zákon č. 360/2014 Sb.

K části první - změna zákona o dani z přidané hodnoty K čl. I K bodu 1 (Poznámka pod čarou č. 1)

Do povinného výčtu implementovaných unijních předpisů se doplňují nové směrnice Rady 2013/42/EU, 2013/43/EU, které tato novela zákona o DPH částečně provádí.

K bodu 2 (§ 4 odst. 1 písm. d))

Vzhledem k tomu, že novelou zákona o DPH dochází v § 101 k vypuštění pojmu „vlastní daň“ (jednalo se o poslední výskyt v současném ustanovení § 101 odst. 1 a odst. 6) se jeví jako nadbytečné, aby byl tento pojem i nadále definován pro účely zákona o DPH v ustanovení § 4 odst. 1 písm. d).

K bodu 3 (§ 4 odst. 1 písm. e))

Jedná se o stanovení věcné příslušnosti pro celní úřad v případě vydání, spravování, zrušení či zániku povolení k prodeji za ceny bez daně z přidané hodnoty, tedy pro účely § 87.

K bodu 4 (§ 4a odst. 1 písm. c))

Doplňuje se odkaz na dosud chybějící ustanovení týkající se osvobozených činností, které se započítávají do obratu (nájem nemovitých věcí), a to ve vazbě na zákonné opatření Senátu v souvislosti s rekodifikací soukromého práva. Jak vyplývá z příslušného přechodného ustanovení, počínaje dnem účinnosti novely zákona o DPH se obrat bude zjišťovat tak, že se do obratu za kalendářní měsíce roku 2014 nebudou započítávat údaje za nájem nemovitých věcí podle § 56a, ale počínaje měsícem lednem 2015 se již budou tyto údaje započítávat. Po přechodnou dobu, vlastně rok 2015, se bude obrat za nejvýše 12 kalendářních měsíců skládat z údajů kalendářních měsíců roku 2014 bez nájmu podle § 56a a z údajů kalendářních měsíců roku 2015 vč. nájmu podle § 56a. Poprvé tak bude obrat za všechny kalendářní měsíce vč. nájmu podle § 56a zjištěn za celý rok 2015.

K bodu 5 (§ 4b odst. 3)

Ustanovení § 4b odst. 3 reaguje na dichotomii jednotek založenou § 3063 nového občanského zákoníku. Ustanovení směřuje na případy, kdy i po dni nabytí účinnosti nového občanského zákoníku bude vlastnické právo k jednotkám nabýváno podle dosavadních právních předpisů, zejména podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů). Odstavec 3 z důvodu právní jistoty poplatníků a správce daně stanoví jednotnou právní úpravu pro jednotky, a to jak jednotky vzniklé podle zákona o vlastnictví bytů, tak pro jednotky podle nového občanského zákoníku.

K bodu 6 (§ 5 odst. 2)

Zrušuje se zvláštní úprava autorských příspěvků, a to jednak v návaznosti na změny úpravy autorských honorářů v zákoně o daních z příjmů, a jednak proto, že tato výjimka neodpovídá plně pojetí ekonomické činnosti dle směrnice o DPH a související judikatury SDEU.

K bodu 7 (§ 5c odst. 3 a 4)

Jedná se o doplnění určeného okamžiku přechodu práv a povinností ze skupiny na členy skupiny při zrušení registrace skupiny (v odstavci 3) a na člena skupiny, kterému je zrušeno jeho členství ve skupině (v odstavci 4), tak, aby tyto skutečnosti pro jednotlivé členy skupiny nastaly až den následující po dni zrušení registrace skupiny.

K bodu 8 (§ 6k a 6l) K § 6k

Jedná se o doplnění možnosti dobrovolné registrace osob, které budou uskutečňovat pořízení zboží z jiného členského státu, které není předmětem daně podle § 2a odst. 2, za identifikovanou osobu. Jedná se o osoby, které uskutečňují pořízení zboží do limitu podle ustanovení § 2b. Pokud se tedy tyto osoby rozhodnou, že i toto pořízení zboží bude předmětem daně, mělo by tak být učiněno ještě před samotným pořízením zboží, aby se předešlo uplatnění daně v místě nákupu, a tudíž i dalším postupům pro její vrácení.

K § 6l

Pro zachování stejného přístupu jako u pořízení zboží se jedná o doplnění možnosti dobrovolné registrace i u osob, které budou přijímat zdanitelné plnění (přijetí služby) s místem plnění v tuzemsku od osoby neusazené v tuzemsku, nebo osob, které hodlají (budou) poskytovat služby podle § 9 odst. 1 do jiného členského státu.

K bodu 9 (§ 14 odst. 5 písm. b))

Jedná se o legislativně technickou úpravu tak, aby text byl sjednocen v souladu se zněním § 13 odst. 8 písm. b).

K bodu 10 (§ 19 odst. 5 věta druhá)

Bylo vhodné doplnit tuto úpravu, neboť na tento případ nelze přímo aplikovat ustanovení daňového řádu, která by stanovovala, že lhůtu nelze prodloužit, neboť není stanoveno zdaňovací období.

K bodu 11 (§ 19 odst. 6 věta první)

Bylo vhodné doplnit tuto úpravu, neboť na tento případ nelze přímo aplikovat ustanovení daňového řádu, která by stanovovala, že lhůtu nelze prodloužit, neboť není stanoveno zdaňovací období.

K bodu 12 (§ 28 odst. 2 písm. a))

Text ustanovení § 28 odst. 2 písm. a) byl přeformulován z důvodu lepší srozumitelnosti a větší jednoduchosti. Oproti původnímu znění textu nedošlo k žádné věcné změně.

K bodu 13 (§ 28 odst. 3)

Jedná se o doplnění povinnosti pro orgán veřejné moci nebo dražebníka vystavit daňový doklad v případě dražby obchodního majetku plátce nebo při jeho prodeji mimo dražbu a poskytnout vystavený daňový doklad tomuto plátci.

K bodu 14 (§ 28 odst. 5 písm. b))

Text ustanovení § 28 odst. 5 písm. b) byl přeformulován z důvodu lepší srozumitelnosti a větší jednoduchosti. Oproti původnímu znění textu nedošlo k žádné věcné změně.

K bodu 15 (§ 29 odst. 3 písm. b))

Jedná se o úpravu za účelem zachování rozsahu plnění jako povinné náležitosti daňového dokladu, a to především pro ověření správnosti výše uplatněného nároku na odpočet daně.

K bodu 16 (§ 32 odst. 1)

Jedná se o omezení počtu případů, kdy je vystavován doklad o použití. Doklad o použití je v zásadě vystaven jen v případech, kdy není daňový doklad vystavován pro jinou osobu povinnou k dani.

K bodu 17 (§ 32 odst. 2)

Jedná se o úpravu za účelem zachování rozsahu a předmětu plnění jako povinné náležitosti dokladu o použití. Povinnost uvádět na dokladu o použití sdělení o účelu použití zůstává zachována.

K bodu 18 (§ 32a)

Potvrzení vystavené orgánem veřejné moci nebo dražebníkem při dražbě obchodního majetku plátce nebo při jeho prodeji mimo dražbu je daňovým dokladem pouze tehdy, pokud obsahuje všechny náležitosti daňového dokladu a navíc sdělení, že se jedná o prodej prostřednictvím osoby určené k uskutečnění prodeje obchodního majetku plátce.

K bodu 19 (§ 34 odst. 3)

Jedná se o zpřesnění textu v souladu se směrnicí Rady 2010/45/EU.

K bodu 20 (§ 35 odst. 4)

Jedná se pouze o opravu zjevné gramatické nesprávnosti.

K bodu 21 (§ 38 odst. 4)

U zboží propuštěného do volného oběhu z režimu pasivního zušlechťovacího styku se v současné době základ daně stanoví podle § 38 odst. 1 zákona o DPH, podle kterého je základem daně součet základu pro vyměření cla, včetně cla, dávek a poplatků splatných z důvodu dovozu zboží, pokud již nejsou zahrnuty do základu pro vyměření cla, vedlejších výdajů vzniklých do prvního místa určení v tuzemsku a příslušné spotřební daně, pokud není stanoveno v § 41 jinak. To znamená, že se do základu daně zahrne i hodnota služby, která je v rámci pasivního zušlechťovacího styku poskytnuta zahraniční osobou neusazenou v tuzemsku osobě povinné k dani s místem plnění v tuzemsku. Podle § 108 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o DPH je plátce, kterému je poskytnuta služba zahraniční osobou neusazenou v tuzemsku s místem plnění v tuzemsku, povinen přiznat daň. Aby nedocházelo znovu k povinnosti přiznat z poskytnuté služby daň při propuštění zboží do volného oběhu z režimu pasivního zušlechťovacího styku, nezahrne se do základu daně při dovozu zboží hodnota služby, která byla plátci poskytnuta zahraniční osobou neusazenou v tuzemsku s místem plnění v tuzemsku.

K bodu 22 (nadpis § 39)

Jedná se o uvedení textu do souladu s ustanovením § 108 odst. 1 písm. c), tzn. rozšíření platnosti tohoto ustanovení i pro osoby povinné k dani z jiného členského státu, které nejsou registrovány k dani.

K bodu 23 (§ 39 odst. 1)

Jedná se o uvedení textu do souladu s ustanovením § 108 odst. 1 písm. c), tzn. rozšíření platnosti tohoto ustanovení i pro osoby povinné k dani z jiného členského státu, které nejsou registrovány k dani.

K bodu 24 (§ 42 odst. 4 až 6)

K odstavci 4 V případě opravy základu daně a výše daně se při uplatnění sazby daně doplňuje možnost použít sazbu daně ke dni přijetí úplaty, pokud se zdanitelné plnění ještě neuskutečnilo. Obdobně se v případě opravy základu daně a výše daně pro použití kurzu přepočtu cizí měny na českou měnu doplňuje možnost použít kurz uplatněný při přiznání daně z přijaté úplaty, pokud se zdanitelné plnění ještě neuskutečnilo. K odstavci 5 Zpřesnění textu, kdy oprava základu daně a výše daně nelze provést po uplynutí 3 let od konce zdaňovacího období, ve kterém vznikla povinnost přiznat daň nejen u původního uskutečněného zdanitelného plnění, ale také při přijetí úplaty, pokud se zdanitelné plnění ještě neuskutečnilo. K odstavci 6 Dále se zavádí možnost provést opravu základu daně a opravu výše daně při poskytnutí zdanitelného plnění podle smlouvy o dílo, kdy jednotlivá dílčí plnění jsou poskytována po dobu delší než 3 roky, a k převzetí celkového díla tak dojde rovněž za dobu delší než 3 roky. Bude tedy umožněno, aby docházelo k opravám jednotlivých dílčích plnění ve lhůtě 3 let, a zároveň bude u těchto dílčích plnění možno provést opravu ve lhůtě 3 let od převzetí celkového díla. Tato úprava reaguje na požadavky praxe, kdy dříve nebylo možno zpětně provést po převzetí celkového díla opravu u dílčího plnění, pokud již od tohoto plnění uplynuly tři roky, což se jevilo jako problematické, neboť zároveň s převzetím celkového díla může vyvstat požadavek opravy i u jednotlivého dílčího plnění.

K bodu 25 (§ 43 odst. 1)

Jedná se o zpřesnění textu při opravě výše daně v jiných případech, a to za účelem zohlednění situací, kdy se žádné původní plnění neuskutečnilo, ala byla pouze nesprávně uplatněna daň při přijetí úplaty.

K bodu 26 (§ 43 odst. 3)

Jedná se o uvedení textu do souladu s ustanovením § 42 odst. 4.

K bodu 27 (část první hlava II nadpis dílu 7)

Slova se pro nadbytečnost zrušují.

K bodu 28 (§ 48)

Z důvodu odstranění dosavadní duplicity v § 48 a 48a u stavebních nebo montážních prací prováděných na dokončené stavbě, bylo do § 48 přesunuto uplatnění snížené sazby daně u stavebních nebo montážních prací provedených na dokončené stavbě pro sociální bydlení. Došlo tak k jasnému rozdělení. Paragraf 48 řeší uplatnění sazby daně u stavebních nebo montážních prací, provedených na dokončené stavbě (přístavby, nástavby, rekonstrukce, opravy), § 49 řeší uplatnění sazby daně u stavebních nebo montážních prací provedených v souvislosti s novou výstavbou stavby pro sociální bydlení a dodání stavby pro sociální bydlení. Pojem „změna dokončené stavby, vymezená zákonem“ s odkazem na stavební zákon byl zrušen a tím došlo ke sjednocení s dosavadním výkladem. Vypuštěním tohoto pojmu nedošlo k žádné věcné změně, v souladu s výkladem se tak za stavební nebo montážní práce, prováděné na dokončené stavbě považují například výměna podlahových krytin, údržba apod.

V odstavcích 2 až 6 jsou uvedeny jednotlivé definice. V odstavci 2 je definována stavba pro bydlení. Novým vydefinováním stavby pro bydlení nedošlo k žádné věcné změně. Pojmy stavba bytového domu a stavba rodinného domu jsou upraveny v zákonu č. 256/2013 Sb., Zákon o katastru nemovitostí, potažmo v prováděcí vyhlášce č. 357/2013 Sb., v příloze Technické podrobnosti pro správu katastru a odpovídají doslova definicím v dosavadním § 48 odst. 2 písm. a) a b) zákona o DPH. V písm. c) je nově, v souladu s novým občanským zákoníkem, bez věcné změny, definována stavba, která byla podle dosavadních předpisů příslušenstvím bytového nebo rodinného domu. Tato stavba je nově definována za pomoci definice pozemku, který tvoří funkční celek se stavbou spojenou se zemí pevným základem. Pozemek, který tvoří funkční celek se stavbou pevně spojenou se zemí plní roli přiléhajícího pozemku. Jedná se o zastavěný pozemek, přiléhající ke stavbě. U tohoto pozemku se vždy uplatní stejná sazba daně jako u stavby, se kterou tento pozemek tvoří funkční celek. Stavbou, která slouží k využití stavby bytového domu nebo rodinného domu a je zřízena na pozemku, který s touto stavbou tvoří funkční celek je například oplocení, studna, garáž…(to, co bylo „příslušenstvím“ bytového domu nebo rodinného domu). Funkční celek se stavbou netvoří inženýrská síť, která je ve vlastnictví jiné osoby než vlastníka pozemku. Byt je v současném znění zákona o DPH definován odlišně od obecného pojmu „byt“ (dosavadní § 48 odst. 2 písm. c)). V této definici bytu není podmínka „a je k tomu účelu určen“. Aby byla tato definice beze změny zachována, je nově pro pojem „byt“ pro účely zákona o DPH použit pojem „obytný prostor“. Definice obytného prostoru doslovně odpovídá dosavadní definici bytu. Touto definicí je zachováno pravidlo uvedené v poslední větě dosavadního odstavce 1. První snížená sazba daně se uplatní vždy, když jsou stavební nebo montážní práce prováděny v obytném prostoru. Za stavbu pro bydlení se spolu s obytným prostorem rozumí místnost, která je spolu s tímto obytným prostorem užívaná (dříve příslušenství bytu). Za stavbu pro bydlení se považuje také místnost, která je užívána s tímto obytným prostorem za podmínky, že se nachází ve stejné stavbě pevně spojené se zemí, jako je obytný prostor. Touto místností může být například garáž, která se nachází v bytovém domě, ve kterém je obytný prostor. Vzhledem k tomu, že se do § 48 přesunulo poskytnutí stavebních nebo montážních prací, provedených na dokončené stavbě pro sociální bydlení, přesunuly se do § 48 odst. 5 také definice staveb pro sociální bydlení. Tyto definice jsou bez věcné změny, pouze došlo k legislativně technické úpravě vypuštěním odvolávek na poznámky pod čarou. Jednotlivé zákony, které tyto stavby vymezují, jsou uvedeny vždy u příslušného vymezení stavby pro sociální bydlení. V odst. 5 písm. l) je jako stavba pro sociální bydlení definována jiná stavba, která slouží k využití staveb pro sociální bydlení s výjimkou obytného prostoru pro sociální bydlení (dosud „byt pro sociální bydlení“), která je zřízena na pozemku, který tvoří se stavbami pro sociální bydlení funkční celek. Jedná se o obdobu „příslušenství“ stavby pro sociální bydlení bez věcné změny. V odst. 6 je definován obytný prostor pro sociální bydlení (doposud „byt pro sociální bydlení“). Obytný prostor pro sociální bydlení zahrnuje obytný prostor s výměrou podlahové

2 2

plochy do 120 ma jakoukoliv jinou místnost, která je s tímto obytným prostorem do 120 m užívána a nachází se ve stejné stavbě jako tento obytný prostor.

Dochází ke změně stanovení výpočtu podlahové plochy obytného prostoru, a to s ohledem na skutečnost, že od 1. 1. 2014 je účinné nařízení vlády č. 366 ze dne 30. října 2013 o úpravě některých záležitostí souvisejících s bytovým spoluvlastnictvím. S ohledem na jednotu právního řádu je záměrem užít tento způsob výpočtu podlahové plochy u bytu upravený v uvedeném nařízení vlády i pro účely výpočtu podlahové plochy obytného prostoru u daně z přidané hodnoty. Podle tohoto nařízení je pro účely výpočtu podlahové plochy byt definován, jako prostorově ohraničená část domu, který je ohraničen vnitřními povrchy obvodových stěn této prostorově ohraničené části domu, podlahou, stropem nebo konstrukcí krovu a výplněmi stavebních otvorů ve stěnách ohraničujících byt, obdobně to platí pro ohraničení místností, které jsou jako součást bytu umístěné mimo hlavní obytný prostor. Do podlahové plochy bytu se započítává stejně jako v současné době i podlahová plocha zakrytá zabudovanými předměty, jako jsou zejména skříně ve zdech v bytě, vany a jiné zařizovací předměty ve vnitřní ploše bytu. Nově se tedy do podlahové plochy bytu (obytného prostoru) započítává podlahová plocha, která je zastavěna vnitřními stěnami. Podle současné právní úpravy se podlahová plocha místností a prostorů pro účely DPH posuzovala podle jejich vnitřní nášlapné plochy mezi lícními konstrukcemi stěn v půdorysném průmětu domu, což vyplývalo z ustanovení § 48a odst. 4 platného znění zákona o DPH a správní praxe. Dle nové právní úpravy zákona o DPH se podlahová plocha místnosti, která je užívána s obytným prostorem a nachází se ve stejné stavbě, jako tento obytný prostor (podlahová plocha sklepa a komory), nezahrne do výpočtu podlahové plochy obytného prostoru do 120 m. Nezahrnutí podlahové plochy místnosti užívané s obytným prostorem do 120 m, která se nachází ve stejné stavbě jako obytný prostor (dle současné úpravy zákona o DPH se jedná o příslušenství bytu) vyvažuje možné dopady nového způsobu výpočtu podlahové plochy, který spočívá zejména v započtení podlahové plochy pod vnitřními příčkami obytného prostoru. U obytného prostoru s podlahovou plochou do 120 ma místnosti užívané s tímto obytným prostorem, která se nachází ve stavbě jako tento obytný prostor (sklep, komora, garáž) se však uplatní, stejně jako za současné právní úpravy stejná sazba daně, která se odvíjí od posouzení skutečnosti, zda se jedná o stavbu pro sociální bydlení. U ostatních staveb pro sociální bydlení je tato problematika řešena tak, že stavby, které slouží k využití staveb pro sociální bydlení a jsou zřízeny na pozemku, který tvoří s těmito stavbami funkční celek, jsou vymezeny jako samostatné stavby pro sociální bydlení (§ 48 odst. 5 písm. l)). Výsledkem nové právní úpravy bude také napravení nerovnosti a sjednocení výpočtu podlahové plochy rodinného domu pro sociální bydlení a obytného prostoru do 120 m. Nyní se při výpočtu podlahové plochy bytu pro sociální bydlení do celkové podlahové plochy bytu pro sociální bydlení (120 m) započítává podlahová plocha místností, které tvoří příslušenství bytu (například podlahová plocha sklepa a komory). Při výpočtu podlahové plochy rodinného domu pro sociální bydlení dle současné právní úpravy (350 m) se podlahová plocha stavby, která je příslušenstvím rodinného domu pro sociální bydlení (samostatně stojící garáž) do výpočtu podlahové plochy nezahrnuje. Tento přístup zůstává stejný i v nové právní úpravě.

K bodu 29 (§ 48a)

Jedná se o legislativně technickou úpravu, která využívá zrušeného § 49, do kterého se přesouvá úpravu sazeb daně u výstavby nebo dodání stavby pro sociální bydlení.

K bodu 30 (§ 49)

V § 49 je bez věcné změny řešena problematika nové výstavby staveb pro sociální bydlení a dodání stavby pro sociální bydlení. Podle odstavce 3 se první snížená sazba daně uplatní u dodání stavby pro sociální bydlení, která je nově vydefinována v § 48 odst. 5, dále u pozemku, jehož součástí je pouze stavba pro sociální bydlení, u práva stavby, jehož součástí je pouze stavba pro sociální bydlení. První snížená sazba daně se uplatní také u dodání jednotky (definována v § 4b odst. 3), která zahrnuje pouze obytný prostor pro sociální bydlení (obytný prostor s podlahovou plochou do 120 m2 a místnost užívaná spolu s tímto obytným prostorem, která se nachází ve stejné stavbě pevně spojené se zemí jako tento obytný prostor).

K bodu 31 (§ 51odst. 1 písm. f) a g))

Legislativně technická úprava. Mění se názvy § 56 a 56a. Z toho důvodu se v § 51 mění písm.

f) a g).

K bodu 32 (§ 54 odst. 1 písm. v))

Opravuje se znění ustanovení, ve kterém došlo zákonem č. 241/2013 Sb. nedopatřením ke zdvojení části textu.

K bodu 33 (poznámka pod čarou č. 38)

Zrušuje se poznámka pod čarou na již neaktuální zákon o rozhlasových a televizních poplatcích.

K bodu 34 (§ 56 a 56a) K § 56

K odstavci 1 Je uvedeno, kdy je pozemek při dodání vždy osvobozen od daně. Tento pozemek musí současně splňovat dvě podmínky, a sice v okamžiku dodání netvoří funkční celek se stavbou pevně spojenou se zemí a není stavebním pozemkem.

Funkční celek se stavbou pevně spojenou se zemí tvoří pozemek, na kterém je zřízena stavba pevně spojená se zemí, a tento pozemek slouží k provozu této stavby, plnění její funkce, nebo je s ní využíván. Jedná se o zastavěný pozemek. Pokud je dodáván pozemek, na kterém je zřízena stavba pevně spojená se zemí, podléhá dodání tohoto pozemku pětiletému testu, případně u nemovitých věcí, které byly nabyty do 31. 12. 2012 tříletému testu (pozemek, na kterém je zřízen rodinný dům, bytový dům, továrna).

Osvobozeno od daně je dodání pozemku, na kterém není zřízena stavba pevně spojená se zemí (louka, pole).

Osvobozeno od daně je dodání pozemku, na kterém je například zřízen stožár vysokého napětí, který není ve vlastnictví osoby, která pozemek prodává, protože tento stožár je součástí inženýrské sítě a inženýrská síť, která je ve vlastnictví jiné osoby než vlastníka pozemku, není stavbou, která tvoří funkční celek se stavbou pevně spojenou se zemí (viz. § 48 odst. 3 návrhu zákona).

Osvobozeno od daně je dodání pozemku, který neslouží k provozu stavby spojené se zemí pevným základem, neslouží k plnění funkce této stavby, nebo není využíván s touto stavbou. K odstavci 2 Pro účely zákona o DPH je vydefinován pojem „stavební pozemek“. Jedná se o takový pozemek, na kterém jsou provedeny přípravné práce k výstavbě stavby pevně spojené se zemí. Za tento pozemek je považován již pozemek, na kterém, nebo v jehož okolí, jsou nebo již byly provedeny stavební práce. Jedná se pouze o stavební práce provedené za účelem výstavby té určité stavby. Za stavební pozemek se považuje také pozemek, který je nebo byl předmětem správních úkonů. Jedná se o správní úkony, provedené za účelem výstavby této stavby (například podání návrhu na změnu územního plánu).

Stavebním pozemkem je také pozemek, na kterém může být podle stavebního povolení, uděleného podle stavebního zákona nebo podle udělení souhlasu s provedením ohlášené stavby podle stavebního zákona zhotovena stavba pevně spojená se zemí. Toto vymezení je beze změny (současný § 56 odst. 2 písm. b)). K odstavci 3 Dodání vybrané nemovité věci v pětileté lhůtě, je zdanitelným plněním, po uplynutí pětileté lhůty je plněním osvobozeným od daně bez nároku na odpočet daně.

Pětiletá lhůta se odvíjí od vydání prvního kolaudačního souhlasu, kterým se rozumí kolaudační souhlas, který umožňuje současný daný způsob využití dodávané nemovité věci. Dále se tato lhůta odvíjí od vydání kolaudačního souhlasu, který byl vydán po podstatné změně dokončené stavby, jednotky nebo inženýrské sítě. Podstatnou změnou je změna, kterou dojde například k podstatnému zásahu na nemovité věci s ohledem na její stávající hodnotu, nebo u stavby s ohledem například na její stávající podlahovou plochu.

Pětiletá lhůta se odvíjí také ode dne, kdy bylo podle stavebního zákona vydáno první oznámení o záměru započít s užíváním nemovité věci. Prvním užíváním se rozumí užívání, pro které je nemovitá věc v souladu s oznámením uděleným podle stavebního zákona užívána.

Dále se tato pětiletá lhůta odvíjí ode dne, kdy mohlo být započato užívání stavby se souhlasem stavebního úřadu, pokud byly odstraněny nedostatky, pro které stavební úřad zakázal používání stavby. Jedná se o situaci, kdy osoba, která podá oznámení o záměru započít s užíváním stavby, pro nedostatky stavby jí to není povoleno, tato osoba nedostatky odstraní. Stavební úřad potom vydá písemný souhlas, na základě kterého je možno stavbu užívat.

Dále se tím dnem rozumí den, od kterého byl podle stavebního zákona udělen souhlas s užíváním po podstatné změně dokončené stavby, jednotky nebo inženýrské sítě. I v tomto případě se podstatnou změnou rozumí změna, kterou dojde k podstatnému zásahu na uvedené nemovité věci například s ohledem na její stávající hodnotu, nebo u stavby například s ohledem na její stávající podlahovou plochu. K odstavci 4 Je uveden výčet vybraných nemovitých věcí, které, pokud splní podmínku uvedenou v odstavci 3, jsou při dodání osvobozeny od daně. V opačném případě je jejich dodání zdanitelným plněním.

Jsou to všechny stavby pevně spojené se zemí, jednotky, inženýrské sítě. Dále se jedná o pozemek, který tvoří funkční celek se stavbou pevně spojenou se zemí (rodinný dům se zahradou). Podzemní stavbou se samostatným účelovým určením se rozumí například metro nebo vinný sklípek. Osvobozeno od daně je také dodání práva stavby, jehož součástí je stavba pevně spojená se zemí. K odstavci 5 Plátce se může rozhodnout, že při dodání vybrané nemovité věci po uplynutí pětileté lhůty, uplatní daň. Nově se plátce může rozhodnout pro uplatnění daně také při dodání pozemku osvobozeného od daně podle odstavce 1. Z důvodu zvýšení právní jistoty se doplňuje, že pokud je příjemcem plnění plátce, tak se dodavatel může pro uplatnění daně rozhodnout pouze po předchozím souhlasu příjemce plnění. Pokud se plátce rozhodne dodat vybranou nemovitou věc nebo pozemek podle odstavce 1 jinému plátci po pětileté lhůtě jako zdanitelné plnění, je nově povinen použít režim přenesení daňové povinnosti. Pokud plátce přijal úplatu na dodání nemovité věci s tím, že v okamžiku přijetí úplaty považoval plnění za osvobozené od daně, nevznikla mu z této přijaté úplaty povinnost přiznat daň. Pokud se však v okamžiku dodání nemovité věci rozhodl, že se jedná o zdanitelné plnění, je povinen stanovit základ daně z hodnoty celého plnění.

K § 56a

Upravuje se definice krátkodobého nájmu tak, aby bylo jasné, že se vztahuje na nájem pozemku, jehož součástí je stavba, nájem stavby, která je samostatnou nemovitou věcí, nájem stavby, která je součástí práva stavby, nájem podzemní stavby se samostatným účelovým určením a nájem jednotky. Krátkodobý nájem se nepoužije u nájmu pozemku, na kterém není zřízena stavba spojená se zemí, pozemku, kde je jiný vlastník stavby a pozemku, u práva stavby, jehož součástí není stavba, a u nájmu inženýrské sítě.

K bodu 35 (poznámka pod čarou č. 44c)

Zrušuje se poznámka pod čarou, ve které je uvedena již neaktuální vyhláška.

K bodu 36 (poznámka pod čarou č. 44e)

Zrušuje se poznámka pod čarou na již neaktuální vyhlášku.

K bodu 37 (§ 63 odst. 1 úvodní část ustanovení)

Do výčtu plnění osvobozených od daně s nárokem na odpočet daně se doplňuje § 71g.

K bodu 38 (§ 63 odst. 1 písm. j))

Do výčtu plnění osvobozených od daně s nárokem na odpočet daně se doplňuje § 71g.

K bodu 39 (§ 65 písm. a))

Do textu ustanovení se z důvodu právní jistoty doplňují slova „v každém případě“, aby se text sjednotil se zněním významově obdobného textu ustanovení § 71 odst. 1.

K bodu 40 (§ 68 odst. 8 věta první)

Legislativně technická úprava k objasnění, že lze osvobodit od daně s nárokem na odpočet daně jen mise, úřady, zastupitelství mezinárodní organizace, jejich členy a úředníky, kteří mají sídlo v jiném členském státě.

K bodu 41 (§ 82 odst. 2)

Tímto návrhem dochází k rozšíření znění tohoto ustanovení s ohledem na § 71 daňového řádu.

K bodu 42 (§ 87)

S ohledem na navrhovanou řádnou novelu zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o SpD“), je zapotřebí upravit i ustanovení § 87 zákona o DPH tak, aby povolovací řízení bylo shodné s úpravou v zákoně o SpD, neboť se jedná o totožné povolení, pouze na jinou daň. Toto ustanovení upravuje prodej za ceny bez daně z přidané hodnoty a je obdobou stávajícího ustanovení § 36 zákona o SpD. Tato ustanovení vymezují podmínky, za kterých mohou v tranzitních prostorách mezinárodního letiště fungovat tzv. duty free prodejny. Ze stávajícího textu § 87 byla ponechána pouze základní ustanovení, která vymezují základní charakter povolení, místní příslušnost a specifikum daně z přidané hodnoty, tedy možnost uplatnit si nárok na odpočet daně. Ve zbývajícím se použije úprava zákona o SpD ve znění stávající řádné novely zákona o SpD. V této souvislosti je třeba uvést, že se v zákoně č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zároveň stanovuje správní poplatek za návrh na vydání povolení k prodeji za ceny bez daně z přidané hodnoty podle zákona o DPH ve výši 2 000 Kč. Vzhledem k tomu, že dochází ke sjednocení úpravy povolení k prodeji za ceny bez daně spotřební i daně z přidané hodnoty, sjednocuje se i výše správního poplatku. K odstavci 1 Jedná se pouze o jiné legislativní uchopení stávajícího § 87 odst. 1 a částečně odstavce 4 zákona o DPH. Formulace odpovídá navrženému § 36 odst. 1 řádné novely zákona o SpD. Věcně nedochází k žádné změně. K odstavci 2 Vymezuje se místní příslušnost správce daně, kterým je celní úřad místně příslušný mezinárodnímu letišti, v jehož tranzitním prostoru dochází k prodeji za ceny bez daně z přidané hodnoty. Vždy se bude jednat o ten z 15 celních úřadů, v jehož územní působnosti se nachází příslušné mezinárodní letiště. K odstavci 3 Toto ustanovení bylo převzato ze stávajícího znění § 87 odst. 3, pouze byl upřesněn odkaz na prostory, v nichž může plátce prodávat zboží za ceny bez daně z přidané hodnoty. K odstavci 4 Vzhledem k rozsáhlosti nové úpravy povolovacích řízení obsažených v řádné novele zákona o SpD se nepřebírá celá tato úprava, pouze se navrhuje obdobné použití příslušných ustanovení zákona o SpD. Konkrétně se bude jednat o obecná ustanovení o povoleních upravená v § 43a a následující a pak o ustanovení specifická pro povolení k prodeji za ceny bez spotřební daně obsažená v § 36 a násl. Ve zbývajícím se odkazuje na důvodovou zprávu k řádné novele zákona o SpD týkající se povolovacích řízení.

K bodu 43 (§ 90 odst. 5 písm. b) a odst. 11 písm. b))

Legislativně technická úprava, zpřesnění textu.

K bodu 44 (§ 90 odst. 15)

Pokud obchodník přijme zdanitelné plnění dodání zboží uvedené v písm. a) a b) a při následném dodání tohoto zboží nepoužije zvláštní režim pro obchodníky, má u tohoto přijatého zdanitelného plnění nárok na odpočet daně. Podle písm. a) má obchodník nárok na odpočet daně při dodání uměleckého díla, sběratelského předmětu nebo starožitnosti, které sám dovezl. Podle písm. b) odst. 1. má obchodník nárok na odpočet daně u uměleckého díla, které mu dodal autor. Autor díla musí být plátce, při dodání uměleckého díla nemůže použít zvláštní režim, nemůže se chovat jako obchodník, protože umělecké dílo nepořídil ve smyslu zákona o DPH (nenakoupil). Podle písm. b) odst. 2. může obchodník uplatnit nárok na odpočet daně, pokud mu bylo dodáno umělecké dílo od plátce, který nepoužil při dodání tohoto díla zvláštní režim, nebo pokud obchodník toto umělecké dílo pořídil od osoby registrované k dani v jiném členském státě, která při dodání nepoužila zvláštní režim. Plátce i osoba registrovaná k dani v jiném členském státě mohou být obchodníkem.

K bodu 45 (§ 90 odst. 16)

Upravuje se okamžik vzniku nároku na odpočet daně u obchodníka, který má obchodník podle odstavce 15. Tento nárok na odpočet daně obchodníkovi vzniká okamžikem, kdy je při dodání zboží uvedeného v odstavci 15 povinen přiznat daň.

K bodu 46 (§ 92 odst. 1 písm. a))

Upřesňuje se, že se investičním zlatem rozumí zlato, připouštěné na světové trhy se zlatem. V souladu se směrnicí o DPH se zvláštní režim použije pro obchodování s investičním zlatem, které je prokazatelně obchodovatelné na světových trzích s investičními zlatými slitky. Investiční zlato musí být prokazatelně likvidní (schopnost rychle se přeměnit v peněžní prostředky) na světových trzích s investičním zlatem. Splnění podmínky „zlato připouštěné na světové trhy“ lze navázat s jistotou na výrobky světově uznávaných afinerií, zveřejněných například na http://www.goldbarsworldwide.com/PDF/BI 2 GoldBarManufacturers.pdf.

K bodu 47 (§ 92 odst. 2)

Odstavec 2 se vypouští bez náhrady, protože podle čl. 345 směrnice o DPH seznam zlatých mincí, které splňují kritéria pro osvobození podle odstavce 1 písm. b), zveřejňuje každoročně Komise v Úředním věstníku Evropské unie.

K bodu 48 (§ 92 odst. 4)

Jedná se o upřesnění, podle kterého se plátce, který vyrobí investiční zlato, může rozhodnout, že uplatní daň u dodání investičního zlata pouze v případě, kdy dodá toto vyrobené investiční zlato plátci s místem plnění v tuzemsku. V takovém případě se podle § 92b použije režim přenesení daňové povinnosti. Dodání investičního zlata kterékoliv jiné osobě je osvobozeno od daně. Je provedena změna v odkazu odstavce 3 na odstavec 2 z důvodu zrušení původního odstavce 2.

K bodu 49 (§ 92 odst. 5)

Je provedena změna v odkazu odstavce 4 na odstavec 3 a odstavce 5 na odstavec 4 z důvodu zrušení původního odstavce 2.

K bodu 50 (§ 92 odst. 6 písm. a))

Je provedena změna v odkazu odstavce 5 na odstavec 4 z důvodu zrušení původního odstavce 2.

K bodu 51 (§ 92 odst. 8)

Plátci, který má při výrobě investičního zlata nebo při přeměně zlata na investiční zlato nárok na odpočet daně (dále jen „výrobce“), se v souladu s čl. 356 směrnicí 2006/112/ES ukládají navíc další evidenční povinnosti. Výrobce investičního zlata, který dodává investiční zlato osvobozené od daně a který má nárok na odpočet daně u přijaté zprostředkovatelské služby, při nákupu zlata, které není investičním zlatem, nebo který má nárok na odpočet daně při nakoupení, pořízení z jiného členského státu nebo dovozu zboží nebo služby, přímo související s výrobou investičního zlata nebo přeměnou zlata na investiční zlato, je povinen vystavit doklad osobě nepovinné k dani. Na dokladu, vystaveném pro osobu nepovinnou k dani je výrobce povinen uvést údaje uvedené v písm. a). Tento doklad je plátce povinen uchovávat po dobu deseti let. Na daňovém dokladu vystaveném plátci nebo osobě povinné k dani je výrobce investičního zlata mimo údajů podle § 29 odst. 1 povinen uvést hmotnost a ryzost zlata. Výrobce je dále povinen vést v evidenci pro daňové účely za každé zdaňovací období u svých kupujících daňové identifikační číslo plátce, u osob povinných k dani neregistrovaných za plátce jejich obchodní firmu nebo jméno a u osob nepovinných k dani jejich jméno, datum narození a bydliště. U všech těchto osob je povinen vést v evidenci pro účely DPH hmotnost a ryzost zlata a den uskutečnění plnění nebo den přijetí úplaty, pokud před uskutečněním plnění vznikla povinnost přiznat uskutečnění plnění. Výrobce je povinen vést v evidenci pro účely daně z přidané hodnoty u přijatých zdanitelných plnění za každé zdaňovací období mimo daňového identifikačního čísla osoby, která uskutečňuje plnění (§ 100 odst. 2), hmotnost a ryzost zlata a den uskutečnění zdanitelného plnění nebo den poskytnutí úplaty, pokud byla poskytnuta před uskutečněním zdanitelného plnění.

K bodu 52 (§ 92 odst. 8 písm. d) a e))

Zrušení písmen v tomto odstavci přímo souvisí se zavedením institutu „kontrolního hlášení“ do zákona. Povinnosti plátce, které se týkají vedení evidencí pro účely daně z přidané hodnoty a zasílání výpisu z této evidence se přesouvají do nového § 101c. Plátci jsou nově povinni podávat kontrolní hlášení.

K bodu 53 (hlava IV díl 1)

Jedná se o legislativně technickou úpravu, která strukturuje oblast režimů. Z hlavy III (Zvláštní režimy) se vyčleňují ustanovení týkající se režimu přenesení daňové povinnosti, která se zahrnují do nové hlavy IV. Tato struktura lépe odráží obsahový rozdíl mezi režimy. Režim přenesení daňové povinnosti se netýká zvláštních způsobů uplatňování daně jako ostatní zvláštní režimy obsažené v hlavě III, ale vztahuje se k určení osoby povinné přiznat daň. Hlava IV se dále člení na díly. Díl 1 (Obecná ustanovení) obsahuje stávající § 92a vymezující základní pravidla režimu přenesení daňové povinnosti. Díl 2 obsahuje případy dodání zboží a poskytnutí služeb, u kterých jsou členské státy oprávněny uplatňovat přenesení daňové povinnosti bez časového omezení (podle čl. 199 směrnice o DPH). Bez věcných změn zahrnuje stávající § 92b (Dodání zlata), § 92c (Dodání zboží uvedeného v příloze č. 5) a § 92e (Poskytnutí stavebních nebo montážních prací). V důsledku nového znění § 92d (Dodání nemovité věci) se režim přenesení daňové povinnosti dále rozšiřuje na případy, kdy se plátce rozhodne využít možnost podle § 56 odst. 5 zákona o DPH a při dodání nemovité věci jinému plátci se uplatňuje daň. Do dílu 3 se včleňuje úprava pro případy dodání zboží a poskytnutí služeb, u kterých jsou členské státy oprávněny uplatňovat přenesení daňové povinnosti po dočasnou dobu, a to ve smyslu čl. 199a a 199b směrnice o DPH, v platném znění, popřípadě na základě individuální výjimky, která by byla České republice udělena Radou podle čl. 395 směrnice o DPH. Tyto případy budou následně upraveny v rámci nařízení vlády ve vazbě na nový § 92f, přílohu č. 6 a nový § 92g. Tato nová úprava také pokrývá stávající režim přenesení daňové povinnosti při převodu povolenek na emise skleníkových plynů, která byla obsažena v dosavadním § 92d. Do dílu 4 (nových § 92h a 92i) se přesouvají pravidla pro možnost požádat Generální finanční ředitelství o vydání závazného posouzení stanovená v dosavadních § 92f a 92g.

K bodu 54 (nadpis § 92a)

Tato formulační úprava nadpisu odráží změny ve struktuře ustanovení týkajících se režimu přenesení daňové povinnosti v nové hlavě IV.

K bodu 55 (§ 92a odst. 7)

Do základních ustanovení upravujících režim přenesení daňové povinnosti se zavádí pravidlo pro jednotné řešení některých případů, které mohou v praxi nastat v přechodném období po zavedení režimu přenesení daňové povinnosti u určitého plnění, resp. po rozšíření režimu na nové komodity. Záměrem tohoto pravidla je přinést větší právní jistotu pro plátce - poskytovatele plnění i příjemce těchto plnění, jak postupovat v přechodném období v případech, kdy před zavedením režimu přenesení daňové povinnosti u daného zdanitelného plnění byla přijata úplata (záloha), ze které vznikla povinnost přiznat daň, přičemž k uskutečnění daného zdanitelného plnění došlo až po zavedení režimu přenesení daňové povinnosti. Stanoví se jednoznačná zásada, že režim přenesení daňové povinnosti se v těchto případech neaplikuje zpětně na daň, u které vznikla povinnost ji přiznat z titulu přijetí úplaty před uskutečněním zdanitelného plnění (zálohy). Při výpočtu části daně, na kterou se použije režim přenesení daňové povinnosti, se vychází ze základu daně stanoveného podle obecného pravidla v § 37a odst. 1 zákona o DPH pro případy, kdy byla přijata a zdaněna úplata před uskutečněním plnění. Základem daně je rozdíl mezi celkovou úplatou za dané zdanitelné plnění bez daně (celkovým základem daně za dané zdanitelné plnění podle § 36 odst. 1) a součtem částek záloh přijatých před zavedením režimu přenesení daňové povinnosti, snížených o daň přiznanou z těchto záloh (souhrnu základů daně podle § 36 odst. 2). K případným úplatám (zálohám) přijatým po zavedení režimu přenesení daňové povinnosti a současně před uskutečněním daného zdanitelného plněn se při uplatňování režimu přenesení daňové povinnosti nepřihlíží, protože při jejich přijetí nevznikne povinnost přiznat daň. Povinnost přiznat daň z těchto úplat vznikne až ke dni uskutečnění daného zdanitelného plnění. Částky těchto úplat se zahrnují do celkové úplaty za dané zdanitelné plnění. Tato zásada se bude uplatňovat ve všech případech, kdy bude rozšiřován režim přenesení daňové povinnosti na nová dodání zboží a poskytnutí služeb, tj. jak na plnění uvedená v hlavě IV dílu 2 zákona o DPH, včetně nového § 92d, tak na plnění uvedená v nařízení vlády ve vazbě na § 92f a 92g v hlavě IV dílu 3 zákona o DPH.

K bodu 56 (§ 92a odst. 3 až 5)

Povinnosti plátce, který uskutečnil zdanitelné plnění v režimu přenesení daňové povinnosti, a plátce, který přijal zdanitelné plnění v režimu přenesení daňové povinnosti, které se týkají vedení evidencí pro účely daně z přidané hodnoty, a zasílání výpisu z této evidence se přesouvají do nového § 101c. Plátci jsou nově povinni podávat kontrolní hlášení.

K bodu 57 (hlava IV díl 2)

Tato úprava je součástí změn ve struktuře ustanovení týkajících se režimu přenesení daňové povinnosti v nové hlavě IV. Díl 2 obsahuje případy dodání zboží a poskytnutí služeb, u kterých jsou členské státy oprávněny uplatňovat přenesení daňové povinnosti bez časového omezení.

K bodu 58 (§ 92b odst. 1 písm. b))

Jedná se o úpravu provedenou v souvislosti s vypuštěním odst. 2 v § 92 a následným přečíslováním odstavců.

K bodu 59 (§ 92d)

Z důvodu zabránění případným daňovým únikům se režim přenesení daňové povinnosti dále rozšiřuje na případy, kdy se plátce rozhodne využít možnost podle § 56 odst. 5 zákona o DPH a při dodání nemovité věci jinému plátci se uplatňuje daň. Režim přenesení daňové povinnosti se v tomto případě zavádí v souladu s článkem 199 odst. 1 písm. c) směrnice o DPH. Povinnost uplatňovat režim přenesení daňové povinnosti při převodu povolenek na emise skleníkových plynů, která byla v dosavadním § 92d, se neruší. Bude upravena v rámci nařízení vlády ve vazbě na nový § 92f a přílohu č. 6.

K bodu 60 (hlava IV díl 3)

Tato úprava je součástí změn ve struktuře ustanovení týkajících se režimu přenesení daňové povinnosti v nové hlavě IV. Do dílu 3 se včleňuje úprava pro případy dodání zboží a poskytnutí služeb, u kterých jsou členské státy oprávněny uplatňovat přenesení daňové povinnosti po dočasnou dobu.

K bodu 61 (§ 92f a 92g)

Z důvodu změn ve struktuře ustanovení týkajících se režimu přenesení daňové povinnosti v nové hlavě IV se pravidla pro možnost požádat Generální finanční ředitelství o vydání závazného posouzení stanovená v dosavadních § 92f a 92g přesouvají do nových § 92h a 92i v dílu 4 této hlavy. Do § 92f a 92g se včleňuje úprava pro případy dodání zboží a poskytnutí služeb, u kterých jsou členské státy na základě příslušného právního předpisu EU oprávněny uplatňovat přenesení daňové povinnosti po dočasnou dobu.

§ 92f (Dodání zboží nebo poskytnutí služby uvedených v příloze č. 6)

K odstavci 1 Zmocňovací ustanovení umožňuje vládě stanovit nařízením, že režim přenesení daňové povinnosti se použije i při dodání zboží nebo poskytnutí služby uvedených v příloze č. 6. Jedná se o ustanovení svěřující v souladu s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a na základě čl. 78 Ústavy vládě kompetenci vydat prováděcí nařízení. Dle čl. 11 odst. 5 Listiny lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. Doktrína v tomto směru dovodila, že k tomu, aby byl naplněn tento ústavní požadavek, je třeba, aby zákon stanovil základní konstrukční prvky daně, tj. subjekt daně, daňový objekt, daňový základ a daňovou sazbu. V souladu s tím se vládě stanoví pravomoc vybrat z omezené množiny plnění uvedených v příloze č. 6 zákona o DPH ta plnění, na která se bude režim přenesení daňové povinnosti vztahovat. Množina plnění, z nichž bude možno nařízením vlády vybrat ta, na která se režim přenesení daňové povinnosti použije, se stanoví zákonem, a to v návaznosti na příslušný právní předpis EU. Zahrnuje pouze taková dodání zboží nebo poskytnutí služby, u nichž hrozí zvýšené riziko podvodů na dani z přidané hodnoty, a u nichž je členským státům svěřena pravomoc v případě potřeby použít režim přenesení daňové povinnosti. V současné době je příslušným právním předpisem EU, na základě kterého je Česká republika oprávněna v případě tuzemských plnění uplatňovat režim přenesení daňové povinnosti po dočasnou dobu, směrnice o DPH. Článek 199a směrnice o DPH (ve znění směrnice 2013/43/EU) stanoví výčet plnění, u nichž členské státy mohou uplatňovat režim přenesení daňové povinnosti do konce roku 2018. Tento výčet se do zákona o DPH promítá v příloze č. 6, bodech 1 až 9. V budoucnu navrhovaná úprava umožní obdobně pokrýt rovněž plnění na základě případné individuální odchylky udělené České republice Radou podle čl. 395 směrnice o DPH (doposud České republice nebyla udělena žádná individuální odchylka v této oblasti). Tato možnost je v příloze č. 6 zákona o DPH uvedena pod bodem 10. Žádost o odchylku podle čl. 395 směrnice o DPH předkládá příslušný členský stát, tj. v případě aplikace režimu přenesení daňové povinnosti v tuzemsku Česká republika. Nemá-li Evropská komise proti požadavku na zavedení režimu přenesení daňové povinnosti v daném případě námitek, příslušná odchylka podle článku 395 směrnice o DPH se přijímá prováděcím rozhodnutím Rady, které se zveřejňuje v Úředním věstníku Evropské unie. Povolení na zavedení zvláštního opatření podle čl. 395 směrnice o DPH je vždy časově omezené, obvykle na dobu nepřesahující 3 roky. S ohledem na délku legislativního procesu v České republice a na negativní dopady případné prodlevy v zavedení režimu přenesení daňové povinnosti po povolení individuální odchylky pro Českou republiku se navrhuje v těchto případech provést případné prováděcí rozhodnutí Rady do českého právního řádu prostřednictvím nařízení vlády. Navrhované legislativní řešení je pro daný účel boje proti závažným daňovým podvodům dostatečně flexibilní, zachovává však prvky právní jistoty a legality. Daňové subjekty budou mít možnost se podrobně seznámit s tím, na které plnění se režim přenesení daňové povinnosti bude vztahovat, v rámci legislativního procesu týkajícího se daného nařízení vlády. Na rozdíl od vyhlášek, které jako prováděcí právní předpisy tvoří autoritativně jeden rezort (ministerstvo), v případě nařízení vlády se jedná o akt vzniklý rozhodnutím vlády jako nejvyššího kolektivního orgánu moci výkonné. Institut nařízení vlády v zákoně o dani z přidané hodnoty není novým. Již v současnosti existuje zmocnění stanovit základní konstrukční prvky daně v extrémní situaci ohrožení státu, které se nachází v § 110 zákona o DPH. Jde konkrétně o zmocnění provést úpravy sazby daně nebo umožnit plátcům uskutečňujícím zdanitelná plnění pro určité vybrané subjekty poskytovat plnění bez daně s nárokem na odpočet v plné výši. K odstavci 2 Z důvodu zvýšení právní jistoty plátců se zavádí právní fikce, která umožní řešit určité sporné situace, kdy není zcela zřejmé, zda jsou s ohledem na charakter plnění naplněny všechny podmínky pro uplatnění režimu přenesení daňové povinnosti. Opatření je zacílené na případy, kdy při praktické aplikaci bude obtížné posoudit, zda dané zboží nebo služba spadají do konkrétní položky vymezené nařízením vlády o stanovení dodání zboží nebo poskytnutí služby pro použití režimu přenesení daňové povinnosti, kterým se provádí § 92f tohoto zákona. Pokud poskytovatel plnění i jeho příjemce vycházejí z důvodného předpokladu, že na zdanitelné plnění dodání daného zboží nebo poskytnutí dané služby se nařízení vlády vztahuje, jednají ve shodě a uplatní režim přenesení daňové povinnosti, nastupuje právní fikce, že dané plnění režimu přenesení daňové povinnosti podléhá. Plátce, který uskutečnil zdanitelné plnění dodání zboží nebo poskytnutí služby, splní podmínku použití režimu přenesení daňové povinnosti, jestliže vystaví daňový doklad, ve kterém namísto příslušné výše daně uvede údaj „daň odvede zákazník“ podle § 29 odst. 2 písm. c) zákona o DPH, v evidenci pro účely DPH vede údaje, které předepisuje § 92a odst. 3 zákona o DPH a podá výpis z této evidence správci daně podle § 92a odst. 5 zákona o DPH (popř. s účinností od 1. 1. 2016 splní povinnosti stanovené v souvislosti s institutem kontrolního hlášení). Plátce, pro kterého bylo zdanitelné plnění dodání zboží nebo poskytnutí služby uskutečněno, splní podmínku použití režimu přenesení daňové povinnosti tím, že doplní výši daně v evidenci pro účely DPH, splní další povinnosti související s evidencí pro účely DPH podle § 92a zákona o DPH, včetně podání výpisu z této evidence správci daně (popř. s účinností od 1. 1. 2016 splní povinnosti stanovené v souvislosti s institutem kontrolního hlášení), a příslušnou daň přizná. Obdobná právní domněnka již existuje v současné době při poskytnutí stavebních nebo montážních prací podle § 92e odst. 2 zákona o DPH.

§ 92g (Mechanismus rychlé reakce)

Zmocňovací ustanovení umožňuje vládě stanovit nařízením, že režim přenesení daňové povinnosti se na dočasnou dobu 9 měsíců použije i v dalších případech dodání zboží nebo poskytnutí služby. Rozsah použití tohoto ustanovení je velmi omezený. Musí se jednat o plnění, u nichž byly zjištěny náhlé a rozsáhlé podvody, a u nichž Evropská komise na základě odůvodněné žádosti členského státu, tedy České republiky, podle čl. 199b směrnice o DPH (ve znění směrnice 2013/42/EU) potvrdila, že proti použití režimu přenesení daňové povinnosti nemá námitky. Plnění, u nichž vláda bude mít možnost nařízením dočasně stanovit režim přenesení daňové povinnosti, musejí tedy být vysoce riziková z hlediska daňových úniků. V terminologii evropského práva se tento režim označuje jako „mechanismus rychlé reakce“. Jedná se o ustanovení svěřující v souladu s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a na základě čl. 78 Ústavy vládě kompetenci vydat prováděcí nařízení. Dle čl. 11 odst. 5 Listiny lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. Doktrína v tomto směru dovodila, že k tomu, aby byl naplněn tento ústavní požadavek, je třeba, aby zákon stanovil základní konstrukční prvky daně, tj. subjekt daně, daňový objekt, daňový základ a daňové sazby. V souladu s tím se vládě stanoví omezená pravomoc vybrat plnění, na něž se bude režim přenesení daňové povinnosti vztahovat. Vzhledem k tomu, že průměrná délka legislativního procesu v České republice v současnosti mnohonásobně překračuje dobu, za kterou bude možno získat souhlas Evropské komise s krátkodobým použitím režimu přenesení daňové povinnosti v rámci tzv. mechanismu rychlé reakce (Evropská komise je limitována dobou 1 měsíc na vydání stanoviska), bylo k tomu, aby vůbec bylo možno aplikovat mechanismus rychlé reakce v České republice, třeba využít legislativní řešení dostatečně flexibilní, ovšem za zachování prvku právní jistoty a legality. Jako nejproporcionálnější byl zvolen prvek nařízení vlády, za stanovení příslušných zákonných omezení. Na rozdíl od vyhlášek, které jako prováděcí právní předpisy tvoří autoritativně jeden rezort (ministerstvo), v případě nařízení vlády se jedná o akt vzniklý rozhodnutím vlády jako nejvyššího kolektivního orgánu moci výkonné. V rámci legislativního procesu týkajícího se daného nařízení, budou mít daňové subjekty možnost se seznámit s tím, na které zboží nebo službu se režim přenesení daňové povinnosti podle tohoto opatření bude vztahovat. Institut nařízení vlády v zákoně o dani z přidané hodnoty není novým. Již v současnosti existuje zmocnění stanovit základní konstrukční prvky daně v extrémní situaci ohrožení státu, které se nachází v § 110 zákona o DPH. Jde konkrétně o zmocnění provést úpravy sazby daně nebo umožnit plátcům uskutečňujícím zdanitelná plnění pro určité vybrané subjekty poskytovat plnění bez daně s nárokem na odpočet v plné výši. Specifickým atributem mechanismu rychlé reakce je jeho dočasnost spočívající ve striktním omezení jeho působení na dobu maximálně devíti měsíců. Toto časové omezení přímo vyplývá z čl. 199b směrnice o DPH. Po uplynutí této lhůty se předpokládá funkční návaznost aplikace dočasného použití režimu přenesení daňové povinnosti na základě individuální odchylky podle čl. 395 směrnice o DPH, pokud bude České republice udělena. Řešení aplikace režimu přenesení daňové povinnosti na základě udělené individuální odchylky je pokryto § 92f ve vazbě na bod 10 přílohy č. 6 k tomuto zákonu.

K bodu 62 (hlava IV díl 4 § 92h a 92i)

Z důvodu změn ve struktuře ustanovení týkajících se režimu přenesení daňové povinnosti v nové hlavě IV se do dílu 4 a nových § 92h a 92i přesouvají pravidla pro možnost požádat Generální finanční ředitelství o vydání závazného posouzení. Možnost požádat o závazné posouzení se rozšiřuje na všechny osoby, tedy i na osoby, které nejsou osobami povinnými k dani. Lze požádat o zatřídění jakéhokoliv zdanitelného plnění.

K bodu 63 (§ 95a odst. 4)

Navrhuje se sjednotit lhůtu běžné registrace podle § 6 odst. 2 s okamžikem, kdy se osoba, která není plátcem, stává členem skupiny. Daná úprava je plně v souladu s podmínkami, které byly předmětem konzultace s Poradním výborem pro daň z přidané hodnoty.

K bodu 64 (§ 95a odst. 5)

S ohledem na duplicitu s § 106e se ruší v § 95 odstavec 5, který upravuje, kdy se člen skupiny stává plátcem při zrušení registrace skupiny, resp. při zániku jeho členství ve skupině. Tato problematika, která obsahově patří do § 106e a § 106f zákona o DPH je v současné době upravena pouze v § 106e odst. 3. Z tohoto důvodu se doplňuje nový odstavec 5 do § 106f s cílem provedení komplexní úpravy v paragrafech týkajících se zrušení registrace skupiny resp. zániku členství člena skupiny. Daná úprava je plně v souladu s podmínkami, které byly předmětem konzultace s Poradním výborem pro daň z přidané hodnoty.

K bodu 65 (§ 97a odst. 2)

Osoba, která bude pořizovat zboží z jiného členského státu, které není předmětem daně, a rozhodne se, že toto pořízení bude předmětem daně, se může registrovat za identifikovanou osobu. Rovněž tak může učinit osoba, která bude přijímat zdanitelné plnění s místem plnění v tuzemsku od osoby neusazené v tuzemsku, pokud jde o služby, nebo osoba, která bude poskytovat služby s místem plnění v jiném členském státě podle § 9 odst. 1.

K bodu 66 (§ 100 odst. 1)

Do evidence pro účely DPH byla doplněna obecná povinnost plátce evidovat potřebné údaje nejen pro sestavení daňového přiznání a souhrnného hlášení, ale i pro sestavení kontrolního hlášení, a to z toho důvodu, že kontrolní hlášení je svým způsobem „vysunutá“ část záznamní evidence podle § 100 zákona o DPH.

K bodu 67 (§ 101)

Z důvodu větší přehlednosti, podobně jako je uspořádáno ustanovení zákona o evidenci v § 100, je původní § 101 rozdělen na dvě části – obecnou část (§ 101) a zvláštní část (§ 101b). V navrhovaném textu ustanovení § 101 a § 101b nedochází ke změně věcné podstaty oproti dosavadní úpravě § 101 zákona o DPH. Nově je v § 101 odst. 1 písm. d) doplněna povinnost podat daňové přiznání pro osobu, která není plátcem a má povinnost přiznat daň podle § 108 písm. j). Povinnost elektronické formy podání zůstává v § 101a zákona o DPH. Obecná ustanovení o daňovém přiznání v odstavci 1 stanoví, kdo je povinen podat daňové přiznání. V písmenu c) se jedná jak o osobu plátce, tak o osobu, která není plátcem, jimž vznikla povinnost přiznat daň podle § 108 odst. 1 písm. i). Dále se do § 101 odst. 1 doplňuje písmeno d). Jedná se o související změnu s ohledem na aplikaci judikátu C- 409/04 Teleos, kdy je povinnost podat daňové přiznání v případě, že nebyla splněna povinnost deklarovaného záměru zboží do jiného členského státu přepravit nebo odeslat a plátce přijal všechna opatření, která od něho mohou být rozumně požadována k prokázání osvobození při dodání zboží do jiného členského státu (viz § 108 odst. 1 písm. j)). Obdobně jako pro osobu, které vzniká povinnost přiznat daň v případě, že uvedla na dokladu daň, je stanovena lhůta pro podání daňového přiznání. V odstavci 2 se zakotvuje, že lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prodloužit. Tuto úpravu bylo v souvislosti s úpravou lhůt vhodné doplnit, neboť zejména na případy podle písmene c) a d) nelze přímo aplikovat ustanovení daňového řádu, která by stanovovala, že lhůtu nelze prodloužit, neboť v případech uvedených v odstavci 1 písm. c) a d) není stanoveno zdaňovací období. V odstavci 3 je plátci stanovena povinnost podat daňové přiznání i v případě, že mu nevznikla povinnost přiznat daň (podává tzv. „negativní“ daňové přiznání). Tato povinnost byla založena již původním ustanovením § 101 odst. 1 zákona o DPH, čili nedochází k věcné změně. Povinností podat daňové přiznání i za zdaňovací období, ve kterém plátci nevznikla daňová povinnost, je „zkonzumována“ povinnost sdělovat tuto skutečnost správci daně na základě ustanovení § 136 odst. 5 daňového řádu. Bylo by proti smyslu tohoto ustanovení daňového řádu, kdyby daňový subjekt vedle povinnosti podat daňové přiznání za zdaňovací období, ve kterém mu nevznikla daňová povinnost, byl nucen tu samou „informaci“ správci daně sdělovat ještě prostřednictvím jiného (dalšího) sdělení. Výjimkou z povinnosti plátce podat daňové přiznání vždy (srov. § 101 odstavec 2 daně z přidané hodnoty) je situace upravená v odstavci 4, kdy plátce, který nemá v tuzemsku sídlo ani provozovnu a nevznikla mu povinnost přiznat daň nebo plnění osvobozené od daně s nárokem na odpočet daně (viz původní ustanovení § 101 odstavec 6 daně z přidané hodnoty). Odstavec 3 explicitně vylučuje aplikaci ustanovení § 136 odst. 5 daňového řádu, tzn. plátce uvedený v odstavci 3 v případě, že mu ve zdaňovacím období nevznikla daňová povinnost, není povinen sdělit správci daně tuto skutečnost. Odstavec 5 stanovuje tentýž lex specialis k § 136 odst. 5 daňového řádu, jako je tomu v odstavci 3. Výjimku z povinnosti sdělovat správci daně skutečnost, že daňovému subjektu nevznikla ve zdaňovacím období daňová povinnost, má také identifikovaná osoba. Tuto výjimku již obsahovalo původní ustanovení § 101 odst. 5 daně z přidané hodnoty.

K ustanovení § 101 daně z přidané hodnoty se váže ustanovení § 110r tohoto zákona, které je ve vztahu lex specialis vůči ustanovení § 101 daně z přidané hodnoty a upravuje povinnosti spojené s podáváním daňového přiznání ve zvláštním režimu jednoho správního místa.

K bodu 68 (§ 101a odst. 1 písm. b))

Vzhledem k tomu, že na toto podání není v současné době tzv. EPO a není tedy nadefinována ani XML, nelze tedy fakticky (z důvodů na straně státu) toto podání elektronicky učinit. Proto se doporučuje, vyjmout toto podání z povinností jej podávat elektronicky.

K bodu 69 (§ 101a odst. 3)

Zrušení tohoto odstavce přímo souvisí se zavedením institutu „kontrolního hlášení“ do zákona. Vzhledem k tomu, že plátce bude za daných podmínek uvedených v § 101d povinen podávat kontrolní hlášení elektronicky, jeví se jako nadbytečná výjimka pro fyzickou osobu uvedená v odstavci 3, která je i tak sama o sobě problematická a ne zcela jasná.

K bodu 70 (§ 101b)

V § 101b je řešena povinnost plátce při podávání daňového přiznání ve zvláštních případech. V odstavci 1 je v případě úpadku (původní ustanovení § 101 odstavec 2 daně z přidané hodnoty) upraven vztah k daňovému řádu při podávání daňového přiznání za část zdaňovacího období (srov. § 244 odst. 1 daňového řádu). Lhůta pro podání daňového přiznání za zdaňovací období v době probíhajícího insolvenčního řízení, včetně zdaňovacího období končícího dnem, kdy došlo k ukončení insolvenčního řízení se řídí obecnými principy (srov. § 136 odst. 4 daňového řádu). S ohledem na duplicitu s ustanovením § 240a daňového řádu je zrušeno ustanovení upravující podávání daňového přiznání v případě, že společnost nebo družstvo byly zrušeny bez likvidace (původní ustanovení § 101 odstavec 3). Do § 101b odstavce 2 bylo přesunuto původní ustanovení § 101 odstavce 4 týkající se podávání daňového přiznání společností (dříve sdružení), které bylo dáno do souladu s § 6a.

K bodu 71 (§ 101c až § 101i) K § 101c (povinnost podat kontrolní hlášení) Obecně ke kontrolnímu hlášení

Kontrolní hlášení je novým institutem zaváděným do zákona o DPH. Kontrolní hlášení je zaváděno jako nástroj užívaný a doposud pozitivně ověřený i v jiných členských státech Evropské unie jako efektivní prostředek detekce daňových úniků a podvodů. Kontrolní hlášení umožní správci daně prostřednictvím analýzy údajů v nich obsažených identifikovat zejména organizované daňové úniky. Významným faktorem je zde reálná časovost. Správce daně v okamžiku podání kontrolního hlášení disponuje údaji, které mu umožňují provést včasnou analýzu a identifikovat možná spojení plátců, která neoprávněně odčerpávají finanční prostředky formou vyplácených nadměrných odpočtů. Jde tedy o nástroj rychlé a zároveň přesné identifikace plátců, ke kterým se váže riziko zkrácení daňové povinnosti. Zejména ve vztahu k dosavadním výsledkům aplikace institutu zajištění dle § 103 zákona o DPH je zřejmé, že okamžitá identifikace organizovaných spojení umožňuje správci daně zablokovat neoprávněná odčerpání finančních prostředků resp. jejich blokaci na bankovních účtech. Cílem a smyslem kontrolního hlášení je umožnit správci daně získat informace o vybraných transakcích realizovaných plátci a ve spojení s dalšími údaji identifkovat riziková sdružení osob (řetězce, karusely) odčerpávající neoprávněně finanční prostředky. Po provedené analýze se na tato spojení bude zaměřovat kontrolní činnosti a článkům spojení, které neoprávněně krátí daň a uplatňují nárok na odpočet daně, kterou jiný článek spojení neodvedl, bude snaha zabránit ve zkrácení daně. Mechanismus systému kontrolních hlášení vychází z toho, že plátci vykazují v dané struktuře údaje o (z hlediska správy daně) zásadních plněních, tyto správce daně navzájem porovnává a spojuje formou „párování“ jednotlivých kontrolních hlášení. V okamžiku vyměřování daňových přiznání tak správce daně disponuje údaji, které by jinak získával převážně posteriorní kontrolní činností u jednotlivých plátců, přičemž v době realizace kontrolní činnosti jsou již některé články spojení nesoučinné („mizející obchodník“) a finanční prostředky jsou odčerpány mimo dispozici správce daně. S ohledem na neustále se zvyšující sofistikovanost organizovaných daňových úniků cílených pouze na neoprávněné získávání finančních prostředků z veřejných rozpočtů se snižuje účinnost stávajících systémů správce daně identifikujících plátce, kteří jsou do obdobných spojení zapojeni. Zavedení institutu kontrolního hlášení a následných analýz údajů umožní proti organizovaným daňovým únikům efektivně směrovat kontrolní činnost správce daně. Kontrolní hlášení je díky použitému označení slovem „hlášení“ řádným daňovým tvrzením ve smyslu legislativní zkratky ustanovení § 1 odst. 3 daňového řádu, nicméně řada ustanovení daňového řádu je vyloučena speciální úpravou, podobně jako je tomu v současnosti u souhrnného hlášení. Ačkoli nejde o tvrzení daně jako takové, správce daně může získané údaje využít při správě daní a případně i při stanovení výše daně. Kontrolní hlášení ale v žádném případě nenahrazuje daňové přiznání, jedná se o institut zcela odlišný, poměrně úzce spjatý s evidencí pro účely daně z přidané hodnoty. Podobně jako u daňového přiznání i u kontrolního hlášení stíhá plátce povinnost tvrzení a břemeno tvrzení, stejně tak důkazní povinnost a důkazní břemeno ohledně toho, co tvrdil, nebo tvrdit měl (viz § 92 odst. 3 daňového řádu). K odstavci 1 Ustanovení § 101c odst. 1 zakotvuje, kdo je povinen podat kontrolní hlášení. Toto podává plátce, pokud nastane některá ze skutečností presumovaných v tomto ustanovení. A contrario kontrolní hlášení nepodává plátce, který uskutečnil pouze plnění osvobozené od daně bez nároku na odpočet daně podle § 51, nebo plnění osvobozené od daně s nárokem na odpočet daně podle § 63. Kontrolní hlášení rovněž nepodává plátce, který neuskutečnil za kalendářní měsíc žádné zdanitelné plnění s místem plnění v tuzemsku. K odstavci 2 Odstavec 2 zakotvuje právní úpravu reagující na specifické postavení společnosti (viz § 2716 a násl. občanského zákoníku) bez právní osobnosti v rovině zákona o DPH. Určený společník je na základě § 101b odst. 2 zákona o DPH povinen uvést ve svém daňovém přiznání i zdanitelná plnění a daňovou povinnost z činnosti celé společnosti, a proto se navrhuje postupovat obdobně i v případě podávání kontrolního hlášení. Obdobnou úpravu nalezneme i u souhrnného hlášení v ustanovení § 102 odst. 4 zákona o DPH.

K § 101d (náležitosti a způsob podání kontrolního hlášení)

Toto ustanovení zakotvuje náležitosti kontrolního hlášení. Rozlišujeme dva okruhy náležitostí, a sice náležitosti obsahové a formální. Obsahové náležitosti upravuje odstavec 1 tohoto ustanovení. Požadavky na formu, tedy formální náležitosti kontrolního hlášení jsou stanoveny v odstavci 2 a 3.

K odstavci 1 Toto ustanovení zakotvuje povinnost plátce uvádět v kontrolním hlášení předepsané údaje potřebné pro správu daně z přidané hodnoty. Tyto údaje nejsou explicitně stanoveny zákonem, ale budou určeny prostřednictvím formuláře správce daně, bude se tedy jednat o tzv. formulářové podání. Stanovení předepsaných údajů prostřednictvím formuláře je velice flexibilní a správce daně, tak může rychleji reagovat na situace, kdy vyvstane potřeba vyžadovat nějaký další údaj nebo naopak může efektivně odstranit povinnost uvádět údaj, který se ukáže pro tyto účely jako nepotřebný. V případě, že by tyto údaje stanovoval přímo zákon, jejich změna by vyžadovala novelizaci zákona. Tento způsob změny údajů by byl rigidní a neumožňoval by přiměřeně reagovat na potřeby praxe. Zároveň tato konstrukce nepřináší nic nového a jedná se o standardní postup, který je využíván například u daňového přiznání (§ 135 daňového řádu) nebo u přihlášky k registraci (§ 126 daňového řádu). Princip obsažený v tomto ustanovení je standardně používán v rámci daňových zákonů. Předepsané údaje a struktura jejich uspořádání v kontrolním hlášení musí být správcem daně zveřejněna v dostatečném předstihu, s ohledem na nutnost přípravy počítačových systémů, jak na straně plátce, tak na straně správce daně. Formulář kontrolního hlášení bude zveřejněn centrálně na internetových stránkách finanční správy, tak jak je tomu i u jiných formulářových podání. K odstavci 2 Stanovuje se, že kontrolní hlášení může být podáno pouze v elektronické podobě. Tato podmínka vyvstala především z nutnosti obdržet potřebné údaje rychle a ve formátu umožňujícím automatizované zpracování. S ohledem na povahu kontrolního hlášení není žádoucí umožnit plátci, aby mohl tento podávat jinak než elektronicky, neboť by nemohlo dojít k naplnění sledovaného cíle. Standardně tedy bude mít plátce možnost využít elektronických forem podání podle daňového řádu (viz § 71 odst. 1 nebo 3 daňového řádu). Zároveň musí být kontrolní hlášení podáno ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně, což značí, že se bude jednat o tzv. formulářové podání. Jelikož má kontrolní hlášení status daňového tvrzení, tak lze požadavek formátu a struktury dovodit i z ustanovení § 72 odst. 3 daňového řádu a požadavek elektronické adresy podatelny z ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) daňového řádu, nicméně s ohledem na skutečnost, že je tato právní úprava explicitně zahrnuta i do ustanovení týkajících se souhrnného hlášení, považovalo se za vhodné s ohledem na právní jistotu a legitimní očekávání daňových subjektů, tuto povinnost výslovně stanovit i u kontrolního hlášení. Textace tohoto ustanovení je standardně používaná jak v rámci zákona o DPH, tak v rámci jiných daňových zákonů. Formát a struktura kontrolního hlášení musí být správcem daně zveřejněna v dostatečném předstihu, s ohledem na nutnost přípravy počítačových systémů, jak na straně plátce, tak na straně správce daně. Formát a struktura kontrolního hlášení bude zveřejněna centrálně na internetových stránkách finanční správy, tak jak je tomu i u jiných formulářových podání. K odstavci 3 S ohledem na nutnost získat informace, jež mají být obsahem kontrolního hlášení, bez prodlení, je žádoucí zakotvit obdobnou konstrukci, jako lze nalézt v ustanovení § 102 odst. 3 zákona o DPH. Umožňuje se tedy plátci využít režim podle § 71 odst. 3 daňového řádu, tzn. dodatečně potvrdit učiněné podání způsobem uvedeným v § 71 odst. 1 daňového řádu, avšak s tím rozdílem, že k potvrzení kvalifikovaným způsobem bude muset dojít ještě ve lhůtě pro podání kontrolního hlášení, nikoli až následně v dodatečné lhůtě (5 dnů ode dne, kdy došlo správci daně). Pokud plátce nestihne potvrdit toto nekvalifikované elektronické podání ve lhůtě pro podání kontrolního hlášení, bude se na něj hledět, jako by kontrolní hlášení nepodal.

K § 101e (lhůta pro podání kontrolního hlášení)

Toto ustanovení zakotvuje za jaké období a do kdy se kontrolní hlášení podává. Pokud v kalendářním měsíci nastala skutečnost presumovaná v ustanovení § 101c odst. 1, pak je plátce povinen za tento kalendářní měsíc podat kontrolní hlášení. Tuto povinnost je potřeba zkoumat každý měsíc zvlášť. Pokud v jednom kalendářním měsíci nastane skutečnost, která zakládá povinnost podat kontrolní hlášení, vztahuje se tato povinnost výlučně k tomuto měsíci a neznamená to automaticky povinnost podávat kontrolní hlášení za každý následující kalendářní měsíc. Prakticky to tedy může znamenat, že plátce podá kontrolní hlášení za leden a za únor už ne, a pak až následně např. za březen atd. Kontrolní hlášení se podává ve lhůtě do 25 dní po skončení kalendářního měsíce, ve kterém nastala skutečnost, která zakládá povinnost kontrolní hlášení podat. Lhůtu pro podání kontrolního hlášení nelze prodloužit (§ 36 daňového řádu) ani navrátit v předešlý stav (§ 37 daňového řádu), neboť se jedná o daňové tvrzení. Pokud by bylo možno lhůtu k podání kontrolního hlášení jakkoli prodlužovat, ohrozila by se efektivnost samotné kontroly a „párování“ jednotlivých údajů uvedených v kontrolním hlášení. Pro úplnost lze zdůraznit, že podávání kontrolního hlášení není časově ani jinak vázáno na podávání daňového přiznání. Tyto dva instituty jsou na sobě nezávislé, tedy i čtvrtletní plátci podávají kontrolní hlášení měsíčně (pokud jim vznikla povinnost kontrolní hlášení podat). V případě, kdy se ve stejné lhůtě a za stejné období podává kontrolní hlášení i daňové přiznání, lze tato dvě podání učinit v jeden okamžik, nebo nezávisle na sobě. Zákon v tomto případě nepreferuje ani jednu z variant.

K § 101f (opravné a následné kontrolní hlášení)

Toto ustanovení zakotvuje možnost opravného kontrolního hlášení za podmínek uvedených v odstavci 1 a zakotvuje komplexní lex specialis vůči úpravě následného hlášení podle § 142 daňového řádu. Z povahy věci vyplývá, že se v tomto případě úprava uvedená v daňovém řádu nepoužije. K odstavci 1 Toto ustanovení umožňuje plátci ve lhůtě pro podání kontrolního hlášení nahradit již podané kontrolní hlášení opravným. Toto opravné kontrolní hlášení nastupuje namísto původně podaného kontrolního hlášení a stává se de facto „řádným kontrolním hlášením“. Správce daně vždy přihlédne k poslednímu podanému (opravnému) kontrolnímu hlášení. Opravným kontrolním hlášení lze nahrazovat kontrolní hlášení i následné kontrolní, ale vždy se musí ale jednat o podání ve lhůtě (obdoba § 138 daňového řádu). K odstavci 2 Zjistí-li plátce po uplynutí lhůty pro podání kontrolního hlášení nedostatky tohoto podání – typicky chybějící, neúplné nebo nesprávné údaje, pak již nemůže podat opravné kontrolní hlášení. V takovém okamžiku má povinnost podat do pěti dní od toho zjištění následné kontrolní hlášení (subjektivní lhůta). Plátce může být na tyto nedostatky rovněž upozorněn správcem daně v rámci postupu k odstranění pochybností (srov. § 101g odst. 2). Pakliže je plátce k odstranění pochybností vyzván, je povinen prostřednictvím následného kontrolního hlášení nedostatky napravit ve lhůtě pěti dní (srov. § 101g odst. 3), která počíná běžet ode dne, kdy byl na tyto nedostatky správcem daně upozorněn, protože od tohoto okamžiku lze objektivně říci, že o těch nedostatcích (pochybnostech) musel již najisto vědět.

Bylo by vhodné, aby mezi údaje, které bude mít plátce povinnost ve formuláři uvádět, v případě následného kontrolního hlášení patřilo i datum zjištění nedostatků, které vedou k nutnosti podat následné kontrolní hlášení, podobně jako je tomu například u dodatečného daňového přiznání. Toto datum je nezbytné pro určení počátku subjektivní lhůty, ve které je nutné následné kontrolní hlášení podat. Opravné kontrolní hlášení i následné kontrolní hlášení lze rovněž podat pouze elektronicky. K odstavci 3 Toto ustanovení zakotvuje, že ustanovení o kontrolním hlášení se použijí obdobně i na následné kontrolní hlášení, pokud zákon explicitně nestanoví speciální pravidlo pro následné kontrolní hlášení (např. § 101f odst. 2). Z důvodu legislativní zdrženlivosti a přehlednosti textu se jeví toto legislativní řešení jako nejvhodnější. Ustanovení o kontrolním hlášení se tedy použijí tam, kde neexistuje speciální úprava pro následné kontrolní hlášení, která má samozřejmě přednost. Typicky se tedy ustanovení o kontrolním hlášení nepoužije třeba v případě lhůty pro podání následného kontrolního hlášení, kde je pro následné kontrolní hlášení konstruován lex specialis 5 dní. Na druhou stranu lze uvést, že se použijí například ustanovení o formálních náležitostech (formát a struktura, povinnost podat elektronicky atd.) či ustanovení upravující následky za porušení povinností souvisejících s kontrolním hlášením.

K § 101g (postup při nesplnění povinnosti související s kontrolním hlášením)

K odstavci 1 V případě, kdy plátce nepodá kontrolní hlášení nebo následné kontrolní hlášení, ačkoli měl tuto povinnost, správce daně jej vyzve k podání. Zákon explicitně stanoví délku náhradní lhůty pro podání, která tedy činí 5 dní. Jde tak o lhůtu zákonnou, což má mimo jiné důsledek z hlediska nemožnosti požadovat její prodloužení. Není tedy třeba, aby správce daně lhůtu stanovoval individuálně v každé výzvě. S ohledem na nutnost získat informace z kontrolního hlášení neprodleně, není možné, aby tato lhůta byla delší, neboť by to vedlo k nežádoucím průtahům. Jedná se o speciální úpravu vůči té obsažené v ustanovení § 145 odst. 1 a 2 daňového řádu. K odstavci 2 a 3 V případě, že vyvstanou ze strany správce daně pochybnosti o správnosti nebo úplnosti údajů uvedených v kontrolním hlášení (nebo následném kontrolním hlášení), může správce daně vyzvat plátce, aby tyto nedostatky napravil. Plátce daně musí podat následné kontrolní hlášení, ve kterém doplní nebo změní vytýkané údaje. V případě, že se plátce domnívá, že uvedené údaje jsou správné a úplné, pouze je potvrdí (taktéž prostřednictvím následného kontrolního hlášení). Tato situace může typicky nastat v případě, kdy po křížové kontrole uváděných údajů správce daně odhalí nesrovnalosti mezi údaji uváděnými o stejném plnění dvěma plátci. Jelikož správce daně zpravidla nedokáže a priori říci, který plátce uvedl údaje nesprávně, měl by zahájit postup k odstranění pochybností podle odstavce 2 vůči oběma. V zásadě však lze předpokládat, že jeden z plátců uvedl údaje správně a druhý chybně (odhlédneme-li od možnosti, že se spletli oba). Pak stačí, když ten, který uvedl údaje v kontrolním hlášení správně, pouze tyto údaje potvrdí prostřednictvím následného kontrolního hlášení, jehož znění bude stejné jako znění původního kontrolního hlášení, a druhý z plátců pak údaje doplní nebo změní v následném kontrolním hlášení. K této odezvě ze strany plátce daně musí dojít v zákonem stanovené lhůtě 5 dní. Po marném uplynutí této lhůty 5 dní správce daně plátce znovu nevyzývá k podání následného kontrolního hlášení, ale rovnou lze případně uplatnit sankce uvedené v ustanovení § 101h odst. 1 písm. c). Takováto konstrukce odpovídá zásadě rychlosti a procesní ekonomie.

Bylo by velice administrativně i časově náročné, kdyby po nepodání následného kontrolního hlášení musel správce daně plátce znovu vyzývat ke splnění téže povinnosti dle § 101g odst. 1. Kromě toho, že plátce by měl dbát na včasnou reakci, je potřeba, aby zároveň dostatečně vyhověl výzvě správce daně k odstranění pochybností. V případě, že tyto nebudou dostatečně rozptýleny, správce daně uloží sankci podle § 101h odst. 2. Forma reakce prostřednictvím následného kontrolního hlášení, tj. vyplněného elektronického formuláře, umožňuje správci daně, aby dostal odpovídající správné a úplné údaje rychle a vhodným způsobem. K odstavci 4 Odstavec 4 tohoto ustanovení konstruuje pro doručování výzev souvisejících s kontrolním hlášením lex specialis k obecným ustanovením o doručování, která jsou zakotvena v daňovém řádu (srov. § 39 a násl. daňového řádu). Navrhovaná právní úprava předpokládá doručování výlučně elektronickým způsobem. Zároveň je zde zřejmý hierarchický vztah mezi doručováním do datové schránky a na emailovou adresu. Správce daně v případě, že bude chtít doručovat výzvu danému plátci, si nejprve ověří, zda má tento plátce zpřístupněnu datovou schránkou. Pokud ano, písemnost doručí touto cestou. Pakliže tomu tak není, výzva se doručí prostřednictvím e-mailové adresy, kterou bude plátce povinně uvádět. Samotná povinnost uvádět kontaktní emailovou adresu bude konkretizována v příslušeném formuláři. Tímto formulářem může být buďto samotné kontrolní hlášení nebo přihláška k registraci. Povinnost uvádět daný údaj by se z povahy věci měla vztahovat pouze na ty plátce, kteří tento údaj dosud neuvedli. Pravomoc k tomu požadovat tento údaj je dána jak v navrhovaném § 101d odst. 1, tak v § 126 daňového řádu. K této úpravě bylo nutno přistoupit s ohledem na rychlost a flexibilitu vyžadovanou v otázkách souvisejících s kontrolním hlášením. V případě, kdy by správce daně musel plátce, kteří nemají zpřístupněnu datovou schránku, vyzývat písemně, byl by celý proces velice administrativně i časově náročný a zároveň s ohledem na potřebu rychlého získání dat velice neefektivní. Elektronická forma komunikace umožní širší využití automatizovaného zpracování výzev. K odstavci 5 Právní úprava odstavce 5 stanovuje právní fikci doručení u výzev doručovaných prostřednictvím e-mailové adresy. Obdobnou úpravu lze již v současnosti nalézt v zákoně o dani z přidané hodnoty (srov. § 82 odst. 6 nebo navrhovaný §110k odst. 3). Nejedná se tedy v této oblasti o novum. Na výzvu doručovanou na elektronickou adresu se hledí jako na doručenou okamžikem odeslání správcem daně. Z hlediska možnosti seznámit se s obsahem písemnosti a zareagovat v dané lhůtě (zpravidla 5 dnů) je doručení prostřednictvím emailu přísnější, než doručení do datové schránky, kde platí standardní určení okamžiku doručení. V případě emailové komunikace lze rovněž namítnout sníženou ochranu předávaných informací. Proto je doručování na emailovou adresu koncipováno jako sekundární, tj. nastupuje až v případě, kdy dotyčný nemá zpřístupněnu datovou schránku. Pokud se chce plátce daně vyhnout obtížím spojeným s emailovou komunikací, nic mu nebrání v tom, aby si zdarma zřídil datovou schránku. K odstavci 6 V případě, že by nastala situace, kdy plátce nemá zpřístupněnou datovou schránku a zároveň zatím nesdělil správci daně svou emailovou adresu, správce daně bude využívat klasické instituty doručování dle daňového řádu a doručování výzev podle odst. 4 se neuplatní. Tento stav je však považován za nežádoucí, proto by měl správce daně dbát na to, aby od všech plátců povinných podávat kontrolní hlášení obdržel emailovou adresu co nejdříve a plátce by měl poskytnout potřebnou součinnost a tuto adresu správci daně sdělit. Toto ustanovení by se mělo vztahovat pouze na výjimečné případy do doby, než se podaří zjednat nápravu, a standardně by měly být výzvy doručovány prostřednictvím datových schránek nebo emailové komunikace.

K § 101h (následky za porušení povinnosti související s kontrolním hlášením)

K odstavci 1 Odstavec 1 stanovuje pokutu za nesplnění povinnosti podat kontrolní hlášení nebo následné kontrolní hlášení. Cílem sankce podle odstavce 1 je zajištění motivace plátců k řádnému plnění povinnosti podání. Tato pokuta je koncipována jako sankce vznikající ze zákona (ex lege). Jde o obdobnou konstrukci, kterou lze nalézt u pokuty za opožděné tvrzení daně (§ 250 daňového řádu) či u penále (§ 251 daňového řádu). Správce daně tak nemá prostor pro správní uvážení ohledně její výše, která je určena prostřednictvím absolutní částky (1 000 Kč, 10 000 Kč, 30 000 Kč a 50 000 Kč). Výhodou takové konstrukce je předvídatelnost a právní jistota ohledně toho, jaká výsledná sankce za dané pochybení hrozí, jakož i snížení rizika nerovného zacházení, klientelismu či libovůle. S ohledem na to, že se jedná o pokutu vznikající ze zákona, rozhodnutí správce daně o uložení této pokuty má charakter toliko deklaratorní. Správce daně svým rozhodnutím pouze potvrdí naplnění skutkových podstat sankce uvedených v písmenech a) až d). Se vzrůstajícím počtem pokut se administrativní náročnost proporcionálně nezvyšuje, např. proto, že správce daně nemusí každé jednotlivé rozhodnutí odůvodňovat. Návrh rozlišuje čtyři různé situace, které řadí vzestupně podle závažnosti daného pochybení. Tím má být dosaženo nejen přiměřenosti sankce pro jednotlivé případy z hlediska závažnosti provinění, ale též vytvoření motivačního prvku pro ty plátce, kteří budou chtít závadný stav odstranit. První situace vyjádřena pod písmenem a) dopadá na případy, kdy plátce sice nesplní povinnost podat kontrolní hlášení nebo následné kontrolní hlášení (srov. § 101f) včas, nicméně toto své pochybení napraví, aniž by k tomu byl správcem daně přímo donucen (vyzván). Sankce, která na takového plátce dopadne, je ve srovnání s ostatními případy mírná (1 000 Kč), neboť v chování plátce lze spatřovat stále prvek dobrovolnosti (nikoli donucení). Druhá situace vyjádřena pod písmenem b) nastane v případě, kdy plátce ke splnění povinnosti musel správce daně vyzvat v souladu s § 101g odst. 1. Zde je sankce vyšší než v předchozím případě (10 000 Kč), neboť plátce je k nápravě donucen až správcem daně a lze předpokládat, že bez takového donucení by kontrolní hlášení plátce nepodal. Třetí výše sankce vyjádřená pod písmenem c) je poměrně úzce specializovaná pouze na případy, kdy plátce nepodá následné kontrolní hlášení v rámci postupu k odstranění pochybností. Tato sankce ve výši 30 000 Kč je tedy uložena v situaci, kdy byl plátce správcem daně vyzván k odstranění pochybností, ale na tuto výzvu nijak nereagoval, tedy nedoplnil nebo nezměnil údaje prostřednictvím následného kontrolního hlášení, ani tímto způsobem nepotvrdil údaje původně uvedené v kontrolním hlášení. V případě této nečinnosti není možno z povahy věci využít sankce podle ustanovení § 101h odst. 1 písm. a), b) ani d) a zároveň nelze uplatnit ani sankci podle § 101h odst. 2, neboť tuto může správce daně uložit až v situaci, kdy plátce následné kontrolní hlášení v rámci postupu k odstranění pochybností podá, nicméně tímto dostatečně nerozptýlí pochybnosti na straně správce daně.

Čtvrtá situace vyjádřena pod písmenem d) má postihovat nejzávažnější typ prohřešku, k němuž dojde v případě, kdy plátce podání kontrolního hlášení nebo následného kontrolního hlášení neprovede ani na výzvu správce daně. Zde nastupuje nejvyšší z ukládaných sankcí (50 000 Kč). K odstavci 2 Sankce podle odstavce 2 dopadne na situace, kdy plátce daně, po předchozí výzvě správce daně k odstranění pochybností, tyto pochybnosti nerozptýlí, ačkoli podal následné kontrolní hlášení, jehož účelem bylo údaje nesprávné nebo neúplné údaje doplnit nebo změnit, resp. potvrdit původní údaje. Správce daně ukládá pokutu podle tohoto odstavce konstitutivním rozhodnutím. Pokutu lze uložit až do výše 50 000 Kč, tzn. správci daně je dána diskreční pravomoc k tomu, aby zohlednil konkrétní případ porušení povinnosti a mohl uložit pokutu v adekvátní výši. Skutkové podstaty pokuty v odstavci 2 korespondují s povinnostmi vyplývajícími z výzvy správce daně k odstranění pochybností (srov. § 101g). Sankce tedy nastoupí ve chvíli, kdy ani údaje uvedené v podaném následném kontrolním hlášení nevedou k rozptýlení pochybností správce daně. Zde je nutné zdůraznit, že skutkovou podstatou pokuty není nekonání plátce. Hypotéza právní normy v odstavci 2 předpokládá podání následného kontrolního hlášení. Plátce na výzvu správce daně reaguje učiněním dalšího podání (následného kontrolního hlášení), avšak kvalita podaných údajů v tomto hlášení nepostačuje k odstranění všech pochybností, které správce daně ve výzvě uvedl. Může nastat i taková situace, kdy plátce na výzvu správce daně k doplnění nebo změně údajů uvedených v kontrolním hlášení prostřednictvím následného kontrolního hlášení nereaguje (nepodá následné kontrolní hlášení). V takovém případě nenastupuje sankce podle odstavce 2, nýbrž sankce podle odstavce 1 písm. c). K odstavci 3 Základní výše pokuty postihující nedodržení povinností souvisejících s kontrolním hlášením se v některých případech může jevit jako příliš nízká, resp. plně nevystihující závažnost porušení dané povinnosti a jeho důsledků pro správu daní. Pokuta podle odstavce 3, jak je patrno z legislativního textu, nastupuje vedle pokut uložených podle odstavce 1 nebo 2, pouze pokud je naplněna vyžadovaná společenská nebezpečnost. Může jít např. o situace, kdy plátce opakovaně porušuje povinnosti související s kontrolním hlášením (např. opakovaně nepodává kontrolní hlášení), či samotné porušení povinností dosahuje vysokého stupně intenzity nebezpečnosti bránícího naplnění hlavního cíle správy daní (např. správce daně kontrolní činností zjistil, že plátce neuvedl v kontrolním hlášení 90% zdanitelných plnění, ačkoli měl povinnost je v kontrolním hlášení uvést). Pokuta podle odstavce 3 je svou povahou fakultativní a lze ji uložit pouze v případě, že již byla uložena pokuta podle odstavce 1 nebo 2. V případě kombinace této pokuty s pokutou podle odstavce 2 není k jejímu uložení potřeba, aby došlo k uložení pokuty podle odstavce 2 v maximální výši, kterou je možno v rámci diskreční pravomoci stanovit. Tedy i v případě, kdy nebude výše pokuty podle odstavce 2 dosahovat 50 000 Kč, lze uložit pokutu podle odstavce 3. Pokud správce daně svou úvahou neshledá, že došlo porušením povinností souvisejících s kontrolním hlášením k závažnému ztížení nebo maření správy daní, tuto pokutu neuloží. Pokutu lze uložit až do výše 500 000 Kč. Je na správci daně, aby vyhodnotil stupeň závažnosti porušení povinností a uložil adekvátní výši této pokuty. Tato pokuta nevzniká přímo ze zákona, ale je výsledkem správního uvážení zahrnujícího především přezkoumatelné zdůvodnění toho, proč v daném případě nepostačovala standardní zákonná výše pokuty. Daňové právo (např. ustanovení § 106a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, nebo nově navrhované ustanovení s účinností k 1. lednu 2015 § 43d zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů) operuje s pojmy „závažným způsobem porušuje povinnosti vztahující se ke správě daní“, resp. „závažným způsobem porušuje daňové, celní nebo účetní předpisy“. Porušení takových povinností pak má právní dopad na ekonomickou aktivitu daného subjektu – dle § 106a zákona o DPH se daňový subjekt stává nespolehlivým plátcem, nebo dle § 43 zákona o spotřebních daních nesplňuje jednu z podmínek pro vydání povolení. Ustanovení § 101h tohoto návrhu zákona používá obdobné hodnotové pojmosloví. Nelze jej však postavit na roveň výše uvedených. Je však nutné podotknout, že při naplnění určité míry intenzity porušení povinností souvisejících s kontrolním hlášením, by mohlo dojít k tomu, že bude plátce v návaznosti na § 106a zákona o DPH prohlášen za nespolehlivého plátce. K odstavci 4 V odstavci 4 je s ohledem na to, že pokuta podle odstavce 1 vzniká ze zákona, uložena správci daně povinnost vydat deklaratorní rozhodnutí (viz důvodová zpráva k odstavci 1), kterým plátci sdělí, že ke vzniku pokuty došlo. Současně je stanovena povinnost předepsat tuto pokutu do evidence daní. Jde o standardní ustanovení užívané v obdobných situacích (srov. § 251 odst. 3 daňového řádu). K odstavci 5 Odstavec 5 stanoví splatnost pokuty podle odstavců 1 až 3 do 15 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým je stanovena. Jde o standardní lhůtu, která se uplatní i v případě doměření daně, penále či pořádkové pokuty. Jejím prostřednictvím je tak fakticky zajištěn odkladný účinek odvolání, neboť právní moc nemůže nastat dříve, než je skončeno případné odvolací řízení. K odstavci 6 Jak už bylo naznačeno v důvodové zprávě k pokutám v odstavcích 2 a 3, je správce daně při svém rozhodování o uložení výše pokuty podle odstavce 2 a 3 povinen přihlédnout k tomu, jakým způsobem se porušení povinností souvisejících s kontrolním hlášením projeví na možnosti naplnit hlavní cíl správy daní. Správce daně přihlíží např. k závažnosti, době trvání a případným následkům protiprávního jednání. Taktéž je relevantní, zda dochází k součinnosti plátce a správce daně při plnění povinností souvisejících s kontrolním hlášením. V neposlední řadě správce daně při stanovení výše pokuty podle odstavce 2 posuzuje, v jakém rozsahu byly odstraněny pochybnosti, které ve výzvě uvedl.

K § 101i (lhůta pro zánik povinnosti související s kontrolním hlášením)

K odstavci 1 Dle ustanovení odstavce 1 je stanovena lhůta, do kdy je plátce povinen plnit povinnosti vyplývající z ustanovení o kontrolním hlášení. Tato lhůta koresponduje s lhůtou pro stanovení daně. Pokud se bude jednat o plátce daně s měsíčním zdaňovacím obdobím, lhůta pro stanovení daně (za konkrétní zdaňovací období) uplyne ve stejný okamžik, jako lhůta pro plnění povinností souvisejících s kontrolním hlášením za dané zdaňovací období. Jinými slovy, ve chvíli kdy uplyne lhůta pro stanovení daně za období leden, dojde také k uplynutí lhůty pro plnění povinností souvisejících s kontrolním hlášení podaným za období leden.

Jiná situace nastane u plátce s čtvrtletním zdaňovacím obdobím. Ten je povinen, stejně jako plátce s měsíčním zdaňovacím obdobím, podávat kontrolní hlášení za kalendářní měsíc, pokud mi vznikla povinnost podat kontrolní hlášení (srov. § 101c a 101e návrhu zákona). Daňové přiznání však podává jednou za 3 měsíce. Lhůta pro plnění povinností souvisejících s kontrolním hlášením daného čtvrtletí (leden-březen), tzn. fakticky pro 3 podaná kontrolní hlášení, uplyne v jeden okamžik, a to uplynutím lhůty pro stanovení daně za dané čtvrtletí. K odstavci 2 V navrhovaném odstavci 2 je upravena objektivní prekluzivní lhůta pro uložení pokuty za nesplnění povinností souvisejících s kontrolním hlášením, resp. pro rozhodnutí o povinnosti ji platit. Délka této lhůty se navrhuje jako tříletá s tím, že se bude počítat ode dne, ve kterém došlo k porušení povinnosti. Navržená délka lhůty navazuje na základní délku lhůty pro stanovení daně, která představuje obvyklý časový standard, ve kterém správce daně může dané pochybení odhalit. Pokud by došlo ke zkrácení dané lhůty, vedlo by to k nežádoucímu omezení ohledně doby, ve které lze účinně indikovat porušení dané povinnosti a rozhodnout o uložení pokuty. Ke stanovení této lhůty bylo přistoupeno také z důvodu, že úkony související s ukládáním pokuty nemají na délku lhůty pro stanovení daně vliv a pochybení, které by nastalo krátce před koncem této lhůty, by bylo s ohledem na prekluzi nesankcionovatelné.

K bodu 72 (§ 102 odst. 3)

Jedná se o sjednocení textu ustanovení z důvodu vyšší míry právní jistoty s navrhovaným zněním kontrolního hlášení. Věcně nedochází ke změně.

K bodu 73 (§ 106 odst. 7 věta třetí)

Jedná se o legislativně technickou úpravu v souvislosti s novelizací § 106f odst. 5.

K bodu 74 (§ 106e odst. 1 písm. a))

Jedná se o legislativně technickou úpravu v souvislosti s novelizací § 106e.

K bodu 75 (§ 106e odst. 1 písm. b))

Jedná se o úpravu zákona na základě požadavku vyplývající z aplikační praxe správce daně. Tato nová úprava umožňuje, aby správce daně mohl zrušit registraci skupiny v situaci, kdy počet členů skupiny klesne pod dva. Daná úprava je plně v souladu s podmínkami, které byly předmětem konzultace s Poradním výborem pro daň z přidané hodnoty.

K bodu 76 (§ 106f odst. 5)

Do textu § 106f zákona o DPH se doplňuje jednoznačná úprava pro stanovení okamžiku, kdy se člen skupiny stává plátcem po zániku jeho členství ve skupině, která dosud v zákoně chybí. Jedná se o obdobnou úpravu jako v § 106e odst. 3 (viz zrušení odstavce 5 § 95a). Daná úprava je plně v souladu s podmínkami, které byly předmětem konzultace s Poradním výborem pro daň z přidané hodnoty.

K bodu 77 (§ 108 odst. 1 písm. j))

Jedná se o aplikaci judikátu C-409/04 Teleos, podle kterého je nově osobou povinnou přiznat daň osoba registrovaná k dani v jiném členském státě. Tato osoba je povinna přiznat daň, pokud jí plátce dodal zboží do jiného členského státu s tím, že zboží bude odesláno nebo přepraveno do jiného členského státu, plátce oprávněně uplatnil osvobození od daně s nárokem na odpočet daně, a zjistí se, že k odeslání nebo přepravě zboží do jiného členského státu ve skutečnosti nedošlo a zboží se nachází v tuzemsku. Jedná se tedy o případ, že nebyla splněna povinnost deklarovaného záměru zboží do jiného členského státu přepravit nebo odeslat a nebylo tak možné uplatnit osvobození při dodání zboží do jiného členského státu podle § 64 tohoto zákona a plátce přijal všechna opatření, která od něho mohou být rozumně požadována k prokázání osvobození při dodání zboží do jiného členského státu.

K bodu 78 (§ 109 odst. 1 úvodní část ustanovení)

Jedná se o doplnění a upřesnění textu v případě ručení příjemce zdanitelného plnění za nezaplacenou daň z tohoto plnění, a to z důvodu nejasností vyplývajících z výkladu aplikovatelnosti ručení u nezaplacené DPH ze zálohy.

K bodu 79 (§ 109 odst. 3 a 4)

Jedná se o úpravu v souvislosti s provedením úpravy v § 109 odst. 1.

K bodu 80 (příloha č. 6)

V souvislosti s úpravou v § 92f se v příloze č. 6 stanoví seznam dodání zboží nebo poskytnutí služeb, u nichž bude vláda oprávněna na základě zmocňovacího ustanovení stanovit nařízením, že se použije režim přenesení daňové povinnosti. Seznam v bodech 1 až 9 vychází z výčtu plnění uvedených v čl. 199a směrnice o DPH. Bod 10 přílohy č. 6 umožní postupovat obdobně v případě dodání zboží a poskytnutí služeb na základě případné individuální odchylky, pokud by České republice byla v budoucnu udělena Radou EU podle čl. 395 směrnice o DPH.

K čl. II – přechodná ustanovení K bodu 1

Toto přechodné ustanovení stanovuje, že pro uplatnění daně, jakož i práv a povinností vyplývajících ze zákona za zdaňovací období před účinností tohoto zákona se použijí předpisy platné do dne předcházejícího účinnosti (dosavadní předpisy).

K bodu 2

Toto přechodné ustanovení doplňuje bod 2., který do § 4a opět zahrnul i nájem nemovitých věcí. Přechodné ustanovení stanovuje pravidla výpočtu obratu za období, která zahrnují původní i novou úpravu. Počínaje dnem účinnosti novely zákona o DPH se tedy bude obrat zjišťovat tak, že se do obratu za kalendářní měsíce roku 2014 nebudou započítávat údaje za nájem nemovitých věcí podle § 56a, ale počínaje měsícem lednem 2015 se již budou tyto údaje započítávat. Po přechodnou dobu, vlastně rok 2015, se bude obrat za nejvýše 12 kalendářních měsíců skládat z údajů kalendářních měsíců roku 2014 bez nájmu podle § 56a a z údajů kalendářních měsíců roku 2015 vč. nájmu podle § 56a. Poprvé tak bude obrat za všechny kalendářní měsíce vč. nájmu podle § 56a zjištěn za celý rok 2015.

K části druhé - změna zákona č. 47/2011 Sb. K čl. III

Jedná se o legislativně technickou změnu rušící novelizační bod, jehož nabytím účinnosti od 1. července 2015 by došlo k pozbytí platnosti ustanovení § 92d zákona o DPH, které dosud upravuje režim přenesení daňové povinnosti při převodu povolenek na emise skleníkových plynů. Tato změna souvisí s novou koncepcí dočasného použití režimu přenesení daňové povinností v zákoně o DPH. Povinnost uplatňovat režim přenesení daňové povinnosti při převodu povolenek na emise skleníkových plynů, která byla v dosavadním § 92d, bude upravena v rámci nařízení vlády ve vazbě na nový § 92f a přílohu č. 6. Tato změna se činí také z důvodu, že došlo k prodloužení možnosti použít režim přenesení daňové povinnosti při obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů až do 31. prosince 2018 (čl. 199a směrnice o DPH, ve znění směrnice 2013/43/EU).

K části třetí – změna celního zákona K čl. IV K bodu 1 (§ 293 odst. 1 písm. h) a § 294 odst. 1 písm. h))

Navrhuje se do celního zákona nově doplnit úpravu způsobu a podmínek vykazování statistických údajů o obchodu se zbožím mezi Českou republikou a ostatními členskými státy Evropské unie včetně povinností zpravodajských jednotek za účelem stanovení základního výčtu povinností i postupů povinných subjektů (včetně sankcí za jejich nedodržení) při sdělování údajů o obchodu se zbožím mezi členskými státy Evropské unie a Českou republikou. Navržená právní úprava vymezuje přímo v celním zákoně výčet povinností a sankcí za jejich porušení. V souvislosti se změnou § 319 odst. 4 a 5 celního zákona je nutné změnit znění § 293 odst. 1 písm. h) a § 294 odst. 1 písm. h) tak, aby přestupek zahrnoval rovněž i porušení povinností nově stanovených v § 319 odst. 5.

K bodu 2 (§ 319 odst. 4)

Navrženým textem se stanovuje povinnost zpravodajských jednotek, pokud dosáhnou prahu pro vykazování (zvlášť pro odeslání a zvlášť pro přijetí zboží), sdělovat informace o obchodu se zbožím mezi Českou republikou a ostatními členskými státy Evropské unie. Zároveň se upravuje způsob sdělování těchto statistických údajů.

K bodu 3 (§ 319 odst. 5 a 6)

Upravují se konkrétní povinnosti zpravodajských jednotek a zmocnění Českého statistického úřadu a Ministerstva financí k vydání prováděcího předpisu v oblasti statistiky zahraničního obchodu, tj. statistiky vyváženého a dováženého zboží a způsobu sdělování údajů o obchodu mezi Českou republikou a ostatními členskými státy Evropské unie. Jedná se o legislativně technickou úpravu, která zpřesňuje stávající zmocnění Českého statistického úřadu a Ministerstva financí k vydání vyhlášky.

K části čtvrté - změna zákona č. 502/2012 Sb. K čl. V

Zákon č. 458/2011 Sb. a následně zákon č. 502/2012 Sb., který danou úpravu pouze převzal, zakotvil snížení limitu pro vznik plátcovství u daně z přidané hodnoty z 1 mil. Kč na 750 tis. Kč, a to s odloženou účinností od 1. ledna 2015, tedy ke spuštění jednoho inkasního místa. Jednalo se o jeden z kompenzačních mechanismů ke změnám v oblasti daně z příjmů, které se se spuštěním jednoho inkasního místa pojily. Vzhledem k tomu, že nedojde ke spuštění jednoho inkasního místa k 1. lednu 2015, navrhuje se zrušit toto snížení limitu, tedy zachovat stávající výši obratu 1 mil. Kč. Z důvodu upuštění od realizace jednoho inkasního místa od 1. ledna 2015 dochází také ke zrušení bodu 2 týkajícího se právní úpravy bezdlužnosti.

K části páté – účinnost K čl. VI

Účinnost zákona se navrhuje k datu 1. ledna 2015 s výjimkou ustanovení části první čl. I bodů 52, 56, 66, 69, 71 a 72, která nabývají účinnosti dnem 1. ledna 2016 a obsahují opatření proti daňovým podvodům (institut kontrolního hlášení), resp. s nimi souvisejí. Návrh také upravuje platnost reverse charge při převodu povolenek na emise skleníkových plynů (v části druhé). Pro část čtvrtou, kterou se ruší snížení obratu pro vznik plátcovství od 31. prosince 2014 z 1 mil. Kč na 750 tis. Kč, je zvolena účinnost dřívější, a to z důvodu předejití nežádoucí aplikace principu přednosti vtělování novel s dřívější platností před těmi s platností pozdější.

V Praze dne 27. srpna 2014

Mgr. Bohuslav Sobotka, v.r. předseda vlády

Ing. Andrej Babiš, v.r. 1. místopředseda vlády a ministr financí