zákon č. 359/2022 Sb.

K článku I

K bodu 1 (Název zákona)

Vzhledem ke skutečnosti, že hlavním důvodem potřeby novelizovat zákon je transpozice Směrnice, jejímž cílem je zabránit nekalým obchodním praktikám, je nutné zakomponovat toto pojetí ovlivňování subjektů v zemědělském a potravinářském řetězci také do názvu zákona.

K bodu 2 (§ 1 až 3a)

K § 1 – Úvodní ustanovení

K odstavci 1 Zákon zapracovává Směrnici. Cílem Směrnice a zákona je poskytnout v zemědělském a potravinovém řetězci ochranu zemědělským výrobcům, fyzickým a právnickým osobám a jiným subjektům v pozici dodavatelů proti nekalým obchodním praktikám odběratelů, kteří dosáhli určitého obratového kritéria, čímž disponují významnou tržní silou. Zákon proto upravuje posuzování a zamezení nekalým obchodním praktikám odběratelů s významnou tržní silou, ke kterým dochází v zemědělském a potravinářském řetězci v souvislosti s nákupem zemědělských produktů a potravinářských výrobků, anebo v souvislosti s poskytováním služeb, které mají přímou souvislost s následným prodejem těchto produktů a výrobků odběratelem.

Směrnice obsahuje požadavek minimální harmonizace, umožňuje tak členským státům Evropské unie, aby ponechaly v platnosti nebo přijaly vnitrostátní pravidla, která jsou přísnější, resp. jdou nad rámec Směrnice (čl. 1 a 9 a dále recitál č. 1, 39, 40 a 44 Směrnice). Tato přísnější pravidla se dle Směrnice mohou týkat jak vymezení subjektů, které mohou být dle Směrnice činěny odpovědnými za protiprávní akt, tak výčtu samotných protiprávních praktik. Na základě dlouhodobých praktických zkušeností dozorového orgánu s vymáháním tohoto zákona od počátku jeho účinnosti této diskrece uvedené ve Směrnici je využito tak, že jsou ponechány v platnosti zakázané praktiky, které sice nejsou uvedeny ve Směrnici, které ale dle praktických zkušeností dozorového orgánu jsou rozšířeny v sektoru obchodu se zemědělskými produkty a potravinářskými výrobky a mají negativní dopady na dodavatele těchto produktů a výrobků, kteří jsou v pozici slabší smluvní strany; tím dochází k výraznějšímu vychýlení již tak nerovnovážné pozice smluvních stran na úkor dodavatelů a ve prospěch odběratelů zemědělských produktů a potravinářských výrobků, kteří disponují významnou tržní silou. Důsledkem tohoto jednání je rovněž přenášení nákladů spojených s příslušnou nekalou obchodní praktikou na slabší smluvní stranu, zejména na zemědělské výrobce.

Dále byly ponechány v platnosti základní obsahové náležitosti a povinná písemná forma smluvní dokumentace uzavírané mezi dodavateli a odběrateli s významnou tržní silou, jejímž předmětem je nákup a prodej zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků nebo poskytování služeb, neboť povinnost písemné formy přispívá k právní jistotě slabší smluvní strany o obsahu smluvního ujednání a dle praktických zkušeností regulátora se v uplynulých letech osvědčila při kultivaci jednání smluvních stran v uvedeném sektoru. Pro zachování obsahových náležitostí smluvní dokumentace a její písemné formy hovoří rovněž skutečnost, že nedostatek písemnosti nebo základních obsahových náležitostí by mohl vést k obcházení zákona a ke znemožnění účinného vymáhání jím stanovených povinností ze strany příslušného regulátora.

Dozor nad dodržováním zákona vykonává podle § 7 odst. 1 Úřad, přičemž využívá primárně vyšetřovací oprávnění podle zákona č. 143/2001 Sb. o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže). Subjekty, jejichž právní vztahy jsou regulovány zákonem, a dále subjekty, jejichž hmotněprávní vztahy sice zákonem regulovány nejsou, kterým ale mohou být v rámci šetření Úřadu ukládány určité povinnosti procesního charakteru (například povinnost poskytnout k výzvě Úřadu podklady a informace), tak mohou nalézt v navazujícím předpisu, jaká jsou jejich procesní práva a jaké mají procesní povinnosti, resp. jaká jim hrozí sankce za jejich nesplnění. Novela nezakotvuje žádná nová vyšetřovací oprávnění Úřadu.

K odstavci 2 Odstavec 2 upravuje místní působnost zákona. Nově do tohoto ustanovení byl implementován čl. 3 odst. 4 Směrnice, podle kterého se mandatorní ustanovení Směrnice použijí ve všech případech, které spadají od oblasti působnosti zákazů uvedených ve Směrnici bez ohledu na právo, kterým se řídí smlouva uzavřená mezi dodavatelem a odběratelem s významnou tržní silou. Tímto se dává explicitně najevo, že volba rozhodného práva, kterým se budou řídit práva a povinnosti odběratele s významnou tržní silou a jeho dodavatele, nemůže mít žádný vliv na dodržení povinností odběratele s významnou tržní silou plynoucích ze zákona. Podle uvedeného ustanovení budou postihovány nejen delikty spáchané na území České republiky, ale též delikty spáchané v zahraničí, jejichž účinky (následky) se mohou projevit na území České republiky.

V rámci přeshraničního obchodního styku připadá z hlediska určení obligačního statusu smlouvy v úvahu jednak Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 160/1991 Sb.), která obsahuje přímou hmotněprávní úpravu vztahů obchodníků z různých smluvních států. Vzhledem k její mezerovitosti se však častěji půjde setkat s vyloučením působnosti této Úmluvy a kolizním určením rozhodného práva (zejména pak volbou tohoto práva) dle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). Ve vztahu k zákonu o významné tržní síle pak bude významný zejména čl. 9 Nařízení Řím I., který definuje tzv. imperativní či nutně použitelná ustanovení (obdobně srov. § 3 až 5 zákona č. č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů). Jedná se o ustanovení tuzemského právního řádu, jejichž dodržování je pro stát při ochraně jeho veřejných zájmů, jako např. jeho politického, společenského a hospodářského uspořádání zásadní do té míry, že se vyžaduje jejich použití na jakoukoli situaci, která spadá do jejich oblasti působnosti, bez ohledu na právo, které by se jinak na smlouvu podle tohoto nařízení použilo. Za předpokladu možných účinků projevujících se na území České republiky tak není možno volbou rozhodného práva vyloučit působnost zákona o významné tržní síle na dodavatelsko-odběratelské vztahy s mezinárodním prvkem.

K § 2 – Vymezení některých pojmů

K písmenu a) Legální definice dodavatele provádí definici dodavatele uvedenou v čl. 2 odst. 4 Směrnice. Za dodavatele je považována rovněž aliance dodavatelů, která v sobě zahrnuje mnohost jednotlivých dodavatelů, která je dle Směrnice také považována za dodavatele. Termín aliance, který je rovněž zákonem definován, byl zvolen proto, že je obsažen ve stávající úpravě a podle praktických zkušeností Úřadu se osvědčil při regulaci právních vztahů dodavatelů a odběratele s významnou tržní silou. Podle povahy věci se může jednat o více fyzických nebo právnických osob či jejich sdružení, která se zabývají výrobou nebo prodejem zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků nebo přijímají či poskytují služby. Typicky se bude jednat o různá výrobní nebo odbytová družstva. Pro naplnění definice dodavatele je důležitá povaha vykonávané činnosti, nikoliv právní forma; není proto rozhodné, zda tato uskupení mají právní osobnost nebo nikoli. Zahrnutím aliance mezi dodavatele zákon zajišťuje ochranu nikoliv pouze jednotlivcům, ale i uskupením, která odpovídají alianci. Dodavatelem je také třetí osoba, která na základě smlouvy (např. příkazního typu) pro jiného zajišťuje výrobu nebo prodej zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků anebo poskytování nebo přijímání služeb – může se jednat například o odbytová družstva zajišťující prodej zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků, resp. přijetí služeb s tím souvisejících, pro své členy. Zprostředkovatelé jsou zahrnuti mezi dodavatele zejména proto, aby se zabránilo možnému obcházení smyslu a účelu zákona a předešlo se námitkám odběratelů s významnou tržní silou směřujících k tomu, že v daném konkrétním vztahu nejednali ani neuzavírali smlouvu s dodavatelem, ale pouze se zprostředkovatelem, který sám žádné z těchto výrobků nevyrábí ani neprodává, resp. neposkytuje nebo nepřijímá služby.

Pokud jde o služby, které má dodavatel přijímat či poskytovat, tak ty mají mít přímou materiální souvislost s následným prodejem zemědělských produktů a potravinářských výrobků odběratelem s významnou tržní silou (které tento odběratel odebral od příslušného dodavatele). Služby odběratele s významnou tržní silou jeho dodavateli musí být poskytovány za přiměřenou a nediskriminační úplatu. Službou se rozumí plnění nebo jiná činnost odběratele související s prodejem zemědělských produktů a potravinářských výrobků poskytovaná dodavateli za protiplnění, na které se dodavatel a odběratel před jejím poskytnutím písemně dohodli, která podle své povahy, obchodních zvyklostí a obvyklého chodu věcí v daném odvětví přímo souvisí s dalším prodejem zemědělských produktů a potravinářských výrobků odběratelem.

Tam, kde přímá materiální souvislost s prodejem zemědělských produktů a potravinářských výrobků absentuje, a u služeb, které jsou odběratelem s významnou tržní silou nebo třetím subjektem (který je často smluvně, majetkově nebo na základě jiných skutečností propojen s odběratelem s významnou tržní silou) poskytovány dodavateli nebo jsou mu pod různými záminkami nabízeny či přímo vnucovány a dodavatel je od odběratele s významnou tržní silou nebo od tohoto třetího subjektu odebírá v podstatě pouze proto, aby mohl dodávat zemědělské produkty nebo potravinářské výrobky odběrateli s významnou tržní silou, není možné hovořit o službách souvisejících s nákupem či prodejem zemědělských produktů či potravinářských výrobků. Vyžadování odběru těchto „služeb“ nebo plateb za tyto „služby“, anebo podmiňování uzavření kupní smlouvy o nákupu nebo prodeji zemědělských produktů a potravinářských výrobků nebo odběru těchto výrobků odběrem těchto služeb je v rozporu se zákonem, stejně jako případné diskriminační jednání odběratelů spojené s poskytováním těchto služeb [srov. § 4 odst. 2 písm. c), e) nebo g)].

Směrnice u zakázaných praktik uvedených v čl. 3 odst. 2 označuje za služby související s prodejem zemědělských produktů a potravinářských výrobků reklamu (čl. 3 odst. 2 písm. d), angl. advertising) a propagaci (čl. 3 odst. 2 písm. c), angl. promotion), Tyto typy služeb je nutné vykládat tak, jak to činí Evropská komise, podle které propagace je spojena se slevou poskytnutou na specifické množství produkce ve spojení s růstem prodejů, zatímco reklama cílící na zvýšení prodejů je považována za podkategorii nebo jednu z komponent uvedení na trh (srov. čl. 3 odst. 2 písm. e) Směrnice, angl. marketing), které je vykládáno jako celková a systematická strategie (zahrnující marketingové studie, plány apod.) skládající se ze souboru konkrétních realizačních opatření (například reklama v rádiu, novinách apod.).

K písmenu b) Legální definice odběratele provádí definici kupujícího, která je obsažena v čl. 2 odst. 2 Směrnice. Podobně jako v případě dodavatele, i u odběratele je zahrnut znak mnohosti jednotlivých odběratelů, který vyplývá ze Směrnice. Mnohost je opět vyjádřena termínem aliance, který je v zákoně definován a se kterým pracuje stávající právní úprava. Stejně jako u dodavatele, je i v případě odběratele možné pod tento pojem zahrnout rovněž fyzické nebo právnické osoby, které na základě smlouvy (např. příkazního typu) pro jiného zajišťují nákup zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků nebo přijímání nebo poskytování služeb. I v tomto případě je zprostředkovatel zahrnut mezi odběratele proto, aby se předešlo obcházení smyslu a účelu zákona a aby se předešlo námitkám odběratelů směřujících k tomu, že nenakupují žádné zemědělské produkty nebo potravinářské výrobky, resp. neposkytují ani nepřijímají žádné služby, ale že tuto činnost pouze zprostředkovávají pro třetí subjekt. Není rozhodující, ve kterém státě je odběratel usazen. Postihováni tak dle zákona budou moci být i výlučně zahraniční odběratelé, pokud účinky (následky) jejich jednání mohou nastat na území České republiky.

Podle požadavku Směrnice (čl. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 3) může být odběratelem i veřejný orgán, u kterého není potřebné zjišťovat naplnění obratového kritéria pro existenci významné tržní síly. Namísto Směrnicí používaného pojmu „veřejný orgán“, jehož smysl se v českém právním prostředí v jednotlivostech liší od toho, jak je tento pojem definován Směrnicí, bylo zvoleno legislativně jednodušší řešení spočívající ve výčtu osob veřejného práva (stát, územní samosprávný celek, jiná právnická osoba veřejného práva nebo jejich sdružení), které obsahově odpovídají tomuto pojmu a tyto osoby byly podřazeny pod jednotný pojem odběratele. Pokud bude osoba veřejného práva nakupovat zemědělské produkty nebo potravinářské výrobky anebo poskytovat služby, je napříště vázána povinnostmi plynoucími ze zákona a může se dopustit jeho porušení. V uvedené souvislosti bude nutné vycházet i z toho, jak široce je pojem stát vykládán na unijní úrovni.

K písmenu c) Pomocí pojmu aliance dodavatelů dochází k vyjádření znaku mnohosti na straně dodavatelů, který je obsažen v čl. 2 odst. 4 Směrnice. S pojmem aliance již zákon pracuje. Právním základem aliance může být smlouva, jiné právní jednání nebo jakákoli jiná právní skutečnost. Znakem aliance není právní osobnost, může se proto jednat i o tzv. bezsubjektovou entitu. Smyslem aliance je zajištění nebo provádění spolupráce mezi dodavateli v souvislosti s výrobou, prodejem nebo nákupem zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků anebo přijímáním či poskytováním služeb. Pro naplnění legální definice aliance dodavatelů není nutné, aby k této spolupráci nebo k jejímu zajišťování skutečně docházelo. Zpravidla se bude jednat o různá výrobní, nákupní nebo odbytová družstva. Všichni členové aliance dodavatelů nemusí naplňovat definici dodavatele, ale je třeba, aby některé činnosti aliance odpovídaly jejímu funkčnímu pojetí, tj. zajištění nebo uskutečňování spolupráce v souvislosti s výrobou, prodejem nebo nákupem zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků anebo s poskytováním nebo přijímáním služeb. Není rozhodující, ve kterém státě je usazena aliance nebo její členové. Tím se rozšiřuje ochrana nejen na alianci a její členy, kteří jsou usazeni na území České republiky, ale i na zahraniční aliance, resp. její členy, pokud jednání odběratele s významnou tržní silou je možné označit za nekalou obchodní praktiku, jejíž účinky mohou nastat na území České republiky.

K písmenu d) Aliance odběratelů je již upravena v zákoně ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Jejím prostřednictvím dochází rovněž k vyjádření znaku mnohosti na straně odběratelů, který plyne z čl. 2 odst. 2 Směrnice. Právním základem aliance odběratelů, obdobně jako u aliance dodavatelů, může být smlouva, jiné právní jednání nebo jakákoli jiná právní skutečnost. Znakem aliance není právní osobnost, může se proto jednat o tzv. bezsubjektovou entitu. Smyslem aliance odběratelů je zajištění nebo provádění spolupráce mezi odběrateli v souvislosti s nákupem zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků anebo přijímáním či poskytováním služeb. Pro naplnění legální definice aliance odběratelů není nutné, aby k této spolupráci nebo zajišťování skutečně docházelo. Zpravidla se bude jednat o různá nákupní uskupení nebo nákupní družstva. Není nutné, aby všichni členové aliance splňovali znaky odběratele, stejně tak není pro naplnění definice aliance rozhodující, že spolupráce směřující k nákupu zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků anebo k přijímání či poskytování služeb je pouze jednou ze služeb zajišťovaných nebo prováděných aliancí odběratelů. Není rozhodující, ve kterém státě je usazena aliance nebo její členové. Zákon tak postihuje nejen jednání aliance, resp. jejích členů, kteří jsou usazeni na území České republiky, ale i jednání aliance, resp. jejích členů, bez ohledu na místo usazení, pokud je splněn požadavek existence významné tržní síly a jednání aliance nebo jejích členů je možné označit za nekalou obchodní praktiku, jejíž účinky mohou nastat na území České republiky.

K písmenu e) Legální definice zemědělských produktů a potravinářských výrobků odpovídá definici tohoto pojmu obsaženého v čl. 2 odst. 1 Směrnice. Tento pojem tak napříště nahrazuje pojem potravina. Výčet výrobků, které lze zahrnout do pojmu zemědělské produkty a potravinářské výrobky, je podstatně širší oproti potravinám dle stávajícího znění zákona, zahrnuje například živá a mrtvá zvířata, krmivo pro zvířata, živé rostliny a květinářské produkty nebo tabák. Směrnice tak odkazuje i na výrobky, které je možné zařadit do kategorie „non-food products“, pokud jsou uvedeny v příloze I SFEU.

K písmenu f) Rovněž definice zemědělských produktů a potravinářských výrobků podléhajících rychlé zkáze byla plně převzata z čl. 2 odst. 5 Směrnice. Odlišení výrobků a produktů podléhajících rychlé zkáze od zbývajících zemědělských produktů a potravinářských výrobků má podle Směrnice význam ve dvou případech. Jednak u stanovení lhůty splatnosti kupní ceny za zemědělské produkty a potravinářské výrobky, neboť Směrnice vyžaduje kratší, 30denní lhůtu splatnosti kupní ceny u výrobků a produktů podléhajících rychlé zkáze, zatímco v případě ostatních zemědělských produktů a potravinářských výrobků lhůta splatnosti kupní ceny nesmí přesáhnout 60 dní ode dne dohodnuté dodací lhůty, resp. ode dne dodání, v závislosti na tom, zda se jedná o pravidelnou nebo nepravidelnou dodávku [čl. 3 odst. 1 písm. a) bod i), ii) Směrnice]. V tomto prvém případě odlišení výrobků a produktů podléhajících rychlé zkáze od ostatních zemědělských produktů a potravinářských výrobků není pro vnitrostátní úpravu podstatné, neboť zákon, na rozdíl od Směrnice, vyžaduje 30denní lhůtu splatnosti kupní ceny pro všechny zemědělské produkty a potravinářské výrobky. Podle Směrnice má toto odlišení dále význam pro naplnění zakázané praktiky spočívající ve zrušení objednávky zemědělských produktů a potravinářských výrobků podléhajících rychlé zkáze v tak krátkém časovém předstihu, že od dodavatele nelze rozumně očekávat, že nalezne jinou alternativu, jak tyto produkty a výrobky použít – za krátký časový předstih Směrnice vždy považuje dobu kratší než 30 dní [čl. 3 odst. 1 písm. b) Směrnice]. V rámci harmonizačních prací byla tato praktika převzata do zákona [§ 4 odst. 2 písm. o)], proto je namístě převzít rovněž definici zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků podléhajících rychlé zkáze.

K § 3 – Významná tržní síla

Toto ustanovení plně provádí obratové hranice uvedené v čl. 1 odst. 2 Směrnice. Nadále je ponechán v platnosti pojem významné tržní síly, která se posuzuje pouze u odběratele coby potenciálního porušitele zákona. Došlo ale k podstatné změně významu a způsobu posuzování tohoto konceptu tak, aby bylo reflektováno znění, význam a smysl Směrnice.

V tomto kontextu je vhodné poukázat na odlišné konceptuální uchopení pojmů tržní síla (market power) a vyjednávací síla (bargaining power). Zatímco tržní síla se vztahuje na situace, kde jeden nebo několik málo subjektů opanuje v důsledku své privilegované pozice celý trh, vyjednávací síla se týká pouze situací, kdy jedna strana je schopna vyjednat si na straně druhé ústupky s využitím různých nekalých praktik, třebaže skutečnou tržní sílu, tj. schopnost do značné míry „ovládnout“ trh, vůbec nemá (k této distinkci např. Deconinck, K. Concentration and Market Power in the Food Chain OECD Food, Agriculture and Fisheries Paper No. 151, 2021, s. 19-20). Dosavadní pojetí zákona o významné tržní síle bylo zaměřeno na tržní sílu zhruba desítky největších obchodních řetězců, naproti tomu Směrnice uvažuje relativní vyjednávací sílu všech odběratelů v potravinovém řetězci, kteří dosahují alespoň nejnižší obratové hranice ve výši 2 mil. EUR. I přes skutečnost, že přesnější by tak nyní bylo hovořit o vyjednávací síle, zůstal v zákoně zachován pro postavení silnějšího odběratele dosavadní termín významná tržní síla, a to primárně s ohledem na snahu plynule navázat na dosavadní rozhodovací praxi dozorového orgánu, ale i vzhledem k určité příbuznosti obou pojmů a zavedenosti pojmu významná tržní síla v českém právním prostředí.

Významná tržní síla nově vychází z relativní vyjednávající síly odběratelů a dodavatelů, neboť velikost subjektů v zemědělském a potravinovém řetězci se liší. Proto zákon po vzoru Směrnice stanoví pět hraničních obratových kritérií, která akcentují ochranu malých a středních podniků. Podrobnosti k ročnímu obratu stanovuje § 3a. Pro posouzení splnění konceptu významné tržní síly se nadále bude zkoumat pouze výše ročního obratu odběratele a jeho dodavatelů, která vyjadřuje jejich relativní vyjednávací sílu a současně jim poskytuje předvídatelnost ohledně jejich práv a povinností.

Z odstupňování obratových hranic je zřejmé, že dosáhne-li dodavatel obratu 350 mil. EUR, tak se mu již ochrana neposkytne. Stejně tak se neposkytne ochrana dodavateli, který má vyšší obrat než odběratel nebo je ve stejném obratovém pásmu jako odběratel.

Protože zákon poměrně široce definuje zemědělské produkty a potravinářské výrobky a ochrana je poskytována dodavatelům těchto produktů a výrobků napříč celým zemědělským a potravinovým řetězcem, kdy zákon současně vychází z konceptu zranitelnosti slabší smluvní strany odvozené od dosažení obratové hranice, budou časté situace, kdy jeden a tentýž subjekt bude současně v postavení dodavatele a odběratele. Nebudou proto vyloučeny případy, kdy v postavení odběratele při splnění ostatních zákonných předpokladů se jeden subjekt bude moci dopustit nekalé obchodní praktiky, současně mu ale bude poskytována ochrana jako dodavateli vůči silnějšímu odběrateli.

U osoby veřejného práva coby odběratele s významnou tržní silou zákon po vzoru Směrnice nevyžaduje splnění žádného obratového kritéria. Tato osoba se nebude moci dopustit porušení zákona pouze vůči těm dodavatelům, jejichž obrat přesáhne 350 mil. EUR.

K § 3a – Roční obrat

Toto ustanovení podrobněji specifikuje, co se rozumí obratem uvedeným v § 3 a jakým způsobem se tento obrat u odběratelů, dodavatelů a jejich aliancí vypočítá, a to tak, aby byl reflektován čl. 1 odst. 2 Směrnice, který při výpočtu ročního obratu dodavatelů a odběratelů hovoří o tom, že tento obrat musí být chápan v souladu s příslušnými částmi příloh doporučení Komise 2003/361/ES ze dne 6. 5. 2003 o definici mikropodniků a malých a středních podniků (dále jen „Doporučení“). Vzhledem ke skutečnosti, že roční obrat bude v praxi počítán pro domácí i zahraniční subjekty, novela zákona v zásadě přebírá autonomní terminologii podle Doporučení, neboť pojmy zavedené tímto ustanovením bude nezbytné vykládat ve vztahu k vícero právním řádům členských států Evropské unie (tj. s ohledem na celoevropský kontext).

Obratem se podle odstavce 1 rozumí roční obrat za ukončené účetní období v délce 12 měsíců. Od tohoto obratu je nutné odečíst daň z přidané hodnoty. V navazujících odstavcích jsou obsaženy podrobnosti výpočtu obratu, např., že ročním obratem se rozumí součet tržeb za prodej výrobků a poskytování služeb a za prodej zboží v tomto období. Bude se jednat o součet tržeb za prodej a poskytování veškerých výrobků, zboží a služeb, nikoliv pouze o součet tržeb za prodej zemědělských produktů a potravinářských výrobků a za poskytování souvisejících služeb. V případě neukončeného ročního období se bude vycházet z ukončeného ročního období, které bezprostředně předcházelo neukončenému období. Toto ustanovení rovněž stanoví, jak se určí obrat u nově založených podniků, zahraničních podniků, nezávislých, propojených nebo partnerských podniků. Protože zákon u dosažení obratových hranic uvedených v § 3 používá jako měnu euro, podobně rovněž u definice pojmu investor obsažené v odst. 3 písmenu e), stanoví toto ustanovení, že pro přepočet eura na českou korunu je rozhodující kurz devizového trhu vyhlašovaný Českou národní bankou k poslednímu dni účetního období, k němuž se vztahuje roční obrat. Analogicky k témuž období se budou přepočítávat hodnoty vyjádřené v euru u definice pojmu investor.

Zákon, stejně jako Komise, vychází z předpokladu, že pro zajištění ochrany dodavatelů by měl být zohledňován obrat dodavatele a odběratele dosažený v době zakázané praktiky. Pokud by proto v době jednání, které by při splnění obratových hranic bylo možné považovat za protiprávní, dosažený obrat dodavatele nebo odběratele neumožnil, aby byla dodavateli poskytnuta ochrana, tak pozdější pokles jeho obratu, nebo naopak zvýšení obratu odběratele již nebude hrát roli. U trvajících nebo opakujících se jednání může být jednání odběratele z důvodu nedostatečnosti obratových hranic zpočátku nezávadné s tím, že v důsledku pozdějšího zvýšení jeho obratu nebo snížení obratu dodavatele může dojít k tomu, že se jednání dostane do rozporu se zákonem později. V takovém případě je nutné, aby smluvní strany uvedly obsah smlouvy a její formu do souladu se zákonem a vyšetřující orgán může požadovat pro účely šetření takového jednání obraty a jiné podklady a informace potřebné pro zjištění stavu, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, za celé období, tj. od počátku daného jednání. Komise vychází z předpokladu, že pro výpočet obratu za účelem posuzování souladu jednání odběratele se Směrnicí není relevantní pravidlo pro stanovení obratu uvedené v čl. 4 odst. 2 přílohy Doporučení, které hovoří o dvou po sobě jdoucích účetních obdobích, neboť toto pravidlo sleduje jiný cíl než Směrnice. Pro dosažení eurokonformního výkladu by obdobným způsobem měl postupovat i vnitrostátní regulátor.

V odstavci 2 je obsažena provázanost výpočtu obratu odběratele a dodavatele na Doporučení, resp. na pojmy, se kterými Doporučení a jeho příloha pracuje, jako je podnik, nezávislý podnik, partnerský podnik, propojený podnik anebo investor. Doporučení nebylo zveřejněno v českém jazyce. Dosažení obratového kritéria je předpokladem toho, aby se odběratel mohl stát subjektem přestupku. Z uvedených důvodů se považuje za nutné, aby principy způsobu výpočtu obratu a s tím spojené pojmy byly obsaženy přímo v zákoně. Z uvedených důvodů zákon obsahuje pojmy podnik, nezávislý podnik, partnerský podnik, propojený podnik a investor, které by měly být vykládány eurokonformně.

Odstavec 3 písmena a) – e) obsahující definice pojmů podnik, nezávislý podnik, partnerský podnik, propojený podnik a investor, spolu s odst. 2, zapracovávají do zákona ustanovení čl. 1 odst. 2 Směrnice, které při výpočtu obratu odběratelů a dodavatelů odkazuje na přílohu Doporučení, která s těmito pojmy při výpočtu obratu pracuje. Prakticky to znamená, že v případě, kdy dodavatel nebo odběratel bude součástí skupiny (podnikatelského seskupení), budou k jejich ročnímu obratu připočteny rovněž veškeré obraty přímo nebo nepřímo propojených podniků a proporcionálně rovněž obraty dosažené partnerskými podniky, které jsou činné na předřazeném nebo následném relevantním trhu (poměr připočtených obratů partnerských podniků se bude odvíjet od velikosti majetkového podílu nebo podílu na hlasovacích právech). K obratu takového partnerského podniku (podniků) je dále třeba připočíst obraty podniků, které jsou propojeny s partnerským podnikem (podniky). Rovněž je třeba k připočtenému obratu propojeného podniku (podniků) připočíst proporcionálně obrat partnerského podniku (podniků), který je činný na předřazeném nebo následném relevantním trhu ve vztahu k činnosti propojeného podniku. Podle Komise se sčítáním těchto obratů zohledňuje celkové (globální) postavení příslušného podniku, tj. odběratele nebo dodavatele, a jeho vyjednávací síla, proto je třeba podle uvedených pravidel připočítávat obraty bez ohledu na to, zda byly dosaženy při prodeji zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků. Pojmy „stejný trh“, „sousední trh“ „trh bezprostředně navazující“ či „trh bezprostředně předcházející“ je nutné rovněž vykládat v souladu s Doporučením.

V písm. e) se vykytují pojmy jako univerzita, neziskové výzkumné středisko, společnost rizikového kapitálu, institucionální investor, apod. Tyto pojmy je opět nutné vykládat v souladu s Doporučením a judikaturou ESD. Jako výkladové vodítko může sloužit uživatelská příručka k definici malých a středních podniků.

V případě společnosti rizikového kapitálu se má jednat o investiční fond soukromého kapitálu/rizikového kapitálu, který řadě investorů umožňuje investovat společně do akcií nebo cenných papírů vázaných na akcie (např. kvazivlastního kapitálu) společností, do nichž se investuje. Jedná se obvykle o soukromé společnosti, jejichž akcie nejsou kotovány na burze cenných papírů. Fond může mít podobu obchodní společnosti nebo neregistrovaného uskupení, jako je komanditní společnost. Pokud jde o formu, společnost soukromého kapitálu/rizikového kapitálu může být například společností s ručením omezeným nebo komanditní společností: několik málo jich je kotovaných na akciových trzích. Společnosti rizikového kapitálu investují se záměrem podílet se na růstu hodnoty akcií prostřednictvím ziskového výstupu (tj. prodeje akcií). To by mělo být uvedeno ve stanovách.

Dalším nejasným pojmem je institucionální investor. Evropská komise pojem „institucionální investoři“ oficiálně nedefinovala. Za tyto investory se však obvykle považují investoři, kteří obchodují s velkými objemy cenných papírů jménem vysokého počtu jednotlivých malých investorů a kteří se přímo nepodílejí na řízení podniků, do nichž investují. Pojem „institucionální investor“ se vztahuje především na pojišťovny, penzijní fondy, banky a investiční společnosti, které shromažďují úspory a poskytují finanční prostředky trhům, vztahuje se však i na jiné druhy institucionálního majetku (např. nadační fondy, nadace atd.). Tito investoři mají obvykle značná aktiva a jsou zkušenými investory.

Pokud jde o pojmy univerzita a neziskové výzkumné středisko, v národních podmínkách se jedná typicky o vysoké školy univerzitního typu podle zák. č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů; a dále o veřejné výzkumné instituce ve smyslu zák. č. 341/2005 Sb., o veřejných výzkumných institucích, ve znění pozdějších předpisů. U vysokých škol univerzitního typu je předpokladem uskutečňování vědecké, výzkumné, vývojové a inovační činnosti. V odstavci 4 je obsažen způsob výpočtu obratu u aliance dodavatelů nebo odběratelů. Obdobné pravidlo, tj. sčítání obratů všech členů aliance, je obsaženo v § 3 odst. 4 písm. c) stávajícího znění zákona. Toto pravidlo opět reflektuje skutečnost, že sčítáním těchto obratů se zohledňuje celkové (globální) postavení příslušné aliance a její vyjednávací síla, proto je třeba podle uvedených pravidel připočítávat obraty všech členů aliance bez ohledu na to, zda byly dosaženy při prodeji zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků, nebo nikoliv, resp. při poskytování souvisejících služeb a dále bez ohledu, zda tržby byly dosaženy na území České republiky nebo v zahraničí.

Za účelem posílení právní jistoty a zvýšení transparentnosti umožňuje zákon v odstavci 14, aby si odběratel s významnou tržní silou nebo dodavatel vyžádal od druhé smluvní strany během negociačního procesu a před uzavřením smlouvy informaci o dosažené výši obratu protistrany a druhá smluvní strana musí tyto údaje žadateli poskytnout. Smyslem tohoto ustanovení je zajistit oběma smluvním stranám, především odběratelům s významnou tržní silou, právní jistotu o tom, zda bude příslušný právní vztah podléhat zákonu nebo nikoliv. Odběratel tak bude moci již na počátku smluvního vyjednávání zjistit výši obratu svých potenciálních nebo stávajících dodavatelů a tomu přizpůsobit svůj postup při uzavírání smlouvy nebo její změně či prodloužení trvání její platnosti a vyhnout se tak možné „nevědomosti“ o tom, že příslušný vztah podléhá zákonu. Důvodem pro zakotvení této povinnosti je také skutečnost, že ne vždy lze přesnou výši obratu odběratele, dodavatele nebo jejich aliance zjistit z veřejně dostupných registrů. Neposkytnutí údajů protistranou žadateli není zákonem sankcionováno. Stát, územní samosprávný celek, právnická osoba veřejného práva nebo jejich sdružení tuto informaci neposkytují, neboť u nich se předpokládá postavení odpovídající překročení nejvyšší obratové hranice 350 mil. EUR; to ale neznamená, že si tyto osoby veřejného práva nemohou vyžádat tuto informaci od svých stávajících nebo potenciálních dodavatelů zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků a podle toho přizpůsobit svou vyjednávací strategii a proces kontraktace, neboť dodavatelům, jejichž roční obrat překračuje hranici 350 mil. EUR, zákon již ochranu neposkytuje.

K bodu 3 (§ 3b – Forma a náležitosti smlouvy)

Z důvodu vyšší transparentnosti a posílení právní jistoty smluvních stran zákon v § 3b odst. 1 zakotvuje přísnější právní formu smlouvy a jejích obsahových náležitostí u odběratelů s významnou tržní silou a jejich dodavatelů, pokud je předmětem smlouvy nákup, prodej, zpracování nebo distribuce zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků anebo příjem nebo poskytování služeb. Stejné platí i pro smlouvy, jejichž předmětem je zprostředkování některé z těchto činností. Požadavek písemné formy, který jde nad rámec Směrnice, je již v zákoně obsažen od počátku jeho účinnosti, tj. více jak 10 let; v praxi výrazně přispěl k celkové kultivaci smluvních vztahů spojených s nákupem a prodejem zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků anebo poskytováním služeb na českém trhu a osvědčil se i při aplikační činnosti Úřadu. Proto je třeba trvat na jeho zachování.

Východiska pro povinnost písemné formy smlouvy lze nacházet např. v Zelené knize o nekalých obchodních praktikách mezi podniky v Evropě v dodavatelském řetězci v oblasti potravinového a nepotravinového zboží (Evropská komise, 2013, s. 19), podle které „(n)ekalé obchodní praktiky se snadněji diktují v případě, že se smlouvy neuzavírají v písemné formě, neboť strany nemají trvalý důkaz o dohodnutých podmínkách. Poctivý obchodní styk by se mohl vyznačovat tím, že smluvní strany by měly zajistit, aby tyto dohody byly sjednány písemně, ledaže by toto bylo pro jednu nebo pro obě strany neproveditelné.“ V tomto směru lze mít za to, že v českém prostředí je písemná forma smlouvy ve vztazích dvou podnikatelů snadno proveditelná, a tudíž není účelné z povinnosti písemnosti definovat jakékoli výjimky.

Uzavírání smluv v písemné formě jinak pokládá za základní zásadu správné praxe i tzv. Supply Chain Initiative (Principles of Good Practice in Vertical Relationships in the Food Supply Chain, 2011) či studie výzkumného týmu A. Rendy pro Evropskou komisi k vytváření legislativy proti nekalým obchodním praktikám (Study on the Legal Framework Covering Business-to- Business Unfair Trading Practices in the Retail Supply Chain, 2014, s. 65). Zákon nestanoví konkrétní způsob naplnění podmínky písemnosti. Písemnost smluvní dokumentace je proto třeba interpretovat v souladu s tím, jak je tento požadavek vykládán v § 560 až § 564 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Smlouva proto může být uzavřena ve formě listinné nebo jiné, která umožňuje zachycení jejího obsahu a určení jednající osoby; například prostřednictvím elektronických nebo jiných technických prostředků. K platnosti právního jednání učiněného písemně vyžaduje občanský zákoník podpis jednajícího, který může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé.

Požadavek písemnosti vykládá Úřad tak, že je nutné jej vztáhnout na všechny fáze smluvního jednání (návrh na uzavření smlouvy, jeho akceptace, změna či zánik závazku apod.), jakož i na celý komplex smluv uzavíraných mezi oběma stranami. Zákonná povinnost písemné formy smluvního konsensu se tedy uplatní rovněž v případě sjednávání různých typů dílčích dohod, aby bylo dosaženo účelu tohoto ustanovení, tj. vyšší transparentnosti a posílení právní jistoty smluvních stran. Je důležité, aby vedle písemného zachycení vlastního obsahu kontraktace byla zaručena rovněž věrohodnost původu (autenticita) daného právního jednání a neporušenost (integrita) jeho obsahu. Kromě uvedených požadavků je potřeba zaměřit se také na zachycení existence právního jednání v čase (spolehlivé určení konkrétního okamžiku, ve kterém bylo dané právní jednání skutečně učiněno) a uchovávání písemně zachyceného obsahu zaznamenaného právního jednání (archivace by se měla týkat i dokumentů vystavených v elektronické podobě včetně dat, která zaručují věrohodnost původu a neporušenost obsahu).

Jedním z možných způsobů naplnění zákonného požadavku písemnosti v rozsahu výše uvedených nároků na písemné zachycení obsahu právního jednání a zajištění jeho autenticity a integrity může být rovněž uzavření smlouvy s využitím e-mailové komunikace opatřené tzv. prostým elektronickým podpisem, ovšem za podmínky, že jsou současně sjednána a přijata opatření zajišťující věrohodnost původu a neporušenost obsahu – je třeba, aby tato opatření byla předem sjednána ve smlouvě mezi odběratelem a dodavatelem (typicky půjde o rámcovou smlouvu). V případě e-mailové dokumentace si v tomto případě lze představit například opatření v podobě uvedení jmen konkrétních osob, které budou následně oprávněny za jednotlivé smluvní strany jednat, spolu s uvedením příslušných e-mailových adres, jejichž prostřednictvím bude komunikace probíhat, s dostatečnou úrovní zabezpečení a zamezení přístupu jiným osobám. Vedle e-mailové komunikace opatřené tzv. prostým elektronickým podpisem lze využít rovněž komunikaci prostřednictvím datových schránek nebo e-mailovou komunikaci s použitím zaručeného či kvalifikovaného elektronického podpisu (tj. elektronických podpisů založených na kvalifikovaných certifikátech), tedy tzv. vyšších forem podpisu. Způsob, jak lze podepsat elektronickými prostředky upravuje zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ve znění pozdějších předpisů.

Z textu zákona je dále zřejmé, že nejdříve musí dojít k uzavření písemné smlouvy a až poté mohou být uskutečněny dodávky zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků anebo poskytování služeb a že by proto nemělo docházet k situacím, že smlouvy se budou uzavírat se zpětnou účinností až po dodávce těchto produktů nebo výrobků nebo po poskytnutí služeb anebo bude docházet k tzv. antedataci smluvní dokumentace.

Pokud jde o vazbu povinností stanovených § 3b zákona na občanský zákoník, lze uvést, že se jedná o lex specialis vůči obecné soukromoprávní úpravě, podle níž si strany mohou zásadně zvolit libovolnou formu svého právního jednání (§ 559 o. z.) a z hlediska obsahu smlouvy se řídí zásadou autonomie vůle (§ 1 odst. 2 o. z.). Zákon o významné tržní síle však nestanoví, že by jednání, které trpí nedostatkem písemné formy, bylo (absolutně) neplatné; důsledky nedodržení písemné právní formy se posoudí podle obecné právní úpravy obsažené v občanském zákoníku. Stejně tak nelze tvrdit, že smlouva neobsahující určité povinné náležitosti by byla sama o sobě absolutně neplatná nebo zdánlivá. Vzhledem k tomu, že nejde o podstatné náležitosti smlouvy ve smyslu § 1746 odst. 1 občanského zákoníku, posoudí se porušení zákonných požadavků na vymezení obsahu smlouvy podle obecných ustanovení občanského zákoníku o zdánlivém nebo neplatném právním jednání. K soukromoprávním důsledkům nedodržení lhůty splatnosti ceny viz níže. Zákon o významné tržní síle stanoví veřejnoprávní sankci za nedodržení formy a povinných náležitostí, kterou je případná pokuta za přestupek. V případě smluv s mezinárodním prvkem se budou otázky platnosti smlouvy řídit předpisy mezinárodního práva soukromého (tzn. zásadně kolizním určením práva, kterým se budou řídit otázky platnosti smlouvy).

K odstavci 1 písm. a) až d) V těchto ustanoveních jsou zakotveny obsahové náležitosti smlouvy a dále je v písm. a) obsažen požadavek na lhůtu splatnosti ceny, která nesmí přesáhnout 30 dní ode dne doručení faktury. V případě požadovaných obsahových náležitostí smlouvy zpravidla nedochází k překryvu s tzv. podstatnými náležitostmi určitého smluvního typu dle občanského zákoníku. Pro zákon o významné tržní síle je nepodstatné, zda půjde o konkrétní smluvní typ definovaný podstatnými náležitostmi dle občanského zákoníku, anebo nikoliv. Zásadní je ovšem to, že v případě, kdy dojde k sjednání určitého druhu závazku (např. koupě, závazku k poskytnutí služeb apod.), budou ve smlouvě přítomny určité obsahové prvky, které tento závazek dostatečně specifikují (rozsahem atp.), čímž je poskytnuta slabší straně vyšší jistota v tom, že budou řádně plněny. Právě tyto specifikační rysy závazku ozřejmují jednotlivá ustanovení § 3b.

S 30denní lhůtou pracuje již současné znění zákona. Směrnice požaduje 30denní splatnost v případě zemědělských produktů a potravinářských výrobků podléhajících rychlé zkáze, u ostatních zemědělských produktů a potravinářských výrobků vyžaduje lhůtu maximálně 60denní s tím, že tyto lhůty se dle Směrnice počítají v závislosti na tom, jestli se jedná o pravidelné nebo nepravidelné dodávky, ode dne dodání nebo dohodnuté dodací lhůty. Zákonná 30denní lhůta splatnosti kupní ceny tak implementuje čl. 3 odst. 1 písm. a) Směrnice, v případě zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků, které nepodléhají rychlé zkáze, jde zákon nad rámec Směrnice, když neumožňuje dobu splatnosti kupní ceny 60 dní. Směrnice ale v tomto ohledu připouští, aby vnitrostátní úprava byla přísnější.

Požadavek základních obsahových náležitostí smlouvy plynoucí z písm. a) až d) je již obsažen v současném znění zákona. Jeho zakotvení přispívá k větší transparentnosti kontraktačního procesu, posílení právní jistoty slabší smluvní strany, tj. dodavatelů a současně zabraňuje obcházení povinností odběratelů plynoucích ze zákona. Významně rovněž přispívá k prokázání zakázaných praktik uvedených v zákoně ze strany Úřadu. Výčet obsahových náležitostí smluvní dokumentace není tak široký, jako je tomu u stávající právní úpravy (povinnou součástí smlouvy nemusí být například způsob postoupení pohledávky); tím odpadá část administrativní zátěže dodavatelů a odběratelů.

Pokud jde o termín „odhadované množství“ použitý v písm. d), mělo by se jednat o odhad kvalifikovaný, který by vycházel ze zkušenosti příslušného odběratele a dodavatele založené na objektivních kritériích, například, kolik se prodalo obdobných zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků během srovnatelného období při nákupní akci realizované v minulosti. Nemělo by se proto jednat o odhad zcela nereálný a „bezbřehý“.

Nedodržení písemné formy nebo obsahových náležitostí smlouvy mezi odběratelem s významnou tržní silou a jeho dodavatelem je podle § 4 odst. 2 písm. f) považováno za nekalou obchodní praktiku. Stejně tak je za nekalou obchodní praktiku podle § 4 odst. 2 písm.

k) považováno překročení 30denní doby splatnosti kupní ceny, pokud jsou předmětem koupě zemědělské produkty nebo potravinářské výrobky a jedná se o smluvní vztah mezi odběratelem s významnou tržní silou a jeho dodavatelem, nejde-li o některou z výjimek uvedených v odst. 3. Ustanovení písmena a) o lhůtě splatnosti kupní ceny představuje zvláštní úpravu ve vztahu k § 1963 občanského zákoníku, takže se toto ustanovení nepoužije. Z odkazu na použití § 1964 občanského zákoníku plyne, že sjednání delší lhůty splatnosti, nezpůsobuje neplatnost právního jednání, ale zakládá pouze právo dodavatele dovolat se neúčinnosti ujednání o času plnění u soudu.“

K odstavci 2 Povinnost odběratele s významnou tržní silou poskytnout dodavateli alespoň jedno vyhotovení smlouvy obsažená v odstavci 2 vede rovněž k posílení právní jistoty smluvních stran o tom, co si mezi sebou ujednaly. Nepředání jednoho vyhotovení smlouvy odběratelem s významnou tržní silou je nekalou obchodní praktikou (§ 4 odst. 2 písm. f).

K odstavci 3 V odst. 3 je zapracováno ustanovení Směrnice obsažené v čl. 3 odst. 1, které stanoví výjimky ze zákazů překročení lhůt splatnosti kupní ceny, jež jsou uvedeny v čl. 3 odst. 1 písm.

a) Směrnice. V uvedených případech si tak smluvní strany mohou dojednat delší dobu splatnosti kupní ceny za prodej zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků, než je lhůta 30 dní ode dne doručení faktury. Občanský zákoník se použije subsidiárně.

K odstavci 3 písm. a) Dodavatel a odběratel s významnou tržní silou se mohou dohodnout na sdílení hodnoty ve smyslu čl. 172a nařízení 1308/2013. Podle uvedeného ustanovení se mohou zemědělci, včetně sdružení zemědělců, a jejich první kupující dohodnout na ustanoveních o sdílení hodnoty, včetně tržních bonusů a ztrát, jež stanoví, jak má být mezi ně rozdělen případný vývoj příslušných tržních cen dotčených produktů nebo trhů s jinými komoditami; tím nejsou dotčena případná zvláštní ustanovení o sdílení hodnoty v odvětví cukru. Toto ustanovení o sdílení hodnoty by mělo vést ke zlepšení přenosu tržních signálů a k posílení vazeb mezi cenami producentů a přidanou hodnotou v celém dodavatelském řetězci tak, aby zemědělci, včetně jejich sdružení, měli mít možnost dohodnout se s prvním kupujícím na ustanoveních o sdílení hodnoty, včetně tržních bonusů a ztrát. Jelikož mezioborové organizace mohou hrát významnou úlohu při zajišťování dialogu mezi subjekty dodavatelského řetězce a při podpoře osvědčených postupů a transparentnosti trhu, mělo by jim být umožněno, aby zavedly standardní ustanovení o sdílení hodnoty. Použití ustanovení o sdílení hodnoty zemědělci, sdruženími zemědělců a jejich prvními kupujícími by mělo fungovat na dobrovolné bázi. Dohody o sdílení hodnoty nejsou omezeny sektorově.

Protože čl. 172a hovoří pouze o „prvním kupujícím“, dohoda o sdílení s posunutím lhůt splatnosti kupní ceny bude možná pouze v případech, kdy půjde o prodej zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků mezi prvním prodejcem – producentem a prvním kupujícím, nikoliv v případě následných prodejů těchto produktů a výrobků nebo zpracovaných meziproduktů určených pro další výrobu, resp. prodej, kdy se již uplatní 30denní lhůta.

K odstavci 3 písm. b) Projekt „ovoce a zelenina do škol“, který plyne z čl. 23 nařízení (EU) č. 1308/2013, je zaštiťován Státním zemědělským intervenčním fondem (SZIF) a je určen žákům základních škol, včetně přípravných tříd základních škol nebo přípravného stupně základních škol speciálních. Jeho cílem je podpora zdravé výživy a zvýšení spotřeby ovoce a zeleniny. Projekt má svá vlastní pravidla dodávek a financování. Výše ročního limitu na produkty na žáka je vypisována každý rok, přičemž limit může být v průběhu roku navyšován. Podmínky pro poskytování podpory vycházejí z nařízení vlády č. 74/2017 Sb., o stanovení některých podmínek pro poskytování podpory na dodávky ovoce, zeleniny, mléka a výrobků z nich do škol a o změně některých souvisejících nařízení vlády. Lhůty splatnosti kupní ceny za dodávky zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků dle projektu mohou být delší, než je 30denní lhůta splatnosti ceny uvedená v odst. 1 písm. a).

K odstavci 3 písm. c) Článek 4 odst. 4 písm. b) směrnice 2011/7/EU o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích stanoví, že členské státy mohou lhůty uvedené v odst. 3 písm. a), tedy 30 dnů, prodloužit až na 60 kalendářních dnů pro veřejné subjekty poskytující zdravotní péči, které jsou za tímto účelem řádně uznány. Každý členský stát mohl v souladu s čl. 4 směrnice 2011/7/EU prodloužit lhůtu splatnosti kupní ceny až na 60 dnů pro veřejné subjekty poskytující zdravotní péči za předpokladu, že zaslal Komisi do 18. 3. 2018 zprávu o takovém prodloužení.

K odstavci 3 písm. d) Motivací této výjimky je přizpůsobit se specifické situaci dlouhodobých prodejů u dodavatelů hroznů a částečně zkvašeného hroznového moštu pro výrobu vína. Předpokladem použití této výjimky je jednak existence standardních (vzorových) smluv, které byly učiněny závaznými před 1. lednem 2019 členským státem a které obsahují platební podmínky odlišné od 30denní lhůty uvedené v odst. 1 písm. a) a dále víceletost smluvního ujednání mezi dodavatelem hroznů nebo částečně zkvašeného hroznového moštu pro výrobu vína a jeho přímým odběratelem. Při neexistenci vzorových smluv, které by byly učiněny závaznými do uvedeného data Českou republikou, platí standardní 30denní lhůta splatnosti kupní ceny i v případě dodávek mezi dodavateli hroznů nebo částečně zkvašeného hroznového moštu pro výrobu vína a jejich přímými odběrateli.

K bodu 4 (§ 4 a 5)

§ 4 - Nekalé obchodní praktiky

Ustanovení § 4 obsahuje taxativní výčet nekalých obchodních praktik, kterých se může dopustit odběratel s významnou tržní silou, resp. aliance odběratelů vůči dodavateli, který je podle obratových kritérií stanovených v § 3 slabší smluvní stranou. Oproti dřívější právní úpravě jde o úplný a konečný výčet nekalých obchodních praktik, který nelze dále rozšiřovat. Odstavec 2 zahrnuje výčet skutkových podstat, které jsou zakázány vždy. Odstavec 3 následně vyjmenovává praktiky, které jsou nekalé a tudíž zakázané jen tehdy, není-li splněna podmínka v návětí tohoto odstavce.

Směrnice dělí nekalé obchodní praktiky na absolutně zakázané (čl. 3 odst. 1 Směrnice

– black list) a na praktiky zakázané podmíněně (čl. 3 odst. 2 Směrnice – grey list) a v této souvislosti uvádí, že zatímco vždy zakázané praktiky nepřináší žádnou efektivitu a jsou vždy k újmě slabší smluvní strany, praktiky uvedené na grey listu mohou za určitých okolností přinášet účinky mající pozitivní dopad na fungování dodavatelsko-odběratelského řetězce.

Část podmíněně zakázaných praktik dle Směrnice zákon přímo zařazuje do praktik

absolutně zakázaných (poplatky za uvedení zboží na trh, právo na vrácení neprodaného zboží), zbytek praktik z tohoto výčtu pak zákon zařazuje do odst. 3.

Článek 1 Směrnice považuje za nekalé obchodní praktiky v obecné rovině jednání, která se výrazně odchylují od zásad poctivého obchodního styku, jsou v rozporu s dobrou vírou a poctivým jednáním a jsou jednostranně vnuceny jedním obchodním partnerem druhému. Recitál č. 1 a č. 15 Směrnice tento výčet doplňuje a upřesňuje tím, že se může jednat o praktiky nebo smluvní ujednání, jejichž prostřednictvím může silnější smluvní strana prosazovat neodůvodněný a nepřiměřený přenos hospodářského rizika nebo že tato jednání mohou vytvářet výraznou nerovnováhu mezi právy a povinnostmi jednoho obchodního partnera s tím, že k nekalým obchodním praktikám může dojít v kterékoli fázi, tj. před prodejem, během prodeje anebo i po jeho skončení. Nekalost tak z pohledu Směrnice může nabývat velmi různorodých forem, jejichž podoba má vždy svůj základ v některém z kritérií uvedených v čl. 1 Směrnice a bodech 1. a 15. recitálu Směrnice.

Směrnice stanoví pouze minimální seznam nekalých obchodních praktik; předjímá tak, že existují i jiné nekalé obchodní praktiky ve vztazích mezi odběrateli a dodavateli v souvislosti s prodejem zemědělských produktů a potravinářských výrobků. V souladu s čl. 9 Směrnice tak členské státy mohou ponechat v platnosti nebo v rámci implementačních prací zakázat i takové obchodní praktiky, které nejsou obsaženy ve Směrnici, pokud takový postup bude v souladu s pravidly pro fungování vnitřního trhu. Takový postup lze očekávat především u těch členských států, kde již před vydáním Směrnice existovala právní úprava regulující tento druh právních vztahů v rámci dodavatelsko-odběratelského řetězce obchodu s potravinami a kde příslušný regulátor má praktické zkušenosti s fungováním tohoto sektoru a praktikami, ke kterým na tomto trhu dochází mezi odběrateli a dodavateli. Jako příklad může sloužit Česká republika.

Návrh zákona proto obsahuje další skutkové podstaty, které jsou již obsaženy v platném znění zákona a které sice jdou nad rámec Směrnice, nicméně jejich škodlivost již byla shledána Úřadem na základě více než desetileté úřední praxe, popř. jejich nekalost konstatují různé odborné studie, jako např. výše zmíněná Zelená kniha o nekalých obchodních praktikách mezi podniky v Evropě v dodavatelském řetězci v oblasti potravinového a nepotravinového zboží (např. otázky nejednoznačnosti smluvních podmínek, bonusy a poplatky bez odpovídajícího protiplnění, vázání nákupu zboží na poskytování úplatných služeb apod.).

Při vymezování taxativního výčtu v zákoně byl brán ohled rovněž na obsah pojmu nekalých obchodních praktik dle Směrnice, kdy se každá z níže uvedených praktik dá podřadit pod některé z „kritérií nekalosti“ dle čl. 1 nebo bodu 1 a 15 recitálu Směrnice.

K odstavci 1 Jedná se o transpozici čl. 3 odst. 1. Směrnice.

Směrnice vyžaduje, aby minimální seznam nekalých obchodních praktik byl zakázán vždy, bez ohledu na to, jakým právem se smlouva o dodávkách mezi stranami řídí. Tímto

Rozlišuje tím faktická jednání a smluvní ujednání.

Podle Komise, pokud by členský stát zakotvil další zakázané praktiky nad rámec Směrnice, pak by pro tyto praktiky mohl stanovit odlišná kritéria vztahující se k institutům/pojmům obsaženým ve Směrnici, např. jinou definici potravin. Čl. 3 odst. 4 Směrnice.

způsobem je koncipováno i současné znění zákona, které tak zůstává zachováno a reflektuje současně znění Směrnice. Zákon nově po vzoru Směrnice přebírá pojem „nekalá obchodní praktika“ a nahrazuje jím jazykové spojení „zneužití významné tržní síly“; tím rovněž provádí Směrnici.

K odstavci 2 Odstavec 2 obsahuje výčet nekalých obchodních praktik. Oproti dřívější právní úpravě již zákon neobsahuje tzv. generální klauzuli (dříve v § 3 odst. 1 zákona o významné tržní síle ve znění zákona č. 50/2016 Sb.). Odběratel s významnou tržní silou se proto dopustí přestupku tehdy, jestliže svým jednáním naplní všechny zákonné znaky příslušné skutkové podstaty a není třeba zkoumat, zda jsou splněna další kritéria, která již zákon, podobně jako Směrnice, nevyžaduje.

Odstavec 2 zahrnuje nekalé obchodní praktiky, které za nekalé označuje Směrnice, a dále praktiky, které byly obsaženy již v zákoně o významné tržní síle ve znění zákona č. 50/2016 Sb. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že se jedná o obchodní praktiky, které Úřad identifikoval jako nekalé na základě více než desetileté rozhodovací praxe a o kterých bylo důvodně (na základě různých podnětů apod.) předpokládáno, že v příslušném sektoru jsou rozšířeny a působí obtíže, resp. výrazně znesnadňují podnikání dodavatelů coby slabší smluvní strany.

Směrnice stanoví výčet patnácti (15) zakázaných praktik, které rozděluje do dvou skupin:

(i) zjevně nekaléa tedy vždy zakázané nekalé obchodní praktiky;

(ii) praktiky, které jsou zakázány pouze v případě, že nebyly jasně a jednoznačně sjednány ve smlouvě o dodávkách nebo v následné dohodě mezi odběratelem a dodavatelem.

Návrh zákona toto dělení částečně respektuje, v odst. 2 jsou uvedeny praktiky, které jsou vždy zakázané. V odst. 3 jsou následně uvedeny praktiky, které jsou zakázány podmíněně, tj. v případě, kdy nedošlo před zahájením dodávek zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků anebo poskytnutím služeb ke sjednání podmínek mezi dodavatelem a odběratelem s významnou tržní silou. Zakázané obchodní praktiky se může dopustit pouze odběratel, resp. aliance odběratelů s významnou tržní silou vůči dodavateli, resp. alianci dodavatelů. Za odběratele se nepovažuje spotřebitel, zákon proto, stejně jako Směrnice v čl. 1 odst. 2, nereguluje smluvní vztahy mezi dodavatelem a spotřebitelem.

Po stránce jazykové jsou skutkové podstaty zásadně formulovány ve slovesném vidu dokonavém (sjednání, uplatnění, získání, apod.), dochází zde tedy ke změně oproti účinné právní úpravě. Zákon v těchto případech už nepředpokládá mnohost dotčených dodavatelů ani opakování příslušné nekalé obchodní praktiky k tomu, aby byly naplněny znaky příslušné

Podle čl. 3 odst. 4 Směrnice členské státy zajistí, aby zákazy uvedené v odst. 1 a 2 byly mandatorními ustanoveními –

z toho lze podle Komise dovodit, že definice obsažené v čl. 2 Směrnice by měly být transponovány do vnitrostátních

právních řádů členských států. Srov. recitál č. 1 Směrnice. Podle Komise je možné, aby členské státy v rámci implementačních prací praktiky uvedené na tzv. grey listu zakázaly bez dalšího. Komise v uvedené souvislosti ale uvádí, že zatímco praktiky, které jsou dle Směrnice zakázané vždy bez dalšího (čl. 3 odst. 1 Směrnice – black list), nepřináší žádnou efektivitu a jsou vždy k újmě slabší smluvní strany, praktiky uvedené na grey listu mohou za určitých okolností přinášet účinky mající pozitivní dopad na fungování dodavatelsko-odběratelského řetězce.

skutkové podstaty. K nezákonnosti určitého jednání tedy postačí jednorázové uplatnění. Výjimku z této formulace skutkových podstat představuje ustanovení § 4 odst. 2 písm. g), kde je zachován nedokonavý slovesný vid – vyžadování platby nebo jiného plnění. Tato formulace je nutná k zachování významu jednání, které je z hlediska dozorového orgánu třeba postihnout.

K odstavci 2 písm. a) Tato skutková podstata zakazuje odběratelům s významnou tržní silou sjednávat nebo uplatňovat ve vztazích regulovaných zákonem smluvní podmínky, které vytvářejí výraznou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran v neprospěch dodavatele.

K naplnění této skutkové podstaty zákon vyžaduje, aby smluvní podmínky, jejichž určité vychýlení ve prospěch odběratele s významnou tržní silou (a) bylo podstatné, (b) bylo seznatelné, (c) postrádalo objektivní odůvodnění (například nebylo kompenzováno určitými ústupky ve prospěch dotčeného dodavatele – smluvní podmínky v daném vztahu bude proto třeba zásadně posuzovat komplexně jako celek), nebo (d) bylo takové, že by jej průměrný dodavatel nepřijal ani ve vztahu s odběratelem, který významnou tržní silou nedisponuje.

Toto ustanovení se do značné míry přebírá ze stávajícího znění zákona, nicméně explicitně reflektuje požadavek uvedený v recitálu č. 1 Směrnice, a to, že za nekalé obchodní praktiky lze považovat taková ujednání, která „… mohou vytvářet výraznou nerovnováhu mezi právy a povinnostmi jednoho obchodního partnera“.

Pokud výrazně nerovnovážné smluvní podmínky ve prospěch odběratele naplní výše uvedené předpoklady, postačuje dle zákona k naplnění komentované skutkové podstaty buď jejich uplatnění u druhé smluvní strany anebo jejich sjednání (aniž by bylo prokázáno jejich předchozí uplatnění ze strany odběratele s významnou tržní silou), tj., že budou obsaženy ve smluvní dokumentaci.

Není vyloučeno, že tyto smluvní podmínky budou v obecné rovině aprobovány jinými právními přepisy, zejména předpisy soukromého práva, nicméně pro určitou výseč právních vztahů a za určitých skutkových okolností, tj. v případech, kdy na jedné straně bude vystupovat odběratel s významnou tržní silou a na druhé straně dodavatel coby slabší smluvní strana, kdy se bude současně jednat o odběr zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků, budou zakázány.

Ve své rozhodovací praxi Úřad tuto skutkovou podstatu několikrát uplatnil. Jednalo se např. o výrazně vychýlené smluvní podmínky vztahující se k institutu smluvních pokut nebo o nastavení podmínek nákupních akcí ve prospěch odběratele s významnou tržní silou, a to o:

 záměrné řetězení smluvních podmínek, resp. podmiňování uzavření rámcové smlouvy podpisem smlouvy o službách, nebo o

 retroaktivně sjednané smluvní podmínky.

K odstavci 2 písm. b) Tato skutková podstata, která je již v zákoně obsažena, zamezuje uplatnění nebo získání jakékoliv platby, slevy či jiného plnění, jejichž výše, předmět a rozsah nebyly předem písemně sjednány před dodáním potravin nebo poskytnutím služeb, ke kterým se platba, sleva či jiné plnění vztahuje. Z hlediska výše uvedených hledisek nekalosti spadá zejména pod odklon od zásad poctivého obchodního styku, kdy by dodavatel měl mít nárok předem vědět, za co vlastně platbu, slevu či jiné dohodnuté plnění odběrateli poskytuje.

Skutková podstata má zamezit získávání platby, slevy či jiného plnění, kdy není ze smluvní dokumentace zjevná provázanost s předmětem plnění. Může se jednat např. o různé druhy bonusů nebo služeb, za které je poskytována určitá protihodnota, nicméně tyto skutečnosti neplynou ze smlouvy. Naopak dané ustanovení nelze aplikovat např. na situaci, kdy odběratel žádá ex post po dodavateli slevu z kupní ceny v důsledku uplatnění vad zboží (možnost požadovat tento typ slevy plyne přímo z občanského zákoníku a zákon o významné tržní síle jej nezamýšlí omezit).

V případě slev je zde myšleno shodně jako v § 3b odst. 1 písm. a) na slevy navázané na kupní cenu potravin, např. akční slevy z kupní ceny a zpětné množstevní slevy. Za slevu nemusí být nutně považováno cenové ujednání, jímž se v rámci jednání před podpisem smlouvy snižuje cena z jednotného základního ceníku dodavatele při sjednávání kupní ceny potravin pro delší časové období, může se jednat pouze o způsob stanovení jejich kupní ceny. Jinými slovy, je-li základní ceníková cena po vyjednávání smluvních stran upravena ve prospěch jedné ze stran, v důsledku čehož je sjednaná cena zboží uvedená ve smlouvě nižší, než by vyplývalo ze základního ceníku, nejde o slevu, ale o způsob tvorby ceny. Pokud ovšem sleva představuje samostatnou smluvní podmínku, bude třeba na ni aplikovat veškerá ustanovení zákona, zejména pak ta, která se týkají existence přiměřeného protiplnění a jejího uplatňování. Poskytnutí slevy je totiž taktéž plněním – představuje závazek smluvní strany poskytnout druhé smluvní straně určitou výhodu peněžního charakteru (facere). V případě sjednávání množstevních slev bude přiměřeným protiplněním právě možnost dodavatele zvýšit obrat zboží. V případech výslovného vyžádání slevy ze strany dodavatele bude tato skutečnost brána jako spravedlivý důvod na straně odběratele, pro který poskytl dodavateli slevu.

K odstavci 2 písm. c) Tato nekalá obchodní praktika, jejíž princip je již reflektován v současném znění zákona, spočívá v diskriminování dodavatele tím, že odběratel s významnou tržní silou sjedná nebo uplatní rozdílné smluvní podmínky pro nákup nebo prodej zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků anebo pro poskytování služeb při srovnatelném plnění, aniž by k tomu měl spravedlivý důvod. V případě této praktiky vystupuje do popředí kritérium dobré víry a poctivého jednání odběratele, kdy by tento odběratel měl se svými dodavateli zacházet neutrálně a nemělo by docházet k účelovému znevýhodňování některých dodavatelů. Pro případné nerovné zacházení by odběratel měl vždy mít konkrétní legitimní (spravedlivý, férový) důvod.

Na rozdíl od dřívější právní úpravy se toto ustanovení vztahuje jak na smluvní podmínky nákupu nebo prodeje služeb s nákupem nebo prodejem potravin souvisejících tak na smluvní podmínky nákupu potravin.

Návrh zákona od odběratelů s významnou tržní silou vyžaduje, aby zejména cenové podmínky služeb sjednávali ve vazbě na transparentní ekonomická kritéria. Úřad ve své rozhodovací praxi považoval za problematické automatické proporcionální navázání ceny za jinak shodnou službu na obrat dodavatele potravin u odběratele, neboť obrat se v případě jednotlivých dodavatelů zpravidla liší, a to často výrazně.

Jednání, které vykazuje znaky diskriminace mezi jednotlivými dodavateli ze strany odběratele bez spravedlivého důvodu, může na vysoce koncentrovaných trzích znamenat výrazné ztížení možnosti podnikání v zemědělském a potravinovém sektoru a může vést k vyloučení příslušného dodavatele z trhu. Proto je třeba tuto praktiku považovat za vykazující vyšší nebezpečnost a je třeba, aby zůstala v zákoně zachována.

Za spravedlivý důvod lze považovat objektivní okolnosti, pro které je nutná diferenciace zdánlivě stejných smluvních podmínek. Takovými okolnostmi může být např. odlišná dojezdová vzdálenost u přepravy, jiný objem nebo kvalita poskytnutých služeb apod. K hodnocení spravedlivého důvodu se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 30/16, na který lze v tomto směru odkázat.

K odstavci 2 písm. d) Jedná se o transpozici Směrnice čl. 3 odst. 1 písm. c).

Smluvní podmínky by neměly být svévolně měněny odběratelem s významnou tržní silou bez dohody s dodavatelem. Taková jednostranná změna smluvních podmínek, zejména v případech, kdy se jedná o výraznou nerovnováhu smluvních stran, jde proti základnímu principu soukromého práva pacta sunt servanda a v podstatě stírá princip dosažení dohody mezi stranami smlouvy.

Toto ustanovení je speciální vůči úpravě v § 1752 občanského zákoníku, který reguluje možnost jednostranných změn smlouvy při splnění postupu specifikovaného tímto ustanovením.

Svévolná změna dohodnutých podmínek odběratelem je v rozporu se zásadou zákazu jednostranného vnucení podmínek silnější strany a dále principem dobré víry a poctivosti jednání, jejichž ochranu zajišťuje Směrnice v čl. 1.

K odstavci 2 písm. e) Nekalá obchodní praktika spočívající ve vázání souhlasu s uzavřením smlouvy o nákupu nebo prodeji zemědělských produktů a potravinářských výrobků anebo poskytnutím služeb na podmínku odebrat další plnění. Tato praktika byla do seznamu nekalých obchodních praktik vložena nově na základě poznatků dozorového orgánu, kdy bývají pod různými záminkami nabízeny, resp. „vnucovány“ odběratelem nebo s ním spřízněnou osobou dodavatelům určité služby za úplatu nebo jiné protiplnění, čímž v mnoha případech dochází k podmiňování odběru zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků odběrem těchto služeb.

V praxi se jedná typicky o svázání rámcové smlouvy o dodávkách potravin se smlouvou o poskytování nejrůznějších plnění, která mnohdy nelze vůbec považovat za služby prospěšné dodavateli, přesto jsou odběratelem s významnou tržní silou jako služby formálně označeny. V praxi Úřadu se vyskytly případy, kde pro řádné využívání systému pro centrální zúčtování zavedeného na straně odběratele bylo nutné uzavřít smlouvu o poskytování „účetních služeb“, které by dodavatel v běžné situaci nepoptával, protože by i bez těchto služeb činil naprosto stejné úkony, jako když měl tyto služby sjednány (služby mu tak nepřinášely žádné zjednodušení jeho fakturace). Úřad se v rámci své dozorové činnosti zabýval rovněž jinými případy, u kterých dochází k podmiňování odběru zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků odběrem nejrůznějších plnění, resp. finanční participací dodavatelů na těchto smyšlených „službách“, které znamenají zvýšené finanční zatížení dodavatelů, ztížení jejich podnikání a současně přispívají k rozšiřování podnikatelských činností odběratelů s významnou tržní silou nebo jiných provázaných osob, např. ze stejného koncernu.

Z pohledu výše uvedených hledisek nekalosti lze tuto obchodní praktiku subsumovat především pod odklon od zásad dobré víry a poctivosti, popř. i pod vznik smluvní nerovnováhy mezi dodavatelem a odběratelem.

K odstavci 2 písm. f) Jedná se o transpozici Směrnice čl. 3 odst. 1, písm. f).

Tato skutková podstata postihuje porušení povinnosti stanovené v3b, tedy nedodržení písemné formy smlouvy a nedodržení náležitostí smlouvy, které zákon v § 3b stanoví. Tato skutková podstata již v podobné podobě existuje v současném znění zákona. Během jeho účinnosti významně napomohla ke kultivaci podnikání v sektoru potravin, k posílení právní jistoty dodavatelů o tom, co je předmětem smlouvy a hraje současně nepostradatelnou roli pro efektivní výkon státního dozoru Úřadu.

Nedodržení písemné formy, nesjednání povinné náležitosti smlouvy nebo nepředání jednoho vyhotovení smlouvy dodavateli lze považovat za rozporné se zásadou poctivého obchodního styku, která je chráněna v čl. 1 Směrnice.

K odstavci 2 písm. g) Jedná se o transpozici Směrnice čl. 3 odst. 1, písm. d).

Směrnice zakazuje vyžadování plateb od dodavatele, které nesouvisí s prodejem produktů. Směrnice blíže charakter těchto plateb, resp. služeb, za které byly platby poskytnuty, neuvádí. Jako příklad plateb souvisejících s prodejem zmiňuje např. platby za propagaci, uvádění výrobků na trh nebo zařazení produktů do nabídky; jedná se o plnění, která byla převzata do definice služeb a tím byla současně provedena v zákoně. Mělo by se vždy jednat o platby, které souvisí s konkrétním prodejem zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků.

Z tohoto ustanovení Směrnice by se dalo dovodit, že v sobě zahrnuje i platby za plnění, resp. „služby“, které nemají bezprostřední materiální souvislost s tímto nákupem a prodejem zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků bez ohledu na to, jestli byly ve smlouvě sjednány nebo poskytnuty, či nikoliv.

Komise ve svých odpovědích tuto problematiku v obecné rovině neřeší a dané ustanovení vykládá tak, že se týká vyžadování plateb, za které nebyl poskytnut žádný servis. V konkrétních případech se ale vyjádřila negativně k podřazení určitých praktik pod toto ustanovení. Jednalo se například o (i) dodavatelsko-odběratelské financování (spočívající v tom, že odběratel zaplatí prodávajícímu dříve, než bylo sjednáno, za což si ale může strhnout 0.25% z fakturované částky), nebo o (ii) tzv. dodatečné platby vyžadované odběratelem (tzv. „contact bonuses“, které spočívají v tom, že když odběratel znovu prodává zboží dodavatele dalším zákazníkům, obdrží od dodavatele bonus). Je ale třeba zdůraznit, že sama Komise ve svých odpovědích na dotazy členských států deklaruje, že názor Soudního dvora může být odlišný.

Pod toto ustanovení lze rovněž jako zakázanou praktiku podřadit vyžadování platby nebo plnění za poskytování nejrůznějších nevyžádaných plnění nebo fiktivních služeb ze strany odběratele nebo s ním spřízněné osoby, za předpokladu, že v daném případě nebyl prokázán znak vázání souhlasu s uzavřením smlouvy a nelze tudíž dané jednání podřadit pod písm. e).

Stejně tak lze pod toto ustanovení podřadit jednání spočívající ve vyžadování platby nebo jiného plnění, pokud je poskytnuté protiplnění nepřiměřené reálné hodnotě těchto poskytnutých plnění. Je tedy nezbytné, aby při sjednávání různorodých plnění byl odběratelem brán ohled i na přiměřenost požadovaného plnění ve vztahu ke skutečné ekonomické hodnotě tohoto plnění.

Čl. 3 odst. 1 písm. d) a recitál 22 Směrnice.

Tato skutková podstata se v obecné rovině dotýká především zásady dobré víry a poctivosti smluvních stran, případně ji lze spojit i s hlediskem vytváření nerovnováhy práv a povinností smluvních stran.

K odstavci 2 písm. h)

Jedná se o transpozici Směrnice čl. 3 odst. 1, písm. h).

Uplatňování zákonných práv dodavatelem mu nesmí být na újmu a nesmí poškozovat jeho smluvní vztah s odběratelem s významnou tržní silou. Podle recitálu č. 25 odvetná obchodní opatření odběratelů s významnou tržní silou proti dodavatelům vykonávajícím svá práva, například (i) vyřazení produktů z nabídky, (ii) snížení objednaného množství zboží nebo (iii) zastavení poskytování některých služeb dodavateli, jako je například uvedení příslušného produktu na trh nebo jeho propagace, jež odběratel použije nebo kterými hrozí, je třeba považovat za nekalou obchodní praktiku. Tato nekalá praktika s sebou přináší odklon od zásady poctivého obchodního styku.

K odstavci 2 písm. i) Jedná se o transpozici Směrnice čl. 3 odst. 1, písm. g).

Této praktice neodpovídá žádné ustanovení stávajícího znění zákona. Ochrana obchodního tajemství, která substantivně odpovídá tomuto ustanovení, je obecně zaručena ochranou proti nekalé soutěži dle § 2976 ve spojení s § 2985 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Porušení obchodního tajemství může naplňovat rovněž skutkovou podstatu trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže dle § 248 odst. 1 písm. h) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Podle § 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, se tohoto trestného činu může dopustit i právnická osoba.

Transponované ustanovení Směrnice poskytuje nad rámec uvedených předpisů zvýšenou ochranu obchodního tajemství dodavatele, k jehož zneužití může dojít pouze ze strany odběratele s významnou tržní silou, nikoliv odběratele bez významné tržní síly nebo třetího subjektu. Pokud by došlo k neoprávněnému získání, využití nebo zpřístupnění obchodního tajemství ze strany třetích osob nebo odběratele bez významné tržní síly, bylo by nutné postupovat pouze podle občanského, resp. trestního zákoníku. Stejně tak, pokud by došlo ze strany odběratele s významnou tržní silou k neoprávněnému získání, využití nebo zpřístupnění obchodního tajemství třetích osob, nikoliv dodavatele.

Zákaz zneužití obchodního tajemství lze subsumovat pod kritérium dobré víry a poctivosti, resp. pod kritérium poctivého obchodního styku.

K odstavci 2 písm. j) Toto ustanovení je obsaženo v dosavadní právní úpravě [§ 4 odst. 2 písm. d)]. Jeho smyslem je zajistit transparentní vykazování cen zemědělských produktů a potravinářských výrobků a vést ke kvalifikovanému rozhodování v obchodních vztazích. Záměrem je zapracování všech vlivů na cenu, které jsou v danou chvíli známé. Skutková podstata tedy má zajišťovat dobrou víru a poctivost v obchodním vztahu dodavatele a odběratele.

Funkce této skutkové podstaty spočívá v tom, že zamezuje zpětnému účtování různých slev a bonusů. Pokud by toto ustanovení bylo odstraněno, nastane situace, kdy konečná cena nebude zřejmá z faktury, ale bude možné s ní manipulovat prostřednictvím opravných daňových dokladů. Takovýto stav je nežádoucí a je zásadně v neprospěch dodavatelů. Důležité je, aby na faktuře byla již konečná cena zboží. Nesmí docházet ke snižování kupní ceny formou účelových opravných daňových dokladů. Opravné daňové doklady jsou ovšem přípustné, pokud reflektují předem sjednané podmínky nebo požadavky právních předpisů – tzn. opravný daňový doklad je vystavován např. v případě, že byla faktura nesprávně vystavena, jelikož neodpovídá ceníku (např. v systému zůstal technickou chybou neaktuální ceník, podle něhož byla faktura vystavena, ale je prokazatelné, že si smluvní strany sjednaly cenu rozdílnou a tuto nesrovnalost opravným daňovým dokladem narovnávají apod.).

Dle tohoto ustanovení je zakázáno, aby byly sjednávány takové cenové podmínky na úhradu za dodávky zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků anebo za poskytování služeb, které umožní zpětné snižování ceny těchto produktů nebo výrobků dodatečně fakturovanými finančními bonusy nebo dodatečně fakturovanými slevami anebo navyšování ceny služeb. Zákon nezakazuje vyjednat konečnou cenu za zboží systémem dohodnutých slev ani nestanovuje sjednání pouze tzv. netto ceny zboží, sjednané slevy však musí být promítnuty ve faktuře za dodávku zboží. V souladu s § 4 odst. 2 písm. b) zákona musí být ad hoc sleva poskytnutá v průběhu roku (mimo celoročně platných cenových ujednání) svázána s protiplněním odběratele (např. uskutečnění slevové akce a přenesení poskytnuté slevy do maloobchodních cen). Výjimkou je předem sjednaná množstevní sleva (např. růstový bonus, obratový bonus apod.), která je dodatečnou slevou z ceny zboží závislou na výsledku vzájemného obchodování v předchozím období a kterou je možno z její podstaty uhradit zpětně až po naplnění sjednaných podmínek pro její poskytnutí (např. dosažení sjednaného obratového cíle).

Toto ustanovení neuvádí konkrétní výčet různých slev, o množstevní slevě (předem sjednané) hovoří pouze v tom smyslu, že u této jediné slevy je možné, aby byla vyúčtována zpětně. Za množstevní slevu lze přitom považovat slevu vzniklou v důsledku většího odebraného zboží, jež má charakter úspory z rozsahu, na které se podílel odběratel tím, že od dodavatele odebral větší množství zboží. Sjednaná množstevní sleva musí být přiměřená, a proto je vhodné ex ante zkalkulovat, jak vysokou úsporu z rozsahu dodavatel při závazném odběru ze strany odběratele dosáhne, a dále odhadnout, do jaké míry se na ní bude aktivně podílet právě odběratel tím, že pomocí vlastních nástrojů zajistí vyšší prodejnost produktu.

Při stanovování množstevních slev je zároveň vhodné zohlednit možnou kolizi s ustanovením § 2 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, tudíž konečná výše uplatňované kupní ceny nesmí vést ze strany subjektu se zvláštní odpovědností k získání nepřiměřeného majetkového prospěchu (jinak by tím mohla být naplněna skutková podstata přestupku podle uvedeného zákona).

Každá předem sjednaná množstevní sleva musí mít objektivní ekonomické opodstatnění (spravedlivý důvod), musí být přiměřená a nesmí mít zneužívající charakter.

Z hlediska smluvního zakotvení je na smluvních stranách, jakým způsobem si množstevní slevu sjednají, zda se množstevní sleva bude týkat pouze některých potravin nebo zda bude počítána z celého obratu.

K odstavci 2 písm. k) Jedná se o transpozici čl. 3 odst. 1, písm. a) Směrnice. Obdobné ustanovení je již obsaženo ve stávajícím znění zákona (§ 4 odst. 2 písm. f).

Směrnice u této praktiky rozlišuje, zda se jedná o pravidelnou dodávku produktů či nikoliv a zda jde o produkty podléhající rychlé zkáze či ostatní produkty. U produktů podléhajících rychlé zkáze je lhůta splatnosti kupní ceny do 30 dní, u ostatních produktů do 60 dní. Začátek běhu lhůty splatnosti kupní ceny se liší u pravidelných a nepravidelných dodávek (den uplynutí dodací lhůty, den dodání). Dodací lhůta nesmí být u pravidelných dodávek delší než 30 dní. U pravidelných dodávek uskutečněných během 30 dní je možné provést jedinou souhrnnou fakturaci, kdy lhůta maximální doby splatnosti kupní ceny (30 dní u zboží podléhajícího rychlé zkáze a 60 dní v ostatních případech) za všechny dodávky uskutečněné v této 30denní periodě počne běžet prvního dne následujícího po uplynutí této 30denní lhůty. Ve skutečnosti je tak možné, že zboží dodané v první den 30denní lhůty bude zaplaceno až po 60 (zboží podléhající rychlé zkáze) nebo 90 (ostatní zboží) dnech.

Návrh zákona reflektuje platnou právní úpravu a v § 3b odst. 1 písm. a) zakazuje splatnost ceny delší než 30 dní ode dne doručení faktury bez dalšího rozlišení produktů či pravidelnosti dodávek. Tato úprava představuje lex specialis k § 1963 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a má zajišťovat rovnovážnost smluvních podmínek a poctivý obchodní styk.

Ustanovení § 3b odst. 1 písm. a) týkající se produktů, které nepodléhají rychlé zkáze, je možné považovat ve vztahu ke Směrnici za přísnější; k 30denní lhůtě je ale nutné připočíst dobu předcházející dni doručení faktury — výsledná doba splatnosti kupní ceny počítaná ode dne doručení dodávky zboží se tak může prodloužit. S ohledem na délku 30denní lhůty ode dne doručení faktury, která nesmí být dle § 3b odst. 1 písm. a) překročena, by doba mezi dodáním zboží a doručením faktury za toto zboží měla být pokud možno co nejkratší a neměla by dosahovat dalších 30 dní. Vždy ale bude záviset na charakteru zboží a pravidelnosti dodávek.

K odstavci 2 písm. l) Tato skutková podstata je již obsažena ve stávajícím znění zákona [§ 4 odst. 2 písm. h)], zakazuje požadování náhrady sankce uložené kontrolním orgánem po dodavateli bez toho, že by dodavatel porušil zákonnou povinnost. Obecně není vyloučeno, aby odběratel požadoval po dodavateli náhradu sankce uloženou mu kontrolním orgánem v případě, že sankce byla kontrolním orgánem uložena v souvislosti nebo v návaznosti na porušení povinnosti dodavatele.

Skutková podstata byla v zákoně ponechána, neboť se jedná o jednu z možností, jak může odběratel na dodavatele nespravedlivě přenášet obchodní rizika, u nichž lze rozumně předpokládat, že mají být nesena odběratelem samotným.

K odstavci 2 písm. m)

Tato skutková podstata, která je již v zákoně obsažena [§ 4 odst. 2 písm. j)], zamezuje, aby odběratel s významnou tržní silou nebo jím pověřená osoba prováděla audit nebo jiné formy kontrol u dodavatele, včetně požadavku na provádění rozborů zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků, na náklady dodavatele.

Smyslem tohoto ustanovení je zamezit jednání odběratele, které by vedlo k neoprávněným požadavkům jednostranně vynucovaným nebo uplatňovaným, které by musel hradit dodavatel. V rozporu s tímto ustanovením proto není jednání odběratele s významnou tržní silou, který výhradně na své náklady provede nebo nechá provést audit nebo jinou formu kontroly dodavatele, včetně provedení rozboru zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků.

Čl. 3 odst. 1 písm. a) Směrnice. Podle Komise 30 nebo 60denní lhůta splatnosti kupní ceny začne běžet po dodání zboží, po uplynutí dodací lhůty nebo po dni, kdy se příslušná částka stane splatnou, v závislosti na tom, která z těchto skutečností nastane později.

Jednání, kterým odběratel zajišťuje provedení kontrolní činnosti na náklady dodavatele, lze podřadit pod princip zákazu jednostranného vnucení povinností dodavateli a představuje rovněž odklon od poctivosti jednání smluvních stran.

K odstavci 2 písm. n) Jedná se o transpozici Směrnice čl. 3 odst. 1 písm. e).

Smyslem tohoto ustanovení je vyloučit, aby odběratelé s významnou tržní silou mohli vyžadovat po dodavatelích platby za zhoršení jakosti zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků nebo za jejich ztrátu v těch případech, kdy ke zhoršení jakosti nebo ke ztrátě došlo v okamžiku, kdy dodavatel již tuto skutečnost, resp. právní událost v podstatě nemohl nijak ovlivnit, neboť neměl příslušný výrobek ve své moci (tento byl například uskladněn v prostorách odběratele s významnou tržní silou), anebo jej ve své moci měl, nicméně odběratel s významnou tržní silou byl jejich vlastníkem a dodavatel toto zhoršení jakosti nebo ztrátu nezpůsobil porušením své povinnosti; ke ztrátě nebo zhoršení jakosti došlo v důsledku pochybení odběratele s významnou tržní silou nebo třetí osoby anebo v důsledku vyšší moci.

Výše popsané jednání představuje neodůvodněný a nepřiměřený přenos hospodářského rizika na dodavatele v situaci, kdy toto riziko spravedlivě měl nést odběratel.

K odstavci 2 písm. o) Jedná se o transpozici Směrnice čl. 3 odst. 1 písm. b).

Zákon v souladu s čl. 2 odst. 5 Směrnice definuje v § 2 písm. f) zemědělské produkty a potravinářské výrobky podléhající rychlé zkáze jako produkty a potravinářské výrobky, které by se ze své podstaty nebo ve své fázi zpracování mohly stát nevhodnými k prodeji v průběhu 30 dní od sklizně, výroby nebo zpracování. Tato definice je spojena s touto skutkovou podstatou nekalé obchodní praktiky, která by bez legální definice těchto výrobků a produktů ztratila své opodstatnění. Unijní zákonodárce si uvědomuje, že existují takové zemědělské produkty nebo potravinářské výrobky, u kterých je s ohledem na jejich fyzické charakteristiky vyžadován přísnější režim v souvislosti s možnostmi jejich nakládání a odbytu nebo při uskutečňování plateb za tyto výrobky a produkty.

Smyslem tohoto ustanovení je vyloučit jednání odběratele s významnou tržní silou spočívající v přenesení všech rizik souvisejících s neprodáním dříve objednaných produktů nebo výrobků podléhajících rychlé zkáze, na dodavatele, který bude nucen nést případné negativní důsledky takového jednostranného kroku odběratele ve své majetkové sféře, neboť nebude schopen nalézt v tak krátkém časovém horizontu alternativní a adekvátní odbyt na tyto produkty a výrobky. Zde zakázaným jednáním dochází rovněž k odklonu od principu dobré víry a poctivosti v právním jednání smluvních stran.

K odstavci 2 písm. p) Jedná se o transpozici Směrnice čl. 3 odst. 1 písm. i).

Podstatou této praktiky je požadavek platby na úhradu nákladů vynaložených odběratelem v souvislosti s administrováním stížností podaných zákazníky odběratele, aniž by se dodavatel dopustil jakéhokoli pochybení. Je to odběratel s významnou tržní silou, kdo dále v navazujícím zemědělsko-potravinovém řetězci prodává zemědělské produkty nebo

A contrario, pokud by stížnosti zákazníků souvisely s pochybením na straně dodavatele, není vyloučeno, aby kupující

požadoval od dodavatele spoluúčast na nákladech spojených s jejich vyřízením.

potravinářské výrobky a kdo jedná s případnými spotřebiteli, kteří je nakupují. Nelze proto přistoupit na to, aby mohl přenášet případné náklady spojené s tímto prodejem, mezi které patří i administrace stížností spotřebitelů, kteří tyto produkty a výrobky od něj nakupují, na dodavatele, který se nedopustil žádného porušení povinností. Přenášení takových nákladů na dodavatele lze považovat za rozporné se zásadou poctivosti, která tvoří základní pilíř Směrnice.

K odstavci 2 písm. q) Jedná se o transpozici Směrnice čl. 3 odst. 2 písm. a).

Uvedené ustanovení reflektuje stávající znění zákona (§ 4 odst. 2 písm. g). Oproti Směrnici je přísnější v tom, že tato praktika je zakázána vždy, bez ohledu na případnou dohodu smluvních stran, a dále v tom, že protiprávní je již samotné uplatnění nebo sjednání práva na vrácení zboží, aniž by k němu muselo skutečně dojít.

Toto ustanovení je zařazeno mezi vždy zakázané praktiky proto, že Úřad má v rámci své dozorové činnosti praktické zkušenosti s tím, že v potravinovém sektoru k tomuto jednání nezřídka dochází, tj. že někteří odběratelé s významnou tržní silou požadují na svých dodavatelích, kteří jsou ve slabším smluvním postavení, aby odebrali zpět již dříve dodané a dosud neprodané zemědělské produkty nebo potravinářské výrobky anebo aby přistoupili na krácení plateb za prodej těchto výrobků nebo produktů. Je proto třeba trvat na tom, aby tato praktika byla zakázána vždy, bez ohledu na dohodu smluvních stran, neboť v opačném případě by to byl zejména dodavatel, kdy by byl nucen nést veškeré následky spojené s předchozím jednáním odběratele, resp. za obchodní a podnikatelské riziko spojené výlučně s činností odběratele s významnou tržní silou.

K odstavci 2 písm. r)

Jedná se o transpozici Směrnice čl. 3 odst. 2 písm. e), b).

Uvedené ustanovení částečně reflektuje stávající znění zákona [§ 4 odst. 2 písm. e)]. Jedná se o praktiku, která mění smluvní rovnováhu v neprospěch dodavatele z důvodů, které nelze považovat za poctivé. Oproti Směrnici je přísnější v tom, že tato praktika je zakázána vždy, bez ohledu na případnou dohodu smluvních stran.

Zákonodárce tuto praktiku zařadil do vždy zakázaných praktik proto, že zalistovací poplatek v podobě vyžadování platby za zařazení zboží do nabídky či uvedení zboží na trh považuje za hojně se vyskytující praktiku s negativním dopadem do majetkové sféry dodavatelů. V praxi se bude jednat o poplatky, jímž neodpovídá žádné protiplnění. Typicky se může jednat o poplatek za to, že odběratel s významnou tržní silou nabídne či zařadí nový produkt do své nabídky zboží. V situaci, kdy je se skladováním zemědělských produktů a potravinářských výrobků či s jejich uvedením na trh odběratelem s významnou tržní silou poskytována nějaká služba, nejedná se již o zalistovací poplatek, který je zakázán. Totéž platí např. o poskytnutí speciálních promočních či marketingových akcí na nově zaváděný produkt. Taková platba nebude považována za zalistovací poplatek, pokud bude řádně sjednána předem [§ 3b odst. 1 písm. c)] a pokud finanční nebo jiné plnění za tuto službu je přiměřené [§ 4 odst. 2 písm. g)] a není diskriminační [§ 4 odst. 2 písm. c)].

K odstavci 2 písm. s) Tato skutková podstata reflektuje praktické zkušenosti Úřadu. Má zamezit takovému jednání odběratele s významnou tržní silou, kdy je po dodavateli požadováno sjednání nebo uplatnění platby nebo jiného plnění za stavební nebo technologickou úpravu prostor pro prodej zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků. Může se jednat např. o přestavbu příček prodejních prostor, instalaci klimatizace v prodejně, výměnu oken prodejny, apod. Účelem zákazu je nepřenášet podnikatelské náklady spojené výlučně s činností odběratele na druhou smluvní stranu. I tato skutková podstata se tak dotýká otázky rovnováhy smlouvy a poctivosti jednání odběratele. Tuto zakázanou praktiku je nutné odlišit od služby spočívající v zajištění pracovníků provádějících úpravu prostor pro prodej zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků odebraných odběratelem s významnou tržní silou od příslušného dodavatele. Za tuto službu, nebylo-li dodavateli její poskytování jednostranně vnuceno, si může odběratel s významnou tržní silou naúčtovat platbu, resp. příspěvek. Předpokladem zpoplatnění takové služby ale je, že došlo k předchozímu uzavření písemné smlouvy [§ 3b odst. 1 písm. c)] a že finanční nebo jiné plnění za tuto službu je přiměřené [§ 4 odst. 2 písm. g)] a není diskriminační [§ 4 odst. 2 písm. c)]. K odstavci 3

Jedná se o transpozici Směrnice čl. 3 odst. 2, tzv. šedé praktiky.

Předpokládá se, že praktiky vyjmenované v tomto odstavci mohou v určitých případech přinášet efektivitu a usnadnit fungování dodavatelsko-odběratelského vztahu, a to tehdy, jsou-li podmínky řádně sjednány před zahájením dodávek zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků nebo poskytnutím služeb.

Proto toto ustanovení úzce souvisí s § 3b odst. 1, který stanoví, jaké náležitosti musí obsahovat smlouva o poskytování služeb nebo slevových akcí. V případě, že veškeré náležitosti vyžadované § 3b jsou prokazatelnou formou splněny, nelze takové praktiky kriminalizovat.

Společným jmenovatelem všech těchto praktik je úhrada služeb, které z povahy věci souvisí s prodejem zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků odběratelem s významnou tržní silou (skladování, vystavení, slevy v rámci propagace, platby spojené s úpravou prostor využitých pro prodej výrobků). Lze předpokládat, že tyto služby byly primárně poskytnuty odběratelem. Dovolenost těchto praktik podmiňuje Směrnice jasným a jednoznačným ujednáním smluvních stran o těchto praktikách ve smlouvě nebo v následné dohodě. U této smlouvy nebo následné dohody Směrnice nevyžaduje písemnou formu. Pokud ale odběratel vyžaduje platby za tyto služby, pak je podle Směrnice povinen poskytnout dodavateli k jeho žádosti písemný odhad jednotkových nebo celkových plateb a u praktik uvedených shora pod písmeny a), c) a d) rovněž písemný odhad nákladů a podklad, na jehož základě k takovému odhadu dospěl. U praktiky uvedené pod písm. b) je pro dovolenost této praktiky navíc třeba, aby odběratel před zahájením propagace, kterou sám inicioval, upřesnil dobu propagace a očekávané množství zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků, které mají být objednány za sníženou cenu; pro toto upřesnění se rovněž nevyžaduje písemná forma. Novela zákona jde cestou větší právní jistoty a požaduje, aby uvedené praktiky, resp. poskytované služby a účast dodavatele na akcích byly sjednány písemně.

K odstavci 3 písm. a) Jedná se o transpozici Směrnice čl. 3 odst. 2 písm. c).

Aby byla platba nebo jiné plnění dodavatele na náklady odběratele s významnou tržní silou vynaložené na slevu zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků odebraných odběratelem od tohoto dodavatele (tzv. příspěvek dodavatele na náklady odběratele) a prodávaných v rámci propagace považována za adekvátní a poctivou, měla by být jasně a jednoznačně dohodnuta před uzavřením smlouvy na dodávky zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků. Pokud bude tento příspěvek dohodnut, měla by být jeho výše založena na objektivních a přiměřených odhadech.

K odstavci 3 písm. b) Jedná se o transpozici Směrnice čl. 3 odst. 2 písm. d).

Reklama na prodej zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků odebraných odběratelem s významnou tržní silou od příslušného dodavatele je službou, za jejíž poskytnutí si může odběratel s významnou tržní silou naúčtovat plnění. Za reklamu je považováno mj. i vybavení prodejny sloužící k propagaci výrobků jako např. reklamní polepy na podlaze nebo stěnách, reklamní stojany a bannery, zařízení prodejních koutků jedné značky, apod.

Předpokladem zpoplatnění takové služby ale je, že došlo k předchozímu uzavření písemné smlouvy [§ 3b odst. 1 písm. c)] o této službě, tj. že byla tato služba sjednána prokazatelnou formou a že finanční nebo jiné plnění za tuto službu je přiměřené [§ 4 odst. 2 písm. g)] a není diskriminační [§ 4 odst. 2 písm. c)].

K odstavci 3 písm. c) Jedná se o transpozici Směrnice čl. 3 odst. 2, písm. f).

Zajištění pracovníků provádějících úpravu prostor pro prodej zemědělských produktů nebo potravinářských výrobků odebraných odběratelem s významnou tržní silou od příslušného dodavatele je možné považovat za službu, za jejíž poskytnutí si může odběratel s významnou tržní silou naúčtovat platbu, resp. příspěvek. Předpokladem zpoplatnění takové služby ale je, že došlo k předchozímu uzavření písemné smlouvy [§ 3b odst. 1 písm. c)] a že finanční nebo jiné plnění za tuto službu je přiměřené [§ 4 odst. 2 písm. g)] a není diskriminační [§ 4 odst. 2 písm. c)].

K odstavci 3 písm. a) – c) Ve Směrnici lze nalézt zákaz vztahující se k zalistovacím poplatkům dvakrát, jednak v (i) ustanovení, které zakazuje dodavateli účtovat platbu, jíž je podmíněno skladování, vystavení nebo zařazení produktů do nabídky nebo jejich dodání na trh a dále v (ii) ustanovení, které vyžaduje, aby dodavatel zaplatil odběrateli za uvedení produktů na trh. Podle Komise je ale třeba rozlišovat mezi dodáním na trh (making a productavailable on the market) a uvedením na trh (marketing of a product). Dodání na trh má široký význam, který není limitován například prvním uvedením výrobků na trh nebo určitou částí dodavatelsko-odběratelského řetězce (kupř. platbou dodavatele maloobchodníkovi za to, že bude produkt nabízet konečným spotřebitelům); na dodání na trh je třeba nahlížet v kontextu pojmů jako je skladování, vystavení nebo zařazení do nabídky, které zmiňují určité výrobky a jejich množství jako součást nabídky odběratele, nebo za účelem jejich vystavení v regálu, resp. uskladnění v prostorách odběratele. Naproti tomu uvedení na trh se vztahuje spíše ke komerční strategii, která se skládá z více částí jako například reklama výrobku, marketingové studie nebo plány.

§ 5 – Dozor nad dodržováním zákona

Jedná se o transpozici Směrnice čl. 4 odst. 1 a čl. 10 odst. 1, 2.

Dozor nad dodržováním zákona vykonává podle § 7 odst. 1 Úřad. Novela nezakotvuje žádná nová vyšetřovací oprávnění Úřadu, v procesní rovině vychází z doposud platného znění zákona, kdy se dozor provádí zásadně na základě odkazu k vyšetřovacím oprávněním uvedeným v zákoně č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů (viz § 7 zákona). Úprava procesních oprávnění Úřadu odpovídá požadavkům Směrnice dle čl. 6 odst. 1 písm. a), b), c).

Uplatněním vyšetřovacích nástrojů Úřadu nesmí být dotčena zásada zákazu nucení k sebeobviňování a právo účastníka řízení na obhajobu. Vyšetřovací pravomoc Úřadu není bezbřehá, ale podléhá určitým zárukám pro dotčené osoby, což je evidentní např. ze skutečnosti, že povinností Úřadu je při vyžádání informací vždy sdělit účel, pro který jsou informace požadovány (§ 21e odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže), resp. sdělit právní důvod a účel šetření na místě (§ 21f odst. 6 zákona o ochraně hospodářské soutěže). Šetření v jiných než obchodních prostorách je pak možné jen se souhlasem soudu (§ 21g odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže). Obsah právních záruk dotčených osob lze případně dovodit také z judikatury soudů Evropské unie (např. věc T-34/93, Société Générale proti Komisi).

V souladu s ustanoveními Směrnice jsou specifikovány povinnosti zpracování souhrnné roční zprávy o činnosti, její zveřejnění a předání Komisi.

K bodu 5 (§ 5a – Sektorová šetření)

Jedná se o transpozici Směrnice čl. 6 odst. 1 písm. a).

Kompetence Úřadu provádět sektorová šetření existovala již v dřívější právní úpravě. Nedochází zde k žádným podstatným změnám. Účelem sektorového šetření je zmapování situace na trhu nákupu a prodeje zemědělských produktů a potravinářských výrobků, zmapování vztahů mezi odběrateli a dodavateli a poskytnutí doporučení pro správnou praxi.

K bodům 6 až 10 (§ 6)

Odstavec 1 stanovuje dozorovému orgánu povinnost konstatovat v rozhodnutí o nekalé obchodní praktice porušení zákona a zároveň prostřednictvím uložení zákazu do budoucna zajistit ukončení této praktiky.

V odstavci 2 se jedná o transpozici Směrnice čl. 6 odst. 1 písm. d) a f). Úřad zveřejňuje svá rozhodnutí na webu.

V odstavci 3, který je věnován institutu závazků, dochází k terminologickým změnám v souvislosti s odstraněním sousloví „zneužití významné tržní síly“. Dále se upřesňuje, že Úřad uvede schválený obsah závazků ve výroku rozhodnutí o zastavení správního řízení.

Toto ustanovení představuje odklon od standardního průběhu správního řízení před Úřadem, když umožňuje, aby Úřad namísto rozhodnutí dle § 6 odst. 1 rozhodl o zastavení řízení za podmínky, že účastník řízení Úřadu navrhl závazky k odstranění závadného stavu a ten je shledal dostatečnými. Zákonné podmínky pro možnost takového postupu jsou následující:

 účastník řízení (popř. bylo-li by jich více, všichni účastníci společně) navrhl Úřadu závazky k odstranění závadného stavu;

 takové závazky jsou dostatečné a jejich splněním se odstraní závadný stav;

 porušení zákona nebylo Úřadem kvalifikováno jako závažné.

Uvedené podmínky musí být splněny kumulativně. Z odstavce 4 k daným podmínkám pak přistupuje podmínka další, a to že ode dne podání návrhu závazků nesmí účastník postupovat způsobem, který je předmětem sdělení výhrad. Účastník řízení by tedy neměl pokračovat v jednání, které je mu Úřadem vytýkáno ve správním řízení (např. v oznámení o zahájení řízení či jiném typu správního úkonu adresovaného dotčenému účastníkovi řízení).

Přínosem tohoto institutu je využití méně formálního (a méně administrativně náročného) procesu, než jakým je úplné správní řízení zakončené (případně) pravomocným rozhodnutím o pokutě, a to zejména ve snaze o urychlené odstranění závadného stavu a napravení situace v dodavatelsko-odběratelských vztazích.

Nezbytným předpokladem aplikace závazků je návrh ze strany účastníka, resp. účastníků správního řízení. Z praktického hlediska samozřejmě může Úřad (více či méně neformálně) indikovat, že by vyřešení správního řízení tímto způsobem preferoval, ale nemá právní nástroje, jak účastníka řízení k návrhu závazků přinutit.

Úřad naopak není povinen navržené závazky přijmout a správní řízení zastavit, a to zejména v situaci, kdy z hlediska závažnosti protiprávního jednání Úřad neshledává případ vhodný pro aplikaci tohoto institutu.

Jde-li o obsah či podobu daných závazků, nestanoví § 6 žádné bližší podrobnosti. Z povahy věci plyne, že podání obsahující návrh závazků by mělo obsahovat dvě základní části, a to vlastní návrh závazků v podobě jednostranně zavazující smlouvy či smluvních ustanovení, která budou přenositelná do výroku rozhodnutí Úřadu, odůvodnění, z něhož bude vyplývat splnění podmínek dle § 6 odst. 3, tj. že takto navržené závazky jsou dostatečné a že jimi dojde k odstranění závadného stavu, jak byl indikován ze strany Úřadu, a současně, že namítané jednání by nemělo být kvalifikováno jako závažné. Spolu s odůvodněním dostatečnosti závazků by měli účastníci také navrhnout důkazy k doložení takového tvrzení. V opačném případě není Úřad povinen dokazovat, že tomu tak není.

Směrnice v čl. 7 stanoví, že členské státy mohou podporovat dobrovolné využívání účinných a nezávislých mechanismů alternativního řešení sporů. S alternativními postupy či odklony od klasického správního řízení návrh počítá. Jedná se o možnost navrhnout závazky, ale např. i o institut snížení pokuty. Aplikace alternativních postupů je Úřadem v praxi hojně využívána, neboť okamžitá náprava vadného stavu v odběratelsko-dodavatelských vztazích je velkou přidanou hodnotou těchto postupů. Odkazuje-li Směrnice na možnost využívat alternativního řešení sporů ve formě mediace, pak návrh zákona takovou možnost nevylučuje. Odběratel s významnou tržní silou při řešení sporů se svými dodavateli může využít instrumenty předpokládané zákonem č. 202/2012 Sb., o mediaci, ve znění pozdějších předpisů. Procesní postup dle tohoto zákona však není využitím mediace dotčen.

V odst. 4 je vyřešen případný konflikt s ustanovením o navrácení v předešlý stav podle správního řádu.

K bodu 11 (§ 6a)

Směrnice požaduje, aby dozorový orgán disponoval pravomocí přijímat rozhodnutí, v nichž konstatuje porušení zákazů stanovených v článku 3 a nařizuje kupujícímu, aby zakázanou obchodní praktiku ukončil.

Toto ustanovení zakládá možnost Úřadu uložit při zjištěném porušení zákona tzv. opatření k nápravě, jehož účelem je odstranění protiprávního stavu. Účelem nápravného opatření je narovnání odběratelsko-dodavatelských vztahů. Toto ustanovení má určitou souvislost se závazky podle § 6 odst. 3 zákona, přičemž oba instituty mají směřovat k odstranění závadného stavu. Avšak jsou zde i významné rozdíly. Pro přijetí rozhodnutí o závazcích je nezbytná iniciativa účastníka (tzv. iniciační podmínka). Jinak řečeno, Úřad nemůže formálně účastník k návrhu závazků přinutit. Naproti tomu opatření k nápravě podle § 6a lze uložit i proti vůli účastníka jakožto další výrok sankčního rozhodnutí dle § 6a.

Samotné nápravné opatření je svou povahou obdobné tzv. ochranným opatřením ukládaným podle zákona o odpovědnosti za přestupky. Nápravné opatření se ukládá souběžně se správním trestem v tomtéž správním řízení. Na rozdíl od správního trestu, jehož povaha je ryze represivní, má nápravné opatření působit preventivně k odstranění závadného stavu.

K bodu 12 (§ 7)

Na dozor a řízení vedená Úřadem podle tohoto zákona, jakož i na vyšetřovací oprávnění se přiměřeně použijí ustanovení zákona o ochraně hospodářské soutěže.

Řízení podle zákona o významné tržní síle jsou správními řízeními. Uplatňuje se tak na ně v obecné rovině správní řád, přesněji jeho část druhá a třetí upravující řízení, a to jednak s ohledem na výslovný odkaz v § 25a zákona o ochraně hospodářské soutěže, který se s ohledem na § 7 odst. 1 tohoto zákona aplikuje na řízení ve věcech zneužití významné tržní síly také, ale ostatně i s ohledem na § 1 odst. 2 správního řádu, podle něhož se správní řád nebo jeho jednotlivá ustanovení použijí, pokud zvláštní zákon nestanoví jiný postup. Dále je třeba postupovat také dle přestupkového zákona v rozsahu, v jakém se na řízení před Úřadem aplikuje s ohledem na § 9 odst. 6 tohoto zákona. Na činnosti (šetření, kontroly) před zahájením řízení se však nepoužije kontrolní řád (srov. odst. 2).

Prostřednictvím novely došlo k odstranění chybně uvedených ustanovení § 21c odst. 3 a § 22b odst. 7 a 9, která kontrolní řád vůbec neobsahuje.

K bodům 13 až 21 (§ 8 – Přestupky právnických osob a podnikajících fyzických osob)

Jedná se o transpozici Směrnice čl. 6 odst. 1. písm. e). V tomto ustanovení dochází pouze k terminologickým úpravám.

Odstavec 1 stanoví, že odběratel s významnou tržní silou se dopustí přestupku tím, že aplikuje ve vztahu s dodavatelem některou z nekalých obchodních praktik obsažených v § 4, nesplní závazek k odstranění vadného stavu ve smyslu § 6 odst. 3 nebo nápravné opatření či jinou povinnost, kterou mu uložil Úřad ve svém rozhodnutí.

Nesjednání povinné náležitosti smlouvy či nesjednání smlouvy písemně již není samostatným přestupkem, ale je podřazeno pod písm. a) tohoto ustanovení.

Výše pokut vychází z dosavadního znění zákona o významné tržní síle. V tomto směru je nadále umožněna poměrně značná diskrece dozorového orgánu, která je ovšem omezena kritérii dle § 37 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, tedy zejména hodnocením povahy a závažnosti přestupku a dalších okolností, za nichž byl přestupek spáchán. Možnost ukládat pokuty vedle pevné částky procentem z čistého obratu umožňuje stanovit každému obviněnému přiměřený trest vzhledem k jeho aktuální hospodářské situaci.

Pokuty dle zákona o významné tržní síle se (vedle možnosti uložení pevnou částkou) ukládají z čistého obratu účastníka řízení, nemají tedy vazbu na výpočet ročního obratu dle § 3a zákona (tento výpočet je relevantní pouze pro určení významné tržní síly odběratele).

Pojem čistého obratu bude vykládán v případě podnikatelů dle vyhlášky č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví. V případě subjektů, které se v rámci účetnictví touto vyhláškou neřídí (např. neziskový sektor), se bude jednat o obdobné účetní vyhlášky platné pro tyto osoby. Pokud by v těchto vyhláškách nebyl pojem čistý obrat obsažen, nezbyde než uložit pokutu pevnou částkou v zákonném rozmezí dle § 8 odst. 3 zákona.

K odstavci 5 lze uvést, že pokud je pokuta ukládána alianci odběratelů, ručí každý její člen za zaplacení takto uložené pokuty do výše 10 % ze svého čistého obratu dosaženého za poslední ukončené účetní období. Nově zde tedy dochází k zastropování odpovědnosti za zaplacení pokuty. Tímto ustanovením se má předejít situaci, kdy člen aliance odběratelů ručil za zaplacení pokuty společně a nerozdílně, tudíž i vyšším procentem obratu, než do jaké výše mu mohla být zákonně uložena pokuta za porušení zákona.

K bodům 22 až 27 (§ 9 – Společná ustanovení k přestupkům)

Původní odstavce 1 a 2 byly odstraněny, protože působnost zákona je nyní upravena v ustanovení § 1 odst. 2.

K odstavci 1.

Jedná se o transpozici Směrnice čl. 6 odst. 1. písm. e).

Toto ustanovení stanoví, že porušení zákona je přestupkem. Pravomoc k projednání přestupků má Úřad. Na řízení o přestupku se použije zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů. Řízení jsou zahajována na základě předchozího šetření Úřadu, v němž Úřad dospěje k důvodnému podezření o spáchání přestupku a které je výsledkem buďto vlastní dozorové činnosti nebo prověření podnětu, který je Úřadu doručen zpravidla dodavatelem nebo kteroukoli osobou mající za to, že byla příslušným jednáním dotčena. Podnět mohou podat rovněž jiné orgány státní správy nebo typicky zástupci dodavatelů (např. komory či svazy). Takovýto podnět však není návrhem na zahájení řízení, neboť nejde o řízení návrhové.

Úřad je povinen každý podnět řádně prošetřit. O výsledku předběžného šetření Úřad vyrozumí podatele podnětu.

K odstavci 2 – utajení identity.

Jedná se o transpozici Směrnice čl. 5 odst. 3. a čl. 6 odst. 2. – ochrana totožnosti stěžovatele a záruky spravedlivého procesu.

Ustanovení o utajení identity je již v současné právní úpravě známé. Bylo zavedeno novelizačním zákonem č. 50/2016 Sb. V praxi Úřadu bylo vždy vykládáno velmi restriktivně, a to s ohledem na nutnost zachovat právo odběratele jakožto účastníka řízení na spravedlivý proces.

V návrhu je oproti dřívější právní úpravě obsažen požadavek odůvodnění žádosti o utajení identity, který vychází ze zavedené praxe Úřadu. Odůvodnění žádosti a následné posouzení žádosti Úřadem má zabránit paušálnímu a automatickému utajování identity u všech, kteří o utajení požádají. Požadavkem na řádné zdůvodnění žádosti o utajení identity a následným posouzením, zda jsou naplněny všechny náležitosti předvídané zákonem (tj. oprávněný subjekt, důvěrnost obchodního záznamu) lze kompenzovat poměrně silný zásah do práva na spravedlivý proces, který spočívá v nemožnosti obviněného seznámit se s identitou podatele podnětu nebo identitou svědka a s částí podkladů, které Úřadu předložil.

Oproti Směrnici je navrhovaná úprava širší, neboť umožňuje utajit identitu nejen podateli podnětu (dle Směrnice stěžovateli), ale i dodavateli, jakožto svědku, příp. poškozenému nezákonným jednáním.

Nově Úřad o žádosti o utajení identity rozhoduje usnesením, které se žadateli doručí.

Z povahy věci plyne, že nelze utajit identitu osoby, proti níž je řízení o přestupku vedeno.

Úprava utajení identity je speciální právní úpravou vůči § 72a zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.

K odstavci 3 – prioritizace.

Tento odstavec upravuje oprávnění Úřadu provádět selekci případů, u nichž Úřad nebude povinen zahajovat z moci úřední správní řízení (tzv. „prioritizaci“). Jedná se o prolomení zásady legality a prvek tzv. oportunity ve správním řízení. Toto ustanovení umožňuje Úřadu nezabývat se případy, které sice porušují zákon, jejich dopad na odběratelsko-dodavatelské vztahy je však velmi omezený. Úřad tak může soustředit své zdroje na celospolečensky závažnější případy porušení zákona. V případě bagatelních věcí mohou smluvní strany efektivně využít např. různé způsoby alternativního řešení sporů, včetně mediace.

Vyhodnocení konkrétního jednání jako vhodného pro aplikaci tohoto ustanovení není na libovůli Úřadu. Zákon stanoví kritéria, na jejichž základě bude Úřad každou věc individuálně posuzovat. V rámci posuzování, zda je dán veřejný zájem na vedení řízení, bude Úřad přihlížet především k povaze posuzovaného jednání, způsobu jeho provedení a počtu dotčených dodavatelů.

O důvodech nezahájení řízení Úřad vydá usnesení.

Navrhovaná úprava vychází z obdobné úpravy v § 21 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů.

K odstavci 5.

V tomto odstavci došlo k odstranění slov „v České republice“ Požadavek na vzdělání pouze na vysoké škole v České republice se totiž neslučuje s evropskými požadavky na uznávání kvalifikací, které nelze en bloc vyloučit ani v případě výkonu služby. I v této oblasti se zohledňuje zahraniční kvalifikace, a to v režimu čl. 45 SFEU a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 6. července 2005 o uznávání odborných kvalifikací, která je implementována zákonem č. 18/2004 Sb., zákon o uznávání odborné kvalifikace.

K odstavci 6 – výluky ze zákona o odpovědnosti za přestupky.

Tento odstavec zahrnuje výluky ze zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, které odráží specifika správního řízení vedeného v agendě významné tržní síly. Konkrétně se jedná o nepoužití ustanovení o omylech, svolení poškozeného a některé druhy správních trestů a ochranných opatřeních. U procesních institutů se jedná o vyloučení ustanovení o vyloučení některých osob jakožto účastníků řízení (poškozený; vlastník věci, která může být nebo byla zabrána; osoba přímo postižená spácháním přestupku), zahájení řízení se souhlasem osoby přímo postižené spácháním přestupku, ústní jednání, narovnání, adhezní řízení, lhůty pro vydání rozhodnutí a některá ustanovení k odvolacímu řízení.

K bodu 28 (§ 9a – Promlčecí doba, stavení a přerušení promlčecí doby)

Řízení vedená před Úřadem často bývají zdlouhavá, neboť jsou založena na vyhodnocování velkého množství podkladů a informací, zpravidla za období několika let trvání šetřeného jednání. Ve standardních dobách dle zákona o odpovědnosti za přestupky by dozorový orgán nebyl schopen věc řádně prošetřit a rozhodnout o ní. Zvláštní úprava promlčení má umožnit, aby běžně nedocházelo k zániku odpovědnosti porušitele zákona za jeho protiprávní jednání v důsledku uplynutí doby.

V odstavci 4 dochází k úpravě v souvislosti s požadavky Směrnice. K přerušení promlčecí doby dojde také tehdy, je-li věc předána dozorovým orgánem jiného členského státu. Okamžikem předání začne běžet nová promlčecí doba.

K bodu 29 (§ 10)

V tomto ustanovení došlo ke zpřesnění údaje o způsobu výpočtu pořádkové pokuty. Pokuta se vypočítává shodným způsobem (tj. z čistého obratu dosaženého za poslední ukončené účetní období v délce 12 měsíců), jako pokuta za přestupek.

K bodu 30

§ 10a – Mezinárodní spolupráce

Jedná se o transpozici Směrnice čl. 8.

Účinná ochrana proti nekalým obchodním praktikám je založena na součinnosti členských států. Proto je dána povinnost spolupráce mezi orgány dozoru, součinnosti při šetření a řízení proti subjektům porušujícím pravidla. Toto ustanovení mj. zakotvuje, že při dožádání Úřadu dozorovým orgánem jiného členského státu je Úřad oprávněn využívat vyšetřovací instituty, jako by se jednalo o domácí šetření. Tím je zajištěno efektivní vymáhání právní úpravy proti nekalým obchodním praktikám v rámci vnitřního trhu Evropské unie.

§ 10b - Mlčenlivost

Ustanovení upravuje rozsah osob vázaných mlčenlivostí tak, že tato povinnost se výslovně vztahuje na všechny osoby, které jsou k Úřadu ve služebním poměru nebo v pracovněprávním vztahu, tzn. nejen na zaměstnance v pracovním poměru založeném pracovní smlouvou, ale i např. na osoby vykonávající pro Úřad práce na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Současně upravuje povinnost mlčenlivosti i těm osobám, které nejsou v pracovněprávním vztahu k Úřadu, ale vykonávají pro něj různé činnosti na základě pověření (např. právní zastoupení Úřadu před soudem apod.), při jejichž plnění se setkávají s obchodním tajemstvím, utajovanou identitou nebo důvěrnými informacemi. V zájmu účastníků řízení a dalších odběratelů nebo dodavatelů, kteří se podrobují šetření Úřadu, je třeba, aby zachování mlčenlivosti nebylo časově omezeno, ale naopak bylo pro všechny zúčastněné osoby trvalou povinností.

K článku II (Přechodná ustanovení)

Lhůta pro uvedení smluv do souladu s tímto návrhem zákona vychází z čl. 1 odst. 4 Směrnice.

S ohledem na zachování právní jistoty se upravuje, že řízení, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních předpisů.

V Úředním věstníku Evropské unie není dosud zveřejněno oficiální české znění doporučení Komise 2003/361/ES ze dne 6. května 2003 o definici mikropodniků a malých a středních podniků. Pokud se tak nestane ani ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, ukládá se tímto ustanovením Ministerstvo průmyslu a obchodu vyhlásit sdělením text tohoto Doporučení ve Sbírce zákonů. Vzhledem k významu textu Doporučení pro určení okruhu dotčených subjektů je třeba zajistit oficiální text již ke dni nabytí účinnosti zákona.

K článku III (Účinnost)

Návrh směřuje k zajištění slučitelnosti s předpisy Evropské unie. Cílem je implementace Směrnice, u níž uplynula implementační lhůta dne 1. listopadu 2021. V souladu s § 3 odst. 3 a 4 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, je nabytí účinnosti zákona navrhováno v závislosti na neznámé datum ukončení legislativního procesu na první den druhého kalendářního měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení.

Existuje zde naléhavý obecný zájem spočívající v nutnosti splnit implementační lhůtu Směrnice, která se však nekryje s daty 1. ledna nebo 1. července kalendářního roku, jak jsou nastavena podle nových publikačních pravidel českého právního řádu. Navrhnout nabytí účinnosti již k 1. lednu daného roku je s ohledem na standardní dobu trvání legislativního procesu nereálné. Posečkat s nabytím účinnosti až na 1. července není naopak vhodné z důvodu řízení o porušení Smlouvy o Evropské unii.

V Praze dne 9. března 2022

Předseda vlády:

prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M., v. r.

Ministr zemědělství:

Ing. Zdeněk Nekula v. r.

Ministr průmyslu a obchodu:

Ing. Jozef Síkela v. r.