zákon č. 374/2015 Sb.

K části první (Úvodní ustanovení)

K § 1 a 2

Ustanovení § 1 vymezuje působnost zákona a předmět úpravy. V § 2 jsou dále vymezeny jednotlivé pojmy za účelem jejich jednotného výkladu, respektive k překlenutí potenciálních problémů nebo nejasností při aplikaci a interpretaci předkládaného zákona. V tomto smyslu jsou definovány zejména relevantní instituce a osoby působící na finančním trhu, respektive jejich případná seskupení, kapitálové nástroje, finanční instrumenty (smlouvy) a opatření k řešení krize. Zejména definici opatření k řešení krize je nutno vykládat largo sensu, tedy jako institut, jehož obsahem je soubor oprávnění a pravomocí, které bude ČNB v rámci jeho uplatnění vykonávat.

K § 3

Toto ustanovení zavádí definici stěžejního pojmu celého zákona, tedy povinných osob. Povinnými osobami se rozumějí instituce, finanční instituce a vymezené holdingové entity. Ve vybraných částech zákona se pak stanovují povinnosti i ve vztahu k pobočkám institucí z jiných než členských států a dalším entitám s přeshraničním přesahem.

K § 4

Definice selhání je transpozicí článku 32 odst. 4 a 5 BRRD. V tomto smyslu § 4 uvádí podmínky, za kterých příslušná osoba selhává, respektive lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že v blízké budoucnosti k jejímu selhání dojde.

K § 5

V předmětném ustanovení se v souladu s požadavkem článku 3 odst. 3 BRRD vymezuje působnost ČNB jako orgánu příslušného k řešení krize. Článek 3 BRRD přitom zakládá diskreci členských států ohledně volby autority, které budou pravomoci k řešení krize svěřeny. Dále je zde výslovně zakotveno, že ČNB při výkonu pravomocí podle tohoto zákona jedná bez omezení, která mohou být kladena jinými právními předpisy. BRRD rovněž stanoví povinnost zajistit, aby orgán k řešení krize disponoval odborností, zdroji a provozní kapacitou pro uplatňování opatření k řešení krize a byl schopen vykonávat své pravomoci s rychlostí a pružností nezbytnou pro dosažení účelu řešení krize. Na tento požadavek reaguje odstavec 3, který je jistou obdobou současných zátěžových testů, které provádí ČNB, s tím rozdílem, že v tomto případě půjde o simulaci krize na finančním trhu.

K § 6

ČNB podle stávající právní úpravy současně plní několik zásadních funkcí – je nejen ústřední bankou, ale zároveň také orgánem sjednoceného dohledu nad finančním trhem a institucí odpovědnou za makroobezřetnostní politiku. Tímto zákonem byla oblast její působnosti rozšířena o další významný segment – o řešení krize na finančním trhu. BRRD však rovněž uvádí, že pokud se členské státy rozhodnou pro tuto variantu, tj. zvolí jako orgán pro řešení krize orgán, který nad uvedenými subjekty vykonává rovněž dohled, musí zajistit provozní nezávislost a striktní oddělení funkcí spadajících pod výkon dohledu od těch, které plní orgán pro řešení krize. K tomuto účelu také zákon předpokládá povinnost zajistit provozní nezávislost útvaru pro řešení krize, a to prostřednictvím povinnosti přijmout vnitřní předpis, který upraví pravidla pro výměnu informací mezi příslušnými útvary, a rovněž povinnost notifikovat opatření přijatá k oddělení těchto činností EBA.

K § 7

Tento paragraf upravuje obecné zásady rozhodování ČNB. Ačkoliv je zde výslovně uvedeno pouze rozhodnutí, v souladu s § 223 odst. 1 se budou tato pravidla a zásady rovněž vztahovat na rozhodnutí přijímaná formou opatření obecné povahy. Základním principem tak je, že ČNB musí volit užití takových pravomocí a přijímat taková rozhodnutí, aby byly co možná nejvíce minimalizovány negativní dopady na ostatní členské státy, ve kterých působí osoba, které je rozhodnutí určeno, či na členské státy, kde působí členové téže skupiny.

Odstavec 2 zdůrazňuje krizový charakter celého procesu a fakt, že ČNB často nebude mít dostatek relevantních informací či nebude mít čas je kvalifikovaně vyhodnotit. Ačkoliv by zřejmě uvedené bylo možné dovodit výkladem, byla zvolena varianta zakotvení přímo do textu zákona, aby byla limitována možnost odlišného výkladu za strany soudů.

Odstavec 3 a 4 upravuje pravomoc ČNB požadovat a získat relevantní informace pro výkon svěřené činnosti a povinnost jednotlivých osob tyto informace poskytnout. Dále je zde upravena pravomoc ČNB uložit povinnost vést podrobné seznamy o finančních smlouvách či mít k dispozici a aktualizovat podklady potřebné pro provedení ocenění podle § 52.

V odstavci 5 až 7 je stanovena povinnost bezplatného poskytování uvedených informací orgány veřejné správy, přičemž ostatní subjekty právo na náhradu nákladů účelně vynaložených mají. Osoby a orgány však nesou odpovědnost za újmu, pokud neposkytnou informace řádně a včas.

K části druhé (Plánování, způsobilost k řešení krize a vnitroskupinová podpora)

K § 8 až 36

Část druhá obsahuje a upravuje ex ante nástroje a způsoby, které mají za cíl zabránit vypuknutí a eskalaci krize, respektive minimalizovat její nepříznivé dopady.

K hlavě I (Ozdravné plány)

K dílu 1 (Zjednodušené povinnosti některých institucí)

K § 8

Ustanovením je transponován článek 4 BRRD, kterým se členským státům umožňuje, za splnění předvídaných podmínek, upustit od obecných požadavků na ozdravné plány a skupinové ozdravné plány. Možnost uložit vypracování zjednodušeného ozdravného plánu je nicméně vůči některým institucím omezena.

K dílu 2 (Ozdravné plány)

K § 9 až 16

V těchto ustanoveních jsou transponovány požadavky BRRD na přípravu ozdravných plánů instituce, která není členem skupiny a je povinna předložit je ke schválení orgánu dohledu, a ozdravných plánů na úrovni skupiny (které vycházejí z individuálně zpracovaných plánů, ale orgánu dohledu jsou předkládány po začlenění do ozdravného plánu skupiny prostřednictvím mateřského podniku) a stanoví především minimální obsahové náležitosti (individuálních i skupinových) ozdravných plánů, které vyplývají z části A přílohy BRRD.

Dalším požadavkem je průběžná aktualizace připravených ozdravných plánů. BRRD v tomto ohledu ponechala na členských státech, aby zvolily vyhovující časový interval pro jejich aktualizaci. Pro instituce, které budou podléhat dohledu ČNB, ať už na konsolidované či individuální úrovni, byla stanovená roční aktualizace, která se jeví rozumným průnikem mezi potřebami efektivní přípravy na krizové situace a administrativní zátěží příslušných osob, zejména s přihlédnutím k tomu, že ozdravný plán musí být aktualizován i v průběhu roku, nastanou-li podstatné změny v činnosti povinné osoby.

Požadavek, aby ozdravný plán byl založen na realistických předpokladech, není výslovně v BRRD uveden, je však dle našeho názoru možno jej dovodit ze záměru BRRD. Bez jeho naplnění by totiž příprava ozdravných plánů postrádala smysl. Jeho výslovné uvedení navazuje na zkušenosti z arbitráží v minulosti. Podobně je v souladu se záměrem BRRD doplněn požadavek, že v rámci přípravy ozdravného plánu nesmí instituce spoléhat na poskytnutí úvěru či provedení jiných obchodů s ČNB.

Dalším důležitým aspektem pravidel ozdravného plánování jsou pravidla pro jejich hodnocení příslušným orgánem odhledu. V tomto ohledu je potřebné zmínit, že upřesnění relevantních „finančních systémů“ uvedené v § 11 odst. 2 písm. b) jde nad rámec textu BRRD, nicméně bez takového zpřesnění by bylo prakticky nemožné vyhodnocení dopadů provést.

Struktura týkající se skupinového ozdravného plánu je upravena odlišně od struktury článku 7 BRRD, neboť z hlediska logiky textu je vhodné nejdříve vymezit, co je to skupinový ozdravný plán, co je jeho obsahem a jaký má cíl, a až následně stanovovat, komu se skupinový ozdravný plán předává apod. § 12 proto nejdříve upravuje obsah skupinového ozdravného plánu a až následně je v § 13 a 14 upravena tvorba skupinového ozdravného plánu zvlášť pro orgán dohledu na konsolidovaném základu a zvlášť pro orgán dohledu nad ovládanou osobou.

Ustanovení § 15 a 16 analogicky upravují způsob posuzování a schvalování skupinového ozdravného plánu, jak v situaci, kdy orgány dohledu v rámci kolegia přijmou společné rozhodnutí ohledně schválení plánu, uložení povinnosti přepracovat skupinový ozdravný plán nebo jiné společné rozhodnutí, které by mělo zavazovat i subjekty na území České republiky, tak i v situaci, kdy nebude dosaženo společného rozhodnutí, včetně možnosti vydat samostatné rozhodnutí či požádat EBA o urovnání sporu.

K hlavě II (Plány řešení krize)

K dílu 1 (Plán řešení krize)

K § 17 a 18

Tyto paragrafy upravují situaci, ve které ČNB vypracovává plán řešení krize instituce, která není členem skupiny podléhající dohledu na konsolidovaném základě. To je základní kritérium, které plán řešení krize odlišuje od ozdravných plánů, jelikož ty vypracovávají samy instituce. Při vypracování plánu ČNB také posoudí způsobilost instituce k řešení krize a popřípadě navrhne odstranění překážek, které by měly za důsledek případnou nezpůsobilost instituce k řešení krize. Při samotném vypracovávání plánu, který obsahuje popis možných situací, ve kterých může dojít k selhání, musí ČNB zohlednit individuální okolnosti každého případu, například dopad případného selhání instituce na finanční trhy a finanční systém jako celek. I v případě instituce, u které plán řešení krize přepokládal řešení selhání cestou likvidace nebo insolvenčního řízení, může však nastat situace, kdy uplatnění opatření k řešení krize bude opodstatněné, například pokud by s ohledem na okamžitou situaci na finančních trzích hrozila ztráta důvěry trhů ve stabilitu finančního sektoru České republiky.

Z důvodu ochrany veřejných prostředků, respektive prostředků daňových poplatníků, může plán řešení krize předpokládat poskytnutí prostředků jen z Fondu pro řešení krize a Fondu pojištění vkladů. Plán řešení krize musí být aktualizován, a to minimálně jednou ročně a při každé podstatné změně v činnosti povinné osoby. Plán řešení krize, který vypracovává ČNB, není veřejně přístupným dokumentem a podléhá režimu mlčenlivosti.

V případě, že ČNB dojde k závěru, že bude postačovat zjednodušený plán řešení krize, oznámí to EBA. Zjednodušený plán řešení krize může předpokládat, že selhání instituce bude řešeno bez použití pravomocí k řešení krize. V úvahu v takovém případě kromě řešení úpadku podle InsZ přichází i likvidace. Možnost vypracování zjednodušeného plánu pro řešení krize je vůči některým institucím omezena.

K dílu 2 (Skupinový plán řešení krize)

K § 19 až 21

Tato ustanovení upravují plán řešení krize, který se vypracovává pro účely skupinového řešení krize. Ustanovení § 19 konkretizuje některé náležitosti skupinového plánu pro řešení krize. Za jeho vypracování je primárně odpovědný orgán příslušný k řešení krize skupiny, to znamená orgán v členském státě, ve kterém se nachází i orgán dohledu na konsolidovaném základě nad příslušnou skupinou. Stejně jako plán řešení krize, tak i skupinový plán řešení krize nesmí předpokládat použití veřejných prostředků ani poskytnutí likviditní pomoci centrální bankou, vyjma použití prostředků tuzemského nebo zahraničních mechanismů financování řešení krize a systémů pojištění vkladů.

K § 20

ČNB jako orgán příslušný k řešení krize skupiny je povinna vypracovat skupinový plán řešení krize a informovat o tom evropskou ovládající osobu. Z postavení ČNB jako orgánu příslušného k řešení krize skupiny poté vyplývá právo, ale zároveň povinnost svolat, řídit a koordinovat jednání kolegia, a v rámci něj se dohodnout ohledně návrhu skupinového plánu pro řešení krize. Pokud není takové dohody v zákonem stanovené lhůtě dosaženo, ČNB buď vypracuje skupinový plán řešení krize jenom ve vztahu k těm členům skupiny, jejichž příslušné orgány s návrhem souhlasili, nebo požádá EBA o urovnání sporu. Pokud zvolí druhou z uvedených variant, vypracuje skupinový plán řešení krize až poté, co o sporu rozhodne EBA, respektive po uplynutí zákonné lhůty, pokud takového rozhodnutí absentuje.

ČNB má povinnost skupinový plán řešení krize přezkoumat v případě, kdy ji jiný orgán příslušný k řešení krize sdělí, že by skupinový plán řešení krize mohl mít dopad na veřejné rozpočty členského státu, ve kterém tento orgán vykonává pravomoc, respektive pokud se sama domnívá, že by mohl mít dopad na veřejné rozpočty České republiky.

K § 21

Toto ustanovení se týká situací, kdy je ČNB orgánem příslušným k řešení krize ovládané osoby v rámci skupiny. V případě, že se ČNB s orgánem příslušným k řešení krize skupiny ohledně skupinového plánu řešení krize v zákonem stanové lhůtě nedohodne, může sama vypracovat plán řešení krize pro členy skupiny se sídlem v České republice. Tento postup musí být řádně odůvodněn a oznámen členům kolegia. Zákon však stanoví výjimku z práva takového postupu, a to pro případ, že jiný člen kolegia požádá o urovnání sporu EBA. Alternativou tohoto postupu je, že ČNB sama před uplynutím lhůty požádá EBA o urovnání sporu. Pokud však ČNB dospěje k závěru, že takový plán může mít dopad na veřejné rozpočty České republiky, sdělí to orgánu příslušnému k řešení krize skupiny za účelem přezkumu skupinového plánu řešení krize. Skupinový plán řešení krize vypracovaný po dohodě s ČNB je pro ČNB závazný ve stejné míře jako individuální plán řešení krize.

K hlavě III (Způsobilost k řešení krize)

K dílu 1 (Vymezení způsobilosti k řešení krize)

K § 22

Instituce je způsobilá k řešení krize tehdy, kdy lze řešit její selhání likvidací, postupy podle InsZ a způsoby jeho řešení nebo postupy podle tohoto zákona bez značných nepříznivých dopadů na finanční systém České republiky či jiného členského státu nebo EU. Posouzení skutečnosti, zda se instituce skutečně nachází ve stavu způsobilém k řešení krize je tak velmi podstatné pro aplikaci ustanovení tohoto zákona. Posuzování způsobilosti nesmí předpokládat likviditní pomoc ze strany ČNB jako centrální banky nebo veřejných prostředků kromě prostředků Fondu pro řešení krize a Fondu pojištění vkladů.

Cílem je ochrana prostředků daňových poplatníků a veřejných prostředků obecně.

Výše uvedené platí obdobně i pro způsobilost skupiny k řešení krize.

K dílu 2 (Odstranění překážek způsobilosti instituce k řešení krize)

K § 23

V případě, že se objeví podstatné překážky ve způsobilosti instituce k řešení krize, je nutné je odstranit. Po dobu jejich trvání se pozastavuje povinnost ČNB vypracovat plán řešení krize (a disponovat jím v aktuální verzi) a ČNB zahájí řízení za účelem odstranění těchto překážek. Instituce musí sama navrhnout opatření k jejich odstranění, jejichž dostatečnost posoudí v rozhodnutí ČNB při zvážení možných dopadů jak na instituci, tak na vnitřní trh a finanční stabilitu ostatních členských států a EU. Poté rozhodnutím uloží institucí navržená opatření provést nebo uloží instituci uplatnit i jiná opatření, nejsou-li navržená opatření dostatečná.

K dílu 3 (Postup ČNB jako orgánu příslušného k řešení krize skupiny při odstranění překážek způsobilosti evropské finanční skupiny k řešení krize)

K § 24 a 25

V případě, kdy je ČNB příslušná k řešení krize skupiny, posuzuje také způsobilost této skupiny k řešení krize. Toto provádí společně s dotčenými orgány příslušnými k řešení krize jiných členských států. V případě nezpůsobilosti skupiny k řešení krize to oznámí Evropskému orgánu pro bankovnictví, se kterým poté vypracuje analýzu překážek způsobilosti s návrhy na jejich odstranění, a tu poté doručí evropské ovládající osobě. Evropská ovládající osoba může navrhnout alternativní způsoby řešení nezpůsobilosti skupiny k řešení krize, které kolegium znovu projedná.

Úkolem ČNB v rámci kolegia je pak dosáhnout dohody ohledně opatření k odstranění překážek způsobilosti k řešení krize. Pokud se kolegium nedohodne, pak může ČNB přijmout vlastní opatření k odstranění překážek, ve kterém reflektuje stanoviska příslušných orgánů jiných členských států, a to na úrovni evropské ovládající osoby a vůči jiným členům skupiny se sídlem na území České republiky. ČNB však může místo zmíněné možnosti také požádat EBA o urovnání sporu.

K dílu 4 (Postup ČNB jako orgánu příslušného k řešení krize ovládané osoby při odstraňování překážek způsobilosti k řešení krize na úrovni skupiny)

K § 26

Tato situace se vztahuje na případ, kdy se na území České republiky nachází ovládaná osoba, která je členem skupiny. V tomto případě ČNB jako orgán příslušný k řešení krize ovládané osoby usiluje o dohodu s orgánem příslušným k řešení krize skupiny ohledně uplatnění opatření k odstranění překážek způsobilosti k řešení krize skupiny. Pokud kolegium k dohodě ohledně společného rozhodnutí o opatřeních k odstranění překážek způsobilosti k řešení krize dospěje, ČNB jako orgán příslušný k řešení krize ovládané osoby uloží opatření k odstranění překážek způsobilosti k řešení krize skupiny vůči členům skupiny se sídlem na území české republiky v souladu s dohodou.

Pokud k dohodě nedojde, pak může sama ČNB přijmout vlastní opatření k odstranění překážek způsobilosti k řešení krize na úrovni ovládané osoby s tím, že vezme v úvahu výhrady ostatních členů kolegia. Alternativou pro tento postup je podání žádosti Evropskému orgánu pro bankovnictví o urovnání sporu.

K hlavě IV (Vnitroskupinová podpora)

K § 27 až 36

Ustanovení transponují pravidla pro poskytnutí vnitroskupinové finanční podpory (dále jen „podpora“). Režim vnitroskupinové podpory umožňuje, jsou-li splněny předem definované podmínky, poskytnout jinému členu téže skupiny finanční podporu, aniž by zároveň musely být naplněny standardní požadavky, které na vnitroskupinové transakce kladou sektorové předpisy, zejména § 18 ZOB. BRRD proto stanoví řadu podmínek jak pro smlouvu o skupinové podpoře, tak pro samotné poskytnutí podpory, jejichž hlavním cílem je minimalizovat riziko, že poskytnutím skupinové podpory dojde k destabilizaci poskytovatele podpory nebo narušení finanční stability.

Smlouvu o skupinové podpoře lze uzavřít pouze za splnění stanovených podmínek. V okamžiku uzavření smlouvy nesmí žádná ze stran splňovat podmínky pro včasný zásah, smlouvu tedy lze uzavřít pouze v době, kdy všechny její strany jsou v dobré finanční situaci, neporušují regulatorní pravidla ani porušení těchto pravidel není pravděpodobné. Smlouva o skupinové podpoře musí být schválena orgánem dohledu na konsolidovaném základě, který je orgánem příslušným pro rozhodnutí o schválení žádosti o uzavření smlouvy o skupinové podpoře. Orgán dohledu na konsolidovaném základě spolupracuje s ostatními příslušnými orgány dohledu za účelem dosažení dohody ohledně schválení této žádosti. V případě nesouhlasu některého z příslušných orgánů dohledu může být podána žádost EBA o urovnání sporu.

Smlouva o skupinové podpoře, která by nesplňovala některé ze stanovených požadavků, by byla pro rozpor se zákonem absolutně neplatná. Požadavky založené v § 28 odst. 1 a 2 směřují nejen k ochraně konkrétních členů dané skupiny, ale také k zajištění určité míry předvídatelnosti rizik pro ostatní subjekty, zejména věřitele institucí a tím i k podpoře finanční stability. Uzavření smlouvy nesplňující tyto zákonné požadavky by tedy rovněž bylo v rozporu s veřejným pořádkem.

Poskytovat či přijímat skupinovou podporu podle smlouvy o skupinové podpoře lze až poté, co s ní vysloví souhlas příslušné orgány dohledu a společníci stran smlouvy (dále plyne z BRRD nezbytnost delegace k rozhodnutí o poskytnutí podpory na vedoucí orgán). Bez těchto dvou souhlasů nemůže smlouva o skupinové podpoře nabýt účinnosti. V čl. 21 BRRD se hovoří o souhlasu „akcionářů“ – tento pojem je definován v čl. 2(1)(62) BRRD jako „akcionáři nebo držitelé jiných nástrojů účasti“. S ohledem na potřebu pokrýt při transpozici i zahraniční subjekty, které mohou být stranami smlouvy o skupinové podpoře, hovoří toto transpoziční ustanovení o „společnících nebo osobách v obdobném postavení“. BRRD neřeší otázku, zda k vyjádření souhlasu se smlouvou je zapotřebí souhlasu všech společníků, většiny, většiny přítomných apod. Uplatní se proto obecná pravidla pro jednání společníků podle typu právnické osoby, o kterou se jedná – ve vztahu ke kapitálovým společnostem tedy např. § 167 a násl. a § 398 a násl. ZOK.

Ustanovení § 27 odst. 3 zakládá pravidlo, že práva ze smlouvy o skupinové podpoře vykonávají pouze strany této smlouvy. Toto ustanovení je transpozicí čl. 19(9) BRRD. V podmínkách českého právního řádu je tak založen především zákaz smluvního postoupení nebo přechodu práv z takové smlouvy na jiný subjekt. Smyslem tohoto požadavku BRRD dále zřejmě je zajistit, aby se práv ze smlouvy o skupinové podpoře (tedy například práva požádat o úvěr jiného člena skupiny) neměli možnost dovolávat přímo akcionáři některého z členů skupiny nebo jeho věřitelé.

Samotnou skupinovou podporu lze na základě předem uzavřené smlouvy o skupinové podpoře poskytnout pouze v situaci, kdy již některá ze stran smlouvy začne splňovat podmínky pro včasný zásah. Další podmínky poskytnutí podpory například jsou:

a) lze důvodně předpokládat, že poskytnutí skupinové podpory významně napomůže odstranění finančních obtíží příjemce podpory,

b) cílem poskytnutí skupinové podpory je udržení nebo obnovení finanční stability dotčené skupiny jako celku či kteréhokoli člena této skupiny a poskytnutí této podpory je v zájmu toho člena skupiny, který ji poskytuje,

c) na základě informací, které má člen skupiny poskytující skupinovou podporu k dispozici v době rozhodování o jejím poskytnutí, lze důvodně předpokládat, že protiplnění za skupinovou podporu bude uhrazeno a

d) v případě, že skupinová podpora bude poskytnuta formou úvěru, bude tento úvěr příjemcem podpory ve sjednané lhůtě splacen.

Ustanovení dále stanoví obsahové náležitosti smlouvy o skupinové podpoře. Příkladem lze uvést tyto:

a) uzavření smlouvy o skupinové podpoře musí být projevem svobodné vůle každé ze stran dohody,

b) ke stanovení výše protiplnění za poskytnutí skupinové podpory nedojde dříve než v době přijetí rozhodnutí o poskytnutí skupinové podpory,

c) při přijímání rozhodnutí, zda uzavřít smlouvu o skupinové podpoře a stanovení protiplnění za poskytnutí skupinové podpory jedná každá ze stran dohody o skupinové podpoře ve svém nejlepším zájmu.

V rámci schvalovacího procesu smlouvy o skupinové podpoře musí příslušné orgány dohledu vzájemně spolupracovat a informovat se. Orgán dohledu příslušný k rozhodnutí o žádosti o schválení smlouvy o skupinové podpoře musí například předat bezodkladně stejnopis této žádosti příslušným orgánům dohledu z jiných členských států. Pro rozhodnutí o žádosti o schválení smlouvy o skupinové podpoře se stanoví zákonné lhůty.

Dále obsahují tato ustanovení pravidla zaměřená na stanovení orgánu příslušného k přijetí souhlasu o poskytnutí podpory z korporátního hlediska dané instituce. O jejím poskytnutí tak rozhoduje vedoucí orgán toho člena skupiny, který zamýšlí podporu poskytnout. O tomto rozhodnutí musí být zároveň informována jak ČNB, tak další příslušné orgány dohledu a EBA.

Poslední povinností z hlediska podpory je obecná oznamovací povinnost, kterou strany dohody o podpoře naplní tím, že informují veřejnost o

a) skutečnost, že jsou stranou smlouvy o skupinové podpoře a

b) obecných podmínkách sjednané smlouvy o skupinové podpoře.

Ustanovení § 27 odstavce 4 je transpozicí čl. 19(9) BRRD. Ustanovení BRRD je v tomto bodě nejasné, lze však dovodit, že smyslem tohoto ustanovení BRRD je především zajistit, aby této výjimky z obecné povinnosti, stanovené v § 18 zákona o bankách, nebylo možno zneužít pro jakékoliv financování třetích stran. Práv ze smlouvy o skupinové podpoře (tedy například práva požádat o úvěr jiného člena skupiny) by se také neměli mít možnost dovolávat akcionáři některého z členů skupiny nebo jeho věřitelé. Další možností je, že smyslem čl. 19(9) BRRD je zabránit uzavření smlouvy s neurčitě vymezenými smluvními stranami a založit tak práva a povinnosti z této smlouvy například „každé právnické osobě, kterou mateřská společnost ovládá“. V podmínkách českého právního řádu je toto zřejmě zajištěno i bez výslovného ustanovení, uvedeného v § 27 odst. 4 ZOPRK, považujeme však za vhodné jej v textu zákona zachovat pro případ, že smysl tohoto ustanovení BRRD bude v budoucnu předmětem výkladu Soudního dvora EU, který dovodí jiný smysl či další důsledky. Z daného ustanovení BRRD podle našeho názoru vyplývá také zákaz smluvního postoupení práv z takové smlouvy na jinou stranu.

K části třetí (Včasný zásah)

K § 37 až 51

Tato ustanovení transponují pravidla BRRD zaměřená na regulaci situací, kdy instituce zatím nesplňuje podmínky pro přijetí některého z nástrojů řešení krize, resp. neselhává či její selhání nehrozí, nicméně její situace je taková, že pokud by k (včasnému) zásahu nedošlo, bylo by pravděpodobně nutné některý z nástrojů řešení krize přijmout.

ČNB tak má v případě zjištění nedostatku v činnosti instituce nebo podezření, že nedostatek v činnosti instituce může v průběhu následujících 12 měsíců nastat, zejména v důsledku rychlého zhoršení její finanční situace právo uložit instituci, aby například:

a) provedla jedno nebo více opatření uvedených v ozdravném plánu nebo upravila ozdravný plán podle aktuální situace,

b) vypracovala analýzu své situace, identifikovala opatření k překonání zjištěných problémů a vypracovala plán opatření pro jejich odstranění,

c) zajistila svolání valné hromady akcionářů, která projedná informace a návrhy stanovené ČNB,

d) vyměnila člena vedoucího orgánu instituce, osoby ve vedení pobočky zahraniční instituce nebo jiné odpovědné fyzické osoby, nebo

e) změnila svou právní formu či organizační uspořádání.

V případě, kdy instituce, navzdory požadavku ČNB, nesvolá jednání valné hromady, má ČNB právo svolat valnou hromadu sama.

Podezření ČNB přitom bude založeno zpravidla na aktuálně dostupných informacích, na jejichž základě lze toto podezření považovat za důvodné.

V souvislosti s opatřením spočívajícím v uložení povinnosti vyměnit vrcholné vedení či vedoucí orgán platí, že ČNB může svým rozhodnutím stanovit potřebu odlišného postupu od obecného pravidla podle ZOB spočívajícího v tom, že nově jmenovaní členové vedoucího orgánu/vrcholného vedení instituce mohou vykonávat svoji funkci pouze po předchozím souhlasu ČNB.

Další výraznou změnou je možnost jmenování dočasného správce ČNB. ZOPRK transponuje a stanoví podmínky pro jeho jmenování, přičemž dočasných správců jedné instituce může ČNB jmenovat i více než jednoho. Jejich jmenování se zapisuje do obchodního rejstříku. Zároveň se stanoví, že dočasným správcem může být pouze osoba s dostatečnou kvalifikací, schopnostmi a znalostmi pro výkon svěřených úkolů, u které nedochází ve vztahu k plnění těchto úkolů ke střetu zájmů.

Současně se jmenováním dočasného správce stanoví ČNB rozsah jeho pravomocí, včetně určení, k jakému jednání je dočasný správce oprávněn pouze s předchozím souhlasem ČNB. Mezi základní úkoly dočasného správce spadá:

a) zjišťování informací o finanční situaci instituce,

b) poskytování konzultací členům vedoucího orgánu instituce nebo osobám ve vrcholném vedení instituce v otázkách souvisejících s jejím řízením,

c) předchozí schvalování návrhů rozhodnutí vedoucího orgánu instituce a osob ve vrcholném vedení instituce v otázkách souvisejících s jejím řízením,

d) řízení instituce nebo její části a přijímání opatření s cílem zachovat nebo obnovit finanční stabilitu instituce a její obezřetné podnikání, a

e) výkon funkce vedoucího orgánu instituce nebo jeho jednotlivých pravomocí, výkon funkce členů tohoto orgánu nebo osob ve vrcholném vedení instituce.

Dočasný správce nemůže být pověřen výkonem práv vyhrazených valné hromadě.

Bylo přijato řešení, které znamená, že odpovědnost za škodu způsobenou dočasným správcem nese primárně stát, který má vůči dočasnému správci právo na regresní úhradu, způsobil-li škodu hrubou nedbalostí nebo úmyslně. Dočasný správce bude typicky muset přijímat rozhodnutí směřující k obnově finančního zdraví instituce v krátkých termínech a jen na základě částečných informací. Rozsah jeho odpovědnosti za škodu je vymezen tak, aby byl přiměřený rozsahu informací, které bude mít k dispozici, časovým možnostem pro vyhodnocení těchto informací a riziku chyb, ke kterým za takových podmínek může dojít.

Zákon taktéž transponuje pravidla pro případy, kdy je potřeba jmenovat dočasného správce pro skupinu. V těchto případech je kladen důraz mj. na vzájemnou komunikaci příslušných orgánů dohledu za účelem koordinace postupů.

K části čtvrté (Předběžný odhad a ocenění majetku)

K § 52 až 58

Část čtvrtá zákona je transpozicí článku 36 BRRD a upravuje základní rámec pro ocenění, které je nezbytným předpokladem pro samotné uplatnění opatření k řešení krize nebo odpis nebo konverzi kapitálových nástrojů. Jedná se o zcela specifickou úpravu, do které se promítá potřeba ocenění aktiv a pasiv povinných osob v krizových situacích. Z tohoto důvodu je subsidiarita obecných předpisů, které upravují oblast oceňování, vyloučena. Vyloučení vztahu speciality ve vztahu k obecným předpisům předmětné oblasti bylo zvoleno rovněž proto, že výjimek z obecného režimu zákon zakotvuje tolik, že by aplikace obou předpisů činila právní úpravu pro adresáty norem nepřehlednou a z hlediska požadavku na právní jistotu nedostatečnou. Zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a zákon č. 36/1967, o znalcích, ve znění pozdějších předpisů, se tak užije pouze, pokud na něj zákon výslovně odkáže. Inspirací pro tuto úpravu byla dnes již zrušená úprava oceňování, která platila v rámci nucené správy v zákoně o bankách. Dnes však již v právním řádu České republiky analogickou úpravu nenalezneme.

K § 52

Ocenění nebo předběžný odhad je dle tohoto ustanovení proveden za účelem zjištění, zda jsou splněny podmínky pro uplatnění opatření k řešení krize, odpis nebo konverzi kapitálových nástrojů. Jedná se tedy o nezbytnou podmínku každého řešení krize na finančním trhu. Tato formulace je primárním a obecným vyjádřením všech účelů či principů oceňování institucí, tak jak je rozpracovává článek 36 odst. 4 BRRD. Záměrem volby takto obecného vyjádření bylo, že pouze tento účel je společný pro všechna ocenění. Další dílčí účely či náležitosti budou vymezeny ad hoc rozhodnutím ČNB, ovšem vždy tak, aby ocenění splnilo svůj primární účel. V tomto ohledu je však nutno ocenění vnitřně diverzifikovat, a to v zásadě na tři části, které odpovídají jednotlivým fázím procesu řešení krize. „První částí“ ocenění je ta, dle které se posuzuje, zda povinná osoba selhává, respektive je pravděpodobné, že v blízké budoucnosti selže. Poté, co je takto na základě obecných principů a způsobů oceňování určeno že je nutno uplatnit opatření k řešení krize, provést odpis nebo konverzi kapitálových nástrojů, bude na základě „druhé části“ rozhodnuto, jaká je strategie procesu řešení krize. Jde tedy o volbu vhodného opatření či nástroje a rozsah jeho užití. Pro tento účel je možné se odchýlit od obecných principů a pravidel oceňování, respektive předpokladů a závěrů z nich vzešlých. Jedná se modelaci hypotetické situace, jaká by byla hodnota majetku instituce, kdyby ČNB uplatnila zvolené opatření. Tato část ocenění tedy směřuje do budoucna na strukturu a hodnotu instituce po přijetí příslušného opatření k řešení krize, respektive po odpisu nebo konverzi kapitálových nástrojů. Poslední část procesu ocenění představuje ex post ocenění, které je provedeno až po uplatnění opatření k řešení krize, odpisu nebo konverzi kapitálových nástrojů, a které slouží k ochraně práv vlastníků nástrojů účasti na povinné osobě a věřitelů povinné osoby v souladu s článkem 73 až 75 BRRD. Pro úplnost je v rámci tohoto paragrafu nutno odkázat na § 7 odst. 4, ve kterém je zakotvena pravomoc ČNB požadovat od povinných osob držet a aktualizovat soubor podkladů nezbytných pro vypracování ocenění. Opět je volena obecná formulace, a to s ohledem na fakt, že obsah tohoto požadavku se může v čase, s ohledem na poměry povinné osoby, měnit. Toto oprávnění zajistí operativní poskytnutí podkladů pro vypracování ocenění, a to zejména s ohledem na fakt, že u povinné osoby, která čelí významným potížím a své lidské zdroje koncentruje na jejich aktuální řešení, by bylo významné zpoždění s ex post shromažďováním informací prakticky jisté.

Odstavec 2 lze zjednodušeně označit jako etický kodex oceňovatele. Ocenění tak může provést pouze osoba, která svou kvalifikací prokazuje dostatečnou erudici a praxi pro vypracování řádného ocenění. Mimo odbornost je dalším nezbytným předpokladem nezávislost, a to jak ve vztahu k ČNB, tak k jinému relevantnímu orgánu veřejné moci a povinné osobě. V tomto ohledu však nelze a priori jednoznačně kvantifikovat, co materiálně naplní porušení požadavku nezávislosti, ale vždy bude nutné vycházet z ad hoc posouzení konkrétního případu a jeho okolností. V tomto odstavci je také upraven způsob stanovení jednotlivých druhů cen, a to obecnou formulací, jejímž podstatným znakem je „obecné uznání“. V tomto ohledu se mají na mysli postupy dle účinných právních předpisů a zavedené praxe. Tato formulace byla zvolena z praktických důvodů, zejména vzhledem k různorodosti majetku, kterým může povinná osoba disponovat, a zahrnuje tak možnost stanovení velmi specifických druhů cen, jako tomu může být např. u závazků z derivátových smluv, kdy bude o způsobu stanovení ceny rozhodovat více faktorů, např. smluvní typ či existence aktivního trhu. Takto obecná úprava na jednu stranu vylučuje možnost libovůle díky nutnosti „obecného uznání“ takového postupu a na druhou stranu umožňuje pružně přizpůsobit určení druhu ceny dle druhu aktiva či pasiva bez zbytečné kasuistiky. Tento obecný režim se neuplatní bezvýjimečně, jelikož, zejména v rámci tzv. „druhé části“ ocenění, tedy při modelování hypotetické situace nebude možné vždy dodržet zavedené standardy oceňování, s ohledem na nutnost předvídat, jak se rozhodnutí ČNB promítne do struktury aktiv a pasiv povinné osoby.

K § 53

Tento paragraf obecně stanoví, náležitosti postupu ustanovení a odvolání oceňovatele. Rovněž rozvádí a doplňuje „etický kodex“ oceňovatele stanovený v § 52 odst. 2. Jak již bylo v úvodu stanoveno, jedná se o zcela specifický režim, a proto oceňovatele jmenuje a odvolává ČNB. I přesto však musí být zajištěno, že je to osoba na ČNB nezávislá. Důvodem modifikace obecného režimu je zejména zajištění operativnosti celého procesu. Další odlišností od obecného režimu je, že ocenění může provádět rovněž jiná vhodná osoba, tedy osoba, která splňuje uvedená kritéria, avšak není zapsaná na seznamu znalců či znaleckých ústavů. Nutnou podmínkou ustanovení takové osoby je její souhlas se jmenováním. Na rozdíl od obecných předpisů zde není zakotvena povinnost prokázat nemožnost provedení ocenění osobou zapsanou v seznamu či prokázat jiný důvod, který předpokládá § 24 zákona č. 36/1967, o znalcích, ve znění pozdějších předpisů. ČNB tak nemá omezen okruh osob, ze kterého může oceňovatele vybírat. Jak již bylo uvedeno výše, jedná se o krizovou situaci, navíc o postup zcela nový a specifický, a proto by nemusel existovat reálný zájem o provedení ocenění subjekty zapsanými v seznamu znalců, a to zejména vzhledem k možným obavám z případných žalob věřitelů či akcionářů povinné osoby. V zákoně o znalcích je sice pro orgán veřejné moci zakotvena pravomoc ex offo ustanovení, je však dána přednost tomu, aby takové ocenění vypracoval subjekt, který o to projeví zájem. Pro případ, že by se nikdo takový nenašel, je princip ex offo ustanovení zachován, avšak pouze ve vztahu k osobám a ústavům zapsaným na seznamu vedeném ministerstvem spravedlnosti.

Odstavce 3 až 6 uvedeného paragrafu popisují postup pro odvolání oceňovatele a zajištění jeho náhrady, včetně oprávnění nezbytných pro provedení řádného ocenění. V rámci procesu odvolání je zejména nutné dbát na transparentnost takového procesu a striktně vycházet z důvodů uvedených v odstavci třetím. Vzhledem k tomu, že zákon preferuje princip, dle kterého se ČNB s osobou, která splňuje předpoklady pro své ustanovení, dohodne, mělo by k odvolání takové osoby docházet pouze výjimečně. K zajištění účelu ocenění je zde rovněž stanovena povinnost součinnosti povinných osob, zejména formou poskytování podkladů či informací. Povinnost součinnosti se vztahuje rovněž na odvolaného oceňovatele.

K § 54

V tomto paragrafu jsou stanoveny zákonné limity a příkladně rovněž předpoklady a náležitosti obsahu ocenění. To především nesmí předpokládat jakoukoliv mimořádnou kapitálovou pomoc státu, respektive ČNB. Naopak ČNB či Fond pro řešení krize může od povinné osoby požadovat prostředky účelně vynaložené k užití zákonem stanovené pravomoci. Obsahem ocenění je zejména aktualizovaná rozvaha vycházející z účetních záznamů povinné osoby a její analýza, identifikace osob, které jsou vlastníky neuhrazených dluhů, včetně jejich pořadí, které jim garantují předpisy insolvenčního práva, a odhad uspokojení, kterého by dosáhli v insolvenčním řízení. Výčet náležitostí je demonstrativní, jelikož předem nelze jasně vymezit, co všechno bude relevantní, aby byl zvolen vhodný postup. Konkrétní obsah ocenění bude v souladu s § 52 odst. 1 určovat ČNB ad hoc ve svém rozhodnutí, a to vzhledem k faktu, že konkrétní požadavky či obsah ocenění se mohou vzhledem k povaze a struktuře aktiv a pasiv povinné osoby lišit. Na druhou stranu, pokud není možné z důvodu časové tísně naplnit požadavky kladené na obsah ocenění v odstavci 3 a 4, může ČNB provést předběžný odhad. I v takovém případě se však musí snažit o to, aby dané skutečnosti ocenění zohledňovalo, vzhledem k okolnostem, v co nejvyšší možné míře.

K § 55

Tento paragraf upravuje jednak pravomoc ČNB stanovit odměnu oceňovatele a její splatnost, především se pak věnuje úhradě a placení nákladů spojených s oceňováním povinných osob. Toto ustanovení zákona je, v souladu s obecným cílem BRRD přenášet náklady řešení krize v maximální možné míře na samotné instituce, koncipováno tak, aby veškeré účelně vynaložené náklady vzniklé v souvislosti s oceněním nesly v prvé řadě, a pokud možno pouze povinné osoby. Výjimkou je pouze situace, kdy bude na základě ocenění zjištěno, že povinná osoby neselhává, a proto nedojde k uplatnění opatření k řešení krize. V takovém případě by bylo nespravedlivé po povinné osobě požadovat úhradu nákladů spojených s oceněním.

K § 56.

Pokud není možné provést nezávislé ocenění nebo dodržet zde uvedené obsahové náležitosti vyplývající ze zákona, především z důvodů časové neodkladnosti uplatnění opatření k řešení krize nebo odpisu a konverze kapitálových nástrojů, zajistí ČNB provedení předběžného odhadu. Tento postup se bude rovněž uplatňovat v případech, kdy bude oceňovatel určovat hodnotu závazků z derivátových smluv pro účely odpisu závazků, jelikož by v tomto případě bylo rovněž velmi obtížné dodržet všechny obsahové náležitosti ocenění. Oceňovatel by však měl i v tomto případě usilovat o co možná nejvyšší naplnění požadavků kladených na obsah ocenění v § 54.

Tento odhad je rovněž závazným podkladem pro vydání rozhodnutí či opatření obecné povahy. Vzhledem k tomu, že se jedná o odhad a tudíž může být míra pravdivosti nižší, je jeho klíčovou součástí oproti ocenění navíc rezerva pro dodatečné ztráty. Odhad by tedy měl s touto rezervou počítat tak, aby nenastala situace, že čistá hodnota aktiv zjištěná předběžným odhadem by byla vyšší než hodnota aktiv zjištěná při následném řádném ocenění.

K § 57

Pokud byl proveden předběžný odhad, musí být bezodkladně provedeno řádné ocenění. V tomto případě je ocenění provedeno až po faktickém uplatnění opatření k řešení krize, odpisu nebo konverzi kapitálových nástrojů, ale vztahuje se k situaci, která existovala před uplatněním opatření k řešení krize odpisem nebo konverzí kapitálových nástrojů.

Je-li výsledkem tohoto ocenění, že čistá hodnota aktiv povinné osoby zjištěná oceněním je vyšší než čistá hodnota aktiv zjištěná předběžným odhadem, je nutno postupovat dle odstavce druhého. Tento odstavec stanoví, že přihlásí-li se alespoň jeden vlastník nástroje účasti na povinné osobě nebo věřitel povinné osoby nebo byla-li odhadem ovlivněna majetková práva povinné osoby, je ČNB povinna zvolit postup k nápravě. V případě odpisu nebo konverze pohledávek nebo nástrojů účasti ČNB rozhodne o zvýšení hodnoty pohledávek osobám, které se přihlásily. V případě, že majetek nebo dluhy přešly na překlenovací instituci nebo osobu pro správu aktiv, poskytne překlenovací instituce nebo osoba pro správu aktiv přihlášeným vlastníkům a věřitelům další protiplnění. Pokud je při následném ocenění dodatečně zjištěno, že čistá hodnota aktiv povinné osoby je ve skutečnosti nižší, než se předpokládalo, hodnota pohledávek se nezvyšuje, respektive právo na protiplnění nevzniká. Povinnost zpětně kompenzovat to, oč byla hodnota aktiv nadhodnocena, však již z BBRD nevyplývá.

Odstavec šestý se vztahuje k situaci, kdy bylo uplatněno opatření přechodu činnosti, překlenovací instituce či osoby pro správu aktiv, tedy došlo k přechodu vlastnického práva, avšak protiplnění, které bylo poskytnuto povinné osobě či původnímu vlastníku nástroje účasti, se ukázalo být nepřiměřeně vysoké, a to zejména ve vztahu ke kvalitě a hodnotě předmětu přechodu. Půjde tak o situace analogické k těm uvedeným v § 1885 a 2177 NOZ, tedy má-li předmět přechodu vady.

K § 58

Tento paragraf upravuje možnost podání opravného prostředku vůči ocenění či předběžnému odhadu, pokud se vlastníci či věřitelé domnívají, že nesplňuje zákonem stanovené požadavky či neodpovídá skutečnosti. Jelikož je ocenění či předběžný odhad součástí rozhodnutí či opatření obecné povahy, opravný prostředek či žalobu nelze podat pouze proti ocenění, a tak lze ocenění posoudit jen v rámci řízení o opravném prostředku či správní žalobě proti rozhodnutí nebo opatření obecné povahy, jehož je takové ocenění či předběžný odhad součástí.

K části páté (Odpis a konverze kapitálových nástrojů)

K § 59 až § 74

Část pátá upravuje pravomoc ČNB v zákonem stanovených případech odepsat nebo konvertovat odepisovatelné kapitálové nástroje a nástroje účasti na povinné osobě.

K hlavě I (Základní ustanovení)

K § 59

V úvodním ustanovení části o odpisu kapitálových nástrojů je vyjádřen vztah mezi tímto nástrojem a zvláštními nástroji pro řešení krize (v terminologii BRRD tzv. rezolučními nástroji: přechod činnosti, překlenovací instituce, osoba pro správu aktiv, odpis a konverze odepisovatelných závazků). Rozdíl mezi odpisem kapitálových nástrojů a zvláštními nástroji pro řešení krize spočívá v tom, že v případě odpisu kapitálových nástrojů se nevyžaduje splnění podmínek pro řešení krize; podmínky použití tohoto nástroje jsou tedy širší než u zvláštních nástrojů pro řešení krize. Na druhou stranu, jsou-li podmínky pro řešení krize splněny, potom by podle navrženého ustanovení odpis nebo konverze kapitálových nástrojů měly vždy předcházet použití zvláštních nástrojů pro řešení krize nebo být provedeny alespoň současně s těmito nástroji. Toto základní pravidlo zohledňuje subsidiární povahu zvláštních nástrojů pro řešení krize, neboť ty zpravidla představují závažnější zásah do fungování povinné osoby než pouhý odpis nebo konverze kapitálových nástrojů.

Druhý odstavec tohoto ustanovení stanoví, že jsou-li splněny podmínky pro uplatnění zvláštních nástrojů pro řešení krize, tak snížení položek kmenového kapitálu tier 1 musí předcházet uplatnění daných zvláštních nástrojů i v případě, že povinná osoba nemá odepisovatelné kapitálové nástroje.

K hlavě II (Podmínky pro odpis nebo konverzi kapitálových nástrojů)

K § 60

Podmínky pro odpis nebo konverzi kapitálových nástrojů jsou širší než podmínky pro řešení krize. Splnění podmínek pro řešení krize představuje jednu z alternativních situací, nikoli však jedinou, která musí nastat, aby ČNB provedla odpis nebo konverzi kapitálových nástrojů. Dalšími alternativními podmínkami je neschopnost povinné osoby pokračovat v činnosti bez odpisu nebo konverze nebo stav povinné osoby vyžadující poskytnutí mimořádné veřejné podpory. Na rozdíl od podmínek pro řešení krize nehraje u podmínek pro odpis nebo konverzi kapitálových nástrojů žádnou roli existence veřejného zájmu.

BRRD předpokládá, že v některých případech bude nejprve vydáno „určení“ (determination), že příslušné podmínky odpisu nebo konverze kapitálových nástrojů jsou splněny a teprve následně bude vydán správní akt, kterým budou odpis nebo konverze provedeny. Určení může podle BRRD vydat „vhodný orgán“ (appropriate authority), jejž určí členský stát. Vzhledem k tomu, že se navrhuje, aby tímto orgánem byl v České republice orgán pro řešení krize, tedy ČNB, jeví se jako zbytečné rozdělovat proces provedení odpisu nebo konverze kapitálových nástrojů do dvou samostatných fází. Otázku, zda jsou splněny příslušné podmínky pro provedení odpisu nebo konverze, si ČNB může posoudit v rámci řízení o odpisu nebo konverzi jako otázku předběžnou.

K § 61

Navržené ustanovení upravuje další důvod pro odpis nebo konverzi kapitálových nástrojů, které jsou v rámci evropské finanční skupiny zahrnovány jak do kapitálu na individuálním, tak do kapitálu na konsolidovaném základě. V takovém případě je důvodem odpisu nebo konverze také skutečnost, že skupina jako celek (nikoli tedy jednotlivá povinná osoba) není bez odpisu nebo konverze schopna pokračovat v činnosti.

Ve vztahu k § 60 obsahuje navržené ustanovení dodatečné důvody odpisu nebo konverze, nikoli důvody výlučné. Kapitálové nástroje, které jsou v rámci evropské finanční skupiny zahrnovány do kapitálu na individuálním nebo do kapitálu na konsolidovaném základě, lze tedy odepsat nejen podle § 61, ale také § 60, jestliže budou splněny podmínky uvedeného ustanovení.

K § 62

Navržené ustanovení navazuje na § 60 a § 61, kde je jako jedna z podmínek pro odpis nebo konverzi kapitálových nástrojů stanoveno, že povinná osoba nebo skupina, jejímž je povinná osoba členem, není bez odpisu nebo konverze schopna pokračovat v činnosti.

Splnění této podmínky je podle odstavce 1 vázáno na domněnku, podle níž neschopnost pokračovat v činnosti je tu tehdy, jestliže povinná osoba nebo skupina selhává nebo jí hrozí selhání a nelze očekávat, že by jiné opatření než odpis nebo konverze kapitálových nástrojů toto selhání nebo hrozící selhání odvrátilo (zde se projevuje subsidiární povaha odpisu nebo konverze kapitálových nástrojů ve vztahu k běžným nástrojům dohledu). Domněnka je nevyvratitelná (arg. „platí“), takže důkaz opaku je vyloučen a při splnění uvedených podmínek lze k odpisu nebo konverzi přistoupit bez zkoumání dalších okolností.

Odstavec 2 rozvíjí podmínku selhání skupiny pomocí další nevyvratitelné domněnky. Navržené ustanovení neobsahuje obdobnou domněnku ve vztahu k selhání povinné osoby, neboť tento pojem je již definován v jednom z úvodních ustanovení návrhu zákona.

K § 63 a 64

Ustanovení § 63 odst. 1 ukládá ČNB, aby při posuzování otázky schopnosti povinné osoby nebo skupiny pokračovat v činnosti přihlédla k dopadům, které může mít provedení odpisu nebo konverze kapitálových nástrojů na situaci v jiných členských státech. Ustanovení § 63 odst. 2 upravuje zrcadlovou situaci, kdy se jedná o odpis nebo konverzi kapitálových nástrojů zahraniční osoby, takže rozhodnutí o odpisu nebo konverzi vydává příslušný zahraniční orgán, ale ČNB se na vydání tohoto rozhodnutí určitým způsobem podílí. I v této situaci je třeba ČNB uložit, aby přihlédla k dopadům v jiných členských státech.

Ustanovení § 64 upravuje způsob komunikace mezi zúčastněnými orgány různých členských států. Konkrétně se jedná o uložení oznamovací povinnosti ČNB vůči zahraničním orgánům dohledu a zahraničním orgánům pro řešení krizí.

K hlavě III (Provedení odpisu nebo konverze odepisovatelných kapitálových nástrojů)

K § 65

Stanoví se povinnost ČNB před odpisem nebo konverzí odepisovatelných kapitálových nástrojů uhradit ztrátu povinné osoby snížením položek kmenového kapitálu tier 1 povinné osoby. Položky kmenového kapitálu tier 1 tak budou na úhradu ztráty použity před postižením odepisovatelných kapitálových nástrojů. Na úhradu ztráty mají být použity nejen nástroje, ale i jiné položky kmenového kapitálu tier 1, u kterých to povaha připouští. V rámci položek kmenového kapitálu tier 1 budou na úhradu ztráty použity například reziduální nároky společníků či fondy tvořené povinnou osobou.

Odpovídá-li položkám kmenového kapitálu tier 1 nástroj, dochází snížením položek ke snížení jmenovité hodnoty odpovídajícího nástroje.

Snížením položek dále dochází k zániku pohledávek vyplývajících z vlastnictví nástrojů odpovídajících těmto položkám.

K § 66

Ustanovení svěřuje ČNB pravomoc požadovat provedení administrativních kroků, které jsou nutné k naplnění snížení položek kmenového kapitálu tier 1. Jde například o pravomoc nařídit změnu ve veřejných rejstřících a seznamech nebo provést změny na vlastnických účtech cenných papírů při odpisu či konverzi.

Norma obsažená v písmenu a) tohoto paragrafu sice nevyjmenovává subjekty, vůči nimž by měla ČNB uplatňovat svou pravomoc, přesto nelze danou normu vykládat jinak, než jako oprávnění ČNB nařídit relevantním subjektů vrchnostenským aktem, aby daný zápis provedly. Rozhodnutí podle písmene b) jsou standardní rozhodnutí, která ČNB vydává při výkonu své dohledové činnosti.

Písmeno c) stanoví povinnost stažení cenných papírů z oběhu. Stažení z oběhu není podmínkou pro vykonatelnost rozhodnutí o odpisu nebo konverzi. Ustanovení má pouze zamezit oběhu cenných papírů, jejichž jmenovitá hodnota byla změněna.

K § 67

Jsou-li splněny podmínky pro odpis kapitálových nástrojů a ztráta nebyla uhrazena snížením položek kmenového kapitálu tier 1, uhradí ČNB ztrátu povinné osoby odpisem nástrojů vedlejšího kapitálu tier 1 povinné osoby.

Není-li ztráta uhrazena odpisem nástrojů vedlejšího kapitálu tier 1, uhradí ČNB ztrátu povinné osoby odpisem nástrojů kapitálu tier 2 povinné osoby.

Došlo-li k úhradě ztráty povinné osoby nebo povinná osoba ztrátu nevykazuje a je-li třeba navýšit kmenový kapitál tier 1 povinné osoby, konvertuje ČNB nástroje vedlejšího kapitálu tier 1 povinné osoby na nástroje kmenového kapitálu tier 1 povinné osoby nebo její ovládající osoby. Ke konverzi na nástroje osoby ovládající povinnou osobu je třeba souhlasu orgánu příslušného k řešení krize ovládající osoby. Nepostačuje-li konverze vedlejšího kapitálu tier 1 k dostatečnému navýšení kmenového kapitálu tier 1, konvertuje ČNB v potřebném rozsahu nástroje kapitálu tier 2.

K § 68

ČNB postupuje při snížení položek kmenového kapitálu tier 1 a při odpisu nebo konverzi podle pořadí, v němž by byla práva odpovídající těmto položkám nebo nástrojům uspokojena v řízení podle zákona upravujícího úpadek a způsob jeho řešení a při následném rozdělení likvidačního zůstatku v rámci likvidace právnické osoby. Položky nebo nástroje, kterým odpovídá právo dřívějšího pořadí uspokojení, tak budou odepsány nebo konvertovány až po úplném snížení nebo odepsání nebo po úplné konverzi položek nebo nástrojů, kterým odpovídá právo pozdějšího pořadí. Ustanovení tak naplňuje princip „ne hůře než v insolvenci“ podle § 76 písm. e). Nároky, které by byly uspokojeny až v rámci likvidace, která následuje po proběhlé insolvenci, tak budou postiženy snížením, odpisem nebo konverzí jako první.

Položky kmenového kapitálu tier 1 a odepisovatelné kapitálové nástroje, kterým odpovídají práva stejného pořadí, se sníží, odepíší nebo konvertují ve stejném rozsahu v poměru k jejich výši.

Zároveň platí, že jsou-li předmětem odpisu nebo konverze odepisovatelné kapitálové nástroje vydané povinnou osobou, která je v postavení ovládané osoby, nelze je odepsat nebo konvertovat ve větším rozsahu nebo za horších podmínek, než kdyby se jednalo o odepisovatelné kapitálové nástroje stejného pořadí vydané ovládající osobou této povinné osoby.

K § 69

Ustanovení zavazuje ČNB určit poměr, v němž bude vlastník kompenzován za ztrátu vyplývající z odpisu nebo konverze odepisovatelného kapitálového nástroje. Tzv. konverzní poměr má vlastníkovi zajišťovat přiměřenou náhradu.

Pro jednotlivé skupiny odepisovatelných kapitálových nástrojů mohou být stanoveny různé konverzní poměry, přičemž musí platit, že pro odepisovatelný kapitálový nástroj, jemuž při rozdělení likvidačního zůstatku podle stávající právní úpravy odpovídá právo dřívějšího pořadí, nesmí být ve srovnání s odepisovatelným kapitálovým nástrojem, jemuž v tomto rozdělení nebo v tomto řízení odpovídá právo pozdějšího pořadí, stanoven méně výhodný konverzní poměr. V rámci určité skupiny potom konverzní poměr dále diferencovat nelze a všechny odepisovatelné kapitálové nástroje v ní obsažené podléhají stejnému zacházení.

K § 70

Stanoví se minimální požadavky na obsah výroku opatření obecné povahy při snížení, odpisu nebo konverzi kapitálu. Vždy je třeba alespoň určit, které položky kmenového kapitálu tier 1 jsou předmětem snížení a vymezit rozsah tohoto snížení. Při odpisu nebo konverzi odepisovatelných kapitálových nástrojů je třeba alespoň určit, které nástroje jsou předmětem odpisu nebo konverze a vymezit rozsah odpisu nebo konverze. Při konverzi je třeba dále specifikovat na které nástroje kmenového kapitálu tier 1 a v jakém konverzním poměru se odepisovatelné kapitálové nástroje konvertují. Vymezení položek a nástrojů postačuje obecným způsobem.

K § 71

V důsledku odpisu nebo konverze kapitálových nástrojů zpravidla dojde ke změně ve struktuře účasti na povinné osobě bez ohledu na vůli dotčených subjektů. V důsledku toho se stanoví zvláštní režim postupu pro schvalování kvalifikovaných účastí.

K hlavě IV (Účinky odpisu nebo konverze odepisovatelných kapitálových nástrojů)

K § 72 až 74

Stanoví se účinky odpisu a konverze odepisovatelných kapitálových nástrojů. V rozsahu odpisu nebo konverze dochází k trvalému snížení jmenovité hodnoty odepsaného nebo konvertovaného kapitálového nástroje. Důsledkem odpisu nebo konverze je například snížení jmenovité hodnoty cenného papíru nebo zaknihovaného cenného papíru, který odpovídá odepsanému nebo konvertovanému nástroji.

Odpisem nebo konverzí rovněž dochází k zániku pohledávek vyplývajících z odepsaného nebo konvertovaného nástroje. Nezaniká však příslušenství pohledávky, které se vztahuje k období před provedením odpisu nebo konverze. Nedochází například k zániku naběhlých úroků. Pohledávky, které nezanikly v důsledku odpisu nebo konverze kapitálových nástrojů, však mohou být postiženy v rámci odpisu nebo konverze odepisovatelných závazků.

Staví se na jisto, že snížením jmenovité hodnoty odepsaného nebo konvertovaného nástroje na nulu dochází k zániku cenných papírů nebo zaknihovaných cenných papírů, které představují odepsaný nebo konvertovaný nástroj.

Konverzí odepisovatelného kapitálového nástroje dochází ke vzniku vlastnického práva k podílu v obchodní korporaci, na jejíž nástroje kmenového kapitálu tier 1 byl odepisovatelný kapitálový nástroj konvertován. Podíl v obchodní korporaci tak představuje určitou náhradu za zánik nároků z odepsaných nebo konvertovaných nástrojů.

V souladu se směrnicí se výslovně stanoví povinnost ČNB uložit povinné osobě v potřebném rozsahu vydat a odevzdat vlastníkům cenné papíry nebo zaknihované cenné papíry, které představují podíl v obchodní korporaci nabytý věřitelem v důsledku konverze. V této souvislosti se stanoví povinnost ČNB rozhodnout v případě potřeby o změně zakladatelského jednání povinné osoby.

K § 74

Ustanovení svěřuje ČNB pravomoc požadovat provedení administrativních kroků, které jsou nutné k naplnění odpisu nebo konverze odepisovatelných kapitálových nástrojů. Jde například o pravomoc nařídit změnu ve veřejných rejstřících a seznamech nebo provést změny na vlastnických účtech cenných papírů při odpisu či konverzi.

Norma obsažená v písmenu a) tohoto paragrafu sice nevyjmenovává subjekty, vůči nimž by měla ČNB uplatňovat svou pravomoc, přesto nelze danou normu vykládat jinak, než jako oprávnění ČNB nařídit relevantním subjektům vrchnostenským aktem, aby daný zápis provedly. Rozhodnutí podle písmene b) jsou standardní rozhodnutí, která ČNB vydává při výkonu své dohledové činnosti.

Písmeno c) stanoví povinnost stažení cenných papírů z oběhu. Stažení z oběhu není podmínkou pro vykonatelnost rozhodnutí o odpisu nebo konverzi. Ustanovení má pouze zamezit oběhu cenných papírů, jejichž jmenovitá hodnota byla změněna.

K části šesté (Řešení krize povinných osob)

K hlavě I (Základní ustanovení)

K § 75

Předmětné ustanovení uvádí faktický cíl ve vztahu k předkládané úpravě řešení krizí některých subjektů na finančním trhu - v tomto smyslu je jednotlivým účelům nutné přikládat stejnou váhu a míru relevance, zároveň je nutné je vyvažovat vzhledem k povaze a okolnostem nastalé situace.

K § 76

Předmětné ustanovení uvádí demonstrativní výčet všeobecných zásad ve vztahu k opatřením k řešení krize. Základní princip navrhované úpravy pak představuje zásadní obrat ve způsobu řešení krizí na finančním trhu – namísto daňových poplatníků ponesou náklady případné krize zejména společníci a věřitelé povinné osoby, a to zejména prostřednictvím odpisu jejich majetku. S věřiteli povinné osoby se zachází v souladu s omezeními podle tohoto zákona, přičemž tito nesou ztrátu až následně po vlastnících nástrojů účasti na základě pořadí svých pohledávek podle InsZ. Obecně ČNB dbá, aby k řešení krize byla uplatňována taková opatření, která způsobí minimální újmu na právech dotčených osob.

Nad rámec článku 34 BRRD, který vyjmenovává obecné principy řešení krizí, je v písmenu a) uvedeno pravidlo, dle kterého ČNB není povinna uplatnit opatření k řešení krize podle tohoto zákona pouze v případě, nelze-li předpokládat, že by selhání povinné osoby a následná likvidace nebo postup podle InsZ měly výrazně nepříznivé dopady na finanční systém České republiky, popřípadě jiného členského státu nebo EU jako celku. Jedná se o princip upravující vztah uplatnění opatření k řešení krize vůči obecnému režimu řešení selhání finančních institucí. Tento princip je obsažen v úvodních ustanoveních článku 45 a 46 BRRD a dále v části věnované způsobilosti instituce k řešení krize.

K § 77

Toto ustanovení zakotvuje oznamovací povinnost vedoucích orgánů povinné osoby ve vztahu ke skutečnostem, které mohou nasvědčovat selhání dané osoby.

K § 78 a 79

Předmětné ustanovení upravuje požadavky k uplatnění opatření k řešení krize. BRRD umožňuje jednotlivým členským státům stanovit, zda posouzení selhání povinné osoby provádí orgán dohledu nebo zda tuto pravomoc má vedle orgánu dohledu také orgán příslušný k řešení krize (článek 32 odst. 1 a 2 BRRD). S ohledem na skutečnost, že v České republice vykonává obě tyto funkce ČNB, není možnost předvídaná v čl. 32 odst. 2 BRRD relevantní. V souladu s článkem 82 odst. 2 BRRD je v § 79 zakotvena povinnost ČNB řízení o uplatnění opatření k řešení krize zastavit, avšak za podmínky vydaní usnesení obsahujícího důvody, které ČNB vedly k zastavení řízení, respektive proč k uplatnění opatření k řešení krize nedošlo.

K § 80

Řešení krize se uskutečňuje ve veřejném zájmu. Předmětný paragraf definuje veřejný zájem v intencích proporcionality a nezbytnosti daného opatření k řešení krize, a to ve vztahu k účelům řešení krize uvedeným v § 75. Současně musí platit, že takového účelu či takových účelů nelze dosáhnout ve stejné míře likvidací povinné osoby nebo prostřednictvím insolvenčního řízení.

K § 81

Tímto ustanovením se stanovují požadavky na uplatňování opatření k řešení krizí vůči povinným osobám podle § 3 písm. b) a c).

K hlavě II (Opatření k řešení krize)

ZOPRK obsahuje v souladu s požadavky BRRD a stanovisek FSBsoubor pravomocí a nástrojů, které obecně pojmenovává jako opatření k řešení krize. Tato opatření, respektive možnost jejich uplatnění, má orgánu příslušnému k řešení krize zabezpečit dostatečná oprávnění k efektivnímu způsobu řešení selhání povinné osoby a naplnění účelu řešení krize na finančním trhu.

K dílu 1 (Pravomoci k řešení krize)

K § 82

V rámci ustanovení § 82 jsou upraveny některé pravomoci orgánu příslušného k řešení krize. Pravomoc podle písm. a) opravňuje ČNB k odvolání, respektive nahrazení členů vedoucích orgánů a osob ve vrcholovém vedení povinné osoby, což ve svém důsledku představuje konkretizaci zásady řešení podle § 76 písm. f), kdy by tyto osoby měly být vyměněny vždy, není-li jejich setrvání nezbytné k dosažení účelu řešení krize. Vyžaduje-li si ovšem nastalá situace, aby dosavadní členové nebo osoby na svých pozicích zůstali (např. se může jednat o osoby, které byly vyměněny podle § 39, tj. se souhlasem ČNB), pak tito vyměněni býti nemusí.

Key Attribbutes to Effective Resolution Regimes for Financial Instituion 2011 ČNB si dále může vyhradit, že ke svolání valné hromady nebo obdobného nejvyššího orgánu nebo platnosti některých nebo všech usnesení nejvyššího orgánu dané osoby je nezbytný její souhlas. Orgán příslušný k řešení krize je rovněž oprávněn zakázat povinné osobě nakládání s jejím majetkem, a to v rozsahu a na dobu nezbytně nutnou, jakož i požadovat po povinné osobě nebo osobě, která jí ovládá, vydání nových nástrojů zahrnovaných do kapitálu, včetně prioritních akcií a podřízených nebo vyměnitelných dluhopisů nebo dalších dluhových nástrojů. V neposlední řadě může ČNB požádat soud o přerušení řízení, ve kterém je povinná osoba účastníkem, nebo o přerušení trestního stíhání, které je vedeno proti právnické osobě, a navrhnout dobu přerušení řízení, čemuž odpovídá pravomoc státního zástupce nebo soudu, při zvážení všech rozhodných skutečností na odůvodněnou žádost ČNB, takové trestní stíhání proti právnické osobě přerušit, je-li to zapotřebí pro zajištění účinného postupu podle tohoto zákona. K § 83 až 85

ČNB je za účelem efektivního řešení krize oprávněna pozastavit na omezenou dobu některá práva či závazky tak, aby bylo možné uplatnit jiná opatření k řešení krize, respektive aby je bylo vůbec možné uvést do praxe. V tomto smyslu může orgán příslušný k řešení krize na základě stanovených podmínek pozastavit povinnost plnění povinné osoby dle § 83, pozastavit výkon práva věřitelů povinné osoby na uspokojení ze zajištění poskytnutého povinnou osobou dle § 84.

ČNB může rovněž pozastavit výkon práva příslušné smluvní strany na odstoupení, vypořádání nebo započtení, jakož může pozastavit také výkon práva, jehož uplatněním dojde nebo může dojít ke splatnosti dluhů či k závěrečnému vyrovnání, respektive práva, v důsledku kterého dojde nebo může dojít ke vzniku, změně, pozastavení nebo zániku jiných práv a povinností příslušných smluvních stran, pokud je takové právo stanoveno ve smlouvě s povinnou osobou nebo právním předpisem a váže se ke smluvně nebo jinak určené právní skutečnosti dle § 85.

Tato práva lze pozastavit i před skončením zákonem stanovené lhůty, pokud ČNB příslušné osobě oznámí, že práva a povinnosti z příslušné smlouvy nejsou předmětem přechodu nebo odpisu či konverze; takové oznámení se pak provede způsobem obdobným k § 226 a násl.

K dílu 2 (Správa pro řešení krize)

Zavedení správy pro řešení krize představuje závažný zásah do postavení a práv povinné osoby. Správa pro řešení krize může být zavedena pouze tehdy, splňuje-li povinná osoba podmínky pro uplatnění opatření k řešení krize podle tohoto zákona. Cílem správy je pak naplnit účel řešení krize ve vztahu k dané osobě.

K § 86

Správa pro řešení krize může být vykonávána přímo ČNB nebo osobou, kterou ČNB za tímto účelem jmenuje. Není-li za tímto účelem jmenován zvláštní správce, platí, že správu povinné osoby vykonává ČNB. ČNB a zvláštní správce se pro účely správy nepovažují za osoby, které jsou schopny rozhodujícím významným způsobem ovlivnit chování povinné osoby (tzv. vlivná osoba podle ZOK).

Opravným prostředkem, který lze podat proti rozhodnutí o zavedení správy pro řešení krize, je zejména rozklad podle SŘ, respektive je možné využít institut nového rozhodnutí podle § 101 a § 102 SŘ či obnovu řízení. Dále je možno postupovat v souladu s normami správního soudnictví, ať již žalobou proti rozhodnutí správního orgánu podle SŘS nebo kasační stížností či obnovou řízení. Jako ultima ratio připadá v úvahu rovněž podání ústavní stížnosti, případně podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. Oprávnění k podání výše uvedených opravných prostředků a návrhů náleží těm osobám, které byly oprávněny jednat za povinnou osobu před zavedením správy pro řešení krize, v zásadě se tedy jedná o členy vedoucího, respektive statutárního orgánu povinné osoby. Formulace ovšem nevylučuje z aktivní legitimace ani další osoby, pokud jim bylo přiznáno právo jednat v příslušných záležitostech za povinnou osobu. Tyto osoby mají rovněž zaručeno právo na přístup k dokumentaci povinné osoby za účelem podání opravného prostředku proti zavedení správy pro řešení krize. Žadatel tedy bude muset doložit vazbu žádosti na obranu proti zavedení správy pro řešení krize; nebude tedy v principu možné požadovat kopii veškeré dokumentace za posledních několik let. Osoba vykonávající správu pro řešení krize bude moci žádosti nevyhovět pouze, pokud bude zjevně neopodstatněná.

K § 87

Účelem správy pro řešení krize není obsahově nahradit nebo zastoupit jiná opatření k řešení krize. Je-li zamýšleného výsledku možné dosáhnout skrze jiné opatření k řešení krize (např. přechodem činnosti), je žádoucí, aby ČNB postupovala v souladu s ustanoveními zákona vztahujícími se k takovému opatření. Není-li takový přístup vzhledem k okolnostem možný, respektive účelný, a dojde-li postupem ČNB nebo zvláštního správce v rámci správy pro řešení krize k naplnění podstaty jiného opatření k řešení krize, stanovují se pravidla, která se na výkon správy pro řešení krize analogicky použijí. Dále se stanovuje, že odpovědnost za škodu způsobenou zvláštním správcem nese primárně stát, který má vůči zvláštnímu správci právo na regresní úhradu, způsobil-li škodu hrubou nedbalostí nebo úmyslně. Zvláštní správce bude typicky muset přijímat rozhodnutí směřující ke stabilizaci instituce a řešení krize v krátkých termínech a jen na základě částečných informací. Rozsah jeho odpovědnosti za škodu je vymezen tak, aby byl přiměřený rozsahu informací, které bude mít k dispozici, časovým možnostem pro vyhodnocení těchto informací a riziku chyb, ke kterým za takových podmínek může dojít. Důvodem k zakotvení tohoto principu je snaha poskytnout veřejnoprávní ochranu případným dotčeným subjektům, a to především s ohledem na intenzitu zásahu do práv, který režim správy pro řešení krize představuje.

K § 88

Zákon na tomto místě stanoví požadavky na osoby podílející se na výkonu správy pro řešení krize. Jedná se především o vysoké požadavky na odbornost s ohledem na komplexní problematiku související s řešením krize dané osoby. Rovněž se stanovuje, že osoby podílející se na výkonu správy pro řešení krize mohou po zaměstnancích a členech vedoucího orgánu povinné osoby požadovat poskytnutí nezbytné součinnosti. Dále se zakazuje, aby osobou podílející se na výkonu správy pro řešení krize byla osoba se zvláštním vztahem k povinné osobě nebo její obchodní zástupce.

K § 89 a 90

Zápis správy pro řešení krize do obchodního rejstříku je upraven v souladu se zákonem č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, ve znění pozdějších předpisů. Zveřejnění zápisu je dle § 3 odst. 2 zákona o veřejných rejstřících povinností rejstříkového soudu. Dále se rovněž stanovuje, že rozhodnutí o zavedení správy pro řešení krize a její rozsah zveřejňuje povinná osoba na svých internetových stránkách. Rozsahem se pak rozumí zejména souhrn oprávnění, respektive vymezení, v jaké působnosti bude osoba vykonávající správu jednat, a uvedení povinností, kterým daná osoba podléhá.

K § 91

Zákon předpokládá zavedení správy pro řešení krize za účelem řešení krize daného konsolidačního celku. Má-li ČNB v úmyslu zavést správu pro řešení krize nad povinnou osobou, která je členem skupiny, je povinna o tomto kroku informovat ostatní příslušné orgány.

K § 92

Zavedením správy pro řešení krize prostřednictvím přímé správy přechází funkce nejvyššího a vedoucího orgánu na ČNB, respektive na osoby, které ČNB za tímto účelem jmenuje. Výkon oprávnění výše uvedených orgánů se po dobu přímé správy pozastavuje. Účelně vynaložené náklady spojené s výkonem přímé správy jsou hrazeny z majetku povinné osoby, nedostačuje-li její majetek, platí náklady stát. Pozastavení výkonu pravomocí daných orgánů povinné osoby a jejich nabytí ze strany ČNB je nutnou podmínkou k dosažení cíle přímé správy. V tomto smyslu není ČNB vázána povinnostmi, které vyplývají ze zakládajících dokumentů či vnitřních předpisů dané osoby. Přímá správa končí rozhodnutím ČNB.

K § 93

Zavedením správy pro řešení krize prostřednictvím jmenování zvláštního správce přechází oprávnění nejvyššího a vedoucího orgánu na zvláštního správce. Jmenováním zvláštního správce dochází k faktickému zavedení zvláštní správy. Působnost, která by jinak náležela výše uvedeným orgánům, vykonává osoba zvláštního správce, přičemž ČNB může stanovit okruh záležitostí, ke kterým je zvláštní správce oprávněn pouze s předchozím souhlasem ČNB. Ta může rovněž změnit rozsah oprávnění zvláštního správce. Zvláštní správce dále není při výkonu oprávnění v rámci správy vázán povinnostmi, které pro něj vyplývají ze zakládajících dokumentů či vnitřních předpisů dané osoby.

K § 94

Prostřednictvím zákona se nad rámec požadavků podle § 88 stanovují kritéria pro jmenování zvláštního správce. Požaduje se, aby zvláštním správcem byla jmenována i osoba zapsaná v seznamu insolvenčních správců. Správcem může být jmenována osoba vně tohoto seznamu, pokud splňuje dostatečné předpoklady pro výkon této funkce a se svým ustanovením souhlasí.

Zvláštní správce má povinnost jednat v souladu s pokyny a rozhodnutími ČNB. Zároveň je povinen na vyžádání informovat ČNB o ekonomické a finanční situaci dané osoby, jakož i vypracovat zprávu o finanční a ekonomické situaci povinné osoby ke dni jmenování a zániku jeho funkce.

Odstavec 3 ukládá povinnost součinnosti zaměstnanců a členů vedoucích orgánů povinné osoby vůči zvláštnímu správci. Cílem je odstranit možné překážky, kterým správce může čelit, a umožnit mu řádný výkon jeho funkce. Tato povinnost se vztahuje i na osoby, které byly ve vedoucích funkcích nebo v pracovním vztahu s danou osobou v období 2 let před zavedením zvláštní správy.

K § 95

Zvláštní správa končí rozhodnutím ČNB, nejpozději však do 12 měsíců od jejího zavedení. Zvláštní správu lze prodloužit, a to i opakovaně, nejvýše o 12 měsíců. Dále se stanovují důvody zániku funkce zvláštního správce, přičemž ČNB odvolá zvláštního správce, pokud přestal splňovat předpoklady pro výkon této funkce nebo opakovaně porušil zákonem stanovenou povinnost.

Účelně vynaložené náklady spojené s výkonem zvláštní správy jsou hrazeny z majetku dané osoby, nedostačuje-li její majetek, platí náklady stát. Výši odměny zvláštního správce a její splatnost stanovuje ČNB.

K dílu 3 (Přechod činnosti na soukromého nabyvatele)

K § 96 až 101

Tato ustanovení přestavují transpozice čl. 38 a 39 BRRD. Účelem je nastavit obecnou úpravu přechodu činnosti povinné osoby na soukromého nabyvatele. Podstatou této pravomoci je zajistit přechod nástrojů účasti na povinné osobě, jejího majetku nebo dluhů, respektive jejich části na třetí osobu – nabyvatele. Imperativem je tedy nalézt vhodného - nabyvatele, který zajistí pokračování zásadních činností povinné osoby a rovněž tento přechod realizovat za cenu odpovídající té, která je zjištěna oceněním nebo předběžným odhadem. K samotnému přechodu vlastnictví nebo jiných oprávnění dochází vykonatelností rozhodnutí o přechodu.

K přechodu činnosti se nevyžaduje souhlas vlastníků nástrojů účasti, povinné osoby nebo věřitelů a třetích osob. Souhlasnou vůli s přechodem však musí vyjádřit nabyvatel a na přechod se vždy uplatní omezení podle tohoto zákona. Při dodržení stanovených podmínek pak není vyloučena ani možnost zpětných či opakovaných přechodů.

V ustanovení § 97 se upravují zásady a pravidla, které musí ČNB při přechodu činnosti na soukromého nabyvatele dodržovat. Současně se ovšem stanovuje možnost se od těchto pravidel odchýlit, je-li to nezbytné k naplnění účelu řešení krize. V tomto směru ČNB tedy vyhodnocuje proporcionalitu takového postupu, tj. zda by dodržením zásad přechodu činnosti na soukromého nabyvatele došlo (zejména) k narušení či ohrožení finanční stability, přičemž tento zájem je nutné poměřovat imperativem na transparentní a nediskriminující průběh daného přechodu.

Ustanovení § 98 upravuje situaci, kdy nabyvatel nedisponuje potřebným povolením k činnosti udělovaným ČNB (např. bankovní licence). Jelikož je na udělení povolení vázána vykonatelnost rozhodnutí o přechodu činnosti, je kladen požadavek na včasné posouzení a udělení povolení ČNB.

K zajištění faktického přechodu činnosti v co nejkratším časovém horizontu se modifikuje ustanovení § 99 v rámci pravidel pro posouzení nabytí či zvýšení kvalifikované účasti na povinné osobě nebo ovládnutí povinné osoby stanovená v právních předpisech upravujících problematiku nabytí či zvýšení kvalifikované účasti na jiné osobě nebo ovládnutí jiné osoby. Je-li k samotné realizaci přechodu činnosti nezbytný souhlas ČNB, je v tomto kontextu kladen důraz na včasné posouzení nastalé situace. Dojde-li k přechodu činnosti bez takového souhlasu, bude nabyvateli do doby udělení souhlasu pozastaven výkon hlasovacích práv spojených s nabytou účastí. Tato hlasovací práva může do vydání rozhodnutí o posouzení vykonávat ČNB. Není-li souhlas udělen ani následně, stanoví ČNB lhůtu pro následný převod nabyté účasti z nabyvatele na třetí osobu. O ukládání sankcí za nesplnění této povinnosti rozhoduje ČNB, o jejich uložení však nelze rozhodnout dříve, než dojde k vydání rozhodnutí o posouzení nabytí či zvýšení kvalifikované účasti na povinné osobě či jejím ovládnutí.

Ustanovení § 100 bere na zřetel právní předpisy upravující členství a účastenství, přímé či nepřímé, v clearingovém systému, platebních a vypořádacích systémech, na evropském regulovaném trhu nebo v mnohostranném obchodním systému, Garančním fondu obchodníků s cennými papíry a Fondu pojištění vkladů. V této souvislosti stanoví, že se nabyvatel stává právním nástupcem povinné osoby, a to ve stejném rozsahu a za stejných podmínek, za jakých toto členství či účastenství existovalo u povinné osoby před provedením přechodu. Nesplňuje-li nabyvatel podmínky pro takové členství či účastenství, může ČNB stanovit výjimku na dobu, po kterou má nabyvatel všechna práva a povinnosti vyplývající z členství či účastenství, a to nejvýše na 24 měsíců, lhůtu však lze na žádost nabyvatele prodloužit.

Ustanovení § 101 staví na jisto, že osoby, jejichž majetek nebo dluhy nebo jejich část nepřešly, pozbývají veškerá práva k předmětu daného přechodu.

K dílu 4 (Přechod činnosti na překlenovací instituce)

K § 102 až 112

Těmito ustanoveními se transponují články 40 a 41 BRRD, které komplexně upravují institut obecně označovaný jako tzv. „bridge bank“. Z historického pohledu se jedná o relativně nový institut, avšak svým obsahem natolik významný, že nejen BRRD, ale také (např.) dokumenty FSB zdůrazňují, že se jedná o nezbytný nástroj k efektivnímu krizovému řízení specifických subjektů působících na finančním trhu.Někteří autoři v tomto smyslu poznamenávají, že se jedná o nejdůležitější nástroj řízení rizik.Ačkoliv byl v českém právním řádu obdobný institut již zakotven, jeho potenciální využití bylo kvůli přílišné obecnosti (srov. § 16 odst. 5

ZOB) velmi omezené. Za tento přístup byla také Česká republika již v roce 2012 kriticky hodnocena ve zprávě Mezinárodního měnového fondu, která hovoří o nutnosti rozšířit a konkretizovat rámec nástrojů pro řešení krize.

Smysl překlenovací instituce je zřejmý již ze samotné etymologie slovního spojení „bridge institution“- účelem je na omezenou dobu překlenout krizovou situaci ve smyslu zajištění poskytování hospodářsky významných funkcí, které původně vykonávala selhávající povinná osoba, a to do doby než nástroje účasti, majetek či dluhy povinné osoby přejdou na nového nabyvatele.

S jistým zjednodušením lze konstatovat, že se jedná se o institut podobný tzv. přechodu činnosti na soukromého nabyvatele, který upravuje § 96 až 101. Zásadní rozdíl spočívá v existenci tzv. režimu překlenovací instituce, v rámci kterého nástroje účasti, majetek či dluhy nejprve přecházejí na zvláštní entitu a až posléze mohou být převedeny na další subjekt.

Obdobně jako u opatření přechodu činnosti na soukromého nabyvatele platí, že k přechodům na překlenovací instituci není třeba souhlasu vlastníků nástrojů účasti na povinné osobě ani třetích osob, jejichž práva mohou být přechodem dotčena, vyjma překlenovací instituce. Je nepopiratelné, že se jedná o významný zásah do vlastnického práva dotčených osob, nicméně faktické dopady tohoto postupu jsou do značné míry korigovány nezbytností poskytnout přiměřenou náhradu. V tomto smyslu lze konstatovat, že omezením pro daný přechod bude pouze povinnost zajistit, aby výše dluhů bezprostředně po přechodu nepřevyšovala hodnotu majetku překlenovací instituce.

Poprvé legálně ukotven ve Spojených státech v roce 1987. První bridge bank byla vytvořena americkým FDICem v roce 1988 z First City Bankorporation of Texas. Více viz.: General Accounting Office. Failing Banks: Lessons Learned from Resolving First City Bancorporation of Texas. 1995. ISBN 0-7881-2033-6. Viz.: Key 3.4., Key Attribbutes to Effective Resolution Regimes for Financial Instituion 2011. Economic review / Federal Reserve Bank of Atlanta. March 1996 ISBN 0732-1813. IMF Country Report No. 12/173 on Czech Republic: Technical Note on Crisis Management and Bank Resolution Framework. July 2012. Point 44.

Při dodržení podmínek stanovených zákonem není vyloučena ani možnost opakovaného přechodu nástrojů účasti nebo majetku a dluhů povinné osoby na překlenovací instituci či jejich zpětného přechodu z překlenovací instituce na povinnou osobu, případně na původní vlastníky, jde-li o zpětný přechod nástrojů účasti na povinné osobě.

Okamžikem vykonatelnosti rozhodnutí o přechodu podle § 102 odst. 1 dochází k zavedení režimu překlenovací instituce. Tento režim spočívá ve specifických řídících mechanismech, kdy velkou mírou rozhodovacích oprávnění disponuje stát a ČNB.

V rámci překlenovací instituce vykonává funkci nejvyššího orgánu stát prostřednictvím Ministerstva financí, které v tomto ohledu postupuje v souladu s § 75, přičemž změna zakládajících dokumentů překlenovací instituce podléhá souhlasu ČNB. ČNB návrh Ministerstva financí rovněž schvaluje změny ve vedoucím orgánu překlenovací instituce, výši odměn, a oprávnění jednotlivých členů, strategii a rizikový profil překlenovací instituce. Specifickým rysem institutu překlenovací instituce je jeho dočasnost. Režim překlenovací instituce trvá nejvýše po dobu dvou let ode dne posledního přechodu podle § 102, nestanoví-li ČNB svým rozhodnutím jinak. V této souvislosti BRRD stanoví, že se překlenovací instituce stává právním nástupcem povinné osoby, a to ve stejném rozsahu a za stejných podmínek jako povinná osoba. Obdobně tomu bude také u členství a účastenství v clearingovém systému, platebních a vypořádacích systémech, na evropském regulovaném trhu nebo v mnohostranném obchodním systému, Garančním fondu obchodníků s cennými papíry a Fondu pojištění vkladů. Nesplňuje-li překlenovací instituce podmínky pro takové členství či účastenství, může ČNB stanovit výjimku na dobu, po kterou má překlenovací instituce všechna práva a povinnosti vyplývající z členství či účastenství, a to nejvýše na 24 měsíců. Lhůtu však lze ve stanovených případech prodloužit.

Režim překlenovací instituce je ukončen rozhodnutím ČNB, které se musí opírat o jeden z taxativně stanovených důvodů, nenastane-li ve stanovené lhůtě žádný z nich, ČNB překlenovací instituci zruší s likvidací. V odůvodněných případech může ČNB lhůtu prodloužit.

K dílu 5 (Osoba pro správu aktiv)

K § 113 až 119

Těmito ustanoveními se transponují články 40 a 41 BRRD upravující přechod majetku a dluhů nebo jejich části povinné osoby či překlenovací instituce na osobu pro správu aktiv. Účelem institutu osoby pro správu aktiv je nabytí a správa majetku, jež na ni přešel. Důraz je rovněž kladen na zhodnocení majetku, jenž byl předmětem přechodu, a to za účelem jeho následného převodu na třetí osoby nebo maximalizaci výnosu v rámci postupu podle InsZ.

Okamžikem vykonatelnosti rozhodnutí o přechodu vůči obchodní korporaci s majetkovou účastí státu, na kterou přešel podle § 113 odstavce 1, dojde k zavedení režimu osoby pro správu aktiv. Tento režim spočívá ve specifických řídících mechanismech, kdy velkou míru rozhodovacích oprávnění vykonává přímo či nepřímo Ministerstvo financí a ČNB. Přechod na osobu pro správu aktiv nelze uplatit samostatně, ale pouze v kombinaci a k zajištění efektivního provedení jiného opatření k řešení krize - přechodu na soukromého nabyvatele, přechodu činnosti na překlenovací instituce nebo odpisu nebo konverze odepisovatelných závazků.

V rámci osoby pro správu aktiv vykonává funkci nejvyššího orgánu stát prostřednictvím Ministerstva financí, které v tomto ohledu postupuje v souladu s § 75, přičemž změna zakládajících dokumentů osoby pro správu aktiv podléhá souhlasu ČNB. ČNB rovněž návrh Ministerstva financí schvaluje změny ve vedoucím orgánu osoby pro správu aktiv, výši odměn a rozsah oprávnění jednotlivých členů tohoto orgánu, strategii a rizikový profil osoby pro správu aktiv. Přechod majetku a dluhů nebo jejich části povinné osoby či překlenovací instituce na osobu pro správu aktiv lze provést za splnění alternativně alespoň jedné z podmínek podle § 105. Dále je v zákoně upravena otázka náhrad vůči povinné osobě nebo překlenovací instituci, jejíž majetek nebo dluhy byly předmětem přechodu na osobu pro správu aktiv.

V rámci § 106 jsou důvody, na základě kterých ČNB rozhodne o ukončení režimu osoby pro správu aktiv.

K dílu 6 (Odpis nebo konverze odepisovatelných závazků)

K § 120

Ustanovení specifikuje podmínky, za nichž je možné odepisovatelné závazky odepsat nebo konvertovat.

K odpisu nebo konverzi odepisovatelných závazků lze přistoupit za účelem rekapitalizace povinné osoby, a to za předpokladu, že toto opatření ve spojení s jinými opatřeními povede s vysokou pravděpodobností nejen k dosažení účelu řešení krize, ale též k finančnímu ozdravení povinné osoby a obnově její schopnosti dlouhodobě pokračovat v činnosti.

Kromě rekapitalizace povinné osoby je možné odepisovatelné závazky odepsat nebo konvertovat také za účelem poskytnutí kapitálu překlenovací instituci, na kterou mají tyto závazky přejít, nebo v případě, že mají být převedeny při přechodu činnosti nebo při použití osoby pro správu aktiv na jiný subjekt. Co se týče dalšího omezení odpisu nebo konverze v těchto situacích, nad rámec obecných zásad řešení krize nejsou žádné konkrétnější podmínky či předpoklady stanoveny a blíže limitován není ani rozsah odpisu nebo konverze.

K § 121

Ustanovení zavazuje ČNB, aby při odpisu nebo konverzi odepisovatelných závazků zohlednila právní formu povinné osoby, a zároveň, jestliže si to provedení odpisu nebo konverze vyžaduje, svěřuje ČNB pravomoc uložit povinné osobě povinnost nevyhovující právní formu změnit.

K § 122

Ustanovení vymezuje množinu dluhů a kapitálových nástrojů, které lze za předpokladu splnění podmínek podle § 120 odepsat nebo konvertovat. Tzv. odepisovatelné závazky jsou s určitými výjimkami tvořeny dluhy povinné osoby a některými kapitálovými nástroji vydanými povinnou osobou.

V rámci dluhů jsou z definice odepisovatelných závazků vyloučeny zajištěné dluhy do výše hodnoty majetkové jistoty. Odepsat nebo konvertovat je tedy možné pouze dluh, který není zajištěným dluhem ve smyslu tohoto zákona, nebo představuje část zajištěného dluhu převyšující hodnotu majetkové jistoty nebo v případě dluhopisu splňujícího podmínky podle nařízení vlády č. 243/2013 hodnotu majetku sloužícího ke krytí tohoto dluhopisu. Zajištěným dluhem se pro účely tohoto zákona rozumí dluh v případě, že někdo dal věřiteli nebo v jeho prospěch majetkovou jistotu, pro případ, že dlužník svůj závazek nesplní, a dluhopis splňující podmínky podle § 17 odst. 2 písm. c) nařízení vlády č. 243/2013 Sb., o investování investičních fondů a o technikách k jejich obhospodařování, tzv. krytý dluhopis.

Odepisovatelnými závazky nejsou ani dluhy odpovídající pojištěným pohledávkám z vkladu do výše náhrady podle zákona upravujícího činnost bank, zákona upravujícího činnost spořitelních a úvěrních družstev nebo obdobných předpisů jiných členských států. Nejde-li o jinou výjimku, odepsat nebo konvertovat lze naopak dluh, který nepředstavuje pojištěnou pohledávku z vkladu, nebo část dluhu, který pojištěné pohledávce z vkladu sice odpovídá, ovšem přesahuje výši náhrady stanovenou příslušnými právními předpisy.

Z definice odepisovatelných závazků jsou dále vyloučeny dluhy vyplývající z majetku, který byl povinné osobě svěřen nebo který povinná osoba spravuje ve prospěch jiného subjektu, a to za předpokladu, že je tento majetek zároveň vyloučen z majetkové podstaty podle zákona upravujícího úpadek a způsoby jeho řešení.

Odepsat nebo konvertovat není možné ani dluhy vůči instituci, resp. srovnatelné osobě podle zahraničního práva, jiné než člena skupiny, jejímž členem je také povinná osoba, s původní dobou do splatnosti kratší než 7 dní.

Odepisovatelnými závazky nejsou dále dluhy v rámci platebních a vypořádacích systémů, včetně zahraničních systémů, se zbývající dobou do splatnosti kratší než 7 dní.

Z definice odepisovatelných závazků jsou vyloučeny též dluhy vůči zaměstnanci představující pohledávku na výplatu mzdy nebo její náhrady, odměny nebo jiné zaměstnanecké výhody, pokud je taková odměna stanovena fixně nebo jde-li o její pohyblivou složku upravenou kolektivní smlouvou. Pohyblivé složky odměny, které kolektivní smlouvou upraveny nejsou nebo které náležejí zaměstnancům majícím významný vliv na celkový rizikový profil povinné osoby (zde i tehdy, pokud by byly určeny kolektivní smlouvou), odepisovatelné závazky naopak tvoří a jejich součástí jsou i dluhy vůči pracovníkům, kteří nejsou zaměstnanci (členové vedoucího orgánu a další osoby mimo zákoník práce).

Odepsat nebo konvertovat nelze dále dluhy úzce spjaté se zachováním provozu obchodního závodu povinné osoby, jako např. závazky týkající se informačních technologií, vodného a stočného, energií a zachování práv k obchodním prostorám a udržování těchto prostor.

V neposlední řadě jsou potom z odepisovatelných závazků vyloučeny splatné dluhy vyplývající z povinnosti platit příspěvek do Fondu pojištění vkladů nebo obdobného systému pojištění podle práva jiného členského státu.

Jako odepisovatelné závazky jsou rovněž klasifikovány kapitálové nástroje vydané povinnou osobou, které nesplňují definici kmenového kapitálu tier 1, ani definici odepisovatelného kapitálového nástroje. Jedná se tedy o jakousi zbytkovou kategorii v rámci kapitálu, která nesplňuje požadavky na regulatorní kapitál, a tudíž ji není možné odepsat nebo konvertovat podle části páté tohoto zákona, nicméně v případě, ve kterém neexistuje z hlediska povahy obsažených nástrojů pro vyloučení z odpisu nebo konverze žádný rozumný důvod, a která je proto přidružena k závazkům.

K § 123

Ustanovení specifikuje podmínky, za nichž je ČNB oprávněna částečným či celkovým vyloučením určitého odepisovatelného závazku nebo skupiny odepisovatelných závazků zúžit množinu odepisovatelných závazků. Nemá však pravomoc měnit pořadí odepisovatelných závazků.

Odepisovatelný závazek lze vyloučit za situace, kdy je provedení odpisu nebo konverze obtížně realizovatelné, když by tím bylo ohroženo pokračování zásadních funkcí a hlavních druhů obchodní činnosti povinné osoby, nebo dokonce fungování finančního trhu, a popř. také tehdy, když by odpis nebo konverze představovaly vyšší poškození ostatních věřitelů než v případě vyloučení příslušného odepisovatelného závazku.

Vedle podmínek pro vyloučení odepisovatelných závazků jsou zde stanovena rovněž kritéria, která má ČNB při výběru odepisovatelných závazků vhodných pro vyloučení z odpisu nebo konverze zohlednit.

ČNB by se měla řídit zásadou, že ztrátu nesou nejprve vlastnící nástrojů účasti na povinné osobě a až poté jednotliví věřitelé, a to v pořadí svých pohledávek podle zákona upravujícího úpadek a způsoby jeho řešení. Dále by měla přihlédnout k potenciální schopnosti povinné osoby krýt ztrátu a k potřebě udržovat dostatečné zdroje pro financování řešení krize.

S pravomocí zúžit množinu odepisovatelných závazků je zároveň spjata povinnost ČNB informovat o takovém záměru Evropskou komisi a vyčkat na její vyjádření. V případě, že by vyloučení odepisovatelných závazků vyžadovalo poskytnout povinné osobě příspěvek z Fondu pro řešení krizí, může Evropská komise z důvodu ochrany integrity vnitřního trhu návrh ČNB omezit, popř. jej zcela zakázat. Evropská komise však není oprávněna vyloučit více odepisovatelných závazků a obdobně jako ČNB nemá pravomoc měnit pořadí odepisovatelných závazků.

K § 124

Ustanovení v souladu se zásadou „ne hůře než v insolvenci“ podle § 76 písm. e) svěřuje ČNB pravomoc kompenzovat částečné či celkové vyloučení určitého odepisovatelného závazku nebo skupiny odepisovatelných závazků podle § 123 zvýšením rozsahu odpisu nebo konverze jiných odepisovatelných závazků.

Pokud by tímto způsobem nebylo vyloučení odepisovatelných závazků kompenzováno zcela, lze zbývající část dorovnat poskytnutím příspěvku z Fondu pro řešení krizí. Příspěvek tedy může sloužit pouze k úhradě ztráty a dosažení nulové čisté hodnoty aktiv povinné osoby nebo k nabytí nástrojů kmenového kapitálu tier 1 a dosažení požadovaného poměru kmenového kapitálu tier 1 povinné osoby.

K § 125 a 126

Ustanovení specifikují jednak podmínky týkající se poskytnutí příspěvku z Fondu pro řešení krize a jednak zdroje financování takového příspěvku.

Předpokladem pro získání příspěvku v maximální výši 5 % pasiv povinné osoby je zejména spoluúčast vlastníků nástrojů účasti na povinné osobě, vlastníků odepisovatelných kapitálových nástrojů nebo věřitelů pohledávek odpovídajících odepisovatelným závazkům na úhradě ztráty nebo rekapitalizaci povinné osoby minimálně ve výši 8 % pasiv povinné osoby, resp. ve výši 20 % celkového objemu rizikové expozice. Ve stejné výši lze příspěvek povinné osobě poskytnout také tehdy, jestliže prostředky ve Fondu pro řešení krize dosahují alespoň 3 % součtu pojištěných pohledávek z vkladů u tuzemských bank a spořitelních a úvěrních družstev započtených do výše náhrady, a dále za situace, kdy celková výše bilanční sumy povinné osoby na konsolidovaném základě nepřesahuje částku odpovídající 900 000 000 000 EUR. Zdrojem takového příspěvku mohou být peněžní prostředky placené Fondu pro řešení krize na základě pravidelných nebo mimořádných příspěvků, a pokud jich není dostatek, také peněžní prostředky získané z trhu.

Nad rámec příspěvku v 5 % výši lze z Fondu pro řešení krize poskytnout povinné osobě ještě další prostředky. Může k tomu dojít za mimořádných okolností a v případě, že byly celkově odepsány nebo konvertovány všechny odepisovatelné závazky povinné osoby jiné než zajištěné dluhy nad rámec hodnoty poskytnuté majetkové jistoty (nebo v případě krytých dluhopisů nad rámec hodnoty majetku sloužícího ke krytí těchto dluhopisů) či dluhy odpovídající pojištěným pohledávkám nad rámec náhrady, přestože – jak vyplývá z § 122 písm. a) a b) – odepisovatelné závazky tvoří, a tudíž mohou (a měly by) být předmětem odpisu nebo konverze. Takový příspěvek je možné financovat z peněžních prostředků placených Fondu pro řešení krize na základě pravidelných příspěvků nebo peněžních prostředků získaných z trhu.

Hodnocení výše zakotvených podmínek probíhá ke dni přijetí opatření k řešení krize na základě ocenění nebo předběžného odhadu.

K § 127

Ustanovení o minimálním požadavku na kapitál a odepisovatelné závazky mají za cíl zabránit situaci, kdy by povinné osoby strukturovaly svůj kapitál a odepisovatelné závazky takovým způsobem, který by znemožňoval provedení jejich odpisu nebo konverze (např. příliš velkým zastoupením odepisovatelných závazků, které jsou z možnosti odpisu nebo konverze vyloučeny). Proto je povinným osobám uložena povinnost udržovat kapitál a odepisovatelné závazky alespoň ve výši minimálního požadavku. Tato povinnost je uložena diferencovaně: jednak pro instituce, u nichž se uplatní vždy, a jednak pro ostatní povinné osoby, u nichž se uplatní pouze tehdy, jestliže tak rozhodne ČNB.

K § 128

Podobně jako v případě kapitálových požadavků podle CRR se navrhuje umožnit, aby orgán pro řešení krizí upustil u mateřské instituce od povinnosti udržovat kapitál a odepisovatelné závazky na individuálním základě, jestliže je tato mateřská instituce udržuje zároveň na konsolidovaném základě. Obdobně se umožňuje upustit u dceřiné instituce od povinnosti udržovat kapitál a odepisovatelné závazky na individuálním základě, jestliže je v dostatečné výši udržuje její mateřská instituce na konsolidovaném nebo subkonsolidovaném základě. Podmínkou v obou případech je, že orgán dohledu u mateřské a dceřiné instituce postupuje stejným způsobem, i pokud jde o kapitálové požadavky podle CRR.

K § 129

Minimální požadavek představuje požadovaný poměr součtu kapitálu a odepisovatelných závazků k pasivům povinné osoby. Jedná se tedy o číselné vyjádření ve formě zlomku nebo procenta. Návrh nestanoví přesnou výši minimálního požadavku a ponechává její určení na vůli orgánu pro řešení krizí ve vztahu ke každé povinné osobě jednotlivě. Orgán pro řešení krizí při tom postupuje způsobem upraveným v § 130 až 132 za použití kritérií uvedených v§ 133.

K § 130

Povinné osobě, která není členem žádné evropské finanční skupiny, určuje minimální požadavek ČNB nezávisle na zahraničních orgánech pro řešení krizí. Odstavec 1 se týká povinných osob, které jsou institucí, u nichž se minimální požadavek určuje obligatorně, zatímco odstavec 2 se týká ostatních povinných osob, u nichž je určení minimálního požadavku ponecháno na vůli ČNB.

K § 131 a 132

Povinné osobě, která je členem evropské finanční skupiny, určuje minimální požadavek ČNB, ovšem v některých případech v součinnosti se zahraničními orgány. Podle unijního práva se jedná o tzv. společná rozhodnutí, která jsou v podmínkách českého správního procesu konstruována tak, že se jedná o rozhodnutí ČNB, které je však vydáváno po dohodě s příslušnými zahraničními orgány.

Ustanovení § 131 odst. 4 upravuje zrcadlovou situaci, kdy je ČNB orgánem k řešení krize dceřiné instituce. V takovém případě určí mateřské instituci minimální požadavek na konsolidovaném základě příslušný zahraniční orgán (což se děje mimo působnost českého zákona) buď po dohodě s ČNB (v terminologii unijního práva tzv. společné rozhodnutí), nebo samostatně. ČNB je však třeba i v této situaci stanovit povinnost usilovat o dosažení dohody.

Ustanovení § 132 odst. 1 až 3 upravují určení minimálního požadavku dceřiné instituci na individuálním základě v situaci, kdy je ČNB orgánem k řešení krize dceřiné instituce. V takovém případě určí dceřiné instituci minimální požadavek na individuálním základě po dohodě s příslušnými zahraničními orgány včetně skupinového orgánu pro řešení krizí (v terminologii unijního práva tzv. společné rozhodnutí) a pouze v případě, že takové dohody není dosaženo, může za splnění stanovených podmínek určit tento minimální požadavek samostatně.

Ustanovení § 132 odst. 4 upravuje zrcadlovou situaci, kdy je ČNB skupinovým orgánem k řešení krize. V takovém případě určí dceřiné instituci minimální požadavek na individuálním základě příslušný zahraniční orgán (což se děje mimo působnost českého zákona), buď po dohodě s ČNB (v terminologii unijního práva tzv. společné rozhodnutí) nebo samostatně. ČNB je však třeba i v této situaci stanovit povinnost usilovat o dosažení dohody.

K § 133

Návrh nestanoví přesnou výši minimálního požadavku a ponechává její určení na orgánu pro řešení krizí jednotlivě ve vztahu ke každé povinné osobě. Zároveň však demonstrativním výčtem upravuje kritéria, k nimž orgán pro řešení krizí při určení minimálního požadavku přihlíží. Tato kritéria jsou formulována poměrně obecně, takže dávají ČNB značný prostor pro správní uvážení, které však musí být v rozhodnutí o určení minimálního požadavku přesvědčivě a přezkoumatelně odůvodněno.

K § 134

K určení minimálního požadavku dochází individuálním správním aktem, tj. rozhodnutím vydaným ve správním řízení. Navržené ustanovení v souladu se směrnicí zdůrazňuje úzkou návaznost tohoto rozhodnutí na přípravu a aktualizaci plánů řešení krize a povinnost ČNB rozhodnutí o určení minimálního požadavku pravidelně přezkoumávat a v případě podstatné změny okolností aktualizovat.

K § 135

Ačkoli ustanovení o minimálním požadavku na kapitál a odepisovatelné závazky mají za cíl zajistit dostatečný objem odepisovatelných závazků pro případný odpis nebo konverzi, přesto nelze každý odepisovatelný závazek zahrnout do výpočtu plnění minimálního požadavku. Do výpočtu plnění minimálního požadavku lze zahrnout pouze odepisovatelné závazky „vyšší kvality“, tj. takové, které splňují podmínky uvedené v navrženém ustanovení. Významná je zejména podmínka, aby do splatnosti odepisovatelného závazku zbýval alespoň 1 rok, což má zajistit, že v případě budoucí krize bude odepisovatelný závazek ještě existovat. Ve srovnání se zněním BRRD, která jednotlivé podmínky formuluje spíše z účetního nebo ekonomického pohledu, jsou v navrženém ustanovení tyto podmínky formulovány za použití standardní právní terminologie tak, aby smysl zůstal stejný.

K § 136

Zvláštní povaha oceňování derivátových závazků je dána smluvními ujednáními o vzájemném započtení pohledávek, v důsledku čehož ČNB provede ocenění až po simulaci tohoto započtení. Ocenění přitom musí respektovat postupy, jež zaručí stanovení správného okamžiku započtení, ke kterému je nutno zjistit adekvátní hodnoty odepisovatelných závazků.

K § 137

Navržené ustanovení umožňuje, aby ČNB v rozhodnutí o určení minimálního požadavku konkrétní povinné osobě povolila zahrnout do výpočtu plnění minimálního požadavku i dluhy vyplývající ze smluvních nástrojů, přestože tyto závazky nesplňují všechny podmínky uvedené v § 135 odst. 1. Podmínkou pro zahrnutí dalších závazků vyplývajících ze smluvních nástrojů je, že smlouva, z níž závazek vyplývá, obsahuje doložku podřízenosti a že závazku odpovídá pohledávka, která má charakter podřízené pohledávky podle insolvenčního práva.

K § 138

Uvedené ustanovení zakotvuje pravomoc ČNB odepsat nebo konvertovat odepisovatelné závazky. K odpisu odepisovatelných závazků dojde, nepostačuje-li snížení položek kmenového kapitálu tier 1 ani odpis odepisovatelných kapitálových nástrojů k úhradě ztráty povinné osoby.

Odepisovatelné závazky by měly být odepsány v rozsahu potřebném ke zvýšení čisté hodnoty aktiv povinné osoby na nulu. Rozsah odpisu odepisovatelných závazků tak není dán potřebou úplného uhrazení ztráty, jako je tomu u odepisovatelných kapitálových nástrojů.

Ke konverzi odepisovatelných závazků dojde, jestliže požadovaného poměru kmenového kapitálu tier nebylo dosaženo konverzí odepisovatelných kapitálových nástrojů. Rozsah konverze je určen v odstavci 4.

K § 139

Před postupem podle ustanovení o oddělení majetku a dluhů určí ČNB část odepisovatelných závazků, která má být odepsána nebo konvertována, v rozsahu, který je dostatečný k zajištění kapitálu společnosti pro správu aktiv. V případě kombinace oddělení majetku a dluhů s odpisem nebo konverzí odepisovatelných závazků je třeba vyhodnotit částku odpisu a konverze s ohledem na společnost pro správu aktiv.

K § 140

ČNB postupuje při odpisu a konverzi v rámci skupiny odepisovatelných závazků podle pořadí, v němž by byly pohledávky odpovídající odepisovatelným závazkům uspokojeny v řízení podle zákona upravujícího úpadek a způsoby jeho řešení. Odepisovatelný závazek, kterému odpovídá pohledávka dřívějšího pořadí uspokojení, tak bude odepsán nebo konvertován až po úplném odepsání nebo úplné konverzi závazku, kterému odpovídá pohledávka pozdějšího pořadí podle zákona upravujícího úpadek a způsoby jeho řešení. Pořadí odpisu a konverze odepisovatelných závazků, zachovává pořadí nároku věřitelů dané zákonem upravujícího úpadek a způsoby jeho řešení. Ustanovení tímto naplňuje zásadu „ne hůře než v insolvenci“.

Platí, že ztráta je jako první snížena na úkor podřízených dluhů. Rovněž platí, že pouze v případě, kdy kapitálové požadavky nejsou dosaženy konverzí podřízených odepisovatelných závazků, lze konvertovat odepisovatelné závazky vůči nim „seniorní“.

Dluhy, kterým odpovídají pohledávky stejného pořadí, se odepíší nebo konvertují ve stejném rozsahu v poměru k jejich výši.

K § 141

Ustanovení zavazuje ČNB určit poměr, v němž bude věřitel kompenzován za ztrátu vyplývající z odpisu nebo konverze odepisovatelného závazku. Tzv. konverzní poměr má věřiteli zajišťovat přiměřenou náhradu.

Pro jednotlivé skupiny odepisovatelných závazků mohou být stanoveny různé konverzní poměry, přičemž musí platit, že pro odepisovatelný závazek, jemuž v řízení podle zákona upravujícího úpadek a způsoby jeho řešení odpovídá pohledávka dřívějšího pořadí, nesmí být ve srovnání s odepisovatelným závazkem, jemuž v tomto řízení odpovídá pohledávka pozdějšího pořadí, stanoven méně výhodný konverzní poměr. V rámci určité skupiny potom konverzní poměr dále diferencovat nelze a všechny odepisovatelné závazky v ní obsažené podléhají stejnému zacházení.

K § 142

Ustanovení upravuje způsob odpisu nebo konverze odepisovatelného závazku z derivátu. Ocenění odepisovatelného závazku vyplývajícího z derivátu v době uzavření odvisí od hodnocení protistrany smlouvy (např. hodnocení tzv. „counterparty credit risk“). Cena toho samého derivátu tak může být v závislosti na protistraně různá, a proto nelze jednoduše měnit strany derivátové smlouvy. Z toho důvodu je při konverzi nebo odpisu derivátu nutné danou otevřenou derivátovou pozici uzavřít provedením vzájemného započtení pohledávek formou závěrečného vyrovnání (tzv. „close-out netting“), kdy se všechny pohledávky z derivátové smlouvy stanou splatnými, vyjádří se v penězích a výsledkem je jedna peněžitá pohledávka a jí odpovídající závazek. Jestliže je tato pohledávka za povinnou osobou, tak ji lze odepsat nebo konvertovat stejně jako jinou peněžitou pohledávku.

K § 143

Stanovují se minimální požadavky na obsah výroku opatření obecné povahy. Vždy je třeba alespoň určit, které odepisovatelné závazky jsou předmětem odpisu nebo konverze a vymezit rozsah odpisu nebo konverze. Při konverzi je třeba dále specifikovat na které nástroje kmenového kapitálu tier 1 a v jakém konverzním poměru se odepisovatelné závazky konvertují. Vymezení odepisovatelných závazků a nástrojů postačuje obecným způsobem.

K § 144

V důsledku odpisu nebo konverze odepisovatelných závazků zpravidla dojde ke změně ve struktuře účasti na povinné osobě bez ohledu na vůli dotčených subjektů. V důsledku toho se stanoví zvláštní režim postupu pro schvalování kvalifikovaných účastí ČNB.

K § 145 a 146

Stanoví se účinky odpisu a konverze odepisovatelných závazků. V rozsahu odpisu nebo konverze dochází k trvalému snížení jmenovité hodnoty nástroje, který odpovídá odepsanému nebo konvertovanému odepisovatelnému závazku. Důsledkem odpisu nebo konverze je například snížení jmenovité hodnoty cenného papíru nebo zaknihovaného cenného papíru, který odpovídá odepsanému nebo konvertovanému odepisovatelnému závazku povinné osoby.

Odpisem nebo konverzí rovněž dochází k zániku pohledávek odpovídajících odepsanému nebo konvertovanému závazku.

Staví se na jisto, že snížením jmenovité hodnoty odepsaného nebo konvertovaného závazku na nulu dochází k zániku cenných papírů nebo zaknihovaných cenných papírů, které představují odepsaný nebo konvertovaný závazek povinné osoby.

Konverzí odepisovatelného závazku dochází ke vzniku vlastnického práva k podílu v obchodní korporaci, na jejíž nástroje kmenového kapitálu tier 1 byly odepisovatelné závazky konvertovány. Podíl v obchodní korporaci tak představuje určitou náhradu za zánik nároků z odepsaných nebo konvertovaných odepisovatelných závazků.

V souladu se směrnicí se výslovně stanoví právo ČNB uložit povinné osobě v potřebném rozsahu vydat a odevzdat vlastníkům cenné papíry nebo zaknihované cenné papíry, které představují podíl v obchodní korporaci nabytý věřitelem v důsledku konverze. V této souvislosti se stanoví povinnost ČNB rozhodnout v případě potřeby o změně zakladatelského jednání povinné osoby.

K § 147

Ustanovení svěřuje ČNB pravomoc požadovat provedení administrativních kroků, které jsou nutné k naplnění přijatých opatření. Jde například o pravomoc nařídit změnu ve veřejných rejstřících a seznamech nebo provést změny na vlastnických účtech cenných papírů při odpisu či konverzi.

Norma obsažená v písmenu a) tohoto paragrafu sice nevyjmenovává subjekty, vůči nimž by měla ČNB uplatňovat svou pravomoc, přesto nelze danou normu vykládat jinak, než jako oprávnění ČNB nařídit relevantním subjektů vrchnostenským aktem, aby daný zápis provedly.

Rozhodnutí podle písmene b) jsou standardní rozhodnutí, která ČNB vydává při výkonu své dohledové činnosti.

Písmeno c) stanoví povinnost stažení cenných papírů z oběhu. Stažení z oběhu není podmínkou pro vykonatelnost rozhodnutí o odpisu nebo konverzi. Ustanovení má pouze zamezit oběhu cenných papírů, jejich jmenovitá hodnota byla změněna.

K § 148 a 149

Navrhovaná ustanovení ukládají povinné osobě, aby zajistila souhlas věřitele s pravomocí ČNB odepsat nebo konvertovat odepisovatelné závazky povinné osoby, které odpovídají pohledávce věřitele. Povinná osoba má dále zajistit souhlas věřitele s tím, že bude odpisem nebo konverzí odepisovatelných závazků vázán. Absence souhlasu věřitele však neznamená, že dané závazky nebudou moci být odepsány nebo konvertovány.

Není vyžadován souhlas věřitele ohledně odpisu nebo konverze odepisovatelných závazků, které se řídí právem členského státu, což v praxi představuje nejčastější situaci.

Souhlas věřitele rovněž není vyžadován u závazků, které odpovídají pojištěným pohledávkám z vkladů fyzických osob, malých, středních a velmi malých podniků a převyšují výši náhrady. Souhlas není vyžadován ani u závazků, které odpovídají pohledávkám z vkladů fyzických osob, malých, středních a velmi malých podniků a nejsou považovány za pojištěné, protože byly učiněny prostřednictvím pobočky povinné osoby umístěné v jiném než členském státě.

Ustanovení se vztahuje jen na závazky povinné osoby, které jsou klasifikovány jako odepisovatelné.

Stanovuje se pravomoc ČNB určit opatřením obecné povahy, že u odepisovatelných závazků, které může odepsat nebo konvertovat na základě právního řádu státu, který není členským státem, nebo mezinárodní smlouvy není vyžadován souhlas věřitele s odpisem nebo konverzí ČNB.

K § 150

Povinnost vypracovat plán reorganizace obchodní činnosti má povinná osoba, jestliže cílem odpisu nebo konverze je navýšit kapitál povinné osoby (viz § 120 odst. 1 písm. a)) a zajistit tak její další fungování. Plán vypracuje povinná osoba do 1 měsíce ode dne, kdy bylo opatření obecné povahy o odpisu nebo konverzi oznámeno, ČNB může podle odstavce druhého tuto lhůtu prodloužit.

K § 151

Ustanovení vymezuje náležitosti reorganizačního plánu. Nejdříve je třeba analyzovat příčiny, proč se povinná osoba dostala až do situace, kdy musel být použit pro její záchranu tak extrémní nástroj, jako je odpis nebo konverze odepisovatelných závazků. Tato analýza by měla být základem i pro opatření, která by měla zajistit dlouhodobou prosperitu povinné osoby a která by měla být součástí reorganizačního plánu.

Podmínky stanovené v odstavci druhém připomínají zátěžové testy použité pro banky při hodnocení jejich aktiv. Daná opatření a jejich časový harmonogram by měly být reálné, tedy vycházet ze stavu celého sektoru.

Odstavec třetí stanovuje povinnost uvést reorganizační plán do souladu s pravidly Evropské komise v případě, že je čerpána veřejná podpora ve formě, která podléhá schválení ze strany Evropské komise.

K § 152

Ustanovení stanovuje podmínky, za nichž ČNB schválí plán reorganizace obchodní činnosti. Lhůty pro vypracování plánu stanoví § 151. Nejkratší čas, za který lze stihnout vypracování plánu a jeho schválení je tedy 2 měsíce od oznámení rozhodnutí o odpisu nebo konverzi. Plán lze schválit pouze tehdy, pokud opatření v něm obsažená s určitou mírou jistoty povedou k dlouhodobé prosperitě povinné osoby.

K § 153

Ustanovení řeší (i když pouze částečně) situaci, kdy plán reorganizace nebyl schválen. Při vydání negativního rozhodnutí ohledně plánu reorganizace má ČNB možnost uložit povinnost přepracovat daný plán. Zajímavá je otázka, zda může nastat situace, kdy by bylo vydáno nesouhlasné stanovisko podle § 152 a ČNB by dospěla k závěru, že plán reorganizace by ani po přepracování nemusel splňovat podmínky § 153 odst. 2, a nevyužila by tak svého oprávnění požadovat přepracování plánu reorganizace. To by totiž zpochybnilo celý proces odpisu a konverze závazků, i když podmínkou pro odpis nebo konverzi není požadavek na dlouhodobou prosperitu povinné osoby (řeší se aktuální selhání povinné osoby). Přesto by rozhodnutí o odpisu nebo konverzi závazků případně ve spojení s veřejnou podporou nemělo být přijímáno v úplné izolaci od posouzení budoucích vyhlídek povinné osoby na zachování její činnosti.

K § 154

I když BRRD neupravuje, v jaké lhůtě má povinná osoba předložit úpravu plánu, jako rozumné se jeví ponechat toto určení na rozhodnutí ČNB. BRRD dále neupravuje, zda se má úprava již schváleného plánu schvalovat ve stejném režimu jako původní plán nebo jako úpravy neschváleného plánu (rozdíl je např. ve lhůtách). Bylo tedy zvoleno řešení, kdy ČNB má jistou flexibilitu ohledně lhůt, samotné podmínky udělení souhlasu s upraveným plánem díky odkazu na § 152 jsou stejné jako u původního plánu.

Stanoví se rovněž povinnost, informovat ČNB o skutečnosti, že v důsledku podstatné změny okolností schválený plán reorganizace podnikatelské činnosti neobsahuje opatření, jejichž provedením bude obnovena dlouhodobá schopnost povinné osoby pokračovat v činnosti.

K § 155

Po schválení plánu reorganizace obchodní činnosti se tento plán stává závazným pro povinnou osobu. Jeho nedodržováním by povinná osoba porušila svou zákonnou povinnost.

K § 156

Ustanovení řeší vypracování plánu reorganizace na úrovni skupiny v situaci, kdy odpis nebo konverze jsou uplatněny vůči alespoň dvěma členům skupiny. V takovém případě plán vypracovává mateřská společnost a orgán příslušný k řešení krize mateřské společnosti má povinnost součinnosti s dotčenými orgány příslušnými k řešení krize v rámci skupiny, dále musí poslat kopii plánu Evropskému orgánu pro bankovnictví. Obdobné ustanovení jako je § 137 by tedy mělo být součástí všech právních řádů v EU, aby byla zajištěna součinnost orgánů příslušných k řešení krize v rámci skupiny.

K dílu 7 (Vládní stabilizační nástroje)

K § 157 až 163

Díl sedmý upravuje postup přípravy a předložení návrhu na uplatnění vládních stabilizačních nástrojů a jeho schválení. Dále popisuje podmínky a pravidla samotného uplatnění vládních stabilizačních nástrojů.

K § 157

Zákon rozlišuje dvě formy vládních stabilizačních nástrojů, kterými jsou veřejná kapitálová podpora a přechod nástrojů účasti na povinné osobě na stát.

K § 158

Nejobecnějším principem, který z § 158 vyplývá, je, že vládní stabilizační nástroje jsou nástrojem ultima ratio. Uplatnit je lze pouze při kumulativním naplnění všech předpokladů podle odstavce 1 a současně alespoň jedné podmínky podle odstavce 2. To vyplývá jak z požadavků BRRD samotné, tak i z obecně platných evropských norem pro poskytování veřejné podpory (srovnej článek 107 SFEU a příslušné sdělení Komise). Kromě pravidel stanovených zákonem samotným tak bude vždy nutné dodržovat evropské normy upravující poskytování veřejné podpory.

K § 159

Odstavec 1 formalizuje postup, kterým dojde k vypracování návrhu na uplatnění vládních stabilizačních nástrojů a jeho předložení vládě.

Vláda jako vrcholný rozhodovací orgán schvaluje užití vládních stabilizačních nástrojů, jelikož v těchto případech bude nutné čerpat prostředky ze státního rozpočtu a dále proto, že záchrana povinné osoby pomocí těchto prostředků je do jisté míry politické rozhodnutí.

Odstavec 3 odkazuje na pravidlo stanovené v zákoně o majetku České republiky, podle kterého je pro nabytí cenných papírů ve prospěch státu nutný souhlas vlády. Za takový souhlas se bude považovat i rozhodnutí o schválení návrhu na uplatnění vládních stabilizačních nástrojů.

K § 160

Nástroj veřejné kapitálové podpory spočívá v majetkovém vstupu státu do povinné osoby, a to takovým způsobem, že stát prostřednictvím Ministerstva financí upíše nástroje kmenového a vedlejšího kapitálu tier 1 nebo nástroje kapitálu tier 2. Upsání probíhá standardním režimem podle ZOK (zejména § 474 a násl.), na základě provedeného ocenění a v souladu se schváleným návrhem na uplatnění veřejné kapitálové podpory.

K § 161

Nástroj přechodu nástrojů účasti na povinné osobě na stát spočívá v přechodu nástrojů účasti na povinné osobě na stát případně právnickou osobu, kterou stát vlastní nebo v ní uplatňuje rozhodující vliv. Předmětné rozhodnutí nebo opatření obecné povahy, kterým dojde k přechodu nástrojů účasti, vydává ČNB v souladu se schváleným návrhem na uplatnění vládního stabilizačního nástroje. Nástroj v podstatě splňuje charakteristiku vyvlastnění, jak ji předvídá LZPS. Je vyvlastněno ve veřejném zájmu, na základě zákona, podle důvodů stanovených v zákoně, za náhradu, a pokud nelze dosáhnout sledovaného účelu jinak.

Za vyvlastnění přísluší dotčeným vlastníkům náhrada. Náhrada musí být přiměřená a vycházet z hodnoty majetku zjištěné oceněním. I v případě uplatnění přechodu nástrojů účasti na povinné osobě na stát se uplatňuje ochrana „ne hůře než v insolvenci“, vzhledem k povaze nástroje však případné dorovnání nevyplácí podle § 177 Fond pro řešení krize, ale stát.

K § 162

Uplatněním vládních stabilizačních nástrojů získává stát podíl na povinné osobě. Tento podíl nabývá zejména za účelem odvracení hrozící nebo již nastalé systémové krize, ochrany finanční stability a případných jiných veřejných zájmů ve smyslu tohoto zákona. Výlučným

Sdělení Komise 2013/C 216/01 o použití pravidel pro poskytování státní podpory ve prospěch bank v souvislosti s finanční krizí od 1. srpna 2013. Klíma, Karel; Komentář k Ústavě a Listině- 2. rozš. vyd., Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, str. 1048-1049 smyslem vládních stabilizačních nástrojů je tak stabilizace povinné osoby v rámci nezbytně nutné doby a následný prodej tohoto majetku do soukromého sektoru.

K § 163

Na procesu uplatnění vládních stabilizačních nástrojů se podílejí především tři orgány: vláda, jako schvalovací orgán, ČNB, která uplatnění vládních stabilizačních nástrojů navrhuje a realizuje a Ministerstvo financí, které hospodaří s majetkem státu nabytým v rámci uplatnění vládních stabilizačních nástrojů. Zákon stanovuje povinnost spolupráce daných orgánů a informační povinnost mezi vládou a ČNB. Pro uplatnění těchto nástrojů je také nutná spolupráce s Úřadem na ochranu hospodářské soutěže podle § 230.

Jelikož má schválení vládních stabilizačních nástrojů významné důsledky vůči třetím osobám, podléhá stejným povinnostem, které jsou kladeny na zveřejňování a informování o rozhodnutích ČNB podle tohoto zákona.

K dílu 8 (Doplňkové pravomoci)

K § 164 a 165

Doplňkové pravomoci může ČNB použít pouze současně s uplatněním jiných opatření k řešení krize. Uplatnění těchto pravomocí musí směřovat k naplnění účelu řešení krize a musí být přiměřené okolnostem. Rozsah těchto pravomocí, které taxativně stanoví zákon, je poměrně široký a spadá do něj např. možnost vyloučit obchodování investičního nástroje z evropského regulovaného trhu (§ 55 a násl. ZPKT) a oficiálního trhu (§ 64 a násl. ZPKT), právo uložit povinné osobě a nabyvateli povinnost vzájemně se informovat, nebo možnost zrušit právo na nabytí nástrojů účasti na povinné osobě.

K dílu 9 (Přeshraniční aspekty pravomocí)

K § 166 a 167

V České republice je vykonatelné rozhodnutí orgánu příslušného k řešení krize jiného členského státu, který rozhodl o přechodu nástrojů účasti, majetku nebo dluhů řídících se českým právním řádem nebo nacházejících se na území České republiky, je-li vykonatelné alespoň podle práva tohoto členského státu. To platí stejně i o rozhodnutí ohledně odpisu a konverze odepisovatelných závazků nebo kapitálových nástrojů rovněž se vztahem k České republice nebo jejímu právu. Ministerstvo financí a ČNB poskytují zahraničnímu orgánu na jeho žádost potřebnou součinnosti v souvislosti s jeho rozhodnutím, zejména s ohledem na soulad s vnitrostátním právem. Norma současně stanovuje povinnost ostatních orgánů veřejné správy poskytovat v rámci své působnosti součinnost Ministerstvu financí a ČNB. Půjde zejména o povinnost spolupráce v mezích zákona při zápisech do veřejných seznamů a rejstříků nebo při poskytování informací. ČNB může rovněž rozhodnout o přechodu nástroje účasti, majetku nebo dluhů s účinky na území jiného členského státu, pokud je to v souladu s právem tohoto státu.

Ustanovení § 167 upravuje účinnost rozhodnutí ČNB mimo území EU. Není totiž vždy zaručeno, že pravomoci ČNB budou účinné i ve vztahu k jiným než členským státům. ČNB proto musí disponovat prostředky, které zajistí efektivitu uplatnění opatření k řešení krize v případě, že je předmětem tohoto opatření majetek, který se nachází v jiném než členském státě, nebo nástroj účasti, majetek a dluhy, které se řídí právem takového státu. ČNB takové opatření k řešení krize neuplatní, pokud by bylo vysoce nepravděpodobné, že bude zajištěna efektivita tohoto opatření. BRRD také vyžaduje, aby ČNB zrušila rozhodnutí, které ve vztahu k danému majetku a dluhům pravděpodobně nenabyde účinnosti.

K dílu 10 (Zákaz některých smluvních ujednání)

K § 168 a 169

Smyslem těchto ustanovení je nepřiznat účinek případným zákonným normám i smluvním ujednáním, která by uplatnění některých opatření podle tohoto zákona považovala za okolnost zakládající právo na ukončení závazku, či realizaci práva na finanční zajištění (nebo obdobného práva, např. práva na smluvní jistotu, práva na poskytnutí dodatečného zajištění atd.) Účelem uplatnění opatření podle tohoto zákona je mimo jiného i zachování zásadních činností povinných osob, přičemž „hromadná“ realizace práva na finanční zajištění by mohla tento účel zmařit.

Ustanovení § 169 vymezuje imperativní normy, které jsou obsahem 168 odst. 1 a 3 až 5. Jedná se o normy mezinárodního práva soukromého dle nařízení Řím I. Proto je nutné tato pravidla uplatnit vždy, a to za účelem ochrany veřejného pořádku, bez ohledu na právo, kterým se daná smlouva řídí.

K dílu 11 (Společná ustanovení k přechodům a převodům nástrojů účasti, majetku a dluhů)

K § 170

Tento paragraf stanoví nemožnost užití některých ustanovení zvláštních předpisů upravujících neplatnost, neúčinnost nebo odporovatelnost právních jednání.

K § 171 až 173

Tato ustanovení upravují některé aspekty přechodů a převodů v rámci řešení krize. V § 171 je promítnut požadavek kladený na členské státy čl. 76 až 79 BRRD. Účelem ustanovení je zajistit, že při uvedených přechodech nedoje k přechodu pouze některé části závazku či vztahu, jejíž jednou ze stran je selhávající povinná osoba. Půjde zejména o závazky v podobě dohod obsahující povinnost poskytnutí finanční zajištění či dohod o závěrečném vyrovnání.

V tomto smyslu se tedy upravují omezení týkající se přechodu či převodu zajištění bez předmětu zajištění a výnosu z něj, respektive se zakazuje přijetí takového opatření k řešení krize, které by ve vztahu k výše uvedenému závazku mělo za následek změnu nebo zánik práv či povinností plynoucích z tohoto závazku. Tatáž omezení jsou platná i pro závazky představující dohody o strukturovaném financování. V souladu s čl. 77 odst. 2 BRRD se dále stanovuje, že za účelem zachování dostupnosti krytých pohledávek z vkladů lze rozhodnout o jejich přechodu či převodu bez současného přechodu práv a povinností, respektive přechodu, změně nebo zániku práv či povinností povinné osoby bez současného přechodu krytých pohledávek z vkladů.

Obsahem ustanovení § 172 je ochrana platebních a vypořádacích systémů. Uplatňování opatření k řešení krize tak nesmí kolidovat s pravidly platebních a vypořádacích systému. Tato ochrana spočívá zejména v nemožnosti odvolat neodvolatelný platební příkaz učiněný před uplatněním opatření k řešení krize. Ustanovení § 173 odst. 1 pak konkretizuje závazky, které podléhají uvedeným omezením, a definuje obsah pojmu převod pro účely § 171 a 172.

K hlavě III (Společná ustanovení k uplatnění opatření k řešení krize)

K dílu 1 (Informační povinnosti ČNB)

K § 174

Tento paragraf je transpozicí článku 81 odst. 3 a 4 BRRD a zabývá se povinností ČNB informovat zde uvedené subjekty o selhání, a to v případě, že selhání povinné osoby nelze zabránit opatřeními dohledovými či soukromoprávními nebo odpisem a konverzí odepisovatelných kapitálových nástrojů. ČNB musí o této situaci informovat relevantní české, evropské a zahraniční orgány a osoby. Jelikož při tomto informování dochází k výměně důvěrných informací, musí ČNB vytvořit postupy pro zajištění přiměřené ochrany důvěrných informací. Informování podle tohoto ustanovení není porušením povinnosti mlčenlivosti.

K § 175

Tento paragraf je transpozicí článku 83 odst. 3 BRRD a slouží k tomu, aby relevantní české, evropské a zahraniční orgány a osoby byly dostatečně informovány o uplatnění opatření k řešení krize.

K § 176

Tento paragraf je transpozicí článku 84 odst. 4 a 5 BRRD. Odstavec 1 a 2 tohoto paragrafu míří na informování veřejnosti o rozhodnutí nebo opatření obecné povahy o uplatnění opatření k řešení krize. Odstavec 2 se zabývá situací, kdy uplatnění opatření k řešení krize je v nějaké formě již uveřejněno. To však nezbavuje ČNB povinnosti jasně a srozumitelně informovat o předpokládaných hlavních dopadech opatření k řešení krize zejména na klienty a zákazníky povinné osoby.

Dále toto ustanovení popisuje specifické způsoby uveřejňování, jejichž cílem je, aby se o uplatnění opatření k řešení krize dozvěděly všechny zainteresované osoby.

K dílu 2 (Právo věřitelů a vlastníků nástrojů účasti na dorovnání)

K § 177

Tato hlava slouží k ochraně věřitelů povinné osoby a vlastníků nástrojů účasti na povinné osobě a je naplněním zásady, že věřitelé povinné osoby a vlastnící nástrojů účasti na povinné osobě jsou uspokojeni alespoň v takové míře, v jaké by byli uspokojeni v insolvenčním řízení („ne hůře než v insolvenci“). Ve smyslu zásady vigilantibus iura je nutné, aby se věřitelé povinné osoby nebo vlastníci nástrojů účasti na povinné osobě přihlásili pro účely tohoto dorovnání podle § 222 odst. 3. Pokud se nepřihlásí, jejich nárok na dorovnání podle § 177 zaniká. Fond pojištění vkladů se nepřihlašuje, byl-li odpovědný za spoluúčast dle § 221.

Samotné rozhodnutí o dorovnání musí být vydáno nejpozději do 1 roku od uplatnění opatření k řešení krize, odpisu a konverze kapitálových nástrojů. Lhůta pro přihlášení věřitelů povinné osoby a vlastníků nástrojů účasti na povinné osobě je 6 měsíců od účinnosti rozhodnutí nebo opatření obecné povahy, které zasáhlo do jejich majetkových práv. Pokud se alespoň jeden věřitel povinné osoby nebo vlastník nástroje účasti na povinné osobě přihlásí, musí ČNB o dorovnání rozhodnout. Za věřitele povinné osoby, který se přihlašuje, se pro účely tohoto ustanovení považuje i Fond pojištění vkladů, nejedná-li se o situaci podle § 221. Rozhodnutí o dorovnání musí vycházet plně z ocenění vypracovaného nezávislým oceňovatelem. Cílem tohoto ocenění je určit jaký je rozdíl mezi částkou kterou věřitelé povinné osoby a vlastnící nástrojů účasti na povinné osobě obdrželi a částkou, kterou by získali v řízení insolvenčním. Pokud obdrželi méně, než by obdrželi v řízení insolvenčním, mají právo na dorovnání z Fondu pro řešení krize.

Rozhodla-li ČNB, že přihlášeným věřitelům povinné osoby a vlastníkům nástroje účasti na povinné osobě přísluší dorovnání, Fond pro řešení krize zahájí výplatu dorovnání do 90 dnů od právní moci rozhodnutí o dorovnání. Právo na plnění se však promlčuje ve lhůtě tří let ode dne, který byl stanoven jako den zahájení výplat takových plnění. Poslední odstavec, respektive lhůty v něm uvedené přitom nejsou transpozicí BRRD, ale jsou inspirovány účinnou právní úpravou § 41h odst. 3 ZOB.

K dílu 3 (Úhrada nákladů ČNB)

K § 178

Tento díl je transpozicí článku 37 odst. 7 směrnice. Je zde stanoveno, že ČNB má nárok na úhradu nákladů spojených s opatřením k řešení krize. V odstavci 2 jsou poté uvedeny entity, po kterých může úhradu nákladů požadovat, přičemž na prvém místě je uvedena povinná osoba, což je projevem obecné zásady, dle které by náklady řešení krize měly nést především, a pokud možno pouze povinné osoby. Původním vlastníkům nástrojů účasti na povinné osobě lze náhradu nákladů pouze započítat vůči poskytovanému protiplnění.

K části sedmé (Přeshraniční aspekty)

K hlavě I (Zásady činnosti)

K § 179

Evropské finanční trhy jsou vysoce integrované a provázané, přičemž činnost subjektů působících na těchto trzích má zpravidla přeshraniční charakter. Selhání daných osob může ovlivnit finanční stabilitu napříč členskými státy. Nedostatečná míra koordinace při řešení krize přeshraničních entit může ve svých důsledcích vést k zásadnímu narušení finančního systému a ohrozit vzájemnou důvěru mezi členskými státy, respektive ohrozit důvěryhodnost trhu v oblasti finančních služeb.

Ustanovení § 179 vypočítává základní zásady řešení krize ve smyslu koordinovaného postupu v případě selhání přeshraniční skupiny. Příslušné orgány a subjekty podílející se na řešení krize jsou povinny spolupracovat a svůj postup konzultovat. Řešení krize přeshraničních skupin by mělo být transparentní, včasné a dostatečně účinné pro skupinu jako celek, a zároveň být spravedlivé v otázce rozložení nákladů řešení krize mezi členské státy, respektive chránit finanční stabilitu dotčených členských států.

K hlavě II (Kolegia)

K § 180

Kolegium představuje institucionalizovanou platformu usnadňující výměnu informací, spolupráci a rozhodovací procesy příslušných vnitrostátních orgánů při řešení krize. Kolegia pro řešení krize jsou fakticky založena na stávajících kolegiích dohledu (srov. s § 26 písm. l) ZOB). Jednání kolegií se účastní orgány příslušné k řešení krize, dále jsou zapojeny i příslušná ministerstva, centrální banky, EBA a případně orgány odpovědné za systémy pojištění vkladů či mechanismy financování řešení krize.

Členové kolegia pro řešení krize úzce spolupracují a sdílejí svá stanoviska v otázce způsobilosti k řešení krize, sestavení skupinového plánu řešení krize, postupu skupinového řešení krize, financování řešení krize a dalších otázek souvisejících s řešením krize dané skupiny.

K § 181 a 182

Orgán příslušný k řešení krize na úrovni skupiny předsedá a koordinuje činnost kolegia za účelem rychlého dosažení společných rozhodnutí v rámci řešení krize. Činnost kolegií je založena na písemných ujednáních připravovaných orgánem příslušným k řešení krize dané skupiny po projednání s dalšími členy kolegia.

ČNB zřizuje kolegium, je-li orgánem, který je příslušný k řešení krize skupiny. Tomuto závazku nemusí dostát, plní-li dané úkoly již zřízené uskupení orgánů obdobného charakteru.

ČNB jako orgán příslušný k řešení krize ovládané osoby je oprávněna účastnit se jednání kolegia vždy, když je na programu jednání otázka, která je předmětem společného rozhodování, nebo týká-li se člena skupiny, který vykonává svou činnost na území České republiky.

K § 183

Tímto ustanovením se upravují podmínky, za kterých se zřizuje tzv. evropské kolegium pro řešení krize. Činnost evropského kolegia pak v zásadě odpovídá činnosti kolegia k řešení krize.

K hlavě III (Skupinové řešení krize)

K dílu 1 (postup pro skupinové řešení krize)

K § 184

Postup pro skupinové řešení krize obsahuje plán financování řešení krize a návrhy opatření, která by měla být přijata ze strany příslušných orgánů členských států ve vztahu k dotčeným členům evropské finanční skupiny. Těmito opatřeními jsou myšlena nejen samotná opatření k řešení krize, ale i (např.) návrhy podání na zahájení insolvenčního řízení či zrušení dotčené osoby, jakož i jiná vhodná opatření, která zohledňují skupinový plán řešení krize, respektive plán řešení krize takové osoby.

Postup pro skupinové řešení krize má zajistit efektivní a koordinovaný způsob řešení krize vůči dotčeným členům skupiny. Orgán příslušný k řešení krize na úrovni skupiny navrhuje postup pro skupinové řešen krize a předloží jej kolegiu k řešení krize. Orgány příslušné k řešení krize, které s předloženým postupem nesouhlasí nebo se rozhodnou přijmout samostatné - nezávislé opatření, by měly uvést důvody tohoto nesouhlasu a oznámit je orgánu příslušnému k řešení krize na úrovni skupiny a ostatním orgánům příslušným k řešení krize. Orgán, který se rozhodne odchýlit od postupu řešení krize, musí zvážit potenciální dopad takového rozhodnutí na finanční stabilitu členských států, v nichž se nacházejí další členové příslušného kolegia.

K dílu 2 (postup ČNB jako orgánu příslušného k řešení krize skupiny při skupinovém řešení krize)

§ 185 až 189

V tomto díle se upravuje postup ČNB jako orgánu příslušného k řešení krize skupiny, tj. situace, kdy ČNB působí jako orgán dohledu na konsolidovaném základě.

K § 185

ČNB je povinna oznámit ostatním členům kolegia, že evropská ovládající osoba se sídlem na území České republiky splňuje podmínky pro uplatnění opatření k řešení krize. Takové oznámení pak vedle osvědčení skutečnosti o splnění této podmínky obsahuje rovněž návrh vhodného opatření, kterým se má dosáhnout řešení selhání dané osoby.

K § 186 a 187

Příslušná ustanovení upravují situaci, kdy splnění podmínek pro uplatnění opatření k řešení krize a návrh vhodného opatření k jejímu řešení oznámí orgán příslušný k řešení krize ovládané osoby z jiného členského státu ČNB jako orgánu příslušnému k řešení krize skupiny. ČNB je oprávněna posoudit dopady takového návrhu vůči dané skupině. ČNB v tomto smyslu posoudí, zda by uplatněním navrhovaných opatření nedošlo k selhání jiného člena skupiny. Nesezná-li ČNB po konzultaci s ostatními členy kolegia, že by uplatněním navrhovaného opatření k takovému selhání došlo, oznámí toto stanovisko příslušnému orgánu, který pak může navržené opatření uplatnit; v opačném případě ČNB navrhne kolegiu postup pro skupinové řešení krize.

K § 188 a 189

ČNB jako orgán příslušný k řešení krize skupiny může rovněž navrhnout postup pro skupinové řešení krize, pokud učinila oznámení podle § 185 a zároveň je naplněna alespoň jedna z taxativně stanovených podmínek. Postup pro skupinové řešení krize se přijímá dohodou ČNB jako orgánu příslušného k řešení krize skupiny a orgánů příslušných k řešení krize ovládaných osob, na které se tento postup vztahuje. ČNB jako orgán příslušný k řešení krize skupiny může za účelem dosažení dohody požádat EBA o provedení nezávazného zprostředkování. ČNB uplatní daná opatření vůči povinným osobám v souladu s dosaženou dohodou. Není-li postup pro skupinové řešení krize navržen, pak ČNB jako orgán příslušný k řešení krize skupiny uplatní po konzultaci s dalšími členy kolegia samostatné opatření, které zohlední plán řešení krize a dopad na finanční stabilitu členských států jednotlivých členů kolegia.

K dílu 3 (Postup ČNB jako orgánu příslušného k řešení krize ovládané osoby při skupinovém řešení krize)

K § 190

V tomto ustanovení se upravuje postup ČNB jako orgánu příslušného k řešení krize ovládané osoby, tj. situace, kdy bude na území České republiky sídlit dceřiná společnost, která podléhá dohledu ČNB. Splňuje-li tato osoba podmínky pro uplatnění opatření k řešení krize, oznámí ČNB tuto skutečnost orgánu příslušnému k řešení krize skupiny a orgánu dohledu na konsolidovaném základě, spolu s návrhem vhodného opatření k řešení krize, návrhem podání insolvenčního návrhu nebo návrhem na zrušení dané osoby.

Pokud orgán pro řešení krize skupiny dospěje v rámci kolegia k závěru, že by opatření navržená ČNB vedla ke splnění podmínek pro uplatnění opatření k řešení krize u jiného člena skupiny či nemělo nepříznivý dopad na evropskou finanční skupinu, navrhne postup pro skupinové řešení krize.

K § 191

Akceptuje-li ČNB navržený postup pro skupinové řešení krize, může přijmout dohodu o postupu pro skupinové řešení krize s těmi členy kolegia, kteří s takovým postupem rovněž souhlasili. ČNB může za účelem dosažení příslušné dohody požádat EBA o provedení nezávazného zprostředkování.

ČNB je rovněž oprávněna rozhodnou o opatření mimo postup pro skupinové řešení krize. Tento odchylný postup musí odůvodnit a oznámit orgánu příslušnému k řešení krize skupiny a orgánům příslušným k řešení krize zahrnutých v postupu pro skupinové řešení krize, přičemž tyto orgány musí informovat o uplatněných opatřeních. Takové rozhodnutí vezme v úvahu případný dopad na finanční stabilitu členských států členů kolegia zahrnutých v postupu pro skupinové řešení krize a případné účinky opatření na další části skupiny, jakož i plán řešení krize, nelze-li se zřetelem ke všem okolnostem předpokládat, že bude jiným způsobem dosaženo účelů řešení krize.

K § 192

Není-li postup pro skupinové řešení krize zaveden nebo o něm příslušný orgán k řešení krize skupiny ve stanovené lhůtě od obdržení oznámení podle § 190 nerozhodne, je ČNB oprávněna uplatnit navržená opatření samostatně, tj. mimo společný postup. Důvodem pro oprávnění k takovému postupu je zájem na bezodkladném řešení krize. I v tomto případě je ČNB nadále povinna spolupracovat s členy příslušného kolegia s cílem dosáhnout koordinovaného postupu k řešení krize ve vztahu ke všem selhávajícím členům evropské finanční skupiny. ČNB je rovněž povinna o uplatnění daných opatření a dalším postupu pravidelně informovat členy kolegia pro řešení krize. K § 193

Tímto ustanovením se stanovuje závaznost dohody na postupu o skupinovém řešení krize v rámci kolegia. V tomto smyslu je ČNB jako orgán k řešení krize ovládané osoby povinna uplatnit opatření vůči členům evropské finanční skupiny se sídlem na území České republiky v souladu s postupem, se kterým souhlasila.

K části osmé (Vztahy s jinými než členskými státy)

K § 194 až 197

Tato část je transpozicí článků 93 až 95 a 97 BRRD a upravuje problematiku vztahů ČNB s orgány jiných než členských států. Spolupráce s orgány jiných než členských států je důležitá, neboť mohou nastat případy, kdy bude docházet k selhání povinných osob napříč členskými i jinými než členskými státy.

K dílu 1 (Spolupráce s orgány jiných než členských států)

K § 194

Toto ustanovení upravuje spolupráci ČNB s příslušným orgánem jiného než členského státu. Spolupráce se týká oblasti výměny informací v souvislosti s vypracováním ozdravných plánů a plánů k řešení krize na území jiného než členského státu a může být uzavřena prioritně mezi Evropskou unií a jiným než členským státem. V případě, že taková dohoda neexistuje nebo nenabyla dosud platnosti, může Česká republika uzavřít s jiným než členským státem dvoustrannou dohodu. V případě, že není spolupráce mezi ČNB a příslušným orgánem jiného než členského státu upravena výše uvedenými způsoby, a je-li to nezbytné pro zajištění spolupráce, může sama ČNB uzavřít dohodu o spolupráci s příslušným orgánem jiného než členského státu. O této skutečnosti musí informovat EBA. Tato dohoda musí být v souladu s případnou rámcovou dohodou uzavřenou EBA.

K dílu 2 (Uznání a výkon postupů pro řešení krize jiných než členských států)

K § 195

Toto ustanovení upravuje uznání postupů pro řešení krize jiného než členského státu. Společná dohoda ČNB a ostatních členů evropského kolegia ohledně uznání a výkonu postupů pro řešení krize jiného než členského státu je vůči ČNB závazná, nemá-li ČNB právo odmítnout uznání a výkon postupů pro řešení krize podle odstavce 3. Není-li zřízeno evropské kolegium nebo není-li dosaženo společné dohody, pak o uznání a výkonu rozhodne ČNB, která musí při rozhodování vzít v úvahu možné dopady na zájmy ostatních členských států a případný dopad na ostatní členy skupiny a finanční stabilitu v dotčených členských státech.

K § 196

Toto ustanovení upravuje výkon postupů pro řešení krize jiného než členského státu. K tomuto má ČNB několik pravomocí.

ČNB může uplatnit opatření k řešení krize vůči majetku a dluhům instituce nebo ovládající osoby se sídlem na území jiného než členského státu, které jsou umístěny na území České republiky, a řídí se právem České republiky nebo jsou na jejím území vykonatelné. To se vztahuje také na majetek a dluhy pobočky instituce z jiného než členského státu, jejímž prostřednictvím instituce působí na území České republiky.

Druhý možný postup ČNB spočívá v možnosti rozhodnout o přechodu nástrojů účasti na instituci, jejíž ovládající osoba má sídlo na území jiného než členského státu.

V případě, že je to nezbytné pro zajištění výkonu postupů pro řešení krize, může ČNB uplatnit pravomoci uvedené v § 83 až 85, ve vztahu k právům a povinnostem ze smlouvy, jejíž stranou je pobočka instituce z jiného než členského státu, jejímž prostřednictvím instituce působí na území České republiky, nebo instituce, kterou ovládá osoba se sídlem na území jiného než členského státu.

ČNB může, v případě zmíněných institucí, omezit vykonatelnost práva na ukončení závazku ze smlouvy, pokud se uplatnění opatření k řešení krize nebo postup pro řešení krize jiného než členského státu ve vztahu k členovi skupiny považuje za skutečnost opravňující k výkonu práva na ukončení závazku. Toto omezení je však možné pouze v případě, že dotčená osoba nebo pobočka plní podstatné povinnosti ze smlouvy.

K dílu 3 (podmínky pro řešení krize pobočky instituce z jiného než členského státu)

K § 197

ČNB může uplatnit opatření k řešení krize ve vztahu k pobočce instituce se sídlem na území jiného než členského státu, jejímž prostřednictvím instituce působí v České republice v případě, že postup pro řešení krize v jiném než členském státě zahájen nebyl nebo v případě, že postup zahájen byl, ale ČNB odmítne jeho uznání a výkon.

Opatření k řešení krize ve vztahu k pobočce může být uplatněno, jen pokud je to ve veřejném zájmu a pokud je splněna jedna ze tří alternativ, které zákon stanoví.

První případ zahrnuje situaci, kdy pobočka splňuje podmínky pro odnětí licence nebo povolení k činnosti, nebo pokud lze splnění těchto podmínek důvodně očekávat, a současně by žádné jiné opatření v přiměřené lhůtě splnění těchto podmínek nezabránilo. Druhou alternativou, kdy může být opatření uplatněno, je v situaci, kdy instituce, k níž pobočka náleží, není schopna nebo ochotna plnit své závazky vůči věřitelům se sídlem nebo bydlištěm na území České republiky a lze důvodně předpokládat, že vůči ní nebyl či nebude zahájen postup pro řešení krize nebo obdobné řízení ze strany jiného než členského státu.

Posledním případem opravňujícím k výše uvedenému postupu je stav, kdy orgán jiného než členského státu zahájil postup pro řešení krize vůči instituci, k níž pobočka náleží, a takový postup nebo jeho záměr oznámil ČNB.

K části deváté (Financování)

K hlavě I (Garanční systém finančního trhu)

K § 198 až 208

S účinností BRRD vznikla členským státům povinnost zřídit mechanismus financování k řešení krize. Zvolené řešení spočívá ve vytvoření nového fondu, který bude existovat vedle stávajícího fondu zabezpečujícího garanční schéma pro depozita (Fond pojištění vkladů). V ustanoveních § 198 až 208 je upravena změna názvu Fondu pojištění vkladů na Garanční systém finančního trhu (dále také „Garanční systém“), který má právní osobnost a spravuje dva fondy bez právní osobnosti - Fond pojištění vkladů a Fond pro řešení krizí, a dále také obecné fungování Garančního systému (zejména jeho vnitřní struktura a způsob řízení).

Pravidla působení Fondu pro řešení krize (zejm. získávání prostředků a financování řešení krize) jsou taktéž upravena v tomto zákoně (viz hlava II), naopak pravidla působení Fondu pojištění vkladů zůstávají upravena v zákoně o bankách.

Podrobnosti o fungování Garančního systému a jeho fondů upraví statuty jako základní (i když ne jediné) vnitřní předpisy Garančního systému. Statuty jsou uveřejněny na internetových stránkách Garančního systému (§ 204 odst. 4).

K § 198

Pro správu finančních prostředků v povinně zřizovaných fondech finančního trhu (tj. systém pojištění vkladů podle DGSD a mechanismus financování řešení krize podle BRRD) byla zvolena varianta oddělených fondů společně spravovaných jediným subjektem – Garančním systémem. Garanční systém jako právnická osoba je odpovědný za obhospodařování prostředků ve Fondu pro řešení krize a Fondu pojištění vkladů (dále též jen „fondy“).

Garanční systém vzniká změnou názvu dosavadního Fondu pojištění vkladů – nevzniká tedy nová právnická osoba (viz také § 252).

Jmění Garančního systému tvořené jednotlivými fondy a ostatním jměním Garančního systému je spravováno majetkově i účetně odděleně. Převod prostředků mezi fondy není podle evropských předpisů možný. Pohledávku za fondem nelze hradit z majetku v jiném fondu ani z majetku Garančního systému. Případným výkonem rozhodnutí proti majetku v jednom z fondů nelze postihnout majetek ve fondu druhém nebo majetek Garančního systému. Obdobně nelze výkonem rozhodnutí proti majetku Garančního systému postihnout majetek ve fondech. Garanční systém a jím spravované fondy jsou vyloučeny z působnosti InsZ (§ 6 odst. 1 písm. e)).

Subjektem práv a povinností je Garanční systém. Jednotlivé fondy nemají právní osobnost a povinnost uložená zákonem Fondu pro řešení krize nebo Fondu pojištění vkladů je povinností Garančního systému. Právo přiznané zákonem Fondu pojištění vkladů nebo Fondu pro řešení krize je právem Garančního systému (§ 198 odst. 4). Z obsahu právních jednání Garančního systému by mělo být patrné, jedná-li na svůj účet nebo na účet jednotlivých fondů.

K § 199 až § 204

Pro řízení Garančního systému byla zvolena dvoustupňová struktura: správní rada jako nejvyšší orgán Garančního systému a výkonná rada jako jeho statutární orgán. Z povahy věci vyplývá, že výkonná rada disponuje působnosti jednat ve všech věcech, které nenáleží správní radě. Změna oproti jednostupňové struktuře stávajícího Fondu pojištění vkladů je vyvolaná jak potřebou zefektivnění rozhodování Garančního systému, tak i nárůstem agendy, kterou Garanční systém oproti stávajícímu Fondu pojištění vkladů pokrývá (a to jak v důsledku transpozice BRRD, tak i v důsledku transpozice směrnice DGSD).

Členy správní rady jmenuje a odvolává ministr financí, členy výkonné rady jmenuje a odvolává správní rada.

Podrobnosti ke způsobu přijímání rozhodnutí správní rady a k jednání výkonné rady stanoví statut Garančního systému.

K § 199 až § 200

Správní rada je, stejně jako tomu bylo u Fondu pojištění vkladů, pětičlenným kolektivním orgánem. Její členové jsou jmenováni i odvoláváni ministrem financí; odvolání je možné pouze ze zákonem vymezených důvodů (§ 200 odst. 2). Dva členové jsou jmenováni z řad zaměstnanců Ministerstva financí (za zaměstnance jsou považováni jak státní zaměstnanci v režimu zákona upravujícího státní službu, tak také ostatní zaměstnanci v režimu zákoníku práce), dva pak z řad zaměstnanců ČNB. Pátý členů je jmenován na návrh České bankovní asociace. Pro všechny členy platí omezení dle § 199 odst. 2, pro člena jmenovaného na návrh České bankovní asociace také další omezení dle § 199 odst. 5.

Ustanovení upravující odpovědnost členů správní rady za škodu způsobenou při výkonu své funkce vychází z dosavadní úpravy odpovědnosti členů správní rady Fondu pojištění vkladů dle zákona upravujícího činnost bank.

K § 201

Ustanovení § 201 upravují působnost správní rady s tím, že správní rada si může vyhradit rozhodování také v dalších věcech, které by jinak podle zákona náležely do působnosti výkonné rady (§ 201 odst. 3). Způsob přijímání rozhodnutí správní rady upraví statut Garančního systému.

K § 202

Tříčlenná výkonná rada je statutárním orgánem Garančního systému a zabezpečuje jeho činnost, vč. činnosti správní rady. Členy výkonné rady jsou zaměstnanci Garančního systému, kteří svoji funkci vykonávají v pracovním poměru, obdobně jako např. ředitelé příspěvkových organizací zřízených státem nebo územními samosprávnými celky č ředitelé státních podniků.

K § 203

Ustanovení k mlčenlivosti vychází z dosavadní úpravy mlčenlivosti členů správní rady Fondu pojištění vkladů dle zákona upravujícího činnost bank.

K § 205 až 207

Tyto paragrafy upravují hospodaření Garančního systému a jím spravovaných fondů.

Garanční systém jako správcovská společnost a jednotlivé fondy tvoří rozdílné účetní jednotky, jejichž hlavním předmětem činnosti není podnikání. Za vedení účetnictví a vypracování účetní závěrky fondů je odpovědný Garanční systém. Oddělené účetnictví mimo jiného zabezpečuje možnost přiměřeného odhadu kreditního rizika v případě, že by bylo nutné přijmout úvěr ve prospěch některého z fondů.

Investovat majetek ve fondech lze jenom bezpečným způsobem. BRRD vůči rizikovosti investování prostředků ve fondech nestanoví pravidla, DGSD však takové pravidla, i když nepřímo, určí (článek 2 odst. 12 ve spojení s článkem 2 odst. 14 DGSD). Lze proto předpokládat, že investiční standard DGSD lze zřejmě přiměřeně a vzhledem k okolnostem vztáhnout i na investování prostředků ve Fondu pro řešení krize.

Ustanovení § 207 upravuje náhradu výdajů Garančního systému vzniklých v souvislosti se správou fondů. BRRD ani DGSD otázku úhrady nákladů na správu prostředků ve fondech explicitně neupravuje. Omezen je však způsob použití majetku Fondu pro řešení krize z vybraných příspěvků taxativně stanoveným výčtem (článek 101 odst. 1 v spojení s článkem 103 odst. 5 BRRD. Ze sumy vybraných příspěvků Fondu pro řešení krize tedy nelze financovat správu fondů. Naopak použití investičních výnosů BRRD neupravuje, jejich použití je teda v plné diskreci České republiky.

Pro oddělení majetku, který lze použít jenom pro vyhrazené účely, a majetku, který lze využít i pro účely jiné než ty stanovené BRRD, byla zvolena koncepce rozdělení majetku ve Fondu pro řešení krize do příspěvkového a provozního fondu. Pro majetek v příspěvkovém fondu, tvořený zejména příspěvky subjektů, platí omezení stanovené BRRD (viz podrobněji § 212). Pro provozní fond Fondu pro řešení krize, jehož zdrojem jsou zejména výnosy z investování majetku, omezení dle BRRD neplatí a Garanční systém tak může čerpat prostředky provozního fondu pro úhradu výdajů za správu.

Obdobná úprava způsobu použití majetku ve směrnici DGSD absentuje, proto není pro Fond pojištění vkladů zavedeno vnitřní členění na příspěvkový a provozní fond (je tedy obecně hovořeno o Fondu pojištění vkladů). To však nevylučuje, aby případná omezení, z jakých prostředků lze financovat náklady na činnost Fondu pojištění vkladů (tedy i úhradu výdajů Garančního systému vzniklých v souvislosti se správou Fondu pojištění vkladů), upravil zákon upravující činnost bank.

Garanční systém má nárok na úhradu výdajů vzniklých v souvislosti s fondy, a to vč. přiměřených záloh na tyto výdaje. Tyto úhrady či zálohy jsou placeny z Fondu pojištění vkladů a Provozního fondu Fondu pro řešení krize. Při rozdělení celkové částky úhrady či záloh mezi fondy se přihlédne k poměru skutečných výdajů vynaložených na správu jednotlivých fondů, samotné rozdělení spadá do působnosti správní rady Garančního systému (viz § 201 odst. 1).

Pro případ, kdy by ve Fondu pojištění vkladů nebyl dostatek prostředků pro výše uvedenou úhradu či zálohu, může mu být poskytnuta záloha z provozního fondu Fondu pro řešení krize a opačně; touto zálohou se rozumí návratný převod prostředků.

Podrobnosti a konkrétní pravidla ve vztahu k výdajům na správu Garančního systému se stanoví statutem.

K § 208

Tento paragraf upravuje spolupráci Garančního systému s ČNB a Ministerstvem financí ČR a výměnu informací, která je nezbytná k řádnému fungování Garančního systému a zároveň pro kontrolu placení příspěvků.

K hlavě II (Financování řešení krize)

K § 209 až 221

Tato hlava upravuje Fond pro řešení krize a jeho příspěvkový a provozní fond, způsoby financování Fondu pro řešení krize, zapojení vnitrostátních mechanismů řešení krize z jiných členských států a systémů pojištění vkladů do řešení krize na skupinové úrovni a spoluúčast Fondu pojištění vkladů při financování řešení krize. Jde tedy o úpravu mechanismu financování řešení krize v České republice.

K § 209 až 212

Z důvodů uvedených u náhrady nákladů Garančního systému je vytvořen provozní fond a příspěvkový fond Fondu pro řešení krize. Příspěvkový fond Fondu pro řešení krize tvoří majetek, který lze použít jenom k účelům podle článku 101 odst. 1 BRRD a případně jiným účelům bezprostředně vyplývajícím z BRRD (viz např. článek 106 odst. 2).

Majetek příspěvkového fondu je tvořen zdroji podle § 210 zákona. Obecně se jedná o „prostou“ sumu příspěvků bez výnosů z něj plynoucích.

Provozní fond lze naopak použít jak k účelům podle článku 101 odst. 1 BRRD (tedy k účelům podle § 212 odst. 1 tohoto zákona) tak i k jiným účelům, zejména k úhradě výdajů Garančního systému na správu. Dodatečné účely lze vymezit zákonem nebo statutem, který schvaluje Ministerstvo financí.

Ustanovení § 212 odst. 3 upravuje situaci, kdy prostředky v provozním fondu k úhradě výdajů Garančního systému dle § 207 stačit nebudou. Jako řešení byla zvolena obdoba financování Jednotného fondu pro řešení krize (Single Resolution Fund) podle nařízení o zřízení SRM, který kromě řádných a mimořádných příspěvků předpokládá výběr dodatečného provozního

Nařízení EP a Rady č. 806/2014 ze dne 15. července 2014, kterým se stanoví jednotná pravidla a jednotný postup pro řešení krize úvěrových institucí a některých investičních podniků v rámci jednotného mechanismu pro řešení krizí a Jednotného fondu pro řešení krizí.

příspěvku pro účely pokrytí administrativních nákladů Jednotného výboru pro řešení krize (Single Resolution Board) – tedy správce Jednotného fondu pro řešení krize. Garanční systém není správním orgánem a nemůže závazně rozhodovat o právech a povinnostech jiných osob, proto o samotném výběru mimořádného provozního příspěvku rozhodne na návrh Garančního systému ČNB. Instituce jsou povinny podílet se na výši mimořádného provozního příspěvku v poměru k výši jejich pravidelných příspěvků. ČNB současně usiluje o to, aby ke stanovení a výběru případného provozního příspěvku došlo zároveň se stanovením a výběrem pravidelných případně mimořádných příspěvků do Fondu pro řešení krize, a to s cílem omezit administrativní a jiné náklady spojené s výběrem provozního příspěvku. Pokud však situace (např. z důvodu akutního nedostatku prostředků určených na provoz Garančního systému) neumožnuje stanovit stejný termín, ČNB může stanovit termín jiný. Ustanovení § 212 odst. 3 nevylučuje využití (podstatně operativnějšího) řešení v podobě poskytnutí zálohy z Fondu pojištění vkladů provoznímu fondu Fondu pro řešení krize dle § 207 odst. 2.

K § 213

Cílová úroveň mechanismu financování řešení krize je v BRRD stanovena jako 1 % objemu krytých pohledávek z vkladů (tedy pojištěných vkladů do výše výplaty náhrady, označovaných jako kryté vklady). Ustanovení § 213 odpovídá ustanovením BRRD v článku 102. Vzhledem k tomu, že se omezení způsobu použití prostředků z vybraných příspěvků (článek 101 odst. 1 v spojení s článkem 103 odst. 5 BRRD) vztahuje pouze k příspěvkovému fondu Fondu pro řešení krize (viz § 212 odst. 1), je stanovena cílová úroveň mechanismu financování řešení krize v České republice jako cílový objem majetku v příspěvkovém fondu Fondu pro řešení krize (§ 213 odst. 1).

Dle čl. 102 BRRD musí být cílové úrovně dosaženo do 31. prosince 2024, resp. za splnění dané podmínky do 31. prosince 2028.

Dle čl. 102 BRRD jsou v § 213 odst. 3 nastavena pravidla pro opětovné dosažení cílové úrovně v případech, kdy po dosažení cílové úrovně ve lhůtě dle odst. 2 došlo k poklesu objemu prostředků v příspěvkovém fondu Fondu pro řešení krize pod jeho cílovou úroveň.

K § 214 až § 219

Prostředky pro financování řešení krize lze dle BRRD získávat pěti způsoby ve vzájemně subsidiárním postavení:

1. Pravidelné příspěvky (§ 214)

Problematika výpočtu pravidelných příspěvků je podrobně upravena nařízením Komise v přenesené pravomoci o pravidelných příspěvcích, ustanovení § 214 tak pouze transponuje nejdůležitější části BRRD a navazuje na toto nařízení. Působnost uvedeného nařízení však není zcela shodná s působností BRRD, § 214 proto reflektuje potřebu upravit pravidelné příspěvky i těch institucí, které do působnosti nařízení nespadají (odstavec 5).

Pravidelný příspěvek se počítá podle metodiky v nařízení o pravidelných příspěvcích a tato úprava má přednost před ustanoveními zákona. Odstavec 4 upravuje využití diskrece pro členské státy v rámci článku 20 odst. 5 předmětného nařízení.

Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) č. 2015/63 ze dne 21. října 2014, kterým se doplňuje směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2014/59/EU, pokud jde o příspěvky předem do mechanismů financování k řešení krizí.

ČNB je povinna při stanovení roční cílové úrovně příspěvků do Fondu pro řešení krize (tedy celkové roční výše příspěvků všech institucí) spolupracovat s Garančním systémem a tuto výši zveřejnit úředním sdělením.

ČNB má se souhlasem Garančního systému možnost stanovit, jakou část pravidelného ročního příspěvku lze uhradit v podobě neodvolatelného platebního příslibu. Dolní hranice je 0 %, tedy v daném roce nemusí být úhrada v podobě neodvolatelného platebního příslibu povolena vůbec. Horní hranice je dle BRRD stanovena na 30 % objemu majetku v příspěvkovém fondu s tím, že je počítána vůči všem dostupným prostředkům ve Fondu pro řešení krize, nikoliv vůči roční cílové výši pravidelných příspěvků. Principiálně tedy je možné, aby v určitém roce tvořily neodvolatelné platební přísliby i vyšší procento než 30 % na celkové výši příspěvků stanovených pro daný rok - důležité je pouze dodržení pravidla dle BRRD nepřekročit celkový podíl platebních příslibů na dostupných prostředcích v příspěvkovém fondu Fondu pro řešení krize.

Podrobnosti k placení v podobě neodvolatelných platebních příslibů a podmínky samotné platební přísliby stanoví ČNB rozhodnutím.

2. Mimořádné příspěvky (§ 215)

V případě, že majetek Fondu pro řešení krize nepostačuje k financování řešení krize, rozhodne ČNB o výběru mimořádných příspěvků. Celkovou výši mimořádných příspěvků a dobu jejich splatnosti stanoví ČNB po projednání s Garančním systémem. Výše mimořádných příspěvků nesmí překročit trojnásobek roční cílové úrovně příspěvků.

V každém individuálním rozhodnutí pak ČNB stanoví výši, formu a dobu splatnosti; pro stanovení výše mimořádného příspěvku instituce se použití ustanovení § 214 odst. 3 až 5 obdobně.

Za splnění určitých podmínek má ČNB možnost na žádost instituci dočasně snížit výši mimořádného příspěvku či dočasně pozastavit jeho platbu; jde však pouze o odklad v čase, nikoli úplné zproštění povinnosti zaplatit mimořádný příspěvek.

3. Obstarání finančních prostředků na trhu (§ 216)

V případě, že majetek Fondu pro řešení krize k financování nepostačuje k financování řešení krize a zároveň nelze mimořádné příspěvky vybrat v přiměřeném čase nebo dostačující výši, může Garanční systém obstarat potřebné prostředky na trhu. Objem prostředků a lhůtu pro jejich obstarání na trhu sdělí Garančnímu systému ČNB, avšak před tímto sdělením oba parametry s Garančním systémem projedná.

4. Úvěr od jiných mechanismů financování řešení krize (§ 217) a úvěr jiným mechanismům financování řešení krize (§ 218)

V případě, že prostředky ad 1. k financování nepostačují, prostředky ad 2. nelze zajistit v přiměřeném čase nebo dostačující výši a prostředky ad 3. nejsou dostupné za přiměřených podmínek a bez zbytečného odkladu, může Fond pro řešení krize obstarat prostředky formou úvěru od jiných (zahraničních) mechanismů financování řešení krize. Za zahraniční mechanismus financování řešení krize přitom lze považovat i Jednotný fond pro řešení krize zřízený nařízením o zřízení SRM.

Ustanovení § 218 upravuje i opačnou situaci, kdy o úvěr požádá zahraniční mechanismus financování řešení krize. Žádost podává Garančnímu systému (nejde o žádost ve smyslu správního práva). Schválí-li Garanční systém takový úvěr, před jeho poskytnutím je povinen získat souhlas Ministerstva financí, a to z důvodu možných fiskálních dopadů poskytnutí takového úvěru (snížení dostupných prostředků Fondu pro řešení krize vedoucí k nutnosti poskytnutí návratné finanční výpomoci či dotace ze státního rozpočtu).

Nesplacenou část úvěru poskytnutého zahraničnímu mechanismu řešení krize lze považovat za majetek v příspěvkovém fondu pro účely výpočtu dosaženého podílu prostředků ve Fondu pro řešení krize na jeho cílové úrovni. Tím BRRD zajišťuje, aby poskytnutí takového úvěru nemělo přímý negativní dopad na instituce v podobě zvýšení (či znovuzavedení) pravidelných ročních příspěvků.

5. Poskytnutí návratné finanční výpomoci či dotace ze státního rozpočtu (§ 219)

Ustanovení § 219 vyplývá z článku 100 odst. 3 BRRD, který ukládá členským státům, aby zajistily mechanismu financování řešení krize odpovídající zdroje. Z tohoto důvodu zavádí ustanovení § 219 možnost (nikoli povinnost) poskytnutí návratné finanční výpomoci nebo dotace ze státního rozpočtu s tím, že je poskytována až poté, kdy se nepodaří zajistit dostatečné prostředky předchozími čtyřmi způsoby.

K § 220

V případě řešení krize na úrovni skupiny je nutné, aby se do řešení krize zapojily vnitrostátní mechanismy financování každé instituce, která je součástí skupiny. Je vypracován plán financování, jehož klíčovou součástí je určení výše a formy účasti každého mechanismu financování řešení krize a každého systému pojištění vkladů. Za rozhodování v rámci skupinového řešení krize jsou odpovědné orgány příslušné k řešení krize - ty jsou proto odpovědné i za nastavení pravidel spojení prostředků.

K § 221

Ustanovení § 221 upravuje spoluúčast Fondu pojištění vkladů na financování některých aspektů řešení krize. Fond pojištění vkladů musí odpovídat za spoluúčast v takové míře, která by odpovídala hypotetickému odpisu krytých pohledávek z vkladů, pokud by tyto byly předmětem odpisu odepisovatelných závazků v pořadí dle InsZ. Spoluúčast Fondu pojištění vkladů je však omezena, a to buď jeho minimální cílovou úrovní stanovenou směrnicí DGSD (0,8 % z objemu krytých pohledávek z vkladů), anebo výší dostupných prostředků ve Fondu pojištění vkladů (přesahuje-li tato výše minimální cílovou úroveň stanovenou směrnicí DGSD).

K části desáté (Procesní ustanovení)

V této části je transpozice vybraných článků z Hlavy IV Kapitoly VIII procesní ustanovení a všech článků Kapitoly IX Soudní přezkum a vyloučení jiných opatření BRRD. Subsidiárně se na řízení podle tohoto zákona použije správní řád.

K § 222

Toto ustanovení upravuje základní procesní pravidla procesu řešení krize, respektive odchylky od běžného správního řízení. ČNB již před přijetím tohoto zákona postupovala dle SŘ v situacích, kdy vykonávala své pravomoci spojené s výkonem dohledu nad finančním trhem. Obdobně tomu bude také v rámci procesu řešení krize.

Řešení krize bude mnohdy vyžadovat vydávání rozhodnutí v krátkém čase a bez předchozího řízení tak, aby byl proces efektivní. Proto je také v odstavci 2 umožněno, aby bylo procesní stádium vedoucí k vydání rozhodnutí vyloučeno tím, že již prvním úkonem, tj. rozhodnutím může být řízení de facto ukončeno. Vykonatelnost je nadto vázána již na okamžik zveřejnění rozhodnutí na internetových stránkách, přičemž zveřejnění nevyžaduje zveřejnění rozhodnutí na úřední desce. Důvodem je opět snaha reflektovat potřebu rychlého rozhodnutí, v situaci, kdy okruh adresátů či jejich pobyt není přesně znám.

Z důvodu téměř okamžité vykonatelnosti a s tím spojenými účinky je nutné uvedené skutečnosti neprodleně zapsat či zaevidovat do veřejných seznamů a rejstříků. Subjekty oprávněné zapisovat či evidovat uvedené skutečnosti tak musí postupovat co nejrychlejším způsobem, tak aby byla zajištěna ochrana práv třetích stran. Účinky těchto rozhodnutí však na zápis či evidenci vázány nejsou, a to ani ta, jež mají konstitutivní povahu.

Pokud ČNB zasahuje svým rozhodnutím do práv vlastníků nástrojů účasti na povinné osobě nebo věřitelů povinné osoby, má povinnost vyzvat tyto osoby k podávání přihlášek, a to za účelem jejich přesné identifikace pro případné rozhodnutí o dorovnání. Dle § 177 totiž mají tyto osoby právo na dodatečné protiplnění nebo zvýšení hodnoty pohledávek, a to v případě, kdy dle ex post ocenění vyjde najevo, že pokud by byl jejich majetek předmětem insolvenčního řízení, bylo by to pro ně finančně výhodnější. Uvedené přihlašování tak zajistí praktickou realizaci zásady „No creditor worse off.“ Uvedená výzva je tak jistou obdobou výzvy k přihlašování věřitelů, které zná české insolvenční právo v § 136 odst. 2 písm. d) InsZ.

Pokud se věřitel povinné osoby nebo vlastník nástrojů účasti na povinné osobě nepřihlásí v dané lhůtě jeho právo na dorovnání, zvýšení hodnoty pohledávky či protiplnění zaniká, což je projevem zásady vigilantibus iura.

K § 223

Vzhledem k mnohosti vlastníků kapitálových nástrojů a možnosti jejich změny v čase nebude u značné části kapitálových nástrojů možné jmenovitě určit osoby, jimž má akt správního orgánu práva a povinnosti založit, změnit nebo zrušit. Snížení, odpis nebo konverze tak nebudou moci být v rámci některé skupiny kapitálových nástrojů provedeny správním rozhodnutím, neboť nebude možné splnit jeho náležitosti vymezené správním řádem. Primárním cílem uvedeného procesu je však rychlost, takže možnost pravomoc realizovat pouze formou individuálního správního aktu by mohl vést ke zmaření celého procesu řešení krize. Zejména pak nutnost přesně identifikovat všechny vlastníky uvedených nástrojů by mohlo být časově náročné někdy dokonce nemožné, a proto má v těchto případech ČNB možnost rozhodnout formou opatření obecné povahy.

Snížením, odpisem nebo konverzí formou opatření obecné povahy dojde k zásahu do práv v určité věci, který se dotýká práv a povinností obecně vymezeného okruhu osob. Okruh adresátů opatření obecné povahy však nebude vymezen s ohledem na vlastnictví určité nemovitosti a určen s ohledem na správní obvody obcí, ale bude zpravidla vymezen obecně ve vztahu k vlastnictví příslušných kapitálových nástrojů.

U položek kmenového kapitálu tier 1, které nejsou představovány kapitálovým nástrojem, bude zpravidla možné vydat o snížení, odpisu nebo konverzi správní rozhodnutí adresované povinné osobě.

Odstavec 2 dále obsahuje zvláštní procesní úpravu vydávání opatření obecné povahy, jelikož je pro účely řešení krize obecný postup dle SŘ nevhodný. Snížení, odpis a konverze musí být provedeny rychle, standardně rovněž bez předchozího informování věřitelů, a proto je vyloučeno zveřejňování návrhu opatření obecné povahy na úřední desce. Stejně jako je tomu v případě vydávání rozhodnutí dle § 222, rovněž opatření obecné povahy bude působit právní účinky již okamžikem zveřejnění na internetových stránkách ČNB, ledaže by ČNB stanovila jinak. Tento odstavec také upravuje dodatečné náležitosti zveřejnění opatření obecné povahy o pozastavení práv podle ustanovení § 83 až 85. Dalším podstatnou odchylkou od SŘ je skutečnost, že vydání opatření obecné povahy bude vždy prvním úkonem v řízení, a proto je možnost postupu dle § 172 odst. 4 a 5, tedy podávání námitek a připomínek, vyloučena.

Navržená úprava vyloučení užití § 172 odst. 4 a 5 SŘ reflektuje v odstavci 3. Pro tento případ stanoví možnost podat písemné odůvodněné námitky proti již vydanému opatření obecné povahy. Tyto námitky vyřídí ČNB sdělením a může je použít jako podklad pro změnu nebo zrušení vydaného opatření obecné povahy. Cílem je tedy na jednu stranu zajistit operativnost celého procesu, zároveň však garantovat právo na vyjádření, které tvoří jeden ze základních prvků práva na spravedlivý proces. Přičemž „standardní“ obranu proti uvedenému postupu bude zajištovat až soudní přezkum opatření obecné povahy dle § 101a až 101d SŘS.

K § 224

Správní řízení podle toho zákona je dvojstupňové, opravným prostředkem proti rozhodnutí ČNB je rozklad, o kterém rozhoduje bankovní rada ČNB. Bankovní rada rozhoduje o rozkladu i v případě, že sama vydala rozhodnutí již v prvním stupni. Nezávislost rozhodování by měla být v takovém případě zabezpečena účastí rozkladové komise na posuzování rozkladu.

Odstavec druhý popisuje specifické případy, ve kterých jsou opravné prostředky proti rozhodnutí vyloučeny, a to jak řádné tak mimořádně. Jedná se o případy, kdy ČNB vyslovila souhlas s dohodou v rámci kolegií k řešení krize u přeshraničně působících skupin. Vzhledem ke skutečnosti, že je ČNB vázána dohodou, kterou přijala v rámci jednání kolegia, nemělo by význam podávat opravný prostředek k bankovní radě, jelikož ta bude rovněž uvedenou dohodou vázána. V těchto případech je tedy účastník oprávněn bránit se pouze postupem dle SŘS.

K § 225

Toto ustanovení slouží k limitaci možnosti přiznat odkladný účinek žalobě proti rozhodnutí ČNB. Jedná se o modifikaci § 73 SŘS, jejímž cílem je omezit možnosti a způsoby, jak brzdit proces řešení krize. V tomto ustanovení se proto zakládá vyvratitelná domněnka toho, že přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí ČNB by bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

Odstavec 2 indikuje, že by soud měl při svém rozhodování vzít v potaz rovněž ekonomické aspekty uplatnění opatření k řešení krize.

K § 226

Obecně je v § 101b odst. 1 písm. b) SŘS stanovena tříletá lhůta k návrhu na zrušení opatření obecné povahy. Tato lhůta se nejevila být adekvátní s ohledem na lhůtu stanovenou v § 177.

Ustanovení § 177 stanoví povinnost ČNB rozhodnout o majetkovém dorovnání vlastníků nástrojů účasti na povinné osobě a věřitelů povinných osob do jednoho roku od uplatnění opatření k řešení krize. Stejná lhůta byla zvolena proto, aby došlo nejpozději do jednoho roku od vykonatelnosti rozhodnutí, respektive v souladu s § 222 odst. 1 od účinnosti opatření obecné povahy, k zafixování právních poměrů, respektive ke zjištění, zda a kdo uplatnění opatření k řešení krize napadne.

K § 227

Toto ustanovení zavádí „obrácený“ režim oproti současné úpravě účinků zrušujících rozsudků dle SŘS. Dle SŘS totiž platí, že rozsudek, kterým se ruší rozhodnutí orgánu veřejné moci, nemá účinky ex tunc, tj. nezasahuje do právních poměrů založených zrušeným rozhodnutím. Zákon v tomto ustanovení však preferuje restituci právních vztahů in integrum. Pokud tedy soud zruší napadené rozhodnutí či opatření obecné povahy ČNB, mělo by dojít k navrácení v předešlý stav, ledaže by to bylo v rozporu s právy a oprávněnými zájmy třetích osob. Analogicky se tento princip uplatní rovněž v případech, kdy bankovní rada ČNB vyhoví rozkladu a zruší své vlastní rozhodnutí nebo opatření obecné povahy. I pokud by však k navrácení v předešlý stav nedošlo, není tím dotčeno právo na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Odstavec 2 pak reaguje na situaci, kdy se ČNB v rámci kolegia zavázala, že vůči subjektům ve své jurisdikci bude postupovat v souladu s dohodou dosaženou na kolegiu. V takové situaci by zrušení rozhodnutí vydaného na základě a v souladu s dohodou vedlo pouze k tomu, že by ČNB musela znovu vydat obdobné rozhodnutí, jelikož ji k tomu váže dohoda kolegia. Soud by následně takové rozhodnutí znovu zrušil, a tak dále. Ustanovení proto ČNB umožnuje takový postup neuplatňovat. Na druhou stranu zde zakotvená možnost správního uvážení není neomezená, a nesmí vykazovat znaky libovůle. Typickým příkladem, kdy ČNB bude muset rozhodnutí znovu vydat je případ, kdy bylo napadené rozhodnutí soudem zrušeno nedodržení formálních náležitostí rozhodnutí či opatření obecné povahy. V takovém případě je naopak žádoucí, aby se ČNB nadále řídila dohodou kolegia.

K § 228

Účelem těchto ustanovení je vymezit a detailněji propracovat strukturu spolupráce mezi Ministerstvem financí a ČNB v některých specifických případech. ČNB je povinna informovat Ministerstvo financí v případě, že dochází k selhání povinné osoby a soukromoprávní nebo dohledová a jiná opatření k zabránění jejího selhání už nepostačují. Od okamžiku tohoto informování je Ministerstvo financí oprávněné seznamovat se s materiály a informacemi, které souvisí s rozhodováním ČNB o uplatnění opatření k řešení krize nebo odpisu a konverze kapitálových nástrojů, a to zejména za účelem seznámení se s důvody, které vedly nebo mohly vést k selhání povinné osoby, s informacemi, které bere do úvahy ČNB pro volbu prostředků řešení selhání, a se všemi skutečnostmi, které jsou nebo by mohly být důležité pro případné rozhodnutí o souhlasu nebo nesouhlasu Ministerstva financí s opatřením navrženým ČNB.

V případech, kdy by opatření mohlo mít fiskální dopad, rozhoduje o jeho uplatnění vždy bankovní rada ČNB. V případech jiných než těch, ve kterých se vyžaduje souhlas Ministerstva financí, bankovní rada rozhoduje, pokud by opatření mohlo mít systémový dopad. V případě, že o opatření rozhoduje bankovní rada ČNB, jejího jednání se může účastnit ministr financí nebo jiný pověřený člen vlády. Souhlas Ministerstva financí s uplatněním opatření se vyžaduje, pokud by vyžadovalo plnění z veřejných rozpočtů nebo významné plnění z fondů spravovaných Garančním systémem finančního trhu.

K § 229

Tento paragraf stanoví oprávnění pověřených zaměstnanců ministerstva financí nahlížet do všech podkladů a seznamovat se s informacemi rozhodnými k uplatnění opatření k řešení krize nebo odpisu a konverze kapitálových nástrojů.

K § 230

Ustanovení normuje povinnost spolupráce ČNB a Ministerstva financí s Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže v situacích, kdy by mohlo dojít k poskytnutí veřejné podpory.

K části jedenácté (Opatření k nápravě a správní delikty)

K § 231 až § 242

Tato část upravuje oblast správního trestání, respektive opatření k nápravě, pro případy, kdy dochází k nedodržování pravidel ze strany povinných a dalších osob.

K § 231

Dojde-li k porušení regulatorních požadavků, tj. požadavků stanovených v národní a evropské legislativě, dává zákon ČNB k dispozici soubor opatření k nápravě, které může povinným osobám uložit v případě nedostatku v jejich činnosti. Nedostatkem v činnosti se pak rozumí nesplnění povinnosti uložené tímto zákonem, právním předpisem jej provádějícím, rozhodnutím vydaným podle tohoto zákona, opatřením obecné povahy vydaným podle tohoto zákona, rozhodnutím orgánu z jiného než členského státu považovaným podle tohoto zákona za vykonatelné nebo rozhodnutím EBA. V souvislosti se stávající úpravou v sektorových právních předpisech mají opatření k nápravě podobu odpovídající povaze porušení a jeho závažnosti, respektive pravomoci uložit, aby ve stanovené lhůtě upustila daná osoba od protiprávního jednání a zdržela se jeho opakování.

Odstavec 3 umožňuje uložit opatření k nápravě i fyzickým nebo právnickým osobám, které nejsou povinnou osobou podle tohoto zákona. Takovou osobou bude typicky člen statutárního či jiného vedoucího orgánu povinné osoby, oceňovatel či zvláštní správce. Této osobě může ČNB uložit, aby upustila od protiprávního jednání a zdržela se jeho opakování, respektive zakázat členu vedoucího orgánu či osobě ve vrcholném vedení povinné osoby výkon funkce ve kterékoli povinné osobě.

V odstavci 4 a 5 je uvedeno opatření k nápravě, jehož obsahem je povinnost uveřejnit informaci o tom, která osoba je odpovědná za protiprávní jednání, respektive informovat o povaze tohoto jednání. Uveřejnění rozhodnutí ve veřejném sdělovacím prostředku na náklady odpovědné osoby může představovat účinné opatření ve smyslu poskytnutí informací veřejnosti o tom, že se daná osoba dopustila protiprávního jednání v oblasti, které se veřejnosti dotýká. Tento postup bude aplikován zejména tehdy, představuje-li činnost příslušné osoby riziko či nebezpečí celospolečenského či hospodářského významu. S ohledem na charakter tohoto opatření je důvodné předpokládat, že ČNB se k němu bude uchylovat pouze ve výjimečných případech.

Odstavec 6 umožňuje ČNB uložit opatření k nápravě již i při očekávaném nedostatku v činnosti v průběhu následujících 12 měsíců.

K § 232

Odstavec 1 stanoví, kdo je pro účely řízení o uložení opatření k nápravě účastníkem řízení.

Odstavec 2 stanoví jako odchylku od § 46 SŘ možnost zahájit řízení vydáním rozhodnutí, které je tak prvním úkonem v řízení. V odstavci 3 je za účelem zajištění účinného fungování opatření k nápravě stanoveno, aby osoba, které ČNB uložila opatření k nápravě, bez zbytečného odkladu ČNB o zjednání nápravy informovala.

K § 233 až 242

Zákon o ozdravných postupech a řešení krize na finančním trhu vychází z koncepce správního trestání zpracované ministerstvem vnitra a schválené usnesením vlády č. 162 ze dne 20. února 2002. Toto pojetí stanovilo obecné principy úpravy správního trestání s požadavkem důsledného promítnutí do každého návrhu změn platného zákona. Správní delikty (v širším smyslu) zahrnují přestupky, kázeňské, disciplinární a jiné správní delikty, jejichž subjektem může být obecně fyzická osoba, právnická osoba či fyzická osoba, která je podnikatelem. Subjektem správních deliktů v užším smyslu jsou právnické osoby a podnikající fyzické osoby, a to v obecném režimu správního řádu. Správní delikty nepodnikajících fyzických osob jsou pak představovány přestupky v obecném režimu zákona o přestupcích.

K § 233

V rámci ustanovení § 233 se upravují objektivní stránky skutkových podstat správních deliktů ve vztahu k fyzickým osobám. Zároveň se v odstavci 2 a 8 transponuje článek 111 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. e) a f) BRRD. Za porušení konkrétní povinnosti vtělené do dané skutkové podstaty se stanovuje sankce ve výši, kterou lze ve vztahu k věcné působnosti tohoto zákona označit za přiměřenou, ostatně proporcionální je i v poměru ke stávající úpravě pokut v jiných sektorových právních předpisech; výše pokuty do 137 mil. Kč a pokuta do výše dvojnásobku neoprávněného prospěchu je transpozičním ustanovením, její výše odráží velmi společensky škodlivé protiprávní jednání dané osoby.

K § 234

Ustanovení § 234 upravuje přestupky specifických subjektů, např. odvolaného oceňovatele, dočasného či zvláštního správce povinné osoby. Za porušení konkrétní povinnosti vtělené do dané skutkové podstaty se stanovuje sankce ve výši, kterou lze ve vztahu k věcné působnosti tohoto zákona označit za přiměřenou, ostatně proporcionální je i v poměru ke stávající úpravě pokut v jiných sektorových právních předpisech.

K § 235

V rámci ustanovení § 235 se upravují objektivní stránky skutkových podstat správních deliktů ve vztahu k právnickým a podnikajícím fyzickým osobám. Zároveň se v odstavci 2 písm. d) a 8 písm. c) a d) transponuje článek 111 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. d) až f) BRRD. Za porušení konkrétní povinnosti vtělené do dané skutkové podstaty se stanovuje sankce ve výši, kterou lze ve vztahu k věcné působnosti tohoto zákona označit za přiměřenou, ostatně proporcionální je i v poměru ke stávající úpravě pokut v jiných sektorových právních předpisech; výše pokuty do 137 mil. Kč a pokuta do výše dvojnásobku neoprávněného prospěchu, jedná-li se o podnikající fyzickou osobu, respektive pokuta do výše 10 % čistého ročního obratu dosaženého odpovědnou osobou či 10 % čistého ročního obratu ovládající osoby vyplývající z konsolidované účetní závěrky za bezprostředně předcházející účetní období, spáchala-li správní delikt ovládaná osoba, je transpozicí článek 111 odst. 2 písm. d) až f) BRRD a její výše odráží společensky škodlivé protiprávní jednání dané osoby.

K § 236

Ustanovení § 236 upravuje správní delikty ve vztahu k právnickým a podnikajícím fyzickým osobám, které mají pro účely ozdravných postupů a řešení krize specifické postavení, tj. upravuje se správní trestání oceňovatele, dočasného a zvláštního správce. Za porušení konkrétní povinnosti vtělené do dané skutkové podstaty se stanovuje sankce ve výši, kterou lze ve vztahu k věcné působnosti tohoto zákona označit za přiměřenou, ostatně proporcionální je i v poměru ke stávající úpravě pokut v jiných sektorových právních předpisech.

K § 237

Ustanovení § 237 upravuje v souvislosti s transpozicí článku 111 odst. 1 písm. a) až d) a odst. 2 písm. d) a f) BRRD správní delikty povinných osob. Příslušné odstavce pak obsahují skutkové podstaty jednotlivých deliktů vážících se na danou povinnou osobu, respektive instituci nebo osobu začleněnou v konsolidačním celku či skupině. Vzhledem ke komplexní úpravě správního trestání byly také stanoveny delikty pro instituci z jiného než členského státu podnikající v České republice prostřednictvím pobočky. S ohledem na předmět právní úpravy související s ozdravnými postupy a řešením krize osob působících na finančním trhu a mimořádně závažným důsledkům, které mohou nastat na základě porušení jim stanovených povinností, se pak výše pokuty obecně odvíjí od případného neoprávněného prospěchu, kterého by tímto jednáním mohly dosáhnout, je-li možné jej zjistit, jinak její výše dosahuje 10 % čistého ročního obratu dosaženého odpovědnou osobou či 10 % čistého ročního obratu ovládající osoby vyplývající z konsolidované účetní závěrky za bezprostředně předcházející účetní období, spáchala-li správní delikt ovládaná osoba.

K § 238

Ustanovení § 238 upravuje společná ustanovení ke všem správním deliktům v širším smyslu. Koncepce správního trestání v tomto zákoně je postavena na principu oportunity.

Cílem ustavení tohoto principu je řádné přihlédnutí ke všem aspektům případu, hospodárnost řízení a hledání nejlepší cesty nápravy v souladu s mezinárodními standardy pro výkon dohledu nad subjekty působícími na finančním trhu. Navržené ustanovení upravuje postup ČNB před zahájením řízení o správním deliktu nebo přestupku. Cílem navržené konstrukce je nezahajovat správní řízení v případech, kdy je předem zřejmé, že se o správní delikt nejedná nebo že by takové řízení bylo neúčelné. ČNB se ukládá, aby před zahájením řízení předběžně posoudila čin, který zakládá podezření ze spáchání správního deliktu nebo přestupku; na základě tohoto předběžného posouzení přistoupí ČNB buď k zahájení řízení, nebo k odložení věci. Při tom posuzuje, zda se vůbec jedná o správní delikt, tedy zda zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jsou naplněny znaky skutkové podstaty, a to včetně znaku materiálního spočívajícího ve společenské škodlivosti (tzv. hmotněprávní korektiv). Kromě toho dává navržené ustanovení ČNB možnost nezahajovat řízení o správním deliktu nebo přestupku, ačkoli se z hlediska hmotného práva o správní delikt jedná, jestliže je zřejmé, že řízení o správním deliktu by bylo neúčelné (tzv. procesní korektiv, zásada oportunity). Jedná se tedy o zjednodušenou obdobu konstrukce, která se uplatňuje i v trestním řízení. Také důvody pro nezahájení řízení z důvodu neúčelnosti jsou po formulačních úpravách převzaty z analogických ustanovení trestního řádu.

K § 239 a 240

Společná ustanovení dále stanoví liberační důvody, které částečně omezují absolutní odpovědnost právnických a podnikajících fyzických osob (tj. odpovědnost bez zavinění). Tyto osoby se vyviní, pokud prokáží, že vynaložily veškeré možné úsilí, aby zabránily porušení povinností stanovených zákonem. U nepodnikajících fyzických osob je naproti tomu nutným předpokladem pro založení odpovědnosti za protiprávní jednání prokázání zavinění konkrétního pachatele. Toto pravidlo vychází z § 3 přestupkového zákona.

Společná ustanovení obsahují dále ve vztahu k právnickým a podnikajícím fyzickým osobám institut správního uvážení při určení výše pokuty. Příslušný orgán tak v rámci řízení rozhoduje o konkrétní výši peněžité pokuty, která je závislá na závažnosti správního deliktu. Přihlíží se zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. S ohledem na transpozici článku 114 BRRD se dále přihlédne zejména k délce trvání a míře závažnosti protiprávního jednání, finanční situaci právnické osoby, významu neoprávněného prospěchu, ztrátě třetích osob způsobené zjištěným nedostatkem v činnosti, součinnosti této právnické osoby v řízení o správním deliktu, předchozím správním deliktům právnické osoby (zejména těm, které byly spáchány v souvislosti s působením dané osoby na finančním trhu) a ke všem potenciálním systémovým důsledkům takového jednání.

Ve vztahu k trestání přestupků nepodnikajících fyzických osob je nutné odkázat na obecná ustanovení přestupkového zákona, zejm. § 12 odst. 1.

Ustanovení dále stanoví subjektivní a objektivní prekluzivní lhůty, jejichž uplynutím zaniká správně trestní odpovědnost za správní delikt podle tohoto zákona. Subjektivní lhůta jednoho roku uplyne, když ČNB nezahájí správní řízení do 1 roku ode dne, kdy se o správním deliktu, resp. přestupku dozvěděla. Za rozhodnou skutečnost v tomto případě je nutné považovat skutečnost, že ČNB obdržela informaci o jednání subjektu, kterým došlo nebo mohlo dojít k porušení zákonné povinnosti, která podléhá dohledu ČNB. Zda došlo ke spáchání deliktu, bude předmětem dokazování v rámci správního řízení, resp. řízení o přestupku. Dále toto ustanovení stanoví objektivní lhůtu, podle níž je ČNB povinna zahájit správní řízení nejpozději do 5 let ode dne, kdy byl správní delikt, resp. přestupek spáchán, a to bez ohledu na skutečnost, zda se o něm dozvěděla či nikoliv. Ve vztahu k zániku odpovědnosti za přestupek je toto ustanovení speciální k ustanovení § 20 přestupkového zákona. Společná ustanovení také obsahují obecné pravidlo, že podle ustanovení o správních deliktech právnických osob se posoudí i správní delikty spáchané při podnikání nebo v souvislosti s podnikáním fyzické osoby. Vychází se tak z principu shodného posouzení odpovědnosti za delikt spáchaný při podnikání, a to bez ohledu na skutečnost, zda byl delikt spáchán fyzickou či právnickou osobou.

K § 241

Výnos z pokut uložených povinným osobám je příjmem Fondu pro řešení krize. Příjem z ostatních pokut uložených podle tohoto zákona je příjmem státního rozpočtu.

K § 242

Ustanovení § 242 transponuje článek 112 a 113 BRRD, který požaduje, aby pravomocná rozhodnutí o uložené pokutě byla uveřejňována, přičemž zároveň stanoví důvody, pro které se nemusí uveřejňovat osobní údaje dotčených osob. Jde o případy, kdy by uveřejnění bylo vůči dotčené osobě s ohledem na předchozí posouzení zjevně nepřiměřené, ohrozilo by stabilitu finančního trhu, ohrozilo by probíhající trestní řízení nebo by způsobilo dotčené osobě nepřiměřenou škodu. BRRD blíže nestanovuje kritéria, která se použijí při určení, zda je uveřejnění těchto údajů nepřiměřené. Půjde o uvážení ČNB, zda bude v konkrétním případě uveřejnění osobních údajů nepřiměřené k zásahu do jejich ochrany. Lze předpokládat, že ČNB bude při posuzování, zda je uveřejnění daných údajů nepřiměřené, posuzovat všechny individuální okolnosti daného případu, např. míru závažnosti porušení povinnosti, zda se jedná o opakované porušení povinnosti nebo zda dosud nebylo opatření k nápravě uloženo, okolnosti a následky porušení povinnosti atd. Rozhodnutí musí být uveřejněno nejméně po dobu pěti let, přičemž osobní údaje podle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, mohou být uveřejněny nejdéle po dobu pěti let. Dále se stanovuje, že ČNB informuje EBA o všech opatřeních k nápravě a pokutách uložených za správní delikty podle tohoto zákona, včetně údajů o odvoláních proti rozhodnutím, kterými byly tyto sankce uloženy.

K části dvanácté (Společná, přechodná a závěrečná ustanovení)

K hlavě I (Společná ustanovení)

K § 243

Tento paragraf rovněž stanoví obecnou povinnost součinnosti povinných osob, členů jejich vedoucích orgánů a zaměstnanců, a to včetně těch bývalých. Důvodem je možnost ČNB, ještě před zahájením řešení krize, využít své pravomoci obměnit členy vedoucích orgánů, přičemž zejména bývalí členové a zaměstnanci mohou disponovat relevantními informacemi.

K dílu 1: Mlčenlivost

Tento díl upravuje povinnost mlčelivosti příslušných osob; dále se vymezuje okruh skutečností, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti a rovněž z této povinnosti stanoví výjimky. Tato ustanovení jsou transpozicí článku 84 a 90 BRRD.

K § 244 až 246

Tato ustanovení vymezují osoby, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti. Tyto osoby mají povinnost zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech získaných při výkonu činnosti podle tohoto zákona. Současně platí, že tyto informace mohu využít pouze k plnění úkolů stanovených v tomto zákoně. Navíc je zde některým osobám výslovně stanovena povinnost zavést a udržovat interní pravidla, která dodržení této povinnosti zajistí. Povinnost mlčenlivosti se rovněž vztahuje na členy vedoucích orgánů, osoby ve vedení, zaměstnance a další pracovníky, a to již před vznikem jejich pracovního poměru či jiného vztahu, stejně jako po jeho skončení. Uvedenou povinnost mají rovněž auditoři, oceňovatelé a další osoby vykonávající činnost v rámci outsourcingu.

K § 247 a 248

Tato ustanovení stanovují výjimky z povinnosti mlčenlivosti. Upravuje se možnost výměny informací mezi pracovníky, členy vedoucích orgánů, osobami ve vrcholném vedení, poradci, auditory a dalšími subjekty vykonávajícími činnost pro tutéž příslušnou osobu. Taktéž je zde upravena výměna informací s orgány z jiných než členských států, která je v zásadě přípustná pouze pokud je úroveň ochrany informací dožadujícího se státu srovnatelná, dané informace jsou pro řešení krize v příslušném státě nezbytné a zároveň s tím orgán, který danou informaci poskytl, souhlasí.

K dílu 2 (Vztah k jiným právním předpisům)

K § 249

Toto ustanovení je transpozice článku 119 BRRD, který zasahuje do směrnice Evropského Parlamentu a Rady č. 2004/25/ES ze dne 21. dubna 2004 o nabídkách převzetí. Podle BRRD se článku 5 odst. 1 BRRD o nabídkách převzetí nepoužije v případě použití opatření k řešení krize. Tento článek byl do českého právního řádu transponován v rámci ustanovení § 35 a § 36 zákona č.104/2008 Sb., o nabídkách převzetí, ve znění pozdějších předpisů, a v tomto smyslu tedy povinnost nabídky převzetí nevzniká osobám, které nabyly rozhodný podíl na hlasovacích právech v povinné osobě v důsledku opatření k řešení krize.

K § 250

Toto ustanovení vyplývá z transpozice článku 123 BRRD, který zasahuje do směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/30/EU ze dne 25. října 2012 o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob.

Uplatnění některých opatření k řešení krize, např. odpis kapitálových nástrojů, ve svém důsledku nutně povede ke změně výše základního kapitálu. V těchto případech nebude postupováno podle ZOK, ale stanovuje se specifický režim jeho změny.

Ke změně výše základního kapitálu dojde vykonatelností rozhodnutí ČNB o odpisu, konverzi či uplatnění zvláštního opatření k řešení krize. Rozhodnutí ČNB je podkladem pro zápis změny výše základního kapitálu do obchodního rejstříku, která má však pouze deklaratorní charakter. Rozhodnutí se zakládá do sbírky listin.

K § 251

Toto ustanovení vyplývá z transpozice článku 116, 120 a 122 BRRD. Článek 116 pak zasahuje do směrnice rady 82/891/EHS ze dne 17. prosince 1982 o rozdělení akciových společností, zatímco článek 120 BRRD zasahuje do směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/56/ES ze dne 26. října 2005 o přeshraničních fúzích kapitálových společností. Článek 122 BRRD modifikuje směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/35/EU ze dne 5. dubna 2011 o fúzích akciových společností. Změna vyplývající z výše uvedených evropských předpisů je obdobná.

Tento paragraf zavádí specifický režim vůči povinným osobám, vůči kterým je uplatněno opatření k řešení krize, a které budou v důsledku této skutečnosti přeměněny. Užití zákona o přeměnách sice výslovně vyloučeno není, avšak v odstavci druhém je vyloučeno užití těch ustanovení zákona o přeměnách, jejichž účel je v rozporu s principy řešení krize, zejména požadavkem na operativnost daného procesu.

Režim přeměn upravený pro účely tohoto zákona má za cíl přeměnu dané povinné osoby zjednodušit, odstranit administrativní překážky, zajistit tak rychlé provedení přeměny dané osoby, především znemožnit napadení či zpochybnění probíhající či již proběhlé přeměny.

Odstavec 3 reaguje na skutečnost, že i když zákon vylučuje uplatnění ustanovení dle odstavce 2 vůči povinné osobě, není tímto vyloučeno uplatnění těchto ustanovení vůči jiným entitám, které na přeměně participují. V praxi se bude jednat pouze o fúzi, jelikož při ostatních formách přeměny vlastně druhá - cizí strana neexistuje. Proto odstavec 3 zakotvuje analogickou aplikaci odstavce druhého pouze pro fúzi a přeshraniční fúzi.

Dle odstavce 4 vyhotovuje a schvaluje projekt přeměny, ale i přeměnu samotnou ČNB. Již v odstavci 2 je uvedeno, že jsou vyloučena ustanovení zákona o přeměnách, která se týkají znaleckého přezkumu přeměny. Tento odstavec pak dále výslovně odkazuje na § 52 až 59, tedy na specifickou úpravu oceňování jmění povinných osob, a tak je i pro režim přeměn vyloučeno užití obecných předpisů o oceňování majetku, a to i subsidiárně.

K hlavě II (Přechodná ustanovení)

K § 252 až 255

Tato hlava souvisí s nově zavedeným Garančním systémem a má za cíl zajistit změnu názvu a vnitřní struktury.

K části třinácté (Účinnost)

K § 256

Účinnost nastává s ohledem na transpoziční lhůtu stanovenou v článku 130 BRRD k prvnímu dni měsíce následujícího po měsíci, v němž došlo k jeho vyhlášení.