zákon č. 424/2023 Sb.

K § 1

Ustanovení odkazuje v poznámce pod čarou č. 1 na směrnici 2019/882, která stanovuje požadavky na přístupnost u výrobků a služeb. Navrhovaný zákon zajišťuje transpozici uvedené směrnice. Navrhovaný zákon upravuje práva a povinnosti osob při dodávání výrobků na trh, kterými jsou zejména výrobci, dovozci a distributoři výrobků, ale rovněž zplnomocnění zástupci, které k některým činnostem může výrobce pověřit, a poskytovatelé služeb. Zákon zakládá povinnost zajistit, aby výrobky a služby určené spotřebitelům vymezené v § 2, byly v souladu s požadavky na přístupnost podle tohoto zákona. Orgány veřejné správy, kterým tento zákon stanovuje působnost a pravomoci, jsou veskrze orgány dozoru, které budou vykonávat dozor nad tím, zda výrobky a služby splňují požadavky na přístupnost a zda tyto osoby plní své povinnosti.

Primárním cílem zákona je zajistit přístupnost výrobků a služeb, které náleží do působnosti tohoto zákona (§ 2). Žádné ustanovení tohoto zákona nedopadá na výrobky nebo služby, které nejsou vymezeny v § 2. Smyslem zajištění přístupnosti výrobků a služeb je zajistit, aby výrobek nebo služba byly dostupné co největšímu možnému počtu osob. Přístupnost je nutné chápat jakožto vlastnost, která umožňuje užití výrobku nebo služby zejména osobou se zdravotním omezením obdobně, jak takový výrobek nebo službu užívají ostatní osoby tím, že tento výrobek nebo služba splňuje požadavky na přístupnost nebo jiné požadavky podle tohoto zákona, jimž se požadavky na přístupnost doplňují nebo do jisté míry nahrazují. Přístupnost je tak určitým předpokladem pro to, aby osoba se zdravotním omezením mohla být lépe začleněna do společnosti. V různých situacích však „přístupnost“ může znamenat něco jiného. Může jít o možnost se někam přiblížit, někam vstoupit, použít zařízení ke komunikaci, schopnost vnímat text atd. Přístupnost tak nelze charakterizovat zcela jednotně, ale je nutné vycházet z každé situace individuálně. Ve své podstatě je u přístupnosti nutné vycházet ze samotných požadavků, které tento zákon stanoví a které tak zajišťují určitou úroveň přístupnosti. Avšak ani úplné užití požadavků na přístupnost nemůže zcela zaručit, že daná služba bude zcela přístupná každé osobě, neboť patrně není možné vystihnout všechny možné situace, které mohou nastat, či obsáhnout veškerá možná zdravotní omezení. O přístupnosti je tak nutné hovořit jako o určitém rozsahu dostupnosti, v jakém může daný výrobek nebo službu ta která osoba využít. Zatímco pro osobu, která nemá žádnou poruchu zraku, bude např. text smlouvy zcela přístupný, pro osobu barvoslepou bude takový text už přístupný méně a pro osobu nevidomou bude takový text nepřístupný zcela. Úroveň přístupnosti tak vždy bude záviset jednak na konkrétních omezeních dané osoby, a také na požadavcích, které taková služba bude splňovat. Přístupnost bude zajišťována zejména plněním požadavků na přístupnost, jejichž účelem je maximalizovat předvídatelné užití služby osobami se zdravotním omezením. Tedy smyslem takového požadavku je, aby výrobek nebo služba byly osobami se zdravotním omezením využité, resp. aby měly potenciál být využité v co největší míře. Přístupným výrobkem nebo službou je tedy výrobek nebo služba, které jsou určeny k využívání fyzickou osobou a které jsou vyráběné (v případě výrobků) a poskytované (v případě služeb) tak, aby je plnohodnotně, v co největším rozsahu, mohly využívat i osoby se zdravotním postižením. Služby by měly být navrhovány a poskytovány na základě tzv. univerzálního designu (design univerzálního přístupu, universal design, equal design atd.), což znamená navrhování a poskytování služeb tak, aby je mohly v co největší míře využívat všechny osoby bez nutnosti úprav nebo specializovaného designu (užití univerzálního designu nevylučuje nutnost nebo možnost užít podpůrné technologie).

V souvislosti s přístupností je nutno dodat, že to nejsou pouze osoby se zdravotním omezením, které mají mít užitek ze zpřístupněných výrobků nebo služeb. I pro osoby bez takového omezení, které brání uvedené osobě výrobek nebo službu využívat, může být zpřístupnění výrobku nebo služby přínosné. Příkladem mohou být např. osoby s krátkodobým zdravotním omezením (dle Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením rozumí osoby s dlouhodobým fyzickým, duševním, mentálním nebo smyslovým postižením), dále např. osoby, které neovládají jazyk na takové úrovni, aby mohly sledovat pořady v TV a současně neměly problém s porozuměním (takové osoby pak uvítají možnost pustit si i titulky). Dalším příkladem mohou být i televizní zařízení na letištích nebo jiných místech s vysokou koncentrací osob, kde zpravidla bývá vypnut zvuk a informace jsou zprostředkovány prostřednictvím titulků. Uvedené příklady demonstrují význam přístupnosti pro celou společnost, nikoliv jen pro osoby zdravotně nebo jinak funkčně omezené.

Z hlediska zákona tak není podstatné, zda osoba je nebo není zdravotně omezená, a pokud ano, v čem takové omezení spočívá, neboť nárok na přístupné výrobky a služby, v rozsahu stanoveném tímto zákonem, má úplně každý. Subjekty v dodavatelském řetězci a poskytovatelé služeb tak nebudou zjišťovat, zda spotřebitel trpí nějakým omezením, a tedy zda je nutné poskytnout zpřístupněný výrobek nebo službu, ale přímo takto zpřístupněný výrobek nebo službu poskytne.

K § 2

Předmět úpravy vymezuje výrobky a služby, na které se zákon vztahuje, včetně těch, na které se nevztahuje.

Zákon se vztahuje na výrobky (odst. 1), jako jsou hardwarové počítačové systémy pro všeobecné účely a jejich operační systémy (například o osobní počítače, notebooky, chytré telefony, tablety). Naopak se nejedná například o počítače začleněné ve výrobcích spotřební elektroniky. Rovněž se tento zákon nevztahuje na jednotlivé komponenty, jako jsou například základní deska nebo paměťové čipy, které jsou v těchto počítačových systémech používány. Zákon se dále vztahuje na samoobslužné platební terminály a vybrané samoobslužné terminály jako jsou bankomaty, zařízení pro výdej přepravních dokladů, odbavovací kiosky nebo samoobslužné terminály poskytující informace (jedná se o terminály používané zejména v oblasti osobní dopravy). Pokud jde o uvedená samoobslužná terminály, zákon se vztahuje pouze na ty, které jsou používány k poskytování služeb, na které se tento zákon vztahuje (tyto služby vymezuje zákon v § 2 odst. 2). Pokud jsou totožná zařízení používána při poskytování jiných služeb, zákon se na ně nevztahuje. To neplatí pro samoobslužné platební terminály, na něž se tento zákon vztahuji i v případě, že mají být používány k jiným službám, než tento zákon upravuje (proto jsou v odst. 1 uvedeny pod vlastním písmenem (odst. 1 písm. b) a nejsou zahrnuty pod samoobslužnými terminály v odst. 1 písm. c). Zákon se dále vztahuje na koncová zařízení s interaktivním výpočetním potenciálem, která mají být použita pro služby elektronických komunikací (jedná se například i o zařízení, která jsou používaná jako součást konfigurace při získávání přístupu elektronických komunikací, např. routery nebo modemy) a k přístupu k audiovizuálním mediálním službám (například set-top boxy). V neposlední řadě se zákon vztahuje na čtečky elektronických knih.

Zákon se vztahuje na služby (odst. 2), jako jsou služby elektronických komunikací (včetně tísňových komunikací), služby poskytující přístup k audiovizuálním mediálním službám, finanční služby, služby elektronického obchodování a prodej elektronických knih a softwaru pro elektronické knihy.

Dále se zákon vztahuje na služby v oblasti dopravy, a to na služby obchodní letecké dopravy, mezinárodní a vnitrostátní linkové dopravy (jedná se o autobusovou dopravu ve smyslu zákona č. 111/1994 Sb.), železniční a vodní dopravy. Zákon se však u těchto služeb vztahuje pouze na některé části těchto služeb (tedy nikoliv na službu v celém jejím rozsahu). Těmito částmi jsou:

a. internetové stránky,

b. služby poskytované prostřednictvím mobilních aplikací (zde lze jen pro upřesnění uvést, že se nejedná o služby elektronických komunikací, na něž se tento zákon rovněž vztahuje),

c. elektronické přepravní doklady a služby pro jejich výdej,

d. samoobslužné terminály, které slouží pro výdej přepravních dokladů a služby elektronického systému pro jejich výdej,

e. poskytování informací o dopravních službách a

f. samoobslužné terminály.

Pouze v těchto uvedených prvcích se zajišťuje u výše uvedených služeb v oblasti dopravy přístupnost. Zákon tak v těchto případech zajištění přístupnosti omezuje pouze na určité části těchto služeb, a nikoliv na celou službu.

Platí však, že v případě služby městské dopravy a služby regionální dopravy, se vztahuje tento zákon pouze na součást služby, pokud jde o samoobslužné terminály (tedy, jedná se o část služby, která v případě služeb obchodní letecké dopravy, mezinárodní a vnitrostátní linkové dopravy, železniční dopravy a vodní dopravy odpovídá části služby uvedené odstavci 2 písm. f) bodu 5). Obě ustanovení je nutné chápat v jejich vzájemné souvislosti. Platí totiž, že pokud poskytovatel služby zajišťuje obchodní leteckou dopravu, mezinárodní a vnitrostátní linkovou dopravu, železniční dopravu nebo vodní dopravu, má, dle tohoto zákona, povinnost zajistit přístupnost služby ve všech částech stanovených v odstavci 2 písm. f). Avšak pokud takový poskytovatel poskytuje služby městské nebo regionální dopravy, jeho povinnost je zajistit přístupnost pouze v části služby, která se týká samoobslužných terminálů (nikoliv v ostatních částech služby).

Směrnice 2019/882 tuto skutečnost vysvětluje v recitálu č. 35, ve kterém uvádí, že Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/2102 o přístupnosti webových stránek a mobilních aplikací subjektů veřejného sektoru (dále jen „směrnice 2016/2102“) již stanoví povinnosti subjektům veřejného sektoru, které poskytují dopravní služby, včetně služeb městské, příměstské a regionální dopravy, učinit své internetové stránky a mobilní aplikace přístupnými. Tudíž část poskytovatelů dopravních služeb zajišťuje přístupnost internetových stránek a mobilních aplikací na základě směrnice 2016/2102. Dále uvedený recitál konstatuje, že velká většina poskytovatelů dopravních služeb má povinnost zpřístupnit své internetové stránky při online prodeji přepravních dokladů, a proto není nutné zavádět další požadavky na internetové stránky poskytovatelů služeb městské a regionální dopravy (zde je nutno uvést, že směrnice 2019/882 používá pojmu „služby městské a příměstské dopravy a služby regionální dopravy“, které v podmínkách právního řádu ČR odpovídají pojmům „služby městské a služby regionální dopravy“). Ve své podstatě je tak pro poskytovatele služeb městské a regionální dopravy nutné zajistit přístupnost, pokud jde o prvek týkající se samoobslužných terminálů. Pro úplnost lze uvést, že transpozice směrnice 2016/2102 byla zajištěna zákonem č. 99/2019 Sb., o přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací a o změně zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 99/2019 Sb.“).

Oproti ostatním službám služby v oblasti dopravy (odst. 2 písm. f) a g)) jsou odlišné v tom, že stanovují, že zajištěná má být přístupnost pouze v určitých součástech služeb, nikoliv u celé služby, tak jak tomu je v ostatních případech. Co představují jednotlivé služby je definováno v definicích (§ 3) a v rozsahu této definice se zajišťuje přístupnost této služby (ať už za použití požadavků na přístupnost dle přílohy 1 k tomuto zákonu nebo přílohy 5 k tomuto zákonu – k tomu viz dále). Oproti tomu uvedené dopravní služby se zajišťují pouze v rozsahu zde uvedených součástí služeb. Důvodem je to, že pokud by tyto součástí služeb zde nebyly uvedeny, musela by být zajištěna služba opět v celém rozsahu, což by například znamenalo, že na základě tohoto zákona by musely být zpřístupněny například dopravní prostředky, prostřednictvím nichž jsou tyto služby poskytovány, zastávky, dopravní terminály atd., což však není účelem tohoto zákona. Z uvedeného důvodu se tak zákon omezuje v případě dopravních služeb pouze na určité součástí těchto služeb.

Zákon v § 2 odst. 3 stanovuje určité výjimky, na něž nedopadá.

Zákon stanovuje výjimky pro tzv. mikropodniky. Mikropodniky jsou definovány v doporučení Komise 2003/361/ES jakožto podniky, které zaměstnávají méně než 10 osob a jejichž roční obrat nepřesahuje 2 miliony EUR nebo jejichž bilanční suma roční rozvahy nepřevyšuje 2 miliony EUR. V případě mikropodniků zákon odkazuje na nařízení Komise (EU) č. 651/2014, kterým se v souladu s čl. 107 a 108 smlouvy prohlašují určité kategorie podpory za slučitelné s vnitřním trhem, a které, v souladu s doporučením Komise 2003/361/ES, upravuje požadavky, které musí být splněny, aby se subjekt mohl považovat za mikropodnik. Mimo jiné toto nařízení stanovuje, jaké je sledované období, k němuž se vztahuje počet zaměstnanců i roční obrat nebo bilanční suma. Dle tohoto nařízení (čl. 4 přílohy I) platí, že údaje použité při výpočtu počtu zaměstnanců a finančních hodnot jsou údaje týkající se posledního schváleného účetního období vypočtené za období jednoho roku. Protože finanční hodnoty jsou v tomto nařízení vyjádřeny v eurech, stanovuje se rozvahový den jakožto rozhodný den pro přepočet měn podle kurzu, který pro tento den vyhlásí Česká národní banka (viz definici mikropodniku v § 3 a společné ustanovení v § 27 odst. 1).

S ohledem na omezenost lidských, finančních a dalších zdrojů u mikropodniků, představuje pro tyto subjekty plnění požadavků na přístupnost větší podíl těchto zdrojů, což představuje větší zátěž, než je tomu u jiných subjektů.

Poskytovatelé služeb, pokud jsou mikropodniky, nemusí plnit požadavek na zajištění přístupnosti u služeb, které poskytují, tedy jimi poskytované služby nemusí plnit zákonem stanovené požadavky na přístupnost. S tím pak souvisí i osvobození od jakýchkoliv požadavků, které s plněním těchto povinností souvisí. Důvodem pro tuto zákonnou výjimku jsou jejich omezené zdroje, jak personální, tak finanční, které jim znemožňují, případně umožňují pouze s velkými obtížemi, požadavky na přístupnost plnit. Současně však zákon žádným způsobem mikropodnikům poskytující služby nebrání, aby požadavky na přístupnost v plném rozsahu nebo částečně plnily.

Zákon se dále nevztahuje na služby elektronických komunikací v případě, že se jedná o komunikaci mezi stroji. Vzhledem k tomu, že zákon je určený především k usnadnění života osob se zdravotním omezením (ale i jiným osobám), není nutné zajišťovat přístupnost elektronických komunikací, jestliže příjemcem této komunikace není člověk. Proto na případy, kdy se komunikace týká pouze komunikace mezi stroji, tento zákon nedopadá. Smyslem zákona je zejména zpřístupnit interpersonální komunikaci.

Z působnosti tohoto zákona je vyloučen i obsah internetových stránek a mobilních aplikací v případě, že se jedná o mapu a související online mapovou službu. Takovou to online mapovou službou se rozumí služby spočívající například ve vyhledávání adresy, hledání vhodné trasy nebo navigaci. Platí však, že musí být digitální formou splňující požadavky na přístupnost, poskytnuty základní informace, které umožní navigaci. V případě map určených k těmto navigačním účelům mohou být zapotřebí přístupné informace, které pomohou osobám nemohoucím odpovídajícím způsobem využívat vizuální informace (např. z důvodu postižení zraku) nebo komplexní navigační funkce, lokalizovat prostory nebo oblasti, kde jsou určité služby poskytovány. V takovém případě musí být poskytnuto alternativní řešení, jako je například uvedení poštovní adresy, zastávky městské hromadné dopravy v blízkosti daného místa, názvů měst a regionů atd., které jsou v jednoduchém a čitelném formátu, tedy formátu přístupném pro velkou část uživatelů, které těmto uživatelům umožní navigaci, kterou by jinak zajišťovala právě uvedená mapa.

Další výjimkou, pokud jde o obsah internetových stránek a mobilních aplikací, jsou případy, kdy se jedná o obsah spravovaný poskytovatelem služby, který však poskytovatel služby přejímá z jiného zdroje, ledaže je jím financován, vytvářen nebo jej může ovlivnit. Jak internetové stránky, tak mobilní aplikace mohou být vytvářeny způsobem, umožňujícím následné vložení dalšího obsahu. Takovým případem mohou být např. blogy články, k nimž lze vkládat komentáře; elektronická pošta; aplikace, které podporují vkládání obsahu uživateli; zpravodajské portály, kam lze vkládat příspěvky; internetové stránky, kam lze vkládat hodnocení uživatelů nebo stránky, kam se automaticky umísťuje obsah z jiných stránek, např. dynamicky vkládané reklamy. Pokud tedy se jedná o obsah, který poskytovatel služby nefinancuje, nevytváří nebo není pod jeho kontrolou, nemusí být u takového obsahu zajištěna přístupnost.

Pokud jde o internetové schránky a mobilní aplikace, resp. jejich obsah, na něž se tento zákon nevztahuje, je nutné aplikovat toto ustanovení ve spojení s § 2 odst. 2, který upravuje služby, na něž se tento zákon vztahuje. Tyto výluky, pokud jde o obsah internetových stránek a mobilních aplikací, uvedené v odstavci 3 se vztahují pouze na ty internetové stránky a mobilní aplikace, u nichž se přístupnost má zajišťovat, což jsou takové internetové stránky a mobilní aplikace, které se vztahují ke službám, u nichž se přístupnost zajišťuje (jedním z požadavků na přístupnost u služeb je právě zajištění přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací). Pokud jde o služby, na něž se tento zákon vůbec nevztahuje, ustanovení v odstavci 3 je zcela irelevantní, neboť tam se podle tohoto zákona přístupnost vůbec nezajišťuje (čímž není dotčeno, že taková přístupnost má být zajištěna podle jiného právního předpisu, pokud takový předpis existuje).

Zákon stanovuje výjimku pro části služeb, pokud jde o samoobslužné terminály, pokud jsou zabudovanou součástí vozidel, letadel nebo lodí. Jedná se tedy o prvek služby popsaný výše v souvislosti s poskytováním služeb v oblasti dopravy, včetně služeb městské a regionální dopravy. V případě, že tyto samoobslužné terminály jsou instalovány nebo jakkoliv zabudovány do vozidel (včetně kolejových), letadel nebo lodí tak, že tvoří součást těchto dopravních prostředků, zákon se na ně nepoužije.

V souvislosti s výrobky a služby je nutné zmínit to, že výrobek nebo služba může spadat pod vícero kategorií výrobků nebo služeb, na něž se zákon vztahuje. Každý výrobce a poskytovatel služeb tak musí vyhodnotit, o jaký výrobek nebo službu se jedná a na základě toho stanovit, jaké požadavky na přístupnost ten který výrobek nebo ta která služba má splňovat. Například prodej přepravních dokladů přes internet může být vyhodnocen jako služba v oblasti dopravy, kde má být v části prodeje přepravních dokladů zajištěna přístupnost, a současně může být vyhodnocena jako služba elektronického obchodování. V takovém případě by taková služba musela splňovat požadavky na přístupnost pro obě tyto služby.

K § 3

S výjimkou některých pojmů definice použité v zákoně vychází z terminologie směrnice 2019/882, která pojmy často nedefinuje sama, ale odkazuje na jiné předpisy EU. Tato skutečnost je dána tím, že směrnice 2019/882 stanovuje požadavky na přístupnost v různých oblastech, které jsou upraveny mnoha dalšími předpisy, kde dané pojmy jsou již definovány.

K některým pojmům:

Mimo jiné, zákon definuje především jednotlivé výrobky a služby. V těchto definicích zákon v souladu se směrnicí 2019/882 odkazuje na příslušné předpisy EU, v nichž se daná definice nachází. Zejména v případě služeb jsou tyto definice velmi podstatné, neboť definují, co se pod jednotlivými službami rozumí, a tedy v jakém rozsahu se přístupnost zajišťuje.

První kategorií pojmů jsou pojmy v oblasti audiovizuálních mediálních služeb. Zákon nedefinuje pojem audiovizuálních mediálních služeb, ale svoji definici omezuje na odkazování na jiné právní předpisy, které tento pojem definují. Audiovizuálními mediálními službami se pro účely tohoto zákona rozumí rozhlasové a televizní vysílání a obchodní sdělení podle zákona o provozování televizního a rozhlasového vysílání, a dále audiovizuální mediální služby na vyžádání a audiovizuální obchodní sdělení podle zákona o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání. V souvislosti s tím jsou pak definovány služby poskytující přístup k audiovizuálním mediálním službám, což představuje službu zajišťující přístupnost audiovizuálního obsahu, a to včetně prvků, které zejména osobám se sluchovým a zrakovým postižením umožňují tento obsah vnímat. Těmito prvky jsou například titulky, ať už skryté nebo otevřené, nebo tlumočení do českého znakového jazyka, případně další prvky, které jsou stanoveny zákonem o provozování rozhlasového a televizního vysílání a zákonem o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání.

Zákon dále definuje harmonizované normy a technické specifikace, a to tak, že odkazuje na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1025/2012 ze dne 25. října 2012 o evropské normalizaci, změně směrnic Rady 89/686/EHS a 93/15/EHS a směrnic Evropského parlamentu a Rady 94/9/ES, 94/25/ES, 95/16/ES, 97/23/ES, 98/34/ES, 2004/22/ES, 2007/23/ES, 2009/23/ES a 2009/105/ES, a kterým se ruší rozhodnutí Rady 87/95/EHS a rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 1673/2006/ES. Harmonizovanou normou dle tohoto nařízení je evropská norma, která byla přijata na základě žádosti Evropské komise za účelem uplatňování harmonizačních pravidel předpisů Evropské unie. Technickou specifikací je pak dokument, který předepisuje technické požadavky, které mají služby splňovat. Pokud zákon dále hovoří o harmonizované normě nebo technické specifikaci, rozumí se tím harmonizovaná norma, na niž byl zveřejněn odkaz v Úředním věstníku Evropské unie, nebo, v případě technické specifikace, byla stanovena v prováděcím předpise Evropské komise.

Zákon se vztahuje i na finanční služby, které směrnice označuje jako bankovní služby. Pojem „bankovní služby“ je však nepřesný, neboť by se muselo jednat pouze o služby, které poskytují banky, zatímco zde uvedené služby poskytují i poskytovatelé služeb, kteří jsou odlišní od bank (např. nebankovní poskytovatelé spotřebitelského úvěru). Zákon u tohoto pojmu odkazuje na několik jiných právních předpisů, např. na zákon o spotřebitelském úvěru, zákon o platebním styku nebo zákon o podnikání na kapitálovém trhu.

Zákon vymezuje služby elektronického obchodování jakožto služby poskytované na dálku prostřednictvím internetových stránek a mobilních aplikací, elektronickými prostředky a na individuální žádost spotřebitele s cílem uzavřít spotřebitelskou smlouvou. Tím, že je služba poskytovaná na dálku, se rozumí skutečnost, že služba je poskytována bez současné přítomnosti smluvních stran. Elektronické prostředky pak umožňují poskytnutí služby z jednoho místa a její přijetí v jiném místě prostřednictvím elektronického zařízení.

Zejména některé osoby se zdravotním postižením využívají nejen v případech využití výrobků, ale i v případech využití služeb tzv. podpůrné technologie. Podpůrnou technologií může být zařízení, výrobek nebo služba, které zejména osobám se zdravotním postižením umožňují větší nezávislost a samostatnost a celkově mají zlepšovat kvalitu života takové osoby. Mezi podpůrné technologie můžeme zařadit výrobky od relativně jednoduchých a levných, jako jsou např. různé držáky, až po velmi drahá a složitá zařízení, jakými jsou např. různá komunikační zařízení.

Smyslem těchto podpůrných technologií je zejména zlepšit, zvýšit nebo udržet funkční schopnosti člověka, které jsou v důsledku jeho postižení zhoršeny.

V další části zákon vymezuje elektronickou knihu a specializovaný software umožňující její použití. Elektronickou knihou je třeba rozumět digitální soubory, které tvoří elektronickou verzi papírové knihy, přičemž k těmto souborům tvořícím elektronickou knihu je možné přistupovat např. ve čtečkách elektronických knih, na počítačích nebo mobilních zařízeních. K elektronickým knihám je pak možné přistupovat pomocí specializovaného softwaru, který zahrnuje služby na mobilních zařízeních (jako jsou např. mobilní telefony nebo tablety), včetně mobilních aplikací. Specializovaný software pak umožňuje elektronickou knihu kromě čtení také procházet a jinak používat. Předmětný software je dostupný zpravidla v mobilních marketech, jako je Google play nebo App store, ale také na internetových stránkách. Za tento specializovaný software se však nepovažuje software, který je součástí čteček elektronických knih, které jsou výrobkem, u něhož se rovněž zajišťuje přístupnost podle tohoto zákona.

Zákon definuje mikropodnik, a to odkazem na čl. 2 odst. 3 přílohy I nařízení Komise (EU) č. 651/2014 ze dne 17. června 2014, kterým se v souladu s články 107 a 108 Smlouvy prohlašují určité kategorie podpory za slučitelné s vnitřním trhem, v platném znění. Společná ustanovení (§ 27) stanovují, že pro přepočet české měny na eura (neboť uvedené nařízení definuje mikropodniky v souvislosti na peněžní částky uváděné v eurech) se použije kurz devizového trhu vyhlášený Českou národní bankou pro rozvahový den.

Zákon dále vymezuje několik pojmů v oblasti přepravy cestujících, na které tento zákon dopadá. Jedná se zejména o služby obchodní letecké dopravy, služby mezinárodní a vnitrostátní linkové dopravy, služby železniční dopravy, služby vodní přepravy, služby městské dopravy a služby regionální dopravy. V prvních čtyřech případech, kdy se jedná o vymezení dopravy na základě použitého druhu dopravního prostředku, odkazuje zákon na příslušná nařízení Evropské unie, kde tyto služby jsou již definovány. V případě obchodní letecké dopravy je vhodné upozornit, že poskytovateli těchto služeb jsou letečtí dopravci a nikoli jiné subjekty v oblasti letecké přepravy (např. provozovatelé letišť). Pokud jde o poslední dvě definice, nejedná se o vymezení dle druhu použité dopravy, ale oblasti, v jaké se tato doprava poskytuje. Služby městské dopravy jsou definovány jako činnost dopravce spočívající v pravidelné přepravě cestujících ve městě a příměstských oblastech, které zahrnují dopravu autobusem, dále dopravu na dráze speciální (což je případ metra), tramvajové, trolejbusové a lanové. Služby regionální dopravy pak zákon vymezuje negativně, jako činnost dopravce spočívající v pravidelné přepravě cestujících pro potřeby regionu nebo přeshraničního regionu, která není městskou dopravou nebo je provozována mimo závazek veřejné služby. Přestože směrnice 2019/882 pod služby městské a příměstské dopravy (v podmínkách zákona pro služby městské dopravy) zařazuje i železniční dopravu, zákon tak nečiní a železniční dopravu zahrnuje pouze pod regionální dopravu. Pokud jde o městskou (a příměstskou) a regionální dopravu, pak zákon nastavuje odlišnou sadu práv a povinností pro uvedené služby. Je žádoucí, aby adresátům tohoto zákona bylo zřejmé, do které skupiny dopravní služba spadá. Například u veřejné linkové dopravy lze jednoznačně rozlišit, zda se jedná o městskou autobusovou dopravu (licenci vydává obec) nebo o „jinou“ veřejnou linkovou dopravu. Lze tak bez obtíží pro konečné adresáty zákona zařadit první typ do služeb městské dopravy a druhý typ do regionální dopravy. U železniční dopravy, tj. přesněji dopravy provozované na železničních dráhách s výjimkou dráhy speciální, není známé rozdělení, které by mohlo jasně rozlišit, které služby patří do služeb městské a které do služeb regionální dopravy. Je skutečností, že směrnice 2019/882 připouští, aby určité dopravní služby, které mají charakter městské a příměstské dopravy, do této definice spadaly. Takovým příkladem může být berlínský S-Bahn, který je jasně oddělen od zbytku železniční sítě. V České republice však taková situace není. Pokud by určité dopravní služby na železničních dráhách (s výjimkou metra, jehož znaky městské dopravy jsou jasné) byly podřazeny pod služby městské dopravy, nebylo by zřejmé, kde uvedená hranice končí (např. osobní vlak z Prahy do Ústí nad Labem je po celé své trase integrovanými veřejnými službami v přepravě cestujících, což by v případě, že by tyto služby byly zařazeny pod služby městské dopravy, znamenalo, že by se jednalo o službu městské dopravy). Aby nedocházelo k problémům, je vhodné, aby dopravní služby na železničních dráhách (pokud splňují příslušné definice a nejsou dálkovou dopravou) náležely pod regionální dopravu. Takové řešení je uživatelsky vhodnější než zjišťovat rozhraní, které z hlediska objektivních kritérií neexistuje.

Pro účely tohoto zákona v souladu se směrnici 2019/882 platí, že uvedením na trh se rozumí první dodání výrobku na trh. Definice „dodání na trh“ je uvedena v zákoně č. 90/2016 Sb., přičemž dodáním na trh se rozumí dodání výrobku k distribuci, spotřebě nebo použití na trhu Evropské unie v rámci obchodní činnosti, ať už za úplatu nebo bezúplatně. Jedná se o obecnou definici, která se uplatňuje v rámci Nového legislativního rámce v předpisech EU, které se vztahují k dodávání výrobků na trh. Podmnožinou dodávání na trh je uvedení na trh, kterým se rozumí první dodání výrobku na trh. Jedná se tedy o případ, kdy výrobek se poprvé dostane na trh Evropské unie. Jakýkoliv další pohyb tohoto výrobku v rámci dodavatelského řetězce už se označuje pouze za dodání na trh. Uvést na trh mohou výrobky v zásadě pouze výrobci, a v případě, že se jedná o výrobce usazené mimo Evropskou unii dovozci. Tyto subjekty (výrobci a dovozci) jsou prvními subjekty v dodavatelském řetězci, které výrobky uvádí na trh Evropské unie.

Zákon nedefinuje veškeré pojmy, které se v něm nacházejí, a to s ohledem na jejich definování v jiných předpisech. Proto například zákon nedefinuje pojmy, které se v něm nachází z oblasti elektronických komunikací, neboť tyto pojmy definuje zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů. Obdobně nejsou definovány například některé pojmy z oblasti dodávání výrobků na trh (například „dodání na trh“), které jsou definovány v zákoně č. 90/2016 Sb.

K § 4

Ustanovení § 4 stanovuje požadavky na přístupnost u výrobků a služeb podle tohoto zákona, jsou- li tyto výrobky uváděny na trh nebo služby poskytovány. Tyto požadavky neplatí absolutně, neboť zákon dále stanovuje určité výjimky, které umožňují legálně tyto výrobky uvádět na trh a služby poskytovat, aniž by tyto požadavky (nebo část z nich) musely být splněny.

Požadavky na přístupnost, ať už výrobků nebo služeb, jsou stanoveny v příloze č. 1 k tomuto zákonu. Výrobek nebo služba musí splňovat vždy požadavky v rozsahu, v jakém jsou na ně tyto požadavky uvedené v příloze č. 1. Je povinností výrobce nebo poskytovatele služeb, aby definoval, o jaký výrobek nebo službu se má jednat a na základě toho dle přílohy č. 1 určil použitelné požadavky na přístupnost na jim vyráběný výrobek nebo poskytovanou službu.

Jak již bylo uvedeno v odůvodnění k § 2, je nutné, aby výrobek nebo služba byly zpřístupněny v celém rozsahu. Proto je nutné zejména u služeb vycházet z jednotlivých definic, kde je definováno, co se jednotlivými službami rozumí. V případě dopravních služeb je pak nutné vzít v úvahu to, že definice sice vymezuje jednotlivé dopravní služby (například leteckou, autobusovou, železniční), avšak předmět úpravy se vztahuje pouze na určité součásti těchto služeb, tudíž přístupnost se zajišťuje pouze v rozsahu těchto součástí uvedených dopravních služeb (§ 2 odst. 1 písm. f) a g).

Přístupnost je nutné vždy zajistit v celém rozsahu, tudíž nelze vycházet pouze z požadavků na přístupnost, které jsou uvedené v příloze č. 1. Platí totiž, že výrobek nebo služba mohou obsahovat funkce nebo vlastnosti, na něž příloha č. 1 nestanovuje žádný požadavek na přístupnost. V takovém případě, za použití pouze požadavků na přístupnost uvedených v příloze č. 1, by se mohlo stát, že výrobek nebo služba bude zpřístupněna pouze v určitém rozsahu (rozsahu pokrytém požadavky na přístupnost uvedených v příloze č. 1). Z tohoto důvodu je stanoven ještě doplňkový způsob zajištění přístupnosti (odst. 3), dle kterého, zahrnuje-li výrobek nebo služba podle § 2 takovou funkci nebo vlastnost, na kterou se nevztahují požadavky na přístupnost uvedené v příloze č. 1, musí být zajištěna přístupnost této funkce nebo vlastnosti prostřednictvím požadavků na přístupnost uvedených v příloze č. 5 k tomuto zákonu. Tím se zajišťuje, že služby (nebo jejich části) nebo výrobky budou zajištěny v celém rozsahu, nikoliv pouze v rozsahu stanoveném požadavky na přístupnost.

Dále také platí, že výrobkům nebo službám, které splňují požadavky směrnice 2019/882, nesmí být ze strany orgánů veřejné správy bráněno, z hledisek upravených touto směrnici, aby byly dodávány na trh, jde-li o výrobky, nebo poskytovány, jde-li o služby, na území České republiky. To se týká jak orgánů dozoru, tak například příslušných orgánů, které udělují oprávnění k poskytování takové služby. Splňují-li tyto výrobky a tyto služby stanovené požadavky na přístupnost uvedené v této směrnici, pak jim musí být umožněn volný pohyb, resp. z hledisek upravených touto směrnici je není možné omezovat (čímž není dotčena možnost jejich omezení z jiných důvodů, je-li k tomu důvod).

K § 5

Výrobcem je právnická nebo podnikající fyzická osoba uvádějící na trh pod svým jménem, obchodní firmou nebo ochrannou známkou výrobek, který vyrábí, nebo který si nechává navrhnout nebo vyrobit. Definice obsahuje dvě kumulativní podmínky: dotyčná osoba musí výrobek vyrábět (nebo si jej nechat vyrobit) a uvést jej na trh pod svým jménem, obchodní firmou nebo ochrannou známkou. Pokud by výrobek byl uváděn na trh pod jménem, obchodní firmou nebo ochrannou známkou jiné osoby, považuje se za výrobce tato osoba.

Výrobce může výrobek navrhovat a vyrábět sám. Může si však také nechat výrobek navrhnout, vyrobit, sestavit, zabalit, zpracovat nebo označit se záměrem uvést jej na trh pod svým vlastním jménem nebo ochrannou známkou, a tudíž vystupovat jako jeho výrobce. V případě výroby formou subdodávek si výrobce musí ponechat celkovou kontrolu nad výrobkem a zajistit, že obdrží veškeré informace nezbytné k tomu, aby dostál svým povinnostem podle tohoto zákona.

Výrobce má povinnost zajistit, aby výrobek, který uvádí na trh, a na který se vztahuje tento zákon, splňoval požadavky na přístupnost, pokud zákon nestanoví něco jiného. Tím jsou myšleny například případy, kdy výrobce není povinen některé požadavky plnit z důvodu významné změny nebo nepřiměřené zátěže, která by mu mohla vzniknout (§ 15). Povinnost výrobce zajišťovat splnění požadavků na přístupnost trvá po celou dobu výroby, tudíž tato povinnost zůstává zachována i v případě, že dojde ke změnám ve výrobku (to se týká především sériově vyráběných výrobků). Rovněž to platí v případě změn v harmonizovaných normách nebo technických specifikacích, na nichž je založen předpoklad shody. Tudíž, v průběhu sériové výroby může dojít k revizi stávajících technických norem nebo technických specifikacích určených ke směrnici 2019/882, kdy může dojít k jejich změnám. Výrobce, pokud plnění požadavků na přístupnost zajišťuje na základě předpokladu shody, musí vycházet z těchto změněných technických norem nebo technických specifikací.

Je nutné uvést, že výrobce u jím uváděných výrobků na trh je povinen zajistit plnění takových požadavků na přístupnost, které jsou platné v momentě uvedení výrobku na trh. Pokud poté, co byl výrobek na trh uveden, dojde ke změně v požadavcích na přístupnost, již se to netýká uvedených výrobků. Okamžik uvedení na trh je tak nejdůležitějším momentem z hlediska posouzení, jaké požadavky na přístupnost mají být plněny.

Při uvádění výrobku na trh (uvedením na trh se rozumí první dodání výrobku na trh) musí výrobce přijmout veškerá opatření, která jsou nezbytná k zajištění toho, aby výrobní proces zajišťoval soulad výrobků s požadavky na přístupnost, a zejména musí provést (nebo nechat provést) postup posouzení shody stanovený v příloze č. 2 k tomuto zákonu, vyhotovit technickou dokumentaci, vypracovat EU prohlášení o shodě a umístit označení CE. Výrobce je povinen technickou dokumentaci a prohlášení o shodě pro potřeby kontroly orgánu dozoru uchovávat po dobu 5 let od uvedení výrobku na trh. Vzhledem k tomu, že uvedení na trh se týká každého jednotlivého výrobku, tato doba se počítá ode dne uvedení na trh každého jednoho výrobku.

Shoda výrobku s požadavky na přístupnost se zajišťuje tzv. posouzením shody, který výrobce provede (případně si nechá provést). Tímto posouzením se prokazuje, že výrobek splňuje veškeré požadavky, které se na něj vztahují. Vždy musí být provedeno nové posouzení, pokud by mohlo dojít k ovlivnění souladu výrobku s požadavky na přístupnost. Nemusí se nutně jednat o případy, kdy dojde ke změně výrobku, ale i o případy, kdy tento soulad může být ovlivněn například nevhodnými skladovacími podmínkami. Povinností výrobce je rovněž vyhotovit technickou dokumentaci, která musí mj. vždy obsahovat veškeré změny, které se u výrobku provedou, tak aby orgán dozoru měl vždy k dispozici aktuální technickou dokumentaci.

Výrobce je dále povinen zajistit, aby byl na výrobku uveden typ, šarže, sériové číslo nebo jakýkoli jiný prvek umožňující jeho identifikaci. V případě nedostatečné velikosti výrobku nebo z důvodu jeho povahy, která umístění na výrobek neumožňuje, uvede výrobce tyto údaje na obalu nebo dokladu, který je k výrobku přiložen. Důvodem však nemohou být například estetické důvody.

Výrobce je dále povinen uvést na výrobku své jméno, obchodní firmu (v případě výrobců z ČR tento požadavek platí v případě, je-li výrobce zapsán v obchodním rejstříku) nebo ochrannou známku a poštovní adresu (tedy nikoliv například e-mailovou adresu, která však rovněž může být uvedena jako volitelný údaj, viz dále) jediného kontaktního místa, na kterém lze výrobce skutečně zastihnout. Tyto údaje uvede na výrobku, nebo není-li to možné vzhledem k rozměru nebo fyzickým vlastnostem výrobku, na jeho obalu nebo v přiloženém dokladu. Jediné kontaktní místo se nemusí nacházet v členském státě, v němž je výrobek dodáván na trh. Současně se také nemusí jednat o sídlo výrobce nebo jeho jinou adresu, ale může se jednat například o adresu zplnomocněného zástupce. Je však nutné, aby to byla adresa, na které lze výrobce kontaktovat. Výrobce má povinnost na výrobku uvádět kontaktní adresu (může však uvádět další kontaktní údaje, například telefonní číslo, e-mail nebo jiný kontaktní údaj). Tyto údaje, ať už povinné nebo nepovinné, musí být konečným uživatelům a orgánu dozoru snadno srozumitelné. Výrobce také musí zajistit, aby k výrobku byl přiložen v českém jazyce návod k použití a bezpečnostní informace. Tento návod a bezpečnostní informace musí být jasné, srozumitelné a snadno pochopitelné.

Výrobce, který zjistí, že výrobek, který uvedl na trh, nesplňuje požadavky na přístupnost, přijme okamžitě nezbytná opatření k uvedení výrobku do souladu, nebo jej případně stáhne z trhu. Tento požadavek se vztahuje pouze na požadavky na přístupnost platné v době uvedení výrobku na trh. Změna v požadavcích na přístupnost na výrobky, které již byly uvedeny na trh, se na tyto na trh uvedené výrobky nevztahuje. Pokud výrobce zjistí, že výrobek nesplňuje požadavky na přístupnost, musí o tom neprodleně informovat orgán dozoru a uvést podrobnosti zejména o nesouladu a o přijatých nápravných opatřeních. Výrobce je rovněž povinen vést evidenci výrobků, které nesplňovaly tyto požadavky na přístupnost, a rovněž evidenci stížností. Jedná se o stížnosti, které výrobce zpravidla obdrží od spotřebitelů. Nejedná se o stížnosti například ve smyslu správního řádu (resp. podání), tudíž na tyto stížnosti nejsou stanoveny žádné formální požadavky.

K § 6

Výrobce je oprávněn pověřit zplnomocněného zástupce k plnění některých povinností. Toto pověření musí mít vždy písemnou formu. Zplnomocněný zástupce jedná jménem výrobce.

Výrobce může svého zplnomocněného zástupce pověřit bez ohledu na to, zda je výrobce usazen v EU, či nikoliv. Současně není povinnost pro výrobce (ať už usazeného či neusazeného v EU), aby zplnomocněného zástupce pověřil. Zplnomocněný zástupce však musí být usazen v EU. Za zplnomocněného zástupce nelze bez pověření považovat například obchodního zástupce výrobce. Lze však jako zplnomocněného zástupce pověřit dovozce nebo distributora, čímž však není dotčena povinnost tohoto subjektu plnit povinnosti dovozce nebo distributora.

Zplnomocněný zástupce může být pověřen k plnění úkolů administrativní povahy, to znamená, že jej nelze pověřit například k zajištění toho, aby výrobní proces zaručoval soulad výrobků s požadavky na přístupnost, vyhotovení technické dokumentace atd. Pokud výrobce pověří zplnomocněného zástupce, musí toto pověření obsahovat alespoň uchovávání prohlášení o shodě a technické dokumentace, poskytování orgánu dozoru informace a dokumentaci nezbytné k prokázání shody výrobku s požadavky na přístupnost a spolupráci s orgánem dozoru při činnostech, jejichž cílem je odstranění nesouladu výrobku, který výrobce uvedl na trh. Výrobce zplnomocněného zástupce může pověřit i k plnění jiných úkolů, jako je například připojování označení CE nebo vypracování a podepsání EU prohlášení o shodě. Pověří-li výrobce zplnomocněného zástupce, má zplnomocněný zástupce povinnost spolupracovat s orgány dozoru s cílem odstranit nesoulad výrobku s požadavky na přístupnost. Vzhledem k tomu, že zplnomocněný zástupce má vždy povinnost uchovávat technickou dokumentaci a prohlášení oshodě, stanovuje se doba 5 let od uvedení výrobku na trh, po kterou je zplnomocněný zástupce povinen technickou dokumentaci a prohlášení o shodě uchovávat. Vždy se jedná o dobu 5 let počítanou ode dne uvedení na trh každého jednotlivého výrobku, což reálně znamená jejich uchovávání po dobu 5 let od uvedení na trh posledního výrobku, k němuž se prohlášení o shodě a technická dokumentace vztahuje.

K § 7

Dovozce je subjekt usazený v EU, který uvádí na trh výrobek ze třetí země, tedy ze země mimo EU. Dovozce smí uvádět na trh pouze takové výrobky, které splňují požadavky na přístupnost, přičemž stejně jako v případě výrobce pro určení požadavků na přístupnost je rozhodující moment uvedení výrobku na trh. Jakákoliv změna v požadavcích na přístupnost nemá již na trh uvedené výrobky vliv. Povinností dovozce je zaručit, že výrobce řádně plní své povinnosti. V případě dovozu se tak nejedná o pouhý následný prodej výrobků, ale v případě dovozce se jedná o klíčovou úlohu při zaručení souladu dovážených výrobků s požadavky na přístupnost a dalšími požadavky stanovenými v zákoně.

Dovozce je povinen před uvedením výrobku na trh zajistit zejména, že u jim dováženém výrobku výrobce provedl příslušný postup posouzení shody a vypracoval technickou dokumentaci, opatřil výrobek označením CE, přiložil k výrobku návod a bezpečnostní informace (přičemž tento návod a bezpečnostní informace musí splňovat požadavky, které jsou stanoveny pro výrobce, tzn. musí být v českém jazyce, jasné, srozumitelné a snadno pochopitelné), a dále, že výrobce na výrobku (případně na obalu nebo v přiloženém dokladu) uvedl číslo typu, šarže, sériové číslo nebo jiný prvek umožňující identifikaci výrobku, a rovněž, že na výrobku (případně na obalu nebo v přiloženém dokladu) uvedl výrobce své identifikační údaje, včetně jeho kontaktní adresy. Výrobce je rovněž povinen uchovávat technickou dokumentaci a prohlášení o shodě po dobu 5 let ode dne uvedení výrobku na trh. Vždy se jedná o dobu 5 let počítanou ode dne uvedení na trh každého jednotlivého výrobku, což reálně znamená jejich uchovávání po dobu 5 let od uvedení na trh posledního výrobku, k němuž se prohlášení o shodě a technická dokumentace vztahuje.

Dovozce, který uvádí na trh výrobek, je povinen na výrobku nebo v případě, že to povaha výrobku nedovoluje (důvodem nemohou být estetické důvody) nebo to nedovoluje jeho velikost, tak na obalu nebo v přiloženém dokladu, uvést své jméno nebo obchodní firmu (v případě výrobce z ČR tento požadavek platí, je-li výrobce zapsán v obchodním rejstříku) nebo ochrannou známku a poštovní adresu (tedy nikoliv například e-mailovou adresu, která však rovněž může být uvedena jako volitelný údaj, viz dále), kde lze dovozce skutečně zastihnout (nemusí se jednat o sídlo dovozce, ale o adresu, kde jej lze skutečně kontaktovat). Dovozce má povinnost na výrobku uvádět kontaktní adresu (může však uvádět další kontaktní údaje, například telefonní číslo, e-mail nebo jiný kontaktní údaj). Tyto údaje, ať už povinné nebo nepovinné, musí být konečným uživatelům a orgánům dozoru snadno srozumitelné. Výrobek, který uvádí na trh dovozce, tak musí obsahovat kontaktní údaje jak výrobce, tak dovozce.

Pokud dovozce zjistí, že výrobek, který hodlá uvést na trh, nesplňuje požadavky na přístupnost, podle odstavce 1, nesmí takový výrobek na trh uvést. Současně však má povinnost o tomto nesouladu bezodkladně informovat orgán dozoru a výrobce. Přestože takový výrobek ze strany dovozce nemůže být uveden na trh, musí o tomto nesouladu informovat jak výrobce, tak orgán dozoru, a to z toho důvodu, že nemůže být vyloučeno, že tento výrobek byl na trh uveden jiným dovozcem, případně přímo výrobcem. Přestože platí, že dovozce je prvním subjektem v dodavatelském řetězci, který uvádí na trh výrobky výrobce ze třetí země (čímž není vyloučeno to, že je tento výrobce může uvést na trh sám, například tak, že je prodává v internetovém obchodě, který cílí na spotřebitele v EU), nemusí být jediným subjektem, který tyto výrobky stejného výrobce na trh uvádí. K jejich uvedení mohlo již dojít ze strany například jiného dovozce, a tudíž není vyloučeno, že se na trhu nachází. Z tohoto důvodu, má povinnost dovozce, který hodlá tyto výrobky uvést na trh a zjistí, že nejsou v souladu s požadavky na přístupnost, o tom informovat orgán dozoru. Ten pak může přijmout opatření k zamezení jejich dodávání, jsou-li již na trhu.

Pokud dovozce zjistí, že výrobek, který uvedl na trh, není v souladu s požadavky na přístupnost, přijme okamžitě nezbytná opatření k uvedení výrobku do souladu, nebo jej případně stáhne z trhu. Tento požadavek se vztahuje pouze na požadavky na přístupnost platné v době uvedení výrobku na trh. Změna v požadavcích na přístupnost na výrobky, které již byly uvedeny na trh, se na tyto uvedené výrobky nevztahuje. Pokud výrobek nesplňuje požadavky na přístupnost, informuje o tom orgány dozoru, přičemž uvede podrobnosti o tomto nesouladu a o přijatých nápravných opatřeních nebo o stažení výrobku z trhu. Dovozce je rovněž povinen vést evidenci výrobků, které nesplňovaly tyto požadavky na přístupnost, a rovněž evidenci stížností. Jedná se o stížnosti, které dovozce zpravidla obdrží od spotřebitelů. Nejedná se o stížnosti například ve smyslu správního řádu (resp. podání), tudíž na tyto stížnosti nejsou stanoveny žádné formální požadavky.

K § 8

Distributor je osoba v dodavatelském řetězci, která dodává výrobek na trh, a která je odlišná od výrobce a dovozce. Distributor za účelem dodávání výrobku na trh pořizuje tento výrobek od výrobce, dovoze nebo jiného distributora. Distributor smí na trh uvádět pouze takový výrobek, který splňuje požadavky na přístupnost, přičemž stejně jako v případě výrobce a dovozce pro určení požadavků na přístupnost je rozhodující moment uvedení výrobku na trh. Jakákoliv změna v požadavcích na přístupnost nemá na již na trh uvedené výrobky vliv. Pro distributora je tedy rozhodující to, zda výrobek splňuje požadavky na přístupnost platné v době uvedení výrobku na trh (výrobcem nebo dovozcem). Distributor výrobky na trh neuvádí, ale dodává již uvedené výrobky. Distributor má však omezené možnosti, jak plnění požadavků na přístupnost zajistit. Lze tak po něm vyžadovat pouze to, co je v jeho možnostech. Proto je distributorovi stanovena povinnost jednat s řádnou péči tak, aby výrobek, který hodlá dodávat na trh, splňovaly požadavky na přístupnost, a dále má povinnost nakládat s výrobkem tak, aby nebyl skladovacími a přepravními podmínkami soulad výrobku s požadavky na přístupnost ohrožen. Distributor je tak povinen učinit vše, co je v jeho možnostech, aby dodával na trh pouze výrobky, které splňují požadavky na přístupnost a aby tato přístupnost nebyla v době, kdy má výrobky k dispozici, ohrožena. Musí tak jednat s řádnou péčí ve vztahu k tomuto výrobku. Jednat s řádnou péčí znamená, že distributor musí vyvinout takové úsilí, které vynaloží běžně obezřetná nebo rozumná strana (osoba), aby zabránila vzniku škody u jiné osoby, a to s přihlédnutím k daným okolnostem. To se vztahuje na úroveň úsudku, péče, obezřetnosti, rozhodnosti a na činnosti, kterou lze za daných okolností od dotyčné osoby očekávat.

Povinností výrobce je mít informace o tom, které výrobky musí nést označení CE, jaké informace musí být přiloženy k výrobku, jaké jsou jazykové požadavky vztahující se na označení, návod k použití atd. Distributor, přestože posouzení shody neprovádí, může na trh dodávat pouze výrobky, které splňují požadavky na přístupnost a další požadavky tohoto zákona, přičemž rozhodující je stav v době uvedení výrobku na trh výrobcem nebo dovozcem. Distributor před dodáním výrobku na trh musí zejména ověřit, že výrobek je opatřen označením CE, zda je přiložen návod a bezpečnostní informace v českém jazyce a zda výrobce, případně i dovozce v případě dovozu, uvedl své identifikační údaje včetně kontaktní adresy.

Distributor nesmí dodat výrobky, které nevyhovují požadavkům na přístupnost nebo jiným požadavkům podle tohoto zákona. Pokud distributor zjistí před dodáním výrobku na trh, že výrobek není v souladu s požadavky na přístupnost, informuje o tomto nesouladu výrobce nebo dovozce a rovněž orgán dozoru.

Pokud distributor zjistí, že výrobek, který dodal na trh, není v souladu s požadavky na přístupnost, zajistí, aby byla přijatá opatření k uvedení výrobku do souladu, nebo jej stáhne z trhu. Pokud není výrobek v souladu s požadavky na přístupnost, informuje o tom orgán dozoru, přičemž uvede i podrobnosti o tomto nesouladu a informaci o přijatých nápravných opatřeních nebo o stažení z trhu.

K § 9

Dovozce nebo distributor je v některých případech považován za výrobce. V takových případech se na něj vztahují povinnosti výrobce. Jedná se o případy, kdy na trh uvede výrobek pod svým jménem, obchodní firmou nebo ochrannou známkou, nebo pokud výrobek, který byl uveden na trh, upraví takovým způsobem, že by mohl být ovlivněn jeho soulad s požadavky na přístupnost. V těchto případech dovozce nebo distributor má povinnost plnit povinnosti výrobce, které se podle tohoto zákona na něj vztahují. Dovozce nebo distributor tak má například povinnost mít u sebe technickou dokumentaci, prohlášení o shodě, výsledky posouzení shody, přestože fakticky sám toto posouzení neprováděl atd. Tento subjekt tak má plnou odpovědnost za posouzení shody výrobku, i když posouzení bylo provedeno někým jiným. Pro orgány dozoru je rozhodující právě tento subjekt, nikoliv skutečný výrobce.

K § 10

Subjekty v dodavatelském řetězci mají povinnost identifikovat subjekty v dodavatelském řetězci, které jim nebo kterým předaly výrobek za účelem dodání tohoto výrobku na trh, a to pět let od předání tohoto výrobku. V tomto případě se tak nejedná o samotné dodání výrobku na trh, ale o jeho předání za účelem dodání na trh. Na základě tohoto ustanovení má například dovozce povinnost identifikovat výrobce. Pokud by se nahlíželo na toto ustanovení ve smyslu dodávání na trh, pak by dovozce takového výrobce neidentifikoval, protože mezi výrobcem a dovozcem k dodání na trh nedochází (oba subjekty jsou na počátku dodavatelského řetězce a v obou případech dochází k uvedení výrobku na trh, tedy k prvnímu dodání výrobku na trh). Smyslem tohoto ustanovení je zjistit celý řetězec subjektů od výrobce, přes případného zplnomocněného zástupce a dovozce, k distributorům, kteří měli výrobek ve své dispozici.

K § 11

Ustanovení § 11 upravuje pravidla pro prohlášení o shodě, které je podmínkou pro uvedení výrobku na trh. Prohlášením o shodě výrobce potvrzuje, že bylo prokázáno splnění požadavků na přístupnost.

Prohlášení o shodě se vypracovává podle vzoru uvedeného v příloze č. 3 k tomuto zákonu, musí být stále aktualizováno (například dojde-li ke změně názvu výrobce, názvu výrobku, označení technických norem atd.) a vyhotovuje se v českém jazyce. Prohlášení o shodě vypracovává výrobce. Může tím však pověřit i svého zplnomocněného zástupce. Považuje-li se dovozce nebo distributor za výrobce (§ 9) je jejich povinností (mimo jiné) mít prohlášení o shodě u sebe.

Pokud se na stanovený výrobek vztahuje více právních předpisů, které zpracovávají požadavky předpisů Evropské unie (tedy vnitrostátních právních předpisů) nebo přímo použitelných předpisů Evropské unie, které stanovují vypracování prohlášení o shodě, a tyto právní předpisy to připouštějí, vypracuje se jediné prohlášení o shodě, v němž se uvedou odkazy na všechny tyto předpisy Evropské unie. Znamená to tedy, že odkazy musí být uvedeny na předpisy EU (tedy i těch, které jsou transponovány do vnitrostátních právních předpisů). Tedy neodkazuje se na případné vnitrostátní předpisy, přejímající předpis EU, který vytvoření jediného prohlášení o shodě připouští, ale odkazuje se přímo na tento předpis EU. Je to z toho důvodu, že výrobek může mít vypracováno prohlášení o shodě podle vnitrostátních předpisů jednoho členského státu, a toto prohlášení o shodě je kontrolováno orgánem dozoru v jiném členském státě, přičemž pro orgán dozoru v tomto jiném členském státě je rozhodující, co stanovuje, ten který právní předpis EU, nikoliv vnitrostátní předpis země původu výrobku. Zejména problematické by to pak bylo v případě prohlášení o shodě u výrobků, které pochází ze zemí mimo EU. Proto musí být uvedeny odkazy přímo na příslušné předpisy EU (bez ohledu na to, zda se jedná o směrnice či nařízení). Za účelem snížení administrativní zátěže hospodářských subjektů může mít toto jediné prohlášení o shodě podobu složky tvořené příslušnými jednotlivými prohlášeními o shodě.

Směrnice 2019/882 požaduje, aby prohlášení o shodě obsahovalo výčet požadavků na přístupnost, u kterých byla uplatněna výjimka dle § 15 odst. 1. Příloha č. 3 stanovuje obecné náležitosti, které má prohlášení o shodě obsahovat. V případě, že se bude jednat o prohlášení o shodě k výrobku, u nějž se má podle zákona zajišťovat přístupnost, a bude uplatněna výjimka podle § 15 odst. 1, uvedou se do prohlášení o shodě požadavky, které této výjimce podléhají, tak aby bylo jasné, že tyto požadavky výrobek nesplňuje.

K § 12

Označení CE, které vyjadřuje shodu výrobku s požadavky na přístupnost stanovenými v tomto zákoně, je viditelným výsledkem celého postupu, jehož součástí je posouzení shody. Označení CE podle tohoto zákona musí rovněž dodržovat obecné zásady, kterými se označení CE řídí a které jsou obsaženy v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 765/2008, kterým se stanoví požadavky na akreditaci (nařízení 765/2008). V souladu s nařízením 765/2008 výrobce umístěním označení CE na výrobek prohlašuje, že je výrobek ve shodě se všemi příslušnými požadavky na přístupnost a že za něj výrobce nese plnou odpovědnost. Označení CE se umísťuje před uvedením výrobku na trh. Grafická podoba označení CE je stanovena v příloze II nařízení 765/2008. Označení CE výrobce (nebo jeho zplnomocněný zástupce, je-li k tomu pověřen) umístí tak, aby bylo viditelné, čitelné a nesmazatelné (zákon tedy nestanovuje například jeho barevnou kombinaci, která může být libovolná, je-li zajištěna jeho dostatečná viditelnost a čitelnost). Umísťuje se na výrobek samotný nebo jeho výrobní štítek. Pouze v případě, že to povaha výrobku nebo jeho velikost neumožňuje, lze toto označení umístit na obal nebo doklad, který je k výrobku přiložen.

Označení CE není důkazem, že posouzení shody bylo provedeno, a tedy že výrobek splňuje požadavky na přístupnost, avšak jakožto formální znak je ukazatelem, že k posouzení ze strany výrobce došlo. Dále je nutné upozornit, že označení CE není označením, které by se vztahovalo pouze k zajištění přístupnosti, resp. neslouží jako ukazatel toho, že výrobek je přístupný. Toto označení se obecně používá u výrobků, u nichž se z různých důvodů posuzuje shoda. Toto označení tak lze nalézt na výrobcích, které vůbec z hlediska přístupnosti podle tohoto zákona nejsou posuzovány (například pyrotechnické výrobky, hračky, zdravotnické prostředky a další). Rovněž tento zákon umožňuje v některých případech neplnit všechny požadavky na přístupnost, ale pouze část z nich (nebo dokonce žádný). I přesto takový výrobek bude označen označením CE, právě proto, že je posuzován ještě z jiných hledisek podle jiných právních předpisů, které s přístupností nesouvisí. Na označení CE tedy nelze nahlížet jako na označení vztahující se k přístupnosti, ale k označení, že posouzení shody bylo provedeno (což však nemusí být posouzení shody z hlediska přístupnosti). Informace o tom, zda je výrobek přístupný je tak nutné zjišťovat jiným způsobem.

K § 13

Poskytovatel služby nese odpovědnost za to, že jím poskytované služby budou splňovat požadavky na přístupnost. Je tedy zcela lhostejné, zda službu bude nabízet jiná osoba. Povinnost zajištění její přístupnosti má poskytovatel služby, který tuto službu poskytuje. Přístupnost musí být zajištěna i v případě, kdy k části nebo celé službě je na základě smluvního ujednání zavázaná třetí strana. Poskytovatel služby je proto tím, kdo má povinnost zajistit, aby byly zavedeny a užity postupy, jejichž prostřednictvím budou jím poskytované služby ve shodě s požadavky na přístupnost. Poskytovatel služby je povinen zajistit, aby jím poskytovaná služba byla v souladu s požadavky na přístupnost, a to po celou dobu, po kterou tuto službu poskytuje. Přitom musí zohledňovat změny, které mohou nastat v poskytované službě, požadavcích na přístupnost, případně v harmonizovaných normách nebo technických specifikacích, na základě nichž je zajišťován předpoklad shody (§ 16).

Poskytovatel služeb bude při poskytování služeb vycházet zejména z přílohy č. 1 oddílu III a IV, které stanovují požadavky na přístupnost služeb. Jedním z těchto požadavků je i to, že pokud poskytovatel služby při poskytování služby podle tohoto zákona používá výrobek, u něhož se podle tohoto zákona zajišťuje přístupnost, musí při poskytování této služby používat pouze takové výrobky, které požadavky na přístupnost podle tohoto zákona splňují. Příkladem mohou být například finanční služby, mezi něž náleží i výběr hotovosti z bankomatu. Bankomat je výrobkem, který podléhá povinnosti zajištění jeho přístupnosti, poskytovatel služby, který takovou finanční službu bude poskytovat, musí proto k jím nabízené službě využívat pouze vyhovující bankomaty. V případě, že takový výrobek podléhá posouzení shody z hlediska jeho přístupnosti, podléhá tato povinnost dozorové činnosti příslušného orgánu dozoru stanoveného podle § 19 odst. 2. Orgány dozoru podle tohoto zákona však nejsou způsobilé z věcného hlediska posuzovat, zda výrobek splňuje požadavky na přístupnost (s výjimkou ČOI, která je orgánem dozoru pro některé služby dle tohoto zákona a současně je i orgánem dozoru pro přístupnost výrobků podle tohoto zákona). Činnost orgánu dozoru pro danou službu by se tedy měla omezit pouze na formální kontrolu toho, zda výrobek splňuje požadavky na přístupnost. Takovou kontrolou může být např. to, zda je výrobek označen označením CE, které sice není důkazem, že posouzení shody bylo provedeno, avšak jakožto formální znak je ukazatelem, že k posouzení ze strany výrobce došlo. Prokázat shodu lze i jinými způsoby, např. předložením prohlášení o shodě. Za tímto účelem je poskytovatel služby povinen s orgánem dozoru spolupracovat. V případě, že má orgán dozoru podle tohoto zákona pochybnosti o tom, že výrobek splňuje požadavky na přístupnost (přestože je např. označen označením CE), může například o stanovisko požádat ČOI, případně o informace, zda ČOI ze své kontrolní činnosti nemá o příslušném výrobku informace (takovou spolupráci umožňuje například § 25 kontrolního řádu). Na základě takového stanoviska může pak orgán dozoru pro danou službu rozhodnout, že poskytovatel služby při poskytování služby nepoužil výrobek, který splňuje požadavky na přístupnost, ačkoliv takový výrobek požadavky na přístupnost podle tohoto zákona má splňovat, a tedy pro nesplnění této povinnosti uložit pokutu. Obdobně by si orgán dozoru měl vyžádat stanovisko od ČOI v případě, že nemá za jisté, že použitý výrobek podléhá posouzení shody podle tohoto zákona.

Pokud poskytovatel služby zjistí, že jím poskytovaná služba není v souladu s požadavky na přístupnost, musí přijmout nápravná opatření, kterými zajistí soulad poskytované služby s požadavky na přístupnost. Zákon však nestanovuje, o jaká opatření se má jednat. Povinnost vyhodnocení nejvhodnějších opatření tedy spočívá na poskytovateli služby. To, že služba není v souladu s požadavky na přístupnost, má poskytovatel služby povinnost oznámit orgánu dozoru včetně informace o tom, jaké nápravné opatření přijal. Poskytovatel služby informuje orgán dozoru, v jehož správním obvodu službu poskytuje. Poskytuje-li danou službu ve správním obvodu více orgánů dozoru, informuje všechny tyto orgány dozoru. Důvod je ten, aby každý orgán dozoru, který je příslušný ke kontrole dané služby, měl požadovanou informaci (k místní příslušnosti blíže v odůvodnění k § 20). Uvedený postup se týká případu, kdy nesoulad s požadavky na přístupnost odhalí sám poskytovatel služby. Pokud nesoulad odhalí orgán dozoru, orgán dozoru sám vyzve poskytovatele služby k přijetí vhodných nápravných opatření (§ 25).

K § 14

Jednou ze základních povinností poskytovatele služeb je informování spotřebitelů o souladu poskytovaných služeb s požadavky na přístupnost. O tom, jak služba splňuje požadavky na přístupnost, včetně popisu jednotlivých požadavků na přístupnost, informuje poskytovatel služeb ve všeobecných obchodních podmínkách nebo v obdobném dokumentu. Poskytovatel služby má povinnost zajistit, aby tyto informace byly dostupné i ve zvukové formě, tak aby takové informace byly přístupné například i osobám nevidomým. Poskytovatel služby může tyto informace zveřejnit na internetových stránkách. V takovém případě se tyto informace musí zveřejnit v běžně přístupných formátech (například formát PDF, DOCX apod.) Tím se může zamezit neúměrnému zvětšování obsahu všeobecných obchodních podmínek, což pak může vést k tomu, že, s ohledem na jejich délku, spotřebitel těmto podmínkám nevěnuje dostatečnou pozornost. Zároveň touto možností není nijak snížená informační hodnota pro spotřebitele. Uvedená informace obsahuje také všeobecný popis služby a vysvětlivky nezbytné k pochopení toho, jak služba funguje. Tyto informace musí být poskytovatelem služby zveřejněny po celou dobu poskytování služby.

V případě například železniční a linkové dopravy lze za splnění požadavku považovat situaci, kdy je ve smluvních přepravních podmínkách uvedena kapitola věnující se přepravě osob se zdravotním postižením a osob s omezenou schopností pohybu a orientace, přičemž je současně vydán samostatný dokument, který hodnotí splnění požadavků na přístupnost podle § 4, na jehož existenci je ve smluvních přepravních podmínkách odkaz. V železniční dopravě jsou takovým dokumentem Pravidla pro přístup podle čl. 21 odst. 1 nařízení (EU) 2021/782.

Poskytováním informací podle tohoto zákona není dotčena povinnost poskytovatele služby poskytovat informace podle jiných právních předpisů, např. podle občanského zákoníku, nebo podle jiných právních předpisů, které například jednotně upravují způsob sdělování informací spotřebitelům, např. ESIP u hypotečních úvěrů, a podobně.

K zajištění poskytnutí těchto informací může poskytovatel služby využívat odkazování na splnění požadavků na přístupnost podle harmonizovaných norem nebo technických specifikací, s nimiž je služba ve shodě podle (§ 16). Poskytovatel služby nemusí popisovat, jak služba splňuje požadavky na přístupnost, ale může využít uvedení odkazu na příslušnou harmonizovanou normu nebo technickou specifikaci. To však platí za předpokladu, že v daném případě předpoklad shody s takovou normou nebo specifikací využil. V případě, že poskytovatel služby zajišťuje splnění požadavků na přístupnost jiným způsobem, odkaz na příslušnou harmonizovanou normu nebo technickou specifikaci využít nemůže. Poskytovatel služby tak bude moci při informování vycházet z příslušné technické normy, případně technické specifikace.

K § 15 Zákon stanovuje povinnost pro výrobce a poskytovatele služeb zajistit u výrobků a služeb plnění požadavků na přístupnost. V některých případech však zákon umožňuje použít výjimku z jeho uplatňování, pokud by pro výrobce nebo poskytovatele služby splnění požadavku na přístupnost vyžadovalo zásadní změnu dané služby nebo výrobku nebo by zajištění požadavku na přístupnost pro výrobce nebo poskytovatele služeb představovalo nepřiměřenou zátěž (ta se určuje na základě kritérií uvedených v příloze č. 4 k tomuto zákonu). Zásadní změnu je nutné chápat v případě, kdy výrobek nebo služba nesplňuje požadavky na přístupnost a v důsledku nabytí účinnosti tohoto zákona bude nutné přístupnost u tohoto výrobku nebo služby zajistit. Bude se tedy porovnávat stav výrobku nebo služby před zajištěním přístupnosti se stavem výrobku nebo služby po zajištění přístupnosti. Lze tak očekávat, že tato výjimka bude uplatňována zejména u výrobků a služeb, které byly uváděny na trh, resp. poskytovány v době před nabytím účinnosti tohoto zákona. Tuto výjimku tak lze ve srovnání s nepřiměřenou zátěží považovat za krátkodobou, neboť u výrobků a služeb, které nebyly vyráběny, resp. poskytovány v době před nabytím účinnosti tohoto zákona, tato výjimka nebude uplatnitelná. Pokud jde o nepřiměřenou zátěž, tu lze posuzovat u jakéhokoliv výrobku i služby, tedy i u těch, které budou zcela jako nové výrobky nebo služby vyráběny, resp. poskytovány až po nabytí účinnosti tohoto zákona. Tato možnost se vztahuje na výrobce a poskytovatelé služeb. V případě, že se za výrobce bude považovat dovozce nebo distributor, v souladu s § 9 se toto oprávnění jakožto na subjekty považované za výrobce bude rovněž vztahovat.

Výrobce nebo poskytovatel služby, který chce tuto výjimku využít, musí provést a zdokumentovat hodnocení její oprávněnosti, a vypracovat posouzení, které prokazuje, že by zajištění shody výrobku nebo služby s požadavky na přístupnost vedlo k zásadní změně výrobku nebo služby nebo mělo pro výrobce nebo poskytovatele služby za následek nepřiměřenou zátěž. Toto posouzení pak podléhá kontrole orgánem dozoru. Jedná se tak o jednu ze situací, kdy dle zákona lze legálně dodávat výrobky nebo poskytovat služby, aniž by bylo nutné splňovat požadavky na přístupnost, resp. splňovat veškeré požadavky na přístupnost. Výrobce nebo poskytovatel služby však má povinnost zajistit, aby jím dodávaný výrobek nebo poskytovaná služba byly v rozsahu, v jakém pro splnění požadavků na přístupnost nepřiměřenou zátěž nepředstavují nebo nevyžadují významnou změnu. Za opatření, která znamenají nepřiměřenou zátěž, lze chápat zejména opatření, která by výrobci nebo poskytovateli služby způsobila dodatečnou nadměrnou organizační nebo finanční zátěž, přičemž by však měl být zohledňován výsledný přínos zejména pro osoby se zdravotním postižením. Smyslem tedy je, aby právní úprava byla přiměřená, a tedy nepředstavovala nepřiměřené nebo nadměrné zatížení příslušných poskytovatelů služeb. Pokud výrobce nebo poskytovatel služby obdrží financování z jiných zdrojů, ať už soukromých nebo veřejných, nemůže uplatňovat výjimku, pokud jde o nepřiměřenou zátěž (tedy nemůže se takové výjimky dovolávat). Tímto jiným zdrojem může být například dotace, dar nebo jiné obdobné plnění. Výjimku, pokud jde o nepřiměřenou zátěž, výrobce nebo poskytovatel služby nemůže uplatňovat pouze ve vztahu k tomu požadavku na přístupnost (případně k více požadavkům na přístupnost), k němuž se tato dotace, dar nebo jiné obdobné plnění vztahuje. K ostatním požadavkům na přístupnost, které má výrobce nebo poskytovatel plnit, výjimku, pokud jde o nepřiměřenou zátěž uplatňovat může (za předpokladu, že taková nepřiměřená zátěž je prokázána).

Za účelem uplatnění výjimky z plnění požadavků na přístupnost výrobce nebo poskytovatel služby vypracuje posouzení. Každý výrobce nebo poskytovatel služby, který vypracuje posouzení k uplatnění výjimky z uplatňování požadavků na přístupnost, má povinnost toto posouzení, včetně souvisejících podkladů pro jeho vypracování, uchovávat po dobu 5 let od posledního poskytnutí služby, na kterou tuto výjimku uplatňuje. Výrobce nebo poskytovatel služby má povinnost toto posouzení včetně souvisejících podkladů předložit orgánu dozoru na základě jeho výzvy v rámci prováděné kontroly. Orgán dozoru by tak zejména měl činit v případě, kdy jej poskytovatel služby informuje (odst. 5) o uplatnění výjimky ze splnění požadavků na přístupnost (součástí této informace není kopie posouzení) a orgán dozoru se bude domnívat, že výjimka by uplatněná v tomto případě být neměla.

Pro účely kontroly je stanovena povinnost uchovávat posouzení a podklady pro jeho vypracování po dobu pět let od posledního dodání výrobku na trh nebo posledního poskytnutí služby. Tato povinnost je však již stanovena všem subjektům v dodavatelském řetězci, tedy nejen výrobci, který toto posouzení vypracovává, ale rovněž dovozcům a distributorům (případně i zplnomocněným zástupcům, jsou-li k tomu pověření výrobcem) a poskytovatelům služeb. Výrobky se ke konečným spotřebitelům zpravidla dostávají přes síť distributorů, tedy osob odlišných od výrobce, přičemž výrobce může pocházet nejen z jiného členského státu EU, ale i ze třetí země, tedy zcela mimo EU. Pro orgán dozoru by tak bylo prakticky nezjistitelné, zda na daný výrobek, který nesplňuje požadavky na přístupnost, se výjimka vztahuje, či nikoliv, resp. by tuto skutečnost vědět mohl na základě informace, kterou mu subjekt v dodavatelském řetězci poskytne, ale při nutnosti kontroly by důvodnost této výjimky, neměl jak ověřit. Proto je nezbytné stanovit povinnost všem subjektům v dodavatelském řetězci posouzení a podklady pro jeho vypracování uchovávat po stanovenou dobu (a tedy je od výrobce získat). Naopak, velmi komplikované by bylo, pokud by toto posouzení, včetně podkladů pro jeho vypracování, měl uchovávat pouze výrobce. Jednak by to znemožňovalo orgánům dozoru v členských státech, kde se výrobek dodává na trh, toto posouzení kontrolovat, obzvláště pak, pokud by se jednalo o výrobce ze třetí země, jednak by ale výrobce nedisponoval informací, kdy došlo k poslednímu dodání výrobku na trh, což je okamžik rozhodný, od něhož se počítá 5 let, po které se tyto dokumenty mají uchovávat. Důvodem, proč výrobce takovou informací nedisponuje, je to, že výrobek se ke spotřebitelům dostává prostřednictvím distributorů, kdy není v možnostech výrobce zjistit, kdy jím vyrobený výrobek ten, který distributor dodal na trh. Dovozci a distributoři tak budou mít povinnost tyto dokumenty si od výrobce opatřit, aby byli schopni je orgánu dozoru předložit. Povinnost uchovávat tyto dokumenty po dobu pěti let od jeho posledního dodání na trh se tak počítá od dne, kdy tento subjekt tento výrobek dodá naposledy na trh, nikoliv od posledního dodání výrobku ze strany výrobce.

Zákon stanovuje výjimku pro mikropodniky, které nakládají s výrobky, tedy pro výrobce, dovozce a distributory. Pokud tyto subjekty jsou mikropodniky, pak nemají povinnost poskytovat posouzení orgánu dozoru. Uvedená výjimka se netýká mikropodniků v případě poskytovatelů služeb, protože, jak již bylo uvedeno v odůvodnění k § 2, zákon se na tyto poskytovatelé služeb nevztahuje. Výrobce tedy vypracuje posouzení (přičemž učinit by tak měl bez ohledu na to, zda je mikropodnikem) a toto posouzení má povinnost spolu s podklady pro jeho vypracování uchovávat po dobu 5 let. Stejnou povinnost mají veškeré další subjekty v dodavatelském řetězci, který jim vyráběný výrobek dodávají na trh. Pokud však výrobce nebo kterýkoliv jiný subjekt (dovozce nebo distributor) je mikropodnikem, nemá povinnost orgánu dozoru v rámci kontroly poskytovat toto posouzení. Tím však není dotčena jeho povinnost poskytovat podklady pro jeho posouzení, které tyto subjekty rovněž uchovávají a na základě příslušných ustanovení kontrolního řádu poskytují orgánu dozoru. Může tedy nastat situace, že v dodavatelském řetězci u konkrétního výrobku bude například část distributorů, kteří budou mikropodniky, ty v takovém případě nebudou mít povinnost orgánu dozoru poskytovat posouzení (budou poskytovat pouze podklady pro jeho vypracování), a část distributorů mikropodniky nebudou, přičemž povinnost poskytovat orgánu dozoru posouzení mít budou. Uvedená výjimka pro mikropodniky nakládající s výrobky se nevztahuje na zplnomocněné zástupce, které písemně výrobce může pověřit k některým činnostem. Není sice nijak vyloučeno, aby zplnomocněný zástupce uchovával posouzení a podklady pro jeho vypracování, avšak nelze, aby ze strany výrobce, který není mikropodnik, bylo využito to, že zplnomocněný zástupce mikropodnikem je, a tudíž tento zplnomocněný zástupce posouzení orgánu dozoru nepředkládal. Mohlo by tak docházet k tomu, že výrobce, který není mikropodnikem, aby nemusel předkládat posouzení, pověřil by jako zplnomocněného zástupce subjekt, který naopak mikorpodnikem je, aby uchovával posouzení a podklady pro jeho vypracování s tím, že protože tento zplnomocněný zástupce je mikropodnikem, orgánu dozoru posouzení nemá předkládat. Takové jednání by bylo proti smyslu a účelu tohoto zákona, proto v něm nemá žádnou oporu.

Poskytovatel služby má povinnost v pravidelných intervalech provádět opětovné posouzení, pokud se uplatňuje výjimku, pokud jde o nepřiměřenou zátěž (§ 15 odst. 1 písm. b). Opakovaným posouzením se ověřuje, zda nadále tato zátěž je nepřiměřená. Poskytovatel služby toto posouzení vypracuje opětovně rovněž poté, co dojde ke změně v poskytované službě. Pokud k žádné změně nedojde, vypracuje posouzení opětovně ve výše uvedeném intervalu pěti let. Povinnost poskytovatele služby vypracovat nové posouzení také vzniká tehdy, pokud orgán dozoru má o nepřiměřené zátěži důvodnou pochybnost. V takovém případě stanoví orgán dozoru přiměřenou lhůtu k jeho vypracování. Uvedené se nevztahuje na případy, kdy poskytovatel služby vypracoval posouzení s ohledem na zásadní změnu služby (§ 15 odst. 1 písm. b) nebo v případě, že se jedná o posouzení výrobce. V takových případech by orgán dozoru, pokud by důvodně pochyboval, že u služby došlo k zásadní změně nebo u výrobku vznikla nepřiměřená zátěž nebo zásadní změna, rovnou považoval poskytovanou službu nebo dodaný výrobek za nesplňující požadavky na přístupnost, což by mohl vyhodnotit jako přestupek, případně postupovat podle § 20 a násl.

Výjimka z uplatňování požadavků na přístupnost představuje nástroj, který výrobcům a poskytovatelům služby umožní, aby nadále uváděli na trh výrobky a poskytovali služby, které nesplňují požadavky na přístupnost, a současně tak z jejich strany nedocházelo k protiprávnímu jednání. Vznik výjimky rovněž není závislý na předchozím schválení příslušného orgánu. Výrobce nebo poskytovatel služby poté, co vypracuje posouzení, může začít výjimku uplatňovat. Výrobce, případně jeho zplnomocněný zástupce, je-li k tomu pověřen, dovozce, distributor nebo poskytovatel služby však musí před uplatněním této výjimky informovat orgán dozoru. Tyto subjekty tak před tím, než začnou výrobek dodávat na trh nebo poskytovat službu, informují příslušný orgán dozoru. Pokud jde o služby, příslušným orgánem dozoru je orgán dozoru, v jehož správním obvodu je nebo má být služba poskytována. Poskytuje-li danou službu ve správním obvodu více orgánů dozoru, informuje všechny tyto orgány dozoru. Důvod je ten, aby každý orgán dozoru, který je příslušný ke kontrole dané služby, měl požadovanou informaci (k místní příslušnosti blíže v odůvodnění k § 20). V případě výrobků se nemyslí informování orgánu dozoru před dodáním každého jednoho výrobku, ale před tím, než dodá první výrobek. Taková informace pak je považována za informaci pro všechny následně dodávané totožné výrobky (tedy výrobky pro něž posouzení bylo vypracováno). Opětovně tedy tato povinnost je stanovena v případě výrobků každému subjektu v dodavatelskému řetězci, nikoliv pouze výrobci. Výrobce totiž nemá možnost zjistit, na jakých trzích reálně se jeho výrobek může vyskytovat. V informaci, kterou orgánu dozoru poskytovatel služby nebo subjekty nakládající s výrobky poskytnou, se uvede zejména výrobek nebo služba, které se výjimka týká, požadavky na přístupnost, které nebudou plněny, důvod uplatnění výjimky, tedy zda tímto důvodem je případná zásadní změna nebo nepřiměřená zátěž, a také datum provedení posouzení (zejména s ohledem na možnost zjistit, kdy poskytovatel služby posouzení provedl a kdy uběhne 5 let pro provedení nového posouzení). Pokud výrobce nebo poskytovatel služby uplatňuje výjimku, pokud jde o nepřiměřenou zátěž, součástí této informace (bez ohledu na to, který subjekt ji orgánu dozoru poskytuje) musí být i čestné prohlášení výrobce nebo poskytovatele služby, že neobdržel na zajištění přístupnosti dotaci, dar nebo jiné obdobné plnění.

Za účelem snížení administrativní zátěže jsou stanovené i výjimky pro mikropodniky, které se nachází v dodavatelském řetězci výrobků. Za účelem snížení administrativní zátěže nemají tyto mikropodniky rovněž povinnost informovat orgán dozoru (§ 15 odst. 5) o tom, že na trh budou dodávat takový výrobek. Tato výjimka se vztahuje na všechny subjekty v dodavatelském řetězci, pokud jsou mikropodnikem (v opačném případě je tato informační povinnost stanovena všem subjektům v dodavatelském řetězci). Této informační povinnosti se však dovozce a distributor nemůže zbavit, pokud výrobce je mikropodnikem, avšak tento dovozce nebo distributor jim není. Vždy tak záleží na skutečnosti, zda daný subjekt, který jinak má tuto informační povinnost podle § 15 odst. 5, je mikropodnikem, či není, a to bez ohledu na to, zda jim je, nebo není výrobce nebo jiný subjekt v dodavatelském řetězci.

Uplatňování zmíněné výjimky je dobrovolné a výrobce nebo poskytovatel služby, přestože by mohl dle kritérií výjimku uplatňovat, se může rozhodnout tak, že výjimku neuplatní. Současně platí, že je-li na výrobek nebo službu stanoveno více požadavků na přístupnost, výjimka se uplatňuje pouze na ty požadavky, které představují zásadní změnu nebo vytváří nepřiměřenou zátěž pro výrobce nebo poskytovatele služeb. Ostatní požadavky je nutné plnit (pokud uplatnění výjimky k jednomu požadavku nebrání ve splnění jiného požadavku).

K § 16

Za účelem zjednodušení posuzování shody s požadavky na přístupnost se stanovuje předpoklad shody pro výrobky a služby, které jsou ve shodě s harmonizovanými normami (§ 3 odst. 1 písm.

f) nebo technickými specifikacemi (§ 3 odst. 1 písm. g). Výrobky a služby, na něž se tento zákon vztahuje, musí splňovat požadavky na přístupnost stanovené v příloze č. 1 tohoto zákona. Požadavky na přístupnost však budou stanoveny spíše jako obecné cíle, avšak dostatečně přesně a podrobně, aby mohlo dojít k jejich naplnění. Aby výrobek mohl být dodáván na trh a služba poskytována, musí být splněny tyto požadavky, avšak k dosažení souladu výrobku nebo služby se zákonem je možné dojít i jiným způsobem, který je v právních předpisech obecně označován jako tzv. předpoklad shody.

Předpoklad shody znamená, že pokud je výrobek nebo služba v souladu s příslušnou harmonizovanou normou nebo technickou specifikací, má se za to, že je v souladu s příslušným zákonem. Užití předpokladu shody je však dobrovolné a nadále platí, že lze shody dosáhnout plněním požadavků na přístupnost stanovených v příloze č. 1 tohoto zákona.

Předpoklad shody tak zajišťuje, že výrobce nebo poskytovatel služby si může provést nebo si nechat provést posouzení shody nikoliv podle požadavků uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu, ale podle požadavků uvedených v příslušných harmonizovaných normách nebo technických specifikacích, kde jsou tyto požadavky konkrétně uvedeny (namísto poměrně obecného uvedení požadavků v příloze č. 1 k tomuto zákonu).

Předpoklad shody v tomto zákoně je postaven na harmonizovaných normách a technických specifikacích. Harmonizovanou normou se (nejen pro účely tohoto zákona) rozumí technická norma ve smyslu čl. 2 bodu 1 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1025/2012 ze dne 25. října 2012 o evropské normalizaci, změně směrnic Rady 89/686/EHS a 93/15/EHS a směrnic Evropského parlamentu a Rady 94/9/ES, 94/25/ES, 95/16/ES, 97/23/ES, 98/34/ES, 2004/22/ES, 2007/23/ES, 2009/23/ES a 2009/105/ES, a kterým se ruší rozhodnutí Rady 87/95/EHS a rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 1673/2006/ES (dále jen „nařízení 1025/2012“). Dle tohoto nařízení touto technickou normou je technická specifikace přijatá uznávaným normalizačním orgánem (např. CEN/CENELEC) k opakovanému nebo trvalému použití, jejíž dodržování není povinné. Harmonizovanou normou je pak evropská norma přijatá na základě žádosti Komise za účelem uplatňování harmonizačních právních předpisů EU.

Harmonizované normy vypracovávají normalizační instituce na základě žádosti Komise, která bude žádosti v případě směrnice 2019/882 předkládat podle čl. 15 odst. 2 této směrnice.

Harmonizované normy jsou evropské normy mající zvláštní význam. Jedná se o technické normy dle nařízení EU č. 1025/2012, které na žádost Evropské komise zpracovává některá z evropských normalizačních institucí. Pokud taková norma odpovídá požadavkům stanovených v právním předpise a je-li odkaz na tuto technickou normu zveřejněn v Úředním věstníku EU, pak taková technická norma zakládá předpoklad shody s požadavky v právním předpise v rozsahu, v jakém se na tyto požadavky vztahuje. Harmonizovaná norma nemusí pokrývat veškeré požadavky právního předpisu, ale může pokrývat pouze část těchto požadavků. Harmonizovaná norma stanoví, na které požadavky se vztahuje. Harmonizované normy nenahrazují závazné požadavky právního předpisu, ani nepředstavují jeho alternativu. Představují pouze technický prostředek, jak požadavek v právním předpise splnit.

Pokud jde o technickou specifikaci, rozumí se jí specifikace ve smyslu čl. 2 bodu 4 nařízení 1025/2012. Podle tohoto nařízení se technickou specifikací rozumí dokument, který předepisuje technické požadavky, které má služba splňovat.

Předpoklad shody založený na technické specifikaci je nástroj podpůrný, který by měl být využíván v případě, že předpokladu shody nelze dosáhnout na základě harmonizované normy. Proto předpokladu shody založeném na technické specifikaci lze využít pouze v případě, že neexistuje příslušná technická norma. Jakmile taková technická norma existuje, již nelze využít předpokladu shody založeném na technické specifikaci. Podle směrnice 2019/882 platí, že pokud neexistují harmonizované normy, má Komise možnost přijmout prováděcí akty, kterými tyto technické specifikace stanoví. Tím dojde k zaplnění mezery, která existuje v důsledku neexistence příslušné harmonizované normy. Předtím, než však Komise může takovou technickou specifikaci vydat, musí Komise podat žádost o vypracování harmonizované normy a teprve v případě, že dochází k nepřiměřeným prodlevám v jejím vypracování, může vydat technickou specifikaci. Druhým důvodem je to, že Komise může prokázat, že technická specifikace dodržuje požadavky stanovené v příloze II nařízení 1025/2012, s výjimkou požadavku, aby technické specifikace vypracovala nezisková organizace.

Jak pro harmonizované normy, tak pro technické specifikace platí, že musí být zveřejněny v Úředním věstníku Evropské unie s tím, že jsou určené pro směrnici 2019/882.

Na základě předpokladu shody pak platí, že je-li služba ve shodě s harmonizovanými normami nebo jejich částmi, případně s technickými specifikacemi nebo jejich částmi, má se za to, že je ve shodě s požadavky na přístupnost podle § 4, a to v rozsahu, v jakém se tyto harmonizované normy nebo technické specifikace nebo jejich části na uvedené požadavky vztahují.

Předpoklad shody podle § 16 se vztahuje i na situace, kdy se přístupnost výrobků a služeb má posuzovat v souvislosti s jinými právními předpisy. Příkladem takové situace jsou případy, na něž se vztahuje ustanovení § 17, kdy splnění požadavků na přístupnost podle tohoto zákona se považuje za splnění požadavků na přístupnost podle jiného předpisu (k tomu viz odůvodnění k § 17. Druhým příkladem pak mohou být například veřejné zakázky zadávané podle zákona č. 134/2016 Sb.

Zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, který transponuje směrnici Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU o zadávání veřejných zakázek a o zrušení směrnice 2014/18/ES a směrnici Evropského parlamentu a Rady 2014/25/EU o zadávání zakázek subjekty působícími v odvětví vodního hospodářství, energetiky, dopravy a poštovních služeb a o zrušení směrnice 2004/17/ES, stanovuje v § 93 odst. 2, že pokud jsou závazné požadavky na přístupnost osobám se zdravotním postižením upraveny předpisem Evropské unie, stanoví zadavatel veřejné zakázky tyto příslušné technické podmínky odkazem na daný předpis. Takovým předpisem, který stanoví závazné technické požadavky, je právě směrnice 2019/882, která ve svých přílohách stanovuje závazné požadavky na přístupnost některých výrobků a služeb. Tyto požadavky na přístupnost u výrobků a služeb budou konkretizovány v technických normách, případně technických specifikacích. Opět i v uvedeném případě platí předpoklad shody s technickými normami a technickými specifikacemi, tedy bude platit, že pokud takový výrobek nebo služba bude plnit požadavky technické normy nebo její části, na niž byl zveřejněný odkaz v Úředním věstníku EU, nebo požadavky technických specifikacích nebo jejich částí, které budou stanoveny v prováděcích předpisech Evropské komise, pak takový výrobek nebo služba bude v souladu s požadavky na přístupnost uvedenými ve směrnici 2019/882. Takový výrobek nebo služba pak budou vyhovující i z hlediska veřejné zakázky dle § 93 odst. 2 zákona o zadávání veřejných zakázek. Pokud tedy zadavatel veřejné zakázky v zadávací dokumentaci odkáže na požadavky na přístupnost dle § 93 odst. 2 zákona o zadávání veřejných zakázek, a to tak, že odkáže na požadavky na přístupnost dle směrnice 2019/882 u výrobku nebo služby, u nichž se posuzuje shoda podle tohoto zákona, má se za to, že tento výrobek nebo služba splňují požadavky na přístupnost, pokud splňují požadavky harmonizovaných norem nebo technických specifikací nebo jejich částí. Je tak vyjádřen předpoklad shody pro výrobky nebo služby, které jsou předmětem veřejné zakázky a současně se jedná o výrobky nebo služby, u nichž se posuzuje shoda podle tohoto zákona (resp. směrnice 2019/882). V případě veřejné zakázky na výrobky nebo služby, u nichž se rovněž zajišťuje přístupnost, avšak podle jiného právního předpisu nebo přímo použitelného předpisu Evropské unie, se zde uvedený předpoklad shody nepoužije, a to právě s ohledem na to, že se na takový výrobek nebo službu tento zákon nepoužije. Je vhodné doplnit, že tyto požadavky se týkají pouze nadlimitních veřejných zakázek (výše uvedené směrnice 2014/24 a 2014/25 se týkají pouze nadlimitních veřejných zakázek).

Předpoklad shody uvedený v § 16 se tak může použít ve všech případech, kdy je vyžadováno, aby výrobek nebo služba splnila požadavky na přístupnost podle tohoto zákona, neboť této shody je vždy možné dosáhnout prostřednictvím harmonizovaných norem nebo technických specifikací. Tudíž všude tam, kde se vyžaduje splnění požadavků na přístupnost podle tohoto zákona, lze podle tohoto zákona využít předpokladu shody (ledaže by bylo řečeno jinak).

K § 17

Nejen předpoklad shody založený na harmonizovaných normách a technických specifikacích lze využít v rámci tohoto zákona. Platí, že pokud je výrobek nebo služba ve shodě s požadavky na přístupnost podle tohoto zákona, má se za to, že je ve shodě s požadavky na přístupnost stanovenými v jiných právních předpisech (míněno vnitrostátních právních předpisech) nebo v přímo použitelných předpisech EU. Znamená to tedy, že jsou-li plněny požadavky na přístupnost dle tohoto zákona, jsou plněny požadavky na přístupnost podle jiného vnitrostátního právního předpisu nebo nařízení EU. K plnění požadavků na přístupnost podle jiného vnitrostátního předpisu nebo nařízení EU lze využít plnění požadavků na přístupnost podle tohoto zákona. Neplatí to však v případě, že tyto jiné předpisy stanoví něco jiného. Protože však v tomto případě je předpoklad shody postaven na plnění požadavků podle tohoto zákona (plnění požadavků dle tohoto zákona způsobí, že jsou plněny požadavky podle jiného právního předpisu), nutně musí pro tyto případy platit i princip předpokladu shody (§ 16), kdy platí, že jsou-li plněny požadavky harmonizované normy nebo technické specifikace, má se za to, že výrobek nebo služba je ve shodě s tímto zákonem. Tedy plněním požadavků harmonizované normy nebo technické specifikace se má za to, že jsou plněny požadavky stanovené v jiném předpise, než je směrnice 2019/882 (a tedy tento zákon). Pokud tedy jiný předpis (ať už vnitrostátní nebo evropský) stanoví požadavky na přístupnost u výrobku nebo služby, na něž se z hlediska přístupnosti vztahuje i tento zákon, považuje se tento výrobek nebo služba za přístupný podle tohoto jiného předpisu, pokud splní požadavky harmonizovaných norem nebo technických specifikací, na nichž je založen předpoklad shody podle tohoto zákona (neboť splnění těchto technických norem nebo technických specifikací se považuje za splnění požadavků na přístupnost podle tohoto zákona, což se považuje za splnění požadavků podle jiného předpisu). Neplatí to v případě, že tento jiný předpis stanoví ty požadavky jinak. V takovém případě se tento předpoklad shody (§ 17 odst. 1) nemůže využít a je nutné postupovat podle tohoto jiného předpisu. Toto pravidlo by se rovněž nepoužilo, pokud by jiný předpis výslovně vyloučil použití tohoto zákona (případně směrnice 2019/882).

Ve smyslu zákona dále služba (nikoliv tedy už výrobek) splňuje požadavky na přístupnost v případě, kdy splňuje požadavky na poskytování přístupných informací a informací o přístupnosti stanovené v předpisech EU v oblasti dopravy. Jedná se o předpisy v oblasti autobusové, železniční, letecké a vodní přepravy cestujících, které upravují práva cestujících u jednotlivých druhů dopravy. Konkrétně jde o následující předpisy:

- Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým

se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91.

- Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1107/2006 ze dne 5. července 2006

o právech osob se zdravotním postižením a osob s omezenou schopností pohybu a orientace v letecké dopravě.

- Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1177/2010 ze dne 24. listopadu 2010

o právech cestujících při cestování po moři a na vnitrozemských vodních cestách a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004.

- Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 181/2011 ze dne 16. února 2011

o právech cestujících v autobusové a autokarové dopravě a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004.

- Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/782 ze dne 29. dubna 2021

o právech a povinnostech cestujících v železniční přepravě.

Důvodem je skutečnost, že jsou některé prvky požadavků na přístupnost, zejména se jedná o prvky, které souvisí s poskytováním informací, výše uvedenými předpisy již upraveny. Pokud tedy služba plní požadavky na přístupnost uvedené ve výše uvedených předpisech EU, pak se považují tyto služby za vyhovující z hlediska tohoto zákona. Pokud však zákon stanoví další požadavky (které výše uvedené předpisy EU nestanovují), musí být splněny i tyto další požadavky.

K § 18

Ustanovení § 18 stanovuje doplňkový způsob zajištění přístupnosti.

Jedná se o situace, kdy splnění přístupnosti podle přílohy č. 5 k tomuto zákonu, je alternativou, jak splnit požadavek na přístupnost uvedený v příloze č. 1 k tomuto zákonu, za předpokladu, že výsledkem není snížená přístupnost výrobku nebo služby zejména pro osoby se zdravotním omezením. V tomto případě je zajištění přístupnosti služby na základě splnění kritérií uvedených v příloze č. 5 k tomuto zákonu volitelné, neboť si poskytovatel může tento způsob zvolit namísto příslušného požadavku na přístupnost. Stále se jedná o splnění příslušného požadavku na přístupnost podle přílohy č. 1 k tomuto zákonu, avšak alternativním způsobem vyjádřeným v příloze č. 5 k tomuto zákonu, namísto například předpokladu shody podle harmonizovaných norem a technických specifikací. Tato možnost je dána zejména z těch důvodů, že požadavky na přístupnost se budou týkat velkého množství různých výrobků a služeb různých parametrů od různých výrobců a poskytovatelů služeb. Může se tak stát, že splnění požadavku na přístupnost například na základě předpokladu shody s harmonizovanou normou nebude proveditelné, proto může výrobce nebo poskytovatel služby volit i tuto cestu, jak požadavek na přístupnost splnit. Tento způsob zajištění přístupnosti se může jevit jako nadbytečný, aby byl uváděn v zákoně, neboť taková možnost by měla platit právě na základě toho, že pokud výrobce nebo poskytovatel služby nevyužije předpokladu shody s harmonizovanými normami nebo technickými specifikacemi. V tomto případě tomu však tak není. Uvedený způsob představuje právě dovolenou alternativu k předpokladu shody, kdy tímto alternativním způsobem se stále považuje předmětný požadavek na přístupnost za splněný, aniž by výrobce nebo poskytovatel služby musel splnění požadavku na přístupnost prokazovat, pokud by se rozhodl postupovat jiným způsobem. Například se může jednat o situaci, kdy bude stanoven požadavek na zajištění přístupnosti pro nedoslýchavé osoby, a to tak, že výrobek má podporovat připojení sluchátek určených pro tyto osoby. Výrobce takového výrobku může zvolit postup dle příslušné harmonizované normy (nebo technické specifikace), která bude obsahovat technické řešení, jakým tento požadavek splnit. Může však nastat situace, že u daného výrobku nebude možné zajistit, aby tato sluchátka byla připojena. V takovém případě výrobce může postupovat podle přílohy č. 5. V této příloze je mj. uvedeno, jakým způsobem zajistit přístupnost osobám nedoslýchavým, a to tak, že v případě, kdy výrobek poskytuje sluchové funkční režimy (tedy je nutné zapojení sluchu), musí poskytovat alespoň jeden funkční režim s rozšířenými zvukovými prvky, který umožní nedoslýchavým uživatelům výrobek používat. Tudíž, přestože výrobce nezajistí možnost připojení sluchátek, bude se tento způsob zajištění přístupnosti považovat za vyhovující požadavku na zajištění přístupnosti nedoslýchavým osobám, aniž by muselo být zajištěno připojení sluchátek. Pokud by tato možnost podle přílohy č. 5 neexistovala, a výrobce by se rozhodl nevyužít předpokladu shody, musel by hledat vlastní způsob, jak zajistit, aby sluchátka bylo možné připojit.

K § 19

Pokud jde o výrobky, je zde stanoven pouze jediný orgán dozoru, kterým je ČOI. Vzhledem k tomu, že veškeré výrobky, které budou posuzovány z hlediska přístupnosti, jsou již nyní výrobky, na které se vztahuje zákon č. 90/2016 Sb., neboť podléhají posuzování shody (avšak z jiného důvodu, než jsou požadavky na přístupnost), a tyto výrobky kontroluje právě ČOI (žádný z těchto výrobků nepatří mezi výrobky, u nichž by jiný zákon stanovil, že orgánem dozoru je jiný dozorový orgán), je logické, aby z hlediska přístupnosti byly tyto výrobky rovněž kontrolovány ze strany ČOI.

Jak je zjevné z § 2 tohoto zákona, jedná se o zákon, který svým rozsahem zasahuje do služeb, které náleží do působnosti více resortů, nikoliv jen do resortu Ministerstva průmyslu a obchodu. Zejména se jedná o služby, které spadají do působnosti Ministerstva kultury, Ministerstva dopravy a Ministerstva financí.

Z toho důvodu, aby poskytovatelé služeb nebyly zatěžováni kontrolami více orgánů dozoru, byly jednotlivé služby, pokud jde o dozor nad nimi, rozděleny mezi orgány dozoru, které již zpravidla nad nimi vykonávají dozor, byť ne z důvodu požadavků na přístupnost. Těmito orgány dozoru jsou podle tohoto zákona Český telekomunikační úřad, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Ministerstvo dopravy, dopravní úřady, Drážní úřad, Úřad pro civilní letectví, Státní plavební správa, ČOI a drážní správní úřady. Zákon stanoví orgánem dozoru pro služby ČOI s výjimkou těch služeb, pro něž je stanoven jiný orgán dozoru.

Z povahy jednotlivých služeb je zřejmé, že v některých případech může docházet k částečnému překryvu dozorových činností jednotlivých orgánů dozoru. Bude se jednat o případy, kdy poskytovaná služba naplňuje znaky (resp. tyto znaky naplňuje v části služby) více služeb. Může tedy nastat situace, kdy spotřebiteli bude poskytována služba, která bude naplňovat znaky více služeb dle předkládaného zákona, a tudíž pro kontrolu takové služby bude příslušných více orgánů dozoru. Každý orgán dozoru však bude danou službu kontrolovat z hlediska požadavků na přístupnost stanovených pro službu, pro niž je jako orgán dozoru určen. Může nastat i situace, že orgány dozoru v rámci kontroly takové služby budou kontrolovat totožné požadavky. To je dáno tím, že pro některé služby jsou stanoveny totožné nebo velmi podobné požadavky na přístupnost. Může tak nastat situace, že totožný požadavek na přístupnost má být kontrolován vícero orgány dozoru, avšak každý jej bude kontrolovat z hlediska jiné, zákonem definované služby. V takových případech je žádoucí, aby se příslušné orgány dozoru vzájemně informovaly o provedených dozorových činnostech, tak aby nedocházelo ke zdvojování kontrol tam, kde taková kontrola již proběhla, a kde tedy požadavek na přístupnost byl zkontrolován jiným orgánem dozoru z hlediska jím dozorované služby. Současně však taková situace není důvodem, aby vznikaly jakékoliv kompetenční spory (ať už pozitivní, nebo negativní) mezi jednotlivými orgány dozoru, neboť každý orgán dozoru danou službu a požadavky na přístupnost bude kontrolovat z titulu své dozorové činnosti nad danou službou a kontrolovat bude požadavky na přístupnost, které jsou stanoveny pro službu, pro niž je určen jako orgán dozoru. Tento problém může nastat např. v případě poskytování služeb v oblasti přepravy cestujících. Zejména se tento problém může týkat dopravních podniků zajišťujících dopravní obslužnost obce v případě, kdy takový dopravní podnik poskytuje své služby několika druhy přepravy cestujících (např. autobusovou a tramvajovou). V těchto případech může být pro každý druh přepravy cestujících stanoven jiný orgán dozoru, avšak takový dopravní podnik zpravidla bude provozovat jedny internetové stránky (společné pro všechny druhy přepravy cestujících), u nichž bude zajišťovat přístupnost. V takovém případě tedy může nastat překryv v dozorových činnostech v případě, kdy tyto internetové stránky bude kontrolovat orgán dozoru určený pro městskou autobusovou dopravu a rovněž orgán dozoru určený pro tramvajovou dopravu.

Pokud jde o jednotlivé orgány dozoru, bude dozor vykonávat:

- Český telekomunikační úřad v případě služeb elektronických komunikací. V těchto

případech jsou tyto služby ze strany tohoto úřadu dozorovány již dle zákona o elektronických komunikacích.

- Rada pro rozhlasové a televizní vysílání v případě služeb zajišťujících přístup

k audiovizuálním mediálním službám.

- Ministerstvo dopravy v případě mezinárodní veřejné linkové dopravy. Jedná se

o mezinárodní autobusovou dopravu, kde Ministerstvo dopravy vykonává dozor podle zákona o silniční dopravě.

- Krajské úřady, které budou vykonávat dozor v případě vnitrostátní veřejné linkové

dopravy, s výjimkou případů, kdy se bude jednat o městskou autobusovou dopravu, kdy orgánem dozoru bude Magistrát hlavního města Prahy a obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Takto rozdělená působnost krajských a obecních úřadů (včetně Magistrátu hlavního města Prahy) coby dopravních úřadů je stanovena zákonem o silniční dopravě. Vzhledem k tomu, že městská autobusová doprava je podmnožinou vnitrostátní veřejné linkové dopravy, je nutné v ustanoveních týkajících se krajských úřadů, jakožto orgánů dozoru, městskou autobusovou dopravu výslovně vyjmout.

- Magistrát hlavního města Prahy a obecní úřady obcí s rozšířenou působností v případě

městské autobusové dopravy. Coby dopravní úřady vykonávají dozor u těchto služeb již podle zákona o silniční dopravě.

- Drážní úřad bude vykonávat dozor v případě služeb železniční přepravy cestujících.

U těchto služeb vykonává tento úřad dozor již podle zákona o drahách.

- Magistrát hlavního města Prahy a obecní úřady obcí s rozšířenou působností v případě

dráhy speciální, tramvajové, trolejbusové a lanové. Tyto služby jsou ze strany uvedených obecních úřadů a Magistrátu hlavního města Prahy, jakožto drážních správních úřadů, dozorovány podle zákona o drahách.

- Úřad pro civilní letectví v případě služeb letecké přepravy cestujících, jak již činí dle

zákona o civilním letectví.

- Státní plavební správa v případě služby vodní přepravy cestujících, jak již činí podle

zákona o vnitrozemské plavbě.

- Česká obchodní inspekce v případě služeb elektronického obchodování, finančních služeb

a poskytování elektronických knih a specializovaného softwaru pro elektronické knihy. V případě elektronického obchodování Česká obchodní inspekce provádí dozor podle předpisů, v nichž je stanovena dozorová činnost České obchodní inspekce.

V odstavci 3 je stanoven způsob určení místní příslušnosti orgánu dozoru, pokud jde o služby. V případě výrobků není potřeba místní příslušnost stanovit, neboť orgánem dozoru je pouze ČOI, který v zákoně o České obchodní inspekci stanovuje strukturu ČOI. Místní příslušnost se u výrobků stanoví stejným způsobem, jakým se stanovuje v případě výrobků v zákoně č. 90/2016 Sb., která se určuje dle příslušného ustanovení správního řádu (resp. se určuje, který oblastní inspektorát ČOI je místně příslušný). Stanovení místní příslušnosti v tomto zákoně, pokud jde o výrobky, by znamenalo, že zatímco pro výrobek, který by byl kontrolován z hlediska zákona č. 90/2016 Sb., by se místní příslušnost určovala podle správního řádu, pro ten samý výrobek, který by byl kontrolován z hlediska tohoto zákona, by se místní příslušnost určovala podle tohoto zákona. Je nutné upozornit, že na veškeré výrobky, na které se tento zákon vztahuje, se rovněž vztahuje i zákon č. 90/2016 Sb., tudíž je zcela žádoucí, aby, pokud jde o určení místní příslušnosti, nebyly vytvářeny odlišnosti.

Tento zákon stanovuje místní příslušnost, pouze pokud jde o služby. Místní příslušnost je určena místem poskytování služby, tedy místně příslušný je ten orgán dozoru, v jehož správním obvodu je služba poskytována. V případě, že je služba poskytována ve správním obvodu více orgánů dozoru, danou službu kontrolují všechny tyto orgány dozoru, avšak každý pouze na území svého správního obvodu. Otázka místní příslušnosti bude relevantní zejména u služeb, kdy funkci orgánu dozoru budou vykonávat krajské nebo obecní úřady, což se jedná o služby vnitrostátní linkové dopravy (krajské úřady), městské autobusové dopravy (Magistrát hlavního města Prahy a obecní úřady obcí s rozšířenou působností) a služeb na dráze speciální, tramvajové, trolejbusové nebo lanové (Magistrát hlavního města Prahy a obecní úřady obcí s rozšířenou působností). Tedy zásadně se jedná o služby v oblasti dopravy, kdy bude existovat více orgánů dozoru. V ostatních případech existuje vždy jediný orgán dozoru (například Ministerstvo dopravy, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Drážní úřad atd.). Pro určení příslušného orgánu dozoru bude tedy nutné zkoumat, kde je služba poskytována. Rozhodující to bude právě v oblasti dopravy. U těchto služeb totiž platí, že se přístupnost bude zajišťovat pouze u některých jejich prvků (§ 2 odst. 2 písm. f) a g), přičemž přístup k těmto prvkům nemusí být vždy pouze v místě, kde je služba poskytována (například k internetovým stránkám lze přistoupit z jakéhokoliv místa ČR, nikoliv pouze z místa, kde je služba poskytována). Příkladem může být autobusový dopravce provozující autobusovou linku z obce A do obce B, přičemž na základě § 2 odst. 2 písm. f) bodu 1 mají být zpřístupněné internetové stránky. K internetovým stránkám lze přistoupit z jakéhokoliv místa v ČR. Nejdříve je tedy nutné určit, co je onou službou, která je poskytována. Definice této služby je uvedena v § 3 odst. 2 písm. d) (jedná službu mezinárodní a vnitrostátní linkové dopravy), přičemž tato definice odkazuje na čl. 2 odst. 1 a 2 nařízení (EU) č. 181/2011. Podle tohoto nařízení se jedná a linkovou dopravu pro nespecifikované kategorie cestujících, pokud se jejich místo nástupu nebo výstupu nachází na území členského státu a pokud přepravní vzdálenost činí 250 km a více (čl. 2 odst. 1) nebo méně jako 250 km za podmínek uvedených čl. 2 odst. 2 uvedeného nařízení. Touto službou se tedy rozumí přeprava osob z jednoho místa do druhého, tedy z místa, kde cestující nastoupí do místa, kde cestující vystoupí. Tedy tato služba je (kromě jiného) definována místem nástupu a výstupu. Pokud tedy autobusová linka vede z obce A do obce B (v obou případech se uvažuje, že se jedná o obce s obecním úřadem s rozšířenou působností), orgány dozoru jsou obecní úřady obce A a obce B (ve správním obvodu každého obecního úřadu), neboť na území těchto obcí dochází k nástupu a výstupu cestujících. Pokud jde tedy o internetové stránky, ke kterým lze přistoupit i v obci C (tak jako v jakékoliv jiné obci), není příslušný ke kontrole obecní úřad obce C, ale obecní úřady obce A a B (neboť tam je služba poskytována). Přestože internetové stránky jsou součástí této služby, resp. existují v rámci této služby, služba linkové (autobusové) přepravy je definována přepravou cestujících z místa nástupu do místa výstupu, nikoliv místem, odkud lze k internetovým stránkám přistoupit. Obdobně to platí například pro automaty na jízdenky, které rovněž musí být zpřístupněny (§ 2 odst. 2 písm. f)). Pokud by teoreticky takový automat v případě výše uvedeného příkladu byl umístěn v obci C, přestože autobusová doprava by byla zajišťována mezi obcemi A a B, příslušný by nebyl obecní úřad obce C, ale opět obecní úřady obce A a B, neboť pouze tam je naplňována tato služba, tak jak je v zákoně definována. Vždy je tak nutné zkoumat, co se danou službou rozumí a na základě toho, kde je pak tato služba poskytována určit orgán dozoru.

Pověření k výkonu dozoru podle tohoto zákona může mít formu průkazu, který je vydáván podle jiných právních předpisů. Protože orgány dozoru, které mají stanovenou působnost podle tohoto zákona, kontrolují tyto služby, avšak z jiných hledisek, podle jiných předpisů, zpravidla tyto jiné předpisy (například zákon o silniční dopravě, zákon o drahách, zákon o elektronických komunikací) upravují vydávání průkazů jakožto pověření k výkonu dozorové činnosti, bude možné tyto průkazy využít jako pověření k dozorové činnosti i podle tohoto zákona. V případě, že podle jiného právního předpisu takový průkaz vydán není, v souladu s kontrolním řádem je nutné, aby kontrolující osoba byla vybavena písemným pověřením (§ 4 odst. 3 písm. a) kontrolního řádu).

K § 20 a 21 Stanovuje se postup orgánu dozoru (ČOI) v případě, že výrobek není v souladu se zákonem. Jedná se tedy o postup pouze v případě výrobků, nikoliv služeb. Je důležité rozlišovat mezi požadavky podle tohoto zákona a požadavky na přístupnost, neboť ustanovení používají oba tyto pojmy. Pokud zákon hovoří o požadavcích podle tohoto zákona, míní se tím veškeré požadavky, které jsou na výrobek zákonem stanoveny, tedy včetně požadavků na přístupnost, ale i jiné požadavky (například na označení CE, prohlášení o shodě atd.), které je nutné splnit, avšak fakticky přístupnost nemusí zajišťovat. V tomto ohledu tak požadavky na přístupnost tvoří podmnožinu požadavků podle tohoto zákona. V uvedeném ustanovení je nutné toto rozlišovat, neboť některé postupy se týkají pouze případů, kdy existuje nesoulad s požadavky na přístupnost, zatímco jiné se týkají jakéhokoliv nesouladu s požadavky tohoto zákona (tedy včetně požadavků na přístupnost, ale i jiných).

Požadavky podle tohoto zákona, jejichž neplnění může být důvodem pro postup podle tohoto ustanovení, kromě požadavků na přístupnost, představují zejména nesoulad spočívající v tom, že (uvedené nedostatky se také často označují jako formální nedostatky):

- označení CE bylo umístěno v rozporu s tímto zákonem nebo přímo použitelným předpisem, nebo nebylo umístěno,

- prohlášení o shodě nebylo vypracováno nebo bylo vypracováno v rozporu s tímto zákonem,

- technická dokumentace není dostupná nebo není úplná,

- na výrobku nejsou uvedené požadované informace nebo jsou nesprávné nebo neúplné,

- nebyl splněn jiný administrativní požadavek. V případě, že orgán dozoru se domnívá (například na základě zkoušek nebo hodnocení, které v souladu s kontrolním řádem provede), že výrobek nesplňuje požadavky podle tohoto zákona, vyzve výrobce, dovozce nebo distributora, aby přijal vhodná nápravná opatření k uvedení výrobku do souladu s požadavky na přístupnost, přičemž mu stanoví přiměřenou lhůtu. Tím není míněno to, že by například distributor měl výrobek jakkoliv měnit, například z hlediska jeho konstrukčních vlastností. Smyslem je, že distributor má přijmout nápravná opatření, aby byl výrobek uveden do souladu, což znamená například, že o této skutečnosti má informovat dovozce nebo výrobce, kteří pak mohou přijmout vhodná opatření (například doplnění označení, provést nové posouzení atd.) Pokud tento subjekt taková opatření nepřijme, vyzve orgán dozoru tento subjekt, aby tento výrobek stáhnul z trhu, a stanoví mu k tomu dodatečnou lhůtu. V této fázi tedy orgán dozoru subjekt pouze vyzývá k určité činnosti, přičemž je zde ponechán prostor pro uvážení samotného subjektu, jak se zachová. Zejména je to patrné v první fázi, kdy je subjekt vyzván k přijetí vhodného nápravného opatření, kdy on sám volí toto opatření. V této fázi tedy orgán dozoru nevydává žádné rozhodnutí.

V případě, že subjekt nestáhne v dodatečné lhůtě výrobek z trhu, orgán dozoru přijme rozhodnutí, kterým zakáže dodávání výrobku na trh nebo rozhodne o stažení výrobku z trhu. Teprve v této fázi tak orgán dozoru autoritativně rozhoduje o opatření, které má nastat (poté, co subjekt na základě výzev nekonal dobrovolně). Pokud subjekt přijme vhodná nápravná opatření nebo nesoulad s požadavky podle tohoto zákona odstraní, orgán dozoru toto rozhodnutí zruší nebo změní. Proti takovému rozhodnutí se může subjekt odvolat. Takové odvolání v souladu se správním řádem má odkladný účinek.

Uvedené povinnosti se netýkají jen výrobců a dovozců, ale i distributorů, kteří jsou povinni konat.

Rovněž směrnice 2019/882 v čl. 20 hovoří o povinnostech hospodářských subjektů (tedy všech hospodářských subjektů, nikoliv pouze o povinnostech výrobců a dovozců). O skutečnosti, že se jedná o všechny subjekty v dodavatelském řetězci, svědčí i fakt, že jak směrnice 2019/882, tak navrhovaný zákon např. užívají slov „dodal na trh“. Pokud by směrnice 2019/882 měla v úmyslu vztáhnout tyto povinnosti pouze na výrobce a dovozce, patrně by byla užita slova „uvedl na trh“, což může činit pouze výrobce a dovozce (nikoliv např. distributor).

Pokud se orgán dozoru zjistí (nebo se důvodně domnívá), že se jedná o výrobek, který je dodáván na trh i v jiných členských státech nebo smluvních státech Dohody o Evropském hospodářském prostoru, a tedy tento nesoulad s požadavky podle tohoto zákona přesáhne hranice ČR, má povinnost informovat o této skutečnosti Evropskou komisi a ostatní členské státy, přičemž informuje rovněž o výsledcích hodnocení, která orgán dozoru provedl. Tuto informaci Evropské komisi a ostatním členským státům orgán dozoru poskytuje prostřednictvím informačního a komunikačních systému pro dozor nad trhem (ICSMS), který je upraven v čl. 34 nařízení 2019/1020.

V případě, že orgán dozoru rozhodne podle § 20 odst. 3, kdy zakáže dodávání takového výrobku na trh nebo rozhodne o jeho stažení z trhu, a současně se tak děje z důvodu nesouladu s požadavky na přístupnost (tedy nikoliv z jiných důvodů), informuje orgán dozoru o tomto rozhodnutí Evropskou komisi a ostatní členské státy. V informaci, které Evropské komisi a ostatním členským státům poskytne, se uvedou údaje pro identifikaci výrobku, o jeho původu, o povaze nesouladu s požadavky na přístupnost, o přijatých nápravných opatřeních a stanovisko dotčeného subjektu. V této informaci se rovněž uvede, zda důvodem, proč není splněn požadavek na přístupnost, je nedostatek v harmonizované normě nebo v technické specifikaci.

Pokud přijme opatření v souvislosti s výrobkem, který nesplňuje požadavky na přístupnost, jiný členský stát, má povinnost o tom informovat Evropskou komisi a ostatní členské státy. Pokud tedy orgán dozoru v ČR obdrží takovou informaci, pokud shledá postup jiného členského státu jako důvodný, přijme některé z opatření, tak jako kdyby sám zjistil, že výrobek tyto požadavky nesplňuje. Tzn., že zakáže dodávání takového výrobku na trh nebo rozhodne o jeho stažení z trhu. To se děje za předpokladu, že orgán dozoru zjistí, že se tento výrobek nachází na trhu v ČR. O tomto opatření orgán dozoru informuje Evropskou komisi a ostatní členské státy. Součástí takové informace jsou i další informace týkající se nesouladu s požadavky na přístupnost. Orgán dozoru však také může dojít k závěru, že opatření, které bylo přijato v jiném členském státě, je nedůvodné, a tudíž žádné opatření nepřijme. V takovém případě o této skutečnosti rovněž musí informovat Evropskou komisi a ostatní členské státy, přičemž v takové informace uvede důvod tohoto postupu.

V případě, že žádné námitky ze strany členských států nebo Evropské komise nejsou vzneseny, považuje se opatření orgánu dozoru členského státu, který o tomto opatření ostatní členské státy a Evropskou komisi informoval, za důvodné. Pokud však námitky vzneseny byly, zahájí Evropská komise konzultace s dotčeným členským státem a dotčeným subjektem, na jejichž základě pak Evropská komise rozhodne, zda vnitrostátní opatření je nebo není důvodné. Pokud takové opatření je důvodné, přijmou opatření s cílem zakázat nebo omezit dodávání na trh nebo rozhodnou o stažení i ostatní členské státy. V případě, že Evropská komise dospěje k závěru, že vnitrostátní opatření není důvodné, členský stát toto opatření zruší.

K § 22

Ke zlepšení informovanosti zejména osob se zdravotním postižením o výrobcích, které nesplňují požadavky na přístupnost na základě výjimky (tedy toto neplnění požadavků na přístupnost ze strany subjektů není protiprávním jednáním), zajistí orgán dozoru zveřejnění takových výrobků na svých internetových stránkách. Kdokoliv tak bude moci předem zjistit, které výrobky požadavky na přístupnost nesplňují, a tudíž pro jeho užívání mohou být nevyhovující. V tomto seznamu se však budou nacházet výrobky, které sice nesplňují některé požadavky na přístupnost, avšak jedná se o legálně uváděné výrobky, neboť tento nesoulad s požadavky na přístupnost bude dán uplatněnou výjimkou z plnění těchto požadavků. Takto zveřejněné výrobky by měly zahrnovat i výrobky z jiných členských států, protože směrnice 2019/882 stanovuje povinnost hospodářskému subjektu informovat i orgány dozoru v jiných členských státech, kam výrobek dodal na trh, tudíž orgán dozoru by měl disponovat informacemi o neplnění požadavků na přístupnost, pokud jde o výrobky z jiných členských států. Pokud jde o výrobky, u nichž se neuplatňuje výjimka a které nesplňují požadavky na přístupnost, ty budou hlášeny prostřednictvím Informačního a komunikačního systému (ICSMS), který je veřejně přístupný.

K § 23 a § 27 odst. 3

Pokud jde o samotný dozor nad výrobky, které nesplňují požadavky na přístupnost, směrnice 2019/882 v čl. 19 odst. 1 odkazuje na nařízení 765/2008, a to konkrétně na čl. 15 odst. 3, 16 až 19, 21, 23 až 28 a čl. 29 odst. 2 a 3. Jedná se o články nařízení 765/2008, které pojednávají o dozoru. Nicméně tato část nařízení 765/2008 byla zrušena nařízením 2019/1020. Nařízení 2019/1020 ve své příloze uvádí seznam harmonizačních předpisů Evropské unie, na něž se toto nařízení vztahuje. V tomto výčtu nařízení 2019/1020 však neuvádí, že se vztahuje i na směrnici 2019/882, čímž by tak vznikla situace, že směrnice 2019/882 odkazuje na ustanovení přímo použitelného nařízení, které však v této části bylo zrušeno jiným přímo použitelným nařízením, aniž by bylo stanoveno, jak se má nadále postupovat. K tomuto Evropská komise vydala „List of harmonisation legislation subject to regulation (EU) 2019/1020“ (tedy seznam harmonizačních právních předpisů, které se k nařízení 2019/1020 vztahují), kde v části 1.2. uvádí i seznam harmonizačních předpisů, které nejsou v nařízení 2019/1020 uvedeny, avšak toto nařízení se na ně rovněž vztahuje. Jedním z takových předpisů je i směrnice 2019/882, na kterou se nařízení 2019/1020 vztahuje, avšak pouze v rozsahu článků nařízení 2019/1020, které jsou ekvivalentní k článkům nařízení 765/2008, na které je odkazováno v čl. 19 odst. 1 směrnice 2019/882. Toto plyne i z čl. 39 odst. 2 nařízení 2019/1020, dle kterého odkazy na zrušená ustanovení nařízení 765/2008 se považují za odkazy na ustanovení nařízení 2019/1020 v souladu se srovnávací tabulkou obsaženou v příloze III nařízení 2019/1020. Orgán dozoru (a celní úřady) tak při dozorové činnosti bude postupovat i podle nařízení 2019/1020 v rozsahu článků, které odpovídají článkům nařízení 765/2008, na které směrnice 2019/882 odkazuje v čl. 19 odst. 1.

Výčet příslušných článků nařízení, které se uplatní při dozoru, je uveden v § 23. Přestože takto upravený dozor není zcela přívětivý pro orgány dozoru (a celní úřady), ani pro uživatele, neboť je nutné při dozoru zkoumat, které články nařízení 2019/1020 je v případě přístupnosti možno použít, nelze tuto věc řešit jiným způsobem. Tento stav tak patrně potrvá do doby, než bude směrnice 2019/882 zahrnuta do výčtu harmonizačních předpisů uvedených v příloze nařízení 2019/1020, čímž se toto nařízení na výrobky, které mají splňovat požadavky na přístupnost, užije v celém svém rozsahu.

K § 24

Účelem dozoru je především zajišťovat, aby služby, které poskytovatel poskytuje spotřebitelům, plnily požadavky na přístupnost, případně zajišťovaly přístupnost jiným způsobem, pokud to zákon umožňuje.

Poskytovatelé služeb však mají povinnost nejen v zajišťování požadavků na přístupnost u služeb, které poskytují, ale také v plnění zákonných povinností jakožto poskytovatelů těchto služeb.

Pokud poskytovatel služby uplatní výjimku podle § 15 tohoto zákona, bude orgán dozoru kontrolovat zejména, zda bylo vypracováno posouzení podle § 15 odst. 2, a toto posouzení přezkoumávat, přičemž předmětem přezkumu bude i to, zda byla správně užita kritéria pro vypracování posouzení. Tato kritéria budou stanovena v příloze č. 4 k tomuto zákonu. Orgán dozoru bude také kontrolovat, zda je u služby zajištěná přístupnost, a to v rozsahu, v jakém se na ni výjimka neuplatňuje. Přestože se uplatňuje výjimka z povinnosti zajistit plnění požadavků na přístupnost, je nutné vycházet z toho, že na službu může být stanoveno více požadavků na přístupnost a výjimka se může týkat pouze některých z těchto požadavků. V takovém případě zbývající požadavky musí být splněny.

V případě, že orgán dozoru zjistí, že služba nesplňuje požadavky na přístupnost, případně není zajištěna přístupnost podle § 19, vyzve poskytovatele služby, aby v přiměřené lhůtě, kterou mu stanoví, přijal vhodná nápravná opatření, kterými zajistí, že služba bude poskytována v souladu s tímto zákonem. V případě, kdy se poskytovatel služby rozhodne užít postup podle § 18, a přístupnost tímto způsobem není naplněna, je nutné vycházet z toho, že nebyl naplněn požadavek na přístupnost. Je pouze záležitostí poskytovatele služby, že se v daném případě rozhodl zajistit požadavek na přístupnost v souladu s § 18. Jakmile orgán dozoru vyzve poskytovatele služby ke zjednání nápravy, stanoví mu lhůtu přiměřenou k odstranění vadného stavu. Nápravu lze zjednat tak, že přijme opatření, na základě něhož, bude poskytovatel služby takovou službu poskytovat způsobem, který učiní tuto službu přístupnou, ať už splněním požadavků na přístupnost, nebo doplňkovým zajištěním přístupnosti (§ 18).

Obdobně jako u výrobků podle § 22 bude orgán dozoru na internetových stránkách informovat i o službách.

K § 25

Zákon v § 25 stanovuje skutkové podstaty přestupků.

Sazby pokut stanovené ve vazbě na jednotlivé přestupky obecně vychází z posouzení závažnosti deliktního jednání, zájmu, který může být spácháním přestupku zasažen, a to při současném zhodnocení závažnosti možných finančních dopadů na osoby, které se mohou deliktního jednání dopustit. Současně byly při stanovení výše pokut brány v potaz důvody postihu protiprávních jednání, jejichž cílem je snaha takovému protiprávnímu jednání předcházet.

Směrnice 2019/882 ve svém čl. 30 odst. 4 stanovuje, že sankce musí zohledňovat rozsah nesouladu, včetně jeho závažnosti, objem poskytnutých služeb a počet dotčených osob. Tento požadavek bude naplněn postupem orgánu dozoru podle § 37 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, kdy se při výměře správního trestu přihlédne mj. k povaze a závažnosti přestupku, přičemž povaha a závažnost přestupku je mj. dána i rozsahem následku přestupku (§ 38 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich). Pokud tedy směrnice 2019/882 stanovuje, že při rozhodování o sankci má být zohledněn rozsah nesouladu, závažnosti a počtu dotčených osob, měl by orgán dozoru ve své úvaze vycházet právě z § 37 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, dle kterého má přihlížet (mimo jiné) k povaze a závažnosti přestupku, přičemž tato povaha a závažnost je dána např. významem a rozsahem následku přestupku. Tímto rozsahem následku přestupku je právě například to, kolik osob touto nevyhovující službou bylo dotčeno, stejně tak za tento rozsah lze považovat i „objem“ nebo „množství“ služeb, které takto byly poskytnuty. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich tak představuje dostatečnou oporu v rozhodování o sankcích tak, jak směrnice 2019/882 vyžaduje.

V zákoně není potřeba řešit otázku odvolacího orgánu, neboť se postupuje v souladu se správním řádem, dle kterého je odvolacím správním orgánem nejbližší nadřízený správní orgán (ledaže by zákon stanovil jinak), přičemž nadřízený správní orgán se určí postupem podle § 178 správního řádu.

K § 26

Přestupky projednává orgán dozoru, který podle § 19 vykonává dozor nad povinností, která byla porušena. Pokuty vybírá orgán dozoru, který je uložil. K dozoru, případnému řešení přestupku a vybírání případné uložené pokuty je příslušný jeden orgán dozoru.

K § 27

Zákon obsahuje společná ustanovení. Pokud jde o odstavec 3, který se týká aplikace vybraných článků nařízení 2019/1020, pokud jde o celní úřady, odůvodnění je uvedeno v odůvodnění k § 23 a § 27 odst. 3.

Tímto ustanovením je také řešena otázka přepočtu české měny na eura, pro účely určení mikropodniků, neboť dle definice je jejich určení mj. závislé na určitých finančních hodnotách uvedených v definici, resp. nařízení EU, na které definice odkazuje. Vzhledem k tomu, že toto nařízení uvádí tyto finanční hodnoty v eurech, je nutné stanovit v jakém kurzu bude docházet k přepočtu z české měny. Bude se jednat o kurz, který vyhlásí Česká národní banka pro rozvahový den (míněno rozvahový den daného podniku).

Společná ustanovení rovněž stanovují, že působnost krajských úřadů, obecních úřadů s rozšířenou působností a Hlavního města Prahy, která je těmto subjektům tímto zákonem stanovena, je přenesenou působností státní správy.

K § 28

Zákon obsahuje přechodné ustanovení, dle kterého se povinnosti výrobců, dovozců, distributorů nebo zplnomocněných zástupců ve vztahu k výrobkům, u nichž se posuzuje shoda z hlediska jejich přístupnosti, týkají pouze výrobků, které se uvedou na trh po 28. červnu 2025.

Vzhledem k tomu, že s účinností tohoto zákona vzniknou těmto subjektům povinnosti ve vztahu k výrobkům, které nesplňují požadavky na přístupnost, je nutné stanovit, že tyto povinnosti se týkají pouze výrobků, které byly uvedeny na trh po 28. červnu 2025, neboť i po tomto datu budou na trhu k dispozici výrobky, které byly uvedeny na trh nejpozději (většinou však dříve) 28. června 2025 (a dít se tak může po mnoho let), u nichž ale neexistuje povinnost, aby požadavky na přístupnost splňovaly. Proto toto přechodné ustanovení stanovuje, že povinnosti těchto subjektů ve vztahu k výrobkům, u nichž se posuzuje shoda z hlediska jejich přístupnosti, se týkají pouze výrobků uvedených po 28. červnu 2025 (tedy nikoliv v den účinnosti navrhovaného zákona). Na výrobky uvedené před tímto dnem se žádné povinnosti z hlediska přístupnosti nevztahují. Důvod, proč se tyto povinnosti nevztahují na výrobky uvedené na trh již v den účinnosti tohoto zákona, tedy 28. června 2025, ale vztahují se až na výrobky uvedené po 28. června 2025 (tedy od 29. června 2025) je zajištění souladu se směrnicí 2019/882, která přístupnost vztahuje až na výrobky uvedené po 28. červnu 2025.

Obdobná situace platí i v případě služeb, kdy rovněž povinnosti poskytovatelů služeb z hlediska přístupnosti se vztahují až na služby poskytované po 28. červnu 2025 (tedy od 29. června 2025).

Zákon pak dále stanovuje několik výjimek pro poskytovatele služeb (odst. 3 až 5).

Poskytovatelé služeb, kteří využívají platební nebo samoobslužné terminály k poskytování služeb, které nesplňují požadavky na přístupnost, mohou používat ty terminály i po 28. červnu 2025, nejdéle však 20 let od jejich prvního uvedení do provozu. Konkrétně tedy má platit, že terminály užívané po účinnosti tohoto zákona, pokud byly předtím používány, mohou být nadále užívány do konce jejich životnosti, nejdéle však 20 let. Pokud by tedy platební nebo samoobslužný terminál začal být používán např. 1.1.2018, lze jej užívat až do 1.1.2038 (samozřejmě za předpokladu, že dříve neskončí jeho životnost). V tomto případě by tedy tento terminál mohl být užíván ještě téměř 13 let po účinnosti tohoto zákona. Důvodem takto dlouhé výjimky jsou zejména vysoké náklady na tyto terminály a obecně jejich dlouhá životnost. Toto přechodné období neplatí pro platební a samoobslužné terminály, které byly užívány před nabytím účinnosti tohoto zákona, avšak splňují požadavky na přístupnost. V takovém případě lze tyto terminály používat i více jak 20 let po jejich uvedení do provozu (pokud to jejich životnost dovolí). Doba 20 let se počítá od jeho prvního uvedení do provozu. Pokud by tedy v průběhu životnosti byl tento terminál používán více poskytovateli služeb, rozhodné je jeho uvedení do provozu prvním poskytovatelem služby, nikoliv uvedení do provozu aktuálním poskytovatelem služby.

Dále platí (odstavec 4) výjimka pro výrobky, které poskytovatel služby používal pro poskytování služeb, které byly uvedeny na trh nejpozději 28. června 2025 (den nabytí účinnosti tohoto zákona) a které nesplňují požadavky na přístupnost. Takové výrobky může poskytovatel služeb používat až do 28. června 2030, tedy ještě 5 let poté, co nastane účinnost tohoto zákona. Jak je uvedeno výše, týká se to pouze výrobků, uvedených na trh nejpozději v den nabytí účinností tohoto zákona. Výrobků, které k poskytování služeb poskytovatel užívá, a které budou uvedeny na trh až po 28. červnu 2025, se tato výjimka netýká, neboť tyto výrobky již budou muset splňovat požadavky na přístupnost (odstavec 1). Stejně tak se to netýká výrobků, které byly uvedeny na trh nejpozději 28. června 2025, tedy v době, kdy ještě tyto výrobky nemusely splňovat požadavky na přístupnost, pokud tyto výrobky tyto požadavky splňují. V takovém případě by totiž bylo v rozporu s účelem zákona, dle kterého má být zajištěna přístupnost výrobků, aby výrobky, které tyto požadavky splňují, nemohly být používány. Současně platí, že toto platí i pro platební a samoobslužné terminály, na něž nejde vztáhnout přechodné ustanovení v odstavci 3 (například samoobslužný terminál uvedený na trh 28. června 2025, kdy lze uvádět výrobky, které nesplňují požadavky na výrobky, a který tedy nebyl používán před 28. červnem 2025).

Pro poskytovatele služby dále platí (odstavec 5), že pokud poskytuje služby na základě smlouvy, která byla uzavřena před 28. červnem 2025, tedy přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, může v nezměněné podobě poskytovat tuto službu až do 28. června 2030. Poskytovatel služby tedy bude mít 5 let na to, aby službu přizpůsobil požadavkům na přístupnost. Do 28. června 2030 tak od orgánu dozoru v tomto případě nebude hrozit žádný postih, pokud služba nebude v souladu s tímto zákonem. Uvedené platí pouze pro případy, kdy služba, poskytovaná na základě smlouvy uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nesplňuje požadavky na přístupnost. V případě, kdy taková služba splňuje tyto požadavky, není důvod takové služby jakkoliv omezovat, tudíž přechodné ustanovení se na takový případ nevztáhne. Uvedeným přechodným ustanovením není nijak dotčena platnost smlouvy. Tudíž i v případě, že služba by nebyla do 28. června 2030 uvedena do souladu s požadavky na přístupnost, nedochází k zániku závazku.

Přechodná období se rovněž týkají určitého obsahu internetových stránek a mobilních aplikací, který byl zveřejněný nejpozději 27. června 2025. Jedná se o předtočené mediální soubory s časovou dimenzí a formáty souborů kancelářských aplikací. Zákon se nevztahuje na mediální soubory s časovou dimenzí vysílané živě. Avšak mediální soubor, který je následně uchován on- line (a tedy zpřístupňován ve smyslu, že jej lze opět přehrát) nebo je poté opětovně vysílán, je nutné považovat za předtočený mediální soubor, který již musí být přístupný, a to bez zbytečného odkladu od prvního vysílání. Tato doba musí být dostatečně dlouhá k tomu, aby bylo možné takový mediální soubor zpřístupnit. Nicméně toto neplatí v případě, že předtočeným mediálním souborem je soubor, který byl zveřejněn na internetových stránkách nebo v mobilních aplikacích nejpozději do 27. června 2025. V tomto případě přístupnost zajištěna být nemusí. Soubory kancelářských aplikací, které nemusí být přístupné, jsou například dokumenty ve formátu PDF, dokumenty aplikací Microsoft Office apod. Nutno podotknout, že se jedná o obsah internetových stránek, které mají být přístupné podle tohoto zákona. Znamená to tedy, že na internetových stránkách nebo v mobilních aplikacích, na které se nevztahuje tento zákon, kde i po 27. červnu 2025 budou zveřejněny předtočené mediální soubory nebo formáty kancelářský aplikací, nemusí být zpřístupněny podle tohoto zákona (tím není dotčena povinnost jejich zpřístupnění podle jiného zákona, např. zákona č. 99/2019 Sb.).

Zákon rovněž nedopadá na internetové stránky a mobilní aplikace, které obsahují výlučně obsah, který nebyl jakkoliv aktualizován nebo upravován po 28. červnu 2025. Pokud v tomto obsahu dojde k jakékoliv aktualizaci, musí být internetové stránky zpřístupněny v souladu s tímto zákonem. Výjimkou jsou pouze případy, kdy se jedná o aktualizaci obsahu, který nemusí být zpřístupněn (§ 2 odst. 3 písm. c) a d).

K § 29

Tento zákon nabývá účinnosti 28. června 2025, tak jak směrnice 2019/882 vyžaduje pro používání pravidel v této směrnici stanovených. Vzhledem k tomu, že datum účinnosti se řídí požadavkem směrnice 2019/882, nelze stanovit datum účinnosti k 1. lednu nebo k 1. červenci, jak vyžaduje zákon č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů (a zákon, který tento zákon od 1. ledna 2023 nahrazuje).

K příloze č. 1

Příloha č. 1 stanovuje požadavky na přístupnost pro výrobky a služby. Je rozdělena do pěti oddílů, které vždy představují určitou skupinu požadavků na přístupnost.

Oddíl I představuje obecné požadavky na přístupnost výrobků, které musí splňovat všechny výrobky, u nichž se dle tohoto zákona zajišťuje přístupnost. Neznamená to však, že výrobek musí splňovat vždy veškeré požadavky na přístupnost, které v oddíle I jsou uvedeny, ale na základě analýzy, kterou výrobce provede, identifikuje použitelné požadavky, u nichž pak zajistí jejich splnění (například pokud výrobek nepoužívá mluvený projev, požadavek v bodě 2.3 výrobce plnit nebude). Dále pak od bodu 2.15 jsou stanoveny požadavky na jednotlivé druhy výrobků. Výrobce opět bude plnit pouze ty požadavky, které se vztahují k jím vyráběným výrobkům. Vždy se tak jedná pouze o splnění použitelných požadavků.

Jedním z požadavků, který nebude plněn vždy, je požadavek uvedený v bodě č. 3, který se týká služeb podpory. Nejčastější formy komunikace se zákazníky probíhají prostřednictvím telefonických center, e-mailu či formou asistence poskytované v reálném čase prostřednictvím live chatu a sociálních sítí. Zákon nezakládá povinnost dané služby podpory provozovat, avšak v případě, že je jedna či více z forem služeb podpory nabízena, je nezbytné, aby byla s ohledem na svůj charakter přizpůsobena zdravotním omezením zákazníků, kteří jsou schopni takto poskytovanou formu služby podpory využít. Prostřednictvím služeb podpory by tak měla mít zdravotně postižená osoba možnost zjistit informace nejen o samotném výrobku, ale v souladu s předmětným ustanovením i o charakteru jeho přístupnosti a jeho slučitelnosti (kompatibilitě) s podpůrnými technologiemi, které mají zajistit zejména zlepšení, nahrazení či udržení funkčních schopností osob se zdravotním postižením, či zmírnění a kompenzaci funkčních omezení uvedených osob.

Oddíl II stanovuje další požadavky na výrobky, které svým charakterem jsou opět obecnými požadavky, nicméně nevztahují se na platební a samoobslužné terminály. To je dáno tím, že tento oddíl stanovuje požadavky například na obal výrobku, se kterým se ale spotřebitelé nedostanou do styku, neboť tyto terminály zpravidla budou provozovat poskytovatelé služeb.

Oddíl III stanovuje obecné požadavky na přístupnost služeb, s výjimkou služeb městské a regionální dopravy. Oddíl III rovněž stanovuje požadavky na přístupnost internetových stránek a mobilních aplikací. Přístupnost internetových stránek a mobilních aplikací je založena na čtyřech zásadách, na nichž staví směrnice (EU) 2016/2102: vnímatelnost, což znamená, že informace a prvky uživatelského rozhraní musí být uživatelům prezentovány tak, aby je byli uživatelé schopni vnímat; ovladatelnost, která znamená, že prvky uživatelského rozhraní a navigace musí být ovladatelné; srozumitelnost, která znamená, že informace a ovládání uživatelského rozhraní musí být srozumitelné, a stabilita, která znamená, že obsah musí být dostatečně stabilní tak, aby mohl být spolehlivě interpretován širokou škálou uživatelských aplikací, včetně podpůrných technologií. Na těchto zásadách je pak postavena přístupnost internetových stránek a mobilních aplikací i podle tohoto zákona.

Oddíl IV stanovuje dodatečné požadavky na jednotlivé služby, kdy poskytovatel bude plnit pouze použitelné požadavky ve vztahu ke službě, kterou poskytuje.

Oddíl V stanovuje požadavky na přístupnost služeb tísňových komunikací.

K příloze č. 2

Výrobce má povinnost, před uvedením výrobku na trh, provést posouzení shody výrobku s požadavky na přístupnost. Z definovaných modulů posuzování shody v příloze II rozhodnutí č. 768/2008/ES byl vybrán jako nejvhodnější modul A – Interní řízení výroby, které si výrobce provádí sám bez zapojení oznámeného subjektu (tím není dotčena možnost, aby jej nechal provést jiným subjektem, nikoliv však v roli oznámeného subjektu).

K příloze č. 3

Příloha č. 3 stanovuje náležitosti prohlášení o shodě, které výrobce vypracovává poté, co u výrobku byla posouzena shoda.

K příloze č. 4

Příloha č. 4 stanovuje kritéria pro posouzení nepřiměřené zátěže podle § 15 odst. 2.

K příloze č. 5

Příloha č. 5 stanovuje doplňkové způsoby zajištění přístupnosti uvedené v § 4 odst. 3 a § 19. V principu příloha stanovuje, jakými funkčními režimy musí být výrobek nebo služba doplněny. poskytuje-li určitý funkční režim. Například, bude-li výrobek nebo služba obsahovat funkci nebo vlastnost vyžadující zapojení zraku, musí být obsažen alespoň jeden funkční režim, který zapojení zraku nevyžaduje. Tím se zajistí, že takový výrobek nebo služba budou přístupné i pro osoby nevidomé nebo osoby se zhoršeným zrakem.

V Praze dne 30. srpna 2023

Předseda vlády:

prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.

podepsáno elektronicky

Ministr průmyslu a obchodu:

Ing. Jozef Síkela

podepsáno elektronicky