zákon č. 403/2020 Sb.

K čl. I

K bodu 1

Současně s postupným rozšiřováním působnosti zákona č. 416/2009 Sb. byl rozšiřován i jeho název, který nyní zahrnuje všechny typy tzv. liniových staveb. Navrhuje se proto doplnění zkráceného návrhu tohoto zákona, a to v podobě, která je pro jeho označení již dnes běžně užívána.

K bodu 2

Úpravou je reagováno na zavedení územního rozvojového plánu. Obdobně jako tomu je u staveb dopravní infrastruktury a vodní infrastruktury, jsou i u energetických staveb doplněny stavby s nimi související. Za energetickou infrastrukturu jsou pro potřeby tohoto zákona považovány nejen vyjmenované energetické stavby, ale rovněž ty stavby, které souvisí technicky, místně nebo časově s výstavbou vyjmenovaných energetických staveb. Jedná se nejčastěji o ploty (oplocení regulačních stanic plynu, apod.), veřejné osvětlení, ostatní inženýrské sítě a pozemní komunikace (dočasné komunikace, dočasné přeložky vody, kanalizace a jiných sítí), rekultivace, apod., kdy všechny tyto příkladmo uvedené stavby sice nemají status veřejně prospěšných staveb, ale jsou podmiňujícími nebo souvisejícími stavbami ke stavbě hlavní. Půjde tedy výhradně o stavby, které mají s energetickou infrastrukturou přímou a bezprostřední logickou a věcnou souvislost. Ve své podstatě je možné související stavbu chápat jako stavbu vedlejší definovanou v § 2 odst. 9 stavebního zákona, tj. stavbu, která svým účelem užívání nebo umístěním souvisí s vyjmenovanou energetickou stavbou, je nezbytná k jejímu řádnému a bezpečnému provozu, zabezpečuje její uživatelnost nebo doplňuje účel jejího užívání. Může se však jednat rovněž o stavby, které sice nepodmiňují stavbu jako takovou (tj. nemají vliv na funkčnost stavby), ale nelze bez nich primární energetickou stavbu realizovat (např. trvalé přeložky jiných staveb – nejčastěji technické nebo dopravní infrastruktury), v takovém případě však není definice stavby vedlejší plně přiléhavá. Vzhledem k cíli zákona o urychlení výstavby je nezbytné, aby bylo možné využít zrychlujících institutů pro všechny stavby, které souvisejí s výstavbou primární stavby. Pokud by nebylo možné zrealizovat všechny stavby, které souvisí s primární stavbou a které by znemožňovaly její uvedení do provozu nebo provoz bez dalšího, pak bylo samotné urychlení primární stavby zbytečné.

K bodu 3

Upřesnění parametru kapacity výroben elektrické energie, které jsou vybranou stavbou energetické infrastruktury. Upřesnění je v souladu s jejich kapacitním vymezením v energetickém zákoně, kdy je rovněž sledován instalovaný elektrický výkon.

K bodu 4

Upřesnění definice infrastruktury elektronických komunikací tak, aby i elektrická přípojka komunikačního zařízení sítí elektronických komunikací mohla být považována za „přípolož“.

K bodu 5

Pro účely přijetí opatření týkající se přípoloží (viz nový § 2i odst. 3) je nezbytné definovat pojem přípolože. Přípoloží se rozumí stavba podzemní infrastruktury elektronických komunikací umístěná v rámci výstavby pozemních komunikací a dráhy, kanalizací, energetických vedení, veřejného osvětlení, produktovodů a vedení sítí elektronických komunikací. Definice pojmu infrastruktury elektronických komunikací je obsažena v § 5 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací.

V oblasti výstavby elektronických komunikací dochází ke stanovení speciálních, jednodušších postupů v případě, že je stavba elektronických komunikací prováděna jako tzv. přípolož při provádění jiné stavby. V takovém případě nebude vyžadováno povolení podle stavebního zákona ani závazné stanovisko podle zákona o památkové péči, čímž dojde k urychlení jejich výstavby. Tato úprava usnadní koordinaci výkopových prací při výstavbě liniových staveb, a to nejen u staveb financovaných z veřejných prostředků, u kterých je povinnost koordinace na žádost oprávněné osoby stanovena zákonem č. 194/2017 Sb. Pojmem podzemní infrastruktura elektronických komunikací se rozumí kabelové vedení, včetně kabelových souborů a zařízení uložených pod povrchem země. Kabelovými soubory a zařízeními jsou zejména spojky, kabelové doplňky, průběžné zesilovače, opakovače, zařízení k ochraně kabelu před korozí, před přepětím, zařízení pro tlakovou ochranu kabelu, ochranné trubky kabelů. Cílem úpravy je mimo jiné usnadnit koordinaci výstavbových prací staveb infrastruktury elektronických komunikací a jiných liniových staveb tak, aby se snížila zátěž občanů související s opakovaným otevíráním povrchů. V souvislosti s prováděním staveb kanalizací, veřejného osvětlení, produktovodů a vedení sítí elektronických komunikací tato potřeba vyvstává zejména v zastavěném území obce. Stavba přípolože může být realizována při provádění stavby pozemních komunikací (příp. drah) rovněž mimo zastavěné území obce.

K bodu 6

V praxi stavebních úřadů mnohdy dochází k situaci, kdy je „rozhodnutí o povolení stavby“ podle § 2 odst. 3 zákona vykládáno restriktivně pouze jako stavební povolení a nikoli ve smyslu § 118 odst. 1 stavebního zákona, který povolením stavby rozumí široké množství aktů vydávaných podle stavebního zákona pro provedení stavby. Důsledkem je, že stavění lhůty platnosti stavební úřady uznávají pouze ve vztahu ke stavebnímu povolení, což je výklad proti účelu § 2 odst. 3 zákona. Z výše uvedeného důvodu se explicitně doplňují rozhodnutí, u kterých se staví běh lhůty tak, aby nebylo pochybností, o která se jedná. Půjde o územní rozhodnutí, stavební povolení a společné povolení.

K bodu 7

S ohledem na zavedení nového institutu v zákoně o ochraně přírody a krajiny, kterým je jednotné závazné stanovisko k zásahu do přírody a krajiny, se do liniového zákona doplňuje, že speciální postup upravený § 2 odst. 7 liniového zákona se vedle závazného stanoviska k posouzení vlivů na životní prostředí neuplatní rovněž v případě jednotného závazného stanoviska k zásahu do přírody a krajiny.

K bodu 8

Pro zajištění vyšší přehlednosti se navrhuje vypustit tato ustanovení, která mají obsoletní povahu. V ustanovení popsané možnosti vyplývají již přímo z obecného právního předpisu – stavebního zákona. Vzhledem k tomu, že zákon o urychlení výstavby je ve vztahu k obecnému právnímu předpisu - stavebnímu zákonu předpisem speciálním, je ze zásad právní teorie zřejmé, že jeho ustanovení mají před ustanoveními stavebního zákona přednost a v zákoně o urychlení neupravených věcech bude subsidiárně aplikován stavební zákon.

K bodům 9 až 15

Upravuje se nadpis ustanovení tak, aby přesněji odpovídal obsahu. Navrhuje se sloučit § 2c a § 2d a umožnit aplikovat tyto postupy pro všechny vybrané stavby energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací při jejich umisťování nebo při jejich společném povolení. Ve vazbě na zavedení fikce vydání kladného závazného stanoviska v případě, že dotčený orgán nevydá závazné stanovisko v zákonem stanovené lhůtě, se navrhuje provázat tuto v § 4 stavebního zákona uvedenou úpravu se zněním § 2c zákona o urychlení výstavby. Je vyžadováno, aby stavební úřad požádal dotčené orgány o vydání závazných stanovisek namísto stavebníka pouze v těch případech, kdy je stavebník neopatřil před podáním žádosti (tj. nepřipojil je stavebnímu úřadu k žádosti o povolení) a zároveň o ně stavebník dosud vůbec dotčený orgán nepožádal. Pokud by již stavebník před podáním žádosti o povolení na stavební úřad požádal o závazná stanoviska, musel by vyčkat do vydání požadovaného závazného stanoviska (nebo nastalé fikce vydání kladného závazného stanoviska). Pokud by stavebník předložil žádost o povolení, přesto, že na základě jeho žádosti o vydání závazného stanoviska nebylo dosud závazné stanovisko vydáno, ani nenastala fikce vydání kladného závazného stanoviska, stanovuje se stavebnímu úřadu, aby řízení přerušil do doby, kdy bude závazné stanovisko vydáno nebo uplyne lhůta, s jejímž uplynutím je spojen fikce vydání kladného závazného stanoviska. Cílem tohoto návrhu je předejít potenciálním nejasnostem a nežádoucím důsledkům v případě překryvu lhůt, se kterými je spojena fikce vydání kladného závazného stanoviska. V této souvislosti se pro vyloučení pochyb o způsobu prokazování nastalé fikce vydání kladného závazného stanoviska předpokládá, že nastalou fikci stavebník stavebnímu úřadu prokáže například tak, že mu předloží svou podanou žádost o vydání příslušného závazného stanoviska, ze které bude zřejmé, který den byla žádost dotčenému úřadu podána (tj. jaký den je rozhodný pro počátek běhu lhůty, s jejímž marným uplynutím nastává fikce vydání kladného závazného stanoviska). Stavební úřad může neformálním způsobem (např. telefonicky) ověřit, že skutečně dotčený orgán závazné stanovisko nevydal. Navrhuje se upravit postup tak, aby se společné jednání konalo pouze v případech, ve kterých je jeho konání nezbytné. Za tyto případy lze považovat situaci, kdy není závazné stanovisko předloženo ani o něj požádáno (a je třeba, aby jej u dotčeného orgánu vyžádal namísto stavebníka sám stavební úřad), nebo jsou předložená závazná stanoviska protichůdná. Cílem je, aby měl stavební úřad v krátké době k dispozici všechny zákonem předvídané podklady, mohl ve spolupráci s dotčenými orgány vyřešit případná nedorozumění nebo rozpory v obsahu závazných stanovisek a mohl tak rozhodnout o žádosti. Pojem protichůdná je upřesněn ve vazbě na stavební zákon, protože protichůdná stanoviska může stavební úřad koordinovat na společném jednání. Jakmile by se to nezdařilo a nadále by protichůdnost trvala, pak by se jednalo o rozpor, který by bylo třeba řešit v souladu se správním řádem. Pokud jsou všechna závazná stanoviska požadovaná právními (složkovými) předpisy předložena k žádosti a tato závazná stanoviska nejsou protichůdná, pak se společné jednání nekoná a stavební úřad rozhoduje na základě žádosti a předložených závazných stanovisek. Dotčené orgány na konci řízení obdrží rozhodnutí. Zda je konání společného jednání nezbytné či nikoli posuzuje pouze stavební úřad, do rozhodnutí o nařízení konání společného jednání mu dotčené orgány nezasahují. Stavební úřad jednoduše posoudí, zda jsou součástí žádosti všechna právními předpisy požadovaná závazná stanoviska a zda jejich obsah není ve vzájemném konfliktu. O případném nenařízení společného jednání dotčené orgány nevyrozumí, jelikož chybějící společné jednání se zájmů dotčených orgánů nijak nedotýká, když ty již vyjádřily své posouzení záměru ve svých závazných stanoviscích a samozřejmě i nadále zastávají své postavení v řízení podle stavebního zákona vedené stavebním úřadem, ve kterém uplatňují svá práva podle stavebního zákona.

K bodu 16

Návrh urychluje povolovací proces pro vybranou energetickou infrastrukturu a infrastrukturu elektronických komunikací tím, že pro stanovení příslušného stavebního úřadu nebude použito obecné pravidlo uvedené v § 13 odst. 4 stavebního zákona, ale volba místně příslušného stavebního úřadu bude provedena bez jakéhokoli časového prodlení přímo stavebníkem tím, že stavebník předloží žádost některému stavebnímu úřadu, v jehož správním obvodu se má stavba uskutečnit. Bude tak vyřešena v praxi se vyskytující časová prodleva, kterou způsobuje rozhodování nadřízeného stavebního úřadu o tom, zda bude rozhodovat sám nebo o tom, který jemu podřízený stavební úřad, bude k řízení příslušný. V praxi však v naprosté většině případů deleguje rozhodování na podřízený úřad. Protože vybrané stavby energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, které povedou přes správní území více stavebních úřadů s rozšířenou působností (tj. dlouhé liniové stavby v řádu desítek km) realizují v podstatě velké etablované společnosti (např. ČEZ, ČEPS, Net4Gas, Cetin atd.), lze reálně předpokládat, že takovýto stavebníci již mají ze svého dosavadního působení dostatek poznatků a zkušeností s prací mnoha stavebních úřadů a předloží žádost takovému stavebnímu úřadu, u kterého již probíhalo řízení o obdobné liniové stavbě a lze proto důvodně očekávat, že takový stavební úřadu bude disponovat zkušenostmi a odpovídajícím personálním vybavením k povolování těchto staveb. Přitom nelze připustit úvahu o tom, že by si stavebník stanovil takový úřad, který by ho mohl jakkoliv zvýhodnit, když vždy platí, že každý správní úřad musí postupovat nezávisle a nestranně bez ohledu na to, kdo jeho příslušnost stanovil či o jaké věci rozhoduje. Zároveň je stanovena povinnost stavebnímu úřadu, kterému byla žádost jako prvnímu předložena, aby o předložení žádosti informoval ostatní stavební úřady, v jejichž správních obvodech se má stavba rovněž uskutečnit. Je tím zamezeno souběžnému vedení několika řízení, pokud by podal stavebník žádost na více příslušných stavebních úřadů. Postup, který je navrhován není v zákoně č. 416/2009 Sb. novým pravidlem, když v současnosti již platný § 2c odst. 2 umožňuje obdobný postup aplikovat pro stanovení místní příslušnosti krajských stavebních úřadů v případě dopravní infrastruktury. Návrh se nesnaží odchylovat od obecného pravidla § 13 odst. 4, tam, kde to není nezbytně nutné, nemění proto okruh více příslušných stavebních úřadů, pouze urychluje aplikaci obecného pravidla v praxi, tím, že nevyžaduje nadbytečnou a nepřínosnou aktivitu nadřízeného orgánu. Ve srovnání s § 2e odst. 2 pak nevyžaduje změnu příslušnosti ve prospěch krajských úřadů i proto, že půjde často i o stavby, které se, na rozdíl od případů předvídaných v § 2e odst. 2, nebudou uskutečňovat na území více krajů.

K bodu 17

Vypouští se celý paragraf, jelikož se po sloučení s předchozím § 2c stává bezpředmětným.

K bodu 18

Navrhuje se rozšířit předmětné ustanovení o vstupech na pozemky rovněž na stavby energetické a vodní infrastruktury, protože rovněž tyto stavby jsou důležité pro rozvoj hospodářství a jejich výstavba trpí mnohdy podobnými potížemi jako stavby dopravní, např. právě co do vstupů na pozemky v případech měření a průzkumných prací.

K bodu 19

Problematika podmínek realizace přeložek v souvislosti s výstavbou dopravní a energetické infrastruktury se rozšiřuje rovněž o vodní infrastrukturu definovanou v § 1 odst. 3.

K bodu 20

Po vzoru nedávné novelizace § 9 odst. 6 písm. b) zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, stanovující náležitosti žádosti o odnětí zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu, navrhujeme, aby byl stejný přístup aplikován i na žádosti obdobného druhu, kterými jsou bez pochybností i žádosti o odnětí či omezení pozemků určených k plnění funkcí lesa podle zákona č. 289/1995 Sb., lesní zákon. Jde o principiálně stejný případ, kdy nedává smysl, aby v případě, kdy stavebník může práva k pozemku vyvlastnit, byl stavebník nucen zajišťovat vyjádření jejich jednotlivých vlastníků (spoluvlastníků). Dále je třeba si uvědomit, že jde o stavby povahou liniové, kdy zajišťování písemných vyjádření stovek až tisíců vlastníků (spoluvlastníků) pozemků, (nadto pro potřeby řízení, jejichž předmětem má být zejména ochrana veřejných a nikoli soukromých zájmů), jsou důvodem zásadních časových zdržení v jejich realizaci.

K bodu 21

Navržená právní úprava rozšiřuje okruh vybraných staveb sítí elektronických komunikací, u nichž nebude vyžadováno příslušné správní povolení dle stavebního zákona a dále příslušné závazné stanovisko dle zákona o památkové péči, čímž dojde i k urychlení výstavby staveb elektronických komunikací. Změna se týká zavedení možnosti přípoloží pro stavby veřejných komunikačních sítí, a to formou vyjmutí z povinností mít pro takovéto stavby povolení ke stavbě ve smyslu § 118 stavebního zákona a současně závazné stanovisko památkového úřadu ve smyslu § 14 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči. Aby však bylo možno stavbu přípolože za těchto podmínek realizovat, nesmí ochranné pásmo přípolože přesáhnout hranici ochranného pásma stavby, ke které se stavba přípolože přikládá. Obecně platí, že právní nemožnost přípolože aplikovat v praxi vede k absurdním situacím, kdy dané pozemní komunikace jsou v průběhu několika let opakovaně rozkopány z důvodu umístění několika staveb technické infrastruktury po sobě do těchto komunikací, což je zejména ze strany obecních samospráv často kritizováno. Umožnění přípolože touto formou by se mělo vztahovat pouze na stavby veřejných komunikačních sítí, a to z důvodu, že tyto stavby na rozdíl od staveb jiné technické infrastruktury jsou bezpečné a nemohou ohrozit majetek a život třetích osob. Zejména pak splní vždy podmínky stanovené v povolení ke stavbě, ke které se přípolože připokládají včetně veškerých závazných stanovisek k této stavbě. S ohledem na tuto skutečnost není zapotřebí ani vydání závazného stanoviska památkového úřadu ve smyslu § 14 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči, protože zejména podmínky pro úpravu povrchů budou dodrženy při provádění stavby, které se stavba veřejných komunikačních sítí připokládá. Vyjmutí přípoloží z povinnosti mít povolení ke stavbě ve smyslu § 118 stavebního zákona, však neznamená, že by vlastník veřejné komunikační sítě neměl mít smlouvu s vlastníkem nemovitosti o zřízení služebnosti. Právní úprava předpokládá, že stavebník přípolože bude muset vždy před začátkem přípolože uzavřít dohodu o přípoloži mezi stavebníkem stavby, ke které se přípolož přikládá, a stavebníkem přípolože. Navrhovaná úprava rovněž předpokládá dohodu mezi stavebníkem hlavní stavby a stavebníkem přípolože, která by měla stanovit způsob a časování provedení prací tak, aby byla zajištěna bezpečnost a dodržení dalších předpisů. Jedná se o podmínku, která musí být splněna, aby mohla být přípolož přiložena bez územního rozhodnutí nebo územního souhlasu. Dále je zdůrazněn princip samostatnosti stavby přípolože. I když se stavba přípolože realizuje v koordinaci se stavbou, ke které se infrastruktura elektronických komunikací připokládá, je z pohledu práva i z pohledu technického samostatnou stavbou a ve svém důsledku nemůže mít žádný vliv na jakékoliv správní řízení, které je činěno v souvislosti s výstavbou stavby, ke které se infrastruktura elektronických komunikací připokládá. Druhá věta pak ukládá stavebním úřadům, aby v rámci řízení a postupů podle stavebního zákona týkajících se stavby, k níž se přípolož přikládá, nepřihlížely ke stavbě přípolože (jde tedy jak o povolování stavby, k níž se přípolož přikládá, tak rovněž její kolaudaci).

K bodu 22

V současné době existují ve stávající praxi veřejného stavebního práva ze zjednodušeného úhlu pohledu dva principiální postupy schvalování velkých infrastrukturních staveb. První „tradiční“ způsob je postup v jednotlivých krocích, tj. posouzení vlivu na životní prostředí (EIA) - územní rozhodnutí (ÚR) - stavební povolení (SP). Druhou možností je využití společného povolení zavedeného novelou stavebního zákona (zákonem č. 225/2017 Sb.). Obě metody mají z pohledu infrastrukturních staveb určité plusy a mínusy. Výhodou tradičního postupu je zejména minimalizace rizik marně vynaložených nákladů na podrobnější dokumentaci, naopak jednoznačnou nevýhodou je nutnost projít v rámci povolovacího procesu několika správními řízeními v celém rozsahu. Společné povolení naopak umožňuje minimalizovat počet schvalovacích postupů na jedno řízení, avšak ve snaze zajistit dostatečně podrobnou dokumentaci pro stavební úřad zavádí neopominutelné riziko přípravy podrobnosti dokumentace, která může být částečně nevyužitelná. V případě významných dopravních staveb se může jednat o výdaje v desítkách milionů Kč. Navrhuje se proto zavedení ještě třetí možnosti, a to vydání společného povolení na základě méně podrobné dokumentace s podmínkou dodatečného dodání podrobnější dokumentace stavebnímu úřadu pro účely dohledu nad průběhem realizace stavby.

Zavedení tohoto postupu vychází z předpokladu, že na významné státní investory je možné přenést větší odpovědnost za to, že stavba bude provedena v souladu s příslušnými právními předpisy a že obstojí při kolaudaci. Stavební povolení i společné povolení totiž dávají stavebníkovi v zásadě jistotu, že pokud dodrží podmínky uvedené v povolení, pak jeho stavba splňuje podmínky pro schválení k užívání. Nově zaváděný postup však vzhledem k nízké podrobnosti dokumentace nutí stavebníka si posoudit soulad konkrétního stavebně technického řešení stavby s příslušnými právními předpisy sám, aniž by se mohl spolehnout na ověření navrhovaného řešení prostřednictvím kontroly dokumentace ze strany příslušných orgánů státní správy v rámci schvalovacích procesů. Ověřování souladu stavby s příslušnými právními předpisy proběhne až v rámci kolaudačního řízení a stavebník tak ponese riziko, že pokud by stavba nebyla provedena v souladu s příslušnými právními předpisy, nebude zkolaudována a nebude tedy možné ji užívat. Stavebník tedy ponese mnohem větší riziko marně vynaložených nákladů na realizaci stavby než v případě vydání stavebního povolení nebo společného povolení na základě plnohodnotné dokumentace. Rozsah méně podrobné dokumentace stanoví vyhláška Ministerstva dopravy. Věcně by měla odpovídat mezistupni mezi dnešní dokumentací pro územní řízení (DÚR) a dokumentací pro stavební povolení (DSP) dle vyhlášek č. 499/2006 Sb. a č. 146/2008 Sb. Nejpozději 5 dnů před zahájením stavby bude pak stavebnímu úřadu povinně předkládána dokumentace pro provádění stavby, který ji bude využívat při dohledu nad stavbou a případně i v kolaudačním řízení.

K bodu 23

Navrhuje se zkrátit lhůtu pro akceptaci návrhu smlouvy o získání práv k pozemku nebo ke stavbě na 60 dní a zároveň rozšířit dopad ustanovení o stavby vodní infrastruktury. Lhůta 60 dní je pro toto právní jednání vyvlastňovaného dostatečně dlouhá i vzhledem k tomu, že vyvlastňovanému jsou známy informace o rozsahu vyvlastnitelem požadovaných práv i parametrech záměru již po delší dobu, a to v době kdy probíhala řízení podle stavebního zákona (např. územní řízení), jehož byl účastníkem a rovněž i vzhledem ke komunikaci s vyvlastnitelem ve věci získání práv, která časově předchází zaslání návrhu smlouvy. Zasláním návrhu smlouvy tedy není vyvlastňovaný žádným způsobem překvapen.

K bodům 24, 25, 26, 28, 29 a 30

Vyhotovování jednotlivých znaleckých posudků pro jednotlivé pozemky a stavby při výkupech těchto pozemků se jeví jako administrativně náročné. Stávající úpravu není možné aplikovat z hlediska skutečnosti, že je dána oprávněnému investorovi stavby povinnost oslovit každého vlastníka a znalecké posouzení by mělo být realizováno k datu odeslání návrhu potřebné smlouvy. Z uvedeného důvodu není v praxi vypracování souhrnného znaleckého posudku de facto možné. Potíže navíc působí zastarávání těchto posudků v čase. Proto je navrhováno, aby oprávněný investor stavby dopravní infrastruktury mohl vyhotovit globální posudek pro celé vykupované území nebo pro některou jeho část. Ceny stanovené znaleckým posudkem budou muset být určeny nejdříve ke dni právní moci územního rozhodnutí (případně ke dni nabídky, pokud by byl dřívější), ale jejich platnost pro účely nabídek vlastníkům bude dána po dobu 3 let. Výjimkou budou stavební pozemky, kde nelze spravedlivě očekávat, že cena bude ještě po 3 letech reálná. Uvedené opatření sníží možnost spekulací s cenami pozemků a usnadní jejich výkupy pro veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury. Vlastník bude mít i nadále výhodu osminásobku ceny stanovené znaleckým posudkem, a pokud bude i poté považovat cenu za nesprávnou, bude mít možnost její revize v rámci řízení o vyvlastnění. Proto se úprava prodloužení doby platnosti posudku nejeví jako nevýhodná či nespravedlivá ani ve vztahu k vlastníkům. Navržené opatření cílí na zjednodušení procesu zpracovávání znaleckých posudků a zároveň i na to, aby již jednou zpracovaný znalecký posudek platil po určité časové období a mohl být využit i pro vypracování návrhů smluv do budoucna, jelikož vzhledem k velkému množství oslovovaných vlastníků bývá tento proces zpravidla velmi náročný v čase. Cílem je zrychlení a zefektivnění procesu, snížení administrativní náročnosti a snížení nákladů vznikajících v rámci procesu přípravy staveb dopravní infrastruktury.

K bodu 27

Dle stávající právní úpravy mohou organizační složky státu, nebo státní organizace či státní podniky vzájemně vypořádávat majetkoprávní vztahy variantně - buď bezúplatně, nebo úplatně. V případě úplatného převodu se na ocenění uplatní § 3b odst. 4, tedy bude se jednat o cenu obvyklou stanovenou znaleckým posudkem. Vzhledem k tomu, že uvedené subjekty nejsou nijak časově limitovány k uzavření dohody, nastává paradoxně v mnoha případech stav, kdy zahájení staveb dopravní infrastruktury blokují vedle probíhajících vyvlastňovacích řízení rovněž nevypořádané majetkoprávní vztahy se státními organizacemi, ať již z čistě administrativních důvodů, nebo protože statní organizace uplatňují různá vnitro-organizační pravidla pro stanovení náhrady za převod příslušnosti hospodařit s dotčenými pozemky, přičemž rozpory vznikající zejména z hlediska správného postupu znalce při stanovení ceny obvyklé. Navrhuje se proto, aby vypořádání mezi právnickými osobami, které hospodaří s majetkem státu, probíhalo bez uplatnění nároku na finanční náhradu, jelikož se obvykle jedná o finance a majetek státu, respektive finance vyčleněné ze státního rozpočtu. Tento režim se však nebude vztahovat na případy, kdy právnická osoba zřízená nebo založená zákonem resp. státem nehospodaří s majetkem státu, což se týká především akciových společností. V takovém případě by „odnětí“ majetku této osobě mohlo vést k poškození práv věřitelů takovéto osoby. Navržený mechanismus cílí na zjednodušení a zkrácení časové náročnosti procesu a na jeho hospodárnost, neboť odpadne nutnost zpracování potřebných znaleckých posudků.

K bodu 31

Navrhuje se vypustit ustanovení, jelikož se již stalo obecným pravidlem uvedeným v § 25 odst. 2 zákona o vyvlastnění. Jde tedy o bezpředmětné ustanovení.

K bodu 32

Návrh reaguje na zavedení územního rozvojového plánu a dále rozšiřuje aplikaci § 4a i na klíčové stavby vodní a energetické infrastruktury, které se navrhují nově uvést do přílohy k zákonu. I pro tyto stavby vodní a energetické infrastruktury platí, že pro možnost aplikace mezitímního rozhodnutí musí být vymezeny v územním rozvojovém plánu nebo v zásadách územního rozvoje.

K bodu 33

Navrhuje se umožnit využití mezitímního rozhodnutí i pro ostatní stavby energetické infrastruktury neuvedené v příloze. Jelikož však ve všech případech nepůjde o stavby srovnatelného významu jako stavby, které jsou uvedeny v příloze zákona, navrhuje se umožnit podání řádného opravného prostředku, jsou tedy zachovány všechny opravné prostředky podle správního řádu a nedochází tak k omezování žádných práv vyvlastňovaného. Přínosem návrhu je možnost rozdělení řízení o vyvlastnění do dvou samostatných rozhodnutí (částí), kdy rozhodnutí o vyvlastnění (mezitímní rozhodnutí) po nabytí právní moci umožní vyvlastniteli (stavebníkovi) zahájit realizaci stavby, aniž by bylo nutné vyčkat na rozhodnutí o výši náhrady (konečné rozhodnutí ve věci), které v současnosti dokončení řízení o vyvlastnění podstatně prodlužuje (např. vyhotovováním několika znaleckých posudků, jako následek častého zpochybňování jejich obsahu mezi účastníky řízení).

K bodu 34

Návrh si klade za cíl upřesnění stávajícího znění ustanovení do takové podoby, které by v praxi nečinilo výkladové potíže. Návrh se týká stavebních záměrů, které podle stavebního zákona pro svou realizaci nevyžadují stavební povolení ani ohlášení a proto nemůže (a ani to není účelem dosavadního znění § 5d) být vedeno společné řízení.

K bodům 35 a 36

Navrhuje se přílohu k zákonu rozšířit o další stavby dopravní infrastruktury a dále doplnit stavby energetické a vodní infrastruktury, které jsou zásadní z hlediska celorepublikových zájmů. Doplnění do přílohy umožní i na tyto stavby aplikovat ve vyvlastňovacím řízení institut mezitímního rozhodnutí tak, jak je definován v § 4a. Mezi výčet silnic I. třídy se doplňují silnice I/9, I/13, I/50 a I/57. V bodě 5 přílohy se navrhuje doplnění pouze o zcela nejdůležitější stavby energetické infrastruktury, a to o stavby, které mají status projektů společného zájmu (dále jen „stavby TEN-E“) podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 347/2013, kterým se stanoví hlavní směry pro transevropské energetické sítě (dále jen „Nařízení TEN-E) a dále o stavby, které mají národní charakter, protože mají význam pro zajištění spolehlivého, bezpečného a stabilního provozu, sledují rovněž zájem na zajištění energetické bezpečnosti a posilují strategickou pozici ČR. Stavby TEN-E jsou uvedeny v Unijním seznamu projektů společného zájmu pravidelně vydaném nařízením Evropské komise. Jedná se o energetické stavby, které musejí mít stejné zacházení a prioritu jako dopravní stavby uvedené v příloze zákona č. 416/2009 Sb., jelikož jsou svou povahou i důležitostí bez jakýchkoli pochyb na úrovni dálničních sítí. Shodnost vyplývá i ze skutečnosti, že energetické stavby TEN-E jsou z pohledu EU stavěny na roveň dopravním stavbám celoevropského významu TEN-T. Další podobností staveb TEN-E se stavbami již uvedenými v příloze zákona č. 416/2009 Sb. je i pokročilejší fáze jejich přípravy - pro některé z nich již bylo vydáno územní rozhodnutí, pro ostatní se předpokládá získání jejich povolovacího rozhodnutí v následujících dvou letech. Stejně tak jako u staveb již uvedených v příloze zákona č. 416/2009 Sb. jsou i stavby TEN-E uvedeny v zásadách územního rozvoje, ba co více, stavby TEN-E jsou stavbami uvedenými i v Politice územního rozvoje ČR. Jde tedy o zcela klíčové stavby pro celou ČR a vzhledem ke statusu staveb TEN-E, jde i o stavby jejichž realizace je celoevropským zájmem. Velice důležitým důvodem pro doplnění staveb TEN-E je nutnost plnění povinností ČR vůči EU, ke kterým se ČR zavázala přijetím Nařízení TEN-E. Nařízení TEN-E totiž projektům společného zájmu (tj. stavbám TEN-E) přiznává prioritní postavení a procesní zacházení, když v odst. 25 své preambule urguje k co nejrychlejšímu uskutečnění těchto projektů a minimalizaci administrativní zátěže pro jejich investory, v odst. 28 preambule vyjadřuje těmto projektům význam vnitrostátního veřejného zájmu, ve čl. 7 odst. 1 stanoví nezbytnost těchto projektů z hlediska energetické politiky, v čl. 7 odst. 1 vyžaduje pro zpracování jakýchkoli dokumentací týkajících se těchto projektů jejich co nejrychlejší možné vyřízení a v čl. 7 odst. 3 vybízí, aby bylo těmto projektům přiděleno postavení nejvyššího možného národního významu. V čl. 7 odst. 8 pak Nařízení TEN-E uvádí, že projekty společného zájmu jsou považovány z hlediska energetické politiky za projekty ve veřejném zájmu a lze je považovat za projekty v „převažujícím veřejném zájmu“ v případě splnění podmínek uvedených ve směrnicích 92/43/EHS a 2000/60/ES. Nařízení TEN-E explicitně neuvádí institut mezitímního rozhodnutí v řízení o vyvlastnění, a proto jej předkladatel nepovažuje za adaptační. Nicméně jak vyplývá již z výše uvedeného, jsou cíle nařízení TEN-E shodné s cíli navrhovaného seznamu, tj. urychlit majetkovou přípravu a přispět k uskutečnění těchto projektů. Počínaje stavbou vedení Výškov – Čechy Střed - Praha Sever a dále níže v seznamu sice již nejde o stavby TEN-E, přesto však jde o zcela klíčové stavby přenosové soustavy a je třeba si uvědomit, že i u těchto platí (stejně jako u staveb TEN-E), že z bezpečnostního, strategického a hospodářského pohledu jde o stavby s významným přeshraničním (národním a evropským) přesahem, umožňující bezpečné a spolehlivé provozování elektrizační soustavy ČR, neboť napomáhají dalšímu rozvoji výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů, přeshraničnímu obchodu s elektrickou energií v rámci propojení severojižního směru celoevropské elektroenergetické sítě včetně zajištění spolehlivosti, bezpečnosti zásobování dodávek elektrické energie konečným spotřebitelům přilehlých uzlových oblastí a řešení nebezpečných neplánovaných přetoků elektřiny z přenosových soustav SRN přes území ČR, které mohou způsobit blackout celé české elektrizační soustavy. Následuje bližší popis jednotlivých staveb přenosové soustavy: 1. Vernéřov – Vítkov – Přeštice – Kočín – Mírovka – vedení 400 kV Řeporyje - Prosenice Vedení (včetně souvisejících rozvoden), která mají status projektů společného zájmu Evropské unie podle Nařízení Evropského parlamentu a rady č. 347/2013, ze dne 17. dubna 2013, kterým se stanoví hlavní směry pro transevropské energetické sítě (TEN-E). Jsou to stavby s významným přeshraničním přesahem, umožňující bezpečné a spolehlivé provozování elektrizační soustavy ČR, neboť napomáhají dalšímu rozvoji výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů, přeshraničnímu obchodu s elektrickou energií v rámci propojení severojižního směru celoevropské elektroenergetické sítě včetně zajištění spolehlivosti a bezpečnosti zásobování dodávek elektrické energie konečným spotřebitelům přilehlých uzlových oblastí.

Až na vedení Kočín-Mírovka, ostatní vedení jsou přestavbou stávajících vedení. 2. Výškov – Čechy Střed - Praha Sever Z důvodu zajištění zásobování stoupající spotřeby pražské aglomerace a spolehlivosti napájení hlavního města Praha. Stavba ve spolupráci ČEPS, a.s. a PREdistribuce, a.s. spočívající ve výstavbě nové rozvodny 420 kV Praha Sever a její napojení do stávající přenosové soustavy ČR. Jde o výstavbu nového vedení ze stávajícího vedení do nové rozvodny Praha Sever.

Zcela nové vedení a nová rozvodna Praha Sever. 3. Hradec - Výškov – Babylon – Bezděčín Vedení zajišťující bezpečné a spolehlivé vyvedení výkonu z nově postavených výrobních zdrojů v severních Čechách a tedy zajištění spolehlivost dodávek elektrické energie z nich do přenosové soustavy ČR, dodávek do rozvíjejících se průmyslových oblastí severní Čech (primárně dostatečný potenciál pro rozvoj průmyslových oblastí).

Přestavba stávajícího vedení. 4. Hradec – Chrást – Přeštice Vedení zajišťující bezpečnou a spolehlivou dodávku elektrické energie v západních Čechách ovlivněné přetoky elektrické energie z Německa a tedy zajištění spolehlivosti dodávek elektrické energie do distribuční soustavy zvláště s ohledem na připojení rozptýlené výroby primárně obnovitelných zdrojů energie podle cílů pro snižování emisí a požadavků Evropské unie.

Přestavba stávajícího vedení. 5. Čechy Střed – Chodov Vedení pro zvýšení bezpečnosti dodávek pražské aglomeraci.

Přestavba stávajícího vedení. 6. Nošovice - Prosenice – Otrokovice – Sokolnice – Slavětice – Dasný a Slavětice - Čebín Vedení zajišťující bezpečné a spolehlivé dodávky elektrické energie na Moravě s vazbou na výrobní kapacity v Čechách.

Přestavba stávajícího vedení. 7. Otrokovice – Ladce (SK)

Česko-slovenský profil přenosových soustav ČR a SR je významným profilem z pohledu přenášeného množství elektřiny propojených trhů Česka, Slovenska, Maďarska a Rumunska. Z důvodu posílení stávající přenosové soustavy ČR (tohoto profilu) i vzhledem k plánovanému trvalému odstavení stávajících přeshraničních vedení 220 kV Lískovec (CZ) – P. Bystrica (SK) a Sokolnice (CZ) – Senica (SK) ze slovenské strany a zvýšení spolehlivosti elektrizační soustavy v oblasti Zlínského kraje je plánováno nové přeshraniční vedení 400 kV.

Zcela nové vedení. Vzhledem k prioritám ve výstavbě přepravní soustavy provozovatele a mimořádnosti využití mezitímního rozhodnutí se navrhuje doplnit do přílohy zákona bod 6, který zahrnuje pouze vedení přepravní soustavy „VTL Plynovod DN1400, RU Kateřinský potok – RU Přimda“, který je součástí přepravní soustavy, a tudíž je plynovodem zřizovaným ve veřejném zájmu dle energetického zákona. Zmíněný plynovod má za úkol propojit přepravní soustavu ČR s plánovaným německým plynovodem EUGAL a zvýšit kapacitu pro potřeby dodávek do ČR a pro další tranzit. Současně je provozovatel přepravní soustavy povinen tento projekt realizovat v důsledku závazné aukce přepravní kapacity, která se konala v březnu 2017 na základě Nařízení Komise (EU) 984/2013. Navrhuje se doplnit stavbu distribuční soustavy v elektroenergetice 110 kV Česká Lípa – Varnsdorf. Jedná se o stavbu nadmístního významu, která prochází územím Ústeckého a Libereckého kraje, a je proto vymezena pod čl. 150n v Politice územního rozvoje. Stavba má význam pro posílení zásobování Šluknovského výběžku elektrickou energií. Šluknovský výběžek je nyní zásobován pouze jediným dvojitým vedením o hladině 110 kV V1504/V1505. Výstavba vedení se datuje k roku 1965, prochází těžkou námrazovou oblastí a jde v souběhu s původním vedením 35 kV. Tento způsob napájení Šluknovského výběžku byl vyhovující do doby, kdy celkové zatížení bylo možno při různých poruchových stavech přenášet vedeními 35 kV ze sousední transformovny 110/35 kV Česká Kamenice. Vzhledem ke skutečnosti, že zatížení celého výběžku již přesáhlo přenosové možnosti stávajícího dvojitého vedení 35 kV, nelze již vedením 35 kV z lokality Česká Kamenice ani odjinud zajistit bezpečnou a trvalou dodávku elektrické energie do celého Šluknovského výběžku. V případě vážnějšího poškození přívodního dvojitého vedení 110 kV (přerušení obou linek, nebo pád stožáru) hrozí několikahodinové, ale i několikadenní přerušení dodávky do větší části této oblasti. Dostatečná a garantovaná kapacita dodávek elektrické energie umožní budoucí rozvoj oblasti (např. průmyslová zóna Rumburk) a může tak přispět spolu s dalšími opatřeními k předcházení vzniku některých negativních sociálních jevů, které v minulosti v předmětné oblasti vznikaly. VTL Plynovod DN1400, RU Kateřinský potok – RU Přimda má po své realizaci zajistit přístup k dodávkám plynu prostřednictvím nových přepravních kapacit směrem z Baltského moře. Nově budovaná infrastruktura v České republice bude dostupná všem zájemcům z řad účastníků trhu dle zcela transparentních a nediskriminačních postupů v souladu s právem Evropské unie, přičemž bude sloužit pro přepravu všech druhů zemního plynu bez ohledu na jejich původ. Do přílohy se dále nově doplňují výrobny elektřiny o celkovém instalovaném výkonu 100 MW a více, konkrétně nový jaderný zdroj v lokalitě Temelín a nový jaderný zdroj v lokalitě Dukovany. Realizace obou zdrojů naplňuje předpoklady Aktualizace státní energetické koncepce (z roku 2015) a na ní navazujícího Národního akčního plánu rozvoje jaderné energetiky v České republice (z téhož roku), které byly schváleny Vládou ČR. Rozvoj obou lokalit je rovněž předpokládán v Politice územního rozvoje. V souvislosti s rozšířením využitelnosti mezitímního rozhodnutí i na vodní infrastrukturu, se do přílohy doplňují rovněž vodní díla, a to vodní dílo Nové Heřminovy, vodní dílo Skalička a vodní dílo Vlachovice. Záměr realizace opatření ke snížení povodňových rizik v povodí horního toku řeky Opavy prostřednictvím vodní nádrže Nové Heřminovy (tzv. „menší varianta“) v kombinaci s dalšími opatřeními byl schválen Vládou České republiky usnesením č. 444 ze dne 21. 4. 2008. Záměr je zahrnut v Politice územního rozvoje ČR ve znění aktualizace č. 1 v bodě 167a, je zakotven v krajské dokumentaci Zásady územního rozvoje Moravskoslezského kraje pod označením VZ1a a jako veřejně prospěšná stavba je uveden také v bodě 105 zásad v kapitole G.I. Veřejně prospěšné stavby. Vodní dílo Nové Heřminovy naplňuje požadavek na celostátní veřejný zájem „Vytvářet podmínky pro preventivní ochranu území a obyvatelstva před potenciálními riziky a přírodními katastrofami v území (záplavy, sesuvy půdy eroze, sucho atd.) s cílem minimalizovat rozsah případných škod na civilizačních, kulturních a přírodních hodnotách území“ a znamená realizaci významného protipovodňového opatření, chránícího rozsáhlé území podél toku řeky Opavy včetně sídel se značným počtem obyvatel. Proto převažuje veřejný zájem na ochraně cca 6 000 obyvatel, z nichž se 2 000 nachází v oblasti vysoké míry rizika při povodních, v kontextu událostí v roce 1997, kdy v povodí řeky Odry zahynulo 20 lidí a byly způsobeny škody ve výši cca 17 miliard Kč. Naléhavost protipovodňové ochrany vyplynula právě z historického kontextu v dané oblasti, který prokázal, že ztráty a škody způsobené povodněmi mohou dosáhnout společensky neakceptovatelné výše. Taktéž nejhlubší sucho za dobu pozorování v povodí Odry v letech 2015 – 2016 podporuje realizaci vodního díla z pohledu výše uvedeného veřejného zájmu. Vodní dílo Skalička, jako součást navrhovaných protipovodňových opatření v povodí řeky Bečvy, je základním a nezbytným prvkem systému protipovodňové ochrany v povodí řeky Bečvy. S ohledem na konfiguraci terénu v povodí Bečvy nelze zabezpečit odpovídající protipovodňovou ochranu zastavěných území pouze využitím současně možných rozlivů v údolní nivě, lokálním zkapacitněním koryta nebo vybudováním ochranných hrází v intravilánech. Díky regulaci povodňových průtoků v profilu Skalička je možné navrhnout soubor dalších reálně proveditelných lokálních protipovodňových opatření v navazujících ohrožených lokalitách a minimalizovat zásahy do koryta Bečvy a do městské zástavby. Účinnost všech souvisejících protipovodňových opatření je tak přímo závislá na funkci vodního díla Skalička, které je základním prvkem protipovodňových opatření v povodí řeky Bečvy pomocí technických a přírodě blízkých opatření (viz usnesení vlády č. 259 z 13. 4. 2011 a č. 524 z 1. 7. 2015). Veřejný zájem je definován prokazatelnými přínosy v podobě účelů vodního díla. Hlavním účelem vodního díla je protipovodňová ochrana. Počet chráněných obyvatel je zhruba 110 tisíc, rozsah chráněného území v úseku mezi navrhovanou nádrží a soutokem s Moravou je 5 800 ha. Výše potenciálních povodňových škod při povodni 1997 přepočtených do cenové úrovně 2012 je 6 800 mil. Kč. Z výše uvedených hodnot je zcela zřejmý zájem na ochraně životů, zdraví obyvatel a majetku. Hodnota ochráněného majetku výrazným způsobem převyšuje náklady na realizaci opatření. Dalším důležitým efektem vodního díla je nadlepšování minimálních průtoků řeky Bečvy v rozsahu 1,56 až 3,36 m3/s - podle zvoleného stupně zabezpečenosti. To bude znamenat významné posílení biologických a hygienických funkcí vodního toku, zejména v déle trvajících suchých obdobích, jak tomu bylo např. v roce 2015 či 2017. Rovněž se tím může dosáhnout větší spolehlivosti dodávek pro odběratele vody z řeky, to se týká zejména odběrů vody pro průmysl v Přerově a případně i níže pod soutokem na řece Moravě. Zde se jedná o zásadní zaměstnavatele v regionu, jejichž provoz je přímo vázaný na odběry vody závislé na průtocích v řece Bečvě. Veřejný záměr je tedy v tomto smyslu dán zachováním průmyslových kapacit a zaměstnanosti v regionu Přerovska. Do budoucna lze také očekávat nárůst požadavků na odběry závlahové vody pro zemědělství, které bez tohoto vodního díla nebude možné zajistit. Významný je rovněž ekologický význam vodního díla spočívající v zajištění minimálních průtoků nezbytných pro zabezpečení ekologických funkcí řek Bečvy a návazně i Moravy, neboť se zvýší možnost dostatečného ředění vypouštěných odpadních vod a tím bude zamezeno stále častějším úhynům ryb a dalších vodních živočichů. Vodní dílo Vlachovice je stěžejním připravovaným zdrojem především pitné vody pro oblast Zlínska, který však bude prostřednictvím skupinových vodovodů schopné dodávat vodu i do přilehlých částí Jihomoravského kraje (jihovýchodní část) a Olomouckého kraje (východní část – Kelečsko). Výstavba vodního díla má tedy nadregionální význam. Lokalita je hájena již od 50. let, v současné době je ovšem zahájení přípravných prací již téměř nutností. V zájmové oblasti je nedostatek vody již akutním problémem, v letech 2015 a 2017 došlo k situaci, kdy některé z obcí musely být zásobovány pitnou vodou cisternami z náhradních vodních zdrojů. S ohledem na rostoucí požadavky a prognózu poklesu vydatnosti vodních zdrojů není v zájmovém území žádná významná alternativa k výstavbě nového vodního zdroje s kapacitou odpovídající vodnímu dílu Vlachovice. Veřejný zájem je dán u vodního díla Vlachovice potřebou zajištění zdrojů pitné vody pro zásobování obyvatelstva. S ohledem na aktuální a zejména výhledový stav kapacity současných zdrojů pitné vody je výstavba vodního díla Vlachovice nezbytná, neboť představuje jediné dostatečně efektivní opatření k dlouhodobému zajištění dodávek pitné vody pro obyvatelstvo. Doplňkovými efekty je zajištění minimálních průtoků v řece Vláře v suchých epizodách a jejich navýšení o 30 l/s a taktéž zvýšení protipovodňové ochrany zastavěných území pod vodní nádrží, kde účinně transformuje povodňové průtoky až do úrovně Q100. Příprava vodního díla Vlachovice byla schválena usnesením vlády č. 243 ze dne 18. 4. 2018.

K čl. II

K bodu 1

Jedná se o standardní přechodné ustanovení, dle něhož se již zahájená správní řízení dokončí podle stávající právní úpravy.

K bodu 2

Navržené přechodné ustanovení umožní využít nového institutu vydání společného povolení na základě dokumentace zpracované v omezeném rozsahu i pro stavby, které již byly umístěny územním rozhodnutím vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona, avšak je potřeba dílčích změn územního rozhodnutí. Společným povolením dojde současně ke změně územního rozhodnutí a k povolení stavby. Ustanovení § 2j zákona č. 416/2009 Sb. a ustanovení stavebního zákona o společném územním a stavebním řízení se použijí obdobně (nebude se jednat o umístění stavby v plném rozsahu, ale pouze o provedení dílčích změn oproti již vydanému územnímu rozhodnutí). Společným povolením může dojít i k prodloužení platnosti územního rozhodnutí. Pokud však bude následně společné povolení zrušeno v přezkumném řízení nebo rozhodnutím soudu, dnem právní moci tohoto rozhodnutí správního orgánu nebo soudu se platnost původního územního rozhodnutí prodlouží, a to tak, že uplyne za 2 roky ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí správního orgánu nebo soudu.

K čl. III až VI, VIII, XII, XIV, XVI, XVII až XIX a XXVII

Jedná se o legislativně technické úpravy související se zavedením nového typu územně plánovací dokumentace, kterým je územní rozvojový plán.

K čl. VI a VII

Návrh zavádí do zákona o ochraně přírody a krajiny tzv. jednotné závazné stanovisko k zásahu do přírody a krajiny, kterým dojde k posouzení záměru z hlediska zájmů chráněných zákonem o ochraně přírody a krajiny, a tedy k nahrazení veškerých správních aktů vydávaných podle tohoto zákona, s výjimkou stanoviska podle § 45i odst. 1. Jednotné stanovisko bude mít formu závazného stanoviska a bude vydáváno na základě žádosti oprávněného investora, tak jak je definován ve stavebním zákoně, a pouze pro záměry, pro které je vyžadováno závazné stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, a které jsou zároveň záměry staveb dopravní vodní nebo energetické infrastruktury podle liniového zákona. Jednotné závazné stanovisko nahrazuje bez dalšího všechna vyjádření a stanoviska vydávaná podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Pokud je podle zákona o ochraně přírody a krajiny vyžadováno vydání rozhodnutí (povolení, souhlas, povolení výjimky ze zákazů stanovených zákonem atd.), vyjádří se orgán ochrany přírody v závazném stanovisku ke splnění podmínek pro vydání takového rozhodnutí a případně další podmínky navrhne. Výroková část závazného stanoviska bude vtělena do výrokové části rozhodnutí vydávaného v řízení podle stavebního zákona stavebním úřadem. Zahrnutím výrokové části závazného stanoviska do výrokové části rozhodnutí vydávaného v řízení podle stavebního zákona se stavební úřad nestane orgánem ochrany přírody a krajiny. K přezkoumávání všech výroků takového rozhodnutí, tedy i výroku převzatého z výrokové části jednotného závazného stanoviska, v odvolacím nebo přezkumném řízení bude příslušný nadřízený stavební úřad, zatímco k přezkumu jednotného závazného stanoviska bude příslušný nadřízený orgán ochrany přírody a krajiny. Zavedení institutu jednotného stanoviska umožní zcela zásadní zjednodušení a zrychlení povolovacích procesů pro záměry podle liniového zákona za současných minimálních zásahů do existujícího systému povolovacích procesů na úseku ochrany přírody a krajiny. Jako podklad žádosti o jednotné závazné stanovisko bude investor moci předložit dokumentaci EIA, která bude v souladu s § 67 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny obsahovat rovněž hodnocení vlivů zamýšleného zásahu na zájmy chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny a zbývající potřebné informace pro posouzení převahy veřejného zájmu budou součástí žádosti. Přechodné ustanovení umožňuje využití jednotného závazného stanoviska i u záměrů, kde již došlo k vydání rozhodnutí, vyjádření nebo závazných stanovisek podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Jednotné závazné stanovisko potom nahradí pouze ta vyjádření, závazná stanoviska či rozhodnutí, o jejichž vydání nebyla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zahájena řízení.

K čl. VIII

K bodům 1, 2 a 4

Jedná se o legislativně technické úpravy související se zavedením nového typu územně plánovací dokumentace, kterým je územní rozvojový plán.

K bodu 3

Jedná se o rozšíření situací, kdy se nepoužije § 4 odst. 3 tohoto zákona, tedy zásada plošné ochrany zemědělského půdního fondu, a to o záměry veřejné dopravní nebo veřejné technické infrastruktury, které jsou umisťovány v koridoru vymezeném v platném územním rozvojovém plánu na základě vyhodnocení umístění záměru, odborně stanoveného odhadu výměry zabírané zemědělské půdy a jejího zařazení do tříd ochrany, nebo o záměry umisťované na zastavitelné ploše vymezené v platném územním rozvojovém plánu na základě vyhodnocení umístění záměru, odborně stanoveného odhadu výměry zabírané zemědělské půdy a jejího zařazení do tříd ochrany. Protože územní rozvojový plán se zpracovává v měřítku, ve kterém se zpracovávají zásady územní rozvoje, jedná se o analogii dosavadních písmen a) a b) a jejich aplikace bude tedy obdobná.

K čl. X

K bodům 1 a 2

V současné době je problematika rušení přejezdů řešena pouze stručně v § 37 odst. 4, přičemž největší úskalí této úpravy spočívá v tom, že je zde silničnímu správnímu úřadu dána možnost přejezd zrušit, aniž by byla stanovena jakákoli kritéria pro rozhodování. Navrhuje se proto tuto stručnou úpravu z § 37 vyjmout a proces povolování zrušení přejezdu upravit komplexně v novém § 37a. Řízení o povolení zrušení přejezdu bude zahajováno i nadále na žádost vlastníka dráhy nebo vlastníka pozemní komunikace a povede jej silniční správní úřad. Zákon nově stanoví kritéria, při jejichž splnění silniční správní úřad zrušení přejezdu povolí. Těmito kritérii bude především existence vhodné trasy, po které budou přístupné nemovitosti, k nimž se dosud využíval přístup přes rušený přejezd. Vhodnost trasy bude posuzována zejména s ohledem na stavebně technický stav pozemních komunikací, po nichž tato trasa povede, hustotu provozu na těchto pozemních komunikacích, jejich kapacitu a intenzitu provozu, který se na ně v důsledku zrušení přejezdu přesune. Dalším kritériem bude délka této trasy, tzn. povolit zrušení přejezdu bude možné, jen pokud se přístup k nemovitostem, k němuž se využívá rušený přejezd, neprodlouží o více než 5 km. Poslední kritérium se vztahuje k bezpečnosti této trasy a povolit zrušení přejezdu bude možné, jen pokud na ní nebude přejezd s nižším stupněm zabezpečení, než má rušený přejezd. K posouzení tohoto kritéria bude dávat závazné stanovisko drážní úřad. Ke vhodnosti trasy se bude vyjadřovat závazným stanoviskem Policie České republiky. Navržená úprava se dotýká rovněž účastenství v řízení. Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti, které budou rozhodující při posuzování, zda zrušení přejezdu lze či nelze povolit, budou silničnímu správnímu úřadu známy z jeho vlastní činnosti, případně budou vyplývat ze závazných stanovisek, a žádné další skutečnosti nebude možné zohlednit, navrhuje se, aby účastníky řízení byli pouze vlastník pozemní komunikace, vlastník dráhy a obec, na jejímž území se rušený přejezd nachází.

K bodu 3

Upravuje se příslušnost silničního správního úřadu k vedení řízení o povolení zrušení přejezdu na neveřejných účelových komunikacích.

K čl. XI

V souvislosti s novou právní úpravou rozhodování o zrušení přejezdu se navrhuje standardní přechodné ustanovení.

K čl. XII

K bodům 1 až 3, 5, 7 až 10, 12, 13 a 15

Do zákona o vysokých školách se (především s ohledem na současně navrhovanou změnu obecné úpravy závazných stanovisek v § 149 správního řádu) zakotvuje speciální úprava délky pořádkových lhůt, jež bude stanovena pro vydávání závazných a některých dalších stanovisek. Jde např. o úpravu lhůt ohledně vydávání stanovisek Národního akreditačního úřadu pro vysoké školství k typu vysoké školy, k udělení státního souhlasu působit jako soukromá vysoká škola či k zabezpečení zahraničních vysokoškolských studijních programů uskutečňovaných na území ČR nebo stanovisek uznávacích orgánů týkajících se studijních programů připravujících k výkonu regulovaných povolání nebo stanovisek Ministerstva vnitra nebo Ministerstva obrany týkajících se studijních programů připravujících k výkonu povolání v oblasti bezpečnosti. Potřeba speciální úpravy (delších lhůt) vyplývá z náročnosti odborného posuzování, prováděného příslušnými orgány v oblasti vysokého školství.

K bodům 4, 6, 11 a 14

V celém znění zákona o vysokých školách se (v souvislosti s navrženou změnou právní úpravy závazných stanovisek v § 149 správního řádu) navrhuje sjednotit právní úpravu týkající se studijních programů zaměřených na přípravu odborníků v oblasti bezpečnosti, pokud jde o stanoviska Ministerstva vnitra a Ministerstva obrany ohledně skutečnosti, zda absolventi budou připraveni odpovídajícím způsobem k výkonu povolání v této oblasti. Např. ustanovení § 79 odst. 2 písm. g) zákona o vysokých školách mezi obligatorní náležitosti žádosti vysoké školy o akreditaci studijního programu řadí v případě studijního programu zaměřeného na přípravu odborníků v oblasti bezpečnosti České republiky „souhlasné stanovisko Ministerstva obrany nebo Ministerstva vnitra, že absolventi budou připraveni odpovídajícím způsobem k výkonu povolání v této oblasti“. To znamená, že stačí, pokud žadatel v rámci žádosti o akreditaci předloží toliko jedno souhlasné stanovisko – buď Ministerstva vnitra anebo Ministerstva obrany. Jinde v zákoně (např. § 78 odst. 6 zákona o vysokých školách) se uvádí, že je třeba „kladné stanovisko Ministerstva obrany i Ministerstva vnitra“. Zmíněná vnitřní rozpornost byla způsobena skutečností, že při projednávání vládního návrhu tzv. „velké novely zákona o vysokých školách“ (publ. následně jako zákon č. 137/2016 Sb.) v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR byly schváleny pozměňovací návrhy výboru pro bezpečnost, které nedůsledně změnily toliko některá ustanovení týkající se stanovisek uvedených orgánů. (Původní vládní návrh novely požadoval jednotně stanovisko Ministerstva vnitra i Ministerstva obrany.) Navrhuje se proto upravit jednotně v celém znění zákona o vysokých školách slovní vazby, zmiňující stanovisko Ministerstva obrany /i/a/nebo Ministerstva vnitra požadované pro studijní programy zaměřené na přípravu odborníků v oblasti bezpečnosti – zákon v současnosti střídavě používá spojky „i/a/nebo“ ve slovním spojení „Ministerstva obrany /i/a/nebo Ministerstva vnitra“; navrhuje se sjednocení tohoto slovního spojení pouze použitím spojky „nebo“. Tj. celé znění zákona bude obsahovat v tomto případě pouze spojení „Ministerstva obrany nebo Ministerstva vnitra“. To znamená, že bude postačovat stanovisko jen jednoho z uvedených ministerstev.

K čl. XIV

K bodům 1 až 3

Jedná se o legislativně technické úpravy, které souvisí se zavedením nového typu územně plánovací dokumentace, kterou je územní rozvojový plán. Současně se též odstraňují duplicity, které v tomto ustanovení vznikly souběhem dvou právních předpisů, a sice zákonem č. 183/2006 Sb. a zákonem č. 222/2006 Sb. V rámci tohoto souběhu došlo k vložení dvou písmen r) do tohoto ustanovení. Dalšími novelami pak došlo dále k vložení dvou písmen x) do tohoto zákona. Tyto nežádoucí duplicity jsou touto změnou odstraňovány.

K čl. XVI

K bodům 1 a 2

Obdobně jako je zřizována a provozována distribuční soustava a přepravní soustava ve veřejném zájmu, navrhuje se stejné ustanovení analogicky aplikovat i pro těžební plynovod, kterým se připojuje výrobna plynu k plynárenské soustavě a pro výrobnu zemního plynu. Tímto se vytvoří příznivější podmínky pro zřizování a provoz uvedených zařízení v ČR, což je v souladu se státní energetickou koncepcí, která za jeden z důležitých úkolů považuje snižování energetické závislosti na dovozu energetických surovin ze zahraničí. Navržená úprava rovněž souvisí s návrhem změny § 3 odst. 2.

K bodům 3 a 5

Návrh upřesňuje dosavadní znění ustanovení, které již v současné době stanoví samostatný účel vyvlastnění tak, aby bylo možné vyvlastnit práva nejen pro stavby hlavní, ale rovněž i pro stavby se stavbou hlavní související (obdobně jako je například v zákoně o pozemních komunikacích). Návrh umožní využít institutu vyvlastnění rovněž pro stavby odpovídající těm, které jsou definovány v § 2 stavebního zákona jako stavby vedlejší a kterými se rozumí stavby, které se stavbou hlavní svým účelem užívání nebo umístěním souvisí a které zabezpečují uživatelnost stavby hlavní nebo doplňují účel užívání stavby hlavní nebo s ní souvisejí a bez nichž ji nelze zřídit nebo provozovat. Jedná se nejčastěji o přeložky vody, kanalizací, meliorací a jiných inženýrských sítí dočasné pozemní komunikace, rekultivace, apod. Na rozdíl od všech dalších samostatných účelů vyvlastnění stanovených v dalších částech energetického zákona (v ustanoveních jednotlivých provozovatelů energetických zařízení) umožňuje § 3 v řízení o vyvlastnění i nadále docílit nejen omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene, ale i nabytí vlastnického práva. Dále návrh mimo jiné reaguje na usnesení vlády č. 415/2018, kterým byl resortům Ministerstvu pro místní rozvoj a Ministerstvu průmyslu a obchodu uložen úkol přijmout legislativní úpravy umožňující vyvlastnění práv k pozemkům pro výstavbu jaderných zařízení. V této souvislosti se navrhuje rozšířit účel vyvlastnění rovněž na úzkou skupinu výroben elektřiny.

Pro zachování přehlednosti byla zvolena v zásadě náhrada celého ustanovení § 3 odst. 2 novou textací, protože pouhé doplnění stávajícího znění by již významně znepřehlednilo úpravu. V § 3 odst. 2 se upravuje deklarace veřejného zájmu a účel vyvlastnění nejen pro stavby hlavní, ale rovněž stavby související. Účel vyvlastnění se rozšiřuje o úzkou skupinu výroben elektřiny, a to pouze na ty z nich, které jsou zřizované a provozované ve veřejném zájmu, kterými jsou podle § 2 odst. 2 písm. a) bodu 18 energetického zákona pouze výrobny elektřiny o celkovém instalovaném elektrickém výkonu 100 MW a více, s možností poskytovat podpůrné služby k zajištění provozu elektrizační soustavy. Pro zachování systematiky energetického zákona je v souvislosti se změnou dosavadního znění § 3 odst. 2 rovněž pro výrobny elektrické energie v novém odst. 2 § 23 deklarována povinnost zajistit si pro její zřízení vlastnická práva k pozemkům. Tam kde tomu není možné, je umožněno nezbytná práva k pozemkům omezit či odejmout v řízení o vyvlastnění. Znění návrhu bylo zvoleno tak, aby odpovídalo znění použité v energetickém zákoně u všech provozovatelů energetických soustav s tím, že rozdíl je v druhu věcného práva, které je třeba pro jednotlivé stavby potřebné zajistit v procesu vyvlastnění. Zatímco pro síťovou infrastrukturu (vedení elektrické energie, plynu či tepla) jsou vlastnická práva k pozemkům omezována zřízením věcného břemene, pro stavby výroben elektřiny je ve většině případů třeba práva k pozemkům odejmout, jelikož nedává smysl, aby byly na pozemku umístěny a provozovány na základě věcného břemene z povahy tohoto institutu a rovněž i vzhledem k tomu, že jakékoli další využití pozemku, na kterém se bude výrobna elektřiny umístěna, je nemožné.

K bodu 4

Jedná se o legislativně technickou úpravu související se zavedením nového typu územně plánovací dokumentace, kterým je územní rozvojový plán.

K bodům 6 a 7

Dochází k upřesnění způsobu stanovení náhrady za zřízení věcného břemene (a její výplaty), tak jak je to obdobné v jiném síťovém odvětví, např. v telekomunikacích. Jednorázovost náhrady za zřízení věcného břemene vyplývá z povahy daného institutu, jenž jej odlišuje od nájmu.

K bodu 8

Stanovuje se jednotný způsob zpracování znaleckých posudků pro stanovení náhrady za zřízení věcného břemene podle energetického zákona. V současné době je praxe značně nejednotná, jednotlivé znalecké posudky se od sebe navzájem odlišují jak v použité metodě ocenění, tak ve výši stanovené náhrady. Podle zákona o ocenění majetku se postupuje při vyvlastnění práva věcného břemene, kdy náhrada za zřízení věcného břemene se stanovuje jako cena zjištěná. Je proto na místě postupovat podle zákona o oceňování majetku rovněž i při zpracování znaleckého posudku pro smluvní zřízení věcného břemene, pokud se strany nedohodnou jinak (na náhradě nezaložené na ocenění znaleckým posudkem). Návrhem se určí jediný možný postup, který zjednoznační a v důsledku urychlí postup určení výše náhrady. Nejasnostmi v určení metody ocenění, která má být použita pro stanovení výše náhrady, se velmi prodlužuje postup výstavby energetických sítí. Rozdílné výše náhrad stanovené různými znaleckými posudky jsou také často předmětem vleklých soudních sporů a je proto nezbytně nutné stanovit jednoznačný a nezpochybnitelný přístup a postup zpracování znaleckých posudků. Návrh tedy nejen odkazuje na použití zákona o oceňování majetku, ale zároveň jednoznačně odkazuje na cenu zjištěnou podle § 16b zákona o oceňování majetku. Předložená úprava v tomto směru zohledňuje a je v souladu s připravovanou novelu zákona o oceňování majetku, v níž jsou navrhovány takové úpravy v oceňování věcných břemen a služebností, které by měly zajistit sjednocení způsobu ocenění náhrad ve znaleckých posudcích. Navrhované ustanovení se nikterak nedotýká možnosti sjednat mezi smluvními stranami náhradu za zřízení věcného břemene bez zpracování znaleckého posudku a za ceny odlišné od cen, které by byly případně stanovené znaleckým posudkem, pokud by byl zpracován.

K čl. XXI

K bodu 1

Základní úlohou dotčených orgánů ve správních řízeních případně jiných postupech je ochrana veřejného zájmu chráněného podle zvláštních právních předpisů. Nástrojem této ochrany je především institut závazného stanoviska upravený v § 149 správního řádu. Byť se v obecné rovině na dotčené orgány při vydávání závazného stanoviska vztahují zásady činnosti správních úřadů, tedy i zásada rychlosti a hospodárnosti při činnosti správního úřadu, je v praxi lhůta pro vydání závazného stanoviska poměrně obtížně dovozována. Pokud správní řád stanoví lhůtu pro vydání správního rozhodnutí, není žádný důvod, aby nebyla stanovena lhůta pro vydání závazného stanoviska. Obecně lze konstatovat, že správní řád na tuto situaci reaguje ustanovením o lhůtě přiměřené. (Ustanovení § 6 stanoví: „Správní orgán vyřizuje věci bez zbytečných průtahů. Nečiní-li správní orgán úkony v zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené, není-li zákonná lhůta stanovena, použije se ke zjednání nápravy ustanovení o ochraně před nečinností.“). Nelze však opomínat, že závazné stanovisko je úkon podle části IV. správního řádu, a proto vzhledem k ustanovení § 154 správního řádu lze přiměřeně použít ustanovení § 71 správního řádu. Z důvodu odstranění pochybností o užití lhůty přiměřené (§ 6 odst. 1 správního řádu) nebo přiměřeného využití lhůty pro vydání rozhodnutí se navrhuje jasně stanovit lhůtu pro vydání závazného stanoviska. Stanovením jasné lhůty a jejího počátku bude také možné určit okamžik, kdy mohou nastoupit opatření proti nečinnosti (§ 6 odst. 1 ve spojení s § 80 správního řádu.) Navrhuje se zakotvení základní zásady vydání závazného stanoviska bezodkladně a současně stanovení maximálně 30denní lhůty pro vydání závazného stanoviska. Jelikož je většina závazných stanovisek v současné době vydávána na žádost adresátů veřejné správy, je nutné vzhledem k pevně stanoveným lhůtám pro vydání závazného stanoviska stanovit i postup v případě, kdy žádost o vydání závazného stanoviska má formální či obsahové vady. Pro řízení o vydání závazného stanoviska sice platí obdobně postup odstraňování podání podle § 37 odst. 3 ve spojení s § 154 správního řádu, nicméně žádost o vydání závazného stanoviska má částečně charakter žádosti o vydání rozhodnutí (musí např. splňovat zvláštním předpisem stanovené náležitosti či obsahovat obligatorní přílohy), na druhou stranu však podáním žádosti není zahajováno správní řízení ve smyslu části II. a III. správního řádu, není proto možné „proces“ vydání závazného stanoviska přerušit či zastavit. Z těchto důvodů se navrhuje stanovit speciální postup pro odstraňování vad žádosti o vydání závazného stanoviska. V případě, kdy se bude jednat o tzv. podstatné vady žádosti (obdobně jako v případě § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu) a žadatel o závazné stanovisko ve stanovené lhůtě neodstraní tyto podstatné vady žádosti, dotčený orgán sdělí žadateli, že závazné stanovisko nelze vydat. Za podstatné vady žádosti lze považovat především skutečnost, kdy žadatel k žádosti o závazné stanovisko nepřiloží listiny a důkazy, které jsou pro posouzení souladu záměru s veřejným zájmem podstatné. Jelikož nelze řízení o vydání závazného stanoviska přerušit obdobně jako je tomu v případě řízení o žádosti o vydání rozhodnutí (§ 45 odst. 2 ve spojení s § 65 správního řádu) navrhuje se, aby po dobu odstraňování vad žádosti lhůta pro vydání závazného stanoviska obligatorně neběžela. Protože závazná stanoviska jsou v určitých případech vydávána ve skutkově složitých případech, navrhuje se stavění lhůty okamžikem odstranění vad žádosti tak, aby správní orgány mohly vydávat závazná stanoviska na základě perfektní žádosti v zákonem stanovených lhůtách. Navrhovanou úpravou tak dochází k vyvážení povinností v řízení o vydání závazného stanoviska, kdy správní orgány musí závazné stanovisko vydat v zákonem stanovené lhůtě, nicméně mají-li tak činit, musí pro to mít k dispozici perfektní žádost.

K bodu 2

Navrhuje se změna správního řádu v kombinaci se zrušením příslušných ustanovení stavebního zákona, která řeší faktický problém přezkumů závazných stanovisek a prodlužování celého povolovacího procesu. Navrhovaná úprava řeší lhůtu pro přezkum závazného stanoviska v rámci odvolacího řízení. Navrhuje se stanovení lhůty odvozené od § 71 odst. 3 správního řádu pro přezkum závazného stanoviska v rámci odvolacího řízení správním orgánem nadřízeným správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Tento orgán si zpravidla vyžádá stanovisko prvoinstančního dotčeného orgánu k odvolání, které směřuje proti obsahu závazného stanoviska, a spis prvoinstančního dotčeného orgánu ve věci. Těmito podklady správní orgán, který vede odvolací řízení a ani prvoinstanční správní orgán, který vede řízení, nedisponuje.

K bodu 3

Stanoví lhůtu pro přezkum závazného stanoviska mimo odvolací řízení – v rámci přezkumného řízení. Lhůta pro provedení přezkumného řízení se však neváže na den vydání závazného stanoviska, ale až na den právní moci rozhodnutí, jehož bylo závazné stanovisko závazným podkladem. Takové omezení nepředstavuje výraznou komplikaci zjednání nápravy případné nezákonnosti závazných stanovisek. Závazné stanovisko lze přezkoumat kdykoli od vydání závazného stanoviska až do 12 měsíců od vydání rozhodnutí. Patnáctiměsíční lhůta byla navržena podle vzoru obecné úpravy zahájení přezkumného řízení v § 97 odst. 2 správního řádu. S ohledem na stávající judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. července 2015, č. j. 10 As 97/2014 – 127 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. května 2017, č. j. 6 As 277/2016

- 40) se navrhuje výslovně stanovit, že výsledkem přezkumného řízení je vydání závazného stanoviska, které tak není formou činnosti veřejné správy, kterou by bylo možné samostatně napadnout odvoláním podle správního řádu a následně samostatně přezkoumat soudem ve správním soudnictví.

K čl. XXII

Do školského zákona se s ohledem na navrhovanou změnu úpravy závazných stanovisek ve správním řádu zakotvuje speciální úprava délky pořádkových lhůt, jež bude stanovena pro vydávání stanovisek týkajících se mj. vzdělávacích programů vyšších odborných škol, připravujících pro výkon regulovaných povolání.

K čl. XXIII

Pro účely přijetí opatření týkající se přípoloží (viz nový § 2i odst. 3) je nezbytné zúžit ochranné pásmo infrastruktury elektronických komunikací, a to na 0,5 metru. Změna se týká ochranných pásem všech staveb elektronických komunikací, tedy i stávajících staveb elektronických komunikací, s výjimkou ochranných pásem vzniklých na základě samostatného rozhodnutí o ochranném pásmu dle § 83 zákona č. 183/2006Sb., stavebního zákona.

K čl. XXIV

K bodu 1 - § 1 odst. 1

Úprava souvisí se zavedením národního geoportálu územního plánování, jehož součástí bude též evidence územně plánovací činnosti. Národní geoportál územního plánování bude informačním systémem veřejné správy na úseku územního plánování.

K bodům 2 a 3 - § 2 odst. 1 písm. g) a j)

Jedná se o legislativně technickou úpravu, která souvisí se zavedením nového typu územně plánovací dokumentace, kterým je územní rozvojový plán. Stejně jako politika územního rozvoje a ostatní typy územně plánovací dokumentace bude i územní rozvojový plán vymezovat plochy definované v § 2 odst. 1 písm. g) stavebního zákona, a dále zastavitelné plochy obdobně jako je tomu v případě zásad územního rozvoje nebo územního plánu.

K bodu 4 - § 2 odst. 1 písm. n)

Stanovuje se, že územní rozvojový plán je typem územně plánovací dokumentace, který hierarchicky stojí nad zásadami územního rozvoje.

K bodu 5 - § 4 odst. 9 až 11

Stavební zákon pro vydání jiných úkonů stavebního úřadu [například veřejnoprávní smlouvy (§ 78a odst. 2 stavebního zákona); územního souhlasu (§ 96 odst. 3 písm. b) stavebního zákona)] předpokládá vydání závazného stanoviska dotčeného orgánu, které je pro správní orgán závazné při posuzování podané žádosti. V praxi je však doba, kterou často trvá vydání závazného stanoviska poměrně závažným problémem (pro řadu řízení je nezbytná řada závazných stanovisek a povolovací proces se jejich vydáváním velmi prodlužuje). Proces vydávání závazných stanovisek tak fakticky prodlužuje celý povolovací proces o značné časové úseky. V rámci úprav správního řádu se proto navrhuje stanovit jasné lhůty pro vydání závazného stanoviska. Zároveň je nezbytné řešit důsledek nedodržení této lhůty, neboť závazné stanovisko je obligatorním podkladem pro vydání správního rozhodnutí nebo jiného úkonu podle stavebního zákona, který za zákonem stanovených podmínek správní rozhodnutí může nahradit. Současně se zavedením výslovné lhůty pro vydání závazného stanoviska se proto zavádí jako důsledek nedodržení zákonných lhůt fikce vydání souhlasného závazného stanoviska bez podmínek. Řešení vychází z uplatnění koncentrační zásady, s ohledem na obligatornost závazného stanoviska se však doplňuje fikce souhlasného závazného stanoviska. Fikce závazného stanoviska představuje prostředek ochrany před nečinností veřejné správy (obdobně jako v případě § 9 odst. 3 zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí). Od klasických opatření proti nečinnosti (§ 80 správního řádu) se liší v tom, že důsledky nečinnosti správního, resp. dotčeného, orgánu nastávají přímo ze zákona. Uplatnění fikce souhlasného závazného stanoviska by mělo být v praxi výjimkou, neboť závazná stanoviska jsou důležitým podkladem pro řízení, které vedou stavební úřady, a jejichž prostřednictvím chrání dotčené orgány veřejné zájmy na svěřeném úseku veřejné správy. Stát, potažmo orgány veřejné správy, nesmí rezignovat na ochranu veřejných zájmů, nicméně nečinnost správních orgánů je v rozporu s principem dobré správy a fakticky k ochraně veřejných zájmů nevede. Zvolené řešení tak respektuje zásadu hospodárnosti a rychlosti při činnosti správních orgánů. Pro vydání závazných stanovisek dotčených orgánů pro účely řízení podle stavebního zákona platí lhůta pro vydání závazného stanoviska podle správního řádu. To znamená, že i v tomto případě je možné lhůtu prodloužit. Avšak s ohledem na to, že s nedodržením lhůty jsou ve stavebním zákoně spojeny následky ve formě fikce vydání souhlasného závazného stanoviska bez podmínek, navrhuje se stanovit speciální režim pro prodlužování lhůty pro vydání závazného stanoviska, a to tak, že o prodloužení lhůty pro vydání závazného stanoviska vydá dotčený orgán usnesení, které se poznamenává do spisu. Právě s ohledem na skutečnost, že až po prozkoumání žádosti může dotčený orgán dospět k závěru, že se jedná o složitý případ a na základě toho lhůtu pro vydání závazného stanoviska prodloužit, navrhuje se stanovit, aby tuto skutečnost dotčený orgán sdělil žadateli. V tomto sdělení by měl správní orgán uvést i to, o kolik dnů je lhůta pro vydání závazného stanoviska prodlužována. Žadatel tak bude mít postaveno najisto, v jaké lhůtě má být závazné stanovisko vydáno. Z hlediska požadavků § 149 odst. 2 správního řádu mohou být naplněny pouze požadavky závazné části závazného stanoviska, neboť ty vyplývají přímo z navrhované dikce zákona. Ostatní obsahové náležitosti fiktivního závazného stanoviska nemohou být naplněny. Nicméně z povahy fiktivního stanoviska je vyloučeno, aby na něj dopadaly požadavky podle § 149 odst. 2 správního řádu. Pokud bude žadatel v žádosti o vydání rozhodnutí či jiného úkonu stavebního úřadu tvrdit, že u závazného stanoviska dotčeného orgánu nastala fikce, bude nucen správní orgán v rámci principu dobré správy tuto skutečnost ověřit u příslušného dotčeného orgánu. Není vyloučeno, aby ten, kdo podal žádost o vydání závazného stanoviska, požádal dotčený správní orgán o vydání osvědčení postupem podle části IV. správního řádu o tom, že fikce nastala. V zájmu ochrany veřejných zájmů musí mít nadřízený správní orgán možnost nahradit závazné stanovisko podle odstavce 9 věty druhé, pokud nejsou splněny předpoklady pro vydání závazného stanoviska bez podmínek podle jiných právních předpisů. Jinými slovy jde o situace, kdy by dotčený orgán musel vydat nesouhlasné závazné stanovisko, neboť záměr by byl v rozporu s ochranou veřejného zájmu chráněných podle jiných právních předpisů. Tato možnost je z hlediska právní jistoty omezena na dobu 1 roku od právní moci rozhodnutí, které bylo závazným stanoviskem podmíněno. Jelikož lhůty pro přezkum závazných stanovisek v § 149 správního řádu platí i pro závazná stanoviska, která jsou podkladem pro jiné úkony stavebního úřadu či úkony autorizovaného inspektora, navrhuje se stanovit okamžik jejich počátku, a to ke dni nabytí účinků jiného úkonu stavebního úřadu nebo úkonu autorizovaného inspektora.

K bodu 6 - § 4 odst. 12

Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny implementuje celou řadu směrnic EU. Jelikož některé směrnice (např. směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/92/EU, o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí, nebo směrnice Rady č. 92/43/EHS, o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin) vyžadují, aby posouzení dopadů záměrů na chráněné zájmy vždy proběhlo, je nutné pro některé tyto příklady možnost vydání fiktivního souhlasného stanoviska vyloučit. Pro takováto stanoviska však budou platit lhůty pro přezkum podle správního řádu a podle nově navrhovaného odst. 11, tedy lhůty pro přezkum závazných stanovisek, která jsou podkladem pro jiný úkon stavebního úřadu nebo podkladem pro úkon autorizovaného inspektora.

K bodu 7 - § 7 odst. 1 písm. f)

Jedná se pouze o legislativně technickou úpravu, která souvisí se zavedením národního geoportálu územního plánování, jehož součástí bude evidence územně plánovací činnosti. Tato úprava dává krajským úřadům zmocnění vkládat data do národního geoportálu územního plánování.

K bodu 8 - § 7 odst. 3 písm. a)

Jedná se o legislativně technickou úpravu související se zavedením nového nástroje územního plánování, kterým je územní rozvojový plán.

K bodu 9 - § 11 odst. 1 písm. b)

Ustanovení umožňuje ministerstvu pořizovat nejen celostátní územně analytické podklady, ale i územní studie potřebné pro politiku územního rozvoje a územní rozvojový plán.

K bodu 10 - § 11 odst. 1 písm. c)

Pořizovatelem územního rozvojového plánu bude, obdobně jako politiky územního rozvoje, ministerstvo. Ministerstvo bude rovněž územní rozvojový plán formou opatření obecné povahy vydávat.

K bodu 11 - § 11 odst. 1 písm. d)

Legislativně technická úprava související se zavedením národního geoportálu územního plánování, jehož součástí bude i evidence územně plánovací činnosti.

K bodu 12 - § 11 odst. 3

Jedná se o úpravu dosavadního odstavce 3, která umožňuje ministerstvu zřídit organizační složku státu k řešení koncepčních otázek teorie a praxe v oborech územního plánování, urbanismu a architektury. Touto činností je aktuálně pověřen Ústav územního rozvoje se sídlem v Brně. Nově se činnost této organizační složky rozšiřuje také na zpracování návrhu územního rozvojového plánu, jeho aktualizací a k tomu potřebných územně plánovacích podkladů. Předmět činnosti Ústavu územního rozvoje bude při respektování tohoto nového zákonného rámce upraven změnou zřizovací listiny v souladu s § 5 odst. 1 ve spojení s § 53 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a za podmínek § 2 až 5 vyhlášky č. 62/2001 Sb., o hospodaření organizačních složek státu a státních organizací s majetkem státu, ve znění pozdějších předpisů. Jedná se o významné ustanovení ve vztahu k nově zavedenému územnímu rozvojovému plánu. Cíle zavedení územního rozvojového plánu jako nástroje územního plánování státu pro zrychlení přípravy zejména záměrů dopravní a technické infrastruktury mezinárodního a republikového významu nebo těch, které svým významem přesahují území jednoho kraje. Aby skutečně došlo k urychlení procesu pořízení tohoto nástroje a jeho následných aktualizací, je klíčové, aby stát zřídil projekční kancelář, která by zpracování návrhu mj. tohoto nástroje průběžně dle potřeby zajišťovala, přičemž pořizovatelem by bylo ministerstvo. Touto činností může ministerstvo pověřit již existující vhodnou organizační složku státu. V daném případě lze zvažovat o rozšíření pověření právě vůči Ústavu územního rozvoje, který je existující organizační složkou státu a již v současné době je pověřen zpracováním návrhu politiky územního rozvoje a jejich aktualizací a pořizováním územně analytických podkladů České republiky. Kontinuita v projekční činnosti se jeví jako zcela zásadní a žádoucí a její pozitiva lze deklarovat i současnými zkušenosti vybraných měst nebo i krajů (např. Praha, Plzeň, Jihočeský kraj a další). Tím dochází k šetření času i prostředků veřejné správy, tedy všech daňových poplatníků, ale také času nezbytného k výběru zhotovitele (projektanta) územně rozvojového plánu resp. jeho aktualizace. Další čas je následně ušetřen tím, že v případě státní projekční kanceláře odpadá doba, po kterou se projektant seznamuje s podklady a dosavadním územním rozvojovým plánem, protože lze důvodně předpokládat, že tým odborníků, kteří se návrhům věnují průběžně, má přehled o všech dosavadních změnách, které byly v územním rozvojovém plánu, resp. dalších nástrojích, provedeny. Vzhledem k tomu, že územní rozvojový plán bude územně plánovací dokumentací, jeho zpracování bude vybranou činností ve výstavbě, tzn., že projektantem bude osoba, která bude mít autorizaci dle zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů.

K bodu 13 - § 19 odst. 2

K odstranění nejasností ohledně účelu a smyslu vyhodnocení vlivů na životní prostředí je v souladu s textací čl. 5 odst. 1. směrnice EP a Rady 2001/42/ES do ustanovení § 19 odst. 2 doplněno, že ve vyhodnocení vlivů na životní prostředí se určí, popíšou a posoudí možné významné vlivy na životní prostředí a rozumná náhradní řešení vedoucí k realizaci záměru s přihlédnutím k cílům posuzovaných dokumentů. Vyhodnocení tedy nemůže pominout hledání náhradních řešení, která jsou rozumná a vedou k realizaci záměru s přihlédnutím k cílům posuzovaných dokumentů. Jedná se tedy o úpravu předmětného ustanovení tak, aby odpovídalo znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/42/ES (dále jen „směrnice SEA“). Konkrétně se jedná o článek 5 odst. 1 směrnice SEA, který stanovuje, že „Pokud je podle čl. 3 odst. 1 vyžadováno posouzení vlivů na životní prostředí, vypracuje se zpráva o vlivech na životní prostředí, ve které se určí, popíšou a posoudí možné významné vlivy na životní prostředí vyplývající z provádění plánu nebo programu a rozumná náhradní řešení s přihlédnutím k cílům a zeměpisné oblasti působnosti plánu nebo programu. Informace vyžadované za tímto účelem jsou uvedeny v příloze I.“. Dosavadní textace ustanovené § 19 odst. 2 textu směrnice SEA neodpovídala zejména v té části, které vyžaduje určit a posoudit „rozumná náhradní řešení“ (v anglickém originále „reasonable alternatives“). Pojem „rozumná náhradní řešení“ směrnice SEA, ale ani český právní systém, nijak nedefinuje. Vždy je nezbytné, aby byly vzaty v úvahu cíle, působnost a obsah (podrobnost) posuzované dokumentace. Pojmem „rozumná“ by měl být chápán tak, že náhradní řešení budou realizovatelná, aniž by ale znemožnila následnou realizaci vlastního záměru v dokumentaci, která je předmětem posuzování, obsaženého. Je jednoznačné, že zejména ve fázi přípravy územně plánovacích dokumentací je mnohdy obtížné najít a navrhnout rozumná náhradní řešení, avšak je žádoucí vycházet z celého textu článku 5 odst. 1 směrnice SEA, tedy skutečnosti, že je nezbytné vždy přihlédnout k cílům konkrétní dokumentace. V úvahu je potřeba také brát vzájemné působení mezi postupem EIA a SEA. Cílem navržené úpravy přitom není definování pojmu „rozumná náhradní řešení“. Co je v daném případě rozumným náhradním řešením bude posuzováno vždy individuálně s ohledem na podrobnost a cíle konkrétní dokumentace. Tedy v každém jednotlivém případě by se měla v průběhu zjišťovacího řízení hledat rozumná náhradní řešení, resp. v úvahu přicházející varianty koncepce.

K bodu 14 - § 20 odst. 2

Navrhovaná právní úprava má umožnit, aby příslušný správní orgán ve smyslu § 2 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, zveřejňoval návrhy jednotlivých projednávaných dokumentů v průběhu pořizování a v případě zadání a zprávy o uplatňování územně plánovací dokumentace konečný text schváleného dokumentu i v informačním systému územního plánování, kterým bude národní geoportál územního plánování (viz § 161a stavebního zákona). Nedojde k žádnému výraznému zatížení pořizovatelů, kteří mají uloženou povinnost doručovat výše uvedené písemnosti veřejnou vyhláškou. Současná právní úprava však neklade pořizovateli povinnost zveřejňovat projednávané dokumenty na jednom centrálním místě. Navrhovaná úprava pak zaručí, že klienti veřejné správy se budou moci s výše uvedenými dokumenty seznámit jak na úřední desce pořizovatele, tak například na národním geoportálu územního plánování, kde bude i trvale zveřejněno schválené zadání a schválená zpráva o uplatňování územně plánovací dokumentace.

K bodu 15 až 17 - § 20a

Nově se vkládá nadpis ustanovení, který zní „Jednotný standard územně plánovací dokumentace. V dosavadním textu ustanovení § 20a se doplňuje upřesnění formy, ve které mají být vyhotovovány územně plánovací dokumentace, jejich aktualizace, změny a úplná znění a tento text se označuje jako odstavec 1. Ustanovení § 20a bylo do stavebního zákona vloženo zákonem č. 225/2017 Sb. a to formou pozměňovacího návrhu uplatněného v Poslanecké sněmovně PČR. Byť je toto ustanovení veskrze potřebné, je žádoucí navržené upřesnění ve vazbě na vyhotovování uvedených dokumentací, tedy že u prostorových dat se jedná o formu vektorovou. Prostorová data navržená úprava definuje odkazem na úpravu obsaženou v § 2 písm. e) zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů. Toto ustanovení je klíčové také ve vazbě na zaváděný národní geoportál územního plánování (navržený § 161a). Prostorová data do něj bude totiž nezbytné vkládat jednoznačně ve vektorové podobě tak, aby mohla být v geoportálu správně ukládána, analyzována a zobrazována. K tomu je nutné, aby byly k datům připojeny příslušné atributy, které tato prostorová data popisují a přiřazují jim konkrétní charakteristiku. Dále úprava nově požaduje, aby byly příslušné části územně plánovacích dokumentací zpracovány v jednotném standardu a to konkrétně pro potřeby sjednocení výstupů územně plánovací činnosti. Jinými slovy jde o požadavek, aby formálně byly jednotlivé územně plánovací dokumentace shodné (viz dále). Odstavec 2 uvádí důvody zavedení jednotného standardu a ukládá v něm zpracovat nejen územně plánovací dokumentace, ale také jejich aktualizace a změny a úplná znění po jejich aktualizaci nebo změně. Odstavec 3 definuje jednotný standard jako nástroj, který stanoví, které části územně plánovací dokumentace mají být předmětem standardizace a dále pro tyto části stanoví požadavky jmenovitě na strukturu standardizovaných částí územně plánovací dokumentace, grafické vyjádření standardizovaných částí územně plánovací dokumentace, výměnný formát dat a metadata. Standardizace se tedy předpokládá nejen u fyzického výstupu územně plánovací dokumentace, ale také u její datové části a to včetně metadat. Metadata jsou přitom chápána ve smyslu ustanovení § 2 písm. f) zákona č. 123/1998 Sb. (tedy jako informace, které popisují prostorová data nebo služby založené na prostorových datech a které umožňují jejich vyhledávání, třídění a používání.). Předpokládá se však, že z obsahového hlediska se standard dotkne všech podstatných jevů stanovených v územně plánovacích dokumentacích, které jsou v souladu s platnou legislativou. Lze tedy zmínit např. vymezení zastavěného území, vymezení řešeného území, zastavitelné plochy, plochy přestavby, plochy změn v krajině, ploch a koridorů pro veřejně prospěšné stavby a veřejně prospěšná opatření, plochy s rozdílným způsobem využití, vymezení částí územního plánu s prvky regulačního plánu, plochy a koridory, ve kterých je rozhodování v území podmíněno dohodou o parcelaci, územní studií nebo regulačním plánem, plochy a koridory územních rezerv, územní systémy ekologické stability a další koridory dopravní a technické infrastruktury. Důvodem pro zavedení standardizace je skutečnost, že územně plánovací dokumentace jsou významnými dokumenty, které jsou závazné pro rozhodování v území. Jejich výstupy však nejsou v rámci České republiky standardizovány, což způsobuje různé problémy (např. zatěžuje stavební úřady při rozhodování, ztěžuje čitelnost výstupů pro veřejnost, ztěžuje datové toky v rámci jednotlivých nástrojů územního plánování, zvyšuje cenu za zpracování územně plánovacích dokumentací apod.). Důvody pro sjednocení formy vybraných částí územně plánovacích dokumentací souvisejí se zvyšující se technickou úrovní ve veřejné správě, s požadavkem na lepší srozumitelnost a porovnatelnost pro všechny úrovně jeho uživatelů, se snahou o vyšší standardy v organizaci předávání a prezentaci dat, o zvýšení kvality územně analytických podkladů a s přípravou na aplikaci projektu GeoInfoStrategie. Současný stav je též příčinou absence údajů pro plnění Směrnice 2007/2/ES o zřízení infrastruktury pro prostorové informace v Evropském společenství (INSPIRE). Současná praxe, kdy není jednotný standard obsahu a grafického znázornění, vede ke značné nepřehlednosti a nesrozumitelnosti při používání územně plánovací dokumentace, která je základním nástrojem pro rozhodování v území. Tato skutečnost obecně ztěžuje čitelnost a interpretaci výkresů a snižuje efektivitu práce odpovědných úředníků v procesu rozhodování o území. Originální či jedinečné formy prezentace výstupů z územního plánu komplikují a znesnadňují činnost především těm, kteří se musí orientovat v širším spektru územně plánovacích dokumentací. Sjednocení vyjadřovacích prostředků, tedy jednotný výklad základních jevů a obdobný grafický projev, který zlepší čitelnost výkresů, bude znamenat nejen zjednodušení práce jejich uživatelům, ale také sjednocení interpretace územně plánovacích dokumentací. Tedy ve svém důsledku rychlejší a kvalitnější rozhodování na různých stupních, především tam, kde se pracuje s více než jedním územním plánem. Dalším cílem je usnadnění orientace široké (neodborné) veřejnosti zejména při zapojení do procesu pořizování územně plánovací dokumentace. Neopomenutelným cílem standardizace je vymezení vztahu k územně analytickým podkladům (dále též „ÚAP“) obcí i krajů. Do ÚAP je třeba zapracovávat vybraná závazná data vzniklá při zpracování územně plánovacích dokumentací. Situaci lze ilustrovat na příkladu, kdy do ÚAP obce s rozšířenou působností je nezbytné zapracovat výstupy z územních plánů v celém správním obvodu této obce s rozšířenou působností, kde jsou obvykle desítky obcí, přičemž územní plány nejsou zpracovány v jednotném standardu. Pro zapracování těchto dat do databází ÚAP je standardizace digitálních výstupů významnou podmínkou zvýšení efektivity práce úřadů územního plánování. V oboru územního plánování i v dalších oborech pracujících s informacemi o území je velká poptávka po digitálních datech obsažených v územně plánovacích dokumentacích. Individuální pojetí grafického vyjádření, obsahového členění, ale také významu pojmů ÚPD ovšem komplikuje srozumitelnost a efektivní využití údajů a práci s informacemi a daty obsaženými v ÚPD. Standardně zpracovaná data územně plánovacích dokumentací umožní vytvoření databáze výstupů z územního plánování. Správné a jednotné digitální zpracování ÚPD může výrazně zkvalitnit všechny standardní činnosti s územně plánovacími dokumentacemi související a přinést nové synergické efekty. Vytvoření standardu pro výstupy územního plánování je v souladu s dokumentem Strategie rozvoje infrastruktury pro prostorové informace v ČR do roku 2020 (tzv. „GeoInfoStrategie“), schváleným vládou v říjnu 2014. Cílem vypracování GeoInfoStrategie je vymezení adekvátního stavu infrastruktury pro prostorové informace ve vazbě na sociálně ekonomický výhled ČR do roku 2020, nalezení souladu mezi potřebami uživatelů dat, vytvářených veřejnou správou, finančními nároky a přínosy, vytvoření jednotné informační báze propojením územně orientovaných dat z různých datových zdrojů s cílem efektivně získat ucelené informace, a zajištění efektivního financování pořizování prostorových dat ze státního rozpočtu. GeoInfoStrategie, která navazuje na klíčové strategické dokumenty schválené vládou, na Strategii mezinárodní konkurenceschopnosti České republiky pro období 2012 – 2020 a Národní program reforem České republiky, vytvoří podmínky pro organické začlenění prostorových dat do rozhodovacích procesů ve veřejné správě a bude základem pro koordinovaný a efektivní rozvoj národní infrastruktury pro prostorové informace. Odstavec 2 dává Ministerstvu pro místní rozvoj zmocnění k vydání prováděcího právního předpisu, který určí náležitosti jednotného standardu. Předpokládá se zejména standardizace zásad územního rozvoje a závazných výkresů územního plánu, přičemž v případě hlavního výkresu územního plánu pouze jeho vybraných částí, které budou moci být doplněny nestandardizovanými jevy. Zavedení jednotného standardu (vybraných částí) územně plánovacích dokumentací je nezbytné též s ohledem na zavádění národního geoportálu územního plánování tak, aby bylo možné dokumentace na tomto geoportálu zveřejňovat. Další podrobnosti jsou uvedeny v odůvodnění k § 161a.

K bodům 18 a 19 - § 24 odst. 3 a 4

Stavební zákon stanovuje kvalifikační požadavky pro úředníky vykonávající územně plánovací činnost. Kvalifikační požadavky vzdělání jsou v současné úpravě nastaveny poměrně úzce, což způsobuje poměrně značné komplikace při přijímání nových úředníků. Byť stavební zákona umožňuje právě z kvalifikačního požadavku vzdělání udělit výjimku (srovnej § 195 stavebního zákona), je nezbytné uvažovat o rozšíření seznamu vysokoškolských studijních oborů, které budou splňovat tento požadavek. V současné době lze na veřejných i soukromých vysokých školách studovat poměrně širokou škálu oborů, u nichž lze oprávněně předpokládat kvalitní přípravu budoucích úředníků pro výkon územně plánovacích činností. Není proto vhodné omezovat se dosavadním prizmatem vazby na obory uznávané pro autorizaci v oboru územní plánování, resp. oborů příbuzných. Ministerstvu se současně dává zmocnění určit seznam těchto dalších oborů prováděcím právním předpisem s tím, že vybrané obory musí souviset s územním plánováním.

K bodům 20 a 21 - § 31 odst. 2 a odst. 4

Legislativně technická úprava související se zavedením nového nástroje územního plánování, kterým je územní rozvojový plán.

K bodu 22 - § 32 odst. 1 písm. g)

Jedná se o úpravu, která souvisí se zavedením nového nástroje územního plánování, kterým je územní rozvojový plán. Tento nový nástroj bude svázán s politikou územního rozvoje, přičemž politika územního rozvoje nebo její aktualizace stanoví plochy a koridory zejména dopravní a technické infrastruktury, které budou předmětem řešení územního rozvojového plánu nebo jeho aktualizace. Předmětem řešení se rozumí nejen určení ploch a koridorů, které má územní rozvojový plán vymezit, ale také případné určení ploch a koridorů, které mají být z územního rozvojového plánu naopak vypuštěny a to s uvedením důvodů, proč tak má být učiněno. Stanovení těchto ploch a koridorů bude provedeno v nové kapitole politiky územního rozvoje, jejíž obsah je vyjádřen novým písmenem g).

K bodu 23 - § 35 odst. 4

Jedná se o legislativně technickou úpravu.

K bodu 24 - § 35 odst. 6

Ustanovení, které umožňuje v případě odůvodněné potřeby, aby vláda rozhodla o souběžném pořízení územního rozvojového plánu nebo jeho aktualizace a aktualizaci politiky územního rozvoje, která je vyvolána územním rozvojovým plánem nebo jeho aktualizací. Jedná se o obdobu již dnes umožněného spojeného pořizování regulačního plánu a změny územního plánu (§ 70 stavebního zákona) nebo v případě Hlavního města Prahy současného pořizování územního plánu nebo jeho změny a aktualizace zásad územního rozvoje. Ustanovení odstraní zbytečné prodlevy, kdy aktualizace územního rozvojového plánu nebo i nový územní rozvojový plán navrhují vhodnější řešení, než bylo obsaženo v politice územního rozvoje, ale vydání muselo být odloženo i o několik let až do doby, kdy nabyla účinnosti aktualizace politiky územního rozvoje, ve které bylo vhodnější řešení promítnuto. Novela tento nedostatek odstraňuje. Lze předpokládat, že podmínkou pro vydání územního rozvojového plánu nebo jeho aktualizace bude schválení aktualizace politiky územního rozvoje.

K bodu 25 - § 35a až § 35h

Jedná se o stěžejní ustanovení návrhu novely stavebního zákona, které zavádí nový nástroj územního plánování na úrovni státu, územní rozvojový plán, který bude územně plánovací dokumentací. Velkým problémem stávající právní úpravy je, že stát nemá reálné možnosti prosazení svých zájmů, které jsou v jeho působnosti. Zejména se jedná o záměry veřejné dopravní a technické infrastruktury, jakými jsou dálnice, železnice, produktovody apod. Na úrovni státu existuje dokument Politika územního rozvoje ČR, který řeší v příslušné podrobnosti (obvykle schematicky) celé území ČR i ve vazbě na přeshraniční a mezinárodní souvislosti. Stavební zákon přímo uvádí, že je závazná taktéž pro rozhodování v území, nicméně její obecnost a schematičnost vede spíše k nepřímé závaznosti a stavební zákon nijak neřeší, zda by bylo možné umístit záměr pouze na základě politiky územního rozvoje bez hierarchicky nižších stupňů dokumentací. Právě v této hierarchizaci je však často problém. Politika územního rozvoje (dále také jen „PÚR“) je závazná pro pořizování zásad územního rozvoje jednotlivých krajů a dalších nižších stupňů územně plánovacích dokumentací. O pořízení zásad územního rozvoje (dále také jen „ZÚR“) nebo jejich aktualizace však v samostatné působnosti rozhoduje zastupitelstvo příslušného kraje. Jedná se tedy o rozhodnutí samosprávné a současná právní úprava tak neumožňuje, aby stát mohl na pořízení aktualizace ZÚR vyvolané aktualizací PÚR jakkoliv trvat. Tento neutěšený stav potvrzuje i aktuální situace, kdy Aktualizace č. 1 Politiky územního rozvoje ČR byla vládou schválena již v dubnu 2015, dosud však byla promítnuta do ZÚR pouhých 3 krajů, přičemž některé kraje avizují, že promítnutí aktuální PÚR do ZÚR lze očekávat až na přelomu let 2020 a 2021. Tato situace je dlouhodobě zcela neudržitelná a komplikuje umisťování a povolování záměrů významných z pohledu nejen České republiky, ale i z pohledu EU (zejména tzv. projekty společného zájmu, PCI). Předkládaná novela tedy zavádí nový typ územně plánovací dokumentace na úrovni státu (územní rozvojový plán, dále také jen „ÚRP“), jehož úkolem bude vymezovat plochy a koridory zejména dopravní a technické infrastruktury mezinárodního nebo republikového významu nebo které svým významem přesahují území jednoho kraje, o kterých tak stanoví politika územního rozvoje. ÚRP nebude obsahovat územní rezervy. Současně s návrhem územního rozvojového plánu se zpracovává vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území. ÚRP se zpracovává pro celé území republiky a pořizuje jej ministerstvo.

ÚRP vydává ministerstvo a jako forma vydání je obdobně jako u ostatních typů územně plánovacích dokumentací určeno opatření obecné povahy, které se projednává a vydává podle stavebního zákona. Územní rozvojový plán bude závazný pro pořizování a vydávání zásad územního rozvoje, územních plánů, regulačních plánů a pro rozhodování v území. Zejména závaznost pro rozhodování v území je velmi významná. Byť politika územního rozvoje je pro rozhodování v území taktéž závazná, míra její podrobnosti její závaznost prakticky znemožňuje. Zákon v § 35b určuje obsahové náležitosti a strukturu územního rozvojového plánu. ÚRP bude obsahovat textovou a grafickou část a dále odůvodnění, kde bude popsáno navrhované řešení, důvody, které vedly právě k tomuto konkrétnímu řešení nebo postup pořízení ÚRP. Grafická část bude zpracována a vydána v měřítku 1 : 100 000, tedy měřítku, ve kterém jsou v současné době vydávány zásady územního rozvoje tak, aby bylo možné na základě tohoto nástroje v území reálně rozhodovat. Vybrané stavby a opatření, pro které bude ÚRP vymezovat plochy nebo koridory, mohou být vymezeny jako veřejně prospěšné stavby nebo veřejně prospěšná opatření, stavby a opatření k zajišťování obrany a bezpečnosti státu nebo jako vymezená asanační území. Pro tyto stavby, opatření a území bude možné práva k pozemkům a stavbám vyvlastnit. Součástí ÚRP bude moci být i etapizace a součástí textové části i případná kompenzační opatření, pokud z posouzení vlivu na evropsky významnou lokalitu nebo ptačí oblast vyplyne, že územní rozvojový plán má významný negativní vliv na předmět ochrany nebo celistvost některé evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti. Základem grafické části bude výkres plocha a koridorů, který bude moci být rozdělen např. na výkres ploch a koridorů dopravní infrastruktury a výkres ploch a koridorů technické infrastruktury. Grafická část bude moci být doplněna „výrokovými“ schématy obdobně, jako je tomu u ostatních územně plánovacích dokumentací. Koordinační výkres, který bude součástí odůvodnění, bude sestavován obdobně jako u jiných územně plánovacích dokumentací, tedy na základě výkresu ploch a koridorů doplněného o limity využití území. Územní rozvojový plán pořídí ministerstvo na základě aktualizace politiky územního rozvoje „řádné“ nebo „mimořádné“, přičemž obsah bude stanoven podle § 32 odst. 1 písm. g). Návrh lze pořídit také v případě, že aktualizace ÚRP nevyžaduje aktualizaci politiky územního rozvoje. První fází pořízení bude tzv. stanovení obsahu (obdobně jako u změn či aktualizací územně analytických podkladů pořizovaných zkráceným postupem). Tento obsah doručí ministerstvo příslušnému orgánu ochrany přírody a Ministerstvu životního prostředí. Ministerstvo životního prostředí vydá k obsahu územního rozvojového plánu stanovisko, ve kterém stanoví podrobnější požadavky na obsah a rozsah vyhodnocení vlivů na životní prostředí a případné požadavky na vyhodnocení variant řešení. Na základě výše uvedeného připraví ministerstvo návrh ÚRP. K návrhu územního rozvojového plánu ministerstvo zajistí zpracování vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území, jehož součástí je i vyhodnocení vlivů na životní prostředí. Ve vyhodnocení vlivů na životní prostředí se popíšou a vyhodnotí zjištěné a předpokládané závažné vlivy územního rozvojového plánu na životní prostředí, které lze reálně předpokládat při následném umístění záměru obsaženého v územním rozvojovém plánu, a přijatá řešení ještě rozumně vedoucí k realizaci záměru, naplňující cíle územního rozvojového plánu. Projednání územního rozvojového plánu nebo jeho aktualizace probíhá na základě zpracování návrhu. Ministerstvo jako pořizovatel zašle návrh a vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území ministerstvům, jiným ústředním správním úřadům a krajům. Tyto orgány mohou do 60 dnů od obdržení návrhu uplatnit svá stanoviska, přičemž k později uplatněným stanoviskům se nepřihlíží. Současně ministerstvo zveřejní návrh ÚRP a vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území způsobem umožňujícím dálkový přístup a oznámí dobu a místo veřejného projednání nejméně 30 dnů před jeho konáním. Lze důvodně předpokládat, že jako v případě politiky územního rozvoje bude nezbytné konání více veřejných projednání na rozdílných místech, v závislosti na řešené ploše nebo koridoru.

Na základě veřejného projednání, na kterém podá pořizovatel ve spolupráci s projektantem odborný výklad, může každý (obdoba textace u ostatních územně plánovacích dokumentací) uplatnit do 7 dnů ode dne veřejného projednání své připomínky, přičemž se přiměřeně použije ustanovení § 22 stavebního zákona. V této souvislosti je nezbytné poznamenat, že veřejnost (každý) bude mít vlastní návrh územního rozvojového plánu nebo jeho aktualizace k dispozici celkem minimálně 37 dnů, protože návrh bude vyvěšen způsobem umožňujícím dálkový přístup minimálně 30 dnů přede dnem konání veřejného projednání. Obdobně jako u dalších nástrojů územního plánování platí, že k později uplatněným připomínkám se nepřihlíží. K návrhu ÚRP nebo jeho aktualizace se neuplatňují námitky. Obdobně jako u jiných územně plánovacích dokumentací i návrh ÚRP nebo jeho aktualizace může být konzultován se sousedními státy, jejichž území může být uplatňováním územního rozvojového plánu významně ovlivněno. Konzultace nabídne sousedním státům ministerstvo ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí a Ministerstvem životního prostředí. Pokud sousední stát o konzultace projeví zájem, ministerstvo se ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí a Ministerstvem životního prostředí konzultací účastní. Ministerstvo životního prostředí vydá stanovisko k návrhu koncepce podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí do 30 dnů od obdržení všech nutných podkladů. Tato lhůta může být v závažných a odůvodněných případech prodloužena o dalších 30 dnů, a pokud ani v této prodloužené lhůtě ministerstvo od Ministerstva životního prostředí stanovisko neobdrží, může ministerstvo ÚRP vydat i bez tohoto stanoviska. V případě, že z posouzení vlivů na evropsky významnou lokalitu nebo ptačí oblast (lokality NATURA 2000) vyplyne, že ÚRP má významný negativní vliv na předmět ochrany nebo celistvost některých prvků soustavy Natura 2000, postupuje se podle zákona o ochraně přírody a krajiny, tedy Ministerstvo životního prostředí uvede ve svém stanovisku kompenzační opatření. Návrh ÚRP může obsahovat varianty řešení. Pokud návrh varianty řešení obsahuje, uplatňují se stanoviska a připomínky ke každé variantě samostatně, obdobně jako u dalších nástrojů územního plánování. Výběr nejvhodnější varianty provede ministerstvo dle výsledků projednání. Pokud při pořizování územního rozvojového plánu (obdobně jako u jiných územně plánovacích dokumentací) dojde k rozporu dle § 4 odst. 8 stavebního zákona, ministerstvo v takovém případě svolá dohadovací řízení mezi stranami rozporu, na kterém se vzniklý rozpor pokusí vyřešit. Nepodaří- li se vzniklý rozpor vyřešit na dohadovacím řízení, předloží ministerstvo rozpor bez zbytečného odkladu k rozhodnutí vládě. Byť toto není přímo obsaženo ve stavebním zákoně, postup plyne právě z citovaného § 4 odst. 8, který se na postup pořizování územního rozvojového plánu aplikuje v celém rozsahu. Ve spojení s § 136 a ve vazbě na § 133 správního řádu poté bez dalších pochyb plyne, že ministerstvo rozpor překládá k rozhodnutí vládě. Před vydáním zohlední ministerstvo výsledky projednání, vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území, stanoviska a připomínky a případná vyjádření sousedních států, popř. výsledky řešení rozporů (o rozporech, které se nepodaří vyřešit v dohodovacím řízení, rozhoduje vláda), a návrh na základě těchto skutečností upraví. Ministerstvo dále vypracuje návrh vyhodnocení připomínek. Pokud dojde k podstatné úpravě návrhu na základě jeho projednání, projedná takto upravený návrh ministerstvo se zástupci ministerstev, jiných ústředních správních úřadů a krajů a umožní konání opakovaného veřejného projednání. Stanoviska i připomínky lze uplatnit pouze k těm částem, které se změnily od předcházejícího projednání podle § 35d odst. 3. Při vyhodnocování stanovisek a připomínek se nepřihlíží k těm, o nichž bylo rozhodnuto při schválení politiky územního rozvoje. Vydání územního rozvojového plánu oznamuje a zveřejňuje ministerstvo pouze na své úřední desce, nikoliv na úředních deskách dotčených obcí. Zároveň ministerstvo zajistí, aby ve Sbírce zákonů bylo uveřejněno sdělení o vydání územního rozvojového plánu (nikoliv vlastní územní rozvojový plán). Po nabytí účinnosti se územní rozvojový plán opatřuje záznamem o účinnosti s náležitostmi obdobnými jako u ostatních územně plánovacích dokumentací. Aktualizace ÚRP se provádí na základě aktualizace politiky územního rozvoje v rozsahu podle § 32 odst. 1 písm. g), kde vláda při schválení politiky územního rozvoje stanoví plochy a koridory zejména dopravní a technické infrastruktury, které budou předmětem řešení aktualizace ÚRP. V případě, že aktualizace ÚRP nevyžaduje aktualizaci PÚR, rozhodně vláda o aktualizaci ÚRP mimo režim § 32 odst. 1 písm. g) a o jejím obsahu. Proces návrhu, projednání a vydání aktualizace ÚRP je obdobný s procesem návrhu, projednání a vydání ÚRP, avšak aktualizace se obdobně jako u ÚPD projednává a vydává pouze v rozsahu měněných částí, tedy zejména platí, že stanoviska a připomínky nelze uplatňovat k těm řešením, která jsou obsahem původního územního rozvojového plánu. V případě aktualizace územního rozvojového plánu se vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území se zpracovává pouze, pokud bylo stanoveno posuzovat tento plán z hlediska vlivů na životní prostředí. Po vydání aktualizace ministerstvo zajistí vyhotovení úplného znění územního rozvojového plánu po jeho poslední aktualizaci a aktualizaci ÚRP i úplné znění zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup. Odlišně od soudního řádu správního se stanovuje specifický způsob příslušnosti k řízení o zrušení územního rozvojového plánu nebo jeho části; k tomuto řízení příslušný Nejvyšší správní soud. Hlavním důvodem pro toto odchylné řešení je, že územní rozvojový plán je územně plánovací dokumentací s celostátní působností. Lze důvodně předpokládat, že řízení o zrušení se bude týkat prakticky vždy pouze vybrané části tohoto nástroje, která bude často omezena pouze na jeden nebo dva kraje. Jako nevhodné se proto jeví, aby o záměrech, které se týkají např. pouze Jihomoravského kraje, rozhodoval Městský soud v Praze. Nejedná se zde přitom o stav, kdy by právě na tomto soudu byl ustanoven speciální senát, který by přezkoumával i ostatní územně plánovací dokumentace. Krajský soud v Brně je totiž příslušným k projednání návrhu na zrušení části Zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje, o čemž neexistují pochyby. Územní rozvojový plán lze chápat jako obdobu zásad územního rozvoje v celostátním kontextu. Z těchto důvodů by měl být příslušný k řízení o zrušení územního rozvojového plánu nebo jeho změny přímo Nejvyšší správní soud. Územní rozvojový plán nelze přezkoumat podle správního řádu (viz též odůvodnění k úpravě § 192). S problematikou zavedení tohoto nástroje pak souvisí i zavedení státní projekční kanceláře, která by se systematicky věnovala jak zpracování návrhů PÚR a jejích aktualizací, tak také územního rozvojového plánu, tak by zpracovávala, aktualizovala a udržovala územně analytické podklady České republiky jako souvislou a pravidelně aktualizovanou databázi informací o území za celou ČR. Tato kontinuita v projekční činnosti se jeví jako zcela zásadní a žádoucí a její pozitiva lze deklarovat i současnými zkušenosti vybraných měst nebo i krajů. Ze zkušeností jednoznačně plyne, že pokud existuje projekční kancelář, která se území věnuje kontinuálně a dlouhodobě, pracuje s dotčenými subjekty v daném území a shromažďuje a průběžně aktualizuje podklady, pak se značným způsobem zjednodušuje nejen vlastní proces přípravy dokumentace, ale, což je velmi podstatné, i proces jejího projednání. Tím dochází k šetření času i prostředků veřejné správy, tedy všech daňových poplatníků.

K bodům 26 až 28, 36 - § 36 odst. 3 věta první, § 37 odst. 8 věta první, § 39 odst. 3, § 40 odst. 1 písm. a), § 41 odst. 2, § 42b odst. 5 věta první, § 43 odst. 1 věta první a odst. 3 věta první, § 50 odst. 7 věta první, § 53 odst. 4 písm. a), § 54 odst. 2 a § 55b odst. 4 věta první

Legislativně technické úpravy související se zavedením nového nástroje územního plánování na úrovni státu, kterým je územní rozvojový plán a se zavedením jednotného standardu územně plánovací dokumentace.

K bodu 29 - § 41 odst. 3

Vkládá se nové ustanovení, které jednoznačně určuje meze zastupitelstvu kraje v případě, že nesouhlasí s předloženým návrhem zásad územního rozvoje nebo jejich aktualizace. Protože návrh prošel poměrně náročným procesem projednání a v rámci něj došlo ke koordinaci soukromých a veřejných zájmů v území, návrh byl dohodnut s dotčenými orgány chránícími veřejné zájmy podle zvláštních právních předpisů, je žádoucí, aby byla vyloučena „tvorba“ zásad územního rozvoje na jednání zastupitelstva. Toto ustanovení je obdobou již existujícího ustanovení § 54 odst. 3, které se vztahuje k procesu pořizování a schvalování návrhu územního plánu a limituje zastupitelstvo obce. Výkladová i judikaturní praxe se ustálila na názoru, že pro jednání zastupitelstva při přijímání zásad územního rozvoje se toto ustanovení, byť se týká procesu přijímání územního plánu, užije obdobně. Zastupitelstvo (kraje i obce) tak může návrh schválit a v případě, že s ním nesouhlasí, jej může přímo zamítnout nebo vrátit krajskému úřadu (pořizovateli) se svými pokyny k úpravě a novému projednání. Této úpravě je možné citovat také nález Krajského soudu v Praze čj. 43 A 34/2018-97, který mj. uvádí, že „…proces přijímání (změny) územního plánu je silně formalizován a pořizovatel i zastupitelstvo musí pro jeho řádný průběh činit stanovené kroky v zákonem předvídaném sledu. Role zastupitelstva je přitom klíčová, neboť je iniciátorem přijetí (změny) územního plánu, schvaluje jeho zadání a posléze jej vydává, přičemž ve všech těchto fázích může celý územní plán vrátit pořizovateli k dopracování, nebo dokonce celý proces zastavit..“ a dále také, že „Územní plán, resp. jeho změna, může představovat značný zásah do rozvoje obce i do práv vlastníků nemovitých věcí ... Proto musí být stabilní a kontinuální, jeho změny by měly být koncepční a promyšlené, nikoli nahodilé. … obec při přijímání či změnách územního plánu postupovala způsobem předvídaným…. Důvodem je ochrana práv a legitimního očekávání osob, do jejichž právní sféry územní plán nebo jeho změna zasahují.“. K tomuto návrhu je také potřeba provést jistý test proporcionality zásahu, který je nezbytné včlenit do této důvodové zprávy. Zastupitelstvo kraje přijímá zásady územního rozvoje nebo jejich aktualizaci vždy v samostatné působnosti, při které je vázáno zákonem. Vložením nového ustanovení je ve výkonu své samostatné působnosti garantované Ústavou omezeno, avšak není mu upřeno zcela. Je potřeba uvést, že zastupitelstvu se nepřikazuje předložený návrh schválit. Uvedené ustanovení mu dává možnost vyjádřit s návrhem nesouhlas a to buď tím, že návrh zamítne nebo jej vrátí pořizovateli (krajskému úřadu) se svými pokyny. Krajský úřad návrh v rozsahu pokynů upraví a případně nově projedná. Lze tedy učinit závěr, že navržené ustanovení neodporuje ústavou zaručenému právu na samosprávu.

K bodu 30 - § 41 odst. 4

Doplňuje se lhůta, do kdy musí kraj územně plánovací dokumentaci pro své území (tedy zásady územního rozvoje) uvést do souladu s územním rozvojovým plánem nebo se schválenou politikou územního rozvoje. Musí se tak stát nejpozději při pořizování první aktualizace zásad územního rozvoje po nabytí účinnosti územního rozvojového plánu nebo po schválení politiky územního rozvoje nebo jejich aktualizací. Tato povinnost nebude vyžadována u probíhajících aktualizací, kdy k návrhu aktualizace zásad územního rozvoje se již uskutečnilo veřejné projednání a není nutná podstatná úprava návrhu aktualizace a konání opakovaného veřejného projednání. Současně je do tohoto ustanovení vkládána vazba na nový typ územně plánovací dokumentace, kterou je územní rozvojový plán.

K bodu 31 - § 42 odst. 6

Legislativně technická úprava spojená se zrušením § 42c.

K bodu 32 - § 42 odst. 7

Úprava související se zavedením nového nástroje územního plánování, kterým je územní rozvojový plán.

K bodům 33 a 35 - § 42 odst. 10, § 42b odst. 8

Vkládá se nový odstavec, který nahrazuje rušený § 42c. Ten se týká nabytí účinnosti aktualizace zásad územního rozvoje poté, co bude doručena jak samotná aktualizace a současně doručeno úplné znění zásad územního rozvoje po jejich aktualizaci. § 42c byl do stavebního zákona vložen novelou provedenou zákonem č. 225/2017 Sb., avšak vznikají pochybnosti o správném legislativním provedení tohoto ustanovení. Účelem tohoto ustanovení je, aby po každé aktualizaci zásad územního rozvoje bylo vyhotoveno úplné znění po této aktualizaci tak, aby nebyl nikdo uveden v omyl. Úplné znění je nezbytným podkladem pro rozhodování v území a také pro další aktualizace zásad. Vložení této povinnosti do § 42c, tedy až za ustanovení § 42a a 42b, která se týkají zkráceného postupu pořízení aktualizace ZÚR vyvolává oprávněné pochybnosti, zda se úplné znění vypracovává po každé aktualizaci, či pouze po aktualizaci pořizované zkráceným postupem. Z textace ustanovení i z důvodové zprávy je zřejmé, že vůle zákonodárce byla, aby se úplné znění zpracovávalo po každé aktualizaci. Zpracovávání úplného znění pouze po pořízení některých aktualizací by navíc postrádalo jakýkoliv smysl. Aby nevznikaly pochyby o aplikaci této povinnosti, bylo přistoupeno k této úpravě.

K bodu 34 - § 42b odst. 5 a § 55b odst. 4

Novelou stavebního zákona provedou zákonem č. 225/2017 Sb. byl zaveden zkrácený postup pořízení aktualizace ZÚR. V rámci něj ministerstvo zasílá krajskému úřadu stanovisko k návrhu aktualizace a to do 30 dnů od obdržení nezbytných podkladů. Těmito podklady jsou návrh aktualizace zásad územního rozvoje, námitky, připomínky a výsledky konzultací. Při přípravě návrhu novely však došlo k opomenutí zahrnutí námitek do podkladů, které musí kraj ministerstvu předat k vydání stanoviska. Navržený novelizační bod toto opomenutí napravuje. Výše uvedené platí obdobně pro zkrácený postup pořízení změny územního plánu.

K bodu 36 - § 42c

Vazba na nově vkládaný odstavec 10 v § 42. Zdůvodnění viz novelizační bod č. 31.

K bodu 38 a 39 - § 52 odst. 2 a 4

V odstavci 2 se zrušuje vazba na § 85 odst. 1. Jedná se o uvedení rozsahu osob, které mohou uplatnit námitky k územnímu plánu, který obsahuje prvky regulačního plánu. Možnost pořídit takovýto územní plán přinesla novela stavebního zákona provedená zákonem č. 225/2017 Sb. Osoby uvedené v § 85 odst. 1 jsou žadatel a obec, na jejímž území je tento územní plán pořizován. Je důvodné se domnívat, že tyto osoby nebudou podávat vůči návrhu námitky. V odstavci 4 dochází k úpravě v souvislosti se zavedením nového nástroje územního plánování, kterým je územní rozvojový plán a současně k doplnění politiky územního rozvoje. Pokud tedy pořizovatel obdrží námitky, připomínky a stanoviska ve věcech, o nichž již bylo rozhodnuto při pořizování politiky územního rozvoje, územního rozvojového plánu, zásad územního rozvoje nebo regulačního plánu vydaného krajem, pak k těmto nebude přihlížet.

K bodu 40 až 42 - § 54 odst. 5 a 6, § 55 odst. 3

Legislativně technická úprava související se zavedením nového nástroje územního plánování, kterým je územní rozvojový plán.

K bodu 43 - § 55 odst. 7

Vkládá se nový odstavec, který nahrazuje rušený § 55c. Ten se týká nabytí účinnosti změny územního plánu poté, co bude doručena samotná změna a současně doručeno úplné znění územního plánu po jeho změně. § 55c byl do stavebního zákona vložen novelou provedenou zákonem č. 225/2017 Sb., avšak vznikají pochybnosti o správném legislativním provedení tohoto ustanovení. Účelem tohoto ustanovení je, aby po každé změně územního plánu bylo vyhotoveno úplné znění po této změně tak, aby nebyl nikdo uveden v omyl. Úplné znění je nezbytným podkladem pro rozhodování v území a také pro další změny územního plánu. Vložení této povinnosti do § 55c, tedy až za ustanovení § 55a a 55b, která se týkají zkráceného postupu pořízení změn územního plánu, vyvolává oprávněné pochybnosti, zda se úplné znění vypracovává po každé změně, či pouze po změně pořizované zkráceným postupem. Z textace ustanovení i z důvodové zprávy je zřejmé, že vůle zákonodárce byla, aby se úplné znění zpracovávalo po každé změně. Zpracovávání úplného znění pouze po pořízení některých změn by navíc postrádalo jakýkoliv smysl. Aby nevznikaly pochyby o aplikaci této povinnosti, bylo přistoupeno k této úpravě.

K bodům 44 a 45 - § 55b odst. 7, § 55c

Vazba na nově vkládaný odstavec 7 v § 55. Zdůvodnění viz novelizační bod č. 42.

K bodu 46 - § 62 odst. 2 písm. d)

Legislativně technická úprava související se zrušení § 75. Zdůvodnění viz novelizační bod č. 49.

K bodům 47 až 49 - § 71 odst. 4 a 5

Legislativně technické úpravy související se zavedením nového nástroje územního plánování, kterým je územní rozvojový plán. Zrušení slov „následně“ v odstavcích 4 a 5 souvisí s obdobnou změnou, která byla provedena u zásad územního rozvoje a u územního plánu novelou provedenou zákonem č. 225/2017 Sb. Tato úprava tak uvádí do souladu postupy u všech územně plánovacích dokumentací.

K bodu 50 - § 71 odst. 10 a 11

Vkládají se nové odstavce 10 a 11. Odstavec 10 je obdobou odst. 9 v § 42 a odst. 6 v § 55. Tyto odstavce byly do stavebního zákona vloženy novelou provedenou zákonem č. 225/2017 Sb. a jejich cílem bylo odstranit pochybnosti o správnosti postupu při aktualizaci zásad územního rozvoje nebo změně územního plánu, který byl dosud dovozován jen metodicky. Při aktualizacích nebo změnách nebudou otevírány problémy, o kterých již bylo rozhodnuto a nejsou předmětem aktualizace nebo změny. U regulačních plánů však nebyl tento odstavec zařazen, díky čemuž by mohlo i nadále docházet k těmto pochybnostem. Navržená úprava tedy uvádí do souladu postupy u všech územně plánovacích dokumentací. Odstavec 11 nahrazuje rušený § 75. Ten se týká nabytí účinnosti změny regulačního plánu poté, co bude doručena samotná změna a současně doručeno úplné znění regulačního plánu po jeho změně. § 75 byl do stavebního zákona vložen novelou provedenou zákonem č. 225/2017 Sb., avšak vznikají pochybnosti o správném legislativním provedení tohoto ustanovení. Účelem tohoto ustanovení je, aby po každé změně regulačního plánu bylo vyhotoveno úplné znění po této změně tak, aby nebyl nikdo uveden v omyl. Úplné znění je nezbytným podkladem pro rozhodování v území a také pro další změny regulačního plánu. Vložení této povinnosti do § 75, tedy až za ustanovení § 72 až 74, která se týkají zkráceného postupu pořízení změn regulačního plánu, vyvolává oprávněné pochybnosti, zda se úplné znění vypracovává po každé změně, či pouze po změně pořizované zkráceným postupem. Z textace ustanovení i z důvodové zprávy je zřejmé, že vůle zákonodárce byla, aby se úplné znění zpracovávalo po každé změně. Zpracovávání úplného znění pouze po pořízení některých změn by navíc postrádalo jakýkoliv smysl. Aby nevznikaly pochyby o aplikaci této povinnosti, bylo přistoupeno k této úpravě.

K bodu 51 - § 75

Vazba na nově vkládaný odstavec 11 v § 71. Zdůvodnění viz novelizační bod č. 49.

K bodům 52 a 53 - § 102 odst. 5 a 6

Jedná se o úpravu související se zavedením územního rozvojového plánu jako nového nástroje územního plánování. Protože územní rozvojový plán bude vydáván v podrobnosti odpovídající zásadám územního rozvoje, je zřejmé, že jeho vydáním může dojít k majetkovým újmám. Jediným nástrojem na úrovni státu byla dosud politika územního rozvoje, u níž se nedala majetková újma prokázat. Byť politika územního rozvoje mj. vymezuje plochy a koridory dopravní a technické infrastruktury mezinárodního a republikového významu nebo které svým významem přesahují území jednoho kraje, činí tak pouze schematicky [§ 31 odst. 1 písm. d)].

K bodu 54 - § 122a odst. 1

Navrhuje se upravit účastníky kolaudačního řízení podle stavebního zákona, a to vypuštěním vlastníka pozemku. Vlastník pozemku mohl uplatňovat veškeré své námitky proti záměru ze své pozice účastníka územního řízení, tak i případného stavebního řízení či společného územního a stavebního řízení. Všechny myslitelné potenciální negativní zásahy záměru do jeho vlastnického práva k pozemku již byly předmětem těchto předchozích řízení. Zájem vlastníka je chráněn právě ve vymezení podmínek územního, případně stavebního řízení. Ověření shody záměru s povolovanou stavbou lze již bez dalšího svěřit veřejnoprávní moci, jelikož jejím úkolem, a tedy odpovědností, je zajištění toho, že bude zkolaudována, tedy provozována stavba, která byla předmětem povolení. K výše uvedenému je třeba doplnit, že v případě vydávání kolaudačního souhlasu, který je zjednodušenou formou kolaudace, není vlastník pozemku účastníkem tohoto procesu. K žádosti o kolaudační souhlas se dokládají pouze závazná stanoviska dotčených orgánů k užívání stavby a případný nesoulad stavby s povolením je plně svěřen veřejnoprávní moci. V drtivé většině případů ani nedochází k výstavbě na cizích pozemcích, když pro stavebníka je dlouhodobě bezpečnější realizovat stavbu na svém pozemku a tak jsou většinou pozemky jiných vlastníků stavebníkem vykoupeny. U staveb, u kterých dochází k využití cizích pozemků a realizace staveb na nich je umožněna jinými právy, nežli právy vlastnickými (např. právo stavby, věcné břemeno, nájemní právo), je ochrana práv vlastníků pozemků realizována skrze soukromoprávní smlouvu o sjednání příslušného práva se stavebníkem. V případech, kdy jde o právo, které se získává vyvlastněním, pak skrze definování nezbytného rozsahu vyvlastnění, který je determinován mimo jiné i parametry stavby a přísně kontrolován vyvlastňovacím úřadem, který chrání práva vlastníka pozemku. I v těchto případech se vlastník pozemků může rovněž účastnit povolovacích řízení, v rámci nichž může hájit svá práva. Pokud jde o stavby na cizích pozemcích, pak půjde nejčastěji o stavby, které po jejich výstavbě, tj. v průběhu jejich provozování, umožňují i další využívání pozemků. Těmito stavbami budou převážně stavby technické infrastruktury, například nadzemní či podzemní vedení apod. U nadzemních staveb je možná kontrola jejich souladu s původním (povoleným) záměrem možná i bez účastenství na kolaudačním řízení, u podzemních staveb naopak jejich povaha znemožňuje jednoduché vizuální ověření přesného umístění a provedení, ať již vlastník účastníkem bude či nikoliv. Právě zejména u výstavby těchto charakterem liniových staveb realizovaných a provozovaných většinou ve veřejném zájmu, a současně staveb často strategického významu, dochází k nepřijatelným významným administrativním zpožděním způsobených zejména jednáním stavebního úřadu vůči velkému počtu účastníků řízení, např. již jen doručováním úkonů řízení. Jak bylo uvedeno výše, přesto, že ochrana práv vlastníků pozemků je zaručena i bez jejich účasti v kolaudačních procesech, nelze zapomínat na to, že v hypotetických případech potřeby obrany proti výsledkům kolaudace, je vlastníkovi pozemku i nadále k dispozici možnost využití přezkumného řízení podle správního řádu. Rovněž je podle stávajícího znění soudního řádu správního zachována i možnost využití soudní žaloby. Vyloučení vlastníků pozemků z účastníků kolaudačního řízení totiž již v současné době nebrání letitý nález ÚS Pl. ÚS 2/99, který vyloučení vlastníka z okruhu účastníků kolaudačního řízení v zákoně č. 50/1976 Sb., stavební zákon, označil za neústavní z toho důvodu, že tím došlo k odepření přístupu k soudní ochraně, jelikož vyloučení vlastníků z účasti ve správním řízení znamenalo rovněž nemožnost získání aktivní soudní legitimace. Ve stávajícím soudním řádu správním je dána možnost podání žaloby tomu, kdo byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti i bez požadavku na účastenství v takovém řízení. Navrhovanou úpravou vylučující vlastníky pozemků z kolaudačního řízení tak nedochází k omezení přístupu těchto vlastníků k právní ochraně.

K bodům 55 a 56 - § 159 odst. 2 a 4

Jedná se o jedno z významných ustanovení novely, které má vazbu na zavedení národního geoportálu územního plánování. Pokud má být národní geoportál územního plánování skutečně naplňován, musí tomu předcházet sjednocení vybraných částí územně plánovacích dokumentací, resp. jejich zpracovávání v jednotném standardu. Teprve potom bude možné bezproblémové a plynulé naplňování geoportálu výstupy z územně plánovací činnosti. Aby tohoto stavu bylo docíleno, ukládá se navrženým ustanovením povinnost projektantovi územně plánovací dokumentace zpracovat její vybrané části v jednotném standardu. Jednotný standard je definován v obecné rovině v upraveném § 20a tohoto zákona, přičemž podrobnosti určí prováděcí právní předpis, k jehož vydání se tímto zákonem dává kompetence ministerstvu.

K bodům 57 a 58 nadpis hlavy II, § 161a

Ustanovení § 161a je stěžejním ustanovením novely. Novela stavebního zákona přinesla od 1. 1. 2018 povinnost zveřejňovat způsobem umožňujícím dálkový přístup všechny platné a účinné územně plánovací dokumentace a územní studie. Obdobně jsou zveřejňovány i územně analytické podklady. Problémem stávající úpravy jsou však dvě skutečnosti. První je, že neexistuje jednotné místo, kde by investor nebo stavebník mohl najít veškerou dokumentaci pohromadě. Druhou, která na první váže, je, že tato dokumentace je zveřejňována pouze ve formátu PDF/A a neumožňuje tedy provádět nad výstupy územního plánování v mnoha případech potřebné analýzy. Byť novela stavebního zákona v tomto směru učinila krok správným směrem, když byl do ní včleněn požadavek na odevzdávání územně plánovací dokumentace, jejich změn a aktualizací, v elektronické verzi ve strojově čitelném formátu, stále se jedná o řešení nedostatečné, resp. lze jej brát pouze jako první krok Cílem úpravy by mělo být zavedení jednotného geoportálu, jakožto informačního systému veřejné správy, přístupném způsobem umožňujícím dálkový přístup, na kterém budou zobrazeny výstupy územního plánování v České republice v jednotném datovém formátu tak, aby bylo umožněno nad těmito daty zpracovávat také geografické úlohy. Tento stav je žádoucí nejen pro veřejnou správu a občany, ale i pro investory a developery, kteří se pohybují napříč celou Českou republikou. Ti by tak nově na jednom místě:  obdrželi přehledné informace o veškerých existujících dokumentech územního plánování, které se daného území dotýkají;  získali tyto informace v jednotném formátu (z hlediska formálního, nikoliv z hlediska věcného řešení);  získali informace o podmínkách, za jakých je záměr v jednotlivých plochách realizovatelný a bude tudíž ze strany stavebního úřadu pravděpodobně povolen;  mohli provádět jednoduché geografické úlohy, které by jim např. umožnily výběr nejvhodnější lokality pro umístění jejich záměru. Nový geoportál územního plánování bude nutně spolupracovat s jednotlivými existujícími geoportály nejen krajských úřadů, ale také s Informačním systémem katastru nemovitostí, Národním geoportálem INSPIRE a dalšími informačními systémy veřejné správy. Z hlediska procesního se pak jako logické jeví, že tento geoportál územního plánování zahrne i současnou Evidenci územně plánovací činnosti a umožní zobrazování i dalších výstupů resortu místního rozvoje. Nezbytné také bude určit správce a provozovatele geoportálu územního plánování, kterým bude MMR. MMR může provozováním geoportálu pověřit Ústav územního rozvoje, jakožto existující organizační složku státu. ÚÚR je zřizován přímo MMR, v současné době je pověřen vedením Evidence územně plánovací činnosti a má základní vybavení a zkušenosti pro vedení a správu geoportálu a geodat. Je proto logické, aby tyto zkušenosti byly zúročeny a využity. Vkládání dat do geoportálu bude umožněno ministerstvu, resp. jeho organizační složce (ÚÚR), která geoportál povede a krajským úřadům, které do něj budou vkládat výstupy z územně plánovací činnosti za svůj správní obvod. Aby byly zajištěny výše uvedené funkcionality, bude nezbytné vkládat do geoportálu data v jednotném standardu, tedy data v elektronické verzi ve strojově čitelném formátu ve vektorové formě. Za tímto účelem je navrhována úprava § 20a a § 159 odst. 1. Jednotné standardy pak ministerstvo zveřejní na geoportálu způsobem umožňujícím dálkový přístup.

Ve vztahu k Ministerstvu obrany jako jednomu z orgánů územního plánování je zachována ochrana utajovaných skutečností podle zvláštních právních předpisů. Ministerstvu se dává zmocnění ke stanovení náležitostí obsahu geoportálu prováděcím právním předpisem. Přístup k datům bude moci ministerstvo omezit nebo odepřít ve jmenovaných případech, tedy pokud je to v zájmu veřejné bezpečnosti, zajištění obrany státu nebo ochrany mezinárodních vztahů nebo by tím byla porušena ochrana práv třetích osob plynoucích ze zvláštních právních předpisů. Pro toto omezení se přiměřeně použije § 11d zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů. Toto ustanovení je klíčové zejména ve vztahu k datům, které jsou v zájmu veřejné bezpečnosti, zajištění obrany státu nebo ochrany mezinárodních vztahů, případně by jejich zveřejněním byla porušena ochrana práv třetích osob, plynoucích ze zvláštních právních předpisů (např. ochrana obchodního tajemství, ochrana jiných utajovaných skutečností, ochrana osobních údajů apod.).

K bodům 59 a 60 - § 163 odst. 1 a 3

V odstavci 1 se jedná o legislativně technickou úpravu, která souvisí se zavedením nového nástroje územního plánování, kterým je územní rozvojový plán. Odstavec 3 specifikuje způsob, jakým se územní rozvojový plán zveřejňuje. Ministerstvo zveřejní územní rozvojový plán, jeho aktualizaci a úplné znění po jeho aktualizaci v digitální formě způsobem umožňujícím dálkový přístup. Poskytne jej krajským úřadům v elektronické verzi ve strojově čitelném formátu tak, aby mohl být využit pro aktualizaci zásad územního rozvoje.

K bodu 61 - § 165

Prostorová data do národního geoportálu územního plánování bude nezbytné vkládat jednoznačně ve vektorové podobě tak, aby mohla být v geoportálu správně ukládána, analyzována a zobrazována. K tomu je nutné, aby byly k datům připojeny příslušné atributy, které tato prostorová data popisují a přiřazují jim konkrétní charakteristiku. Současně je zpětně zavedena povinnost pořizovatelům předávat krajskému úřadu změny územních plánů a regulačních plánů, nikoliv pouze úplná znění těchto územně plánovacích dokumentací po jejich změně. Toto povinnost byla úpravou formulace tohoto ustanovení zrušena zákonem č. 225/2017 Sb., avšak nezbytnost předávat krajskému úřadu i vlastní změny územních a regulačních plánů, nikoliv pouze úplná znění, se jeví jako žádoucí a nezbytná a to i z hlediska dozorové činnosti krajských úřadů jako orgánů územního plánování.

K bodu 62 - § 166 odst. 3

Zavádí se požadavek, aby se územní studie předávaly krajskému úřadu také v elektronické verzi ve strojově čitelném formátu. Územní studie je územně plánovacím podkladem. Je tedy nezávazným podkladem pro rozhodování v území, avšak v případě, že je zpracována, schválena možnost jejího využití a data o ní vložena do evidence územně plánovací činnosti, jedná se o podklad tzv. neopominutelný. Stavební úřad při rozhodování musí z řešení obsaženého v územní studii vycházet. Od tohoto řešení se lze odchýlit, ale odchýlení musí být řádně zdůvodněno. Územní studie jsou často používaným nástrojem územního plánování a pro všechny osoby, které do území vstupují jakýmkoliv způsobem, jsou tak velmi významné. Cílem je jejich zveřejňování na národním geoportálu územního plánování a pro tento krok je nezbytné, aby byly zpracovány v elektronické verzi ve strojově čitelném formátu (podle § 20a) a v tomto formátu byly poskytnuty krajskému úřadu.

K bodu 63 - § 180 odst. 2

Vkládá se nový odstavec 2, který určuje nový přestupek, které se dopustí projektant územně plánovací dokumentace jako fyzická osoba, pokud nezpracuje územně plánovací dokumentaci v rozporu s § 159 odst. 2, tedy nezpracovává ji v jednotném standardu. Za tento přestupek lze udělit pokutu do 200 tisíc Kč. Důvodem zavedení tohoto přestupku je nezbytnost zajištění zpracování vybraných částí územně plánovací dokumentace v jednotném standardu tak, aby mohly být prezentovány na národním geoportálu územního plánování. S ohledem na skutečnost, že projektantovi je uložena § 159 odst. 1 stavebního zákona povinnost zpracovat dokumentaci v souladu se zákonem, přičemž zodpovídá za správnost, celistvost a úplnost této dokumentace, je žádoucí, aby takováto povinnost byla pod sankcí a nezáležela pouze na prostém vzájemném smluvním vztahu mezi obcí a projektantem, který je uzavírán v občansko-právní rovině. Následkem nedodržení ustanovení § 159 odst. 1 stavebního zákona je překážka v pořizování (srov. např. § 53 stavebního zákona), přičemž však pořizovatel nemá možnost výše uvedený smluvní vztah ovlivnit. Nelze akceptovat argumentaci, že trestána je v tomto případě sama obec, která následně nemůže územní plán vydat i s ohledem na to, že územní plán, resp. jeho změna může být zpracována z podnětu jiného subjektu (např. oprávněného investory nebo jiného orgánu veřejné správy). Z těchto důvodů je zavedení nového přestupku důvodné.

K bodu 64 - § 180 odst. 5

Legislativně technická úprava související s vložením nového odstavce 2 do § 180.

K bodu 65 - § 182 odst. 2

Upravuje se příslušnost stavebního úřadu k projednání přestupku podle § 180 odst. 2.

K bodu 66 - § 184 odst. 1

Jedná se o úpravu, která dává zmocnění také orgánům územního plánování, aby využívaly ze základního registru obyvatel jmenované referenční údaje. Dosud toto zmocnění měly pro výkon působnosti podle stavebního zákona pouze stavební úřady, přičemž pro působnost orgánů územního plánování jsou uvedené referenční údaje při výkonu jejich působnosti nezbytné.

K bodu 67 - § 192 odst. 3

Vkládá se nový odstavec 3, který upravuje vztah územního rozvojového plánu ke správnímu řádu, konkrétně k jeho přezkumu. Územní rozvojový plán nelze přezkoumat podle správního řádu a to s ohledem na skutečnost, že příslušným k vydání územního rozvojového plánu nebo jeho aktualizace bude ministerstvo.

K bodu 68 - § 193

Jedná se o legislativně technické úpravy vyvolané změnami a úpravami textu příslušných ustanovení zákona.

Legislativně technická úprava v názvu přílohy ke stavebnímu zákonu, která souvisí se zavedením nového typu územně plánovací dokumentace, kterým je územní rozvojový plán.

K čl. XXV - přechodná ustanovení

K bodu 1 a 2

Body 1 a 2 řeší vznik prvního územního rozvojového plánu. Ministerstvo jako pořizovatel územního rozvojového plánu, prověří záměry vymezené zásadami územního rozvoje jednotlivých krajů, které jsou obsažené v politice územního rozvoje a současně se jedná o veřejně prospěšné stavby nebo veřejně prospěšná opatření. Ministerstvo prověřuje, zda jsou záměry již nepřezkoumatelné podle § 174 správního řádu a § 101b soudního řádu správního a dále zkoumá jejich aktuálnost, tedy zda nebyly již stavby nebo opatření, pro které byl záměr v zásadách územního rozvoje vymezen, již realizován. Záměry, vyhovující těmto kriteriím převezme bez věcné změny do prvního územního rozvojového plánu. Zásadou je, že nesmí dojít k věcné úpravě záměru, přičemž změna způsobu grafického vyjádření oproti dosavadnímu vyjádření v příslušných zásadách územního rozvoje nemůže být považována za věcnou změnu, nýbrž toliko změnu formální. Takto připravený návrh nepodléhá procesu projednání, který je obsahem § 35c až 35f, tedy ministerstvo neprojednává návrh s ostatními ministerstvy, jinými ústředními správními úřady a kraji a nevypracovává se ani vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území, neboť tyto záměry již byly podrobně posouzeny v rámci procesu pořizování zásad územního rozvoje. Opětovné posuzování těchto záměrů by odporovalo zásadám dobré správy a šetření veřejných prostředků, neboť opětovné posouzení těchto záměrů by z podstaty věci nemohlo přinést již žádné nové skutečnosti. Převzetím těchto záměrů do územního rozvojového plánu zůstávají tyto záměry i nadále nepřezkoumatelné jak podle správního řádu, tak podle soudního řádu správního a to proto, že nedošlo k jejich věcné úpravě, ale pouze k formálnímu převzetí.

K bodu 3

S ohledem na skutečnost, že vydání prováděcích právních předpisů k § 159 odst. 2 (jednotný standard vybraných částí územně plánovací dokumentace) a § 161a odst. 9 (národní geoportál územního plánování) vyžaduje podrobnou analýzu současného stavu a přípravu dalších podkladů jakož i širší veřejnou shodu, stanovuje se požadavek na vydání těchto prováděcích předpisů do 3 let od nabytí účinnosti tohoto zákona. Dokud nebude prováděcí předpis definující jednotný standard územně plánovací dokumentace vydán, nemá logicky projektant územně plánovací dokumentace povinnost zpracovávat a pořizovateli předávat vybrané části územně plánovací dokumentace v jednotném standardu.

K čl. XXVI

K bodu 1

Návrh zjednodušuje pravidla doručování návrhu na uzavření smlouvy ze strany vyvlastnitele vůči vyvlastňovanému a to pouze pro případy, kdy vyvlastnitel doručuje vyvlastňovanému do ciziny. Ve většině případů je pro vyvlastňovaného prakticky nemožné prokázat účinné doručení vyvlastňovanému vzhledem k tomu, že mnohost zahraničních doručovacích služeb, právní i neprávní pravidla jejich fungování často neposkytují službu prokazování doručení. Návrh žádným způsobem nepředstavuje krácení práv vyvlastněného, jelikož upravuje pravidla soukromoprávního doručování mezi dvěma fyzickými osobami nikoli pravidla doručování veřejnoprávní povahy, kdy soukromému subjektu doručuje orgán veřejné moci. Jedná o doručení návrhu smlouvy, jehož účelem je pokusit se získat požadovaná práva dohodou obou subjektů. V případě, že se vyvlastnitel nachází v zahraničí a není možné jej běžným způsobem zastihnout, měl by být zahájen proces vyvlastnění, ve kterém již bude doručování úkolem orgánu veřejné moci, který disponuje širší škálou zákonných možností, jak vyvlastňovaného v cizině zastihnout a zjistit jeho pobyt (např. součinnost orgánů veřejné moci zahraničního státu). Jelikož vyvlastnitel uvedená zákonná procesní oprávnění nemá, není možné po něm spravedlivě požadovat, aby naplnil přísná pravidla doručování. Nemožnost prokázat doručení nesmí být důvodem zdržování realizace činností ve veřejném zájmu.

K bodu 2 a 3

Návrh souvisí s návrhem změny § 20, který stanovuje vyvlastňovanému lhůtu k předložení znaleckého posudku zajištěného vyvlastňovaným. Návrh chrání práva vyvlastňovaného, když požaduje, aby vyvlastnitel již v návrhu smlouvy informoval vyvlastňovaného o jeho právu zajistit svůj vlastní znalecký posudek, podle kterého bude stanovena náhrada za vyvlastnění. Tato informační povinnost poskytuje vyvlastňovanému dostatečně dlouhý čas na to, aby v případě zahájení řízení o vyvlastnění zajistil vypracování vlastního posudku v případě, pokud bude požadovat, aby na jeho základě byla stanovena náhrada za vyvlastnění.

K bodu 4

Katastrální úřady odmítají v případě vyvlastnění u vyvlastněných nemovitostí vymazávat poznámky o nařízených exekucích a exekučních příkazech s odkazem na to, že podle § 6 zákona o vyvlastnění zanikají toliko práva, která se v katastru nemovitostí zapisují vkladem. Pro zrušení poznámky vztahující se k probíhající exekuci vyžadují aktivní spolupráci exekutora, spočívající v předchozím zrušení exekučního příkazu. Navrhovaná úprava by měla předejít výkladovým nesrovnalostem a umožnit u vyvlastňované nemovitosti výmaz i těchto poznámek.

K bodu 5

Návrh stanovuje jednoznačný a nezpochybnitelný přístup a postup zpracování všech znaleckých posudků. Návrh tedy nejen odkazuje na použití zákona o oceňování majetku, ale zároveň jednoznačně stanoví využití § 16b pro stanovení výše náhrady. Předložená úprava v tomto směru zohledňuje a je v souladu s připravovanou novelou zákona o oceňování majetku, v níž jsou navrhovány takové úpravy v oceňování věcných břemen, které zajistí sjednocení způsobu ocenění náhrad ve znaleckých posudcích.

K bodu 6

Návrh doplňuje logickou nesystémovost daného pravidla. Je nemyslitelné, aby se v případě ceny práva odpovídajícího věcnému břemenu postupovalo odlišně od způsobu stanovení ceny pozemku či stavby, tj. podle jejich skutečného stavu, protože by tak vznikla nerovnost mezi vlastníky. Tedy rovněž i v případě, že je předmětem vyvlastnění zřízení práva odpovídajícího věcnému břemenu má být při stanovování jeho ceny vycházeno ze stavu pozemku či stavby, kterou má nově zatěžovat, ve kterém se nacházejí v době zřizování tohoto práva (věcného břemene), bez zohlednění jejich změny, kterou by zřízení věcného břemene způsobilo. Návrh odráží i reálnou praxi používanou v takovýchto případech.

K bodu 7

Návrh nemění dosavadní pravidlo, které stanoví, že náhrada za vyvlastnění se prioritně stanoví na základě znaleckého posudku vyhotoveného na žádost vyvlastňovaného. Pro urychlení vyvlastňovacího řízení se však navrhuje, aby takový posudek musel vyvlastňovaný předložit ve lhůtě do 30 dní ode dne, kdy mu bylo doručeno uvědomění o zahájení řízení. Pokud tak neučiní, stanoví se náhrada na základě znaleckého posudku vyvlastnitele. Navrhovanou úpravou nedochází k omezení práv vyvlastňovaného, jelikož již v návrhu smlouvy zasílané mu vyvlastnitelem je vyvlastňovaný výslovně informován o svém právu předložit svůj znalecký posudek ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy mu bylo doručeno uvědomění o zahájení řízení o vyvlastnění. V praxi pak po odeslání návrhu smlouvy komunikace s vyvlastnitelem probíhá ještě několik dalších měsíců a vyvlastňovaný tak má dostatek časového prostoru k tomu, aby si zpracování oponentního posudku zajistil včas. V praxi je zpracování znaleckého posudku vyvlastňovaným žádoucím i pro samotné dohadovací jednání s vyvlastnitelem ještě dříve než je řízení zahájeno. Je třeba rovněž zohlednit další úpravy, které jsou v souvislosti s touto úpravou navrhovány v tomto návrhu změny zákona č. 416/2009 Sb. (viz jejich odůvodnění výše). Jde zejména a o požadavek na sjednocení metody použité pro ocenění tak, jak je navrhováno v ustanovení § 10 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Cílem tohoto ustanovení je zajistit, že bude ve všech případech oceňování v souvislosti s vyvlastňováním použit vždy jediný možný způsob – cena zjištěná podle § 16b zákona o oceňování majetku. Nebude tak docházet k situacím, kdy se stanovená cena znaleckým posudkem ze strany vyvlastňovaného a vyvlastnitele řádově liší, právě z důvodu, že v každém z nich byla použita jiná metoda ocenění, přičemž každý ze znalců se brání tím, že jeho metoda je ta, kterou mu zákon o oceňování majetku přikazuje použít. Je třeba také zmínit připravovanou novelu zákona o oceňování majetku, v níž jsou navrhovány takové úpravy v oceňování věcných břemen, které by měly zajistit sjednocení způsobu ocenění náhrad ve znaleckých posudcích – tento návrh je s připravovanou novelou v souladu. Pokud v určitých situacích dojde k tomu, že bude výše náhrady stanovena na základě posudku zajištěného vyvlastnitelem, nelze hovořit o omezování práv vyvlastňovaného a to z několika důvodů. Za prvé má vyvlastňovaný stále právo na zpochybnění správnosti posudku a vyvlastňovací úřad související právo zadat vypracování dalšího (oponentního) posudku. Za druhé má vyvlastňovaný právo podat proti rozhodnutí o vyvlastnění odvolání pro nesprávnost posudku a případné nevyužití práva vyvlastňovacího úřadu zajistit další (oponentní) posudek a následně i ze stejných důvodů garantuje správnost stanovení výše náhrady i případná možnost vyvlastňovaného podat proti rozhodnutí o odvolání žalobu. Za třetí se tímto návrhem navrhuje stanovit pro oceňování věcných břemen jednou metodu (cenu zjištěnou podle oceňovacího předpisu), kdy ze strany znalců již nebude možné vyhotovovat posudky s diametrálně odlišnou výší náhrady. Za čtvrté, dohledová pravomoc státních orgánů nad znalci je předmětem návrhu změny zákona o znalcích a toto opatření bez pochyb zvýší odpovědnost znalců a s tím související kvalitu jejich posudků. Návrh přitom nebrání ani jedné ze stran činit námitky proti znaleckému posudku, na základě kterého má být podle zákona stanovena náhrada za vyvlastnění. V praxi mohou nastat nežádoucí situace, kdy by měla být náhrada stanovena podle posudku, který trpí zjevnými vadami, není vyloučeno, aby si v takových případech mohl vyvlastňovací úřad zajistit zpracování vlastního znaleckého posudku. Bude pak postupovat v souladu s § 56 správního řádu, který není nijak dotčen. V případě, kdy posudek vyvlastňovaného předložen po lhůtě k předložení, bude vyvlastňovací úřad postupovat v souladu s ustanoveními § 41 správního řádu, který ošetřuje problematiku zmeškání úkonu. Z předmětného ustanovení vyplývá, že správní orgán může prominout zmeškání úkonu, prokáže-li podatel, že překážkou byly závažné důvody, které nastaly bez jeho zavinění. Naopak správní orgán zmeškání úkonu nepromine, je-li zjevné, že by újma, která by byla způsobena dotčením práv nabytých v dobré víře nebo dotčením veřejného zájmu, převýšila újmu hrozící podateli. Zde je pak nezbytné, aby vyvlastňovací úřad zohlednil mimo jiné skutečnosti uvedené výše, tedy i to, zda nemožnost předložit posudek vyvlastňovaným má skutečně dopad do ochrany jeho práv zejména v případě, kdy neexistuje důvod pro zásadní rozdíly ve výši náhrady stanovené znalcem ve znaleckém posudku.

K bodu 8

Pro urychlení řízení o vyvlastnění je žádoucí, aby byly v zákoně o vyvlastnění jednoznačně stanoveny lhůty pro některé procesní postupy. To ze své povahy přispívá k zamezení případné nečinnosti správního orgánu a vyvlastniteli umožňuje efektivně využívat správních prostředků pro ochranu před nečinností správního orgánu. Pro konání ústního jednání, tedy zásadního kroku řízení o vyvlastnění, není v dosavadním znění stanovena žádná procesní lhůta. Lhůta uvedená ve stávajícím znění v odstavci 1 není stanovena pro konání ústního jednání samotného, ale týká se informační povinnosti, kdy o konání ústního jednání musí být jeho účastníci informováni nejpozději 30 dnů před jeho konáním. Tato konstrukce ovšem nevyhovuje záměru na jednoznačné stanovení procesních lhůt. Navrhuje se proto stanovit lhůtu, která jednoznačně vymezí, kdy se má ústní jednání přesně konat. Navrhuje se lhůta 60 dní od odeslání uvědomění o zahájení vyvlastňovacího řízení, která je dostatečná pro zajištění konání ústního jednání, a to i v případě, kdy by měla být náhrada stanovena na základě znaleckého posudku zadaného vyvlastňovacím úřadem v průběhu řízení. Lhůtu pro informování o termínu konání ústního jednání se navrhuje zkrátit na 15 dní, což odpovídá standardní délce obdobných informačních lhůt.

K bodu 9 a 10

Stanovuje se 30 denní lhůta pro vydání rozhodnutí o vyvlastnění, která je navázána na konání ústního jednání. Po ústním jednání má již vyvlastňovací úřad k dispozici všechny nezbytné podklady pro rozhodnutí a lhůtu 30 dní tedy může využít na vlastní správní uvážení a přípravu rozhodnutí. Lze ji proto považovat za dostatečnou a obecně akceptovatelnou. Současná úprava, která nestanovuje žádnou lhůtu, nevytváří na vyvlastňovací úřad dostatečný tlak a motivaci, aby rozhodoval bezodkladně. Naopak výslovné stanovení lhůt přispěje k pozitivní motivaci vydávat rozhodnutí v přiměřených a realistických lhůtách. Zároveň vyplývají určité odlišnosti mezi obecnou úpravou správního řádu a návrhu úprav vyvlastňovacího zákona, které opravňují stanovit lhůty explicitně, nikoliv jen dovozením z § 71 správního řádu. Zatímco správní řád předpokládá maximální lhůtu 60 dní od zahájení řízení, tuto není v řízení o vyvlastnění objektivně možné splnit, proto jsou navrhovány lhůty delší a reálnější. Lhůty v zákoně o vyvlastnění jsou při dopočítání jednotlivých procesních lhůt až 90 dní od uvědomění o zahájení vyvlastňovacího řízení.

K čl. XXVII

Jedná se o standardní přechodné ustanovení.

K čl. XXVIII

V zákoně o ochraně ovzduší se navrhuje legislativně technická úprava související se zavedením nového typu územně plánovací dokumentace, kterým je územní rozvojový plán.

K čl. XXIX

Z důvodu předejití případných pochybností o vztahu navrhované úpravy problematiky přípolože v zákoně č. 416/2009 Sb. a platné právní úpravy obsažené v zákoně č. 194/2017 Sb. (konkrétně § 10 tohoto zákona), resp. vztahu „dohody o přípoloži“ a „smlouvy o koordinaci stavebních prací“ podle § 10 zákona č. 194/2017 Sb., se navrhuje zpřesnit ustanovení § 10 odst. 2 zákona č. 194/2014 Sb. tak, že uzavřená dohoda o přípoloži nahrazuje smlouvu o koordinaci stavebních prací.

K čl. XXX

S ohledem na poměrně značnou rozsáhlost novely a výrazné koncepční změny se navrhuje odpovídající délka legisvakance.

V Praze dne 25. listopadu 2019

Předseda vlády: Ing. Andrej Babiš v.r.

Ministr dopravy: JUDr. Vladimír Kremlík v.r.

Ministryně pro místní rozvoj: Ing. Klára Dostálová v.r.

Místopředseda vlády a ministr průmyslu a obchodu: Doc. Ing. Karel Havlíček, Ph.D., MBA. v.r.