zákon č. 422/2022 Sb.

K části první – změna zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních K bodům 1 a 2 (§ 1, poznámky pod čarou č. 1 a 53)

Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních se adaptuje na přímo použitelné předpisy Evropské unie, textace ustanovení § 1 se proto dává do souladu s čl. 48 odst. 4 Legislativních pravidel vlády. Rozhodnutí Rady 2002/187/SVV ze dne 28. února 2002 o zřízení Evropské jednotky pro soudní spolupráci (Eurojust) za účelem posílení boje proti závažné trestné činnosti ke dni 12. prosince 2019 pozbylo platnosti. Z tohoto důvodu je nutné odkaz v poznámce pod čarou č. 1 aktualizovat.

K bodu 3 [§ 2 písm. a)]

Dochází k upřesnění odkazu na nařízení Evropské unie, kterým se provádí posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce.

K bodům 4 a 5 (§ 4 odst. 3 a 4)

Ze zkušeností s aplikací tohoto ustanovení vyplývá, že Ministerstvo zahraničních věcí často k otázce, zda má být poskytnuto nebo přijato ujištění o vzájemnosti, nebo zda má být udělen souhlas s doručováním písemností na území České republiky prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, zaujímá pouze obecné stanovisko a samotné rozhodnutí ponechává na ministru spravedlnosti; tj. fakticky k žádné dohodě nedochází. Navrhuje se proto podmínit přijetí nebo poskytnutí ujištění o vzájemnosti ministrem spravedlnosti a udělení souhlasu ministra spravedlnosti s doručováním písemností nikoli dohodou, ale pouze vyjádřením Ministerstva zahraničních věcí.

K bodům 6 a 7 (§ 10 odst. 4 a 5)

S ohledem na praktické zkušenosti se navrhuje rozšířit možnost proplatit cizímu státu náklady spojené s předáním osoby do České republiky i na případy, kdy se předání nepodaří dokončit z důvodů, které nejsou na straně předávajícího cizího státu, např. proto, že předávaná osoba, doprovázená eskortou daného cizího státu, je při mezipřistání v jiném členském státě Evropské unie zadržena na základě evropského zatýkacího rozkazu. Podle § 2 písm. c) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních se cizozemským orgánem rozumí justiční nebo jiný orgán cizího státu, který je podle mezinárodní smlouvy nebo právního řádu cizího státu příslušný k mezinárodní justiční spolupráci. Tento pojem tedy zahrnuje nejen justiční orgány, ale i o další orgány, např. Ministerstvo spravedlnosti nebo policejní orgán, pokud jsou činní v rámci úkonu mezinárodní justiční spolupráce. Proto je užití tohoto pojmu na místě v § 10 odst. 1 až 3, které se týkají předávání a přebírání osob v rámci klasické mezinárodní justiční spolupráce. Postup podle odstavce 4 však není klasickým úkonem mezinárodní justiční spolupráce, ale jde o zvláštní postup, kdy Česká republika potřebuje danou osobu pro účely trestního stíhání nebo výkon trestu či ochranného opatření, přičemž jiný stát vůči této osobě uplatňuje jiné postupy než postupy činěné v rámci mezinárodní justiční spolupráce, na jejichž základě nutí osobu opustit jeho území (typicky např. vyhoštění). Pro se za účelem zpřesnění používané terminologie v poslední větě § 10 odst. 4 pojem „cizozemský orgán“ nahrazuje širším pojmem „orgán cizího státu“. V návaznosti na tuto změnu je zapotřebí upravit rovněž ustanovení § 10 odst. 5 tak, aby zahrnovalo nejenom případy převzetí nebo předání osoby ve vztahu k cizozemskému orgánu, ale také specifický postup uvedený v odstavci 4. Z tohoto důvodu se v § 10 odst. 5 pojem „cizozemský orgán“ nahrazuje pojmem „cizí stát“.

K bodům 8, 9, 32 a 39 (§ 11 odst. 2 a 3, § 46 a § 55)

Stávající právní úprava svěřuje oprávnění uplatňovat náhradu vzniklých nákladů mezinárodní justiční spolupráce po cizím státě (§ 11 odst. 2), nahradit vzniklé náklady mezinárodní justiční spolupráce cizímu státu (§ 11 odst. 3) a dohodnout se s cizím státem na náhradě nákladů právní pomoci, které mají teprve vzniknout (§ 46 a § 55), Ministerstvu spravedlnosti jakožto správci příslušné kapitoly státního rozpočtu. Tento systém se však v praxi ukázal jako nefunkční. Je-li Česká republika dožádaným státem, jsou náklady mezinárodní justiční spolupráce primárně hrazeny z rozpočtu příslušného justičního orgánu, který vyřizuje žádost o mezinárodní justiční spolupráci, a pokud není účetní jednotkou (podle § 6 odst. 3 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, jsou v soustavě státního zastupitelství účetními jednotkami pouze Nejvyšší státní zastupitelství, vrchní státní zastupitelství a krajská státní zastupitelství), z rozpočtu účetní jednotky, pod kterou spadá (nejsou-li např. hrazeny z rozpočtu policejního orgánu, který byl pověřen provedením úkonu právní pomoci). Rozpočet justičního orgánu, resp. účetní jednotky, může být případně Ministerstvem spravedlnosti navýšen. Tomuto justičnímu orgánu, resp. této účetní jednotce, by pak mělo příslušet i uplatnění náhrady vzniklých nákladů vůči cizímu státu (§ 11 odst. 2) a případné jednání o budoucí úhradě nákladů právní pomoci (§ 55), neboť disponuje potřebnými informacemi k takovému jednání. Stejný postup se navrhuje v případě, kdy je dožadujícím státem Česká republika a cizí stát uplatňuje náhradu vzniklých nákladů mezinárodní justiční spolupráce. I v těchto případech by měl hradit náklady justiční orgán, který podal žádost o mezinárodní justiční spolupráci, a pokud by nebyl účetní jednotkou, úhradu zajistí účetní jednotka, pod kterou spadá. Rozpočet tohoto justičního orgánu, resp. této účetní jednotky, může být případně Ministerstvem spravedlnosti navýšen; tomuto justičnímu orgánu, resp. této účetní jednotce, bude příslušet i případné jednání o budoucí úhradě nákladů právní pomoci (§ 46).

K bodu 10 (§ 11a odst.2)

Zakotvuje se legislativní zkratka „majetková trestní sankce“ pro označení sankcí, které spadají do působnosti zákona č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

K bodům 11, 12 a 37 (§ 12 odst. 3 a 4 a § 52 odst. 2)

Úpravu obsaženou ve stávajícím § 12 odst. 3 se navrhuje zpřesnit dvojím způsobem. První zpřesnění spočívá ve vymezení případů, kdy cizí stát není povinen poskytnout překlad žádosti cizozemského orgánu o mezinárodní justiční spolupráci a její přílohy a kdy jej musí zajistit orgán České republika. Druhé zpřesnění představuje výslovná úprava postupu pro případ, kdy cizí stát přes výzvu orgánu České republiky, obsahující lhůtu k poskytnutí překladu a upozornění na následky nedodržení této výzvy, překlad neposkytne a orgán České republiky není povinen překlad zajistit. V tomto případě orgán České republiky žádost odmítne – neformálně, opatřením. Současně se navrhuje rozdělit text do dvou odstavců z důvodu přehlednosti tak, aby odstavec 3 řešil vyžádání překladu od cizího státu a odstavec 4 opatření překladu orgánem České republiky. Pokud jde o výjimky z povinnosti cizího státu opatřit dožádání překladem, nevztahují se na zaručení vzájemnosti postupy podle § 4, ale vzájemnost bude vyplývat z faktické spolupráce dotčených ústředních a justičních orgánů. V návaznosti na tyto změny je potřebné doplnit také znění § 52 odst. 2, který řeší jazykový režim písemnosti doručované adresátovi v České republice tak, aby toto ustanovení reflektovalo možnost zaručení vzájemnosti, pokud jde o nevyžadování překladů. Jak § 12, tak § 52 odst. 2 řeší otázku, který z dotčených států ponese náklady na překlad, a způsob řešení této otázky (mezinárodní smlouva, vzájemnost) by měl být jednotný.

K bodu 13 (§ 14 odst. 2)

Legislativní zkratka „členský stát“ uvedená v § 14 odst. 2 se upravuje tak, aby bylo jednoznačné, že toto označení se vztahuje na jakýkoli členský stát Evropské unie včetně České republiky, nikoli pouze na „jiný“ členský stát.

K bodům 14, 15, 17 až 30 (§ 15 odst. 1, poznámka pod čarou č. 2, § 21 odst. 3 a 4, § 22 odst. 2 a 3, nadpis § 25, § 25, § 26 až § 28, § 29 odst. 1 a 2, § 30 až 32 a § 34 odst. 1 a 3)

Změny navrhované v části druhé hlavě II jsou promítnutím nové úpravy, jež přineslo nařízení o Eurojustu, kterým se zároveň ruší rozhodnutí Rady 2002/187/SVV ze dne 28. února 2002 o zřízení Evropské jednotky pro soudní spolupráci (Eurojust) za účelem posílení boje proti závažné trestné činnosti. V souladu s čl. 81 odst. 1 nařízení o Eurojustu s účinností od 12. prosince 2019 došlo k nahrazení stávajícího právního základu Eurojustu na úrovni Evropské unie mezi členskými státy, které jsou tímto nařízením vázány, resp. ke zrušení tohoto právního základu. V části druhé hlavě II je proto třeba jednak reflektovat změny, které přináší nové nařízení, a jednak skutečnost, že toto nařízení je (na rozdíl od stávajících rozhodnutí) přímo použitelným předpisem, což znamená, že některé otázky, které jsou nyní v části druhé hlavě II upraveny, nebude třeba již v zákonné formě upravovat. Navržené nové znění § 15 odst. 1 (včetně poznámky pod čarou č. 2) je reakcí na nahrazení Evropské jednotky pro justiční spolupráci zřízené výše uvedeným rozhodnutím Rady Agenturou Evropské unie pro justiční spolupráci v trestních věcech, která je v souladu s čl. 1 odst. 1 nařízení o Eurojustu počínaje 12. prosincem 2019 jejím právním nástupcem. Ustanovení § 21 odst. 3 a § 22 odst. 2 (větu třetí) se navrhuje zrušit bez náhrady, neboť otázky délky funkčního období upravuje výslovně nařízení o Eurojustu v čl. 7 odst. 5 a čl. 11 odst. 5, přičemž se navrhuje upravit v § 22 odst. 3 větě třetí, že délka funkčního období asistenta národního člena by měla odpovídat délce funkčního období národního člena s tím, že se ponechává možnost jednou funkční období opakovat. Dále nařízení o Eurojustu již nestanoví informační povinnost vůči Radě Evropské unie ohledně odvolání národního člena z funkce před skončením stanoveného funkčního období ze strany ministra spravedlnosti, čímž ustanovení § 21 odst. 4 ztrácí právní základ, a proto se navrhuje jeho zrušení bez náhrady.

Navržené změny § 25, § 27 odst. 1 písm. a) a b) a § 34 odst. 1 a 3 reagují na změnu terminologie, kterou zavádí nařízení o Eurojustu. Čl. 20 tohoto nařízení nově označuje národní korespondenty jako národní zpravodaje. Nový § 25 odst. 4 adaptuje čl. 25 odst. 3 nařízení o Eurojustu, podle něhož mají členské státy rozhodnout o rozsahu přístupu národních zpravodajů do rejstříků, které mohou v rámci systému řízení případů využívat, a stanovuje, kdo je příslušný k uvedenému rozhodnutí. Jelikož předmětný rejstřík obsahuje informace z trestního řízení, za jejichž správu odpovídá národní člen Eurojustu (státní zástupce), který zároveň i rozhoduje o tom, jaké informace budou v rámci rejstříku uvedeny, navrhuje se, aby pravomoc stanovit rozsah přístupu národních zpravodajů k rejstříku byla svěřena nejvyššímu státnímu zástupci. Ustanovení § 26 se navrhuje zrušit bez náhrady, neboť nařízení o Eurojustu oproti úpravě obsažené v rozhodnutí Rady již se společným kontrolním orgánem Eurojustu nepočítá, čímž toto ustanovení ztrácí právní základ. V § 27 se navrhuje zrušit odstavce 2 až 4 bez náhrady, jelikož je tato úprava obsažena v přímo použitelném čl. 20 odst. 5 až 8 nařízení o Eurojustu. Z důvodu duplicity právní úpravy ve vztahu k přímo použitelnému nařízení o Eurojustu se dále navrhuje bez náhrady zrušit § 28 [úprava je obsažena zejména v čl. 7 odst. 8, čl. 8 odst. 1 písm. b), čl. 19 a čl. 21 odst. 1 až 3 nařízení o Eurojustu], § 30 [informační povinnost je upravena přímo v čl. 21 nařízení o Eurojustu], § 31 [na otázky v něm uvedené se uplatní čl. 4 nařízení o Eurojustu] a § 32 [příslušné otázky řeší zejména čl. 26 a čl. 31 nařízení o Eurojustu]. Nařízení o Eurojustu dále v čl. 8 odst. 1 svěřuje národnímu členovi určité pravomoci, přičemž v odstavci 2 je stanoveno, že aniž by byl dotčen odstavec 1, mohou členské státy udělit národním členům další pravomoci v souladu se svým vnitrostátním právem. Kromě pravomocí, které národnímu členovi vyplývají přímo z nařízení o Eurojustu, se proto navrhuje v § 29 odst. 1 upravit výčet pravomocí, které má národní člen nad rámec pravomocí uvedených v nařízení za účelem efektivního výkonu své funkce. Z původního výčtu oprávnění ve stávajícím § 29 odst. 1 se vypouští písmeno g) [nově je stanoveno v čl. 3 odst. 5 nařízení o Eurojustu], písmeno h) [nově je součástí oprávnění podle čl. 8 odst. 1 písm. a) nařízení o Eurojustu] a písmeno j) [nově je stanoveno v čl. 8 odst. 1 písm. d) nařízení o Eurojustu], přičemž se výslovně doplňuje do písmene b) pravomoc žádat o vydání opisu z evidence přestupků vedené Rejstříkem trestů [toto oprávnění s účinnosti od 1. 10. 2016 vyplývá národnímu členu z § 16j odst. 1 písm. c) zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů]. Výčet oprávnění národního člena tak bude nově provádět čl. 8 odst. 2 a čl. 9 nařízení o Eurojustu. Navrhovaná formulace § 29 odst. 2 vychází z čl. 8 odst. 5 a 6 nařízení o Eurojustu, přičemž oproti stávající úpravě se nejeví být vhodným umožnit národnímu členovi, aby nahrazoval, byť ve výjimečných případech, výkon působnosti národních justičních orgánů, pokud jde o vyžádání právní pomoci. Postupy vyžádání právní pomoci v jiném členském státě Evropské unie se v mezidobí zformalizovaly (v důsledku přijetí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/41/EU ze dne 3. dubna 2014 o evropském vyšetřovacím příkazu v trestních věcech) a právní pomoc se tak v jiném členském státě (s okrajovými výjimkami Irska a Dánska) již nevyžaduje na základě neformální žádosti o právní pomoc, ale na základě formálního rozhodnutí – evropského vyšetřovacího příkazu. Vydávání rozhodnutí národním členem Eurojustu, který je státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství, namísto soudu, může vyvolávat pochybnosti z hlediska práva na zákonného soudce. Vydávání rozhodnutí místo věcně a místně příslušného státního zástupce znamená též zásadní výjimku z dozorových a dohledových pravomocí v rámci soustavy státního zastupitelství. Proto je v souladu s čl. 8 odst. 5 a 6 nařízení o Eurojustu navrhováno, aby národní člen Eurojustu byl nově pouze oprávněn navrhnout justičnímu orgánu, aby podal nebo vyřídil žádost o mezinárodní justiční spolupráci, tj. k podání, vyřízení či uznání; přičemž žádostí se rozumí jakýkoliv podnět k jakémukoli druhu mezinárodní justiční spolupráce, tady včetně evropského vyšetřovacího příkazu či evropského zatýkacího rozkazu.

K bodům 16, 88 a 208 (§ 15 odst. 2, § 185 odst. 2, § 189 odst. 2, § 193 odst. 8 věta první, § 203 odst. 5, § 204 odst. 3 věta první, § 215 odst. 5 věta třetí, § 226 odst. 2, § 239 odst. 2, § 251 odst. 3, § 257, § 261 odst. 2, § 273 odst. 3, § 278 odst. 4, § 292 odst. 2, § 298 odst. 2, § 314 odst. 2, § 323 odst. 5, § 336 odst. 4, § 340 odst. 2, § 350 odst. 2 věta druhá, § 354 odst. 2, § 357 odst. 3, § 360 odst. 2 věta druhá, § 360 odst. 3, § 363, § 374 odst. 2 věta první a § 392 odst. 1 věta druhá)

V uvedených ustanoveních se terminologie uvádí do souladu s požadavky kladenými na citaci předpisů Evropské unie.

K bodu 31 (§ 45)

Navrhovaná změna formulace § 45 sleduje dva cíle. Prvním je doplnění povolení sledování osob a věcí podle § 158d tr. řádu mezi rozhodnutí, která lze vydat i v případě, že má být úkon proveden mimo území České republiky a jeho provedení nelze dosáhnout bez tohoto rozhodnutí. V praxi některé státy vydáním tohoto rozhodnutí podmiňují provedení sledování osob a věcí na základě žádosti o právní pomoc, přičemž vyhovění těmto žádostem brání stávající znění § 45, které toto rozhodnutí nezahrnuje. Druhým cílem je stanovit rozdílné režimy pro úkony, k jejichž provedení je (podle vnitrostátní právní úpravy) potřebné vydat povolení, příkaz nebo usnesení, proti kterému není přípustná stížnost, anebo udělit souhlas, a pro úkony, o kterých je rozhodováno usnesením, proti kterému je přípustná stížnost. U úkonů, o kterých je rozhodováno usnesením, proti němuž nelze podat stížnost, nebo je vydáváno povolení, souhlas či příkaz, nepředstavuje problém podmínka, dle které provedení úkonu v cizím státě nelze dosáhnout bez vydání rozhodnutí, neboť vydáním tohoto rozhodnutí nezískává dotčená osoba více práv oproti případu, kdy žádné rozhodnutí v souvislosti s podáním žádosti o právní pomoc vydáváno není. Naproti tomu u úkonů, o kterých je rozhodováno usnesením, proti kterému lze podat stížnost, se dotčená osoba v případě, že rozhodnutí v souvislosti s podáním žádosti o právní pomoc vydáno je, dostává do výhodnějšího postavení oproti případu, kdy vydáno není, neboť získává možnost podat proti usnesení stížnost, a tím „zpochybnit“ úkon, o kterém bylo rozhodnuto; to vše v závislosti na tom, zda dožádaný cizí stát vydání takového usnesení vyžaduje, nebo nikoli. U úkonů, o kterých je rozhodováno usnesením, proti kterému lze podat stížnost, je proto na místě zavést povinnost vydat takové rozhodnutí i v případech, kdy má být úkon proveden na základě žádosti o právní pomoc mimo území České republiky vždy, tedy bez podmínky, zda takové rozhodnutí dožádaný stát vyžaduje nebo nikoli. Nově se takto bude rozhodovat i v případě žádosti o právní pomoc o zajištění majetku pro účely peněžitého trestu či trestu propadnutí majetku, na což se dosud § 45 nevztahoval (rovněž i ve vztahu k těmto žádostem podmiňují některé státy zajištění výkonu těchto rozhodnutí předchozím vydáním rozhodnutí).

Tímto postupem se zabezpečí, aby dotčená osoba nebyla krácena na svých právech oproti osobě, vůči které je prováděn úkon na území České republiky, a to jen z důvodu, že úkon má být proveden v cizině. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že do režimu navrhovaného v odstavci 2 spadá vedle zajištění nároku poškozeného zejména zajištění nástrojů a výnosů z trestné činnosti a náhradní hodnoty a že v případě takového zajištění by dotčená osoba měla mít možnost domáhat se plného přezkumu důvodů zajištění soudem především v České republice jakožto dožadujícím státě; dožádaný stát, který zajištění na základě žádosti justičního orgánu České republiky o právní pomoc realizuje, nevede trestní řízení a nemá k dispozici trestní spis, a tedy ani dostatek informací k tomu, aby plný přezkum důvodů zajištění soudem mohl zajistit. Do režimu podle odstavce 2 jsou nově zařazena také všechna rozhodnutí související se zajištěním majetku či věci (zrušení zajištění, omezení zajištění, povolení provedení úkonu se zajištěnou věcí nebo majetkem anebo jiný úkon se zajištěnou věcí nebo majetkem). Aby v důsledku doručení rozhodnutí osobě, které má být v cizině zajištěna věc nebo majetek, nedošlo ke zmaření zajištění, bude nově stanoveno, že rozhodnutí bude dotčené osobě doručováno až po provedení zajištění dožádaným orgánem, nebo po případném nevyhovění žádosti o zajištění dožádaným orgánem. Trestní řád v některých případech svěřuje pravomoc vydat příkaz či rozhodnout usnesením také policejnímu orgánu, nicméně vzhledem k tomu, že žádost o právní pomoc bude podávat justiční orgán, jeví se jako logické, aby akt, který bude k této žádosti připojen, učinil také tento justiční orgán.

K bodům 33 až 35 [§ 47 odst. 2 písm. h) až j)]

Navrhuje se doplnit výčet úkonů právní pomoci, jejichž provedení je podmíněno oboustrannou trestností, o přeshraniční sledování, neboť je-li na tuto podmínku podle § 47 odst. 2 písm. h) vázáno mj. provedení sledování osob a věcí podle § 158d tr. řádu, měla by se stejná podmínka uplatnit i k přeshraniční variantě tohoto úkonu.

K bodu 36 (§ 48a)

Navrhuje se stanovit jako zákonné kritérium pro určení příslušného okresního soudu působícího v přípravném řízení sídlo krajského soudu, u něhož působí krajské státní zastupitelství určené podle zákonných kritérií uvedených v § 48 odst. 5 (primárně podle místa, kde má být proveden požadovaný úkon justiční spolupráce; je-li příslušných více státních zastupitelství, podle toho, kterému z nich došla žádost nebo příkaz jako prvnímu); bude-li k vyřízení žádosti o právní pomoc příslušná pobočka krajského státního zastupitelství, příslušnost soudu se stanoví podle sídla krajského státního zastupitelství, pod které daná pobočka spadá, tj. např. v případě krajského státního zastupitelství České Budějovice pobočka Tábor bude příslušným k provedení úkonu potřebného pro účely vyřízení této žádosti okresní soud v Českých Budějovicích. Takto určená příslušnost soudu se přitom nemění ani v případě, že žádost nebo příkaz bude nakonec na základě postupů uvedených v § 48 odst. 6 vyřizovat jiné než krajské státní zastupitelství. Specificky je zapotřebí stanovit příslušnost okresního soudu pro případ, že k vyřízení žádosti o právní pomoc nebo jiného typu justiční spolupráce je příslušné Krajské státní zastupitelství v Praze, Městské státní zastupitelství v Praze, Krajské státní zastupitelství v Plzni anebo Krajské státní zastupitelství v Brně.

Krajské státní zastupitelství v Praze sídlí mimo svůj obvod. Sídlem Městského soudu v Praze, u něhož působí Městské státní zastupitelství v Praze, je Praha, a tudíž by byly příslušné všechny obvodní soudy v Praze, čímž by byla státnímu zastupitelství dána volba, k jakému z těchto soudů žádost o povolení úkonu podá. Stejně tak sídlo Krajského státního zastupitelství v Plzni odpovídá sídlu Okresního soudu Plzeň-město, Plzeň-jih a Plzeň-sever a sídlo Krajského státního zastupitelství v Brně sídlu Okresního soudu Brno-město, Brno-venkov a Městského soudu v Brně. Navrhuje se proto přímo zákonem určit pro tyto případy jeden příslušný okresní soud, přičemž při jeho stanovení je přihlédnuto k umístění jeho sídla, vybavenosti a velikosti a vychází se z vyjádření příslušných krajských soudů. Nepředpokládá se přitom, že by bylo nezbytné personálně uvedené soudy posilovat, neboť lze předpokládat, že se bude jednat nejvýše o desítky případů ročně. Takto určená příslušnost samozřejmě nevylučuje přiměřené použití § 25 tr. řádu (odnětí a přikázání věci jinému soudu). Stejně tak není dotčena zvláštní příslušnost soudu k některým specifickým úkonům právní pomoci (část třetí hlava I díl 3). Na druhou stranu je zapotřebí vyloučit možnost změny příslušného soudu v návaznosti na odnětí a přikázání věci jinému státnímu zastupitelství či v návaznosti na postup podle § 48 odst. 6, tj. pro případy, kdy žádost o právní pomoc vyřizuje nebo se na jejím vyřízení podílí jiné než krajské státní zastupitelství. Jde-li o využití postupu podle § 48 odst. 9, není zapotřebí speciální úprava vylučující možnost změny příslušnosti, jelikož o provedení úkonů ve smyslu tohoto ustanovení je možné dožádat okresní státní zastupitelství pouze ve výjimečných případech, jde-li zároveň o úkony jednoduché; tj. není možné tohoto postupu využít v případech, kdy se jedná o úkony, jejichž provedení povoluje soud, proto je irelevantní v těchto případech řešit otázku příslušnosti soudu. Stejné pravidlo se pak uplatní i pro případy vyřizování žádosti o právní pomoc podané mezinárodním trestním soudem. Výslovně je třeba to vyjádřit pouze u evropského vyšetřovacího příkazu, neboť v ostatních případech justiční spolupráce je odkazováno na přiměřené užití ustanovení o právní pomoci. Pokud jde o adaptační úpravu k nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1805 ze dne 14. listopadu 2018 o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci, je k rozhodování o stížnosti příslušný soud uvedený v § 146a tr. řádu. Obdobná pravidla se navrhuje zakotvit i pro stanovení příslušnosti soudu k úkonům potřebným pro účely výkonu přiděleného opatření podle čl. 31 odst. 1 nařízení Rady (EU) 2017/1939 ze dne 12. října 2017, kterým se provádí posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce. Toto nařízení stanoví, že v případě, kdy je zapotřebí v jiném členském státě, který se účastní této posílené spolupráce, učinit určitý úkon, jednají evropští pověření žalobci v úzké spolupráci a proto, pokud má být určité opatření přijato v jiném členském státě, než je členský stát evropského pověřeného žalobce, který případ projednává, rozhodne tento evropský pověřený žalobce o přijetí nezbytného opatření a přidělí je evropskému pověřenému žalobci nacházejícímu se v členském státě, kde má být toto opatření provedeno. Jinými slovy, v těchto případech se nevyužijí tradiční instituty žádosti o právní pomoc, resp. nebude vydáván evropský vyšetřovací příkaz, a proto na tyto případy nelze aplikovat navrhované ustanovení § 48a odst. 1. Zároveň je třeba zohlednit, že evropský pověřený žalobce má celorepublikovou působnost a že místo výkonu jeho funkce může být stanoveno u kteréhokoli státního zastupitelství kteréhokoli stupně (viz § 34b odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů), a tudíž nelze ani aplikovat pravidlo, že příslušným je okresní soud „v sídle krajského soudu, u něhož působí krajské státní zastupitelství příslušné k vyřízení žádosti cizozemského orgánu o právní pomoc“, nýbrž je třeba toto pravidlo modifikovat tak, že se jedná o okresní soud v sídle soudu, u něhož působí státní zastupitelství, které bylo stanoveno jako místo výkonu funkce evropského pověřeného žalobce, který vyřizuje přidělené opatření a plní tedy roli tzv. pomocného evropského pověřeného žalobce [viz čl. 2 bod 6 nařízení Rady (EU) 2017/1939]. Toto pravidlo se uplatní pro všechny případy, kdy bude evropský pověřený žalobce vykonávat přidělené opatření; není proto vyloučeno, že k přidělení dojde i ve fázi, kdy již v členském státu, jehož evropský pověřený žalobce opatření přidělil, probíhá řízení před soudem, a § 48a odst. 2 tudíž nelze omezit pouze na případy, kdy v tomto jiném členském státě probíhá přípravné řízení.

K bodu 38 (§ 52 odst. 3)

Navrhuje se výslovně rozšířit možnost protokolárního doručení písemnosti justičním orgánem i na případy podle § 52 odst. 2 věty třetí, kdy písemnost není přeložena do češtiny a kdy je třeba adresáta poučit o možnosti odmítnout převzetí písemnosti a případně zaznamenat jeho prohlášení, že je ochoten písemnosti převzít, k čemuž je vhodné právě protokolární doručení.

K bodu 40 (§ 59 až 61)

Oproti stávajícímu znění úpravy skrytého vyšetřování se navrhují dvě změny:

1) Použití agenta v rámci vnitrostátního řízení povoluje na návrh státního zástupce vrchního státního zastupitelství nebo na návrh evropského pověřeného žalobce soudce vrchního soudu, v jehož obvodu je státní zástupce, podávající návrh, činný. Návrh na použití agenta může podat i evropský žalobce; v takovém případě povoluje použití agenta soudce vrchního soudu, v jehož obvodu by byl činný evropský pověřený žalobce, který by byl jinak příslušný k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení. Od toho se pak odvozuje i zvláštní povolovací režim obsažený v § 59 až 61, kdy pro skryté vyšetřování probíhající na území České republiky pro účely trestního řízení vedeného v České republice povoluje použití příslušníka zahraničního bezpečnostního sboru jako agenta na návrh státního zástupce vrchního státního zastupitelství soudce vrchního soudu, v jehož obvodu je státní zástupce podávající návrh činný, po podání obžaloby předseda senátu soudu prvního stupně; pro účely trestního řízení vedeného v cizím státu pak na návrh státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze soudce Vrchního soudu v Praze. Naproti tomu u předstíraného převodu se ve vnitrostátním trestním řízení podobný zvláštní povolovací režim neuplatňuje (viz § 158c tr. řádu, podle kterého lze uskutečnit předstíraný převod na základě písemného povolení státního zástupce). Proto není třeba, aby se zvláštní povolovací režim podle § 59 až 61 vztahoval též na předstíraný převod. Stávající právní úprava kromě toho vytváří nesystémový dualismus, kdy v rámci právní pomoci na předstíraný převod prováděný příslušníkem zahraničního bezpečnostního sboru, příslušníkem Policie České republiky nebo příslušníkem GIBS dopadá zvláštní povolovací režim podle § 59 až 61, zatímco předstíraný převod prováděný ostatními oprávněnými subjekty spadá do obecného režimu právní pomoci. Navrhuje se proto sjednotit režim právní pomoci u předstíraného převodu tak, že jak při podávání žádostí o právní pomoc spočívající v předstíraném převodu, tak při jejich vyřizování bude aplikován ve všech případech standardní režim právní pomoci, nikoli specifický režim upravený dnes v § 59 až 61.

Navrhovanou změnou není dotčen § 158e odst. 5 tr. řádu, podle něhož k provedení předstíraného převodu podle § 158c tr. řádu agent nepotřebuje další povolení a který dopadá i na agenty, jejichž použití bylo povoleno v rámci právní pomoci.

2) Současná právní úprava vychází z toho, že institut skrytého vyšetřování jako takový (tj. všechny možnosti spolupráce v jeho rámci) spadá do právní pomoci v trestních věcech a nikoli do policejní spolupráce, neboť účelem skrytého vyšetřování je získávání důkazů. Proto byla do právní pomoci zařazena i situace, kdy dožadující stát žádá pouze o „půjčení“ příslušníka bezpečnostního sboru dožádaného státu za účelem jeho použití jako agenta v dožadujícím státě v rámci trestního řízení vedeného v dožadujícím státě. Nicméně v praxi, jak bylo ověřeno na úrovni policejních i justičních orgánů, většina z oslovených členských států Evropské unie a vybraných třetích států (např. Belgie, Dánsko, Finsko, Francie, Německo, Nizozemí, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Slovinsko, Spojené státy americké, Španělsko, Švýcarsko, Švédsko, Velká Británie) tuto situaci do právní pomoci neřadí, a naopak žádost o právní pomoc, resp. nyní evropský vyšetřovací příkaz v této situaci chápe jako nadbytečné (v tomto směru představuje výjimku Bulharsko, Lotyšsko a Maďarsko). V zájmu co nejúčinnější spolupráce v této oblasti by se Česká republika měla k této drtivé většině členských států Evropské unie připojit (nejde jen o členské státy Evropské unie, ale též jiné státy, jejichž spolupráce je pro Českou republiku klíčová, na tuto otázku nahlížejí podobně). Práva osob nebudou touto změnou dotčena, neboť dožádaný stát, který nevede trestní řízení, není v této situaci žádán o provedení úkonu trestního řízení pro účely trestního řízení v dožadujícím státě, ale pouze o poskytnutí příslušníka bezpečnostního sboru za účelem použití jako agenta (tj. v podstatě o součinnost na policejní úrovni), přičemž rozhodování o povolení agenta je věcí dožadujícího státu, který vede trestní řízení. Tj. pokud např. Česká republika vede trestní řízení, v rámci kterého potřebuje použít agenta – příslušníka zahraničního bezpečnostního sboru pouze na území České republiky, veškeré úkony týkající se povolení použití agenta i kontroly jeho činnosti spočívají na státním zástupci vrchního státního zastupitelství a na vrchním soudu podle § 158e tr. řádu, na mezinárodní úrovni vedení policejních, resp. bezpečnostních sborů obou států řeší pouze personální otázky spojené s použitím takového agenta. Touto změnou zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních tedy nedojde k jakémukoli snížení dohledu justičních orgánů nad činností policejních orgánů v trestním řízení.

K bodu 41 (§ 65c)

Jak bylo uvedeno v odůvodnění návrhu nového § 48a odst. 2, čl. 31 nařízení Rady (EU) 2017/1939 nehovoří o mezinárodní justiční spolupráci, přeshraniční spolupráce jednotlivých evropských pověřených žalobců není takto chápána (není založena na uznávání a výkonu rozhodnutí). V případě, kdy má být určité opatření přijato v jiném členském státě účastnícím se posílené spolupráce na zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce, než je členský stát evropského pověřeného žalobce, který případ projednává, rozhodne tento evropský pověřený žalobce o přijetí nezbytného opatření a přidělí jej evropskému pověřenému žalobci nacházejícímu se v členském státě, kde má být toto opatření provedeno (tzv. pomocnému evropskému pověřenému žalobci). Výkon takto přidělených opatření se pak řídí článkem 32 nařízení Rady (EU) 2017/1939, podle kterého se přidělená opatření provádějí v souladu s tímto nařízením a právem členského státu pomocného evropského pověřeného žalobce, dodržují se formální náležitosti a postupy výslovně uvedené evropským pověřeným žalobcem, který případ projednává, pokud nejsou v rozporu se základními právními zásadami členského státu pomocného evropského pověřeného žalobce. Uvedený článek 32 odkazuje při výkonu přidělených opatření na národní úpravu, ta však u některých úkonů justiční spolupráce stanoví speciální příslušnost státních zástupců (státního zástupce činného u vrchních státních zastupitelství, státního zástupce činného u Vrchního státního zastupitelství v Praze, státního zástupce činného u Krajského státního zastupitelství v Praze). Byť se podle § 12 odst. 5 tr. řádu státním zástupcem rozumí i evropský pověřený žalobce, evropský žalobce a evropský nejvyšší žalobce v rozsahu jejich působnosti stanovené nařízením Rady (EU) 2017/1939, kterým se provádí posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce, a tyto osoby se pro účely zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních považují i za justiční orgán [§ 2 písm. a)] a třebaže článek 6 nařízení Rady (EU) 2017/1939 zapovídá orgánům členských států ovlivňovat plnění úkolů Úřadu evropského veřejného žalobce, navrhuje se, aby došlo k odstranění případných pochyb, kdo je v těchto případech příslušný k učinění určitého úkonu, stanovit najisto, že jím je evropský pověřený žalobce. Toto platí jak pro výkon přiděleného opatření (pokud evropský pověřený žalobce činný na území České republiky plní roli tzv. pomocného pověřeného evropského žalobce), tak pro přidělování opatření (pokud evropský pověřený žalobce činný na území České republiky je tím, kdo případ projednává).

K bodům 42, 73 a 160 (§ 66a, § 124 odst. 4 a § 285 odst. 2)

Některé státy odčerpávají zisky z trestné činnosti tím způsobem, že stát de facto vytvoří odsouzenému dluh vůči státu. Tj. v průběhu trestního řízení je např. zjištěno, že obviněný si trestnou činností „vydělal“ 0,5 milionu EUR a trestní soud pak uloží obviněnému trest, na jehož základě má odsouzený povinnost státu zaplatit 0,5 milionu EUR. Jde o tzv. konfiskační příkaz na peněžitou částku. V případě, že je takové rozhodnutí zasláno za účelem výkonu do České republiky, nelze je efektivně vykonat s ohledem na to, že český právní řád takový typ rozhodnutí nezná, a to i přes to, že se na území České republiky nachází majetek obviněného, který by mohl sloužit k výkonu takového rozhodnutí. Požadavek uznat a vykonat i tento typ rozhodnutí vyplývá pro členské státy Evropské unie z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1805 ze dne 14. listopadu 2018 o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci a je adaptován do § 238h a § 297g novely. Obdobná úprava však chybí ve vztahu ke státům, které nejsou členskými státy Evropské unie, nebo které neaplikují výše citované nařízení. Požadavek na přijetí takové úpravy přitom vyplývá z článku 13 Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu, vyhlášené pod č. 33/1997 Sb., která je pro Českou republiku závazná. Podle čl. 13 odst. 1 citované úmluvy je smluvní strana, která obdržela od jiné strany žádost o konfiskaci týkající se nástrojů nebo výnosů nacházejících se na jejím území, povinna provést rozhodnutí o konfiskaci vydané soudem dožadující strany, pokud jde o tyto nástroje nebo výnosy. Podle článku 13 odst. 3 citované úmluvy pak platí, že ustanovení odstavce 1 tohoto článku se rovněž vztahuje na konfiskaci spočívající v povinnosti zaplatit peněžní částku odpovídající hodnotě výnosů, jestliže majetek, na který se může vztahovat konfiskace, se nachází na území dožádané strany. V takovém případě dožádaná strana, která v důsledku nezaplacení přistupuje ke konfiskaci podle odstavce 1, nechá vymáhat za tímto účelem pohledávku z jakéhokoliv majetku, který je k dispozici. Tento článek citované úmluvy není do českého právního řádu řádně proveden, neboť české trestní právo výslovně nestanoví, jak má být takové rozhodnutí uznáno a vykonáno. Ve vztahu k zajištění se pak uplatní článek 11 citované úmluvy, podle něhož je smluvní strana na žádost jiné strany, která zahájila trestní řízení nebo řízení za účelem konfiskace, přijmout prozatímní opatření, která jsou nutná, jako je zajištění nebo zabavení, aby se předešlo všem obchodům týkajícím se majetku, který by mohl být později předmětem žádosti o konfiskaci nebo který by umožnil vyhovění takové žádosti. Proto se navrhuje obdobně, jako to činí novela ve vztahu k členským státům Evropské unie, stanovit i vůči nečlenským státům postup, jak bude takové rozhodnutí uznáno a vykonáno v návaznosti na mezinárodní požadavky. Jednou z možností by bylo přeměnit takový trest na peněžitý trest a ten následně vymáhat. Taková úprava by nicméně ne zcela vhodně směšovala konfiskaci s peněžitým trestem. Navíc je třeba vzít v úvahu, že přeměnit nevykonaný peněžitý trest v trest odnětí svobody by bylo možné, jen pokud by takovou možnost připustil cizí stát, čímž by byla efektivnost výkonu rozhodnutí značně oslabena. Kromě toho jsou u peněžitého trestu stanoveny jiné podmínky pro zánik účinků trestu než u trestu propadnutí věci. Taková úprava navíc neřeší případy, kdy konfiskace majetku směřuje vůči třetí osobě nebo vůči pachateli, kterého pro určitou překážku nelze stíhat nebo odsoudit. Proto se navrhuje, aby s takovým typem rozhodnutí bylo nakládáno jako s rozhodnutím ukládajícím propadnutí náhradní hodnoty nebo zabrání náhradní hodnoty, tj. aby propadl nebo byl zabrán majetek nahrazující původní výnos trestné činnosti, který nelze nechat propadnout nebo zabrat, což je koncepce nejbližší uvedenému typu konfiskace. Propadnout nebo nechat zabrat lze přitom jakékoli věci obviněného či popř. třetí osoby v hodnotě nepřevyšující výnosy z trestné činnosti (od nichž je odvozena výše peněžní částky, která má být zkonfiskována).

K bodům 43, 113, 132, 133, 135 až 141, 143 až 148, 150, 152, 158, 159, 163, 177, 179, 182, 192 až 197, 200 až 205, 207, 210 až 213, 215 až 221 a 224 [§ 74 odst. 4, § 225 odst. 2 úvodní části ustanovení, § 242 odst. 2, § 244 odst. 3, § 245 odst. 1 úvodní část ustanovení, § 245 odst. 1 písm. e) až g), § 245 odst. 3, § 246 odst. 1, § 247 odst. 2, § 249 odst. 2, § 255, § 264 odst. 2, § 267, § 268 odst. 1 a 7, § 269 odst. 2, § 281 odst. 2, § 284, § 285 odst. 1, § 288 odst. 3, § 302 odst. 2, § 304 odst. 3, § 305, § 306 odst. 1, § 308 odst. 4, § 326 odst. 2, § 327 odst. 4, § 328, § 329 odst. 1, § 331 odst. 2, § 333 odst. 4 až 6 a 8, § 345 odst. 2, § 347 odst. 1 úvodní část ustanovení, § 347 odst. 1 písm. f) až i), § 347 odst. 3 a stávající odst. 4, § 348, § 349 odst. 2, § 351 odst. 3 až 5, § 352 odst. 2, § 362 odst. 1, § 365 odst. 1 úvodní část ustanovení, § 366 odst. 1, § 367, § 382 odst. 1, § 384 odst. 2, § 386 odst. 1, § 388 odst. 1, § 389 odst. 3 a § 391 odst. 1]

Navržená úprava reaguje na rozsudek pátého senátu Soudního dvora EU ze dne 29. dubna 2021 ve věci C-665/20 PPU. V předmětném rozsudku Soudní dvůr uvedl, že pokud se členský stát Evropské unie rozhodne provést do svého vnitrostátního práva čl. 4 odst. 5 rámcového rozhodnutí 2002/584 o evropském zatýkacím rozkazu, musí vykonávajícímu justičnímu orgánu přiznat prostor pro uvážení, zda je výkon evropského zatýkacího rozkazu z důvodu překážky ne bis in idem ve smyslu tohoto ustanovení namístě odmítnout, či nikoliv. Jinými slovy, s citovaným rámcovým rozhodnutím není v souladu takové ustanovení právního řádu členského státu Evropské unie, které stanoví určitý důvod pro odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu jako obligatorní, pokud je tento důvod v rámcovém rozhodnutí formulován jako fakultativní. S ohledem na uvedený rozsudek a na předpoklad, že Soudní dvůr bude zastávat obdobný postoj i u dalších předpisů upravujících justiční spolupráci, byla provedena revize všech předpisů Evropské unie v oblasti justiční spolupráce a relevantních ustanovení zákona o mezinárodní justiční spolupráci, která upravují důvody pro odmítnutí justiční spolupráce nebo obdobné postupy vedoucí v konečném důsledku k tomu, že justiční spolupráce nebude poskytnuta. Navržená ustanovení pak napravují zjištěný nesoulad.

Tyto změny se promítají i do nových znění § 205, 208 a 233. Z důvodů pro neuznání evropského ochranného příkazu se pak navrhuje vypustit stávající písmeno g) bez náhrady, jelikož se amnestie prezidenta České republiky může vztahovat pouze na závazky nebo omezení uložená rozhodnutími orgánů České republiky, přičemž na základě rozhodnutí orgánů České republiky nemůže být jiným členským státem vydán evropský ochranný příkaz, který by byl zaslán do České republiky k jeho uznání. Článek 10 odst. 1 písm. f) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/99/EU ze dne 13. prosince 2011 o evropském ochranném příkazu upravuje odmítnutí uznání příkazu spočívající v promlčení či amnestii (milosti) pouze jako fakultativní důvod odmítnutí, je tedy na rozhodnutí členského státu, zda tento důvod do své právní úpravy promítne nebo nikoli. Do nového znění § 267, 284, 305 a 328 se dále promítá změna terminologie směřující k jednoznačného promítnutí zásady analogické transpozice v otázce posouzení oboustranné trestnosti (blíže viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 115 této části návrhu). V § 285 odst. 1 a § 306 odst. 1 je dále provedena legislativně technická změna reagující na změny navrhované v § 124.

K bodům 44, 45, 91 a 92 (§ 79 odst. 10 a § 193 odst. 10)

S ohledem na praktické zkušenosti se navrhuje výslovně stanovit, že na změnu právního titulu pro vydání osoby nebo změnu rozhodných skutečností musí soud reagovat podáním nové žádosti o vyžádání z ciziny podle § 79 odst. 1 neprodleně a že původní žádost o vyžádání z ciziny podle § 79 odst. 1 musí odvolat současně s podáním nové. V návaznosti na to se též navrhuje, aby státní zástupce byl povinen podat příslušný návrh rovněž neprodleně a nikoli pouze bez zbytečného odkladu (zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních rozlišuje v délce doby označené jako „neprodleně“ a označené jako „bez zbytečného odkladu“, přičemž „neprodleně“ se považuje za úsek kratší; v tomto duchu jsou např. upraveny také navazující interní akty pro státní zástupce). Dále se navrhuje výslovně stanovit, že důvodem pro odvolání žádosti o vyžádání z ciziny podle § 79 odst. 1 podané na základě příkazu k zadržení je též skutečnost, že osobě, o jejíž vyžádání jde, bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání. V důsledku tohoto doručení se tato osoba stala osobou obviněnou a žádost o její vyžádání z ciziny podle § 79 odst. 1 se nemůže nadále opírat o příkaz k zadržení, ale o příkaz k zatčení. Stejně tak v případě vyžádání odsouzeného k výkonu trestu odnětí svobody nelze žádost o jeho vyžádání z ciziny podle § 79 odst. 1 opírat o příkaz k zatčení, nýbrž o příkaz k dodání odsouzeného do výkonu trestu. Obdobně se tato právní úprava promítá také do § 193 odst. 10, který je ekvivalentem této právní úpravy pro styk s orgány členských států Evropské unie.

K bodu 46 (§ 83 odst. 2)

V souladu s obecnou částí důvodové zprávy se v zájmu odstranění nejednotnosti postupu a doplnění chybějící úpravy navrhuje určit počátek běhu vnitrostátní lhůty pro zadržení nebo zatčení, a to v závislosti na způsobu dopravy, která je při převozu osoby do České republiky využita. Bude-li osoba přepravovaná vodní nebo pozemní dopravou ze zahraničí, začne příslušná lhůta plynout od okamžiku překročení státních hranic České republiky. Druhý způsob, jakým je možné osobu ze zahraničí přepravit na území České republiky, je prostřednictvím letecké dopravy. V tomto případě se bude lhůta počítat od přistání letadla na území České republiky. O všech těchto skutečnostech je potřebné učinit záznam, aby byl počátek běhu lhůty jednoznačně určitelný. Dále se navrhuje zakotvit „průvozní lhůtu“ v maximální délce 48 hodin pro účely dopravení dotčené osoby ze zahraničí do České republiky. Tato lhůta bude plynout od okamžiku převzetí osoby orgány České republiky od orgánů cizího státu až do jednoho z okamžiků uvedených výše (v závislosti na způsobu využité dopravy). Jde sice o zcela novou lhůtu, která se nebude započítávat do vnitrostátní lhůty pro dodání obviněného soudu nebo pro podání návrhu na vzetí osoby do vazby, neboť osoba je v jiném režimu, než v režimu klasického zadržení či zatčení, nicméně bude dána povinnost započítat dobu strávenou převozem osoby do České republiky [§ 83 odst. (nově) 3] do lhůt uvedených v § 72 tr. řádu a doby uvedené v § 72a tr. řádu. Tímto způsobem se zajišťuje, aby osoba nebyla krácena na svých právech a stanovení nové „převozní“ lhůty v co nejmenší míře zasahovalo do jejích právem chráněných zájmů. Pro případy, kdy by tato lhůta uplynula v průběhu převozu osoby leteckou nebo vodní dopravou (tj. na palubě letadla, jiného vzdušného dopravního prostředku nebo lodi či jiného plavidla), se stanovuje její automatické prodloužení o čas nezbytný pro přistání v státě příletu nebo připlutí do nejbližšího přístavu. Hlavním smyslem této úpravy je zabezpečit, aby převážená osoba tím, že by byla okamžitě propuštěna na svobodu, neohrozila bezpečnost daného dopravního prostředku a dalších přepravovaných osob. Po odevzdání osoby příslušným orgánům cizího státu bude nutné učinit kroky k opětovnému vyžádání této osoby, což mj. zákon předpokládá již dnes. Nadto je potřebné uvést, že i tato část lhůty bude započítána do vnitrostátních lhůt uvedených v § 72 tr. řádu a doby uvedené v § 72a tr. řádu.

K bodu 47 (§ 83 odst. 4 a § 306 odst. 2)

Navrhovaná formulační změna má výslovně vyjádřit skutečnost, že osoba je vydávána pro skutek a nikoli pro právní kvalifikaci, a proto poměrné zkrácení úhrnného nebo souhrnného trestu přichází v úvahu jen v případě vícečinného souběhu, nikoli v případě souběhu jednočinného.

K bodům 48 až 51, 93 a 94 (nadpis § 84, § 84 odst. 1, 3 a 4, nadpis § 197 a § 197 odst. 1 a 3)

V případě, že byl naplněn účel žádosti vydané podle § 79 odst. 1, tj. osoba byla dodána soudu (v případě příkazu k zatčení), policejnímu orgánu (v případě příkazu k zadržení), věznici (v případě příkazu k dodání do výkonu trestu) nebo zařízení pro výkon ochranného opatření (v případě úkonů směřujících k dodání osoby do výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody), dle stávající právní úpravy musí soud tuto žádost formálně odvolat, což je praxí vnímáno jako zcela nadbytečný ryze formální úkon. Z důvodu racionalizace postupu se navrhuje, aby pro případy, kdy byla osoba, které se žádost podle § 79 odst. 1 týká, dodána soudu nebo policejnímu orgánu či věznici nebo zařízení pro výkon ochranného opatření (tj. kdy byl dosaženo jejího účelu), pozbyla žádost platnost přímo ze zákona. Nově se tedy formální odvolání takové žádosti nebude vyžadovat. Pro zpřehlednění se navrhuje důvody pozbytí platnosti žádosti ze zákona vyčlenit do samostatného odstavce. V návaznosti na změnu obsahu tohoto ustanovení se, v souladu s čl. 30 odst. 3 Legislativních pravidel vlády, dle kterého má nadpis stručně a výstižně vyjádřit obsah ustanovení, navrhuje doplnit nadpis tak, aby zohledňoval doplnění úpravy ohledně pozbytí platnosti žádosti ze zákona.

Obdobné změny se navrhují také v případě § 197, který je obdobou § 84 pro styk s cizinou, jde-li o členské státy Evropské unie.

K bodům 52 a 68 (§ 85 odst. 7 a § 103 odst. 4)

Navrhovaná doplnění ustanovení § 85 a § 103 provádějí čl. 14 odst. 3 Evropské úmluvy o vydávání ze dne 13. prosince 1957, ve znění čl. 3 čtvrtého dodatkového protokolu k této úmluvě, v němž je upravena specifická procedura, která umožňuje dožadujícímu státu zbavit vydanou osobu osobní svobody do doby, než je rozhodnuto o jeho žádosti o rozšíření vydání. V § 85 odst. 7 je tato procedura upravena z pohledu České republiky jakožto dožadujícího státu (možnost a podmínky zbavení osobní svobody v České republice, informační povinnost vůči dožádanému státu) a v § 103 odst. 4 z pohledu České republiky jako dožádaného státu (možnost zbavení osobní svobody v cizím státě a stanovení, který orgán České republiky a jakým způsobem je oprávněn reagovat na informace od dožadujícího státu).

K bodu 53 (§ 87 odst. 1 a § 202 odst. 1)

Má-li být osoba vydána do cizího státu, místní příslušnost soudu je odvozena od místa, kde byla tato osoba zadržena (příslušným je krajský soud, v jehož obvodu byla osoba, o jejíž vydání jde, zadržena). Nelze-li na základě tohoto kritéria místní příslušnost určit, tj. nedošlo k zadržení této osoby, místní příslušnost se určuje sekundárním kritériem – místem pobytu osoby. Jelikož osoba nemusí mít na území České republiky žádný pobyt, případně se nachází na úplně jiném místě, než je její pobyt, jeví se jako vhodnější určovat sekundárně místní příslušnost soudu podle místa, kde se osoba, o jejíž vydání jde, zdržuje. Ostatně toto pravidlo pro určení místní příslušnosti se objevuje shodně i u jiných obdobných případů (např. § 241 odst. 1, § 263 odst. 1, § 280 odst. 1, § 301 odst. 1 aj.). Obdobná změna se provádí v § 202 odst. 1 pro účely řízení o předání osoby na základě evropského zatýkacího rozkazu.

K bodu 54 [§ 91 odst. 1 písm. m)]

Sjednocení formulace s navrhovaným § 205 odst. 2 písm. g).

K bodu 55 (§ 92 odst. 8 a § 203 odst. 10)

Jde o legislativně technickou změnu v návaznosti na změnu § 96 a § 208.

K bodu 56 (§ 95 odst. 3)

Navrhuje se, aby stížnost státního zástupce proti rozhodnutí soudu o zamítnutí jeho návrhu na rozhodnutí, zda je vydání přípustné, z důvodu, že nastal nebo byl zjištěn některý z důvodů ukončení předběžného šetření vyjmenovaných v odstavci 3 větě druhé, a o propuštění z vazby podle odstavce 3 věty třetí, měla odkladný účinek, neboť jinak připuštění stížnosti státního zástupce postrádá smysl. Před přijetím nového zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních předpokládala soudní judikatura zamítnutí návrhu státního zástupce na vydání rozhodnutí o přípustnosti vydání pouze v případě, že se osoba, o jejíž vydání šlo, nezdržovala na území České republiky nebo se pro její neznámý pobyt opakovaně nepodařilo zajistit její přítomnost při veřejném zasedání. V takovém případě se řízení vždy vracelo do předběžného šetření, což umožňovalo po osobě nadále pátrat. Ustanovení § 95 odst. 3 tuto možnost upravilo výslovně a zamítnutí návrhu státního zástupce rozšířilo i na další případy (úmrtí osoby, o jejíž vydání jde, výsada nebo imunita příslušející osobě, o jejíž vydání jde, informace od vyžadujícího státu, že o vydání osoby již nemá zájem, a zjištění, že osoba, o jejíž vydání jde, by podle právního řádu České republiky nebyla trestně odpovědná za skutek, pro který se o vydání žádá). V těchto ostatních případech nemá vrácení řízení do stádia předběžného šetření po zamítnutí návrhu státního zástupce na rozhodnutí o přípustnosti vydání žádný význam a představuje pouze zbytečnou administrativní zátěž. Proto se navrhuje výslovně stanovit, že v případě zamítnutí návrhu státního zástupce na rozhodnutí o přípustnosti vydání se řízení vrací do stádia předběžného šetření pouze v tom případě, že důvodem zamítnutí je nepřítomnost osoby, o jejíž vydání jde, na území České republiky, nebo její neznámý pobyt; v případě zamítnutí takového návrhu státního zástupce z některého z ostatních důvodů řízení o vydání končí okamžikem právní moci rozhodnutí o zamítnutí návrhu státního zástupce.

K bodům 57 a 67 (§ 96 a § 101 odst. 1)

V souladu s obecnou částí důvodové zprávy se navrhuje zpřesnění úpravy zjednodušeného vydání, a to v následujících směrech:

- Státní zástupce již nebude soudu navrhovat rozhodnutí o vzetí do vydávací vazby nebo o přeměně předběžné vazby na vazbu vydávací anebo rozhodnutí o odložení vydání, ale jen opatření souhlasu osoby, o jejíž vydání jde, s vydáním.

- Státní zástupce bude tento návrh moci podat teprve po skončení předběžného šetření, jehož rozsah bude v důsledku prohlášení osoby, o jejíž vydání jde, že si přeje udělit souhlas s vydáním, zúžen na tzv. neprolomitelné důvody nepřípustnosti vydání a důvody pro odložení vydání. Tento návrh bude podáván namísto návrhu na rozhodnutí o přípustnosti vydání.

- Souhlas s vydáním bude mít stejné účinky jako doposud a bude opatřován před předsedou senátu za přítomnosti obhájce ve vazebním nebo veřejném zasedání. Pokud jej osoba, o jejíž vydání jde, odmítne udělit, řízení se vrátí do předběžného šetření. Jestliže se pro neznámý pobyt osoby, o jejíž vydání jde, opakovaně nepodaří zajistit její přítomnost při vazebním nebo veřejném zasedání za účelem udělení souhlasu s vydáním, předseda senátu návrh státního zástupce na opatření souhlasu s vydáním usnesením, proti kterému není stížnost přípustná, zamítne, čímž se řízení vrací do předběžného šetření.

- Shledá-li předseda senátu některý z tzv. neprolomitelných důvodů nepřípustnosti vydání, souhlas s vydáním nebude opatřovat a usnesením, proti kterému je přípustná stížnost, návrh státního zástupce na jeho opatření zamítne. Okamžikem právní moci tohoto usnesení se řízení vrací do předběžného šetření.

- Pokud osoba, o jejíž vydání jde, udělí souhlas s vydáním, předseda senátu z úřední povinnosti (tedy bez dalšího návrhu státního zástupce) rozhodne o vzetí do vydávací vazby, o přeměně předběžné vazby na vazbu vydávací nebo o odložení vydání. Stížnost bude přípustná pouze proti rozhodnutí o odložení vydání, včetně případného propuštění z vazby (viz § 99 odst. 5), nikoli proti rozhodnutí o vzetí do vydávací vazby (viz § 101 odst. 1), které již má pouze realizační charakter (tzv. neprolomitelné důvody nepřípustnosti vydání bude soud posuzovat ještě před opatřením souhlasu s vydáním a proti jeho rozhodnutí o zamítnutí návrhu státního zástupce na opatření souhlasu s vydáním bude stížnost přípustná).

- Stížnost státního zástupce proti rozhodnutí předsedy senátu o zamítnutí jeho návrhu na opatření souhlasu s vydáním z důvodu, že nastal nebo byl zjištěn některý z vyjmenovaných důvodů ukončení předběžného šetření, a o propuštění z vazby (§ 96 odst. 5), bude mít odkladný účinek, neboť jinak připuštění stížnosti státního zástupce postrádá smysl.

- Je-li souhlas s vydáním udělen až ve veřejném zasedání konaném o přípustnosti vydání, postačí, když státní zástupce vezme návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání zpět, pokud neshledá některý z tzv. neprolomitelných důvodů nepřípustnosti vydání, a soud rozhodne z úřední povinnosti (tedy bez dalšího návrhu státního zástupce) o vzetí osoby do vydávací vazby, o přeměně předběžné vazby na vazbu předávací nebo o odložení vydání.

- Vzhledem k tomu, že státní zástupce navrhuje pouze opatření souhlasu s vydáním a další postup je v rukou soudu, příslušejí nově informační povinnosti vůči ministerstvu soudu, resp. předsedovi senátu. Navržené změny se promítají rovněž do § 101 odst. 1, neboť státní zástupce bude nově soudu navrhovat pouze opatření souhlasu osoby s jejím vydáním do cizího státu.

K bodům 58, 110 a 111 [§ 97 odst. 2 a § 218 odst. 4 a 5]

V platné právní úpravě souběhu evropského zatýkacího rozkazu a žádosti o vydání (§ 218) absentuje úprava udělení souhlasu s dalším předáním nebo vydáním osoby do druhého státu, který o vydání či předání osoby Českou republiku rovněž požádal, ale jeho žádost nebyla upřednostněna. V případě souběhu dvou žádostí o vydání je obdobná situace výslovně řešena v § 102 odst. 1 poslední větě a v případě souběhu evropských zatýkacích rozkazů v § 217 odst. 1 větě třetí. Z dosavadní praxe vyplynulo, že je žádoucí výslovně upravit možnost udělit souhlas s dalším vydáním či předáním osoby již v době rozhodování o střetu evropského zatýkacího rozkazu s žádostí o vydání. Bude-li realizováno předání osoby do členského státu Evropské unie na základě evropského zatýkacího rozkazu, souhlas s vydáním osoby do státu, jehož žádost o vydání nebyla ministrem upřednostněna, udělí soud, který rozhodl o předání. Jedná se totiž o promítnutí závazku speciality, jehož dodržení Česká republika vyžaduje vůči jinému členskému státu Evropské unie, konkrétně čl. 28 rámcového rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy. Vzhledem k tomu, že právní podmínky pro vydání osoby tomuto třetímu státu, který není členským státem, již byly soudem přezkoumány v rámci rozhodování o přípustnosti vydání dle ustanovení § 95, lze toto rozhodnutí považovat současně za souhlas s dalším vydáním osoby do tohoto třetího státu, jehož žádost o vydání nebyla upřednostněna, a další samostatné rozhodnutí soudu není třeba. V návaznosti na tyto změny je potřebné upravit ustanovení § 97 odst. 2, z něhož se navrhuje vypustit povinnost ministra spravedlnosti nepovolit vydání v případě, že upřednostnil předání osoby na základě evropského zatýkacího rozkazu. Pokud by ministr spravedlnosti upřednostnil žádost o vydání a osoba bude vydána do státu, který není členským státem, je i nadále ponecháno na rozhodnutí ministra spravedlnosti, zda udělí souhlas s vydáním této osoby do dalšího státu, včetně členského státu. Požadavek dodržet zásadu speciality tu Česká republika uplatňuje vůči státu, jenž není členským státem, a jedná se tak o promítnutí ustanovení příslušných mnohostranných nebo dvoustranných mezinárodních smluv o vzájemném vydávání pachatelů trestných činů. Právní podmínky pro předání osoby členskému státu, jehož žádost nebyla ministrem spravedlnosti upřednostněna, již byly soudem přezkoumány v rámci rozhodování o předání dle ustanovení § 205. Proto lze toto rozhodnutí považovat za dostatečný podklad pro rozhodnutí ministra o udělení souhlasu s dalším vydáním této osoby ze třetího státu, jehož žádost o vydání byla ministrem upřednostněna před evropským zatýkacím rozkazem, do tohoto dalšího vyžadujícího státu, tj. členského státu Evropské unie. V návaznosti na rozhodnutí ministra o upřednostnění vydání osoby soud již nebude rušit své rozhodnutí o předání, ale pouze výrok o vzetí osoby do předávací vazby nebo o přeměně předběžné vazby na předávací vazbu dle § 206.

K bodům 59 až 63 a 101 až 104 (§ 99 odst. 1 až 4 a § 210 odst. 1, 2 a 5)

Navrhuje se zpřesnit důvod odložení vydání v § 99 odst. 1 tak, aby z textu zákona bylo jednoznačně zřejmé, že tímto důvodem je pouze zbavení osobní svobody v souvislosti s jiným skutkem, než který je předmětem žádosti o vydání. Současně se navrhuje rozšířit důvod odložení vydání v § 99 odst. 1 tak, že důvodem zmíněného zbavení osobní svobody je nejen trestní řízení vedené v České republice nebo výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, které byly pravomocně uloženy soudem České republiky, ale nově též případy, kdy bylo soudem České republiky rozhodnuto, že se na území České republiky vykoná nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody (např. přeměna původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody nebo uznání a výkon cizozemského rozhodnutí ukládajícího nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody na území České republiky). Na navrhované rozšíření důvodu odložení vydání navazuje též návrh na rozšíření okruhu subjektů oprávněných odložení vydání navrhnout [§ 99 odst. 2 písm. d)]. Dále se do § 99 odst. 1 promítá terminologická změna u zjednodušeného vydání v § 96, podle něhož se souhlas s vydáním uděluje a nikoli vyslovuje. Dále se navrhuje doplnit § 99 odst. 3 v tom smyslu, aby soud nemusel duplicitně vyžadovat stanovisko dotčených subjektů v situaci, kdy je již vyžádal státní zástupce. V návaznosti na zpřesnění § 99 odst. 1 se v § 99 odst. 4 navrhuje doplnit, že o propuštění z vazby bude rozhodováno v podstatě s odkládací podmínkou spočívající v tom, že započne zbavení osobní svobody v řízení, pro které se vydání odkládá. Pokud totiž ke zbavení osobní svobody v řízení, pro které se vydání odkládá, nedojde (osoba, o jejíž vydání jde, např. nebude vzata do vazby ve vnitrostátním trestním řízení), odpadá z povahy věci důvod odkladu a osoba, o jejíž vydání jde, zůstává v předběžné nebo vydávací vazbě; následně bude realizováno její vydání. Tyto změny se rovněž navrhují v případě odložení předání, jde-li o úpravu styku mezi Českou republikou a členskými státy Evropské unie (konkrétně se tyto změny promítnou do ustanovení § 210).

K bodům 64 až 66 a 105 (§ 100 odst. 4 a 6 a § 211 odst. 2 a 5)

V případě, že osoba, která má být dočasně předána, se nachází ve vazbě, je současná nejvyšší možná délka dočasného předání 1 měsíc (vzhledem k maximální přípustné délce trvání vazby) odpovídající. Nachází-li se však osoba, která má být dočasně předána, ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, nic nebrání tomu, aby v konkrétním případě byla vzhledem k potřebám dožadujícího státu tato osoba předána i na dobu delší než 1 měsíc. Prodloužením maximální přípustné délky dočasného předání se tak zamezí nutnosti vydávat opakovaná rozhodnutí o povolení dočasného předání. Z tohoto důvodu se navrhuje v těchto případech nejvyšší možnou délku dočasného předání prodloužit až na 6 měsíců, což odráží požadavky praxe. Nepředpokládá se, že takto nově stanovená maximální délka dočasného předání bude využívána ve všech případech; k dočasnému předání osoby do cizího státu na 6 měsíců by se mělo přistupovat jen tehdy, pokud je to skutečně důvodné. V konkrétním případě je potřebné při stanovení délky dočasného předání vzít v úvahu nejen potřeby dožadujícího státu, ale též další skutečnosti; např. u dočasného předání osoby, která se nachází ve výkonu ochranného léčení v ústavní formě, by při stanovení délky dočasného předání měla být zohledněna rovněž skutečnost, zda je osoba dočasného předání vůbec schopna a nakolik je dožadující stát schopen zajistit odpovídající léčbu, aby v důsledku dočasného předání nedošlo k narušení ochranného léčení. Mj. za tím účelem se nově předsedovi senátu ukládá obligatorní povinnost, aby si před rozhodnutím o dočasném předání osoby, která se nachází v zařízení pro výkon ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, vyžádal stanovisko tohoto zařízení. Tyto změny se navrhují jak pro případy dočasného předání osoby v rámci Evropské unie, tak pro případy dočasného předání osoby mimo rámec Evropské unie.

K bodu 69 (§ 116)

Navrhuje se, aby oprávnění vrátit trestní řízení do cizího státu, který je do České republiky předal, příslušelo nikoli orgánu, který rozhodl o jeho převzetí (tj. Nejvyššímu státnímu zastupitelství nebo v případě přímého styku při přebírání trestního řízení dozorovému státnímu zástupci), ale justičnímu orgánu, který trestní řízení v převzaté věci vede. Důvod vrácení trestního řízení (typicky návrat obviněného do státu, který původně trestní řízení do České republiky předal) může nastat až po podání obžaloby, tj. až v stádiu řízení před soudem. Je nepochybné, že v takovém případě by oprávnění vrátit trestní řízení měl mít soud.

K bodům 70, 107 a 108 (§ 120 odst. 2, § 215 odst. 1 a 5)

Jde o promítnutí změn navrhovaných v § 205.

K bodu 71 (§ 121 odst. 3)

Ustanovení § 121 odst. 3 určuje místní příslušnost k rozhodování o uznání cizozemského rozhodnutí, nicméně pouze v případě, pokud toto cizozemské rozhodnutí směřuje k osobě (soud, v jehož obvodu má nebo měla tato osoba poslední trvalý pobyt nebo v jehož obvodu se zdržuje), nebo týká-li se věci (soud, v jehož obvodě se věc nachází). Není tak dosud výslovně zakotvena místní příslušnost pro případy, kdy cizozemské rozhodnutí, které má být uznáno, se týká majetku.

K bodům 72, 75, 76 a 157 (§ 123, § 125 odst. 2 a 4 a § 283 odst. 2)

Navržená ustanovení mají za cíl upravit otázku postupu při uznání cizozemského rozhodnutí ukládajícího konfiskaci majetku v případě smrti osoby obdobně jako předpisy Evropské unie, které vymezují důvody pro odmítnutí uznání rozhodnutí o propadnutí či zabrání či příkazu ke konfiskaci ve vztahu k jiným členským státům, a jako Štrasburská úmluva (článek 18). Podle těchto předpisů není smrt osoby poté, co již bylo vůči ní rozhodnuto o konfiskaci jejího majetku, důvodem pro odmítnutí spolupráce. Naopak pokud osoba zemře před tím, než je o konfiskaci majetku vůči ní rozhodnuto, bude naplněn důvod pro odmítnutí spolupráce spočívající v tom, že rozhodnutí bylo vydáno v řízení vedeném v její nepřítomnosti a nebyly tak naplněny požadavky spravedlivého procesu. Vzhledem k tomu se pro případ následné smrti osoby (případně jejího prohlášení za zemřelou) upravuje postup při uznání cizozemského rozhodnutí ukládajícího konfiskaci majetku této osoby – v takovém případě soud ustanoví zemřelé osobě opatrovníka, který hájí zájmy zemřelé osoby v řízení (obdobně jako je tomu ve vnitrostátním řízení v případě osoby neznámé nebo neznámého pobytu). Vnitrostátně taková situace nastat nemůže, neboť okamžikem právní moci rozhodnutí o propadnutí nebo zabrání se majetek ze zákona stává vlastnictvím státu.

K bodu 74 (§ 124 odst. 6)

V nově navrženém znění § 124 odst. 6 se oproti stávajícímu stavu výslovně vyjadřuje skutečnost, že osoba je vydávána pro skutek a nikoli pro právní kvalifikaci, a proto poměrné zkrácení úhrnného nebo souhrnného trestu přichází v úvahu jen v případě vícečinného souběhu, nikoli v případě souběhu jednočinného, a zároveň že je možné uznat cizozemské rozhodnutí pouze pro část trestu nebo ochranného opatření v důsledku skutečnosti, pro kterou se cizozemské rozhodnutí stalo zčásti nevykonatelným. Zároveň se zajišťuje, aby soud i v těchto případech rozhodl vždy o celém návrhu ministerstva na uznání (blíže viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 180 této části návrhu).

K bodům 77, 184 a 188 (§ 131 odst. 1, § 311 odst. 1 a § 319 odst. 1)

Přebírání a předávání osob v rámci úkonů mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních zabezpečují obecně orgány Policie České republiky (§ 10). Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních pak speciálně pro některé případy svěřuje tuto pravomoc Vězeňské službě České republiky – a to pro případy, kdy je potřebné zajistit převzetí či předání osoby, která se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody či v ústavu pro výkon zabezpečovací detence. Pro tyto případy je Vězeňská služba vhodnější, jelikož tato zařízení spadají do její pravomoci. Ustanovení § 131, 311 a 319 se však neomezují pouze na tato zařízení a Vězeňská služba má tak povinnost přepravovat i osoby, které se nacházejí v ústavu pro výkon ochranného léčení, který je zcela mimo gesci Vězeňské služby [podle § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů, Vězeňská služba České republiky zabezpečuje eskorty do zařízení pro výkon ústavního ochranného léčení jen tehdy, pokud jejich výkon bezprostředně navazuje na výkon vazby, zabezpečovací detence nebo výkonu trestu odnětí svobody a má tak osobu ve svém zařízení]. S ohledem na zkušenosti z praxe a neúčelnost využívání orgánů Vězeňské služby České republiky k převzetí osob z jiných zařízení než je věznice či ústav pro výkon zabezpečovací detence se navrhuje omezit povinnost orgánů Vězeňské služby jen na tyto případy, které odpovídají vymezení v zákoně č. 555/1992 Sb., a v ostatních případech postupovat podle obecného ustanovení § 10. Jelikož rámcové rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii, předpokládá, že náklady na předání osoby do vykonávajícího státu nese vydávající stát, což znamená, že osoba, která vykonává ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody bez ohledu, zda je toto opatření vykonáváno ve věznici, ústavu pro výkon zabezpečovací detence nebo v jiném zařízení, má být orgány České republiky předána orgánům vykonávajícího státu na jeho území. Jelikož § 10 odst. 2 stanovuje obecně, že Policie České republiky předává osobu na našem území, navrhuje se v § 319 odst. 1 speciální úprava, dle které budou osoby, vůči kterým rozhodnutí směřuje, předány příslušným orgánům cizího státu na jeho území, bez ohledu na skutečnost, zda předání realizují orgány Vězeňské služby (vykonává-li osoba opatření ve věznici nebo v ústavu pro výkon zabezpečovací detence) nebo Policie České republiky.

K bodům 78 až 80 a 82 (§ 134a, § 134b, § 135, § 136 odst. 3 a § 140)

Jak bylo uvedeno v obecné části odůvodnění, Dohoda o obchodu a spolupráci mezi Evropskou unií a Evropským společenstvím pro atomovou energii na jedné straně a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska na straně druhé ze dne 30. dubna 2021 upravuje rovněž některé otázky mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních mezi členskými státy Evropské unie na jedné straně a Spojeným královstvím na straně druhé. Dohoda je mezinárodní smlouvou ve smyslu § 2 písm. d). Ustanovení Dohody o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních jsou v naprosté většině tzv. samovykonatelná (self-executing) a uplatní se přednostně před ustanoveními zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (viz § 3 odst. 2). V hlavě XI Dohody je pak obsažena úprava justiční spolupráce při zajištění a konfiskaci majetku. Naprostá většina článků v této hlavě je přímo aplikovatelná (self-executing), nicméně určité provedení v zákoně si vyžaduje článek 667, který upravuje sdílení zkonfiskovaného majetku mezi Spojeným královstvím a členským státem Evropské unie, a článek 668 odst. 2, podle něhož žádné ustanovení hlavy XI nelze vykládat tak, že umožňuje, aby celková hodnota konfiskace překročila peněžní částku uvedenou v příkazu ke konfiskaci. Pokud stát zjistí, že by k takové situaci mohlo dojít, zahájí dotčené státy konzultace, aby takovému účinku předešly. Za účelem provedení článku 667 se navrhuje doplnit do zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (§ 134b, § 135 a § 140), zákona č. 219/2000 Sb. (§ 15 odst. 2) a zákona č. 59/2017 Sb. ustanovení, která umožní sdílet propadlý a zabraný majetek mezi Českou republikou a Spojeným královstvím i pro účely uspokojení nároku poškozených na náhradu škody, nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo poškozeným majetek vrátit ve stanovené lhůtě po nabytí právní moci rozhodnutí, kterým majetek propadl nebo byl zabrán. Dále se do zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních doplňují pravidla pro sdílení zbylého majetku mezi Českou republikou a Spojeným královstvím (§ 135 odst. 2 a § 140 odst. 2) – obdobně jako je tomu v § 290 ve vztahu k členským státům Evropské unie, které nejsou vázány nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1805, neboť pro organizační složky, které vykonávají činnost podle zákona č. 219/2000 Sb. a zákona č. 59/2017 Sb. není Dohoda bez dalšího přímo aplikovatelná, protože v těchto zákonech není obsaženo obdobné pravidlo jako v § 2 písm. d) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Pravidla uvedená v článku 667 je tak třeba vyjádřit na úrovni zákona. Tato úprava je obdobná jako adaptační úprava k nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1805 ze dne 14. listopadu 2018 o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci, která se uplatní vůči členským státům Evropské unie a sdílení majetku bude probíhat obdobným způsobem. Na tuto úpravu pak navazuje § 15 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. Vzhledem k tomu, že na základě vzájemnosti je možné uzavřít dohodu o sdílení majetku i s jinými státy, než jsou členské státy Evropské unie a Spojené království, doplňuje se úprava v § 15 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. i o tento případ. Článek 668 odst. 2 se pak navrhuje provést novým § 134b ve spojení s § 16 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb. Tato ustanovení umožňují pozastavit nakládání s propadlým nebo zabraným majetkem ještě po dobu 3 měsíců po nabytí právní moci rozhodnutí českého soudu o uznání rozhodnutí Spojeného království v České republice. Pokud v této lhůtě Spojené království informuje Českou republiku o existenci překážky propadnutí nebo zabrání majetku, soud své rozhodnutí o uznání zruší a rozhodne znovu ve zbylém rozsahu. Obdobná úprava je obsažena již dnes v zákoně o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a v zákoně č. 219/2000 Sb. ve vztahu k členským státům Evropské unie. Vzhledem k tomu, že tato situace může nastat i ve vztahu k jinému státu, než je Spojené království nebo jiný členský stát Evropské unie, navrhuje se v § 134a zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních ve spojení s § 16 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb. tuto otázku upravit obdobně i pro jiné cizí státy, které nejsou členy Evropské unie. Dále se provádějí změny, jejichž účelem je sladění úpravy propadnutí a zabrání majetku jak vůči členským státům Evropské unie, tak vůči Spojenému království, tak i vůči ostatním cizím státům.

K bodu 81 (§ 137a)

Návrh doplňuje chybějící úpravu pro případ udělování souhlasu se stíháním osoby či výkonem trestu (případně ochranného opatření) ve vztahu k osobě, ohledně níž Ministerstvo spravedlnosti z podnětu nebo se souhlasem soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, požádá příslušný orgán cizího státu o zajištění výkonu rozhodnutí na jeho území za situace, kdy cizí stát (zpravidla jako podmínku) před rozhodnutím o uznání a výkonu požaduje zmíněný souhlas. Souhlas lze k žádosti cizího státu udělit i poté, co bylo předání osoby do cizího státu k výkonu trestu (ochranného opatření) provedeno, a to za účelem prolomení zásady speciality, která může vyplývat např. z čl. 3 odst. 4 Dodatkového protokolu k Úmluvě o předávání odsouzených osob. Součástí návrhu je dále stanovení kritérií příslušnosti tak, aby se jednalo o agendu krajských soudů a aby z hlediska místní příslušnosti bylo rozlišeno, zda se odsouzený dosud zdržuje v České republice či nikoli. Sledováno je hledisko účelnosti postupu dané dosažitelností osoby, jíž se řízení týká.

K bodu 83 (§ 146 odst. 3)

Jde o legislativně technickou změnu v návaznosti na doplnění odstavce 4 do § 12.

K bodu 84 (§ 164)

Jde o legislativně technickou změnu v návaznosti na změnu § 96.

K bodu 85 (§ 171)

Jde o legislativně technickou změnu v návaznosti na změnu § 124.

K bodu 86 (§ 174 odst. 2)

Změna § 174 odst. 2 je legislativně technickou úpravou reagující na vložení nového odstavce do § 125 a přečíslování následujících odstavců.

K bodu 87 (§ 175 odst. 4)

Zákon č. 191/2016 Sb., o ochraně státních hranic České republiky a o změně souvisejících zákonů (zákon o ochraně státních hranic), definuje hraniční přechod pouze jako prostor na mezinárodním letišti určený k překračování vnějších hranic (§ 2 odst. 2 citovaného zákona). Navrhuje se proto nahradit pojem hraniční přechod pojmem státní hranice, aby bylo zcela zjevné, že k předání osoby může dojít v České republice nejenom na mezinárodním letišti.

K bodu 89 (§ 193 odst. 4)

V § 79 odst. 2 písm. b), který se týká mezinárodní spolupráce se státy mimo oblast Evropské unie, je stanoveno, že žádost podle odstavce 1 se nepodá, pokud nepodmíněný trest odnětí svobody, který má osoba, o jejíž vyžádání jde, vykonat, nebo jeho zbytek, je kratší než 4 měsíce. To ovšem neplatí, pokud má osoba vykonat též jiný nepodmíněný trest nebo jeho zbytek, přičemž jejich součet činí alespoň 4 měsíce a lze očekávat, že tato žádost bude podána i pro tento jiný trest nebo jeho zbytek. Stávající právní úprava pro styk s členskými státy Evropské unie také vymezuje okolnosti umožňující vydat evropský zatýkací rozkaz i pro skutky, které nesplňují podmínky upravené v § 193 odst. 2 větě druhé, nebo kterým brání některá z překážek uvedených v § 79 odst. 2 písm. a) nebo c). Nicméně chybí zde úprava obdobná § 79 odst. 2 písm. b). Navrhuje se proto rozšířit úpravu § 193 odst. 4 také o případy, kdy za skutek splňující podmínky pro vydání evropského zatýkacího rozkazu bude nově považován též skutek, který sice nesplňuje podmínky uvedené v § 193 odst. 2 větě druhé nebo u kterého je dána některá z překážek uvedených v § 79 odst. 2 písm. a) a c), pokud ale byl již dříve vydán samostatný evropský zatýkací rozkaz (který je dosud platný), který zmíněné podmínky splňuje, nebo jehož vydání uvedené překážky nebrání.

K bodu 90 (§ 193 odst. 6)

Z poznatků praxe vyplynulo, že vznikají prodlevy mezi vydáním evropského zatýkacího rozkazu a jeho doručením Policejnímu prezidiu České republiky za účelem pořízení záznamu v Schengenském informačním systému a vyhlášení pátrání v členských státech nepřipojených k Schengenskému informačnímu systému. Navrhuje se proto zdůraznit požadavek na rychlost postupu soudu.

K bodu 95 (§ 203 odst. 10)

Z důvodu nadbytečnosti se navrhuje zrušit informační povinnost státního zástupce či soudu vůči Ministerstvu spravedlnosti, které v této agendě nemá fakticky žádnou úlohu.

K bodu 96 (§ 205)

K odstavci 1 V novém znění § 205 odst. 1 dochází k aktualizaci vnitřních odkazů a k odstranění nedostatku stávající úpravy, ve které není zakotveno oprávnění soudu vyžádat si pro účely rozhodnutí o předání dodatkové informace, ač je takový postup v praxi často nezbytný. Pro účely předběžného šetření je stejné oprávnění státnímu zástupci explicitně přiznáno již dnes. K odstavcům 2 a 3 Navržená úprava v návaznosti na rozsudek pátého senátu Soudního dvora EU ze dne 29. dubna 2021 ve věci C-665/20 PPU stanoví, které důvody pro odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu jsou obligatorní a které jsou důvody fakultativními. Blíže viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 43 této části návrhu. Dále navržená úprava reaguje na výtku Evropské komise obsaženou ve formálním upozornění v řízení pro porušení povinnosti č. 2020/2312, podle níž Česká republika nesprávně provedla některé prvky čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu, který stanoví povinné důvody pro odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu. Česká republika podle Komise konkrétně pochybila tím, že v případě důvodu pro odmítnutí spočívajícím v existenci pravomocného rozhodnutí vyžádané osoby za stejný čin členským státem nezakotvila tzv. požadavek výkonu i pro odsuzující rozhodnutí vydaná českými orgány. Jinými slovy, pro obligatorní důvod odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu musejí být i pro česká rozhodnutí splněny podmínky uvedené v článku 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu. Proto se navrhuje do důvodu uvedeného v § 205 odst. 2 písm. g) zařadit kromě členských států Evropské unie a států vázaných Schengenskou prováděcí dohodou (jejichž zařazení do této kategorie vyplývá mimo jiné z rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-261/09 Mantello) také Českou republiku. Pokud jde o zbylá rozhodnutí České republiky zakládající překážku res iudicata, uplatní se fakultativní důvod pro odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu uvedený v § 205 odst. 3 písm. e). Pokud jde o zbylou skupinu cizích států, uplatní se fakultativní důvod pro odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu uvedený v § 205 odst. 3 písm. f). Navržená úprava reaguje také na výtku Evropské komise obsaženou ve formálním upozornění v řízení pro porušení povinnosti č. 2020/2312, podle níž Česká republika nesprávně provedla článek 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu, neboť tento důvod odmítnutí se podle české právní úpravy, na rozdíl od citovaného článku, nevztahuje na osoby zdržující se v České republice. Touto otázkou se zabýval Soudní dvůr v rozsudku ve věci C- 66/08 Kozlowski, v němž uvedl, že „pojem „zdržuje se“ nelze vykládat natolik extenzivně, aby to znamenalo, že vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu z pouhého důvodu, že vyžádaná osoba se dočasně nachází na území vykonávajícího členského státu… Nicméně čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí nelze vykládat ani tak, že na vyžádanou osobu, která, aniž by byla státním příslušníkem vykonávajícího členského státu nebo by v něm měla trvalé bydliště, se v něm zdržuje od určité doby, nelze v žádném případě nahlížet tak, že si mohla s tímto státem vytvořit pouta, která mohou odůvodnit možnost uplatnění tohoto důvodu, pro který je možné odmítnout výkon… V důsledku toho nepostačuje vzít v úvahu výraz „má trvalé bydliště“ ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí, ale je třeba rovněž určit, jakým způsobem může výraz „zdržuje se“ doplnit rozsah prvního z těchto dvou výrazů… Pro určení, zda v konkrétní situaci existuje mezi vyžádanou osobou a vykonávajícím členským státem pouto, na jehož základě by bylo možné konstatovat, že se na tuto osobu vztahuje výraz „zdržuje se“ ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí, je třeba provést celkové posouzení více objektivních skutečností, kterými se vyznačuje situace dané osoby, mezi něž patří zejména délka, povaha a podmínky pobytu vyžádané osoby, jakož i rodinné a hospodářské vazby, které tato osoba udržuje k vykonávajícímu členskému státu.“ Stávající úprava se proto doplňuje v tom smyslu, že důvod pro odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu uvedený v § 205 odst. 3 písm. a) bude využitelný nejen pro státní občany České republiky a občany jiných členských států Evropské unie s trvalým pobytem na území České republiky, ale i pro státní příslušníky jiných členských států Evropské unie s obvyklým bydlištěm na jejím území, což je pojem, který nejlépe odpovídá vymezení pojmu „zdržuje se“ Soudním dvorem EU. Obvyklým bydlištěm se rozumí místo, kde se osoba fakticky převážně zdržuje, tj. kde zejména vede svou domácnost a kde má své zaměstnání, přičemž se toto místo nemusí krýt s místem trvalého pobytu. Obdobně je tento pojem vykládán v mezinárodním právu a právu Evropské unie, podle něhož

- jde o faktický, nikoli právní, pojem, který nelze vždy ztotožnit s trvalým či jiným oprávněným pobytem, který má především administrativní povahu,

- jde o místo, kde se fyzická osoba převážně zdržuje (kde je těžiště jejího každodenního života), přičemž by se nemělo jednat pouze o náhodný nebo krátkodobý pobyt (např. dovolená), ale na druhou stranu se nemusí jednat o pobyt nepřetržitý,

- není rozhodující úmysl osoby se v takovém místě zdržovat trvale. Dále se v § 205 odst. 3 písm. b) navrhuje úpravu terminologie v zájmu jednoznačného promítnutí zásady analogické transpozice v otázce posouzení oboustranné trestnosti (blíže viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 115 této části návrhu). K odstavci 4 Dosavadní úprava obsažená v § 205 odst. 3 postrádá výslovné řešení částečného předání v kombinaci s částečným nepředáním osoby, byť není důvod takový postup odmítat. Návrh proto přináší zakotvení tohoto postupu. Dále v návaznosti na nově navržené znění § 193 odst. 4 písm. b), které umožňuje vydat samostatný evropský zatýkací rozkaz ve vztahu ke skutku, který by jinak s ohledem na § 193 odst. 2 nesplňoval podmínky pro jeho vydání, a to za předpokladu, že na tutéž osobu byl již dříve vydán (a je stále platný) jiný evropský zatýkací rozkaz pro skutek, který podmínku dle § 193 odst. 2 splňuje, se navrhuje upravit obdobně obrácené situace, tj. když český soud vystupuje v pozici orgánu vykonávajícího evropský zatýkací rozkaz a rozhoduje o předání či nepředání osoby. Z platné právní úpravy vyplývá, že akcesorický skutek, který by jinak nesplňoval podmínku dle § 193 odst. 2, je možno zahrnout do rozhodnutí o předání nebo nepředání, pokud byl „evropský zatýkací rozkaz vydán pro několik skutků“, tj. včetně toho akcesorického. Platná právní úprava však nepočítá s možností, že by akcesorický skutek byl obsažen v samostatném evropském zatýkacím rozkazu; pokud by tedy jiný členský stát měl obdobnou úpravu jako v navrhovaném § 193 odst. 4 písm. b), nebylo by možno o takovém evropském zatýkacím rozkazu rozhodnout, protože by byl dán důvod pro nepředání dle § 205 odst. 2 písm. c) [podle současné úpravy § 205 odst. 2 písm. d)], přestože by se zároveň rozhodovalo o dalším evropském zatýkacím rozkazu, který by tuto podmínku již splňoval. Napříště tedy bude možné, aby soud rozhodl o všech evropských zatýkacích rozkazech vydaných na tutéž osobu, včetně samostatně vydaných akcesorických evropských zatýkacích rozkazech vydaných pro skutek, u něhož by jinak nebyla splněna žádná z podmínek uvedených v § 193 odst. 2. K odstavci 5 K odůvodnění věcných změn lze odkázat na odůvodnění obdobných změn navrhovaných v § 95 odst. 3 (blíže viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 56 této části návrhu).

K odstavci 6 Dochází pouze k aktualizaci vnitřních odkazů. K odstavci 7 Z důvodu nadbytečnosti se navrhuje zrušit informační povinnost státního zástupce či soudu vůči Ministerstvu spravedlnosti, které v této agendě nemá fakticky žádnou úlohu.

K bodům 97 a 99 (§ 206 odst. 1 a § 208)

Navržené znění reflektuje změny navržené v § 96 (blíže viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 57 této části návrhu). Nadto se doplňuje v § 208 odst. 2 oproti stávající úpravě povinnost předsedy senátu poučit osobu předtím, než se rozhodne, zda udělí souhlas, i podle § 205 odst. 2 písm. a) a § 205 odst. 3 písm. a), včetně důsledků postupu podle tohoto ustanovení. Zmíněné důvody nepředání se v řízení o zjednodušeném předání neuplatní, takže zpravidla není osoba s jejich důsledky seznámena a uděluje souhlas, aniž by znala alternativu z této úpravy vyplývající. Nerozhoduje se proto s plnou znalostí věci a svých práv. Tato problematika dopadá pouze na české občany a občany jiných členských států s trvalým pobytem na území České republiky, přičemž dostane-li se jim takového poučení, mohou relevantně zvážit, zda nedat přednost poskytnutí ujištění podle § 203 odst. 6, jež by zajišťovalo, že případně uložený trest odnětí svobody (či ochranné opatření) bude vykonán v České republice, nebude-li osoba souhlasit s jeho výkonem v odsuzujícím státu. Ještě vážnější důsledky může mít neznalost úpravy podle § 205 odst. 3 písm. a), neboť vyžádaná osoba má zpravidla v daném případě silnější rodinné, sociální i společenské vazby k České republice a proběhne-li standardní předávací řízení, může při splnění zákonných podmínek být rozhodnuto, že předána nebude a k případné žádosti odsuzujícího státu může uložený trest či ochranné opatření vykonat v České republice poté, co zde bude příslušné rozhodnutí uznáno. Dále se navrhuje navázat možnost podat stížnost proti rozhodnutí o vazbě, které je tu obligatorní, na současné podání stížnosti proti rozhodnutí o předání. Samostatná stížnost proti rozhodnutí o vazbě zcela postrádá opodstatnění, navíc nabyl-li by výrok o předání právní moci, bylo by nutno v zákonné lhůtě osobu předat bez ohledu na podanou stížnost. Současně je navrhována úprava postupu při rozhodování o vazbě v řízení o zjednodušeném předání s ohledem na navržené změny § 206, v jejímž důsledku je kromě toho vyloučena stížnost. Návrh vychází z toho, že podmínky zjednodušeného předání je soud povinen před rozhodnutím o vazbě přezkoumat jako předběžnou otázku a své závěry v případě zjištění, že je dán některý z neprolomitelných důvodů nepředání, explicitně vyjádřit zamítnutím návrhu na opatření souhlasu osoby, proti čemuž stížnost přípustná je. Stěží tedy lze shledat důvody pro připuštění stížnosti proti rozhodnutí o vazbě, jímž nejsou zkoumány žádné vazební důvody. Kromě toho dojde takto ke sjednocení úpravy s řízením vydávacím.

K bodům 98 a 126 (§ 207, § 234, § 243, § 265, § 282 a § 363)

Navržená úprava reaguje na rozsudek prvního senátu Soudního dvora EU ze dne 6. října 2021 ve věci C-136/20 LU. V dané věci byla LU v Rakousku uložena pokuta za to, že coby držitelka registrace vozidla, kterým byl spáchán dopravní přestupek, se sama dopustila přestupku tím, že tomuto orgánu na výzvu nesdělila jméno osoby, která v rozhodné době vozidlo řídila. Rakouský orgán požádal o uznání a výkon trestu za přestupek u maďarského orgánu, přičemž dotčený přestupek spočívající v neuposlechnutí výzvy označil za dopravní přestupek ve smyslu čl. 5 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2005/214 o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut, u něhož není třeba zkoumat oboustrannou trestnost. Otázkou bylo, zda toto rámcové rozhodnutí umožňuje orgánu vykonávajícího členského státu odmítnout uznání a výkon trestu, pokud má za to, že přestupek nespadá

do působnosti čl. 5 odst. 1 rámcového rozhodnutí. Soudní dvůr rozhodl, že „orgán vykonávajícího členského státu musí respektovat rozhodnutí orgánu vydávajícího členského státu označit přestupek jako přestupek podle čl. 5 odst. 1 rámcového rozhodnutí, a musí jej v zásadě vykonat. Alespoň v projednávaném případě zároveň nic nenasvědčovalo tomu, že by

osvědčení zjevně neodpovídalo postoupenému rozhodnutí, a bylo ho tak možné odmítnout vykonat ve smyslu čl. 7 odst. 1 rámcového rozhodnutí. Orgán vykonávajícího členského státu má ovšem možnost využít mechanismu podle čl. 20 odst. 3 rámcového rozhodnutí a odmítnout uznání a výkon trestu, pokud osvědčení vede ke vzniku otázky, zda nedošlo k porušení základní práv nebo obecných právních zásad podle čl. 6 SFEU. V takovém případě musí požádat orgán vydávajícího členského státu o veškeré potřebné informace v souladu s čl. 7 odst. 3 rámcového rozhodnutí.“ Vzhledem k uvedenému rozsudku je třeba s ním uvést do souladu českou právní úpravu, která ve stávajícím znění umožňuje, aby v případě, že popis skutku nebo právní kvalifikace uvedená v osvědčení zjevně neodpovídají označení takového jednání jiným členským státem Evropské unie, mohlo k přezkumu oboustranné trestnosti dojít. Nově v případě, že bude shledáno, že jednání zjevně neodpovídá některému z jednání, u nichž se oboustranná trestnost nepřezkoumává, nebude možné spolupráci odmítnout jen pro nedostatek oboustranné trestnosti, nicméně justiční orgán může sdělit své výhrady jinému členskému státu a požádat jej o dodatkové informace. Pokud pak nebude naplněn důvod, že osvědčení je neúplné nebo v rozporu s rozhodnutím a není ani na výzvu doplněno či rozpor odstraněn, důvod, že poskytnutím požadovaného druhu spolupráce by došlo k porušení základní práv nebo obecných právních zásad podle čl. 6 SFEU nebo jiný relevantní důvod než je absence oboustranné trestnosti u jednání, které jiný členský stát označil jako jednání, u něhož se oboustranná trestnost nepřezkoumává, nebude možné spolupráci odmítnout výlučně jen z toho důvodu, že český justiční orgán má za to, že jiný členský stát označil jednání nesprávně.

K bodu 100 (§ 209 odst. 1)

V reakci na změnu § 208, kdy bude nově státní zástupce podávat pouze návrh na opatření souhlasu osoby s předáním (souhlas osoby s předáním bude vždy opatřován až po podání tohoto návrhu a po podání tohoto návrhu bude soud postupovat z úřední povinnosti, tj. bez dalších návrhů státního zástupce), se navrhuje v souladu s čl. 17 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584/SVV stanovit počátek běhu desetidenní lhůty pro rozhodnutí ve zjednodušeném předání okamžikem udělení souhlasu osoby s předáním. V této lhůtě pak soud vydá některé rozhodnutí ve zjednodušeném předání.

K bodu 106 (§ 213 odst. 3)

Jde o terminologickou změnu v souladu s navrženou změnou § 218 odst. 2 a 4, podle které ministr spravedlnosti bude rozhodovat pouze o tom, zda upřednostní nebo neupřednostní vydání osoby do třetího státu, který není členským státem Evropské unie. V řízení o předání osoby do jiného členského státu na základě evropského zatýkacího rozkazu již ministr spravedlnosti žádnou rozhodovací pravomoc mít nebude.

K bodu 109 (§ 218 odst. 1 a 2)

Dosavadní poznatky z praxe při aplikaci ustanovení souběhu více extradičních žádostí anebo souběhu evropského zatýkacího rozkazu s žádostí o vydání ukazují, že může být i v řízení po předložení věci Ministerstvu spravedlnosti soudem potřeba vyžádat si od dožadujících států dodatkové informace; jedná se typicky o informace, které budou sloužit ministru spravedlnosti k posouzení kritérií pro souběh dotčených žádostí, tj. které z nich by měla být dána přednost [např. možnost dalšího vydání (re-extradice) mezi dotčenými dožadujícími státy či otázky uplatňování trestní jurisdikce a s tím související možnost předání trestního řízení mezi dotčenými dožadujícími státy]. Tyto otázky soud v rámci posuzování podmínek pro předání osoby podle evropského zatýkacího rozkazu anebo přezkumu podmínek přípustnosti vydání osoby do cizího státu nezkoumá, a tedy tyto informace ani nejsou součástí spisu předloženého soudem Ministerstvu spravedlnosti. Vzhledem k tomu, že ministr spravedlnosti je oprávněn v řízení o vydání předložit věc Nejvyššímu soudu, má-li pochybnosti o správnosti rozhodnutí soudu ve věci přípustnosti vydání, může nastat také situace, kdy bude Ministerstvo spravedlnosti nuceno vyžádat od dožadujícího státu další dodatkové informace (např. k posouzení otázek záruk, že případné vydání do tohoto státu, který není členským státem Evropské unie, by bylo v souladu s mezinárodními závazky České republiky v oblasti ochrany lidských práv a základních svobod, ale i čistě právních otázek, jako je promlčení trestního stíhání či výkonu trestu). Tyto dodatkové informace jsou v praxi v případech souběhu žádostí více států o vydání či předání vyžadovány. Patnáctidenní lhůta pro předložení věci Nejvyššímu soudu (lhůta prekluzivní), jakož i pro samotné rozhodnutí ministra o souběhu žádostí (lhůta pořádková), se ukazuje podle poznatků z praxe jako příliš krátká k vyžádání si nezbytných podkladů a k jejich řádnému posouzení. Vezme-li v potaz, že lhůta pro předložení věci Nejvyššímu soudu ve vydávacím řízení, bez ohledu na skutečnost, zda dochází k souběhu více extradičních žádostí či nikoliv, činí tři měsíce (§ 95 odst. 5), je zcela opodstatněné prodloužení lhůty ministru spravedlnosti pro předložení věci Nejvyššímu soudu, jakož i lhůtu pro rozhodnutí o upřednostnění vydání anebo předání ze současných 15 dnů alespoň na jeden měsíc.

K bodu 112 (§ 225 odst. 1)

Jde o legislativně technickou změnu v návaznosti na změnu § 205 a promítnutí změn navrhovaných v § 225 odst. 2.

K bodům 114 a 116 [§ 225 odst. 2 písm. a) a § 225a]

Jak bylo uvedeno v obecné části odůvodnění, Dohoda o obchodu a spolupráci mezi Evropskou unií a Evropským společenstvím pro atomovou energii na jedné straně a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska na straně druhé ze dne 30. dubna 2021 je v části týkající mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních v naprosté většině tzv. samovykonatelná. Ustanovení Dohody o předávání osob (hlava VII) nicméně pouze nedoplňují úpravu vydávání obsaženou v Evropské úmluvě o vydávání z 13. 12. 1957, jejích dodatkových protokolech a Evropské úmluvě o potlačování terorismu, ale nahrazují odpovídající ustanovení těchto úmluv novým institutem – předáním osoby na základě zatýkacího rozkazu, který je obdobný předání osoby na základě evropského zatýkacího rozkazu. Oproti předání na základě evropského zatýkacího rozkazu je předání osoby na základě zatýkacího rozkazu podle Dohody (podobně jako předání s Islandem a Norskem – viz § 222 až 225) poněkud volnější, a to díky možnosti uplatnění výjimek na základě oznámení členských států Evropské unie nebo Spojeného království. Za Českou republiku byla k ustanovením Dohody o předávání osob učiněna následující oznámení:

- podle čl. 598 písm. c) ve spojení s čl. 690 odst. 7 písm. b), že orgány oprávněnými vykonat zatýkací rozkaz jsou v České republice krajská státní zastupitelství, Městské státní zastupitelství v Praze, krajské soudy, vrchní soudy a Městský soud v Praze a že orgány příslušnými k přijetí zatýkacího rozkazu jsou krajská státní zastupitelství a Městské státní zastupitelství v Praze,

- podle čl. 598 písm. d) ve spojení s čl. 690 odst. 7 písm. b), že orgány oprávněnými vydat zatýkací rozkaz jsou v České republice obvodní, okresní, krajské a vrchní soudy, Městský soud v Praze, Městský soud v Brně a Nejvyšší soud,

- podle čl. 602 odst. 2, že s výjimkou trestných činů uvedených v tomto odstavci může být výkon zatýkacího rozkazu odmítnut z důvodu, že daný trestný čin lze považovat za politický trestný čin, trestný čin související s politickým trestným činem nebo za politicky motivovaný trestný čin,

- podle čl. 603 odst. 2, že Česká republika nebude předávat své vlastní občany, ledaže by s předáním souhlasili,

- podle čl. 605 odst. 1, že Ministerstvo spravedlnosti, Nejvyšší státní zastupitelství a Policejní prezidium ČR jsou ústředními orgány určenými k poskytování pomoci justičním orgánům,

- podle čl. 623 odst. 2, že Česká republika nepovolí průvoz vlastních občanů přes své území za účelem předání, ledaže s předáním souhlasili, a že orgánem příslušným k přijetí žádosti o průvoz a souvisejících dokumentů je Ministerstvo spravedlnosti. Naproti tomu tato oznámení nebyla za Českou republiku k ustanovením Dohody o předávání osob učiněna:

- podle čl. 599 odst. 4 o omezení přezkumu oboustranné trestnosti,

- podle čl. 606 odst. 2, že budou přijímány překlady zatýkacího rozkazu do jiného než úředního jazyka České republiky,

- podle čl. 611 odst. 4, že souhlas s předáním lze odvolat,

- podle čl. 625 odst. 1, že se předpokládá, že souhlas s rozšířením předání, pokud jde o stíhání, odsouzení či zbavení osobní svobody, byl udělen, neuvede-li v konkrétním případě vykonávající justiční orgán ve svém rozhodnutí o předání něco jiného,

- podle čl. 626 odst. 1, že se předpokládá, že souhlas s rozšířením předání, pokud jde o další předání nebo vydání, byl udělen, neuvede-li v konkrétním případě vykonávající justiční orgán ve svém rozhodnutí o předání něco jiného. I když jsou ustanovení Dohody o předávání osob (ve znění oznámení za Českou republiku a Spojené království) přímo použitelná, neobejdou se bez vnitrostátní prováděcí úpravy, která v návaznosti na tato přímo použitelná ustanovení stanoví odpovídající postup orgánů České republiky. Jako u obsahově podobného institutu předání s Islandem a Norskem se jeví nejvhodnějším stanovit přiměřené užití ustanovení části páté hlavy II zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních o evropském zatýkacím rozkazu. Vzhledem k tomu, že Dohoda je, na rozdíl od Dohody mezi Evropskou unií a Islandskou republikou a Norským královstvím o postupu předávání mezi členskými státy Evropské unie a Islandem a Norskem, mezinárodní smlouvou ve smyslu § 2 písm. d) a její ustanovení tak jsou přímo použitelná, není třeba v zákoně upravovat jednotlivé rozdíly oproti úpravě evropského zatýkacího rozkazu. Namísto toho se navrhuje v zákoně o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních výslovně odkázat na Dohodu a stanovit, že se přiměřeně použije úprava evropského zatýkacího rozkazu, kterou je samozřejmě možné použít pouze v rozsahu, ve kterém není v rozporu s Dohodou (ve znění oznámení za Českou republiku a Spojené království). Ostatně do doby přijetí vnitrostátní prováděcí úpravy k ustanovením Dohody o předávání osob si aplikační praxe musí vypomoci analogickou aplikací odpovídajících ustanovení zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních o evropském zatýkacím rozkazu jakožto obsahově nejbližšího institutu. V této souvislosti se mění i úprava předávání občanů České republiky do Islandu a Norska, neboť stávající úprava je nastavena nedůvodně přísně, když vůbec neumožňuje předání občana České republiky do těchto států. Do jiných členských států Evropské unie lze přitom občana České republiky předat, do cizích států, které nejsou členskými státy Evropské unie, jej lze vydat s jeho souhlasem. Pokud jde o Island a Norsko, s těmito státy má Evropská unie uzavřenou dohodu o předávání osob (Dohoda ze dne 28. 6. 2006 mezi Evropskou unií a Islandskou republikou a Norským královstvím o postupu předávání mezi členskými státy Evropské unie a Islandem a Norskem) a jedná se o státy, které jsou přidruženy k provádění schengenského acquis, a státy Evropského sdružení volného obchodu. Soudní dvůr EU ve vztahu k občanům těchto států dovozuje některá práva, která jinak požívají jen občané členských států Evropské unie (viz rozsudek ze dne 2. 4. 2020 ve věci C-897/19 PPU, zejména odst. 75 a 76 – omezené možnosti předat občany těchto států třetím státům v duchu judikatury Soudního dvora EU ve věci Petruhhin – rozsudek z 6. 9. 2016 ve věci C-182/15 a navazující judikatura). V oblasti předávání občanů se tedy na Norsko a Island pohlíží téměř jako na členské státy Evropské unie, proto by zde měla být úprava obdobná jako ve vztahu k členským státům Evropské unie. Norsko a Island přitom učinily prohlášení podle čl. 7 odst. 2 výše citované dohody, že předají své občany k trestnímu stíhání. Navrhuje se tedy umožnit předání občanů České republiky do těchto států za podmínky, že pokud jim bude uložen nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody, budou mít možnost je vykonat v České republice, pokud budou chtít.

K bodům 115 a 199 [225 odst. 2 písm. a), § 245 odst. 1 písm. b), § 347 odst. 1 písm. b) a § 365 odst. 1 písm. b)]

Jde o úpravu terminologie v zájmu jednoznačného promítnutí zásady analogické transpozice v otázce posouzení oboustranné trestnosti (z § 120 odst. 1 vyplývá, že při posuzování splnění podmínek pro uznání cizozemského rozhodnutí je nutné posuzovat oboustrannou trestnost ve smyslu, zda by konkrétní skutek naplňoval znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky). Také z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 11. ledna 2017 ve věci C-289/15, který se týkal předběžné otázky k článku 7 odst. 3 a čl. 9 odst. 1 písm. d) rámcového rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii, ve znění rámcové rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009, vyplývá, že podmínka oboustranné trestnosti musí být považována za splněnou v situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, jestliže by skutkové okolnosti zakládající trestný čin, jak byly popsány v rozsudku vydaném příslušným orgánem vydávajícího státu, jako takové byly rovněž trestné na území vykonávajícího státu, pokud by na tomto území nastaly.

K bodům 117 až 124 a 128 (nadpis hlavy III, nadpis dílu 1, vložení oddílu 1 a nahrazení dílů 2 až 4 oddíly 2 až 4, § 226, § 228, § 229 odst. 2, § 278, § 280 odst. 3, § 281 odst. 1 a § 292 odst. 1 a 2)

Působnost dosavadních ustanovení upravujících uznání a výkon příkazu k zajištění věci v návaznosti na rámcové rozhodnutí Rady 2003/577/SVV ze dne 22. července 2003 o výkonu příkazů k zajištění majetku nebo důkazních prostředků v Evropské unii je třeba omezit pouze na členské státy, vůči nimž Česká republika nemůže postupovat podle nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci, neboť pro ně není závazné. Konkrétně jde o Irsko a Dánsko. Po brexitu se vůči Spojenému království postupuje klasickou cestou právní pomoci. Uvedené omezení je v souladu s bodem 52 recitálu tohoto nařízení, podle něhož by se ustanovení rámcového rozhodnutí 2003/577/SVV, pokud jde o zajištění majetku, měla nahradit nařízením ve vztahu mezi členskými státy, které jsou jím vázány. Ustanovení rámcového rozhodnutí 2003/577/SVV, pokud jde o zajištění majetku, jakož i ustanovení rámcového rozhodnutí 2006/783/SVV, by se měla nadále uplatňovat nejen ve vztahu mezi členskými státy, které nejsou tímto nařízením vázány, ale i ve vztahu mezi členským státem, který není tímto nařízením vázán, a členským státem, který tímto nařízením vázán je.

K bodu 125 (§ 233)

Navržená úprava v návaznosti na rozsudek pátého senátu Soudního dvora EU ze dne 29. dubna 2021 ve věci C-665/20 PPU stanoví, které důvody pro neuznání příkazu k zajištění věci jsou obligatorní a které jsou důvody fakultativními. Blíže viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 43 této části návrhu. Zároveň se stanoví postup v případě, že má být uznán a vykonán příkaz, na jehož základě má být zaplacena peněžitá částka až do výše hodnoty výnosu z trestné činnosti – blíže k této změně viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 42 této části návrhu. Do nového znění § 122 se dále promítá změna terminologie směřující k jednoznačného promítnutí zásady analogické transpozice v otázce posouzení oboustranné trestnosti (blíže viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 115 této části návrhu).

K bodu 127 (§ 235 odst. 1)

Odložení výkonu rozhodnutí o uznání příkazu k zajištění věci je ponecháno na zvážení příslušného justičního orgánu, přičemž jakmile pomine důvod pro tento postup, je justiční orgán povinen výkon zajistit. Stávající právní úprava stanoví, že odložení výkonu je potřebné učinit formou rozhodnutí. Nicméně proti tomuto rozhodnutí se nepřipouští žádný opravný prostředek, justiční orgán cizího státu nemůže proti tomuto rozhodnutí nijak brojit a na zajištění výkonu trvat. Z tohoto důvodu je formální akt vydání rozhodnutí nadbytečným krokem, a proto se navrhuje, aby justiční orgán odkládal výkon rozhodnutí pouze formou opatření. Zachovává se i nadále povinnost informovat cizí stát o odložení výkonu rozhodnutí (včetně navazujících informací) a také o pominutí důvodu odložení výkonu rozhodnutí.

K bodu 129 (nový díl 2)

Stávající hlavu III se navrhuje doplnit o nový díl, který obsahuje nezbytná adaptační ustanovení vůči nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci a uplatní se vůči členským státům, pro které je toto nařízení závazné.

K oddílu 1 K § 238a V daném ustanovení se vymezuje, že podle dílu 2 postupují justiční orgány České republiky vůči členským státům, pro které je závazné nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1805 ze dne 14. listopadu 2018 o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci (všechny členské státy kromě Dánska a Irska). Po brexitu se vůči Spojenému království postupuje klasickou cestou právní pomoci. K § 238b V návaznosti na článek 24 odst. 2 nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci, podle něhož může každý členský stát určit jeden nebo více ústředních orgánů, jež jsou odpovědné za pomoc jeho příslušným orgánům při předávání a přijímání osvědčení o příkazech k zajištění a konfiskaci, se stanoví, že pro soudy (jak české, tak pro soudy jiných členských států) je takovým orgánem Ministerstvo spravedlnosti, a pro státní zástupce je jím Nejvyšší státní zastupitelství. Vzhledem k přímému styku justičních orgánů se nepředpokládá, že by osvědčení byla předávána prostřednictvím ústředních orgánů justiční spolupráce. Nicméně vzhledem k tomu, že nemusí být v praxi vždy zřejmé, kterému orgánu jiného členského státu je třeba příkaz k zajištění zaslat a justiční orgány nemají vždy prostředky k provedení potřebného šetření, kterým by získaly informace, kterému cizímu justičnímu orgánu mají takový příkaz zaslat, je vhodné ponechat příslušným justičním orgánům v takových případech možnost požádat o součinnost Ministerstvo spravedlnosti či Nejvyšší státní zastupitelství, které mohou k získání potřebných informací využít komunikační prostředky typu Evropské justiční sítě. Kromě toho lze využít i nápomoc Eurojustu. S ohledem na povinnost členských států shromažďovat statistické údaje týkající se příkazů k zajištění a ke konfiskaci a zasílat je Evropské komisi dle článku 35 nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci se stanoví součinnost soudů při poskytování takových údajů Ministerstvu spravedlnosti. Nejvyšší státní zastupitelství má informační oprávnění vůči nižším státním zastupitelstvím upravena v zákoně o státním zastupitelství. K oddílu 2 Tento oddíl obsahuje nezbytná adaptační ustanovení pro případ, kdy je příkaz k zajištění vydaný českým justičním orgánem zasílán k uznání a výkonu do jiného členského státu vázaného nařízením o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci. Jak je uvedeno v obecné části důvodové zprávy, s ohledem na článek 4 nařízení bude do jiného členského státu zasílán pouze překlad osvědčení o vydání příkazu k zajištění, pokud jiný členský stát neučinil podle článku 4 odst. 2 tohoto nařízení prohlášení, že požaduje zaslat i příkaz k zajištění; příkaz k zajištění se nepřekládá. Seznam učiněných prohlášení zpřístupní Evropská komise, tento seznam je rovněž uveden v instrukcích pro soudy a státní zástupce upravujících oblast mezinárodní justiční spolupráce. Osvědčení je třeba přeložit do úředního jazyka jiného členského státu nebo do jazyka, o kterém jiný členský stát, kterému je osvědčení zasláno, podle článku 6 učinil prohlášení, že jej akceptuje. Osvědčení se zasílá na formuláři, který je obsažen v příloze I nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci. Předpokládá se, že v interních předpisech budou k dispozici rovněž vzory osvědčení v jednotlivých jazykových variantách, resp. odkazy na ně.

K § 238c V článku 2 nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci je vymezen příkaz k zajištění, jakož i orgány příslušné k jeho vydání. Orgány příslušné k vydání příkazu k zajištění v České republice se navrhuje omezit v tom směru, že v přípravném řízení může být příslušným orgánem pouze státní zástupce. Nepředpokládá se, že by takový příkaz mohl vydat policejní orgán, byť by tak činil se souhlasem státního zástupce, neboť jde o justiční spolupráci a policejní orgán postavení justičního orgánu nemá. To je v souladu s článkem 2 citovaného nařízení, který umožňuje vydání příkazu k zajištění jiným orgánem než soudcem nebo státním zástupcem pouze v případě, že jej k tomu určí členský stát. Rozhodnutí činěná českými justiční orgány, která odpovídají vymezení příkazu k zajištění v článku 2 tohoto nařízení, jsou usnesení o zajištění nástroje trestné činnosti nebo výnosu z trestné činnosti podle § 79a tr. řádu, usnesení o zajištění náhradní hodnoty podle § 79g tr. řádu, usnesení o zajištění výkonu trestu propadnutí majetku podle § 347 tr. řádu a usnesení o zajištění výkonu zabrání části majetku podle § 358b tr. řádu vydaná státním zástupcem, předsedou senátu nebo soudem. Jak již bylo uvedeno, příkaz k zajištění majetku nacházejícího se v jiném členském státu lze přitom výjimečně vydat i po právní moci konfiskačního příkazu, pokud nebyl vydán do té doby, neboť trestní řízení stále běží a takový příkaz může být potřebný pro zajištění řádného výkonu uložené majetkové sankce. Odstavec 2 pak navazuje na článek 11 nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci požadující zajištění důvěrnosti v přípravném řízení, přičemž úprava koresponduje s vnitrostátní právní úpravou, podle níž se příkaz k zajištění doručuje dotčené osobě rovněž až po zajištění výkonu příkazu. K § 238d Úprava vydání majetku poškozenému navazuje na článek 29 nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci. Pokud se v České republice vede trestní řízení a v jeho rámci byl zajištěn majetek v jiném členském státě, jsou české orgány činné v trestním řízení příslušné k rozhodování podle § 80 a násl. tr. řádu o nakládání se zajištěným majetkem. V odstavci 1 se pouze specifikuje, že informaci o vydání majetku poškozenému zašle justiční orgán (tj. i v případě, že o vydání majetku rozhodl policejní orgán, informaci zasílá jinému členskému státu justiční orgán) jinému členskému státu až poté, co nabude právní moci. Nařízení výslovně upravuje postup pouze pro případ vracení zajištěného majetku poškozenému, nicméně pokud by bylo rozhodnuto o vydání majetku jiné osobě, pak lze předpokládat obdobný postup. V odstavci 2 se pak reaguje na článek 29 odst. 2 citovaného nařízení, který předpokládá, že k vrácení majetku poškozeného může dojít i za součinnosti státu, který příkaz k zajištění vydal. K oddílu 3 Tento oddíl obsahuje nezbytná adaptační ustanovení pro případ, kdy je v České republice rozhodováno o uznání a zajištění výkonu příkazu k zajištění vydaného orgánem jiného členského státu vázaného nařízením o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci. Jak již bylo uvedeno výše, Česká republika využije možnosti učinit prohlášení, že bude požadovat kromě osvědčení o vydání příkazu k zajištění i samotný příkaz k zajištění, protože tento příkaz a nikoli osvědčení je podkladem pro rozhodnutí o uznání. Osvědčení musí být přeloženo do českého jazyka, dle svého prohlášení podle článku 6 nařízení bude Česká republika akceptovat osvědčení i ve slovenském jazyce. Příkaz k zajištění přeložen nebude a bude proto na českém justičním orgánu, aby si případně opatřil jeho překlad.

Požadavky na orgán, který může vydat příkaz k zajištění, jsou vymezeny v článku 2 odst. 8 písm. a) uvedeného nařízení. K § 238e V daném ustanovení se upravuje, které justiční orgány jsou věcně a místně příslušné k řízení o uznání a zajištění výkonu příkazu k zajištění. Vzhledem k tomu, že úkony prováděné na základě příkazu k zajištění jsou úkony, které jsou podle stávající právní úpravy prováděny buď v rámci právní pomoci podle části třetí hlavy I nebo na základě příkazu k zajištění věci (dosavadní část pátá hlava III), navrhuje se stanovit příslušnost k postupům podle nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci shodně s dosud stanovenou příslušností pro vyřízení a přijetí žádosti o právní pomoc ve formě zajištění majetku nebo pro vyřízení příkazu k zajištění věci, který se uplatní vůči Dánsku a Irsku. Shodné nastavení příslušnosti se jeví být praktické, neboť nedojde k zbytečnému tříštění působnosti justičních orgánů k úkonům stejného typu. K § 238f Uvedené ustanovení využívá možnosti uvedené v článku 3 odst. 2 nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci, podle něhož pro případy, že je požadováno zajištění majetku pro trestní řízení o jiném trestném činu, než který je uveden v článku 3 odst. 1 tohoto nařízení, může vykonávající stát podmínit uznání a výkon příkazu k zajištění podmínkou oboustranné trestnosti. Zajištění slouží k úspěšnému výkonu případně uložené majetkové trestní sankce, u níž je třeba respektovat ústavní zásadu nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege. Tuto ústavní zásadu je tak žádoucí zohlednit již ve fázi zajištění majetku, aby nedocházelo k nedůvodnému zásahu do ústavního práva na ochranu vlastnictví. K § 238g V návaznosti na důvod odmítnutí uznání a výkonu příkazu k zajištění uvedený v článku 8 odst. 1 písm. b) nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci se obdobně jako u jiných typů justiční spolupráce zařazuje ustanovení řešící postup v případě, že bude mít státní zástupce nebo soudce pochybnosti o existenci či rozsahu imunity osoby, vůči níž směřuje příkaz k zajištění. K rozhodnutí o tom je příslušný Nejvyšší soud, který rozhoduje na návrh státního zástupce, soudu nebo dotčené osoby. K § 238h Postup při uznání a výkonu příkazu k zajištění je uveden v článcích 7 až 10 nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci, relevantní je též článek 13, který řeší, jak postupovat v případě, že je dán důvod bránící úspěšnému výkonu příkazu k zajištění. V § 238h jsou pak upraveny dílčí související aspekty spojené s rozhodováním. V odstavci 1 se stanoví forma, jakou justiční orgán o uznání a výkonu příkazu k zajištění rozhoduje, tj. usnesení. V odstavci 2 se v návaznosti na článek 7 nařízení specifikuje, že při výkonu příkazu k zajištění se postupuje podle trestního řádu, tj. za účelem výkonu příkazu k zajištění vydaného jiným členským státem je třeba vydat příslušné usnesení o zajištění podle § 79a tr. řádu, § 79g tr. řádu, § 347 tr. řádu nebo § 358b tr. řádu (případně ve spojení s výzvou k vydání nebo příkazem k odnětí věci). Výrok o uznání příkazu k zajištění a o zajištění výkonu formou příslušného rozhodnutí je součástí jednoho usnesení. Pokud by nastal případ předpokládaný článkem 26 nařízení a justiční orgán by rozhodoval podle stanovených kritérií o tom, který z příkazů k zajištění vykoná a který nikoli, pak se v odstavci 3 stanoví požadavek, aby v odůvodnění usnesení vyložil i důvody, pro které upřednostnil uznání a výkon jednoho příkazu před ostatními. Lze předpokládat, že toto rozhodnutí bude součástí rozhodnutí o uznání a výkonu příkazu k zajištění [jeden příkaz bude uznán, u ostatních bude výkon odložen a pak následně případně nastane nemožnost výkonu podle článku 13 odst. 3 písm. a) nařízení]. Nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci nepředpokládá, že by takové rozhodnutí bylo samostatně napadnutelné opravnými prostředky, lze si nicméně představit, že osoba, vůči níž směřuje příkaz k zajištění, bude ve stížnosti proti němu namítat, že takový příkaz uznán být neměl a měl být přednostně uznán příkaz jiný. V odstavci 4 se stanoví postup v případě, že má být uznán a vykonán příkaz, na jehož základě má být zaplacena peněžitá částka až do výše hodnoty výnosu z trestné činnosti. V takovém případě budou dotčené osobě zajištěny jakékoli věci jako náhradní hodnota podle § 79g tr. řádu až do výše předpokládaného výnosu z trestné činnosti (nikoli v hodnotě přesahující uvedenou peněžní částku). K tomu srov. též obecnou část důvodové zprávy. V návaznosti na článek 33 uvedeného nařízení, který zaručuje dotčeným osobám právo na účinnou právní ochranu ve vykonávajícím státě proti rozhodnutí o uznání a výkonu příkazu k zajištění, se v případě, že bude příkaz k zajištění vydaný jiným členským státem v České republice uznán (tj. bude rozhodnuto kladně), proti takovému rozhodnutí připouští stížnost bez odkladného účinku, o které rozhoduje soud. Stížností však nelze napadat věcné důvody, pro které byl vydán příkaz k zajištění, ty lze napadat pouze v jiném členském státě. Naopak v případě, že příkaz k zajištění uznán nebude, není třeba přiznávat dotčené osobě právo stížnosti, neboť k zásahu do jejích práv nedošlo. K § 238i Za účelem sjednocení postupu justičních orgánů se výslovně stanoví forma, jakou má být odložen výkon příkazu k zajištění (opatření). Opatření nemá podobu a náležitosti rozhodnutí, jde spíše o úkon organizačně procesního nebo technického rázu. Zákon nestanoví jeho povinné náležitosti, nicméně mělo by z něj být zřejmé, kdo opatření učinil a co je jeho obsahem. K § 238j V návaznosti na článek 8 odst. 4 a článek 12 nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci se stanoví postup justičního orgánu poté, co nastane některá ze skutečností předvídaných tímto nařízením. Se zajištěnými věcmi se v takovém případě naloží obdobně jako s věcmi zajištěnými ve vnitrostátním případě. K § 238k Úprava vydání majetku poškozenému navazuje na článek 29 nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci, kdy stanoví konkrétní procesní postupy. Pokud jiný členský stát rozhodne o vrácení majetku poškozenému, český justiční orgán si samostatně posoudí, zda jsou splněny podmínky uvedené v článku 29 tohoto nařízení pro vydání věci poškozenému. Pokud jsou splněny, rozhodne usnesením o vydání věci poškozenému podle § 80 tr. řádu a zajistí vydání věci poškozenému, a to případně i za využití součinnosti jiného členského státu. Pokud podle něj splněny nejsou, např. si vydání věci nárokuje další osoba, a v rámci předpokládaných konzultací není zvoleno jiné řešení, rozhodne usnesením o složení věci do úschovy, nebo rozhodne o tom, že věc poškozenému nevydá (např. proto, že není dostatečně prokázáno, že mu věc patří, obdoba vnitrostátního zamítnutí žádosti poškozeného o vydání věci). O výsledku je pak třeba vyrozumět jiný členský stát. Obdobně jako ve vnitrostátních případech je proti rozhodnutí o nevydání věci poškozenému připuštěna stížnost (bez odkladného účinku). Je-li rozhodnuto o vydání věci poškozenému nebo o složení věci do úschovy, jsou přípustné opravné prostředky podle § 80 tr. řádu. K oddílu 4 Tento oddíl obsahuje ustanovení společná pro oba směry justiční spolupráce. K § 238l Pro účely článku 31 odst. 2 nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci, který umožňuje dohodu s jiným členským státem o sdílení mimořádných nákladů spojených s výkonem příkazu k zajištění, je třeba určit orgán příslušný k takovému postupu. Podle stávající právní úpravy je obecně orgánem, který je příslušný k uzavírání dohod o úhradě nákladů justiční spolupráce Ministerstvo spravedlnosti. Tato úprava se v praxi ukázala jako nefunkční (blíže viz odůvodnění k novelizačním bodům 8, 9, 32 a 39 této části návrhu), proto se navrhuje přenést příslušnost na justiční orgány. Je-li tedy Česká republika státem, jehož justiční orgán vydal příkaz k zajištění, a jiný členský stát uplatňuje náhradu vzniklých nákladů mezinárodní justiční spolupráce, bude to justiční orgán, který vydal příkaz k zajištění, kdo bude tyto náklady hradit, a pokud není samostatnou účetní jednotkou, jako např. okresní státní zastupitelství, bude je hradit účetní jednotka, pod kterou spadá – proto se požaduje její výslovný souhlas, přičemž rozpočet tohoto justičního orgánu, resp. této účetní jednotky, může být případně Ministerstvem spravedlnosti navýšen. Justičnímu orgánu, který uznal příkaz k zajištění jiného členského státu, pak též přísluší i případné jednání o úhradě nákladů, které vznikly České republice v souvislosti s výkonem příkazu k zajištění vydaným orgánem jiného členského státu. Článek 31 odst. 2 nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci předpokládá, že návrh na úhradu nákladů a konzultace v této souvislosti provádí vydávající a vykonávající orgán ve smyslu tohoto nařízení, proto se stanoví pro tento případ vždy příslušnost justičního orgánu, který vydal nebo uznal příkaz k zajištění. Okresní státní zastupitelství mají povinnost si předem vyžádat souhlas příslušného krajského státního zastupitelství, které je účetní jednotkou, pod kterou spadají. K § 238m V tomto ustanovení jsou obdobně jako u jiných typů justiční spolupráce v rámci Evropské unie (srov. např. § 237 a 238, § 296 a 297, § 372, § 379) řešeny nároky, které vůči sobě má Česká republika a jiný členský stát Evropské unie v případě, že jeden z těchto států vyplatí dotčené osobě náhradu škody, která byla způsobena postupem orgánů druhého členského státu. Na rozdíl od jiných případů však nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci přímo nestanoví, že stát, jehož orgány škodu způsobily, má druhému státu uhradit vše, co vyplatil, ale pouze, že se státy na výši úhrady mají dohodnout. K uzavření takové dohody je příslušné Ministerstvo spravedlnosti.

K bodům 130, 131 a 175 (241 odst. 3, § 263 odst. 3, § 280 odst. 3, § 301 odst. 3, § 325 odst. 3 a § 344 odst. 3)

Navrhuje se zpřesnit, jak má být postupováno v případě kompetenčního sporu. Kompetenční spor nemůže vyvolat soud, kterému bylo rozhodnutí zasláno jiným členským státem, ale až soud, kterému věc postoupil jiný soud z důvodu své nepříslušnosti. Procesní postup je obdobný jako ve vnitrostátních případech, tj. soud předloží věc nadřízenému soudu svým rozhodnutím. Příslušnost soudu rozhodujícího kompetenční spor a jeho postup je pak řešen v § 24 tr. řádu.

K bodům 134, 176 a 191 (§ 244 odst. 4, § 304 odst. 4 a § 327 odst. 5)

Návrh sleduje omezení informační povinnosti předsedy senátu (samosoudce) u nepravomocných rozhodnutí o uznání a výkonu tak, aby nebylo nezbytné tuto informaci jinému členskému státu podávat, je-li rozhodnuto zcela v souladu s uznávaným rozhodnutím a s připojeným osvědčením, neboť pro tento případ není nezbytné zjišťovat stanovisko příslušného orgánu jiného členského státu.

K bodu 142 (§ 247 odst. 1)

Jde o legislativně technickou změnu v návaznosti na změnu § 245.

K bodům 149 a 161 [§ 268 odst. 5 a § 285 odst. 3]

Jde o formální změnu, která slaďuje užitou terminologii s právními předpisy v oblasti bankovnictví.

K bodu 151 (§ 269 odst. 1 a § 331 odst. 1)

Jde o legislativně technickou změnu v návaznosti na změnu § 267 a 328.

K bodům 153, 154, 169 a 172 (nadpis dílu 1 v části páté hlavě VII, nadpis a označení oddílu 1 v dílu 1 hlavě VII části páté, nahrazení dílu 2 a dílu 3 oddíly 2 a 3 v hlavě VII části páté dílu 1)

Působnost dosavadních ustanovení upravujících uznání a výkon rozhodnutí o propadnutí nebo zabrání majetku nebo věcí v návaznosti na rámcové rozhodnutí Rady 2006/783/SVV ze dne 6. října 2006 o uplatňování zásady vzájemného uznávání příkazů ke konfiskaci je třeba omezit pouze na členské státy, vůči nimž Česká republika nemůže postupovat podle nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci, neboť pro ně není závazné. Konkrétně jde o Irsko a Dánsko. Po brexitu se vůči Spojenému království postupuje klasickou cestou právní pomoci. Uvedené omezení je v souladu s bodem 52 recitálu tohoto nařízení, podle něhož by se ustanovení rámcového rozhodnutí 2006/783/SVV měla nahradit tímto nařízením ve vztahu mezi členskými státy, které jsou jím vázány. Ustanovení rámcového rozhodnutí 2006/783/SVV by se měla nadále uplatňovat nejen ve vztahu mezi členskými státy, které nejsou tímto nařízením vázány, ale i ve vztahu mezi členským státem, který není tímto nařízením vázán, a členským státem, který tímto nařízením vázán je.

K bodu 155 (§ 280 odst. 1)

Přestože byla při tvorbě nového zákona o mezinárodní justiční spolupráci zvolena koncepce, kdy byla příslušnost k uznání a výkonu rozhodnutí jiných členských států, pokud neukládají sankci spojenou se zbavením osobní svobody, přenesena na okresní soudy, v případě rozhodnutí požadujících konfiskaci majetku se tato koncepce neukázala být vhodnou, neboť konfiskaci v naprosté většině případů předchází zajištění dotčeného majetku. K uznání a výkonu příkazu k zajištění věci je přitom příslušné krajské státní zastupitelství (popř. krajský soud), v jehož obvodu má být majetek zajištěn. S ohledem na úzkou provázanost zajištění a konfiskace majetku se proto v tomto případě jeví být vhodnější, aby k uznání a výkonu rozhodnutí požadujícího konfiskaci majetku byl věcně příslušný rovněž krajský soud. Stejně tak kritérium určení místní příslušnosti soudu se stanoví shodně s kritériem pro určení místní příslušnosti orgánu k rozhodnutí o uznání a výkonu příkazu k zajištění věci, tj. primární je místo, kde se má majetek nacházet podle informací uvedených v osvědčení. Je povinností jiného členského státu takové místo v osvědčení dostatečně specifikovat. Podle ustáleného výkladu pojmu „majetek“ pro účely trestního řízení se majetkem rozumí souhrn všech majetkových hodnot, tj. věcí, pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných hodnot (jde tedy o souhrn všech aktiv pachatele), přičemž se bude vycházet z dostupných informací a zejména z osvědčení připojeného k rozhodnutí, o jehož uznání a výkon se žádá, ve kterém by mělo být předpokládané umístění majetku uvedeno (nebo alespoň jeho poslední známé umístění). Je-li takto příslušných soudů více, bude z nich příslušný soud, kterému bylo rozhodnutí, o jehož uznání a výkon se žádá, zasláno, resp. postoupeno jako prvnímu. Zbytková kritéria se pak odvíjí od místa, kde se zdržuje osoba, které má být majetek odčerpán. Při zjišťování, je-li dána příslušnost soudů České republiky, je třeba vycházet zejména z údajů uvedených v osvědčení připojeném k rozhodnutí. Skutečnosti tímto státem uváděné pak soud ověří na základě vlastního šetření, při kterém využívá dostupných informačních zdrojů, jež má v trestním řízení k dispozici (zejména § 7 a 8 tr. řádu).

K bodu 156 (§ 281 odst. 1)

Jde o zpřesnění formulace vzhledem k tomu, že orgán jiného členského státu není povinen zaslat před rozhodnutím požadujícím propadnutí nebo zabrání majetku příkaz k jeho zajištění.

K bodu 162 (§ 288 odst. 1)

Jde o legislativně technickou změnu v návaznosti na změnu § 284.

K bodu 164 (§ 289 odst. 1 věta poslední)

Nad rámec stávající úpravy se doplňuje povinnost samosoudce upozornit organizační složku státu, která je příslušná k hospodaření s propadlým nebo zabraným majetkem podle zákona č. 219/2000 Sb., na pravidla sdílení majetku s jiným členským státem, neboť tato organizační složka je příslušná k jeho zaslání do jiného členského státu.

K bodu 165 (§ 289 odst. 4)

Vzhledem k tomu, že může vzniknout určitý meziprostor mezi nabytím právní moci výroku rozhodnutí o zrušení předchozího rozhodnutí o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu a mezi nabytím právní moci výroku o uznání rozhodnutí jiného členského státu ve zbylém rozsahu, je třeba umožnit zajištění dotčeného majetku v tomto meziprostoru, aby bylo zabráněno zmaření jeho odčerpání.

K bodu 166 (§ 290 odst. 5)

Vzhledem k tomu, že předmětné ustanovení řeší pouze otázku sdílení propadlého nebo zabraného majetku, vypouští se zavádějící odkaz na dohodu o úhradě nákladů řízení, kterou neuzavírá Ministerstvo financí, ale příslušný soud.

K bodu 167 (§ 290 odst. 7 a 8)

Navrhuje se výslovně doplnit, že přepočet českých korun na eura se provádí ke dni připsání peněžních prostředků na účet organizační složky státu příslušné k hospodaření s majetkem státu dle zákona č. 219/2000 Sb. Byť by taková informace měla být součástí osvědčení, zdůrazňuje se povinnost samosoudce vždy informovat orgán jiného členského státu o tom, na koho se má obracet, pokud jde o sdílení majetku (organizační složka státu příslušná k hospodaření s majetkem státu dle zákona č. 219/2000 Sb.), a která organizační složka státu je příslušná k uzavření dohody o sdílení majetku (Ministerstvo financí).

K bodům 168 a 171 (§ 291 a § 295a)

Zpřesňuje se implementace článku 20 odst. 2 rámcového rozhodnutí Rady 2006/783/SVV ze dne 6. října 2006 o uplatňování zásady vzájemného uznávání příkazů ke konfiskaci, který předpokládá možnost dohodnout se o sdílení mimořádně vysokých nákladů. Výslovně se stanoví, jak má soud v takovém případě postupovat.

K bodům 170 (§ 293 odst. 3)

Doplňuje se stávající informační povinnost soudů, kdy napříště soud nebude zasílat spolu s rozhodnutím ukládajícím propadnutí nebo zabrání majetku nebo věci a příslušným osvědčením pouze informaci o tom, které organizační složce státu má být v případě výkonu tohoto rozhodnutí věc nebo majetek předán, ale rovněž i informaci, která organizační složka státu je příslušná k uzavření dohody o sdílení majetku, což přispěje k lepší informovanosti členských států, pokud by chtěly takovouto dohodu uzavřít.

K bodu 173 (část pátá hlava VII nový díl 2)

Stávající hlavu VII se navrhuje doplnit o nový díl, který obsahuje nezbytná adaptační ustanovení vůči nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci a uplatní se vůči členským státům, pro které je toto nařízení závazné. K oddílu 1 K § 297a V daném ustanovení se vymezuje, že podle dílu 2 postupují justiční orgány České republiky vůči členským státům, pro které je závazné nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1805 ze dne 14. listopadu 2018 o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci (všechny členské státy kromě Dánska a Irska). Po brexitu se vůči Spojenému království postupuje klasickou cestou právní pomoci.

K § 297b V návaznosti na článek 24 odst. 2 nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci, podle něhož může každý členský stát určit jeden nebo více ústředních orgánů, jež jsou odpovědné za pomoc jeho příslušným orgánům při předávání a přijímání osvědčení o příkazech k zajištění a konfiskaci, se stanoví, že pro soudy (jak české, tak pro soudy jiných členských států) je takovým orgánem Ministerstvo spravedlnosti. Vzhledem k přímému styku justičních orgánů se nepředpokládá, že by osvědčení byla předávána prostřednictvím ústředních orgánů justiční spolupráce. Nicméně vzhledem k tomu, že nemusí být v praxi vždy zřejmé, kterému orgánu jiného členského státu Evropské unie je třeba příkaz ke konfiskaci zaslat a justiční orgány nemají vždy prostředky k provedení potřebného šetření, kterým by získaly informace, kterému cizímu justičnímu orgánu mají takový příkaz zaslat, je vhodné ponechat příslušným justičním orgánům v takových případech možnost požádat o součinnost Ministerstvo spravedlnosti, které může k získání potřebných informací využít komunikační prostředky typu Evropské justiční sítě. Kromě toho lze využít i nápomoc Eurojustu. S ohledem na povinnost členských států shromažďovat statistické údaje týkající se příkazů ke konfiskaci a zasílat je Evropské komisi dle článku 35 nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci se stanoví součinnost soudů při poskytování takových údajů Ministerstvu spravedlnosti. K oddílu 2 Tento oddíl obsahuje nezbytná adaptační ustanovení pro případ, kdy je v České republice rozhodováno o uznání a zajištění výkonu příkazu ke konfiskaci vydaného soudem jiného členského státu vázaného nařízením o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci. Jak je uvedeno v obecné části důvodové zprávy, Česká republika využije možnosti učinit prohlášení podle článku 14 odst. 2 tohoto nařízení a bude požadovat kromě zaslání osvědčení vždy též samotný příkaz ke konfiskaci, neboť ten je podkladem pro rozhodnutí o uznání (je předmětem uznání). Osvědčení musí být přeloženo do českého jazyka, dle svého prohlášení podle článku 6 nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci bude Česká republika akceptovat osvědčení i ve slovenském jazyce. Příkaz ke konfiskaci přeložen nebude a bude proto na českém soudu, aby si případně opatřil jeho překlad. K § 297c Věcnou a místní příslušnost soudu se navrhuje stanovit shodně s příslušností soudu k uznání a výkonu rozhodnutí požadujícího propadnutí nebo zabrání majetku vydaného jiným členským státem Evropské unie, který není vázán nařízením o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci. Je na místě shodná úprava, neboť jde o stejný typ rozhodnutí (blíže viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 155 této části návrhu). Dále se navrhuje upravit, jak má být postupováno v případě kompetenčního sporu. Kompetenční spor nemůže vyvolat soud, kterému byl příkaz ke konfiskaci zaslán jiným členským státem, ale až soud, kterému věc postoupil jiný soud z důvodu své nepříslušnosti. Procesní postup je obdobný jako ve vnitrostátních případech, tj. soud předloží věc nadřízenému soudu svým rozhodnutím. Příslušnost soudu rozhodujícího kompetenční spor a jeho postup je pak řešen v § 24 tr. řádu. K § 297d Jde o obdobnou úpravu jako je navržena v § 281 odst. 1, proto lze odkázat na odůvodnění k novelizačnímu bodu 156 této části návrhu.

K § 297e Uvedené ustanovení využívá možnosti uvedené v článku 3 odst. 2 nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci, podle něhož pro případy, že je požadována konfiskace majetku pro trestní řízení o jiném trestném činu, než který je uveden v článku 3 odst. 1 tohoto nařízení, může vykonávající stát podmínit uznání a výkon příkazu ke konfiskaci podmínkou oboustranné trestnosti. Takový princip respektuje ústavní zásadu nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege. K § 297f Otázky spojené s rozhodováním o uznání a výkonu příkazu ke konfiskaci jsou řešeny v článcích 18 až 20 nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci, v článku 21 je pak upravena možnost odložit uznání nebo výkon příkazu. Toto ustanovení upravuje s tím spojené procesní otázky (obdobným způsobem jako je tomu u uznávání rozhodnutí podle části páté hlavy VII dílu 1). Lhůty pro uznání a výkon jsou stanoveny přímo v článku 20 citovaného nařízení. Pokud by nastal případ předpokládaný článkem 26 nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci a samosoudce by rozhodoval podle stanovených kritérií o tom, který z příkazů ke konfiskaci vykoná a který nikoli, pak se stanoví požadavek, aby v odůvodnění usnesení vyložil i důvody, pro které upřednostnil uznání a výkon jednoho příkazu před ostatními. Lze předpokládat, že toto rozhodnutí bude součástí rozhodnutí o uznání a výkonu příkazu ke konfiskaci [jeden příkaz bude uznán, u ostatních bude výkon odložen a pak následně případně nastane nemožnost výkonu podle článku 22 odst. 3 písm. a) citovaného nařízení]. Nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci nepředpokládá, že by takové rozhodnutí bylo samostatně napadnutelné opravnými prostředky, lze si nicméně představit, že osoba, vůči níž směřuje příkaz ke konfiskaci, bude ve stížnosti namítat, že takový příkaz uznán být neměl a měl být přednostně uznán příkaz jiný. V návaznosti na článek 33 uvedeného nařízení, který zaručuje dotčeným osobám právo na účinnou právní ochranu ve vykonávajícím státě proti rozhodnutí o uznání a výkonu příkazu ke konfiskaci, se proti rozhodnutí o uznání příkazu ke konfiskaci připouští stížnost s odkladným účinkem. Stížností však nelze napadat věcné důvody, pro které byl vydán příkaz ke konfiskaci, ty lze napadat pouze v jiném členském státě. K § 297g V uvedeném ustanovení jsou upraveny podrobnější postupy v případě, že je rozhodováno o tom, že se konfiskační příkaz uzná a vykoná, tj. zejména pravidla týkající se přizpůsobení sankce českým trestním zákonům a náležitosti výroků rozhodnutí. V odstavci 2 je upraven postup, jak má být zajištěn výkon příkazu ke konfiskaci jiného členského státu znějícího na peněžitou částku. Vůči pachateli se s ním naloží stejně jako s rozhodnutím ukládajícím propadnutí náhradní hodnoty, popř. zabrání náhradní hodnoty, pokud by v cizím státě bylo např. upuštěno od potrestání pachatele. Vůči jiné osobě se s ním naloží stejně jako s rozhodnutím ukládajícím zabrání náhradní hodnoty (buď peněžních prostředků, nebo jiných věcí, které jiný členský stát v osvědčení označí), ale pouze v hodnotě do výše peněžité částky uvedené v cizozemském rozhodnutí. K zvolenému způsobu řešení srov. též vysvětlení v obecné části důvodové zprávy. V odstavci 3 se pak stanoví procesní postup pro případ předvídaný v článcích 18 odst. 4 a 29 odst. 2 nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci.

K § 297h Otázky spojené s výkonem příkazu ke konfiskaci upravují články 18, 20, 21, 22, 23 a 27 nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci. V tomto ustanovení jsou obsaženy návazné vnitrostátní postupy při zajištění výkonu uznaného příkazu ke konfiskaci. Výkon se provede podle příslušných vnitrostátních ustanovení – tj. § 345 a 346 tr. řádu, § 349b tr. řádu, § 358 a § 358a tr. řádu Podle těchto ustanovení zašle samosoudce opis rozhodnutí o uznání a výkonu konfiskačního příkazu organizační složce státu příslušné podle zákona č. 219/2000 Sb. k hospodaření s propadlým nebo zabraným majetkem za účelem provedení potřebných opatření. Zároveň, pokud to není zřejmé z rozhodnutí, uvede skutečnosti důležité pro organizační složku státu, tj. kdy rozhodnutí nabylo právní moci (což je rozhodné pro počátek běhu tříměsíční lhůty, v níž podléhá majetek specifickému režimu) a že jde o majetek propadlý či zabraný na základě uznaného konfiskačního příkazu. Dále vyrozumí příslušnou organizační složku státu o tom, zda se jedná o majetkovou trestní sankci podle zákona č. 59/2017 Sb. (což je rozhodné pro způsob naložení s majetkem) či nikoli (což je rozhodné pro sdílení majetku s jiným členským státem) a o tom, který orgán jiného členského státu je příslušný k přijetí sdíleného majetku (včetně kontaktních údajů a čísla účtu), což by mělo být uvedeno v osvědčení (jinak je třeba se na tuto informaci dotázat). Samosoudce upozorní vydávající orgán jiného členského státu na skutečnost, že pokud nebude ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozhodnutí o uznání příkazu ke konfiskaci informován o důvodu bránícímu propadnutí nebo zabrání, např. že výše celkově zkonfiskovaného majetku ve více státech přesáhla požadovanou výši konfiskace, po uplynutí uvedené lhůty bude s majetkem nakládáno jako s majetkem České republiky podle zákona č. 219/2000 Sb. a za případnou škodu způsobenou povinnému bude odpovídat tento jiný členský stát. Uvedené ustanovení zakotvuje mechanismus pro možnou nápravu případů, kdy vzhledem k zdlouhavosti komunikace mezi státy a nedostatečné koordinaci dojde k případům, kdy je osobě odčerpán majetek ve vyšší hodnotě, než v jaké měl být předmětem konfiskace. Státy by se sice měly průběžně informovat o svém postupu, využívat nástrojů jako je možnost odložit uznání a výkon příkazu ke konfiskaci apod., nicméně právě s ohledem na skutečnost, že jde o mezinárodní spolupráci, nelze zcela vyloučit, že by takový případ mohl nastat. Vzhledem k specifikům české právní úpravy nelze v takovém případě upustit od výkonu trestu nebo ochranného opatření, ale je zapotřebí zrušit rozhodnutí, v jehož důsledku přešlo vlastnické právo na stát. Pokud jiný členský stát v uvedené lhůtě informuje samosoudce o důvodu bránícímu propadnutí nebo zabrání majetku, samosoudce o této skutečnosti nejprve informuje písemně příslušnou organizační složku státu (aby s majetkem nenaložila ve smyslu zákona č. 219/2000 Sb.) a následně na základě takové žádosti rozhodne o zrušení svého předchozího rozhodnutí. Pokud jiný členský stát informuje o důvodu bránícím propadnutí nebo zabrání pouze části propadlého nebo zabraného majetku, samosoudce po zrušení svého předchozího rozhodnutí rozhodne o uznání a výkonu konfiskačního příkazu znovu, pokud jde o zbylou část majetku. Rozhodnutí pak samosoudce doručí všem dotčeným subjektům – tj. jak povinné osobě a státnímu zástupci, tak příslušné organizační složce státu a příslušnému orgánu jiného členského státu. Na základě zaslaného nového rozhodnutí pak příslušná organizační složka učiní potřebné kroky k vrácení části majetku odsouzenému nebo jiné osobě. Pokud by až po rozhodnutí o konfiskaci majetku jiný členský stát rozhodl o tom, že zkonfiskovaná věc má být vrácena poškozenému a informaci o tomto rozhodnutí nebo o běžícím řízení o takovém nároku poškozeného zaslal samosoudci ve výše uvedené tříměsíční lhůtě, samosoudce postupuje obdobně, jako když je informován o jiném důvodu bránícím propadnutí nebo zabrání věci. Zároveň je však třeba vydat rozhodnutí o vrácení věci poškozenému. Nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci v tomto případě neumožňuje přezkoumávat stejné skutečnosti jako v případě, že je vracen zajištěný majetek podle článku 29 tohoto nařízení, proto samosoudce rozhodne o vydání věci poškozenému a případné jiné osoby, které nárokují vydání majetku, odkáže na jiný členský stát. Vzhledem k tomu, že informace zasílané příslušné organizační složce státu pro ni mají zásadní význam z hlediska nakládání s majetkem, vyplývá z povahy věci, že je třeba jí takové informace zaslat vždy písemně, aby měla doložitelný podklad pro účely svého dalšího postupu, ostatně i samosoudce potřebuje písemný doklad, že splnil svou zákonnou povinnost. V odstavci 6 je pak stanovena návaznost na postup podle nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci, kdy podle článku 30 odst. 1 má vydávající členský stát povinnost uvést v osvědčení o vydání konfiskačního příkazu, popř. později, že bylo vydáno rozhodnutí o náhradě škody poškozenému, případně, že probíhá řízení o takovém nároku. Samosoudce neprodleně předá tuto informaci odboru odškodňování Ministerstva spravedlnosti a zároveň mu zašle kopii svého rozhodnutí o uznání příkazu ke konfiskaci, neboť jde o informace významné z toho pohledu, že odbor odškodňování Ministerstva spravedlnosti ví, že má očekávat zaslání peněžních prostředků na zvláštní účet, které bude zřejmě zasílat do jiného členského státu pro poškozené. Pokud se samosoudce dozví další informace, které by na takové řízení mohly mít vliv (např. jiný členský stát po skončení řízení o nároku poškozeného zašle rozhodnutí o náhradě škody, nebo vyrozumí soud, že nárok poškozenému přiznán nebyl), rovněž je předá odboru odškodňování Ministerstva spravedlnosti. Kromě toho uvede, kam mají být peněžní prostředky zaslány (buď příslušnému orgánu jiného členského státu, nebo přímo poškozenému). Samosoudce zároveň upozorní organizační složku státu příslušnou podle zákona č. 219/2000 Sb. k hospodaření s propadlým nebo zabraným majetkem, že jde o majetkovou trestní sankci, pokud tak dosud neučinil. K § 297i Za účelem sjednocení postupu soudů se výslovně stanoví forma, jakou má být odložen výkon příkazu ke konfiskaci (opatření). Opatření nemá podobu a náležitosti rozhodnutí, jde spíše o úkon organizačně procesního nebo technického rázu. Zákon nestanoví jeho povinné náležitosti, nicméně mělo by z něj být zřejmé, kdo opatření učinil a co je jeho obsahem. K oddílu 3 Tento oddíl obsahuje nezbytná adaptační ustanovení pro případ, kdy je příkaz ke konfiskaci vydaný českým soudem zasílán k uznání a výkonu do jiného členského státu vázaného nařízením o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci. Jak je uvedeno v obecné části důvodové zprávy, s ohledem na článek 4 tohoto nařízení bude do jiného členského státu zasílán pouze překlad osvědčení o vydání příkazu ke konfiskaci, pokud jiný členský stát neučinil podle článku 4 odst. 2 nařízení prohlášení, že požaduje zaslat i příkaz ke konfiskaci; příkaz ke konfiskaci se nepřekládá. Seznam učiněných prohlášení zpřístupní Evropská komise, předpokládá se, že budou uvedena i v instrukci pro soudy upravující oblast mezinárodní justiční spolupráce. Osvědčení je třeba přeložit do úředního jazyka jiného členského státu nebo do jazyka, o kterém jiný členský stát, kterému je osvědčení zasláno, podle článku 6 učinil prohlášení, že jej akceptuje. Osvědčení se zasílá na formuláři, který je obsažen v příloze I nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci. Předpokládá se, že v interních předpisech budou k dispozici rovněž vzory osvědčení v jednotlivých jazykových variantách, případně odkazy na ně.

Otázky spojené s vydáním a zasíláním příkazu ke konfiskaci do jiného členského státu za účelem uznání jsou upraveny zejména v článcích 14 až 17, 25, 27 a 30 až 32 nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci. V tomto oddílu jsou tak upraveny jen nezbytné otázky spojené zejména se zajištěním informovanosti všech dotčených orgánů. K § 297j V článku 2 nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci je vymezen příkaz ke konfiskaci, jakož i orgány příslušné k jeho vydání. Rozhodnutí činěná českými soudy, která odpovídají vymezení příkazu ke konfiskaci v článku 2 tohoto nařízení, jsou:

- trest propadnutí majetku podle § 66 tr. zák.,

- trest propadnutí věci podle § 70 tr. zák.,

- propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 tr. zák.,

- zabrání věci podle § 101 tr. zák.,

- zabrání náhradní hodnoty podle § 102 tr. zák., a

- zabrání části majetku podle § 102a tr. zák. K zaslání příkazu ke konfiskaci do jiného členského státu je příslušný soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni (srov. § 293 odst. 1, kde je příslušnost nastavena obdobně). K § 297k Vzhledem k tomu, že Ministerstvo spravedlnosti vede řízení o uspokojení nároků poškozených podle zákona č. 59/2017 Sb., je pro ně zásadní informace, že soud uložil sankci, která splňuje atributy majetkové trestní sankce podle zákona č. 59/2017 Sb. (blíže viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 19 části druhé návrhu) a že za účelem výkonu takové sankce zaslal rozhodnutí ji ukládající do jiného členského státu vázaného nařízením o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci a zda jiný členský stát rozhodnutí uznal. Tato informace je pro Ministerstvo spravedlnosti potřebná z toho hlediska, že na jejím základě ví, že může očekávat, že jiný členský stát zašle na zvláštní účet peněžní prostředky za účelem uspokojení majetkových nároků poškozených. V odstavci 2 je pak v návaznosti na § 11c zákona č. 59/2017 Sb. stanoven okruh informací, které předseda senátu sděluje jinému členskému státu. Jedná se o informace, které jsou pro jiný členský stát významné z toho pohledu, že na jejich základě zjistí, zda má zasílat na zvláštní účet peněžní prostředky do výše přiznaného nároku poškozených na náhradu škody, nemajetkové újmy či na vydání bezdůvodného obohacení, či nikoli. Samozřejmě již při zasílání příkazu ke konfiskaci je třeba v osvědčení o jeho vydání uvést, zda existuje poškozený, kterému byl přiznán majetkový nárok nebo byl s tímto nárokem či jeho částí odkázán na občanskoprávní řízení, aby jiný členský stát měl již v tento okamžik informaci o tom, že zřejmě bude posílat peněžní prostředky do České republiky. Tuto prvotní informaci pak předseda senátu upřesní v návaznosti na informace od Ministerstva spravedlnosti (i když žádný poškozený nepožádá ve lhůtě o uspokojení svého nároku ze zvláštního účtu, je Ministerstvo spravedlnosti pořád příslušné ke sdílení peněžních prostředků s jiným členským státem). V tomto směru je třeba upozornit, že uvedené nařízení v článku 30 počítá pouze s nároky obětí, přičemž v recitálu č. 45 nařízení se ponechává na členských státech, zda pod tento pojem zahrnou i právnickou osobu. V České republice byl zvolen v souladu s vnitrostátním právem obecnější pojem poškozený, tj. je zahrnuta i právnická osoba. Je nicméně možné, že některé jiné členské státy budou článek 30 nařízení uplatňovat pouze na oběti a neuspokojí nároky jiných osob poškozených trestných činem, o němž se vedlo trestní řízení v České republice. K oddílu 4 Tento oddíl obsahuje společná ustanovení týkající se obou směrů justiční spolupráce. K § 297l V daném ustanovení se konkretizuje, která organizační složka státu je příslušná k postupům při sdílení majetku podle článku 30 nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci. V souladu s dosavadní koncepcí (srov. § 135, § 140, § 272, § 277, § 290 a § 295 zákona č. 104/2013 Sb.) se i pro tyto případy stanoví, že k uzavření dohody o sdílení majetku s jiným členským státem odchylné od pravidel uvedených v článku 30 tohoto nařízení je příslušné Ministerstvo financí. Návrh na uzavření takové dohody bude podávat zejména soud, který rozhodl ve věci v prvním stupni nebo který rozhodl o uznání a výkonu příkazu ke konfiskaci vydaného jiným členským státem v prvním stupni. Pokud bude uzavření dohody v zájmu jiného členského státu, bude uzavření takové dohody navrhovat primárně jiný členský stát. Nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci postup při podání návrhu na uzavření dohody nijak podrobněji neupravuje. Lze předpokládat, že se orgán jiného členského státu buď s návrhem obrátí na český soud, který pak podá návrh Ministerstvu financí, nebo se cizí orgán příslušný k uzavření takové dohody obrátí přímo na Ministerstvo financí. Ministerstvo financí je rovněž příslušné k udělení souhlasu s použitím majetku, který propadl nebo byl zabrán v jiném členském státu na základě rozhodnutí českého soudu, ve veřejném zájmu nebo pro sociální účely. Návrh na takové použití podává jiný členský stát. Stejně tak si Ministerstvo financí vyžaduje souhlas s takovým použitím majetku v České republice, přičemž tak činí pouze na návrh organizační složky státu příslušné k hospodaření s takovým majetkem, která jej zamýšlí tímto způsobem využít. Nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci neupravuje podrobněji formální či obsahové požadavky žádosti o udělení souhlasu nebo takového souhlasu, bude proto záležet zejména na státu, který je příslušný k udělení souhlasu, jaké informace si k tomu vyžádá. Pokud jiný členský stát udělí souhlas s určitým použitím propadlého či zabraného majetku a od záměru takto majetek použít bude posléze ustoupeno, je třeba s majetkem naložit dalšími postupy předvídanými v článku 30 tohoto nařízení (tj. zejména přistoupit k jeho zpeněžení). Zároveň je třeba zdůraznit, že použít majetek způsobem předvídaným v článku 30 odst. 6 písm. d) tohoto nařízení je možné jen v případě, že nejde o majetek, který spadá do působnosti zákona č. 59/2017 Sb. Předpokládá se, že Ministerstvo financí zjistí před udělením souhlasu podle článku 30 odst. 6 písm. d) stanovisko soudu, který o propadnutí nebo zabrání majetku rozhodl. Jinak bude při udělování souhlasu posuzovat zejména účel, k němuž má být daný majetek využit, a vzájemnost. S ohledem na četnost případů justiční spolupráce v této oblasti (nejvýše deset případů ročně), kdy je navíc třeba přednostně uspokojit majetkové nároky poškozených, lze předpokládat, že půjde o jednotky případů, v nichž bude takový souhlas vyžadován. Nejrozvinutější systém využívání zkonfiskovaného majetku pro sociální účely má Itálie, s ní však není četnost justiční spolupráce velká i s ohledem na to, že primárně využívá systém tzv. preventivních konfiskací, jež nespadají do rámce justiční spolupráce v trestních věcech a ze strany českých soudů je proto spolupráce odmítána. Propadlé či zabrané věci nebo peněžní prostředky získané jejich zpeněžením sdílí organizační složka státu, která je příslušná s nimi hospodařit podle § 11 zákona č. 219/2000 Sb. (typicky krajské ředitelství policie či ÚZSVM).

Pokud jde o propadlé nebo zabrané peněžní prostředky, pak v případě, že uložená majetková sankce (ať již v České republice, nebo v jiném členském státu) nenaplní požadavky zákona č. 59/2017 Sb. a nebude majetkovou trestní sankcí ve smyslu uvedeného zákona (blíže viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 19 části druhé návrhu), tyto peněžní prostředky sdílí Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Pokud ale majetková sankce naplní požadavky § 2 zákona č. 59/2017 Sb. a bude majetkovou trestní sankcí ve smyslu uvedeného zákona, sdílí peněžní prostředky Ministerstvo spravedlnosti prostřednictvím zvláštního účtu. Vzhledem k tomu, že pro sdílení peněžních prostředků s jiným členským státem je rozhodná hranice 10 000 EUR, je třeba provést přepočet českých korun na eura a v této měně zaslat jinému členskému státu polovinu peněžních prostředků, převýší-li celková částka 10 000 EUR. Přepočet se navrhuje provádět ke dni připsání peněžních prostředků na účet dané organizační složky státu. Předseda senátu proto vždy musí vyrozumět orgán jiného členského státu (při zasílání příkazu ke konfiskaci do jiného členského státu v osvědčení, při uznání příkazu ke konfiskaci jiného členského státu např. při vyrozumění o tom, že příkaz ke konfiskaci byl uznán), která organizační složka státu je příslušná k sdílení majetku a uvést její kontaktní údaje (a to jak pro případ sdílení konkrétní věci, tak i peněžních prostředků získaných jejím zpeněžením). Pokud mají být peněžní prostředky zaslány jiným členským státem, předseda senátu vždy uvede i číslo účtu příslušné organizační složky a variabilní symbol, kterým má být platba označena (je třeba zjistit od organizační složky). V případě, že platba má být zaslána Ministerstvu spravedlnosti, je třeba v aplikaci VTS vygenerovat symbol, kterým má být označena ve smyslu zákona č. 59/2017 Sb., aby byla platba identifikovatelná. K § 297m Pro účely článku 31 odst. 2 nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci, který umožňuje dohodu s jiným členským státem o sdílení mimořádných nákladů spojených s výkonem příkazu ke konfiskaci, je třeba určit orgán příslušný k takovému postupu. Blíže viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 8 této části návrhu. K § 297n V tomto ustanovení jsou obdobně jako u jiných typů justiční spolupráce v rámci Evropské unie (srov. např. § 237 a 238, § 296 a 297, § 372, § 379) řešeny nároky, které vůči sobě má Česká republika a jiný členský stát v případě, že jeden z těchto států vyplatí dotčené osobě náhradu škody, která byla způsobena postupem orgánů druhého členského státu. Na rozdíl od jiných případů však nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci přímo nestanoví, že stát, jehož orgány škodu způsobily, má druhému státu uhradit vše, co vyplatil, ale pouze, že se státy na výši úhrady mají dohodnout. K uzavření takové dohody je příslušné Ministerstvo spravedlnosti.

K bodům 174, 185 a 187 [§ 299 odst. 1 písm. b), § 300 odst. 1 písm. b), § 315 odst. 1 písm. b) a § 315 odst. 3 písm. c)]

Navrhuje se zpřesnění implementace rámcového rozhodnutí 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii. Z hodnocení České republiky v oblasti implementace vybraných nástrojů mezinárodní justiční spolupráce ze strany Evropské unie vyplynulo doporučení týkající se implementace rámcového rozhodnutí 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii, které se promítlo i do Zprávy o 9. kole vzájemných hodnocení za Českou republiku - vzájemné uznávání právních nástrojů v oblasti zbavení či omezení osobní svobody. V uvedeném doporučení se navrhuje zvážit zpřesnění dikce § 315 odst. 1 písm. b) ve smyslu článku 4 odst. 1 písm. b) rámcového rozhodnutí 2008/909/SVV, aby bylo zřejmé, že rozhodnutí lze zaslat jinému členskému státu Evropské unie k uznání a výkonu bez jeho souhlasu pouze v případě, že osoba, která je jeho státním občanem, ale nemá na jeho území obvyklé bydliště, má být do tohoto státu vyhoštěna na základě trestu uloženého v takovém rozhodnutí nebo na základě jiného rozhodnutí nebo opatření, pokud bylo vydáno v důsledku rozhodnutí, které je jinému členskému státu Evropské unie zasíláno k uznání a výkonu. Stávající formulace § 315 odst. 1 písm. b) totiž zcela přesně neodráží požadavek článku 4 odst. 1 písm. b) rámcového rozhodnutí a je širší v tom směru, že by pod toto písmeno mohl být subsumován i případ, kdy osoba má být do jiného členského státu Evropské unie vyhoštěna v důsledku rozhodnutí nijak s daným případem nesouvisejícím. V tomto směru se proto navrhuje předmětné ustanovení zpřesnit. Zpřesnění dikce se dále navrhuje provést i v § 299 odst. 1 písm. b), který upravuje stejný důvod pro převzetí rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie za účelem uznání a výkonu bez souhlasu České republiky, tak, aby bylo zřejmé, že vyhoštění musí být uloženo buď přímo v rozhodnutí zasílaném k uznání a výkonu, nebo v rozhodnutí či opatření vydaném v jeho důsledku. Stávající dikce není zcela jednoznačná, neboť působí dojmem, že pouze opatření o vyhoštění musí být vydáno v důsledku rozhodnutí vydaného v soudním či správním řízení. Obdobnou změnu se navrhuje provést i v § 300 odst. 1 písm. b) a § 315 odst. 3 písm. b) za účelem zpřesnění implementace článku 6 odst. 2 písm. b) rámcového rozhodnutí, který upravuje případy, kdy lze zaslat rozhodnutí k uznání a výkonu do jiného členského státu Evropské unie bez souhlasu dotčené osoby.

K bodům 178 a 180 (§ 306)

Bylo zjištěno, že soudy při částečném uznání rozhodnutí postupují rozdílně, kdy některé soudy rozhodují pouze o uznání části rozhodnutí jiného členského státu a jiné soudy rozhodují jak o uznání části rozhodnutí jiného členského státu, tak i o neuznání zbývající části tohoto rozhodnutí. Za účelem sjednocení praxe se navrhuje, aby byl soud povinen rozhodnout jak o uznání části rozhodnutí, tak o neuznání jeho zbývající části, neboť tak bude zcela zřejmé, že zbývající část rozhodnutí se neuznává, nikoli že soud o ní opomněl rozhodnout. Z důvodu zpřesnění se navrhuje doplnit nadpis u tohoto ustanovení tak, aby odrážel skutečnost, že se jedná současně o úpravu uznání i výkonu rozhodnutí.

K bodu 181 (§ 307)

Stávající právní úprava nestanoví, kdy může soud rozhodnout, že budou na území České republiky dodrženy lhůty pro podmíněné propuštění z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo pro předčasné ukončení takového trestu stanovené právem jiného členského státu Evropské unie, což v některých případech vede k tomu, že se odsouzený domáhá rozhodnutí podle tohoto ustanovení proto, aby dosáhl uplatnění pro něj výhodnější úpravy jiného členského státu na území České republiky. Smyslem rozhodnutí podle tohoto ustanovení však je především dosáhnout uznání a výkonu rozhodnutí (nikoli zvýhodnit odsouzeného) i v případě, že vydávající stát požaduje, aby Česká republiky zohlednila jeho právní úpravu. Navrhuje se tedy v tomto směru doplnit předmětné ustanovení. Skutečnost, že vydávající stát hodlá požadovat zohlednění svých předpisů, může naznačovat způsob, jakým bylo vyplněno písmeno j) osvědčení.

K bodu 183 (§ 309 odst. 1)

Návrh odstraňuje nedostatek v určení, jakého dokumentu se zpětvzetí týká (zda rozhodnutí nebo i osvědčení). V obdobných ustanoveních je výslovné uvedeno, že zpětvzetí se týká jak rozhodnutí, tak i osvědčení (např. § 248). Navrhuje se proto pro zpřesnění doplnit, že předseda senátu bere na vědomí zpětvzetí osvědčení i samotného rozhodnutí jiného členského státu.

K bodu 186 [§ 315 odst. 1 písm. c)]

Návrh si klade za cíl upřesnit, že v jiných případech než v případech uvedených v písmenu a) nebo b) lze rozhodnutí zaslat do jiného členského státu k uznání a výkonu jen tehdy, pokud s tím tento jiné členský stát předem souhlasil.

K bodu 189 (§ 320)

Návrh doplňuje ustanovení § 320 o chybějící úpravu příslušnosti pro účely udělení souhlasu, a to podle stejných principů jako v případě § 137a (blíže viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 81 této části návrhu).

K bodu 190 [§ 324 odst. 1 písm. l)]

Stávající znění tohoto ustanovení ne zcela přesně provádí čl. 4 odst. 1 písm. k) rámcového rozhodnutí Rady 2008/947/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání na rozsudky a rozhodnutí o probaci za účelem dohledu nad probačními opatřeními a alternativními tresty, který hovoří (nutno říci, že ne zcela jasně) o „povinnosti podrobit se léčení nebo léčbě závislosti na návykových látkách“. Stávající znění tohoto ustanovení vychází z předpokladu, že citované ustanovení rámcového rozhodnutí pojmy „léčení“ i „léčba“ vztahuje k jednomu účelu, tj. „závislosti na návykových látkách“. Nicméně tento výklad se ukazuje jako příliš omezující a neodpovídající smyslu tohoto rámcového rozhodnutí. Navrhuje se proto upravit předmětné ustanovení tak, aby nadále nebylo omezováno pouze na léčení závislosti na návykových látkách, ale umožňovalo převzít i taková rozhodnutí, která ukládají povinnost podrobit se jinému druhu léčení.

K bodu 198 [§ 339 odst. 2 písm. a)]

Vzhledem ke skutečnosti, že podle § 338 odst. 3 není zpětvzetí rozhodnutí a osvědčení po zahájení výkonu uznaného rozhodnutí možné, navrhuje se úpravu obsaženou v § 339 odst. 2 písm. a), která je tudíž obsoletní a rozporná s úpravou obsaženou v ustanovení § 338 odst. 3, vypustit.

K bodům 206 a 209 (§ 349 odst. 1 a § 351 odst. 1)

Jde o legislativně technickou změnu v návaznosti na změnu § 347.

K bodu 214 (§ 360 odst. 1)

Tato změna zohledňuje navržení přijetí nové úpravy stanovení příslušnosti soudu k úkonům v přípravném řízení (návrh nového § 48a – viz novelizační bod 36 této části návrhu), která by se měla aplikovat na případy výkonu evropského vyšetřovacího příkazu v České republice.

K bodu 222 (§ 374 odst. 2)

Přestože směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/41/EU ze dne 3. dubna 2014 o evropském vyšetřovacím příkazu v trestních věcech výslovně nepočítá s tím, že by vydávající stát měl k evropskému vyšetřovacímu příkazu přikládat vnitrostátní rozhodnutí o povolení úkonu právní pomoci, pro který byl tento příkaz vydán, některé členské státy vydávání takových rozhodnutí pro provedení úkonu vyžadují. Proto se navrhuje doplnit vnitrostátní prováděcí úpravu k této směrnici tak, aby v případě, že je Česká republika vydávajícím státem, bylo vydávání takových rozhodnutí výslovně umožněno; tato úprava má zabezpečit, aby v rámci spolupráce na základě evropského vyšetřovacího příkazu nedošlo ke zhoršení standardu spolupráce oproti klasické právní pomoci.

K bodu 223 (§ 378 odst. 2)

Aby standard spolupráce s jinými členskými státy Evropské unie na základě evropského vyšetřovacího příkazu nebyl nižší než u klasické spolupráce na základě žádosti o právní pomoc, navrhuje se stanovit přiměřené použití § 42 odst. 2 o použitelnosti důkazů získaných od cizozemských orgánů a § 43 odst. 2 o účinnosti doručení písemnosti v trestním řízení provedeného cizozemským orgánem.

K bodu 225 (§ 394 odst. 2)

Jde o legislativně technickou změnu v návaznosti na změnu § 378.

K článku II – přechodná ustanovení

Je třeba upravit případy, kdy justiční orgán před nabytím účinnosti tohoto zákona podal návrh na provedení úkonu soudu. V těchto případech by se již dříve určená příslušnost soudu měnit neměla, což se navrhuje výslovně stanovit. Jinými slovy – nová pravidla pro určení příslušnosti soudu k provedení úkonu v rámci mezinárodní justiční spolupráce, je-li v cizím státu vedeno přípravné řízení, se uplatní až v případech žádostí doručených soudu po nabytí účinnosti tohoto zákona. Zároveň se staví najisto postavení stávajícího asistenta národního člena a zástupce národního člena Eurojustu. Dále se stanovuje, že pokud osoba, která má být vydána nebo předána, vyslovila před předsedou senátu za přítomnosti obhájce souhlas se svým předáním podle § 208 odst. 1 nebo vydáním podle § 96 odst. 1 (nepostačuje tedy pouze obsahově podobné prohlášení před policejním orgánem nebo státním zástupcem), tj. byly splněny předpoklady pro zjednodušené vydání nebo předání, dokončí se vydání nebo předání této osoby podle úpravy platné před nabytím účinnosti tohoto zákona. Ve vztahu k členským státům, pro které nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci závazné není, je třeba stanovit, že řízení, která byla zahájena před dnem nabytí účinnosti této novely, se dokončí podle dosavadní úpravy, tj. v případě řízení o uznání rozhodnutí ukládajícího propadnutí nebo zabrání majetku se nemění ani věcná příslušnost soudu a řízení dokončí příslušný okresní soud.

K části druhé – změna trestního řádu K bodu 1 (§ 77b odst. 3)

S ohledem na systematické zařazení § 77b v trestním řádu vznikají v praxi pochybnosti, zda lze měnit důvod zajištění, pokud jde o všechny zajišťovací instituty obsažené v trestním řádu, nebo pouze, pokud jde o důvody zajištění upravené v hlavě čtvrté oddílu čtvrtém trestního řádu. Proto se formou odkazu upřesňuje, že důvod zajištění lze měnit ve vztahu ke všem zajišťovacím institutům a § 77b tr. řádu je ustanovením využitelným pro všechny případy zajištění.

K bodům 2 až 5 a 21 (§ 79b odst. 1 a 2, § 79f odst. 5 a § 349b)

Podle stávající právní úpravy platí, že pokud orgány činné v trestním řízení zajistí určitou věc, zasílají orgánům a osobám, které podle svých předpisů provádějí zajištění věci (např. banky a jiné finanční instituce ve vztahu k pohledávce na účtu, katastrální úřady ve vztahu k nemovité věci, správci evidence investičních papírů ve vztahu k investičním papírům), úplné rozhodnutí o zajištění věci, včetně odůvodnění. Stejně tak, pokud je zajištěna pohledávka, zasílá se rozhodnutí o jejím zajištění v úplném znění také dlužníkovi. K zajištění věci přitom dochází typicky ve fázi přípravného řízení, mnohdy i na samém počátku trestního řízení, což je neveřejná fáze trestního řízení, kdy by informace týkající se osob zúčastněných na trestním řízení měly být chráněny. V odůvodnění usnesení o zajištění je přitom mnohdy uvedena řada informací týkajících se vlastní trestné činnosti a případně i osob poškozených trestným činem. Ochranu osobních údajů některých osob zúčastněných na trestním řízení zajišťují § 8a a 8b tr. řádu. Podle § 8b odst. 1 tr. řádu platí, že osoby, kterým byly orgány činnými v trestním řízení poskytnuty informace umožňující zjištění totožnosti osoby, proti které se vede trestní řízení, poškozeného, zúčastněné osoby nebo svědka, nesmějí takové informace nikomu dále poskytnout, pokud jejich poskytnutí není nutné k plnění zákonných povinností. Porušením této povinnosti se osoby vystavují postihu za přestupek podle zákona o ochraně osobních údajů. Taková úprava se nicméně nejeví být v případě zajištění věci dostatečná, neboť sice chrání dotčené osoby před dalším šířením jejich osobních údajů, nebrání však tomu, aby se řadu údajů o trestné činnosti a osobách s ní souvisejících z usnesení o zajištění dozvěděly osoby činné v institucích, které jsou příslušné k provedení zajištění, aniž by takové údaje potřebovaly k výkonu své zákonné působnosti a k provedení zajištění věci. V případě, že je zajišťována nemovitá věc, je navíc rozhodnutí o zajištění, které je podkladem pro provedení zápisu poznámky o zajištění do katastru nemovitostí, zakládáno do sbírky listin, do které lze nahlížet a pořizovat si kopie jednotlivých listin, tj. listiny v ní jsou přístupné veřejnosti. Jak již bylo uvedeno, odůvodnění usnesení o zajištění zpravidla obsahuje řadu osobních údajů a skutkových a právních zjištění (včetně důkazních informací) a tím, že má k takovému usnesení prostřednictvím sbírky listin přístup veřejnost, tak fakticky nepřímo dochází k prolomení pravidel poskytování informací o trestním řízení a osobách na něm zúčastněných podle § 8a a násl. tr. řádu, jakož ve svém důsledku i limitů nahlížení do spisu podle § 65 tr. řádu. Vzhledem k tomu, že přípravné řízení je ze své podstaty neveřejné, může takový průlom jednak poškodit osoby na trestním řízení zúčastněné a jednak negativně ovlivnit samotný smysl a účel trestního řízení. Vzhledem k uvedenému se navrhuje, aby usnesení v plném znění, tj. včetně odůvodnění a poučení, bylo doručováno pouze osobám zúčastněným na trestním řízení a orgánům a osobám, které fakticky provádějí zajištění, byla doručena pouze zkrácená verze rozhodnutí o zajištění neobsahující odůvodnění. Taková forma rozhodnutí je v trestní oblasti známa např. v dovolacím řízení (pokud jde o způsob zveřejnění rozhodnutí Nejvyššího soudu). Tím bude efektivněji zabezpečena ochrana osob a jejich soukromí před šířením údajů v souvislosti se spáchanou trestnou činností. Stejně tak se navrhuje upravit, aby i pravomocná rozhodnutí ukládající propadnutí nebo zabrání věci nebo náhradní hodnoty anebo části majetku byla zasílána organizačním složkám státu, které mají zajistit výkon těchto rozhodnutí, bez odůvodnění, obdobně jako to stanoví stávající právní úprava pro rozsudek o propadnutí majetku nebo jeho části (§ 345 tr. řádu).

K bodu 6 (§ 80 odst. 1)

I s ohledem na článek 29 nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci se stanoví, že pokud dojde k prodeji věci, jejíž vydání si následně nárokuje určitá osoba nebo více osob, naloží se s peněžními prostředky získanými z prodeje obdobně jako s původní věcí, tj. namísto věci je vydán výtěžek z prodeje věci nebo je uložen do úschovy soudu.

K bodům 7, 9 a 16 (§ 125 odst. 4, § 134 odst. 3 a § 314f odst. 1)

Vzhledem k tomu, že navzdory poučovací povinnosti zakotvené v § 46 tr. řádu se v praxi vyskytují nežádoucí případy, kdy je poškozený poučen o možnosti žádat o uspokojení svého nároku podle zákona č. 59/2017 Sb. ze strany soudu až poté, co mu již uplynula lhůta pro podání žádosti podle zákona č. 59/2017 Sb., se výslovně jako náležitost odsuzujícího rozsudku, trestního příkazu a usnesení, pokud ukládají majetkovou trestní sankci, stanoví i poučení poškozeného o jeho právech podle zákona č. 59/2017 Sb. Takové poučení bude tedy součástí jen těch rozsudků, usnesení či trestních příkazů, kterými byla uložena majetková trestní sankce ve smyslu zákona č. 59/2017 Sb. (blíže viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 19 této části návrhu). To zároveň poškozenému přinese informaci, zda se jedná nebo nejedná o majetkovou trestní sankci a zda může žádat o uspokojení svého nároku podle zákona č. 59/2017 Sb., či nikoli. Zároveň to bude i vodítkem pro osoby, které zajišťují výkon majetkové sankce (např. soudní tajemníci), jak mají naložit se získanými peněžními prostředky. Uvedená ustanovení sice nejsou přímo adaptační, ale zajišťují efektivnější aplikaci zákona č. 59/2017 Sb. v praxi a ve svém důsledku plní cíle stanovené nařízením o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci, pokud jde o poškozené.

K bodům 8, 10 a 17 (§ 130 odst. 1, § 137 odst. 1 a § 314f odst. 2)

Osobou oprávněnou žádat o uspokojení svého nároku na náhradu škody, nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení podle zákona č. 59/2017 Sb. je i poškozený, který svůj majetkový nárok uplatnil pouze v civilním řízení, nebo v případě řízení o trestném činu zanedbání povinné výživy poškozený, vůči němuž má odsouzený civilním soudem stanovenou vyživovací povinnost, pokud splní zákonné podmínky. Pokud jsou tyto osoby fyzickými osobami, mohou si informaci o konečném rozhodnutí ve věci vyžádat podle § 11 zákona č. 45/2013, o obětech trestných činů. Poškozené právnické osoby však takovou možnost nemají. Proto se navrhuje doplnit ustanovení o doručení rozsudku, usnesení a trestním příkazu tak, že pokud je jimi ukládána majetková trestní sankce podle zákona č. 59/2017 Sb. a poškozenou osobou je jiná osoba než stát (který není osobou oprávněnou žádat o uspokojení svého nároku podle zákona č. 59/2017 Sb.), doručí se rozsudek, usnesení a trestní příkaz ukládající majetkovou trestní sankci i takové osobě poškozené trestným činem, je-li známa.

K bodům 11 až 15 (§ 265h odst. 3, § 265o odst. 1, § 266 odst. 7 a § 275 odst. 4)

Podle stávající právní úpravy má Nejvyšší soud, k němuž byl podán mimořádný opravný prostředek (dovolání, stížnost pro porušení zákona), oprávnění odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, které by mohlo být v případě vyhovění mimořádnému opravnému prostředku zrušeno, pokud má za to, že jsou pro takový postup dány důvody. Toto oprávnění se navrhuje doplnit i ve vztahu k rozhodnutím, kterými bylo uloženo propadnutí nebo zabrání věci, náhradní hodnoty nebo majetku nebo jeho části ve vztahu k věcem, které na základě takového rozhodnutí přešly do vlastnictví státu (k okamžiku nabytí právní moci takového rozhodnutí). V takovém případě totiž nejde o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí, neboť výkon v tomto případě spočívá pouze v tom, že se příslušné organizační složce státu zašle opis pravomocného rozhodnutí a případně se jí majetek nebo věci předají, pokud je již nemá v dispozici. V těchto případech je tedy potřebné zajistit, aby bylo pozastaveno nakládání s takovým majetkem nebo věcmi, pokud je to možné – tj. aby nebyly prodány, bezúplatně převedeny na jinou organizační složku státu anebo s nimi nebylo naloženo jiným zákonem č. 219/2000 Sb. předvídaným způsobem. V tomto směru se proto navrhuje stávající úpravu doplnit a návazně doplnit pak i úpravu v předpisech upravujících nakládání s takovými věcmi nebo majetkem. O uvedeném je třeba neprodleně vyrozumět organizační složku státu, která je příslušná k hospodaření s takovou věcí podle zákona č. 219/2000 Sb.

K bodům 18, 20 a 23 (§ 344a odst. 1, § 347 odst. 1 a § 358b odst. 1)

Předmětné zajišťovací instituty se navrhuje doplnit v tom smyslu, aby bylo umožněno zajistit i výkon již uložené trestní sankce, pokud její výkon dosud zajištěn není a vznikne tato potřeba (typicky u nepravomocně uloženého trestu nebo pokud odvolací soud uloží peněžitý trest a před jeho uložením nezajistí jeho výkon).

K bodům 19 a 22 (§ 345 a § 349b)

Dosavadní praktické zkušenosti z aplikace zákona č. 59/2017 Sb. jednoznačně ukázaly, že osoby zajišťující výkon majetkových sankcí jsou mnohdy osoby bez právnického vzdělání a je pro ně velmi obtížné vyhodnotit, zda daná sankce spadá pod režim zákona č. 59/2017 Sb., či nikoli. Proto se stanoví předsedovi senátu povinnost uvést, jakým právním režimem se majetková sankce řídí. V případě peněžitých trestů by tato skutečnost měla být seznatelná z poučení pro poškozeného (či z jeho absence) v rozhodnutí. Rozhodná kritéria pro to, aby majetková sankce spadala pod režim zákona č. 59/2017 Sb., jsou následující:

- majetková sankce byla pravomocně uložena k 1. 1. 2018 nebo po tomto dni; v případě trestního příkazu byla pravomocně uložena k 1. 10. 2018 nebo po tomto dni,

- majetková trestní sankce byla uložena buď trestním příkazem, nebo v hlavním líčení anebo ve veřejném zasedání, do něhož si soud rozhodnutí o ní vyhradil (nikoli tedy na samostatný návrh státního zástupce, nebo v průběhu vykonávacího řízení, což se týká pouze přeměny alternativních trestů na peněžitý trest); to neplatí, jde-li o sankce uložené po nabytí účinnosti této novely.

- existuje poškozený trestným činem, o němž se vede trestní řízení, v němž je majetková trestní sankce ukládána [stačí existence poškozeného, aniž by musel svůj majetkový nárok uplatnit, nebo aniž by splňoval vymezení oprávněné osoby podle § 2 odst. 3 zákona č. 59/2017 Sb. (ve znění této novely podle § 2 odst. 4)],

- nejde o majetkovou trestní sankci uloženou cizozemským rozhodnutím, které bylo na území České republiky uznáno; to neplatí, splňuje-li sankce podmínky uvedené v § 2 odst. 2 větě první zákona č. 59/2017 Sb. ve znění této novely. Samostatně podle kritérií uvedených v navrženém § 2 odst. 2 zákona č. 59/2017 Sb. se pak posuzuje majetková trestní sankce uložená jiným členským státem, která je podle nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci uznána a vykonána na území České republiky.

K části třetí – změna zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích K bodu 1 (§ 15 odst. 2)

S ohledem na potřebu zajistit řádnou informovanost organizačních složek státu nakládajících s majetkem, který propadl nebo byl zabrán na základě příkazu ke konfiskaci vydaného orgánem jiného členského státu Evropské unie (k tomu srov. i odůvodnění k novelizačnímu bodu 2 této části návrhu), se navrhuje doplnit ustanovení, v němž je výslovně odkazováno na postupy sdílení majetku s jiným členským státem. Tuto povinnost mají organizační složky státu již nyní ve vztahu k majetku, který propadl nebo byl zabrán na základě uznaného rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie ukládajícího propadnutí nebo zabrání majetku (srov. § 15 odst. 2 poslední věta, § 290 odst. 6 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních). Pokud organizační složka státu sdílí s jiným členským státem peněžní prostředky (což bude nejčastější případ), zašle je do jiného členského státu na požadovaný účet a v požadovaném označení (tyto informace jí sdělí předseda senátu na základě informace od jiného členského státu, viz navrhované znění § 289 odst. 1 a § 297h odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních). Zároveň se upravuje povinnost organizační složky státu tento orgán o jejich zaslání vyrozumět, aby měl dostatečné informace umožňující mu správně identifikovat platbu. Vyrozumění není třeba překládat do úředního jazyka jiného členského státu, ani do jiného cizího jazyka. Kromě doplnění § 15 má rovněž předseda senátu, který zasílá organizační složce státu rozhodnutí k zajištění výkonu, povinnost ji upozornit na postupy sdílení upravené v § 290 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních nebo v článku 30 nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci a návazně v navrženém § 297l zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Za účelem provedení článku 667 Dohody o obchodu a spolupráci mezi Evropskou unií a Evropským společenstvím pro atomovou energii na jedné straně a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska na straně druhé, který upravuje sdílení zkonfiskovaného majetku mezi Spojeným královstvím a členským státem Evropské unie, se navrhuje doplnit do zákona č. 219/2000 Sb. (§ 15 odst. 2) ustanovení, která umožní sdílet propadlý a zabraný majetek mezi Českou republikou a Spojeným královstvím i pro účely uspokojení nároku poškozených na náhradu škody, nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo poškozeným majetek vrátit ve stanovené lhůtě po nabytí právní moci rozhodnutí, kterým majetek propadl nebo byl zabrán. Vzhledem k tomu, že na základě vzájemnosti je možné uzavřít dohodu o sdílení majetku i s jinými státy, než jsou členské státy Evropské unie a Spojené království, doplňuje se úprava v § 15 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. i o tento případ.

K bodu 2 (§ 16 odst. 3)

Působnost dosavadních ustanovení zákona č. 104/2013 Sb. upravujících uznání a výkon rozhodnutí jiných členských států o propadnutí nebo zabrání majetku nebo jeho části v návaznosti na rámcové rozhodnutí Rady 2006/783/SVV ze dne 6. října 2006 o uplatňování zásady vzájemného uznávání příkazů ke konfiskaci se omezuje pouze na členské státy, vůči nimž Česká republika nemůže postupovat podle nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci, neboť pro ně není závazné. Konkrétně jde o Irsko a Dánsko. Po brexitu se vůči Spojenému království postupuje klasickou cestou právní pomoci. Uvedené omezení je v souladu s bodem 52 recitálu nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci, podle něhož by se ustanovení rámcového rozhodnutí 2006/783/SVV měla nahradit tímto nařízením ve vztahu mezi členskými státy, které jsou jím vázány. Ustanovení rámcového rozhodnutí 2006/783/SVV by se měla nadále uplatňovat nejen ve vztahu mezi členskými státy, které nejsou tímto nařízením vázány, ale i ve vztahu mezi členským státem, který není tímto nařízením vázán, a členským státem, který tímto nařízením vázán je. S ohledem na to je třeba ustanovení § 16 odst. 3 upravit tak, aby bylo použitelné jak vůči členským státům, pro které nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci není závazné, tak vůči členským státům, které se již neřídí rámcovým rozhodnutím Rady 2006/783/SVV, ale nově uvedeným nařízením. Okruh těchto členských států zůstává stejný. Článek 668 odst. 2 Dohody o obchodu a spolupráci mezi Evropskou unií a Evropským společenstvím pro atomovou energii na jedné straně a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska na straně druhé se pak navrhuje provést novým § 134b zákona č. 104/2013 Sb. ve spojení s § 16 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb. Tato ustanovení umožňují pozastavit nakládání s propadlým nebo zabraným majetkem ještě po dobu 3 měsíců po nabytí právní moci rozhodnutí českého soudu o uznání rozhodnutí Spojeného království v České republice. Pokud v této lhůtě Spojené království informuje Českou republiku o existenci překážky propadnutí nebo zabrání majetku, soud své rozhodnutí o uznání zruší a rozhodne znovu ve zbylém rozsahu. Obdobná úprava je obsažena již dnes v zákoně č. 104/2013 Sb. a v zákoně č. 219/2000 Sb. ve vztahu k členským státům Evropské unie. Vzhledem k tomu, že tato situace může nastat i ve vztahu k jinému státu, než je Spojené království nebo jiný členský stát Evropské unie, navrhuje se v § 134a zákona č. 104/2013 Sb. ve spojení s § 16 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb. tuto otázku upravit obdobně i pro jiné cizí státy, které nejsou členy Evropské unie. K poznámkám pod čarou č. 31a a 31b Byť se poznámky pod čarou samostatně zpravidla nenovelizují, lze tak ve výjimečném případě učinit z důvodu jasnosti a přehlednosti úpravy. Tak tomu je v navrhovaném případě, neboť mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních byla původně upravena v hlavě XXV. trestního řádu, následně však byla vyčleněna do samostatného zákona č. 104/2013 Sb. V § 15 a 16 zákona č. 219/2000 Sb. při odkazech na postupy ve vztahu k majetku propadlému nebo zabranému na základě justiční spolupráce s jiným členským státem Evropské unie v důsledku toho vzniká inkonzistence, neboť je částečně odkazováno již na zákon č. 104/2013 Sb. a částečně ještě na již neplatná ustanovení trestního řádu. Proto se jeví jako potřebné tuto inkonzistenci napravit a poznámky pod čarou aktualizovat.

K bodu 3 (§ 16 odst. 4)

V návaznosti na doplnění oprávnění Nejvyššího soudu rozhodnout o pozastavení nakládání s majetkem nebo věcmi, které propadly nebo byly zabrány v trestním řízení (podle § 66, § 70, § 71, § 101, § 102 nebo § 102a tr. zák.), či na oprávnění předsedy senátu Nejvyššího soudu takový postup nařídit, pokud bylo zahájeno řízení o dovolání nebo o stížnosti pro porušení zákona, se upravuje, jak má postupovat organizační složka státu příslušná k hospodaření s takovým majetkem nebo věcmi podle § 11 zákona č. 219/2000 Sb. Pokud s majetkem nebo věcmi stále hospodaří, pak je povinna se zdržet takového nakládání s nimi, které by znemožnilo jejich případné vrácení původnímu vlastníkovi. Pokud tuto povinnost již splnit nelze, zejména proto, že majetek nebo věci již byly prodány soukromé osobě, organizační složka státu (uvedená v § 11 zákona č. 219/2000 Sb.) vyrozumí Nejvyšší soud, že již nakládání s takovým majetkem nebo věcmi nelze pozastavit.

K části čtvrté – změna zákona o soudnictví ve věcech mládeže

V návaznosti na změnu systematiky v části páté zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních je třeba upravit odkaz v § 88a odst. 3 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, který upravuje odchylky v oblasti justiční spolupráce pro řízení ve věcech mladistvých.

K části páté – změna zákona o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení

Navrhuje se upravit, aby i pravomocná rozhodnutí ukládající propadnutí nebo zabrání věci nebo náhradní hodnoty anebo části majetku byla zasílána organizačním složkám státu, které mají zajistit výkon těchto rozhodnutí, bez odůvodnění, obdobně jako to stanoví stávající právní úprava pro rozsudek o propadnutí majetku nebo jeho části (§ 345 tr. řádu).

K části šesté – změna trestního zákoníku

Navržená úprava je adaptační úpravou k nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci. Toto nařízení v článku 2 odst. 10 vymezuje dotčené osoby jako fyzické nebo právnické osoby, proti kterým je vydán příkaz k zajištění nebo příkaz ke konfiskaci, nebo fyzické či právnické osoby vlastnící majetek, na nějž byl příkaz vydán, jakož i jiné třetí osoby, jejichž práva k tomuto majetku jsou tímto příkazem přímo dotčena podle práva vykonávajícího státu. Podle článku 33 mají dotčené osoby ve vykonávajícím státě právo na účinnou právní ochranu proti rozhodnutí o uznání a výkonu příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci. Právo na podání opravného prostředku se uplatní u soudu ve vykonávajícím státě v souladu s jeho právem. Pokud jde o příkazy ke konfiskaci, podání opravného prostředku může mít odkladný účinek, stanoví-li tak právo vykonávajícího státu. Pokud jde o osoby, kterým byly majetek, jeho část nebo věc zajištěny (které vlastní majetek nebo jim náleží), mají právo podat proti usnesení o zajištění stížnost, o které rozhoduje soud (či případně následně žádost o zrušení zajištění, o které také rozhoduje soud). Stejně tak osoby, kterým propadl nebo byl zabrán majetek, jeho část či věc, mají právo podat proti takovému rozhodnutí opravný prostředek ve formě odvolání nebo stížnosti. Pokud by se následně zjistilo, že věc vlastní někdo jiný než ten, komu propadla nebo byla zabrána, bylo by možné buď žádat o obnovu řízení, nebo se práva domáhat u civilního soudu – viz § 16 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. (Se spornými nároky třetích osob k majetku, který stát nabyl způsoby uvedenými v ustanovení § 13 tohoto zákona, odkáže příslušná organizační složka tyto osoby na soud. Současně je vyzve, aby ve lhůtě jednoho měsíce od doručení výzvy prokázaly, že svůj nárok u soudu uplatnily. Byla-li podána žaloba, vyčká právní moci rozhodnutí soudu. V případě marného uplynutí této lhůty pokračuje organizační složka v postupu podle ustanovení § 15 odst. 2 tohoto zákona; možnost následného uplatnění nároků třetích osob u soudu tím není dotčena.). Pokud jde o jinou osobu, která má k majetku určité právo, které se k němu váže (tj. věcné právo, viz § 1106 NOZ; právo stavby, služebnosti, reálná břemena, zástavní právo, předkupní právo jako právo věcné, výhrada zpětné koupě a výhrada zpětného prodeje), pak zajištěním není toto právo přímo dotčeno a trvá dále. Orgán činný v trestním řízení takovou osobu o zajištění pouze vyrozumívá (srov. § 2 zákona č. 279/2003 Sb. a § 79b tr. řádu). Tuto osobu tak nelze v této fázi považovat za dotčenou osobu ve smyslu nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci ve spojení s vnitrostátní úpravou. V případě, že dotčený majetek propadne, nebo je zabrán, pak tato práva trvají rovněž i nadále, ovšem s jedinou výjimkou. V § 41 zákona č. 219/2000 Sb. se stanoví, že pokud stát nabyl majetek způsoby uvedenými v ustanovení § 13, zástavní práva k majetku, který stát takto nabyl, okamžikem jeho přechodu na stát zanikají; to neplatí v případě dědění nebo odúmrti a v případech, stanoví-li tak zvláštní právní předpis, rozhodnutí příslušného orgánu nebo mezinárodní smlouva, kterou je stát vázán. Propadnutím nebo zabráním majetku jsou tak přímo dotčena práva zástavních věřitelů, kteří, přestože mají svou pohledávku zajištěnou přímo na určité věci, toto právo k věci po jejím propadnutí nebo zabrání bez dalšího ztrácejí (např. banka, která má zajištěn na nemovitosti hypoteční úvěr). Pokud by zástavní věřitel stihl své právo exekuovat před skončením trestního řízení, pak by se na zástavě mohl uspokojit (za předpokladu, že mu k tomu orgán činný v trestním řízení udělí souhlas, tj. nejde o fingovanou pohledávku), pokud tak učinit nestihne, své právo ztrácí. Byť nezaniká jeho pohledávka, je celkem zřejmé, že tím, že ztratí své zástavní právo, je uspokojení jeho pohledávky vůči dlužníkovi jiným způsobem poměrně nereálné. Tato úprava vede v současnosti k tomu, že soudy postupují v praxi tak, že je-li věc zatížena zástavním právem, propadnutí nebo zabrání takové věci neuloží a pokud tak učiní, jsou taková rozhodnutí zpravidla zrušena nejpozději v rámci dovolacího řízení. K tomu lze odkázat i na soudní judikaturu, např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 538/2014, které se sice zabývá peněžitým trestem, ale zdůrazňuje povinnost soudu při ukládání majetkového trestu reflektovat majetkovou situaci obviněného i z pohledu práv třetích osob, včetně např. existence zástavního práva k jím vlastněným věcem, nebo na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 335/2015, kterým bylo rozhodnuto o zrušení rozsudku odvolacího soudu ve výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty právě s odkazem na zástavní právo váznoucí na zajištěných věcech. Tím se omezuje možnost ukládání majetkových trestních sankcí. V důsledku toho tak stát, případně poškození, nezískají z takové věci žádný výnos, a to i v případě, že by po uspokojení zástavního věřitele zbývaly peněžní prostředky, které by mohly být využity např. podle zákona č. 59/2017 Sb. Navržená úprava tedy spíše přispěje k tomu, že z určité věci stát nebo poškození získají určitý výnos. V důvodové zprávě k § 41 zákona č. 219/2000 Sb. jsou uváděny následující důvody, které vedly k přijetí takové úpravy: „Podstatné je usměrnění rozsahu aktuálních závazků pro stát v případě, kdy stát nabývá majetek zákonem, na základě zákona, rozhodnutím příslušného orgánu, na základě mezinárodních smluv či jiných právních skutečností, tedy většinou z úřední povinnosti. Jedná se především o jasné vymezení ve vztahu k závazkům předchozího majitele; řeší se však též další existence zástavního práva jiné osoby vůči takto nabytému majetku státu. Návrh zákona zde zohledňuje specifickou pozici státu jako „nuceného” vlastníka, popř. nositele dalších práv. V té souvislosti je třeba uvést, že právě stát přebírá na sebe v důsledku takových právních institutů jako je nález nebo opuštění v řadě případů péči o věci, kde skutečný vlastník neplní své povinnosti ať již díky anonymitě anebo nedosažitelnosti pro neznámý pobyt. Zátěž pro stát je v tomto směru markantní obzvlášť u nelukrativních nemovitostí anebo věcí blížících se svým stavem odpadu. V případě zániku zástavních práv koresponduje postavení státu s pozicí smluvního nabyvatele zastavené věci, který o zástavním právu při uzavírání smlouvy nevěděl a vědět nemohl (srov. § 151d odst. 2 občanského zákoníku)“. Je otázkou, zda toto odůvodnění obstojí i v kontextu dnešní právní úpravy v občanském zákoníku. Ustanovení § 41 zákona č. 219/2000 Sb. navíc nerozlišuje mezi jednotlivými způsoby nabytí majetku dle § 13 citovaného zákona, tedy nezohledňuje ani to, že ke zhoršení postavení zástavního věřitele dojde např. rozhodnutím příslušného orgánu moci soudní předpokládaným zákonem, a dost dobře tedy nelze v takovém případě argumentovat tím, že stát v takovém případě nabyl právo nuceným způsobem na základě okolností na vůli státu neovlivnitelných. Rovněž tato paušální úprava nezohledňuje, zda je zástavní věřitel v dobré víře. Je třeba vzít v úvahu, že zástavní právo mohlo vzniknout bez jakékoli souvislosti s danou trestnou činností. Jako právo věcné mohlo k určité věci již existovat před tím, než tuto věc nabyla osoba, vůči níž směřuje rozhodnutí o propadnutí nebo zabrání věci. Mohlo také zajišťovat jiný dluh než dluh této osoby. Kromě smluvně zřízených zástavních práv přitom může jít i o exekutorská zástavní práva při provádění exekuce nebo zástavní práva zřízená správcem daně k zajištění neuhrazené daně. I pokud by zástavním právem byl zajištěn dluh osoby, jíž má předmět zástavy propadnout, jsou dány důvody pro zachování zástavního práva. I když samotný primární dluh propadnutím nebo zabráním majetku nezaniká, zánikem zástavního práva se významně snižuje možnost jiného způsobu uspokojení věřitele. Riziko, že zástavní právo v těchto případech může v současnosti zaniknout, přitom nepochybně musí ovlivňovat také přístup věřitele při uzavírání smlouvy vztahující se k hlavnímu dluhu. Ten musí pravděpodobně vynaložit vyšší náklady spojené se zjištěním, jak byl předmět zástavy nabyt, a pokud to není možné nebo na to nemá prostor, měl by dané riziko promítnout do podmínek sjednání primárního dluhu. To se nezbytně nemusí projevit kupříkladu při individuálním sjednání úvěru, ale dané riziko je nepochybně zohledňováno při nastavení politiky poskytování úvěrů. Paralela s opuštěním a nálezem není přiléhavá, naopak se dá předpokládat, že zástavní právo bude zřizováno k věci, která má určitou hodnotu, jinak by zástavní právo postrádalo smysl. Navíc jednou ze základních povinností zástavního dlužníka je zdržet se všeho, čím se zástava zhoršuje na úkor zástavního věřitele. Při snížení míry zajištění v důsledku jednání zástavního dlužníka je tento povinen ji přiměřeně doplnit (§ 1353 OZ). Tutéž povinnost má i dlužník, ztratila-li jistota na ceně a zajištění se stane nedostatečným (§ 2017 OZ). Stejně tak nelze považovat za přiléhavou paralelu s pozicí smluvního nabyvatele zastavené věci, který o zástavním právu při uzavírání smlouvy nevěděl a vědět nemohl, neboť v daných případech stát nabývá vlastnictví na základě sankce, kterou uložil soud, a těžko tak lze hovořit o nevědomosti či nuceném nabytí vlastnictví. Proto se navrhuje, aby v trestním zákoníku (zvláštním zákoně) bylo stanoveno, že zástavní práva k propadlému či zabranému majetku nebo věci nezanikají. Bude potom na státu (a následně na civilním soudu), aby v rámci vypořádání práv k propadlému či zabranému majetku nebo věci posoudil, zda zástavní právo platně vzniklo a zda jeho zřizovatel byl nebo nebyl v dobré víře. Pokud půjde o zástavní právo k věci zapsané do veřejného seznamu, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu (§ 984 NOZ). Zástavní právo tedy může být zřízeno za těchto podmínek i nevlastníkem zapsaným ve veřejném seznamu jako vlastník (tj. i u výnosů z trestné činnosti). U věcí nezapsaných do veřejného seznamu, popřípadě do veřejného rejstříku, se neuplatní materiální publicita a ochrana dobré víry oprávněného z věcného práva, tudíž vůbec nemusí dojít k platnému vzniku zástavního práva, pokud bylo zřízeno k věci, která nebyla ve vlastnictví dlužníka (tj. jde o věc získanou trestnou činností).

K části sedmé – změna zákona o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení K bodům 1, 8, 14 a 24 (rozdělení zákona na hlavy)

Vzhledem k tomu, že zákon je zapotřebí adaptovat na nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci, které předpokládá přeshraniční uspokojování majetkových nároků poškozených, je třeba jej rozčlenit na společná ustanovení, ustanovení týkající se pouze vnitrostátních řízení a ustanovení týkající se výlučně přeshraničních případů.

K bodu 2 (§ 1)

S ohledem na nová ustanovení týkající se přeshraničního uspokojování majetkových nároků poškozených je zapotřebí rozšířit působnost zákona. Provádějí se změny, jejichž účelem je sladění úpravy propadnutí a zabrání majetku jak vůči členským státům Evropské unie, tak vůči Spojenému království, tak i vůči ostatním cizím státům.

K bodům 3 a 4 (§ 2 odst. 1 a 2)

S ohledem na koncepční změnu běhu počátku lhůty pro podání žádosti poškozeného se jeví být zbytečně zužující vymezení majetkové trestní sankce v § 2 citovaného zákona v tom směru, že je zde vyjmenováno, že taková sankce musí být uložena v hlavním líčení, trestním příkazem nebo ve veřejném zasedání, do něhož si soud rozhodnutí o ní vyhradil. K jejímu uložení totiž může dojít i v odvolacím řízení nebo v samostatném veřejném zasedání; po změně počátku běhu lhůty pro podání žádosti podle zákona č. 59/2017 Sb. již není relevantní důvod vymezení majetkové trestní sankce takto zužovat. Proto se navrhuje toto omezení odstranit tak, aby poškození dosáhli v co největším okruhu případů na majetek získaný z majetkových trestních sankcí. V návaznosti na články 29 a 30 nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci se rozšiřuje pojem majetkové trestní sankce tak, aby zahrnoval i majetkové sankce uložené v jiném členském státu nebo ve Spojeném království a uznané na území České republiky podle tohoto nařízení, pokud trestným činem, v řízení o němž byla uložena majetková sankce, vznikl poškozenému majetkový nárok. Ostatní majetkové sankce uložené rozhodnutím cizího státu, které bylo na území České republiky uznáno (buď postupem podle části třetí hlavy IV, nebo postupem podle části páté hlavy VII), se za majetkovou trestní sankci pro účely tohoto zákona nepovažují.

K bodům 5 a 6 [§ 2 odst. 4 písm. a) až c)]

Navržené změny souvisejí se změnou počátku běhu lhůty v § 8 odst. 1. Nově se již lhůta pro podání žádosti oprávněné osoby nebude počítat od právní moci odsuzujícího rozsudku, ale až od právní moci rozhodnutí, kterým byla uložena majetková trestní sankce. Takové nastavení počátku lhůty se jeví být logičtější, neboť v době, kdy odsuzující rozsudek nabude právní moci, ještě nemusí být oprávněné osobě známo, zda bude ve veřejném zasedání, kam si soud rozhodnutí o majetkové trestní sankci (zabrání věci, části majetku nebo náhradní hodnoty) vyhradil, majetková trestní sankce uložena, či nikoli. Vzhledem k tomu je již v definici oprávněné osoby zbytečný dovětek o vyhrazení si věci do veřejného zasedání, neboť oprávněná osoba bude nově žádat vždy až poté, co byla majetková trestní sankce v trestním řízení pravomocně uložena.

K bodu 7 [§ 2 odst. 4 písm. e)]

Rozšiřuje se vymezení oprávněné osoby v návaznosti na článek 30 nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci. V tomto směru je třeba upozornit, že toto nařízení v článku 30 počítá pouze s nároky obětí, přičemž v recitálu č. 45 nařízení se ponechává na členských státech, zda pod tento pojem zahrnou i právnickou osobu. V České republice byl zvolen v souladu s vnitrostátním právem obecnější pojem poškozený, tj. je zahrnuta i právnická osoba. Je nicméně možné, že některé jiné členské státy budou článek 30 nařízení uplatňovat pouze na oběti a neuspokojí nároky jiných osob poškozených trestných činem, o němž se vedlo trestní řízení v České republice.

K bodům 9 a 10 (§ 6 odst. 2)

Navržená úprava reaguje na praktické poznatky vyplývající z aplikace zákona č. 59/2017 Sb., které ukázaly, že roční lhůta stanovená jako kritérium pro prodejnost věci se jeví být příliš krátká zejména v těch případech, kdy na věci váznou práva třetích osob, jež je třeba vypořádat nebo zohlednit při prodeji. Proto se navrhuje její prodloužení na dva roky. Dále se navrhuje upravit, že tato lhůta neběží po dobu, po kterou probíhá dovolací řízení nebo řízení o stížnosti pro porušení zákona v trestní věci, v níž došlo k propadnutí nebo zabrání určité věci (dle § 66, § 70, § 71, § 101, § 102 nebo § 102a tr. zák.), pokud Nejvyšší soud vyrozuměl příslušnou organizační složku státu, která s takovou věcí hospodaří, že pozastavuje další nakládání s ní. Stejně tak lhůta neběží ani po dobu, kdy je vedeno jiné soudní řízení, jehož výsledek může mít bezprostřední vliv na další nakládání s věcí, např. insolvenční řízení, řízení o určení vlastnického práva k věci apod., což zabrání případům, kdy by věc nebylo možné zpeněžit z důvodu, že je vyčkáváno na výsledek soudního řízení, a v mezidobí by uplynula lhůta pro zpeněžení věci a věc by byla nadále považována za neprodejnou, přestože by pro to nebyl dán žádný relevantní důvod.

K bodu 11 [§ 6 odst. 3 písm. c)]

Navržená změna reaguje na povinnost sdílení propadlého či zabraného majetku s jiným členským státem, kdy podle článku 30 odst. 6 písm. d) nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci lze jiný majetek než peněžní prostředky použít ve veřejném zájmu nebo pro sociální účely v souladu s právem vykonávajícího státu jen se souhlasem vydávajícího státu. Pokud si tedy organizační složka státu potřebuje ponechat pro zabezpečení výkonu své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti určitou věc, která propadla nebo byla zabrána na základě uznaného příkazu ke konfiskaci jiného členského státu vázaného tímto nařízením, musí nejprve požádat Ministerstvo financí (srov. navržený § 297l zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních), aby si vyžádalo souhlas s takovým postupem od příslušného orgánu jiného členského státu (orgán, kterému lze žádost adresovat, bude zjistitelný z osvědčení o vydání příkazu ke konfiskaci a lze jej zjistit od soudu, který příkaz ke konfiskaci uznal). Věc si pak organizační složka státu může ponechat pouze v případě udělení souhlasu jiným členským státem.

K bodům 12 a 13 (§ 7 odst. 1)

Navržená změna reaguje na povinnost sdílet propadlý nebo zabraný majetek získaný na základě příkazu ke konfiskaci vydaného jiným členským státem, který byl podle nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci uznán na území České republiky, s tímto jiným členským státem podle článku 30 tohoto nařízení nebo se Spojeným královstvím na základě dohody mezi Evropskou unií a Velkou Británií. K tomu srov. též odůvodnění k navrženému § 297l zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (novelizační bod 173 části první návrhu). V takovém případě je třeba nejprve jinému členskému státu zaslat částku až do výše majetkových nároků poškozených osob. Pokud po uspokojení takových nároků na zvláštním účtu po provedeném přepočtu zbývá více než 10 000 EUR (přepočet na eura se provádí ke dni připsání peněžních prostředků na účet, viz navržený § 297l zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních), Ministerstvo spravedlnosti z této částky zašle polovinu do jiného členského státu; pokud je částka nižší, pak je na zvláštním účtu ponechána celá. Teprve následně Ministerstvo spravedlnosti odečte procenta pro Probační a mediační službu a zbytek odvede do státního rozpočtu.

K bodu 15 (§ 8 odst. 1 věta druhá a třetí)

Jde o legislativně technickou úpravu odkazů v návaznosti na vložení nového odstavce 2 do § 2.

K bodům 16 až 19 (§ 8 odst. 1 až 4)

Navrhuje se změnit počátek běhu lhůty pro podání žádosti oprávněné osoby o uspokojení jejího majetkového nároku ze zvláštního účtu. Nově se tato lhůta již nebude počítat od právní moci odsuzujícího rozsudku, ale až od právní moci všech rozhodných výroků – o vině, majetkové trestní sankci i o majetkovém nároku poškozeného. Takové nastavení počátku lhůty se jeví být logičtější, neboť je třeba zohlednit všechny situace, které mohou nastat, např. že výrok, kterým byla uložena majetková trestní sankce, nabude právní moci, ale je podáno odvolání do výroku o vině (aniž by bylo zároveň podáno do výroku o majetkové trestní sankci) nebo do výroku o majetkovém nároku poškozeného (popř. je podáno z toho důvodu, že takový výrok nebyl učiněn). V takových případech může v odvolacím řízení dojít ke změnám, které mohou mít vliv i na výrok o majetkové trestní sankci a může dojít i ke zrušení tohoto výroku, nebo může dojít k tomu, že bude majetkový nárok poškozeného změněn až v odvolacím řízení. Vzhledem k tomu se navrhuje ještě více zpřesnit počátek běhu lhůty pro uplatnění žádosti o uspokojení majetkového nároku poškozeného tak, aby poškozený již znal všechny rozhodné skutečnosti pro podání své žádosti. Navržená změna dále reaguje na zkušenosti z praxe, které ukázaly, že v některých případech oprávněná osoba nemůže ve stanovené dvouměsíční lhůtě přiložit k žádosti kopii pravomocného rozhodnutí trestního soudu, protože dosud není vyhotoveno nebo oprávněné osobě doručeno a nelze na něm vyznačit doložku právní moci. Oprávněná osoba se tak dostává do situace, kdy nemůže bez svého zavinění splnit zákonný požadavek a její nárok na uspokojení zaniká. Proto se nově stanoví, že osoba požadovanou přílohu k žádosti (či v případě osoby uvedené v § 8 odst. 4 k listině dokládající, že uplatnila svůj nárok v civilním řízení) nemusí připojit, pokud tak bez své viny nemůže učinit. V takovém případě Ministerstvo spravedlnosti o této skutečnosti a důvodu bránícímu připojení přílohy vyrozumí a přílohu doplní, jakmile to bude možné. Ministerstvo spravedlnosti v takovém případě řízení přeruší (srov. § 9 odst. 2).

K bodu 20 (§ 9 odst. 2)

Doplňuje se nový důvod přerušení řízení o uspokojení majetkového nároku oprávněné osoby reagující na nově navržené změny v § 8. Nepřipojení přílohy k žádosti ve stanovené lhůtě bez zavinění osoby již není důvodem pro zánik jejího nároku, což se jeví být jako nedůvodně přísná úprava, ale bude přerušeno řízení do doby doplnění přílohy. Pokud je však zjištěno, že důvod již odpadl a oprávněná osoba nereaguje ani na opakovanou výzvu k doplnění chybějících příloh, řízení se zastaví. Zde nepostačuje obecná úprava správního řádu, podle níž správní orgán přeruší řízení a vyzve osobu, aby odstranila vady žádosti ve stanovené lhůtě, přičemž pokud tak tato osoba neučiní, řízení zastaví, neboť v daném případě osoba nemůže ve stanovené lhůtě vady odstranit, neboť nemá k dispozici požadovanou přílohu.

K bodu 21 (§ 9 odst. 3)

Opravuje se legislativně technická chyba v § 9 odst. 3, v němž se stanoví, do kdy je Ministerstvo spravedlnosti povinno o žádosti oprávněné osoby rozhodnout, a tato lhůta se stanoví i ve vztahu k žádosti oprávněné osoby uvedené dnes v § 2 odst. 3 písm. d) [nově v § 2 odst. 4 písm. d)]. Dále se navrhuje legislativně technická úprava odkazu v návaznosti na vložení nového odstavce 2 do § 2.

K bodu 22 (§ 11 odst. 2)

Z účetního i praktického pohledu se stávající zákonný požadavek, aby osoba vrátila peněžní prostředky na zvláštní účet Ministerstva spravedlnosti, nejeví být vhodný, neboť se na zvláštním účtu směšují s peněžními prostředky z majetkových trestních sankcí. Peněžní prostředky by měly být vráceny na účet, který je určen pro příjem pohledávek.

K bodu 23 (hlava IV)

S ohledem na potřebu zajištění adaptace článků 29 a 30 nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci se do zákona vkládá nová hlava IV, která upravuje zvláštní postupy, které se uplatní jen u přeshraničních případů spadajících do působnosti tohoto nařízení. K dílu 1 (§ 11a a 11b) V tomto dílu jsou řešeny případy, kdy jiný členský stát vedl trestní řízení o trestném činu, v jehož důsledku vznikl poškozenému majetkový nárok, a v tomto řízení uložil příkazem ke konfiskaci majetkovou trestní sankci. Vzhledem k tomu, že dotčený majetek se nachází v České republice, jiný členský stát zaslal příkaz ke konfiskaci do České republiky za účelem uznání a výkonu. Český soud příkaz ke konfiskaci uznal a rozhodl o výkonu majetkové trestní sankce. Na základě tohoto rozhodnutí propadl nebo byl zabrán v České republice majetek, příslušná organizační složka státu jej zpeněžila a výnos zaslala na zvláštní účet (příslušné informační toky mezi soudem, organizační složkou státu a Ministerstvem spravedlnosti jsou řešeny v tomto zákoně a v zákoně o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních). V tomto případě Ministerstvo spravedlnosti nevede žádné správní řízení, ani nerozhoduje o uspokojení konkrétních majetkových nároků oprávněných osob. Podle navrženého § 297h zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních má předseda senátu povinnost informovat Ministerstvo spravedlnosti o tom, že v jiném členském státě existuje poškozený, který uplatnil svůj majetkový nárok, a zašle mu své pravomocné rozhodnutí, kterým byl uznán příkaz ke konfiskaci. Dále je vyrozumí o tom, na jaký účet má příslušnou část sdíleného majetku zaslat, a o dalších skutečnostech týkajících se majetkové trestní sankce významných z hlediska uspokojení nároků poškozených. Pokud řízení o nároku poškozeného v jiném státě dosud probíhá, Ministerstvo spravedlnosti vyčká, až obdrží od soudu informaci o tom, že již bylo skočeno. Pokud jsou informace neúplné nebo nedostatečné pro postup podle tohoto zákona, Ministerstvo spravedlnosti může požádat soud, aby požádal orgán jiného členského státu o jejich doplnění. V případě, že byl majetkový nárok poškozenému přiznán, Ministerstvo spravedlnosti zašle do jiného členského státu peněžní částku získanou zpeněžením propadlého nebo zabraného majetku až do výše odpovídající výši majetkového nároku oprávněné osoby, který jí byl přiznán rozhodnutím jiného členského státu. Podle informací od jiného členského státu budou peněžní prostředky zaslány buď přímo poškozenému, nebo orgánu jiného členského státu. Peněžní prostředky Ministerstvo spravedlnosti přepočte na měnu jiného členského státu podle kurzu devizového trhu vyhlášeného Českou národní bankou pro den, kdy byly peněžní prostředky připsány na zvláštní účet. O zaslání peněžních prostředků nebo jejich části nebo o tom, že žádné peněžní prostředky získány nebyly, a o dalších skutečnostech důležitých z hlediska uspokojení nároku oprávněné osoby, zejména zda již byly výkonem majetkové trestní sankce získány všechny peněžní prostředky nebo jen jejich část, Ministerstvo spravedlnosti neprodleně vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu (který je v osvědčení o vydání příkazu ke konfiskaci uveden jako styčný pro tento účel, o čemž by měl Ministerstvo spravedlnosti informovat český soud). Informaci není povinno překládat do úředního jazyka jiného členského státu. Vzhledem k tomu, že nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci nijak neupravuje, jak má být postupováno v případě, že poškozený v mezidobí uspokojil svůj majetkový nárok v jiném členském státu jinak, navrhuje se ponechat další postup na dohodě mezi Ministerstvem spravedlnosti a příslušným orgánem jiného členského státu. Pokud po zaslání peněžních prostředků pro účely uspokojení nároků poškozených v jiném členském státu zbývají na zvláštním účtu peněžní prostředky v částce převyšující 10 000 EUR, Ministerstvo spravedlnosti zašle jejich polovinu orgánu jiného členského státu příslušnému k jejich sdílení, pokud není dohodnuto jinak. Peněžní prostředky Ministerstvo spravedlnosti přepočte na eura podle kurzu devizového trhu vyhlášeného Českou národní bankou pro den, kdy byly peněžní prostředky připsány na zvláštní účet (viz navržený § 297l zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních). Je-li částka peněžních prostředků na zvláštním účtu rovna nebo nižší než 10 000 EUR, ponechá se celá na zvláštním účtu a nesdílí se. Ohledně zbytku peněžních prostředků na zvláštním účtu se postupuje podle § 12 odst. 1 až 3. K dílu 2 (§ 11c) V tomto dílu jsou řešeny případy, kdy se v České republice vedlo trestní řízení o trestném činu, v jehož důsledku vznikl poškozenému majetkový nárok, a v tomto řízení byla uložena majetková trestní sankce. Vzhledem k tomu, že dotčený majetek se nachází v jiném členském státu, soud zaslal příkaz ke konfiskaci do jiného členského státu za účelem uznání a výkonu. Jiný členský stát příkaz ke konfiskaci uznal a rozhodl o výkonu majetkové trestní sankce. Na základě tohoto rozhodnutí propadl nebo byl zabrán v jiném členském státu majetek.

Český soud má při zasílání příkazu ke konfiskaci povinnost uvést (v osvědčení), zda existuje poškozený, který uplatnil majetkový nárok. Taková informace je pro jiný členský stát důležitá z hlediska dalšího nakládání s propadlým či zabraným majetkem. Dále je soud povinen vyrozumět jiný členský stát, že sdílené peněžní prostředky podle článku 30 nařízení o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci má zaslat v tomto případě Ministerstvu spravedlnosti na zvláštní účet a uvést, jak mají být peněžní prostředky označeny

– tj. variabilním symbolem vygenerovaným pro označení daného trestního řízení v aplikaci VTS, aby byla platba identifikovatelná (blíže viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 173 části první návrhu k navrženému § 297l zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních). Ministerstvo spravedlnosti má v § 11c odst. 1 nastavenou informační povinnost vůči soudu, který takovou informaci předá do jiného členského státu podle navrženého § 297k odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Jde o informace významné z hlediska dalšího nakládání se zkonfiskovaným majetkem v jiném členském státu. Ministerstvo spravedlnosti v tomto případě vede klasické správní řízení podle zákona č. 59/2017 Sb., neboť poškozeným (oprávněným) osobám vznikl majetkový nárok v důsledku trestného činu, o němž vedl trestní řízení český soud. Poškození tedy musejí splnit vymezení oprávněné osoby podle § 2 odst. 4 písm. a) až d) a podat si v zákonem stanovené lhůtě žádost o uspokojení majetkových nároků. Jedinou odlišností je, že v tomto případě Ministerstvo spravedlnosti přijímá peněžní prostředky na zvláštní účet od jiného členského státu. Nejsou-li peněžní prostředky zaslány v českých korunách, Ministerstvo spravedlnosti je přepočte na české koruny podle kurzu devizového trhu vyhlášeného Českou národní bankou pro den, kdy byly připsány na zvláštní účet. Pokud byly uspokojeny všechny majetkové nároky oprávněných osob v plné výši a na zvláštním účtu zbývají peněžní prostředky, Ministerstvo spravedlnosti odečte 2 % pro Probační a mediační službu a zbytek odvede do státního rozpočtu. K dílu 3 (§ 11d a § 11e) Za účelem provedení článku 667 Dohody se navrhuje doplnit do zákona č. 59/2017 Sb. ustanovení, která umožní sdílet propadlý a zabraný majetek mezi Českou republikou a Spojeným královstvím i pro účely uspokojení nároku poškozených na náhradu škody, nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo poškozeným majetek vrátit ve stanovené lhůtě po nabytí právní moci rozhodnutí, kterým majetek propadl nebo byl zabrán. Blíže viz odůvodnění k novelizačním bodům 78 až 80 a 82 části první návrhu.

K bodu 25 (§ 12 odst. 1)

Jde o legislativně technickou úpravu odkazu v návaznosti na doplnění nového písmene b) do § 7.

K bodu 26 (§ 12 odst. 4)

Pokud po postupu podle § 11b a § 11d zbývají na zvláštním účtu peněžní prostředky v částce převyšující 10 000 EUR, Ministerstvo spravedlnosti zašle jejich polovinu orgánu jiného členského státu nebo orgánu Spojeného království příslušnému k jejich sdílení, pokud není dohodnuto jinak. Peněžní prostředky Ministerstvo spravedlnosti přepočte na eura podle kurzu devizového trhu vyhlášeného Českou národní bankou ke dni, kdy byly peněžní prostředky připsány na zvláštní účet (viz navržený § 297l zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních). Je-li částka peněžních prostředků na zvláštním účtu rovna nebo nižší než 10 000 EUR, ponechá se celá na zvláštním účtu a nesdílí se. Ohledně zbytku peněžních prostředků na zvláštním účtu se postupuje podle § 12 odst. 1 až 3.

K části osmé – účinnost

S ohledem na § 3 odst. 3 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů, se navrhuje stanovit účinnost navrhovaného zákona dnem 1. ledna 2023.

V Praze dne 9. března 2022

Předseda vlády:

prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M., v.r.

Ministr spravedlnosti:

JUDr. Pavel Blažek, Ph.D., v.r.