zákon č. 37/2021 Sb.

K části první – úvodní ustanovení

První část zákona se věnuje především vymezení skutečného majitele a jednotlivých aspektů definice. Jedná se o revizi dosavadní definice obsažené v § 4 odst. 4 AML zákona, která se při aplikaci ve vztahu k zápisu skutečného majitele do evidence ukázala jako nedostatečná a zároveň nepřesná. Interpretace stávající definice je v mnoha ohledech nesnadná a vyžaduje znalost evropských předpisů.

Nová definice skutečného majitele má postavit najisto některé sporné otázky a zároveň lépe sledovat smysl a účel transponované směrnice. Definice skutečného majitele primárně vychází z čl. 3 odst. 6 AML směrnice, jakož i z doporučení FATF. Cílem je vymezit skutečného majitele jednak přesně a jednak tak, aby byl institut skutečného majitele smysluplně aplikovatelný.

K § 1

Navrhovaný zákon je transpozicí AML směrnice, respektive jejích částí vztahujících se k evidenci skutečných majitelů. Jedná se především o čl. 30 a 31 směrnice, které upravují evidování skutečných majitelů právnických osob a svěřenských fondů a dále o čl. 3 odst. 6 směrnice, který vymezuje skutečného majitele. Návrh též vychází z příslušných recitálů IV. AML směrnice (recitály č. 12 až 17) a V. AML směrnice (recitály č. 2, 4, 25 až 42).

Předmětem navrhovaného zákona je kromě vymezení skutečného majitele (část první) a práv a povinností při jeho zjišťování a evidování (část druhá), úprava procesu zápisu údajů o skutečném majiteli, tj. zápis v soudním řízení nebo prostřednictvím notáře (část třetí, hlavy III a IV), úprava automatického předávání některých údajů z veřejného rejstříku (část třetí, hlava V), úprava způsobu přístupu k údajům v evidenci (část třetí, hlava II), řešení nesprávných nebo chybějících údajů v evidenci (část třetí, hlava VI) a stanovení sankcí (část třetí, hlava VI, díl 2 a část čtvrtá).

K § 2

V úvodu zákona se zavádí zákonné definice, s nimiž se dále pracuje.

K písmeni a) a b)

Pod pojem právní uspořádání se podřazují jednak non-subjekty českého právního řádu (svěřenský fond), jednak non-subjekty zahraniční. Svěřenský fond je upraven v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „občanský zákoník“); ke vzniku svěřenského fondu je nutný jeho zápis do evidence svěřenských fondů podle rejstříkového zákona.

Zahraniční svěřenský fond je vymezen v návaznosti na čl. 31 odst. 1 IV. ALM směrnice, který specifikuje, že evidenční povinnosti se má uplatnit jen ve vztahu k takovým právním uspořádáním, která se svou strukturou nebo funkcemi svěřenskému fondu (tj. trustu) podobají. Bude tedy vždy klíčové, aby si příslušný svěřenský správce (respektive osoba ve funkci obdobné svěřenskému správci) vyhodnotil, zda spravuje uspořádání, které lze funkčně či strukturně (organizačně) připodobnit svěřenskému fondu.

Vzhledem k tomu, že česká právní úprava funkce (ve smyslu účelů a cílů) svěřenského fondu věcně neomezuje, bude třeba vycházet spíše z formálního hodnocení toho, jak dané právní uspořádání funguje, respektive co se jeho vytvořením sledovalo. Podobnost struktury jakožto organizaci správy, povahu spravovaného majetku a práva a povinnosti angažovaných osob v rámci právního uspořádání již lze vnímat jako lépe zhodnotitelný ukazatel, byť v praxi bude třeba asi vycházet z ad hoc posuzování. Již sama směrnice přitom výklad těchto kritérií příliš neulehčuje, když současně hovoří příkladmo o zařízeních podle cizích právních řádů (fiducie či některé typy Treuhandu nebo fideicomisu), u nichž podobnost se svěřenským fondem není samozřejmá a jednoznačná.

Je třeba doplnit, že ne všechna právní upořádání (respektive jejich svěřenští správci nebo osoby v obdobném postavení) mají stanovenu povinnost zapsat skutečného majitele do evidence skutečných majitelů. Kritérium pro zápis skutečného majitele je upraveno v § 12 odst. 2 a 3 návrhu.

K písmenům c) až e)

Navrhuje se samostatně vymezit pojem skutečného majitele v materiálním smyslu, jak je upraven v návětí čl. 3 odst. 6 AML směrnice a dále interpretovánze strany FATF, na jehož doporučení se směrnice explicitně odvolává.

Spolu s navrhovaným vymezením bude odstraněno vymezení skutečného majitele v AML zákoně, přičemž ten bude odkazovat na nové vymezení v zákoně o evidenci skutečných majitelů.

Ačkoli V. AML směrnice do vymezení skutečného majitele nezasahuje, došlo k zásadnímu posunu v jejím využití a ke změně kontextu, v němž nově funguje. Institut skutečného majitele byl do účinnosti IV. AML směrnice relevantní zásadně jenom z hlediska problematiky opatření proti praní špinavých peněz a financování terorismu. S pojmem tak v praxi pracovala a aplikovala jej relativně úzká skupina státních orgánů a dále tzv. povinných osob podle AML zákona (typicky finanční instituce, např. banky) v souvislosti s kontrolou svých klientů. Jinak řečeno, vymezení skutečného majitele a jeho účel byly pevně spjaty. Se zavedením institutu registru skutečných majitelů je však třeba povahu a účel vymezení skutečného majitele přehodnotit. Pojem skutečného majitele se stává obecným a relevantním sám o sobě, nikoli jen v návaznosti na kontrolu klienta a identifikování podezřelých obchodů v rámci boje proti praní peněz. Pojem skutečného majitele využívá a aplikuje široké spektrum osob, tj. zejména těch, kteří jej musí zapisovat. Údaje o skutečném majiteli jsou evidovány a stávají se svébytnou hodnotou. Tento posun způsobený změnami v evropském právu sice nebyl v rámci V. AML směrnice zohledněn, ale vzhledem k potřebám praxe je záhodno jej v zákonném vymezení promítnout.

Před rozebráním jednotlivých aspektů navrhovaného vymezení skutečného majitele je třeba přiblížit definici skutečného majitele podle AML směrnice. Ta v čl. 3 odst. 6 hovoří o skutečném majiteli jako o tom, kdo „v konečném důsledku vlastní nebo kontroluje právnickou osobu prostřednictvím přímého nebo nepřímého vlastnictví … nebo prostřednictvím kontroly jinými prostředky“ (obdobně pro právní uspořádání).

Směrnicové vymezení skutečného majitele pracuje spíše s neprávní terminologií. Zároveň vychází z praktické úvahy odvozené od typických případů obchodních korporací. S ohledem na širší aplikovatelnost vymezení skutečného majitele (např. na spolky nebo nadace) proto je třeba abstrahovat všeobecně platný základ a zabývat se smyslem institutu skutečného majitele.

Ve vymezení skutečného majitele dle AML směrnice lze spatřovat nejasnost v tom ohledu, že na jedné straně diferencuje mezi vlastnictvím a kontrolou, na druhé straně projevy těchto charakteristik volně zaměňuje a prolíná. Vlastnictví a kontrola zjevně nejsou ve smyslu směrnice jakési oddělené kategorie, ale spíše typické příznaky skutečného majitele; proto definice v zásadě kruhově uvádí, že „skutečný majitel vlastní nebo kontroluje prostřednictvím

FATF Guidance on Transparency and Beneficial Ownership, 2014; dostupné na http://www.fatf- gafi.org/documents/news/transparency-and-beneficial-ownership.html. Recitál č. 4 IV. AML směrnice.

… vlastnictví …“. Je proto třeba se ptát, jak pojmy vlastnictví a kontroly obsahově naplnit, respektive jak je vyjádřit právně srozumitelně a zároveň v souladu s cílem směrnice.

Jak vlastnictví, tak kontrola, jsou v AML směrnici logicky spojovány s podílem v právnické osobě, konkrétně pak „akciového či vlastnického podílu nebo hlasovacích práv“. Ze srozumitelných důvodů směrnicová definice nezabíhá do detailů druhů podílů a nezabývá se různými možnostmi práv, která lze do podílů vtělit. Z hlediska transpozice je však třeba vnímat, že společníci mohou mít ve svých podílech vtělena různá práva.

Pro účely tohoto odůvodnění postačí učinit hrubé členění na práva spojená s rozhodováním (podíl na hlasovacích právech) a práva spojená s podílem na zisku (či na likvidačním zůstatku). Je přitom pravdou, že typicky budou v určitém podílu vtělena jak práva hlasovací, tak práva na podíl na zisku. Tato práva ale mohou být také oddělená, respektive je mohou vykonávat různé osoby. Z hlediska smyslu institutu skutečného majitele je třeba mít za relevantní jak údaj o tom, kdo rozhoduje o právnické osobě, tak o tom, kdo z její činnosti profituje. Pozice skutečného majitele se odvíjí od obou kritérií zároveň.

Transparentnost právnické osoby je třeba vázat jak na průhlednost jejího řízení, tak na seznatelnost osob, které mohou získávat majetkový prospěch z její činnosti. Obě tato hlediska musí být postavena na roveň. Nelze se přitom spokojit se zjednodušující úvahou, že osoba, která rozhoduje o právnické osobě, je vždy také tou, která profituje z její činnosti. Naopak je třeba v rámci vymezení skutečného majitele obě roviny (tj. profitování a kontrolu) formálně oddělit a odděleně posuzovat.

přímo vlastní (dostatečně velký podíl na zisku)nepřímo

Skutečný majitel(prostřednictvím)

přímo majetkové účasti / vlastnictví podílu na nepřímo kontrolujehlasovacích právech

jinými prostředky

V duchu směrnice návrh zákona rozeznává dvě rovnocenné složky vymezení skutečného majitele – koncový vliv a koncový příjem. Skutečným majitelem je pak člověk proto, že je osobou s koncovým rozhodujícím vlivem (aktivní složka) nebo proto, že je koncovým příjemcem (pasivní složka). Typicky však budou obě podmínky naplněny zároveň.

V rámci obou složek skutečného majitele je podstatné, že jde o faktický stav. Postavení skutečného majitele může být založeno jak právní, tak neprávní skutečností. Pojmy koncového příjemce a osoby s rozhodujícím vlivem jsou vymezeny samostatně, nikoli přímo v rámci definice skutečného majitele. Na rozdíl od skutečného majitele nejsou pojmy koncový příjemce a uplatňování koncového vlivu vázány na fyzickou osobu. Lze je tak aplikovat i ve vztahu k právnickým osobám (zejména těm, které skutečného majitele nemají, např. obcím), čehož využívají další ustanovení navrhovaného zákona.

Slovům „vlastní nebo kontroluje“ transpozičně odpovídá dělení na koncové příjemce (pomyslné „vlastníky“) a osoby s koncovým vlivem (pomyslné „kontrolující osoby“).

Koncový příjemce

Jakkoli AML směrnice ve vztahu ke korporacím nehovoří explicitně o získávání majetkového prospěchu jako o znaku skutečného majitele, je třeba jej tak vnímat. Lze přitom dovozovat, že evropský zákonodárce tento prvek jaksi předpokládá, když hovoří o „akciovém podílu“ (přičemž s akcií je typicky spojeno právo na podíl na zisku). Aspekt získávání prospěchu či profitování je ostatně přítomen i v samotném pojmu skutečného majitele v jiných jazykových verzích (konečný užívateľ výhod, beneficial owner, bénéficiaire effectif aj.). Zcela zjevný je tento příznak v případě právnických osob fundačního typu (a svěřenských fondů), u kterých jsou skutečnými majiteli také „fyzické osoby, které mají prospěch z právního uspořádání nebo právnické osoby.“Příjem majetkového prospěchu (či výhod) z činnosti právnické osoby jakožto určující příznak skutečného majitele je nezbytné obecně zachovat i v případě korporací, respektive všech relevantních právnických osob.Z hlediska smyslu skutečného majitele, jakožto nástroje posilujícího transparentnost, je podstatné, kdo z činnosti právnické osoby profituje, a to bez ohledu na to, zda se na fungování právnické osoby aktivně podílí.

Rovinu koncového příjemce obsahuje již současná právní úprava, když hovoří o fyzické osobě, která má být příjemcem alespoň 25 % zisku.Na rozdíl od stávající úpravy § 4 odst. 4 AML zákona je však navrhováno hovořit obecně o majetkovém prospěchu, tj. neomezovat pravidlo na příjem zisku (a příjem rozdělovaných prostředků). S podílem na zisku jako konkrétním způsobem příjmu pak v případě obchodních korporací počítá § 3 návrhu.

Návrh současně zavádí neurčitý pojmem „podstatná část z celkového majetkového prospěchu tvořeného při činnosti nebo likvidaci právnické osoby nebo tvořeného při správě nebo zániku právního uspořádání“, pro který je zavedena legislativní zkratka „prospěch“. Určení podstatnosti této části se odvíjí od posouzení veškerého majetkového prospěchu, který činnost právnické osoby působí, v poměru k možnému majetkovému prospěchu konkrétní osoby. Jinak řečeno je třeba zkoumat, v jaké míře může získávat majetkový prospěch z činnosti právnické osoby/správy svěřenského fondu jiná konkrétní osoba. Nehodnotí se tedy, zda je prospěch podstatný či významný z hlediska příjemce, ale zda je podstatný z hlediska právnické osoby nebo právního uspořádání, kteří jej generují.

Ovšem srov. britský zákonný pojem person with significant control, který naopak odkazuje na ovládání. Čl. 3 odst. 6 písm. b) bod iv) a písm. c) AML směrnice. „…FATF definition focuses on the natural (not legal) persons who actually own and take advantage of capital or assets of the legal person…“. FATF Guidance on Transparency and Beneficial Ownership, 2014, str. 8. Ustanovení § 4 odst. 4 písm. a) bod 3. AML zákona. Ustanovení § 4 odst. 4 písm. b) bod 2. AML zákona.

Ačkoli to není ve vymezení zachyceno explicitně, z povahy věci je třeba dovodit, že pozice koncového příjemce nemá být založena čistě nahodile či pouze hypoteticky. To, že někdo může mít prospěch, se standardně bude odvíjet od jeho formální pozice společníka či obmyšleného, tj. bude odvozena od nějakého rozhodnutí konkrétní osoby (např. zakladatele). Není pak obecně v praxi nutné propočítávat, zda koncový příjemce v určitém období prospěch reálně získal, či ne (např. proto, že žádný celkový majetkový prospěch vytvořen nebyl). Podstatné je zhodnocení toho, zda prospěch může být získán a na základě čeho (určité identifikovatelné skutečnosti) tomu tak je. Pokud touto skutečností nebude formální pozice (typicky společníka), může jí být např. neformální dohoda či úzus mezi tím, kdo prospěch generuje a tím, kdo jej přijímá.

Konečný příjemce sice nemusí mít vliv na činnosti generující prospěch, ale současně nelze jeho pozici pojímat jako absolutně pasivní, a to v tom ohledu, že by si své pozice minimálně měl být vědom a v případě vzniku prospěchu by jej měl chtít přijmout. Za koncového příjemce tedy nelze mít osobu, které sice právnická osoba bude chtít prospěch předat, ale tato osoba o takovém záměru neví a o prospěch nestojí.

Jaká část je „podstatná“ je třeba posuzovat vždy individuálně, avšak v tomto ohledu lze využít směrnicí zavedený ukazatel pozice skutečného majitele, kterým je více jak 25% akciový nebo vlastnický podíl. V ustanovení § 3 návrhu se proto staví najisto, že pro pozici koncového příjemce postačuje prospěch odpovídající více jak 25 % z celkového majetkového prospěchu; pravidlo je současně specificky vztaženo k různým typům podílů v případě obchodních korporací.

Prospěch se posuzuje jednak z činnosti právnické osoby, jednak z její likvidace (obdobně je pravidlo vztaženo i na právní uspořádání). Definice tak reaguje na skutečnost, že majetkový prospěch ze zániku a spojené likvidace právnické osoby může často směřovat za jinou osobou, než která měla prospěch z její činnosti. Zároveň nelze zánik právnické osoby považovat za její činnost.

Vymezení pracuje s pojmem majetkového prospěchu, který je v českém právním řádu již užíván (např. § 2954 občanského zákoníku či zákon č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů). Z hlediska pozice koncového příjemce je tedy podstatná ekonomická rovina prospěchu. Zkoumá se možnost získávání nějaké ocenitelné hodnoty, která zvětší majetek příjemce.

Podstatným definičním znakem skutečného majitele je jeho konečné postavení – „…fyzická osoba nebo osoby, které v konečném důsledku vlastní […] klienta.“Tato vlastnost se vyjadřuje v návrhu formulací koncového příjemce jako toho, kdo prospěch dále nepředává (prospěch u něj končí). S tím souvisí i skutečnost, že pro pozici skutečného majitele je nepodstatné, zda přijímá prospěch přímo od právnické osoby (nebo svěřenského fondu), nebo prostřednictvím jiných osob (respektive struktury vztahů – viz dále).

Slovy „nepřímo prostřednictvím jiné osoby nebo právního uspořádání“ se rozvádí pojem nepřímého vztahu, který je pro pozici skutečného majitele často důležitý. Zprostředkovaný

Čl. 3 odst. 6 písm. a) bod i) AML směrnice.

vztah mezi dvěma subjekty (respektive prvky struktury vztahů) je dále v celém návrhu vyjádřen slovy „nepřímo“ nebo „nepřímý“. Nepřímý vztah je třeba vykládat co nejširším způsobem, tj. nikoli např. jen ve smyslu zástupce. Nepřímost nastává při angažování jiné osoby nebo osob, ať už fyzických nebo právnických, mezi tím, co generuje prospěch (právnická osoba nebo právní uspořádání) a jeho příjemcem. Vyjasňuje se, že prostředníkem může být také právní uspořádání (typicky je-li v něm společnost spravována). Prostřednictvím jiné osoby (tj. nepřímo) se též rozumí též běžná situace, kdy je prospěch získáván skrze právnické osoby (vlastnictví jejich podílů), které jsou společníky v jiných právnických osobách.

Osoba s koncovým vlivem

Vedle získávání prospěchu je dále definována osoba s koncovým vlivem. Pojem koncového vlivu má obecně pokrýt aktivní složku řízení právnické osoby (respektive správy svěřenského fondu) a obsahově odpovídá směrnicovému pojmu kontrola v konečném důsledku.

Kontrolu je třeba vykládat široce jako faktické řízení právnické osoby a rozhodování o jejích záležitostech. Na rozdíl od případně pasivní pozice získávání prospěchu je kontrola založena na aktivním jednání. Podstatný je i potenciální výkon řízení a rozhodování, tj. existence nástrojů, prostřednictvím kterých lze uplatňovat koncový vliv (proto se ve vymezení uvádí „může … uplatňovat“). Směrnicová definice také specifikuje, jakým způsobem je kontrola vykonávána, přičemž do popředí staví způsob typický pro obchodní korporace, tj. kontrolu prostřednictvím dostatečné majetkové účasti nebo vlastnického práva k dostatečně velkému podílu na hlasovacích právech. Tyto způsoby však nejsou výlučné, což je ve AML směrnici výslovně stanoveno sběrnou klauzulí odkazující na „kontrolu jinými prostředky“, čímž je třeba rozumět jakékoli jiné prostředky.

Kontrola jinými prostředky je neurčitý pojem, který zahrnuje jakékoli materiální uplatňování koncového vlivu. Návrh směrnicí užívané spojení „kontrola jinými prostředky“ vyjadřuje v rámci pojmu osoby s koncovým vlivem neurčitým a obecným spojením „uplatňovat vliv“, což zahrnuje jednání právní i faktické. Při výkladu v tomto smyslu analogického § 71 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obchodních korporacích“) se např. uvádí možnost ovlivňování skrze vztah věřitel-dlužník, nebo třeba i milenecký vztah. Návrh materiální pojetí uplatňování koncového vlivu důsledně následuje i v rámci konkretizujícího § 4 návrhu, podle kterého formální funkce (společník, člen statutárních orgánu) pozici skutečného majitele nezakládají bez dalšího, ale pouze v rámci domněnky.

Návrhem nedochází k posunu v definici skutečného majitele dle AML zákona ve vztahu k potencialitě jednání. Byť textace směrnicové definice pracuje s faktickým stavem vlastnění nebo kontrolování, pozici skutečného majitele je třeba logicky odvíjet již od možnosti vykonávat rozhodující vliv, přičemž se musí jednat o možnost podloženou určitou skutečností, nikoliv o možnost čistě hypotetickou (tato úvaha platí i v případě koncového příjemce). Již to, osoba s koncovým vlivem může koncový vliv uplatňovat, totiž má z hlediska třetích osob stejné faktické důsledky jako jeho konkrétní uplatnění. Z hlediska praxe by navíc bylo sporné dokládat fakt, že někdo sice rozhodující vliv uplatňovat může, ale ve skutečnosti jej neuplatňuje. Uvedený přístup je pak též materiálně v souladu s transponovanou úpravou.

Vymezení pracuje s neurčitým právním pojmem rozhodující vliv, který je nutné posuzovat vždy individuálně. Kritérium rozhodnosti se obecně odvíjí od toho, že prostřednictvím takového vlivu je možné efektivně jednat a prosazovat určitý záměr. Ke zjednodušení určení, kdy může jít o osobu s koncovým vlivem, jsou stanoveny v § 4 interpretační pravidla. Jak je výslovně upraveno v § 4 návrhu, v rámci zkoumání rozhodujícího vlivu lze v případě obchodních korporací plně využít známého institutu ovládání (viz dále). Při aplikaci tohoto pojmu tak lze využít také existující právní teorii a judikaturu. Nakolik to povaha konkrétních právních forem dovoluje, je možné tyto závěry obchodního práva obdobně využít i při zjišťování osoby s koncovým vlivem u právnických osob, které nejsou obchodními korporacemi.

Ke změně nedochází stran možného způsobu uplatňování koncového vlivu. Přímým uplatňováním je myšleno bez prostředníka, zástupce či jakékoli zprostředkující složky (osoby) přes které se vliv formálně uplatňuje. Možnost uplatňování koncového vlivu nepřímo (prostřednictvím jiného) odpovídá dosavadnímu nepřímému výkonu rozhodujícího vlivu, tj. prostřednictvím jiné osoby nebo osob, ať už fyzických, nebo právnických, nebo právního uspořádání. Možnost nepřímého uplatňování koncového vlivu se rozumí též situace, kdy je vliv uplatňován skrze právnické osoby, které jsou společníky v jiných právnických osobách nebo kdy jsou podíly společnosti spravovány v právním uspořádání.

Podobně jako u pojmu koncového příjemce je zásadním prvkem vymezení konečnost, nejvyšší postavení. Osoba s koncovým vlivem je původním zdrojem rozhodujícího vlivu, vliv u ní začíná; u právnické osoby naopak vliv končí. Jednání v rámci uplatňování koncového vlivu jsou originární, nenařízená a neřízená externě. Konečnost se vyjadřuje spojením „bez pokynů jiného“. Jinak řečeno, daná osoba může uplatňovat vliv pouze na základě své vnitřní úvahy (jde-li o fyzickou osobu) nezávisle na vůli někoho jiného. Vyjádření je zvoleno tak, aby reflektovalo, že osobou s koncovým vlivem vliv může být i právnická osoba, která nemá skutečného majitele podle § 7 návrhu. Jde o transpozici části směrnicové definice, která stanoví jako skutečného majitele toho, kdo kontroluje v konečném důsledku.

Jak bylo řečeno, pojem osoby s koncovým vlivem lze v kontextu obchodních korporací ztotožnit s pojmem ovládající osoby. Ačkoli u ovládání chybí výslovné zdůraznění konečnosti vlivu, je doktrínou a judikaturoudovozováno. Ovládající osoba ve smyslu § 74 a násl. zákona o obchodních korporacích tedy je osobou s koncovým vlivem, je-li posuzovanou právnickou osobou obchodní korporace. Návrh také ve svém § 4 stanoví, že kdo ovládá obchodní korporaci podle domněnek obsažených v § 75 zákona o obchodních korporacích, je osobou s koncovým vlivem. Každá ovládající fyzická osoba je tedy skutečným majitelem (což

Ustanovení § 4 odst. 9 AML zákona.

Viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 23 Cdo 3552/2009 ze dne 23. 2. 2011: „Ovládající osoba může, na základě vlastního rozhodnutí [vlastní zvýraznění] (rozhodnutí jejího příslušného orgánu, jde-li o právnickou

osobu), využít svého vlivu na ovládanou osobu při utváření její vůle (tedy působením zevnitř), jejímž projevem pak dojde k uskutečnění právního úkonu v intencích záměru ovládající osoby.“.

ovšem neplatí obráceně). Lze doplnit, že i v případě ovládání je třeba dovozovat prvek konečnosti, tj. jednání bez pokynů jiného.

Skutečný majitel

Skutečným majitelem je vždy pouze fyzická osoba. V tomto ohledu nedochází k posunu od stávající právní úpravy. Právnická osoba je právním konstruktem, umělou entitou, jejíž jednání je vždy odvozeno od konkrétního člověka nebo od rozhodnutí skupiny lidí.

V definici se zdůrazňuje, že skutečným majitelem je každá fyzická osoba, která naplňuje uvedená kritéria. Skutečných majitelů tak může být ve vztahu k jedné právnické osobě (a právnímu uspořádání) více. Pozice skutečných majitelů může být založena jak jejich samostatným postavením, tak faktem, že jednají ve vzájemné shodě. Např. tři společníci každý s 20% podílem na hlasovacích právech mohou být skutečnými majiteli, jednají-li ve vzájemné shodě; čtvrtý společník s 40% podílem pak také může být skutečným majitelem, ale nikoli z důvodu pozice osoby s koncovým vlivem, ale vzhledem ke svému podílu na zisku.

Smyslem institutu skutečného majitele je identifikovat jednak konkrétního člověka, jehož vůle a rozhodnutí se promítají do jednání právnických osob, jednak člověka, který v konečném důsledku z činnosti právnické osoby profituje. Skutečný majitel tak zahrnuje dva dříve vymezené pojmy koncového příjemce a osoby s koncovým vlivem. Toto rozlišení zároveň umožňuje specifikovat, na čem je pozice skutečného majitele založena, zda na jednom z faktorů, či obou.

Jak bylo již řečeno, postavení skutečného majitele může být založeno v zásadě neomezenou škálou důvodů, právních i mimoprávních. Vedle zjevných důvodů spočívajících v účasti v právnické osobě prostřednictvím podílů nebo ve funkci v některém z orgánů právnické osoby mohou být pozice koncového příjemce nebo osoby s koncovým vlivem dány i jinak. Je tak třeba zohledňovat smluvní ujednání mezi společníky, nebo společníkem a třetími osobami, jakož i např. smlouvy s významnými věřiteli právnické osoby.

Byť je pojem skutečného majitele vázán na skutečný stav, na materiální rovinu, je třeba jej vždy aplikovat v racionálních mezích pravděpodobnosti. S pojmem skutečného majitele a jeho inherentní fakticitou je totiž vždy spojena určitá potenciální nejistota. Tato nejistota (např. zda podíly zapsané ve veřejném rejstříku skutečně věrně ukazují na skutečného majitele) sama o sobě nesnižuje důvěru formálních, běžně zjistitelných informací. Jinak řečeno, obecně je třeba vycházet z pravděpodobnosti správnosti formálního stavu. Tuto pravděpodobnost pak snižuje až konkrétní informace o tom, že zde je prostředkující vztah, osoba, struktura.

Vedle vymezení skutečného majitele podle navrhovaného ustanovení se též v § 5 a 6 návrhu stanovuje, o kom platí, že je skutečným majitelem. Obě zmíněná ustanovení jsou transpoziční a budou rozebrána dále. Pro přehled však lze o vymezení skutečného majitele podle § 2 písm.

e) návrhu hovořit jako o vymezení materiálním, kdežto další dvě roviny (§ 5 a 6 návrhu) představují formální pojetí. Skutečným majitelem je tak ve specifických situacích fyzická osoba, aniž nutně naplňuje obecné vymezení skutečného majitele, a to čistě na základě určité pozice, kterou v právnické osobě či právním uspořádání zastává. I takto stanovení (formální) skuteční majitelé jsou skutečnými majiteli, byť podle nevyvratitelné domněnky. Je přitom třeba zdůraznit, že existence formálního skutečného majitele nevylučuje existenci materiálního skutečného majitele, kterého však nemusí být možné vždy zjistit (což mimo jiné řeší pravidlo § 5 návrhu). V případě pravidla § 6 návrhu se množina materiálních skutečných majitelů bude typicky s množinou těch formálních překrývat, nebo čistě teoreticky může existovat materiální skutečný majitel vedle těch formálních.

Ve vztahu ke skutečnému majiteli dle AML směrnice je třeba se také vyjádřit k části evropské úpravy, která se záměrně do vymezení skutečného majitele dle návrhu nepřejímá. Skutečný majitel je totiž směrnicí vymezen jako (1) ten, kdo vlastní nebo kontroluje klienta nebo (2) ten, jehož jménem se činnost nebo transakce provádí. Druhý prvek definice je pak vázán nikoli ke klientovi (tj. právnické osobě nebo svěřenskému fondu), ale ke konkrétní transakci nebo aktivitě. Lze tak hovořit o skutečném majiteli jednotlivé transakce, respektive skutečném majiteli určitého jednání.Tento aspekt zůstává relevantní v kontextu provádění kontroly klienta v režimu AML zákona, nikoli však pro účely navrhovaného zákona, tj. pro účely vymezení skutečného majitele právnických osob a právních uspořádání. Pojem skutečného majitele transakce (obchodu) je tak ponechán k vymezení speciální právní úpravě, tj. AML zákonu.

K písmenům f) až h)

V porovnání k současnému stavu se nově navrhuje vymezit pojmy struktury vztahů, řetězení a větvení, které jsou významné v rámci informací specifikujících, na čem je pozice skutečného majitele založena. Tyto pojmy sice nejsou explicitně převzaty z definic AML směrnice, avšak by bez nich nebylo možné některá vymezení směrnice smysluplně a efektivně aplikovat (zejména učinit výpočet pro zjištění nepřímého uplatňování koncového vlivu nebo nepřímého přijímání prospěchu, tj. slovy transponovaného předpisu nepřímého vlastnictví podílu). Bez navrženého pojmosloví by byl implementovaný požadavek na evidování nepřímých skutečných majitelů a na povinování právnických osob tímto evidováním v praxi neproporcionálně složitý a nejasný.

Struktura vztahů

Izolovaný údaj o skutečném majiteli nemusí z hlediska dosažení transparentnosti postačovat; při existenci více prostředkujících vztahů jsou pak jeho vypovídací hodnota a využití velmi omezené. Pro rozkrytí povahy pozice skutečného majitele je třeba identifikovat také další osoby či právní uspořádání, jejichž prostřednictvím lze uplatňovat koncový vliv nebo získávat prospěch, případně další vztahy, které jsou pro jeho roli relevantní.

Struktura vztahů existuje, je-li postavení příjemce prospěchu nebo osoby s koncovým vlivem založeno nepřímo (prostřednictvím jiného), tedy prostřednictvím další osoby nebo osob, fyzických či právnických, a právních uspořádání. Struktura vztahu je ohraničena na jedné straně

Tzv. obchod ve smyslu § 4 odst. 1 AML zákona.

určitou právnickou osobou (nebo určitým právním uspořádáním), která je předmětem zjišťování a na druhé straně určitou osobou, která je koncovým příjemcem nebo osobou s koncovým vlivem. Relace a osoby propojující tyto dva konce představují a tvoří strukturu vztahů. Tyto vztahy mohou být jak právní, tak mimoprávní. Může se jednat jak o vztah spočívající v podílu v jiné osobě, tak o vztah založený na prosté důvěře a následování neformálních pokynů, které však bude nutné v konkrétním případě prokázat.

Pro vymezení majetkové sktruktury je tedy primární pojem nepřímého vztahu. K přímému vztahu (ať už právnímu či mimoprávnímu) skutečného majitele k další (právnické) osobě musí přistoupit další vztahový stupeň. Figuruje-li např. tato právnická osoba v rámci jiné osoby, respektive v rámci majetkových nebo vlivových vztahů s jinou osobou, může docházet k řetězení vztahu skutečného majitele i k této další osobě. Spleť těchto vztahů a osob, jejichž prostřednictvím je pozice příjemce prospěchu či osoby s koncovým vlivem (obvykle skutečného majitele) zpřítomněna, je strukturou vztahů.

Pojem „vlastnické a řídící struktury“, bez bližšího vymezení, užívá ve výše nastíněném duchu

111 112

také AML směrnicea návazně také AML zákon. Již za stávajícího stavu je možné zapsat v rámci údaje o tom, na čem je pozice skutečného majitele založena, údaje o majetkové struktuře, tj. její popis.

Čl. 13 odst. 1 písm. b) AML směrnice. Ustanovení § 9 odst. 2 písm. b), § 11 a také příloha 2 bod 1. písm. f) AML zákona. Ustanovení § 118f písm. d) rejstříkového zákona.

Obr. 1 Příklad struktury vztahů

Ze znázorněné struktury vztahů (obr. 1) je zjevné, že pozice skutečného majitele společnosti Delta a.s., pana Jana Nováka, je založena prostřednictvím tří dalších společností.

Majetková struktura není spjata s pojmem skutečného majitele. Lze ji totiž identifikovat i v situacích, kde skutečný majitel nefiguruje (§ 7 návrhu). Jde o případy, kdy příjemcem prospěchu nebo osobou s koncovým vlivem je právnická osoba bez skutečného majitele. Na tuto osobu sice nedopadají povinnosti týkající se skutečného majitele (a jeho evidování), ale nelze ignorovat, že i tato osoba může vystupovat v rámci složitých řídících a vlastnických struktur, které je třeba s ohledem na požadavek transparentnosti zprůhlednit.

Řetězení a větvení

Se strukturou vztahů úzce souvisí také vymezené pojmy řetězení a větvení. Řetězení a větvení postihují způsoby, jakými je možné nepřímo získávat prospěch a uplatňovat vliv, a to ať už koncovým příjemcem nebo osobou s koncovým vlivem, nebo zprostředkujícími osobami v rámci struktury vztahů. Jde v zásadě o pojmenování dvou pomyslných směrů relací v rámci struktury vztahů – řetězení je vertikálním vztahem, větvení je horizontálním vztahem.

Řetězení vyjadřuje prostředkování vlivu či příjmu prospěchu. V kontextu zjišťování skutečného majitele pak bude relevantní řetězení prospěchu či vlivu vrcholného článku řetězce skrze řadu na sebe navázaných (typicky právnických) osob.

Slovo „postupně“ v definici vyjadřuje, že přímé navázání (přímý vztah) se identifikuje vždy mezi dvěma nejbližšími osobami (tj. pomyslnými články řetězu), nikoli mezi všemi osobami zároveň. Další osoba v řetězení, tedy v dalším stupni, pak navazuje přímým vztahem s jednou z osob z předchozího vztahu, čímž získává i nepřímé navázání k druhé osobě z předchozího vztahu. Typicky je postupné navázání takové, že jedna osoba má podíl v druhé, druhá v třetí atd. Podíly v řetězci zúčastněných společností mohou prostředkovat konkrétní prospěch od zdrojové společnosti, respektive konkrétní vliv v cílové společnosti. Zdrojový podíl je tedy jakoby řetězcem nesen, putuje jeho jednotlivými stupni.

Obr. 2 Schéma řetězení

Větvení vyjadřuje možnost prostředkování vlivu či příjmu prospěchu určité osoby skrze více na sobě nezávislých řetězů navázaných osob (ve smyslu výše popsaného řetězení). Jednotlivé řetězce (jednotlivá řetězení) představují pomyslné větve, které ústí ke stejnému kmeni, tj. osobě, která z nich může přijímat prospěch nebo skrze ně může uplatňovat vliv. Osoby a vztahy figurující v jednotlivých řetězcích (větvích) mají nutně společnou zdrojovou právnickou osobu a cíl prospěchu, respektive cílovou právnickou osobu a zdroj uplatňování vlivu.

Podstatou pojmů řetězení a větvení je jejich neomezenost ve smyslu nenavázání na konkrétní osoby ve struktuře vztahů. Je proto možné v rámci jednoho řetězení identifikovat více podřazených řetězení. Stejně tak i větvení může být v rámci struktury vztahů součástí jiného větvení.

Obr. 3.1 Struktura vztahů Obr. 3.2 Kompletní řetězení Obr. 3.3 Složkové řetězení

V rámci struktury vztahů lze tedy rozeznat jednak řetězení a větvení složková (ve vybraných úsecích struktury vztahů), ve kterých nefiguruje koncový příjemce nebo osoba s koncovým vlivem, a jednak řetězení a větvení kompletní, kterým lze získávat prospěch koncovým příjemcem nebo uplatňovat koncový vliv osobou s koncovým vlivem.

Odlišení řetězení a větvení je významné pro správnou kvantifikaci relevantního podílu, který poukazuje na pozici skutečného majitele (blíže viz odůvodnění k § 3 a 4 návrhu).

K písmeni i)

Navrhuje se vymezit osobu ve vrcholném vedení ve smyslu užívaném v rámci směrnicového vymezení skutečného majitele. AML směrnice upravuje pravidlo pro situace, kdy nelze určit skutečného majitele.Tehdy pod pojem skutečného majitele zahrnuje tzv. fyzické osoby zastávající funkci ve vrcholném vedení; tyto osoby, respektive funkce však nejsou směrnicí blíže vymezeny.

Ačkoli AML směrnice v čl. 3 odst. 12 vymezuje vrcholné vedení, nejde o pojem užitý v čl. 3 odst. 6.Pro vymezení vrcholného vedení podle čl. 3 odst. 12 AML směrnice je určující vztah k hodnocení vystavení právnické osoby riziku zneužití pro praní peněz a financování terorismu a dostatečné postavení k přijímání rozhodnutí v této oblasti. Jde tedy např. o bezpečnostního ředitele určité společnosti. Pojem vrcholného vedení je pak AML směrnicí užíván ve zcela jiném kontextu, než identifikace skutečného majitele(v souvislosti se získáváním souhlasu člena vrcholného vedení povinné osoby při uzavírání určitých obchodů). Zjevnou obsahovou odlišnost obou pojmů potvrzuje čl. 13 odst. 1 písm. b) AML směrnice,který při použití pojmu vrcholné vedení explicitně odkazuje na čl. 3 odst. 6 písm. a) bod ii), tedy do vymezení skutečného majitele.

Je zároveň třeba doplnit, že stávající zákonná úprava transponující pojem vrcholného vedení [§ 4 odst. 4 písm. a) bod 4 AML zákona] není zcela vyhovující, jelikož se odvíjí čistě od formálních pozic ve statutárním orgánu právnické osoby. Z věcného hlediska je však třeba mít za to, že pro osobu ve vrcholném vedení je definiční, že zajišťuje každodenní nebo pravidelné řízení výkonu činností právnické osoby, přičemž tímto se rozumí, alespoň tedy v případě obchodní korporací, výkon obchodního vedení. To, jakou formální pozici fyzické osoba v rámci řízení společnosti zastává, není z hlediska účelu transponovaného pravidla zásadní.

Navrhované vymezení vrcholného vedení vychází jednak z evropským právem užívaného 118 119 pojmu,jednak z doporučení FATF.Vzhledem k funkci institutu osob ve vrcholném vedení v navrhovaném zákoně (viz § 5 návrhu) se osobou ve vrcholném vedení rozumí každá taková fyzická osoba (zajišťování každodenního řízení může být agendou více osob). Osobou ve vrcholném vedení se pak konkrétně rozumí každá fyzická osoba, která zajišťuje každodenní nebo pravidelné řízení výkonu činností právnické osoby. Těmito osobami mohou být členové statutárního orgánu právnické osoby (bod 1) nebo tzv. vrcholní manažeři společnosti (CEOs), kteří jsou při řízení společnosti statutárnímu orgánu právnické osoby nebo jeho členovi přímo

Čl. 3 odst. 6 písm. a) bod ii) AML směrnice. Rozdíl lze seznat také z jiných jazykových verzí AML směrnice; např. v anglickém jazyce „natural person(s) who hold the position of senior managing official(s)“ podle čl. 3 odst. 6 oproti „senior management“ podle čl. 3 odst. 12. Srov. recitál č. 34 a čl. 8 odst. 5, čl. 18a odst. 1 písm. e), čl. 19 písm. c), čl. 20 písm. b) bod i) a čl. 21 písm. a) IV. AML směrnice. Ustanovení bylo takto novelizováno V. AML směrnicí. Čl. 3 odst. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi a investičními podniky, o změně směrnice 2002/87/ES a zrušení směrnic 2006/48/ES a 2006/49/ES. „The natural person(s) who exercises executive control over the daily or regular affairs of the legal person through a senior management position, such as a chief executive officer (CEO), chief financial officer (CFO), managing or executive director, or president. The natural person(s) who has significant authority over a legal person’s financial relationships (including with financial institutions that hold accounts on behalf of a legal person) and the ongoing financial affairs of the legal person.“ FATF Guidance on Transparency and Beneficial Ownership, 2014, str. 16.

podřízeni (bod 2). Lze si představit i kombinovanou působnost CEO a členů statutárního orgánu. V takovém případě se za osobu ve vrcholném vedení považuje každý z nich za podmínky, že naplní předpoklad každodenního nebo pravidelného řízení.

Oba body navrhovaného ustanovení v zásadě jen vyjasňují, názorně rozvádějí materiální kritérium návětí, tj. zajišťování každodenního nebo pravidelného řízení výkonu činností právnické osob.

K písmenům j) až l)

Navrhuje se pro zjednodušení orientace v zákonném textu vymezit pojmy evidující osoba, platné údaje a zápis. Tyto definice jsou následně relevantní především v rámci úpravy evidence skutečných majitelů.

Pojem evidující osoby vyjadřuje ty osoby, na které se vztahuje (mimo jiné) povinnost zjišťování a evidování jejich skutečného majitele, respektive vybrané osoby figurující ve správě svěřenského fondu (tj. svěřenský správce). V případě skutečného majitele právnické osoby je evidující osobou ta právnická osoba, která má skutečného majitele (tj. není v režimu § 7 návrhu).

V případě zahraničních svěřenských fondů nebo jim (strukturou nebo funkčně) podobným zařízením řídícím se právem jiného státu je třeba pojem svěřenského správce jakožto evidující osoby vykládat široce. Evidující osobou bude v takovém případě osoba, jejíž pozice nejvíce odpovídá pozici svěřenského správce, byť by se tak formálně neoznačovala. Totéž platí i v dalších případech, kdy návrh hovoří o svěřenském správci ve vztahu k právnímu uspořádání.

Platné údaje označují ty údaje, které jsou aktuálně zapsány v evidenci skutečných majitelů a měly by tedy odpovídat současnému stavu skutečnosti.

Zápis pak značí veškeré zásahy do obsahu evidence skutečných majitelů, tj. jak prvozápis údajů, tak jejich výmaz s náhradou nových údajů nebo bez nahrazení. Zápis představuje zásah do obsahu evidovaných údajů o skutečném majiteli k dané evidující osobě nebo právnímu uspořádání.

Prvním zápisem se rozumí pouze jediný, prvně provedený zápis údajů do evidence skutečných majitelů. Jakýkoli další zápis bude z věcného hlediska vždy změnou. Změnou přitom bude jak změna v osobě skutečného majitele či změna údajů o skutečnostech zakládajících jeho postavení (za současného nezměnění osoby skutečného majitele), tak např. doplnění dalšího, dosud nezapsaného skutečného majitele. Věcnou (evidenční) změnu v zápise představuje také kompletní výmaz zápisu, který přichází v úvahu zásadně jako následek zániku příslušné právnické osoby.

To, co lze běžně, z věcného hlediska, označit za změnu v zápisu či jeho doplnění, návrh označuje jako „výmaz platných údajů s nahrazením novými údaji.“ Postihuje se tím skutečnost, že formálně se při změně vždy platné údaje jakožto celek modifikují. Výmazem platných údajů s nahrazením novými údaji se proto rozumí např. i drobná změna u některého ze zapsaných skutečných majitelů (změna výše jeho podílu) či doplnění nějakého údaje.

Formulace „výmaz platných údajů bez náhrady“ pak logicky míří na situace, kdy jsou platné údaje vymazány jako celek (při zániku právnické osoby).

K písmeni m)

Zavádí se definice automatického přebírání některých údajů z jiných informačních systémů veřejné správy do evidence skutečných majitelů. Informační systém skutečných majitelů by měl čerpat údaje z informačních systémů veřejného rejstříku a evidence svěřenských fondů a také ze základních registrů.

Výslovně se stanovuje, že automatický průpis probíhá bez řízení, tj. mimo řízení. Jedná se o neformalizovaný strojový proces, technickou vlastnost informačního systému.

Automatický průpis je zásadně nezávislý na aktivitě evidující osoby, soudu nebo notáře a nastává pouze následkem interní komunikace mezi informačními systémy, jsou-li naplněny zákonné předpoklady. Tyto předpoklady jsou pro průpisy z veřejného rejstříku a evidence svěřenských fondů stanoveny v části třetí hlavě V návrhu. Za fungování mechanismu automatického průpisu odpovídá správce informačního systému.

Pravidlo průpisu údajů ze základního registru zná již stávající právní úprava (srov. § 118h odst. 5 věta první ve spojení s § 95 odst. 1 rejstříkového zákona). Nadále se tak samozřejmě počítá s vazbou informačního systému evidence skutečných majitelů (technickým navázáním) na některé ostatní informační systémy veřejné správy, zejména na některé základní registry. Změny některých základních identifikačních údajů (např. adresa, jméno) budou mezi registry a evidencí automaticky předávány. Dojde-li tedy např. ke změně jména skutečného majitele (českého občana), typicky následkem vstupu do manželství, změna v registru obyvatel se automaticky projeví i v evidenci skutečných majitelů. Uvedený mechanismus sdílení a aktualizace dat se odvíjí od inherentní vlastnosti informačních systémů veřejné správy.

K písmeni n)

Potřeba vymezení pojmu nesrovnalosti vychází z čl. 30 odst. 4 a čl. 31 odst. 5 AML směrnice. Nesrovnalost zahrnuje jak chybu či možnou chybu v platných údajích, tak v údajích historických. Shodou se skutečným stavem je třeba rozumět i shodu se stavem v minulosti. Řízení o nesrovnalostech a jejich následky jsou detailně upraveny v části třetí hlavě VI návrhu.

„Nesrovnalost“ (v angličtině discrepancy, ve francouzštině divergence) je pojem užívaný českým zněním V. AML směrnice, který významově odpovídá svému obsahu a též záměru normy. S ohledem na kontext a užití pojmu v návrhu nelze předpokládat jeho záměnu s pojmem „nesrovnalosti“ podle čl. 2 odst. 36 nařízení č. 1303/2013; zde jde o překlad anglického irregularity, příp. francouzského irregularité, které významově mnohem více akcentuje porušení pravidel.

K § 3

Navrhované ustanovení přibližuje pojem koncového příjemce vymezený v § 2 návrhu. Jedná se o transpoziční ustanovení ve vztahu k vymezení vlastností určujících skutečného majitele podle AML směrnice.

Vzhledem k definičnímu rozlišení mezi možností (pasivního) přijímání prospěchu a (aktivního) uplatňování rozhodujícího vlivu je možné samostatně zavést kritéria těchto vlastností určující skutečného majitele. Skutečným majitelem pak bude fyzická osoba, která splní jakékoli z těchto kritérií. V případě obchodních korporací se lze domnívat, že skuteční majitelé budou typicky snadno určeni naplněním podmínky pro určení koncového příjemce, která je přísnější, tj. k jejímu naplnění stačí vlastnictví menšího podílu.

Odstavec 1 v zásadě vyjasňuje, co již přinejmenším je prospěchem podle § 2 písm. c) návrhu. Odstavec 2 pak vyjasňuje aplikaci pojmu příjemce prospěchu obchodní korporace vazbou na velikost podílu. Odstavec 3 konečně zavádí pomocné pravidlo pro praktickou kalkulaci relevantní velikosti prospěchu, respektive podílu při zjišťování příjemce prospěchu, jehož pozice je založena nepřímo, tj. v případě existence struktury vztahů.

K odstavci 1

První odstavec blíže vymezuje, kdo je koncovým příjemcem s ohledem na kvantifikaci prospěchu. Je zároveň nutné, v souladu s vymezením § 2 písm. c) návrhu, aby prospěch nebyl dále předáván. Současně se zavádí vyvratitelná právní domněnka nepředávání prospěchu, což výrazně zjednoduší praxi posuzování tohoto definičního znaku.

Pravidlo se vztahuje na možnost získávání relevantní části prospěchu jak přímo, tak nepřímo. Ustanovení tak lze vztáhnout i na situace, kdy je pozice skutečného majitele právnické osoby založena nepřímo, tj. prostřednictvím jiných osob nebo právních uspořádání.

Ustanovení nepřímo stanovuje, co se ve smyslu § 2 písm. c) návrhu minimálně rozumí podstatnou částí z celkového prospěchu tvořeného při činnosti nebo likvidaci právnické osoby. Hranice je zavedena v návaznosti na indikátory skutečného majitele podle AML směrnice; ta je však formuluje pouze ve vztahu k obchodním společnostem. Ustanovení lze pojímat jako zobecnění pravidla odstavce 2, který se vztahuje pouze na obchodní korporace. I u ostatních právnických osob by však návrh měl explicitně vyjasnit, jak velká část prospěchu již je vždy podstatná a tedy může založit pozici koncového příjemce a skutečného majitele.

Je třeba zdůraznit, že z ustanovení neplyne, kdo s ohledem na svůj prospěch není koncovým příjemcem. Pravidlo nelze interpretovat tak, že možnost získávání menší než 25% části z celkového prospěchu nikdy nemůže založit pozici koncového příjemce. Jinak řečeno, stanovená hranice neodděluje to, co je prospěch a to, co co není prospěch [ve smyslu § 2 písm.

Čl. 3 odst. 6 písm. a) bod i) AML směrnice.

c) návrhu]. Pravidlo pouze říká, co je již vždy prospěch. Nelze tedy vyloučit, že jako podstatnou část bude možné vyhodnotit i menší část z celkového prospěchu, a to zejména bude-li se blížit stanovené hranici nebo v případech, kdy prospěch nebude možné dost dobře kvantifikovat.

Právní domněnka nepředávání prospěchu umožňuje zohlednit materiální vymezení skutečného majitele. Nelze totiž vyloučit, že fyzická osoba s prospěchem jej nebude dále předávat, pročež by nebyla koncovým příjemcem (a tedy skutečným majitelem). Dojde-li k vyvrácení domněnky (daný prospěch nebude u osoby fakticky končit), osoba koncovým příjemcem nebude.

K odstavci 2

Druhý odstavec je konkretizací obecného pravidla odstavce 1, a to ve vztahu ke koncovému příjemci v obchodní korporaci. Již se však nepracuje s obecným pojmem celkového majetkového prospěchu, ale u obchodních korporací kvantifikovatelného kritéria zisku (a jiných vlastních zdrojů a likvidačního zůstatku). Vyjasňuje se tedy, co je prospěchem ve smyslu § 2 písm. c) návrhu] v případě obchodních korporací. Ustanovení se vztahuje pouze na obchodní korporace, protože u ostatních právních forem nepřichází v úvahu přerozdělování zisku.

Stanovení hranice většího než 25% podílu na zisku, jiných vlastních zdrojích nebo likvidačním zůstatku opět vychází z indikátorů skutečného majitele podle směrnice. Pro srozumitelnost je pro právo na podíl na zisku, jiných vlastních zdrojích nebo likvidačním zůstatku obchodní korporace zavedena legislativní zkratka „podíl na prospěchu“.

Ustanovení hovoří o přímém i nepřímém podílu na prospěchu. Lze jej tak vztáhnout i na situace, kdy je pozice skutečného majitele obchodní korporace založena řetězem (typicky) společností, kdy v jedné má podíl druhé (a v té případně třetí atd.). Pravidla pro výpočet tzv. nepřímého podílu na prospěchu upravuje odstavec 3.

Obdobně jako v případě odstavce 1 navrhované ustanovení nevylučuje, aby byl koncovým příjemcem i někdo, kdo má podíl na prospěchu menší než 25 %. Např. podíl na prospěchu ve výši 20 % lze stále považovat za podstatnou část z celkového prospěchu, mají-li další společníci jen nepatrné podíly (např. 1%).

Lze též doplnit, že ustanovení odstavce 2 nevylučuje aplikaci odstavce 1. Podíl na zisku v relevantní výši u obchodní korporace se nutně nekryje s obecným pojmem podstatné části na prospěchu. Jinak řečeno, i u obchodní korporace lze s cílem nalezení jejího koncového příjemce zohledňovat další (relevantní) majetkový prospěch, který tato obchodní korporace generuje.

Ve vztahu k vyvratitelné právní domněnce nepředávání podílu na prospěchu platí obdobně to, co v případě domněnky v odstavci 1. K vyvrácení domněnky tedy vede zjištění, že prospěch (respektive podíl na prospěchu) u dané fyzické osoby nekončí a ta jej předává dále. Domněnka přitom umožňuje vycházet v praxi z předpokladu, že společník, který je fyzickou osobou, je finálním příjemcem.

K odstavci 3

Ustanovení stanovuje jakým způsobem vypočítat relevantní podíl na prospěchu, který někdo má nepřímo, respektive konktrétně prostřednictvím podílů v navázaných právnických osobách. K tomuto výpočtu bude docházet v případě založení pozice koncového příjemce nepřímo (skrze navázané podíly), s cílem zjistit, zda se uplatní pravidla podle odstavce 1 nebo 3 návrhu. Pro výpočet relevantního podílu je pak třeba rozlišovat, zda jednotlivé podíly figurují v rámci řetězení nebo v rámci větvení.

Lze mít za to, že navržená úprava je plně v souladu se záměrem AML směrnice, byť ta se v případě nepřímé pozice skutečného majitele omezuje spíše na neurčité vymezení.

„Indikátorem nepřímého vlastnictví je akciový podíl 25 % plus jedna akcie či vlastnický podíl větší než 25 %, který v klientovi drží společnost kontrolovaná jednou nebo více fyzickými osobami nebo několik společností kontrolovaných stejnou fyzickou osobou nebo fyzickými osobami.“

Z uvedeného je zřejmé, že záměrem evropského zákonodárce bylo postihnout získávání určitého podílu prostřednictvím jiné osoby nebo jiných osob, respektive jejich kontroly. Jak už však bylo řečeno výše, kontrola je opět vymezena prostřednictvím vlastnictví (vlastnického podílu). Pokud poté „indikátorem přímého vlastnictví je akciový podíl 25 % plus jedna akcie či vlastnický podíl větší než 25 %“, formálním dosazením tohoto pravidla lze dojít k nevhodným závěrům.

Obr. 4 Z majetkového hlediska získává pan Novák „podíly z podílů“. Podíl pana Nováka na prospěchu společnosti Gama, s.r.o. je proto (30/100)*(15/100) + (30/100)*(15/100) = 9/100, tj. 9 %.

Čl. 3 odst. 6 písm. a) bod i) druhý pododstavec AML směrnice. Tamtéž.

Je zjevné, že smyslem transponované úpravy nebylo považovat za skutečného majitele obchodní korporace fyzickou osobu, které má podíl z prospěchu např. menší jak 5 %. Naopak je třeba se domnívat, že pevným kritériem má být podíl z prospěchu, který prostřednictvím jiných osob (nepřímo) doputuje ke koncovému příjemci, ve výši alespoň 25 %. Nadto úprava AML směrnice v zásadě postihuje pouze dvoustupňovou strukturu vztahů, tedy stav, kdy mezi skutečným majitelem a předmětnou obchodní korporací je pouze jedna úroveň zprostředkujících osob.

Aby bylo možné v případě struktury vztahů správně vypočíst výši relevantního podílu na prospěchu, je třeba vždy nejprve zkoumat strukturu vztahů samu. Podstatné pak je, že podíly na prospěchu se v případě řetězení násobí.

Je-li zkoumána výše podílu koncového příjemce, násobí se jeho přímý podíl na prospěchu (v na něj přímo navázané osobě), a dále ostatní podíly na prospěchu navazujících osob až k podílu na prospěchu zkoumané obchodní korporace. Různě velké podíly v řetězení mají pak vliv na to, zda je prostřednictvím řetězení možné být koncovým příjemcem, či nikoli. V případě příliš malých, byť navazujících podílů, lze mít za to, že jejich prostřednictvím nelze přijímat prospěch (viz obr. 4).

Vyskytuje-li se ve struktuře vztahů větvení, součiny podílů na prospěchu z jednotlivých řetězení se sčítají. I malé součiny podílů na prospěchu z jednotlivých řetězení mohou v součtu dosáhnout relevantní hranice, tj. 25 %.

Obr. 5 Podíl Jana Nováka prostřednictvím jiných společností je (25/100)*(10/100) + (30/100)*(15/100) + (10/100)*(20/100) + (20/100)*(30/100) + (50/100)*(20/100) + (20/100)*(5/100) = 26/100, tj. 26 %. Lze mít za to, že pan Novák je skutečný majitel.

Pro úplnost lze doplnit, že má-li skutečný majitel jak přímý podíl na prospěchu, tak nepřímý podíl na prospěchu, podíly se opět sečtou. Přímý podíl se v rámci výpočtu chová jako samostatná větev.

K § 4

Navrhované ustanovení přibližuje pojem osoby s koncovým vlivem vymezený v § 2 písm. d) návrhu pro případ korporací. Jedná se o transpoziční ustanovení ve vztahu k vymezení vlastností určujících skutečného majitele podle AML směrnice.Stanovují se určité typizované situace, které zakládají domněnku nebo poukazují na uplatňování koncového vlivu. V souladu s materiálním pojetím uplatňování koncového vlivu je ovšem vždy možné uvedenou domněnku vyvrátit, respektive ukazatel v konkrétní situaci nezohlednit. Stejně tak lze za osobu s koncovým vlivem označit osobu, jejíž faktická možnost uplatňovat vliv vyplývá z jiných právních nebo faktických důvodů.

K odstavci 1

Jako základní pravidlo pro zkoumání existence možnosti uplatňovat koncový vliv u obchodních korporací stanoví návrh použití vyvratitelných domněnek obsažených ve stávajícím § 75 zákona o obchodních korporacích. Jde o řešení odpovídající záměru stávající úpravy, která s ovládáním pracuje [§ 4 odst. 4 písm. a) bod 2. AML zákona].

Ovládání podle § 74 odst. 1 zákona o obchodních korporacích odpovídá možnosti uplatňování koncového vlivu (v případě obchodních korporací) ve smyslu návrhu. Chce se proto využít sofistikovaná praktická pravidla presumpce ovládání podle zákona o obchodních korporacích. Lze se přitom domnívat, že osoba, která naplní uvedené podmínky, skutečně obchodní korporaci materiálně ovládat bude. Další výhodou zvoleného řešení je, že domněnky ovládání jsou již v praxi zažité.

Ustanovení § 75 zákona o obchodních korporacích obsahuje čtyři domněnky ovládání.

§ 75

(1) Má se za to, že ovládající osobou je osoba, která může jmenovat nebo odvolat většinu osob, které jsou členy statutárního orgánu obchodní korporace nebo osobami v obdobném postavení nebo členy kontrolního orgánu obchodní korporace, jejímž je společníkem, nebo může toto jmenování nebo odvolání prosadit. (2) Má se za to, že osobou ovládající je ten, kdo nakládá s podílem na hlasovacích právech představujícím alespoň 40 % všech hlasů v obchodní korporaci, ledaže stejným nebo vyšším podílem nakládá jiná osoba nebo jiné osoby jednající ve shodě. (3) Má se za to, že osoby jednající ve shodě, které společně nakládají podílem na hlasovacích právech představujícím alespoň 40 % všech hlasů v obchodní korporaci, jsou osobami ovládajícími, ledaže stejným nebo vyšším podílem nakládá jiná osoba nebo jiné osoby jednající ve shodě. (4) Má se za to, že osobou ovládající nebo osobami ovládajícími je také ten, kdo sám nebo společně s osobami jednajícími s ním ve shodě získá podíl na hlasovacích právech představující

Čl. 3 odst. 6 písm. a) bod i) AML směrnice.

alespoň 30 % všech hlasů v obchodní korporaci a tento podíl představoval na posledních 3 po sobě jdoucích jednáních nejvyššího orgánu této osoby více než polovinu hlasovacích práv přítomných osob.

Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o obchodních korporacích zahrnuje část vymezení skutečného majitele podle AML směrnice týkající se kontroly jinými prostředky a odkazující do evropské úpravy kritérií používaných pro účely sestavování konsolidované účetní závěrky.

Ustanovení § 75 odst. 2 zákona o obchodních korporacích pracuje s 40% hranicí podílu na hlasovacích právech. Ačkoli AML směrnice explicitně pracuje pouze s hranicí 25% podílu, chápe tuto hranici pouze jako indikátor, nikoli jako obecný důvod pro pozici skutečného majitele.Tato hladina se přitom v návrhu zachovává jako indikátor v odstavci 3 a v hranici podílu na prospěchu podle § 3 návrhu. U předpokladu (možnost právní domněnky) ovládání, potažmo rozhodujícího vlivu, je však primárně záhodno s ohledem na vypovídající hodnotu vyžadovat větší relevantní podíl na hlasovacích právech. Větší než 25% podíl automaticky nezaručuje rozhodující vliv v korporaci, respektive často se dokonce bude jednat o podíl minoritní, s jehož prostřednictvím nelze reálně obchodní korporaci ovládat. U více jak 40% podílu na hlasovacích právech (není-li zde zároveň podíl rovný nebo větší) je mnohem pravděpodobnější, že umožňuje reálně prosazovat vůli společníka, o jehož podíl jde.

Návrh v souladu s obecnými cíli směrnice vychází z materiálního pojetí ovládání, tj. koncepce, že každá osoba, jejíž pozice skutečného majitele se zakládá na tom, že je osobou s koncovým vlivem, by skutečně měla mít možnost právnickou osobu ovládat. Opačný přístup by byl nepřijatelným formalismem.

Ustanovení § 75 odst. 3 zákona o obchodních korporacích pak specifikuje ovládání prostřednictvím jednání ve shodě. Při zjišťování skutečného majitele obchodní korporace za využití domněnek zákona o obchodních korporacích je tedy také případně nezbytné zkoumat jednání ve shodě (§ 78 zákona o obchodních korporacích).

Vyvratitelné domněnky ovládání se vztahují na existenci přímého i nepřímého podílu na hlasovacích právech. Ustanovení tak lze vztáhnout i na situace, kdy je pozice skutečného majitele obchodní korporace založena nepřímo, tj. prostřednictvím jiných osob (srov. § 74 zákona o obchodních korporacích).

Ustanovení vychází z toho, že pojem ovládání podle zákona o obchodních korporacích zahrnuje prvek konečnosti. Ovládající fyzická osoba tedy může uplatňovat koncový vliv na základě

Čl. 22 odst. 1 až 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/34/EU ze dne 26. června 2013 o ročních účetních závěrkách, konsolidovaných účetních závěrkách a souvisejících zprávách některých forem podniků, o změně směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/43/ES a o zrušení směrnic Rady 78/660/EHS a 83/349/EHS Text s významem pro EHP. „I když zjištění konkrétní výše akciového či vlastnického podílu automaticky nezaručuje nalezení skutečného majitele, měl by to být jeden z důkazních faktorů, které je třeba zohlednit.“ Recitál č. 12 IV. AML směrnice.

vlastního uvážení a nezávisle. Konečnost rozhodujícího vlivu je při posuzování ovládání podle zákona o obchodních korporacích dovozovánajako jeho pojmová náležitost.

K odstavci 2

Návrh předpokládá, že v návaznosti na typicky velmi širokou členskou základnu korporací založených na zájmovém principu (zejména spolků) a sociálních a bytových družstev a povahu dispozitivní úpravy těchto právních forem jen výjimečně nastane situace, kdy by jedna osoba měla kvalifikovaný podíl na hlasovacích právech a v právnické osobě by tak mohla uplatňovat rozhodující vliv. Naopak se presumuje, že v důsledku většího množství členů s drobnými podíly nebo relativně malými podíly na hlasovacích právech bude v těchto korporacích typické výsadní postavení členů statutárního orgánu, kteří budou mít možnost je fakticky řídit a rozhodovat o jejich záležitostech. Zákon proto stanoví vyvratitelnou domněnku, že tito jsou osobami s koncovým vlivem. Na to dále navazuje § 38 odst. 3 návrhu, který u vybraných právních forem právnických osob upravuje automatický průpis členů statutárního orgánu jako skutečných majitelů do evidence skutečných majitelů.

K odstavci 3

Návrh respektuje AML směrnicí zavedené ukazatele uplatňování koncového vlivu (tj. kontroly ve smyslu směrnice).Jak již bylo uvedeno výše, v případě podílu na hlasovacích právech nelze obecně považovat menší podíly za dostatečné k možnosti efektivního rozhodování v právnické osobě. Na druhou stranu je třeba zohlednit význam výrazně dominantního minoritního podílu, který může být relevantní např. v případě velkého množství společníků (typicky akcionářů). Na uplatňování koncového vlivu proto bude poukazovat 26% podíl jedné osoby (na hlasovacích právech) např. tehdy, bude-li každý ze zbylých 100 společníků držet 0,74% podíl.

Je třeba zdůraznit, že návrh záměrně nezavádí daný podíl jako vyvratitelnou domněnku osoby s koncovým vlivem. Jedná se o ukazatel. Ustanovení je svou povahou interpretační. Pouze tak poukazuje na potřebu zohlednit při zjišťování „materiálního“ skutečného majitele i menší podíl na hlasovacích právech, a to s ohledem na kontext situace, respektive na výši (a množství) ostatních podílů. I obecně menší podíl může ve specifických případech (viz výše) znamenat faktickou možnost uplatňovat koncový vliv. Zvláštní pozornosti by pak vždy mělo být věnováno podílu na hlasovacích právech převyšujícímu 25 %. O této hranici se ostatně výslovně zmiňuje transponovaná AML směrnice.

V případě zavedení vyvratitelné domněnky ve vztahu k podílu na hlasovacích právech by ji často bylo nutné vyvracet. Např. v situaci, kdy jeden společník má 30% kontrolní podíl a další tři společníci mají kontrolní podíly ve výši 23 %, 23 % a 24 % (odhlédnuto od možné výše

Viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 23 Cdo 3552/2009 ze dne 23. 2. 2011: „Ovládající osoba může, na základě vlastního rozhodnutí [vlastní zvýraznění] (rozhodnutí jejího příslušného orgánu, jde-li o právnickou

osobu), využít svého vlivu na ovládanou osobu při utváření její vůle (tedy působením zevnitř), jejímž projevem pak dojde k uskutečnění právního úkonu v intencích záměru ovládající osoby.“. Čl. 3 odst. 6 písm. a) bod i) druhý pododstavec AML směrnice.

podílů na prospěchu) se však lze domnívat, že společník s nejvyšším (30%) podílem nemůže společnost fakticky řídit.

Ačkoliv např. německé či rakouské podoby transpozice AML směrnice využívají při určování skutečného majitele pouze vyvratitelných domněnek, je třeba zohlednit odlišná právní východiska. Tyto zahraniční úpravy s ohledem na svou hmotněprávní úpravu oddělitelnosti práv obsažených v podílu vycházejí z předpokladu, že majetková a kontrolní práva má vždy tatáž osoba. Uvedené zahraniční koncepce se tak vlastně omezují na pravidlo obsažené v § 3 odst. 2 návrhu (domněnka skutečného majitele při větším než 25% podílu na zisku), které ovšem u zkoumání podílu na vlivu v českém kontextu není z výše uvedených důvodů logické.

Samotná AML směrnice nepovažuje stanovené hranice za domněnky, ale za ukazatele (česky indikátory, anglicky indications, německy Hinweise, francouzsky signes¸ atp.). To odpovídá i doporučením FATF, ze kterých AML směrnice vychází a které považují podíl na majetkových a kontrolních právech pouze za významné referenční hledisko při zjišťování osoby skutečného majitele.

Stanovený indikátor je aplikovatelný i v případě nepřímé možnosti uplatňování koncového vlivu, tj. prostřednictvím další osoby či osob.

Aspekt podílu na hlasovacích právech je zvolen v návaznosti na AML směrnicí používaný pojem „akciový či vlastnický podíl nebo [vlastnictví] hlasovacích práv“.

K odstavci 4

Ustanovení obdobně jako § 3 odst. 3 návrhu stanovuje, jakým způsobem vypočítat relevantní podíl na hlasovacích právech, který někdo má nepřímo prostřednictvím jiného (prostřednictvím podílů v navázaných právnických osobách). K tomuto výpočtu bude docházet v případě založení pozice osoby s koncovým vlivem skrze navázané podíly, typicky s cílem zjistit, zda je možné uplatnit domněnku ovládání podle odstavce 1. Pro výpočet relevantního podílu je pak třeba rozlišovat, zda jednotlivé podíly figurují v rámci řetězení nebo v rámci větvení.

Výpočet je přitom v základu obdobný jako v případě nepřímého podílu na prospěchu podle § 3 odst. 3 návrhu. Zásadním rozdílem je, že podíly na hlasovacích právech, které se vyskytují v rámci řetězení, se pro účely výpočtu berou jako podíly 100% nebo 0%.

Návrh vychází z úvahy, že ovládání nemůže být pouze částečné. Buďto je, nebo není. Z tohoto důvodu se pro účely výpočtu hledí na podíly na hlasovacích právech zakládající ovládání jako na podíly 100%. V opačném případě by každý další článek řetězení ovládání „ředil“. Pokud by např. osoba měla podíl na vlivu 60 % ve čtyřech propojených společnostech, její „ovládající podíl“ v poslední z nich by bez použití pravidla byl cca 22 %.

Naopak na podíly na hlasovacích právech nezakládající ovládání se při výpočtu hledí jako na podíly 0%. To je relevantní zejména při sčítání větvení, protože bez existence pravidla by bylo možné součtem nízkých součinů z jednotlivých řetězení, dospět k číslu zakládajícímu domněnku ovládání Pravidlo se nepoužije, jde-li o podíl na hlasovacích právech v té korporaci, pro kterou se výpočet provádí, tj. ve vztahu k poslednímu zkoumanému článku řetězce. Pro účely daného výpočtu se podíl (na hlasovacích právech) v korporaci, u které je zkoumána výše „nepřímého podílu“, násobí (s ostatními podíly v řetězci) ve své skutečné výši.

Obr. 6 Podíl na vlivu pana Nováka je součet podílu na vlivu ve třech řetězeních. 1. řetězení (společnosti Alfa, Beta, Omikron): (100/100)*(100/100)*(20/100)=20/100, tj. 20 %. 2. řetězení (společnosti Alfa, Gama, Omikron): (100/100)*(100/100)*(20/100)=20/100, tj. 20 %. 3. řetězení (společnosti Alfa, Delta, Omikron): (100/100)*(100/100)*(20/100)=20/100, tj. 20 %. Podíl na vlivu pana Nováka prostřednictvím jiných je 60 %. Lze mít za to, že je osobou s koncovým vlivem a je tedy skutečným majitelem.

Obr. 7 Podíl na hlasovacích právech Jana Nováka na Omikron, a.s. prostřednictvím jiných společností je (100/100)*(20/100) = 20/100, tj. 20 %, protože ze společností v prvním stupni jednotlivých řetězení má podíl zakládající domněnku ovládání (50 %) pouze u Epsilon, s.r.o.a u všech ostatních řetězení se tak součin násobí číslem 0. Lze mít za to, že pan Novák ve společnosti Omikron, a.s. není osobou s koncovým vlivem.

K uvedenému lze doplnit, že samozřejmě existuje řada rozhodnutí (ať už ze zákona či např. podle zakladatelského právního jednání), která vyžadují kvalifikované většiny hlasů, avšak pro potřeby stanovení relevantního podílu se tato specifika nezohledňují. Smyslem ustanovení je pouze umožnit aplikaci vyvratitelné domněnky podle zákona o obchodních korporacích, pročež je stanovené zjednodušení odůvodnitelné.

V případě větvení je pak výpočet totožný jako u nepřímého podílu na prospěchu. Podíly na hlasovacích právech, které byly vypočteny v jednotlivých řetězeních, se sčítají. Stejně tak platí, že má-li skutečný majitel jak přímý, tak nepřímý podíl na vlivu, podíly se sečtou. Přímý podíl se v rámci výpočtu chová jako samostatná větev.

Výpočet nepřímého podílu na hlasovacích právech lze jako obecný nástroj použít také ve vztahu ke kvantifikaci ovládání podle zákona o obchodních korporacích.

K § 5

Při zjišťování skutečného majitele podle § 3 až 4 návrhu může nastat situace, která těmito ustanoveními není řešena – (1) skutečný majitel osoby sice existuje, ale není možné jej reálně zjistit, (2) není zde nikdo, kdo by vymezení skutečného majitele zcela vyhovoval, nebo případně

Za předpokladu, že 30% podíl na Beta, s.r.o. nepředstavoval na posledních 3 po sobě jdoucích jednáních nejvyššího orgánu této osoby více než polovinu hlasovacích práv přítomných osob, čímž by byla naplněna domněnka ovládání podle § 75 odst. 4 zákona o obchodních korporacích.

(3) je otázka existence osoby odpovídající vymezení skutečného majitele prakticky nerozhodnutelná.

Ad (1) - Skutečného majitele nelze zjistit, např. pokud je právnická osoba ovládána ze země, která formálně neupravuje evidování skutečného majitele (respektive koncového příjemce či osoby uplatňující vliv) a zahraniční korporace v tomto směru odmítá projevit součinnost. To je samozřejmě závažné z hlediska rizikovosti subjektu, nelze ovšem po právnických osobách požadovat, aby v této situaci znaly informace, které je objektivně nemožné nebo téměř nemožné získat. Zneužívání tohoto ustanovení brání § 13 písm. b) až e) návrhu, který stanovuje povinnost zapsat do evidence skutečných majitelů údaje o skutečnostech zakládajících postavení skutečného majitele a popis struktury vztahů (dalším preventivním pravidlem je § 8 odst. 2, podle kterého evidující osoba zaznamenává kroky učiněné při zjišťování skutečného majitele před uplatněním § 5 návrhu). Riziková povaha právnické osoby bude všeobecně známá a bude možné alespoň dovozovat závěry o jejím propojení s jinými osobami z její zveřejněné majetkové struktury.

Ad (2) - Z logických důvodů je nemožné zjistit skutečného majitele u právnických osob, v nichž rozhodující vliv uplatňují právnické osoby, které skutečného majitele nemají (viz § 7 návrhu), tj. zejména veřejnoprávní korporace.

Ad (3) - Skutečného majitele dále nebude možné prakticky určit, např. pokud bude mít korporace větší množství členů se srovnatelným postavením, kteří nebudou jednat ve shodě. Taková situace nastane typicky u družstev, které mají nezřídka stovky členů, ale také u akciových společností s větším množstvím akcionářů. Při standardní úvaze o osobě s koncovým vlivem v těchto právnických osobách lze buď dospět k závěru, že skutečného majitele určit nelze, nebo že jím je člen vrcholného vedení. Přitom v korporacích s rozdrobenou majetkovou strukturou budou mít možnost uplatňovat rozhodující vliv nejčastěji právě vrcholní manažeři (srov. tzv. problém pána a správce, principal-agent problem), nicméně hranice, kdy k takovému rozhodujícímu vlivu bude docházet, je neostrá a nejasná.

Užitá nevyvratitelná právní domněnka reflektuje, že předmětné právnické osoby skutečného majitele mít mohou, ale i nemusí. Konstrukce je platná bez ohledu na to, zda odpovídá skutečnosti. Za skutečné majitele pak jsou označeny osoby ve vrcholném vedení definované v § 2 písm. i) návrhu. Je přitom třeba zdůraznit, že pravidlo se neopírá o libovolné označení určitých osob za skutečné majitele, ale vychází z úvahy o možnosti nejpravděpodobněji odpovídající skutečnosti.

Nevyvratitelnost domněnky také vyplývá z druhé funkce navrhovaného ustanovení, které má sloužit jako zbytkové ustanovení pro všechny právnické osoby, které nedokázaly svého skutečného majitele určit jinak. Ustanovení se tedy uplatní pouze na korporace, které propadnou „sítem“ pravidel obsažených v § 3 a 4 návrhu a na korporace, ve kterých uplatňuje rozhodující vliv osoba, která skutečného majitele nemá. Na úpravu § 5 návrhu lze tedy nahlížet jako na postihující náhradní skutečné majitele. Jejich pozice je dána faktem, že nebyl nalezen materiální skutečný majitel podle úpravy § 3 a 4 návrhu [jakož i obecných vymezení § 2 písm. c) až e) návrhu].

Z ustanovení implicitně vyplývá, že každá právnická osoba, která není uvedena v § 7 návrhu, má skutečného majitele. To odpovídá i poznatku, že každá soukromoprávní právnická osoba projevující vůli musí mít alespoň jednu fyzickou osobu, která tuto vůli primárně utváří.

Ustanovení je transpozicí recitálu č. 12 a zejména čl. 3 odst. 6 písm. a) bod ii) IV. AML směrnice. Transpozice zohledňuje fakt, že definice skutečného majitele v tomto bodu zůstala V. AML směrnicí nezměněna, ačkoliv původně byla zamýšlena jen pro účely kontroly klienta podle čl. 13 IV. AML směrnice.Sama povinnost členských států zavést centrální evidenci skutečných majitelů byla do IV. AML směrnice zanesena až v konečné fázi jejího schvalování na základě požadavků Evropského parlamentu a definice skutečného majitele proto v některých ohledech potřebám zjišťování skutečného majitele ze strany právnických osob samých nevyhovuje, respektive podržuje si aspekty, které jsou smysluplné pouze v kontextu kontroly klienta ze strany povinných osob.

Proto nejsou přejaty ze směrnicové definice kritéria absence důvodného podezření a pochybnosti o tom, že identifikovaná osoba nebo osoby jsou skutečnými majiteli.Tyto podmínky jsou pro účely zjišťování skutečného majitele mimo rámec kontroly povinnými osobami nepoužitelné. Jedná se totiž o případ nesrovnalosti podle čl. 30 odst. 4 AML směrnice, který je transponován v § 42 a násl. návrhu. Nesrovnalost je pak řešena v rámci řízení o nesrovnalosti. V případě, že by pochybnosti o identitě skutečného majitele nastaly ještě před samotným zápisem skutečného majitele do evidence, aplikuje se § 5 odst. 1 písm. a) návrhu, protože skutečného majitele v takovém případě fakticky nelze zjistit (viz výše).

K odstavci 1

Za skutečného majitele korporace, jejíhož skutečného majitele nelze určit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat, je nevyvratitelnou domněnkou označena osoba v jejím vrcholném vedení definována v § 2 písm. i) návrhu. Slovní spojení „nelze určit“ je třeba chápat jako pojem zahrnující jak nemožnost zjištění skutečného majitele podle ustanovení § 2, 3 a 4 návrhu obsahujících základní definice, domněnky a indikátory ohledně skutečného majitele, tak nemožnost zjištění skutečného majitele v důsledku absence spolupráce skutečného majitele, respektive osoby s koncovým vlivem.

Veškeré úsilí, které lze rozumně požadovat, je neurčitý pojem, který vystihuje, že další úsilí o zjištění skutečného majitele právnické osoby by již téměř jistě bylo bezvýsledné, případně by znamenalo mimořádně rozsáhlé (ve vztahu k nejistému výsledku iracionální) náklady. Každopádně je však podle § 8 odst. 2 návrhu právnická osoba povinna evidovat všechny kroky, které v tomto směru učinila.

Ustanovení písmene b) představuje speciální případ písmene a), protože zjišťování skutečného majitele právnické osoby, která nemá skutečného majitele podle § 7 návrhu (např. stát a územní samosprávné celky), by nakonec také skončilo závěrem, že skutečného majitele nelze určit ani

O tom zjevně svědčí čl. 3 odst. 6 písm. a) bod ii) AML směrnice: „„…povinné osoby vedou záznamy o krocích učiněných k identifikaci skutečného majitele podle bodu i) a tohoto bodu…“. Čl. 3 odst. 6 písm. a) bod ii) AML směrnice.

při vynaložení veškerého úsilí, které je možné rozumně požadovat. I vzhledem k obtížím, které v dosavadní praxi kvůli nevhodné definici při zjišťování skutečného majitele společností a jiných právnických osob ovládaných státem a územními samosprávnými celky nastávaly, se však postup popisuje explicitně.

K odstavci 2

V praxi mohou nastat případy, kdy má z korporace prospěch, případně v korporaci uplatňuje vliv, více subjektů, přičemž alespoň jeden z těchto subjektů nemá skutečného majitele podle § 7 návrhu. Formulace ustanovení stojí [podobně jako § 5 odst. 1 písm. b) návrhu] na úvaze, že smysl má upravovat pouze situace, kdy je korporace ovládána osobou, která nemá skutečného majitele (např. státem).

Jestliže má právnická osoba bez skutečného majitele z korporace pouze majetkový prospěch a korporace je přitom nezávisle ovládána jinou fyzickou osobou, stačí jako skutečného majitele pojímat pouze tuto osobu s koncovým vlivem. Vytvářet fikci nebo domněnku o fyzické osobě, která za právnickou osobu bez skutečného majitele získává prospěch, by šlo proti smyslu úpravy, protože tato úvaha by téměř jistě neodpovídala skutečnosti.

Naopak se lze v případě, kdy rozhodující podíly na hlasovacích právech má osoba bez skutečného majitele a ostatní skuteční majitele z této osoby pouze získávají majetkový prospěch, domnívat, že osoby ve vrcholném vedení této korporace reálně velmi často budou v této korporaci také osobami s koncovým vlivem. Jako skuteční majitelé se tak vedle ostatních skutečných majitelů, jejichž postavení se zakládá pouze na podílu na prospěchu, zapíší i tyto osoby.

K odstavci 3

Navrhuje se stanovit, že pokud právnická osoba skutečného majitele nemá nebo ho nelze zjistit a na základě toho je jako skutečný majitel označena osoba ve vrcholném vedení, je tato osoba také skutečným majitelem všech korporací, ve kterých je nepřímo (prostřednictvím jiného, tj. zejména jiné právnické osoby) osobou s koncovým vlivem. Uvádí se tak na jisto otázka spojená s dosavadní právní úpravou, zda se u korporace v nižším článku struktury vztahů nemá zapsat jako skutečný majitel osoba v jejím vlastním vrcholném vedení. V případě více osob ve vrcholném vedení jsou skutečnými majiteli všechny.

V případě aplikace odstavce 2 se jako skuteční majitelé zapíší vedle členů vrcholného vedení také osoby, jejichž postavení je založeno pouze podílem na prospěchu.

K odstavci 4

Cílem ustanovení je vyjasnit, jak přistupovat ke zjišťování skutečného majitele korporace, jsou- li její podíly spravovány prostřednictvím právního uspořádání (svěřenského fondu).

V případě korporací AML směrnice jasně stanovuje, že se má zjišťovat výhradně materiální skutečný majitel [čl. 3 odst. 6 písm. a) AML směrnice]. Pro určení skutečného majitele korporace tedy není konstitutivní, kdo je z formálního hlediska skutečným majitelem právního uspořádání (podle § 6 odst. 3 návrhu), ve kterém jsou podíly spravovány. V případě zjišťování skutečného majitele společnosti, jejíž podíly jsou vloženy v právním uspořádání, tedy neplatí, že by jejími skutečnými majiteli byly všechny osoby, o kterých podle § 6 odst. 3 návrhu platí, že jsou skutečnými majiteli právního uspořádání. Naopak se má zjišťovat pouze materiální skutečný majitel [tj. ve smyslu definice § 2 písm. e) návrhu]. V praxi tedy typicky nastane situace, kdy ne všichni skuteční majitelé svěřenského fondu budou zároveň skutečným majitelem korporace, jejíž podíly byly do tohoto svěřenského fondu vloženy. Materiální kritérium koncového příjemce nebo osoby s koncovým vlivem totiž naplní obvykle jen někteří formální skuteční majitelé; např. svěřenský správce nebo některý z obmyšlených (s ohledem na prospěch, který ze správy právního uspořádání má).

Byť je navrhované ustanovení interpretační povahy, lze jej považovat za významné pro praxi. Brání totiž nesprávnému a zjednodušenému určování skutečného majitele u korporací, v jejichž struktuře vztahů figurují prostředkující právní uspořádání. Byli-li by skuteční majitelé u těchto korporací ztotožněni se skutečnými majiteli prostředkujících právních uspořádání, jednalo by se o materiálně nesprávný výsledek. Za skutečného majitele korporace by byly označeny i osoby, které jím z materiálního hlediska nejsou. Takový výsledek by byl v rozporu s pravidly AML směrnice pro určování skutečného majitele korporace. Navrhované ustanovení proto staví najisto, že AML směrnicí zavedené čistě materiální pojímání skutečného majitele u korporací se prosadí vždy, bez ohledu na konkrétní články struktury vztahů (např. prostředkující právní uspořádání).

Ustanovení je podstatné také s ohledem na režim veřejnosti údajů o skutečném majiteli (podle § 14 a násl. návrhu). Údaje o skutečném majiteli právního uspořádání jsou neveřejné. Pokud by však byla (nesprávně) uplatněna domněnka § 6 odst. 3 návrhu i vůči korporaci, jejíž podíly jsou spravovány v rámci právního uspořádání, došlo by k uveřejnění údajů o skutečných majitelích právního uspořádání. Tyto osoby jsou však toliko formálními skutečnými majiteli. Jejich pozice proto nemusí fakticky odpovídat tomu, zda mohou mít prospěch nebo uplatňovat koncový vliv. Veřejnost údajů o těchto formálních skutečných majitelích by nabourávala režim neveřejnosti evidence svěřenských fondů. Bylo by neproporcionální uveřejňovat v rámci údajů o skutečném majiteli právnické osoby i údaje o skutečných majitelích prostředkujícího non-subjektu, jehož skuteční majitelé podléhají speciálnímu režimu určování a uveřejňování. Nadto by bylo uveřejňování formálních skutečných majitelů zavádějící, jelikož nelze předpokládat, že by veřejnost rozdíl mezi formálním a materiálním chápáním skutečného majitele brala v potaz.

K § 6

Ustanovení představuje transpozici čl. 3 odst. 6 písm. b) a c) AML směrnice, podle kterého se skutečným majitelem mají rozumět také fyzické osoby zastávající vybrané funkce či pozice v rámci svěřenského fondu nebo právnických osob či právních uspořádání svou povahou obdobných svěřenským fondům (AML směrnice jako příklad výslovně zmiňuje nadace).

Z AML směrnice relativně jasně plyne, že dané fyzické osoby mají být skutečnými majiteli vždy, pouze na základě své role v právním uspořádání nebo právnické osobě.Tyto osoby jsou skutečnými majiteli přímo z definice, bez ohledu na materiální obsah jejich práv (např. dle statutu).

Materiální pojetí skutečného majitele je přímo v rámci vymezení evropského předpisu ve vztahu k právním uspřádáním doplněno o pojetí ryze formální. Vymezení skutečného majitele také podle formálního kritéria, bez přednosti materiální roviny, představuje odklon od materiálního základu definice skutečného majitele a lze jej považovat minimálně za nekoncepční. Přístup ke skutečnému majiteli obchodních společností a právních uspořádání je tedy odlišný. U korporací je vždy třeba předřadit skutečný, faktický stav nad formální funkci. U právních uspořádání však formální funkce stojí materiálnímu stavu naroveň. Skutečným majitelem právního uspořádání tak má být jak ten, kdo je koncovým příjemcem nebo uplatňuje koncový vliv, tak ten, kdo pouze zastává některou z vybraných funkcí (např. je obmyšleným). Tento záměr je ostatně potvrzen i výslovně v čl. 3 odst. 6 písm. b) bod V. předmětné směrnice, když je materiální kritérium zopakováno a postaveno na stejnou úroveň jako kritéria formální (zastávání určité pozice). Souřadný vztah materiálního a formálního skutečného majitele je vyjádřen slovy „vždy také“ v návětích odstavců 1 až 3 navrhovaného ustanovení. Vedle materiálního skutečného majitele [tj. ve smyslu § 2 písm. e) návrhu] se tedy vždy také uplatní pojetí formální podle § 6 návrhu.

V důsledku to znamená, že skutečným majitelem, byť z formálního hlediska, právního uspořádání bude mnohdy také někdo, kdo fakticky nic neřídí, ani nic nezískává (např. zakladatel svěřenského fondu, který však již nemůže do jeho správy jakkoli zasahovat).

Popsaný zvláštní režim stanovený evropskou normou lze vysvětlovat snahou o zvýšení transparentnosti právních uspořádání a právnických osob nadačního typu a zjistitelnost osob v nich formálně angažovaných.

Nevyhnutelným efektem popisované úpravy pak je nižší vypovídající hodnota údajů o skutečném majiteli zapsaných v evidenci skutečných majitelů. Ve vztahu k těmto údajům bude třeba přistupovat s vědomím, že jako skuteční majitelé jsou vedeni i lidé, kteří jimi materiálně nejsou.

Podle čl. 3 odst. 6 písm. b) AML směrnice se rozumí „skutečným majitelem fyzická osoba … což zahrnuje přinejmenším … v případě svěřenských fondů …“. „The transparency requirement for these arrangements goes beyond focusing on one BO and requires the trustee (or similar agent) to obtain information on any settlor (the person donating assets), other trustees, the protector (an intermediary between the settlor and trustee), beneficiaries (or class of beneficiaries), and any other natural person exercising ultimate effective control over the arrangement. Thus no threshold can be applied to exempt identifiable beneficiaries from being identified as a beneficial owner.“ A Beneficial Ownership Implementation Toolkit, str. 17. Dostupné na: https://www.oecd.org/tax/transparency/beneficial-ownership- toolkit.pdf. Publikaci v březnu 2019 vydali ve spolupráci sekretariát Globálního fóra pro transparentnost a výměnu informací pro daňové účely a Inter-American Development Bank.

Pro úplnost lze doplnit kontext doporučení FATF č. 25, na které čl. 3 odst. 6 písm. b) a c) AML směrnice přímo navazuje. Z doporučení přitom nevyplývá, že by bylo nutné činit rovnítko mezi skutečným majitelem a vybranými formálními pozicemi. V rámci dosažení transparentnosti je třeba zajistit dostupnost údajů o osobách v daných pozicích.Je pak spíše jen akademickou otázkou, zda je vhodné tohoto účelu dosahovat oslabením materiálního pojímání skutečného majitele, jak činí AML směrnice. Např. v České republice se dosahuje široké transparentnosti svěřenských fondů prostřednictvím evidence svěřenských fondů, do které se údaje o svěřenském správci, zakladateli, obmyšlených a tzv. protektorovi povinně zapisují (§ 65d rejstříkového zákona).Registrování svěřenských fondů však není v mezinárodním kontextu běžné.

Výkladové stanovisko FATFvnímá identifikaci osob ve vybraných pozicích právního uspořádání jako informaci o skutečném vlastnictví (beneficial ownership) v širším smyslu. Vymezení skutečného majitele je přitom stále primárně materiální.Stanovisko zároveň lépe reflektuje specifickou povahu a různorodost právních uspořádání, kdy sama funkce v rámci právního uspořádání nemusí příliš vypovídat o konkrétních právech dané osoby. Ve vztahu k identifikaci skutečného majitele právního uspořádání je proto třeba brát na zřetel, že vedle určení osob ve formálních funkcích (zakladatel, svěřenský správce atd.) je stále podstatné zjišťovat, kdo fungování svěřenského fondu fakticky řídí a kdo z něj získává prospěch. Je na místě zjišťovat i další možné skutečné majitele, jejichž pozice je založena na jiných skutečnostech a kteří jsou skutečnými majiteli z faktického hlediska.

Navrhuje se proto stanovit nevyvratitelnou právní domněnku skutečného majitele pro fyzické osoby (formálně) angažované v rámci správy právního uspořádání nebo v rámci fungování

„In particular, countries should ensure that there is adequate, accurate and timely information on express trusts, including information on the settlor, trustee and beneficiaries, that can be obtained or accessed in a timely fashion by competent authorities.“ FATF doporučení č. 25. Transparentnost ve vztahu k nadacím, nadačním fondům a ústavům je pak dána šíří zapisovaných údajů do veřejného rejstříku. FATF Guidance on Transparency and Beneficial Ownership, 2014, str. 30–31. „As noted, beneficial ownership information for legal arrangements includes information on the identity of the settlor, trustee, beneficiaries or class of beneficiaries, protector (if any) and any other person exercising control over the trust. The specific parties involved may vary depending on the nature of the trust and countries should establish mechanisms based on the nature of express trusts being established under their laws.“ FATF Guidance on Transparency and Beneficial Ownership, 2014, str. 31. „The FATF definition of beneficial owner also applies in the context of legal arrangements, meaning the natural person(s), at the end of the chain, who ultimately owns or controls the legal arrangement, including those persons who exercise ultimate effective control over the legal arrangement, and/or the natural person(s) on whose behalf a transaction is being conducted.“ FATF Guidance on Transparency and Beneficial Ownership, 2014, str. 9. „For example, in a trust, the legal title and control of an asset are separated from the equitable interests in the asset. This means that different persons might own, benefit from, and control the trust, depending on the applicable trust law and the provisions of the document establishing the trust (for example, the trust deed). In some countries, trust law allows for the settlor and beneficiary (and sometimes even the trustee) to be the same person. Trust deeds also vary and may contain provisions that impact where ultimate control over the trust assets lies, including clauses under which the settlor reserves certain powers (such as the power to revoke the trust and have the trust assets returned). This may assist in determining the beneficial ownership of a trust and its related parties.“ FATF Guidance on Transparency and Beneficial Ownership, 2014, str. 9.

vybrané právnické osoby. Zvolený režim zároveň v praxi zjednoduší identifikaci skutečného majitele.

Lze doplnit, že hovoří-li komentované ustanovení o zakladateli, rozumí se tím vždy pouze živý zakladatel. To plyne také i z navrhovaného znění, když skutečným majitelem může být pouze fyzická osoba. Fyzická osoba je pojem, který je třeba z formálního hlediska vázat na živého člověka. Je-li již zakladatel po smrti, skutečným majitelem logicky být nemůže (již nemá právní osobnost). V těchto případech se zakladatel neuvádí.

K odstavcům 1 a 2

Ustanovení vycházejí z čl. 3 odst. 6 písm. c) AML směrnice, který stanovuje, že skutečným majitelem právnických osob, jako jsou např. nadace, jsou osoby v obdobném nebo rovnocenném postavení, jako mají fyzické osoby zastávající pozici zakladatele, svěřenského správce, osoby vykonávající dohled nad správou nebo zastávající pozici obmyšleného v případě svěřenského fondu.

Transpozice předmětného ustanovení AML směrnice předně předpokládá identifikaci těch právních forem právnických osob, které lze v určitém ohledu připodobnit funkcemi či fungováním ke svěřenskému fondu, přičemž výslovně zmiňuje nadace. Vedle nadací je v kontextu české úpravy též třeba zahnout nadační fondy. Dále pak také ústav, který sice vykazuje znaky korporace, lze pod dané pravidlo rovněž podřadit, neboť vykazuje také znaky fundace. K podrobnějšímu rozboru uvedených právních forem lze odkázat na odbornou literaturu,která potvrzuje, že tyto právní formy v různé míře podobnost s institutem svěřenského fondu obecně vykazují.

Ustanovení stojí na úvaze, které formální funkce v rámci vybraných právnických osob a jejich orgánů lze připodobnit k funkcím jmenovaným AML směrnicí u svěřenského fondu. Vedle zakladatele lze obdobnost spatřovat také mezi svěřenským správcem a členy statutárního orgánu právnické osoby (svěřenský správce jedná navenek, na účet svěřenského fondu) a mezi tzv. protektorem (osobou oprávněnou k výkonu dohledu nad správou svěřenského fondu) a členy kontrolních orgánů fundací (dozorčí rada, revizor).

V rámci fungování nadace pak také lze identifikovat osoby, které svou činností podporuje (půjde zásadně o případ dobročinné nadace, srov. § 306 občanského zákoníku). Pozici těchto příjemců nadačních příspěvků, kteří jsou zároveň vymezeni v zakladatelském právním jednání, lze připodobnit k pozici obmyšlených ve svěřenském fondu. Proto i na tyto osoby dopadá navrhovaná domněnka. Skutečným majitelem fundace však dle domněnky nebude kdokoli, komu byl vyplacen nadační příspěvek (takových osob může být v rámci existence nadace mnoho, přičemž jejich podpora může být často jen jednorázová), ale spíše ten, kdo konkrétně má být dle nadační listiny podporován, tj. kvůli komu byla nadace (nadační fond) založena. Tento aspekt je v textu zdůrazněn spojením „v osobní podpoře“. Záměrem je tedy postihnout

Např. RONOVSKÁ, Kateřina; LAVICKÝ, Petr, a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1308.

jako skutečného majitele fundace pouze toho příjemce nadačního příspěvku, který byl v zakladatelském právním jednání (nebo podle něj) určen individuálně, konkrétně.

Ve vztahu k určení skutečného majitele fundací jsou pravidla určování skutečného majitele [včetně obecného vymezení skutečného majitele podle § 2 písm. c) až e) návrhu] použitelná i k fundacím zahraničním, respektive zahraničním právnickým osobám fundačního typu. Na rozdíl od právních uspořádání je u právnických osob (tj. také fundací a ústavů) pro zápis skutečného majitele do české evidence rozhodující, kde mají sídlo (srov. § 12 odst. 1 návrhu). Přitom v České republice mohou mít sídlo jen právnické osoby v právní formě upravené českými zákony (§ 138 odst. 2 občanského zákoníku). Vztah k zahraničím fundacím tak může být relevantní, vyskytuje-li se zahraniční fundace ve struktuře vztahů; pro tyto účely jsou však vymezení skutečného majitele dle návrhu a § 6 návrhu dostačující.

K odstavci 3

Ustanovení je transpozicí čl. 3 odst. 6 písm. b) AML směrnice, který stanovuje, kdo se také rozumí skutečným majitelem svěřenského fondu. Jsou přitom vyjmenovány v zásadě všechny formální funkce či role, které se v rámci daného uspořádání vyskytují či mohou vyskytovat.

Ustanovení reviduje stávající nesnadno uchopitelnou úpravu § 4 odst. 4 písm. c) AML zákona, která ve vztahu k jednotlivým pozicím v rámci svěřenského fondu pracuje s vyvratitelnou právní domněnkou. Ta se však uplatní pouze tehdy, splňuje-li daná osoba kritéria materiálního vymezení skutečného majitele podle § 4 odst. 4 první věty AML zákona (to např. vede k tomu, že zakladatel má být jako pojímán jako skutečný majitel svěřenského fondu nikoli vždy, ale jen s ohledem na materiální posouzení konkrétní situace). Pravidlo je tak velmi nepraktické a nalezení skutečného majitele příliš neulehčuje.

K písmeni b) navrhovaného ustanovení lze doplnit, že svěřenský správce bude typicky skutečným majitelem i z hlediska materiálního, jelikož správu právního uspořádání fakticky řídí.

Pokud jde o písmeno c) návrhu, je vhodné uvést, že oproti stávajícímu stavu [§ 4 odst. 4 písm.

c) bod 5 AML zákona] je pojem osoby vykonávající dohled nad správou svěřenského fondu dále specifikován. Doplnění podmínky možnosti jmenovat nebo odvolat svěřenského správce nebo osobu v obdobném postavení nebo obmyšleného představuje materiální transpozici pojmu užívaného AML směrnicí. České znění směrnice pracuje s pojmem „osoby vykonávající dohled nad správou fondu“, nicméně věcně vymezení odpovídá anglosaskému pojmu „protector“, který užívají i ostatní jazykové verze směrnice. Tuto osobu nelze ztotožňovat s osobou vykonávající dohled podle obecné úpravy § 1463 občanského zákoníku, která v rámci svěřenského fondu veskrze nemá rozhodovací pravomoci.Ustanovení tak dopadá zejména na zahraniční svěřenské fondy, myslitelné je ale i specifické postavení osoby oprávněné dohledem na základě zvláštní úpravy ve statutu svěřenského fondu.

Srov. např. SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1214.

Hovoří-li písmeno d) návrhu o „obmyšleném“, je třeba jím rozumět jak obmyšleného, jemuž již vzniklo právo na plnění ze svěřenského fondu (srov. § 1459 občanského zákoníku), tak toho, který byl toliko určen (ale právo mu zatím nevzniklo). Ačkoli je u pouze určeného obmyšleného toliko potenciál toho, že bude příjemcem prospěchu, jeho pojímání jako skutečného majitele vychází z požadavků AML směrnice. S ohledem na posílení transparentnosti jsou tak všichni obmyšlení formálně pojímání stejně, aniž se zkoumá míra jim připadajícího prospěchu. Platí však, že některý z obmyšlených bude typicky skutečným majitelem i z materiálního hlediska (s ohledem na konkrétní významný prospěch, který ze správy právního uspořádání má).

Písmeno e) návrhu hovořící o „okruhu osob, v jejichž hlavním zájmu byl svěřenský fond nebo zahraniční svěřenský fond zejména zřízen nebo je spravován“ vychází z čl. 3 bodu 6 písm. b) bod iv) AML směrnice. V zásadě jde o zbytkovou skupinu osob, které mohou být z hlediska dosažení transparentnosti právního uspořádání relevantní, pokud zde není žádný obmyšlený. Byť tyto osoby ze zakladatelem stanoveného okruhu (např. slovy „mí zaměstnanci“), ze kterého má vzejít obmyšlený, mohou být z již dosti vzdáleny materiálnímu pojímání skutečného majitele, stále u nich existuje potence získání prospěchu. Podstatné pak je, že právě jen u těchto osob tato potence je. Jen tito lidé mohou být obmyšlenými, tj. mohou, respektive budou mít prospěch, a proto lze mít za to, že jsou skutečnými majiteli.

K písmeni e) návrhu lze též doplnit, že pojem „hlavní zájem“ lze interpretovat jako širší kategorii než pojem „prospěch“ ve smyslu § 2 písm. c) návrhu. Prospěch je kvantifikovaná výhoda, typicky příjem zisku, přičemž jde v poměru k celkovému zisku o část významnou. Hlavní zájem se oproti tomu neodvíjí nutně od vytvořeného prospěchu, ale je pro něj určující záměr zakladatele. V čím hlavním zájmu je právní uspořádání zřízeno, bude typicky formálně zjistitelné ze statusu.

Lze konečně doplnit, že s návrhovým odstavcem 3 návrhu úzce souvisí § 5 odst. 4 návrhu, který vyjasňuje určování skutečného majitele korporace, jejíž podíl byl vložen do právního uspořádání. V takovém případě se domněnky určující skutečného majitele právního uspořádání vůči korporaci neuplatní a bude třeba hledat jejího materiálního skutečného majitele (viz výše).

K odstavci 4

Ustanovení navazuje na stanovená pravidla tím, že stanovuje nevyvratitelnou domněnku i v situacích, kdy je v pozici vymezené v předchozích odstavcích právnická osoba. Je-li např. ředitelem ústavu právnická osoba, platí, že skutečným majitelem tohoto ústavu je skutečný majitel této právnické soby. Domněnka skutečného majitele podle § 6 návrhu je spojena s danou funkcí (ředitel, zakladatel, svěřenský správce, obmyšlený atd.).

K § 7

Ustanovení § 7 návrhu řeší situaci některých právnických osob, jejichž transparentnost je zajištěna jinými způsoby nebo u kterých nelze o skutečném majiteli vůbec uvažovat. U vybraných právních forem právnických osob a určitých právnických osob sui generis se pomocí nevyvratitelné právní domněnky deklaruje, že skutečného majitele nemají (na rozdíl od situací právnických osob, které skutečného majitele mají, ale nelze ho zjistit, nebo které ho mít můžou, ale nemusí – podle § 5 návrhu). Návrh je založen na principu negativního výčtu – všechny právní formy právnických osob neuvedené v § 7 skutečného majitele mají.

Současný § 29b AML zákona přitom stanovuje povinnosti stran skutečného majitele paušálně všem právnickým osobám bez rozdílu, tj. bez ohledu na to, zda u nich lze o skutečném majiteli vůbec z principu hovořit. Obdobně formální přístup lze sledovat u požadavku na zápis skutečného majitele příspěvkových organizací územních samosprávných celků (§ 118b odst. 1 rejstříkového zákona ve spojení s § 27 odst. 12 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů).

Podklad pro navrhované ustanovení je i ve IV. AML směrnici. „V zájmu dosažení skutečné transparentnosti by členské státy měly zajistit, aby bylo pokryto co nejširší spektrum právnických osob založených nebo jinak vytvořených na jejich území.“

Z unijní úpravy tedy plyne, že smyslem zjišťování skutečného majitele je transparentnost právnických osob a právních uspořádání. Pokud však určité právnické osoby nemohou být z principu netransparentní nebo je-li jejich transparentnost zajištěna jinými mechanismy, není na ně třeba ani aplikovat kategorii skutečného majitele. Zjišťování skutečného majitele u některých právnických osob by představovalo jednak z principu chybnou, nekoncepční úvahu, jednak nadbytečnou administrativní zátěž. Smyslem AML směrnice je identifikovat skutečného majitele tam, kde je s ohledem na transparentnost relevantní o něm hovořit. Má-li pak být pokryto co nejširší spektrum právnických osob, je třeba úpravu mířit na všechny ty právnické osoby, u kterých existuje potenciál pro netransparentnost.

Některé právnické osoby jsou transparentní ze své povahy, neumožňují vznik jakékoli struktury vztahů. Zároveň je transparentnost v těchto osobách, tj. průhlednost řízení, rozhodování či případného předávání prospěchu, zajištěna specifickými zákonnými prostředky. Těmito osobami jsou typicky právnické osoby veřejného práva.

Je zároveň třeba uvést, že některé právnické osoby sice jsou v praxi obvykle také transparentní, ale nikoli nutně a nikoli ze své podstaty. I spolky atp. mohou být součástí určité struktury vztahů, mohou figurovat v orgánech jiných osob a mohou tak být potenciálně netransparentní nebo se na netransparentnosti podílet. Ačkoliv tyto subjekty obvykle nebudou fungovat v rámci složité struktury a jejich jednání se bude odvíjet od rozhodování široké členské základy, povaha těchto osob to principiálně nevylučuje. Spolek mohou tvořit pouze tři osoby, a to i právnické; stanovy pak mohou založit rozhodující postavení jedné konkrétní osoby. I neziskové organizace pak často zacházejí se značnými prostředky. Spolky mohou jako svou vedlejší činnost vykonávat i hospodářskou činnost spočívající v živnostenském podnikání nebo jiné výdělečné činnosti.

Recitál č. 12 IV. AML směrnice.

Ve vztahu ke komentovanému ustanovení je třeba též uvést, že ve výčtu záměrně nejsou zahrnuty společnosti, jejichž akcie byly přijaty k obchodování na evropském regulovaném trhu, o kterých se zmiňuje čl. 3 odst. 6 písm. a) AML směrnice. Unijní úpravu v tomto ohledu je třeba vnímat nikoli jako výjimku z možnosti mít skutečného majitele, ale spíše jako omezení použitelnosti některých formálních ukazatelů v případě těchto tzv. kotovaných společností.

V případě kotovaných společností vychází úprava AML směrnice z předpokladu, že struktura vlastníků se vzhledem k rychlému obchodování akcií může neustále měnit. Z tohoto důvodu obecně nelze u těchto společností odvozovat osobu skutečného majitele od osoby majoritního akcionáře. Předpokládá se, že jeho pozice je dočasná a krátkodobá.

Konkrétní popsaný záměr evropského zákonodárce ve vztahu ke kotovaným společnostem se jeví částečně jako nekoncepční. Byť lze tvrdit, že u kotovaných společností se struktura vlastníků v praxi často mění, nelze mít obecně za to, že to je jejich definiční vlastnost. Existují samozřejmě také společnosti, jejichž akcie sice byly přijaty k obchodování na regulovaném trhu, ale reálně po určité časové období obchodovány nejsou. Proto i u kotovaných společností lze v konkrétních případech velice jasně a dobře identifikovat skutečného majitele, popřípadě uplatnit postup podle § 5 návrhu.

Čl. 3 odst. 6 písm. a) AML směrnice dále specifikuje, že omezení aplikovatelnosti pravidla se týká takové společnosti kotované na regulovaném trhu, „která podléhá požadavkům na zveřejnění informací v souladu s právem Unie nebo která podléhá rovnocenným mezinárodním standardům zajišťujícím přiměřenou transparentnost informací o vlastnictví.“ Platí však, že žádný z požadavků evropského práva na transparentnost těchto společností nepracuje s institutem skutečného majitele, ani s jeho obdobou. Relevantní je pouze právní majitel akcií.

K písmenům a) až e)

Předně se stanovuje, že skutečného majitele nemají veřejnoprávní korporace a zvláštní právní formy právnických osob veřejného práva, které mohou být zřizovány pouze státem nebo územním samosprávným celky.

V případě státu a územních samosprávných celků jsou jejich poměry jasně stanoveny ústavními a dalšími zákony. Veškeré rozhodování a přerozdělování prostředků v rámci těchto entit probíhá na základě jasných zákonných principů. Kategorie transparentnosti na uvedené právnické osoby proto zpravidla nepřipadá v úvahu. Lze-li pak např. u příspěvkových organizací hovořit o potřebě transparentnosti, je u nich zajištěna speciálními zákony, které kogentně normují jejich vnitřní uspořádání, nakládání s majetkem, orgány atd.

Podstatou vybraných právních forem veřejnoprávních právnických osob je jejich úzce vymezený účel. Jejich činnost je ze zákona omezena na určitou oblast a zároveň zákon reguluje jejich řízení a znemožňuje u nich strukturu vztahů.

K písmeni f)

Specifické právnické osoby zřízené zákonem nebo mezinárodní smlouvou nemají skutečného majitele. Veřejnoprávní povaha těchto osob vylučuje smysluplné úvahy o skutečném majiteli a neumožňuje existenci struktury vztahů. Transparentnost těchto právnických osob zároveň vyplývá přímo ze zákonů nebo mezinárodních smluv, které zpravidla obsahují jejich konkrétní organizační strukturu. Pro přehled lze uvést následující seznam právnických osob zřízených zákonem (popřípadě, jejichž vznik musí zákon předpokládat):

 Agrární komora České republiky – podle zákona č. 301/1992 Sb.  Česká filharmonie – podle dekretu presidenta republiky č. 129/1945 Sb.  Česká kancelář pojistitelů – podle zákona č. 168/1999 Sb.  Česká národní banka – podle zákona č. 6/1993 Sb.  Česká televize – podle zákona č. 483/1991 Sb.  Česká tisková kancelář – podle zákona č. 517/1992 Sb.  České dráhy, a.s. – podle zákona č. 77/2002 Sb.  Český rozhlas – podle zákona č. 484/1991 Sb.  Garanční fond obchodníků s cennými papíry – podle zákona č. 256/2004 Sb.  Garanční systém finančního trhu – podle zákona č. 374/2015 Sb.  Hospodářská komora České republiky – podle zákona č. 301/1992 Sb.  Národní galerie v Praze – podle zákona č. 148/1949 Sb.  Příspěvkové organizace zřízené zákonem, např.:

- Centrum pro regionální rozvoj České republiky (podle zákona č. 248/2000 Sb.).

- Státní zdravotní ústav a zdravotní ústavy (podle zákona č. 258/2000 Sb.).

 Agentura pro podporu podnikání a investic CzechInvest a Agentura pro podnikání a inovace (podle zákona č. 47/2002 Sb.).  Rada pro veřejný dohled nad auditem – podle zákona č. 93/2009 Sb.  Regionální rady regionu soudržnosti – podle zákona č. 248/2000 Sb.  Samosprávné stavovské organizace (profesní komory):

- Česká lékařská komora, Česká lékárnická komora a Česká stomatologická

komora (podle zákona č. 220/1991 Sb.).

- Komora veterinárních lékařů České republiky (podle zákona č. 381/1991 Sb.).

- Notářská komora České republiky (podle zákona č. 358/1992 Sb.).

- Česká komora architektů a Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků

činných ve výstavbě (podle zákona č. 360/1992 Sb.).

- Komora daňových poradců (podle zákona č. 523/1992 Sb.).

- Česká advokátní komora (podle zákona č. 85/1996 Sb.).

- Exekutorská komora České republiky (podle zákona č. 120/2001 Sb.).

- Komora patentových zástupců České republiky (podle zákona č. 417/2004 Sb.).

- Komora auditorů České republiky (podle zákona č. 93/2009 Sb.).

 Správa železniční dopravní cesty, státní organizace – podle zákona č. 77/2002 Sb.

 Stálé rozhodčí soudy – podle zákona č. 229/1992 Sb., zákona č. 301/1992 Sb. a zákona č. 256/2004 Sb.  Státní fondy:

- Státní fond životního prostředí České republiky (podle zákona č. 388/1991 Sb.).

- Státní fond kultury České republiky (podle zákona č. 239/1992 Sb.).

- Státní fond dopravní infrastruktury (SFDI) (podle zákona č. 104/2000 Sb.).

- Státní fond rozvoje bydlení (podle zákona č. 211/2000 Sb.).

- Státní zemědělský intervenční fond (podle zákona č. 256/2000 Sb.).

- Státní fond kinematografie (podle zákona 496/2012 Sb.).

 Všeobecná zdravotní pojišťovna – podle zákona č. 551/1991 Sb.  Vinařský fond (podle zákona č. 321/2004 Sb.).  Vysoké školy (veřejné, státní) – podle zákona č. 111/1998 Sb.

K písmeni g)

Právní forma státního podniku je upravena v zákoně č. 77/1997 Sb., o státním podniku (dále jen „zákon o státním podniku“). Státní podnik je státní organizací a právnickou osobou, jejímž prostřednictvím vykonává stát svá vlastnická práva. Podnik provozuje svým jménem a na vlastní odpovědnost podnikatelskou činnost za účelem plnění významných strategických, hospodářských, společenských, bezpečnostních nebo dalších zájmů státu. Státní podnik má právo hospodařit s majetkem státu a nemá vlastní majetek.

Ve státních podnicích uplatňuje vždy rozhodující vliv stát, lze o nich tedy uvažovat jako o obdobě veřejnoprávních korporací. Jejich organizační transparentnost je zajištěna zákonem o státním podniku, který upravuje práva a povinnosti orgánu a zakladatele podniku.

K písmeni h)

Návrh staví najisto, že specifické právní formy okresních a regionálních komor a společenstev (začleněných živnostenských nebo u agrární komory začleněných zemědělských, potravinářských a lesnických) podle zákona č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, nemají skutečného majitele. Tyto právnické osoby materiálně spadají pod § 7 písm. f) návrhu, avšak nevznikají přímo zákonem.

K písmeni i)

Evropské seskupení pro územní spolupráci představuje zvláštní typ právnické osoby veřejného práva. Úprava vychází přímo z nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1082/2006 ze dne 5. července 2006 o evropském seskupení pro územní spolupráci (ESÚS) ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1302/2013. Na uvedené navazuje podrobnější úprava zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších předpisů.

Evropské seskupení pro územní spolupráci může sdružovat členy nacházející se na území nejméně dvou členských států EU a mohou jimi být státy, regionální a místní orgány a veřejnoprávní subjekty. Smyslem této právní formy právnické osoby je umožnit a usnadnit přeshraniční regionální spolupráci v rámci Evropské unie za výhradním účelem posílení hospodářské a sociální soudržnosti. Z hlediska transparentnosti a zjišťování skutečného majitele tedy platí to, co v případě jiných právnických osob veřejného práva.

K písmeni j)

Právní úprava právní formy politické strany a politického hnutí je obsažena v zákoně č. 424/1991 Sb., o sdružování politických stran a politických hnutí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o politických stranách“), který podrobně stanovuje fungování politických stran a hnutí.

Zákon o politických stranách přitom vychází z článku 5 Ústavy, podle kterého je politický systém založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů, dále pak z článku 20 který upravuje právo občanů sdružovat se v politických stranách a hnutích a zejména z článku 22 Listiny základních práv a svobod, který stanovuje, že zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti.

Obecně lze jen těžko uvažovat o skutečném majiteli politické strany. Ústavní pořádek požaduje, aby politické strany byly demokratické i vnitřně, přičemž dodržování pravidel demokratičnosti v rámci vnitrostranických procesů je zároveň poskytována soudní ochrana podle čl. 4 Ústavy (srov. např. bod 4 nálezu Ústavního soudu II. ÚS 1969/10 ze dne 27. 12. 2011). Vůle politické strany má být nezbytně utvářena členskou základnou, nikoli pokyny jednotlivců.

Zákon o politických stranách každopádně zajišťuje širokou organizační i personální transparentnost politických stran. Strana a hnutí obecně vznikají registrací, kterou provede ministerstvo vnitra zápisem strany a hnutí do rejstříku stran a hnutí.Rejstřík stran a hnutí je veřejný seznam vedený ministerstvem vnitra, do kterého se zapisují nebo vyznačují zákonem stanovené údaje týkající se stran a hnutí. Jeho součástí je sbírka listin obsahující stanovy, usnesení o ustavení orgánů, usnesení o změně stanov a usnesení o zrušení strany a hnutí. Rejstřík je každému přístupný.

Přímo do rejstříku se (mimo jiné) vyznačují identifikační údaje osob, které jsou členy statutárních orgánů strany nebo hnutí.Stanovy jsou ve veřejném rejstříku dostupné a jejich změna musí být písemně podána ministerstvu vnitra do 15 dnů od jejího schválení. Změna stanov strany a hnutí nabývá účinnosti dnem její registrace ministerstvem.

Zákon o politických stranách také v § 17 a násl. upravuje hospodaření politických stran. Zejména stanoví, že strana a hnutí nesmějí vlastním jménem podnikat, mohou však založit obchodní společnost nebo družstvo nebo se účastnit jako společník nebo člen na již založené

Ustanovení § 6 odst. 1 a § 8 odst. 7 zákona o politických stranách. Ustanovení § 6 odst. 2 písm. b) body 4 až 9 zákona o politických stranách. Ustanovení § 9 odst. 1 zákona o politických stranách. Ustanovení § 9 odst. 3 písm. b) zákona o politických stranách. Ustanovení § 11 zákona o politických stranách.

obchodní společnosti nebo družstvu. Předmět činnosti těchto osob je však zákonem zásadně omezen (např. publikační a propagační činnost, pořádání kulturních, společenských, sportovních, rekreačních, vzdělávacích a politických akcí, atp.).

Novela č. 302/2016 Sb. zákona o politických stranách dále výrazně posílila dohled nad hospodařením politických stran zřízením nezávislého Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí (dále „Úřad“). Úřad mimo jiné vykonává dohled nad hospodařením politických stran, hnutí a politických institutů a uveřejňuje na svých internetových stránkách jejich úplné výroční finanční zprávy a poznatky, které z jeho činnosti vyplynuly.Politické strany a hnutí jsou povinny předložit Úřadu každoročně do 1. dubna finanční zprávu. Zákon zároveň umožňuje Úřadu projednávat přestupky v oblasti hospodaření politických stran a ukládat za ně správní tresty, které mohou v závislosti na přestupku dosáhnout výše až 2 000 000 Kč.

Obecně tak lze konstatovat, že transparentnost politických stran a hnutí je zajištěna, jejich rizikovost je z hlediska právní špinavých peněz a financováno terorismu malá a vzhledem k ústavně zakotvené podmínce vnitřní partajní demokracie nelze předpokládat přímou nebo nepřímou kontrolu v pojetí AML směrnice. Návrh v souladu s tím stanoví, že politické strany a hnutí nemají skutečného majitele. Toto řešení je v souladu s evropskou praxí (transpozice členských států EU se zpravidla k politickým stranám vůbec nevyjadřují).

K písmeni k)

Právní formy církevních právnických osob upravuje zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o církvích“).

Církví a náboženskou společností se podle zákona o církvích rozumí dobrovolné společenství osob s vlastní strukturou, orgány, vnitřními předpisy, náboženskými obřady a projevy víry, založené za účelem vyznávání určité náboženské víry, ať veřejně nebo soukromě, a zejména s tím spojeného shromažďování, bohoslužby, vyučování, duchovní služby a případně obecně prospěšné činnosti. Účel a činnost předmětných právnických osob tak jsou zásadně omezeny.

Ministerstvo kultury vede Rejstřík registrovaných církví a náboženských společností, Rejstřík svazů církví a náboženských společností a Rejstřík evidovaných právnických osob, do kterých se zapisují právnické osoby registrované nebo evidované podle zákona o církvích a jím stanovené údaje. Rejstříky vedené Ministerstvem kultury jsou veřejnými seznamy.

Transparentnost církevních právnických osob je rejstříky zajištěna. Základní dokument církve a náboženské společnosti musí v souladu s § 10 odst. 3 zákona o církvích obsahovat široké množství informací o církvi, zejména o její organizaci a statutárních orgánech a jsou rovněž veřejně přístupné. Stejně tak musí církve a náboženské společnosti v rejstřících evidovat široké

Ustanovení § 19f písm. a), c), d), e) zákona o politických stranách. Ustanovení § 19h písm. a), b), c), d), f), i), j) zákona o politických stranách.

množství údajů o jimi založených institucích nebo účelových zařízení pro poskytování charitativních služeb.

Ačkoliv u církevních právnických osob lze, vzhledem k existenci církví s výrazně hierarchickou strukturou, uvažovat o osobách uplatňujících rozhodující vliv, návrh předpokládá, že skutečné majitele nemají. Činí tak zejména s ohledem na jejich obecnou transparentnost. Přiznání existence skutečných majitelů církví by ovšem mohlo také vyvolat nežádoucí situaci, kdy by obecné soudy přezkoumávaly, zda údaj o skutečném majiteli vyplývá z předpisů kanonického práva. Pokud by následně dospěly k závěru, že tomu tak není, mohly by církve a náboženské společnosti být pokutovány. V takovém případě by se zákon mohl dostat do rozporu s čl. 16 odst. 2 Listiny, který stanoví, že církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti nezávisle na státních orgánech.

Návrh má též oporu z hlediska komparativního srovnání evropských předpisů o evidencích skutečných majitelů. Církve se v nich do seznamu právních forem právnických osob, které evidují své skutečné majitele, zásadně nezahrnují.

K písmeni l)

O skutečném majiteli odborové organizace jakožto právnické osoby založené na zájmovém principu prosazující pracovní, hospodářské, politické a sociální zájmy svých členů nelze uvažovat. Stejné platí i pro případ organizací zaměstnavatelů.

Případné úvahy o požadavku transparentnosti odborů (které ale z hlediska AML oblasti představují minimální riziko) je nutno vážit v kontextu potřeby chránit zájmy zaměstnanců, kteří jsou zpravidla v slabším a závislém postavení vůči zaměstnavateli. Zároveň je vždy třeba dbát mezinárodně-právních závazků České republiky, zejména Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 87 o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovat.

Ze stávající zákonné úpravy (§ 25 odst. 2 rejstříkového zákona) plyne, že zájem na ochraně členů orgánu odborových organizací převažuje nad potřebou posílení dohledu veřejnosti nad jejich činností. Návrh proto jasně stanovuje, že odborové organizace skutečné majitele nemají a nevztahují se tak na ně žádné povinnosti týkající se evidence. Stejně tak úprava stanoví pro případ organizací zaměstnavatelů.

K písmeni m)

Právní formu honebního společenstva upravuje zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o myslivosti“). Jedná se o právnickou osobou založenou podle zákona o myslivosti, jejímiž členy mohou být pouze vlastníci nebo spoluvlastníci souvislých honebních pozemků, jejichž výměra v součtu dosahuje alespoň 500 ha, a která sama zajišťuje výkon práva myslivosti, anebo společenstevní honitbu pronajme.

Honební společenstvo vzniká dnem registrace honebního společenstva do rejstříku honebních společenstev vedeným místně příslušnou obcí s rozšířenou působností. Rejstřík honebních společenstev je veřejný seznam.

V České republice v současnosti existuje přibližně 3000 honebních společenstev.

Z pohledu boje proti praní peněz a financování terorismu nejsou honební společenstva rizikovými subjekty. Jedná se o jednoúčelové právnické osoby vykonávající právo myslivosti (anebo za tímto účelem pronajímající společenstevní honitbu). Výkon práva myslivosti je omezením vlastnického práva z důvodu veřejného zájmu na ochraně zvěře. Honební společenstva nesmí podnikat a zpravidla nedisponují značnými finančními prostředky (ceny nájmů honiteb se pohybují kolem několika desítek korun za hektar).

Vzhledem k charakteru a organizaci honebních společenstev se úvaha o jejich skutečném majiteli míjí se smyslem institutu skutečného majitele. Lze se tak domnívat, že povinnost honebních společenstev uvádět skutečné majitele by byla formalismem, který by v žádném směru nenaplňoval cíle AML směrnice.

K písmeni n)

Společenství vlastníků jednotek je jednoúčelová právnická osoba založená za účelem zajišťování správy domu a pozemku; při naplňování svého účelu je způsobilé nabývat práva a zavazovat se k povinnostem. Společenství vlastníků nesmí podnikat ani se přímo či nepřímo podílet na podnikání nebo jiné činnosti podnikatelů nebo být jejich společníkem nebo členem. Členství ve společenství vlastníků je neoddělitelně spojeno s vlastnictvím jednotky.

Nebylo-li společenství vlastníků založeno již dříve, založí je vlastníci jednotek, kde je alespoň pět jednotek, z nichž alespoň tři jsou ve vlastnictví tří různých vlastníků, nejpozději po vzniku vlastnického práva k první převedené jednotce.

Vzhledem k roztříštěnosti členské základny společenství vlastníků jednotek nelze obecně usuzovat na existenci osoby skutečného majitele, která by měla na rozhodování společenství vlastníků jednotek rozhodující vliv. I kdyby takováto osoba existovala (například člen statutárního orgánu nebo vlastník převažujícího množství jednotek), vzhledem k omezenému účelu společenství vlastníků (zajišťování správy domu a pozemku) nelze předpokládat, že by mohla využít společenství vlastníků jednotek k financování terorismu nebo praní peněz, popřípadě k zastírání svého vlivu či získávání prospěchu.

Transparentnost společenství vlastníků jednotek je pak zajištěna zejména evidováním vlastníků jednotek v katastru nemovitostí.

K písmeni o)

Ustanovení normuje, že právnické osoby, ve kterých má veškeré podíly na prospěchu a vlivu Česká republika nebo její územní samosprávný celek, nemají skutečného majitele. Ačkoliv jsou tyto subjekty právnickými osobami soukromého práva, vzhledem k výhradnímu prospěchu státu z jejich činnosti v kombinaci s absolutním vlivem státu na jejich rozhodování lze

Viz nález Pl. ÚS 34/03 ze dne 13. 12. 2006.

usuzovat, že se jedná o právnické osoby s postavením obdobným postavení právnických osob veřejného práva.

Obdobnou úvahu lze sledovat i v judikatuře Ústavního soudu ČR k pojmu „veřejná instituce“ v § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, který je častým předmětem sporů právě ve vztahu k subjektům, jejichž majoritním společníkem je stát. Pokud by tyto právnické osoby měli materiálně veřejnoprávní povahu, vztahovaly by se na ně rozsáhlé povinnosti poskytovat informace o své činnosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím, čemuž se bránili právě poukazem na svou soukromoprávní formu.

K tomu se vyjádřil Ústavní soud v bodu 70. nálezu sp. zn. IV. ÚS 1146/16 ze dne 20. června 2017 (tzv. „nález ČEZ“) takto:

„70. Je tedy zřejmé, že výhrada zákona pro ukládání povinností jednotlivcům podle čl. 4 odst. 1 Listiny se v plné míře vztahuje i na obchodní společnosti, pro něž je pojem „veřejné instituce“ zcela neurčitým. Podřazení určité obchodní společnosti pod tento pojem by – při jeho současném zákonném vymezení – bylo možné jen v případě, že by tato naplňovala definiční znaky veřejné instituce a současně by veškeré právní následky spojené s tímto jejím postavením šly výlučně „k tíži“ veřejné moci. Muselo by tedy jít o případ subjektu, jehož postavení by bylo

– co do podstaty – stejné bez ohledu na to, zda má formu obchodní společnosti, nebo některé z právnických osob veřejného práva. (…)“

Ke konkrétní situaci právnické osoby, v níž má stoprocentní podíl stát se pak Ústavní soud vyjádřil v bodu 15. nálezu sp. zn. II. ÚS 618/18 ze dne 2. dubna 2019:

„15. Jak již plyne z usnesení o pokračování v řízení, s ohledem na tuto nálezovou judikaturu může být správným pouze jeden ze tří následujících právních názorů, vyslovených dříve v citovaných nálezech Ústavního soudu:

(a) obchodní společnost, jejímž stoprocentním vlastníkem je stát, není veřejnou institucí podle zákona o svobodném přístupu k informacím (body 67–69 nálezu ČEZ);

(b) o veřejnou instituci ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím se jedná toliko v případě obchodních společností, jejichž jediným vlastníkem je stát nebo veřejnoprávní korporace (bod 70–71 nálezu ČEZ), anebo

(c) veřejnou institucí je i taková obchodní společnost, u níž převažují znaky typické pro veřejné instituce (zejména převažuje majetková účast státu nebo veřejnoprávní korporace – nález Letiště Praha).

16. Za této situace Ústavní soud dospívá k závěru, že platí právní názor, podle kterého je veřejnou institucí podle zákona o svobodném přístupu k informacím jakákoliv obchodní společnost, jejímž stoprocentním vlastníkem je stát, případně veřejnoprávní korporace. (…)“ Není tedy důvod k požadavku na evidování údajů o skutečném majiteli u právnických osob, které mají materiálně povahu veřejnoprávního subjektu, jestliže zároveň stanoví, že tyto osoby skutečného majitele nemají.

Ustanovení záměrně míří pouze na právnické osoby ve vztahu k České republice (a kraji nebo obci), nikoli k jakémukoli státu. Z hlediska transparentnosti je totiž záhodno i v případě subjektů dle českého práva ovládaných cizím státem umožnit seznat jejich strukturu vztahů. V případech českých veřejnoprávních subjektů je tato struktura známá a zjevná.

K písmeni p)

Role zakladatele je v případě právní formy obecně prospěšné společnosti zcela zásadní (srov. § 4 odst. 2, § 8 odst. 2, § 12 zákona č. 248/1995 Sb.). Obdobný význam má zakladatel také v případě právní formy ústavu. Je-li pak zakladatelem Česká republika nebo její územní samosprávný celek, není úvaha o skutečném majiteli příhodná.

K části druhé – povinnosti některých osob

K § 8

Obsah ustanovení je rámcově převzetím původního § 29b AML zákona, který se věcně týká povinností právnických osob obecně, nikoli přímo problematiky praní peněz a financování terorismu. Proto se navrhuje předmětná pravidla upravit v novém zákoně, do kterého je i převzato primární vymezení skutečného majitele.

Povinnosti jsou stanoveny evidujícím osobám, tj. ve smyslu § 2 písm. j) návrhu právnickým osobám, které mají skutečného majitele a dále svěřenským správcům ve vztahu ke svěřenským fondům a zahraničním svěřenským fondům.

Ve vztahu k povinnostem v § 8 návrhu se nenavrhuje stanovit přestupky za jejich porušení. I podle metodiky Ministerstva vnitra Zásady tvorby právní úpravy přestupků platí následující:

„Zakotvení skutkové podstaty přestupku je přípustné až poté, co předkladatel vyhodnotí, že nejsou k dispozici takové nástroje, které jsou k dosažení daného cíle stejně vhodné nebo vhodnější (efektivita) a které současně představují méně intenzivní zásah do právního postavení adresáta veřejné správy (tzv. subsidiarita uplatňování odpovědnosti za přestupek).“

Povinnosti § 8 návrhu je třeba vnímat v kontextu úpravy celého navrhovaného zákona, především s ohledem na evidenční povinnost evidující osoby (§ 9 odst. 1 návrhu), která již přestupky kryta je. Byť tedy lze povinnost podle § 8 návrhu vnímat formálně samostatně, od jejich plnění se odvíjí i materiální plnění povinnosti v § 9 odst. 1 návrhu. Do značné míry lze také evidování údajů v evidenci vnímat jako plnění povinností § 8 návrhu. Nelze konečně odhlédnout od toho, že § 8 návrhu je zásadně převzetím stávajícího § 29b zákona č. 253/2008 Sb., přičemž ani ten nestanovuje k daným povinnostem korelující sankce.

K odstavci 1

Ustanovení je transpozicí čl. 30 odst. 1 prvního pododstavce první věty a čl. 31 odst. 1 druhého pododstavce AML směrnice. Stanovují se kvalitativní požadavky na údaje o skutečném majiteli a dále odkazem na § 13 návrhu rozsah požadovaných údajů.

Úplnými údaji je třeba rozumět zejména veškeré vyžadované údaje identifikující totožnost skutečného majitele a veškeré údaje vztahující se k jeho postavení a k tomu, na čem je založeno. Je tedy podstatné, aby byly získávány a zaznamenávány veškeré důvody, na jejichž základě je určitý člověk skutečným majitelem, nikoli např. jen jeden, byť odpovídající skutečnosti. Podobně je třeba mít údaje o všech skutečných majitelích, tj. o osobách odpovídajících danému vymezení, nikoli jen o jednom či některých skutečných majitelích.

Navrhovaná úprava v souladu s transponovaným pravidlem požaduje vedle zásadně pasivního zaznamenávání (vedení) údajů o skutečném majiteli též jejich aktivní získávání (obdobně v jiných jazykových verzích: obtain, einholen).

Identifikace skutečného majitele může být, zvláště v případě složitějších struktur, relativně náročná. To může plynout jak z komplikovanosti vztahů, které evidující osoba bude muset posuzovat, tak z vymezení skutečného majitele. Jelikož pojem skutečného majitele má postihovat materiální stav, nelze vždy bez dalšího vyjít z formálních ukazatelů. Respektive ve většině případů z nich vycházet lze, ale je třeba si uvědomovat, že formální rovina nemusí být určující. To platí zejména ve vztahu k uplatňování koncového vlivu. Z praktického hlediska lze při zjišťování člověka, který uplatňuje koncový vliv, vyjít z metod a pomůcek využívaných povinnými osobami v rámci provádění kontroly klienta.

Tzv. kaskádový test představuje následující hodnotící postup:

1. Zjištění a ověření totožnosti fyzické osoby, která má v konečném důsledku kontrolní podíl v právnické osobě. 2. Zjištění a ověření totožnosti fyzické osoby, která uplatňuje kontrolu právnické osoby jinými prostředky,

2a. je-li zde pochybnost o tom, že osoba podle bodu 1. je skutečným majitelem,

nebo

2b. neuplatňuje-li žádná fyzická osoba kontrolní podíl v právnické osobě.

3. Zjištění a ověření totožnosti fyzické osoby, která je ve vrcholném vedení právnické osoby, nelze-li zjistit žádnou osobu podle bodu 1. nebo 2.

Popis mechanismu je převzat z materiálu A Beneficial Ownership Implementation Toolkit, str. 13. Dostupné na: https://www.oecd.org/tax/transparency/beneficial-ownership-toolkit.pdf. Obdobně je proces popsán také ve vysvětlující poznámce k FATF doporučení č. 10, str. 59 a 60.

K odstavci 2

Ustanovení navazuje na pravidlo uvedené v § 5 návrhu, které umožňuje řešit náhradní stanovení skutečného majitele v případech, kdy jej nelze zjistit. Postupuje-li evidující osoba podle § 5 odst. 1 písm. a) návrhu nebo § 5 odst. 3 návrhu [v návaznosti na § 5 odst. 1 písm. a) návrhu], měla by zároveň zaznamenávat kroky, které tomuto postupu předcházely, zejména úsilí nalézt skutečného majitele. Tyto záznamy mohou být relevantním zdrojem informací pro povinné osoby v rámci kontroly klienta (podle AML zákona) nebo pro státní orgány.

Ustanovení volně navazuje na povinnost povinných osob podle čl. 3 odst. 6 písm. a) bod ii) věty za středníkem AML směrnice, podle které tyto osoby musí vést záznamy o krocích učiněných k identifikaci skutečného majitele. Je přitom logické, že povinnost by měla být vztažena na evidující osoby v případě, kdy aplikují zbytkové pravidlo § 5 návrhu, protože nebylo možné skutečného majitele nijak zjistit. Zaznamenávání kroků při zjišťování skutečného majitele snižuje potenciální riziko nadužívání sběrného pravidla § 5 návrhu.

K odstavci 3

Lhůty pro uchovávání údajů zaznamenaných podle odstavců 1 nebo 2 jsou nepřímo odvozeny od lhůt stanovujících dostupnost údajů o skutečném majiteli v evidenci skutečných majitelů podle čl. 30 odst. 10 třetího pododstavce a čl. 31 odst. 9 čtvrtého pododstavce AML směrnice.

V současnosti je pravidlo vyjádřeno v § 29b odst. 3 AML zákona, avšak stávající pravidlo neřeší přechod povinnosti v případě zániku právnické osoby nebo právního uspořádání.

K odstavci 4

Ustanovení je transpozici čl. 30 odst. 1 druhého pododstavce a čl. 31 odst. 2 AML směrnice. Smyslem ustanovení je zajistit přístup k údajům o skutečném majiteli vybraným státním orgánům a osobám přímo od evidujících osob. Sdělení je evidující osoba na základě navrhovaného ustanovení povinna poskytnout bez ohledu na to, zda případně splnila svou povinnost zajistit zápis skutečného majitele.

K § 9

K odstavci 1

Ustanovení je transpozicí čl. 30 odst. 4 první věty a čl. 31 odst. 3a AML směrnice.

Povinnost nechat zapsat svého skutečného majitele je stanovena přímo právnickým osobám ve vztahu k jejich skutečnému majiteli, respektive přímo svěřenským správcům ve vztahu k nim spravovaným svěřenským fondům (obecně právním uspořádáním). Tyto osoby primárně odpovídají za to, že aktuálně zapsané údaje v evidence skutečných majitelů souhlasí se skutečností, se skutečně zjištěným stavem.

Evidující osoba pak může zajistit stanovenou povinnost třemi způsoby – (1) podáním návrhu na zápis soudu, (2) podáním žádosti o zápis notáři nebo v zásadě pasivně bez jakékoli součinnosti, jsou-li splněny předpoklady pro (3) automatický průpis (podle části třetí hlavy páté návrhu).

Ustanovení zároveň stanovuje lhůtu, do které má evidující osoba povinnost začít zajišťovat plnění stanovené povinnosti, a to bez zbytečného odkladu po vzniku rozhodné skutečnosti.

Rozhodné skutečnosti představují tzv. neurčitý právní pojem, který je hojně užíván napříč právním řádem. Velmi často je pojem využíván také ve vztahu k běhu nějaké lhůty. Pojem záměrně není specifikován, jelikož cílem je právě postihnout předem jevově nevymezitelnou a neuzavřenou množinu skutečností (situací). Z kontextu navrhovaného pravidla je pak zřejmé, že rozhodnou skutečností je ta, díky které je určitý člověk skutečným majitelem. Půjde např. o okamžik, ke kterému byl převeden podíl ve společnosti.

S § 9 odst. 1 návrhu nepřímo souvisí také § 26 odst. 3 návrhu. Ten umožňuje podat návrh na zápis skutečného majitele komukoli, kdo na něm osvědčí právní zájem, a to za předpokladu, že evidující osoba návrh nepodala (respektive nepožádala notáře) do 15 dnů od vzniku rozhodné skutečnosti.

Porušení povinnost § 9 odst. 1 návrhu je kryto sankcí upravenou v § 55 návrhu. Podmínkou udělení pokuty však je určité rozhodnutí soudu, respektive marné uplynutí lhůty podle § 43 návrhu. Posuzování porušení povinnosti podle § 9 návrhu tedy budou podle § 57 návrhu provádět obecní úřady obcí s rozšířenou působností pouze v návaznosti na určité soudní rozhodnutí, které se věcně vypořádá s existencí nesrovnalosti. Vyhodnocení otázek, zda jsou zaznamenávané údaje úplné, přesné a aktuální, tedy nebude na správním orgánu, ale výhradně na soudu v rámci řízení o nesrovnalosti.

K odstavci 2

Stanovuje se vyvratitelná právní domněnka splnění povinnosti evidující osoby zajistit, aby údaje v evidenci skutečných majitelů odpovídaly zjištěné skutečnosti. Domněnka se vztahuje k faktu, že automatickým průpisem, tedy bez součinnosti evidující osoby, byly propsány správné údaje (odpovídající skutečnosti).

Jak bude dále rozebráno, automatický průpis (§ 37 a násl. návrhu) je zásadně nezávislý na aktivitě evidující osoby a nastává automaticky, odpovídá-li situace ve veřejném rejstříku zákonným předpokladům. Vychází se z úvahy, že v určitých situacích lze skutečného majitele s vysokou mírou pravděpodobnosti zjistit z údajů zapsaných ve veřejném rejstříku. Dojde-li k takovému průpisu, je tomu tak proto, že evidující osoba nezajistila zápis jiných údajů (návrhem soudu nebo žádostí notáři). Nekonání evidující osoby přitom může být buď záměrné (s cílem, aby došlo k automatickému průpisu), nebo i pramenit z neznalosti. V obou případech však lze mít za to, že automatickým průpisem došlo k průpisu správných údajů, tedy že byl evidován skutečný majitel.

K odstavci 3

Ustanovení upravuje řešení specifickou situaci, kdy je nesrovnalost, tj. nesoulad údajů zapsaných v evidenci se skutečností, předpokládána zákonem. Tato situace může nastat při aplikaci pravidla obsaženého v § 5 odst. 1 písm. a) návrhu. Ten stanovuje nevyvratitelnou domněnku, že skutečným majitelem je v případě, nelze-li skutečného majitele určit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po evidující osobě rozumně požadovat, každá osoba ve vrcholném vedení korporace (viz odůvodnění § 5 návrhu).

Protože návrh upravuje takovou možnost nesrovnalosti v § 5 odst. 1 písm. a) explicitně, zavádí ustanovení nevyvratitelnou domněnku, že evidující osoba v takovém případě řádně splnila svou evidenční povinnost (podle § 9 odst. 1 návrhu). Je ovšem třeba zmínit, že v případě, kdy evidující osoba aplikuje nevyvratitelnou domněnku podle § 5 odst. 1 písm. a) návrhu, ačkoliv nevynaložila veškeré úsilí, které po ni bylo možné rozumně požadovat, o nesrovnalost potenciálně stále jít může. V opačném případě by byla „spádová“ domněnka, která označuje členy statutárního orgánu za skutečné majitele, snadno zneužitelná. Jinak řečeno, § 9 odst. 3 návrhu se týká jen těch situací, kdy evidující osoba skutečně vynaložila veškeré úsilí, které lze rozumně žádat.

Nevyvratitelná domněnka o řádném splnění evidenční povinnost však nebrání soudu v odstranění nesrovnalosti (soud nesprávné údaje v rámci řízení o nesrovnalosti přepíše ve smyslu § 49 odst. 2 návrhu), pokud informace o skutečném majiteli vyjdou najevo ze zdrojů, ke kterým evidující osoba neměla přístup, případně by jejich získání vyžadovalo zcela neúměrné úsilí. Uvažovat lze například o informacích získaných orgány činnými v trestním řízení nebo orgány daňové správy při výkonu jejich činnosti. Je tedy umožněno soudu řešit i takovou nesrovnalost, které evidující osoba nemohla jakkoli předejít. V takovém případě také nutně půjde o nesrovnalost, jejímž důvodem je neposkytnutí potřebné součinnosti podle § 10 návrhu (a evidující osoba tak nebude s ohledem na rozhodnutí podle § 48 odst. 3 návrhu odpovídat za přestupek; srov. § 56 odst. 3 návrhu).

K § 10

Ustanovení je transpozicí nového pravidla čl. 30 odst. 1 třetího pododstavce první věty AML směrnice.

Podle stávající úpravy jsou povinnosti stanoveny pouze evidujícím osobám, ačkoli ve vztahu ke zjištění a zápisu skutečného majitele je v praxi nezbytné předpokládat součinnost dalších aktérů. Lze přitom uvažovat i situace, kdy právnická osoba (respektive členové jejích orgánů) ví, kdo je její skutečný majitel, ale není schopna získat potřebný právní doklad. Např. skutečný majitel je sice zapsán v zahraničním obchodním registru, ale vzhledem k zahraniční struktuře vztahů a množství zprostředkujících osob není evidující osoba oprávněna výpis získat. Bez součinnosti skutečného majitele nebo osob figurujících ve struktuře vztahů často nemá evidující osoba šanci získat informace o svém skutečném majiteli, natožpak získat písemnosti, které by jeho pozici doložily (ve smyslu § 23 návrhu). Ustanovení tak potřebnou povinnost zavádí.

Potřebnou součinností je též třeba rozumět nejen pasivní reakci ze strany povinované osoby (typicky skutečného majitele), ale také vlastní aktivitu. Skutečný majitel by tak měl evidující osobě z vlastní iniciativy sdělovat, že jeho postavení vzniklo (činit tak samozřejmě nemusí, je- li zřejmé, že evidující osoba o vzniku postavení svého skutečného majitele musí vědět). Uvedené je v návrhu zahrnuto výslovně.

Neposkytnutí součinnosti je též kryto sankcí upravenou v § 55 návrhu. Podmínkou udělení pokuty je rozhodnutí soudu v rámci řízení o nesrovnalosti (o tom že důvodem nesrovnalosti je neposkytnutí součinnosti; srov. § 48 odst. 3 návrhu).

Nadto lze doplnit, že případné neposkytnutí součinnosti nepředstavuje absolutní překážku splnění povinnosti evidování skutečného majitele. V uvedeném případě bude typicky dán důvod pro stanovení skutečného majitele na základě § 5 odst. 1 písm. a) návrhu; i tak přitom dojde k zápisu alespoň osob ve vrcholném vedení nejvýše postavené složky ve struktuře vztahů, včetně zápisu dané struktury.

K části třetí – evidence skutečných majitelů

Část třetí navrhovaného zákona je věnována evidenci skutečných majitelů. Vymezují se do evidence zapisované údaje, režimy jejich zpřístupňování a taktéž způsoby zápisu údajů do evidence. Konečně část třetí upravuje mechanismy související s nesrovnalostmi v evidenci.

K hlavě I

Předmětem úpravy je vymezení základních charakteristik evidence skutečných majitelů a specifikace evidovaných údajů o skutečném majiteli.

K § 11

Ustanovení specifikuje základní charakteristiky evidence skutečných majitelů. Jde o navázání na úpravu obsaženou v současnosti v § 118b odst. 2 a 3 rejstříkového zákona.

K odstavci 1

Ustanovení navazuje na vymezení § 2 zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy (dále jen „ISVS“). Explicitně se stanovuje, že správcem informačního systému skutečných majitelů je ve smyslu § 2 písm. c) ISVS Ministerstvo spravedlnosti, jelikož poskytuje služby informačního systému veřejné správy a za informační systém veřejné správy odpovídá. Odpovídá tedy především za technické zajištění systému, nikoli za obsah evidence.

To ostatně platí i za účinnosti dosavadní právní úpravy ve vztahu k evidenci údajů o skutečných majitelích podle rejstříkového zákona.

Ministerstvo spravedlnosti je přitom podle § 11 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., kompetenční zákon, a rovněž dle § 119 odst. 1 zákona č. 6/2002, o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“) ústředním orgánem státní správy soudů. Úkolem státní správy soudů je přitom vytvářet soudům podmínky k řádnému plnění úkolů soudům svěřených a v mezích stanovených zákonem na jejich řádné plnění dohlížet. Konkrétně ministerstvo pak vykonává státní správu mimo jiné tím, že usměrňuje a řídí využívání informačních technologií [§ 123 odst. 1 písm. m) zákona o soudech a soudcích].

Pro úplnost lze doplnit, že Ministerstvo spravedlnosti je rovněž provozovatelem informačního systému evidence skutečných majitelů ve smyslu § 2 písm. d) ISVS, jelikož zajišťuje funkčnost technických a programových prostředků tvořících informační systém. Údaje jsou evidovány jako elektronická data. Evidence je tedy lokalizována na datových nosičích.

Ve vztahu k ustanovení § 9 ISVS je třeba říci, že navrhovaný zákon je speciální úpravou a speciálně také upravuje pravidla pro přístup k údajům v evidenci skutečných majitelů (srov. část třetí hlava II návrhu). Evidence skutečných majitelů je přitom částečně neveřejná.

Z hlediska vyhlášky č. 317/2014 Sb. je stávající informační systém skutečných majitelů tzv. významným informačním systémem. Tím bude tedy i po změně legislativy. S ohledem na vyšší význam evidence skutečných majitelů, úpravu sankcí a propracovanější způsob zápisu a kontroly údajů nelze vyloučit, že v budoucnu budou naplněna též kritéria systému prvku kritické informační infrastruktury.

K odstavci 2

Evidenci skutečných majitelů vedou ty soudy, které jsou příslušné k vedení řízení o zápisu (podle § 19 návrhu). Evidenci proto vede více soudů, přičemž každý vede ty záznamy (údaje), k jejichž zápisu je příslušný.

Byť nelze považovat přiřazení předmětné agendy soudům za optimální, s ohledem na historické důvody je jediné možné. Vedení evidence skutečných majitelů představuje materiálně spíše administrativní agendu, kterou jsou např. v zahraniční typicky pověřeny specializované státní úřady nejustiční povahy (orgány moci výkonné).Navrhovaný režim pak vychází ze stávajícího stavu. Vedení evidence skutečných majitelů bylo změnovým zákonem č. 368/2016 Sb. přidáno do agendy rejstříkových soudů s ohledem na blízkost rejstříkové agendě. Zjišťování skutečných majitelů do určité míry přitom souvisí s údaji a listinami, které jsou vedeny ve veřejném rejstříku a sbírce listin nebo v evidenci svěřenských fondů (a její sbírce listin).

Např. v Rakousku vede evidenci Spolkové ministerstvo financí společně s Rakouským spolkovým statistickým úřadem a Spolkovým výpočetním střediskem Bundesrechenzentrum GmbH (viz komparace právních úprav v obecné části této důvodové zprávy).

K odstavci 3

Je deklarováno, že zápis údajů do evidence skutečných majitelů provádí dvě registrační autority, respektive dvě skupiny autorit.

Soud provádí zápis na základě řízení o zápisu, a to pouze na základě návrhu na zápis. Notář provádí zápis na základě žádosti o zápis, a to dálkovým přístupem. Zápis může provést jakýkoli notář, bez ohledu na to, jaký soud by byl pro daného žadatele příslušný, jakož i bez potřeby jakékoli historické vazby notáře na žadatele.

Zápisy soudem a notářem jsou kvalitativně totožné. Soud zápisy notářem neaprobuje ani nekontroluje. Zvolení jedné z možností způsobu zápisu nemá vliv na způsob provedení případné následné změny údajů.

K § 12

Ustanovení specifikuje, jaký je základ struktury informací v evidenci skutečných majitelů. Stanoví se, čí skutečný majitel se zapisuje. Navrhované ustanovení je třeba vykládat v kontextu § 7 návrhu, který říká, které právnické osoby skutečného majitele vůbec nemají. Není tedy ani možné na ně vztahovat úpravu evidování skutečného majitele podle § 12 návrhu, byť jsou založeny podle českého práva.

Ustanovení transponuje čl. 31 odst. 3a AML směrnice. Zápis skutečného majitele se vztahuje také na právní upořádání, kterým se pro účely navrhovaného zákona rozumí svěřenský fond a zahraniční svěřenský fond. Podmínky zápisu právních uspořádání jsou složitější, pročež jsou upraveny v samostatných odstavcích.

V kontextu dopadu navrhované právní úpravy bylo třeba řešit otázku, zda a popřípadě jaká právní uspořádání podle českého právního řádu lze považovat za obdobná svěřenskému fondu. Čl. 31 odst. 1 AML směrnice vztáhnout pravidla evidování skutečných majitelů i na právní uspořádání, která se svou strukturou či funkcemi svěřenským fondům podobají.S tím je spojena i povinnost členských států jasně uvést, kterých právních uspořádání se povinnost týká (popř. uvést podobnosti s právním uspořádáním).Zvažován byl přitom zejména podílový fond podle zákona č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů. Bylo však shledáno, že podílový fond, ani žádné další právní uspořádání reflektované českým právem nelze z hlediska jeho funkce nebo struktury považovat za obdobné svěřenskému fundu. Ve vztahu k vyjmutí podílového fondu z režimu navrhovaného zákona lze uvést následující.

Obecně je rozdíl mezi funkcemi svěřenských fondů a podílových fondů. Podílové fondy jsou nástroje k investičním operacím, přičemž pravidelně sdružují majetek množství menších

Recitál č. 27 V. AML směrnice. Recitál č. 29 V. AML směrnice.

investorů. Obhospodařovatel (investiční společnost) pak jako profesionál profituje ze zajišťování služby, tj. zhodnocování investic podílníků. Oproti tomu svěřenské fondy slouží vždy ke zvláštnímu účelu určenému zakladatelem, typicky ke správě určitého majetku podle zakladatelem určených pravidel. Zpravidla je vložení majetku do svěřenského fondu motivováno snahou zajistit dlouhodobou stabilní správu vyčleněného majetku a zajistit tak konkrétní hodnotu do budoucna (pro další generace).

Role, práva a funkce osob figurujících ve struktuře svěřenského fondu lze jen velmi obtížně připodobnit k fungování podílových fondů. Zásadní rozdíl je mezi obmyšlenými, kteří sice mohou mít ze svěřenského fondu prospěch, ale jsou určeni někým jiným, a podílníky, kteří aktivně a z vlastního rozhodnutí do podílového fondu vstupují. Rozdílná je i role svěřenského správce a obhospodařovatele podílového fondu. Svěřenský správce je do značné míry vázán pravidly statutu a je zároveň pod dohledem protektora a obmyšlených. Obhospodařovatel je pak zásadně nezávislý na podílnících a typicky je to on, kdo pravidla obhospodařování a investování stanovil.

Z právně-interpretačního hlediska nelze podílový fond považovat za právní uspořádání strukturou nebo funkcí podobné svěřenskému fondu ve smyslu čl. 31 odst. 1 AML směrnice. Lze se domnívat, že jestliže směrnice příkladmo zmiňuje pouze vysoce specifické právní formy fiducie, Treuhandu či fideicomisu, které znají právní řády pouze několika málo členských států, nebylo záměrem evropského zákonodárce vztáhnout působnost evropské směrnice i na v Evropě obecně rozšířený a známý právní institut podílového fondu.

V tomto smyslu lze vyložit (a zároveň poukázat na) velmi obtížnou aplikaci pravidel AML směrnice pro určení skutečného majitele právního uspořádání obdobného svěřenskému fondu na podílové fondy. Směrnice za skutečného majitele takového právního uspořádání určuje podle čl. 3 odst. 6 písm. c) AML směrnice fyzickou osobu nebo osoby v rovnocenném nebo obdobném postavení, jaké mají osoby uvedené v písmeni b), tj. zakladatelé, svěřenští správci, tzv. protektoři, obmyšlení nebo jakékoliv jiné fyzické osoby, které v konečném důsledku vykonávají kontrolu. Pokud by se mělo takové pravidlo vztáhnout na podílové fondy, znamenalo by to zejména v případě otevřených podílových fondů nutnost evidování neustále proměnlivého množství mnohdy až několika tisíců podílníků. Postavení dalších subjektů zúčastněných na podílovém fondu, které by analogicky odpovídaly výše uvedeným osobám figurujícím ve svěřenském fondu, je neméně problematické – např. obhospodařovatel je vždy právnická osoba, atd.

Konečně podílové fondy nejsou rizikovými subjekty z hlediska AML. Investiční společnosti obhospodařující podílové fondy jsou povinnými osobami podle zákona č. 253/2008 Sb. a v návaznosti na to mají povinnost identifikace a kontroly klienta, tj. v tomto případě podílníka.

K odstavci 1

V současné době jsou do evidence skutečných majitelů zapisováni pouze skuteční majitelé právnických osob zapsaných do některého z veřejných rejstříků ve smyslu rejstříkového zákona (srov. jeho § 118b odst. 1). Tato úprava pak vychází z českého překladu AML směrnice, která hovoří o „právnických osobách zapsaných v rejstříku“Obsah pravidla je však překladem lehce posunut. Přesnějším překladem lze dospět k závěru, že je požadováno evidování skutečných majitelů právnických osob vzniklých, respektive založených podle českého práva. Tomuto odpovídají i jiné jazykové verze (např. anglicky „legal entities incorporated within their territory“). Proto je volen pojem přesněji vystihující transponovanou úpravu, tj. úprava dopadá na právnické osoby se sídlem na území České republiky.

I bez výše nastíněné nepřesnosti českého znění AML směrnice je stávající úprava nedůsledná v tom, že se vztahuje pouze na právnické osoby zapsané ve veřejném rejstříku podle rejstříkového zákona. Úprava tak bez dalšího nedopadá na ostatní právnické osoby, u nichž lze uvažovat o skutečném majiteli; konkrétně např. školské právnické osoby založené soukromou osobou. Nelze přitom do budoucna vyloučit, že zákonem budou upraveny nové právní formy právnických osob, které se nebudou zapisovat do veřejného rejstříku.

K odstavci 2

Ve vztahu k evidování skutečných majitelů právních uspořádání je třeba vyjasnit, že transponovaná pravidla jsou do určité míry mimoběžná s existencí evidence svěřenských fondů podle rejstříkového zákona. Vedení evidence svěřenských fondů není z mezinárodního hlediska standardem. AML směrnice vychází z předpokladu, že členské státy svěřenské fondy na svém území zásadně neregistrují (často je ani neupravují). Česká republika však v rámci původní transpozice IV. AML směrnice v roce 2016 k tomuto transparentnost posilujícímu řešení přistoupila.Východiskem stávající úpravy rejstříkového zákona tak je původní znění čl. 31 IV. AML směrnice, které požadovalo registraci právního uspořádání v tom státě, jehož právem se řídí. Tento parametr byl V. AML směrnicí změněn.

Čl. 31 odst. 1 AML směrnice nově hovoří o „svěřenském fondu spravovanémv daném členském státě“. Pojem „spravování“ není evropským předpisem explicitně rozveden. Recitál č. 26 V. AML směrnice a čl. 31 odst. 3a prvního pododstavce AML směrnice uvádí, že příslušné informace mají být vedeny primárně v evidenci toho státu, kde má svěřenský správce bydliště nebo je usazen (bez ohledu na to, jakým právem se právní uspořádání řídí). Pravidlo má za cíl zamezit pluralitě registrací skutečných majitelů právních uspořádání v rámci Evropské unie. AML směrnice pak požaduje evidování skutečných majitelů i v případech, kdy se bydliště či usazení svěřenského správce nachází mimo její působnost, tedy mimo členský stát (srov. čl. 31 odst. 3a druhý pododstavec AML směrnice).

Vzniká tak určitá dvoukolejnost, kdy se jednak vyžaduje evidování svěřenských fondů samých (českých i zahraničních) a jednak jejich skutečných majitelů. Změna daná V. AML směrnicí pak působí, že některé (české i zahraniční) svěřenské fondy zapsané v evidenci svěřenských

Čl. 30 odst. 1 první pododstavec AML směrnice. V oblasti dosahování transparentnosti svěřenských fondů představuje evidence svěřenských fondů klíčový nástroj. Evidence svěřenských fondů je užitečná i z hlediska fungování svěřenských fondů samých a umožňuje svěřenským správcům snazší správu majetku. V angličtině „administered“.

fondů nemají podle nového režimu evropské úpravy v České republice zapisovat své skutečné majitele.

Ačkoli se současně s návrhem zákona o evidenci skutečných majitelů navrhuje také úprava rejstříkového zákonas cílem sjednotit kritéria registrace svěřenských fondů a jejich skutečných majitelů, dvoukolejnost zůstane zachována. Režim evidování svěřenských fondů řídících se českým právem v české evidenci je stále třeba považovat za vhodně zvolený. V praxi pak bude ve většině případů docházet k automatickému průpisu údajů, takže z uživatelského hlediska by měly být komplikace minimalizovány.

Pro zápis skutečného majitele právního uspořádání (bez ohledu na to, dle jakého práva bylo zřízeno) je rozhodující sídlo, bydliště nebo pobočka svěřenského správce (Čl. 31 odst. 1 AML směrnice). V případě zahraničních svěřenských fondů je třeba pojem obdobně odvíjet povinnost zápisu od sídla, bydliště nebo pobočky osoby, jejíž pozice nejvíce odpovídá pozici svěřenského správce (byť se tak formálně nemusí označovat). S ohledem na kritérium usazení je třeba zohledňovat i pobočku právnické osoby, která je svěřenským správcem; v rámci konceptu usazení se totiž zohledují i pobočky.

Vedle skutečných majitelů svěřenských fondů s „českými“ správci (tj. se sídlem či bydlištěm v České republice) se dále evidují skuteční majitelé svěřenských fondů se „správci mimo EU“ (tj. se sídlem, bydlištěm či pobočkou mimo Evropskou unii). Pro druhou skupinu svěřenských fondů se pak specifikují další kritéria, která se odvíjí od vztahu, respektive působení právního uspořádání na území České republiky. Stanovená kritéria jsou následně navržena v nové úpravě § 65a odst. 2 rejstříkového zákona jako určující pro registraci zahraničního svěřenského fondu samého.

Navrhovaná kritéria vychází jednak z požadavků AML směrnice, jednak ze zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále „ZMPS“), respektive z Haagské úmluvy o právu rozhodném pro trust a o jeho uznání z 1. 7. 1985 (čl. 6 až 10). Body 3 a 4 vycházejí z čl. 31 odst. 3a AML směrnice, která výslovně požaduje, aby byl skutečný majitel svěřenského fondu se „správcem mimo EU“ evidován v té zemi, v níž svěřenský správce na účet právního uspořádání nabude vlastnické právo k nemovitosti nebo naváže obchodní vztah. Ostatní body specifikující vztah k území České republiky mají za vzor § 73 ZMPS. Rozšíření výčtu o tyto body je odůvodněno snahou o komplexní a smysluplný režim, který maximálně naplní požadavek transparentnosti právních upořádání.

K odstavci 3

Promítá se výjimka z povinnosti evidovat skutečného majitele těch právních upořádání, jejichž skutečný majitel již byl v rámci Evropské unie registrován (čl. 31 odst. 3a třetí pododstavec AML směrnice). K tomu může typicky dojít, má-li právní uspořádání více správců s různými

V rámci návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony související s tímto zákonem a zákonem o evidenci skutečných majitelů.

bydlišti. Pravidlo je motivováno tím, aby nedocházelo k vícečetnému evidování stejných údajů, případně aby se zamezilo vzniku administrativních nesrovnalostí v údajích o stejném právním uspořádání v evidencích různých členských států.

K § 13

Ustanovení představuje taxativní výčet zapisovaných nebo propisovaných údajů o skutečném majiteli a jiných souvisejících skutečnostech. Jde o (1) údaje identifikující osobu skutečného majitele, jeho totožnost, (2) údaje objasňující, na čem je pozice skutečného majitele založena, včetně údajů o případné struktuře vztahů, (3) údaje o trvání pozice skutečného majitele a (4) údaje o právnické osobě nebo právním uspořádání, o jejichž skutečného majitele jde. Předmětem zápisu jsou dále i (5) údaje týkající se procedurálních aspektů zápisu jednotlivých údajů (kdy byly provedeny, respektive zpřístupněny). Konečně se zapisují (6) údaje ve vztahu k řešení nesrovnalostí v evidenci podle části třetí hlavy šesté návrhu. Ustanovení transponuje čl. 30 odst. 1 a 3 až 5 a čl. 31 odst. 1 a 3a a 5 AML směrnice.

Údaje se do evidence skutečných majitelů kromě zápisu také propisují [viz také § 2 písm. m) návrhu] mechanismem upraveným v části třetí hlavě V návrhu. Automatický průpis přitom není činností ani soudu, ani notáře, ale jde o funkci informačního systému samého. Za průpis tedy odpovídá správce systému, kterým je Ministerstvo spravedlnosti.

Dojde-li k průpisu, je tomu tak proto, že evidující osoba nezajistila zápis jiných údajů (návrhem soudu nebo žádostí notáři). Nekonání evidující osoby přitom může být buď záměrné (s cílem, aby došlo k automatickému průpisu), nebo i pramenit z neznalosti. V obou případech však podle § 9 odst. 2 návrhu lze mít za to, že automatickým průpisem došlo k zápisu správných údajů, tedy že byl zapsán skutečný majitel (viz dále). Průpis vychází z úvahy, že v určitých situacích lze skutečného majitele s vysokou mírou pravděpodobnosti zjistit z údajů zapsaných ve veřejném rejstříku (nebo evidenci svěřenských fondů).

K písmeni a)

Stanovují se do evidence zapisované údaje týkající se totožnosti skutečného majitele. Ačkoli AML směrnice přesně nestanovuje, které všechny identifikační údaje se mají o skutečném majiteli zapisovat, nepřímo lze jejich šíři odvodit z požadavku na veřejnost některých údajů dle čl. 30 odst. 5 AML směrnice. Jde tedy o jméno, datum narození, bydliště a státní příslušnost.

K písmenům b) až d)

Vedle údajů o totožnosti skutečného majitele jsou stejně významné také údaje o tom, na čem je pozice skutečného majitele založena. Je přitom podstatné, aby z evidence skutečných majitelů bylo také zřejmé, proč byla daná fyzická osoba zapsána jako skutečný majitel. Předmětem

Srov. recitál č. 26 V. AML směrnice.

zápisu je informace, z níž je zřejmý vztah skutečného majitele a právnické osoby nebo právního uspořádání.

Ustanovení představuje transpozici čl. 30 odst. 5 druhého pododstavce AML směrnice, který specifikuje, které údaje mají být přístupné veřejnosti. Neurčitý požadavek na uveřejňování (a tedy i evidování) informací „…o povaze a rozsahu účasti skutečného majitele“, se pro potřeby jasného výčtu požadovaných údajů rozepisuje do více písmen.

Nejprve se tedy podle písmene b) návrhu zapisuje údaj o povaze postavení skutečného majitele. Povahou postavení je v kontextu navrhovaného zákona třeba rozumět to, jak daný člověk v základní rovině naplňuje vymezení skutečného majitele. Z tohoto hlediska je tedy třeba rozlišovat skutečného majitele v materiálním smyslu [podle § 2 písm. c) až e) a § 3 a 4 návrhu], ve formálním smyslu (podle § 6 návrhu) anebo tzv. náhradního skutečného majitele (podle § 5 návrhu).

V případě materiálního skutečného majitele je dále třeba specifikovat, zda je koncovým příjemcem, osobou s koncovým vlivem, anebo že oba tyto prvky naplňuje současně. V rámci údaje o povaze postavení je též třeba vyjasnit, zda je pozice založena přímo, či nepřímo. V případě formálního (§ 6 návrhu) a náhradního (§ 5 návrhu) skutečného majitele pak součástí údaje o povaze postavení je také specifikace funkce (formální role), jakou skutečný majitele ve vztahu k právnické osobě či právnímu uspořádání zastává, tedy např. člen statutárního orgánu, zakladatelem atp.

Podle písmene c) návrhu je také v rámci zápisu nutno kvantifikovat, jak velký podíl pozici skutečného majitele zakládá. Ustanovení se samozřejmě použije pouze na situace, kdy je člověk v postavení skutečného majitele díky svému podílu. Pozice skutečného majitele bude přitom nejčastěji založena jeho (přímou či nepřímou) účastí v právnické osobě (respektive v obchodní korporaci).

Zapsaným údajem bude procentuální vyjádření výše předmětného podílu. Podílem se přitom rozumí jak podíl na prospěchu (tj. na zisku, jiných vlastních zdrojích nebo likvidačním zůstatku), tak podíl na hlasovacích právech. Lze přitom vycházet z toho, že standardně bude mít společník jeden podíl, se kterým bude spojeno jak právo na zisk, tak právo hlasovací. O jaký typ podílu jde, může být relevantní zejména v případě nepřímého podílu, kdy se uplatní různá pravidla pro jeho výpočet (§ 3 odst. 3 návrhu nebo § 4 odst. 4 návrhu). V rámci vyplňování formuláře pro zápis lze do budoucna počítat s tím, že uživatelské rozhraní aplikace evidence skutečných majitelů při zadání vstupních údajů nezávazně zkontroluje, zda uvedené podíly zakládají pozici skutečného majitele a případně vypočítá relevantní výši nepřímého podílu. V případě automatického průpisu pak aplikace z výší podílů zapsaných v obchodním rejstříku vyhodnotí povahu pozice skutečného majitele automaticky (aplikace bude přitom vycházet z předpokladu, že má všechna práva).

„Pokud člen vrcholného vedení byl identifikován jako skutečný majitel pouze z titulu své funkce, a nikoli na základě drženého vlastnického podílu nebo kontroly vykonávané jinými prostředky, mělo by to být v registrech jasně uvedeno.“ Recitál č. 34 V. AML. směrnice.

Podle písmene d) návrhu se specifikují jiné či další skutečnosti, které zakládají pozici skutečného majitele, není-li založena jeho podílem a tedy se neuplatnil postup podle písmene

c) návrhu. Z povahy věci jde v tomto případě o skutečnosti zakládající pozici materiálního skutečného majitele. Informace o tom, že skutečný majitel jím je s ohledem na § 5 odst. 1 písm.

a) návrhu (tzv. náhradní skutečný majitel) a tedy díky svému členství ve statutárním orgánu (je osobou ve vrcholném vedení), je součástí údaje o povaze jeho postavení podle písmene c) návrhu; obdobné platí v případě formálních skutečných majitelů (podle § 6 návrhu).

Jinými skutečnostmi zakládajícími pozici materiálního skutečného majitele mohou být např. určité příkazní a obdobné smlouvy, akcionářské dohody, jednání společníků ve shodě či faktické mimoprávní vztahy (následování pokynů rodinného příslušníka s přirozenou autoritou). Pozice skutečného majitele také může být často založena z části jeho podílem a z části dalšími skutečnostmi. Tak tomu bude zejména v případě nepřímého skutečného majitele, kdy budou dalšími skutečnostmi vztahy mezi jednotlivými články řetězu (struktury vztahů). Tyto vztahy, včetně specifikace osob či právních uspořádání vyskytujících se ve struktuře vztahů, pak explicitně podléhají evidování podle následujícího písmene e) návrhu.

Pro vyjasnění lze uvést, že předmětem zápisu nemají být písemnosti, které zapisované údaje toliko dokládají. Evidence skutečných majitelů není veřejným rejstříkem a ani nemá sbírku listin.

K písmeni e)

Předmětem zápisu je dále popis struktury vztahů. Jde vzhledem k současnému stavu o nový a zásadní požadavek. V případě založení pozice skutečného majitele prostřednictvím jiných osob (nepřímo), nemusí izolovaný údaj o skutečném majiteli představovat zvýšení transparentnosti. Naopak si lze představit řadu situací, kdy by údaj o skutečném majiteli vytržený z kontextu mohl transparentnost snižovat. Seznatelnost mechanismu a osob, jejichž prostřednictvím je získáván prospěch nebo uplatňován koncový vliv, je proto z hlediska transparentnosti klíčová. Ustanovení má za cíl zabránit stavu, kdy je znám skutečný majitel, nicméně není zřejmé, na základě jakých skutečností, respektive prostřednictvím jakých osob a vztahů, této pozice dosáhl.

Popis struktury vztahů lze v zásadě chápat jako podrobnou specifikaci údaje o tom, na čem je pozice skutečného majitel založena [tedy údajů evidovaných podle písmen c) a d) návrhu]. Popis sktruktury se odvíjí od její konkrétní podoby. V zásadě však popis představuje srozumitelné znázornění či vysvětlení vztahů mezi jednotlivými složkami struktury, tj. osobami (popř. právními uspořádáními) v řetězeních či větveních a jejich základní identifikaci. Ze struktury vztahů se bude např. podávat, jaký podíl má skutečný majitel na prostředkující právnické osobě, která má podíl na evidující osobě.

V rámci struktury vztahů se zapisují některé údaje o článcích (subjektech i non-subjektech) ve struktuře. V případě právnických osob a právních uspořádání se uvádí jména (označení) a identifikační číslo.V případě fyzických osob se uvádí pouze jméno; fyzickou osobou, která ve struktuře vztahů vystupuje samostatně, se rozumí ten, kdo tvoří pomyslný samostatný článek struktury. Podle navrhovaného ustanovení se tak obecně neevidují např. údaje o společnících či členech orgánů právnické osoby, prostřednictvím které je pozice skutečného majitele založena (je jí uplatňován vliv nebo přijímán prospěch). Samostatným článkem však např. bude člověk, který se skutečnému majiteli zaváže, že mu bude předávat relevantní podíl na zisku, který generuje společnost, jejímž akcionářem tento člověk (prostředník) je.

V případě jednoduchých struktur vztahů lze uvažovat o popisu slovním, jinde však může být vhodnější popisovat strukturu pomocí grafického znázornění (obrázkem). V tomto ohledu je záhodno vyjít ze zahraničních přístupů (např. Rakouska), kde již v rámci zápisu skutečného majitele informační systém prostřednictvím formuláře umožňuje vytvářet grafické znázornění struktury vztahů. Český formulář pro zápis skutečného majitele by tak ideálně měl také preferovat grafické znázornění struktury vztahů a též umožnit jeho jednoduché vytvoření. Výhodou je především přehlednost, jednotnost, srozumitelnost a strojová čitelnost takto vytvořených popisů. Takto zapsané údaje jsou strukturovány pro účely dalšího zpracovávání nebo pro účely mezinárodního předávání. Pokud by měla být velmi složitá struktura popsána pouze slovně, bylo by otázkou, zda jde o srozumitelný údaj. Nesrozumitelnost návrhu je přitom důvodem k jeho odmítnutí [§ 28 odst. 1 písm. c) návrhu], respektive k odmítnutí provedení zápisu notářem [§ 34 odst. 1 písm. a) návrhu].

Pro úplnost lze doplnit, že struktura vztahů neexistuje tam, kde je pozice skutečného majitele založena přímo; v takovém případě logicky strukturu vztahů popsat nelze.

Na zápisu struktury vztahů je však třeba trvat i tam, kde je koncovým příjemcem nebo osobou uplatňující koncový vliv právnická osob, která skutečného majitele nemá podle § 7 návrhu. I v takovém případě je zájem na transparentnosti struktury, už jen proto, že na vrcholku struktury vztahů české právnické osoby může být cizí stát. Podle pravidla § 5 odst. 1 písm. a) návrhu se sice v takovém případě zapíše jako skutečný majitel osoba ve vrcholném vedení zkoumané právnické osoby, koncového příjemce nebo osobu s koncovým vlivem však bude možné dovozovat z popisu struktury vztahů.

K písmenům f) a g)

Nově se bude též evidovat údaj, který poskytne povědomí o okamžiku vzniku a zániku postavení skutečného majitele.

Jelikož tento údaj může být v mnoha případech složité či nemožné zjistit, navazuje na uvedené ustanovení § 23 odst. 6 návrhu, který zavádí právní nevyvratitelnou domněnku a případné dokládání daného údaje zjednodušuje.

Lze doplnit, že dle současné právní úpravy se svěřenský fond označuje svým označením, identifikačním číslem a označením svěřenského správce; srov. § 14 odst. 3 vyhlášky č. 323/2013 Sb.

S ohledem na to, že uvedená ustanovení představují nový požadavek, pamatuje se na tyto údaje i v přechodném ustanovení § 59 odst. 5 návrhu.

K písmenům h) a i)

Předmětem zápisu (respektive v tomto případě zásadně propisu) do evidence skutečných majitelů jsou také základní údaje o právnické osobě nebo právním uspořádání, jejichž skutečný majitel má být dle zákona zapsán. Propis uvedených údajů je principiálně nutný, aby bylo možné seznat, ke komu se určitý skutečný majitel váže.

Vedení těchto údajů také snadno umožní z evidence uživatelům zjistit, že např. určitá právnická osoba v evidenci vedena je, ale nezajistila zápis svého skutečného majitele. Zároveň bude zřejmé, že pokud tato právnická osoba vůbec v evidenci není, nemůže ani zapsat skutečného majitele.

K písmenům j) a k)

S ohledem na přehlednost a vypovídací hodnotu evidence se též pro každý zapisovaný údaj evidují údaje o dni zápisu (nebo automatickém průpisu) a okamžiku zpřístupnění (tj. podle části třetí hlavy třetí návrhu).

K písmeni l)

Konečně se případně zapisují také poznámky o nesrovnalostech. Zápis těchto poznámek je spojen se zahájením řízení o nesrovnalostech (popřípadě s jeho výsledkem) podle části třetí hlavy šesté návrhu.

Zápis poznámek je transpozicí požadavku AML směrnice, konkrétně čl. 30 odst. 4 poslední věty a Čl. 31 odst. 5 poslední věty.

K hlavě II

Hlava II části třetí upravuje režimy přístupu k údajům vedeným v evidenci skutečných majitelů. Přístupem se rozumí získání určité formalizované písemnosti, která reflektuje obsah evidence. Tím se nevylučuje případná možnost uživatelů si vedené údaje jen prohlížet prostřednictvím internetového rozhraní.

Nastavení různých typů přístupů se odvíjí od požadavků AML směrnice. Na rozdíl od stávajícího stavu se zavádí veřejnost některých údajů, a to v rozsahu požadovaném unijní právní úpravou. Veřejnost je odůvodněna snahou o zvýšení důvěry veřejnosti a občanské společnosti zejména v obchodní sektor. Veřejnost má také působit preventivně ve vztahu k dodržování transparentního řízení společností a nakládání s majetkem.

Recitály č. 30 až 32 V. AML směrnice.

Výpisy budou vydávány v různém rozsahu údajů s ohledem na postavení žadatele nebo evidované osoby. Bude-li např. vydáván výpis v režimu (rozsahu) veřejných údajů, budou v něm pouze ty aktuální údaje, které jsou veřejné (podle § 14 návrhu).

Zároveň lze doplnit, že v rámci technického řešení informačního systému skutečných majitelů se předpokládá jeho propojení s portálem občana. Chce se prostřednictvím funkce v portále občana umožnit pravidelné notifikovaní subjektů údajů (skutečných majitelů) o příjemcích osobních údajů (z evidence skutečných majitelů).

K § 14

Ustanovení specifikuje režim veřejnosti údajů vedených v evidenci. Jde o ustanovení převážně transpoziční.

Tím, že je umožněn přístup prostřednictvím internetu komukoli bez dalšího, jsou předmětné údaje fakticky uveřejňovány. Ustanovení nelimituje přístup k veřejným údajům žádnou registrací či poplatkem.

Lze přitom doplnit, že čl. 30 odst. 5a AML směrnicečlenským státům toliko umožňuje přístup k údajům v evidenci podmínit registrací a zaplacením poplatku. Je zřejmé, že jde pouze o vyjádření možnosti řešení, nikoli požadavek. Je zásadně v diskreci členských států, jak přístup do evidence vyřeší. Navrhuje se tedy zvolit v tomto ohledu osvědčený model fungování veřejného rejstříku. Bez dalšího veřejně přístupná evidence daleko lépe plní svou roli jakožto nástroje transparentnosti a veřejné kontroly. Současně je takový režim provozně snazší a levnější, jelikož není třeba administrovat přístupy a poplatky.

Vzhledem k tomu, že ustanovení upravuje veřejný přístup, není nutná žádná kontrola přistupujících osob či důvody jejich přístupu. Proto je umožněním přístupu povinováno Ministerstvo spravedlnosti jakožto správce informačního systému. V praxi nebude nutné jakkoli úřad kontaktovat, ale písemnost bude možné získat přímo z veřejného internetového rozhraní. Mělo by se jednat o obdobu získávání ověřeného elektronického výpisu z veřejného rejstříku.

Částečným výpisem z evidence skutečných majitelů je třeba rozumět částečný výpis (výstup) z informačního systému veřejné správy ve smyslu § 9 ISVS (je tedy o úředně ověřenou písemnost). Výstupem je také potvrzení o tom, že v evidenci skutečných majitelů není o skutečném majiteli právnické osoby nebo právního uspořádání veden žádný údaj.

Vzhledem k navrhovanému režimu veřejnosti lze též v rámci technických změn informačního systému skutečných majitelů do budoucna uvažovat o funkci poskytování veřejně přístupné

Obdobně recitál č. 36 V. AML směrnice.

části evidovaných údajů formou otevřených dat (ve smyslu nařízení vlády č. 425/2016 Sb., o seznamu informací zveřejňovaných jako otevřená data).

K odstavci 1

Ustanovení upravuje režim přístupu k veřejným údajům, tj. přístup veřejnosti. Bude přitom možné získat pouze výpis platných údajů, tj. údajů podle aktuálního stavu zápisu (bez historických údajů). Toto omezení plyne z recitálu č. 38 V. AML směrnice, který počítá s tím, že „zpřístupněny by měly být mimoto pouze osobní údaje, které jsou aktuální a odpovídají reálnému stavu skutečných majitelů…“.

K písmeni a)

Šíře veřejných údajů v případě skutečných majitelů právnických osob vychází z minimálního požadavku čl. 30 odst. 4 AML směrnice. K režimu širší veřejnosti se nepřistupuje s ohledem na proporcionalitu ve vztahu k ochraně soukromí. Identifikační údaje o osobě skutečného majitele jsou tedy uveřejňovány jen z části. Skutečného majitele tak nelze z veřejně dostupných údajů určit přesně, ale o něm získat pouze určité obecné povědomí. Je však třeba uvést, že veřejné budou klíčové údaje o povaze postavení skutečného [§ 13 písm. c) návrhu] a údaje specifikující velikost podílu (přímo či nepřímo) drženého skutečným majitelem, zakládá-li podíl postavení skutečného majitele [§ 13 písm. d) návrhu]. Čl. 30 odst. 5 AML směrnice totiž výslovně požaduje zveřejnění údajů o povaze a rozsahu účasti skutečného majitele, čemuž odpovídají právě údaje podle § 13 písm. c) a d) návrhu. Tyto údaje zásadním způsobem posilují transparentnost a důvěryhodnost a umožňují komukoli zjistit základní údaje o tom, kdo v právnické osobě může uplatňovat koncový vliv nebo kdo může být jejím koncovým příjemcem. Podrobnější údaje o dalších skutečnostech zakládajících postavení skutečného majitele a popis struktury vztahů pak mohou být veřejné pouze za podmínky, že s tím souhlasí evidující osoba [podle písmene d) návrhu]. Veřejný je vždy též časový údaj o tom, od kdy a případně do kdy je člověk skutečným majitelem.

Je zavedena možnost širší veřejnosti údajů, souhlasí-li s tím skutečný majitel právnické osoby. Souhlas pak logicky míří na širší uveřejnění pouze osobních údajů o osobě daného skutečného majitele [tedy údajů podle § 13 písm. a) návrhu], nikoli údajů o případných dalších skutečných majitelích nebo jiných zapisovaných údajů (např. o struktuře vztahů).

Formální požadavky na souhlas jsou upraveny v § 23 odst. 5 návrhu. Souhlas samozřejmě může skutečný majitel také kdykoli odvolat; soud pak údaje znepřístupní podle § 33 návrhu. Lze doplnit, že souhlas s uveřejněním zákonem stanovených údajů se od skutečného majitele nezjišťuje. Právní titul ke zpracování osobních údajů vychází přímo ze zákona [srov. čl. 6 odst. 1 písm. c) GDPR] a souhlas zapisovaného skutečného majitele by tak byl nadbytečný. Nadto by vázání evidování zákonem stanovených údajů na souhlas mohlo působit faktickou nefunkčnost evidence.

Dále jsou také veřejné ty údaje, které byly automaticky propsány z veřejného rejstříku a zároveň (současně) jsou ve veřejném rejstříku uveřejněny (tj. nebyl uplatněn postup podle § 25 odst. 2 rejstříkového zákona). Bylo by nepraktické a nelogické, aby bylo o skutečném majiteli v evidenci skutečných majitelů uveřejněno méně údajů, než lze veřejně zjistit z veřejného rejstříku (typicky např. dojde-li k automatickému průpisu skutečného majitele v případě jediného společníka společnosti s ručením omezeným).

K písmeni b)

Ustanovení lze mít za částečnou transpozici čl. 31 odst. 4 AML směrnice.

V případě právních uspořádání se k uveřejňování jakýchkoli údajů obecně nepřistupuje, byť je to fakultativně umožněno. Případné uveřejnění identifikačních údajů o osobě skutečného majitele [tj. údajů podle § 13 písm. a) návrhu] právního uspořádání se odvíjí od jeho souhlasu; jde o obdobný režim jako podle přecházejícího ustanovení písmene a) bodu 3. návrhu. Souhlas je taktéž možné odvolat podle § 33 návrhu. Dobrovolné uveřejnění dalších údajů je pak umožněno podle písmene d) návrhu.

Veřejnost údajů o skutečných majitelích právních uspořádání AML směrnice nevyžaduje (srov. její čl. 31 odst. 4). S ohledem na povinnost uveřejnění některých údajů o svěřenském správci v evidenci svěřenských fondů (podle rejstříkového zákona) se režim veřejnosti těchto údajů (byly-li zároveň automaticky propsány z evidence svěřenských fondů) přebírá i do evidence skutečných majitelů (svěřenský správce je přitom skutečným majitelem svěřenského fondu na základě § 6 odst. 3 návrhu). Režim veřejnosti některých údajů o skutečném majiteli svěřenského fondu tedy reflektuje faktický stav veřejnosti údajů vedených v evidenci svěřenských fondů. Bylo by nelogické, aby stejné údaje (typicky některé údaje o svěřenském správci), byly v evidenci svěřenských fondů veřejné (podle pravidel rejstříkového zákona) a v evidenci skutečných majitelů neveřejné.

Podmínění veřejnosti předchozím automatickým propisem je nutné s ohledem na předpokládané budoucí nastavení informačního systému. Má-li informační systém spolehlivě od něčeho automaticky odvozovat veřejný režim, musí to být formální charakter dat (odkud jsou přejímány), nikoli jejich obsah (tzn., že např. určitá osoba figuruje v evidenci skutečných majitelů ve funkci svěřenského správce).

K písmeni c)

Údaje o právnické osobě nebo právním uspořádání, jejichž skutečný majitel se eviduje, jsou v evidenci dostupné vždy. Ustanovení je logickým požadavkem evidování údajů o skutečném majiteli, bez kterého by veřejnost daných údajů postrádala smysl. Nebylo by totiž možné seznat, vůči jakému subjektu je fyzická osoba v pozici skutečného majitele.

Ustanoven tak umožní zjistit, zda daný subjekt (či non-subjekt) má mít evidovaného skutečného majitele (v evidenci bude k nalezení jeho jakýsi profil), bez ohledu na to, zda povinnost již byla splněna.

K písmeni d)

Je umožněno dobrovolně uveřejňovat i údaje nad rámec požadavku zákona. Chce se tak využít možností evidence jako nástroje pro posílení transparentnosti právnických osob a právních uspořádání. Není pak důvod, proč neumožnit širší transparentnost, než minimální požadovanou, požaduje-li to evidující osoba (např. s ohledem na svůj veřejně prospěšný účel, otevřenou a transparentní politiku vůči veřejnosti, potenciálním dárcům nebo i obchodním partnerům).

Fakultativní širší veřejnost se týká údajů o jiných skutečnostech, které zakládají postavení skutečného majitel, pokud není založeno podílem [§ 13 písm. d) návrhu] nebo popisu struktury vztahů [§ 13 písm. e) návrhu]. Oba tyto údaje představují určité podrobnosti o postavení skutečného majitele a jejich veřejnost není AML směrnicí vyžadována. Předmětné detailní a často citlivé (především z hlediska obchodních a konkurenčních vztahů) údaje jsou významné především pro vybrané osoby a orgány veřejné moci v rámci výkonu jejich specifické agendy; tito mají zajištěn přístup ke všem údajům (§ 16 odst. 2 návrhu).

K dobrovolnému uveřejnění širšího spektra údajů o postavení skutečného majitele vůči zkoumané právnické osobě nebo právním uspořádání je nezbytná iniciativa evidující osoby (tzn. právnické osoby nebo svěřenského správce). Ta tak učiní přímo v návrhu na zápis (ve formuláři) soudu nebo v žádosti pro notáře.

Údaje podle § 13 písm. d) a e) návrhu jsou pak vždy veřejné, pokud vznikly v důsledku automatického průpisu. Míří se především na situace jednoduchých struktur vztahů, které jsou zjevné z údajů z veřejného rejstříku [srov. § 38 odst. 1 písm. b) návrhu]. V takovém případě popis struktury vztahů může automaticky vytvořit sám informační systém při provádění automatického průpisu skutečného majitele a současně informaci o této struktuře vztahů rovnou propsat. Jelikož je v takovém případě (byť nepřímý) vztah skutečného majitel zřejmý z veřejného rejstříku, není důvod tento údaj vést v evidenci skutečných majitelů jako neveřejný.

K písmeni e)

Údaje specifikující čas zápisu (průpisu) a zpřístupnění údajů, popř. údaje o nesrovnalosti určitého údaje, následují režim dostupnosti hlavního údaje. Tyto údaje tedy jsou veřejné, váží- li se k veřejnému údaji.

K odstavci 2

Pokud nebudou v evidenci skutečných majitelů žádné údaje, bude to moci zjistit kdokoli. Je pak také vhodné, aby každý o této skutečnosti (o stavu v evidenci) mohl získat potvrzení. Návrh tedy umožňuje získat jakékoliv osobě potvrzení o tom, že v evidenci skutečných majitelů nejsou údaje o skutečném majiteli konkrétní právnické osoby nebo právního uspořádání. Potvrzení stvrzuje, že u právnické osoby nebo právního uspořádání, které mají skutečného majitele, není zapsán žádný údaj (ač by měl být). Potvrzení bude možné získat prostřednictvím internetu. Na ustanovení lze nahlížet jako na formální doplněk odstavce 1 (absence údajů totiž není údaj).

K odstavci 3

Ustanovení transponuje čl. 30 odst. 10 druhý pododstavec a čl. 31 odst. 9 druhý pododstavec AML směrnice. Unijní právní úprava počítá s propojením zřizovaných centrálních registrů skutečných majitelů prostřednictvím tzv. BRIS – Business Registers Interconnection System, který je vymezen čl. 22 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností, v platném znění (zřízení BRIS plyne z čl. 22 odst. 1 a čl. 24 zmíněné směrnice). Uvedený článek vymezuje, z čeho se tento systém (věcně) skládá – z registrů členských států, z evropské centrální platformy a z portálu, který slouží jako evropské elektronické přístupové místo.

Napojení evidence skutečných majitelů na platformu se z technického hlediska má řídit prováděcími nařízeními, přičemž ne všechna zatím Komise přijala.Jejich přijetí a obsah rámcově upravuje čl. 31a AML směrnice. Podle čl. 67 odst. 1 AML směrnice zajistí Komise ve spolupráci s členskými státy propojení požadovaných evidencí (registrů) do 10. března 2021.

Do doby faktického zajištění propojení ze strany Komise tedy bude navrhované ustanovení neaplikovatelné. Podoba výsledného řešení bude patrně odvozena od analýzy fungování jednotlivých národních evidencí, kterou bude Komise provádět.

Cílem navrhované úpravy je dopředu zajistit právní podklad pro umožnění propojenosti veřejné části české evidence skutečných majitelů s evidencemi skutečných majitelů (či obdobnými registry) dalších členských států prostřednictvím rozhraní pro evropskou centrální platformu. Vybrané (tj. veřejné) informace o skutečných majitelích by se měly předávat mezi evidencemi jednotlivých členských států automaticky prostřednictvím systému propojení evidencí.

Jelikož je v rámci české právní úpravy evidence skutečných majitelů funkčně i právně oddělena od obchodního rejstříku, navrhuje se hovořit v souvislosti s evidencí skutečných majitelů o systému propojení evidencí. Systémem propojení evidencí se přitom rozumí výše zmíněný BRIS, tj. ten samý systém, který se v kontextu propojení obchodních rejstříků nazývá systémem propojení rejstříků.

K odstavci 4

Upravují se výjimky z obecného režimu veřejnosti některých údajů.

K písmeni a)

Pamatuje se na čl. 30 odst. 9 a čl. 31 odst. 7a AML směrnice, které umožňují výjimku z veřejnosti, respektive přístupnosti některých údajů. Na rozdíl od jiných důvodů neuveřejnění (ze zákona, popř. absence souhlasu) jím v tomto případě je rozhodnutí soudu (§ 32 návrhu). Zároveň ustanovení míří i na případ odvolání souhlasu skutečného majitele s širším režimem

Podle čl. 30 odst. 10 a čl. 31 odst. 9 a čl. 31a AML směrnice mají být využity nařízení přijaté podle článku 24 směrnice (EU) 2017/1132. Jde konkrétně o nařízení Komise (EU) 2015/884 ze dne 8. června 2015, kterým se stanoví technické specifikace a postupy nezbytné pro systém propojení rejstříků stanovený směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2009/101/ES [tato směrnice byla nahrazena výše uvedenou směrnicí (EU) 2017/1132].

veřejnosti [podle § 15 odst. 1 písm. a) bodu 3 nebo odst. 2 písm. b) bodu 2 návrhu]; úprava odvolání tohoto souhlasu je v § 33 návrhu.

K písmeni b)

Reaguje se na návrh možnosti neuveřejňovat údaje o zakladateli nadace nebo nadačního fondu podle § 34 rejstříkového zákona.Návrh této změny v rejstříkovém zákoně je motivován snahou přiblížit rejstříkový režim fundací relativně diskrétnímu režimu svěřenských fondů, které se funkcí fundacím do značné míry přibližují. IV. AML směrnice podobnost fundací a svěřenských fondů vnímá,pročež lze uvažovat i o vhodnosti podobné míry ochrany osobních údajů.Je přitom třeba doplnit, že změnou rejstříkového zákona se chce umožnit neuveřejnění údajů pouze u některých nadací a nadačních fondů, konkrétně těch tzv. rodinných (těch, které podle svého zakladatelského jednání slouží k podpoře zakladatele nebo osob blízkých zakladateli, nebo jejichž činnost směřuje k podpoře zakladatele nebo osob blízkých zakladateli). U těchto fundací lze předpokládat větší zájem na ochraně soukromí.

Je pak záhodno, aby pokud je u konkrétní (tzv. rodinné) fundace nastaven speciální režim znepřístupnění některých údajů veřejnosti, byla neveřejnost zachována i v evidenci skutečných majitelů. Platí přitom, že zásadně vždy budou v evidenci skutečných majitelů veřejné údaje o členech statutárního orgánu fundace (možnost jejich znepřístupnění veřejnosti není změnou rejstříkového zákona navrhována). Neveřejnými by však v rámci evidence skutečných majitelů mohly být údaje o zakladateli fundace nebo osobě, v jejíž podpoře spočívá účel fundace [srov. § 6 odst. 1 návrhu].

K odstavci 5

Bude možné získat pouze elektronický výpis (nebo potvrzení), a to s cílem zjednodušení, zefektivnění a zrychlení administrace evidence skutečných majitelů.

K § 15

Ustanovení upravuje zvláštní režim přístupu k některým informacím o právních uspořádáních. Není samozřejmě vyloučeno, že s ohledem na souhlas skutečného majitele budou i informace o něm v případě právního uspořádání veřejné, obecně tomu však tak nebude (obdobně nelze předpokládat, že svěřenský správce navrhne širší uveřejnění podle § 14 odst. 1 písm. d) návrhu]. Ustanovení čl. 31 odst. 4 písm. c) a d) AML směrnice proto požaduje umožnění přístupu

Srov. část šestnáctou návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony související s tímto zákonem a zákonem o evidenci skutečných majitelů. Konkrétně se navrhuje v § 34 doplnit odstavec 2 následujícího znění: „(2) Navrhne-li to nadace nebo nadační fond, které podle svého zakladatelského právního jednání slouží k podpoře zakladatele nebo osob blízkých zakladateli, nebo jejichž činnost směřuje k podpoře zakladatele nebo osob blízkých zakladateli, údaje podle odst. 1 písm. b) až d) a listiny zakládané do sbírky listin, ve kterých jsou tyto údaje uvedeny, se znepřístupní veřejnosti.“ Čl. 3 odst. 6 písm. c) IV. AML směrnice. Recitál č. 29 V. AML směrnice.

k některým údajům o skutečném majiteli právního uspořádání ve specifických případech širšímu spektru osob, než jen státním orgánům a povinným osobám (podle § 16 odst. 2 návrhu).

Vzhledem k nutnosti posuzování žádosti však bude nezbytné obracet se s žádostí přímo na příslušný soud. Ten posoudí, zda je některá ze zákonných podmínek splněna.

K odstavci 1

Ustanovení je transpozicí čl. 31 odst. 4 písm. c) a d) AML směrnice. Obecně tedy platí v případě údajů o skutečném majiteli právního uspořádání neveřejný režim. K vybraným údajům je však umožněn přístup i třetím osobám.

Ve vztahu k § 14 odst. 1 písm. b) návrhu lze doplnit, že podle § 15 návrhu je obecně zajištěn přístupem k širší sadě údajů. Podle § 15 návrhu lze získat vybrané údaje o všech zapsaných skutečných majitelích, nikoli jen o těch, kteří jsou současně vedeni jako osoby vystupující v rámci právního uspořádání (a tedy zapsané v evidenci svěřenských fondů).

Šíře údajů, které mohou být poskytnuty, je zvolena s ohledem na ochranu soukromí skutečného majitele a vychází z požadavků AML směrnice.

K písmeni a)

První možností získání vybraných údajů je osvědčení, slovy AML směrnice, tzv. oprávněného zájmu. Co se rozumí relativně vágním pojmem oprávněného zájmu, bylo řešeno i v rámci předchozí transpozice,přičemž pojem je dnes rozvinut v § 118g odst. 2 rejstříkového zákona. Revidující V. AML směrnice pak přináší alespoň v rámci svého recitálu č. 42určitá vodítka.

Vymezení oprávněného zájmu (legitimate interest; obdobně i v ostatních jazykových verzích) podle recitálu V. AML směrnice je pak plně v souladu se současnou právní pravou. Proto se jeho popis podle § 118g odst. 2 rejstříkového zákona v zásadě přebírá i do nové úpravy.

Oprávněný zájem nelze ztotožnit ani připodobnit k zájmu právnímu. Případnější je vnímat oprávněný zájem jako svého druhu zájem veřejný, tedy zájem veřejně důležitý a prospěšný. Ovšem i takové ztotožnění s sebou nese podstatný a nežádoucí významový posun. Veřejný zájem je totiž specificky vymezenými subjekty povinně prosazován a sledován. Oproti tomu zájem dle AML směrnice může mít potenciálně kdokoli. Oprávněnost je vždy třeba posuzovat ve vztahu ke konkrétní situaci. Bude vždy třeba zohledňovat konkrétní osobu, konkrétní důvody a konkrétní relaci.

Srov. příslušné pasáže zvláštní části důvodové zprávy k zákonu č. 368/2016 Sb. „Členské státy by měly vymezit oprávněný zájem, a to jak ve formě obecného pojetí, tak jako kritérium pro přístup k informacím o skutečných majitelích v jejich vnitrostátním právu. Tato vymezení by zejména neměla omezovat pojem oprávněného zájmu na případy probíhajícího správního nebo soudního řízení, a měla by umožnit případné zohlednění preventivní činnosti v oblasti boje proti praní peněz, financování terorismu a souvisejícím predikativním trestným činům, kterou vykonávají nevládní organizace a investigativní novináři.“ Recitál č. 42 V. AML směrnice.

Vymezený zájem musí určitá osoba soudu osvědčit, což odpovídá i jiným jazykovým verzím AML směrnice (demonstrate).

Obecně lze říci, že osobou, jež může osvědčit vymezený zájem, je ta, které na základě konkrétní situace může daný údaj napomoci k potvrzení, či vyvrácení jejího podezření o trestné činnosti. V zásadě lze hovořit o identifikování určité podezřelosti, tedy čehosi, co nespadá výhradně do činnosti státních orgánů.

Typicky pak předmětný zájem budou moci mít např. nevládní organizace a investigativní novináři, které unijní právní úprava výslovně zmiňuje. Mělo by se jednat o ty subjekty, které vyvíjejí preventivní činnosti v oblasti boje proti praní peněz, financování terorismu a souvisejícím predikativním trestným činům, nikoli tedy o nevládní organizace a novináře obecně.

Dále lze uvažovat např. o konkrétním zadavateli veřejné zakázky či jiném subjektu, který operuje s veřejnými prostředky a může tedy být vystaven korupčním rizikům. Může jít rovněž o kohokoli, kdo se v právním styku s právnickou osobou dozví o okolnostech, které by mohly zakládat jeho povinnost oznámit trestný čin. Tyto osoby mohou mít oprávněný zájem na předcházení vymezených trestných činů, přičemž evidence skutečných majitelů má sloužit k verifikaci, zda se v daném případě jedná o podezření hodnověrné.

Opravný prostředek, jak o něm hovoří recitál č. 42 V. AML směrnice, navrhován není. Žadatel však bude moci v případě neúspěšné žádosti podat žádost opětovně.

K písmeni b)

Druhá možnost získání vybraných údajů o skutečném majiteli právního uspořádání se odvíjí od struktury vztahů právního uspořádání, nikoli od motivace či postavení žadatele.

Smyslem ustanovení je zvýšit transparentnost právních uspořádání (svěřenských fondů), ve kterých je majetek představující relevantní podíl na právnické osobě, která má sídlo mimo některý z členských států Evropské unie (nebo států tvořících Evropský hospodářský prostor).Figuruje-li tedy právní uspořádání ve struktuře vztahů jako nástroj možného zprostředkování koncového prospěchu nebo koncového vlivu ve vztahu k mimoevropské právnické osobě, je dán větší zájem na seznatelnosti skutečného majitele. Mimoevropský prvek činí právní uspořádání z hlediska transparentnosti rizikovějším.

Je třeba uvést, že pravidlo čl. 31 odst. 4 písm. d) AML není formulováno zcela srozumitelně. S ohledem na smysl úpravy je proto třeba dojít k tomu, že účelem není zajistit přístup k údajům o skutečném majiteli právního uspořádání někomu, kdo by v zásadě odpovídal vymezení skutečného majitele (navíc by takové pravidlo na daném místě působilo nesystematicky). Podmínka „držení nebo vlastnění kontrolního podílu“ se neváže k žadateli o přístup, ale

„Přístup by měl být poskytnut rovněž každé osobě, která předloží písemnou žádost ve vztahu ke svěřenskému fondu nebo podobnému právnímu uspořádání, drží-li nebo vlastní-li kontrolní podíl v jakékoli společnosti nebo jiné právnické osobě zapsané do rejstříku mimo Unii prostřednictvím přímého nebo nepřímého vlastnictví, a to i včetně akcií na majitele, nebo ji ovládá jinými prostředky.“ Recitál č. 28 V. AML směrnice.

k právnímu uspořádání. Ačkoli taková konstrukce není ve směrnice z právního hlediska správně vyjádřena (právní uspořádání nemůže držet nebo vlastnit podíl, jelikož nemá právní subjektivitu), jde o jediný rozumný výklad daného pravidla. Žadatelem tak může být každý, avšak to, zda bude žádosti vyhověno, bude záležet na vyhodnocení struktury vztahů, ve které právní upořádání figuruje.

Podstatné je, že přístup k vymezeným údajům u specifikovaného právního upořádání může získat kdokoli. Soud tedy bude v žádosti posuzovat pouze to, zda jde skutečně o právní uspořádání, prostřednictvím kterého koncový příjemce (nepřímo) může získávat prospěch nebo osoba s koncovým vlivem (nepřímo) může uplatňovat vliv na zahraniční právnickou osobu. Je přitom logické, že žádost by právě takové tvrzení měla obsahovat, včetně doložení takového tvrzení.

K odstavci 2

Pamatuje se na čl. 31 odst. 7a AML směrnice, který umožňují výjimku z přístupnosti některých údajů. Blíže srov. důvodnou zprávu k § 32 návrhu.

K odstavci 3

Z hlediska formy přístupu je volen stejný režim, jako u přístupu k veřejným údajům, tj. výpis platných údajů výhradně v elektronické podobě.

K § 16

Ustanovení upravuje přístup ke všem údajům o skutečném majiteli, tj. i k těm neveřejným.

K odstavci 1

Předně se úplný přístup zaručuje osobám, kterých se informace v evidenci nebo zápis do ní přímo týká. Na rozdíl od stávajícího stavu se tak chce umožnit přístup osobě zapsané jako skutečný majitel. Dále má být umožněn úplný přístup evidující osobě a taktéž každému, kdo úspěšně podal návrh na zápis.

Výpis umožní primárně získat soud, který je schopen ověřit žadatele. Uvedené nevylučuje zavedení případných dalších mechanismů využívajících možnosti identifikace žadatelů prostřednictvím elektronické identifikace. Výpis lze získat jak v rozsahu platných údajů, tak těch historických.

K uveřejnění potenciálně komukoli budou určeny pouze aktuálně zapsané údaje; srov. recitál č. 38 V. AML směrnice.

K odstavci 2

Ustanovení transponují čl. 30 odst. 5 písm. a) a b) a odst. 6 a čl. 31 odst. 3 a 4 písm. a) AML směrnice. Je stanoven taxativní výčet subjektů, kterým bude umožněn dálkový přístup. Všechny uvedené státní orgány, jakož i soukromé osoby, mají umožněn přístup, jelikož je to nezbytné s ohledem na jejich činnost. Navrhovaný přístup k neveřejným údajům je zásadně odůvodněn ochranou veřejného zájmu, zájmem na hospodárném nakládaní s veřejným majetkem, jakož i snahou o předcházení praní špinavých peněz a financování terorismu (v případě povinných osob podle AML zákona).

Bude možné získat jak výpis platných údajů, tak těch historických.

Odstavec 2 vychází ze stávajícího § 118g odst. 3 rejstříkového zákona. Nově je uváděn dálkový přístup pro notáře [písmeno b)], a to s ohledem na jejich novou roli jakožto do evidence zapisující autority (viz část třetí hlava IV návrhu). Taktéž se s ohledem na potřeby praxe doplňuje možnost dálkového přístupu pro insolvenční správce; úprava tak logicky naváže na § 177 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na část čtvrtou návrhu se přístup umožňuje správnímu orgánu pro účely vedení řízení o přestupku.

Dále se doplňuje možnost přístupu pro Ministerstvo financí pro účely výkonu své působnosti podle zákona č. 186/2016 Sb. o hazardních hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o hazardních hrách“). Podle ustanovení § 6 odst. 1 bod 6 zákona o hazardních hrách, může být provozovatelem hazardní hry, s výjimkou turnaje malého rozsahu, pouze právnická osoba s průhlednou vlastnickou strukturou, ze které je zřejmé, kdo je jejím skutečným majitelem. V souladu s ustanovením § 88 odst. 2 písm. a) bodem 5 a v návaznosti na ustanovení § 91 a § 92 zákona o hazardních hrách je dále jednou z náležitostí u vydání základního povolení předložení seznamu osob, kteří jsou skutečnými majiteli, a prokázání jejich bezdlužnosti a bezúhonnosti

Do výčtu se také zařazuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových pro účely výkonu jeho působnosti podle zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 201/2002 Sb.“); viz jeho § 4 (zahájení řízení na podnět Ministerstva financí či Nejvyššího kontrolního úřadu) a § 11 (doložený majetkový zájem státu a účast v řízení).

Konečně se nově doplňuje oprávnění k přístupu pro Státní pozemkový úřad. Ten při výkonu své činnosti mimo jiné zcizuje majetek ve vlastnictví České republiky a převádí ho na jiné osoby, u kterých není z dostupných listin vždy jednoznačně zjistitelný skutečný majitel (popř. koncový příjemce).

Všechny subjekty mohou přístupu k údajům o skutečném majiteli využívat pouze pro potřeby a v mezích své zákonné působnosti, nemohou jej využívat svévolně.

Navrhovaný zákon zároveň ponechává [v písmeni r) navrhovaného ustanovení] možnost stanovení dalších subjektů oprávněných k dálkovému přístupu, a to jiným zákonem.

V současnosti je tato možnost využita např. zákonem č. 134/2016 Sb. o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, pro potřeby zadávání veřejných zakázek (§ 122 odst. 4).

K odstavci 3

Transponuje se čl. 30 odst. 9 druhý pododstavec a čl. 31 odst. 7a druhý pododstavec AML směrnice.

Je-li udělena výjimka z obecného režimu přístupnosti (podle § 32 návrhu), dálkový přístup podle odstavce 2 musí být podle požadavků unijní právní úpravy umožněn v případě povinných osob (ve smyslu AML zákona) vždy úvěrovým a finančním institucí, notářům a advokátům.

K odstavci 4

Z hlediska formy přístupu podle odstavce 2 navrhovaného ustanovení je lze získat výpis výhradně v elektronické podobě. Bude se tak dít prostřednictvím rozhraní informačního systému skutečných majitelů.

K § 17

Ustanovení specifikuje základní rysy dálkového přístupu podle § 16 odst. 2 návrhu, včetně možností zřízení dálkového přístupu. Ustanovení vychází ze stávající úpravy § 118g odst. 3 rejstříkového zákona.

K odstavci 1

Obecně Ministerstvo spravedlnosti umožní přístup k informacím o skutečném majiteli pouze tehdy, pokud bude zajištěno, aby bylo možné zjistit identitu konkrétních fyzických osob, které k údajům o skutečném majiteli přistupují. Je totiž třeba mít kontrolu nad tím, zda k neveřejným a částečně osobním údajům přistupují skutečně pouze oprávněné subjekty, respektive osoby jednající za tyto subjekty (např. zaměstnanci).

Formulace ustanovení v zásadě vychází ze stávajícího § 118 odst. 4 rejstříkového zákona. Faktické fungování ověřování přistupujících osob se však částečně změní. Je totiž třeba reagovat na požadavky elektronické identifikace plynoucí ze zákona č. 250/2017 Sb., o elektronické identifikaci (dále jen „zákon o elektronické identifikaci“), a z nařízení eIDAS. Při identifikaci oprávněných fyzických osob bude nezbytné nově využívat kvalifikované systémy elektronické identifikace.

Podle čl. 3 nařízení eIDAS je za elektronickou identifikaci považován postup používání osobních identifikačních údajů v elektronické podobě, které jedinečně identifikují určitou fyzickou či právnickou osobu nebo fyzickou osobu zastupující právnickou osobu. Podle § 2

Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 ze dne 23. července 2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES.

zákona o elektronické identifikaci lze využít pro prokázání totožnosti, vyžaduje-li to právní předpis nebo výkon působnosti, pouze kvalifikované systémy elektronické identifikace. V současné době je elektronická identifikace ověřována v rámci tzv. národního identitního bodu (NIA) za pomoci prostředků pro elektronickou identifikaci; těmi jsou např. občanský průkaz vydaný po 1. 7. 2018 nebo jméno, heslo a SMS (v budoucnu také např. služba mojeID nebo bankovní identita).

Technické zajištění elektronické identifikace bude řešeno v rámci implementace nového informačního systému, stejně jako převod stávajících přístupů. Současný režim fungující podle pravidel § 14a a násl. vyhlášky č. 323/2013 Sb. bude v nezbytném rozsahu upraven. Bude přijata nová podzákonná úprava.

Podstatou dálkového přístupu je rychlé dosažení potřebných informací pro zákonem privilegovaný okruh subjektů. V současné době mohou uvedené subjekty dálkově přistupovat k údajům v evidenci skutečných majitelů prostřednictvím internetového rozhraní spravovaného Ministerstvem spravedlnosti. Dálkový přístup bude tedy i v budoucnu umožněn dvěma způsoby, a to s ohledem na povahu osoby či orgánu k přístupu oprávněných podle § 16 odst. 2 návrhu.

1. Veškeré oprávněné subjekty (osoby i orgány) mohou k údajům v evidenci skutečných majitelů dálkově přistupovat prostřednictvím aplikace Ministerstva spravedlnosti. Aby mohl konkrétní uživatel (fyzická osoba) využít dálkový přístup prostřednictvím aplikace, je nezbytná jeho registrace, ke které dojde na základě žádosti ze strany zákonem oprávněného subjektu (tedy uvedeného v § 16 odst. 2 návrhu) a následného ztotožnění prostřednictví kvalifikovaného systému elektronické identifikace. Proces je nezbytný z důvodů určení konkrétních fyzických osob, které budou k údajům za oprávněné subjekty přistupovat. 2. Zákonem oprávněné orgány a osoby pak mohou k údajům v evidenci přistupovat prostřednictvím tzv. JIP/KAAS, tj. slovy zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o základních registrech“) prostřednictvím tzv. autentizačního informačního systému. Ministerstvo spravedlnosti přístup formálně zajistí tak, že v rámci ohlášení příslušné agendy (tj. agendy evidence skutečných majitelů) stanoví výčet orgánů veřejné moci, které agendu vykonávají (nebo jejich kategorie); srov. § 54 odst. 1 ve spojení s § 51 odst. 5 písm. e) zákona o základních registrech. Tento režim je určen pouze pro orgány veřejné moci (ve smyslu zákona o základních registrech). Zároveň vždy umožňuje v souladu s první větou navrhovaného ustanovení identifikovat konkrétní přistupující fyzickou osobu.

Je třeba zároveň doplnit, že s ohledem na relativně širokou veřejnost údajů v evidenci skutečných majitelů lze předpokládat, že přístup ke všem údajům prostřednictvím aplikace Ministerstva spravedlnosti bude využíván v menší míře. Ve většině případů totiž postačí k ověření skutečného majitele informace z veřejné části evidence.

K odstavci 2 a 4

Ustanovení specifikuje formální a obsahové náležitosti žádosti o zřízení dálkového přístupu.

Prováděcí předpis k zákonnému zmocnění podle odstavce 3 návrhu bude strukturou odpovídat vyhlášce č. 323/2013 Sb., která musí být s ohledem na přesun části úpravy přímo do zákona upravena nově. Prováděcí právní předpis stanoví především konkrétní technické a formální podrobnosti fungování dálkového přístupu a formální podrobnosti formuláře žádosti o zřízení dálkového přístupu. Úprava bude též respektovat nové požadavky na elektronickou identifikaci.

K odstavci 3

S ohledem na potřeby zajištění řádného výkonu činnosti zpravodajských služeb (např. Bezpečností informační služba) je umožněn speciální režim zřizování přístupů na základě žádosti těchto subjektů. Na rozdíl od běžné žádosti nebude muset zpravodajská služba specifikovat ani základní údaje o osobách, které za ní budou do evidence přistupovat. V praxi tedy zpravodajská služba získá od správce informačního systému skutečných majitelů (tj. Ministerstva spravedlnosti) počet požadovaných nepřiřazených přístupů, které si interně rozdělí. Přehled o konkrétních uživatelích bude mít pouze zpravodajská služba, což zajistí potřebnou anonymitu a diskrétnost ve vztahu k jejímu využívání údajů v evidenci. Lze podotknout, že stávající právní úprava tento režim nezná a do značné míry limituje využitelnost evidence skutečných majitelů ze strany zpravodajských služeb. Povaha činnosti zpravodajských služeb přitom obecně vyžaduje tento zvláštní, anonymní přístup.

V předmětném kontextu lze doplnit, že navrhovaný speciální režim by měl být také doplněn o obecné pravidlo zakotvující zvláštní postavení zpravodajských služeb při využívání údajů z informačních systémů veřejné zprávy. Toto pravidlo by mělo být předmětem § 5 odst. 6 zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.Předmětná změna je navrhována v rámci komplexního pozměňovacího návrhu k poslaneckému návrhu zákona o právu na digitální služby (sněmovní tisk č. 447 z roku 2019).

K § 18

Ustanovení transponuje požadavek čl. 30 odst. 10 třetí pododstavec a čl. 31 odst. 9 třetí pododstavec AML směrnice.Smyslem je upravit dostupnost údajů v evidenci skutečných majitelů prostřednictvím návrhem upravených mechanismů, tj. získávání výpisů z evidence podle § 14 a násl. návrhu. Pravidlo dopadá zásadně na již vymazané (historické) údaje o skutečném majiteli, které jsou však zřejmé z výpisu s historickými údaji.

Je navrhováno následující: „Orgány veřejné správy vykonávají informační činnost tak, aby nebyla ohrožena činnost zpravodajské služby.“. Viz též recitál č. 35 V. AML směrnice.

Podstatné je, že i po zániku právnické osoby nebo právního uspořádání jsou určité informace po stanovou dobu návrhem upravenými režimy přístupné. Dojde-li k výmazu údajů (typicky na základě automatického průpisu podle § 39 návrhu), údaje budou stále v evidenci dostupné, a to v rámci úplného výpisu s historickými údaji. Je však třeba si uvědomit, že úplný výpis s historickými údaji bude dostupný pouze v režimu § 16 návrhu. Výpis planých údajů podle § 14 a 15 návrhu již možné získat nebude, protože platné údaje budou logicky vymazány. Se zánikem právnické osoby (nebo právního uspořádání) zásadně dochází k výmazu všech platných údajů bez náhrady (podle § 39 návrhu). I po zániku právnické osoby však bude stále možné po uvedenou dobu získat potvrzení o tom, že v evidenci nejsou vedeny žádné údaje. Ačkoli to není upraveno explicitně, je záhodno, aby v uvedeném případě bylo z potvrzení zjevné, že absence údajů je dána tím, že již došlo k výmazu předmětné právnické osoby. Z ustanovení neplyne, že by se po uvedené lhůtě staly údaje absolutně nedostupnými nebo že došlo k jejich zničení. Naopak předmětné údaje budou stále v informačním systému vedeny. Údaje totiž mohou být významné i po pěti letech, např. pro účely trestního řízení. Po návrhem stanovené lhůtě bude možné údaje získat např. na základě § 8 trestního řádu.

K hlavě III

Hlava III části třetí navrhovaného zákona upravuje zápis skutečného majitele prostřednictvím soudního řízení. Jedná se přitom o řízení značně standardizované, rychlé, preferující elektronickou komunikaci. Řízení o zápis skutečného majitele může být zahájeno pouze na návrh, a to navíc pouze na návrh splňující stanovenou formu předepsaného formuláře. Vedení řízení je změnou oproti stávajícímu stavu, kde je skutečný majitel zapisován bez řízení pouze v rámci soudního úkonu.

Řízení je částečně inspirováno režimem řízení o zápisu údajů do veřejného rejstříku podle rejstříkového zákona, což je logickým důsledkem svěření agendy evidence skutečných majitelů příslušným soudům. Některé aspekty rejstříkového řízení však s ohledem na specifičnost evidence skutečných majitelů absentují. Subsidiárně se na řízení o zápisu použijí ustanovení zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zvláštních řízeních soudních“), viz § 58 návrhu.

Z hlediska transponované AML směrnice představuje hlava III návrhu především promítnutí obecných požadavků jejího čl. 30 odst. 3 a čl. 31 odst. 3a prvního pododstavce. Zápis soudem je jedním ze způsobů, jak je zajištěn proces evidování kýžených údajů. Soud zajišťuje, aby byly navrhované údaje k okamžiku zápisu přesné a aktuální (čl. 30 odst. 4 a čl. 31 odst. 5 AML směrnice).

K § 19

K odstavcům 1 až 3

Ustanovení stanovuje, jaký soud je příslušný k provedení zápisu skutečného majitele. Jedná se zároveň o obecné ustanovení o příslušnosti ve vztahu k dalším činnostem soudu týkajících se skutečných majitelů. Podle navrženého ustanovení se také bude řídit příslušnost vedení evidence (§ 11 návrhu), umožnění přístupu k některým údajům v evidenci (§ 15 a 16 odst. 1 návrhu) či vedení řízení o nesrovnalosti (§ 42 návrhu).

Příslušnost je odvozena od režimu rejstříkových soudů, a to s ohledem na blízkost dané agendy. Platí také, že povinnost zajistit zápis skutečného majitele dopadá převážně právě na právnické osoby zapsané ve veřejném rejstříku. Zachovává se také zvláštní příslušnost Městského soudu v Praze.

V případě zápisu skutečného majitele právního uspořádání se zachovává příslušnost jako pro případ zápisu svěřenského fondu dle rejstříkového zákona.

K odstavci 4

Ustanovení vychází z obdobného pravidla § 76 odst. 1 rejstříkového zákona. Je třeba si uvědomit, že vedle příslušnosti vedení řízení o zápisu komentované ustanovení upravuje také příslušnost soudu, který údaje o určitých skutečných majitelích vede (podle § 11 návrhu).

Příslušnost se typicky změní tím, že právnická osoba změní své sídlo. Poté je třeba formálně přesunout agendu spojenou se skutečným majitelem dané evidující osoby nově příslušnému soudu. O změně příslušnosti se soud typicky dozví až v okamžiku návrhu, případně v okamžiku návrhu na zápis do veřejného rejstříku v případě rejstříkového řízení. V takovém případě přenese příslušnost a případně předá příslušný spis (nejčastěji jen elektronicky).

Lze dále doplnit, že záměrně nebyl přejat § 76 odst. 2 rejstříkového zákona, jelikož svou povahou jde spíše o pravidlo soudní administrativy (respektive funkcionality soudní aplikace); mělo by tak být spíše upraveno ve vnitřním kancelářském řádu (Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. prosince 2001, č. j. 505/2001–Org).

K § 20

Řízení o zápisu skutečného majitele je možné zahájit pouze na návrh. Soud nemá možnost řízení zahájit sám, bez návrhu. V případě nesrovnalostí je možné uvažovat o zahájení řízení o nesrovnalosti podle části třetí hlavy šesté návrhu.

Podstatným rysem řízení o zápisu je standardizace návrhů. Pro úspěšné zahájení řízení je tedy nezbytné dodržet formální náležitosti podání návrhu podle § 21 návrhu. Nejsou-li splněny tyto předpoklady, řízení vůbec zahájeno není a soud se podáním dále nezabývá (toliko neúspěšného navrhovatele o nezahájení řízení vyrozumí, tj. např. i neformálně).

K § 21

K odstavci 1

Forma návrhu je stanovena s ohledem na právní formu právnické osoby. V případě obchodních korporací je umožněno pouze elektronické podání. Obchodní korporace přitom povinně zřizují datovou schránku (§ 5 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů), což jim umožňuje bez problémů a dalších nákladů podmínku elektronického podání splnit.

Listinné podání je vyhrazeno pouze pro právnické osoby typicky nepodnikatelské povahy – např. spolky. Je přitom třeba doplnit, že k návrhu na zápis budou tyto osoby přistupovat zcela výjimečně, a to pouze nedojde-li k automatickému průpisu (viz dále).

K odstavci 2

Právním předpisem, který spojuje účinky vlastnoručního podpisu, se rozumí § 6 odst. 1 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. Jedná se o v právním řádu ustálenou formulaci. Návrh je v zásadě třeba podepsat uznávaným elektronickým podpisem. Plnohodnotnou alternativou je zaslat návrh prostřednictvím datové schránky navrhovatele, srov. § 18 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů.

V případě listinného podání je třeba mít podpis navrhovatele úředně ověřen.

Podává-li návrh za navrhovatele právní zástupce, musí být samozřejmě přiložena plná moc. Plná moc musí být minimálně v té formě, jaká je požadována pro návrh sám (viz § 441 odst. 2 občanského zákoníku). S ohledem na požadavky na formu návrhu je tedy třeba, aby byla elektronická plná moc podepsána uznávaným elektronickým popisem, respektive aby byl podpis na listinné plné moci úředně ověřen.

K odstavci 3

Chce se využít stávající vhodně nastavený a flexibilní systém tzv. inteligentních formulářů. Využití formulářů představuje časovou i finanční úsporu jak na straně adresátů normy, tak na straně soudu (inteligentní formulář především eliminuje možnost zadání chybných identifikačních údajů a snižuje riziko neúplných podání). Bez úpravy předmětných formulářů by zápis požadovaných údajů představoval zásadní komplikaci jak pro povinované osoby, tak pro stát, respektive soudy.

Viz též stanovisko Nejvyššího soudu z ledna 2017 sp. zn. Plsn 1/2015 (R 1/2017).

Předmětnou prováděcí vyhláškou v současnosti je vyhláška č. 323/2013 Sb. Nová podzákonná úprava podle předmětného zmocňovacího ustanovení pak bude do značné míry ze stávající vyhlášky vycházet.

K § 22

Pravidlo je obdobou § 15 rejstříkového zákona a jeho smyslem je usnadnit komunikaci v rámci řízení.

Pojem zahraniční osoby vymezuje § 3024 občanského zákoníku a § 26 ZMPS. Navrhované pravidlo se praxi využije spíše výjimečně. Navrhovatelem totiž v případě zápisu skutečného majitele právnických osob budou ve většině případů právnické osoby tuzemské (§ 12 odst. 1 návrhu). Zahraniční navrhovatel pak přichází v úvahu v případech zápisu skutečného majitele právního uspořádání, kde je určující bydliště, sídlo nebo pobočka svěřenského správce (respektive osoby v postavení obdobném svěřenskému správci). Zahraniční osoba dále bude moci případně být navrhovatelem obecně v případě návrhu na zápis podle § 26 odst. 2 návrhu (např. zahraniční zakladatel právnické osoby) nebo návrhu na zápis podle § 26 odst. 3 návrhu ze strany osoby s právním zájmem (např. zahraniční skutečný majitel).

K § 23

Ustanovení podrobně upravuje přílohy návrhu, jejichž cílem je doložit zapisované skutečnosti. Zapisované skutečnosti musí mít v něčem oporu, musí z něčeho plynout. Tyto doklady se pak musí k návrhu doložit, aby je soud mohl posoudit. Navrhuje se stanovit jak formu přikládaných písemností, tak uvést jejich demonstrativní výčet.

Lze zároveň uvést, že návrh nepočítá s potřebou dokládání souhlasu skutečného majitele se svým zápisem. Ten ostatně není vyžadován ani podle stávající úpravy (srov. § 118c rejstříkového zákona). Jak bylo uvedeno výše [srov. část k § 14 odst. 1 písm. a) návrhu], důvodem k zápisu údajů o skutečném majitel je přímo zákon, pročež případný souhlas skutečného majitele by byl nadbytečný.

K odstavci 1

Základním pravidlem je nutnost předložení písemnosti pouze tehdy, nemůže-li si ji soud opatřit přímo sám prostřednictvím jemu přístupné databáze veřejné správy. Zejména se bude jednat o evidenci obyvatel, vůči které bude soud ověřovat totožnost zapisovaného skutečného majitele (v případě českých občanů). Není také samozřejmě nutné dokládat listiny, které jsou již ve sbírce listin veřejného rejstříku. Je-li postavení skutečného majitele zjevné z veřejného rejstříku, pak jej není třeba dále dokládat. Platí však, že i v takovýchto případech je třeba zapsat a popsat, na čem je pozice skutečného majitele založena.

Forma písemností následuje požadavky § 21 návrhu na formu návrhu na zápis. Obecně se tedy písemnosti dokládají v elektronické podobě; v omezených typech případů je též možné dokládat listinné přílohy.

K odstavci 2

Základními údaji zapisovanými do evidence jsou identifikační údaje. Totožnost skutečného majitele v případě českých občanů je možné ověřovat v evidenci obyvatel, ke které má soud přístup (stejný režim funguje již za stávajícího stavu). V případě cizinců je však nutné totožnost ověřit jinak. Navrhuje se pro zjednodušení situace uvést demonstrativně písemnosti, které pro tento účel mohou sloužit.

Typicky bude možné doložit výpis ze zahraniční evidence, ze kterého budou patrné zapisované údaje, včetně skutečnosti, že fyzická osoba je živá. Bude-li skutečný majitel již např. zapsán v zahraniční evidenci obdobné veřejnému rejstříku nebo evidenci skutečných majitelů, postačí doložit příslušný výpis. Míří se na situace, kdy např. zahraniční mateřská společnost zápis svého skutečného majitele již zajistila a zároveň dceřiná společnost nyní plní povinnost vůči tuzemské evidenci. Lze také uvažovat o doložení totožnosti předložením platného cestovního pasu nebo obdoby občanského průkazu (zejména v případech skutečných majitelů ze zemí mimo Evropu). Uvedené možnosti jsou alternativami.

K odstavci 3

Další významnou skupinu údajů zapisovaných do evidence skutečných majitelů představují ty, které se týkají postavení skutečného majitele a struktury vztahů. Navrhuje se proto demonstrativně stanovit typické doklady, které bude třeba předložit.

V prvé řadě se vyjasňuje, že je-li skutečný majitel již zapsán v zahraniční evidenci skutečných majitelů, postačí doložit výpis. Míří se opět na situace, kdy zahraniční mateřská společnost zajistila zápis svého skutečného majitele a nyní dceřiná společnost plní povinnost v České republice. Lze předpokládat, že vzhledem k evropským právem zavedené povinnosti upravit evidenci skutečných majitelů bude mít uvedené pravidlo často praktické využití.

Dále jsou uvedeny písemnosti, které vypovídají o právních skutečnostech. Nelze pak vyloučit, že postavení skutečného majitele je dáno neprávní skutečností. V takovém případě lze uvažovat o prohlášení evidující osoby nebo přímo skutečného majitele o této skutečnosti.

K odstavci 4

Navrhuje se v zájmu snížení administrativní zátěže evidujících osob vyžadovat pouze prosté kopie písemností. Vychází se z úvahy, že není vhodné stěžovat plnění povinnosti potřebou zajišťování ověřených kopií (včetně apostil) či ověřených podpisů. Ustanovení přitom samozřejmě nebrání tomu, aby navrhovatel z vlastní vůle předložil písemnosti přísnější formy (v úředně ověřené kopii).

Například dokládání totožnosti skutečného majitele ze zahraničí a skutečností zakládajících jeho pozici bude už tak představovat relativně složitý proces podložený řadou dokumentů. Další formální nároky by pak nepřiměřeně zdražovaly a prodlužovaly plnění povinnosti a v důsledku by snižovaly vůli adresátů k dobrovolnému plnění povinnosti. Je také třeba brát v potaz, že zneužití navrhovaného pravidla (např. falšováním kopií) ve snaze zakrýt skutečný stav bude v praxi výjimečné, spojené případně s vážnějším porušením práva, než je evidenční povinnost.

Konečně navrhovaný režim zjednoduší také práci registrující autority, tj. notářů a příslušných soudů. Nebude třeba zkoumat splnění formálních požadavků na písemnosti a proces registrace se tak urychlí a zefektivní.

Pro úplnost lze dodat, že dané pravidlo se neuplatní v rámci řízení o nesrovnalostech. V řízení o nesrovnalostech samozřejmě může soud požadovat předložení písemností v přísnější formě.

K odstavci 5

Upravuje se forma písemnosti, kterou může skutečný majitel udělit souhlas se zveřejněním údajů nad rámec požadavků zákona (tj. podle § 14 odst. 1 návrhu). V tomto fakultativním případě se vyžaduje vyšší forma právního jednání v písemné formě.

K odstavci 6

Navrhuje se zavést z hlediska praxe zjednodušující pravidlo pro zápis údajů o trvání pozice skutečného majitele. V některých případech totiž nemusí být dost dobře zjistitelné, kdy přesně byla pozice skutečného majitele založena. Tento nedostatek by však neměl být na překážku zápisu skutečného majitele. Není koncepční, aby absence takového údaje vyústila v neprovedení zápisu.

Nebude-li tedy z přiložených písemností nebo z dostupných zdrojů zřejmé, od kdy (a případně do kdy) trvá pozice skutečného majitele, odvíjí se stanovení tohoto data od tvrzení navrhovatele.

K § 24

Ustanovení navazuje na režim nastavený v § 23 odst. 4 návrhu. Řízení o zápisu je postaveno na jednoduchosti a neformálnosti dokládaných písemností. Stejně tak je třeba přistupovat k dokladům v cizím jazyce. Je vyžadován toliko jejich prostý předklad. Je též umožněno soudu, aby stanovil, že překlad z vybraných jazyků nevyžaduje vůbec.

K § 25

Ustanovení má za cíl zjednodušit vedení řízení o zápisu a následnou administraci písemností. Cílem je, aby byly veškeré dokumenty relevantní pro doložení skutečného majitele a jeho pozice dostupné v elektronické podobě. To je předpokladem pro to, aby bylo možné do procesu registrací v co největší míře zapojit notáře. Na ustanovení totiž dále navazuje § 34 odst. 2 návrhu. Budou-li elektronické verze písemností dostupné notářům dálkovým přístupem, budou tito moci kdykoli při zápisu změny údajů vyjít z již dříve doložených listin a navázat na dříve zjištěné.

K § 26

K odstavci 1

Stanovuje se, kdo je legitimován k podání návrhu na zahájení řízení o zápisu skutečného majitele. Touto osobou je primárně pouze evidující osoba, tj. právnická osoba ve vztahu ke svému skutečnému majiteli nebo svěřenský správce ve vztahu ke skutečnému majiteli svěřenského fondu.

Evidující osobou je také pobočný spolek, který je přímo sám oprávněn podat návrh na zápis svého skutečného majitele. Vedle něj však návrh může podat také spolek hlavní.

K odstavci 2

Je taktéž umožněno zahájit řízení o zápisu před vznikem právnické osoby nebo svěřenského fondu. V praxi totiž bude často praktické spolu s prvozápisem založené právnické osoby (nebo zřízeného svěřenského fondu) podat také návrh na zápis skutečného majitele (takový postup nebude účelný pouze tehdy, bude-li připadat v úvahu automatický průpis). Uvedené pravidlo by mělo mít odraz i v propojení inteligentních formulářů pro zápis do veřejných rejstříků a do evidence skutečných majitelů.

S ohledem na potřeby soudní se pak stanovuje, že návrh na návrh na zápis skutečného majitele nikdy nemá nepřecházet návrhu na zápis nové právnické osoby do veřejného rejstříku (kterým je zahájeno řízení o zápisu tato vzniklé osoby). Bylo by totiž v praxi nesnadné oba návrh spárovat, respektive (teoreticky) dříve podaný návrh na zápis skutečného majitele věcně přiřadit k zatím nepodanému návrhu na zápis vzniklé právnické osoby. Ustanovení však nebrání tomu, aby byly oba návrh (tj. podle navrhovaného zákona a podle rejstříkového zákona) podány soudu současně.

Na ustanovení navazuje navrhovaný § 30 odst. 5 (respektive § 34 odst. 4 návrhu), kde je stanoveno, že k zápisu skutečného majitele dojde vždy nejdříve se vznikem právnické osoby nebo právního uspořádání.

K odstavci 3

Rozdíl od současného stavu představuje subsidiární možnost podání návrhu na zápis i ze strany třetích osob. Kritériem je právní zájem navrhovatele na zápisu skutečného majitele. Jde o obdobu pravidla § 11 odst. 3 rejstříkového zákona. Osobou s právním zájmem bude typicky společník obchodní korporace, tedy často zároveň samotný skutečný majitel.

Předmětné pravidlo je jedním z mechanismů, který slouží k zvýšení aktuálnosti údajů v evidenci (ve smyslu čl. 30 odst. 1 prvního pododstavce a čl. 31 odst. 1 druhého pododstavce AML směrnice), jelikož rozšiřuje to, kdo může aktivně ovlivňovat obsah evidence.

Formálně musí navrhovatel s právním zájmem doložit všechny potřebné náležitosti a navíc osvědčit svůj právní zájem.

Podmínkou návrhu je nečinnost evidující osoby po dobu 15 dní od vzniku rozhodné skutečnosti (např. od okamžiku převodu podílu).

K § 27

Stanovuje se, kdo je účastníkem řízení o zápisu. Vždy jím je evidující osoba, přičemž standardně jím je pouze ona. Je-li však řízení zahájeno na návrh odlišné osoby, je účastníkem i navrhovatel. V úvahu připadají pouze dva případy: účastníkem bude také hlavní spolek, podává-li návrh na zápis skutečného majitele pobočného spolku (podle § 26 odst. 1 věta druhá návrhu) a účastníkem bude osoba s právním zájmem na zápisu, podala-li návrh podle § 26 odst. 3 návrhu.

Pro úplnost je třeba doplnit, že bude-li návrh podáván na základě § 26 odst. 2 návrhu (tj. v případě založené, ale nevzniklé právnické osoby), evidující osoba účastníkem řízení logicky být nemůže. V takovém případě bude účastníkem pouze navrhovatel.

K § 28

K odstavci 1

Ustanovení plní obdobnou procesní funkci jako § 86 rejstříkového zákona. Odmítnutí návrhu umožňuje rozhodnout o stejné věci znovu, budou-li v rámci nového návrhu odstraněny vyjmenované překážky. Zásadními podmínkami, aby mohlo být přistoupeno k přezkoumávání obsahu návrhu, je především aktivní legitimace (§ 26 návrhu) a doložení nutných písemností (§ 23 návrhu). To, aby návrh obsahoval všechny předepsané náležitosti (zejména § 13 návrhu) do velké míry dovede ohlídat inteligentní formulář, který navrhovatele upozorní na povinně zapisované údaje (jde o obdobný režim jako v případě stávajícího zápisu do evidence údajů o skutečných majitelích či do veřejného rejstříku). Formulářová forma podání také sníží riziko nesrozumitelnosti a neurčitosti návrhů.

Vedle odmítnutí návrhu může také dojít k zastavení řízení, typicky z důvodu nezaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Zastavení řízení v takovém případě však bude předcházet výzva k zaplacení včetně stanovení přiměřené lhůty.

K odstavci 2

Reaguje se na skutečnost, že v navrhovaném režimu vedle sebe existují dvě rovnocenné registrující autority, které logicky nemohou řešit stejnou věc najednou. Nelze vyloučit, že v některých případech se evidující osoba obrátí jak návrhem na soud, tak zároveň žádostí na notáře (typicky z důvodu neznalosti). Zákon proto stanovuje přednost té autoritě, u které začal být zápis skutečného majitele řešen dříve. Uvedené pravidlo je zrcadlově upraveno také pro postup notáře, zjistí-li, že byl požádán o zápis ve věci, kterou již řeší soud [§ 34 odst. 3 písm.

b) návrhu].

Pravidlo by pak mělo být reflektováno ve fungování informačního systému skutečných majitelů, který by soud informoval o aktivitě notáře ve vztahu k určité evidující osobě (a naopak). Soud by tak mohl překážku litispendence snadno zjistit.

K odstavci 3

Na rozdíl od režimu rejstříkového zákona soud nevyzývá k odstranění vad návrhu (§ 88 rejstříkového zákona). Nepoužije se ani obecná pravidla § 43 a 104 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; platí také, že nejsou přípustné námitky (podle zákona č. 121/2008 Sb. o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů) vůči rozhodnutí vyššího soudního úředníka. Na straně soudu tak dochází ke zrychlení a administrativnímu zjednodušení agendy.

Platí přitom, že odmítnutí návrhu nebrání navrhovateli podat návrh znovu, již s nápravou chyb. Tomu odpovídají i funkce inteligentního formuláře, který lze i po vyplnění použít vícekrát (pro více návrhů). Zároveň má navrhovatel vždy možnost obrátit se žádostí na notáře, který je pro individuálnější a více klientsky orientovaný přístup vybaven.

Ustanovení pracuje se zažitou formulací § 89 rejstříkového zákona. Soud tedy navrhovateli sděluje, jak nedostatky odstranit, v rámci čehož dané nedostatky také označí (uvede důvody odmítnutí).

K § 29

V případě evidence skutečných majitelů se nově explicitně stanovuje tzv. registrační princip s omezením vyšetřovací zásady, který je známý z rejstříkového zákona (jeho § 90). Soud tedy hodnotí jednak formální požadavky na návrh (podle § 28 návrhu), jednak provádí, byť omezeně, materiální přezkum návrhu. Soud neprovádí věcný přezkum skutkového a právního stavu, který je návrhem tvrzen. Takový postup by ostatně ani nebyl reálný. Soud však musí posoudit, zda jsou tvrzené údaje dostatečně doloženy, zda je tvrzený stav podložen.

Vedle písemností doložených navrhovatelem je soud povinen vycházet také z údajů, které mu jsou dostupné z jemu přístupných informačních systémů veřejné správy (registr osob, registr obyvatel, veřejný rejstřík atd.).

Je třeba doplnit, že předmětné ustanovení upravuje předběžnou, obecnou kontrolu tvrzených údajů. Omezený princip primární kontroly je doplněn možností ad hoc kontroly údajů v evidenci skutečných majitelů v rámci řízení o nesrovnalosti (část třetí hlava VI návrhu). V řízení o nesrovnalosti je pak možné, aby se soud podrobněji zabýval tím, zda je skutečný stav řádně v evidenci reflektován.

K § 30

K odstavci 1

S ohledem na evidenční charakter řízení, značnou standardizaci a jednoduchost řízení o zápisu se vylučuje možnost nařídit jednání ve věci zápisu.

K odstavci 2

Soud rozhoduje usnesením, což plyne z obecné úpravy. Usnesení, kterým soud návrh odmítne, nepředstavuje pro navrhovatele překážku věci rozsouzené. Může se tedy následně obrátit na soud znovu nebo požádat o zápis kteréhokoli notáře.

Ustanovení umožňuje podat odvolání vůči jednak věcným rozhodnutím, při kterých soud provádí posouzení ve smyslu § 29 návrhu, jednak rozhodnutím, při kterých soud zkoumá právní zájem navrhovatele podle § 26 odst. 3 návrhu (návrh podává někdo jiný než evidující osoba). V případě formálních pochybení ústících v odmítnutí návrhu není pro navrhovatele problémem podat návrh znovu, jelikož již dnes informační systém skutečných majitelů umožňuje export dat z rozpracovaného či vyplněného formuláře, a to právě za účelem jeho snadného znovupoužití. Platí též, že v případě odmítnutí návrhu na zápis se soudní poplatek vrací (to ostatně platí i dnes ve vztahu k rejstříkovému řízení).

K odstavci 3

Stanovuje se pořádková lhůta soudu k úkonu spočívajícímu v provedení zápisu do evidence. Vzhledem k tomu, že evidence skutečných majitelů by měla splňovat požadavky na soudní aplikaci, měl by systém provádění zápisů ve stanovené lhůtě po právní moci automaticky hlídat.

Lze přitom doplnit, že soudu není stanovena lhůta, ve které musí vydat usnesení. Bude tedy na organizaci soudu a v praxi také na aktuálním nápadu, jak rychle bude schopen usnesení vydávat. Pro navrhovatele proto bude obecně efektivnější obrátit se s žádostí o zápis na notáře, který je podle § 34 odst. 4 návrhu povinen zápis provést do 3 pracovních dnů ode dne doručení žádosti.

K odstavci 4

Z důvodu zjednodušení administrace a rychlení procesu zápisu se stanovuje výjimka z vydávání rozhodnutí o zápisu. Soud v případě kladného vyřízení věci provede zápis ihned poté, co fakticky vyhodnotí návrh jako bezvadný. Ustanovení dopadá jen na návrhy podané evidující osobou (§ 26 odst. 2 návrhu; tedy také případně hlavním spolkem), respektive osobou jednající za založenou právnickou osobu (§ 26 odst. 2 návrhu). Proti vyhovujícímu rozhodnutí o zápisu současně podle navrhovaného odstavce 2 není odvolání přípustné, takže význam vydávání usnesení by byl minimální. Informaci o provedení zápisu soud zprostředkuje navrhovateli toliko vyrozuměním (spolu se zasláním úplného výpisu aktuálních údajů). Lze přitom doplnit, že pro vyrozumění není stanovena zvláštní forma; lze tak činit např. i jen mailem či telefonicky.

K odstavci 5

Pravidlo pamatuje na možnost vedení řízení v případě zápisu skutečného majitele před vznikem právnické osoby.

K § 31

Ustanovení umožňuje soudu provádět v platných údajích v evidenci drobné opravy zjevných písařských, početních či obdobných chyb bez nutnosti vést řízení a bez součinnosti evidující osoby. O opravách je však evidující osoba vždy vyrozuměna zasláním aktuálního výpisu.

Opravy může provádět soud pouze v těch údajích, k jejichž zápisu je příslušný.

K § 32

Jedná se o využití možnosti upravit omezení veřejnosti údajů o skutečných majitelích, které AML směrnice připouští ve svém čl. 30 odst. 9 (a čl. 31 odst. 7a). Je přitom třeba zdůraznit, že je na volbě členských států, zda předmětná ustanovení AML směrnice transponují. Diskrece tedy umožňuje i jen částečnou implementaci předmětné výjimky.

K odstavci 1

Navrhuje se pouze omezené využití výjimky z veřejnosti údajů dané AML směrnicí. Důvodem pro znepřístupnění údajů o skutečném majiteli bude pouze jeho neúplná svéprávnost, ať už daná věkem, nebo omezením svéprávnosti. U těchto osob lze dovodit vyšší zájem na ochraně jejich soukromí. Principiálně se nezletilci, popř. osoby pod opatrovnictvím, ocitnou v pozici skutečného majitele jakožto koncoví příjemci. Relevantní podíl na prospěchu mohou např. zdědit. Typickým příkladem by byl také nezletilý v pozici obmyšleného ve svěřenském fondu, avšak pro skutečné majitele svěřenských fondů je obecně stanoven neveřejný režim.

Naopak se z AML směrnice nepřejímá možnost znepřístupnění údajů veřejnosti v případech, kdy by to mohlo skutečného majitele vystavit nepřiměřenému riziku, že se stane obětí trestného činu. V podrobnostech viz 8. část obecné části důvodové zprávy.

V případě navrhované výjimky bude soud jednak posuzovat, zda není znepřístupnění v rozporu s veřejným zájmem, jednak bude určovat, v jaké míře dojde ke znepřístupnění. Hodnocení by se přitom mělo odvíjet od konkrétního poměřování zájmu na ochraně soukromí a veřejného zájmu na transparentnosti. Např. v případě nezletilého, který však již dovršil 17 let, je zájem na ochraně soukromí obecně srovnatelný jako v případě zletilého. Podstatným kritériem také může být, o jakou právnickou osobu se jedná.

Soud může rozhodnout o znepřístupnění jak všech údajů, tak jen části. Lze předpokládat, že ve většině případů postačí pro ochranu neúplně svéprávných znepřístupnění jen části údajů.

Znepřístupnění údajů lze provést pouze na návrh. Navrhovatelem může být jak evidující osoba, tak i zapsaný skutečný majitel. Úprava reaguje na fakt, že zejména skutečný majitel bude mít primární zájem na znepřístupnění a neměl by být omezen nezbytností aktivity evidující osoby. Z procesního hlediska pak bude takový navrhovatel s ohledem na svou neúplnou svéprávnost typicky zastoupen.

Byť to navrhované ustanovení explicitně nestanovuje, je třeba s ohledem na smysl úpravy a požadavky AML směrnice dovodit, že pomine-li důvod znepřístupnění, mělo by dojít bez dalšího k opětovnému zpřístupnění údajů. K okamžiku, kdy skutečný majitel nabude plné svéprávnosti (typicky dosažením zletilosti), se údaje o něm vrací do obecného režimu přístupnosti (§ 14 odst. 1 návrhu). Uvedené plyne přímo ze zákona, pročež soud o uvedené změně nevydává žádné usnesení. Ke zpřístupnění údajů dojde typicky zcela automaticky.

K odstavci 2

Znepřístupnění údajů může být řešeno jak v samostatném řízení, tak v rámci řízení o zápisu. Není tedy nutné spojovat se znepřístupněním změnu v zapisovaných údajích. Bude-li vedeno samostatné řízení o znepřístupnění, použijí se obdobně ustanovení o řízení o zápisu. Příslušný k řízení tedy bude soud podle § 19 návrhu, bude též třeba využít formulář, což výslovně upravuje odstavec 3. Bude-li znepřístupnění navrhovat zapsaný skutečný majitel, bude s ohledem na § 27 návrhu také účastníkem řízení o znepřístupnění.

S ohledem na obdobné použití ustanovení o řízení o zápisu též připadá v úvahu možnost odvolání se proti rozhodnutí, kterým soud návrh na znepřístupnění údajů zamítl (podle § 30 odst. 1 návrhu).

O potřebě opravného prostředku hovoří AML směrnice v čl. 30 odst. 9, respektive v čl. 31 odst. 7a.

K odstavci 3

Návrh na znepřístupnění údajů představuje jakýsi speciální typ návrhu na zápis. Z formálního hlediska se však k němu přistupuje jako k běžnému návrhu a proto se taktéž vyžaduje využití formuláře. Ustanovení je obdobou § 21 odst. 3 návrhu.

K § 33

Umožňuje se jednoduše zajistit znepřístupnění údajů, které byly dříve fakultativně (nad rámec požadavků zákona) uveřejněny na základě souhlasu zapsaného skutečného majitele. Formální požadavky na odvolání souhlasu jsou stejné, jako při jeho udělení, tj. podle § 23 odst. 5 návrhu. Odvolání tak musí být podepsáno způsobem, se kterým jiný právní předpis spojuje účinky vlastnoručního podpisu nebo musí být podpis úředně ověřen.

Odvolání svého dřívějšího souhlasu může osoba zapsaná jako skutečný majitel činit sama přímo vůči soudu nebo i prostřednictvím evidující osoby. Soud pak bez nutnosti vést řízení předmětné údaje v evidenci pro veřejnost skryje.

K hlavě IV

Hlava IV části třetí navrhovaného zákona upravuje zápis skutečného majitele prostřednictvím notáře. Hlava IV návrhu představuje promítnutí obecných požadavků čl. 30 odst. 3 a čl. 31 odst. 3a prvního pododstavce AML směrnice. Zápis notářem je jedním ze způsobů, jak je zajištěn proces evidování kýžených údajů. Notářem zapisované údaje by měly být k okamžiku zápisu přesné a aktuální (čl. 30 odst. 4 a čl. 31 odst. 5 AML směrnice).

Zápisy prováděné notářem jsou zamýšleny jako jedna z hlavních změn fungování evidence skutečných majitelů. Návrh stanovuje pro notářské zápisy takové podmínky, aby se co největší část navrhovatelů obracela právě na ně. Záměrem je snížení nápadu agendy skutečných majitelů u soudů a zvýšení komfortu uživatelů. Chce se navázat na dobrou praxi fungování notářů při přímých zápisech do veřejného rejstříku.

Notář a soud jsou z hlediska zápisu údajů do evidence skutečných majitelů zásadně rovnocennými autoritami (soudu je vyhrazeno řešení nesrovnalostí v evidenci skutečných majitelů). Notářské zápisy nepodléhají kontrole či revizi soudu. Notáři budou zapisovat skutečné majitele přímo dálkovým přístupem, tj. v praxi prostřednictvím notářského rozhraní informačního systému skutečných majitelů.

Z uživatelského hlediska má notářský zápis několik výhod. Předně je celý proces méně formální než zápis soudem, čímž je také rychlejší. Notář provádí zápis na základě žádosti. Není třeba vyplňovat návrhový formulář, není vedeno řízení. Notář je, na rozdíl od soudu, limitován lhůtou 3 dnů, ve které má zápis provést.

V současnosti může notář zapsat skutečného majitele pouze na základě podkladového notářského zápisu (§ 118j ve spojení s § 108 rejstříkového zákona), což však v praxi znamená, že využití notáře je v této agendě minimální. Nově zápis skutečného majitele notářem takto omezen nebude. Žadatel naopak nebude nijak omezen ve volbě notáře. K zápisu bude příslušný kterýkoli notář. Provede-li prvozápis soud, bude moci změnu provést notář a naopak; stejně tak změnu zápisu bude moci provést jiný notář, než ten, který provedl původní zápis.

S ohledem na administrativní jednoduchost oproti soudnímu řízení o zápisu skutečného majitele bude zápis notářem levnější. Jelikož notář provádí zápis sám a přímo, neplatí se soudní poplatek za zápis. Notáři bude stanovena odměna [změnou vyhlášky č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů, správců pozůstalosti a Notářské komory České republiky (notářský tarif), ve znění pozdějších předpisů] tak, aby nepřevyšovala výši soudních poplatků za zápis skutečného majitele.

Z hlediska notářů lze mít za to, že problematika zjišťování skutečného majitele má v mnohém velmi blízko ke stávající notářské agendě, zejména k roli notářů při zakládání obchodních společností.

K § 34

Ustanovení upravuje základní pravidla pro zápis notářem. Část pravidel je odkazem přejata z hlavy třetí návrhu, která upravuje zápis soudem. Obecně platí, že zápis notářem je procesně a administrativně jednodušší, neformální a rychlejší.

K odstavci 1

Žadateli mohou být stejné osoby, jako ty oprávněné k podání návrhu soudu podle § 26 návrhu.

Žadatel také musí k žádosti doložit nezbytné písemnosti, ze kterých zapisované údaje plynou (podle § 23 návrhu). Stejně jako v případě návrhu soudu není třeba přikládat písemnosti o údajích, které si notář může obstarat sám prostřednictvím nahlédnutí dálkovým přístupem do informačního systému veřejné správy.

Na rozdíl od návrhu soudu nejsou dokládané písemnosti v případě evidujících osob zapsaných do obchodního rejstříku omezeny na ty v elektronické podobě.

Odkazem na § 24 návrhu se, vedle pravidel překladu cizích písemností, umožňuje notáři také nevyžadovat předklad.

K odstavci 2

Ustanovení především míří na funkcionalitu informačního systému skutečných majitelů. Ten bude muset umožnit prostřednictvím rozlišování různých rolí v systému přístup notářům k elektronickým dokumentům, které souvisí s předchozími zápisy v rámci dané evidující osoby. V praxi bude mít notář dálkový přístup k digitálnímu úložišti vybraných dokumentů souvisejících s určitým spisem.

Ustanovení navazuje na § 25 návrhu, který ukládá soudu převádět příslušné dokumenty do elektronické podoby. Smyslem uvedeného režimu je umožnit, aby jedna registrující autorita (notář či soud) mohla navázat na dřívější činnost a dříve zjištěné a doložené skutečnosti. Jelikož budou tyto relevantní informace uchovávány v interní databázi přístupné pouze soudu a notářům, bude zajištěna kontinuita zápisů.

K odstavci 3

Důvody odmítnutí zápisu notářem jsou stejné jako ty stanovené pro odmítnutí návrhu ze strany soudu podle § 28 odst. 1 návrhu. Zrcadlově je též převzato pravidlo § 28 odst. 2 návrhu, které zamezuje vzniku nežádoucí situace současné existence více totožných podání – jednak soudu, jednak notáři, popř. více notářům zároveň. Stanovuje se přednost té autoritě, u které začal být zápis skutečného majitele řešen dříve. Pravidlo by pak mělo být reflektováno ve fungování informačního systému skutečných majitelů, který by notáře informoval o aktivitě soudu či jiného notáře ve vztahu k určité evidující osobě (a naopak).

Postup odmítnutí je řešen odkazem na úpravu zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „notářský řád“); viz jeho § 53 a násl.

K odstavcům 4 a 5

Ustanovení stanovuje krátkou lhůtu pro provedení zápisu notářem. U zápisu notářem tak je zajištěna rychlost celého procesu; soud přitom lhůtou omezen není.

Kromě provedení zápisu musí notář také vydat tzv. osvědčení pro zápis (skutečného majitele). Předmětné osvědčení představuje typ veřejné listiny sepisované notářem; k sepisu přitom bude moci docházet přímo v aplikaci informačního systému. V souladu s § 2 notářského řádu se jedná o výkon notářské činnosti; konkrétně o osvědčování právně významných skutečností a prohlášení (srov. také § 72 notářského řádu).

Osvědčení lze z hlediska významu pro zápis připodobnit k rozhodnutí soudu o zápisu skutečného majitele. Notář především osvědčuje, že předložené či zjištěné skutečnosti, které se zapisují do evidence, vyplývají z doložených písemností nebo přístupných informačních systémů veřejné správy. Notář zároveň osvědčením potvrzuje, že žadatel je oprávněn k podání žádosti. Jinak řečeno notář osvědčuje, že provedl formální přezkum žádosti, včetně zkoumání, zda existuje podklad pro zapisované skutečnosti.

Při sepisování osvědčení pro zápis vychází notář výhradně z písemností, které jsou mu předkládány a jemu dostupných informačních systémů veřejné správy. Demonstrativní výčet písemností obsahuje přímo § 23 návrhu. Notář (stejně jako soud) se nezabývá zkoumáním skutečného stavu, nevyšetřuje.

Režim vydávání osvědčení a jeho funkce je obdobný režimu osvědčení přeshraniční přeměny podle § 59x až 59za zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů.

Pravidlo pamatuje (obdobně jako § 30 odst. 5 návrhu) také na to, že v případě žádosti o zápis skutečného majitele zatím nevzniklé právnické osoby jej lze zapsat nejdříve ke dni vzniku této právnické osoby (a obdobně v případě právního uspořádaní).

K § 35

K odstavci 1

Jde o obdobu pravidla § 25 návrhu. Smyslem je zajistit, aby činnosti různých registrujících autorit na sebe mohli jednoduše navazovat. Blíže viz odůvodnění k § 25 a 34 odst. 2 návrhu.

K odstavci 2

Notář po provedení zápisu skutečného majitele vydá úspěšnému žadateli výpis z evidence (v rozsahu dle přání žadatele). Jde o jednu z výhod oproti zápisu soudem. V případě úspěšného zápisu soudem totiž soud navrhovateli automaticky výpis nezasílá.

Vzhledem k tomu, že žadatelem může být v některých případech i osoba odlišná od evidující osoby (srov. § 26 odst. 2 a 3 návrhu), staví se najisto, že výpis po úspěšném zápisu notář evidující osobě zašle vždy.

K § 36

Obdobně jako v případě soudu podle § 31 návrhu se také umožňuje notáři jednoduše provádět v platných údajích v evidenci drobné opravy zjevných písařských, početních či obdobných chyb, které vznikly při jím provedeném zápisu. O opravách je však evidující osoba vždy vyrozuměna zasláním aktuálního výpisu.

K hlavě V

Hlava V části třetí navrhovaného zákona upravuje především tzv. automatický průpis a některé související otázky. Jde o promítnutí obecných požadavků čl. 30 odst. 3 a čl. 31 odst. 3a prvního pododstavce AML směrnice. Automatické průpisy jsou jedním ze způsobů, jak je zajištěn proces evidování kýžených údajů. Mechanismem je též dosahováno přesnosti a aktuálnosti evidovaných údajů (čl. 30 odst. 4 a čl. 31 odst. 5 AML směrnice).

Automatický průpis je vymezen v § 2 písm. m) návrhu a představuje jeden ze zásadních posunů fungování nové evidence skutečných majitelů podle navrhované úpravy. Mechanismus automatického průpisu významně snižuje administrativní zátěž evidujících osob a registrujících autorit, protože fakticky nahrazuje aktivní plnění povinnosti zajištění zápisu skutečného majitele podle § 9 návrhu.

V praxi je u mnoha právnických osob jejich skutečný majitel zjevný komukoli zdarma již z veřejného rejstříku (popř. z evidence svěřenských fondů). Aktivní zápis skutečného majitele za takové situace představuje těžko odůvodnitelnou administrativní a případně též finanční zátěž pro evidující osoby. Stávající dvojí režim evidování v zásadě totožných údajů byl dán především technickými omezeními informačního systému veřejných rejstříků, který neumožňuje, aby veškeré v něm vedené údaje byly kontinuálně v čase předávány do jiného informačního systému. Tato technická vlastnost by však měla být v návaznosti na přijetí navrhovaného zákona dopracována (bude nutné upravit i stávající existující informační systémy).

Přidanou hodnotou zápisu do evidence skutečných majitelů dnes je, že jím právnická osoba explicitně deklaruje a potvrzuje svou transparentní strukturu. Platí totiž, že údaje z veřejného rejstříku na skutečného majitele vždy pouze poukazují, byť standardně s vysokou pravděpodobností. Do veřejného rejstříku se totiž zapisují údaje o právních skutečnostech, tj. údaje o právním majiteli (společníkovi). Pojem skutečného majitele je však významný právě proto, že postihuje i neprávní, faktické aktivity a skutečnosti.

Popsaný režim založený na vždy nezbytné aktivitě evidující osoby se obrací a zjednodušuje pro praxi. Zákon předpokládá (pomocí právní domněnky v § 9 odst. 2 návrhu), že určitý stav zápisu ve veřejném rejstříku (nebo evidenci svěřenských fondů) v úplnosti vykresluje také situaci skutečného majitele. Evidující osoba tak není opakovaně nucena k aktivitě vůči evidenci vždy, ale jen ve chvíli, kdy si je vědoma toho, že údaje ve veřejném rejstříku, k jejichž automatickému průpisu, dochází, nepředstavují řádný či úplný údaj o skutečném majiteli podle navrhovaného zákona.

Automatický průpis nezbavuje evidující osobu povinnosti zajistit zápis skutečného majitele, neodpovídají-li propisované údaje údajům o skučeném majiteli, nebo odpovídají-li jen částečně (je zde např. další skutečný majitel, jehož pozice není ve veřejném rejstříku zachycena). Evidující osoba by tak měla vždy, je-li si vědoma specifik stran svého skutečného majitele, podat návrh či žádost o zápis změny údajů s cílem nápravy (automaticky propsaných) údajů v evidenci skutečných majitelů.

Automatický průpis je zásadně nezávislý na aktivitě evidující osoby a nastává automaticky, odpovídá-li situace ve veřejném rejstříku (či evidenci svěřenských fondů) zákonným předpokladům. Podmínky průpisu jsou stanoveny především tak, aby průpis postihl ty situace, kdy je skutečný majitel typicky z veřejného rejstříku zjevný. Automatický průpis není jednorázový, ale představuje permanentní propojení stavu zápisu ve veřejném rejstříku s evidencí skutečných majitelů. Dojde-li ke změně ve veřejném rejstříku (v rámci zákonem

Automatického propisování je inspirováno fungováním jiných evropských registrů skutečných majitelů, např. rakouského registru.

stanovených kritérií), které mají vliv na pozici skutečného majitele, projeví se změna i v evidenci skutečných majitelů (dojde-li např. ke změně členů statutárního orgánu spolku).

K automatickému průpisu dochází primárně tehdy, nezajistila-li evidující osoba zápis jiných údajů (návrhem soudu nebo žádostí notáři). Nekonání evidující osoby přitom může být buď záměrné (s cílem, aby došlo k automatickému průpisu), nebo může pramenit z neznalosti. Zároveň zákon umožňuje i těm evidujícím osobám, co již aktivně zapsaly údaje své skutečné majitele, zavést do budoucna režim automatického průpisu.

Za technické fungování mechanismu automatického průpisu odpovídá správce informačního systému skutečných majitelů, kterým je Ministerstvo spravedlnosti (§ 11 odst. 1 návrhu).

K § 37

Ustanovení upravuje automatický průpis údajů o skutečných majitelích některých právních uspořádání zapsaných v evidenci svěřenských fondů a dále fundací a ústavů zapsaných v příslušných veřejných rejstřících.

Funkce v rámci dotčených právnických osob a v rámci správy právních uspořádání, které zavdávají možnost automatického průpisu, vycházejí z § 6 návrhu. Fyzické osoby angažované v těchto funkcích jsou skutečnými majiteli vždy alespoň formálně.

Režim automatického průpisu pokrývá nejen situace, kdy funkci spojenou s pozicí skutečného majitele zastává přímo tento skutečný majitel, tj. fyzická osoba, ale také některé situace, kdy je pozice skutečného majitele založena nepřímo. Pravidlo je vyjádřeno vždy v písmeni b) všech odstavců § 37 návrhu. Jedná se o promítnutí § 6 odst. 4 návrhu, které počítá s tím, že příslušnou funkci (roli) může zastávat právnická osoba. Skutečný majitel této právnické osoby (která je např. svěřenským správcem nebo zakladatelem nadace) je také zároveň zprostředkovaně skutečným majitelem sledované právnické osoby nebo právního uspořádání. Má-li pak tato právnická osoba již zapsaného skutečného majitele, z titulu jejího působení v jiné právnické osobě nebo při správě právního uspořádání se její skutečný majitel může automaticky propsat i jako skutečný majitel dále do nižších stupňů struktury vztahu.

K odstavcům 1 a 2

K automatickému průpisu dojde v případě právních uspořádání s ohledem na bydliště, sídlo nebo pobočku svěřenského správce. Toto kritérium (viz § 12 odst. 2 návrhu) vychází z čl. 31 odst. 3a prvního pododstavce AML směrnice. Ne u všech svěřenských fondů zapsaných v evidenci skutečných majitelů má být skutečný majitel evidován (tj. zapsán nebo automaticky propsán) v české evidenci. Jelikož bydliště nebo sídlo (či pobočka) svěřenského správce jsou údaje patrné z evidence svěřenských fondů, informační systém sám rozezná, kterých svěřenských fondů se automatický průpis (jakož i zápis) týká.

Rozlišení automatického průpisu v případě skutečných majitelů svěřenských fondů a zahraničních svěřenských fondů je dáno rozdílnou šíří údajů, které se podle rejstříkového zákona o těchto právních uspořádáních zapisují do evidence svěřenských fondů. V případě českého svěřenského fondu bude moci dojít k automatickému průpisu údajů o všech osobách v angažmá, jelikož se tyto zapisují do evidence svěřenských fondů [srov. § 65d písm. e) až i) rejstříkového zákona]. V případě zahraničního svěřenského fondu mohou být ve vztahu ke skutečnému majiteli propsány pouze údaje o svěřenském správci [srov. § 65g písm. d) rejstříkového zákona].

K odstavcům 3 a 4

Možnosti automatického průpisy jsou dány šíří údajů zapisovaných do nadačního rejstříku a rejstříku ústavů. Ze zastávání předmětných funkcí plyne pozice skutečného majitele podle § 6 odst. 1 a 2 návrhu.

Pro zajímavost lze uvést, že např. v případě nadací je členem správní nebo dozorčí rady nebo revizorem alespoň jedna fyzická osob téměř vždy – u 531 nadací z 554 zapsaných.

K § 38

Ustanovení upravuje automatický průpis údajů o skutečných majitelích některých právnických osob zapsaných v příslušných veřejných rejstřících.

Na rozdíl od § 37 návrhu je automatický průpis na základě § 38 návrhu založen na právních domněnkách. Předpokládá se, že daná fyzická osoba podíl na prospěchu nepředává (§ 3 odst. 2 věta za středníkem návrhu), nebo že prostřednictvím svého podílu na hlasovacích právech obchodní korporaci ovládá (§ 4 odst. 1 návrhu), anebo že je osobou s koncovým vlivem díky svému angažmá ve statutárním orgánu právnické osoby (§ 4 odst. 2 návrhu). Je tedy předpokládáno, že údaje ve veřejném rejstříku vypovídají o skutečném majiteli. Osoby zapsané podle komentovaného ustanovení však skutečnými majiteli teoreticky být nemusí, byť jimi standardně budou.

Stejně jako v § 37 návrhu se chce automatický průpis aplikovat i na některé situace, kdy je pozice skutečného majitele založena nepřímo. Pravidlo je vyjádřeno vždy v písmeni b) prvních třech odstavců § 38 návrhu. Počítá se s tím, že společníkem (odstavce 1 a 2) nebo členem statutárního orgánu (odstavec 3) může být právnická osoba. Skutečný majitel této právnické osoby je také zároveň zprostředkovaně skutečným majitelem právnické osoby, jejíž skutečný majitel se aktuálně zapisuje. Má-li pak angažovaná právnická osoba již zapsaného skutečného majitele, z titulu jejího působení se její skutečný majitel může automaticky propsat i jako skutečný majitel dále do nižších stupňů struktury vztahu. V praxi to znamená, že často postačí

Podobně tomu tak je u nadačních fondů, kdy by k automatickému průpisu mělo ze stejného důvodu dojít u 1981 nadačních fondů z 2014 zapsaných. Údaje jsou k 1. dubnu 2019.

zapsat skutečného majitele pouze právnické osobě na vrcholu struktury vztahů a údaje by se měly dále automaticky propsat.

Ve vztahu k podnikatelům lze tedy důsledky zavedení automatického průpisu shrnout následovně.

Platí, že úprava evidování skutečného majitele dopadá pouze na podnikatele podnikající prostřednictvím právnické osoby. Nejužívanější právní formou je přitom společnost s ručením omezeným (468 895 zapsaných subjektů). Ta je početně následovaná akciovou společností (26 464 zapsaných subjektů), veřejnou obchodní společností (6190 zapsaných subjektů) a konečně komanditní společností (715 zapsaných subjektů).

Veřejné obchodní společnosti a komanditní společnosti

Úprava automatického průpisu nedopadne na osobní obchodní společnosti, které však tvoří pouze zlomek obchodní společností (přibližně 1,4 %). Nemožnost použití automatického průpisu u těchto obchodních korporací je dána tím, že z obchodního rejstříku nelze zjistit výši jednotlivých podílů společníků. Na druhou stranu se u těchto společností typicky v průběhu času nemění osoby společníků; k zápisu skutečného majitele tak dochází standardně jen jednou. Lze se proto domnívat, že většina z těch existujících svou povinnost již splnila a s novým zákonem jim další povinnosti zásadně nevznikají.

Akciové společnosti a společnost s ručením omezeným

Úprava automatického průpisu pozitivně dopadne především na společnosti kapitálové. V případě akciové společnosti je však s ohledem na danosti obchodního rejstříku možné úpravu automatického průpisu vztáhnout jen na ty společnosti s jediným akcionářem [srov. § 48 odst. 1 písm. k) rejstříkového zákona]. Úprava automatického průpisu by se však měla dotknout minimálně pětiny akciových společností.Akciové společnosti s rozmanitější strukturou (kde je více akcionářů) budou muset evidenční povinnost plnit standardně jako doposud, byť budou moci nově při zápisu skutečného majitele využít služeb notáře.

Také lze doplnit, že s ohledem na nová podrobnější pravidla v návrhu zákona by měl být proces určování skutečného majitele akciové společnosti předvídatelnější a jasnější.

V největší míře bude mít automatický průpis pozitivní vliv na společnosti s ručením omezeným. Lze předpokládat, že zejména v případě nově zakládaných společností s jediným společníkem (fyzickou osobou) jakákoli administrativa spojená s evidování skutečného majitele odpadne. Odbřemenění nastane i u společností, u kterých alespoň některý ze společníků má více jak 25% podíl. V podrobnostech viz níže.

K 1. dubnu 2019 bylo zapsáno 6190 veřejných obchodních společností a 715 komanditních společností. Z celkového počtu 26 464 akciových společností je 5031 s jediným akcionářem, kterým je fyzická osoba. Údaje jsou k 1. dubnu 2019.

K odstavci 1

Automatický průpis se upravuje předně pro případ společností s ručením omezeným, a to s ohledem na jejich rozšířenost, resp. vysoký počet. Velká část společností s ručením omezeným je již dnes zcela transparentní, jelikož jejich struktura vztahů je buď velmi jednoduchá, nebo zcela absentuje (společníkem je přímo skutečný majitel). V obchodním rejstříku je zapsáno přibližně 470 000 společností s ručením omezeným, přičemž víc jak polovinu tvoří jednočlenné společnosti, kdy společníkem je fyzická osoba.

Ustanovení vychází z předpokladu, že standardně je právní majitel (společník) společnosti s ručením omezeným totožný s majitelem skutečným. Navazuje se proto na pravidlo § 3 odst. 2 návrhu týkající se tzv. nepředávání podílu na prospěchu a pravidlo § 4 odst. 1 návrhu týkající se ovládající osoby (umožnění zohlednění domněnek ovládání podle zákona o obchodních korporacích). Jelikož je z veřejného rejstříku možné zjistit výši podílů jednotlivých společníků, lze z daného údaje automaticky odvozovat osobu skutečného majitele. Pozice skutečného majitele automaticky propsaného na základě komentovaného ustanovení bude založena právě jeho podílem ve společnosti. Informační systém nebude schopen rozpoznat, jaká práva jsou s podílem spojena, bude však schopen zjistit výši relevantního podílu. Mechanismus bude přitom předpokládat typickou situaci, tj. že společník má jak podíl na prospěchu, tak podíl na hlasovacích právech. Technicky není možné pokrýt fakt, že s podílem společníka společnosti s ručením omezeným mohou být spojena velmi různá práva (respektive, že některé práva s podílem být spojena nemusí). Situace, kdy s podílem ve společnosti nebude spojeno (alespoň) právo na prospěchu, však bude výjimečná (v takové případě bude muset evidující osoba aktivně zajistit zápis správných údajů). Výhody spojené s navrhovaným režimem přitom mnohonásobně převyšují nevýhody spojené s rizikem automatického propsání nesprávných údajů (tj. propsání osoby, která ve skutečnosti skutečným majitelem není).

Navrhované ustanovení zásadně zjednoduší pozici velké části podnikatelských subjektů, a to především těch svou strukturou jednodušších či středně složitých. Sníží se tak administrativa jak evidujících osob, tak registrujících autorit. Také se navrženým režimem docílí rychlého naplnění evidence kýženými údaji.

K odstavci 2

Automatický průpis je upraven také pro akciové společnosti s jediným akcionářem, jelikož údaje o něm jsou povinně zapisovány do obchodního rejstříku [§ 48 odst. 1 písm. k) rejstříkového zákona].

U akciových společností s jediným akcionářem lze s vysokou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že tento akcionář je přímo skutečným majitelem (je-li fyzickou osobou).

Údaje jsou k 1. dubnu 2019.

K odstavci 3

Ustanovení má za cíl reflektovat typické fungování zejména těch právních forem korporací, které neslouží k podnikání a které neumožňují přerozdělování zisku. Úprava navazuje na § 4 odst. 2 návrhu.

Byť jsou z hlediska praní peněz a financování terorismu předmětné právnické osoby méně rizikové, nejsou vždy nezbytně transparentní (jejich členy či členy jejich orgánů mohou být další právnické osoby atd.). Proto není u těchto osob volen režim § 7 návrhu, který jmenuje právnické osoby, které nemají skutečného majitele.

U uvedených osob jednak nepřipadá v úvahu existence příjemce prospěchu na základě podílu na zisku, jednak se nepředpokládá možnost uplatňování rozhodujícího vlivu prostřednictvím hlasovacích práv. Uvedené právní formy právnických osob disponují typicky širokou členskou základnou. I v případě menšího počtu členů (např. v spolku) pak nelze obecně s omezeným vlivem (daným hlasovacím právem) běžných členů spojovat možnost efektivního rozhodování a řízení (kontroly).

Navrhovaný odstavec může být vnímán jako relativní posun ve vnímání skutečného majitele v české právní úpravě, byť tomu tak v zásadě není. Již dnes totiž § 4 odst. 4 písm. b) bod 3. AML zákona stanoví, že např. u spolku se má za to, že skutečným majitelem je člen statutárního orgánu, jde-li zároveň o osobu, která má právně nebo fakticky možnost vykonávat rozhodující vliv v právnické osobě.

Ani ve vztahu k transponované směrnici ustanovení nepředstavuje obsahový posun. Smyslem směrnicové úpravy je nalézt fyzickou osobu, která může uplatňovat rozhodující vliv. Takovouto osobou pak v případě zmíněných právních forem právnických osob standardně jsou členové statutárního orgánu. Tyto osoby v praxi (vymezených právních forem) totiž mají rozhodující vliv na jejich řízení, rozhodují o každodenním řízení, o uskutečňování právních jednání právnické osoby, mají dispoziční práva k účtům atd. Na druhé straně je u daných právních forem efektivní vliv na rozhodování právnické osoby ze strany členské základny (respektive nejvyššího orgánu) často omezen.

Navrhovaný režim zásadně zjednoduší pozici obrovskému množství právnických osob, které standardně nejsou profesionálně řízeny. Automatický průpis by měl pokrýt téměř všechny aktivní spolky a pobočné spolky.

Upravuje se také automatický průpis pro bytová a sociální družstva, a to s ohledem na jejich zákonem omezenou činnost. Byť jde formálně o obchodní korporace, jejich účelem primárně

Je totiž třeba brát na zřetel návětí § 4 odst. 4 druhé věty AML zákona „…při splnění podmínek věty první…“. Zohledňuje se tím fakt, že z celkového počtu 99 366 zapsaných spolků lze více než polovinu považovat za tzv. neaktivní, jelikož dosud neuvedly zápis ve spolkovém rejstříku do souladu se zákonem (§ 122 odst. 2 rejstříkového zákona). Údaje o členech statutárního orgánu dodnes chybí u 53 570 spolků. Ze zbylých 45 796 pak mají jako členy statutárního orgánu pouze fyzické osoby téměř všechny spolky. U pobočných spolků je situace velmi podobná.

není podnikání. Ačkoli nejde v případě bytového a sociálního družstva o samostatné právní formy (jde spíše o typy právní formy družstvo), lze je vždy identifikovat podle názvu.

K odstavci 4

Automatický průpis by měl v případě výpočtu nepřímého podílu skutečného majitele reflektovat pravidla pro tento výpočet obsažená v § 3 odst. 3 návrhu. Ustanovení vychází z předpokladu, že standardní podíl na společnosti s ručením omezeným v sobě obsahuje jak podíl na zisku, tak podíl na hlasovacích právech (viz odůvodnění odstavce 1). Tento předpoklad implikuje, že každá fyzická osoba, která společnost s ručením omezeným může ovládat, má i podíl na prospěchu z této společnosti. Pro účely určení nepřímého skutečného majitele je proto třeba pouze vypočítat jeho podíl na prospěchu, protože se jedná o přísnější kritérium.

Systém automatických průpisů by měl být schopen popsat v návaznosti na § 13 písm. b) návrhu i povahu postavení skutečného majitele, tj. rozlišit (na základě relevantní výše vypočteného podílu), zda je jeho postavení spjato pouze s podílem na prospěchu, nebo i s podílem na hlasovacích právech. Pro účely tohoto automatizovaného rozlišení (vyhodnocení) se odkazuje na pravidlo pro výpočet obsažené v § 4 odst. 4 návrhu.

K § 39

Ustanovení zjednodušuje postup při zániku právnické osoby nebo právního uspořádání, jelikož k souvisejícímu výmazu údaje z evidence skutečných majitelů dojde automaticky.

Ustanovení upravuje toliko automatickou změnu evidenčního režimu údajů, nikoli jejich dostupnost v evidenci ve smyslu § 18 návrhu. Postupem podle § 39 návrhu dojde tedy k tomu, že údaje o zaniklých právnických osobách (a právních uspořádáních) již nebudou vedeny jako platné [srov. vymezení platných údajů dle § 2 písm. k) návrhu], ale jako údaje, které byly vymazány bez náhrady. Současně však zůstanou podle § 18 návrhu údaje o skutečných majitelích zaniklých entit a právních uspořádání stále dostupné po dobu 5 let od zániku prostřednictvím úplného výpisu (podle § 16 a 17 návrhu). V rámci (aktuálního) výpisu bude dostupná informace, že skutečný majitel byl vymazán z důvodu zániku právnické osoby (právního uspořádání) a kdy se tak stalo.

K § 40

Staví se najisto, že i poté, co dojde k automatickému průpisu, může evidující osoba zajistit zápis skutečného majitele z vlastní vůle, tj. podáním návrhu soudu nebo požádáním notáře. Evidující osobě je tak umožněno řádně splnit povinnost podle § 9 odst. 1 návrhu. Evidující osoba tedy může nechat přepsat nesprávné údaje, k jejichž automatickému průpisu mohlo podle § 38 návrhu hypoteticky dojít, nebo nechat doplnit další skutečné majitele, k jejichž průpisu dle § 37 nebo 38 návrhu ani dojít nemohlo (jelikož relevantní údaje nejsou ve veřejném rejstříku).

Lze doplnit, že došlo-li k automatickému průpisu podle § 37 návrhu, zásadně nemohlo dojít k zápisu osoby, která by nebyla skutečným majitelem [výjimkou může být toliko průpis osoby oprávněné k výkonu dohledu nad správou svěřenského fondu, u které lze zkoumat, zda naplňuje kritéria tzv. protektora podle § 6 odst. 3 písm. c) návrhu]. Relevantní však může být potřeba zapsat jako skutečného majitele i další osobu, která však nefiguruje v rámci zápisu v evidenci svěřenských fondů. V tomto smyslu je také třeba ve vztahu k § 37 návrhu interpretovat v komentovaném ustanovení použitou formulaci „platné údaje vymazány s nahrazením novými údaji“ [srov. odůvodnění § 2 písm. l) návrhu].

K § 41

Ustanovení upravuje vztah automatického průpisu některých údajů k ostatním způsobům zajištění zápisu údajů do evidence skutečných majitelů.

K odstavci 1

Stanovuje se přednost aktivnímu provádění zápisu skutečného majitele vybraných právnických osob prostřednictvím soudu nebo notáře před režimem automatického průpisu. Ustanovení brání tomu, aby byly údaje zapsané z vůle evidující osoby automaticky přepsány (byť by situace vyhovovala zákonným předpokladům). Bylo by proti smyslu úpravy předřazovat předpoklad zákona (§ 38 návrhu) explicitním úkonům evidující osoby.

Pravidlo dopadá pouze na automatický průpis podle § 38 návrhu, protože automatický průpis podle § 37 není založen na předpokladu (pravděpodobnosti), ale na nevyvratitelné domněnce § 6 návrhu. Skutečný majitel automaticky propsaný podle § 37 návrhu je skutečným majitelem (byť nikoli nutně v materiálním smyslu) vždy z definice. Průpisu není třeba bránit.

K odstavci 2

Umožňuje se evidujícím osobám, které aktivně zajistily zápis skutečného majitele návrhem soudu nebo žádostí notáři, aby si následně do budoucna nastavily automatický průpis. Předpokladem k nastavení této funkce je zhodnocení registrující autority, zda k zápisu navrhované (požadované) údaje odpovídají kritériím automatického průpisu podle § 38 návrhu. Automatický průpis bude evidující osoba moci požadovat v rámci návrhu na zápis (žádosti o zápis) změny. Soud nebo notář v dané situaci formálně postupují jako při vyřizování běžného návrhu či žádosti, přičemž tyto případy budou logicky stran posuzování banální. Bude-li se chtít zavést automatický průpis, k zápisu požadované skutečnosti budou mít nutně oporu v údajích zapsaných ve veřejném rejstříku.

Z praktického hlediska funkci automatického průpisu nastaví v informačním systému skutečných majitelů soud nebo notář řešící daný návrh či danou žádost. Nastavení průpisu se provede k okamžiku provedení zápisu. K automatickému průpisu podle § 38 návrhu z formálního hlediska však nedojde ihned, ale až v budoucnu, v návaznosti na budoucí změnu ve veřejném rejstříku.

K hlavě VI

Hlava VI je hlavní transpozicí požadavku AML směrnice na zavedení mechanismů zajišťujících úplnost, přesnost a aktuálnost evidovaných údajů (čl. 30 odst. 4 a čl. 31 odst. 5 AML směrnice). Pomocí řízení o nesrovnalosti je soudu, jakožto orgánu pověřenému vedením evidence, umožněno napravovat věcné nesprávnosti v evidenci, a udržovat tak obsah evidence kvalitní a spolehlivý. Spolu s řízením o nesrovnalosti je též upravena tzv. poznámka o nesrovnalosti, která umožňuje rychlé zapsání informace o potenciální nesprávnosti. Řízení o nesrovnalostech je beznávrhové, soud jej může zahájit na základě oznámení ze strany kvalifikovaných subjektů.

Výsledek řízení o nesrovnalosti je v určitých případech podkladem pro udělení pokuty za přestupek ze strany příslušné obce s rozšířenou působností.

K § 42

Ustanovení reaguje na požadavek čl. 30 odst. 4 AML směrnice, který počítá s oznamováním nesrovnalostí ze strany orgánů veřejné moci a především ze strany povinných osob (podle AML zákona).

Je logické, aby nesrovnalosti oznamovaly ty subjekty, které se v rámci své činnosti problematikou skutečných majitelů a jejich zjišťování zabývají. Kvalifikovaná zjištění jsou předávána soudu, který evidenci skutečných majitelů vede. Lze přitom podotknout, že typickým orgánem veřejné moci zjišťujícím nesrovnalosti nebude sám příslušný soud. Ten totiž v rámci své činnosti toliko provádí zápisy skutečných majitelů na základě návrhu; mimo to však skutečné majitele nezkoumá. Lze předpokládat, že oznámení budou podávat např. správci daně, policie či veřejní zadavatelé.

Pojem nesrovnalosti je vymezen v § 2 písm. n) návrhu. Pojem je zvolen v návaznosti na terminologii AML směrnice, přičemž zároveň věrně odráží to, že nesrovnalost je primárně spojena s nejistotou. Nesrovnalost může být vyvrácena, nebo potvrzena; jde o potenciální nesprávnost.

K odstavcům 1 a 2

Ve vztahu k orgánům veřejné moci je oznámení limitováno tím, že nesrovnalost byla zjištěna při výkonu jeho činnosti (tj. v rámci orgánu příslušné agendy). Hledisko souvislosti s činností těchto orgánů tedy představuje do značné míry omezení okruhu potenciálních subjektů dané povinnosti. Z povahy věci tato povinnost může dopadat především na orgány, které při výkonu své činnosti pracují s údaji zapisovanými do evidence skutečných majitelů, tj. především na veřejné zadavatele, policii, ale třeba také na insolvenčního správce. Obecný pojem je však zvolen především z toho důvodu, že subjekty dané povinnosti tvoří velmi heterogenní skupinu, kterou nelze vymezit jiným pojmem, popřípadě určitým výčtem či společnými znaky. Nadto lze do budoucna předpokládat v souvislosti s rozšiřováním využívání těchto údajů také rozšiřování tohoto okruhu.

Oznámení se neprovede, byla-li by jím ohrožena činnost orgánu veřejné moci. Typicky např. nemusí policejní orgán považovat ve vztahu k jím prováděnému prověřování za účelné, aby evidující osoba získala byť i jen nepřímou indicii o tom, že se o její aktivity státní orgány zajímají. Důvody pro neprovedení oznámení také mohou mít v rámci své činnosti zpravodajské služby. Dalším příkladem, kdy by neoznámení nesrovnalosti mohlo připadat v úvahu, je případ prověřování zahraničních investic podle připravovaného zákona. Zde má být stěžejním orgánem Ministerstvo průmyslu a obchodu, které bude také využívat údajů z evidence skutečných majitelů. V tomto případě může neoznámení nesrovnalosti vycházet z potřeby zajišťování bezpečnosti nebo obrany České republiky či ochrany vnitřního pořádku. Dále lze uvažovat o případech udělování a odnímání různých veřejnoprávních oprávnění (např. bankovní licence), u nichž jsou stanoveny požadavky na důvěryhodnost a transparentnost subjektů vykonávajících určitou činnost.

Aby soud mohl nesrovnalost posoudit, musí oznamovatel své oznámení a své zjištění doložit relevantními dokumenty, typicky osvědčujícími neaktuálnost či neúplnost zapsaných údajů. Bude-li však spočívat nesrovnalost v absenci jakýchkoli údajů v evidenci, logicky ji nebude třeba dále osvědčovat.

K odstavci 3

Mechanismus oznamování nesrovnalostí bude obdobně upraven i v AML zákoně ve vztahu k povinným osobám (nový § 15a). Soud tak bude moci zahájit řízení o nesrovnalosti (§ 44 návrhu) i na základě oznámení povinné osoby.

K § 43

Upravuje se procesní nástroj umožňující dosáhnout dobrovolného odstranění nesrovnalosti, případně také odstranění nesrovnalosti bez nutnosti vést řízení o nesrovnalosti. Je efektivnější, pokud lze nesrovnalost řešit z iniciativy, respektive za součinnosti evidující osoby.

Výzva k odstranění nesrovnalosti není formálně navázána na zahájení řízení o nesrovnalosti. Soud může vyzvat evidující osobu jak před zahájením řízení, tak až v jeho průběhu. Podle § 44 odst. 1 návrhu však soud zpravidla řízení o nesrovnalosti zahajuje až po marné výzvě. Typickou situací bude, pokud evidující osoba zatím nezapsala žádné údaje do evidence. Jelikož jde o zjevnou nesprávnost (nesrovnalost), je úspornější a efektivnější ještě před zahájením řízení vyzvat evidující osobu k nápravě (tj. k provedení prvozápisu). Lze se tak potenciálně vyhnout potřebě vést o věci řízení. Je-li nesrovnalost evidující osobou na základě výzvy vyvrácena nebo odstraněna, soud k řízení o nesrovnalosti nepřistoupí.

Soud v rámci výzvy poskytne evidující osobě dostačenou lhůtu na to, aby se k nesrovnalosti vyjádřila, popřípadě aby ji odstranila. Evidující osoba přitom musí nesrovnalost odstranit standardně, tj. podáním návrhu na zápis nebo žádostí notáři. Nepostačuje, aby evidující osoba reagovala na výzvu prostým sdělením správných údajů; pro návrh na zápis je třeba vždy využít formulářového podání.

K § 44

Právní úprava je navrhována tak, aby se soud soustředil především na řešení těch závažných nesrovnalostí, které mohou mít negativní důsledky pro třetí strany. Ne každá nesrovnalost či nesprávnost je sama o sobě ohrožením kvality evidence či má důsledky pro třetí osoby.

K odstavci 1

Řízení o nesrovnalosti zahajuje soud z formálního hlediska výhradně bez návrhu. Bude tak však činit typicky v důsledku oznámení nesrovnalosti od kvalifikovaného subjektu (podle § 42 návrhu). Oznámení nesrovnalosti podle § 42 návrhu však není podmínkou zahájení řízení. Řízení může samozřejmě soud zahájit také z vlastního podnětu. Soudu je při zahájení řízení dána diskrece. Soud předběžně hodnotí význam a rizikovost oznámené nesrovnalosti (standardně na základě oznamovatelem doložených písemností). Řízení soud může zahájit tehdy, je-li to vhodné k ochraně práv třetích osob, tj. nikoli je-li to např. vhodné pouze vzhledem k evidující osobě. Třetími sobami lze rozumět ty, které mají či mohou mít (např. obchodní) vztah k evidující osobě, ale také případně širší veřejnost, může-li nesrovnalost být v rozporu s veřejným zájmem (s ohledem na povahu a poměry dané právnické osoby, které se nesrovnalost týká).

Soudu je tedy umožněno v některých situacích řízení nezahájit, a to má-li za to, že byť je v evidenci nesrovnalost, není vzhledem k třetím osobám nebezpečná či riziková. Jde např. o drobnou nesrovnalost nebo jen o nepřesnost, přičemž avšak postup podle 31 návrhu použít nelze. Řízení o nesrovnalostech by mělo být vyhrazeno především pro ty situace, kdy může být nesrovnalost reálně škodlivá.

K řízení o nesrovnalosti je příslušný ten soud, který by byl příslušný k zápisu skutečného majitele podle § 19 návrhu.

K odstavcům 2 až 4

Okamžikem zahájení řízení je okamžik doručení usnesení o zahájení řízení účastníkovi řízení do vlastních rukou; účastníkem bude zásadně evidující osoba. Účastníkem však může být také osoba, o které má soud za to, že porušila povinnost § 10 návrhu (např. skutečný majitel). Výsledek řízení o nesrovnalosti totiž může mít vliv na udělení sankce této součinnost neposkytující osobě (srov. § 48 odst. 3 návrhu), přičemž pak je nutné umožnit této osobě účastnit se řízení. Účastníkem není oznamovatel nesrovnalosti.

Proti zahájení řízení se nelze odvolat.

K § 45

S poznámkou nesrovnalosti výslovně počítá čl. 30 odst. 4 a čl. 31 odst. 5 AML směrnice. Smyslem tohoto institutu je včas a relativně rychle zprostředkovat pochybnost o správnosti údajů v evidenci těm, kdo evidenci využívají.

Se zápisem poznámky samé není spojen žádný hmotněprávní následek či nevýhoda. Zápisem poznámky se toliko dává uživatelům evidence na vědomí, že určitý údaj je předmětem zkoumání soudu v rámci řízení o nesrovnalosti.

K odstavci 1

Zápis poznámky je navázán na vydání usnesení o zahájení řízení o nesrovnalosti. Vyhodnotil- li soud, že zde jsou důvody pro vedení řízení o nesrovnalosti (podle § 44 odst. 1 návrhu), je též třeba, aby bylo zapsáno, že je nesrovnalost řešena. O zápisu poznámky soud nevydává rozhodnutí, ale provede ji v návaznosti na zahájení řízení. Jakmile je tedy účastníkovi do vlastních rukou doručeno usnesení o zahájení řízení, zapíše soud poznámku. Jelikož jde o zákonný následek zahájení řízení, o zápisu samém se již účastník samostatně nevyrozumívá.

Poznámku zapisuje ten soud, který zahájil řízení o nesrovnalosti, tj. soud, který by byl příslušný k zápisu (§ 19 návrhu).

K odstavci 2

Poznámka o nesrovnalosti jednak vypovídá o řízení o nesrovnalosti, jednak o nesrovnalosti samé. Soud tedy zapisuje, kdy bylo řízení zahájeno a co je onou zkoumanou nesrovnalostí. Při identifikaci nesrovnalosti soud prakticky vychází z oznámení podle § 42 návrhu. V rámci poznámky se údaje o oznamovateli, ani okolnosti zjištění nesrovnalosti, nezapisují.

K § 46

Při konkurenci řízení o zápisu a řízení o nesrovnalosti se stanovuje přednost řízení o zápisu (soud řízení o nesrovnalosti přeruší podle zákona upravujícího civilní soudní řízení). Podobně se stanovuje přednost probíhajícímu procesu zápisu údajů prostřednictvím notáře před řízením o nesrovnalosti.

Cílem řízení o nesrovnalosti je odstranit nesrovnalosti v evidenci, přičemž řeší-li evidující osoba aktivně obsah zápisu, je účelné vyčkat výsledku její aktivity. Nesrovnalost v platných údajích totiž může být fakticky v řízení o zápisu nebo v rámci zápisu notářem odstraněna; řízení o nesrovnalosti se v takové chvíli stává bezpředmětné (lze postupovat podle § 16 zákona o zvláštních řízeních soudních a řízení zastavit). Zároveň by však nemělo být možné, aby evidující osoba podáním návrhu na (či žádosti o) zápis jen účelně zdržovala průběh řízení o nesrovnalosti. Soud při rozhodování o přerušení řízení totiž vyhodnocuje, zda návrh (či žádost) jsou z hlediska řešené nesrovnalosti relevantní.

Platí, že evidující osoba nikdy nemůže změnit historické údaje (tj. údaje, které byly změněny či vymazány), přičemž ve vztahu k těmto údajům, jsou-li předmětem řízení o nesrovnalosti, nelze § 46 návrhu aplikovat. Zároveň však lze předpokládat, že historické údaje budou v řízení o nesrovnalostech řešeny spíše výjimečně, jelikož jejich případná nesprávnost bude představovat obecně menší riziko pro práva třetích osob.

Z praktického a technického hlediska bude nutné zajistit, aby soud byl prostřednictvím informačního systému skutečných majitelů vždy informován o tom, zda se ve vztahu k dané evidující osobě vede řízení o zápisu skutečného majitele, respektive především zda a jaké žádosti jsou v této věci notáři aktuálně vyřizovány.

K § 47

Soud může provádět i jiné důkazy než ty navrhované evidující osobou. Vyšetřovací role soudu je však limitována na potvrzení či vyvrácení nesrovnalosti. Cílem soudu, respektive řízení o nesrovnalosti, je rozhodnout, zda údaje v evidenci odpovídají skutečnosti, či nikoli. Pokud soud zjistí, že údaje v evidenci neodpovídají skutečnosti, nad rámec ze spisu dostupných důkazů a písemností skutečný stav nezjišťuje.

K § 48

Ustanovení upravuje rozhodování v řízení o nesrovnalosti.

K odstavci 1

Jak plyne z obecné úpravy, soud rozhoduje o nesrovnalosti usnesením. Soudu je umožněno nenařizovat jednání. Proti rozhodnutí o nesrovnalosti lze podat odvolání.

K odstavci 2

Ustanovení specifikuje, co je obsahem rozhodnutí. Podstatné je, aby soud jasně označil, které údaje neodpovídají nebo neodpovídaly skutečnému stavu. Jasné vymezení nesrovnalostí v rozhodnutí je významné proto, aby následně sankční orgán mohl dobře posoudit závažnost případného přestupku [podle § 55 odst. 1 písm. b) návrhu]. Sankčnímu orgánu, tj. obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, se opis nesrovnalost potvrzujícího rozhodnutí zasílá podle § 51 odst. 2 návrhu. Údaje, které představují nesrovnalost, soud následně podle § 49 odst. 2 písm. b) návrhu vymaže.

Pokud v řízení o nesrovnalosti jsou zjištěny údaje, které odpovídají skutečnému stavu, uvede i tyto údaje soud v rozhodnutí. Následně je také zapíše podle § 49 odst. 2 písm. c) návrhu.

Lze doplnit, že rozhodnutí o nesrovnalosti je svou povahou rozhodnutí deklaratorní a nezakládá evidující osobě žádné povinnosti. Soud rozhodnutím evidující osobě již neukládá zapsat správné údaje, protože evidenční povinnost plyne přímo ze zákona. Přitom pokud soud v řízení zjistí skutečný stav, provede zápis sám [§ 49 odst. 2 písm. c) návrhu]. S ohledem na speciální úpravu řízení o nesrovnalosti nepřichází v úvahu ani výkon rozhodnutí o nesrovnalosti.

K odstavci 3

V rámci rozhodování o nesrovnalosti soud také rozhoduje o tom, zda bylo důvodem nesrovnalosti neposkytnutí potřebné součinnosti ve smyslu § 10 návrhu. Je totiž třeba reflektovat, že evidující osoba v určitých situacích bez potřebné součinnosti nemůže splnit zákonné požadavky. Soud tak v takovém případě sice konstatuje nesrovnalost, ale zároveň jasně v rozhodnutí deklaruje, že důvod nesrovnalosti je na straně osoby povinované § 10 návrhu (např. skutečný majitel). Takové rozhodnutí ovlivní další sankční mechanismy. Jednak bude možné pokutovat skutečného majitele a další osoby (§ 55 odst. 2 návrhu) a jednak se evidující osoba své odpovědnosti za přestupek zbaví (§ 56 odst. 3 návrhu).

K § 49

Ustanovení především upravuje, jaké úkony ve vztahu k evidenci soud učiní v návaznosti na věcný výsledek řízení o nesrovnalosti.

K odstavcům 1 a 2

Výsledkem řízení o nesrovnalosti může být buď vyvrácení, nebo potvrzení nesrovnalosti (případně rozhodnutí, kterým je část nesrovnalostí vyvrácena a část potvrzena). Soud pak prostým úkonem náležitě upraví zápis poznámky o nesrovnalosti.

V případě vyvrácení nesrovnalosti je rozhodnutím fakticky potvrzena správnost evidovaných údajů. Soud proto jednak zapíše v rámci poznámky do evidence, že nesrovnalost byla vyvrácena a současně poznámku vymaže. Údaj o výsledku řízení tak bude zřejmý pouze z výpisu s historickými údaji. Z výpisu aktuálních (platných) údajů vymazaná poznámka zjevná nebude.

V případě potvrzení nesrovnalosti lze již v zásadě hovořit o nesprávnosti v evidenci. Soud v takovém případě v rámci poznámky doplní informaci o výsledku řízení a případně o době trvání zjištěné nesrovnalosti (den jejího vzniku). Dále soud vymaže z evidence údaje, o kterých v řízení dospěl k závěru, že neodpovídají skutečnosti. Vymazat však soud z povahy věci může pouze platné údaje, tj. ty aktuálně zapsané (nelze totiž mazat již vymazané údaje). V případě zjištění nesprávných historických údajů je soud nevymazává, ale jejich nesprávnost vyznačuje v rámci poznámky o nesrovnalosti [podle písmene a) návrhu]. Pokud pak případně v řízení vyjde najevo skutečný stav, soud údaje uvede do souladu s tímto zjištěným skutečným stavem (opět pak platí, že zjistil-li by soud skutečný historický stav, uvedl by jej v rámci poznámky).

K odstavci 3

O úkonu v evidenci skutečných majitelů spočívajícímu v zápisu, respektive výmazu, poznámky o nesrovnalosti, soud nevydává rozhodnutí. Provede jej pouze ve faktické návaznosti na nabytí právní moci rozhodnutí o nesrovnalosti.

K § 50

Ustanovení reaguje situaci, kdy odpadl důvod pro vedení řízení a tedy i důvod pro vedení poznámky o nesrovnalosti.

Soud provede výmaz, aniž by o tom vydával rozhodnutí. Účastník se o výmazu poznámky může nepřímo dozvědět z usnesení, kterým soud řízení o nesrovnalosti v takové situaci zastaví (§ 16 zákona o zvláštních řízeních soudních).

K § 51

Ustanovení upravuje postup soudu umožňující vedení řízení o přestupcích, které jsou upravené v části čtvrté návrhu.

Soud sice vede evidenci skutečných majitelů a rozhoduje o nesrovnalostech, ale není orgánem rozhodujícím o přestupcích za porušení povinnosti stanovené v § 9 odst. 1 návrhu. Orgánem udělujícím sankce je příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností (§ 57 návrhu). Aby se však správní orgán dozvěděl o faktickém stavu zavdávajícím potřebu zahájení přestupkového řízení, musí být o skutečnostech vyrozuměn.

Vzhledem k úzkému navázání přestupků na rozhodování soudu o nesrovnalosti se stanovuje povinnost soudu o příslušných krocích správní orgán vyrozumívat.

K odstavci 1

Nebyl-li do evidence skutečných majitelů evidující osobou zapsán dosud vůbec žádný údaj, soud vyrozumívá příslušný správní orgán hned po marné výzvě podle § 43 návrhu. V takovém případě lze totiž přestupek [podle § 55 odst. 1 písm. a) návrhu] projednat i bez potřeby vést řízení o nesrovnalosti; absence jakéhokoli údaje je zjevně nesprávná.

K odstavci 2

V návaznosti na přestupek podle § 55 odst. 1 písm. b) návrhu se správní orgán vyrozumívá o rozhodnutí soudu, kterým se potvrzuje nesrovnalost v evidenci skutečných majitelů. Soud však o rozhodnutí nevyrozumívá, jde-li o situaci, kdy nesprávnost spočívá v absenci jakéhokoli údaje v evidenci; to je již pokryto odstavcem 1 návrhu.

K § 52

V. AML směrnice ve svém recitálu č. 25 zdůrazňuje potřebu adekvátních, přesných a aktuálních informací o skutečných majitelích jako klíčového faktoru při sledování pachatelů trestných činů, kteří by jinak mohli skrýt svou totožnost za korporátní strukturu. V intencích tohoto obecného cíle pak čl. 30 odst. 1 AML směrnice stanovuje členským státům povinnost zajistit, aby účinnými, přiměřenými a odrazujícími opatřeními nebo sankcemi donutily společnosti a jiné právnické osoby zapsané v rejstříku na jejich území tyto adekvátní, přesné a aktuální informace o svém skutečném majiteli získat a mít.

Proti tradičním formám veřejnoprávních sankcí v podobě peněžitých pokut nebo i trestněprávních nástrojů (ty jsou například hojně využívány ve Spojeném království – viz komparace v obecné části) při vymáhání povinností spjatých se zapisováním údajů o skutečných majitelích bývá často namítáno, že nemají náležitý účinek ve vztahu k potírání praní špinavých peněz a financování terorismu (potažmo jiných majetkových trestných činů). To je dovozováno z logické úvahy, že pachatel závažné hospodářské trestné činnosti nebude motivován k evidenční činnosti, jejíž náležité plnění by směřovalo k jeho odhalení, tresty nižšími, než hrozí za původní trestnou činnost.

Zároveň je pak poukazováno na snadnost obcházení požadavku transparentnosti právnických osob využitím tzv. „bílých koní“ (straw men), osob, které za úplatu hrají role členů orgánů právnických osob nebo příjemců výhod z nich, nicméně přitom pouze vykonávají pokyny jiné osoby, která z této netransparentnosti určitým způsobem těží. Cíle takového uspořádání jsou v praxi velmi rozmanité. Může se jednat o snahu obejít pravidla o střetu zájmů v obchodní korporaci nebo insolvenčním řízení, porušit soukromoprávní ujednání v podobě konkurenční doložky, ztížit přehlednost, zdroje a příjemce finančních toků pocházejících z trestné činnosti nebo vytvářet zdánlivě legitimní právní důvody pro jejich snadnou legalizaci (například fiktivními úvěry).

Tyto výtky nejsou pouze teoretické. Společná zpráva FATF a tzv. Egmontské skupinyo krytí skutečných majitelů z července 2018označuje tyto „nastrčené“ osoby za hlavní slabinu (key vulnerability) při zjišťování a ověřování majetkových vztahů v jednotlivých vlastnických strukturách. Podobná krycí schémata zároveň ve velkém množství figurovala ve více než stovce případových studií, které zpráva obsahuje.

Egmontská skupina je organizace sdružující 159 finančních analytických jednotek (FIU) z celého světa. Založena byla v roce 1995, její sídlo je v kanadském Torontu. Cílem Egmontské skupiny je zejména prohloubit koordinaci jednotlivých FIU a školení v oblasti praní špinavých peněz a financování terorismu. V detailech viz webové stránky Egmontské skupiny https://www.egmontgroup.org/. FATF – Egmont Group (2018), Concealment of Beneficial Ownership , FATF, Paris, France, dostupné na https://www.fatf-gafi.org/media/fatf/documents/reports/FATF-Egmont-Concealment-beneficial-ownership.pdf. Podaný výklad čerpá zejména z bodů 84–92.

Zpráva rozlišuje dva druhy fiktivních majitelů: „bílé koně“ (straw men, informal nominee shareholders and directors) a profesionální fiktivní majitele (formal nominee shareholders and directors).

Bílí koně jsou osoby, jejichž vztah se skutečným majitelem není založen na profesionálním základu a může mít rozmanité podoby. Může se jednat o vztah dlouhodobý a osobní (příbuzný, obchodní partner, dlouholetý přítel nebo zaměstnanec) nebo příležitostný a na principu quid pro quo (osoba bez domova nebo turista jednající za úplatu nebo z donucení). Specifická situace pak nastává, pokud se osoba stane bílým koněm nevědomky v důsledku krádeže identity. Bílý kůň zpravidla nebude obeznámen se situací v právnické osobě, za jejíhož skutečného majitele se označuje, a nebude chápat význam a účel jednotlivých právních jednání, ke kterým je veden. Jeho postavení bude typicky založeno na neformální ústní dohodě.

Profesionální fiktivní majitelé jsou osoby, jejichž vztah se skutečným majitelem je založen na profesionálním základu. Ve většině se jedná o právníky nebo účetní, kteří poskytují služby spočívající v založení a vedení společností nebo svěřenských fondů na přání klienta. Tyto služby jsou poskytovány na základě komisionářských nebo obdobných smluv a jejich cílem je řídit právnickou osobu nebo jiné právní uspořádání podle pokynů osoby (v postavení komitenta, příkazce nebo jiné osoby oprávněné vyžadovat určité jednání), která z formálního hlediska nemá ke struktuře právnické osoby nebo svěřenského fondu žádný vztah. Tyto zastírající smlouvy fakticky představují zakotvení třetí osoby jako člena korporace nebo svěřenského správce. Fiktivní majitel je ovšem zavázán ze všech právních vztahů vyplývajících z jeho postavení v právnické osobě nebo právním uspořádání.

Výše uvedené smlouvy jsou častým jevem, nicméně zpravidla nejsou právem nijak upravené s výjimkou určitých specifických situací. Typicky se jedná např. o obchodování s cennými papíry společností kótovaných na regulovaném trhu. V České republice v této oblasti ovšem poněkud paradoxně vzniká opačný problém, kdy zákonem zakotvená dvoustupňová evidence cenných papírůnutí do pozice profesionálních fiktivních majitelů i subjekty, jejichž cílem je pouze spravovat cenné papíry svých klientů, a které toto uspořádání nutí vytvářet speciální smluvní řešení např. pro vyrovnání jimi nesených daňových povinností.

Navrhované ustanovení směřuje zejména vůči profesionálním fiktivním majitelům, jejichž cílem je obcházet zákonné povinnosti nebo usnadňovat majetkovou trestnou činnost, v důsledcích však částečně dopadá i na bílé koně. Zde je třeba zmínit, že použití bílého koně je pro skutečného majitele v mnoha ohledech rizikovější, zvláště pokud se jedná o jeho příbuzné. Vztah bílého koně ke skutečnému majiteli je snazší dovodit a zároveň ho jeho postavení v právnické osobě vystavuje riziku správních nebo trestních sankcí (nemůže využít profesní povinnosti mlčenlivosti, nezná své zákonné povinnosti).

Ustanovení § 526 a násl. občanského zákoníku. Tento stav je kritizován v bodu 83 a násl. ve Zprávě Světové banky o kapitálovém trhu v ČR ze září 2017. Dostupné na https://www.mfcr.cz/cs/soukromy-sektor/kapitalovy-trh/podnikani-na-kapitalovem- trhu/2017/zprava-svetove-banky-o-kapitalovem-trhu-29766.

Výše uvedené komisionářské a obdobné smlouvy lze využívat i za legitimními účely. Za všechny lze uvést snahu o přenechání administrativních povinností jiné, patřičnými znalostmi vybavené, osobě nebo zmíněné obchodování s cennými papíry. Z hlediska veřejného pořádku a směrnicí proklamovaných zásad transparentnosti a narovnání obchodního prostředí je však nepřípustné, aby smlouvy obcházející pravidla evidování skutečných majitelů byly státem uznány za vymahatelné.

Rozlišení legitimních a nelegitimních, „zastírajících“, smluv by přitom nemělo v praxi vytvářet problém – stačí zkontrolovat, zda příkazce, komisionář nebo osoba v obdobném postavení odpovídá osobě zapsané jako skutečný majitel.

Navrhované nefinanční sankční opatření v podobě nevymahatelnosti práv a povinností z těchto právních jednání má za cíl vytvořit prostředí nejistoty vyplývající z přesunu podobných zastírajících smluv do mimosoudní sféry (stávají se tzv. naturální obligací). Podobně jako v případě sázek, her a losů (§ 2874 občanského zákoníku) se stanoví, že práva a povinnosti z těchto závazků, pravidelně sloužících k obcházení zákona, nepožívají soudní ochrany. Lze se domnívat, že nevymahatelnost závazků ze zastírajících smluv znemožní nebo alespoň výrazně ztíží profesionální poskytování služeb formálních majitelů. Vzhledem k neosobní povaze těchto služeb se formální majitelé již nebudou moci spolehnout, že jim za službu bude zaplaceno. Klienti se naopak nebudou moci spolehnout, že služby budou poskytnuty, případně že jim bude předán prospěch z formálního výkonu práv orgánu právnické osoby.

V současnosti nejsou smlouvy zakládající postavení, práva a povinnosti fiktivního majitele českým soukromým právem nijak reflektovány. Ze zásady legální licence pak obecně vyplývá, že nejsou zakázány, ačkoliv § 588 občanského zákoníku zakládá absolutní neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

Navrhované ustanovení nevylučuje aplikaci § 588 občanského zákoníku, usnadňuje však důkazní pozici soudu v případě, že rozpor právního jednání s dobrými mravy nebude zjevný (případně nebude zjevné narušení veřejného pořádku). V jistém smyslu se presumuje, že zastírající právní jednání, na základě kterého skutečný majitel získává prospěch nebo uplatňuje koncový vliv bez zápisu do evidence, je obecně nemravné. K sankci v podobě neplatnosti smluv se nepřistupuje z obav před možným nežádoucím zneužitím takového následku a potenciálními vedlejšími negativními dopady. Sankci v podobě naturální obligace lze zároveň považovat za efektivnější. V případě plnění na základě naturálního práva totiž nelze vymáhat plnění zpět jako bezdůvodné obohacení v případě, že nedojde k protiplnění. Pro obě strany závazku se tak vytváří značné riziko, že jejich platné plnění nebude druhou stranou kompenzováno.

Pojem „právní jednání zastírající osobu skutečného majitele“ má zahrnout veškeré formální, neformální, typové i inominátní smlouvy nebo jiná právní jednání podle českého i zahraničního práva, která umožňují skutečnému majiteli nezapsanému v evidenci skutečných majitelů uplatňovat koncový vliv nebo získávat prospěch prostřednictvím jiné osoby.

Jako zastírající nelze hodnotit takové smlouvy, které zakládají postavení skutečného majitele, nicméně tento je bez zbytečného odkladu jako skutečný majitel evidován.

Práva a povinnosti ze zastírajícího právní jednání (nárok na předání prospěchu, nároky z porušení povinnosti), jehož zastírající povaha byla následným zápisem do evidence odstraněna, lze vymáhat jen pro futuro, tzn., pokud vznikla po tomto zápisu.

Ustanovení reaguje na typický jev přeshraničního uplatňování vlivu prostřednictvím fiktivních majitelů. Pokud by bylo možné obejít ustanovení o nevymahatelnosti smlouvy následkem nesrovnalosti výběrem cizího právního řádu, ustanovení by ztrácelo smysl. Návrh je tedy zakotvuje jako imperativní normy, kterými jsou ve smyslu § 3 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ta ustanovení českého právního řádu, kterých je v mezích jejich předmětu úpravy nutno použít vždy.

K § 53 a 54

Zavádí se další soukromoprávní sankce v zájmu naplnění požadavku čl. 30 odst. 1 prvního pododstavce druhé věty a čl. 31 odst. 1 třetího pododstavce AML směrnice na účinné, přiměřené a odrazující opatření nutící společnosti a jiné právnické osoby získat a mít adekvátní, přesné a aktuální informace o jejich skutečném majiteli. Sankce postihují zákazem výplaty (zejména) zisku a zákazem výkonu hlasovacích práv skutečné majitele obchodních korporací, kteří nejsou zapsáni v evidenci skutečných majitelů. Stejné sankce stíhají také právnické osoby, jejichž jsou tyto osoby rovněž skutečnými majiteli. Do třetice jsou pak sankcemi stiženy i právnické osoby, které nemají zapsaného žádného skutečného majitele v rozporu s požadavkem zákona.

Přísnost těchto následků odpovídá faktu, že nově bude evidence skutečných majitelů veřejná, což ve spojení s formální publicitou veřejných rejstříků znamená, že pro evidující osoby bude snadné zjistit, které osoby jsou jejich skutečnými majiteli (respektive, kterým svědčí domněnka takového postavení), případně které subjekty v jejich struktuře vztahů nesplnily své zákonné povinnosti. Nelze také předpokládat vznik nadměrné administrativní zátěže, jelikož skutečných majitelů obchodní korporace bude z principu nižší počet. Pokud se neuplatní domněnka v § 5 návrhu, pak se typicky jedná o 1 až 3 osoby.

Obecně zároveň platí, že evidující osoby mají povinnost znát své skutečné majitele jak podle dosavadní právní úpravy, tak podle § 8 odst. 1 návrhu. Do § 10 návrhu se také explicitně zakotvuje povinnost skutečného majitele informovat evidující osobu o vzniku svého postavení.

Je třeba zdůraznit, že pokud ustanovení hovoří o evidenci skutečných majitelů, rozumí se tím česká evidence skutečných majitelů podle tohoto zákona, nikoliv obdobná evidence zahraniční. Ustanovení § 53 a 54 návrhu tak také nemohou nikdy dopadnout na obchodní společnosti nebo právnické osoby jakožto jejich společníky, které skutečného majitele ve smyslu § 7 návrhu nemají.

Sankce se týkají práv na podíl na distribuci vlastních zdrojů společnosti a výkonu hlasovacích práv, tj. práv spojeným s podílem členů korporace, které povahou odpovídají možnosti získávání prospěchu a uplatňování koncového vlivu v právnické osobě. Navrhovaná ustanovení přesto nerozlišují, na jakém základě skutečný majitel dosáhl svého postavení. Činí tak se zřetelem k dodatečným praktickým obtížím, které by takové zjišťování pro evidující osoby znamenalo, navíc by se nedůvodně snižovala efektivita sankcí.

K § 53

K odstavci 1

Ustanovení zakazuje vyplatit podíl na prospěchu (tj. ve smyslu § 3 odst. 2 návrhu podíl na zisku, jiných vlastních zdrojích nebo likvidačním zůstatku) nezapsanému skutečnému majiteli obchodní korporace nebo právnické osobě (právnímu uspořádání), jejichž je tento také skutečným majitelem.

Pravidlo nepostihuje chybně zapsané fyzické osoby, které nejsou skutečnými majiteli. Cílem ustanovení není zajistit úplnou bezvadnost údajů v evidenci, ale efektivně motivovat k zápisu skutečných majitelů. Vyplácení zisku (prospěchu) osobě, která je nedopatřením nebo záměrně zapsána v evidenci jako skutečný majitel, ačkoliv jím není, není natolik rizikovou situací (byť tento stav kvalitu evidence snižuje) jako vyplácení zisku (prospěchu) nezapsanému skutečnému majiteli.

Ačkoliv lze v zákazech spatřovat určitou „přímost“ a „nepřímost“ výplaty prospěchu, ustanovení tato slova záměrně nepoužívá. Formulaci „vyplatit (…) jemu“ je třeba chápat jako směřující nejen na výplatu prospěchu přímo skutečnému majiteli jako členovi korporace, ale i jeho zmocněnci. Zachovává se tak i určitý prvek „nepřímosti“. Pokud ovšem bude prospěchu vyplacen osobě (společníkovi), která není skutečným majitelem a ta jej následně předá nezapsanému skutečnému majiteli, rozpor s § 53 návrhu nevznikne. Tato situace je řešena v § 52 návrhu.

Naopak zákaz výplaty prospěchu omezený na právnické osoby nebo právní uspořádání se shodným skutečným majitelem představuje omezení rozsahu „nepřímosti“. Lze si totiž představit i situace, kdy fyzická osoba kumulativně dosáhne postavení skutečného majitele obchodní korporace skrze menší podíly na právnických osobách, jejíchž ale není skutečným majitelem. V takovém případě by ovšem zákaz vyplacení prospěchu všem právnickým osobám ve struktuře vztahů znamenal pro mnohé z těchto subjektů neodůvodnitelně přísný postih (viz Obr. 8). Zákaz výplaty se tak vztahuje pouze na subjekty se shodným skutečným majitelem.

Obr. 8 Podíl Jana Nováka na prospěchu prostřednictvím jiných společností je 26 % (viz výpočet u shodného obr. 7, str. 53 důvodové zprávy). Pan Novák je dle § 3 odst. 2 návrhu skutečným majitel společnosti Omikron, a.s. Pokud není Jan Novák evidován jako skutečný majitel společnosti Omikron, a.s., tato společnost nesmí prospěch vyplatit společnostem Beta, s.r.o. a Epsilon, s.r.o., jejichž je Jan Novák dle § 3 odst. 2 návrhu taktéž skutečný majitel. Jestliže by toto omezení neplatilo, znamenal by zákaz výplaty prospěchu všem osobám ve struktuře vztahů zákaz výplaty prospěchu i právnickým osobám, na kterých má Jan Novák menší podíl (např. 10% podíl na společnosti Gama, s.r.o.), což ale nelze považovat za spravedlivé vůči zájmům ostatních členů této právnické osoby. Z praktického hlediska by bez aplikace pravidla alespoň na jednu společnost nemělo být možné vytvořit strukturu vztahů, ze které neevidovaný skutečný majitel kumulativně čerpá více než 25 % prospěchu.

Na členy statutárního orgánu, kteří s vyplacením podílu prospěchu i přes explicitní zákaz souhlasili, dopadne vyvratitelná domněnka jednání v rozporu s péčí řádného hospodáře podle § 34 odst. 3 zákona o obchodních korporacích.Lze předpokládat, že žalobu na náhradu škody směřující vůči členům statutárního orgánu budou za společnost v příslušných lhůtách podávat ostatní (menšinoví) společníci nebo akcionáři podle § 157 a 371 zákona o obchodních korporacích, případně insolvenční správce. Tito tak do rukou získávají nástroj, kterým lze napadat netransparentní vyvádění vlastních zdrojů z obchodní korporace.

Domněnka jednání v rozporu s péčí řádného hospodáře by měla být vyvrácena prokázáním jednání člena statutárního orgánu v dobré víře. Tato otázka úzce souvisí s procesem zjišťování skutečného majitele.

Návrh zapracovává novelu zákona o obchodních korporacích (zákon č. 33/2020 Sb.), která vypouští dosavadní aplikaci domněnky pouze na vyplacení zisku v rozporu se zákonem o obchodních korporacích a vztahuje ji na jakékoli neoprávněné vyplacení zisku.

V případě, že skutečným majitelem je fyzická osoba přímo, bude v praxi určující, jak vysoký je její podíl v obchodní korporaci. Bude-li se vyplácet podíl na prospěchu vyšší jak 25 %, uplatní se § 3 odst. 2 návrhu, tj. fyzická osoba bude skutečným majitelem. Současně také platí, že společnost by již takovou osobu měla mít evidovanou jako svého skutečného majitele (§ 9 odst. 1 návrhu); měla by tedy vědět, zda osobě může podíl vyplácet.

Samozřejmě může nastat situace, kdy je podíl vyplacen společníkovi, o kterém má společnost za to, že je jejím skutečným majitelem, avšak společník bude např. prospěch na základě dohody předávat dále. V takovém případě je vyplacení podílu z hlediska společnosti (respektive jejího statutárního orgánu) v pořádku. V souladu s § 3 odst. 2 větou za středníkem návrhu je třeba mít za to, že člen statutárního orgánu je v dobré víře a jedná s péčí řádného hospodáře, předpokládá- li při zjišťování skutečného majitele, že společník – fyzická osoba prospěch nepředává a neplní tak úlohu skrytého zprostředkovatele. Tento předpoklad je podmíněn tím, že člen statutárního orgánu nemá k dispozici jiný zdroj, který důvodně nasvědčuje tomu, že se jedná o nepravdivou informaci.

Stejný předpoklad lze ostatně sledovat v současné úpravě vyhotovení zprávy o vztazích podle § 82 a násl. zákona o obchodních korporacích, která taktéž nevyžaduje po statutárním orgánu vyhotovujícím zprávu rozsáhlou investigativní činnost vedoucí k rozkrytí struktury vztahů. Uvedené je pak v návrhu shrnuto zejména v korektivu obsaženém v § 5 odst. 1 písm. a) návrhu, podle kterého lze uplatnit nevyvratitelnou domněnku členů vrcholného vedení jako skutečných majitelů až po „vynaložení veškerého úsilí, které lze po evidující osobě rozumně požadovat“. Analogicky k § 82 odst. 3 zákona o obchodních korporacích pak musí evidující osoba při aplikaci nevyvratitelné domněnky (značící vynaložení veškerého rozumného úsilí) zaznamenat kroky učiněné při zjišťování skutečného majitele v souladu s § 8 odst. 2 návrhu.

Je třeba také zmínit, že pozice statutárního orgánu je při zjišťování skutečného majitele oproti jeho pozici při vyhotovování zprávy o vztazích výrazně posílena. Podle § 10 návrhu jsou osoby ve struktuře vztahů povinny poskytnout evidující osobě ke splnění jejích povinností potřebnou součinnost, a to pod hrozbou sankce v podobě přestupku podle § 55 odst. 2 návrhu. Tím spíše lze předpokládat, že poskytnuté informace jsou pravdivé.

Pokud bude vyplacen podíl přímému skutečnému majiteli, který není zapsán, půjde o bezdůvodné obohacení a podíly se budou muset vracet (odpovědnost statutárního orgánu ovšem nevznikne). V případě akciové společnostise podíl nevrací, ledaže se prokáže, že společník nejednal v dobré víře.

V případě, že skutečným majitelem je fyzická osoba nepřímo, tj. jestliže je podíl vyplácen jiné právnické osobě a skutečný majitel je příjemcem prospěchu nebo osobou s koncovým vlivem v této právnické osobě (ať už přímo, či nepřímo), bude pro vyplacení podílu opět rozhodující skutečný stav.

Návrh zapracovává novelu zákona o obchodních korporacích (zákon č. 33/2020 Sb.) – viz nové znění § 348 odst. 4 zákona o obchodních korporacích a zrušení stávajícího pravidla § 35 odst. 1 zákona o obchodních korporacích.

Opět je třeba připomenout, že právnická osoba má zjišťovat svého přímého i nepřímého skutečného majitele z obecné povinnosti (§ 8 odst. 1 návrhu). To pak také v praxi znamená i zjišťování skutečných majitelů společníků, jde-li o právnické osoby. Z tohoto důvodu je ve zmíněném § 10 návrhu upravena povinnost součinnosti prostředkujících osob (osob ve struktuře vztahů).

Současně je však také třeba dovozovat nutnou přiměřenost požadavku na zjišťování skutečného majitele. Korektivem je již zmíněné vynaložení veškerého úsilí, jak jej lze rozumně žádat [§ 5 odst. 1 písm. a) návrhu]. Proto v případě velkého počtu společníků (např. i v řádu vyšších desítek) nelze rozumně žádat, aby evidující osoba zjišťovala svou strukturu vztahů, respektive to, zda vůbec taková struktura existuje (tj. zda na konci je nějaký skutečný majitel). Ve vztahu ke složitosti takové potenciální struktury lze navíc předpokládat její častou proměnlivost a tedy faktickou nekontrolovatelnost. Právnická osoba by tedy jako své skutečné majitele v takovém případě určila členy svého vrcholného vedení § 5 odst. 1 písm. a) návrhu. Tímto krokem učiněným spolu se zápisem osob ve vrcholném vedení do evidence by pro ni v zásadě přestala být aplikace pravidla § 53 odst. 1 návrhu ve většině případů relevantní (předpokládá-li se, že osobám ve vrcholném vedení není vyplácen podíl na prospěchu). Samozřejmě v takovém případě nelze statutárnímu orgánu přičítat k tíži, pokud se následně ukáže, že skrze drobné podíly putuje prospěch k jedné konkrétní fyzické osobě – skutečnému majiteli, který nesplnil svou povinnost sdělit evidující osobě vznik svého postavení (§ 10 návrhu).

Pokud však obchodní korporace svého skutečného majitele (nikoli pomocí domněnky podle § 5 odst. 1 návrhu) zjistí, ale nezapíše, pravidlo § 53 odst. 1 návrhu by se mělo aplikovat ve vztahu k všem právnickým osobám, které jsou jejími společníky a mají shodného skutečného majitele.

V návaznosti na výše uvedené pojetí dobré víry a péče řádného hospodáře při zjišťování skutečného majitele je třeba se domnívat, že statutární orgán bude jednat při zápisu nepřímého skutečného majitele s řádnou péčí, pokud se spolehne na veřejně dostupné údaje v evidenci skutečných majitelů v případě společníka – české právnické osoby, respektive na údaje v obdobné zahraniční evidenci u zahraniční právnické osoby. To však nebude platit, objeví-li se jiný zdroj, který bude důvodně svědčit tomu, že skutečnost je jiná.

Z praktického hlediska by tak nezbytné uvážení při vyplacení prospěchu nemělo být složité, ani vystavovat členy statutárního orgánu zvýšenému riziku vzniku jejich odpovědnosti. Negativní efekt bude mít pravidlo pouze na ty členy statutárního orgánu nejednající při určování skutečného majitele v dobré víře a na ty, kteří nevynaloží úsilí, které lze rozumně žádat.

K odstavci 2

Dle tohoto ustanovení nesmí obchodní korporace vyplatit prospěchu ani subjektu, který nemá v evidenci skutečných majitelů zapsaného žádného skutečného majitele. Zákon vychází z předpokladu, že každá právnická osoba neuvedená v § 7 návrhu má alespoň jednoho skutečného majitele. Návrh zároveň předpokládá veřejnost evidence. Sankcionuje se proto snadno zjistitelné a zároveň jednoznačné porušení zákona.

K odstavci 3

Ustanovení stanoví následky nevyplacení podílu na zisku a na jiných vlastních zdrojích podle předcházejících odstavců. V důsledku zákazu výplaty podílu na zisku může nastat situace, kdy valná hromada schválí rozdělení zisku mezi společníky, avšak statutární orgán odmítne jeho výplatu podílů na zisku. V takovém případě lze vyčkat, zda budou skuteční majitelé evidováni a podíly na zisku bude možné vyplatit, a to až do konce účetního období. Jeho uplynutím právo na podíl na zisku zaniká.

K § 54

K odstavci 1

Ustanovení v případech, kdy skutečný majitel není v rozporu se zákonem evidován, normuje sistaci jeho hlasovacích práv a hlasovacích práv subjektů, jejichž je taktéž skutečným majitelem. Zároveň se zákaz explicitně vztahuje i na rozhodování jediného společníka v působnosti nejvyššího orgánu obchodní korporace, které nelze ztotožnit s výkonem hlasovacích práv.

Usnesení nejvyššího orgánu nebo rozhodnutí jediného společníka v rozporu s právním předpisem je neplatné. Lze se tak soudně domáhat neplatnosti těchto právních jednání v subjektivní lhůtě 3 měsíců a objektivní lhůtě jednoho roku (srov. § 191, § 428, § 663 zákona o obchodních korporacích), případně žádat po statutárním orgánu náhradu škody způsobené korporaci tím, že nezajistil zápis skutečného majitele do evidence. Lze očekávat, že tak budou činit zejména menšinový společníci nebo insolvenční správci.

K odstavci 2

Ustanovení reaguje na možný negativní dopad zákazu výkonu hlasovacích práv v případech, kdy ke změně člena obchodní korporace dochází krátce před rozhodováním nejvyššího orgánu. Obchodní korporace by bez zmírňujícího pravidla neměla možnost takového člena včas zapsat do evidence skutečných majitelů a zároveň by se nemohl zapsat ani vlastním přičiněním; § 26 odst. 3 návrhu tuto možnost předpokládá až po 15 dnech nečinnosti evidující osoby. Vyloučení aplikace odstavce 1 se však připouští pouze pro první rozhodování po nabytí postavení skutečného majitele; v opačném případě by bylo snadné ustanovení obcházet.

Pravidlo se obdobně uplatní i na rozhodování jediného společníka.

K odstavci 3

Dle ustanovení (které je obdobou § 53 odst. 2 návrhu) mají sistovaná hlasovací práva také subjekty, které nemají v evidenci skutečných majitelů zapsaného žádného skutečného majitele.

Viz např. Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 29 – 30, marg. č. 5.

Zákon vychází z předpokladu, že každá právnická osoba neuvedená v § 7 návrhu má alespoň jednoho skutečného majitele. Návrh zároveň předpokládá veřejnost evidence. Sankcionuje se proto snadno zjistitelné a zároveň jednoznačné porušení zákona.

K odstavci 4

Ustanovení staví najisto, že zákaz hlasování jediného společníka podle předchozích odstavců 1 nebo 3 může působit pouze neplatnost rozhodnutí, nikoli nicotnost.

S ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudunavržené pravidlo předchází riziku výkladu, podle kterého by rozhodnutí jediného společníka bylo nicotné; ve vztahu k rozhodování jediného společníka v rozporu se zákazem podle odstavce 1 nebo 3 návrhu by totiž bylo možné dovozovat, že se analogicky uplatní § 245 věta druhá občanského zákoníku. Jinak řečeno, navrhovaný zákaz by mohl působit, že jediný společník nebude oprávněn vykonávat práva jediného společníka, pozbude schopnost být jediným společníkem.

Hrozba nicotnosti a tak v zásadě časově neomezeného potenciálního soudního přezkumu by působila neproporcionálně velkou právní nejistotu.

Navrhuje se proto zakotvit, že rozhodování jediného společníka v rozporu s odstavcem 1 nebo 3 návrhu (při absenci jeho zápisu v evidenci skutečných majitelů) lze napadat pouze jakožto neplatné, a to podle pravidel a ve lhůtách podle § 258 a 259 občanského zákoníku (ve spojení s § 191, respektive § 428 a 429 zákona o obchodních korporacích).

K části čtvrté – přestupky

Část čtvrtá transponuje požadavek AML směrnice (čl. 30 odst. 1 první pododstavec věta druhá a čl. 31 odst. 1 třetí pododstavec) na zavedení sankcí za porušení povinností spojených s evidováním skutečného majitele.

Vedení evidence skutečných majitelů nepředstavuje typickou soudní agendu. Fakticky nahlíženo soud ve vztahu k evidenci skutečných majitelů o právech a povinnostech zásadně nerozhoduje. Evidence představuje agendu administrativní (správní), která je vykonávána soudem. Tento režim (který má i praktické výhody) je dán především historicky. Nový požadavek na zavedení sankcí ve vztahu k evidování skutečných majitelů již není možné na soud delegovat.

Soudu, který evidenci skutečných majitelů vede a je jednou z registrujících autorit, se sankcionování nesvěřuje. Rozdělení vedení evidence a udělování sankcí mezi soud a příslušné správní orgány je dáno charakterem soudní moci. Varianta udělování správních sankcí soudy by byla zásadně nekoncepční, teoreticky sporná a prakticky nevhodná (včetně možné podjatosti). Navrhuje se proto zavést přestupky spočívající v porušení povinností vůči evidenci. O přestupcích a udělení sankcí bude rozhodováno v zásadně obecném režimu přestupkového

Srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 27 Cdo 3903/2017 ze dne 23. 1. 2018.

řízení podle zákona č. 250/2016 Sb. Přestupky by projednávaly obce s rozšířenou působností. Obdobný režim již dnes existuje ve vztahu k veřejným rejstříkům [§ 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích].

K § 55

Stanovují se skutkové podstaty upravených přestupků a maximální výše možných pokut.

K odstavci 1

Upravují se dvě skutkové podstaty přestupků spočívající v porušení evidenční povinnosti evidující osoby podle § 9 odst. 1 návrhu. Speciálně se postihuje nezapsání žádných údajů do evidence skutečných majitelů. Obecně je pak přestupkem také nezajištění zápisu údajů, které odpovídají skutečnému stavu. Znakem obou skutkových podstat je navázání na procesně významnou událost. V prvním případě uplynutí lhůty dané usnesením vyzývajícím k nápravě (podle § 43 návrhu), v druhém případě uplynutí dodatečné lhůty 15 dní od právní moci usnesení, které potvrzuje nesrovnalost (podle § 48 odst. 2 návrhu). Tento speciální režim umožňuje věcné posuzování kvality údajů v evidenci ponechat na soudu a posouzení závažnosti zakázaného jednání a udělení pokuty svěřit správním orgánů. Správní orgány již nezkoumají, zda k přestupku došlo. Jejich správní uvážení se zaměřuje pouze na posouzení závažnosti přestupku a stanovení sankce.

Přestupky mohou být spáchány jak fyzickou, tak právnickou osobou. Evidující osobou bude většinou právnická osoba, v případě skutečného majitele svěřenského fondu je však svěřenský správce (který je evidující osobou) obvykle fyzická osoba.

K písmeni a)

Přestupek postihuje zakázané jednání spočívající v úplné ignoraci evidenční povinnosti podle § 9 odst. 1 návrhu. Evidující osoba nezajistila od svého vzniku (nebo vzniku právního uspořádání) zápis žádného údaje. Ve vztahu k ní není v evidenci žádný platný ani historický údaj. Porušení této zákonné povinnosti je formálně velmi snadno zjistitelné, protože v evidenci není nic. Není třeba ani věcného posouzení a vedení řízení o nesrovnalosti. Pro dokonání přestupku je však určující uplynutí dodatečné lhůty k nápravě dané soudem ve výzvě podle § 43 návrhu. V této lhůtě musí evidující osoba zajistit prvozápis údajů o skutečném majiteli.

Z procesního hlediska je pro řízení o přestupku významný § 51 odst. 1 návrhu, který ukládá soudu povinnost v případě marné výzvy (podle § 43 návrhu) k provedení prvozápisu o tomto vyrozumět příslušný správní orgán. Ten se o přestupku dozví přímo od soudu.

K písmeni b)

Přestupek postihuje zakázané jednání spočívající v nezajištění správnosti, aktuálnosti či úplnosti platných údajů. To, že údaje neodpovídají skutečnému stavu, současně musí v řízení o nesrovnalosti potvrdit soud podle § 48 návrhu. Na rozdíl od přestupku podle písmene a) návrhu se v tomto případě postihuje evidující osoba, která nějaké údaje v evidenci sice zapsané měly, ale tyto údaje byly soudem shledány jako nesprávné a byly proto vmazány [podle § 49 odst. 2 písm. b) návrhu]. K dokonání přestupku pak dochází až po marném uplynutí dodatečné lhůty 15 dnů, ve kterých může evidující osoba zajistit zápis nových údajů.

Cílem dodatečné lhůty je umožnit evidující osobě i po případném rozsudku chybu v evidenci odstátnit bez správního postihu. Přestupek se tak váže na uplynutí 15 dnů od právní moci rozhodnutí o nesrovnalosti. Chce se tím pamatovat především na situaci, kdy se evidující osoba domnívala, že měla zapsány v evidenci správné údaje.

Je třeba si přitom uvědomit, že rozhodnutí o nesrovnalosti je deklaratorní, soud jím žádnou povinnost neukládá (tu již ukládá zákon); nenásleduje ani výkon rozhodnutí. Logicky tedy ani není dána evidující osobě v rozhodnutí žádná lhůta k nápravě. Pokud evidující osoba měla za to, že evidovala správné údaje (a např. se i proti rozhodnutí o nesrovnalosti v první instanci odvolala), není záhodno ji za takový postup sankcionovat. Je proto poskytnuta dodatečná lhůta k zajištění zápisu nových údajů, čímž je dána možnost dobrovolně a bez postihu reagovat na deklaratorní rozhodnutí soudu (a současně soudem provedený výmaz původních nesprávných údajů). Je přitom třeba, aby do uvedené lhůty byl zápis již proveden.

Ačkoli návrh na zápis učiněný vůči soudu nemusí být vyřízen v 15 dnech, žádost o zápis notářem již lhůtu stanovanou má, a to 3 pracovní dny od podání žádosti (§ 34 odst. 4 návrhu). Evidující osoba přitom může žádost o zápis podat jakémukoli notáři, respektive postupně i více notářům. Stanovenou dodatečnou lhůtu tak lze mít za zcela dostačující. Přestupek podle písmene b) je spojen pouze s existencí a potvrzením nesrovnalosti v platných údajích, což plyne jednak přímo z § 9 odst. 1 návrhu, jednak z toho, že podmínkou přestupku je výmaz nesprávných údajů ve smyslu § 49 odst. 2 písm. b) návrhu (vymazat pak lze jen ty aktuální). V případě případné zjištěné a soudem potvrzené nesrovnalosti v údajích, které byly z evidence vymazány bez náhrady nebo s nahrazením novými údaji, o přestupek nepůjde, byť soud bude moci (historickou) nesrovnalost v řízení konstatovat. Skutková podstata též nebude naplněna v situaci, kdy soud sám provede zápis správných údajů, které vyšly v řízení najevo. Lze totiž předpokládat, že se tak bude dít především v důsledku součinnosti evidující osoby jí poskytnutých informací během řízení (srov. § 47 věta druhá návrhu).

Činnost správního orgánu rozhodujícího o přestupku je zásadně zjednodušena, jelikož je přímo soudem informován o protiprávním stavu (podle § 51 odst. 2). Na správním orgánu je následně posoudit, jak vysokou pokutu vzhledem k závažnosti porušení povinnosti udělit, popř. zda i neupustit od potrestání. Pokud evidující osoba ve smyslu návrhu zajistí do 15 dnů od pravomocného rozhodnutí zápis nových údajů, přestupku se nedopustí. Správní orgán přitom opět neposuzuje, zda nové údaje odpovídají skutečnosti, ale toliko formálně ověří, zda k zápisu nových údajů včas došlo [úplný dálkový přístup do evidence přitom správní orgán má zajištěn podle § 16 odst. 2 písm. e) návrhu]. To, aby nové údaje měly oporu ve skutečnosti, ověřuje zápis provádějící autorita (soud v řízení o zápisu nebo notář při vyřizování žádosti).

K odstavci 2

Upravuje se skutková podstata přestupku spočívajícího v porušení povinnosti poskytnutí potřebné součinnosti osoby jmenovaných v § 10 návrhu. Obdobně jako v případě přestupků dle navrhovaného odstavce 1 je skutková podstata navázána na procesně významnou událost, a sice nabytí právní moci rozhodnutí soudu v řízení o nesrovnalosti, kterým potvrdil, že důvodem nesrovnalosti bylo neposkytnutí součinnosti (§ 48 odst. 3 návrhu). Navržená koncepce má opět za cíl zjednodušit posuzování správního orgánu v rámci řízení o přestupku.

K odstavci 3

Navrhuje se stanovit jednotnou hranice pokuty. Společenská závažnost nezapsání údajů může být stejná jako zápis chybných údajů. Přitom v případě chybných údajů lze uvažovat např. jen o drobné chybě či nepřesnosti. Naopak absence jakéhokoli údaje může vypovídat o cíleném ignorování zákonné povinnosti (byť v tomto případě nedochází ke klamání uživatelů evidence). Stejně lze přistupovat ke společenské závažnosti porušení povinnosti § 10 návrhu.

Výše pokut je navrhována s uvážením dalších následků spojených s nesprávnými údaji v evidenci (popř. s jejich absencí), tj. zejména limitace účasti ve veřejné zakázce či získání veřejné podpory. Vedle právních následků je třeba též vzít v potaz i faktický negativní efekt spojený s uveřejněním údaje o potvrzení nesrovnalosti v řízení o nesrovnalosti. Důvěryhodnost osoby, v jejíž souvislosti soud takto pravomocně rozhodne, bude snížena, narušena. Samo autoritativní konstatování netransparentnosti právnické osoby (popř. právního uspořádání) může v mnoha případech sankční funkci plnit dostatečně účinně.

K § 56

K odstavci 1

Ustanovení reagují na specifickou konstrukci přestupku podle § 55 odst. 1 písm. b) návrhu.

Přestupek je dokonán okamžikem uplynutí lhůty 15 dnů od právní moci rozhodnutí o nesrovnalosti, pokud v této lhůtě evidující osoba nezajistí zápis nových údajů. Současně je však třeba si uvědomit, že podstatou škodlivého jednání evidující osoby je to, že zapsala nesprávné údaje. K tomu přitom mohlo dojít mnohem dříve, než bylo soudem zahájeno řízení o předmětné nesrovnalosti a než o ní bylo rozhodnuto. Jinak řečeno, ke klíčovému porušení zákonné povinnosti (podle § 9 odst. 1 návrhu) může dojít se značným odstupem od okamžiku formálního dokonání přestupku.

Uvedený režim je třeba náležitě reflektovat, aby přestupek nebyl postihován nepřiměřeně dlouho po škodném jednání samém. Možnost odsouzení za přestupek podle § 55 odst. 1 písm.

b) návrhu je proto limitována jednak zkrácenou promlčecí dobou, jednak zavedením neodpovědnosti s ohledem na včasnost zahájení řízení o nesrovnalosti.

Zkrácená promlčecí doba podle odstavce 1 návrhu vychází z faktu, že správní orgán již nebude posuzovat věcné porušení povinnosti. O tom bude již pravomocně rozhodnuto soudem, přičemž opis rozhodnutí bude mít správní orgán k dispozici (§ 51 odst. 2 návrhu). Následně pouze zkontroluje, zda evidující osoba včas nezajistila zápis nových údajů. Přestupkové řízení tak může být zahájeno velmi rychle po formálním dokonání přestupku. Řízení samé pak bude moci být vedeno rychle, jelikož otázka, zda došlo ke spáchání přestupku, již bude vyřešena.

Promlčecí doba počne běžet po 15 dnech od právní moci rozhodnutí soudu o nesrovnalosti (tj. po dodatečné lhůtě, ve které evidující osoba nezajistila zápis nových údajů). Běh, stavění a přerušení promlčecí doby se jinak řídí obecnou úpravou (§ 31 a 32 zákona č. 250/2016 Sb.).

K odstavci 2

Podle písmene a) se evidující osoba zbavuje odpovědnosti za přestupek, pokud nesrovnalost v platných údajích nezačala být soudem řešena dostatečně včas.

V písmeni b) se stanovuje, že evidující osoba není odpovědná za přestupek spočívající v zápisu nesprávných údajů (neodpovídajících skutečnosti) o skutečném majiteli [§ 55 odst. 1 písm. b) návrhu], pokud z pravomocného rozhodnutí soudu (podle § 48 odst. 3 návrhu) plyne, že nesrovnalosti byla způsobena neposkytnutím potřebné součinnosti ve smyslu § 10 návrhu. V takovém případě bude naopak odpovědný za přestupek ten, kdo porušil povinnost § 10 návrhu, čímž nesrovnalost způsobil (podle § 55 odst. 2 návrhu).

K § 57

Stanovuje se odchylka od obecné úpravy místní příslušnosti v řízení o přestupku (§ 62 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb.), a to s ohledem na specifickou povahu návrhem upravených skutkových podstat. Vzhledem k tomu, že přestupky podle § 55 odst. 1 návrhu spočívají v nekonání (nezajištění) ve vztahu k evidenci, která je vedena elektronicky několika soudy, mohlo by být sporné, kde je přestupek spáchán. Je v tomto případě vhodnější a praktičtější určovat místní příslušnost podle formálního kritéria. Podobně může být problematické určovat příslušnost u přestupku podle § 55 odst. 2 návrhu.

Druhá věta navrhovaného ustanovení reaguje na v dané agendě předpokládanou častou situaci, kdy bude osoba, která se přestupku dopustila, ze zahraničí. V tomto ohledu lze zmínit především evidující osoby ve vztahu k právním uspořádáním (zahraniční svěřenští správci) a také zahraniční skutečné majitele v případě přestupku podle § 55 odst. 2 návrhu.

K části páté – společná, přechodná a závěrečná ustanovení K § 58

Z důvodu právní jistoty adresátů ustanovení výslovně upravuje subsidiární vztah procesních pravidel nového předpisu k obecnému procesnímu kodexu pro nesporné řízení. Subsidiárně se tedy ve všech řízeních upravených zákonem o evidenci skutečných majitelů použijí pravidla zákona o zvláštních řízeních soudních.

Na ustanovení navazuje také návrh změny § 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, který omezuje použití své obecné části na vybrané oblasti; nově tedy také na řízení podle zákona o evidenci skutečných majitelů.

K § 59

Upravuje se vztah nové úpravy k dosavadní evidenci údajů o skutečných majitelích podle rejstříkového zákona.

K odstavci 1

Nová evidence skutečných majitelů je kontinuálním navázáním na předchozí informační systém, byť z technického hlediska pravděpodobně dojde k zásadním změnám jeho fungování. S účinností nového zákona dochází k formální změně právního základu, podle kterého dochází k evidování určitých údajů, včetně těch evidovaných v původní evidenci.

K odstavci 2

Ustanovení pamatuje na údaje, které se již podle nové úpravy neevidují. Jedná se o veškeré údaje o zapsaných skutečných majitelích těch právnických osob, které podle nové úpravy skutečného majitele nemají (podle § 7 návrhu) – např. příspěvkové organizace.

Prakticky tyto údaje nebudou převzaty do nové evidence a dojde k jejich administrativnímu výmazu. Tyto údaje nebudou dohledatelné ani v rámci vymazaných údajů (tj. úplného výpisu zápisu s historickými údaji), nebude k nim možné přistupovat žádným ze způsobů upravených navrhovaným zákonem (tj. podle části třetí hlavy druhé návrhu).

Stanovením nepoužití části třetí hlavy II se chce říci, že takto vymazané údaje nebudou vůbec prostřednictvím evidence přístupné (protože se podle nové úpravy již vůbec neevidují). Hlava II přitom upravuje přístup do evidence.

K odstavci 3

Ustanovení reaguje na stávající nedostatek právní úpravy evidence skutečných majitelů. V současnosti může návrh na výmaz skutečného majitele podat jen sama právnická osoba (navíc jen až v okamžiku likvidace), přičemž jelikož ji k tomu nic nenutí, povětšinou to neudělá.

Stejně je subsidiární použití zákona o zvláštních řízeních soudních upraveno např. v § 120 rejstříkového zákona.

Postupem času tedy ve stávající evidenci skutečných majitelů přibývají záznamy k již zaniklým právnickým osobám. Tyto záznamy jednak činí evidenci nepřehlednou, jednak není upraven formální postup jejich výmazu.

Předmětný problém již kontextu nové úpravy dále vznikat nebude, jelikož bude proces výmazu skutečného majitele automatizován a navázán na stav ve veřejném rejstříku (srov. § 39 návrhu). Zároveň můžeme ještě pomocí přechodného ustanovení ošetřit ty dnes nevymazatelné záznamy, které se v mezidobí nehromadí.

Navrhované ustanovení pak zajišťuje, aby neaktuální záznamy (tj. o skutečných majitelích subjektů, jež byly před účinností tohoto zákona vymazány z veřejného rejstříku nebo z evidence svěřenských fondů) v evidenci byly do nové evidence převzaty, avšak v režimu vymazaných (historických) údajů. K dané změně dojde automaticky.

K odstavci 4

Nový zákon pracuje s jinou a přesnější terminologií označování některých zapisovaných skutečností. Staví se najisto, že údaje ve smyslu § 118f rejstříkového zákona jsou údaji o skutečnostech zakládajících postavení skutečného majitele a není třeba je zapisovat znovu.

K odstavci 5

Zjednodušuje se pozice adresátů normy ve vztahu k povinnosti uvést do souladu stav zápisu s požadavky nové právní úpravy. Stanovuje se fikce dne, od kterého je osoba skutečným majitelem podle navrhovaného zákona; rozhodným je den zápisu do původní evidence.

K § 60

Navrhuje se poskytnout některým existujícím povinovaným evidujícím osobám časový prostor pro uvedení obsahu zápisu v evidenci skutečných majitelů do souladu s novou právní úpravou. Bude se přitom jednat především o údaj o struktuře vztahů (u těch právnických osob, u kterých existuje). Je sice možné, že strukturu vztahů evidující osoby zapsaly již za stávajícího stavu (v rámci specifikace pozice skutečného majitele), ale ve většině případů to nelze předpokládat, jelikož takový údaj rejstříkový zákon explicitně zapsat nevyžadoval.

Ustanovení rozlišuje mezi těmi evidujícími osobami, které stávající zákonnou povinnost zápisu skutečného majitele splnily, a těmi, které tak v rozporu se zákonem stále neučinily. Lze přitom doplnit, že právnické osoby zapsané (k 1. lednu 2018) do obchodního rejstříku měly povinnost zapsat svého skutečného majitele do 1. ledna 2019; ostatním právnickým osobám (a svěřenským fondům) zapsaným v ostatních veřejných rejstřících podle rejstříkového zákona lhůtu k zápisu skutečného majitele uplyne 1. ledna 2021 (viz čl. II bod 10 změnového zákona č. 368/2016 Sb.).

Navrhované ustanovení je speciální ve vztahu k § 9 návrhu, který evidujícím osobám ukládá povinnost zajistit shodu platných údajů v evidenci se skutečným stavem bez zbytečného odkladu po vzniku rozhodné skutečnosti. Lhůty ke splnění evidenční povinnosti se v přechodném období od nabytí účinnosti návrhu prodlužují na 6 měsíců/1 rok dle níže uvedených pravidel. V těchto lhůtách se tak evidující osoba nemůže dopustit přestupku podle § 55 odst. 1 písm. b) návrhu, který sankcionuje nezajištění shody platných údajů v evidenci se skutečným stavem.

K odstavci 1

Právnickým osobám zapsaným do jiného veřejného rejstříku než obchodního ke dni navrhované účinnosti stále neuplyne lhůta pro zápis skutečného majitele podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na nastavení nových pravidel se proto těmto vybraným evidujícím osobám poskytuje delší čas na splnění povinnosti (při navrhované účinnosti 6 měsíců navíc). Je přitom třeba vzít v úvahu, že u většiny těchto právnických osob (spolky, nadace atd.) dojde ke splnění povinnosti automatickým průpisem. Přechodné ustanovení tak zůstane využitelné pouze pro velmi úzký okruh subjektů, případně pro ty právnické osoby, které dosud povinnost evidování svého skutečného majitele neměly (školské právnické osoby zřízené soukromou osobou).

Přechodné ustanovení nelze použít v případě obchodních korporací proto, že tyto měly své skutečné majitele zapsat již do 1. ledna 2019. Další dodatečná lhůta se jim nestanovuje také s ohledem na vyšší důležitost zajištění včasné transparentnosti u právnických osob sloužících standardně k podnikání (obchodní korporace). Obchodní korporace, které svou povinnost za stávající úpravy splnily řádně a včas, jsou zvýhodněny podle odstavce 3.

K odstavci 2

Evidující osoby (jiné než obchodní korporace), které svou povinnost splnily, byť lhůta stanovená k zápisu zatím neuplynula (1. leden 2021), jsou zvýhodněny roční lhůtou k uvedení platných údajů do souladu s požadavky nového zákona. Na přechodné ustanovení je navázáno také osvobození od poplatku (navrhované v souvisejícím návrhu zákona) pro ty návrhy, jejichž cílem je právě dosažení tohoto souladu.

K odstavci 3

Ustanovení stanovuje zvláštní lhůtu pro doplnění či změnu zapsaných údajů v evidenci skutečných majitelů způsobem, aby vyhovovaly požadavkům nového zákona. Pravidlo míří pouze na obchodní korporace, respektive jen na ty, které splnily svou povinnost řádně a včas dle dosavadní právní úpravy. V tomto ohledu je třeba zkoumat, kdy právnická osoba vznikla.

Na obchodní korporace vzniklé (zapsané do obchodního rejstříku) před účinností příslušné části změnového zákona č. 368/2016 Sb. (1. leden 2018) se vztáhla roční lhůta pro zápis skutečného

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony související s tímto zákonem a zákonem o evidenci skutečných majitelů.

majitele (čl. II bod 10 uvedeného zákona). V případě těchto „starších“ obchodních korporací tak bylo v souladu se zákonem zajistit zápis do 1. ledna 2019. Platí přitom, že za splnění povinnosti je třeba považovat již okamžik zaslání návrhu na zápis příslušnému soudu (za předpokladu jeho úspěšnosti), nikoli až okamžik faktického provedení zápisu soudem.

Na obchodní korporace vzniklé po účinnosti příslušné části změnového zákona č. 368/2016 Sb., tj. po zprovoznění stávající evidence údajů o skutečných majitelích (1. leden 2018) pak dopadla již lhůta stanovená rejstříkovým zákonem. Návrh tak měl být podán bez zbytečného odkladu po vzniku rozhodné skutečnosti (§ 118e odst. 2 rejstříkového zákona). Pro snazší aplikovatelnost přechodného ustanovení se však stanoví přesná lhůta 15 dnů od vzniku obchodní korporace. Podaly-li tedy tyto „mladší“ obchodní korporace návrh na zápis svého skutečného majitele do 15 dnů po svém vzniku, lze na ně přechodné ustanovení aplikovat.

Na obchodní korporace, které nezajistily dle dosavadních právních předpisů zápis žádných údajů o svých skutečných majitelích, popř. tak učinily pozdě, se přechodné ustanovení nevztahuje. Tyto společnosti jsou povinny zapsat své skutečné majitele bez zbytečného odkladu po nabytí účinnosti nového zákona (§ 9 odst. 1 věta druhá návrhu).

Pro úplnost lze uvést, že byť by bylo možné podobný režim stanovit i pro ostatní právnické osoby, s ohledem na jejich neziskový, nepodnikatelský charakter se tak nečiní. Údaje o skutečných majitelích a jejich úplnost jsou klíčové především ve vztahu k obchodním korporacím. Nadto platí, že u velké části ve vztahu k evidenci dosud neaktivních právnických osob dojde s účinností zákona k automatickému propsání požadovaných údajů.

K § 61

Ustanovení je věcně obdobou § 41 návrhu. Reflektuje se skutečnost, že zapsaný skutečný majitel nemusí ve specifických případech odpovídat skutečnému majiteli, který by byl automaticky propsán na základě údajů ve veřejném rejstříku (z tohoto důvodu § 3 a 4 návrhu pracují s vyvratitelnými domněnkami a umožňuje se manuální zápis; viz § 40 a 41 návrhu).

Je zavedena priorita již provedených zápisů před automatickým průpisem. Pokud by zákon zaváděl automatický přepis již zapsaných údajů, stavěl by tím aplikaci vyvratitelné domněnky nad explicitní určení skutečného majitele právnické osoby z její strany (iniciativy), což by bylo proti smyslu úpravy.

Umožňuje se zároveň napříště zavedení automatického průpisu podle § 38 návrhu i u těch právnických osob, které zapsaly svého skutečného majitele podle dosavadní právní úpravy. Zároveň platí, že zapsala-li evidující osoba skutečného majitele podle dosavadních předpisů, provedený zápis bude ve většině případů vyhovující i z hlediska požadavků nové úpravy.

Rejstříkové soudy se s koncem roku 2018 a začátkem roku 2019 vypořádávaly s enormním počtem návrhů na zápis skutečných majitelů. Nárůst agendy způsobený podáváním návrhů ze strany veřejnosti na poslední chvíli zásadně vytížil příslušnou soudní administrativu a prakticky znemožnil provádět zápisy skutečných majitelů v zákonem stanovené lhůtě (srov. § 118i rejstříkového zákona).

V praxi tak evidující osoba požádá o nastavení automatického průpisu až případně v okamžiku potřeby změny v zápise skutečného majitele.

K § 62

Ustanovení reaguje na návrh nového institutu v rámci rejstříkového zákona.Podle § 125a odst. 1 rejstříkového zákona by někdejší občanská sdružení (podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů), o kterých jsou ve spolkovém rejstříku zapsány pouze údaje podle § 125 odst. 2, měla být považována za neaktivní. Jedná se o osoby, o nichž jsou v rejstříku zapsány pouze údaje převzaté z někdejší evidence občanských sdružení (název, identifikační číslo osoby, den vzniku, právní forma, sídlo).

Neaktivní status navrhovaný v rámci změny rejstříkového zákona umožní odlišit neaktivní spolky a pobočné spolky od těch aktivních. Docíleno by toho mělo být zavedením zápisu údaje o neaktivním statusu do spolkového rejstříku. Z uživatelského pohledu by pak měly být vedeny odděleně od platných údajů o ostatních spolcích. Tím zároveň dojde ke zpřehlednění a zefektivnění spolkového rejstříku.

Ve vztahu k evidenci skutečných majitelů je pak záhodno neaktivní statut zapsaný ve spolkovém rejstříku zohlednit. Faktická nefunkčnost spolku působící neplnění povinností vůči veřejnému rejstříku bude totiž logicky působit i neplnění povinností vůči evidenci skutečných majitelů. Bylo by proto zbytečné trvat na, byť jen formálním, uplatňování pravidel navrhovaného zákona. Stanovená výjimka má za cíl předejít vzniku bezdůvodné administrativy na straně soudů, případě správních orgánů udílejících sankce.

K § 63

Zrušuje se dosavadní procesní úprava evidování skutečných majitelů. Nově bude tato matérie komplexně upravena navrhovaným samostatným zákonem.

K § 64

Účinnost se navrhuje stanovit nikoli pevným datem, ale s několikaměsíčním časovým odstupem od data vyhlášení. Navrhované stanovení účinnosti jednak je odůvodněno naléhavým obecným zájmem na co nejrychlejší účinnosti navrhovaného zákona, jednak reflektuje složitost a časovou náročnost souvisejících technických změn v dotčených informačních systémech. Naléhavý

V rámci návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony související s tímto zákonem a zákonem o evidenci skutečných majitelů.

obecný zájem na brzké účinnosti posiluje fakt, že požadavky V. AML směrnice měly být do českého právního transponovány do 10. ledna 2020.Účinnost se tedy navrhuje co nejdříve, avšak zároveň s ohledem na reálné časové možnosti zapracování technických změn v evidování skutečných majitelů.

Některé požadavky V. AML směrnice jsou proveditelné pouze vytvořením nových funkcí a mechanismů v informačním systému evidence skutečných majitelů. Návrh by byl z velké části (např. část třetí hlavy I, II, IV, V, VI) neaplikovatelný, pokud by současně neexistoval funkční informační systém podporující nové nezbytné funkce (současný informační systém např. neumožňuje provádět ze strany soudu změny v zapsaných údajích, nebyl-li podán návrh na změnu ze strany navrhovatele; logicky tedy také nezná funkce zápis poznámek nesrovnalostí).

Stanovení účinnosti se proto zohledňuje časovou náročnost přípravy, vytvoření a zprovoznění nových funkcionalit informačního systému skutečných majitelů, s nimiž nová úprava imanentně počítá. Nezbytné změny ve fungování evidence skutečných majitelů si žádají zásadní zásahy do informačního systému, popřípadě vytvoření potřebných funkcionalit v jiných informačních systémech.

Aby mohly být funkční a technické změny realizovány, je nejprve nutné provést věcnou (technickou) analýzu stávajícího systému a věcnou analýzu nových požadavků. Výsledky analýz budou sloužit pro vyhodnocení možného řešení zajištění nových funkcí, tj. rozhodnutí, zda změny provést ve stávajícím informačním systému (skutečných majitelů či jiném) či ve zcela novém informačním systému. Bude-li třeba vyhlašovat zadávací řízení na úpravu informačního systému, vyžádá si minimálně 6 měsíců, jelikož je třeba počítat s během zákonem stanovených lhůt. Určitý čas potrvá zpracování návrhu věcného řešení. Až poté bude možné přistoupit k práci na změnách systému, testování upraveného systému a konečně k nasazení do produkce.

Délku celého výše naznačeného procesu lze odhadovat minimálně na 15 až 18 měsíců. I za předpokladu účinnosti návrhu druhé polovině roku 2020 bude nezbytné proces zahájit ještě před schválením zákona, respektive dokonce dlouho před jeho projednáváním v parlamentu.

Návrh zákona o evidenci skutečných majitelů je koordinován se souvisejícím změnovým zákonem předkládaným Ministerstvem financí,včetně sladění nabytí účinnosti relevantních částí. Do té doby, než nabude účinnost zákon o evidenci skutečných majitelů, bude v právním řádu platit stávající úprava jak AML zákona, tak rejstříkového zákona. Lze také dodat, že stávající AML zákon a úprava v rejstříkovém zákoně představují řádnou transpozici IV. AML směrnice a již dnes je lze považovat za minimálně částečnou transpozici V. AML směrnice.

Čl. 4 odst. 1 V. AML směrnice. Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony související s tímto zákonem a zákonem o evidenci skutečných majitelů.

V Praze dne 1. června 2020

Předseda vlády: v zastoupení JUDr. Alena Schillerová, Ph.D, v.r. místopředsedkyně vlády a ministryně financí

Ministryně spravedlnosti: Mgr. Marie Benešová, v.r.