zákon č. 366/2022 Sb.

K části první – Změna zákona o dani z přidané hodnoty K čl. I K bodu 1 (§ 6 odst. 1)

Navrhovanou úpravou dochází ke zvýšení limitu pro vznik plátcovství ze zákona z titulu překročení obratu na 2 000 000 Kč.

K bodu 2 (§ 8 odst. 2 písm. b))

Z důvodů předcházení problémům v aplikační praxi se do pravidel pro stanovení místa plnění při prodeji zboží na dálku promítají aktuální unijní výklady změn v uplatňování daně z přidané hodnoty v oblasti elektronického obchodování ve směrnici o DPH s účinností od 1. července 2021. V návaznosti na tyto výklady se zpřesňuje působnost specifického pravidla pro stanovení místa plnění, a tím členského státu zdanění, při prodeji zboží na dálku stanoveného v § 8 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty (transpozice čl. 59c odst. 1 směrnice o DPH). Úprava se týká prodejců zboží, kteří jsou usazeni (mají sídlo nebo provozovnu) pouze v jednom členském státě, a jejichž přeshraničně poskytovaná příslušná plnění z členského státu usazení nepřekračují stanovenou roční prahovou hodnotu (10 000 EUR). Jsou-li tyto podmínky splněny, může se prodejce rozhodnout, že v případě prodeje zboží na dálku z členského státu jeho usazení připadá místo plnění do tohoto státu namísto členského státu ukončení odeslání nebo přepravy. Znamená to, že při volbě postupu podle tohoto specifického pravidla je prodejce zboží oprávněn uplatnit daň z přidané hodnoty ve svém domovském státě a není zatížený plněním povinností v oblasti daně z přidané hodnoty v jiných členských státech. Jestliže prodejce uskutečňuje prodej zboží na dálku z odlišného členského státu, než je stát usazení, je povinen při stanovení místa plnění postupovat podle základního pravidla v § 8 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty a uplatnit příslušnou daň v členském státě, do kterého se zboží odesílá nebo přepravuje. Hodnota těchto prodejů se nezapočítává do stanovené roční prahové hodnoty (10 000 EUR). Skutečnost, že prodejce uskutečňuje rovněž prodeje zboží na dálku z jiných členských států, mu však sama o sobě nebrání v tom, aby pro prodej na dálku uskutečněný z členského státu usazení využíval zjednodušený postup podle § 8 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty. S ohledem na komplexnost nových harmonizovaných pravidel pro uplatňování daně z přidané hodnoty v oblasti elektronického obchodování vyvstaly následně při transpozici příslušných směrnic některé otázky, které bylo nezbytné dále zpřesnit a přijmout sjednocující unijní výklady. Jednou z těchto otázek byl rozsah působnosti specifického pravidla pro stanovení místa plnění při prodeji zboží na dálku, a to konkrétně, zda specifické pravidlo lze použít pouze v případě, kdy se zboží přepravuje z členského státu usazení prodejce, či zda se vztahuje šířeji na veškeré prodeje zboží na dálku, včetně případu, kdy se zboží přepravuje z jiného členského státu než státu usazení. Tato otázka byla mimo jiné diskutována v rámci poradního výboru pro daň z přidané hodnoty (výboru pro DPH). Evropská komise ve své analýze dané problematiky připustila, že znění dotčeného pravidla ve směrnici o DPH není jednoznačné a že může vést k různým výkladům (podrobněji viz pracovní dokument výboru č. 1010). Podle stanoviska Evropské komise by se dané specifické pravidlo mělo vztahovat pouze na prodeje zboží na dálku z členského státu usazení. V prosinci 2021 výbor pro DPH přijal pokyn, který tento užší výklad potvrdil.

Protože dosavadní právní úprava specifického pravidla pro stanovení místa plnění v § 8 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty vycházela z širšího výkladu rozsahu jeho působnosti, je nezbytné ji ve světle těchto aktuálních unijních výkladů harmonizovaných pravidel opravit.

K bodu 3 (§ 94 odst. 2)

Navrženým novelizačním bodem dochází ke sjednocení lhůty pro podání přihlášky k registraci ve všech případech vzniku plátcovství ze zákona, v tomto konkrétním případě se jedná o stanovení lhůty pro provozovatele elektronického rozhraní a zahraniční osobu. Jedná se o doplnění neprovedené úpravy v tzv. e-commerce balíčku.

K bodu 4 (§ 101g odst. 1)

Na základě stávajícího ustanovení § 101g odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty vydává správce daně výzvu k podání kontrolního hlášení v případě, že nebylo ve stanovené lhůtě podáno. Pokud plátci vznikla povinnost podat kontrolní hlášení podle § 101c zákona o dani z přidané hodnoty, je tato výzva připomenutím této povinnosti a reakcí plátce by mělo být podání kontrolního hlášení podle § 101c zákona o dani z přidané hodnoty, tentokráte v náhradní lhůtě. Výzva k podání kontrolního hlášení však může být směřována i vůči plátci, kterému povinnost podat kontrolní hlášení podle § 101c zákona o dani z přidané hodnoty nevznikla, neboť správce daně nemá vždy k dispozici všechny potřebné informace a může usuzovat, že tato povinnost vznikla například z údajů o proběhlé obchodní transakci vykázané jiným plátcem v kontrolním hlášení (v konečném důsledku se jedná o zdůraznění možnosti, kterou dnes již správce daně má na základě § 145 odst. 1 daňového řádu). V takovém případě je plátce povinen sdělit správci daně, že mu povinnost podat kontrolní hlášení nevznikla. Navzdory tomu, že současná zákonná úprava neobsahuje explicitně způsob, jakým má plátce toto sdělení učinit, více než 99 % plátců využívá nejsnadnější možnost sdělení, a to podání přes formulář kontrolního hlášení, který je k tomuto účelu od počátku jeho existence přizpůsoben (viz dále). Zbývající plátci reagují tvorbou časově náročných (ve srovnání s předchozí variantou) vlastních písemností a jejich následným doručením. Již v současné době umožňuje formulář kontrolního hlášení předmětnou informaci sdělit právě jeho prostřednictvím. Plátce podá tzv. „nulové kontrolní hlášení“, ve kterém po vyplnění identifikace správce daně, vlastní identifikace, období, k němuž se kontrolní hlášení váže, a čísla výzvy vybere z menu „Rychlá odpověď na výzvu“ volbu: „Nemám povinnost podat kontrolní hlášení (KH)“. Ostatně pro plátce, kteří podávají kontrolní hlášení, se jedná o prostředek známý, neboť od počátku existence tohoto institutu jej plátci používají v případě potvrzení původních údajů uvedených v kontrolním hlášení (viz § 101g odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty), kde také potvrzují, že nemají povinnost podat kontrolní hlášení. S cílem redukovat administrativní zátěž u cca 1 % plátců se navrhuje jednoznačně stanovit, že v případě, že plátci byla doručena výzva správce daně k podání kontrolního hlášení, ale plátci povinnost podat kontrolní hlášení nevznikla, sdělí správci daně tuto skutečnost prostřednictvím kontrolního hlášení. Od účinnosti tohoto ustanovení je potřeba reagovat na výzvu již způsobem popsaným výše, a to bez ohledu na to, zda byla výzva vydána či oznámena plátci před účinností tohoto zákona.

K bodu 5 (§ 101g odst. 3)

Navrhuje se úprava lhůty pro reakci plátce daně z přidané hodnoty na výzvu správce daně podle § 101g odst. 2 vydávanou v případě, že má správce daně pochybnosti o správnosti nebo úplnosti údajů uvedených v kontrolním hlášení, a doručovanou prostřednictvím datových schránek. Aby i nadále institut kontrolních hlášení účinně fungoval, není možné významně tuto lhůtu prodloužit. Zároveň předkladatel vnímá požadavky veřejnosti, že lhůta na reakci na výzvu správce daně je v některých případech příliš krátká (z důvodu čerpání dovolené, nemoci apod.). V rámci nastavení tohoto systému lze spatřit určitý prostor pro prodloužení lhůty pro reakci plátce na výzvu správce daně při zachování maxima stávající lhůty 5 pracovních dnů. Tento prostor a zvýhodnění, které plyne z navrhovaného prodloužení lhůty, se však bude týkat pouze těch plátců, kteří se s výzvou seznámí dříve než by nastala tzv. fikce doručení podle § 17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů, tedy desátý den po dodání příslušné výzvy do datové schránky. Čím dříve se plátce s výzvou seznámí, neboli čím dříve dojde k doručení, tím více časového prostoru bude mít plátce na podání následného kontrolního hlášení. Pokud plátce otevře datovou zprávu v den, kdy mu byla dodána, získá na podání následného kontrolního hlášení navíc 10 kalendářních dnů oproti stávajícímu stavu. Jinými slovy čím dříve plátce datovou schránku otevře, tím delší bude jeho reakční prostor. Pokud plátce této výhody z jakéhokoliv důvodu nevyužije, nemusí se ničeho obávat, neboť i po uplynutí fikce doručení stále zbývá na reakci minimálně lhůta 7 kalendářních dnů, jakožto odpovídající náhrada za dosavadních 5 pracovních dnů za účelem sjednocení této lhůty se lhůtou pro doručování do datové schránky. K žádné další věcné změně v daných ustanovením nedochází (tedy lhůta 5 pracovních dnů od oznámení výzvy zůstává zachována pro ostatní způsoby doručování). Jako příklad lze uvést tyto situace. Pokud správce daně odešle výzvu do datové schránky plátce v úterý 7. února 2023, výzva je v zásadě dodána plátci v tentýž čas, lhůta 17 kalendářních dnů na reakci počne běžet od 8. února 2023 a skončí v pátek 24. února 2023. Pokud plátce datovou schránku neotevře, nastává dnem 17. února 2023 tzv. fikce doručení do datové schránky a plátce bude mít 7 kalendářních dnů na reakci (což se shoduje se stávající lhůtou 5 pracovních dnů). Naopak plátce, který otevře datovou schránku ještě tentýž den, nebude mít lhůtu na reakci 7 kalendářních dnů od fiktivního doručení, ale bude zvýhodněn tím, že získá 10 kalendářních dní navíc. Samotný den, kdy byla výzva dodána, se do výpočtu lhůty nezapočítává. Tento nově vytvořený reakční prostor se samozřejmě snižuje podle toho, kdy se plátce přihlásí do datové schránky, resp. kdy mu bude datová zpráva doručena, přičemž základní minimální lhůta na reakci na výzvu správce daně v délce 7 kalendářních dnů zůstává pro všechny plátce stejná.

K bodu 6 (§ 101h odst. 1)

Daný novelizační bod vylučuje uložení pokuty podle § 101h odst. 1 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty v případě plátce, kterému nevznikla povinnost podat kontrolní hlášení podle § 101c zákona o dani z přidané hodnoty, a který prostřednictvím kontrolního hlášení správci daně sdělil, že povinnost podat kontrolní hlášení neměl.

K bodu 7 (§ 101h odst. 2)

Nový odstavec 2 upravuje výši pokuty pro plátce, který je fyzickou osobou, společností s ručením omezeným s jedním společníkem, který je rovněž fyzickou osobou, nebo plátcem, jehož zdaňovacím obdobím ke dni, ve kterém vznikla povinnost uhradit tuto pokutu, je kalendářní čtvrtletí. Těmto osobám bude uložena pokuta ve výši 5 000 Kč namísto 10 000 Kč v případě pokuty podle § 101h odst. 1 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty, ve výši 15 000 Kč namísto 30 000 Kč v případě pokuty podle § 101h odst. 1 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty a 25 000 Kč namísto 50 000 Kč v případě pokuty podle § 101h odst. 1 písm. d) zákona o dani z přidané hodnoty. V případě společnosti s ručením omezeným je možné, aby se poloviční výše pokuty aplikovala na základě § 101h odst. 2 písm. b) nebo c) (je dostačující, pokud je splněna jedna z těchto podmínek). Aby se poloviční výše pokuty aplikovala v případě společnosti s ručením omezeným podle § 101h odst. 2 písm. c), musí být splněny následující podmínky (i) forma s. r. o., (ii) jediný společník a (iii) skutečnost, že společník je fyzická osoba. Splnění těchto podmínek se bude zkoumat vždy k 1. dni kalendářního čtvrtletí, ve kterém vznikla povinnost uhradit pokutu, nebo ke dni vzniku společnosti, pokud by tato společnost vznikla po 1. dni tohoto kalendářního čtvrtletí. Zafixování data zkoumání splnění těchto podmínek je dáno z důvodu spravovatelnosti, protože nelze automatizovaně při ukládání každé pokuty zkoumat, zda jsou v okamžiku vzniku pokuty dané podmínky splněny. Jako příklad lze uvést následující situaci. V červenci 2023 vznikla pokuta plátci – právnické osobě existující od roku 2022 v souvislosti s povinností podat kontrolní hlášení za květen 2023, která byla splněna až v náhradní lhůtě poté, co byl plátce správcem daně vyzván. Se vznikem pokuty se posuzuje, zda byl plátce k 1. červenci 2023 (1. den kalendářního čtvrtletí, ve kterém vznikla povinnost uhradit pokutu) společností s ručením omezeným s jediným společníkem, který je fyzickou osobou. Pokud plátce tyto tři podmínky k 1. červenci 2023 splnil, vznikne mu pokuta ve výši 5 000 Kč. Pokud plátce tyto podmínky k 1. červenci 2023 nesplnil, vznikne mu pokuta ve výši 10 000 Kč. K případným změnám po 1. červenci 2023 se nepřihlíží. Případné změny budou zohledněny až v případě pokut, které vzniknou v dalších kalendářních čtvrtletích.

K bodu 8 (§ 101h odst. 6)

Jedná se o legislativně technickou změnu v návaznosti na vložení nového odstavce. 2.

K bodu 9 (§ 101h odst. 7)

Jedná se o legislativně technickou změnu v návaznosti na vložení nového odstavce. 2.

K bodu 10 (§ 101j)

Navrhuje se rozšířit stávající úpravu vyloučení vzniku pokuty za nepodání kontrolního hlášení i na pokutu podle § 101h odst. 1 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty (pokuta ve výši 10 000 Kč, resp. 5 000 Kč v případě fyzických osob a společností s ručením omezeným s jedním společníkem, který je fyzickou osobou, anebo plátců, jejichž zdaňovacím obdobím ke dni, ve kterém vznikla povinnost uhradit tuto pokutu, je kalendářní čtvrtletí). Nově bude kromě první pokuty podle ustanovení § 101h odst. 1 písm. a) vyloučena i první pokuta podle ustanovení § 101h odst. 1 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty, která vznikne v daném kalendářním roce. Důležitým okamžikem je vznik pokuty, nikoli období, k němuž se váže povinnost podat kontrolní hlášení, která nebyla splněna. Vyloučení vzniku pokuty tak může být aplikováno v případě pokuty, která vznikne v lednu, která se však pojí s (ne)podáním kontrolního hlášení např. za období listopad předchozího kalendářního roku. Podle nové úpravy se s ohledem na vstřícný přístup k plátcům a z důvodu zjednodušení dané úpravy již nebudou zkoumat jiná porušení v daném kalendářním roce a k vyloučení vzniku pokuty tak dojde vždy u první pokuty podle § 101h odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty a u první pokuty podle § 101h odst. 1 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty vzniklé v daném kalendářním roce.

K bodu 11 (§ 106 odst. 2 písm. b) bod 1 a § 106b odst. 1 písm. a) bod 1)

Navržené zvýšení částky obratu, při jejímž přesažení je osoba povinná k dani za podmínek vymezených v § 6 zákona o dani z přidané hodnoty plátcem daně z přidané hodnoty, se promítá do ustanovení, které vymezuje podmínky a procesní postupy při zrušení registrace z moci úřední u plátce, který závažným způsobem poruší své povinnosti vztahující se ke správě daně (§ 106 odst. 2 písm. b) bod 1 zákona o dani z přidané hodnoty), a do ustanovení, které vymezuje podmínky a procesní postupy při zrušení registrace plátce na žádost (§ 106b odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o dani z přidané hodnoty). Podle nového znění § 106 odst. 2 písm. b) bodu 1 zákona o dani z přidané hodnoty tak správce daně zruší registraci plátce, který závažným způsobem poruší své povinnosti vztahující se ke správě daně z přidané hodnoty, a jehož obrat nepřesáhl za 12 bezprostředně předcházejících po sobě jdoucích kalendářních měsíců 2 000 000 Kč. Podle nového znění § 106b odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona o dani z přidané hodnoty může o zrušení registrace požádat plátce, který má sídlo v tuzemsku a který není skupinou, za předpokladu, že uplynul 1 rok ode dne, kdy se stal plátcem a tento plátce nedosáhl za 12 bezprostředně předcházejících po sobě jdoucích kalendářních měsíců obratu většího než 2 000 000 Kč.

K bodu 12 (§ 106b odst. 3 písm. b))

Navrhované zvýšení částky obratu, při jejímž přesažení je osoba povinná k dani za podmínek stanovených v § 6 zákona o dani z přidané hodnoty plátcem daně z přidané hodnoty, se poměrově promítá do ustanovení, které vymezuje podmínky, za kterých je umožněno plátcům ve vybraných případech požádat o zrušení registrace dříve než po uplynutí 1 roku od jejího vzniku. Zákon o dani z přidané hodnoty umožňuje plátci, který se jím stal z důvodu nabytí majetku na základě rozhodnutí o privatizaci, nabytí obchodního závodu, nabytí majetku na základě přeměny obchodní korporace (viz § 6b zákona o dani z přidané hodnoty) či z důvodu pokračování v živnosti po zemřelém plátci (viz § 6e zákona o dani z přidané hodnoty), podat žádost o zrušení registrace již po uplynutí 3 měsíců ode dne, kdy se stal plátcem, nepřesáhl-li jeho obrat za 3 bezprostředně předcházející po sobě jdoucí kalendářní měsíce částku 500 000 Kč.

K čl. II – přechodná ustanovení

Vzhledem ke zvýšení obratu pro plátcovství ze zákona je cílem přechodných ustanovení osoby, které dosud plátci nejsou a které vyšší částky obratu koncem roku nedosáhnou, do systému daně z přidané hodnoty nezapojovat, pokud nebudou dobrovolně chtít, a rovněž plátcům, kteří by vyššího obratu nedosáhli, umožnit ze systému daně z přidané hodnoty vystoupit (zrušit registraci).

K bodu 1

Toto přechodné ustanovení stanovuje, že pokud rozhodné období 12 bezprostředně předcházejících po sobě jdoucích kalendářních měsíců (viz § 6 odst. 1, § 106 odst. 2 písm. b) bod 1, § 106b odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o dani z přidané hodnoty) nebo rozhodné období 3 bezprostředně předcházejících po sobě jdoucích kalendářních měsíců (viz § 106b odst. 3 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty) skončí přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, je pro posouzení, zda se osoba povinná k dani stane plátcem (viz § 6 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty) nebo zda správce daně zruší registraci plátce z moci úřední nebo na žádost plátce (viz § 106 odst. 2 písm. b) bod 1, § 106b odst. 1 písm. a) bod 1 a § 106b odst. 3 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty), rozhodující (kromě případně jiných zákonem stanovených podmínek), jestli v případě aplikace § 6 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty obrat osoby povinné k dani v rozhodném období přesáhl 1 000 000 Kč, jestli obrat plátce v případě § 106 odst. 2 písm. b) bod 1 a § 106b odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o dani z přidané hodnoty v rozhodném období nepřesáhl 1 000 000 Kč, nebo jestli obrat plátce podle § 6b nebo § 6e zákona o dani z přidané hodnoty v rozhodném období nepřesáhl 250 000 Kč. Pokud rozhodné období 12 bezprostředně předcházejících po sobě jsoucích kalendářních měsíců nebo rozhodné období 3 bezprostředně předcházejících po sobě jdoucích kalendářních měsíců skončí po nabytí účinnosti tohoto zákona, je pro posouzení, zda se osoba povinná k dani stane plátcem nebo zda správce daně zruší registraci plátce z moci úřední nebo na základě žádosti plátce, rozhodující (kromě případně jiných zákonem stanovených podmínek), jestli v případě aplikace § 6 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty obrat osoby povinné k dani v rozhodném období přesáhl 2 000 000 Kč, jestli v případě § 106 odst. 2 písm. b) bod 1 a § 106b odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o dani z přidané hodnoty obrat plátce v rozhodném období nepřesáhl 2 000 000 Kč, nebo jestli obrat plátce podle § 6b nebo § 6e zákona o dani z přidané hodnoty v rozhodném období nepřesáhl 500 000 Kč. Pokud například tento zákon nabyde účinnosti 1. ledna 2023 a správce daně dne 15. prosince 2022 testuje splnění podmínky pro zrušení registrace plátce z moci úřední, která je uvedena v § 106 odst. 2 písm. b) bod 1 zákona o dani z přidané hodnoty, posuzuje obrat plátce v rozhodném období prosinec 2021 až listopad 2022. Pokud v tomto období obrat plátce nepřesáhl 1 000 000 Kč, považuje se předmětná podmínka za splněnou. Pokud například tento zákon nabyde účinnosti 1. ledna 2023, stane se od 1. dubna 2023 plátcem podle § 6 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty osoba povinná k dani se sídlem v tuzemsku, jejíž obrat v rozhodném období březen 2022 až únor 2023 přesáhne 2 000 000 Kč (rozhodné období skončí po nabytí účinnosti tohoto zákona). Toto přechodné ustanovení nedopadá na osoby povinné k dani, u nichž sledované období pro překročení obratu ve smyslu § 6 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty končí listopadem 2022 (tyto osoby postupují podle přechodných ustanovení pod body 2 a 3) nebo prosincem 2022. Na tyto situace se vztahují speciální přechodná ustanovení pod body 2 až 5.

K bodu 2

Toto přechodné ustanovení stanovuje, že osoba povinná k dani, která není plátcem a jejíž obrat podle § 4a zákona o dani z přidané hodnoty za 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců bezprostředně předcházejících kalendářnímu měsíci prosinec 2022 přesáhl částku 1 000 000 Kč, ale nepřesáhl částku 2 000 000 Kč, se od 1. ledna 2023 nestane plátcem, a nemá povinnost podat přihlášku k registraci podle § 94 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. V případě osoby povinné k dani, která začala uskutečňovat ekonomickou činnost po tomto datu, tj. která ekonomickou činnost vykonává méně než 12 měsíců, se výše jejího obratu vypočítá za období, v němž byla osobou povinnou k dani. Tato osoba zároveň nemá registrační povinnost, která by jí jinak plynula z § 94 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 3

Toto přechodné ustanovení stanovuje, že osoba povinná k dani, která není plátcem a jejíž obrat podle § 4a zákona o dani z přidané hodnoty za období prosinec 2021 až listopad 2022 přesáhl částku 1 000 000 Kč, ale nepřesáhl částku 2 000 000 Kč, a která podá přihlášku k registraci podle § 94 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty do dne nabytí účinnosti tohoto přechodného ustanovení, se stane plátcem pouze v případě, že svůj úmysl být plátcem sdělí správci daně do 15. prosince 2022 nebo do 5 pracovních dnů ode dne nabytí účinnosti tohoto přechodného ustanovení, podle toho, který den nastane později. Pokud například osoba povinná k dani uvedená v bodě 2 přechodných ustanovení podá přihlášku k registraci 2. prosince 2022, toto přechodné ustanovení nabyde účinnosti 7. prosince 2022, a do 15. prosince 2022 sdělí správci daně, že jejím úmyslem je plátcem být, stane se plátcem od 1. ledna 2023. Pokud svůj úmysl stát se plátcem tato osoba povinná k dani do 15. prosince 2022 správci daně nesdělí, vydá správce daně ve věci přihlášky k registraci rozhodnutí o zastavení řízení a v souladu s bodem 2 přechodných ustanovení se tato osoba plátcem nestane. Pokud například toto přechodné ustanovení nabyde účinnosti dne 16. prosince 2022, osoba povinná k dani uvedená v bodě 2 přechodných ustanovení podá přihlášku k registraci 15. prosince 2022 a do 23. prosince 2022 sdělí správci daně, že jejím úmyslem je být plátcem, stane se plátcem od 1. ledna 2023. Pokud svůj úmysl stát se plátcem tato osoba povinná k dani do 23. prosince 2022 správci daně nesdělí, vydá správce daně ve věci přihlášky k registraci rozhodnutí o zastavení řízení a v souladu s bodem 2 přechodných ustanovení se tato osoba plátcem nestane.

K bodu 4

Toto přechodné ustanovení stanovuje, že osoba povinná k dani, která není plátcem a jejíž obrat podle § 4a zákona o dani z přidané hodnoty za 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců předcházejících kalendářnímu měsíci leden 2023 přesáhl částku 1 000 000 Kč, ale nepřesáhl částku 2 000 000 Kč, se od 1. února 2023 nestane plátcem, a nemá povinnost podat přihlášku k registraci podle § 94 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. V případě osoby povinné k dani, která začala uskutečňovat ekonomickou činnost po tomto datu, tj. která ekonomickou činnost vykonává méně než 12 měsíců, se výše jejího obratu vypočítá za období, v němž byla osobou povinnou k dani. Tato osoba zároveň nemá registrační povinnost, která by jí jinak plynula z § 94 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 5

Toto přechodné ustanovení stanovuje, že osoba povinná k dani, která není plátcem a jejíž obrat podle § 4a zákona o dani z přidané hodnoty za nejvýše 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců bezprostředně předcházejících kalendářnímu měsíci leden 2023 (typicky za období leden 2022 až prosinec 2022) přesáhl částku 1 000 000 Kč, ale nepřesáhl částku 2 000 000 Kč, a která podá přihlášku k registraci podle § 94 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty do dne nabytí účinnosti tohoto přechodného ustanovení, se stane plátcem pouze v případě, že svůj úmysl být plátcem sdělí správci daně do 16. ledna 2023. Pokud například osoba povinná k dani uvedená v bodě 4 přechodných ustanovení podá přihlášku k registraci 5. ledna 2023 s tím, že toto přechodné ustanovení nabyde účinnosti 10. ledna 2023, a do 16. ledna 2023 tato osoba sdělí správci daně, že jejím úmyslem je být plátcem, stane se jím od 1. února 2023. Pokud svůj úmysl stát se plátcem tato osoba povinná k dani do 16. ledna 2023 správci daně nesdělí, vydá správce daně ve věci přihlášky k registraci rozhodnutí o zastavení řízení a v souladu s bodem 4 přechodných ustanovení se tato osoba plátcem nestane.

K bodu 6

Dané přechodné ustanovení v návaznosti na úpravu lhůty pro podání následného kontrolního hlášení v § 101g odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty stanovuje, že v případě výzev vydaných před účinností tohoto zákona se aplikuje stávající právní úprava, tedy lhůta pro reakci plátce v délce 5 pracovních dnů od oznámení výzvy (viz ustanovení § 101g odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona). Důvodem je praktická stránka věci, aby bylo najisto postaveno, že výzvy vydané před účinností zákona podléhají právní úpravě, za které byly vydány, a bylo postaveno najisto, že nemusí být znovu vydány s novou lhůtou.

K bodu 7

Navrhuje se stanovit přechodné ustanovení, na jehož základě dojde k částečnému zániku dosud pravomocně neuložených pokut podle § 101h odst. 1 písm. b) až d) zákona o dani z přidané hodnoty, u nichž je navrhována změna ve prospěch plátce (fyzické osoby nebo společnosti s ručením omezeným s jedním společníkem, který je fyzickou osobou anebo plátci, jejichž zdaňovacím obdobím je kalendářní čtvrtletí), a to snížení výše pokuty podle nového § 101h odst. 2. Navržené přechodné ustanovení má za cíl zajistit, že účinky navržených změn se projeví nejen na případy, které nastanou ode dne účinnosti návrhu zákona, ale také zpětně. Pro tyto okruhy změn platí, že jsou pro dotčené osoby příznivější, neboť oproti stávajícímu stavu přináší eliminaci, nebo snížení sankčního postihu.

Na pokutu, která je sankcí mající charakter trestu, dopadá obecný právní princip, podle něhož je v případě postihu deliktního jednání upřednostněna pozdější právní úprava, která je pro pachatele příznivější (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 31 Af 85/2016 - 39). V případě pokut podle § 101h odst. 1 písm. b) až d) zákona o dani z přidané hodnoty se nicméně jedná o pokutu vznikající ex lege, tj. k jejímu vzniku dochází již samotným deliktním jednáním a následný platební výměr správce daně, kterým je o povinnosti platit pokutu rozhodnuto, má pouze deklaratorní charakter. V zájmu eliminace jakýchkoliv pochybností ohledně zániku pokut, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti nové právní úpravy v případech, které by nově již postihovány nebyly, a v jejichž případě nenabyl platební výměr do tohoto dne právní moci, se stanoví výslovné přechodné ustanovení. Tato norma rovněž zajistí poměrný zánik ostatních pokut, které by za účinnosti nové právní úpravy vznikly v nižší výši. Důležité je uvést, že tímto přechodným ustanovením nedochází k zániku povinnosti hradit pokutu podle § 101h odst. 1 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty. Dochází pouze ke snížení výše pokuty, kterou musí fyzická osoba nebo společnost s ručením omezeným s jediným společníkem fyzickou osobou anebo plátce, jehož zdaňovacím obdobím ke dni, ve kterém vznikla povinnost uhradit tuto pokutu, je kalendářní čtvrtletí uhradit, na polovinu v souladu s novým § 101h odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty. Kromě výše uvedeného maje na vědomí výše uvedenou zásadu je tímto přechodným ustanovením řešena situace, kdy před účinností tohoto zákona dojde ke vzniku pokuty podle § 101h odst. 1 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty, avšak ještě o ní nebylo před účinností tohoto zákona pravomocně rozhodnuto platebním výměrem. Pokud se bude jednat o první pochybení kalendářního roku 2022, bude na základě tohoto přechodného ustanovení vyloučen vznik této pokuty (aplikace nového znění § 101j zákona o dani z přidané hodnoty). Toto přechodné ustanovení se netýká pokut, které vzniknou v roce 2023.

K bodu 8

Toto přechodné ustanovení umožňuje plátcům, kteří mají sídlo v tuzemsku a nejsou skupinou, požádat do 5 dnů ode dne nabytí účinnosti tohoto přechodného ustanovení o zrušení registrace, pokud jejich obrat za 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců bezprostředně předcházejících dni nabytí účinnosti tohoto přechodného ustanovení přesáhl částku 1 000 000 Kč, ale nepřesáhl částku 2 000 000 Kč. Pokud například přechodné ustanovení nabyde účinnosti dne 15. prosince 2022, pak plátce, který má sídlo v tuzemsku a není skupinou, může do 20. prosince 2022 požádat o zrušení registrace, pokud jeho obrat za období prosinec 2021 až listopad 2022 přesáhl částku 1 000 000 Kč, ale nepřesáhl částku 2 000 000 Kč. V případě osob povinných k dani, které začaly uskutečňovat ekonomickou činnost po tomto datu, tj. které ekonomickou činnost vykonávají méně než 12 měsíců, se výše jejich obratu vypočítá za období, v němž byly osobami povinnými k dani. Pro účely tohoto přechodného ustanovení se tak neaplikuje podmínka pro zrušení registrace uvedená v § 106b odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty, a to ta, že uplynul 1 rok ode dne, kdy se tento plátce stal plátcem. Pokud například plátce začal uskutečňovat svou ekonomickou činnost 1. září 2022 (od tohoto dne je osobou povinnou k dani) a jako plátce je registrován od 1. října 2022 a přechodné ustanovení nabyde účinnosti dne 15. prosince 2022, pak může podle tohoto přechodného ustanovení požádat do 20. prosince 2022 o zrušení registrace, pokud jeho obrat za září 2022 až listopad 2022 přesáhl částku 1 000 000 Kč, ale nepřesáhl částku 2 000 000 Kč. Toto přechodné ustanovení se uplatní i v případě plátce, který se stal plátcem až v průběhu období 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců bezprostředně předcházejících dni nabytí účinnosti tohoto přechodného ustanovení, ale předtím byl osobou povinnou k dani. Pro účely tohoto přechodného období se tak neaplikuje podmínka pro zrušení registrace, že plátce musel mít status plátce po dobu 1 roku. Toto přechodné ustanovení je konstruováno jako nový, speciální titul pro zrušení registrace plátce na žádost. Proces zrušení registrace bude probíhat obdobně jako v případě titulů pro zrušení registrace na žádost uvedených v § 106b zákona o dani z přidané hodnoty. I v tomto případě se tak uplatní § 106d zákona o dani z přidané hodnoty (s výjimkou lex specialis uvedeném v bodě 10 přechodných ustanovení).

K bodu 9

Plátcům podle § 6b a 6e zákona o dani z přidané hodnoty, jejichž obrat za 3 po sobě jdoucí kalendářní měsíce bezprostředně předcházející dni nabytí účinnosti tohoto přechodného ustanovení přesáhl částku 250 000 Kč, ale nepřesáhl částku 500 000 Kč, je umožněno, aby do 5 dnů ode dne nabytí účinnosti tohoto přechodného ustanovení požádali o zrušení registrace. Pokud se například dědic stal podle § 6e zákona o dani z přidané hodnoty plátcem dne 15. srpna 2022, a přechodné ustanovení nabyde účinnosti 20. prosince 2022, může tento dědic do 25. prosince 2022 požádat o zrušení registrace, pokud v období září 2022 až listopad 2022 jeho obrat přesáhl částku 250 000 Kč, ale nepřesáhl částku 500 000 Kč. V případě plátců podle § 6b nebo § 6e zákona o dani z přidané hodnoty, kteří se stali osobou povinnou k dani (začali uskutečňovat ekonomickou činnost) po 1. dni třetího kalendářního měsíce bezprostředně předcházejícího dni nabytí účinnosti přechodných ustanovení, tj. kteří ekonomickou činnost vykonávali přede dnem nabytí účinnosti přechodných ustanovení méně než 3 kalendářní měsíce, se výše jejich obratu vypočítá za období, v němž byli osobami povinnými k dani. Pro účely tohoto přechodného období se tak neaplikuje podmínka pro zrušení registrace plátce podle § 6b nebo § 6e zákona o dani z přidané hodnoty uvedená v § 106b odst. 3 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty, a to ta, že uplynuly 3 měsíce ode dne, kdy se tento plátce stal plátcem. Pokud například osoba povinná k dani začala uskutečňovat svou ekonomickou činnost 1. října 2022 (od tohoto dne je osobou povinnou k dani), jako plátce podle § 6b zákona o dani z přidané hodnoty je registrována od 18. listopadu 2022, a přechodné ustanovení nabyde účinnosti dne 15. prosince 2022, pak může podle tohoto přechodného ustanovení požádat do 20. prosince 2022 o zrušení registrace, pokud její obrat za říjen a listopad 2022 přesáhl částku 250 000 Kč, ale nepřesáhl částku 500 000 Kč. Toto přechodné ustanovení je konstruováno jako nový, speciální titul pro zrušení registrace plátce na žádost. Proces zrušení registrace bude probíhat obdobně jako v případě titulů pro zrušení registrace na žádost uvedených v § 106b zákona o dani z přidané hodnoty. I v tomto případě se tak uplatní § 106d zákona o dani z přidané hodnoty (s výjimkou lex specialis uvedeném v bodě 10 přechodných ustanovení).

K bodu 10

Toto přechodné ustanovení navazuje na úpravu obsaženou v přechodných ustanoveních pod body 8 a 9 a představuje lex specialis k § 106d odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty. Vzhledem ke skutečnosti, že se navrhuje, aby návrh zákona nabyl účinnosti k 1. lednu 2023, váže se ke stejnému okamžiku rovněž nejdřívější datum, kdy může plátce přestat být plátcem. Toto přechodné ustanovení zachovává mechanismus zmiňovaného § 106d odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty, tedy plátce přestane být plátcem dnem následujícím po dni oznámení rozhodnutí, kterým je mu zrušena registrace. Pouze nad rámec této úpravy stanovuje, že tento okamžik nebude nikdy dříve než den nabytí účinnosti tohoto zákona, i kdyby bylo rozhodnutí správce daně o zrušení registrace doručeno před tímto dnem.

K části druhé – Změna zákona o daních z příjmů K čl. III K bodu 1 (§ 2a odst. 1 písm. b))

Ustanovení se upravuje v návaznosti na zavedení 3 pásem paušálního režimu tak, že poplatník v předcházejícím zdaňovacím období nesměl přesáhnout rozhodné příjmy (viz odstavec 5) pro zvolené pásmo (tj. to, do kterého vstupuje, viz písmeno d)). Není tedy již stanovena jednotná výše příjmů jako podmínka pro vstup do paušálního režimu, ale řídí se podle zvoleného pásma. Výše rozhodných příjmů pro dané pásmo záleží na tom, do jaké skupiny příjmy patří z hlediska paušálních výdajů, které by k nim mohly být uplatněny podle § 7 odst. 7, viz odstavec 5. Pro posouzení splnění podmínky rozhodných příjmů ve zdaňovacím období bezprostředně předcházejícím rozhodnému zdaňovacímu období však nezáleží na tom, do jaké skupiny paušálních výdajů spadaly příjmy poplatníka v předcházejícím zdaňovacím období (zda do stejné jako v rozhodném zdaňovacím období, nebo do jiné), důležité je jen to, zda poplatník splňoval uvedenou podmínku (tj. příslušnou hranici příjmů podle toho, do jakých paušálních výdajů spadaly příjmy, viz odstavec 5). Pokud např. poplatník vstupuje do prvního pásma paušálního režimu a v předcházejícím zdaňovacím období měl pouze příjmy, ke kterým se uplatňují 40% paušální výdaje, nesměly jeho příjmy za předcházející zdaňovací období překročit 1 mil. Kč (viz odst. 5 písm. a) bod 1, protože nenaplňuje rozhodné příjmy podle odst. 5 písm. a) bodu 2 ani 3), a to bez ohledu na to, jaká bude struktura jeho příjmů v rozhodném zdaňovacím období.

K bodu 2 (§ 2a odst. 1 písm. d))

Vzhledem k zavedení 3 pásem paušálního režimu musí poplatník v oznámení o vstupu do paušálního režimu uvést i to, do jakého vstupuje pásma (označováno jako „zvolené pásmo“). Poplatník vždy vstupuje do určitého pásma paušálního režimu a v něm zůstává až do doby, kdy se zvolené pásmo změní (tato změna může proběhnout jen od počátku zdaňovacího období, viz odstavec 4), nebo do doby, než nastanou skutečnosti, kvůli kterým přestane být poplatníkem v paušálním režimu (viz odstavec 8). Skutečnost, že oznámení o vstupu do paušálního režimu musí obsahovat i informaci o tom, do kterého pásma poplatník vstupuje, není výslovně uvedena mezi náležitostmi tohoto podání v § 38lc, ale vyplývá to z jeho odst. 4 písm. b), protože se jedná o údaj o vstupu do paušálního režimu. Již nyní uvedené ustanovení zahrnuje např. datum, od kterého se poplatník přihlašuje do paušálního režimu, a údaj, zda poplatník vstupuje do paušálního režimu podle § 2a odst. 1 (tj. je již podnikající), nebo podle § 2a odst. 2 (tj. zahajuje činnost); vzhledem k tomu, že je uvedené ustanovení již nyní psáno takto obecně, není doplňován ani konkrétní požadavek na uvedení pásma. Rozhodné příjmy pro jednotlivá pásma jsou v odstavci 5 stanoveny tak, že v některých případech má poplatník na výběr z více pásem, protože rozhodné příjmy jsou vždy horní hranicí, kterou poplatník nesmí přesáhnout, není však dána spodní hranice příjmů – např. poplatník, který má pouze příjmy, k nimž lze uplatnit výdaje ve výši 40 % z příjmů, a předpokládá příjmy ve výši 0,9 mil. Kč, tak může vstoupit do prvního pásma, ale také do druhého nebo třetího pásma. Pokud poplatník vstoupí do prvního pásma a po skončení zdaňovacího období zjistí, že překročil rozhodné příjmy pro první pásmo, může podat oznámení o jiné výši paušální daně podle § 38ldb, ve kterém uvede jako pásmo paušálního režimu určující výši paušální daně vyšší pásmo a podle něj vyčíslí svou daň a paušální veřejná pojistná a rozdíl doplatí. Pokud poplatník vstoupí do druhého pásma a po skončení zdaňovacího období zjistí, že nepřekročil ani rozhodné příjmy pro první pásmo, může podat oznámení o jiné výši paušální daně podle § 38ldb, ve kterém uvede toto nižší pásmo a jeho daň bude odpovídat prvnímu pásmu, avšak paušální pojistná zůstanou na úrovni druhého pásma, protože jejich výši nelze zpětně snižovat, viz příslušné zákony upravující veřejná pojistná.

K bodu 3 (2a odst. 2 písm. b)

Úprava souvisí se zrušením písmene c) a s tím, že se zavádí speciální režim pro poplatníky, kteří ve zdaňovacím období byli v paušálním režimu, přerušili činnost, za které plynou příjmy ze samostatné činnosti, a poté ji v rámci daného zdaňovacího období znovu zahajují. Takovým poplatníkům již není dáno na výběr, zda znovu vstoupí do paušálního režimu, či nikoli, ale vstupují do něho znovu automaticky podle nově vkládaného odstavce 3. Odstavec 2 se tedy nově vztahuje pouze na poplatníky, kteří v daném zdaňovacím období ještě činnost, ze které plynou příjmy ze samostatné činnosti, nevykonávali. Pokud již totiž poplatník ve zdaňovacím období činnost, ze které plynou příjmy ze samostatné činnosti, vykonával, ale nebyl v paušálním režimu, nemůže do něho vstoupit (zde zůstává stav stejný jako podle dosavadní právní úpravy), a pokud ji vykonával a v paušálním režimu byl, uplatní se na něho nový odstavec 3.

K bodu 4 (§ 2a odst. 2 písm. c))

Ustanovení se zrušuje v návaznosti na změnu písmene b) a vložení nového odstavce 3, viz odůvodnění k těmto změnám.

K bodu 5 (§ 2a odst. 2 písm. c) bod 1)

Ustanovení, které stanovilo výši příjmů ze samostatné činnosti, které mohl poplatník dosáhnout za část zdaňovacího období před vstupem do paušálního režimu, se zrušuje z důvodu, že ustanovení odstavce 2 se nově vztahuje pouze na poplatníky, kteří před vstupem do paušálního režimu činnost, ze které plynou příjmy ze samostatné činnosti, vůbec nevykonávali, viz nové znění písmene b).

K bodu 6 (§ 2a odst. 2 písm. c) bod 4)

V návaznosti na přečíslování bodů v § 2a odst. 2 písm. d) se upravuje odkaz na tyto body. Dále se změnila částka 15 000 Kč na 25 000 Kč v návaznosti na změnu v § 38g odst. 1, protože výše příjmů, které může mít poplatník v paušálním režimu vedle rozhodných příjmů, má být i nadále stejná jako výše příjmů stanovená jako hranice pro to, aby podle obecné právní úpravy poplatník nemusel podávat daňové přiznání.

K bodu 7 (§ 2a odst. 3 až 6)

K odstavci 3 Navrhuje se upravit režim pro poplatníky, kteří byli v paušálním režimu a kterým byl v průběhu zdaňovacího období paušální režim ukončen z důvodu přerušení činnosti, ze které plynou příjmy ze samostatné činnosti (tedy přestal být osobou samostatně výdělečně činnou a paušální režim mu byl ukončen podle § 2a odst. 8 písm. c)). Pokud takový poplatník ještě v průběhu daného zdaňovacího období znovu zahájí činnost, ze které plynou příjmy ze samostatné činnosti, může podle dosavadní právní úpravy vstoupit do paušálního režimu, za splnění daných podmínek, podle § 2 odst. 2; tento opětovný vstup do paušálního režimu však není povinný, poplatník si tedy může vybrat, zda do paušálního režimu znovu vstoupí, nebo nikoli. Pokud do paušálního režimu znovu nevstoupí, nemůže být za dané zdaňovací období jeho daň rovna paušální dani. Tato právní úprava vede k tomu, že je takový poplatník ve výhodě oproti poplatníkovi, který v daném zdaňovacím období vykonává činnost, ze které plynou příjmy ze samostatné činnosti, nepřetržitě, protože ten nemůže v průběhu zdaňovacího období vystoupit z paušálního režimu a musí v něm být až do konce. Pokud za dané zdaňovací období splní podmínky pro to, aby byla jeho daň rovna paušální dani, je jeho daň takto stanovena a on už nemůže zvolit standardní režim a daň podle standardních pravidel. Oproti tomu poplatník, který svou činnost přerušil, může při jejím opětovném zahájení vyhodnotit, že se mu paušální režim a z něho plynoucí daň v paušální výši nevyplatí, a již do něho znovu nevstupovat. Tato nerovnost může vést i k účelovému přerušování činnosti, ze které plynou příjmy ze samostatné činnosti, pouze na několik dní za tím účelem, aby byl poplatníkovi ukončen paušální režim. Stanoví se proto, že poplatník, který přestal být poplatníkem v paušálním režimu z důvodu přerušení činnosti, ze které plynou příjmy ze samostatné činnosti, se při jejím opětovném zahájení v témže zdaňovacím období znovu stává poplatníkem v paušálním režimu. Děje se tak automaticky ze zákona, poplatník je povinen toto oznámit správci daně podle § 38lc odst. 3, aby o tom byl správce daně informován a věděl, že má poplatník znovu začít platit paušální zálohy, ovšem absence tohoto oznámení neznamená, že poplatník znovu do paušálního režimu nevstupuje. Poplatník je ve stejném pásmu paušálního režimu, jako byl v předcházející části zdaňovacího období. Nejsou stanoveny žádné další podmínky pro to, aby se poplatník znovu stal poplatníkem v paušálním režimu. Nezáleží tedy na tom, jaké příjmy mu plynuly v období, kdy nevykonával činnost, ze které plynou příjmy ze samostatné činnosti, ani na tom, jaká je dosavadní výše jeho příjmů za dané zdaňovací období. Může se tak stát, že poplatník již v tomto okamžiku ví, že nesplňuje podmínky pro to, aby byla jeho daň za dané zdaňovací období rovna paušální dani, na to však v tomto případě není brán zřetel. Stejně jako v případě poplatníka, který vykonává činnost, ze které plynou příjmy ze samostatné činnosti, po celé zdaňovací období a je tedy po celé zdaňovací období v paušálním režimu, se vyhodnotí až po skončení zdaňovacího období vyhodnotí, zda je poplatníkova daň rovna paušální dani, nebo zda tomu tak není a on musí podat daňové přiznání a přehledy k veřejným pojistným. K odstavci 4 S ohledem na zavedení tří pásem paušálního režimu se poplatníkovi umožňuje v rámci doby, kdy je v paušálním režimu, měnit jeho pásmo, a to pouze od prvního dne zdaňovacího období. V jednom zdaňovacím období musí být poplatník pouze v jednom pásmu, aby po celou dobu zdaňovacího období platil paušální zálohy ve stejné výši (viz § 38lk odst. 7) a mohla mu být na jejich základě stanovena paušální daň (viz § 7a). Předpokladem pro změnu pásma paušálního režimu je skutečnost, že je poplatník stále v paušálním režimu. Pokud tedy ke konci zdaňovacího období poplatník přestává být poplatníkem v paušálním režimu podle odstavce 8, nemůže využít institut změny zvoleného pásma paušálního režimu. Změna pásma paušálního režimu může nastat ve dvou situacích. V první z nich poplatník za skončené zdaňovací období nepřesáhl rozhodné příjmy pro pásmo, ve kterém byl, a bez dalšího by byl nadále v paušálním režimu ve stejném pásmu. V takovém případě se může dobrovolně rozhodnout, že od dalšího zdaňovacího období chce být v jiném pásmu, zpravidla protože očekává jinou výši (či charakter, viz rozhodné příjmy v odstavci 5) svých příjmů. Pro změnu zvoleného pásma jsou v takovém případě stanoveny dvě podmínky. Podle první z nich poplatník v bezprostředně předcházejícím zdaňovacím období nesmí přesáhnout rozhodné příjmy pro nově zvolené pásmo. Pokud poplatník přechází do vyššího pásma, je tato podmínka vždy splněna, protože vzhledem k tomu, že poplatník v určitém pásmu nesmí přesáhnout rozhodné příjmy pro něj stanovené, automaticky tedy nepřesahuje ani rozhodné příjmy pro vyšší pásmo. Pro přechod do nižšího pásma to znamená, že poplatník nejdříve nesmí v jednom zdaňovacím období překročit rozhodné příjmy pro toto nižší pásmo a až od dalšího zdaňovacího období může do tohoto nižšího pásma vstoupit. Klíčovým ukazatelem jsou skutečně dosažené příjmy za bezprostředně předcházející zdaňovací období, a nikoliv předpokládané příjmy v následujícím zdaňovacím období. Uvedeno na příkladech:

- V roce 0 má poplatník příjmy pro třetí pásmo. V roce 1 očekává nižší příjmy. Přejít však prozatím nemůže, protože to zákon neumožní (k prvnímu dni roku 1 neplní podmínky, protože v předcházejícím roce 0 měl vysoké příjmy, tj. nad rozhodné příjmy pro první pásmo). Po celý rok 1 tak bude stále ve třetím pásmu a bude platit paušální zálohu pro třetí pásmo. Pokud v roce 1 skutečně dosáhne očekáváné nižší příjmy, od roku 2 může přejít do prvního pásma.

- Poplatník je přihlášen v roce 0 do třetího pásma záměrně i přesto, že by podle výše příjmů plnil podmínky i pro první pásmo. Takový poplatník může už od roku 1 přejít ze třetího do prvního pásma, neboť plní podmínky. Druhou podmínkou je podání oznámení správci daně. Jedná se o obdobu podmínky pro vstup do paušálního režimu podle odst. 1 písm. d). Oznámení o změně zvoleného pásma paušálního režimu je upraveno v nově doplněném § 38lda. Druhá situace, kdy je možné změnit pásmo paušálního režimu, je upravena v písmenu b). Jde o případ, kdy poplatník v paušálním režimu za skončené zdaňovací období přesáhl rozhodné příjmy pro své zvolené pásmo, ale nepřesáhl rozhodné příjmy pro některé z vyšších pásem. V takovém případě má poplatník obecně dvě možnosti. Pokud nic neučiní, nebude mít daň rovnu paušální dani a přestane být ke konci zdaňovacího období v paušálním režimu (viz odstavec 8 písm. a)); takový poplatník tedy nemůže změnit pásmo paušálního režimu, ale může od začátku následujícího zdaňovacího období opět vstoupit do paušálního režimu do pásma, jehož rozhodné příjmy ve skončeném zdaňovacím období splňoval (viz odstavec 1 písm. b)). Pokud např. byl poplatník, který má pouze příjmy, ke kterým lze uplatnit výdaje ve výši 40 % z příjmů, v prvním pásmu paušálního režimu a přestal být poplatníkem v paušálním režimu, protože dosáhl za zdaňovací období příjmy ve výši 1,2 mil. Kč a jeho daň nebyla rovna paušální dani (viz odst. 8 písm. a) bod 1), může znovu vstoupit do paušálního režimu, a to do druhého nebo třetího pásma, protože jejich podmínky splňuje. Ukončení paušálního režimu se však poplatník může vyhnout tím, že podá oznámení o jiné výši paušální daně (viz § 38ldb), a to na vyšší paušální daň. V takovém případě bude mít daň stanovenu v paušální výši, ale nikoli ve výši, která by odpovídala jeho zvolenému pásmu, ale ve výši odpovídající vyššímu pásmu, a následkem toho mu nebude ke konci zdaňovacího období ukončen paušální režim (viz odstavec 8 písm. a)). Poplatník tedy bude i v následujícím zdaňovacím období v paušálním režimu, ale již ve vyšším pásmu. Tento postup tak odpovídá obecnému východisku, že poplatník vždy může být jen v tom pásmu paušálního režimu, jehož rozhodné příjmy nepřesáhl v bezprostředně předcházejícím zdaňovacím období (viz bod 1). V bodu 2 je uvedena popsaná podmínka podání oznámení o jiné výši paušální daně na její vyšší výši. Podle poslední podmínky, uvedené v bodu 3, se pásmo podle písmene b) nezmění, pokud se změnilo podle písmene a). Tím se zajišťuje, že pokud poplatník podá oznámení o změně zvoleného pásma paušálního režimu, ve kterém zvolí jiné pásmo (jehož rozhodné příjmy v bezprostředně předcházejícím zdaňovacím období nepřekročil), než je pásmo paušálního režimu určující výši paušální daně v bezprostředně předcházejícím zdaňovacím období, bude mít oznámení o změně zvoleného pásma přednost. Vzhledem k tomu, že existují pouze 3 pásma paušálního režimu, může tato situace nastat pouze tehdy, kdy je poplatník v prvním pásmu paušálního režimu, v daném zdaňovacím období překročí rozhodné příjmy pro toto pásmo, ale nepřekročí rozhodné příjmy pro druhé pásmo paušálního režimu, a proto podá oznámení o jiné výši paušální daně, ve kterém jako pásmo paušálního režimu určující výši paušální daně uvede druhé pásmo. Na základě písmene b) bodů 1 a 2 by v následujícím zdaňovacím období byl ve druhém pásmu. Pokud však očekává, že bude mít v následujícím zdaňovacím období vyšší příjmy, může podat oznámení o změně zvoleného pásma paušálního režimu na třetí pásmo a tedy změnit své pásmo podle písmene a) (vzhledem k tomu, že poplatník za dané období nepřesáhl rozhodné příjmy pro druhé pásmo, nepřesáhl ani rozhodné příjmy pro třetí pásmo a může do něho tedy přestoupit podle písmene a)). Vzhledem k tomu, že změna pásma paušálního režimu je možná pouze v případě, že je poplatník i nadále v paušálním režimu, podání oznámení o jiné výši paušální daně na její vyšší výši nebude mít za důsledek změnu pásma paušálního režimu v případě, kdy poplatník podá také oznámení o dobrovolném vystoupení z paušálního režimu podle § 38le, na základě kterého bude podle § 2a odst. 8 písm. b) paušální režim ke konci daného zdaňovacího období ukončen. K odstavci 5 V odstavci 5 se zavádí pojem „rozhodný příjem“ pro účely pásem paušálního režimu. Pásma se zavádějí v souvislosti s rozšířením možnosti vstupu do paušálního režimu pro poplatníky s příjmy až 2 mil. Kč. Protože v důsledku toho daň v paušální výši bude moci být stanovena pro poplatníky s velmi odlišnými výšemi příjmů, je nutno upravit tři pásma, pro která budou stanoveny odlišné výše paušálních záloh (viz § 38lk odst. 7) a v návaznosti na to i odlišné výše daně (§ 7a odst. 6) a veřejných pojistných. Paušální výše daně by měla alespoň přibližně odpovídat dani, která by byla poplatníkovi s danými příjmy stanovena podle obecného režimu zákona o daních z příjmů, proto jsou rozhodné příjmy pro jednotlivá pásma určeny s ohledem na charakter činnosti poplatníka, resp. na to, jak velké paušální výdaje podle § 7 odst. 7 by si poplatník mohl ke svým příjmům uplatnit, kdyby nebyla jeho daň rovna paušální dani. Rozhodným příjmem je hranice, kterou nesmí roční příjmy ze samostatné činnosti poplatníka přesáhnout, aby mohl vstoupit do paušálního režimu (viz odst. 1 písm. b) ve vztahu k předcházejícímu ZO) a aby byla jeho daň rovna paušální dani v dané výši (viz § 7a odst. 1 a 6). Podmínku rozhodných příjmů pro první pásmo splní poplatník s jakýmikoli příjmy ze samostatné činnosti (z hlediska procenta příjmů, které by mohlo být uplatněno jako výdaj podle § 7 odst. 7), pokud jejich celková výše nepřesáhne 1 mil. Kč. Dále splní rozhodné příjmy prvního pásma i poplatník, který má 75 % příjmů ze samostatné činnosti takových, ke kterým lze uplatnit paušální výdaje podle § 7 odst. 7 ve výši 60 % nebo 80 %, a celková výše příjmů ze samostatné činnosti nepřesáhne 1,5 mil. Kč, a poplatník, který má 75 % příjmů ze samostatné činnosti takových, ke kterým lze uplatnit paušální výdaje podle § 7 odst. 7 ve výši 80 %, a celková výše příjmů ze samostatné činnosti nepřesáhne 2 mil. Kč. Podmínku rozhodných příjmů druhého pásma splní poplatník s jakýmikoli příjmy ze samostatné činnosti, pokud jejich celková výše nepřesáhne 1,5 mil. Kč, a dále poplatník, který má 75 % příjmů ze samostatné činnosti takových, ke kterým lze uplatnit paušální výdaje podle § 7 odst. 7 ve výši 60 % nebo 80 %, a celková výše příjmů ze samostatné činnosti nepřesáhne 2 mil. Kč. Podmínku rozhodných příjmů třetího pásma potom splní jakýkoli poplatník, jehož celkové příjmy ze samostatné činnosti nepřesahují 2 mil. Kč. Toto stanovení rozhodných příjmů pro jednotlivá pásma vychází z logiky, že poplatník s příjmy, ke kterým lze v obecném režimu uplatnit vyšší výdajový paušál podle § 7 odst. 7, by měl v obecném režimu nižší daň (daň poplatníka s příjmy, ke kterým lze uplatnit paušální výdaje ve výši 80 %, by byla nižší než daň poplatníka se stejně vysokými příjmy, ke kterým lze uplatnit paušální výdaje ve výši 40 %), a proto i jeho paušální daň by měla být nižší. Pásma se částečně překrývají, a to tak, že jsou stanoveny vždy jen horní hranice rozhodných příjmů pro určité pásmo; vzhledem k tomu, že podmínkou pro vstup do daného pásma je vždy nepřekročení rozhodných příjmů pro dané pásmo, je v případě, kdy poplatník splňuje podmínku pro první pásmo, možné vstoupit i do druhého nebo třetího pásma, a v případě, kdy splňuje podmínku pro druhé pásmo, možné vstoupit i do třetího pásma. Například poplatník, který měl v předchozím zdaňovacím období příjmy ve výši 1,2 mil. Kč, z nichž 75 % tvořily příjmy, ke kterým lze uplatnit paušální výdaje ve výši 60 % z příjmů, může vstoupit do prvního pásma (odst. 5 písm. a) bod 2), stejně tak však může vstoupit i do druhého pásma (odst. 5 písm. b) bod

1) nebo do třetího pásma (odst. 5 písm. c). V oznámení o vstupu do paušálního režimu a oznámení o změně zvoleného pásma paušálního režimu se uvádí pouze pásmo, do kterého poplatník vstupuje, nikoli, jaké bude mít příjmy (jaké k nim budou moci být uplatněny paušální výdaje); aby byla jeho daň rovna paušální dani, musí za zdaňovací období splnit podmínky daného pásma, je tedy lhostejné, jaké příjmy má (jaké k nim mohou být uplatněny paušální výdaje), musí však splnit příslušné rozhodné příjmy. Nevadí tedy, pokud na začátku zdaňovacího období nezná strukturu svých budoucích příjmů. K odstavci 6 Pro účely rozhodného příjmu podle odstavce 5 se uvádí, že se do něho nezapočítávají příjmy od daně osvobozené, příjmy, které nejsou předmětem daně, a příjmy, ze kterých je daň vybírána srážkou podle zvláštní sazby daně. Jedná se o stejnou podmínku, jako platila podle dosavadní úpravy, kdy se tyto příjmy nezapočítávaly do limitu 1 mil. Kč.

K bodu 8 (§ 2a odst. 8 písm. a) bod 1)

Úprava reaguje na zavedení tří pásem. Základním pravidlem je, že poplatník přestává být poplatníkem v paušálním režimu na konci zdaňovacího období, ve kterém nesplní rozhodné příjmy pro zvolené pásmo (tj. pro pásmo, ve kterém je). Pokud poplatník v průběhu zdaňovacího období změnil charakter činnosti a tedy se změní struktura jeho příjmů s ohledem na to, jaké paušální výdaje by k nim mohly být uplatněny, stále musí splnit rozhodné příjmy pro dané pásmo, jen se změní výše těchto rozhodných příjmů – pokud novou rozhodnou výši nesplní, je mu paušální režim ukončen (stejně, jako kdyby rozhodné příjmy nesplnil, zatímco by stále měl strukturu příjmů, ke kterým se uplatňují paušální výdaje stejným procentem). Výjimka je však stanovena pro situace, kdy je poplatníkova daň za dané zdaňovací období i přesto rovna paušální dani. Tak tomu je v případě, že poplatník podá oznámení o jiné výši paušální daně podle § 38ldb. Poplatník, který za zdaňovací období nepřekročí rozhodné příjmy pro jiné pásmo paušálního režimu než své zvolené, může podat toto oznámení a v tom případě bude jeho daň stanovena podle pásma, jehož rozhodné příjmy nepřekročil a které v tomto oznámení uvede. Pokud tedy poplatník překročí rozhodné příjmy pro své zvolené pásmo, ale nepřekročí rozhodné příjmy pro vyšší pásmo a podá toto oznámení, bude jeho daň za dané zdaňovací období rovna paušální dani a ke konci zdaňovacího období mu nebude ukončen paušální režim. V dalším zdaňovacím období bude v uvedeném vyšším pásmu paušálního režimu, viz odstavec 4 písm. b). Pokud poplatník rozhodné příjmy pro zvolené pásmo překročí a nepodá oznámení o jiné výši paušální daně, bude mu paušální režim ke konci daného zdaňovacího období ukončen. Může také nastat situace, kdy poplatník sice podá oznámení o jiné výši paušální daně na její vyšší výši, protože chce mít za dané zdaňovací období daň rovnu paušální dani, ale zároveň chce ke konci tohoto zdaňovacího období z paušálního režimu vystoupit, a proto podá i oznámení o dobrovolném vystoupení z paušálního režimu podle § 38le. V takovém případě bude paušální režim ukončen podle § 2a odst. 8 písm. b).

K bodu 9 (§ 4a písm. q))

Navržené ustanovení upravuje osvobození od daně z příjmů pro poplatníky daně z příjmů fyzických osob, kteří bezúplatně nabyli spoluvlastnický podíl k nemovité věci od obce nebo jiného poplatníka, jehož členem je tato obec, nebo kterého obec zřídila, a to za dalších podmínek stanovených v tomto ustanovení (body 1 a 2), které jsou rozvedeny níže. Tím, že je v navrženém ustanovení výslovně uvedeno, že k nabytí spoluvlastnického podílu může pro účely tohoto ustanovení dojít nejen od samotné obce, ale též od „poplatníka, jehož je obec členem nebo zřizovatelem“, zohledňuje toto ustanovení skutečnost, že obec může být kupříkladu členem dobrovolného svazku obcí jakožto právnické osoby, nebo bytového družstva; jako zřizovatel pak může obec figurovat např. v příspěvkové organizaci. Obdoba navrhovaného ustanovení, která stanoví osvobození bezúplatného příjmu pro poplatníky daně z příjmů právnických osob, je nově upravena v § 19b odst. 1 písm. g). Podle bodu 1 je jednou z kumulativních podmínek osvobození příjmu skutečnost, že byla poskytnuta dotace na výstavbu bytových domů, na kterých měla obec (popř. poplatník, jehož je obec členem nebo zřizovatelem) spoluvlastnický podíl. Uvedené dotace byly poskytovány v letech 1995 až 2007, a to nejprve z kapitoly Ministerstva financí, následně (od roku 1997) z kapitoly Ministerstva pro místní rozvoj prostřednictvím programu Podpora výstavby nájemních bytů a technické infrastruktury a později (od roku 2001) z rozpočtu Státního fondu rozvoje bydlení, prostřednictvím nařízení vlády č. 481/2000 Sb., o použití prostředků Státního fondu rozvoje bydlení formou dotace ke krytí části nákladů spojených s výstavbou bytů. Jejich cílem bylo řešit naléhavé potřeby bydlení v obcích a následně umožnit získání vlastního bydlení. Výstavba probíhala zpravidla na základě smluv o sdružení uzavřených mezi obcí a jinou osobou (zpravidla se jednalo o bytová družstva), přičemž v některých smlouvách se obec zavázala po uplynutí vázací doby dotačního programu (zpravidla po 20 letech) převést svůj podíl na bytovém domě na bytové družstvo jakožto druhého spoluvlastníka, a to bezúplatně nebo za 1 Kč. Podle současně platné právní úpravy tento bezúplatný příjem podléhá dani z příjmů. V těchto případech však zdanění není žádoucí, jelikož se jedná o situace, které materiálně odpovídají situacím, ve kterých je omezeno nakládání s nemovitostí poplatníka prostřednictvím zápisu v katastru nemovitostí (tzv. plomba) tak, aby nemovitá věc sloužila k bytovým potřebám tohoto poplatníka (popř. bytovým potřebám členů tohoto poplatníka, pokud je poplatníkem bytové družstvo – k osvobození bezúplatného příjmu poplatníka – právnické osoby viz související navrhované ustanovení § 19b odst. 1 písm. g)). V případě poskytování předmětných dotací byl však za účelem omezení nakládání s nemovitou věcí zvolen nevhodný institut, kdy tento zákaz byl namísto zápisu v katastru nemovitostí stanoven obci v podmínkách poskytnutí dotace. Účel tohoto omezení byl nicméně stejný, a to zajistit, aby nemovitá věc sloužila k bytovým potřebám poplatníků – fyzických osob (typicky členů bytových družstev), na které měl být následně spoluvlastnický podíl obce převeden. Zdanění tudíž není ani v souladu s očekáváním těchto poplatníků na bezúplatné nabytí podílů na nemovité věci po uplynutí vázací doby dotačního programu. Z toho důvodu se navrhuje, aby byl uvedený bezúplatný příjem osvobozen od daně z příjmů. Podle bodu 2 je další podmínkou osvobození, že podle dotačních podmínek po vymezenou dobu bylo omezeno volné nakládání (ať již samotná dispozice, nebo účel využití) s nemovitou věcí, přičemž po uplynutí této doby dochází k prvnímu převodu vlastnického práva na jiného vlastníka, tj. na poplatníka. Jinými slovy řečeno, osvobození dopadá vždy jen na nemovité věci, na které se vztahovala tzv. vázací doba. Aby se vyloučila možnost, že dané osvobození dopadne i na ryze podnikatelské subjekty, které provozují komerční pronájem nemovitostí, je zavedena podmínka, že daný bezúplatný převod bude osvobozen pouze ve dvou případech. V prvním z těchto případů se jedná o bezúplatný převod, jehož účelem je převést spoluvlastnický podíl na fyzickou osobu. Zejména se jedná o případy, kdy osoby, které v bytě žijí a na jeho výstavbě se spolupodílely, získají převodem vlastnictví k danému bytu, a to buď přímo od obce (uplatní se osvobození podle § 4a písm. q)), nebo např. tím, že nejprve bude vlastnictví převedeno bytovému družstvu, které bude následně transformováno na SVJ, nebo bude převedeno na obchodní společnost, která se na financování výstavby podílela a jejímž záměrem je následně převést nabytou nemovitou věc do vlastnictví jednotlivých fyzických osob – společníků (uplatní se osvobození podle § 19b odst. 1 písm. g)). Druhou situací, ve které se osvobození uplatní, je situace, kdy byt zůstane ve vlastnictví bytového družstva, které se spolupodílelo na výstavbě, v případě, že bytové družstvo zůstane zachováno a nebude přeměněno na SVJ (uplatní osvobození podle § 19b odst. 1 písm. g). Ustanovení je koncipováno poměrně obecně, nicméně vzhledem k tomu, že se má vždy jednat o převod z majetku obce nebo jiné veřejnoprávní korporace, ve které je obec zapojena, která musí postupovat s péčí řádného hospodáře, je předpoklad, že tento majetek bude převáděn pouze na základě konkrétních smluv zaručujících, že bezúplatný příjem obdrží pouze osoby, které se na výstavbě nějakou formou významně finančně podílely. V případě, že budou založeny vztahy, jejichž jediným účelem bude získání navrhovaného osvobození, bude takové jednání považováno za zneužití práva a osvobození se neuplatní.

K bodu 10 (§ 6 odst. 9 písm. w))

Na základě navrhovaného ustanovení se osvobozuje zvláštní odměna za výkon funkce člena okrskové volební komise a člena zvláštní okrskové volební komise. Nárok na tuto odměnu členů volebních komisí je upraven následujícími zákony:

- zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů,

- zákon č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů,

- zákon č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů,

- zákon č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů,

- zákon č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky a o změně některých zákonů (zákon o volbě prezidenta republiky). Okrsková volební komise a zvláštní okrsková volební komise jsou na základě výše uvedené právní úpravy volebními orgány, jejichž činnost je považována za výkon státní správy, přičemž okrsková volební komise je volebním orgánem ve všech volbách (volba prezidenta ČR, volby do PSP ČR a do Senátu ČR, do zastupitelstev krajů a do zastupitelstev obcí a do Evropského parlamentu) a zvláštní okrsková komise je volebním orgánem ve volbě prezidenta ČR a ve volbách do PSP ČR. Výkon funkce člena okrskové volební komise je jiným úkonem v obecném zájmu, za který těmto členům náleží odměna. Tato odměna je funkčním požitkem podle § 6 odst. 10 písm. b) zákona o daních z příjmů, a tudíž příjmem ze závislé činnosti (viz § 6 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů), a podléhá proto dani z příjmů. Za určitých okolností se z tohoto příjmu odvádí též pojistné na sociální zabezpečení, které v tomto případě zahrnuje pojistné na důchodové pojištění, pojistné na nemocenské pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Pojistné na sociální zabezpečení se odvádí v případě, že členovi volební komise vzniká účast na důchodovém pojištění podle zákona o důchodovém pojištění a na nemocenském pojištění podle zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“). Ke skutečnostem, na základě kterých se člen volební komise a zaměstnavatel stává poplatníkem pojistného na sociální zabezpečení, viz též § 3 odst. 1 písm. a) a písm. b) bod 20 a dále odst. 2 a 3 zákona o pojistném na sociální zabezpečení. Účast na důchodovém pojištění vzniká členovi volební komise na základě § 5 odst. 1 písm. t) zákona o důchodovém pojištění, s výjimkou případů, kdy členovi nevzniká účast na nemocenském pojištění (viz § 8 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění). Není-li tedy člen volební komise účasten nemocenského pojištění, nevzniká ani účast na důchodovém pojištění a pojistné na sociální zabezpečení se neodvádí. Účast na nemocenském pojištění vzniká povinně členovi volební komise, pokud společně s touto činností člena volební komise, která je zaměstnáním malého rozsahu (viz § 7 zákona o nemocenském pojištění), vykonává člen volební komise další činnost u téhož zaměstnavatele, která je též zaměstnáním malého rozsahu, a příjem z těchto zaměstnání dosahuje alespoň výše částky rozhodné pro účast na nemocenském pojištění (3 500 Kč – viz § 6 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění). Z tohoto příjmu se naopak neodvádí pojistné na veřejné zdravotní pojištění, a to na základě § 5 písm. a) bodu 7 zákona o zdravotním pojištění. Cílem navrhovaného osvobození je zvýšení efektivnosti a hospodárnosti voleb. Osvobození od daně z příjmů rovněž systémově zapadá do souběžně navrhovaného osvobození členů okrskových volebních komisí od odvodů na pojistné na sociální zabezpečení, a to v souvislosti s předkládanou novelou zákona o důchodovém pojištění a v souvislosti s předložením návrhu zákona o zvláštních způsobech hlasování ve volbách.

K bodu 11 (§ 7a odst. 1 písm. a))

Ustanovení reaguje na zavedení tří pásem paušálního režimu. Poplatník pro to, aby byla jeho daň rovna paušální dani, musí splnit jednu ze dvou podmínek týkajících se rozhodných příjmů (viz § 2a odst. 5). První z nich je, že za dané zdaňovací období nepřesáhne rozhodné příjmy pro zvolené pásmo paušálního režimu, tedy pásmo, ve kterém v daném zdaňovacím období byl. To je základní situace, kdy je daň rovna paušální dani automaticky, poplatník tedy nemusí nic dalšího činit a ke konci lhůty pro podání daňového přiznání je mu stanovena daň v paušální výši odpovídající zvolenému pásmu (viz odstavec 6 písm. a)). Pokud poplatník za dané zdaňovací období přesáhne rozhodné příjmy pro své zvolené pásmo, může mít daň rovnu paušální dani pouze v případě, že nepřesáhl rozhodné příjmy pro vyšší pásmo (pokud je tedy jeho zvoleným pásmem třetí pásmo, nepřichází tato varianta v úvahu). Poplatník však zároveň musí podat oznámení o jiné výši paušální daně na její vyšší výši (viz § 38ldb), ve kterém uvede pásmo paušálního režimu určující výši paušální daně za dané zdaňovací období, jehož rozhodné příjmy nepřekročil (v tomto případě tedy některé z vyšších pásem, než je jeho zvolené pásmo). Daň potom bude stanovena na základě pásma určujícího výši paušální daně, bude tedy vyšší, než by byla na základě zvoleného pásma za dané zdaňovací období. Vzhledem k tomu, že na podmínky podle odstavce 1 odkazuje odstavec 2 písm. a), je možné podat oznámení o jiné výši paušální daně na její vyšší výši i ve chvíli, kdy poplatník, který přestal být poplatníkem v paušálním režimu před koncem zdaňovacího období, za které oznámení podává, ještě neví, zda bude moci mít za toto zdaňovací období daň rovnu paušální dani, protože neví, zda zahájí činnost do konce lhůty pro podání daňového přiznání za toto zdaňovací období (podmínka uvedená v odstavci 2 písm. c) bodě 1), pokud nenaplní podmínku v odstavci 2 písm. c) bodě 2. Lhůta pro podání oznámení o jiné výši paušální daně je totiž v § 38ldb odst. 1 stanovena do desátého dne bezprostředně následujícího zdaňovacího období, je tedy kratší než lhůta pro podání daňového přiznání, ve které musí poplatník zahájit činnost podle § 7a odst. 2 písm. c) bodu 1. Pokud poplatník oznámení o jiné výši paušální daně na její vyšší výši podá, ale činnost ve stanovené lhůtě nezahájí a nesplní ani podmínku uvedenou v odstavci 2 písm. c) bodě 2, nebude jeho daň rovna paušální dani, protože nesplnil všechny podmínky v § 7a odst. 2, které jsou kumulativní.

K bodu 12 (§ 7a odst. 1 písm. b))

V důsledku změny písmena a) se podmínky dosud uvedené v písmeni a) bodech 2 až 5 přesunují do samostatného písmena b). Význam těchto ustanovení zůstává nezměněn. V bodě 4 se změnila částka 15 000 Kč na 25 000 Kč v návaznosti na změnu v § 38g odst. 1, protože výše příjmů, které může mít poplatník v paušálním režimu vedle rozhodných příjmů, má být i nadále stejná jako výše příjmů stanovená jako hranice pro to, aby podle obecné právní úpravy poplatník nemusel podávat daňové přiznání.

K bodu 13 (§ 7a odst. 2 úvodní částí ustanovení)

V návaznosti na úpravu daného odstavce, podle které již zahájení činnosti, ze které plynou příjmy ze samostatné činnosti, do uplynutí lhůty pro podání daňového přiznání (viz § 7a odst. 2 písm. c) není podmínku pro to, aby poplatník, mohl mít daň rovnu paušální dani, se rozšiřuje dané ustanovení i na poplatníky, kteří ukončili v rámci zdaňovacího období svoji činnost.

K bodu 14 (§ 7a odst. 2 písm. c))

Navrhovaná úprava odstraňuje tvrdost způsobenou tím, že poplatník nemůže mít daň rovnu paušální dani a musí podávat daňové přiznání při ukončení činnosti, ze které plynou příjmy ze samostatné činnosti, nebo při přerušení této činnosti a jejím opětovném nezahájení do lhůty pro podání daňového přiznání. Důvodem tohoto pravidla byla nutnost vyrovnat při skončení činnosti své nesplacené pohledávky, dluhy a jiné položky podle § 23 odst. 8 zákona o daních z příjmů. Navrhuje se v novém písmenu c) stanovit jednodušší režim pro poplatníky, kteří nevedou účetnictví. Nové pravidlo spočívá v tom, že tito poplatníci budou mít paušální daň v případě, že úpravy zvyšující základ daně, které by museli provést, kdyby za zdaňovací období, ve kterém ukončili nebo přerušili činnost, ze které plynou příjmy ze samostatné činnosti, vedli daňovou evidenci, nepřesáhnou spolu s jejich příjmy ze samostatné činnosti limit rozhodných příjmů pro dané pásmo paušální daně (buď zvolené pásmo paušální daně, nebo pásmo, které uvedou v oznámení o jiné výši paušální daně). Jinými slovy, pokud poplatník splňuje rozhodné příjmy pro dané pásmo paušální daně i po zvýšení svých příjmů ze samostatné činnosti o úpravy zvyšující základ daně podle § 23 odst. 8 písm. b) bodu 2, bude mít daň rovnu paušální dani, protože v takovém případě není důvod jeho daň nepaušalizovat. Základ daně se podle § 23 odst. 8 písm. b) bodu 2 zvyšuje o hodnotu pohledávek, které by při úhradě byly zdanitelným příjmem, hodnotu nespotřebovaných zásob a zůstatky vytvořených rezerv.

K bodu 15 (§ 7a odst. 3)

Upřesňuje se, že ustanovení § 7a odst. 3 se vztahuje i na situaci, kdy poplatník činnost, ze které plynou příjmy ze samostatné činnosti, neukončil trvale, ale pouze přerušil. Přerušení je obecně také ukončením činnosti, zejména vzhledem k tomu, že do znovuzahájení činnosti není jasné, zda se jednalo o přerušení, nebo trvalé ukončení činnosti, zákon o daních z příjmů však tyto pojmy odlišuje, proto se i zde uvádí oba pojmy.

K bodu 16 (§ 7a odst. 4)

Navrhované ustanovení řeší problém způsobený skutečností, že poplatník, jehož daň je rovna paušální dani, nemá obchodní majetek. Příjmy z úplatného převodu nebo nájmu majetku, který měl dříve v obchodním majetku, se tedy daní podle § 9 nebo 10, a nevstupují tedy do rozhodných příjmů, ale do limitu 25 000 Kč, které poplatník může mít z příjmů podle § 8 až 10, aby mohl mít daň rovnu paušální dani, viz § § 7a odst. 1 písm. b) bod 4. Pokud však poplatník na základě toho, že přesáhne uvedený limit 25 000 Kč, musí podat daňové přiznání, má již obchodní majetek a tedy příslušné příjmy z jeho úplatného převodu nebo nájmu uvede v příjmech podle § 7, nikoli § 9 nebo 10. Na základě toho se však může stát, že podle tohoto rozdělení příjmů splní podmínky pro to, aby jeho daň byla rovna paušální dani, a dochází tedy k určitému zacyklení. Proto se stanoví, že pro účely určení toho, zda je daň poplatníka rovna paušální dani, se stanoví, že příjem z úplatného převodu nebo nájmu majetku, který byl v posledním zdaňovacím období, ve kterém poplatník neměl daň rovnu paušální dani a za které poplatník neuplatňoval výdaje procentem z příjmů, zařazen v obchodním majetku, se považuje za příjem ze samostatné činnosti, tedy s majetkem se zachází, jako by stále v obchodním majetku byl.

K bodu 17 (§ 7a odst. 6)

V návaznosti na zavedení tří pásem paušálního režimu se upravuje způsob výpočtu paušální daně. Rozlišují se přitom dvě situace. Základní situací je případ, kdy poplatník za zdaňovací období nepřesáhne rozhodné příjmy stanovené pro jeho zvolené pásmo paušálního režimu a jeho daň je tedy stanovena na základě tohoto pásma. V tomto případě zůstává postup stejný jako doposud, kdy neexistovala pásma paušálního režimu a paušální daň se vždy rovnala součtu záloh, které měl poplatník v paušálním režimu zaplatit za dané zdaňovací období. Paušální daň se v tomto případě také rovná tomuto součtu záloh, přičemž zálohy jsou stanoveny v rozdílné výši pro jednotlivá pásma paušálního režimu, viz § 38lk odst. 7. Toto se dá zároveň vyjádřit tak, že paušální daň se rovná součinu počtu měsíců, ve kterých byl poplatník v daném zdaňovacím období v paušálním režimu (protože jen za tyto měsíce platí paušální zálohy, viz § 38lk odst. 4), a výše zálohy na daň pro zvolené pásmo. Protože tento způsob výpočtu se dá použít i na výpočet paušální daně ve druhé situaci uvedené níže, došlo k této změně formulace. Druhou situací je totiž případ, kdy poplatník určuje svou paušální daň nikoli na základě záloh pro zvolené pásmo paušálního režimu, ale záloh za jiné pásmo, jehož rozhodné příjmy nepřekročil, přičemž může jít jak o pásmo vyšší, tak nižší. Aby mohl poplatník využít tuto možnost, musí podat oznámení o jiné výši paušální daně podle § 38ldb, ve kterém uvede pásmo paušálního režimu určující výši paušální daně. Paušální daň se potom vypočítá jako součin počtu kalendářních měsíců, po které byl v daném zdaňovacím období v paušálním režimu, a výše zálohy na daň pro pásmo paušálního režimu určující výši paušální daně (tedy pásmo uvedené v oznámení). Na rozdíl od dosavadní právní úpravy se tedy může stát, že paušální daň neodpovídá zálohám na daň, které měl poplatník v paušálním režimu v průběhu zdaňovacího období zaplatit, protože v případě podle písmene b) bude buď vyšší, nebo nižší než tento součet. Protože se stále jedná o paušální daň, použije se ustanovení § 38lh, podle kterého se na poplatníka, jehož daň je rovna paušální dani, hledí, jako by v poslední den lhůty pro podání daňového přiznání podal daňové přiznání, ve kterém tvrdí daň ve výši paušální daně. Daň ve výši paušální daně je k tomuto dni i splatná, viz § 135 odst. 3 daňového řádu. Pokud je daň vyšší než součet záloh na daň, musí poplatník do lhůty pro podání daňového přiznání rozdíl doplatit, jinak mu vznikne nedoplatek. Tento doplatek představuje jednu částku, kterou poplatník platí nad zálohy za jednotlivé kalendářní měsíce, výše záloh se zpětně nemění a doplatek se nepřiřazuje k jednotlivým měsícům. Pokud je daň nižší, vznikne mu po uplynutí této lhůty, pokud zaplatil všechny paušální zálohy, přeplatek, se kterým se bude zacházet v souladu s § 38lm. Pokud je poplatník i v následujícím zdaňovacím období v paušálním režimu, může o tento přeplatek snížit platbu paušálních záloh, aby byl jeho společný osobní daňový účet vyrovnaný.

K bodu 18 (§ 7a odst. 8)

Poplatník v paušálním režimu, který má daň rovnu paušální dani, nemusí podle § 7 odst. 13 věty první vést daňovou evidenci. Pokud však má poplatník v paušálním režimu příjmy, ke kterým se uplatňují výdaje podle § 7 odst. 7 různým procentem, zavádí se povinnost vést záznamy o těchto příjmech, aby bylo možno posoudit, do kterého pásma paušálního režimu (viz § 2a odst. 5) může vstoupit a jak vysoká má být jeho paušální daň, protože pro posouzení splnění podmínek pro určité pásmo nestačí pouze informace o celkových příjmech poplatníka, ale je nutná také informace o jejich složení z hlediska procentních výdajů, které k nim mohou být uplatněny. Není dána žádná forma vedení těchto záznamů, záleží tedy na poplatníkovi, jakou formu záznamů si zvolí, avšak ze záznamů poplatníka musí být zřejmé členění příjmů podle toho, jakým procentem by bylo možné k těmto příjmům uplatnit výdaje podle § 7 odst. 7 zákona o daních z příjmů.

K bodu 19 (§ 19b odst. 1 písm. g))

Navržené ustanovení upravuje osvobození od daně z příjmů pro poplatníky daně z příjmů právnických osob, kteří bezúplatně nabyli spoluvlastnický podíl k nemovité věci od obce nebo jiného poplatníka, jehož členem je tato obec, nebo kterého obec zřídila, a to za dalších podmínek stanovených v tomto ustanovení (body 1 a 2), které jsou rozvedeny níže. Tím, že je v navrženém ustanovení výslovně uvedeno, že k nabytí spoluvlastnického podílu může pro účely tohoto ustanovení dojít nejen od samotné obce, ale též od „poplatníka, jehož je obec členem nebo zřizovatelem“, zohledňuje toto ustanovení skutečnost, že obec může být kupříkladu členem dobrovolného svazku obcí jakožto právnické osoby, nebo bytového družstva; jako zřizovatel pak může obec figurovat např. v příspěvkové organizaci. Obdoba navrhovaného ustanovení, která stanoví osvobození bezúplatného příjmu pro poplatníky daně z příjmů fyzických osob je nově upravena v § 4a písm. q). Podle bodu 1 je jednou z kumulativních podmínek osvobození příjmu skutečnost, že byla poskytnuta dotace na výstavbu bytových domů, na kterých měla obec (popř. poplatník, jehož je obec členem nebo zřizovatelem) spoluvlastnický podíl. Uvedené dotace byly poskytovány v letech 1995 až 2007, a to nejprve z kapitoly Ministerstva financí, následně (od roku 1997) z kapitoly Ministerstva pro místní rozvoj prostřednictvím programu Podpora výstavby nájemních bytů a technické infrastruktury a později (od roku 2001) z rozpočtu Státního fondu rozvoje bydlení, prostřednictvím nařízení vlády č. 481/2000 Sb., o použití prostředků Státního fondu rozvoje bydlení formou dotace ke krytí části nákladů spojených s výstavbou bytů. Jejich cílem bylo řešit naléhavé potřeby bydlení v obcích a následně umožnit získání vlastního bydlení. Výstavba probíhala zpravidla na základě smluv o sdružení uzavřených mezi obcí a jinou osobou (zpravidla se jednalo o bytová družstva), přičemž v některých smlouvách se obec zavázala po uplynutí vázací doby dotačního programu (zpravidla po 20 letech) převést svůj podíl na bytovém domě na bytové družstvo jakožto druhého spoluvlastníka, a to bezúplatně nebo za 1 Kč. Podle současně platné právní úpravy tento bezúplatný příjem podléhá dani z příjmů. V těchto případech však zdanění není žádoucí, jelikož se jedná o situace, které materiálně odpovídají situacím, ve kterých je omezeno nakládání s nemovitostí poplatníka prostřednictvím zápisu v katastru nemovitostí (tzv. plomba) tak, aby nemovitá věc sloužila k bytovým potřebám členů tohoto poplatníka, jelikož v těchto případech, na které se uplatní navrhované ustanovení, bude zpravidla poplatníkem bytové družstvo. V případě poskytování předmětných dotací byl však za účelem omezení nakládání s nemovitou věcí zvolen nevhodný institut, kdy tento zákaz byl namísto zápisu v katastru nemovitostí stanoven obci v podmínkách poskytnutí dotace. Účel tohoto omezení byl nicméně stejný, a to zajistit, aby nemovitá věc sloužila k bytovým potřebám poplatníků – fyzických osob (typicky členů bytových družstev), na které měl být následně spoluvlastnický podíl obce převeden. Zdanění tudíž není ani v souladu s očekáváním těchto poplatníků na bezúplatné nabytí podílů na nemovité věci po uplynutí vázací doby dotačního programu. Z toho důvodu se navrhuje, aby byl uvedený bezúplatný příjem osvobozen od daně z příjmů. Podle bodu 2 je další podmínkou osvobození, že podle dotačních podmínek po vymezenou dobu bylo omezeno volné nakládání (ať již samotná dispozice, nebo účel využití) s nemovitou věcí, přičemž po uplynutí této doby dochází k prvnímu převodu vlastnického práva na jiného vlastníka, tj. na poplatníka. Jinými slovy řečeno, osvobození dopadá vždy jen na nemovité věci, na které se vztahovala tzv. vázací doba. Aby se vyloučila možnost, že dané osvobození dopadne i na ryze podnikatelské subjekty, které provozují komerční pronájem nemovitostí, je zavedena podmínka, že daný bezúplatný převod bude osvobozen pouze ve dvou případech. V prvním z těchto případů se jedná o bezúplatný převod, jehož účelem je převést spoluvlastnický podíl na fyzickou osobu. Zejména se jedná o případy, kdy osoby, které v bytě žijí a na jeho výstavbě se spolupodílely, získají převodem vlastnictví k danému bytu, a to buď přímo od obce (uplatní se osvobození podle § 4a písm. q)), nebo např. tím, že nejprve bude vlastnictví převedeno bytovému družstvu (uplatní se u něj osvobození podle § 19b odst. 1 písm. g)), které bude následně transformováno na SVJ, nebo bude převedeno na obchodní společnost (u které se, která se na financování výstavby podílela a jejímž záměrem je následně převést nabytou nemovitou věc do vlastnictví jednotlivých fyzických osob – společníků (u převodu na obchodní společnost se uplatní osvobození podle § 19b odst. 1 písm. g) a u následného převodu z obchodní společnosti na fyzickou osobu se uplatní osvobození podle stávajícího § 4 odst. 1 písm. y)). Druhou situací, ve které se osvobození uplatní, je situace, kdy byt zůstane ve vlastnictví bytového družstva, které se spolupodílelo na výstavbě, v případě, že bytové družstvo zůstane zachováno a nebude přeměněno na SVJ (uplatní se osvobození podle § 19b odst. 1 písm. g)). Ustanovení je koncipováno poměrně obecně, nicméně vzhledem k tomu, že se má vždy jednat o převod z majetku obce nebo jiné veřejnoprávní korporace, ve které je obec zapojena, která musí postupovat s péčí řádného hospodáře, je předpoklad, že tento majetek bude převáděn pouze na základě konkrétních smluv zaručujících, že bezúplatný příjem obdrží pouze osoby, které se na výstavbě nějakou formou významně finančně podílely. V případě, že budou založeny vztahy, jejichž jediným účelem bude získání navrhovaného osvobození, bude takové jednání považováno za zneužití práva a osvobození se neuplatní.

K bodu 20 (§ 23 odst. 8 věta poslední)

Zrušuje se ustanovení, podle kterého se provádí úpravy základu daně v situaci, kdy poplatník přechází ze zdaňovacího období, za které je jeho daň rovna paušální dani, do zdaňovacího období, kdy jeho daň paušální dani rovna není a poplatník vede účetnictví nebo uplatňuje výdaje procentem z příjmů. Poplatník tedy nebude mít povinnost při přechodu ze zdaňovacího období, za které je jeho daň rovna paušální dani, do zdaňovacího období, ve kterém vede účetnictví nebo uplatňuje výdaje procentem z příjmů, upravit základ daně za zdaňovací období, ve kterém vede účetnictví nebo uplatňuje výdaje procentem z příjmů, o hodnotu pohledávek, které by při úhradě byly zdanitelným příjmem, o hodnotu dluhů, které by při úhradě byly výdajem na dosažení, zajištění a udržení příjmů a o cenu nespotřebovaných zásob. Zavedení povinnosti úprav základu daně bylo vedeno snahou eliminovat možnost vzniku optimalizace základu daně, jejímž nástrojem by se mohl stát institut paušální daně. Vzhledem k tomu, že poplatník i nadále bude mít povinnost upravovat základ daně ve smyslu § 23 odst. 8 při přechodu ze zdaňovacího období, ve kterém jeho daň není rovna paušální dani, do zdaňovacího období, za které je jeho daň rovna paušální dani, byla možnost negativní daňové optimalizace při přechodu ze zdaňovacího období, za které je jeho daň rovna paušální dani, do zdaňovacího období, ve kterém vede účetnictví nebo uplatňuje výdaje procentem z příjmů, shledána jako nepříliš významná. Zrušením daného ustanovení tedy nemusí poplatník zjišťovat skutečný stav pohledávek, dluhů a zásob k poslednímu dni zdaňovacího období, za které má daň rovnu paušální dani a po kterém následuje zdaňovací období, ve kterém daň určuje na základě účetnictví nebo využívá výdaje procentem z příjmů, což lze považovat za zjednodušení oproti stávajícímu stavu.

K bodu 21 (§ 30a odst. 1 a 2)

Zákonem č. 609/2020 Sb. byly opětovně zavedeny mimořádné odpisy, a to pro hmotný majetek zařazený v první a druhé odpisové skupině, pokud byl pořízen v období od 1. ledna 2020 do 31. prosince 2021. Možnost využít mimořádné odpisy se nyní rozšiřuje na uvedený majetek pořízený až do 31. prosince 2023. Majetek zařazený v první odpisové skupině může poplatník podle tohoto ustanovení odepsat bez přerušení za 12 měsíců, rovnoměrně až do výše 100 % vstupní ceny. Majetek zařazený v druhé odpisové skupině může poplatník odepsat bez přerušení za 24 měsíců, přičemž za prvních 12 měsíců uplatní odpisy rovnoměrně do výše 60 % vstupní ceny a za dalších 12 měsíců rovnoměrně do výše 40 % vstupní ceny. Odpisy se tedy stanoví s přesností na měsíce, nikoli na roky. Dané ustanovení však představuje pouze možnost, kterou poplatník může využít, pokud tak neučiní, může postupovat i u uvedeného majetku podle obecné právní úpravy odpisování. Mimořádné odpisy se projevují i v případě finančního leasingu, kdy pro daňové účely pro tento majetek platí i kratší minimální doba finančního leasingu, kdy v daném období tak je možné uzavřít leasingovou smlouvu s dobou trvání pouze 1 (hmotný majetek zařazený v první odpisové skupině) nebo 2 roky (hmotný majetek zařazený v druhé odpisové skupině). Spojení „hmotný majetek pořízený“ je převzat ze současného znění § 30a zákona o daních z příjmů a je dlouhodobě (KDP 284/16.09.09) vykládán jako okamžik, kdy i) je odpisovatelem nabyt hmotný majek (nabytí majetku ve stavu způsobilém k obvyklému užívání, tj. majetek splňující podmínky ustanovení § 26 odst. 10 zákona o daních z příjmů), ii) kdy je již nabytý majetek (věc) uveden do stavu způsobilého užívání a stane se hmotným majetkem podle § 26 zákona o daních z příjmů způsobilým k odpisování. Důvodem znovuzavedení mimořádných odpisů byla podpora investic poplatníků v době obtížné ekonomické situace způsobené šířením koronaviru SARS CoV-2. Vzhledem k tomu, že důsledky pandemie ještě přetrvávají a je tu nová mimořádná událost v podobě ruské agrese proti Ukrajině, která vyvolává řadu sekundárních dopadů na podnikatelské i nepodnikatelské subjekty, zejména výrazné zvýšení cen pohonných hmot, se prodlužuje tento režim o dva roky. Hmotný majetek zařazený v první odpisové skupině by poplatník podle obecné právní úpravy odpisování odpisoval 3 roky, zatímco v režimu mimořádných odpisů tento majetek odepíše již za 1 rok. Hmotný majetek zařazený ve druhé odpisové skupině by poplatník podle obecné právní úpravy odpisování odpisoval 5 let, zatímco v režimu mimořádných odpisů jej odepíše již za 2 roky. Uvedené opatření představuje pouze jiné rozložení odpisů v čase a v dlouhém období tak není předpokládán žádný dopad na veřejné rozpočty.

K bodu 22 (§ 30d)

Ustanovení reaguje na situaci vzniklou v důsledku chybné interpretace v oblasti památkové ochrany v souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Do 31. prosince 1987 byl účinný zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto zákona byla kulturní památkou každá věc, která naplňovala definici uvedenou v § 2 tohoto zákona. V té době existovaly státní seznamy památek, zápis do nich však měl pouze evidenční charakter a neměl tedy vliv na status věci jako památky, viz § 7 uvedeného zákona, kde je výslovně uvedeno, že chráněny jsou i památky do seznamů nezapsané. Dne 1. ledna 1988 nabyl účinnosti zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, který zrušil zákon č. 22/1958 Sb. a v § 42 odst. 1 obsahoval přechodné ustanovení, podle kterého se za kulturní památky podle tohoto zákona považují kulturní památky zapsané do státních seznamů kulturních památek podle dřívějších právních předpisů. Podle nové právní úpravy už totiž pro získání statusu kulturní památky nestačilo naplnit znaky uvedené v zákoně, ale byl zaveden institut prohlášení za kulturní památku, tedy kulturní památkou se věc stává na základě konstitutivního rozhodnutí o prohlášení za kulturní památku, viz § 2 a 3 uvedeného zákona. Podle nového zákona tedy může být věc kulturní památkou na základě dvou titulů: (i) na základě přechodného ustanovení uvedeného v § 42 odst. 1 tohoto zákona nebo (ii) na základě rozhodnutí o prohlášení za kulturní památku podle § 3 tohoto zákona. V praxi však toto nebylo v některých případech reflektováno a za kulturní památku byly i po 1. lednu 1988 pokládány některé věci, které byly kulturními památkami před tímto datem, ale nevztahovalo se na ně uvedené přechodné ustanovení, protože nebyly zapsány ve státním seznamu do 31. prosince 1987. V důsledku tohoto omylu byla chybně zapsána památková ochrana některých věcí např. i v katastru nemovitostí a jejich vlastníci s nimi tedy celou dobu zacházeli jako s kulturními památkami. Definitivně byly nejasnosti ohledně tohoto problému vyřešeny rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 157/2019–27 ze dne 13. listopadu 2020, který potvrdil výše uvedený výklad a tedy to, že věci, které nebyly zapsány do státních seznamů k 31. prosinci 1987, nejsou kulturními památkami podle nové právní úpravy (pokud za ně nebyly prohlášeny podle zákona č. 20/1987 Sb., protože však jde o konstitutivní rozhodnutí, staly by se kulturní památkou až na jeho základě a v období od 1. ledna 1988 do právní moci tohoto rozhodnutí by kulturními památkami nebyly). Uvedený omyl má důsledky i v oblasti daní z příjmů. V případě nemovitých kulturních památek se jedná o odpisování. Kulturní památky jsou většinou zařazeny do šesté odpisové skupiny s dobou odpisování 50 let (viz § 30 odst. 1). Pokud by se nejednalo o kulturní památku, byly by některé nemovité věci zařazeny nikoli do šesté, ale zejména do páté nebo čtvrté odpisové skupiny a mohly by tedy být odepsány za 30 nebo 20 let. Rozdílné je i zacházení s technickým zhodnocením, protože podle § 30 odst. 6 zákona o daních z příjmů se technické zhodnocení nemovité kulturní památky odpisuje samostatně ročními odpisy ve výši jedné patnáctiny vstupní ceny, zatímco technické zhodnocení ostatních nemovitých věcí zvyšuje podle § 29 odst. 3 zákona o daních z příjmů vstupní nebo zůstatkovou cenu nemovité věci a odpisuje se tak jako její součást. Pro úplnost se dodává, že položka 6-8 v příloze č. 1 zákona o daních z příjmů sice uvádí „kulturní památky“, tedy neomezuje se pouze na nemovité kulturní památky, ale movité kulturní památky jsou podle § 27 písm. e) zákona o daních z příjmů vyloučeny z odpisování a tedy je pro ně zařazení do odpisové skupiny irelevantní; blíže k movitým kulturním památkám viz níže. Pokud se poplatník v době od 1. ledna 1988 domníval, že jeho věc je kulturní památkou, a pro účely daní z příjmů s ní tak zacházel, postupoval v rozporu se zákonem. Ve chvíli, kdy se o svém omylu dověděl, by poplatník měl přepočítat odpisy nemovité věci a jejího technického zhodnocení tak, jak měly být správně od začátku počítány, a podat dodatečné daňové přiznání za zdaňovací období, za která ještě neuplynula lhůta pro stanovení daně, ve kterých by odpisy upravil na správnou výši, a i do budoucna postupovat tak, že daná věc kulturní památkou není, což by mohlo v určitých případech mít negativní daňové dopady včetně sankcí. Navrhované ustanovení poplatníky této povinnosti zbavuje, protože v situaci, kdy byl status daných věcí obecně nejasný a poplatníci postupovali v zásadě v dobré víře, by taková povinnost byla zbytečně zatěžující a případná sankční opatření neúměrně tvrdá. První věta § 30d odstavce 1 stanoví, že nemovitá věc, která byla kulturní památkou podle staré právní úpravy a nestala se jí podle nové právní úpravy ani z jednoho z výše uvedených důvodů (tedy nevztahuje se na ni přechodné ustanovení uvedené v § 42 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., ani nebyla podle tohoto zákona prohlášena za kulturní památku), se považuje pro účely daní z příjmů za kulturní památku. Tím se tedy stanoví, že stav, kdy poplatník s danou věcí zacházel jako s kulturní památkou, je pro účely daní z příjmů v souladu s právem a poplatník nemusí měnit odpisy uplatněné v minulosti a může i do budoucna s věcí zacházet stejně. Pokud bylo na věci provedeno technické zhodnocení, vztahuje se na něho tato fikce také v tom smyslu, že bude považováno za technické zhodnocení provedené na nemovité kulturní památce, a to ať se jedná o technické zhodnocení provedené vlastníkem, nebo uživatelem. Stejně tak pokud bude rozhodnuto, že nemovitá věc nebude dále považována za nemovitou kulturní památku (viz níže k odstavci 2), ani technické zhodnocení nebude již nadále považováno za technické zhodnocení na nemovité kulturní památce a musí se s ním začít zacházet podle obecných pravidel pro technické zhodnocení. Věta druhá omezuje působnost věty první tak, že neplatí pro nemovité věci, které byly nabyty až ve zdaňovacím období započatém od 1. ledna 2022 (tedy ve zdaňovacím období započatém 1. ledna 2022 nebo později) jinak než způsobem podle § 30 odst. 10 zákona o daních z příjmů. Z toho vyplývá, že se fikce podle věty první uplatní pouze na nemovité věci, které poplatník nabyl ve zdaňovacím období započatém před 1. lednem 2022, a na nemovité věci, které poplatník kdykoli nabyl od takového poplatníka některým ze způsobů uvedených v § 30 odst. 10 zákona o daních z příjmů. Smyslem tohoto ustanovení je omezit uvedenou fikci na případy, kdy poplatník nabyl věc ještě v době, kdy lze předpokládat, že byl v omylu ohledně statusu nemovité věci, tedy kdy ještě nebyl obecně znám správný výklad právní úpravy v oblasti památkové péče popsaný výše, a tím je odůvodněno jeho nesprávné zacházení s věcí jako s kulturní památkou. Pokud poplatník nabyl nemovitou věc až ve zdaňovacím období započatém od 1. ledna 2022, nepředpokládá se již, že byl v omylu ohledně jejího statusu, a fikce se na něho nepoužije. Z toho je však učiněna výjimka pro poplatníky, kteří věc nabyli od poplatníka, na kterého se fikce vztahuje, způsobem uvedeným v § 30 odst. 10 zákona o daních z příjmů, protože tito poplatníci pokračují v odpisování započatém původním odpisovatelem při zachování způsobu odpisování, tedy v tomto případě existuje přímá vazba na daňové zacházení s věcí před jejím nabytím a je vhodné jej neměnit. Odstavec 2 dává poplatníkovi možnost v případě, na který dopadá odstavec 1 věta první, v prvním zdaňovacím období započatém od 1. ledna 2022 rozhodnout, že od tohoto zdaňovacího období se daná nemovitá věc pro účely daní z příjmů nepovažuje za kulturní památku. To znamená, že s ní od tohoto zdaňovacího období přestane zacházet jako s kulturní památkou (a také s technickým zhodnocením na ní provedeným), ale ve vztahu k předchozím zdaňovacím obdobím se nic nemění a stále platí fikce podle odstavce 1 věty první. Poplatník tedy bude postupovat tak, že od uvedeného zdaňovacího období bude odpisy počítat tak, jako by věc nikdy nebyla kulturní památkou, tedy musí spočítat zůstatkovou cenu, kterou by nemovitá věc v daném zdaňovacím období měla, kdyby nebyla v předchozích zdaňovacích obdobích považována za kulturní památku. V takovém případě se stanoví povinnost provést úpravu spočívající v tom, že výsledek hospodaření nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji se v tomto zdaňovacím období (v prvním zdaňovacím období započatém od 1. ledna 2022) zvýší o úhrn odpisů, které uplatnil on nebo jeho předchůdce, od kterého věc nabyl některým ze způsobů uvedených v § 30 odst. 10 zákona o daních z příjmů, v předcházejících zdaňovacích obdobích, a sníží o úhrn odpisů, který by býval mohl on nebo takový předchůdce uplatnit, kdyby věc nebyla považována za kulturní památku. Výsledek hospodaření nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji se tedy zvyšuje pouze o ty odpisy, které poplatník nebo jeho předchůdce skutečně uplatnili. Pokud mohli uplatnit více odpisů, ale neučinili tak, případně pokud měli odpisování přerušeno, o takové odpisy se výsledek hospodaření nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji nezvyšuje. Stejně tak pokud mohli uplatnit pouze poměrnou část odpisů z důvodu, že věc byla jen z části používána k zajištění zdanitelného příjmu, zvyšuje výsledek hospodaření nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji pouze o uplatněnou část. Poplatník však vždy musí dodržet původně zvolený způsob odpisování. Pokud se jedná o poplatníka daně z příjmů fyzických osob, který v některém z uplynulých zdaňovacích období měl daň rovnu paušální dani nebo uplatňoval výdaje paušální částkou podle § 7 nebo 9 zákona o daních z příjmů, v těchto zdaňovacích obdobích se odpisy neuplatňovaly jako výdaj a tedy o odpisy za tato období se výsledek hospodaření nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji také nezvyšuje a stejně tak se nesnižuje o výši odpisů, které by mohly být uplatněny, kdyby věc nebyla kulturní památkou, protože ani v takovém případě by odpisy nebyly uplatněny jako výdaj. Vzhledem k tomu, že se ve zdaňovacím období, za které je daň rovna paušální dani nebo za které se výdaje uplatňují paušální částkou, odpisy vedou evidenčně, odpisy v částce, ve které by se evidenčně vedly, kdyby věc nebyly kulturní nemovitou památkou, však sníží vstupní cenu nemovité věci pro účely dalšího odpisování v budoucnu. Díky uvedenému pravidlu se jednorázově upraví základ daně o rozdíl mezi skutečně uplatněnými odpisy a částkou odpisů, která mohla být maximálně uplatněna, kdyby daná nemovitost kulturní památkou nebyla. Tak se dosáhne toho, že poplatník celkově uplatní jako odpis právě vstupní nebo zvýšenou vstupní cenu věci (za předpokladu, že všechny odpisy jsou v celé výši uplatnitelné jako výdaj; samozřejmě pokud bude věc např. z části používána k zajištění zdanitelného příjmu, do výdajů se celkově zahrne pouze část odpisů). V případě, že bylo na věci v předchozích zdaňovacích obdobích provedeno technické zhodnocení, které bylo odepisováno samostatně podle § 30 odst. 6 zákona o daních z příjmů a nově bude odpisováno jako součást nemovité věci, je třeba do odpisů, které byly uplatněny v uplynulých zdaňovacích obdobích, započítat i odpisy samostatného technického zhodnocení. Obdobně to platí pro období, za které se podává daňové přiznání. Pro účely výpočtu zůstatkové ceny nemovitosti u poplatníka, který provedl jednorázovou úpravu popsanou výše, se podle odstavce 2 písmene c) částka odpisů, která by mohla být maximálně uplatněna, kdyby daná nemovitost nebyla považována za kulturní památku, o kterou byl upraven základ daně, započítává do výše zůstatkové ceny, jako by se jednalo o skutečný odpis. Toto ustanovení je nutné, neboť § 29 odst. 2 zákona o daních z příjmů přesně stanoví, že zůstatková cena se vypočítá jako rozdíl mezi vstupní cenou a celkovou výší odpisů stanovených podle § 26 a § 30 až 32, což položka upravující základ daně není a bez dalšího by se tedy do zůstatkové ceny nepromítla. Proto je nutné stanovit, že pro účely výpočtu zůstatkové ceny se za odpis považuje tato položka. Odstavec 2 se výslovně týká zdaňovacího období započatého od 1. ledna 2022, tedy před účinností tohoto zákona, a tím je tedy speciální vůči přechodnému ustanovení uvedenému v čl. IV bodu 1, podle kterého se pro zdaňovací období započatá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona použije dosavadní právní úprava. Odstavec 3 se týká případů, kdy se poplatník dověděl, že jeho nemovitá věc není kulturní památkou, již ve zdaňovacím období započatém před 1. lednem 2022 a již s ní přestal pro účely daní z příjmů zacházet jako s kulturní památkou. V takovém případě poplatník obecně měl postupovat tak, že odpisy dané věci začal nově počítat s ohledem na to, že věc nikdy nebyla kulturní památkou, a na správný stav opravil i uplynulá zdaňovací období, u kterých ještě neuplynula lhůta pro stanovení daně. V takovém případě postupoval v souladu se zákonem a nelze tento postup rozporovat. Pro takové případy se z důvodu právní jistoty v odstavci 3 části věty za středníkem potvrzuje, že platí obecné daňové pravidlo, podle kterého poplatník nesmí uplatnit odpisy jako výdaj tak, aby v úhrnné výši přesahovaly vstupní cenu nebo zvýšenou vstupní cenu (§ 30 odst. 3 zákona o daních z příjmů). Poplatník tedy musí přestat uplatňovat odpisy ve chvíli, kdy jejich úhrn dosáhne příslušné ceny, bez ohledu na to, kolik let byla věc odpisována a zda již dosáhl doby odpisování stanovené pro tuto věc obecnými ustanoveními zákona o daních z příjmů. V případě movitých věcí stanoví zákon o daních z příjmů také některá zvláštní pravidla pro případy, kdy je věc kulturní památkou. Podle § 27 písm. e) zákona o daních z příjmů jsou movité kulturní památky a soubory movitých kulturních památek vyloučeny z odpisování. Vstupní cena movité kulturní se tedy uplatní jako výdaj až při prodeji. Pokud poplatník nyní zjistí, že jeho movitá věc ve skutečnosti není kulturní památkou, a tato věc splňuje kritéria hmotného majetku podle § 26 zákona o daních z příjmů, může ji začít odpisovat. Vzhledem k tomu, že zatím k ní žádné odpisy neuplatňoval, může ji v tomto okamžiku začít odpisovat od začátku z původní vstupní ceny a není třeba provádět žádné úpravy ani jinak reflektovat zacházení s věcí v minulosti. Proto není třeba žádné speciální ustanovení.

K bodu 23 (§ 34g odst. 6)

Ustanovení reaguje na epidemiologickou situaci způsobenou šířením viru SARS CoV-2, v důsledku které došlo v některých obdobích na jaře a na podzim roku 2020 a opět na jaře roku 2021 k zákazu prezenční výuky na školách všech úrovní, včetně praktické výuky na pracovištích budoucích zaměstnavatelů. Daňové subjekty, které investovaly do pořízení majetků na odborné vzdělávání, tudíž bez vlastního zavinění nemohly prokázat dostatečný rozsah jeho využití k danému účelu ve smyslu § 34g zákona o daních z příjmů. Tato opatření měla dopad na schopnost poplatníků plnit podmínku stanovenou pro uplatnění odpočtu na podporu pořízení majetku na odborné vzdělávání, a to použití tohoto majetku po určitou dobu pro odborné vzdělání, viz § 34g odst. 1 písm. a) bod 3, písm. b) bod 3, písm. c) bod 3 a písm. d) bod 3 zákona o daních z příjmů. Z tohoto důvodu se stanoví fikce, že ve zdaňovacích obdobích započatých od 1. dubna 2019 do 30. dubna 2021 (u poplatníků daně z příjmů fyzických osob se tedy vždy jedná o zdaňovací období let 2020 a 2021) je tato podmínka splněna. Věta druhá však stanoví dodatečnou povinnost v takovém případě, a to splnění uvedené podmínky použití majetku v tolika dalších zdaňovacích obdobích, na která byla fikce podle věty první aplikována (pokud však poplatník i v obdobích započatých od 1. dubna 2019 do 30. dubna 2021 podmínku splnil, fikce se nevyužije, toto ustanovení na něj nedopadá a nevzniká mu tak povinnost podmínku splnit v dalších zdaňovacích obdobích). Pokud má být podmínka splněna pouze v prvním zdaňovacím období započatém 1. dubna 2019 do 30. dubna 2021 z důvodu, že jde o poslední zdaňovací období, ve kterém musí být splněna podle § 34g odst. 1 zákona o daních z příjmů, a použije se na toto zdaňovací období fikce podle věty první, věta druhá stanoví povinnost podmínku splnit v následujícím zdaňovacím období, na které však opět lze použít fikci uvedenou ve větě první; tím se nutnost splnění podmínky dále posune až na další zdaňovací období. Ustanovení se uplatní jak v případě odpočtu na majetek, který byl pořízen ve zdaňovacím období, které započalo před 1. dubnem 2019, tak na majetek pořízený ve zdaňovacích obdobích započatých od 1. dubna 2019 do 30. dubna 2021. Pokud byl majetek pořízen ve zdaňovacím období započatém před 1. dubnem 2019, mohl na něj poplatník uplatnit odpočet podle § 34g zákona o daních z příjmů již v tomto zdaňovacím období. Pokud však v tomto zdaňovacím období odpočet nemohl uplatnit z důvodu daňové ztráty, či jej nemohl uplatnit celý z důvodu nízkého základu daně, může jej odečíst ve třech následujících obdobích, viz § 34 odst. 5 zákona o daních z příjmů. Fikce uvedená v navrhovaném ustanovení se tedy může projevit ve dvou aspektech. Prvním důsledkem uvedené fikce je možnost uplatnit ve zdaňovacích obdobích, na která se fikce uvedená ve větě první vztahuje, odpočet nebo zbývající část odpočtu podle § 34 odst. 5 zákona o daních z příjmů. Zadruhé uvedená fikce zabrání tomu, aby poplatník, který již odpočet uplatnil, musel ve zdaňovacím období, na které se fikce vztahuje, zvýšit svůj základ daně podle § 23 odst. 3 písm.

a) bodu 16 zákona o daních z příjmů z důvodu porušení podmínky použití majetku stanovené v § 34g odst. 1 písm. a) bodu 3 (případně písm. b) bodu 3, písm. c) bodu 3 nebo písm. d) bodu

3) zákona o daních z příjmů. Tento důsledek již byl dosažen prominutím daně podle § 260 odst. 1 písm. b) daňového řádu podle rozhodnutí ministryně financí č. j. 10575/2021/3901-2, zveřejněného ve Finančním zpravodaji č. 20/2021. V uvedeném rozhodnutí je však prominutí daně podmíněno oznámením správci daně a dodatečným splněním uvedené podmínky v následujících zdaňovacích obdobích a v případě porušení této dodatečné podmínky by musela být prominutá daň vrácena i s úroky počítanými od zdaňovacího období, kdy byla podmínka porušena poprvé. Tento důsledek navrhované ustanovení ruší, neboť pokud je stanovena fikce, že podmínka byla ve zdaňovacím období, na které se vztahuje prominutí, splněna, prominutí již nemá původní účinek, protože zvýšení základu daně, kterému odpovídá prominutá částka daně, vůbec nemělo nastat. Rozhodnutí o prominutí daně společně s navrhovaným ustanovením mohou vést ke dvěma situacím. Pokud poplatník splní podmínku stanovenou jak v rozhodnutí o prominutí, tak ve druhé větě navrhovaného ustanovení, tedy že majetek musí být použit po určitou dobu na odborné vzdělávání v následujících zdaňovacích obdobích, zvýšení daně podle § 23 odst. 3 písm. a) bodu 16 zákona o daních z příjmů se vůbec neaplikuje, protože podmínka nebyla nikdy porušena. Pokud poplatník podmínku dodatečně nesplní, vedlo by to podle rozhodnutí o prominutí ke zrušení prominutí daně, protože to je na tuto podmínku vázáno. Podle navrhovaného ustanovení však zároveň platí fikce, že podmínka byla splněna ve zdaňovacím období, ve kterém byla daň prominuta. Zvýšení základu daně podle § 23 odst. 3 písm. a) bodu 16 zákona o daních z příjmů se tedy na toto zdaňovací období aplikovat nemá a poplatník vůči tomuto zdaňovacímu období nemusí nic činit. Díky tomu nebude muset vracet prominutou daň ani platit úroky z prodlení, které by musel platit při vracení prominuté daně. Zároveň však musí poplatník základ daně zvýšit ve zdaňovacím období, ve kterém k porušení podmínky došlo (tedy § 23 odst. 3 písm. a) bod 16 zákona o daních z příjmů se uplatní na zdaňovací období, na které byla povinnost splnit uvedenou podmínku prodloužena a ve kterém byla tato povinnost porušena). Uvedeno na příkladu, pokud poplatník daně z příjmů právnických osob ve zdaňovacím období roku 2019 uplatnil odpočet a v roce 2020 porušil podmínku použití daného majetku podle § 34g odst. 1 písm. a) bodu 3 zákona o daních z příjmů, měl možnost oznámit správci daně využití prominutí daně podle rozhodnutí ministryně financí č. j. 10575/2021/3901-2 a v daňovém přiznání za rok 2020 zvýšení základu daně podle § 23 odst. 3 písm. a) bodu 16 zákona o daních z příjmů vůbec neuvádět. Podmínkou tohoto prominutí však je, že bude podmínku podle § 34g odst. 1 písm. a) bodu 3 zákona o daních z příjmů splňovat o jedno zdaňovací období déle, tedy do zdaňovacího období roku 2022. Pokud podmínku poruší ve zdaňovacím období roku 2022 (na které se již nevztahuje fikce podle navrhovaného ustanovení), porušil podmínku prominutí daně a zvýšení základu daně podle § 23 odst. 3 písm. a) bodu 16 zákona o daních z příjmů musí učinit v daňovém přiznání za toto zdaňovací období. Pokud poplatník ve zdaňovacím období započatém od 1. dubna 2019 do 30. dubna 2021 nesplnil podmínku používání daného majetku podle § 34g odst. 1 písm. a) bod 3, písm. b) bod 3, písm. c) bod 3 a písm. d) bod 3 zákona o daních z příjmů, ale jeho daň byla z důvodu vykázání daňové ztráty nulová i po aplikaci § 23 odst. 3 písm. a) bodu 16 zákona o daních z příjmů, rozhodnutí ministryně financí na něj nedopadlo. V takovém případě k tomu, aby byla fikce splnění podmínky za toto zdaňovací období uplatněna, musí poplatník podat dodatečné daňové přiznání, ve kterém daňovou ztrátu zvýší o částku, o kterou ji původně snížil podle § 23 odst. 3 písm. a) bodu 16 zákona o daních z příjmů. Stejně tomu je v případě, že poplatník sice mohl využít rozhodnutí ministryně financí, ale neučinil tak, např. z důvodu, že oznámení o využití prominutí daně nestihl včas zaslat správci daně. V případě majetku pořízeného až ve zdaňovacím období započatém od 1. dubna 2019 do 30. dubna 2021 se fikce primárně projeví v tom, že poplatník bude moci odpočet uplatnit buď ve zdaňovacím období pořízení majetku dodatečným daňovým přiznáním, pokud měl dostatečně vysoký kladný základ daně, nebo v souladu s ustanovením § 34 odst. 5 zákona o daních z příjmů v následujících třech obdobích, pokud měl ve zdaňovacím období pořízení majetku nízký základ daně nebo daňovou ztrátu. Odstavec 6 se výslovně týká zdaňovacích období započatých od 1. dubna 2019 do 30. dubna 2021, tedy před účinností tohoto zákona, a tím je tedy speciální vůči přechodnému ustanovení uvedenému v čl. IV bodu 1, podle kterého se pro zdaňovací období započatá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona použije dosavadní právní úprava.

K bodu 24 (§ 38b)

Pro případ, že se nejedná o příjem, ze kterého je daň vybírána srážkou podle zvláštní sazby daně nebo o příjem, z něhož je srážena záloha na daň z příjmů, upravuje stanovení § 38b zákona o daních z příjmů, vedle minimální výše daně nebo penále pro jejich předepsání a placení, také minimální výši zdanitelných příjmů poplatníka daně z příjmů fyzických osob pro předepsání daně a vznik povinnosti zaplatit daň. Minimální výše zdanitelných příjmů poplatníka doposud činila 15 000 Kč, přičemž v této výši setrvává od roku 2003. Účelem stanovení minimální výše zdanitelných příjmů pro předepsání daně a vznik povinnosti daň zaplatit je zachování zásady hospodárnosti při správě daní, pokud se jedná o příjmy v zanedbatelné výši. Nutným předpokladem naplnění tohoto účelu však je, že takto stanovená minimální výše zdanitelných příjmů reflektuje ekonomickou situaci v daném období. Vzhledem k tomu, že v období od roku 2003 došlo ke zvýšení cenové hladiny přibližně o 70 %, navrhuje se odpovídající zvýšení minimální výše zdanitelných příjmů poplatníka daně z příjmů fyzických osob z 15 000 Kč na 25 000 Kč. Na předmětné ustanovení upravující minimální výši zdanitelných příjmů poplatníka daně z příjmů fyzických osob přímo navazuje ustanovení § 38g odst. 1 zákona o daních z příjmů upravující minimální výši zdanitelných příjmů poplatníka daně z příjmů fyzických osob, ve kterém se ze stejných důvodů navrhuje tatáž změna.

K bodu 25 (§ 38da odst. 4)

Ustanovení § 38da odst. 4 zákona o daních z příjmů je speciální právní úpravou ve vztahu k § 72 odst. 6 daňového řádu, který stanoví vymezenému okruhu daňových subjektů povinnost činit formulářová podání v elektronické podobě. Ustanovení § 38da odst. 4 je obdobou ustanovení § 72 odst. 6 daňového řádu a rozšiřuje tento okruh daňových subjektů o plátce daně z příjmů, který má na základě § 38da zákona o daních z příjmů povinnost podat oznámení o příjmech plynoucích do zahraničí. V § 38da odst. 4 zákona o daních z příjmů je navrhována analogická změna, která je navrhována v § 72 odst. 6 daňového řádu a která reaguje na blížící se účinnost novely zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o elektronických úkonech“), kterou má k 1. lednu 2023 dojít k významnému rozšíření osob, kterým bude ex lege zřízena datová schránka. Změnou navrhovanou v § 38da odst. 4 zákona o daních z příjmů se navrhuje zredukovat povinnost podávat daňová formulářová podání elektronicky pouze na ty osoby disponující zpřístupněnou datovou schránkou, u kterých je tento status dán obligatorně bez možnosti jej zvrátit. Bude tak zachován stávající koncept, kdy je elektronická forma zákonem nařízena pouze těm osobám, které datovou schránku mít musí. Stávající množina vybraných právnických osob a podnikatelských profesí se tak od 1. ledna 2023 rozroste o veškeré podnikající fyzické osoby zapsané do zákonem stanovené evidence nebo rejstříku a veškeré právnické osoby zapsané v registru osob. Fyzických osob nepodnikajících, které mají možnost se datovou schránku znepřístupnit (ať již jim byla původně zřízena, resp. zpřístupněna na žádost, nebo obligatorně), se povinnost podávat daňová formulářová podání elektronicky týkat nebude. Nebude tak činěno rozdílu mezi nepodnikajícími fyzickými osobami podle toho, jakým způsobem jim datová schránka byla zřízena.

K bodu 26 (§ 38g odst. 1)

Ustanovení § 38g odst. 1 zákona o daních z příjmů upravuje minimální roční výši zdanitelných příjmů poplatníka daně z příjmů fyzických osob pro vznik povinnosti podat daňové přiznání. Tato částka doposud činila 15 000 Kč za rok, přičemž se do ní nezahrnují příjmy, které nejsou předmětem daně, příjmy od daně osvobozené a příjmy, z nichž je daň vybírána srážkou podle zvláštní sazby daně v § 36 zákona o daních z příjmů. Takto určená minimální výše zdanitelných příjmů poplatníka daně z příjmů fyzických osob se neuplatní v případě, že poplatník vykazuje daňovou ztrátu (v takovém případě má povinnost podat daňové přiznání vždy). Do roku 1996 minimální výše zdanitelných příjmů pro vznik povinnosti podat daňové přiznání činila 6 000 Kč, následně byla zvýšena na 10 000 Kč a od roku 2003 zůstala zachována v dosavadní výši 15 000 Kč. Aby předmětné ustanovení mohlo plnit svůj účel (tj. omezit administrativní zátěž poplatníků i orgánů finanční správy v případě zanedbatelně nízkých příjmů), je nutné, aby výše této částky reflektovala současnou ekonomickou situaci. Vzhledem k tomu, že v průběhu času však došlo k výraznému hospodářskému rozvoji, kdy zvýšení cenové hladiny za toto období je odhadováno zhruba na 70 %, navrhuje se částku 15 000 Kč adekvátně zvýšit na 25 000 Kč. V návaznosti na zvýšení částky minimální výše zdanitelných příjmů pro vznik povinnosti podat daňové přiznání z 15 000 Kč na 25 000 Kč dojde stejným způsobem ke zvýšení této částky upravené v rámci podmínek pro vstup poplatníka do paušálního režimu podle ustanovení § 2a odst. 2 písm. d) bod 4 (dosavadní § 2a odst. 2 písm. d) bod 5) a pro paušální daň podle ustanovení § 7a odst. 1 písm. b) bod 4 (dosavadní § 7a odst. 1 písm. a) bod. 5) zákona o daních z příjmů.

K bodu 27 (§ 38g odst. 2)

Ustanovení § 38g odst. 2 upravuje minimální výši příjmů poplatníka daně z příjmů fyzických osob s příjmy ze závislé činnosti jakožto jednu z podmínek, za kterých tento poplatník daně z příjmů fyzických osob není povinen podávat daňové přiznání. Na základě dotčeného ustanovení není daňové přiznání povinen podávat poplatník daně z příjmů fyzických osob, který kumulativně splní stanovené podmínky:

a) má příjmy ze závislé činnosti pouze od jednoho plátce daně nebo postupně od více plátců daně,

b) učinil u tohoto plátce daně prohlášení k dani pro dané zdaňovací období a

c) výše jeho jiných zdanitelných příjmů (tj. příjmů podle § 7 až 10), které nepodléhají dani vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně, nepřevyšuje 6 000 Kč. Stanovená maximální výše příjmů 6 000 Kč jako jedna z podmínek pro výjimku z povinnosti podat daňové přiznání zůstala nezměněna od roku 2004, kdy nahradila částku 4 000 Kč. Z hlediska účelu předmětného ustanovení, kterým je snížení administrativní zátěže poplatníků i orgánů finanční správy v případě zanedbatelně nízkých příjmů, je žádoucí, aby takto stanovená částka reflektovala skutečnou cenovou hladinu a ekonomickou situaci. Vzhledem k tomu, že od poslední aktualizace této částky uplynula poměrně dlouhá doba, během které došlo k výraznému nárůstu cenové hladiny odhadovanému na 70 %, navrhuje se dosavadní částku 6 000 Kč navýšit na 10 000 Kč.

K bodu 28 (§ 38lc odst. 3)

Ustanovení reaguje na skutečnost, že poplatník, který přestal být poplatníkem v paušálním režimu z důvodu, že přerušil činnost, ze které plynou příjmy ze samostatné činnosti, a ve stejném zdaňovacím období tuto činnost znovu zahajuje, automaticky znovu vstupuje do paušálního režimu podle § 2a odst. 3, a to do pásma paušálního režimu, ve kterém byl v předcházející části zdaňovacího období. Tento poplatník má povinnost podat oznámení o vstupu do paušálního režimu, přičemž v tomto případě nemá toto oznámení konstitutivní charakter, ale pouze deklaratorní, protože ke vstupu do paušálního režimu dochází ze zákona. Odstavec 3 je tedy speciální vůči odstavci 2. Může tedy nastat situace, kdy poplatník znovu vstoupí do paušálního režimu, ale správce daně se o tom od něho nedozví, protože poplatník nepodá oznámení o vstupu do paušálního režimu. Správce daně se však o tom, že poplatník znovu zahájil činnost, že které plynou příjmy ze samostatné činnosti, může dozvědět od orgánů sociálního zabezpečení a správce registru všech pojištěnců zdravotního pojištění správce daně, kteří mají informační povinnost vůči správci daně podle § 38lq. Skutečnost, že se poplatník znovu stává osobou samostatně výdělečně činnou, totiž musí těmto místům oznamovat.

K bodu 29 (§ 38lc odst. 7)

Změna navazuje na vložení nového odstavce 3, který stanoví speciální situaci podání oznámení o vstupu do paušálního režimu. Podání prostřednictvím živnostenského úřadu se vztahuje i na tuto situaci.

K bodu 30 (§ 38ld)

Upřesňuje se nadpis paragrafu týkajícího se společného oznámení při vstupu do paušálního režimu v návaznosti na to, že je v novém § 38lga zaváděno další společné oznámení a je tedy třeba tato dvě podání odlišit.

K bodu 31 (§ 38ld odst. 2)

Jedná se o legislativně-technickou úpravu, která reflektuje změny provedené v ustanovení § 38lc, kde došlo k doplnění nového odstavce 3 a dosavadní odstavec 3 se tak označuje jako odstavec 4. Z tohoto důvodu je nutné provést navazující změnu také v ustanovení § 38ld odst. 2, ve kterém je na ustanovení § 38lc odst. 3 odkazováno.

K bodu 32 (§ 38ld odst. 3)

Stanoví se, že údaje požadované v oznámení o zahájení samostatné výdělečné činnosti podle zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, které poplatník správci daně podá na společném oznámení, se nepředávají příslušné okresní správě sociálního zabezpečení, ale České správě sociálního zabezpečení.

K bodu 33 (§ 38lda a 38ldb)

§ 38lda Nově vložený § 38lda reaguje na zavedení 3 pásem a skutečnost, že poplatník v paušálním režimu může zvolené pásmo změnit. Změnu je možné provést pouze od prvního dne zdaňovacího období (viz § 2a odst. 4) a v odstavci 1 je tedy stanovena obdobná lhůta pro podání oznámení jako pro oznámení o vstupu do paušálního režimu podle § 38lc odst. 1. Odstavec 2 stanoví obsahové náležitosti nově zaváděného oznámení. Odstavec 3 stanoví stejně jako u oznámení o vstupu do paušálního režimu, že oznámení o změně zvoleného pásma paušálního režimu je neúčinné, je-li podáno po lhůtě, a tato lhůta nejde navrátit v předešlý stav. Nejsou vymezeny způsoby podání oznámení, nejedná se tedy o formulářové podání a lze ho podat jakoukoli formou.

§ 38ldb Ustanovení § 38ldb upravuje oznámení, které může podat poplatník, který za zdaňovací období splňuje hranici rozhodných příjmů pro jiné než své zvolené pásmo paušálního režimu (uvedenou v § 2a odst. 5). Může přitom jít jak o nižší, tak vyšší pásmo, než je pásmo zvolené. Pokud je tedy například poplatník ve zdaňovacím období ve druhém pásmu paušálního režimu a platí paušální zálohy odpovídající tomuto pásmu (viz § 38lk odst. 7) a po skončení zdaňovacího období zjistí, že jeho příjmy nepřesáhly ani rozhodné příjmy pro první pásmo paušálního režimu, může podat oznámení o jiné výši paušální daně, ve kterém uvede jako pásmo paušálního režimu určující výši paušální daně první pásmo a daň mu bude stanovena ve výši vycházející z prvního pásma (podle § 7a odst. 6 písm. b)). Výše paušálního veřejného pojistného se v tomto případě nemění a je určeno vždy ve výši pro původně zvolené pásmo paušálního režimu. Pokud by tento poplatník oznámení o jiné výši paušální daně nepodal, byla by jeho paušální daň stanovena ve výši odpovídající druhému pásmu podle § 7a odst. 6 písm. a), protože splňuje i podmínky pro jím zvolené pásmo (pokud nepřekročil rozhodné příjmy pro první pásmo, nepřekročil ani rozhodné příjmy pro druhé pásmo). Je tedy na rozhodnutí poplatníka, zda bude jeho paušální daň ve výši odpovídající druhému, nebo prvnímu pásmu. Daň rovnu paušální dani však bude mít vždy, protože splňuje podmínku v § 7a odst. 1 písm. a) bodu 1. Pokud poplatník se zvoleným druhým pásmem paušálního režimu po skončení zdaňovacího období zjistí, že jeho příjmy překročily rozhodné příjmy pro druhé pásmo, ale nepřesáhly rozhodné příjmy pro třetí pásmo, bude mít daň rovnu paušální dani pouze tehdy, když podá oznámení o jiné výši paušální daně, ve kterém uvede jako pásmo paušálního režimu určující výši paušální daně třetí pásmo. Potom se totiž na něho bude vztahovat § 7a odst. 1 písm. a) bod 2 a daň se vypočítá na základě paušálních záloh pro třetí pásmo podle § 7a odst. 5 písm. b)) a i jeho veřejná pojistná budou odpovídat třetímu pásmu. Podání oznámení o jiné výši paušální daně bude mít v tomto případě za důsledek i to, že od bezprostředně následujícího zdaňovacího období bude poplatník v tom pásmu paušálního režimu, které uvede jako pásmo paušálního režimu určující výši paušální daně, viz § 2a odst. 4 písm. b). Pokud tento poplatník oznámení nepodá, nebude jeho daň rovna paušální dani (nesplní podmínku uvedenou v § 7a odst. 1 písm. a)) a bude muset podat daňové přiznání, ve kterém vypočítá svou daň podle obecné právní úpravy. Zároveň ke konci tohoto zdaňovacího období bude jeho paušální režim ukončen podle § 2a odst. 8 písm. a) s tím, že splňuje-li ostatní podmínky pro vstup do paušálního režimu, může opět do paušálního režimu vstoupit, ale ve vyšším pásmu paušálního režimu. Ke stanovení paušální daně ve výši odpovídající jinému než zvolenému pásmu tedy dochází vždy jen na základě oznámení poplatníka, nikoli z iniciativy správce daně. I kdyby správce daně měl údaje o tom, že poplatník se zvoleným druhým pásmem sice nesplňuje podmínky pro paušální daň ve výši odpovídající druhému pásmu, ale splňuje podmínky pro paušální daň ve výši odpovídající třetímu pásmu, nebude daň v této paušální výši stanovena, pokud sám poplatník nepodal oznámení podle § 38ldb. Stejně tak v situaci, kdy je zvolené pásmo poplatníka první pásmo a poplatník v oznámení podle § 38ldb uvede druhé pásmo, ale přitom splňuje podmínky pro paušální daň pouze pro její výši odpovídající třetímu pásmu, nebude jeho daň rovna paušální dani, protože v oznámení uvedl paušální daň ve výši, pro kterou nesplňuje podmínky. Oznámení se podává ve stejné lhůtě jako oznámení o vstupu do paušálního režimu a oznámení o změně zvoleného pásma paušálního režimu, tedy do desátého dne následujícího zdaňovacího období. Poplatník tak musí již v této lhůtě vyhodnotit, zda jeho příjmy přesáhly rozhodné příjmy zvoleného pásma paušálního režimu, případně jiných pásem, a zda tedy chce podávat toto oznámení, a případně jej podat. Oznámení podané po této lhůtě je neúčinné a lhůtu nelze navrátit v předešlý stav, viz odstavec 3, jedná se tedy opět o stejnou úpravu jako v případě oznámení o vstupu do paušálního režimu a oznámení o změně zvoleného pásma paušálního režimu. Odstavec 2 uvádí náležitosti oznámení o jiné výši paušální daně. Poplatník musí uvést zdaňovací období, ke kterému se oznámení vztahuje, a pásmo určující výši paušální daně v tomto zdaňovacím období. Podle písmene c) musí uvést i skutečnost, zda jeho příjmy překročily rozhodné příjmy pro zvolené pásmo paušálního režimu, protože na základě toho se určí, zda bude v následujícím zdaňovacím období ve stejném pásmu paušálního jako doposud (v případě, že rozhodné příjmy pro zvolené pásmo nepřekročil), nebo bude v pásmu určujícím výši paušální daně podle § 2a odst. 4 písm. b). Pokud tedy poplatník podává oznámení o jiné výši paušální daně, má to vliv na jeho zvolené pásmo v následujícím zdaňovacím období pouze tehdy, když v daném zdaňovacím období překročí rozhodné příjmy pro zvolené pásmo (protože v takovém případě již nadále nemůže v původně zvoleném pásmu zůstat). Pokud však podává oznámení o jiné výši paušální daně z důvodu, že jeho příjmy nepřekročily ani rozhodné příjmy pro nižší pásmo, nebo v oznámení jako určující pásmo uvede vyšší pásmo, přestože nepřekročil rozhodné příjmy pro své zvolené pásmo, neznamená to automaticky změnu zvoleného pásma do budoucna. Tuto změnu však může provést prostřednictvím oznámení o změně zvoleného pásma paušálního režimu podle § 38lda, které se podává ve stejné lhůtě a které může učinit společně s oznámením o jiné výši paušální daně. V případě, že má správce daně konkrétní pochybnosti o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného oznámení nebo o pravdivosti údajů v něm uvedených, použije se institut postupu k odstranění pochybnosti podle obecné úpravy v § 89 a 90 daňového řádu. Nejsou vymezeny způsoby podání oznámení, nejedná se tedy o formulářové podání a lze ho podat jakoukoli formou.

K bodu 34 (§ 38lf)

V návaznosti na zavedení několika pásem paušálního režimu a možnost v rámci paušálního režimu od nového zdaňovacího období změnit pásmo či určit jinou výši paušální daně za zdaňovací období se zavádí oznamovací povinnost v případě, kdy poplatník podal oznámení o změně zvoleného pásma paušálního režimu, ale nesplňoval podmínky pro nově zvolené pásmo, nebo podal oznámení o jiné výši paušální daně, ale nesplňoval podmínky pro uplatnění jiné výše paušální daně. Tyto nové oznamovací povinnosti jsou včleněny do stávajícího § 38lf zákona o daních z příjmů upravujícího oznámení o nesplnění podmínek pro vstup do paušálního režimu, neboť konstrukce nových oznamovacích povinností je shodná. Podmínky pro změnu pásma paušálního režimu na základě oznámení o změně zvoleného pásma paušálního režimu jsou uvedeny v § 2a odst. 4 písm. a) a jsou jimi (i) poplatník je stále poplatníkem v paušálním režimu (viz návětí), (ii) ve zdaňovacím období bezprostředně předcházejícím zdaňovacímu období, od jehož počátku chce změnit zvolené pásmo, nepřesáhl rozhodné příjmy pro nově zvolené pásmo (viz bod 1) a (iii) podá oznámení o změně zvoleného pásma paušálního režimu (viz bod 2). V případě oznámení o nesplnění podmínek pro změnu zvoleného pásma tak může jít o situaci, kdy poplatník již vůbec není poplatníkem v paušálním režimu, nebo o situaci, kdy poplatník v předcházejícím zdaňovacím období přesáhl rozhodné příjmy pro nově zvolené pásmo. Pokud poplatník již není v paušálním režimu, má povinnost podat oznámení o ukončení paušálního režimu podle § 38lg odst. 1, ze kterého samo o sobě vyplývá i to, že nemohlo platně dojít ke změně zvoleného pásma, není tedy třeba podávat samostatně ještě oznámení o nesplnění podmínek pro změnu zvoleného pásma paušálního režimu. Obdobně toto platí pro informační povinnost správce daně vůči poplatníkovi podle § 38lf odst. 3 ve vztahu k § 38lg odst. 2. Oznámení o nesplnění podmínek pro změnu zvoleného pásma tak bude podáváno pouze v případě, kdy poplatník ve zdaňovacím období bezprostředně předcházejícím změně přesáhl rozhodné příjmy pro nově zvolené pásmo.

Pokud poplatník nesplňoval podmínky pro změnu zvoleného pásma, ke změně nedošlo, oznamovací povinnost je proto stanovena z důvodu, aby byli jak poplatník, tak správce daně co nejdříve informováni o tom, v jakém pásmu paušálního režimu poplatník ve skutečnosti je. Pro poplatníka to znamená, že bude platit paušální zálohy ve správné výši a nebudou mu tedy vznikat nedoplatky nebo přeplatky, a pro správce daně to, že bude mít poplatníka zařazeného ve správném pásmu ve svém interním systému a bude mu předepisovat správnou výši paušálních záloh. Podmínky pro uplatnění jiné výše paušální daně na základě oznámení o jiné výši paušální daně jsou uvedeny v § 7a a jsou jimi zejména splnění rozhodných příjmů, ale i jiné podmínky pro to, aby daň poplatníka byla rovna paušální dani. V případě oznámení o jiné výši paušální daně tak může jít o situaci, že poplatník nesplňoval rozhodné příjmy pro nižší pásmo paušálního režimu určující výši daně než zvolené pásmo, nebo o situaci, kdy poplatník oznámil jinou výši paušální daně, která se však nemůže aplikovat z důvodu, že poplatník měl souběžně například příjmy z nájmu ve výši 100 000 Kč. Pokud poplatník nesplňoval podmínky pro jinou výši paušální daně, ke stanovení jiné výše paušální daně nedošlo, oznamovací povinnost je proto stanovena z důvodu, aby byli jak poplatník, tak správce daně co nejdříve informováni o tom, v jaké výši mají být paušální daň a paušální veřejná pojistná stanovené. Podle odstavce 2 má poplatník oznamovací povinnost vůči správci daně v subjektivní lhůtě 15 dnů ode dne zjištění dané skutečnosti. Pro toto oznámení není stanovena žádná forma, případný formulář vytvořený správcem daně bude tedy pouze k dobrovolnému využití. Pokud poplatník oznámení ve stanovené lhůtě nepodá, bude se jednat o nesplnění povinnosti nepeněžité povahy, za které může být uložena pokuta podle § 247a daňového řádu. Pokud danou skutečnost zjistí správce daně, učiní o ní úřední záznam a poplatníka vhodným způsobem vyrozumí, což znamená, že nejde o formalizovaný institut, ale o neformální komunikaci mezi správcem daně a poplatníkem, která se může vedle úředního dopisu uskutečnit i např. telefonicky nebo e-mailem. Pro vyrozumění není stanovena žádná lhůta, správce daně by však měl podle daňového řádu jednat v souladu se zásadami vstřícnosti a hospodárnosti a zásadou poučovací a vyrozumět tedy poplatníka v přiměřené lhůtě. Z logiky věci vyplývá, že oznámení podle odstavce 1 není nutné podávat v případě, že se poplatník o nesplnění podmínek dověděl z vyrozumění správcem daně podle odstavce 3 a naopak, v případě podání oznámení podle odstavce 1 již nemusí správce daně poplatníka vyrozumívat o téže skutečnosti podle odstavce 3.

K bodu 35 (§ 38lga)

Po vzoru společného oznámení při vstupu do paušálního režimu, upraveného v § 38ld, se zavádí možnost podat společné oznámení i při ukončení paušálního režimu, pokud důvodem ukončení je skutečnost podle § 2a odst. 8 písm. c), tj. že poplatník přestal být osobou samostatně výdělečně činnou podle zákona o důchodovém pojištění nebo podle zákona o veřejném zdravotním pojištění. V takovém případě má totiž poplatník povinnost podat oznámení o ukončení samostatné výdělečné činnosti okresní správě sociálního zabezpečení podle § 48 odst. 1 písm. b) zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovně podle § 10 odst. 3 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Společné oznámení poplatníkovi umožňuje splnit tyto oznamovací povinnosti u správce daně společně s podáním oznámení o ukončení paušálního režimu, ke kterému je povinen podle § 38lg odst. 1 zákona o daních z příjmů. Stejně jako v případě společného oznámení při vstupu do paušálního režimu se však z právního hlediska jedná o 3 podání.

Vzhledem k tomu, že součástí společného oznámení je oznámení o ukončení paušálního režimu, které musí být podle § 38lg odst. 1 zákona o daních z příjmů podáno do 15 dnů ode dne, ve kterém poplatník přestal být poplatníkem v paušálním režimu, musí být i společné oznámení podáno v této lhůtě. Pokud nebude tato lhůta dodržena, dojde s ohledem na nepodání oznámení o ukončení paušálního režimu k nesplnění povinnosti nepeněžité povahy, za které může být uložena pokuta podle § 247a daňového řádu. Struktura ustanovení je obdobná jako v § 38ld upravujícím společné oznámení při vstupu do paušálního režimu. Odstavec 1 stanoví možnost podat společné oznámení správci daně. Nepřebírá se ustanovení § 38ld odst. 2, podle kterého lze oznámení podat pouze vymezenými způsoby, tedy zejména na formuláři Ministerstva financí nebo datovou zprávou v předepsaném formátu a struktuře. Společné oznámení při ukončení paušálního režimu lze tedy podat jakoukoli formou podání. Podle odstavce 2 musí správce daně do 5 pracovních dnů ode dne učinění společného oznámení předat příslušným orgánům, tedy České správě sociálního zabezpečení a správci registru všech pojištěnců veřejného zdravotního pojištění, údaje podle příslušných právních předpisů, které poplatník uvedl ve společném oznámení. Jedná se tedy o stejný postup jako v případě společného oznámení při vstupu do paušálního režimu, viz § 38ld odst. 3. Odstavec 3 odpovídá § 38ld odst. 4 a stanoví, že podáním oznámení podle zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení a zákona o veřejném zdravotním pojištění je až předání údajů správcem daně, nikoli tedy již podání společného oznámení poplatníkem. Vzhledem k tomu, že pro podání oznámení podle uvedených zákonů jsou stanoveny kratší lhůty než pro podání oznámení o ukončení paušálního režimu podle § 38lg odst. 1 zákona o daních z příjmů, jsou v uvedených zákonech upravujících veřejná pojistná stanoveny speciální okamžiky dodržení této lhůty, viz § 120a zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení a § 10 odst. 3 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Pokud se poplatník po podání společného oznámení rozhodne, že samostatnou výdělečnou činnost ukončovat nebude, a chce vzít oznámení o ukončení paušálního režimu i oznámení o ukončení samostatné výdělečné činnosti zpět, musí tak učinit u každé instituce (správce daně, zdravotní pojišťovny a okresní správy sociálního zabezpečení) zvlášť, protože zákon v tomto případě neumožňuje společné oznámení.

K bodu 36 (§ 38lk odst. 1 věta první)

V návaznosti na zavedení 3 pásem paušálního režimu se stanovuje, že paušální zálohy se platí ve výši pro zvolené pásmo paušálního režimu. V případě, že poplatník po skončení zdaňovacího období využije možnost podat oznámení o jiné výši paušální daně (viz § 38ldb), výše záloh ve zdaňovacím období se zpětně nemění. Poplatník v případě, že podá oznámení o jiné výši paušální daně na její vyšší výši, doplatí rozdíl mezi zaplacenými zálohami a novou výši paušální daně a paušálních veřejných pojistných.

K bodu 37 (§ 38lk odst. 7)

V návaznosti na zavedení 3 pásem paušálního režimu se zrušuje jednotná výše zálohy poplatníka v paušálním režimu na daň z příjmů ve výši 100 Kč a stanoví se odstupňované výše zálohy na daň poplatníka v paušálním režimu podle toho, v jakém je pásmu. Na základě toho je odstupňována i paušální daň, která je odvozená od výše záloh na daň, viz § 7a odst. 6.

K bodu 38 (§ 38lm odst. 1)

V reakci na úpravu odstavce 2 se doplňuje další podmínka pro to, aby mohl být přeplatek na společném osobním daňovém účtu použit na úhradu jiného nedoplatku. Vzhledem k tomu, že podle odstavce 2 je zánik části přeplatku vázán na to, že daň poplatníka za zdaňovací období nebyla rovna paušální dani, dá se zánik v některých případech posoudit až po skončení zdaňovacího období, protože v jeho průběhu není zřejmé, jakou daň poplatník bude mít. Z toho vyplývá, že část přeplatku, která byla převedena na centrální účet České správy sociálního zabezpečení nebo na zvláštní účet veřejného zdravotního pojištění, nelze předtím, než je zřejmé, že daň poplatníka je rovna paušální dani, použít na úhradu jiných nedoplatků. Jinak by totiž mohla vzniknout situace, kdy by byl na úhradu jiného nedoplatku použit přeplatek, jemuž odpovídající peněžní prostředky již na společném osobním daňovém účtu nejsou, a po konci zdaňovacího období by se zjistilo, že tento přeplatek vůbec neměl na společném osobním daňovém účtu být, protože zanikl podle odstavce 2, a peněžní prostředky by se tedy již správci daně nevrátily a peněžní prostředky by tedy chyběly s ohledem na nedoplatek, na jehož úhradu byl přeplatek použit. Naopak část přeplatku, která ještě převedena nebyla, takto (za splnění podmínek uvedených v písmenech a) až c)) použít lze, protože pokud tak přeplatek bude použit, nebude již převeden na centrální účet České správy sociálního zabezpečení nebo na zvláštní účet veřejného zdravotního pojištění a tedy nikdy nezanikne podle odstavce 2.

K bodu 39 (§ 38lm odst. 2)

Upravuje se okruh situací, ve kterých zaniká přeplatek na společném osobním daňovém účtu poplatníka. Přeplatek vznikne tehdy, když úhrn plateb a vratek na kreditní straně společného osobního daňového účtu převýší úhrn předpisů a odpisů na jeho debetní straně. Jde tedy o situace, kdy poplatník zaplatil na tento účet více, než měl, a to ať už z důvodu, že vůbec neměl platit paušální zálohy, protože nebyl v paušálním režimu (od začátku, kdy poplatník nesplnil podmínky pro vstup do paušálního režimu, nebo v průběhu zdaňovacího období, kdy poplatník přestal být poplatníkem v paušálním režimu), nebo platil paušální zálohy vyšší, než měl, např. z důvodu omylu v tom, v jakém je pásmu paušálního režimu. Přitom se může stát, že se až zpětně zjistí, že na tomto účtu vznikl přeplatek, například protože správce daně také mylně považuje poplatníka za poplatníka v paušálním režimu, protože se také domnívá, že poplatník splnil podmínky pro vstup do paušálního režimu, a tedy převede odpovídající část paušálních záloh na centrální účet České správy sociálního zabezpečení nebo na zvláštní účet veřejného zdravotního pojištění podle § 38lo. Když se přijde na to, že tyto platby neměly být placeny, případně měly být placeny v nižší výši, správce daně zruší předpis na debetní straně společného osobního daňového účtu a vznikne přeplatek, ovšem část peněžních prostředků již na tomto účtu není, protože byla převedena. Přeplatek zaniká vždy ve výši plateb, které byly převedeny na centrální účet České správy sociálního zabezpečení nebo na zvláštní účet veřejného zdravotního pojištění, pokud za dané zdaňovací období nebyla daň poplatníka rovna paušální dani. Ustanovení vychází z principu, že pokud je daň rovna paušální dani, jsou veřejná pojistná ve výši paušálních veřejných pojistných a jsou spravována orgány Finanční správy České republiky, viz § 38la odst. 1. Pokud však daň není rovna paušální dani a tedy veřejná pojistná nejsou paušálními veřejnými pojistnými, spravují je okresní správa sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovny. Z toho vyplývá nakládání s přeplatkem, který za dané zdaňovací období vznikne na společném osobním daňovém účtu poplatníka. Pokud jsou veřejná pojistná spravována správcem daně, musí správce daně vracet i případný přeplatek na veřejných pojistných, který poplatníkovi vznikl za dané zdaňovací, resp. rozhodné období. Tento přeplatek je tedy vracen ze společného osobního daňového účtu. Pokud již byly peněžní prostředky z tohoto účtu převedeny na centrální účet České správy sociálního zabezpečení nebo na zvláštní účet veřejného zdravotního pojištění podle § 38lo, musí být vráceny a poté mohou být použity jako přeplatek podle obecné úpravy v § 154 daňového řádu, tedy na úhradu nedoplatku poplatníka na jiném osobním daňovém účtu nebo u jiného správce daně, a pokud takové nedoplatky nejsou, vznikne vratitelný přeplatek. Tato situace může nastat např. tehdy, když poplatník ukončí paušální režim před koncem zdaňovacího období, ale platí paušální zálohy (např. z důvodu opomenutí zrušení trvalého příkazu) i za kalendářní měsíce, kdy již není v paušálním režimu, a má za toto období daň rovnu paušální dani podle § 7a odst. 2. Pokud poplatník nemá paušální veřejná pojistná, jsou jeho veřejná pojistná spravována okresní správou sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovnou a s nimi mají být vyrovnány i případné přeplatky či nedoplatky. Proto se stanoví, že v takovém případě přeplatek ve výši převedené na centrální účet České správy sociálního zabezpečení nebo na zvláštní účet veřejného zdravotního pojištění zaniká. Peněžní prostředky tak zůstanou u okresní správy sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovny a započítají se na veřejná pojistná. Jedná se např. o situaci, kdy poplatník ukončí paušální režim před koncem zdaňovacího období, ale platí paušální zálohy (např. z důvodu opomenutí zrušení trvalého příkazu) i za kalendářní měsíce, kdy již není v paušálním režimu, a nemá za toto období daň rovnu paušální dani, nebo o situaci, kdy se během zdaňovacího období, ve kterém poplatník platí paušální zálohy, ukáže, že vůbec platně nevstoupil do paušálního režimu, a tedy ani nemůže mít daň rovnu paušální dani. K vyrovnání přeplatku či nedoplatku dojde na základě přehledů k veřejným pojistným, které poplatník jako osoba samostatně výdělečně činná podává. Právě z tohoto důvodu je ve větě druhé stanovena výjimka pro případy, kdy poplatník tyto přehledy nemusí ani nemůže podat, tedy pro situaci, kdy poplatník již v daném období vůbec není osobou samostatně výdělečně činnou (nemá povinnost podat přehledy), a situaci úmrtí poplatníka (jeho dědic má možnost podat přehledy, nikoli povinnost, viz § 15 odst. 5 zákona o pojistném na sociální zabezpečení). V takovém případě totiž neexistuje způsob, jak mu přeplatek na veřejném pojistném vrátit prostřednictvím zdravotní pojišťovny a okresní správy sociálního zabezpečení, a přeplatek tedy nezaniká na společném osobním daňovém účtu a peněžní prostředky jsou na něj vráceny.

K bodu 40 (§ 38lm odst. 3)

Odstavec 3 obsahuje obdobné pravidlo jako odstavec 1 v části za středníkem a zamezuje vzniku vratitelného přeplatku v případě, kdy peněžní prostředky byly převedeny na centrální účet České správy sociálního zabezpečení nebo na zvláštní účet veřejného zdravotního pojištění a není jisté, zda přeplatek jim odpovídající nezanikne v důsledku odstavce 2.

K bodu 41 (§ 38lm odst. 4)

V návaznosti na zavedení tří pásem paušálního režimu a toho, že poměr zálohy na pojistné na zdravotní pojištění k výši paušální zálohy je v každém pásmu jiný, se musí stanovit, podle poměru ve kterém pásmu paušálního režimu se postupuje. Poměr se totiž určuje podle výše záloh v okamžiku zániku přeplatku a v tomto okamžiku již poplatník nemusí být vůbec v paušálním režimu, a proto se stanoví pro všechny případy, že se tento poměr stanoví podle záloh pro první pásmo paušálního režimu.

K čl. IV – přechodná ustanovení K bodu 1

Toto přechodné ustanovení stanovuje, že pro uplatnění daně, jakož i práv a povinností vyplývajících ze zákona za zdaňovací období započatá před účinností tohoto zákona se použijí právní předpisy platné do dne předcházejícího účinnosti tohoto zákona (dosavadní právní předpisy).

K bodu 2

Přechodné ustanovení reaguje na zavedení tří pásem paušálního režimu. Poplatníci, kteří byli v paušálním režimu již před nabytím účinnosti tohoto zákona, tedy k 31. prosinci 2022, a zůstávají jimi i nadále (to znamená, že u nich nedošlo k žádné skutečnosti, která by způsobila ukončení paušálního režimu k tomuto dni, ani z něho k tomuto dni dobrovolně nevystoupili, viz § 2a odst. 8 zákona o daních z příjmů), musí být od 1. ledna 2023 zařazeni v jednom ze tří pásem paušálního režimu. Stanoví se tedy základní pravidlo, podle kterého se na ně hledí, jako by zvolili první pásmo paušálního režimu. Pro toto pásmo jsou totiž stanoveny rozhodné příjmy do 1 mil. Kč, jako tomu bylo pro paušální režim podle dosavadní právní úpravy, a také výše paušálních záloh je stejná jako podle dosavadní právní úpravy. Pokud takový poplatník chce být od 1. ledna 2023 v jiném pásmu paušálního režimu, musí podat oznámení o změně zvoleného pásma paušálního režimu podle § 38lda zákona o daních z příjmů.

K bodu 3

Přechodné ustanovení navazuje na přechodné ustanovení v čl. II bodech 8 a 9, podle kterých může z důvodu zvýšení limitu obratu plátce daně z přidané hodnoty podat žádost o zrušení registrace již před 1. lednem 2023, tedy přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Pokud správce daně poplatníkovi oznámí rozhodnutí, kterým je mu registrace zrušena, do 31. prosince 2022, přestane být podle přechodného ustanovení v čl. II bodu 10 plátcem daně z přidané hodnoty dne 1. ledna 2023. V takovém případě splní podmínku pro vstup do paušálního režimu uvedenou v § 2a odst. 1 písm. a) bodě 3 zákona o daních z příjmů, že k prvnímu dni rozhodného zdaňovacího období není plátcem daně z přidané hodnoty. Pokud však správce daně neoznámí rozhodnutí, kterým je registrace k dani z přidané hodnoty zrušena, do 31. prosince 2022, je poplatník i od 1. ledna plátcem daně z přidané hodnoty a nemůže tedy vstoupit do paušálního režimu. Proto se v tomto přechodném ustanovení stanoví, že pro účely paušálního režimu se poplatník, který do 31. prosince 2022 podal žádost o zrušení registrace k dani z přidané hodnoty, nepovažuje od 1. ledna 2023 za plátce daně z přidané hodnoty, pokud je mu oznámeno rozhodnutí, kterým je mu zrušena registrace, do 16. ledna 2023. Poplatník tak může vstoupit do paušálního režimu, protože na základě této fikce splní podmínku neplátcovství daně z přidané hodnoty k prvnímu dni zdaňovacího období. Podle § 2a odst. 1 písm. a) bodu 3 zákona o daních z příjmů je podmínkou vstupu do paušálního režimu i skutečnost, že poplatník nemá k prvnímu dni rozhodného zdaňovacího období registrační povinnost k dani z přidané hodnoty. Registrační povinnost vzniká podle § 94 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty překročením hranice obratu stanovené pro plátcovství daně z přidané hodnoty. Vznik, resp. neexistenci registrační povinnosti v souvislosti s nabytím účinnosti zvýšené hranice pro plátcovství daně z přidané hodnoty řeší přechodná ustanovení v čl. II bodech 2 až 5, podle kterých poplatníkovi, který za nejvýše 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců bezprostředně předcházejících kalendářnímu měsíci prosinec 2022 nebo leden 2023 sice přesáhl 1 000 000 Kč, ale nepřesáhl 2 000 000 Kč, registrační povinnost nevzniká a nestává se plátcem daně z přidané hodnoty. Díky tomu tedy takovému poplatníkovi nevzniká překážka ke vstupu do paušálního režimu.

K bodu 4

Přechodné ustanovení v bodě 4 reaguje na skutečnost, že v některých případech již uplynula doba omezující nakládání s nemovitou věcí uvedená v § 4a písm. q) bodě 2 a § 19b odst. 1 písm. g) bodě 2 zákona o daních z příjmů a došlo k převodu spoluvlastnického podílu z obce na poplatníka, případně již byla poplatníkem uhrazena daň z tohoto bezúplatného příjmu. Podle tohoto ustanovení se proto osvobození od daně použije i na příjem vzniklý v minulosti. Osvobození lze tedy uplatnit i zpětně v dodatečném daňovém přiznání za již skončená zdaňovací období, pokud ještě neuplynula lhůta pro stanovení daně za tato zdaňovací období.

K bodu 5

Ustanovení poplatníkům dává možnost již za zdaňovací období roku 2022 využít nové ustanovení § 7a odst. 2 písm. c) bodu 2 zákona o daních z příjmů, tedy mít paušální daň rovnu paušální dani i v případě, že ukončí nebo přeruší činnost, ze které plynou příjmy ze samostatné činnosti, a zvýšení základu daně podle § 23 odst. 8 zákona o daních z příjmů spolu s jejich příjmy ze samostatné činnosti nepřekročí rozhodné příjmy pro dané pásmo paušálního režimu. Přechodné ustanovení však dává pouze možnost tuto novou úpravu využít již v roce 2022, poplatník se tedy může rozhodnout v této situaci za toto zdaňovací období podat daňové přiznání a určit svou daň podle standardního režimu.

K bodu 6

Stanoví se, že nová úprava v § 7a odst. 4 zákona o daních z příjmů, která upravuje zařazení příjmů souvisejících s majetkem, který byl předtím, než měl poplatník daň rovnu paušální dani, zařazen v obchodním majetku, se použije již za zdaňovací období roku 2022. Stejně tak se již za toto zdaňovací období použije nové znění § 23 odst. 8 zákona o daních z příjmů, tedy již není třeba provádět úpravu základu daně v situaci přechodu ze zdaňovacího období, za které byla daň poplatníka rovna paušální dani, do zdaňovacího období, za které jeho daň paušální dani rovna nebyla; přechodné ustanovení se vztahuje na situaci, kdy za zdaňovací období roku 2021 měl poplatník daň rovnu paušální dani a za zdaňovací období roku 2022 nikoli, takže za zdaňovací období roku 2022 již nemusí provádět uvedené úpravy.

K bodu 7

Vzhledem k tomu, že mimořádné odpisy podle navrhovaného znění § 30a zákona o daních z příjmů se mají nově uplatnit také na majetek pořízený od 1. ledna 2022, ale tento zákon nabyde účinnosti až po tomto datu, je třeba pomocí přechodného ustanovení stanovit, že navrhovanou úpravu lze na tento majetek použít již od 1. ledna 2022.

K bodu 8

V návaznosti na změnu v § 38da odst. 4 zákona o daních z příjmů, která je analogická změně prováděné v § 72 odst. 6 daňového řádu, se navrhuje normovat obdobné související přechodné ustanovení. Navrhuje se stanovit přechodné ustanovení, na jehož základě dojde k částečnému zániku dosud pravomocně neuložených pokut, u nichž je navrhována změna ve prospěch pachatele. Konkrétně půjde o pokutu za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy podle § 247a odst. 2 daňového řádu, tj. pokutu za učinění povinně elektronického formulářového podání jinak než elektronicky. Navržené přechodné ustanovení má za cíl zajistit, že se účinky navržených změn v (novém znění) § 38da odst. 4 zákona o daních z příjmů projeví nejen na případy, které nastanou ode dne účinnosti navrženého zákona, ale také zpětně. Pro tyto okruhy změn platí, že jsou pro dotčené osoby příznivější, neboť oproti stávajícímu stavu přináší eliminaci, nebo snížení sankčního postihu.

K části třetí – Změna zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení K čl. V K bodu 1 (§ 48 odst. 4)

Lhůta pro oznamování skutečností souvisejících se zahájením a ukončením vykonávání samostatné výdělečné činnosti je v oblasti sociálního zabezpečení mnohem delší než v oblasti daňové a zdravotního pojištění. Pro takový rozdíl není odůvodnění, naopak v praxi takový rozdíl způsobuje problémy. Lhůta, která dosud byla stanovena na osmý den kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, v němž nastala skutečnost zakládající oznamovací povinnost, se mění na 15. den po dni, v němž taková skutečnost nastala. (§ 48d odst. 1 věta druhá).

K bodu 2 (§ 48d odst. 1 věta druhá)

Ustanovení § 48d odst. 1 věty druhé se upravuje v návaznosti na to, že údaje ve společném oznámení podle § 38ld zákona o daních z příjmů správce daně již nepředává příslušné okresní správě sociálního zabezpečení, ale České správě sociálního zabezpečení, a zároveň se rozšiřuje možnost společného oznámení i na situace ukončení paušálního režimu, viz § 38lga zákona o daních z příjmů. Při ukončení paušálního režimu je podle § 38lga zákona o daních z příjmů možné v případě, kdy poplatník přestává být v paušálním režimu z důvodu, že přestal být osobou samostatně výdělečně činnou podle zákona o důchodovém pojištění, spolu s oznámením o ukončení paušálního režimu podle zákona o daních z příjmů správci daně podat i oznámení obsahující údaje požadované v oznámení o ukončení samostatné výdělečné činnosti podle zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Společné oznámení jak při vstupu do paušálního režimu, tak při ukončení paušálního režimu se podává správci daně a ten předává údaje požadované v oznámení o ukončení samostatné výdělečné činnosti České správě sociálního zabezpečení, nikoli tedy příslušné okresní správě sociálního zabezpečení. Protože podle § 48 odst. 1 písm. a) a b) zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení má osoba samostatně výdělečně činná povinnost oznámení vůči okresní správě sociálního zabezpečení, stanoví se v § 48d odst. 1 větě druhé speciální pravidlo, že v případě podání společného oznámení podle zákona o daních z příjmů může být hlášení podle § 48 odst. 1 písm. a) nebo b) podáno České správě sociálního zabezpečení prostřednictvím orgánu Finanční správy České republiky a povinnost podat tato hlášení okresní správě sociálního zabezpečení se tím považuje za splněnou. Pro účely splnění lhůty pro podání podle zákona upravujícího organizaci a provádění sociálního zabezpečení se však podle doplněného znění § 120a, viz následující novelizační bod, za den splnění oznamovací povinnosti považuje den, kdy je podání předáno příslušného orgánu Finanční správy České republiky.

K bodu 3 (§ 120a věta první)

Stanoví se okamžik, který je považován za den splnění oznamovací povinnosti v případě, kdy osoba samostatně výdělečně činná podává oznámení o zahájení nebo ukončení samostatné výdělečné činnosti spolu s oznámením o vstupu do paušálního režimu nebo s oznámením o ukončení paušálního režimu. Toto ustanovení je potřebné zejména pro oznámení o ukončení samostatné činnosti, protože lhůty stanovené pro podání oznámení o ukončení paušálního režimu podle zákona o daních z příjmů neodpovídají lhůtě stanovené v zákoně o organizaci a provádění sociálního zabezpečení pro plnění této povinnosti. Podle § 38lg odst. 1 zákona o daních z příjmů musí poplatník podat oznámení o ukončení paušálního režimu do 15 dnů ode dne, ve kterém tato skutečnost nastala. K ukončení paušálního režimu přitom podle § 2a odst. 4 písm. c) (nově § 2a odst. 8 písm. c), viz novelizace zákona o daních z příjmů) dojde ke konci kalendářního měsíce, ve kterém poplatník přestane být osobou samostatně výdělečně činnou. V případě učinění společného oznámení podle § 38lga zákona o daních z příjmů má potom podle odstavce 2 daného ustanovení správce daně lhůtu 5 dnů na předání údajů požadovaných v oznámení podle zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení České správě sociálního zabezpečení. Za podání oznámení, které učinila osoba samostatně výdělečná činná, se přitom podle § 38lga odst. 3 zákona o daních z příjmů považuje až toto předání údajů správcem daně, a to z důvodu, aby se případné vady podání řešily podle správního řádu (interakcí mezi správcem pojistného a poplatníkem, který je na základě právní fikce podatelem). K okamžiku učinění hlášení České správě sociálního zabezpečení tedy může dojít nejpozději 20 dnů po skončení kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém osoba přestala být osobou samostatně výdělečně činnou. Podle § 48 odst. 4 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení po úpravě v tomto zákoně však lhůta pro podání oznámení o ukončení samostatné výdělečné činnosti končí patnáctým dnem ode dne, v němž došlo k ukončení této činnosti. Splněním povinnosti podle zákona o daních z příjmů by tedy nebyla vždy splněna povinnost podle zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení ve stanovené lhůtě. Proto se stanoví, že oznámení podle zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení je podáno v den, kdy je podáno příslušnému orgánu Finanční správy České republiky. Pokud správce daně údaje nepředá České správě sociálního zabezpečení, bude mít osoba samostatně výdělečně činná i tak splněnu svou oznamovací povinnost. V případě oznámení o zahájení samostatné výdělečné činnosti lhůta podle § 48 odst. 4 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení po úpravě v tomto zákoně končí patnáctým dnem ode dne, v němž činnost zahájil. Oznámení o vstupu do paušálního režimu poplatníka, který zahajuje činnost, se podle § 38lc odst. 2 zákona o daních z příjmů oznamuje do dne zahájení činnosti. Na předání údajů České správě sociálního zabezpečení má potom správce daně podle § 38ld odst. 3 zákona o daních z příjmů pět pracovních dnů. Lhůta pro podání oznámení o zahájení samostatné výdělečné činnosti podle zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení by tedy byla dodržena i bez navrhovaného ustanovení, z důvodu jednotnosti zacházení s oběma oznámeními se však stanoví i pro tento případ. Důsledkem bude to, že lhůta bude poplatníkem dodržena i v případě, že správce daně nedodrží danou pětidenní lhůtu pro předání údajů a předá je později, protože oznamovací povinnost je splněna již učiněním podání u orgánu Finanční správy České republiky.

K části čtvrté – Změna zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti

K čl. VI K bodu 1 (§ 5b odst. 3)

S ohledem na zavedení 3 pásem paušálního režimu, kdy v každém pásmu se platí daň i veřejná pojistná i zálohy na ně v jiné výši, se upravuje odkaz na měsíční vyměřovací základ tak, aby bylo odkazováno na měsíční vyměřovací základ pro příslušné pásmo paušálního režimu. S ohledem na pojistné na důchodové pojištění přitom mohou nastat dvě situace. Pokud je výše paušální daně osoby samostatně výdělečně činné určena na základě paušálních záloh pro zvolené pásmo paušálního režimu podle § 7a odst. 6 písm. a) zákona o daních z příjmů, je i pojistné na důchodové pojištění stanoveno podle vyměřovacího základu pro zvolené pásmo paušálního režimu. Výše paušální daně však může být určena i na základě paušálních záloh pro pásmo paušálního režimu určující výši paušální daně podle § 7a odst. 6 písm. b) zákona o daních z příjmů, pokud osoba samostatně výdělečně činná v daném zdaňovacím období dosáhne příjmů, které nepřekročí rozhodné příjmy pro jiné než zvolené pásmo paušálního režimu. Paušální daň poplatníka tedy může být v takovém případě nižší, nebo vyšší, než by byla, pokud by byla určena na základě paušálních záloh pro zvolené pásmo paušálního režimu. Pokud je daň rovna nižší paušální dani než pro zvolené pásmo paušálního režimu, nemá to vliv na výši vyměřovacího základu pro pojistné na důchodové pojištění, tedy ten se nesnižuje na úroveň podle nižšího pásma paušálního režimu, ale vypočítá se podle měsíčního vyměřovacího základu pro zvolené pásmo paušálního režimu. Pokud je však daň rovná vyšší paušální dani než pro zvolené pásmo paušálního režimu, určí se vyměřovací základ pro pojistné na důchodové pojištění na základě měsíčního vyměřovacího základu pro pásmo paušálního režimu určující výši paušální daně, tedy pro vyšší pásmo.

K bodu 2 (§ 5b odst. 4 věta poslední)

Úprava v odstavci 4 také reaguje na zavedení 3 pásem paušálního režimu a stanoví strop měsíčního základu jako měsíční vyměřovací základ osoby samostatně výdělečně činné, která je poplatníkem v příslušném zvoleném pásmu paušálního režimu.

K bodu 3 (§ 13a odst. 10)

V reakci na úpravu § 38lm odst. 2 zákona o daních z příjmů se stanoví, že na částky, které nejsou zálohami na pojistné ani doplatkem na pojistném, převedené za rozhodné období ze společného osobního daňového účtu osoby samostatně výdělečně činné, jejíž daň z příjmů nebyla rovna paušální dani a která má povinnost nebo možnost podat přehled o příjmech a výdajích, se hledí jako na zálohy na pojistné zaplacené za rozhodné období, aby mohly být tyto částky zahrnuty do výpočtu doplatku nebo přeplatku na pojistném na důchodové pojištění. Podle § 38lm odst. 2 zákona o daních z příjmů totiž ve výši těchto částek zaniká přeplatek u správce daně a tedy tyto částky nejsou vypořádávány se správcem daně, ale musí se vypořádat s okresní správou sociálního zabezpečení v rámci podaného přehledu. Ustanovení § 38lm odst. 2 zákona o daních z příjmů se však neuplatní, není-li povinnost ani možnost podat přehled o příjmech o výdajích. V takovém případě se neuplatní ani navrhované pravidlo. Daná formulace zahrnuje tzv. platby mimo paušální režim, tj. omylem poslané peněžní prostředky za kalendářní měsíce, ve kterých poplatník nebyl v paušálním režimu a neměl tedy platit paušální zálohy, ale tyto zálohy platil např. z důvodu, že se mylně domníval, že je v paušálním režimu, nebo že si zapomněl zrušit trvalý příkaz v bance po skončení paušálního režimu, a dále zahrnuje i případy, kdy poplatník omylem platí vyšší paušální zálohy (podle vyššího pásma paušálního režimu), než má. Pokud je správce daně také v omylu ohledně správnosti placených záloh a přeposílá je na centrální účet České správy sociálního zabezpečení, jsou za uvedených podmínek považovány za zálohy na pojistné.

K bodu 4 (§ 14 odst. 3)

V reakci na zavedení 3 pásem paušálního režimu se stanoví výše měsíčního vyměřovacího základu různě pro jednotlivá pásma. V prvním pásmu zůstává minimální měsíční vyměřovací základ zvýšený o 15 %, jako tomu bylo v paušálním režimu doposud, ve druhém a třetím pásmu se stanoví vyšší pevné částky (nejsou navázány na minimální měsíční vyměřovací základ). K rozdělení pásem paušálního režimu viz § 2a odst. 5 zákona o daních z příjmů.

K bodu 5 (§ 15 odst. 1 věta druhá)

Podle dosavadní právní úpravy se na přehled podaný osobou samostatně výdělečně činnou, která byla poplatníkem v paušálním režimu, ale jejíž daň není rovna paušální dani, podaný před uplynutím lhůty pro podání daňového přiznání hledí, jako by jej podala v poslední den této lhůty. Lhůta stanovená k poslednímu dni pro podání daňového přiznání je vyhodnocena jako nedostatečná, protože k poslednímu dni pro podání daňového přiznání ještě správce daně nemusí znát skutečnosti, pro jejichž vznik poplatník v paušálním režimu nesplnil všechny podmínky pro to, aby jeho daň z příjmu byla rovna paušální dani. V omezené míře tyto skutečnosti prozatím nemusí vědět ani poplatník samotný. Pokud pak osoba samostatně výdělečně činná podá, z absence dostatečných informací, přehled o příjmech a výdajích, kdy pro tento přehled, pokud byl podán před uplynutím lhůty pro podání daňového přiznání, nemá příslušná správa sociálního zabezpečení doposud informaci o tom, že poplatníkova daň je, či není rovna paušální dani, tato příslušná správa sociálního zabezpečení, vázána současně lhůtou pro vrácení případného přeplatku na pojistném, musí tento přehled o příjmech a výdajích bez možnosti ověření zpracovat a osobě samostatně výdělečně činné vrátit přeplatek na pojistném. Kdyby příslušná správa sociální zabezpečení měla od správce daně informaci, že daň z příjmu je rovna paušální dani, k tomuto přehledu by nepřihlížela. Správce daně ale podmínky pro to, zda daň z příjmu je, či není rovna paušální dani, prověřuje až po uplynutí lhůty pro podání daňového přiznání, přičemž následně to oznamuje příslušné správě sociálního zabezpečení. Nahrazením posledního dne lhůty pro podání daňového přiznání základní lhůtou pro podání přehledu o příjmech a výdajích se dostatečně prodlouží lhůta (o jeden měsíc) potřebná pro správné zhodnocení akceptace či nepřihlížení k přehledu o příjmech a výdajích osoby samostatně výdělečně činné za kalendářní rok, ve kterém byla poplatníkem v paušálním režimu.

K části páté – Změna zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění

K čl. VII K bodu 1 (§ 3a odst. 5)

V reakci na zavedení 3 pásem paušálního režimu se stanoví výše vyměřovacího základu různě pro jednotlivá pásma, v prvním pásmu zůstává minimální vyměřovací základ, jako tomu bylo v paušálním režimu doposud, ve druhém a třetím pásmu se stanoví vyšší pevné částky (nejsou navázány na minimální vyměřovací základ). Vyměřovací základ však zároveň vychází i z toho, jaká je výše paušální daně osoby samostatně výdělečně činné. S ohledem na pojistné na veřejné zdravotní pojištění přitom mohou nastat dvě situace. Pokud je výše paušální daně osoby samostatně výdělečně činné určena na základě paušálních záloh pro zvolené pásmo paušálního režimu podle § 7a odst. 6 písm. a) zákona o daních z příjmů, je i pojistné na důchodové pojištění stanoveno podle vyměřovacího základu pro zvolené pásmo paušálního režimu. Výše paušální daně však může být určena i na základě paušálních záloh pro pásmo paušálního režimu určující výši paušální daně podle § 7a odst. 6 písm. b) zákona o daních z příjmů, pokud osoba samostatně výdělečně činná v daném zdaňovacím období dosáhne příjmů, které nepřekročí rozhodné příjmy pro jiné než zvolené pásmo paušálního režimu. Paušální daň poplatníka tedy může být v takovém případě nižší, nebo vyšší, než by byla, pokud by byla určena na základě paušálních záloh pro zvolené pásmo paušálního režimu. Pokud je daň rovna nižší paušální dani než pro zvolené pásmo paušálního režimu, nemá to vliv na výši vyměřovacího základu pro pojistné na důchodové pojištění, tedy ten se nesnižuje na úroveň podle nižšího pásma paušálního režimu, ale vypočítá se podle měsíčního vyměřovacího základu pro zvolené pásmo paušálního režimu. Pokud je však daň rovná vyšší paušální dani než pro zvolené pásmo paušálního režimu, určí se vyměřovací základ pro pojistné na důchodové pojištění na základě měsíčního vyměřovacího základu pro pásmo paušálního režimu určující výši paušální daně, tedy pro vyšší pásmo, viz odstavec 6.

K bodu 2 (§ 3a odst. 6 a 7)

Odstavec 6 doplňuje pravidlo uvedené v odstavci 5 pro stanovení vyměřovacího základu osoby samostatně činné, jejíž daň z příjmů je rovna paušální dani. Pokud je daň rovná vyšší paušální dani než pro zvolené pásmo paušálního režimu pro dané zdaňovací období (podle § 7a odst. 6 písm. b) zákona o daních z příjmů), určí se vyměřovací základ pro pojistné na důchodové pojištění na základě měsíčního vyměřovacího základu pro pásmo paušálního režimu určující výši paušální daně, tedy pro vyšší pásmo. Výše vyměřovacího základu pro jednotlivá pásma je přitom uvedena v odstavci 5. Pokud má tedy osoba samostatně výdělečně činná paušální daň vyšší, než by odpovídalo zvolenému pásmu paušálního režimu, má vyšší i pojistné na veřejné zdravotní pojištění. Doplnění nového odstavce 7 souvisí s úpravou odstavce 5 v předchozím novelizačním bodu. Protože byla v odstavci 5 první věta rozčleněna na návětí a pododstavce, je zbytek dosavadního textu odstavce 5 přesunut do nově doplněného odstavce 7.

K bodu 3 (§ 8 odst. 5 věta druhá)

Rušená věta se upravuje a přesunuje do samostatného odstavce, viz následující novelizační bod, z důvodu, že se dané pravidlo nově použije i pro účely výpočtu přeplatku pojistného. Vzhledem k zavedení více pásem paušálního režimu totiž budou ve vyšších pásmech paušálního režimu zálohy na pojistné na veřejné zdravotní pojištění vyšší než minimální zálohy a může se tedy stát, že osobě samostatně výdělečně činné, která byla poplatníkem v paušálním režimu, ale nemá daň rovnu paušální dani, vznikne přeplatek pojistného. I na tento přeplatek se započítají zálohy placené správci daně a převedené ze společného osobního daňového účtu na zvláštní účet veřejného zdravotního pojištění.

K bodu 4 (§ 8 odst. 7)

Navrhované ustanovení se přesunuje z odstavce 5, viz odůvodnění k předchozímu novelizačnímu bodu, a upravuje se v návaznosti na úpravu § 38lm odst. 2 zákona o daních z příjmů tak, že se jako na zálohy zaplacené příslušné zdravotní pojišťovně hledí na všechny částky převedené ze společného osobního daňového účtu osoby samostatně výdělečně činné, jejíž daň z příjmů není rovna paušální dani a která má povinnost nebo možnost podat přehled o daňovém základu. Podle § 38lm odst. 2 zákona o daních z příjmů totiž ve výši těchto částek zaniká přeplatek u správce daně a tedy tyto částky nejsou vypořádávány se správcem daně, ale musí se vypořádat se zdravotní pojišťovnou v rámci podaného přehledu. Daná formulace zahrnuje jak skutečné zálohy na pojistné, které byly placeny za kalendářní měsíce, ve kterých byl poplatník v paušálním režimu, tak tzv. platby mimo paušální režim, tj. omylem poslané zálohy za kalendářní měsíce, ve kterých poplatník nebyl v paušálním režimu z důvodu, že poplatník nesplnil podmínky pro vstup do paušálního režimu, nebo z důvodu, že jím přestal být v průběhu kalendářního roku.

K bodu 5 (§ 8a)

V reakci na zavedení tří pásem paušálního režimu se upravuje text § 8a tak, že záloha se vždy stanoví procentní sazbou z jedné dvanáctiny vyměřovacího základu stanoveného v § 3a odst. 5 pro dané zvolené pásmo paušálního režimu.

K bodu 6 (§ 20 odst. 2 písm. d))

Vzhledem k úpravě § 8 odst. 7, podle kterého se částky převedené orgány Finanční správy ze společného osobního daňového účtu osoby samostatně výdělečně činné, jejíž daň není rovna paušální dani a která má povinnost nebo možnost podat přehled o daňovém základu, považují za zálohy zaplacené příslušné zdravotní pojišťovně, již nejsou zrušovaná slova potřeba. Pokud jsou totiž uvedené částky (mezi které patří i částky převedené ze společného osobního daňového účtu osoby samostatně výdělečně činné, která nesplňovala podmínky, za kterých se stane poplatníkem v paušálním režimu, protože taková osoba nemůže mít daň rovnu paušální dani) zálohou na pojistné zaplacenou příslušné zdravotní pojišťovně, jsou předmětem přerozdělení již na základě návětí tohoto ustanovení, protože se jedná o pojistné vybrané zdravotní pojišťovnou.

K bodu 7 (§ 24 odst. 2 věta poslední)

Upravuje se fikce okamžiku podání přehledu v situaci, kdy byla osoba samostatně výdělečně činná poplatníkem v paušálním režimu, nemá daň rovnu paušální dani a podá přehled před koncem lhůty pro jeho podání. Nově se bude za okamžik podání přehledu v této situaci považovat poslední den této lhůty. Stejná úprava se provádí i pro přehled o příjmech a výdajích podávaný okresní správě sociálního zabezpečení, k odůvodnění viz čl. VI bod 5 (úprava § 15 odst. 1 věty druhé zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti).

K bodu 8 (§ 24 odst. 5)

Ustanovení navazuje na zavedení možnosti podat společné oznámení správci daně i při ukončení paušálního režimu z důvodu, že poplatník přestane být osobou samostatně výdělečně činnou podle zákona o veřejném zdravotním pojištění, viz § 38lga zákona o daních z příjmů. Poplatník tak společně s oznámením o ukončení paušálního režimu podá správci daně i podání obsahující údaje požadované v oznámení o ukončení samostatné výdělečné činnosti podle zákona o veřejném zdravotním pojištění a správce daně následně tyto údaje předá správci registru všech pojištěnců veřejného zdravotního pojištění; toto předání je podle § 38lga odst. 3 zákona o daních z příjmů považováno za podání oznámení osobou samostatně výdělečně činnou. V zákoně o pojistném na veřejné zdravotní pojištění je třeba tuto možnost také reflektovat, proto se zde stanoví možnost oznámení podat tímto způsobem. Zároveň se i na toto podání bude vztahovat fikce uvedená ve větě druhé, že se považuje za splněnou povinnost podat oznámení u příslušné zdravotní pojišťovny, přestože je podáno správci centrálního registru pojištěnců a až ten je předá příslušné zdravotní pojišťovně podle § 27 odst. 5.

K části šesté – Změna zákona o veřejném zdravotní pojištění

K čl. VIII (§ 10 odst. 3 věta třetí)

Doplnění § 10 odst. 3 věty třetí navazuje na rozšíření možnosti podat společné oznámení i na situace ukončení paušálního režimu, viz § 38lga zákona o daních z příjmů. Při ukončení paušálního režimu je podle § 38lga zákona o daních z příjmů možné v případě, kdy poplatník přestává být v paušálním režimu z důvodu, že přestal být osobou samostatně výdělečně činnou podle zákona o veřejném zdravotním pojištění, spolu s oznámením o ukončení paušálního režimu podle zákona o daních z příjmů správci daně podat i oznámení obsahující údaje požadované v oznámení o ukončení samostatné výdělečné činnosti podle zákona o veřejném zdravotním pojištění. Správce daně tyto údaje následně předá správci registru všech pojištěnců veřejného zdravotního pojištění. Ustanovení dále stanoví okamžik, který je považován za den podání oznámení o zahájení samostatné výdělečné činnosti a oznámení o ukončení samostatné výdělečné činnosti. Toto ustanovení je potřebné zejména pro oznámení o ukončení samostatné činnosti z důvodu nesouladu mezi lhůtou pro podání oznámení o ukončení činnosti zdravotní pojišťovně, která podle § 10 odst. 3 věty první činí osm dní ode dne ukončení činnosti, a lhůtami pro podání společného oznámení při ukončení paušálního režimu. Podle § 38lg odst. 1 zákona o daních z příjmů musí poplatník podat oznámení o ukončení paušálního režimu do 15 dnů ode dne, ve kterém tato skutečnost nastala. K ukončení paušálního režimu přitom podle § 2a odst. 8 písm. c) zákona o daních z příjmů (dříve § 2a odst. 4 písm. c)) dojde ke konci kalendářního měsíce, ve kterém poplatník přestane být osobou samostatně výdělečně činnou. V případě učinění společného oznámení podle § 38lga má potom podle odstavce 2 daného ustanovení správce daně lhůtu 5 dnů na předání údajů požadovaných v oznámení podle zákona o veřejném zdravotním pojištění. Za podání oznámení osobou samostatně výdělečně činnou se přitom podle § 38lga odst. 3 zákona o daních z příjmů považuje až toto předání údajů správcem daně. K podání tedy může dojít nejpozději 20 dnů po skončení kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém osoba přestala být osobou samostatně výdělečně činnou. Splněním povinnosti podle zákona o daních z příjmů by tedy nebyla vždy splněna povinnost podle zákona o veřejném zdravotním pojištění ve stanovené lhůtě. Proto se v navrhované větě stanoví, že povinnost oznámení je splněna dnem, kdy je podání s údaji učiněno u orgánu Finanční správy České republiky. Pokud správce daně údaje nepředá, i tak bude mít osoba samostatně výdělečně činná splněnu povinnost podat oznámení. V případě oznámení o zahájení samostatné výdělečné činnosti lhůta podle § 10 odst. 3 zákona o veřejném zdravotním pojištění činí osm dnů ode dne, kdy je činnost zahájena. Oznámení o vstupu do paušálního režimu poplatníka, který zahajuje činnost, se podle § 38lc odst. 2 zákona o daních z příjmů oznamuje do dne zahájení činnosti. Na předání údajů České správě sociálního zabezpečení má potom správce daně podle § 38ld odst. 3 zákona o daních z příjmů pět pracovních dnů. Lhůta pro podání oznámení o zahájení samostatné výdělečné činnosti podle zákona o veřejném zdravotním pojištění by tedy byla dodržena i bez navrhovaného ustanovení, z důvodu jednotnosti zacházení s oběma oznámeními se však stanoví i pro tento případ. Důsledkem bude to, že lhůta bude poplatníkem dodržena i v případě, že správce daně nedodrží danou pětidenní lhůtu pro předání údajů a předá je později, protože oznamovací povinnost je splněna již učiněním podání u orgánu Finanční správy České republiky.

K části sedmé – Změna daňového řádu K čl. IX (§ 72 odst. 6)

Vzhledem k blížící se účinnosti novely zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o elektronických úkonech“), má k 1. lednu 2023 dojít k významnému rozšíření osob, kterým bude ex lege zřízena datová schránka. Konkrétně nové znění § 3 rozšiřuje okruh fyzických osob, kterým Ministerstvo vnitra bezplatně zřídí datovou schránku. Toto rozšíření se týká těch fyzických osob, které poprvé použijí prostředek pro elektronickou identifikaci vydaný v rámci kvalifikovaného systému elektronické identifikace. V rámci § 4 odst. 1 a 3 zákona o elektronických úkonech současně dochází ke zřízení datové schránky ex lege v případě podnikajících fyzických osob a ustanovení § 5 tohoto zákona rozšiřuje okruh právnických osob, kterým bude ze zákona datová schránka zřízena. Na uvedená zřízení datové schránky v souladu s § 10 zákona o elektronických úkonech navazuje též zpřístupnění datové schránky ex lege. Jakkoli je rozšíření uživatelů datových schránek z hlediska digitalizace obecně nepochybně žádoucí, je třeba v této souvislosti vzít v potaz i související aspekty, tedy doručování písemností ze strany orgánů veřejné moci elektronicky do datové schránky (včetně aplikace fikce doručení) namísto standardního listinného doručení na konkrétní adresu, a dále v případě vybraných podání v daňové oblasti též vznik povinnosti činit tato podání povinně elektronicky. Podle § 72 odst. 6 daňového řádu totiž platí, že má-li daňový subjekt nebo jeho zástupce zpřístupněnu datovou schránku, která mu byla zřízena zákonem, je povinen formulářová podání (zejména daňová přiznání) učinit pouze elektronicky ve formě datové zprávy. V této souvislosti nikoli zanedbatelnému okruhu fyzických osob vzniknou výše zmíněné povinnosti, což může být u některých z nich provázeno silnou subjektivní nelibostí. Tato nelibost se pak může přenést do aktivního odporu proti zavedenému pravidlu, který může vyústit v soudní přezkum z hlediska ústavní konformity a proporcionality takového řešení s rizikem nežádoucího retrospektivního účinku. Jako rizikovější lze přitom považovat zavedení pravidla o doručování dokumentů do datové schránky a povinnosti podávat formulářová podání při správě daní elektronicky u nepodnikajících fyzických osob. Zejména u nich existuje určitá nejistota, zda je daná osoba schopna tento prostředek komunikace fakticky používat. Zejména v případě starších osob nemusí použití prostředku pro elektronickou identifikaci znamenat, že daná osoba elektronickou komunikaci skutečně zvládá. V některých případech může jít o důsledek jednorázové asistované aktivity, která však pro další využívání již nebude standardně dostupná. Nepřímý důsledek výše zmíněné novely by vedl díky stávajícímu znění § 72 odst. 6 daňového řádu ke vzniku povinnosti podávat daňová přiznání a další formulářová podání při správě daní elektronicky. V případě, že tak dotyčná osoba neučiní a zvolí pro učinění podání jinou formu, bude ze strany správce daně vyzvána k nápravě této vady podání (výzva doručovaná do datové schránky). K tomu z logiky věci může dojít pouze tehdy, pokud správce daně bude disponovat informací, že jde o osobu, které byla datová schránka zřízena ze zákona. Pokud dotyčná osoba ani na výzvu vadu neodstraní, bude následovat sankce v podobě pokuty ve fixní výši 1 000 Kč podle § 247a odst. 2 daňového řádu. Efektivní aplikace pravidla o povinném činění elektronických podání při správě daní vůči osobám, kterým bude zřízena datová schránka ex lege dle pravidel zmiňované novely, je nicméně podmíněna tím, že tento způsob zřízení bude správci daně patrný z infomačního systému datových schránek, a takto zřízené datové schránky bude možné odlišit od datových schránek zřízených dobrovolně. V opačném případě bude schopnost vynucovat plnění dané povinnosti výrazně omezena a lpění na dodržování povinnosti se stane nehospodárné a neefektivní. Podle informace od správce systému informačních schránek, kterým je Ministerstvo vnitra, takové odlišení možné není a ani se k účinnosti výše zmíněné novely nepředpokládá. U části subjektů mohou výše popsané důsledky vést k negativnímu vnímání jak plnění povinností při správě daní, tak nástroje v podobě datových schránek a digitalizace vůbec, jakož i ke zvýšení administrativní zátěže na straně podatelů i správců daně. Lze přitom předpokládat, že v řadě případů bude neschopnost aktivně se seznamovat s doručovanými dokumenty, jakož i porušení povinnosti podat formulářové podání při správě daní elektronicky důsledkem neinformovanosti (toto riziko lze nicméně zmírnit dostatečnou informační kampaní) či nízké elektronické gramotnosti (zde je hlavní rizikovou skupinou starší generace). V některých případech půjde ale též o projev vědomého odporu proti metodě, kterou je elektronizace zaváděna (v tomto ohledu lze odkázat např. na zkušenosti se zaváděním elektronické evidence tržeb). Většinu těchto negativ zřejmě neodstraní ani možnost datovou schránku na žádost opět znepřístupnit (která se nadto týká pouze části dotčených osob). S ohledem na výše uvedené se navrhuje zredukovat povinnost podávat daňová formulářová podání elektronicky pouze na ty osoby disponující zpřístupněnou datovou schránkou, u kterých je tento status dán obligatorně bez možnosti jej zvrátit. Bude tak zachován stávající koncept, kdy je elektronická forma zákonem nařízena pouze těm osobám, které datovou schránku mít musí. Stávající množina vybraných právnických osob a podnikatelských profesí se tak od 1. ledna 2023 rozroste o veškeré podnikající fyzické osoby zapsané do zákonem stanovené evidence nebo rejstříku a veškeré právnické osoby zapsané v registru osob. Fyzických osob nepodnikajících, které mají možnost si datovou schránku znepřístupnit (ať již jim byla původně zřízena, resp. zpřístupněna na žádost, nebo obligatorně), se povinnost podávat daňová formulářová podání elektronicky týkat nebude. Nebude tak činěno rozdílu mezi nepodnikajícími fyzickými osobami podle toho, jakým způsobem jim datová schránka byla zřízena. Nové znění ustanovení § 72 odst. 6 daňového řádu tak explicitně stanoví, že z hlediska povinnosti činit formulářová podání podle tohoto ustanovení se nepřihlíží k datové schránce fyzické osoby, v jejímž případě je možné provést její znepřístupnění na žádost. „Datovou schránkou fyzické osoby“ se rozumí kategorie datové schránky fyzické osoby podle § 3 zákona č. 300/2008 Sb. (kterou je třeba odlišovat mimo jiné od kategorie datové schránky podnikající fyzické osoby podle § 4 uvedeného zákona), přičemž následné znepřístupnění této datové schránky na žádost je upraveno v § 11 odst. 5 zákona č. 300/2008 Sb.

K čl. X – přechodné ustanovení

Navrhuje se stanovit přechodné ustanovení, na jehož základě dojde k částečnému zániku dosud pravomocně neuložených pokut, u nichž je navrhována změna ve prospěch pachatele. Konkrétně půjde o pokutu za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy podle § 247a odst. 2 daňového řádu, tj. pokutu za učinění povinně elektronického formulářového podání jinak než elektronicky. Navržené přechodné ustanovení má za cíl zajistit, že se účinky navržených změn v (novém) § 72 odst. 6 daňového řádu projeví nejen na případy, které nastanou ode dne účinnosti navrženého zákona, ale také zpětně. Pro tyto okruhy změn platí, že jsou pro dotčené osoby příznivější, neboť oproti stávajícímu stavu přináší eliminaci, nebo snížení sankčního postihu.

K části osmé – změna zákona o opatřeních v oblasti daní v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace K čl. XI K bodu 1 (§ 1 odst. 6)

Na základě ustanovení § 15 odst. 1 zákona o daních z příjmů je možné, aby poplatník daně z příjmů fyzických osob snížil svůj základ daně o hodnotu bezúplatného plnění, které poskytl vybraným subjektům i v případě, že sídlo či bydliště subjektu se nenachází na území České republiky, nýbrž na území jiného členského státu Evropské unie nebo státu tvořícího Evropský hospodářský prostor. Ustanovením § 1 odst. 3 písm. b) zákona o opatřeních v oblasti daní v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (zákon č. 128/2022 Sb.) byl pro rok 2022 rozšířen okruh příjemců, kterým je možné poskytnout bezúplatné plnění, uplatnitelné jako nezdanitelná část základu daně, mimo jiné také na stát Ukrajina. Navrhované ustanovení reaguje na situaci, kdy nezanedbatelné množství poplatníků poskytlo bezúplatné plnění na podporu Ukrajiny na bankovní účet, kterým za tímto účelem disponuje velvyslanectví Ukrajiny v České republice. Vzhledem k tomu, že velvyslanectví Ukrajiny na území České republiky zřízené v souladu s Vídeňskou úmluvou o diplomatických stycích, představuje formu zastoupení vysílajícího státu (tj. Ukrajiny) na území přijímajícího státu, je příjemcem takto poskytnutých bezúplatných plnění přímo stát Ukrajina. Vzhledem k tomu, že z pohledu daní z příjmů je stát Ukrajina zahraničím (tj. nikoliv subjektem se sídlem nebo bydlištěm na území České republiky), aplikovalo by se na tuto situaci ustanovení § 38g odst. 2 věty páté zákona o daních z příjmů. Podle tohoto ustanovení by poplatník daně z příjmů fyzických osob s příjmy ze závislé činnosti, který by hodlal hodnotu takto poskytnutého bezúplatného plnění uplatnit jako nezdanitelnou část základu daně, byl povinen podat daňové přiznání, přestože by jinak při splnění ostatních podmínek (zejména podmínek uvedených v § 38g odst. 2 věta první až třetí) mohl požádat svého zaměstnavatele o provedení ročního zúčtování záloh na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a daňového zvýhodnění. V důsledku navrhované úpravy nebude tento poplatník povinen podat daňové přiznání a splní-li současně ostatní zákonné podmínky, bude moci po skončení roku uplatnit snížení základu daně o hodnotu bezúplatného plnění poskytnutého Ukrajině prostřednictvím zastupitelského úřadu Ukrajiny na území České republiky u zaměstnavatele v rámci ročního zúčtování záloh na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a daňového zvýhodnění. Poskytování bezúplatných plnění Ukrajině prostřednictvím bankovního účtu jejího zastupitelského úřadu na území České republiky představuje specifický případ. Specifičnost tohoto případu je dána skutečností, že předmětný bankovní účet je zřízen u banky se sídlem na území České republiky a zároveň zastupitelský úřad Ukrajiny na území České republiky představuje instituci s dostatečnou důvěryhodností. Z tohoto důvodu není žádoucí, aby v těchto případech byla poplatníkům daně z příjmů fyzických osob s příjmy ze závislé činnosti, kteří splňují podmínky pro podání žádosti zaměstnavateli o provedení ročního zúčtování záloh na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a daňového zvýhodnění, ukládána pro účely uplatnění této nezdanitelné části základu daně povinnost podat daňové přiznání podle § 38g odst. 2 věty páté zákona o daních z příjmů. Dojde tak ke snížení v tomto případě nadbytečné administrativní zátěže jak na straně poplatníků, tak na straně orgánů finanční správy. Na základě navrhovaného ustanovení tak poplatník daně z příjmů fyzických osob s příjmy ze závislé činnosti, který po skončení roku podle § 38ch odst. 1 zákona o daních z příjmů požádá svého zaměstnavatele o provedení ročního zúčtování záloh na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a daňového zvýhodnění, bude moci takto uplatit i snížení základu daně o hodnotu bezúplatného plnění poskytnutého v roce 2022 Ukrajině prostřednictvím k tomu určeného bankovního účtu velvyslanectví Ukrajiny na území České republiky, aniž by byl povinen pouze z tohoto důvodu podávat daňové přiznání. V návaznosti na tuto specifickou situaci, kdy není pochyb o povaze účelu a příjemce bezúplatného plnění, postačí pro prokázání poskytnutí bezúplatného plnění doklad o platbě (např. výpis z bankovního účtu poplatníka). Pro uplatnění hodnoty bezúplatného plnění poskytnutého v roce 2022 Ukrajině, prostřednictvím k tomu určeného účtu jejího zastupitelského úřadu na území České republiky, tedy již nebude nutné dokládat potvrzení vydané příjemcem bezúplatného plnění.

K bodu 2 (§ 3a)

Ustanovení reaguje na možnost zavedenou § 8 zákona č. 66/2022 Sb., o opatřeních v oblasti zaměstnanosti a oblasti sociálního zabezpečení v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, čerpat tzv. příspěvek pro solidární domácnost v případě, kdy poplatník daně z příjmů fyzických osob poskytne bezplatně ubytování cizinci s dočasnou ochranou. Stanoví se, že tento příspěvek se nezapočítává do vlastních příjmů manžela pro účely slevy na manžela podle § 35ba odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů. Na slevu ve výši 24 840 Kč za zdaňovací období má totiž poplatník nárok jen za podmínky, že jeho manžel nemá vlastní příjmy vyšší než 68 000 Kč. V případě čerpání příspěvku takovým manželem by se mohlo stát, že kvůli příspěvku by byla tato částka vlastního příjmu manžela překročena a tedy by poplatníkovi nevznikl nárok na uplatnění uvedené slevy na dani, což by snižovalo dopad poskytnutí příspěvku, případně překročení hranice 68 000 Kč vlastních příjmů manžela v důsledku obdržení příspěvku pro solidární domácnost nižšího, než by byla sleva na manžela, by dokonce vedlo k tomu, že by na tom domácnost byla finančně hůře než v případě neposkytnutí příspěvku.

K části deváté – účinnost K čl. XII

Základní účinnost se navrhuje k 1. lednu 2023. Speciální účinnost dnem následujícím po dni vyhlášení tohoto zákona je nastavená pro přechodná ustanovení týkající se zvýšení obratu pro plátcovství v rámci novely zákona o dani z přidané hodnoty. Záměrem této dřívější účinnosti je umožnit dotčeným subjektům připravit se na nový režim tak, aby došlo k hladkému přesunu mezi stávajícím a novým režimem. Za tímto účelem se navrhuje dát dotčeným subjektům ještě před spuštěním nového režimu možnost požádat o zrušení registrace k dani z přidané hodnoty a současně zamezit zbytečným registracím k dani z přidané hodnoty u subjektů, které by tuto registraci v novém režimu musely vzápětí zrušit. Tím je v tomto případě splněn požadavek obsažený v § 3 odst. 4 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv, který v případě účinnosti k jinému datu než 1. ledna a 1. července vyžaduje naléhavý obecný zájem.

V Praze dne 22. června 2022

Předseda vlády: prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M. v. r.

Ministr financí: Ing. Zbyněk Stanjura v. r.