USTANOVENÍ
O ZAMEZENÍ DVOJÍMU ZDANĚNÍ A ZABRÁNĚNÍ DAŇOVÉMU ÚNIKU V OBORU DANÍ Z PŘÍJMU
Čl. 1
Osoby, na které se Ustanovení vztahují
Tato Ustanovení o zamezení dvojímu zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmu (dále jen „Ustanovení“) se vztahují na osoby, které jsou rezidenty jednoho nebo obou území, která jsou uvedena v čl. 2 odst. 1 písm. a) a b).
Čl. 2
Daně, na které se Ustanovení vztahují
(1) Současné daně, na které se Ustanovení vztahují, jsou zejména
a) na území, kde je Ministerstvo financí České republiky ústředním orgánem pro daně, (i) daň z příjmů fyzických osob, (ii) daň z příjmů právnických osob,
b) na území, kde se uplatňují daňové zákony spravované Ministerstvem financí, Tchaj-pej, (i) daň z příjmů podniku usilujícího o zisk, (ii) konsolidovaná daň z příjmů fyzických osob, (iii) základní daň z příjmů. (2) Ustanovení se rovněž vztahují na jakékoliv daně stejného nebo v zásadě podobného druhu ukládané po 12. prosinci 2017 vedle nebo místo současných daní. Příslušný úřad jednoho území sdělí příslušnému úřadu druhého území veškeré podstatné změny, které byly provedeny v daňových zákonech uplatňovaných na prvně zmíněném území.
Čl. 3
Všeobecné definice
(1) Pro účely těchto Ustanovení, pokud souvislost nevyžaduje odlišný výklad,
a) výrazy „jedno území“ a „druhé území“ označují, podle souvislosti, území uvedené v čl. 2 odst. 1 písm. a) nebo území uvedené v čl. 2 odst. 1 písm. b),
b) výraz „osoba“ zahrnuje fyzickou osobu, společnost a všechna jiná sdružení osob,
c) výraz „společnost“ označuje jakoukoliv právnickou osobu nebo jakéhokoliv nositele práv považovaného pro účely zdanění za právnickou osobu,
d) výrazy „podnik jednoho území“ a „podnik druhého území“ označují, podle souvislosti, podnik provozovaný rezidentem jednoho území a podnik provozovaný rezidentem druhého území,
e) výraz „příslušník“ označuje (i) každou fyzickou osobu, která je považována za občana území podle právních předpisů
tohoto území,
(ii) každou právnickou osobu, osobní společnost nebo sdružení zřízenou nebo zřízené
podle právních předpisů platných na daném území,
f) výraz „mezinárodní doprava“ označuje jakoukoli dopravu lodí nebo letadlem provozovanou podnikem jednoho území, vyjma případů, kdy je loď provozována nebo letadlo provozováno pouze mezi místy na druhém území,
g) výraz „příslušný úřad“ označuje (i) v případě území uvedeného v čl. 2 odst. 1 písm. a), ministra financí nebo jeho
zmocněného zástupce,
(ii) v případě území uvedeného v čl. 2 odst. 1 písm. b), ministra financí nebo jeho
zmocněného zástupce.
(2) Pokud jde o provádění Ustanovení v jakémkoliv čase některým z území, bude mít každý výraz, který v nich není definován, pokud souvislost nevyžaduje odlišný výklad, takový význam, jenž mu náleží v tomto čase podle právních předpisů tohoto území pro účely daní, na které se Ustanovení vztahují, přičemž jakýkoliv význam podle používaných daňových zákonů tohoto území bude převažovat nad významem daným výrazu podle jiných právních předpisů tohoto území.
Čl. 4
Rezident
(1) Výraz „rezident území“ označuje pro účely těchto Ustanovení každou osobu, která je podle právních předpisů tohoto území podrobena na tomto území zdanění z důvodu svého bydliště, stálého pobytu, místa hlavního vedení, místa založení nebo jakéhokoli jiného podobného kritéria, a rovněž zahrnuje toto území a jakýkoliv jeho nižší správní útvar nebo místní úřad. (2) Osoba není rezidentem území pro účely těchto Ustanovení, jestliže je tato osoba podrobena zdanění na tomto území pouze z důvodu příjmu ze zdrojů na tomto území, a to s výhradou, že se tento odstavec neuplatňuje ve vztahu k fyzickým osobám, které jsou rezidenty území uvedeného v čl. 2 odst. 1 písm. b), pokud tam jsou fyzické osoby, které jsou rezidenty tohoto území, zdaněny pouze z důvodu příjmu ze zdrojů na tomto území v souladu s jeho zákonem o daních z příjmů. (3) Jestliže fyzická osoba je podle odstavců 1 a 2 rezidentem obou území, bude její postavení určeno následovně:
a) tato osoba se považuje za rezidenta pouze toho území, na kterém má k dispozici stálý byt; jestliže má k dispozici stálý byt na obou územích, považuje se za rezidenta pouze toho území, ke kterému má užší osobní a hospodářské vztahy (středisko životních zájmů),
b) jestliže nemůže být určeno, na kterém území má tato osoba středisko svých životních zájmů, nebo jestliže nemá k dispozici stálý byt na žádném z území, považuje se za rezidenta pouze toho území, na kterém se obvykle zdržuje,
c) jestliže se tato osoba obvykle zdržuje na obou územích nebo na žádném z nich, upraví příslušné úřady území tuto otázku vzájemnou dohodou. (4) Jestliže osoba, jiná než osoba fyzická, je podle odstavců 1 a 2 rezidentem obou území, příslušné úřady území se budou snažit určit vzájemnou dohodou území, u kterého se bude mít za to, že je tato osoba pro účely těchto Ustanovení jeho rezidentem, berouce do úvahy místo jejího hlavního vedení, místo, kde byla právně ustavena či jinak vytvořena, a jakékoliv další významné faktory. Pokud taková dohoda nebude nalezena, tato osoba nebude oprávněna k jakékoliv daňové úlevě nebo daňovému osvobození, která je poskytnuta nebo které je poskytnuto těmito Ustanoveními, a to až na výjimky, které mohou být dohodnuty co do rozsahu a způsobu příslušnými úřady území.
Čl. 5
Stálá provozovna
(1) Výraz „stálá provozovna“ označuje pro účely těchto Ustanovení trvalé místo k výkonu činnosti, jehož prostřednictvím je zcela nebo zčásti vykonávána činnost podniku. (2) Výraz „stálá provozovna“ zahrnuje zejména
a) místo vedení,
b) závod,
c) kancelář,
d) továrnu,
e) dílnu a
f) důl, naleziště ropy nebo plynu, lom nebo jakékoli jiné místo těžby přírodních zdrojů. (3) Výraz „stálá provozovna“ rovněž zahrnuje
a) staveniště nebo stavební, montážní nebo instalační projekt nebo dozor s tím spojený, avšak pouze pokud takové staveniště, projekt nebo dozor trvá déle než 12 měsíců,
b) poskytování služeb podnikem jednoho území prostřednictvím zaměstnanců nebo jiných pracovníků najatých podnikem pro tento účel, avšak pouze pokud činnosti takového charakteru trvají na druhém území po jedno nebo více období přesahující v úhrnu 9 měsíců v jakémkoliv dvanáctiměsíčním období. (4) Bez ohledu na odstavce 1 až 3 výraz „stálá provozovna“ nezahrnuje
a) zařízení, které se využívá pouze za účelem uskladnění, vystavení nebo dodání zboží patřícího podniku,
b) zásobu zboží patřícího podniku, která se udržuje pouze za účelem uskladnění, vystavení nebo dodání,
c) zásobu zboží patřícího podniku, která se udržuje pouze za účelem zpracování jiným podnikem,
d) trvalé místo k výkonu činnosti, které se udržuje pouze za účelem nákupu zboží nebo shromažďování informací pro podnik,
e) trvalé místo k výkonu činnosti, které se udržuje pouze za účelem vykonávání jakékoliv jiné činnosti pro podnik,
f) trvalé místo k výkonu činnosti, které se udržuje pouze k vykonávání jakéhokoliv spojení činností uvedených v písmenech a) až e), pokud taková činnost nebo, v případě písmene f), celková činnost trvalého místa k výkonu činnosti je přípravného nebo pomocného charakteru.
(5) Jestliže, bez ohledu na odstavce 1 a 2, osoba, jiná než nezávislý zástupce, na kterého se vztahuje odstavec 6, jedná na území na účet podniku a má a obvykle vykonává oprávnění uzavírat smlouvy jménem podniku, má se za to, že tento podnik má stálou provozovnu na tomto území ve vztahu ke všem činnostem, které tato osoba provádí pro podnik, pokud činnosti této osoby nejsou omezeny na činnosti uvedené v odstavci 4, které by, pokud by byly vykonávány prostřednictvím trvalého místa k výkonu činnosti, nezakládaly z tohoto trvalého místa k výkonu činnosti stálou provozovnu podle tohoto odstavce. (6) Nemá se za to, že podnik má stálou provozovnu na území jenom proto, že na tomto území vykonává svoji činnost prostřednictvím makléře, generálního komisionáře nebo jakéhokoliv jiného nezávislého zástupce, pokud tyto osoby jednají v rámci své řádné činnosti. (7) Skutečnost, že společnost, která je rezidentem jednoho území, ovládá společnost nebo je ovládána společností, která je rezidentem druhého území nebo která na tomto druhém území vykonává svoji činnost, ať prostřednictvím stálé provozovny nebo jinak, neučiní sama o sobě z kterékoli této společnosti stálou provozovnu druhé společnosti.
Čl. 6
Příjmy z nemovitého majetku
(1) Příjmy, které pobírá rezident jednoho území z nemovitého majetku, včetně příjmů ze zemědělství nebo lesnictví, umístěného na druhém území, mohou být zdaněny na tomto druhém území. (2) Výraz „nemovitý majetek“ má takový význam, jenž mu náleží podle právních předpisů území, na kterém je daný majetek umístěn. Výraz zahrnuje v každém případě příslušenství nemovitého majetku, živý a mrtvý inventář užívaný v zemědělství a lesnictví, práva, pro která platí ustanovení občanského práva vztahující se na pozemky, užívací právo k nemovitému majetku a práva na proměnlivé nebo pevné platby za těžení nebo za přivolení k těžení nerostných ložisek, pramenů a jiných přírodních zdrojů; lodě a letadla se nepovažují za nemovitý majetek. (3) Odstavec 1 platí pro příjmy pobírané z přímého užívání, nájmu nebo každého jiného způsobu užívání nemovitého majetku. (4) Odstavce 1 a 3 platí rovněž pro příjmy z nemovitého majetku podniku a pro příjmy z nemovitého majetku užívaného k vykonávání nezávislého povolání.
Čl. 7 Zisky podniků
(1) Zisky podniku jednoho území podléhají zdanění jen na tomto území, pokud podnik nevykonává svoji činnost na druhém území prostřednictvím stálé provozovny, která je tam umístěna. Jestliže podnik vykonává svoji činnost tímto způsobem, mohou být zisky podniku zdaněny na druhém území, avšak pouze v takovém rozsahu, v jakém je lze přičítat této stálé provozovně. (2) Jestliže podnik jednoho území vykonává svoji činnost na druhém území prostřednictvím stálé provozovny, která je tam umístěna, přisuzují se, s výhradou ustanovení odstavce 3, na každém území této stálé provozovně zisky, které by byla mohla docílit, kdyby byla jako samostatný podnik vykonávala stejné nebo obdobné činnosti za stejných nebo obdobných podmínek a byla zcela nezávislá ve styku s podnikem, jehož je stálou provozovnou. (3) Při stanovení zisků stálé provozovny se povoluje odečíst náklady vynaložené pro účely stálé provozovny, včetně výloh vedení a všeobecných správních výloh takto vynaložených, ať vznikly na území, kde je stálá provozovna umístěna, či jinde. (4) Jestliže je na některém území obvyklé stanovit zisky, které mají být přičteny stálé provozovně, na základě rozdělení celkových zisků podniku jeho různým částem, nic v odstavci 2 nevylučuje, aby se na tomto území stanovily zisky, jež mají být zdaněny, tímto obvyklým rozdělením; použitý způsob rozdělení musí být však takový, aby výsledek byl v souladu se zásadami stanovenými v tomto článku. (5) Stálé provozovně se nepřičtou žádné zisky na základě skutečnosti, že pouze nakupovala zboží pro podnik. (6) Zisky, které mají být přičteny stálé provozovně, se pro účely odstavců 1 až 5 stanoví každý rok stejným způsobem, pokud neexistují dostatečné důvody pro jiný postup. (7) Jestliže zisky zahrnují části příjmů, o nichž se pojednává odděleně v jiných článcích těchto Ustanovení, nebudou tyto jiné články dotčeny tímto článkem.
Čl. 8
Vodní a letecká doprava
(1) Zisky podniku území pobírané z provozování lodí nebo letadel v mezinárodní dopravě podléhají zdanění jen na tomto území. (2) Pro účely tohoto článku a bez ohledu na čl. 12, zisky z provozování lodí nebo letadel v mezinárodní dopravě zahrnují
a) zisky z pronájmu lodí nebo letadel včetně posádky (na určitou dobu nebo cestu) nebo bez posádky, a
b) zisky z používání, údržby nebo pronájmu kontejnerů, včetně přívěsů a souvisejícího zařízení pro přepravu kontejnerů, používaných pro přepravu zboží, pokud je takový pronájem nebo takové používání, údržba nebo pronájem, podle toho, o jaký případ jde, nahodilý ve vztahu k provozování lodí nebo letadel v mezinárodní dopravě. (3) Odstavec 1 platí rovněž pro zisky z účasti na poolu, společném provozu nebo mezinárodní provozní organizaci, avšak pouze pro takovou část zisků takto pobíraných, která připadá na účastníka v poměru k jeho podílu na společném podnikání.
Čl. 9
Sdružené podniky
Jestliže
a) se podnik jednoho území podílí přímo nebo nepřímo na vedení, kontrole nebo kapitálu podniku druhého území, nebo
b) tytéž osoby se podílejí přímo nebo nepřímo na vedení, kontrole nebo kapitálu podniku jednoho území i podniku druhého území a jestliže v těchto případech jsou oba podniky ve svých obchodních nebo finančních vztazích vázány podmínkami, které sjednaly nebo jim byly uloženy a které se liší od podmínek, které by byly sjednány mezi nezávislými podniky, mohou jakékoliv zisky, které by, nebýt těchto podmínek, byly docíleny jedním z podniků, avšak vzhledem k těmto podmínkám docíleny nebyly, být zahrnuty do zisků tohoto podniku a následně zdaněny.
Čl. 10
Dividendy
(1) Dividendy vyplácené společností, která je rezidentem jednoho území, rezidentu druhého území, mohou být zdaněny na tomto druhém území. (2) Tyto dividendy však mohou být rovněž zdaněny na území, jehož je společnost, která je vyplácí, rezidentem, a to podle právních předpisů tohoto území, avšak jestliže skutečný vlastník dividend je rezidentem druhého území, daň takto uložená nepřesáhne 10 % hrubé částky dividend. Tento odstavec se nedotýká zdanění zisků společnosti, z nichž jsou dividendy vypláceny. (3) Výraz „dividendy“ použitý v tomto článku označuje příjmy z akcií nebo jiných práv, s výjimkou pohledávek, s podílem na zisku, jakož i jiné příjmy, které jsou podrobeny stejnému daňovému režimu jako příjmy z akcií podle právních předpisů území, jehož je společnost, která provádí platbu, rezidentem. (4) Odstavce 1 a 2 se nepoužijí, jestliže skutečný vlastník dividend, který je rezidentem jednoho území, vykonává na druhém území, jehož je rezidentem společnost vyplácející dividendy, svoji činnost prostřednictvím stálé provozovny, která je tam umístěna, nebo vykonává na tomto druhém území nezávislé povolání ze stálé základny tam umístěné a jestliže účast, pro kterou se dividendy vyplácejí, se skutečně váže k této stálé provozovně nebo stálé základně; v takovém případě se použije čl. 7 nebo 14 podle toho, o jaký případ jde. (5) Jestliže společnost, která je rezidentem jednoho území, dosahuje zisky nebo příjmy z druhého území, nelze na tomto druhém území zdanit dividendy vyplácené společností, ledaže jsou tyto dividendy vypláceny rezidentu tohoto druhého území nebo pokud účast, pro kterou se dividendy vyplácejí, se skutečně váže ke stálé provozovně nebo stálé základně, která je umístěna na tomto druhém území, ani podrobit nerozdělené zisky společnosti dani z nerozdělených zisků společnosti, i když vyplácené dividendy nebo nerozdělené zisky pozůstávají zcela nebo zčásti ze zisků nebo z příjmů majících zdroj na tomto druhém území.
Čl. 11
Úroky
(1) Úroky mající zdroj na jednom území a vyplácené rezidentu druhého území mohou být zdaněny na tomto druhém území. (2) Tyto úroky však mohou být rovněž zdaněny na území, kde mají zdroj, a to podle právních předpisů tohoto území, avšak jestliže skutečný vlastník úroků je rezidentem druhého území, daň takto uložená nepřesáhne 10 % hrubé částky úroků. (3) Úroky mající zdroj na jednom území a skutečně vlastněné rezidentem druhého území podléhají bez ohledu na odstavec 2 zdanění jen na tomto druhém území, jestliže jsou vypláceny
a) v souvislosti s prodejem jakéhokoliv zboží nebo zařízení na úvěr,
b) vládě druhého území, včetně jakéhokoliv jeho nižšího správního útvaru nebo místního úřadu, centrální bance nebo jakékoliv finanční instituci, která je ovládána nebo zcela vlastněna touto vládou,
c) rezidentu druhého území v souvislosti s půjčkou nebo úvěrem, která je zaručena nebo pojištěna nebo který je zaručen nebo pojištěn vládou druhého území, včetně jakéhokoliv jeho nižšího správního útvaru nebo místního úřadu, centrální bankou nebo jakoukoli finanční institucí, která je ovládána nebo zcela vlastněna touto vládou. (4) Výraz „úroky“ použitý v tomto článku označuje příjmy z pohledávek jakéhokoliv druhu, ať zajištěných či nezajištěných zástavním právem na nemovitosti a majících či nemajících právo účasti na zisku dlužníka, a zejména příjmy z vládních cenných papírů a příjmy z obligací nebo dluhopisů, včetně prémií a výher, které se vážou k těmto cenným papírům, obligacím nebo dluhopisům. Penále ukládané za pozdní platbu se nepovažuje za úroky pro účely tohoto článku. Výraz „úroky“ nezahrnuje žádnou část příjmu, která je považována za dividendu podle čl. 10 odst. 3. (5) Odstavce 1 až 3 se nepoužijí, jestliže skutečný vlastník úroků, který je rezidentem jednoho území, vykonává na druhém území, kde mají úroky zdroj, svoji činnost prostřednictvím stálé provozovny, která je tam umístěna, nebo vykonává na tomto druhém území nezávislé povolání ze stálé základny tam umístěné a jestliže pohledávka, ze které jsou úroky placeny, se skutečně váže k této stálé provozovně nebo stálé základně; v takovém případě se použije čl. 7 nebo 14 podle toho, o jaký případ jde. (6) Úroky mají zdroj na území, jestliže plátcem je rezident tohoto území. Jestliže však plátce úroků, ať je nebo není rezidentem některého území, má na území stálou provozovnu nebo stálou základnu, ve spojení s níž došlo k zadlužení, z něhož jsou úroky placeny, a tyto úroky jdou k tíži takové stálé provozovny nebo stálé základny, mají tyto úroky zdroj na tom území, kde je stálá provozovna nebo stálá základna umístěna. (7) Jestliže částka úroků, které se vztahují k pohledávce, z níž jsou placeny, přesahuje v důsledku zvláštních vztahů mezi plátcem a skutečným vlastníkem nebo mezi jimi oběma a nějakou další osobou částku, kterou by byl smluvil plátce se skutečným vlastníkem, kdyby nebylo takových vztahů, použije se tento článek jen na tuto posledně uvedenou částku. Částka plateb, která ji přesahuje, bude v tomto případě zdaněna v souladu s právními předpisy každého území, s přihlédnutím k ostatním ustanovením těchto Ustanovení.
Čl. 12
Licenční poplatky
(1) Licenční poplatky mající zdroj na jednom území a vyplácené rezidentu druhého území mohou být zdaněny na tomto druhém území. (2) Tyto licenční poplatky však mohou být rovněž zdaněny na území, kde mají zdroj, a to podle právních předpisů tohoto území, avšak jestliže skutečný vlastník licenčních poplatků je rezidentem druhého území, daň takto uložená nepřesáhne
a) 5 % hrubé částky licenčních poplatků vyplácených jako náhrada za užití nebo za právo na užití průmyslového, obchodního nebo vědeckého zařízení a
b) 10 % hrubé částky licenčních poplatků ve všech ostatních případech. (3) Výraz „licenční poplatky“ použitý v tomto článku označuje platby jakéhokoliv druhu obdržené jako náhrada za užití nebo za právo na užití jakéhokoliv autorského práva k dílu literárnímu, uměleckému nebo vědeckému, včetně kinematografických filmů, a filmů nebo pásek pro televizní nebo rozhlasové vysílání, jakéhokoliv patentu, ochranné známky, návrhu nebo modelu, plánu, tajného vzorce nebo postupu nebo jakéhokoliv průmyslového, obchodního nebo vědeckého zařízení nebo za informace, které se vztahují na zkušenosti nabyté v oblasti průmyslové, obchodní nebo vědecké. (4) Odstavce 1 a 2 se nepoužijí, jestliže skutečný vlastník licenčních poplatků, který je rezidentem jednoho území, vykonává na druhém území, kde mají licenční poplatky zdroj, svoji činnost prostřednictvím stálé provozovny, která je tam umístěna, nebo vykonává na tomto druhém území nezávislé povolání ze stálé základny tam umístěné a jestliže právo nebo majetek, které dávají vznik licenčním poplatkům, se skutečně vážou k této stálé provozovně nebo stálé základně; v takovém případě se použije čl. 7 nebo 14 podle toho, o jaký případ jde. (5) Licenční poplatky mají zdroj na území, jestliže plátcem je rezident tohoto území. Jestliže však plátce licenčních poplatků, ať je nebo není rezidentem některého území, má na území stálou provozovnu nebo stálou základnu, ve spojení s níž vznikla povinnost platit licenční poplatky, a tyto licenční poplatky jdou k tíži takové stálé provozovny nebo stálé základny, mají tyto licenční poplatky zdroj na tom území, kde je stálá provozovna nebo stálá základna umístěna. (6) Jestliže částka licenčních poplatků, které se vztahují k užití, právu nebo informaci, za které jsou placeny, přesahuje v důsledku zvláštních vztahů mezi plátcem a skutečným vlastníkem nebo mezi jimi oběma a nějakou další osobou částku, kterou by byl smluvil plátce se skutečným vlastníkem, kdyby nebylo takových vztahů, použije se tento článek jen na tuto posledně uvedenou částku. Částka plateb, která ji přesahuje, bude v tomto případě zdaněna v souladu s právními předpisy každého území, s přihlédnutím k ostatním ustanovením těchto Ustanovení.
Čl. 13
Zisky ze zcizení majetku
(1) Zisky, které pobírá rezident jednoho území ze zcizení nemovitého majetku uvedeného v čl. 6 a umístěného na druhém území, mohou být zdaněny na tomto druhém území. (2) Zisky ze zcizení movitého majetku, který je částí provozního majetku stálé provozovny, kterou má podnik jednoho území na druhém území, nebo movitého majetku, který patří ke stálé základně, kterou má k dispozici rezident jednoho území na druhém území za účelem vykonávání nezávislého povolání, včetně zisků ze zcizení takové stálé provozovny (samotné nebo spolu s celým podnikem) nebo takové stálé základny, mohou být zdaněny na tomto druhém území. (3) Zisky, které pobírá podnik území ze zcizení lodí nebo letadel provozovaných v mezinárodní dopravě nebo movitého majetku sloužícího k provozování těchto lodí nebo letadel, podléhají zdanění jen na tomto území. (4) Zisky, které pobírá rezident jednoho území ze zcizení akcií nebo jiných podílů, jejichž hodnota plyne z více než 50 % přímo nebo nepřímo z nemovitého majetku umístěného na druhém území, mohou být zdaněny na tomto druhém území. (5) Zisky ze zcizení jakéhokoliv jiného majetku, než který je uveden v odstavcích 1 až 4, podléhají zdanění jen na území, jehož je zcizitel rezidentem.
Čl. 14
Nezávislá povolání
(1) Příjmy, které pobírá rezident jednoho území ze svobodného povolání nebo z jiných činností nezávislého charakteru, podléhají zdanění jen na tomto území, vyjma následujících případů, kdy takové příjmy mohou být rovněž zdaněny na druhém území,
a) jestliže má pravidelně k dispozici na druhém území stálou základnu za účelem vykonávání svých činností; v takovém případě jen taková část příjmů, kterou lze přičíst této stálé základně, může být zdaněna na tomto druhém území, nebo
b) jestliže jeho pobyt na druhém území po jedno nebo více období v úhrnu dosahuje nebo přesahuje 183 dny v jakémkoliv dvanáctiměsíčním období začínajícím nebo končícím v příslušném daňovém roce; v takovém případě jen taková část příjmů, která je pobírána z jeho činností vykonávaných na druhém území, může být zdaněna na tomto druhém území. (2) Výraz „svobodné povolání“ zahrnuje zejména nezávislé činnosti vědecké, literární, umělecké, vzdělávací nebo učitelské, jakož i nezávislé činnosti lékařů, právníků, inženýrů, architektů, dentistů a účetních.
Čl. 15
Příjmy ze zaměstnání
(1) Platy, mzdy a jiné podobné odměny, které pobírá rezident jednoho území z důvodu zaměstnání, podléhají s výhradou čl. 16, 18 a 19 zdanění jen na tomto území, pokud zaměstnání není vykonáváno na druhém území. Je-li tam zaměstnání vykonáváno, mohou být odměny z něj pobírané zdaněny na tomto druhém území. (2) Odměny, které pobírá rezident jednoho území z důvodu zaměstnání vykonávaného na druhém území, podléhají bez ohledu na odstavec 1 zdanění jen na prvně zmíněném území, jestliže všechny následující podmínky jsou splněny:
a) příjemce se zdržuje na druhém území po jedno nebo více období nepřesahující v úhrnu 183 dny v jakémkoliv dvanáctiměsíčním období začínajícím nebo končícím v příslušném daňovém roce a
b) odměny jsou vypláceny zaměstnavatelem nebo za zaměstnavatele, který není rezidentem druhého území, a
c) odměny nejdou k tíži stálé provozovny nebo stálé základny, kterou má zaměstnavatel na druhém území. (3) Výraz „zaměstnavatel“ zmíněný v odstavci 2 písm. b) označuje osobu, která má právo na vykonanou práci a která nese odpovědnost a riziko spojené s vykonáváním práce. (4) Bez ohledu na odstavce 1 až 3 mohou být odměny pobírané z důvodu zaměstnání vykonávaného na palubě lodi provozované nebo letadla provozovaného podnikem území v mezinárodní dopravě zdaněny na tomto území.
Čl. 16
Tantiémy
Tantiémy a jiné podobné odměny, které pobírá rezident jednoho území jako člen správní rady nebo jakéhokoliv jiného obdobného orgánu společnosti, která je rezidentem druhého území, mohou být zdaněny na tomto druhém území.
Čl. 17
Umělci a sportovci
(1) Příjmy, které pobírá rezident jednoho území jako na veřejnosti vystupující umělec, jako divadelní, filmový, rozhlasový nebo televizní umělec nebo hudebník nebo jako sportovec z takovýchto osobně vykonávaných činností na druhém území, mohou být bez ohledu na čl. 14 a 15 zdaněny na tomto druhém území. (2) Jestliže příjmy z činností osobně vykonávaných umělcem nebo sportovcem neplynou umělci nebo sportovci samému, nýbrž jiné osobě, mohou být tyto příjmy bez ohledu na čl. 7, 14 a 15 zdaněny na území, na kterém jsou činnosti umělce nebo sportovce vykonávány.
Čl. 18
Penze
(1) Penze a jakékoliv jiné podobné platy, včetně penzí souvisejících s výkonem veřejných funkcí a plateb prováděných na základě legislativy o sociálním zabezpečení, mající zdroj na jednom území a vyplácené rezidentu druhého území podléhají zdanění jen na prvně zmíněném území. (2) Odstavec 1 se použije na penze a jakékoliv jiné podobné platy vyplácené rezidentu území bez ohledu na skutečnost, zda jsou tyto penze a jakékoliv jiné podobné platy vypláceny z důvodu dřívějšího zaměstnání.
Čl. 19
Veřejné funkce
(1) a) Platy, mzdy a jiné podobné odměny, jiné než penze, vyplácené jedním územím nebo jeho nižším správním útvarem nebo místním úřadem fyzické osobě za služby prokazované tomuto území nebo útvaru nebo úřadu podléhají zdanění jen na tomto území.
b) Takové platy, mzdy a jiné podobné odměny však podléhají zdanění jen na druhém území, jestliže služby jsou prokazovány na tomto území a fyzická osoba, která je rezidentem tohoto území, (i) je příslušníkem tohoto území, nebo (ii) se nestala rezidentem tohoto území jen z důvodu prokazování těchto služeb. (2) Ustanovení čl. 15 až 18 se použijí na platy, mzdy a jiné podobné odměny za služby prokazované v souvislosti s průmyslovou nebo obchodní činností vykonávanou některým územím nebo jeho nižším správním útvarem nebo místním úřadem.
Čl. 20
Studenti
Platby, které dostává za účelem úhrady nákladů své výživy, vzdělávání nebo studia student nebo žák, který je nebo bezprostředně před svým příjezdem na jedno území byl rezidentem druhého území a který se zdržuje na prvně zmíněném území pouze za účelem svého vzdělávání nebo studia, nepodléhají zdanění na tomto území za předpokladu, že takovéto platby plynou ze zdrojů mimo toto území.
Čl. 21
Ostatní příjmy
(1) Části příjmů rezidenta území, ať mají zdroj kdekoliv, o kterých se nepojednává v předchozích článcích těchto Ustanovení, podléhají zdanění jen na tomto území. (2) Odstavec 1 se nepoužije na příjmy jiné než příjmy z nemovitého majetku, který je definován v čl. 6 odst. 2, jestliže příjemce takových příjmů, který je rezidentem jednoho území, vykonává na druhém území svoji činnost prostřednictvím stálé provozovny, která je tam umístěna, nebo vykonává na tomto druhém území nezávislé povolání ze stálé základny tam umístěné a jestliže právo nebo majetek, pro které se příjmy platí, se skutečně vážou k této stálé provozovně nebo stálé základně; v takovém případě se použije čl. 7 nebo 14 podle toho, o jaký případ jde. (3) Části příjmů rezidenta jednoho území, o kterých se nepojednává v předchozích článcích těchto Ustanovení a které mají zdroj na druhém území, mohou být rovněž, bez ohledu na odstavce 1 a 2, zdaněny na tomto druhém území.
Čl. 22
Vyloučení dvojího zdanění
(1) V případě rezidenta území uvedeného v čl. 2 odst. 1 písm. b) bude dvojí zdanění vyloučeno následovně: Jestliže rezident tohoto území pobírá příjem z druhého území, bude částka daně z tohoto příjmu zaplacená na druhém území (avšak s výjimkou, v případě dividendy, daně zaplacené ze zisků, z nichž je dividenda vyplácena) v souladu s těmito Ustanoveními započtena oproti dani ukládané na prvně zmíněném území tomuto rezidentovi. Částka zápočtu však nepřesáhne částku daně vypočtenou na tomto území z tohoto příjmu v souladu s jeho daňovými zákony a předpisy. (2) S výhradou ustanovení jiných daňových zákonů území uvedeného v čl. 2 odst. 1 písm. a), které upravují vyloučení dvojího zdanění, bude v případě rezidenta tohoto území dvojí zdanění vyloučeno následovně: Toto území může při ukládání daní svým rezidentům zahrnout do daňového základu, ze kterého se takové daně ukládají, části příjmu, které mohou být v souladu s těmito Ustanoveními rovněž zdaněny na druhém území, avšak povolí snížit částku daně vypočtenou z takového základu o částku rovnající se dani zaplacené na druhém území. Částka, o kterou se daň sníží, však nepřesáhne tu část daně prvně zmíněného území vypočtené před jejím snížením, která poměrně připadá na příjem, který může být v souladu s těmito Ustanoveními zdaněn na druhém území. (3) Jestliže je, v souladu s těmito Ustanoveními, příjem pobíraný rezidentem území vyňat na tomto území ze zdanění, toto území může přesto při výpočtu částky daně ze zbývajících příjmů tohoto rezidenta vzít v úvahu vyňatý příjem.
Čl. 23
Zákaz diskriminace
(1) Příslušníci jednoho území nebudou podrobeni na druhém území žádnému zdanění nebo jakýmkoliv povinnostem s ním spojeným, které jsou jiné nebo tíživější než zdanění a spojené povinnosti, kterým jsou nebo mohou být podrobeni příslušníci tohoto druhého území, kteří jsou, zejména s ohledem na rezidenci, ve stejné situaci. Toto ustanovení se bez ohledu na čl. 1 vztahuje rovněž na osoby, které nejsou rezidenty jednoho nebo obou území. (2) Zdanění stálé provozovny, kterou má podnik jednoho území na druhém území, nebo stálé základny, kterou má k dispozici rezident jednoho území na druhém území, nebude na tomto druhém území nepříznivější než zdanění podniků nebo rezidentů tohoto druhého území, které nebo kteří vykonávají tytéž činnosti. (3) Nic v tomto článku nebude vykládáno jako závazek jednoho území, aby přiznalo rezidentům druhého území jakékoliv osobní úlevy, slevy a snížení daně z důvodu osobního stavu nebo povinností k rodině, které přiznává svým vlastním rezidentům. (4) Pokud se nebude aplikovat čl. 9, čl. 11 odst. 7 nebo čl. 12 odst. 6, budou úroky, licenční poplatky a jiné výlohy placené podnikem jednoho území rezidentu druhého území odčitatelné pro účely stanovení zdanitelných zisků takového podniku za stejných podmínek, jako kdyby byly placeny rezidentu prvně zmíněného území. (5) Podniky jednoho území, jejichž kapitál je zcela nebo zčásti, přímo nebo nepřímo vlastněn nebo kontrolován jedním nebo více rezidenty druhého území, nebudou podrobeny na prvně zmíněném území žádnému zdanění nebo jakýmkoliv povinnostem s ním spojeným, které jsou jiné nebo tíživější než zdanění a spojené povinnosti, kterým jsou nebo mohou být podrobeny ostatní podobné podniky prvně zmíněného území. (6) Tento článek se vztahuje na daně, které jsou předmětem těchto Ustanovení. (7) Tento článek nebude vykládán tak, že se vztahuje na jakékoliv ustanovení právních předpisů jednoho území, které je určeno k podpoře hospodářského rozvoje a veřejného pořádku, a není použitelný v případě stálé provozovny podniku, který je rezidentem druhého území, za předpokladu, že prvně zmíněné území neukládá daň z příjmů na zisky, které jsou repatriovány tomuto podniku jeho stálou provozovnou.
Čl. 24
Řešení případů dohodou
(1) Jestliže se osoba domnívá, že opatření jednoho nebo obou území vedou nebo povedou u ní ke zdanění, které není v souladu s těmito Ustanoveními, může svůj případ, bez ohledu na opravné prostředky, které poskytují domácí právní předpisy těchto území, předložit příslušnému úřadu území, jehož je rezidentem nebo, pokud její případ spadá pod čl. 23 odst. 1, úřadu území, jehož je příslušníkem. Případ musí být předložen do 3 let od prvního oznámení opatření vedoucího ke zdanění, které není v souladu s těmito Ustanoveními. (2) Jestliže bude příslušný úřad považovat námitku za oprávněnou a nebude-li sám schopen najít uspokojivé řešení, bude se snažit případ vyřešit vzájemnou dohodou s příslušným úřadem druhého území tak, aby se zamezilo zdanění, které není v souladu s těmito Ustanoveními. Jakákoliv dosažená dohoda bude uskutečněna bez ohledu na jakékoliv časové lhůty v domácích právních předpisech území. (3) Příslušné úřady území se budou snažit vyřešit vzájemnou dohodou jakékoliv obtíže nebo pochybnosti, které mohou vzniknout při výkladu nebo provádění těchto Ustanovení. Mohou rovněž spolu konzultovat za účelem vyloučení dvojího zdanění v případech neupravených v těchto Ustanoveních. (4) Příslušné úřady území mohou vejít v přímý styk za účelem dosažení dohody ve smyslu odstavců 1 až 3.
Čl. 25
Výměna informací
(1) Příslušné úřady území si budou vyměňovat takové informace, u nichž lze předpokládat, že jsou relevantní ve vztahu k provádění těchto Ustanovení nebo ve vztahu k provádění nebo vymáhání domácích právních předpisů, které se vztahují na daně všeho druhu a pojmenování ukládané jménem území nebo jejich nižších správních útvarů nebo místních úřadů, pokud zdanění, které upravují, není v rozporu s Ustanoveními. Výměna informací není omezena čl. 1 a 2. (2) Veškeré informace obdržené územím podle odstavce 1 budou udržovány v tajnosti stejným způsobem jako informace získané podle domácích právních předpisů tohoto území a budou poskytnuty pouze osobám nebo úřadům (včetně soudů a správních úřadů), které se zabývají vyměřováním nebo vybíráním daní, které jsou uvedeny v odstavci 1, vymáháním nebo trestním stíháním ve věci těchto daní nebo rozhodováním o opravných prostředcích ve vztahu k těmto daním. Tyto osoby nebo úřady použijí tyto informace jen k těmto účelům. Mohou sdělit tyto informace při veřejných soudních řízeních nebo v soudních rozhodnutích. Informace obdržené územím mohou být bez ohledu na výše uvedené použity pro jiné účely, pokud takové informace mohou být použity pro takové jiné účely podle právních předpisů obou území a pokud příslušný úřad území poskytujícího informace dá souhlas k takovému použití. (3) Odstavce 1 a 2 nebudou v žádném případě vykládány tak, že ukládají území povinnost
a) provést správní opatření, která by porušovala právní předpisy a správní praxi tohoto nebo druhého území,
b) poskytnout informace, které nemohou být získány na základě právních předpisů nebo v běžném správním řízení tohoto nebo druhého území,
c) poskytnout informace, které by odhalily jakékoliv obchodní, hospodářské, průmyslové, komerční nebo profesní tajemství nebo obchodní postup, nebo informace, jejichž sdělení by bylo v rozporu s veřejným pořádkem. (4) Jestliže jsou v souladu s tímto článkem jedním územím požadovány informace, druhé území použije svých opatření zaměřených na získávání informací, aby získalo požadované informace, i když toto druhé území takové informace nepotřebuje pro své vlastní daňové účely. Povinnost uvedená ve větě první podléhá omezením uvedeným v odstavci 3, avšak tato omezení nebudou v žádném případě vykládána tak, že umožňují území odmítnout poskytnout informace pouze z toho důvodu, že nemá domácí zájem na takových informacích. (5) Odstavec 3 nebude v žádném případě vykládán tak, že umožňuje území odmítnout poskytnout informace pouze z toho důvodu, že informacemi disponuje banka, jiná finanční instituce, pověřenec nebo osoba, která jedná v zastoupení nebo jako zmocněnec, nebo proto, že se informace vztahují k vlastnickým podílům na osobě.
Čl. 26
Omezení výhod
(1) Příslušný úřad území může jakékoli osobě, nebo pokud jde o jakoukoli transakci, odepřít výhody plynoucí z těchto Ustanovení, jestliže by podle jeho názoru poskytnutí těchto výhod znamenalo zneužití těchto Ustanovení.
(2) Tato Ustanovení v žádném případě nezabraňují územím provádět ustanovení jejich domácích právních předpisů určená k zabraňování situacím vyhýbání se daňové povinnosti nebo daňovým únikům.
Čl. 27
Zásada reciprocity
Tato Ustanovení jsou, pokud není jinak stanoveno, striktně a výlučně založena na zásadě reciprocity.
Čl. 28
Provádění Ustanovení
(1) Česká ekonomická a kulturní kancelář Tchaj-pej a Tchajpejská hospodářská a kulturní kancelář Praha si vzájemně oznámí, kdy byl splněn postup umožňující provádění těchto Ustanovení na příslušném území. (2) Ustanovení se budou provádět,
a) pokud jde o daně vybírané srážkou u zdroje (i) na území, které je uvedeno v čl. 2 odst. 1 písm. a), na příjmy vyplácené nebo
připisované k 1. lednu kalendářního roku následujícího po roce, v němž byla učiněna pozdější notifikace, nebo později,
(ii) na území, které je uvedeno v čl. 2 odst. 1 písm. b), na příjmy splatné 1. ledna
kalendářního roku následujícího po roce, v němž byla učiněna pozdější notifikace, nebo později,
b) pokud jde o ostatní daně z příjmů, na příjmy za každý daňový rok začínající 1. ledna kalendářního roku následujícího po roce, v němž byla učiněna pozdější notifikace, nebo později.
Čl. 29
Pozastavení a ukončení provádění Ustanovení
(1) Tato Ustanovení se budou provádět, dokud nebude příslušným úřadem jednoho z území učiněno rozhodnutí o pozastavení nebo ukončení jejich provádění. (2) Pokud bude v souladu s předchozím odstavcem učiněno takové rozhodnutí, Česká ekonomická a kulturní kancelář Tchaj-pej nebo Tchajpejská hospodářská a kulturní kancelář Praha oznámí, že takové rozhodnutí bylo učiněno, a tudíž, že Ustanovení se nadále nebudou na příslušném území provádět. Ustanovení se přestanou na obou územích provádět,
a) pokud jde o daně vybírané srážkou u zdroje (i) na území, které je uvedeno v čl. 2 odst. 1 písm. a), na příjmy vyplácené nebo
připisované k 1. lednu kalendářního roku následujícího po roce, v němž byla učiněna notifikace, nebo později,
(ii) na území, které je uvedeno v čl. 2 odst. 1 písm. b), na příjmy splatné 1. ledna
kalendářního roku následujícího po roce, v němž byla učiněna notifikace, nebo později,
b) pokud jde o ostatní daně z příjmů, na příjmy za každý daňový rok začínající 1. ledna kalendářního roku následujícího po roce, v němž byla učiněna notifikace, nebo později.
Důvodová zpráva
1. Zhodnocení platného právního stavu
Práva a povinnosti v oblasti daní z příjmů ve vztahu k Tchaj-wanu nejsou v současné době speciálně upraveny, neboť území Tchaj-wanu není Českou republikou uznáno za stát, a proto s ním není možné uzavřít mezinárodní smlouvu o zamezení dvojímu zdanění. Příjmy daňových rezidentů České republiky plynoucí ze zdroje na území Tchaj-wanu jsou proto v souladu s § 2 odst. 2 a § 17 odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), podle kterého se daňová povinnost daňových rezidentů České republiky vztahuje jak na příjmy plynoucí ze zdrojů na území České republiky, tak na příjmy plynoucí ze zdrojů v zahraničí, daněny v České republice bez ohledu na to, jestli podléhají zdanění i na území Tchaj-wanu. Daň zaplacenou na Tchaj- wanu si poplatník může pouze uplatnit jako výdaj za podmínek uvedených v § 24 odst. 2 písm. ch) zákona o daních z příjmů, resp. v případě příjmů ze závislé činnosti za podmínek uvedených v § 6 odst. 13. Příjmy daňových nerezidentů, kteří jsou daňovými rezidenty Tchaj- wanu, plynoucí ze zdrojů na území České republiky, zde podléhají bez omezení zdanění v souladu s § 2 odst. 3 a § 17 odst. 4 zákona o daních z příjmů. Současná právní úprava nemá dopad ve vztahu k zákazu diskriminace ani ve vztahu k rovnosti mužů a žen.
2. Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy
Jedním z cílů české zahraniční politiky je rozvoj všestranných a vzájemně výhodných hospodářských vztahů s ostatními státy i jinými jurisdikcemi, tedy včetně území Tchaj-wanu. Některé formy hospodářských, obchodních, kulturních a jiných styků a z nich plynoucí příjmy mohou obecně zakládat daňovou povinnost daňových rezidentů České republiky (fyzických i právnických osob) na území Tchaj-wanu a naopak. Přitom dochází, bez existence daňové smlouvy, k mezinárodnímu dvojímu zdanění příjmů. Takové dvojí zdanění je nežádoucí, neboť snižuje příjmy, které daňovým rezidentům jedné jurisdikce plynou z jurisdikce druhé. Může se jednat zejména o příjmy z provádění stavebních, montážních, výzkumných a jiných činností, z poskytování obchodního, technického nebo jiného poradenství, z využívání patentů a jiných průmyslových práv, z úroků, majetkových účastí a z jiných zdrojů. Dvojí zdanění rovněž tak postihuje např. příjmy ze závislé činnosti, penze, příjmy výkonných umělců a sportovců a příjmy z využívání autorských práv k dílům literárním, uměleckým či vědeckým. Protože příčinou vzniku mezinárodního dvojího zdanění příjmů je kolize daňových zákonů dvou jurisdikcí, je toto zdanění zpravidla vylučováno takovým opatřením těchto jurisdikcí, které je vzájemně koordinováno mezinárodní smlouvou. S územím Tchaj-wanu však nelze mezinárodní smlouvu o zamezení dvojímu zdanění uzavřít, neboť Tchaj-wan není ze strany České republiky uznáván za stát. Navrhovaná právní úprava proto do právního řádu České republiky jednostranně zavádí opatření, která jsou typicky obsahem mezinárodních smluv o zamezení dvojímu zdanění připravovaných na základě vzorových modelů OECD a OSN, přičemž se předpokládá, že Tchaj-wan zavede obdobná opatření vůči České republice. Návrh zajišťuje objektivní rozdělení práva na vybrání daní z příjmů mezi obě jurisdikce v těch případech, kdy příjmy mají zdroj na území jedné jurisdikce a plynou příjemci se sídlem nebo bydlištěm na území jurisdikce druhé.
Mezinárodní dvojí zdanění se bude na základě navrhované úpravy vylučovat v České republice metodou tzv. prostého zápočtu tchajwanské daně, přičemž je zajištěna, za splnění všech zákonných podmínek, i aplikace metody vynětí v souvislosti s ustanovením § odst. 4 zákona o daních z příjmů (kontext příjmů pobíraných z titulu výkonu závislé činnosti). Návrh dále upravuje základní formy spolupráce při správě daní. Umožňuje řešení sporů vzniklých při výkladu a provádění tohoto návrhu, výměnu informací ohledně daní všeho druhu a pojmenování a rovněž umožňuje koordinaci činností příslušných úřadů obou jurisdikcí směřující k omezení případných daňových úniků a podvodů. Navrhovaná právní úprava nemá dopad ve vztahu k zákazu diskriminace ani ve vztahu k rovnosti mužů a žen.
3. Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy
Česká republika má zájem na rozvoji hospodářských vztahů s Tchaj-wanem. Nástrojem k rozvoji těchto vztahů s ostatními státy je mimo jiné uzavírání mezinárodních smluv o zamezení dvojímu zdanění, kterými se odstraňuje jedna z překážek hospodářské spolupráce s dotčenými státy. Protože Tchaj-wan není ze strany České republiky uznáván za stát, nelze s ním takovou smlouvu uzavřít, a proto je problematika dvojího zdanění ve vztahu k němu řešena jednostranným přijetím vnitrostátního zákona s tím, že se předpokládá reciproční opatření ze strany Tchaj-wanu. Obecně je třeba uvést, že Tchaj-wan se řadí mezi průmyslově vyspělé země a patří do skupiny tzv. „asijských tygrů“. K hlavním průmyslovým odvětvím na Tchaj-wanu patří především informační technologie, zpracování kovů a elektrotechnický a chemický průmysl. Tchaj-wan se také řadí mezi TOP 10 největších světových výrobců a TOP 5 největších vývozců v sektoru obráběcích a tvářecích strojů na světě. Z hlediska strategických nerostných surovin je však zemí téměř stoprocentně závislou na dovozu. Ve vzájemných hospodářských a obchodních vztazích s Českou republikou dominuje tchajwanská strana, a to především díky svým investicím do elektrotechnického průmyslu a s tím souvisejícímu dovozu tohoto zboží do České republiky. Bilance vzájemné obchodní výměny je tedy vzhledem k poměrně vysokému vývozu z Tchaj-wanu výrazně ve prospěch této jurisdikce. V roce 2017 však dosáhl český vývoz historického maxima ve výši 5,4 mld. Kč, kdy hlavními vývozními položkami byly osobní automobily, traktory, kola, mikroskopy a pneumatiky. Celkový obrat v rámci obchodní výměny v roce 2017 mezi Českou republikou a Tchaj-wanem činil již téměř 30 mld. Kč. Ve vzájemné výměně v oblasti služeb převažuje sektor turistiky a cestovního ruchu. Jako perspektivní pro uplatnění českých firem na tchajwanském trhu a pro další možný rozvoj vzájemné spolupráce se jeví mimo jiné oblast energetiky, bio-/nano-technologií, leteckého průmyslu, zelené technologie, národní obrany nebo inovativního zemědělství.
4. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem
Návrh upravuje daňová práva a povinnosti, tedy oblast, kterou lze podle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) upravovat pouze zákonem, případně mezinárodní smlouvou podle čl. 49 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“). Zamezení dvojímu zdanění na mezinárodní úrovni se zásadně řeší prostřednictvím mezinárodních smluv, avšak vzhledem k tomu, že mezinárodní smlouvu s územím Tchaj-wanu z výše uvedených důvodů uzavřít nelze, je navrhováno daňová práva a povinnosti ve vztahu k Tchaj- wanu upravit zákonem. Problematika, která je tedy standardně upravována mezinárodními smlouvami, je tedy v tomto případě předmětem zákonné úpravy. Na mezinárodní smlouvy o zamezení dvojímu zdanění se vztahuje čl. 49 Ústavy, to znamená, že k jejich ratifikaci je potřeba souhlas obou komor Parlamentu. Smlouvu poté ratifikuje prezident republiky. Přijetí navrhovaného zákona bude, jako v případě každého zákona, také v pravomoci Parlamentu, a v Poslanecké sněmovně bude dokonce projednáno ve více čteních oproti mezinárodní smlouvě (ve třech místo dvou). Po schválení v Parlamentu je zákon předložen k podpisu prezidentu republiky. Zachována je i role Ústavního soudu. V případě zákona sice Ústavní soud nemůže rozhodovat o jeho souladu s ústavním pořádkem před jeho přijetím, jako je to v případě mezinárodní smlouvy před ratifikací podle čl. 87 odst. 2 Ústavy, ale má tuto pravomoc po přijetí zákona podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. V případě přezkumu souladu zákona s ústavním pořádkem stanoví zákon o ústavním soudu širší okruh možných navrhovatelů tohoto posouzení, takže v tomto ohledu je možnost přezkumu ústavnosti dokonce širší než v případě mezinárodní smlouvy. Z věcného hlediska lze navíc k navrhovanému zákonu konstatovat, že pravděpodobnost jeho prohlášení za odporující ústavnímu pořádku je vzhledem k tomu, že jeho text odpovídá textu mezinárodních smluv, které Česká republika běžně uzavírá, velmi nízká. Vzhledem k tomu, že se jedná o specifický případ a Česká republika dosud nikdy neřešila situaci, jak vytvořit právní úpravu, která by nahrazovala mezinárodní smlouvu o zamezení dvojímu zdanění v případě, kdy je třeba upravit daňová práva a povinnosti ve vztahu k jurisdikci, kterou neuznává za stát, neexistuje k této problematice žádná ustálená praxe ani judikatura Ústavního soudu. Navrhovaná právní úprava je tedy plně v souladu s ústavním pořádkem České republiky.
5. Zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z jejího členství v Evropské unii
Navrhovaná právní úprava je plně slučitelná s právem Evropské unie a ustanovení navrhované právní úpravy nezakládají rozpor s primárním právem Evropské unie ve světle ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie. S poukazem na sekundární právo Evropské unie lze konstatovat, že také v tomto ohledu předkládaná právní úprava respektuje závazky, které pro Českou republiku v této oblasti z členství v Evropské unii vyplývají. V daňové oblasti je nutné zdůraznit, že třebaže legislativa přímých daní zůstává v pravomoci členských států a obecně nepodléhá na úrovni Evropské unie celkové harmonizaci, čl. 115 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“) stanovuje, že „Rada na návrh Komise [...] přijímá směrnice o sbližování právních a správních předpisů členských států, které mají přímý vliv na vytváření nebo fungování vnitřního trhu.“ Vzhledem k absenci jiných ustanovení SFEU, která by Evropské unii svěřovala pravomoc v oblasti legislativy zdanění příjmů, je zde pravomoc Rady přijímat směrnice podle čl. 115 SFEU dána pouze v rozsahu, v jakém je nezbytné odstranit překážky při vytváření nebo zajištění fungování vnitřního trhu. Kromě článku 115 SFEU jako základu pro harmonizaci v oblasti přímých daní jsou členské státy povinny při výkonu svých pravomocí respektovat principy dané SFEU (zejména články 19 SFEU, 45 SFEU, 49 SFEU, 56 SFEU, 63 SFEU) a dbát na to, aby nedocházelo k neodůvodněné diskriminaci na základě státní příslušnosti nebo neodůvodněnému omezování volného pohybu osob, služeb a kapitálu nebo svobody usazování, jak bylo opakovaně potvrzeno Soudním dvorem EU. Navrhovanou právní úpravou budou tyto principy plně respektovány. Články 45, 49 a 56 SFEU se týkají pouze omezení ve vztahu ke státním příslušníkům členských států Evropské unie a nedopadají tedy na úpravu práv a povinností ve vztahu k Tchaj-wanu. Článek 63 SFEU zakazuje veškerá omezení pohybu kapitálu a plateb jak mezi členskými státy Evropské unie, tak mezi těmito státy a třetími zeměmi; vzhledem k tomu, že navrhovaná úprava má za cíl zamezit dvojímu zdanění mezi Českou republikou a Tchaj-wanem, je v souladu i s tímto ustanovením neboť pohyb kapitálu a platby mezi Českou republikou a Tchaj-wanem nejen neomezuje, ale naopak snížením daňové zátěže podporuje.
6. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána
Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána (tzv. prezidentské mezinárodní smlouvy), mají z hlediska hierarchie právních předpisů aplikační přednost před zákony a právními předpisy nižší právní síly. Mezinárodní smlouvy upravující daně přitom mají vždy povahu tzv. prezidentských mezinárodních smluv /čl. 49 písm. e) Ústavy ve spojení s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod/. Problematika zamezení dvojímu zdanění na mezinárodní úrovni je tradičně řešena mezinárodními smlouvami o zamezení dvojímu zdanění. S územím Tchaj-wanu však takovou smlouvu z důvodu, že jej Česká republika neuznává za stát, uzavřít nelze, a proto jsou práva a povinnosti, která jsou tradičně obsahem takové mezinárodní smlouvy, obsahem přílohy k tomuto zákonu. Navrhovaná právní úprava tedy, stejně jako mezinárodní smlouvy o zamezení dvojímu zdanění, není v rozporu s jinými mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
7. Předpokládaný hospodářský a finanční dopad navrhované právní úpravy
Navrhovaný zákon nebude mít přímý dopad na státní rozpočet. Jeho celkový přínos bude záviset na tempu budoucího rozvoje jednotlivých forem hospodářské spolupráce s Tchaj- wanem.
8. Zhodnocení dopadu navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů
V navrhovaném zákonu nedochází k věcnému rozšíření množiny údajů, které jsou dotčené právní subjekty oprávněny využívat. Z navrhované právní úpravy tudíž neplynou nepříznivé důsledky pro ochranu soukromí a osobních údajů poplatníků, plátců ani jiných osob.
9. Zhodnocení korupčních rizik navrhovaného řešení (CIA)
Obecně lze k navrhované úpravě ve vztahu ke vzniku korupčních rizik uvést následující:
a) Přiměřenost
Pokud jde o rozsah působnosti správního orgánu, je rozhodující jak zákonný okruh působností jako takový, tak míra diskrece, kterou zákon při výkonu jednotlivých působností správnímu orgánu umožňuje, resp. jakou míru diskrece zákon předpokládá. Jakýkoli normativní text zakotvující určitou míru diskrece sám o sobě představuje potenciální korupční riziko. Proto se při přípravě takového ustanovení vždy poměřuje nutnost zavedení takové diskrece daného orgánu s mírou zásahu do individuální sféry subjektu, o jehož právech a povinnostech by se v rámci této diskrece rozhodovalo. Navržená právní úprava mění kompetence správních orgánů pouze způsobem, který zužuje rozsah kompetencí stávajících, a zavádí kompetenci novou, a to pouze v rozsahu nezbytném pro úpravu vztahů, které mají být právní úpravou nově regulovány, přičemž míra diskrece je vzhledem k vymezení povinností minimální.
b) Efektivita
Z hlediska efektivity lze k předložené úpravě poznamenat, že ke kontrole a vynucování splnění povinností stanovených zákonem bude příslušný správce daně. Tento správce daně obvykle disponuje podklady pro vydání daného rozhodnutí, ale i potřebnými odbornými znalostmi, čímž je zaručena efektivní implementace dané regulace i její efektivní kontrola, případně vynucování. Nástroje kontroly a vynucování jsou upraveny jako obecné instituty daňového řádu.
c) Odpovědnost
Zvolená právní úprava vždy jasně reflektuje požadavek čl. 79 odst. 1 Ústavy, podle něhož musí být působnost správního orgánu stanovena zákonem. Odpovědnou osobou na straně správce daně, resp. jiného správního orgánu je v daňovém řízení vždy úřední osoba. Určení konkrétní úřední osoby je prováděno na základě vnitřních předpisů, resp. organizačního uspořádání konkrétního správního orgánu, přičemž popis své organizační struktury je správní orgán povinen zveřejnit na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Totožnost konkrétní úřední osoby je přitom seznatelná zákonem předvídaným postupem (srov. § 12 odst. 4 daňového řádu); úřední osoba je povinna se při výkonu působnosti správního orgánu prokazovat příslušným služebním průkazem.
d) Opravné prostředky
Z hlediska opravných prostředků existuje možnost účinné obrany proti nesprávnému postupu správce daně v první řadě v podobě řádného opravného prostředku, kterým je odvolání, resp. rozklad (srov. § 109 a násl. daňového řádu). V souladu s § 102 odst. 1 písm. f) daňového řádu má správce daně povinnost v rozhodnutí uvést poučení, zda je možné proti rozhodnutí podat odvolání, v jaké lhůtě je tak možno učinit, u kterého správce daně se odvolání podává, spolu s upozorněním na případné vyloučení odkladného účinku. Neúplné, nesprávné nebo chybějící poučení je spojeno s důsledky pro bono daného subjektu uvedenými v § 110 odst. 1 daňového řádu. Existuje také možnost užití mimořádných opravných prostředků dle daňového řádu (srov. § 117 a násl. daňového řádu). Vedle opravných prostředků daňový řád připouští rovněž jiné prostředky ochrany, kterými je třeba rozumět: námitku (srov. § 159 daňového řádu), stížnost (srov. § 261 daňového řádu), podnět na nečinnost (srov. § 38 daňového řádu). Nad rámec opravných prostředků podle daňového řádu poskytuje návrh poplatníkům možnost tzv. řešení případů dohodou. Poplatník tak může v případě, že se domnívá, že je zdaněn způsobem, který není v souladu s tímto návrhem, předložit svůj případ ministru financí, a to bez ohledu na to, zda využil opravné prostředky podle daňového řádu. Ministr financí potom případ bude řešit buď sám, nebo dohodou s ministrem financí Tchaj-wanu.
e) Kontrolní mechanismy
Z hlediska systému kontrolních mechanismů je nutno uvést, že oblast daňového práva se pohybuje v procesním režimu daňového řádu, jenž obsahuje úpravu kontroly a přezkumu přijatých rozhodnutí, a to primárně formou opravných prostředků. Proti rozhodnutím je možno podat odvolání anebo v určitých případech užít mimořádných opravných prostředků či jiných prostředků ochrany (viz předchozí bod). Vedle toho lze využít rovněž dozorčí prostředky, čímž je zaručena dostatečná kontrola správnosti a zákonnosti všech rozhodnutí vydávaných v režimu daňového řádu.
Soustavy orgánů vykonávajících správu daní, resp. další dotčené působnosti současně disponují interním systémem kontroly v rámci hierarchie nadřízenosti a podřízenosti včetně navazujícího systému personální odpovědnosti. V případě vydání nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu je s odpovědností konkrétní úřední osoby spojena eventuální povinnost regresní náhrady škody, za níž v důsledku nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu odpovídá stát. Z hlediska transparence a otevřenosti dat lze konstatovat, že navrhovaná úprava nemá vliv na dostupnost informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Při správě daní se uplatňuje zásada neveřejnosti. Informace o poměrech daňových subjektů jsou tak chráněny povinností mlčenlivosti pod hrozbou pokuty do výše 500 000 Kč a nemohou být zpřístupněny veřejnosti. Pokud dochází k zavedení nových kompetencí orgánů veřejné správy, jsou potenciální korupční rizika, jež nejsou popsána výše, zohledněna ve zvláštní části důvodové zprávy.
10. Zhodnocení dopadů na bezpečnost nebo obranu státu
Navrhovaná právní úprava nemá dopad na bezpečnost nebo obranu státu ve smyslu usnesení vlády č. 343/D z roku 2015.
K § 1
Předmětem úpravy tohoto zákona jsou ustanovení, která jsou obvykle obsahem mezinárodních smluv o zamezení dvojímu zdanění. Jde zejména o daňové povinnosti daňových rezidentů dvou jurisdikcí (ve smyslu přílohy dvou území) upravené s ohledem na zamezení dvojímu zdanění a zabránění daňovým únikům. Upravena je rovněž spolupráce příslušných úřadů těchto jurisdikcí, tedy především řešení případů dohodou a výměna informací, přičemž výměna informací probíhá nejen v oblasti daní z příjmů, ale v celé daňové oblasti. Samotný obsah této úpravy, tedy práva a povinnosti stanovené adresátům tohoto zákona, je, jak stanoví odstavec 2, uveden v příloze k tomuto zákonu. Daněmi z příjmů ve smyslu tohoto ustanovení je třeba v současné době rozumět daně, které jsou uvedeny v čl. 2 odst. 1 přílohy k tomuto zákonu, tj. v České republice daň z příjmů fyzických osob a daň z příjmů právnických osob a na Tchaj-wanu daň z příjmů podniků usilujících o zisk, konsolidovanou daň z příjmů fyzických osob a základní daň z příjmů. Česká republika přijetím tohoto zákona a jeho přílohy činí jednostranná opatření vůči Tchaj- wanu s cílem zamezit dvojímu zdanění daňových rezidentů České republiky s tím, že se předpokládá, že stejná jednostranná opatření budou aplikována Tchaj-wanem vůči České republice. Pouze za předpokladu aplikace těchto opatření ze strany Tchaj-wanu budou uplatňována opatření v příloze k tomuto zákonu. Bude tedy uplatňován princip reciprocity. Vzhledem k takto vymezenému předmětu, který zahrnuje daňová práva a povinnosti a spolupráci při správě daní pouze ve vztahu k Tchaj-wanu, představuje tento zákon lex specialis k zákonu upravujícímu daně z příjmů a k zákonu o mezinárodní spolupráci při správě daní. Subsidiární použití daňového řádu vyplývá z § 4 daňového řádu, který stanoví, že daňový řád nebo jeho jednotlivá ustanovení se použijí, neupravuje-li jiný zákon (v tomto případě zákon o zamezení dvojímu zdanění ve vztahu k Tchaj-wanu) správu daní jinak.
K § 2
Ustanovení § 2 zmocňuje Ministerstvo financí k vyhlášení sdělení ve Sbírce zákonů na základě § 2 odst. 1 písm. f) zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů, resp. § 4 písm. h) zákona č. 222/2016 Sb., o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv a o tvorbě právních předpisů vyhlašovaných ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv (zákon o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv). Vyhlášení tohoto sdělení je významné, neboť pouze tak se adresáti zákona dozvědí, od kdy mají postupovat podle přílohy k tomuto zákonu. Ustanovení § 2 navazuje na čl. 28 přílohy k tomuto zákonu, který upravuje pravidla zahájení použití ustanovení obsažených v příloze k tomuto zákonu. Tento článek v odstavci 1 stanoví, že splnění postupu umožňujícího provádění této přílohy na obou územích (tj. zajištění aplikace pravidel uvedených v příloze k tomuto zákonu ve svém právním řádě) si vzájemně oznámí Česká ekonomická a kulturní kancelář Tchaj-pej a Tchajpejská hospodářská a kulturní kancelář Praha. Odstavec 2 čl. 28 v návaznosti na toto vzájemné oznámení stanoví, od kterého okamžiku se příloha k tomuto zákonu začne provádět (jedná se z materiálního hlediska o odloženou použitelnost přílohy k tomuto zákonu). V České republice bude tento postup umožňující provádění přílohy k tomuto zákonu splněn nabytím platnosti a účinnosti tohoto zákona (15. den po jeho vyhlášení). V daném okamžiku se zatím podle přílohy k tomuto zákonu nebude postupovat. V souladu s čl. 28 přílohy k tomuto zákonu musí následně Česká ekonomická a kulturní kancelář Tchaj-pej oznámit bez zbytečného odkladu poté, co nabude účinnosti tento zákon, Tchajpejské hospodářské a kulturní kanceláři Praha, že v České republice byl postup umožňující provádění přílohy k tomu zákonu splněn. Poté se bude vyčkávat na obdobné oznámení Tchaj-wanu. Teprve okamžikem tohoto pozdějšího oznámení nastanou účinky čl. 28 přílohy k tomuto zákonu, tj. budou splněny podmínky pro provádění přílohy a bude možné podle přílohy postupovat, a to v souladu s čl. 28 odst. 2 přílohy k tomuto zákonu. Ministerstvo financí je tak povinno na základě § 2 tohoto zákona bez zbytečného odkladu poté vyhlásit ve Sbírce zákonů sdělení o skutečnosti, že Česká ekonomická a kulturní kancelář Tchaj-pej a Tchajpejská hospodářská a kulturní kancelář Praha si vzájemně oznámily, že je možné pravidla uvedená v příloze k tomuto zákonu používat, a o datu určeném podle čl. 28 odst. 2 přílohy k tomuto zákonu, tj. o datu, od kdy se příloha k tomuto zákonu použije, a to z toho důvodu, aby se o tomto okamžiku dozvěděli adresáti tohoto zákona. Sdělení Ministerstva financí ve Sbírce zákonů má tak pouze deklaratorní charakter.
K § 3
Ustanovení § 3 zmocňuje Ministerstvo financí k vyhlášení dalšího sdělení ve Sbírce zákonů (mimo sdělení podle § 2). Vyhlášení tohoto sdělení je významné, neboť pouze tak se adresáti zákona dozvědí, od kdy se podle přílohy k tomuto zákonu již nemá postupovat. Ustanovení § 3 navazuje na čl. 27 a 29 přílohy k tomuto zákonu, které stanoví, že Ministerstvo financí při provádění této přílohy posuzuje vzájemnost. Vzájemnost je porušena tehdy, když přestanou být prováděna ustanovení obdobná ustanovením obsaženým v příloze k tomuto zákonu, která mají být prováděna na území, kde se uplatňují daňové zákony spravované Ministerstvem financí, Tchaj-pej. V takovém případě Ministerstvo financí v souladu s čl. 29 odst. 1 přílohy k tomuto zákonu rozhodne o pozastavení nebo ukončení provádění přílohy k tomuto zákonu. Toto rozhodnutí Česká ekonomická a kulturní kancelář Tchaj-pej v souladu s čl. 29 odst. 2 přílohy k tomuto zákonu oznámí Tchajpejské hospodářské a kulturní kanceláři Praha. Právní účinky tohoto pozastavení nebo ukončení provádění nastanou od okamžiku stanoveného v čl. 29 odst. 2 písm. a) bodu i) a písm. b) přílohy k tomuto zákonu. Podle § 3 má Ministerstvo financí povinnost vyhlásit ve Sbírce zákonů bezodkladně poté, co Česká ekonomická a kulturní kancelář Tchaj-pej oznámí Tchajpejské hospodářské a kulturní kanceláři Praha své rozhodnutí o pozastavení nebo ukončení používání přílohy k tomuto zákonu, sdělení o skutečnosti, že takové oznámení bylo učiněno, a dále o okamžiku, od kterého se používání přílohy k tomuto zákonu pozastavuje nebo ukončuje. Toto sdělení, obdobně jako sdělení podle § 2, slouží k tomu, aby se o pozastavení či ukončení používání přílohy k tomuto zákonu dozvěděli adresáti tohoto zákona. Podle čl. 29 přílohy k tomuto zákonu se používání této přílohy pozastavuje či ukončuje i tehdy, kdy o tom rozhodne příslušný úřad na Tchaj-wanu a příslušné oznámení učiní Tchajpejská hospodářská a kulturní kancelář Praha. I v tomto případě jsou splněny podmínky pro pozastavení nebo ukončení provádění přílohy k tomuto zákonu a Ministerstvo financí tedy musí i v tomto případě vyhlásit ve Sbírce zákonů sdělení o skutečnosti, že Tchajpejská hospodářská a kulturní kancelář Praha oznámila své rozhodnutí o pozastavení či ukončení používání přílohy k tomuto zákonu, a o datu, od kdy se používání přílohy k tomuto zákonu pozastavuje nebo ukončuje. Sdělení Ministerstva financí ve Sbírce zákonů má tak pouze deklaratorní charakter.
K § 4
Odstavec 1 zmocňuje Ministerstvo financí k vyhlášení dalšího sdělení (mimo sdělení podle § 2 a 3) ve Sbírce zákonů. Vyhlášení tohoto sdělení je významné, neboť pouze tak se adresáti zákona dozvědí, že se příloha k tomuto zákonu má znovu používat poté, co bylo používání přílohy pozastaveno podle čl. 29 přílohy k tomuto zákonu. Obsah § 4 je obdobný jako v případě § 2, neboť postup pro obnovení používání přílohy k tomuto zákonu je stejný jako postup pro zahájení jejího používání. Ustanovení § 4 také navazuje na čl. 28 přílohy k tomuto zákonu. V okamžiku, kdy si jak Česká ekonomická a kulturní kancelář Tchaj-pej, tak Tchajpejská hospodářská a kulturní kancelář Praha vzájemně oznámí, že byl splněn postup umožňující provádění pravidel uvedených v příloze k tomuto zákonu, vyhlásí Ministerstvo financí bez zbytečného odkladu ve Sbírce zákonů oznámení o této skutečnosti a o datu, od kdy se příloha k tomuto zákonu opět používá, určeném podle § 28 odst. 2 této přílohy. Toto sdělení Ministerstva financí má tak opět pouze deklaratorní charakter.
K § 5
Účinnost zákona se stanoví na patnáctý den po jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů. Okamžik zahájení aplikace přílohy k tomuto zákonu je však upraven v čl. 28 přílohy k tomuto zákonu a § 2 tohoto zákona.
K příloze
Ustanovení přílohy k zákonu jsou obdobná ustanovením mezinárodních smluv o zamezení dvojímu zdanění. V návaznosti na záměr upravovat jednostranně zákonem České republiky daňové vztahy k jurisdikci na Tchaj-wanu, která není Českou republikou uznána za stát, a proto s ní nemohou být uzavírány mezinárodní smlouvy, je třeba při výkladu přílohy k zákonu vykládat ustanovení této přílohy jako obdobná ustanovení mezinárodních smluv o zamezení dvojímu zdanění. Osobní a věcný rozsah je vymezen v čl. 1 a 2. Protože příloha řeší kolize daňových zákonů, které jsou součástí právních soustav dvou různých jurisdikcí, byly v zájmu jednotnosti výkladu výrazy důležité pro její aplikaci definovány v čl. 3 až 5, přičemž všeobecné definice obsahuje čl. 3. Příjmy právnických a fyzických osob jedné jurisdikce mohou být zdaněny zásadně v jurisdikci, kde je osoba tzv. daňovým rezidentem (definován v čl. 4). Ve druhé jurisdikci mohou být zdaněny jen za podmínek a v rozsahu, které jsou stanoveny výslovnými ustanoveními příslušných článků přílohy. Definice konceptu „stálá provozovna“ je uvedena v čl. 5, přičemž platí, že kritérium existence stálé provozovny je rozhodné, kromě jiného, pro účely stanovení toho, zda zisky podniku jedné jurisdikce mohou být zdaněny v jurisdikci druhé, pokud tam daný podnik přímo vykonává svou činnost. Příjmy z nemovitého majetku, z jeho užívání nebo pronajímání mohou být podle čl. 6 zdaněny v jurisdikci, ve které se takovýto majetek nachází. Podle čl. 7 mohou být zisky z činnosti podniku jedné jurisdikce přímo vykonávané ve druhé jurisdikci zdaněny v této druhé jurisdikci tehdy, jestliže má tento podnik v této druhé jurisdikci k dispozici trvalé místo k výkonu činnosti (tzn. stálou provozovnu), jehož prostřednictvím tam vykonává svou činnost. Čl. 8 určuje, jakým způsobem budou zdaňovány zisky plynoucí z provozování různých dopravních prostředků (lodí či letadel) v mezinárodní dopravě, přičemž je výslovně stanoveno, že takovéto zisky zahrnují např. i zisky z pronájmu těchto dopravních prostředků. Výraz mezinárodní doprava je přitom definován v čl. 3. Ustanovení čl. 9 umožňují daňové správě upravit základ daně na takovou výši, která odpovídá objektivním podmínkám, jestliže došlo k daňovému úniku skrytým převodem zisku mezi podniky obou smluvních jurisdikcí spojenými kapitálově nebo personálně. Zdaňování dividend (čl. 10), úroků (čl. 11) a licenčních poplatků (čl. 12) je v zásadě rozděleno mezi obě jurisdikce, avšak v jurisdikci zdroje příjmu nesmí přesáhnout hranici stanovenou příslušnými ustanoveními čl. 10, 11 a 12. Určité druhy úroků (např. ty z úvěrů zaručených vládou) však zdanění v jurisdikci svého zdroje nepodléhají vůbec. Čl. 13 upravuje zdanění zisků ze zcizení majetku, tj. prodejů nebo převodů majetku, a s ním spojeného vlastnického práva, nikoliv však zdanění příjmů z pronájmu nebo jiné formy užívání majetku. Zdanění příjmů pobíraných z titulu výkonu činnosti fyzickými osobami je upraveno ustanoveními čl. 14 – 20, které tak pojednávají např. o zdaňování příjmů ze závislé činnosti, penzí, příjmů pobíraných za výkon nezávislých povolání apod. Čl. 20 upravuje zdanění příjmů rezidentů jednoho území pobývajících na druhém území za účelem studia. Toto ustanovení stanoví, že příjmy, které plynou rezidentům jednoho území, pobývajícím za účelem studia na druhém území, ze zdrojů mimo toto druhé území, nepodléhají na tomto druhém území zdanění. Nijak se tedy nedotýká, ani z něho nelze vyvozovat, zdanění příjmů těchto studentů, které plynou ze zdrojů na území, na kterém pobývají za účelem studia, konkrétně tedy např. stipendií vyplácených tchajwanským studentům studujícím v České republice z českého státního rozpočtu. Příjmy v podobě stipendia ze státního rozpočtu jsou a budou i nadále v České republice osvobozeny od daně z příjmů fyzických osob podle § 4 odst. 1 písm. k) bodu 1 zákona o daních z příjmů. Čl. 21 upravuje zdanění všech dalších druhů příjmů, které nejsou výslovně uvedeny v předchozích ustanoveních přílohy. Čl. 22 určuje, jak se postupuje při určení daně v jurisdikci, ve které je skutečný vlastník příjmu daňovým rezidentem, aby nebyl podruhé zdaněn jeho příjem, který byl podle příslušných ustanovení zdaněn ve druhé jurisdikci. Pro daňové rezidenty České republiky je pro daný účel stanovena především metoda tzv. prostého zápočtu daně zaplacené na Tchaj- wanu, přičemž platí, že je zajištěna aplikace zákona o daních z příjmů, ze kterého vyplývá, za splnění všech zákonných podmínek, také aplikace metody vynětí, a to pro případ příjmů pobíraných z titulu výkonu závislé činnosti. Příloha zajišťuje rovné soutěžní podmínky pro organizace a občany obou jurisdikcí tím, že upravuje zásadu rovného nakládání, umožňuje neformální řešení sporů při jejím výkladu a provádění a stejně tak výměnu informací v kontextu daní všeho druhu a pojmenování mezi příslušnými úřady dotčených jurisdikcí, a to v souladu s mezinárodně uznávanými standardy vypracovávanými na úrovni OECD a podporovanými např. G-20 apod., viz čl. 23, 24 a 25. Čl. 26 potvrzuje možnost provádění ustanovení dalších domácích právních předpisů zaměřených proti daňovým únikům a současně dává právo odepřít výhody plynoucí z přílohy v případech jejího zneužití. Závěrečná ustanovení upravují podmínky provádění přílohy, počátek jejího provádění a možnost pozastavení a ukončení jejího provádění (čl. 28 a 29).
V Praze dne 18. března 2019
Předseda vlády: Ing. Andrej Babiš v. r.
Ministryně financí: JUDr. Alena Schillerová, Ph.D., v. r.