zákon č. 355/2014 Sb.

1 OBECNÁ USTANOVENÍ

K § 1:

Úvodní ustanovení návrhu zákona specifikuje předmět jeho úpravy, a to tak, že stanoví meze působnosti orgánů celní správy na úseku ochrany práv duševního vlastnictví. Na základě návrhu zákona mají orgány celní správy stanovenu působnost k výkonu opatření v součinnosti s osobou, která je oprávněna vymáhat právo duševního vlastnictví, a k výkonu dozoru nad dodržováním povinností a zákazů v souvislosti s vymáháním práv duševního vlastnictví. Osobou, která je oprávněna vymáhat právo duševního vlastnictví, se rozumí jednak držitel práva duševního vlastnictví (ve smyslu článku 2 odstavce 8 nařízení č. 608/2013), jednak další možné osoby (obdobně dle článku 3 odstavce 1 nařízení č. 608/2013) – kolektivní správci práv duševního vlastnictví apod. Touto osobou se též rozumí osoba, která je oprávněna vymáhat právo duševního vlastnictví podle zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví (zákon č. 221/2006 Sb.) nebo podle autorského zákona (zákon č. 121/2000 Sb.).

Orgány celní správy práva duševního vlastnictví přímo nevymáhají (tato práva vymáhá oprávněná osoba zejména v rámci soudního řízení), ale poskytují oprávněným osobám lepší pozici při jejich vymáhání, a to zejména díky jejich personálním kapacitám a statusu ozbrojeného bezpečnostního sboru. Poskytování lepší pozice oprávněným osobám, spočívá zejména v tom, že orgány celní správy mohou na základě tohoto zákona zadržet zboží podezřelé z porušení práva duševního vlastnictví.

Působnost orgánů celní správy při výkonu opatření v součinnosti s osobou, která je oprávněna vymáhat právo duševního vlastnictví, je vykonávána jednak vůči zboží nacházejícímu se na vnitrostátním trhu a jednak vůči zboží nacházejícímu se pod celním dohledem. Prvotně je tak nezbytné rozlišit, zda se dotčené zboží nachází v režimu vnitrostátního trhu, nebo v režimu celního dohledu. K pojmu zboží na vnitrostátním trhu blíže viz odůvodnění k § 3. Z tohoto dělení následně dochází i k analogickému rozlišování potenciálně přijímaných opatření na dvě skupiny – opatření přijímaná vůči zboží na vnitrostátním trhu a opatření přijímaná vůči zboží pod celním dohledem.

Výše uvedené dělení přijímaných opatření se konečně odráží v systematice celého návrhu zákona, kdy část druhá se věnuje toliko opatřením na vnitrostátním trhu a část třetí toliko opatřením při celním dohledu. Čtvrtá část upravuje správní delikty (které v případě návrhu zákona tvoří přestupky a správní delikty právnických a podnikajících fyzických osob), jež jsou fakticky společné pro režim celního dohledu i režim vnitrostátního trhu. Část pátá se poté věnuje specifické úpravě bezúplatného převodu zboží k humanitárním účelům, přičemž k tomuto převodu může dojít jak u zboží na vnitrostátním trhu, tak u zboží pod celním dohledem. Konečně část šestá až osmá upravují společná a závěrečná ustanovení a účinnost zákona.

K výkonu působnosti orgánů celní správy při celním dohledu dle § 1 odst. 2 písm. b) dochází na základě přímo použitelného předpisu Evropské unie, kterým je nařízení č. 608/2013. Toto nařízení je s účinností od 1. ledna 2014 přímo použitelné i v českém právním řádu, nicméně návrh zákona upravuje zejména v části třetí ustanovení, která jsou adaptační ve vztahu k nařízení č. 608/2013 a která je třeba nad rámec tohoto nařízení normovat v českém právním řádu. Toto se týká zejména sankcí, které dle čl. 30 nařízení č. 608/2013 jsou členské státy povinny upravit pomocí národní právní úpravy. Při aplikaci nařízení č. 608/2013 bude tedy nutné postupovat i v souladu s navrženým zákonem.

Ustanovení týkající se opatření na vnitrostátním trhu jsou oproti úpravě týkající se režimu celního dohledu svébytnou národní úpravou a nařízení č. 608/2013 se jich tak netýká. Na druhou stranu jsou tato ustanovení úpravou nařízení č. 608/2013 značně inspirována, neboť jedním z cílů návrhu zákona je o sblížení obou právních režimů. Je nedůvodné, aby jedny a tytéž orgány (tj. orgány celní správy) postupovaly při výkonu své pravomoci vůči prakticky stejnému zboží odlišně, pouze z toho důvodu, zda se zboží nachází na vnitrostátním trhu, nebo se má dostat na vnitřní trh Evropské unie ze třetí země.

Určitá vazba mezi úpravou opatření na vnitrostátním trhu a nařízením č. 608/2013 nicméně existuje vzhledem k § 4 návrhu zákona, dle kterého je možné pro úpravu režimu vnitrostátního trhu použít článek 2 nařízení č. 608/2013, jenž obsahuje vymezení používaných pojmů. Normováním tohoto ustanovení dochází zejména k tomu, aby návrh zákona neobsahoval duplicitní definice pojmů, které obsahuje nařízení č. 608/2013 a jsou tak přímo použitelné, aniž by musely být explicitně uvedeny v návrhu zákona. Tímto dochází k zamezení zbytečnému zvětšení objemu legislativního textu.

K § 2:

Výkon působnosti návrh zákona svěřuje primárně celním úřadům (tj. správním orgánům první instance dle zákona o celní správě). Generální ředitelství cel vykonává působnost podle tohoto zákona v případě, že vystupuje jako správní orgán přímo nadřízený celním úřadům nebo v případě, kdy je mu výkon působnosti přímo návrhem zákona svěřen. To vyplývá i z dikce navrhovaného § 1 odst. 1, jenž uvádí, že výkon působnosti dle tohoto zákona náleží orgánům celní správy, kam patří kromě celních úřadů také Generální ředitelství cel.

Odstavec 2 navrhovaného ustanovení stanovuje zvláštní případ místní příslušnosti Celního úřadu pro Královéhradecký kraj (dále jen „určený celní úřad“) ve věcech rozhodnutí o žádosti o přijetí opatření. Jedná se o obecnou formulaci, kdy návrh zákona v dalších ustanoveních tuto příslušnost blíže specifikuje.

To, že určeným celním úřadem byl zvolen právě Celní úřad pro Královéhradecký kraj, historicky vychází ze současné právní úpravy zákona č. 191/1999 Sb. Před účinností zákona o celní správě bylo k přijímání a projednávání žádostí k přijetí opatření věcně příslušné Celní ředitelství Hradec Králové (srov. § 4 zákona č. 191/1999 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2012 a ve znění účinném od 1. 1. 2013). Tento způsob stanovení příslušnosti vybraného celního úřadu v tomto návrhu zákona není v úpravě působnosti orgánů celní správy ojedinělý, obdobná úprava byla zvolena i v některých dalších zákonech (např. dle zákona č. 440/2003 Sb., o nakládání se surovými diamanty a o podmínkách jejich dovozu, vývozu a tranzitu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je určeným celním úřadem Celní úřad Praha Ruzyně aj).

K § 3:

Ustanovení definuje pojem „zboží na vnitrostátním trhu“. Tím se rozumí zboží, které se nachází na geografickém území České republiky a zároveň nepodléhá na celním území Evropské unie celnímu dohledu podle přímo použitelného předpisu Evropské unie, tedy není pod celním dohledem (k pojmu „vnitrostátní trh“ blíže viz bod 1.5 obecné části důvodové zprávy).

Takovéto vymezení zboží je nezbytné z toho důvodu, aby bylo zřejmé, v jakých situacích bude postupováno podle nařízení č. 608/2013 a části třetí a společných částí tohoto zákona a v jakých situací podle části druhé a společných částí tohoto zákona.

Tím jsou vyloučeny případy, kdy se zboží de facto na území ČR nachází, ale de iure nikoliv – jedná se například o zboží v celním prostoru mezinárodních letišť nebo o zboží ve zvláštním celním režimu (zboží ve svobodných celních skladech nebo svobodných celních pásmech; srov. například KÁRNÍK, M. Clo a celní politika od A do Z. Olomouc: ANAG, 2012. 303 s. ISBN 9788072637799. s. 231.).

Pokud jde o území České republiky, je součástí vnitřního trhu Evropské unie. Zboží na území České republiky, které není pod celním dohledem, tak má současně status zboží, které se nachází na vnitřním trhu Evropské unie. Definice zboží na vnitrostátním trhu nicméně současně obsahuje geografické omezení na území České republiky.

K § 4:

Jeví se jako nadbytečné jednotlivé pojmy, které návrh zákona používá a které jsou navíc obsaženy v přímo použitelném předpisu Evropské unie, opětovně definovat v návrhu zákona. Tím by došlo k nezanedbatelnému nárůstu legislativního textu a snižování jeho přehlednosti. Kromě toho, je možné uvažovat o tom, že nařízení č. 608/2013 bude některé pojmy definovat odlišně, než je definuje český právní řád, ovšem pro účely aplikace návrhu zákona je vhodné zavést použití definic normovaných v nařízení č. 608/2013, viz též důvodová zpráva k § 1. Zároveň však budou moci být využity pouze ty pojmy, u nichž to není z povahy věci vyloučeno – v režimu vnitrostátního trhu je například vyloučeno působení celního deklaranta apod.

Je rovněž třeba poukázat na to, že tyto definice se použijí pro kompletní procesní postup při vymáhání práv duševního vlastnictví na vnitrostátním trhu, tedy ne jen striktně pro samotné přijímání a provádění opatření, ale rovněž pro ukládání sankcí, bezúplatný převod padělků aj. Z toho důvodu bylo navržené ustanovení umístěno do části první návrhu zákona.

K § 5:

Navrhované ustanovení stanovuje obecný zákaz nakládání se zbožím porušujícím právo duševního vlastnictví. Zákaz nakládání se logicky vztahuje i na zboží, jež porušuje najednou více práv duševního vlastnictví, která se k němu váží (totéž platí i pro další výskyty této formulace v textu návrhu zákona) – je například možné, aby zboží porušovalo právo z ochranné známky a zároveň právo z průmyslového vzoru aj.

Co všechno se rozumí nakládáním se zbožím pro účely návrhu zákona, definuje navrhovaný odstavec 2. Kromě kategorií možného nakládání se zbožím, které jsou běžné pro jakékoliv zboží, obsahuje navrhované ustanovení též kategorie typické pro zboží chráněné právy duševního vlastnictví – nabízení zboží a uvádění zboží na trh. Rovněž jsou mezi způsoby nakládání se zbožím uvedeny dovoz a vývoz, které se týkají nakládání se zbožím ve vztahu k jeho přechodu přes vnější hranice Evropské unie. Vzhledem k tomu, že vyjmenování všech možných způsobů nakládání (ať už soukromoprávních či veřejnoprávních) je složité a zároveň hrozí opomenutí některého z nich, normuje se toto ustanovení jako demonstrativní.

Pojem „zboží podezřelé z porušení práva duševního vlastnictví“ ve smyslu čl. 2 bodu 7 nařízení zahrnuje také materiály, nástroje a zařízení určené nebo používané výlučně nebo převážně při činnostech, během nichž je porušováno právo duševního vlastnictví, u kterých lze podle části čtvrté hlavy III zákona uložit propadnutí nebo rozhodnout o jejich zabrání.

Podstatou tohoto ustanovení je mimo jiné skutečnost, že zakázáno je nakládat s uvedeným zbožím tehdy, pokud k tomuto nakládání dochází nad rámec osobní potřeby fyzické osoby. Zejména tak jsou ze zákazu nakládání vyňati spotřebitelé, kteří zboží porušující právo duševního vlastnictví kupují pro svoji potřebu – zde je navíc možné očekávat případy, kdy se zbožím nakládají v dobré víře, tedy že se jedná o „originální“ zboží.

Zjednodušeně tak lze říct, že účelem tohoto ustanovení není zasahování do práv subjektů tehdy, pokud je zjevné, že se nechtějí tímto nakládáním obohatit (nesnaží se toto zboží například využít pro svoji podnikatelskou činnost ve smyslu § 420 občanského zákoníku).

Porušení zákazu stanoveného v tomto ustanovení je správním deliktem a vztahují se na něj ustanovení návrhu zákona upravující přestupky a správní delikty právnických a podnikajících fyzických osob – viz část čtvrtá návrhu zákona.

2 OPATŘENÍ NA VNITROSTÁTNÍM TRHU

2.1 Obecná ustanovení

K § 6:

Navrhované ustanovení definuje opatření na vnitrostátním trhu. Tím je zadržení zboží. Jedná se o vymezení stricto sensu. Další postupy, zejména zničení zboží ve zjednodušeném řízení, by bylo možné chápat jako jistý druh opatření, ovšem vždy se jedná pouze o postupy navazující na samotné zadržení zboží, resp. jejich existence je od tohoto zadržení odvozena. Návrh zákona je proto jako svébytná opatření nevnímá. Účelem opatření na vnitrostátním trhu jako takového je poskytnutí ochrany právům držitele rozhodnutí pro vnitrostátní trh, která je v dané situaci provedena stažením předmětného zboží z trhu. K tomuto dojde na vnitrostátním trhu pouze pomocí zadržení zboží, na rozdíl právě od celního dohledu.

Za opatření na vnitrostátním trhu ve smyslu návrhu zákona se považuje zadržení zboží za podmínek stanovených návrhem zákona, nikoliv jakékoliv zadržení zboží lato sensu.

Dále je tímto ustanovením definována skupina zboží, pro které je ze zákona vyloučena možnost, aby se na něj opatření vztahovala. Jde o zboží vyrobené nad rámec množství ujednaného držitelem práva duševního vlastnictví s výrobcem (tzv. nadlimitní zboží, anglicky overruns) nebo o zboží, které bylo vyrobeno se souhlasem držitele práva duševního vlastnictví. Pokud je s takovýmto zbožím následně zacházeno bez souhlasu držitele práva duševního vlastnictví, jedná se o soukromoprávní vztah výrobce zboží a držitele práva duševního vlastnictví, který je třeba řešit soukromoprávní cestou, nikoliv přijímáním opatření podle návrhu zákona. Důvodem pro vyloučení obou těchto skupin zboží z možnosti přijetí opatření podle návrhu zákona je nemožnost, aby celní úřady rozpoznaly zboží, které se materiálně shoduje s originálem, tj. padělkem či jiným zbožím porušujícím právo duševního vlastnictví je takové zboží pouze de iure.

Na rozdíl od § 1 je v daném kontextu třeba hovořit pouze o držiteli práva duševního vlastnictví, nikoliv o osobě, která je právo duševního vlastnictví oprávněna vymáhat. Obdobnou úpravu obsahuje také článek 1 odst. 5 nařízení č. 608/2013. Z nařízení č. 608/2013 si rovněž návrh zákona vypůjčuje definici „držitele práva duševního vlastnictví“. Pojem „osoba, která je oprávněna vymáhat právo duševního vlastnictví“ je pojmem širším (srov. odůvodnění k § 1).

2.2 Řízení ve věcech opatření na vnitrostátním trhu

K § 7:

Navrhované ustanovení zavádí pro osobu, která je oprávněna vymáhat právo duševního vlastnictví podle zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví nebo podle autorského zákona, legislativní zkratku „oprávněná osoba“. Dochází tím mimo jiné k odlišení této osoby pro účely vnitrostátního trhu na rozdíl od širšího pojmu osoby, která je oprávněna vymáhat právo duševního vlastnictví, jak je použit v § 1, kde se může týkat rovněž celního dohledu (srov. článek 3 odst. 1 nařízení č. 608/2013). Ustanovení normuje skutečnost, že právě jenom oprávněná osoba je legitimována podat žádost o přijetí opatření na vnitrostátním trhu. Pokud je oprávněných osob více, nebrání nic tomu, aby každá z nich podala žádost o přijetí opatření na vnitrostátním trhu.

Žádost o přijetí opatření na vnitrostátním trhu obsahuje náležitosti a respektuje vzor stanovený prováděcí vyhláškou Ministerstva financí na základě zmocnění dle § 54.

Zde se jedná o speciální úpravu ve vztahu k § 37 správního řádu, který předpokládá, že náležitosti podání stanoví zákon.

K § 8:

K tomu, aby mohla být žádost o přijetí opatření na vnitrostátním trhu schválena, je nutné splnit podmínky stanovené v odstavci 1 písm. a) až c). Kromě výslovně stanovených podmínek se implicitně počítá také s tím, že žádost byla podána oprávněnou osobou a že splňuje náležitosti ukládané zákonem, resp. prováděcí vyhláškou, tedy i obecné náležitosti podání podle správního řádu.

Skutečnosti umožňující přijetí opatření na vnitrostátním trhu představují poměrně širokou a rozličnou množinu údajů, sdělení a informací – příkladmo:

 identifikační údaje žadatele,

 technické parametry zboží a jeho vyobrazení,

 analýza rizik (jak často může docházet k „padělání“ zboží, kde lze očekávat jeho výskyt apod.),

 právní titul umožňující identifikaci vztahu žadatele k právu duševního vlastnictví aj.

Podmínka bezdlužnosti dle § 8 odst. 1 písm. c) je dále specifikována v § 52 návrhu zákona.

Pokud jsou podmínky pro vydání rozhodnutí pro vnitrostátní trh splněny, vydá určený celní úřad rozhodnutí, kterým schválí žádost o přijetí opatření na vnitrostátním trhu (dále návrh zákona používá legislativní zkratku „rozhodnutí pro vnitrostátní trh“ – tato zkratka tedy znamená pouze „pozitivní“ rozhodnutí, nikoliv jakékoliv rozhodnutí o žádosti o přijetí opatření na vnitrostátním trhu). Na vydání rozhodnutí pro vnitrostátní trh má oprávněná osoba při splnění předpokládaných podmínek nárok.

Rozhodnutí pro vnitrostátní trh bude vydáváno subsidiárně podle správního řádu, a to na formuláři žádosti pro vnitrostátní trh.

Odstavec 2 navrhovaného ustanovení uvádí náležitosti rozhodnutí pro vnitrostátní trh. Jedná se o

 o stanovení lhůty, ve které mají orgány celní správy přijímat opatření na vnitrostátním trhu, a určení počátku běhu této lhůty; tato lhůta smí být stanovena v délce maximálně jednoho roku, ovšem lze ji opakovaně na žádost držitele rozhodnutí prodloužit, vždy však nejdéle o jeden rok (viz § 9), a  uvedení skutečností, jež jsou dle odstavce 1 písm. a) navrhovaného ustanovení nezbytnou náležitostí žádosti o přijetí opatření na vnitrostátním trhu k tomu, aby došlo k jejímu schválení. Těmi se rozumí zejména skutečnosti, jež dokáží přesně identifikovat předmětné zboží, co se týká vzhledu a vlastností, a další. Konkrétní okruh těchto skutečností stanoví prováděcí vyhláška.

K § 9:

Držitel rozhodnutí pro vnitrostátní trh může podat žádost o prodloužení lhůty, ve které mají orgány celní správy přijímat opatření na vnitrostátním trhu. Při splnění zákonem předpokládaných podmínek lhůtu určený celní úřad prodlouží až o jeden rok, a to i opakovaně. Žádost o prodloužení lhůty, ve které mají orgány celní správy přijímat opatření na vnitrostátním trhu, bude určeným celním úřadem zamítnuta, jestliže byla podána méně než 15 dní před uplynutím lhůty, o jejíž prodloužení se žádá, nebo pokud jsou splněny podmínky pro zrušení rozhodnutí pro vnitrostátní trh z moci úřední. Tím se předejde situaci, kdy oprávněná osoba bezdůvodně podá žádost na poslední chvíli, čímž by došlo k administrativnímu zatížení určeného celního úřadu a také by mohlo být problematické zajistit kontinuitu přijímání opatření na vnitrostátním trhu. Stejně tak nelze žádost prodloužit, pokud se žadatel chová v rozporu s návrhem zákona.

Kromě možnosti prodloužení lhůty pro přijímání opatření počítá zákon též s možností jiných změn rozhodnutí pro vnitrostátní trh. K takové změně může dojít jak na žádost držitele rozhodnutí pro vnitrostátní trh, tak i z moci úřední. Na žádost lze v rozhodnutí pro vnitrostátní trh změnit v principu jakoukoliv skutečnost, ať již nastala nezávisle na vůli držitele rozhodnutí pro vnitrostátní trh nebo je naopak vyjádřením jeho vůle. Typicky půjde např. o změnu skutečností umožňujících přijetí opatření na vnitrostátním trhu nebo o změnu okruhu práv duševního vlastnictví, kterých se rozhodnutí pro vnitrostátní trh týká. Z moci úřední lze rozhodnutí pro vnitrostátní trh změnit toliko tehdy, jestliže došlo ke změně údajů uvedených v tomto rozhodnutí (v takovém případě má držitel tohoto rozhodnutí oznamovací povinnost podle § 12 odst. 1 písm. b), a zpravidla tedy nebude mít důvod současně podat žádost o změnu rozhodnutí, ale ponechá na pověřeném celním úřadu, aby ji provedl z moci úřední). Předpokladem k tomu, aby mohlo být rozhodnutí pro vnitrostátní trh změněno, je to, že jsou i nadále splněny podmínky pro vydání rozhodnutí pro vnitrostátní trh.

Ke změně rozhodnutí pro vnitrostátní trh se subsidiárně použije § 101 správního řádu upravující institut „nové rozhodnutí“.

Rovněž se normuje skutečnost, že vydání rozhodnutí, kterým se mění rozhodnutí pro vnitrostátní trh, může být prvním úkonem v řízení, a není tedy třeba, aby vydání rozhodnutí předcházel jiný formální úkon.

K § 10:

Vzhledem k tomu, že je v dispozici držitele rozhodnutí, zda chce nebo nechce, aby orgány celní správy poskytovaly ochranu jeho právu duševního vlastnictví, umožňuje návrh zákona zrušení rozhodnutí pro vnitrostátní trh na návrh tohoto držitele rozhodnutí (a to ex nunc).

K § 11:

Vedle toho, že zákon umožňuje zrušení rozhodnutí pro vnitrostátní trh na návrh držitele rozhodnutí pro vnitrostátní trh, přiznává tuto možnost i určenému celnímu úřadu, který ho může zrušit z moci úřední (a to opět ex nunc). Jestliže určený celní úřad zjistí, že nejsou splněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí pro vnitrostátní trh, vyzve držitele rozhodnutí pro vnitrostátní trh k jejich splnění ve lhůtě stanovené určeným celním úřadem, pokud to ovšem jejich povaha připouští (například těžko může domnělý držitel rozhodnutí pro vnitrostátní trh změnit skutečnost, že není oprávněnou osobou; jiné však ano, např. může opětovně splnit podmínku bezdlužnosti). Jestliže i přes výzvu ke splnění podmínek ve stanovené lhůtě nedojde, určený celní úřad rozhodnutí pro vnitrostátní trh zruší. Další případy, kdy určený celní úřad rozhodnutí zruší, nastanou tehdy, pokud

 nebudou splněny ty podmínky, k jejichž splnění určený celní úřad držitele rozhodnutí vůbec nevyzývá (tedy takové, jejichž povaha nepřipouští dodatečné splnění – viz odstavec 1 navrhovaného ustanovení),

 držitel rozhodnutí pro vnitrostátní trh opakovaně nesplnil oznamovací povinnosti podle § 12,

 držitel rozhodnutí pro vnitrostátní trh nesplnil povinnost vrátit celnímu úřadu vzorky, které mu byly poskytnuty, nebo prokázat jejich zničení nebo poškození způsobem znemožňujícím jejich vrácení v souladu s § 17,

 držitel rozhodnutí pro vnitrostátní trh opakovaně nesplnil povinnost uhradit náklady, které vznikly orgánu celní správy podle tohoto zákona, a to v souladu s § 49, nebo

 držitel rozhodnutí pro vnitrostátní trh bez závažného důvodu opakovaně nepodal návrh na zahájení soudního řízení o určení, zda bylo porušeno právo duševního vlastnictví.

K poslední podmínce lze doplnit, že její princip vychází z prevence toho, aby orgány celní správy zbytečně vynakládaly kapacity a prostředky v případech, kdy se zjevně držitel práva duševního vlastnictví nechce svých nároků z porušení tohoto práva domáhat. Z toho důvodu je třeba, aby držitelé práv poskytovali aktivní součinnost k tomu, aby byly postupy podle návrhu zákona a podle nařízení č. 608/2013 dostatečně efektivní. Jedním z důvodů zrušení rozhodnutí pro vnitrostátní trh tak je i skutečnost, že držitel rozhodnutí opakovaně bez závažného důvodu nezahájil příslušné soudní řízení.

Jako změkčující prvek je v tomto případě možné považovat pojem „opakovaně“, který dává najevo, že ne hned první případ uvedeného jednání držitele rozhodnutí pro vnitrostátní trh v tomto smyslu musí být sankcionováno zrušením předmětného rozhodnutí. Bude se jednat o opakující se jednání, kdy například celní úřad bude neformální cestou držitele rozhodnutí pro vnitrostátní trh nabádat k tomu, aby návrh na zahájení řízení podal, ale on tak stejně neučiní. Termín „závažné důvody“ stanovuje celnímu úřadu mantinely, ve kterém se může při svém správním uvážení pohybovat. Lze totiž bezesporu předjímat situace, které držiteli rozhodnutí pro vnitrostátní trh znemožní podat návrh na zahájení určovacího soudního řízení, ač by za běžných podmínek návrh zajisté podal.

K § 12:

Toto ustanovení normuje některé z povinností držitele rozhodnutí pro vnitrostátní trh. Jedná se zejména o oznamovací povinnost, přičemž držitel rozhodnutí pro vnitrostátní trh je povinen oznamovat každou skutečnost, která by mohla vést ke zrušení rozhodnutí pro vnitrostátní trh, a každou změnu údajů uvedených v rozhodnutí pro vnitrostátní trh (k odlišení těchto dvou pojmů blíže viz odůvodnění k § 9).

K oznámení relevantních skutečností nebo změn údajů poskytuje návrh zákona držiteli rozhodnutí pro vnitrostátní trh subjektivní lhůtu v délce 3 dní (tedy od okamžiku, kdy se o těchto skutečnostech dozvěděl), nejdéle však musí splnit oznamovací povinnost v objektivní lhůtě 10 dní ode dne, kdy relevantní skutečnosti nastaly nebo kdy ke změně údajů došlo. Oznámení je nutné provést elektronicky ve formátu a struktuře zveřejněné určeným celním úřadem způsobem umožňujícím dálkový přístup. V praxi tak bude k oznamování relevantních skutečností a změn údajů docházet s největší pravděpodobností na internetových stránkách celní správy, z čehož lze usuzovat rychlý a nenáročný postup při oznamování. Za nesplnění oznamovací povinnosti je stanovena sankce – pokuta do výše 500 000,- Kč (viz § 32 a § 34).

Poněkud odlišná povinnost držitele rozhodnutí pro vnitrostátní trh je ta, že pokud byly této osobě poskytnuty orgány celní správy informace podle § 13 odst. 2, § 15 odst. 1 a 2, § 16 odst. 1 nebo jí bylo umožněno získat poznatky z prověření zboží podle § 17, smí je tato osoba využít jen k těm účelům, které návrh zákona připouští. Jedná se o

 zjednodušené řízení o zničení zboží podezřelého z porušení práva duševního vlastnictví,

 zahájení řízení o určení, zda bylo porušeno právo duševního vlastnictví, které bude probíhat před obecnými soudy (tato skutečnost vyplývá ze soukromoprávní povahy těchto práv a tak je k rozhodnutí v této otázce věcně příslušný právě soud),

 zahájení trestního či správního řízení,

 uplatnění nároků z ohrožení nebo porušení práva duševního vlastnictví (tedy nejen soudních).

Není tedy možné je využít ani k jiným soudním řízením, než je stanoveno výše. Pokud by držitel rozhodnutí využil tyto informace v rozporu s navrženým ustanovením, mělo by to za následek porušení zákona ve formě správního deliktu, za nějž následuje sankce

– finanční pokuta. Navrhované omezení cílí na předcházení zneužití relevantních informací, neboť by se jednalo o poměrně snadný způsob, jak získat informace, které mohou konkrétnímu subjektu pomoci ovlivnit ve svůj prospěch konkurenční boj. Toto omezení z povahy věci nedopadá na informace běžně dostupné. Co se týká konkrétních speciálních druhů informací (například obchodní tajemství), není vyloučeno využití dalších soukromoprávních prostředků ochrany.

2.3 Zadržení zboží na vnitrostátním trhu a související postupy

K § 13:

Navrhované ustanovení vyjmenovává skupiny zboží, které budou orgány celní správy při výkonu dozoru v oblasti nakládání se zbožím nacházejícím se na vnitrostátním trhu zadrženy. Jedná se o zboží podezřelé z porušení práva duševního vlastnictví, s výjimkou zboží podléhajícího zkáze, pro které nebylo vydáno rozhodnutí pro vnitrostátní trh, a zboží, u něhož lze důvodně předpokládat, že je s ním nakládáno v rozporu s podmínkami bezúplatného převodu k humanitárním účelům.

V prvním případě postačuje, že se jedná o zboží podezřelé z porušení práva duševního vlastnictví, protože o skutečném porušení práva duševního vlastnictví rozhodne definitivně až soud (v případě rozhodování sporů vycházejících z autorského zákona je věcně příslušný krajský soud; v případě sporů ve věcech průmyslového vlastnictví je v souladu s § 6 zákona č. 221/2006 Sb. věcně příslušný Městský soud v Praze) a dá se předpokládat, že pravomocné rozhodnutí soudu o porušení práva duševního vlastnictví bude následovat až po zadržení podezřelého zboží. Orgán celní správy nemá zákonem svěřenu kompetenci k tomu, aby rozhodl o tom, zda zboží fakticky porušuje práva duševního vlastnictví. Z tohoto důvodu se zde zboží definuje jako „podezřelé z porušení práva duševního vlastnictví“.

Naopak ve druhém případě se musí vždy jednat o zboží, o němž již bylo soudem rozhodnuto, že porušuje právo duševního vlastnictví, neboť pouze takovéto zboží smí být dle návrhu zákona převedeno bezplatně k humanitárním účelům, a právě na takovéto zboží směřuje navrhovaná část ustanovení. Upravené padělky již striktně vzato nejsou padělky, neboť došlo k jejich náležité úpravě, jež měla za účel odstranit prvky, kterými je právo duševního vlastnictví porušováno. V tomto případě nehraje roli, zda tento dané zboží bylo původně zadrženo na vnitrostátním trhu, nebo při celním dohledu.

Pojem „zboží podezřelé z porušení práva duševního vlastnictví“ je v kontextu tohoto ustanovení třeba vykládat extenzivně – obsahuje tak ve smyslu čl. 2 bodu 7 nařízení č. 608/2013 také materiály, nástroje a zařízení aj. určené nebo používané výlučně nebo převážně při činnostech porušujících právo duševního vlastnictví, u kterých lze podle návrhu zákona uložit propadnutí nebo rozhodnout o jejich zabrání.

Navrhované ustanovení rovněž upravuje informační povinnost držitele rozhodnutí pro vnitrostátní trh, případně osoby, která může být ve vztahu k dotčenému zboží oprávněnou osobou. Tyto osoby mají povinnost poskytnout celnímu úřadu na jeho výzvu údaje, které umožní zadržení zboží. Jestliže nejsou celnímu úřadu potřebné informace poskytnuty, bude následkem skutečnost, že celní úřad nebude schopen zadržet zboží, neboť nebude moci s jistotou identifikovat, zda je u konkrétního zboží skutečně dána taková intenzita podezření z porušení práva duševního vlastnictví, jež opravňuje k přijetí opatření. Opačně pak celní úřad může informovat tyto osoby o skutečném nebo předpokládaném množství zboží a jeho povaze. Na základě této vzájemné komunikace mezi oběma stranami může docházet k efektivnějšímu zadržení zboží a tak i k efektivnější ochraně práv duševního vlastnictví.

V případě samotného zadržení zboží se bude jednat o výjimku z obecného pravidla, neboť k tomuto postupu není třeba, aby bylo vydáno rozhodnutí. Jedná se o úpravu, která již je součástí dnešní úpravy zákona č. 191/1999 Sb. nebo také zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů – nejedná se tudíž o úpravu českému právnímu řádu neznámou. Do zákona č. 191/1999 Sb. byla tato úprava zavedena novelizací zákonem č. 219/2011 Sb., neboť se ukázal takový postup v praxi jako žádoucí. Je zájem na tom, aby orgány celní správy (případně jiné orgány veřejné moci obecně) mohly co nejúčinněji poskytovat ochranu právům jednotlivých subjektů. V tomto konkrétním případě by potřeba vydat (či dokonce písemně vyhotovit) rozhodnutí dle obecné úpravy správního řádu přinášela komplikace orgánům celní správy a značně by snížila jejich operativní schopnost při boji se zbožím porušujícím právo duševního vlastnictví. V praxi by totiž bylo nutné, aby při každém jednotlivém zadržení zboží, např. na tržnici při namátkové kontrolní akci, bylo vydáno rozhodnutí, které by bylo třeba předat osobě, jíž by se zboží mělo zadržet (eventuálně by se jako nedoručitelné zakládalo do spisu). Namísto toho je zvolena úprava, kdy nebude třeba vydat rozhodnutí o zadržení zboží, nýbrž se pouze zákonem stanoveným postupem provede opatření zadržení zboží, které se následně oznámí osobě, jež měla zboží v době jeho zadržení u sebe. Pojem „u sebe“ pak je třeba vykládat extenzivně, ne pouze tak, že zboží má tato osoba fyzicky ve své blízkosti, nýbrž i pokud může se zbožím disponovat, ačkoliv v daný okamžik se nenachází v jeho těsné blízkosti.

Zároveň není třeba normovat pravidlo, že osoba, která má zboží v době zadržení u sebe, musí zboží vydat, nebo jí bude odňato. Předpokládá se princip subsidiarity správního řádu, který obdobný institut upravuje v § 61 odst. 4.

Osobou, které bude v praxi opatření o zadržení zboží oznamováno, bude typicky prodejce zboží na tržnici, řidič vozidla dálkové nákladní přepravy atd. Nemusí se tedy nutně jednat o osobu, které zboží podezřelé z porušení práva duševního vlastnictví náleží. Navrhované ustanovení rovněž odkazuje na § 18 návrhu zákona upravující zjednodušené řízení o zničení zboží, kdy ukládá povinnost poučit dotčenou osobu o důsledcích tohoto řízení. Skutečnost, že osoba byla poučena, bude uvedena v protokolu, který bude při zadržení sepsán. Stejně tak se v něm objeví i další relevantní údaje, jako jsou množství a popis zadrženého zboží atd.

Pokud dojde k zadržení zboží a osoba, která měla zboží v době zadržení u sebe, je rozdílná od osoby, které bylo zboží zadrženo, je nutné zadržení zboží oznámit oběma osobám, a to mimo jiné z důvodu určení počátku běhu lhůty, ve které má osoba, které bylo zboží zadrženo, možnost učinit písemné vyjádření ke zjednodušenému řízení o zničení zboží.

Osobě, která má zboží v době jeho zadržení u sebe, lze oznámit zadržení ihned a na místě, kde se zboží zadržuje. Osobě, které se zboží zadržuje a která je odlišná od osoby, která má zboží v době zadržení u sebe, se oznámení zadržení zboží včetně příslušných údajů, provede prostřednictvím zaslání oznámení o této skutečnosti, jež bude obsahovat příslušné údaje týkající se zadržení zboží.

K § 14:

Navrhované ustanovení celnímu úřadu umožňuje rozhodnout z moci úřední (zde se již bude jednat o klasické rozhodnutí) tak, že zadržené zboží ponechá osobě, jíž bylo zboží zadrženo, přičemž ta nesmí se zadrženým zbožím nakládat jinak, než že ho bude držet, případně skladovat. Toto opatření je vhodné uplatnit zejména tehdy, pokud se jedná o zboží většího rozsahu a celnímu úřadu by s jeho přepravou, skladováním a případně dalším nakládáním vznikaly neúměrné náklady, zatímco osoba, které bylo toto zboží zabaveno, z povahy věci již dostatečnými kapacitami disponuje. K tomu, aby bylo možné dosáhnout co nejefektivnějšího postupu, může být prvním úkonem celního úřadu ve věci vydání rozhodnutí.

Pakliže nebude rozhodnuto tímto způsobem, zadržené zboží drží a skladuje celní úřad, který ho zadržel, na náklady osoby, které bylo zboží zadrženo, podpůrně pak na náklady držitele rozhodnutí pro vnitrostátní trh (není-li osoby, které bylo zboží zadrženo). Náklady na držení a skladování zadrženého zboží zahrnují také náklady na jeho přepravu. Tato situace bude vhodná, například pokud se bude jednat o menší rozsah zboží nebo tehdy, pokud bude hrozit maření výkonu opatření (např. snaha této ale i jiné osoby o zničení zboží jako důkazního prostředku, porušení zákazu nakládání s tímto zbožím atd.).

K § 15:

Navrhované ustanovení normuje další postup, jakmile dojde k zadržení zboží dle § 13 návrhu zákona. Jestliže se jedná o zboží, pro které bylo vydáno rozhodnutí pro vnitrostátní trh, v první řadě celní úřad, který zboží zadržel, zašle držiteli rozhodnutí pro vnitrostátní trh oznámení o této skutečnosti a oznámí mu datum, kdy k zadržení došlo a informace o skutečném nebo předpokládaném množství zboží a jeho povaze a také identifikační údaje osoby, které bylo zboží zadrženo, jsou-li mu známy, přičemž zaslat oznámení je celní úřad povinen nejpozději následující pracovní den po zadržení zboží. Navíc na žádost držitele rozhodnutí pro vnitrostátní trh mu celní úřad oznámí případně další relevantní údaje o zadrženém zboží a osobách, jež s tímto zbožím nakládaly, opět jsou-li mu známy. Tyto údaje slouží držiteli rozhodnutí pro vnitrostátní trh k tomu, aby mohl efektivně chránit svoje práva duševního vlastnictví – bude moci zejména identifikovat konkrétní právo duševního vlastnictví, které je potenciálně porušeno, a tím získat výhodnější pozici v případném soudním řízení aj.

Držiteli rozhodnutí pro vnitrostátní trh je uložena povinnost oznámit celnímu úřadu ve lhůtě 10 dnů (resp. 3 dnů v případě zboží podléhajícího zkáze) ode dne oznámení o zadržení zboží podle navrhovaného odstavce 1, že podal návrh na zahájení soudního řízení o určení, zda bylo porušeno právo duševního vlastnictví.

Výjimka z tohoto pravidla nastane v případě, pokud držitel rozhodnutí pro vnitrostátní trh podá návrh na zahájení zjednodušeného řízení o zničení zboží podezřelého z porušení práva duševního vlastnictví dle § 18. Pak není třeba oznamovat celnímu úřadu skutečnost, že zahájil soudní řízení proto, že pokud opravdu bude zboží ve zjednodušeném řízení zničeno, nebude se de facto o co soudit.

V navrhovaném odstavci 4 jsou taxativně uvedeny situace, kdy celní úřad ukončí zadržení zboží a vrátí jej osobě, které bylo zadrženo. Jelikož je zadržení zboží faktickým úkonem, stejně tak bude faktickým úkonem vrácení zboží osobě, které bylo zboží zadrženo. Následující podmínky musí být splněny kumulativně:

 zadržené zboží nebylo zničeno ve zjednodušeném řízení o zničení zboží podezřelého z porušení práva duševního vlastnictví,

 držitel rozhodnutí pro vnitrostátní trh neoznámil celnímu úřadu, zda podal návrh na zahájení soudního řízení o určení, že bylo porušeno právo duševního vlastnictví,

 nelze u zadrženého zboží rozhodnout o zabrání a

 celní úřad neobdržel oznámení od orgánu, jenž vykonává dozor podle zákona o ochraně spotřebitele, že zadržení zboží může sloužit jako důkazní prostředek v řízení o porušení zákona o ochraně spotřebitele.

Mimo pak stojí další důvod, a to že po zadržení zboží pominuly důvody, na jejichž základě bylo zboží zadrženo, Zde se bude zpravidla jednat o případy, kdy celní úřad na základě argumentace v řízení o námitkách zjistí, že předběžné posouzení otázky porušení práv duševního vlastnictví při zadržení zboží nebylo provedeno správným způsobem.

K § 16:

Navrhované ustanovení obsahuje obdobnou úpravu jako předchozí ustanovení s náležitými odchylkami, které se týkají skutečnosti, že se jedná o zboží, pro které dosud nebylo vydáno rozhodnutí pro vnitrostátní trh.

Celní úřad má informační povinnost, a to vůči osobě, která může být ve vztahu k zadrženému zboží oprávněnou osobou (nemůže se jednat o držitele rozhodnutí pro vnitrostátní trh, neboť v tento okamžik ve vztahu k tomuto konkrétnímu zadržení zboží ještě rozhodnutí pro vnitrostátní trh neexistuje). Této osobě je nutné sdělit informace o skutečném nebo předpokládaném množství zboží a jeho povaze. Celní úřad v dané situaci nemá 100% jistotu, že se jedná o oprávněnou osobu a presumuje, že by se v daném případě mohlo jednat o oprávněnou osobu. Celní úřad zašle oznámení s příslušnými údaji, přičemž je povinen zaslat oznámení nejpozději následující pracovní den po zadržení zboží. Obdobné pravidlo se využije pro zasílání oznámení držiteli rozhodnutí pro vnitřní trh.

Od okamžiku, kdy jsou osobě, která může být ve vztahu k zadrženému zboží oprávněnou osobou, sděleny výše uvedené informace, běží oprávněné osobě lhůta 4 pracovních dnů k tomu, aby podala žádost o přijetí opatření na vnitrostátním trhu. O této žádosti musí určený celní úřad rozhodnout do 2 pracovních dnů. Takto stanovené krátké lhůty vyplývají ze specifika situace, kdy je zboží již zadrženo, neexistuje ovšem rozhodnutí pro vnitrostátní trh, a je tak zájem na co nejrychlejším průběhu celého postupu, i z důvodu případného vzniku škody, pokud by se došlo ke zjištění, že k zadržení zboží nemělo dojít. Je třeba rozlišit to, že celní úřad oznámí informace osobě, která může být ve vztahu ke zboží oprávněnou osobou

– celní úřad si zde tvoří úsudek, kdo touto osobou může být, ale ne vždy si může být jist tím, že se určitě jedná o tuto osobu. Naopak, žádost smí podávat pouze oprávněná osoba, neboť pouze ta je nadána k tomu, aby byla její žádost o přijetí opatření na vnitrostátním trhu schválena.

Z hlediska ochrany práv oprávněné osoby je žádoucí, aby podaná žádost byla dostatečná alespoň pro účely tohoto konkrétního zadržení zboží, přičemž již dále tato žádost nemusí nutně směřovat k dalšímu potenciálně zadrženému zboží a plošnému přijímání opatření pro futuro. Pokud oprávněná osoba podá žádost o přijetí opatření na vnitrostátním trhu, která neobsahuje všechny skutečnosti jako „plnohodnotná“ žádost o přijetí opatření na vnitrostátním trhu, má i po jejím podání možnost k doplnění potřebných skutečností plnohodnotné žádosti, a to nejdéle do 10 pracovních dní od okamžiku, kdy bylo zadržení zboží oznámeno osobě, která může být ve vztahu k zadrženému zboží oprávněnou osobou. Pokud budou skutečnosti doplněny řádně, bude se v důsledku jednat o plnohodnotnou žádost směřující do budoucna vůči každému dalšímu neurčitému množství daného zboží podezřelého z porušení práva duševního vlastnictví. Pokud však nebude žádost o přijetí opatření na vnitrostátním trhu doplněna, bude se žádost o přijetí opatření na vnitrostátním trhu vztahovat pouze na jedno konkrétní zadržení zboží, v souvislosti s nímž byla podána.

Na základě žádosti pro vnitrostátní trh vztahující se pouze na konkrétní zadržení zboží bude vydáno rozhodnutí pro vnitrostátní trh vztahující se rovněž pouze na toto konkrétní zadržení zboží. Pokud bude ve stanovených lhůtách žádost pro vnitrostátní trh doplněna, dojde k vydání nového rozhodnutí pro vnitrostátní trh.

V praxi bude rozdíl mezi žádostí umožňující přijetí opatření pouze v konkrétním případě a „plnohodnotnou“ žádostí spočívat zejména v rozsahu sdělených skutečností umožňujících přijetí opatření na vnitrostátním trhu. Okruh skutečností, které by měla obsahovat „plnohodnotná“ žádost, je přirozeně širší, neboť se nevztahuje jen ke konkrétnímu zboží, které již bylo zadrženo, ale zahrnuje i množství dalších informací, které orgány celní správy využijí při vyhledávání podezřelého zboží a přijímání opatření vůči němu v budoucnu.

Nařízení č. 608/2013 považuje za skutečnosti, které musí obsahovat „plnohodnotná“ žádost, tedy žádost mající účinky nad rámec konkrétního zadržení zboží, tyto:

 zvláštní a technické údaje o pravém zboží, v příslušných případech včetně značení, jako je například čárový kód, a vyobrazení

 informace potřebné k tomu, aby celní orgány dotyčné zboží snadno rozpoznaly, a

 informace nezbytné pro celní orgány k tomu, aby mohly provést analýzu a posouzení rizika porušení dotčeného práva nebo práv duševního vlastnictví, jako jsou například informace o oprávněných distributorech.

Ačkoliv je i zde třeba mít na zřeteli fakt, že pro vnitrostátní trh se úprava nařízení č. 608/2013 přímo nepoužije, lze předpokládat, že v praxi bude i úpravou vnitrostátního trhu tento výčet skutečností obsažených v „plnohodnotné“ žádosti analogicky reflektován, přičemž bude upraven v prováděcí vyhlášce.

Možnost doplnění je dána zejména z toho důvodu, že ve zkrácené čtyřdenní lhůtě oprávněná osoba nebude schopna zajistit dostatek informací pro plnohodnotnou žádost o přijetí opatření na vnitrostátním trhu, přesto však musí do čtyř dní sdělit alespoň základní skutečnosti vůči tomuto konkrétnímu zadrženému zboží, jinak by došlo k ukončení jeho zadržení. Pokud tak bude žádost o přijetí opatření na vnitrostátním trhu doplněna v zákonem předpokládané lhůtě, není třeba, aby oprávněná osoba podávala opětovně plnohodnotnou žádost – jedná se tak o administrativní úlevu oprávněné osobě.

I toto navrhované ustanovení normuje situace, kdy bude zadržení zboží ukončeno a zboží vráceno osobě, které bylo zadrženo. Jelikož je zadržení zboží faktickým úkonem, stejně tak bude faktickým úkonem vrácení zboží osobě, které bylo zboží zadrženo. Následující podmínky musí být splněny kumulativně:

 nebylo možné do následujícího pracovního dne po zadržení zboží zjistit osobu, která může být ve vztahu k zadrženému zboží oprávněnou osobou nebo pokud oprávněná osoba nepodala u určeného celního úřadu žádost o přijetí opatření na vnitrostátním trhu ve lhůtě stanovené v odstavci 2 nebo pokud byla tato žádost zamítnuta,

 nelze rozhodnout o zabrání zboží a

 celní úřad neobdržel oznámení orgánu příslušného k výkonu dozoru podle zákona o ochraně spotřebitele podle § 50, že zadržené zboží může sloužit jako důkazní prostředek v řízení o porušení zákona o ochraně spotřebitele.

Mimo pak stojí další důvod, a to že po zadržení zboží pominuly důvody, na jejichž základě bylo zboží zadrženo, Zde se bude zpravidla jednat o případy, kdy celní úřad na základě argumentace v řízení o námitkách zjistí, že předběžné posouzení otázky porušení práv duševního vlastnictví při zadržení zboží nebylo provedeno správným způsobem.

K § 17:

Navrhované ustanovení upravuje možnost prověření zadrženého zboží a odběru vzorků z tohoto zboží.

Držitel rozhodnutí pro vnitrostátní trh i osoba, které bylo zboží zadrženo, mají možnost prověřit pod dohledem úřední osoby celního úřadu zadržené zboží. Při tomto postupu si oprávněné osoby mohou prověřit zejména to, že je zboží vhodným způsobem skladováno, že nedošlo k jeho poškození, či zničení, apod. Vzhledem k tomu, že v daný okamžik není ještě soudem rozhodnuto, že se jedná o zboží, které porušuje právo duševního vlastnictví, má tuto možnost i osoba, které bylo zboží zadrženo, a to z důvodu, že pokud by vyšlo najevo, že zboží neporušuje právo duševního vlastnictví, může být zamezeno ekonomické újmě, ke které by mohlo dojít právě například nevhodným skladováním zadrženého zboží atd.

Celní úřad může odebírat vzorky zadrženého zboží a držitel rozhodnutí pro vnitrostátní trh má možnost požádat celní úřad, aby mu vzorky poskytl za účelem rozboru. Rozbor provede samotný držitel rozhodnutí pro vnitrostátní trh na svoje na náklady a odpovědnost, a to z důvodu, že se jedná o postup konaný v jeho prospěch. Má tak možnost si pomocí rozboru jasně ověřit, zda se jedná o zboží, které porušuje jeho právo, může na základě těchto vzorků do budoucna předcházet dalšímu porušování jeho práv apod.

Jakmile je rozbor proveden a držitel rozhodnutí pro vnitrostátní trh již odebrané vzorky nepotřebuje, je povinen je vrátit celnímu úřadu. Výjimku tvoří situace, kdy jsou vzorky zadrženého zboží samotným rozborem znehodnoceny v takové míře, že je jejich vrácení znemožněno. Tuto skutečnost však musí držitel rozhodnutí pro vnitrostátní trh celnímu úřadu prokázat. V opačném případě bude držiteli rozhodnutí pro vnitrostátní trh jako sankce toto rozhodnutí zrušeno z moci úřední.

Rozdíl mezi prověřením zadrženého zboží a rozborem vzorků vyplývá z povahy věci, Zatímco při prověření se jedná o jednoduchý úkon, jehož účelem je zejména zjistit, zda celní úřad spravuje zadržené zboží vhodným způsobem (například lze kontrolovat správné skladování zadrženého zboží, aby na něm nevznikla škoda), u rozboru vzorků se z povahy věci jedná o složitější technický postup, a to pouze u vzorků zadrženého zboží, nikoliv zboží jako celku. Při rozboru vzorků může rovněž docházet k jejich nenávratnému poškození.

2.4 Zjednodušené řízení o zničení zboží

K § 18:

Institut zjednodušeného řízení o zničení zboží má za cíl sloužit k rychlému a efektivnímu postupu proti zboží, které je podezřelé z porušení práva duševního vlastnictví.

Reálně tak ke zničení zboží není třeba, aby došlo k vydání pravomocného rozhodnutí soudu o tom, zda bylo, či nebylo právo duševního vlastnictví porušeno, pokud dojde ke splnění zákonem předpokládaných podmínek. Tato situace nastane tehdy, jestliže s tím vyjádří souhlas osoba, které bylo zboží zadrženo, a také držitel rozhodnutí pro vnitrostátní trh. Vyjádření musí být oznámena celnímu úřadu do 10 pracovních dní, resp. 3 pracovních dní v případě zboží podléhajícímu zkáze, ode dne oznámení zadržení zboží. S ohledem na text předcházejících ustanovení dojde k oznámení zadržení zboží pro dotčené subjekty v různý okamžik. Osobě, které bylo zboží zadrženo, bude zadržení zboží oznámeno ihned na místě, jedná-li se o tutéž osobu, která měla zboží v době zadržení u sebe. Jestliže se jedná o dvě rozdílné osoby, bude zadržení zboží oznámeno osobě, které bylo zboží zadrženo, následující pracovní den po zadržení zboží. Následující pracovní den po zadržení zboží bude tato skutečnost oznámena také držiteli rozhodnutí pro vnitrostátní trh, případně osobě, která může být ve vztahu k zadrženému zboží oprávněnou osobou (jedná-li se o zboží, pro které nebylo vydáno rozhodnutí pro vnitrostátní trh).

K předcházení účelovému blokování tohoto institutu zavádí navrhované ustanovení pravidlo, kdy zboží může být zničeno i bez souhlasu osoby, které bylo zadrženo. Stane se tak tehdy, pokud tato nepředloží svoje písemné vyjádření (ať už souhlas či nesouhlas, tj. je nekomunikativní), a i tehdy, pokud není známa a nestane se známou i přes aktivní kroky orgánů celní správy k jejímu identifikování (např. pokud bylo podezřelé zboží nalezeno, aniž by se k němu kdokoliv hlásil – častým příkladem je účelové opouštění zboží, kterým se osoba snaží vyhnout postihu).

I když je v případě osoby neznámé možné považovat zničení zboží za zásah do vlastnického práva chráněného Listinou základních práv a svobod, je třeba si uvědomit, že tato situace cílí na osoby, které zboží opouští účelově. Nikdo této osobě nebrání se ke zboží přihlásit a vyjádřit svůj souhlas či nesouhlas. Naopak, pokud by takovéto opatření přijato nebylo, neměly by orgány celní správy dostatečně účinný prostředek k tomu, aby mohly takovéto účelově opuštěné zboží odstranit z trhu; stejně tak by držitel práva duševního vlastnictví měl ztíženou cestu k vymáhání svých práv soudně, neboť by fakticky nevěděl, proti komu má v soudním řízení brojit.

K tomu, aby bylo řízení pokud možno co nejrychlejší, slouží i skutečnost, že dle návrhu zákona se souhlas držitele rozhodnutí pro vnitrostátní trh považuje za návrh na zahájení řízení. Jestliže bude zahájeno řízení, musí toto být vždy ukončeno rozhodnutím, tj. buď o zničení zboží ve zjednodušeném řízení, nebo rozhodnutí o tom, že zboží takto zničeno nebude (viz § 20). Příslušný ke zničení zboží je ten celní úřad, který toto zboží zadržel.

Pokud byl souhlas již udělen, není možné jej vzít zpět. Toto pravidlo navazuje na obdobnou úpravu při celním dohledu, viz čl. 23 odst. 1 písm. c) nařízení č. 608/2013 a zvýší se jím míra právní jistoty zúčastněných osob i orgánů celní správy.

Návrh pak stanovuje speciální pravidlo pro případy, kdy bylo zadrženo zboží, na které se nevztahuje rozhodnutí pro vnitrostátní trh. V takovém případě běží lhůta podle navrhovaného odstavce 1 až od okamžiku, kdy bylo rozhodnutí pro vnitrostátní trh vydáno.

K § 19:

Samotné zničení zboží ve zjednodušeném řízení bude provedeno na náklady držitele rozhodnutí pro vnitrostátní trh. Jedná se o pravidlo obdobné úpravě v nařízení č. 608/2013, viz čl. 29. Je v zájmu držitele rozhodnutí pro vnitrostátní trh, aby bylo zboží zničeno a nevznikala mu případná škoda, a proto nese břemeno nákladů. Navíc nebylo soudně rozhodnuto o tom, že toto konkrétní zboží porušuje právo duševního vlastnictví, tudíž se pravidlem, že není tyto náklady povinna nést osoba, které bylo zboží zadrženo, zároveň ctí presumpce neviny. Pokud i po zničení tohoto zboží dojde k soudnímu řízení o určení, zda zboží porušovalo právo duševního vlastnictví, a soud rozhodne o tom, že zboží opravdu toto právo porušovalo, může držitel rozhodnutí pro vnitrostátní trh u soudu uplatnit nárok na škodu, jejíž složkou může být i finanční náhrada vynaložených nákladů, které musel držitel rozhodnutí pro vnitrostátní trh vynaložit na zničení zboží podle navrhovaného ustanovení.

Na zničení zboží bude dohlížet tříčlenná komise celního úřadu (zničení tak bude provedeno pod objektivním dohledem) a o zničení zboží bude sepsán protokol. K úpravě protokolu se opět subsidiárně použije správní řád.

K § 20:

Zjednodušené řízení o zničení zboží musí být vždy ukončeno rozhodnutím, ať už rozhodnutím o zničení zboží, nebo rozhodnutím o tom, že zboží zničeno nebude. Rozhodnutí o tom, že zboží zničeno nebude, bude vydáno zejména v případě, kdy na základě souhlasu držitele rozhodnutí pro vnitrostátní trh dojde k zahájení řízení, ovšem osoba, které bylo zboží zadrženo, explicitně vyjádří svůj nesouhlas. Tím nastane situace, kdy nebude splněna podmínka výslovného souhlasu obou stran.

Jestliže bylo ve zjednodušeném řízení o zničení zboží rozhodnuto, že zboží nebude zničeno, má držitel rozhodnutí pro vnitrostátní trh povinnost oznámit celnímu úřadu, že podal návrh na zahájení soudního řízení o určení, zda bylo porušeno právo duševního vlastnictví. K tomuto úkonu mu návrh zákona stanovuje lhůtu 10 pracovních dní, resp. 3 pracovní dny v případě zboží podléhajícího zkáze, přičemž tuto lhůtu lze na žádost držitele rozhodnutí pro vnitrostátní trh prodloužit až o 10 pracovních dní. Celnímu úřadu je zde dán prostor pro správní uvážení, ovšem s výjimkou zboží podléhajícího zkáze. V takovém případě se pravidlo prodlužování lhůt jeví jako nevhodné. Navrhovaná úprava je obdobou úpravě dle nařízení č. 608/2013. Ve výsledku může dojít k situaci, že rozhodnutí pro vnitrostátní trh bude zrušeno z důvodu uvedeného v § 11 odst. 2 písm. f).

3 OPATŘENÍ PŘI CELNÍM DOHLEDU

Část třetí upravující opatření při celním dohledu počítá s přímou použitelností nařízení č. 608/2013. Ustanovení třetí části návrhu zákona pouze upřesňují některá ustanovení, která nařízení č. 608/2013 upravuje příliš stručně, a je tak třeba je přiblížit poměrům českého právního prostředí, nebo se jedná o případy, kdy nařízení č. 608/2013 výslovně počítá s tím, že jednotlivé členské státy si úpravu přizpůsobí svým podmínkám. Typicky například se jedná o nastavení sankčního systému (viz čl. 30 nařízení č. 608/2013).

K § 21:

Vzhledem k tomu, že nařízení č. 608/2013 řeší změnu rozhodnutí jen ve vztahu k seznamu práv duševnímu vlastnictví, na která rozhodnutí dopadá (srov. článek 13 nařízení č. 608/2013), je pro potřeby českého právního řádu zavedena i možnost změny, která se netýká pouze seznamu práv duševního vlastnictví. Ke změně může dojít buď na žádost držitele rozhodnutí, nebo z moci úřední. Úprava je v tomto ohledu koncipována podobně, jako úprava pro vnitrostátní trh.

Navrhovaný odstavec 2 pak stanoví, že za první úkon určeného celního úřadu ve věci změny rozhodnutí podle odstavce 1 lze považovat již vydání rozhodnutí a není třeba, aby vydání rozhodnutí předcházel jiný formální úkon.

K § 22:

Na tomto místě se jedná o obdobnou úpravu jako v případě zadržení zboží nacházejícího se na vnitrostátním trhu (§ 13 návrhu zákona), ovšem s tím rozdílem, že opatřením při celním dohledu se rozumí nejen zadržení zboží, ale i pozastavení propuštění zboží. Zadržení zboží nebo pozastavení propuštění zboží podezřelého z porušení práva duševního vlastnictví v případech stanovených nařízením č. 608/2013 vykonává celní úřad bez ohledu na práva třetích osob. Navrhovaná úprava opět vychází z nařízení č. 608/2013, které stanovuje rámcovou úpravu opatření a návrh zákona ji pouze v některých aspektech rozvádí.

V případě výkonu opatření při celním dohledu se bude jednat o výjimku z obecného pravidla, neboť není třeba, aby bylo vydáno běžné rozhodnutí. Podle navrhovaného ustanovení celní úřad sepíše protokol. Obdobnou úpravu obsahuje též zákon č. 191/1999 Sb. nebo i zákon č. 64/1986, o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů – nejedná se tudíž nikterak o revoluční úpravu. Do zákona č. 191/1999 Sb. byla tato úprava zavedena novelizací zákonem č. 219/2011 Sb., neboť se ukázal takový postup v praxi žádoucí. Je zájem na tom, aby orgány celní správy mohly co nejúčinněji poskytovat ochranu právům jednotlivých subjektů. V tomto konkrétním případě by potřeba vydat (či dokonce písemně vyhotovit) rozhodnutí dle obecné úpravy správního řádu přinášela komplikace orgánům celní správy a značně by snížila jejich operativní schopnost při boji se zbožím porušujícím práva duševního vlastnictví. V praxi by totiž bylo nutné, aby při každém jednotlivém zadržení zboží bylo vydáno rozhodnutí.

Zároveň není třeba normovat pravidlo, že osoba, která má zboží v době zadržení u sebe, musí zboží vydat, nebo jí bude odňato. Předpokládá se princip subsidiarity správního řádu, který obdobný institut upravuje v § 61 odst. 4.

Navrhované ustanovení celnímu úřadu umožňuje rozhodnout z moci úřední tak (zde se již bude jednat o klasické rozhodnutí), že zadržené zboží ponechá osobě, jíž bylo zboží zadrženo, přičemž ta nesmí se zadrženým zbožím nakládat jinak, než že ho bude držet, případně skladovat. K zajištění efektivity celého postupu může být prvním úkonem celního úřadu ve věci vydání rozhodnutí. Toto opatření je vhodné uplatnit zejména tehdy, pokud se jedná o zboží většího rozsahu a celnímu úřadu by s jeho přepravou, skladováním a případně dalším nakládáním vznikaly neúměrné náklady, zatímco osoba, které bylo toto zboží zabaveno, z povahy věci již dostatečnými kapacitami disponuje.

Obdobná podmínka bude uložena osobě, které bylo pozastaveno propuštění zboží. I zde je žádoucí, aby tato osoba se zbožím nemanipulovala, neboť na pozastavení propuštění zboží navazují další postupy.

Jestliže dojde k situaci předpokládané nařízením č. 608/2013, podle které musí celní úřad ukončit zadržení zboží nebo ukončit pozastavení jeho propuštění, bude toto zboží vráceno osobě, jíž bylo zadrženo, resp. osobě, jíž bylo pozastaveno propuštění zboží.

Za zadržení zboží se dle navrhované úpravy považuje rovněž to, jestliže zboží podléhající celnímu dohledu, které je podezřelé z porušení práva duševního vlastnictví, bylo orgánům celní správy předáno jiným příslušným orgánem poté, co jím bylo zajištěno při výkonu jeho působnosti. Zpravidla se bude jednat o Českou obchodní inspekci, Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci, případně jiné orgány. Zboží tak bude zachyceno „až“ na vnitrostátním trhu, následně však bude navráceno pod celní dohled a celní úřad bude mít prostor provést nezbytné úkony. Navrhované ustanovení cílí zejména na případy, kdy bylo zboží doslova propašováno na vnitrostátní trh a celní správa neměla možnost mít toto zboží ve své sféře.

K § 23:

Obdobně jako v případě § 18 a § 19 návrhu zákona normuje navrhované ustanovení zničení zboží podezřelého z porušení práva duševního vlastnictví. Je opět nutné postupovat primárně podle nařízení č. 608/2013; navrhované ustanovení postup podle nařízení č. 608/2013 konkretizuje pro potřeby českého právního řádu.

Navrhované ustanovení uvádí, že má-li dle nařízení č. 608/2013 dojít ke zničení zboží, považuje se písemný souhlas držitele rozhodnutí o předpokládaném porušení práva duševního vlastnictví za návrh na zahájení řízení o zničení tohoto zboží. Toto pravidlo tak přispívá k rychlosti a efektivnosti celého řízení.

Navrhovaný odstavec 2 upravuje speciální pravidlo pro zboží v malých zásilkách (jedná se o úpravu, která je obsažena v nařízení č. 608/2013, a k této situaci bude docházet pouze v režimu celního dohledu). Nařízení č. 608/2013 pracuje s pojmem „zboží v malých zásilkách“ zejména v článku 26, který se toliko věnuje zničení tohoto specifického druhu zboží. Explicitní definice tohoto pojmu je uvedena v článku 2 odstavci 19 nařízení č. 608/2013. V případě malých zásilek tak dojde k zahájení řízení o zničení zboží dnem, kdy bude držiteli zboží (nebo deklarantovi) oznámeno pozastavení propuštění zboží nebo zadržení zboží. Nutné je také poučení o právních důsledcích vyplývajících z postupu pro zničení zboží v malých zásilkách.

V obou případech je příslušný k rozhodování o zničení zboží ten celní úřad, který zboží zadržel nebo pozastavil jeho propuštění.

Zničení zboží je povinen zajistit držitel rozhodnutí (lze očekávat, že právě tato osoba bude disponovat účinnými prostředky ke zničení zboží a navíc je hlavně v jejím zájmu, aby bylo zboží co nejdříve a co nejúčinněji zničeno). Zničení bude provedeno pod dohledem tříčlenné komise celního úřadu (čímž bude do značné míry omezena možnost podjatosti úředních osob a zničení tak bude provedeno pod objektivní kontrolou) a bude o něm sepsán protokol.

K § 24:

Navrhované ustanovení upravuje institut jistoty, který se týká pouze zboží pod celním dohledem. Jedná se o zpřesnění úpravy nařízení č. 608/2013. Článek 24 odst. 2 písm. a) tohoto nařízení pouze stanoví, že celní úřad propustí nebo ukončí zadržení zboží, jestliže „deklarant nebo držitel zboží složil jistotu, která je dostatečně vysoká, aby chránila práva držitele rozhodnutí“, blíže však jistotu nespecifikuje.

Navržená úprava jistoty reflektuje potřeby českého právního řádu a zároveň zohledňuje její použití pro potřeby návrhu zákona. Výše jistoty není explicitně stanovena, vychází se z pravidla, že jistota musí být v dostatečné výši, aby chránila práva držitele rozhodnutí. Před tím, než celní úřad výši jistoty rozhodnutím stanoví, vyzve držitele rozhodnutí k vyjádření, jakou výši jistoty považuje za dostatečnou k relevantní ochraně svých práv.

Jistota může být poskytnuta dvěma způsoby, a to buď složením částky na zvláštní účet celního úřadu, nebo bankovní zárukou.

Pokud dojde k poskytnutí jistoty složením částky na účet celního úřadu, je nezbytné, aby tato částka byla na daném účtu až do doby, než soud rozhodne ve věci (blíže viz k § 26).

V případě bankovní záruky má celní úřad možnost tuto záruku nepřijmout, a to zejména z důvodu, že ji považuje za nedostatečnou jistotu. Pokud ji přijme, slouží jistota primárně k zajištění možné náhrady škody a také k případnému zajištění úhrady nedoplatků evidovaných u správce daně nebo u jiných orgánů veřejné moci k devadesátému dni ode dne nabytí právní moci soudního rozhodnutí o určení, zda zboží porušuje právo duševního vlastnictví.

Nezbytné je to, že bankovní záruka je poskytnuta na dobu určitou (tím se předejde možné neočekávané výpovědi bankovní záruky, kterou lze učinit v případě bankovní záruky na dobu neurčitou), a to nejméně na 4 roky. Takto stanovená délka trvání bankovní záruky reflektuje nutnost mít složenu jistotu po celou dobu probíhajícího řízení, tedy až do okamžiku nabytí právní moci soudního rozhodnutí o tom, zda zboží, u nějž bylo poskytnutím jistoty dosaženo jeho propuštění nebo ukončení jeho zadržení, porušuje právo duševního vlastnictví či nikoliv. Právě s ohledem na možnou délku soudního řízení se navrhuje délka trvání minimálně 4 roky.

Při správě placení jistoty se přiměřeně postupuje podle daňového řádu. Vzhledem k tomu, že jistota je uložena (subsidiárně) v režimu správního řádu a ke správě jejího placení dochází podle daňového řádu, jedná se v podstatě o procesní dělenou správu.

K § 25:

Navrhované ustanovení upravuje situaci, kdy do 6 měsíců přede dnem uplynutím doby, na kterou je poskytnuta bankovní záruka, nedojde k rozhodnutí soudu ve věci. Časový parametr 6 měsíců je zvolen z důvodu kontinuity poskytnuté jistoty, aby nemohla nastat situace, že v určitém časovém období nebude jistota žádným způsobem poskytnuta.

Novou jistotu je možné poskytnout třemi způsoby předpokládanými zákonem. Jedná se o

 prodloužení stávající bankovní záruky, a to nejméně o další dva roky, nebo

 o poskytnutí nové bankovní záruky splňující podmínky dle § 24, která přímo navazuje na stávající bankovní záruku a zároveň ji celní úřad přijal,  anebo může být jistota poskytnuta druhým možným způsobem dle § 24 – složením částky ve výši jistoty na zvláštní účet celního úřadu.

K § 26:

V některých případech využití institutu jistoty je třeba vázat právní jednání a další postup až na pravomocné rozhodnutí soudu, na které se hledí pro účely jistoty jako konečné. Proto pro účely jistoty návrh zákona používá pojem „rozhodnutí soudu ve věci“, které aspekt „konečnosti“ pojímá. Je totiž nutné rozlišit situace, kdy

 v rámci soudního řízení o určení, že zboží, u nějž bylo poskytnutím jistoty dosaženo jeho propuštění nebo ukončení jeho zadržení, porušuje právo duševního vlastnictví (tzv. určovací řízení), se rovněž rozhoduje o náhradě škody,

 o náhradě škody se rozhoduje v samostatném soudním řízení na základě dřívějšího pravomocného soudního rozhodnutí v určovacím řízení,

 o náhradě škody se nerozhoduje vůbec (např. držitel rozhodnutí ji v postavení žalobce vůbec nepožaduje).

Z podstaty věci pak plyne, že v každém z těchto případů dojde k vydání rozhodnutí (a následně jeho právní moci) v jiný okamžik, které je stěžejní pro další postup celních orgánů. Někdy tak nastane situace, kdy tento další postup navazuje již na rozhodnutí v určovacím řízení, někdy situace, kdy se další postup váže až na rozhodnutí v samostatném řízení o náhradě škody. Pomocí navrhovaného institutu tak lze určit okamžik, který je rozhodný pro další postup.

Náhradou škody se pro účely návrhu zákona rozumí jak majetková škoda (újma na jmění), tak případná nemajetková újma (jedná se o systematiku újmy dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), pokud by se jí poškozený dožadoval.

Vzhledem k tomu, že celní úřad nemusí v konkrétní okamžik být vždy obeznámen o tom, že na určovací řízení bude navazovat též řízení o náhradě škody, zavádí navrhovaný odstavec 2 definici, která stanoví, v jakých případech se soudní rozhodnutí v určovacím řízení pro účely návrhu zákona považuje za konečné, tj. za „rozhodnutí soudu ve věci“. Tato definice tak určí, že dané rozhodnutí se považuje za konečné tehdy, kdy držitel rozhodnutí oznámí celnímu úřadu, že nebude podávat návrh na zahájení soudního řízení o náhradě škody, nebo tehdy, kdy marně uplyne 90denní lhůta pro uvedené oznámení. Jinými slovy, pokud uplyne lhůta 90 dní a držitel rozhodnutí bude až poté nárokovat škodu u soudu v samostatném řízení, pro účely použití jistoty nebude na tuto skutečnost již brán zřetel a za rozhodnutí soudu ve věci se po uplynutí lhůty považuje soudní rozhodnutí v určovacím řízení. Obdobně pak pokud v rámci 90denní lhůty držitel rozhodnutí oznámí celnímu úřadu, že nebude podávat návrh na zahájení řízení o náhradě škody a následně bude přesto škodu u soudu nárokovat, nebude na toto jeho právní jednání brán zřetel. Jednoznačným účelem tohoto ustanovení je snaha zabránit nepřiměřeným průtahům při použití jistoty a zároveň se tím zvýší míra právní jistoty orgánů celní správy a zúčastněných osob.

V případech, kdy je zjevné, že se jedná například pouze o rozhodnutí soudu o náhradě škody nebo o rozhodnutí o určovací žalobě, používá návrh zákona striktně konkrétní označení soudního rozhodnutí. V obecném kontextu tak není možné tato rozhodnutí zaměňovat s pojmem „rozhodnutí ve věci“.

K § 27:

Jestliže nastane situace, kdy soud pravomocně rozhodne, že předmětné zboží neporušuje právo duševního vlastnictví, je nutné považovat poskytnutou jistotu za přeplatek osoby, která jistotu poskytla.

Pokud se jedná o vratitelný přeplatek, vrátí jej celní úřad této osobě ve lhůtě 90 od nabytí právní moci předmětného soudního rozhodnutí. Výjimku z této 90denní lhůty tvoří situace, kdy celní úřad nebo jiný orgán veřejné moci vede řízení, jehož výsledkem může být rozhodnutí o stanovení daně, poplatku nebo jiného obdobného peněžitého plnění, nebo situace, kdy je ve lhůtě 90 dní od nabytí právní moci předmětného soudního rozhodnutí zahájeno jiné řízení u celního úřadu nebo jiného orgánu veřejné moci. Za této situace se 90denní lhůta staví.

Termín vratitelný přeplatek, který je tímto a následujícími ustanoveními používán, znamená vratitelný přeplatek dle daňového řádu. Tato skutečnost plyne rovněž z toho, že při správě placení jistoty dochází k dělené správě a postupuje se podle daňového řádu.

Nad to je stanovena povinnost výstavce bankovní záruky uhradit nedoplatky u orgánů celní správy (případně jiného orgánu veřejné moci, který celní úřad o uhrazení nedoplatku požádal), jež jsou u příslušných orgánů evidovány k devadesátému dni ode dne soudního rozhodnutí, že zboží, u nějž bylo poskytnutím jistoty dosaženo jeho propuštění nebo ukončení jeho zadržení, neporušuje právo duševního vlastnictví. Ačkoliv tedy nedošlo na základě rozhodnutí soudu k porušení práva duševního vlastnictví, je nasnadě využít toho, že osoba poskytla finanční prostředky orgánu veřejné moci – celnímu úřadu – a stát tak má možnost účinně zhojit na této finanční částce nedoplatky, jež vůči němu tato osoba má. K uhrazení nedoplatků vyzve celní úřad výstavce bankovní záruky, a to nejdříve po uplynutí 90 dnů, avšak nejpozději do 5 měsíců ode dne nabytí právní moci soudního rozhodnutí o tom, že zboží, u nějž bylo poskytnutím jistoty dosaženo jeho propuštění nebo ukončení jeho zadržení, neporušuje právo duševního vlastnictví.

Správa placení jistoty se řídí daňovým řádem.

K § 28:

Navrhované ustanovení upravuje situaci, kdy soud pravomocně rozhodne, že zboží, u nějž bylo poskytnutím jistoty dosaženo jeho propuštění nebo ukončení jeho zadržení, porušuje právo duševního vlastnictví, přičemž jistota byla poskytnuta složením částky na účet celního úřadu.

Jestliže nastane situace, kdy je poskytnuta jistota složením částky na zvláštní účet celního úřadu a dojde k rozhodnutí soudu ve věci, je nutné považovat poskytnutou jistotu za přeplatek držitele rozhodnutí, a to až do výše odpovídající částce stanovené rozhodnutím soudu o náhradě škody – nikoliv vyšší. Držiteli rozhodnutí je tak poskytnuta relativně snadná možnost uspokojit z poskytnuté jistoty svoje nároky na náhradu škody.

Pokud se jedná o vratitelný přeplatek, vrátí jej celní úřad držiteli rozhodnutí ve lhůtě 90 dní od vydání předmětného soudního rozhodnutí. Výjimku z této 90denní lhůty tvoří situace, kdy celní úřad nebo jiný orgán veřejné moci vede řízení, jehož výsledkem může být rozhodnutí o stanovení daně, poplatku nebo jiného obdobného peněžitého plnění, nebo situace, kdy je ve lhůtě 90 dní od předmětného soudního rozhodnutí zahájeno jiné řízení u celního úřadu nebo jiného orgánu veřejné moci. Za této situace se 90denní lhůta staví.

Pakliže je složená jistota vyšší než částka stanovená soudním rozhodnutím o náhradě škody, stává se ve výši přesahující částku stanovenou soudním rozhodnutím o náhradě škody přeplatkem osoby, která jistotu poskytla. K tomu se obdobně použije postup dle § 27 odst. 1 a 2. Pokud jako součást rozhodnutí soudu ve věci nebude rozhodnuto o náhradě škody, případně soud tento nárok žalobci nepřizná, bude se pro účely tohoto ustanovení na tuto situaci hledět, jako by byla přiznána náhrady škody ve výši 0 Kč.

Správa placení jistoty se opět řídí daňovým řádem.

K § 29:

Navrhované ustanovení upravuje situaci, kdy soud pravomocně rozhodne, že zboží, u nějž bylo poskytnutím jistoty dosaženo jeho propuštění nebo ukončení jeho zadržení, porušuje právo duševního vlastnictví, přičemž jistota byla poskytnuta bankovní zárukou.

Jestliže nastane situace, kdy je poskytnuta jistota bankovní zárukou a dojde k rozhodnutí soudu ve věci, vyzve celní úřad do 90 dnů výstavce bankovní záruky k uhrazení částky stanovené soudním rozhodnutím o náhradě škody celnímu úřadu. Výstavce má povinnost tuto částku uhradit do 15 dnů od doručení této výzvy. Uhrazená částka se následně považuje za přeplatek držitele rozhodnutí a je-li tento přeplatek vratitelným přeplatkem, postupuje se dále obdobně dle § 28 odst. 1 a 2.

Jestliže je jistota poskytnutá bankovní zárukou vyšší, než náhrada škody stanovená soudním rozhodnutím o náhradě škody, vyzve celní úřad výstavce bankovní záruky k uhrazení nedoplatku evidovaného k devadesátému dni ode dne tohoto rozhodnutí u celního úřadu nebo u jiného orgánu veřejné moci, který o jeho uhrazení celní úřad požádal, ve výši přesahující částku stanovenou soudním rozhodnutím o náhradě škody. Primárně tak navrhované pravidlo cílí na uspokojení náhrady škody, pouze v případném zbytku na nedoplatky, které má subjekt u příslušných orgánů evidovány. Při tomto postupu se postupuje obdobně jako dle § 27 odst. 4 a 5. Pokud jako součást rozhodnutí soudu ve věci nebude rozhodnuto o náhradě škody, případně soud tento nárok žalobci nepřizná, bude se pro účely tohoto ustanovení na tuto situaci hledět, jako by byla přiznána náhrady škody ve výši 0 Kč.

Správa placení jistoty se opět řídí daňovým řádem.

K § 30:

Navrhuje se takové pravidlo, kdy v případě, že nelze s jistotou naložit zákonem předpokládaným způsobem, připadá jistota státu a stane se příjmem státního rozpočtu. Toto pravidlo se týká pouze jistoty poskytnuté složením částky na zvláštní účet celního úřadu, nikoliv jistoty poskytnuté bankovní zárukou. Jestliže nelze se složenou jistotou zákonem předpokládaným způsobem naložit, nacházela by se tato finanční suma bez dalšího možného využití na zvláštním účtu celního úřadu a z toho důvodu se navrhované pravidlo jeví jako opodstatněné.

4 SPRÁVNÍ DELIKTY

Návrh zákona obsahuje úpravu přestupků fyzických osob a správních deliktů právnických a podnikajících fyzických osob na několika úsecích. V příslušných ustanoveních jsou vyjmenovány jednotlivé skutkové podstaty, kterými se dotčená osoba dopustí správního deliktu, případně přestupku. Je nutné brát v potaz fakt, že správních deliktů se může osoba dopustit jak v režimu celního dohledu, tak v režimu vnitrostátního trhu. Úprava sankcí v případě celního dohledu navazuje na čl. 30 nařízení č. 608/2013, proto je rovněž při výkladu správních deliktů nutné postupovat i dle tohoto nařízení.

4.1 Přestupky

Návrh zákona upravuje přestupky fyzických osob na dvou úsecích:

 na úseku dozoru nad dodržováním povinností a zákazů v souvislosti s vymáháním práv duševního vlastnictví (§ 31),

 na úseku opatření v souvislosti s vymáháním práv duševního vlastnictví v součinnosti s držitelem práv duševního vlastnictví (§ 32).

K § 31:

V případě této skupiny deliktů dochází k postihu následujících chování fyzické osoby, která jsou v rozporu se zákonem. Fyzická osoba se dopustí přestupku jestliže:

a) v rozporu s § 5 odst. 1 nakládá se zbožím, porušujícím právo duševního vlastnictví.

Jedná se o porušení obecného zákazu nakládání se zbožím porušujícím právo duševního vlastnictví.

b) jako osoba, které bylo celním úřadem pozastaveno propuštění zboží nebo ponecháno zadržené zboží, které je podezřelé z porušení práva duševního vlastnictví, v rozporu s § 14 odst. 1 nebo § 22 odst. 3 nebo 4 s tímto zbožím nakládá.

V tomto případě se jedná pouze o případy, kdy došlo k zadržení zboží podezřelého z porušení práva duševního vlastnictví nebo bylo propuštění takovéhoto zboží pozastaveno, to však bylo ponecháno osobě, které bylo zadrženo, a této osobě bylo zakázáno se zbožím jakkoliv manipulovat vyjma držení a skladování tohoto zboží.

c) jako osoba, která poskytla jistotu bankovní zárukou, neposkytne novou jistotu podle § 25.

Jedná se o případ, kdy má tato osoba povinnost novou jistotu poskytnout, ovšem tuto povinnost poruší.

d) nakládá se zbožím v rozporu s podmínkami jeho bezúplatného převodu k humanitárním účelům.

Tato skutková podstata se týká toliko zboží, u nějž došlo k bezúplatnému převodu k humanitárním účelům.

Jde o taxativní výčet skutkových podstat přestupků. Pokud dojde k výše uvedeným porušením zákona, může celní úřad za toto porušení právní povinnosti uložit sankci, kterou je pokuta. V případech a), b) a d) má celní úřad možnost správního uvážení a může uložit pokutu až do výše 1 milionu Kč. V případě c) pak pokuta bude uložena ve výši jistoty, kterou měla dotčená osoba poskytnout, avšak ve skutečnosti ji neposkytla (v tomto případě tak diskrece není možná).

Horní hranice pokuty 1 milion Kč byla zvolena i s ohledem na to, že při nakládání se zbožím porušujícím právo duševního vlastnictví v mnoha případech dochází ke škodě velkého rozsahu (často se jedná o zboží, které je zaměnitelné s originálním zbožím v hodnotě v řádu milionů Kč) a je tak vhodné, aby bylo možné i takovouto škodu přiměřeně pokrýt uloženou sankcí. Kromě toho je zcela zjevné, že celní úřad má při ukládání pokuty možnost diskrece, tudíž se může dle okolností případu rozhodnout, zda vůbec tuto sankci uloží a jestliže ano, stanoví její výši.

Sankce v případě c) má poněkud odlišný charakter, kdy jejím účelem není represe vůči pachateli přestupku, ale obnovení požadované výše jistoty tak, aby tato dostatečně kryla možnou škodu, jež by mohla vzniknout držiteli rozhodnutí, resp. držiteli rozhodnutí pro vnitrostátní trh.

K § 32:

V případě této skupiny deliktů dochází k postihu následujících chování fyzické osoby, která jsou v rozporu se zákonem. Fyzická osoba se jako držitel rozhodnutí pro vnitrostátní trh dopustí přestupku podle odstavce 1 jestliže:

a) v rozporu s § 12 odst. 1 neoznámí určenému celnímu úřadu skutečnost, která může být důvodem zrušení rozhodnutí pro vnitrostátní trh, nebo změnu údajů uvedených v tomto rozhodnutí, nebo tuto skutečnost nebo změnu údajů neoznámí ve stanovené lhůtě nebo stanoveným způsobem,

b) použije informace poskytnuté celním úřadem v rozporu s § 12 odst. 3, nebo

c) v rozporu s § 17 odst. 3 nevrátí celnímu úřadu vzorky zboží nebo neprokáže celnímu úřadu jejich zničení nebo poškození.

Obdobné skutkové podstaty uvádí odstavec 2 jako sankce v režimu celního dohledu, přičemž logicky zde nebude odkazováno na povinnosti podle návrhu zákona (ten stanovuje pouze povinnosti na vnitrostátním trhu), ale na povinnosti dle nařízení č. 608/2013.

Jedná se o taxativní výčet skutkových podstat. Za přestupky celní úřad může uložit pokutu do výše 500 000,- Kč – tj. může rozhodnout, zda pokutu uloží, či nikoliv, a případě, že ano, pak disponuje možností správního uvážení ke stanovení výše pokuty.

4.2 Správní delikty právnických a podnikajících fyzických osob

Návrh zákona upravuje správní delikty právnických a podnikajících fyzických osob na třech úsecích:

 na úseku dozoru nad dodržováním povinností a zákazů v souvislosti s vymáháním práv duševního vlastnictví (§ 33),

 na úseku opatření v souvislosti s vymáháním práv duševního vlastnictví v součinnosti s držitelem práv duševního vlastnictví (§ 34).

 na úseku bezúplatného převodu padělků (§ 35).

K § 33:

V případě této skupiny deliktů dochází k postihu následujících chování právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby, která jsou v rozporu se zákonem. Osoba se dopustí správního deliktu jestliže:

a) v rozporu s § 5 odst. 1 nakládá se zbožím porušujícím právo duševního vlastnictví.

Jedná se o porušení obecného zákazu nakládání se zbožím porušujícím právo duševního vlastnictví.

b) jako osoba, které bylo celním úřadem pozastaveno propuštění zboží nebo ponecháno zadržené zboží, které je podezřelé z porušení práva duševního vlastnictví, v rozporu s § 14 odst. 1 nebo § 22 odst. 3 nebo 4 s tímto zbožím nakládá.

V tomto případě se jedná pouze o případy, kdy došlo k zadržení zboží podezřelého z porušení práva duševního vlastnictví nebo bylo propuštění takovéhoto zboží pozastaveno, to však bylo ponecháno osobě, které bylo zadrženo, a této osobě bylo zakázáno se zbožím jakkoliv manipulovat vyjma držení a skladování tohoto zboží.

c) jako osoba, která poskytla jistotu bankovní zárukou, neposkytne novou jistotu podle § 25.

Jedná se o případ, kdy má tato osoba povinnost jistotu poskytnout, ovšem tuto povinnost poruší.

Jde o taxativní výčet. Pokud dojde k výše uvedeným porušením zákona, uloží celní úřad za toto porušení primární právní povinnosti sankci, kterou je pokuta. V případech a) a b) má celní úřad možnost diskrece a uloží pokutu až do výše 10 milionů Kč. V případě c) pak pokuta bude uložena ve výši jistoty, kterou měla dotčená osoba poskytnout, avšak ve skutečnosti ji neposkytla.

Horní hranice pokuty 10 milionů Kč byla zvolena i s ohledem na to, že při nakládání se zbožím porušujícím právo duševního vlastnictví v mnoha případech dochází ke škodě velkého rozsahu (často se jedná o zboží, které je zaměnitelné s originálním zbožím v hodnotě v řádu milionů Kč) a je tak vhodné, aby bylo možné i takovouto škodu pokrýt uloženou sankcí. Kromě toho, celní úřad má při ukládání pokuty možnost diskrece, tudíž se může dle okolností případu rozhodnout, zda vůbec tuto sankci uloží a jestliže ano, stanoví její výši.

Sankce v případě c) má poněkud odlišný charakter, kdy jejím účelem není primárně represe vůči pachateli správního deliktu, ale obnovení požadované výše jistoty tak, aby tato dostatečně kryla možnou škodu, jež by mohla vzniknout držiteli rozhodnutí, resp. držiteli rozhodnutí pro vnitrostátní trh.

K § 34:

V případě této skupiny deliktů dochází k postihu následujících chování právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby, která jsou v rozporu se zákonem. Tato osoba se dopustí správního deliktu podle odstavce 1, jestliže jako držitel rozhodnutí pro vnitrostátní trh:

a) v rozporu s § 12 odst. 1 neoznámí určenému celnímu úřadu skutečnost, která může být důvodem zrušení rozhodnutí pro vnitrostátní trh, nebo změnu údajů uvedených v tomto rozhodnutí, nebo tuto skutečnost nebo změnu údajů neoznámí ve stanovené lhůtě nebo stanoveným způsobem,

b) použije informace poskytnuté celním úřadem v rozporu s § 12 odst. 3,

c) v rozporu s § 17 odst. 3 nevrátí celnímu úřadu vzorky zboží nebo neprokáže celnímu úřadu jejich zničení nebo poškození. Obdobné skutkové podstaty uvádí odstavec 2 jako sankce v režimu celního dohledu, přičemž logicky zde nebude odkazováno na povinnosti podle návrhu zákona (ten stanovuje pouze povinnosti na vnitrostátním trhu), ale na povinnosti dle nařízení č. 608/2013.

Jedná se o taxativní výčet. Za tyto správní delikty celní úřad uloží pokutu do výše 500 000,- Kč, resp. může rozhodnout, zda pokutu uloží, či nikoliv, a v případě, že ano, pak disponuje možností správního uvážení ke stanovení výše pokuty.

K § 35:

Správního deliktu je podle návrhu zákona též možné se dopustit při bezúplatném převodu padělků, přičemž některých z nich se může dopustit z povahy věci pouze právnická osoba jako přejímající organizace. Přejímající organizace – právnická osoba – se správního deliktu dopustí tím, že v rozporu s

a) § 45 písm. a) nepřijme opatření k zabránění zneužití padělků a jejich opětovnému uvedení na trh,

b) § 45 písm. b) nevyužívá padělky pouze ke stanoveným humanitárním účelům nebo

c) § 46 odst. 1 nezajistí úpravu padělků převedených k humanitárním účelům. Kterákoliv právnická nebo podnikající fyzická osoba se dále dopustí správního deliktu, pokud nakládá se zbožím v rozporu s podmínkami jeho bezúplatného převodu k humanitárním účelům.

Tato skutková podstata se týká toliko zboží, u nějž došlo k bezúplatnému převodu k humanitárním účelům.

Sankcí je v daném případě pokuta, při jejímž ukládání celní úřad může využít správní uvážení, při kterém je limitován horní hranicí potenciální pokuty. V případech podle § 35 odst. 1 písm. a) a c) je horní hranice pokuty 500 000,- Kč, v případech podle § 35 odst. 1 písm. b) a odstavce 2 je horní hranice pokuty 1 milion Kč. Rozdílné rozpětí je dáno mírou škodlivosti jednotlivých skutkových podstat.

4.3 Propadnutí a zabrání věci

K § 36:

Navrhované ustanovení upravuje možnost propadnutí věci. To je možné uložit pouze tehdy, pokud byl současně spáchán správní delikt. Tato skutečnost znamená, že nelze uložit propadnutí věci osobě, jež se nedopustila správního deliktu. Propadnutá věc připadá státu, což je předpokladem k tomu, aby dále mohlo dojít k její případné úpravě a bezúplatnému převodu k humanitárním účelům. Účelem navrhovaného ustanovení je odebrat věc ze sféry pachatele správního deliktu.

Uložit propadnutí lze u zboží, které opravdu porušuje právo duševního vlastnictví (tzn., o této skutečnosti pravomocně rozhodl soud) nebo u materiálů, nástrojů a zařízení určených nebo používaných výlučně nebo převážně při činnostech porušujících právo duševního vlastnictví. Tím může být například stroj na výrobu padělků, materiály určené na výrobu padělků apod.

K tomu, aby mohlo být uloženo propadnutí věci, musí být kromě výše uvedených podmínek splněna také skutečnost, že věc náleží pachateli správního deliktu a byla ke spáchání správního deliktu užita nebo byla správním deliktem získána nebo byla nabyta za věc správním deliktem získanou.

Jako moderační prvek pak může sloužit to, že propadnutí věci nelze uložit, je-li hodnota věci v nápadném nepoměru k povaze správního deliktu. Nepoměr musí z logiky věci znamenat, buď že správní delikt byl natolik málo závažný, že předmětná věc má vůči němu mnohem vyšší hodnotu, nebo byla role věci při spáchání správního deliktu zanedbatelná. V obou případech by tak nebylo spravedlivé uložit její propadnutí. Tento moderační prvek se ovšem týká toliko věcí dle odstavce 1 písm. b); v ostatních případech využit nebude.

K § 37:

Zabrání věci slouží jako zástupný institut k propadnutí věci. Věc lze zabrat, jestliže náleží pachateli, kterého nelze za správní delikt stíhat nebo nenáleží pachateli správního deliktu nebo mu nenáleží zcela anebo vlastník není znám. Zabrání věci tak nastupuje pouze tehdy, není-li dle § 36 možné uložit propadnutí věci, přesto jím však lze dosáhnout stejného efektu, a to že věc přejde ze sféry, kde došlo k jejímu protizákonnému užívání, do sféry státu. I zabraná věc následně může splňovat podmínky k provedení bezúplatného převodu.

Stejně jako u propadnutí věci, nelze využít tohoto institutu, je-li hodnota věci v nápadném nepoměru k povaze správního deliktu. Nepoměr musí z logiky věci znamenat, buď že správní delikt byl natolik málo závažný, že předmětná věc má vůči němu mnohem vyšší hodnotu, nebo byla role věci při spáchání správního deliktu zanedbatelná. V obou případech by tak nebylo spravedlivé rozhodnout o jejím zabrání. Tento moderační prvek se týká toliko věcí podle § 36 odst. 1 písm. b); v ostatních případech využit nebude.

Stejně tak nelze o zabrání věci rozhodnout, jestliže od jednání, které má znaky správního deliktu, uplynuly 2 roky.

K § 38:

Propadlá nebo zabraná věc připadá státu a bude tak fyzicky odňata ze sféry jejího držitele, který s ní nakládá v rozporu se zákonem. Tím bude splněn primární účel obou těchto institutů. Dovoluje-li to povaha propadnutého nebo zabraného zboží (týká se pouze propadnutého nebo zabraného zboží – srov. § 36 odst. 1 písm. a), nikoliv věci v širším slova smyslu), může dojít k jeho úpravě a následnému převodu k humanitárním účelům. Pokud nebude takto zboží upraveno a převedeno, bude zničeno.

Stejně tak budou dle jejich povahy zničeny jiné propadlé nebo zabrané věci. Podle povahy věci však v tomto kontextu znamená především to, zda ke zničení věci dojde, či nikoliv. Je totiž třeba rozlišit zničení zboží (odstavec 2 věta první) a zničení jiné věci (odstavec 2 věta druhá), kdy jinou věcí může být např. vozidlo, kterým bylo předmětné zboží přepravováno, přičemž je zřejmé, že je nesmyslné toto vozidlo ničit jen z důvodu, že převáželo zboží porušující právo duševního vlastnictví.

Samotné zničení věci se provede pod dohledem tříčlenné komise Generálního ředitelství cel a o zničení věci bude sepsán protokol. Generální ředitelství cel může výkonem konkrétní pravomoci pověřit osoby zařazené na jednotlivých celních úřadech a lze očekávat, že tato situace nastane i v tomto případě (situace bude pravděpodobně ošetřena pomocí vnitřního předpisu celní správy – viz § 16 zákona o celní správě), byť propadlá nebo zabavená věc patří státu a formálně s ní nakládá právě Generální ředitelství cel. Náklady spojené se správou a zničením propadlé nebo zabrané věci je státu povinen nahradit pachatel správního deliktu nebo osoba, u níž bylo zboží zabráno.

Návrh zákona připouští specifickou možnost, že věc nebude ani zničena, ani převedena k humanitárním účelům. Tato možnost spočívá v tom, že Generální ředitelství cel může tyto propadlé nebo zabrané věci držet, skladovat a používat pro potřeby výuky, výcviku, zkoušek a expertizní činnosti nebo pro výkon jiné činnosti v rámci působnosti orgánů celní správy. Jedná se o praktické ustanovení, které v důsledku může zlepšit boj proti porušování práv duševního vlastnictví a zároveň u tohoto institutu nelze očekávat zvýšené finanční náklady. Zároveň lze k tomuto srov. § 4 odst. 5 písm. b) a § 8 odst. 6 písm. c) zákona o celní správě, které upravují možnost celního úřadu, respektive Generálního ředitelství cel, nakládat se zbožím porušujícím právo duševního vlastnictví pro potřeby výuky, výcviku, expertíz, zkoušek apod.

Navržené ustanovení rovněž stanoví pachateli správního deliktu povinnost uhradit přejímající organizaci náklady vzniklé s úpravou padělků. Jedná se o soukromoprávní vztah, kdy přejímající organizace má možnost bránit se soudní cestou, jestliže pachatel správního deliktu svoji povinnost nesplnil. K tomu, aby přejímající organizace mohla svoje oprávnění účinně nárokovat, prolamuje se vůči ní povinnost mlčenlivosti o identifikačních údajích pachatele správního deliktu, pokud o to tato organizace požádá.

4.4 Společná ustanovení ke správním deliktům

K § 39:

Řízení o správním deliktu podle § 31 odst. 1 písm. a) a § 33 odst. 1 písm. a) – porušení obecného zákazu nakládání se zbožím porušujícím právo duševního vlastnictví – lze zahájit pouze v případě, že bylo v soudním řízení o určení, zda bylo porušeno právo duševního vlastnictví, pravomocně rozhodnuto, že skutečně bylo porušeno právo duševního vlastnictví. Teprve následně je možné trestat vyjmenované správní delikty (a případně následně uložit propadnutí či zabrání věci).

Odpovědnost za spáchání předmětného správního deliktu však nevzniká až momentem právní moci určovacího soudního rozhodnutí, ale již v okamžik porušení stanoveného zákazu. Ovšem do doby, než je soudem pravomocně rozhodnuto, že dané zboží opravdu porušuje právo duševního vlastnictví, nemůže celní úřad zahájit řízení o správním deliktu, neboť celní úřad nemá pravomoc závazně rozhodnout, zda bylo, či nebylo porušeno právo duševního vlastnictví. Teprve pokud se ukáže, že k porušení práv duševního vlastnictví došlo, může se celní úřad opřít o závazný právní názor soudu, přičemž bude zřejmé, že povinnost podle § 5 návrhu zákona byla skutečně porušena. Pak je možné, aby bylo zahájeno správní řízení o předmětném deliktu.

Poněkud odlišnou kategorii tvoří řízení o zabrání věci, na které se navrhované ustanovení z povahy věci neaplikuje, pokud je vedeno jako samostatné řízení. V takovém případě se totiž nejedná o řízení o správním deliktu, neboť není znám pachatel, resp. není možné jej za správní delikt stíhat.

Ustanovení dále normuje pravidlo, že lhůty pro zahájení řízení o správním deliktu neběží po dobu vedení soudního řízení o určení, zda bylo porušeno právo duševního vlastnictví. Na základě tohoto pravidla nehrozí propadnutí lhůty k potrestání dotčené osoby s ohledem na možnou délku trvání soudního řízení, která může překročit zákonnou lhůtu, ve které lze řízení o správním deliktu zahájit.

K § 40:

Navrhované ustanovení se týká odpovědnosti právnické a podnikající fyzické osoby za správní delikt. Předně ustanovení normuje možnost tzv. liberace, která nastane tehdy, pokud právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. V případě prokázání této skutečnosti právnická nebo podnikající fyzická osoba za správní delikt neodpovídá.

Ustanovení rovněž určuje délku subjektivní i objektivní lhůty, ve které je možné proti právnické nebo podnikající fyzické osobě zahájit řízení o správním deliktu a po jejímž uplynutí odpovědnost této osoby zaniká. Lhůty jsou stanoveny na 2 roky ode dne, kdy se správní orgán o správním deliktu dověděl (subjektivní lhůta) a na 6 let ode dne, kdy byl správní delikt spáchán (objektivní lhůta). Uvedené lhůty neběží po dobu, kdy je vedeno soudní řízení o určení, zda bylo porušeno právo duševního vlastnictví. Navržené ustanovení ještě doplňuje, že na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení o odpovědnosti a postihu právnické osoby. Při určení výše pokuty se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání, k jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.

K § 41:

Pravidlo určení místní příslušnosti podle odstavce 1 tohoto ustanovení je speciální úpravou vůči správnímu řádu a stanoví místní příslušnost celního úřadu k projednání správního deliktu na základě pravidel, která se osvědčila v praxi celních orgánů (viz § 298 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů). Úprava správního řádu se pro problematiku ochrany práv duševního vlastnictví jeví jako komplikovaná a nepojímající všechny potenciální situace předjímané návrhem zákona.

Obecně je k projednávání věcně příslušný celní úřad, s výjimkou správních deliktů dle § 32 odst. 1 písm. a) a 2 písm. a) a § 34 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a), k jejichž projednávání je věcně příslušný určený celní úřad. Tato výjimka vyplývá z povahy daných správních deliktů, neboť ty může spáchat pouze držitel rozhodnutí, resp. držitel rozhodnutí pro vnitrostátní trh, přičemž tato rozhodnutí vydává právě určený celní úřad a je tak nadán lepšími předpoklady k rozhodování v těchto věcech – může rozhodovat rychleji a efektivněji.

K § 42:

Pokuta je splatná do 30 dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, jímž tato pokuta byla uložena. Obecně je příjem z těchto pokut příjmem státního rozpočtu, s výjimkou pokuty za správní delikt dle § 31 odst. 1 písm. c) nebo dle § 33 odst. 1 písm. c). V těchto případech se jedná o sankce za specifický přestupek, resp. správní delikt. Primárním účelem této sankce je to, aby došlo k doplnění jistoty z finančních prostředků získaných z této pokuty. Jde zejména o to, aby byla práva držitele rozhodnutí dostatečně chráněna jistotou, nikoliv o to, aby došlo k zasažení do majetkové sféry pachatele správního deliktu. V souladu s tím pak dochází i k odlišnému určení toho, kdo bude příjemcem této specifické pokuty. Primárně dojde k doplnění jistoty ve smyslu § 24 a násl. návrhu zákona a pouze tehdy, pokud by příjem z uložené pokuty přesahoval požadovanou výši jistoty, stane se pokuta v tomto zbytku příjmem státního rozpočtu.

5 BEZÚPLATNÝ PŘEVOD PADĚLKŮ K HUMANITÁRNÍM ÚČELŮM

K § 43:

Možnost bezúplatného převodu k humanitárním účelům se týká toliko padělků (tedy zboží, které porušuje práva z ochranných známek a práva k ochraně zeměpisného označení, včetně práva k ochraně označení původu – srov. článek 2 odst. 5 nařízení č. 608/2013), nikoliv nedovolených napodobenin (zboží, které porušuje jiná práva duševního vlastnictví než výše uvedená, zejména pak autorské právo a práva s autorským právem související, právo z průmyslových vzorů aj.). Pouze padělky je totiž možné upravit tak, aby neporušovaly právo duševního vlastnictví a zároveň byly i nadále použitelné pro účely bezúplatného převodu padělků. Ačkoliv nařízení č. 608/2013 s takovýmto postupem explicitně nepočítá, zároveň jej ani nevylučuje a je možné jej použít i v případě zboží nacházejícího se v režimu celního dohledu. Právní úprava bezúplatného převodu padělků k humanitárním účelům je speciální úpravou k zákonu č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o majetku státu“).

Upravit a převést lze pouze takové padělky, které jsou ve vlastnictví státu, kam se dostanou zpravidla propadnutím nebo zabráním zboží porušujícího právo duševního vlastnictví – srov. část čtvrtá hlava III. Lze uvažovat i o situaci, že se do majetku státu dostanou jinou cestou, s tím však zákon výslovně nepočítá, nicméně tuto možnost ani nevylučuje, a i pak je možné uvažovat o bezúplatném převodu padělků k humanitárním účelům.

Převod padělků může proběhnout dvěma rovnocennými způsoby, kterými jsou smluvní převod vlastnického práva (obecný způsob dle soukromého práva) a změna příslušnosti k hospodaření s padělky podle zákona o majetku státu. V případě převodu na organizační složky státu a na státní organizace, které mají v tomto ohledu stejný režim jako organizační složka státu (tj. zejména státní příspěvková organizace, ale např. i státní fond), nelze hovořit o převodu vlastnického práva stricto sensu, neboť toto právo stále náleží státu, pouze s ním bude nakládat odlišná účetní jednotka. Uplatní se tedy pravidla zákona o majetku státu a bude docházet ke změně příslušnosti k hospodaření s padělky. Zápis o změně příslušnosti k hospodaření s padělky blíže specifikuje § 14 vyhlášky Ministerstva financí č. 62/2001 Sb., o hospodaření organizačních složek státu a státních organizací s majetkem státu, ve znění zákona č. 569/2006 Sb.

Navrhované ustanovení dále v obecné rovině stanovuje, co se rozumí humanitárními účely – jedná se zejména o zajišťování základních potřeb obyvatelstva, které se ocitlo v tíživé životní situaci nebo bylo postiženo mimořádnou událostí, kdy je opodstatněno využití mimořádných materiálních zdrojů.

Je vhodné, aby bezúplatný převod padělků dostal přednost před jejich ničením. Aby mohlo k takovémuto převodu dojít, je třeba splnění návrhem zákona stanovených podmínek. Je třeba získat souhlas držitele rozhodnutí, resp. držitele rozhodnutí pro vnitrostátní trh, s bezúplatným převodem. Jestliže držitel rozhodnutí nebo držitel rozhodnutí pro vnitrostátní trh souhlas neudělí, není možné o bezúplatném převodu uvažovat, ani držitele k udělení souhlasu nutit. Převáděné padělky nesmí být zdravotně závadné či nebezpečné, což opět vyplývá z povahy převodu padělků k humanitárním účelům, resp. z návaznosti na jiné právní předpisy.

Samotný převod bude proveden podle pořadí došlých žádostí, popřípadě podle naléhavosti potřeb žadatelů nebo podle způsobu využití. Jedná se o hierarchické vymezení – tím dojde k efektivnímu průběhu bezúplatného převodu padělků. Je třeba upozornit na to, že ne vždy bude hrát prim pořadí došlých žádostí, například pokud je zjevné, že potenciálně převáděné padělky nebudou pro žadatele, který podal dřívější žádost, vhodné. Proto je důležité brát v potaz i další kritéria – naléhavost potřeb a způsob využití převáděných padělků. Důležitou roli tak zde sehraje uvážení příslušných úředních osob. Jeví se jako neefektivní, aby bylo zákonem stanoveno rigidní pravidlo pro stanovení toho, v jakém pořadí budou padělky převáděny na přejímající organizace.

K § 44:

Návrh zákona v odstavci 1 rozlišuje celkem 5 skupin subjektů (písmena a) až e)), které se při splnění stanovených podmínek mohou stát přejímající organizací.

Přejímající organizace dle písmen a) a b) mají odlišný režim než přejímající organizace dle ostatních písmen – bezúplatný převod padělků (v tomto případě ve formě změny příslušnosti k hospodaření s padělky) se řídí zákonem o majetku státu. Také je třeba brát v potaz skutečnost, že organizační složka státu nebude zpravidla splňovat ostatní podmínky, např. to, že byla zřízena k poskytování sociálních služeb apod. a je nutné ji odlišit od státní příspěvkové organizace, která zpravidla bude lépe splňovat podmínky bezúplatného převodu.

K obdobné situaci může docházet u přejímajících organizací dle písmen c) a d), kdy není možné, aby územně samosprávný celek byl zřízen za účelem poskytování sociálních služeb, ale jím zřízená nebo založená právnická osoba již ano.

Poslední kategorii tvoří jiné právnické osoby, a to za podmínky, že nebyly zřízeny za účelem podnikání, působí v oblasti poskytování sociálních služeb, zdravotnictví nebo školství, vykonávají činnost, při níž lze využít padělky k humanitárním účelům, nepřetržitě nejméně po dobu 2 let, a jsou bezdlužné. Podmínka bezdlužnosti je odůvodněna zejména skutečností, že nelze mít zájem na tom, aby byly zdarma převáděny jakékoliv věci, včetně upravených padělků, z majetku státu do majetku osoby, jež má vůči státu dluhy.

Mezi takovéto právnické osoby je možné řadit také např. příspěvkové organizace a školské právnické osoby, které vykonávají činnost školy nebo školského zařízení, zřízené svazkem obcí, jehož předmětem činnosti jsou úkoly v oblasti školství (srov. § 39a zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů).

Vzhledem k tomu, že ve všech případech bude vystupovat jako převádějící subjekt Česká republika, tak i tehdy, pokud budou převáděny padělky na územní samosprávný celek nebo zcela jinou právnickou osobu, bude se tento převod řídit zákonem o majetku státu. Druh přejímající organizace tak určí, zda se bude jednat o převod či o změnu příslušnosti k hospodaření. Tato skutečnost se projeví například ve smlouvě, která bude uzavřena mezi Českou republikou a přejímající organizací. S padělky bude nakládat Generální ředitelství cel, kterému přísluší právo hospodaření s majetkem, který se dostal do sféry státu na základě rozhodnutí orgánu celní správy, a které je jedinou účetní jednotkou v rámci soustavy orgánů celní správy. V případě převodu bude smluvní strana označena „Česká republika – Generální ředitelství cel“.

Zákonem stanovené podmínky musí být přejímající organizací splněny po celou dobu nakládání s padělky. Tím se předchází možné účelovosti, aby právnická osoba s upravenými padělky například nemohla následně podnikat.

K § 45:

Jestliže dojde k bezúplatnému převodu padělků na přejímající organizaci, musí Generální ředitelství cel přejímající organizaci zavázat zákonem požadovanými povinnostmi.

Nezbytné je stanovení povinnosti přijmout opatření k zabránění zneužití padělků a jejich opětovnému uvedení na trh a povinnosti využívat padělky pouze ke stanovenému humanitárnímu účelu.

Jedná se pouze o povinný rámec, který musí smlouva obsahovat. Konkrétní provedení obou povinností bude blíže specifikovat smlouva o bezúplatném převodu padělků, resp. zápis o změně příslušnosti k hospodaření s padělky.

K § 46:

Návrh zákona stanovuje povinnost přejímající organizace zajistit na své náklady úpravu padělků (za podmínek stanovených ve smlouvě o bezúplatném převodu padělků nebo zápisem o změně příslušnosti k hospodaření s padělky). Úpravou se v tomto případě rozumí zejména to, že z padělků budou odstraněny ochranné známky nebo zeměpisná označení (včetně označení původu – srov. čl. 2 odst. 4 a 5 nařízení č. 608/2013), eventuálně jiné prvky porušující právo duševního vlastnictví a následně budou tyto ochranné známky, resp. zeměpisná označení, a jiné případné prvky zničeny. Může se rovněž jednat o označení zboží nápisem „humanita“. Obecně tak jde v případě úpravy zboží materiálně o to, aby toto nemohlo dále být využíváno k produkování zisku, protože se jedná o zboží, které porušuje určitá práva.

Poté, co budou ochranné známky a zeměpisná označení, popř. jiné prvky, odstraněny z padělků, jedná se o upravené padělky, se kterými již může přejímající organizace disponovat v mezích smlouvy o bezúplatném převodu padělků nebo zápisu o změně příslušnosti k hospodaření s padělky.

K § 47:

Přejímající organizaci se stanovuje povinnost vést průběžně evidenci padělků. Zápisy provedené v evidenci padělků je přejímající organizace povinna uchovávat po dobu 3 let od konce kalendářního roku, ve kterém byl vystaven doklad, na jehož základě byl zápis v evidenci padělků proveden, nejdéle však po dobu 10 let od provedení zápisu v evidenci padělků.

Užívá se obecný pojem „doklad“ bez bližší konkretizace a rozumí se jím jakýkoliv relevantní doklad podle jiného předpisu, který je způsobilý být podkladem pro zápis do evidence.

K § 48:

Plnění povinností, které jsou přejímající organizaci uloženy návrhem zákona nebo jsou ujednány při bezúplatném převodu padělků, prověřují orgány celní správy. Jestliže tyto povinnosti nejsou přejímající organizací plněny, má Generální ředitelství cel možnost odstoupit od právního jednání, kterým došlo k bezúplatnému převodu padělků (tedy jak od smlouvy, tak od zápisu o změně příslušnosti k hospodaření s padělky). Účinnost odstoupení nastává dnem doručení tohoto odstoupení přejímající organizaci. Není rovněž vyloučena možnost ujednání smluvních sankcí.

Na rozdíl od povinností stanovených v § 45 vyplývá možnost odstoupení přímo z návrhu zákona a není třeba ho sjednávat v příslušném právním jednání. Povinnosti dle § 45 je nezbytné blíže konkretizovat, proto nestačí v takovém případě pouze textace návrhu zákona.

Jestliže přejímající organizace prověřované povinnosti poruší, stanovuje návrh zákona pravidlo, podle kterého není možné na tuto přejímající organizaci následující 2 roky bezúplatně převádět padělky. Jedná se o sankci sui generis, která kromě případných smluvních sankcí nebo sankcí za správní delikty postihne přejímající organizaci, která porušila svoje povinnosti.

6 SPOLEČNÁ USTANOVENÍ

K § 49:

Jestliže vznikly orgánu celní správy náklady podle tohoto zákona nebo podle nařízení č. 608/2013, má osoba, jež vznik těchto nákladů zapříčinila, resp. které to ukládá návrh zákona, či nařízení č. 608/2013, povinnost tyto náklady uhradit, ledaže jejich výše nedosahuje 100 Kč. Osobou může být držitel rozhodnutí pro vnitrostátní trh nebo držitel rozhodnutí, dále pak osoba, které bylo zboží zadrženo, nebo osoba, která měla zboží v době zadržení u sebe. Splatnost těchto náhrad je do 30 dnů ode dne oznámení rozhodnutí o jejich výši povinné osobě. Náhradu nákladů lze stanovit nejdéle v subjektivní lhůtě 1 rok od konce kalendářního roku, ve kterém se o nich orgán celní správy dozvěděl, případně v objektivní lhůtě 3 let od konce kalendářního roku, ve kterém tyto náklady vznikly.

Jedná se o náklady, které vznikly státu při postupech dle tohoto zákona (např. náklady na zničení zboží ve zjednodušeném řízení o zničení zboží). Obecně přitom platí, že jakékoliv náklady musí být ze strany orgánů celní správy vynakládány účelně a v duchu zásady hospodárnosti. Osoba, která má povinnost uhradit náklady, má možnost se proti rozhodnutí celního úřadu, kterým byla výše nákladů stanovena, bránit standardními procesními prostředky, a to typicky právě z důvodů, že náklady byly v konkrétním případě vynaloženy neúčelně (současně platí, že uvedené rozhodnutí musí důvody pro vznik nákladů jasně specifikovat, a to už jen s ohledem na požadavek přezkoumatelnosti rozhodnutí).

Nelze ovšem žádat náhradu nákladů, které státu vznikly při zničení zboží porušujícího právo duševního vlastnictví (nebo i jiném nakládáním s tímto zbožím) v rámci řízení o správním deliktu, když pachatel správního deliktu, který by za běžné situace nesl povinnost náklady uhradit, není znám, případně zemřel aj. Reálně tak neexistuje osoba, které by vznikla povinnost k náhradě nákladů. Státu sice fakticky náklady vznikly, nicméně není možné, aby v tomto případě byly vymáhány na třetí osobě (typicky na držiteli práva duševního vlastnictví).

K § 50:

V případě navrhovaného ustanovení se jedná o speciální úpravu vůči obecné právní úpravě odkladného účinku odvolání podle správního řádu. Zatímco typicky podle správního řádu odvolání má odkladný účinek, odvolání podané podle návrhu zákona odkladný účinek nemá, s výjimkou odvolání proti rozhodnutí o správním deliktu nebo proti rozhodnutí o zabrání věci.

Hlavním důvodem, proč je odkladný účinek odvolání v daných případech vyloučen, je nutnost rychlé reakce vůči zboží porušujícímu právo duševního vlastnictví. V opačném případě by hrozil držiteli rozhodnutí, resp. držiteli rozhodnutí pro vnitrostátní trh (případně i jiným osobám) vznik vyšší újmy, kterou by následně musel složitější cestou a s hrozbou vyšších nákladů vymáhat soudní cestou po osobě povinné.

Výjimku z normovaného pravidla tvoří odvolání proti rozhodnutí o správním deliktu, což vyplývá z odlišné charakteristiky těchto rozhodnutí. Legislativní praxe běžně odkladný účinek odvolání proti rozhodnutí o správním deliktu přiznává – jeví se jako nespravedlivé, aby dotčené osobě byla uložena sankce, přičemž by se v opravném řízení zjistilo, že se tato osoba správního deliktu vůbec nedopustila, ta by ovšem již například uhradila pokutu.

Stejně tak by mohlo následovat zničení zboží, které v důsledku rozhodnutí o správním deliktu, resp. o propadnutí věci, propadlo státu. Tato situace představuje jak neúměrný zásah do majetkové podstaty delikventa, jehož správní delikt dosud nebyl pravomocně potvrzen, tak neekonomické a neefektivní řešení pro stát s ohledem na potenciální náhradu škody.

K § 51:

Návrh zákona upravuje námitku jako prostředek ochrany proti zadržení zboží jak na vnitrostátním trhu, tak pod celním dohledem. Vzhledem k tomu, že zadržení zboží ani pozastavení jeho propuštění není provedeno na základě rozhodnutí (tj. rozhodnutí zde nebude vydáno), není možné podat běžné opravné prostředky, typicky odvolání. Na druhou stranu je zájem na tom, aby dotčená osoba měla zaručenu možnost obrany a mohla se domáhat ochrany proti příkoří. Oproti odvolání právní úprava námitky pracuje s kratšími lhůtami, což ve výsledku napomůže efektivní ochraně práv duševního vlastnictví. Výsledkem může být ukončení zadržení zboží dle § 15 odst. 5 či § 16 odst. 5. K řízení o námitce se subsidiárně využije správní řád.

Námitky, které navrhované ustanovení normuje, však nelze považovat za opravný prostředek v pravém slova smyslu – například zde není dodržena zásada dvojinstančnosti řízení, neboť zde nedochází k devolutivnímu účinku (o podaných námitkách rozhoduje orgán stejné instance), i když fakticky bude rozhodovat ředitel toho celního úřadu, který zboží zadržel (a u kterého se zároveň námitka podává). Současně ustanovení zdůrazňuje skutečnost, že v případě zadržení zboží či pozastavení jeho propuštění se jedná o zásah, nikoliv o formalizovaný individuální správní akt, tj. rozhodnutí. Proti rozhodnutí o námitkách není možné dále se odvolat. Stejně tak nemá podaná námitka odkladný účinek.

Lhůta pro podání námitek se stanovuje na 5 pracovních dní s odchylkou 3 pracovních dní pro zboží podléhající zkáze. Zde dochází ke změně na rozdíl od stávající úpravy, neboť v praxi se současná třídenní lhůta jeví jako nedostatečná a pro osobu, která se chce námitkami bránit, příliš krátká. Důležité je pravidlo, že zmeškání lhůty nelze prominout. Jedině tak lze zajistit kýženou efektivitu institutu námitky. Nicméně subsidiární použití pravidla dle § 37 odst. 4 správního řádu vyloučeno není, a tak je možné potvrdit do 5 dnů takové podání, které nebylo učiněno tzv. kvalifikovaným způsobem.

K § 52:

Jedna z podmínek pro vydání rozhodnutí pro vnitrostátní trh a z podmínek, na základě které se může jiná právnická osoba dle § 44 odst. 1 písm. e) stát přejímající organizací, je podmínka bezdlužnosti dotčené osoby dle § 8 odst. 1 písm. c). Bezdlužnost charakterizuje návrh zákona v tomto ustanovení.

Bezdlužnou osobou se rozumí osoba, která nemá evidován nedoplatek s výjimkou nedoplatku, u kterého je povoleno posečkání jeho úhrady nebo rozložení jeho úhrady na splátky, u orgánů Finanční správy České republiky ani u orgánů celní správy. Tuto skutečnost si orgány celní správy mohou ověřit elektronickou cestou v krátkém časovém úseku, tudíž nebudou v důsledku ověřování splnění této podmínky ohroženy relativně krátké lhůty stanovené návrhem zákona. S ohledem na to, že orgány celní správy ověří bezdlužnost dané osoby samy, není v této souvislosti třeba její součinnost a nedojde tak ke zvýšení její administrativní zátěže.

Obdobu institutu bezdlužnosti obsahuje též nařízení č. 608/2013 v čl. 12 odst. 1, tudíž se jedná o podmínku souměrnou pro zboží nacházející se v režimu vnitrostátního trhu i pod celním dohledem.

K § 53:

Podle stávající úpravy má celní úřad zákonem stanovenu působnost na úseku ochrany spotřebitele podle zákona o ochraně spotřebitele. Nově navrhovanou úpravou již orgány celní správy kompetence dle tohoto zákona svěřeny mít nebudou.

Je však i nadále žádoucí, aby byl také spotřebitel chráněn před padělky nebo nedovolenými napodobeninami. Relevantní ochranu v současnosti poskytuje právě zákon o ochraně spotřebitele. Dojde tak v podstatě k zavedení režimu, kdy ochranu oprávněných osob, resp. držitelů práv duševního vlastnictví, před porušováním jejich práv duševního vlastnictví budou poskytovat orgány celní správy dle návrhu zákona, a ochranu spotřebitele před takto závadným zbožím budou poskytovat příslušné orgány dle zákona o ochraně spotřebitele (kam již však orgány celní správy patřit nebudou). Těmito orgány se rozumí zejména Česká obchodní inspekce, Státní zemědělská a potravinářská inspekce, případně pak soudy a další.

Mezi orgány celní správy a orgány poskytujícími ochranu spotřebiteli dle zákona o ochraně spotřebitele se však navrhuje výkon spolupráce. Je totiž žádoucí, aby zboží porušující právo obecně (nejen právo duševního vlastnictví) bylo staženo z volného oběhu.

Pokud dojde k zadržení zboží podle návrhu zákona, to však nebude zničeno, ani nedojde k zahájení soudního řízení o určení, zda bylo porušeno právo duševního vlastnictví, vyrozumí celní úřad orgán příslušný k dozoru podle zákona o ochraně spotřebitele o skutečnosti, že zadržel takové zboží spolu s dalšími doplňujícími informacemi. Tato situace může nastat i tehdy, pokud bylo zadrženo zboží, pro které nebylo vydáno rozhodnutí pro vnitrostátní trh, a zároveň se k němu nepodařilo dohledat potenciální oprávněnou osobu.

Orgán příslušný k dozoru podle zákona o ochraně spotřebitele vyhodnotí obdržené informace, a pokud dojde k závěru, že zboží může být použito jako důkazní prostředek v řízení o porušení zákona o ochraně spotřebitele, zašle celnímu úřadu vyjádření o této skutečnosti (resp. může zaslat i negativní vyjádření) do 10 pracovních dnů. Pokud tato skutečnost nastane a zároveň budou splněny podmínky pro vrácení zboží osobě, které bylo zadrženo, celní úřad předá zboží orgánu příslušnému k výkonu dozoru podle zákona o ochraně spotřebitele k dalšímu řízení, přičemž nezbytnost z důvodu ochrany právní jistoty je též sepsání protokolu o tomto postupu. Pokud nebudou splněny podmínky pro vrácení zboží osobě, které bylo zadrženo, zůstane prozatím toto zboží ve sféře orgánů celní správy.

7 ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ

K § 54:

Navrhované ustanovení obsahuje zákonné zmocnění, na základě kterého Ministerstvo financí vyhláškou stanoví

a) náležitosti a vzor žádosti o přijetí opatření na vnitrostátním trhu,

b) výčet skutečností umožňujících přijetí opatření na vnitrostátním trhu,

c) výčet skutečností umožňujících přijetí opatření na vnitrostátním trhu nad rámec konkrétního zadržení zboží,

d) náležitosti a vzor žádosti o prodloužení lhůty, ve které mají orgány celní správy přijmout opatření na vnitrostátním trhu,

e) náležitosti a vzor žádosti o změnu rozhodnutí pro vnitrostátní trh,

f) způsob a formu vedení evidence padělků. Vzhledem k tomu, že ke stávající právní úpravě dle zákona č. 191/1999 Sb. se neváží žádné relevantní prováděcí předpisy, bude se v případě vyhlášek vydaných na základě tohoto zmocnění jednat o originální prováděcí předpisy, nikoliv o nahrazení předchozí právní úpravy.

K § 55:

Je nezbytné zaručit kontinuitu probíhajících řízení a možnost jejich zákonem předpokládaného ukončení za situace, že stávající zákon bude zrušen. Požadované kontinuity bude dosaženo pomocí navrhovaných přechodných ustanovení. Vzhledem k tomu, že stávající právní úprava se vztahuje pouze na režim celního dohledu, nelze očekávat, že by se navrhovaná přechodná ustanovení použila rovněž pro režim vnitrostátního trhu.

Stanovuje se, že pokud bylo rozhodnutí o schválení žádosti o přijetí opatření vydáno přede dnem nabytí účinnosti tohoto návrhu zákona, přijímají celní úřady opatření při celním dohledu na základě tohoto návrhu zákona, a to do konce lhůty stanovené ve stávajícím rozhodnutí o schválení žádosti o přijetí opatření.

Naopak, veškerá řízení o správním deliktu zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto návrhu zákona, která nebyla do dne nabytí účinnosti tohoto návrhu zákona pravomocně ukončena, se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Obdobné pravidlo platí i pro řízení o náhradě nákladů.

Zvláštní přechodné ustanovení upravuje odstavec 2, který se týká řízení při výkonu dozoru v rámci ochrany spotřebitele podle zákona č. 191/1999 Sb., která jsou svojí povahou specifická, a vyžadují zvláštní úpravu.

K § 56:

Navrhované zrušovací ustanovení obsahuje seznam všech právních předpisů, resp. jejich částí, které je třeba zrušit v souvislosti s přijetím návrhu zákona. Primárně se jedná o zákon č. 191/1999 Sb. a dále příslušné části dalších zákonů, kterými byl tento zákon novelizován.

8 ÚČINNOST

K § 57:

Navrhuje se účinnost od 1. ledna 2015, a to vzhledem k předpokládané délce legislativního procesu. Období ode dne nabytí účinnosti nařízení č. 608/2013 do dne nabytí účinností návrhu zákona bude překlenuto stávající právní úpravou.

V Praze dne 2. července 2014

Mgr. Bohuslav Sobotka, v.r. předseda vlády

Ing. Andrej Babiš, v.r. 1. místopředseda vlády a ministr financí