zákon č. 460/2016 Sb.

K čl. I

(změna občanského zákoníku)

K bodu 1: (§ 35)

Stávající právní úprava zakotvená v § 35 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., (dále též jen „NOZ“) bez zjevného důvodu znemožňuje sjednání základního pracovněprávního vztahu osobou, která sice dovršila patnáct let věku, ale dosud neskončila povinnou školní docházku. V praxi má však nezletilá osoba běžně zájem sjednat pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah na dobu po ukončení povinné školní docházky ještě před jejím ukončením (např. letní brigádu). Nemá-li nezletilá osoba způsobilost mít v pracovněprávních vztazích práva a povinnosti, je přinejmenším sporné, zda ji může k výkonu závislé práce zavázat její zákonný zástupce. Pochybnost o možnosti uzavřít v zastoupení pracovní smlouvu či dohodu o pracích konaných mimo pracovní poměr vyplývá z povahy závislé práce, která je závazkem osobní povahy („Vzhledem k tomu, že pracovněprávní předpisy spojují vznik základního pracovněprávního vztahu s výkonem závislé práce, která musí být podle jednoho z charakteristických rysů vykonávána osobně, není možné, aby za osobu, které je omezena svéprávnost a za kterou jedná zákonný zástupce nebo ustanovený opatrovník, tento zástupce pracovní smlouvu podepsal a zavázal tak zastoupenou osobu k výkonu práce.“ Srov. Horecký, J. In Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 211). Někteří autoři nicméně takovou možnost připouštějí („Jistěže to nebrání založení pracovního poměru patnáctiletého dříve s ujednáním nástupu do práce po ukončení školní docházky; ovšem v tom případě ho musí při kontraktaci zastoupit rodiče jako jeho zákonní zástupci, stejně jako zastupují nezletilé při uzavírání smluv o umělecké, kulturní, reklamní nebo sportovní činnosti (§ 121 an. zákona o zaměstnanosti).“ Srov. Eliáš, K. První novela NOZ očima Karla Eliáš a dalších civilistů. Právní rádce, 2015, č. 3, s. 23). Bez ohledu na řešení této otázky se nicméně jakékoliv omezení v možnosti zavázat se osobně k výkonu závislé práce po dovršení patnácti let jeví jako nadbytečné a limitující z hlediska možného pracovního uplatnění osob, které po ukončení povinné školní docházky v dalším vzdělávání pokračovat nemíní.

Z těchto důvodů se navrhuje znovu výslovně zakotvit pravidlo, které bylo do 31. 12. 2013 stanoveno v ustanovení § 6 zákoníku práce, že jako den nástupu do práce nesmí být sjednán den, který by předcházel dni ukončení povinné školní docházky, čímž bude veřejný zájem i zájem nezletilého na jejím dokončení chráněn dostatečně. Toto řešení plně koresponduje s požadavky evropského práva a mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána. Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 138/1973 (č. 24/2008 Sb. m. s.) v čl. 2 odst. 1 stanoví minimální věk pro vstup do zaměstnání či výkon práce, nikoli pro nabytí způsobilosti zavázat se k výkonu závislé práce. Obdobné pravidlo obsahuje i směrnice Rady 94/33/ES o ochraně mladistvých zaměstnanců v čl. 1 odst. 1. Právní úprava účinná do konce roku 2013 požadavek ukončení povinné školní docházky jako podmínku pro sjednání pracovněprávního vztahu nestanovila. V reakci na četné připomínky a podněty právní vědy, praxe i sociálních partnerů se navrhuje vrátit k řešení, které do 31. 12. 2013 v českém právu bezproblémově fungovalo.

Stávající pravidlo obsažené v ustanovení § 35 odst. 2 NOZ se ukazuje jako nepraktické. Možnost třetí osoby ingerovat do pracovněprávního vztahu a docílit jeho okamžitého zrušení značně snižuje právní jistotu jak zaměstnavatelů, tak zaměstnanců. Právní nejistota těchto osob je dále umocněna velice vágním vymezením výpovědních důvodů. Tím je oslabena motivace zaměstnavatelů k zaměstnávání osob, které nedosáhly šestnácti let. Způsobilost uvedené koncepce dosáhnout sledovaných cílů je přitom pochybná, přichází-li ochrana chráněných zájmů až po jejich ohrožení či narušení. Výsledkem je, že lidé, kteří dokončí školní docházku a nemají ambici či schopnost pokračovat ve vzdělávání, jsou po dobu, než dosáhnou šestnácti let, obtížně zaměstnatelní. Zároveň takové pravidlo není dostatečně efektivní. Zákonný zástupce může zasáhnout do smlouvy o výkonu práce pouze do šestnácti let věku nezletilého, tedy po dobu jediného roku. Podle ustanovení § 56a zákoníku práce k tomu navíc potřebuje přivolení soudu. Do dovršení šestnácti let nezletilého zaměstnance přitom musí rozhodnutí soudu nabýt právní moci (tedy i po případném uplatnění opravných prostředků) a být doručeno spolu s okamžitým zrušením zaměstnanci a zaměstnavateli. Jestliže přivolení soudu bude přece jen v této době dosaženo, vztahuje se toto rozhodnutí pouze ke konkrétnímu pracovněprávnímu vztahu; nic tedy nezletilému nebrání uzavřít pracovněprávní vztah jiný. Dřívější úprava, která toto pravidlo neobsahovala, přitom nepůsobila v praxi problémy a návrat k ní shodně požadují jak odborové organizace, tak zástupci zaměstnavatelů.

K bodu 2: (§ 59)

Navrhované prodloužení nejdelší možné doby, na kterou lze svéprávnost omezit, sleduje četné připomínky soudní i uživatelské praxe. Vzhledem k náročnosti, se kterou je agenda posuzování svéprávnosti člověka spojena, a to jak pro samotnou posuzovanou osobu, tak pro justici, se obecné pravidlo přezkumu každé tři roky jeví v některých případech jako nepřiměřené a ve svém důsledku oslabující ochranu dotčených osob, již má sledovat. V případě tzv. ireversibilních stavů, kdy je zjevné, že se stav člověka nezlepší, se navrhuje prodloužit nejdelší možnou dobu, o které je v souvislosti s tímto opatřením možné rozhodnout, na pět let. I v některých dalších zahraničních právních úpravách jsou opatření, vztahující se ke způsobilosti právně jednat, omezena delší časovou lhůtou, v rámci které je nutno stav člověka přezkoumat. Tak například čl. 278 quebeckého občanského zákoníku stanoví, že opatření (čl. 281) má být přezkoumáno každých pět let. Francouzský Code civil ukládá soudci v rozhodnutí stanovit dobu, po kterou opatření trvá, přičemž ta nesmí přesáhnout pět let. Opatření je však možné obnovit, a to opět na pět let (čl. 441 a 442). Maďarský občanský zákoník v čl. 2:29 stanoví lhůtu pro omezení svéprávnosti taktéž na pět let, je-li svéprávnosti dotčená osoba zbavena, je možno soudním rozhodnutím tuto dobu stanovit až jako desetiletou. Německá právní úprava (§ 295 Gesetz über das Verfahren in Familiensachen und in den Angelegenheiten der freiwilligen Gerichtsbarkeit) obsahuje pravidlo, podle nějž musí soud rozhodnout o prodloužení opatrovnictví dokonce nejpozději sedm let od jeho nařízení.

V souladu s mezinárodními závazky i judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2185/2010) má omezení svéprávnosti (dříve způsobilosti k právním úkonům) trvat pouze po nezbytně nutnou dobu, dokud důvody, které k omezení svéprávnosti vedly, trvají. Je tak zřejmé, že prodloužení nejdelší možné doby tohoto opatření znamená jen rozšíření možnosti soudu zvážit, jak dlouhá doba je v konkrétním případě přiměřená. Soudu nadále nebude nic bránit stanovit ve svém rozhodnutí dobu tří let nebo i kratší a zpřesněnou formulací je k tomu zákonem veden. V případech nejzávažnějších duševních poruch, u kterých není pravděpodobné, že by se stav člověka zlepšil, není ovšem důvod každé tři roky přezkoumávat, zda stále trvají podmínky pro omezení svéprávnosti. Trvalost duševní poruchy lze zaznamenat např. u osob se stařeckou demencí, těžkou či hlubokou mentální retardací, Downovým syndromem či trpících autismem. V souvislosti s touto skutečností se, kromě prodloužení trvání maximální možné doby, navrhuje změnit i procesní úpravu tak, aby nebylo v případech zjevně ireversibilních stavů nutné pořizovat opakované znalecké posudky, které jsou v takových situacích zbytečné a přitom časově, finančně i personálně náročné (způsobilých znalců je jen velmi omezený počet).

Současně je třeba připomenout, že pravidlo stanovené v § 60 zůstává zachováno. Dle něj soud své rozhodnutí bezodkladně změní nebo zruší, pokud se změní okolnosti, a to i bez návrhu. Pokud by se stav člověka, který byl ve svéprávnosti omezen na delší časové období, zlepšil, je možné rozhodnutí o omezení změnit nebo zrušit. Návrh na zrušení nebo změnu takového rozhodnutí může dle § 35 odst. 1 ZŘS podat i ten, jehož svéprávnost byla omezena. Omezení svéprávnosti není sankcí, nýbrž nástrojem, který slouží především k ochraně zájmů samotného člověka (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4582/2008). Stávající pravidlo, které požaduje přezkum omezení svéprávnosti každé tři roky, vede k tomu, že bude poměrně často přezkoumávána důvodnost omezení i v případech, kdy na tom sama chráněná osoba nemá zájem a kdy ani z lékařského hlediska není vyléčení její duševní choroby možné.

K bodům 3 a 4: (§ 113, § 115, § 116 a § 117)

Navrhované řešení odstraní výkladové nejasnosti a je v souladu s požadavky praxe, Ministerstva zdravotnictví a České lékařské komory. Navrhuje se upravit znění druhého odstavce ustanovení § 113 a zrušit bez náhrady ustanovení § 115 až § 117. Stávající právní úprava vyvolává výkladové nejasnosti a nekoresponduje se zákonem o zdravotních službách, který provádění pitev a používání těla zemřelého, včetně udělování souhlasu, upravuje ve své sedmé části (ustanovení § 79 a násl.). Především panují výkladové nejasnosti v případě tzv. patologicko-anatomických pitev, které se provádějí za účelem zjištění základní nemoci a dalších nemocí, komplikací zjištěných nemocí a k ověření klinické diagnózy a léčebného postupu u osob zemřelých ve zdravotnickém zařízení smrtí z chorobných příčin (§ 88 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách). V případě těchto pitev se má změnou v ustanovení § 113 odst. 2 postavit najisto, že i tyto pitvy lze za podmínek stanovených zvláštním zákonem provádět bez souhlasu zemřelého.

I podle důvodové zprávy k novému občanskému zákoníku je zákon o zdravotních službách zákonem speciálním a problematika, kterou se nový občanský zákoník snaží v ustanovení § 113 odst. 2 a ustanoveních § 115 až § 117 obsáhnout, věcně spadá právě do působnosti zvláštního zákona.

Zákon o zdravotních službách vymezuje pitvy v ustanovení § 88. Rozlišuje pitvy povinné, tedy ty, které je možné provést i bez souhlasu zemřelého, a pitvy, které lze uskutečnit pouze za podmínek stanovených v ustanovení § 81 odst. 5, tedy byl-li k provedení pitvy udělen písemný souhlas zemřelého nebo osoby jemu blízké s úředně ověřeným podpisem, resp. byl- li do zdravotnické dokumentace učiněn záznam o souhlasu pacienta vysloveném ve zdravotnickém zařízení. Tato úprava se uplatní i při udělování souhlasu s uchováním a použitím těla, vč. jeho odebraných částí, po smrti člověka. Opomenout nelze ani právní úpravu transplantačního zákona (§ 13 a 16). Podle ní lze odběr z těla zemřelé osoby uskutečnit, pouze pokud s tím zemřelý nebo zákonný zástupce nezletilé osoby nebo osoby omezené ve svéprávnosti nevyslovil prokazatelně nesouhlas, a stanoví se jí i forma, jakou je potřeba nesouhlas vyslovit. Byl-li odběr proveden, provádí se na těle zemřelého pitva. Pro úplnost lze ještě uvést, že pitva se provádí i na základě podezření, že byla smrt způsobena trestným činem (§ 115 trestního řádu), zde se samozřejmě souhlas nevyžaduje.

K bodu 5: (§ 441 odst. 2)

Navržená změna reaguje na problémy, jež se v praxi vyskytují při aplikaci poslední věty § 441 odst. 2 OZ. O uvedeném svědčí četné návrhy a podněty k novelizaci tohoto ustanovení, které obdrželo Ministerstvo spravedlnosti (např. ze strany Ministerstva pro místní rozvoj, Ministerstva průmyslu a obchodu, České národní banky a mnohých dalších, včetně mnoha podnětů z právní praxe). Návrh reaguje také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 3919/2014, uveřejněné pod číslem 43/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém se Nejvyšší soud zabýval otázkou formy plné moci ve vztahu k založení společnosti s ručením omezeným. Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí dobral závěru, že plná moc k založení obchodní korporace je právním jednáním týkajícím se založení obchodní korporace ve smyslu § 6 odst. 1 ZOK, tudíž postačí, dostojí-li se formě normované v § 6 odst. 1 ZOK. Dané rozhodnutí založilo legitimní očekávání adresátů norem ve vztahu k právním jednáním vypočteným v § 6 odst. 1 ZOK. Současně však vyvolalo otázky, na které další případy lze jeho závěry případně vztáhnout. Zároveň se dané rozhodnutí setkalo se značnou kritikou odborné veřejnosti, které zpochybnila jeho argumentační východiska. Zejména byl kritizován závěr, že „Plná moc udělená k právnímu jednání, pro které zákon vyžaduje formu notářského zápisu o právním jednání (§ 441 odst. 2 in fine o. z.), není neplatná pro nedostatek formy vyžadované zákonem, není-li pochyb o tom, kdo (která osoba) plnou moc udělil.“. V opozici k tomuto závěru bylo poukazováno na ustanovení § 582 OZ, které stanovuje sankci neplatnosti při nesplnění požadavku formy právního jednání předepsaného zákonem, aniž by byl dán prostor pro úvahu, zda neplatnost vyžaduje smysl a účel zákona (K tomu srov. Čech, P. Ještě k požadavku notářského zápisu o plné moci. Právní rádce, 2015, č. 3, s. 34 a násl.). Cílem návrhu je tedy nastolit právní jistotu do otázky formy plné moci pro právní jednání činěná ve formě veřejné listiny, zjednodušit právní styk a snižovat náklady při něm osobám vznikající. Navzdory původnímu záměru Ministerstva spravedlnosti, které navrhovalo zrušit požadavek plné moci ve formě veřejné listiny pouze ve vnitřních věcech obchodních korporací, bylo vládou na základě požadavků členů Legislativní rady vlády rozhodnuto, že ve všech případech, kdy zákon pro právní jednání vyžaduje formu veřejné listiny, postačí plná moc v písemné formě s úředně ověřeným podpisem. Návrh se tedy vědomě odklání od dosavadní koncepce obsažené v ustanovení § 441 odst. 2 OZ. Tím nemá být dotčena speciální úprava (Srov. ustanovení § 168 odst. 1, § 399 a § 635 odst. 2 ZOK, podle nichž plná moc pro zastupování na valné hromadě, resp. členské schůzi, musí být udělena písemně, přičemž zákon má zjevně na mysli prostou písemnou formu).

V pozadí navrhovaného plošného řešení stojí přesvědčení, že plynulost právního styku a nezbytnost snižovat transakční náklady jsou hodnotami, které je v daném případě zapotřebí upřednostnit před ochranou osoby zmocnitele. Ta by měla být dostatečně poskytnuta požadavkem na písemnou formu plné moci s úředně ověřeným podpisem, která zabezpečuje ověření totožnosti zmocnitele. Dále by měla být tato ochrana poskytnuta v dostatečné míře tím, že samo právní jednání, k němuž plná moc směřuje, má být činěno ve formě veřejné listiny. Notář by se tedy měl, nakolik to lze rozumně požadovat, přesvědčit o rozsahu zástupčího oprávnění zmocněnce, respektive vůli zmocnitele, popřípadě o dalších okolnostech (např. zda lze usuzovat na možný zájmový střet zastoupeného a zástupce atd.). Dalším argumentem pro navržené plošné řešení je závěr, že nelze v otázce formy plné moci vést přesvědčivou dělící čáru mezi obchodními korporacemi a osobami na nich participujícími, které by měly s ohledem na požadovanou profesionalitu podléhat benevolentnějšímu režimu, a dalšími formami právnických osob a právními případy, u nichž by byla zapotřebí plná moc v přísnější formě.

K bodu 6: (§ 709 odst. 3)

Navrhuje se odstranit výkladový i aplikační problém, který vyvstal již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „OZ 1964“), a doplnit znění stávající právní úpravy tak, aby napříště nevznikaly pochybnosti o tom, že stal-li se manžel v době trvání manželství společníkem v obchodní společnosti nebo členem družstva, a nenabyl-li podíl způsobem, který zakládá jeho výlučné vlastnictví, stává se druhý manžel oprávněným pouze z majetkové hodnoty podílu, která je součástí společného jmění, ale není tím založena jeho účast v dotčené obchodní společnosti nebo družstvu (vyjma bytového), a tedy ani práva, ani povinnosti s takovou účastí spojené. Doposud publikované názory doktríny výkladové nejasnosti dále prohlubují. Kupříkladu Dědič a Šuk dovozují, že v tomto směru k žádné změně nedošlo a členství druhému z manželů nevzniká (Dědič, J., Šuk, P. K některým výkladovým otázkám právní úpravy podílu v obchodní korporaci. Obchodněprávní revue, 2014, č. 6, s. 168). Naopak Bezouška a Havel se přiklonili k řešení ve prospěch vzniku členství i druhého manžela (Bezouška, P., Havel, B. Podíl v obchodní korporaci ve společném jmění manželů, prý vše jasné… Obchodněprávní revue, 2015, č. 4, s. 97). Odpověď na tuto otázku má přitom významné dopady nejen do práv a povinností manželů, ale také do vztahů uvnitř dotčené obchodní korporace (např. dodržení určitého kvóra). Navrhovaná změna je vedena názorem, že v takto zásadní otázce není možné nechat adresáty v nežádoucí nejistotě a vyčkat závěrů soudní praxe.

Navrhované řešení odpovídá stavu, který v české právní úpravě existoval do 31. 12. 2013 a který, co se majetkové hodnoty podílu týká, potvrdil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004 (uveřejněné pod č. 68/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustanovení § 143 odst. 2 OZ 1964 jasně stanovilo, že nabytí podílu nezakládalo účast druhého manžela na obchodní společnosti nebo družstvu, nešlo-li o družstvo bytové. Práva spojená s účastí nemohl vykonávat a nemusel ani plnit povinnosti, které z ní plynuly. Druhý z manželů se společníkem (družstevníkem) stal jen v případě, že byl stranou nabývací či zakladatelské smlouvy (listiny). Co se majetkového aspektu týká, byl součástí společného jmění a bylo na něj nutné pamatovat při vypořádání společného jmění nebo v případě, že chtěl manžel podíl zcizit. Tehdy byl omezován ustanovením § 145 odst. 2 OZ 1964, které vyžadovalo s takovým zcizením souhlas druhého manžela pod sankcí relativní neplatnosti.

V prvotním návrhu textace nového občanského zákoníku (§ 575 odst. 3, rok 2005) bylo původně uvedeno, že součástí společného jmění je „majetková hodnota“ podílu. Tato část však byla následně vypuštěna pro nadbytečnost. Dle některých výkladů totiž skutečnost, že jde pouze o majetkovou hodnotu podílu, lze zjistit z nadpisu oddílu „manželské majetkové právo“. Z textu § 709 odst. 3 přímo nevyplývá, že by byla zamýšlena změna oproti právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, neboť z použitého singuláru lze usuzovat, že společníkem se stává, a to i tehdy, byl-li podíl nabytý z prostředků spadajících do společného jmění, pouze ten manžel, který jej svým právním jednáním nabyl. Zákon předpokládá, že se společníkem obchodní korporace stane jen jeden z manželů, a pro ten případ obsahuje speciální pravidlo, které stanoví, že majetková rovina podílu spadá do společného jmění. Při opačném výkladu bychom si vystačili s prvním odstavcem ustanovení § 709.

Co se účasti osoby v obchodní korporaci týká, zásadně nikdo se nemůže stát jejím členem bez relevantního projevu své vůle, neboť s účastí jsou spojena nejen práva, ale i povinnosti (např. povinnost chovat se čestně a zachovávat vnitřní řád korporace dle § 212 odst. 1, nebo vkladová a příplatková povinnost dle § 150 a 162 ZOK). Tyto povinnosti nelze nikomu uložit proti jeho vůli. Nelze opomíjet osobní složku členství v korporaci a pouhé majetkové společenství nemůže současně založit i členství v korporaci. Vedle toho je třeba chránit právní jistotu ostatních společníků (členů). Jedná-li jen jeden z manželů, ostatní účastníci si nemusí být vědomi, že se společníkem má stát i jiná osoba než ta, která s nimi jedná. Pokud by jim taková skutečnost byla známa, a nebudou-li s účastí druhého manžela ve společnosti souhlasit, bude nabyvatel podílu nucen podíl nabývat za podmínek § 709 odst. 1 písm. d), tedy ze svého výhradního majetku. Pozice druhého manžela tím však bude oslabena, neboť majetková hodnota podílu se nestane součástí společného jmění. Možnost nabýt podíl z výhradního majetku však nemusí nabyvatel podílu mít, popř. nemusí mít zájem ji využít. Účast ve společnosti si nemusí přát ani druhý manžel, ačkoli by majetkové konsekvence uvítal. Akceptace tohoto řešení je mimořádně problematická zejména všude tam, kde je účast ve společnosti omezena na určité osoby (advokáti, auditoři apod.) nebo kde jeden z manželů vykonává zaměstnání, jež mu účast ve společnosti zakazuje (např. soudci, veřejní funkcionáři).

Dvojí rovinu podílu lze sledovat např. i v úpravě zániku účasti ve společnosti, zanikne-li jinak, než převodem podílu. Vlastník podílu přestává být společníkem, nicméně zůstává vlastníkem uvolněného podílu (§ 212 ZOK).

Chtějí-li manželé, aby nabytí podílu založilo účast v obchodní společnosti nebo členství v družstvu oběma, mohou být stranou nabývací či zakladatelské smlouvy (listiny) oba. Pak připadne majetková rovina podílu do společného jmění a manželé se, na základě titulu z takové smlouvy (listiny), stanou též společnými společníky.

Co se společného členství manželů v bytovém družstvu týká, vzniká podle § 739 odst. 1 ZOK, jestliže je družstevní podíl součástí společného jmění manželů. I to lze považovat za jeden z argumentů ve prospěch výše uvedeného výkladu. Zákon považuje za nutné výslovně zakotvit výjimku oproti obecné úpravě, u ostatních obchodních společností a družstev taková ustanovení chybí. V navrhovaném doplnění ustanovení § 709 odst. 3 se na tuto modalitu pamatuje.

K bodu 7: (§ 901)

Navrhuje se opravit terminologická chyba, neboť dle předmětného ustanovení má zanikat povinnost a právo rodiče pečovat o jmění dítěte prohlášením konkurzu, nikoli zjištěním úpadku.

Tato chyba plyne již ze samotného textu zákona. Dle terminologie užívané insolvenčním zákonem nedochází k „prohlášení“ úpadku, ale ten se podle ustanovení § 136 odst. 2 insolvenčního zákona „zjišťuje“. Úpadek se dále zjišťuje ve vztahu k úpadci, nikoli k jeho majetku. Naopak, u konkurzu dochází k prohlášení, a to na majetek úpadce. Odstavec druhý předmětného ustanovení nadto upravuje pravidlo, podle kterého v případě, že uplynuly alespoň tři roky od zrušení konkursu, může soud na návrh omezení rodičovské odpovědnosti zrušit. Nabízí se tedy otázka, co je oním rozhodným okamžikem v případech, kdy je úpadek řešen oddlužením. Rovněž důvodová zpráva k občanskému zákoníku předpokládá, že by to mělo být právě prohlášení konkurzu, se kterým budou spojeny v ustanovení uvedené následky.

Část doktríny sice vykládá předmětné ustanovení v souladu s deklarovaným záměrem a tedy i dle § 2 odst. 2 NOZ [srov. Pavlíček, T. Některé aspekty péče o jmění dítěte dle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy, ročník 2014, číslo 15-16, s. 538 či Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol.: Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 997], jiní autoři se však nad použitou terminologií a tedy i správností stávajícího řešení nepozastavují (srov. Zuklínová, M. In Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J., Zuklínová, M. et al. Občanský zákoník. Komentář. Svazek II. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, komentář k § 901). V této souvislosti lze například poukázat také na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2014, č. j. KSOS 36 INS 27008/2014-B-4 a odvolání k němu (B-5). V něm banka s odkazem na platné znění § 901 odst. 1 NOZ, zamezila rodiči (úpadci) nezletilého, který je majitelem účtu, přístup k účtu nezletilého. Ačkoli byl úpadek dlužníka řešen oddlužením, nemohl de facto plnit povinnost pečovat o jmění dítěte.

Vzhledem ke skutečnosti, že se předmětné ustanovení dotýká velmi citlivě života velkého počtu recipientů, navrhuje se upravit dikci zákona podle skutečného záměru.

K bodu 8 až 10: (§ 1451)

V reakci na naléhavé připomínky Ministerstva financí, Ministerstva vnitra a Vrchního státního zastupitelství v Praze se navrhuje zavedení evidence svěřenských fondů především z důvodu jejich netransparentní vlastnické struktury a vysokého potenciálu zneužití především k legalizaci výnosů z trestné činnosti.

Jelikož stávající úprava svěřenského fondu výrazně snižuje riziko odhalení odpovědných osob, může svěřenský fond sloužit jako spolehlivý nástroj legalizace výnosů z trestné činnosti. Rizika praní špinavých peněz nejsou eliminována zákonem č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, v platném znění, resp. někdejší směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES ze dne 26. října 2005 o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu, kterou zákon provádí. O tom, že v současné podobě není tato úprava s to zaručit dostatečnou transparentnost vztahů v rámci svěřenských fondů a efektivně vynucovat plnění notifikační povinnosti svěřenským správcem, svědčí i to, že za účelem stanovení přísnějších pravidel byla přijata nová směrnice Evropského parlamentu a Rady 2015/849/EU ze dne 20. května 2015 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 648/2012 a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES a směrnice Komise 2006/70/ES

Zřízení svěřenského fondu ve stávající podobě umožňuje zakladateli a beneficientům fondu zůstat v anonymitě. Nic na tom nemění ani skutečnost, že zákon předepisuje svěřenskému fondu mít statut vydaný zakladatelem ve formě veřejné listiny (§ 1452 odst. 1 a 3). Statut totiž není předmětem žádné evidence. Byť bude osoba zakladatele z listiny statutu seznatelná (§ 1452 odst. 1), kvůli faktické nedostupnosti listiny zůstane veřejnosti přesto skryta. Předpokladem dohledání listiny je identifikace notáře, který ji sepsal a u něhož je uložena, což bude zpravidla úkol nadmíru obtížný i pro orgány činné v trestním řízení.

Anonymita svěřenského fondu, vyplývající z toho, že tento nemusí být nikde registrován, a nedostupnost statutu svěřenského fondu, který by osvědčoval vztah mezi konkrétní osobou jakožto zakladatelem svěřenského fondu a tímto fondem, oslabuje pozici věřitele a limituje užitečnost institutů, které mají sloužit k jeho ochraně (např. relativní neúčinnost). Ve světle výše řečeného je možnost věřitele domoci se náhrady škody podle § 1467 pouze iluzorní, byť se toto pravidlo o solidární odpovědnosti svěřenského správce, zakladatele a obmyšleného na první pohled jeví jako k věřitelům vstřícné. Vzhledem k praktické nemožnosti zjistit totožnost odpovědných osob a zákonnému požadavku na prokázání jejich společného poškozujícího úmyslu se zdá nepravděpodobné, že by se věřitel svého práva na náhradu škody mohl s úspěchem domoci.

Třetím osobám není seznatelný ani samotný okamžik vzniku svěřenského fondu, což otevírá prostor pro možnost antedatace vzniku fondu a hrozí narušit právní jistotu třetích osob. Tomuto riziku neumožňuje čelit ani požadavek na sepsání statutu svěřenského fondu s náležitostmi vyjmenovanými v § 1452 odst. 2. Statut musí být zřízen ve formě veřejné listiny. Okamžikem sepsání statutu - veřejné listiny však podle stávající úpravy nedojde ke vzniku odděleného a nezávislého vlastnictví vyčleněného majetku (§ 1448 odst. 2), protože svěřenský fond právně nevznikne dříve, než svěřenský správce přijme pověření k jeho správě (§ 1451). Pro akt přijetí pověření správce zákon požadavek formy nestanovuje. Takto benevolentní a neformální úprava vzniku trustu je z komparativního hlediska ojedinělá. Ostatní evropské jurisdikce, které úpravu trustu v nějaké podobě znají, stanoví pro vznik trustu přísnější formální požadavky (Francie, Lichtenštejnsko, Lucembursko, Rumunsko, aj.; viz Kocí, M.: Institut svěřenského fondu v NOZ. Bulletin advokacie, 1/2014, s. 28 a násl.).

Navrhuje se proto pro případy smluvního zřízení svěřenského fondu inter vivos zavést požadavek na konstitutivní zápis do evidence svěřenských fondů. Ten má být dovršující právní skutečností, která vede ke vzniku svěřenského fondu. Tuto navrhovanou změnu však nelze chápat jako zavedení dvoufázovosti vzniku svěřenského fondu tak, jak se uplatňuje v úpravě právnických osob. Svěřenský fond není právnickou osobou, proto se na něj úprava ustavení a vzniku právnické osoby neuplatní (Shodně Pihera, V. in Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1186).

Odlišný princip deklaratorního zápisu se má uplatnit u svěřenských fondů, které byly zřízeny pořízením pro případ smrti. Tento princip lépe vyhovuje fundamentu testovací volnosti a respektu k vůli zůstavitele.

K bodům 11 a 12: (§ 1452)

V zájmu ochrany třetích osob se navrhuje doplnit obligatorní náležitosti statutu svěřenského fondu o požadavek na uvedení počtu svěřenských správců a způsobu jejich jednání na účet svěřenského fondu. Tyto údaje by pak měly být za tímto účelem též povinně zapisovány do evidence svěřenských fondů. Svěřenské fondy, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, si v případě plurality správců nechají zapsat do evidence svěřenských fondů podpůrný způsob jednání vyplývající z ustanovení § 1428, ve specifickém případě pak z ustanovení § 1454. Stávající úprava totiž změnu statutu až na jednu výjimku neumožňuje: „Lze podotknout, že rozhodnutí soudu (podle § 1469 odst. 2 – pozn. aut.) je jediným způsobem, kterým může být moderován statut po vzniku svěřenského fondu, a to i pro případy, kdy na nezbytnosti určité změny panuje shoda mezi všemi zúčastněnými.“ (Srov. Pihera, V. in Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1220).

Návrh nesleduje koncepční změnu úpravy týkající se způsobu jednání správců svěřenského fondu, sleduje toliko požadavek na zjednání právní jistoty při mnohosti svěřenských správců.

Potřebnost vnesení právní jistoty do této otázky vysvítá zejména s ohledem na to, že se jako diskutabilní v teorii klade již samotný obsah subsidiárního ustanovení § 1428. Mnozí autoři jsou totiž přesvědčeni, že toto ustanovení o způsobu jednání ve skutečnosti nic nestanoví: „S ohledem na formulaci § 1428 a § 1454 se lze domnívat, že § 1428 upravuje pouze pravidla pro tvorbu vůle (a rozhodování o otázkách správy, které v právní jednání neústí) a neurčuje způsob jednání na účet svěřenského fondu. Má-li tedy svěřenský fond více svěřenských správců, vůle (resp. stanovisko k záležitostem, které neústí v právní jednání) je tvořena na základě jejich společného rozhodnutí. (…) Ohledně způsobu jednání na účet svěřenského fondu lze vycházet z toho, že i v případě plurality správců každý ze správců jedná na účet fondu samostatně.“ (Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. Svazek III. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, k § 1454).

Odlišného názoru je V. Pihera, jenž v souvislosti s ustanovením § 1454 podotýká: „I proto zřejmě přináší komentované ustanovení průlom do obecného principu úpravy správy cizího majetku, podle kterého v případě mnohosti správců „jednají a rozhodují“ správci většinou hlasů (§ 1428 a násl.). Komentované ustanovení vyžaduje, aby správci „jednali společně“. Máme za to, že tento požadavek moderuje nejen obecnou úpravu jednání na účet svěřenského fondu, ale též i způsob rozhodování svěřenských správců (srov. dále § 1428).“ (Srov. Pihera, V. in Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1200).

Navrhovaná úprava má tedy zakladatele motivovat, aby řešení této otázky v případě plurality správců postavili najisto již při zřízení svěřenského fondu a eventuálně se vyhnuli též poněkud těžkopádnému řešení obsaženému v ustanovení § 1428. Nadto zakladatelům tato úprava konečně umožňuje, aby mohli účinně vůči třetím osobám prosadit svou vůli stran určeného způsobu jednání, například zakotvením tzv. pravidla čtyř očí. Stávající úprava, která nepožaduje zápis svěřenského fondu do žádné evidence, jim tuto možnost efektivně nedává: „Statut sice může zakotvit společné jednání správců, ovšem s ohledem na absenci evidence svěřenských fondů (jejich statutů) bude pro třetí osobu obtížné si relevantní způsob jednání na účet svěřenského fondu zjistit. S ohledem na uvedené by společný způsob jednání měl být chápán spíše jako vnitřní omezení, jehož porušení nemá vliv na závaznost učiněných právních jednání.“ (Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. Svazek III. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, k § 1454).

Stanovením povinnosti zápisu způsobu jednání svěřenských správců do evidence je kritizovaný nedostatek (tj. nedostatek seznatelnosti režimu jednání na účet svěřenského fondu v případě plurality svěřenských správců třetím osobám) eliminován. Vzhledem k tomu, že zápis způsobu jednání v evidenci svěřenských fondů požívá účinků materiální publicity (§ 65a ve spojení s § 8 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a evidenci svěřenských fondů v navrhovaném znění), je postaveno najisto, s jakými osobami mohou třetí osoby právně jednat s účinky pro svěřenský fond. Svěřenský správce se pak nemůže vůči třetí osobě jednající v důvěře v zápis v evidenci svěřenského fondu domáhat toho, že právní jednání učiněné v souladu se zapsaným způsobem jednání není učiněno na účet svěřenského fondu.

K bodu 13: (§ 1457)

Za účelem odstranění úplné anonymity beneficientů svěřenských fondů se navrhuje zavést jejich konstitutivní zápis do evidence svěřenských fondů. Tento požadavek se má nicméně týkat pouze obmyšlených svěřenských fondů zřízených za soukromým účelem. U veřejně prospěšných svěřenských fondů je s ohledem na jejich charakter zapotřebí volit odlišné řešení. Veřejně prospěšnou je totiž činnost ve prospěch předem neurčeného počtu osob z řad veřejnosti, která je za stejných podmínek poskytována pro všechny. Veřejně prospěšné svěřenské fondy tak mohou mít i velmi vysoký počet obmyšlených, jenž může být navíc často proměnlivý. Požadavek na konstitutivní zápis by se tak jevil jako zbytečně zatěžující pro jejich řádné fungování; do evidence svěřenských fondů proto postačí zapsat pouze údaj o způsobu, jakým jsou či mají být obmyšlení takového fondu určeni (toto řešení je souladné se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2015/849/EU ze dne 20. května 2015 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, která v čl. 31 požaduje dostupnost údajů o obmyšlených nebo o okruhu obmyšlených). U fondů se soukromým účelem naopak převažuje zájem na prevenci před možným zneužitím. Bude-li tedy obmyšlený takového fondu jmenován zakladatelem nebo svěřenským správcem, popřípadě jinak určen (např. ve statutu), bude muset být povinně jmenovitě zapsán do evidence svěřenských fondů. Teprve poté bude moci požívat výhod, které mu svěřenský fond nabízí.

Přestože návrh stanovuje obligatorní zápis beneficentů do evidence svěřenských fondů, jejich totožnost zůstane široké veřejnosti skryta. V zájmu zachování jejich práva na soukromí nebudou údaje o osobách beneficientů zapsané do evidence svěřenských fondů zveřejněny, ledaže k tomu dají beneficienti souhlas; podpis na listině o udělení souhlasu musí být úředně ověřen. Zapisované údaje o beneficentech nejsou uváděny v opisu z evidence svěřenských fondů. Uveřejnění nepodléhají ani listiny zakládané do sbírky listin, obsahují-li takové údaje. Ve snaze vyvážit zájem beneficientů na jejich ochraně a zájem třetích osob na ochraně jejich oprávněných zájmů návrh připouští, aby rejstříkový soud vydal opis zápisu nebo listiny obsahující také údaje o beneficientech osobě, která prokáže právní zájem (např. věřiteli předluženého svěřenského fondu, který se cítí být zkrácen na svých právech v důsledku pokračujících výplat benefitů z majetku ve svěřenském fondu), vyjmenovaným subjektům vymáhajícím právo (soud, exekutor, orgány činné v trestním řízení, správce daně, insolvenční správci, BIS, Ministerstvo financí) a povinným osobám ve smyslu zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.

Úprava evidence údajů o beneficientech v evidenci svěřenských fondů vychází ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2015/849/EU ze dne 20. května 2015 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, podle které mají členské státy Evropské unie zajistit centrální evidenci informací o skutečných vlastnících, jimiž jsou ve smyslu směrnice i beneficienti, a dostupnost těchto informací příslušným orgánům (čl. 31 směrnice).

K bodu 14: (§ 1474)

V návaznosti na zavedení povinného zápisu do evidence svěřenských fondů se navrhuje též stanovit povinnost podat návrh na výmaz svěřenského fondu z této evidence. K důvodům této úpravy srovnej důvodovou zprávu k návrhu změny ustanovení § 1451.

K bodu 15: (§ 1537)

Navrhuje se vyhovět četným podnětům praxe a odstranit nedůvodnou přísnost vůči smyslově postiženým, kterou stávající úprava působí při pořizování závěti.

Ustanovení § 1537 občanského zákoníku upravuje pořízení závěti veřejnou listinou; pro pořízení závěti osobami nevidomými nebo osobami se smyslovým postižením, které nemohou číst nebo psát, je dále odkázáno na obdobnou aplikaci ustanovení § 1535, již stanoví o závěti pořízené soukromou listinou týmiž osobami. Ustanovení § 1535 však stanovuje velmi přísné požadavky. Tato přísnost je odůvodnitelná právě jen a pouze v případě soukromé listiny. Není však smysluplné ani správné, aby byl stejný postup požadován, skrze odkaz § 1537, také v případě listiny veřejné. Z ustanovení § 1537 ve spojení s § 1535 vyplývá, že nevidomá osoba (či osoba se smyslovým postižením, která nemůže číst nebo psát), která chce pořídit závěť, ať už soukromou listinou nebo listinou veřejnou, musí mít pro oba tyto případy tři svědky, před nimiž bude závěť sepsána, poté nahlas přečtena a poté zůstavitelem i třemi svědky podepsána. V tom případě by však byla přítomnost notáře téměř nadbytečnou, ač by jeho role při pořizování závěti měla být klíčová.

Obě formy pořizování by však měly být, co do šíře a náročnosti požadavků, různé. Je nutné, aby nevidomý člověk (či člověk se smyslovým postižením, který nemůže číst nebo psát) měl, stejně jako člověk bez smyslového postižení, možnost výběru mezi testováním formou soukromé listiny, kdy jsou žádaná opatření na místě a záleží jen na něm, zda je dokáže naplnit, a mezi testováním formou veřejné listiny, kdy důvěra ve formální správnost úkonu je přenesena na osobu notáře.

Zajištění tří svědků (jak požaduje § 1535 odst. 2), kteří splní podmínky kladené § 1539 a násl., je v praxi velice náročné. Nesmí jít o nikoho, kdo by byl závětí obmyšlen, často jsou tedy vyloučeny osoby blízké. Na straně druhé za své přítomnosti při pořizování závěti budou svědci podrobně seznámeni s majetkovou situací testujícího, což u vzdálených osob není obvykle žádoucí. Nevidomému člověku (či člověku se smyslovým postižením, který nemůže číst nebo psát) je tak zcela nedůvodně ztíženo či až prakticky znemožněno pořizování závěti.

V tomto smyslu lze uvedenou úpravu shledat v rozporu s Listinou základních práv a svobod, konkrétně v rozporu s jejím článkem 1, 3 a 11.

Domníváme se, že v případě pořízení závěti formou veřejné listiny nevidomou osobou by přítomnost svědků neměla být vůbec vyžadována. Stejný argument je třeba zmínit i u osob se smyslovým postižením, které nemůžou číst nebo psát. Není-li však taková osoba schopna se podepsat, uplatní se obecná úprava ustanovení § 563 OZ, podle níž učiní namísto podpisu před alespoň dvěma svědky na listině rukou nebo jinak vlastní znamení, ke kterému jeden ze svědků připíše jméno jednajícího.

Navrhovaná změna napraví současný stav, který nespravedlivě zhoršuje postavení smyslově postižených osob při testování.

K bodu 16: (§ 2254)

Navrhujeme se snížit hranici nejvýše přípustné výše peněžité jistoty za splnění povinností vyplývajících z nájmu bytu a domu ze šestinásobku měsíčního nájemného na trojnásobek. Z poznatků Ministerstva práce a sociálních věcí s uplatňováním stávající úpravy vyplývá, že se omezení výše jistoty šestinásobkem měsíčního nájemného jeví v praxi jako nepřiměřeně vysoké s ohledem na nepříznivou sociální situaci příjemců nepojistných sociálních dávek (ale i ostatních občanů s nižšími příjmy), přičemž povinnost hradit takto vysokou jistotu se mnohdy stává zásadní překážkou získání standardního bydlení. Tito občané si nemohou dovolit takto vysokou jistotu složit, přičemž tuto částku nelze v plné výši kompenzovat ze systému nepojistných sociálních dávek.

K bodu 17: (§ 3025)

Užití pojmu „pobočné odborové organizace“ a „pobočné organizace zaměstnavatelů“ v občanském zákoníku a dalších zákonech skýtá podklad pro možné narušení autonomie odborových organizací a organizací zaměstnavatelů ve vnitřních záležitostech a může odporovat závazkům České republiky z mezinárodních smluv. Z tohoto důvodu se navrhuje jejich vypuštění. Smyslem je vyjasnit, že i odborová organizace a organizace zaměstnavatelů založená jinou odborovou organizací nebo organizací zaměstnavatelů, resp. jejich organizační jednotka s právní subjektivitou, je odborovou organizací nebo organizací zaměstnavatelů, nikoliv zvláštní entitou, na niž se přiměřeně použijí ustanovení o pobočném spolku. Tím má být rozšířen prostor pro realizaci svobody sdružování a v jejím rámci svobody koaliční. Nedotčena by i nadále měla být možnost odborových organizací a organizací zaměstnavatelů zřizovat si různé vnitřní sekce, úseky, oddělení a organizační jednotky bez právní subjektivity. Vyloučena by neměla být ani fakultativní možnost zřídit organizační jednotku s právní subjektivitou, která bude vykazovat obdobné rysy jako pobočný spolek. Přiměřená aplikace úpravy pobočného spolku však nebude odborovým organizacím ani organizacím zaměstnavatelů vnucována bez možnosti se od ní odchýlit.

K bodu 18: (§ 3033)

Navrhuje se prodlužit lhůtu pro přezkum soudních rozhodnutí, kterými byly před 31. 12. 2013 fyzické osoby zbaveny způsobilosti k právním úkonům, resp. byly v této způsobilosti omezeny, ze tří na pět let. V rámci přezkumu má soud zhlédnout a vyslechnout posuzovaného a dále vyslechnout opatrovníka, znalce, příp. ošetřujícího lékaře. Soud o svéprávnosti znovu rozhodne a ve výroku přesně formuluje rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezuje. Takto je třeba přezkoumat přes třicet tisíc rozhodnutí, což se v původně stanovené lhůtě ukazuje jako nemožné. Problém představuje i nedostatečný počet soudních znalců příslušných k vypracování znaleckého posudku.

Prodloužení lhůty pro přezkum má zajistit dostatečný prostor k řádnému individuálnímu posouzení, včetně pořízení znaleckých posudků, aniž by došlo k nežádoucímu zpomalení ostatní agendy soudů.

K bodu 19: (§ 3046)

Srovnej zdůvodnění k bodu 17. Užití pojmů „pobočné odborové organizace“ a „pobočné organizace zaměstnavatelů“ v ustanovení § 3046 OZ se jeví jako problematické a od počátku účinnosti zákona nezpůsobilé vyvolávat zamýšlené účinky. Fikce, podle níž se dřívější organizační jednotky odborových organizací a organizací zaměstnavatelů evidované podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, považují za jejich pobočné organizace, je nepřípadná. Postavení těchto organizačních jednotek lze přitom v mnohých případech jen obtížně ztotožnit s postavením pobočných spolků podle občanského zákoníku. Změnou se má vyjasnit, že se v daném případě jedná o standardní odborové organizace nebo organizace zaměstnavatelů, které podléhají témuž právnímu režimu.

K článku II

(přechodná ustanovení)

K bodu 1:

Navrhuje se formulovat přechodné ustanovení k navrhovanému znění ustanovení § 441 odst. 2 OZ, díky kterému budou platná právní jednání učiněná po nabytí účinnosti tohoto zákona, která by jinak byla stižena vadou pro nedostatek formy plné moci udělené ještě před účinností změny. To umožní recipientům již před nabytím této účinnosti částečně využít pravidla navrhovaného v § 441 odst. 2 OZ, když ještě za účinnosti dosavadní úpravy budou moci udělit v souladu s uvedeným ustanovením plnou moc pro právní jednání, která se poté uskuteční až za účinnosti nového zákona. Tím se také vyloučí pochybnosti o dostatečnosti a využitelnosti plných mocí udělených (na základě některých výkladů) jen s úředně ověřenými podpisy ještě před účinností změny a odpadne potřeba jejich opětovného udílení.

K bodu 2:

Navrhuje se stanovit šestiměsíční lhůtu, během níž musejí být do evidence zapsány svěřenské fondy, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti navrhovaného zákona. Jako sankce za nesplnění této povinnosti se navrhuje stanovit následek v podobě zániku správy (jehož účinky jsou upraveny v ustanovení § 1472 nebo 1473).

K bodu 3:

Aby nedošlo ke vzniku dvojkolejnosti evidence ve vztahu k svěřenským fondům vzniklým před a po nabytí účinnosti navrhovaného zákona, navrhuje se stanovit šestiměsíční lhůtu, během níž se musejí do evidence nechat zapsat obmyšlení svěřenských fondů zřízených k soukromému účelu. Vzhledem k navrhované konstitutivnosti takového zápisu se současně navrhuje, aby následek spojený s nedodržením povinnosti tohoto zápisu spočíval v zániku účinnosti určení takového obmyšleného; svěřenský správce nebude kupříkladu dále oprávněn obmyšlenému, který není zapsán v evidenci svěřenských fondů, poskytovat plnění ze svěřenského fondu.

K bodu 4:

Pro případ, že by nebylo svěřenského správce, který by vykonával správu nad svěřenským fondem vzniklým přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a kterému přísluší podat návrh na zápis skutečností, jejichž zápis do evidence svěřenských fondů je podle tohoto zákona obligatorní, navrhuje se v přechodném ustanovení stanovit, že zahájí-li se ve lhůtě podle bodu 3 nebo 4 řízení o jmenování svěřenského správce, neskončí tato lhůta dříve než za šest měsíců ode dne, kdy byl svěřenský správce jmenován.

K bodu 5:

Pro občanská sdružení a společenství vlastníků vzniklá do 31. 12. 2013 se navrhuje stanovit výjimku z přechodného ustanovení § 3042 NOZ, jež ukládá všem právnickým osobám přizpůsobit svůj název požadavkům nového občanského zákoníku do dvou let ode dne nabytí jeho účinnosti.

Zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, který obsahoval úpravu občanských sdružení do účinnosti nového občanského zákoníku, nestanovil žádné náležitosti názvu občanských sdružení. Ta si tak mohla zvolit název libovolný za podmínky, že se výrazně lišil od názvu již existující právnické osoby, orgánu veřejné moci České republiky, mezinárodní organizace, jejího orgánu nebo její instituce a od názvu Evropské unie a jejích orgánů (viz § 6 odst. 2 a odst. 4 zákona o sdružování občanů). Zákon dokonce rozmanitost názvů předpokládal (§ 2 odst. 1 zákona o sdružování občanů). Zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, který upravoval společenství vlastníků do nabytí účinnosti nového občanského zákoníku, vyžadoval, aby název obsahoval slovo „společenství“ (viz § 9 odst. 14 písm. a) zákona o vlastnictví bytů).

Současné znění § 3042 zakotvuje povinnost přizpůsobit název právnické osoby ustanovením nového občanského zákoníku. Takovými ustanoveními jsou § 132 až 134 NOZ z obecné části upravující právnické osoby a dále speciální ustanovení u jednotlivých typů právnických osob, která zakotvují další požadavky. Bývalá občanská sdružení musejí do dvou let zařadit do svého názvu slova „spolek“, „zapsaný spolek“ nebo zkratku „z. s.“ (§ 216 NOZ). Společenství vlastníků se týká § 1200 odst. 2 písm. a), který vyžaduje, aby název společenství obsahoval slova „společenství vlastníků“ – v praxi tedy musí mnohá společenství, jež tuto podmínku nesplňují, do svého názvu přidat pouze slovo „vlastníků“. Z povinnosti uvést název do souladu připouští § 3042 výjimku. Ta je však vymezena relativně úzce a nedokáže zachytit všechny případy, na něž by výjimka měla dopadnout.

Spolky i společenství vlastníků jsou svobodné soukromoprávní útvary. Nutit je, aby změnily stávající název, pokud zde není legitimní veřejný zájem, představuje nepřiměřený zásah do jejich autonomie. Spolky jsou ze všech právnických osob nadány nejvyšší mírou autonomie, fungují na bázi dobrovolnosti, nemají zpravidla velký majetek a jejich hodnota je často dána jen jejich zažitým názvem. Změna názvu může znamenat snížení této hodnoty a mnohdy přináší značné finanční náklady spojené se změnou zakladatelských právních jednání, návrhem na zápis nového názvu do veřejných rejstříků, ale též třeba s úpravou propagačních předmětů, internetových stránek či vizitek. Není důvod autonomii spolků narušovat a nutit ty již existující, aby si do svého názvu vkládaly údaj o právní formě. Jediný veřejný zájem, jenž může případně u názvu vyvstat a který je vyjádřen v § 132 odst. 2 NOZ (zákaz klamavosti nebo zaměnitelnosti názvu spolku s jinou právnickou osobou), byl zajištěn již v úpravě účinné do konce roku 2013 (§ 6 odst. 4 zákona o sdružování). U společenství vlastníků jednotek existuje legitimní zájem na tom, aby veřejnost věděla, že se o takové společenství jedná. Tento legitimní zájem byl však nepochybně zajištěn i v předchozí úpravě: dle zákona o vlastnictví bytů podle § 9 odst. 14 musely stanovy obsahovat název společenství, který musel obsahovat označení domu, pro který vzniklo, a muselo v něm být obsaženo slovo „společenství“. Ani zde tak není nutné klást na společenství vlastníků vzniklá před rokem 2014 další nároky.

Navrhovaná výjimka z povinnosti uvést název do souladu s novým občanským zákoníkem se však nevztahuje na další právnické osoby. Tato povinnost se projeví např. u několika málo obchodních korporací (10), které budou muset ze svého názvu odstranit slovo „spolek“, neboť to se po nabytí účinnosti NOZ stalo vyhrazeným označením pro tuto formu právnické osoby a jeho uvedení v názvu právnické osoby jiné formy (kupř. Spolek zahrádkářů, s.r.o.) by bylo klamavé, a tudíž v rozporu s § 132 odst. 2 NOZ.

Ke dni 9. 4. 2015 bylo ve spolkovém rejstříku zapsáno 88235 spolků a 27358 pobočných spolků. Přičemž k témuž datu mělo požadované označení právní formy ve svém názvu („spolek“, „zapsaný spolek“ nebo „z. s.) uvedeno toliko 6896 spolků. V rejstříku společenství vlastníků jednotek bylo zapsáno 57550 společenství vlastníků. Z nich 42795 mělo ve svém názvu uvedenu právní formu v podobě „společenství vlastníků“ nebo „společenství vlastníků jednotek“.

Z výše uvedené statistiky je patrné, že několik měsíců před uplynutím lhůty pro přizpůsobení názvu požadavkům občanského zákoníku existuje mezi spolky i společenstvími vlastníků velký počet subjektů, kteří danou povinnost dosud nesplnili. S ohledem na tento stav panuje důvodná obava, že budou mnohé z těchto subjektů vystaveny hrozbě zrušení, aniž by důvod k tomuto zrušení byl za stávající situace odůvodněn veřejným zájmem či zájmem na ochraně jiných hodnot.

K článku III

(změna zákona o soudních poplatcích)

K bodu 1: (§ 11 odst. 1 písm. k))

Změna souvisí s navrhovaným vypuštěním pojmu „pobočné odborové organizace“ a „organizace zaměstnavatelů“ z občanského zákoníku a dalších zákonů. K tomu srovnej zdůvodnění k části první čl. I bodu 17.

K bodu 2 a 3: (§ 11 odst. 1 písm. l) a o))

Navrhuje se osvobození od soudního poplatku v případě zápisu svěřenského fondu do evidence svěřenských fondů, změny zápisu nebo výmazu svěřenského fondu. Záměrem je nezvyšovat dále náklady, které jsou spojeny se zřízením a fungováním svěřenského fondu.

K bodu 4: (§ 16a)

Navrhované ustanovení zakotvuje pro účely tohoto zákona legislativní zkratku, podle které se veřejným rejstříkem rozumí i evidence svěřenských fondů.

K článku IV

(změna notářského řádu)

Změna se navrhuje v návaznosti na navrhovanou změnu ustanovení § 1537 občanského zákoníku. Stávající ustanovení § 65 odst. 3 se jeví jako nadbytečné.

K článku V

(změna zákoníku práce)

K bodům 1 a 2: (§ 56a a § 77)

Vzhledem k vypuštění možnosti rozvázat pracovní poměr nezletilého, který nedosáhl šestnácti let věku, jeho zákonným zástupcem, se ustanovení § 56a a § 77 odst. 5 a 6 stávají nadbytečnými. Z tohoto důvodu se navrhuje je ze zákoníku práce vypustit.

K článku VI

(změna zákona o základních registrech)

Navrhuje se změna zákona o základních registrech, která souvisí se zavedením evidence svěřenských fondů. Bylo upuštěno od původně zamýšleného řešení v podobě právní fikce, podle níž se mělo hledět na svěřenský fond pro účely daného zákona jako na právnickou osobu. Z praktických důvodů byl po konzultaci s Ministerstvem vnitra i na základě požadavků jiných resortů svěřenský fond upraven jako další subjekt, o němž se vedou v registru osob údaje. Tím nemá být nikterak dotčen soukromoprávní charakter svěřenského fondu jako bezsubjektní entity. Pokud jde o podstatu zbývajících změn v ustanovení § 25, platí, že je nezbytné převedení věty do množného čísla, jinak nebude z gramatického hlediska správně formulována („Subjektem, o němž se vedou v registru osob údaje, je svěřenský fond, pokud je zapsána (…)). Všechny dosavadní subjekty jsou zde uvedeny v rodu ženském, nově vkládané písmeno g) však obsahuje subjekt uvedený v rodu mužském.

K článku VII

(změna zákona o zvláštních řízeních soudních)

K bodu 1: (§ 38)

V návaznosti na četné připomínky praxe se navrhuje soudu výslovně umožnit, aby upustil od výslechu znalce, a to v případě, kdy se jedná o prodloužení doby omezení svéprávnosti. Soud od znaleckého posudku může upustit v případě, kdy se stav dotčené osoby nezměnil. O této skutečnosti musí mít soud k dispozici relevantní důkaz. Tím může být zejména zpráva ošetřujícího lékaře ve spojení s naposledy vypracovaným znaleckým posudkem, z nichž plyne, že stav zjištěný dříve pořízeným znaleckým posudkem nevykazuje perspektivu zlepšení, což je zároveň potvrzeno aktuální zprávou ošetřujícího lékaře. Pro vyloučení pochybností se pro tento případ navrhuje stanovit, že výslech znalce, který vypracoval poslední znalecký posudek, se v tomto řízení nevyžaduje. Rovněž co se týče zprávy ošetřujícího lékaře, i tu postačí předložit, aniž by byl nezbytný jeho výslech. To nevylučuje, aby soud ošetřujícího lékaře vyslechl, shledá-li, že to okolnosti vyžadují, jak odpovídá pravidlu stanovenému již ve stávající dikci odstavce 1. Ostatní pravidla týkající se průběhu řízení zůstávají zachována. Návrh sleduje zefektivnění a zpružnění řízení v případech, kdy je zjevné, že je nový znalecký posudek a výslech znalce nadbytečný, a řízení je tudíž zbytečně prodlužováno a spojeno s neúčelnými náklady i potenciální zátěží pro posuzovaného. V této souvislosti se poukazuje i na nízký počet soudních znalců příslušných k vypracování posudku. Alespoň částečné snížení počtu těchto posudků tak může mít pozitivní vliv i na rychlost ostatních řízení, ve kterých bude posudek nutné vypracovat.

Navrhované ustanovení se inspiruje úpravou Německa (srov. § 295 odst. 1 Gesetz über das Verfahren in Familiensachen und in den Angelegenheiten der freiwilligen Gerichtsbarkeit). Od ustanovení znalce je možné dle německé právní úpravy upustit v případě, že je na základě osobního výslechu dotčené osoby a vyjádření lékaře zřejmé, že stávající opatření bude nadále potřebné.

K bodu 2: (§ 164)

Bude-li v rámci řízení o pozůstalosti zjištěno, že zůstavitel pořízením pro případ smrti zřídil svěřenský fond, navrhuje se, aby požadavek na deklaratorní zápis do evidence svěřenských fondů zabezpečil notář. K provedení zápisu dojde bez řízení na podkladě usnesení vydaného v řízení o pozůstalosti.

Notář pověřený prováděním úkonů v rámci řízení o pozůstalosti je nezávislým subjektem, jenž je schopen zajistit realizaci této povinnosti, jejíž splnění přesahuje zájem osob zainteresovaných na výsledku tohoto řízení. Volba jakékoli jiné osoby se jeví jako nefunkční. Zakladatel zde nepřipadá v úvahu. Taktéž svěřenský správce zde být nemusí. Z platné právní úpravy nijak nevyplývá povinnost, aby byl svěřenský správce obligatorně určen již v pořízení pro případ smrti, popřípadě aby zde byl stanoven alespoň způsob jeho určení. Stávající úprava toliko stanovuje náležitosti statutu (§ 1452), mezi nimiž se uvedené skutečnosti nevyskytují. I tehdy, když bude svěřenský správce v pořízení pro případ smrti určen, není po vzniku svěřenského fondu zajištěno, že bude neprodleně zprostředkován údaj o tomto vzniku veřejnosti. Svěřenský správce je sice povinen spravovat fond již v den následující po dni úmrtí zůstavitele, avšak může být ve vztahu k povinnosti nechat zapsat fond nečinný. Další osoby připadající v úvahu, kupříkladu vykonavatel závěti či správce dědictví, jsou pouze fakultativními subjekty se specifickou rolí v rámci řízení o pozůstalosti, tudíž se nejeví jako vhodné, aby jim byl tento úkol svěřen. V takovém případě by mohl trvat nežádoucí stav, kdy svěřenský fond sice vznikl, avšak absentuje veřejně dostupný údaj, který by vznik a den tohoto vzniku osvědčoval. O existenci svěřenského fondu by se při absenci takového údaje nemohly dozvědět ani osoby, které jsou případně oprávněny svěřenského správce jmenovat nebo mají právní zájem na tom navrhnout soudu, aby svěřenského správce jmenoval nebo mu uložil povinnost podat návrh na zápis svěřenského fondu do evidence (§ 1455, § 1466). Daný stav by byl nežádoucí rovněž pro třetí osoby, které kontrahují s osobou svěřenského správce, jenž nesplnil povinnost podat návrh na zápis fondu do evidence.

Jakkoliv platí, že se do evidence má zapisovat též osoba svěřenského správce, předpokládá se, že svěřenský fond zřízený pořízením pro případ smrti bude moci být do evidence zapsán i bez konkrétní osoby svěřenského správce. Tento případ se navrhuje v textu zákona zdůraznit výslovně, svěřenský správce tak bude do evidence zapsán pouze tehdy, byl-li již jmenován nebo jinak určen. Tato možnost zde musí být dána právě proto, aby bylo reálně možné co nejdříve po vzniku fondu zprostředkovat údaj o tomto vzniku veřejnosti (srov. výše uvedené motivace).

Pověřením notáře (který zároveň vykonává funkci soudního komisaře) tímto úkonem se má sledovat rovněž vůle zůstavitele, jež by mohla v případě jiného řešení zůstat nenaplněna. Notář však má vystupovat jako nezávislý subjekt. Zejména proto, že by v případě jiného řešení hrozila zájmová nerovnováha. Je přitom zřejmé, že notář ve vztahu k tomuto úkolu nemá být obdobou vykonavatele závěti, správce pozůstalosti ani svěřenského správce, neboť má zasláním usnesení rejstříkovému soudu uskutečnit pouze úkon, jenž směřuje k osvědčení jsoucího právního stavu. V žádném případě nelze dovozovat, že by zde byla dána působnost notáře ve vztahu k dalším úkonům souvisejícím s fungováním svěřenského fondu či v souvislosti s ním. Vzniknou-li kupříkladu pochybnosti, zda je ten který majetek součástí svěřenského fondu či předmětem pozůstalosti, je třeba tento spor řešit mezi svěřenským správcem a dědici; notář – soudní komisař není k tomuto pasivně legitimován.

Notář má povinnost zaslat příslušné usnesení rejstříkovému soudu bez zbytečného odkladu poté, co bylo spolehlivě zjištěno, že zůstavitel pořízením pro případ smrti zřídil svěřenský fond; bez ohledu na skutečnost, zda je již osoba svěřenského správce známa a bez nutnosti její zjištění iniciovat a zabezpečovat.

Příslušné usnesení obsahuje dosud známé údaje, které se podle jiného zákona navrhují zapisovat o svěřenském fondu do evidence svěřenských fondů. Jeho obsahem je vyrozumění svěřenského správce o tom, že vznikl svěřenský fond, jehož správy se má ujmout, a o jeho právech v řízení o pozůstalosti, v jehož rámci se rovněž rozhoduje o majetku vyčleněném do svěřenského fondu. Postavení svěřenského správce v řízení o pozůstalosti je tedy obdobné postavení dědice, avšak pouze v rozsahu, v jakém to neodporuje povaze správy svěřenského fondu a vůli zůstavitele. V úvahu tedy z povahy věci nepřipadá například právo svěřenského správce dědictví odmítnout.

K článku VIII

(změna zákona o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob)

Obecně:

Evidenci svěřenských fondů se navrhuje upravit v zákoně č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. Přestože svěřenské fondy nejsou osobou, bylo zvoleno řešení právně zakotvit evidenci těchto entit v rejstříkovém zákoně. Tento zákon poskytuje infrastrukturu pro vedení evidence svěřenských fondů v podobě osvědčené procedury rejstříkového řízení a existující soustavy rejstříkových soudů, které mají dlouhodobou zkušenost s vedením registrů blízkých navrhované evidenci svěřenských fondů. Navrhované řešení je proto z hlediska ekonomické náročnosti šetrné. Je rovněž legislativně příznivější, když umožňuje v řadě případů aplikaci ustanovení, která upravují veřejné rejstříky obecně.

Volba zavedení evidence svěřenských fondů v podobě obdobné veřejným rejstříkům vyplynula ze zhodnocení stávajícího právního stavu a porovnání dalších variant řešení.

Zhodnocení stávajícího právního stavu:

Toho času existuje dílčí evidence svěřenských fondů pro daňové účely. Svěřenský fond je poplatníkem daně z příjmů právnických osob (§ 17 odst. 1 písm. f) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů), daně z přidané hodnoty (§ 4b odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty) a daně z pozemků a daně ze staveb § 3 odst. 2 písm. b) a § 8 odst. 2 písm.

b) zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí). Ve vztahu ke svěřenským fondům jakožto poplatníkům daní existuje podle ustanovení § 125 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, registrační povinnost. Osobou, která plní povinnosti stanovené svěřenskému fondu jakožto daňovému subjektu, je svěřenský správce (§ 20 odst. 3 daňového řádu). Stávající stav je v podrobnostech přiléhavě popsán ve veřejně dostupné informaci k registraci svěřenských fondů na stránkách finanční správy (k dispozici zde: http://www.financnisprava.cz/assets/cs/prilohy/d-sprava-dani-a- poplatku/Informace_k_registraci_sverenskych_fondu.PDF): „Registrační řízení probíhá stejným způsobem jako u jiných daňových subjektů – tedy svěřenský správce je povinen v zákonem stanovených případech podat přihlášku k registraci pro právnické osoby, jejíž nedílnou součástí jsou kopie statutu svěřenského fondu a dokladu o datu vzniku svěřenského fondu a další doklady prokazující údaje uvedené v přihlášce k registraci (originály dokladů je nutno předložit správci daně k nahlédnutí). Při registraci je nutno uvést také údaje týkající se svěřenského správce (je-li správců více, pak údaje všech svěřenských správců) – je-li svěřenským správcem fyzická osoba, uvede její jméno, příjmení, rodné číslo, adresu místa pobytu a případně adresu pro doručování, je-li svěřenským správcem právnická osoba, uvede její název, IČO, právní formu, adresu sídla, identifikátor datové schránky a další kontaktní údaje. (…) Správce daně vydá rozhodnutí o registraci podle ust. § 129 daňového řádu a přidělí svěřenskému fondu daňové identifikační číslo. Vzhledem k absenci sídla svěřenského fondu nelze určit místní příslušnost správce daně podle ust. § 13 odst. 1 písm. b) daňového řádu, ale je určena podle ust. § 12 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Místně příslušným správcem daně je tedy Finanční úřad pro hlavní město Prahu. Spravujícím územním pracovištěm v rámci Finančního úřadu pro hlavní město Prahu je Územní pracoviště pro Prahu 7. V případě, kdy je součástí majetku ve svěřenském fondu nemovitá věc, je místní příslušnost ke správě daně z nemovitých věcí určena standardně podle ust. § 13 odst. 2 daňového řádu - místně příslušným je tedy ten správce daně, v jehož obvodu územní působnosti se nemovitá věc nachází.“

Ke dni 13. 4. 2015 bylo pro daňové účely registrováno u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu celkem 50 svěřenských fondů, z nichž všechny byly zřízeny k soukromému účelu.

Porušení povinnosti registrovat svěřenský fond u správce daně se svěřenský správce dopustí toliko správního deliktu. S ohledem na to, že skutečnost, že svěřenský fond nebyl registrován jako daňový subjekt, nemá vliv na platnost jeho vzniku, lze mít pochybnosti o tom, zda celkový počet registrovaných svěřenských fondů odpovídá jejich skutečnému počtu.

Podle stávající právní úpravy dále platí, že se pro účely veřejných seznamů nebo jiných evidencí eviduje údaj o svěřenském správci jako vlastníku majetku ve svěřenském fondu s poznámkou „svěřenský správce“ (§ 1456 NOZ).

Varianty řešení

Při úvahách o legislativním řešení bylo zvažováno několik variant. První spočívala v zachování a případném rozvinutí stávající právní úpravy, která počítá toliko s dílčí evidencí svěřenských fondů pro daňové účely. Tato varianta ze shora uvedených důvodů není způsobilá zajistit věrohodný přehled o existenci všech svěřenských fondů, které působí na území České republiky, a o osobách, které na nich participují. Rovněž tato evidence v plné míře nepromítá a není s to promítnout požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2015/849/EU ze dne 20. května 2015 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu. Konečně tato evidence není využitelná k ochraně soukromých osob, které mohou být činností vyvíjenou v souvislosti se svěřenským fondem poškozeny. Druhá varianta spočívala ve vybudování zcela nové evidence obdobné evidenci smluv o manželském majetkovém režimu, která je vedena Notářskou komorou České republiky. Tato podoba evidence na rozdíl od nakonec zvolené varianty evidence obdobné veřejnému rejstříku neumožňovala využít již existující technický a právní způsob řešení, pročež bylo možné usuzovat na její nepoměrně vyšší nákladovost.

K bodu 1:

Za účelem zachování terminologické čistoty (nepoužitelnost pojmu rejstřík pro non-subjekt) a vyloučení pochybností o nezměněné povaze svěřenských fondů se navrhuje změna názvu rejstříkového zákona.

K bodu 2 a 3: (§ 7)

V souvislosti s doplněním zákona o veřejných rejstřících fyzických a právnických osob o evidenci svěřenských fondů se navrhuje adekvátně rozšířit rozsah údajů uveřejňovaných Ministerstvem financí.

K bodu 4: (§ 26)

Změna souvisí s navrhovaným vypuštěním pojmu „pobočné odborové organizace“ a „organizace zaměstnavatelů“ z občanského zákoníku a dalších zákonů. K tomu srovnej zdůvodnění k části první čl. I bodu 17.

K bodu 5: (65a až 65g)

K § 65a:

Právní úpravu evidence svěřenských fondů se navrhuje upravit v Části první, v nově vložené Hlavě IV. Ustanovení § 65a stanovuje, že se na evidenci svěřenských fondů použijí obdobně ustanovení tohoto zákona o veřejných rejstřících.

Odstavec 2 vymezuje entity, které se budou do evidence zapisovat. Jedná se jak o svěřenské fondy zřízené podle českého práva, tak i o srovnatelné entity, které se řídí právem jiného státu a působí na území České republiky. Obdobná povinnost zápisu je již za stávající úpravy stanovena kupříkladu zahraničním spolkům, které vyvíjejí činnost na území České republiky. Rozsah použitého pojmu působí je dostatečně široký k tomu, aby zabránil obcházení zápisu do evidence, kterému by měly podléhat tuzemské svěřenské fondy, prostřednictvím zakládání obdobných zahraničních entit. Subtilnější vymezení daného pojmu lze ponechat aplikační praxi.

Odstavec 3 stanoví, že se na svěřenský fond použijí obdobně ustanovení tohoto zákona o zapsané osobě. Zároveň se navrhuje stanovit, že ve vztahu ke svěřenskému fondu vykonává práva a povinnosti podle rejstříkového zákona svěřenský správce. Tím je zohledněna povaha svěřenského fondu jakožto non-osoby, která není způsobilým nositelem a vykonavatelem těchto práv a povinností. Role svěřenského správce v tomto ohledu odpovídá jeho hmotněprávnímu postavení, které vyplývá z ustanovení § 1448 odst. 3 a 1456 NOZ. Taktéž se navrhuje z důvodu vhodnosti vztáhnout na osobu svěřenského správce pravidla, která zákon stanoví o členu orgánu právnické osoby. Tím jsou do úpravy jeho postavení zahrnuta pravidla dle ustanovení § 10 a 106 odst. 2 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob.

Ustanovení části první se na úpravu evidence svěřenských fondů použijí obdobně. Z tohoto pravidla stanovuje odchylky a výluky odstavec 4 a 5.

Odstavec 4 představuje zvláštní úpravu k jinak přímo aplikovatelné úpravě části první zákona. Soud při naplnění podmínek ustanovení § 9 odst. 1 svěřenský fond zruší, jeho likvidace však nepřichází v úvahu a bude aplikována speciální úprava občanského zákoníku (§ 1472 a násl. NOZ). S ohledem na převážně neveřejný charakter evidence svěřenských fondů (§ 65d odst. 2 návrhu) a z něj vyplývající nemožnost osob zainteresovaných na fungování svěřenského fondu (zakladatel, obmyšlený, další osoba vykonávající dohled) zjistit ve všech ohledech případný rozpor zápisu s donucujícím ustanovením zákona, navrhuje se zakotvit, aby soud o takovém případném rozporu a trvající nečinnosti svěřenského správce ve vztahu k jeho odstranění tyto osoby vyrozuměl. Teprve v případě, že ani tyto osoby nezajistí nápravu, může soud přistoupit ke zrušení svěřenského fondu. Bez výslovného zakotvení takového postupu by se dané osoby o rozporu zápisu s donucujícím ustanovení zákona zpravidla dozvěděly až v průběhu samotného řízení o zrušení svěřenského fondu (§ 95 zákona č.292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních).

Odstavec 5 výslovně vylučuje použitelnost ustanovení § 14 zákona, neboť svěřenský fond se nevyznačuje atributem sídla, a dále ustanovení části první hlavy III.

K § 65b:

Navrhované ustanovení upravuje aktivní legitimaci k podání návrhu na zápis zřízeného svěřenského fondu do evidence svěřenských fondů. Navrhuje se, aby v případech, kdy je svěřenský fond zřizován smlouvou, byl k podání návrhu povolán svěřenský správce. Stanovení svěřenského správce jako navrhovatele vychází z logiky jeho postavení ve vztahu k majetku vyčleněnému do svěřenského fondu. Předpokládá se, že svěřenský správce již přijal pověření držet a spravovat vyčleněný majetek, což jej může opravňovat též k převzetí iniciativy v procesu, který má směřovat k dovršení vzniku svěřenského fondu. Jako možné bylo zvažováno též řešení, které se při vymezení okruhu navrhovatelů uplatňuje u nadačních fondů (§ 32). Zde je v prvé řadě dána aktivní legitimace zakladateli. Toto řešení však bylo zavrženo, neboť neodpovídá roli zakladatele, která by se po zřízení svěřenského fondu měla omezit především na činnost dohlédací.

Odlišné pravidlo se uplatní pro svěřenské fondy, které vznikly na základě pořízení pro případ smrti. Srov. podrobnější zdůvodnění k navrhovanému ustanovení § 164 odst. 3 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.

K § 65c:

Navrhuje se, aby byl k podání návrhu na změnu nebo výmaz zápisu o svěřenském fondu oprávněn svěřenský správce. Krom faktu, že svěřenský fond není nadán právní osobností, je odůvodněno toto právo svěřenského správce též logikou jeho postavení jako osoby, jež vykonává vlastnická práva k majetku ve svěřenském fondu vlastním jménem na účet fondu.

K § 65d a 65f:

Ustanovení vypočítávají údaje, které se navrhuje ohledně svěřenského fondu zapsat do evidence. Výčet zapisovaných skutečností v § 65d a 65f je inspirován § 25 a 65 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a je uzpůsoben zapisované entitě. Okruh zapisovaných osob vychází mimo jiné také z vymezení osoby tzv. skutečného vlastníka, jak jej vymezuje ve vztahu k svěřenskému fondu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2015/849/EU ze dne 20. května 2015 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu (čl. 31 směrnice).

K § 65e:

Navrhované ustanovení vystihuje povahu evidence svěřenských fondů jako evidence zásadně neveřejné. Kromě základních údajů, které identifikují svěřenský fond, by měly být široké veřejnosti přístupné toliko údaje o jméně svěřenského správce a adresy, na které mohou třetí osoby přicházet se svěřenským správcem jednajícím na účet svěřenského fondu do styku, a o tom, zda je v majetku fondu také závod. Údaje o ostatních osobách zapisovaných do evidence v souvislosti se zápisem svěřenského fondu nebudou zveřejněny, ledaže s tím tyto souhlasí. Vzhledem k závažnosti následků souhlasu se zveřejněním údajů v evidenci se požaduje, aby byl opatřen úředně ověřeným podpisem osoby, která souhlas uděluje. Zapisované údaje o těchto osobách by neměly být uváděny v opisu z evidence svěřenských fondů. Uveřejnění nepodléhají ani listiny zakládané do sbírky listin, obsahují-li takové údaje. Zákon zde uznává legitimitu zájmu těchto osob na ochraně jejich soukromí. Opis zápisu či listiny obsahující jinak nezveřejňované údaje rejstříkový soud poskytne na žádost svěřenskému správci či osobě, která prokáže právní zájem na jejich získání (např. věřitel zakladatele nebo obmyšleného). Částečný opis zápisu, který obsahuje zveřejňované údaje, bude moci získat v souladu s § 4 každý.

Odstavec 3 vypočítává rovněž osoby, kterým bude umožněn dálkový přístup k údajům zapisovaným do evidence svěřenských fondů. Tyto subjekty mohou přístupu k těmto údajům využívat pouze pro potřeby a v mezích své zákonné působnosti, nemohou jej využívat svévolně. Jelikož se v praxi může jednat o vyšší množství přístupů, není z hlediska účelnosti a hospodárnosti vhodné, aby byl vydáván opis zápisu těchto neuveřejněných informací soudem. Proto bude v návaznosti na nabytí účinnosti novelizace rejstříkového zákona vytvořena speciální aplikace, která dané údaje v zásadě okamžitě zprostředkuje, bez nutnosti obracet se na soud. Tato aplikace bude navázána na veřejné rejstříky a bude provozována a spravována Ministerstvem spravedlnosti ČR. Obdobné řešení se navrhuje rovněž za účelem zprostředkování údajů o skutečném majiteli ve vztahu k právnickým osobám podle navrhované evidence skutečných majitelů dle návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

Ministerstvo spravedlnosti umožní přístup k informacím o skutečném majiteli pouze tehdy, pokud oprávněné subjekty zajistí, aby bylo možné zjistit identitu konkrétních fyzických osob, které k údajům o skutečném majiteli přistupují. Je totiž třeba mít kontrolu nad tím, zda k neveřejným a částečně osobním údajům přistupují skutečně pouze oprávněné subjekty, respektive osoby jednající za tyto subjekty (např. zaměstnanci). Z tohoto důvodu bude vyhláškou Ministerstva spravedlnosti upraven postup pro přístup. V případě orgánů veřejné moci (soudy, orgány činné v trestním řízení, zpravodajské služby atd.) bude verifikace k údajům přistupujících osob povětšinou dostatečně zajištěna interními systémy daných institucí. Tyto subjekty Ministerstvu spravedlnosti pouze předají identifikační údaje (obdobná číslům kvalifikovaných certifikátů), díky nimž Ministerstvo spravedlnosti konkrétním osobám s konkrétním (Ministerstvu spravedlnosti nahlášeným) identifikátorem umožní dálkový přístup. V případě ostatních subjektů bude ověřování probíhat prostřednictvím čísel kvalifikovaných certifikátů.

Aby byl subjektům umožněn přístup, budou muset předat Ministerstvu spravedlnosti seznam čísel kvalifikovaných certifikátů vydaných kvalifikovaným poskytovatelem certifikačních služeb (viz definice v zákoně č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu). Ministerstvo spravedlnosti následně umožní, aby se údaje o skutečném majiteli zobrazily pouze těm přistupujícím, jejichž čísla (kvalifikovaného certifikátu) byla oznámena. Díky této identifikaci bude možné kontrolovat, kdo, kdy a k jakým neveřejným údajům přistupoval. Zároveň bude aplikací vždy vyžadováno, aby k údajům přistupující osoba uvedla účel svého přístupu. Účel by osoba měla specifikovat co nejpřesněji, aby bylo zřejmé, co konkrétně subjekt (a osobu) vedlo k potřebě zjišťovat údaje o skutečném majiteli. Uvedený účel bude aplikací pro účely kontroly oprávněnosti a důvodnosti nahlížení evidován.

Aplikací nashromážděná data o nahlížení údajů o budou k dispozici FAÚ pro účely kontroly povinných osob (§ 2 zákona č. 253/2008 Sb.). Bližší informace k fungování této aplikace stanoví prováděcí právní předpis Ministerstva spravedlnosti.

V odstavci 5 se stanoví, že poskytování či umožnění přístupu k údajům o skutečném majiteli podle odstavce 3 písmene k) bude zpoplatněno. Náhradu nákladů bude subjekt platit vždy, když poskytne seznam čísel kvalifikovaných certifikátů nebo když ohlásí změnu v tomto seznamu. Ministerstvo spravedlnosti stanoví výši náhrady nákladů tak, aby nepřevyšovaly skutečně vynaložené náklady s aktualizací seznamu a provozem aplikace. Zpoplatnění se vztahuje pouze na subjekty podle písmene k), tedy na ty, které budou k údajům o skutečném majiteli přistupovat v relaci na svou činnost, kterou vykonávají na komerční bázi.

K § 65g:

Ustanovení vypočítává údaje, které se navrhuje zapsat do evidence ohledně zahraničního svěřenského fondu. Výčet zapisovaných skutečností v § 65f je inspirován § 49 a 50, jakož i dalšími ustanovení zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, a je uzpůsoben zapisované entitě.

K bodu 6 až 14: (§ 66)

Navrhuje se doplnit stávající ustanovení upravující obsah sbírky listin o dokumenty zakládané ohledně svěřenského fondu. Výčet je inspirován obecnou úpravou pro právnické osoby se zohledněním specifik svěřenských fondů.

Změna v ustanovení § 66 písm. a) souvisí s navrhovaným vypuštěním pojmu „pobočné odborové organizace“ a „organizace zaměstnavatelů“ z občanského zákoníku a dalších zákonů. K tomu srovnej zdůvodnění k části první čl. I bodu 17.

K bodu 13: (§ 118a)

S ohledem na specifika svěřenských fondů je nutné stanovit některé odchylky od obecné úpravy řízení v rejstříkových věcech. Navrhuje se tak učinit v nově vkládaném § 118a. Aplikace některých ustanovení části čtvrté bude v případě svěřenských fondů z povahy věci vyloučena. Z povahy věci nelze použít například § 82 týkající se likvidace právnické osoby.

K řízení o návrhu na zápis je příslušný krajský soud, v jehož obvodu je obecný soud svěřenského správce. Vznikl-li svěřenský fond smrtí zůstavitele, je příslušným krajský soud, v jehož obvodu je soud, u něhož je vedeno řízení o pozůstalosti.

Účastníkem rejstříkového řízení je osoba, která podala návrh na zápis, k němuž je oprávněna podle rejstříkového nebo jiného zákona, a svěřenský správce.

Ustanovení této části, která stanoví práva či povinnosti zapsané osobě či členu orgánu právnické osoby, vykonává dle navrhovaného § 65a odst. 3 svěřenský správce. Povinnosti, které jsou zapsané osobě uloženy v ustanovení § 104, je třeba vymáhat vůči svěřenskému správci. Možnost soudu uložit svěřenskému správci sankci, která dopadá do jeho majetkové sféry, návrh zakotvuje ve snaze motivovat svěřenského správce k plnění povinnosti aktualizovat údaje zapsané v evidenci svěřenských fondů nebo založit stanovené listiny do sbírky listin. Nebylo by spravedlivé, aby svěřenský správce zanedbával plnění svých povinností na účet svěřenského fondu, aniž by osobně pociťoval dopady uložené pořádkové pokuty. V takovém případě by pořádková pokuta pozbyla charakter donucujícího opatření, které soud ukládá ve snaze přimět účastníka řízení, aby nebránil postupu v řízení. Navrhované ustanovení vyjasňuje, že sveřenský správce není oprávněn použít na úhradu pořádkové pokuty, která mu byla uložena v řízení podle § 104, prostředky ze svěřenského fondu. Ve snaze zachovat smysl a účel pořádkové pokuty je obdobné pravidlo zakotveno v § 267b odst. 2 občanského soudního řádu, byť toliko ve vztahu k výkonu rozhodnutí, kterým byla svěřenskému správci pořádková pokuta uložena. Skutečnost, že nelze v rámci výkonu takového rozhodnutí postihovat majetek ve svěřenském fondu, však nasvědčuje tomu, že není přípustné z prostředků fondu uhradit pořádkovou pokutu, je-li svěřenským správcem plněno dobrovolně. Odstavec 6 představuje zvláštní úpravu k jinak přímo aplikovatelné úpravě části druhé zákona. Soud při naplnění podmínek ustanovení § 104 a podmínek obsahově odpovídajícím ustanovení § 105 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, svěřenský fond zruší. Jeho likvidace však nepřichází v úvahu a bude aplikována speciální úprava občanského zákoníku (§ 1471 a násl. NOZ). S ohledem na převážně neveřejný charakter evidence svěřenských fondů (§ 65d odst. 2 návrhu) a z něj vyplývající nemožnost osob zúčastněných na fungování svěřenského fondu (zakladatel, obmyšlený, další osoba vykonávající dohled) zjistit ve všech případech porušení stanovených povinností svěřenským správcem, navrhuje se zakotvit, aby soud o případných nedostatcích a trvající nečinnosti svěřenského správce ve vztahu k jejich odstranění tyto osoby vyrozuměl. Teprve v případě, že ani tyto osoby nezajistí nápravu, může soud přistoupit ke zrušení svěřenského fondu. Bez výslovného zakotvení takového postupu by se nicméně dané osoby o takových nedostatcích zpravidla dozvěděly až v průběhu samotného řízení o zrušení svěřenského fondu (§ 95 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních).

K článku IX

Účinnost zákona se navrhuje na 1. červenec 2016.

V Praze dne 12 – 10 – 2015

předseda vlády

Mgr. Bohuslav Sobotka, v. r.

ministr spravedlnosti

JUDr. Robert Pelikán, Ph.D., v. r.