zákon č. 42/2025 Sb.

„Příloha č. 1 k zákonu č. 201/2012 Sb.

Imisní limity a národní cíl snížení expozice

1. Imisní limity vyhlášené pro ochranu zdraví lidí

ZnečišťujícíDoba průměrování HodnotaPovolený počet látkaimisníhopřekročení

limituv kalendářním roce

Oxid siřičitý 1 hodina 350 μg.m24 Oxid siřičitý 24 hodin 125 μg.m3 Oxid dusičitý 1 hodina 200 μg.m18 Oxid dusičitý 1 kalendářní rok 40 μg.m0

maximální denní osmihodinový

Oxid uhelnatý 10 mg.m0

1) průměr

Benzen 1 kalendářní rok 5 μg.m0 Částice PM10 24 hodin 50 μg.m35 ČásticePM10 1 kalendářní rok 40 μg.m0 Částice PM2,5 1 kalendářní rok 20 μg.m0

2) -3 Olovo1 kalendářní rok 0,5 μg.m0

Vysvětlivky:

1) Maximální denní osmihodinová průměrná koncentrace se stanoví posouzením osmihodinových klouzavých průměrů počítaných z hodinových údajů a aktualizovaných každou hodinu. Každý osmihodinový průměr se přiřadí ke dni, ve kterém končí, první výpočet je proveden z hodinových koncentrací během periody 17:00 předešlého dne a 01:00 daného dne. Poslední výpočet pro daný den se provede pro periodu od 16:00 do 24:00 hodin.

2) V částicích PM10.

2. Imisní limity vyhlášené pro ochranu ekosystémů a vegetace

Znečišťující látka Doba průměrování Hodnota

imisního limitu

Oxid siřičitý kalendářní rok a zimní období (1. října -20 μg.m

31. března)

1) -3

Oxidy dusíku1 kalendářní rok 30 μg.m

Vysvětlivka:

1) Součet objemových poměrů (ppbv) oxidu dusnatého a oxidu dusičitého vyjádřený v jednotkách hmotnostní koncentrace oxidu dusičitého.

3. Imisní limity pro celkový obsah znečišťující látky v částicích PM10 vyhlášené pro ochranu zdraví lidí

Znečišťující látka Doba průměrování Hodnota imisního

limitu

Arsen 1 kalendářní rok 6 ng.m Kadmium 1 kalendářní rok 5 ng.m Nikl 1 kalendářní rok 20 ng.m Benzo(a)pyren 1 kalendářní rok 1 ng.m

4. Imisní limity pro troposférický ozon

Povolený počet Hodnota

Účel vyhlášení Doba průměrování překročení

imisního limitu v kalendářním roce

Ochrana zdravímaximální denní

120 μg.m

1)2) 3 lidíosmihodinový průměr25

5) -3.6)

OchranaAOT4018 000 μg.mh0

4)

vegetace

Vysvětlivky:

1) Plnění imisního limitu se vyhodnocuje na základě průměru za 3 kalendářní roky.

2) Maximální denní osmihodinová průměrná koncentrace se stanoví posouzením osmihodinových klouzavých průměrů počítaných z hodinových údajů a aktualizovaných každou hodinu. Každý osmihodinový průměr je připsán dni, ve kterém končí, první výpočet je proveden z hodinových koncentrací během periody 17:00 předešlého dne a 01:00 daného dne. Poslední výpočet pro daný den se provede pro periodu od 16:00 do 24:00 hodin.

3) V případě dodržení imisního limitu při maximálním počtu překročení v zóně nebo aglomeraci je třeba usilovat o dosažení nulového počtu překročení.

4) Plnění imisního limitu se vyhodnocuje na základě průměru za 5 kalendářních let.

5) AOT40 znamená součet rozdílů mezi hodinovou koncentrací větší než 80 μg.m(= 40 ppb) a hodnotou 80 μg.mv dané periodě užitím pouze hodinových hodnot změřených každý den mezi 08:00 a 20:00 SEČ, vypočtený z hodinových hodnot v letním období (1. května - 31. července).

6) V případě dodržení imisního limitu v zóně nebo aglomeraci ve výši 18 000 μg.m.h je třeba usilovat o dosažení imisního limitu ve výši 6 000 μg.m.h.

5. Národní cíl snížení expozice

Znečišťující látka Doba průměrování Cíl

PM2,5 klouzavý průměr za 3 kalendářní18 μg.m“.

roky

CELEX 32008L0050

„Příloha č. 2 k zákonu č. 201/2012 Sb.

Vyjmenované stacionární zdroje

Vysvětlivky k tabulce:

1. Sloupec A - je vyžadována rozptylová studie podle § 11 odst. 8

2. Sloupec B - jsou vyžadována kompenzační opatření podle § 11 odst. 4

3. Sloupec C - je vyžadován provozní řád jako součást povolení provozu

kód A B C

Spalování paliv v kotlích o celkovém

1.1.jmenovitém tepelném příkonu od 0,3 MWX X*

do 5 MW včetně

1.1. Spalování paliv v kotlích o celkovémX X X

jmenovitém tepelném příkonu více než 5 MW Spalování paliv v pístových spalovacích

1.2.motorech o celkovém jmenovitém tepelnémX

příkonu od 0,3 MW do 5 MW včetně Spalování paliv v pístových spalovacích

1.2.motorech o celkovém jmenovitém tepelnémX X X

příkonu více než 5 MW Spalování paliv v plynových turbínách

1.3.o celkovém jmenovitém tepelném příkonuX

od 0,3 MW do 5 MW včetně

1.3. Spalování paliv v plynových turbínáchX X X

o celkovém jmenovitém tepelném příkonu více než 5 MW Spalování paliv ve spalovacích stacionárních zdrojích o celkovém

1.4.jmenovitém tepelném příkonu od 0,3 MWX

do 5 MW včetně, které nejsou uvedeny pod jiným kódem Spalování paliv ve spalovacích stacionárních zdrojích o celkovém

1.4.jmenovitém tepelném příkonu více než 5X X* X

MW, které nejsou uvedeny pod jiným kódem

2.1. Tepelné zpracování odpadu ve spalovnách X X X

Skládky, které přijímají 10 t odpadu denně a

2.2.více nebo mají celkovou projektovanouX X

kapacitu 25 000 t a více Kompostárny, včetně komunitních

2.3.kompostáren, nebo zařízení na biologickouX

úpravu odpadů o celkové projektované kapacitě 10 t a více na jednu zakládku nebo 150 t a více zpracovaného odpadu ročně

2.4. Biodegradační nebo solidifikační zařízení X

Sanační nebo dekontaminační zařízení (odstraňování organických látek z kontaminovaných zemin nebo

2.5.podzemních vod) s celkovýmX

projektovaným výkonem 1 t těkavých organických látek za rok a více nebo 50 m podzemních vod za den a více. Čistírny odpadních vod, deemulgační a neutralizační stanice, které jsou primárně

2.6.určeny k čištění vod nebo zpracováníX

odpadů v celkovém množství 50 m odpadních vod nebo odpadů za den a více Čistírny odpadních vod s celkovou

2.7.projektovanou kapacitou pro 10 000 a více

ekvivalentních obyvatel Sušení čistírenských kalů, sušení

2.8.znečištěného skla nebo opalováníX X X

znečištěných kovů nebo znečištěného skla Mechanické zpracování elektroodpadu o

2.9.celkové projektované kapacitě 50 tX

elektroodpadu za den a více Tepelné zpracování odpadu ve zdrojích

2.10. X

jinde neuvedených

Přímé procesní ohřevy jinde neuvedené a rozmrazovny

Technologie přímých procesních ohřevů (s kontaktem) jinde neuvedené o celkovém

3.1.X

jmenovitém tepelném příkonu od 0,3 MW do 5 MW včetně Technologie přímých procesních ohřevů (s kontaktem) jinde neuvedené o celkovém

*)

3.1.X XX

jmenovitém tepelném příkonu více než 5 MW

3.2. Rozmrazovny s přímým procesnímX X

ohřevem

Třídění nebo úprava uhlí, briketárny

3.3. Třídění nebo jiná studená úprava uhlí X X 3.4. Tepelná úprava uhlí (briketárny,X X X

nízkoteplotní karbonizace nebo sušení)

Výroba koksu – koksovací baterie

3.5.1. Otop koksárenských baterií X X X 3.5.2. Příprava uhelné vsázky X X X 3.5.3. Koksování X X X 3.5.4. Vytlačování koksu X X X 3.5.5. Třídění koksu X X X 3.5.6. Chlazení koksu X X X

Úprava uhlí, výroba plynů nebo olejů

Rafinace minerálních nebo pyrolýzních olejů, rafinace plynů, zplyňování nebo

3.6.pyrolýza uhlí, biomasy, odpadů nebo jinýchX

organických látek (nespadají-li tyto procesy pod kód 2.1.)

3.7. Výroba bioplynu o projektované kapacitěX

200 kg vstupního materiálu za den a vyšší

Pražení nebo slinování kovové rudy, včetně sirníkové rudy

4.1.1. Příprava vsázky X X X 4.1.2. Spékací pásy aglomerace X X X 4.1.3. Manipulace se spečencem nebo jehoX X X

zpracování (chlazení, drcení, mletí, třídění)

4.1.4. Peletizační provozy (drcení, sušení,X X X

peletizace)

Výroba železa

4.2.1. Doprava nebo manipulace s vysokopecníX X X

vsázkou

4.2.2. Odlévání (vysoká pec) X X X 4.2.3. Ohřívače větru X X

Výroba oceli

4.3.1. Doprava nebo manipulace se vsázkou neboX X X

produktem

4.3.2. Nístějové pece s intenzifikací kyslíkem X X X 4.3.3. Kyslíkové konvertory X X X 4.3.4. Elektrické obloukové pece X X X 4.3.5. Pánvové pece X X X

Elektrické indukční pece s celkovou

4.3.6.projektovanou kapacitou 2,5 t za hodinu aX X

více

Zpracování železných kovů ve válcovnách a kovárnách

Válcovny za tepla nebo za studena, včetně ohřívacích pecí nebo pecí na tepelné

4.4.X

zpracování o celkové projektované kapacitě do 10 t včetně zpracované oceli za hodinu Válcovny za tepla nebo za studena, včetně ohřívacích pecí nebo pecí na tepelné

4.4.X X

zpracování o celkové projektované kapacitě více než 10 t zpracované oceli za hodinu Kovárny - ohřívací pece nebo pece na tepelné zpracování o celkovém jmenovitém

4.5.X

tepelném příkonu od 0,3 MW do 5 MW včetně Kovárny - ohřívací pece nebo pece na

4.5.tepelné zpracování o celkovém jmenovitémX X

tepelném příkonu více než 5 MW

Slévárny železných kovů (slitin železa)

4.6.1. Doprava nebo manipulace se vsázkou neboX X X

produktem

4.6.2. Žíhací nebo sušicí pece o celkovémX X

jmenovitém tepelném příkonu 0,3 MW a více

4.6.3. Tavení v elektrické obloukové peci X X X 4.6.4. Tavení v elektrické indukční peci X X 4.6.5. Kuplovny X X X 4.6.6. Tavení v ostatních pecích - kapalná paliva X X 4.6.7. Tavení v ostatních pecích - plynná paliva X X

Metalurgie neželezných kovů

4.7. Úprava rud neželezných kovů X X

Výroba nebo tavení neželezných kovů, slévání slitin, přetavování produktů, rafinace nebo výroba odlitků

4.8.1. Doprava nebo manipulace se vsázkou neboX

produktem

4.8.2. Pecní agregáty pro výrobu neželeznýchX X

kovů

4.9. Elektrolytická výroba hliníku X X

Tavení a odlévání neželezných kovů a jejich

4.10.slitin o celkové projektované kapacitě 50 kgX X

za den a více

4.11. Zpracování hliníku válcováním X X

Povrchová úpravu kovů, plastů nebo jiných nekovových předmětů nebo jejich zpracování

Povrchová úprava kovů, plastů nebo jiných nekovových předmětů s celkovou

4.12.projektovanou kapacitou objemu lázně od 1

3 3 mdo 30 mvčetně (vyjma oplachu), procesy bez použití lázní Povrchová úprava kovů, plastů nebo jiných nekovových předmětů s celkovou

4.12.X

projektovanou kapacitou objemu lázně větším než 30 m(vyjma oplachu) Broušení kovů nebo plastů s celkovým

4.13. X

elektrickým příkonem 100 kW a více Svařování kovových materiálů s celkovým

4.14. X

elektrickým příkonem 1 000 kW a více Nanášení ochranných povlaků z roztavených kovů s celkovou

4.15.X

projektovanou kapacitou do 1 t pokovené oceli za hodinu včetně Nanášení ochranných povlaků z roztavených kovů - procesní vany

4.16.X X

s celkovou projektovanou kapacitou větší než 1 t pokovené oceli za hodinu

4.17. Žárové pokovování zinkem X X 4.18. Hydrometalurgické zpracování neželeznýchX

kovů o celkové kapacitě 10 tun za den a více

Výroba cementářského slínku, vápna, úprava žáruvzdorných jílovců, zpracování produktů nebo odsíření

Manipulace se surovinou nebo výrobkem,

5.1.1. X X X

včetně skladování nebo expedice

5.1.2. Výroba cementářského slínku v rotačníchX X X

pecích

5.1.3. Ostatní technologická zařízení pro výrobuX X X

cementu

5.1.4. Výroba vápna v rotačních pecích X X X 5.1.5. Výroba vápna v šachtových nebo jinýchX X X

pecích

5.1.6. Pece pro zpracování produktů odsíření X X X 5.1.7. Úprava nebo zušlechťování žáruvzdornýchX X X

jílovců nebo kaolínů v rotačních pecích

Výroba materiálů obsahujících azbest

5.2. Výroba materiálů nebo produktůX X

obsahujících azbest

Výroba skla, včetně skleněných vláken

Výroba skla, vláken, sklářských výrobků,

5.3.smaltovacích nebo glazurovacích fritX X

nebo skla pro bižuterní zpracování Výroba kompozitních skleněných vláken

5.4. X X

s použitím organických pojiv Zpracování nebo zušlechťování skla (leštění, malování, mačkání, tavení

5.5.z polotovarů nebo střepů, výroba bižuterieX X

a jiné) o celkové projektované kapacitě 5 t zpracované skleněné suroviny ročně a vyšší

5.6. Chemické leštění skla X X

Tavení nerostných materiálů, včetně výroby nerostných vláken

Zpracování magnezitu nebo výroba

5.7.bazických žáruvzdorných materiálůneboX X

křemence

5.8. Tavení nerostných materiálů v kupolovýchX X

pecích Výroba kompozitních nerostných vláken

5.9. X X

s použitím organických pojiv

Výroba keramických výrobků

Výroba keramických výrobků, zejména krytinových tašek, cihel, žáruvzdorných

5.10.tvárnic, obkládaček, kameniny neboX

porcelánu o celkové projektované kapacitě od 5 t do 75 t za den včetně Výroba keramických výrobků, zejména krytinových tašek, cihel, žáruvzdorných

5.10.tvárnic, obkládaček, kameniny neboX X

porcelánu o celkové projektované kapacitě větší než 75 t za den

Výroba stavebních hmot, těžba a zpracování kamene, nerostů a paliv z povrchových dolů

Kamenolomy, povrchové doly paliv nebo jiných nerostných surovin, zpracování kamene, paliv nebo jiných nerostných surovin (především těžba, vrtání, odstřel, bagrování, třídění, drcení a doprava),

5.11.X X

výroba nebo zpracování umělého kamene, ušlechtilá kamenická výroba, výroba stavebních hmot nebo betonu nebo recyklační linky stavebních hmot, o celkové projektované kapacitě 25 mza den a více Obalovny živičných směsí, mísírny živic, recyklace živičných povrchů anebo

5.14.X X

zpracování nebo nakládání s živicemi s výjimkou konečného nanášení na vozovku

Výroba a zpracování organických látek a výrobků s jejich obsahem

6.1. Výroba 1,2-dichlorethanu a vinyl chloridu X X

Výroba epichlorhydrinu (l-chlor-2,3-

6.2.epoxypropanu) nebo allylchloridu (1-chlor-X X

2-propenu) nebo ostatních halogenovaných organických látek jinde neuvedených

6.3. Výroba polymerů na bázi polyakrylonitrilu X X 6.4. Výroba polyvinylchloridu X X

Výroba nebo zpracování syntetických polymerů nebo kompozitů, s výjimkou výroby syntetických polymerů a kompozitů

6.5.uvedených pod jiným kódem, o celkovéX X

projektované kapacitě 100 t za rok a více nebo s celkovou projektovanou spotřebou organických rozpouštědel 0,6 t za rok a více Řezání syntetických polymerů laserem nebo

6.5.odporovým drátem o celkové projektovanéX

kapacitě 10 tun za rok a více

6.6. Výroba nebo zpracování viskózy X X 6.7. Výroba gumárenských pomocnýchX X

přípravků

6. 8. Zpracování dehtu X X 6.9. Výroba expandovaného polystyrenu 6.10. Výroba acetylenu mokrou metodou X

Výroba anorganických látek

6.11. Výroba chloru X X 6.12. Výroba kyseliny chlorovodíkové X X 6.13. Výroba síry (Clausův proces) X X 6.14. Výroba kapalného oxidu siřičitého X X 6.15. Výroba kyseliny sírové X X 6.16. Výroba amoniaku X X 6.17. Výroba kyseliny dusičné a jejích solí X X 6.18. Výroba hnojiv X X

Výroba základních prostředků na ochranu

6.19. X X

rostlin nebo biocidů Výroba výbušnin s celkovou projektovanou

6.20. X

kapacitou roční produkce do 10 t včetně Výroba výbušnin s celkovou projektovanou

6.20. X X

kapacitou roční produkce 10 t a více

6.21. Sulfátový proces při výrobě oxiduX X

titaničitého

6.22. Chloridový proces při výrobě oxiduX X

titaničitého

6.23. Výroba ostatních pigmentů X X

Výroba, zpracování a skladování petrochemických výrobků a kapalných těkavých organických látek

Ropná rafinerie, výroba nebo zpracování

6.24. X X

petrochemických výrobků Skladování petrochemických výrobků nebo kapalných těkavých organických látek o objemu 1 000 ma více nebo skladovací

6.25.nádrže s ročním objemem výtoče 10 000 mX

a více nebo manipulace s ročním objemem 10 000 ma více (není určeno pro automobilové benziny)

Další typy stacionárních zdrojů

Jatka o celkové projektované kapacitě

7.1.

porážky 50 t denně a více Zařízení na úpravu nebo zpracování za účelem výroby potravin, krmiv nebo osiva

7.2.z převážně rostlinných surovin o celkovéX

projektované kapacitě 50 t hotových výrobků denně a více Zařízení na úpravu nebo zpracování za

7.3.účelem výroby potravin nebo krmivX

z převážně živočišných surovin (s výjimkou mléka) o celkové projektované kapacitě 25 t hotových výrobků denně a více Zařízení na úpravu nebo zpracování mléka,

7.4.kde množství odebíraného mléka je 200 t

denně a více (v průměru za rok) Pražírny kávy o celkové projektované

7.5.

kapacitě 1 t za den a více Udírny s celkovou projektovanou kapacitou

7.6. X X

na zpracování 1 t výrobků denně a více Zpracování dřeva včetně truhlářské výroby a výroby dřevních štěpek a pelet, vyjma

7.7.výroby uvedené pod kódem 7.8., o celkovéX

projektované spotřebě materiálu 150 ma více za rok

7.8. Výroba dřevotřískových, dřevovláknitýchX X X

nebo dřevoštěpkových (OSB) desek Výroba buničiny ze dřeva nebo papíru

7.9. X X

z panenské buničiny Výroby papíru nebo lepenky, které

7.10. X X

nespadají pod kód 7.9. Předúpravy (operace jako praní, bělení, mercerace) nebo barvení vláken nebo

7.11.textilií; technologická linka, jejíž celková

projektovaná zpracovatelská kapacita je od 1 t za den do 10 t za den včetně Předúpravy (operace jako praní, bělení, mercerace) nebo barvení vláken nebo

7.11.textilií; technologická linka, jejíž celkováX X

projektovaná zpracovatelská kapacita je 10 t za den a více Vydělávání a činění kůží nebo kožešin; technologická linka, jejíž celková

7.12.

projektovaná zpracovatelská kapacita je do 12 t hotových výrobků denně včetně Vydělávání a činění kůží nebo kožešin; technologická linka, jejíž celková

7.12.X X

projektovaná zpracovatelská kapacita je více než 12 t hotových výrobků denně

7.13. Výroba dřevěného uhlí X X

Zařízení na výrobu uhlíku (vysokoteplotní karbonizací uhlí) nebo elektrografitu

7.14.X X

vypalováním nebo grafitací, výroba nebo zpracování grafitu Krematoria nebo zařízení k výhradnímu

7.15. X X

spalování těl zvířat

7.16. Veterinární asanační zařízení X 7.17. Regenerace nebo aktivace katalyzátorů X X

Výroba lihu, včetně biolihu, o celkové

7.18.projektované kapacitě 10 000 hl bezvodéhoX

lihu za rok a více Chovy hospodářských zvířat s celkovou

8.projektovanou roční emisí amoniaku 5 t aX

více Ofset s celkovou projektovanou spotřebou

9.1. X

organických rozpouštědel 0,6 t za rok a více Publikační hlubotisk s celkovou

9.2.projektovanou spotřebou organickýchX

rozpouštědel 0,6 t za rok a více Jiné tiskařské činnosti s celkovou

9.3.projektovanou spotřebou organickýchX

rozpouštědel 0,6 t za rok a více Knihtisk s celkovou projektovanou

9.4.spotřebou organických rozpouštědel 0,6 t zaX

rok a více Odmašťování nebo čištění povrchů prostředky s obsahem těkavých organických látek, které jsou klasifikovány jako karcinogenní, mutagenní a toxické pro reprodukci, s celkovou projektovanou spotřebou organických rozpouštědel 0,01 t

9.5.X

za rok a více; odmašťování nebo čištění povrchů prostředky s obsahem těkavých organických látek, které jsou klasifikovány jako halogenované, s celkovou projektovanou spotřebou organických rozpouštědel 0,1 t za rok a více Odmašťování nebo čištění povrchů prostředky s obsahem těkavých organických

9.6.látek, které nejsou uvedeny pod kódem 9.5.,X

s celkovou projektovanou spotřebou organických rozpouštědel 0,6 t za rok a více

9.7. Chemické čištění X

Aplikace nátěrových hmot, včetně kataforetického nanášení, nespadají-li pod

9.8.činnosti uvedené pod kódy 9.9. až 9.14.,X

s celkovou projektovanou spotřebou organických rozpouštědel 0,6 t za rok a více Nátěry dřevěných povrchů s celkovou

9.9.projektovanou spotřebou organickýchX

rozpouštědel 0,6 t za rok a více Přestříkávání vozidel - opravárenství s celkovou projektovanou spotřebou

9.10.organických rozpouštědel 0,5 t za rok a víceX

nebo nátěry při výrobě nových silničních nebo kolejových vozidel s celkovou projektovanou spotřebou organických rozpouštědel do 15 t za rok včetně

9.11. Nanášení práškových plastů X

Nátěry kůže s celkovou projektovanou

9.12.spotřebou organických rozpouštědel 0,6 t zaX

rok a více

9.13. Nátěry pásů nebo svitků X

Nátěry při výrobě nových silničních nebo kolejových vozidel s celkovou

9.14.X

projektovanou spotřebou organických rozpouštědel 15 t za rok a více Navalování navíjených drátů s celkovou

9.15.projektovanou spotřebou organickýchX

rozpouštědel 0,6 t za rok a více Nanášení adhezivních materiálů s celkovou

9.16.projektovanou spotřebou organickýchX

rozpouštědel 0,6 t za rok a více Impregnace dřeva s celkovou projektovanou

9.17.spotřebou organických rozpouštědel 0,6 t zaX

rok a více Laminování dřeva nebo plastů s celkovou

9.18.projektovanou spotřebou organickýchX

rozpouštědel 0,6 t za rok a více Výroba kompozitů za použití kapalných nenasycených polyesterových pryskyřic

9.19.s obsahem styrenu s celkovouX

projektovanou spotřebou těkavých organických látek 0,6 t za rok a více Výroba konečných výrobků nebo meziproduktů nátěrových hmot, adhezivních materiálů nebo tiskařských barev včetně procesu dispergování a

9.20.přípravných predispergačních aktivit, úpravX

viskozity nebo odstínu anebo operací plnění konečného výrobku do jeho obalů s celkovou projektovanou spotřebou organických rozpouštědel 10 t za rok a více Výroba obuvi s celkovou projektovanou

9.21.spotřebou organických rozpouštědel 0,6 t zaX

rok a více

9.22. Výroba farmaceutických směsí X

Zpracování kaučuku nebo výroba pryže s celkovou projektovanou spotřebou

9.23.organických rozpouštědel 5 t za rok a více,X

nebo o zpracovatelské kapacitě 50 t za rok a více Extrakce nebo rafinace rostlinných olejů

9.24. X

nebo živočišných tuků

10.1. Terminály na skladování benzinu X

Čerpací stanice nebo zařízení na dopravu

10.2.

a skladování benzinu

Stacionární zdroje nezařaditelné pod kódy 1.1. až 10.2.

stacionární zdroje, jejichž roční emise**)

11.1. X X

tuhých znečišťujících látek překračuje 2,5 t stacionární zdroje, jejichž roční emise**)

11.2. X X

oxidu siřičitého překračuje 5,5 t stacionární zdroje, jejichž roční emise**)

11.3.oxidů dusíku vyjádřených jako NO2X X

překračuje 5 t stacionární zdroje, jejichž roční emise**)

11.4. X X

těkavých organických látek překračuje 1 t stacionární zdroje, jejichž roční emise**)

11.5. X X

amoniaku překračuje 5 t stacionární zdroje, jejichž roční emise**)

11.6. X X

sulfanu překračuje 0,1 t stacionární zdroje, jejichž roční emise**)

11.7. X X

sirouhlíku překračuje 1 t stacionární zdroje, jejichž roční emise**)

11.8.chloru a jeho anorganických sloučeninX X

překračuje 0,4 t (vyjádřeno jako HCl) stacionární zdroje, jejichž roční emise**)

11.9.fluoru a jeho anorganických sloučeninX X

překračuje 0,1 t (vyjádřeno jako HF) Manipulace se sypkými materiály včetně jejich skladování na otevřených plochách

12.1.jinde neuvedené s celkovou projektovanouX X

plochou deponií 3000 ma více s výjimkou stavenišť Stacionární zdroje neuvedené jinde v

***) ***) ***)

13.příloze č. 2 k tomuto zákonu, pro které byloXXX

vydáno povolení provozu

*) nevztahuje se na spalování zemního plynu **) roční emise odpovídající celkovému projektovanému výkonu nebo kapacitě, předpokládanému využití provozní doby a emisím na úrovni emisního limitu ***) vyžaduje se, je-li to na základě typu činnosti nebo typu stacionární technické jednotky relevantní“.

158. V příloze č. 4 části A se za slovy „emisí pro“ označení bodů a) až d) mění na označení 1)

až 4) a na konci části se doplňuje věta „Pro provádění jednorázového měření emisí podle této části přílohy č. 4 tomuto zákonu platí obdobné vztažné a referenční podmínky stanovené prováděcím právním předpisem pro jednorázová měření emisí znečišťujících látek, pro které jsou stanoveny specifické emisní limity.“.

159. V příloze č. 4 části B bod 1 zní:

„1. Kontinuální měření emisí provádí

1.1. spalovací stacionární zdroj o jmenovitém tepelném příkonu 50 MW a vyšším (kódy

1.1. až 1.4. v příloze č. 2 k tomuto zákonu) pro tuhé znečišťující látky, oxid siřičitý, oxidy dusíku vyjádřené jako oxid dusičitý a oxid uhelnatý,

1.2. spalovací stacionární zdroje, jejichž celkový jmenovitý tepelný příkon stanovený podle § 4b je 100 MW a vyšší (kódy 1.1. až 1.4. v příloze č. 2 k tomuto zákonu) pro tuhé znečišťující látky, oxid siřičitý, oxidy dusíku vyjádřené jako oxid dusičitý a oxid uhelnatý,

1.3. stacionární zdroj, ve kterém probíhají činnosti používající organická rozpouštědla (kód 9.1. až 9.24. v příloze č. 2 k tomuto zákonu), pro celkový organický uhlík v případě, že se dodržení emisního limitu dosahuje zařízením ke snižování emisí a hodinový hmotnostní tok celkového organického uhlíku překračuje při projektovaných parametrech 10 kg,

1.4. stacionární zdroj na výrobu oxidu titaničitého pro tuhé znečišťující látky na hlavním výduchu zdroje a dále pro oxidy síry z procesu rozkladu a kalcinace u sulfátového procesu a pro chlór z chloridového procesu,

1.5. stacionární zdroj, ve kterém je tepelně zpracován odpad, pro oxidy dusíku vyjádřené jako oxid dusičitý, oxid uhelnatý, tuhé znečišťující látky, celkový organický uhlík, plynné anorganické sloučeniny chloru vyjádřené jako chlorovodík, plynné anorganické sloučeniny fluoru vyjádřené jako fluorovodík a oxid siřičitý.

1.6. stacionární zdroj, kterým jsou spékací pásy aglomerace (kód 4.1.2. v příloze č. 2 k tomuto zákonu) pro tuhé znečišťující látky, oxid siřičitý a oxidy dusíku vyjádřené jako oxid dusičitý,

1.7. stacionární zdroj, kterým jsou vytvrzovací pásy peletizačních provozů (kód 4.1.4. v příloze č. 2 k tomuto zákonu) pro oxid siřičitý a oxidy dusíku vyjádřené jako oxid dusičitý,

1.8. stacionární zdroj, ve kterém probíhá odlévání železa (u vysokých pecí) (kód 4.2.2. v příloze č. 2 k tomuto zákonu) pro tuhé znečišťující látky,

1.9. stacionární zdroj, ve kterém probíhá výroba oceli (kódy 4.3.2., 4.3.3. v příloze č. 2 k tomuto zákonu), v rámci sekundárního odprášení pro tuhé znečišťující látky,

1.10. stacionární zdroj, kterým je elektrická oblouková pec (kód 4.3.4. v příloze č. 2 k tomuto zákonu) pro tuhé znečišťující látky, a sice od jejich hmotnostního toku 3 kg/h,

1.11. stacionární zdroj, kterým je kupolová pec o projektované kapacitě tavení větší než 20 t za den (kód 4.6.5. v příloze č. 2 k tomuto zákonu) pro tuhé znečišťující látky při dosažení hmotnostního toku 0,5 kg/h a více tuhých znečišťujících látek,

1.12. stacionární zdroj, kterým je pecní agregát pro výrobu neželezných kovů o projektované kapacitě tavení 4 t za den a větší u olova a arzenu nebo 20 t za den a větší u ostatních kovů, s hmotnostním tokem 0,2 kg/h a více tuhých znečišťujících látek (kód 4.8.2. v příloze č. 2 k tomuto zákonu) pro tuhé znečišťující látky,

1.13. stacionární zdroj, ve kterém probíhá výroba cementářského slínku v rotačních pecích o celkové projektované kapacitě 500 t za den a větší nebo v ostatních pecích o celkové projektované kapacitě 50 t za den a větší (kód 5.1.2. v příloze č. 2 k tomuto zákonu) pro tuhé znečišťující látky, oxid siřičitý a oxidy dusíku vyjádřené jako oxid dusičitý,

1.14. stacionární zdroj, ve kterém probíhá výroba vápna v rotačních a jiných pecích, s výjimkou šachtových pecí, o výrobní kapacitě 50 t za den a větší (kódy 5.1.4. a 5.1.5. v příloze č. 2 k tomuto zákonu) pro tuhé znečišťující látky, oxid siřičitý a oxidy dusíku vyjádřené jako oxid dusičitý,

1.15. stacionární zdroj, ve kterém probíhá tavení skla nebo nerostných materiálů (kód 5.3., 5.4. a 5.8. v příloze č. 2 k tomuto zákonu) o projektované kapacitě tavení větší než 20 t za den pro tuhé znečišťující látky, oxid siřičitý a oxidy dusíku vyjádřené jako oxid dusičitý,

1.16. stacionární zdroj, kterým je ropná rafinerie, výroba a zpracování petrochemických výrobků (kód 6.24. v příloze č. 2 k tomuto zákonu) pro oxidy dusíku u těchto jednotek: katalytické krakování a kalcinační jednotky,

1.17. stacionární zdroj, ve kterém probíhá výroba dřevotřískových, dřevovláknitých a dřevoštěpkových (OSB) desek (kód 7.8. v příloze č. 2 k tomuto zákonu) při monitorování odpadních plynů ze spalovacího procesu, kterými se vytápějí sušárny s přímým ohřevem pro oxid uhelnatý a oxidy dusíku vyjádřené jako oxid dusičitý a těkavé organické látky vyjádřené jako celkový organický uhlík,

1.18. stacionární zdroj, ve kterém probíhá výroba buničiny ze dřeva a papíru z panenské buničiny (kód 7.9. v příloze č. 2 k tomuto zákonu), a to na výduchu z vápenné pece a regeneračního kotle (kraftového) pro tuhé znečišťující látky, oxid siřičitý, oxidy dusíku vyjádřené jako oxid dusičitý a sloučeniny redukované síry a dále na výduchu speciální spalovací jednotky určené pro snižování emisí celkové redukované síry a jiných znečišťujících látek obtěžujících zápachem, přičemž sledované látky jsou oxid siřičitý, oxidy dusíku vyjádřené jako oxid dusičitý a sloučeniny redukované síry,

1.19 stacionární zdroj výše neuvedený v případě, že se dodržení emisního limitu dosahuje úpravou technologického řízení výrobního procesu nebo použitím zařízení k čištění odpadního plynu pro znečišťující látky, jejichž roční hmotnostní tok překračuje při maximálním projektovaném výkonu zdroje a při hmotnostní koncentraci znečišťující látky odpovídající specifickému emisnímu limitu hodnoty

a) 100 t tuhých znečišťujících látek,

b) 1000 t oxidu siřičitého,

c) 4 t chloru a jeho plynných anorganických sloučenin chloru vyjádřených jako chlor,

d) 2 t plynných anorganických sloučenin fluoru vyjádřených jako fluor,

e) 200 t oxidů dusíku vyjádřených jako oxid dusičitý,

f) 10 t těkavých organických látek vyjádřených jako celkový organický uhlík,

g) 1 t sulfanu,

h) 50 t oxidu uhelnatého.“.

160. V příloze č. 4 části B bodě 6 se za slova „vztažné veličiny“ vkládají slova „, zaznamenává

informace o provozním stavu“ a za slova „zpracování odpadu“ se vkládají slova „se dále kontinuálně měří“.

161. Přílohy č. 5 a 6 znějí:

„Příloha č. 5 k zákonu č. 201/2012 Sb.

Obsah programu zlepšování kvality ovzduší

1) Vymezení oblastí s překročenými imisními limity v rámci zóny nebo aglomerace, včetně měřicích lokalit, na nichž došlo k překročení imisních limitů

2) Základní informace

a) popis zóny nebo aglomerace a relevantní topografická a relevantní klimatická data

b) odhad rozlohy oblastí s překročenými imisními limity (v km) a velikosti populace zasažené tímto překročením

c) informace o charakteru cílů kvality ovzduší vyžadujících v dané lokalitě ochranu podle tohoto zákona

3) Analytická část

a) Povaha a vyhodnocení znečištění

i) úrovně znečištění zjištěné v předchozích letech (před realizací opatření uvedených v programu zlepšování kvality ovzduší)

ii) výsledky posuzování a vyhodnocení úrovně znečištění (od počátku realizace opatření uvedených v programu zlepšování kvality ovzduší)

iii) užité způsoby posuzování a vyhodnocení úrovně znečištění

b) Původ znečištění

i) výčet zdrojů znečišťování ovzduší, doplněný jejich geografickým vyznačením a údaji o znečišťování ovzduší těmito zdroji

ii) celkové množství emisí z hlavních zdrojů podílejících se na znečištění podle bodu i) (v t/rok)

iii) hodnocení příčin znečištění ovzduší, včetně dálkového přenosu znečištění ovzduší pocházejícího mimo oblast zóny nebo aglomerace

c) Analýza situace

i) podrobný popis příčin překročení imisních limitů

ii) podrobný popis dostupných opatření ke zlepšení kvality ovzduší a dosažení přípustné úrovně znečištění

4) Odpovědné orgány

Identifikace orgánů, příp. osob, odpovědných za vypracování programu zlepšování kvality ovzduší a realizaci opatření v něm uvedených

5) Část obsahující opatření ke zlepšení kvality ovzduší

i) popis opatření ke zlepšování kvality ovzduší, která byla realizována před přijetím programu zlepšování kvality ovzduší na místní, regionální, národní a mezinárodní úrovni včetně uvedení jejich efektů

ii) stanovení a popis opatření ke zlepšování kvality ovzduší stanovených v programu zlepšování kvality ovzduší

iii) rámcový časový plán realizace opatření ke zlepšování kvality ovzduší stanovených v programu zlepšování kvality ovzduší

iv) odhad plánovaného přínosu ke snížení úrovně znečištění nebo znečišťování a předpokládaná doba potřebná k dosažení imisních limitů

v) popis plánovaných nebo zkoumaných dlouhodobých opatření

6) Seznam použitých dokumentů a dalších zdrojů informací

Smogové situace a podmínky vyhlašování jejich vzniku a ukončení

1. Obecné podmínky vyhlašování vzniku a ukončení smogových situací

Vznik a ukončení smogové situace se vyhlašuje pro vymezené území v rámci zóny nebo aglomerace (dále jen „vymezené území“), a to na základě naměřených koncentrací znečišťujících látek na stanovených měřících lokalitách reprezentativních pro vymezené území (dále „reprezentativní lokality“). Seznam vymezených území a reprezentativních lokalit pro jednotlivé znečišťující látky uvedené v § 10 odst. 1 je zveřejněn způsobem umožňujícím dálkový přístup. Reprezentativní lokalita musí být reprezentativní pro úroveň znečištění v oblasti minimálně 100 kmvymezeného území.

2. Informativní prahová hodnota pro oxid siřičitý, oxid dusičitý a částice PM10

Informativní prahová hodnota pro oxid siřičitý se stanovuje jako hodnota jeho koncentrace o velikosti 250 μg.mza dobu průměrování jedné hodiny, pro oxid dusičitý jako hodnota jeho koncentrace o velikosti 200 μg.mza dobu průměrování jedné hodiny a pro částice PM10 jako hodnota jejich koncentrace o velikosti 100 μg.mza dobu průměrování dvanácti hodin.

3. Regulační prahové hodnoty pro oxid siřičitý, oxid dusičitý a částice PM10

Regulační prahová hodnota pro oxid siřičitý se stanovuje jako hodnota jeho koncentrace o velikosti 500 μg.mza dobu průměrování jedné hodiny, pro oxid dusičitý jako hodnota jeho koncentrace o velikosti 400 μg.mza dobu průměrování jedné hodiny a pro částice PM10 jako

hodnota jejich koncentrace o velikosti 150 μg.mza dobu průměrování dvanácti hodin.

4. Vznik smogové situace pro oxid siřičitý, oxid dusičitý a částice PM10

4.1. Smogová situace pro oxid siřičitý, oxid dusičitý nebo částice PM10 vzniká a její vznik se vyhlašuje, pokud

a) hodinová průměrná koncentrace oxidu siřičitého překročila informativní prahovou hodnotu pro oxid siřičitý ve třech po sobě následujících hodinách,

b) hodinová průměrná koncentrace oxidu dusičitého překročila informativní prahovou hodnotu pro oxid dusičitý ve třech po sobě následujících hodinách, nebo

c) dvanáctihodinový klouzavý průměr hodinové koncentrace částic PM10 překročil informativní prahovou hodnotu pro částice PM10,

alespoň na polovině reprezentativních lokalit nebo na všech reprezentativních lokalitách v případě, že jsou pro vymezené území stanoveny právě dvě reprezentativní lokality, a zároveň se alespoň na polovině reprezentativních lokalit nebo na všech reprezentativních lokalitách v případě, že jsou pro vymezené území stanoveny právě dvě reprezentativní lokality, předpokládají během následujících 24 hodin koncentrace vyšší než příslušná informativní prahová hodnota, a to na základě vyhodnocení předpovědi meteorologických podmínek a imisní situace.

4.2. Smogová situace pro oxid siřičitý, oxid dusičitý nebo částice PM10 s regulací vzniká a její vznik se vyhlašuje, pokud

a) hodinová průměrná koncentrace oxidu siřičitého překročila regulační prahovou hodnotu pro oxid siřičitý ve třech po sobě následujících hodinách,

b) hodinová průměrná koncentrace oxidu dusičitého překročila regulační prahovou hodnotu pro oxid dusičitý ve třech po sobě následujících hodinách, nebo

c) dvanáctihodinový klouzavý průměr hodinové koncentrace částic PM10 překročil regulační prahovou hodnotu pro částice PM10,

alespoň na polovině reprezentativních lokalit nebo na všech reprezentativních lokalitách v případě, že jsou pro vymezené území stanoveny právě dvě reprezentativní lokality, a zároveň se alespoň na polovině reprezentativních lokalit nebo na všech reprezentativních lokalitách v případě, že jsou pro vymezené území stanoveny právě dvě reprezentativní lokality, předpokládají během následujících 24 hodin koncentrace vyšší než příslušná regulační prahová hodnota, a to na základě vyhodnocení předpovědi meteorologických podmínek a imisní situace.

5. Informativní a varovná prahová hodnota pro troposférický ozon

Informativní prahová hodnota pro troposférický ozon se stanovuje jako hodnota jeho koncentrace o velikosti 180 μg.mza dobu průměrování jedné hodiny.

Varovná prahová hodnota pro troposférický ozon se stanovuje jako hodnota jeho koncentrace o velikosti 240 μg.mza dobu průměrování jedné hodiny.

6. Vznik smogové situace pro troposférický ozon

6.1. Smogová situace pro troposférický ozon vzniká a její vznik se vyhlašuje, pokud alespoň na jedné reprezentativní lokalitě překročila hodinová koncentrace troposférického ozonu informativní prahovou hodnotu pro troposférický ozon a zároveň se alespoň na jedné reprezentativní lokalitě na základě vyhodnocení předpovědi meteorologických podmínek a imisní situace předpokládá koncentrace vyšší než informativní prahová hodnota i v následující hodině.

6.2. Smogová situace pro troposférický ozon s varováním vzniká a její vznik se vyhlašuje, pokud, alespoň na jedné reprezentativní lokalitě překročila hodinová koncentrace troposférického ozonu varovnou prahovou hodnotu pro troposférický ozon a zároveň se alespoň na jedné reprezentativní lokalitě na základě vyhodnocení předpovědi meteorologických podmínek a imisní situace předpokládá koncentrace vyšší než varovná prahová hodnota i v následující hodině.

7. Informování veřejnosti při překročení prahových hodnot

V případě, že alespoň na jedné reprezentativní lokalitě pro vymezené území koncentrace oxidu siřičitého nebo oxidu dusičitého překročila ve třech po sobě jdoucích hodinách příslušnou regulační prahovou hodnotu nebo koncentrace troposférického ozonu překročila informativní nebo varovnou prahovou hodnotu pro troposférický ozon, informuje se veřejnost o této skutečnosti způsobem podle § 10 odst. 2 bez ohledu na očekávaný vývoj imisní situace.

8. Ukončení smogové situace pro oxid siřičitý, oxid dusičitý a částice PM10

Smogová situace podle bodu 4 je ukončena a toto ukončení se vyhlašuje, pokud na žádné reprezentativní lokalitě není naměřená koncentrace oxidu siřičitého, oxidu dusičitého nebo částic PM10 vyšší než příslušná prahová hodnota uvedená v bodě 2 nebo 3 této přílohy, přičemž tento stav trvá nepřetržitě alespoň 12 hodin a na základě předpovědi meteorologických podmínek a imisní situace se tento stav očekává i v průběhu následujících 24 hodin.

Časový interval 12 hodin se zkracuje až na 3 hodiny v případě, že meteorologické podmínky nelze označit jako podmiňující smogovou situaci a podle předpovědi meteorologických podmínek a imisní situace je v průběhu následujících 24 hodin téměř vyloučeno, že by na některé reprezentativní lokalitě byla naměřena koncentrace vyšší, než příslušná prahová hodnota uvedená v bodech 2 nebo 3 této přílohy.

9. Ukončení smogové situace pro troposférický ozon

Smogová situace podle bodu 6 je ukončena a toto ukončení se vyhlašuje, pokud na žádné reprezentativní lokalitě není naměřená koncentrace troposférického ozonu vyšší než příslušná prahová hodnota uvedená v bodu 4 této přílohy, přičemž tento stav trvá nepřetržitě alespoň 3 hodiny a na základě předpovědi meteorologických podmínek a imisní situace se tento stav očekává i během následujících 24 hodin.

10. Náležitosti regulačního řádu podle § 10 odst. 3

1. Název obce, která vydává regulační řád 2. Vymezení území, pro které se regulační řád vydává 3. Specifikace znečišťujících látek, pro které se regulační řád vydává 4. Stanovení a popis krátkodobých opatření

11. Náležitosti informačního seznamu podle § 10 odst. 5

1. Identifikace provozovatele stacionárního zdroje, identifikace provozovny a identifikace stacionárního zdroje 2. Uvedení kódu podle přílohy č. 2 k tomuto zákonu, do kterého byl stacionární zdroj zařazen 3. Adresa zdroje a název zóny nebo aglomerace, kde se zdroj nachází 4. Seznam znečišťujících látek, pro které jsou stanoveny zvláštní podmínky provozu podle § 12 odst. 4 písm. g), včetně označení konkrétní zvláštní podmínky provozu, která je pro danou znečišťující látku stanovena 5. Kontaktní informace pro účely informování podle § 10 odst. 2, včetně elektronické adresy“.

CELEX 32008L0050

162.V příloze č. 7 větě první se slova „podle § 11 odst. 2 písm. c)“ zrušují a na konci textu věty

první se doplňují slova „kromě obecných náležitostí podle správního řádu“.

163.V příloze č. 7 bod 1.1 zní:

„1.1. Identifikační údaje osoby oprávněné jednat za žadatele. V případě, že je žadatel zastoupen, jsou součástí žádosti též listiny prokazující udělení oprávnění zastupovat žadatele.“.

164. V příloze č. 7 bodě 1.3 se na konci textu písmene c) doplňují slova „, uvedení u

konkrétních stacionárních zdrojů, že se jedná o zdroje, které mají sloužit jako záložní zdroj energie“.

165. V příloze č. 7 bodě 1.8 se číslo „3“ nahrazuje číslem „5“.

166. Na konci přílohy č. 7 se doplňují body 1.9 až 1.11, které znějí:

„1.9. Hodnotu celkového projektovaného výkonu, celkové projektované kapacity nebo celkového jmenovitého tepelného příkonu stacionárního zdroje.

1.10. Návrh zařazení stacionárního zdroje pod příslušný kód v příloze č. 2 k tomuto zákonu.

1.11. Návrh provozního parametru, jež má být sledován a zaznamenáván, pro kontrolu správné funkce technologie ke snižování emisí, včetně návrhu způsobu jeho sledování, pokud se jedná o stacionární zdroj uvedený v příloze č. 2 k tomuto zákonu, u kterého tak stanoví prováděcí právní předpis.“.

167.V příloze č. 8 se na začátek přílohy vkládá nadpis „ČÁST A“.

168.V příloze č. 8 písmenu d) se slova „zdravotně postižené“ nahrazují slovy „s těžším

zdravotním postižením“.

169. V příloze č. 8 se na konci textu písmene e) doplňují slova „a vozidla používaná

zpravodajskými službami České republiky“.

170. V příloze č. 8 písm. g) se slova „energií a“ nahrazují slovem „energií,“, za slovo

„vodárenských“ se vkládají slova „a kanalizačních“ a na konci textu písmene se doplňují slova „, vodních děl a činností spojených se správou vodních toků a správou povodí“.

171.V příloze č. 8 se doplňuje část B, která zní:

„ČÁST B

Způsob zařazení silničních motorových vozidel do emisních kategorií

1) Silniční motorové vozidlo se zařadí do emisní kategorie 1 až 6 podle stupně plnění mezních hodnot emisí ve výfukových plynech podle přímo použitelného předpisu Evropské 51) uniezpůsobem uvedeným v tabulce I. v případě silničních motorových vozidel kategorie M nebo N se vznětovými motory, způsobem uvedeným v tabulce II. v případě silničních motorových vozidel kategorie M nebo N se zážehovými motory, způsobem uvedeným v tabulce III. v případě silničních motorových vozidel kategorie L, s výjimkou silničních motorových vozidel uvedených v bodě 2 a 3.

2) Silniční motorové vozidlo kategorie M, N nebo L, které používá jako palivo výlučně elektrickou energii nebo vodík, se zařazuje do emisní kategorie E.

3) Silniční motorové vozidlo kategorie M, N nebo L, které používá jako palivo elektrickou energii nebo vodík v kombinaci s jiným palivem, je-li hodnota emisí oxidu uhličitého v kombinovaném provozu nejvýše 50 g/km, se zařazuje do emisní kategorie H.

4) Není-li údaj o stupni plnění mezních hodnot emisí podle bodu 1 k dispozici, použije se datum první registrace silničního motorového vozidla do registru silničních vozidel ve státě, kde bylo silniční motorové vozidlo jako nové poprvé uvedeno do provozu.

5) Stupeň plnění mezních hodnot emisí podle bodu 1, datum první registrace silničního motorového vozidla do registru silničních vozidel podle bodu 4 nebo splnění podmínek uvedených v bodě 2 nebo 3 se pro účely zařazení do emisní kategorie zjišťují podle údajů vedených v registru vozidel nebo uvedených v technickém průkazu silničního motorového vozidla. V případě silničních motorových vozidel registrovaných v jiném státě se údaje podle věty první zjišťují podle údajů vedených v informačním systému nízkoemisních zón.

I. Vozidla kategorie M nebo N se vznětovými motory

První registrace vozidlaPrvní registrace vozidla kategorie M1 nebo N1 dokategorie M2, M3, N2 nebo

Mezní hodnotyregistru silničních vozidelN3 do registru silničních emisíve státě, kde bylo vozidlovozidel ve státě, kde bylo

jako nové poprvé uvedenovozidlo jako nové poprvé do provozuuvedeno do provozu

Emisnívozidla splňující

před 1. lednem 1997 před 1. říjnem 1996

kategorie 1mezní hodnoty

emisí EURO 1, EURO I nebo horší vozidla splňující

Emisnímezní hodnotyod 1. ledna 1997 do 31.od 1. října 1996 do 30. září kategorie 2emisí EURO 2prosince 20002001

nebo EURO II vozidla splňující

Emisnímezní hodnotyod 1. ledna 2001 do 31.od 1. října 2001 do 30. září kategorie 3emisí EURO 3prosince 20052006

nebo EURO III vozidla splňující

Emisnímezní hodnotyod 1. ledna 2006 do 31. srpnaod 1. října 2006 do 30. září kategorie 4emisí EURO 420102009

nebo EURO IV vozidla splňující

Emisnímezní hodnotyod 1. září 2010 do 31. srpnaod 1. října 2009 do 31. kategorie 5emisí EURO 52015prosince 2013

nebo EURO V vozidla splňující mezní hodnoty

Emisníemisí EURO 6

od 1. září 2015 od 1. ledna 2014

kategorie 6nebo vyšší anebo

EURO VI nebo vyšší

I. Vozidla kategorie M nebo N se zážehovými motory

První registrace vozidlaPrvní registrace vozidla kategorie M1 nebo N1 dokategorie M2, M3, N2 nebo

Mezní hodnotyregistru silničních vozidelN3 do registru silničních emisíve státě, kde bylo vozidlovozidel ve státě, kde bylo

jako nové poprvé uvedenovozidlo jako nové poprvé do provozuuvedeno do provozu

vozidla nesplňující

Emisní

žádné mezní hodnotypřed 1. lednem 1993 před 1. říjnem 1993

kategorie 1

emisí EURO vozidla splňující

Emisnímezní hodnoty emisíod 1. ledna 1993 do 31.od 1. října 1993 do 30. září kategorie 4EURO 1 neboprosince 19961996

EURO I vozidla splňující

Emisnímezní hodnoty emisíod 1. ledna 1997 do 31.od 1. října 1996 do 30. září kategorie 5EURO 2 neboprosince 20002001

EURO II vozidla splňující

Emisní

mezní hodnoty emisíod 1. ledna 2001 od 1. října 2001

kategorie 6

EURO 3 nebo vyšší anebo EURO III nebo vyšší

III. Vozidla kategorie L

První registrace vozidla kategorie L do registru silničních vozidel ve státě, kde bylo vozidlo jako nové poprvé uvedeno do provozu

Emisní

před 1. září 1980

kategorie 1 Emisní

od 1. září 1980 do 16. června 1999

kategorie 3 Emisní

od 17. června 1999“.

kategorie 6

172. V příloze č. 9 bod 1 zní:

„1. Znečišťující látky, které podléhají zpoplatnění a sazby poplatků za znečišťování v jednotlivých letech (v Kč/t)

2021 až2025 a

2019 2020

2024dále

TZL 10 500 12 600 14 700 19 500 SO2 3 500 4 200 4 900 6 500 NOx 2 800 3 300 3 900 5 200 VOC 7 000 8 400 9 800 13 000“.

„Příloha č. 10 k zákonu č. 201/2012 Sb.

Opatření k předcházení vzniku prašnosti a k omezování jejího šíření na staveništi při

provádění staveb, terénních úprav nebo odstraňování staveb

Část A Obecně platná opatření k předcházení a k omezování prašnosti

1. Stavební hmoty, u nichž je vysoké riziko prášení, ukládat v uzavíratelných obalech nebo je skladovat v krytých prostorech a v co nejkratším čase je zpracovat. Nepotřebné zbytky stavebních hmot co nejdříve odvézt ze staveniště. 2. Lešení kolem stavebních objektů vybavit protiprašnými sítěmi, zabraňujícími šíření prašnosti do okolí. 3. Při nakládce a vykládce stavebních hmot minimalizovat spádové výšky. 4. Neprovádět odkrývku celého povrchu najednou, není-li to nezbytně nutné. 5. Pravidelně provádět čištění staveništních ploch, staveništních komunikací a vozidel. 6. Používat pouze staveništní techniku splňující následující paramenty:

a) Stavební stroje se vznětovým motorem splňují alespoň emisní Etapu IIIB. V

případě, že nesilniční pojízdný stroj nesplňuje mezní hodnoty emisí odpovídající úrovni Etapy IIIB, musí být dovybaven filtrem pevných částic schváleným technickou zkušebnou Ministerstva dopravy nebo obdobným orgánem oprávněným k provádění této činnosti jiným členským státem Evropské unie.

b) Nákladní vozidla splňují alespoň emisní normu EURO V. V případě, že nákladní

vozidlo nesplňuje mezní hodnoty emisí EURO V, musí být dovybaveno filtrem pevných částic schváleným technickou zkušebnou Ministerstva dopravy nebo obdobným orgánem oprávněným k provádění této činnosti jiným členským státem Evropské unie.

c) Zemědělské a lesnické traktory splňují alespoň emisní Etapu IIIB. V případě, že

zemědělský a lesnický traktor nesplňuje mezní hodnoty emisí odpovídající úrovni Etapy IIIB, musí být dovybaven alespoň filtrem pevných částic schváleným technickou zkušebnou Ministerstva dopravy nebo obdobným orgánem oprávněným k provádění této činnosti jiným členským státem Evropské unie.

7. Plochy, které jsou určeny k následným vegetačním úpravám, osázet nebo oset co nejdříve po dokončení prací tak, aby nová vegetace byla co nejrychleji půdokryvná, popřípadě aplikovat jiné řešení pro zvýšení soudržnosti povrchu.

Část B

Dodatečná opatření k předcházení a k omezování prašnosti v zastavěném území sídel a v oblastech s překračovanými imisními limity pro částice PM10 nebo PM2,5 nebo

s překračovaným cílem snížení expozice

1. Zabraňovat roznosu materiálu do okolí staveniště. 2. V maximální možné míře omezit volné deponie jemnozrnného materiálu. Při tvorbě deponií a mezideponií minimalizovat vyfoukání prachu větrem vhodnou volbou jejich tvaru, velikosti, orientací vůči převládajícímu směru větru, použitím clon a bariér, zakrytím plachtou nebo sítí. 3. Zakrýt, popřípadě skrápět všechny deponie o zrnitosti menší než 8 mm při rychlosti větru přesahující 5 m/s. 4. Používat uzavřené shozy a kontejnery pro manipulaci a skladování stavebních nebo demoličních odpadů.“.

174. Na konci nadpisu přílohy č. 11 se doplňují slova „a který není navržen rovněž pro přímé vytápění místa instalace“.

175. V příloze č. 12 písm. c) se slovo „nemethanových“ nahrazuje slovem „nemetanových“.

Čl. II

Přechodná ustanovení

1. Programy zlepšování kvality ovzduší vydané podle § 9 zákona č. 201/2012 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona považují za programy zlepšování kvality ovzduší vydané formou opatření obecné povahy podle § 9 odst. 2 zákona č. 201/2012 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona;

Ministerstvo životního prostředí je při jejich první změně uvede do souladu se zákonem č. 201/2012 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

2. Řízení a jiné postupy zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí a práva a povinnosti s nimi související se posuzují podle zákona č. 201/2012 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, s výjimkou řízení podle bodu 3.

3. Řízení o žádosti o vydání rozhodnutí o autorizaci podle § 32 zákona č. 201/2012 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zahájené a pravomocně neskončené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí a práva a povinnosti s ním související se posuzují podle zákona č. 201/2012 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

4. Informační systém nízkoemisních zón podle § 14h zákona č. 201/2012 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, uvede Ministerstvo životního prostředí do provozu nejpozději do 1 roku ode dne oznámení opatření obecné povahy, kterým byla stanovena první nízkoemisní zóna v České republice podle § 14 odst. 1 zákona č. 201/2012 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

5. Provozovatel stacionárního zdroje uvedeného v příloze č. 2 k zákonu č. 201/2012 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jehož povolení provozu nesplňuje požadavky na obsah povolení provozu podle zákona č. 201/2012 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, musí požádat o změnu povolení provozu do 2 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Do dne, kdy bude o jeho žádosti pravomocně rozhodnuto, platí povolení provozu podle zákona č. 201/2012 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Krajský úřad může před uplynutím lhůty podle věty první po konzultaci s provozovatelem zahájit řízení o změně povolení provozu z moci úřední za účelem zajištění souladu povolení provozu s požadavky na obsah povolení provozu podle zákona č. 201/2012 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Do dne, kdy bude v tomto řízení pravomocně rozhodnuto, platí povolení provozu podle zákona č. 201/2012 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

6. Provozovatel stacionárního zdroje uvedeného v příloze č. 2 k zákonu č. 201/2012 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, který byl přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona stacionárním zdrojem neuvedeným v příloze č. 2 k zákonu č. 201/2012 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, musí požádat o povolení provozu podle zákona č. 201/2012 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, do 1 roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

7. Povolení provozu podle § 11 odst. 2 písm. c) zákona č. 201/2012 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pozbývá platnosti dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud se na provozovatele stacionárního zdroje nevztahuje povinnost mít povolení provozu podle zákona č. 201/2012 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

8. Provozní řád vydaný pro stacionární zdroj uvedený pod kódem 10.2. v příloze č. 2 k zákonu č. 201/2012 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jako součást povolení provozu podle § 11 odst. 2 písm. c) zákona č. 201/2012 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pozbývá platnosti dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud se na provozovatele tohoto stacionárního zdroje nevztahuje povinnost mít provozní řád jako součást povolení provozu podle zákona č. 201/2012 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Čl. III

Zrušovací ustanovení

Zrušují se:

1. Nařízení vlády č. 280/2020 Sb., o stanovení pravidel pro zařazení silničních motorových vozidel do emisních kategorií a o emisních plaketách. 2. Část třetí nařízení vlády č. 451/2023 Sb., kterým se mění některá nařízení vlády v souvislosti se zrušením technických průkazů vozidel.

ČÁST DRUHÁ

Změna zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích

Čl. IV

V § 5 odst. 5 písm. c) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění zákona č. 239/2013 Sb. a zákona č. 432/2022 Sb., se slova „pro účely distribuce emisních plaket“ nahrazují slovy „a obci, která na svém území stanovila nízkoemisní zónu, pro účely poskytování, vedení a kontroly údajů v informačním systému nízkoemisních zón“.

ČÁST TŘETÍ

Změna zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání

Čl. V

V § 32 odst. 1 písm. k) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění zákona č. 277/2019 a zákona č. 242/2022 Sb., se slova „a orgánům územní samosprávy“ nahrazují slovy „, orgánům územní samosprávy nebo Českému hydrometeorologickému ústavu“ a za slova „stavu kybernetického nebezpečí,“ se vkládají slova „hydrometeorologické výstrahy,“.

ČÁST ČTVRTÁ

Změna zákona o správních poplatcích

Čl. VI

V příloze k zákonu č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění zákona č. 217/2005 Sb., zákona č. 228/2005 Sb., zákona č. 361/2005 Sb., zákona č. 444/2005 Sb., zákona č. 545/2005 Sb., zákona č. 553/2005 Sb., zákona č. 48/2006 Sb., zákona č. 56/2006 Sb., zákona č. 57/2006 Sb., zákona č. 81/2006 Sb., zákona č. 109/2006 Sb., zákona č. 112/2006 Sb., zákona č. 130/2006 Sb., zákona č. 136/2006 Sb., zákona č. 138/2006 Sb., zákona č. 161/2006 Sb., zákona č. 179/2006 Sb., zákona č. 186/2006 Sb., zákona č. 215/2006 Sb., zákona č. 226/2006 Sb., zákona č. 227/2006 Sb., zákona č. 235/2006 Sb., zákona č. 312/2006 Sb., zákona č. 575/2006 Sb., zákona č. 106/2007 Sb., zákona č. 261/2007 Sb., zákona č. 269/2007 Sb., zákona č. 374/2007 Sb., zákona č. 379/2007 Sb., zákona č. 38/2008 Sb., zákona č. 130/2008 Sb., zákona č. 140/2008 Sb., zákona č. 182/2008 Sb., zákona č. 189/2008 Sb., zákona č. 230/2008 Sb., zákona č. 239/2008 Sb., zákona č. 254/2008 Sb., zákona č. 296/2008 Sb., zákona č. 297/2008 Sb., zákona č. 301/2008 Sb., zákona č. 309/2008 Sb., zákona č. 312/2008 Sb., zákona č. 382/2008 Sb., zákona č. 9/2009 Sb., zákona č. 141/2009 Sb., zákona č. 197/2009 Sb., zákona č. 206/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 291/2009 Sb., zákona č. 301/2009 Sb., zákona č. 346/2009 Sb., zákona č. 420/2009 Sb., zákona č. 132/2010 Sb., zákona č. 148/2010 Sb., zákona č. 153/2010 Sb., zákona č. 160/2010 Sb., zákona č. 343/2010 Sb., zákona č. 427/2010 Sb., zákona č. 30/2011 Sb., zákona č. 105/2011 Sb., zákona č. 133/2011 Sb., zákona č. 134/2011 Sb., zákona č. 152/2011 Sb., zákona č. 188/2011 Sb., zákona č. 245/2011 Sb., zákona č. 249/2011 Sb., zákona č. 255/2011 Sb., zákona č. 262/2011 Sb., zákona č. 300/2011 Sb., zákona č. 308/2011 Sb., zákona č. 329/2011 Sb., zákona č. 344/2011 Sb., zákona č. 349/2011 Sb., zákona č. 350/2011 Sb., zákona č. 357/2011 Sb., zákona č. 375/2011 Sb., zákona č. 428/2011 Sb., zákona č. 458/2011 Sb., zákona č. 472/2011 Sb., zákona č. 19/2012 Sb., zákona č. 37/2012 Sb., zákona č. 53/2012 Sb., zákona č. 119/2012 Sb., zákona č. 169/2012 Sb., zákona č. 172/2012 Sb., zákona č. 202/2012 Sb., zákona č. 221/2012 Sb., zákona č. 225/2012 Sb., zákona č. 274/2012 Sb., zákona č. 350/2012 Sb., zákona č. 359/2012 Sb., zákona č. 399/2012 Sb., zákona č. 407/2012 Sb., zákona č. 428/2012 Sb., zákona č. 496/2012 Sb., zákona č. 502/2012 Sb., zákona č. 503/2012 Sb., zákona č. 50/2013 Sb., zákona č. 69/2013 Sb., zákona č. 102/2013 Sb., zákona č. 170/2013 Sb., zákona č. 185/2013 Sb., zákona č. 186/2013 Sb., zákona č. 232/2013 Sb., zákona č. 239/2013 Sb., zákona č. 241/2013 Sb., zákona č. 257/2013 Sb., zákona č. 273/2013 Sb., zákona č. 279/2013 Sb., zákona č. 281/2013 Sb., zákona č. 306/2013 Sb., zákona č. 313/2013 Sb., zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb., zákona č. 101/2014 Sb., zákona č. 127/2014 Sb., zákona č. 187/2014 Sb., zákona č. 249/2014 Sb., zákona č. 257/2014 Sb., zákona č. 259/2014 Sb., zákona č. 264/2014 Sb., zákona č. 268/2014 Sb., zákona č. 331/2014 Sb., zákona č. 81/2015 Sb., zákona č. 103/2015 Sb., zákona č. 204/2015 Sb., zákona č. 206/2015 Sb., zákona č. 224/2015 Sb., zákona č. 268/2015 Sb., zákona č. 314/2015 Sb., zákona č. 318/2015 Sb., zákona č. 113/2016 Sb., zákona č. 126/2016 Sb., zákona č. 137/2016 Sb., zákona č. 148/2016 Sb., zákona č. 188/2016 Sb., zákona č. 229/2016 Sb., zákona č. 243/2016 Sb., zákona č. 258/2016 Sb., zákona č. 264/2016 Sb., zákona č. 298/2016 Sb., zákona č. 319/2016 Sb., zákona č. 324/2016 Sb., zákona č. 369/2016 Sb., zákona č. 63/2017 Sb., zákona č. 170/2017 Sb., zákona č. 194/2017 Sb., zákona č. 195/2017 Sb., zákona č. 199/2017 Sb., zákona č. 202/2017 Sb., zákona č. 204/2017 Sb., zákona č. 206/2017 Sb., zákona č. 222/2017 Sb., zákona č. 225/2017 Sb., zákona č. 251/2017 Sb., zákona č. 261/2017 Sb., zákona č. 289/2017 Sb., zákona č. 295/2017 Sb., zákona č. 299/2017 Sb., zákona č. 302/2017 Sb., zákona č. 304/2017 Sb., zákona č. 371/2017 Sb., zákona č. 90/2018 Sb., zákona č. 171/2018 Sb., zákona č. 193/2018 Sb., zákona č. 286/2018 Sb., zákona č. 307/2018 Sb., zákona č. 135/2019 Sb., zákona č. 176/2019 Sb., zákona č. 209/2019 Sb., zákona č. 255/2019 Sb., zákona č. 277/2019 Sb., zákona č. 279/2019 Sb., zákona č. 364/2019 Sb., zákona č. 368/2019 Sb., zákona č. 369/2019 Sb., zákona č. 12/2020 Sb., zákona č. 115/2020 Sb., zákona č. 117/2020 Sb., zákona č. 119/2020 Sb., zákona č. 334/2020 Sb., zákona č. 336/2020 Sb., zákona č. 337/2020 Sb., zákona č. 501/2020 Sb., zákona č. 524/2020 Sb., zákona č. 543/2020 Sb., zákona č. 13/2021 Sb., zákona č. 14/2021 Sb., zákona č. 90/2021 Sb., zákona č. 261/2021 Sb., zákona č. 270/2021 Sb., zákona č. 274/2021 Sb., zákona č. 284/2021 Sb., zákona č. 300/2021 Sb., zákona č. 362/2021 Sb., zákona č. 366/2021 Sb., zákona č. 371/2021 Sb., zákona č. 374/2021 Sb., zákona č. 426/2021 Sb., zákona č. 91/2022 Sb., zákona č. 96/2022 Sb., zákona č. 217/2022 Sb., zákona č. 225/2022 Sb., zákona č. 246/2022 Sb., zákona č. 314/2022 Sb., zákona č. 372/2022 Sb., zákona č. 376/2022 Sb., zákona č. 431/2022 Sb., zákona č. 432/2022 Sb., zákona č. 458/2022 Sb., zákona č. 88/2023 Sb., zákona č. 173/2023 Sb., zákona č. 277/2023 Sb., zákona č. 349/2023 Sb., zákona č. 414/2023 Sb., zákona č. 469/2023 Sb., zákona č. 1/2024 Sb. a zákona č. 85/2024 Sb., položka 27A

„Položka 27A

1. Vydání povolení provozu stacionárního zdroje uvedeného v příloze č. 2 k zákonu o ochraně ovzduší 5000 Kč

2. Vydání rozhodnutí o změně povolení provozu stacionárního zdroje uvedeného v příloze č. 2 k zákonu o ochraně ovzduší 3000 Kč

3. Vydání povolení provozu stacionárního zdroje neuvedeného v příloze č. 2 k zákonu o ochraně ovzduší 3000 Kč

4. Vydání rozhodnutí v pochybnostech, zda se jedná o stacionární zdroj uvedený v příloze č. 2 k zákonu o ochraně ovzduší 3000 Kč

5. Vydání rozhodnutí v pochybnostech, zda se jedná o stacionární zdroj používaný pouze k výzkumu, vývoji nebo zkoušení nových výrobků a procesů 3000 Kč

6. Vydání rozhodnutí o udělení individuální výjimky povolující vjezd do nízkoemisní zóny 1500 Kč

7. Vydání rozhodnutí o udělení autorizace nebo o změně rozhodnutí o udělení autorizace podle zákona o ochraně ovzduší 2500 Kč

8. Vydání osvědčení o skutečnosti, že se osoba, která je usazena v jiném členském státě Evropské unie nebo smluvním státě Dohody o Evropském hospodářském prostoru, považuje za autorizovanou osobu podle zákona o ochraně ovzduší 1500 Kč“.

ČÁST PÁTÁ

ÚČINNOST

Čl. VII

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2025, s výjimkou

a) ustanovení čl. I bodů 28 až 30, 92, 93, 123, 125 až 128, 130, 132 a 153, která nabývají účinnosti dnem 1. ledna 2026, a

b) ustanovení čl. I bodů 18, 19, 27, 94, 129, 124, 131, 159 a 160, která nabývají účinnosti dnem 1. ledna 2028.

DŮVODOVÁ ZPRÁVA

Současné znění zákona, které výslovně na roveň imisním limitům uvádí též četnost překročení imisního limitu, je zavádějící a „přípustné četnosti překročení“ je nadbytečný slovní obrat, který je již v obsahu pojmu „imisní limit“ obsažen, resp. v pojetí transponované směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/50/ES ze dne 21. května 2008 o kvalitě vnějšího ovzduší a čistším ovzduší pro Evropu se používá namísto pojmu „imisní limit“ pojem „mezní hodnota“. Z tohoto důvodu je tato část textu z odstavce 1 odstraněna. Imisní limit je z definice nepřekročitelná hodnota úrovně znečištění. V případě imisního limitu pro některé znečišťující látky je povoleno překročení imisního limitu v definovaném maximálním počtu těchto překročení v rámci jednoho kalendářního roku. Tato skutečnost neznamená, že může svévolně docházet k překračování imisního limitu, jak by bylo možné z původního znění zákona vyvozovat. Maximální počet překročení je součástí definovaného pojmu imisního limitu, povolený počet překročení je tedy v mezích imisního limitu. Jinými slovy překročení v mezích zákonem stanoveného maximálního počtu překročení není překročením imisního limitu se všemi dalšími důsledky ale stále situací, kdy je imisní limit plněn. Explicitní uvedení textu „přípustné četnosti překročení“ v § 3 zákona v praxi vytvářelo aplikační a interpretační problémy. Z výše uvedených důvodů dochází k odstranění sousloví „přípustné četnosti překročení“ ze znění ustanovení § 3, avšak nadále zůstávají definované maximální počty překročení imisního limitů uvedené v příloze č. 1 k zákonu, jelikož jsou imisní limity jako standard životního prostředí i se stanovením maximálního počtu přípustných překročení v rámci jednoho kalendářního roku požadavkem vyplývajícím ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/50/ES ze dne 21. května 2008 o kvalitě vnějšího ovzduší a čistším ovzduší pro Evropu.

V souladu se změnou § 3 odst. 1 byly z přílohy č. 1 odstraněny výrazy o „maximálním počtu překročení“ imisního limitu. Tabulka byla v této souvislosti upravena do identického znění jako v příloze č. XI směrnice 2008/50/ES.

Dále se v § 3 odst. 1 rozšiřuje okruh subjektů, které budou muset vycházet z dosahovaných hodnot úrovně znečištění a ze stanovených hodnot imisních limitů. Imisní limity jako standardy životního prostředí směřují z velké části též do oblasti územního plánování, umisťování a provádění staveb. V současné legislativě není upravena vazba mezi činností orgánů územního plánování včetně souvisejících činností (např. územně analytických podkladů) a imisními limity jakožto maximy ve vztahu k únosnému zatížení území, a tedy i trvale udržitelnému rozvoji. Má-li být respektováno, že v rámci územně plánovací činnosti bude zajištěno náležité využívání území mj. též s ohledem na ochranu ovzduší a stanovené limity zatížení ovzduší znečištěním, je třeba jejich stanovení v zákoně o ochraně ovzduší provázat s činností orgánů územního plánování včetně souvisejících činností. Orgány územního plánování budou z imisních limitů vycházet při územně plánovací činnosti, což znamená, že při vymezování území a jeho využití budou brát na zřetel též maxima využívání území z hlediska ochrany ovzduší, která jsou vyjádřena právě imisními limity. Při vymezování ploch a jejich využití v rámci předmětného území budou tedy zohledňovat a vyhodnocovat i potenciální imisní příspěvky k úrovni znečištění v daném území způsobené zamýšleným využitím daných ploch v území. Tímto bude zajištěno zohledňování imisních limitů při činnosti orgánů územního plánování, a tedy provázanost činnosti územního plánování s ochranou ovzduší již ve fázi vymezování využití území, čímž může být prevenováno pozdější problematické řešení zatížení území znečištěním ovzduší až ve fázi umísťování a povolování konkrétních záměrů. Územně plánovací činnost a tvorba územně plánovací dokumentace může svým prostřednictvím významně ovlivňovat stav a budoucí kvalitu ovzduší. Je proto nezbytné, aby v rámci jejich výkonu byl zohledňován aktuální stav kvality ovzduší s přihlédnutím k platným imisním limitům, jejichž neplnění představuje významné negativní dopady na lidské zdraví, ekosystémy a v neposlední řadě i riziko neplnění evropské legislativy. K obdobným závěrům došla též judikatura, když stanovila imisní limity a jejich překračování jako jeden z limitů využívání území, k tomuto vizte např. rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 21. června 2012 č. j. 1 Ao 7/2011-523, rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 30. října 2014, č. j. 10 As 54/2014- 69 nebo rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 19. září 2019, č. j. 9 As 310/2017-164.

Vložením nového § 3a se vkládá do zákona definice národního cíle snížení expozice. Národní cíl snížení expozice představuje hodnotu přípustné úrovni znečištění, která se posuzuje jiným způsobem nežli imisní limity dle § 3 odst. 1 zákona, a proto je třeba od sebe oba pojmy oddělit. Toto ustanovení zároveň provádí transpozici čl. 2, odst. 22 a čl. 15 a přílohy č. XIV směrnice 2008/50/ES. V souvislosti s touto změnou byl do přílohy č. 1 zákona doplněn nový bod 5, který obsahuje hodnotu národního cíle snížení expozice. Jedná se o doplnění chybějící transpozice přílohy č. XIV oddílu B směrnice 2008/50/ES přímo na úroveň zákona. Způsob posouzení a vyhodnocení plnění národního cíle snížení expozice bude uveden v prováděcím právním předpise - vyhlášce č. 330/2012 Sb.

K bodům 12 až 16 (§ 4)

V § 4 odst. 2 písm. b) a § 4 odst. 3 se jedná pouze o legislativně-technické úpravy související se zavedením legislativní zkratky „povolení provozu“.

Nově vkládaný text v § 4 odst. 3 stanovuje povinnost krajskému úřadu při stanovování specifického emisního limitu (přísnějšího) nad rámec prováděcího právního předpisu nebo v případě stanovování specifického emisního limitu v povolení provozu pro látku, pro kterou není prováděcím právním předpisem limit stanoven, zohlednit při jeho stanovení zejména nejlepší dostupné techniky (BAT podle referenčních dokumentů o nejlepších dostupných technikách BREF), imisní úroveň v místě provozu stacionárního zdroje. Tato úprava je reakcí na praktické zkušenosti z výkonu státní správy v oblasti ochrany ovzduší, kdy současná legislativa stanovuje pro rozhodování orgánu ochrany ovzduší v této věci pouze jeden požadavek, a to nutnost přísnějšího emisního limitu, než je ten, který by se měl uplatnit na základě prováděcího právního předpisu. Navrhovaná úprava tak posiluje ochranu ovzduší jako veřejného zájmu, kdy správní orgán rozhodující ve věci musí při stanovování přísnějších specifických emisních limitů vzít v potaz nejen číselnou hodnotu specifického emisního limitu, ale také další faktory, které ovlivňují minimalizaci negativního vlivu stacionárního zdroje na kvalitu ovzduší, životní prostředí a území, ve kterém má být provozován. Úprava § 4 odst. 3 je také reakcí na požadavky uplatňování zásad plynoucích z evropské legislativy, a to zejména zásady nejvyšší hodnoty a vysoké úrovně ochrany životního prostředí a principu prevence. Důvodem pro zvolení úpravy formou demonstrativního výčtu je otevřená množina skutečností, dle kterých lze výši stanovovaného specifického emisního limitu korigovat. Například je možné výši stanovovaného limitu upravovat dle tzv. nejlepších dostupných technických řešení, a to u stacionárních zdrojů, pro které nejsou vydány dokumenty BREF. Tato nejlepší dostupná technická řešení jsou upravena v metodických materiálech, které jsou určeny pro povolující správní orgány a tvoří tak metodické pomůcky pro tvorbu dobré praxe, nejsou však legislativně upraveny. V praxi je toto ustanovení třeba aplikovat tak, aby nebyly na stacionární zdroj kladeny požadavky, které jsou ekonomicky likvidační. Mělo by se tedy jednat o aplikaci nejlepších dostupných technik v maximální možné míře, a to zejména nejvyšší míře tam, kde dochází k překračování imisních limitů, přičemž rozhodující by měly být pětileté průměrné imisní koncentrace zveřejňované Českým hydrometeorologickým ústavem, které se pro podobná hodnocení obvykle využívají. Ustanovení naopak neumožňuje stanovení celé řady emisních limitů pro znečišťující látky, které jsou jinak v území z pohledu imisí neproblematické a za jejichž stanovením nejsou žádná technická opatření. Hodnoty a parametry by měly být vždy nastaveny tak, aby měl specifický emisní limit regulační účinek, tedy aby vymáhal řádný provoz a údržbu určitých technologií nebo technických opatření, která prokazatelně (ideálně na základě rozptylové studie) přispějí k omezení nadlimitního znečištění.

Z ustanovení § 4 se také odstraňují odstavce 7 a 8, které se přesouvají do nově vzniklého § 4b. Více k odůvodnění této změny vizte odůvodnění k § 4b.

Ze zmocnění k vydání prováděcího právního předpisu v odstavci 9 (nově odstavci 7) je odstraněn dovětek „pro látky obtěžující zápachem“, neboť takto ohraničit zmocnění je nesystémové. Má-li být stanoveno prováděcím předpisem, jak a na základě čeho mají být ukládány specifické emisní limity v povolení provozu nad rámec prováděcího předpisu, mělo by tak být stanoveno pro všechny znečišťující látky. Obdobně další principy a postupy uvedené

https://www.mzp.cz/cz/prumysl_energetika#referencni_dokumenty v příloze č. 17 vyhlášky č. 415/2012 Sb., v níž je inkorporováno předmětné zákonné zmocnění, jsou univerzálně použitelné pro všechny znečišťující látky. Současně je vhodné toto zmocnění zobecnit vzhledem k úpravě ustanovení § 4 odst. 3 a také vzhledem k revizím v ustanovení § 6, neboť změny navrhované v této novele představují celek vzájemně propojených nástrojů, které se mají doplňovat. Tato změna odstavce 9 upravuje dosavadní zákonné zmocnění, kterým se v prováděcím právním předpise stanovují způsoby ukládání specifického emisního limitu nad rámec prováděcího právního předpisu, tedy v povolení provozu v rámci správního řízení vedeného krajským úřadem. Doposud bylo toto zmocnění omezeno pouze na způsoby stanovování specifických emisních limitů pouze pro látky obtěžující zápachem, nyní je toto zmocnění rozšířeno na všechny znečišťující látky dle jejich definice uvedené v § 2 písm. b). Na jiných místech zákona jsou novelou upravována nebo doplňována též další ustanovení s touto problematiko související, např. nepřetržité sledování a zaznamenávání provozního parametru a možnost stanovit povinnost kontinuálního měření emisí nad rámec přílohy č. 4 (vizte odůvodnění § 6). S tím vším stanovení podrobností a postupu uložení specifického emisního limitu v prováděcím předpisu bezprostředně souvisí.

K bodům 17 až 19 (§ 4a a 4b)

K § 4a:

Do znění zákona se vkládá nové ustanovení § 4a, jehož primárním cílem je závazné stanovení pravidel tzv. kategorizace zdrojů neboli jejich rozřazování v návaznosti na jednotlivé kódy uvedené v příloze č. 2 k zákonu. V současnosti byla kategorizace řešena pouze metodickým vedením, avšak tato praxe se ukázala jako nedostatečná, když docházelo k častým problémům se zařazováním stacionárních zdrojů, či k nejednotné praxi, která se lišila dle povolujícího krajského úřadu.

Ustanovení § 4a stanovuje závazný postup při zařazování tzv. vyjmenovaných stacionárních zdrojů do kódů uvedených v příloze č. 2 k zákonu. Stanovení pravidel kategorizace na úrovni zákona zajistí jednotu správní praxe při rozhodování o povolení provozu vyjmenovaných stacionárních zdrojů napříč celou ČR. Závazný postup kategorizace vyjmenovaných stacionárních zdrojů je vystavěn na přístupu, kdy se do přílohy č. 2 zařazují jednotlivé činnosti nebo stacionární jednotky, v souladu s definicí stacionárního zdroje uvedené v § 2 písm. e) zákona, nikoliv technologický celek, který může být kumulací více stacionárních zdrojů, neboť takováto „kumulativní“ kategorizace by odporovala zákonné definici stacionárního zdroje. (Příklad: Kamenolom (jako technologický celek) není jedním stacionárním zdrojem zařazovaným do přílohy č. 2 podle pravidel kategorizace, ale skupinou stacionárních zdrojů (odstřel, bagrování, drcení třídění apod.), která se obvykle povoluje jedním povolením provozu, kde jsou jednotlivé stacionární zdroje uvedeny a kde jsou k nim stanoveny jednotlivé závazné podmínky pro provoz stacionárního zdroje dle § 12 odst. 4 zákona.) V návaznosti na stanovená pravidla kategorizace byla upravena též příloha č. 2 k zákonu, kdy názvy jednotlivých kódů již legislativně-technicky odpovídají alternativnímu (nikoliv kumulativnímu) pojetí v jednotlivých kódech uvedených technologií, a odstraňují aplikační nejasnosti zahrnující možné kumulativní pojetí výčtu technologií v některých kódech v příloze č. 2 k zákonu. Problémem bylo uvádění kumulativního „a“ v názvech kódů namísto alternativního „nebo“ ve smyslu slučovacím. Nově je tedy jasně vymezeno, že u kódů, které jsou formulovány jako výčet, se každá z uvedených činností zařazuje samostatně, nemusí být v technologii přítomny veškeré v názvu kódu uvedené činnosti. K tomuto více vizte odůvodnění změn v příloze č. 2 k zákonu.

V prvé řadě zákon jasně stanoví, že z hlediska základního dělení dle míry právní regulace, která je vůči danému stacionárnímu zdroji uplatňována, existují 2 základní kategorie stacionárních zdrojů, a to kategorie stacionárních zdrojů uvedených v příloze č. 2 k zákonu, tzv. vyjmenované stacionární zdroje, a kategorie stacionárních zdrojů neuvedených v příloze č. 2 k zákonu, tzv. nevyjmenované stacionární zdroje. V rámci kategorie tzv. vyjmenovaných zdrojů pak dochází k dalšímu dělení, a to právě v závislosti na zařazení neboli kategorizaci, daného zdroje v rámci jednotlivých kódů uvedených v příloze č. 2 k zákonu.

Pravidla této kategorizace v rámci přílohy č. 2 k zákonu, s výjimkou kódů 11.1 - 12.2, jejichž pravidla kategorizace jsou v zákoně i zde v důvodové zprávě upravena zvlášť, obsahuje zákon v § 4a odst. 2 . Kritérii pro zařazování stacionárních zdrojů do příslušných kódů přílohy č. 2 k zákonu jsou typ činnosti (např. koksování, výroba amoniaku, zpracování magnezitu a další) nebo typ stacionární technické jednotky (např. pánvové pece, ohřívače větru při výrobě železa, čerpací stanice a další) a k danému projektovanému parametru (např. celková projektovaná kapacita, celkový jmenovitý tepelný příkon, celková projektovaná roční emise, celková projektovaná spotřeba organických rozpouštědel a další), pokud je tento parametr rozhodný pro zařazení pro příslušného kódu přílohy č. 2 k zákonu, nebo pro to, že daný zdroj je vůbec tzv. vyjmenovaným stacionárním zdrojem, nejsou-li aplikována pravidla zařazování do kódů 11.1. až 11.9 (vizte níže). Příkladem situace, kdy je projektovaný parametr rozhodný pro zařazení pro příslušného kódu přílohy č. 2 k zákonu, je spalování paliv v kotlích, zde je rozhodné, zda se jedná o zdroj s celkovým jmenovitým tepelným příkonem od 0,3 do 5 MW nebo zdroj s celkovým jmenovitým tepelným příkonem vyšším než 5 MW, neboť pro potřeby přílohy č. 2 k zákonu se jedná o dva samostatné kódy, kdy u každého z nich se uplatní jiná míra právní regulace. Příkladem situace, kdy je projektovaný parametr rozhodný pro to, že daný zdroj je vůbec tzv. vyjmenovaným stacionárním zdrojem, nejsou-li aplikována pravidla zařazování do kódů 11.1. až 11.9, jsou např. jatka o celkové projektované kapacitě porážky větší než 50 t denně. Pokud daný zdroj této kapacity nedosahuje, např. je celková projektovaná kapacita jatek 30 t denně, pak se jedná o nevyjmenovaný stacionární zdroj, který se do přílohy č. 2 vůbec nezařazuje. Projektovaný parametr není vůbec rozhodný u tzv. bezprahových stacionárních zdrojů, jež jsou uvedeny v příloze č. 2 k zákonu a jsou tedy stacionárními zdroji vyjmenovanými již z podstaty daného typu činnosti nebo typu stacionární technické jednotky. O takové zdroje se jedná zpravidla s ohledem na jejich obecně vnímaný potenciálně negativní vliv na ovzduší, kdy je zde veřejný zájem na regulaci těchto zdrojů bez stanovení spodní hranice. Příkladem jsou biodegradační zařízení (kód 2.4.), úprava rud neželezných kovů (kód 4.7.), zpracování dehtu (kód 6.8.) nebo terminály na skladování benzínu (kód 10.2.). U těchto zdrojů tak k jejich kategorizaci dochází pouze na základě typu činnosti nebo typu stacionární technické jednotky za použití dále uvedeného pravidla. V jednotlivých případech se pro zařazení použije ten kód, který je specifičtější ve vztahu k danému typu činnosti, resp. danému stacionárnímu zdroji tedy ten, který je nejpřiléhavější. Dále také platí (první věta odst. 1), že zákon vždy používá sousloví „uvedené v příloze č. 2“, což znamená uvedené v jakémkoliv odpovídajícím místě této přílohy. Důsledkem toho je, že pokud stacionární zdroj nedosáhne prahové kapacity typově odpovídajícího kódu, může se při splnění stanovených podmínek zařadit do jiného odpovídajícího kódu, nikoliv že se automaticky považuje za tzv. nevyjmenovaný zdroj.

Zvláštní postup kategorizace zákon stanoví nově pro kódy uvedené pod čísly 11.1. – 11.9. v příloze č. 2 k zákonu, které jsou specifickými kategoriemi v rámci přílohy č. 2 k zákonu, kam lze stacionární zdroj zařadit při dodržení pravidel kategorizace uvedených v odstavci 1) větě druhé pouze, pokud není daný stacionární zdroj zařaditelný pod jiný kód uvedený v příloze č. 2 k zákonu, tedy kódy označené čísly 1.1. – 10.2. Zařazování se pak v rámci kódů 11.1. – 11. 9. řídí stejnými pravidly jako v případě jiných kódů, tedy aplikují se stejná kritéria uvedená v odstavce 1 větě druhé, detailně popsaná výše. To znamená, že pokud stacionární zdroj není z jakéhokoliv relevantního důvodu zařaditelný do úžeji vymezeného kódu (některého z kódů 1.1. až 10.2.), lze jej zařadit do obecnějšího kódu (kódy 11.1. – 11. 9.). Zde tvoří dle odstavce 3 písm. a) výjimku spalovací stacionární zdroje typově spadající pod kódy 1.1 až 1.4., pro které toto pravidlo uplatnit nelze, tedy je nelze nikdy zařadit do některého z kódů 11.1. – 11. 9. V ojedinělých případech může nastat situace, že je pod kód 11.X. zařazen stacionární zdroj nedosahující prahové kapacity činnosti, pod kterou jinak typově spadá. Zde opět platí výjimka pro spalovací stacionární zdroje typově spadající pod kódy 1.1 až 1.4.

Zařazování do kódu 12.1. je možné pouze, pokud se jedná o stacionární zdroj typově odpovídající popisu tohoto kódu, pod tento kód se tedy zařazují pouze činnosti spočívající v manipulaci se sypkými materiály včetně jejich skladování na otevřených plochách jinde neuvedené s celkovou projektovanou plochou deponií 3000 ma vyšší s výjimkou stavenišť. Staveništěm se zde myslí staveniště ve smyslu stavebního zákona (zákon č. 283/2021 Sb.), tedy místo, na kterém se provádí stavba, zařízení, terénní úprava nebo udržovací práce anebo na kterém se stavba, zařízení nebo terénní úprava odstraňuje.

Kód 12.2. pak slouží výhradně pro stacionární zdroje, u kterých bylo požádáno o tzv. dobrovolné povolení provozu. U těchto zdrojů dochází ke stanovení požadavků a míry právní regulace ad hoc v návaznosti na charakteristiku daného konkrétního stacionárního zdroje, proto zde nejsou např. apriorně stanoveny žádné požadavky ve sloupcích A až C, neboť posouzení toho, zda je stanovení daného požadavku v případě konkrétního zdroje žádoucí, se provádí až v rámci konkrétního řízení o vydání tzv. dobrovolného povolení provozu. K dobrovolnému povolení provozu odkazujeme do odůvodnění § 11.

Primárním způsobem ověřování aplikace kódů 11.1. až 11.9. je výpočet teoretických emisí při koncentraci na úrovni obecného emisního limitu, projektovaných provozních hodin stacionárního zdroje a průtoku odpadního plynu, jak je uvedeno v odstavci 3. Tento postup je v praxi konzistentně aplikován od roku 2006 (na základě v té době platného nařízení vlády č. 615/2006 Sb., později zakotven v poznámce pod přílohou č. 2 k zákonu a v metodickém pokynu ke zpracování odborných posudků). Postup je smysluplný tam, kde je emise ze stacionárního zdroje odsávána a probíhá tzv. nucený odtah technologie. Výduch je tedy opatřen ventilátorem a technické řešení odvodu odpadního plynu směřuje k cíli minimalizace znečištění pracovního prostředí z konkrétní technologie. Takové technologické řešení si obvykle vyžadují činnosti, které emitují znečišťující látky s vlivem na lidské zdraví. Řešení bývá implementováno právě s ohledem na pracovní prostředí a zdraví osob a bývá předmětem regulace emisními limity a stanovenou povinností zjišťování úrovně znečišťování měřením. Příklady můžeme vidět zde na obr. 1, 2 a 3.

Obr. 1, příklad řešení odsávání technologie, zdroj: https://www.cipres.cz/

Obr. 2, příklad řešení odsávání technologie pomocí digestoře, zdroj: https://www.cipres.cz/ Obr. 3, příklad odsávání stacionárního zdroje, manipulace s uhlím Naopak takovéto technické řešení nemá smysl aplikovat tam, kde jde emise zcela minimální přes soustavu filtrů do haly a též kdy stacionární zdroj emituje pouze nepřímo skrze vzduchotechniku nebo okny. Pro případy, kdy technologie nemá nucený odtah a má pouze vzduchotechniku, a tudíž nelze zjistit projektovaný průtok odpadního plynu ze zdroje samotného, případně pro plošné zdroje je v ustanovení odstavce 3 písm. c), které předpokládá využití emisního faktoru pro stanovení teoretických emisí. Příklady vzduchotechniky haly, na kterou emisní limity nebývají aplikovány a kde se emise neměří, lze najít zde na obr. 4 a 5.

Obr. 4, příklad vzduchotechniky haly, zdroj:

Obr. 5, příklad vzduchotechniky haly, zdroj: https://www.cipres.cz/ Pro ojedinělé případy, kdy je technologie stacionárního zdroje založena na použití rozpouštědel (a nespadá přitom do činností kódů 9.X), je pak umožněno v odstavci 3 písm. b) stanovit teoretickou emisi pomocí projektované spotřeby rozpouštědel. Tento postup je umožněn pouze pro stacionární zdroje, u nichž je z charakteru procesu zřejmé, že maximální emise je vstupem rozpouštědel jasně ohraničena a nemůže být vyšší. Tato formulace je v ustanovení zahrnuta proto, že v důsledků chemických reakcí je teoreticky možné, aby stacionární zdroj emitoval vyšší množství emisí VOC, než kolik je spotřeba rozpouštědel (zejména rozklad složitějších organických molekul, případně adiční či jiné reakce, kdy se součástí molekuly stává nějaký těžší atom).

V odstavci 3 písm. c) je nově upravena možnost stanovení roční emise za použití též emisního faktoru jiného než zveřejněného ve Věstníku MŽP. Tento postup je možný v případě, že použitelný emisní faktor není zveřejněn ve Věstníku MŽP a zároveň se jedná o emisní faktor, který je pro daný typ stacionárního zdroje vhodný. Není předem dáno, o jaké a kde zveřejněné emisní faktory se může jednat, neboť v tomto ohledu je úmyslem zachovat co největší možnou flexibilitu povolujícímu orgánu. Do úvahy přichází např. emisní faktory EMEP/EEA nebo US EPA. Zdůvodnění volby je vždy na povolujícím orgánu v rámci vydávaného povolení provozu a jako takové je též přezkoumatelné. Pokud by bylo namítáno nesprávné užití, či možnost uplatnění jiného emisního faktoru, je v případě takové kolize nutno postupovat tak, že se použije emisní faktor, který je přesněji a konkrétněji vymezen a v případě zcela totožných vymezení se v případě kategorizace zdrojů dá aplikovat zásada in dubio pro natura, tedy aplikace emisního faktoru „přísnějšího“.

Pravomoc určit závazné zařazení stacionárního zdroje je dle odstavce 4 udělena krajskému úřadu, a to v rámci řízení o povolení provozu nebo v řízení o změně povolení provozu, jsou-li k tomu relevantní důvody. Žádný další orgán, ani účastník řízení není příslušný ke stanovení závazného zařazení zdroje do přílohy č. 2 k zákonu a na konkrétní zařazení není právní nárok, pokud toto zařazení nevychází a neodpovídá zejména zákonem stanoveným pravidlům kategorizace. Zařazování podléhá správnímu uvážení krajského úřadu na základě odbornosti krajského úřadu jakožto orgánu ochrany ovzduší, zákonem stanovených pravidel kategorizace, předložených podkladů pro vydání povolení provozu, správní praxe, jiných známých skutečností apod. Zároveň je však na základě přílohy č. 7, která určuje náležitosti žádosti o vydání povolení provozu, žadatel povinen uvést v žádosti návrh na zařazení stacionárního zdroje. Návrhem žadatele není krajský úřad vázán (je pouze podkladem podléhajícím zásadě volného hodnocení podkladů správním orgánem) a může dojít v rámci svého správního uvážení k jinému závěru, jak má být stacionární zdroj kategorizován. Zařazení lze provádět též ve výše stanovených řízeních vedených z moci úřední, pro pravidla zařazování platí § 4a zákona a pravidla zařazování uvedená v tomto ustanovení, nebo v této důvodové zprávě obdobně.

K § 4b:

Nové ustanovení § 4b přejímá úpravu původního § 4 odst. 7 a 8, které upravovaly tzv. agregační či sčítací pravidla. Nově je pro tuto problematiku vyčleněno samostatné ustanovení. Důvodem pro tuto změnu je snaha o zajištění co možná nejvyšší míry přehlednosti, srozumitelnosti a uživatelské přívětivosti do tohoto aplikačně složitého ustanovení, resp. problematiky, které mimo obecná pravidla současně upravuje též pravidla speciální pro určité typy stacionárních zdrojů a současně též upravuje z pravidel výjimky. Složitým pro úpravu v normativním textu i pro samotnou aplikaci činí ustanovení též skutečnost, že se jedná mj. o transpoziční ustanovení, které na jednom místě transponuje dohromady více právních předpisů EU (směrnice o průmyslových emisích 2010/75/EU (dále IED) a směrnice o středních spalovacích zařízeních 2015/2193 (dále MCP)). Sčítací pravidla slouží ke stanovení celkového jmenovitého tepelného příkonu a celkové projektované kapacity. Takto zjištěný celkový jmenovitý tepelný příkon spalovacích stacionárních zdrojů a celková projektovaná kapacita ostatních stacionárních zdrojů jsou rozhodující pro určení, zda a do jaké položky v příloze č. 2 k zákonu o ochraně ovzduší budou stacionární zdroje zařazeny, a současně předurčují stanovení základních podmínek provozu podle prováděcího právního předpisu (vyhlášky č. 415/2012 Sb., o přípustné úrovni znečišťování a jejím zjišťování a o provedení některých dalších ustanovení zákona o ochraně ovzduší). Základní (obecné) sčítací, či agregační pravidlo nově upravené odstavcem 1 zůstává v nezměněné podobě (dle původního § 4 odst. 7) zachováno, a týká se dvou a více stacionárních zdrojů, které splňují současně tyto podmínky:

1) jedná se o zdroje označené stejným kódem podle přílohy č. 2 k zákonu

2) jedná se o zdroje, které jsou umístěny ve stejné provozovně a

3) jedná se o zdroje, u kterých dochází nebo by s ohledem na jejich uspořádání mohlo docházet ke znečišťování společným výduchem nebo komínem (tzv. virtuální komín/výduch).

Jmenovité tepelné příkonynebo projektované kapacity stacionárních zdrojů splňujících výše

uvedené podmínky se sčítají a tímto sečtením je určen jejich výsledný celkový jmenovitý tepelný příkon, resp. celková projektovaná kapacita. Pro posouzení, zda by v konkrétním

případě mohly být odpadní plyny ze stacionárních zdrojů umístěných v jedné provozovně odváděny společným komínem (bez ohledu na počet komínových průduchů) nebo společným výduchem, je tedy rozhodující jejich uspořádání. To je potřeba posoudit v každém konkrétním případě zejména s ohledem na to, zda by takové řešení bylo možné zajistit běžnými technickými opatřeními, aby jednotlivé stacionární zdroje mohly plnit svou funkci, nebo aby tomu nebránily jiné relevantní důvody (např. bezpečnostní důvody nebo by jejich teoretickému svedení do společného komínu/výduchu bránila překážka, která by takové řešení výrazně komplikovala, ne-li znemožňovala).

Zároveň se v textu objevuje obrat „typově spadající“, který odkazuje na předchozí ustanovení § 4a upravující pravidla kategorizace. Pod slovním spojením "typově spadající" se rozumí stacionární zdroje, které odpovídají způsobu, kterým jsou jednotlivé kódy vymezeny co do charakteru činnosti (nebo technologie), bez ohledu na příkonové nebo kapacitní údaje, tedy vymezením samotné činnosti nebo technologie ve smyslu jejího faktického obsahu. Naopak tam, kde se znění zákona odkazuje na "zařaditelné" nebo "uvedené pod kódem", rozumí se tím zařaditelné do příslušného kódu včetně aplikace příkonového, resp. kapacitního prahu, tak jak pravidla kategorizace upravuje § 4a.

Příklad: Aplikace slovního spojení „typově spadající“ znamená u pražírny kávy (kód 7.5. v příloze č. 2), že pro účely § 4a (určení celkové projektované kapacity) ponecháváme stranou

Jmenovitým tepelným příkonem se rozumí veškeré teplo obsažené v palivu spáleném ve spalovacím zdroji za jednotku času, vypočtené z výhřevnosti paliva.

prahovou hodnotu „větší než 1 t za den“ a posuzujeme jen, zda se jedná o pražírnu kávy. Toto provádíme před tím, než budeme určovat, zda se jedná o zdroj do tohoto kódu „zařaditelný“, resp. „pod tímto kódem uvedený“, kdy už vyhodnocujeme i překročení uvedené prahové hodnoty „větší než 1 t za den“.

Také je třeba uvést, že sčítáním se z více stacionárních zdrojů nestává jeden zdroj. Stále se jedná o jednotlivé stacionární zdroje (v souladu s definicí stacionárního zdroje uvedenou v § 2 písm. e) zákona o ochraně ovzduší), pouze některé jejich povinnosti (zařazení

podle přílohy č. 2 k zákonu, povolení provozu, emisní limity apod.) vycházejí z celkového jmenovitého tepelného příkonu, resp. z celkové projektované kapacity, získané jejich součtem. Sčítáním se provozovateli rovněž nezakládá povinnost reálně odpadní plyny svádět společným komínem. Použití obratu „typově spadající“ též mj. znamená, že pokud se nejedná o výjimky uvedené v odstavci 5, kdy ke sčítání vůbec nedochází, jsou předmětem sčítání též tzv. nevyjmenované zdroje za podmínek stanovených v odstavci 1. Tímto postupem má být dosaženo toho, aby byly sečteny a případně podrobeny příslušné regulaci též tzv. nevyjmenované zdroje, pokud jsou umísťovány v rámci jedné provozovny a jejich „synergickým“ znečišťováním tak může docházet ke znečišťování, jež je možné postavit na roveň znečišťování z tzv. vyjmenovaného stacionárního zdroje. Takové případy se v praxi objevují z převážné části u spalovacích stacionárních zdrojů, pak také platí, že, pokud by byl v provozovně umístěn pouze jeden spalovací stacionární zdroj, je pro jeho zařazení nebo nezařazení do přílohy č. 2 zákona rozhodující to, zda jeho jmenovitý tepelný příkon je vyšší než 300 kW (pokud by tohoto jmenovitého tepelného příkonu nedosahoval, je považován za spalovací stacionární zdroj neuvedený v příloze č. 2 zákona). Pokud by v rámci provozovny bylo těchto spalovacích stacionárních zdrojů více a při uplatnění sčítacích pravidel by celkový jmenovitý tepelný příkon překročil 300 kW, je s ohledem na vymezení stacionárních zdrojů v příloze č. 2 zákona nezbytné tyto spalovací stacionární zdroje považovat za stacionární zdroje uvedené v příloze č. 2 zákona. V takové případě se na ně vztahují veškeré povinnosti vyplývající z textu zákona pro spalovací stacionární zdroje uvedené v příloze č. 2 zákona (zejména povinnost mít povolení provozu a plnit emisní limity stanovené v emisní vyhlášce).

Zákon v odstavci 1 zároveň explicitně uvádí „není-li dále uvedeno jinak“. Tím je jasně stanoveno, že zde uvedené pravidlo, je pravidlem obecným, ze kterého mohou být buďto stanoveny výjimky, nebo mohou být stanovena pravidla speciální, která mají v případě jejich existence a relevantnosti pro daný případ aplikační přednost před pravidlem obecným. Tato pravidla a výjimky jsou pak primárně upraveny v následujících odstavcích § 4b.

V období od účinnosti zákona do 31. 12. 2027 se pro sčítání stávajících (již provozovaných) spalovacích stacionárních zdrojů použijí obdobná pravidla jako doposud (§ 4 odst. 8 písm. a) a b)), tato bude obsahovat „dočasné znění“ odstavce 2. Na sčítání nových zdrojů se uplatní již nová pravidla, tak jak jsou stanovena v odstavci 3 a popsána zde níže.

Odstavec 2 pak upravuje speciální agregační pravidlo pro spalovací stacionární zdroje, které jsou zařazeny v některém z kódů přílohy č. 2 k zákonu 1.1. až 1.4. s jmenovitým tepelným příkonem 15 MW a vyšším, pro které bylo první povolení provozu vydáno před 1. červencem 1987. Nadále platí uvedené v důvodových zprávách k původnímu znění zákona č. 201/2012 Sb. a k zákonu č. 86/2002 Sb., tedy že se zdroji, kterým bylo vydáno povolení provozu před 1. červencem 1987, myslí též zdroje, pro které bylo vydáno stavební povolení u prvního objektu zdroje nebo jiné obdobné rozhodnutí (například povolení ke změně stavby u zdroje) do 1. července 1987. Pro tyto zdroje platí, že k jejich sečtení v rámci provozovny dochází bez ohledu na to, pod kterým z kódů v rámci vymezené množiny 1.1. až 1.4. jsou zařazeny, ale pouze, pokud tyto zdroje skutečně znečišťují společným komínem. Výše uvedené pravidlo ohledně kódů znamená, že se např. budou spolu sčítat v rámci provozovny zdroje, kdy jeden je zařazen do kódu 1.2. a druhý do kódu 1.3. Druhé pravidlo ohledně společného komína znamená, že tyto zdroje musí skutečně znečišťovat jedním komínem, bez ohledu na počet komínových průduchů, svody odpadních plynů obsahujících emitované znečišťující látky z jednotlivých zdrojů tak musí ústit do jednoho skutečného komína, bez ohledu na počet komínových průduchů, kterým jsou souhrnně odpadní plyny vypouštěny do ovzduší, neuplatní se tak část podmínky 3) uvedené výše „nebo by s ohledem na jejich uspořádání mohlo docházet“, tedy podmínka tzv. virtuálního komína.

Odstavec 3 upravuje speciální agregační pravidla pro sčítání jmenovitých tepelných příkonů jiných spalovacích stacionárních zdrojů než těch uvedených v odstavci 2. Pravidla sčítání uvedená v tomto odstavci se aplikují na stacionární zdroje typově spadající (k významu tohoto pojmu vizte odůvodnění výše) pod kódy 1.1. až 1.4. V případě těchto zdrojů tedy platí:

1) Dochází ke sčítání mezi všemi relevantními zdroji, typově spadajícími do kódů 1.1. až 1.4., lze tedy sečíst jmenovitý tepelný příkon zdroje zařaditelného pod kód 1.1 se zdrojem zařaditelným pod kód 1.4., v rámci množiny kódů 1.1. až 1.4. nemá konkrétní zařazení pro aplikaci speciálního sčítacího pravidla podle odstavce 2 význam. Zde je nezbytné dodržet rozsah aplikace sčítacího pravidla, který je omezen směrnicemi MCP a IED, resp. na zdroje pod úpravu těchto směrnic věcně spadající, proto je stanovena výjimka z aplikace písmene

a) pro spalovací stacionární zdroje (ve směrnici MCP „spalovací zařízení“) o jmenovitém tepelném příkonu do 1 MW, a to v důsledku vynětí těchto zdrojů z oblasti působnosti směrnice MCP (reguluje pouze zdroje s jmenovitým tepelným příkonem 1 MW a vyšším, avšak nižším než 50 MW). Dále směrnice MCP stanoví aplikaci sčítání jmenovitých tepelných příkonů (podle směrnice MCP „agregace“) spalovacích stacionárních zdrojů, na něž dopadají účinky směrnice bez rozlišení kódu pod nímž je podle tohoto zákona zařazen, tj. podle tohoto odstavce pouze pro spalovací stacionární zdroje uvedené do provozu 20. prosince 2018 nebo později (podle směrnice MCP „nová spalovací zařízení“), Z tohoto důvodu jsou z aplikace tohoto odstavce vyňaty také spalovací stacionární zdroje o jmenovitém tepelném příkonu do 15 MW uvedené do provozu před 20. prosincem 2018 pro něž se uplatní obecné sčítací pravidlo dle odstavce 1. V případě sčítání jmenovitých tepelných příkonů spalovacích stacionárních zdrojů o jmenovitém tepelném příkonu 15 MW a vyšším („agregace“ podle směrnice IED) uvedených do provozu před 20. prosincem 2018 je nezbytné nejprve stanovit celkový jmenovitý příkon podle tohoto odstavce s tím, že pokud takto stanovený celkový jmenovitý tepelný příkon nedosáhne 50 MW, lze využít výjimku z aplikace sčítání podle směrnice MCP dle předchozí věty, tzn. stanovit celkový jmenovitý tepelný příkon obecným postupem podle odstavce 1.

2) Musí se jednat o zdroje umístěné ve stejné provozovně.

3) Musí se jednat o zdroje, které znečišťují nebo by s ohledem na jejich uspořádání mohly znečišťovat společným výduchem nebo komínem bez ohledu na počet komínových průduchů, zde je nutné zohledňovat, mj. též v souladu se směrnicí IED, technické a ekonomické faktory při posuzování možnosti svedení do tzv. virtuálního komínu. technickými faktory (např. uspořádání zdrojů tento postup fakticky znemožňující, či rozdělení objektů v souladu s požadavky požární ochrany apod.), v případě ekonomických faktorů jsou to pak nepřiměřené náklady spojené s realizací (např. vysoce převyšující původní investici apod.). Tyto skutečnosti je vhodné reflektovat v rámci zpracování odborného posudku, který bude dále (včetně těchto dílčích aspektů) posuzován krajským úřadem jakožto povolujícím orgánem.

4) Sečteme-li prve spolu jen jmenovité tepelné příkony zdrojů 15 MW a vyšší a vyjde nám součet 50 MW nebo vyšší, už k nim nepřičítáme jmenovité tepelné příkony zdrojů s jmenovitým tepelným příkonem nižším než 15 MW. Pokud však tímto prvotním součtem není hranice 50 MW dosažena, pak k nim jmenovité tepelné příkony zdrojů do 15 MW přičítáme.

Pro situaci odst. 3 písm. c) (výše označeno jako bod 4)), kdy součtem jmenovitých tepelných příkonů zdrojů s jmenovitým tepelným příkonem 15 MW a vyšším není dosažena hodnota 50 MW, a tedy dochází dále k přičítání též jmenovitých tepelných příkonů zdrojů s jmenovitým tepelným příkonem nižším než 15 MW, je též důležité, že pro určení míry právní regulace – tedy povinností a dalších regulativů stanovených zákonem a prováděcími právními předpisy – se v takovém případě dané zdroje považují za zdroje spadající pod regulaci transponované směrnice o středních spalovacích zařízeních (2015/2193). To vyjadřuje dovětek „celkový jmenovitý tepelný příkon se považuje za 49 MW“, neboť celkový jmenovitý tepelný příkon stanovený na hodnotě 50 MW a vyšší by znamenal regulaci přísnější, vycházející z transponované směrnice o průmyslových emisích (2010/75/EU).

Odstavec 4 upravuje další speciální agregační pravidla. Tato se vztahují buďto na stacionární zdroje typově spadající (k významu tohoto pojmu vizte odůvodnění výše) pod kódy 2.1., 2.2., 2.3., 2.10., 7.1. až 7.8. a 8. přílohy č. 2 nebo na stacionární zdroje používající organická rozpouštědla.

Pro sčítání v rámci první uvedené skupiny (stacionární zdroje typově spadající pod kódy 2.1., 2.2., 2.3., 2.10., 7.1. až 7.8. a 8. přílohy č. 2) platí:

1) Musí se jednat o zdroje typově spadající pod některý z kódů podle přílohy č. 2 uvedených v § 4b odst. 4 písm. a).

2) Pro sčítání posuzujeme všechny zdroje v provozovně typově spadající do některého z uvedených kódů, prahovou hodnotu tedy pro účely sčítání „ignorujeme“, řešíme tedy pouze charakteristiku zdroje.

3) Sčítají se pouze zdroje typově spadající pod stejný kód (např. 2.10.), tedy nesčítáme např. zdroj typově spadající pod kód 2.1. a 8.

4) Zdroje musí být umístěny ve stejné provozovně.

5) Není relevantní, zda u těchto zdrojů dochází ke znečišťování společným komínem nebo výduchem, ani zda by k takovému znečišťování docházet mohlo s ohledem na uspořádání zdrojů.

Zde tedy platí, že dochází ke sčítání všech stacionárních zdrojů (v rámci daného kódu) v provozovně bez ohledu na technologickou konfiguraci. U kódu 8 se takto sčítá již za současného znění zákona. U kódů 2.1. až 2.3. a 2.10. je toto sčítání zaváděno jednak proto, že kódy jsou již v textu přílohy vymezeny jako technologické celky a také proto, že skládky a kompostárny jsou plošné zdroje, u nichž není smysluplné uvažovat možnost odvádět emise jedním výduchem. Kódy 7.1. až 7.8. jsou stacionárními zdroji ze zpracovatelských odvětví, u nichž je kapacita výroby uvažována opět vždy v celku a výjimka ze sčítacího pravidla u nich není technologicky smysluplná. Kódy nejsou vymezeny jako technologické linky (jako je tomu např. v kódech 7.11 a 7.12), ale jako celé výroby. Z textace zákona je zřejmé, že záměrem je sečíst veškeré výrobní kapacity jednotlivých výrobních linek nebo jejich částí, např. pražírny kávy.

Pro sčítání druhé uvedené skupiny (organická rozpouštědla) platí:

1) Musí se jednat o stacionární zdroje používající organická rozpouštědla – kódy 9.1. až 9. 24.

2) Tyto zdroje musí spadat pod stejný kód v rámci přílohy č. 2, aby se spolu sečetly.

3) Zdroje musí být umístěny ve stejné provozovně.

4) Není relevantní, jestli jednotlivé zdroje v provozovně dosahují prahové hodnoty uvedené v příloze č. 2 pro zařazení daného zdroje do příslušného kódu.

5) Není relevantní, zda u těchto zdrojů dochází ke znečišťování společným komínem nebo výduchem, ani zda by k takovému znečišťování docházet mohlo s ohledem na uspořádání zdrojů.

Odstavec 5 upravuje výjimky z agregačních pravidel upravených v odstavci 1 až 3. Je nezbytné brát v potaz výjimku uvedenou v písmeni a), podle které se vzájemně nesčítají jmenovité tepelné příkony spalovacích stacionárních zdrojů o jmenovitém tepelném příkonu 300 kW a nižším, pokud jsou umístěny v rodinném nebo bytovém domě. Zákon o ochraně ovzduší tyto obecné pojmy nedefinuje, proto je potřeba vycházet z obecných, běžně používaných definic. Tyto pojmy jsou používány i v řadě jiných obecně závazných předpisů, například v stavebním zákoně, zákoně o místních poplatcích, zákoně o požární ochraně, vyhlášce o energetické náročnosti budov. Plochami, které nejsou určeny pro trvalé bydlení, jsou prostory pro podnikání, garáže, dílny, speciálně vymezené plochy (např. pro zvířata) atd. Výše uvedená definice pro bytový dům vychází z vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, která je prováděcím právním předpisem ke stavebnímu zákonu. (ale např. zákon č. 385/2005 Sb., o podpoře výstavby družstevních bytů, definuje bytový dům pouze jako „stavbu pro bydlení, ve které převažuje funkce bydlení“.) Pro posouzení, zda se jedná o bytový dům, je vhodné vyjít ze stavebního rozhodnutí, případně ze stanoviska místně příslušného stavebního úřadu, které jednoznačně stanoví, zda jde o rodinný dům, bytový dům nebo byt. Druhá výjimka pak stanovuje, že se navzájem nesčítají stacionární zdroje typově spadající pod stejný kód přílohy č. 2, pokud část je tzv. vyjmenovaným zdrojem a část nevyjmenovaným.

Poslední výjimkou jsou součty materiálových toků u stacionárních zdrojů na sebe v rámci technologického celku navazující tak, že jsou propojeny návaznými materiálovými toky, které by se vlastně sčítávaly několikrát. U takto propojených stacionárních zdrojů nedochází k aplikaci agregačních pravidel, byť by byly naplněny podmínky pro jejich aplikaci. Smyslem je, aby nebylo aplikováno sčítací pravidlo na jednotlivé části výrob, které na sebe navazují, a vždy se počítala kapacita celku. Sčítají se kapacity technologií, které jsou schematicky vedle sebe paralelně, a nikoliv kapacity technologických částí, které jsou za sebou zařazeny v sérii. Obecným smyslem sčítacího pravidla je, aby vždy postihlo kapacitu celé výroby jako celku. A smyslem výjimek ze sčítacího pravidla je, aby povinnosti na větší průmyslové výroby nebyly vztaženy například na menší dílny či speciální malovýroby, které by například mohly být umístěny ve stejném průmyslovém areálu, nicméně s jinou větší průmyslovou výrobou umístěnou v totožném areálu nesouvisí, proto by se tedy neměly sčítat s hlavní výrobou, byť si technologie z hlediska přílohy č. 2 typově odpovídají. Termín „návazné materiálové toky“ lze pak pro interpretaci zakotvit následovně. Materiálový tok je zavedený odborný termín z oblasti logistiky a optimalizace zpracovatelských činností znamenající „řízený pohyb materiálu ve výrobním procesu v požadovaném uspořádání, které je dáno technologickým postupem“ a slovo „návazný“ znamená vzájemně na sebe navazující. Tato výjimka je v odděleném odstavci z toho důvodu, že se má týkat pouze surovinových vstupů a výstupů produktu za jednotku času. Nevztahuje se na teoretické emise kódů 11.1 až 11.9., ani ploch, objemů nádrží, příkonových parametrů apod. Odstavec 7 zachovává způsob výpočtu jmenovitého tepelného příkonu spalovacího stacionárního zdroje z jmenovitého tepelného výkonu a jemu odpovídající tepelné účinnosti pro případ, kdy výrobce spalovacího stacionárního zdroje hodnotu jmenovitého tepelného příkonu neuvádí. Rovněž je nutno uvažovat i výpočet jmenovitého tepelného příkonu z jiných dostupných parametrů, pokud nejsou k dispozici ani tyto parametry, tj. jmenovitý tepelný výkon a jemu odpovídající tepelná účinnost.

K bodům 20 až 23 (§ 5)

V současné době § 5 upravuje povinnost posuzování a vyhodnocování úrovně znečištění na území České republiky. Tuto činnost primárně vykonává Ministerstvo životního prostředí prostřednictvím k tomu pověřeného Českého hydrometeorologického ústavu, dále pak při vyhodnocování používá také výsledky měření úrovně znečištění, které provedly k tomu autorizované osoby podle § 32 odst. 1 písm. b) zákona. Tyto osoby jsou též ze zákona povinny výsledky svých měření úrovně znečištění v rámci výkonu autorizované činnosti poskytovat do Informačního systému kvality ovzduší dle navrhovaného § 34 odst. 3 (před novelou § 34 odst. 2 písm. c)). Zákon však již dále nevymezuje, pro jaké znečišťující látky se posuzování a vyhodnocování úrovně znečištění provádí, byť tato skutečnost implicitně vyplývá z toho, pro jaké látky jsou zákonem stanoveny imisní limity, jejichž dodržování se posuzuje. Byť je tato skutečnost pravdivá a rozhodně nedochází k situaci, kdy by pro některou ze znečišťujících látek regulovaných prostřednictvím stanovení imisního limitu neprobíhalo posuzování úrovně znečištění a jeho vyhodnocení, zároveň však posuzování úrovně znečištění probíhá v reálu pro větší množství znečišťujících látek, než je okruh vymezený v příloze č. 1 k zákonu. V mezích původního zákonného zmocnění v odstavci 6 vydalo Ministerstvo životního prostředí vyhlášku (č. 330/2012 Sb., v platném znění), která v ust. § 3 uvádí též další látky, pro které dochází k provádění posuzování úrovně znečištění. Aby toto rozšířené pojetí souhlasilo s vymezením posuzování úrovně znečištění v zákoně, doplňuje se do odstavce 1 dovětek upravující vymezení rozsahu posuzování úrovně znečištění, a to pro znečišťující látky, jejichž seznam je upraven v prováděcím právním předpise, kterým bude výše uvedená vyhláška. Souladně se doplňuje též zákonné zmocnění v odstavci 6, které opravňuje Ministerstvo životního prostředí k vydání vyhlášky obsahující seznam znečišťujících látek, pro které je prováděno posuzování úrovně znečištění. Shodně pak pro tyto látky též bude moci být vydána autorizace k měření úrovně znečištění podle § 32 odst. 1 písm. b).

Navrhovanou změnou v odstavci 4 dochází k úpravě platformy, na které bude publikována Státní síť imisního monitoringu. V současné době je Státní síť publikována ve Věstníku Ministerstva životního prostředí. Tento Věstník však vychází s proměnlivou frekvencí a vydávání Státní sítě prostřednictvím Věstníku ne vždy odpovídá nutné míře flexibility či rychlosti při potřebě aktualizace Státní sítě imisního monitoringu. Do budoucna by tedy Státní síť imisního monitoringu měla být publikována způsobem umožňujícím dálkový přístup, kterým se zde myslí primárně webové stránky Ministerstva životního prostředí nebo případně webové stránky Českého hydrometeorologického ústavu, který je za základě § 35 zákona a zřizovací listiny pověřen výkonem některých činností, jež zákon ukládá Ministerstvu životního prostředí.

K bodům 24 až 32 (§ 6)

Dochází k rozdělení odstavce 1 ze současných 2 písmen na 3, jelikož toto ustanovení ve skutečnosti již nyní obsahuje celkem 3 případy, kdy provozovatel zjišťuje úroveň znečišťování. Nicméně doposud byly 2 ze 3 situací upraveny souhrnně v písm. a), což představovalo interpretační těžkost, neboť takto koncipovaný text nebyl přehledný a srozumitelný. Nové rozdělení na tři samostatná písmena vychází z poznatků z praxe, která má být tímto zpřehledněna pro adresáty právní normy a také pro její vykonavatele.

Úprava odstavce 2 je reakcí na zkušenosti z praxe, které byly sesbírány od povolujících úřadů v průběhu aplikace předmětného ustanovení. Navržená úprava reaguje na skutečnost, že v aktuální povolovací praxi je často opomíjena primární povinnost podle § 17 odst. 3 písm. d) zákona, tedy povinnost odvádět znečišťující látky definovaným výduchem nebo komínem, není-li v povolení provozu uvedeno jinak v případě, kdy je pro stacionární zdroj povolováno zjišťování úrovně znečišťování výpočtem namísto měření. Odvádění znečišťujících látek definovaným výduchem nebo komínem je logicky spjato s povinností zjišťovat úroveň znečišťování měřením, nejedná-li se o specifický případ předpokládaný právním předpisem či povolením provozu. V povolení provozu v těchto specifických případech musí být vždy uvedeno, zda je upuštěno od povinnosti odvádět znečišťující látky výduchem a v odůvodnění vysvětleno, zda z ekonomických či nějakých zvláštních technologických důvodů. Teprve v takových specifických případech je možné požádat o udělení výjimky ze zjišťování úrovně znečišťování měřením a nahrazení zjišťování úrovně znečišťování výpočtem, ovšem pouze pokud je současně v povolení provozu povolena výjimka z plnění povinnosti odvádět znečišťující látky definovaným výduchem nebo komínem podle § 17 odst. 3 písm. d) zákona. Naopak pokud stacionární zdroj emituje definovaným výduchem a vzniká mu tedy povinnost zjišťovat úroveň znečišťování měřením, pak neexistují relevantní důvody pro povolení této výjimky, neboť zjevně existuje místo, na kterém lze měření provádět (s výjimkou výše uvedených případů). Zákon je také terminologicky upřesněn, kdy krajský úřad může výjimku povolit, nikoliv výjimku povolí, nadále tedy nebude možný výklad, že na povolení výjimky je právní nárok.

Zachována zůstává zákonná výjimka z měření emisí pro stacionární zdroje, které jsou záložním zdrojem energie. U těchto stacionárních zdrojů se namísto měření zjišťuje úroveň znečišťování výpočtem. Za stacionární zdroj sloužící jako záložní zdroj energie lze považovat stacionární zdroj, který slouží jako záloha pro případ výpadku dodávky tepelné či elektrické energie z hlavního zdroje energie, ať již jde o jiný zdroj energie umístěný v daném místě, či o zdroj energie umístěný v rámci soustavy zásobování tepelnou energií či v rámci elektrizační soustavy. Pod pojmem záložní zdroj energie naopak nelze plošně zařadit stacionární zdroje, které jsou projektovány k pokrytí očekávaných, či neočekávaných špiček spotřeby energie, a vždy je nezbytné brát v potaz jejich funkci v přenosové soustavě. Provozovatelé spalovacích stacionárních zdrojů mají na základě ustanovení § 23 odst. 1 zákona č. 458/2000 Sb., o

zdroj, který nemá definovaný výduch, jímž je možné odvádět znečišťující látky, a emituje znečišťující látky jako tzv. fugitivní emise.

podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“), právo nabízet a poskytovat tzv. podpůrné služby k zajištění provozu elektrizační soustavy. Tím však není nijak dotčen veřejný zájem ochrany ovzduší a relevantní legislativa tento veřejný zájem chránící. Podle ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) bod 8. energetického zákona se v elektroenergetice podpůrnými službami rozumí činnosti fyzických či právnických osob, jejichž zařízení jsou připojena k elektrizační soustavě, které jsou určeny k zajištění systémových služeb, a po jejichž aktivaci zpravidla dochází k dodávce regulační energie. Regulační energie slouží k zajišťování průběžné a spojité výkonové rovnováhy v reálném čase, a to prostřednictvím tzv. rezervovaných regulačních záloh. Tyto rezervované regulační zálohy poskytující služby výkonové rovnováhy v rámci primární, sekundární nebo terciární regulace lze obecně rovněž považovat za stacionární zdroje sloužící jako záložní zdroje energie ve smyslu zákona. K tomu, aby však mohly tyto stacionární zdroje využít výjimky pro záložní zdroje energie, které jsou umožněny zákonem, resp. vyhláškou č. 415/2012 Sb., musí plnit i všechny další výše uvedené podmínky (především stanovený limit počtu provozních hodin). V žádosti o závazné stanovisko k povolení záměru obsahujícího stacionárního zdroj podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. b) zákona a v žádosti o povolení provozu stacionárního zdroje podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. c) zákona by tak již případná budoucí funkce spalovacího stacionárního zdroje jako záložního zdroje energie v přenosové soustavě měla být specifikována, aby mohl krajský úřad žádost řádně posoudit. V opačném případě zde existuje riziko, že daný stacionární zdroj nebude posouzen a v budoucnu pak posuzován jako stacionární zdroj sloužící jako záložní zdroj energie, ale jako standardně provozovaný stacionární zdroj. S ohledem na skutečnost, že smlouva o připojení do distribuční soustavy a návazná dohoda o dodávce elektrické energie s ČEPS a.s. se uzavírají až později po skončení správních procesů podle § 11 zákona, doložení skutečné funkce stacionárního zdroje v přenosové soustavě, a tedy plnění funkce záložního zdroje (poskytovatele služeb výkonové rovnováhy) v přenosové soustavě, lze krajskému úřadu předložit až dodatečně, a to formou potvrzení o specifikaci a rozsahu poskytovaných služeb výkonové rovnováhy. Předložení tohoto potvrzení lze stanovit jako jednu ze závazných podmínek pro provoz stacionárního zdroje podle § 12 odst. 4 zákona v rámci řízení o vydání povolení provozu pro daný stacionární zdroj.

Dále je nově upravena možnost povolit výjimku ze zjišťování úrovně znečišťování, a to jak měřením, tak výpočtem, v situaci, kdy nelze provádět stacionární měření emisí a zároveň nejsou k dispozici žádná dostupná relevantní data pro možnost realizace výpočtu, a sice ani ve Věstníku MŽP, ani ve veřejně dostupných věrohodných zdrojích, např. emisní faktory EMEP/EEA nebo US EPA. Tuto výjimku je tedy na základě výše uvedeného možné uplatnit pouze tam, kde bylo rozhodnuto nebo se rozhoduje o upuštění od měření, či o nahrazení zjišťování úrovně znečišťování měřením výpočtem. Navržená změna reaguje na situaci, kdy je

K udržování výkonové rovnováhy jsou využívány technickoorganizační prostředky, kterými jsou dle Kodexu přenosové soustavy (dostupné zde: https://www.ceps.cz/cs/kodex-ps) primární regulace (FCR), sekundární regulace (aFRR) a terciární regulace (mFRR). Primární regulace je zajišťována zálohami pro automatickou regulaci frekvence (FCR = frequency containment reserve) spočívající v přesně definované změně výkonu jednotky v závislosti na odchylce frekvence. Sekundární regulace jsou zajišťovány zálohami pro regulaci výkonové rovnováhy s automatickou aktivací (aFRR = automatic Frequency Restoration Reserve) a terciární regulace výkonu je zajišťována zálohami pro regulaci výkonové rovnováhy s manuální aktivací (mFRR = Manual Frequency Restoration Reserve) a tzv. zálohami pro náhradu (RR = Restoration Reserve). Terciární regulace výkonu přitom slouží pro nahrazení vyčerpané sekundární regulační zálohy (tyto zdroje se tedy aktivují až po vyčerpání sekundární regulační zálohy) a na rozdíl od průběžně poskytované služby aFRR je služba mFRR aktivována výrazně méně často (např. desítky či jednotky hodin za rok).

sice stanoven výpočet namísto měření, ale pro daný případ neexistuje žádný spolehlivý datový zdroj. Poněkud jinou skupinu případů tvoří skupina zdrojů, pro které sice existují emisní faktory v metodikách EMEP/EEA nebo US EPA, ale nikoliv ve Věstníku MŽP. Tuto eventualitu upraví novela vyhlášky tak, že bude nadále možno využívat i jakékoliv odpovídající a věrohodné veřejně přístupné emisní faktory, tedy EMEP/EEA nebo US EPA, a to v případech, kdy pro daný zdroj nebyl vydán emisní faktor ve Věstníku MŽP. Současně by měla být tato eventualita dostupná skutečně pouze tam, kdy měření nelze reprodukovatelně a v souladu s postupy dle platných technických norem provést, tedy chybí definovaný výduch a provozovatel je zproštěn povinnosti v § 17 odst. 3. písm. d).

V odstavci 4 se vkládá nový institut provozního parametru pro kontrolu správné funkce technologie ke snižování emisí nebo opatření ke snížení emisí. Prostřednictvím tohoto institutu je plněno opatření ED4 v aktualizovaném Národním program snižování emisí ČRa na něj navazující úkoly vyplývající z usnesení vlády ČR, kterým byl Národní plán snižování emisí

9 10

schválena schválena jeho aktualizace. Opatření ED4 spočívá mimo jiné i v rozšíření povinnosti měření emisí znečišťujících látek emitovaných ze stacionárních zdrojů, včetně například rozšíření okruhů stacionárních zdrojů, u kterých má být množství emitovaných znečišťujících látek sledováno nepřetržitě, nikoliv pouze prostřednictvím jednorázového měření. Navrhovaná změna reaguje na toto opatření tak, že nově bude provozovatelům určitých typů stacionárních zdrojů uložena povinnost nepřetržitě sledovat určitý provozní parametr (např. tlaková ztráta filtru, teplota dopalovací komory, spotřeba zemního plynu dopalovací jednotky apod.) pomocí kterého lze zajistit kontrolu správné funkce technologie ke snižování emisí nebo opatření ke snížení emisí jakožto zvláštní podmínka pro provoz stanovená v povolení provozu dle § 12 odst. 4 písm. b) zákona. Stacionární zdroje, kterých se tato povinnost může týkat, budou předvídatelně stanoveny v prováděcím právním předpisu, stejně jako rozsah, způsob a podmínky stanovení tohoto provozního parametru. V případě nemožnosti uložení výše uvedené povinnosti bude mít krajský úřad pravomoc stanovit v povolení provozu technickou podmínku provozu, pomocí které bude dosaženo stejného účelu, jako uložením povinnosti sledování a vyhodnocování provozního parametru, tedy zajištění kontroly správné funkce technologie ke snižování emisí nebo opatření ke snížení emisí.

Z věcného hlediska reaguje tento návrh na časté zpochybňování úlohy jednorázového měření pro kontrolu řádného provádění opatření ke snižování emisí, a to jak ze strany např. autorizovaných osob ke zpracování odborných posudků, tak i pracovníků ČIŽP, KÚ a odborné i laické veřejnosti. Častým argumentem stěžovatelů je tvrzení o tom, že technologie ke

Národní program snižování emisí včetně aktualizace k dispozici zde: https://www.mzp.cz/cz/strategicke_dokumenty#narodni_program

USNESENÍ VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY ze dne 2. prosince 2015 č. 978 o Národním programu snižování emisí České republiky. Dostupné zde: https://www.dataplan.info/img_upload/7bdb1584e3b8a53d337518d988763f8d/vpraa4zb6fro.pdf

USNESENÍ VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY ze dne 16. prosince 2019 č. 917 o aktualizaci Národního programu snižování emisí České republiky. Dostupné zde: https://www.dataplan.info/img_upload/7bdb1584e3b8a53d337518d988763f8d/usneseni-vlady-917_2019.pdf snižování emisí jsou v provozu pouze po určitou část dne a např. pro noční hodiny, kdy se kontroly na místě zpravidla neprovádějí, jsou tyto technologie vypínány, např. z důvodu úspory provozních nákladů. Dále na základě zkušeností z praxe kontrolních a dozorových orgánů disponuje Ministerstvo životního prostředí stejně jako ČIŽP informací, že náplně aktivního uhlí, které plní funkci technologie ke snižování emisí, jsou v některých případech vyměňovány pouze bezprostředně před provedením jednorázového měření, aby byl zajištěn uspokojující výsledek prováděného měření. Smyslem návrhu je tedy zavedení povinnosti nepřetržitého sledování a záznamu provozního parametru, který jednoznačně prokáže, že zařízení ke snižování emisí je řádně provozováno po celou dobu provozu a že jsou případně i realizována jiná opatření. Zároveň není takto stanovená povinnost pro provozovatele tak nákladná, jako by bylo například stanovení požadavku na zjišťování úrovně znečišťování kontinuálním měřením. Dostupnost, z hlediska finančního, technologií, které umožní plnit tuto povinnost, je podpůrným argumentem pro zavedení tohoto nového institutu, namísto velmi širokého rozšíření okruhu stacionárních zdrojů, pro které bude a priori na základě zákona vyžadováno kontinuální měření emisí. Pro co nejširší aplikování této povinnosti je nepřetržité sledování provozního parametru navrženo jako obecná povinnost. Zároveň bude z této obecné povinnosti možnost v rámci správního řízení o vydání nebo změně povolení provozu povolit výjimku, tento postup umožní posouzení konkrétních aspektů každého jednotlivého případu, a jako takové bude přezkoumatelné dostupnými opravnými a dozorčími prostředky.

Dále zákon nově předpokládá, že sledování provozního parametru bude možné nahradit technickou podmínkou provozu, která bude plnit obdobnou funkci jako ono sledování. Taková technická podmínka provozu by měla zajistit obdobnou úroveň kontroly. V praxi může být takovou technickou podmínkou provozu např. pravidelná kontrola zařízení ke snižování emisí, tj. každodenní vážení patron s aktivním uhlím (tam, kde nelze hmotnostní přírůstek ověřovat kontinuálně) pro sledování množství nasorbovaných znečišťujících látek, a to za účelem ověření nezbytnosti jejich výměny. Tato podmínka pak bude doplňovat obvykle stanovovanou podmínku včas vyměňovat patrony s aktivním uhlím. Díky tomu, že tyto náplně mají vždy v pokynech výrobce určenou sorpční kapacitu a jednou ze základních povinností provozovatelů stacionárních zdrojů je dodržovat pokyny výrobce dle § 17 odst. 1, umožní tento způsob záznamu provozního parametru vymahatelnost těchto pokynů. Tato úprava zajistí nejen vyšší míru ochrany ovzduší a řádný, nepřetržitý provoz zařízení ke snižování emisí po celou dobu provozu stacionárních zdrojů, ale také zajistí ochranu provozovatelů, kteří pro případné stížnosti či jiné relevantní právní kroky budou disponovat daty, která umožní prokázat, že technologie ke snižování emisí byla v provozu a plnila svoji funkci na požadované úrovni. Tento institut a výstupy z nepřetržitého sledování provozního parametru zajistí řádný protiargument pro případná tvrzení o tom, že po určitou dobu provozu vyřazují provozovatelé z provozu zařízení ke snižování emisí nebo že tato nejsou řádně udržována, čímž se snižuje účinnost technologií ke snižování emisí. Zahrnutí této povinnosti do jednotlivých povolení provozu bude probíhat v rámci obecného procesu změn povolení provozu, který bude probíhat i s ohledem na další změny obsažené v novele, nenavrhuje se tedy odklad účinnosti, neboť nová povinnost bude platit pro daného provozovatele až v okamžiku, kdy bude tato povinnost součástí pravomocného povolení provozu, což provozovatelům poskytuje dostatečný čas na to, se na novou povinnost připravit a zajistit si např. potřebné technologické vybavení.

Z praktického hlediska lze ještě doplnit, že sledování provozního parametru bude realizováno prostřednictvím stanovených měřidel. Co se týče povoleného rozpětí hodnot, tj. tolerance, kdy funkce technologie ke snižování emisí bude ještě považována za správnou, tato nebude stanovena ani na úrovni zákona ani vyhlášky, neboť každý odlučovač, který je takto kontrolován, má výrobcem doporučené jiné parametry. Sledované hodnoty a jejich rozptyl a zejména pak, jaké hodnoty již indikují poruchu, resp. nesprávnou funkci, technologie ke snižování emisí, která je touto povinností sledována, by měly být uvedeny v provozním řádu nebo přímo v povolení provozu (a zároveň jsou tyto hodnoty pro každý odlučovač jasně dány výrobcem). Je tedy zřejmé, že v případě poruchy se uplatní povinnost podle § 17 odst. 3 písm. f), neboť jednak sledování záznamu může indikovat technickou závadu a jednak, nejsou-li dodrženy hodnoty stanovené výrobcem, je splněna i druhá podmínka v tomto ustanovení („nedodržení podmínky stanovené zákonem“) a zdroj je nutno z provozu odstavit. Tento institut proto nelze vnímat izolovaně, ale v kontextu ostatních povinností v zákoně, vhodně nastavených podmínek provozu a parametrů a pokynů pro provoz odlučovacích zařízení stanovenými jejich výrobcem nebo dodavatelem.

V návaznosti na výše uvedené opatření ED4 je nově v zákoně stanovena možnost uložení kontinuálního měření emisí v rámci povolení provozu i pro ty zdroje, které nejsou uvedeny v příloze č. 4, tedy nemají zákonnou povinnost provádět kontinuální měření emisí. Tato nová pravomoc má zajistit flexibilitu pro povolující orgány umožňující reagovat na specifické aspekty jednotlivých stacionárních zdrojů, které budou povolovány, a to jak aspekty technologické, aspekty území a jiné místní poměry v místě umístění a/nebo v místě provozu, s ohledem na veřejný zájem na ochraně ovzduší a obecně životního prostředí. Nová pravomoc též koresponduje s požadavkem na respektování trvale udržitelného rozvoje území a jeho únosnou míru zatížení, jak je nově stanoveno v § 1 zákona. Je třeba uvést, že se jedná o pravomoc nikoliv povinnost, tedy tato nová úprava automaticky neznamená, že bude všem nově povolovaným stacionárním zdrojům ukládána povinnost zjišťovat úroveň znečišťování kontinuálním měřením emisí, ale naopak má reagovat pouze na ty situace, kdy je tento požadavek nutný s ohledem na skutečnosti, pro které se jeví u daného stacionárního zdroje (který by obecně měl povinnost měřit emise pomocí jednorázového měření) jednorázové měření emisí jako nevhodné, nereprezentativní, nedostatečné.

Provozní parametr bude určen dle typu technologie a dle spodních kapacitních prahů a jiných parametrů nebo technických vlastností, od nichž má být aplikován. Např. zda se jedná o teplý proces, o jaký typ technologie se jedná, dle typu surovinové základny apod.

Pro přehlednost zde uvádíme rámcové nastavení nepřetržitého sledování a zaznamenávání provozního parametru, které bude předmětem tezí prováděcích právních předpisů a současně bude tvořit základ materiálu při legislativních pracích na prováděcím předpise, který bude tuto problematiku blíže závazně upravovat.

Kritéria rozhodná pro stanovení povinnosti u vybraných typů stacionárních zdrojů

 Typ stacionárního zdroje  Typ technologie pro omezování emisí, resp. možnost aplikace nepřetržitého sledování a zaznamenávání provozního parametru na daný typ technologie  Ekonomická přiměřenost zavedení a provozování technologie nepřetržitého sledování a zaznamenávání provozního parametru jako jedno z hledisek stanovení spodních kapacitních prahů  Spodní kapacitní prahy

 Zohlednění podmínek pro povinnost sledování provozního parametru dle závěrů o BAT a BREF Specifické technické vlastnosti a další relevantní parametry (bude specifikováno a diskutováno při přípravě legislativního textu vyhlášky) – aplikace na tepelné procesy, typ surovinové základny apod.

Provozní parametr se obecně nebude aplikovat na

 Záložní zdroje energie  Spalovací stacionární zdroje, které úroveň znečišťování zjišťují výpočtem (typicky do 1 MW)

Seznam spalovacích stacionárních zdrojů, pro které by mohl být provozní parametr stanoven:

1.1. pouze, pokud bude instalována některá z technologií, jež jsou uvedeny v tabulce níže 1.2. pouze, pokud bude instalována některá z technologií, jež jsou uvedeny v tabulce níže 1.3. pouze, pokud bude instalována některá z technologií, jež jsou uvedeny v tabulce níže 1.4. pouze, pokud bude instalována některá z technologií, jež jsou uvedeny v tabulce níže

- u kódů 1.2. a 1.3. – sledován bude pouze kyslík, případně parametry technologií v tabulce níže, pokud jsou na daném zdroji instalovány

Sledování provozního parametru se na základě posouzení kritérií rozhodných pro stanovení povinnosti u vybraných typů stacionárních zdrojů a dodržení výjimek (viz výše) může uplatnit u zdrojů, pokud je instalována některá z technologií uvedených v tabulce níže (dle označení v příloze č. 5 vyhlášky):

4.1. Aplikace nátěrových hmot, včetně kataforetického nanášení, nespadají-li pod činnosti uvedené v podbodech 4.2. až 4.8., s celkovou projektovanou spotřebou organických

rozpouštědel 5 t za rok a více

4.3. Přestříkávání vozidel – opravárenství s celkovou projektovanou spotřebou organických rozpouštědel 0,5 t za rok nebo větší a nátěry při výrobě nových silničních a kolejových vozidel s celkovou projektovanou spotřebou organických rozpouštědel menší než 15 t za rok 4.7. Nátěry při výrobě nových silničních a kolejových vozidel s celkovou projektovanou spotřebou organických rozpouštědel 15 t za rok nebo větší 8. Laminování dřeva a plastů s celkovou projektovanou spotřebou organických rozpouštědel 0,6 t za rok nebo větší (kód 9.18. přílohy č. 2 k zákonu) 9. Výroba kompozitů za použití kapalných nenasycených polyesterových pryskyřic s obsahem styrenu s celkovou projektovanou spotřebou těkavých organických látek 0,6 t za rok nebo větší (kód 9.19. přílohy č. 2 k zákonu) 10. Výroba nátěrových hmot, adhezivních materiálů a tiskařských barev s celkovou projektovanou spotřebou organických rozpouštědel 10 t za rok nebo větší (kód 9.20. přílohy č. 2 k zákonu) 13. Zpracování kaučuku, výroba pryže s celkovou projektovanou spotřebou organických rozpouštědel 5 t za rok nebo větší (kód 9.23. přílohy č. 2 k zákonu) 14. Extrakce a rafinace rostlinných olejů a živočišných tuků (kód 9.24. přílohy č. 2 k zákonu)

Sledování provozního parametru se na základě posouzení kritérií rozhodných pro stanovení povinnosti u vybraných typů stacionárních zdrojů a dodržení výjimek (viz výše) může uplatnit u zdrojů, pokud je instalována některá z technologií uvedených v tabulce níže (dle označení v příloze č. 8 vyhlášky):

2.2.1. Třídění a jiná studená úprava uhlí (kód 3.3. přílohy č. 2 k zákonu) 2.2.2. Tepelná úprava uhlí (briketárny, nízkoteplotní karbonizace, sušení) (kód 3.4. přílohy č. 2 k zákonu) 2.3.2. Příprava uhelné vsázky (kód 3.5.2. přílohy č. 2 k zákonu) 2.3.3. Vytlačování koksu (kód 3.5.4. přílohy č. 2 k zákonu) 2.4.1. Zplyňování nebo zkapalňování uhlí, výroba nebo rafinace plynů, minerálních olejů nebo pyrolýzních olejů, výroba energetických plynů (generátorový plyn, svítiplyn) nebo syntézních plynů (kód 3.6. přílohy č. 2 k zákonu) 3.1.2. Spékací pásy aglomerace (kód 4.1.2. přílohy č. 2 k zákonu) 3.1.3. Manipulace se spečencem nebo jeho zpracování (chlazení, drcení, mletí, třídění) (kód 4.1.3. přílohy č. 2 k zákonu) 3.1.4. Peletizační provozy (drcení, sušení, peletizace) (kód 4.1.4. přílohy č. 2 k zákonu) 3.2.1. Doprava a manipulace s vysokopecní vsázkou (kód 4.2.1. přílohy č. 2 k zákonu) 3.2.2. Odlévání (vysoká pec) (kód 4.2.2. přílohy č. 2 k zákonu) 3.3.1. Doprava a manipulace se vsázkou nebo produktem (kód 4.3.1. přílohy č. 2 k zákonu) 3.3.2. Nístějové pece s intenzifikací kyslíkem (kód 4.3.2. přílohy č. 2 k zákonu) 3.3.3. Kyslíkové konvertory (kód 4.3.3. přílohy č. 2 k zákonu) 3.3.4. Elektrické obloukové pece (kód 4.3.4. přílohy č. 2 k zákonu) 3.3.5. Pánvové pece (kód 4.3.5. přílohy č. 2 k zákonu) 3.3.6. Elektrické indukční pece s celkovou projektovanou kapacitou více než 2,5 t/hod (kód 4.3.6. přílohy č. 2 k zákonu) 3.5.1. Doprava a manipulace se vsázkou nebo produktem (kód 4.6.1. přílohy č. 2 k zákonu) 3.5.3. Tavení v elektrické obloukové peci (kód 4.6.3. dle přílohy č. 2 zákona) 3.5.4. Tavení v elektrické indukční peci (kód 4.6.4. dle přílohy č. 2 zákona) 3.5.5. Kuplovny (kód 4.6.5. dle přílohy č. 2 zákona) 3.5.6. Tavení v ostatních pecích – kapalná paliva (kód 4.6.6. dle přílohy č. 2 zákona) 3.5.7. Tavení v ostatních pecích – plynná paliva (kód 4.6.7. dle přílohy č. 2 zákona) 3.6.1. Úprava rud neželezných kovů (kód 4.7. dle přílohy č. 2 zákona) 3.7.1. Doprava a manipulace se vsázkou nebo produktem (kód 4.8.1. dle přílohy č. 2 zákona) 3.7.2. Pecní agregáty pro výrobu neželezných kovů (kód 4.8.2. dle přílohy č. 2 zákona) 3.7.4. Tavení a odlévání neželezných kovů a jejich slitin o celkové projektované kapacitě větší než 50 kg za den (kód 4.10. dle přílohy č. 2 zákona) 3.8.1. Povrchová úpravu kovů a plastů a jiných nekovových předmětů s celkovou projektovanou kapacitou objemu lázně do 30 mvčetně (vyjma oplachu), procesy bez použití lázní (kód 4.12. dle přílohy č. 2 zákona) 3.8.3. Broušení kovů a plastů s celkovým elektrickým příkonem vyšším než 100 kW (kód 4.13. dle přílohy č. 2 zákona) 3.8.4. Svařování kovových materiálů s celkovým elektrickým příkonem 1000 kW nebo vyšším (kód 4.14. dle přílohy č. 2 zákona) 3.8.6. Nanášení ochranných povlaků z roztavených kovů – procesní vany s celkovou projektovanou kapacitou větší než 1 tuna pokovené oceli za hodinu (kód 4.16. dle přílohy č. 2 zákona) 4.1.1. Manipulace se surovinou a výrobkem, včetně skladování a expedice (kód 5.1.1. dle přílohy č. 2 zákona) 4.1.2. Výroba cementářského slínku v rotačních pecích (kód 5.1.2. dle přílohy č. 2 zákona)

4.1.3. Ostatní technologická zařízení pro výrobu cementu (kód 5.1.3. dle přílohy č. 2 zákona) 4.1.4. Výroba vápna v rotačních pecích (kód 5.1.4. dle přílohy č. 2 zákona) 4.1.5. Výroba vápna v šachtových a jiných pecích (kód 5.1.5. dle přílohy č. 2 zákona) 4.1.6. Pece pro zpracování produktů odsíření (kód 5.1.6. dle přílohy č. 2 zákona) 4.1.7. Úprava a zušlechťování žáruvzdorných jílovců a kaolínů v rotačních pecích (kód 5.1.7. dle přílohy č. 2 zákona) 4.2.1. Výroby skla, vláken, sklářských výrobků, smaltovacích a glazurovacích frit a skla pro bižuterní zpracování o celkové projektované kapacitě tavení vyšší než 150 t/rok (kód 5.3. dle přílohy č. 2 zákona) 4.2.2. Výroby skla, vláken, sklářských výrobků, smaltovacích a glazurovacích frit a skla pro bižuterní zpracování o celkové projektované kapacitě tavení nižší než 150 t/rok včetně (kód 5.3. dle přílohy č. 2 zákona) 4.2.3. Výroba kompozitních skleněných vláken s použitím organických pojiv (kód 5.4. dle přílohy č. 2 zákona) 4.3.1. Zpracování magnezitu a výroba bazických žáruvzdorných materiálů, křemence apod. (kód 5.7. dle přílohy č. 2 zákona) 4.3.2. Tavení nerostných materiálů v kupolových pecích (kód 5.8. dle přílohy č. 2 zákona) 4.3.3. Výroba kompozitních nerostných vláken s použitím organických pojiv (kód 5.9. dle přílohy č. 2 zákona) 4.4.1. Výroba keramických výrobků vypalováním, zejména krytinových tašek, cihel, žáruvzdorných tvárnic, obkládaček, kameniny nebo porcelánu o celkové projektované kapacitě větší než 75 t/den (kód 5.10. dle přílohy č. 2 zákona) 4.6. Obalovny živičných směsí a mísírny živic, recyklace živičných povrchů (kód 5.14. dle přílohy č. 2 zákona) 5.1.4. Výroba nebo zpracování syntetických polymerů a kompozitů, s výjimkou výroby syntetických polymerů a kompozitů uvedených pod jiným kódem, o celkové projektované kapacitě vyšší než 100 t za rok nebo s celkovou projektovanou spotřebou) organických rozpouštědel 0,6 t za rok nebo větší; řezání syntetických polymerů laserem nebo odporovým drátem o celkové projektované kapacitě vyšší než 10 tun za rok (kód 6.5. dle přílohy č. 2

zákona) - !pokud se jedná o tepelné procesy!

Příkladný seznam technologií/opatření ke snížení emisí, u nichž lze sledovat provozní parametr

Opatření ke snížení emisí ZL Provozní parametr

Tkaninové a textilní filtry TZL Tlaková ztráta Keramické filtry TZL Tlaková ztráta Elektrostatický odlučovač TZL Napětí na elektrodách, el. proud a podtlak

před filtrem nebo přetlak za filtrem, případně provoz ventilátoru

Absorpce (Mokrá pračka)TZL Výška hladiny

VOC Teplota, výška hladiny

Hladinový odlučovač TZL Výška hladiny a podtlak před filtrem nebo

přetlak za filtrem, případně provoz ventilátoru

SNCR NOx Teplota odpadního plynu, dávkování

činidla

SCR NOx Teplota odpadního plynu, dávkování

činidla

Tepelná, katalytická oxidace TOC/VOC,Teplota oxidace, doba zdržení, provoz

NOxventilátoru, tlak vzdušiny

Biofiltr TOC/VOC Teplota a vlhkost plynu Adsorpce (Aktivní uhlí,TOC/VOC Hmotnost zeolity) Ionizace (UV, plazma,TOC/VOC El. proud ozonizace, atd.) Nastavení stechiometrie (uNOx, CO,λ/koncentrace O2 zdrojů kódu 1.2 a 1.3)TZL

Na základě opatření ED4 se navrhují se též změny v příloze č. 4, jejichž účelem je rozšíření zákonné povinností provádět kontinuální měření na další zdroje (viz odůvodnění k příloze č. 4).

Odstavec 4 také nově obsahuje pravomoc krajského úřadu stanovit povinnost kontinuálního měření emisí nad rámec přílohy č. 4, která obecně okruh zdrojů dotčených touto povinností vymezuje. Jedná se o další způsob reakci na úkol uložený v NPSE a vyplývající z identifikovaných nedostatků současné legislativy. Pro další využití v následujících fázích legislativního procesu a též pro následné využití při metodickém vedení krajských úřadů ze strany MŽP byl sestaven indikativní popis kritérií aplikace této pravomoci v praxi krajských úřadů, který zde též uvádíme.

Kritéria stanovení KME nad rámec zákona

Kontinuální měření emisí je nejvyšší možný stupeň kontroly plnění emisního limitu, kterým se prokazuje správné provádění opatření ke snižování emisí, typicky správné funkce odlučovačů, dávkování správné suroviny, správného nastavení technologických parametrů apod. Kontinuální měření by proto mělo být ukládáno v případech, kdy je nezbytná maximální kontrola těchto okolností a kdy prokazuje tyto okolnosti spojené s plněním emisního limitu. Ukládání povinnosti kontinuálního měření ze strany krajského úřadu nad rámec požadavků přílohy č. 4 zákona není opodstatněné v případech, kdy na stacionárním zdroji nejsou žádná opatření ke snižování emisí (ať už technického nebo organizačního charakteru). Důležité je, aby byla napřed opatření identifikována a stanoveny specifické emisní limity, které zajistí jejich řádnou implementaci. Míra vlivu stacionárního zdroje musí být primárně vždy řešena ukládáním podmínek provozu a emisních limitů, které si vyžádají realizaci opatření ke snížení emisí těchto látek. Kontinuální měření emisí sice primárně slouží k ověřování plnění stanoveného specifického emisního limitu, nicméně nepřímo, právě skrze naměřené hmotnostní koncentrace znečišťující látky, pro kterou je plnění emisního limitu prokazováno, slouží také k nepřetržité kontrole, tedy nepřetržitému sledování plnění opatření ke snižování emisí na požadované úrovni. Není-li nicméně stanoveno opatření ke snižování emisí, kontinuální měření emisí samo o sobě dosažení kýženého efektu nezajistí. Na ukládání kontinuálního měření by tedy mělo být pohlíženo vždy touto optikou.

Při rozhodování o uložení kontinuálního měření emisí je nezbytné zohlednit také významnost stacionárního zdroje z pohledu místní kvality ovzduší (např. na základě rozptylové studie) a to, zda daným stacionárním zdrojem (ne)dochází k vypouštění toxických, karcinogenních nebo jinak obdobně nebezpečných látek (např. těžké kovy, dioxiny atd.), zejména s vlivem v obytné zástavbě, případně vysoký výskyt prokazatelně oprávněných stížností na provoz tohoto stacionárního zdroje z pohledu viditelných emisí prachu, kouře a zápachu, které jsou navíc např. opřeny o videozáznamy, měření imisí konkrétních látek ve vnějším ovzduší apod. Výskyt nadměrných a nebezpečných imisí (ve smyslu zdravotních rizik či toxikologie) musí prokazatelně souviset s provozem stacionárního zdroje, přičemž se nemusí vždy jednat o látky, pro které jsou stanoveny imisní limity. Další důležitou okolností je, že kontinuální měření emisí lze ukládat pro tu znečišťující látku, která má stanovený emisní limit, jehož plnění je zajišťováno správnou funkcí odlučovací soustavy, realizací opatření, kontrolou surovinového vstupu ovlivňujícího výsledné emise apod.

Kontinuální měření by mělo být ukládáno v případech, kdy jsou identifikována rizika nesprávné funkce odlučovačů, kontroly materiálového vstupu atd. Tato identifikace může mít např. podobu videozáznamů prokazující vysokou kouřivost, běžnými provozními okolnostmi nevysvětlené nebo neodůvodněné výkyvy v údajích zaznamenaného provozního parametru podle § 6 odst. 4, překročení emisního limitu, apod. Jedná se tedy o rizika, kterými lze zdůvodnit potřebnost vyšší míry kontroly provozu stacionárního zdroje. Např. pokud jsou na stacionárním zdroji realizována opatření a kontinuální sledování provozního parametru a jednorázová měření prokazují, že veškerá opatření, technologie a suroviny zajišťují trvalé plnění emisního limitu, není ukládání kontinuálního měření opodstatněné.

Poslední důležitou podmínkou pro uložení kontinuálního měření je možnost zajištění plnění podmínek dle určených norem ke kontinuálnímu měření emisí, tedy existence měřícího místa. Pokud tuto podmínky splnit nelze, nemělo by být kontinuální měření ukládáno, případně by mělo být provozovateli uloženo, aby učinil opatření ke splnění podmínek dle určených norem ke kontinuálnímu měření emisí. V souvislosti s tím je třeba uvést, že kontinuální měření se často provádí stejnými metodami jako jednorázové měření. Obvykle tedy bude možné podmínky dle určených norem pro kontinuální měření emisí zajistit ve většině případů, kde jsou emise měřeny jednorázově. Případné přizpůsobení potrubí požadavkům dle technických norem pro kontinuální měření emisí je řešeno výše. Přesto nelze v ojedinělých případech vyloučit situaci, kdy takové přizpůsobení potrubí může být problematické, nicméně to bude předmětem posouzení povolujícího orgánu. Mnoho měřicích míst k jednorázovému měření emisí nemusí nezbytně podmínky dle určených technických norem plnit, což neznamená, že by nemohlo být jednorázové měření emisí provedeno. V případě plynných ZL postačí dostatečné promísení plynu v potrubí před měřicím místem, případně využití sondy, která plyn vzorkuje z celé osy. V případě TZL povede vzorkování v místě, kde nejsou dodrženy požadavky norem, ke zvýšení nejistoty měření, nikoli k nemožnosti vzorkování provést. Stejné platí i pro kontinuální měření emisí, proto je nezbytné správné posouzení v konkrétním případě. Kontinuální měření emisí zajišťuje spojité sledování plnění specifického emisního limitu v čase, což je hlavním smyslem takového opatření. Metody využívané pro takové sledování jsou dimenzovány pro sledování celého průřezu, případně celé šíře potrubí tak, aby poskytly co nejpřesnější informaci o hmotnostní koncentraci znečišťující látky i doprovodné veličiny. Systémy kontinuálního měření emisí jsou ze zákona podrobovány roční kontrole porovnáním s jednorázovým měřením emisí a jednou za 3 roky také kalibraci jednorázovým měřením emisí, které ověřuje správnost měřených výsledků KME.

Výše uvedené podmínky by měl krajský úřad při rozhodování o ukládání kontinuálního měření emisí na rámec požadavků přílohy č. 4 zákona zohledňovat.

Úprava ustanovení odstavce 5 má za cíl zefektivnit výkon státní správy a poskytnout v reálném čase pracovníkům státní správy na příslušných úrovních (ČIŽP, KÚ, MŽP) včasný a ucelený přehled o plnění povinností ze strany provozovatelů stacionárních zdrojů, zde přehled o zjišťování a vyhodnocování úrovně znečišťování prostřednictvím kontinuálního měření emisí. Prostřednictvím informačního systému kvality ovzduší budou ohlašovány validované výsledky kontinuálního měření emisí, tj. validované 30minutové průměrné výsledky včetně doprovodných veličin, a informace o provozním stavu stacionárního zdroje (typicky najíždění, běžný provoz, odstavování, porucha atp.). Výjimku zákon stanoví pro spalovací stacionární zdroje, pro které je povinnost zjišťovat úroveň znečišťování kontinuálním měřením emisí, spalující výhradně zemní plyn v kotlích. Jedná se tedy o zdroje zařazené pod kód 1.1. v příloze č. 2 k zákonu, spalující výhradně zemní plyn, pro které je povinnost kontinuálního měření emisí stanovena na základě bodu 1.1. a 1.2. části B přílohy č. 4 k zákonu. Výjimka samozřejmě platí pro výsledky měření realizovaných pouze na těchto zdrojích, nevztahuje se na jiné stacionární zdroje provozované týmž provozovatelem. U těchto zdrojů nejsou s ohledem na jejich technický charakter a využití předpokládány zásadní výkyvy v emisích, jako je tomu u pístových motorů a turbín (spalujících zemní plyn), není zde tedy veřejný zájem na nutnosti online ohlašování výsledků KME jako u jiných stacionárních zdrojů a náklady spojené s adaptací provozovatelů na plnění stanovené povinnosti by byly disproporční k sledovanému cíli. Pokud by došlo k ohlášení chybného výsledku, případně opožděnému odhalení poruchy (např. kontinuálního měřicího systému, poruchy stacionárního zdroje) bude možné dodatečně zaslat opravu takových výsledků, jejíž nezbytnou součástí bude zdůvodnění požadované změny a kroky, jež byly podniknuty k zabránění opakování chyby. Zákon explicitně upravuje možnost provozovatel ohlášené výsledky opravit a ohlásit opravené výsledky, pokud by mělo dojít k rozporu hodnot ohlášených a skutečných. Takový rozpor může vzniknout např. poruchou na měřícím přístroji, technickou chybou na přístroji, v softwaru AMS, při přenosu dat, v ISKO apod., tedy z objektivních důvodů. V takovém případě je legitimní umožnit provozovateli, aby chybná data opravit a ohlásit opravené výsledky. Každá takováto úprava bude muset být doprovozena zdůvodněním, proč k opravě dochází a jaký je původ chyby, jak je uvedeno již výše. Pro ohlášení opravených výsledků se provozovateli stanovuje doba 5 pracovních dní, tato doba vzešla z návrhu zástupců provozovatelů jako doba dostatečná pro realizaci oprav. Z podstaty chybných prvotně ohlášených údajů jakožto údajů, jež neposkytují skutečnou a pravdivou informaci o emisích z daného stacionárního zdroje a současně údajů nezpracovaných, resp. nevyhodnocených, neboť nebyla provedena kontrola, zda ohlášené údaje nejsou chybné, je třeba eliminovat možnost zneužití těchto údajů, jež nejsou údaji konečnými, proto zákon výslovně stanovuje, že se ohlášené výsledky do stanovenou dobu určenou ke kontrole výskytu chyb považují za údaje nevyhodnocené, které není povinnost za všech okolností poskytovat v režimu přístupu k informacím o životním prostředí. Po uplynutí této doby již ve smyslu přístupu k informacím o životním prostředí nebude poskytnutí informací z čistě legislativního hlediska nic bránit. Tím nejsou vyloučeny konkrétní relevantní skutečnosti, jež mohou v individuálních případech nastat. Na základě takového postupu není důvodné reflektovat na požadavky na odklad ohlášení z důvodu možnosti kontroly správnosti dat. Na základě dostupnosti těchto dat je pak možné efektivně bez prodlení reagovat z pozice kontrolních a dozorových orgánů a plánovat další relevantní činnost těchto orgánů. V současnosti jsou tyto informace k dispozici pouze provozovateli, případně ČIŽP, ale až v okamžiku výkonu kontroly. V dalších případech je vždy nutné si data od provozovatele nejprve vyžádat a se zpožděním vyhodnotit, což zvyšuje administrativu na obou stranách. Nově vznikne provozovateli povinnost hlásit výsledky kontinuálního měření prostřednictvím informačního systému kvality ovzduší. Způsob, rozsah a podmínky ohlašování výsledků kontinuálního měření emisí stanoví prováděcí právním předpis. Hlášení poskytne orgánům státní správy přehled o aktuálním provozu stacionárních zdrojů a informaci o aktuální emisi znečišťujících látek do ovzduší v té které lokalitě. Tato úprava zajistí vyšší přehled o úrovni ochrany ovzduší. Zároveň jako podpůrný argument pro zavedení nové úpravy lze uvést, že již v současné době existují provozovatelé, kteří mají více provozoven, a v rámci těchto více provozoven tento způsob centralizace dat ze systémů kontinuálního měření emisí realizují. Nejedná se tedy o nový požadavek, který by byl nad rámec standardně dostupných technických řešení a prostředků. S ohledem na nutnost zajištění technického řešení a prostředků na zavedení systému kontinuálního měření se navrhuje posunutá účinnost od 1. ledna 2028.

V odstavci 7 se nově požaduje, aby provádění jednorázového měření bylo oznamováno prostřednictvím integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností, nikoliv pouze libovolně oznamováno inspekci. Tato změna plyne z obecného požadavku na digitalizaci nejen státní správy a výkonu jejich činností, ale též i obecně na digitalizaci komunikace a vystupování vůči státní správě i ze strany adresátů státní správy. Jelikož již provozovatelé vyjmenovaných zdrojů v současné době ohlašují řadu údajů prostřednictvím integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností, nejedná se o povinnost, která by znamenala zvýšené technické či technologické nároky na provozovatele. Účinnost této nové povinnosti ohlašovat jednorázové měření online bude stanovena na 1. ledna 2026 za účelem zajištění dostatečného časového prostoru pro provozovatele a osoby autorizované k jednorázovému měření emisí k zajištění potřebných úkonů s novou povinností souvisejících, tj. zřízení přístupu do Integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností (dále jen „ISPOP“), v případě že jej nemá již zřízen, a zaškolení pro práci v příslušných on-line formulářích ISPOP. Časově náročná a posunutou účinnost odůvodňující bude též tvorba a testování relevantních formulářů ISPOP, včetně kontrolních propojení, která budou nastavena v systému ISPOP. Na rozdíl od Souhrnné provozní evidence (v rámci, které jsou nyní některé údaje hlášeny (pouze) jednou ročně) bude ohlášení termínu jednorázového měření emisí a výsledků jednorázového měření emisí probíhat v reálném čase (nikoli zpětně jako u souhrnné provozní evidence), proto je nutná robustní a kvalitní příprava a testování formulářů systému ISPOP, aby po spuštění oznamování nedocházelo k chybám a nefunkčnostem, které by mohly mít dopady k tíži provozovatele. Pokud by v případě ohlášeného termínu provedení jednorázového měření emisí, kdy běží lhůta 5 pracovních dní do provedení jednorázového měření emisí, bylo nutné termín ohlášeného měření zrušit nebo změnit, bude možné při případné aktuální nefunkčnosti ISPOP zrušení či změnu provést oznámením přímo České inspekci životního prostředí s tím, že je takové zrušení či změnu nutné též zanést do ISPOPu po jeho opětovném zprovoznění, aby nezůstalo ohlášené měření v systému bez dalšího kroku, tzn. Zrušení či změna měření či ohlášení výsledků takového jednorázového měření emisí. Bezodkladné ohlášení ČIŽP je nezbytné z důvodu možného záměru k provedení kontrolní činnosti v průběhu původně ohlášeného termínu jednorázového měření emisí.

S ohledem na změny prováděné v systému ohlašování výsledků zjišťování úrovně znečišťování provozovateli stacionárních zdrojů dojde též na změnu ohlašování v případě tzv. kontrolního (jednorázového) měření, které provádí Česká inspekce životního prostředí – nyní upraveno v § 6 odst. 6 zákona, tedy měření za účelem ověření plnění emisních limitů a zjištění úrovně znečišťování. Výsledky tohoto měření bude ČIŽP též povinna ohlásit prostřednictvím ISPOP bez zbytečného odkladu. Účinnost této změny bude stanovena na 1. ledna 2026, shodně se změnou ohlašování výsledků jednorázového měření vykonávaného provozovateli.

Odst. 8 je rozšířen o specifikaci, že stanovení stacionárního zdroje jako záložního musí být uvedeno v povolení provozu. V opačném případě nelze se stacionárním zdrojem nakládat ve vztahu k povinnostem stanoveným zákonem jako se záložním.

Odstavec 9 reaguje na situace, kdy pro určitý typ stacionárního zdroje (méně obvyklé typy technologie) nelze odvádět znečišťující látky definovaným výduchem, nicméně pro stacionární zdroj je stále platná povinnost zjišťovat úroveň znečišťování a současně pro něj neexistuje žádný aplikovatelný emisní faktor nebo jiný způsob výpočtu. V takovém případě je nezbytné stanovit postup, jak provozovatele objektivně nesplnitelné povinnosti zprostit.

Ve vztahu k odstavci 10, resp. zákonným zmocněním dochází pouze k formálním úpravám a sjednocení zmocnění uvedených v § 6 souhrnně do jednoho ustanovení.

K bodu 33 (§ 7 odst. 3)

Zmocňovací ustanovení § 7 odst. 3 se zrušuje pro nadbytečnost. V současné době není toto ustanovení ve vyhlášce č. 330/2012 Sb. provedeno. Související problematika je obsažena v metodickém pokynu k rozptylovým studiím, což je dostačující. Pro zajištění transpozice směrnice 2008/50/ES již toto zmocňovací ustanovení není třeba, neboť částice PM10 a PM2,5 jsou podle navrhované úpravy vymezeny jako pojmy přímo v definicích (viz komentář k bodu 8).

K bodům 34 a 156 (§ 9 a 10, přílohy č. 5 a 6)

K § 9 a příloze č. 5:

Současné znění § 9 upravující programy zlepšování kvality ovzduší je v celém rozsahu nahrazeno novým zněním. Toto je reakce na problematické aspekty současného znění zákona, které v praxi činí interpretační a aplikační potíže a vede též ke zvýšené administrativní zátěži všech subjektů zúčastněných na procesu zpracování a provádění programů. V neposlední řadě je nová úprava programů zlepšování kvality ovzduší snahou o ještě preciznější transpozici platné evropské legislativy, neboť ČR bylo ze strany Evropské komise vytýkáno špatné provedení některých ustanovení relevantní evropské legislativy (zejména směrnice 2008/50/ES). Nová úprava též reaguje na zkušenosti z judikaturních závěrů mnohých soudních řízení, která byla ohledně programů, jejich zpracování, či jejich obsahu vedena. Obecnou snahou je tedy nahrazení problematického znění novým zněním, které reaguje na získané zkušenosti ohledně zpracování a aplikace programů zlepšování kvality ovzduší ve snaze zajistit prostřednictvím těchto kruciálních strategických dokumentů adekvátní úroveň ochrany ovzduší, zajistit snížení úrovně znečištění na přípustnou úroveň, kdy nebudou v žádné zóně a aglomeraci překračovány hodnoty imisních limitů a též zajistit kontinuální snižování úrovně znečištění i do budoucna.

Odstavec 1 uvádí, kdy je třeba program zlepšování kvality ovzduší zpracovat. Takovým momentem je překročení některého z imisních limitů stanovených v bodech 1 až 3 v příloze č. 1 k zákonu nebo případ, kdy není dosažen cíl snížení expozice dle bodu 5 přílohy č. 1 k zákonu. Programy vydává ministerstvo životního prostředí, jako tomu bylo doposud. Současně toto ustanovení odkazuje na přílohu č. 5 k zákonu, kde jsou stanoveny obsahové náležitosti programů, které jsou též koncipovány zcela nově a přiléhavěji odpovídají požadavkům vyplývajícím z evropské legislativy, tj. směrnice 2008/50/ES.

Odstavec 2 obsahuje úplný výčet okruhu subjektů, které s ministerstvem na zpracování programů spolupracují. Oproti současnému stavu je tento okruh rozšířen, neboť z praxe vyplynulo, že doposud zákonem vymezený okruh spolupracujících subjektů zdaleka neodpovídá reálné potřebě. Tento okruh nově pojímá ústřední správní úřady (tyto byly doplněny zejména s ohledem na opatření v oblasti dopravy a výstavby, kde nemá ministerstvo životního prostředí přímou gesci, avšak tyto sektory mají významný vliv na stav ovzduší), další příslušné správními orgány (bude-li potřeba zajistit spolupráci a součinnost též od jiných správních orgánů, které nejsou ústředními orgány státní správy), příslušné kraje a příslušné obce (a to jak při výkonu přenesené působnosti, tak při výkonu samostatné působnosti), které jsou adresáty opatření programu zlepšování kvality ovzduší a se kterými je třeba spolupracovat při zpracování tohoto programu. Zásadní je zde termín „příslušný“, který v podmínkách § 9 odst. 2 zákona znamená, že se jedná o orgán, u kterého bylo identifikováno potenciální opatření, jež je vhodné realizovat za účelem dosažení cíle programů zlepšování kvality ovzduší, tedy dosažení imisních limitů v době co nejkratší. Není tím myšlen např. jakýkoliv správní orgán příslušný podle zákona o ochraně ovzduší. Lhůta pro zpracování programu zlepšování kvality ovzduší je stanovena na 24 měsíců od konce kalendářního roku, ve kterém došlo k překročení imisního limitu, nebo nebyl dosažen cíl snížení expozice. Tato lhůta (prodloužená o 6 měsíců oproti současné délce lhůty) má zajistit adekvátní čas zejména pro přípravu analytických podkladů a jejich vyhodnocení, zohledňuje navazující procesy (posouzení v rámci procesu SEA), kdy v současné době nebyla lhůta dostatečná pro reflexi složitosti přípravy a délku schvalovacího procesu programů. Lhůta nadále zůstává v souladu se zadáním čl. 23 odst. 1 směrnice 2008/50/ES, který uvádí, že program zlepšování kvality ovzduší je třeba Evropské komisi ohlásit nejpozději do dvou let od zaznamenání prvního překročení příslušné mezní nebo cílové hodnoty.

V odstavci 2 je dále stanoveno, že program zlepšování kvality ovzduší vydává Ministerstvo životního prostředí formou opatření obecné povahy. Toto opatření obecné povahy se vydává bez řízení o návrhu opatření obecné povahy, neboť vedení tohoto řízení by s ohledem na charakter a účel programů představovalo zbytnou administrativní zátěž bez reálných přínosů a současně by tím mohlo být ohroženo včasné přijetí programů. V této souvislosti je třeba zohlednit, že lhůta dvou let, v níže musí být programy vydány, je s ohledem na značnou složitost a náročnost jejich přípravy a na nezbytné navazující procesy dosti krátká. Je nutno zajistit, aby byly programy vydány ve stanovené lhůtě, a aby realizací v nich stanovených opatření bylo dosaženo imisního limitu nebo cíle snížení expozice co nejdříve. Co se týče procesu projednávání návrhu programu, je též třeba vzít v úvahu, že program jakožto koncepce ve smyslu zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, podléhá procesu SEA. Při projednávání v procesu SEA musí být též splněny příslušné požadavky ohledně účasti veřejnosti v tomto procesu. Projednáním v procesu SEA tedy bude dostatečně zajištěna účast veřejnosti při projednávání návrhu programu. Co se týče oznámení opatření obecné povahy, kterým se program vydává, bylo vyhodnoceno jako dostačující, aby bylo opatření obecné povahy zveřejněno na úřední desce Ministerstva životního prostředí a na úředních deskách krajských úřadů, jejichž správních obvodů se opatření obecné povahy týká. S tím je spojena i povinnost zveřejnění způsobem umožňujícím dálkový přístup. Programy budou též nadále zveřejňovány ve Věstníku Ministerstva životního prostředí.

Odstavec 3 se zabývá opatřeními, která má program obsahovat nejen v souladu s evropskou legislativou, ale též v souladu s účelem, s jakým jsou programy zpracovávány a vyhlašovány. Primárním účelem opatření je dosažení imisních limitů nebo cíle snížení expozice v zóně nebo aglomeraci co nejdříve. V souvislosti s požadavkem na plnění cíle snížení expozice a též na základě čl. 23 odst. 2 směrnice 2008/50/ES je v zákoně nově explicitně stanoven požadavek na vzájemnou synergii programů zlepšování kvality ovzduší a národního programu snižování emisí, který je strategickým dokumentem zpracovávaným na úrovni ČR, ale též i jiných koncepcí, které obsahují opatření pro dosažení imisních limitů (např. plány udržitelné městské mobility, národní akční plán adaptace na změnu klimatu apod.). Pokud jsou opatření k dosažení cíle snížení expozice stanovená národním programem dostatečná (na základě provedené analýzy), není přínosné duplicitně vkládat opatření uvedená v národním programu k dosažní cíle snížení expozice i do programů zlepšování kvality ovzduší. Tuto skutečnost nový odst. 3 také reflektuje. Obdobné platí též v případě jiných koncepcí, které obsahují opatření pro dosažení imisních limitů. Zde si předkladatel vypůjčil souhrnný termín koncepce upravený § 3 písm. b) zákona č. 100/2001 Sb., kdy koncepcí jsou myšleny strategie, politiky, plány nebo programy včetně těch, které jsou spolufinancované z prostředků fondů Evropské unie, zpracované nebo zadané orgánem veřejné správy a následně orgánem veřejné správy schvalované nebo ke schválení předkládané. Z praxe lze předpokládat, že opaření k dosažení cíle snížení expozice budou spíše součástí národního programu, jelikož splnění cíle snížení expozice se hodnotí na národní úrovni, nikoliv na úrovni jednotlivých zón a aglomerací. Opatření pro splnění cíle snížení expozice je proto obecně účelnější spíše zahrnout do národního programu, který má celorepublikovou působnost, nelze však vyloučit ani možnost stanovení některých opatření v programech zlepšování kvality ovzduší (zejména s ohledem na skutečnost, že programy zlepšování kvality ovzduší jsou závazné nejen pro ústřední správní úřady jako je tomu v případě Národního programu snižování emisí). Vazba mezi cílem snížení expozice a programem zlepšování kvality ovzduší proto musí být v zákoně zachována, mj. také proto, že se jedná o transpozici povinnosti uvedené v s čl. 23 odst. 1 směrnice 2008/50/ES.

Z původního odstavce 3 byla odstraněna povinnost stanovovat emisní stropy pro skupinu vyjmenovaných stacionárních zdrojů, které zohledňuje krajský úřad při vydávání a změnách povolení provozu, a emisních stropů pro dopravu, které zohledňuje krajský úřad v podmínkách závazného stanoviska pro velkokapacitní pozemní komunikace a parkoviště. Nadále však stanovování emisních stropů zůstává jako možnost, kterou lze při zpracování programů zlepšování kvality ovzduší využít v případě, že jejich stanovení bude v daném případě vyhodnoceno jako efektivní řešení identifikovaného problému. V praxi se emisní stropy neosvědčily jako nástroj ke snížení emisního zatížení v určitém území. U průmyslových zdrojů byla hlavním problémem skutečnost, že se jedná o vyjádření maximálního množství emisí pro skupinu průmyslových zdrojů v určitém území. Mezi zdroji pod emisním stropem budou přitom vždy podstatné rozdíly v jejich stavu, technologii, množství emisí, případně umístění (vzdálenost od obytné zástavby). Příslušný orgán, kterému byl emisní strop uložen, byl fakticky povinen hodnotu emisního stropu „rozpočítat“ mezi zdroje, které do dané skupiny pod emisním stopem spadají, a stanovit všem (případně pouze některým z těchto zdrojů) opatření. Bylo přitom nemožné stanovit pro danou skupinu zdrojů objektivní klíč, podle kterého by se emisní strop měl mezi zdroje „rozpočítat“. Tento systém regulace emisní z průmyslu je tak velmi neintuitivní a ve fázi realizace i obtížně obhajitelný. Jako efektivnější způsob regulace emisí z průmyslových zdrojů se v praxi ukázal individuální přístup a stanovování konkrétních opatření, která budou v programu zlepšování kvality ovzduší dopředu vydefinována, což zvyšuje předvídatelnost účinku programu zlepšování kvality ovzduší a podporuje vymahatelnost realizace opatření. U povinně stanovovaného emisního stropu pro dopravu bylo dále problémem to, že pro splnění emisního stropu, tj. omezení emisí z dopravy v konkrétní lokalitě, není možné se zaměřit pouze na vybranou lokalitu regulovanou stanovením emisního stropu (typicky jedno město). Efektivní omezování emisí z dopravy vyžaduje uvážení dopravní sítě v přilehlém okolí dané lokality, případně na celonárodní úrovni. Gestorem plnění opatření k plnění emisního stropu by pak v praxi bylo současně několik územních samosprávných celků, včetně těch vyšších, spolu s Ministerstvem dopravy, resp. Ředitelstvím silnic a dálnic (s ohledem rozdílné právní vztahy v závislosti na kategorii pozemní komunikace). Ke splnění emisního stropu se vyžaduje i aplikaci jiných opatření, která územní strop nepředpokládá, zejména vhodné územní plánování (v tomto smyslu se jako problematické jeví zejména pozemní komunikace kategorie dálnice a silnice I. třídy, které mají značně nadmístní význam a jejich plánování i realizace je časově, administrativně i technicky náročná) a tvrdá či měkká lokální opatření (např. podpora MHD). Emisní strop se tak fakticky stává pouze indikátorem a neplní žádnou regulatorní funkci. Z výše uvedených důvodů byl tedy emisní strop pro průmyslové zdroje a dopravu jako mandatorní součást programů zlepšování kvality ovzduší odstraněn, zůstává však možnost emisní stropy do programů zahrnout jako jedno z opatření pro dosažení imisních limitů co nejdříve, bude-li to účelné a efektivní s ohledem na charakter definovaného problému v dané zóně nebo aglomeraci.

Určitou možností je sice umístění izolační zeleně, ta nicméně není aplikovatelná všude s ohledem na přilehlá ochranná pásma či jiné překážky zabraňující její výsadbě. Izolační zeleň často přichází tak v úvahu pouze mimo cílové místo a v území, kde se už nenachází žádná rezidentní zástavba, což postrádá smysl. Izolační zeleň také funguje pouze ve vegetačním období, kdy je zpravidla lepší kvalita ovzduší s ohledem na příznivější meteorologické podmínky.

Odstavec 4 nově explicitně stanovuje okruh subjektů, pro které jsou programy zlepšování kvality ovzduší a jejich obsah závazné. Samozřejmě platí, že programy zlepšování kvality ovzduší mohou být pro daný subjekt závazné pouze v případě, pokud jsou tomuto subjektu v PZKO stanovena opatření k realizaci. V takovém případě se však daný subjekt též účastní tvorby a připomínkování návrhu programů a tento je tvořen v součinnosti se subjektem, jemuž jsou ukládána opatření. Zde též odkazujeme na vysvětlení pojmu „příslušný“ u odůvodnění odstavce 2 tohoto ustanovení. Úpravu interních procesů přijímání programů považuje předkladatel za nevhodnou pro uvádění v normativním právním aktu úrovně zákona, neboť takováto úprava do obecných právních předpisů nepatří a též odporuje požadavku obecnosti zákona. K tomuto lze snad pouze dodat, že je samozřejmé, že při přijímání programů zlepšování kvality ovzduší, a to již ve fázi zpracování návrhu, bude respektována zásada spolupráce v rámci dobré správy, jak je upravena § 8 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, a jako taková je závazná pro veškeré postupy správních orgánů. Toto byl leitmotiv, se kterým je možné se setkat ve všech soudních rozhodnutích, které se programů zlepšování kvality ovzduší a jejich vydávání dotýkají. Nespecifikovaná, či neurčitě definovaná závaznost programů byl nedostatek, který komplikoval jejich uplatnění jako koncepčního nástroje v praxi, kdy na jeho základě a s jeho pomocí má být vykonávána veřejná správa s ohledem na veřejný zájem na ochranu ovzduší a požadavky na jeho ochranu a zlepšování jeho kvality. Jako elementární nedostatek se nevýslovně stanovená závaznost projevovala zejména ve vztahu k výkonu státní správy na úseku územního plánování, umisťování a povolování staveb (v ostatních případech již byla závaznost doplněna zákonem č. 172/2018 Sb.). Stavební úřady v praxi často doposud programy zlepšování kvality ovzduší, stejně také jako standardy kvality ovzduší reprezentované imisními limity, částečně přehlížely či nerespektovaly, resp. v rámci podkladů pro vydávání rozhodnutí nebyly využívány jako primární zdroj údajů a informací, což v praxi vedlo k umisťování a povolování záměrů v územích s překračovanými imisními limity a s tím spojenými odvolacími a přezkumnými řízeními následovanými vleklými soudními spory u správních soudů. Závaznost programů zlepšování kvality ovzduší pro (nejen) stavební úřady je obsažena již v změnovém zákoně (zákon č. 284/2021 Sb.) v rámci rekodifikace veřejného stavebního práva. V rámci těchto změn byly upraveny dílčí nedostatky ve vztahu k ochraně ovzduší v rámci procesů dle stavebních předpisů a postavení stavebních úřadů v rámci ochrany ovzduší.) Okruh povinných subjektů je totožný se subjekty, které se podílí na zpracování programů zlepšování kvality ovzduší. Zároveň odstavec 4 stanoví povinnost provádění opatření obsažených v programech tak, aby bylo imisního limitu nebo cíle snížení expozice dosaženo co nejdříve. Tímto má být zamezeno formálnímu vykazování plnění opatření, které však v reálu nemá kýžený efekt. Opatření nemají být stanovena a fungovat pouze jako záznam v dokumentu, nýbrž mají reálně zajišťovat snižování úrovně znečištění, a to až na úroveň dosažení přípustné úrovně znečistění, tj. dosažení imisních limitů nebo cíle snížení expozice. Nově budou mít realizátoři opatření uvedených v příslušných programech zlepšování kvality ovzduší pro dosažení imisních limitů nebo pro dosažení cíle snížení expozice povinnost informovat o plnění opatření ministerstvo životního prostředí, pokud o to požádá, a to formou hlášení. Okruh realizátorů (orgánů) je obecně vymezen první větou odstavce 4, obecně je tedy totožný s okruhem subjektů, pro něž jsou programy závazné, konkrétně se pak bude jednat pouze o ty z orgánů označených ve větě první, kterým budou skutečně daným programem zlepšování kvality ovzduší nějaká opatření ukládána. Tímto má být dosaženo transparentnosti ve vztahu k realizaci opatření uvedených v programech a též zajištění informování ministerstva, jakožto primárně zodpovědného subjektu za zpracování a realizaci programů a opatření v nich uvedených. Obsahové náležitosti hlášení o realizaci opatření bude mít povinnost zveřejnit ministerstvo vyhláškou.

Odstavec 5 obsahuje povinnost pro obce a kraje schválit a zveřejnit ve lhůtě 12 měsíců ode dne vydání příslušného programu zlepšování kvality ovzduší časový plán provádění opatření a v této lhůtě také tyto časové plány poté musí obce a kraje bezodkladně poskytnout ministerstvu. Cílem této úpravy je umožnit efektivní kontrolu a dozor nad časovými plány a umožnit veřejnosti přístup k časovým plánům z jednoho centrálního místa (web MŽP). Dále byla stanovena hierarchická návaznost mezi časovými plány krajů a obcí, kdy plány obecní musí být v souladu s plánem krajským. Obsahové náležitosti plánů budou zveřejněny ministerstvem životního prostředí. Zákon stanoví též povinnost součinnosti ministerstvu vůči krajům a krajům vůči obcím. Nezbytnou součinností se pak v textu zákona typově myslí taková součinnost, bez které nelze vypracovat kompletní časový plán. Poskytnutí nezbytné součinnosti je např. sdělení informace o realizaci části opatření, od které se bude odvíjet realizace opatření na nižší úrovni (tj. na úrovni kraje a na úrovni obce). V tomto ohledu je předvídáno, že realizace opatření se prolíná více úrovněmi veřejné správy. Obsahové náležitosti bude mít povinnost zveřejnit ministerstvo vyhláškou.

V současné fázi přípravy vyhlášky dle odstavce 5 se počítá, že náležitosti časového plánu budou koncipovány obdobně jako časové plány účinné za působnosti stávajícího zákona o ochraně ovzduší. Nový formulář časového plánu bude proto ve vyhlášce pojat jako tabulka k vyplnění, obsahující základní identifikaci stanoveného opatření, dále interní gesci, finanční zdroje použité k jejich realizaci a dále podrobné rozplánování jednotlivých dílčích aktivit a jejich harmonogram k realizaci opatření jakožto celku (tj. správní či projektové mezikroky, které jsou dle gestora opatření nezbytné k úspěšnému splnění opatření). Orgány připravující časové plány dle odstavce 5 budou moci tento formulář v zásadě využít i pro vyhodnocení plnění opatření dle odstavce 4, kdy ke každé aktivitě vyplní, zda a v jakém rozsahu byla realizována. Pro ostatní orgány, které mají dle odstavce 4 povinnost informovat ministerstvo o plnění opatření, bude připraven zjednodušený formulář k vyplnění údajů, které budou nezbytné k hodnocení stavu realizace daného opatření, který bude obsahovat např. základní identifikaci opatření (název a kódové označení opatření), údaje k harmonogramu opatření, již realizované aktivity a dále např. další plánované kroky, které doposud nebyly realizovány, pokud jsou tyto údaje již k dispozici.

Ve shodě s doplněním výčtu všech správních orgánů, které jsou adresáty opatření programu zlepšování kvality ovzduší a které spolupracují na zpracování programu, byl koncipován také odstavec 6. Zde je uvedena povinnost spolupráce též při aktualizaci programu. Frekvence aktualizace programu byla upravena, namísto fixního termínu (minimálně jednou za 4 roky dle současného znění) byla aktualizace vztažena flexibilně ke změnám kvality ovzduší dle dat dostupných z informačního systému kvality ovzduší a k případným novým skutečnostem

12 12 https://www.mzp.cz/C1257458002F0DC7/cz/aktualizace_programu_zlepsovani_kvality_ovzdusi_2020/$FILE/OOO-vzor_Casovy_plan- 20211126.docx týkajícím se nových možných opatření, která by bylo možné do programu zahrnout. Odstavec 6 vymezuje rozhodný okamžik určující potřebu provedení aktualizace programu zlepšování kvality ovzduší výskytem stavu, kdy došlo „k významným nepříznivým změnám“. Tento pojem je nutné vykládat tak, že se bude jednat o takové systematické (nikoliv mimořádné např. v důsledku abnormálních meteorologických podmínek) zhoršení imisní situace v zóně nebo aglomeraci v době platnosti programu, kdy již přestanou být v daném okamžiku stanovená opatření zjevně účinná pro dosažení imisních limitů (efekt opatření vyjádřený pomocí množství snížených emisí nebo imisních koncentrací již kvůli systematickému zhoršení kvality ovzduší nebude dostačovat k nápravě dané situace). Dále se také může jednat o stav, kdy opatření v programu zlepšování kvality ovzduší uvedená zjevně přestanou být platná kvůli nejrůznějším okolnostem (např. změna zákona), čímž by opět nastala situace, kdy prostřednictvím realizace opatření uvedených v programu již nelze dosáhnout takového zlepšení kvality ovzduší, které by bylo potřebné k dosažení nápravy, tj. dosažení imisních limitů. Při hodnocení, zda nastala významná nepříznivá změna, musí MŽP přistupovat k hodnocení individuálně a minimálně za využití informací, na které se odst. 6 odkazuje (tj. úrovně znečištění a znečišťování vedených v informačním systému kvality ovzduší podle § 7, informací o plnění stanovených opatření, případně informací o dostupnosti a účinku nových opatření). Vztažení aktualizace programu ke stavu významné nepříznivé změny má za cíl to, aby aktualizace mohla probíhat dle skutečné potřeby, nikoliv rigidně každé 4 roky bez ohledu na to, jestli došlo k nějakým relevantním změnám rozhodných skutečností, které by aktualizaci vyžadovaly, či nikoliv.

Odstavec 7 nově stanovuje možnost vydat společný program zlepšování kvality ovzduší pro více zón a/nebo aglomerací v případě, že podobnosti jak v imisní situaci v daných územích, tak v navrhovaných opatřeních, jsou natolik velké, že v zájmu hospodárnosti, minimalizace administrativní a byrokratické zátěže a konečně též i pro adresáta příznivěji, není vhodné vydávat více de facto totožných programů. Doplnění má za cíl zefektivnit a případně zkrátit proces vydávání programů zlepšování kvality ovzduší. V praxi se ukázalo, že v řadě zón a aglomerací jsou stejné příčiny znečištění ovzduší, a tudíž se vyskytují v řadě programů typově stejná opatření. Jeví se tedy jako časově efektivní tyto programy se stejnými opatřeními spojit do jednoho „společného“ programu. Popisné části takovéhoto společného programu musí ve shodě s čl. 23 a přílohou č. XV směrnice 2008/50/ES obsahovat nicméně informace o každé zóně a aglomeraci zahrnuté ve společném programu, což odstavec 7 reflektuje. Tento nově vkládaný odstavec je tedy v souladu s požadavky kladenými na programy zlepšování kvality ovzduší ze strany evropské legislativy.

Změna přílohy č. 5 je revizí transpozice směrnice 2008/50/ES, která mj. příloze XV oddílu A stanoví obsahové náležitosti programů zlepšování kvality ovzduší. Navrhované znění přílohy č. 5 odpovídá přesně obsahovým náležitostem uvedeným ve výše uvedené příloze směrnice 2008/50/ES. Důvodem pro tuto revizi byly opakující se neopodstatněné pochybnosti ze strany Evropské komise, zda má Česká republika správně transponovány všechny části výše uvedené směrnice. Z tohoto důvodu byl obsah přílohy č. 5 změněn tak, aby přesně odpovídal znění přílohy XV směrnice a veškeré pochybnosti tak byly rozptýleny. Změna obsahu se zohlední při první aktualizaci programů zlepšování kvality ovzduší.

K § 10 a příloze č. 6:

Úprava smogových situací a celého systému jejich fungování prošla koncepční změnou. Změny jsou reakcí na transpozici evropské legislativy, zkušenosti z praxe a také snahou o zajištění co nejflexibilnějších možností reagovat na tyto mimořádné stavy ovzduší ze strany odpovědných orgánů ochrany ovzduší, územních samospráv, ale i adresátů právní úpravy a obecně veřejnosti.

Do odstavce 1 byla přidána vazba smogové situace na zdravotní rizika v souladu s definicí uvedenou v čl. 2 bodu 10 a 11 směrnice 2008/50/ES. Dále byly do znění tohoto ustanovení přidány názvy všech typů prahových hodnot, při jejichž překročení vzniká smogová situace a jejichž číselnou hodnotu stanovuje příloha č. 6 zákona. Doplněn byl pro úplnost také odkaz na podmínky vzniku a ukončování smogových situací (taktéž stanoveny v příloze č. 6), který v současné legislativě chyběl.

V odstavci 2 došlo k nahrazení vyhlášení vzniku a ukončení smogových situacích v informačním systému vedeným ministerstvem nebo jím pověřenou osobou. Nově je tento odkaz nahrazen odkazem na vyhlášení způsobem umožňujícím dálkový přístup. Tím se v současné době myslí webové stránky Českého hydrometeorologického ústavu, jakožto resortní organizace Ministerstva životního prostředí, která byla (viz § 35 zákona) pověřena výkonem určitých činností jménem Ministerstva životního prostředí. Současně obce, které mají vyhlášen regulační řád, informují o vzniku a ukončení smogové situace, a tedy i o uplatnění opatření v regulačním řádu své obyvatele, a to dle místních zvyklostí (např. obecní rozhlas, je- li zaveden a je-li to funkční komunikační kanál, nebo SMS informace v menších obcích apod.).

Vzhledem ke skutečnosti, že mezi subjekty, jež jsou o vzniku a ukončení smogové situace informovány, jsou také provozovatelé stacionárních zdrojů, kterým byly uloženy zvláštní podmínky provozu, je nutné, aby odpovědný subjekt – Ministerstvo životního prostředí, resp. ČHMÚ, disponovalo aktuálními kontaktními údaji těchto subjektů, které bude moci využít k informování těchto provozovatelů právě o vzniku či ukončení smogové situace. Za tímto účelem je do zákona doplněna povinnost těchto provozovatelů poskytovat a aktualizovat kontaktní údaje.

Došlo ke koncepční úpravě institutu regulačního řádu, který v současné podobě nebyl v praxi od počátku platnosti zákona č. 201/2012 Sb. nikdy použit. Doposud bylo pravomocí obcí v rámci smogových situací regulovat prostřednictvím regulačního řádu pouze dopravu, bez možnosti regulovat též jiné sektory, které mohou mít obdobný vliv na kvalitu ovzduší. Takováto koncepce regulačních řádů se neukázala být jako vhodná, jelikož smogové situace jsou ovlivněny spíše kombinací meteorologických podmínek a spalovacími procesy obecně (tj. nejen dopravou), či také jinými prašnými procesy (stavebnictví, průmyslové prašné procesy apod.). Regulační řády omezující výlučně dopravu nejsou tedy v tomto kontextu dostatečně smysluplné. Došlo tedy k obsahovému rozšíření oblastí regulace nad současný rámec

Tyto informace lze nalézt na stránkách ČHMÚ: https://www.chmi.cz ve formě výstrah, či v podrobnostech zde: https://www.chmi.cz/files/portal/docs/uoco/web_generator/svrs/svrs_PM10_1_CZ.html regulačních řádů a nově navržená koncepce regulačních řádů obsahuje pravomoc regulovat více oblastí, čímž tento nástroj odpovídá krátkodobým akčním plánům analogicky k čl. 24 směrnice 2008/50/ES. Nové uchopení regulačních řádů s důrazem na reflektování úpravy čl. 24 směrnice 2008/50/ES má přispět ke zmírnění průběhu smogových situací. Opatření mohou být přitom zaměřena na všechny hlavní typy zdrojů znečišťování, u kterých lze racionálně uvažovat o realizaci opatření v rámci smogových situací na úrovni obcí (zvolená forma výčtu regulovatelných činností uvedeném v odst. 4, tedy výčet demonstrativní, umožňuje regulovat i v jiných oblastech, je-li to odůvodnitelné a odůvodněné). S ohledem na složité příčiny vzniku smogové situace a velký vliv zdrojů, které se nemusejí nacházet na území dané obce, je vydání regulačního řádu nadále ponecháno na uvážení dané obce a není stanoveno povinně. V případě, že má obec vyhlášenou nízkoemisní zónu, musí být opatření na omezení dopravy v rámci smogové situace vymezena ve zvláštních podmínkách nízkoemisní zóny. Není žádoucí, aby sektor dopravy byl nepřehledně regulován prostřednictvím několika různých nástrojů v situaci, kdy postačí regulace nástrojem jediným. Taková regulace je pak také přehlednější pro adresáta právní úpravy. O vydaném regulačním řádu budou obce informovat ministerstvo, a to i proto, že ministerstvo zajistí zveřejnění oznámených regulačních řádů na svých webových stránkách, kde budou na jednom místě všechny vydané regulační řády k dispozici. Účelem je zajištění zveřejnění existujících regulačních řádů na jednom odkazu pro potřeby veřejnosti, ale i případně jako příklady dobré praxe pro ostatní obce, které regulační řád doposud nevydaly. Obsahové náležitosti regulačního řádu jsou uvedeny v příloze č. 6 zákona.

V rámci odstavce 5 došlo k upřesnění možnosti krajských úřadů stanovovat zvláštní podmínky provozu pro vybrané významné vyjmenované stacionární zdroje v povolení provozu, toto jsou zdroje označené v analytické části programů zlepšování kvality ovzduší. Je zde tedy přidána i tato vazba na programy zlepšování kvality ovzduší, obsahující výčet zdrojů, které významně přispívají ke zhoršené kvalitě ovzduší. Zvláštní podmínky provozu u identifikovaných stacionárních zdrojů se uplatní při vzniku smogové situace s regulací). V ustanovení bylo též upřesněno, jaký je smysl zvláštních podmínek provozu (tj. omezit v krátké době emise a přispět ke zmírnění smogové situace), jedná se o interpretační vodítko, jakým způsobem mají krajské úřady zvláštní podmínky provozu stanovovat. Přesná identifikace zdrojů, kterým budou uloženy zvláštní podmínky provozu, je nicméně ponechána na krajském úřadu, jelikož ne u všech stacionárních zdrojů je technicky možné nebo přínosné omezit v krátké době emise s ohledem na technologii daného zdroje (např. z důvodu neúnosného rizika vzniku havárie, dále díky skutečnosti, že by omezený provoz daného zdroje byl spojen s vyššími emisemi, či prosté nemožnosti zdroj odstavit či jinak bezpečně omezit, např. vysoké pece či koksovací baterie apod.). Seznam zdrojů se zvláštními podmínkami provozu budou mít za povinnost krajské úřady zveřejnit v jednotném dokumentu, nazvaném „informační seznam“, tj. na jednom místě. V současnosti jsou zvláštní podmínky provozu roztříštěny do jednotlivých povolení provozu, ke kterým není přístup tak, aby byla zajištěna i vnější kontrola a dozor nad provozem stacionárních zdrojů a dodržování stanovené regulace. Pro veřejnost proto není možné získat informace, jakých zdrojů se zvláštní podmínky provozu týkají. Krajský úřad bude, stejně jako obec v případě regulačního řádu, o vydání informačního seznamu informovat ministerstvo za účelem evidence zdrojů, kterým je třeba zasílat informace o vyhlášení a ukončení smogové situace, resp. překročení regulační prahové hodnoty a zavedení/skončení příslušné regulace. Obsahové náležitosti informačního seznamu jsou uvedeny v příloze č. 6.

Povinnost pro provozovatele televizního nebo rozhlasového vysílání informovat o vzniku smogových situací byla z původního odstavce 5 odstraněna a je nyní řešena novelizací příslušného právního předpisu, tj. zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Důvodem k této úpravě je snaha o řešení dané problematiky na jednom místě v primárním právním předpise, nikoliv parciálně v právních předpisech upravujících dílčí část problematiky. Obdobnou úpravu by totiž musely obsahovat všechny relevantní právní předpisy.

Do přílohy č. 6 se v souladu s § 10 doplňují obecné podmínky vyhlašování a ukončování smogových situací jako důležitý výkladový a aplikační prvek pro systém fungování tzv. smogového varovného a regulačního systému (SVRS). Nově je také příloha č. 6 rozdělena tak, že jsou prve vždy uvedeny příslušné prahové hodnoty (samostatně v bodě 3 pro oxid siřičitý, oxid dusičitý a částice PM10 a samostatně v bodě 5 pro troposférický ozon) a až pak v samostatných bodech 4 a 6 je upraven vznik smogové situace, resp. podmínky, jež podmiňují vznik smogové situace, které tvoří i další skutečnosti než jen překročení prahové hodnoty. Pro jasné odlišení smogových situací dle toho, která z prahových hodnot je překročena, jsou nově definovány jak smogové situace (obecně), tak smogové situace s regulací (resp. s varováním v případě troposférického ozonu). Není-li specifikováno (jak v zákoně, tak dále zde v důvodové zprávě), je pod pojmem smogová situace myšlena jak smogová situace (jejíž jednou z podmínek vzniku je překročení varovné prahové hodnoty), tak smogová situace s regulací, resp. s varováním (jejíž jednou z podmínek vzniku je překročení regulační, resp. varovné, prahové hodnoty).

V příloze č. 6 k zákonu dochází k úpravám souvisejícím s posuzováním překročení příslušné prahové hodnoty, substantivní část přílohy č. 6, tedy hodnoty prahových hodnot, zůstávají nezměněny. V rámci posouzení překročení informativní a regulační prahové hodnoty pro NO2 a SO2 a informativní a varovné hodnoty pro O3 bylo obdobně jako v případě částic PM10 doplněno plošné hodnocení imisních koncentrací. Nově je tedy pro překročení prahové a regulační/varovné prahové hodnoty pro NO2, SO2 a O3 potřeba, aby došlo k překročení stanovené koncentrace nikoliv na jedné monitorovací stanici, nýbrž na min. polovině monitorovacích stanic (případně 2 stanicích, pokud existují v daném území pouze 2 stanice). Tato podmínka má svůj praktický význam, jelikož je smogová situace v praxi vyhlašována pro větší územní celky vymezené v rámci zón a aglomerací, nikoliv pro území jednotlivých obcí, a to z toho důvodu, že je prahová hodnota navázána vždy na stanice imisního monitoringu reprezentující min 100 km. Tato skutečnost o územním rozměru vyhlašování smogových situací byla do přílohy č. 6 rovněž doplněna, jelikož z ní doposud vyplývala pouze nepřímo v návaznosti na reprezentativnost stanic imisního monitoringu.

S ohledem na územní rozměr smogových situací (jsou vyhlašovány pro rozsáhlá území) je proto racionální hodnotit stav překročení prahových hodnot na vzorku stanic, které mohou lépe reprezentovat tato území vymezené v rámci zóny a aglomerace. Vztažení prahové hodnoty k jedné stanici imisního monitoringu není praktické, jelikož tento stav vypovídá pouze o kvalitě ovzduší na území daného města/obce případně malého území, kde je stanice umístěna, nemusí to přitom nutně znamenat, že je zhoršená kvalita ovzduší na území celého územního celku, pro který je smogová situace vyhlašována. Stávající úprava reálně v minulosti vedla k situacím, kdy bylo např. třeba vyhlásit smogovou situaci z důvodu vysokých koncentrací O3 ozonu i v případě, že k překročení došlo pouze na jedné stanici a bylo přitom evidentní, že v bezprostřední/blízké době dojde k opětovnému poklesu koncentrací pod prahovou hodnotu. Tato úprava je plně v souladu se směrnicí 2008/50/ES, která v čl. 19 požaduje v případě překročení informační prahové hodnoty (směrnice jí stanovuje pouze pro ozon) a varovné prahové hodnoty (NO2, NO2 a O3) pouze povinnost informovat veřejnost. Tato informační povinnost (bez ohledu na rozsah a výhled) je v příloze č. 6 u NO2 a SO2 zachována a u O3 nově zavedena. To znamená, že je veřejnost informována už v případě, že je pouze překročena některá z prahových hodnot, tzn., nevzniká smogová situace, neboť nejsou naplněny všechny stanovené podmínky pro její vznik.

V příloze č. 6 byla také upravena povinnost vyhlašovat seznam stanic reprezentativních pro vyhlašování smogových situací pro vymezená území v rámci zón a aglomerací přístupem umožňujícím dálkový přístup namísto Věstníku MŽP. Důvodem je nadbytečnost, jelikož seznam stanic je k dispozici v aktuálním znění na stránkách ČHMÚ (https://www.chmi.cz/files/portal/docs/uoco/web_generator/svrs/svrs_PM10_1_CZ.html), dublovat tyto informace ve Věstníku MŽP nemá přidanou hodnotu, navíc věstník neumožňuje flexibilní úpravy jako web ČHMÚ, jelikož je vydáván max. 1x za měsíc.

Do přílohy č. 6 byly dále doplněny náležitosti regulačního plánu obcí a informačních seznamů krajských úřadů v návaznosti na § 10 odst. 3 a 4.

K bodům 35, 39 až 46 a 84 [§ 11, § 17 odst. 1 písm. f)]

V § 11 se zrušuje institut rozhodnutí o kvalifikaci stacionárního zdroje obsahujícího technologii, která nebyla v ČR doposud provozována. Tento institut se v rámci aplikace zákona a jeho regulačních nástrojů ukázal jako nefunkční v nastaveném systému ochrany ovzduší dle zákona č. 201/2012 Sb. i souvisejících předpisů. Vznikl s cílem regulovat nově vznikající technologie, které by s ohledem na svou skladbu emisí měly být regulovány povolením provozu, ale v příloze č. 2 pro ně zatím neexistoval odpovídající kód. Předpoklad, že by provozovatelé takových technologií sami dobrovolně žádali o aplikaci tohoto institutu, se ukázal jako nesprávný. Naopak tento institut byl opakovaně využíván s cílem vyhnout se regulaci nastavené v zákoně o ochraně ovzduší pro stacionární zdroje tepelně zpracovávající odpad (zejména pyrolýzní procesy), které jsou uvedeny v příloze č. 2 k zákonu a jsou pro ně nastavené závazné podmínky pro provoz. Výše uvedenému cíli odpovídala převážná většina doručených žádostí. K tomuto účelu však § 11 odst. 1 písm. c) však sloužit neměl. Vyřizování těchto žádostí a administrace souvisejících správních řízení způsobovaly značnou neúčelnou administrativní zátěž. Z tohoto důvodu se navrhuje tento institut zrušit. Jeho náhradou by pak mělo být snížení obecných emisních limitů a emisních prahů pro kategorizaci do kódů 11.X., doplněné o zakotvení právně závazného a přesného postupu, jak na základě obecných emisních limitů do tohoto kódu stacionární zdroje zařazovat. Druhotným využitím tohoto ustanovení, které vyplynulo až z praxe, bylo využívání pro ukotvení stacionárních zdrojů provozovaných za účelem výzkumu a vývoje v zákoně o ochraně ovzduší. Tyto stacionární zdroje byly s ohledem na jejich uchopení v definici stacionárního zdroje de facto vyjmuty z působnosti zákona a tímto institutem byly mimořádně řešeny situace, kdy se nejednalo o zdroj, který by zcela naplňoval požadavky pro podřazení pod výzkum a vývoj. S ohledem na zcela novou koncepci přístupu k těmto stacionárním zdrojům a jejich novou regulaci navrženou v návrhu již ani toto využití ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona nebude relevantní. Nadále lze takovéto zdroje regulovat v režimu klasického povolení provozu, je-li to nutné a účelné, kdy v těchto řízeních lze zohlednit specifika regulovaných technologií. Především však pro takovéto zdroje, které vykazují jistá specifika oproti zavedeným technologiím, může sloužit institut rozhodování v pochybnostech (viz odůvodnění nového § 13a), který umožňuje ještě před vedením řízení o povolení provozu rozhodnout, zda se jedná o zdroj, který má užívat výjimky pro výzkum a vývoj, či zdroj, který není zdrojem vyjmenovaným, a tedy se na něj regulace prostřednictvím povolení provozu vůbec nevztahuje. Nové mechanismy a instituty plně nahrazují roli rozhodnutí o kvalifikaci zdroje podle § 11 odst. 1 písm. c), a tento se tak stává obsoletním a je třeba jej ze zákona odstranit.

Stávající kompetence MŽP k vydávání stanoviska k územnímu rozvojovému plánu a k zásadám územního rozvoje zůstává beze změny. Dochází zde pouze k formulační úpravě spočívající v tom, že se tato kompetence vztahuje k návrhu daných koncepcí v oblasti územního plánování, což zahrnuje také návrhy jejich změn.

V odstavci 2 je upravena pravomoc krajského úřadu vydávat povolení provozu, a to jak na žádost, tak v krajním případě z moci úřední (příkladem může být postup navazující na zjištění provozu tzv. vyjmenovaného zdroje bez povolení provozu, reakce na nesplnění nápravného opatření spočívajícího ve stanovení povinnosti podat ve stanovené lhůtě žádost o povolení provozu místně příslušnému KÚ apod.). Doposud bylo povolení provozu koncipováno pouze pro stacionární zdroje uvedené v příloze č. 2, tedy vyjmenované stacionární zdroje. V praxi se však objevily případy, kdy provozovatel tzv. nevyjmenovaného zdroje žádal o vydání povolení provozu, avšak dikce zákona toto neumožňovala. Z dikce zákona je tak odstraněn dovětek „uvedeného v příloze č. 2 k tomuto zákonu“ a je ponecháno pouze „povolení provozu stacionárního zdroje“. Takovéto znění umožní krajským úřadům vydávat tzv. dobrovolné povolení provozu, bude-li jeho vydání vůlí provozovatele. Zároveň tato úprava nevytváří žádný tlak na zbylé provozovatele, kteří o tuto možnost nestojí. Žádat o vydání tzv. dobrovolného povolení provozu je dle navrhované úpravy právem, nikoliv povinností. Reaguje se tak na situaci, kdy provozovatelé v minulosti řešili možnost vydání povolení provozu pro stacionární zdroj neuvedený v příloze č. 2 k zákonu, aby byl jejich provoz aprobován správním orgánem a jeho meritorním rozhodnutím. Vydané povolení provozu pro provozovatele může z určitého hlediska sloužit též jako ochrana. Např. při sousedských žalobách, kdy emitování znečišťujících látek z těchto zdrojů budou ve smyslu občanského zákoníku tzv. privilegovanými imisemi (vizte § 1013 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., v platném znění). Současně bude zajišťovat vyšší míru ochrany ovzduší. Zároveň dle statistik dostupných z portálu integrované prevence bylo za celou dobu účinnosti zákona č. 76/2002 Sb., který v tomto přístupu sloužil jako předloha, vydáno pouze 6 dobrovolných integrovaných povolení. Zbytek zařízení, které nespadají pod přílohu č. 1 zákona č. 76/2002 Sb., a jsou regulovány integrovaným povolením (11 z celkových 17), se do této situace dostal snížením kapacit pod hodnoty rozhodné pro zařazení do přílohy č. 1 v průběhu času, ale zůstal regulován integrovaným povolením. Lze tak s velkou mírou jistoty předem vyloučit obavy z nadměrné administrativní zátěže na povolující orgány. Naopak lze vyzdvihnout vyšší míru ochrany ovzduší a případnou vyšší míru právní jistoty provozovatelů, kteří budou takto disponovat schválením a stanovenou regulací pro jimi provozované zdroje a mohou vydané povolení provozu použít pro argumentaci pro své jednání po právu, kdy takto povolený provoz, resp. emise pohybující se v rámci přípustné úrovně znečištění, jsou tzv. privilegovanými imisemi ve smyslu § 1013 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., v platném znění.

V odstavci 4 se zrušují omezení povinnosti realizovat kompenzační opatření. Důvodem je potřeba zajištění nenavyšování úrovně znečištění z provozu nových zdrojů nebo z navyšování kapacity stávajících zdrojů v územích s překročenými emisními limity. Aby však nebyl znemožněn rozvoj stávajících stacionárních zdrojů případně rozvoj území i umisťováním nových stacionárních zdrojů, je toto umožněno při současném stanovení kompenzačních opatření, která ze své podstaty mají vykompenzovat imisní příspěvek těchto zdrojů. Současně se stanovuje možnost krajskému úřadu v odůvodněných případech, je-li zřejmé, že provoz stacionárního zdroje, pozemní komunikace nebo parkoviště by měly pouze zanedbatelný vliv na úroveň znečištění pro danou znečišťující látku, vydat souhlasné závazné stanovisko bez uplatnění kompenzačních opatření i v případě, že zákon povinnost jejich uplatnění stanovuje. Za odůvodněné případy mohou být příkladem jmenované situace, kdy množství znečišťující látky ze stacionárního zdroje je stopové a z tohoto důvodu také pro daný zdroj pro tuto látku není stanoven specifický emisní limit, v takovém případě není vhodné ani stanovovat ve vztahu k této konkrétní znečišťující látce kompenzační opatření. V odstavci 4 a v návaznosti na to i v odstavcích 6 a 11 a v ustanovení § 17 odst. 1 písm. f) se rovněž navrhuje sjednocení použité terminologie ohledně uplatnění kompenzačních opatření.

V odstavci 7 je nově vložena možnost krajského úřadu vyžádat si předložení rozptylové studie i přesto, že jsou splněny zákonné podmínky pro to, aby nemusela být rozptylová studie předkládána, resp. zpracována. Důvodem pro tento odlišný postup jsou, jak vychází i z dikce zákona, místní podmínky, jejichž vliv může mít natolik zásadní vliv na úroveň znečištění v místě provozu stacionárního zdroje, že zpracování rozptylové studie a její předložení orgánu ochrany ovzduší při vydávání podkladových správních aktů, či při vedení řízení o změně povolení provozu, bude nezbytné. Pojem místní podmínky zahrnuje např. specifický reliéf krajiny či převažující meteorologické a rozptylové podmínky, což jsou faktory, které představují vysoké riziko pro optimální rozptyl znečišťujících látek, dále tento pojem zahrnuje specifickou skladbu zdrojů znečištění ovzduší, které se již v lokalitě vyskytují a mohou zapříčiňovat kumulaci znečištění nebo takové vzájemné umístění stacionárního zdroje a obytné zástavby, které představuje riziko pro její nadměrné zatížení.

Dochází k přesunu zmocňovacího ustanovení týkajícího se kompenzačních opatření. Doposud byla tato úprava v § 12, nyní, jelikož jsou věcná ustanovení ke kompenzačním ustanovením zejména v § 11, se přesouvá na konec § 11. Jedná se však o již existující zmocnění, které se obsahově nemění. Provádí jej vyhláška č. 415/2012 Sb.

K bodům 47 až 56 (§ 12)

První změnou prováděnou v odstavci 1 je doplnění závaznosti imisních limitů a programů zlepšování kvality ovzduší při vydávání rozhodnutí o změně povolení provozu. Při této činnosti vázanost limity využívání území v podobě imisních limitů a též strategickými dokumenty k zajištění odpovídající kvalitě ovzduší v daném území zcela nelogicky v právní úpravě chybí. Tato činnost se nijak neliší od již nyní v zákoně uvedených činností co do nutnosti posoudit vlivy stacionárního zdroje na ovzduší. Ve smyslu nutnosti zhodnotit možný negativní vliv na ovzduší není rozdíl, zda se zdroj povoluje při prvotním uvádění do provozu, nebo se jeho regulativy mění např. s ohledem na změny provozního charakteru.

Další úprava znění ustanovení odstavce 1 navazuje na doplnění cíle snížení expozice do znění zákona, jako reakce na nedokonalou transpozici směrnice 2008/50/ES (viz odůvodnění § 2 písm. q)). Zohledňování cíle snížení expozice bylo zařazeno do druhé kategorie spolu s troposférickým ozonem, k jehož hodnotám orgány přihlíží. Skutečnost, že k cíli snížení expozice správní orgán přihlíží, souvisí s tím, že cíl snížení expozice se hodnotí na celorepublikové úrovni, nikoliv na lokální úrovni, jako je tomu u jiných znečišťujících látek, jejichž imisní hodnoty se zjišťují. Možnost a schopnost správního orgánu ovlivnit plnění cíle snížení expozice prostřednictvím stanoviska, závazného stanoviska a povolení provozu, které se vztahuje pouze k jedné lokalitě, je proto velmi omezená, zároveň však není vyloučena. Z tohoto důvodu jsou orgány povinny k němu alespoň přihlížet. Klíčová pro splnění cíle snížení expozice jsou spíše opatření s celonárodní působností uvedená v národním programu snižování emisí.

Odstavec 2 doplňuje možnost vydat vyjádření České inspekce životního prostředí v případě řízení o změně povolení provozu. Důvod je totožný jako v případně prvotního povolení provozu, možnost odborného vyjádření inspekce i v případě změny provozu, která si vyžádala změnu povolení. I v této fázi, pokud je měněno povolení, ne prvotně vydáváno, je důležité, aby existovala pravomoc se v případě potřeby k tomuto řízení po odborné stránce z hlediska ochrany ovzduší vyjádřit.

Nejzásadnější změnou ve vztahu k § 12 je pak úprava odstavce 4, který upravuje náležitosti povolení provozu a stanovuje, co jsou závazné podmínky pro provoz stacionárního zdroje, které na základě jejich uvedení v povolení provozu (nejsou-li stanoveny přímo na úrovni zákonného či podzákonného předpisu) musí provozovatel stacionárního zdroje plnit. Doposud chyběla povinnost v povolení provozu uvádět zařazení stacionárního zdroje do kódu uvedeného v příloze č. 2 k zákonu, v takových situacích pak nebylo jasné, jakým způsobem je tedy stacionární zdroj regulován. Vycházelo se např. z návrhu kategorizace uvedeného v odborném posudku, jež byl přiložen k žádosti o vydání povolení provozu, nebo z návrhu kategorizace přímo v žádosti, byl-li v ní uveden. Takový stav však není žádoucí, neboť kategorizace, a to i s ohledem na novou závaznou úpravu kategorizace uvedenou v § 4a (viz odůvodnění § 4a), má být závazně stanovena správním orgánem vykonávajícím státní správu v oblasti ochrany ovzduší, aby také následně mohla být kontrolována aplikovaná regulace a případně též bylo umožněno vymáhání plnění předepsaných povinností, které plynou provozovateli daného stacionárního zdroje, mj. i na základě zařazení stacionárního zdroje do kódu přílohy č. 2 k zákonu. Nově se tedy stanovuje požadavek na explicitní uvedení zařazení stacionárního zdroje do příslušného kódu v příloze č. 2 k zákonu.

Dále navržená úprava stanovuje povinnost krajského úřadu uvádět v povolení provozu vždy celkovou kapacitu nebo celkový jmenovitý tepelný příkon, na kterou či na který je stacionární zdroj povolen. Označení „povolená kapacita“ je nové označení, které zákon používá. Jeho smyslem je reagovat na současnou praxi, kdy jsou kapacitní hodnoty v povolení provozu uvedeny jakožto popisný údaj (např. až v odůvodnění), nikoliv jako nepřekročitelný údaj ve smyslu maximální technické kapacity zdroje, na kterou se zdroj povoluje, a tudíž jsou v praxi nevymahatelné. Tato hodnota musí být stejná jako projektovaná hodnota, která je uvedena v podkladech pro vydání rozhodnutí o povolení provozu zdroje (odborný posudek, žádost), v takovém případě je pojem „povolená kapacita“ obsahově totožný s pojmem „projektovaná kapacita“, příp. v odůvodněných případech může být stanovena odchylně od projektované kapacity, zpravidla nižší (např. z důvodu uspořádání stacionárních zdrojů, z důvodu omezení provozních hodin, s ohledem na obtěžování zápachem ze stacionárního zdroje apod.), v takovém případě se s ohledem na relevantní okolnosti obsah pojmů „povolená kapacita“ a „projektovaná kapacita“ liší. Avšak u spalovacích stacionárních zdrojů nelze předpokládat, že celkový jmenovitý tepelný příkon uvedený v povolení provozu bude odlišný od projektovaného celkového jmenovitého tepelného příkonu. Toto označení je tedy relevantní zejména v případě stacionárních zdrojů, u kterých je dělícím prvkem pro určení zdroje jako vyjmenovaný nebo nevyjmenovaný výrobní kapacita stacionárního zdroje. Vložená povinnost reaguje mj. též na povinnost provozovatele uvádět celkové projektované provozní parametry v žádosti o vydání povolení provozu (viz úprava přílohy č. 7 a odůvodnění přílohy č. 7). Provozovatel má povinnost uvádět projektovaný provozní parametr v žádosti, na který v rámci řízení při vyhodnocování podkladů pro rozhodnutí reaguje krajský úřad, jako úřad vedoucí řízení. Při vydávání povolení provozu tedy vyhodnocuje stanovený projektovaný provozní parametr ve vzájemných souvislostech s dalšími rozhodnými skutečnostmi pro vydání rozhodnutí (např. s ohledem na místní podmínky kvality ovzduší, technologickou vybavenost stacionárního zdroje apod.) a v povolení provozu uvede maximální povolenou hodnotu daného provozního parametru, na kterou stacionární zdroj povoluje. Tato hodnota musí být náležitě odůvodněna, a to i v případě, kdy bude stejná jako projektovaná hodnota, či stejná jako hodnota, o kterou provozovatel žádá. Provozovatel bude mít následně povinnost provozovat stacionární zdroj maximálně na takto stanovenou hodnotu povoleného provozního parametru, v opačném případě se jedná o porušení povolení provozu a tím též povinností plynoucích ze zákona o ochraně ovzduší. Toto ustanovení má za cíl řešit sporné případy, kdy povolení provozu tento údaj neobsahuje a dochází k navýšení či rozšíření výroby, aniž by měl KÚ možnost reagovat odpovídající úpravou podmínek provozu. Většina vydaných povolení provozu obsahuje tento údaj, nicméně objevily se případy, kdy provozovatel tento údaj začal překračovat s odůvodněním, že je v povolení provozu uveden čistě jako popis, který není pro něj a pro provoz stacionárního zdroje závazný. Z tohoto důvodu v rámci předběžné opatrnosti je nezbytné maximální povolenou kapacitu zakotvit v povolení provozu jako nepřekročitelnou hodnotu, na kterou se provoz stacionárního zdroje povoluje, a jejíž navýšení bude možné pouze v rámci řízení o změně povolení provozu.

Úpravy se týkají též závazných podmínek pro provoz, jež jsou specifikovány v jednotlivých písmenech odstavce 4. Závazné podmínky pro provoz jsou stanoveny přímo zákonem, prováděcím právním předpisem k zákonu, případně individuálně v povolení provozu. Jsou-li stanoveny závazné podmínky pro provoz přímo na úrovni právního předpisu (bez ohledu na jeho úroveň) není třeba tyto podmínky dále uvádět v povolení provozu, protože jsou pro provozovatele přímo závazné z titulu uvedení v tomto právním předpise, který je závazný erga omnes, toto je jasně uvedeno též již v návětí odstavce 4. V povolení provozu se závazné podmínky pro provoz uvádí, vybízí-li k tomu výslovně zákon, v případech kdy tímto způsobem zákon umožňuje povolení výjimky z určité povinnosti a v případech, kdy jsou závazné podmínky pro provoz stanovovány nad rámec zákona nebo prováděcího právního předpisu (tedy jsou stanovovány přísněji) – typicky přísnější stanovení specifického emisního limitu na základě § 4 odst. 3 zákona, nově stanovená možnost požadovat na základě povolení provozu zjišťování úrovně znečišťování kontinuálním měřením emisí aj. V povolení provozu mohou být závazné podmínky pro provoz stanoveny přísněji než ty stanovené na obecné úrovni právního předpisu, důvodem je individuální charakter povolení provozu jako individuálního správního aktu, jehož regulace se primárně vztahuje k osobě (akty in personam) či věci (akty in rem), ve vztahu ke které byla vydána, zde ve vztahu ke konkrétnímu stacionárnímu zdroji (povolení provozu jako správní akt in rem). Tento individuální charakter umožňuje zohlednit specifika dané věci (stacionárního zdroje) a např. místa jeho instalace, či provozu, či jiné skutečnosti, které mohou mít ve vztahu k provozu stacionárního zdroje význam. Zákon v jednotlivých písmenech odstavce 4 stanovuje typy závazných podmínek pro provoz, což je zastřešující termín pro všechny technické, provozní a jiné související parametry, podmínky a opatření provozu stacionárního zdroje. Nejedná se o jiný termín pro technické podmínky provozu, jež jsou subkategorií závazných podmínek pro provoz, jak vychází i ze systematiky § 12 zákona.

V návaznosti na nově stanovenou povinnost průběžného sledování a zaznamenávání provozního parametru dle § 6 odst. 4 (viz odůvodnění tohoto ustanovení) se zde stanovuje jako jedna ze závazných podmínek pro provoz, kterou uvádí krajský úřad v povolení provozu nově, též způsob a podmínky průběžného sledování a zaznamenávání tohoto provozního parametru. Dále platí, že způsob, podmínky a četnost zjišťování úrovně znečišťování, včetně způsobu a podmínek průběžného sledování a zaznamenávání provozního parametru podle § 6 odst. 4 se v povolení provozu stanovují pouze, pokud již nejsou stanoveny na úrovni zákona či podzákonného právního předpisu, aby nedocházelo k duplikování povinností a byla zajištěna též přehlednost a srozumitelnost aplikované regulace, a také aby nedocházelo k rozporům v případech, kdy dojde ke změně legislativy a údaj uvedený v povolení provozu se bude lišit od údaje uvedeného v platné legislativě. Obvykle je s tímto spojena též skutečnost, že takto určované závazné podmínky pro provoz dle odstavce 4 písm. b) jsou přísnější než ty stanovené obecně na úrovni právních předpisů. Tato skutečnost plyne buďto přímo ze zákona, jako zákonný požadavek (viz § 4 odst. 3 zákona), nebo je výsledkem správního uvážení povolujícího orgánu s ohledem na podklady pro rozhodnutí, ze kterých vyplývá požadavek na přísnější regulaci stacionárního zdroje s ohledem na relevantní skutečnosti, než je ta vyplývající z obecné úpravy.

S ohledem na výše uvedenou obecnou návaznost konkrétního povolení provozu jako individuálního správního aktu na normativní právní akt (zákon, prováděcí právní předpis) obsahující pravidla chování na úrovni obecnosti, který nevymezuje okruh adresátů, byl upraven též odstavec 4 písm. e), který nově uvádí, že technické podmínky provozu se v povolení provozu (do)stanovují v případě, že již nejsou stanoveny v provozním řádu, který se vydáním povolené provozu stane jeho nedílnou součástí, nebo na úrovni prováděcího právního předpisu, případně přímo na úrovni zákona. Stanovení technických podmínek provozu obecně na úrovni zákona je spíše výjimečná situace. Tímto předpisem je zejména vyhláška č. 415/2012 Sb., která ve svých přílohách obsahuje obecně stanovené technické podmínky provozu pro kategorie stacionárních zdrojů definované kódem uvedeným v příloze č. 2 k zákonu o ochraně ovzduší.

Na základě úpravy § 10 a přílohy č. 6, mj. rozdělení smogových situací na 2 typy bez regulace a s regulací (resp. s varováním v případě troposférického ozonu), dochází též k úpravě písm. g). Více k těmto změnám vizte u odůvodnění § 10 a přílohy č. 6.

V rámci písm. j) dochází též k explicitnímu uvedení tzv. minimálních vzdáleností, jak jsou stanoveny v § 12a (a v příslušné části důvodové zprávy též odůvodněny). Stanovení těchto vzdáleností se tematicky vztahuje k úpravě písm. j.), jež řeší situace, kdy je třeba do povolení provozu doplnit podmínky standardně upravované správními akty vydávanými podle předpisů v oblasti stavebního práva v příslušných správních řízeních a obdobných procesech. Taková situace nastává v případě, že se takové řízení, resp. proces, vůbec nevede, logicky pak tedy chybí nosič, na kterém by stanovení podmínek mohlo být zaznamenáno a jejich splnění/dodržování uloženo. Z tohoto důvodu je možné v případě, kdy takové řízení nepředcházelo řízení o povolení provozu, stanovit tyto podmínky přímo v povolení provozu, součástí těchto podmínek jsou též případně stanovované minimální vzdálenosti mezi stacionárním zdrojem a stanovenými plochami vymezenými v územním plánu.

Do odstavce 6 se vrací povinnost disponovat některým ze zákonem upravených podkladových správních aktů nebo správních rozhodnutí při žádání o povolení hornické činnosti. Jedná se o skutečnost, která již byla součástí zákona, při změnách spojených s přijímáním nového stavebního zákona však byla ze zákona odstraněna. Důvodem odstranění bylo zahrnutí daných podmínek do procesů podle stavebního zákona. S ohledem na změny, které byly ve stavebním zákoně a souvisejících předpisech provedeny (zejména částečná integrace některých složkových povolovacích procesů do procesů podle stavebního zákona vedených stavebními úřady) od doby přijetí nového stavebního zákona v původním změní, je třeba navrátit předchozí stav a tento požadavek do zákona opětovně vložit.

K bodu 57 (§ 12a a 12b)

K § 12a:

Do zákona se doplňuje nová povinnost pro orgány ochrany ovzduší spočívající v tom, že při vydávání podkladových správních aktů a vydávání povolení provozu pro vyjmenované stacionární zdroje vychází též ze stanovených minimálních vzdáleností stacionárních zdrojů a některých v územních plánech vymezených ploch. Jedná se o minimální vzdálenosti, které je třeba dodržet a toto dodržování zajistit, aby byly zajištěny požadavky na ochranu před znečišťujícími látkami. Důležitým kritériem pro jejich stanovování je i to, zda byl v území dříve stacionární zdroj uvedený v příloze č. 2 nebo plocha určená k bydlení a rekreaci, případně stavby využívané k témuž účelu.

Důvodem pro vložení je skutečnost, že podmínky provozu a imisní limity nemohou z objektivních příčin postihnout veškeré okolnosti a zajistit dostatečnou ochranu před znečišťováním v těsné blízkosti stacionárních zdrojů. Znečišťování ovzduší ze stacionárních zdrojů v blízkosti obytné zástavby, ke kterému dochází i při vyčerpání v současnosti relevantních regulačních nástrojů, lze popsat jako zbytkové znečištění, které nelze zcela odstranit, resp. toto odstranění nelze garantovat. Toto zbytkové znečištění ovzduší zahrnuje zejména prachové částice, jejichž velikost zrn je větší než 10μm, tedy nejsou regulovány imisním limitem pro PM10 a nejsou tedy ani součástí rozptylových studií, které se využívají při umisťování záměrů do území a hodnocení jejich dopadů. Zahrnuje také některé organické látky, které jsou součástí souhrnného emisního parametru TOC, případně VOC, nicméně neexistuje pro ně imisní limit a současně mají bezprahové negativní účinky na lidské zdraví, včetně např. významné pachové postižitelnosti. Jedná se např. o formaldehyd, styren, toluen, fenoly, aromáty obecně, o celou řadu aminů, organických kyselin (zejména kyseliny máselná, octová apod.). Obecně se však jedná i o regulované emise znečišťujících látek, které jsou stacionárními zdroji emitovány navzdory využití všech nástrojů regulace a všech dostupných technik. Na ochranu obyvatel i před tímto typem znečištění nelze rezignovat, je tedy třeba na tuto problematiku reagovat ve fázi, kdy tento problém často vzniká, a tou je územní plánování, případně ve fázi umisťování a povolování záměru. Typicky jsou problémy zaznamenávány při vzájemné blízkosti některých typů stacionárních zdrojů a ploch vymezených pro obytnou zástavbu, a to jak výlučně, tak v kombinaci s jinými typově určenými stavbami (občanské vybavení apod.). Obdobnou úvahu obsahuje rovněž Výzkumná zpráva Ombudsmana z roku 2022 k regulaci pachových látek v ovzduší (Sp. zn.: 19/2021/SZD/DP). Tato zpráva uvádí mj. následující výzkumná zjištění: „Nedostatečnost právní úpravy se projevuje především ve vztahu k tzv. fugitivním emisím, které dle stávající legislativy není vůbec možné regulovat. Nedostatečný je rovněž legislativní postup, který má vést ke stanovení pachového limitu. Ve vztahu k nově umísťovaným zdrojům zápachu je nutné klást důraz na preventivní opatření, která se mohou výrazně uplatnit už během územního plánování.“

Minimální vzdálenosti mají zajistit odstup existující obytné zástavby, ke které nemá být v nepřiměřené blízkosti umístěn stacionární zdroj, který může negativně ovlivňovat znečišťujícími látkami, nebo se jedná o existující stacionární zdroj, ke kterému se nemá přibližovat nově vznikající obytná zástavba, která by mohla být znečišťujícími látkami z tohoto existujícího stacionárního zdroje postihována. Tento nový požadavek je zaváděn zejména k efektivnějšímu řešení negativního působení znečišťujících látek, které nemají stanoveny imisní limity, a tudíž se standardně neprovádí modelování dopadů stacionárního zdroje v rámci rozptylové studie, nebo dokonce povinnost zpracování rozptylové studie není vůbec stanovena. Celá řada typů stacionárních zdrojů a činností totiž emituje znečišťující látky nikoliv komínem, ale ve většině své plochy (sklady, manipulace, mnoho různých oken a dveří apod.). Dochází tak k významným fugitivním emisím (tj. emise, které se volně šíří do vnějšího ovzduší jiným způsobem než řízeně definovaným výduchem), při uložení specifického emisního limitu pro znečišťující látku nelze očekávat citelné snížení jejich výskytu v okolí, a proto stanovení specifického emisního limitu nemá v takovém případě efekt. Důležité je v zásadě stanovit technické podmínky pro technologické uzly, které emitují fugitivně, a řešit technologická opatření, adekvátně ke vzdálenosti zdroje od obytné zástavby. Jedná se rovněž o nástroj prevence vzniku stížností. S touto problematikou a jejím řešením jsou totiž spojeny také časté a opakované stížnosti na stacionární zdroje, které jsou z pohledu požadavků legislativy na ochranu ovzduší provozovány technologicky správně a jsou povoleny se současným stanovením technických podmínek provozu, které představují vysokou úroveň ochrany ovzduší a využití nejlepších dostupných technik a technických řešení. Příčinou je skutečnost, že u některých činností či technologií existuje po aplikaci veškeré relevantní a přiměřené míry regulace de facto jediný způsob, jak snížit jejich dopad na kvalitu ovzduší v bezprostředním okolí, a tím je adekvátní minimální vzdálenosti mezi stacionárním zdrojem a některými vymezenými plochami, kde může působit problémy. Těmito plochami jsou zejména plochy vymezené k obytné zástavbě, rekreační zástavbě nebo vybraným typům občanského vybavení. Konkretizace těchto ploch bude uvedena v prováděcím právním předpise. Také samotné minimální vzdálenosti budou stanoveny v prováděcím právním předpise. Zajištění jejich dodržení bude mít v kompetenci příslušný orgán ochrany ovzduší tak, že tento požadavek, resp. vyhodnocení jeho dodržení při povolování staveb zahrne do výrokové části jím vydávaného podkladového správního aktu nebo správního rozhodnutí. Tyto minimální vzdálenosti budou stanoveny pro vymezený výčet stacionárních zdrojů, který obdobně jako dříve uvedené, bude obsažen v prováděcím právním předpise.

Příklad obtěžování hrubou prašností z kamenolomu (publikováno se svolením autora)

Již v této fázi, tedy stanovení legislativního rámce nového institutu v zákoně, jež má být dále proveden vyhláškou, lze říci, že do tohoto výčtu nebudou zařazeny spalovací stacionární zdroje spadající pod kódy 1.1. až 1.4. přílohy č. 2 k zákonu o ochraně ovzduší, neboť u těchto zdrojů není primární potřeba řešit problematiku zbytkového znečištění způsobeného zejména prachovými částicemi nebo pachově postižitelnými látkami. Konkrétní výčet stacionárních zdrojů, pro které budou minimální vzdálenosti stanoveny bude předmětem prováděcího právního předpisu a jeho stanovení předmětem legislativního procesu k jeho přijetí.

Z aplikace minimálních vzdáleností jsou stanoveny dvě obecné výjimky. Jedna výjimka se týká situací, kdy by docházelo k modernizaci zdroje umístěného ve stávajícím průmyslovém nebo zemědělském areálu, v jehož blízkosti se již obytná zástavba nebo plochy určené k bydlení, občanské vybavenosti apod. nachází, a v rámci realizace modernizační investice ke snížení emisí by tak nemohly být minimální vzdálenosti dodrženy. Není účelem institutu znemožnit modernizaci stávajících stacionárních zdrojů, která ve svém důsledku vede ke snížení znečištění. Takový přístup by byl v rozporu se smyslem celé legislativy na ochranu ovzduší, která má zajistit snižování úrovně znečištění a znečišťování. Smyslem navrhovaného institutu není ani vynutit ukončení provozu již umístěných a využívaných průmyslových provozů tím, že by se jim znemožnila obnova technologie, s níž je nezbytně spojena i změna povolení provozu, případně povolení provozu stacionárního zdroje nového. Jestliže dojde v rámci provozovny k náhradě stávajícího stacionárního zdroje novým či několika novými stacionárními zdroji (nebo naopak), měly by být tyto případy považovány za modernizaci v kontextu navrhované výjimky. Podrobněji je výjimka pro modernizaci rozebrána níže.

Obdobný postup se předpokládá „z druhé strany“, tedy při pořizování územních plánů. Není cílem aplikovat minimální vzdálenosti na situace, kdy již v území určité typy ploch jsou a při pořizování nového nebo aktualizaci stávajícího územního plánu by se měly kvůli minimálním vzdálenostem měnit. Obecně platí, že by minimální vzdálenosti neměly být aplikovány zpětně, a to jak na existující stacionární zdroje, tak na plochy určené k bydlení, občanské vybavenosti apod.

Druhou výjimkou, kdy se minimální vzdálenosti neuplatní, je výkon hornických a obdobných činností probíhajících ve stanovených dobývacích prostorech nebo ložiscích nevyhrazených nerostů (viz § 12a odst. 1 písm. b) a c)). Jedním z hlavních důvodů je skutečnost, že ložiska nerostů jsou nepřemístitelná a provádět těžbu hornickou činnost je tedy možné jenom v prostoru ložiska, které nelze omezit stanovením minimální vzdálenosti. Nadto jsou ve vztahu k dobývacím prostorům nezřídka umisťovány zdroje znečišťování ovzduší i ve fázi likvidace, sanace a rekultivace, je-li nařízena např. likvidace zasypáním. V takovém případě by opět aplikace minimálních vzdáleností postrádala smysl.

V praxi to znamená, že by se poblíž průmyslových podniků neměly umisťovat nové zastavitelné plochy určené k bydlení nebo občanské vybavenosti a v blízkosti takto vymezených ploch by se neměla objevovat problematická průmyslová nebo zemědělská zástavba, pro kterou je stanovena minimální vzdálenost. Postihování problému s umisťováním nové obytné zástavby do okolí stacionárních zdrojů, které budou identifikovány jako ty, pro které se stanovují minimální vzdálenosti, bude možné prostřednictvím stanovisek uplatňovaných orgány ochrany ovzduší při přijímání územních, případně regulačních, plánů obcí.

Dále lze k výjimce pro modernizaci uvést následující. Jak již bylo uvedeno výše, smyslem výjimky je zabránit „retroaktivitě“ tohoto nástroje na stávající provozy, a tedy vyjmout z působnosti minimálních vzdáleností případy, kdy je nezbytná obnova technologie a související investice do jejího případného rozšíření, kdy je třeba vybudovat různé obslužné technologie (např nová průmyslová ČOV s biologickým stupněm čištění), kdy je třeba stacionární zdroje kompletně vyměnit za nové, zrekonstruovat a podobně. Tato výjimka podchycuje všechny situace, kdy by se mohly minimální vzdálenosti uplatňovat retroaktivně na konfigurace existující výroby a zástavby, které již v území jsou. Tato výjimka je omezena oborem OKEČ. V praxi to znamená, že v některých případech se bude moci průmyslová nebo zemědělská činnost v omezené míře (stávající areál) přiblížit již umístěným plochám určeným k bydlení nebo plochám občanské vybavenosti, ale vždy to musí být v rámci již existujícího výrobního areálu a stejného oboru výrobní činnosti. Současně se jedná o výjimku za účelem modernizace, která zahrnuje rozvoj ve vztahu k dosavadnímu stavu v areálu. Není tedy například možné, aby do území v rozporu s minimálními vzdálenostmi byla na základě této výjimky umístěna úplně jiná výroba úplně jiného provozovatele (k tomu je případně určena výjimka na rozhodnutí KÚ s ohledem na místní podmínky). Takové případy již nelze označit za rozvoj stávajícího areálu v rámci modernizace, protože představují zcela nový stav. Výjimka byla takto precizována za účelem symetrického vyvážení veřejných zájmů, což je ekonomický rozvoj v území již existujících výrobních závodů a současně ochrana zdraví obyvatel. Smyslem je tedy zabránit situacím, které jsou obecně známé např. z největších „zápachových kauz“ v minulosti, kdy byla například v blízkosti obytné zástavby do areálu strojírny umístěna kataforetická lakovna, do bývalého výrobního areálu výrobna krmiv pro psy nebo zpracování plastů do areálu bývalé cihelny. Současně je zde zachována symetrie, která umožní ochranu již existujících podniků před umisťováním nových obytných ploch v jejich blízkosti, což je velmi rozsáhlý a stále se zvětšující problém mnoha lokalit.

Současně umožňuje nástroj i výjimku na základě rozhodnutí KÚ, která se týká jak umísťování stacionárních zdrojů, tak obytných ploch v jejich blízkosti. Tyto výjimky budou muset být KÚ evidovány za účelem aktualizace územně analytických podkladů. Typicky se může jednat o případy, které nebude možné podchytit prováděcím předpisem, tedy různé atypické výroby, které ze své podstaty zapáchat nebo produkovat emise prachu nemohou, nezbytné obslužné činnosti, bez nichž nelze stávající zdroj dále provozovat apod.

Zároveň je třeba mít na zřeteli, že většina výjimek pro umístění nové výroby znamená, že kolem tohoto zdroje nebude v ÚAP existovat „obalová křivka“ vymezující území, které pokrývá minimální vzdálenost, a vyjmutí z působnosti minimálních vzdáleností bude vždy oboustranné. To znamená, že zdroj umístěný v rozporu s minimální vzdáleností na základě výjimky, nemůže současně požívat ochrany před obytnou zástavbou z druhé strany. Jinak by nebyla zachována symetrie a funkčnost nástroje.

Toto je zřejmé z textace výjimek pro hornickou činnost, kdy je v textu zákona napsáno, že vzdálenosti se neuplatní na realizaci činností samotných. To v důsledku znamená, že tyto provozy nebudou moci požívat ochrany „z druhé strany“ a minimální vzdálenosti se nebudou zohledňovat ani při umisťování ploch do jejich blízkosti (ideální stav samozřejmě je, aby tomu tak bylo). Stejný případ se týká výjimky na základě rozhodnutí KÚ. Tato výjimka předpokládá, že nebude existovat důvod minimální vzdálenosti aplikovat, a to zejména v případech, kdy z podstaty technologie (bez opatření) zdroj nemůže obtěžovat zápachem nebo prachem. Ani v takovém případě pak nemá smysl tvořit okolo tohoto stacionárního zdroje obalovou křivku a chránit jej před přibližující se obytnou zástavbou.

Součástí zmocnění pro vyhlášku MŽP je také stanovení způsobu aplikace minimálních vzdáleností, kde se předpokládá stanovení dalších principů a omezení v rámci jednotlivých kódů dle přílohy č. 2 zákona apod. Zejména by se mělo jednat o následující:

1. Pokud nový územní plán nahrazuje územní plán stávající, již existující zastavěné plochy jsou vyjmuty z aplikace minimálních vzdáleností tak, aby byl u stávajících ploch vždy zachován současný status quo. Tedy výše zmíněné pravidlo o neaplikaci na již existující plochy. 2. Další hlediska omezující aplikaci institutu, zejména na umisťování nových stacionárních zdrojů, pokud je u nich předem bez jakýchkoliv pochybností vyloučeno, že by mohly produkovat emise znečišťujících látek (např. zúžení kódu 6.5 na technologie emitující styren nebo zpracovávající odpady). 3. relevantní pravidla, která podepřou „zákaz retroaktivity“ tohoto institutu.

Bez jejich zahrnutí do zmocnění nelze tyto podrobnosti ve vyhlášce upravit. Jedná se o velmi důležitá omezení, která nelze upravit pouze metodicky, neboť metodika nezajišťuje dostatečnou jistou jejich závaznosti. Současně se jedná o značnou úroveň podrobnosti, kterou není vhodné upravovat přímo v zákoně, je tedy zvolena cesta podzákonné normy. Jedním ze zásadních aspektů minimálních vzdáleností je také jednoznačné rozlišení situací, kdy se stížnosti na zápach či prašnost objevují v důsledku nedostatečných opatření nebo nevhodného technického řešení (problematika ochrany ovzduší), a kdy se jednoznačně jedná o problém nesprávně řešeného území (problematika využití území), což jsou situace, kdy další kontroly a podněty tudíž nemají smysl, neboť problém nemá technické řešení.

K § 12b:

Ustanovení § 12b je v kontextu zákona o ochraně ovzduší ustanovením zcela novým a reaguje na zkušenosti shromážděné z praxe povolujících orgánů. Vztahuje se ke zkušebnímu provozu, který obecně upravuje stavební zákon. Současná úprava zákona o ochraně ovzduší stanovuje podmínky pro zkušební provoz jako jednu ze součástí závazných podmínek pro provoz v rámci povolení provozu. Zde však zákon pouze stanoví, že lze tyto podmínky v povolení provozu stanovit, samozřejmě je-li zkušební provoz povolen nebo nařízen podle stavebního zákona, a to odlišně od závazných podmínek pro provoz, které jsou stanoveny pro standardní provoz po ukončení zkušebního provozu. Toto může de facto znamenat též dočasné stanovení podmínek mírnějších, než jsou ty pro standardní provoz stacionárního zdroje. Tato skutečnost není sama o sobě vadná ve chvíli, kdy dochází k nastavování nových procesů a zkoušení nových technologií, vadnou se však stává v případě, když zkušební provoz není ex post vyhodnocen a na v něm učiněné závěry nenavazuje revize podmínek pro standardní provoz stacionárního zdroje. Toto vyhodnocení v zákoně o ochraně ovzduší dnes zcela absentuje.

Z výše uvedených důvodů je nově navržena nová úprava, která stanovuje, že provozovatel, jemuž byl povolen nebo nařízen zkušební provoz, a který žádá o povolení provozu pro stacionární zdroj, pro který platí povinnost předložení odborného posudku podle § 11 odst. 6 zákona, musí do 3 měsíců od skončení stanovené doby trvání zkušebního provozu předložit krajskému úřadu závěrečnou zprávu o vyhodnocení zkušebního provozu, pokud přímo ve výrokové části povolení provozu krajský úřad explicitně nestanoví, že předložení závěrečné zprávy nepožaduje a tuto skutečnost řádně neodůvodní. Možnost takto stanovit cílí na situace, kdy zkušební provoz je ukládán z jiného důvodu než s ohledem na emise do ovzduší z daného stacionárního zdroje a tento zdroj tak není z hlediska ovzduší ničím relevantní. Možnost nepředložení závěrečné zprávy bude primárně skutečností, o kterou bude žádat krajský úřad sám provozovatel, který musí takovou žádost tedy adekvátně podložit relevantní argumentací, proč by mu tato de facto výjimka měla být povolena. Předem však nelze též vyloučit situaci, kdy by stanovení této skutečnosti v povolení provozu mohl krajský úřad učinit ex offo. Nutno však uvést, že na tuto de facto výjimku, není právní nárok. Není stanoveno, kým má být taková závěrečná zpráva zpracována, je tedy přípustné, aby byla zpracována např. osobou autorizovanou k vydávání odborných posudků podle § 32 odst. 1 písm. d) zákona nebo samotným provozovatelem. Tato zpráva pak primárně slouží k informování krajského úřadu o průběhu a vyhodnocení zkušebního provozu a sekundárně může též sloužit krajskému úřadu jako základní podklad pro případné změny v povolení provozu na základě změny rozhodných skutečností (změna povolení provozu dle § 13 odst. 2 zákona). Taková změna bude možná, neboť z dikce zákona vyplývá, že závěry uvedené ve vyhodnocení zkušebního provozu lze považovat (s ohledem na obsah zprávy) za změnu podmínek rozhodných pro vydání povolení provozu nebo pro stanovení závazných podmínek pro provoz. Zpráva o vyhodnocení zkušebního provozu bude obsahovat popis průběhu zkušebního provozu, který zajistí informovanost o reálném provozu stacionárního zdroje v rámci povoleného zkušebního provozu. Dále bude obsahem zprávy vyhodnocení možností stacionárního zdroje naplnit standardní legislativní požadavky na provoz zdroje, tedy obecně platné závazné podmínky pro provoz vyplývající ze zákona, prováděcích právních předpisů, či konkrétně stanovené v povolení provozu, pro stav standardního provozu, které budou zpravidla přísnější než podmínky stanovené odlišně pro povolený zkušební provoz. Není vhodné vymezovat obsah hodnotící zprávy taxativně, proto zákon upravuje pouze 2 základní části zprávy, bez kterých se zpráva nemůže za žádných okolností obejít.

Ono vyhodnocení v rámci závěrečné zprávy, pokud je tato zpráva zpracována autorizovanou osobou ke zpracování odborných posudků (tedy nikoliv samotným provozovatelem), je de facto doplněním již dříve zpracovaného odborného posudku a případně může v případě aktualizace odborného posudku tvořit jeho přílohu. Z hlediska plnění všech povinností autorizované osoby ke zpracování odborných posudků se vyhodnocení zkušebního provozu, pokud tuto zprávu zpracovala autorizovaná osoba, považuje za součást této autorizované činnosti v rozsahu všech dotčených ustanovení.

Smyslem této úpravy je, aby bylo možné následně po skončení zkušebního provozu případně změnit vydané povolení tak, aby závazné podmínky pro provoz zdroje odpovídaly realitě jeho skutečného provozu v případech, kdy se tato realita při zkušebním provozu zdroje ukázala jako odlišná od údajů uvedených v dokumentaci předložené v rámci řízení o povolení provozu. Pokud by se v rámci zkušebního provozu ukázalo, že zdroj je nějakým způsobem problematický, v hodnotící zprávě by se měly objevit všechny související informace, včetně například doporučení dodatečných závazných podmínek pro provoz. V takovém případě by nastala změna podmínek rozhodných pro vydání povolení provozu a krajský úřad by mohl povolení provozu změnit na základě § 13 tak, aby byly stanoveny závazné podmínky pro provoz odpovídající reálnému provozu stacionárního zdroje, které budou také vymahatelné, a které budou řešit problémy zjištěné při zkušebním provozu. Závěrem je třeba podotknout, že vyhodnocení zkušebního provozu může v důsledku též vést ke stanovení mírnějších závazných podmínek pro provoz, než byly původně stanoveny, právě v návaznosti na jeho vyhodnocení, samozřejmě při zachování ostatních požadavků zákona – tzn. mírnějšími podmínkami není myšleno porušování legislativních požadavků, vždy se i mírnější podmínky musí pohybovat ve stanovených legislativních mantinelech.

K bodu 58 (§ 13)

Úprava odstavce 1 se oproti původnímu znění zjednodušuje. Platí všechny doposud platné předpoklady pro postup krajského úřadu, při kterém prověřuje možnosti úpravy závazných podmínek pro provoz. Je však ale odstraněna výjimka pro zdroje využívající nejlepší dostupné techniky. Tyto zdroje tak budou moci být předmětem neformálního prověřování možností úpravy závazných podmínek pro provoz, toto doposud nebylo možné. Důvodem je fakt, že zde není dán relevantní argument pro to, aby tyto zdroje byly vyjmuty již z prvotní neformální fáze prověřování možností úpravy závazných podmínek pro provoz v situaci, kdy tento postup automaticky neznamená změnu povolení provozu. Důležité je upozornit na skutečnost, že samotnému správnímu řízení o změně povolení provozu předchází jiný méně formální proces, který je svým způsobem přípravou na případné vedení správního řízení o změně povolení provozu. Tímto procesem je proces prověření možností zpřísnění nebo stanovení dalších závazných podmínek pro provoz stacionárního zdroje. V rámci tohoto procesu povolující orgán (krajský úřad) vyhodnocuje, zda na základě toho, že nastaly skutečnosti, pro které lze povolení provozu změnit, existují možnosti, jak toto povolení provozu změnit ve smyslu zpřísnění regulace. Není tedy nutné ihned zahajovat řízení, které se povede z moci úřední, o změně povolení provozu, ale krajský úřad nejdříve vyhodnotí, zda existují neaplikované závazné podmínky pro provoz stacionárního zdroje, které jsou aplikovatelné a umožnily by bez vynaložení nepřiměřených nákladů zvýšení regulace stacionárního zdroje za účelem zvýšení ochrany ovzduší a snížení úrovně znečištění. Dojde-li krajský úřad k závěru, že výše uvedené lze, z úřední povinnosti v tomto smyslu vydané povolení provozu změní. Dojde-li k závěru, že neexistují aplikovatelné závazné podmínky pro provoz stacionárního zdroje, které by bez vynaložení nepřiměřených nákladů umožnily dosažení nižší úrovně znečištění, toto řízení nezahajuje, neboť absentuje předmět řízení. Ve vztahu k nepřiměřenosti nákladů, jakožto neurčitému pojmu je třeba uvést, že se jím myslí obecně skutečnost, která se nutně bude lišit zdroj od zdroje, resp. řízení od řízení, a to i v rámci jednoho zdroje. Proto není vhodné jej definovat na úrovni obecně závazné legislativy. Přiměřenost nákladů by měl odůvodňovat rozhodující správní orgán, případně vyvracet tvrzenou nepřiměřenost provozovatelem, a to na základě informací z řízení, obecně známých skutečností apod. Přiměřenost nákladů je odvislá od mnoha proměnných, které nelze předem definovat, a to ať už jako otevřený nebo uzavřený výčet. Příkladem lze uvést, že posuzování přiměřenosti nákladů bude ovlivňovat výše investice, porovnání s provozními nebo pořizovacími náklady provozovaného zdroje, technologická dostupnost daného řešení a další rozhodné skutečnosti.

Odstavec 2 z velké části přejímá současnou úpravu § 13 odst. 2 zákona. Řeší situace, kdy došlo ke změně podmínek rozhodných pro vydání povolení provozu nebo pro stanovení závazných podmínek pro provoz podle § 12 odst. 4 zákona. V takovém případě může krajský úřad na žádost, nebo z moci úřední, kdy zahájení může předcházet i podání podnětu ze strany České inspekce životního prostředí, změnit jím vydané povolení provozu nebo takové povolení provozu i zrušit. Pro tento odstavec, obdobně jako pro jeho předchůdce platí, že základním předpokladem je, že ke změně povolení provozu dochází v případě změny okolností, ať už vnějších, nebo majících původ v provozu zdroje. V takovém případě tedy musí existovat nástroje, které uvedou provoz zdroje do souladu s těmito novými skutečnostmi. Povolení provozu není neměnným dokumentem a musí být přizpůsobováno aktuální situaci. Změny prováděné na žádost provozovatele mohou mít de facto jakoukoliv povahu (změny administrativního charakteru, či změny faktické dotýkající se provozu povoleného stacionárního zdroje apod.), a to z podstaty těchto úkonů jako úkonů konaných s vědomím a na výslovnou žádost provozovatele. V případě změn ex offo pak bude muset krajský úřad jasně již v oznámení o zahájení řízení vymezit danou změnu, kvůli které ke změně ex offo přistupuje, jakožto změnu podstatnou vyvolanou veřejným zájmem na změně povolení provozu z moci úřední čili bez výslovné žádosti žadatele. V oznámení musí jasně vymezit, proč k zahájení řízení z moci úřední přistupuje, tyto důvodu musí mít patřičnou relevanci, neboť změna povolení provozu je vždy spojena se zásahem do práv a povinností provozovatele, k takovýmto krokům by tedy mělo docházet pouze v odůvodněných a podstatných případech. Ve zbytku, resp. primárně, by změny měly být ponechány režimu řízení na žádost. Navíc, jednalo-li by se o tak závažné skutečnosti, které by neumožňovaly další provoz zdroje, je nově krajskému úřadu dána pravomoc vydané povolení provozu též zrušit. Tento institut je však pouze krajní možností, které by mělo být využito jen opravdu v nejspeciálnějších případech, kdy jakákoliv změna regulace není možná, nebo by se absolutně míjela účinkem. Zrušení povolení provozu na základě § 13 odst. 2 zákona by tedy mělo být absolutní ultima ratio, které krajský úřad využije.

Upravuje se znění odstavce 3, které se v praxi ukázalo jako téměř nevyužívané a nevyužitelné. Zároveň v zákoně absentovala pravomoc krajského úřadu jím vydané povolení provozu zrušit. Odhlédneme-li od skutečnosti, že dosavadní znění zákona v odstavci 3 spíše popisovalo ex lege zánik, nikoliv zrušení, povolení provozu, krajský úřad neměl možnost jím vydané povolení provozu jakkoliv zrušit, a to ani na žádost provozovatele, byť by sám již neměl v úmyslu stacionární zdroj provozovat. Z tohoto důvodu je odstavec 3 nahrazen novým zněním, které krajskému úřadu umožňuje, a to jak na základě žádosti, tak v krajním případě i z moci úřední, jím vydané povolení provozu zrušit. Nutným předpokladem bez ohledu na charakter zahájení řízení je skutečnost, že povolení provozu pro stacionární zdroj nebylo bez zvláštního důvodu využíváno po dobu delší 4 let, což je délka odpovídající obdobné situaci upravené zákonem o integrované prevenci. Takovou skutečnost je provozovatel povinen bezodkladně příslušnému krajskému úřadu sdělit. Tato úprava má též za cíl, aby nedocházelo k situacím, kdy po x-leté pauze (delší než 4 roky), nedocházelo k využívání původního povolení provozu (které již nemusí odpovídat místním podmínkám a aktuálnímu stavu techniky), ale provozovatel nebyl nucen požádat si o povolení nové. V rámci řízení o povolení provozu by bylo možné zohlednit současnou situaci z hlediska uplatňování adekvátních závazných podmínek pro provoz stacionárního zdroje dle § 12 odst. 4 zákona, stejně jako zohlednit současnou imisní situaci v území. Tento odstavec na rozdíl od předchozího, který sice upravuje též obecně možnost zrušení povolení provozu, ale až jako tzv. ultima ratio, upravuje pravomoc krajského úřadu přistoupit ke zrušení nikoliv jako ke krajní možnosti, ale jako k nutnému kroku navazujícímu na skutečnost, že zdroj nebyl provozován, resp. vydané povolení provozu nebylo využíváno po poměrně dlouhé období.

Doplňuje se také nový odstavec 4, který upravuje vydávání tzv. konsolidovaného znění povolení provozu. Inspirací pro tuto úpravu byla úprava zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci, ve znění pozdějších předpisů, která obdobnou úpravu již nyní obsahuje. Jelikož provoz stacionárního zdroje je aktivitou, která může neustále podléhat určitým změnám, jež se mohou promítnout též v nutnosti změnit povolení provozu, po určité době může být orientace ve vydaných změnách povolení provozu značně problematická. Z tohoto důvodu, tedy pro přehlednost a komfort provozovatele, případně dalších osob, které se v povolení provozu budou potřebovat zorientovat, se navrhuje doplnit do stávající legislativy povinnost povolujícího orgánu vydat zároveň s rozhodnutím o změně povolení provozu úplné znění výrokové části povolení provozu, jak vyplývá z rozhodnutí o změně. Samozřejmě takovéto konsolidované znění bude pouze informativní a bude sloužit zejména k přehledné orientaci ve výrokové části povolení provozu, jako rozhodné budou nadále výrokové části povolení provozu a výrokové části jeho jednotlivých změn. Konsolidované znění výrokových částí povolení provozu a jeho změn nebude mít právní účinky výrokové části povolení provozu a výrokové části jeho jednotlivých změn.

K bodu 59 (§ 13a)

Zákon o ochraně ovzduší nově obsahuje v ustanovení § 13a institut tzv. rozhodování v pochybnostech. Jedná se o institut, který je vlastní mnoha předpisům v oblasti ochrany životního prostředí a předpisům s ochranou životního prostředí souvisejícím. V právní úpravě ochrany ovzduší doposud chyběl institut, který by umožnil kvalifikované rozhodování o vymezení právního základu uspořádání právních vztahů za účelem odstranění právní nejistoty. Tento institut upravuje autoritativní rozhodování orgánu ochrany ovzduší jako orgánu veřejné moci, který vydává deklaratorní rozhodnutí o tom, zda zde určitý právní vztah je, či není. Takto stanovený právní vztah má sice účinky ex tunc, ale význam má spíše pro futuro pro vymezení povahy právních vztahů, jejich obsahu a rozsahu. Takto autoritativně deklarovaný právní vztah pak do budoucna napomáhá při řešení jinak velmi pravděpodobných nejasností ohledně platností povinností, rozsahu odpovědnosti apod. Zavedení tohoto institutu do zákona pramení zejména ze zkušeností z praxe, kdy s ohledem na absenci obligatorní a závazné kategorizace stacionárních zdrojů a nešťastnou právní úpravu a nakládání se stacionárními zdroji využívanými výhradně pro výzkum a vývoj docházelo k situacím, že stacionární zdroje nepodléhaly např. regulaci prostřednictvím povolení provozu ani jiným podmínkám provozu vyplývajícím ze zákona na základě tvrzení provozovatele, že se jedná o stacionární zdroj sloužící k výzkumu a vývoji. Snaha Ministerstva životního prostředí tyto situace překlenout metodickým vedením a výkladem však nebyla dostatečná a vynutitelná. Vložení institutu rozhodování v pochybnostech tak tvoří další článek zefektivňující fungování systému právní ochrany ovzduší v České republiky, a to za synergického působení s dalšími nástroji a změnami, které nynější novela zákona opravuje. Příkladem může být nové koncipování přístupu ke zdrojům provozovaným k výzkumu a vývoji, nebo revize přílohy č. 2 z jazykového hlediska za účelem odstranění názvů kódů, které umožňovaly vícero výkladů, či konečně také stanovení postupů pro závaznou kategorizaci, která má vliv i na samotné povolení provozu. Jelikož praxe nabízí nespočet situací, které legislativa nepředvídala či na ně bezprostředně není připravena, je nutné vybavit orgány vykonávající státní správu v ochraně ovzduší nástrojem, kterým budou moci efektivně na tyto situace reagovat. Rozhodování v pochybnostech je nově zavedeno pro dva druhy situací.

První situace je rozhodování v pochybnostech, zda se jedná o stacionární zdroj uvedený v příloze č. 2 k zákonu o ochraně ovzduší. Takové situace mohou nastat v případech, kdy provozovatel stacionárního zdroje bude tvrdit, že se jedná o tzv. nevyjmenovaný stacionární zdroj, tedy patřící do skupiny stacionárních zdrojů, na které se uplatňuje nižší míra veřejnoprávní regulace v oblasti ochrany ovzduší. Důvody pro taková tvrzení mohou být mnohé. Může jimi být snaha vyhnout se vyšší míře regulace, nejasnosti v názvech kódů přílohy č. 2 k zákonu při navržení kategorizace, nebo důvody jiné. V takových případech zákon stanoví pravomoc krajského úřadu autoritativně rozhodnout, zda se jedná nebo nejedná o tzv. vyjmenovaný zdroj. Takové správní rozhodnutí pak bude mít důsledky na nahlížení na takový zdroj do budoucna. První následnou povinností, která provozovateli zdroje, jenž byl v řízení o pochybnostech posuzován, ze zákona plyne, je do 90 dnů od právní moci rozhodnutí podat žádost o povolení provozu. Důvodem této konstrukce je skutečnost, že provozovateli svědčí právo bránit se proti výkonu veřejné moci, cítí-li se jejím výkonem neoprávněně dotčen na svých právech a povinnostech, tedy zde právo podat odvolání proti správnímu rozhodnutí. Odvolací orgán může shledat, že odvolací důvody jsou opodstatněné a bude s napadeným rozhodnutím adekvátně dále nakládat. Pokud by však provozovateli plynula povinnost podat žádost již od okamžiku vydání rozhodnutí, došlo by ke komplikování situace, kdy v případě, že by konečný závěr rozhodnutí v pochybnostech byl nakonec opačný, tj. o vyjmenovaný zdroj se nejedná, by musela být procesně složitě řešena situace probíhajícího či proběhlého řízení o povolení provozu. V současném nastavení vzniká provozovateli povinnost až nabytím právní moci rozhodnutí, které deklaruje, že se jedná o tzv. vyjmenovaný zdroj. Tento postup je logický s odkazem na skutečnost, že teprve v této fázi je rozhodnutí (relativně) finální a neměnné.

Druhá situace míří na pochybnosti v rámci posouzení, zda se jedná o stacionární zdroj sloužící výhradně k výzkumu a vývoji. Toto rozhodnutí navazuje na změnu koncepce přístupu ke zdrojům provozovaným k výzkumu a vývoji, kdy nově nejsou tyto de facto vyjmuty z působnosti zákona o ochraně ovzduší z důvodu, že jsou v definici koncipovány tak, že se bez další nepovažují za stacionární zdroj. Toto deklaratorní rozhodnutí má napomoci vyřešit sporné případy, kdy ze strany orgánů ochrany ovzduší existují důvodné pochybnosti, zda se jedná o stacionární zdroj používaný pouze k výzkumu, vývoji nebo zkoušení nových výrobků a procesů, ale provozovatel tvrdí, že zdroj takovým zdrojem je. Doposud, pokud provozovatel tvrdil, že se jedná o stacionární zdroj používaný pouze k výzkumu, vývoji nebo zkoušení nových výrobků a procesů, nemohlo toto tvrzení být dále posuzováno, neboť k tomu v zákoně chyběl náležitý mechanismus. Ministerstvo životního prostředí se snažilo metodickým výkladem tuto mezeru v zákoně překlenout, nicméně výkladové stanovisko není právně závazné a tím je také nevymahatelné. Z tohoto stanoviska lze však pro budoucí správní řízení identifikovat základní posuzovací znaky, díky kterým bude rozhodující orgán, kterým je krajský úřad, moci posoudit, jak o zdroji rozhodne. Do speciálního režimu výzkumu a vývoje lze zahrnout především technické jednotky využívané v laboratorním a poloprovozním výzkumu a jiných výzkumných zařízeních. Do definice takto vyjmutého zdroje nemůže být zahrnut zdroj, který slouží k průmyslové činnosti nebo výrobě a jen občas jsou na něm prováděny činnosti výzkumu, vývoje nebo zkoušení takových výrobků a procesů. Tento zdroj nesplňuje podmínku uvedenou v definici, že jednotka se používá pouze a výlučně pro výzkum, vývoj nebo zkoušení nových výrobků a procesů. Smyslem a účelem zdroje, který je vyjmut z definice stacionárního zdroje rovněž nesmí být výroba za účelem prodeje výrobků a dosahování zisku. Pokud zdroj vyrábí, vyvíjí nebo zkouší nové výrobky a procesy, které jsou dále předávány k prodeji, je nezbytné, aby zdroj byl zahrnut mezi ostatní standardní zdroje znečišťování podřazené zákonu o ochraně ovzduší, jakož i všem jeho relevantním ustanovením (a povinnostem). Co se týče návazných povinností a jejich smyslu a konstrukce, platí zde obdobné, co u řízení o pochybnostech, zda se jedná o tzv. vyjmenovaný stacionární zdroj. Nutno však upozornit, též s ohledem na konstrukci regulace v zákoně rozdělenou na 2 základní úrovně

– pro tzv. vyjmenované (vyšší míra regulace) a tzv. nevyjmenované (nižší míra regulace) stacionární zdroje, že povinnost podat žádost o povolení provozu se samozřejmě týká pouze případů, kdy rozhodnutí obsahuje výrok, že se jedná o vyjmenovaný stacionární zdroj.

Do těchto řízení se může zapojit v pozici tzv. dotčeného orgánu Česká inspekce životního prostředí. Takovéto zapojení ještě posílí odborné posouzení případu v daném řízení. ČIŽP zde může vydat své vyjádření, které je podkladem pro rozhodnutí krajského úřadu, a to ve lhůtě 15 dnů ode dne, kdy jí byly doručeny podklady v dané věci. Je zde možná modifikace na základě domluvy s krajským úřadem, ta může spočívat např. v tom, že vyjádření nebude předkládáno vůbec. S ohledem na charakter řízení, kdy předmět řízení není způsobilý zasáhnout do práv či povinností jiných osob než těch, jež se nachází v postavení provozovatele zdroje, o kterém je řízení vedeno, je okruh účastníků řízení omezen pouze na onoho provozovatele.

Nízkoemisní zóny (dále jen „NEZ“) nejsou od doby platnosti zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, v platném znění (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“) v ČR vůbec využívány, ačkoli je lze (na základě praxe ze zahraničí – např. Německo, Francie) považovat za jeden z vhodných nástrojů k omezování znečištění pocházejícího z dopravy ve městech. S ohledem na tuto skutečnost byly analyzovány důvody vedoucí k neochotě obcí tento nástroj využívat a na základě toho byly navrženy úpravy stávajícího § 14. Zároveň je třeba uvést, že NEZ je vhodnější zavádět ve větších městech, a to v rámci rozsáhlejších území, kde není třeba kvůli NEZ výrazně měnit či doplňovat stávající dopravní infrastrukturu. Větší změny by se měly odehrávat spíše v rámci komplexnějších dokumentů typu plány udržitelné městské mobility, a ne kvůli zavedení NEZ.

Nízkoemisní zóny se budou nadále vydávat formou opatření obecné povahy, kterým též materiálně jsou. Také požadavek na účinnost opatření obecné povahy nejdříve 12 měsíců od jeho vyhlášení zůstává nezměněn.

Oprávnění vjezdu do NEZ zůstává de facto beze změny, co se týče vymezení oprávněných subjektů. Nízkoemisní zónu lze vyhlásit na celém území obce nebo pouze na části jejího území. Podle nové úpravy mohou do NEZ vjet a po NEZ se pohybovat (včetně stání v NEZ), stejně jako tomu bylo doposud, dle dosavadní právní úpravy, silniční motorová vozidla vymezená v příloze č. 8, části A (stávající příloha č. 8) k zákonu, přičemž je tato skupina rozšířena o vozidla zpravodajských služeb ČR, o vozidla provádějící údržbu kanalizačních zařízení, vodních děl a vozidla spojená s činností a správou vodních toků a povodí. V příloze č. 8 části A rovněž dochází k diferenciaci osob se zdravotním postižením, resp. k uplatňování výjimek z regulace NEZ. Nově se plošná zákonná výjimka vztahuje pouze na osoby těžce zdravotně postižené. Nižší stupně invalidity mohou být předmětem individuálních výjimek, pokud je zavedena možnost je udílet v opatření obecné povahy, kterým se stanoví NEZ. Dále mohou do NEZ vjíždět vozidla zařazená do příslušné emisní kategorie podle přílohy č. 8, části B, která mají oprávnění k vjezdu do nízkoemisní zóny povoleno opatřením obecné povahy a vozidla, pro která byla vydána individuální výjimka. Z pohledu zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“), rovněž vyplývá, že k porušení zákazu vjezdu došlo rovněž v případě, že vozidlo v NEZ stojí. I v takovém případě tak lze uložit správní trest pokuty podle zák. č. 361/2000 Sb.

Novou kategorií oprávněných subjektů jsou subjekty, které si oprávnění zajistí za úplatu (nízkoemisní poplatek), odůvodnění k této kategorii vizte níže. Nadále se již, i s ohledem na postupující digitalizaci, nebudou vozidla označovat fyzickými emisními plaketami, ale zařazování vozidel a následná identifikace bude probíhat digitálně prostřednictvím registru silničních vozidel vedeného podle zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a informačního systému nízkoemisních zón (vizte § 14h zákona). Samotné zařazování nově upraví příloha č. 8, část B k zákonu, která de facto přebírá úpravu zařazování do emisních kategorií uvedenou v nařízení vlády č. 280/2020 Sb., které bude s ohledem na vyprázdnění svého předmětu úpravy, s výjimkou právě zařazování do emisních kategorií, zrušeno a úprava zařazování se s drobnými úpravami spojenými s digitalizací systému NEZ přesune do přílohy zákona. Stejně tak budou mít vjezd povolen silniční motorová vozidla ze zahraničí, která budou splňovat podmínky pro vjezd do nízkoemisní zóny stanovené v příslušném opatření obecné povahy.

Objízdné komunikace Na základě doposud zpracovaných studií proveditelnosti nízkoemisních zón (např. pro města Brno, Ostrava, Písek, Kralupy nad Vltavou) a na základě analýzy provedené v rámci programů zlepšování kvality ovzduší vydaných v roce 2016, byla oproti původnímu znění zákona odstraněna podmínka povinnosti existence objízdné komunikace, která se pro některé obce ukázala jako značně limitující. Ačkoli objízdná trasa je zásadní z hlediska dostupnosti území, na němž je NEZ vyhlášena (i jeho blízkého okolí) a je do jisté míry pojistkou proti zhoršení imisní situace v okolí NEZ v případě jejího zavedení, je posouzení nezbytnosti tohoto faktoru ponecháno zcela na uvážení obce (např. na základě závěrů studie proveditelnosti NEZ) a rovněž na výsledku projednání záměru vyhlásit NEZ v rámci procesu přijímání opatření obecné povahy.

Za účelem zajištění dobré prostupnosti měst a obcí nová úprava stanoví, že do nízkoemisní zóny nelze zahrnovat ty komunikace na území obce, které jsou průjezdními úseky dálnice nebo silnice I. třídy.

Výjimky pro rezidenty Dalším limitujícím faktorem snižujícím účinnost NEZ je v rámci stávající úpravy možnost udělení výjimek rezidentům pro vjezd do NEZ. Povolením vjezdu rezidentům se automaticky

Konkrétně se může jednat o přestupek provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. z důvodu porušení § 10 odst. 3 téhož zákona, pakliže budou splněny podmínky podle § 125f odst. 2 tohoto zákona, tj. cit.: „a) porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání, b) porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona a c) porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu.“, nebo o přestupek řidiče podle § 125c odst. 1 písm. k) z důvodu porušení § 4 písm. c) téhož zákona. Je přitom lhostejné, zda tam dotyčný s vozidlem toliko vjel či zda tam stojí, neboť přestupek bude v obou případech klasifikován stejnou skutkovou podstatou, protože se dotyčný neřídil příslušnou dopravní značkou.

výrazně rozšiřuje skupina vozidel, které mohou stále do NEZ vjíždět, což vede k nízkému poklesu imisní zátěže (viz např. výsledky studie proveditelnosti NEZ v Ostravě). Nová úprava proto zcela odstraňuje výjimky pro rezidenty, které byly stanoveny přímo zákonem a ponechává pouze možnost udělení individuální výjimky na základě uvážení obce v mezích stanovených zákonem.

Individuální výjimky dle nové právní úpravy Nové legislativní nastavení umožňuje udělení individuální výjimky pro vozidla, která nejsou uvedena v příloze č. 8, části A anebo nesplňují emisní kategorii silničních motorových vozidel stanovenou opatřením obecné povahy jako přípustnou pro povolení vjezdu do nízkoemisní zóny. Individuální výjimka je vydávána rozhodnutím obecního úřadu na základě žádosti žadatele, v rámci níž musí prokázat vážný zájem pro její udělení. Individuální výjimky tedy nemají fungovat jako plošná forma úlevy z regulace NEZ a např. nahrazovat dříve v zákoně upravenou plošnou výjimku pro rezidenty, která byla odstraněna z důvodu zásadního snižování účinnosti NEZ. V rozhodnutí je uvedena doba, po kterou lze výjimku uplatnit a dále registrační značka silničního motorového vozidla, kterému výjimka náleží. Udělení individuální výjimky je omezeno výhradně na případy uvedené v § 14 odst. 7 písm. a) - d), mezi něž patří důvody spočívající ve zdravotním znevýhodnění či invaliditě prvního nebo druhého stupně (třetí stupeň disponuje zákonnou výjimkou uvedenou v příloze č. 8), v pracovní době žadatele, která mu neumožňuje dopravit se do zaměstnání hromadnou dopravou (s výjimkou případů, kdy je zajištěna doprava zaměstnavatelem) - toto jsou případy např, směnných provozů v některých podnicích, kdy začátek a/nebo konec směny připadá na dobu, kdy není možné využít veřejné dopravy, v omezení podnikání žadatele nebo v přepravě věcí na kulturní, společenské, sportovní či vzdělávací akce.

V případě, že se obec rozhodne umožnit v rámci stanovené nízkoemisní zóny získání individuální výjimky, musí výčet všech důvodů relevantních pro případné udělení výjimky, stanovit přímo v opatření obecné povahy, kterým vyhlašuje příslušnou nízkoemisní zónu.

Vjezd do NEZ za úplatu (nízkoemisní poplatek) V rámci zefektivnění systému NEZ je nově navrženo, aby obec mohla do NEZ umožnit vjezd vozidlům na základě uhrazení úplaty za vjezd (nízkoemisního poplatku), jejíž výši stanoví obecně závazná vyhláška. Způsob identifikace silničního motorového vozidla, pro které byl poplatek uhrazen, je stanoven v opatření obecné povahy. Blíže viz odůvodnění k ustanovením upravujícím nízkoemisní poplatek (§ 14a až 14g).

Opatření obecné povahy, kterým se NEZ stanovuje, musí obsahovat v zákoně vymezené náležitosti, aby byl rozsah a způsob regulace jasný. Opatření obecné povahy povinně obsahuje textovou a grafickou část. Grafická část je doplňována zejména za účelem přehlednosti a srozumitelnosti regulace NEZ. V textové části musí být jasně vymezeno území, na němž se NEZ stanovuje, společně s jasným rozlišením pro jakou emisní kategorii (a kategorie vyšší) se povoluje vjezd, a uvedením, že vjezd je možný po zaplacení nízkoemisního poplatku, pokud byl zaveden. Zvolí-li si obec komplexnější způsob regulace, např. pro různá území různou míru přísnosti NEZ, i tato diferenciace musí být jasně v opatření obecné povahy uvedena. Dále je také obec povinna již při zpracování opatření obecné povahy zvolit způsob, jakým budou identifikována vozidla, která mají vjezd povolen na základě úhrady nízkoemisního poplatku. Zde je prostor pro individuální přístup každé obce, zákon tedy ani návodně neobsahuje způsoby, jakým má k takové identifikaci dojít. Stejně tak musí obec dopředu stanovit výčet důvodů pro udělování individuálních výjimek. Zákon obsahuje maximální rozsah v odst. 7, který si obec může modifikovat dle svého, třeba i tak, že individuální výjimky udělovat nebude. Pokud jsou individuální výjimky možné, opět obec zvolí a stanoví způsob identifikace vozidel, které tuto výjimku využívají. Grafická část, obsahuje zejména mapu NEZ s vyznačením, jaká regulace kde v rámci NEZ platí, např. pokud jsou zavedena různá „pásma“, ve kterých platí odlišná omezení (např. zpřísňování směrem k centru obce apod.).

Nově se rovněž navrhuje, aby obec mohla stanovit různé podmínky pro různé části nízkoemisních zón (např. pro centrální části měst mohou být stanoveny přísnější podmínky, příp. vyšší úplata za vjezd), pokud to umožní zvýšit efekt nízkoemisní zóny. Toto je možné využít také pro případ smogové situace.

Současně zákon stanoví, že v případě volby zpoplatnění vjezdu do NEZ nelze současně zavést místní poplatek za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst a částí měst , a naopak. Účelem této úpravy je, aby nedocházelo k duplicitám a dvojímu plnění za totéž.

K bodu 61 (§ 14a až 14h)

K § 14a:

V tomto ustanovení se vymezuje pravomoc obce zavést v samostatné působnosti nízkoemisní poplatek, tedy poplatek, jehož předmětem je vjezd do nízkoemisní zóny a pohyb po ní.

Nízkoemisní poplatek není místním poplatkem ve smyslu zákona č. 565/1990 Sb., o místních

poplatcích, a proto se zákon o místních poplatcích ve vztahu k němu nepoužije, a to ani subsidiárně. Subsidiárně se použije zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád. Podle § 262 daňového řádu ve spojení s § 177 odst. 1 správního řádu se v souvislosti s nízkoemisním poplatkem nepoužívá správní řád, a to ani v rozsahu základních zásad činnosti správních orgánů (namísto nich se používají základní zásady správy daní).

Obec má možnost, a nikoliv povinnost ve vztahu k určité nízkoemisní zóně tento poplatek

zavést. Pokud obec tento poplatek k dané zóně nezavede, budou do této zóny moci vjet pouze vozidla podle § 14 odst. 3. Jiná vozidla do nízkoemisní zóny nebudou moci vjet. Pokud však obec poplatek zavede, budou do nízkoemisní zóny moci vjet i vozidla, ve vztahu ke kterým bude uhrazen nízkoemisní poplatek.

Nízkoemisní zóna může být pro účely nízkoemisního poplatku rozdělena na části, přičemž poplatek může být zaveden pouze pro některé části a poplatek může mít v různých částech nízkoemisní zóny různé sazby.

Poplatek může být hrazen na 1 kalendářní den nebo na delší časové období (7 kalendářních dnů, 1 měsíc nebo 1 rok).

Obec může stanovit zvláštní režim pro případ smogové situace. V takovém případě může pro

jednodenní poplatek zavést zvláštní sazby, které se použijí namísto běžných sazeb, a pro poplatek na delší časové období může stanovit denní doplatek.

K odstavcům 1 až 3:

Nízkoemisní poplatek se zavádí obecně závaznou vyhláškou.

V odstavci 1 je rovněž upravena vazba nízkoemisního poplatku na místní poplatek za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst a částí měst podle zákona o místních poplatcích.

V odstavci 2 jsou stanoveny obligatorní náležitosti obecně závazné vyhlášky, jíž se zavádí nízkoemisní poplatek. Obec musí vždy označit nízkoemisní zónu, pro kterou se poplatek zavádí, což obec zpravidla učiní odkazem na opatření obecné povahy podle § 14 odst. 1. Pokud se nízkoemisní zóna má pro účely poplatku členit na části, musí obec v obecně závazné vyhlášce vymezit tyto části. Obec tak musí učinit jasným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, které území nízkoemisní zóny spadá do které části, například výčtem ulic, topologickým popisem hranice části zóny nebo nákresem v mapě.

Dále obec musí v obecně závazné vyhlášce vždy upravit sazby poplatku, a to buď jednotně pro celou nízkoemisní zónu, nebo diferencovaně podle emisní kategorie vozidla, části nízkoemisní zóny a délky časového období, na které poplatník platí nízkoemisní poplatek (srov. také důvodovou zprávu k odstavci 3 písm. c) a k odstavcům 4 a 7). Stejně tak musí obec v obecně závazné vyhlášce upravit zvýšení nízkoemisního poplatku, které se uplatní za situace, kdy vozidlo vjede v daný kalendářní den do nízkoemisní zóny, aniž by byl včas a ve správné výši uhrazen nízkoemisní poplatek (vizte § 14d odst. 4). Jedna sazba bude pro „běžný“ režim a druhá sazba bude pro případy vyhlášené smogové situace.

Obec dále může v obecně závazné vyhlášce fakultativně upravit další vlastnosti poplatku, kterými jej přizpůsobí místním podmínkám a potřebám. Právní úprava nízkoemisního poplatku je tak, stejně jako u místních poplatků, v tomto směru do značné míry dispozitivní.

Zvláštní sazba nízkoemisního poplatku (odstavec 3 písm. a)):

Obec může pro případ smogové situace upravit zvláštní sazby poplatku, které se použijí namísto běžných sazeb poplatku u jednodenního poplatku (srov. důvodovou zprávu k odstavci 5).

V návaznosti na odstavec 3 písm. c) mohou být zvláštní sazby poplatku diferenciované podle emisních tříd vozidel a částí nízkoemisní zóny. Tato diferenciace může být jiná, než v případě běžných sazeb poplatku, protože může být zapotřebí jinak rozdělit vozidla podle emisních tříd, případně mohou být dopady očekávané smogové situace v různých částech nízkoemisní zóny různé. Nemusí tak platit, že by se každá zvláštní sazba poplatku vztahovala k nějaké běžné sazbě poplatku.

Diferenciace zvláštní sazby poplatku podle délky období z povahy věci nepřichází v úvahu, protože se zvláštní sazba poplatku použije pouze v případě jednodenního poplatku. Srov. také důvodovou zprávu k odstavcům 5 a 7.

Denní doplatek pro případ smogové situace (odstavec 3 písm. b)):

V případě vícedenního poplatku může být upraven denní doplatek (diferencovaný podle emisní kategorie, délky období, na které je poplatek hrazen, a části nízkoemisní zóny). Pokud jej obec zavede, musí být ve vztahu k vozidlu před vjezdem do nízkoemisní zóny nebo její části zaplacen nejen samotný poplatek, ale také denní doplatek. Neučiní-li tak, není řidič daného vozidla oprávněn k vjezdu do nízkoemisní zóny (§ 14 odst. 4 písm. a) a contrario). Srov. také důvodovou zprávu k odstavci 6.

Diferenciace sazeb (odstavec 3 písm. c)):

Obec má velkou volnost co do možnosti určit sazby pro jednotlivé emisní kategorie vozidel v jednotlivých částech nízkoemisní zóny a může sazby diferencovat i podle délky období, na které se platí poplatek.

Části nízkoemisní zóny se stejnou sazbou nemusí tvořit souvislé území a diferenciace může být různá pro každou emisní kategorii a každé období, na které se poplatek platí.

Obrázek 1: Ukázka možné diferenciace sazeb. Diagram vlevo zobrazuje nízkoemisní zónu a v ní vymezené části. Prostřední diagram zachycuje diferenciaci sazeb v jednotlivých částech nízkoemisní zóny pro vozidla zařazená do určité emisní kategorie, pravý diagram zachycuje diferenciaci sazeb v jednotlivých částech nízkoemisní zóny pro vozidla zařazená do jiné emisní kategorie. Části se stejným odstínem mají stejnou sazbu.

Obdobně může obec diferencovat zvláštní sazby nízkoemisního poplatku a denní doplatky pro případ smogové situace.

Obec má široký prostor pro uvážení ohledně výše sazeb, avšak je omezena kautelami ústavního a evropského práva. Obec by proto měla být schopna doložit např., že sazby pro jednotlivé části nízkoemisní zóny nejsou konstruovány diskriminačně.

Osvobození od nízkoemisního poplatku (odstavec 3 písm. d) a e)):

Skutečnost, že je silniční motorové vozidlo zařazeno v emisní třídě, která má do nízkoemisní zóny volný vjezd podle § 14 odst. 3 písm. b), nebo že je pro něj udělena individuální výjimka podle § 14 odst. 3 písm. c), neznamená bez dalšího, že je vjezd takového vozidla do nízkoemisní zóny bezplatný.

I pro takové vozidlo obec standardně stanovuje sazbu nízkoemisního poplatku (která však může být v souladu s odstavcem 3 písm. c) bodu 1 odlišná od vozidel zařazených do nižší emisní třídy). Pokud tato vozidla nemají být zpoplatněna, může je obec osvobodit od poplatku. Toto osvobození může být trvalé, nebo může být podmíněno tím, že na počátku dne netrvá smogová situace. V případě podmíněného osvobození vozidlo není osvobozeno v den, na jehož počátku trvá smogová situace, a musí tak být ve vztahu k němu před vjezdem do nízkoemisní zóny uhrazen nízkoemisní poplatek ve výši příslušné sazby nebo zvláštní sazby poplatku, podle toho, co obec upraví v obecně závazné vyhlášce.

Další způsob placení nízkoemisního poplatku (odstavec 3 písm. f)):

Nízkoemisní poplatek lze hradit všemi způsoby podle daňového řádu (§ 163 odst. 3 daňového řádu). Lze však očekávat, že některé obce zavedou další způsob placení, který nelze podřadit pod hotovostní nebo bezhotovostní platbu podle daňového řádu. Například může jít o platbu prostřednictvím kreditu nahraného v mobilní aplikaci provozované obcí. Obec, která hodlá takový způsob placení zavést, musí tuto skutečnost upravit v obecně závazné vyhlášce. Současně musí obec pro tento druh platby ve vyhlášce určit, kdy se poplatek považuje za zaplacený, tedy musí upravit den platby nad rámec dnů platby vymezených podle § 166 odst. 1 daňového řádu.

K odstavci 4: Obec může stanovit sazbu odpovídající nejvýše částce

S = MDS × t,

kde je S maximální sazbou poplatku, MDS maximální denní sazbou podle odstavce 7 a T délkou období, na který se poplatek platí, v kalendářních dnech. Pro účely tohoto výpočtu je měsíc dlouhý 30 kalendářních dnů a rok dlouhý 365 dnů (srov. odstavec 8).

K odstavci 5:

V odstavci 5 se vymezuje vztah sazeb poplatku a zvláštních sazeb poplatku. Pokud obec vymezí zvláštní sazby poplatku podle odstavce 3 písm. a), pak se v den, na jehož počátku (0:00) trvá smogová situace, nepoužijí běžné sazby poplatku, ale použijí se namísto nich pouze sazby zvláštní.

Zvláštní sazby nízkoemisního poplatku se nepoužijí v kalendářní den, kdy je smogová situace vyhlášena, protože na jeho počátku netrvala. Naopak se použijí po celý den, ve kterém je zrušena, protože na jeho počátku tato situace trvala. Důvodem je usnadnění spravovatelnosti poplatku, protože by bylo sporné, za jaké situace vozidlo do nízkoemisní zóny vjelo. Navíc nelze spravedlivě požadovat, aby byl řidič během jízdy spraven o tom, že byla vyhlášena smogová situace, a tedy je nově povinen zaplatit vyšší částku poplatku, případně aby jízdu přerušil a poplatek doplatil.

Pokud obec zvláštní sazby nevymezí, odstavec se neaplikuje a platí běžné sazby poplatku.

K odstavci 6:

V případě poplatku na delší období než 1 kalendářní den se v případě smogové situace nepoužijí zvláštní sazby poplatku, ale poplatník je před vjezdem vozidla do nízkoemisní zóny povinen zaplatit doplatek k již zaplacenému poplatku.

Důvodem je skutečnost, že cílem vyhlášení smogové situace je mimo jiné snížení objemu dopravy v postižené oblasti. Z tohoto důvodu se předpokládá, že cesty vozem budou spíše výjimečné, a proto se konstruuje povinnost zaplatit denní doplatek pouze k danému kalendářnímu dni, na jehož počátku trvá smogová situace.

Výše doplatku určená v obecně závazné vyhlášce je omezena tak, aby spolu s již zaplaceným poplatkem částka připadající na jeden kalendářní den nepřevýšila maximální zvýšenou sazbu nízkoemisního poplatku (tedy maximální výši jednodenního poplatku po dobu trvání smogové situace).

Denní doplatek proto činí nejvýše částku

𝑆 DD = MZS ― , 𝑡

kde je ―operátorem kladného rozdílu, DD maximálním denním doplatkem, MZS maximální zvláštní sazbou, S sazbou poplatku na dané období pro silniční motorové vozidlo dané emisní kategorie a t délkou období, na který se poplatek platí, v kalendářních dnech.

Pro účely tohoto výpočtu je měsíc dlouhý 30 kalendářních dnů a rok dlouhý 365 dnů (srov. odstavec 8).

K odstavci 7:

Denně může sazba poplatku činit nejvýše 500 Kč. V případě, že na počátku dne trvá smogová situace, může zvláštní sazba činit nejvýše 1 000 Kč.

Tyto nejvyšší sazby se mění s vývojem inflace. K tomu je využíván inflační koeficient určený a vyhlašovaný podle § 11f zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí. Nízkoemisní poplatek se navazuje na právní úpravu daně z nemovitých věcí, protože je neúčelné vyhlašovat pro oblast daní více inflačních koeficientů, není-li pro to zvláštní důvod. Navíc obce s tímto inflačním koeficientem pracují, protože je daň z nemovitých věcí místní daní, jejíž parametry obce ovlivňují.

Změna maximálních sazeb nemá bez dalšího vliv na skutečnou výši poplatku, kterou obec upravenou v obecně závazné vyhlášce. Tu lze změnit pouze úpravou obecně závazné vyhlášky.

K odstavci 8:

Zvýšení nízkoemisního poplatku se odvozuje od maximální denní sazby poplatku za vjezd do nízkoemisní zóny, a mohou činit maximálně její dvojnásobek. To znamená nejvýše 1000 Kč a za smogové situace až 2000 Kč, nezohlední-li se vliv inflačního koeficientu.

K odstavci 9:

Protože se ve výpočtech podle odstavců 4 a 6 vychází z délky časového období, na které se platí poplatek, je třeba upřesnit, s jakou délkou měsíce a roku se v těchto ustanoveních pracuje.

S měsícem se ve vzorcích pracuje, jako kdyby měl 30 dnů, a s rokem, jako by měl 365 dnů.

Zavedená fikce se použije pouze ve vztahu k uvedeným dvěma ustanovením, ze kterých vyplývá omezení na výši nízkoemisního poplatku. Nepoužije se však pro účely určení toho, kdy začíná a kdy končí období, na které se platí poplatek. V tomto případě se použijí standardní pravidla pro počítání času. Období v délce 1 měsíce tak skončí v následujícím kalendářním měsíci v den, který svým označením odpovídá dni, ve kterém období započalo. Není-li takového dne, skončí v poslední den takového měsíce (např. pokud začne období 31. ledna, skončí 28. nebo 29. února téhož roku). To platí obdobně i pro období v délce 1 roku.

K § 14b:

V tomto ustanovení se upravují základní konstrukční prvky nízkoemisního poplatku.

K odstavci 1: Poplatkové povinnosti k nízkoemisnímu poplatku vznikají poplatníkovi, kterým je jak provozovatel silničního motorového vozidla, tak každý řidič tohoto vozidla, který jej v daném období řídil. Oba jsou povinni plnit poplatkovou povinnost společně a nerozdílně. Správce poplatku (a případně strážník, srov. § 14e odst. 2) může požadovat úhradu poplatku po libovolném z nich a je pouze věcí jejich vzájemné dohody (která je již mimo rámec poplatkového práva), jak se následně navzájem vyrovnají.

Tato konstrukce umožňuje jak vybrat poplatek od řidiče, který je přistižen v nízkoemisní zóně, aniž by poplatek zaplatil, tak od provozovatele vozidla, a tedy není nutné dokazovat, kdo vozidlo v době vzniku poplatkové povinnosti řídil.

Poplatek může fakticky za poplatníka uhradit kdokoliv (§ 164 odst. 4 daňového řádu), nízkoemisní poplatek tak může zaplatit i třetí osoba, např. spolujezdec, nebo osoba, která má faktický zájem na jízdě vozidla v nízkoemisní zóně (nelze však na ní úhradu vynucovat).

K odstavci 2:

Předmět poplatku je hospodářskou skutečností, která zakládá vznik poplatkové povinnosti (§ 3 daňového řádu).

V případě nízkoemisního poplatku je předmět naplněn, pokud vznikne oprávnění k vjezdu do nízkoemisní zóny, bez ohledu na to, zda silniční motorové vozidlo do nízkoemisní zóny skutečně vjede. Takto poplatek vznikne v případě, že jej poplatník řádně uhradí před vjezdem do nízkoemisní zóny. Pokud poplatník do zóny nevjede, poplatková povinnost nezaniká a uhrazený poplatek se tak nevrací.

Aby se předešlo tzv. efektu „zdanění hloupých“, podléhá zpoplatnění nízkoemisním poplatkem také vjezd do nízkoemisní zóny bez oprávnění (tedy bez zaplaceného poplatku). Za vjezd do nízkoemisní zóny se podle § 14 odst. 2 považuje také jízda v nich, neboť vozidlo se mohlo v daný kalendářní den při započetí jízdy již nacházet v nízkoemisní zóně.

Z předmětu poplatku jsou vždy vyloučena vozidla uvedená v příloze č. 8 části A, například

vozidla integrovaného záchranného systému. Ve vztahu k těmto vozidlům proto nikdy nevznikne poplatková povinnost.

Vjezd vozidel, kterým svědčí oprávnění k vjezdu do nízkoemisní zóny podle § 14 odst. 3 písm.

b) a c), je předmětem poplatku vždy, ale tato vozidla mohou být osvobozena, pokud tak obec stanoví v obecně závazné vyhlášce (§ 14a odst. 3 písm. d) a e)).

K odstavci 3:

Obecně platí, že řidič silničního motorového vozidla je oprávněn k vjezdu do těch částí nízkoemisní zóny, ve kterých je sazba poplatku stejná nebo nižší, než v jaké výši poplatník uhradil poplatek.

V případě neoprávněného vjezdu do nízkoemisní zóny nebo její části je však poplatník povinen uhradit částku odpovídající nejvyšší sazbě poplatku, do které vozidlo vjelo.

Obrázek 2: Vozidlo se při svém průjezdu nízkoemisní zónou pohybovalo částech oblastech zpoplatněných sazbou 50 Kč, 100 Kč a 250 Kč. Do části nízkoemisní zóny zpoplatněné sazbou 500 Kč nevjelo. Poplatek proto musí být uhrazen alespoň ve výši 250 Kč.

Výše poplatku (neboli částka, která se vyměřuje nebo doměřuje) standardně činí částku, kterou poplatník sdělí podle § 14c odst. 1 písm. d) a následně uhradí, a to bez ohledu na to, zda oprávnění na základě takto zaplaceného poplatku využil.

V případě, kdy ale silniční motorové vozidlo vjede do části nízkoemisní zóny, ve které je sazba poplatku vyšší než částka, kterou doposud uhradil, vznikne mu samostatná poplatková povinnost k jednodennímu poplatku (srov. důvodovou zprávu k § 14d odst. 3), a to i v případě, kdy má jinak zaplacen poplatek na delší období (k danému kalendářnímu dni a dané nízkoemisní zóně mu tak vzniknou dvě samostatné poplatkové povinnosti, a tedy i dva samostatně vyměřované poplatky). Může jít například o jednorázovou cestu do vysoce zpoplatněné části nízkoemisní zóny (například centrum města) za situace, kdy má jinak zaplacen poplatek ve výši odpovídající sazbě pro nízce zpoplatněnou část zóny (např. okraj města). Za takové situace se výše jednodenního poplatku odvíjí od sazeb pro části zóny, kterými silniční motorové vozidlo skutečně projelo.

K odstavcům 4 a 5:

Obec, která zavede nízkoemisní poplatek, musí zřídit peněžní fond podle § 5 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Prostředky tohoto fondu jsou účelově vázány na pokrytí nákladů souvisejících s financováním opatření v oblasti ochrany ovzduší.

Výnos nízkoemisního poplatku je včetně příslušenství příjmem tohoto fondu.

K § 14c:

K odstavcům 1 a 2:

Nízkoemisní poplatek stojí primárně na „objednacím“ principu. Poplatník musí předem určit a sdělit správci poplatku údaje, které jsou rozhodné pro vznik poplatku, tedy musí fakticky objednat pro dané vozidlo oprávnění k vjezdu, resp. poplatek v určité výši na určité období. Správce poplatku určí způsob, jakým mu poplatník tyto údaje sdělí. Například může jít o webovou aplikaci, objednání skrze platební automat umístěný v nízkoemisní zóně, SMS zpráva s vhodnou strukturou apod. Správce poplatku musí tento způsob uveřejnit na úřední desce a prostřednictvím sítě Internet (§ 56 daňového řádu). Současně tak musí učinit prostřednictvím informačního systému nízkoemisních zón podle § 14h.

K odstavci 3:

Poplatník může mít vedle sebe několik poplatkových povinností, každou vázanou k poplatku na jiné období. Může tak mít uhrazen poplatek na 1 rok do částí zóny odpovídající okrajovým částem města a k tomu například uhrazen 7denní poplatek v sazbě pro část zóny odpovídající centru města.

V případě vjezdu do části nízkoemisní zóny bez uhrazeného poplatku pak může vzniknout jednodenní poplatek vedle poplatku na delší období (srov. § 14d odst. 3).

K odstavcům 4 a 5:

Běh období, na které je poplatek zaplacen, určuje sám poplatník tím, že zvolí jeho první den a délku.

Pokud však takto „objednaný“ poplatek do prvního dne tohoto období nezaplatí, nevznikne mu nedoplatek, který by musel uhradit. Poplatková povinnost v takovém případě vůbec nevznikne, nevznikne tak ani oprávnění, ale ani poplatkový dluh.

Poplatková povinnost však v případě jízdy v nízkoemisní zóně bez uhrazeného poplatku vzniká ze zákona (§ 14d odst. 3). Ustanovení o tom, že v případě neuhrazení poplatku nevzniká poplatková povinnost, se proto v případě „neobjednané a nezaplacené“ jízdy nepoužije a poplatník je povinen poplatek uhradit pod hrozbou jeho vymáhání v daňové exekuci.

K odstavci 6:

V případě období v délce 1 měsíce a 1 roku se použije obdobně § 605 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého konec období určeného podle měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá skutečnost, od níž se období počítá. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec období na poslední den měsíce. V případě období počítaného v kalendářních dnech toto pravidlo není zapotřebí, protože platí implicitně.

K § 14d:

K odstavcům 1 a 2:

Splatnost nízkoemisního poplatku je konstruována specificky tak, že poplatek musí být vždy uhrazen alespoň ve výši odpovídající sazbě pro danou nízkoemisní zónu nebo její část dříve, než silniční motorové vozidlo do této zóny nebo části vjede.

Protože se může v čase vyvíjet potřeba poplatníka ohledně míst, kam plánuje se svým vozidlem vjet, umožňuje se poplatek doplatit do požadované výše.

Obrázek 3: Na obrázku jsou vyznačena místa, kde musí být uhrazen poplatek postupně ve výši alespoň 50 Kč, 100 Kč a 250 Kč. Pokud poplatník dopředu uhradil 100 Kč, a následně upravil svou trasu tak, aby projížděl částí zóny, pro kterou sazba činí 250 Kč, musí před vjezdem do této části zóny doplatit 150 Kč (odstavec 2).

K odstavci 3:

V případě vjezdu do nízkoemisní zóny nebo její části bez uhrazeného poplatku ve správné výši se stanovuje, že vždy vznikne poplatková povinnost k jednodennímu poplatku, a to i kdyby vznikla vedle poplatku na delší časové období, u kterého úhrada neodpovídá částce, která má být zaplacena.

Poplatníkovi v okamžiku vjezdu již mohl vzniknout jednodenní poplatek na nižší částku (ten může být k okamžiku vjezdu zaplacen, ale také nemusí, pokud vznikl v důsledku neuhrazeného vjezdu do méně zpoplatněné části nízkoemisní zóny). Pokud tedy takový jednodenní poplatek již dříve vznikl, nevznikne vedle něj druhý jednodenní poplatek, ale pouze se navýší výše již vzniklého poplatku v souladu s § 14b odst. 3.

K odstavcům 4 a 5:

V případě neoprávněného vjezdu do nízkoemisní zóny nebo její části vždy vzniká jednodenní poplatek (odstavec 3) a k němu jako příslušenství vzniká ze zákona zvýšení nízkoemisního poplatku. To vzniká pouze jednou denně, bez ohledu na to, kolikrát silniční motorové vozidlo projede nízkoemisní zónou nebo její částí. Zvýšení nízkoemisního poplatku vzniká ve výši, kterou obec určí v obecně závazné vyhlášce, přičemž zákon tuto výši omezuje maximálně na dvojnásobek maximální denní sazby nízkoemisního poplatku (tzn. 1000 Kč nebo 2000 Kč v závislosti na smogové situaci), a to jednak z důvodu preventivního působení takového zvýšení a dále pak z důvodu, že uhrazením tímto způsobem zvýšeného nízkoemisního poplatku vozidlo získá oprávnění pohybovat se ve všech vymezených částech nizkoemisní zóny. Nebude tedy docházet k situacím, kdy by v souvislosti s vjezdem daného silničního motorového vozidla v jeden kalendářní den do různě zpoplatněných částí nizkoemisní zóny vznikala povinnost vícekrát uhradit zvýšení nízkoemisního poplatku. Zvýšení také nahrazuje funkci penále a úroků podle daňového řádu. Zvýšení nízkoemisního poplatku lze na základě žádosti poplatníka prominout, pokud ke včasnému neuhrazení nízkoemisního poplatku došlo z důvodu, který lze s přihlédnutím k okolnostem daného případu ospravedlnit, a poplatek je zcela uhrazen (§ 14g).

K odstavci 6:

Předpokládá se, že některé obce využijí při správě nízkoemisních poplatků technickou infrastrukturu vybudovanou pro parkovací zóny, a to zejména v oblasti kontroly oprávněnosti vjezdu do nízkoemisní zóny. Mohly by však také využít platebních automatů umístěných v zóně, pokud zóna nemá ryze tranzitní charakter a je obvyklé v ní přerušit jízdu.

Protože se však takové zařízení nachází v nízkoemisní zóně, je pro jeho použití nutné umožnit cestu nízkoemisní zónou k takovémuto automatu, aniž by tím došlo ke vzniku zvýšení poplatku. Z tohoto důvodu se stanovuje fikce, že poplatek je zaplacen včas, pokud je na takovém zařízení uhrazen nebo doplacen bezprostředně po vjezdu do zóny nebo její části. Tato fikce se uplatní i ve vztahu k samotnému oprávnění k vjezdu do nízkoemisní zóny podle § 14 odst. 3 písm. c).

K § 14e:

K odstavci 1:

Správcem poplatku je obec, která zavedla poplatek, přičemž správu poplatku vykonává v samostatné působnosti.

Při správě nízkoemisních poplatků se postupuje podle daňového řádu.

K odstavci 2:

Obdobně k § 22 odst. 10 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, se stanoví procesní odchylky od obecného procesního režimu daňového řádu tak, aby byla respektována specifika samostatné působnosti obcí.

Jménem obce vykonává působnost správce poplatku její obecní úřad, jde o obdobu § 130 odst. 1 správního řádu. V případě hlavního města Prahy působnost obce při správě nízkoemisního poplatku vykonává Magistrát hlavního města Prahy, a nikoliv úřady jednotlivých městských částí, protože v hlavním městě Praze může být (podobně jako v jiných obcích) zavedena pouze jediná nízkoemisní zóna, a proto není možné tříštit správu poplatku.

Nadřízeným orgánem obcí je krajský úřad, který správu vykonává v přenesené působnosti. Na rozdíl od místních poplatků je ve věcech správy nízkoemisního poplatku nadřízeným orgánem krajského úřadu Ministerstvo životního prostředí, a nikoliv Ministerstvo financí. To platí i pro Magistrát hlavního města Prahy.

K odstavci 3:

S cílem zvýšit dobytnost nízkoemisního poplatku se stanoví možnost požadovat úhradu nízkoemisního poplatku strážníkem obecní policie po řidiči jako poplatníkovi poplatku, pokud zjistí, že nízkoemisní poplatek není uhrazen. Platbu může požadovat v hotovosti nebo prostřednictvím platební karty. Ustanovení vychází z § 17d zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii. Z povahy věci lze takto požadovat úhradu pouze ve vztahu k nízkoemisnímu poplatku na 1 kalendářní den (srov. § 14c odst. 5 a § 14d odst. 3).

Ustanovení zakotvuje implicitní průlom do daňové mlčenlivosti podle § 52 daňového řádu vůči obecní policii ve vztahu k informaci o tom, zda je ve vztahu k určitému silničnímu motorovému vozidlu zaplacen nízkoemisní poplatek.

K odstavci 4:

S ohledem na maximální zjednodušení správy nízkoemisního poplatku se poplatek standardně nevyměřuje platebním výměrem, ale pouze úkonem v evidenci poplatků (předepsání do evidence), kterému se propůjčí účinky v nalézací rovině poplatku. Takto lze postupovat tehdy, pokud byl poplatek zcela zaplacen včas a pokud o výši poplatku nejsou pochyby. V takovém případě zaevidování platby bude zpravidla jediným úkonem ve věci. Tento úkon může být podle § 59a odst. 1 písm. b) daňového řádu automatizován, protože nejde o vydání rozhodnutí. Stejně se postupuje i tehdy, kdy je sice nízkoemisní poplatek zaplacen opožděně, ale přesto dříve, než je ve věci vydán platební výměr. K opožděnému zaplacení může dojít dobrovolně, na základě pokynu strážníka obecní policie (srov. odstavec 2), nebo na základě neformálního vyrozumění ze strany obce (to však není povinné, je pouze projevem zásady vstřícnosti podle § 5 odst. 3 daňového řádu). Při opožděném zaplacení však vzniká povinnost uhradit zvýšení poplatku (§ 14d odst. 4).

Pochyby o výši poplatku může správce poplatku mít zejména tehdy, pokud poplatník uhradí poplatek, aniž by podle § 14c odst. 1 sdělil správci daně údaje o tom, vůči kterému vozidlu poplatek hradí a v jaké výši jej bude hradit. Stejně tak může mít správce poplatku pochyby v případě, kdy není evidována emisní kategorie vozidla v informačním systému. Pokud jsou pochyby odstraněny až dodatečně, nebrání to přesto vyměření podle tohoto odstavce.

Pokud poplatník uhradí více, než měl, vyměří se poplatek předepsáním do evidence poplatků pouze ve výši, která měla být uhrazena. Zbývající uhrazené peněžní prostředky se stanou přeplatkem, o jehož vrácení může poplatník požádat postupem podle daňového řádu.

Poplatek se vyměřuje ke dni splatnosti, případně ke dni opožděného zaplacení. To však neznamená, že předepsání musí být provedeno v daný den. Poplatek lze takto k danému dni předepsat i zpětně, což je v případě evidence daní (a tedy i poplatků) podle daňového řádu běžné.

Poplatník má právo požadovat vyměření rozhodnutím podle § 14f, pokud byl poplatek vyměřen pouze předepsáním do evidence poplatků. Je-li žádost přípustná, vyměření předepsáním do evidence poplatků se zruší a postupuje se podle § 14f.

Neuhradí-li poplatník poplatek včas, může správce poplatku vyměřit poplatek platebním výměrem. K tomu dojde zejména jako předstupeň vymáhání poplatku daňovou exekucí.

K odstavcům 5 a 6:

Není-li ani opožděně poplatek uhrazen, případně nejsou-li ani dodatečně rozptýleny pochybnosti o výši, ve které má být poplatek vyměřen předepsáním do evidence poplatků, vyměří se poplatek rozhodnutím, tedy platebním výměrem nebo hromadným předpisným seznamem. Poplatek lze vyměřit pouze po dobu běhu lhůty pro stanovení poplatku (§ 148 daňového řádu). Protože lze očekávat, že správce poplatku bude evidovat větší množství neuhrazených poplatků různých subjektů, umožňuje se poplatek vyměřit také hromadným předpisným seznamem.

K odstavci 7:

S ohledem na výši nízkoemisního poplatku se obdobně jako u místních poplatků navrhuje, aby v souvislosti s nízkoemisním poplatkem nevznikalo penále podle § 251 daňového řádu ani úroky podle daňového řádu (tedy jak úroků hrazených poplatníkem, tak úroků hrazených správcem poplatku).

V případě včasného nezaplacení nízkoemisního poplatku namísto toho vzniká zvýšení poplatku podle § 14d odst. 4.

K § 14f:

Nízkoemisní poplatek se standardně vyměřuje předepsáním do evidence poplatků, tedy bez vydání rozhodnutí. V případě jeho neuhrazení pak vzniká ze zákona povinnost uhradit zvýšení poplatku. Poplatník tak za standardních okolností nemá možnost brojit proti své poplatkové povinnosti opravnými prostředky (např. pokud by namítal diskriminační zpoplatnění nebo existoval spor o zařazení jeho vozidla do dané emisní kategorie), aniž by současně riskoval vznik povinnosti uhradit zvýšení poplatku. Pokud poplatek uhradí, není vydáván platební výměr, proti kterému by mohl brojit, a pokud poplatek neuhradí, vznikne povinnost uhradit zvýšení poplatku.

Obdobná situace nastala dříve u místních poplatků podle zákona č. 565/1990 Sb. Judikatura v návaznosti na ni zakotvila možnost podat kvalifikovanou žádost o vyměření místního poplatku, přestože zákon tuto možnost výslovně neupravoval (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. června 2014, č. j. 2Afs 68/2012-34, publikovaného pod č. 3096/2014 Sb. NSS).

Protože jsou obě situace do značné míry podobné, navrhuje se zakotvit i u nízkoemisního poplatku možnost podat žádost o vyměření poplatku. Právní úprava vychází z § 11a zákona o místních poplatcích.

Žádost o vyměření nízkoemisního poplatku nelze podat tehdy, pokud byl již poplatek dříve vyměřen platebním výměrem (tedy pokud jej stihl správce poplatku vydat, případně pokud již dříve byl poplatek vyměřen na základě žádosti).

Pokud je podaná žádost přípustná, ruší se předchozí vyměření poplatku předepsáním do evidence poplatků. Obec v takovém případě musí poplatek vyměřit, aby jej mohla platně předepsat do evidence poplatků.

K § 14g:

V praxi může nastat situace, kdy došlo k neuhrazení nízkoemisního poplatku z ospravedlnitelného důvodu, například v případě převozu osoby v ohrožení života do nemocnice, při kterém optimální trasa vede skrze nízkoemisní zónu. Ospravedlnitelnost důvodu posuzuje správce poplatku.

Ustanovení formulačně vychází z § 259b daňového řádu.

Ani ospravedlnitelný důvod pro neuhrazení nízkoemisního důvodu nezbavuje poplatníka povinnosti zaplatit poplatek samotný, prominutí se týká pouze zvýšení poplatku. Poplatník musí v žádosti o prominutí uvést důvody, které vedly k porušení povinnosti a navrhnout, zda má dojít k plnému nebo částečnému prominutí zvýšení poplatku. Správce poplatku není vázán návrhem poplatníka, a tedy může zvýšení poplatku prominout v jiném než požadovaném rozsahu.

Správce poplatku postupuje při promíjení zvýšení nízkoemisního poplatku podle § 259 a 259c daňového řádu. To mimo jiné znamená, že zvýšení poplatku lze prominout pouze tehdy, pokud stále běží lhůta pro stanovení poplatku, opakovaně lze žádat o prominutí až po uplynutí 60 dnů a s uvedením jiných důvodů, proti rozhodnutí ve věci prominutí zvýšení poplatku nelze uplatnit opravné prostředky, správce poplatku a přihlédne k četnosti porušování povinností při správě poplatku daným poplatníkem. Prominutí zvýšení poplatku není možné, pokud poplatník v posledních 3 letech závažným způsobem porušil poplatkové předpisy.

Žádost je zpoplatněna správním poplatkem (položka 1 bod 1 písm. c) Sazebníku správních poplatků).

K § 14h:

S ohledem na požadavky na elektronizaci postupů i produktů v rámci veřejné správy (viz např. nahrazení fyzických dálničních známek za elektronické), je žádoucí nahradit i fyzické emisní plakety elektronickým informačním systémem. Vzhledem k tomu, že registr silničních vozidel vedený Ministerstvem dopravy podle § 4 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, obsahuje všechny údaje potřebné pro zařazení vozidla do emisní kategorie, není nutné u těchto vozidel vytvářet nový systém veřejné správy. Příslušným orgánům bude v relevantní části umožněn přístup do registru silničních vozidel. V tomto systému lze po zadání registrační značky zjistit mimo jiné údaje o silničním motorovém vozidle též stupeň plnění emisní úrovně silničního motorového vozidla, což je údaj, na základě kterého dochází k zařazování do příslušné emisní kategorie. Obdobně bude fungovat též ověřování oprávnění vjezdu do NEZ v případě kontroly, ať už bude realizována kamerovým systémem, namátkově fyzicky či jiným způsobem.

V novém systému tak budou vedeny údaje o NEZ jako takových a obcích, jež je stanovily, o zahraničních vozidlech, resp. o vozidlech, jejichž údaje nejsou vedeny v registru silničních vozidel a informace o udělených individuálních výjimkách ze zákazu vjezdu do NEZ. Dále budou v systému vedeny informace o nízkoemisním poplatku, pokud jej obec zavedla, konkrétně maximální denní sazby poplatku stanovené postupem podle § 14a. Údaje o silničních motorových vozidlech, jež jsou registrovány v jiném státě, bude do informačního systému vkládat a aktualizovat řidič tohoto vozidla, jelikož se nejedná o údaje dostupné z informačního systému veřejné správy v ČR, do kterého by mohly mít relevantní orgány přístup. Na základě zadaných údajů mu bude vygenerován údaj o emisní kategorii, do které je jeho vozidlo zařazeno dle stejných kritérií jako v případě tuzemských vozidel - zařazování je upraveno v příloze č. 13 k zákonu. Tato funkcionalita zajistí, že řidič zadávající údaje do systému nebude muset provádět zařazení vozidla sám, což by mohlo být značně komplikované s ohledem na různou úroveň orientace, jak v relevantních právních předpisech, tak v dokladech k vozidlu. Dojde tak ke zjednodušení fungování informačního systému a bude též prevenována chybovost a zadávání nesprávných údajů, ať už úmyslně či z nedbalosti. Povinnost vložit údaje je řidič povinen splnit nejpozději před 1. vjezdem do jakékoliv NEZ v rámci ČR. Údaje o samotné NEZ a o udělených výjimkách do systému bude vkládat obec, která NEZ vyhlásila, resp., která udělila výjimku. Pro potřeby kontrol umožní ministerstvo přístup do informačního systému NEZ Policii ČR, obecní policii a obcím, které zřídí NEZ. Současně uvádíme, že na postup zadávání údajů do informačního systému se vztahují právní předpisy na ochranu osobních údajů.

K bodům 62 až 71 (§ 15)

V ustanovení § 15 dochází většinou k dílčím úpravám, které vyplynuly z praxe.

V případě změny v odstavci 2 se jedná o legislativně-technickou úpravu navazující na změny ohledně vymezení povinnosti provozovatele zjišťovat úroveň znečišťování § 6 odst. 1.

V odst. 5 se doplňuje úprava tzv. inflační doložky, která se vztahuje k sazbě poplatku za znečišťování pro rok 2025 a dále, uvedené v příloze č. 9. Účelem této doložky je zamezení reálného klesání výše poplatku za znečišťování, který je environmentálně motivovaným finančním plněním, jehož výnos do státního nebo jiného veřejného rozpočtu je pak využíván pro environmentálně motivovaná opatření. Pevně stanovená výše úplaty a sazby v průběhu času ztrácejí na reálné hodnotě, takže byť jejich výše poplatku zůstává stejná, v reálu její hodnota klesá. Jedná se tak o pozvolné oslabování tohoto ekonomického nástroje, kterému je nutné zabránit tímto automatickým způsobem, který nevyžaduje pravidelný zásah do zákona.

V odstavci 6, který stanoví podmínky, při jejichž splnění se poplatek nevyměří, se ustanovení písm. a) upřesňuje ve vztahu ke zdrojům, které v roce 2010 nebyly provozovány, případně nebyly provozovány po celý tento rok. V návětí odstavce 6 se na základě praktických zkušeností při správě daní upřesňuje postup v případech, kdy jsou splněny podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení.

V odstavci 8 se upřesňuje, že termín pro podání poplatkového přiznání se vztahuje k řádnému poplatkovému přiznání.

Dále se v odstavci 8 upravuje již na legislativní úrovni situace, kdy poplatník poplatku za znečišťování nepodává řádné poplatkové přiznání. Doposud existovaly nejasnosti mezi tím, zda zákonem stanovená výše částky 50 000 Kč, která je hranicí pro vznik povinnosti podávat poplatkové přiznání, resp. vznik poplatkové povinnosti vůbec, je výše vypočítaná pouze na základě první části výpočtu výše poplatku, tj. vynásobením základu poplatku s příslušnou sazbou, nebo se tato hranice posuzuje až ve vztahu k celkové výši poplatku, tedy při započtení příslušného koeficientu na základě dosahovaných emisí a/nebo při uplatnění postupu pro vznik nároku na osvobození od poplatku podle odstavce 6. Nyní z dikce zákona jasně vyplývá, že výše, která se posuzuje pro vznik povinnosti podat poplatkové přiznání, je výše, před uplatněním modifikátorů poplatku (koeficientů nebo postupu podle odstavce 6).

V odstavci 8 se rovněž do zákona o ochraně ovzduší vkládá speciální úprava ve vztahu úpravě podání uvedená v zákoně č. 280/2009 Sb., daňový řád, v platném znění. Strukturu a formát poplatkových přiznání stanoví ministerstvo (MŽP) vyhláškou, jedná se tedy o tzv. formulářové podání, kdy v případě, že by nebyla uvedena tato speciální úprava, vztahovala by se na poplatková přiznání dle zákona o ochraně ovzduší obecná úprava daňového řádu, která neodpovídá charakteru a požadavkům, které jsou požadovány v rámci správy poplatku za znečišťování, a naopak v jiných aspektech přesahuje rozsah údajů, které správce poplatku potřebuje. Speciální úprava v zákoně o ochraně ovzduší umožní, aby tiskopisy (i v elektronické podobě se zveřejněnou strukturou a formátem) odpovídaly požadavkům správy poplatku za znečišťování.

V odstavci 9 se upravuje pořádková lhůta pro správce poplatku k vydání platebního výměru. Doposud tato 4měsíční lhůta počínala běžet okamžikem podání poplatkového přiznání poplatníkem, tedy i před uplynutím obecné lhůty pro podání poplatkového přiznání. Nyní se lhůta sjednocuje tak, že počátek běhu lhůty je vždy stejný a to den, kdy uplynula lhůta pro podání řádného poplatkové přiznání.

V odstavcích 10 a 11 se upravuje výše vypočteného poplatku, při jejímž dosažení je poplatník povinen platit poplatek prostřednictvím záloh. Tato částka se zvyšuje z 200.000 Kč na 1.000.000 Kč. Jedná se o úpravu, která je vypořádáním podnětu z procesu tzv. eko-auditu, jímž má být dosaženo snížení neadekvátní podnikatelské zátěže na podnikatelských subjektech s ohledem na požadavku pro ochranu životního prostředí. Současně se odstraňuje kompetence krajského úřadu rozhodovat o povinnost platit zálohy ve vydávaném platebním výměru. Tato povinnost bude platit přímo ze zákona. Jednalo se totiž o zbytečnou administrativu, když daný výměr ve vztahu k zálohám nestanovil nic více, než stanovuje zákon. Daný postup je v souladu s § 174 daňového řádu. V souvislosti se skutečností, že nadále zákon nebude určovat speciální příslušný orgán veřejné moci v oblasti záloh, bude pravomoc zmírňovat zálohy standardně na správci daně v platební rovině, tedy místně příslušném celním úřadu.

Kompletní úpravou prošel odstavec 14, který obsahuje nové rozdělení výnosů z poplatků. Nově náleží Státnímu fondu životního prostředí pouze 50 % z výnosu, namísto původních 65 %. Tento rozdíl patnácti procentních bodů je nově převeden do poměrné částí výnosu náležícího do státního rozpočtu, kapitoly Ministerstva životního prostředí, tedy do tohoto rozpočtu bude nově plynout 25 % z výnosu. Část náležící rozpočtu kraje zůstává nedotčena. Co se týče části výnosu náležející do státního rozpočtu, stanovené účelové určení se formálně z metodických důvodů zrušuje, nicméně i nadále se předpokládá jeho využití na výdaje, které podle tohoto zákona zajišťuje Český hydrometeorologický ústav.

K bodům 72 až 79 (§ 16)

V odstavci 2 dochází k nahrazení odkazu na přílohu č. 10 k zákonu odkazem na přímo použitelný předpis Evropské unie. V současnosti již nejsou vnitrostátně stanoveny emisní požadavky na spalovací stacionární zdroje o jmenovitém tepelném příkonu 300 kW a nižším, neboť veškeré požadavky jsou stanoveny na unijní úrovni přímo použitelným předpisem upravujícím tzv. požadavky na ekodesign. Jedná se o tyto přímo použitelné předpisy EU (v platném znění): nařízení Komise (EU) č. 813/2013 ze dne 2. srpna 2013, kterým se provádí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/125/ES, pokud jde o požadavky na ekodesign ohřívačů pro vytápění vnitřních prostorů a kombinovaných ohřívačů, nařízení Komise (EU) č. 814/2013 ze dne 2. srpna 2013, kterým se provádí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/125/ES, pokud jde o požadavky na ekodesign ohřívačů vody a zásobníků teplé vody, nařízení Komise (EU) 2015/1185 ze dne 24. dubna 2015, kterým se provádí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/125/ES, pokud jde o požadavky na ekodesign lokálních topidel na tuhá paliva, nařízení Komise (EU) 2015/1188 ze dne 28. dubna 2015, kterým se provádí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/125/ES, pokud jde o požadavky na ekodesign lokálních topidel a nařízení Komise (EU) 2015/1189 ze dne 28. dubna 2015, kterým se provádí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/125/ES, pokud jde o požadavky na ekodesign kotlů na tuhá paliva.

V odstavci 4 dochází ke zpřesnění stávající formulace. Spalovat v otevřených ohništích je možné pouze suché rostlinné materiály, které nejsou znečištěné nebo jinak kontaminované cizorodými chemickými látkami, odstraňují se tak dva typy případných námitek, zda lze např. moření či jiné cílené povrchové úpravy dřeva považovat za „znečištění“ a naopak, zda znečištění látkami zcela přirozenými, pouze běžně se v či na povrchu rostlinných materiálů nevyskytujících nelze považovat za nepřípustné „znečištění chemickými látkami“. Cílem je zamezit především spalování odpadního dřeva, které bylo chemicky ošetřeno, ať již mořením či lakováním.

V odstavci 4 se rovněž u slovesa vyjadřujícího danou povinnost mění nedokonaný vid na vid dokonavý (ze „spalovat“ na „spálit“), a to za účelem sjednocení slovesného vidu u dané povinnosti a příslušného přestupku. Platí, že pokud je povinnost stanovena v dokonavém vidu, lze sankcionovat i trvající jednání, a to na základě argumentu od menšího k většímu (a minori ad maius). Obdobná změna za účelem sjednocení slovesného vidu u povinnosti a přestupku byla provedena i v § 16 odst. 9 a v několika dalších ustanoveních.

V odstavci 6 se doplňuje ustanovení o prokazování tepelného zpracování odpadu ve spalovacích stacionárních zdrojích o celkovém jmenovitém tepelném příkonu do 300 kW včetně. Postup při tomto prokazování, prováděném příslušnými orgány ochrany ovzduší při výkonu kontroly, bude stanoven vyhláškou. Stanovení tohoto postupu souvisí s ustanovením odstavce 6 věty první, podle kterého odpad může být až na stanovené výjimky tepelně zpracován jen ve stacionárním zdroji, ve kterém je tepelné zpracování odpadu povoleno podle § 11 odst. 2 písm. c).

V § 16 odst. 9 je opraven chybně uvedený název informačního systému, jde tedy pouze o formální úpravu. Dále je zaměněno „podle jiného právního předpisu“ za „v oblasti životního prostředí“.

V nově označeném odstavci 11 (původní odstavec 10) byl doplněn odkaz na postup prokazování tepelného zpracování odpadu ve spalovacích stacionárních zdrojích, který bude stanoven vyhláškou.

Nově vkládaný odstavec 10 doplňuje povinnosti ve vztahu k zhotovitelům staveb, definovaným ve stavebním zákoně, na což také zákon o ochraně ovzduší odkazuje. Zhotovitelé jsou nově povinni realizovat opatření k předcházení vzniku prašnosti a k omezování jejího šíření, a to při stavební činnosti, změnách staveb, terénních úpravách nebo při odstraňování staveb, zkrátka při stavebních činnostech, které generují značné množství prašnosti. Současně zákon stanovuje, že plnění takových opatření musí být proporční k cílovému efektu. Zhotovitel je tedy povinen je plnit v co nejvyšší míře, avšak při vyhodnocení jejich technické možnosti a ekonomické přijatelnosti. Seznam těchto opatření je přímo uveden v příloze č. 10 k zákonu. Kontrolním orgánem je pro plnění těchto povinností orgán ochrany ovzduší, kterým bude typicky obecní úřad obce s rozšířenou působností, případně Česká inspekce životního prostředí. Zákon stanoví, že zhotovitel stavby je povinen na vyžádání prokázat orgánu ochrany ovzduší splnění uvedených povinností stejně jako případnou technickou nemožnost jejich plnění, či ekonomickou nepřijatelnost. Čili bude na zhotoviteli, aby prokázal, že okolnosti byly takové, že znemožňovaly plnit protiprašná opatření v plném myslitelném rozsahu nebo zcela, případně prokázat jejich ekonomickou nepřijatelnost při porovnání nákladů na jejich realizaci a např. náklady na stavební práce samotné. Zákon současně stanovuje výjimku, která se týká staveb dopravní infrastruktury, pokud stavební a související práce probíhají dále než 500 m od intravilánu obce. Důvodem pro tuto výjimku je potenciální neodůvodněné prodražování staveb dopravní infrastruktury z důvodu nutnosti realizace předepsaných protiprašných opatření, a to i tam, kde odpadá primární předmět ochrany - zdraví obyvatel obcí, kde probíhají prašné činnosti s negativním vlivem na lidské zdraví. Opatření lze realizovat na dobrovolné bázi.

K bodům 80 až 99 (§ 17)

V § 17 odst. 1 písm. a), d) a h) a v odst. 3 písm. e) se u slovesa vyjadřujícího danou povinnost mění nedokonavý vid na vid dokonavý, aby slovesný vid u stanovené povinnosti odpovídal vidu u příslušného přestupku. Blíže viz odůvodnění výše k § 16 odst. 4.

Úprava v rámci § 17 odst. 1 písm. d) řeší pochybnosti v rozsahu informací, které má provozovatel povinnost poskytovat. Především u spalovacích stacionárních zdrojů do 300 kW včetně je vhodné zakotvit povinnost předložení informací i o způsobu provozování zdroje a jeho příslušenství a palivech, které významně ovlivňují emise znečišťujících látek. Mezi tyto informace patří především podrobný popis zdroje, doklady o provedení kontroly a revize spalinové cesty (podle ustanovení § 47 zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, v platném znění), doklady o nabytí paliva s uvedením dodavatele. Daná informační povinnost se týká rovněž nedodržení emisních limitů a přijatých opatření. Zároveň navrhovanou úpravou dochází ke sjednocení dikce zákona v obdobných situacích. Požadavek na předložení informací obsahuje v navrhovaném znění již nyní § 17 odst. 2, a jelikož v praxi toto znění přinášelo méně interpretačních problémů, byť obsah informační povinnosti je v obou případech stejný, rozhodl se předkladatel sjednotit znění obou povinností, a to ve znění, které se v praxi ukázalo jako interpretačně jasnější.

V § 17 odst. 1 písm. e) dochází k doplnění krajského úřadu jako oprávněného orgánu ochrany ovzduší k přístupu ke stacionárnímu zdroji a jeho příslušenství, používaným palivům a surovinám a technologiím souvisejícím s provozem nebo zajištěním provozu stacionárního zdroje. Krajský úřad je též orgánem ochrany ovzduší, který je příslušný ke kontrole, avšak doposud chyběl ve výčtu oprávněných orgánů v písm. e). Jelikož krajské úřady jsou orgány povolujícími provoz tzv. vyjmenovaných stacionárních zdrojů, je nanejvýš vhodné, aby byli společně s Českou inspekcí životního prostředí oprávněny k přístupu ke stacionárním zdrojům. V opačném případě by docházelo k neúměrnému krácení možnosti provádět efektivní kontrolu nad dodržováním zákonných ustanovení.

Dochází k vyjasnění obsahu pojmu odborně způsobilá osoba, pro který zákon od § 17 odst. 1 písm. h) používá legislativní zkratku. Nově jsou pojmové znaky této odborně způsobilé osoby definovány takto – jedná se o fyzickou osobu; tato osoba byla proškolena výrobcem stacionárního zdroje, pro který bude funkci odborně způsobilé osoby vykonávat; tato osoba disponuje oprávněním k provádění kontrol technického stavu a provozu stacionárního zdroje, které udělil výrobce daného zdroje; tato osoba je uvedena v databázi odborně způsobilých osob, vedené na základě a dle § 17a zákona. Nesplňuje-li osoba tyto definiční znaky, není odborně způsobilou osobou ve smyslu zákona o ochraně ovzduší. Nově se též zpřesňuje, že o vyjádření k dostupnosti odborně způsobilé osoby se žádá prostřednictvím výše uvedené databáze odborně způsobilých osob.

Doplňuje se též nové písmeno i). Toto nové písmeno umožňuje orgánu ochrany ovzduší na úrovni obecního úřadu žádat o poskytnutí informací o stacionárním zdroji, jeho provozu, příslušenství, používaných palivech a jeho emisích také v případě, že se jedná o obecní úřad obce, která má vydánu obecně závaznou vyhlášku podle § 17 odst. 5 zákona, kterou se zakazuje spalování stanovených paliv. V současné době nedisponují obecní úřady obcí, které mají vydánu tuto obecně závaznou vyhlášku, pravomocí požádat o poskytnutí výše specifikovaných informací. Doplnění tohoto ustanovení pomůže v kontrole dodržování obecně závazné vyhlášky vydané podle odstavce 5, ale také v kontrole dodržování dalších zákonem stanovených povinností, či pravidel chování.

Úpravy v písm. b) jsou provázány s komplexní změnou § 6 zákona. Nově bude možné, aby v povolení provozu byla stanovena výjimka z povinnosti zjišťovat úroveň znečišťování, za předpokladu naplnění podmínek, stanovených pro možnost povolení této výjimky v § 6 zákona. Povinnost uvedenou v § 17 odst. 3 písm. b) se tak bude vztahovat na všechny provozovatele vyjmenovaných stacionárních zdrojů, pokud nebude v samotném povolení provozu uvedeno jinak.

Dochází k odstranění povinnosti předkládat ČIŽP protokol o jednorázovém měření emisí [dosavadní písm. h)], neboť tato povinnost je nově digitalizována, nově bude tento úkon provádět prostřednictvím integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností. Dále je také tato povinnost přenesena na autorizovanou osobu, která jednorázové měření emisí provádí. Proto už zde není aktuální. S ohledem na nutnost provedení kroků, umožňujících přechod na nový digitalizovaný systém, je účinnost dané změny stanovena na 1. 1. 2026, tedy shodně s účinností povinnosti provozovatele oznamovat on-line plánované provedení jednorázového měření (§ 6 odst. 7) a povinnosti autorizované osoby ohlašovat on-line výsledky jednorázového měření [§ 34 odst. 2 písm. b)].

Výše uvedená změna reaguje na opatření ED4 v Národním programu snižování emisí. Navrhovaná změna tak reaguje na toto opatření a dále na požadavek digitalizace veřejné správy. Dosud probíhalo ohlášení provedení jednorázového měření emisí a zaslání výsledků jednorázového měření emisí prostřednictvím elektronické pošty, a to e-mailem. Takže bylo nutné ručně párovat jednotlivá ohlášení s výsledky. V ISPOP budou informace k dispozici na jednom místě s tím, že orgány státní správy mohou na základě těchto informací koordinovat, plánovat a realizovat výkon kontrolní činnosti. V rámci zadání konkrétního provozovatele stacionárního zdroje budou zobrazeny veškeré dostupné informace, tj. učiněné ohlášení termínu provedení jednorázového měření emisí i výsledků jednorázového měření emisí (protokolu o měření), případně informace o zrušení jednorázového měření emisí. Dalším přínosem tohoto opatření bude snížení administrativní zátěže provozovatelů stacionárních zdrojů tím, že při ohlášení mohou být on-line formuláře částečně předvyplněné. Ohlášené výsledky jednorázového měření emisí budou automatizovaně přepsány do formuláře hlášení souhrnné provozní evidence v konkrétním kalendářním roce. V rámci systému ISPOP je možné na základě této změny zefektivnit výkon státní správy tím, že případným nastavením kontrolních prvků systému, lze provádět kontrolu plnění povinností provozovatelů stacionárních zdrojů, tj. zda je ohlášený termín v páru s ohlášeným protokolem o měření atp.

K identifikaci (párování) ohlášení termínu provedení jednorázového měření emisí a výsledků takového jednorázového měření emisí (protokolu o měření), lze využít A) Identifikátor – identifikátor ohlášení termínu provedení jednorázového měření emisí. Autorizovaná osoba vyplní do formuláře ohlášení výsledků takového jednorázového měření emisí; B) IČP a číslo stacionárního zdroje – autorizovaná osoba v obou případech vyplní IČP a číslo zdroje. Cílem změny je poskytnutí včasného a uceleného přehledu o plnění povinností toho kterého provozovatele stacionárního zdroje, na jehož základě lze plánovat další činnost, pracovníkům státní správy na příslušných úrovních (ČIŽP, KÚ, MŽP). V současnosti byly tyto informace k dispozici pouze ČIŽP, která je musela nejprve ručně zpracovat a až poté je mohla poskytnout dalším orgánům státní správy. Nyní bude možno nastavit kontrolu hned při vyplnění výsledků jednorázového měření emisí tak, že musí být zadáno datum měření. V neposlední řadě umožní elektronizace těchto informací dle datového standardu lepší možnosti analytické práce s daty.

Na požadavek digitalizace reaguje i změna dosavadního písm. i), kde bude podle nového znění stanoven požadavek na průběžné zaznamenávání, vyhodnocování a ohlašování výsledků kontinuálního měření prostřednictvím informačního systému kvality ovzduší. Je to obdoba výše popsaných požadavků na jednorázové měření, avšak na rozdíl od jednorázového měření emisí prováděného prostřednictvím autorizované osoby provádí kontinuální měření emisí sám provozovatel dle § 6 odst. 4 zákona, a to navíc nepřetržitě. Jak již bylo uvedeno výše, tato změna reaguje na opatření ED4 v Národním programu snížení emisí. V důsledku ohlašování validovaných výsledků kontinuálního měření emisí (tj. validovaných 30minutových průměrných výsledků včetně doprovodných veličin a informace o provozním stavu stacionárního zdroje – typicky najíždění, běžný provoz, odstavování, porucha atp.) by mohla nastat situace, kdy dojde k ohlášení výsledku, který bude dodatečně shledán chybným, a to pro případné opožděné odhalení poruchy (např. kontinuálního měřicího systému, poruchy stacionárního zdroje). V takovém případě bude možné dodatečně zaslat opravu takových výsledků. Nezbytnou součástí opravy výsledků bude zdůvodnění požadované změny provozovatelem. V takovém případě jsou až tyto opravené údaje považovány za konečné informace. S účinností od 1. 1. 2026 se v návaznosti na výše uvedené změny týkající se digitalizace ohlašování výsledků jednorázového měření vypouští z písmene i) povinnosti provozovatele průběžně zaznamenávat, vyhodnocovat a po stanovenou dobu uchovávat výsledky jednorázového měření. S účinností od 1. 1. 2028 se v návaznosti na zavedení povinnosti provozovatele ohlašovat on-line výsledky kontinuálního měření (§ 6 odst. 5) promítá daná povinnost do tohoto ustanovení, s tím, že provozovatel vzhledem k tomu již nebude mít povinnost uchovávat výsledky kontinuálního měření.

Úprava písmene j) reaguje na možnost stanovit povinnost kontinuálního měření emisí v povolení provozu nad rámec přílohy č. 4 k zákonu (viz o odůvodnění § 6).

Nově vložené písmeno k) reaguje na možnost stanovit povinnost sledování provozního parametru v povolení provozu a s tím spojené povinnosti tento systém udržovat, provozovat a zaznamenávat jím zaznamenané údaje (viz odůvodnění § 6).

Upravuje se rozsah povinností provozovatelů stacionárních zdrojů, kterými jsou chovy hospodářských zvířat. Tito provozovatelé nejsou obecně povinni dodržovat povinnosti dle odstavce 3, a to zejména s ohledem na charakter daného typu provozu. Výjimku tvoří, a tyto povinnosti jsou tito provozovatelé povinni plnit, povinnost disponovat platným povolením provozu a bezodkladně odstraňovat technické závady. V současné době jsou tito provozovatelé povinni plnit pouze první z uvedených povinností, nicméně je žádoucí, aby byli povinni plnit i druhou z nich. Navrhované rozšíření neznamená pro dotčené provozovatele žádnou významnější zátěž.

Doplnění věty „rozsah této kontroly“ do § 17 odst. 7 umožní ve vyhlášce podrobněji specifikovat rozsah kontroly technického stavu a provozu kotle, zatímco současné znění upravuje pouze náležitosti dokladu o této kontrole, což se v praxi ukazuje jako ne zcela dostatečné. Ve vyhlášce č. 415/2012 Sb., tak bude nově upraven rozsah kontroly tak, aby pro kontrolující orgány ochrany ovzduší existovala opora v právních předpisech, jakým způsobem má být kontrola koncipována a v jakém rozsahu.

K bodům 100 až 104 (§ 17a)

Doplnění textu „Databáze odborně způsobilých osob je veřejným informačním systémem veřejné správy v části tvořené údaji podle odstavce 2 písm. a), d), e) a f). Databáze odborně způsobilých osob je neveřejným informačním systémem veřejné správy v části tvořené údaji o čísle průkazu totožnosti a místě trvalého pobytu.“ do § 17a odst. 1 zákona je podmíněno zpřísňující se nutností ochrany osobních údajů souvisejících s obecným nařízením o ochraně osobních údajů. Údaje budou rozděleny na veřejné a neveřejné tak, aby nedocházelo k neoprávněnému zpracování osobních údajů osob, které jsou v databázi uvedeny a jejichž osobní údaje jsou zpracovávány.

V § 17a v odstavci 2 je doplněn bod b) o dovětek „nebo jde-li o cizince cestovního dokladu nebo jiného dokladu umožňujícího identifikaci osoby, nebo“. Jedná se tedy o číslo občanského průkazu ve vztahu k občanům ČR a číslo pasu nebo jiného relevantního identifikačního dokladu u cizinců, jako údaj povinně zpracovávaný v databázi odborně způsobilých osob. Tento údaj je v současné době nutné vyžadovat od fyzických osob, které jsou zákonem považovány za odborně způsobilé osoby k provádění kontroly technického stavu a provozu spalovacího stacionárního zdroje. Číslo průkazu totožnosti je jediným jednoznačným identifikátorem této fyzické osoby a jen s jeho pomocí je možné odborně způsobilou osobu registrovat v databázi odborně způsobilých osob vedenou Ministerstvem životního prostředí (součást integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností). V integrovaném systému plnění ohlašovacích povinností je číslo průkazu totožnosti propojeno se základním registrem obyvatel, což umožňuje případné automatické opravy v systému, pokud dojde ke změnám těchto údajů. Číslo průkazu totožnosti, evidované v databázi odborně způsobilých osob, nebude nikde veřejně dostupné a jeho uchovávání je v souladu s příslušnou legislativou. Tento údaj bude veden jako neveřejný. Toto číslo je odborně způsobilou osobou poskytováno výrobci zdroje při vydání oprávnění k instalaci, provozu a údržbě zdroje a dále je požadováno při registraci do ISPOP (viz informace výše). Bez registrace do ISPOP (bez udání čísla průkazu totožnosti) by nebyla odborně způsobilá osoba schopna plnit zákonem stanovenou povinnost ohlašovat údaje zjištěné při provádění kontroly technického stavu a provozu spalovacího stacionárního zdroje v rozsahu stanoveném prováděcím právním předpisem k zákonu o ochraně ovzduší (vyhláškou č. 415/2012 Sb., v platném znění). Dále je upraveno písmeno c), tato úprava souvisí s adresou, která je požadována v rámci výkonu činnosti odborně způsobilých osob, kdy vzhledem k vývoji Databáze odborně způsobilých osob muselo dojít i k úpravě této adresy, aby mohla být určena nejkratší možná vzdálenost od místa kontroly, v rámci vyhledávacího modulu výše uvedené databáze.

V § 17a odst. 3 došlo k přesunu povinností poskytovat a udržovat up-to date údaje, které se uvádí v databázi odborně způsobilých osob ze stávajícího odstavce 4 z důvodu lepší logické návaznosti a přehlednosti právní úpravy. Dále byla doplněna možnost ze strany ministerstva upravit či smazat dané údaje, pokud tak neučiní výrobce. Tato změna umožňuje ministerstvu upravit údajů o osobách z Databáze odborně způsobilých osob, pokud tyto změny neučiní výrobce, případně danou osobu vymazat, na základě informací, které se ministerstvo dozví. Primární povinnost zapisovat do Databáze údaje o odborně způsobilých osobách a udržovat údaje aktuální je na výrobci spalovacího stacionárního zdroje. Je nutné zachovávat databázi co nejvíce aktuální, aby jejím prostřednictvím nedocházelo k předávání neúplných či nepravdivých informací provozovatelům spalovacích stacionárních zdrojů. Zároveň výmaz z databáze znamená, že daná osoba nadále není odborně způsobilou osobou, neboť nenaplňuje definiční znaky tohoto pojmu, viz odůvodnění § 17 odst. 1 písm. h).

Úprava § 17a odst. 4 podrobněji upravuje zánik oprávnění odborně způsobilých osob k provádění kontroly technického stavu a provozu zdroje ve specifických případech, a to v případě zániku výrobce nebo smrti výrobce, pokud jde o fyzickou osobu podnikající. V těchto případech platí, že provozovatel zdroje může využít odborně způsobilou osobu jiného výrobce, a je tedy nutné toto právo provozovatele bez prodlení zohlednit v databázi odborně způsobilých osob. Současně se nastavuje v případě smrti fyzické osoby, která je výrobcem, nebo v případě zániku výrobce, období 12 měsíců, ve kterém vydané dokumenty ještě platí, neboť nebude prakticky možné se o smrti nebo zániku výrobce dozvědět okamžitě. Docházelo by tedy k vydávání neplatných dokladů OZO, které by byly v dobré víře, že výrobce nezemřel nebo nezanikl.

K bodu 105 (§ 18 odst. 2)

Jedná se o legislativně-technickou úpravu za účelem sjednocení uvádění názvu integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí (ISPOP) v rámci tohoto zákona.

K bodům 106 a 111 (§ 19f odst. 11 a § 19h odst. 7)

V dosavadních ustanoveních § 19f odst. 11 a § 19h odst. 7 jsou upraveny pokuty za porušení povinností dodavatele motorového benzinu nebo motorové nafty splnit stanovené minimální požadavky na množství pokročilého biopaliva obsaženého v dodaných pohonných hmotách (§ 19f odst. 1), resp. požadavky na minimální množství energie z obnovitelného zdroje v dodaných pohonných hmotách (§ 19g odst. 1). Tato sankční ustanovení byla do zákona o ochraně ovzduší vložena novelou č. 142/2022 Sb. I v těchto případech se však materiálně jedná o přestupky. Proto byla úprava těchto pokut převedena do režimu přestupků a přesunuta do části páté zákona o ochraně ovzduší, v níž jsou přestupky upraveny. Konkrétně jsou skutkové podstaty těchto přestupků uvedeny v § 25b odst. 1 písm. a) a b).

K bodům 109 až 112 (§ 19h, § 20 odst. 6)

Doplňuje se evidenční povinnost pro dodavatele paliv, případně osoby s nimi sdružené, o provedených transakcích zahrnujících paliva vkládat údaje do unijní databáze vedené Evropskou komisí. Nařízení Komise (EU) 2022/996 o pravidlech pro ověřování kritérií udržitelnosti a úspor emisí skleníkových plynů a kritérií nízkého rizika nepřímé změny ve využívání půdy pak v příloze I obsahuje seznam údajů, které se musí do databáze vkládat. Jedná se o informace identifikující transakci a informace popisující prodávané palivo. Mezi informace identifikující transakci patří informace o dodavateli a kupujícím, datum a místo nakládky a vykládky paliva a množství dodávaného paliva. Mezi informace popisující prodávané palivo patří název nepovinného režimu, ve kterém byla dodávka paliva ověřena, číslo vydávaného dokladu a parametry udržitelnosti a úspor emisí skleníkových plynů. Jedná se zejména o název paliva a název suroviny, ze které bylo palivo vyrobeno, země původu suroviny a výroby paliva, produkce emisí skleníkových plynů připadající na výrobu paliva.

Všechny tyto informace jsou již dnes součástí dokumentace doprovázející dodávku paliva. Jsou však v listinné podobě nebo vkládány do národních databází. Cílem jednotné evropské databáze je na jednom místě koncentrovat všechny informace o transakcích na úrovni EU. Přehled transakcí má zamezit podvodu při obchodování paliv, zejména dvojímu započítávání jedné dodávky paliva ve vícero státech EU. Povinnost vkládat informace do unijní databáze končí okamžikem, kdy je dané palivo zohledněno do povinnosti obsažené v § 19f odst. 1, § 19g odst. 1 a § 20 odst. 1.Ve zbytku se jedná o úpravy spojené se zavedeném pojmu „vyspělé biopalivo“.

K bodu 113 (§ 20 odst. 1)

Upřesňuje se vymezení, kdy se jedná o uvedení pohonné hmoty do volného daňového oběhu.

K bodům 107, 108, 114, 115 a 117 [§ 19g odst. 2 písm. g), § 19h odst. 1 písm. g), § 20 odst. 2 písm. h), § 20a odst. 2 písm. h) a § 20d odst. 1]

Podle článku 25 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/2001 ze dne 11. prosince 2018 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů (dále jen „REDII“) je členský stát povinen po dodavatelích paliv požadovat zajištění minimálního podílu energie z obnovitelných zdrojů tak, aby v roce 2030 činil podíl energie z OZE v sektoru dopravy 14 %. Do tohoto cíle lze mimo jiné zohlednit kapalná a plynná paliva z obnovitelných zdrojů nebiologického původu. Tato možnost je obsažena ve stávajícím zněním zákona. Směrnice REDII však umožňuje tato paliva zohlednit i v případě, že jsou používána jako meziprodukt pro výrobu fosilních paliv. Stávající znění zákona však povoluje použít tato paliva, např. vodík vyrobený z elektřiny z obnovitelného zdroje, pouze samostatně (v případě vodíku k pohonu vodíkových aut).

Navrhovaná úprava umožní v souladu se směrnicí REDII zohlednit tato paliva i v případě použití jako meziproduktu k výrobě fosilních paliv. V případě zmiňovaného vodíku tak bude možné nahradit fosilní vodík používaný v rafinériích k výrobě motorového benzinu a motorové nafty obnovitelným vodíkem a tento obnovitelný vodík použít ke plnění stanovených cílů. Navrhovaná úprava tak rozšíří dodavatelům motorového benzinu a motorové nafty možnosti splnění cílů v podílu obnovitelné energie a snížení emisí skleníkových plynů z pohonných hmot.

K bodu 116 (§ 20b odst. 1)

Navyšuje se maximální množství tzv. emisí z těžby, jež jsou zohlednitelné pro splnění povinností snížení emisí skleníkových plynů, a to ze současného 1 % základní hodnoty produkce emisí skleníkových plynů pro fosilní pohonné hmoty na 1,6 %. Tato hodnota je shodná např. v sousedním Německu. V současné době byla hodnota zohlednitelných emisí z těžby v ČR na úrovni 1 % nejnižší z okolních států EU. Navýšení na úroveň 1,6 % je v souladu s evropskou legislativou, neboť článek 7a směrnice 98/70/ES o kvalitě paliv obsahuje pouze požadavek na snížení emisí skleníkových plynů z dodaných pohonných hmot a možné způsoby jak cíle dosáhnout. Neobsahuje však žádná omezení pro jednotlivé způsoby splnění cíle včetně stanovení např. maximálního množství zohlednitelných emisí z těžby. Je však třeba upozornit, že ačkoli stávající platné znění směrnice 98/70/ES o kvalitě paliv neobsahuje pro dodavatele žádné omezení možnosti zohledňovat při plnění povinnosti snížit emise z dopravy také tzv. snížení emisí z těžby, tento způsob plnění povinnosti snížení emisí CO2 jde přímo proti cíli plnění OZE v dopravě. Čím vyšší procento zohlednitelných emisí z těžby (jakožto alternativní možnosti plnění vůči využívání OZE), tím problematičtější bude plnění cílů podílu energie z obnovitelných zdrojů energie v dopravě podle směrnice REDII. ČR má povinnost plnit stanovený cíl podílu OZE v dopravě – stejně jako ostatní členské státy musí přijímat opatření k tomu, aby zajistila splnění 14% podílu OZE. K tomu mají ČS stanovit podle směrnice REDII prorůstovou trajektorii. Trajektorie ČR však bude při požadovaném zohlednění emisí z těžby již klesající.

K bodům 118 a 119 (§ 20e odst. 1 a 2)

U oznámení o splnění povinnosti zajistit minimální snížení emisí skleníkových plynů v průběhu kalendářního roku se zrušuje povinnost podávat ho ve formátu a struktuře zveřejněné Generálním ředitelstvím cel na jeho internetových stránkách. Důvodem je, že v tomto případě není stanovení povinného formátu a struktury nezbytné.

K bodu 121 (§ 21a)

Odstavec 1 obsahuje obdobnou povinnost jako § 19h, zde je však adresátem povinnosti výrobce, dovozce či prodejce biopaliva a dovozce či prodejce motorového benzinu a motorové nafty s přídavkem biopaliva podle § 21 odst. 1 a výrobce, dovozce a prodejce kapalných nebo plynných produktů určených k výrobě biopaliv podle § 21 odst. 1. Povinnost se vztahuje na biopaliva použitá ke splnění povinností dle § 19f odst. 1, § 19g odst. 1 a § 20 odst. 1, a to do okamžiku jejich použití ke splnění výše uvedených povinností.

Odstavec 2 pak upravuje povinnosti tzv. certifikačního orgánu. Podle směrnice REDII musí všechna biopaliva a další paliva způsobilá ke zohlednění do cíle minimálního podílu energie z obnovitelných zdrojů, případně do cíle snížení emisí skleníkových plynů z pohonných hmot, plnit tzv. kritéria udržitelnosti a úspor skleníkových plynů. Jednou z možností prokázání splnění kritérií udržitelnosti a úspor skleníkových plynů je zapojení hospodářského subjektu (osoby zapojené do řetězce výroby a využití paliva způsobilého ke zohlednění, nejčastěji výrobce či prodejce biopaliva) do tzv. nepovinného režimu (též dobrovolného systému) schváleného Evropskou komisí na základě čl. 30 odst. 5 směrnice REDII. Nepovinným režimem je organizace, která stanovila podrobné předpisy a postupy, při jejichž dodržování je zaručeno, že jsou kritéria udržitelnosti a úspor skleníkových plynů obsažená ve směrnici REDII splněna. Evropská Komise posoudí, zda předpisy a postupy navrhované nepovinným režimem jsou věrohodné pro zajištění plnění kritérií udržitelnosti a úspor skleníkových plynů dle směrnice REDII a případně nepovinný režim delegovaným aktem schválí. Hospodářský subjekt, např. výrobce či prodejce biopaliva, který se zaváže plnit předpisy a postupy nepovinného režimu, je pak oprávněn prokazovat plnění kritérií udržitelnosti a úspor skleníkových plynů. Kontrolu správnosti používání předpisů a postupů stanovených nepovinným režimem u hospodářských subjektů, např. výrobce či prodejce biopaliva, provádějí nezávislé certifikační orgány. i Certifikační orgány - např. nadnárodní společnosti TUV SUD, SGS uzavřou smlouvu s nepovinným režimem, na jejímž základě jsou oprávněny vydávat hospodářským subjektům (výrobcům či prodejcům biopaliv) jménem nepovinného režimu certifikáty shody potvrzující, že hospodářský subjekt, např. výrobce či prodejce biopaliva, dodržuje předpisy a postupy nepovinného režimu. Certifikát umožňuje hospodářským subjektům deklarovat, že jimi dodávaná biomasa, meziprodukty určené k výrobě biopaliv, samotná biopaliva, recyklovaná paliva nebo obnovitelná paliva nebiologického původu splňují kritéria udržitelnosti a úspor skleníkových plynů. Certifikační orgány následně u hospodářských subjektů, např. výrobce či prodejce biopaliva, provádějí pravidelné audity kontrolující dodržování předpisů a postupů stanovených nepovinným režimem. Podle článku 30 odst. 9 pododstavce 2 směrnice REDII mají členské státy provádět dohled nad činností certifikačních orgánů, které v rámci nepovinných režimů provádějí nezávislý audit plnění kritérií udržitelnosti a úspor skleníkových plynů. Certifikační orgány se před zahájením činnosti v ČR registrují u MŽP. V rámci registrace certifikační orgán MŽP doloží, že je oprávněn nepovinným režimem certifikaci kritérií udržitelnosti a úspor skleníkových plynů provádět (§ 21 odst. 2 návětí). Certifikační orgán bude MŽP oznamovat zahájení auditních činností (§ 21a odst. 2 písm. b)), a to před jejich zahájením (včetně přesného data, času a místa auditů), a to proto, aby se mohlo provádění auditu případně MŽP účastnit. Zjistí-li MŽP, že v rámci provádění auditu certifikační orgán nedodržuje předpisy a postupy nepovinného režimu, informuje neprodleně dotčený nepovinný režim a Komisi.

Cílem úpravy je naplnění článku 17 odst. 1 prováděcího Nařízení komise (EU) 2022/996 dle kterého nepovinné režimy mimo jiné požadují, aby certifikační orgány provádějící audity plnění kritérií udržitelnosti a úspor emisí v rámci nepovinného režimu spolupracovaly s Komisí a příslušnými orgány členských států a umožnily přístup do prostor osob, u kterých provádějí audit, pokud o to členské státy požádají. Certifikační orgány jsou dále povinny členským státům poskytnout veškeré informace potřebné k dohledu nad jejich činností. V návaznosti na tata ustanovení směrnice REDII a prováděcího Nařízení komise (EU) 2022/996 se navrhuje uložit certifikačním orgánům v tomto ustanovení výše uvedené povinnosti.

K bodům 122 až 132 (§ 22 až 26)

V návaznosti na zavedení nových povinností je nezbytné zavést i sankce za jejich porušení. Předkladatel rovněž provedl celkovou revizi přestupků za účelem zajištění toho, aby za porušení každé povinnosti v zákoně, u které je to relevantní, byla stanovena sankce. Přestupky byly revidovány také z toho hlediska, zda u stávajících přestupků formulace skutkové podstaty jednoznačně umožňuje sankcionovat porušení příslušné povinnosti v celém jejím rozsahu a zda stanovená výše pokuty odpovídá závažnosti přestupku.

Vzhledem k množství změn je tak celá část zákona upravující opatření k nápravě a přestupky (část pátá) nahrazena novým zněním, přičemž systematika právní úpravy byla zvolena tak, aby úprava byla jasná a přehledná.

Přestupky se nově dělí na přestupky fyzických osob (§ 23), přestupky právnických a podnikajících fyzických osob (§ 25) a dále na přestupky speciální z hlediska subjektu pachatele nebo oblasti. Těmito speciálními přestupky jsou přestupky autorizovaných osob (§ 25a) a přestupky z oblasti pohonných hmot pro dopravní účely (§ 25b). U přestupků podle § 25 je subjekt přestupků podle odstavců 1 a 2 vymezen obecně jako právnická nebo podnikající fyzická osoba. Tyto přestupky s obecně vymezeným subjektem byly rozděleny do dvou odstavců pouze s ohledem na jejich počet. Podmnožinou obecných subjektů přestupků podle odstavců 1 a 2 jsou speciální subjekty uvedené v návětích odstavců 3 a 4. Subjektem přestupků podle odstavce 3 tak může být výlučně právnická nebo podnikající fyzická osoba, která je provozovatelem stacionárního zdroje uvedeného v příloze č. 2 k zákonu o ochraně ovzduší, s tím, že tato osoba může spáchat též přestupky podle odstavce 1 nebo 2, neboť je z podstaty věci též „pouze“ provozovatelem (dále nespecifikovaného) stacionárního zdroje. Obdobně je tomu v případě speciálního subjektu přestupků podle odstavce 4, tj. právnické nebo podnikající fyzické osoby, která je provozovatelem stacionárního zdroje, v němž je tepelně zpracováván odpad. Co se týče přestupků autorizovaných osob podle § 25a, subjektem přestupků podle odstavce 1 je autorizovaná osoba obecně, bez bližší specifikace. Pachateli přestupků podle § 25a odst. 1 tedy mohou být všechny autorizované osoby bez rozdílu. Oproti tomu přestupky podle § 25a odst. 2 až 5 mohou spáchat pouze autorizované osoby specifikované v návětích jednotlivých odstavců, tj. autorizovaná osoba pro jednorázové měření emisí, autorizovaná osoba k měření úrovně znečištění autorizovaná osoba podle § 32 odst. 1 písm. c) nebo autorizovaná osoba podle § 32 odst. 1 písm. f). U přestupků fyzických osob je opět doplněno rozdělení projednávání řízení o přestupcích a vybírání a vymáhání pokut. Tato úprava ze zákona zmizela rekodifikací přestupkových zákonů a způsobila v praxi nepřehlednou situaci, kdy obce musely formálně žádat, s ohledem na obecnou úpravu výkonu rozhodnutí ve správním řádu, celní úřad, aby výběr a vymáhání pokut administrovaly právě místně příslušné celní úřady. Navrženým textem je situace napravena, resp. vrácena do původního stavu, který je za všechny strany preferovaný. Současně bylo přidáno též specificky stanovené rozpočtové určení výnosu z pokut, které též v současném znění chybí, resp. dle současně platné právní úpravy je výnos příjmem obce s rozšířenou působností, jejíž obecní úřad řízení o přestupku vedl. Nově je výnos z poloviny příjmem obce s rozšířenou působností, jejíž obecní úřad řízení o přestupku vedl a z poloviny příjmem obce, na jejímž území došlo ke spáchání přestupku, neboť ta byla fakticky protiprávním jednáním ovlivněna. Zároveň je dána účelová vázanost příjmů z pokut, které bude nově možno využít pouze na financování opatření souvisící s ochranou životního prostředí.

Horní hranice výše pokuty zůstávají u přestupků fyzických osob téměř beze změny. Ke stávající horním hranicím ve výši 20 000 Kč a 50 000 Kč byla pouze přidána horní hranice 100 000 Kč pro nově doplněný přestupek týkající se porušení povinností ohledně vystavení dokladu o kontrole technického stavu a provozu stacionárního zdroje podle § 17 odst. 1 písm. h). Takto stanovená horní hranice odpovídá míře závažnosti daného přestupku.

Příslušnost k projednání přestupků fyzických osob v prvním stupni též zůstává téměř beze změny. Nadále bude k projednání všech těchto přestupků příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností. Pouze u dvou přestupků, které se týkají oblastí, jejichž regulace je v kompetenci obcí, je k projednání přestupku v prvním stupni příslušný obecný úřad dotčené obce. Jedná se o přestupek související se stanovením nízkoemisní zóny a o přestupek týkající se zákazu spalování vybraných druhů pevných paliv, stanoveného obecně závaznou vyhláškou obce podle § 17 odst. 5.

U přestupků právnických a podnikajících fyzických nedochází ohledně stanovení horních hranic výše pokuty k významnějším změnám. To platí i pro přestupky autorizovaných osob a přestupky z oblasti pohonných hmot pro dopravní účely. Ke změně rozvrstvení došlo pouze u nižších horních hranic výše pokuty. Dosud byly tyto hranice stanoveny na 20 000 a 50 000 Kč. Nyní se zde rozvrstvení mění na 50 000 a 100 000 Kč, což lépe odpovídá povaze příslušných přestupků. U vyšších horních hranic výše pokuty zůstává stávající rozvrstvení 500 000 Kč, 2 000 000 Kč a 10 000 000 Kč.

Pro dosavadní přestupek podle § 25 odst. 6 písm. g), spočívající v porušení povinnosti dodavatele motorového benzinu nebo motorové nafty dosáhnout požadovaného snížení emisí podle § 20 odst. 1, zůstává speciální způsob stanovení výše pokuty. Nyní se jedná o přestupek uvedený v § 25b odst. 1 písm. d). V případě dosavadních deliktů podle § 19f odst. 11 a § 19h odst. 7, které se nově přesouvají do přestupků (též viz výše odůvodnění k bodům 106 a 111), rovněž zůstává zachován speciální způsob stanovení výše pokuty.

Příslušnost správních orgánů k projednání stávajících přestupků právnických osob a podnikajících fyzických osob v prvním stupni se nově stanovuje tak, aby bylo jednoznačné, který správní orgán je příslušný k vedení řízení. Nadále se neobjevuje dvojí příslušnost OÚ ORP nebo ČIŽP, kdy řízení vede ten orgán, který řízení zahájil jako první. Jsou stanoveny přestupky, kde je jasně daná kompetence OÚ ORP, ČIŽP, celního úřadu, České obchodní inspekce nebo specifikovaného obecního úřadu při přestupku neoprávněného vjezdu do NEZ, nebo neposkytnutí údajů o stacionárním zdroji obci, která má vyhlášenu obecně závaznou vyhlášku o zákazu spalování vybraných pevných paliv. V případě přestupků, jichž se osoba může dopustit v postavení provozovatele stacionárního zdroje, je kompetence jasně rozdělena, bez překryvů, mezi OÚ ORP a ČIŽP v závislosti na skutečnosti, zda je daný stacionární zdroj vyjmenovaný nebo nevyjmenovaný. Co se týče nově doplňovaných přestupků, bude k projednání přestupku příslušný ten správní orgán, který je nyní příslušný k projednání přestupků stejného typu, případně typově nejbližších. Například k projednání nových přestupků týkajících se povinností autorizovaných osob tak bude příslušná Česká inspekce životního prostředí jakožto správní orgán, který je k projednání přestupků autorizovaných osob příslušný již podle platné právní úpravy.

V případě kompetence celního úřadu podle § 26 odst. 1 písm. e) k projednávání přestupků podle § 25b se upravuje specifický případ prolomení daňové mlčenlivosti podle daňového řádu, neboť uvedené přestupky sankcionují porušení povinností, jejichž plnění je celními úřady standardně prověřováno v daňovém procesním režimu v rámci správy spotřebních daní.

Co se týče přestupků, jejichž pachateli mohou být jak fyzické osoby, tak podnikající fyzické osoby a právnické osoby, obdobně jako podle platné právní úpravy se v některých případech navrhuje vyšší horní hranice výše pokuty pro právnické a podnikající fyzické osoby (např. u některých přestupků týkajících se stacionárních zdrojů a jejich provozování). Důvodem je skutečnost, že podnikatelé zpravidla na rozdíl od nepodnikajících fyzických osob provozují stacionární zdroje s významnějším dopadem na životní prostředí. Lze tedy konstatovat, že při porušení příslušné povinnosti právnickou nebo podnikající fyzickou osobou hrozí podstatně závažnější následky než při porušení téže povinnosti nepodnikající fyzickou osobou.

Dále platí, že v případě provozování stacionárních zdrojů se od právnických osob a podnikajících fyzických osob očekává vyšší míra povědomí o povinnostech, které pro ně vyplývají ze zákona o ochraně ovzduší, zejména proto, že tyto povinnosti obvykle nepřímo, respektive ve většině případů bezprostředně, souvisí s předmětem jejich podnikání (resp. s hlavní činností těchto osob nebo s činností, která s touto hlavní činností souvisí). Profesionální povaha právnických osob a podnikajících fyzických osob, které provozují stacionární zdroje, odůvodňuje zakotvení vyšší horní hranice pokuty.

Stanovení vyšší horní hranice pokuty pro právnické osoby a podnikající fyzické osoby je odůvodněno skutečností, že porušení povinnosti těmito osobami je typově závažnější ve srovnání s porušením shodné povinnosti nepodnikajícími fyzickými osobami. Typová závažnost těchto protiprávních jednání je u některých povinností zásadně odlišná a je to dáno právě odlišností subjektu přestupku. Tato úprava je plně v souladu se Zásadami tvorby právní úpravy přestupků zpracovanými Ministerstvem vnitra, které výjimečně v těchto případech připouštějí rozdílnou úpravu výše sankcí.

Zákon nově stanovuje systém informování krajského úřadu o pravomocném uložení pokuty za přestupek, jelikož krajský úřad je orgán povolující provoz a změny povolení provozu u vyjmenovaných stacionárních zdrojů. Proto je žádoucí, aby byl též informován o dalších relevantních skutečnostech spojených s provozem jím povolených stacionárních zdrojů.

K bodu 133 (§ 27 odst. 4)

V § 27 odst. 4 se nově výslovně uvádí, že Ministerstvo životního prostředí dozírá na provádění opatření uvedených v programech zlepšování kvality ovzduší podle § 9 odst. 4 a 5. Dále se zde se doplňuje, že Ministerstvo životního prostředí není odvolacím orgánem při správě poplatku za znečišťování, tímto orgánem je Ministerstvo financí. Je tak činěno na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2018, čj. Komp 2/2016-21.

Jelikož návrhem zákona nedochází přímo ke kompletnímu vymezení kompetencí orgánů, jimž je zákonem svěřena určitá kompetence, na jednom místě, je vhodné alespoň pro základní články soustavy orgánů ochrany ovzduší (MŽP, KÚ, OÚ ORP, ČIŽP) zde v důvodové zprávě uvést kompetence, a to ve vztahu k podobě materiálu, který byl předložen vládě ke schválení.

Ministerstvo životního prostředí

– orgán vrchního státního dozoru v oblasti ochrany ovzduší

– ústřední orgán státní správy v oblasti ochrany ovzduší

– odvolací orgán proti rozhodnutí vydaných v I. stupni krajským úřadem nebo ČIŽP ve správním řízení

– zpracovává a předkládá vládě návrhy nařízení vlády podle ust. § 19f odst. 11, § 19h odst. 8, § 20 odst. 9, § 20b odst. 5, § 21 odst. 13,

– vydává vyhlášky (MŽP) podle ust. § 3a odst. 4, § 4 odst. 7, § 5 odst. 6, § 6 odst. 10, § 9 odst. 5, § 11 odst. 11, § 12 odst. 8, § 12a odst. 6, § 15 odst. 8, 16 odst. 11, § 17 odst. 7, § 18 odst. 5, § 30 odst. 2, § 32 odst. 8

– zajišťuje posuzování úrovně znečištění pro znečišťující látky stanovené v prováděcím právním předpise

– zajišťuje porovnání výsledné úrovně znečištění s imisními limity stanovenými v příloze č. 1 k zákonu

– zajišťuje vyhodnocení, zda v jednotlivých zónách a aglomeracích došlo k překročení dolní nebo horní meze pro posuzování úrovně znečištění

– stanovuje, provozuje a zveřejňuje způsobem umožňujícím dálkový přístup Státní síť imisního monitoringu

– uvědomuje autorizovanou osobu pro měření úrovně znečištění o způsobu využití jí poskytnutých výsledků měření

– je správcem Informačního systému kvality ovzduší

– provádí emisní inventuru a zpracovává emisní projekce

– zpracovává, aktualizuje alespoň jednou za 4 roky, předkládá vládě ke schválení a oznamuje Evropské komisi Národní program snižování emisí

– zpracovává, schvaluje, vydává a aktualizuje dle potřeby programy zlepšování kvality ovzduší

– zveřejňuje obcí nebo krajem ohlášený časový plán provádění opatření uložených v programech zlepšování kvality ovzduší způsobem umožňujícím dálkový přístup

– poskytuje nezbytnou součinnost kraji při vypracování časového plánu provádění opatření uložených v programech zlepšování kvality ovzduší

– provádí posouzení, zda došlo k zásadním nepříznivým změnám oproti stavu v době, kdy byl program zlepšování kvality ovzduší vydán rozhodným pro jeho aktualizaci

– vyhlašuje vznik a ukončení smogové situace způsobem umožňujícím dálkový přístup a v médiích

– informuje neprodleně ČIŽP, dotčené kraje, dotčené obce, které mají vydaný regulační řád, obce, které mají stanovenu nízkoemisní zónu, a dotčené provozovatele stacionárních zdrojů, kterým byly uloženy zvláštní podmínky provozu o vzniku nebo ukončení smogové situace

– vydává stanovisko k územnímu rozvojovému plánu a zásadám územního rozvoje

– zveřejňuje každoročně způsobem umožňujícím dálkový přístup průměr hodnot koncentrací znečišťujících látek pro čtverec území o velikosti 1 km2 vždy za předchozích 5 kalendářních let

– vede údaje ze všech povolení provozu stacionárních zdrojů tepelně zpracovávajících odpad

– zřizuje, spravuje a provozuje informační systém nízkoemisních zón

– žádá o informace o stacionárním zdroji, jeho provozu, příslušenství, používaných palivech a jeho emisích

– žádá o přístup ke stacionárnímu zdroji a jeho příslušenství, používaným palivům a surovinám a technologiím souvisejícím s provozem nebo zajištěním provozu stacionárního zdroje, za účelem kontroly

– zřizuje a spravuje databázi odborně způsobilých osob

– stanoví strukturu a formát zprávy o emisích způsobem umožňujícím dálkový přístup

– vede a zpřístupňuje způsobem umožňujícím dálkový přístup seznam subjektů, kterým byl autorizovanou osobou udělen certifikát podle § 21 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a)

– aktivně zpřístupňuje bez zbytečného odkladu informace o úrovni znečištění, o emisích z vyjmenovaných stacionárních zdrojů, o funkci, provozu a monitorování stacionárního zdroje tepelně zpracovávajícího odpad, o připravovaných opatřeních ke snížení úrovně znečištění a znečišťování, o opatřeních přijatých ke snížení úrovně znečištění a znečišťování, o stanoviscích k územně plánovací dokumentaci, o emisní inventuře a emisní projekci, včetně informací o metodice výpočtu emisní inventury a projekce

– informuje veřejnost a příslušné orgány dotčených sousedních států o překročení prahových hodnot uvedených v bodě 7. přílohy č. 6 k zákonu

– informuje orgány EU a orgány uvedené v mezinárodních smlouvách o úrovni znečištění, zdrojích a jejich emisích, opatřeních přijatých ke snížení úrovně znečištění a znečišťování, ochraně klimatického systému Země

– vydává, mění rozhodnutí o udělení autorizace a odebírá autorizaci

– vydává a ruší osvědčení zahraniční autorizované osobě

– zveřejňuje termíny zkoušek způsobem umožňujícím dálkový přístup před autorizační komisí nejpozději 14 dní před termínem konání zkoušky

– zveřejňuje jednotný zkušební řád způsobem umožňujícím dálkový přístup nejméně 14 dní předem

– oznamuje výsledek zkoušky žadateli o autorizaci v den konání zkoušky

– zřizuje, spravuje a vede informační systém autorizovaných osob

Krajský úřad

– jsou odvolacím orgánem proti rozhodnutí vydaném v I. stupni OÚ ORP

– zařazuje stacionární zdroje pod kódy uvedené v příloze č. 2 k zákonu

– povoluje použití výpočtu namísto měření u zdrojů VOC uvedených v prováděcím právním předpise a u zdrojů, kde není měření technicky možné

– povoluje výjimky z povinnosti zjišťovat úroveň znečišťování

– povoluje výjimku z povinnosti emitovat definovaným výdechem nebo komínem

– stanovuje technickou podmínku provozu namísto nepřetržitého sledování provozního parametru

– stanovuje kontinuální měření emisí nad rámec přílohy č. 4 k zákonu

– spolupracuje na zpracování a aktualizaci programů zlepšování kvality ovzduší

– provádí opatření uložených v programech zlepšování kvality

– stanovuje v povolení provozu zvláštní podmínky provozu, které mohou přispět ke zmírnění průběhu smogové situace

– zpracovává a zveřejňuje informační seznam kraje obsahující přehled stacionárních zdrojů se stanovenými zvláštními podmínkami provozu

– vydává stanovisko k územnímu plánu a regulačnímu plánu,

– vydává závazné stanovisko k povolení vyjmenovaného stacionárního zdroje podle zejm. stavebního zákona,

– vedou řízení o povolení provozu vyjmenovaného stacionárního zdroje

– vydává závazné stanovisko k povolení záměru pozemní komunikace kategorie dálnice nebo silnice I. třídy v zastavěném území obce a parkoviště s kapacitou nad 500 parkovacích stání zejména podle stavebního nebo liniového zákona

– ukládá kompenzační opatření a umožňuje výjimku z kompenzačních opatření

– vyžádá si předložení rozptylové studie nad rámec zákona

– ukládá závazné podmínky pro provoz nad rámec stanovený legislativou

– stanovuje výjimku z povinnosti vyhodnotit zkušební provoz

– mění a ruší vydané povolení provozu

– rozhoduje v pochybnostech, zda se jedná o stacionární zdroj pro výzkum, nebo ne

– rozhoduje v pochybnostech, zda se jedná o vyjmenovaný zdroj, nebo ne

– spravuje poplatky za znečišťování

– vyžaduje prokázání realizace protiprašných opatření

– žádá o informace o stacionárním zdroji, jeho provozu, příslušenství, používaných palivech a jeho emisích

– žádá o přístup ke stacionárnímu zdroji a jeho příslušenství, používaným palivům a surovinám a technologiím souvisejícím s provozem nebo zajištěním provozu stacionárního zdroje, za účelem kontroly

– aktivně zpřístupňují informace o stacionárních zdrojích uvedených v příloze č. 2 k zákonu, o podaných žádostech o závazné stanovisko, povolení provozu, rozhodnutí v pochybnostech, o stanoviscích k územně plánovací dokumentaci, o vydaných závazných stanoviscích, povolení provozu, rozhodnutí v pochybnostech

Obecní úřad obce s rozšířenou působností

– spolupracuje na zpracování a aktualizaci programů zlepšování kvality ovzduší

– provádí opatření uložených v programech zlepšování kvality

– vyžaduje prokázání realizace protiprašných opatření

– žádá o informace o stacionárním zdroji, jeho provozu, příslušenství, používaných palivech a jeho emisích

– žádá o přístup ke stacionárnímu zdroji a jeho příslušenství, používaným palivům a surovinám a technologiím souvisejícím s provozem nebo zajištěním provozu stacionárního zdroje, za účelem kontroly

– vyžádá si doklad o provedení kontroly technického stavu a provozu zdroje

– žádá prokázání o komunikaci s výrobcem při zajištění odborně způsobilé osoby

– provádí kontroly v obydlí a jiných prostorech ve vztahu k nevyjmenovaným zdrojům

– vede řízení o uložení opatření k nápravě u nevyjmenovaných zdrojů

– vede řízení o zastavení provozu nevyjmenovaného zdroje

– vede řízení o přestupcích u nevyjmenovaných zdrojů

Česká inspekce životního prostředí

– vydává vyjádření k řízení o povolení provozu nebo k řízení o změně povolení provozu

– vydává vyjádření k řízení o rozhodnutí v pochybnostech

– provádí kontrolu dodržování povinností podle zákona o ochraně ovzduší a související legislativy

– vede řízení o uložení opatření k nápravě u vyjmenovaných zdrojů

– vede řízení o zastavení provozu vyjmenovaného zdroje

– vede řízení o přestupcích u vyjmenovaných zdrojů

K bodům 134 a 135 (§ 30)

V ustanovení, které se týká aktivního zpřístupňování informací o stavu a kvalitě ovzduší, dochází ke změnám, jež jsou důsledkem vysledovaných aplikačních problémů. Úprava v úvodním textu odstavce 1 má za cíl zajistit, aby informace o ochraně ovzduší byly přístupny veřejnosti. Tato zodpovědnost leží na jednotlivých orgánech ochrany ovzduší. Ty tak musí zajistit, aby byly adekvátní (zákonem předepsané) informace k dispozici veřejnosti způsobem umožňujícím dálkový přístup, tj. webové stránky, elektronická úřední deska apod.

V odstavci 1 písm. b) dochází k úpravě povinnosti aktivně zpřístupňovat informace o stacionárních zdrojích, která se nově týká pouze vyjmenovaných stacionárních zdrojů. V praxi není proveditelné, aby jakýkoliv orgán ochrany ovzduší dokázal aktivně zpřístupňovat informace o všech stacionárních zdrojích a mobilních zdrojích, které spadají do jeho územní působnosti, takových zdrojů mohou být i více než tisíce a sám orgán ochrany ovzduší požadovanými informacemi ani primárně nedisponuje. Nelze tak této povinnosti dostát, neboť to není v kapacitních možnostech orgánů ochrany ovzduší a tyto orgány ani stanovenými informacemi nedisponují. Proto je okruh omezen na vyjmenované stacionární zdroje, u kterých výše uvedené překážky nejsou a příslušné orgány jsou schopny v tomto rozsahu svoji zákonnou povinnost plnit.

V návaznosti na infringementové řízení ve vztahu k namítanému nesprávnému provedení směrnice 2010/75/EU dochází též k úpravě písm. b) ve vztahu ke stacionárním zdrojům, ve kterých je tepelně zpracováván odpad. Ve zmiňovaném infringementovém řízení bylo České republice vytýkáno, že není zcela správně transponován čl. 55 odst. 2 výše uvedené směrnice, když nejsou zpřístupňovány všechny požadované informace o stacionárních zdrojích, ve kterých je tepelně zpracováván odpad, které nemají vydáno integrované povolení, ale jsou regulovány prostřednictvím povolení provozu. Nově se tak stanovuje povinnost u těchto zdrojů mj. aktivně zpřístupňovat též informace o funkci, provozu a monitorování stacionárního zdroje tepelně zpracovávajícího odpad.

Je odstraněna zmínka o klimatickém systému Země (dosavadní písmeno e)), neboť se jedná o legislativní rudiment, který se do při tvorbě zákona č. 201/2012 do platného znění dostal z předchozího zákona o ochraně ovzduší.

Dochází k spíše formálním úpravám reagujícím na praxi zveřejňování informací. Obecně se do informační povinnosti doplňují úkony spojené s novým institutem rozhodování v pochybnostech. také se stanovuje, že v případě administrativně-právních nástrojů je povinnost orgánem ochrany ovzduší splněna, pokud je daná informace zveřejněna alespoň po dobu 15 dnů. Takto stanovená doba je zvolena s odkazem na stejnou délku zveřejňování v případě doručování veřejnou vyhláškou. Je-li tedy taková doba dostatečná pro případy doručování, jež má zásadní vliv na práva a povinnosti adresátů, je zcela jistě dostatečná pro zpřístupňování informací, jež samo o sobě žádné další právní následky nevyvolává. Rozsah informační povinnosti v tomto ohledu zůstává prakticky beze změny.

Zároveň je stanoveno, že je-li překročena některá z prahových hodnot stanovených pro přízemní ozon, nebo v případě zbylých znečišťujících látek vymezených v § 10 odst. 1 zákona relevantní regulační prahová hodnota, je ministerstvo povinno informovat o této skutečnosti veřejnost, stejně jako příslušné orgány dotčených sousedních států. Výslovná úprava této povinnosti vyplývá jednak z legislativy EU (směrnice 2008/50/ES) a také ze skutečnosti, že „pouhé“ překročení příslušné prahové hodnoty ještě samo o sobě neznamená vznik smogové situace a s tím spojenou povinnost vyhlášení tohoto vzniku. Aby byla zachována informovanost veřejnosti i o tomto mimořádném stavu, který však nenaplňuje všechny požadavky stanovené pro vznik smogové situace, je v zákoně upravena explicitně i tato povinnost. Touto činností bude opět v praxi na základě § 35 zákona pověřen Český hydrometeorologický ústav.

K bodům 136 až 153 (§ 32 až 34)

K autorizacím obecně:

Legislativní návrh je součástí širšího řešení problému, kterým je dlouhodobě ne vždy kvalitní výkon autorizovaných činností, k němuž dochází především poté, co byla rozhodnutí o autorizaci zákonem změněna z rozhodnutí na dobu určitou na dobu neurčitou. V rámci prevence uspořádalo MŽP v průběhu roku 2019 dva semináře pro autorizované osoby ke zpracování odborných posudků. Současně došlo ke zpřísnění zkoušek před autorizačními komisemi. Navržená legislativní úprava má za cíl vyjasnit, zefektivnit a jasně legislativně ukotvit proces vydávání autorizací a zejména jasně a dostatečně upravit povinnosti autorizovaných osob, včetně následků jejich porušení či porušování (odpovědnostní otázky). V tomto ohledu je současná legislativa nedostatečná a je třeba její úprava. V návaznosti na výše uvedené je třeba také zcela nově upravit právní úpravu sankcí vztahujících se k autorizovaným osobám.

K § 32:

Z odstavce 2, který upravuje vydávání autorizací, se kromě upřesnění, že se autorizace vztahuje na výkon činností podle odstavce 1, odstraňuje úprava uznávání autorizací vydaných v jiném členském státě EU. Tato úprava je přesunuta do nového samostatného paragrafu (§ 32a), který obsahuje přesnější úpravu tohoto postupu. Dané oblasti se týká rovněž navrhovaná úprava v § 32b odst. 3.

V následujících odstavcích 3 až 6 dochází ke změně koncepce náležitostí žádostí. Doposud byly v jednotlivých odstavcích vyjmenovány všechny náležitosti, včetně těch obecných, v tomto rozsahu bylo odkazováno na odstavec 3, který byl prvním odstavcem, který náležitosti žádostí upravoval. Nově je v rovině obecných náležitostí odkazováno na úpravu správního řádu, jako je tomu ve většině obdobných ustanoveních napříč právním řádem. Z tohoto důvodu též dochází k dílčím úpravám, kdy jsou některé náležitosti z tohoto důvodu odstraněny z výčtu, neboť tento požadavek je obsažen již ve správním řádu.

Odstavec 3 se zabývá náležitostmi žádosti o autorizaci k jednorázovému měření emisí a o autorizaci k měření úrovně znečištění. Zde nastává podstatná změna v písm. d) (současné písm. e)), kde jsou stanoveny odborné podklady, které je třeba společně s žádostí předložit. Písmeno

d) je rozděleno na 3 části, kdy první z nich obsahuje podklady, které je nutné předložit v případě žádostí pro obě výše uvedené autorizované činnosti. Druhá část zahrnuje nad rámec části první ještě podklady, které se týkají pouze žádostí o autorizaci k jednorázovému měření emisí. Třetí část zahrnuje nad rámec části první ještě podklady, které se týkají pouze žádostí o autorizaci k měření úrovně znečištění. Nově je stanoveno, že vzor protokolu o měření, jež je součástí žádosti, musí být v souladu s požadavky stanovenými na protokol o měření v prováděcím právním předpisu, této změny se týká úprava v rámci písm. e) (současné písm. f)).

Další zásadní změnou v odstavci 3 je úprava písm. g), resp. původního písm. h), kdy jednou z nově zpřísněných podmínek je přesná identifikace fyzických osob, které budou vykonávat funkci odpovědného zástupce pro výkon činnosti autorizované osoby. Tento požadavek nebyl doposud explicitně v zákonné úpravě uveden, což v praxi vytvářelo problematické situace, kdy autorizovaná právnická osoba nedisponovala odpovědnými zástupci, avšak tuto skutečnost nešlo nijak reflektovat, protože tento požadavek nebyl legislativou stanoven. Součástí seznamu těchto osob musí nutně být též rozsah, v jakém budou funkci odpovědného zástupce vykonávat. Ve vztahu k autorizaci k měření úrovně znečištění se upravuje požadavek na předkládání dokladu o úspěšném absolvování mezilaboratorního porovnání zkoušek. Nově je stanovena možnost nahradit doklad o úspěšném absolvování mezilaboratorního porovnání zkoušek jiným obdobným dokladem. Za takový doklad může být považován doklad o úspěšné účasti v jiném zkoušení způsobilosti, kterým může být dvoustranné porovnání se subjektem akreditovaným pro měření znečišťujících látek v ovzduší. Vyhodnocení zkoušení způsobilosti musí být v případě dvoustranného porovnání provedeno subjektem, který je akreditován k hodnocení zkoušení způsobilosti. Důvodem pro umožnění předložit alternativní doklad k dokladu o mezilaboratorním porovnání zkoušek je ten, že konání mezilaboratorního porovnání zkoušek je technicky a organizačně náročná akce, která se koná v relativně dlouhých časových intervalech (zpravidla 1 x za dva roky) a žadatel se jí tedy nemůže vždy zúčastnit dle aktuální potřeby. Tím by byla značně omezena šance potenciálního žadatele na získání autorizace k měření úrovně znečištění v přiměřeném časovém horizontu, na což navrhovaná právní úprava reaguje. V odstavci 4 je úprava žádosti pro autorizaci k dohledu nad tepelným zpracováním odpadu. Primárně je upravena možnost, kdo může žádost podat. Takovou osobou může být nově pouze provozovatel stacionárního zdroje, ve kterém je tepelně zpracován odpad. Důvodem je jednak již zavedená praxe, která bezrozdílně funguje napříč ČR a jednotlivými provozy, v rámci kterých jsou provozovány stacionární zdroje, ve kterých je tepelně zpracováván odpad a nad kterými je vykonáván autorizovaný dohled. Druhým důvodem je poměrně nejasná situace nastavení odpovědnostních vztahů v situaci, kdy by bylo připuštěno, že žadatelem a potažmo držitelem autorizace může být též osoba odlišná od provozovatele zdroje, ve kterém je tepelně zpracováván odpad. Mimo úpravu obecných náležitostí dle správního řádu (odůvodnění viz výše) se v odstavci 4 doplňuje také úprava seznamu odpovědných zástupců. Jedná se o zásadní změnu, kdy jednou z nově zpřísněných podmínek je přesná identifikace fyzických osob, které budou vykonávat funkci odpovědného zástupce pro výkon činnosti autorizované osoby. Odůvodnění je zde shodné s odůvodněním odstavce 3, proto odkazujeme výše. U dohledu nad tepelným zpracováním odpadu má tato funkce zásadní význam pro možnost jak výkonu autorizované činnosti, tak provozu stacionárního zdroje, ve kterém je tepelně zpracováván odpad (viz odůvodnění § 16 odst. 6 zákona). Odstraňuje se explicitní požadavek na specifikaci vstupních odpadů, neboť ta je součástí povolení provozu, pokud byl zdroj povolen k tepelnému zpracování odpadu, a právě toto povolení provozu je nově stanovenou povinnou součástí žádosti. Z něj pak Ministerstvo životního prostředí vydávající autorizaci může získat požadované údaje. Dále se odstraňuje obsoletní požadavek na předložení autorizací a oprávnění dle živnostenského zákona.

Odstavec 5 upravuje náležitosti žádosti o autorizaci pro zpracování odborných posudků nebo rozptylových studií. Mimo úpravu obecných náležitostí dle správního řádu (odůvodnění viz výše) zde dochází ke zcela zásadním úpravám. Společně pro oba druhy autorizací dochází k úpravě seznamu odpovědných zástupců. Změna je obdobná jako změna v odstavci 3, k odůvodnění tedy odkazujeme výše. V případě autorizace pro zpracování odborných posudků se zpřesňují zákonné požadavky na to, jakým způsobem má být žádost zpracována a co vše je třeba k ní přiložit jako podklad pro rozhodnutí. S ohledem na široký rozsah typů stacionárních zdrojů, pro které se odborné posudky zpracovávají, je jednoznačně definována povinnost k žádosti doložit vzorové odborné posudky v rozsahu odpovídajícím rozsahu kódů stacionárních zdrojů, pro které žadatel hodlá odborné posudky zpracovávat. S tím také souvisí nově stanovený požadavek na explicitní uvedení kódů stacionárních zdrojů, pro které má osoba, jíž má být autorizace vydána, úmysl odborné posudky zpracovávat. V případě rozptylové studie se autorizace vydává pro všechny typy zdrojů znečištění, přičemž způsob výpočtu příspěvků i interpretace výsledků u různých typů zdrojů (zejména stacionární zdroje vs. pozemní komunikace) může být značně odlišná. Z tohoto důvodu došlo k upřesnění, že k žádosti o autorizaci musí být doložena alespoň jedna vzorová v rozptylová studie obsahující vyhodnocení příspěvků k úrovni znečištění z alespoň jednoho stacionárního zdroje podle přílohy č. 2 zákona a dále rozptylové studie hodnotící příspěvky z provozu pozemní komunikace a parkoviště. Dále je nutné v žádosti o autorizaci ke zpracování rozptylové studie uvést referenční model, kterým budou rozptylové studie zpracovávány. Zde se nejedná o novou povinnost, pouze o upřesnění obsahových náležitostí přímo v žádosti.

Odstavec 6 upravuje náležitosti žádosti u udělení rozhodnutí pro ověřování zprávy o emisích podle § 20 odst. 4, ověřování snížení emisí z těžby podle § 20b odst. 2 a k certifikaci systému kvality podle prováděcího právního předpisu u osob podle § 21 odst. 1 až 3. Zde se zejména doplňuje požadavek na přesnou identifikaci fyzických osob, které budou vykonávat funkci odpovědného zástupce pro výkon činnosti autorizované osoby. Nově vložená úprava odstavce 7 stanovuje požadavek na uvedení kontaktních údajů na osobu žadatele o autorizaci jako součástí žádosti, tímto požadavkem má být zajištěno zefektivnění vedení řízení o žádosti, kdy možnost využití kontaktních údajů je rychlejší než např. formální vyzývání k odstranění nedostatků žádosti písemnou formou. Tento postup je v souladu s úpravou správního řádu, která stanoví, že v případě, že má žádost nedostatky, poskytuje správní orgán součinnost a pomoc s odstraněním nedostatků žádosti.

Zmocňovací ustanovení odstavce 8 se doplňuje o zákonné zmocnění uvést podrobnou úpravu nově zavedených požadavků a povinností v prováděcím právním předpise. Upravené zákonné zmocnění Ministerstva životního prostředí zahrnuje též seznam postupů pro odběr a provádění analýz, stanovení obsahových náležitostí protokolu o jednorázovém měření emisí, protokolu o měření úrovně znečištění a postupů pro zpracování výsledků měření, a obsahové náležitosti odborného posudku a rozptylové studie.

K § 32a:

V § 32a je nově podrobněji popsán postup uznávání autorizací vydaných v jiném členském státě Evropské unie nebo smluvním státě Dohody o Evropském hospodářském prostoru. Tato úprava se týká osob, které jsou usazeny v jiném členském státě EU nebo smluvním státě Dohody o EHP a mají v úmyslu vykonávat autorizovanou činnost na území ČR dočasně nebo příležitostně. Cílem navrhované úpravy je zajistit, při respektování požadavků vyplývajících z právních předpisů upravujících uznávání odborné kvalifikace a volný pohyb služeb, aby všechny osoby vykonávající autorizovanou činnost na území ČR musely splňovat stejnou úroveň požadavků a měly pro výkon autorizované činnosti rovné podmínky.

V odstavci 1 jsou stanoveny požadavky, jejichž splnění tyto osoby musí prokázat, aby jim autorizace z jiného členského státu mohla být uznána. V odstavcích 2 až 3 je upraven postup ohledně tohoto uznávání. V případě prokázání splnění stanovených požadavků bude osoba zapsána do informačního systému autorizovaných osob. Jedná se zde o rozhodnutí, které se písemně nevyhotovuje, tj. rozhodnutí vydávané v režimu podle § 67 odst. 2 věty druhé správního řádu. Pokud osoba stanovené požadavky nesplní, vydá o tom ministerstvo rozhodnutí, a to ve lhůtě 60 dnů ode dne předložení úplných dokladů o splnění podmínek. Tato lhůta je shodná s lhůtou pro vydání rozhodnutí o žádosti o udělení autorizace, stanovenou v § 32 odst. 2. Na základě zápisu do informačního systému autorizovaných osob je osoba oprávněna vykonávat příslušnou autorizovanou činnost ve stanoveném rozsahu. V odstavci 4 je upraven postup v případě porušování povinností stanovených zákonem o ochraně ovzduší pro výkon autorizovaných činností nebo zániku oprávnění k výkonu autorizované činnosti podle právních předpisů jiného členského státu EU nebo EHP. V takové případě MŽP rozhodne o zákazu výkonu autorizované činnosti danou osobou na území ČR.

K § 32b:

V ustanovení § 32b se upravuje proces vydávání rozhodnutí o autorizaci, podmínky pro udělení autorizace obsah rozhodnutí o udělení autorizace a postup ohledně změny tohoto rozhodnutí. V odstavci 1 jsou stanoveny podmínky, které musí žadatel splnit, aby na základě jeho žádosti mohlo být vydáno kladné rozhodnutí o udělení autorizace. Pokud žadatel tyto podmínky nesplní, ministerstvo žádost o udělení autorizace zamítne. Aby mohla být žadateli udělena autorizace, musí žadatel prokázat odbornou způsobilost k výkonu autorizované činnosti, včetně znalosti právních předpisů v rámci dané činnosti, při zkoušce před autorizační komisí ministerstva. Dále je nezbytným předpokladem pro udělení autorizace, aby žadatel splnil podmínky pro výkon autorizované činnosti podle příslušných ustanovení upravujících náležitosti žádosti (§ 32 odst. 3 až 6). V odstavci 2 je upraven postup ohledně zkoušky k prokázání odborné způsobilosti. Ministerstvo informuje o termínu konání zkoušky a zveřejňuje jednotný zkušební řád způsobem umožňujícím dálkový přístup nejméně 14 dní předem. Výsledek zkoušky je oznámen žadateli v den konání zkoušky. Pokud se žadatel ke zkoušce opakovaně nedostaví, ministerstvo žádost o udělení autorizace zamítne.

V odstavci 3 je upraven postup při uznávání odborné způsobilosti v případě osob, které získaly odbornou kvalifikaci k výkonu autorizované činnosti v jiné členském státě EU nebo smluvním státě Dohody o EHP. Může se zde jednat o fyzickou osobu, která je žadatelem o udělení autorizace, nebo o fyzickou osobu odlišnou od žadatele, která má vykonávat funkci odpovědného zástupce pro výkon autorizované činnosti. V souladu s právními předpisy upravujícími uznávání odborné kvalifikace je stanoveno, že se při uznávání odborné způsobilosti k výkonu autorizované činnosti a kvalifikace odpovědných zástupců postupuje podle zákona o uznávání odborné kvalifikace. Úprava v tomto ustanovení se netýká uznávání oprávnění k výkonu autorizované činnosti vydaných podle právních předpisů jiného členského státu EU nebo smluvního státu Dohody o EHP osobám, které jsou usazeny v jiném členském státě EU nebo smluvní státě dohody o EHP a mají v úmyslu vykonávat autorizovanou činnost na území ČR dočasně nebo příležitostně. Postup ohledně uznávání oprávnění k výkonu autorizovaného činnosti těmito osobami je upraven v § 32a.

Odstavec 4 obsahuje speciální úpravu ke správnímu řádu ve vazbě na přerušení řízení (obecně upraveno v § 64 správního řádu). Ministerstvo životního prostředí může řízení přerušit z důvodu, že žádost obsahuje nesprávné nebo neúplné údaje nebo podklady, nesplňují-li tyto podklady obsahové náležitosti stanovené tímto zákonem nebo prováděcím právním předpisem nebo trpí-li žádost jinými vadami Účelem tohoto přerušení je vrácení žádosti žadateli k opravě, doplnění či přepracování. Zde není možné, aby správní orgán poskytoval pomoc či součinnost při odstranění materiálních nedostatků žádosti, neboť s jejich pomocí se částečně prokazuje odborná způsobilost k výkonu autorizované činnosti. Řízení lze takto přerušit až do dne konání zkoušky odborné způsobilosti dané osoby, neboť v okamžiku, kdy má být daná osoba přezkoušena ze znalostí, které prokazují odbornou způsobilost k výkonu autorizované činnosti, je nutné, aby též byly v naprostém pořádku i veškeré podklady. K vydání rozhodnutí o autorizaci v případě úspěšného složení zkoušky totiž dochází velmi vzápětí. Smyslem ustanovení je, aby až do vykonání zkoušky před autorizační komisí neběžely správní lhůty a eliminovalo se riziko marného uplynutí lhůty z důvodu obstrukcí ze strany žadatelů.

V odstavci 5 je nově výslovně vymezen obsah výrokové části rozhodnutí o autorizaci. Toto vymezení odpovídá současné praxi.

V odstavci 6 je stejně jako podle současné právní úpravy stanoveno, že autorizace se uděluje na dobu neurčitou a nemůže být převedena na jinou osobu. Platí také, že autorizace nepřechází na právního nástupce osoby okamžikem smrti fyzické osoby nebo jejím prohlášením za mrtvou, nebo zánikem právnické osoby, které bylo rozhodnutí o autorizaci vydáno. Možnost přechodu autorizace na právního nástupce z žádného právního předpisu nevyplývá, a proto není třeba přechod autorizace v zákoně o ochraně ovzduší výslovně vylučovat.

Doposud nebyla v zákonné úpravě stanovena explicitně možnost změny rozhodnutí o autorizaci, tuto úpravu nově obsahuje odstavec 7. K této změně může přistoupit Ministerstvo životního prostředí jak na základě žádosti, tak z moci úřední, předpokladem je, že byly oznámeny změny nebo se Ministerstvo životního prostředí dozvědělo o změnách rozhodných podmínek, za jakých bylo rozhodnutí o autorizaci vydáno. Těmito změnami jsou skutečnosti jak objektivní, tak subjektivní, proto je stanovena pravomoc měnit rozhodnutí též z moci úřední. Využití tohoto oprávnění bude směřovat zejména na situace, kdy by se autorizovaná osoba úmyslně změně rozhodnutí vyhýbala.

K § 33:

Odstavec 1 upravuje důvody pro odejmutí udělené autorizace. Jedná se zde o povinnost odejmutí autorizace, nikoliv pouze o možnost. S odebíráním autorizace, resp. s následky takového jednání souvisí též úprava odstavce 3. Zákon obecně stanoví 4 situace, při jejichž nastání se autorizace odebírá.

První uvedená situace se týká jakéhokoliv druhu autorizace. Ministerstvo autorizaci odebere v případě, že autorizovaná osoba závažně nebo opakovaně poruší povinnosti stanovené pro autorizované činnosti tímto zákonem nebo rozhodnutím o autorizaci. Takový postup je zcela logický a má se jednat o faktický postih osoby porušující zákonné povinnosti mimo postih v rámci správního trestání. V případě, že je takto autorizace odebrána, může autorizovaná osoba, které ministerstvo odebralo autorizaci, opětovně podat žádost o vydání rozhodnutí o autorizaci k téže činnosti, ke které jí byla autorizace odebrána, nejdříve po uplynutí 3 let od právní moci rozhodnutí o odebrání autorizace. Jednalo-li by se o autorizovanou osobu, která je osobou právnickou, zákon nově pamatuje i na takové situace. Důvodem je skutečnost, aby byly postihnuty ty fyzické osoby, které se porušování povinností dopouštěly a bylo tak fakticky zajištěno, že výkon autorizované činnosti bude probíhat na základě a dle zákonem stanovených pravidel. V případě fyzické osoby, která vykonávala funkci odpovědného zástupce pro výkon autorizované činnosti u osoby, které ministerstvo odebralo autorizaci, platí 3letá lhůta obdobně. Druhou situací, kdy se autorizace odebere, jsou změny u autorizované osoby, v jejichž důsledku nemůže řádně vykonávat autorizovanou činnost. V případě autorizované osoba podle § 32 odst. 1 písm. a) a b) jde o změnu spočívající v tom, že nedisponuje nezbytným přístrojovým vybavením nebo není držitelem platného osvědčení o akreditaci metod a postupů. Autorizovaná osoba s výjimkou autorizované osoby pro dohled nad tepelným zpracování odpadu, tj. autorizované osoby podle § 32 odst. 1 písm. c), není nadále způsobilá k výkonu autorizované činnosti v případě, že u této autorizované osoby nevykonává funkci odpovědného zástupce žádná fyzická osoba. V případě, že dojde k některé z výše uvedených situací, je následek odebrání autorizace logický, neboť taková osoba nemůže adekvátně vykonávat autorizovanou činnost. Samozřejmě není smyslem odebírat autorizaci při jednodenní absenci přístrojového vybavení, ale toto řešení má pokrýt situace, kdy by dlouhodobě autorizovaná osoba postrádala adekvátní technologické zázemí či odborný personál, ale zároveň by dále vykonávala autorizovanou činnost. Takový stav je nežádoucí.

Tato možnost odebrání se nevztahuje na autorizaci pro dohled nad tepelným zpracováním odpadu, neboť pro tuto činnost existuje zákonem předvídaná třetí situace, která se vztahuje naopak pouze na tuto autorizovanou činnost. V této situaci Ministerstvo životního prostředí autorizaci odebere, pokud nepožádá autorizovaná osoba ve lhůtě podle § 34 odst. 6, tj. ve lhůtě 30 dní, o změnu rozhodnutí o autorizaci spočívající v určení fyzické osoby, která vykonává funkci odpovědného zástupce. Lhůta se počítá od chvíle, kdy autorizovaná osoba přestala mít odpovědného zástupce. Zde je vazba na úpravu v § 34 odst. 6 zákona.

Čtvrtá situace, kdy ministerstvo odejme autorizaci, nastává v případě, že autorizovaná osoba oznámí ministerstvu ukončení výkonu autorizované činnosti nebo ministerstvo zjistí ukončení výkonu autorizované činnosti při své úřední činnosti. O zjištění při úřední činnosti ministerstva se bude jednat i např. v případě, že ukončení výkonu autorizované činností zjistí inspekce a oznámí toto zjištění ministerstvu.

V odstavci 2 jsou jako správní orgány s působností ke kontrole výkonu autorizované činnosti stanoveny inspekce a ministerstvo. Stávající povinnost autorizované osoby podrobit se kontrole výkonu autorizované činnosti byla ze zákona vypuštěna jako nadbytečná, neboť povinnost součinnosti při kontrole a sankce za její porušení jsou dostatečně upraveny v zákoně o kontrole (kontrolní řád).

K § 33a:

Toto ustanovení upravuje informační systém autorizovaných osob, zde dochází k dílčím úpravám spočívajícím zejména v doplnění požadavků na obsah informačního systému v návaznosti na provedené úpravy v ustanoveních upravujících autorizace. Nově budou v systému vedeny též zahraniční autorizované osoby, které prokázaly, že splňují podmínky stanovené v § 32a odst. 1, a které se tak považují za osoby autorizované podle zákona o ochraně ovzduší v relevantním rozsahu.

K § 34:

Ustanovení § 34 upravuje povinnosti autorizovaných osob. Doposud nebyla tato úprava nijak podrobná ani systematická, a tak docházelo k nedostatečné možnosti kontroly a případně i sankcionování autorizovaných osob, které své povinnosti porušovaly. Nově je k této problematice přistupováno precizně s jasně vymezenými povinnostmi, a to jak obecně pro výkon autorizované činnosti, tak pro jednotlivé druhy autorizovaných činností.

Obecné povinnosti autorizovaných osob obsahuje nově odstavec 1. Zásadní změnou je explicitní uvedení povinnosti vykonávat autorizovanou činnost odborně a nestranně, v souladu se zákonem, požadavky stanovenými prováděcím právním předpisem, jsou-li stanoveny, a vydaným rozhodnutím o autorizaci a též povinnosti uvádět údaje bezvadné, úplné a pravdivé. Je zde nově zakotvena rovněž povinnost uchovávat veškeré výstupy z autorizované činnosti alespoň šest let od jejich vypracování. Toto je ustanoveno z důvodu možné zpětné kontroly. Rovněž se zde stanoví, obdobně jako v již platné právní úpravě, obecná informační povinnost vůči Ministerstvu životního prostředí, kdy je autorizovaná osoba povinna oznámit ministerstvu do 30 dnů ode dne, kdy ke změně došlo, změnu údajů uvedených v žádosti o vydání rozhodnutí o autorizaci, změnu rozhodných skutečností pro vydání rozhodnutí o autorizaci a změnu údajů vedených v informačním systému autorizovaných osob.

V odstavci 2 jsou stanoveny povinnost nad rámec obecných povinností povinnosti, které se týkají výhradně autorizovaných osob pro jednorázové měření emisí. Ponechána zůstává povinnost zamezit střetu zájmů spočívajícího ve výkonu autorizované činnosti na zdroji, k němuž má autorizovaná osoba některý ze zákonem vymezených právních vztahů. S ohledem na vyšší odpovědnost, která bude na činnost osob autorizovaných pro jednorázové měření emisí kladena, dochází současně k podrobnější specifikaci povinností, které je nutné při výkonu autorizované činnosti jednorázové měření emisí dodržovat. Za účelem zefektivnění výkonu státní správy dochází ke změně způsobu oznamování protokolu z měření emisí společně se změnou oznámení termínu provedení jednorázového měření emisí. Z dosavadní praxe předání protokolu z měření emisí formou e-mailu, kdy byl provozovatel nucen k následnému ručnímu přepisování informací do formuláře ohlášení souhrnné provozní evidence (SPE) v integrovaném systému plnění ohlašovacích povinností (ISPOP) dochází ke změně na ohlašování protokolu z měření emisí výhradně v ISPOP, a to s účinností od 1. 1. 2026. Výhodou takového postupu je, že v ISPOP budou informace k dispozici na jednom místě s tím, že orgány státní správy mohou na základě těchto informací koordinovat, plánovat a realizovat výkon kontrolní činnosti nezávisle na sobě a budou moci ohlašovaná data následně systematicky analyzovat. Dosud byly tyto informace k dispozici pouze ČIŽP, která je musela nejprve ručně zpracovat a až poté je mohla poskytnout dalším orgánům státní správy. Takovým způsobem budou oznamovány rovněž protokoly z měření emisí podle ustanovení § 6 odst. 5 zákona, tj. protokol z měření emisí k ověření správnosti výsledků kontinuálního měření a protokol z měření emisí ke kalibraci kontinuálního měření emisí, jejichž náležitosti stanoví prováděcí právní předpis zákona a příslušná určená technická norma ČSN EN 14181. Nově autorizovaná osoba v ISPOP ohlásí celý protokol z měření emisí prostřednictvím on-line formuláře. K zachování kontroly platnosti jednorázového měření emisí podle zákona o ochraně ovzduší oznámením 5 pracovních dní před provedením tohoto měření (ustanovení § 6 odst. 7), bude ve formuláři protokolu z měření emisí nastavena podmínka k propojení s příslušným ohlášením termínu měření emisí před odesláním formuláře. Každé ohlášení bude prostřednictvím automatických notifikací systému ISPOP zasláno ČIŽP a provozovateli stacionárního zdroje. Mezi přínosy pro autorizovanou osobu patří předvyplnění on-line formuláře protokolu z měření emisí identifikačními údaji stacionárního zdroje, a to na základě podmínečného propojení s oznámením termínu provedení měření emisí, a návodných instrukcí k vyplnění všech relevantních informací o stacionárním zdroji a emisích stacionárního zdroje. Přínosem pro provozovatele bude zkrácení formuláře ohlášení souhrnné provozní evidence v ISPOP o vyplnění údajů o emisích stacionárního zdroje. Obecným přínosem bude rovněž eliminace chyb vznikající přepisováním údajů. Povinnost autorizované osoby předložit protokol z měření emisí ve lhůtě do 60 dnů od provedení měření, kterou stanoví současná verze zákona o ochraně ovzduší, zůstává zachována s tím rozdílem, že místo předložení objednateli provede autorizovaná osoba ve stanovené lhůtě ohlášení protokolu z měření emisí do ISPOP. Provozovatel bude o splnění povinnosti autorizované osoby informován doručením notifikace systému ISPOP. V důsledku ohlášení protokolu z měření emisí autorizovanou osobou bude zrušena povinnost provozovatele k předložení protokolu z měření emisí inspekci do 90 dní, která bude bezpředmětná (viz odůvodnění k § 17 odst. 3). S výše uvedeným je spojena i další stanovovaná povinnost autorizované osoby uvedená v § 34 odst. 2 písm. d), tedy uchovávat výsledky měření po dobu 6 let za účelem zpětné kontroly.

V novém odstavci 3 se stanoví autorizované osobě k měření úrovně znečištění povinnost předávat výsledky posuzování úrovně znečištění do informačního systému kvality ovzduší v datovém standardu zveřejněném ministerstvem způsobem umožňujícím dálkový přístup.

V odstavci 5 se provádí úprava související se zavedením pojmu „vyspělé biopalivo“.

V odstavci 6 zákon stanoví autorizované osobě pro dohled nad tepelným zpracováním odpadu povinnost, aby v případě, že ztratila způsobilosti k výkonu autorizované činnosti tím, že přestala nedisponuje fyzickou osobou, která vykonává funkci odpovědného zástupce pro výkon autorizované činnosti, a neoznamuje na základě této skutečnosti ukončení výkonu autorizované činnosti, požádala ve lhůtě 30 dnů o změnu rozhodnutí o udělení autorizace spočívající v určení nového odpovědného zástupce. Autorizovaná osoba může nadále vykonávat dohled nad tepelným zpracováním odpadu do uplynutí této lhůty nebo, pokud v této lhůtě podala žádost o změnu rozhodnutí, do dne nabytí právní moci rozhodnutí o změně, rozhodnutí o zamítnutí žádosti nebo usnesení o zastavení řízení. Autorizované osobě pro dohled nad tepelným zpracováním odpadu se takto umožňuje po omezenou dobu vykonávat autorizovanou činnost bez odpovědného zástupce, a to z toho důvodu, že jinak by v případě tepelného zpracování odpadu mohla nastat situace, kdy by autorizovaná osoba z důvodu náhlé a neočekávané změny (např. úmrtí) neměla k dispozici odpovědného zástupce a nemohla by tak vykonávat svou činnost, která je ale obvykle ze své podstaty činností kontinuální. Její přerušení by proto bylo obtížné a potenciálně i škodlivé pro zájmy, které zákon o ochraně ovzduší zabezpečuje.

Aby byla všechna zmocnění k vydání prováděcího právního předpisu, která se týkají autorizovaných osob, na jednom místě, bude nově pouze jedno zmocňovací ustanovení § 32 odst. 8. Vzhledem k tomu se stávající zmocňovací ustanovení § 34 odst. 5 zrušuje.

K bodu 154 (§ 35)

Vzhledem k tomu, že zákon o ochraně ovzduší již nebude umožňovat přenesení výkonu činností zajišťovaných ministerstvem na jinou osobu než ČHMÚ, dosavadní odstavce 2 a 3 se zrušují. Úpravy v § 35 souvisí s návrhem zákona o zabezpečení hydrometeorologické služby,

K bodu 155 (§ 40)

V návaznosti na novou koncepci regulace stacionárních zdrojů provozovaných pouze za účelem výzkumu a vývoje je do společných ustanovení zákona doplněno ustanovení, které stanovuje, jaké povinnosti plynoucí ze zákona je povinen provozovatel takového zdroje plnit. Jedná se zejména o povinnosti informační, kdy bude tento provozovatel orgánem ochrany ovzduší požádán o poskytnutí informací o jím provozovaném zdroji, a povinnost podrobit se kontrole ze strany ČIŽP.

K bodu 157 (příloha č. 2)

V příloze č. 2 došlo k několika změnám. První změnou je terminologická úprava celé přílohy č. 2 tak, aby nedocházelo v praxi k interpretaci přílohy č. 2, resp. jednotlivých kódů tak, že znění jejich názvu má kumulativní význam a nesplnění jedné technologické činnosti znamená nezařazení stacionárního zdroje pod tento kód. Současně byly upraveny kapacitní prahy tak, aby bylo zřejmé, že pokud zdroj přesně dosáhne prahové kapacity, má být do přílohy č. 2 zařazen. Dále jsou popsány změny u jednotlivých kódů, kde dochází k meritorním změnám v obsahu kódu. Změna přílohy č. 2 navazuje též na nově stanovená závazná pravidla tzv. kategorizace zdrojů (viz odůvodnění § 4a). Ve vztahu k jazykovým změnám (např. nahrazování spojek „a“ za „nebo“, či sjednocování příslovcí určujících prahové hodnoty „více než“, „a větší“ apod.) dodáváme, že tyto změny nejsou předmětem nutných změn vydaných povolení provozu. Rozhodující je číselné označení příslušného kódu, případně stanovená prahová hodnota. Pokud je pouze formálně upravován název kódu, není třeba nutně podávat pouze z tohoto důvodu žádost o změnu povolení provozu, či z pozice krajského úřadu zahajovat řízení z úřední povinnosti. Tyto formální změny by pak měly být provedeny při prvním změnovém řízení, kterým se bude vydané povolení měnit meritorně.

Zde je uveden příklad aplikace terminologické úpravy přílohy č. 2: „Typickým kódem, kde se objevuje výčet činností, je kód 5.11., který historicky vzniknul sloučením tří různých kódů z předchozí legislativy, které se významově překrývaly a kde docházelo k pochybnostem o správném zařazení. Kód 5.11. zní: Kamenolomy, povrchové doly paliv nebo jiných nerostných surovin, zpracování kamene, paliv nebo jiných nerostných surovin (především těžba, vrtání, odstřel, bagrování, třídění, drcení a doprava), výroba nebo zpracování umělého kamene, ušlechtilá kamenická výroba, příprava stavebních hmot a betonu, recyklační linky stavebních hmot, o celkové projektované kapacitě vyšší než 25 mza den. To znamená, že do kódu 5.11. se zařadí jak samostatná betonárna při překročení projektované kapacity, tak i recyklační linka stavebních hmot. Není možné vykládat tak, že pro zařazení do příslušného kódu musí být v provozovně přítomny veškeré vyjmenované činnosti (kumulace). Postup zařazování je tedy upraven tak, aby umožňoval pouze jeden, a to výše uvedený, výklad.)“ Dále změna prostupující celou přílohou č. 2 je odstranění názvů jednotlivých kapitol, které oddělovaly jednotlivé typově vymezené činnosti. Docházelo totiž v praxi k situacím, kdy se provozovatelé odkazovali na jakýsi kvazi-normativní význam těchto názvů, kdy, pokud tematicky zdroj nespadal např. do daného průmyslového odvětví, byť byl jasně zařaditelný pod konkrétní v kapitole uvedený kód, pak rozporovali, zařazení daného zdroje pod příslušný kód. Z tohoto důvodu se názvy tematických celků, resp. kapitol, bez náhrady odstraňují.

Kód 2.3. - Komunitní (obecní) kompostárny jsou na základě metodického pokynu MŽP provozovány mimo režim zařízení ke zpracování odpadu. Díky tomu se objevují dotazy, zda vyjmutí komunitních kompostáren z režimu zpracování odpadu implikuje také jejich vyjmutí z kódu 2.3. Komunitní kompostárny jsou proto v návrhu explicitě uvedeny tak, aby nedocházelo k podobným interpretačním nejasnostem. Z hlediska emisí nebo pachové postižitelnosti nezáleží na tom, kdo kompostárnu provozuje.

Kód 2.5 - Na základě připomínky z meziresortního připomínkového řízení (MSK) byl kód explicitně rozšířen o dekontaminace podzemních vod, což je technologie charakterem velmi podobná dekontaminaci zemin a často je nelze odlišit, neboť převaha zeminy či vody v materiálu se může lišit jen vrstvou, resp. hloubkou, v níž je in-situ dekontaminace prováděna. Zvolená objemová kapacita byla nastavena tak, aby odpovídala kódu 2.6, z důvodu konzistence požadavků.

Kód 2.6 - Deemulgační a neutralizační stanice jsou na základě připomínek z MPŘ zahrnuty do kódu 2.6. Nové znění kódu 2.6.:

„Čistírny odpadních vod, které jsou primárně určeny k čištění vod z průmyslových provozoven nebo provozů technologií produkujících odpadní vody v množství větším než 50 mza den a deemulgační a neutralizační stanice zpracovávající odpady podle zákona o odpadech.“

Z úřední praxe jsou známy případy, kdy tato technologicky totožná zařízení s průmyslovými ČOV zpracovávají kapalné materiály, které jejich původce označí za odpady. Tato zařízení se potom formálně nepovažují za čistírny odpadních vod, protože zpracovávají odpady, nikoliv odpadní vody a vyhnou se tak působnosti zákona o ochraně ovzduší, ale vztahuje se na ně zákon o integrované prevenci. Dopad provozu takových zařízení na ovzduší je přitom totožný s dopady průmyslových ČOV a obdobný je i charakter technologie. Změna se bude týkat desítek stacionárních zdrojů.

Kód 2.8. - Jedná se o nový kód, do něhož jsou zařazeny problematické technologie, na které se opakují stížnosti na zápach. Sušením těchto materiálů dochází k produkci pachově postižitelných organických látek. V případě sušení znečištěného skla nebo kovů může docházet i k oxidaci nečistot, což má za následek produkci zdravotně závadných těkavých organických látek. Je tomu tak proto, že tyto znečištěné materiály bývají odpadem, na kterém bývají přichyceny různé materiály jako např. papír, plasty, zbytky lepidel apod., k jejichž oxidaci může docházet. Tyto rizikové technologie jsou přitom doposud zařazovány jako přímé procesní ohřevy, což je velmi široká kategorie bez předepsané regulace v prováděcím právním předpisu. Kód 2.9. - Jedná se o nový kód, který je navržen z důvodu zjištění výskytu emisí těžkých kovů u provozoven, které zpracovávají elektroodpad v průmyslovém měřítku. V současné době jsou tyto stacionární zdroje předmětem kódu 11.1. (stacionární zdroje emitující 5 tun tuhých znečišťujících látek a více).

Kód 2.10. - Úprava je navrhována za účelem zpřehlednění a systematické úpravy tepelného zpracování odpadu, které je v současnosti zákonem definováno jako oxidace odpadu nebo jeho zpracování jiným termickým procesem (viz § 2 písm. o) zákona). V souladu s ustanovením § 16 odst. 6 zákona je pro stacionární zdroje, ve kterých tepelné zpracování odpadu probíhá, vyžadováno povolení podle § 11 odst. 2 písm. d) zákona. Technické a technologické procesy tepelného zpracování odpadu lze ovšem realizovat i ve stacionárních zdrojích nevyjmenovaných v příloze 2 k zákonu (typickým příkladem, kde je to možné, je spalování pyrolýzních plynů menších pyrolýzních reaktorů v navazujícím spalovacím stacionárním zdroji, který může být pod hranicí 300 kW celkového jmenovitého tepelného příkonu). Zavedením nové kategorie v příloze č. 2 je tak zajištěno, že tepelné zpracování odpadu bude vždy realizováno pouze ve zdrojích uvedených v příloze č. 2 zákona, tedy budou se na ně aplikovat veškeré povinnosti uložené této skupině zdrojů.

Kód 3.1. - Změna názvu byla provedena z důvodu, aby bylo zřejmé, že do tohoto kódu by se měla zařazovat celá technologie přímého procesního ohřevu (např. pec), nikoli pouze spalovací jednotky (hořáky).

Kód 3.6. - Nové znění kódu. Záměrem změny bylo potvrdit současný záběr kódu a jeho rozšíření. Jedná se o zplyňování a zkapalňování uhlí, tedy i ropných produktů (pyrolýza v rafinériích), dále odpady a biomasa (zplyňování biomasy do budoucna). Dále byl uveden vztah ke kódu 2.1., tedy že pokud se tento kód pří splnění definice spalovny odpadu podle § 2 písm.

p) nepoužije, bude zařazen do kódu 2.1. V kódu je výslovně uvedena pyrolýza z důvodu výskytu častých dotazů na zařazení pyrolýzy odpadů (plastové odřezky, pneumatiky apod.).

Kód 3.7. - Na základě zjištění, že na trhu jsou nabízeny bioplynové stanice pro využití v domácnostech, u kterých jsou emise znečišťujících látek zanedbatelné, dochází ke stanovení spodního kapacitního prahu pro zařazení bioplynové stanice pod kód 3.7., který vysoce přesahuje obvyklou kapacitu nabízených domácích bioplynových stanic. Důvodem pro zaveden í spodního kapacitního prahu je skutečnost, že stacionární zdroje pod tímto kapacitním prahem (domácí bioplynové stanice) nemá z hlediska relevantních zdrojů znečišťování ovzduší význam regulovat v režimu tzv. vyjmenovaných stacionárních zdrojů. Jednalo by se o disproporční byrokratickou a administrativní zátěž nakládanou na provozovatele těchto stanic – v reálu by každá domácnost provozující domácí bioplynovou stanici musela disponovat platným povolením provozu a plnit veškeré relevantní povinnosti vyplývající ze zákona, prováděcích předpisů a vydaného povolení provozu. Současně lze uvést, že u takto malých zařízení nemá povolení provozu význam z pohledu možných stanovitelných opatření nebo podmínek provozu. Tato problematika nebyla doposud řešena, neboť se jednalo o marginální oblast s nevýznamným počtem provozovaných zdrojů, nicméně nelze vyloučit nárůst počtu těchto zdrojů. Dle informací z krajských úřadů jsou dnes v praxi pod bezprahovým kódem 3.7 povolovány zatím pouze BPS o denní kapacitě v řádu stovek tun a více, zavedením spodního kapacitního prahu tak nedojde k rozvolnění regulace pro žádný z významných relevantních stacionárních zdrojů. Současně je zvolen kapacitní práh v jednotce hmotnosti, nikoliv v kW dodávané energie (např. norma ČSN EN ISO 23590 pracuje s MWh ročně, což není pro účely navrhované regulace relevantní, neboť nepostihuje zamýšlenou prahovou velikost reaktoru), neboť tento údaj je přesně znám pouze u velkých BPS, které jsou průmyslového charakteru a obvykle jsou vybaveny vlastní kogenerací, u zdrojů, jež mají být z regulace vyjmuty nelze takto hraniční hodnotu určit. Práh 200 kg/den je údaj zvolený na straně bezpečnosti – obvyklé výkony domácích BPS jsou (i po přepočtu na materiálový vstup) hluboko pod 100 kg/h, tento kapacitní práh byl stanoven po konzultacích s ČIŽP a krajskými úřady.

Kód 4.4. - Záměrem je sladit zařazení obdobných technologií využívajících přímý procesní ohřev tak, aby pro zařazení těchto zdrojů do přílohy č. 2 bylo rozhodující množství zpracované oceli za hodinu.

Kód 4.5. - Záměrem je sladit zařazení obdobných technologií využívajících přímý procesní ohřev tak, aby pro zařazení těchto zdrojů do přílohy č. 2 byl rozhodující celkový jmenovitý tepelný příkon.

Kód 4.6.2. - Záměrem je stanovit spodní kapacitní práh pro zařazení dotčených stacionárních zdrojů do tohoto kódu a sladit tak zařazení obdobných technologií využívajících přímý procesní ohřev tak, aby pro zařazení těchto zdrojů do přílohy č. 2 byl rozhodující celkový jmenovitý tepelný příkon ve výši 0,3 MW.

Kód 4.12. - Záměrem je stanovit spodní kapacitní práh pro činnosti s lázněmi, aby mezi vyjmenované stacionární zdroje nespadaly činnosti s minimálními dopady na kvalitu ovzduší. Hodnota spodního kapacitního prahu byla převzata ze slovenské právní úpravy. Kód 4.18. – Hydrometalurgie neželezných kovů je poměrně nové odvětví, které se rozšiřuje díky novým metodám zpracování elektroodpadů a akumulátorů, případně kovových odpadů obecně, nicméně využívá se i pro získávání kovů z rud. Pod tento kód budou zařazeny všechny hydrometalurgické činnosti, u kterých vznikají znečišťující látky. Může se jednat o VOC, amoniak, HCl a další. Vznik těchto emisí je spojen s použitím činidel nebo vývojem plynu při chemické reakci nebo elektrolýze a je popsán mj. i v příslušných Závěrech o BAT pro odvětví neželezných kovů. Vzhledem k rozmanitosti odvětví a charakteru možných emisí je navrhována povinnost zpracovat provozní řád.

Kód 5.10. - Záměrem je upravit znění tohoto kódu tak, aby do něj spadaly veškeré činnosti při výrobě keramiky (doprava surovin, formování apod.), které jsou nyní zařazovány pod kód 11.1. V současné době se tento kód týká pouze vypalovacích pecí.

Kód 5.11. - Záměrem je upravit znění tohoto kódu tak, aby bylo zřejmé, že s ohledem na stavební hmoty a beton se do tohoto kódu zařazují pouze činnosti při výrobě stavebních hmot a betonu.

Kód 5.14. - Záměrem je upravit znění tohoto kódu tak, aby se vztahoval na veškeré činnosti související s živicemi, které jsou problematické zvláště z hlediska obtěžování zápachem. Výjimku tvoří konečné nanášení z finišeru na vozovku, tato činnost povolení provozu nepodléhá.

Kód 6.2 - Kód 6.2 se rozšiřuje na syntézy všech ostatní halogenovaných organických látek jinde neuvedené. Ostatní syntézy těchto látek se zařadí pod tento kód tehdy, pokud je nelze zařadit pod jiné kódy 6.X nebo 9.X. Kódy 7.2. a 7.3. – Jedná se o stacionární zdroje, na jejichž provoz byly v minulosti zaznamenány velká množství stížností, zejména s ohledem na zápach. Vzhledem k tomu, že se jedná o výroby, kde existuje potenciál snížit emise pachově postižitelných látek technickoorganizačními opatřeními, je navrhována povinnost zpracování provozního řádu, kde budou tato opatření podrobně popsána. Současně jsou na základě připomínek některých krajů z meziresortního připomínkového řízení navržena snížení prahových kapacit, a sice v návaznosti na stížnosti na zápach. Dále je vymezení kódu 7.2 rozšířeno o osiva, jejichž zpracování je prakticky totožné se zpracováním stejné suroviny, která je určena ke spotřebě. Tato změna se bude týkat desítek stacionárních zdrojů. V případě kódu 7.3 je navrženo snížení prahové kapacity na 25 tun/den, rovněž na základě připomínek z MPŘ. Tato změna se bude týkat nižších desítek stacionárních zdrojů a je nezbytná z důvodu stížností na zápach a možností jejich adekvátního řešení prostřednictvím podmínek provozu.

Kód 7.7. - Explicitní popis kódu doplněn o truhlářské výroby a výroby dřevních štěpek a pelet. Tato změna vyplynula z praxe povolujících orgánů, které byly do tvorby materiálu zapojeny formou zasílání podnětů k provedení změn v zákoně. Dochází tak k upřesnění kódu a odstranění pochybností o zařazení těchto činností do kódu 7.7. Z hlediska statistického výkaznictví a sledování Českým statistickým úřadem je průmyslové odvětví zpracování dřeva zařazeno do OKEČ (Oborová klasifikace ekonomických činností) pod č. 20. Do této klasifikace se zahrnuje zejména veškerá produkce dřevařské prvovýroby, průmysl dřevařský a korkařský, mimo výroby nábytku, výroba košů a dalšího proutěného zboží.

Kód 7.12. – Název kódu byl doplněn tak, aby bylo zcela zřejmé, že se zde rozumí veškeré kožedělné procesy.

Kód 7.14. - Úprava kódu. V předešlém znění „zpracování uhlíkatých materiálů“ bylo vnímáno v rámci celého toho kódu, součástí bylo také zpracování grafitu, ale bylo možné podřadit další velké množství činností. Z výše uvedených důvodů je navrženo zpřesnění. Konkrétně ve vztahu k výrobě a zpracování grafitu. Tato úprava je důsledkem zkušeností z praxe, kdy v rámci povolení provozu jednoho vyjmenovaného stacionárního zdroje bylo provozováno obrábění kovů s celkovým elektrickým příkonem cca 130 kW jako vyjmenovaný zdroj pod kódem 4.13.: Obrábění kovů (brusírny a obrobny) a plastů, jejichž celkový elektrický příkon je vyšší než 100 kW, tato činnost zahrnovala i obrábění grafitu. S dřívější změnou zákona, resp. znění kódového označení zdroje 4.13. tento vyjmenovaný zdroj "zanikl" a s ním zaniklo i povolení provozu stacionárního zdroje, který obrábí grafit. Podnětem byl také seznam zdrojů z ISPOP, kde se vyskytovalo obrábění grafitu pod kódem 7.14., přičemž jiné uhlíkaté materiály pod tento kód zařazovány nejsou. V širším slova smyslu lze za uhlíkaté materiály označit celou řadu materiálů, včetně například uhlí, dřeva apod., proto je tato formulace zpřesněna na výrobu a zpracování grafitu.

Kód 7.17. - Je navrženo zobecnění kódu na regeneraci a aktivaci katalyzátorů, neboť takto je kód aplikován v povolovací praxi již nyní.

Kód 7.18. - Je navržen kód, který vyjme výrobu lihu z výroby potravin. Je tomu tak proto, že u výroby biolihu dochází k pochybnostem o tom, zda se ještě jedná o výrobu potravin. Co se lihovarů týče, ty se v minulosti opakovaně ukazovaly jako problematické z pohledu obtěžování zápachem. Pro stanovení odpovídajících podmínek provozu je vhodné, aby tato skupina stacionárních zdrojů měla vlastní kód. Kód 9.20. – Dochází k úpravě názvu kódu s ohledem na jeho skutečný záběr a též s ohledem na zajištění souladu zákona a prováděcího právního předpisu, který má nyní záběr širší, než je vymezený kódem 9.20. v příloze č. 2 k zákonu.

Kód 9.23. - Důvodem rozšíření kódu je požadavek na regulaci také těch provozů, ve kterých je zpracováván kaučuk nebo vyráběna pryž, přičemž zpracovatelská kapacita surovin je 50 t za rok a vyšší, ale mají nižší spotřebu organických rozpouštědel než 5 t za rok, jelikož i v samotných surovinách jsou obsaženy těkavé organické látky (VOC), které se ale do spotřeby organických rozpouštědel nezapočítávají. Z provozů s nižší spotřebou organických rozpouštědel, ale s velkou zpracovatelskou kapacitou tedy může také docházet k emisím VOC, a dále jsou tyto provozy také zdroji emisí látek obtěžujících zápachem a dochází tak ke stížnostem. Ovšem při stávající legislativě nejsou tyto zdroje uvedenými v příloze č. 2 zákona a nemohou jim být stanoveny emisní limity v rámci povolení provozu.

Kód 10.2. – Došlo ke zrušení povinnosti zpracovávat provozní řád. Podle dosavadní praxe neobsahuje provozní řád výše uvedených zdrojů další povinnosti nad rámec povinností obecně stanovených specifickými technickými podmínkami provozu uvedenými v příloze č. 6 vyhlášky č. 415/2012 Sb. Zpracování provozního řádu a jeho průběžná aktualizace, která je nutná např. při změně provozovatele čerpací stanice přitom představuje pro povinné subjekty významnou administrativní zátěž, která není opodstatněna. Lze tedy usoudit, že pro řádný provoz těchto zdrojů v souladu se zákonem o ochraně ovzduší postačí obecně závazné specifické technické podmínky provozu stanovené v příloze č. 6 vyhlášky č. 415/2012 Sb. bez nutnosti zpracovat provozní řád jako součást povolení provozu. Navržená změna vychází ze závěrů tzv. ekoauditu, který provádí Ministerstvo průmyslu a obchodu, a který požadoval odstranit povinnost zpracování provozního řádu pro čerpací stanice. Vzhledem k poměrně jednoduchým podmínkám provozu a víceméně stále stejnému technickému uspořádání mohou být opatření ke snížení emisí uložena přímo v povolení provozu.

Kód 12.1. - Jedná se o nový kód, do něhož jsou zařazeny činnosti při nakládání se sypkými materiály, které jsou problematické z hlediska prašnosti. Tyto činnosti mohou být emisně významné a jsou též předmětem stížností na obtěžování nadměrnou prašností, ale v současné době je nelze zařadit do přílohy č. 2 zákona, a tudíž je nelze ani účinně regulovat. Spodní kapacitní práh byl stanoven na plochu deponií, které zpětným výpočtem s využití emisních faktorů odpovídají úrovni emisí cca 5 tun TZL. Výjimku tvoří staveniště dle stavebního zákona, která povolování provozu nepodléhají. Hlavním důvodem doplnění tohoto kódu jsou především skládky uhlí, ale i jiných sypkých materiálů, u kterých vzniká manipulací a jinými vlivy (abrazí) ke vzniku velmi jemné velikostní frakce, která je následně unášena větrem do ovzduší. Sypkými materiály se rozumí veškeré kusové nebo zrnité materiály, kterým jejich mechanicko-fyzikální vlastnosti umožňují se při vhodných podmínkách chovat jako kapaliny, mohou tedy „protékat“ přes výsypky, otvory apod., lze je dopravovat pásovými dopravníky apod. Jejich inherentní vlastností je tedy sypkost, kterou lze charakterizovat sypným úhlem cca do 50°. Jedná se tedy jak o jemné, tak i hrubé kamenivo, tedy o všechny frakce až do horního limitu pro hrubé kamenivo. Ten bývá různými zdroji popisován různě, obecně do 125 mm velikosti zrna nebo též nad 75 mm bez horního limitu, ve stavebnictví pak např. 63 mm (resp. největší frakce 32/63). Technická norma ČSN pro přípravu betonu uvádí např. pro hrubé kamenivo 11,5 mm. Technická norma ČSN EN 13242 (Kamenivo pro nestmelené směsi a směsi stmelené hydraulickými pojivy pro inženýrské stavby a pozemní komunikace) pak zná i frakci kameniva až do 250 mm. Mezi sypké materiály pak lze teoreticky zahrnout veškeré velikostní frakce, nicméně tím hlavním kritériem a vlastností je jejich sypkost. Hlediskem, kterým lze toto kritérium aplikovat, je způsob manipulace s těmito materiály. Dokud se s kamenivem manipuluje jako se sypkým materiálem, tedy je nakládáno jako hmota, jedná se jednoznačně o sypký materiál. Sypkým materiálem pak není, pokud jeho velikost vyžaduje strojové nakládání po jednotlivých kusech. O úletu prachu do ovzduší však nerozhoduje velikostní frakce, ale pevnost materiálu a jeho odolnost proti abrazi. Mezi sypké materiály pak patří např. drcený asfalt, písek, popel, struska, sypká zemina apod. Pojmem otevřená plocha, se pak myslí plocha, která není zastřešená a není krytá stěnami, případně je krytá stěnami maximálně ze dvou stran. V případě, že je plocha naopak krytá stěnami a střechou před povětrnostní vlivy, nelze ji považovat za otevřenou skladovací plochu. Smyslem regulace je primárně zamezit úletu prachu, z toho důvodu tedy u krytých ploch tento způsobe regulace není relevantní. Výše uvedené lze uvést též jako interpretační a aplikační vodítko, při aplikaci tohoto kódu a v případech, kdy je jeho aplikace zvažována. Z obdobných důvodů nemá smysl pod tento kód zařazovat takové sypké materiály jako je ovoce, zelenina, plastové výrobky, kovové součástky apod., u kterých k abrazi a vzniku prachu nedochází nebo dochází jen ve velmi malé míře. Ve většině takových případů manipulace či skladování těchto sypkých komodit ani nesplní definici stacionárního zdroje.

Kód 13. – Jedná se o nový kód, který byl vytvořen, aby reagoval na nově zavedenou možnost vydat tzv. dobrovolné povolení provozu. Tento kód, jelikož pro něj nejsou stanoveny a priori žádné specifické požadavky, dokáže flexibilně reagovat na potřeby povolujícího úřadu v tom smyslu, že lze stanovit podmínky pro provoz zdroje tak, aby to odpovídalo specifikům daného zdroje. V návaznosti na meziresortní připomínkové řízení byl název změněn tak, aby již ze znění kódu jasně vyplývalo, že se stacionárním zdrojem uvedeným v příloze č. 2 stává až ve chvíli, kdy je rozhodnuto o vydání povolení provozu. S právními účinky tedy nabytím právní moci rozhodnutí o povolení provozu takového zdroje. Ve vysvětlivce je dále stanoveno, že provozní řád, kompenzační opatření a rozptylová studie bude krajským úřadem vyžadována pouze v relevantních případech, což znamená pouze tehdy, pokud stacionární zdroj emituje významné množství látek, pro které platí imisní limity (zejména jedná-li se o oblast, kde byly v minulosti překročeny nebo která je identifikovaná jako problematická v PZKO, totéž platí pro kompenzační opatření) nebo je pro omezení emisí klíčové přijetí technicko-organizačních opatření, které bývají typicky uvedeny v provozním řádu. Provozní řád je proto relevantní zejména tehdy, pokud existuje předpoklad fugitivních emisí prachu nebo pachově postižitelných znečišťujících látek.

Pro kódy 11.1. a 11.2. dochází též k úpravě stanovených kapacit pro zařazení. Pro zařazení do těchto kódů se počítá s emisemi na úrovni obecného emisního limitu (koncentrace), s projektovanou provozní dobou a projektovaným průtokem vzdušiny (m/h). U stacionárních zdrojů, kde se používají rozpouštědla je maximální emise organických látek vždy limitována vstupem rozpouštědel, proto je umožněn odlišných postup. V případě, kdy není definovaný výduch, použijí se pro výpočet emisní faktory, to znamená vynásobení emisního faktoru projektovanou výrobou. Pro tyto kódy je dále navrženo snížení emisního prahu pro TZL a SO2 z toho důvodu, že předpokládáme snížení obecných emisních limitů, a to z důvodu jejich zastaralosti. Jejich hodnoty odpovídají stavu technologického vývoje v devadesátých letech minulého století a v současné době dalece přesahují hodnoty dosahované na úrovni minimálních (nejhorších) opatření. Navržené snížení emisních prahů je proporční ke snížení emisních limitů tak, aby okruh stacionárních zdrojů, které jsou pod tyto kódy zařazeny, zůstal přibližně beze změn. Tato část je nezbytně svázána s výší obecných emisních limitů, které budou v návaznosti součástí návrhu revize prováděcího právního předpisu k zákonu (vyhláška č. 415/2012 Sb.) a budou vycházet z následujícího návrhu:

Koncentrační hodnoty obecných emisních limitů lze uvažovat takto:

TZL 100 mg/m– hodnota odpovídající základním opatřením (cyklon, vypírka apod.) TOC 150 mg/m– dosavadní hodnota SO2 1700 mg/m– hodnota odpovídající spalování pevných paliv v nižších příkonových rozsazích NOx 500 mg/m– hodnota pro spalování biomasy, horní hranice SEL CO 500 mg/m– horní limit spalovacích procesů, spalování nespecifikovaných pevných paliv NH3 50 mg/m– nejvyšší hodnota, která je ve vyhlášce uvedena u specifických limitů H2S 10 mg/m– současná hodnota CS2 20 mg/m– současná hodnota HCl 50 mg/m– současná hodnota HF 10 mg/m3 – současná hodnota Jedná se o hodnoty, které jsou předmětem prováděcího právního předpisu. Tyto jsou však pevně svázány s hodnotami hmotnostních toků v kódech 11.X. Obecně se jedná o horní hodnoty specifických emisních limitů pro nižší kapacity nebo příkonové intervaly, kde se předpokládají pouze základní opatření ke snížení emisí.

Příklad přepočtu č. 1.: V současné době je obecný emisní limit pro TZL 200 mg/ma teoretická roční emise vypočítávaná z obecného emisního limitu pro zařazení do kódu 11.1 je 5 tun. za rok. Hodnota roční emise je při výpočtu vždy přímo úměrná koncentraci. Snížíme-li obecný emisní limit na 100 mg/m, což je hodnota odpovídající aplikaci alespoň minimálních opatření s nízkou účinností, je zřejmé, že aby okruh stacionárních zdrojů zařazených pod kód 11.1 zůstal stejný, musíme ve stejném poměru snížit prahovou hodnotu tohoto kódu. Proto je navrhováno 2,5 t/rok.

Příklad přepočtu č. 2: V současné době je obecný emisní limit pro oxidy síry 2500 mg/ma teoretická roční emise vypočítávaná z obecného emisního limitu pro zařazení do kódu 11.2 je 8 tun za rok. Snížíme-li obecný emisní limit na 1700 mg/m, což je hodnota odpovídající aplikaci alespoň minimálních opatření s nízkou účinností, je zřejmé, že aby okruh stacionárních zdrojů zařazených pod kód 11.2 zůstal stejný, musíme ve stejném poměru snížit prahovou hodnotu tohoto kódu. Proto je navrhováno 5,5 t/rok (zaokrouhleno na desetiny tuny nahoru). Lze si všimnout, že změna prahových hodnot, která je svázána s předpokládaným snížením některých obecných emisních limitů, je zcela nezávislá jak na průtoku odpadního plynu, tak zejména na počtu provozních hodin. Jelikož tato okolnost nebyla zcela zřejmá a vedla k některým zásadním připomínkám v meziresortním připomínkovém řízení, byly ke zdůvodnění tohoto návrhu připojeny i výše uvedené příklady, z nichž je tato okolnost patrná.

Hmotnostní toky: Hmotnostní toky odpovídají prahům kódů 11.X. při provozních hodinách 2000 hodin za rok (přibližně odpovídající jednosměnnému provozu).

HmotnostníHmotnostní

Název znečišťující látkytokkoncentrace

[g/h][mg/m]

tuhé znečišťující látky

>1250 100

oxidy síry vyjádřené jako oxid siřičitý >2750 1700 oxidy dusíku vyjádřené jako oxid dusičitý >2500 500 oxid uhelnatý >5000 500 organické látky vyjádřené jako celkový organický

>500 150

uhlík (TOC) amoniak a soli amonné vyjádřené jako amoniak >2500 50 Sulfan >50 10 Sirouhlík >500 20 chlor a jeho plynné anorganické sloučeniny

>200 50

vyjádřené jako HCl fluor a jeho plynné anorganické sloučeniny

>50 10

vyjádřené jako HF

Neaktuálnost obecných emisních limitů spočívá však nejen v některých koncentračních údajích, ale zejména v hmotnostních tocích, které jsou poplatné technickému stavu stacionárních zdrojů a technologickému vývoji v devadesátých letech minulého století. Jelikož se pro ověřování zařazení do přílohy č. 2 používají od roku 2002 koncentrační hodnoty obecných emisních limitů, lze naopak prahové hodnoty kódů 11.X použít pro zpětný přepočet na hmotnostní toky v kg/hod, od kdy se koncentrační hodnoty uplatní. Takto získané hodnoty stojí na předpokladu, že obecný emisní limit vyžaduje alespoň minimální opatření. A minimální opatření jsou

vymahatelná pouze u zdrojů, které jsou v příloze č. 2. To tedy znamená, že koncentrační hodnoty mají význam pouze u těchto zdrojů, a nemá je tedy smysl aplikovat tam, kde nejsou dosahovány hmotnostní toky pro zařazení do přílohy č. 2 a kde se pravděpodobnost měření limitně blíží nule. Z tohoto důvodu je pro získání hmotnostních

toků pro uplatnění obecného emisního limitu použita hodnota ročních emisí pro zdroje kódu 11.X. Jednosměnnost provozu, která je zde uvažována, je ze všech variant tou nejvíce konzervativní a je ve prospěch provozovatelů. Je samozřejmě možné v návaznosti na připomínky MPO, HKČR a dalších subjektů uvažovat s dvousměnným či třísměnným provozem. V takovém případě se však hodnota hmotnostního toku pro uplatnění koncentrace obecného emisního limitu úměrně snižovat, např. pro TZL to nebude 1,25 kg/h, ale 0,625 kg/h pro dvousměnný provoz, resp. 0,42 kg/h pro třísměnný provoz. Připomínka průmyslu z meziresortního připomínkového řízení je tedy teoreticky akceptovatelná a je ve prospěch ochrany ovzduší, nicméně vedla by k vyšší míře zpřísnění aplikace obecných emisních limitů, což by jistě bylo ve prospěch ochrany ovzduší, nicméně jednalo by se o krok, který by vyžadoval delší čas na promyšlení dopadů.

K bodům 158 až 160 (příloha č. 4)

V části A přílohy č. 4 se z důvodu přehlednosti upravuje způsob číslování, kdy je i formou číslování rozlišeno, že tato část obsahuje 2 výčty. Prvním výčet stacionárních zdrojů, na nichž má být realizováno „doplňkové“ jednorázové měření emisí a druhý výčet obsahující znečišťující látky, pro které má být toto měření realizováno. Jak je uvedeno výše toto měření je tzv. komplementární k jednorázovému nebo kontinuálnímu měření emisí u látek, pro které jsou stanoveny specifické emisní limity. Tato měření mají stanoveny vztažné a referenční podmínky v prováděcím právním předpise. Pro doplňková měření se nově stanovuje, že tytéž relevantní vztažné a referenční podmínky se uplatní i u tohoto doplňkového měření.

Rozšíření povinnosti kontinuálního měření v návrhu novely zákona o ochraně ovzduší implementuje podpůrné opatření ED4 z Národního programu snižování emisí ČR. Rozšíření povinnosti kontinuálního měření vychází primárně ze Závěrů o nejlepších dostupných technikách (dále také „ZBAT“), zohledňuje však i emisní významnost stacionárních zdrojů a jejich význam pro kvalitu ovzduší, přičemž se vychází z údajů z REZZO a z programů zlepšování kvality ovzduší. Níže jsou detailně rozepsány jednotlivé typy stacionárních zdrojů, pro které se požaduje nově kontinuální měření emisí s doprovodnými důvody, proč tomu tak je.

Bod 1.6 přílohy č. 4 – stacionární zdroj, kterým jsou spékací pásy aglomerace (kód 4.1.2. v příloze č. 2 k tomuto zákonu) pro tuhé znečišťující látky, oxid siřičitý a oxidy dusíku vyjádřené jako oxid dusičitý

V České republice se jedná o 9 zdrojů, které v souhrnu emitují cca 26,3 tun TZL (průměrně 2,9 tun TZL/zdroj), cca 3077 tun NOx (průměrně 341,9 tun NOx/zdroj) a cca 4701 tun SO2 (průměrně 522,4 tun SO2/zdroj). Ke snižování emisí TZL jsou využívány elektrostatické odlučovače v kombinaci s tkaninovými filtry. Ke snižování emisí NOx a SO2 se většinou využívají primární opatření (složení vstupujících surovin), případně suchá metoda odsíření. Společně se záchytem TZL se snižují rovněž emise dalších nebezpečných znečišťujících látek, především PCDD/F, PCB a těžkých kovů. Dle ZBAT by mělo být využito kontinuální měření emisí. Dle programů zlepšování kvality ovzduší se jedná o významné zdroje znečištění ovzduší.

Bod 1.7 přílohy č. 4 – stacionární zdroj, kterým jsou vytvrzovací pásy peletizačních provozů (kód 4.1.4. v příloze č. 2 k tomuto zákonu) pro oxid siřičitý a oxidy dusíku vyjádřené jako oxid dusičitý

V současné době není na území ČR provozován žádný zdroj této kategorie.

Bod 1.8 přílohy č. 4 – stacionární zdroj, ve kterém probíhá odlévání železa (u vysokých pecí) (kód 4.2.2. v příloze č. 2 k tomuto zákonu) pro tuhé znečišťující látky

V České republice se jedná o 4 zdroje, které v souhrnu emitují cca 5,4 tun TZL (průměrně 1,4 tun TZL/zdroj). Ke snižování emisí TZL jsou využívány převážně tkaninové filtry. Společně se záchytem TZL se snižují rovněž emise dalších nebezpečných znečišťujících látek, především těžkých kovů. Dle ZBAT by mělo být využito kontinuální měření emisí. Dle programů zlepšování kvality ovzduší se jedná o významné zdroje znečištění ovzduší.

Bod 1.9 přílohy č. 4 – stacionární zdroj, ve kterém probíhá výroba oceli (kódy 4.3.2., 4.3.3. v příloze č. 2 k tomuto zákonu), v rámci sekundárního odprášení pro tuhé znečišťující látky)

V České republice se jedná o 5 zdrojů, které v souhrnu emitují cca 116,3 tun TZL (průměrně 23,3 tun TZL/zdroj). Ke snižování emisí TZL jsou využívány mokré odlučovače nebo tkaninové filtry. Společně se záchytem TZL se snižují rovněž emise dalších nebezpečných ZL, především těžkých kovů. Dle ZBAT by mělo být využito kontinuální měření emisí. Dle programů zlepšování kvality ovzduší se jedná o významné zdroje znečištění ovzduší.

Bod 1.10 přílohy č. 4 - stacionární zdroj, kterým je elektrická oblouková pec (kód 4.3.4. v příloze č. 2 k tomuto zákonu) pro tuhé znečišťující látky, a sice od jejich hmotnostního toku 3 kg/h.

V České republice se jedná o 3 zdroje, které v souhrnu emitují cca 3,815 tun TZL (průměrně 1,2 tuny TZL/zdroj/rok). Ke snižování emisí TZL jsou využívány především tkaninové filtry. Společně se záchytem TZL se snižují rovněž emise dalších nebezpečných znečišťujících látek, především těžkých kovů. Dle ZBAT by mělo být využito kontinuální měření emisí. Dle programů zlepšování kvality ovzduší se jedná o významné zdroje znečištění ovzduší. Na základě jednání a ZBAT byla stanovena prahová hodnota při jejímž překročení daný stacionární zdroj do tohoto bodu spadá, touto hodnotou je hmotnostní tok TZL v hodnotě 3 kg/h a více.

Bod 1.11 přílohy č. 4 – stacionární zdroj, kterým je kupolová pec o projektované kapacitě tavení větší než 20 t za den (kód 4.6.5. v příloze č. 2 k tomuto zákonu) pro tuhé znečišťující látky při dosažení hmotnostního toku 0,5 kg/h a více tuhých znečišťujících látek

V České republice se jedná o 15 zdrojů, které v souhrnu emitují cca 2,1 tun TZL (průměrně 0,14 tun TZL/zdroj/rok). Ke snižování emisí TZL jsou využívány především tkaninové filtry. Ke snižování emisí NOx a SO2 se většinou využívají primární opatření (složení paliva, nízkoemisní hořáky). Dle programů zlepšování kvality ovzduší se jedná o významné zdroje znečištění ovzduší (jako součást sléváren). Hmotnostní tok je nastaven podle návrhu Závěrů o BAT. Na str. 711 návrhu (SF BREF) je monitoring definován v tabulce BAT 12 (v kapitole 4.2.1.2.1 Monitoring of emissions to air) ve sloupci Minimum monitoring frequency řádek pro TZL a proces tavení takto: „Once every 6 months for any stack with a dust mass flow ≥ 0.1 kg/h (5)“. Je zde také poznámka v zápatí tabulky „For any stack associated with a cupola furnace and with a dust mass flow > 0.5 kg/h, continuous monitoring applies“.

Bod 1.12 přílohy č. 4 – stacionární zdroj, kterým je pecní agregát pro výrobu neželezných kovů o projektované kapacitě tavení 4 t za den a větší u olova a arzenu nebo 20 t za den a větší u ostatních kovů, s hmotnostním tokem 0,2 kg/h a více tuhách znečišťujících látek (kód 4.8.2. v příloze č. 2 k tomuto zákonu) pro tuhé znečišťující látky

V České republice se jedná o 6 zdrojů, které v souhrnu emitují cca 1,6 tun TZL (průměrně 0,2 tun TZL/zdroj/rok). Ke snižování emisí TZL jsou využívány především tkaninové filtry. Společně se záchytem TZL se snižují rovněž emise dalších nebezpečných znečišťujících látek, především těžkých kovů. Dle ZBAT by mělo být využito kontinuální měření emisí, případně jednorázové měření emisí. Dle programů zlepšování kvality ovzduší se jedná o významné zdroje znečištění ovzduší (jako součást sléváren neželezných kovů). Co se aplikace Závěrů o BAT, resp. BAT 10 týče, poznámka u prachu (1) a také (2) indikuje, že u menších agregátů (s průtok vzdušniny pod 10 000 Nm/h je ve stejném kontextu zmíněn v souvislosti s manipulací se vsázkou) lze nahradit kontinuální měření sledováním provozního parametru. Jelikož není v české legislativě zvykem ukládat měření emisí podle objemového toku (pouze se s tímto parametrem pracuje při zařazování stacionárních zdrojů do kódů 11.X přílohy č. 2 k zákonu), byla zvolena hodnota hmotnostního toku TZL 0,2 kg/h. Tento hmotnostní tok odpovídá výše uvedenému průtoku odpadního plynu při specifickém emisním limitu stanoveném ve vyhlášce pro TZL. Jedná se tedy o do určité míry nadhodnocenou prahovou hodnotu.

Bod 1.13 přílohy č. 4 - stacionární zdroj, ve kterém probíhá výroba cementářského slínku v rotačních pecích o celkové projektované kapacitě 500 t za den a větší nebo v ostatních pecích o celkové projektované kapacitě 50 t za den a větší (kód 5.1.2. v příloze č. 2 k tomuto zákonu) pro tuhé znečišťující látky, oxid siřičitý a oxidy dusíku vyjádřené jako oxid dusičitý

V České republice se jedná o 5 zdrojů, které v souhrnu emitují cca 20,9 tun TZL (průměrně 4,2 tun TZL/zdroj), cca 3675 tun NOx (průměrně 735,0 tun NOx/zdroj) a cca 1270 tun SO2 (průměrně 253,9 tun SO2/zdroj). Ke snižování emisí TZL jsou využívány tkaninové filtry. Ke snižování emisí NOx a SO2 se většinou využívají primární opatření (složení vstupujících surovin, nízkoemisní hořáky), obvyklá je rovněž technologie SNCR. Společně se záchytem TZL se snižují rovněž emise dalších nebezpečných znečišťujících látek, především PCDD/F, PCB a těžkých kovů. Dle ZBAT by mělo být využito kontinuální měření emisí. Dle programů zlepšování kvality ovzduší se jedná o významné zdroje znečištění ovzduší.

Bod 1.14 přílohy č. 4 - stacionární zdroj, ve kterém probíhá výroba vápna v rotačních a jiných pecích (s výjimkou šachtových pecí) o výrobní kapacitě 50 t za den a větší (kódy 5.1.4. a 5.1.5. v příloze č. 2 k tomuto zákonu) pro tuhé znečišťující látky, oxid siřičitý a oxidy dusíku vyjádřené jako oxid dusičitý

V České republice se jedná o cca 6 zdrojů, které v souhrnu emitují cca 11,51 tun TZL (průměrně 1,6 tun TZL/zdroj/rok), cca 17,4 tun NOx (průměrně 3,5 tun NOx/zdroj/rok) a cca 16,9 tun SO2 (průměrně 8,45 tun SO2/zdroj/rok). Ke snižování emisí TZL jsou využívány tkaninové filtry, případně mokré odlučovače. Ke snižování emisí NOx a SO2 se většinou využívají primární opatření (složení vstupujících surovin, nízkoemisní hořáky). Dle ZBAT by mělo být využito kontinuální měření emisí. Dle programů zlepšování kvality ovzduší se jedná o významné zdroje znečištění ovzduší. K vyřazení pece s diskontinuálním provozem došlo v rámci zesouladění s platnými Závěry o BAT.

Bod 1.15 přílohy č. 4 - stacionární zdroj, ve kterém probíhá tavení skla nebo nerostných materiálů (kód 5.3., 5.4. a 5.8. v příloze č. 2 k tomuto zákonu) o projektované kapacitě tavení větší než 20 t za den pro tuhé znečišťující látky, oxid siřičitý a oxidy dusíku vyjádřené jako oxid dusičitý

V České republice se jedná o cca 70 zdrojů, které v souhrnu emitují cca 40,7 tun TZL (průměrně 0,5 tun TZL/zdroj), cca 2918 tun NOx (průměrně 38,4 tun NOx/zdroj) a cca 1403 tun SO2 (průměrně 18,5 tun SO2/zdroj). Ke snižování emisí TZL jsou většinou využívány tkaninové filtry. Ke snižování emisí NOx a SO2 se většinou využívají primární opatření (nízkoemisní hořáky, složení vstupujících surovin), případně suchá metoda odsíření. Společně se záchytem TZL se snižují rovněž emise dalších nebezpečných znečišťujících látek, především těžkých kovů. Dle ZBAT by mělo být využito kontinuální měření emisí, případně jednorázové měření emisí min. dvakrát za rok. Dle programů zlepšování kvality ovzduší se jedná o významné zdroje z pohledu emisí kadmia.

Bod 1.16 přílohy č. 4 – stacionární zdroj, kterým je ropná rafinerie, výroba a zpracování petrochemických výrobků (kód 6.24. v příloze č. 2 k tomuto zákonu) pro oxidy dusíku u těchto jednotek: katalytické krakování a kalcinační jednotky

V České republice se jedná o 56 zdrojů, které v souhrnu emitují cca 1171,6 tun NOx (průměrně 45,1 tun NOx/zdroj). Ke snižování emisí nejsou uvedeny žádné odlučovače. Dle ZBAT není jednoznačně stanoven interval měření, ale kontinuální měření je považováno za BAT (BAT 1, Závěry o BAT pro výrobu velkého množství organických chemických látek). Dle programů zlepšování kvality ovzduší se jedná o významné zdroje znečištění ovzduší.

Bod 1.17 přílohy č. 4 – stacionární zdroj, ve kterém probíhá výroba dřevotřískových, dřevovláknitých a OSB desek (kód 7.8. v příloze č. 2 k tomuto zákonu) při monitorování odpadních plynů ze spalovacího procesu, kterými se vytápějí sušárny s přímým ohřevem pro oxid uhelnatý a oxidy dusíku vyjádřené jako oxid dusičitý a těkavé organické látky vyjádřené jako celkový organický uhlík

V České republice se jedná o 11 zdrojů, které v souhrnu emitují cca 218,4 tun CO (průměrně 72,8 tun CO/zdroj) a cca 504,4 tun NOx (průměrně 168,1 tun NOx/zdroj). Ke snižování emisí nejsou v REZZO uvedeny žádné odlučovače, dle IP jsou používány elektrostatické odlučovače ke snížení emisí TZL. Emisní limity na CO a NOx jsou stanoveny z důvodu kontroly správného průběhu spalovacího procesu v sušárnách dřevní hmoty s přímým ohřevem. BAT 7: pro zvýšení energetické účinnosti je monitorování a kontrolování hodnot klíčových parametrů spalování (např. O2, CO, NOx), které povede k optimalizaci provozu spalovacích zařízení, a použití některé z níže uvedených technik nebo jejich kombinace. Dle programů zlepšování kvality ovzduší se jedná o významné zdroje znečištění ovzduší. Rozsah měření zahrnuje i těkavé organické látky, protože podle výsledků jednorázových měření se i v případě této znečišťující látky jedná o významné zdroje znečištění – její koncentrace mnohdy přesahují i 50 mg/m, v letech 2020 a 2021 se hmotnostní toky TOC při jednorázových měřeních (uváděno jako součet pro 3 sušárny v jedné lokalitě) pohybovaly i okolo cca 12 kg/h a roční emise z těchto technologií byly vykazovány okolo 90 t/rok. Jednorázová měření nepostihují objektivně produkci emisí v průběhu celého roku (provoz technologií je zpravidla nepřetržitý) - při porovnání výsledků jednotlivých jednorázových měření TOC provedených na totožném zdroji v průběhu roku činí rozdíly až 100 %.

Bod 1.18 přílohy č. 4 – stacionární zdroj, ve kterém probíhá výroba buničiny ze dřeva a papíru z panenské buničiny (kód 7.9. v příloze č. 2 k tomuto zákonu), a to na výduchu z vápenné pece a regeneračního kotle (kraftového) pro tuhé znečišťující látky, oxid siřičitý, oxidy dusíku vyjádřené jako oxid dusičitý a sloučeniny redukované síry a dále na výduchu speciální spalovací jednotky určené pro snižování emisí celkové redukované síry a jiných znečišťujících látek obtěžujících zápachem, přičemž sledované látky jsou oxid siřičitý, oxidy dusíku vyjádřené jako oxid dusičitý a sloučeniny redukované síry Jedná se o

provozovny vyjmenovaných zdrojů s nejvyššími emisemi PM10, stav roku 2016, zóna CZ04 Severozápad: 64,076 t/rok PM10; 0,96 % z celku v rámci území a 41,461 t/rok PM2,5; 1,01 % z celku v rámci území. Dle programů zlepšování kvality ovzduší jsou uvedeny jako významný zdroj emisí. V České republice se jedná o 5 zdrojů, které v souhrnu emitují cca 60,6 tun TZL (průměrně 15,1 tun TZL/zdroj) a cca 1161,8 tun NOx (průměrně 290,4 tun NOx/zdroj). Ke snižování emisí TZL jsou využívány E-suché odlučovače (cyklónový odlučovač). Ke snižování emisí NOx se využívá metoda SNCR (selektivní nekatalytická redukce NOx). Dle ZBAT není jednoznačně stanoven interval měření, ale kontinuální měření je považováno za BAT. Dle programů zlepšování kvality ovzduší se jedná o významné zdroje znečištění ovzduší. Textace je na základě připomínky MPO dána do souladu s technickým popisem uvedeným v závěrech o nejlepších dostupných technikách (BAT) pro výrobu buničiny, papíru a lepenky. (2014/687/EU).

V závěrech o BAT v kapitole 1.2.2. (Emise do ovzduší) jsou uvedeny nejlepší dostupné techniky (BAT) ke snížení emisí pachových látek a emisí celkové redukované síry (TRS) ze silně a slabě koncentrovaných zapáchajících plynů. Dále v podkapitole 1.2.2.2 (Omezení emisí z regeneračního kotle) jsou uvedeny nejlepší dostupné techniky (BAT) umožňující omezit emise SO2 a TRS z regeneračního kotle.

Bod 1.19 přílohy č. 4 – stacionární zdroj výše neuvedený v případě, že se dodržení emisního limitu dosahuje úpravou technologického řízení výrobního procesu nebo použitím zařízení k čištění odpadního plynu pro znečišťující látky, jejichž roční hmotnostní tok překračuje při maximálním projektovaném výkonu zdroje a při hmotnostní koncentraci znečišťující látky odpovídající specifickému emisnímu limitu hodnoty…

Snížení emisního prahu TZL pro aplikaci kontinuálního měření v bodě 1.24 pak vychází ze snížení specifických emisních limitů TZL u velké části činností po roce 2012, kdy došlo vyhláškou č. 415/2012 Sb. ke snížení emisních limitů pro TZL zhruba na polovinu. Pro ověření tohoto prahu se totiž počítá s emisemi na úrovni specifického emisního limitu.

V bodě 6 se doplňuje povinné zaznamenávání informace o provozním stavu stacionárního zdroje (typicky najíždění, běžný provoz, odstavování, porucha atp.), které bude rovněž ohlašováno do informačního systému kvality ovzduší, a to společně s validovanými 30minutovými průměrnými výsledky a doprovodnými veličinami. Pokud by došlo k ohlášení chybného výsledku, případně opožděnému odhalení poruchy (např. kontinuálního měřicího systému, poruchy stacionárního zdroje) bude možné dodatečně zaslat opravu takových výsledků, jejíž nezbytnou součástí bude zdůvodnění požadované změny. Na základě takového postupu není důvodné reflektovat na požadavky na odklad ohlášení z důvodu možnosti kontroly správnosti dat. Na základě dostupnosti těchto dat je pak možné efektivně bez prodlení reagovat z pozice kontrolních a dozorových orgánů a plánovat další relevantní činnost těchto orgánů. Vzhledem k tomu, že změny v bodě 6 související se zavedením povinnosti on-line ohlašování výsledků kontinuálního měření, nabývají ve shodě s touto povinností účinnosti dnem 1. 1. 2028.

K bodu 162 až 166 (příloha č. 7)

V příloze č. 7 dochází k doplnění požadavku na uvedení projektovaných parametrů stacionárního zdroje, které vychází z projektové dokumentace a návrh zařazení stacionárního zdroje pod kód uvedený v příloze č. 2 k zákonu. Z uvedených parametrů vychází krajský úřad v rámci řízení o povolení provozu a stanovuje v povolení provozu povolenou hodnotu daného parametru, jejíž překročení je porušením povolení provozu. Tyto dvě náležitosti v současné legislativě chyběly a v praxi docházelo k tomu, že tyto informace neměl krajský úřad pro povolení provozu k dispozici, případně je potom také nepropisoval do povolení provozu. Absence takto směrodatných informací pak znesnadňovala vymáhání plnění zákonných povinností u provozovatelů. Doplnění těchto dvou nových obsahových náležitostí žádosti o povolení provozu též navazují na nově vkládaný koncept závazné kategorizace vyjmenovaných stacionárních zdrojů.

S ohledem na stanovení povinnosti uvádět skutečnost, že daný stacionární zdroj bude provozován v režimu záložního zdroje se nově stanovuje, aby takové zdroje žadatel o povolení provozu označil již v žádosti o povolení provozu. Tuto skutečnost následně uvede i krajský úřad ve vydaném povolení provozu.

Novým obsahovým požadavkem je též návrh provozního parametru, jež má být sledován, včetně návrhu způsobu jeho sledování. Tento požadavek míří na skutečnost, kdy sám provozovatel může navrhnout, který provozní parametr navrhuje sledovat a jakým způsobem tak, aby stanovená regulace prostřednictvím povolení provozu byla pro jeho uživatele, tedy provozovatele, co nejvíce uživatelsky přívětivá a také, aby reflektovala též jeho vlastní návrhy a preference, pokud je to možné, relevantní a s ohledem na sledovaný veřejný zájem efektivní. Zároveň se odstraňuje speciální požadavek pro žádosti týkající se tepelného zpracování odpadu. Tento požadavek totiž nekorespondoval s požadavkem § 32 odst. 4 písm. c) in fine, který vyžaduje, aby při žádosti o vydání autorizace pro dohled nad tepelným zpracováním odpadu, bylo doloženo též povolení provozu. Požadavek uvedený zde v příloze č. 7 naproti tomu vyžadoval opak, tedy aby součástí žádosti o povolení provozu, bylo uvedení autorizované osoby. Nadále má zůstat požadavek pouze u žádosti o autorizaci. Zákaz provozu stacionárního zdroje tepelně zpracovávajícího odpad bez dohledu autorizované osoby je již v zákoně obsažen v § 16 odst. 6, je tedy nezbytné zajistit stejný požadavek také u žádosti o vydání autorizace, aby bylo jasné k dohledu, nad jakým konkrétním zdrojem chce být osoba autorizována.

K bodu 172 (příloha č. 9)

V příloze č. 9 se nahrazuje bod 1, a to novým zněním tabulky, ve které se doplňují sazby pro rok 2025 a dále. Dochází tedy ke změně oproti současnému stavu, který stanovoval neměnnou výši sazeb k roku 2021 a dále. Změna spočívá v tom, že na rozdíl od současně platné právní úpravy, která k roku 2021 zastavila nominální růst sazeb pro potřeby výpočtu poplatku za znečišťování, nově navržené znění doplňující sazby pro rok 2025 a dále zohledňuje též inflaci. Při výpočtu sazeb se zohledněním inflace vycházel předkladatel z inflace v roce 2022 a prognózy České národní banky pro rok 2023 a cíle na rok 2024 (viz https://www.cnb.cz/cs/menova-politika/prognoza/). Inflaci roku 2024 (resp. cíl) jsme započítali též na rok 2025. Z tabulky se dále pro obsoletnost vypouštějí stávající sloupce pro roky 2013 až 2016, 2017 a 2018).

K bodu 173 (příloha č. 10)

Zde dochází k nahrazení původního obsahu přílohy zcela novým a nesouvisejícím obsahem. Nově jsou součástí přílohy č. 10 zákona opatření k předcházení vzniku prašnosti a k omezování jejího šíření při provádění staveb, terénních úprav nebo jejich odstraňování. Tato opatření vychází z nové povinnosti stavebníků stanovené v § 16 (viz odůvodnění tohoto ustanovení). Znečištění ovzduší ze stavební činnosti může být velmi významné, a proto je více než žádoucí přímo v zákoně o ochraně ovzduší definovat podmínky pro omezení tohoto znečištění. Praktickým důsledkem stavební činnosti může být i překročení imisního limitu, což je zkušenost nedávné doby např. na stanici Brno-Zvonařka, kde probíhá rekonstrukce tramvajové trati a několika přilehlých dopravních úseků. Na stanici Brno-Zvonařka byla v roce 2020 díky stavebním pracem naměřena nejhorší kvalita ovzduší v ČR z hlediska částic PM10 (denní koncentrace), tj. horší nežli např. na imisní stanici umístěné v návětrné straně ocelárny Liberty Ostrava (stanice Ostrava-Radvanice), či horší než na stanici na česko-polské hranici, která je tradičně místem s nejhorší kvalitou ovzduší ČR díky převládajícímu proudění z Polska (stanice Věřňovice).

Základem pro tuto přílohu je metodický materiál, který byl zpracován na základě úkolu z Národního programu snižování emisí České republiky (z roku 2015) po konzultaci s Ministerstvem pro místní rozvoj a s Ministerstvem dopravy. Stavební plochy představují jednu ze skupin plošných zdrojů prašnosti, které mohou mít významný podíl na znečištění ovzduší zejména ve městech, a to jak vzhledem k jejich počtu a umístění, tak i z hlediska výsledných imisních příspěvků. Prach ze staveb má určitá specifika jak z hlediska velikostní skladby částic, tak i z hlediska původu a složení. Ve velikostním spektru jsou oproti běžnému atmosférickému pozadí více zastoupeny hrubší částice. Výrazně jsou zastoupeny pevné částice pocházející z půdního pokryvu a inertních stavebních materiálů, částice pocházející z demolic, ve kterých navíc mohou být zastoupeny zdravotně rizikové látky, jako jsou těžké kovy, azbestová vlákna apod. Samostatnou problematiku pak tvoří částice ze spalovacích motorů stavebních strojů a obslužné dopravy. Na základě opatření uvedených v tomto metodickém materiálu byla vybrána ta, která byla možno zobecnit tak, aby mohly být součástí obecně závazného právního předpisu, tato opatření jsou nyní uvedena v příloze č. 10. Aplikace těchto opatření se primárně řídí systémem povinností uvedeným v § 16 odst. 10 zákona. Opatření jsou postupy pro omezování prašnosti ze stavebních činností. Cílem opatření je podpořit minimalizaci vlivu stavebních prací na imisním zatížení okolí znečišťujícími látkami, zejména částicemi PM10. Pozornost je z velké části věnována opatřením vedoucím k zabránění vzniku prašnosti a ke snížení možnosti zvíření částic (tj. resuspenze). Opatření jsou v příloze č. 10 rozdělena do dvou částí, první část obsahuje obecně platná opatření k předcházení vzniku prašnosti bez ohledu na území, ve kterém má být daný stavební záměr realizován. Druhou částí jsou pak dodatečná opatření, která je nutné realizovat nad rámec obecných opatření, a to v případě, že k realizaci stavebního záměru má docházet v zastavěném území sídel a v oblastech s překračovanými imisními limity pro částice PM10 nebo PM2,5 nebo s překračovaným cílem snížení expozice.

K bodu 174 (příloha č. 11)

Kromě jazykové úpravy slova „methan“ na „metan“ (odůvodnění viz výše) dochází k terminologické úpravě nadpisu přílohy tak, aby odpovídal zákonnému znění, konkrétně v § 17 odst. 1 písm. g) zákona.

K čl. II – Přechodná ustanovení

V bodě 1 přechodných ustanovení je reagováno na novou právní úpravu programů zlepšování kvality ovzduší. Stávající programy je nutno upravit v návaznosti na změny provedené v § 9 a v příloze č. 5 . V přechodném ustanovení je proto stanoveno, že ministerstvo uvede programy zlepšování kvality ovzduší do souladu se zákonem o ochraně ovzduší ve znění navrhované při jejich první změně po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. této nyní navrhované novely. V souvislosti se změnou spočívající v tom, že programy zlepšování kvality ovzduší, které podle platné úpravy nemají stanovenou právní formu, budou nově vydávány formou opatření obecné povahy, se v daném přechodném ustanovení stanoví, že programy vydané přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona považují za programy vydané podle nové právní úpravy formou opatření obecné povahy.

Přechodná ustanovení v bodech 2 a 3 upravují právní režim dalšího postupu ohledně správních řízení a jiných postupů, které byla zahájeny přede dnem nabytí účinnosti navrhované novely a ke dni nabytí její účinnosti dosud nebyly dokončeny (v případě správních řízení jde o pravomocné skončení). V případě jiných postupů se bude jednat o řízení o vydání závazného stanoviska či o vydání vyjádření. Většinou se uplatní režim podle bodu 2, kde je stanoveno, že řízení a jiné postupy zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadního znění zákona o ochraně ovzduší, tj. znění před nabytím účinnosti novely. Výjimku představují řízení o žádosti o vydání rozhodnutí o autorizaci podle § 32. Vzhledem k tomu, že právní úprava autorizovaných osob včetně řízení o žádosti o vydání autorizace byla s ohledem na zjištěné nedostatky stávající právní úpravy komplexně revidována a přepracována, není žádoucí, aby se zahájená řízení o udělení autorizace dokončila podle dosavadní právní úpravy v zákoně o ochraně ovzduší. Naopak je nezbytné, aby rozhodnutí v těchto řízeních již byla vydána podle nové právní úpravy, což také znamená, že žadatelé o autorizaci již budou muset splňovat požadavky, které nová právní úprava stanoví.

Bod 4 upravuje spuštění nově zaváděného informačního systému nízkoemisních zón (§ 14h). Stanoví se, že ministerstvo uvede tento informační systém do provozu nejpozději do 1 roku ode dne oznámení opatření obecné povahy, kterým byla stanovena první nízkoemisní zóna v České republice podle § 14 odst. 1. Účinnosti toto opatření obecné povahy může podle § 14 odst. 3 nabýt nejdříve 12 měsíců od oznámení, a nemělo by tak nabýt účinnosti dříve, než bude informační systém nízkoemisních zón spuštěn.

V bodě 5 se stanoví postup ohledně uvedení stávajících povolení provozu do souladu s novou právní úpravou. Dotčení provozovatelé budou povinni požádat o změnu povolení provozu ve lhůtě 1 roku od nabytí účinnosti tohoto zákona, s tím, že pokud žádost v této lhůtě podají, zůstává stávající povolení provozu v platnosti, dokud o žádosti nebude pravomocně rozhodnuto. Současně se krajským úřadům výslovně umožňuje, aby před uplynutím této lhůty samy zahájily z moci úřední řízení o změně povolení provozu za účelem jeho uvedení do souladu s novou právní úpravou. Takovýto postup má krajský úřad ex ante konzultovat s provozovatelem. Toto oprávnění pro krajské úřady se navrhuje primárně za tím účelem, aby zátěž krajských úřadů spojená s vedením příslušných změnových řízení za účelem uvedení povolení provozu s novou právní úpravou mohla být rozložena do delšího časového období.

V bodě 7 se stanoví postup pro stacionární zdroje, jež byly přede dnem účinnosti nové právní úpravy regulovány v režimu tzv. nevyjmenovaných zdrojů, ale novou právní úpravou se přesunují do režimu tzv. vyjmenovaných stacionárních zdrojů. Jedná se o zdroje, jež jsou nově součástí přílohy č. 2, ať už z důvodu doplnění určitých technologií nebo činností do již existujících kódů, nebo vymezením kódů nových. V případě takovýchto zdrojů se stanovuje jednoletá lhůta pro podání žádosti o povolení provozu. Do uplynutí této lhůty se provoz takového zdroje považuje za provoz tzv. po právu.

V bodě 8 se stanoví ex lege zánik povolení provozu pro stacionární zdroje, pro které nově již nebude stanovena povinnost povolením provozu disponovat. Jedná se o zdroje zařazené pod kódem 4.12., jejichž kapacitní práh nedosahuje spodního kapacitního prahu stanoveného nově v rámci této novely zákona. Tedy pro stacionární zdroje, kterými jsou činnosti povrchové úpravy kovů, plastů nebo jiných nekovových předmětů s celkovou projektovanou kapacitou objemu lázně nižší než 1 m. Pro tyto zdroje nebude od účinnosti tohoto zákona stanovena povinnost disponovat povolením provozu, proto aby provozovatelé nemuseli sami žádat o zrušení povolení provozu, stanovuje se pro snížení administrativní zátěže zánik těchto povolení provozu ze zákona.

V bodě 9 je stanoveno pozbytí platnosti provozních řádů pro čerpací stanice (kód 10.2.). Těmto se s účinností zákona ruší povinnost při povolování provozu předkládat provozní řád (viz odůvodnění příslušného bodu), nadále, aby nedocházelo k rozdílnému přístupu u stávajících a nových provozovatelů, není žádoucí, aby stávajícím provozovatelům zůstaly v platnosti a závazné schválené provozní řády, neboť by jimi byli nadále regulováni, kdežto noví provozovatelé by vůbec neměli povinnost je při povolování provozu předkládat ke schválení a tedy by ani dále nebyly součástí vydaného povolení provozu. Z těchto důvodů se stanovuje ex lege pozbytí platnosti vydaných provozních řádů.

K čl. III – Zrušovací ustanovení

V rámci nové úpravy nízkoemisních zón se rovněž doplňuje příloha č. 8, kde se nově stanoví způsob zařazení motorových vozidel do emisních kategorií. Proto je nezbytné zrušit nařízení vlády č. 280/2020 Sb., o stanovení pravidel pro zařazení silničních motorových vozidel do emisních kategorií a o emisních plaketách.

K části druhé – Změna zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích

Změny, jež jsou tímto návrhem prováděny v zákoně o podmínkách provozu na pozemních komunikacích, souvisí striktně s novou koncepcí nízkoemisních zón. Takto je také vymezen rozsah údajů, ke kterým má MŽP a obce, které vyhlásily nízkoemisní zónu, přístup v rámci registru silničních vozidel. Tento rozsah také odpovídá údajům, jež jsou využívány pro informační systém nízkoemisních zón. Přístup do registru silničních vozidel pro obce, které zřídily na svém území nebo části svého území NEZ, bude prostřednictvím webového rozhraní, které pro ně vytvoří ministerstvo. Další úpravy zákona nebudou realizovány.

K části třetí – Změna zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání

Navrhuje se upravit § 32 odst. 1 písm. k) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, který upravuje zveřejňování určitých informací ve veřejném zájmu. Toto ustanovení se navrhuje doplnit o pojem „hydrometeorologická výstraha“, který je definován v návrhu zákona o veřejné hydrometeorologické službě a který současně zahrnuje např. i smogové situace, u kterých byla totožná problematika doposud řešena parciálně speciálním ustanovením v § 10. Současné znění ustanovení § 32 odst. 1 písm. k) totiž nedopadá na veškeré případy předpokládané v rámci výkonu hydrometeorologické činnosti, neboť příslušné ustanovení zákona č. 231/2001 Sb., směřuje pouze na mimořádné stavy podle ústavního zákona o bezpečnosti, nebo ochranu veřejného zdraví. Tyto však netvoří celou množinu případů, kdy je třeba bezodkladné zveřejnění zdarma realizovat. Proto je vhodné ustanovení doplnit o navrhovaným zákonem zaváděný termín hydrometeorologická výstraha, aby bylo postaveno na jisto, že provozovatelé rozhlasového a televizního vysílání jsou povinni ve veřejném zájmu poskytnout nezbytný vysílací čas pro informování o vyhlášení hydrometeorologické výstrahy. Tímto bude dosaženo adekvátní úrovně informovanosti veřejnosti v co nejkratším čase, aby v případě hrozby nebo vzniku újmy a škody na chráněných statcích stanovených § 2 písm. i) zákona o veřejné hydrometeorologické službě bylo možné tyto újmy a škody eliminovat či minimalizovat. V souladu s výše uvedeným k odůvodnění § 2 písm. i) a § 5 odst. 2 platí, že se jedná o ty výstrahy, jež budou definovány prováděcím právním předpisem, tedy ty nejzávažnější výstrahy, kdy je zřejmý veřejný zájem na jejich vyhlášení a informování veřejnosti touto formou. Pod pojem hydrometeorologická výstraha lze zařadit již legislativně ukotvené stavy, jež ale věcně takovými výstrahami jsou, např. smogovou situaci podle zákona o ochraně ovzduší nebo povodňové stavy dle zákona o vodách.

K části čtvrté – Změna zákona o správních poplatcích

V příloze zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, tzv. Sazebníku, se navrhuje nahradit stávající položku 27A novým zněním, které bude upravovat souhrnně sazby správních poplatků za vydání správních rozhodnutí na úseku ochrany ovzduší. V položce se vymezují sazby ke všem správním rozhodnutím, která se vydávají podle zákona o ochraně ovzduší. V současné době např. rozhodnutí související s povolováním provozu a jeho změnami nepodléhá správním poplatkům přesto, že se jedná o administrativně náročné a komplikované správní řízení, které klade vysoké požadavky na odbornost úřední osoby, jež dané řízení vede a vydává správní rozhodnutí. S ohledem na náročnost řízení dává smysl, aby tato řízení podléhala též správnímu poplatku ve výši stanovené sazby, nehledě na skutečnost, že jiná podobná správní řízení, resp. rozhodnutí vydávaní v jejich závěru, již v současnosti správnímu poplatku podléhají a řízení o povolení provozu nebo jeho změně jsou tak nekoncepční raritou. Sazby byly zvoleny úměrně k sazbám, jež jsou v současnosti stanoveny u vydávání integrovaného povolení, s ohledem na skutečnost, že část týkající se posouzení zdroje z hlediska ochrany ovzduší, tvoří v těchto řízeních zásadní a velkou část celkového posouzení. Sazby se navrhují ve výši 5000 Kč v případě povolení provozu tzv. vyjmenovaného zdroje, tedy v případech, kdy je daný zdroj povolován poprvé. Tato sazba se týká všech kódů s výjimkou kódu 13, který pokrývá stacionární zdroje, které standardně nejsou regulovány jako tzv. vyjmenované zdroje, ale bylo pro ně požádáno o tzv. dobrovolné povolení. Okamžikem vydání tohoto povolení, se však na základě zařazení pod kód 13 stávají tzv. vyjmenovaným zdrojem a nadále se s nimi takto nakládá. Další sazbou jsou 3000 Kč, to v případě povolení provozu tzv. nevyjmenovaného zdroje, pro který lze nově vydat povolení provozu dobrovolně, tj. pokud o toto bude mít provozovatel zájem (vizte odůvodnění § 11 odst. 2), a v případě změny vydaného povolení provozu. S odkazem na komplexní přístup k celé problematice jsou do položky zařazeny též nová správní rozhodnutí v případě tzv. řízení v pochybnostech, pro která je stanovena shodná sazba ve výši 3000 Kč.

Dále se do této položky zařazuje rozhodnutí o individuální výjimce povolující vjezd do nízkoemisní zóny. Zařazení tohoto úkonu je odůvodněno nutností vyhodnocovat specifické důvody pro udělení či neudělení výjimky v každém jednotlivém případě a s ohledem na specifické podmínky dané nízkoemisní zóny. Navrhuje se sazba ve výši 1500 Kč. A konečně se vyděluje správní poplatek za vydání rozhodnutí o autorizaci, či jeho změna, podle zákona o ochraně ovzduší, který byl doposud vybírán na základě sběrné kategorie Položky 22 písm. b) „Vydání osvědčení o odborné kvalifikaci a výkonu předmětné činnosti nebo vydání osvědčení o způsobilosti k provozování odborné činnosti, oprávnění k provádění nebo provozování odborné činnosti nebo opakovaně udělované povolení nebo úřední oprávnění“. Současně se zvyšuje sazba za vydání tohoto rozhodnutí s ohledem na časovou a odbornou náročnost posouzení přijatých žádostí o autorizaci, a to na 2500 Kč. S tím též souvisí sazba za vydání osvědčení zahraniční osobě, která má zájem vykonávat některou z autorizovaných činností v ČR, kdy je tato sazba stanovena na 1500 Kč, a to s ohledem na nutnost zjištění všech relevantních informací pro rozhodnutí, zda daná osoba splňuje požadavky na výkon autorizované činnosti v ČR.

K části páté – Účinnost

Vzhledem k tomu, že je žádoucí, aby nová právní úprava nabyla účinnosti co nejdříve, se navrhuje s ohledem na předpokládanou délku legislativního procesu, aby zákon nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2025. Současně se u vybraných ustanovení navrhuje posun účinnosti na pozdější datum. Posunutá účinnost od 1. ledna 2026 se navrhuje u změn souvisejících s digitalizací procesů oznamování plánovaného jednorázového měření emisí a ohlašování výsledků jednorázového měření. Jedná se o změny týkající se ustanovení § 6 odst. 6 a 7, § 17 odst. 1 písm. h) (dosavadní), § 17 odst. 3 písm. i) (od 1. 1. 2026 písm. h)) a § 34 odst. 2 písm. b). U těchto změn je posunutá účinnost nezbytná, aby dotčení provozovatelé a autorizované osoby měly dostatek času na adaptaci. Navržený posun účinnosti je nezbytný rovněž z důvodu nutnosti přizpůsobení informačního systému ISPOP nové právní úpravě. Takto posunutou účinnost mají i související ustanovení upravující přestupky. Účinnost od 1. ledna 2028 se navrhuje u změn souvisejících se zavedením povinnosti provozovatele ohlašovat výsledky kontinuálního měření emisí, a to elektronicky prostřednictvím informačního systému kvality ovzduší. Navrhuje se rovněž ohledně rozšíření povinnosti kontinuálního měření emisí. Jde o změny týkající se ustanovení § 6 odst. 5, § 17 odst. 3 písm. h) (původní písm. i)) a přílohy č. 4. Takto posunutou účinnost mají i související ustanovení upravující přestupky. Zde se navrhuje delší odklad účinnosti, neboť se jedná o významnou změnu oproti dosavadní právní úpravě, která vyžaduje delší časový prostor na adaptaci ze strany dotčených provozovatelů i orgánů státní správy, které budou zajišťovat adaptaci informačních systémů na požadavky nové právní úpravy. S ohledem na nutnost poskytnutí delšího časového prostoru pro adaptaci dotčených provozovatelů na novou právní úpravu se navrhuje účinnost od 1. ledna 2028 rovněž pro nová pravidla sčítání stávajících (již provozovaných) spalovacích stacionárních zdrojů (§ 4b).

V Praze dne 22. května 2024

Předseda vlády: prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M. podepsáno elektronicky

Ministr životního prostředí: Mgr. Petr Hladík podepsáno elektronicky