem získány všechny peněžní prostředky, u kterých to přichází v úvahu, nebo zda výkon ještě nebyl ukončen (např. odsouzený pachatel platí trest ve splátkách), upravuje § 4 odst. 2 zákona o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení okruh relevantních skutečností, ohledně nichž se předsedovi senátu (samosoudci) stanoví informační povinnost vůči odboru odškodňování Ministerstva spravedlnosti.

Návrh změn této informační povinnosti reflektuje změny, které jsou navrženy v zároveň předkládané novele trestního zákoníku (zrušení přeměn peněžitého trestu nebo jeho zbytku v trest domácího vězení nebo v trest obecně prospěšných prací, zrušení institutu náhradního trestu odnětí svobody a jeho nahrazení přeměnou peněžitého trestu nebo jeho zbytku v trest odnětí svobody).

K části šesté – účinnost

Účinnost návrhu zákona se navrhuje stanovit tak, aby byla zajištěna alespoň minimální potřebná legisvakační doba.

V Praze dne 1. dubna 2019

Předseda vlády: Ing. Andrej Babiš v.r.

Ministr spravedlnosti: JUDr. Jan Kněžínek, Ph.D., v.r.