zákon č. 36/2021 Sb.

1. Zhodnocení platného právního stavu, včetně zhodnocení současného stavu

ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen

Právní předpisy územních samosprávných celků Základní pravidla normotvorby územních samosprávných celků stanoví Ústava ČR. V čl. 104 odst. 3 Ústava předjímá pravomoc zastupitelstev vydávat v mezích své působnosti obecně závazné vyhlášky - originární právní předpisy, jež jsou projevem ústavně zaručeného práva na územní samosprávu. Naproti tomu vydání nařízení územních samospráv k provedení zákonů podmiňuje článek 79 odst. 3 Ústavy speciálním zákonným zmocněním. Tuto normotvornou pravomoc obcí a krajů je třeba chápat jako výkon státní správy, tj. přenesenou působnost. Proces přijímání právních předpisů územních samosprávných celků podrobně upravuje zákon, v současnosti zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů. Zákonná úprava legislativního procesu, včetně publikace právního předpisu obce nebo kraje, nepochybně musí vycházet z ústavních zásad, z nichž lze na prvním místě

zdůraznit princip právního státu (článek 1 odst. 1 Ústavy). Z něj je třeba odvozovat i požadavek poznatelnosti práva a právní jistoty. K naplnění principu právního státu je

totiž nezbytné, aby adresáti právní normy, kteří mají znát svá práva a povinnosti stanovené právním řádem (ignorantia legis non excusat), měli možnost seznámit se s formálními prameny práva, tedy i s obecně závaznými vyhláškami a nařízeními obcí a krajů. Obecná závaznost právní normy je podmíněna veřejným vyhlášením právního předpisu, který je jejím komunikátorem. Problematikou publikace právních předpisů, resp. v obecnější rovině dostupností práva, se ve své judikatuře opakovaně zabýval Ústavní soud, a to především ve vazbě na princip právní jistoty a v širším smyslu na výklad pojmu právní stát podle čl. 1 odst. 1 Ústavy – k tomu blíže viz bod 4 obecné části důvodové zprávy. Stávající zákonná pravidla pro publikaci právních předpisů územních samosprávných celků podmiňují platnost takového právního předpisu vyhlášením, které se provede vyvěšením právního předpisu na úřední desce obecního úřadu v případě obecních předpisů (§ 12 odst. 1 zákona o obcích), nebo vyhlášením ve Věstníku právních předpisů kraje, resp. ve Sbírce právních předpisů hl. města Prahy (§ 8 odst. 2 zákona o krajích, § 45 odst. 2 zákona o hlavním městě Praze). Kromě toho ukládají příslušné zákonné normy územním samosprávám zaslat obecně závazné vyhlášky a nařízení příslušným dozorovým orgánům (§ 12 odst. 6 zákona o obcích, § 8 odst. 9 zákona o krajích, § 45 odst. 12 zákona o hlavním městě Praze). Pokud jde o zveřejnění právních předpisů územních samospráv způsobem umožňujícím dálkový přístup, ukládá § 5 odst. 2 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, povinným subjektům (tedy i územním samosprávným celkům) zveřejnit je způsobem umožňujícím dálkový přístup, a to v souladu s vyhláškou č. 442/2006 Sb. Ve vztahu k přehledu právních předpisů vydaných v rámci věcné působnosti územního samosprávného celku je v prováděcí vyhlášce č. 442/2006 Sb. výslovně stanoveno, že se uvede odkaz na internetové stránky, kde je text příslušných právních předpisů již zveřejněn. Dále je třeba zmínit ustanovení § 8 odst. 2 a 8 zákona o krajích, podle nichž je kraj povinen stejnopis Věstníku právních předpisů kraje, v němž musí být vyhlášeny obecně závazné vyhlášky a nařízení kraje, zveřejnit způsobem umožňujícím dálkový přístup (v případě Sbírky právních předpisů hlavního města Prahy tato povinnost uložena není). I když mají územní samosprávné celky zákonnou povinnost zveřejnit způsobem umožňujícím dálkový přístup všechny své vydané právní předpisy, v praxi není tato zákonná povinnost vždy plněna. V důsledku toho dochází k podstatnému omezení možnosti adresátů se s jejich obsahem seznámit, tj. až na možnost nahlédnout do nich u příslušného úřadu územního samosprávného celku či na Ministerstvu vnitra, což jistě nemůže v konfrontaci se současnými technickými prostředky a požadavky na fungování moderní veřejné správy obstát. Nepochybně to nepřispívá ani k právní jistotě adresátů právních předpisů, kteří se nemohou přiměřeně komfortním způsobem seznámit s povinnostmi, které jsou jim těmito právními předpisy ukládány, a tím je narušena předvídatelnost zákonnosti jejich jednání. K problematice publikace právních předpisů územních samospráv ve vztahu k jejich aplikaci se vyslovil i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, v němž konstatoval, že stávající „způsob publikace snižuje šanci, že soud z vlastní iniciativy na věc aplikuje právní předpis obce či kraje, a že vyhledání těchto předpisů - zejména obecních, nezveřejněných na internetu - je pro soudy spojeno s většími praktickými obtížemi. Tyto skutečnosti kladou vyšší nároky na účastníky řízení a jejich zástupce, kteří - aby zvýšili své vyhlídky na úspěch - zpravidla musí těmito předpisy sami aktivně argumentovat. Závěrem Ústavní soud podotkl, že uvedené obtíže by byly odstraněny, kdyby se všechny právní předpisy obcí a krajů publikovaly na internetu nebo kdyby byly centrálně zpřístupněny - právní předpisy obcí a krajů přitom již nyní jsou shromažďovány krajskými úřady a Ministerstvem vnitra či jiným příslušným ústředním správním úřadem“. Výše uvedený názor Ústavního soudu tak do značné míry relativizuje dostatečnost stávající zákonné úpravy publikace právních předpisů územních samospráv, a to zejména z hlediska faktické možnosti se s těmito právními normami seznámit (pokud jde o jejich adresáty), jakož i rozhodovat podle nich v případě státních orgánů, především pak soudů. Navrhovaná právní úprava proto cílí na větší garanci poznatelnosti práva a logicky i právní jistotu adresátů právních norem obcí, krajů a hl. města Prahy. Nedostatečnost poznatelnosti právních předpisů územních samosprávných celků (především pak obcí) se projevuje i tím, že orgány státní správy, Policie ČR a fyzické nebo právnické osoby často žádají Ministerstvo vnitra o součinnost při získávání údajů o normativní činnosti obcí, např. zda obecně závazná vyhláška jednotlivé obce je stále platná, zda nedošlo k její novelizaci, resp. zda daná oblast je vůbec regulována obecními právními normami. Na Ministerstvo vnitra se v tomto ohledu pravidelně obrací např. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy s žádostmi o sdělení, které obce vydaly obecně závaznou vyhlášku o stanovení spádových obvodů základních či mateřských škol, Ministerstvo financí ve věci obecně závazných vyhlášek o místních poplatcích a rovněž konkrétní fyzické a právnické osoby např. s žádostmi o sdělení počtu a seznamu obcí, které vydaly obecně závaznou vyhlášku o regulaci hazardních her. Policie ČR v této souvislosti přednesla požadavek na vytvoření veřejné databáze právních předpisů obcí, a to s ohledem na problémy při aplikaci právních předpisů územních samospráv při řešení přestupků v oblasti veřejného pořádku (existující právní předpisy obcí jsou často jen obtížně dohledatelné např. na internetových stránkách jednotlivých obcí).

Právní předpisy ostatních správních úřadů Článek 79 odst. 3 Ústavy ČR opravňuje k vydávání právních předpisů i ministerstva a jiné správní úřady; avšak pouze za podmínky, že se tak stane na základě zákona, v mezích zákona a jsou-li k tomu zákonem zmocněny. Ústava ČR neomezuje oprávnění jiných správních úřadů vydávat právní předpisy pouze na správní úřady ústřední, ale toto právo za splnění ústavních podmínek přiznává všem správním úřadům. Tyto právní předpisy tak nemusí mít celostátní působnost. Nicméně zákon č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů, stanovil závazná pravidla pouze pro publikaci předpisů ministerstev a ústředních správních úřadů. V souladu s § 1 odst. 1 písm. e) tohoto zákona se ve Sbírce zákonů vyhlašují uveřejněním jejich plného znění rovněž právní předpisy vydávané ministerstvy a ostatními ústředními správními úřady; právní předpisy jiných správních úřadů a právnických osob, pokud na základě zvláštního zákona vydávají právní předpisy s celostátní působností. Způsob zveřejnění u právních předpisů ostatních správních úřadů nebyl dosud řešen jednotně. Zvláštní zákony zakládající pravomoc správních úřadů vydávat právní předpisy s omezenou místní působností stanovily též vlastní publikační pravidla pro tyto předpisy. Jedná se o zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (na základě § 78a odst. 1 vydává újezdní úřad nařízení pro území vojenského újezdu, v souladu s § 78 odst. 1, 6 a 7 vydává Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky nařízení pro obvod své územní působnosti), zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů (na základě § 85 odst. 1 vydává krajská hygienická stanice nařízení pro svůj správní obvod nebo jeho část), zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů (dle § 46 písm. b/ a § 49 odst. 1 písm. c/ vydává Městská veterinární správa v Praze právní předpis o mimořádných veterinárních opatřeních pro území hlavního města Prahu, na základě § 76 odst. 3 Státní veterinární správa České republiky vydává nařízení o mimořádných veterinárních opatřeních) a zákon č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dle § 76 odst. 2 vydává Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský nařízení o mimořádných rostlinolékařských opatřeních). Stávající zákonná pravidla zveřejňování právních předpisů správních úřadů, které nemají celostátní působnost, tak není možné vzhledem k jejich nejednotnosti a nepřehlednosti považovat za dostačující pro naplnění ústavních požadavků na zajištění poznatelnosti práva a právní jistoty adresátů právních norem. Nevyhovující stav, kdy je třeba vyhledávat právní normy z různých zdrojů, bude odstraněn díky jejich koncentraci v jednom informačním systému veřejné správy. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že zákon se bude vztahovat jen na ty právní předpisy, které zvláštní zákony definují z hlediska jejich formy jako právní předpisy. Sbírka právních předpisů územních samosprávných celků a některých správních úřadů proto nebude zahrnovat akty správních úřadů, které lze považovat za právní předpisy na základě materiálního posouzení. Nepředpokládá se ani zveřejňování aktů profesních komor, neboť ani ty nejsou podle příslušných zákonů právními předpisy.

Ostatní dokumenty Ve Sbírce právních předpisů budou zveřejňována rozhodnutí Ústavního soudu ve věci posouzení ústavnosti a zákonnosti právního předpisu územního samosprávného celku a právního předpisu správního úřadu. Dále se zveřejní rozhodnutí dozorových orgánů (např. Ministerstva vnitra nebo krajského úřadu) vydávaná v rámci výkonu dozoru nad zákonností právních předpisů vyhlašovaných ve Sbírce právních předpisů. V návaznosti na zrušení Věstníku právních předpisů kraje se nově upravuje zveřejnění veřejnoprávních smluv o převedení výkonu přenesené působnosti; rozhodnutí krajského úřadu nebo Ministerstva vnitra podle § 65 a 66b zákona o obcích o tom, že pro obec bude vykonávat přenesenou působnost nebo její část pověřený obecní úřad nebo obecní úřad obce s rozšířenou působností; počet členů zastupitelstva kraje, který má být zvolen; rozhodnutí o stavu nebezpečí podle krizového zákona; území, která jsou smluvně chráněná podle zákona o ochraně přírody a krajiny; usnesení zastupitelstva kraje o vyhlášení krajského referenda nebo o tom, že krajské referendum nevyhlásí, jestliže o navržené otázce nelze krajské referendum konat. V těchto případech se jedná se o akty, jejichž zveřejnění ve Věstníku právních předpisů krajů ukládal zákon o krajích nebo jiné právní předpisy.

Zhodnocení současného stavu ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen

Stávající právní úprava se nikterak nedotýká úpravy zákazu diskriminace. Z hlediska požadavků na zajištění rovnosti mužů a žen ji lze považovat za neutrální.

2. Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy, včetně dopadů

navrhovaného řešení ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen

Cílem navrhovaného zákona je především napravit nedostatky současné právní úpravy publikace právních předpisů územních samosprávných celků a právních předpisů správních úřadů s jinou než celostátní působností, které nejsou vyhlašovány ve Sbírce zákonů (dále jen „právní předpis“). Stávající právní úprava již nezajišťuje informovanost adresátů těchto právních norem v takové míře, kterou by s ohledem na současný stav informačních technologií bylo možné považovat za optimální. Zřízením informačního systému právních předpisů vznikne ucelená moderní databáze, v níž bude možno vyhledat a seznámit se s obsahem obecně závazných vyhlášek a nařízení všech územních samosprávných celků v České republice. Informační systém bude sloužit i k vyhlášení právních předpisů některých správních úřadů, které nejsou publikovány ve Sbírce zákonů. Sbírka právních předpisů územních samosprávných celků a některých správních úřadů (dále též „Sbírka právních předpisů“) bude veřejně přístupným elektronickým informačním systémem; využívat zveřejněné databáze tedy bude moci kdokoliv. Vyhlášení právního předpisu ve Sbírce právních předpisů bude podmínkou pro to, aby právní předpis nabyl platnosti (stal se součástí platného právního řádu). Stanovení této podmínky je nezbytné pro splnění požadovaného způsobu publikace územním samosprávným celkem, resp. správním úřadem, jakož i k dosažení hlavního cíle zákonného návrhu, spočívajícího v posílení právní jistoty adresátů právních norem a v zajištění předvídatelnosti zákonnosti jednání adresátů. Nelze předpokládat, že by deklarovaných cílů bylo skutečně dosaženo, pokud by taková podmínka stanovena nebyla, tedy pokud by zveřejnění ve Sbírce právních předpisů nemělo vliv na platnost a účinnost právního předpisů a v zásadě by tak záviselo jen na ochotě daného územního samosprávného celku/správního úřadu dostát zákonné povinnosti. Spolu s právním předpisem budou ve Sbírce právních předpisů uveřejňována i jeho metadata, díky nimž bude možno provádět v informačním systému vyhledávání a generování sestav podle zvoleného klíče (např. získat přehled obecně závazných vyhlášek konkrétní obce či přehled právních předpisů vydaných na základě určitého zmocňovacího ustanovení zákona). V systému bude možné zadat automatizované informování např. o všech publikovaných předpisech určitého typu a na určitém území. Účinnosti nabydou právní předpisy patnáctým dnem po dni vyhlášení, pokud nebude stanovena pozdějším dnem. V případě naléhavého obecného zájmu lze výjimečně stanovit dřívější počátek účinnosti, nejdříve však dnem vyhlášení. Ve Sbírce právních předpisů budou dále zveřejňovány: sdělení kraje o počtu členů zastupitelstva kraje, který má být zvolen; rozhodnutí o stavu nebezpečí podle krizového zákona; území, která jsou smluvně chráněná podle zákona o ochraně přírody a krajiny; usnesení zastupitelstva kraje o vyhlášení krajského referenda nebo o tom, že krajské referendum nevyhlásí, jestliže o navržené otázce nelze krajské referendum konat. Ve Sbírce právních předpisů budou zveřejňovány i nálezy a rozhodnutí Ústavního soudu ve věci posouzení ústavnosti a zákonnosti právního předpisu územního samosprávného celku a právního předpisu správního úřadu. Dále se zde zveřejní rozhodnutí dozorových orgánů (např. Ministerstva vnitra nebo krajského úřadu) vydávaná v rámci výkonu dozoru nad zákonností právních předpisů vyhlašovaných ve Sbírce právních předpisů. Veřejnoprávní smlouvy o převodu výkonu přenesené působnosti a rozhodnutí krajských úřadů o přenesení výkonu přenesené působnosti obce se namísto ve Věstníku právních předpisů kraje zveřejní v rejstříku převodů agend orgánů veřejné moci. Zřízením Sbírky právních předpisů bude výrazně zjednodušen přístup k uvedeným dokumentům relevantním pro výkon veřejné správy, které jsou dosud publikovány roztříštěně a k jejich vyhledání je proto třeba využít vícero prostředků. Zveřejnění, resp. nezveřejnění uvedených dokumentů ve Sbírce právních předpisů ovšem nebude mít dopad na jejich platnost ani účinnost (s výjimkou zveřejnění usnesení zastupitelstva kraje o vyhlášení krajského referenda, u něhož podle § 14 zákona o krajském referendu k vyhlášení referenda v kraji dojde zveřejněním tohoto usnesení ve Sbírce právních předpisů). Na základě přechodných ustanovení budou územní samosprávné celky a dotčené správní úřady povinny vložit do Sbírky právních předpisů i platné a účinné právní předpisy (spolu s metadaty), které byly vydány před nabytím účinnosti předkládaného zákona, a to nejpozději do 3 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Stanovení tohoto požadavku je nezbytné k dosažení primárního cíle zřízení Sbírky právních předpisů, jímž je vznik ucelené databáze, v níž bude možno vyhledat a seznámit se s obsahem všech obecně závazných vyhlášek a nařízení územních samosprávných celků v České republice a všech právních předpisů dotčených správních úřadů. Navrhuje se i sankce jakožto legislativní nástroj k vynucení splnění této zákonné povinnosti, a to v podobě pozbytí platnosti těch právních předpisů, které do konce uplynutí uvedené tříleté lhůty nebudou do Sbírky právních předpisů vloženy. Na základě údajů, které má předkladatel k dispozici, lze odhadnout počet platných a účinných obecně závazných vyhlášek obcí na cca 100 tisíc. Hodnotící zpráva k výsledkům kontrol výkonu přenesené a samostatné působnosti svěřené orgánům obcí, krajů a hlavního města Prahy za léta 2014 - 2016 obsahuje rovněž přehled nařízení obcí posouzených v daném období; celkem jich bylo 1509.

Ministerstvo vnitra zahájilo již v roce 2017 projekt zaměřený na posouzení zákonnosti obecně závazných vyhlášek obcí vydaných před rokem 2010. Účelem tohoto projektu je dosažení zákonnosti těchto obecně závazných vyhlášek, a to v návaznosti na změnu legislativy a judikatury Ústavního soudu, a rovněž i jejich revize. Cílem tohoto projektu je proto dosáhnout změny či zrušení obecně závazných vyhlášek, které již neodpovídají platným a účinným právním předpisům či reálným podmínkám obcí. Za tímto účelem je obcím poskytována ze strany Ministerstva vnitra individuální metodická pomoc. Z celkového počtu více než 6 000 obcí v České republice byly v rámci tohoto projektu prověřovány obecně závazné vyhlášky 4 500 obcí. V rámci tohoto projektu bylo zjištěno téměř 6500 obecně závazných vyhlášek obcí vydaných před rokem 2010, přičemž bylo shledáno, že zhruba 55 % těchto obecně závazných vyhlášek je stále aktuálních, přibližně 15 % je v rozporu se zákonem a zbývajících 30 % je sice souladných se zákonem, nicméně již neaktuálních. K datu 30. června 2019 bylo v rámci tohoto projektu na základě poskytnuté metodické pomoci (individuální metodická pomoc byla poskytnuta ve více než 1 100 případech a metodická pomoc poskytnutá na hromadných akcích pro obce byla poskytnuta ve více než 130 případech) zrušeno více než 900 obecně závazných vyhlášek a u více než 600 obecně závazných vyhlášek byla z důvodu zjištěných nedostatků provedena jejich úprava. Praxe tak ukázala, že téměř 30 % obecně závazných vyhlášek vydaných před rokem 2010 již bylo pro obce nepotřebných. Tento projekt pokračuje i v druhém pololetí roku 2019 s cílem, aby obce samy zrušily či upravily obecně závazné vyhlášky vydané před rokem 2010, které jsou buď v rozporu se zákonem, neaktuální či zcela nepotřebné. Lze jej tak považovat za přípravnou fázi vytvoření informačního systému Sbírky právních předpisů, díky čemuž budou významnou měrou eliminovány nezákonné, příp. i obsoletní právní předpisy obcí, na něž by se vztahovala publikační povinnost podle navrhovaného zákona.

Dopady navrhovaného řešení ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen

Navrhovaná právní úprava se nikterak nedotýká úpravy zákazu diskriminace. Z hlediska požadavků na zajištění rovnosti mužů a žen ji lze považovat za neutrální.

3. Vysvětlení nezbytnosti navrhované úpravy v jejím celku

Změna právní úpravy je nezbytná s ohledem na popsané problematické aspekty současné právní úpravy – nedostačující míru trvalé informovanosti adresátů o právních normách územních samospráv a komplikace při jejich aplikaci v právní praxi, pramenící z jejich obtížné poznatelnosti. V České republice v současnosti neexistuje centrální veřejně přístupný registr všech právních předpisů vydaných všemi územními samosprávnými celky, ve kterém by mohli jejich adresáti zjistit, které „lokální“ právní normy na území konkrétního územního samosprávného celku platí, resp. jaké povinnosti z nich pro ně vyplývají. Díky zřízení centrálně státem spravovaného informačního systému dojde ke zpřístupnění právních předpisů územních samospráv a v jeho důsledku i k naplnění jednoho z principů právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy – principu poznatelnosti práva a právní jistoty.

Podle navrhované koncepce bude mít Sbírka právních předpisů překlenující charakter a následně bude nahrazena novým modulem systému e-Sbírka. Jeho vytvoření je plánováno v návaznosti na dokončení systému e-Sbírka a e-Legislativa jako rozvojový projekt tohoto systému, přičemž základem jeho tvorby se stanou právní předpisy a další akty zahrnuté do Sbírky právních předpisů. Splní se tak základní předpoklad pro začlenění těchto předpisů do e-Sbírky – shromáždění všech platných a účinných právních předpisů vydaných relevantními subjekty a jejich příprava pro budoucí integraci do e-Sbírky.

4. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České

republiky

Požadavek dostupnosti (poznatelnosti) práva vyplývá z obecného principu právního státu zakotveného v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Ten se týká nejen vyhlašování právních

předpisů, ale též jejich dostupnosti po celou dobu platnosti a účinnosti, resp. i poté. Ústavní soud přitom nezbytnost naplnění požadavku dostupnosti práva jako jednoho z atributů právního státu ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje. V této souvislosti je možné zmínit např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 12. 1999, sp. zn. I. ÚS 422/99, v němž se uvádí: „… podmínkou platnosti zákonů (čl. 52 Ústavy), ale i jiných právních předpisů, je jejich vyhlášení způsobem, který stanoví zákon. V tomto směru je ústavní úpravu třeba vykládat extenzivněji. Právní demokratický stát, za který se Česká republika považuje, je v souladu s čl. 1 Ústavy založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana, a je proto povinen zajistit určitou úroveň právní jistoty. To mimo jiné znamená i efektivněji umožnit, aby občané (a další osoby) měli možnost se s obsahem nejen zákonů, ale i ostatních právních předpisů, které jim nejen garantují práva, ale i ukládají povinnosti, seznámit.“ K předmětné problematice se Ústavní soud vyjádřil i v celé řadě dalších rozhodnutí. Srov. např. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 429/01: „Publikace právní normy je jedním ze základních předpokladů její závaznosti v podmínkách právního státu (tehdejší čl. 1 Ústavy ČR). Subjekty, které norma zavazuje, musejí k ní mít přístup a mít možnost poznat její obsah.“ Obdobně odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 472/01: „Lze doplnit, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří i princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo. Právní subjekt musí mít možnost bez jakýchkoli pochybností přesně zjistit, jaká náležitě zveřejněná pravidla musí ve své činnosti dodržovat.“ V nálezu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 420/09 Ústavní soud uvádí: „Princip předvídatelnosti práva jakožto důležitý atribut právního státu podstatným způsobem souvisí s principem právní jistoty a je nezbytným předpokladem obecné důvěry občanů v právo. Jak již v minulosti Ústavní soud několikrát konstatoval, neopomenutelnou komponentou principu právní jistoty je předvídatelnost práva a legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 690/01, N 45/29 SbNU 417, nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 487/03, N 103/37 SbNU 383 či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2070/07 dostupný na http://nalus.usoud.cz). Princip právní jistoty také důležitým způsobem souvisí s důvěrou občanů v právo (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 296/01, N 145/28 SbNU 287): „Jedním ze základních znaků a předpokladů právního státu a zároveň právní jistoty jako jednoho z jeho atributů je takové uspořádání státu, v němž každý, fyzická osoba i osoba právnická, může mít důvěru v právo“ (Knapp, V. Teorie práva. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 205). Z charakteru právního státu lze dovodit i legitimní požadavek, že se každý může spolehnout na to, že mu státní moc dopomůže k realizaci jeho subjektivních nároků a nebude mu v jejich uplatnění bránit. Požadavek právní jistoty se pak dotýká jak tvorby práva (otázka stability práva a zákonnosti jeho tvorby), tak aplikace práva. S procesem aplikace práva princip právní jistoty souvisí z toho důvodu, že „prvním předpokladem jistoty v oblasti aplikace práva je seznatelnost právní normy, resp. seznatelnost právního stavu a předvídatelnost právního rozhodnutí“ (Knapp, V. Teorie práva. Praha: C.H. Beck, s. 206). Důležitost hodnoty předvídatelnosti práva jako základní hodnoty právního řádu zdůrazňuje ve své judikatuře také Evropský soud pro lidská práva, v jehož judikatuře je jako jedno ze základních kritérií kvality práva opakovaně používána jeho předvídatelnost (srov. Rekvényi proti Maďarsku, 1999, Feldek proti Slovensku, 2001). Americký právní teoretik Lon L. Fuller zformuloval ve svém díle Morálka práva osm požadavků vnitřní morálky práva, mezi něž zařadil též požadavek vyhlašování právního aktu (srov. Fuller, L. Morálka práva. Praha: OIKOYMENH, 1998, s. 51n.). Jednoduše řečeno, podle Fullera má každý člověk právo vědět, co je v daném státu platným právem. Od manažerského řízení se právo odlišuje nejen obecností právních pravidel, ale především tím, že je nutno bezvýjimečně aplikovat pravidla, která byla dříve ohlášena jednotlivým právním subjektům. Tento charakter práva je možno dát do souvislosti s jedním základních principů práva, jímž je zásada veřejnosti práva. Podle této zásady právní norma nemůže nabýt účinnosti dříve, než je vyhlášena způsobem stanoveným zákonem a tím je umožněna její obecná znalost (Knapp, V. a kol. Tvorba práva a její současné problémy. Praha: Linde, 1998, s. 236). Důsledkem zásady veřejnosti práva je existence pravidla, dle kterého neznalost právního předpisu neomlouvá (ignorantia iuris non excusat). Je notoricky známou skutečností, typickou pro všechny moderní právní řády, že neznalost práva nezbavuje nikoho odpovědnosti za jeho porušení. Má-li však osoba nést za porušení práva odpovědnost, je třeba, aby byly splněny určité podmínky. Pravidlo neznalost právního předpisu neomlouvá předpokládá, že se daný právní předpis stal platným a účinným. Předpokladem platnosti a účinnosti je jeho veřejné vyhlášení, které je nezbytné k tomu, aby měl každý možnost se s právním předpisem seznámit. Fikci o znalosti práva „lze totiž sotva akceptovat za stavu, kdy platné a účinné právní předpisy nejsou na adekvátní úrovni každému přístupné, jestliže (včasné) seznámení se s jejich obsahem se jeví obtížně proveditelné, náročné technicky nebo finančně, či dokonce neuskutečnitelné. Zásada veřejnosti práva založená na principu rovnosti a právní jistoty je inherentní modernímu demokratickému právnímu státu a souvisí též s ústavně garantovanou úctou státu k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy)“ (Sládeček, V. Publikace jako obligatorní stadium tvorby právního předpisu. In: Tvorba práva v České republice po vstupu do Evropské unie. Eds. Aleš Gerloch, Jan Kysela. Praha: ASPI, 2007, s. 189n.). Ostatně i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva musí právní norma splňovat podmínky dostupnosti (accessibility), což se stane tehdy, když je veřejná a svým adresátům snadno dostupná. Až při splnění kritérií dostupnosti a předvídatelnosti jsou naplněny takové podmínky, že daná norma získává kvalitu práva (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Maestri v. Italy, 2001). K zásadě neznalost práva neomlouvá se ve své judikatuře vyjádřil také Ústavní soud, který prohlásil, že tato zásada je „nutnou podmínkou efektivity každého systému platného práva, nelze ji však vykládat pouze k tíži adresátů práva, nýbrž též jako závazek veřejné moci vůbec učinit právo poznatelným, protože jen takovým právem se lze řídit“ (srov. nález Ústavního soudu Pl. ÚS 77/06, N 30/44 SbNU 349, bod 39).“ Princip předvídatelnosti a dostupnosti práva ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje i Evropský soud pro lidská práva. Tak např. ve věci Streletz, Kessler a Krenz v. Německo (rozsudek ze dne 22. 3. 2001) zdůraznil, že předvídatelnost práva a jeho adekvátní dostupnost byla základní podmínkou pro trestnost určitého jednání. Rovněž právní teorie opakovaně vyjadřuje názor, že právní předpisy musejí být adekvátním způsobem vyhlášeny. Srov. např. Sládeček, V., Mikule, V., Suchánek, R., Syllová, J. Ústava České republiky. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, str. 527: „Vyhlašování zákonů a jiných právních předpisů má především své ryze praktické odůvodnění: fikci o znalosti práva (ignorantia iuris non excusat) lze totiž sotva akceptovat za stavu, kdy platné a účinné právní předpisy nejsou na adekvátní úrovni každému přístupné, jestliže (včasné) seznámení se s jejich obsahem se jeví obtížně proveditelné, náročné technicky nebo finančně či dokonce neuskutečnitelné (fikci o znalosti práva – neboť výslovně právně zakotvena není – uznává i Ústavní soud: srov. nálezy Pl. ÚS 33/97 a III. ÚS 721/2000). Optimální přístupnost práva znamená možnost předvídatelnosti práva. Zásada veřejnosti práva založená na principu rovnosti a právní jistoty je inherentní modernímu demokratickému právnímu státu a souvisí též s ústavně garantovanou úctou státu k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Úst). Pojem vyhlašování (publikace) zákonů (jiných právních předpisů), kterým lze zcela obecně zřejmě rozumět (aktivní) zprostředkování obsahu právních předpisů adresátům, se většinou (samostatně) nedefinuje. Častěji se vymezují až specifické, podřazené formy publikace.“ Přímo k otázce publikace právních předpisů územních samospráv ve vztahu k jejich aplikaci se vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, v němž konstatoval, že stávající „způsob publikace snižuje šanci, že soud z vlastní iniciativy na věc aplikuje právní předpis obce či kraje, a že vyhledání těchto předpisů - zejména obecních, nezveřejněných na internetu - je pro soudy spojeno s většími praktickými obtížemi. Tyto skutečnosti kladou vyšší nároky na účastníky řízení a jejich zástupce, kteří - aby zvýšili své vyhlídky na úspěch - zpravidla musí těmito předpisy sami aktivně argumentovat. Závěrem Ústavní soud podotkl, že uvedené obtíže by byly odstraněny, kdyby se všechny právní předpisy obcí a krajů publikovaly na internetu nebo kdyby byly centrálně zpřístupněny - právní předpisy obcí a krajů přitom již nyní jsou shromažďovány krajskými úřady a Ministerstvem vnitra či jiným příslušným ústředním správním úřadem“. Výše uvedený názor Ústavního soudu tak do značné míry relativizuje dostatečnost stávající zákonné úpravy publikace právních předpisů územních samospráv, a to zejména z hlediska faktické možnosti se s těmito právními normami seznámit (pokud jde o jejich adresáty), jakož i rozhodovat podle nich v případě státních orgánů, především pak soudů. Navrhovaná právní úprava proto cílí na větší garanci poznatelnosti práva a logicky i právní jistotu adresátů právních norem obcí, krajů a hl. města Prahy. Lze tedy učinit závěr, podle něhož právo má být dostupné, přičemž tato dostupnost musí být ze strany státu též odpovídajícím způsobem zajištěna, resp. zajišťována nejen v době vyhlášení právního předpisu, ale i poté tak, aby se s právními normami mohli adresáti adekvátně seznámit. Navržená právní úprava popsaný požadavek dostupnosti práva naplňuje s ohledem na existující možnosti informačních technologií způsobem, který dostupnost podzákonných právních předpisů pro jejich adresáty zajistí v odpovídající míře. Stát tímto opatřením svým způsobem naplňuje určitý deficit stávající právní úpravy, která sice přístupnost práva zajišťuje v míře sice ústavně akceptovatelné, nicméně na samotné hraně akceptovatelnosti, a plní si svůj dluh směrem k elektronizaci veřejné správy. Změna zákonných pravidel pro publikaci právních předpisů územních samosprávných

celků se dotkne výkonu práva na územní samosprávu, které zahrnuje i vydávání

právních předpisů obcí, krajů a hlavního města Prahy. Článkem 8 Ústavy se zaručuje samospráva územních samosprávných celků (obcí a krajů), jež jsou územními společenstvími občanů, která mají právo na samosprávu (čl. 100 odst. 1 Ústavy). Podle čl. 101 odst. 4 Ústavy (ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy a s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) může stát zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem. Citované ustanovení tak připouští ingerenci státní moci za kumulativního splnění obou dvou podmínek. Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. IV. ÚS 331/02 konstatuje, že „zásah státu ve smyslu čl. 101 odst. 4 Ústavy ČR nesmí být v rozporu s ústavně zakotvenými znaky samosprávy a je přípustný toliko tehdy, pokud to ochrana zákona nepochybně vyžaduje. Vyjádřeno jinými slovy, požadavek ochrany zákona je tak podmínkou nutnou, jejíž naplnění nelze dovodit extenzivním výkladem nemajícím oporu v dikci zákonné úpravy, byť by byl konstruován logickým způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o jeho účelnosti a rozumném smyslu“. Ústavní soud se k ústavní záruce práva na územní samosprávu a limitům ingerence státu dále vyjádřil např. v nálezu ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2200/15, když uvedl, že „Ústava sama přímo nevyjmenovává konkrétní oblasti, v nichž se územní samospráva může realizovat, když další otázky konstituování a fungování územní samosprávy ponechává na zákonodárci a zákonné regulaci (čl. 104 odst. 3, čl. 105 Ústavy)“. Činnost státu zasahující do činnosti územně samosprávných celků je tak podle Ústavního soudu limitována principem legality (zákonnosti). S ohledem na výše citovanou judikaturu Ústavního soudu lze ústavně konformním způsobem regulovat samostatnou působnost územních samosprávných celků, tedy i stanovit pravidla pro vyhlášení jejich obecně závazných vyhlášek pouze zákonem. Tento nezbytný předpoklad je v případě navrhovaného řešení splněn, neboť navrhované legislativní opatření má sílu zákona. Navrhovaná změna zákonné úpravy usiluje o dosažení větší garance poznatelnosti práva a logicky i právní jistoty adresátů právních norem obcí, krajů a hlavního města Prahy. Dosažení tohoto stavu vyžaduje provedení legislativní změny (konkrétně zřízení informačního systému přístupného prostřednictvím internetu). Pokud uvážíme přínos zpřístupnění právních norem územních samospráv z hlediska ústavní konformity zákonné úpravy vydávání těchto právních předpisů a naplnění zásad právního státu, pak nelze zavedení povinnosti obcí a krajů uveřejnit obecně závazné vyhlášky a nařízení v centrálně státem (Ministerstvem vnitra) spravovaném informačním systému (a s ním spojené finanční výdaje) považovat za nepřiměřený prostředek regulace jejich normotvorné pravomoci, či snad dokonce za hraniční zásah státu do výkonu samosprávy (pokud jde o vyhlášení obecně závazných vyhlášek). Kromě již vyzdvihovaných zásad poznatelnosti práva a právní jistoty je nepopiratelně i v zájmu samotných územních samospráv coby tvůrců právních norem, aby byl naplněn zásadní předpoklad pro jejich dodržování, a sice reálné zprostředkování jejich obsahu adresátům. Efektivní právní regulace nemůže být dosaženo bez odpovídajícího úsilí o publikaci právního předpisu nejen ve smyslu formálním, ale i materiálním, tj. jeho uvedení v obecnou známost. Zřízení Sbírky právních předpisů je tedy legitimním a přiměřeným omezením práva na samosprávu ve prospěch poznatelnosti a přístupnosti obecních a krajských právních předpisů jejich adresáty. Navrhovaná právní úprava předpokládá, že Sbírka právních předpisů bude obsahovat všechny platné a účinné právní předpisy územních samosprávných celků a bude tak skutečně spolehlivým a úplným zdrojem informací o platném právu územní samosprávy. Řešení spočívající v pozbytí platnosti těch stávajících právních předpisů územních samosprávných celků, které nebudou jejich vydavateli zveřejněny ve Sbírce právních předpisů ve lhůtě stanovené přechodným ustanovením, představuje přiměřené (proporcionální) legislativní opatření, nezbytné k dosažení cíle navrhovaného zákona. Zpracovatel dospěl i na základě tzv. testu veřejného zájmu k závěru, že ústavní princip právního státu (čl. 1 Ústavy ČR) a z něj plynoucí zásady poznatelnosti práva a právní jistoty dostatečně legitimizuje zásah do práva na územní samosprávu. Pokud praxe dostatečně prokázala, že současný způsob publikace právních předpisů územních samosprávných celků je z hlediska výše zmiňovaných ústavních principů nevyhovující, neboť nezaručuje přístupnost těchto právních norem na adekvátní úrovni každému, pak přechodné ustanovení návrhu zákona přestavuje i z hlediska vhodnosti přijatelný legislativní nástroj k dosažení primárního sledovaného cíle právní úpravy, kterým je poznatelnost platného a účinného práva. Územním samosprávným celkům přitom bude poskytnuta přiměřeně dlouhá doba (dvou let od nabytí účinnosti zákona), v níž bude třeba stávající právní předpisy ve Sbírce právních předpisů zveřejnit. Je-li z povahy uceleného informačního systému nezbytné, aby zahrnoval i právní předpisy, které nabyly účinnosti před jeho zřízením, je navrhované ustanovení de facto jediným možným a vhodným prostředkem, který ucelenost informačního systému zajistí. Naopak pokud by návrh rezignoval na úplnost Sbírky právních předpisů (ve prospěch principu nedotknutelnosti práva na územní samosprávu), dalo by se o vhodnosti a účelnosti připravované právní úpravy pochybovat. Dalším kritériem v testu proporcionality je hledisko potřebnosti, spočívající v porovnávání zkoumaného opatření s jinými možnými opatřeními, jež by vedla k dosažení zákonem sledovaného cíle při menším zásahu (v tomto případě) do práva na územní samosprávu. Jak již bylo uvedeno výše, předmětnou právní úpravou přechodného ustanovení lze dosáhnout účelu optimalizace vyhlašování právních předpisů územních samospráv a zvýšení garance předvídatelnosti práva a s tím souvisejícího principu právní jistoty a rovnosti před zákonem. Jestliže má být Sbírka právních předpisů autoritativním pramenem platných právních předpisů územních samospráv, je takové opatření nezbytné. Z tohoto hlediska je zřejmé, že k naplnění účelu navrhované právní úpravy není možné trvat na bezvýhradném upřednostnění práva na územní samosprávu, spočívajícím ve zcela autonomním procesu vyhlašování právních předpisů územních samosprávných celků. Naopak i v zájmu efektivity normotvorby (dopadu na chování jejích adresátů) je třeba na úrovni zákona výkon práva na územní samosprávu v tomto smyslu regulovat [srov. princip legality ústavního zásahu do práva na samosprávu – nález sp. zn. Pl. ÚS 16/06 ze dne 1. 8. 2006 (N 147/42 SbNU 183;475/2006 Sb.)]. Podle předkladatele neexistuje srovnatelný prostředek, který by daného účelu byl schopen dosáhnout, aniž by právo na územní samosprávu bylo dotčeno. V daném případě nepůjde o zásah nepřiměřený, neboť omezení hodnoty – práva na samosprávu v dané situaci představuje v porovnání s narušením ústavního principu právní jistoty a rovnosti před právem menší újmu. Nelze přitom opomenout, že přinejmenším z hlediska efektivity dopadu právní regulace bude právo územní samosprávy vydávat právní předpisy s patřičným dopadem na jejich adresáty nepochybně spíše posíleno. Tím se dostáváme k poslednímu kritériu - porovnání závažnosti střetávajících se práv (či práva a veřejného statku). K tomuto tzv. principu přiměřenosti (v užším smyslu) Ústavní soud v nálezu ze dne 13. srpna 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02, konstatoval: „Třetím principem je princip přiměřenosti (v užším smyslu), dle kterého újma na základním právu nesmí být nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli, tj. opatření omezující základní lidská práva a svobody nesmějí, jde-li o kolizi základního práva či svobody s veřejným zájmem, svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 25/97; publ. in Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, C.H. Beck, sv. 11, č. 53). V tomto bodě se vychází ze zvážení empirických, systémových, kontextových i hodnotových argumentů (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 15/96; publ. jak uvedeno shora; dle tohoto nálezu empirickým argumentem lze chápat faktickou závažnost jevu, jenž je spojen s ochranou určitého základního práva; systémový argument znamená zvažování smyslu a zařazení dotčeného základního práva či svobody v systému základních práv a svobod. Kontextovým argumentem lze rozumět další negativní dopady omezení jednoho základního práva v důsledku upřednostnění jiného; hodnotový argument představuje zvažování pozitiv v kolizi stojících základních práv vzhledem k akceptované hierarchii hodnot).“ Předkladatel proto dále v duchu principu přiměřenosti v užším slova smyslu zvažoval, zda shora popsaná pozitiva v podobě zajištění adekvátní dostupnosti a poznatelnosti práva územních samospráv převažují nad negativy, která mohou být spojena s aplikací navrhovaného přechodného ustanovení (derogace obecně závazných vyhlášek, které nebudou v přechodném období dvou let zveřejněny ve Sbírce právních předpisů). Princip proporcionality v užším slova smyslu se tedy nutně musí omezit jen na hodnocení, zda negativa spojená s uvedeným zásahem do práva na samosprávu jsou pomyslnou nutnou a akceptovatelnou „daní“ spojenou se zvýšením zákonných záruk naplnění ústavních principů poznatelnosti práva a právní jistoty. Pokud stávající právní úprava nedokáže zabránit tomu, aby některé obecně závazné vyhlášky (přestože jsou zákonným způsobem publikovány) nebyly fakticky dostupné a poznatelné jejich adresátům, pak jejich případná derogace ani nemůže z hlediska materiálního zásadně limitovat právo na samosprávu, neboť účinnost normotvorby územních samospráv je a priori omezená. Navrhované legislativní opatření směřuje k tomu, aby tyto nedostatky byly odstraněny (neboť cíle nelze dosáhnout pouhým nastolením nových publikačních pravidel pro budoucí právní předpisy), přičemž územní samosprávné celky mají dostatečný časový prostor a tedy i dostatečnou možnost, aby stávající právní předpisy ve Sbírce právních předpisů dodatečně zveřejnily. K jejich derogaci ex lege tudíž dojde až v důsledku případné neaktivity vydavatelů právních předpisů. Potenciální zásah do výkonu práva na územní samosprávu tak do značné míry závisí na samotných územních samosprávných celcích, které by měly postupovat podle zákona a s vědomím jím předvídaných následků případně zvážit, jaké jimi dříve vydané právní předpisy budou i nadále zachovány a jaké nikoliv. Podle přesvědčení předkladatele návrhu zákona právo územního samosprávného celku vydávat obecně závazné vyhlášky (regulovat v mezích zákona samosprávné záležitosti) nemůže ve vzájemném porovnání převážit ústavně garantovaná práva a svobody jednotlivce, resp. odporovat zásadě veřejnosti práva založené na principu rovnosti a právní jistoty. Z provedeného testu proporcionality vyplývá, že navrhovaná právní úprava publikace právních předpisů územních samosprávných celků, včetně stanovení přechodného období, v němž musejí být stávající právní předpisy územních samosprávných celků pod sankcí pozbytí platnosti ex lege zveřejněny ve Sbírce právních předpisů, je vhodná, potřebná a navrhovanou právní úpravou sledovaný veřejný zájem na poznatelnosti práva a právní jistotě v daném případě nepředstavuje nepřípustný zásah do ústavně zaručeného práva na územní samosprávu. Na základě výše uvedeného pak lze učinit závěr, že navrhovaná zákonná úprava neodporuje ústavněprávním principům územní samosprávy. Navrhovaná právní úprava není v rozporu s Ústavou a s ústavním pořádkem České republiky.

5. Zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy s předpisy Evropské unie,

judikaturou soudní orgánů Evropské unie

Problematice publikace právních předpisů územních samosprávných celků a podzákonných předpisů správních úřadů se orgány Evropské unie v rámci vlastní normotvorby speciálně nevěnují. Návrhem zákona není do právního řádu ČR zapracováváno právo Evropské unie a návrh není s právem Evropské unie v rozporu.

6. Zhodnocení souladu navrhované úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je

Česká republika vázána

Návrh zákona se přímo nedotýká mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána. Návrh zákona není s mezinárodními smlouvami v rozporu.

7. Předpokládaný hospodářský a finanční dopad navrhované právní úpravy na

státní rozpočet, ostatní veřejné rozpočty, na podnikatelské prostředí České republiky, dále sociální dopady, včetně dopadů na rodiny a dopadů na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národností menšiny, a dopady na životní prostředí

Vzhledem ke skutečnosti, že informační systém právních předpisů územních samosprávných celků a právních předpisů některých správních úřadů dosud neexistuje, je podmínkou realizace navrhované právní úpravy zřízení takového informačního systému veřejné správy, spravovaného Ministerstvem vnitra. Náklady na jeho zřízení lze předpokládat ve výši 12 milionů Kč, náklady na provoz systému včetně jeho dalšího rozvoje by pak představovaly řádově 5 milionů Kč ročně.

Celkové náklady navrhované právní úpravy lze shrnout následovně:

Jednorázové náklady na zřízení systému12 000 000 Kč (programové vybavení, hardware apod.) Roční náklady na technický provoz systému 5 000 000 Kč Personální náklady2 000 000 Kč

Celkové náklady v roce zřízení Sbírky19 000 000 Kč právních předpisů Celkové náklady v každém následujícím roce 7 000 000 Kč

Pokud by se přistoupilo ke zpětné digitalizaci právních předpisů platných přede dnem nabytí účinnosti zákona o Sbírce právních předpisů, bylo by nutno vynaložit i další finanční náklady. Náklady na digitalizaci právních předpisů územních samosprávných

celků a některých správních úřadů se odhadují na 27 milionů Kč. Digitalizací je myšlen

převod současných platných právních předpisů územních samosprávných celků do strukturované podoby a import do datového modelu konstruovaného pro účely e-Sbírky, zachycení všech vazeb, vytvoření konsolidovaných znění, časových řezů atd.

Bude-li počítáno se třemi zaměstnanci ve 13. PT podle nařízení vlády č. 304/2014 Sb., ve „středním“ (6.) platovém stupni (31 860 Kč) a s osobním ohodnocením ve výši 5 000 Kč a s navýšením o 1/3 s ohledem na povinné platby za zaměstnance, jsou platové náklady v celkové výši 147 000 Kč měsíčně a 1 764 000 Kč. Kromě toho je nutné připočítat ostatní náklady (např. na technické vybavení, kancelářské vybavení). Celkově stanovená částka tak činí 2 000 000 Kč ročně. Předpokládá se, že personální náklady budou hrazeny z Operačního programu Zaměstnanost.

Celkové náklady na vybudování systému v případě, že by se provedla digitalizace všech dokumentů vložených do systému (tj. právních předpisů a aktů podle § 8 zákona)

a vydaných před účinností zákona, by činily 46 milionů Kč (19 milionů Kč na

samostatné vybudování systému a 27 milionů Kč na zpětnou digitalizaci). Předpokládané výdaje budou hrazeny z rozpočtu Ministerstva vnitra. Náklady na převedení platných a účinných právních předpisů územních samosprávných celků a ostatních aktů v souladu s přechodným ustanovením (např. na naskenování listinného dokumentu), které budou i vzhledem k projektu Ministerstva vnitra na posouzení zákonnosti obecně závazných vyhlášek vydaných před rokem 2010 spíše marginální, ponesou územní samosprávné celky. Nárůst výdajů z jiných veřejných rozpočtů (rozpočtů územních samosprávných celků) se neočekává, protože nedojde ani k nárůstu povinností těchto subjektů. Návrh předpokládá nahrazení povinnosti zaslat vyhlášený právní předpis dozorovému orgánu povinností tento předpis vyhlásit ve Sbírce právních předpisů. Z „technického hlediska“ bude povinnost plněna identicky jako dosud – odesláním datové zprávy datovou schránkou Ministerstvu vnitra. Návrh má kladné dopady na podnikatelské prostředí, neboť legislativní změna významně zlepší poznatelnost právních předpisů publikovaných ve Sbírce právních předpisů a tedy i jeho aplikovatelnost v podnikatelském prostředí. Kladný dopad z hlediska zlepšení poznatelnosti právních předpisů lze identifikovat i ve vztahu ke specifickým skupinám obyvatel. Dopady do sociální oblasti a jiné dopady se nepředpokládají.

8. Zhodnocení dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí

a osobních údajů, zhodnocení korupčních rizik a zhodnocení dopadů na bezpečnost a obranu státu

Návrh nemá žádné dopady do oblasti soukromí a osobních údajů. Návrh nepředstavuje žádná korupční rizika. Taktéž se nijak nedotýká bezpečnostních a obranných zájmů státu.