zákon č. 39/2022 Sb.

K části první K bodu 1 Uvedený novelizační bod reaguje na rozšíření orgánů státní správy oprávněných postupovat podle pandemického zákona o Ministerstvo obrany a Ministerstvo vnitra a tedy rozšiřuje o tyto resorty výčet subjektů oprávněných podle pandemického zákona postupovat.

K bodu 2 Novelizační bod reaguje na judikaturu Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 21. května 2021, č.j. 6 Ao 22/2021 – 44, nebo rozsudek ze dne 1. července 2021, č.j. 1 Ao 5/2021 – 73), v níž Nejvyšší správní soud opakovaně vyslovil názor, že podle stávajícího znění pandemického zákona nelze vůbec regulovat činnost provozoven služeb, včetně stravovacích a ubytovacích služeb či trhů a tržnic. Dále pak Nejvyšší správní soud judikoval, že pro plošnou regulaci uvedených provozoven (popř. trhů) nelze použít ani ustanovení § 69 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně veřejného zdraví, neboť tak lze učinit pouze za předpokladu, že uzavření těchto provozoven má omezit styk skupin fyzických osob podezřelých z nákazy. Toto ustanovení nelze podle Nejvyššího správního soudu chápat tak, že osobou podezřelou z nákazy může být automaticky bez dalšího každý. Fyzická osoba podezřelá z nákazy je totiž legislativní zkratkou (v § 2 odst. 7 písm.

a) zákona o ochraně veřejného zdraví) pro fyzickou osobu, která byla během inkubační doby ve styku s infekčním onemocněním nebo pobývala v ohnisku nákazy podle (§ 65 věta druhá zákona o ochraně veřejného zdraví). Teoreticky sice nelze vyloučit, že v extrémní situaci by ohniskem nákazy mohla být celá Česká republika, a osobou podezřelou nákazy tudíž každý, kdo se vyskytuje na jejím území, ale samotný fakt, že probíhá celosvětová pandemie, k takovému závěru sám o sobě automaticky nepostačuje. Navíc je podle Nejvyššího správního soudu zřejmé, že pokud by tomu tak skutečně bylo, byl by to především důvod k vyhlášení nouzového stavu podle ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, a nikoli pro postup podle cit. ustanovení zákona o ochraně veřejného zdraví. Z těchto důvodů proto předkladatel v tomto novelizačním bodu přistoupil k přeformulování § 2 odst. 2 písm. b) pandemického zákona tak, aby v zásadě pokrýval jakoukoli činnost provozovanou v provozovně, obchodním centru, tržišti, tržnici nebo v jiném prostoru sloužícímu k podnikatelské nebo obdobné činnosti. Předkladatel v § 2 odst. 2 písm. b) výslovně ponechal samostatně obchodní centra proto, že tato nejsou nebo nemusí být jako celek provozovnou, nýbrž objektem, v němž se nachází samostatné provozovny třetích subjektů, které majitel obchodního centra těmto subjektům (provozovatelům) pronajímá. Zbytek obchodního centra (např. uličky, parkoviště apod.) však nejsou provozovnou, nýbrž de facto specifickým veřejným prostorem nacházejícím se uvnitř stavby, kde dochází ke kumulaci osob v uzavřeném prostoru, a proto je třeba mít možnost tento prostor regulovat. Výslovně je pak v § 2 odst. 2 písm. b) zakotvena též možnost regulovat i provoz tržiště a tržnice, neboť praxe ukazuje, že omezení mobility obyvatelstva a omezení možností se setkávat představuje jeden z pilířů v boji s onemocněním covid-19. Výkon činnosti v uvedených provozovnách, objektech či prostorech však bude možné pouze omezit, popř. stanovit pro ni podmínky, nikoli úplně zakázat, jako je tomu ostatně dosud v případě obchodních či výrobních provozoven či obchodních center. Návrhem je nově postaveno na jisto, že mezi možnosti omezení provozu provozovny, obchodního centra, tržiště nebo tržnice je i možnost omezení jejich provozní doby. S ohledem na skutečnost, že některé činnosti nemusí být vykonávány v provozovnách nebo jiných obdobných prostorech, nýbrž např. přímo u zákazníka či na místech, která provozovnami nejsou, přistoupil předkladatel k založení oprávnění regulovat i tyto další činnosti, a to za předpokladu, že při nich dochází k přímému osobnímu kontaktu dvou či více fyzických osob (například kadeřnické služby, kosmetika, manikúra, pedikúra, taxislužby), a to z důvodu zajištění ochrany zdraví těchto fyzických osob na stejné úrovni, jako by tomu bylo v případě, že by daná činnost byla vykonávána v provozovně.

K bodu 3 Tento novelizační bod reaguje na poznatky předkladatele z praxe vydávání mimořádných opatření, kdy regulace sportu, ať už profesionálního či amatérského, provozovaného na vnitřních či venkovních sportovištích byla, na rozdíl od využívání přírodního či umělého koupaliště, v zásadě možná pouze za použití § 69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví a nikoli pandemického zákona. Podle názoru předkladatele se však typově jedná o obdobné činnosti, které by mělo být možné i stejným způsobem regulovat, mj. i proto aby nevznikaly nedůvodné rozdíly mezi omezeními, jimž se musí podřídit provozovatelé sportovišť na jedné a provozovatelé koupališť na druhé straně.

K bodu 4 Tímto novelizačním bodu dochází k dílčím terminologickým úpravám v tom smyslu, že mimořádné opatření podle § 2 odst. 2 písm. e) pandemického zákona lze vydat pouze za předpokladu, že v případě veřejných i soukromých akcí dochází ke kumulaci fyzických osob na jednom místě. Další úprava tohoto ustanovení pak vychází z předpokladu, že jakákoli schůze, zasedání a podobná akce orgánů veřejné moci se vždy koná na základě zákona, neboť obecně platí, že orgány veřejné moci mohou činit jen to, co jim zákon výslovně umožňuje. Pokud by se pak jednalo o akci zákonem nepředvídanou, lze ji podle jejího charakteru regulovat jako jakoukoli jinou veřejnou či soukromou akci podle prvé části tohoto ustanovení.

K bodu 5 Novelizační bod stanovuje možnost vydání mimořádného opatření, které může omezit nebo stanovit podmínky pro výuku či jinou činnost na všech stupních vzdělávacího systému, v dalších zařízeních určených pro výuku dětí či zařízení pro výchovu. Novelizačním bodem dochází v návaznosti na aplikační zjištění k rozšíření skupiny vzdělávacích a výchovných zařízení. Navrhuje se, aby dosud platná skupina vysokých škol byla dále rozšířena o množinu školy, školská zařízení (základní a střední úrovně vzdělání), dětské skupiny, zařízení péče o děti do 3 let věku, zařízení pro výchovu, výuku anebo mimoškolní vzdělávání dětí nad 3 roky věku nebo jiného obdobného zařízení.

K bodu 6 Tímto novelizačním bodem dochází pouze ke sjednocení používaných pojmů, kdy napříč pandemickým zákonem je používán pojem „podmínka“ a nikoli „pravidlo“. Byť jsou oba pojmy obsahově blízké, či dokonce totožné, jejich existence v jednom zákoně vedle sebe může vyvolat pochybnosti, zda jejich užitím chtěl zákonodárce ve výsledku vyjádřit to samé.

K bodu 7 Tímto novelizačním bodem dochází ke zpřesnění dosud používaného pojmu „osoba“ na „fyzická osoba“.

K bodu 8 Tímto novelizačním bodem dochází k rozšíření možnosti přikázat testování a korespondující povinnosti testování podstoupit na další okruhy osob, a to konkrétně na fyzické osoby, které jsou členy orgánu právnické osoby, dále na podnikající fyzické osoby, dále na studenty vysokých škol a vyšších odborných škol a rovněž na žáky či děti docházející do škol, školských zařízení nebo do dětské skupiny. Stejně jako v případě zaměstnanců se totiž jedná o případy, kdy se na jednom místě po určitou (často i delší) dobu a opakovaně potkává shodná skupina osob, čímž se podstatně zvyšuje riziko, že jedna případně nakažená osoba nakazí onemocněním covid-19 ostatní členy skupiny (třídy, družiny, studijní skupiny, orgánu právnické osoby apod.). Zároveň se tímto bodem zavádí možnost stanovit podmínky, za kterých se tyto osoby nacházet ve vyjmenovaných prostorech. Předkladatel tuto možnost do zákona doplnil zejména proto, aby orgány ochrany veřejného zdraví mohly v případě pozitivního testu zaměstnance či studenta nebo žáka (popř. dalších osob, na které se povinnost testování podle § 2 odst. 2 písm. m) může vztahovat) pružně reagovat a stanovit s ohledem na situaci takové podmínky pro přítomnost těchto osob na pracovišti či ve škole (včetně vysoké školy a školského zařízení), aby se minimalizovalo riziko dalšího šíření viru SARS-CoV-2 v tomto kolektivu, ale aby při tom zároveň nemuselo dojít např. k uzavření daného provozu či školy. V poslední řadě dochází tímto novelizačním bodem k založení oprávnění orgánů ochrany veřejného zdraví v mimořádném opatření stanovit, jakým způsobem se jim mají hlásit relevantní skutečnosti spojené se shora uvedeným testováním, zejména jeho výsledek nebo odmítnutí testování.

K bodu 9 Novelizační bod rozšiřuje, a to v návaznosti na aplikační zjištění, stávající spektrum subjektů či činností, kterým je možné mimořádným opatřením stanovit omezení nebo podmínky provozu jako protiepidemického opatření. Jedná se o subjekty, které doposud nebyly pandemickým zákonem upraveny i přesto, že se jedná o obdobné subjekty nebo činnosti, které tento zákon již upravuje. Dále tento novelizační bod umožňuje přikázat fyzickým osobám určitou činnost směřující k zamezení šíření viru SARS-CoV-2 v populaci nebo k zamezení zavlečení nových variant viru SARS-CoV-2 na území České republiky. V případě nově zaváděného písmene n) se jedná o možnost přikázat fyzickým osobám, kterým vyšel pozitivní výsledek testu (platí i pro samotesty) na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2, aby se zdržovaly odděleně od ostatních fyzických osob do doby, než bude stanoveným způsobem prokázáno (např. absolvováním konfirmačního RT-PCR testu na přítomnost viru SARS-CoV-2), zda jsou či nejsou tímto virem nakaženy, a než budou případně přijata další protiepidemická opatření (např. nařízení izolace). Aby však nedocházelo k nedůvodným průtahům v době, kdy bude daná fyzická osoba fakticky omezena ve volném pohybu, stanoví se max. doba, po níž dané fyzické osobě povinnost tzv. samoizolace trvá, na 72 hodin od pozitivního výsledku antigenního testu. V případě písmen o) až r) je v návaznosti na aplikační zjištění navrženo rozšíření stávajícího výčtu subjektů nebo činností o hudební, taneční, herní nebo podobné společenské kluby nebo diskotéky, herny nebo kasina, zoologické nebo botanické zahrady, muzea, galerie, výstavní prostory, hrady, zámky nebo obdobné historické nebo kulturní objekty, veřejné knihovny, hvězdárny nebo planetária a konání divadelních nebo kinematografických představení, pohybových nebo tanečních produkcí, kulturních festivalů nebo přehlídek, trhů, veletrhů nebo prodejních hospodářských výstav. Obecně se jedná o skupinu subjektů či činností, kde dochází k možné větší kumulaci osob, což s sebou přináší vyšší riziko přenosu onemocnění covid-19, a to zvláště v případě současného výskytu vysoce nakažlivé varianty omikron. V písmenu s) se navrhuje založit možnost regulace zotavovacích akcí, jiných podobných akcí pro děti nebo příměstských táborů tak, aby je bylo možné omezit nebo stanovit podmínky pro jejich konání. I v tomto případě se totiž jedná o možné větší seskupení osob v jednom okamžiku na jednom místě, kdy jde o specificky vytvořenou homogenní skupinu, která se spolu setkává po určitou, často i delší dobu, a riziko přenosu nákazy z jedné osoby na druhou se tím podstatně zvyšuje. Nově navržené písmeno t) reflektuje specifika jednání orgánů právnických osob (např. členské schůze bytových družstev, jednání výboru společenství vlastníků jednotek, jednání řídících orgánů obchodních korporací apod.), kde rovněž v důsledku osobního kontaktu dvou nebo více osob roste riziko přenosu onemocnění covid-19. V písmenu u) se nově navrhuje možnost nařídit tzv. samoizolaci (obdobně jako v nově vkládaném písmenu n)) fyzickým osobám, které po stanovenou dobu pobývaly v zahraničí na území státu, v němž na základě seznamu zveřejňovaného Ministerstvem zdravotnictví existuje zvýšené riziko nákazy virem SARS-CoV-2. Záměrem tohoto opatření je, aby v České republice nedocházelo k nekontrolovanému šíření stávajících nebo případně i možných nových variant koronaviru s původem v cizině. Ustanovení písmene u) samozřejmě pamatuje i na situaci, kdy bude zmíněné podezření vyvráceno – dojde k automatickému ukončení tzv. samoizolace.

Písmeno v) se pak týká tzv. příjezdových formulářů, které mají orgánům ochrany veřejného zdraví umožnit získat od osob, které po stanovenou dobu pobývaly na území cizího státu nebo jeho části, v němž existuje zvýšené riziko nákazy virem SARS-CoV-2, údaje nezbytné pro případné následné dohledání této osoby, pro účely trasování, nařízení izolace či karanténního opatření apod.

K bodu 10 Tímto bodem dochází pouze k legislativně technické změně v odkazu uvedeném v § 2 odst. 4 pandemického zákona.

K bodu 11 Cílem navrženého ustanovení § 2a je umožnit všem orgánům právnických osob jednat distančně, třebaže tuto možnost nemají zakotvenu ve svých dokumentech. Jedná se o oprávnění, nikoliv povinnost takto jednat, a je podmíněno existencí mimořádného opatření, které by osobní jednání omezovalo. V úvahu připadá jak písemná forma, tak i jednání prostřednictvím technického prostředku (typicky telekonferenčně). Právnické osoby tak získají nástroj, jak fungovat i přes existenci mimořádných opatření, aniž by musely měnit své vnitřní dokumenty, a je jen na nich, jak tohoto nástroje využijí. V podstatě totožné ustanovení bylo již dříve obsaženo v § 19 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS-CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, ale bylo vázáno pouze na mimořádná opatření vydaná v roce 2020 a dnes je tedy již nepoužitelné. Cílem navrženého ustanovení § 2b je založit pravomoc Ministerstva obrany a Ministerstva vnitra k vydávání některých výslovně vyjmenovaných mimořádných opatření podle pandemického zákona, a to ve vztahu k osobám, které mají k uvedeným resortům pracovněprávní nebo jiný vztah, a dále pro místa, stavby či prostory, k nimž mají tyto resorty nebo jimi zřizované či založené subjekty právo hospodaření. Ministerstvo obrany nebo Ministerstvo vnitra mohou totiž při své činnosti dospět k závěru, že v zájmu zajištění řádné činnosti např. ozbrojených nebo bezpečnostních složek státu je třeba určité oblasti regulovat odlišně od generální regulace učiněné na celostátní úrovni Ministerstvem zdravotnictví, popř. lokálně místně příslušnou krajskou hygienickou stanicí. Aby nedocházelo k aplikačním problémům, pokud by uvedená ministerstva k přijetí svých zvláštních mimořádných opatření nepřistoupila, dochází k výslovnému zakotvení subsidiarity mimořádných opatření vydaných Ministerstvem zdravotnictví nebo krajskou hygienickou stanicí.

K bodům 12, 14, 15, 18 a 39 Tyto novelizační body reagují na včlenění Ministerstva obrany a Ministerstva vnitra mezi orgány oprávněné postupovat podle pandemického zákona a doplňují je do příslušných ustanovení § 3 a § 4.

K bodu 13, 16 a 17 Těmito body dochází pouze k legislativně technické změně v odkazech uvedených v § 3 odst. 1 až 7 pandemického zákona, kdy se odkaz na celý § 2 nahrazuje odkazem na § 2 odst. 2 (body 13 a 17) a odkazem na § 2 odst. 4 (bod 16).

K bodu 19 Tímto novelizačním bodem dochází k legislativně technické změně v § 4, kdy je třeba, aby se i v případě mimořádných opatření vydávaných za účelem likvidace epidemie covid-19 podle § 69 odst. 1 písm. b) nebo i) zákona o ochraně veřejného zdraví postupovalo obdobně, jako v případě mimořádných opatření podle § 2 odst. 2 pandemického zákona.

K bodům 20, 21 a 22 Těmito body dochází v prvé řadě k legislativně technické změně v odkazech uvedených v § 6 odst. 1, 2 a 4 pandemického zákona, kdy se odkaz na celý § 2 nahrazuje odkazem na § 2 odst. 2. Novelizační bod 20 dále reaguje na skutečnost, že krajské hygienické stanice nemohly při řešení epidemie covid-19 postupovat podle dosud platného znění § 6 odst. 1 pandemického zákona, a to ani v záležitostech lokálního charakteru (až do úrovně kraje), nýbrž vždy místo nich muselo jednat Ministerstvo zdravotnictví. Odpovědnost za ochranu veřejného zdraví na území kraje nicméně primárně leží na dané krajské hygienické stanici, které má bezprostřední informace o situaci v kraji a je schopná na ni pružně a bez prodlení reagovat. Otázek s přesahem na území více krajů nebo celorepublikových se navržená změna nedotkne, v těchto případech bude i nadále jednat Ministerstvo zdravotnictví. Novelizačním bodem 22 dochází nad rámec výše uvedeného k vyjasnění, že o součinnost Policie ČR lze ve smyslu ustanovení § 6 odst. 4 pandemického zákona požádat jen tehdy, pokud se jedná o realizaci mimořádného opatření podle § 2 odst. 2 tohoto zákona nebo podle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví, jehož účelem je likvidace epidemie covid- 19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku.

K bodům 23, 24 a 25 Těmito body dochází v prvé řadě k legislativně technické změně v odkazech uvedených v § 7 odst. 1 a 2 a § 8 odst. 1 pandemického zákona, kdy se odkaz na celý § 2 nahrazuje odkazem na § 2 odst. 2. Novelizační bod 23 dále i v tomto případě reaguje na skutečnost, že krajské hygienické stanice nemohly při řešení epidemie covid-19 postupovat podle dosud platného znění § 7 odst. 1 pandemického zákona, a to ani v záležitostech lokálního charakteru (až do úrovně kraje), nýbrž vždy místo nich muselo jednat Ministerstvo zdravotnictví. Odpovědnost za ochranu veřejného zdraví na území kraje nicméně primárně leží na dané krajské hygienické stanici, které má bezprostřední informace o situaci v kraji a je schopná na ni pružně a bez prodlení reagovat. Otázek s přesahem na území více krajů nebo celorepublikových se navržená změna nedotkne, v těchto případech bude i nadále jednat Ministerstvo zdravotnictví.

K bodu 26 Vzhledem k vysokému počtu nařizovaných karanténních opatření a izolací, jenž může dosahovat až desítek tisíc případů denně, je naprosto nemyslitelné, aby karanténní opatření a izolace byly nařizovány ve správním řízení vedeném podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Žádný správní orgán není schopen takové množství rozhodnutí vydat. Z judikatury ke stávajícímu znění zákona přitom plyne, že od postupu při nařizování karanténního opatření nebo izolace se nelze bez speciální zákonné úpravy odchýlit. Například podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2021, čj. 10 As 229/2021-31, publikovaného pod č. 4246/2021 Sb. NSS, platí, že „[k]rajská hygienická stanice musí o protiepidemických opatřeních podle § 64 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, rozhodnout dle správního řádu (§ 67 odst. 1 citovaného zákona); zejména tato opatření (např. karanténa) nelze stanovit jen telefonicky“. Smyslem navržené úpravy je stanovit zákonná pravidla pro to, aby nařizování karanténních opatření a izolací bylo neformalizované, samozřejmě při zachování možnosti se proti takovému nařízení zákonem upraveným způsobem bránit. Je třeba brát v úvahu, že nařízením karanténního opatření nebo izolace je především chráněn veřejný zájem na ochraně veřejného zdraví, čehož nelze efektivně dosáhnout, není-li v praxi jejich nařízení možno dosáhnout zákonem předvídaným způsobem. Předpokládá se, že k nařizování karanténních opatření a izolace by docházelo nikoliv rozhodnutím, nýbrž faktickým pokynem, který by byl povinné osobě sdělen buďto ústně, anebo písemně, a to i prostředkem komunikace na dálku (typicky telefonicky či prostřednictvím SMS). Je to jediná možnost, jak v předpokládaném počtu nařizovaných karanténních opatření či izolací takový postup v praxi učinit proveditelným. V každém případě by o takovém sdělení byl učiněn písemný záznam. Orgán ochrany veřejného zdraví by ke sdělení takovému svého pokynu mohl pověřit jinou vhodnou osobu, typicky například zaměstnavatele, resp. jeho odpovědnou osobu, ředitele školy, poskytovatele zdravotních služeb nebo proškoleného pracovníka callcentra apod. Odpovědnost za nařízení včetně odpovědnosti za případný nesprávný úřední postup by však nadále zůstala na orgánu ochrany veřejného zdraví jako na správním orgánu, resp. na státu, neboť uvedené vhodné osoby by pouze tlumočily vrchnostenskou vůli orgánu ochrany veřejného zdraví a plnily by roli jakéhosi doručovatele. Proti nařízení karanténního opatření nebo izolace by nově bylo možné podat písemné námitky adresované příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví, na jejichž základě by byla přezkoumána důvodnost nařízené karanténního opatření nebo izolace. Námitky jsou návrhem rovněž pojaty jako neformalizovaný postup, protože jejich primárním smyslem je, aby důvodnost nařízené karanténní opatření nebo izolace byla přezkoumána co nejdříve. Proti jejich vyřízení by bylo následně možné brojit žalobou ve správním soudnictví, a to dle předpokladu zásahovou žalobou.

Na nařizování karanténního opatření nebo izolace a na vyřizování námitek by se subsidiárně použila část čtvrtá správního řádu, upravující vydávání vyjádření, osvědčení, provádění ověření nebo činění sdělení, která se týkají dotčených osob. Za nesprávný úřední postup při nařizování karanténního opatření nebo izolace a za újmu tím způsobenou by odpovídal stát podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Uvedený postup, kdy by k nařízení karanténního opatření nebo izolace docházelo faktickým pokynem, je inspirován obdobnými úpravami v jiných zákonech, např. ustanovením § 7b zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů.

K bodu 27 Tímto bodem dochází pouze k legislativně technické změně v odkazu uvedeném v § 9 odst. 1 písm. a) zákona, kdy se odkaz na celý § 2 nahrazuje odkazem na § 2 odst. 2.

K bodům 28 a 33 Smyslem těchto novelizačních bodů je z důvodu snazší aplikace § 10 a 11 výslovné stanovení, že ustanovení o přestupcích podle těchto paragrafů lze aplikovat výhradně ve vztahu k nedodržení mimořádných opatření podle § 2 odst. 2 pandemického zákona nebo podle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví, jehož účelem je likvidace epidemie covid-19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku.

K bodům 29 a 30 Uvedené novelizační body reagují na skutečnost, že tímto návrhem dochází k rozšíření výčtu mimořádných opatření, která mohou orgány státní správy za účelem boje s onemocněním covid-19 přijímat (viz novelizační bod 9), přičemž v této souvislosti je nezbytné doplnit i korespondující skutkové podstaty přestupků, jichž se adresáti mimořádných opatření mohou dopustit, pokud dané mimořádné opatření nerespektují a nepostupují podle něj. Předkladatel navrhuje podřadit nové skutkové podstaty přestupků pod § 10 odst. 2 písm. c). Výjimku tvoří přestupky za porušení nově zaváděného § 2 odst. 2 písm. r), kde předkladatel shledává jejich závažnost za natolik zásadní, že navrhuje tyto přestupky podřadit pod nejpřísnější ustanovení § 10 odst. 2 písm. a). V případě již existujícího § 2 odst. 2 písm. m) pak předkladatel dospěl k závěru, že spáchání tohoto přestupku právnickou osobou nebo podnikající fyzickou osobou je z hlediska možného dopadu tohoto jednání na boj s epidemií covid-19 natolik závažné, že odůvodňuje jeho nové podřazení pod nejpřísnější ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) pandemického zákona.

K bodu 31 Pokuty podle pandemického zákona jsou v porovnání s pokutami upravenými zákonem o ochraně veřejného zdraví mnohem důsledněji odstupňovány podle jejich typové závažnosti. Jelikož však jsou některá opatření v boji proti onemocnění COVID-19 i nadále vydávána podle zákona o ochraně veřejného zdraví, byť s procesními odchylkami upravenými pandemickým zákonem, mohlo doposud docházet k tomu, že pokuty byly ukládány ne podle pandemického zákona, ale podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Přitom například za přestupek právnické či podnikající fyzické osobě hrozí pokuta až do 3.000.000 Kč, zatímco podle pandemického zákona podle povahy uložené povinnosti až do maximální výše, která u nejméně závažných přestupků činí pouze 50.000 Kč a u nejzávažnějších stejně jako v případě zákona o ochraně veřejného zdraví 3.000.000 Kč. Ve všech případech se samozřejmě jedná o maximální pokutu, jejíž výše je v každém jednotlivém případě vždy důsledně indiviualizována podle ustanovení § 36 až 44 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, což může v odůvodněných případech vést i k uložení napomenutí či upuštění od správního trestu. Navržená úprava bude znamenat, že nedodržení mimořádného opatření podle § 69 odst. 1 písm. b) nebo i) zákona o ochraně veřejného zdraví, jehož účelem je likvidace epidemie COVID-19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku, bude nově přestupkem podle pandemického zákona, nikoliv podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Úprava v pandemickém zákoně bude představovat tzv. lex specialis vůči obecné skutkové podstatě přestupku podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Nepůjde tedy o jednočinný souběh. Tím bude uvedená nelogičnost ve výši horní hranice hrozící pokuty odstraněna, zároveň se tím i zjednoduší případné řízení o přestupku, neboť skutkové podstaty budou pro tyto případy (epidemie COVID-19) upraveny v jediném zákoně – pandemickém zákoně.

K bodu 32 Tento novelizační bod navazuje na bod předchozí. Navržené ustanovení rozšiřuje okruh skutečností, které správní orgán povinně zohledňuje při určování výměry správního trestu podle § 37 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Důvodem této speciální úpravy je skutečnost, že horní hranice výše pokut v tzv. pandemickém zákoně a v zákoně o ochraně veřejného zdraví se liší. Pokuty podle pandemického zákona jsou odstupňovány podle jejich typové závažnosti, což v případě zákona o ochraně veřejného zdraví platí pouze v omezenější míře. Na základě nově doplňovaného ustanovení bude správní orgán povinně přihlížet k typové závažnosti srovnatelného přestupku spáchaného porušením opatření vydaného podle pandemického zákona, což představuje dodatečný korektiv proti neúměrně vysokým pokutám, které by pachatelům jinak hrozily za porušení mimořádných opatření, jež jsou v rámci boje proti onemocnění COVID-19 vydávána podle § 69 písm. b) a i) zákona o ochraně veřejného zdraví. S uvedenými skutečnostmi bude správní orgán povinen se vypořádat v rozhodnutí o vině za přestupek, tyto jeho závěry budou následně přezkoumatelné odvolacím orgánem a i soudně přezkoumatelné ve správním soudnictví.

K bodům 34, 35 a 36 Stejně jako v případě výše uvedených novelizačních bodů 29 a 30 reagují i tyto body na skutečnost, že návrhem dochází k rozšíření výčtu mimořádných opatření, která mohou orgány státní správy za účelem boje s onemocněním covid-19 přijímat (viz novelizační bod 9), přičemž v této souvislosti je nezbytné doplnit i korespondující skutkové podstaty přestupků, jichž se adresáti mimořádných opatření mohou dopustit, pokud dané mimořádné opatření nerespektují a nepostupují podle něj. Předkladatel navrhuje podřadit většinu nových skutkových podstat přestupků pod § 11 odst. 2 písm. c). Výjimku tvoří přestupky za porušení nově zaváděného § 2 odst. 2 písm. r) nebo u), kde předkladatel shledává jejich závažnost za natolik zásadní, že navrhuje tyto přestupky podřadit pod nejpřísnější ustanovení § 11 odst. 2 písm. a). V případě nově zaváděného § 2 odst. 2 písm. n) má předkladatel naopak za to, že porušení tohoto mimořádného opatření je z hlediska cílů sledovaných pandemickým zákonem méně závažné, a proto je navrhuje podřadit pod mírnější ustanovení § 11 odst. 2 písm. d) pandemického zákona. Rovněž v případě již existujícího § 2 odst. 2 písm. m) dospěl předkladatel k závěru, že pokud ke spáchání tohoto přestupku dojde fyzickou osobou, není toto jednání s ohledem na dopady na boj s epidemií covid-19 natolik závažné, aby odůvodňovala jeho ponechání v ustanovení § 11 odst. 2 písm. c) pandemického zákona, a proto předkladatel navrhuje jeho podřazení pod mírnější ustanovení § 11 odst. 2 písm. d). K bodu 37 Pokuty podle pandemického zákona jsou v porovnání s pokutami upravenými zákonem o ochraně veřejného zdraví mnohem důsledněji odstupňovány podle jejich typové závažnosti. Jelikož však jsou některá opatření v boji proti onemocnění COVID-19 i nadále vydávána podle zákona o ochraně veřejného zdraví, byť s procesními odchylkami upravenými pandemickým zákonem, mohlo doposud docházet k tomu, že pokuty byly ukládány ne podle pandemického zákona, ale podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Přitom například za přestupek fyzické osoby hrozí pokuta až do 3.000.000 Kč, zatímco podle pandemického zákona podle povahy uložené povinnosti až do maximální výše, která u nejméně závažných přestupků činí 30.000 Kč a u nejzávažnějších 1.000.000 Kč. Ve všech případech se samozřejmě jedná o maximální pokutu, jejíž výše je v každém jednotlivém případě vždy důsledně indiviualizována podle ustanovení § 36 až 44 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, což může v odůvodněných případech vést i k uložení napomenutí či upuštění od správního trestu. Navržená úprava bude znamenat, že nedodržení mimořádného opatření podle § 69 odst. 1 písm. b) nebo i) zákona o ochraně veřejného zdraví, jehož účelem je likvidace epidemie COVID-19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku, bude nově přestupkem podle pandemického zákona, nikoliv podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Úprava v pandemickém zákoně bude představovat tzv. lex specialis vůči obecné skutkové podstatě přestupku podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Nepůjde tedy o jednočinný souběh. Tím bude uvedená nelogičnost ve výši horní hranice hrozící pokuty odstraněna, zároveň se tím i zjednoduší případné řízení o přestupku, neboť skutkové podstaty budou pro tyto případy (epidemie COVID-19) upraveny v jediném zákoně – pandemickém zákoně.

K bodu 38 Tento novelizační bod navazuje na bod předchozí. Navržené ustanovení rozšiřuje okruh skutečností, které správní orgán povinně zohledňuje při určování výměry správního trestu podle § 37 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Důvodem této speciální úpravy je skutečnost, že horní hranice výše pokut v tzv. pandemickém zákoně a v zákoně o ochraně veřejného zdraví se liší. Pokuty podle pandemického zákona jsou odstupňovány podle jejich typové závažnosti, což v případě zákona o ochraně veřejného zdraví platí pouze v omezenější míře. Na základě nově doplňovaného ustanovení bude správní orgán povinně přihlížet k typové závažnosti srovnatelného přestupku spáchaného porušením opatření vydaného podle pandemického zákona, což představuje dodatečný korektiv proti neúměrně vysokým pokutám, které by pachatelům jinak hrozily za porušení mimořádných opatření, jež jsou v rámci boje proti onemocnění COVID-19 vydávána podle § 69 písm. b) a i) zákona o ochraně veřejného zdraví. S uvedenými skutečnostmi bude správní orgán povinen se vypořádat v rozhodnutí o vině za přestupek, tyto jeho závěry budou následně přezkoumatelné odvolacím orgánem a i soudně přezkoumatelné ve správním soudnictví. K bodu 40 Tímto bodem dochází k legislativně technické změně v odkazu uvedeném v § 13 odst. 1 větě první pandemického zákona, kdy se odkaz na celý pandemický zákon nahrazuje odkazem na § 2 odst. 2. Dále dochází k vypuštění textu o celostátní působnosti mimořádných opatření, který by ve vztahu k doplnění Ministerstva obrany a Ministerstva vnitra působil aplikační potíže ohledně určení soudu příslušného k přezkumu opatření vydaných těmito resorty. Soudní přezkum mimořádných opatření vydaných Ministerstvem obrany nebo Ministerstvem vnitra bude s ohledem na jejich specifika (často budou mít tato opatření osobní působnost) příslušet Nejvyššímu správnímu soudu podobně, jako je tomu u mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví. K bodu 41 Tímto bodem dochází pouze k legislativně technické změně v pojmosloví, kdy namísto pojmu „opatření obecné povahy“ bude nově použit pojem „mimořádné opatření“.

K bodům 42, 43, 44 a 45 Účelem je zohlednit zkušenosti z dosavadního uplatňování pandemického zákona, a to nejen u orgánů ochrany veřejného zdraví, ale též správních soudů, zejména Nejvyššího správního soudu, jenž je příslušný pro přezkum mimořádných opatření vydávaných Ministerstvem zdravotnictví. Navrhovány jsou dílčí procesní změny řízení o přezkumu mimořádných opatření, jejichž cílem je zachovat úroveň ochrany subjektivních práv dotčených osob nastavenou pandemickým zákonem, avšak současně odstranit procesní překážky bránící efektivnímu výkonu činnosti soudů ve vztahu k mimořádným opatřením či jiným úkolům správních soudů.

K odstavcům 3 a 5: Jde o legislativně technickou úpravu, kdy text je přesunut do nově vkládaného odst. 5. Věcná změna: Do režimu přednostního projednání bude zahrnuto i odmítnutí zjevně neopodstatněného návrhu. Naopak se z přednostního projednání vyjímají případy, kdy po zániku účinnosti či po zrušení mimořádného opatření pokračuje soud v řízení s pravomocí deklarovat případnou nezákonnost opatření. V těchto případech není dán naléhavý zájem rychlé ochrany subjektivních práv navrhovatele. Dosavadní úprava nedůvodně upřednostňovala i tyto případy před naléhavějším přezkumem pozdějších, avšak aktuálně platných opatření, případně před (i staršími) návrhy na přezkum jiných aktů správních orgánů. To, že nemá smysl návrhy týkající se již zrušených projednávat přednostně, potvrdil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 3265/21. K odstavci 4: Na základě obecné dispoziční zásady v řízení před správními soudy dovodila soudní judikatura nezbytnost podání žádosti o změnu návrhu ve smyslu § 95 občanského soudního řádu, subsidiárně použitelného i v řízení před správními soudy (§ 64 s. ř. s.), aby soud mohl přistoupit k přezkumu mimořádného opatření s pravomocí deklarovat jeho nezákonnost. Z pohledu ochrany práv navrhovatele jde o zbytný úkon. Navrhovateli je zachována možnost disponovat řízením, včetně možnosti zpětvzetí návrhu, pokud na posouzení zákonnosti napadeného opatření nemá dále zájem. K odstavci 6: Navrhuje se vypustit možnost účasti v soudním řízení tzv. osob zúčastněných na řízení podle § 34 s. ř. s. Při přezkumu mimořádných opatření se jedná o zbytečný institut, neboť každý, kdo může být takovým opatřením dotčen na svých právech, může podat vlastní návrh na jeho zrušení. Osoba zúčastněná na řízení navíc nemůže nijak ovlivnit rozsah a důvod přezkumu, neboť soud je vázán návrhem (§ 101d odst. 1 s. ř. s.). Soud je namísto rychlého přistoupení k meritornímu přezkumu v rozsahu návrhu nucen konat celou řadu procesních úkonů ve vztahu k osobám odlišným od účastníků řízení (vyzývat k přihlášení se, vyzývat přihlášené k odstraňování vad jejich podání, ověřovat jejich oprávnění se řízení účastnit, organizovat jednání s ohledem na možnou účast jejich značného počtu apod.). V praxi navíc dochází k četným případům extrémního zneužívání tohoto institutu, včetně organizovaného přihlašování řádově stovek osob do jednotlivých řízení, s nimiž musí soud jednat namísto meritorního přezkumu napadeného opatření. To vše bez reálné možnosti, že tyto osoby mohou jakkoliv ovlivnit výsledek soudního řízení. Dochází rovněž k opakovanému přihlašování stejných osob do všech či vícero řízení o přezkumu téhož opatření. K odstavci 8: Navrhuje se odstavec 8 vypustit bez náhrady pro nadbytečnost. Totéž plyne již z § 102 odst. 1 s. ř. s., podle kterého „[k]asační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví,…“.

K bodu 46 Tímto novelizačním bodem dochází v reakci na aktuální situaci a neodhadnutelný vývoj pandemie onemocnění covid-19 na území České republiky ke zrušení omezené doby platnosti esenciální části pandemického zákona oproti původnímu záměru, tedy ustanovení § 1 až 8 nadále nebudou mít konkrétně stanovenu dobu skončení platnosti, a to i vzhledem k tomu, že stav pandemické pohotovosti lze kdykoli ukončit usnesením Poslanecké sněmovny na návrh vlády nebo pětiny všech poslanců.

K přechodným ustanovením Předkladatel považuje za podstatné vyřešit otázku postupu v již zahájených řízeních o přezkumu mimořádných opatřeních, přičemž s ohledem na navržené úpravy ve znění § 13 má předkladatel za to, že tyto změny je v zájmu efektivity výkonu správního soudnictví třeba promítnout i do těch řízení, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

K části druhé – Změna zákona o ochraně veřejného zdraví Cílem návrhu je jasně stanovit personální a teritoriální působnost Ministerstva obrany a Ministerstva vnitra při vydávání mimořádných opatření podle zákona o ochraně veřejného zdraví a legislativně výslovně zakotvit subsidiaritu opatření obecné povahy (mimořádných a ochranných opatření) Ministerstva zdravotnictví a krajských hygienických stanic ve vztahu k opatřením obecné povahy Ministerstva obrany a Ministerstva vnitra tak, aby tato úprava obsažená v zákoně o ochraně veřejného zdraví byla souladná s předkládaným návrhem novely pandemického zákona a nemohlo docházet k odlišné aplikační praxi při přijímání mimořádných opatření podle pandemického zákona a zákona o ochraně veřejného zdraví.

K části třetí – Změna zákona o dalších úpravách poskytování ošetřovného v souvislosti s mimořádnými opatřeními při epidemii onemocnění COVID-19 K bodu 1: Parlament České republiky schválil v prosinci 2021 zákon o dalších úpravách poskytování ošetřovného v souvislosti s mimořádnými opatřeními při epidemii onemocnění COVID-19 (tzv. zákon o krizovém ošetřovném). Tento zákon o krizovém ošetřovném vychází z úpravy ošetřovného obsažené v zákoně č. 438/2020 Sb. a obdobná opatření budou platit i pro další období do 28. února 2022. Podle zákona o krizovém ošetřovném se mimořádnými opatřeními při epidemii za stanovených podmínek rozumí mj. krizové opatření vyhlášené orgánem krizového řízení podle krizového zákona a mimořádné opatření vydané orgánem ochrany veřejného zdraví podle zákona o ochraně veřejného zdraví, pokud se týkají zákazu osobní přítomnosti dětí, žáků a studentů v zařízení nebo škole anebo v jejich částech v důsledku onemocnění COVID-19, a opatření podle školského zákona nebo prováděcích právních předpisů vydaných k jeho provedení, kterým došlo k uzavření zařízení nebo školy nebo jejích částí a které bylo přijato v přímé souvislosti s onemocněním COVID-19. Na základě těchto mimořádných opatření při epidemii pak je podle zákona o krizovém ošetřovném poskytováno pojištěncům při péči o dítě do 10 let věku a při péči o osoby vyžadující trvalou péči alespoň ve stupni 1 (lehká závislost) zvýhodněné ošetřovné (například ve vyšší sazbě, po prodlouženou podpůrčí dobu, rozšířenému okruhu pojištěnců).

Mimořádná opatření při epidemii onemocnění COVID-19 upravená v dosavadním znění zákona č. 94/2021 Sb. se úpravy obsažené v zákoně o krizovém ošetřovném netýkala, neboť stávající text umožňoval omezení výuky nebo jiného provozu pouze u vysokých škol. Navrhovaným rozšířením této pravomoci na všechny školy (včetně mateřských škol a dětských skupin) však zákon č. 94/2021 Sb. bude dopadat i na děti ve věku do 10 let a další osoby, které chodí do škol. Pokud by však došlo k situaci, kdy by školy a další zařízení pro děti či jejich část byly uzavřeny na základě novelizovaného zákona č. 94/2021 Sb., nebylo by možno zvýhodněné ošetřovné podle nového zákona o tzv. krizovém ošetřovném poskytnout. Navrhuje se proto, aby byl zákon o dalších úpravách poskytování ošetřovného v souvislosti s mimořádnými opatřeními při epidemii onemocnění COVID-19 upraven tak, aby mimořádná opatření při epidemii zahrnovala i opatření provedené podle § 2 odst. 2 písm. f) a m) novelizovaného zákona č. 94/2021 Sb., neboť se jedná o opatření, která jsou věcně stejná jako mimořádná opatření vymezená zákonem o krizovém ošetřovném. K bodům 2 až 5: Jedná se o navazující legislativně-technické úpravy, které reagují na vložení nového písmene b) vymezujícího další mimořádné opatření podle zákona č. 94/2021 Sb. a na nové označení dosavadních písmen b) a c) v § 1 odst. 1 zákona o krizovém ošetřovném. Opatření podle nového znění písmene b) v § 1 odst. 1 zákona o krizovém ošetřovném bude mít stejný režim jako opatření podle dosavadních písmen a) a b) v § 1 odst. 1 zákona o krizovém ošetřovném. K části čtvrté – Účinnost S ohledem na skutečnost, že esenciální část pandemického zákona (§ 1 až 8) má pozbýt platnosti uplynutím dne 28. 2. 2022, se navrhuje, aby tento návrh novely nabyl účinnosti dnem následujícím po dni jeho vyhlášení. Bez možnosti disponovat nástroji obsaženými v pandemickém zákoně a jejich úpravy by nebylo možné efektivně bránit šíření epidemie onemocnění covid-19, což by s sebou neslo nepřijatelná rizika a dopady na oblast veřejného zdraví, zdraví obyvatel i ekonomické oblasti a je proto navrhováno, aby návrh vstoupil v účinnost co možná nejdříve, a nikoliv k 1. lednu či k 1. červenci.

V Praze dne 19. ledna 2022

Předseda vlády

prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M., v. r.

Ministr zdravotnictví:

prof. MUDr. Vlastimil Válek, CSc., MBA, EBIR, v. r.