zákon č. 362/2022 Sb.

K ČÁSTI PRVNÍ

K § 1 – Předmět úpravy

Navrhovaný zákon je předpisem, kterým dochází k částečné implementaci Nařízení. V první fázi, kterou představuje nyní předložený návrh zákona, dochází k implementaci především čl. 3 odst. 1 Nařízení, dle kterého je na celní území Evropské unie zakázán vstup kulturních statků, uvedených v části A přílohy Nařízení, které opustily území země, v níž byly vytvořeny nebo objeveny, v rozporu s právními předpisy této země. Členské státy jsou povinny přijmout opatření, která se uplatní, bude-li uvedený zákaz porušen a dojde-li k pokusu o vstup kulturních statků. Navrhovaný zákon upravuje postup, který se uplatní při zadržení, bezpečném uschování, zabavení a následném vrácení těchto nelegálně dovezených kulturních statků zpět do země jejich původu. Nařízení přináší přesah do celních předpisů tím, že některé pojmy a instituty přebírá přímo z celního kodexu Unie. Jedná se především o stanovení obsahu některých pojmů. Příkladem jsou pojmy „vstup“, čímž je myšlen jak legální, tak nelegální vstup na území Evropské unie, nebo pojem „dovoz“, kterým je myšleno propuštění do celních režimů volného oběhu, uskladnění zahrnující uskladnění v celním skladu a svobodném pásmu, dočasné použití, konečné užití a aktivní zušlechťovací styk, z čehož vyplývá, že musí být podáno celní prohlášení. Z textu Nařízení pak vyplývá, že je konstruováno jako zákaz (viz čl. 3 odst. 1 Nařízení), nebo jako omezení (viz čl. 3 odst. 2 Nařízení). Obcházení zákazu či nesplnění stanovených povinností je pak důvodem pro nepropuštění kulturního statku do navrhovaného celního režimu. Ve druhé fázi adaptace, která se stane rovněž obsahem tohoto zákona, pak budou upraveny podmínky pro vstup a dovoz kulturních statků, uvedených v částech B a C přílohy Nařízení. Dovoz těchto kulturních statků bude umožněn po předložení dovozní licence, resp. prohlášení dovozce. Pravidla pro vydávání dovozních licencí a povinné náležitosti dovozních prohlášení upravuje Nařízení v ustanoveních, která budou použitelná až po zprovoznění centralizovaného elektronického systému. Podmínky provozu tohoto budoucího elektronického systému, včetně pravidel pro uchovávání a zpracovávání informací mezi orgány členských států jeho prostřednictvím, a podrobnosti systému dovozních licencí pro kategorie kulturních statků uvedené v části B přílohy Nařízení, podrobnosti systému prohlášení dovozce pro kategorie kulturních statků uvedené v části C přílohy Nařízení a možnosti stanovení výjimek za určitých podmínek se budou řídit prováděcím nařízením Komise (EU) 2021/1079 ze dne 24. června 2021, kterým se stanoví prováděcí pravidla k některým ustanovením nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/880 o vstupu a dovozu kulturních statků, a to s účinností nejpozději od 28. června 2025.

K § 2 – Vymezení pojmů

Kulturní statek

Kulturní statek je předmět, který je v navrhovaném zákoně vymezen jednak svým významem pro společnost (jedná se o předmět s významem pro archeologii, prehistorii, historii, literaturu, umění nebo vědu), jednak odkazem na přílohu Nařízení. Tato první fáze adaptace tuzemského právního řádu na Nařízení se týká pouze kulturních statků uvedených v části A přílohy Nařízení, další fáze adaptace se bude vztahovat ke kulturním statkům obsaženým také v částech B a C přílohy Nařízení. Pojem „kulturní statek“ byl do českého právního řádu zaveden již zákony č. 101/2001 Sb. (zákon o navracení nezákonně vyvezených kulturních statků) a č. 214/2002 Sb. (o vývozu některých kulturních statků z celního území Evropské unie) – viz výše v obecné části důvodové zprávy. Nařízení však vymezuje kulturní statek částečně odlišně. Navrhovaný zákon je adaptačním předpisem ve vztahu k Nařízení, a proto rovněž vychází z tohoto odlišného vymezení kulturního statku. Jako příklady kulturních statků, na které se vztahuje navrhovaný zákon, lze uvést např. archeologické vykopávky a objevy, starožitnosti starší 100 let, vzácné rukopisy a prvotisky, vybrané staré knihy, dokumenty a publikace jednotlivě či ve sbírkách, kusy nábytku starší 100 let, staré hudební nástroje, předměty paleontologické povahy, vzácné zoologické, botanické, mineralogické nebo anatomické sbírky, archivy včetně archivů zvukových, fotografických a kinematografických, etnologický materiál a řadu dalších.

Země původu

Země původu kulturního statku je definována jako stát, na jehož území byl kulturní statek vytvořen nebo objeven. Diferenciace kulturních statků na „vytvořené“ a „objevené“ vychází ze skutečnosti, že některé jsou výsledkem lidské činnosti – tedy byly vytvořeny (převážná část kulturních statků dle Nařízení), jiné druhy kulturních statků, např. vzorky zoologické, botanické, mineralogické, anatomické či předměty paleontologické povahy jsou přírodninami vzniklými bez ohledu na člověka. Navrhovaná právní úprava se, stejně jako Nařízení, nevztahuje na kulturní statky, které byly vytvořeny nebo objeveny na celním území Evropské unie. K jejich ochraně jsou stanoveny jiné právní nástroje.

Odborná organizace

Návrh zákona předpokládá, že Ministerstvo kultury nebude posuzovat, zda jde o kulturní statek, samo, ale ve spolupráci s odbornou organizací. Jako odborné organizace pro účely tohoto zákona byly zvoleny vybrané státní příspěvkové organizace Ministerstva kultury (Národní muzeum, Národní galerie v Praze, Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Národní technické muzeum, Národní knihovna České republiky, Národní památkový ústav, Moravské zemské muzeum, Slezské zemské muzeum) tak, aby bylo pokryto spektrum kulturních statků dané přílohou Nařízení. Odborné organizace jsou povinny Ministerstvu kultury jako svému zřizovateli poskytnout veškerou potřebnou součinnost nejen při posouzení zadrženého předmětu podle § 7, ale také při jeho převzetí do úschovy podle § 6, vrácení podle § 8 nebo vydání do země původu podle § 11. Výslovná právní úprava této součinnosti však v navrhovaném zákoně s ohledem na vztah zřizovatele a příspěvkové organizace není nutná.

Vybrané odborné organizace jsou uvedeny v seznamu v příloze k tomuto zákonu. Důvodem pro výběr právě těchto organizací je jejich věcné zaměření, příslušná kvalifikace a dostatečné odborné a materiální zázemí, které dává záruku náležité odborné péče i o nejcennější a nejohroženější kulturní statky (odborné posouzení, zacházení s péčí odpovídající stáří, stavu, materiálu apod. kulturního statku, uložení v depozitáři v potřebných klimatických podmínkách – vlhkost, teplota apod.). Ministerstvo kultury ze seznamu odborných organizací podle povahy zadrženého předmětu a specializace organizace zvolí, u které z nich bude zadržený předmět po dobu nezbytně nutnou uschován, a tato organizace následně předmět posoudí a vypracuje zprávu, v níž uvede, zda se jedná o kulturní statek ve smyslu Nařízení a jaká je země jeho původu. Úloha odborné organizace je na tomto místě nezastupitelná. Přestože do určité míry by Ministerstvo kultury dokázalo posoudit parametry zadrženého předmětu a určit, zda se jedná o kulturní statek podle části A přílohy Nařízení, případně i zjistit zemi jeho původu, nedisponuje technickým a personálním zázemím nezbytným pro řádné uchovávání kulturních statků a zacházení s nimi. Proto se navrhovaná úprava v tomto ohledu inspiruje zákonem č. 101/2001 Sb., o navracení nezákonně vyvezených kulturních statků, ve znění pozdějších předpisů, nebo zákonem č. 71/1994 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, které rovněž počítají s působením odborných institucí při správě kulturních statků či předmětů kulturní hodnoty (opatření k ochraně, popř. nezbytná úschova kulturních statků; úprava vydávání osvědčení k vývozu předmětů kulturní hodnoty odbornými institucemi, jako jsou muzea, galerie, knihovny, archivy a pracoviště Národního památkového ústavu). Taxativní výčet odborných organizací obsažený v návrhu zákona, resp. příloze a nutnost jednoznačného určení organizace, která zadržený předmět od celního úřadu převezme, uloží jej a přezkoumá, jsou nezbytné nejen z důvodu zajištění odpovídající péče o zadržený předmět (potenciální kulturní statek), ale také s ohledem na to, že pouze vůči těmto – v příloze uvedeným – státním příspěvkovým organizacím je prolomena mlčenlivost podle daňového řádu ve vztahu k údajům a dokumentaci, které celní úřad Ministerstvu kultury a jeho prostřednictvím odborné organizaci poskytne.

K § 3 – Orgány státní správy

Nařízení stanoví, že celní orgány a příslušné orgány přijmou veškerá vhodná opatření v případě, že dojde k pokusu o vstup kulturních statků uvedených v části A přílohy, které opustily území země, v níž byly vytvořeny nebo objeveny, v rozporu s právními předpisy dané země. Členské státy musí vymezit, který jejich orgán (nebo orgány) je v tomto smyslu „příslušný“. Tento „příslušný“ orgán je současně orgánem, který v budoucnu bude vydávat dovozní licence (které budou předmětem tuzemské právní úpravy ve druhé fázi adaptace). V ustanovení § 3 navrhovaného zákona je stanoveno, který orgán České republiky je příslušným orgánem dle Nařízení ve výše uvedeném smyslu a vykonává působnost podle Nařízení a navrhovaného zákona (Ministerstvo kultury). Nařízení také ukládá řadu úkolů celním orgánům, ustanovení § 3 proto výslovně určuje, že podle vnitrostátní právní úpravy je kompetentním orgánem tam, kde nařízení stanoví působnost celním orgánům, celní úřad. Tato úprava vymezuje věcnou příslušnost celního úřadu. Místní příslušnost se řídí procesním předpisem, který upravuje místní příslušnost správce cla podle celního zákona, subsidiárně podle daňového řádu. Česká republika neuplatní omezení podle čl. 6 Nařízení, podle kterého členské státy mohou omezit počet celních úřadů, které jsou příslušné k projednání dovozu kulturních statků, na které se vztahuje Nařízení. Příslušnými tak budou všechny tuzemské celní úřady.

K § 4 - Vstup a dovoz kulturního statku na celní území Evropské unie

V souladu s celními předpisy podléhá kulturní statek (zboží) celnímu dohledu již svým vstupem na celní území Unie, přičemž tato situace není podmíněna úkonem osoby, která se zbožím nakládá. Z toho vyplývá, že pod celním dohledem je i zboží, které vstoupilo nelegálně. Abychom mohli hovořit o dovozu kulturních statků, musí být podán návrh na zahájení celního řízení, tedy musí být podáno celní prohlášení. Celní úřad může vykonat celní dohled tedy jak při samotném zjištění, že kulturní statek vstoupil na celní území Unie (legálně i nelegálně), tak po přijetí celního prohlášení (viz čl. 134 celního kodexu Unie). Čl. 150 celního kodexu Unie dále stanoví právo deklaranta zvolit si celní režim, do něhož má být zboží propuštěno. Vzhledem k tomu, že v rámci České republiky nebude omezen počet příslušných celních úřadů (viz čl. 6 Nařízení a odůvodnění k § 3 návrhu zákona), celní prohlášení na kulturní statek může být předloženo na jakémkoliv celním úřadě. Podání celního prohlášení na dovoz kulturních statků se řídí čl. 170 celního kodexu Unie. Deklarant je povinen vedle zboží předložit zároveň ke kontrole i související dokumenty, které náleží ke zboží (kulturnímu statku) v souvislosti s Nařízením. Pokud v souladu s výkonem celního dohledu dospěje celní úřad k podezření, že na zboží se mohou vztahovat zákazy a omezení, může přistoupit ke kontrole, a to v rozsahu vyplývajícím z čl. 188 celního kodexu Unie. S tím souvisí i oprávnění celního úřadu požadovat po každé osobě, která se na vstupu nebo dovozu podílí, poskytnutí veškerých souvisejících dokladů, informací a součinnosti k provedení kontroly (čl. 15 odst. 1 celního kodexu Unie). Mezi doklady, které předpokládá Nařízení, lze zařadit např. osvědčení k vývozu kulturního statku (vývozní povolení), které umožňuje dočasné či trvalé vyvezení kulturního statku ze země jeho původu, např. za účelem jeho vystavení, restaurování, prodeje, výměny apod. Jiným dokumentem může být naopak potvrzení příslušného orgánu země původu o tom, že pro konkrétní kulturní statek není vývozní povolení nutné. Lze si představit i jiné dokumenty, kterými deklarant může doložit legálnost vývozu. Pro veškeré doprovodné dokumenty dokládající, že kulturní statek byl ze země původu vyvezen v souladu s právními předpisy této země, zavádí navrhovaný zákon v § 4 zkratku „dokumentace“. Uvedená dokumentace je pro relevantní posouzení předmětu (nejen celním úřadem, ale případně v dalším procesu Ministerstvem kultury a některou z odborných organizací) velmi podstatná, přestože v praxi může být poměrně obtížné usuzovat na legálnost či nelegálnost vývozu kulturního statku ze třetí země na základě dokumentace vydané v této zemi, tedy na základě dokladů či tvrzení o tom, že pro daný předmět není osvědčení či povolení nezbytné. Dokumentace je součástí širšího okruhu podkladů (§ 5 odst. 2 až 4), které obstarává nebo s nimi disponuje celní úřad a předává je následně Ministerstvu kultury, resp. odborné organizaci (viz dále odůvodnění k § 5).

K § 5 – Zadržení předmětu

Návrh zákona v tomto ustanovení upravuje oprávnění celního úřadu k zadržení předmětu, jako opatření, které se řídí celním zákonem a které lze uplatnit v případě, že  předmět vstoupil na celní území Evropské unie,  celní úřad má důvodné podezření, že se jedná o kulturní statek uvedený v části A přílohy Nařízení, který opustil území země původu v rozporu s právními předpisy této země,  případně má celní úřad důvodné pochybnosti o původu předmětu, souladu nakládání s ním s právními předpisy země původu, pravosti nebo platnosti dokumentace podle § 4,  současně vstupem předmětu na celní území Evropské unie bylo porušeno Nařízení nebo tento zákon.

Tato úprava navazuje na čl. 3 odst. 1 Nařízení, který stanoví, že celní orgány musí přijmout veškerá vhodná opatření v případě, že dojde k pokusu o vstup kulturního statku, jehož dovoz je podle tohoto nařízení zakázán. Uvedené opatření postihuje subjekt, vůči němuž zadržení předmětu směřuje. Tento postih je pouze dočasný, tj. do doby, než bude rozhodnuto, zda zadržený předmět je kulturním statkem uvedeným v části A přílohy Nařízení. Jde o opatření, které je svou povahou předběžné. Tento postup také žádným způsobem nepředurčuje konečné rozhodnutí ve věci zabavení. Celní úřad může podle navrženého ustanovení zadržet předmět bez ohledu na práva třetích osob. Návrh zákona stanoví, že zadržení a vracení předmětu se řídí celním zákonem (§ 9). Celní zákon pak upravuje zákonem stanovený postup zadržení předmětu, které má charakter tzv. faktického úkonu, který je se zadržením věci v podobných případech spojován i jinými zákony. Celní úřad postupem podle celního zákona může zadržet předmět v případě, že přichází v úvahu pozdější rozhodnutí o zabavení zadrženého předmětu. Podle navrženého ustanovení pak celní úřad zadrží současně s tímto předmětem též dokumentaci podle § 4 návrhu zákona a doklady předložené celnímu úřadu společně s celním prohlášením. Toto zadržení se postupem podle celního zákona oznámí osobě, která má předmět v době jeho zadržení u sebe. Pojem „u sebe“ pak je třeba vykládat extenzivně, ne pouze tak, že předmět má tato osoba fyzicky ve své blízkosti, nýbrž i pokud s ním může disponovat, ačkoliv v daný okamžik se nenachází v její těsné blízkosti. O provedení zadržení celní úřad pořídí postupem podle daňového řádu úřední záznam, který se zakládá do spisu. Stejnopis úředního záznamu předá celní úřad osobě, která má předmět v době zadržení u sebe, poskytne-li nezbytnou součinnost k tomuto předání. Osobou, které bude v praxi opatření o zadržení předmětu oznamováno, bude typicky řidič vozidla dálkové nákladní přepravy či jiná osoba, která má aktuálně předmět fyzicky v moci. Nemusí se tedy nutně jednat o vlastníka předmětu či osobu, které předmět náleží z jiného právního důvodu. Zadržení trvá do doby, než Ministerstvo kultury posoudí, zda zadržený předmět je kulturním statkem uvedeným v části A přílohy Nařízení. S ohledem na pokračující celní řízení a lhůty stanovené celními předpisy je nezbytné nastavit vzájemnou spolupráci mezi zadržujícím celním úřadem a Ministerstvem kultury tak, aby bylo možno ukončit celní řízení ve lhůtách stanovených celním kodexem Unie (viz čl. 22 odst. 3 celního kodexu Unie). S ohledem na složitost posouzení, zda zadržený předmět je kulturním statkem uvedeným v části A přílohy Nařízení, je navržen postup, který umožní posouzení v co nejkratší lhůtě a současně dává Ministerstvu kultury a odborné organizaci možnost zadržený předmět řádně prozkoumat. Z tohoto důvodu je postup při zadržení předmětu rozdělen do dvou navazujících částí. Nejprve je po zadržení předmět v dispozici celního úřadu, který zadržení provedl. Celní úřad zadržení předmětu bezodkladně oznámí Ministerstvu kultury. V tomto oznámení zadržený předmět popíše a připojí jeho fotodokumentaci, kopii dokumentace podle § 4, kopii celního prohlášení a dokladů předložených s celním prohlášením. Současně, jsou-li mu známy, uvede další údaje a informace nezbytné k tomu, aby Ministerstvo kultury mohlo prvotně posoudit, zda je zadržený předmět kulturním statkem. Pokud je celnímu úřadu známa též jiná překážka propuštění zadrženého předmětu do navrženého celního režimu (tzn. pokud by zboží nebylo zadržováno podle tohoto zákona, přistoupil by celní úřad k zadržení z jiného právního titulu), musí to též oznámit Ministerstvu kultury. Jiná překážka může být Ministerstvu kultury oznámena jak nyní v rámci oznámení učiněného v souvislosti se zadržením předmětu (podle § 5 navrhovaného zákona), tak i kdykoli po dobu trvání zadržení předmětu, a to v případě, kdy jiná překážka vyjde najevo v rámci provádění kontroly podle čl. 188 celního kodexu Unie. Jedním z údajů, které celní úřad oznamuje Ministerstvu kultury, je informace o dni, kdy uplyne lhůta pro sdělení celního dluhu podle celního kodexu Unie. Přestože unijní celní předpisy neurčují žádnou prekluzivní lhůtu k propuštění zboží po přijetí celního prohlášení do navrženého celního režimu, existuje prekluzivní lhůta, ve které lze sdělit případný celní dluh (clo a případně i DPH), který se váže k propuštěnému zboží. Tato lhůta je stanovena v čl. 103 odst. 1 celního kodexu Unie a činí tři roky od vzniku celního dluhu. Pokud celní dluh vznikl v důsledku činu, který v době, kdy byl spáchán, mohl být důvodem pro zahájení trestního řízení, prodlouží se v souladu s čl. 103 odst. 2 celního kodexu Unie tříletá lhůta uvedená v odstavci 1 tohoto článku na nejméně pět a nejvýše deset let v souladu s vnitrostátním právem. V České republice je podle ustanovení § 22 odst. 2 celního zákona maximální lhůta stanovena na 10 let. Avšak s ohledem na skutečnost, že budou sdělovány informace známé celnímu úřadu v okamžiku zadržení předmětu, nebude celní úřad při zadržování předmětu prakticky zkoumat splnění podmínek prodlužujících lhůtu pro sdělení celního dluhu a poskytnutá informace bude vycházet z řádné tříleté lhůty. Vznik celního dluhu řeší čl. 77 a násl. celního kodexu Unie, přičemž nejčastěji se bude jednat o vznik celního dluhu přijetím celního prohlášení (viz čl. 77 odst. 2 celního kodexu Unie). Celní úřad po zadržení předmětu oznámí Ministerstvu kultury den, kdy dojde k zániku práva sdělit celní dluh, a Ministerstvo kultury v tomto časovém rámci musí buď sdělit, že se o kulturní statek podle části A přílohy Nařízení nejedná, nebo (jedná-li se o tento statek) rozhodnout o jeho zabavení. Pokud by sdělení Ministerstva kultury, že se o uvedený kulturní statek nejedná, nenastalo do konce lhůty pro sdělení celního dluhu, příslušný celní úřad by musel zadržený předmět propustit do původně navrženého celního režimu, avšak nemohl by sdělit celní dluh. Tento nestanovený celní dluh by mohl být následně vymáhán orgány Evropské unie, neboť jeho nevybrání by bylo způsobeno (ne)činností Ministerstva kultury, tzn. Českou republikou. Výše uvedené fotografie zadrženého předmětu, dokumentace podle § 4, celní prohlášení, doklady předložené s celním prohlášením a oznámení o jiné překážce propuštění do navrženého celního režimu představují souhrnně podklady, které celní úřad poskytne Ministerstvu kultury, resp. odborné organizaci. Uvedené informace a podklady jsou celním úřadem získány podle celních předpisů, tedy při správě daně v širším smyslu, jsou tak chráněny povinností mlčenlivosti a nemohou být zpřístupněny veřejnosti. Ustanovení § 52 daňového řádu ukládá úřední osobě a každému, kdo se jakkoliv účastní správy daní, povinnost mlčenlivosti o všem, co se při správě daní nebo v souvislosti s ní dozvěděli a co se nějakým způsobem týká majetkových, obchodních či jiných poměrů určité osoby (typicky daňového subjektu). V případě porušení povinnosti mlčenlivosti hrozí osobě, která jí je vázána, pokuta do výše 500 000 Kč (§ 246 daňového řádu). Z tohoto důvodu je v návrhu zákona explicitně upraveno prolomení mlčenlivosti v případě, kdy jsou tyto údaje a podklady poskytnuty celním úřadem Ministerstvu kultury (§ 5 odst. 5). Ministerstvo pak může na základě tohoto ustanovení poskytnout údaje a podklady odborné organizaci (§ 7 odst. 2). Prolomení mlčenlivosti je upraveno tak, aby Ministerstvo kultury mohlo údaje a podklady zpřístupnit nejen odborné organizaci, u níž bude zadržený předmět uschován, ale též jiné odborné organizaci podle tohoto zákona za účelem posouzení zadrženého předmětu. Jako prostředek ochrany proti zadržení předmětu celní zákon upravuje námitku. Vzhledem k tomu, že zadržení předmětu není provedeno na základě rozhodnutí (tj. rozhodnutí zde nebude vydáno), není možné podat běžné opravné prostředky, typicky odvolání. Na druhou stranu je zájem na tom, aby osoba, které předmět náleží, měla zaručenu možnost obrany a mohla se domáhat ochrany, a to ve formě námitky, která představuje proporcionální kompromis mezi požadavkem ochrany dotčeného subjektu a požadavkem efektivity výkonu veřejné moci za daných okolností. Na rozhodnutí o námitce se uplatní obecná úprava § 159 daňového řádu, přičemž námitku nelze považovat za opravný prostředek v pravém slova smyslu – zejména zde není dodržena zásada dvojinstančnosti řízení, neboť zde nedochází k devolutivnímu účinku (o podaných námitkách rozhoduje orgán stejné instance), bude tak rozhodovat ředitel toho celního úřadu, který zboží zadržel. Oproti odvolání právní úprava námitky pracuje s kratšími lhůtami – lhůta pro podání námitky se stanovuje na 3 pracovní dny ode dne provedení zadržení, přičemž tuto lhůtu nelze navrátit v předešlý stav. Proti rozhodnutí o námitce není možné dále se odvolat. Stejně tak nemá podaná námitka odkladný účinek.

§ 6 - Postup po zadržení předmětu

Ministerstvo kultury ve lhůtě 5 pracovních dnů od obdržení oznámení od celního úřadu o zadržení podezřelého předmětu a doprovodných podkladů prvotně posoudí, zda zadržený předmět je kulturním statkem dle části A přílohy Nařízení. Pokud je zřejmé, že není, sdělí v této lhůtě celnímu úřadu, že zadržený předmět lze vrátit. V tomto případě pak celní úřad pokračuje v celním řízení v souladu s čl. 194 odst. 1 celního kodexu Unie, neboť odpadla překážka v propuštění. Pokud však Ministerstvo kultury usoudí, že zadržený předmět by mohl být kulturním statkem dle části A přílohy Nařízení a jeho vstupem na celní území Evropské unie patrně bylo porušeno Nařízení, sdělí celnímu úřadu, že zadržení předmětu musí nadále trvat a že celní úřad má zadržený předmět předat Ministerstvu kultury. V tomto případě pak celní úřad pokračuje v ověřování celního prohlášení podle čl. 188 celního kodexu Unie. Podmínky pro propuštění nejsou splněny, neboť existuje zákaz nebo omezení propuštění (viz čl. 194 odst. 1 celního kodexu Unie). Ministerstvo kultury současně se sdělením, že zadržení předmětu trvá, zašle celnímu úřadu sdělení, u které odborné organizace bude zadržený předmět uschován a nejpozději v jaké lhůtě jej tato organizace od celního úřadu převezme do úschovy (§ 6 odst. 3). Předmět bude formálně předán Ministerstvu kultury jako příslušnému orgánu ve smyslu čl. 2 odst. 5 Nařízení, resp. § 3 odst. 1 navrhovaného zákona, fakticky jej však převezme určená odborná organizace, tj. příspěvková organizace Ministerstva kultury. Předání této odborné organizaci se tedy považuje za předání ministerstvu, což navrhovaný zákon výslovně uvádí (§ 6 odst. 4). Sdělení Ministerstva kultury celnímu úřadu podle § 6 odst. 1 musí předcházet určení odborné organizace, která zadržený předmět převezme do úschovy (§ 6 odst. 2). Ministerstvo kultury vybere jednu z organizací ze seznamu uvedeného v příloze navrhovaného zákona. Při určení odborné organizace jí Ministerstvo kultury (současně s vyrozuměním o jejím určení nebo bezprostředně poté) stanoví závaznou lhůtu, kterou tato organizace bude mít k převzetí zadrženého předmětu od celního úřadu do úschovy. Tato lhůta musí být určena tak, aby nepřesáhla 10 pracovních dní ode dne, kdy Ministerstvo kultury obdrželo oznámení celního úřadu o zadržení předmětu a příslušné podklady podle § 5 odst. 2 a 3. Stanovení povinnosti určit tuto lhůtu je nezbytné s ohledem na to, že její nesplnění má zákonem předvídané důsledky, kterými jsou především vrácení zadrženého předmětu celním úřadem. Ministerstvo kultury tuto lhůtu sdělí celnímu úřadu a současně ho informuje, že zadržení předmětu trvá a u které odborné organizace bude zadržený předmět uschován (viz výše v této části důvodové zprávy k § 6). Stanovení poměrně krátkých lhůt vyplývá ze skutečnosti, že zadržený předmět může být cenným kulturním statkem, jehož uchovávání v nevyhovujících podmínkách může vést k jeho degradaci, případně ke zhoršení poškození, která již vykazoval v době zadržení, a urychlené přemístění předmětu odbornou organizací do vyhovujících prostor (depozitář splňující nutné klimatické i další podmínky) je nezbytně nutné k předcházení dalším poškozením. S ohledem na skutečnost, že z hlediska celních předpisů se bude stále jednat o „zboží“, které nebude mít status zboží Evropské unie a bude stále pod dohledem celních orgánů, je nutno upravit podmínky, za jakých bude s tímto zadrženým předmětem (zbožím) nakládáno. Bylo by však nadbytečné tyto podmínky stanovovat v navrhovaném zákoně, protože celní předpisy je již upravují. Proto se stanoví, že Ministerstvo kultury, resp. odborná organizace může s předmětem nakládat tak, jako by se jednalo o zboží propuštěné do celního režimu uskladňování v celním skladu (§ 6 odst. 5). Zjednodušeně lze konstatovat, že tento celní režim vyžaduje splnění dvou základních podmínek, a to oznámit celnímu úřadu, u které odborné organizace bude předmět uschován (celní úřad může vždy vykonat celní dohled) a uschovávat předmět tak, aby nedošlo k jeho změně. Konkrétní podmínky pro nakládání se zadrženým předmětem vyplývají z ustanovení čl. 220 celního kodexu Unie a souvisejícího čl. 180 a přílohy 71-03 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2015/2446 ze dne 28. července 2015, kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013, pokud jde o podrobná pravidla k některým ustanovením celního kodexu Unie. Ustanovení upravující vůči celním skladům povinnost určit konkrétní místo uskladnění (úschovy) a umožnit celní dohled vyplývá z čl. 240 celního kodexu Unie.

Ukončení zadržení předmětu

Návrh zákona upravuje vrácení zadrženého předmětu rozdílně podle toho, zda zadržený předmět je ještě v dispozici celního úřadu nebo již byl předán Ministerstvu kultury do úschovy u odborné organizace. S tím je též spojena úprava, která v ustanovení § 6 odst. 6 explicitně upravuje okamžik, kdy je zadržení předmětu ukončeno.

a) Pokud je zadržený předmět v dispozici celního úřadu, je zadržení ukončeno dnem, kdy celní úřad obdrží sdělení Ministerstva kultury, že zadržený předmět lze vrátit. Zde se bude jednat o případy, kdy ministerstvo bude schopno samo shledat, bez zapojení odborné organizace, že není důvod pro další zadržování předmětu (protože zjevně není kulturním statkem podle části A přílohy Nařízení, případně je, ovšem jeho dovoz proběhl zcela legálně v souladu s právními předpisy země původu).

b) Zadržení je dále ukončeno v případě, kdy Ministerstvo kultury ve lhůtě 5 pracovních dnů od obdržení oznámení celního úřadu o zadržení předmětu a od obdržení stanovených podkladů nezašle celnímu úřadu sdělení, že zadržený předmět lze vrátit nebo že zadržení předmětu musí dále trvat; lhůta tedy marně uplyne.

c) Podobně dojde k ukončení zadržení z důvodu marného uplynutí lhůty také v případě, kdy odborná organizace ve lhůtě stanovené Ministerstvem kultury (která nepřesáhne 10 pracovních dnů od obdržení oznámení celního úřadu o zadržení předmětu a od obdržení stanovených podkladů Ministerstvem kultury) nepřevezme zadržený předmět do úschovy. Ve výše uvedených případech [a) až c)] bude celní úřad postupovat tak, jako by odpadla překážka propouštění zboží podle čl. 194 odst. 1 celního kodexu Unie. Celní úřad zadržený předmět vrátí jeho vlastníkovi, a není-li tento znám, osobě, které byl předmět zadržen. Celní úřad vyzve oprávněnou osobu k vyzvednutí předmětu u celního úřadu. O vrácení předmětu postupem podle daňového řádu sepíše celní úřad protokol. Postup při zadržení a vracení předmětu se řídí celním zákonem (§ 9). Následující úprava ukončení zadržení [§ 6 odst. 6 písm. d) a e)] pak zahrnuje případy, kdy již byl zadržený předmět předán odborné organizaci k úschově a posouzení. Zadržení skončí dnem, kdy celní úřad obdrží sdělení Ministerstva kultury, že vstupem zadrženého předmětu na celní území Evropské unie nebylo porušeno Nařízení (v těchto případech vrátí zadržený předmět ministerstvo postupem upraveným v § 8), nebo dnem nabytí právní moci rozhodnutí Ministerstva kultury o zabavení zadrženého předmětu (v tom případě se předmět vracet nebude, neboť se stane, byť jen „dočasným“, majetkem České republiky).

K § 7 - Posouzení zadrženého předmětu

Ustanovení § 7 navrhovaného zákona upravuje posouzení zadrženého předmětu poté, co jej odborná organizace převzala od celního úřadu do úschovy. Od té doby je povinna o předmět nejen pečovat a uchovávat jej v takových podmínkách, aby nedošlo ke zhoršení jeho stavu, ale je také povinna podrobit ho posouzení nutnému ke zjištění, zda se skutečně jedná o kulturní statek uvedený v části A přílohy Nařízení a jaká je země jeho původu. O svých zjištěních sepíše odborná organizace zprávu, kterou předá Ministerstvu kultury. Zpráva má charakter odborného posouzení, které je pro Ministerstvo kultury důležitým, avšak nezávazným vodítkem při volbě dalšího postupu. Při sepsání zprávy odbornou organizací a jejím předání Ministerstvu kultury se nejedná o správní řízení ani o jiný postup podle správního řádu. Označení „zpráva“ je zvoleno záměrně, aby nemohlo dojít k záměně se stanoviskem ve smyslu § 149 správního řádu, ale ani např. s vyjádřením správního orgánu podle § 154 správního řádu nebo s vyjádřením účastníka řízení. Na posouzení zadrženého předmětu, vypracování zprávy a její předání Ministerstvu kultury má odborná organizace lhůtu 30 pracovních dnů ode dne převzetí předmětu do úschovy. Délka uvedené lhůty byla zvolena jak s ohledem na složitost posouzení, zda zadržený předmět je kulturním statkem uvedeným v části A přílohy Nařízení a jaká je země jeho původu, tak i s ohledem na možnosti a zájmy zúčastněných subjektů, tzn. aby nebyla příliš krátká pro zvládnutí dostatečného odborného posouzení zadrženého předmětu a sepsání zprávy odbornou organizací, ale současně ani příliš dlouhá s ohledem na zájem osoby, které byl předmět zadržen, o jeho navrácení. Dodržení této lhůty odbornou organizací i navazujících lhůt Ministerstvem kultury a celním úřadem je silně motivováno také probíhajícím celním řízením, které je nutné ukončit ve lhůtách stanovených celním kodexem Unie (čl. 22 odst. 3 celního kodexu Unie), a v konečném důsledku také hrozbou případného uplatnění nároků dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Na údaje a podklady související se zadrženým předmětem, které odborná organizace v souvislosti s jeho uschováním a posouzením obdrží, se rovněž vztahuje povinnost mlčenlivosti uložená § 52 daňového řádu (viz zdůvodnění k § 5), proto musí být i zde explicitně upraveno prolomení této povinnosti (§ 7 odst. 2). Pro další řádné nakládání s kulturním statkem, jehož cílem v první řadě musí být navrácení do země původu, aby byla zachovávána celistvost kulturního dědictví, je posouzení odbornou organizací nesmírně důležité. Úloha posuzujících odborných organizací je velmi podstatná nejen při posouzení předmětu jako takového, ale i při určení země původu. V některých případech může být toto určení komplikované, protože například archeologické nálezy často pocházejí ze starověkých říší rozkládajících se na území několika dnešních států a bez poznatků a zkušeností odborných organizací by stanovení země původu bylo obtížné, ne-li nemožné. Ustanovení § 7 odst. 1 navrhovaného zákona odborné organizaci, která zadržený předmět posuzuje, ukládá také povinnost uvést do zprávy pro Ministerstvo kultury údaj o tom, zda je zadržený předmět uveden na indikativním seznamu ohrožených památek nebo je evidován v mezinárodních registrech jako odcizený. Tímto ustanovením zákon reaguje na problematiku nezákonného obchodování s kulturními statky, drancování archeologických nalezišť apod. Nařízení v úvodním ustanovení (recitálu) 26 nabádá k tomu, aby byly využívány odborné znalosti mezinárodních organizací a jiných subjektů, které působí v oblasti kultury a mají zkušenosti s problematikou nedovoleného obchodování, a aby byla zohledňována jejich doporučení a pokyny. Uvedený recitál upozorňuje zejména na tzv. červené seznamy zveřejňované Mezinárodní radou muzeí, které mohou pomoci jako vodítko umožňující určit třetí země, jejichž kulturní dědictví je nejvíce ohroženo, a předměty z nich vyvážené, které se často stávají objektem nedovoleného obchodování. Pokud po posouzení zadrženého předmětu Ministerstvo kultury na základě zprávy vypracované odbornou organizací shledá, že vstupem zadrženého předmětu na celní území Evropské unie nebylo porušeno Nařízení, sdělí tuto skutečnost celnímu úřadu [§ 7 odst. 3 písm. a)]. Zadržení tím bude ukončeno a Ministerstvo kultury, resp. odborná organizace zadržený předmět vrátí postupem podle § 8. Pokud naopak Ministerstvo kultury na základě zprávy vypracované odbornou organizací shledá, že vstupem zadrženého předmětu na celní území Evropské unie Nařízení bylo porušeno, tedy že zadržený předmět je kulturním statkem uvedeným v části A přílohy Nařízení a opustil území země původu v rozporu s jejími právními předpisy, rozhodne o zabavení tohoto předmětu postupem podle § 10 [§ 7 odst. 3 písm. b)]. Lhůta, kterou má Ministerstvo kultury k dispozici pro sdělení celnímu úřadu podle § 7 odst. 3 písm. a) nebo pro vydání rozhodnutí o zabavení, činí 40 pracovních dnů od převzetí zadrženého předmětu do úschovy odbornou organizací. V rámci této lhůty tedy běží i 30denní lhůta stanovená v § 7 odst. 1, v níž je povinna odborná organizace předat Ministerstvu kultury svou zprávu.

K § 8 - Vrácení zadrženého předmětu

Ustanovení § 8 upravuje vrácení zadrženého předmětu Ministerstvem kultury poté, co po posouzení zadrženého předmětu na základě zprávy vypracované odbornou organizací zjistilo, že vstupem tohoto předmětu na celní území Evropské unie nebylo porušeno Nařízení. Zadržení je tím ukončeno a vznikla povinnost zadržený předmět včetně dokumentace a dokladů předložených s celním prohlášením vrátit oprávněné osobě. Vrací se postupem podle § 42 celního zákona. Uvedeným postupem standardně postupuje při vracení zadrženého předmětu celní úřad a ustanovením § 9 je tento postup vztažen i na Ministerstvo kultury. Stejně jako zadržení je i vrácení faktickým úkonem, o kterém musí být sepsán protokol podle daňového řádu. Ministerstvo kultury vyzve vlastníka předmětu, a není-li vlastník znám, osobu, které byl předmět zadržen, k vyzvednutí předmětu. Zadržený předmět, dokumentaci a doklady vlastníkovi, a není-li znám, osobě, které byl předmět zadržen, fyzicky vydá odborná organizace, u níž byl předmět uschován. O vrácení sepíše Ministerstvo kultury protokol. Tento postup se však neuplatní a předmět nebude výše uvedené osobě Ministerstvem kultury vrácen v případě, kdy celní úřad ministerstvu oznámil, že existuje jiná překážka propuštění zadrženého předmětu do navrženého celního režimu. Jiným právním titulem zadržení může být např. zadržení pro účely úhrady nedoplatku (viz § 39 celního zákona), při podezření na nelegální dovoz dřeva [viz § 9 písm. d) zákona č. 226/2013 Sb., o uvádění dřeva a dřevařských výrobků na trh] aj. Jiná překážka může být Ministerstvu kultury oznámena jednak v rámci oznámení učiněného v souvislosti se zadržením předmětu (podle § 5 odst. 4 navrhovaného zákona), nebo kdykoli po dobu trvání zadržení předmětu, a to v případě, kdy jiná překážka vyjde najevo v rámci provádění kontroly podle čl. 188 celního kodexu Unie. Oznámení může celní úřad vůči Ministerstvu kultury učinit v průběhu kontroly prováděné podle čl. 188 celního kodexu Unie, nejpozději však do 10 pracovních dní po obdržení sdělení od ministerstva, že vstupem zadrženého předmětu na celní území Evropské unie nebylo porušeno Nařízení (§ 8 odst. 1). V takovém případě existence jiné překážky propuštění nemůže Ministerstvo kultury zadržený předmět ani s ním související dokumentaci a doklady předložené s celním prohlášením vrátit a předá je (prostřednictvím odborné organizace) celnímu úřadu k dalšímu řízení. Pokud se však celní úřad ve stanovené lhůtě nevyjádří a ani neoznámil existenci jiné překážky propuštění již v předcházejících fázích zadržení předmětu, může Ministerstvo kultury zadržený předmět a s ním související dokumentaci a doklady vrátit. Je též nutné vyřešit situaci, kdy zadržení předmětu bude sice ukončeno a má být vrácen vlastníkovi, a není-li znám, osobě, které byl předmět zadržen (§ 8 odst. 1 navrhovaného zákona), ale tato osoba si předmět u odborné organizace nevyzvedne. S ohledem na pokračující celní řízení je zadržený předmět Ministerstvem kultury vrácen celnímu úřadu, resp. fyzicky vydán celnímu úřadu odbornou organizací, tzn. uplatní se postup podle § 8 odst. 2.

K § 9 - Postup při zadržení a vracení předmětu

Celní úřady i Ministerstvo kultury postupují při zadržení a vracení předmětu podle příslušných ustanovení celního zákona ve všech případech, kdy navrhovaný zákon nestanovuje úpravu vlastní. Celní zákon zde tedy představuje právní úpravu obecnou, od které navrhovaný zákon stanovuje odchylky vyplývající zejména ze specifik daných adaptací na Nařízení.

K § 10 - Zabavení zadrženého předmětu

Pokud Ministerstvo kultury na základě zprávy vypracované odbornou organizací shledá, že zadržený předmět je kulturním statkem a opustil území země původu v rozporu s jejími právními předpisy, tedy že bylo porušeno Nařízení, rozhodne o zabavení tohoto předmětu. Rozhodnutí o zabavení vydá ve správním řízení postupem podle správního řádu. Celý proces zabavení kulturního statku probíhá na „pozadí“ celního řízení, resp. návrhového řízení na propuštění zboží (v daném případě zadrženého předmětu) do celního režimu. Celní orgány jsou v tomto řízení vázány lhůtou k vydání rozhodnutí na základě žádosti (podaného celního prohlášení), a to podle čl. 22 odst. 3 celního kodexu Unie. Celní orgány v těchto případech rozhodnou o nepropuštění až na základě pravomocného rozhodnutí Ministerstva kultury o zabavení zadrženého předmětu. S ohledem na relativně krátké lhůty podle celního kodexu Unie (120 + 30 dnů od přijetí celního prohlášení) je nutno souběžně probíhající řízení o zabavení kulturního statku zbytečně (formálně) neprodlužovat. Proto navrhovaný zákon s cílem urychlit řízení v § 10 odst. 2 umožňuje za podmínek, že je Ministerstvu kultury znám stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí, aby rozhodnutí o zabavení zadrženého předmětu bylo prvním úkonem v řízení. Vydat uvedené rozhodnutí jako první úkon v řízení je i při splnění uvedených podmínek pouze možností („může být“) a Ministerstvo kultury v případě potřeby (např. provedení dalšího dokazování) může zahájit řízení běžným způsobem. Standardní zahajování řízení o zabavení kulturního statku za situace, kdy je bezpečně zjištěno, že se o kulturní statek jedná a že opustil území země původu v rozporu s jejími právními předpisy a bylo tedy porušeno Nařízení, by vedlo pouze ke zbytečnému prodlužování řízení, přičemž by to mohlo mít následný dopad na nedodržení lhůty k vydání rozhodnutí na žádost podle celního kodexu Unie. Dotčený subjekt může následně po vydání rozhodnutí o zabavení plně uplatnit svá práva v rámci řádného opravného prostředku. Navrhovaný postup, tedy zabavení kulturního statku (§ 10 odst. 1) a jeho následné vrácení do země původu (§ 11 odst. 3), není konstruován jako sankční následek zakázaného vstupu kulturního statku na celní území Unie ve smyslu čl. 11 Nařízení. Na osobu, která se předmět pokusila nelegálně dovézt, může sice zabavení subjektivně dopadnout i citelněji než pokuta uložená Ministerstvem kultury (§ 12 odst. 2 navrhovaného zákona), nepředstavuje však sankci v podobě propadnutí věci. Zabavení zadrženého předmětu zde má povahu nezbytného opatření přijímaného Českou republikou v rámci ochrany kulturních statků před nedovoleným obchodováním s nimi, před jejich ztrátou nebo zničením apod. (viz např. recitály 1 a 3 Nařízení a také recitál 30 odkazující na čl. 198 celního kodexu Unie a na vnitrostátní úpravu podrobností přijímaných opatření). Protože vstupem zadrženého kulturního statku na celní území Evropské unie U byl porušen zákaz stanovený čl. 3 odst. 1 Nařízení, je nutné přijmout opatření zabraňující trvání tohoto stavu. Kulturní statek nemůže zůstat v moci nelegálního dovozce, ani Česká republika si jej nemůže trvale ponechat, je přitom ale povinna chránit ho před poškozením nebo zničením. Kulturní statek se tak dočasně z právního hlediska nachází ve zvláštním postavení: stává se (přechodně) majetkem České republiky, která s ním však může jen velmi omezeně nakládat (nesmí jej např. prodat, darovat, půjčovat, vystavovat...), současně musí respektovat příslušné vnitrostátní i evropské právní předpisy upravující nakládání s majetkem a zbožím (celní zákon, zákon o majetku České republiky, celní kodex Unie), a přitom se musí snažit kulturní statek co nejdříve vrátit do země původu (§ 11). Z důvodu dodržení uvedených postupů a s cílem napomoci zachování kulturního dědictví lidstva může v uvedených případech docházet k zásahům do vlastnického práva (čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie), avšak zákonem stanoveným způsobem a pouze dočasně: zabavené kulturní statky náležely (v naprosto převažující většině případů) zemi původu, případně některé její instituci, byly jí přechodně odňaty a následně opět navráceny. Právě cílená dočasnost takto založeného vlastnictví České republiky a především pak téměř úplná eliminace standardních vlastnických oprávnění na straně České republiky činí z této konstrukce zcela speciální a účelový instrument, nesrovnatelný s běžným vyvlastněním. Protože v době vydání rozhodnutí Ministerstva kultury o zabavení zadrženého předmětu stále ještě probíhá celní řízení, ukládá návrh zákona Ministerstvu kultury povinnost informovat celní úřad o tom, že zadržený předmět byl zabaven a kdy rozhodnutí nabylo právní moci (§ 10 odst. 3). Tím se stane nepochybným, že zboží – kulturní statek není možné propustit do navrhovaného celního režimu a celní úřad o žádosti rozhodne tak, že jí nevyhoví (rozhodne o nepropuštění). S ohledem na fakt, že zboží se stává majetkem státu, další postupy podle celních předpisů (např. zpětný vývoz nebo zničení zboží) se neuplatní. Se zbožím, které není zbožím Unie a které bylo zabaveno, bude nakládáno, jako by bylo propuštěno do celního režimu uskladnění v celním skladu, jak je stanoveno v čl. 198 odst. 2 a v čl. 250 implementovaného aktu. O tomto zboží musí být veden záznam provozovatelem celního skladu. Evidence musí poskytovat okamžitý přehled o stavu zadrženého zboží, jeho umístění a umožňovat jeho průběžnou kontrolu. Formality spojené s propuštěním zboží do celního režimu uskladňování v celním skladu však nebudou vyžadovány (podání celního prohlášení na propuštění zboží do celního režimu), stejně jako nebude vyžadováno vydání povolení pro provoz skladovacího zařízení v souladu s čl. 211 celního kodexu Unie. Celnímu úřadu a Ministerstvu kultury velmi pravděpodobně vznikají po dobu zadržení předmětu náklady, které musí hradit (celnímu úřadu náklady od zadržení předmětu do jeho převzetí odbornou organizací; Ministerstvu kultury, resp. odborné organizaci náklady na toto převzetí a na úschovu předmětu). Osoba, která jejich vznik zapříčinila, má povinnost tyto náklady nahradit. Touto osobou je v případě, kdy bylo rozhodnuto o zabavení zadrženého předmětu, ten, komu byl předmět zadržen. Ministerstvo kultury vydá rozhodnutí o povinnosti uhradit náhradu nákladů (včetně vyčíslení jejich výše), které vznikly od okamžiku převzetí zadrženého předmětu odbornou organizací do úschovy do dne nabytí právní moci rozhodnutí o jeho zabavení (zejména náklady vzniklé při úschově předmětu a při nutné péči vynaložené za účelem nezhoršení jeho stavu). Celní úřad vydá rozhodnutí o povinnosti uhradit náhradu nákladů (včetně vyčíslení jejich výše), které vznikly od zadržení předmětu do doby jeho převzetí odbornou organizací do úschovy.

K § 11 - Hospodaření se zabaveným kulturním statkem

Ustanovení § 11 navrhovaného zákona upravuje právní status zabaveného kulturního statku a postupový rámec pro nakládání s ním. Dosud zadržený předmět, o jehož zabavení Ministerstvo kultury ve správním řízení pravomocně rozhodne, se ze zákona stane majetkem České republiky a v souladu se souběžně novelizovaným zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ministerstvu tak vznikne příslušnost hospodařit se zabaveným kulturním statkem ve smyslu nového ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) uvedeného zákona. Režim hospodaření a tedy i nakládání se zabaveným kulturním statkem coby majetkem státu bude ovšem v navrhovaném zákoně nutně limitován, a to – při respektování smyslu a účelu Nařízení – cílem zajistit návrat kulturního statku, který nedovoleně opustil území země, v níž byl vytvořen nebo objeven, do této země původu. Odchylně od obecné úpravy zákona č. 219/2000 Sb. tak zejména bude jako jediná forma majetkoprávní dispozice připuštěno (a současně Ministerstvu kultury uloženo) dohodnuté vydání kulturního statku do země původu. Přitom fyzicky bude zabavený kulturní statek až do tohoto vydání kontinuálně v úschově odborné organizace, a to zpravidla té, kterou k tomuto účelu Ministerstvo kultury určilo již v návaznosti na zadržení předmětu. Oprávnění a zároveň povinnost Ministerstva kultury k výběru (určení) odborné organizace pro účely zajišťování této speciální úschovy a navazující povinnost odborné organizace tuto úschovu zajišťovat budou i po pravomocném zabavení kulturního statku vyplývat přímo z navrhovaného zákona; nepůjde tedy ani ve fázi, kdy již zabavený kulturní statek bude ve vlastnictví státu, o právní vztah, jehož vznik a obsah by byly výsledkem dohody ministerstva a odborné organizace. Pro úschovu také budou nadále platit výlučně pravidla a podmínky nakládání týkající se zboží, které bylo propuštěno do celního režimu uskladnění v celním skladu. Samo Ministerstvo kultury bude jako příslušná organizační složka státu v podstatě pouze gestorem nezbytného právního jednání za Českou republiku, a to především při sjednávání dohody o vydání, a jeho hospodaření s předmětnými kulturními statky se omezí na jejich operativní evidenci, vedenou způsoby a za podmínek, které upravuje zákon č. 219/2000 Sb. (srov. § 15 odst. 4 věta první uvedeného zákona) ve spojení se svojí prováděcí vyhláškou č. 62/2001 Sb., o hospodaření organizačních složek státu a státních organizací s majetkem státu, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 6 s násl. uvedené vyhlášky). Příslušnost Ministerstva kultury hospodařit s kulturními statky v souladu s nově navrhovaným ustanovením § 11 odst. 1 písm. f) zákona č. 219/2000 Sb. i jeho povinnost vést tento majetek v operativní evidenci budou z toho důvodu vztaženy – na rozdíl od obecného režimu zákona o majetku státu (max. 2 roky) – na celou dobu trvání vlastnictví České republiky (tj. až do doby vydání kulturního statku do země původu, ke kterému může reálně dojít i v době přesahující 2 roky, protože mohou nastat situace, kdy nebude možné kulturní statek z faktických důvodů vydat do země původu dříve, např. kvůli probíhající občanské válce či jinému konfliktu). Obecná úprava zákona č. 219/2000 Sb. se samozřejmě z povahy věci a podle konkrétních okolností uplatní též v oblasti základních povinností při hospodaření s majetkem státu či svými podmínkami pro právní jednání České republiky. Konstrukce, kdy se zadržený kulturní statek podle navrhovaného zákona stane předmětem zabavení, provázeného zánikem vlastnického práva dosavadního vlastníka a vznikem vlastnického práva České republiky se speciálními podmínkami pro hospodaření s ním (včetně úschovy u odborné organizace za podmínek pro nakládání se zbožím, které bylo propuštěno do celního režimu uskladnění v celním skladu), je opodstatněna potřebou zajistit navrácení kulturního statku právně nezpochybnitelnou formou do země původu a do doby dosažení uvedeného cíle zabezpečit i jeho nezbytné fyzické uskladnění při současné eliminaci nutnosti platit ze strany České republiky (coby součásti celního území Evropské unie) po tuto dobu clo. V případě zboží, které nemá status zboží Unie, a stane se majetkem státu, původní celní dluh v souladu s čl. 124 odst. 1 písm. e) celního kodexu Unie, zaniká. Stejně jako v případě zadržení bude zabavený kulturní statek podle celních předpisů zbožím, které nebude mít status zboží Unie a bude trvale podléhat dohledu celních orgánů, a to i přestože bude majetkem státu. Konkrétní podmínky pro nakládání s takovým majetkem přímo vyplývají z ustanovení čl. 198 odst. 2 celního kodexu Unie, s tím, že s tímto zbožím může být nakládáno, jako by bylo propuštěno do celního režimu uskladnění v celním skladu. Konkrétní podmínky pro nakládání se zabaveným kulturním statkem vyplývají z ustanovení čl. 220 celního kodexu Unie a s tím souvisejícího článku 180 a přílohy 71-03 delegovaného aktu a může být vedle dalšího podrobeno tzv. obvyklým formám manipulace. S ohledem na předpokládaný charakter kulturních statků lze konstatovat, že ze všech způsobů případné manipulace uvedených ve zmiňované příloze přichází v úvahu pouze

- větrání, rozprostírání, sušení, zbavování prachu, jednoduché čištění, opravy obalů, základní opravy škod vzniklých během dopravy nebo skladování, pokud se jedná o jednoduché operace, připevňování nebo odstraňování ochranných přepravních povlaků,

- opětné sestavení zboží po dopravě,

- inventura,

- odstraňování poškozených nebo znečištěných složek,

- konzervace ozářením nebo přidáním konzervačních činidel,

- ošetření proti parazitům,

- ochrana proti korozi, nebo

- elektrostatické ošetření, vyrovnávání nebo žehlení textilií. Zabavený kulturní statek, tedy z pohledu celních předpisů zboží, které je propuštěno do celního režimu uskladňování v celním skladu, může být v souladu s čl. 240 celního kodexu Unie uschován pouze na určeném konkrétním místě. Musí být umožněn celní dohled nad tímto zabaveným kulturním statkem a nemůže být z tohoto místa vyjmut, s výjimkou jeho dočasného vynětí schváleného celními orgány. Vyjmout zabavený kulturní statek z místa jeho uskladnění tak lze pouze se souhlasem celního úřadu, nebo v případech vyšší moci i bez jeho souhlasu, a to pouze na konkrétně stanovenou dobu, přičemž celní úřad musí být o místě, kde se bude zabavený kulturní statek po tuto dobu nacházet, rovněž informován. Ministerstvo kultury se zemí původu sjedná dohodu o vydání zabaveného kulturního statku. Povinnou náležitostí této dohody je uvedení informací, které zdůvodňují, že předmětný kulturní statek opustil území země původu v rozporu s jejími právními předpisy. Není však rozhodné, zda informace zdůvodňující nezákonnost vývozu budou uvedeny přímo ve vlastním textu dohody nebo v nějaké další přiložené listině či listinách, které budou přílohou a tedy nedílnou součástí uzavírané dohody. Stanoví se také okamžik zániku vlastnického práva České republiky k zabavenému kulturnímu statku, a to tak, že vlastnické právo zaniká účinností dohody o vydání tohoto kulturního statku.

K § 12 a 13 – Přestupek

Podle čl. 11 Nařízení jsou členské státy povinny stanovit sankce za porušení Nařízení a přijmout opatření nezbytná k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Vzhledem k tomu, že oblastí chráněného zájmu je zachování světového kulturního dědictví, je zejména odrazující aspekt sankcí velmi důležitý. Státy, které jsou v současnosti nejvíce postiženy drancováním zejména svých archeologických nalezišť, a to ať z důvodů probíhajících válečných konfliktů, či pro celkovou hospodářskou a politickou nestabilitu, v rámci své právní úpravy ochrany kulturního dědictví nezřídka přistupují k drakonickým trestům. Za nelegální vývoz archeologického dědictví jsou typicky ukládány mnohaleté tresty odnětí svobody a kupříkladu v Iráku také trest smrti. Přesto však sankce za drancování kulturního bohatství a nezákonné obchodování s ním, ukládané přímo v zemích původu, nejsou dostačující a je nutné trestat i pokusy o dovezení kulturních statků ze zemí původu do cílových zemí. Nařízení požaduje, aby byly ukládány účinné, přiměřené a odrazující sankce právě za dovoz kulturních statků na celní území Evropské unie, jedná-li se o dovoz nelegální. Povinnost České republiky stanovit sankce za porušení Nařízení, resp. v této první fázi implementace Nařízení sankce za porušení jeho čl. 3 odst. 1, je splněna zavedením nové skutkové podstaty přestupku v § 12 odst. 1. Přestupku se dopustí fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba jako vlastník, držitel nebo osoba podílející se na vstupu kulturního statku na celní území Evropské unie tím, že doveze nebo se podílí na vstupu kulturního statku ze země původu na celní území Evropské unie v rozporu s Nařízením. Tuto úpravu je nutno vnímat jako úpravu speciální, především obsahově širší, vůči přestupku podle § 47 odst. 1 písm. a) celního zákona. Za speciální je nutno považovat též výši sankce (podle celního zákona max. 4 000 000 Kč).

Za spáchání uvedeného přestupku lze podle návrhu uložit pokutu do výše 15 000 000 Kč. Vzhledem k významu kulturních statků jako součásti světového kulturního dědictví se uvedená částka může jevit jako nízká. Pokuta skutečně v řadě případů nebude moci odpovídat reálné ceně kulturních statků, která může dosahovat i mnohasetmilionových až miliardových hodnot a mnohdy je spíše nevyčíslitelná. Sankci je však nutné stanovit a byla-li by její výše stanovena řádově ve vyšších desítkách až stovkách milionů Kč, odpovídala by sice lépe hodnotě některých nelegálně dovezených kulturních statků, avšak bylo by iluzorní předpokládat, že by se dařilo takto extrémní pokuty skutečně vybírat a vymáhat. Mají-li být sankce současně účinné, je třeba stanovit výši pokut v přiměřené výši. Navrhovanou výši pokut do 15 000 000 Kč tak lze považovat za adekvátní. Pro srovnání – např. zákon č. 71/1994 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, umožňuje za přestupky spočívající se vyvezení předmětu kulturní hodnoty bez vývozního osvědčení nebo za zpětné nedovezení předmětu kulturní hodnoty vyvezeného na dobu určitou uložit pokutu ve výši až 5 000 000 Kč. Zákon č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, stanovuje pokutu za porušení některých z povinností vztahujících se k vývozu sbírek muzejní povahy do zahraničí ve výši až 10 000 000 Kč. Maximální výše pokuty 15 000 000 Kč v předloženém návrhu se tak řádově nevymyká z rámce pokut, které je možno v České republice ukládat k ochraně kulturního dědictví, a odpovídá požadavku stanovenému Nařízením ve vztahu ke kulturním statkům, které by neměly nelegálně opouštět zemi původu. Ustanovení § 13 stanovuje, že přestupky podle tohoto zákona projednává Ministerstvo kultury a uložené pokuty rovněž vybírá. Příjem z pokut bude příjmem státního rozpočtu. V případě vymáhání pokut uložených Ministerstvem kultury nepředpokládá navržená úprava speciální řešení. V návaznosti na ustanovení o dělené správě podle § 162 daňového řádu bude ministerstvem pravomocně uložené pokuty vybírat a vymáhat podle § 8 zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, celní úřad.

K ČÁSTI DRUHÉ (§ 14)

Změna zákona o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky

V návaznosti na povinnost členských států Evropské unie vymezit, který jejich orgán je „příslušným“ orgánem podle Nařízení, se navrhuje rozšířit okruh působnosti Ministerstva kultury uvedený v § 8 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (tzv. kompetenční zákon), výslovně o oblast kulturních statků.

K ČÁSTI TŘETÍ (§ 15)

Změna zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích

V návaznosti na primární materii navrhovaného zákona se souvztažně v nezbytném rozsahu doplňuje úprava zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, tak, aby v tomto obecném zákoně bylo standardně zajištěno zařazení Ministerstva kultury mezi specializované organizační složky státu, příslušné hospodařit s majetkem státu uvedeným v § 10 písm. a) nebo b) zákona č. 219/2000 Sb., tedy s takovým majetkem, u něhož při jeho nabytí státem není patrno, které organizační složce státu (nebo státní organizaci) přísluší hospodaření s tímto majetkem, popřípadě o němž se zjistí, že s ním žádná organizační složka státu ani státní organizace podle tohoto zákona nehospodaří. Majetkem, u něhož při jeho nabytí státem z podstaty nebude patrno, které organizační složce státu (event. státní organizaci) s ním přísluší hospodařit, totiž budou i kulturní statky, které opustily území země, jež není součástí celního území Evropské unie a v níž byly vytvořeny nebo objeveny, v rozporu s právními předpisy této země a které budou správním rozhodnutím Ministerstva kultury pravomocně zabaveny, takže se jejich vlastníkem dle navrhovaného zákona dočasně stane Česká republika. Při samotném hospodaření s předmětnými kulturními statky se významnou měrou uplatní speciální úprava navrhovaného zákona (podrobněji viz zdůvodnění k části první – § 11), což zákon č. 219/2000 Sb. ve svém § 2 odst. 1 standardně připouští.

K ČÁSTI ČTVRTÉ (§ 16)

Účinnost

Čl. 16 odst. 2 písm. a) Nařízení stanoví, že čl. 3 odst. 1 Nařízení se použije ode dne 28. prosince 2020. S ohledem na to, že lhůta pro implementaci již uplynula, v souladu s § 3 odst. 4 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů, který umožňuje, vyžaduje-li to naléhavý obecný zájem, aby ve zvlášť výjimečných případech byl stanoven dřívější den nabytí účinnosti zákona než k 1. lednu nebo 1. červenci kalendářního roku, se nabytí účinnosti zákona navrhuje patnáctým dnem po jeho vyhlášení.

V Praze dne 9. února 2022

Předseda vlády: prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M., v.r.

Ministr kultury: Mgr. Martin Baxa v.r.