zákon č. 453/2024 Sb.

ČÁST PRVNÍ

Změna zákona o zahraniční službě

K bodu 1 - § 1 odst. 1 písm. c)

Navrhované vložení nové hlavy třetí (novelizační bod č. 15) je třeba promítnout i do výčtu věcné působnosti zákona uvedeného v jeho § 1. Vkládá se proto nové písmeno c) s tím, že podrobné zdůvodnění navrhované úpravy je uvedeno v části věnující se nové hlavě třetí. Navrhované doplnění věcné působnosti zákona vychází z § 6 odst. 2 kompetenčního zákona, podle kterého Ministerstvo zahraničních věcí zabezpečuje vztahy České republiky k ostatním státům, mezinárodním organizacím a integračním seskupením, a z § 6 odst. 3 písm. d) kompetenčního zákona, podle kterého Ministerstvo zahraničních věcí plní úkoly při zabezpečování styků s orgány cizích států v České republice a v zahraničí. Věcný základ pro výkon nově vkládané působnosti je přitom stanoven zejména v čl. 2 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích, resp. v čl. 4 odst. 1 Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích.

Současně se zavádí nová legislativní zkratka „cizí zastupitelský úřad“, která respektuje již zavedenou terminologii zákona. Výčet subjektů, které tato legislativní zkratka zahrnuje, přitom vychází jak z mezinárodních úmluv, tak z čl. 10a odst. 1 Ústavy České republiky.

K bodu 2 - § 1 odst. 1 písm. f)

V tomto bodu dochází k promítnutí do předmětu zákona o zahraniční službě nově navrhované úpravy zániku a odebírání přiznaných diplomatických hodností, která je věcně obsažena v nových odstavcích § 15 pojednávajícího o diplomatických a konzulárních hodnostech.

K bodu 3 – k § 1 odst. 2 a poznámce pod čarou

S ohledem na transpozici směrnice Rady (EU) 2019/997 ze dne 18. června 2019, kterou se zavádí náhradní cestovní doklad EU a zrušuje rozhodnutí 96/409/SZBP, se provádí v ust. § 1 odst. 2 příslušná formální úprava v gramatickém čísle transponovaných předpisů a doplňuje odkaz na citovanou směrnici, která bude prováděna stávající hlavou IV dílem 2 zákona a nově vkládaným dílem 3.

K bodu 4 - k poznámce pod čarou

Samostatným novelizačním bodem se doplňuje dosud jednosložkový výčet směrnic Evropské unie, které se promítají do zákona o zahraniční službě, a to o výše citovanou směrnici Rady (EU) 2019/997.

K bodům 5 a 7 – k § 2 písm. d), i) a j), § 4 odst. 4 a 5 a k číselnému označení hlav III, IV, V, VI a VII

Jedná se o legislativně technickou úpravu – v návaznosti na vložení nové hlavy III je třeba v textu zákona přečíslovat jednotlivé hlavy následující včetně odkazů na ně.

K bodu 6 – k § 4 odst. 4

Tento bod přináší formulační úpravu úvodu ustanovení ohledně pravomoci ministra stanovit rozsah činnosti jednotlivých zastupitelských úřadů při jejich zřízení. Z této pravomoci implicitně i při využití argumentu a fortiori, v daném případě a maiori ad minus, vyplývá ministrova pravomoc rozsah činnosti rovněž měnit, tj. stanovit změnu v rozsahu činnosti zastupitelského úřadu. K této změně dochází nejen v návaznosti na rušení zastupitelského úřadu (§ 4 odst. 5), ale úprava rozsahu činnosti jednotlivých zastupitelských úřadů je nezbytná i v jiných případech, ať už z důvodu změny právního řádu, v jejímž důsledku je třeba pověřit zastupitelský úřad výkonem nové agendy, v důsledku změny bezpečnostní situace v přijímajícím státě vyžadující omezení vykonávaných agend nebo s cílem prosté optimalizace fungování zahraniční sítě České republiky.

K bodu 8 – k § 5

Navrhuje se zpřesnění popisovaného vztahu mezi velvyslanectvím a přijímajícím státem a uvedení textu do souladu s obdobným textem v § 6.

K bodu 9 – k § 5 písm. b)

Navrhuje se uvedení do souladu s § 6 písm. b) zákona a zohlednění faktického výkonu zahraniční služby velvyslanectvími, který spočívá jak v ochraně zájmů České republiky a jejích občanů, tak v prosazování těchto zájmů.

K bodu 10 – k § 5 písm. d)

Provádí se formulační úprava stávajícího znění, aniž by došlo k jeho věcné změně.

K bodu 11 – k § 6 odst. 1

Obdobně jako v případě novelizačních bodů 9 a 10 se navrhuje uvedení § 6 odst. 1 do souladu s obdobnými funkcemi velvyslanectví uvedenými v § 5 písm. d) a e), neboť i stálé mise tyto funkce de facto vykonávají.

K bodům 12 a 13 – k § 7 odst. 7 až 9

Konzulární úřady vedené honorárním konzulárním úředníkem se v průběhu posledních desetiletí staly nedílnou součástí české zahraniční služby. Díky nim jsou konzulární služby České republiky dosažitelné i pro vysoký počet žadatelů, pro které je dostupnost „profesionálního“ konzulárního úřadu, obvykle pro jeho velkou geografickou vzdálenost, značně ztížena. Poskytování konzulárních služeb prostřednictvím tohoto typu konzulárních úřadů je pro Českou republiku ekonomicky nepochybně velmi výhodné, protože veškeré, leckdy nemalé, náklady související s provozem konzulárního úřadu nese sám honorární konzulární úředník, který následně do státního rozpočtu převádí i příjmy ze správních poplatků. V praxi se tedy jedná o jakýsi způsob outsourcingu poskytovaných služeb, avšak s tím rozdílem, že honorární konzulární úředník z vykonávané činnosti má výhodu (benefit) toliko v podobě společenské prestiže. Tato situace je však v současné době jen obtížně udržitelná, neboť náklady na provoz konzulárních úřadů v řadě zemí dlouhodobě stoupají a pozvolný přechod k funkčnímu pojetí diplomatických výsad a imunit ubírá i společenskému postavení příslušníků diplomatického (konzulárního) sboru. Této skutečnosti jsou si vědomy i některé členské státy Evropské unie, jež honorárním konzulárním úředníkům poskytují různé formy finanční kompenzace za výkon konzulárních činností pro veřejnost. Většinou se jedná o přímou refundaci účelně vynaložených provozních výdajů (Nizozemsko, Portugalsko), v některých případech spojenou s přenecháním vybraných konzulárních poplatků (Maďarsko, Rakousko či Švédsko). Možnost odměňování honorárních konzulárních úředníků přitom výslovně předjímá i Vídeňská úmluva o konzulárních stycích, která ve svém čl. 66 osvobozuje honorárního konzulárního úředníka od všech daní a dávek „z odměn a příjmů, které dostává od vysílajícího státu vzhledem k výkonu konzulárních funkcí“.

S ohledem na výše uvedené se považuje za nezbytné změnit dosavadní přístup k odměňování honorárních konzulárních úředníků, přičemž jako varianta z hlediska rozpočtových dopadů minimalistická se navrhuje upravit možnost poskytnout jim příspěvek na úhradu provozních nákladů, a to nejvýše do částky odpovídající výši jimi vybraných správních poplatků. Takové finanční plnění a jeho bližší podmínky by byly předmětem veřejnoprávní smlouvy mezi Ministerstvem zahraničních věcí a honorárním konzulárním úředníkem, jejíž uzavření předjímá doplněné ustanovení § 7.

Výnos správních poplatků vybíraných konzulárním úřadem vedeným honorárním konzulárním úředníkem je v plném rozsahu příjmem státního rozpočtu, na čemž nově vkládané ustanovení nic nemění. Ve vztahu k těmto prostředkům se proto nepoužije postup pro převod výnosu daní podle § 257 an. daňového řádu. Nově vkládané ustanovení pouze po technické stránce umožňuje to, aby nedocházelo k převodu vybraných peněžních prostředků skrze profesionálně vedený zastupitelský úřad a k současnému převodu peněžních prostředků tvořících příspěvek na činnost honorárního konzula zpět jím vedenému konzulárnímu úřadu, což by s ohledem na specifické postavení tohoto konzulárního úřadu představovalo zbytečnou administrativní zátěž, a navíc by mohlo docházet ke ztrátám v důsledku kursových rozdílů. Současně je třeba vyloučit aplikaci § 25 odst. 1 písm. f) rozpočtových pravidel, neboť v daném případě není třeba, aby Ministerstvo zahraničních věcí ve svém rozpočtu částku ve výši poskytovaných příspěvků vázalo.

Celkové maximální rozpočtové dopady navržené změny se za využití dat z let 2018 až 2022 předpokládají ve výši cca 4 až 5 mil. Kč ročně, a to se zohledněním navrhovaného zvýšení nevízových konzulárních poplatků.

K bodu 14 – k § 10 odst. 4

Formální úpravou se zpřesňuje název ústavní funkce prezidenta republiky.

K bodu 15 – nová hlava III, § 10a až 10d

Podle § 6 odst. 2 kompetenčního zákona Ministerstvo zahraničních věcí zabezpečuje vztahy České republiky k ostatním státům, mezinárodním organizacím a integračním seskupením. Podle § 6 odst. 3 písm. d) kompetenčního zákona ministerstvo dále plní úkoly při zabezpečování styků s orgány cizích států v České republice a v zahraničí. Tato působnost ministerstva nebyla doposud v zákoně reflektována a byla vykonávána zejména na základě Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích a Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích, na základě dalších mezinárodních smluv a na základě mezinárodních obyčejů v oblasti diplomatických styků. Zkušenosti z aplikační praxe však jednoznačně ukazují, že přinejmenším vybranou část této působnosti je třeba konkretizovat na zákonné úrovni. Z tohoto důvodu se navrhuje rozšířit stávající předmět úpravy zákona o vybrané aspekty postavení, zřizování a odnímání souhlasu se zřízením diplomatických misí a konzulárních úřadů cizích států, úřadoven mezinárodních vládních organizací a zastoupení institucí a dalších subjektů v České republice.

K § 10a

Podle čl. 2 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích se zřízení stálých diplomatických misí děje vzájemnou dohodou. Podle čl. 12 této úmluvy pak lze zřídit úřadovny zastupitelského úřadu mimo jeho sídlo výhradně se souhlasem přijímajícího státu. Obdobná ustanovení lze nalézt i ve Vídeňské úmluvě o konzulárních stycích (čl. 4 body 1 a 5). Vedle vztahů s jinými státy je obdobným způsobem vyžadován souhlas České republiky jako přijímajícího státu i v případě zřizování úřadoven mezinárodních vládních organizací. Obvyklým orgánem na straně přijímajícího státu, u něhož se o souhlas žádá, je ministerstvo zahraničí, Vídeňská úmluva o diplomatických stycích však připouští i jiný orgán, „o němž může být dohoda“. Za účelem vyloučení pochybností ze strany cizích států se navrhuje jednoznačně stanovit, že příslušným orgánem v České republice pro udělení či odnětí souhlasu se zřízením cizího zastupitelského úřadu je Ministerstvo zahraničních věcí, což reflektuje i shora citované ustanovení kompetenčního zákona. Navrhované ustanovení se nepoužije, pokud mezinárodní smlouva stanoví, že souhlas přijímajícího státu se zřízením zastoupení dané mezinárodní organizace nebo instituce se nevyžaduje a je udělen již podpisem smlouvy. Ministerstvo zahraničních věcí tak předmětnou působnost vykonává pouze v případě, že mezinárodní smlouva nestanoví jinak. Vzhledem k čl. 10 Ústavy není nutno uvádět speciální odkaz na přednost mezinárodní smlouvy.

K § 10b

Ustanovení je odrazem dlouholeté praxe vycházející z potřeby zajistit plnění funkcí vysílajícího státu ve vztahu k cizím zastupitelským úřadům a členům jejich personálu a založené zejména na Vídeňské úmluvě o diplomatických stycích. Jak je již zmíněno v obecné části, článek 10 této úmluvy uvádí, že ministerstvo zahraničních věcí přijímacího státu bude uvědoměno o údajích, které se týkají příjezdu a konečného odjezdu členů mise, příp. o ukončení jejich funkce na misi, dále příjezdu a konečného odjezdu osob náležejících k rodině člena mise a soukromých služebných osob a najímání a propouštění osob, které jsou trvale usídleny v přijímacím státě, jako členů mise nebo soukromých služebných osob oprávněných k výsadám a imunitám. Vídeňská úmluva o konzulárních stycích jde ve svém čl. 24 ještě dále, neboť nad rámec údajů o jmenování, příjezdu a odjezdu členů konzulárního úřadu, jejich rodinných příslušníků, členů soukromého personálu a o zaměstnávání a propuštění osob požívajících výsad a imunit požaduje ohledně členů konzulárního úřadu také hlásit všechny jiné změny, které mají vliv na status a které mohou nastat během jejich služby na konzulárním úřadě. Z obdržených notifikací od misí či konzulárních úřadů sestavuje přijímací stát registr osob, které požívají výsad a imunit a vůči kterým má na základě výše uvedených úmluv přijímací stát určité povinnosti. Bez znalosti osobních údajů o těchto osobách by tyto povinnosti Česká republika nemohla plnit.

Na zákonné úrovni je zakotvena povinnost Ministerstva zahraničních věcí vést informace o cizincích, kteří na území pobývají jako členové personálu zastupitelského úřadu cizího státu nebo mezinárodní vládní organizace akreditované v České republice, a jejich rodinných příslušnících, pokud požádali o povolení k dlouhodobému pobytu podle § 42 odst. 4 zákona o pobytu cizinců na území České republiky (srov. § 158a odst. 1 ve spojení s § 42 odst. 6 zákona o pobytu cizinců na území České republiky), vedení těchto informací je však omezeno výhradně ve vztahu k působnosti vykonávané Ministerstvem zahraničních věcí podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky. O daný pobytový titul navíc nejsou povinni žádat občané států Evropské unie. Všem osobám požívajícím diplomatických výsad a imunit, tedy jak držitelům povolení k dlouhodobému pobytu podle § 42 odst. 4 zákona o pobytu cizinců na území České republiky, tak občanům Evropské unie, kteří jsou členy personálu cizí diplomatické mise, a současně i rodinným příslušníkům obou skupin těchto osob, pak ministerstvo vydává v souladu s § 180b zákona o pobytu cizinců na území České republiky identifikační průkaz, který je dokladem totožnosti a dokladem o skutečnosti, že držitel dokladu je osobou požívající na území České republiky odpovídajících výsad a imunit. Poživatelem zvláštních práv vyplývajících z vídeňských úmluv a bilaterálních ujednání je navíc vedle fyzických osob i sám cizí zastupitelský úřad. Z výše uvedených důvodů Ministerstvo zahraničních věcí vede seznam cizích zastupitelských úřadů, informace o nemovitostech představujících místnosti mise ve smyslu Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích, informace o vedoucím cizího zastupitelského úřadu a jeho rezidenci, stejně jako informace o všech členech personálu. Tyto informace je nutné vést především s ohledem na povinnosti České republiky jako přijímajícího státu vyplývající z vídeňských úmluv, z dalších mezinárodních smluv a z recipročních ujednání, mj. k náležitému poskytování diplomatických výsad a imunit, k zajištění bezpečnosti místností cizích zastupitelských úřadů, nedotknutelnosti vozidel, korespondence apod. Nově se navrhuje zakotvení této působnosti Ministerstva zahraničních věcí přímo do zákona, mj. i kvůli vyloučení pochybností ze strany cizích států o tom, jaký orgán je na území České republiky k uvedenému příslušný (viz zdůvodnění k § 10a výše). K uvedenému je současně třeba doplnit, že Ministerstvo zahraničních věcí, podobně jako jiná obdobná ministerstva v cizích státech, na základě mezinárodní zvyklosti vede a zveřejňuje tzv. Diplomatickou listinu, která obsahuje seznam cizích zastupitelských úřadů a seznam jejich vedoucích a členů diplomatického personálu (viz zvláštní část důvodové zprávy k bodu 52 – novému § 58 odst. 3 písm. b) zákona). I z tohoto důvodu je nezbytné dotčený seznam vést. Konečně, jasný zákonný základ poskytne rovněž lepší oporu pro zpracování osobních údajů ve smyslu vnitrostátní aplikace nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů).

K § 10c

Odstavec 1

Mezi základní funkce diplomatických misí náleží mimo jiné rozvoj hospodářských, kulturních a vědeckých styků mezi vysílajícím a přijímajícím státem (srov. čl. 3 odst. 1 písm. e) Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích). S ohledem na specifičnost a šíři této agendy vykonávají jednotlivé státy tyto funkce nezřídka prostřednictvím organizací, které jsou různým způsobem spjaty se samotnou diplomatickou misí (obdobně i Česká republika tyto funkce v některých státech vykonává prostřednictvím zahraničního zastoupení příspěvkové organizace Česká centra). V některých případech je působení dané organizace jako součásti diplomatické mise v České republice upraveno mezinárodní dohodou, takové řešení je však značně nepraktické, neboť sjednávání smluv tzv. prezidentského typu (srov. čl. 49 Ústavy) je záležitostí obvykle vyžadující jednací a schvalovací proces v délce trvání několika let. Tímto způsobem proto není možné dostatečně pružně reagovat na změny v přístupu jednotlivých smluvních států, zejména v rozsahu reciprocity. Navrhuje se proto stanovit, že Ministerstvo zahraničních věcí může udělit souhlas se zřízením zastoupení dotčené organizace v České republice, a to za následujících podmínek:

- s ohledem na nezbytnost zjevné návaznosti na vysílající stát se musí jednat o veřejnou instituci. Ačkoliv je pojem „veřejná instituce“ pojmem neurčitým, není pojmem českému právnímu řádu neznámým (např. § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů). Při určení, zda je organizace žádající o zřízení svého zastoupení v České republice veřejnou institucí, přihlédne Ministerstvo zahraničních věcí k jejím základním určujícím znakům, obdobně, jak je vytyčil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 1146/16. Byť se tento nález týkal pojmu veřejné instituce podle zákona o svobodném přístupu k informacím, lze konstatovat, že pojmové znaky týkající se způsobu vzniku organizace, hlediska osoby jejího zřizovatele, subjektu vytvářejícího jednotlivé orgány organizace, existence státního dohledu nad činností organizace a účelu zřízení organizace, jsou plně použitelné i ve vztahu k organizaci zřízené podle práva cizího státu. Pro Ministerstvo zahraničních věcí je přitom nezbytné, aby disponovalo možností udělení souhlasu se zřízením zastoupení zahraniční organizace bez ohledu na její právní formu nebo na to, zda vykonává veřejnou správu vrchnostenským nebo nevrchnostenským způsobem,

- tato veřejná instituce musí být založena podle práva vysílajícího státu,

- funkcí zastoupení veřejné instituce musí být utváření hospodářských, kulturních nebo vědeckých styků s Českou republikou, a to spolu s danou diplomatickou misí,

- zájem České republiky.

Společně s udělením souhlasu může Ministerstvo zahraničních věcí, a to s ohledem na zásadu vzájemnosti, stanovit rozsah výsad a imunit, které takové organizaci a jejím členům náleží. Výsady a imunity takto poskytnuté se považují za tzv. výhodnější zacházení ve smyslu čl. 47 odst. 2 písm. b) Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích, a jejich rozsah proto nemusí být totožný s rozsahem výsad a imunit cizí diplomatické mise. Ministerstvo zahraničních věcí bude současně oprávněno svůj souhlas se zřízením zastoupení kdykoliv odvolat, resp. upravit rozsah jeho výsad a imunit, a to zejména s ohledem na zásadu vzájemnosti.

Obdobně jako v případě cizích zastupitelských úřadů povede Ministerstvo zahraničních věcí i v případě dotčených zastoupení a jejich personálu seznam ve smyslu § 10b zákona.

Odstavec 2

Některé územní celky, především ve státech federativního typu, zřizují v cizích státech svá zastoupení, a to s ohledem na specifickou přidanou hodnotu takového územního celku v kulturní či hospodářské oblasti. Zřizování takových zastoupení v České republice je přitom značně problematické, neboť mezinárodně právní úprava zcela absentuje a pro územní celek současně není možné podřídit se některé z právních forem daných českým právním řádem. Navrhuje se proto umožnit, aby byla tato zastoupení v České republice zřizována na základě souhlasu Ministerstva zahraničních věcí, je-li to v zájmu České republiky. Obdobně by pak recipročně bylo usnadněno zřízení zastoupení jednotlivých krajů v zahraničí (např. stávající působení některých krajů v Belgii).

Takovému zastoupení nemohou být přiznány žádné výsady a imunity, neboť se nejedná stricto sensu o zastoupení ve smyslu vídeňských úmluv.

K § 10d

Podle § 9 zákona může Česká republika zřídit jako jeden z typů zastupitelských úřadů styčný úřad nebo kancelář, a to zpravidla za účelem zajištění styků s orgány a představiteli entity, která z hlediska mezinárodního práva není státem. Stávající text zákona však postrádá úpravu, která by umožňovala obdobné zřízení zastoupení takové entity v České republice. Navrhuje se proto tento nedostatek zhojit a umožnit, aby takové zastoupení mohlo být, za podmínky souhlasu Ministerstva zahraničních věcí, zřízeno. Pro takový souhlas se nevyžaduje naplnění principu vzájemnosti (nemusí se vždy jednat o entity, které vykonávají suverénní kontrolu nad územím), navrhuje se však podmínit takový krok zahraničněpolitickým zájmem České republiky. Takto zřízenému zastoupení entity by současně bylo možné přiznat výsady a imunity v rozsahu nepřekračujícím výsady a imunity poskytnuté touto entitou styčnému úřadu nebo kanceláři České republiky v ní umístěném, avšak maximálně v rozsahu, v jakém jsou výsady a imunity poskytovány diplomatickým misím.

Česká republika má v současné době zřízeny styčné úřady v Tchajpeji (Tchaj-wan) a v Ramalláhu. Právě v případě Tchaj-wanu je dosavadní právní úprava přinejmenším značně problematická, neboť po nabytí účinnosti zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, ve znění pozdějších předpisů, který zrušil zákon č. 116/1985 Sb., o podmínkách činnosti organizací s mezinárodním prvkem v České republice, se Tchajpejská hospodářská a kulturní kancelář považuje za spolek (srov. § 126 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb.). Z povahy věci přitom není schopna plnit povinnosti předepsané spolku občanským zákoníkem – nemá stanovy, není založena na členství, nemá standardní statutární orgány, nekoná členskou schůzi apod. Česká republika tedy v současné době není schopna recipročně nabídnout obdobné zacházení, jaké se dostává její styčné kanceláři. Výše uvedený návrh tento problém v potřebné míře do budoucna řeší.

K bodům 16 a 17 – k § 11

V návaznosti na funkce zastupitelských úřadů uvedené v § 5 písm. b) a § 6 písm. b) zákona se navrhuje uvedení textu § 11 odst. 2 písm. b) do souladu s faktickým výkonem služby v zahraničí. Současně se v návaznosti na vložení nové hlavy III navrhuje nezbytné přečíslování odkazů v § 11 odst. 1 písm. i) a odst. 3.

K bodům 18 a 19 – k § 15

Diplomatická hodnost je bytostně svázána s výkonem zahraniční služby, a nevykonává-li dotčená osoba zahraniční službu, ať už v ústředí nebo v zahraničí, neexistuje důvod pro její ponechání. Navrhuje se proto na zákonné úrovni stanovit, že diplomatická hodnost zaniká skončením služebního nebo pracovního poměru v Ministerstvu zahraničních věcí. Současně se připouští restituce diplomatické hodnosti v případě, že soud rozhodne o nezákonném skončení služebního poměru, neplatném zrušení pracovního poměru nebo neplatnosti výpovědi.

Pokud se státní zaměstnanec nebo zaměstnanec po ukončení služebního nebo pracovního poměru v Ministerstvu zahraničních věcí stane opětovně pracovníkem v zahraniční službě, může mu služební orgán na žádost přiznat nejvyšší v minulosti dosaženou diplomatickou hodnost. Výjimkou jsou případy skončení služebního poměru z důvodů trestné činnosti nebo opakovaného závažného porušení služební kázně a případy okamžitého zrušení pracovního poměru ministerstvem nebo existence obdobně vážných důvodů, pro které dalo ministerstvo zaměstnanci výpověď.

Pokud bylo státnímu zaměstnanci v období 12 měsíců uloženo druhé písemné napomenutí za zaviněné porušení povinnosti vyplývající mu z právních předpisů, které se vztahují k výkonu služby, ze služebních a dalších vnitřních předpisů a z příkazů k výkonu služby, rozhodne služební orgán o odebrání přiznané diplomatické hodnosti a o přiznání diplomatické hodnosti o stupeň nižší. Státní zaměstnanec bude moci odebrané diplomatické hodnosti opět dosáhnout, nicméně až po uplynutí doby výkonu zahraniční služby předepsané vyhláškou č. 189/2017 Sb., o stanovení diplomatických a konzulárních hodností, podmínkách a postupu při jejich přiznávání a propůjčování, pro podání žádosti o přiznání nejbližší vyšší hodnosti. Stejně jako v případě nezákonného skončení služebního poměru, i v případě rozhodnutí soudu o nezákonném uložení písemného napomenutí za porušení služební kázně dochází k restituci diplomatické hodnosti.

K bodu 20 – k § 16 odst. 3 Jedná se o legislativně technickou úpravu, ustanovení § 16 odst. 3 je nově promítnuto do navrhovaného ustanovení § 58 odst. 3 písm. a), přičemž v § 58 odst. 3 jsou nově souhrnně uváděny informace povinně zveřejňované na internetových stránkách Ministerstva zahraničních věcí.

K bodům 21, 23 a 25 – k § 17 odst. 10 a § 18 odst. 4, 5 a 7 Jedná se o zhojení původního opomenutí, kdy se k činnostem vykonávaným všemi zastupitelskými úřady včetně konzulárních úřadů vedených honorárním konzulárním úředníkem vztahují vybrané možnosti postupu, které však byly nedopatřením přiznány toliko „profesionálním“ konzulárním úředníkům, nikoliv konzulárním úředníkům honorárním. Navrhuje se proto příslušné doplnění.

K bodu 22 – k § 18 odst. 1

Má-li být v cizině uznána veřejná listina, kterou vydal v rámci své pravomoci a působnosti orgán České republiky, je ve většině států třeba, aby tato listina byla opatřena vyšším ověřením příslušného orgánu státní správy České republiky a následně superlegalizována zastupitelským úřadem státu, ve kterém má být listina použita. Vyšší ověření připojí k listině na žádost občana ústřední orgán státní správy nadřízený orgánu, který listinu vydal (např. Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstvo zdravotnictví či Ministerstvo obrany), popř. jiný instančně nadřízený orgán (např. městský nebo krajský úřad). Následně připojí své vyšší ověření na listinu Ministerstvo zahraničních věcí, čímž je ověřovací proces na straně České republiky náležitě dokončen a následuje již jen ověření zastupitelským úřadem státu, ve kterém bude listina použita. Tento postup je reflektován v nynějším znění § 18 odst. 1 zákona s tím, že výjimky mohou být upraveny v příslušných mezinárodních smlouvách.

V praxi však dochází k nepřípustnému zjednodušování ověřovacího procesu, kdy je ověřena kopie „prostého“ (vyšším ověřením neopatřeného) originálu listiny a tato kopie je následně předkládána pro její vyšší ověření, aniž by byla zkoumána oprávněnost vydávajícího orgánu a pravost podpisu oprávněné osoby, která originál listiny vydala. Dochází tedy pouze k přezkumu oprávnění dotčené úřední osoby provést vidimaci, což není rozhodnou skutečností pro použití listiny v zahraničí. Žadatelé pak spoléhají na neznalost orgánů cizího státu, které jim takto ověřenou kopii neověřeného originálu listiny přijmou v domnění, že vyšší ověření Ministerstvem zahraničních věcí osvědčuje pravost údajů uvedených v listině a oprávněnost dotčené úřední osoby tuto vydat. Tak tomu však ve skutečnosti není, neboť Ministerstvo zahraničních věcí podpisovými vzory těchto úředních osob vůbec nedisponuje, disponuje až vzory úředních osob v orgánech nadřízených.

Výše uvedený nedostatek reflektuje ve vztahu k matričním dokladům § 28 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících předpisů, ve znění zákona č. 320/2002 Sb. a zákona č. 578/2002 Sb., který zakotvuje jednoznačnou povinnost opatřit matriční dokument před jeho použitím v zahraničí vyšším ověřením. V případě jiných veřejných listin však taková úprava v právním řádu v současné době absentuje. Navrhuje se proto tento nedostatek, a to pro případy, kdy ověření nadřízeným orgánem je vyžadováno, navrhovanou právní úpravou zhojit i ve vztahu k dalším typům veřejných listin určeným k použití v cizině (doklady o vzdělání, zdravotní dokumentace, daňová prohlášení atd.). Ministerstvo zahraničních věcí by tak mohlo provádět vyšší ověření, pouze pokud by byla tuzemská listina před vyhotovením její kopie opatřena ověřením provedeným orgánem nebo osobou, které jsou uvedeny ve větě první komentovaného ustanovení, nebo jejich nadřízeným orgánem nebo pokud by byla ověřená kopie listiny po jejím vyhotovení opatřena ověřením takovým orgánem nebo osobou, kterým bude ověřena pravost podpisu osoby listinu vydávající. V důsledku doplnění věty druhé a třetí je pak třeba provést i nezbytnou související úpravu věty první.

Přehled tuzemských listin, které vyžadují vyšší ověření, jímž je i ověření zvláštní ověřovací doložkou (apostila), je publikován na internetových stránkách Ministerstva zahraničních věcí. Druhotným dopadem navrhované úpravy bude snížení rizika falsifikace veřejných listin požadavkem na ověření podpisu vydávající osoby jí nadřízeným orgánem, ať už před či po vidimaci.

K bodu 24 – k § 18 odst. 6

Ověření listiny provádějí jak zastupitelské úřady, tak i samotné Ministerstvo zahraničních věcí ve svém ústředí (viz § 16 odst. 2 ve spojení s § 18 odst. 1 a 2 zákona). Je proto nezbytné, aby nejen zastupitelský úřad, ale i ministerstvo samo disponovalo možností ověření ve vymezených případech odmítnout.

K bodu 26 – k § 31a až 31m

V hlavě V, která se týká konzulární ochrany, se vkládá nový díl, jenž transponuje směrnici 2019/997. Vložený díl nazvaný „Poskytování konzulární ochrany prostřednictvím vydávání náhradního cestovního dokladu Evropské unie“ je dále rozdělen na tři oddíly. První oddíl je věnován vydávání ETD nezastoupeným občanům zastupitelskými úřady České republiky, druhý součinnosti při vydávání ETD občanům České republiky, resp. jejich rodinným příslušníkům a třetí nakládaní s neplatným ETD, který se dostane do dispozice příslušného českého orgánu, a kopií ETD, již má zastupitelský úřad České republiky.

Oddíl 1

- k § 31a Ustanovení obsahuje směrnicí 2019/997 stanovenou definici náhradního cestovního dokladu Evropské unie vydávaného nezastoupenému občanovi a zakotvuje působnost zastupitelského úřadu České republiky k jeho vydání. S ohledem na zachování systematiky zákona o zahraniční službě je ponechána definice „nezastoupeného občana“ ve stávajícím § 17 odst. 1, jenž vymezuje základní pojmy pro účely poskytování konzulární ochrany, k níž se řadí mezi jiným právě pomoc formou vydání ETD.

- k § 31b V tomto ustanovení jsou stanoveny obsahové náležitosti žádosti o vydání ETD, které slouží k identifikaci žadatele a členského státu Evropské unie, jehož je žadatel státním příslušníkem. Česká republika bude používat standardní formulář žádosti stanovený prováděcím aktem Komise dle čl. 4 odst. 9 směrnice 2019/997, který má obsahovat osobní údaje žadatele zaváděné v odstavci 1. Tyto údaje jsou navíc důvodné a obvyklé například v žádosti o český cestovní pas. Posilují možnosti konzultovaného členského státu lépe a rychleji ověřit totožnost a občanství žadatele a udělit tak českému zastupitelskému úřadu souhlas s vydáním ETD.

Dále jsou v tomto ustanovení zakotveny úkony zastupitelského úřadu, a to jak při podání žádosti, tak následné konzultaci s členským státem, o němž žadatel uvádí, že je jeho státním příslušníkem. K této konzultaci zastupitelský úřad přistupuje bezodkladně, nejpozději však do 2 pracovních dnů ode dne podání žádosti. Maximální dvoudenní lhůta se počítá v pracovních dnech s tím, že pracovním dnem se rozumí, v souladu s transponovanou směrnicí, den jiný než svátek nebo víkend, který dodržuje „pověřený orgán“, tj. v daném případě zastupitelský úřad, jemuž byla žádost podána, v zásadě jde tedy o pracovní den, který je jako takový držen v místě podání, podle místních předpisů.

Poslední odstavec tohoto ustanovení obsahuje zmocnění zahrnout vzor formuláře žádosti a podrobností, především technických, souvisejících s podáním žádosti do prováděcí vyhlášky Ministerstva zahraničních věcí k ETD.

- k § 31c Ustanovení upravuje postup zastupitelského úřadu při vydání ETD, jež je podmíněno potvrzením totožnosti a státní příslušnosti žadatele dožádaným členským státem. V případě mimořádné naléhavosti je možné ETD vydat i bez tohoto potvrzení, nicméně za podmínky, že potvrzení nebylo možné získat přes použití všech dostupných komunikačních prostředků k navázání konzultace s dožádaným členským státem ze strany zastupitelského úřadu. Ustanovení řeší rovněž postup zastupitelského úřadu při obdržení námitky proti vydání ETD ze strany dožádaného státu.

- k § 31d Náležitosti ETD vycházejí z přílohy I a II transponované směrnice 2019/997 s tím, že vzor jednotného formuláře ETD a jednotného štítku ETD, které tvoří náhradní cestovní doklad Evropské unie, bude v návaznosti na prováděcí akty Evropské unie stanoven prováděcí vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí.

- k § 31e Ustanovení odstavce 1 o kontrole osobních údajů nezastoupeného občana při přebírání ETD má vést k zajištění bezchybnosti údajů ve vydaném ETD, odstavce 2 pak k zakotvení časového limitu pro uchovávání osobních údajů žadatele.

- k § 31f Platnost ETD vychází z doby nezbytné pro vykonání cesty, pro niž je ETD vydáván, zohledňující potřebné přestávky na noc, čas potřebný na přestupování a tzv. odkladnou lhůtu v délce dvou dnů stanovenou směrnicí 2019/997. Vazba doby platnosti na cestu potřebnou pro návrat nezastoupeného občana, který nemá standardní cestovní doklad státu svého občanství, do jeho bydliště, je znakem typickým pro náhradní cestovní doklady, tedy i pro český cestovní průkaz vydávaný v režimu zákona o cestovních dokladech. Doba platnosti ETD nesmí přesáhnout, nejde-li o zvláštní okolnosti, 15 dnů.

- k § 31g Ustanovení se týká informační povinnosti Ministerstva zahraničních věcí vůči Evropské komisi. Zvlášť se oznamují počty ETD vydaných nezastoupeným občanům a počty ETD vydaných osobám, které sice nejsou nezastoupenými občany, ale spadají do některé ze skupin osob, u nichž se členské státy mohou rozhodnout ETD vydávat. Například jde o rodinné příslušníky nezastoupených občanů. V případě České republiky půjde též o vydávání ETD občanům Slovenska v rozsahu bilaterální dohody uzavřené mezi ministerstvy zahraničních věcí o spolupráci a vzájemné pomoci při poskytování konzulárních služeb a při mimořádných událostech ve třetích zemích (4/2012 Sb.m.s.). Tyto počty Ministerstvo zahraničních věcí obstará od českých zastupitelských úřadů.

Dále se Evropské komisi oznamují počty případů neoprávněných vyplnění a padělání ETD.

Oddíl 2

- k § 31h V rámci ustanovení o koordinaci a spolupráci s orgány členských států při vydávání ETD občanovi České republiky, který je ve třetí zemi, v níž nemá Česká republika zastoupení, resp. osobě, která v této zemi o sobě tvrdí, že je občanem České republiky, se upravují úkony Ministerstva zahraničních věcí nebo příslušného zastupitelského úřadu České republiky a stanoví lhůty pro tyto úkony. Obdobně bude Ministerstvo zahraničních věcí nebo příslušný zastupitelský úřad postupovat v případě dožádání vztahujícího se k žadateli, který o sobě tvrdí, že je rodinným příslušníkem doprovázejícím občana České republiky registrovaným v České republice a není občanem Evropské unie.

- k § 31i Výčet údajů zapisovaných do informačního systému evidence cestovních dokladů vedeného podle zákona o cestovních dokladech je dán rozsahem údajů vlastního ETD vydaného českému občanovi nebo jeho rodinnému příslušníkovi registrovanému v České republice. Směrnice 2019/997 je považuje za nezbytné pro plnění úkolů na úseku poskytování konzulární ochrany prostřednictvím vydávání ETD nezastoupeným občanům - jedná se o povinné údaje uvedené vydávajícím orgánem ve vlastním ETD.

V odstavci druhém se stanoví, že k zápisu všech údajů jsou oprávněny zastupitelské úřady. Třetí odstavec stanoví maximální dobu, po kterou mohou být tyto údaje vedeny v informačním systému evidence cestovních dokladů.

Oddíl 3

- k § 31j Do prvního odstavce komentovaného ustanovení se promítá požadavek směrnice 2019/997, aby příjemci ETD po příjezdu do cílového místa byli vyzváni k jeho vrácení.

Orgány veřejné moci České republiky uvedené ve druhém odstavci tohoto ustanovení budou moci přebírat ETD od nezastoupených občanů, jimž byl vydán pro cestu do České republiky, a od jejich rodinných příslušníků registrovaných v České republice, kteří nejsou občany Evropské unie. Určení těchto orgánů je dáno jejich působností, participací na výkonu agendy cestovních dokladů i dostupností. Zároveň je pokryta standardní situace, kdy členský stát, jehož je tento občan státním příslušníkem, určí vlastní orgán, u něhož má být vydaný ETD odevzdán, čímž se předchází případné kolizi s normativní úpravou odevzdávání ETD přijatou a vyžadovanou jiným členským státem.

Třetí odstavec komentovaného ustanovení upravuje odevzdávání ETD nezastoupenými občany, kterým tento doklad byl vydán pro cestu do jiného státu, nikoli pro cestu do České republiky.

- k § 31k V odstavci 1 je, obdobně jako v předcházejícím paragrafu, reflektován požadavek směrnice 2019/997, aby příjemce ETD, v daném případě občan České republiky nebo jeho rodinný příslušník, registrovaný v České republice, který není občanem Evropské unie, kterému byl ETD vydán, byl po příjezdu do cílového místa vyzván k vrácení tohoto dokladu.

Výčet orgánů veřejné moci České republiky uvedený v odstavci 2, u nichž se ETD může odevzdat, je totožný s výčtem těchto orgánů, u nichž ETD může odevzdat nezastoupený občan. Ustanovení zároveň připouští odevzdání ETD u orgánu určeného členským státem, který náhradní cestovní doklad Evropské unie vydal.

Odstavec 3 pamatuje na případy, v nichž občanovi České republiky nebo jeho rodinnému příslušníkovi registrovanému v České republice, který není občanem Evropské unie, byl vydán ETD do jiného státu, tj. nikoli k cestě do České republiky.

- k § 31l Toto ustanovení stanoví povinnost orgánu veřejné moci České republiky a zastupitelskému úřadu České republiky vyrozumět o odevzdání ETD příslušný zastupitelský úřad České republiky, jenž byl dožádán o konzultaci a tuto konzultaci v rámci koordinace a spolupráce při vydávání ETD občanovi České republiky nebo jeho rodinnému příslušníkovi registrovanému v České republice, který není občanem Evropské unie, poskytl, a rovněž povinnost zajistit zničení odevzdaného ETD. Konkrétní zastupitelský úřad České republiky, jemuž má být oznámení o odevzdání ETD sděleno, zjistí orgány veřejné moci z webové stránky Ministerstva zahraničních věcí, na níž je přehledně publikována teritoriální působnost zastupitelských úřadů (konzulární obvod) pro všechny státy světa. Zastupitelský úřad tuto informaci potřebuje pro realizaci své povinnosti zničit kopii ETD zakotvenou v § 31m.

- k § 31m Tímto ustanovením se zajišťuje transpozice článku 15 odst. 5 směrnice 2019/997 požadujícího zničení nejen odevzdaných ETD (k němuž zavazuje předcházející ustanovení zákona o zahraniční službě), ale rovněž zničení kopií vydaných ETD.

K bodu 27 – k § 33 odst. 1 písm. b)

V praxi se vyskytují situace, kdy jsou státní zaměstnanci zařazení v Ministerstvu zahraničních věcí v rámci své kariéry ve státní službě následně zařazeni k výkonu služby na služebním místě v jiném služebním úřadu, na kterém však nadále vykonávají obor služby 8 - „Zahraniční vztahy a služba“ (v současné době některá služební místa v Úřadu vlády a v Ministerstvu obrany). Jedná se přitom o praxi, kdy jsou vybraní zaměstnanci Ministerstva zahraničních věcí zařazováni v jiném služebním úřadu právě s cílem lepší koordinace dotčených ústředních orgánů státní správy s ministerstvem v záležitostech zahraniční politiky státu. Za stejným účelem dochází k obdobné praxi také např. ve vztahu ke Kanceláři prezidenta republiky či Poslanecké sněmovně – v těchto případech lze dotčeným zaměstnancům ministerstva udělit na rozdíl od situace zařazení na služebním místě v jiném služebním úřadu služební volno s výhledem budoucího opětovného zařazení v ministerstvu, jelikož dotčenou činnost vykonávají v pracovním poměru. S cílem odstranění stávající diskriminace a s ohledem na žádoucí využití zkušeností získaných činností v jiných služebních úřadech pro výkon zahraniční služby se jeví jako žádoucí, aby i tito státní zaměstnanci mohli být navrženi personální radou ministerstva v souladu s § 34 odst. 4 písm. a) zákona na volné služební místo v ministerstvu.

K bodům 28 a 29 – k § 33 odst. 4 a 5

Praxe ukázala, že aplikace stávajícího ustanovení odstavce 4 značně ztěžuje plynulé obsazování míst uvolňovaných v souvislosti s výkonem zahraniční služby a zajištění plynulého střídání výkonu služby v ústředí a služby v zahraničí, navrhuje se proto jeho vypuštění. Jedná se o nesystémové výjimky ztěžující rotaci státních zaměstnanců v rámci výkonu zahraniční služby.

Úprava v odstavci 5 (nově označovaném jako odstavec 4) pak reaguje na přečíslování odstavců v § 33.

K bodu 30 – k § 34 odst. 2

Podle zákona o státní službě, ve znění zákona č. 471/2022 Sb., se na jmenování členů výběrových komisí již nevztahují ustanovení o řízení ve věcech služby ani ustanovení správního řádu; není proto důvod, aby se dotčená ustanovení vztahovala na rozhodnutí o jmenování členem personální rady. Z důvodu sjednocení úprav a zrychlení jmenovacího procesu se proto navrhuje text věty třetí vypustit. V textu stávající věty čtvrté se pak navrhuje vypuštění nadbytečných slov „podle tohoto zákona“.

K bodu 31 – k § 34 odst. 3 písm. b)

Návrh rozvolňuje stávající právní úpravu, kdy členem personální rady ministerstva může být pouze představený, který vykonává službu na služebním místě alespoň ředitele odboru nebo vedoucí zaměstnanec ustanovený na pracovním místě alespoň ředitele odboru. Nově se navrhuje, aby členem personální rady ministerstva mohl být jakýkoliv představený nebo vedoucí zaměstnanec naplňující podmínky praxe podle § 34 odst. 3 písm. a).

Vzhledem k tomu, že v praxi dochází na Ministerstvu zahraničních věcí ročně k cca 1000 řízení na obsazení služebních míst, v nichž personální rada předkládá dle § 34 odst. 4 písm. a) a b) zákona návrhy na jejich obsazení, jsou členové personálních rad značně vytíženi a leckdy nedisponují potřebnými časovými možnostmi. Navrhovaná úprava tak představuje optimalizaci práce představených a přináší zefektivnění a zrychlení uvedených řízení tak, aby byl beze zbytku naplňován požadavek plynulého obsazování míst uvolňovaných v souvislosti s výkonem zahraniční služby a plynulého střídání výkonu služby v ústředí a služby v zahraničí.

K bodům 32 až 34 – k § 36 odst. 1 až 3

Zařazení na tzv. překlenovací služební, resp. pracovní místo je jedním ze zvláštních případů změny služebního poměru vložených do zákona za účelem regulace specifik výkonu zahraniční služby (§ 35 písm. a) zákona). Účelem překlenovacích míst je zajištění plynulého střídání výkonu služby v ústředí a služby v zahraničí, k jejich využívání nyní tedy dochází jak v souvislosti s přípravou na vyslání do zahraničí, tak při návratu do ústředí, kdy zaměstnance není možné okamžitě zařadit na systemizované služební nebo pracovní místo. Vedle těchto důvodů se nově navrhuje rozšířit možnost zařazení na překlenovací místo v případě, že:

- státní zaměstnanec ukončí přerušení výkonu služby ve smyslu § 69 zákona o státní službě, ve znění navrženém v novele tohoto zákona předkládané Ministerstvem vnitra, nebo ve smyslu § 52 odst. 4 písm. b), ve znění navrženém tímto návrhem zákona, a není možné zařadit jej postupem podle § 70 odst. 3 zákona o státní službě na vhodné volné služební místo,

- u zaměstnance v pracovním poměru nastanou překážky podle § 52 odst. 1 zákona (doprovod vyslaného manžela/partnera) nebo dojde k čerpání pracovního volna bez náhrady platu v délce alespoň 1 roku (půjde-li o státního zaměstnance, předpokládá se v obdobných případech přerušení služebního poměru dle výše zmíněného § 52 odst. 4 písm. b)).

Důvodem pro rozšíření možnosti zařazení na překlenovací služební místo je i v těchto případech především plynulé zajištění rotace zaměstnanců mezi ústředím a zahraničím, současně je nutné uzpůsobit některá pravidla stanovená zákonem o státní službě, která mají své opodstatnění v případě ostatních služebních úřadů, specifikům zahraniční služby.

V důsledku úpravy odstavce 1 dochází i k návazné úpravě odstavců 2 a 3, podle nichž se na uvolněné služební místo pro výkon služby v ústředí, resp. pracovní místo, přednostně zařadí zaměstnanci na překlenovacích služebních a pracovních místech, bez ohledu na to, zda jsou na nich zařazeni v souvislosti s ukončením vyslání k výkonu služby nebo práce v zahraničí či z jiných důvodů. V odstavci 3 se současně hojí dosavadní opomenutí v případě vedoucích zaměstnanců (obdobně viz vyloučení aplikace přednostního převedení představených v odstavci 2 z důvodu odlišnosti procesu obsazování služebních míst představených).

K bodu 35 – k § 36 odst. 6 Za účelem vyšší flexibility při využívání nástrojů slaďování rodinného a osobního života zaměstnanců s výkonem zahraniční služby se navrhuje rozšířit důvody pro stavění plynutí doby zařazení státního zaměstnance či zaměstnance na překlenovací místo z důvodu

- přerušení výkonu služby,

- čerpání otcovské dovolené,

- dočasné neschopnosti k výkonu služby, dočasné pracovní neschopnosti nebo nařízené karantény,

- následování manžela/partnera coby vyslaného zaměstnance k výkonu služby v zahraničí.

V uvedených případech se jedná o další objektivní skutečnosti, které dočasně znemožňují či výrazným způsobem omezují možnosti státního zaměstnance v rámci procesu střídání výkonu služby v ústředí a v zahraničí. Stavěním lhůty se současně předchází situaci, kdy by byli zkušení a odborně zdatní státní zaměstnanci po roce zařazení na překlenovací místo, kdy by délka tohoto zařazení vznikla z důvodu výše popsaných objektivních okolností, povinně zařazeni mimo výkon služby z organizačních důvodů a hrozilo by jim možné skončení služebního poměru, které by nebylo v zájmu těchto státních zaměstnanců, ale ani v zájmu služebního úřadu. Obdobné se samozřejmě týká i zaměstnanců v pracovním poměru.

Návrhem se současně hojí stávající legislativně technická nepřesnost, kdy slova „přerušuje po dobu“ mohou vyvolávat otázky stran výkladu, zda má jít o stavění lhůty nebo o přerušení lhůty a následně, po odpadnutí překážky, o běh lhůty nové v její plné délce 1 roku.

K bodu 36 – k § 37 odst. 2

V ustanovení o vyslání státního zaměstnance za účelem předání agendy v zahraničí se v odstavci 2 napravuje opomenutí míst představených obsazovaných jmenováním.

K bodu 37 – k § 38 odst. 1

Praxe ukázala, že doba 60 dnů není dostatečná pro pokrytí potřeby zajištění všech předpokladů nezbytných pro vyslání státního zaměstnance z jiného služebního úřadu k výkonu služby v zahraničí. Zejména získání osvědčení fyzické osoby pro přístup k utajované informaci na požadovaném bezpečnostním stupni ve smyslu § 54 zákona č. 412/2005 Sb., které je nezbytným předpokladem výkonu služby či práce v zahraničí, překračuje v praxi výrazně dobu v současné době předvídanou § 38 zákona. Navrhuje se proto stanovit délku přeložení na dobu nezbytně nutnou, avšak nepřesahující 1 rok.

K bodu 38 – k § 41 odst. 1

Ustanovení § 41 odst. 1 v návaznosti na § 116 zákona o státní službě přispívá k vytváření podmínek pro slaďování rodinného a osobního života státních zaměstnanců s výkonem služby. Nově se navrhuje stávající možnost zaměstnání manžela, resp. partnera vyslaného státního zaměstnance nebo zaměstnance rozšířit o možnost zaměstnání jakéhokoliv člena rodiny ve smyslu § 2 písm. l) zákona, který vyslaného zaměstnance do místa vyslání se souhlasem služebního orgánu následuje. Druhotným pozitivním dopadem navrhované změny pak bude i další zvýšení atraktivity služby v zahraničí za současného snížení výdajů státního rozpočtu z důvodu sdílení společné domácnosti.

K bodu 39 – k § 41 odst. 4 a 5

V rámci služebních a pracovních vztahů na působišti v zahraničí nevyhnutelně dochází k zastupování představených a státních zaměstnanců ve vyšší platové třídě zaměstnanci v pracovním poměru přijatými podle § 41 odst. 1 nebo 2 zákona. Dosud však s tímto zastupováním nebyly jednoznačně spojeny účinky § 66 zákona o státní službě, což zakládá nedůvodnou diskriminaci zejména v oblasti odměňování. Navrhuje se proto tuto odstranit a jednoznačně stanovit, že i na případy takového zastupování se pravidla stanovená v § 66 zákona o státní službě vztahují obdobně. Odkaz na toto ustanovení zákona o státní službě je dán záměrem postihnout ad hoc zastupování na základě příkazu představeného, nikoli zastupování stálé. Jedná se tak o situace, k nimž může dojít, pokud není určen zástupce představeného podle § 9a zákona o státní službě, ve znění navrženém v novele tohoto zákona předkládané Ministerstvem vnitra, nebo není ve službě přítomen ani představený, ani jeho zástupce podle § 9a zákona o státní službě, ve znění uvedené novely.

Cílem doplněného odstavce 5 je zhojit opomenutí obsažené ve stávajícím textu zákona a uplatnit pravidla při vyslání státního zaměstnance za účelem předání agendy v zahraničí podle § 37 i na zaměstnance v pracovním poměru.

K bodu 40 – k § 42 odst. 3

Navrhuje se zúžení dosavadní výjimky z aplikace § 9 odst. 7 věty druhé zákona o státní službě, resp. § 9a odst. 1 zákona o státní službě, ve znění navrženém v novele tohoto zákona předkládané Ministerstvem vnitra, v případě vedoucích oddělení na zastupitelských úřadech. Zatímco standardně vedoucí oddělení, tedy představený v útvaru o systemizaci alespoň 1+3, ze svých podřízených státních zaměstnanců určí zástupce, v případě zastupitelského úřadu jej určí až v případě systemizace alespoň 1+6. Toto pravidlo, byť s sebou nese určité pozitivní rozpočtové dopady, se v praxi ukázalo jako problematické, neboť potřeba určení zástupce se na řadě zastupitelských úřadů projevila jako žádoucí i v případě nižšího počtu řízených státních zaměstnanců. Navrhuje se proto přiblížení ke standardní právní úpravě zakotvené v § 9 odst. 7 zákona o státní službě, resp. § 9a odst. 1 zákona o státní službě, ve znění navrženém v novele tohoto zákona předkládané Ministerstvem vnitra, a stanovení povinnosti jmenovat zástupce vedoucího oddělení v případě systemizace alespoň 1+5.

K bodu 41 – k § 46 odst. 2

Cílem stávajícího ustanovení § 46 odst. 2 je možnost pružné reakce na zahraničněpolitický vývoj přesunem systemizovaných služebních míst mezi zastupitelskými úřady, aniž by bylo třeba postupovat cestou změny systemizace předvídanou § 18 zákona o státní službě (jedná se např. o přesuny míst konzulárních úředníků v důsledku výrazného poklesu vízové agendy v jedné destinaci a nárůstu stejné agendy v jiné destinaci). Nově se navrhuje tuto možnost rozšířit o obdobné případy přesunu systemizovaných míst v rámci jediného zastupitelského úřadu, a to ze zcela totožných důvodů. I takový přesun by byl napříště pouze oznamován Ministerstvu vnitra.

K bodům 42 a 43 – k § 47 odst. 1 a 2

V návaznosti na zkušenosti s aplikací zákona se navrhuje rozšířit povinnosti zaměstnanců v zahraniční službě o povinnost neohrozit bezpečnost České republiky a dbát na bezpečnost zastupitelského úřadu.

K bodu 44 – k § 47a

Státní zaměstnanci a zaměstnanci působící na zastupitelských úřadech České republiky v zahraničí jsou vystaveni náročným požadavkům služby nebo práce v zahraničí, které nezřídka zahrnují negativní vlivy na jejich zdraví v důsledku smogové situace, klimatických podmínek, snížených hygienických limitů, psychické zátěže, nedostatečné dostupnosti zdravotnické péče apod. S ohledem na potřebu zvýšené ochrany života a zdraví těchto zaměstnanců se navrhuje, aby bylo jejich vyslání podmíněno odpovídající zdravotní způsobilostí. Ta bude zjišťována formou pracovnělékařské prohlídky, jejíž způsob a rozsah bude stanoven prováděcím právním předpisem vydávaným ministerstvem společně s Ministerstvem zdravotnictví.

Podle článku 63 odst. 1 písm. e) Ústavy České republiky prezident republiky pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských úřadů, které jsou velvyslanectvím nebo stálou misí při mezinárodní organizaci. Vyslání nebo ukončení vyslání ze strany státního tajemníka ministerstva je pak v zásadě administrativním úkonem provádějícím rozhodnutí prezidenta, a proto nelze – ani na zákonné úrovni – vyslání nebo odvolání podmínit nedostatkem zdravotní způsobilosti. Jestliže ministerstvo zjistí, že osoba pověřená prezidentem není zdravotně způsobilá k výkonu funkce na daném služebním místě nebo se odmítne podrobit posouzení zdravotní způsobilosti, informuje o této skutečnosti prezidenta. Na jeho zvážení pak bude, zda nedostatek zdravotní způsobilosti zohlední.

Navrhované řešení současně umožní předejít zvýšeným výdajům státního rozpočtu za léčbu zaměstnance v zahraničí v případě onemocnění, jejichž vznik nebo vývoj lze formou zdravotních prohlídek odhalit či předvídat.

K bodu 45 – k § 48 odst. 1

V porovnání s výkonem služby či práce v ústředí může být výkon služby či práce v zahraničí vystaven vyššímu počtu nepředvídatelných změn natolik závažného charakteru, že je třeba službu či práci v zahraničí z příčin nezávislých na vůli zaměstnance nečekaně přerušit či dokonce ukončit. Přerušením služby se rozumí přerušení výkonu služby v zahraničí ve smyslu § 2 písm. b) zákona o zahraniční službě, tj. zahraniční služby vykonávané diplomatickým nebo administrativním pracovníkem na služebním působišti v zahraničí, nikoli ve smyslu přerušení výkonu služby podle zákona o státní službě.

V posledních letech bylo případů takového nezbytného ukončení nebo přerušení výkonu služby nebo práce v zahraničí hned několik, ať už se jednalo o protiepidemická opatření v KLDR, ruskou agresi na Ukrajině nebo zásadní zhoršení bezpečnostní situace v Afghánistánu, které vedly k dočasnému či úplnému uzavření celých zastupitelských úřadů, anebo o hrozbu trestního stíhání jednotlivých zaměstnanců v přijímajícím státě, která vedla k jejich urychlenému stažení do ústředí v obavě z nedodržování práva na spravedlivý proces ze strany přijímajících států. Ve všech uvedených případech přitom bylo nezbytné na nenadálou situaci obratem reagovat, a to v první řadě evakuací či rychlým odvoláním vyslaných zaměstnanců do ústředí. Ochrana života a zdraví byla přitom vždy prioritou Ministerstva zahraničních věcí, a právo na evakuaci zaměstnanců a členů jejich rodin proto bylo jako speciální zakotveno do stávajícího textu zákona.

Evakuace nezřídka probíhá za velmi ztížených až dramatických podmínek a evakuovaní zaměstnanci nemají obvykle možnost ukončit v místě výkonu služby své dosavadní závazky vůči bankovním a pojišťovacím ústavům, školským zařízením, střediskům volného času apod. Přestože se tedy již nacházejí zpět na území České republiky, jejich životní náklady jsou v důsledku právě ukončeného vyslání nadále zvýšené.

Podle § 3 odst. 1 nařízení vlády č. 62/1994 Sb., o poskytování náhrad některých výdajů zaměstnancům rozpočtových a příspěvkových organizací s pravidelným pracovištěm v zahraničí, ve znění pozdějších předpisů, přísluší zaměstnanci při výkonu služby či práce v zahraničí náhrada zvýšených životních nákladů, a to od prvního do posledního dne přidělení k výkonu práce či služby v zahraničí. Tvrdost dopadů výše popsaných okolností nezávislých na vůli zaměstnance byla historicky odstraňována výkladem, kdy v případě evakuace se zaměstnanec po určitou časově omezenou dobu nadále považuje za „přiděleného“ k výkonu služby nebo práce v zahraničí. V průběhu této doby je buď možné učinit rozhodnutí, zda a kdy bude funkčnost daného zastupitelského úřadu obnovena a zaměstnanec se vrátí na své dosavadní působiště, anebo je tímto způsobem zaměstnanci poskytnuta alespoň základní doba, v průběhu které může na dálku ukončit veškeré své finanční závazky v přijímajícím státě. Z hlediska právní jistoty se však jeví žádoucí zakotvit uvedenou praxi jako právo zaměstnance přímo do zákona, a to i s přihlédnutím k judikatuře, kdy např. podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1788/2009 by měly náhrady zvýšených životních nákladů příslušet zaměstnanci pouze v případě, že práci v zahraničí fakticky vykonává. Z výše uvedených důvodů se navrhuje zakotvit jako nové písmeno c) v § 48 odst. 1 zákona právo zaměstnance na náhradu zvýšených životních nákladů, a to nejdéle po dobu 90 kalendářních dnů od ukončení nebo přerušení výkonu služby nebo práce v zahraničí, k němuž došlo v důsledku potřeby evakuace nebo jiných okolností hodných zvláštního zřetele, pro které byl zaměstnanec nucen místo výkonu služby nebo práce bezodkladně opustit. Podrobnosti stanoví služební předpis státního tajemníka ministerstva.

Jako nové písmeno d) v § 48 odst. 1 zákona se pak navrhuje zakotvit právo zaměstnance na bezplatné ubytování nebo na náhradu ubytovacích výdajů v místě výkonu služby nebo práce v zahraničí, s výjimkou výdajů za služby spojené s užíváním ubytování. I v tomto případě se jedná o promítnutí stávající praxe do zákona z důvodu právní jistoty na straně zaměstnanců vysílaných k výkonu služby nebo práce v zahraničí, ale i na straně služebního orgánu. Ministerstvo zahraničních věcí vyslaným zaměstnancům zajišťuje ubytování v místě výkonu služby nebo práce v zahraničí, ať už v nemovitostech ve vlastnictví České republiky, s nimiž je příslušné hospodařit, anebo v pronajatých domech a bytech. Vychází přitom z ustanovení § 112 zákona o státní službě ve spojení s § 152 písm. g) a dalšími příslušnými ustanoveními zákoníku práce. Tato obecná právní úprava však plně nezohledňuje specifika výkonu zahraniční služby a není z ní zcela jednoznačné, jakým způsobem má být ubytování zajišťováno a jak probíhá úhrada ubytovacích nákladů – viz kusá úprava náhrad při výkonu práce v zahraničí v § 172 a 181 zákoníku práce. Otázku ubytovacích náhrad měl řešit § 5 nařízení vlády č. 62/1994 Sb., o poskytování náhrad některých výdajů zaměstnancům rozpočtových a příspěvkových organizací s pravidelným pracovištěm v zahraničí, ve znění pozdějších předpisů, nicméně z nyní již obtížně zjistitelného důvodu byla tehdejší navrhovaná úprava z textu vypuštěna a nedopatřením zůstalo ubytování uvedeno pouze v nadpise dotčeného ustanovení. Není přitom vhodné – jak by se snad z legislativně technického hlediska na první pohled mohlo jevit – postupovat cestou novely nařízení vlády č. 62/1994 Sb., neboť § 394 odst. 1 písm. f) zákoníku práce předpokládá jeho nahrazení novým nařízením vlády vydaným v souladu s § 189 odst. 6 zákoníku práce, tudíž by se nejednalo o dlouhodobé a koncepční řešení. Ustanovení § 189 odst. 6 zákoníku práce sice výslovně nepředvídá úpravu otázky ubytovacích náhrad při výkonu služby nebo práce v zahraničí, nicméně vláda by jej podle čl. 78 Ústavy byla oprávněna upravit bez výslovného zmocnění. Problematickou by však mohla být úprava úhrady poplatků za služby spojené s užíváním bytu jako povinnost zaměstnance, která by měla být výslovně zakotvena v zákoně. I z tohoto důvodu je tedy vhodné zakotvit danou úpravu navrhovaným způsobem.

Stávající praxe Ministerstva zahraničních věcí historicky vychází z úpravy tzv. služebních bytů. Ubytovávání vyslaných zaměstnanců v zahraničí bylo v této nyní již neexistující právní úpravě (srov. § 7 a násl. zákona č. 102/1992 Sb., kterým se upravují otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 10. 2011, ve spojení se „starým“ občanským zákoníkem) značně bližší, než úpravě náhrad při zahraniční pracovní cestě, neboť jde o ubytování dlouhodobé a především spojené s výkonem služby nebo práce v zahraničí. Z tohoto důvodu je s danou praxí spojena i povinnost zaměstnance hradit poplatky za služby spojené s ubytováním, obdobně, jako tomu bývá v případě běžných nájemních smluv. Toto nastavení odpovídá i povinnosti hospodárnosti při nakládání s majetkem státu ze strany Ministerstva zahraničních věcí, neboť v opačném případě by nebylo možné omezit zaměstnance v objemu spotřeby poskytovaných služeb.

Při řešení způsobu zajišťování ubytování pro vyslané zaměstnance je třeba vedle skutečnosti, zda v daném místě Česká republika disponuje vlastními ubytovacími kapacitami či nikoliv, zohlednit celou řadu specifik jednotlivých přijímajících států. V některých případech musí být nájemní smlouvy uzavírány zastupitelským úřadem, v jiných zase výhradně uživatelem bytu. V některých případech jsou služby spojené s užíváním bytu zahrnuty v nájemném, v jiných nikoliv, v některých případech jsou hrazeny na základě stanoveného výpočtu k určení podílu na spotřebě zjištěné na společném měřidle. Konkretizace povinnosti se stanoví služebním předpisem, který současně upraví i nároky na poskytované ubytování (maximální rozloha, maximální cena, vybavenost apod.) tak, aby byl zajištěn soulad s § 14 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů.

V návaznosti na doplnění nových písmen c) a d) se navrhuje nezbytná legislativně technická úprava písmene b).

K bodům 46 a 47 – k § 50 odst. 1 písm. h) a i)

Předmětné ustanovení reflektuje specifika zahraniční služby a náročnost výkonu služby nebo práce na zastupitelských úřadech. Pro posouzení míry závažnosti a náročnosti výkonu zahraniční služby na zastupitelských úřadech je prováděna klasifikace a kategorizace jednotlivých zastupitelských úřadů, která je následně přijímána služebním předpisem státního tajemníka (viz rovněž § 3 odst. 2 vyhlášky č. 189/2017 Sb., o stanovení diplomatických a konzulárních hodností, podmínkách a postupu při jejich přiznávání a propůjčování). Pro každý zastupitelský úřad je jeho kategorie podle obtížnosti života určena zkratkou. Tato zkratka se skládá z (a) klasifikace podle obtížnosti života a (b) klasifikace podle vzdálenosti. Klasifikace podle obtížnosti života je stanovena v rozmezí kategorií A až F (A – nejlehčí teritorium, F – nejobtížnější teritorium). Speciální kategorií je Fx, do které jsou zařazeny země se zhoršenou bezpečnostní a politickou situací. Pro klasifikaci podle vzdálenosti jsou jednotlivé země rozděleny do dvou skupin a označeny čísly 1 a 2 (1 – bližší destinace; 2 – vzdálenější destinace).

Dosud tato kategorizace v § 50 odst. 1 písm. h) zákona nebyla dostatečně reflektována, byla zohledněna pouze tím, že klasifikace nejvyšší obtížnosti života (kategorie E, F a Fx) byla promítnuta do služby nebo práce „s mimořádným rizikem ohrožení života nebo zdraví v rizikových zemích“. Nově se v návaznosti na celkové zhoršení globální bezpečnostní situace navrhuje možnost státního tajemníka zohlednit i další kategorie zastupitelských úřadů se zvýšenou obtížností života, která však nedosahuje rizikovosti uváděné ve stávajícím § 50 odst. 1 písm. h) zákona, a přiznat všem zaměstnancům v nich působícím služební nebo pracovní volno na 10 dnů. Ve vztahu k zaměstnancům působícím v nejobtížnějších teritoriích se jedná o změnu toliko formulační, samotný nárok na patnáctidenní služební nebo pracovní volno se nemění.

K bodu 48 – k § 52 odst. 1

Navrhuje se zhojit původní opomenutí v případě pracovního poměru.

K bodu 49 – nový § 52 odst. 4 Doplňované ustanovení se týká případu, kdy manžel nebo partner, který následuje diplomatického, administrativního nebo technického pracovníka do místa vyslání k výkonu služby nebo práce v zahraničí, je státním zaměstnancem. Pokud takové vyslání nepřekračuje 12 měsíců, je státnímu zaměstnanci jeho služební orgán povinen povolit čerpání neplaceného služebního volna, pokud doba vyslání k výkonu služby nebo práce v zahraničí překročí 12 měsíců, služební orgán je povinen povolit přerušení výkonu služby. S ohledem na v zákoně o zahraniční službě vymezené důvody je služebnímu orgánu stanovena povinnost příslušné žádosti státního zaměstnance vyhovět, a to na rozdíl od úpravy obsažené v zákoně o státní službě (viz ust. § 69 a 105, ve znění návrhu novely připravované Ministerstvem vnitra), v němž je povolení takových žádostí koncipováno obecně, a tudíž se povinnost služebnímu úřadu vyhovět žádosti neukládá. Dodává se rovněž, že zákon o zahraniční službě je k zákonu o státní službě v postavení lex specialis.

V případě neplaceného služebního volna nepůjde o změnu služebního poměru, státní zaměstnanec tak bude i v době neplaceného služebního volna de facto zůstávat zařazen na svém původním služebním místě, pouze bude nepřítomen. V případě přerušení výkonu služby půjde o změnu služebního poměru a při odpadnutí důvodu této změny zařadí služební orgán státního zaměstnance k výkonu služby na vhodné volné služební místo, a nebude-li takové, na místo překlenovací.

K bodům 50 až 52 – k nadpisu dílu 6 a § 56

V odstavci 1 se navrhuje terminologická změna reflektující čl. 4 odst. 2 služebního předpisu nejvyššího státního tajemníka č. 4/2019, kterým se stanoví Rámcová pravidla vzdělávání ve služebních úřadech, podle něhož může služební úřad zabezpečit vzdělávání zaměstnanců třetí osobou. Nově navržené znění umožní jak vlastní organizaci vzdělávání Ministerstvem zahraničních věcí, tak případné přenesení této působnosti v potřebném rozsahu na jiný subjekt. Současně se úpravou nadpisu dílu 6 a doplněním odstavce 4 umožní, aby Ministerstvo zahraničních věcí zajišťovalo vzdělávání v oblasti zahraniční služby dalších osob za účelem prosazování a ochrany zájmů České republiky.

K bodu 53 – k vypuštění § 57

Navrhuje se vypuštění úpravy hodnocení při výkonu zahraniční služby. Praxe ukázala, že služební hodnocení podle zákona o státní službě je co do plnohodnotného a plně vypovídajícího zhodnocení úrovně znalostí a dovedností potřebných pro plnění úkolů v souvislosti se službou v zahraničí, osobnostních předpokladů pro plnění služby v zahraničí, schopností zvládat závažné okolnosti, které mohou ovlivnit plnění úkolů při výkonu služby v zahraničí, a výsledků vzdělávání v oblasti zahraniční služby bezezbytku dostačujícím hodnocením státního zaměstnance, bez ohledu na místo jeho zařazení (ústředí/zahraničí). V rámci stávající právní úpravy se de facto jedná o duplicitní proces zvyšující administrativní zátěž.

K bodu 54 – k § 58 odst. 2 Návrh prvních dvou změn v ust. § 58 odst. 2 reflektuje příslušnou úpravu ust. § 7 zákona o státní službě, ve znění navrženém v novele tohoto zákona předkládané Ministerstvem vnitra, v níž se navrhuje nový systém služebního označení státních zaměstnanců.

Návrh třetí změny reaguje na novelu zákona o zahraniční službě provedenou zákonem č. 35/2019 Sb. Touto novelou bylo původní ustanovení § 58 odst. 2 zákona nahrazeno novým zněním, které mělo obdobný cíl: umožnit výjimku ze stanoveného vzdělání požadovaného pro zařazení na konkrétní služební místo. Tato úprava navazuje na ustanovení § 201 zákona o státní službě, které bylo zákonem č. 35/2019 Sb. rovněž novelizováno, a rozšiřuje jej tím, že výjimku z požadovaného vzdělání umožňuje uplatnit rovněž při jiné změně služebního místa, než kterou předpokládá § 201 zákona o státní službě, bez ohledu na obor služby nebo platovou třídu, s tím, že takovou výjimku je možno udělit nejdéle do doby 8 let od nabytí účinnosti zákona, tj. do 30. června 2025. Původně však bylo záměrem Ministerstva zahraničních věcí tuto výjimku umožnit na 10 let, tj. do 30. června 2027, v průběhu projednávání zákona č. 35/2019 Sb. nicméně došlo k administrativnímu pochybení, kdy bylo období do 30. června 2027 vypočítáno ode dne účinnosti této novely, nikoliv ode dne účinnosti zákona, a do textu novely vložena doba 8 let. Nyní se navrhuje toto pochybení zhojit a dobu, po kterou lze výjimku ze vzdělání uplatnit, prodloužit na původně zamýšlenou délku.

K bodu 55 – k § 58 odst. 3

Nově se navrhuje vložit do zákona ustanovení, které souhrnně vyjmenovává veškeré informace, které je Ministerstvo zahraničních věcí povinno zveřejnit na svých internetových stránkách. V případě písmene a) se jedná o promítnutí stávající povinnosti uvedené v § 16 odst. 3 zákona, které se z tohoto důvodu navrhuje vypustit (novelizační bod č. 20). Nově se však doplňuje i informace o věcném a osobním rozsahu působnosti zastupitelských úřadů, což koresponduje mj. s § 8a odst. 2 písm. e) zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Písmena b) a c) pak reflektují vložení nové hlavy III a povinnost Ministerstva zahraničních věcí vést tzv. Diplomatickou listinu. Tato listina, jak je i výše uvedeno, je vedena vzhledem k zabezpečení plnění povinností České republiky jako přijímajícího státu, které vyplývají z vídeňských úmluv, z dalších mezinárodních smluv a z recipročních ujednání, k nimž mj. patří náležité poskytování diplomatických výsad a imunit. Tato listina obsahuje přehled diplomatických misí, konzulárních úřadů a mezinárodních vládních organizací akreditovaných v České republice (adresa mise, kontaktní údaje mise a její úřední hodiny) a dále seznam vedoucích misí, jméno a příjmení, datum předání pověřovacích listin, seznam diplomatických/konzulárních členů personálu, jméno a příjmení, diplomatická/konzulární hodnost, úsek působnosti. Navíc se uvádí seznam státních svátků vysílajících států.

Diplomatická listina je důležitým identifikátorem pro ověření výsad a imunit členů zahraniční mise přiznaných mezinárodní smlouvou. Dalším významným účelem diplomatické listiny je usnadnit cizím misím či jiným subjektům (státním institucím, krajům, obcím, školám, organizacím atd.) pořádání protokolárních či jiných akcí, resp. zjištění postavení jednotlivých členů mise v rámci mise, tj. pořadí z pohledu seniority. To předpokládá, že tato listina bude také zpřístupněna mimo Ministerstvo zahraničních věcí. Diplomatická listina je veřejně zpřístupněna na webové stránce Ministerstva zahraničních věcí.

K bodu 56 – nový § 58a

Podle stávajícího § 70 rozpočtových pravidel může organizační složka státu pojistit pouze majetek České republiky, se kterým hospodaří, jiný majetek pak pouze v případě, stanoví-li tak zvláštní zákon nebo prováděcí předpis k zvláštnímu zákonu. Zastupitelské úřady jsou povinny dodržovat právní řád (zákony a předpisy) přijímajícího státu (viz čl. 41 odst. 1 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích), což v mnoha státech mj. znamená uzavřít pojistnou smlouvu i na jiný majetek, než který stanoví § 70 rozpočtových pravidel. V případě dalšího majetku pak mohou hrát roli místní zvyklosti, navíc v praxi například nastává situace, kdy prakticky nelze uzavřít nájemní smlouvu na nemovitost (úřední prostory nebo byty pro státního zaměstnance nebo zaměstnance vyslaného k výkonu služby nebo práce v zahraničí), aniž by nebyla uzavřena pojistná smlouva. Obdobná situace může nastat rovněž v souvislosti se služebními vozidly v zahraničí, které by zastupitelský úřad mohl používat na základě smlouvy o výpůjčce, zajišťující i pravidelnou obměnu vozidel. Navrhovaná právní úprava proto upravuje možnost uzavřít pojistné smlouvy obecně v souvislosti s činností zastupitelských úřadů, tedy dostatečně široce, aby se postihla široká škála možných pojištění, neboť nelze předjímat další druhy pojištění, které mohou být vyžadovány faktickou situací, např. na realitním trhu. Zákon o zahraniční službě je tak zvláštním zákonem ve smyslu § 70 odst. 4 rozpočtových pravidel.

K přechodným ustanovením

Podle přechodných ustanovení navržené úpravy je státním zaměstnancům a zaměstnancům, v jejichž případě nastaly nově ustavované důvody pro zařazení na překlenovací místo ještě před nabytím účinnosti navrhované právní úpravy, garantována ochrana v podobě použití dosavadní právní úpravy, tj. tito státní zaměstnanci a zaměstnanci budou po odpadnutí důvodu zařazeni na své původní služební místo, nikoliv na místo překlenovací.

Přechodné ustanovení v bodě 2 zavádí fikci zdravotní způsobilosti v případě diplomatických, technických a administrativních pracovníků vykonávajících v den nabytí účinnosti zákona službu v zahraničí. V praxi uvedené znamená, že dotčený pracovník není za účelem prokázání zdravotní způsobilosti povinen podrobit se s nabytím účinnosti zákona pracovnělékařské prohlídce, ale absolvuje ji až v příslušném termínu stanoveném prováděcím právním předpisem pro prohlídky v průběhu vyslání.

ČÁST DRUHÁ

Kompetenční zákon

Navrhuje se v § 6 odst. 3 písm. j) zhojit historicky chybné uvedení plurálu „zahraničních služeb“. Současně se navrhuje novým zněním umožnit, aby Ministerstvo zahraniční věcí (ve spojení s nově navrhovaným § 56 odst. 4 zákona o zahraniční službě) mohlo zajišťovat vzdělávání v oblasti zahraniční služby dalších osob za účelem prosazování a ochrany zájmů České republiky.

ČÁST TŘETÍ

Zákon o pobytu cizinců na území České republiky

K bodům 1 až 7 a 12

Ustanovení týkající se mj. přechodného pobytu členů cizích zastupitelských úřadů na území České republiky či jim Ministerstvem zahraničních věcí vydávaných identifikačních průkazů se navrhuje doplnit tak, aby se vztahovala rovněž na členy zastoupení veřejné instituce založené podle práva cizího státu podílející se spolu s cizím zastupitelským úřadem na utváření hospodářských, kulturních nebo vědeckých styků s Českou republikou a zastoupení entity, která z hlediska mezinárodního práva není státem, a jejich rodinné příslušníky, tj. na subjekty, jejichž zřízení předjímá nově vložená hlava III zákona o zahraniční službě.

K bodům 8, 10 a 13

Návrh na zrušení ust. § 115a a části § 158a odst. 1, které se týkají náhradního cestovního dokladu Evropské unie je odůvodněn přenesením úpravy tohoto dokladu, resp. transpozice nové relevantní směrnice – směrnice 2019/997, do zákona o zahraniční službě – nového dílu 3 hlavy V.

Ve stávající poznámce č. 15e se aktualizuje její obsah – název relevantní směrnice, na níž je činěn odkaz v ust. § 109 odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců, jež obsahuje výčet cestovních dokladů.

K bodům 9 a 11

K úpravě těchto ustanovení dochází na základě potřeby Ministerstva zahraničních věcí provozovat příslušný informační systém nejen pro účely výkonu působnosti podle zákona o pobytu cizinců, ale rovněž pro účely výkonu působnosti zákona o zahraniční službě, a to v souvislosti s vložením nové hlavy III do tohoto zákona.

K přechodnému ustanovení

V tomto ustanovení se stanoví lhůta pro zneplatnění a skartaci stávajících formulářů náhradních cestovních dokladů Evropské unie vyhotovených podle rozhodnutí 96/409/SZBP a transponuje se jím článek 18 odst. 3 citované směrnice, který povinnost tyto formuláře zneplatnit a zničit členským státům Evropské unie ukládá.

ČÁST ČTVRTÁ

Zákon o cestovních dokladech

K bodům 1 a 4 čl. VI – k § 5 a 15a

Stávající ustanovení zákona o cestovních dokladech týkající se náhradního cestovního dokladu Evropské unie se vypouštějí vzhledem k tomu, že transpoziční ustanovení upravující tento doklad jsou zařazena do nově vkládaného dílu zákona o zahraniční službě.

K bodům 2 a 3 čl. VI – k § 13 odst. 1 a 14 odst. 1

V zákoně o cestovních dokladech se navrhuje úprava ustanovení, která obsahují taxativní výčet osob, jimž Ministerstvo zahraničních věcí vydává diplomatický pas nebo služební pas. Podle stávající právní úpravy je diplomatický pas vydáván diplomatickému pracovníkovi Ministerstva zahraničních věcí, manželu a nezaopatřenému dítěti diplomatického pracovníka pracujícího na zastupitelském úřadě za podmínky, že s ním žijí v místě působení ve společné domácnosti. Obdobně je v případě vydání služebního pasu upraven okruh členů rodiny zaměstnance Ministerstva zahraničních věcí, který není držitelem diplomatického pasu. Navrhovanou úpravou se na roveň těchto členů rodiny dostanou i jiní členové rodiny, jejichž okruh je vymezen v § 2 písm. l) zákona o zahraniční službě a kteří doprovázejí, v souladu s § 48 odst. 1 písm. a) zákona o zahraniční službě, diplomatického, administrativního nebo technického pracovníka při jeho výkonu služby nebo práce v zahraničí. Navrhovaná úprava tak odstraní nežádoucí rozdíly v jejich postavení z pohledu přijímajícího státu.

K bodu 5 čl. VI - k ust. 20 odst. 1 písm. c)

V úpravě náležitostí žádosti o vydání diplomatického nebo služebního pasu se promítá výše uvedená změna v rozsahu osob, které o takový pas mohou požádat.

ČÁST PÁTÁ

Zákon o správních poplatcích

Ke změně části XII Přílohy (Konzulární poplatky)

Navrhuje se komplexní navýšení nevízových konzulárních poplatků, a to z důvodu nezbytnosti obnovy jejich proporcionality. Tyto poplatky se od účinnosti zákona o správních poplatcích (16. 1. 2005) až na výjimky nezměnily. Tuto skutečnost Ministerstvo zahraničních věcí nemůže přehlížet, naopak musí usilovat o rozpočtovou udržitelnost výkonu konzulární služby, která je jeho součástí. Důvodem navýšení poplatků je nezanedbatelná míra inflace nejen v České republice, ale i v celosvětovém měřítku. Náklady na zajištění konzulárních služeb pro veřejnost v zahraničí konstantně rostou ve všech oblastech. Příklady evidentního nárůstu nákladů na konzulární službu jsou doručování konzulární pošty, platové a mzdové náklady na konzulární pracovníky vyslané i na osoby zaměstnané podle právního řádu přijímajícího státu (tzv. místní síly), pořizování a provoz nových technologií nebo rozšiřování počtu zastupitelských úřadů vykonávajících agendy CzechPOINTu (kontaktních míst veřejné správy). Proto se navrhuje nevízové konzulární poplatky zdvojnásobit, s několika výjimkami. Navýšení poplatků o 100 procent je přiměřené, rozpočtově odpovědné a v zásadě první za dobu téměř dvaceti let. V případě nové úpravy položky 154 ohledně poplatku za změnu jména a příjmení je reflektována změna ve struktuře poplatku a jeho výši vybírané matričními úřady v České republice tak, jak ji přinesla novela zákona o správních poplatcích provedená zákonem č. 414/2023 Sb.

Výjimky z navýšení jsou motivovány veřejným zájmem na tom, aby údaje českých občanů pobývajících v zahraničí zavedené v registru obyvatel odpovídaly skutečnosti a zákonní zástupci zařizovali dětem doklady nejen pro cestování, ale zejména pro život v cizím státě jejich bydliště, tedy aby děti narozené v zahraničí byly zapisovány do zvláštní matriky, uzavírání manželství a partnerství v cizině, resp. jejich zánik, a s tím spojené dopady, např. změny příjmení, byly registrovány v České republice. Obdobně je třeba neklást finanční překážky pro případy úmrtí českých občanů v zahraničí a případnou repatriaci těla do České republiky. Proto se navrhuje nezvyšovat poplatek za žádost o zápis jakékoliv matriční události, k níž u českého občana došlo v cizině (pol. 163). Nově se navrhuje zrušit zpoplatnění prvního vydání průvodního listu pro přepravu tělesných pozůstatků člověka do České republiky (pol. 157 bod 8.). Dále se na stávající výši ponechává poplatek za vydání cestovního pasu pro děti mladší 15 let (pol. 157 bod 5. písm. b)) s tím, že pro tyto děti se dále navrhuje nově zavést sníženou sazbu i u cestovních průkazů (nová pol. 157 bod 9.).

Komplexní navýšení nevízových konzulárních poplatků bude při stávajícím rozsahu konzulárních služeb a síti zastupitelských úřadů, které je poskytují, představovat přínos do státního rozpočtu zhruba ve výši 50 mil. Kč ročně.

Za účelem sjednocení výše poplatku za ověření (apostilu) podpisu a otisku razítka na listinách určených k použití v cizině se navrhuje zvýšit rovněž poplatek podle položky 5 písm. b) sazebníku správních poplatků. V případě ověření úředního podpisu nebo úředního otisku razítka na listině nebo na jejím stejnopise za účelem jejího použití v cizině, nejde-li o apostilu, se navrhuje dosavadní poplatek, podle položky 5 písm. d), taktéž dvojnásobit, a to ze stávající částky 100,- Kč, za každý podpis nebo otisk razítka. Obdobné zvýšení se navrhuje i u ověření podpisu nebo otisku razítka na vysokoškolském diplomu zpoplatňované podle položky 5 písm. c).

ČÁST ŠESTÁ

Účinnost

V souladu s § 3 odst. 3 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění zákona č. 277/2019 Sb., se navrhuje nabytí účinnosti k 1. lednu 2025. Výjimkou jsou ustanovení, která transponují směrnici Rady (EU) 2019/997 ze dne 18. června 2019, kterou se zavádí náhradní cestovní doklad EU a zrušuje rozhodnutí 96/409/SZBP, včetně ustanovení, která reagují na přesun úpravy náhradních cestovních dokladů EU ze zákona o pobytu cizinců do zákona o zahraniční službě, jež nabydou účinnosti později - dnem 8. prosince 2025, a to v souladu s třetí větou čl. 19 citované směrnice, podle které se příslušná opatření použijí do 36 měsíců ode dne přijetí doplňkových technických specifikací podle článku 9 této směrnice. První, a doposud jedinou, takovou specifikací je prováděcí rozhodnutí Komise (EU) 2022/2452 ze dne 8. prosince 2022, kterým se stanoví doplňkové technické specifikace náhradního cestovního dokladu EU zavedeného směrnicí Rady (EU) 2019/997.

V Praze dne 10. dubna 2024

Předseda vlády:

prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.

podepsáno elektronicky

Ministr zahraničních věcí:

Bc. Jan Lipavský

podepsáno elektronicky