Citovaná právní úprava v praxi znamená, že obecní úřad, resp. obec, které je nalezená věc odevzdána, vynakládá po dobu jednoho roku finanční prostředky na zajištění úschovy věci a po marném uplynutí této lhůty předá nalezenou věc státu, tj. Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Stát, resp. Úřad mohou po převzetí nalezené věci od obecního úřadu takovou věc mj. zpeněžit (např. prodejem v dražbě). V některých případech nejsou částky, které stát, resp. Úřad získá za prodej nalezené (propadnuté) věci zanedbatelné. Finanční prostředky, které stát, resp. Úřad získá prodejem věci, zůstávají státu a obec, která vynakládala po dobu 1 roku finanční prostředky na úschovu nalezené věci, nemá nárok na alespoň částečnou úhradu těchto nákladů.
Obdobného charakteru je i úprava navrhovaná v nově vkládaném odstavci 3, která stanoví povinnost vlastníka nalezené věci, který se o ni přihlásí v zákonem stanovené lhůtě, aby uhradil obci náklady, které obci v souvislosti s opatrováním věci vznikly. Důvodem obou navrhovaných úprav (týkajících se finančních prostředků vynakládaných obcí) je snížení nadbytečného finančního zatěžování veřejných rozpočtů, resp. rozpočtů obcí.
Agenda nalezených věcí se mj. týká např. silničních motorových vozidel. V roce 2003 převzalo hlavní město Praha celkem 229 vozidel, přičemž dalším šetřením se podařilo dohledat pouze 14 vlastníků, kteří si ve 2 případech vozidlo vyzvedli a ve 12 případech souhlasili s jeho likvidací. Roční náklady na zajištění péče o nalezené silniční motorové vozidlo představují cca 6 000 Kč, tj. hlavní město Praha vynaložilo v roce 2003 cca 1 374 000 Kč pouze na zajištění péče o nalezená silniční motorová vozidla. Po uplynutí 1 roku pak hlavní město Praha předá vozidla Úřadu, aniž by obdrželo jakoukoli finanční náhradu za vynaložené finanční prostředky. Veškerá úhrada za péči o nalezená vozidla jde tedy k tíži hlavního města Prahy.
Na druhé straně, ani náklady, které hlavní město Praha vynakládá na péči o ostatní nalezené věci, nejsou zanedbatelné. V roce 2003 hlavní město Praha převzalo od nálezců 8612 kusů nalezených věcí. Pouze 288 věcí bylo předáno zpět jejich vlastníkům. Zbývající věci bylo z kapacitních důvodů nutno po dobu jednoho roku uložit v pronajatých dislokovaných objektech, což nejen zvyšuje náklady spojené s jejich opatrováním, ale současně přes veškerou péči vede ke zhoršení stavu některých věcí a tím i ke snížení jejich hodnoty. Lze konstatovat, že většina drobných nalezených věcí je nízké hodnoty a jejich vlastníci o ně neprojevují zájem. Roční prekluzivní lhůta stanovená platnou právní úpravou je proto nepřiměřeně dlouhá a z hlediska nákladů spojených s uložením věcí přispívá ke zvyšování finanční zátěže v rozpočtu hlavního města Prahy.
Současná právní úprava vycházela ještě z institutu státního vlastnictví, a bylo tedy logické, že po marném uplynutí roční lhůty, připadla nalezená věc státu. Vzhledem k tomu, že však v současné době je vlastnictví státu a vlastnictví obce 2 samostatné právní instituty, postrádá stávající právní úprava smysl. Z tohoto důvodu hlavní město Praha navrhuje, aby po marném uplynutí zákonem stanovené lhůty pro úschovu nalezené věci připadla tato věc obci, které byla věc předána a která o ni po zákonem stanovenou dobu pečovala.
V důsledku stanovení obce, která je příslušná k přijetí nalezené věci, přímo v občanském zákoníku je navrhováno zrušit § 13 zákona č. 102/1992 Sb. bez náhrady pro jeho nadbytečnost.
Režim § 135 občanského zákoníku pro nakládání s nalezenou věcí však nelze použít na veškeré nalezené věci. Některé právní předpisy (např. zákon č. 119/2002 Sb., zákon o střelných zbraních) upravují nakládání s nalezenou věcí odlišně od občanského zákoníku. Z důvodů právní jistoty navrhuje hlavní město Praha tuto skutečnost uvést přímo v občanském zákoníku a v poznámce pod čarou odkázat na některé z právních předpisů, které vylučují použití § 135 občanského zákoníku.
Poslední změnou občanského zákoníku, kterou hlavní město Praha navrhuje, je zkrácení lhůty pro péči o nalezenou věc z 12 na 6 měsíců. Hlavní město Praha pokládá i zkrácenou lhůtu 6 měsíců za dostatečnou a domnívá se, že zkrácení této lhůty na 6 měsíců nezpůsobí vlastníkům nalezené věci, kteří se o nich chtějí přihlásit, žádnou újmu.
Nakládání s nalezenou střelnou zbraní, municí nebo výbušninou je sice upraveno zákonem o střelných zbraních, tato úprava však není příliš podrobná a mnohdy se stává, že orgány Policie ČR předávají nalezené střelné zbraně, munici nebo výbušniny obci, jako věc nalezenou podle § 135 občanského zákoníku. Takový postup je podle názoru hlavního města Prahy nežádoucí, neboť obce nejsou vybaveny na úschovu střelných zbraní, munice nebo výbušnin. Z tohoto důvodu hlavní město Praha navrhuje upravit v zákoně o střelných zbraních postup při nakládání s nalezenou střelnou zbraní, municí nebo výbušninou tak, aby úschovu prováděl útvar Policie ČR, kterému byl nález střelné zbraně, munice nebo výbušniny oznámen, a po marném uplynutí zákonem stanovené lhůty připadla taková věc do vlastnictví státu.
V návaznost na navrhovanou úpravu spočívající v tom, že nalezená střelná zbraň, munice nebo výbušnina připadne po marném uplynutí zákonem stanovené lhůty do vlastnictví státu, je navrhováno rozšířit pravomoci Ministerstva vnitra o tuto činnost, tj. hospodaření s nalezenými střelnými zbraněmi, střelivem, municí nebo výbušninami, které se staly majetkem státu podle zákona o střelných zbraních.
Navrhovaná právní úprava nebude znamenat žádné nároky na státní rozpočet ani na rozpočty územně samosprávných celků, naopak představuje finanční posílení rozpočtů územně samosprávných celků o finanční prostředky získané např. prodejem nalezené věci, která po marném uplynutí zákonem stanovené lhůty připadne do jejich vlastnictví.
Návrh zákona je v souladu s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky a s ústavním pořádkem České republiky. Navrhovaná právní úprava není předmětem právní úpravy Evropského společenství.