zákon č. 462/2024 Sb.

K části první - změna zákona o spotřebních daních K čl. I

(§ 3 písm. d) a e))

Navrhuje se vypustit slovo „vyměřit“, neboť je-li odložena povinnost daň přiznat a zaplatit, tedy (terminologií daňového řádu) odložena daňová povinnost, nemůže dojít ani k jejímu vyměření.

(§ 3 odst. 1 písm. f))

Navrhuje se vypustit nadbytečnou část textu. Z kontextu zákona je zřejmé, že speciální ustanovení (výjimky) vůči tomuto ustanovení v jednotlivých částech zákona jsou aplikovány přednostně.

(§ 3 odst. 1 písm. g) až i))

Úpravy v těchto ustanoveních souvisí s přehledným pojetím definic daňových skladů, kdy tyto byly používány napříč zákonem o spotřebních daních, přičemž podrobnější vymezení bylo uvedeno až v § 19 zákona o spotřebních daních. Z hlediska systematiky je proto vhodnější jejich definici uvést již v § 3 zákona o spotřebních daních, přičemž jsou tato místa, jako doposud, rozlišena na výrobní a distribuční daňový sklad. Hlavním rozdílem mezi nimi je pouze v činnosti výroby, která v distribučním daňovém skladu není umožněna. Naproti tomu ve výrobním daňovém skladu se musí vždy vyrábět některý z vybraných výrobků, čímž jsou tyto sklady odlišeny od skladů distribučních. Dále se v písmeni i) navrhuje zavedení explicitní definice, co se rozumí pod pojmem pivovar. Pivovarem se pro účely spotřebních daní rozumí výrobní daňový sklad piva. Tento pojem je využíván ve speciální části týkající spotřební daně z piva. Navrhovanými úpravami nedochází k věcné změně oproti stávající úpravě.

(§ 3 odst. 1 písm. l))

Dochází k vypuštění legislativní zkratky „uživatel“ pro její nesystémovost v rámci definice. Další úprava definice uživatele souvisí s novou úpravou registrací daňových subjektů podle zákona o spotřebních daních, kdy bylo z hlediska efektivity výběru daně registrační řízení vyhodnoceno ve většině případů jako nadbytečné. V případě uživatele tedy není nutné explicitně uvádět, že se tento typ daňového subjektu neregistruje. Další změny jsou legislativně technického charakteru.

(§ 3 odst. 1 písm. o))

Vznik povinnosti daň přiznat a zaplatit není upraven pouze v § 9 zákona o spotřebních daních, ale i v dalších ustanoveních (např. § 46 zákona o spotřebních daních). Na tato jednotlivá ustanovení není nutné z hlediska přehlednosti právní normy odkazovat.

(§ 3 odst. 1 písm. q))

Úpravou ustanovení dochází k upřesnění textu (ve výčtu ustanovení nebyla obsažena všechna relevantní ustanovení) a zároveň se v souladu se správnou legislativní technikou upravuje použitý odkaz na zákon upravující metrologii.

(§ 3b odst. 5 písm. a))

V navrhované úpravě dochází k aktualizaci prováděcích předpisů ke směrnici Rady (EU) 2020/262.

(§ 4 odst. 1 písm. a))

Navrženými změnami dochází k důslednému provedení koncepce, v rámci které se rozlišují plátci, u nichž vzniká povinnost přiznat a zaplatit daň uvedením vybraných výrobků do volného daňového oběhu, podle toho, zda se jedná o uvedení do volného daňového oběhu v souladu s tímto zákonem (§ 4 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních) nebo neoprávněné (§ 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních). U výrobce se upřesňuje, že se podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních stane plátcem, pokud vyrábí vybrané výrobky „povinně“ mimo režim podmíněného osvobození od daně, neboť pouze v takovém případě vzniká povinnost přiznat a zaplatit daň okamžikem výroby (nový § 3 písm. n) bod 3 zákona o spotřebních daních ve spojení s § 9 odst. 1 zákona o spotřebních daních). V případě, že dojde k výrobě těchto vybraných výrobků v daňovém skladu v režimu podmíněného osvobození od daně, je plátcem daně z těchto vybraných výrobků provozovatel daňového skladu, ve kterém k této výrobě došlo (pokud je v režimu podmíněného osvobození od daně neodešle jiné osobě), a to v okamžiku vyjmutí těchto výrobků z režimu podmíněného osvobození od daně (nový § 3 písm. n) bod 1 zákona o spotřebních daních ve spojení s § 9 odst. 1 zákona o spotřebních daních). Osoba oprávněného odesílatele je již upravena v § 4 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebních daních, neboť ten je plátcem ve vztahu k vybraným výrobkům dopravovaným v režimu podmíněného osvobození od daně pouze v případě, kdy v souvislosti s touto dopravou poskytl zajištění daně. V jiných případech této osobě nevzniká povinnost přiznat a zaplatit daň z jejich statusu oprávněného odesílatele, ale provozovatele daňového skladu, který je v tomto pododstavci nadále obsažen.

(§ 4 odst. 1 písm. c))

Navrhuje se formulační zpřesnění § 4 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebních daních bez věcného dopadu. Je zde jednoznačně stanoveno, že plátcem daně není osoba, která žádá o vrácení daně podle § 15, 15a, 15b, 56, 56a a 57 zákona o spotřebních daních. Tyto osoby se však mohou i nadále stát plátci daně například podle § 4 odst. 1 písm. b) bodu 2 zákona o spotřebních daních v případě, že použijí vybrané výrobky, u kterých byla vrácena daň, pro jiné účely.

(§ 4 odst. 1 písm. d))

Cílem navrhované úpravy je rozdělit plátcovství v případě ztrát nebo znehodnocení nebo jiného porušení podmínek při dopravě vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně, a to z důvodu plného souladu se směrnicí Rady (EU) 2020/262. Na základě čl. 7 odst. 1 písm. a) bod ii) této směrnice je plátcem daně v případě nesrovnalosti při dopravě vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně mimo primární plátce daně rovněž jakákoli osoba, která se na neoprávněném opuštění režimu podmíněného osvobození od daně podílela nebo která si byla této neoprávněnosti vědoma nebo lze rozumně předpokládat, že si jí měla být vědoma.

(§ 4 odst. 1 písm. e))

Cílem navrhované úpravy je rozdělit plátcovství v případě ztrát nebo znehodnocení nebo jiného porušení podmínek při dopravě vybraných výrobků ve volném daňovém oběhu nebo při zasílání, a to z důvodu plného souladu se směrnicí Rady (EU) 2020/262.

Podle čl. 46 odst. 3 této směrnice solidární odpovědnost za spotřební daň při dopravě vybraných výrobků ve volném daňovém oběhu nebo při zasílání je stanovena bez vědomostního testu, který je aplikován v případě doprav v režimu podmíněného osvobození od daně (viz nový § 4 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebních daních). Za daň tak v případě volného daňového oběhu nebo při zasílání společně a nerozdílně odpovídá pouze osoba, která se na porušení podmínek podílela.

(§ 4 odst. 1 písm. g))

Změny v novém § 4 odst. 1 písm. g) zákona o spotřebních daních souvisí s důsledným provedením koncepce plátců spotřební daně (viz výše) a odstraněním možných duplicit. V případech, kdy dochází k nezákonné výrobě, skladování, nebo dopravě vybraných výrobků, kdy subjekt neprokáže, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné nebo oprávněně nabyté bez daně, dochází rovněž k uvedení předmětných vybraných výrobků do volného daňového oběhu (v případě ilegální výroby podle nového § 3 písm. n) bod 3 návrhu zákona o spotřebních daních, v případě ilegální dopravy nebo skladování podle nového § 3 písm. n) bod 6 návrhu zákona o spotřebních daních, a proto zde již není zapotřebí tuto skutečnost uvádět. Plátcem podle tohoto ustanovení se tak v případě nezákonné výroby vybraných výrobků může nadále stát subjekt, který vybrané výrobky, které musí být podle § 19 zákona o spotřebních daních vyráběny v daňovém skladu, vyrábí mimo daňový sklad, nebo subjekt, který vybrané výrobky v daňovém skladu vyrábí, avšak nezanese je do evidencí atp. Navrhované ustanovení proto cílí na situace, kdy jsou vybrané výrobky vyráběny v rozporu s tímto zákonem. Důležitým aspektem tohoto ustanovení rovněž je, aby se plátcem daně podle tohoto ustanovení (s kratší dobou splatnosti daně i lhůty pro podání daňového přiznání) nestaly osoby vyrábějící vybrané výrobky mimo daňový sklad legálně (výroba minerálních olejů neuvedených v § 59 odst. 1 zákona o spotřebních daních, výroba lihovin v pěstitelských pálenicích, výroba piva v zařízeních pro domácí výrobu piva v množství do 2000 litrů, atp.). Plátcem podle tohoto ustanovení se dále stává subjekt, který skladuje nebo dopravuje vybrané výrobky, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky pro osobní spotřebu (pomocí ustanovení § 32 zákona o spotřebních daních), vybrané výrobky zdaněné (například pomocí dokladů uvedených v § 5 zákona o spotřebních daních, evidencemi, dalšími důkazy podle daňového řádu) nebo vybrané výrobky oprávněně nabyté bez daně (například pomocí dokladu podle § 6 zákona o spotřebních daních). Dále se v souladu se směrnicí Rady (EU) 2020/262 doplňuje do společné a nerozdílné odpovědnosti také neoprávněná výroba.

(§ 4 odst. 2)

Prostřednictvím změny odstavce 2 se navrhuje zrušení registrační povinnosti plátců daně v oblasti spotřebních daní (registrační povinnost se nyní vztahuje na část daňových subjektů v této oblasti). Ta byla správcem daně vyhodnocena jako nadbytečná a administrativně zatěžující. S většinou plátců podle zákona o spotřebních daních byla dosud vedena dvě řízení – řízení o vydání povolení a registrační řízení, přičemž v rámci povolovacího řízení je správcem daně zjištěn dostatečný okruh údajů potřebný pro správu daní (viz § 9 odst. 3 daňového řádu). V rámci povolovacího řízení zákon o spotřebních daních rovněž předpokládá oznamovací povinnost změn většiny těchto údajů (viz § 43k zákona o spotřebních daních vs. § 127 odst. 1 nebo 3 daňového řádu). U ostatních subjektů, kterým vznikala povinnost registrace, budou potřebné údaje, stejně jako jejich případná změna, zjišťovány v rámci aktuálních daňových přiznání. U subjektů, které žádají o vrácení daně podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebních daních, v rámci daňového přiznání k uplatnění nároku na vrácení daně, u osob vyrábějících vybrané výrobky v souladu se zákonem mimo režim podmíněného osvobození od daně (např. minerálních olejů KN 3403) v rámci standardních daňových přiznání. U pěstitelských pálenic budou údaje zjišťovány v rámci spolupráce správce daně a Ministerstva zemědělství, které vydává příslušné povolení, a rovněž z aktuálních daňových přiznání. Zrušení registrační povinnosti bude mít i další praktické důsledky a přinese dodatečné administrativní úspory. Subjekty například již nebudou povinny, nestanoví-li tak přímo zákon, sdělovat ve lhůtě pro podání daňového přiznání nebo vyúčtování správci daně skutečnost, že jim nevznikla povinnost přiznat daň a zaplatit (viz § 136 odst. 5 daňového řádu). Vzhledem k tomu, že bylo z hlediska správy daně vyhodnoceno jako žádoucí, aby daňový subjekt, který je právnickou osobou zanikající bez právního nástupce, nadále předkládal současně se žádostí o výmaz z obchodního rejstříku nebo obdobného veřejného rejstříku souhlas správce daně, byly povinnosti upravené pro registrovaný subjekt v tomto ustanovení daňového řádu převzaty do zákona o spotřebních daních i pro subjekt, který není (nově) registrován.

(§ 4 odst. 3)

V tomto ustanovení dochází pouze k legislativně technickým změnám bez věcného dopadu.

(§ 4 odst. 4)

V tomto ustanovení dochází pouze k upřesnění, tj. nahrazení právnické nebo fyzické osoby osobou dlužníka, bez věcného dopadu.

(§ 4 odst. 5 a 6)

Jedná se o legislativně technickou změnu v souvislosti s úpravou § 4 odst. 1 zákona o spotřebních daních.

(§ 4 odst. 7)

Navrhované nové ustanovení staví najisto místní příslušnost správce daně u plátců daně podle nového § 4 odst. 1 písm. g) návrhu zákona o spotřebních daních, tj. plátců daně z titulu nezákonných činností a je tak speciálním ustanovením vůči § 10 odst. 1 zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Jeho cílem je zajištění zásady hospodárnosti a rychlosti řízení v souladu s § 7 daňového řádu. Toto ustanovení se vztahuje i na osobu společně a nerozdílně odpovídající za daň podle odstavce 1 písm. g), jelikož tzv. „podílník“ je také plátcem daně.

(§ 5 odst. 4)

Navrhovaná změna souvisí s úpravou dokladů, kterými subjekt může prokázat zdanění vybraných výrobků dopravovaných jejich vydražiteli (v rámci dražeb nebo daňové exekuce). V tomto ohledu v případech, kdy nemůže být vystaven doklad o prodeji (správce daně jako dražitel není vlastníkem předmětného zboží), může správce daně vydat doklad o dopravě s místem určení, kam budou vydražené vybrané výrobky dopraveny.

(§ 5 odst. 5)

Dochází k formulačnímu upřesnění daného ustanovení. Vzhledem k tomu, že při dovozu se spotřební daň spravuje společně se clem, bude jiné rozhodnutí o stanovení cla nebo daně, tedy rozhodnutí jak o vyměření daně, tak o doměření daně, vydávat vždy celní úřad primárně v postavení správce cla (sekundárně také v postavení správce daně, neboť se při dovozu spravuje spotřební daň společně se clem).

(§ 5 odst. 6)

Navržená změna souvisí s úpravami v oblasti možných forem dokladů podle zákona o spotřebních daních, kdy ustanovení o dokladech zasílaných na elektronický portál správce daně je nově upraveno v § 5 odst. 8 a 9 návrhu zákona o spotřebních daních.

(§ 5 odst. 8 až 10)

Navrhovanými ustanoveními jsou jednoznačně určeny podoby, které mohou mít doklady podle § 5 a § 6 zákona o spotřebních daních tak, aby subjekt byl schopen prokázat zdanění a nebyl vystaven hrozbě postupů upravených v § 42 a násl. zákona o spotřebních daních (tj. potenciální zadržení vybraných výrobků). Zákon zde umožňuje a nově jednoznačně specifikuje, že doklad může mít listinnou nebo elektronickou formu.

V případě elektronické verze bude moci subjekt využít tři možnosti, které dostatečně zaručují

zejména přítomnost dokladu v rámci celé dopravy vybraného výrobku a snižují proto možnosti zneužití: • doklad bude opatřený kvalifikovaným elektronickým časovým razítkem, • doklad bude přijat správcem daně prostřednictvím elektronického portálu správce daně, • doklad bude opatřen elektronickým údajem, ze kterého bude ověřitelné, kdy byl vystaven. Vzhledem k tomu, že § 42 odst. 1 zákona o spotřebních daních požaduje, aby byl doklad přítomen dopravě a skladování, neboť v opačném případě je správce daně nucen vybrané výrobky zadržet, je zapotřebí upřesnit, jak bude toto ustanovení aplikováno v návaznosti na novou úpravu.

V případě dopravy a listinné podoby dokladu je zřejmé, že tento doklad bude muset být

v případě kontroly předložen správci daně ve fyzické formě samotnou osobou přítomnou dopravě (např. řidičem), protože v opačném případě nebude jednoznačné, že tento nebyl účelově vytvořen v době kontroly dopravního prostředku.

V případě elektronické podoby s časovým razítkem bude zapotřebí, aby byla osoba přítomná

dopravě schopna předložit doklad správci daně v elektronické formě v době kontroly, například na telefonu či tabletu. V tomto případě se může jednat o čistě elektronický doklad i oskenovaný fyzický dokument opatřený časovým razítkem. Z časového údaje razítka bude muset být ověřitelné, že tento doklad provázel dopravu vybraného výrobku v každém jejím okamžiku.

V případě elektronického dokladu (bez časového razítka), který bude zaslán správci daně na elektronický portál, nebude muset mít osoba přítomná dopravě tento doklad u sebe. Bude

však nutné, aby byla v případě kontroly správcem daně schopna tento doklad identifikovat tak, aby správce daně mohl jeho tvrzení ověřit (např. sdělením identifikačních údajů k odeslanému dokladu, které byly vystavitelem přijaty e-mailem, kopií obrazovky potvrzení portálu, atp.). Na elektronický portál správce daně lze zasílat skeny fyzických dokumentů i doklady vystavené pomocí zde předvyplněných formulářů. Pro tyto případy je následně v novém odstavci 10 uvedena právní fikce, že za okamžik vydání dokladu v elektronické podobě se považuje okamžik jeho přijetí správcem daně prostřednictvím elektronického portálu. To v praxi ve spojení s okamžiky vystavování, resp. vydávání dokladů uvedenými v § 5 odst. 2, 3 a 4 znamená, že tento doklad bude muset být přijat správcem daně prostřednictvím elektronického portálu dříve, než je zahájena doprava (resp. při ukončení dopravy a následného vydání dokladu o prodeji dříve, než je vybraný výrobek fyzicky předán nabyvateli).

Poslední možností bude doklad opatřený elektronickým údajem, ze kterého bude ověřitelné, kdy byl vystaven. V tomto případě budou připuštěny (zejména s ohledem na vývoj

technologií) i jiné nezpochybnitelné záruky okamžiku vystavení, resp. elektronický údaj na dokladu, který jednoznačně prokáže, že k vystavení dokladu došlo před zahájením dopravy. Formulace ustanovení v tomto písmeni je širší z důvodu, že v této oblasti bude pravděpodobně docházet k dalšímu technologickému pokroku. Ze stávajících možností lze například jmenovat doklad, z jehož elektronických údajů bude možné v době místního šetření on-line ověření jeho existence v elektronických systémech vystavitele, pokud tento umožní správci daně napojení na své systémy. Další potenciální možností je oskenovaný dokument (bez časového razítka), ze kterého bude jednoznačně patrné a prokazatelné, kdy byl soubor, například ve formátu pdf, vytvořen (pokud bude okamžik vytvoření tohoto dokumentu zcela nezpochybnitelný). V posledně jmenovaných případech však bude vždy záviset na konkrétní situaci (případně nastavené kooperaci vystavitele dokladu a správce daně), zda správce daně bude považovat předmětný elektronický údaj za dostatečný k prokázání okamžiku vystavení dokladu a zda jej bude v rámci místního šetření dále ověřovat s potenciální vyšší časovou náročností místního šetření (například jeho párováním se systémy vystavitele, atp.).

V rámci doprav tak dochází v oblasti dokladů k mírnému upřesnění, resp. zpřísnění situace na

základě rozsudku Nejvyššího správního soudu 1 Afs 369/2020, který dovodil, že správci daně mohly být v okamžiku kontroly předloženy i fotografie listinných dokumentů v mobilním zařízení zaslané řidiči v době kontroly. Toto by již z hlediska systematiky nových ustanovení nemělo být možné, a situace by měla být vyhodnocena jako doprava bez dokladu, neboť v takovém případě nebude jednoznačně prokázáno, že doklad byl dopravě nepřetržitě přítomen.

Co se týče skladování, zde bude nadále platit výklad, že předmětné doklady nemusí být

přítomny přímo danému skladování, tedy lze je například přinést z jedné provozovny do druhé, případně přinést z účetní firmy. V tomto smyslu je i dnes vykládán § 42 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebních daních v návaznosti na stávající judikaturu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu 2 Afs 286/2018). V rámci prokázání zdanění při skladování, resp. v rámci postupů podle § 42 a násl. zákona o spotřebních daních, budou akceptovány všechny výše uvedené formy dokladů provázejících dopravu. Jinými slovy bude možné využít všech výše uvedených typů dokladů, které byly prokazatelně vytvořeny před zahájením dopravy. Zároveň však bude pro účely prokázání zdanění (resp. vyhnutí se postupům podle § 42 a násl. zákona o spotřebních daních) existovat možnost použít i elektronické doklady vytvořené při ukončení dopravy (např. stáčecí lístky navazující na doklady o dopravě). V případě elektronické formy dokladů však bude opět nutné jejich časové ověření, tedy ověření skutečnosti, že časově navazovaly na doklady provázející dopravu a že • jsou v souladu s účetnictvím, • nebyly vystaveny účelově, tedy existovaly v době před zahájením dopravy nebo na tyto doklady provázející dopravu navazovaly, • odpovídají evidencím podle § 37 a násl. zákona o spotřebních daních, atp.

(§ 6 odst. 1)

Jedná se o terminologické zpřesnění bez věcného dopadu. Z daného ustanovení nadále vyplývá, že koneční spotřebitelé minerálních olejů v jednotkových baleních o obsahu nejvýše 20 l používaných pro jiné účely, než výrobu tepla, pohon motorů, nebo výrobu pohonných hmot, mohou tyto oleje přijímat bez povolení k přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně.

(§ 6 odst. 2 písm. d))

V souladu s terminologií zákona o spotřebních daních se upravuje prohlášení, že jsou vybrané výrobky osvobozeny od daně.

(§ 6 odst. 3)

Dochází k formulačnímu upřesnění daného ustanovení. Vzhledem k tomu, že při dovozu se spotřební daň spravuje společně se clem, bude jiné rozhodnutí o stanovení cla nebo daně, tedy rozhodnutí jak o vyměření daně, tak o doměření daně, vydávat vždy celní úřad primárně v postavení správce cla (sekundárně také v postavení správce daně, neboť se při dovozu spravuje spotřební daň společně se clem).

(§ 6 odst. 4)

Navržená změna souvisí s úpravami v oblasti možných forem dokladů podle zákona o spotřebních daních, kdy ustanovení o dokladech o osvobození zasílaných na elektronický portál správce daně je nově upraveno v § 6 odst. 5 a 6 návrhu zákona o spotřebních daních. Další změna spočívá pouze v upřesnění, že vybrané výrobky osvobozené od daně lze dopravovat (stejně jako vybrané výrobky zdaněné) rovněž s rozhodnutím celního úřadu o propuštění vybraných výrobků do celního režimu volného oběhu nebo celního režimu konečného užití anebo jiného rozhodnutí celního úřadu o stanovení cla nebo daně, pokud bylo toto rozhodnutí před zahájením dopravy oznámeno. Správce daně je v těchto případech o účelu osvobození od spotřební daně informován z Jednotného správního dokladu (pomocí alfanumerického kódu vyplněného v kolonce „Režim“).

(§ 6 odst. 5 až 7)

Navrhovanými ustanoveními jsou jednoznačně určeny podoby, které mohou mít doklady podle § 5 a § 6 zákona o spotřebních daních tak, aby subjekt byl schopen prokázat zdanění (resp. oprávněné nabytí bez daně) a nebyl vystaven hrozbě postupů upravených v § 42 a násl. zákona o spotřebních daních (tj. potenciální zadržení vybraných výrobků). Zákon zde umožňuje a nově jednoznačně specifikuje, že doklad může mít listinnou nebo elektronickou formu.

V případě elektronické verze bude moci subjekt využít tři možnosti, které dostatečně zaručují

zejména přítomnost dokladu v rámci celé dopravy vybraného výrobku a snižují proto možnosti zneužití: • doklad bude opatřený kvalifikovaným elektronickým časovým razítkem, • doklad bude přijat správcem daně prostřednictvím elektronického portálu správce daně, • doklad bude opatřen elektronickým údajem, ze kterého bude ověřitelné, kdy byl vystaven. Vzhledem k tomu, že § 42 odst. 1 zákona o spotřebních daních požaduje, aby byl doklad přítomen dopravě a skladování, neboť v opačném případě je správce daně nucen vybrané výrobky zadržet, je zapotřebí upřesnit, jak bude toto ustanovení aplikováno v návaznosti na novou úpravu.

V případě dopravy a listinné podoby dokladu je zřejmé, že tento doklad bude muset být

v případě kontroly předložen správci daně ve fyzické formě samotnou osobou přítomnou dopravě (např. řidičem), protože v opačném případě nebude jednoznačné, že tento nebyl účelově vytvořen v době kontroly dopravního prostředku.

V případě elektronické podoby s časovým razítkem bude zapotřebí, aby byla osoba přítomná

dopravě schopna předložit doklad správci daně v elektronické formě v době kontroly, například na telefonu či tabletu. V tomto případě se může jednat o čistě elektronický doklad i oskenovaný fyzický dokument opatřený časovým razítkem. Z časového údaje razítka bude muset být ověřitelné, že tento doklad provázel dopravu vybraného výrobku v každém jejím okamžiku.

V případě elektronického dokladu (bez časového razítka), který bude zaslán správci daně na elektronický portál, nebude muset mít osoba přítomná dopravě tento doklad u sebe. Bude

však nutné, aby byla v případě kontroly správcem daně schopna tento doklad identifikovat tak, aby správce daně mohl jeho tvrzení ověřit (např. sdělením identifikačních údajů k odeslanému dokladu, které byly vystavitelem přijaty e-mailem, kopií obrazovky potvrzení portálu, atp.). Na elektronický portál správce daně lze zasílat skeny fyzických dokumentů i doklady vystavené pomocí zde předvyplněných formulářů. Pro tyto případy je následně v novém odstavci 7 uvedena právní fikce, že za okamžik vydání dokladu v elektronické podobě se považuje okamžik jeho přijetí správcem daně prostřednictvím elektronického portálu. To v praxi ve spojení s okamžiky vystavování, resp. vydávání dokladů uvedenými v § 5 odst. 2, 3 a 4 znamená, že tento doklad bude muset být přijat správcem daně prostřednictvím elektronického portálu dříve, než je zahájena doprava (resp. při ukončení dopravy a následného vydání dokladu o prodeji dříve, než je vybraný výrobek fyzicky předán nabyvateli).

Poslední možností bude doklad opatřený elektronickým údajem, ze kterého bude ověřitelné, kdy byl vystaven. V tomto případě budou připuštěny (zejména s ohledem na vývoj

technologií) i jiné nezpochybnitelné záruky okamžiku vystavení, resp. elektronický údaj na dokladu, který jednoznačně prokáže, že k vystavení dokladu došlo před zahájením dopravy. Formulace ustanovení v tomto písmeni je širší z důvodu, že v této oblasti bude pravděpodobně docházet k dalšímu technologickému pokroku. Ze stávajících možností lze například jmenovat doklad, z jehož elektronických údajů bude možné v době místního šetření on-line ověření jeho existence v elektronických systémech vystavitele, pokud tento umožní správci daně napojení na své systémy. Další potenciální možností je oskenovaný dokument (bez časového razítka), ze kterého bude jednoznačně patrné a prokazatelné, kdy byl soubor, například ve formátu pdf, vytvořen (pokud bude okamžik vytvoření tohoto dokumentu zcela nezpochybnitelný). V posledně jmenovaných případech však bude vždy záviset na konkrétní situaci (případně nastavené kooperaci vystavitele dokladu a správce daně), zda správce daně bude považovat předmětný elektronický údaj za dostatečný k prokázání okamžiku vystavení dokladu, a zda jej bude v rámci místního šetření dále ověřovat s potenciální vyšší časovou náročností místního šetření (například jeho párováním se systémy vystavitele, atp.).

V rámci doprav tak dochází v oblasti dokladů k mírnému upřesnění, resp. zpřísnění situace na

základě rozsudku Nejvyššího správního soudu 1 Afs 369/2020, který dovodil, že správci daně mohly být v okamžiku kontroly předloženy i fotografie listinných dokumentů v mobilním zařízení zaslané řidiči v době kontroly. Toto by již z hlediska systematiky nových ustanovení nemělo být možné, a situace by měla být vyhodnocena jako doprava bez dokladu, neboť v takovém případě nebude jednoznačně prokázáno, že doklad byl dopravě nepřetržitě přítomen.

Co se týče skladování, zde bude nadále platit výklad, že předmětné doklady nemusí být

přítomny přímo danému skladování, tedy lze je například přinést z jedné provozovny do druhé, případně přinést z účetní firmy. V tomto smyslu je i dnes vykládán § 42 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebních daních v návaznosti na stávající judikaturu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu 2 Afs 286/2018). V rámci prokázání zdanění (resp. oprávněného nabytí bez daně) při skladování, resp. v rámci postupů podle § 42 a násl. zákona o spotřebních daních, budou akceptovány všechny výše uvedené formy dokladů provázejících dopravu. Jinými slovy bude možné využít všech výše uvedených typů dokladů, které byly prokazatelně vytvořeny před zahájením dopravy.

Zároveň však bude pro účely prokázání zdanění (resp. oprávněného nabytí bez daně) a vyhnutí se postupům podle § 42 a násl. zákona o spotřebních daních existovat možnost použít i elektronické doklady vytvořené při ukončení dopravy (např. stáčecí lístky navazující na doklady o dopravě). V případě elektronické formy dokladů však bude opět nutné jejich časové ověření, tedy ověření skutečnosti, že časově navazovaly na doklady provázející dopravu a že • jsou v souladu s účetnictvím, • nebyly vystaveny účelově, tedy existovaly v době před zahájením dopravy nebo na tyto doklady provázející dopravu navazovaly, • odpovídají evidencím podle § 37 a násl. zákona o spotřebních daních, atp.

(§ 9 odst. 3 písm. b))

Navrhovaným ustanovením je řešen vznik nepředvídatelných ztrát nebo znehodnocení nebo částečných ztrát v případech, kdy se vybrané výrobky nachází osvobozené od daně (srov. § 3 odst. 1 písm. e) zákona o spotřebních daních) ve volném daňovém oběhu výhradně na daňovém území České republiky (neboť osvobození od daně se vztahuje na daňové území České republiky). Vzhledem k tomu, že výrobky, které byly osvobozeny od daně, se nacházejí ve volném daňovém oběhu, nelze „nezdanění“ vybraných výrobků při vzniku nepředvídatelných ztrát nebo znehodnocení a částečných ztrát konstruovat prostřednictvím osvobozením od daně jako je tomu v případě ztrát v režimu podmíněného osvobození od daně, neboť osvobození od daně je podle § 3 odst. 1 písm. e) zákona o spotřebních daních uvedení vybraných výrobků do volného daňového oběhu, aniž vznikne povinnost přiznat daň a zaplatit. Tyto výrobky však již ve volném daňovém oběhu jsou a jejich ztrátou nebo znehodnocením k opětovnému uvedení do režimu podmíněného osvobození nedojde. Ke „zdanění“ nepředvídatelných ztrát a znehodnocení nebo částečných ztrát u vybraných výrobků osvobozených od daně by tak došlo prostřednictvím vzniku povinnosti daň přiznat a zaplatit z titulu, že vybrané výrobky nebyly spotřebovány pro účely osvobození, ale použity pro jiné účely, než na které se osvobození od daně vztahuje. Proto je v § 9 odst. 3 písm. b) zákona o spotřebních daních navrhovanou změnou u těchto ztrát explicitně uvedena výjimka, čímž takto ztracené nebo znehodnocené vybrané výrobky zdanění podléhat nebudou. Zatímco toto pravidlo v případě nepředvídatelných ztrát a znehodnocení bude aplikováno na všechny vybrané výrobky, v případě částečných ztrát při dopravě a skladování se na základě § 3b odst. 1, 2, 5 a 6 zákona o spotřebních daních bude týkat pouze minerálních olejů a lihu, neboť z předmětných ustanovení se dá dovodit, že částečné ztráty se u jiných vybraných výrobků, než minerálních olejů a lihu, při dopravách a skladování rovnají nule. Předmětnou změnou dojde ke zvýšení právní jistoty dotčených subjektů i správce daně a narovnána stávající praxe včetně návaznosti například na vyhlášku č. 237/2005 Sb., kterou se stanoví výše technicky zdůvodněných ztrát při dopravě a skladování, která situace pro vznik částečných ztrát skladovaných a dopravovaných minerálních olejů osvobozených od daně již upravuje.

(§ 9 odst. 3 písm. d))

Jedná se o legislativně technickou změnu v souvislosti s úpravou § 4 odst. 1 zákona o spotřebních daních.

(nadpis § 10)

Navrhuje se upřesnění nadpisu § 10 zákona o spotřebních daních, který se týká výhradně výpočtu daně.

(§ 10 odst. 2)

Navrhuje se doplnění obecného ustanovení o sazbách a výpočtu daně o nový odstavec 2 upravující zaokrouhlování základu daně. Základ daně, vyjádřený v jednotkách jiných než počtem kusů, se zaokrouhluje na dvě desetinná místa. Speciální ustanovení pak stanovují zaokrouhlování na jedno (§ 130b zákona o spotřebních daních, daň ze zahřívaných tabákových výrobků, § 130j zákona o spotřebních daních, daň z ostatních tabákových výrobků, nebo § 130t, daň z výrobků souvisejících s tabákovými výrobky), resp. tři (§ 69 zákona o spotřebních daních, daň z lihu při množství lihu menším než 0,005 hl, § 102 zákona o spotřebních daních, daň z tabáku ke kouření, § 131d zákona o spotřebních daních, daň ze surového tabáku) desetinná místa.

(§ 11 odst. 1 písm. c))

Nově se doplňuje osvobození vybraných výrobků dovezených ozbrojeným silám jiného členského státu v rámci společné bezpečnostní a obranné politiky EU v souladu se směrnicí Rady (EU) 2020/262, resp. směrnice Rady (EU) 2019/2235, kterou se mění směrnice 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty a směrnice 2008/118/ES o obecné úpravě spotřebních daní, pokud jde o obranné úsilí v rámci Unie. Dále v navrhované úpravě dochází k aktualizaci prováděcích předpisů ke směrnici Rady (EU) 2020/262.

(§ 11 odst. 1 písm. e))

Nově se doplňuje osvobození vybraných výrobků dovezených osobám požívajícím výsad a imunit v souladu se směrnicí Rady (EU) 2020/262, resp. směrnicí Rady (EU) 2019/2235, kterou se mění směrnice 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty a směrnice 2008/118/ES o obecné úpravě spotřebních daní, pokud jde o obranné úsilí v rámci Unie.

(§ 11 odst. 1 písm. h))

Navrhuje se zcela nová právní úprava osvobození vybraných výrobků, které jsou dopravovány z jiného členského státu nebo dovezeny na daňové území České republiky, pro použití ozbrojených sil na základě mezinárodní smlouvy v oblasti obrany a bezpečnosti, která je součástí českého právního řádu. V současné době se jedná o Dohodu mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o spolupráci v oblasti obrany (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 39/2023 Sb. m. s.) nebo Dohodu mezi členskými státy Severoatlantické smlouvy a ostatními státy zúčastněnými v Partnerství pro mír o statutu jejich ozbrojených sil a Dodatkového protokolu k Dohodě mezi členskými státy Severoatlantické smlouvy a ostatními státy zúčastněnými v Partnerství pro mír o statutu jejich ozbrojených sil (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 297/1996 Sb.). Namísto osvědčení o osvobození od daně se pro dopravu takto osvobozených vybraných výrobků použije písemnost stanovená mezinárodní smlouvou nebo čestné prohlášení potvrzené příslušným orgánem vysílajícího státu (a to zejména pro případy, kdy není mezinárodní smlouvou stanoven žádný obdobný doklad). Na dovezené nebo dopravované vybrané výrobky pro použití ozbrojenými silami jiného státu na základě Dohody mezi smluvními stranami Severoatlantické smlouvy týkající se statutu jejich ozbrojených sil (tzv. NATO SOFA) nebo v rámci společné bezpečnostní a obranné politiky EU se nadále vztahuje osvobození od daně podle § 11 písm. c) a d) zákona o spotřebních daních.

(§ 12 odst. 1)

V rámci první změny se jedná se o legislativně-technické upřesnění textu, bez věcného dopadu. Dále se nově umožňuje, aby uživatel odpadních olejů osvobozených od daně podle § 49 odst. 1 zákona o spotřebních daních nemusel písemně ani žádným jiným způsobem uplatňovat nárok na vydání odpadních olejů osvobozených od daně u plátce nebo jiného uživatele stejně, jako je tomu dnes u konečných spotřebitelů, kteří přijímají vybrané výrobky osvobozené od daně na v jednotkových baleních o obsahu nejvýše 20 l. Tímto opatřením dojde k odstranění nadměrné administrativní zátěže dotčených subjektů a zvýšení motivace k ekologickému nakládání s odpadními oleji. Dále dochází k terminologickému zpřesnění textu, tj. nahrazení pojmu „uživatel“ pojmem „konečný spotřebitel“, kdy pro tyto situace je navržená změna bez věcného dopadu.

(§ 12 odst. 3)

Jedná se o legislativně-technické upřesnění textu, bez věcného dopadu.

(§ 12 odst. 4)

Jedná se o legislativně-technické upřesnění textu, bez věcného dopadu.

(§ 13 odst. 2)

Navrhuje se upravit znění § 13 odst. 2 zákona o spotřebních daních. V něm se nad rámec dosavadní úpravy doplňuje povinnost užívat vybrané výrobky osvobozené od daně pouze v místě užívání. Tato změna souvisí s úpravou doprav osvobozených minerálních olejů a lihu mezi více místy užívání v rámci jednoho uživatele (§ 50 odst. 1 písm. d), resp. § 79 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebních daních), a to zavedením zkratky „místo užívání“. V tomto ustanovení se navrhuje zavedení zkratky „místo užívání“ coby místa, kde uživatel vybraných výrobků osvobozených od daně (viz § 3 písm. l) zákona o spotřebních daních) užívá vybrané výrobky osvobozené od daně. Úprava reaguje zejména na změny učiněné v § 50 a § 79 zákona o spotřebních daních, kdy je v zákoně explicitně uvedeno, že doprava osvobozených vybraných výrobků se může uskutečňovat i mezi dvěma místy užívání téhož uživatele. Tato úprava pouze potvrzuje dosavadní praxi, kdy je například umožňováno dopravovat osvobozené minerální oleje určené pro pohon motorů lodí mezi jednotlivými místy skladování téhož uživatele. V případě této zkratky je třeba poukázat na to, že neobsahuje část textu za ní, tudíž pokud se dále v legislativním textu použije „místo užívání“ bez doplňku, že musí být uvedeno v povolení, neznamená to, že je podmínkou, že toto místo musí být uvedeno v povolení, jak je tomu například v § 13 odst. 2 zákona o spotřebních daních. Naopak z kontextu zákona vyplývá, že toto místo užívání musí být uvedeno v povolení k přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně pouze v případech, pokud tímto povolením přijímající uživatel v okamžiku přijetí vybraných výrobků (odebrání z daňového skladu nebo v případě minerálních olejů od jiného uživatele) musí disponovat (povolením nemusí disponovat například uživatelé uvedení v § 53 odst. 1, § 73 odst. 1, § 87, § 98 nebo § 105a zákona o spotřebních daních). Údaj o místě užívání, kde uživatel vybrané výrobky rovněž přijímá, by se v případě doprav osvobozených vybraných výrobků měl shodovat s údajem na dokladu o osvobození podle § 6 odst. 2 písm. f) zákona o spotřebních daních, přičemž tento doklad (se shodnými údaji) by měl dopravu osvobozených vybraných výrobků doprovázet i v případě kdy je tato realizována samotným uživatelem z vydávajícího daňového skladu. Dále se doplňuje výjimka, na jejímž základě je umožněno uživatelům odpadních olejů jejich přijímání od dodavatelů, kteří nejsou uvedeni v povolení k přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně. Tento druh dodavatelů již nebude třeba uvádět v příslušném povolení, čímž dojde ke snížení administrativní zátěže dotčených subjektů i správce daně i motivaci k ekologičtějšímu chování.

(§ 14 odst. 2)

Navrhovanou změnou dochází k upřesnění textu týkajícího se doprav vybraných výrobků již uvedených do volného daňového oběhu z České republiky do jiného členského státu. V tomto režimu mohou být z České republiky odesílány vybrané výrobky, které byly uvedeny do volného daňového oběhu v České republice i vybrané výrobky, které byly do volného daňového oběhu uvedeny v jiném členském státě, do České republiky v tomto režimu dopraveny, a zde přijaty a zdaněny. Nejedná se o změnu aplikační praxe.

(§ 14 odst. 2 písm. b))

Dosavadní úprava obsažená v § 14 odst. 2 písmenech b) a d) zákona o spotřebních daních se přesouvá do nově uspořádaného písmene b), což lépe odpovídá systematice ustanovení, přičemž nedochází k věcné změně. Cílem je legislativně postavit najisto, že všechny podmínky uvedené v jednotlivých písmenech § 14 odst. 2 zákona o spotřebních daních mohou být kumulativně splněny (předcházející text například naplněním podmínky uvedené v původním písmeni d) vylučoval naplnění podmínky uvedené v původním písmeni b)). Současně se v návaznosti na navrhované změny v ustanovení § 28j odst. 1 a 2 zákona o spotřebních daních v tomto ustanovení odděluje vracení daně v případě nepředvídatelných ztrát nebo znehodnocení anebo v důsledku částečné ztráty a v případě ztrát nebo znehodnocení anebo jiného porušení podmínek dopravy ve volném daňovém oběhu mezi členskými státy. Cílem této změny je najisto stanovit oproti současnému znění, že nepředvídatelné ztráty nebo znehodnocení nebo částečné ztráty, pokud jsou splněny podmínky uvedené v § 28j odst. 2 zákona o spotřebních daních, nejsou porušením podmínek dopravy vybraných výrobků ve volném daňovém oběhu mezi členskými státy, a nevzniká u nich povinnost přiznat a zaplatit daň. Jedná se o upřesnění legislativního textu, navrhovaná změna nemá věcný dopad.

(§ 14 odst. 2 písm. c) a d))

Dosavadní úprava obsažená v § 14 odst. 2 písmenech b) a d) zákona o spotřebních daních se přesouvá do nově uspořádaného písmene b), což lépe odpovídá systematice ustanovení; k věcné změně nedochází. Cílem je legislativně postavit najisto, že všechny podmínky uvedené v jednotlivých písmenech § 14 odst. 2 zákona o spotřebních daních mohou být kumulativně splněny (předcházející text například naplněním podmínky uvedené v původním písmeni d) vylučoval naplnění podmínky uvedené v původním písmeni b)).

(§ 14 odst. 7 a 9)

K vypuštění dosavadního § 14 odst. 7 zákona o spotřebních daních dochází z důvodu nadbytečnosti a duplicity vůči daňovému řádu. Dosavadní odstavec 9 se vypouští pro nadbytečnost, a rovněž z důvodu nekomplexnosti a nenormativnosti jeho obsahu.

(§ 14 odst. 8)

Jedná se o legislativně-technické zpřesnění daného ustanovení bez věcného dopadu, reagující mj. na nově vkládaný § 15b do zákona o spotřebních daních.

(§ 15 a § 15a)

K § 15

Cílem nové právní úpravy je celková revize pravidel pro vracení daně osobám požívajícím výsad a imunit. Zejména se jedná o osoby, jejichž práva a povinnosti upravuje Vídeňská úmluva o diplomatických stycích (dále jen „VÚDS“) a Vídeňská úmluva o konzulárních stycích (dále jen „VÚKS“). Ostatních osob požívajících výsad a imunit se nová úprava rovněž dotkne z důvodu celkové revize daného ustanovení. Cílem této revize je zejména zohlednění aplikační praxe, zjednodušení stávajících pravidel pro vracení daně, sjednocení terminologie a procesních postupů pro vracení daně napříč právními předpisy, zajištění právní jistoty dotčených subjektů a zvýšení příjmů státního rozpočtu za předpokladu naplnění mezinárodních závazků. Právním rámcem pro poskytování daňových zvýhodnění osobám požívajícím výsad a imunit je VÚDS, VÚKS a unijní právo. Na základě čl. 34 VÚDS a čl. 49 VÚKS osoby požívající výsad a imunit nejsou osvobozeny od nepřímých daní. Hostitelský stát se však může rozhodnout, zda a v jakém rozsahu výsadu ve formě přímého osvobození nebo vracení daně poskytne, a to v okamžiku, kdy je rovněž vysílajícím státem nabídnuto příznivější zacházení české osobě požívající výsad a imunit podle čl. 47 VÚDS nebo čl. 72 VÚKS. Pokud jde o unijní právo, čl. 11 odst. 1 směrnice Rady (EU) 2020/262 stanoví, že výrobky podléhající spotřební dani jsou osvobozeny od spotřební daně, jsou-li určeny pro použití v rámci diplomatických a konzulárních vztahů. Současně druhý odstavec téhož článku stanoví, že osvobození od spotřební daně může hostitelský stát podmínit nebo omezit a může osvobození přiznat formou vrácení spotřební daně. V této souvislosti je nutné uvést, že v rámci Evropské unie členské státy uplatňují maximální roční limity pro osvobození od daně v různém rozpětí a z důvodu snížení administrativní zátěže správce daně rovněž minimální limity pro uplatnění vracení daně, případně jiné limity podle druhu výrobků podléhajících spotřební dani. V rámci výše uvedených předpokladů se navrhuje taková právní úprava vracení spotřební daně diplomatickým misím, konzulárním úřadům a jejich členům, která zohledňuje v současné době uplatňovaná pravidla na základě principu vzájemnosti, v rámci kterých se rozlišují dvě kategorie výrobků, a to takové, na které lze žádat o vracení daně bez stanoveného limitu a ty, u kterých je stanoven roční limit pro vracení spotřební daně. Současně dochází k celkové revizi pořadí jednotlivých odstavců v rámci sjednocování terminologie v oblasti vracení daně v rámci zákona o spotřebních daních a k vypuštění explicitního uvedení odkazu na mezinárodní smlouvy vyhlášené ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv pro nadbytečnost. Nově dochází také k částečnému vyčlenění procesněprávní úpravy vracení daně osobám požívajícím výsad a imunit. Procesněprávní úprava vracení daně společná pro vracení daně podle § 15 až 15b zákona o spotřebních daních je upravena v novém § 16a a násl. zákona o spotřebních daních s tím, že ustanovení specifická výlučně pro daný druh vracení daně jsou nadále upravena u jednotlivých druhů vracení daně. K odstavci 1 Novým způsobem je v odstavci 1 upraven výčet osob požívajících výsad a imunit, kterým nárok na vrácení daně vzniká na základě principu vzájemnosti. Kromě legislativně-technických úprav dochází ke zrušení vracení daně zvláštní misi a jejím členům. Dále dochází ke zrušení možnosti uplatnění nároku na vracení daně členům rodiny členů diplomatické mise a konzulárního úřadu. Tento přístup je zcela v souladu s VÚDS a VÚKS, neboť podle těchto mezinárodních úmluv tyto osoby nejsou osvobozeny od nepřímých daní. Nicméně v souladu s VÚDS a VÚKS členové diplomatické mise nebo konzulárního úřadu mohou za členy svých rodin, kteří tvoří součást společné domácnosti, uplatnit nárok na vrácení daně (srov. důvodovou zprávu k odstavci 7). Rovněž se upravuje vracení pro člena diplomatické mise, kdy na základě definice uvedené v čl. 1 VÚDS se členem mise rozumí členové diplomatického personálu, administrativního a technického personálu, jakož i služebního personálu mise. Podle nové právní úpravy na vracení daně mají nárok členové diplomatického personálu, administrativního a technického personálu. Naopak služební personál mise a soukromá služebná osoba, která je zaměstnána v domácích službách člena mise a která není zaměstnancem vysílajícího státu, nemají nárok na vracení daně. Totéž platí pro členy konzulárního úřadu na základě definice uvedené v čl. 1 VÚKS. Návrh zákona o spotřebních daních pro účely vracení daně osobám požívajícím výsad a imunit nově přiznává toto postavení dalším osobám uvedeným v písmenech c) a d), a to v návaznosti na nové znění § 10c a § 10d návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 150/2017 Sb., o zahraniční službě a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o zahraniční službě“). Jedná se o zastoupení veřejné instituce založené podle práva cizího státu nebo zastoupení entity, která z hlediska mezinárodního práva není státem (dále jen „veřejná instituce“ a „entita“) spolu s členy těchto subjektů. V případě, že Ministerstvo zahraničních věcí udělí souhlas s jejich zřízením, tyto subjekty mají nárok na vracení daně ve stejném rozsahu jako osoby požívající výsad a imunit uvedené v odstavci 1 písm. a) nebo b). V odstavci 1 se dále vypouští poznámka pod čarou, jednak pro její nenormativní charakter a jednak z důvodu neúplného výčtu. Vypuštění nemá vliv na definici osob požívajících výsad a imunit, které jsou upraveny mezinárodním právem. K odstavci 2 Novým způsobem je v odstavci 2 upraven výčet osob požívajících výsad a imunit, kterým nárok na vrácení daně vzniká na základě mezinárodní smlouvy, která je součástí českého právního řádu. Hlavní změnou v tomto ustanovení je sjednocení definic osob požívajících výsad a imunit se zákonem o dani z přidané hodnoty, kdy těmito osobami jsou mezinárodní organizace a jejich zastoupení. V případě mezinárodních organizací se upřesňuje, zda mají sídlo na daňovém území České republiky, a v případě jejich zastoupení, zda jsou zde umístěna. U úředníka mezinárodní organizace se dále upřesňuje podmínka pro uplatnění nároku na vrácení daně, a to akreditace pro Českou republiku. Nově se rovněž definuje subjekt Evropské unie v souladu se stávajícím zněním § 68 odst. 7 zákona o dani z přidané hodnoty s tím rozdílem, že Evropská centrální banka je vypuštěna z explicitního uvedení, neboť na základě Smlouvy o fungování EU již není subjektem Evropské unie, ale orgánem Evropské unie. K odstavci 3 V odstavci 3 se reformuluje úvodní věta z důvodu sjednocení terminologie v oblasti vracení daně v rámci zákona o spotřebních daních. Maximální roční limit pro vrácení daně u diplomatických misí a konzulárních úřadů (a obdobně u veřejných institucí a entit) činí 400 000 Kč za kalendářní rok. Roční limit však může být nižší v případě, že by vysílající stát poskytoval méně příznivé zacházení, pokud jde o vrácení daně diplomatické misi nebo konzulárnímu úřadu České republiky jakožto vysílajícího státu. Maximální roční limit pro vrácení daně u členů diplomatických misí a konzulárních úřadů (a obdobně u členů veřejných institucí a entit) činí 60 000 Kč za kalendářní rok. I v tomto případě může být roční limit nižší v případě, že by vysílající členský stát poskytoval méně příznivé zacházení, pokud jde o vrácení daně členovi diplomatické mise nebo konzulárního úřadu České republiky jakožto vysílajícího státu. V případě osob požívajících výsad a imunit uvedených v odstavci 2 se veškeré podmínky pro uplatnění nároku na vracení daně včetně případného ročního limitu řídí příslušnými mezinárodními smlouvami. Nově se tak speciální zákonná úprava v dalších odstavcích s výjimkou procesních ustanovení na tyto osoby požívající výsad a imunit nevztahuje. Změnou oproti současnému stavu je, že se daň nevrací diplomatickým misím a konzulárním úřadům včetně jejich členů, jejichž vysílající stát neuplatňuje nepřímé daně jako součást ceny zboží. K odstavci 4 V tomto ustanovení se najisto stanoví, že do maximálního ročního limitu vracení daně pro osoby uvedené v odstavci 1 se započítává výše daně připadající na vybrané výrobky osvobozené podle § 11 odst. 1 písm. a) nebo e) zákona o spotřebních daních, kterou by tato osoba byla povinna přiznat a zaplatit, kdyby tyto vybrané výrobky nebyly osvobozeny od daně. Tato úprava nahrazuje dosavadní odstavec 3 s tím rozdílem, že se vztahuje pouze na osoby požívající výsad a imunit uvedené v odstavci 1. Pro osoby požívající výsad a imunit uvedené v odstavci 2 se veškeré podmínky pro uplatnění nároku na vracení daně řídí příslušnými mezinárodními smlouvami. K odstavci 5 Cílem navrhované právní úpravy je stanovit, které vybrané výrobky se nezapočítávají do maximálních ročních limitů pro uplatnění nároku na vrácení spotřební daně diplomatickým misím, konzulárním úřadům a jejich členům (a obdobně veřejným institucím, entitám a jejich členům). Jedná se o minerální oleje pro pohon motorů a výrobu tepla, na ostatní vybrané výrobky (tabákové a alkoholické výrobky) se vztahují roční maximální limity uvedené v odstavci 3. Podmínkou pro tzv. bezlimitní kategorii nákup minerálního oleje pro pohon motorů je, že musí být určen pro osobní automobil, který je registrován jako služební vozidlo diplomatické mise nebo konzulárního úřadu (nebo obdobně v případě veřejné instituce nebo entity). K odstavci 6 Nová právní úprava upravuje minimální cenový limit pro uplatnění nároku na vrácení daně osob požívajících výsad a imunit uvedených v odstavci 1, a to v dosavadní částce 4 000 Kč zaplacené jednomu prodávajícímu na jeden doklad o prodeji a za jeden kalendářní den. Nově se stanoví, že celková cena včetně spotřební daně a DPH se vztahuje na jakékoliv zboží a služby uvedené na tomto dokladu o prodeji, tj. nejenom na vybrané výrobky. Stejně jako v dosavadní právní úpravě se minimální cenový limit nevztahuje na nákup minerálních olejů pro pohon motorů nebo pro výrobu tepla. K odstavci 7 Úprava tohoto odstavce odpovídá úpravě v dosavadním odstavci 5 (poslední dvě věty).

Nově mohou za členy svých rodin uplatnit nárok na vrácení daně členové diplomatické mise nebo konzulárního úřadu (obdobně veřejných institucí a entit), u limitní kategorie v rámci svých limitů. I nadále zůstává podmínka, že členové jejich rodin musí tvořit součást jejich domácnosti (k tomu srov. důvodovou zprávu k odstavci 1). Seznam členů rodiny, kteří tvoří součást její domácnosti, v případě že tyto osoby jsou uvedeny na dokladu o prodeji jako osoby, pro které se uskutečňuje nákup vybraných výrobků, se přikládá k daňovému přiznání (k tomu srov. důvodovou zprávu k odstavci 10). K odstavci 8 Přeformulování pravidla týkajícího se propadné lhůty pro uplatnění nároku na vrácení daně je pouze legislativně-technickou změnou, která souvisí s nově zavedeným pojmem lhůta pro uplatnění nároku na vrácení daně ve společných ustanoveních ohledně správy vybraných druhů vracení daně. K věcné změně nedochází. K odstavci 9 V tomto ustanovení se nově stanoví postup pro potvrzování principu vzájemnosti Ministerstvem zahraničních věcí. Z procesního hlediska Ministerstvo zahraničních věcí potvrzuje, zda je splněn princip vzájemnosti u osob žádajících o vrácení spotřební daně podle § 15 zákona o spotřebních daních za následujících podmínek: • vysílající stát žádající osoby uplatňuje nepřímé daně jako součást ceny dodaného zboží, • vysílající stát žádající osoby vrací daň českým osobám v obdobném postavení jako osoba uplatňující nárok na vrácení daně (tím je zároveň potvrzeno, že osoba uplatňující nárok na vrácení daně je osobou podle odstavce 3 písm. a) nebo b)), přičemž tato podmínka se sleduje u vybraných výrobků uvedených v odstavci 5 (tedy minerálních olejů pro pohon motoru nebo výrobu tepla, na které se nevztahuje maximální limit pro vrácení daně), • vysílající stát žádající osoby vrací daň českým osobám v obdobném postavení jako osoba uplatňující nárok na vrácení daně za nákup stejného druhu vybraných výrobků, přičemž tato podmínka se sleduje u vybraných výrobků neuvedených v odstavci 5 (tedy tabákových a alkoholických výrobků, na které se vztahuje maximální limit pro vrácení daně). Osoba žádající o vracení daně bude i nadále mít povinnost požádat Ministerstvo zahraničních věcí o potvrzení, že je naplněn princip vzájemnosti. Za tímto účelem má osoba žádající o vrácení daně povinnost předložit Ministerstvu zahraničních věcí daňové přiznání, do kterého Ministerstvo splnění principu vzájemnosti potvrdí. Dále je osoba žádající o vrácení daně povinna předložit Ministerstvu zahraničních věcí • přehled nakoupených vybraných výrobků, • seznam členů rodiny, kteří tvoří součást její domácnosti a jsou uvedeni na dokladu o prodeji jako osoby, pro které se uskutečňuje nákup, přičemž Ministerstvo zahraničních věcí potvrdí, že tyto osoby jsou jako členové rodiny osoby žádající o vrácení daně registrováni Ministerstvem zahraničních věcí, • seznam diplomatických registračních značek osobních automobilů, přičemž Ministerstvo zahraničních věcí potvrdí skutečnost, že vozidlům zapsaným na seznamu diplomatických registračních značek osobních automobilů byly přiděleny diplomatické registrační značky. K těmto přílohám daňového přiznání viz více důvodová zpráva k odstavci 10.

K odstavci 10 Nové ustanovení se navrhuje takovým způsobem, aby procesněprávní úprava systematicky navazovala na hmotněprávní úpravu a rovněž za účelem sjednocení výčtu příloh, které jsou osoby požívající výsad a imunit povinny přiložit k daňovému přiznání. Oproti dosavadnímu stavu dochází k legislativně-technickému zpřesnění ve formulaci pojmu „prokazuje“, neboť daňový subjekt je povinen pro účely uplatnění nároku na vrácení daně předmětné doklady přiložit k daňovému přiznání. Na základě nové úpravy je osoba požívající výsad a imunit povinna k daňovému přiznání přiložit:

a) doklad o prodeji (doklad o prodeji obsahující částečně jiné náležitosti než doklad

o prodeji uvedený v § 5 zákona o spotřebních daních - srov. důvodová zpráva k § 16 odst. 1 zákona o spotřebních daních),

b) v případě osob uvedených v odstavci 1 přehled nakoupených vybraných výrobků,

který se člení na vybrané výrobky uvedené v odstavci 5 (tedy minerální oleje pro pohon motoru nebo výrobu tepla, na které se nevztahuje maximální limit pro vrácení daně) a vybrané výrobky neuvedené v odstavci 5 (tedy tabákové a alkoholické výrobky, na které se vztahuje maximální limit pro vrácení daně),

c) v případě osob uvedených v odstavci 1 písm. b) a d) seznam členů rodiny, kteří tvoří

součást jejich domácnosti, v případě že tyto osoby jsou uvedeny na dokladu o prodeji jako osoby, pro které se uskutečňuje nákup vybraných výrobků, a

d) v případě osob uvedených v odstavci 1 seznam diplomatických registračních značek,

který slouží ke kontrole správcem daně, zda vozidlům, pro něž jsou použity minerální oleje a u nichž osoba požívající výsad a imunit uplatňuje nárok na vrácení daně, byla přidělena diplomatická registrační značka. Pouze v takovém případě se maximální limit uvedený v odstavci 3 písm. a) nebo b) na takto nakoupené minerální oleje nebude vztahovat.

K odstavci 11 V tomto ustanovení dochází k upřesnění podání daňového přiznání, které nelze podat u těchto subjektů elektronicky mimo jiné z důvodu potvrzení principu vzájemnosti Ministerstvem zahraničních věcí. Nadále platí, že pokud osoba požívající výsad a imunit neuplatňuje ve zdaňovacím období nárok na vracení daně, daňové přiznání za toto období nepodává. K odstavci 12 Vzhledem ke specifické roli Ministerstva zahraničních věcí v rámci vracení daně osobám požívajícím výsad a imunit, které potvrzuje splnění principu vzájemnosti v rámci daňového přiznání, tudíž veškeré nároky v rámci daňového přiznání vidí a zasahuje do celého procesu, je upraveno prolomení mlčenlivosti ve vztahu k vracení daně těmto osobám. Dalším důvodem je skutečnost, že limity pro vracení daně jsou nastavovány v úzké spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí, které tak potřebuje mít zpětnou vazbu o relevantnosti nastavených limitů. V neposlední řadě Ministerstvo zahraničních věcí, které osoby požívající výsad a imunit registruje či akredituje, hraje důležitou roli coby orgán, na který se mohou tyto osoby v případě nesrovnalostí s vracením daně neformálně obracet, a v takovém případě toto ministerstvo potřebuje mít k dispozici aktuální informace.

K § 15a

V rámci celkové revize vracení daně osobám se zvláštním statutem v zákoně o spotřebních daních se rovněž přistupuje k revizi právní úpravy týkající se vracení daně, resp. osvobození od daně ozbrojeným silám jiných států. Důvodem je zejména aplikační praxe a zohlednění nových mezinárodních závazků v právní úpravě zákona o spotřebních daních. Stejně jako v případě vracení daně osobám požívajících výsada a imunit se nově částečně vyčleňuje hmotněprávní úprava od procesněprávní úpravy (viz § 16a a dále zákona o spotřebních daních). K odstavci 1 Nárok na vracení daně na základě § 15a zákona o spotřebních daních vzniká stejnému okruhu ozbrojených sil jiných států jako v dosavadní právní úpravě, s výjimkou států zúčastněných v Partnerství pro mír, který je upraven v novém § 15b zákona o spotřebních daních. Ustanovení § 15a zákona o spotřebních daních se tedy vztahuje na ozbrojené síly členských států Evropské unie v rámci společné bezpečnostní a obranné politiky a států, kteří jsou členy NATO na základě Dohody mezi smluvními stranami Severoatlantické smlouvy týkající se statutu jejich ozbrojených sil (tzv. NATO SOFA). V případě jiné mezinárodní smlouvy, která je součástí českého právního řádu, je uplatňován nárok na vrácení podle § 15b zákona o spotřebních daních (srov. důvodová zpráva k § 15b zákona o spotřebních daních). Dále se ustanovení terminologicky upravuje v návaznosti na celkovou revizi ustanovení týkajících se vracení daně a ruší se nenormativní odkaz na zákon č. 310/1999 Sb., o pobytu ozbrojených sil jiných států na území České republiky. K odstavci 2 Z důvodu současné aplikační praxe je cílem tohoto ustanovení stanovit, aby vedle ozbrojených sil jiného státu vznikal nárok na vracení daně z vybraných výrobků nakoupených ve volném daňovém oběhu rovněž Ministerstvu obrany. V případě, že Ministerstvo obrany nakoupí například od Státních hmotných rezerv zdaněné vybrané výrobky a dále je poté prodá ozbrojeným silám jiného státu pro jejich použití, je nově oprávněno požádat o vracení daně z titulu použití těchto vybraných výrobků ozbrojenými silami jiného státu. Tento nárok na vracení daně však nevzniká Ministerstvu obrany pro použití ozbrojenými silami České republiky. Dále se najisto stanoví, v jakém okamžiku vzniká nárok na vracení daně v tomto specifickém případě, a to převzetím těchto vybraných výrobků ozbrojenými silami jiného státu. K odstavci 3 Přeformulování pravidla týkajícího se propadné lhůty pro uplatnění nároku na vrácení daně je pouze legislativně-technickou změnou, která souvisí s nově zavedeným pojmem lhůta pro uplatnění nároku na vrácení daně ve společných ustanoveních ohledně správy vybraných druhů vracení daně. K věcné změně nedochází. K odstavci 4 V tomto ustanovení se zachovává současný stav uvedený v dosavadním § 15a odst. 5 zákona o spotřebních daních, pouze dochází k legislativně-technickému zpřesnění ve formulaci pojmu „prokazuje“, neboť daňový subjekt je povinen pro účely uplatnění nároku na vrácení daně předmětné doklady přiložit k daňovému přiznání pro vrácení daně.

Dosavadní ustanovení upravující maximální roční limity pro vracení daně ozbrojeným silám, se zrušují s ohledem na unijní právo a mezinárodní závazky. Pro uplatnění nároku na vrácení daně Ministerstvem obrany podle § 15a zákona o spotřebních daních a pro uplatnění nároku na vrácení podle § 15b zákona o spotřebních daních bude použit jeden formulář, přičemž tento bude vycházet ze současného formuláře (25 3202 MFin 3202). Z tohoto důvodu bude odpovídajícím způsobem novelizována tzv. formulářová vyhláška (vyhláška č. 458/2020 Sb.).

(§ 15b)

Navrhuje se zcela nová právní úprava vracení daně ozbrojeným silám jiného státu pro účely sjednání mezinárodních smluv v oblasti obrany a bezpečnosti. V současné době se jedná o Dohodu mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o spolupráci v oblasti obrany (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 39/2023 Sb. m. s.) nebo Dohodu mezi členskými státy Severoatlantické smlouvy a ostatními státy zúčastněnými v Partnerství pro mír o statutu jejich ozbrojených sil a Dodatkového protokolu k Dohodě mezi členskými státy Severoatlantické smlouvy a ostatními státy zúčastněnými v Partnerství pro mír o statutu jejich ozbrojených sil (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 297/1996 Sb.). Nárok na vracení daně se navrhuje výlučně v rozsahu stanoveném mezinárodní smlouvou, která je součástí českého právního řádu. Nárok na vracení daně podle § 15b zákona o spotřebních daních nevzniká, pokud se jedná o vracení daně z titulu mezinárodní smlouvy NATO SOFA. Stejně jako v případě vracení daně osobám požívajících výsada a imunit je procesněprávní úprava částečně vyčleněna z tohoto ustanovení (viz § 16a a dále zákona o spotřebních daních). K odstavci 1 Zatímco dosavadní právní úprava v zákoně o spotřebních daních umožňuje vracení daně pro použití ozbrojenými silami jiného státu v rámci České republiky, tato nová právní úprava umožňuje vracení daně i příslušníkům těchto ozbrojených sil a členům jejich rodin, nebo dalším osobám, o kterých to stanoví mezinárodní smlouva. K odstavci 2 Z důvodu nastavení stejného postupu pro všechny ozbrojené síly jiného státu je cílem tohoto ustanovení stanovit, aby na základě mezinárodní smlouvy vedle ozbrojených sil jiného státu vznikal nárok na vracení daně z vybraných výrobků nakoupených ve volném daňovém oběhu rovněž Ministerstvu obrany. V případě, že Ministerstvo obrany nakoupí například od Státních hmotných rezerv zdaněné vybrané výrobky a dále je poté prodá ozbrojeným silám jiného státu pro jejich použití, je oprávněno požádat o vracení daně z titulu použití těchto vybraných výrobků ozbrojenými silami jiného státu. Tento nárok na vracení daně však nevzniká Ministerstvu obrany pro použití jednotlivých příslušníků ozbrojených sil jiného státu nebo dalších osob na základě mezinárodní smlouvy. Stejně tak tento nárok nevzniká ozbrojeným silám České republiky. Dále se najisto stanoví, v jakém okamžiku vzniká nárok na vracení daně v tomto specifickém případě, a to převzetím těchto vybraných výrobků ozbrojenými silami jiného státu. K odstavci 3 Stejně jako v případě ozbrojených sil podle § 15a zákona o spotřebních daních se stanoví propadná lhůta pro uplatnění nároku na vrácení daně, která souvisí s nově zavedeným pojmem lhůta pro uplatnění nároku na vrácení daně ve společných ustanoveních ohledně správy vybraných druhů vracení daně. K odstavci 4 Stejně jako v případě ozbrojených sil podle § 15a zákona o spotřebních daních se stanoví, že k daňovému přiznání pro vrácení daně je nutné přiložit doklady, a to daňový doklad nebo doklad o prodeji podle § 5 zákona o spotřebních daních, a současně další písemnost, pokud tak stanoví mezinárodní smlouva, která je součástí českého právního řádu. Pro uplatnění nároku na vrácení daně Ministerstvem obrany podle § 15a zákona o spotřebních daních a pro uplatnění nároku na vrácení podle § 15b zákona o spotřebních daních bude použit jeden formulář, přičemž tento bude vycházet ze současného formuláře (25 3202 MFin 3202). Z tohoto důvodu bude odpovídajícím způsobem novelizována tzv. formulářová vyhláška (vyhláška č. 458/2020 Sb.).

(§ 16)

K rušenému § 16

S ohledem na dosavadní judikaturu správních soudů a rovněž vyjádření správce daně, že z hlediska potenciálního vzniku daňových úniků jsou některé zkrácené lhůty v oblasti spotřebních daní již překonané, dochází i tímto ustanovením ke sjednocení lhůty pro podání daňových přiznání některých plátců daně s úpravou obsaženou v daňovém řádu. Předmětné lhůty se dále budou řídit § 136, § 141, resp. § 148 daňového řádu. I nadále je třeba přihlížet ke speciálním lhůtám pro neplátce daně podle § 56 až 57 zákona o spotřebních daních a plátce daně podle § 88 zákona o spotřebních daních.

K novému § 16

V oblasti vracení daně osobám požívajícím výsad a imunit a ozbrojeným silám jiného státu se sjednocuje právní úprava týkající se vydávání dokladů o prodeji, z nichž má být vrácena daň. Tato právní úprava se týká vracení daně podle § 15 a § 15b odst. 1 písm. b) návrhu zákona o spotřebních daních, tj. v těch případech, kdy se v současnosti pro nákup pro osobní spotřebu (§ 4 odst. 6, § 32 odst. 2 až 4 zákona o spotřebních daních) nevystavuje doklad o prodeji podle § 5 zákona o spotřebních daních, ale z důvodu zajištění prokázaní nároku na vracení daně je potřeba stanovit zvláštní druh dokladu o prodeji. Cílem této právní úpravy je tak zjednodušení právní úpravy a její vyjasnění ve vztahu k vydávání dokladů podle § 5 zákona o spotřebních daních. K odstavci 1 Dosavadní právní úprava pro vracení daně osobám požívajícím výsad a imunit (§ 15 odst. 8 zákona o spotřebních daních) obsahuje doklad o prodeji, který se liší od standardního dokladu o prodeji podle § 5 zákona o spotřebních daních. Tento stav mění navrhovaná právní úprava tak, že stanovuje speciální dílčí obsahové požadavky oproti dokladu o prodeji podle § 5 zákona o spotřebních daních. K věcným změnám v náležitostech tohoto dokladu nedochází, pouze se upravuje lhůta pro vystavení dokladu na bezodkladnou namísto následujícího pracovního dne po dni vyžádání. Nově se také stanovuje, že doklad o prodeji je povinnou přílohou daňového přiznání k uplatnění nároku na vrácení daně (srov. důvodová zpráva k § 15 odst. 10, § 15a odst. 4 a § 15b odst. 3 zákona o spotřebních daních).

K odstavci 2 V návaznosti na nový druh vracení daně podle § 15b zákona o spotřebních daních, kdy vzniká nárok na vracení daně příslušníkovi ozbrojených sil uvedených § 15b písm. a) zákona o spotřebních daních a členovi jeho rodiny, kteří nakoupí zdaněné vybrané výrobky pro osobní spotřebu, se stanoví povinnost vystavit doklad o prodeji, u něhož jsou obdobně jako v odstavci 1 stanoveny speciální dílčí obsahové požadavky oproti dokladu o prodeji podle § 5 zákona o spotřebních daních. Náležitosti tohoto dokladu jsou obdobné jako v případě dokladu o prodeji u osob požívajících výsad a imunit s výjimkou výše ceny vybraných výrobků, která v těchto případech není povinná.

(§§ 16a až 16g)

Obecně Procesní úprava vracení daně v zákoně o spotřebních daních byla doposud kusá a roztříštěná do jednotlivých ustanovení a v důsledku toho nekonsistentní. Též nebyla významněji novelizována při přijetí daňového řádu a je tedy zastaralá. Řešení právě některých z těchto nedostatků, a to zavedením společného procesního rámce pro vybrané druhy vracení daně, je hlavním cílem přijetí nové právní úpravy v této oblasti. Nová procesní úprava se týká pouze vracení daně osobám požívajícím výsad a imunit (§ 15 zákona o spotřebních daních) a ozbrojeným silám jiných států (§ 15a a nový § 15b zákona o spotřebních daních). Tato úprava se tedy netýká jiných druhů vracení daně jako například vracení daně podle § 14 zákona o spotřebních daních nebo vracení daně uvedených ve zvláštní části zákona o spotřebních daních. Obecně lze říci, že stejně jako doposud se pro uplatnění nároku na vrácení daně stanoví propadná lhůta, která je (až na jednu výjimku) kratší než lhůta pro stanovení daně. Daňový subjekt v této lhůtě musí nárok uplatnit, jinak tento nárok zaniká. Tento nárok se nově uplatní prostřednictvím daňového přiznání pro vrácení daně s tím, že toto daňové přiznání pro vrácení daně se nepodává za zdaňovací období, ale za jednotlivé nároky, které jsou uplatnitelné (běží u nich lhůta pro vrácení daně). Daňový subjekt může více těchto nároků spojit do jednoho přiznání, a tím snížit administrativu spojenou s vracením daně, nebo podle svých potřeb využít maximálního počtu daňových přiznání, čímž získá příslušnou vratku daně rychleji. Podáním daňového přiznání pro vrácení daně začnou běžet lhůty v daňovém řízení, které standardně začínají běžet až uplynutím lhůty pro podání daňového tvrzení (pro stanovení daně, pro vrácení vratitelného přeplatku), daňový subjekt tedy oproti klasickému daňovému řízení ve větší míře disponuje tím, kdy mu bude daň fakticky vrácena, neboť může daňové přiznání podat kdykoliv a následně může správce daně vracenou daň vyměřit, aniž by čekal na uplynutí lhůty pro podání daňového tvrzení. K dané konstrukci viz více u odůvodnění jednotlivých ustanovení.

K § 16a

K odstavci 1 Jde o existující právní úpravu obsaženou v dosavadním § 15 odst. 10 zákona o spotřebních daních. Nově platí toto ustanovení pro všechny dotčené druhy vracení daně. Podle § 20 odst. 1 daňového řádu je daňovým subjektem osoba, kterou za daňový subjekt označuje zákon. Tato osoba má poté práva a povinnosti týkající se správného zjištění a stanovení daně po dobu běhu lhůty pro stanovení daně a při placení daně po dobu, ve které lze požadovat placení nedoplatku, a to i v případech, kdy přestala být daňovým subjektem. Tímto ustanovením se tak osoba žádající o vrácení daně pro účely vracení daně prohlašuje za daňový subjekt. K odstavcům 2 a 3 Navrhuje se koncentrovat speciální pravidla pro místní příslušnost správce daně v jednom ustanovení. Výčet obsažený v odstavci 2 a pravidlo obsažené v odstavci 3 jsou převzaty ze stávajícího § 15 odst. 12, resp. § 15a odst. 6 zákona o spotřebních daních. K věcné změně nedochází. K odstavci 4 Navrhuje se zachovat pravidlo vyplývající z dosavadního § 15a odst. 8 zákona o spotřebních daních, podle kterého správce daně vrací vratitelný přeplatek ozbrojeným silám jiného státu prostřednictvím Ministerstva obrany a současně se navrhuje toto pravidlo rozšířit i na další komunikaci správce daně s těmito ozbrojenými silami v rámci daňového řízení. K odstavcům 5 a 6 Jedná se o právní úpravu přesunutou z dosavadních § 15 odst. 15 a § 15a odst. 9 a 10 zákona o spotřebních daních. K věcné změně nedochází.

K § 16b

K odstavci 1 Navrhuje se jednotně pro dotčené druhy vracení daně stanovit pravidlo pro uplatnění nároku na vrácení daně prostřednictvím daňového přiznání, které je nově označeno jako „daňové přiznání pro vrácení daně“. K věcné změně nedochází, neboť i dnes se nárok na vrácení daně v případě osob požívajících výsad a imunit a ozbrojených sil uplatňuje v samostatném formulářovém podání. K odstavci 2 Zavádí se pojem „lhůta pro uplatnění nároku na vrácení daně“. Lhůta je v tomto případě pojata jako interval, takže z hlediska možnosti uplatnit nárok je klíčový nejen její konec, ale také její začátek (začátek jejího běhu). Nárok na vrácení daně není možné uplatnit mimo tento interval. Vzhledem k tomu, že jde o lhůtu, a to jak ve formálním, tak materiálním smyslu, neboť „lhůtou se rozumí běh času, resp. časový úsek, vymezený začátkem a koncem, omezující trvání možnosti uplatnit právo u druhé strany, popř. u jiné osoby, nebo u orgánu veřejné moci, zejména u soudu. Jinak řečeno, je to časový úsek daný k vykonání práva jeho uplatněním, popř. dovoláním se ho.“ (viz ZUKLÍNOVÁ, M. § 604 [Význam změny v subjektu závazku pro běh doby a lhůty], In: ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef aj. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I (§ 1‑645, obecná část). Praha: Wolters Kluwer, 2014; stav elektronické verze v ASPI k 1. 1. 2020), uplatní se na ni pravidla o počítání času podle daňového řádu, například připadne-li poslední den této lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je jejím posledním dnem nejblíže následující pracovní den. Svým charakterem jde o lhůtu prekluzivní, neboť ohraničuje časový prostor, ve kterém je nutné podat daňové přiznání pro vrácení daně, jinak nárok na toto vrácení zaniká, resp. v případě předčasného podání k němu nelze přihlédnout (viz odstavec 3). S ohledem na propadný (prekluzivní) charakter lhůty nelze aplikovat obecný institut prodloužení lhůty daňového řádu (viz § 36 odst. 5 daňového řádu). Vlastní délka lhůty pro uplatnění nároku na vrácení daně je stanovena samostatně pro každý druh vracení daně v jednotlivých ustanoveních tyto druhy upravujících.

K odstavci 3 S ohledem na právní jistotu je explicitně normován důsledek, který má uplatnění nároku mimo období pro uplatnění nároku na vrácení daně. K takovému nároku nemůže správce daně přihlédnout. Pakliže daňové přiznání pro vrácení daně obsahuje více jednotlivých nároků na vrácení daně, správce daně vyměří pouze ty, které byly uplatněny uvnitř časového intervalu, který tvoří období pro uplatnění nároku na vrácení daně. V rozhodnutí o stanovení vrácení daně se pak procesně (nikoli meritorně) vypořádá i s těmi nároky, ke kterým nemůže přihlédnout. V takovém případě tedy nepůjde rozhodnout konkludentně. Pakliže daňové přiznání obsahuje pouze nárok (či nároky) na vrácení daně, který je uplatněn mimo období pro uplatnění nároku na vrácení daně, správce daně řízení zahájené podaným daňovým tvrzením zastaví, neboť zákon mu nedovoluje se nárokem meritorně zabývat. Osoba, která daňové přiznání pro vrácení daně podala, se tak vždy dozví, že nárok uplatnila vně zákonem stanoveného období. K odstavci 4 Ačkoli platí, že nárok na vrácení daně se uplatňuje pouze v rámci daňového přiznání, nelze s jistotou dovodit, že na tuto lhůtu je možné hledět jako na „lhůtu pro podání daňového tvrzení“ ve smyslu ustanovení § 37 odst. 4 písm. c) daňového řádu, které vylučuje možnost navrácení běhu takové lhůty v předešlý stav. Z důvodu právní jistoty se proto toto pravidlo stanoví výslovně.

K § 16c

K odstavci 1 Navrhuje se možnost co největší dispozice daňového subjektu s předmětem daňového řízení, když se stanoví, že v daňovém přiznání pro vrácení daně lze uplatnit jeden nebo více nároků na vrácení daně, přičemž jedinou podmínkou je, aby jednotlivé nároky nebyly prekludovány (a aby je bylo možné již uplatnit). K odstavci 2 Vzhledem k tomu, že předmět daňového řízení se v případě vracení daně posuzuje k jednotlivé skutečnosti, tedy ke každému jednotlivému nároku na vrácení daně, přičemž tyto nároky může daňový subjekt podle odstavce 1 podle jeho potřeb volně spojovat do jednoho daňového tvrzení (jde-li o nároky, které lze uplatnit), navrhuje se limitovat počet podání, které může daňový subjekt za určité období podat, aby nebyl správce daně přehlcen daňovými přiznáními pro vrácení daně, které by daňový subjekt mohl podávat velmi často. Těmito obdobími jsou kalendářní měsíc, kalendářní čtvrtletí nebo kalendářní rok. Takto se právní úprava navrhuje ve prospěch daňových subjektů, které tak v oblasti vrácení daně ve větší míře, než je v oblasti spotřebních daní standardní, mohou s předmětem daňového řízení disponovat, což jim zajišťuje větší flexibilitu a může přispět ke snížení administrativní náročnosti. Důvodem je zejména specifičnost právní úpravy spočívající v subjektech žádajících o vrácení daně a také často jde o rutinní opakující se administrativu spojenou s vracením daně, ale u specifických subjektů, které by z povahy věci neměly být osobami povinnými k dani (např. osoby požívající výsad a imunit). Limity četnosti podávání daňových přiznání, které se navrhují, vychází z původních právních úprav, případně se u těch nových odvozují od těch stávajících, které jsou jim svou povahou nejbližší.

K § 16d

K odstavci 1 Navrhuje se zachovat pravidlo vyplývající z dosavadního § 15a odst. 6 zákona o spotřebních daních, podle kterého ozbrojené síly jiného státu uplatňují nárok na vrácení daně prostřednictvím Ministerstva obrany (zde se dané pravidlo uplatní pro všechny úkony v řízení). K odstavci 2 V odstavci 2 se u podání ozbrojených sil, která jsou činěna elektronicky, navrhuje umožnit činit podání podepsaná i způsobem, se kterým jiný právní předpis nespojuje účinky vlastnoručního podpisu, a to ve formě digitalizovaného zobrazení vlastnoručního podpisu. Jde tak o zvláštní ustanovení k § 71 odst. 1 písm. a) daňového řádu, podle kterého elektronická podání, která nejsou autorizována pomocí autentizace podle § 71 odst. 1 písm. b) až d), musí být podepsána způsobem, se kterým jiný právní předpis spojuje účinky vlastnoručního podpisu (tím se zejména rozumí odeslané prostřednictvím datové schránky nebo podepsané uznávaným elektronickým podpisem). Daňový řád již dnes umožňuje za účelem podpory elektronizace a snížení administrativní náročnosti pro daňové subjekty několik různých způsobů, jak autorizovat elektronické podání, přičemž navrhovaným ustanovením tedy dochází k rozšíření těchto způsobů o další způsob autorizace podání - tedy za podepsaný dokument se považuje i elektronický dokument s digitalizovaným zobrazením vlastnoručního podpisu. Zejména půjde o elektronickou kopii dokumentu opatřeného vlastnoručním podpisem (tedy např. naskenovaný dokument). Též může jít například o dokument obsahující prostý elektronický podpis vytvořený přímo prstem nebo pomocí speciální tužky na k tomu určenému touch-padu. Důvodem pro umožnění tohoto typu podpisu pro autorizaci podání je složitá dostupnost současných prostředků autorizace pro ozbrojené síly třetích zemí, skutečnost, že jde obecně o důvěryhodný typ podatele – organizační složku jiného státu, a též se jedná o subjekt, který je součástí obranných struktur, to znamená subjekt, se kterým Ministerstvo obrany dlouhodobě v rámci těchto struktur spolupracuje a je mu tak znám. Vzhledem k výše uvedenému se však navrhuje toto ustanovení doplnit o pojistku, na základě které může Ministerstvo obrany požadovat standardní úroveň autorizace podání, pokud má o totožnosti podepisující osoby pochybnosti. V takovém případě vyzve podatele, aby podání potvrdil některým ze způsobů podle § 71 odst. 1 daňového řádu (tedy například v listinné podobě), nebo i jiným způsobem, který bude dostatečně důvěryhodný. Autorizaci není potřeba provést ve lhůtě pěti dnů stanovené podle daňového řádu, ale ve lhůtě stanovené Ministerstvem obrany. Správce daně se tak v podstatě v otázce autorizace podání předaného Ministerstvem obrany spoléhá na tento subjekt, tedy že ohledně totožnosti podatele neměl pochybnosti, nebo pokud je měl, tak si od ozbrojených sil jiného státu vyžádal dodatečnou autorizaci podání. Vzhledem k době podle odstavce 4 je třeba, aby případně Ministerstvo obrany předalo podání i s předmětnou autorizací, což ale plyne i ze skutečnosti, že je v širším smyslu součástí podání jako standardní způsoby autorizace. Jak ale bylo uvedeno výše, jde pouze o pojistku, u které se nepředpokládá, že bude ve standardních případech používána. Ve větě třetí navrženého ustanovení se pro případy dodatečného potvrzování podání stanoví zvláštní právní úprava k § 34 odst. 2 daňového řádu. V případě klasického dodatečného potvrzení podání podle § 71 odst. 3 daňového řádu totiž plyne povinnost původní podání dodatečně potvrdit přímo ze zákona, a to od okamžiku, kdy bylo podání elektronicky učiněno tak, že nesplňuje požadavky na jeho podání podle § 71 odst. 1 daňového řádu. V tomto případě však k dodatečnému potvrzení dochází pouze na výzvu Ministerstva obrany, nikoliv ze zákona. Tuto odlišnost je tak třeba zohlednit, a to tím, že lhůta (nebo doba podle odstavce 4) neběží až od okamžiku dodatečného potvrzení podání, ale pouze se po vymezenou dobu staví, protože v opačném případě by při nečinnosti orgánu veřejné moci a následného zjištění nutnosti dodatečného potvrzení lhůta nebo doba do doby dodatečného potvrzení neběžela vůbec, což by nebylo pro daňový subjekt žádoucí. Na dodatečné potvrzení podání podle tohoto odstavce se tak bude aplikovat stejné pravidlo, které se na běh lhůt standardně uplatňuje při nezbytnosti součinnosti daňového subjektu na výzvu správce daně podle § 34 odst. 1 daňového řádu. K odstavci 3 Vzhledem k poměrně netypické situaci, kdy podání osoby žádající o vrácení daně není v případě podávání daňového přiznání pro vrácení daně ozbrojenými silami jiného státu činěno přímo vůči správci daně, ale prostřednictvím Ministerstva obrany, stanoví se, že pro zachování lhůty postačí, je-li podání v poslední den této lhůty doručeno tomuto orgánu veřejné moci. Z hlediska dodržení lhůty je tak norma z pohledu daňového subjektu nastavena tím způsobem, že pro něj není rozhodné, že v rámci orgánů veřejné moci dochází k předání jeho podání, neboť pro něj je daná lhůta stejně dlouhá jako v případě, že by činil podání přímo správci daně. K odstavci 4 Vzhledem k tomu, že den podání daňového tvrzení je při vrácení daně okamžikem zahájení běhu některých lhůt, jako např. lhůty pro stanovení daně, nebo lhůty pro vrácení vratitelného přeplatku při konkludentním stanovení daně, stanoví se, že dnem podání daňového tvrzení (ale i jiných podání činěných prostřednictvím jiného orgánu veřejné moci) je v případech podávání těchto tvrzení prostřednictvím jiného orgánu veřejné moci právě den doručení podání správci daně, a to z toho důvodu, aby nebyly na straně správce daně zkráceny lhůty potřebné pro výkon jeho úřední činnosti. Například lhůta pro vrácení přeplatku při konkludentním vyměření daně tak začne běžet až okamžikem skutečného obdržení daňového tvrzení správcem daně. Zároveň je ale z pohledu daňového subjektu žádoucí, aby byla zejména daňová tvrzení předána co nejdříve a tím došlo k dřívějšímu vrácení daně. Navrhuje se tak, že v případě, že k předání podání dojde později než patnáctý den, považuje se za den jeho podání tento den. Považuje se totiž za vhodné, aby daňový subjekt ve větší míře nenesl následky jednání mezi jednotlivými orgány veřejné moci, neboť z jeho pohledu byla povinnost splněna doručením podání určenému orgánu. I v případě, že tedy dojde k předání podání později, rozběhnou se lhůty související s daným podáním nejpozději od patnáctého dne od jeho podání, čímž by mělo dojít k naplnění proporcionality mezi dvěma zmíněnými zájmy.

K § 16e

Navrhuje se vyloučit možnost podat opravné daňové přiznání, a to vzhledem k tomu, že tento nástroj slouží k odstranění chyb podaného daňového přiznání, dokud ještě neuplynula lhůta pro jeho podání. Opravné daňové přiznání se tak podává v okamžiku, kdy správce daně ještě daň aktivně nevyměřuje, resp. nemůže ještě o dani rozhodnout, protože daňové tvrzení může být ještě jakkoliv změněno. U vracení daně se ale navrhuje systém, podle kterého dojde k počátku běhu lhůt souvisejících s vyměřením daně ihned okamžikem podání daňového přiznání a ne až okamžikem uběhnutí lhůty pro podání takového tvrzení. Tím dojde k tomu, že správce daně začne daň vyměřovat a může o ní i rozhodnout ihned po podání daňového přiznání, čímž institut opravného daňového přiznání pozbývá smyslu. Navrhuje se tak možnost podání opravného daňového přiznání explicitně vyloučit, aby nemohla být právní úprava vykládána v tom smyslu, že jde opravné daňové přiznání podat kdykoliv do konce běhu lhůty pro vrácení daně. Tímto není dotčena právní úprava daňového řádu týkající se podání daňového tvrzení v průběhu vyměřovacího nebo doměřovacího řízení, které tak sice není přípustné a nezahajuje další řízení, ale údaje uvedené v takto podaném daňovém tvrzení se využijí při stanovení daně, pokud to stav řízení umožňuje. Pro úplnost se tak dodává, že takovýmto podáním nebude možné např. „douplatnit“ nárok na vrácení daně, u kterého už uplynula lhůta pro uplatnění nároku na vrácení daně a který doposud nebyl vůbec uplatněn. Nepřípustným podáním, tedy podáním, na které se nehledí se jako na daňové tvrzení, ale pouze jako na informaci využitelnou pro stanovení daně, totiž není možné jakýkoliv nárok uplatnit. Lze též říci, že v takovém případě nebude již uplatnění nároku stav řízení umožňovat. Bude však možné tímto způsobem ve lhůtě uplatněnou vratku daně (v řádně podaném daňovém přiznání) „opravit“ ještě v rámci vyměřovacího řízení, a to i směrem nahoru, neboť cílem tohoto ustanovení je zamezit nutnosti zahájení doměřovacího řízení, pokud lze daň správně stanovit při jejím vyměření.

K § 16f

K odstavci 1 Výslovně se stanoví, že se daň neposuzuje za zdaňovací období, ale za jednotlivý nárok na vrácení daně – v rámci zákona o spotřebních daních se totiž jedná o výjimku ze základního pravidla, kdy se jinak stanoví daň za zdaňovací období. Projevuje se zde tak opět ve větší míře dispoziční zásada, kdy osoba žádající o vrácení daně může do jednotlivých žádostí spojovat všechny nároky na vrácení daně, u nichž běží lhůta pro vrácení daně. Pokud tak učiní, jsou všechny takto uplatněné nároky předmětem jednoho řízení. K odstavci 2 Výslovně se zakotvuje pravidlo, které plyne z dobrovolného charakteru uplatnění nároku na vrácení daně, a tedy, že daň lze stanovit pouze na základě aktivity daňového subjektu, a nikoliv z moci úřední. Z uvedeného vyplývá, že se na takové daňové přiznání též neaplikují ustanovení daňového řádu, která dopadají na případy, kdy má daňový subjekt povinnost daňové přiznání podat (například ustanovení o výzvě správce daně k podání daňového přiznání). Dané ustanovení je tak speciálním ustanovením vůči § 139 odst. 1 daňového řádu, které stanoví, že daň lze vyměřit na základě daňového přiznání nebo vyúčtování, nebo z moci úřední. To znamená, že správce daně nemá v daném případě povinnost zjišťovat a případně aktivně stanovovat vratku na dani, nikoliv, že má správce daně povinnost stanovit vratku na dani přesně v té výši, v jaké ji daňový subjekt v daňovém přiznání tvrdí. Daň, jejíž vrácení daňový subjekt uplatňuje, podléhá standardnímu přezkoumání správce daně, přičemž pokud na základě provedených zjištění správce daně zjistí, že tvrzená daň neodpovídá daňové povinnosti daného daňového subjektu, stanoví výslednou daň sám s tím, že rozdíl mezi částkou tvrzenou a částkou zjištěnou uvede v rozhodnutí. K odstavci 3 Toto ustanovení je dalším ze základních konstrukčních prvků zvláštní právní úpravy ve věci vracení daně v oblasti spotřebních daní, když opět za počátek běhu lhůty pro vrácení vratitelného přeplatku u konkludentně stanovení daně považuje den podání daňového přiznání. K odstavci 4 Navrhuje se i u běhu lhůty pro stanovení daně okamžik počátku běhu lhůty navázat na podání daňového přiznání, což opět jako v ostatních případech zohledňuje možnost daňového subjektu podat daňové přiznání pro vrácení daně kdykoliv ve lhůtě pro jeho uplatnění a na to bezprostředně navazující stanovení daně.

K § 16g

Při vracení spotřební daně může dojít (a ve standardních případech dojde) ke stanovení daňového odpočtu. Na základě podaného daňového přiznání pro vrácení daně totiž při splnění zákonných podmínek dojde ke stanovení tzv. záporné daně (tedy potvrdí se nárok na vyplacení určité finanční částky mající povahu daně daňovému subjektu). Obecně k institutu daňového odpočtu viz více obecnou část důvodové zprávy k zákonu č. 283/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Při stanovení daňového odpočtu může podle daňového řádu vzniknout nárok na úrok z daňového odpočtu, a to v případě, že je překročena maximální doba pro jeho vrácení, převedení nebo použití, která je stanovena v § 254a daňového řádu. I zde, jako u některých lhůt, však daňový řád pracuje v rámci konstrukce této doby s „posledním dnem lhůty stanovené pro podání daňového tvrzení“, přičemž vzhledem ke konstrukci vracení daně podle tohoto oddílu se tento den nahrazuje dnem podání daňového tvrzení. Doba, po jejímž uplynutí vzniká úrok z daňového odpočtu, tedy poběží ode dne podání daňového přiznání pro vrácení daně nebo dodatečného daňového přiznání pro vrácení daně, ze kterých vyplývá, že daňovému subjektu má vzniknout daňový odpočet.

(§ 16a odst. 2 písm. d) a odst. 3)

S ohledem na nové vymezení a pojmenování celních úřadů zavedené s účinností od 1. července 2025 zákonem č. 349/2023 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s konsolidací veřejných rozpočtů, v zákoně o Celní správě České republiky dochází ke stejnému datu k úpravě názvu celního úřadu vykonávajícího vymezenou věcnou příslušnost i v tomto ustanovení (z Celního úřadu pro hlavní město Prahu na Celní úřad v Praze).

(§ 18 odst. 1)

Pro nadbytečnost dochází ke zrušení části dosavadního odstavce 1. Odstavec 1 nově zakotvuje pouze povinnost podat daňové přiznání (a to jak řádné, tak dodatečné), vznikla-li plátci v příslušném zdaňovacím období povinnost daň přiznat a zaplatit, a to za každou spotřební daň samostatně. Dochází k vypuštění lhůty pro podání řádného daňového přiznání, jelikož pro zdaňovací období kratší než jeden rok vyplývá povinnost podat daňové přiznání do 25 dnů po uplynutí zdaňovacího období z § 136 odst. 4 daňového řádu. Vzhledem k tomu, že se nárok na vrácení daně uplatňuje prostřednictvím daňového přiznání, aplikuje se lhůta pro jeho podání i na vrácení daně, není-li v zákoně o spotřebních daních stanovena lhůta speciální. Nové znění odstavce 1 odpovídá stávající úpravě a věcně nedochází ke změně.

(§ 18 odst. 3)

S ohledem na dosavadní judikaturu správních soudů a rovněž vyjádření správce daně, že z hlediska potenciálního vzniku daňových úniků jsou některé zkrácené lhůty v oblasti spotřebních daní již překonané, dochází i tímto ustanovením ke sjednocení lhůty pro podání daňových přiznání některých plátců daně s úpravou obsaženou v daňovém řádu. Předmětné lhůty se dále budou řídit § 136, § 141, resp. § 148 daňového řádu. I nadále je třeba přihlížet ke speciálním lhůtám pro neplátce daně podle § 56 až 57 zákona o spotřebních daních a plátce daně podle § 88 zákona o spotřebních daních.

(dosavadní § 18 odst. 4)

Ustanovení se vypouští pro jeho nadbytečnost bez věcného dopadu.

(§ 18 odst. 4)

Texty zákona o spotřebních daních týkající se splatnosti daně vychází stále ze zákona o správě daní a poplatků a teoreticky připouští výklad, že splatnost daně nastane kterýkoli den od skončení zdaňovacího období do posledního dne stanovené lhůty. Na druhou stranu daňový řád adresuje splatnost daně již na jeden „poslední“ den stanovené lhůty. Přestože zákon o spotřebních daních v případě splatnosti daně obsahuje delší lhůty než daňový řád, je z hlediska právní jistoty žádoucí, aby terminologie týkající se lhůt splatnosti obou zákonů byla sjednocena. Druhou změnou je navrženo odstranit nadbytečný text.

(§ 18 odst. 5)

Toto ustanovení vymezuje speciální zkrácené lhůty pro podání daňového přiznání a splatnosti daně. Jedná se o případy „nestandardního“, tedy rizikového plátcovství, kdy mají zkrácené lhůty své opodstatnění. V první řadě se jedná o nepovolenou výrobu mimo prostor daňových skladů, kdy vybrané výrobky nebyly uvedeny do režimu podmíněného osvobození od daně. Toto ustanovení se tak nevztahuje na „oficiální“ výrobu některých minerálních olejů neuvedených v § 59 odst. 1 zákona o spotřebních daních mimo daňový sklad (srov. § 57a zákona o spotřebních daních), provozovatele pěstitelských pálenic (srov. § 76 zákona o spotřebních daních) a některé výrobce tichého vína (srov. § 98a zákona o spotřebních daních). Výjimku z tohoto ustanovení mají i vybrané výrobky dovezené, kdy je aplikován § 18 odst. 2 zákona o spotřebních daních. Druhá řada plátců jsou zejména ilegální výrobci, dopravci či skladovatelé, u nichž jsou vybrané výrobky zjištěny, aniž je prokázáno jejich zdanění, oprávněné nabytí bez daně, případně prokázána skutečnost, že jsou tyto výrobky určeny pro osobní spotřebu kontrolované osoby. Posledním ustanovením jsou mezi tyto plátce daně se zkrácenými lhůtami podřazeny i osoby, u kterých je zjištěno skladování nebo výroba nezdaněného lihu (jedná se o upřesnění oproti plátcům daně uvedeným v novém § 4 odst. 1 písm. g) zákona o spotřebních daních).

(rušený § 19 odst. 2)

V rámci této změny dochází k upřesnění definic daňových skladů, kdy tyto byly používány napříč zákonem o spotřebních daních, přičemž podrobnější vymezení bylo uvedeno až v § 19 odst. 2 zákona o spotřebních daních. Z hlediska systematiky je proto vhodnější jejich definici uvést již v § 3 zákona o spotřebních daních, přičemž jsou tato místa, jako doposud, rozlišena na výrobní a distribuční daňový sklad. Hlavním rozdílem mezi nimi je pouze v činnosti výroby, která v distribučním daňovém skladu není umožněna. Naproti tomu ve výrobním daňovém skladu se musí vždy vyrábět některý z vybraných výrobků, čímž jsou tyto sklady odlišeny od skladů distribučních. V tomto ohledu nedochází k věcné změně oproti stávající úpravě.

(nový § 19 odst. 2)

Část ustanovení se navrhuje zrušit pro nadbytečnost. Z § 59 odst. 2 zákona o spotřebních daních v kombinaci s § 59 odst. 1 zákona o spotřebních daních bude nadále zřejmé, že minerální oleje, na které nelze uplatnit režim podmíněného osvobození od daně (neuvedené v § 59 odst. 1 zákona o spotřebních daních), nemusí být vyráběny v daňovém skladu. Totéž platí o výrobě lihovin v pěstitelských pálenicích, které nemohou být daňovými sklady podle § 78 odst. 3 a 4 zákona o spotřebních daních. V daňovém skladu nadále nesmí být vyráběno ani pivo, pokud jej vyrábí fyzické osoby v zařízení pro domácí výrobu piva výhradně pro jejich vlastní spotřebu a spotřebu osob s nimi tvořícími společně hospodařící domácnosti (a jejich hostů) pokud tato výroba nepřesáhne 2 000 l za kalendářní rok (§ 86 odst. 3 zákona o spotřebních daních). Mimo prostor daňových skladů lze rovněž vyrábět i tiché víno, pokud jej vyrábí někteří výhradní výrobci tichého vína (uvedení v § 99 odst. 3 a 5 zákona o spotřebních daních nebo § 100a odst. 1 zákona o spotřebních daních). Druhou navrhovanou změnou je změna odkazu na výrobní daňový sklad, který je takto definován nově v § 3 zákona o spotřebních daních. V tomto ohledu nedochází k žádné věcné změně.

(§ 19 odst. 3)

Část ustanovení se navrhuje zrušit pro nadbytečnost bez věcného dopadu. I nadále bude z kontextu zákona zřejmé, že v daňovém skladu mohou být ve výjimečných případech umístěny i vybrané výrobky mimo režim podmíněného osvobození od daně. Jedná se o případ nově založeného daňového skladu, kde je toto skladování vybraných výrobků umožněno po časově omezenou dobu (nový § 19 odst. 4 zákona o spotřebních daních) a ve specifických případech i skladování některých minerálních olejů (viz § 59 odst. 3 zákona o spotřebních daních).

(§ 19 odst. 4)

Část ustanovení se navrhuje zrušit pro nadbytečnost. Z kontextu zákona bude nadále zřejmé, že v případě založení nového daňového skladu nebude toto ustanovení v celé šíři aplikováno na minerální oleje, kde v rámci stanovené lhůty šesti měsíců postačí oddělená evidence a nikoli i skladování.

(§ 21 odst. 1 písm. a))

Navrhuje se pro nadbytečnost zrušit část ustanovení, která explicitně stanoví, že složiteli nevzniká nárok na úrok ze složené částky. Toto ustanovení je vhodné zrušit nejen z hlediska systematiky zákona o spotřebních daních a vztahu zákona o spotřebních daních a daňového řádu, ale i ve vztahu k ostatním právním úpravám zakotvujícím obdobný institut. Ve spotřebních daních se jedná například o zajištění daně při zasílání vybraných výrobků mezi členskými státy (§ 33e zákona o spotřebních daních), v oblasti hazardních her například při složení peněžních prostředků na zvláštní účet Ministerstva financí za účelem poskytnutí kauce jako podmínky pro vydání povolení k provozování hazardních her nebo o zajištění cla složením částky podle celních předpisů. Ve všech těchto případech složiteli nevzniká nárok na úrok ze složené částky, a to v souladu s daňovým řádem, který v tomto případě s vyplácením úroku nepočítá (úročení zajištění daně by muselo být explicitně umožněno zákonem). Podle daňového řádu vzniká úrok pouze tam, kde to zákon explicitně stanoví. Subjektu pak podle § 251a daňového řádu vzniká úrok, pokud dojde k naplnění podmínek pro jeho vznik. Zvláštní účty, na nichž jsou prostředky složeny, jsou vedeny u České národní banky a jsou bezúročné, tedy ani zde žádný příjem z úroků nevznikne.

(§ 21 odst. 1 písm. b))

Jako jednu z možností zajištění spotřební daně se navrhuje nahradit stávající finanční záruku zárukou bankovní. V případě bankovní záruky se jedná o nejjistější formu finanční záruky, jejímž výstavcem může být pouze banka, zahraniční banka nebo spořitelní a úvěrní družstvo podle § 2029 občanského zákoníku. Výstavce bankovní záruky musí být držitelem bankovní licence nebo povolení družstevní záložny udělené Českou národní bankou. Dle ustanovení § 1 odst. 6 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, může bankovní činnosti na území České republiky vykonávat rovněž zahraniční banka prostřednictvím své pobočky. Seznam bank a poboček zahraničních bank působících na území České republiky vede Česká národní banka. Naproti tomu finanční záruka v obecné rovině může být vystavena prakticky jakýmkoli subjektem, což sice na jednu stranu rozšiřuje možnosti osob nakládajících s vybranými výrobky nalézt poskytovatele finanční záruky, na druhou stranu však umožňuje vstup do odvětví i potenciálně rizikovým subjektům. Navrhovaná úprava byla již předmětem původní úpravy zákona o spotřebních daních (k rozšíření z bankovní záruky na finanční došlo v souvislosti s novelou občanského zákoníku k 1. lednu 2014). Navrhovanou úpravou také dochází k sjednocení možností poskytování zajištění (kauce) podle zákona o spotřebních daních, zákona č. 307/2013 Sb., o povinném značení lihu a zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách. Subjektům, které v současné době finanční (ne bankovní záruky) využívají, je poskytnuto přechodné období 12 kalendářních měsíců na změnu způsobu zajištění daně, přičemž je zde ponechána možnost zajištění daně formou ručení třetí osobou. Ustanovení písmene b) je dále z legislativně technického hlediska přeformulováno tak, aby bylo zřejmé, že zajištění daně lze poskytovat kombinací všech tří forem, což je zajištěno tím, že před slovem „nebo“ na konci písmene již není uvedena čárka.

(§ 21 odst. 2)

Jedná se formulační změnu související s novým zněním § 21 odst. 4 zákona o spotřebních daních bez věcného dopadu.

(§ 21 odst. 4)

Navrhovaná změna § 21 odst. 4 zákona o spotřebních daních má za cíl především odstranit ze současného textu část, která se odkazuje na výzvu dlužníkovi vydanou podle zvláštního právního předpisu. Tímto zvláštním právním předpisem byl § 73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků: „Nezaplatí-li daňový dlužník splatný daňový nedoplatek včetně nedoplatku na pokutách uložených podle tohoto zákona v zákonné lhůtě, vyzve ho správce daně, aby daňový nedoplatek zaplatil v náhradní lhůtě, nejméně osmidenní, a upozorní ho, že po uplynutí této náhradní lhůty přikročí bez dalšího k vymáhání daňového nedoplatku“. Jelikož § 73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků byl s účinností od 1. 1. 2012 nahrazen ustanovením § 153 odst. 3 daňového řádu: „Správce daně může daňový subjekt vhodným způsobem vyrozumět o výši jeho nedoplatků a upozornit jej na následky spojené s jejich neuhrazením. Správce daně tak učiní vždy, jedná-li se o nedoplatek, který má být poprvé vymáhán; to neplatí, byl-li daňový subjekt o nedoplatku již dříve vyrozuměn, hrozí-li nebezpečí z prodlení nebo by vyrozumění bylo zjevně neúčelné.“, stávající znění § 21 odst. 4 zákona o spotřebních daní je nutné dát do souladu s obecnou právní úpravou. Ani novelizované ustanovení § 21 odst. 4 zákona o spotřebních daních v kontextu obecného právního předpisu nepřipouští, že by bylo možné, aby správce daně vyzval bez dalšího rovnou ručitele k úhradě nedoplatku na spotřební dani, aniž by úhradu nejprve nepožadoval po daňovém subjektu. Správce daně bude mít i nadále za povinnost dodržet první podmínku, kterou mu pro vydání výzvy ručiteli určuje § 171 odst. 3 daňového řádu. Touto podmínkou je, že výzvu ručiteli lze vydat pouze v případě, „pokud nebyl nedoplatek uhrazen daňovým subjektem, ačkoliv byl daňový subjekt o jeho úhradu bezvýsledně upomenut“.

V případě přijetí navržené úpravy § 21 odst. 4 zákona o spotřební dani tedy správce daně nejprve v souladu s výše uvedeným ustanovením § 153 odst. 3 daňového řádu vyrozumí daňový subjekt o výši jeho nedoplatku a následcích spojených s jeho neuhrazením, a až následně bude moci (samozřejmě pouze v případě, že daňový subjekt neuhradil nedoplatek ani po vyrozumění o výši nedoplatku) vyzvat ručitele k úhradě nedoplatku. Navržený text je tak v souladu s principy, na které odkazuje nález Ústavního soudu I. ÚS 593/99. Navržená právní úprava zároveň snižuje administrativní náklady spojené s procesem vydání výzvy ručiteli tím, že v případě spotřebních daní nebude muset správce daně brát v potaz druhou podmínku pro vydání výzvy ručiteli, kterou stanovuje § 171 odst. 3 daňového řádu. Touto podmínkou je vymáhání úhrady nedoplatku po daňovém subjektu. Již dle současné právní úpravy uvedené v § 171 odst. 3 daňového řádu může správce daně vydat výzvu ručiteli bez předchozího vymáhání po daňovém subjektu, ale pouze za situace, že je „zřejmé, že vymáhání by bylo prokazatelně bezvýsledné“. Úprava daňového řádu v praxi přináší spory mezi správcem daně a ručiteli, jestli v konkrétní situaci by bylo či nebylo vymáhání prokazatelně bezvýsledné. Jako příklad těchto sporů lze uvést i spor, který byl předmětem řízení v případě rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 10/2015-46. Jedním z cílů předkládaného návrhu úpravy § 21 odst. 4 zákona o spotřebních daních je v případě spotřebních daní minimalizovat tento druh sporů mezi správcem daně a ručiteli a to zejména s ohledem na rizikovost těchto daní, zvýšení možnosti úhrady nedoplatků na těchto daních a snížení administrativní náročnosti a s ní spojených nákladů na straně správce daně. Jako určitý vzor pro tento návrh posloužilo stávající ustanovení § 33 odst. 3 zákona č. 242/2016 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, které rovněž normuje, že „(v)ýzvu ručiteli k uhrazení cla lze vydat i bez předchozího vymáhání cla na dlužníkovi“. Tato právní úprava je účinná již skoro 8 let a nepřináší v praxi žádné problémy.

(§ 21 odst. 5)

Navrhuje se prodloužení lhůty ručení na šedesát dnů. Původní šestnáctidenní lhůta pro účinky výpovědí ručení se jeví jako nedostatečná. V případě potenciálního zrušení povolení k provozování daňového skladu z moci úřední (při nesplnění podmínek zajištění daně), kdy je rozhodnutí o zrušení povolení k provozování daňového skladu doručováno fikcí a následném započtení lhůty pro provedení inventarizace zásob existuje riziko, že daň nemusí být adekvátně zajištěna. Při aplikaci § 21 odst. 5 zákona o spotřebních daních může vyvstávat otázka, zda ručitel ručí za všechny nedoplatky na spotřební dani, které ve stanoveném období vznikly nebo vzniknou procesně anebo hmotněprávně. Přitom procesní vztah mezi státem (reprezentovaným správcem daně) a daňovým subjektem vzniká postupem podle daňového řádu (zjednodušeně řečeno aby byl subjekt de iure povinen procesně uhradit daň, musí rozhodnutí o stanovení daně nabýt právní moci), kdežto hmotněprávní vztah k dani mezi státem a daňovým subjektem vzniká již naplněním skutečností zakládajících daňovou povinnost, resp. povinnost přiznat a zaplatit daň (zda vznikne, nebo nevznikne procesní vztah, je z tohoto pohledu irelevantní). Ručitel však neručí za daň, která hmotněprávně vznikne za určitá zdaňovací období, ale ručí za nedoplatek na dani, který vzniká jen v procesní rovině. Nedoplatek je přitom částka daně, která není uhrazena, pokud uplynul den splatnosti této daně. Proto formulace, že ručitel ručí za nedoplatky, směřuje k právnímu stavu, že ručitel ručí výhradně za nedoplatky v procesní rovině, tzn. daň se musí v navrhovaných šedesáti dnech stát splatnou a neuhrazenou (stanovení daně v procesní rovině např. za dva roky, byť by se týkalo zdaňovacího období, v němž ručitel ručil za nedoplatky daňového subjektu, již není pro aplikaci ručení relevantní).

(§ 21 odst. 6)

Navrhuje se vypustit nadbytečnou část textu. Z kontextu zákona je zřejmé, že speciální ustanovení (výjimky) vůči tomuto ustanovení v jednotlivých částech zákona jsou aplikovány přednostně. Jedná se zejména o aplikaci stropů zajištění, kdy jejich výše nemusí odpovídat zde uvedenému výpočtu.

(§ 21 odst. 9)

Navrhuje se formulační zpřehlednění § 21 odst. 9 zákona o spotřebních daních. Podle sdělení správce daně způsobuje dosavadní formulace § 21 odst. 9 zákona o spotřebních daních výkladové a aplikační problémy spočívající zejména v absentujícím odkazu na § 21 odst. 6 zákona o spotřebních daních stanovující výši zajištění daně, kterou musí daňový sklad splňovat, a dále nejasnou formulaci věty poslední, ze které jednoznačně neplyne, zda musí provozovatel daňových skladů, kterému správce daně rozhodnutím podle § 21 odst. 11 zákona o spotřebních daních schválil snížení výše zajištění daně, v případě naplnění podmínek podle § 21 odst. 9 zákona o spotřebních daních, zajištění provozovaného daňového skladu věty druhé rovněž zvýšit. V rámci pozměněného ustanovení tohoto odstavce musí provozovatel daňového skladu jako doposud sledovat výši zajištění daně a při naplnění zde popsaných skutečností dozajistit výši zajištění daně na hodnotu vypočtenou podle § 21 odst. 6 zákona o spotřebních daních. V rámci sledování provozovatel daňového skladu porovnává součet výše daňové povinnosti a výše daně vypočtený podle § 21 odst. 6 zákona o spotřebních daních za tři po sobě jdoucí zdaňovací období (včetně toho aktuálního) a výši aktuálně poskytnutého zajištění daně. Vzhledem k tomu, že výše aktuálně poskytnutého zajištění daně odpovídá průměrnému součtu daňové povinnosti a výše daně za jedno zdaňovací období, zohledňuje zvolená hodnota koeficientu (3,21) skutečnost, že tato průměrná hodnota jednoho zdaňovacího období je porovnávána se součtem daňové povinnosti a výše daně za tři po sobě jdoucí zdaňovací období a rovněž skutečnost, že může docházet například ke kvartálním fluktuacím. V ustanovení je dále upřesněno, že v případě, kdy je subjektu podle § 21 odst. 11 zákona o spotřebních daních sníženo zajištění daně a následně mu podle § 21 odst. 9 zákona o spotřebních daních vznikne povinnost dozajistit daň, nezajišťuje daň na výši podle § 21 odst. 6 zákona o spotřebních daních, ale na tuto výši sníženou o částku, o kterou mu již dříve bylo zajištění daně sníženo.

(§ 21a odst. 3)

Navrhuje se zrušit dané ustanovení, které správce daně vyhodnotil jako nadbytečné a administrativně zatěžující. Uvádět tento údaj do předmětného povolení zároveň nepřináší žádnou přidanou hodnotu v rámci zásad správy daní podle daňového řádu. Administrativní náklady mohou být uspořeny na poplatcích spojených s vydáváním povolení stejně jako v rámci kontrol plnění podmínek pro vydání (držení) příslušného povolení.

(§ 24 odst. 1)

První navrhovanou změnou je odstranění nadbytečného odkazu, kdy z § 58a zákona o spotřebních daních bude nadále zřejmé, že tento je ve speciálním postavení vůči § 24 zákona o spotřebních daních; bez věcného dopadu. Druhá navrhovaná změna legislativně-technicky sjednocuje dané ustanovení v členění s § 25 odst. 1 zákona o spotřebních daních a terminologii doprav bez věcného dopadu. Doprava směrem k provozovateli daňového skladu pokrývá jak dopravu tomuto provozovateli do daňového skladu, tak do jeho místa přímého dodání. Text písmene a) i nadále pokrývá případy, kdy doprava probíhá z daňového skladu do daňového skladu stejného provozovatele. Dále je z textu písmene a) odstraněn nadbytečný text, neboť předmětná doprava, která v písmeni a) začíná v tuzemském daňovém skladu, a která měla v daném textu výjimku, tj. doprava osobám podle § 11 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebních daních, probíhá pouze mezi členskými státy nebo v rámci dovozu (zatímco dopravy podle § 24 zákona o spotřebních daních upravují pouze dopravy na daňovém území České republiky). Nad rámec výše zmíněných změn je v písmeni b) dále upřesněno, že se předmětná doprava z místa dovozu v režimu s podmíněným osvobozením od daně vztahuje na dopravu osobám v § 11 odst. 1 písm. c) až h) zákona o spotřebních daních. Tyto dopravy probíhají v režimu podmíněného osvobození od daně, ale ve speciálních režimech se zvláštními doklady. Osoby uvedené v § 11 odst. 1 písm. d) a h) návrhu zákona o spotřebních daních nedopravují z místa dovozu vybrané výrobky prostřednictvím elektronického systému (Excise Movement Control System, dále jen „EMCS“), zatímco osoby uvedené v § 11 odst. 1 písm. c), e) až g) je v tomto systému dopravují. Pokud jde o ukončení dopravy - viz důvodová zpráva k § 27a odst. 2 a 3 návrhu zákona o spotřebních daních.

(§ 24 odst. 3)

Navrhovanou změnou dochází k odstranění nadbytečného odkazu, kdy z § 58 zákona o spotřebních daních bude nadále zřejmé, že výpočet zajištění daně pro tyto dopravy je ve speciálním postavení vůči ustanovení § 24 odst. 3 zákona o spotřebních daních.

(§ 24 odst. 7)

První změna je pouze legislativně-technického charakteru bez věcného dopadu. Druhou změnou se v návaznosti na úpravu v § 24 odst. 1 zákona o spotřebních daních a v souladu s § 25 odst. 8 zákona o spotřebních daních najisto stanoví, že provozovatel daňového skladu může ukončit dopravu vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně v místě přímého dodání. Dále je potvrzena skutečnost, že přijetím vybraných výrobků v místě přímého dodání dochází k jejich uvedení do volného daňového oběhu. Tato skutečnost vyplývá ze směrnice Rady (EU) 2020/262 (čl. 6 odst. 3 a 4) i z kontextu zákona o spotřebních daních (přijetí vybraných výrobků v místě přímého dodání je vyjmutím vybraných výrobků z režimu podmíněného osvobození od daně a tedy jejich uvedením do volného daňového oběhu podle § 3 písm. k) zákona o spotřebních daních), nicméně nedávná judikatura Nejvyššího správního soudu (2 Afs 290/2017) při vědomí některých specifických skutečností vztahujících se na konkrétní případ připustila širší výklad, že místo přímého dodání se může nacházet v prostorách daňového skladu, kde mohou být skladovány pouze vybrané výrobky v režimu podmíněného osvobození od daně. Takový výklad je však v rozporu se systematikou směrnice Rady (EU) 2020/262. Úprava je proto činěna s cílem zvýšit právní jistotu dotčených subjektů i správce daně.

(§ 24 odst. 11)

Jedná se o legislativně-technickou úpravu odkazu v souvislosti s vložením nového odstavce 3 a souvisejícím přečíslováním odstavců § 27 zákona o spotřebních daních, bez věcného dopadu.

(§ 25 odst. 1 písm. a) bod 3)

Všem osobám uvedeným v § 11 odst. 1 písm. c) až h) zákona o spotřebních daních jsou osvobozené vybrané výrobky dopravovány mezi členskými státy v režimu podmíněného osvobození od daně.

Osoby uvedené při dopravě z jiného členského státu do České republiky v § 25 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o spotřebních daních by měly být totožné s osobami uvedenými při dopravě z České republiky do jiného členského státu (§ 25 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o spotřebních daních). Z tohoto důvodu dochází ke sjednocení. Výjimky z použití elektronického systému v režimu podmíněného osvobození od daně pro tyto osoby jsou dále stanoveny v ustanoveních týkající se doprav (např. § 27 nebo §27a zákona o spotřebních daních).

(§ 25 odst. 1 písm. b) bod 1)

Navrhované změny sjednocují terminologii doprav. Doprava směrem k provozovateli daňového skladu pokrývá jak dopravu tomuto provozovateli do daňového skladu, tak do jeho místa přímého dodání. Totéž platí i o dopravě oprávněnému příjemci. Text tak pouze upřesňuje dosavadní praxi, kdy z § 25 odst. 8 zákona o spotřebních daních je zřejmé, že provozovatel daňového skladu nebo oprávněný příjemce mohou přijmout vybrané výrobky v místě přímého dodání.

(§ 25 odst. 1 písm. b) bod 3)

Všem osobám uvedeným v § 11 odst. 1 písm. c) až h) zákona o spotřebních daních jsou osvobozené vybrané výrobky dopravovány mezi členskými státy v režimu podmíněného osvobození od daně. Osoby uvedené při dopravě z České republiky do jiného členského státu v § 25 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o spotřebních daních by měly být totožné s osobami uvedenými při dopravě z jiného členského státu do České republiky (§ 25 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o spotřebních daních). Z tohoto důvodu dochází ke sjednocení. Výjimky z použití elektronického systému v režimu podmíněného osvobození od daně pro tyto osoby jsou dále stanoveny v ustanoveních týkající se doprav (např. § 27 nebo §27a zákona o spotřebních daních).

(§ 25 odst. 1 písm. c) bod 1)

Navrhované změny sjednocují terminologii doprav. Doprava směrem k provozovateli daňového skladu pokrývá jak dopravu tomuto provozovateli do daňového skladu, tak do jeho místa přímého dodání. Totéž platí i o dopravě oprávněnému příjemci. Text tak pouze upřesňuje dosavadní praxi, kdy z § 25 odst. 8 zákona o spotřebních daních je zřejmé, že provozovatel daňového skladu nebo oprávněný příjemce mohou přijmout vybrané výrobky v místě přímého dodání.

(§ 25 odst. 1 písm. c) bod 3)

Všem osobám uvedeným v § 11 odst. 1 písm. c) až h) zákona o spotřebních daních jsou osvobozené vybrané výrobky dopravovány mezi členskými státy v režimu podmíněného osvobození od daně. I v tomto případě doprav v režimu podmíněného osvobození od daně přes daňové území České republiky by příjemci v jiném členském státě uvedení v § 25 odst. 1 písm. c) bod 3 zákona o spotřebních daních měli být totožní s příjemci podle § 25 odst. 1 písm. a) a b) bod 3. Výjimky z použití elektronického systému v režimu podmíněného osvobození od daně pro tyto osoby jsou dále stanoveny v ustanoveních týkající se doprav (např. § 27 nebo §27a zákona o spotřebních daních).

(§ 25 odst. 13)

Jedná se o legislativně-technickou úpravu odkazu v souvislosti s vložením nového odstavce 3 a souvisejícím přečíslováním odstavců § 27 zákona o spotřebních daních, bez věcného dopadu.

(§ 26 odst. 1)

Do tohoto ustanovení se rovněž doplňují dopravy vybraných výrobků ozbrojeným silám podle § 11 odst. 1 písm. h) návrhu zákona o spotřebních daních s tím, že se k nim přistupuje stejným způsobem jako v případě doprav pro ozbrojené síly podle § 11 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebních daních. To znamená, že vybrané výrobky pro tyto ozbrojené síly jsou dopravované v režimu podmíněného osvobození od daně, ale nejsou dopravovány v systému EMCS, pouze jsou doprovázeny čestným prohlášením nebo jinou písemností podle mezinárodní smlouvy.

(§ 26 odst. 2)

První navrhovaná změna je legislativně-technického charakteru bez věcného dopadu. V druhé navrhované úpravě dochází k aktualizaci prováděcích předpisů ke směrnici Rady (EU) 2020/262.

(§ 26 odst. 3)

Navrhovaná změna je legislativně-technického charakteru bez věcného dopadu.

(§ 26 odst. 6)

První změnou dochází k aktualizaci prováděcích předpisů ke směrnici Rady (EU) 2020/262. Cílem druhé změny je snížení administrativní zátěže. Povinnost předložit spolu s návrhem elektronického průvodního dokladu osvědčení vydané správcem daně na základě § 132 zákona o spotřebních daních byla vyhodnocena jako nadbytečná pro subjekt uplatňující sníženou sazbu daně z alkoholických výrobků v jiném členském státě. Členský stát, ve kterém tento subjekt uplatňuje sníženou sazbu daně na daný druh alkoholického výrobku, je oprávněn si stanovit konkrétní postup pro předložení osvědčení v případě, kdy jej členský stát odeslání vydává. V samotném elektronickém průvodním dokladu se uvádí v souladu s čl. 2 prováděcího nařízení Komise (EU) 2021/2266, kterým se stanoví prováděcí pravidla ke směrnici 92/83/EHS, pokud jde o certifikaci a samoosvědčení malých nezávislých výrobců alkoholických nápojů pro účely spotřební daně, odkaz na vydané osvědčení.

(§ 27 odst. 1)

Do tohoto ustanovení se explicitně doplňuje elektronický systém EMCS, aby se odlišily situace, kdy se vybrané výrobky v režimu podmíněného osvobození od daně dopravují prostřednictvím tohoto systému a kdy naopak tomu tak není. Do tohoto ustanovení se rovněž doplňují dopravy vybraných výrobků ozbrojeným silám podle § 11 odst. 1 písm. h) návrhu zákona o spotřebních daních s tím, že se k nim přistupuje stejným způsobem jako v případě doprav pro ozbrojené síly podle § 11 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebních daních. To znamená, že vybrané výrobky dopravované pro tyto ozbrojené síly jsou v režimu podmíněného osvobození od daně, ale nejsou dopravovány v systému EMCS, pouze jsou doprovázeny čestným prohlášením nebo jinou písemností podle mezinárodní smlouvy.

(§ 27 odst. 2)

Navrženou úpravou je upřesněno, že v případě doprav vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně z jiného členského státu do České republiky, kdy příjemcem je provozovatel daňového skladu nebo oprávněný příjemce v České republice, správce daně, který obdržel od příslušného orgánu jiného členského státu elektronický průvodní doklad, odešle tento doklad bezodkladně prostřednictvím EMCS tomuto příjemci na daňovém území České republiky. Druhou změnou je explicitní odstranění těchto úkonů správce daně prostřednictvím EMCS při dopravách vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně osobám požívajícím výsad a imunit. Na základě směrnice Rady (EU) 2020/262 se z hlediska osvobozených doprav v režimu podmíněného osvobození od daně k osobám podle § 11 zákona o spotřebních daních přistupuje stejně s výjimkou osvobozených doprav cizím ozbrojeným silám NATO (čl. 12 odst. 4 této směrnice) a ozbrojeným silám států, se kterými má Česká republika uzavřenu mezinárodní smlouvu, která je součástí českého právního řádu. Na všechny tyto osoby má být uplatněna doprava v režimu podmíněného osvobození od daně pomocí elektronického systému EMCS. Nicméně z nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2022/1636, kterým se doplňuje směrnice Rady (EU) 2020/262 vyplývá, že u těchto osob není možné přidělit jedinečné číslo pro dopravu v režimu podmíněného osvobození od daně (tzv. SEED ID), tj. tyto osoby nemohou získat přístup do elektronického systému EMCS. To znamená, že všem těmto příjemcům správce daně nemůže zaslat elektronický průvodní doklad pomocí elektronického systému. Z tohoto důvodu se doplňuje nové ustanovení (§ 27 odst. 3 návrhu zákona o spotřebních daních), které stanoví zaslání elektronického průvodního dokladu správcem daně způsobem mimo elektronický systém EMCS, a to příjemcům podle § 25 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o spotřebních daních s výjimkou příjemce podle § 11 odst. 1 písm. d) nebo h) zákona o spotřebních daních, kdy se elektronický systém v režimu podmíněného osvobození od daně vůbec nepoužije (doprava je provázena pouze osvědčením o osvobození od daně).

(§ 27 odst. 3)

Na základě směrnice Rady (EU) 2020/262 se z hlediska osvobozených doprav v režimu podmíněného osvobození od daně k osobám podle § 11 zákona o spotřebních daních přistupuje stejně s výjimkou osvobozených doprav cizím ozbrojeným silám NATO (čl. 12 odst. 4 této směrnice) a ozbrojeným silám států, se kterými má Česká republika uzavřenu mezinárodní smlouvu, která je součástí českého právního řádu. Na všechny tyto osoby má být uplatněna doprava v režimu podmíněného osvobození od daně pomocí elektronického systému EMCS. Nicméně z nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2022/1636, kterým se doplňuje směrnice Rady (EU) 2020/262 vyplývá, že u těchto osob není možné přidělit jedinečné číslo pro dopravu v režimu podmíněného osvobození od daně (tzv. SEED ID), tj. tyto osoby nemohou získat přístup do elektronického systému EMCS. To znamená, že všem těmto příjemcům správce daně nemůže zaslat elektronický průvodní doklad pomocí elektronického systému. Z tohoto důvodu se doplňuje nové ustanovení, které stanoví zaslání elektronického průvodního dokladu správcem daně způsobem mimo elektronický systém EMCS, a to příjemcům podle § 25 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o spotřebních daních s výjimkou příjemce podle § 11 odst. 1 písm. d) nebo h) zákona o spotřebních daních, kdy se elektronický systém v režimu podmíněného osvobození od daně vůbec nepoužije (doprava je provázena pouze osvědčením o osvobození od daně).

(§ 27 odst. 4)

Do tohoto ustanovení se explicitně doplňuje elektronický systém EMCS, aby se odlišily situace, kdy se vybrané výrobky v režimu podmíněného osvobození od daně dopravují prostřednictvím tohoto systému a kdy naopak tomu tak není.

(§ 27 odst. 5)

Do tohoto ustanovení se explicitně doplňuje elektronický systém EMCS, aby se odlišily situace, kdy se vybrané výrobky v režimu podmíněného osvobození od daně dopravují prostřednictvím tohoto systému a kdy naopak tomu tak není.

(§ 27 odst. 7)

Do tohoto ustanovení se explicitně doplňuje elektronický systém EMCS, aby se odlišily situace, kdy se vybrané výrobky v režimu podmíněného osvobození od daně dopravují prostřednictvím tohoto systému a kdy naopak tomu tak není.

(§ 27 odst. 8)

Do tohoto ustanovení se explicitně doplňuje elektronický systém EMCS, aby se odlišily situace, kdy se vybrané výrobky v režimu podmíněného osvobození od daně dopravují prostřednictvím tohoto systému a kdy naopak tomu tak není. Do tohoto ustanovení se doplňují dopravy vybraných výrobků dalším příjemcům podle § 11 zákona o spotřebních daních, u kterých provozovatel odesílajícího daňového skladu nebo oprávněný odesílatel není oprávněn změnit místo určení během dopravy prostřednictvím elektronického systému.

(§ 27 odst. 9)

V navrhované úpravě dochází k aktualizaci prováděcích předpisů ke směrnici Rady (EU) 2020/262.

(§ 27 odst. 10)

V navrhované úpravě dochází k aktualizaci prováděcích předpisů ke směrnici Rady (EU) 2020/262.

(§ 27a odst. 1)

V souladu se změnami činěnými v § 24 odst. 1 návrhu zákona o spotřebních daních se upravují příslušné odkazy. Současně se najisto stanoví, že oznámení o přijetí u doprav na daňovém území České republiky předkládají prostřednictvím elektronického systému pouze provozovatelé daňového skladu. V ostatních případech, kdy jsou dopravovány vybrané výrobky do místa výstupu, se uplatní postup podle § 27ab a § 27b zákona o spotřebních daních a v případě dopravy z místa dovozu osobám podle § 11 odst. 1 písm. c) až h) návrhu zákona o spotřebních daních se uplatní postup podle ustanovení § 27a odst. 2 nebo 3 návrhu zákona o spotřebních daních.

(§ 27a odst. 1)

Navrhovanou změnou se najisto stanoví postup pro vybrané výrobky z jiných členských států vyrobené malými nezávislými výrobci alkoholických nápojů, kteří se tzv. samoosvědčují, dopravované v režimu podmíněného osvobození od daně, a to na základě čl. 4 a 5 prováděcího nařízení Komise (EU) 2021/2266, kterým se stanoví prováděcí pravidla ke směrnici 92/83/EHS, pokud jde o certifikaci a samoosvědčení malých nezávislých výrobců alkoholických nápojů pro účely spotřební daně, v platném znění. Pokud se jedná o výrobce z členského státu, ve kterém je osvědčení vydáváno, musí být takové osvědčení přílohou oznámení o přijetí vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně. V případě výrobce z členského státu, ve kterém dochází pouze k samoosvědčení, tato povinnost neplatí. Pro uplatnění snížené sazby daně v ČR (§ 85 odst. 6 zákona o spotřebních daních) v případě samoosvědčení platí, že odesílatel/výrobce musí splnit požadavky stanovené v tomto nařízení, resp. na základě přílohy I nařízení Komise v přenesené pravomoci 2022/1636, které doplňuje směrnici Rady (EU) 2020/262, musí tato osoba deklarovat v elektronickém průvodním dokladu, že daný druh vybraného výrobku je vyroben malým nezávislým výrobcem s uvedením skutečné roční výroby nepřesahující maximální roční limit pro malé nezávislé výrobce.

(§ 27a odst. 2)

V souladu se změnami činěnými v § 24 odst. 1, § 25 odst. 1 písm. a) bod 3 a § 27 odst. 3 návrhu zákona o spotřebních daních se upravuje, aby osoby uvedené v § 11 odst. 1 písm. c) nebo e) až

g) zákona o spotřebních daních předkládaly oznámení o přijetí vybraných výrobků nikoliv prostřednictvím elektronického systému EMCS, ale jiným způsobem, např. zasláním emailem, spolu s osvědčením o osvobození od daně.

(§ 27a odst. 3)

Z důvodu rozdílného postupu při ukončení dopravy v režimu podmíněného osvobození od daně v případě vybraných výrobků dopravovaných osobám podle § 11 odst. 1 písm. d) a h) návrhu zákona o spotřebních daních, se navrhuje nové znění dosavadního odstavce 3 a nový odstavec 4. Pro dopravy vybraných výrobků uvedené v § 11 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebních daních nadále platí předložení osvědčení o osvobození (podle prováděcího nařízení Komise, kterým se stanoví pravidla, pokud jde o používání dokladů v souvislosti s dopravou zboží podléhajícího spotřební dani v režimu s podmíněným osvobozením od daně a s dopravou zboží podléhajícího spotřební dani po propuštění ke spotřebě, a formulář, který se má použít pro osvědčení o osvobození od daně). Tyto doklady se předkládají Celnímu úřadu pro hlavní město Prahu.

(§27a odst. 4)

Z důvodu rozdílného postupu při ukončení dopravy v režimu podmíněného osvobození od daně v případě vybraných výrobků dopravovaných osobám podle § 11 odst. 1 písm. d) a h) návrhu zákona o spotřebních daních, se navrhuje nové znění dosavadního odstavce 3 a nový odstavec 4. Pro osoby uvedené v § 11 odst. 1 písm. h) návrhu zákona o spotřebních daních se jedná o dvě možnosti, a to písemnost stanovená mezinárodní smlouvou pro tyto účely nebo čestné prohlášení, které potvrzuje ozbrojeným silám vysílající stát (zejména pro případy, kdy není mezinárodní smlouvou stanoven žádný obdobný doklad). Tyto doklady se předkládají Celnímu úřadu pro hlavní město Prahu.

(§ 27a odst. 2, 3, a 4)

S ohledem na nové vymezení a pojmenování celních úřadů zavedené s účinností od 1. července 2025 zákonem č. 349/2023 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s konsolidací veřejných rozpočtů, v zákoně o Celní správě České republiky dochází ke stejnému datu k úpravě názvu celního úřadu vykonávajícího vymezenou věcnou příslušnost i v tomto ustanovení (z Celního úřadu pro hlavní město Prahu na Celní úřad v Praze).

(§ 27a odst. 5)

Vzhledem k tomu, že osoby uvedené § 11 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebních daních nepředkládají oznámení o přijetí vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně, pouze osvědčení o osvobození od spotřební daně, odkaz na § 27a odst. 3 zákona o spotřebních daních je nerelevantní, a proto dochází k jeho vypuštění.

(§ 27a odst. 6)

Vzhledem k tomu, že osoby uvedené § 11 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebních daních nepředkládají oznámení o přijetí vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně, pouze osvědčení o osvobození od spotřební daně, odkaz na § 27a odst. 3 zákona o spotřebních daních je nerelevantní, a proto dochází k jeho vypuštění. Dále dochází k legislativně technické úpravě odkazu s ohledem na nově vložený odstavec 4 a přečíslování odstavců následujících.

(§ 27a odst. 7)

Do tohoto ustanovení se explicitně doplňuje elektronický systém EMCS, aby se odlišily situace, kdy se vybrané výrobky v režimu podmíněného osvobození od daně dopravují prostřednictvím tohoto systému a kdy naopak tomu tak není. Do tohoto ustanovení se doplňují dopravy vybraných výrobků ozbrojeným silám podle § 11 odst. 1 písm. h) návrhu zákona o spotřebních daních s tím, že se k nim přistupuje stejným způsobem jako v případě doprav pro ozbrojené síly podle § 11 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebních daních. To znamená, že vybrané výrobky dopravované pro tyto ozbrojené síly jsou v režimu podmíněného osvobození od daně, ale nejsou dopravovány v elektronickém systému EMCS, pouze jsou doprovázeny čestným prohlášením nebo jinou písemností podle mezinárodní smlouvy.

(§ 27a odst. 8)

Do tohoto ustanovení se explicitně doplňuje elektronický systém EMCS, aby se odlišily situace, kdy se vybrané výrobky v režimu podmíněného osvobození od daně dopravují prostřednictvím tohoto systému a kdy naopak tomu tak není.

(§ 27a odst. 9)

Navrhovaná změna je pouze legislativně-technického charakteru bez věcného dopadu.

(§ 27a odst. 10)

V navrhované úpravě dochází k aktualizaci prováděcích předpisů ke směrnici Rady (EU) 2020/262.

(§ 27a odst. 11)

Zkapalněné ropné plyny mají v zákonu o spotřebních daních v závislosti na způsobu použití stanoveny tři sazby daně a jsou uvedeny rovněž jako rozdílné předměty daně (pohon klasických motorů, pohon „speciálních“ motorů, výroba tepla). V případě doprav v režimu podmíněného osvobození od daně není nicméně předmětný způsob použití znám, ten je definován až při jejich uvedení do volného daňového oběhu, a v návaznosti na to je tento vybraný výrobek zdaněn.

V případě přijetí vybraných výrobků oprávněným příjemcem nebo v místě přímého dodání dochází k uvedení vybraného výrobku do volného daňového oběhu, a proto je žádoucí, aby bylo rovněž oznámeno, pro který z účelů byly zkapalněné ropné plyny přijaty, respektive o jaký předmět daně se jedná a jakou sazbou budou zdaněny.

(§ 27ab odst. 2 a 3)

V navrhované úpravě ustanovení § 27ab zákona o spotřebních daních dochází k upřesnění postupu při vývozu vybraných výrobků v návaznosti na propojení elektronického systému EMCS a elektronického systému pro vývoz (Automated Export System - AES). Na základě novel prováděcích předpisů ke směrnici Rady (EU) 2020/262, tzn. prováděcí nařízení Komise (EU) 2022/1637 a nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2022/1636, je detailněji specifikován postup pro předkládání zpráv v rámci křížové kontroly mezi celním prohlášením pro vývoz a elektronickým průvodním dokladem na základě čl. 21 odst. 3 až 5 směrnice Rady (EU) 2020/262. Všechny tyto úkony se budou povinně realizovat pomocí elektronických systémů na daňovém území ČR (již v současné době probíhá)i mezi členskými státy s účinností od 13. února 2024. V odstavcích 2 a 3 bylo doplněno informování v případě negativní křížové kontroly i v případě pozitivního výsledku v souladu s prováděcím nařízením Komise (EU) 2022/1637 a nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2022/1636. Dále se doplňuje do odstavců 2, 3 a 5, že veškeré úkony jsou automatizované pomocí elektronických systémů AES a EMCS.

(§ 27ab odst. 4)

Jedná se o legislativně technickou změnu bez věcného dopadu.

(§ 27ab odst. 5)

Do tohoto ustanovení se explicitně doplňuje elektronický systém EMCS, aby se odlišily situace, kdy se vybrané výrobky v režimu podmíněného osvobození od daně dopravují prostřednictvím tohoto systému a kdy naopak tomu tak není.

(§ 27ab odst. 6)

V odstavci 6 se upravuje postup pro případy, kdy nedojde k vývozu vybraných výrobků v jiném členském státě nebo na daňovém území České republiky a odesílatel na daňovém území je o této skutečnosti informován. V takovém případě se může podle vzniklých okolností rozhodnout, zda změní místo určení pomocí elektronického systému nebo zda zcela zruší dopravu vybraných výrobků, které byly určeny pro vývoz. Takovou situaci však odesílatel musí řešit prostřednictvím správce daně místně příslušného podle místa odeslaní vybraných výrobků, který zruší manuálně elektronický průvodní doklad v elektronickém systému. Samotný odesílatel není oprávněn zrušit elektronický průvodní doklad, pokud již byla doprava vybraných výrobků zahájena, což vyplývá z čl. 20 odst. 6 směrnice Rady (EU) 2020/262.

(§ 27b odst. 1)

Jedná se o legislativně technickou změnu bez věcného dopadu.

(§ 27b odst. 2)

V navrhované úpravě dochází k aktualizaci prováděcích předpisů ke směrnici Rady (EU) 2020/262.

(§ 27b odst. 3)

Jedná se o legislativně technickou změnu bez věcného dopadu.

(§ 27c odst. 8)

V prvních případech se jedná o legislativně-technickou úpravu odkazu v souvislosti s vložením nového odstavce 3 a souvisejícím přečíslováním odstavců § 27 zákona o spotřebních daních, bez věcného dopadu. Dále v navrhované úpravě dochází k legislativně technické úpravě (nahrazení slova „pomocí“ slovem „prostřednictvím“) bez věcného dopadu a také k aktualizaci prováděcích předpisů ke směrnici Rady (EU) 2020/262.

(§ 27d odst. 1)

Na základě ustanovení § 27a odst. 2 návrhu zákona o spotřebních daních osoby uvedené v § 11 odst. 1 písm. c) nebo e) až g) zákona o spotřebních daních nepředkládají oznámení o přijetí vybraných výrobků prostřednictvím elektronického systému EMCS, ale zasláním oznámení o přijetí jiným způsobem. Toto oznámení o přijetí není vygenerováno elektronickým systémem a má podobu oznámení o přijetí jako v případě nedostupnosti elektronického systému podle § 27d zákona o spotřebních daních. Z tohoto důvodu se nově stanoví, že v případě doprav podle v § 11 odst. 1 písm. c) nebo

e) až g) návrhu zákona o spotřebních daních je to jediný způsob a forma předkládaní oznámení o přijetí, přičemž osoby podle v § 11 odst. 1 písm. d) a h) návrhu zákona o spotřebních daních nepředkládají oznámení o přijetí vůbec. Tato skutečnost se promítá do ustanovení § 27d a § 27f návrhu zákona o spotřebních daních, kde se ruší veškeré odkazy na dopravy uvedené v § 25 odst. 1 písm. a) bodu 3 zákona o spotřebních daních (dopravy příjemcům podle § 11 odst. 1 písm. c) až h)). Dále se ruší odkaz na § 27b odst. 1 zákona o spotřebních daních pro nepřiléhavost, neboť nedostupnost elektronického systému EMCS v případě vývozu je řešena samostatně v § 27e zákona o spotřebních daních. Pokud jde o dosavadní odkaz na § 24 odst. 1 zákona o spotřebních daních, zde se promítají identické věcné změny, ačkoliv v návaznosti na nové členění v rámci tohoto ustanovení.

(§ 27d odst. 2)

Jedná se o legislativně-technickou změnu bez věcného dopadu.

(§ 27f odst. 1)

Na základě ustanovení § 27a odst. 2 návrhu zákona o spotřebních daních osoby uvedené v § 11 odst. 1 písm. c) nebo e) až g) zákona o spotřebních daních nepředkládají oznámení o přijetí vybraných výrobků prostřednictvím elektronického systému EMCS, ale zasláním oznámení o přijetí jiným způsobem. Toto oznámení o přijetí není vygenerováno elektronickým systémem a má podobu oznámení o přijetí jako v případě nedostupnosti elektronického systému podle § 27d zákona o spotřebních daních. Z tohoto důvodu se nově stanoví, že v případě doprav podle v § 11 odst. 1 písm. c) nebo e) až

g) návrhu zákona o spotřebních daních je to jediný způsob a forma předkládaní oznámení o přijetí, přičemž osoby podle v § 11 odst. 1 písm. d) a h) návrhu zákona o spotřebních daních nepředkládají oznámení o přijetí vůbec. Tato skutečnost se promítá do ustanovení § 27d a § 27f návrhu zákona o spotřebních daních, kde se ruší veškeré odkazy na dopravy uvedené v § 25 odst. 1 písm. a) bodu 3 zákona o spotřebních daních (dopravy příjemcům podle § 11 odst. 1 písm. c) až h) návrhu zákona o spotřebních daních). Dále se ruší odkaz na § 27b odst. 1 zákona o spotřebních daních pro nepřiléhavost, neboť nedostupnost elektronického systému EMCS v případě vývozu je řešena samostatně v § 27e zákona o spotřebních daních. Pokud jde o dosavadní odkaz na § 24 odst. 1 zákona o spotřebních daních, zde se promítají identické věcné změny, ačkoliv v návaznosti na nové členění v rámci tohoto ustanovení.

(§ 27f odst. 3)

Do tohoto ustanovení se rovněž doplňují dopravy vybraných výrobků ozbrojeným silám jiných států podle § 11 odst. 1 písm. h) návrhu zákona o spotřebních daních s tím, že se k nim přistupuje stejným způsobem jako v případě doprav pro ozbrojené síly podle § 11 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebních daních. To znamená, že vybrané výrobky dopravované pro tyto ozbrojené síly jsou v režimu podmíněného osvobození od daně, ale nejsou dopravovány prostřednictvím elektronického systému EMCS, pouze jsou doprovázeny čestným prohlášením nebo jinou písemností podle mezinárodní smlouvy.

(§ 28 odst. 1)

Pro nadbytečnost se vypouští část věty bez věcného dopadu. Dále se doplňují odkazy na další příjemce osvobozené od daně podle § 11 odst. 1 zákona o spotřebních daních.

(§ 28e odst. 1)

Vzhledem k tomu, že oznámení ve věci dopravy vybraných výrobků ve volném daňovém oběhu mezi členskými státy se prohlašují za formulářová podání (k tomu viz důvodovou zprávu k následujícímu novelizačnímu bodu), slova „s využitím dálkového přístupu“ se vypouští pro nadbytečnost, neboť všechna formulářová podání činěná elektronicky musí být podle § 72 odst. 2 písm. c) daňového řádu podána pomocí dálkového přístupu. Ze stejného důvodu se zrušují slova „ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně“. Formát a struktura tak budou stanoveny podle právní úpravy obsažené v daňovém řádu. Formulací, že dané podání lze podat pouze elektronicky, dochází k legislativně-technickému sjednocení s jinými daňovými zákony (např. se zákonem o dani z přidané hodnoty nebo zákonem o daních z příjmů), kde se též v případech, kdy se vylučují jiné způsoby podání než elektronické, používá pouze pojem „elektronicky“. K věcné změně tak nedochází. V tomto ustanovení se tak pro oznámení ve věci dopravy vybraných výrobků ve volném daňovém oběhu mezi členskými státy vylučuje možnost podat tato formulářová podání v listinné podobě, když se umožňuje podat je pouze elektronicky – a to tak, jak předvídá daňový řád u formulářových podání, tedy s využitím dálkového přístupu a ve stanoveném formátu a struktuře.

(§ 28e odst. 2 úvodní část ustanovení)

Oznámení ve věci dopravy vybraných výrobků ve volném daňovém oběhu mezi členskými státy se prohlašují za formulářová podání. Na podání, která materiálně lze již dnes považovat za formulářová – podávají se povinně ve stanoveném formátu a struktuře, se tak nově bude vztahovat právní úprava formulářových podání podle daňového řádu. Předmětné podání tak bude mimo jiné doplněno i do příslušné formulářové vyhlášky. K prohlášení tohoto podání, ale i všech ostatních podání, u nichž dochází k této změně, za formulářové podání dochází z důvodu potřeby reagovat na změny, které byly v oblasti formulářových podání provedeny v posledních několika letech v daňovém řádu, a to zejména legislativní úpravou § 72 daňového řádu provedenou zákonem č. 283/2020 Sb., která nabyla účinnosti dnem 1. ledna 2021. Tato zákonná úprava reagovala na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/17 ze dne 12. listopadu 2019, kterým Ústavní soud zrušil dosavadní § 72 odst. 1 daňového řádu k 31. prosinci 2020. Kromě judikatury Ústavního soudu je však tato oblast právní úpravy daní poměrně často dotvářena i judikaturou Nejvyššího správního soudu a vzhledem k tomu, že se jedná o oblast týkající se digitalizace a elektronizace, dochází k poměrně častým změnám v této právní úpravě i z důvodu jejího rychlého vývoje. Vzhledem k materiální podobnosti formulářových podání podle daňového řádu s podáními obsaženými v zákoně o spotřebních daních, na která jsou kladeny požadavky ohledně rozsahu údajů, které je možné požadovat, způsobu jejich podání, a jejich formátu a struktury, je proto cílem této změny pouze narovnání stávajícího stavu tak, aby byla tzv. kvaziformulářová podání de iure postavena na roveň formulářovým podáním podle daňového řádu a tím tato právní úprava uvedena do souladu s výše popsanou judikaturou Ústavního soudu a další judikaturou, čímž současně dojde ke sjednocení způsobu stanovení předmětných formulářů se způsobem stanovení vzorů ostatních formulářových podání. Nedochází přitom a priori ke změně vlastního obsahu formulářových podání. Nejeví se však jako procesně ekonomické tuto právní úpravu přebírat do jednotlivých daňových zákonů a k jednotlivým podáním, ale naopak se považuje za vhodné prohlásit tato podání za formulářová, čímž dojde k aplikaci ustanovení daňového řádu, a to jak dnešního stavu, tak i v budoucnu provedených změn. Slova „kromě obecných náležitostí podání obsahuje“ se nahrazují novou textací z důvodu, že se na dané podání nově nebude vztahovat již jen obecná právní úprava podání, ale i právní úprava formulářového podání, která též stanoví další okruh náležitostí, které mohou formulářová podání obsahovat. Ohledně vlastního podání z pohledu daňových subjektů k věcné změně nedochází, předpokládá se zachování současného rozsahu údajů, které jsou požadovány, formátu i struktury daného podání. Dochází tak pouze ke stanovení těchto údajů, resp. jejich podrobností a vzoru, na nové úrovni podzákonného právního předpisu - jejich změna tak při budoucích možných změnách bude probíhat jiným způsobem než doposud.

(§ 28e odst. 2 písm. a))

Po prohlášení oznámení ve věci dopravy za formulářové podání se z důvodu odstranění duplicity vypouští tyto náležitosti podání, resp. údaje v něm uvedené, protože jsou předepsány daňovým řádem – jde o náležitosti formulářového podání.

(§ 28e odst. 2 písm. b))

Po prohlášení oznámení ve věci dopravy za formulářové podání se z důvodu odstranění duplicity vypouští tyto náležitosti podání, resp. údaje v něm uvedené, protože jsou předepsány daňovým řádem – jde o náležitosti formulářového podání.

(§ 28h odst. 2)

Jedná se o legislativně technickou změnu související s odstraněním některých písmen v § 28e odst. 2 zákona o spotřebních daních.

(§ 28j odst. 1)

V § 28j odst. 1 zákona o spotřebních daních a novém § 28j odst. 2 zákona o spotřebních daních dochází ke sjednocení legislativního textu s ustanovením § 28 odst. 1 a 2 zákona o spotřebních daních, který upravuje porušení podmínek při dopravě vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně. Stejně se tedy pro dopravu vybraných výrobků ve volném daňovém oběhu mezi členskými státy najisto stanoví, že nepředvídatelné ztráty a znehodnocení anebo částečné ztráty se nepovažují za porušení podmínek dopravy, pokud je informace, že k nim došlo, bezodkladně předána správci daně.

(§ 28j odst. 2)

V § 28j odst. 1 zákona o spotřebních daních a novém § 28j odst. 2 zákona o spotřebních daních dochází ke sjednocení legislativního textu s ustanovením § 28 odst. 1 a 2 zákona o spotřebních daních, který upravuje porušení podmínek při dopravě vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně. Stejně se tedy pro dopravu vybraných výrobků ve volném daňovém oběhu mezi členskými státy najisto stanoví, že nepředvídatelné ztráty a znehodnocení anebo částečné ztráty se nepovažují za porušení podmínek dopravy, pokud je informace, že k nim došlo, bezodkladně předána správci daně.

(§ 30 odst. 1)

V navrhované úpravě dochází k legislativně technickému upřesnění bez věcného dopadu a dále také k aktualizaci prováděcích předpisů ke směrnici Rady (EU) 2020/262.

(§ 30 odst. 2)

V navrhované úpravě dochází k aktualizaci prováděcích předpisů ke směrnici Rady (EU) 2020/262.

(§ 30 odst. 4 a 5)

V navrhované úpravě dochází k legislativně technickému upřesnění bez věcného dopadu.

(§ 30b odst. 2)

V navrhované úpravě dochází k aktualizaci prováděcích předpisů ke směrnici Rady (EU) 2020/262.

(§ 30b odst. 3)

V navrhované úpravě dochází k legislativně technickému upřesnění bez věcného dopadu a dále také k aktualizaci prováděcích předpisů ke směrnici Rady (EU) 2020/262.

(§ 30c odst. 1)

V navrhované úpravě dochází k legislativně technickému upřesnění bez věcného dopadu.

(§ 30c odst. 2)

V navrhované úpravě dochází k aktualizaci prováděcích předpisů ke směrnici Rady (EU) 2020/262.

(§ 30c odst. 2)

Tato změna souvisí s cílem sjednotit postup pro uplatnění snížené sazby daně na vybrané výrobky dopravované v režimu podmíněného osvobození od daně a ve volném daňovém oběhu. Zaprvé se stanoví, že v případě, že členský stát vydává osvědčení pro malé nezávislé výrobce alkoholických výrobků, je toto osvědčení přílohou oznámení o přijetí v okamžiku jeho předložení správci daně, případně v odložené lhůtě. Zadruhé se najisto stanoví postup pro dopravované vybrané výrobky z jiných členských států od malých nezávislých výrobců alkoholických nápojů, kteří se tzv. samoosvědčují při dopravě ve volném daňovém oběhu, a to na základě čl. 4 a 6 prováděcího nařízení Komise (EU) 2021/2266, kterým se stanoví prováděcí pravidla ke směrnici 92/83/EHS, pokud jde o certifikaci a samoosvědčení malých nezávislých výrobců alkoholických nápojů pro účely spotřební daně. Pro uplatnění snížené sazby daně v ČR (§ 85 odst. 6 zákona o spotřebních daních) v případě samoosvědčení platí, že evidovaný odesílatel/výrobce musí splnit požadavky stanovené v tomto nařízení, resp. na základě přílohy I nařízení Komise v přenesené pravomoci 2022/1636 musí tato osoba deklarovat ve zjednodušeném elektronickém průvodním dokladu, že daný druh vybraného výrobku je vyroben malým nezávislým výrobcem s uvedením skutečné roční výroby nepřesahující maximální roční limit pro malé nezávislé výrobce.

(§ 30c odst. 4 a 5)

V navrhované úpravě dochází k legislativně technickým upřesněním bez věcného dopadu.

(§ 30d odst. 1 a 4)

V navrhované úpravě dochází k legislativně technickému upřesnění bez věcného dopadu.

(§ 30f odst. 4)

V navrhované úpravě dochází k legislativně technickému upřesnění bez věcného dopadu a dále také k aktualizaci prováděcích předpisů ke směrnici Rady (EU) 2020/262.

(§ 30g odst. 1)

V navrhované úpravě dochází k legislativně technickému upřesnění bez věcného dopadu.

(§ 33a odst. 1)

Vzhledem k tomu, že oznámení osoby, která hodlá zasílat vybrané výrobky z jiného členského státu na daňové území České republiky, se prohlašuje za formulářové podání, slova „s využitím dálkového přístupu“ se vypouští pro nadbytečnost, neboť všechna formulářová podání činěná elektronicky musí být podle § 72 odst. 2 písm. c) daňového řádu podána pomocí dálkového přístupu. Ze stejného důvodu se zrušují slova „ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně“. Formát a struktura tak budou stanoveny podle právní úpravy předepsané daňovým řádem. Formulací, že dané podání lze podat pouze elektronicky, dochází k legislativně-technickému sjednocení s jinými daňovými zákony (např. se zákonem o dani z přidané hodnoty nebo zákonem o daních z příjmů), kde se též v případech, kdy se vylučují jiné způsoby podání než elektronické, používá pouze pojem „elektronicky“. K věcné změně tak nedochází. V tomto ustanovení se tak pro oznámení zasílatele vylučuje možnost podat tato formulářová podání v listinné podobě, když se umožňuje podat jej pouze elektronicky – a to tak, jak předvídá daňový řád u formulářových podání, tedy s využitím dálkového přístupu a ve stanoveném formátu a struktuře.

(§ 33a odst. 2)

Oznámení zasílatele se prohlašuje za formulářové podání. Na podání, které materiálně lze již nyní považovat za formulářové – podává se povinně ve stanoveném formátu a struktuře, se tak nově bude vztahovat právní úprava formulářových podání podle daňového řádu. Předmětné podání tak bude mimo jiné doplněno i do formulářové vyhlášky. K důvodu této změny více viz důvodová zpráva k novelizaci § 28e odst. 2 zákona o spotřebních daních. Slova „kromě obecných náležitostí podání obsahuje“ se nahrazují novou textací z důvodu, že se na dané podání nově nevztahuje již jen obecná právní úprava podání, ale i právní úprava formulářového podání, která též stanoví možné náležitosti tohoto podání. Po prohlášení oznámení ve věci dopravy za formulářové podání se z důvodu odstranění duplicity vypouští tyto náležitosti podání, resp. údaje v něm uvedené, protože jsou předepsány daňovým řádem – jde o náležitosti formulářového podání. K věcné změně tak nedochází.

(§ 33d odst. 2)

Oznámení zasílatele ve věci zrušení čísla pro účely zasílání se prohlašuje za formulářové podání. Na podání, které materiálně lze považovat za formulářové – podává se povinně ve stanoveném formátu a struktuře, se tak nově bude plně vztahovat právní úprava formulářových podání podle daňového řádu. Předmětné podání tak bude mimo jiné doplněno i do formulářové vyhlášky. K důvodu této změny více viz důvodová zpráva k novelizaci § 28e odst. 2 zákona o spotřebních daních. Vzhledem k tomu, že oznámení se prohlašuje za formulářové podání, slova „s využitím dálkového přístupu“ se vypouští pro nadbytečnost, neboť všechna formulářová podání činěná elektronicky musí být podle § 72 odst. 2 písm. c) daňového řádu podána pomocí dálkového přístupu. Ze stejného důvodu se zrušují slova „ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně“. Formát a struktura tak budou stanoveny podle právní úpravy obsažené v daňovém řádu. Formulací, že dané podání lze podat pouze elektronicky, dochází k legislativně-technickému sjednocení s jinými daňovými zákony (např. se zákonem o dani z přidané hodnoty nebo zákonem o daních z příjmů), kde se též v případech, kdy se vylučují jiné způsoby podání než elektronické, používá pouze pojem „elektronicky“. K věcné změně tak nedochází. V tomto ustanovení se tak pro oznámení zasílatele ve věci zrušení čísla pro zasílání vylučuje možnost podat toto formulářová podání v listinné podobě, když se umožňuje podat jej pouze elektronicky – a to tak, jak předvídá daňový řád u formulářových podání, tedy s využitím dálkového přístupu a ve stanoveném formátu a struktuře.

(§ 33g odst. 2)

Pro nadbytečnost se vypouští povinnost zasílatele předkládat k daňovému tvrzení doklad o zaplacení daně v členském státě odeslání. Vzhledem k tomu, že daň za zasílané vybrané výrobky je zaplacena v České republice (vrácena je naopak v členském státě odeslání), není tato povinnost nutná.

(§ 33h odst. 2 písm. b))

V souladu s čl. 45 odst. 3 směrnice Rady (EU) 2020/262 se upravuje ustanovení § 33h odst. 2 písm. b) zákona o spotřebních daních tak, aby odpovídalo znění ustanovení § 29 odst. 5 písm. b) zákona o spotřebních daních.

(rušený § 33k)

Pro nadbytečnost se vypouští ustanovení § 33k zákona o spotřebních daních, které upravuje zasílání vybraných výrobků z České republiky do jiného členského státu. Vzhledem k tomu, že se na základě čl. 44 odst. 4 směrnice Rady (EU) 2020/262 zasílání řídí podmínkami stanovenými členským státem určení, není zapotřebí klást na osobu zasílatele z České republiky do jiného členského státu obdobné povinnosti jako v členském státě určení. Pokud jde o povinnosti týkající se zasílání z jiného členského státu na daňové území České republiky, veškeré povinnosti jsou uvedeny zejména v § 33a, § 33e, § 33i, § 4 odst. 1 písm. h) a § 9 odst. 3 písm. g) zákona o spotřebních daních a odpovídají příslušnému ustanovení směrnice.

(§ 37 nadpis)

Úprava souvisí s přehledným pojetím definic daňových skladů, kdy tyto byly používány napříč zákonem o spotřebních daních, přičemž podrobnější vymezení bylo uvedeno až v § 19 zákona o spotřebních daních.

Z hlediska systematiky je proto vhodnější jejich definici uvést již v § 3 zákona o spotřebních daních, přičemž jsou tato místa, jako doposud, rozlišena na výrobní a distribuční daňový sklad. Hlavním rozdílem mezi nimi je pouze v činnosti výroby, která v distribučním daňovém skladu není umožněna. Naproti tomu ve výrobním daňovém skladu se musí vždy vyrábět některý z vybraných výrobků, čímž jsou tyto sklady odlišeny od skladů distribučních. V tomto ohledu nedochází k věcné změně oproti stávající úpravě. Ustanovení § 37 zákona o spotřebních daních se týkají evidence výrobního daňového skladu.

(§ 37 odst. 1 úvodní část ustanovení)

Úprava souvisí s přehledným pojetím definic daňových skladů, kdy tyto byly používány napříč zákonem o spotřebních daních, přičemž podrobnější vymezení bylo uvedeno až v § 19 zákona o spotřebních daních. Z hlediska systematiky je proto vhodnější jejich definici uvést již v § 3 zákona o spotřebních daních, přičemž jsou tato místa, jako doposud, rozlišena na výrobní a distribuční daňový sklad. Hlavním rozdílem mezi nimi je pouze v činnosti výroby, která v distribučním daňovém skladu není umožněna. Naproti tomu ve výrobním daňovém skladu se musí vždy vyrábět některý z vybraných výrobků, čímž jsou tyto sklady odlišeny od skladů distribučních. V tomto ohledu nedochází k věcné změně oproti stávající úpravě. Ustanovení § 37 zákona o spotřebních daních se týkají evidence výrobního daňového skladu.

(§ 37 odst. 1 písm. a))

Úprava souvisí s přehledným pojetím definic daňových skladů, kdy tyto byly používány napříč zákonem o spotřebních daních, přičemž podrobnější vymezení bylo uvedeno až v § 19 zákona o spotřebních daních. Z hlediska systematiky je proto vhodnější jejich definici uvést již v § 3 zákona o spotřebních daních, přičemž jsou tato místa, jako doposud, rozlišena na výrobní a distribuční daňový sklad. Hlavním rozdílem mezi nimi je pouze v činnosti výroby, která v distribučním daňovém skladu není umožněna. Naproti tomu ve výrobním daňovém skladu se musí vždy vyrábět některý z vybraných výrobků, čímž jsou tyto sklady odlišeny od skladů distribučních. V tomto ohledu nedochází k věcné změně oproti stávající úpravě. Ustanovení § 37 zákona o spotřebních daních se týkají evidence výrobního daňového skladu.

(§ 37 odst. 1 písm. b) a c))

Úprava souvisí s přehledným pojetím definic daňových skladů, kdy tyto byly používány napříč zákonem o spotřebních daních, přičemž podrobnější vymezení bylo uvedeno až v § 19 zákona o spotřebních daních. Z hlediska systematiky je proto vhodnější jejich definici uvést již v § 3 zákona o spotřebních daních, přičemž jsou tato místa, jako doposud, rozlišena na výrobní a distribuční daňový sklad. Hlavním rozdílem mezi nimi je pouze v činnosti výroby, která v distribučním daňovém skladu není umožněna. Naproti tomu ve výrobním daňovém skladu se musí vždy vyrábět některý z vybraných výrobků, čímž jsou tyto sklady odlišeny od skladů distribučních. V tomto ohledu nedochází k věcné změně oproti stávající úpravě. Ustanovení § 37 zákona o spotřebních daních se týkají evidence výrobního daňového skladu.

(§ 37 odst. 1 písm. d))

Jedná se o legislativně technické upřesnění bez věcného dopadu.

(§ 37 odst. 2 písm. b))

První změna je legislativně-technická a souvisí s odstraněním odstavce 1 v § 54 zákona o spotřebních daních. Druhou změnou se navrhuje reformulace poslední věty v § 37 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebních daních tak, aby bylo jejich znění jednoznačné a nepřipouštělo (nesprávný) výklad, že místo přímého dodání by mohlo být daňovým skladem (takový výklad by ovšem odporoval ustanovení čl. 6 odst. 4 písm. c) směrnice Rady (EU) 2020/262).

(§ 37 odst. 2 písm. d))

Navrhuje se reformulace poslední věty v § 37 odst. 2 písm. d) zákona o spotřebních daních tak, aby bylo jejich znění jednoznačné a nepřipouštělo (nesprávný) výklad, že místo přímého dodání by mohlo být daňovým skladem (takový výklad by ovšem odporoval ustanovení čl. 6 odst. 4 písm. c) směrnice Rady (EU) 2020/262).

(§ 37 odst. 5)

Povinnost daňového subjektu vést evidenci se liší od povinnosti podat podání, resp. podat podání v určité podobě, nicméně pro obě tyto povinnosti je v některých případech stanoven formát a struktura dat nebo údajů, která jsou na základě těchto povinností předávána nebo uchovávána. Podle současného znění § 37 odst. 5 zákona o spotřebních daních je provozovatel daňového skladu povinen vést evidenci vybraných výrobků ve struktuře, kterou zveřejní správce daně způsobem umožňujícím dálkový přístup, a formátu, který zveřejní správce daně způsobem umožňujícím dálkový přístup, pokud vede tuto evidenci elektronicky. Podle současné správní praxe lze však evidenci vést elektronicky i v jiné podobě a formátu za předpokladu, že daňový subjekt bude schopen, prostřednictvím jím užívaného systému, bezodkladně vyhotovit požadovaný výstup, se shodnými údaji a obsahem v elektronické podobě. V této podobě se povinnost daňového subjektu poskytnout výstup z evidence zachovává s tím, že dochází k jejímu přeformulování tak, aby legislativní text přesněji odpovídal výše nastíněné správní praxi. Primárně však k novelizaci tohoto ustanovení dochází z toho důvodu, že nově bude stanovení formátu a struktury u podání, u kterých jsou požadavky na jejich formát a strukturu (ale případně i jiných typů interakce se správcem daně) řešeno prostřednictvím daňového řádu – k tomu viz více důvodovou zprávu k novelizaci § 28e odst. 2 úvodní část ustanovení zákona o spotřebních daních. Vzhledem k tomu, že jak bylo uvedeno výše, požadavek na formát a strukturu podle § 37 odst. 5 zákona o spotřebních daních se nevztahuje nutně k samotnému vedení evidence, ale k výstupu z této evidence, přistupuje se i v tomto případě ke stejnému způsobu stanovení formátu a struktury u tohoto výstupu – tedy pomocí jeho prohlášení za formulářové podání, čímž se na tento typ podání začne vztahovat právní úprava daňového řádu včetně postupu pro stanovení jeho formátu a struktury. Vzhledem k tomu, že ne vždy dochází k poskytnutí výstupu z evidence prostřednictvím podání, ale i jinak, stanoví se, že i v takovém případě musí být výstup poskytnut ve stejné struktuře, jako bude mít výstup, který podáním je. Pokud je poskytnut elektronicky, bude se to týkat i jeho formátu (přičemž platí, že ne vždy musí být formát vyhláškou vůbec stanoven). Ustanovení § 37 odst. 5 zákona o spotřebních daních tak neobsahuje žádnou speciální právní úpravu postupu, pomocí kterého správce daně může získat výstup z evidence vedené na základě § 37 zákona o spotřebních daních – pro to se budou uplatňovat standardní postupy daňového řádu, když ostatně ani stávající ustanovení žádnou zvláštní úpravu v tomto smyslu neobsahuje. Pouze se tak pro tyto různé formy poskytnutí výstupů stanoví požadavky na jeho formu.

(§ 38 nadpis)

Úprava souvisí s přehledným pojetím definic daňových skladů, kdy tyto byly používány napříč zákonem o spotřebních daních, přičemž podrobnější vymezení bylo uvedeno až v § 19 zákona o spotřebních daních. Z hlediska systematiky je proto vhodnější jejich definici uvést již v § 3 zákona o spotřebních daních, přičemž jsou tato místa, jako doposud, rozlišena na výrobní a distribuční daňový sklad. Hlavním rozdílem mezi nimi je pouze v činnosti výroby, která v distribučním daňovém skladu není umožněna. Naproti tomu ve výrobním daňovém skladu se musí vždy vyrábět některý z vybraných výrobků, čímž jsou tyto sklady odlišeny od skladů distribučních. V tomto ohledu nedochází k věcné změně oproti stávající úpravě. Ustanovení § 38 zákona o spotřebních daních se týkají evidence distribučního daňového skladu.

(§ 38 odst. 1 úvodní část ustanovení)

Úprava souvisí s přehledným pojetím definic daňových skladů, kdy tyto byly používány napříč zákonem o spotřebních daních, přičemž podrobnější vymezení bylo uvedeno až v § 19 zákona o spotřebních daních. Z hlediska systematiky je proto vhodnější jejich definici uvést již v § 3 zákona o spotřebních daních, přičemž jsou tato místa, jako doposud, rozlišena na výrobní a distribuční daňový sklad. Hlavním rozdílem mezi nimi je pouze v činnosti výroby, která v distribučním daňovém skladu není umožněna. Naproti tomu ve výrobním daňovém skladu se musí vždy vyrábět některý z vybraných výrobků, čímž jsou tyto sklady odlišeny od skladů distribučních. V tomto ohledu nedochází k věcné změně oproti stávající úpravě. Ustanovení § 38 zákona o spotřebních daních se týkají evidence distribučního daňového skladu.

(§ 38 odst. 1 písm. a))

Jedná se o legislativně technické upřesnění bez věcného dopadu.

(§ 38 odst. 1 písm. b))

Jedná se o legislativně technické upřesnění bez věcného dopadu.

(§ 38 odst. 1 písm. c))

Jedná se o legislativně technické upřesnění bez věcného dopadu.

(§ 42 odst. 1 úvodní část ustanovení)

Navrhovanou změnou je postaveno najisto, že v případě, že je prokázáno, že se jedná o dopravu vybraných výrobků pro osobní spotřebu (srov. s § 32 zákona o spotřebních daních), nemusí být tato doprava doprovázena žádným dokladem s náležitostmi podle zákona o spotřebních daních, přičemž tato skutečnost nepovede k zadržení vybraných výrobků podle § 42 a násl. zákona o spotřebních daních. Správce daně takto postupuje již v současné době, a proto se zde pouze z hlediska právní jistoty potvrzuje dosavadní praxe. Zároveň ze systematiky zákona o spotřebních daních včetně tohoto (nového) ustanovení vyplývá, že povinnost vydávání dokladů podle § 5 zákona o spotřebních daních se týká pouze případů, kdy se dotčený prodej neuskutečňuje za účelem osobní spotřeby. V případě, kdy je doklad podle zákona o spotřebních daních nutné vydat i nepodnikatelskému subjektu, tj. například pro účely uplatnění nároku na vrácení daně pro osoby požívající výsad a imunit, povinnost vydání dokladu (na vyžádání) zákon o spotřebních daních výslovně uvádí.

(§ 42 odst. 1 písm. a))

Navrhuje se přidání nových dokladů, které lze použít při dopravě vybraných výrobků tak, aby osobám, které je dopravují, nehrozilo jejich zajištění, resp. propadnutí. Jde o nové doklady, které doprovází minerální oleje uvedené v § 45 odst. 3 zákona o spotřebních daních, u kterých nevznikla povinnost daň přiznat a zaplatit podle § 45 odst. 4 zákona o spotřebních daních (viz též k § 51a zákona o spotřebních daních). Dále se jedná o doklady, které jsou požadovány při dopravách těchto minerálních olejů mezi členskými státy na základě § 58b zákona o spotřebních daních. Dále se jedná o nový doklad, který lze použít při dopravě vedlejších produktů vznikajících při výrobě tichého vína, za účelem možnosti kontroly pohybu a případného zajištění vybraných výrobků při absenci takového dokladu. Dále byly do písmene a) z písmene b) přesunuty doklady prokazující zdanění vybraných výrobků na daňovém území České republiky podle § 5 zákona o spotřebních daních. V předmětném ustanovení je z hlediska právní jistoty vhodné vyjmenovat i výjimky, kdy doklady podle zákona o spotřebních daních být přítomny dopravě nemusí (a nejedná se o osobní spotřebu), ačkoli za standardních okolností by doprava s takovým dokladem byla předpokládána. Jedná se o dopravu odpadních olejů nepodnikající fyzickou osobou právnické nebo fyzické osobě, která je dále prodává nebo bezplatně předává ke konečné spotřebě (výjimka z přítomnosti dokladu podle § 6 zákona o spotřebních daních) a dopravu tabákových výrobků, jejichž zdanění lze v souladu § 106 odst. 2 zákona o spotřebních daních prokázat tabákovou nálepkou (výjimka z přítomnosti dokladu podle § 5 zákona o spotřebních daních).

(§ 42 odst. 1 písm. b))

Z písmene b) byly do písmene a) přesunuty doklady prokazující zdanění vybraných výrobků na daňovém území České republiky podle § 5 zákona o spotřebních daních. Tyto doklady musí být v relevantních případech přítomny dopravám vybraných výrobků tak, aby se subjekt vyhnul jejich možnému zadržení správcem daně. Z tohoto hlediska v tomto ustanovení nedochází k věcné změně.

(§ 42 odst. 1 písm. b) a c))

Jedná se o legislativně technickou změnu související se sloučením písmen a) a b) v § 42 odst. 1 zákona o spotřebních daních.

(§ 42 odst. 2 písm. a))

Navrhovanou změnou je umožněno, aby tabákové výrobky, jejichž zdanění lze v souladu § 106 odst. 2 návrhu zákona o spotřebních daních prokázat tabákovou nálepkou, nemusely být skladovány s dokladem podle § 5 zákona o spotřebních daních.

(§ 43b)

Návrh na vydání povolení se prohlašuje za formulářové podání. Na podání, které materiálně lze již nyní považovat za formulářové – podává se povinně ve stanoveném formátu a struktuře, se tak nově bude vztahovat právní úprava formulářových podání podle daňového řádu. Předmětné podání tak bude mimo jiné doplněno i do formulářové vyhlášky. K tomu více viz důvodová zpráva k novelizaci § 28e odst. 2 zákona o spotřebních daních. Povinnost učinit toto podání jen na tiskopise vydaném Ministerstvem financí nebo na tiskovém výstupu z počítačové tiskárny, který má údaje, obsah i uspořádání údajů shodné s tímto tiskopisem, se pro nově nastalou duplicitu s právní úpravou v daňovém řádu (jde o některé způsoby podání formulářového podání) vypouští – k věcné změně však nedochází. Stejně tak je tomu v případě možnosti podat návrh na vydání povolení elektronicky (dosavadní odstavec 2). Na rozdíl od ostatních podání, která se touto novelou prohlašují za formulářová podání, zde však k dílčí věcné změně týkající se způsobu podání návrhu na vydání povolení dochází. Jak bylo uvedeno výše, zachovává se možnost podat toto podání v listinné formě (na tiskopisu vydaném Ministerstvem financí nebo na obdobném tiskovém výstupu), ale i elektronicky (v požadovaném formátu a struktuře, s využitím dálkového přístupu). Věcnou změnou pro daňové subjekty je ale aplikace pravidla obsaženého v § 72 odst. 6 daňového řádu, ke které dojde nově, a tedy má-li daňový subjekt nebo jeho zástupce zpřístupněnu datovou schránku, která mu byla zřízena ze zákona, nebo zákonem uloženou povinnost mít účetní závěrku ověřenou auditorem, bude povinen návrh na vydání povolení podat elektronicky. (V případě ostatních podání, která se prohlašují za formulářová podání, není § 72 odst. 6 daňového řádu relevantní, protože tato podání jinak než elektronicky podat nelze.)

(§ 43f odst. 2)

Z důvodu snížení administrativní zátěže na straně subjektů se navrhuje, aby údaje o bezdlužnosti zjišťoval správce daně sám z moci úřední. Subjekt tak již nebude povinen při každém návrhu na vydání nebo změnu povolení zajišťovat potvrzení o bezdlužnosti, zejména od všech zdravotních pojišťoven pro sebe, a v případě, že je právnickou osobou ani pro fyzickou osobu, která je jejím statutárním orgánem, členem jejího statutárního orgánu nebo vykonává činnost statutárního orgánu nebo jeho člena. V současné době správce daně tyto údaje ve většině případů získává již od většiny pojišťoven automatizovaným způsobem. Přesto i zbývající případy, kdy subjekt tyto údaje (potvrzení) obstarává sám, představují nadměrnou administrativní zátěž. I u těchto pojišťoven však v současné době probíhají pilotní projekty výměny informací o bezdlužnosti se správcem daně. Do doby, než budou tyto pilotní projekty uvedeny do praxe, bude správce daně povinen zajišťovat údaje o bezdlužnosti subjektů neautomatizovaným způsobem, tedy na vyžádání od konkrétních pojišťoven podle § 57 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Toto ustanovení má rovněž motivační efekt pro zefektivnění procesu výměny informací mezi správcem daně a zdravotními pojišťovnami.

(§ 43h odst. 3)

Poskytnutí zajištění daně je jednou z nezbytných podmínek pro vydání relevantních povolení (srov. např. § 19b, 22a nebo 23a zákona o spotřebních daních). Současný text § 43h zákona o spotřebních daních určuje postupy při odstranění pochybností o údajích, které subjekt uvedl v návrhu na vydání povolení. V případě, že tyto potenciální pochybnosti správce daně nejsou v jím stanovené lhůtě subjektem vyvráceny, správce daně povolovací řízení zastaví a povolení nevydá. Subjekt zároveň pomocí výpočtu v § 21 odst. 6 a 7 zákona o spotřebních daních určí výši zajištění daně a toto zajištění následně poskytne zákonem předvídaným způsobem (srov. § 21 odst. 1 zákona o spotřebních daních) tak, aby splnil jednu z podmínek pro vydání povolení. Jelikož výše vypočteného zajištění daně není součástí údajů uvedených v návrhu na vydání povolení a protože subjekt může nedopatřením (nebo potenciálně i cíleně) učinit chybu ve výpočtu, je i pro tyto případy postaveno na jisto, že správce daně může zahájit postup pro odstranění pochybností. I zde platí, že nejsou-li pochybnosti subjektem vyvráceny a zajištění daně ve správné výši poskytnuto ve správcem daně stanovené lhůtě, řízení je zastaveno.

(§ 43j odst. 4)

Z důvodu snížení administrativní zátěže na straně subjektů je zde automatické zjišťování údajů správcem daně rozšířeno na celé povolovací řízení, tedy nejen na situace, kdy dojde ke změně údajů, které jsou uvedeny v povolení (§ 43j zákona o spotřebních daních). Povolovacím řízením se rozumí veškerá řízení v souvislosti s povolením (tj. část celá druhá zákona o spotřebních daních). Toto se tedy týká jak návrhu na vydání povolení, změny povolení, nebo i rušení povolení. Z tohoto důvodu je odstraněn § 43j odst. 4 zákona o spotřebních daních a vzniká nový § 43r zákona o spotřebních daních. Správce daně zveřejní okruh údajů (již tak činí dnes), které má k dispozici, resp. si je může automatizovaným způsobem zjistit z rejstříků a evidencí, do kterých má automatizovaný přístup (např. se jedná o některé identifikační údaje, jako jsou údaje o adrese místa sídla, příp. místa pobytu subjektu, identifikátor datové schránky či výpis z Rejstříku trestů), Tyto údaje subjekt nebude muset přikládat v jednotlivých částech řízení. Držitelé povolení tak i při změně povolení (například když pivovar nově vaří pivo s jiným extraktem původní mladiny s dopadem na výši daně) budou správci daně poskytovat pouze ty údaje, které na webových stránkách správce daně nebudou zveřejněny.

(§ 43q odst. 1 písm. b))

Navržená změna navazuje na změny učiněné v § 21 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních. Jako jednu z možností zajištění spotřební daně se navrhuje nahradit stávající finanční záruku zárukou bankovní. V případě bankovní záruky se jedná o nejjistější formu finanční záruky, jejímž výstavcem může být pouze banka, zahraniční banka nebo spořitelní a úvěrní družstvo podle § 2029 občanského zákoníku. Výstavce bankovní záruky musí být držitelem bankovní licence nebo povolení družstevní záložny udělené Českou národní bankou. Dle ustanovení § 1 odst. 6 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, může bankovní činnosti na území České republiky vykonávat rovněž zahraniční banka prostřednictvím své pobočky. Seznam bank a poboček zahraničních bank působících na území České republiky vede Česká národní banka. Naproti tomu finanční záruka v obecné rovině může být vystavena prakticky jakýmkoli subjektem, což sice na jednu stranu rozšiřuje možnosti osob nakládajících s vybranými výrobky nalézt poskytovatele finanční záruky, na druhou stranu však umožňuje vstup do odvětví i potenciálně rizikovým subjektům. Navrhovaná úprava byla již předmětem původní úpravy zákona o spotřebních daních (k rozšíření z bankovní záruky na finanční došlo v souvislosti s novelou občanského zákoníku k 1. lednu 2014). Navrhovanou úpravou také dochází k sjednocení možností poskytování zajištění (kauce) podle zákona o spotřebních daních, zákona č. 307/2013 Sb., o povinném značení lihu a zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách. Zde dochází pouze k upřesnění, že pokud došlo ke zrušení nebo zániku povolení, správce daně vyzve ručitele nebo výstavce bankovní záruky k úhradě nedoplatku.

(§ 43r)

Z důvodu snížení administrativní zátěže na straně subjektů je zde automatické zjišťování údajů správcem daně rozšířeno na celé povolovací řízení, tedy nejen na situace, kdy dojde ke změně údajů, které jsou uvedeny v povolení (§ 43j zákona o spotřebních daních). Povolovacím řízením se rozumí veškerá řízení v souvislosti s povolením (tj. část celá druhá zákona o spotřebních daních). Toto se tedy týká jak návrhu na vydání povolení, změny povolení, nebo i rušení povolení. Správce daně zveřejní okruh údajů (již tak činí dnes), které má k dispozici, resp. si je může automatizovaným způsobem zjistit z rejstříků a evidencí, do kterých má automatizovaný přístup (např. se jedná o některé identifikační údaje, jako jsou údaje o adrese místa sídla, příp. místa pobytu subjektu, identifikátor datové schránky či výpis z Rejstříku trestů). Tyto údaje subjekt nebude muset přikládat v jednotlivých částech řízení. Držitelé povolení tak i při změně povolení (například když pivovar nově vaří pivo s jiným extraktem původní mladiny s dopadem na výši daně) budou správci daně poskytovat pouze ty údaje, které na webových stránkách správce daně nebudou zveřejněny. Nad rámec toho jsou údaje, které se u některých osob nezkoumají z povahy věci a nemusí tak být na internetových stránkách správce daně explicitně uvedeny. Jsou to například údaje o ekonomické stabilitě, bezdlužnosti nebo spolehlivosti, které nemusejí předkládat ministerstva, ostatní ústřední státní orgány, organizační složky státu nebo veřejné a státní vysoké školy, kdy se tyto podmínky považují za splněné bez prověřování. Dále nejsou prověřovány ani orgány samospráv (tj. např. starosta, atp.). Toto je výslovně upraveno interním metodickým pokynem správce daně.

(§ 44 odst. 1 písm. b))

Pro nadbytečnost je odstraněn institut plátce daně z minerálních olejů, jemuž vznikla povinnost přiznat daň a zaplatit při použití nebo prodeji směsí minerálních olejů určených pro pohon dvoutaktních motorů za účelem pohonu jiných než dvoutaktních motorů. V praxi se forma tohoto plátcovství nevyužívá, případně lze aplikovat plátcovství z důvodu, že minerální oleje uvedené v § 45 odst. 1 a 2 zákona o spotřebních daních, které nebyly zdaněny nebo u nichž byla uplatněna sazba daně nižší, než sazba daně stanovená pro daný účel jsou použity nebo prodány pro účely, pro které je stanovena sazba daně vyšší (srov. § 44 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních).

(§ 45 odst. 1 úvodní část ustanovení)

Navrhovanou změnou je sjednocen koncept předmětů daně podle zákona o spotřebních daních bez věcného dopadu. V prvním kroku je zde stanoveno, co je předmětem konkrétní spotřební daně (zde spotřební daně z minerálních olejů) a následně je uvedeno, co se daným okruhem vybraných výrobků (zde minerálních olejů) rozumí.

(§ 45 odst. 2 úvodní část ustanovení)

Navrhovanou změnou je sjednocen koncept předmětů daně podle zákona o spotřebních daních bez věcného dopadu. V prvním kroku je zde stanoveno, co je předmětem konkrétní spotřební daně (zde spotřební daně z minerálních olejů, srov. § 45 odst. 1 zákona o spotřebních daních) a následně je uvedeno, co se daným okruhem vybraných výrobků (zde minerálních olejů) rozumí.

(§ 45 odst. 2 písm. b))

Pro nadbytečnost je odstraněna část textu týkající směsí minerálních olejů obsahující benzin, kdy byly z předmětu daně vyčleněny směsi používané pro dvoutaktní motory, pokud neobsahovaly ostatní benzín. Toto ustanovení se v praxi nevyužívá, a rovněž neodpovídá znění směrnice 2003/96/ES.

(§ 45 odst. 3 úvodní část ustanovení)

Navrhovanou změnou je sjednocen koncept předmětů daně podle zákona o spotřebních daních bez věcného dopadu. V prvním kroku je zde stanoveno, co je předmětem konkrétní spotřební daně (zde spotřební daně z minerálních olejů, srov. § 45 odst. 1 zákona o spotřebních daních) a následně je uvedeno, co se daným okruhem vybraných výrobků (zde minerálních olejů) rozumí.

(§ 45 odst. 5)

První navrhovanou změnou je sjednocen koncept předmětů daně podle zákona o spotřebních daních bez věcného dopadu. V prvním kroku je zde stanoveno, co je předmětem konkrétní spotřební daně (zde spotřební daně z minerálních olejů, srov. § 45 odst. 1 zákona o spotřebních daních) a následně je uvedeno, co se daným okruhem vybraných výrobků (zde minerálních olejů) rozumí. Druhou navrhovanou změnou je postaveno najisto, že ani elektřina jako produkt nespadá jako předmět pod zákon o spotřebních daních a vztahuje se na ni samostatný zákon, tj. část čtyřicátá sedmá zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů. Nejedná se o věcnou změnu, ale pouze o potvrzení stávající praxe.

(§ 45 odst. 6)

Navrhovanou změnou je sjednocen koncept předmětů daně podle zákona o spotřebních daních bez věcného dopadu. V prvním kroku je zde stanoveno, co je předmětem konkrétní spotřební daně (zde spotřební daně z minerálních olejů, srov. § 45 odst. 1 zákona o spotřebních daních) a následně je uvedeno, co se daným okruhem vybraných výrobků (zde minerálních olejů) rozumí.

(§ 45 odst. 7)

V rámci navrhovaných změn je sjednocen koncept předmětů daně podle zákona o spotřebních daních bez věcného dopadu. V prvním kroku je zde stanoveno, co je předmětem konkrétní spotřební daně (zde spotřební daně z minerálních olejů, srov. § 45 odst. 1 zákona o spotřebních daních) a následně je uvedeno, co se daným okruhem vybraných výrobků (zde minerálních olejů) rozumí. Dále je pro zjednodušení navrženo zavést legislativní zkratku „aditivum“ pro přísady nebo plnidla používaná do minerálních olejů určených k použití, nabízených k prodeji nebo používaných pro pohon motorů; zavedení této zkratky dále souvisí se změnami v § 45 odst. 12 zákona o spotřebních daních. Poslední změnou jsou do předmětu daně zahrnuty i výrobky určené k použití, nabízené k prodeji nebo používané jako přísada nebo plnidlo do minerálních olejů určených k použití, nabízených k prodeji nebo používaných pro výrobu tepla. Poslední dvě navržené změny souvisí se skutečností, že do pohonných hmot a rovněž do některých topných olejů jsou v praxi běžně přidávány tyto přísady a plnidla mimo prostor daňových skladů, což naplňuje definici výroby, která se podle § 19 odst. 3 zákona o spotřebních daních musí uskutečňovat v prostorách výrobního daňového skladu a porušení této povinnosti správce daně oznamuje živnostenskému úřadu. Na základě navržených změn (společně se změnami učiněnými v § 45 odst. 12 zákona o spotřebních daních) bude moci k výše uvedeným činnostem docházet mimo prostor daňových skladů bez hrozby dalších postihů.

(§ 45 odst. 12 úvodní část ustanovení)

Navrženým ustanovením legislativně technického charakteru dochází k přehlednějšímu uspořádání § 45 odst. 12 zákona o spotřebních daních.

(§ 45 odst. 12 písm. a) a b))

Navrženým ustanovením legislativně technického charakteru dochází k přehlednějšímu uspořádání § 45 odst. 12 zákona o spotřebních daních.

(§ 45 odst. 12 písm. c) a d))

V § 45 odst. 12 zákona o spotřebních daních se navrhuje doplnit okruh činností, které se nebudou považovat za výrobu minerálních olejů a bude tedy možné je vykonávat mimo daňový sklad (což je jinak zakázáno v § 19 odst. 3 zákona o spotřebních daních s potenciální sankcí odebrání živnostenského oprávnění). V prvním případě se jedná pouze o potvrzení praxe, že k aditivaci pohonných hmot může docházet i mimo daňový sklad, aniž by hrozila ztráta živnostenského oprávnění. K aditivaci minerálních olejů uvedených do volného daňového oběhu aditivy již dnes běžně dochází v provozech srovnatelných (materiálně, nikoli právně) s čerpacími stanicemi (např. v provozních nádržích výdejen pohonných hmot zemědělských podniků, resp. v běžných nádržích zemědělských motorových dopravních prostředků), na které se však výjimky podle dosavadního § 45 odst. 12 písm. a) a b) zákona o spotřebních daních nevztahují. Aby nemohlo být dané ustanovení cíleně obcházeno a nedocházelo k nežádoucím rizikovým výrobám minerálních olejů mimo daňové sklady, jsou zákonem definovány další podmínky, na základě nichž lze aditivovat pohonné hmoty mimo prostor daňového skladu. Druhý případ směřuje k činnostem, kdy jsou plnidla a další přísady přidávány do topných olejů.

(§ 46 odst. 1 písm. b))

Pro nadbytečnost je odstraněn institut plátce daně z minerálních olejů, jemuž vznikla povinnost přiznat daň a zaplatit při použití nebo prodeji směsí minerálních olejů určených pro pohon dvoutaktních motorů za účelem pohonu jiných než dvoutaktních motorů. V praxi se forma tohoto plátcovství nevyužívá, případně lze aplikovat plátcovství z důvodu, že minerální oleje uvedené v § 45 odst. 1 a 2 zákona o spotřebních daních, které nebyly zdaněny nebo u nichž byla uplatněna sazba daně nižší, než sazba daně stanovená pro daný účel jsou použity nebo prodány pro účely, pro které je stanovena sazba daně vyšší (srov. § 44 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních). Ze stejného důvodu je odstraněn i předmětný okamžik vzniku povinnosti přiznat daň a zaplatit.

(§ 47 odst. 3)

Navrhuje se zrušit ustanovení o zaokrouhlování základu daně z minerálních olejů s ohledem na sjednocení zaokrouhlování základu daně pro všechny vybrané výrobky (srov. § 10 odst. 2 zákona o spotřebních daních) na dvě desetinná místa, s výjimkou zahřívaných tabákových výrobků, ostatních tabákových výrobků, nebo výrobků souvisejících s tabákovými výrobky (jedno desetinné místo), resp. lihu při množství lihu menším než 0,005 hl, tabáku ke kouření a surového tabáku (tři desetinná místa). K věcné změně zde nedochází.

(§ 48 odst. 1)

Z hlediska právní jistoty je navrženým ustanovením postaveno na jisto, že zkapalněný bioplyn kódu kombinované nomenklatury 2711 12 11 až 2711 19 je zdaňován podle účelu použití stejnými sazbami (tj. 3 933 Kč/t, 1 290 Kč/t a 0 Kč/t) jako zkapalněný ropný plyn stejných kódů nomenklatury.

(§ 49 odst. 1)

Jedná se o legislativně technickou úpravu bez věcné praktické změny. Již ze stávající systematiky zákona o spotřebních daních je zřejmé, že výroba směsí není od daně osvobozena, neboť musí primárně probíhat v daňovém skladu (§ 19 odst. 3 zákona o spotřebních daních), vztahuje-li se na kód nomenklatury předmětné směsi § 59 odst. 1 zákona o spotřebních daních. Pokud se na výsledný kód nomenklatury nevztahuje § 59 odst. 1 zákona o spotřebních daních, může tato výroba probíhat mimo daňový sklad, jedná se však o uvedení předmětného minerálního oleje do volného daňového oběhu se vznikem povinnosti přiznat daň a zaplatit. Výroba směsí uvedených v § 45 odst. 2 zákona o spotřebních daních je však jiným účelem použití než pohon motorů nebo výroba tepla. Proto je vhodné i v § 49 odst. 1 zákona o spotřebních daních explicitně uvést, že § 49 (osvobození od daně) zákona o spotřebních daních se nevztahuje na výrobu směsí uvedených v § 45 odst. 2 zákona o spotřebních daních.

(§ 49 odst. 3)

Úprava souvisí s přehledným pojetím definic daňových skladů, kdy tyto byly používány napříč zákonem o spotřebních daních, přičemž podrobnější vymezení bylo uvedeno až v § 19 zákona o spotřebních daních. Z hlediska systematiky je proto vhodnější jejich definici uvést již v § 3 zákona o spotřebních daních, přičemž jsou tato místa, jako doposud, rozlišena na výrobní a distribuční daňový sklad. Hlavním rozdílem mezi nimi je pouze v činnosti výroby, která v distribučním daňovém skladu není umožněna. Naproti tomu ve výrobním daňovém skladu se musí vždy vyrábět některý z vybraných výrobků, čímž jsou tyto sklady odlišeny od skladů distribučních. V tomto ohledu nedochází k věcné změně oproti stávající úpravě. Ustanovení § 49 odst. 3 zákona o spotřebních daních se týká výrobního daňového skladu.

(§ 49 odst. 8 a 10)

K odstavci 8 Jedná se o legislativně technickou úpravu bez věcné praktické změny. Navrhovaným opatřením je rušena možnost daňového zvýhodnění pilotních projektů na pohonnou hmotu E95. V současné době žádný takový pilotní projekt v České republice schválen není. V případě, že by do nabytí účinnosti návrhu zákona o spotřebních daních některý pilotní projekt schválen byl, bylo by možné jej realizovat celý na základě obecného přechodného ustanovení (srov. bod 1 přechodných ustanovení). Podle čl. odst. 1 písm. a) směrnice 2003/96/ES mohou členské státy uplatňovat daňová zvýhodnění na výrobky, které jsou využívané pod finanční kontrolou v oblasti pilotních projektů technologického vývoje ekologicky příznivějších výrobků nebo v souvislosti s palivem nebo pohonnými hmotami z obnovitelných zdrojů. Podle čl. 26 odst. 2 směrnice 2003/96/ES musí být tato daňová zvýhodnění oznámena Komisi podle čl. 108 SFEU. Zároveň podle čl. 16 odst. 5 směrnice 2003/96/ES mohou být tato daňová zvýhodnění poskytována pouze na základě tzv. víceletého programu podpory, který musí být rovněž oznámen Komisi podle čl. 108 SFEU. Z výše uvedeného vyplývá, že palivo E95 první generace není na trhu nové, tedy na ně charakter pilotního projektu příliš nepřiléhá. Zároveň toto daňové zvýhodnění již není součástí schváleného víceletého programu. Předmětná možnost je proto v zákoně o spotřebních daních nadbytečná. Pro pokročilejší paliva lze daňová zvýhodnění nadále aplikovat podle nového § 49 odst. 9 zákona o spotřebních daních. K odstavci 10 Jedná se o legislativně technickou úpravu bez věcné praktické změny. Navrhovaným opatřením je rušena možnost daňového zvýhodnění pilotních projektů na hydrogenované rostlinné oleje. V současné době žádný takový pilotní projekt v České republice schválen není. V případě, že by do nabytí účinnosti návrhu zákona o spotřebních daních některý pilotní projekt schválen byl, bylo by možné jej realizovat celý na základě obecného přechodného ustanovení (srov. bod 1 přechodných ustanovení). Podle čl. odst. 1 písm. a) směrnice 2003/96/ES, kterou se mění struktura rámcových předpisů Společenství o zdanění energetických produktů a elektřiny, mohou členské státy uplatňovat daňová zvýhodnění na výrobky, které jsou využívané pod finanční kontrolou v oblasti pilotních projektů technologického vývoje ekologicky příznivějších výrobků nebo v souvislosti s palivem nebo pohonnými hmotami z obnovitelných zdrojů. Podle čl. 26 odst. 2 směrnice 2003/96/ES musí být tato daňová zvýhodnění oznámena Komisi podle čl. 108 SFEU. Zároveň podle čl. 16 odst. 5 směrnice 2003/96/ES mohou být tato daňová zvýhodnění poskytována pouze na základě tzv. víceletého programu podpory, který musí být rovněž oznámen Komisi podle čl. 108 SFEU. Z výše uvedeného vyplývá, že hydrogenované rostlinné oleje první generace nejsou na trhu nové, tedy na ně charakter pilotního projektu příliš nepřiléhá. Zároveň toto daňové zvýhodnění již není součástí schváleného víceletého programu. Předmětná možnost je proto v zákoně o spotřebních daních nadbytečná. Pro pokročilejší paliva lze daňová zvýhodnění nadále aplikovat podle nového § 49 odst. 9 zákona o spotřebních daních.

(§ 49 odst. 10 a 11)

V návaznosti na aplikační praxi a mezinárodní závazky se nově navrhuje osvobození od daně z minerálních olejů, které jsou určeny pro použití ozbrojenými silami nebo civilními zaměstnanci je doprovázejícími anebo k zásobování jejich jídelen, pokud jde o ozbrojené síly v rámci tzv. SBOP (společná bezpečnostní a obranná politika) ozbrojené síly NATO, nebo ozbrojené síly státu, se kterým má Česká republika uzavřenu mezinárodní smlouvu, která je součástí českého právního řádu, a to v rozsahu stanoveném takovou mezinárodní smlouvou (včetně Partnerství pro mír). Toto osvobození od daně se vztahuje na všechny minerální oleje (nejenom letecké pohonné hmoty, které jsou již nyní osvobozené) a lze jej využít pouze prostřednictvím Ministerstva obrany. Na základě § 52a odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních je pro tyto účely Ministerstvo obrany držitelem povolení k přijímání a užívání minerálních olejů osvobozených od daně.

(§ 50 odst. 1 písm. d))

V § 50 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebních daních se navrhuje pouze formulační změna, která reaguje na výkladové a aplikační nejasnosti. Navržená změna souvisí s úpravami provedenými v § 3 písm. i) a § 13 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebních daních a v § 79 odst. 1 zákona o spotřebních daních.

Navrhuje se stanovit najisto, že minerální oleje osvobozené od daně lze dopravovat mezi místy užívání (tj. místy, kde s nimi subjekt v rámci své činnosti (podnikatelské či jiné) nakládá). Jedná se například o dopravy mezi skladovacími zařízeními, provozovnami, nebo skladovací nádrží a místem užití. Tato místa užívání budou podle nové úpravy jednoznačně určena v povolení k přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně podle § 13 zákona o spotřebních daních, je-li uživateli minerálních olejů podle § 53 odst. 1 zákona o spotřebních daních vydáváno. V praxi lze jmenovat například dopravy osvobozených minerálních olejů používaných pro pohon lodí mezi dvěma skladovacími nádržemi téhož uživatele (přeprodejce osvobozených pohonných hmot).

(§ 50 odst. 4)

V rámci oznamování doprav minerálních olejů osvobozených od daně se v rámci první změny navrhuje explicitně stanovit výjimka pro dopravy odpadních olejů. Tímto opatřením dojde ke snížení administrativní zátěže dotčených subjektů i správce daně. Dále se oznámení o zahájení dopravy podle § 50 odst. 4 zákona o spotřebních daních prohlašuje za formulářové podání. Na podání, které materiálně lze již dnes považovat za formulářové – podává se povinně ve stanoveném formátu a struktuře, se tak nově bude vztahovat právní úprava formulářových podání podle daňového řádu. Předmětné podání tak bude mimo jiné doplněno i do příslušné formulářové vyhlášky. K tomu více viz důvodová zpráva k novelizaci § 28e odst. 2 zákona o spotřebních daních. Vzhledem k výše uvedenému se slova „s využitím dálkového přístupu“ vypouští pro nadbytečnost, neboť všechna formulářová podání činěná elektronicky musí být podle § 72 odst. 2 písm. c) daňového řádu podávána pomocí dálkového přístupu. Ze stejného důvodu se zrušují slova „ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně“. Formát a struktura tak budou stanoveny podle právní úpravy předepsané daňovým řádem. Formulací, že dané podání lze podat pouze elektronicky, dochází k legislativně-technickému sjednocení s jinými daňovými zákony (např. se zákonem o dani z přidané hodnoty nebo zákonem o daních z příjmů), kde se též v případech, kdy se vylučují jiné způsoby podání než elektronické, používá pouze pojem „elektronicky“. K věcné změně tak nedochází. V tomto ustanovení se tak pro oznámení dopravy vybraných výrobků ve volném daňovém oběhu vylučuje možnost podat tato formulářová podání v listinné podobě, když se předepisuje podat jej pouze elektronicky – a to tak, jak předvídá daňový řád u formulářových podání, tedy s využitím dálkového přístupu a ve stanoveném formátu a struktuře.

(§ 50 odst. 7)

Navrhuje se pouze legislativně technické zpřesnění textu, neboť je zřejmé, že v případě dopravy uvedené v § 50 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních, která je ukončována v daňovém skladu, nelze vybrané výrobky bezodkladně umístit v prostorách určených v povolení k přijímání a užívaní vybraných výrobků osvobozených od daně.

(§ 51 odst. 1 a 2)

Jedná se o legislativně technickou změnu, kdy se z ustanovení § 51 odst. 1 a 2 zákona o spotřebních daních vypouští nadbytečný text s odkazy na jednotlivé doklady definované v § 5 odst. 2 až 4 tohoto zákona.

(§ 51 odst. 3)

Jedná se o legislativně technickou změnu, kdy se z ustanovení § 51 odst. 3 zákona o spotřebních daních vypouští nadbytečný text s odkazy na jednotlivé doklady definované v § 5 odst. 2 až 4 tohoto zákona. I po změně tohoto textu bude nadále k prokázání zdanění minerálních olejů třeba nejen doklad o zajištění daně podle § 60 odst. 10 zákona o spotřebních daních, ale rovněž i příslušný doklade podle § 5 odst. 2 až 4 zákona o spotřebních daních, tedy daňový doklad, doklad o prodeji a doklad o dopravě.

(§ 51a)

V novém § 51a zákona o spotřebních daních je výslovně stanoveno, jaké doklady provází dopravu a skladování vybraných výrobků, které jsou uvedeny v § 45 odst. 3 zákona o spotřebních daních a u kterých nevznikla povinnost daň přiznat a zaplatit podle § 45 odst. 4 zákona o spotřebních daních. Pro tyto situace v současné době nelze bezvýhradně požadovat ani doklad se všemi náležitostmi podle § 5 zákona o spotřebních daních ani doklad se všemi náležitostmi podle § 6 zákona o spotřebních daních. To způsobuje praktické problémy, a to zejména s ohledem na skutečnost, že absentující doklad může vést k zajištění a následnému propadnutí vybraných výrobků podle § 42 a násl. zákona o spotřebních daních. K odstavci 1 V § 51a odst. 1 zákona o spotřebních daních je z tohoto důvodu výslovně uvedeno, jaké náležitosti musí mít doklad doprovázející tyto minerální oleje. Jako základ zde byly využity náležitosti uvedené v dokladu o prodeji podle § 5 odst. 3 a § 51 odst. 1 zákona o spotřebních daních s tím, že údaj o výši spotřební daně je nahrazen údajem o účelu použití minerálního oleje nebo prohlášením, že minerální olej není určen pro pohon motorů, pro výrobu tepla ani pro výrobu směsí uvedených v § 45 odst. 2 zákona o spotřebních daních. Z tohoto uvedeného účelu použití musí vyplývat, že nedošlo ke vzniku povinnosti daň přiznat a zaplatit (§ 45 odst. 4 zákona o spotřebních daních). Totéž rovněž vyplývá z předmětného prohlášení o tom, že tyto oleje nejsou určeny pro daňově zatížené účely. V opačném případě by doprava, resp. skladování, muselo být provázeno klasickým dokladem podle § 5 zákona o spotřebních daních. Zároveň je v odstavci 1 uvedeno, že doklad musí být prodávajícím vydán bezodkladně tak, aby mohl dopravu těchto výrobků doprovázet, což je důležité zejména s ohledem na postupy podle § 42 a násl. zákona o spotřebních daních. V případě, že správce daně pojme důvodné podezření, že údaje uvedené na dokladu jsou nesprávné nebo nepravdivé, může dotčené minerální oleje zadržet a ověřovat správnost a pravdivost těchto údajů. To se v případě těchto minerálních olejů může týkat zejména uváděného účelu použití, případně zde uvedené deklarace o tom, že minerální oleje nejsou určeny pro daňově zatížené účely. Pravdivost účelu užití nebo samotné deklarace lze teoreticky zjistit přímo na místě, například předložením bezpečnostních listů k danému výrobku přímo řidičem, případně odkazem na webové stránky výrobce, které mohou být tyto dokument ke stažení. Každá praktická situace a její okolnosti však mohou být rozdílné a bude na správním uvážení správce daně, zda bude údaje uváděné na dokladech v dané situaci považovat za dostatečně prokázané. V případě přetrvávajícího důvodného podezření o správnosti nebo pravdivosti údajů uváděných na dokladech mohou být předmětné minerální oleje zadrženy a tyto budou moci být následně uvolněny až na základě § 42c odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních poté, co se jednoznačně prokáže správnost a pravdivost údajů na dokladu a tedy i skutečnost, že doprava minerálních olejů nebyla doprovázena dokladem s nesprávnými a nepravdivými údaji.

K odstavci 2 Doklad a jeho náležitosti podle nového § 51a odst. 2 zákona o spotřebních daních představuje pro výše uvedené případy ekvivalent dokladu o dopravě. Jeho náležitosti jsou tedy určitou kombinací dokladu podle § 5 odst. 4 zákona o spotřebních daních a dokladu podle § 51 zákona o spotřebních daních. I zde je jedním z uváděných údajů účel použití minerálního oleje nebo prohlášení, že minerální olej není určen pro pohon motorů, pro výrobu tepla ani pro výrobu směsí uvedených v § 45 odst. 2 zákona o spotřebních daních. Z tohoto uvedeného účelu použití musí vyplývat, že nedošlo ke vzniku povinnosti daň přiznat a zaplatit (§ 45 odst. 4 zákona o spotřebních daních). Totéž rovněž vyplývá z předmětného prohlášení o tom, že tyto oleje nejsou určeny pro daňově zatížené účely. V opačném případě by doprava, resp. skladování, muselo být provázeno klasickým dokladem podle § 5 zákona o spotřebních daních. Zároveň je v odstavci 1 uvedeno, že doklad musí být prodávajícím vydán bezodkladně tak, aby mohl dopravu těchto výrobků doprovázet, což je důležité zejména s ohledem na postupy podle § 42 a násl. zákona o spotřebních daních. V případě kontroly dopravy těchto minerálních olejů může na základě § 42 a násl. zákona o spotřebních daních správce daně ověřovat údaje uvedené na dokladu. V případě, že pojme důvodné podezření, že údaje uvedené na dokladu jsou nesprávné nebo nepravdivé, může dotčené minerální oleje zadržet a ověřovat jejich správnost a pravdivost. To se v případě těchto minerálních olejů může týkat zejména uváděného účelu použití, případně zde uvedené deklarace o tom, že minerální oleje nejsou určeny pro daňově zatížené účely. Pravdivost účelu užití nebo samotné deklarace lze teoreticky zjistit přímo na místě, například předložením bezpečnostních listů k danému výrobku přímo řidičem, případně odkazem na webové stránky výrobce, které mohou být tyto dokument ke stažení. Každá praktická situace a její okolnosti však mohou být rozdílné a bude na správním uvážení správce daně, zda bude údaje uváděné na dokladech v dané situaci považovat za dostatečně prokázané. V případě přetrvávajícího důvodného podezření o správnosti nebo pravdivosti údajů uváděných na dokladech mohou být předmětné minerální oleje zadrženy a tyto budou moci být následně uvolněny až na základě § 42c odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních poté, co se jednoznačně prokáže správnost a pravdivost údajů na dokladu a tedy i skutečnost, že doprava minerálních olejů nebyla doprovázena dokladem s nesprávnými a nepravdivými údaji. K odstavci 3 V § 51a odst. 3 zákona o spotřebních daních je dále upřesněno, že v případě minerálních olejů, které jsou předmětem značkování podle části šesté zákona (srov. § 134m zákona o spotřebních daních) musí být skutečnost o označkování minerálních olejů rovněž uvedena na dokladu. K odstavci 4 V § 51a odst. 5 zákona o spotřebních daních je umožněno v případě dotčených minerálních olejů využít některých ustanovení § 5 zákona o spotřebních daních týkajících se podoby předmětných dokladů. Jedná se zejména o možnost elektronického dokladu, který bude opatřen kvalifikovaným elektronickým časovým razítkem, nebo bude zaslán na elektronický portál správce daně před zahájením dopravy, nebo bude opatřen elektronickým údajem, ze kterého bude zjistitelné, že byl vystaven před zahájením dopravy (srov. zdůvodnění k § 5 odst. 8 a 9 návrhu zákona o spotřebních daních).

(§ 52a odst. 4)

Jedná se o legislativně-technickou změnu, která souvisí s rušením ustanovení § 49 odst. 10 a 12 zákona o spotřebních daních a přečíslováním zbylých odstavců.

(§ 52b)

Navrhuje se nový § 52b zákona o spotřebních daních coby lex specialis vůči § 43c odst. 1 zákona o spotřebních daních. Na rozdíl od obecných podmínek pro vydání povolení nemusí být v případě povolení k přijímání a užívání odpadních olejů osvobozených od daně prokazována ekonomická stabilita, spolehlivost a bezdlužnost. I v tomto případě se nicméně použije § 43c odst. 3 zákona o spotřebních daních, tedy že podmínky pro vydání povolení, které jsou uvedeny v § 52b písm. a) a b) zákona o spotřebních daních musí být splněny po celou dobu trvání povolení. V případě tohoto povolení se jedná o zvláštní druh povolení k přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně. Zjednodušení povolovacích řízení povede v případě těchto typů povolení k administrativním úsporám na straně dotčených subjektů i správce daně. Další věcnou změnou je doplnění nové podmínky nutné k tomu, aby subjektu bylo vydáno povolení k nabytí odpadních olejů osvobozených od daně, a to povinnosti být držitelem povolení podle zákona o odpadech, vyžaduje-li to tento zákon. Naplnění této podmínky dává do souladu zákon o spotřebních daních a zákon o odpadech. Je zřejmé, že v případě, že je subjekt povinován být držitelem povolení podle zákona o odpadech, a dotčeným povolením by nedisponoval, neměl by podle zákona o spotřebních daních čerpat daňové zvýhodnění. Zákon o odpadech v případě nakládání s odpadními oleji rozlišuje dva typy povolení: povolení provozu zařízení podle § 22 zákona o odpadech a povolení k obchodování s odpady podle § 26 zákona o odpadech. Tato povolení bude jejich držitel přikládat k žádosti o vydání povolení podle § 13, resp. § 52b zákona o spotřebních daních. Vzhledem k tomu, že odpadní oleje podle zákona o odpadech nejsou definovány stejně jako v zákoně o spotřebních daních, je zapotřebí ošetřit situace, kdy uživateli podle zákona o spotřebních daních povolení podle zákona o odpadech vydáváno být nemusí.

(§ 53 odst. 7)

V oblasti nakládání s minerálními oleji je umožněno přeprodávat tyto vybrané výrobky osvobozené od daně pouze za předpokladu, že je tento přeprodej realizován mezi dvěma subjekty s povolením k přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně (viz § 13, § 52a odst. 1, resp. § 53 odst. 1 zákona o spotřebních daních). Navrhovaná změna vychází z praktických situací v oblasti obchodu s osvobozenými leteckými pohonnými hmotami, přičemž jejím cílem je zjednodušit administrativu dotčených subjektů i správce daně. Podle nově navrhovaného § 53 odst. 7 zákona o spotřebních daních nemusí být držitelem povolení k přijímání a užívání minerálních olejů uživatel, který přeprodává minerální oleje uživateli spotřebovávajícímu tyto oleje pro účely stanovené v § 49 odst. 4 zákona o spotřebních daních (tedy pro mezinárodní lety s výjimkou soukromého rekreačního létání), a který tyto minerální oleje zároveň nakupuje od držitele povolení k přijímání a užívání minerálních olejů nebo provozovatele daňového skladu jako faktického dodavatele osvobozených minerálních olejů uživateli spotřebovávajícímu tyto oleje pro účely stanovené v § 49 odst. 4 zákona o spotřebních daních.

(§ 54 odst. 1)

Vzhledem k tomu, že se jedná o vracení daně plátci, bez dalšího se uplatní obecná pravidla stanovená v § 14 zákona o spotřebních daních a daňovém řádu. Fakticky tak oproti stávajícímu stavu dochází k prodloužení dotčených lhůt. Odkaz na tato ustanovení je nadbytečný.

(§ 56)

Vzhledem k četnosti změn v tomto paragrafu byl zvolen legislativní koncept změny celého § 56 zákona o spotřebních daních. K odstavcům 1 až 3 V těchto odstavcích je blíže specifikováno, jak může osoba uplatňující nárok na vrácení daně podle § 56 zákona o spotřebních daních předmětné minerální oleje nabýt tak, aby při splnění dalších podmínek mohla uplatnit nárok na vrácení části spotřební daně. Ve všech těchto případech nabývá dotčená osoba vybrané výrobky buď zdaněné, nebo ji vzniká povinnost přiznat daň a zaplatit okamžikem spotřeby (uvedením do volného daňového oběhu případně použitím osvobozeného minerálního oleje pro neosvobozené účely, tj. výrobu tepla). Může tedy následně uplatnit nárok na vrácení části této spotřební daně. Nejedná se tedy o materiální změnu, neboť těmto osobám je umožňováno žádat o vrácení daně již v současné době. V navrhovaných ustanoveních rovněž dochází k odstranění nadbytečné legislativní zkratky „topné oleje“, rovněž bez věcného dopadu. Zároveň se pro nadbytečnost napříč zákonem o spotřebních daních vypouští pojem „prokazatelně“. Je ponechán pouze v těch ustanoveních, ve kterých se jedná o implementaci směrnice Rady (EU) 2020/262 ve vztahu k nepředvídatelné ztrátě nebo znehodnocení. K odstavci 4 Jedná se o terminologické změny a změny navazující na obecnou úpravu daňového řádu. Odstranění slov „bez povinnosti se registrovat“ ze stávajícího odstavce 4 navazuje na skutečnost, že není-li dané osobě stanovena povinnost podat přihlášku k registraci, nemá povinnost se registrovat (srov. § 125 daňového řádu). V tomto případě se jedná o obecné zrušení registrací ke spotřební dani (viz k změnám v § 4 odst. 2 zákona o spotřebních daních). K odstavci 5 Oproti stávajícímu odstavci 5 se navrhuje legislativně technická úprava související s odstraněním legislativní zkratky „topné oleje“, bez věcného dopadu. K odstavci 6 Navržená změna navazuje na změny učiněné v § 56 odst. 1 a 2 zákona o spotřebních daních. V § 56 odst. 6 zákona o spotřebních daních se navrhuje jednoznačně specifikovat, jakými způsoby může žadatel minerální olej, u kterého žádá o vrácení daně, nabýt, resp. jakým způsobem se spotřební daň mohla promítnout do jeho nákladů (jak byla zaplacena), a zda lze tedy předmětný nárok uplatnit. K odstavci 7 Navrhuje se jednoznačněji specifikovat doklady, kterými se prokazuje nárok na vrácení daně. Nárok na vrácení daně je prokazován primárně evidencí o nabytí a spotřebě, kterou vede osoba uplatňující nárok na vrácení daně a kde je zaznamenáván způsob nabytí minerálních olejů a spotřeba minerálních olejů pro daňově zvýhodněný účel.

Na straně nabytí minerálních olejů se nárok na vrácení daně prokazuje daňovým dokladem nebo dokladem o prodeji, pro oblast spotřebních daní obecně upravenými v § 5 zákona o spotřebních daních. V souladu s možnostmi dokladů, kterými lze prokazovat zdanění podle § 5 zákona o spotřebních daních, je i v § 56 zákona o spotřebních daních umožněno, aby subjekt, kterému jsou minerální oleje dovezeny, prokázal jejich zdanění rozhodnutím o propuštění vybraných výrobků do celního režimu volného oběhu, celního režimu konečného užití nebo jiným rozhodnutím celního úřadu o stanovení cla nebo daně. Pro úplnost je dále upřesněno, jaké náležitosti musí mít doklad v případech, kdy jej osoba nezíská v rámci dodavatelsko-odběratelského řetězce a vystavuje jej sama, což je v některých případech použití minerálních olejů, které osoba sama vyrobila, přijala v režimu podmíněného osvobození od daně, přijala v režimu volného daňového oběhu, nebo dovezla. Pro tyto případy je umožněno, aby byl nárok na vrácení daně prokazován dokladem, který obsahuje stejné údaje jako daňový doklad s výjimkou údajů o plátci a nabyvateli (které by se v tomto případě shodovaly a bylo by nadbytečné je v dokladu uvádět dvakrát). K odstavci 8 V novém odstavci 8 je upřesněno, že evidence o nabytí a spotřebě se vede zvlášť za každé topné zařízení, ve kterém se minerální oleje podle odstavce 1 nebo 2 spotřebovávají. Jedná se o převzetí ustanovení z vyhlášky č. 413/2003 Sb., která bude následně zrušena. Nejedná se tedy o věcnou změnu. K odstavci 9 V souladu s cílem zvýšit právní jistotu subjektů i správce daně ohledně lhůt pro podání daňových přiznání a rovněž s cílem zajištění symetrie v rámci jednotlivých typů vracení spotřební daně z minerálních olejů je v tomto ustanovení navrženo prodloužení zdaňovacího období z měsíčního na kvartální tak, jak je tomu již dnes u institutu vracení spotřební daně z tzv. zelené nafty v rámci rybníkářství a provádění hospodaření v lese (srov. § 57 zákona o spotřebních daních). Prodloužením zdaňovacího období dojde ke snížení administrativních nákladů dotčených subjektů i správce daně, neboť na místo stávajících dvanácti bude subjekt podávat pouze čtyři řádná daňová přiznání ročně. Přiznání za příslušný kvartál bude vždy podáváno do konce následujícího kvartálu. Prodloužením zdaňovacího období rovněž dojde k potenciálnímu zvýšení částek vratek daně, které jsou nárokovány. Budou tak částečně eliminovány případy, kdy jsou nárokovány nízké částky a administrativní náklady převyšují samotnou výši vrácené daně. Prodloužením zdaňovacího období rovněž může dojít k určitému zjednodušení vedení evidence na straně spotřeby, neboť sem jsou za každé topné zařízení zaznamenávány údaje za zdaňovací období (srov. § 2 odst. 1 vyhlášky č. 413/2003 Sb.). V případě topných olejů tak lze za příslušný kvartál uvést pro každé topné zařízení jeden údaj o spotřebě v těchto zařízeních, nezaznamenává-li si subjekt údaje dobrovolně s vyšší frekvencí. Na druhou stranu, u některých subjektů, které doposud žádaly o vrácení daně každý měsíc (tj. bez využití možnosti uplatnit nárok na vrácení daně až šest měsíců od ode dne, kdy nárok na vrácení daně mohl být uplatněn poprvé), může dojít k prodloužení doby, za kterou jim bude vzniklý vratitelný přeplatek navrácen.

K odstavci 10 V tomto ustanovení je upřesněno, že nárok na vrácení daně se uplatňuje v daňovém přiznání ve lhůtě do konce třetího kalendářního měsíce následujícího po skončení zdaňovacího období, ve kterém nárok na vrácení daně vznikl. Tato problematika byla řešena v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 289/2019 – 41, přičemž nebylo zcela zřejmé, do kdy může dotčený subjekt nárok na vrácení daně uplatnit naposledy, a kdy mu tedy tento nárok zaniká. Nově je tedy zřejmé, že pokud nárok na vrácení daně vznikne například v prvním kvartálu, řádné daňové přiznání lze podat do 30. června daného roku. V ustanovení je nadále, jako již dnes, na jisto postaveno, že pokud subjekt danou lhůtu nevyužije, nárok na vrácení daně zaniká a nelze ani povolit navrácení této lhůty v předešlý stav. Naopak z ustanovení se vypouští pravidlo, že tuto lhůtu nelze prodloužit, neboť uvedené obecně vyplývá již z § 36 odst. 5 daňového řádu. Naopak se z ustanovení vypouští úprava lhůty pro vrácení vratitelného přeplatku, přičemž nově se plně použije obecná úprava lhůty pro vrácení vratitelného přeplatku podle § 155b daňového řádu, která činí 30 kalendářních dnů v případech, kdy správce daně nerozporuje tvrzení daňového subjektu a platební výměr nebo dodatečný platební výměr mu neoznamuje. V případech, kdy správce daně subjektu platební výměr nebo dodatečný platební výměr oznamuje, tedy zejména v případech, kdy prověřuje v rámci vyhledávací činnosti a následně kontrolním postupem subjektem tvrzený nárok na vrácení daně, bude lhůta pro vrácení daně činit 15 kalendářních dnů ode dne oznámení platebního výměru nebo dodatečného platebního výměru. K pojmu „daňový odpočet“ použitému v § 155b daňového řádu je třeba poznamenat, že je třeba jej pojímat obecně, přičemž konkrétní označení stejného významu se může v jednotlivých speciálních zákonech lišit (např. nadměrný odpočet, vlastní daňová povinnost atp. v zákoně o dani z přidané hodnoty či právě vrácení daně podle zákona o spotřebních daních) (srov. důvodová zpráva k § 2 odst. 4 daňového řádu). K původnímu odstavci 11 Navrhovaným opatřením, tj. odstraněním původního ustanovení § 56 odst. 11 zákona o spotřebních daních, je zrušena speciální lhůta pro podání dodatečného daňového přiznání na zvýšení nároku na vrácení daně. Tato lhůta je s ohledem na dosavadní judikaturu (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu 1 Ans 1/2007 nebo 5 Ans 4/2011) prakticky nadbytečná. Zrušením této speciální lhůty dojde k tomu, že se bude podávání dodatečných daňových přiznání řídit daňovým řádem (§ 141 a § 148). Lhůta podle daňového řádu činí v případech, kdy není prodlužována nebo stavěna, tři roky a počíná běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení. Předmětnou úpravou dojde ke snížení administrativních nákladů na straně správce daně v důsledku snížení počtu daňových kontrol. K novému odstavci 11 Výslovně se zakotvuje pravidlo, které plyne z dobrovolného charakteru uplatnění nároku na vrácení daně, a tedy, že daň lze stanovit pouze na základě aktivity daňového subjektu, a nikoliv z moci úřední. Z uvedeného vyplývá, že se na takové daňové přiznání též neaplikují ustanovení daňového řádu, která dopadají na případy, kdy má daňový subjekt povinnost daňové přiznání podat (například ustanovení o výzvě správce daně k podání daňového přiznání). Dané ustanovení je tak speciálním ustanovením vůči § 139 odst. 1 daňového řádu, které stanoví, že daň lze vyměřit na základě daňového přiznání nebo vyúčtování, nebo z moci úřední. To znamená, že správce daně nemá v daném případě povinnost zjišťovat a případně aktivně stanovovat vratku na dani, nikoliv, že má správce daně povinnost stanovit vratku na dani přesně v té výši, v jaké ji daňový subjekt v daňovém přiznání tvrdí. Daň, jejíž vrácení daňový subjekt uplatňuje, podléhá standardnímu přezkoumání správce daně, přičemž pokud na základě provedených zjištění správce daně zjistí, že tvrzená daň neodpovídá daňové povinnosti daného daňového subjektu, stanoví výslednou daň sám s tím, že rozdíl mezi částkou tvrzenou a částkou zjištěnou uvede v rozhodnutí. K rušenému odstavci 12 Navrhované zrušení odstavce 12 souvisí se zrušením prováděcího právního předpisu, kterým je vyhláška č. 413/2003 Sb., kterou se stanoví způsob výpočtu nároku na vrácení spotřební daně zaplacené v cenách některých minerálních olejů prokazatelně použitých pro výrobu tepla a způsob a podmínky vedení evidence o nákupu a spotřebě těchto výrobků.

(§ 56a)

Vzhledem k četnosti změn v tomto paragrafu byl zvolen legislativní koncept změny celého § 56a zákona o spotřebních daních. K odstavci 1 Navrženou změnou je v odstavci 1 blíže specifikováno, jak může osoba uplatňující nárok na vrácení daně podle § 56a zákona o spotřebních daních předmětné ostatní benziny nabýt tak, aby při splnění dalších podmínek mohla uplatnit nárok na vrácení daně. Ve všech těchto případech nabývá dotčená osoba vybrané výrobky buď zdaněné, nebo ji vzniká povinnost přiznat daň a zaplatit okamžikem spotřeby (uvedením do volného daňového oběhu nebo použitím osvobozených ostatních benzínů pro jiné účely, než na které se osvobození vztahuje). Může tedy následně uplatnit nárok na vrácení této spotřební daně. Nejedná se tedy o materiální změnu, neboť těmto osobám je umožňováno žádat o vrácení daně již v současné době. Zároveň se pro nadbytečnost napříč zákonem o spotřebních daních vypouští pojem „prokazatelně“. Je ponechán pouze v těch ustanoveních, ve kterých se jedná o implementaci směrnice Rady (EU) 2020/262 ve vztahu k nepředvídatelné ztrátě nebo znehodnocení. Poslední změna je legislativně technického charakteru, kdy jsou v souladu se stávající legislativní technikou a za účelem sjednocení terminologie osoby uplatňující nárok na vrácení daně uváděny v jednotném čísle. K odstavci 2 Jedná se o terminologické změny a změny navazující na obecnou úpravu daňového řádu. Odstranění slov „bez povinnosti se registrovat“ navazuje na skutečnost, že není-li dané osobě stanovena povinnost podat přihlášku k registraci, nemá povinnost se registrovat (srov. § 125 daňového řádu). V tomto případě se jedná o obecné zrušení registrací ke spotřební dani (viz k změnám v § 4 odst. 2 zákona o spotřebních daních). K odstavci 3 Tento odstavec zůstává nezměněn a stanovuje, kdy vzniká nárok na vrácení daně podle tohoto paragrafu. K odstavci 4 Navržená změna navazuje na změny učiněné v odstavci 1. V § 56a odst. 4 zákona o spotřebních daních se navrhuje jednoznačně specifikovat, jakými způsoby může žadatel minerální olej, u kterého žádá o vrácení daně, nabýt, resp. jakým způsobem se spotřební daň mohla promítnout do jeho nákladů (jak byla zaplacena), a zda lze tedy předmětný nárok uplatnit.

K odstavci 5 Navrhuje se jednoznačněji specifikovat doklady, kterými se prokazuje nárok na vrácení daně. Nárok na vrácení daně je prokazován primárně evidencí o nabytí a spotřebě, kterou vede osoba uplatňující nárok na vrácení daně, a kde je zaznamenáván způsob nabytí minerálních olejů i spotřeba minerálních olejů pro daňově zvýhodněný účel. Na straně nabytí minerálních olejů se nárok na vrácení daně prokazuje daňovým dokladem nebo dokladem o prodeji, pro oblast spotřebních daní obecně upravenými v § 5 zákona o spotřebních daních. V souladu s možnostmi dokladů, kterými lze prokazovat zdanění podle § 5 zákona o spotřebních daních, je i v § 56a zákona o spotřebních daních umožněno, aby subjekt, kterému jsou minerální oleje dovezeny, prokázal jejich zdanění rozhodnutím o propuštění vybraných výrobků do celního režimu volného oběhu, konečného užití nebo jiným rozhodnutím celního úřadu o stanovení cla nebo daně. Pro úplnost je dále upřesněno, jaké náležitosti musí mít doklad v případech, kdy jej osoba nezíská v rámci dodavatelsko-odběratelského řetězce a vystavuje jej sama, což je v některých případech použití minerálních olejů, které osoba sama vyrobila, přijala v režimu podmíněného osvobození od daně, přijala v režimu volného daňového oběhu, nebo dovezla. Pro tyto případy je umožněno, aby byl nárok na vrácení daně prokazován dokladem, který obsahuje stejné údaje jako daňový doklad s výjimkou údajů o plátci a nabyvateli (které by se v tomto případě shodovaly a bylo by nadbytečné je v dokladu uvádět dvakrát). K odstavci 6 Nový § 56a odst. 6 zákona o spotřebních daních je obsahově shodný s druhou větou zrušeného § 56a odst. 5 zákona o spotřebních daních, bez věcného dopadu. K odstavci 7 V souladu s cílem zvýšit právní jistotu subjektů i správce daně ohledně lhůt pro podání daňových přiznání a rovněž s cílem zajištění symetrie v rámci jednotlivých typů vracení spotřební daně z minerálních olejů je v tomto ustanovení navrženo prodloužení zdaňovacího období z měsíčního na kvartální tak, jak je tomu již dnes u institutu vracení spotřební daně z tzv. zelené nafty v rámci rybníkářství nebo provádění hospodaření v lese (srov. § 57 zákona o spotřebních daních). Prodloužením zdaňovacího období dojde ke snížení administrativních nákladů dotčených subjektů i správce daně, neboť na místo stávajících dvanácti bude subjekt podávat pouze čtyři řádná daňová přiznání ročně. Prodloužením zdaňovacího období rovněž dojde k potenciálnímu zvýšení částek vratek daně, které jsou nárokovány. Budou tak částečně eliminovány případy, kdy jsou nárokovány nízké částky a administrativní náklady převyšují samotnou výši vrácené daně. Na druhou stranu, u některých subjektů, které doposud žádaly o vrácení daně každý měsíc (tj. bez využití možnosti uplatnit nárok na vrácení daně až šest měsíců od ode dne, kdy nárok na vrácení daně mohl být uplatněn poprvé), může dojít k prodloužení doby, za kterou jim bude vzniklý vratitelný přeplatek navrácen. K odstavci 8 V tomto ustanovení je upřesněno, že nárok na vrácení daně se uplatňuje v daňovém přiznání ve lhůtě do konce třetího kalendářního měsíce následujícího po skončení zdaňovacího období, ve kterém nárok na vrácení daně vznikl. Tato problematika byla řešena v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 289/2019 – 41, přičemž nebylo zcela zřejmé, do kdy může dotčený subjekt nárok na vrácení daně uplatnit naposledy, a kdy mu tedy tento nárok zaniká. Nově je tedy zřejmé, že pokud nárok na vrácení daně vznikne například v prvním kvartálu, řádné daňové přiznání lze podat do 30. června daného roku. V ustanovení je nadále, jako již dnes, na jisto postaveno, že pokud subjekt danou lhůtu nevyužije, nárok na vrácení daně zaniká a nelze ani povolit navrácení této lhůty v předešlý stav. Naopak z ustanovení se vypouští pravidlo, že tuto lhůtu nelze prodloužit, neboť uvedené obecně vyplývá již z § 36 odst. 5 daňového řádu. Dále se z ustanovení vypouští úprava lhůty pro vrácení vratitelného přeplatku, přičemž nově se plně použije obecná úprava lhůty pro vrácení vratitelného přeplatku podle § 155b daňového řádu, která činí 30 kalendářních dnů v případech, kdy správce daně nerozporuje tvrzení daňového subjektu a platební výměr nebo dodatečný platební výměr mu neoznamuje. V případech, kdy správce daně subjektu platební výměr nebo dodatečný platební výměr oznamuje, tedy zejména v případech, kdy prověřuje v rámci vyhledávací činnosti a následně kontrolním postupem subjektem tvrzený nárok na vrácení daně, bude lhůta pro vrácení daně činit 15 kalendářních dnů ode dne oznámení platebního výměru nebo dodatečného platebního výměru. K pojmu „daňový odpočet“ použitému v § 155b daňového řádu je třeba poznamenat, že je třeba jej pojímat obecně, přičemž konkrétní označení stejného významu se může v jednotlivých speciálních zákonech lišit (např. nadměrný odpočet, vlastní daňová povinnost atp. v zákoně o dani z přidané hodnoty či právě vrácení daně podle zákona o spotřebních daních) (srov. důvodová zpráva k § 2 odst. 4 daňového řádu). K rušenému odstavci 9 Navrhovaným opatřením, tj. odstraněním původního ustanovení § 56a odst. 9 zákona o spotřebních daních, je zrušena speciální lhůta pro podání dodatečného daňového přiznání na zvýšení nároku na vrácení daně. Tato lhůta je s ohledem na dosavadní judikaturu (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu 1 Ans 1/2007 nebo 5 Ans 4/2011) prakticky nadbytečná. Zrušením této speciální lhůty dojde k tomu, že se bude podávání dodatečných daňových přiznání řídit daňovým řádem (§ 141 a § 148). Lhůta podle daňového řádu činí v případech, kdy není prodlužována nebo stavěna, tři roky a počíná běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení. Předmětnou úpravou dojde ke snížení administrativních nákladů na straně správce daně v důsledku snížení počtu daňových kontrol. K novému odstavci 9 Výslovně se zakotvuje pravidlo, které plyne z dobrovolného charakteru uplatnění nároku na vrácení daně, a tedy, že daň lze stanovit pouze na základě aktivity daňového subjektu, a nikoliv z moci úřední. Z uvedeného vyplývá, že se na takové daňové přiznání též neaplikují ustanovení daňového řádu, která dopadají na případy, kdy má daňový subjekt povinnost daňové přiznání podat (například ustanovení o výzvě správce daně k podání daňového přiznání). Dané ustanovení je tak speciálním ustanovením vůči § 139 odst. 1 daňového řádu, které stanoví, že daň lze vyměřit na základě daňového přiznání nebo vyúčtování, nebo z moci úřední. To znamená, že správce daně nemá v daném případě povinnost zjišťovat a případně aktivně stanovovat vratku na dani, nikoliv, že má správce daně povinnost stanovit vratku na dani přesně v té výši, v jaké ji daňový subjekt v daňovém přiznání tvrdí. Daň, jejíž vrácení daňový subjekt uplatňuje, podléhá standardnímu přezkoumání správce daně, přičemž pokud na základě provedených zjištění správce daně zjistí, že tvrzená daň neodpovídá daňové povinnosti daného daňového subjektu, stanoví výslednou daň sám s tím, že rozdíl mezi částkou tvrzenou a částkou zjištěnou uvede v rozhodnutí.

(§ 57 nadpis paragrafu)

Jedná se o změnu legislativně technického charakteru, kdy jsou v souladu se stávající legislativní technikou a za účelem sjednocení terminologie osoby uplatňující nárok na vrácení daně uváděny v jednotném čísle.

(§ 57 odst. 1)

Navrženou změnou je blíže specifikováno, jak může osoba uplatňující nárok na vrácení daně podle § 57 zákona o spotřebních daních předmětné minerální oleje nabýt tak, aby při splnění dalších podmínek mohla uplatnit nárok na vrácení části daně. Ve všech těchto případech nabývá dotčená osoba vybrané výrobky buď zdaněné, nebo ji vzniká povinnost přiznat daň a zaplatit okamžikem spotřeby (uvedením do volného daňového oběhu nebo použitím „původně“ osvobozených minerálních olejů pro zemědělskou prvovýrobu nebo provádění hospodaření v lese, tj. daňově neosvobozené účely). Může tedy následně uplatnit nárok na vrácení části této spotřební daně. Nejedná se tedy o materiální změnu, neboť těmto osobám je umožňováno žádat o vrácení daně již v současné době.

(§ 57 odst. 2)

Systém vracení části spotřební daně z tzv. zelené nafty podle § 57 zákona o spotřebních daních představuje poskytování veřejné podpory a proto jako takový podléhá zejména nařízení Komise (EU) č. 651/2014 ze dne 17. června 2014, kterým se v souladu s články 107 a 108 Smlouvy prohlašují určité kategorie podpory za slučitelné s vnitřním trhem (dále jen „GBER“). GBER výslovně uvádí, že veřejné podpory nelze poskytovat podnikům v obtížích a příjemcům, vůči nimž je vystaven inkasní příkaz v návaznosti na rozhodnutí Evropské komise o protiprávní podpoře a její neslučitelnosti s vnitřním trhem, který dosud nebyl splacen. Co se týče naplnění definice podniku v obtížích, je ve znění § 57 odst. 2 písm. b) bodu 1 zákona o spotřebních daních v této souvislosti nově navrhováno uvést přímo odkaz na GBER. V návaznosti na definici podniku v obtížích uvedenou v čl. 2 odst. 18 GBER budou posuzována zde uvedená kritéria, přičemž k neakceptování uplatněného nároku na vrácení daně postačí, aby žadatel naplnil jakékoli z těchto kritérií. Jedním z nich je také skutečnost, že vůči podniku bylo zahájeno kolektivní úpadkové řízení nebo že tento podnik splňuje kritéria vnitrostátního práva pro zahájení kolektivního úpadkového řízení na žádost svých věřitelů. Lze tedy upřesnit, že posuzování na základě naplnění definice podniku v obtížích podle GBER je širší, než stávající zkoumání podmínky, zda je osoba ke dni podání daňového přiznání likvidaci nebo úpadku. Jednotlivá kritéria nemají být rovněž posuzována pouze u žadatele samotného, ale i u celé „skupiny podniků“, ve které je propojen ve smyslu jedné hospodářské entity. Co se týče druhé podmínky možného neposkytnutí veřejné podpory, zde je zkoumáno, zda žadatel, nebo s ním kapitálově spojená osoba nebo jinak spojená osoba nejsou povinni vrátit veřejnou podporu poskytnutou v České republice v návaznosti na rozhodnutí Evropské komise, jímž byla podpora poskytnutá této osobě prohlášena za protiprávní a neslučitelnou s vnitřním trhem. „Kapitálově spojená nebo jinak spojená osoba“ je termín odpovídající definici „propojených osob“ uvedené v Příloze I. čl. 3 odst. 3 GBER.

„Propojenými podniky“ se podle tohoto nařízení rozumí podniky, mezi nimiž existuje některý z následujících vztahů:

a) podnik vlastní většinu hlasovacích práv akcionářů nebo společníků v jiném podniku,

b) podnik má právo jmenovat nebo odvolávat většinu členů správního, řídícího nebo

dozorčího orgánu jiného podniku,

c) podnik má právo uplatňovat rozhodující vliv v jiném podniku podle smlouvy uzavřené

s daným podnikem nebo dle ustanovení v zakladatelské listině, zakladatelské či společenské smlouvě nebo ve stanovách tohoto podniku,

d) podnik, který je akcionářem nebo členem jiného podniku, ovládá sám v souladu

s dohodou uzavřenou s jinými akcionáři nebo společníky daného podniku většinu hlasovacích práv náležejících akcionářům nebo společníkům v daném podniku.

(§ 57 odst. 3 písm. a))

Jedná se o sjednocení terminologie v rámci definic rostlinné výroby podle zákona o spotřebních daních a zákona o zemědělství. V rámci toho nedochází oproti stávajícímu stavu k rozšíření ani zúžení okruhu činností, na které se tento nárok na vrácení vztahuje. Definice v zákonu o spotřebních daních byla upravena tak, aby výslovně zahrnovala všechny činnosti uvedené v § 2e odst. 3 písm. a) a d) zákona o zemědělství. Explicitně tak nyní zahrnuje výrobu osiv a sadby, školkařských výpěstků a genetického materiálu rostlin a rovněž pěstování rostlin pro technické a energetické využití. Výjimku naopak tvoří pěstování konopí pro léčebné použití a vědecké účely, které není zemědělským podnikáním. U pěstování okrasných květin a dřevin byly tyto pojmy nahrazeny nadřazeným pojmem pěstování okrasných rostlin beze změny obsahu zahrnutých činností. Jediným obsahovým rozdílem mezi definicí v zákonu o spotřebních a v zákonu o zemědělství je požadavek na hospodaření na pozemcích, neboť na výměru a druh zemědělské půdy zapsané v evidenci využití půdy je navázán výpočet normativu minimální spotřeby.

(§ 57 odst. 4)

Jedná se o terminologické změny a změny navazující na obecnou úpravu daňového řádu. Odstranění slov „bez povinnosti se registrovat“ navazuje na skutečnost, že není-li dané osobě stanovena povinnost podat přihlášku k registraci, nemá povinnost se registrovat (srov. § 125 daňového řádu). V tomto případě se jedná o obecné zrušení registrací ke spotřební dani (viz k změnám v § 4 odst. 2 zákona o spotřebních daních).

(§ 57 odst. 6)

Navržená změna navazuje na změny učiněné v § 57 odst. 1 zákona o spotřebních daních. V § 57 odst. 6 zákona o spotřebních daních se navrhuje jednoznačně specifikovat, jakými způsoby může žadatel minerální olej, u kterého žádá o vrácení daně, nabýt, resp. jakým způsobem se spotřební daň mohla promítnout do jeho nákladů (jak byla zaplacena) a zda tedy nárok na vrácení daně vznikne.

(§ 57 odst. 9)

Navrhuje se jednoznačněji specifikovat doklady, kterými se prokazuje nárok na vrácení daně. Nárok na vrácení daně na straně nabytí minerálních olejů je prokazován příslušnými doklady. Jedná se o daňový doklad nebo doklad o prodeji, pro oblast spotřebních daní obecně upravenými v § 5 zákona. V souladu s možnostmi dokladů, kterými lze prokazovat zdanění podle § 5 zákona o spotřebních daních, je i v § 57 zákona o spotřebních daních umožněno, aby subjekt, kterému jsou minerální oleje dovezeny, prokázal jejich zdanění rozhodnutím o propuštění vybraných výrobků do celního režimu volného oběhu nebo celního režimu konečného užití nebo jiným rozhodnutím celního úřadu o stanovení cla nebo daně. Pro úplnost je dále upřesněno, jaké náležitosti musí mít doklad v případech, kdy jej osoba nezíská v rámci dodavatelsko-odběratelského řetězce a vystavuje jej sama, což je v některých případech použití minerálních olejů, které osoba sama vyrobila, přijala v režimu podmíněného osvobození od daně, přijala v režimu volného daňového oběhu, nebo dovezla. Pro tyto případy je umožněno, aby byl nárok na vrácení daně prokazován dokladem, který obsahuje stejné údaje jako daňový doklad s výjimkou údajů o plátci a nabyvateli (které by se v tomto případě shodovaly a bylo by nadbytečné je v dokladu uvádět dvakrát).

(§ 57 odst. 10 a 11)

K vypuštění odstavce 10 dochází z důvodu aplikace obecné úpravy dokladu, kterými lze prokazovat zdanění - § 5 zákona o spotřebních daních. Úprava obsažená v odstavci 11 byla přesunuta do odstavce 9. Více viz důvodová zpráva k § 57 odst. 9 zákona o spotřebních daních.

(§ 57 odst. 10)

Jedná se o přesunutí části ustanovení původního odstavce 9 do nového odstavce 10. Jedná se o ustanovení, kterým je staveno na jisto, že k daňovým přiznáním k uplatnění nároku na vrácení daně nemusí být přikládány doklady prokazující nabytí předmětných pohonných hmot. Tyto doklady slouží jako důkazy k prokázání oprávněného nabytí předmětných pohonných hmot za cenu obsahující spotřební daň, proto je daňový subjekt musí mít k dispozici minimálně po dobu lhůty pro stanovení daně. Správce daně tyto doklady tedy nevyžaduje u každého jednotlivého uplatnění nároku na vrácení daně, může však subjekty vyzvat k jejich předložení například namátkou nebo v případě pochybností. Nebude-li dotčený subjekt požadované doklady schopen předložit, nenaplní podmínku uvedenou v § 57 odst. 9 zákona o spotřebních daních a ve spojení s § 57 odst. 1 zákona o spotřebních daních mu může být doměřena daň nebo mu nebude přiznán nárok na vrácení daně, tj. bude vyměřen nárok ve výši 0 Kč.

(§ 57 odst. 15)

Hlavním cílem této změny je dřívější vyplácení nároku na vrácení daně z tzv. zelené nafty osobám, u nichž vyplácení vratky daně jednou ročně představuje významnější částky s negativním dopadem na jejich cash flow. S ohledem na efektivitu daňového systému je však nutné, aby se předmětná možnost dřívějších výplat části nároků na vrácení daně nevztahovala na velký okruh žadatelů a opětovně tak nenarostl počet daňových přiznání, která jsou v rámci institutu vracení daně z tzv. zelené nafty podávána. S ohledem na dané cíle je proto navržen systém, kdy mají osoby, jejichž výše vrácené daně za bezprostředně předcházející kalendářní rok přesáhla 50 000 Kč, možnost zkrátit, resp. rozdělit stávající roční zdaňovací období na dvě pololetí. Předmětná zkoumaná výše vrácené daně za bezprostředně předcházející kalendářní rok se vztahuje pouze na činnosti rostlinné a živočišné výroby, tedy pokud dotčená osoba uplatňuje nárok na vrácení daně i za rybníkářství nebo provádění hospodaření v lese, tyto vratky se do předmětného limitu nezapočítávají. Zároveň je nutné zdůraznit, že předmětný limit se vztahuje na skutečně stanovenou výši vrácené daně a nikoli na částku, kterou subjekt v bezprostředně předcházejícím kalendářním roce nárokoval. Dále je nutné zmínit, že v případě „zkrácení“ zdaňovacího období se jedná pouze o možnost pro osoby provozující rostlinnou nebo živočišnou výrobu, neboť zdaňovacím obdobím osob provozujících rybníkářství nebo provádějících hospodaření v lese, kteří spotřebu motorové nafty nevykazují pomocí tzv. normativů minimální spotřeby, je již dnes kalendářní čtvrtletí a uplatňují nárok na vrácení daně čtyřikrát ročně.

Vzhledem k tomu, že se v případě „zkrácení“ zdaňovacího období jedná pouze o volbu pro dotčené subjekty (tyto mohou nadále aplikovat roční zdaňovací období s vratkou daně jedenkrát ročně), je zapotřebí, aby bylo správci daně jednoznačně deklarováno, že se subjekt rozhodl pro změnu zdaňovacího období. S ohledem na snížení administrativní zátěže dotčených subjektů i správce daně je proto postaveno na jisto, že toto oznámení se provede podáním daňového přiznání k uplatnění nároku na vrácení daně za první pololetí daného roku. Tuto svou volbu subjekt pro daný kalendářní rok již nebude moci změnit ani podáním dodatečného daňového přiznání. Z kontextu zákona je zřejmé, že daňové přiznání za první pololetí roku bude podáváno do konce září daného roku. S ohledem na rozdělení normativů ve vyhlášce č. 79/2019 Sb., velmi zjednodušeně řečeno, bude subjektu v případě uznání nároku vyplacena za činnosti v živočišné výrobě (rovnoměrné rozdělení normativů) přibližně polovina roční částky, zatímco za činnosti v rostlinné výrobě přibližně 35 % roční částky. Co se týče daňového přiznání podávaného do konce září daného roku, zde by v případě rostlinné výroby neměl nastat problém se zápisem (stavem) údajů v systému LPIS, neboť tyto jsou aktualizovány k srpnu daného roku.

(§ 57 odst. 16)

V tomto ustanovení se stanovuje, že oznámení o volbě zdaňovacího období se provede prvním daňovým přiznáním za příslušné činnosti.

(§ 57 odst. 17)

Z ustanovení se vypouští pravidlo, že lhůtu pro uplatnění nároku na vrácení daně nelze prodloužit, neboť uvedené obecně vyplývá již z § 36 odst. 5 daňového řádu.

(§ 57 odst. 18 a 19)

K rušenému odstavci 18 Navrhovaným opatřením je zrušena speciální lhůta pro podání dodatečného daňového přiznání na zvýšení nároku na vrácení daně. Tato lhůta je s ohledem na dosavadní judikaturu (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu 1 Ans 1/2007 nebo 5 Ans 4/2011) prakticky nadbytečná. Zrušením této speciální lhůty dojde k tomu, že se bude podávání dodatečných daňových přiznání řídit daňovým řádem (§ 141 a § 148). Lhůta podle daňového řádu činí v případech, kdy není prodlužována nebo stavěna, tři roky a počíná běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení. Předmětnou úpravou dojde ke snížení administrativních nákladů na straně správce daně v důsledku snížení počtu daňových kontrol. K rušenému odstavci 19 Dochází k vypuštění úpravy lhůty pro vrácení vratitelného přeplatku, která v případech, kdy správce daně nerozporuje tvrzení daňového subjektu a platební výměr nebo dodatečný platební výměr mu neoznamuje, ve stávajícím znění činí 40 kalendářních dnů. Nově se tak plně použije obecná úprava lhůty pro vrácení vratitelného přeplatku podle § 155b daňového řádu, která činí 30 kalendářních dnů v případech, kdy správce daně nerozporuje tvrzení daňového subjektu a platební výměr nebo dodatečný platební výměr mu neoznamuje. V případech, kdy správce daně subjektu platební výměr nebo dodatečný platební výměr oznamuje, tedy zejména v případech, kdy prověřuje v rámci vyhledávací činnosti a následně kontrolním postupem subjektem tvrzený nárok na vrácení daně, bude lhůta pro vrácení daně činit 15 kalendářních dnů ode dne oznámení platebního výměru nebo dodatečného platebního výměru. K pojmu „daňový odpočet“ použitému v § 155b daňového řádu je třeba poznamenat, že je třeba jej pojímat obecně, přičemž konkrétní označení stejného významu se může v jednotlivých speciálních zákonech lišit (např. nadměrný odpočet, vlastní daňová povinnost atp. v zákoně o dani z přidané hodnoty či právě vrácení daně podle zákona o spotřebních daních) (srov. důvodová zpráva k § 2 odst. 4 daňového řádu).

(§ 57 odst. 18)

Daňové přiznání a dodatečné daňové přiznání, kterými se uplatňuje nárok na vrácení daně, jsou formulářovým podáním podle daňového řádu. Z toho důvodu se zrušují slova „ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně způsobem umožňujícím dálkový přístup“, neboť tento požadavek je již pro daňové přiznání a dodatečné daňové přiznání obsažen v daňovém řádu.

(§ 57 odst. 19)

Výslovně se zakotvuje pravidlo, které plyne z dobrovolného charakteru uplatnění nároku na vrácení daně, a tedy, že daň lze stanovit pouze na základě aktivity daňového subjektu, a nikoliv z moci úřední. Z uvedeného vyplývá, že se na takové daňové přiznání též neaplikují ustanovení daňového řádu, která dopadají na případy, kdy má daňový subjekt povinnost daňové přiznání podat (například ustanovení o výzvě správce daně k podání daňového přiznání). Dané ustanovení je tak speciálním ustanovením vůči § 139 odst. 1 daňového řádu, které stanoví, že daň lze vyměřit na základě daňového přiznání nebo vyúčtování, nebo z moci úřední. To znamená, že správce daně nemá v daném případě povinnost zjišťovat a případně aktivně stanovovat vratku na dani, nikoliv, že má správce daně povinnost stanovit vratku na dani přesně v té výši, v jaké ji daňový subjekt v daňovém přiznání tvrdí. Daň, jejíž vrácení daňový subjekt uplatňuje, podléhá standardnímu přezkoumání správce daně, přičemž pokud na základě provedených zjištění správce daně zjistí, že tvrzená daň neodpovídá daňové povinnosti daného daňového subjektu, stanoví výslednou daň sám s tím, že rozdíl mezi částkou tvrzenou a částkou zjištěnou uvede v rozhodnutí.

(§ 57a)

První změna spočívá ve vypuštění slov „jednou částkou za měsíc“, a to z důvodu předcházení nejasnostem ohledně významu textu ze strany plátců daně a zvýšení jejich právní jistoty. Přestože zákon explicitně nestanoví, že jedna částka daně nemůže být zaplacena ve více platbách (do data splatnosti) nebo z více účtů, přičemž takovýto postup byl a je po řadu let uplatňován při správě daní, byly v praxi zjištěny případy, kdy uvedené slovní spojení vedlo plátce daně k tomu, aby převedl svou hotovost z jednoho svého účtu na druhý a následně uhradil celou dlužnou daň z tohoto druhého účtu. Takovým výkladovým nejasnostem má navržená změna předejít. Druhou navrhovanou změnou je text přizpůsoben nové terminologii daňového procesního předpisu. Texty zákona o spotřebních daních týkající se splatnosti daně vychází stále ze zákona o správě daní a poplatků a teoreticky připouští výklad, že splatnost daně nastane kterýkoli den od skončení zdaňovacího období do posledního dne stanovené lhůty. Na druhou stranu daňový řád adresuje splatnost daně již na jeden „poslední“ den stanovené lhůty. Přestože zákon o spotřebních daních v případě splatnosti daně obsahuje delší lhůty než obecný procesní daňový předpis, je z hlediska právní jistoty žádoucí, aby ostatní terminologie týkající se lhůt splatnosti byla s tímto předpisem sjednocena.

(§ 58 odst. 1)

Navržená změna navazuje na změny učiněné v § 21 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních. Jako jednu z možností zajištění spotřební daně se navrhuje nahradit stávající finanční záruku zárukou bankovní. V případě bankovní záruky se jedná o nejjistější formu finanční záruky, jejímž výstavcem může být pouze banka, zahraniční banka nebo spořitelní a úvěrní družstvo podle § 2029 občanského zákoníku. Výstavce bankovní záruky musí být držitelem bankovní licence nebo povolení družstevní záložny udělené Českou národní bankou. Dle ustanovení § 1 odst. 6 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, může bankovní činnosti na území České republiky vykonávat rovněž zahraniční banka prostřednictvím své pobočky. Seznam bank a poboček zahraničních bank působících na území České republiky vede Česká národní banka. Naproti tomu finanční záruka v obecné rovině může být vystavena prakticky jakýmkoli subjektem, což sice na jednu stranu rozšiřuje možnosti osob nakládajících s vybranými výrobky nalézt poskytovatele finanční záruky, na druhou stranu však umožňuje vstup do odvětví i potenciálně rizikovým subjektům. Navrhovaná úprava byla již předmětem původní úpravy zákona o spotřebních daních (k rozšíření z bankovní záruky na finanční došlo v souvislosti s novelou občanského zákoníku k 1. lednu 2014). Navrhovanou úpravou také dochází k sjednocení možností poskytování zajištění (kauce) podle zákona o spotřebních daních, zákona č. 307/2013 Sb., o povinném značení lihu a zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách.

(§ 58b odst. 1)

Navrhovanou změnou se upřesňuje okruh minerálních olejů, na které lze aplikovat postupy podle § 58b odst. 1 a 3 až 5 zákona o spotřebních daních při jejich dopravě ve volném daňovém oběhu do jiného členského státu. Dle stávajícího textu není doprava předmětných minerálních olejů upravena pro oleje, které naplňují definici ustanovení § 58b odst. 1 písmen a), b) a c) zákona o spotřebních daních, ale byly uvedeny do volného daňového oběhu v jiném členském státě, a na daňovém území České republiky přijaty v režimu volného daňového oběhu.

(§ 58b odst. 3 písm. b) a odst. 5 písm. c))

Navrhovanou změnou dochází k legislativně technické úpravě bez věcného dopadu.

(§ 58b odst. 6)

Navrhovanou změnou se upřesňuje okruh minerálních olejů, na které lze aplikovat postupy podle § 58b odst. 6 zákona o spotřebních daních. Dle stávajícího textu není doprava předmětných minerálních olejů upravena pro oleje, které naplňují definici ustanovení § 58b odst. 6 zákona o spotřebních daních, ale byly uvedeny do volného daňového oběhu v jiném členském státě, a na daňovém území České republiky přijaty v režimu volného daňového oběhu. Zároveň se pro nadbytečnost napříč zákonem o spotřebních daních vypouští pojem „prokazatelně“. Je ponechán pouze v těch ustanoveních, ve kterých se jedná o implementaci směrnice Rady (EU) 2020/262 ve vztahu k nepředvídatelné ztrátě nebo znehodnocení.

(§ 59 odst. 2)

Navrhuje se pouze legislativně technická změna související s vypuštěním některých ustanovení v § 18 a § 19 zákona o spotřebních daních, bez věcného dopadu.

(§ 59 odst. 3 písm. b))

Navrhuje se pouze legislativně technická změna související s vypuštěním některých ustanovení v § 19 zákona o spotřebních daních, bez věcného dopadu.

(§ 59 odst. 7)

Úprava souvisí s přehledným pojetím definic daňových skladů, kdy tyto byly používány napříč zákonem o spotřebních daních, přičemž podrobnější vymezení bylo uvedeno až v § 19 zákona o spotřebních daních. Z hlediska systematiky je proto vhodnější jejich definici uvést již v § 3 zákona o spotřebních daních, přičemž jsou tato místa, jako doposud, rozlišena na výrobní a distribuční daňový sklad. Hlavním rozdílem mezi nimi je pouze v činnosti výroby, která v distribučním daňovém skladu není umožněna. Naproti tomu ve výrobním daňovém skladu se musí vždy vyrábět některý z vybraných výrobků, čímž jsou tyto sklady odlišeny od skladů distribučních. V tomto ohledu nedochází k věcné změně oproti stávající úpravě. Ustanovení § 59 odst. 7 zákona o spotřebních daních se týkají zákazu, aby čerpací stanice pohonných hmot byla samostatným distribučním daňovým skladem.

(§ 59 odst. 8 písm. a))

V souladu se správnou legislativní technikou se upravuje odkaz na stavební zákon. Nedochází k věcné změně.

(§ 59 odst. 8 písm. c))

Navrhuje se zmírnění podmínky minimální skladovací kapacity daňových skladů zkapalněných ropných plynů (LPG), a to z 200 tisíc litrů na 100 tisíc litrů. Tento limit je zvolen zejména proto, aby se kapacita skladů LPG přiblížila kapacitě daňových skladů ostatních minerálních olejů, zejména v hmotnostním vyjádření (navržená minimální kapacita 100 tis. litrů činí u LPG cca 53 tun, což je srovnatelné s minimální kapacitou 50 tisíc litrů pro daňové sklady motorové nafty, o váze cca 42 tun). Snížení minimální skladovací kapacity rovněž otevře trh s LPG většímu množství subjektů a povede ke zvýšení konkurence na trhu a k podpoře malého a středního podnikání. Správce daně zároveň v tomto opatření nespatřuje zvýšení hrozby potenciálních daňových úniků.

(§ 59 odst. 13)

Navrhuje se snížení četnosti povinných kontrol systému odběru a nakládání se vzorky laboratoře předepsaných v § 59 odst. 12 písm. b) zákona o spotřebních daních, a to z jedné kontroly za čtvrtletí na jednu kontrolu ročně. Sledovaným cílem je snížení provozních nákladů a povinností dotčených daňových skladů, přičemž podle správce daně jedna kontrola ročně pro prevenci daňových úniku plně dostačuje.

(§ 59 odst. 15)

Úprava souvisí s přehledným pojetím definic daňových skladů, kdy tyto byly používány napříč zákonem o spotřebních daních, přičemž podrobnější vymezení bylo uvedeno až v § 19 zákona o spotřebních daních. Z hlediska systematiky je proto vhodnější jejich definici uvést již v § 3 zákona o spotřebních daních, přičemž jsou tato místa, jako doposud, rozlišena na výrobní a distribuční daňový sklad. Hlavním rozdílem mezi nimi je pouze v činnosti výroby, která v distribučním daňovém skladu není umožněna. Naproti tomu ve výrobním daňovém skladu se musí vždy vyrábět některý z vybraných výrobků, čímž jsou tyto sklady odlišeny od skladů distribučních. V tomto ohledu nedochází k věcné změně oproti stávající úpravě. Ustanovení § 59 odst. 15 zákona o spotřebních daních se týkají výjimek pro výrobní daňový sklad.

(§ 60 odst. 2)

Navrhuje se vázat limit spotřeby 20 tun LPG v případě osob nakupujících LPG podle § 45 odst. 1 písm. f) nebo g) zákona o spotřebních daních uvedené do volného daňového oběhu pro vlastní spotřebu nikoli na spotřebu za kalendářní rok (jako doposud), ale na množství nakoupených nebo získaných zkapalněných ropných plynů uvedených do volného daňového oběhu za jeden kalendářní rok. Navrhovaným opatřením se sníží náročnost kontroly plnění podmínky limitu jak na straně správce daně tak dotčeného subjektu. Z hlediska správy je v předepsaném časovém intervalu (kalendářní rok) jednodušší sledovat množství nakoupených LPG než jejich spotřebované množství. Rovněž prokazování nabytí LPG je z hlediska potenciální kontroly na straně dotčeného subjektu jednodušší než prokazování jejich spotřeby.

(§ 60 odst. 11)

Oznámení odesílatele při dopravě zkapalněných ropných plynů podle § 45 odst. 1 písm. f) nebo g) zákona o spotřebních daních uvedených do volného daňového oběhu se prohlašuje za formulářové podání. Na podání, které materiálně lze již nyní považovat za formulářové – podává se povinně ve stanoveném formátu a struktuře, se tak nově bude vztahovat právní úprava formulářových podání podle daňového řádu. Předmětné podání tak bude mimo jiné doplněno i do formulářové vyhlášky. Z toho důvodu se zrušují slova „ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně způsobem umožňujícím dálkový přístup“, neboť formát a struktura budou nově stanoveny podle právní úpravy obsažené v daňovém řádu.

(§ 60c odst. 1 a 2)

Zrušují se slova „ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně způsobem umožňujícím dálkový přístup“, a to z toho důvodu, že nově budou předmětná podání formulářovým podáním podle daňového řádu. Formát a struktura tak budou stanoveny podle právní úpravy obsažené v daňovém řádu.

(§ 60c odst. 3)

Oznámení držitele povolení k nákupu zkapalněných ropných plynů uvedených do volného daňového oběhu se prohlašují za formulářová podání. Na podání, která materiálně lze již nyní považovat za formulářová – podávají se povinně ve stanoveném formátu a struktuře, se tak nově bude vztahovat právní úprava formulářových podání podle daňového řádu. Předmětná podání tak budou mimo jiné doplněna i do formulářové vyhlášky. Slova „kromě obecných náležitostí podání obsahuje“ se nahrazují novou textací z důvodu, že se na dané podání nově nebudou vztahovat již jen obecná právní úprava podání, ale i právní úprava formulářového podání, která též stanoví možné náležitosti tohoto podání.

(§ 66 odst. 1 písm. b))

Líh obsažený v aromatech je v dnes účinném znění zákona o spotřebních daních osvobozen od spotřební daně podle § 71 písmene c) zákona o spotřebních daních tehdy, jsou-li tato aromata určena do nápojů, přičemž obsah etanolu v těchto nápojích nepřesáhne 1,2 % objemových nebo do jiných potravin s výjimkou výrobků uvedených pod kódy nomenklatury 2207 a 2208. Toto osvobození lihu je navázáno na splnění podmínky zapracování lihu obsaženého v aromatech do konečného výrobku tak, aby byl zajištěn účel použití takto osvobozeného lihu. Některé členské státy uplatňují na líh obsažený v aromatech osvobození na základě pokynu Výboru pro spotřební daně (CED No. 458) ze dne 19. 11. 2003 (TAXUD/2746/2003) (dále též jen „guideline“), kterým líh obsažený v aromatech určitých kódů kombinované nomenklatury osvobozují od spotřební daně již okamžikem výroby, bez ohledu na splnění účelu použití. Pro výrobce aromat v České republice tím v současnosti vznikají v rámci vnitřního trhu nerovné podmínky, protože líh obsažený v aromatech těchto kódů, uvedených do volného daňového oběhu v České republice okamžikem jejich výroby, je v souladu s osvobozením podle článku 27 odst. 1 písm. e) směrnice 92/83/EHS zdaňován spotřební daní, neboť v tomto okamžiku ještě není splněn účel jeho použití, zatímco v některých jiných členských státech je od spotřební daně osvobozen. Dne 22. prosince 2022 Soudní dvůr EU vydal rozsudek C-332-21 ve věci „Řízení o předběžné otázce – Harmonizace daňových právních předpisů – Směrnice 92/83/EHS – Harmonizace struktury spotřebních daní z alkoholu a alkoholických nápojů – Spotřební daně – Líh – Osvobození od daně – Článek 27 odst. 1 písm. e) – Výroba přísad určených k výrobě potravin a nealkoholických nápojů s obsahem alkoholu nepřesahujícím 1,2 % objemových – Oblast působnosti – Zásady proporcionality a efektivity“. Z rozsudku vyplývá, že pro aromata KN 3302 platí následující: • jak na líh, který se použije, tak na líh, který již byl použit pro výrobu přísad určených k výrobě nealkoholických nápojů, jejichž obsah alkoholu nepřesahuje 1,2 % objemových, se vztahuje osvobození od daně stanovené článkem 27 odst. 1 písm. e) směrnice 92/83/EHS, • pokud je líh propuštěn ke spotřebě v členském státě, ve kterém je osvobozen od spotřební daně, neboť byl použit pro výrobu přísad při výrobě nealkoholických nápojů, jejichž obsah alkoholu nepřesahuje 1,2 % objemových, a následně je uváděn na trh v jiném členském státě, je tento členský stát povinen zacházet na svém území s tímto lihem stejným způsobem, pokud první členský stát správně uplatnil osvobození od daně stanovené v tomto ustanovení a neexistuje žádná indicie o daňovém úniku, vyhýbání se daňovým povinnostem nebo zneužití daňového režimu, • článek 27 odst. 1 písm. e) směrnice 92/83/EHS brání právní úpravě členského státu, která podmiňuje poskytnutí výhody osvobození od daně hospodářskému subjektu, který na jeho území uvádí na trh výrobky zakoupené od prodejce nacházejícího se na území jiného členského státu, v němž jsou výrobky vyráběny, propuštěny ke spotřebě a osvobozeny od spotřební daně podle tohoto ustanovení, tím, že má tento subjekt postavení registrovaného příjemce a tento prodejce má postavení oprávněného skladovatele, ledaže z konkrétních, objektivních a ověřitelných skutečností vyplývá, že tyto podmínky jsou nezbytné pro zajištění správného a jednoznačného uplatňování tohoto osvobození od daně a pro předcházení daňovým únikům, vyhýbání se daňovým povinnostem nebo zneužití daňového režimu. Pro veškerá aromata je v dnes účinné úpravě zavedena v souladu s dosavadním výkladem článku 27 odst. 1) písm. e) směrnice 92/83/EHS úprava, kterou nově rozsudek nepřipouští pro aromata uvedená v pokynu Výboru pro spotřební daně (CED No. 458). Aromata jsou tedy nyní dopravována z jiného členského státu k uživateli, který je zároveň oprávněným příjemcem, v režimu podmíněného osvobození od daně. Po splnění účelu použití je líh, původně obsažený v aromatech, osvobozen v potravinách jiných kódů KN, než 2207 a 2208 a nápojích, přičemž obsah etanolu v těchto nápojích nepřesáhne 1,2 % objemových. Pro aromata uvedená v pokynu Výboru pro spotřební daně (CED No. 458), která jsou dopravovaná z jiných členských států, které k výše uvedenému guidelinu přistoupily, je v souladu s ním nyní umožněna výjimka v nakládání s nimi formou metodické informace GŘC, zejména s jejich přijetím u výrobce konečných potravin a nápojů. Dále také výrobci uvedených konkrétních aromat na daňovém území České republiky, kteří je dopravují do jiného členského státu, jenž ke guidelinu přistoupil, nemohou tato dopravovat v režimu podmíněného osvobození od daně, ale zdaněná ve volném daňovém oběhu. Potvrzení přijetí takových aromat v jiné členské zemi za účelem uplatnění nároku na vrácení daně v ČR je složité. Řízení musí probíhat v rámci spolupráce členských států v rámci systému „ELO“. Uvedené problémy jsou vyvolány kombinací znění směrnice 92/83/EHS, vydáním guidelinu, který není právně závazný, a skutečností, že některé členské státy k němu přistoupily a některé ne. Vlivem rozsudku je nutné zapracovat guideline do zákona o spotřebních daních. Navrženou úpravou dojde k situaci, že líh obsažený v aromatech uvedených v pokynu Výboru pro spotřební daně (CED No. 458) bude bez dalšího osvobozen od spotřební daně. V zákoně o spotřebních daních tedy bude stanoveno, že aromata příslušných kódů nomenklatury, která jsou určena pro účel použití uvedený v § 71 písm. c) zákona o spotřebních daních, budou od okamžiku výroby považována za konečný výrobek s obsahem osvobozeného lihu, nebudou již dále sledována a nebudou pro ně vyžadovány jinak povinné doklady. Toto ustanovení návazně na výše uvedené stanoví, že plátcem nejsou osoby, které nakoupí nebo dovezou líh obsažený v aromatech příslušných kódů nomenklatury určených pro účel použití uvedený v § 71 písm. c) zákona o spotřebních daních, neboť tyto výrobky jsou na základě guideline a rozsudku SD EU považovány za konečný výrobek s tím, že se dále nesledují.

(§ 66 odst. 1 písm. c))

Navržená legislativně technická úprava souvisí se změnou provedenou v § 4 a dále je provedena změna, kdy plátce není osoba, která skladuje nebo uvádí do volného daňového oběhu líh obsažený v aromatech, která spadají do KN 3302 a 2106 9020 a jsou určena pro účel použití uvedený v § 71 písm. c) zákona o spotřebních daních. Tato změna opět reaguje na výše zmíněný guideline a rozsudek SD EU, neboť tyto výrobky jsou považovány za konečný výrobek s tím, že se dále nesledují.

(§ 66 odst. 2)

Vzhledem k nové úpravě pro líh obsažený v aromatech uvedených pod KN 3302 a 2106 9020 jsou tyto výrobky explicitně vyjmuty z povinnosti oznámení prvního nákupu.

(§ 67 odst. 5)

Navržená změna má zabránit výkladovým nejasnostem, které by mohly být způsobeny současnou formulací o dodatečném vyměření daně. Věcně se jedná o stanovení daně na základě vzniku povinnosti daň přiznat a zaplatit při nabytí, prodeji nebo zjištění nezdaněného lihu. Daňový subjekt má v takovém případě podat řádné daňové přiznání, nikoliv dodatečné daňové přiznání, jak by mohlo vyplývat ze současného znění. Jedná se tedy o formulační zpřesnění bez věcného dopadu.

(§ 68 písm. d))

Vzhledem k nové úpravě pro líh obsažený v aromatech uvedených pod KN 3302 a 2106 9020 je provedena úprava v tomto ustanovení tak, aby reflektovala skutečnost, že uvedené osoby nejsou v daném případě plátci a nevzniká jim tedy povinnost přiznat a zaplatit daň.

(§ 69)

V tomto ustanovení je jednak provedena legislativně technická úprava související s úpravou zaokrouhlování základu daně pro většinu vybraných výrobků nově v obecné části a dále je navrhována změna úpravy zaokrouhlování pro objemové množství etanolu menší než 0,005 hl, kdy je navrženo zaokrouhlování na tři desetinná místa.

(§ 71 písm. e))

Navržená změna upřesňuje formulaci § 71 písm. e) zákona o spotřebních daních tak, aby byla v souladu s formulacemi ostatních písmen tohoto ustanovení a konstatovala, že předmětem osvobození není přiboudlina, ale líh v přiboudlině obsažený. Jedná se o formulační změnu bez věcného dopadu.

(§ 72 odst. 1)

Vzhledem k tomu, že líh obsažený v aromatech předmětných kódů nomenklatury je již považován za konečný výrobek a dále se nesleduje, není osoba s ním dále nakládající povinna uplatňovat písemně osvobození takového lihu. Dále se navrhuje formulační zpřesnění týkající se dokladu o osvobození tak, aby název přesně odpovídal pojmu obsaženému v zákoně o spotřebních daních.

(§ 73 odst. 3)

S ohledem na to, že v praxi existují uživatelé, kteří při užití lihu tento líh beze zbytku nespotřebují (typicky čištění či odmašťování ploch lihovým ředidlem, omývání tiskových zařízení apod.) a podle § 67 odst. 1 zákona o spotřebních daních je tento „odpad“ stále předmětem spotřební daně z lihu (pokud obsahuje více než 1,2 % obj. etanolu), navrhuje se, aby v návaznosti na zákon o odpadech mohl být tento znečištěný líh předán do daňového skladu k přepracování či likvidaci anebo k likvidaci ve volném daňovém oběhu podle § 71 písm. g) zákona o spotřebních daních. Odběratelé, kterým uživatel bezúplatně předá znečištěný líh k likvidaci či přepracování, musí být nově uvedeni v povolení tohoto uživatele. Vlastník znečištěného lihu poskytne takový líh bez úplaty, ale ustanovení nevylučuje situaci, kdy vlastník tohoto lihu uhradí samotnou likvidaci/přepracování (tzn., bude provedena pro vlastníka lihu služba likvidace/přepracování, aby vlastník lihu splnil své povinnosti ve vazbě na legislativu týkající se nakládání s odpady atd.).

(§ 75 odst. 2)

Vzhledem k nové úpravě pro líh obsažený v aromatech uvedených pod KN 3302 a 2106 9020 je tento vyjmut i z povinnosti vystavování dokladu o osvobození, proto je provedena tato úprava, neboť stanovená povinnost je potom irelevantní.

(§ 75 odst. 3)

Vzhledem k nové úpravě pro líh obsažený v aromatech uvedených pod KN 3302 a 2106 9020 je tento vyjmut i z povinnosti vystavování dokladu o osvobození.

(§ 76 odst. 1)

V ustanoveních § 57a, § 76 a § 98a zákona o spotřebních daních upravujících splatnost vybraných spotřebních daní se navrhuje vypuštění slov „jednou částkou za měsíc“, a to z důvodu předcházení nejasností ohledně významu textu ze strany plátců daně a zvýšení jejich právní jistoty. Přestože zákon explicitně nestanoví, že jedna částka daně nemůže být zaplacena ve více platbách (do data splatnosti) nebo z více účtů, přičemž takovýto postup byl a je po řadu let uplatňován při správě daní, byly v praxi zjištěny případy, kdy uvedené slovní spojení vedlo plátce daně k tomu, aby převedl svou hotovost z jednoho svého účtu na druhý a následně uhradil celou dlužnou daň z tohoto druhého účtu. Takovým výkladovým nejasnostem má navržená změna předejít. Druhou navrhovanou změnou je text přizpůsoben nové terminologii daňového procesního předpisu. Texty zákona o spotřebních daních týkající se splatnosti daně vychází stále ze zákona o správě daní a poplatků a teoreticky připouští výklad, že splatnost daně nastane kterýkoli den od skončení zdaňovacího období do posledního dne stanovené lhůty. Na druhou stranu daňový řád adresuje splatnost daně již na jeden „poslední“ den stanovené lhůty. Přestože zákon o spotřebních daních v případě splatnosti daně obsahuje delší lhůty než obecný procesní daňový předpis, je z hlediska právní jistoty žádoucí, aby ostatní terminologie týkající se lhůt splatnosti byla s tímto předpisem sjednocena.

(§ 78 odst. 4)

Jedná se o legislativně technickou úpravu bez věcného dopadu. Nadále platí, že pěstitelské pálenice nejsou daňovými sklady.

(§ 78 odst. 6)

Navrhuje se úprava postupu správce daně při vracení lihu z volného daňového oběhu do režimu podmíněného osvobození od daně za účelem jeho přepracování. Navrhuje se výslovně stanovit, že správce daně o vracení může rozhodnout, z čehož jednoznačně vyplyne, že se nejedná o povolovací řízení ve smyslu § 43a a násl. zákona o spotřebních daních. Nevyžaduje se tedy testování plnění podmínek spolehlivosti, bezdlužnosti atd. Úprava přinese vyšší míru právní jistoty a předvídatelnosti pro daňové subjekty. Dále se navrhuje vypuštění odkazu na § 14 odst. 5 až 8 zákona o spotřebních daních pro jeho nadbytečnost. Zároveň je vypuštěn odkaz na § 16 zákona o spotřebních daních, neboť je navrženo nové znění tohoto paragrafu, které se týká vystavování dokladu při vracení daně.

(§ 78 odst. 7)

Jedná se o legislativně technickou změnu související se změnou obsaženou v nově navrhovaném znění § 78 odst. 6 zákona o spotřebních daních, kde je postaveno na jisto, že se v případě vrácení daně nejedná o povolovací řízení.

(§ 79 odst. 1 písm. d))

Navrhuje se pouze formulační změna, která reaguje na výkladové a aplikační nejasnosti. Navržená změna souvisí s úpravami provedenými v § 3 písm. k) a § 13 odst. 2 zákona o spotřebních daních a v § 50 zákona o spotřebních daních. Navrhuje se stanovit najisto, že uživatel smí mezi místy užívání (tj. místy, kde s vybranými výrobky subjekt v rámci své činnosti, podnikatelské či jiné, nakládá), dopravovat nedenaturovaný líh, osvobozený pro účel stanovený v povolení k přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně. Tato místa užívání budou podle nové úpravy jednoznačně určena v tomto povolení. Na přesuny takového lihu bude navazovat příslušná evidence.

(§ 79 odst. 5)

V návaznosti na novou úpravu týkající se přepracování či likvidace znečištěného lihu v § 73 odst. 3 zákona o spotřebních daních se stanovuje postup při dopravě takového lihu k přepracování či likvidaci. Odesílatel takového lihu je před odesláním povinen dopravu oznámit správci daně místně příslušnému podle místa zahájení dopravy. Správce daně je také oprávněn stanovit lhůtu trvání takové dopravy a trasu, po které má být líh dopravován. Vzhledem k tomu, že součástí tohoto postupu je zaslání oznámení správci daně, které má být v určitém formátu a struktuře, bude se jednat o formulářové podání podle daňového řádu.

(§ 80 odst. 3)

Navrhuje se v souvislosti se zrušením procesu registrace v obecné části vypuštění této úpravy ve speciální části. To, že daná osoba se stane plátcem, již vyplývá z § 4 zákona o spotřebních daních.

Pokud je plátcem „legálním“, je jím podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních tím, že je výrobcem, kterému vznikla povinnost přiznat daň a zaplatit v souvislosti s uvedením vybraných výrobků do volného daňového oběhu (porušení některé z podmínek osvobození v § 86 odst. 3 zákona o spotřebních daních). Do okamžiku, než tato osoba poruší podmínku výroby 2 000 litrů nebo podmínku zákazu prodeje, uvádí do volného daňového oběhu pivo osvobozené podle § 86 odst. 3 zákona o spotřebních daních. Porušením některé z podmínek osvobození dojde k vzniku povinnosti daň přiznat a zaplatit podle § 83 odst. 1 zákona o spotřebních daních, přičemž zákon o spotřebních daních zde obsahuje speciální ustanovení o tom, že daňový základ tvoří veškeré pivo vyrobené touto osobou od 1. ledna kalendářního roku. Pokud tento „legální“ plátce daně podá daňové přiznání, činí tak ve standardní lhůtě 25 dní po skončení zdaňovacího období a splatnost daně činí 40 dní po skončení zdaňovacího období. Oproti tomu „ilegální“ plátce daně, který poruší některou podmínku uvedenou v § 80 odst. 1 zákona o spotřebních daních, resp. podmínku v § 86 odst. 3 zákona o spotřebních daních, a daňové přiznání ve standardní lhůtě nepodá, je plátcem daně podle nového § 4 odst. 1 písm. g) návrhu zákona o spotřebních daních a povinnost přiznat daň a zaplatit mu vzniká podle § 9 odst. 3 zákona o spotřebních daních. Daňové přiznání tato osoba podává a daň je splatná podle nového § 18 odst. 5 zákona o spotřebních daních nejpozději první pracovní den po dni vzniku povinnosti daň přiznat a zaplatit.

(§ 81 odst. 1)

Navrhuje se úprava znění předmětu daně z piva tak, aby odpovídala stejným ustanovením týkajícím se předmětu daně ostatních vybraných výrobků.

(§ 82)

V posledních letech dochází k poměrně výraznému rozvoji malých pivovarů s narůstající spletitou konstrukcí vlastnických struktur. Především s ohledem na to přináší formulace § 82 zákona o spotřebních daních upravující malé nezávislé pivovary ve své stávající podobě aplikační obtíže správci daně. Zároveň použitím kombinace vlastnických struktur může v některých případech docházet k obcházení zákona s cílem využívat daňové zvýhodnění v podobě snížené sazby daně z piva. V rámci předložené novely zákona se na základě podnětu správce daně navrhuje celková revize § 82 zákona o spotřebních daních, která vedle přepracovaných definic tří aspektů nezávislosti malého nezávislého pivovaru (právní, hospodářská a výrobní) přináší koncepční změnu spočívající v umožnění „sčítání“ výroby malých pivovarů, které jsou právně či hospodářsky propojené. Stanovuje se fikce, že i v případě, že malý pivovar nesplňuje podmínku právní a hospodářské nezávislosti proto, že existuje vztah právní či hospodářské závislosti vůči dalšímu malému pivovaru či více malým pivovarům, mohou jejich provozovatelé přesto uplatňovat daňové zvýhodnění pro malé nezávislé pivovary, ovšem toliko ve výši sazby odpovídající součtu výrob takto propojených pivovarů. Podmínkou je, že součet výrob jednotlivých pivovarů nepřekračuje 200 tisíc hl za kalendářní rok a tyto pivovary utvářejí jedinou propojenou, ale zvnějšku jasně ohraničenou a na jiných pivovarech nezávislou skupinu. Sazba daně se pak vypočítává podle sečtené celkové výroby všech členů skupiny, daňové přiznání nicméně podává provozovatel každého jednotlivého pivovaru zvlášť, tzn., na každý propojený pivovar se hledí, jakoby byl nadále malým nezávislým pivovarem. Stejně tak se s ohledem na nediskriminaci subjektů navrhuje postupovat i v případech, kdy provozovatelé nebo vlastníci malých nezávislých pivovarů jsou právně či hospodářsky nezávislí, ale poskytli licenci na výrobu piva nebo v ní pivo vyrábějí.

Navržené změny reagují na praktické zkušenosti správce spotřební daně v návaznosti na rozvoj pivovarů s propojenými vlastnickými strukturami a podle předkladatele tak lépe odráží formulaci čl. 4 směrnice 92/83/EHS, který upravuje malé nezávislé pivovary. Navíc úprava reflektuje nový rozsudek Nejvyššího správního soudu 4 Afs 102/2022-41, který konstatoval, že již nyní je nutné postupovat v praxi tak, aby bylo umožněno sčítání ročních výrob právně a hospodářsky závislých pivovarů s nárokem na sníženou sazbu spotřební daně. Dále úpravy reflektují stěžejní rozsudek SDEU k malým nezávislým pivovarům C-83/09, Glückauf Brauerei GmbH. K odstavci 1 Navrhované znění odstavce 1 stanoví základní požadavky, které musí pivovar splňovat, aby mohl jeho provozovatel na vyrobené pivo uplatnit sníženou sazbu daně pro malé nezávislé pivovary. Zůstává stejný limit roční výroby (200 000 hl za kalendářní rok), provozovatel ani vlastník nesmí být právně ani hospodářsky závislý na provozovateli nebo vlastníkovi jiného pivovaru. Zároveň takový pivovar nesmí být výrobně závislý na jiném pivovaru. Nově se ruší možnost výroby piva v licenci v případě malých nezávislých pivovarů při uplatnění základní sazby spotřební daně. SDEU byl ve věci C – 285/14 požádán o výklad tohoto požadavku obsaženého v čl. 4 odst. 2 směrnice 92/83/EHS. Také byly v září 2023 vydány Evropskou komisí „Explanatory Notes - kvalitativní kritéria vztahující se na malé nezávislé výrobce alkoholických nápojů“ a z uvedeného vyplývá, že malý nezávislý výrobce nemůže obecně vyrábět na základě licence. Výroba na základě licence bude nově umožněna v souladu s uvedeným materiálem malým nezávislým pivovarům, které budou sice právně a hospodářsky závislé, ale nově budou moci svoje objemy výrob sčítat a budou považovány za jeden malý nezávislý pivovar. Stejně tak se bude postupovat v případě malých nezávislých pivovarů, které budou právně a hospodářsky nezávislé, ale budou poskytovat licenci na výrobu piva nebo vyrábět pivo v licenci v rámci dané skupiny. Tato úprava je zahrnuta v odstavci 8. K odstavci 2 Odstavec 2 stanoví, že podmínky právní, hospodářské a výrobní nezávislosti musí být splněny po celou dobu zdaňovacího období, za které má být uplatněna snížená sazba daně z piva. K odstavci 3 Vymezují se podmínky, za kterých je pro účely daně z piva provozovatel nebo vlastník pivovaru právně závislým na provozovateli nebo vlastníkovi jiného pivovaru. Závislým je takový provozovatel nebo vlastník pivovaru, na/ve kterém jiný provozovatel nebo vlastník jiného pivovaru může přímo či nepřímo uplatňovat převažující vliv. Dále je v ustanovení uvedeno, že závislým je také provozovatel nebo vlastník pivovaru, který může na/v provozovateli nebo vlastníka jiného pivovaru uplatňovat převažující vliv, čímž je zajištěna obousměrnost posuzování závislosti. Ustanovení řeší závislost provozovatele nebo vlastníka pivovaru také v případě, že na něj či v něm může uplatňovat převažující vliv osoba, která uplatňuje takový vliv v provozovateli nebo vlastníkovi jiného pivovaru. Pivovary mohou být tedy závislé nejen na úrovni provozovatelů nebo vlastníků, ale i na úrovni jiných osob, které vykonávají v pivovaru přímo či nepřímo (prostřednictvím dalších osob) převažující vliv. Při řešení otázky, zda je daný pivovar s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu právně nezávislý, bude vždy rozhodující výchozí pravidlo, zda dotčené osoby mohou přímo či nepřímo (i prostřednictvím různých osob, ať už právnických či fyzických, v různém hierarchickém uspořádání) uplatňovat převažující (nikoli marginální) vliv (přitom nemusí dojít k faktickému uplatnění vlivu, ale postačí pouhá a reálná možnost uplatnění převažujícího vlivu). V tomto směru je výchozí pravidlo formulováno značně obecně a široce, což odpovídá závěrům SDEU ve věci C-83/08 (Glückauf Brauerei GmbH)), podle nichž existence strukturálního propojení mezi různými pivovary (ve smyslu subjektů provozujících či vlastnících tyto pivovary) z hlediska obchodních podílů nebo hlasovacích práv a rovněž v oblasti řídících funkcí diskvalifikuje propojené subjekty s ohledem na absenci nezávislosti. V praxi se tak budou posuzovat pivovary, ve kterých figurují stejné osoby disponující samostatně sice menšinovým obchodním podílem, nebo hlasovacími právy, avšak potenciálně společně podílem většinovým, sice jako pivovary závislé, oproti předchozí právní úpravě však tyto pivovary (jako skupina) budou moci užívat sníženou sazbu daně v kategorii, jenž bude odpovídat součtu jejich výstavů. Stanovuje se dále fikce, že provozovatel nebo vlastník pivovaru provozující více než jeden pivovar, nebo vlastnící většinový podíl ve více než jednom pivovaru jsou také považováni za závislé. K odstavci 4 Pokud provozovatel nebo vlastník pivovaru je omezen ve své schopnosti samostatně přijímat obchodní rozhodnutí zejména z důvodu, že jiný provozovatel nebo vlastník jiného pivovaru může na ně uplatňovat přímo či nepřímo převažující vliv nebo že s nimi uzavřeli dohodu podle zákona upravujícího hospodářskou soutěž nebo že jednají tak, že je omezena jejich schopnost samostatně přijímat obchodní rozhodnutí, jsou považováni za hospodářsky závislé. Provozovatel nebo vlastník jsou hospodářsky závislými také v případech, kdy na ně/v nich třetí osoba může uplatňovat převažující vliv nebo s ní uzavřeli dohodu podle zákona upravujícího hospodářskou soutěž. Zde se zachovává prostor pro správní uvážení správce daně při posuzování, zda jsou dotčené osoby nezávislé nebo naopak závislé na jiných osobách. Pro posouzení bude mimo jiné návodné, zda mezi množinou sledovaných osob, jejichž hospodářské propojení je posuzováno, byla uzavřena dohoda podle zákona upravujícího hospodářskou soutěž. Tato dohoda přitom nemusí spočívat pouze ve formálních dohodách, ale rovněž v jednání ve shodě. Taková dohoda či jednání nicméně pro účel posouzení hospodářské závislosti malých nezávislých pivovarů nemusí přímo docílit narušení hospodářské soutěže ani k ní směřovat; stačí, že provozovatel nebo vlastník v důsledku takové dohody je omezen ve schopnosti samostatně přijímat obchodní rozhodnutí. Není při tom úmyslem předkladatele, aby se jako dohoda zapříčiňující ztrátu hospodářské nezávislosti posuzovala jakákoli dohoda mezi provozovateli těchto malých pivovarů směřující ke snížení výrobních či distribučních nákladů, ale pouze taková, která má za následek omezení schopnosti samostatně přijímat obchodní rozhodnutí. Například dohoda o společném nákupu surovin pro výrobu piva nebo o spolupráci při distribuci (sdílení nákladů na dopravu piva koncovým zákazníkům nebo společný výčepní stánek např. na hudebním festivalu) by neměla zapříčinit ztrátu hospodářské nezávislosti; naopak dohody o výlučném odběru výrobních surovin nebo výlučné distribuci je třeba hodnotit jako zapříčiňující ztrátu hospodářské nezávislosti a tím pádem i ztrátu statusu malého nezávislého pivovaru. K odstavci 5 Ustanovení definuje, že převažující vliv na provozovatele nebo vlastníka pivovaru nebo v provozovateli nebo vlastníkovi pivovaru uplatňuje osoba vždy, pokud vlastní většinový podíl nebo disponují většinou hlasovacích práv tohoto provozovatele nebo vlastníka pivovaru. Tato definice je významná pro posuzování právní a hospodářské závislosti. V praxi se tato úprava projeví jasně daným rozhodovacím kritériem, kdy pro posouzení, zda konkrétní osoba uplatňuje převažující vliv v provozovateli či vlastníkovi pivovaru je její většinový podíl či většina hlasovacích práv. Ustanovení je také doplněno o osobu, která se podílí na obchodním vedení více než jednoho pivovaru tak, aby v zákoně o SD byly zahrnuty do posuzování převažujícího vlivu také osoby, které se podílí na obchodním vedení pivovarů (nejčastěji jednatelé). Předpokládá se, že jednatel, který jedná za více než jeden pivovar, automaticky může uplatňovat ve všech pivovarech převažující vliv. To je zásadní změna ve srovnání se současným zněním zákona, podle kterého je rozhodujícím kritériem množství obchodního podílu, nebo hlasovacích práv (více než 50 %), přičemž samotní jednatelé, pokud nejsou zároveň společníky s obchodním podílem nebo nedisponují hlasovacími právy, nemají dle aktuální praxe v podstatě na posuzování právní a hospodářské závislosti malých pivovarů vliv. Dá se předpokládat, že převažující vliv je zde tedy zcela předvídatelný. V rámci praktické aplikace je možné uvést pro ilustraci další tři následující případy. Prvním je situace, kdy se jedná o menšinové podíly. Ačkoli ustanovení § 82 odst. 5 zákona o spotřebních daních demonstrativně vyjmenovává případy, kdy osoby uplatňují převažující vliv zcela předvídatelně, je nezbytné, posuzovat také menšinové podíly a menšinová hlasovací práva osob. V praxi se často vyskytují případy, kdy osoby s menšinovými podíly, nebo menšinovými hlasovacími právy figurují společně ve více než jednom pivovaru. Pokud by jednaly ve shodě, mohou tak společně tyto pivovary ovládat. S přihlédnutím k závěrům SDEU ve věci C-83/08 (Glückauf Brauerei GmbH) však stačí pouhá možnost, že by takto jednat mohly k tomu, aby bylo konstatováno, že tyto osoby mohou uplatňovat převažující vliv. Dále se jedná o případ, kdy převažující vliv může nastat v situaci, kdy provozovatel nebo vlastník jiného pivovaru sám nebo společně s osobami jednajícími s ním ve shodě nakládá s podílem na hlasovacích právech představujícím alespoň 30 % všech hlasů v obchodní korporaci a tento podíl představoval na posledních třech po sobě jdoucích jednáních nejvyššího orgánu této osoby více než polovinu hlasovacích práv přítomných osob. Jedná se především o případy, kdy v obchodní korporaci existuje velké množství disponentů hlasovacích práv, kdy většina z nich disponuje marginálním množstvím hlasovacích práv. Tito disponenti se často jednání nejvyššího orgánu neúčastní, přičemž jejich neúčast tak nepřímo umožní osobě (nebo osobám) ovládajícím alespoň 30 % všech hlasů, uplatňovat v této korporaci převažující vliv. Třetím případem je částečná kombinace skutečností, kdy vlastník (fyzická osoba, které ale není jednatelem) provozovatele (s.r.o.) jednoho pivovaru je zároveň jednatelem v jiném pivovaru (kde nemá většinový podíl). Fyzická osoba uplatňuje v tomto případě vliv v obou pivovarech, přičemž toto výslovně neodpovídá ani jedné ze situací z demonstrativního výčtu v odstavci 5. K odstavci 6 Nedochází zde k věcné změně, z dosavadních ustanovení § 82 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. b) zákona o spotřebních daních se převádí základ definice kritéria výrobní nezávislosti. K odstavci 7 V návaznosti na vymezení výrobní závislosti v předchozím odstavci se specifikuje, co se rozumí hlavním výrobním souborem, který nesmí v souladu s předchozím odstavcem v pivovaru chybět, aby mohl být považován za výrobně nezávislý. Pivovar musí mít buď varnu, spilku a ležácký sklep nebo varnu a cylindrokonické tanky nebo obdobné zařízení. Jde o to, že pivovar musí vždy mít výrobní zařízení a prostor pro hlavní kvašení a dokvášení.

Pokud však pivovar naplní podmínky stanovené např. v písmeni a), může disponovat i cylindrokonickými tanky. K odstavci 8 Daňové zvýhodnění je rozšířeno právní fikcí, která umožňuje, aby se na dva právně či hospodářsky závislé (avšak výrobně nezávislé) pivovary, v rámci skupiny hledělo jako na malý nezávislý pivovar a pro účely určení sazby daně se jejich roční výroba piva sčítala. Právní nezávislost pivovaru pro účely daně z piva je tedy konstruována jako daňově relevantní skutečnost, o které se může vést dokazování v rámci daňového řízení (v návaznosti na použití správné sazby daně jakožto konstrukčního prvku daně), přičemž správce daně nebude při posuzování právní (ne)závislosti právně vázán např. zprávou o vztazích podle zákona o obchodních korporacích. Úpravou zákona se také cílí na odstranění nerovnosti v daňových dopadech na pivovary, které jsou provozovány samostatnými právnickými osobami, jež mají totožného vlastníka (zde byla v rámci původní úpravy konstatována závislost a stanovena základní sazba daně) v porovnání s případem, kdy stejné pivovary vlastněné týmž vlastníkem, ale provozované v rámci jediné právnické společnosti byly považovány za jediný pivovar s výstavem rovnajícím se sumě výstavů obou pivovarů. V tomto ustanovení se zakotvuje, aby sníženou sazbu daně směly uplatňovat i malé pivovary, které nesplňují kritéria právní a hospodářské nezávislosti, protože mezi nimi existují propojení ve smyslu odstavců 3 a 4, pokud ovšem společně splňují podmínku limitu roční výroby a podmínku nezávislosti navenek. To znamená, že musí být kumulativně splněny dvě podmínky: a) součet výrob takto vzájemně právně a hospodářsky závislých pivovarů nepřekračuje 200 tisíc hl a b) jsou-li tyto pivovary posuzovány jako jediný pivovar, jsou právně, hospodářsky a výrobně nezávislé na jakémkoli dalším pivovaru (tvoří uzavřenou skupinu nezávislou na dalších pivovarech či jejich skupinách). Tato právní fikce umožňuje, že k existenci právní a hospodářské nezávislosti mezi dotčenými pivovary se nově nepřihlíží a jejich vzájemná závislost tak nově nebude znamenat ztrátu možnosti uplatňovat sníženou sazbu daně z piva pro malé nezávislé pivovary jednotlivými vzájemně právně a hospodářsky závislými malými pivovary, s tím, že daňové zvýhodnění mohou uplatňovat pouze ve výši odpovídající souhrnné výrobě všech pivovarů v této společně posuzované propojené skupině. Z pohledu navržené úpravy bude tedy možné považovat takto závislé pivovary za jeden malý nezávislý pivovar a umožní se jim uplatnit sníženou sazbu daně i v případě, že jsou na sobě právně či hospodářsky závislé, což je zásadní rozdíl oproti současné právní úpravě, neboť původně si Česká republika takovou možnost nezvolila. V současné době ovšem roste počet vzájemně propojených pivovarů, a tak se nová úprava jeví jako příhodnější jak pro subjekty, tak pro správce daně. Navíc úprava reflektuje rozsudek Nejvyššího správního soudu 4 Afs 102/2022-41, který konstatoval, že již nyní je nutné postupovat v praxi tak, aby bylo umožněno sčítání ročních výrob právně a hospodářsky závislých pivovarů s nárokem na sníženou sazbu spotřební daně. Cílem navržené změny je postavit najisto, že propojenost malých pivovarů nezapříčiňuje bez dalšího ztrátu statusu malého nezávislého pivovaru a možnosti uplatňovat související daňové zvýhodnění, a zároveň, že se výstavy spolupracujících pivovarů mají pro účely daně z piva sčítat. Z procesního hlediska je nutné upřesnit, že v takových případech podává daňové přiznání každý z provozovatelů samostatně, ovšem při zohlednění výroby skupiny jako celku pro určení výše sazby daně z piva. Navržený režim odráží současný systém, že každý daňový subjekt podává daňové přiznání samostatně. V případě, že bude do skupiny již právně a hospodářsky závislých pivovarů právním či hospodářským propojením byť na jediném již v této skupině se nacházejícím pivovaru „vtažen“ další pivovar (a skrze toto propojení i třeba další, zase s ním propojené pivovary), přičítá se roční výroba tohoto nově propojeného pivovaru do společné roční výroby všech již závislých pivovarů ve společně posuzované skupině, včetně těch, které s nově propojeným pivovarem nijak přímo propojeny nejsou. V souladu s Explanatory Notes - kvalitativní kritéria vztahující se na malé nezávislé výrobce alkoholických nápojů malý nezávislý výrobce nesmí vyrábět v licenci, tj. nesmí mít žádné oprávnění, dohodu ani smlouvu, která by mu umožňovala využívat patent, ochrannou známku nebo výrobní proces náležející jiné osobě. Nově v souladu s výše uvedeným materiálem bude výroba na základě licence umožněna malým nezávislým pivovarům, které budou sice právně a hospodářsky závislé, ale budou moci svoje objemy výrob sčítat a budou považovány za malý nezávislý pivovar. Stejně tak se navrhuje postupovat v případě malých nezávislých pivovarů, které budou právně a hospodářsky nezávislé, ale budou poskytovat licenci na výrobu piva nebo vyrábět pivo v licenci. Licence je v těchto případech chápána jako právo duševního nebo nehmotného vlastnictví (např. všechny druhy patentů, ochranných známek, průmyslových vzorů, know-how, popř. výrobní proces třetí osoby), které vlastník práva umožňuje někomu jinému používat za úplatu nebo bezplatně. Poskytovatel může být právnickou nebo fyzickou osobou, která vlastní nebo má právo nakládat s tímto právem nebo s určitými charakteristikami práva a poskytovat je nabyvateli, musí být ovšem součástí skupiny „sčítajících se“ pivovarů, ať už z hlediska právní či hospodářské závislosti nebo na základě poskytování licence či výroby v licenci. K odstavci 9 Ustanovení uvádí, že pro účely určení příslušné sazby daně z piva vyrobeného v pivovaru, který je nově podle odstavce 8 považován za malý nezávislý pivovar, je roční výrobou piva tohoto pivovaru souhrnná roční výroba piva, tj. souhrnná roční výroba piva všech spolupracujících pivovarů.

(§ 83 odst. 1)

Jedná se o reakci na zrušení povinnosti registrace plátce napříč zákonem o spotřebních daních, a to zejména na úpravu obsaženou v § 80 zákona o spotřebních daních.

(§ 83 odst. 2)

Navrhuje se pouze legislativně technická změna související se zavedením definice pivovaru v § 3 písm. i) zákona o spotřebních daních. Úprava nepřináší věcnou změnu.

(§ 85 odst. 5)

Ustanovení explicitně uvádí, že snížené sazby pro malé nezávislé pivovary se použijí výhradně na pivo vyrobené v takových pivovarech. Také je zde stanoveno, že uplatnění snížené sazby daně z piva pro malé nezávislé pivovary je možností (právem), nikoliv povinností daňového subjektu. Formulace tedy umožňuje, aby se každý daňový subjekt v rámci skupiny pivovarů mohl samostatně rozhodnout, zda možnost uplatnění nižší sazby daně využije či nikoli. Pro některé subjekty může být výhodnější uplatnit nižší sazbu daně za cenu vyšších administrativních nákladů (bude povinností daňového subjektu „hlídat si“ i ostatní spolupracující pivovary, a to jak jejich výrobu, tak zda plní kritéria nezávislosti oproti dalším pivovarům mimo tuto množinu), pro některé naopak může být výhodnější uplatnit základní sazbu daně, pokud je tato administrativa z jejich pohledu příliš náročná.

Sníženou sazbu provozovatel uplatnit může (postupem podle § 88 zákona o spotřebních daních) nebo nemusí, a není povinností správce daně provozovateli malého pivovaru toto zvýhodnění dopočítávat. Pokud tedy daňový subjekt uplatní základní sazbu daně, není povinností správce daně dohledávat u pivovaru vlastnickou strukturu a další prvky pro uplatnění nižší sazby. Zároveň v kombinaci s § 82 odst. 8 zákona o spotřebních daních se může i v rámci skupiny vzájemně závislých pivovarů každý daňový subjekt rozhodnout, zda mu daňové zvýhodnění v podobě nižší sazby stojí za zvýšenou administrativu spojenou se sledováním ostatních pivovarů ve skupině (ve smyslu sledování toho, zda a jak plní požadavky pro sníženou sazbu) či nikoliv (a uplatní tedy rovnou sazbu základní).

(§ 85 odst. 6)

Navrhuje se úprava stávajícího ustanovení týkajícího se prokazování nároku na uplatnění snížené sazby daně z piva vyrobeného malým nezávislým výrobcem v jiném členském státě a dopravovaného na daňové území České republiky. Celý postup prokazování nároku se uvádí do souladu s prováděcím nařízením Komise (EU) 2021/2266 ze dne 17. prosince 2021, kterým se stanoví prováděcí pravidla ke směrnici Rady 92/83/EHS, pokud jde o certifikaci a samoosvědčení malých nezávislých výrobců alkoholických nápojů pro účely spotřební daně. V navrhované úpravě dochází také k aktualizaci prováděcích předpisů ke směrnici Rady (EU) 2020/1151, kterou se mění směrnice 92/83/EHS o harmonizaci struktury spotřebních daní z alkoholu a alkoholických nápojů.

(§ 88)

V souvislosti s novým pojetím uplatňování snížené sazby daně pro malé nezávislé pivovary jako práva (nikoli povinnosti) provozovatele takového pivovaru a umožnění sčítání ročních výrob vzájemně právně nebo hospodářsky závislých pivovarů podle § 82 odst. 8 se navrhuje i úprava § 88 zákona o spotřebních daních, stanovující postup provozovatele malého nezávislého pivovaru pro uplatňování snížené sazby daně, jeho povinnosti vůči správci daně a rovněž postup pro přechod mezi velikostními skupinami vymezenými v § 85 zákona o spotřebních daních, podle kterých se určuje příslušná sazba daně z piva. K odstavci 1 Toto ustanovení upravuje postup oznámení o předpokládané roční výrobě malého nezávislého pivovaru a odpovídající velikostní skupině podle § 85 odst. 1 zákona o spotřebních daních v případě, kdy se provozovatel nově zřizovaného malého nezávislého pivovaru rozhodne uplatňovat sníženou sazbu daně z piva. V takovém případě učiní provozovatel tohoto pivovaru oznámení vůči správci daně nově ve lhůtě pro podání daňového přiznání za zdaňovací období, ve kterém zahájil výrobu. K odstavci 2 V ustanovení je upravena lhůta pro oznámení provozovatele malého nezávislého pivovaru, který dosud uplatňoval základní sazbu daně z piva a hodlá/rozhodl se nově začít uplatňovat sníženou sazbu pro malé nezávislé pivovary. Jedná se o provozovatele, který nově splnil podmínky pro přiznání statutu malého nezávislého pivovaru (výroba piva v jím provozovaném pivovaru poklesne pod mez 200 tisíc hektolitrů, plní ovšem i další podmínky podle § 82 zákona o spotřebních daních a chce nově uplatňovat výhodu nižší daňové sazby pro malé nezávislé pivovary), také může jít o provozovatele malého nezávislého pivovaru, který již dříve splňoval podmínky pro přiznání statutu malého nezávislého pivovaru, ale uplatňoval z nějakých důvodů základní sazbu daně z piva (nerozhodl se do té doby uplatňovat sníženou sazbu pro malé nezávislé pivovary). Skutečnost, že provozovatel výše uvedeného pivovaru hodlá v souladu se zákonem o spotřebních daních nově uplatňovat sníženou sazbu daně z piva pro malé nezávislé pivovary, oznámí správci daně do 31. ledna daného kalendářního roku. K odstavci 3 Ustanovení obsahuje návrh úpravy, jak má provozovatel malého nezávislého pivovaru postupovat v případě, že v průběhu kalendářního roku překročí horní mez velikostní skupiny zakotvené v § 85 odst. 1 zákona o spotřebních daních, kterou správci daně oznámil a podle které měl stanovenou sazbu daně z piva, kterou zdaňoval pivo do té doby vyrobené v jím provozovaném pivovaru. Za takových okolností učiní provozovatel malého nezávislého pivovaru ve lhůtě pro podání daňového přiznání za zdaňovací období, ve kterém k překročení horní meze velikostní skupiny došlo, oznámení o této skutečnosti a podá dodatečná daňová přiznání, a to za každé zdaňovací období kalendářního roku zvlášť. Daň je splatná ve lhůtě, ve které je splatná daň za měsíc, ve kterém výroba v malém nezávislém pivovaru překročila horní mez původně oznámené velikostní skupiny; provozovateli malého nezávislého pivovaru proto nevzniká úrok z prodlení. Daňové přiznání se podává na novou výši daně odpovídající nové velikostní skupině. Oznámená skupina nemusí být vyšší jen o jeden stupeň, ale má odpovídat skutečné předpokládané výrobě v případě, že tato předpokládaná výroba překročí mez další velikostní skupiny. K odstavci 4 Ustanovení upravuje situaci, jak má provozovatel malého nezávislého pivovaru postupovat, když výroba v jím provozovaném pivovaru byla ve skutečnosti nižší než dolní mez velikostní skupiny podle § 85 zákona o spotřebních daních, kterou správci daně oznámil a podle které volil sazbu daně z piva, kterou zdaňoval pivo do té doby vyrobené v jím provozovaném pivovaru. Za takových okolností může provozovatel malého nezávislého pivovaru podat dodatečná daňová přiznání za každý měsíc uplynulého kalendářního roku se sazbou daně odpovídající velikostní skupině podle reálné výroby. Přeplatek se po provedení testu vratitelnosti vrací provozovateli malého nezávislého pivovaru bez žádosti (jedná se tedy o speciální úpravu podle § 155b odst. 6 daňového řádu). K odstavci 5 Provozovatel zavedeného malého nezávislého pivovaru oznámení činí každoročně do 31. ledna, přičemž může oznámit i přechod do jiné velikostní skupiny, než kolik by odpovídalo výrobě za minulý kalendářní rok v tom smyslu, že může oznámit zařazení do velikostní skupiny libovolně vyšší (například plánuje-li zvětšit objem výroby) nebo nejvýše o jeden stupeň nižší (není tedy možné sestoupit v rámci velikostních skupin o víc než o jeden stupeň níže, než podle velikostní skupiny, ve které byl zařazen v uplynulém kalendářním roce; sestoupí-li malý nezávislý pivovar snížením výroby o více než jednu skupinu, může jeho provozovatel rozdíl uplatnit postupem podle odstavce 4.

(§ 89 odst. 1)

Do tohoto ustanovení se promítá změna uchopení vydefinování pojmů v § 3 zákona o spotřebních daních, kam se nově přesunula definice pojmu daňový sklad ve smyslu výrobního a distribučního daňového skladu původně uvedeného v § 19 zákona o spotřebních daních.

(§ 89 odst. 3)

Navrhuje se legislativně technická úprava spočívající v upřesnění, že pivo osvobozené podle tohoto odstavce nejen nemusí být vyrobeno v pivovaru, ale že takové pivo tam vyrobeno být nesmí. Druhá legislativně technická změna navržená v tomto odstavci souvisí se zavedením definice pivovaru v § 3 písm. i) zákona o spotřebních daních. Návrh nepřináší věcnou změnu.

(§ 92 odst. 4)

Navrhuje se v souvislosti se zrušením procesu registrace v obecné části vypuštění této úpravy ve speciální části. To, že daná osoba je plátcem, již vyplývá z § 4 zákona o spotřebních daních, obdobně jako v případě piva.

(§ 93 odst. 1)

Navrhuje se úprava znění předmětu daně z vína a meziproduktů tak, aby odpovídala stejným ustanovením týkajícím se předmětu daně ostatních vybraných výrobků.

(§ 93 odst. 4)

Úprava reaguje na změnu znění ustanovení týkajících se předmětu daně ostatních vybraných výrobků, tedy i vína a meziproduktů.

(§ 94 odst. 1)

Jedná se o legislativně technickou změnu navazující na zrušení § 92 odst. 4 zákona o spotřebních daních.

(§ 94 odst. 2)

Jedná se o legislativně technickou změnu navazující na zrušení § 92 odst. 4 zákona o spotřebních daních.

(§ 97 odst. 5)

Navrhuje se zkrácení doby vedení evidence vína a meziproduktů osvobozených od daně z deseti let na tři roky. Ustanovení tak kopíruje zkrácení vedení takové evidence u piva, které je již zavedeno.

(§ 98a odst. 1)

Zákon o spotřebních daních umožňuje osobám uvedeným v § 99 odst. 3 a § 100a zákona o spotřebních daních za určitých podmínek vyrábět tiché víno mimo režim podmíněného osvobození od daně, proto je nutné ponechat v tomto případě zvláštní lhůtu pro podání přiznání, aby se na ně nevztahovala lhůta uvedená v obecné části zákona o spotřebních daních. Navrhuje se vypuštění slov „jednou částkou za měsíc“, a to z důvodu předcházení nejasností ohledně významu textu ze strany plátců daně a zvýšení jejich právní jistoty. Jedná se o obdobu úprav v ustanoveních § 57a, § 76 zákona o spotřebních daních. Přestože zákon explicitně nestanoví, že jedna částka daně nemůže být zaplacena ve více platbách (do data splatnosti) nebo z více účtů, přičemž takovýto postup byl a je po řadu let uplatňován při správě daní, byly v praxi zjištěny případy, kdy uvedené slovní spojení vedlo plátce daně k tomu, aby převedl svou hotovost z jednoho svého účtu na druhý a následně uhradil celou dlužnou daň z tohoto druhého účtu. Takovým výkladovým nejasnostem má navržená změna předejít. Druhou navrhovanou změnou je text přizpůsoben nové terminologii daňového procesního předpisu. Texty zákona o spotřebních daních týkající se splatnosti daně vychází stále ze zákona o správě daní a poplatků a teoreticky připouští výklad, že splatnost daně nastane kterýkoli den od skončení zdaňovacího období do posledního dne stanovené lhůty. Na druhou stranu daňový řád adresuje splatnost daně již na jeden „poslední“ den stanovené lhůty. Přestože zákon o spotřebních daních v případě splatnosti daně obsahuje delší lhůty než obecný procesní daňový předpis, je z hlediska právní jistoty žádoucí, aby ostatní terminologie týkající se lhůt splatnosti byla s tímto předpisem sjednocena.

(§ 98a odst. 2)

Jedná se o legislativně technickou změnu spočívající ve vypuštění nadbytečných odkazů.

(§ 99 odst. 1)

Úprava souvisí s přehledným pojetím definic daňových skladů, kdy tyto byly používány napříč zákonem o spotřebních daních, přičemž podrobnější vymezení bylo uvedeno až v § 19 zákona o spotřebních daních. Z hlediska systematiky je proto vhodnější jejich definici uvést již v § 3 zákona o spotřebních daních, přičemž jsou tato místa, jako doposud, rozlišena na výrobní a distribuční daňový sklad. Hlavním rozdílem mezi nimi je pouze v činnosti výroby, která v distribučním daňovém skladu není umožněna. Naproti tomu ve výrobním daňovém skladu se musí vždy vyrábět některý z vybraných výrobků, čímž jsou tyto sklady odlišeny od skladů distribučních. V tomto ohledu nedochází k věcné změně oproti stávající úpravě. Ustanovení § 99 odst. 1 zákona o spotřebních daních se týkají distribučního daňového skladu vína.

(§ 99 odst. 3)

Úprava souvisí s přehledným pojetím definic daňových skladů, kdy tyto byly používány napříč zákonem o spotřebních daních, přičemž podrobnější vymezení bylo uvedeno až v § 19 zákona o spotřebních daních. Z hlediska systematiky je proto vhodnější jejich definici uvést již v § 3 zákona o spotřebních daních, přičemž jsou tato místa, jako doposud, rozlišena na výrobní a distribuční daňový sklad. Hlavním rozdílem mezi nimi je pouze v činnosti výroby, která v distribučním daňovém skladu není umožněna. Naproti tomu ve výrobním daňovém skladu se musí vždy vyrábět některý z vybraných výrobků, čímž jsou tyto sklady odlišeny od skladů distribučních. V tomto ohledu nedochází k věcné změně oproti stávající úpravě. Ustanovení § 99 odst. 3 zákona o spotřebních daních se týkají výrobních skladů vína.

(§ 99 odst. 5)

První navrhovanou změnou je explicitní uvedení zákazu výroby tichého vína v daňovém skladu pro fyzickou osobu, která na daňovém území České republiky vyrábí výhradně tiché víno za podmínky, že celkové množství vyrobeného tichého vína za kalendářní rok nepřesáhne 2000 l. Nedochází k věcné změně, ustanovení tak bylo dosud vnímáno a vykládáno. Druhá navrhovaná úprava souvisí s přehledným pojetím definic daňových skladů, kdy tyto byly používány napříč zákonem o spotřebních daních, přičemž podrobnější vymezení bylo uvedeno až v § 19 zákona o spotřebních daních. Z hlediska systematiky je proto vhodnější jejich definici uvést již v § 3 zákona o spotřebních daních, přičemž jsou tato místa, jako doposud, rozlišena na výrobní a distribuční daňový sklad. Hlavním rozdílem mezi nimi je pouze v činnosti výroby, která v distribučním daňovém skladu není umožněna. Naproti tomu ve výrobním daňovém skladu se musí vždy vyrábět některý z vybraných výrobků, čímž jsou tyto sklady odlišeny od skladů distribučních. V tomto ohledu nedochází k věcné změně oproti stávající úpravě.

(§ 99 odst. 6)

Navržený text má v případě vedlejších produktů, které vznikají při výrobě tichého vína a jsou předmětem daně z vína, a které mají být odstraněny v souladu se zákonem upravujícím vinohradnictví a vinařství, stanovit při dopravě na daňovém území České republiky nově použití dodacího listu obsahujícího předepsané náležitosti vedle již dnes předepsaného dokladu o dopravě podle nařízení Komise v přenesené pravomoci upravujícího průvodní doklady pro přepravu vinařských produktů. Vedlejšími produkty se rozumí zejména matoliny a vinné kaly a nakládání s nimi a jejich likvidaci upravuje především vyhláška Ministerstva zemědělství č. 88/2017 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o vinohradnictví a vinařství, také Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013 ze dne 17. prosince 2013, kterým se stanoví společná organizace trhů se zemědělskými produkty a zrušují nařízení Rady (EHS) č. 922/72, (EHS) č. 234/79, (ES) č. 1037/2001 a (ES) č. 1234/2007 nebo dále prováděcí nařízení Komise (EU) 2018/274 ze dne 11. prosince 2017, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013, pokud jde o systém povolení pro výsadbu révy, certifikaci, evidenční knihu vstupů a výstupů, povinná prohlášení a oznámení, a k nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013, pokud jde o příslušné kontroly, a zrušuje prováděcí nařízení Komise (EU) 2015/561.

(§ 100 odst. 2)

V souvislosti s úpravou uznávaných dokladů bylo nutné doplnit v tomto ustanovení možnost použití zjednodušeného dokladu stanoveného v § 27 odst. 14 zákona o vinohradnictví a vinařství, resp. v podrobnostech v § 11 vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 88/2017 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o vinohradnictví a vinařství, v případě dopravy vína uskutečňované výhradně na území ČR. Uvedené ustanovení předmětné vyhlášky stanoví náležitosti a dobu platnosti průvodního dokladu pro přepravu vinařského produktu, která se uskutečňuje výlučně na území České republiky. Materiální doplnění doprovázejí legislativně- technické úpravy textu ustanovení, bez věcného dopadu.

(§ 101 odst. 1)

Navrhuje se úprava znění předmětu daně z tabákových výrobků tak, aby odpovídala stejným ustanovením týkajícím se předmětu daně ostatních vybraných výrobků.

(§ 102 odst. 3)

Navrhovanou změnou se zpřesňuje způsob zaokrouhlení základu daně u tabáku ke kouření. Některé vybrané výrobky, které jsou zdaňovány touto sazbou, jsou uváděny na trh v jednotkových baleních o nízké hmotnosti (např. cigaretové papírky, které obsahují tabák), nebo se stávají předmětem daně z tabákových výrobků při jejich detekci správcem daně (např. v případě nezákonné výroby). Jeví se proto jako účelné upravit způsob zaokrouhlení tak, že se bude zaokrouhlovat na tři desetinná místa s tím, že bude aplikováno pravidlo zaokrouhlování na celé gramy nahoru.

(§ 102a)

Do samostatného paragrafu se ze současného § 103 odst. 2 zákona o spotřebních daních vyděluje zvláštní ustanovení o místní příslušnosti správce daně v oblasti správy daně z tabákových výrobků pro zákonem explicitně vymezené činnosti. Jedná se zejména o úkony spojené se zveřejněním ceny pro konečného spotřebitele a administrací tabákových nálepek. Místně příslušným správcem daně je Celní úřad pro Středočeský kraj.

(§ 103 odst. 1 až 3)

Dochází k celkové změně postupu pro určení cen jednotkového balení cigaret pro konečného spotřebitele (viz navržené §§ 103a až 103g zákona o spotřebních daních). Tyto ceny nebudou nadále stanoveny rozhodnutím cenového orgánu podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách a souvisejících předpisů, ale budou ze strany dotčených subjektů (výrobců a dovozců cigaret) pověřenému správci daně navrhovány a následně správcem daně zveřejňovány na webových stránkách. Rovněž bylo přistoupeno k doplnění ustanovení, které jednoznačně stanovuje, že je možné objednávat a odebírat tabákové nálepky s uvedenou cenou pro konečného spotřebitele, která dosud nebyla zveřejněna. Toto ustanovení se vztahuje pouze na úkony činěné odběratelem tabákových nálepek a správcem daně v souvislosti s objednáním a následným odběrem tabákových nálepek, na kterých je uvedena tato dosud nezveřejněná cena. Toto doplnění je učiněno v souladu s cílem zajištění vyšší flexibility procesu stanovení cen cigaret pro konečného spotřebitele. Dále se rovněž specifikuje, že cena cigaret pro konečného spotřebitele nesmí být nižší než součet výše spotřební daně odpovídající navrhované ceně a daně z přidané hodnoty odpovídající této výši spotřební daně.

(§ 103 odst. 5)

Navržená změna souvisí s tím, že se nadále již nebude používat výraz „stanovení cen“, kterým se rozumělo stanovení cen cigaret pro konečného spotřebitele formou rozhodnutí cenového orgánu a jejich zveřejnění v Cenovém věstníku.

(§ 103 rušený odst. 7)

Jelikož je povinnost uvádět cenu cigaret pro konečného spotřebitele na tabákové nálepce uložena § 129 písm. a) zákona o spotřebních daních, ve spojení s § 2 odst. 1 písm. a) bodu 3 vyhlášky č. 82/2019 Sb., navrhuje se vypustit § 103 odst. 7 zákona o spotřebních daních z důvodu nadbytečnosti.

(§ 103 nový odst. 7)

Z důvodu změny postupů v oblasti cen cigaret pro konečného spotřebitele se dále navrhuje upravit formulace ustanovení týkajícího se uvádění cigaret do volného daňového oběhu v tom smyslu, že lze do volného daňového oběhu uvádět pouze cigarety s tabákovou nálepkou zahrnující cenu pro konečného spotřebitele, která je účinná, tj. zveřejněná na webu správce daně, přičemž účinnou se stává dnem následujícím po dni jejího zveřejnění (viz § 103f zákona o spotřebních daních).

(§ 103 odst. 8)

Toto ustanovení reaguje na požadavek „nepostihování“ uvedení cigaret značených tabákovou nálepkou s uvedenou cenou, která neodpovídá ceně pro konečného spotřebitele účinné v době uvedení do volného daňového oběhu, a to pouze pokud cena uvedená na tabákové nálepce odpovídá a) ceně účinné předcházející den tohoto uvedení, nebo b) ceně účinné následující den po tomto uvedení. Opatření reaguje na zkušenosti z aplikační praxe a postihuje situace, kdy dojde ke zpoždění nebo urychlení výrobních či logistických procesů, které dotčené subjekty nemohou efektivně ovlivnit. Zavedení dodatečného časového prostoru pro uvedení cigaret do volného daňového oběhu i s bezprostředně předcházející či následující cenou pro konečného spotřebitele je však striktně omezeno na jeden den. Je chápáno jako nástroj pro řešení výjimečných situací.

(§ 103a až 103g)

Společně se změnami navrženými v § 103 zákona o spotřebních daních se navrhuje nová úprava postupu pro určení cen jednotkového balení cigaret pro konečného spotřebitele. Tyto ceny nebudou nadále stanoveny rozhodnutím cenového orgánu podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách a souvisejících předpisů, ale budou ze strany dotčených subjektů (výrobců a dovozců cigaret) pověřenému správci daně navrhovány a následně tímto správcem daně zveřejňovány na webových stránkách.

K § 103a

Ustanovení obecně zavádí podmínku, že ke zveřejnění ceny může dojít pouze na základě projevu vůle subjektu, tedy podáním návrhu na zveřejnění ceny pro konečného spotřebitele tomuto pověřenému správci daně.

K § 103b

V odstavci 1 se vymezuje okruh subjektů, které mohou podat návrh na zveřejnění ceny pro konečného spotřebitele, a v odstavci 2 se stanovuje, že tento návrh je formulářovým podáním, které lze podat pouze elektronicky. Toto nové podání se tak společně s ostatními podáními podle zákona o spotřebních daních, u nichž je požadavek na formát a strukturu, budou řídit právní úpravou daňového řádu. Bude tak zařazeno ve formulářové vyhlášce. V odstavci 3 jsou dále definovány další povinné náležitosti návrhu na změnu ceny pro konečného spotřebitele, kterými jsou kromě samotné ceny také obchodní název cigaret, počet jejich kusů v jednotkovém balení a určení termínu od kterého má být cena pro konečného spotřebitele účinná. V odstavci 4 je stanoveno, že přílohou předmětného návrhu je vyobrazení jednotkového balení cigaret, pouze však za předpokladu, že se od předcházejícího návrhu změnilo. V odstavci 5 se stanovuje povinnost podat návrh nejpozději dvacátý den v kalendářním měsíci, má-li být cena zveřejněna poslední den tohoto měsíce a účinná od prvního dne měsíce následujícího; tato lhůta je s ohledem na obecná ustanovení daňového řádu o plynutí času v případě, že tento dvacátý den připadá na den pracovního klidu, zachována, je-li návrh podán nejpozději první pracovní den po tomto dvacátém dni kalendářního měsíce. Zároveň se subjektu dává možnost provést zpětvzetí návrhu na zveřejnění ceny pro konečného spotřebitele, a to do dvacátého dne kalendářního měsíce předcházejícího měsíci, od jehož prvního dne má být tato cena pro konečného spotřebitele účinná.

K § 103c

Ustanovení § 103c zákona o spotřebních daních obsahuje speciální úpravu postupu pověřeného správce daně v případech, že ze strany subjektu dojde k podání návrhu, který obsahuje vady, nebo je neúplný (chybí některá z náležitostí podle § 103b odst. 3 nebo 4 zákona o spotřebních daních) či nesprávný (neodpovídá požadavkům podle § 103b odst. 2 zákona o spotřebních daních). Takový návrh se stává posledním dnem pro podání neúčinným. Důvodem pro tuto speciální úpravu je navržený postup zveřejňování cen pro konečného spotřebitele, který neumožňuje použití obecné úpravy pro odstraňování vad podání podle § 74 daňového řádu (stanovujícího obecně správci daně povinnost při zjištění vad vyzvat podatele ve stanovené lhůtě k odstranění vady podání) a zejména fikce stanovená v § 74 odst. 3 daňového řádu, podle které budou-li vady podání odstraněny ve stanovené lhůtě, hledí se na podání, jako by bylo učiněno řádně a včas.

Tento obecný postup není v případě stanovování cen cigaret použitelný. Proto se navrhuje stanovit najisto, že návrh, který má nedostatky podle odstavce 1, je neúčinný posledním dnem, ve kterém může být podán. Subjekt má poté možnost podat podání nové, směřující ke zveřejnění v následujícím termínu pro zveřejnění. Ovšem v případě, že subjekt podá návrh na zveřejnění ceny, který má nedostatky podle odstavce 1, s dostatečným odstupem přede dnem, od kterého by se v případě, že by tyto nedostatky nebyly odstraněny, stal neúčinným (alespoň 3 pracovní dny přede dnem, od kterého neúčinnost nastane), pověřený správce daně jej bezodkladně vyrozumí o nedostatcích podle odstavce 1 a o možnosti změny návrhu. Subjekt pak může do dne, kdy může být návrh nejpozději podán, návrh na zveřejnění ceny upravit a tyto nedostatky odstranit. S takovým vyrozuměním ze strany pověřeného správce daně však může subjekt počítat pouze v případě, že návrh podá nejpozději 3 pracovní dny přede dnem, kdy má nastat neúčinnost návrhu. S ohledem na to, že subjekt může v rámci jednoho návrhu navrhovat zveřejnění ceny více různých druhů cigaret (a udělat např. chybu v počtech pouze u jednoho), navrhuje se dále, že neúčinnost návrhu se bude týkat vždy pouze té konkrétní položky (resp. položek), u kterých došlo k zjištění nedostatků, nikoli návrhu jako celku. O tom, že se návrh nebo jeho část staly neúčinnými, pověřený správce daně pořídí záznam a vyrozumí subjekt. Pověřený správce daně však toto vyrozumění učinit nemusí v případě, že subjekt předtím nereagoval na vyrozumění o možnosti změny návrhu.

K § 103d

V odstavci 1 se stanovuje fixní termín pro zveřejnění ceny cigaret pro konečného spotřebitele, kterým je poslední kalendářní den v měsíci. Ustanovení odstavce 2 definuje obsah zveřejnění ceny pro konečného spotřebitele pověřeným správcem daně. Zveřejňovány jsou obchodní název cigaret, počet kusů cigaret v jednotkovém balení, cena pro konečného spotřebitele, označení navrhovatele, a den, kdy byla cena zveřejněna a od kdy je účinná.

K § 103e

Ustanovení § 103e zákona o spotřebních daních konkretizuje postup pro případ změny nebo zrušení (například z důvodu ukončení distribuce určité značky cigaret v České republice) již zveřejněné ceny pro konečného spotřebitele s tím, že procesní úkony budou činěny obdobným způsobem, jako v případě návrhu na zveřejnění ceny cigaret pro konečného spotřebitele. Při změně sazby daně je cena pro konečného spotřebitele podle ustanovení odstavce 2 zrušena dnem nabytí účinnosti nové sazby daně.

K § 103f

Stanovuje se, že cena pro konečného spotřebitele stává účinnou ode dne následujícího po dni jejího zveřejnění na webových stránkách správce daně. Od tohoto okamžiku je subjekt povinen, s výjimkou zákonem vymezených situací, kdy dojde v případě dovozce či oprávněného příjemce ke zpoždění v dopravě (viz § 103 odst. 8), uvádět do volného daňového oběhu jednotková balení cigaret pouze s tabákovou nálepkou s touto cenou.

K § 103g

Navrhovaná právní úprava řeší situace, kdy jsou zjištěny nedostatky při procesu zveřejnění cen cigaret pro konečného spotřebitele na straně správce daně. Dotčený subjekt může v takovém případě podat stížnost, a to v prekluzivní lhůtě patnácti dnů od zveřejnění ceny. Tato stížnost musí být správcem daně vyřízena ve lhůtě tří pracovních dnů ode dne podání a v případě kladného vyřízení musí být toto nejpozději první pracovní den po vyřízení zveřejněno. Toto ustanovení se netýká chyb a opomenutí ze strany dotčeného subjektu, kterých se dopustí při procesu zveřejnění cen cigaret pro konečného spotřebitele. Navržený velmi rychlý proces odráží obecný princip navržené úpravy zveřejňování cen cigaret, totiž rychlost úkonů a úzkou spolupráci subjektů a správce daně. Pokud je stížnost správcem daně shledána plně nebo částečně důvodnou, provede tento opatření k nápravě. V případě, kdy je opatření k nápravě provedeno dodatečným zveřejněním ceny, pohlíží se na tuto cenu tak, jako by k jejímu zveřejnění správcem daně došlo řádně a včas. To v praktické rovině znamená zejména, že jednotková balení cigaret uvedená subjektem do volného daňového oběhu v době, kdy byla pověřeným správcem daně zveřejněna chybná cena pro konečného spotřebitele (tj. uvedená do volného daňového oběhu s tabákovými nálepkami s jinou než zveřejněnou cenou, která však odpovídá ceně dodatečně zveřejněné), byla v případě, že byla tato cena pověřeným správcem daně dodatečně zveřejněna v rámci opatření k nápravě, do volného daňového oběhu reálně uvedena v souladu se zákonem. Obdobně se pohlíží na situaci, kdy došlo pochybením ze strany pověřeného správce daně ke zrušení ceny nebo ke zveřejnění ceny, ke kterému nemělo dojít.

(§ 105 odst. 2 písm. b))

Rozšiřuje se osvobození od spotřební daně pro tabákové výrobky znehodnocené nebo zničené v režimu podmíněného osvobození od daně o další případy, a to v souladu s článkem 17 směrnice 2011/64/EU. Dosud byly v rámci tohoto ustanovení osvobozeny jen znehodnocené či zničené výrobky, které byly určeny pro vývoz nebo dopravu do jiného členského státu v režimu podmíněného osvobození od daně. Na základě nové úpravy budou moci být osvobozeny i ostatní zničené nebo znehodnocené výrobky, které se nachází v režimu podmíněného osvobození od daně a z obchodního nebo technologického hlediska je do volného daňového oběhu není možné uvést. Jedná se zejména o výrobky znehodnocené v důsledku technologické poruchy nebo vlivem vyšší moci, například při napadení červotočem tabákovým nebo plísní.

(§ 105 odst. 3)

V návaznosti na provedenou úpravu v § 105 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebních daních se do textu odstavce 3 navrhuje doplnit postup správce daně i pro případ, kdy došlo ke zničení tabákových výrobků. Analogicky i v tomto případě bude sepsán správcem daně protokol.

(§ 106)

Navrhuje se upřesnit název a formulaci nového § 106 odst. 1 zákona o spotřebních daních tak, aby bylo z textu ustanovení zcela zřejmé, že daňové doklady vztahující se k jednotkovým balením cigaret musí obsahovat cenu pro konečného spotřebitele, která je shodná s cenou uvedenou na tabákové nálepce, kterými jsou tato jednotková balení označena. V odstavci 2 se dále rozšiřují způsoby prokázání zdanění tabákových výrobků o možnost využití tabákové nálepky. Tabáková nálepka potvrzuje pravost výrobků a slouží také jako tzv. bezpečnostní prvek dle zákona č. 110/1997 o potravinách a tabákových výrobcích. V České republice plní rovněž velmi důležitou funkci v oblasti fiskální politiky, neboť jejím prostřednictvím je vybírána spotřební daň. Jednotková balení tabákových výrobků označená tabákovou nálepkou a uvedená do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky tedy sama o sobě prokazují, že spotřební daň z těchto výrobků byla již uhrazena, případně zajištěna. Podmínkou však je, že musí jít o řádně značené tabákové výrobky. Prokázání zdanění tedy nebude možné uznat například při detekování jednotkových balení cigaret označených tabákovou nálepkou s písmenem, které již neodpovídá aktuální výší sazby spotřební daně. Prokazování zdanění výrobků tabákovou nálepkou lze analogicky využít i u ostatních tabákových výrobků, zahřívaných tabákových výrobků a výrobků souvisejících s tabákovými výrobky, neboť jsou rovněž značeny tabákovou nálepkou. Cílem této úpravy je zjednodušit proces kontroly zdanění všech těchto skupin výrobků pro správce daně současně snížit administrativní zátěž kontrolovaným subjektům, pro které může být z provozních a jiných důvodů obtížné zajistit, aby v jednom místě a v jednom okamžiku měly k dispozici jak doklady podle § 5 zákona o spotřebních daních, tak předmětné výrobky.

(§ 107)

Jedná se o legislativně technickou změnu spočívající v odstranění prázdných odstavců a přečíslováním odstavců ostatních.

(§ 109 odst. 2 a 3)

V návaznosti na vypuštění prázdných odstavců a související přečíslování zbylých odstavců v § 118 a § 119 zákona o spotřebních daních se navrhuje legislativně technická změna spočívající v úpravě odkazů, bez věcného dopadu.

(§ 110 odst. 2)

Navrženou změnou se upřesňuje, že cigarety uvedené do volného daňového oběhu nelze konečnému spotřebiteli prodávat za cenu nižší, než je uvedeno na tabákové nálepce, kterou je toto jednotkové balení označeno.

(§ 111 odst. 1)

Jedná se o legislativně technickou úpravu, jejímž cílem je explicitně vymezit okruh subjektů, které jsou oprávněny v případě ukončení výroby nebo prohlášení konkurzu prodávat cigarety konečnému spotřebiteli za cenu nižší, než je uvedeno na tabákové nálepce.

(§ 114 odst. 2 až 7)

V § 114 zákona o spotřebních daních se navrhuje přečíslování odstavců tak, aby paragraf v souladu s dobrou legislativní praxí neobsahoval prázdné odstavce.

(§ 114 odst. 1)

V návaznosti na vypuštění prázdných odstavců a související přečíslování se navrhuje legislativně technická změna spočívající v úpravě odkazu, bez věcného dopadu.

(§ 114 odst. 2)

Vzhledem ke skutečnosti, že značení tabákových výrobků může na daňovém území České republiky provádět nejenom výrobce tabákových výrobků, ale i subjekt, který provozuje distribuční daňový sklad a tabákové výrobky do tohoto skladu dopravuje v režimu podmíněného osvobození od daně, navrhuje se zpřesnění vymezení okruhu subjektů, které jsou oprávněny toto značení provádět. Změna tohoto ustanovení odráží existující aplikační praxi.

(§ 114 odst. 5)

Z důvodu nadbytečnosti se z textu ustanovení navrhuje vypustit explicitní odkazy na ustanovení, která pokrývají případy, kdy nemusí být tabákové výrobky značeny tabákovou nálepkou.

(§ 114a odst. 3)

Dochází k rozšíření působnosti tohoto ustanovení na další výrobky, které podléhají na daňovém území České republiky povinnému značení tabákovou nálepkou. Jedná se zejména o ostatní tabákové výrobky a výrobky související s tabákovými výrobky. Všechny tyto výrobky značené tabákovou nálepkou, které byly v době jejich uvedení do volného daňového oběhu značeny v souladu tímto zákonem a prováděcím předpisem, budou považovány za řádně značené.

(§ 114a odst. 4)

Toto ustanovení je vkládáno z důvodu zajištění speciality přestupku uvedeného v § 135l zákona o spotřebních daních vůči přestupku uvedenému v § 135q odst. 2 písm. b) zákona o spotřebních daních. Cílem je jednoznačné rozlišení případů, kdy jsou cigarety výrobci, dovozci nebo oprávněnými příjemci uváděny do volného daňového oběhu s jinou, než účinnou cenou pro konečného spotřebitele, avšak v ostatních parametrech je značení těchto cigaret kvalifikováno jako bezvadné. V tomto případě se sice jedná o přestupek posuzovaný dle § 135l zákona o spotřebních daních s možností uložit pokutu až do výše 1 mil. Kč, ale takto označené cigarety již nejsou považovány za tabákový výrobek značený nesprávným způsobem a postihovány dle § 135q odst. 2 písm. b) zákona o spotřebních daních s možností uložit pokutu až do výše 50 mil. Kč.

(§ 116 odst. 1)

V souladu s aplikační praxí se rozšiřuje a zpřesňuje dikce tohoto ustanovení, tak, aby jím byly pokryty všechny situace, kdy je spotřební daň z tabákových výrobků stanovena na základě daňového přiznání, a nikoliv na základě objednávky a řádného použití tabákové nálepky (např. pokud dojde k zajištění neznačených tabákových výrobků).

(§ 118 odst. 2 až 13)

V § 118 zákona o spotřebních daních se navrhuje odstranění prázdných odstavců a přečíslování ostatních odstavců tak, aby paragraf v souladu s dobrou legislativní praxí neobsahoval prázdné odstavce.

(§ 118 odst. 1)

Dochází ke zpřesnění dikce tohoto ustanovení tak, aby byly explicitně vymezeny všechny subjekty oprávněné k úkonům činěným v souvislosti s nakládáním s tabákovými nálepkami na daňovém území České republiky.

(§ 118 odst. 2)

V návaznosti na navržené zrušení § 103 odst. 2 zákona o spotřebních daních, kde se podle dosavadní úpravy definuje osoba, která může být výrobcem nebo dovozcem zároveň pověřena k podání návrhu na stanovení ceny pro konečného spotřebitele, se navrhuje zrušit i podmínku v § 118 odst. 2 zákona o spotřebních daních, omezující okruh osob, které lze pověřit odběrem tabákových nálepek, pouze na takové osoby.

(§ 118 odst. 3)

Analogicky s úpravou činěnou v § 118 odst. 1 zákona o spotřebních daních se navrhuje i v odstavci 3 zpřesnění okruhu subjektů oprávněných k úkonům činěným v souvislosti s nakládáním s tabákovými nálepkami. Dále dochází k legislativně technickému upřesnění souvisejícímu s přečíslováním odstavců v tomto paragrafu.

(§ 118 odst. 10)

V návaznosti na vypuštění prázdných odstavců a související přečíslování odstavců ostatních se navrhuje legislativně technická změna spočívající v úpravě odkazu, bez věcného dopadu.

(§ 119 rušené odst. 4 a 5)

V § 119 zákona o spotřebních daních se navrhuje odstranění prázdného odstavce a přečíslování dalších odstavců tak, aby paragraf v souladu s dobrou legislativní praxí neobsahoval prázdné odstavce.

(§ 119 odst. 3 písm. a))

V souladu s obecnou právní úpravou zajištění daně z vybraných výrobků podle § 21 odst. 1 zákona o spotřebních daních se navrhuje i v případě zajištění hodnoty tabákových nálepek nahradit finanční záruku zárukou bankovní. V případě bankovní záruky se jedná o jednu z forem finanční záruky, kdy navrhovaná úprava byla již předmětem původní úpravy zákona o spotřebních daních (k rozšíření z bankovní záruky na finanční došlo v souvislosti s novelou občanského zákoníku k 1. lednu 2014). V případě bankovní záruky se jedná o nejjistější formu finanční záruky, jejímž výstavcem může být pouze banka, zahraniční banka nebo spořitelní a úvěrní družstvo podle § 2029 občanského zákoníku. Výstavce bankovní záruky musí být držitelem bankovní licence nebo povolení družstevní záložny udělené Českou národní bankou. Dle ustanovení § 1 odst. 6 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, může bankovní činnosti na území České republiky vykonávat rovněž zahraniční banka prostřednictvím své pobočky. Seznam bank a poboček zahraničních bank působících na území České republiky vede Česká národní banka. Navrhovanou úpravou dochází k sjednocení možností poskytování zajištění (kauce) podle zákona o spotřebních daních, zákona č. 307/2013 Sb., o povinném značení lihu a zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách.

(§ 119 odst. 3 písm. b))

Část ustanovení se navrhuje zrušit pro nadbytečnost a dále pro odstranění pochybností ve vztahu k ostatním právním úpravám zakotvujícím obdobný institut, ve kterých není toto ustanovení obsaženo s tím, že úrok v těchto případech též nevzniká. Ve spotřebních daních se jedná například o zasílání vybraných výrobků mezi členskými státy, dále v oblasti hazardních her například o složení peněžních prostředků na zvláštní účet Ministerstva financí za účelem poskytnutí kauce jako podmínky pro vydání povolení k provozování hazardních her nebo o zajištění cla složením částky podle celních předpisů. Složiteli zde nevzniká nárok na úrok ze složené částky, a to v souladu s daňovým řádem, který v tomto případě s vyplácením úroku nepočítá (úročení zajištění daně by muselo být explicitně umožněno zákonem). Podle daňového řádu tedy vzniká úrok pouze tam, kde to zákon explicitně stanoví. Subjektu pak podle § 251a daňového řádu vzniká úrok, pokud dojde k naplnění podmínek pro jeho vznik. Zvláštní účty, na nichž jsou prostředky složeny, jsou vedeny u České národní banky a jsou bezúročné, tedy ani zde žádný příjem z úroků nevznikne.

(§ 122a odst. 1 písm. b))

Obdobně jako u ostatních výskytů v zákoně o spotřebních daních se vypouští text, dle kterého se žádost o úřední dozor nad zničením tabákových nálepek podává ve formátu a struktuře, která je stanovena na základě zveřejnění správcem daně způsobem umožňujícím dálkový přístup.

Obdobně jako v ostatních případech však též toto vypuštění neznamená skutečnost, že by již nově neměl být stanoven požadavek na formát a strukturu tohoto podání. Na rozdíl od ostatních podání, jejichž formát a struktura doposud byly stanoveny na základě zveřejnění správcem daně způsobem umožňujícím dálkový přístup a která se nově prohlašují za formulářová podání a budou tak zahrnuta ve formulářové vyhlášce obsahující formulářová podání v oblasti spotřebních daní, čímž dojde i ke stanovení jejich formátu a struktury (k tomu více viz důvodovou zprávu k novelizaci § 28e odst. 2 úvodní části ustanovení zákona o spotřebních daních) však bude tento formulář zahrnut do vyhlášky č. 82/2019 Sb., o tabákových nálepkách, ve znění pozdějších předpisů Je tomu tak proto, že se jedná o podání týkající se tabákových nálepek, přičemž formuláře týkající se tabákových nálepek jsou upraveny právě v této vyhlášce.

(§ 126 odst. 1)

Navrhuje se, aby v případech, kdy subjekt splňuje zákonem stanovené podmínky, mohl správce daně rozhodnout o snížení zajištění hodnoty tabákových nálepek, a to až o 50 %. Adekvátně správce daně může rozhodnout o snížení části úhrady tabákových nálepek při jejich odebrání. V obou případech i nadále platí, že 100 % hodnoty tabákových nálepek musí být uhrazeno do 60 dnů od jejich odebrání. Současně dochází z důvodu zvýšení přehlednosti k přesunu věcného obsahu původních odstavců 2 a 3 do odstavce 1.

(§ 126 odst. 2 a 3)

Text v § 126 odst. 2 a 3 zákona o spotřebních daních se zrušuje z důvodu přesunutí věcného obsahu těchto ustanovení do § 126 odst. 1 zákona o spotřebních daních.

(§ 129 písm. g))

Současné ustanovení § 129 písm. g zákona o spotřebních daních se navrhuje zrušit, neboť věcně se postup týkající se zveřejnění ceny pro konečného spotřebitele nově komplexně upravuje přímo v zákoně o spotřebních daních (§ 103 až 103g). Podání návrhu na zveřejnění ceny pro konečného spotřebitele se navrhuje podřídit právní úpravě daňového řádu a tím pádem jej zařadit do formulářové vyhlášky. V návaznosti na zrušení písm. g) se navrhuje zrušit i vyhláška č. 275/2005 Sb., kterou se stanoví postup při zpracování návrhů cen pro konečného spotřebitele u cigaret a při změnách těchto cen. Nově navržené znění ustanovení § 129 písm. g zákona o spotřebních daních navazuje na změnu provedenou v § 122a odst. 1 písm. b) bodu 2 zákona o spotřebních daních. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o podání týkající se tabákových nálepek, navrhuje se formulář o úřední dozor nad zničením tabákových nálepek a způsob jeho podání upravit právě ve vyhlášce týkající se tabákových nálepek, která již některé formuláře týkající se tabákových nálepek obsahuje.

(§ 130f, § 130m a § 130w)

K rušenému § 130f

Zrušuje se zvláštní ustanovení o zahřívaných tabákových výrobcích značených nesprávným způsobem, a to z důvodu změny § 114a odst. 3 zákona o spotřebních daních, které bude aplikováno na všechny výrobky podléhající povinnému značení tabákovou nálepkou.

K rušenému § 130m

Zrušuje se zvláštní ustanovení o ostatních tabákových výrobcích značených nesprávným způsobem, a to z důvodu změny § 114a odst. 3 zákona o spotřebních daních, které bude aplikováno na všechny výrobky podléhající povinnému značení tabákovou nálepkou.

K rušenému § 130w

Zrušuje se zvláštní ustanovení o výrobcích souvisejících s tabákovými výrobky značených nesprávným způsobem, a to z důvodu změny § 114a odst. 3 zákona o spotřebních daních, které bude aplikováno na všechny výrobky podléhající povinnému značení tabákovou nálepkou.

(§ 131a odst. 1 písm. a))

Navrženým ustanovením je upřesněno, že plátcem daně není kromě osoby, která použila surový tabák pro jiný účel než výrobu tabákových výrobků, ani osoba, která jej použila pro výrobu zahřívaných tabákových výrobků, ostatních tabákových výrobků nebo výrobků souvisejících s tabákovými výrobky. Rovněž je upřesněno, že plátcem daně není dále kromě osoby, která použila surový tabák pro jiný účel než jeho dodání pro výrobu tabákových výrobků, ani osoba, která jej použila pro dodání pro výrobu zahřívaných tabákových výrobků, ostatních tabákových výrobků nebo výrobků souvisejících s tabákovými výrobky.

(§ 131a odst. 1 písm. b))

Podle dosavadní právní úpravy byl plátcem subjekt, který neprokázal původ, účel použití nebo identifikaci osoby, které byl nebo má být dodán surový tabák a u kterého byl surový tabák zjištěný. Dokazování těchto skutečností však bylo v praxi problematické. Subjekty správci daně předkládaly účelově vytvořené doklady a smlouvy o smlouvě budoucí, přičemž prokazování účelovosti těchto dokumentů bylo pro správce daně nepřiměřené a často neúnosné břemeno. Novelizace tak vymezuje plátce pomocí nesporné právní skutečnosti, a to zjištění surového tabáku u osoby, která není oprávněna s ním nakládat. Novelizace správci daně rovněž zjednoduší kontrolu plnění daňové povinnosti ze surového tabáku, protože se odstraní prověřování dokladů a smluv prokazujících původ surového tabáku, účelu jeho použití a identifikace odběratelů. Novelizace sníží riziko daňových úniků při současném zlepšení efektivity výběru spotřební daně (např. z tabáku ke kouření, protože surový tabák byl prodáván v maloobchodě a používán k ruční výrobě cigaret). K bodu 1 Registrace osob skladujících surový tabák je upravena v ustanoveních § 134zh až § 134zz zákona o spotřebních daních. Registrace je povinností každé osoby, která skladuje surový tabák pro jiný účel než pro výrobu tabákových výrobků, zahřívaných tabákových výrobků, ostatních tabákových výrobků nebo výrobků souvisejících s tabákovými výrobky. K bodu 2 Tabák užitý pro výrobu tabákových výrobků, zahřívaných tabákových výrobků, ostatních tabákových výrobků nebo výrobků souvisejících s tabákovými výrobky není zdaněn daní ze surového tabáku, protože tabákové výrobky jsou zdaněny daní podle jiné části zákona o spotřebních daních. K bodu 3 Doprava surového tabáku na daňovém území České republiky musí být provázena dokladem podle § 134zzb zákona o spotřebních daních, který je osoba dopravující tento tabák povinna na vyžádání předložit správci daně. Přijetí a odeslání surového tabáku zároveň musí být správci daně předem oznámeno podle § 134zza zákona o spotřebních daních, včetně údajů o dopravci.

(§ 131a odst. 2)

V praxi dochází k případům, kdy se surový tabák stane nepoužitelným vlivem plísně, vlhkosti nebo parazitů. Již podle dosavadní správní praxe bylo v některých případech umožněno registrované osobě skladující surový tabák takový tabák znehodnotit nebo zničit bez vzniku daňové povinnosti s odůvodněním, že znehodnocení nebo zničení nespadá pod pojem „použití“. Praxe však byla nejednotná a chyběla zákonná procesní úprava podmínek tohoto znehodnocení nebo zničení. Nové ustanovení proto výslovně umožňuje znehodnocení nebo zničení surového tabáku bez vzniku daňové povinnosti a zároveň stanovuje povinnost přítomnosti úředních osob správce daně. Znehodnocení surového tabáku v odůvodněných případech podle pokynů a za přítomnosti úředních osob správce daně, nebo zničení surového tabáku za jejich přítomnosti, nebude skutečností zakládající status plátce daně ani vznik daňové povinnosti. Podmínkou pro aplikaci tohoto postupu je, aby k němu došlo pouze na základě žádosti subjektu, který se surovým tabákem oprávněně nakládá.

(§ 131a odst. 5)

Tímto ustanovením se obdobně jako v případě vybraných výrobků jednoznačně vymezuje princip solidární odpovědnosti subjektů v případě, že nakládají se surovým tabákem v rozporu s tímto zákonem a stanou se tak plátci daně ze surového tabáku. Za úhradu této daně dotčené subjekty odpovídají společně a nerozdílně.

(§ 131b odst. 2 písm. b) bod 1)

Navrženým ustanovením je upřesněno, že surovým tabákem se rovněž rozumí zbytky listů nebo jiných částí rostlin tabák, které vznikají při výrobě zahřívaných tabákových výrobků, ostatních tabákových výrobků nebo výrobků souvisejících s tabákovými výrobky.

(§ 131c písm. a) body 1 a 2)

Navrženým ustanovením je upřesněno, že daňová povinnost vzniká rovněž dnem použití surového tabáku pro jiný účel než výrobu zahřívaných tabákových výrobků, ostatních tabákových výrobků nebo výrobků souvisejících s tabákovými výrobky a pro jiný účel než pro dodání surového tabáku pro výrobu zahřívaných tabákových výrobků, ostatních tabákových výrobků nebo výrobků souvisejících s tabákovými výrobky.

(§ 131c písm. b))

Podle dosavadní právní úpravy daňová povinnost vznikala subjektu, který neprokázal původ, účel použití surového tabáku nebo identifikaci osoby, které byl nebo má být surový tabák dodán. Dokazování těchto skutečností však bylo v praxi problematické. Subjekty správci daně předkládaly účelově vytvořené doklady a smlouvy o smlouvě budoucí, přičemž prokazování účelovosti těchto dokumentů bylo pro správce daně nepřiměřené a často neúnosné břemeno. Novelizace tak váže vznik daňové povinnosti na nespornou právní skutečnost, a to zjištění surového tabáku u osoby, která není oprávněna s ním nakládat. Novelizace správci daně zjednoduší kontrolu plnění daňové povinnosti ze surového tabáku, protože se odstraní prověřování dokladů a smluv prokazujících původ surového tabáku, účelu jeho použití a identifikace odběratelů. Novelizace rovněž sníží riziko daňových úniků při současném zlepšení efektivity výběru spotřební daně (např. z tabáku ke kouření, protože surový tabák byl prodáván v maloobchodě a používán k ruční výrobě cigaret).

K bodu 1 Registrace osob skladujících surový tabák je upravena v ustanoveních § 134zh až § 134zz zákona o spotřebních daních. Registrace je povinností každé osoby, která skladuje surový tabák pro jiný účel než pro výrobu tabákových výrobků, zahřívaných tabákových výrobků, ostatních tabákových výrobků nebo výrobků souvisejících s tabákovými výrobky. K bodu 2 Tabák užitý pro výrobu tabákových výrobků, zahřívaných tabákových výrobků, ostatních tabákových výrobků nebo výrobků souvisejících s tabákovými výrobky není zdaněn daní ze surového tabáku, protože tyto výrobky jsou zdaněny vlastní daní jiné části zákona o spotřebních daních. K bodu 3 Doprava surového tabáku na daňovém území České republiky musí být provázena dokladem podle § 134zzb zákona o spotřebních daních, který je osoba dopravující tento tabák povinna na vyžádání předložit správci daně. Přijetí a odeslání surového tabáku zároveň musí být správci daně předem oznámeno podle § 134zza zákona o spotřebních daních, včetně údajů o dopravci.

(§ 131d)

Oproti obecnému pravidlu o zaokrouhlování v § 10 odst. 2 zákona o spotřebních daních se pro surový tabák stejně jako v případě tabáku ke kouření upravuje způsob zaokrouhlování tak, že se bude zaokrouhlovat tři desetinná místa s tím, že bude aplikováno pravidlo zaokrouhlování na celé gramy nahoru.

(§ 131g nadpis)

Dochází k vypuštění výrazu „dodatečné daňové přiznání“ v nadpisu pro nadbytečnost (viz též odůvodnění k § 131g odst. 2 zákona o spotřebních daních).

(§ 131g odst. 2)

Z důvodu zvýšení právní jistoty dotčených subjektů i správce daně se vypouští speciální ustanovení o šestiměsíční lhůtě pro podání dodatečného daňového přiznání na nižší daň ze surového tabáku. Předmětná lhůta se dále bude řídit pouze ustanoveními v daňovém řádu (§ 141 a § 148). Tato lhůta činí v případech, kdy není prodlužována nebo stavěna, tři roky a počíná běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení. Předmětnou úpravou dojde ke snížení administrativních nákladů na straně správce daně v důsledku snížení četnosti daňových kontrol tohoto typu. Rozsudky nejvyšších správních soudů (např. 1 Ans 1/2007 nebo 5 Ans 4/2011) v této souvislosti dospěly k závěru, že daňová kontrola není sice primárně zaměřena k tomu, aby vyhledávala pochybení daňového subjektu, které jej vedlo k zaplacení daně vyšší, než mu zákon ukládá, pokud už však takové pochybení vyjde najevo a daňový subjekt na to správce daně upozorní, nelze toto zjištění přehlížet, a to bez ohledu na speciální lhůty stanovené v zákoně o spotřebních daních. Z tohoto důvodu se jeví stanovení speciální lhůty pro podání dodatečného daňového přiznání k dani ze surového tabáku za redundantní.

(§ 132 odst. 4)

V navrhované úpravě dochází k aktualizaci prováděcích předpisů ke směrnici Rady (EU) 2020/1151, kterou se mění směrnice 92/83/EHS o harmonizaci struktury spotřebních daní z alkoholu a alkoholických nápojů.

(§ 133)

Vzhledem k četnosti změn v tomto paragrafu byl zvolen legislativní koncept změny celého § 133 zákona o spotřebních daních. K odstavci 1 V reakci na novou právní úpravu ustanovení § 82 zákona o spotřebních daních, která stanoví podmínky nezávislosti malého nezávislého pivovaru, se rovněž revidují ustanovení týkající se podmínek nezávislosti pro vydání osvědčení pro účely uplatnění snížené sazby daně v jiném členském státě. V novém ustanovení § 133 odst. 1 písmenech a) a b) zákona o spotřebních daních se souhrnně stanoví, za jakých podmínek výrobce alkoholického výrobku splňuje podmínky nezávislosti. Jedná se jak o právní a hospodářskou nezávislost, tak o výrobní nezávislost, kdy výrobce nebo vlastník daňového skladu daného vybraného výrobku nejsou právně, hospodářsky nebo výrobně závislí na jiném výrobci daného druhu vybraných výrobků nebo vlastníkovi jiného daňového skladu pro výrobu daného druhu vybraných výrobků. Co se rozumí jednotlivými závislostmi, se dále specifikuje v nových ustanoveních § 133 odst. 2 až 5 zákona o spotřebních daních. K odstavci 2 V navrhované úpravě se vymezují konkrétní podmínky, za kterých je pro účely vydání osvědčení pro účely uplatnění snížené sazby daně v jiném členském státě výrobce daného druhu vybraného výrobku nebo vlastník jiného daňového skladu pro výrobu daného druhu vybraných výrobků provozovaného tímto výrobcem právně závislým na jiném výrobci daného druhu vybraných výrobků nebo vlastníkovi jiného daňového skladu pro výrobu daného druhu vybraných výrobků. Znamená to například, že pro stanovení právní nezávislosti výrobce piva platí, že nemůže být závislý na jiném výrobci piva nebo vlastníkovi daňového skladu piva, ale může existovat právní závislost mezi tímto výrobcem piva a výrobcem lihu nebo vlastníkovi daňového skladu lihu. Podle nové právní úpravy je závislým takový výrobce daného vybraného výrobku nebo vlastník daňového skladu pro výrobu daného vybraného výrobku provozovaný tímto výrobcem, na/ve kterém jiný výrobce daného vybraného výrobku nebo vlastník jiného daňového skladu pro výrobu daného vybraného výrobku může přímo či nepřímo uplatňovat převažující vliv. Dále se v ustanovení navrhuje, že závislým je také výrobce daného vybraného výrobku nebo vlastník daňového skladu pro výrobu daného vybraného výrobku provozovaný tímto výrobcem, který může na/v výrobce daného vybraného výrobku nebo vlastníka jiného daňového skladu pro výrobu daného vybraného výrobku uplatňovat převažující vliv, čímž je zajištěna obousměrnost posuzování závislosti. Navrhovaná úprava řeší závislost výrobce daného vybraného výrobku nebo vlastníka daňového skladu daného vybraného výrobku také v případě, že na něj či v něm může uplatňovat převažující vliv osoba, která uplatňuje takový vliv v jiném výrobci daného vybraného výrobku nebo ve vlastníkovi jiného daňového skladu pro výrobu daného vybraného výrobku. Hospodářské subjekty mohou být tedy závislé nejen na úrovni výrobců nebo vlastníků daňových skladů, ale i na úrovni jiných osob, které vykonávají ve výrobci nebo vlastníkovi daňového skladu přímo či nepřímo (prostřednictvím dalších osob) převažující vliv. Při řešení otázky, zda je daný výrobce s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu právně nezávislý, bude vždy rozhodující výchozí pravidlo, zda dotčené osoby mohou přímo či nepřímo (i prostřednictvím různých osob, ať už právnických či fyzických, v různém hierarchickém uspořádání) uplatňovat převažující (nikoli marginální) vliv (přitom nemusí dojít k faktickému uplatnění vlivu, ale postačí pouhá a reálná možnost uplatnění převažujícího vlivu). V tomto směru je výchozí pravidlo formulováno obecně a široce, což odpovídá závěrům SDEU ve věci C-83/08 (Glückauf Brauerei GmbH), podle nichž existence strukturálního propojení mezi různými pivovary (ve smyslu subjektů provozujících či vlastnících tyto pivovary) z hlediska obchodních podílů nebo hlasovacích práv a rovněž v oblasti řídících funkcí diskvalifikuje propojené subjekty s ohledem na absenci nezávislosti. Poslední podmínkou se navrhuje fikce, že výrobce daného druhu vybraného výrobku nebo vlastník daňového skladu pro daný druh vybraného výrobku provozující více než jeden daňový sklad pro daný druh vybraného výrobku, nebo vlastnící většinový podíl ve více než jednom daňovém skladu jsou také považováni za závislé. K odstavci 3 V navrhované úpravě třetího odstavce § 133 zákona o spotřebních daních se vymezují konkrétní podmínky, za kterých je pro účely vydání osvědčení pro účely uplatnění snížené sazby daně v jiném členském státě výrobce daného druhu vybraného výrobku nebo vlastník daňového skladu pro výrobu daného druhu vybraných výrobků provozovaný tímto výrobcem hospodářsky závislým na jiném výrobci daného druhu vybraných výrobků nebo vlastníkovi jiného daňového skladu pro výrobu daného druhu vybraných výrobků. Znamená to například, že pro stanovení hospodářské nezávislosti výrobce piva platí, že nemůže být závislý na jiném výrobci piva nebo vlastníkovi daňového skladu piva, ale může existovat právní závislost mezi tímto výrobcem piva a výrobcem lihu nebo vlastníkovi daňového skladu lihu. Na základě nové právní úpravy pokud výrobce daného vybraného výrobku nebo vlastník daňového skladu pro výrobu daného vybraného výrobku provozovaný tímto výrobcem je omezen ve své schopnosti samostatně přijímat obchodní rozhodnutí zejména z důvodu, že jiný výrobce daného vybraného výrobku nebo vlastník daňového skladu pro výrobu daného vybraného výrobku může na ně uplatňovat přímo či nepřímo převažující vliv nebo že s nimi uzavřeli dohodu podle zákona upravujícího hospodářskou soutěž nebo že jednají tak, že je omezena jejich schopnost samostatně přijímat obchodní rozhodnutí, jsou považováni za hospodářsky závislé. Výrobce daného vybraného výrobku nebo vlastník daňového skladu pro výrobu daného vybraného výrobku provozovaný tímto výrobcem jsou hospodářsky závislými také v případech, kdy na ně/v nich třetí osoba může uplatňovat převažující vliv nebo s ní uzavřeli dohodu podle zákona upravujícího hospodářskou soutěž. V tomto případě se zachovává prostor pro správní uvážení správce daně při posuzování, zda jsou dotčené osoby nezávislé nebo naopak závislé na jiných osobách. Pro posouzení bude návodné, zda mezi množinou sledovaných osob, jejichž hospodářské propojení je posuzováno, byla uzavřena dohoda podle zákona upravujícího hospodářskou soutěž. Tato dohoda přitom nemusí spočívat pouze ve formálních dohodách, ale rovněž v jednání ve shodě. Taková dohoda či jednání nicméně pro účel posouzení hospodářské závislosti malých nezávislých výrobců alkoholických výrobků nemusí přímo docílit narušení hospodářské soutěže ani k ní směřovat; stačí, že výrobce daného vybraného výrobku nebo vlastník daňového skladu pro výrobu daného vybraného výrobku provozovaný tímto výrobcem v důsledku takové dohody je omezen ve schopnosti samostatně přijímat obchodní rozhodnutí. Není při tom úmyslem předkladatele, aby se jako dohoda zapříčiňující ztrátu hospodářské nezávislosti posuzovala jakákoli dohoda mezi výrobci daného druhu vybraného výrobku (resp. vlastníky daňového skladu pro výrobu daného druhu vybraného výrobku provozované těmito výrobci) ke snížení výrobních či distribučních nákladů, ale pouze taková, která má za následek omezení schopnosti samostatně přijímat obchodní rozhodnutí. Například dohoda o společném nákupu surovin pro výrobu daného druhu vybraného výrobku nebo o spolupráci při distribuci (sdílení nákladů na dopravu daného druhu vybraného výrobku koncovým zákazníkům) by neměla zapříčinit ztrátu hospodářské nezávislosti; naopak dohody o výlučném odběru výrobních surovin nebo výlučné distribuci je třeba hodnotit jako zapříčiňující ztrátu hospodářské nezávislosti a tím pádem i ztrátu statusu malého nezávislého výrobce. K odstavci 4 V navrhované úpravě čtvrtého odstavce § 133 zákona o spotřebních daních se definuje, že převažující vliv na výrobce daného druhu vybraného výrobku nebo vlastníka daňového skladu pro výrobu daného druhu vybraných výrobků provozovaného tímto výrobcem nebo v tomto výrobci nebo vlastníkovi daňové skladu uplatňuje osoba vždy, pokud vlastní většinový podíl nebo disponují většinou hlasovacích práv tohoto výrobce nebo vlastníka daňového skladu pro výrobu daného druhu vybraných výrobků provozovaného tímto výrobcem. Tato definice je zásadní pro posuzování právní a hospodářské závislosti. V praxi se tato úprava projeví daným rozhodovacím kritériem, kdy pro posouzení, zda konkrétní osoba uplatňuje převažující vliv ve výrobci daného druhu vybraného výrobku či vlastníkovi daňového skladu pro výrobu daného druhu vybraných výrobků provozovaného tímto výrobcem je její většinový podíl či většina hlasovacích práv. Ustanovení je také doplněno o osobu, která se podílí na obchodním vedení více než jednoho výrobce daného druhu vybraných výrobků nebo vlastníka daňového skladu pro výrobu daného druhu vybraných výrobků provozovaného tímto výrobcem tak, aby v zákoně o spotřebních daních byly zahrnuty do posuzování převažujícího vlivu také osoby, které se podílí na obchodním vedení výrobců (nejčastěji jednatelé). Předpokládá se, že jednatel, který jedná za více než jednoho výrobce (vlastníka daňového skladu), automaticky může uplatňovat ve všech výrobcích (vlastnících daňových skladů) převažující vliv. Další konkrétní příklady jsou uvedeny k novému § 82 odst. 5 zákona o spotřebních daních. K odstavci 5 Do navrhované úpravy pátého odstavce § 133 zákona o spotřebních daních se z původního ustanovení § 133 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních přesouvají podmínky výrobní nezávislosti pro účely vydání osvědčení pro uplatnění snížené sazby daně v jiném členském státě. Z věcného pohledu nedochází ke změně, pouze podmínka chybějícího hlavního výrobního souboru se omezuje na výrobu piva (u výroby ostatních vybraných výrobků se toto kritérium již neuplatní), přičemž hlavní výrobní soubor je nově definován v ustanovení § 82 zákona o spotřebních daních.

(§ 133a a § 133b)

K § 133a

K odstavci 1 Podle tohoto ustanovení správce daně nezamítne žádost o vydání osvědčení pro účely uplatnění snížené sazby spotřební daně v jiném členském státě v případě, že takovou žádost podá některý z dvou nebo více právně či hospodářsky závislých výrobců alkoholických nápojů (s výjimkou lihu) nebo ten výrobce, který vyrábí daný druh výrobků v licenci nebo byla-li tato licence poskytnuta v rámci uzavřené skupiny. Tito výrobci nesmí být navzájem výrobně závislí ani závislí na jiném výrobci daného druhu vybraného výrobku a zároveň jejich souhrnná výroba nepřekročí stanovený limit. K § odstavci 2 Ustanovení definuje, že za výrobu daného druhu vybraných výrobků se považuje souhrnná výroba podle odstavce 1 tohoto ustanovení.

K odstavci 3 Zde je vymezeno, že pro účely vydání osvědčení pro účely uplatnění snížené sazby spotřební daně v jiném členském státě se podmínky stanovené v odstavcích 1 a 2 pro výrobce lihu nepoužijí, neboť se na ně podle směrnice 92/83/EHS a Explanatory notes možnosti tam uvedené nevztahují.

K § 133b

Pokud jsou vybrané druhy alkoholických nápojů vyráběny legálně podle zákona mimo daňový sklad, postupuje se při posouzení nezávislosti pro vydání osvědčení pro účely uplatnění snížené sazby daně v jiném členském státě obdobně, jako v ustanovení § 133 odstavcích 1 až 5 návrhu zákona o spotřebních daních a v ustanovení § 133a odstavcích 1 až 3 návrhu zákona o spotřebních daních.

(§ 134b odst. 5 až 8)

K odstavci 5 Navrhovanou změnou je správci daně umožněno povolit výjimku z povinnosti barvit a značkovat minerální oleje uvedené v § 134b odst. 1 zákona o spotřebních daních, pokud jsou tyto osvobozeny podle § 49 odst. 1 zákona o spotřebních daních a pokud je značkování a barvení na závadu jejich použití. Navrhovaná změna má umožnit správci daně flexibilně reagovat na situace, kdy je u předmětného minerálního oleje barvení a značkování na závadu použití, avšak vyhláška Ministerstva průmyslu a obchodu č. 242/2023 Sb., o stanovení podrobností značkování a barvení vybraných minerálních olejů a značkování některých dalších minerálních olejů předmětnou výjimku z barvení a značkování podle § 134b odst. 2 písm. e) zákona o spotřebních daních nepokrývá. Výše uvedená vyhláška tyto výjimky nepokrývá zejména u minerálních olejů, kde hrozí vysoké riziko jejich zneužití, tedy zejména olejů s kódy nomenklatury totožnými s motorovou naftou. Udělování specifických výjimek umožní správci daně identifikovat konkrétní subjekty, které s předmětnými minerálními oleji nakládají a těmto subjektům zároveň umožní bezproblémové nakládání s danými oleji. Tuto výjimku lze udělit na žádost uživatele, který tyto oleje přijímá a užívá, kdy součástí této žádosti musí být technické zdůvodnění. K odstavci 6 Správce daně může následně ve svém rozhodnutí o podané žádosti stanovit podmínky, za kterých lze s minerálními oleji, kterým bude tato výjimka udělena, nakládat. V případě, že uživatel nebude plnit podmínky takto stanovené v předmětném povolení, může mu jej správce daně zrušit z moci úřední podle § 43m odst. 1 zákona o spotřebních daních. K odstavci 7 V případě, že je uživateli správcem daně vyhověno podle odstavce 5, tj. na předmětný olej je udělena výjimka z barvení a značení, uplatní tento uživatel při nároku na vydání osvobozeného minerálního oleje tuto výjimku u provozovatele daňového skladu nebo uživatele, který mu tento minerální olej vydává. K odstavci 8 V tomto ustanovení je postaveno na jisto, že minerální olej, na který je udělena výjimka podle odstavce 5, nesmí být značkován a barven. Tím se na něj například nevztahují sankce v případech, kdy by byl označkován a obarven.

(§ 134c odst. 2 a §134e odst. 2)

Pro nadbytečnost je odstraněn odkaz na § 19 odst. 2 zákona o spotřebních daních bez věcného dopadu.

(§ 134e odst. 10 a 12)

Pro nadbytečnost se napříč zákonem o spotřebních daních vypouští pojem „prokazatelně“. Je ponechán pouze v těch ustanoveních, ve kterých se jedná o implementaci směrnice Rady (EU) 2020/262 ve vztahu k nepředvídatelné ztrátě nebo znehodnocení.

(§ 134m odst. 1 písm. a))

Navrhovanou změnou je zrušena povinnost značkování minerálních olejů, které jsou předmětem vyhlášky č. 34/2007 Sb., o značkování některých dalších olejů. Jedná se o benzol, toluol, xylol, ostatní směsi aromatických uhlovodíků a surové lehké oleje uvedené pod kódy nomenklatury 2707 10 (pokud jsou určeny pro pohon motorů, pro výrobu tepla nebo pro výrobu směsí uvedených v § 45 odst. 2), 2707 20, 2707 30, 2707 50 a 2707 99 11. Cílem navrhované změny je snížení administrativních nákladů. Vyhláška je v praxi zároveň využívána velmi omezeně a zákon o spotřebních daních obsahuje i další instituty, jak potenciálnímu zneužití předmětných olejů předcházet.

(§ 134m odst. 1 písm. e) až g))

Navrhovanou změnou je zrušena povinnost značkování minerálních olejů, které jsou předmětem vyhlášky č. 34/2007 Sb., o značkování některých dalších olejů. Jedná se acyklické nasycené uhlovodíky a acyklické uhlovodíky ostatní uvedené pod kódy nomenklatury 2901 10, pokud jsou určeny pro pohon motorů, pro výrobu tepla nebo pro výrobu směsí uvedených v § 45 odst. 2 zákona o spotřebních daních, a kódem nomenklatury 2901 29, toluen, o-xylen, m-xylen, p-xylen a směsi xylenů uvedené pod kódy nomenklatury 2902 30 00 a 2902 41 až 44 a složená organická rozpouštědla uvedená pod kódem nomenklatury 3814 00 90. Cílem navrhované změny je snížení administrativních nákladů. Vyhláška je v praxi zároveň využívána velmi omezeně a zákon o spotřebních daních obsahuje i další instituty, jak potenciálnímu zneužití předmětných olejů předcházet.

(§ 134m odst. 2 písm. e))

Změna souvisí se zrušením povinnosti značkování minerálních olejů uvedených v § 134m odst. 1 písm. a) a f) až h) zákona o spotřebních daních a navazující vyhlášky č. 34/2007 Sb., o značkování některých dalších olejů (viz též odůvodnění k § 134m odst. 1 zákona o spotřebních daních).

(§ 134m odst. 2 písm. f))

Změna souvisí se zrušením povinnosti značkování minerálních olejů uvedených v § 134m odst. 1 písm. a) a f) až h) zákona o spotřebních daních a navazující vyhlášky č. 34/2007 Sb., o značkování některých dalších olejů (viz též odůvodnění k § 134m odst. 1 zákona o spotřebních daních).

(§ 134m odst. 3)

Změna souvisí se zrušením povinnosti značkování minerálních olejů uvedených v § 134m odst. 1 písm. a) a f) až h) zákona o spotřebních daních a navazující vyhlášky č. 34/2007 Sb., o značkování některých dalších olejů (viz též odůvodnění k § 134m odst. 1 zákona o spotřebních daních).

(§ 134p odst. 2)

Pro nadbytečnost je odstraněn odkaz na § 19 odst. 2 zákona o spotřebních daních bez věcného dopadu.

(§ 134p odst. 8 úvodní část ustanovení)

Změna souvisí se zrušením povinnosti značkování minerálních olejů uvedených v § 134m odst. 1 písm. a) a f) až h) zákona o spotřebních daních a navazující vyhlášky č. 34/2007 Sb., o značkování některých dalších olejů (viz též odůvodnění k § 134m odst. 1 zákona o spotřebních daních).

(§ 134p odst. 8)

Změna souvisí se zrušením povinnosti značkování minerálních olejů uvedených v § 134m odst. 1 písm. a) a f) až h) zákona o spotřebních daních a navazující vyhlášky č. 34/2007 Sb., o značkování některých dalších olejů (viz též odůvodnění k § 134m odst. 1 zákona o spotřebních daních).

(§ 134p odst. 9)

Změna souvisí se zrušením povinnosti značkování minerálních olejů uvedených v § 134m odst. 1 písm. a) a f) až h) zákona o spotřebních daních a navazující vyhlášky č. 34/2007 Sb., o značkování některých dalších olejů (viz též odůvodnění k § 134m odst. 1 zákona o spotřebních daních).

(§ 134p odst. 10 a 13)

Pro nadbytečnost se napříč zákonem o spotřebních daních vypouští pojem „prokazatelně“. Je ponechán pouze v těch ustanoveních, ve kterých se jedná o implementaci směrnice Rady (EU) 2020/262 ve vztahu k nepředvídatelné ztrátě nebo znehodnocení.

(§ 134q písm. e))

Změna souvisí se zrušením povinnosti značkování minerálních olejů uvedených v § 134m odst. 1 písm. a) a f) až h) a navazující vyhlášky č. 34/2007 Sb., o značkování některých dalších olejů (viz též odůvodnění k § 134m odst. 1 zákona o spotřebních daních).

(§ 134q písm. f))

Změna souvisí se zrušením povinnosti značkování minerálních olejů uvedených v § 134m odst. 1 písm. a) a f) až h) zákona o spotřebních daních a navazující vyhlášky č. 34/2007 Sb., o značkování některých dalších olejů (viz též odůvodnění k § 134m odst. 1 zákona o spotřebních daních).

(§ 134w odst. 2 písm. b))

Navrhovanou úpravou dochází k předefinování osob nakládajících se zvláštními minerálními oleji uvedených v § 134w odst. 2 písm. b) zákona o spotřebních daních, tedy osob, které nabývají zvláštní minerální olej volně ložený nebo umístěný v balení přesahujícím 220 litrů, a to za účelem jeho prodeje nebo jiného převodu na daňové území České republiky. K takto definovaným osobám dnes patří distributoři minerálních olejů, které jsou prodány či jinak převedeny na daňové území České republiky, čili prodej nebo převod bude realizován a dokončen v České republice pro zde usazený subjekt. Nově do této definice budou spadat i ti distributoři, kteří nabydou zvláštní minerální oleje za účelem jakékoli transakce se zvláštním minerálním olejem, která se odehraje na daňovém území České republiky. Definice by tak měla zahrnovat i ty transakce, kdy dojde k přijetí zvláštních minerálních olejů (v jiném členském státě nebo v České republice), následnému skladování v České republice a poté přeprodeji či jinému převodu třetí osobě usazené mimo daňové území České republiky.

(§ 134ze odst. 1)

Povinnost daňového subjektu vést evidenci se liší od povinnosti podat podání, resp. podat podání v určité podobě, nicméně pro obě tyto povinnosti je v některých případech stanoven formát a struktura dat nebo údajů, která jsou na základě těchto povinností předávána nebo uchovávána. Důvod, proč je potřeba data určitým způsobem strukturovat a získávat je v určitém formátu, je též u obou těchto povinností shodná – rychlejší zpracování takto poskytnutých dat a tím ušetření administrativních nákladů na straně správce daně, jakož i další výhody z této rychlosti plynoucí. Vzhledem k požadavku na vnitřní jednotnost právních předpisů se tak formát a struktura evidence vedené podle § 134ze odst. 1 zákona o spotřebních daních obdobně jako u tzv. kvaziformulářových podání bude nově stanovovat způsobem podle daňového řádu.

(§ 134zf odst. 5)

Oznámení osoby nakládající se zvláštním minerálním olejem se prohlašují za formulářová podání. Na podání, která materiálně lze již nyní považovat za formulářová – podávají se povinně ve stanoveném formátu a struktuře, se tak nově bude vztahovat právní úprava formulářových podání podle daňového řádu. Předmětná podání tak budou doplněna i do formulářové vyhlášky. K důvodu této změny více viz důvodová zpráva k novelizaci § 28e odst. 2 zákona o spotřebních daních. Z toho důvodu se zrušují slova „ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně“, neboť formát a struktura budou nově stanoveny přímo daňovým řádem.

(§ 134zh odst. 1)

Navrženým ustanovením je upřesněno, že osobou skladující surový tabák je i osoba, která skladuje surový tabák pro jiný účel než pro výrobu zahřívaných tabákových výrobků, ostatních tabákových výrobků nebo výrobků souvisejících s tabákovými výrobky.

(§ 134zj odst. 3)

Dosavadní výjimka z obecné povinnosti poskytnutí kauce u osoby skladující surový tabák se vztahovala na ty subjekty, které jsou osobou skladující surový tabák a zároveň plátcem daně z tabákových výrobků podle § 134zj odst. 3 zákona o spotřebních daních. Při stanovení této výjimky se vycházelo ze skutečnosti, že plátce daně z tabákových výrobků, tj. výrobce tabákových výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně v rámci daňového skladu, je povinen jakožto provozovatel daňového skladu část svých finančních prostředků použít na zajištění daně podle § 21 zákona o spotřebních daních. Jevilo se proto jako racionální nezvyšovat finanční zátěž těchto subjektů o kauci k registraci osoby skladující surový tabák. V praxi se však začaly objevovat účelově založené subjekty obchodující se surovým tabákem, které cíleně obcházely povinnost složit při registraci kauci ve výši 20 000 000 Kč tím, že po registraci jako plátce daně z tabákových výrobků odebíraly minimální počty tabákových nálepek (cca 400 kusů/rok). Navržená změna proto upravuje výjimku tak, aby z povinnosti skládat kauci byli vyňati pouze výrobci provozovatelé daňových skladů na výrobu tabákových výrobků, a dále poté rovněž provozovatelé daňových skladů na výrobu zahřívaných tabákových výrobků, ostatních tabákových výrobků a výrobků souvisejících s tabákovými výrobky.

(§ 134zy odst. 1)

Povinnost daňového subjektu vést evidenci se liší od povinnosti podat podání, resp. podat podání v určité podobě, nicméně pro obě tyto povinnosti je v některých případech stanoven formát a struktura dat nebo údajů, která jsou na základě těchto povinností předávána nebo uchovávána. Důvod, proč je potřeba data určitým způsobem strukturovat a získávat je v určitém formátu, je též u obou těchto povinností shodná – rychlejší zpracování takto poskytnutých dat a tím ušetření administrativních nákladů na straně správce daně, jakož i další výhody z této rychlosti plynoucí. Vzhledem k požadavku na vnitřní jednotnost právních norem se tak formát a struktura evidence vedené podle § 134zy odst. 1 zákona o spotřebních daních obdobně jako u tzv. kvaziformulářových podání bude nově stanovovat způsobem podle daňového řádu.

(§ 134zz odst. 1 a 2)

V souvislosti se zdaněním jiných než tabákových výrobků, je navrženým ustanovením upřesněno, že surový tabák smí skladovat pouze registrovaná osoba, pokud jej neskladuje pro výrobu tabákových výrobků, zahřívaných tabákových výrobků, ostatních tabákových výrobků nebo výrobků souvisejících s tabákovými výrobky, resp. že surový tabák nesmí být dále zpracováván nebo upravován, pokud není zpracováván pro účel výroby tabákových výrobků, zahřívaných tabákových výrobků, ostatních tabákových výrobků nebo výrobků souvisejících s tabákovými výrobky.

(§ 134zza odst. 1)

Dochází pouze k jazykové úpravě odstraněním předložky „z“, neboť terminologicky správně se jedná o sklad tabákových výrobků, nikoli sklad z tabákových výrobků. Dále je v souvislosti se zdaněním jiných než tabákových výrobků navrženým ustanovením upřesněno, že oznamovací povinnost podle § 134zza zákona o spotřebních daních se vztahuje i na provozovatele daňového skladu zahřívaných tabákových výrobků, ostatních tabákových výrobků nebo výrobků souvisejících s tabákovými výrobky.

(§ 134zza odst. 4)

Oznámení v případě přijetí nebo odeslání surového tabáku se prohlašují za formulářová podání. Na podání, která materiálně lze již nyní považovat za formulářová – podávají se povinně ve stanoveném formátu a struktuře, se tak nově bude vztahovat právní úprava formulářových podání podle daňového řádu. Předmětná podání tak budou mimo jiné doplněna i do formulářové vyhlášky. K důvodu této změny více viz důvodová zpráva k novelizaci § 28e odst. 2 zákona o spotřebních daních. Z toho důvodu se zrušují slova „ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně“, neboť formát a struktura budou nově stanoveny podle právní úpravy obsažené v daňovém řádu.

(§ 135a odst. 1)

Jedná se o legislativně technickou úpravu související s odstraněním odstavce 2 v § 19 zákona o spotřebních daních.

(§ 135c odst. 1 a 2)

Jedná se o legislativně technické upřesnění bez věcného dopadu.

(§ 135h odst. 2)

Navržená změna reaguje na úpravy učiněné v § 60 odst. 2 zákona o spotřebních daních, kde se limity množství LPG, od kterých je osoba (konečný spotřebitel LPG) povinna být držitelem povolení k nákupu LPG uvedených do volného daňového oběhu, mění ze spotřebovaného množství za kalendářní rok na nakupené nebo získané množství LPG za kalendářní rok. V tomto ohledu musel být změněn text i u příslušného přestupku.

(§ 135l odst. 1)

V souvislosti s opatřeními týkajícími se postupů změny cen cigaret pro konečného spotřebitele se navrhuje úprava formulace tohoto ustanovení tak, aby byl přestupek proti ceně pro konečného spotřebitele jednoznačně navázán na účinnou cenu cigaret pro konečného spotřebitele a vůči osobě, která cigarety uvedla do volného daňového oběhu.

(§ 135p odst. 1)

Přestupek, který se vztahuje na neoprávněné držení nebo jiné nakládání s neznačenými výrobky se rozšiřuje i na neoprávněné držení nebo jiné nakládání s neznačenými zahřívanými tabákovými výrobky, neznačenými ostatními tabákovými výrobky nebo neznačenými výrobky souvisejícími s tabákovými výrobky.

(§ 135za odst. 3)

Změna souvisí se zrušením povinnosti značkování minerálních olejů uvedených v § 134m odst. 1 písm. a) a f) až h) zákona o spotřebních daních a navazující vyhlášky č. 34/2007 Sb., o značkování některých dalších olejů (viz též odůvodnění k § 134m odst. 1 zákona o spotřebních daních).

(§ 135zb odst. 3)

Změna souvisí se zrušením povinnosti značkování minerálních olejů uvedených v § 134m odst. 1 písm. a) a f) až h) zákona o spotřebních daních a navazující vyhlášky č. 34/2007 Sb., o značkování některých dalších olejů (viz též odůvodnění k § 134m odst. 1 zákona o spotřebních daních).

(§ 135zb odst. 4)

Změna souvisí se zrušením povinnosti značkování minerálních olejů uvedených v § 134m odst. 1 písm. a) a f) až h) zákona o spotřebních daních a navazující vyhlášky č. 34/2007 Sb., o značkování některých dalších olejů (viz též odůvodnění k § 134m odst. 1 zákona o spotřebních daních).

(135ze odst. 3)

Přestupek týkající se oznamovací povinnosti právnických nebo podnikajících fyzických osob podle ů 134zza zákona o spotřebních daních je rozšířen i na provozovatele daňových skladů zahřívaných tabákových výrobků, ostatních tabákových výrobků nebo výrobků souvisejících s tabákovými výrobky.

(§ 136a odst. 4)

Texty zákona o spotřebních daních týkající se splatnosti daně vychází stále ze zákona o správě daní a poplatků a teoreticky připouští výklad, že splatnost daně nastane kterýkoli den od skončení zdaňovacího období do posledního dne stanovené lhůty. Na druhou stranu daňový řád adresuje splatnost daně již na jeden „poslední“ den stanovené lhůty. Přestože zákon o spotřebních daních v případě splatnosti daně obsahuje delší lhůty než obecný procesní daňový předpis, je z hlediska právní jistoty žádoucí, aby ostatní terminologie týkající se lhůt splatnosti byla s tímto předpisem sjednocena.

(§ 139 odst. 1)

Navrhuje se zrušit odkaz na § 26 zákona o spotřebních daních z důvodu obsolentnosti. K vypuštění odkazu na § 129 zákona o spotřebních daních dochází z důvodu nadbytečnosti, jelikož úprava je obsažena již v samotném § 129 zákona o spotřebních daních.

(poznámka pod čarou 35d))

V souladu s legislativní technikou se ruší nadbytečný nenormativní odkaz na stavební zákon.

K čl. II – Přechodná ustanovení

Toto přechodné ustanovení stanovuje, že pro uplatnění daně, jakož i práv a povinností vyplývajících ze zákona před účinností tohoto zákona se použijí předpisy platné do dne předcházejícího účinnosti (dosavadní předpisy). V praxi to například znamená, že pokud například nárok na vrácení daně vznikl do doby nabytí účinnosti zákona, řídí se lhůty pro podání řádných a dodatečných daňových přiznání dosavadní právní úpravou. Rovněž například v případě, kdy by do nabytí účinnosti návrhu zákona o spotřebních daních byl schválen některý z rušených pilotních projektů, bylo by možné jej realizovat až do svého konce.

Z důvodů právní jistoty se výslovně upravuje, že v případě plátců registrovaných podle § 4 odst. 2, § 80 odst. 3 nebo § 92 odst. 4 zákona o spotřebních daních, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zanikají jejich registrace dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a to přímo ze zákona bez vydání rozhodnutí o zrušení registrace. To odpovídá okruhu povinností se registrovat v oblasti spotřebních daní, které jsou ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona zrušeny.

Toto přechodné ustanovení souvisí se změnami navrženými v § 13 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebních daních a stanovuje přechodnou dobu šesti měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, během které může držitel povolení k přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně, který na základě platného povolení k přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně vydaného v souladu se současným zněním zákona o spotřebních daních přijímá a užívá vybrané výrobky osvobozené od daně, aniž by však v tomto povolení k přijímání a užívání vybraných výrobků bylo uvedeno místo užívání podle navrženého ustanovení § 13 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebních daních, může do 30. června 2025 přijímat a užívat vybrané výrobky osvobozené od daně v místě, kde tak činil doposud, toto místo však musí do 30 dnů ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona oznámit místně příslušnému správci daně.

Toto přechodné ustanovení souvisí se změnami navrženými v § 13 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebních daních a stanovuje povinnost během přechodné doby šesti měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona uvést již vydaná povolení k přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně do souladu s novým zněním zákona. V těchto povoleních by se již v současné době a podle současného znění zákona o spotřebních daních mělo správně uvádět místo, kde držitel povolení (uživatel) s vybranými výrobky osvobozenými od daně přijímá a je užívá, toto však nevyplývá výslovně z ustanovení zákona o spotřebních daních týkajících se povolení k přijímání a užívání vybraných výrobků, ale z ustanovení týkajících se nakládání s přijatými vybranými výrobky osvobozenými od daně; podle sdělení správce daně proto není dosavadní praxe zcela jednotná. Nové ustanovení § 13 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebních daních stanovuje proto jednoznačně, uživatel smí vybrané výrobky osvobozené od daně přijímat a užívat pouze v místě užívání uvedeném v povolení k přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně (z čehož rovněž vyplývá, že místo užívání je v povolení k přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně uvedeno). Pro již vydaná povolení k přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně vydaná před dnem nabytí činnosti tohoto zákona přechodné ustanovení stanovuje šestiměsíční lhůtu, kdy se považují za souladná se zákonem o spotřebních daních, ve znění po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Během těchto šesti měsíců musí subjekty správce daně požádat o doplnění stávajících povolení, jinak správce daně zahájí postup podle § 43m zákona o spotřebních daních.

Toto přechodné ustanovení řeší přechod ze zajištění daně poskytnuté formou finanční záruky na jiný institut ručení (tj. poskytnutí hotovosti, bankovní záruky nebo ručení třetí osobou podle § 21a zákona o spotřebních daních). Subjektu, který v současnosti používá institut finanční záruky (a nejedná se o bankovní záruku), je poskytnuto 12 kalendářních měsíců ode dne nabytí účinnosti zákona, aby měl možnost vyjednat si ekonomicky výhodnou změnu této formy zajištění. V druhé větě je pouze upřesněno, že všechna ustanovení, která se od nabytí účinnosti zákona týkají bankovní záruky, se po dobu 12 kalendářních měsíců použijí i pro zajištění daně formou finanční záruky. Jedná se například o úpravu výpovědi ručení nebo úpravu výzvy správce daně ke splnění ručitelské povinnosti podle § 21 zákona o spotřebních daních.

Jedná se o přechodné ustanovení, které reaguje na zkrácení doby vedení evidence vína a meziproduktů osvobozených od daně, tak, že evidence vyhotovená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se uchovává po dobu 3 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, nejvýše však po dobu 10 let od konce kalendářního roku, ve kterém byla tato evidence vyhotovena.

Toto přechodné období řeší, do kdy je vůči navrhovateli, tedy výrobci, oprávněnému příjemci nebo dovozci, kteří podali návrh na stanovení této ceny, účinná cena pro konečného spotřebitele podle dosud účinného znění zákona o spotřebních daních a stanoví, že tato cena pro konečného spotřebitele je účinná do dne zveřejnění její změny či jejího zrušení podle znění zákona o spotřebních daních účinného ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Přechodným ustanovením se subjektům poskytuje prostor, aby ještě dva měsíce následující po měsíci nabytí účinnosti zákona mohly za účelem zajištění hodnoty tabákových nálepek využívat jako legitimní prostředek finanční záruku. Tato změna je činěna v souvislosti s plošnou změnou spočívající v nahrazení finanční záruky jakožto možného ručení v rámci tohoto zákona zárukou bankovní.

Toto přechodné ustanovení předchází situaci, kdy by minerální oleje značkované v souladu se zákonem o spotřebních daních, byly považovány za značkované v rozporu s § 134m odst. 2 písm. a) zákona o spotřebních daních.

Toto přechodné ustanovení stanovuje již registrovaným osobám skladujícím surový tabák, které po změnách navržených v § 134zj odst. 3 o spotřebních daních musí dodatečně poskytnout kauci předepsanou osobám skladujícím surový tabák podle § 134zj odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních, resp. § 134zk zákona o spotřebních daních, lhůtu 3 měsíců ode dne nabytí účinnosti zákona ke složení této kauce. V případě, že během této lhůty registrovaná osoba nesloží předepsanou kauci, správce daně zahájí postup podle §134zu zákona o spotřebních daních.

K části druhé - změna zákona o cenách K čl. III

(rušený § 3 odst. 2 písm. c))

V návaznosti na změnu určování cen cigaret pro konečného spotřebitele v zákoně č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (viz část první předloženého návrhu zákona) dochází k úplnému vynětí oblasti stanovování cen cigaret z působnosti zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů. Tato oblast bude legislativně komplexně upravena v rámci zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů.

(rušený § 10 odst. 1 písm. a))

V návaznosti na změnu určování cen cigaret pro konečného spotřebitele v zákoně č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (viz část první předloženého návrhu zákona) dochází k úplnému vynětí oblasti stanovování cen cigaret z působnosti zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů. Konkrétně v § 10 zákona o cenách dochází ke zrušení pravomoci Celního úřadu pro Středočeský kraj zveřejňovat cenové výměry v cenovém věstníku.

(rušený § 13 odst. 12)

V návaznosti na změnu určování cen cigaret pro konečného spotřebitele v zákoně č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (viz část první předloženého návrhu zákona) dochází k úplnému vynětí oblasti stanovování cen cigaret z působnosti zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů. Konkrétně v § 13 zákona o cenách se navrhuje zrušit úpravu vztahující se ke značení cen cigaret. Tabáková nálepka, kterou jsou povinně značena všechna jednotková balení cigaret, bude i nadále obsahovat údaj o ceně pro konečného spotřebitele.

(rušený § 18g)

V návaznosti na změnu určování cen cigaret pro konečného spotřebitele v zákoně č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (viz část první předloženého návrhu zákona) dochází k úplnému vynětí oblasti stanovování cen cigaret z působnosti zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů. Tato oblast bude legislativně komplexně upravena v rámci zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů. Konkrétně v § 18g zákona o cenách se ruší pravomoc Celního úřadu pro Středočeský kraj regulovat cenu cigaret a pravomoc celních úřadů vykonávat kontrolu cen cigaret, ovšem pouze na základě zákona o cenách, protože příslušné pravomoci pro příslušné celní úřady stanovuje v § 102a a § 1 odst. 4 zákon o spotřebních daních.

K části třetí - změna zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů K čl. IV

(část čtyřicátá pátá čl. LXXII § 8 odst. 2)

V návaznosti na celkovou revizi právního rámce pro vracení daně, resp. osvobození od daně osob se zvláštním statutem v návrhu zákona o spotřebních daních se rovněž přistupuje k revizi právní úpravy části čtyřicáté páté zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů (dále v této části jen „zákon o dani z plynu“), týkající se vracení daně, resp. osvobození od daně těchto osob. Důvodem je zejména zohlednění unijních a mezinárodních závazků, zajištění právní jistoty subjektů a konzistentnost napříč právními předpisy. V novém ustanovení se stanoví osvobození od daně ze zemního plynu a některých dalších plynů (dále jen „daň z plynu“) určeného k použití nebo použitého ozbrojenými silami jiných států výhradně pro jejich služební účely (srov. důvodová zpráva k § 23 návrhu zákona o dani z plynu). Jedná se o ozbrojené síly členských států EU v rámci společné bezpečnostní a obranné politiky, dále o ozbrojené síly státu, který je členem Organizace Severoatlantické smlouvy nebo státu, se kterým má Česká republika uzavřenu mezinárodní smlouvu v oblasti obrany a bezpečnosti. V současné době se mezi tyto smlouvy řadí Dohoda mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o spolupráci v oblasti obrany (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 39/2023 Sb. m. s.) a Dohoda mezi členskými státy Severoatlantické smlouvy a ostatními státy zúčastněnými v Partnerství pro mír o statutu jejich ozbrojených sil a Dodatkového protokolu k Dohodě mezi členskými státy Severoatlantické smlouvy a ostatními státy zúčastněnými v Partnerství pro mír o statutu jejich ozbrojených sil (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 297/1996 Sb.). V této souvislosti je nutné uvést, že ozbrojené síly jiného státu uplatňují osvobození od daně na základě toho, v rámci které skutečnosti podle § 8 odst. 2 písm. a) až c) zákona o dani z plynu jsou vyslány na daňové území České republiky. Osvobození od daně se však nadále nevztahuje na ozbrojené síly České republiky.

(část čtyřicátá pátá čl. LXXII § 8 odst. 3 a 4)

Osvobození od daně z plynu pro ozbrojené síly jiných států je podmíněno získáním povolení k nabytí plynu osvobozeného od daně. Na rozdíl od ostatních žadatelů o povolení k nabytí plynu osvobozeného od daně ozbrojené síly z důvodu jejich zvláštního statutu nemusí splňovat veškeré podmínky podle § 9 a § 10 zákona o dani z plynu (srov. důvodová zpráva k § 9 a § 10 návrhu zákona o dani z plynu). Navrhované změny pouze doplňují skutečnost, že ozbrojené síly jsou držitelem předmětného povolení, do příslušných ustanovení.

(část čtyřicátá pátá čl. LXXII § 9 odst. 2 písm. d))

Nad rámec legislativně-technické změny dochází v tomto ustanovení u ozbrojených sil jiných států k vyloučení povinnosti předkládat k návrhu na vydání povolení k nabytí plynu osvobozeného od daně výpisy z rejstříků obdobných živnostenskému či obchodnímu rejstříku, a to z důvodu jejich zvláštního statutu.

(část čtyřicátá pátá čl. LXXII § 10 odst. 1)

V tomto ustanovení dochází u ozbrojených sil jiných států k vyloučení povinnosti předkládat k návrhu na vydání povolení k nabytí plynu osvobozeného od daně výpis z rejstříku obdobného výpisu z evidence Rejstříků trestů v České republice, a to z důvodu jejich zvláštního statutu.

(část čtyřicátá pátá čl. LXXII § 10 odst. 4)

V tomto ustanovení se najisto stanoví, že v případě ozbrojených sil jiných států coby žadatelů o povolení k nabytí plynu osvobozeného od daně správce daně nezkoumá splnění podmínek uvedených v § 10 odst. 2 písm. b) až d) zákona o dani z plynu, a to z důvodu jejich zvláštního statutu.

(část čtyřicátá pátá čl. LXXII § 16 odst. 1)

Do tohoto ustanovení se doplňuje, že dodavatel plynu může dodat plyn osvobozený od daně ozbrojeným silám jiných států, pokud jsou držiteli povolení k nabytí plynu osvobozeného od daně.

(část čtyřicátá pátá čl. LXXII § 19 odst. 1)

V tomto ustanovení dochází k vyloučení povinnosti pro ozbrojené síly jiných států vést evidenci o množství nabytého a spotřebovaného plynu, a to z důvodu jejich zvláštního statutu.

(část čtyřicátá pátá čl. LXXII §§ 22 až 24)

K § 22

V návaznosti na celkovou revizi právního rámce pro vracení daně, resp. osvobození od daně osob se zvláštním statutem v návrhu zákona o spotřebních daních se rovněž přistupuje k revizi právní úpravy v zákoně o dani z plynu. V tomto ustanovení se jedná o revizi pravidel pro vracení daně osobám požívajícím výsad a imunit, jejichž práva a povinnosti upravuje VÚDS a VÚKS. Ostatních osob požívajících výsad a imunit se nová právní úprava rovněž dotýká z důvodu celkové revize daného ustanovení. Právním rámcem pro poskytování daňových zvýhodnění osobám požívajícím výsad a imunit je VÚDS, VÚKS a unijní právo. Na základě čl. 34 VÚDS a čl. 49 VÚKS osoby požívající výsad a imunit nejsou osvobozeny od nepřímých daní. Hostitelský stát se však může rozhodnout, zda a v jakém rozsahu výsadu ve formě přímého osvobození nebo vracení daně poskytne, a to v okamžiku, kdy je rovněž vysílajícím státem nabídnuto příznivější zacházení české osobě požívající výsad a imunit podle čl. 47 VÚDS nebo čl. 72 VÚKS. Pokud jde o unijní právo, čl. 11 odst. 1 směrnice Rady (EU) 2020/262 stanoví, že výrobky podléhající spotřební dani (kam spadají i energetické produkty) jsou osvobozeny od spotřební daně, jsou-li určeny pro použití v rámci diplomatických a konzulárních vztahů. Současně druhý odstavec téhož článku stanoví, že osvobození od spotřební daně může hostitelský stát podmínit nebo omezit a může osvobození přiznat formou vrácení spotřební daně. Cílem této revize je zejména zohlednění aplikační praxe v návaznosti na pravidla stanovená na základě principu vzájemnosti, zjednodušení stávajících pravidel pro vracení daně, sjednocení terminologie a procesních postupů pro vracení daně napříč právními předpisy a zajištění právní jistoty dotčených subjektů. Současně dochází k celkové úpravě pořadí jednotlivých odstavců a k částečnému vyčlenění procesněprávní úpravy od hmotněprávní úpravy (viz důvodová zpráva k § 24 zákona o dani z plynu níže). Dále dochází k vypuštění explicitního uvedení odkazu na mezinárodní smlouvy vyhlášené ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv pro nadbytečnost. K odstavci 1 Novým způsobem je v odstavci 1 upraven výčet osob požívajících výsad a imunit, kterým nárok na vracení daně vzniká na základě principu vzájemnosti. Kromě legislativně-technických úprav dochází ke zrušení vracení daně zvláštní misi a jejím členům. Dále dochází ke zrušení uplatnění nároku na vracení daně členům rodiny členů diplomatické mise a konzulárního úřadu.

Tento přístup je zcela v souladu s VÚDS a VÚKS, neboť podle těchto mezinárodních úmluv tyto osoby nejsou osvobozeny od nepřímých daní. Nicméně v souladu s VÚDS a VÚKS členové diplomatické mise nebo konzulárního úřadu mohou za členy svých rodin, kteří tvoří součást společné domácnosti, uplatnit nárok na vracení daně (srov. důvodovou zprávu k § 22 odstavci 5 zákona o dani z plynu). Rovněž se upravuje vracení pro člena diplomatické mise, kdy na základě definice uvedené v čl. 1 VÚDS se členem mise rozumí členové diplomatického personálu, administrativního a technického personálu, jakož i služebního personálu mise. Podle nové právní úpravy na vracení daně mají nárok členové diplomatického personálu, administrativního a technického personálu. Naopak služební personál mise a soukromá služebná osoba, která je zaměstnána v domácích službách člena mise a která není zaměstnancem vysílajícího státu, nemají nárok na vracení daně. Totéž platí pro členy konzulárního úřadu na základě definice uvedené v čl. 1 VÚKS. Nová právní úprava pro účely vracení daně osobám požívajícím výsad a imunit nově přiznává toto postavení dalším osobám uvedeným v písmenech c) a d), a to v návaznosti na nové znění § 10c a § 10d návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 150/2017 Sb., o zahraniční službě a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o zahraniční službě“). Jedná se o zastoupení veřejné instituce založené podle práva cizího státu nebo zastoupení entity, která z hlediska mezinárodního práva není státem (dále jen „veřejná instituce“ a „entita“) spolu s členy těchto subjektů. V případě, že Ministerstvo zahraničních věcí udělí souhlas s jejich zřízením, tyto subjekty mají nárok na vracení daně ve stejném rozsahu jako osoby požívající výsad a imunit uvedené v odstavci 1 písm. a) nebo b). K odstavci 2 Novým způsobem je v odstavci 2 upraven výčet osob požívajících výsad a imunit, kterým nárok na vrácení daně vzniká na základě a v rozsahu mezinárodní smlouvy, která je součástí českého právního řádu. Hlavní změnou v tomto ustanovení je sjednocení definic osob požívajících výsad a imunit se zákonem o dani z přidané hodnoty. Těmito osobami jsou mezinárodní organizace a jejich zastoupení. V případě mezinárodních organizací se upřesňuje, zda mají sídlo na daňovém území České republiky, v případě jejich zastoupení, zda jsou zde umístěna. U úředníka mezinárodní organizace se dále upřesňuje podmínka pro uplatnění nároku na vrácení daně, a to akreditace pro Českou republiku. Nově se definuje subjekt Evropské unie v souladu se stávajícím zněním § 68 odst. 7 zákona o dani z přidané hodnoty s tím rozdílem, že Evropská centrální banka je vypuštěna z explicitního uvedení, neboť na základě Smlouvy o fungování EU již není subjektem Evropské unie, ale orgánem Evropské unie. K odstavci 3 V tomto ustanovení dochází pouze k reformulačním změnám dosavadního odstavce 3. K odstavci 4 Přeformulování pravidla týkajícího se propadné lhůty pro uplatnění nároku na vrácení daně je pouze legislativně-technickou změnou, která souvisí s nově zavedeným pojmem lhůta pro uplatnění nároku na vrácení daně. K věcné změně nedochází. K odstavci 5 V tomto ustanovení se v případě osob požívajících výsad a imunit podle odstavce 1 nově stanoví postup pro potvrzování principu vzájemnosti Ministerstvem zahraničních věcí (viz dosavadní odstavec 4). Z procesního hlediska Ministerstvo zahraničních věcí potvrzuje, zda je splněn princip vzájemnosti u osob žádajících o vracení daně z plynu za následujících podmínek: • vysílající stát žádající osoby uplatňuje nepřímé daně jako součást ceny dodaného zboží, • vysílající stát žádající osoby vrací daň českým osobám v obdobném postavení jako osoba uplatňující nárok na vrácení daně (tím je zároveň potvrzeno, že osoba uplatňující nárok na vrácení daně je osobou podle odstavce 1). Dále je osoba žádající o vrácení daně povinna předložit Ministerstvu zahraničních věcí seznam členů rodiny, kteří tvoří součást její domácnosti a jsou uvedeni na daňovém dokladu jako osoby, pro které se uskutečňuje nákup, přičemž Ministerstvo zahraničních věcí potvrdí, že tyto osoby jsou jako členové rodiny osoby žádající o vrácení daně registrovány Ministerstvem zahraničních věcí. Osoba žádající o vracení daně bude i nadále mít povinnost požádat Ministerstvo zahraničních věcí o potvrzení, že se uplatňuje princip vzájemnosti. Za tímto účelem má osoba žádající o vrácení daně povinnost předložit Ministerstvu zahraničních věcí daňové přiznání, do kterého Ministerstvo splnění principu vzájemnosti potvrdí. Dále je osoba žádající o vrácení daně povinna předložit Ministerstvu zahraničních věcí daňové a další doklady (viz důvodová zpráva k odstavci 6). K odstavci 6 Oproti dosavadnímu stavu dochází k legislativně-technickému zpřesnění ve formulaci pojmu „prokazuje“, neboť daňový subjekt je povinen pro účely uplatnění nároku na vracení daně předmětné doklady přiložit k daňovému přiznání. Na základě nové úpravy je osoba požívající výsad a imunit povinna k daňovému přiznání přiložit:

a) daňový doklad, a

b) v případě osoby uvedené v odstavci 1 písm. b) a d) seznam členů rodiny, kteří tvoří

součást domácnosti této osoby, v případě že tyto osoby jsou uvedeny na daňovém dokladu jako osoby, pro které se dodává zdaněný plyn.

K odstavci 7 V tomto ustanovení se stanoví, že podání daňového přiznání nelze učinit u osob požívajících výsad a imunit elektronicky mimo jiné z důvodu potvrzení principu vzájemnosti Ministerstvem zahraničních věcí. Pokud osoba požívající výsad a imunit neuplatňuje ve zdaňovacím období nárok na vracení daně, daňové přiznání za toto období nepodává. K odstavci 8 Vzhledem ke specifické roli Ministerstva zahraničních věcí v rámci vracení daně osobám požívajícím výsad a imunit, které potvrzuje splnění principu vzájemnosti v rámci daňového přiznání, tudíž veškeré nároky v rámci daňového přiznání vidí a zasahuje do celého procesu, je upraveno prolomení mlčenlivosti ve vztahu k vracení daně těmto osobám. V neposlední řadě Ministerstvo zahraničních věcí, které osoby požívající výsad a imunit registruje či akredituje, hraje důležitou roli coby orgán, na který se mohou tyto osoby v případě nesrovnalostí s vracením daně neformálně obracet, a v takovém případě Ministerstvo zahraničních věcí potřebuje mít k dispozici aktuální informace.

K § 23

K odstavci 1 Zatímco v nové právní úpravě § 8 zákona o dani z plynu se navrhuje osvobození od daně z plynu ozbrojeným silám jiných států pro jejich služební účely, v tomto ustanovení se stanoví vracení daně toliko pro příslušníky ozbrojených sil a dalších osob na základě a výhradně v rozsahu stanoveném mezinárodní smlouvou, která je součástí českého právního řádu. V současné době se jedná o mezinárodní dohodu v oblasti obrany a bezpečnosti, a to Dohodu mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o spolupráci v oblasti obrany (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 39/2023 Sb. m. s.). Nárok na vracení daně podle tohoto ustanovení však nevzniká, pokud se jedná o Dohodu mezi smluvními stranami Severoatlantické smlouvy o statutu jejich ozbrojených (tzv. NATO SOFA) nebo o Dohodu mezi členskými státy Severoatlantické smlouvy a ostatními státy zúčastněnými v Partnerství pro mír o statutu jejich ozbrojených sil a Dodatkového protokolu k Dohodě mezi členskými státy Severoatlantické smlouvy a ostatními státy zúčastněnými v Partnerství pro mír o statutu jejich ozbrojených sil (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 297/1996 Sb.). Rozsah těchto dvou posledně jmenovaných dohod vylučuje uplatnění daňových zvýhodnění pro jednotlivé příslušníky ozbrojených sil či jiných osob pro jejich osobní použití. Rovněž je nutné uvést, že nárok na vracení daně z plynu nevzniká příslušníkům ozbrojených sil České republiky. K odstavci 2 V tomto ustanovení se najisto stanoví, jakým okamžikem vzniká nárok na vracení daně, stejně jako u jiných druhů vracení daně. K odstavci 3 V tomto ustanoveni se stanoví, že daňový subjekt je povinen pro účely uplatnění nároku na vracení daně přiložit k daňovému přiznání daňový doklad a případně jinou písemnost, která je stanovena mezinárodní smlouvou.

K § 24

K odstavcům 1 a 2 Vzhledem k tomu, že subjekty, které mohou uplatnit nárok na vrácení daně (tj. osoby požívající výsad a imunit, ozbrojené síly jiného státu a jejich příslušníci), jsou v oblasti spotřebních daní a v oblasti tzv. energetických daní totožné a správa vracení daně včetně stanovení příslušnosti správce daně bude probíhat na základě stejných principů, navrhuje se bez dalšího odkázat na obdobné použití příslušných procesních ustanovení upravujících správu vybraných druhů vracení daně v nových § 16a až 16g zákona o spotřebních daních.

(část čtyřicátá pátá čl. LXXII nadpis § 26)

Pro nadbytečnost dochází ke zrušení části dosavadního odstavce 1, jelikož pro zdaňovací období kratší než jeden rok již vyplývá povinnost podat daňové přiznání do 25 dnů po uplynutí zdaňovacího období z § 136 odst. 4 daňového řádu. K věcné změně tedy nedochází. Vzhledem k tomu, že v § 26 zákona o dani z plynu z tohoto důvodu zůstanou pouze ustanovení upravující lhůtu pro podání daňového přiznání na nižší daňovou povinnost, je zapotřebí změnit i nadpis tohoto ustanovení.

(část čtyřicátá pátá čl. LXXII § 26 odst. 1)

Pro nadbytečnost dochází ke zrušení části dosavadního odstavce 1, jelikož pro zdaňovací období kratší než jeden rok již vyplývá povinnost podat daňové přiznání do 25 dnů po uplynutí zdaňovacího období z § 136 odst. 4 daňového řádu. K věcné změně tedy nedochází.

(část čtyřicátá pátá čl. LXXII § 29)

V tomto ustanovení dochází k vyloučení zveřejnění (správcem daně) ozbrojených sil coby držitelů povolení k nabytí osvobozeného plynu, a to z důvodu jejich zvláštního statutu.

(část čtyřicátá šestá čl. LXXIII § 8 odst. 2)

V návaznosti na celkovou revizi právního rámce pro vracení daně, resp. osvobození od daně osob se zvláštním statutem v návrhu zákona o spotřebních daních se rovněž přistupuje k revizi právní úpravy části čtyřicáté šesté zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů (dále v této části jen „zákon o dani z pevných paliv“), týkající se vracení daně, resp. osvobození od daně těchto osob. Důvodem je zejména zohlednění unijních a mezinárodních závazků, zajištění právní jistoty subjektů a konzistentnost napříč právními předpisy. V novém ustanovení se stanoví osvobození od daně z pevných paliv určených k použití nebo použitých ozbrojenými silami jiných států výhradně pro jejich služební účely (srov. důvodová zpráva k § 23 návrhu zákona o dani z pevných paliv). Jedná se o ozbrojené síly členských států EU v rámci společné bezpečnostní a obranné politiky, dále o ozbrojené síly státu, který je členem Organizace Severoatlantické smlouvy nebo státu, se kterým má Česká republika uzavřenu mezinárodní smlouvu v oblasti obrany a bezpečnosti. V současné době se mezi tyto smlouvy řadí Dohoda mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o spolupráci v oblasti obrany (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 39/2023 Sb. m. s.) a Dohoda mezi členskými státy Severoatlantické smlouvy a ostatními státy zúčastněnými v Partnerství pro mír o statutu jejich ozbrojených sil a Dodatkového protokolu k Dohodě mezi členskými státy Severoatlantické smlouvy a ostatními státy zúčastněnými v Partnerství pro mír o statutu jejich ozbrojených sil (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 297/1996 Sb.). V této souvislosti je nutné uvést, že ozbrojené síly jiného státu uplatňují osvobození od daně na základě toho, v rámci které skutečnosti podle § 8 odst. 2 písm. a) až c) zákona o dani z pevných paliv jsou vyslány na daňové území České republiky. Osvobození od daně se však nadále nevztahuje na ozbrojené síly České republiky.

(část čtyřicátá šestá čl. LXXIII § 8 odst. 3)

Osvobození od daně z pevných paliv pro ozbrojené síly jiných států je podmíněno získáním povolení k nabytí pevných paliv osvobozených od daně. Na rozdíl od ostatních žadatelů o povolení k nabytí pevných paliv osvobozených od daně ozbrojené síly z důvodu jejich zvláštního statutu nemusí splňovat veškeré podmínky podle § 9 a § 10 zákona o dani z pevných paliv (srov. důvodová zpráva k § 9 a § 10 návrhu zákona o dani z pevných paliv). Navrhovaná změna pouze doplňuje skutečnost, že ozbrojené síly jsou držitelem předmětného povolení, do příslušného ustanovení.

(část čtyřicátá šestá čl. LXXIII § 9 odst. 2 písm. c))

Nad rámec legislativně-technické změny dochází v tomto ustanovení u ozbrojených sil jiných států k vyloučení povinnosti předkládat k návrhu na vydání povolení k nabytí pevných paliv osvobozených od daně výpisy z rejstříků obdobných živnostenskému či obchodnímu rejstříku, a to z důvodu jejich zvláštního statutu.

(část čtyřicátá šestá čl. LXXIII § 10 odst. 1)

V tomto ustanovení dochází u ozbrojených sil jiných států k vyloučení povinnosti předkládat k návrhu na vydání povolení k nabytí pevných paliv osvobozených od daně výpis z rejstříku obdobného výpisu z evidence Rejstříků trestů v České republice, a to z důvodu jejich zvláštního statutu.

(část čtyřicátá šestá čl. LXXIII § 10 odst. 4)

V tomto ustanovení se najisto stanoví, že v případě ozbrojených sil jiných států coby žadatelů o povolení k nabytí pevných paliv osvobozených od daně správce daně nezkoumá splnění podmínek uvedených v § 10 odst. 2 písm. b) až d) zákona o dani z pevných paliv, a to z důvodu jejich zvláštního statutu.

(část čtyřicátá šestá čl. LXXIII § 19 odst. 1)

V tomto ustanovení dochází k vyloučení povinnosti pro ozbrojené síly jiných států vést evidenci o množství nabytých a spotřebovaných pevných paliv, a to z důvodu jejich zvláštního statutu.

(část čtyřicátá šestá čl. LXXIII §§ 21 až 23)

K § 21

V návaznosti na celkovou revizi právního rámce pro vracení daně, resp. osvobození od daně osob se zvláštním statutem v návrhu zákona o spotřebních daních se rovněž přistupuje k revizi právní úpravy v zákoně o dani z pevných paliv. V tomto ustanovení se jedná o revizi pravidel pro vracení daně osobám požívajícím výsad a imunit, jejichž práva a povinnosti upravuje VÚDS a VÚKS. Ostatních osob požívajících výsad a imunit se nová právní úprava rovněž dotýká z důvodu celkové revize daného ustanovení. Právním rámcem pro poskytování daňových zvýhodnění osobám požívajícím výsad a imunit je VÚDS, VÚKS a unijní právo. Na základě čl. 34 VÚDS a čl. 49 VÚKS osoby požívající výsad a imunit nejsou osvobozeny od nepřímých daní. Hostitelský stát se však může rozhodnout, zda a v jakém rozsahu výsadu ve formě přímého osvobození nebo vracení daně poskytne, a to v okamžiku, kdy je rovněž vysílajícím státem nabídnuto příznivější zacházení české osobě požívající výsad a imunit podle čl. 47 VÚDS nebo čl. 72 VÚKS. Pokud jde o unijní právo, čl. 11 odst. 1 směrnice Rady (EU) 2020/262 stanoví, že výrobky podléhající spotřební dani (kam spadají i energetické produkty) jsou osvobozeny od spotřební daně, jsou-li určeny pro použití v rámci diplomatických a konzulárních vztahů. Současně druhý odstavec téhož článku stanoví, že osvobození od spotřební daně může hostitelský stát podmínit nebo omezit a může osvobození přiznat formou vrácení spotřební daně. Cílem této revize je zejména zohlednění aplikační praxe v návaznosti na pravidla stanovená na základě principu vzájemnosti, zjednodušení stávajících pravidel pro vracení daně, sjednocení terminologie a procesních postupů pro vracení daně napříč právními předpisy a zajištění právní jistoty dotčených subjektů. Současně dochází k celkové úpravě pořadí jednotlivých odstavců a k částečnému vyčlenění procesněprávní úpravy od hmotněprávní úpravy (viz důvodová zpráva k § 23 zákona o dani z pevných paliv níže). Dále dochází k vypuštění explicitního uvedení odkazu na mezinárodní smlouvy vyhlášené ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv pro nadbytečnost.

K odstavci 1 Novým způsobem je v odstavci 1 upraven výčet osob požívajících výsad a imunit, kterým nárok na vracení daně vzniká na základě principu vzájemnosti. Kromě legislativně-technických úprav dochází ke zrušení vracení daně zvláštní misi a jejím členům. Dále dochází ke zrušení uplatnění nároku na vracení daně členům rodiny členů diplomatické mise a konzulárního úřadu. Tento přístup je zcela v souladu s VÚDS a VÚKS, neboť podle těchto mezinárodních úmluv tyto osoby nejsou osvobozeny od nepřímých daní. Nicméně v souladu s VÚDS a VÚKS členové diplomatické mise nebo konzulárního úřadu mohou za členy svých rodin, kteří tvoří součást společné domácnosti, uplatnit nárok na vracení daně (srov. důvodovou zprávu k § 21 odstavci 5 zákona o dani z pevných paliv). Rovněž se upravuje vracení pro člena diplomatické mise, kdy na základě definice uvedené v čl. 1 VÚDS se členem mise rozumí členové diplomatického personálu, administrativního a technického personálu, jakož i služebního personálu mise. Podle nové právní úpravy na vracení daně mají nárok členové diplomatického personálu, administrativního a technického personálu. Naopak služební personál mise a soukromá služebná osoba, která je zaměstnána v domácích službách člena mise a která není zaměstnancem vysílajícího státu, nemají nárok na vracení daně. Totéž platí pro členy konzulárního úřadu na základě definice uvedené v čl. 1 VÚKS. Nová právní úprava pro účely vracení daně osobám požívajícím výsad a imunit nově přiznává toto postavení dalším osobám uvedeným v písmenech c) a d), a to v návaznosti na nové znění § 10c a § 10d návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 150/2017 Sb., o zahraniční službě a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o zahraniční službě“). Jedná se o zastoupení veřejné instituce založené podle práva cizího státu nebo zastoupení entity, která z hlediska mezinárodního práva není státem (dále jen „veřejná instituce“ a „entita“) spolu s členy těchto subjektů. V případě, že Ministerstvo zahraničních věcí udělí souhlas s jejich zřízením, tyto subjekty mají nárok na vracení daně ve stejném rozsahu jako osoby požívající výsad a imunit uvedené v odstavci 1 písm. a) nebo b). K odstavci 2 Novým způsobem je v odstavci 2 upraven výčet osob požívajících výsad a imunit, kterým nárok na vrácení daně vzniká na základě a v rozsahu mezinárodní smlouvy, která je součástí českého právního řádu. Hlavní změnou v tomto ustanovení je sjednocení definic osob požívajících výsad a imunit se zákonem o dani z přidané hodnoty. Těmito osobami jsou mezinárodní organizace a jejich zastoupení. V případě mezinárodních organizací se upřesňuje, zda mají sídlo na daňovém území České republiky, v případě jejich zastoupení, zda jsou zde umístěna. U úředníka mezinárodní organizace se dále upřesňuje podmínka pro uplatnění nároku na vrácení daně, a to akreditace pro Českou republiku. Nově se definuje subjekt Evropské unie v souladu se stávajícím zněním § 68 odst. 7 zákona o dani z přidané hodnoty s tím rozdílem, že Evropská centrální banka je vypuštěna z explicitního uvedení, neboť na základě Smlouvy o fungování EU již není subjektem Evropské unie, ale orgánem Evropské unie. K odstavci 3 V tomto ustanovení dochází pouze k reformulačním změnám dosavadního odstavce 3.

K odstavci 4 Přeformulování pravidla týkajícího se propadné lhůty pro uplatnění nároku na vrácení daně je pouze legislativně-technickou změnou, která souvisí s nově zavedeným pojmem lhůta pro uplatnění nároku na vrácení daně. K věcné změně nedochází. K odstavci 5 V tomto ustanovení se v případě osob požívajících výsad a imunit podle odstavce 1 nově stanoví postup pro potvrzování principu vzájemnosti Ministerstvem zahraničních věcí (viz dosavadní odstavec 4). Z procesního hlediska Ministerstvo zahraničních věcí potvrzuje, zda je splněn princip vzájemnosti u osob žádajících o vracení daně z pevných paliv za následujících podmínek: • vysílající stát žádající osoby uplatňuje nepřímé daně jako součást ceny dodaného zboží, • vysílající stát žádající osoby vrací daň českým osobám v obdobném postavení jako osoba uplatňující nárok na vrácení daně (tím je zároveň potvrzeno, že osoba uplatňující nárok na vrácení daně je osobou podle odstavce 1). Dále je osoba žádající o vrácení daně povinna předložit Ministerstvu zahraničních věcí seznam členů rodiny, kteří tvoří součást její domácnosti a jsou uvedeni na daňovém dokladu jako osoby, pro které se uskutečňuje nákup, přičemž Ministerstvo zahraničních věcí potvrdí, že tyto osoby jsou jako členové rodiny osoby žádající o vrácení daně registrovány Ministerstvem zahraničních věcí. Osoba žádající o vracení daně bude i nadále mít povinnost požádat Ministerstvo zahraničních věcí o potvrzení, že se uplatňuje princip vzájemnosti. Za tímto účelem má osoba žádající o vrácení daně povinnost předložit Ministerstvu zahraničních věcí daňové přiznání, do kterého Ministerstvo splnění principu vzájemnosti potvrdí. Dále je osoba žádající o vrácení daně povinna předložit Ministerstvu zahraničních věcí daňové a další doklady (viz důvodová zpráva k odstavci 6). K odstavci 6 Oproti dosavadnímu stavu dochází k legislativně-technickému zpřesnění ve formulaci pojmu „prokazuje“, neboť daňový subjekt je povinen pro účely uplatnění nároku na vracení daně předmětné doklady přiložit k daňovému přiznání. Na základě nové úpravy je osoba požívající výsad a imunit povinna k daňovému přiznání přiložit:

a) daňový doklad, a

b) v případě osoby uvedené v odstavci 1 písm. b) a d) seznam členů rodiny, kteří tvoří

součást domácnosti této osoby, v případě že tyto osoby jsou uvedeny na daňovém dokladu jako osoby, pro které se dodávají zdaněná pevná paliva.

K odstavci 7 V tomto ustanovení se stanoví, že podání daňového přiznání nelze učinit u osob požívajících výsad a imunit elektronicky mimo jiné z důvodu potvrzení principu vzájemnosti Ministerstvem zahraničních věcí. Pokud osoba požívající výsad a imunit neuplatňuje ve zdaňovacím období nárok na vracení daně, daňové přiznání za toto období nepodává. K odstavci 8 Vzhledem ke specifické roli Ministerstva zahraničních věcí v rámci vracení daně osobám požívajícím výsad a imunit, které potvrzuje splnění principu vzájemnosti v rámci daňového přiznání, tudíž veškeré nároky v rámci daňového přiznání vidí a zasahuje do celého procesu, je upraveno prolomení mlčenlivosti ve vztahu k vracení daně těmto osobám.

V neposlední řadě Ministerstvo zahraničních věcí, které osoby požívající výsad a imunit registruje či akredituje, hraje důležitou roli coby orgán, na který se mohou tyto osoby v případě nesrovnalostí s vracením daně neformálně obracet, a v takovém případě Ministerstvo zahraničních věcí potřebuje mít k dispozici aktuální informace.

K § 22

K odstavci 1 Zatímco v nové právní úpravě § 8 zákona o dani z pevných paliv se navrhuje osvobození od daně z pevných paliv ozbrojeným silám jiných států pro jejich služební účely, v tomto ustanovení se stanoví vracení daně toliko pro příslušníky ozbrojených sil a dalších osob na základě a výhradně v rozsahu stanoveném mezinárodní smlouvou, která je součástí českého právního řádu. V současné době se jedná o mezinárodní dohodu v oblasti obrany a bezpečnosti, a to Dohodu mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o spolupráci v oblasti obrany (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 39/2023 Sb. m. s.). Nárok na vracení daně podle tohoto ustanovení však nevzniká, pokud se jedná o Dohodu mezi smluvními stranami Severoatlantické smlouvy o statutu jejich ozbrojených (tzv. NATO SOFA) nebo o Dohodu mezi členskými státy Severoatlantické smlouvy a ostatními státy zúčastněnými v Partnerství pro mír o statutu jejich ozbrojených sil a Dodatkového protokolu k Dohodě mezi členskými státy Severoatlantické smlouvy a ostatními státy zúčastněnými v Partnerství pro mír o statutu jejich ozbrojených sil (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 297/1996 Sb.). Rozsah těchto dvou posledně jmenovaných dohod vylučuje uplatnění daňových zvýhodnění pro jednotlivé příslušníky ozbrojených sil či jiných osob pro jejich osobní použití. Rovněž je nutné uvést, že nárok na vracení daně z pevných paliv nevzniká příslušníkům ozbrojených sil České republiky. K odstavci 2 V tomto ustanovení se najisto stanoví, jakým okamžikem vzniká nárok na vracení daně, stejně jako u jiných druhů vracení daně. K odstavci 3 V tomto ustanoveni se stanoví, že daňový subjekt je povinen pro účely uplatnění nároku na vracení daně přiložit k daňovému přiznání daňový doklad a případně jinou písemnost, která je stanovena mezinárodní smlouvou.

K § 23

K odstavcům 1 a 2 Vzhledem k tomu, že subjekty, které mohou uplatnit nárok na vrácení daně (tj. osoby požívající výsad a imunit, ozbrojené síly jiného státu a jejich příslušníci), jsou v oblasti spotřebních daní a v oblasti tzv. energetických daní totožné a správa vracení daně včetně stanovení příslušnosti správce daně bude probíhat na základě stejných principů, navrhuje se bez dalšího odkázat na obdobné použití příslušných procesních ustanovení upravujících správu vybraných druhů vracení daně v nových § 16a až 16g zákona o spotřebních daních.

(část čtyřicátá šestá čl. LXXIII nadpis § 25)

Pro nadbytečnost dochází ke zrušení části dosavadního odstavce 1, jelikož pro zdaňovací období kratší než jeden rok již vyplývá povinnost podat daňové přiznání do 25 dnů po uplynutí zdaňovacího období z § 136 odst. 4 daňového řádu. K věcné změně tedy nedochází. Vzhledem k tomu, že v § 25 zákona o dani z pevných paliv z tohoto důvodu zůstanou pouze ustanovení upravující lhůtu pro podání daňového přiznání na nižší daňovou povinnost, je zapotřebí změnit i nadpis tohoto ustanovení.

(část čtyřicátá šestá čl. LXXIII § 25 odst. 1)

Pro nadbytečnost dochází ke zrušení části dosavadního odstavce 1, jelikož pro zdaňovací období kratší než jeden rok již vyplývá povinnost podat daňové přiznání do 25 dnů po uplynutí zdaňovacího období z § 136 odst. 4 daňového řádu. K věcné změně tedy nedochází.

(část čtyřicátá šestá čl. LXXIII § 28)

V tomto ustanovení dochází k vyloučení zveřejnění (správcem daně) ozbrojených sil coby držitelů povolení k nabytí osvobozených pevných paliv, a to z důvodu jejich zvláštního statutu.

(část čtyřicátá sedmá čl. LXXIV § 8 odst. 3)

V návaznosti na celkovou revizi právního rámce pro vracení daně, resp. osvobození od daně osob se zvláštním statutem v návrhu zákona o spotřebních daních se rovněž přistupuje k revizi právní úpravy části čtyřicáté sedmé zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů (dále v této části jen „zákon o dani z elektřiny“), týkající se vracení daně, resp. osvobození od daně těchto osob. Důvodem je zejména zohlednění unijních a mezinárodních závazků, zajištění právní jistoty subjektů a konzistentnost napříč právními předpisy. V novém ustanovení se stanoví osvobození od daně z elektřiny určené k použití nebo použité ozbrojenými silami jiných států výhradně pro jejich služební účely (srov. důvodová zpráva k § 23 návrhu zákona o dani z elektřiny). Jedná se o ozbrojené síly členských států EU v rámci společné bezpečnostní a obranné politiky, dále o ozbrojené síly státu, který je členem Organizace Severoatlantické smlouvy nebo státu, se kterým má Česká republika uzavřenu mezinárodní smlouvu v oblasti obrany a bezpečnosti. V současné době se mezi tyto smlouvy řadí Dohoda mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o spolupráci v oblasti obrany (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 39/2023 Sb. m. s.) a Dohoda mezi členskými státy Severoatlantické smlouvy a ostatními státy zúčastněnými v Partnerství pro mír o statutu jejich ozbrojených sil a Dodatkového protokolu k Dohodě mezi členskými státy Severoatlantické smlouvy a ostatními státy zúčastněnými v Partnerství pro mír o statutu jejich ozbrojených sil (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 297/1996 Sb.). V této souvislosti je nutné uvést, že ozbrojené síly jiného státu uplatňují osvobození od daně na základě toho, v rámci které skutečnosti podle § 8 odst. 3 písm. a) až c) zákona o dani z elektřiny jsou vyslány na daňové území České republiky. Osvobození od daně se však nadále nevztahuje na ozbrojené síly České republiky.

(část čtyřicátá sedmá čl. LXXIV § 8 odst. 4 a 5)

Osvobození od daně z elektřiny pro ozbrojené síly jiných států je podmíněno získáním povolení k nabytí elektřiny osvobozené od daně. Na rozdíl od ostatních žadatelů o povolení k nabytí elektřiny osvobozené od daně ozbrojené síly z důvodu jejich zvláštního statutu nemusí splňovat veškeré podmínky podle § 9 a § 10 zákona o dani z elektřiny (srov. důvodová zpráva k § 9 a § 10 návrhu zákona o dani z elektřiny). Navrhované změny pouze doplňují skutečnost, že ozbrojené síly jsou držitelem předmětného povolení, do příslušných ustanovení.

(část čtyřicátá sedmá čl. LXXIV § 9 odst. 2 písm. d))

Nad rámec legislativně-technické změny dochází v tomto ustanovení u ozbrojených sil jiných států k vyloučení povinnosti předkládat k návrhu na vydání povolení k nabytí elektřiny osvobozené od daně výpisy z rejstříků obdobných živnostenskému či obchodnímu rejstříku, a to z důvodu jejich zvláštního statutu.

(část čtyřicátá sedmá čl. LXXIV § 10 odst. 1)

V tomto ustanovení dochází u ozbrojených sil jiných států k vyloučení povinnosti předkládat k návrhu na vydání povolení k nabytí elektřiny osvobozené od daně výpis z rejstříku obdobného výpisu z evidence Rejstříků trestů v České republice, a to z důvodu jejich zvláštního statutu.

(část čtyřicátá sedmá čl. LXXIV § 10 odst. 4)

V tomto ustanovení se najisto stanoví, že v případě ozbrojených sil jiných států coby žadatelů o povolení k nabytí elektřiny osvobozené od daně správce daně nezkoumá splnění podmínek uvedených v § 10 odst. 2 písm. b) až d) zákona o dani z elektřiny, a to z důvodu jejich zvláštního statutu.

(část čtyřicátá sedmá čl. LXXIV § 16 odst. 1)

Do tohoto ustanovení se doplňuje, že dodavatel elektřiny může dodat elektřinu osvobozenou od daně ozbrojeným silám jiných států, pokud jsou držiteli povolení k nabytí elektřiny osvobozené od daně.

(část čtyřicátá sedmá čl. LXXIV § 19 odst. 1)

V tomto ustanovení dochází k vyloučení povinnosti pro ozbrojené síly jiných států vést evidenci o množství nabyté a spotřebované elektřiny, a to z důvodu jejich zvláštního statutu.

(část čtyřicátá sedmá čl. LXXIV §§ 22 až 24)

K § 22

V návaznosti na celkovou revizi právního rámce pro vracení daně, resp. osvobození od daně osob se zvláštním statutem v návrhu zákona o spotřebních daních se rovněž přistupuje k revizi právní úpravy v zákoně o dani z elektřiny. V tomto ustanovení se jedná o revizi pravidel pro vracení daně osobám požívajícím výsad a imunit, jejichž práva a povinnosti upravuje VÚDS a VÚKS. Ostatních osob požívajících výsad a imunit se nová právní úprava rovněž dotýká z důvodu celkové revize daného ustanovení. Právním rámcem pro poskytování daňových zvýhodnění osobám požívajícím výsad a imunit je VÚDS, VÚKS a unijní právo. Na základě čl. 34 VÚDS a čl. 49 VÚKS osoby požívající výsad a imunit nejsou osvobozeny od nepřímých daní. Hostitelský stát se však může rozhodnout, zda a v jakém rozsahu výsadu ve formě přímého osvobození nebo vracení daně poskytne, a to v okamžiku, kdy je rovněž vysílajícím státem nabídnuto příznivější zacházení české osobě požívající výsad a imunit podle čl. 47 VÚDS nebo čl. 72 VÚKS. Pokud jde o unijní právo, čl. 11 odst. 1 směrnice Rady (EU) 2020/262 stanoví, že výrobky podléhající spotřební dani (kam spadají i energetické produkty) jsou osvobozeny od spotřební daně, jsou-li určeny pro použití v rámci diplomatických a konzulárních vztahů. Současně druhý odstavec téhož článku stanoví, že osvobození od spotřební daně může hostitelský stát podmínit nebo omezit a může osvobození přiznat formou vrácení spotřební daně. Cílem této revize je zejména zohlednění aplikační praxe v návaznosti na pravidla stanovená na základě principu vzájemnosti, zjednodušení stávajících pravidel pro vracení daně, sjednocení terminologie a procesních postupů pro vracení daně napříč právními předpisy a zajištění právní jistoty dotčených subjektů. Současně dochází k celkové úpravě pořadí jednotlivých odstavců a k částečnému vyčlenění procesněprávní úpravy od hmotněprávní úpravy (viz důvodová zpráva k § 24 zákona o dani z elektřiny níže). Dále dochází k vypuštění explicitního uvedení odkazu na mezinárodní smlouvy vyhlášené ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv pro nadbytečnost.

K odstavci 1 Novým způsobem je v odstavci 1 upraven výčet osob požívajících výsad a imunit, kterým nárok na vracení daně vzniká na základě principu vzájemnosti. Kromě legislativně-technických úprav dochází ke zrušení vracení daně zvláštní misi a jejím členům. Dále dochází ke zrušení uplatnění nároku na vracení daně členům rodiny členů diplomatické mise a konzulárního úřadu. Tento přístup je zcela v souladu s VÚDS a VÚKS, neboť podle těchto mezinárodních úmluv tyto osoby nejsou osvobozeny od nepřímých daní. Nicméně v souladu s VÚDS a VÚKS členové diplomatické mise nebo konzulárního úřadu mohou za členy svých rodin, kteří tvoří součást společné domácnosti, uplatnit nárok na vracení daně (srov. důvodovou zprávu k § 22 odstavci 5 zákona o dani z elektřiny). Rovněž se upravuje vracení pro člena diplomatické mise, kdy na základě definice uvedené v čl. 1 VÚDS se členem mise rozumí členové diplomatického personálu, administrativního a technického personálu, jakož i služebního personálu mise. Podle nové právní úpravy na vracení daně mají nárok členové diplomatického personálu, administrativního a technického personálu. Naopak služební personál mise a soukromá služebná osoba, která je zaměstnána v domácích službách člena mise a která není zaměstnancem vysílajícího státu, nemají nárok na vracení daně. Totéž platí pro členy konzulárního úřadu na základě definice uvedené v čl. 1 VÚKS. Nová právní úprava pro účely vracení daně osobám požívajícím výsad a imunit nově přiznává toto postavení dalším osobám uvedeným v písmenech c) a d), a to v návaznosti na nové znění § 10c a § 10d návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 150/2017 Sb., o zahraniční službě a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o zahraniční službě“). Jedná se o zastoupení veřejné instituce založené podle práva cizího státu nebo zastoupení entity, která z hlediska mezinárodního práva není státem (dále jen „veřejná instituce“ a „entita“) spolu s členy těchto subjektů. V případě, že Ministerstvo zahraničních věcí udělí souhlas s jejich zřízením, tyto subjekty mají nárok na vracení daně ve stejném rozsahu jako osoby požívající výsad a imunit uvedené v odstavci 1 písm. a) nebo b). K odstavci 2 Novým způsobem je v odstavci 2 upraven výčet osob požívajících výsad a imunit, kterým nárok na vrácení daně vzniká na základě a v rozsahu mezinárodní smlouvy, která je součástí českého právního řádu. Hlavní změnou v tomto ustanovení je sjednocení definic osob požívajících výsad a imunit se zákonem o dani z přidané hodnoty. Těmito osobami jsou mezinárodní organizace a jejich zastoupení. V případě mezinárodních organizací se upřesňuje, zda mají sídlo na daňovém území České republiky, v případě jejich zastoupení, zda jsou zde umístěna. U úředníka mezinárodní organizace se dále upřesňuje podmínka pro uplatnění nároku na vrácení daně, a to akreditace pro Českou republiku. Nově se definuje subjekt Evropské unie v souladu se stávajícím zněním § 68 odst. 7 zákona o dani z přidané hodnoty s tím rozdílem, že Evropská centrální banka je vypuštěna z explicitního uvedení, neboť na základě Smlouvy o fungování EU již není subjektem Evropské unie, ale orgánem Evropské unie. K odstavci 3 V tomto ustanovení dochází pouze k reformulačním změnám dosavadního odstavce 3.

K odstavci 4 Přeformulování pravidla týkajícího se propadné lhůty pro uplatnění nároku na vrácení daně je pouze legislativně-technickou změnou, která souvisí s nově zavedeným pojmem lhůta pro uplatnění nároku na vrácení daně. K věcné změně nedochází. K odstavci 5 V tomto ustanovení se v případě osob požívajících výsad a imunit podle odstavce 1 nově stanoví postup pro potvrzování principu vzájemnosti Ministerstvem zahraničních věcí (viz dosavadní odstavec 4). Z procesního hlediska Ministerstvo zahraničních věcí potvrzuje, zda je splněn princip vzájemnosti u osob žádajících o vracení daně z elektřiny za následujících podmínek: • vysílající stát žádající osoby uplatňuje nepřímé daně jako součást ceny dodaného zboží, • vysílající stát žádající osoby vrací daň českým osobám v obdobném postavení jako osoba uplatňující nárok na vrácení daně (tím je zároveň potvrzeno, že osoba uplatňující nárok na vrácení daně je osobou podle odstavce 1). Dále je osoba žádající o vrácení daně povinna předložit Ministerstvu zahraničních věcí seznam členů rodiny, kteří tvoří součást její domácnosti a jsou uvedeni na daňovém dokladu jako osoby, pro které se uskutečňuje nákup, přičemž Ministerstvo zahraničních věcí potvrdí, že tyto osoby jsou jako členové rodiny osoby žádající o vrácení daně registrovány Ministerstvem zahraničních věcí. Osoba žádající o vracení daně bude i nadále mít povinnost požádat Ministerstvo zahraničních věcí o potvrzení, že se uplatňuje princip vzájemnosti. Za tímto účelem má osoba žádající o vrácení daně povinnost předložit Ministerstvu zahraničních věcí daňové přiznání, do kterého Ministerstvo splnění principu vzájemnosti potvrdí. Dále je osoba žádající o vrácení daně povinna předložit Ministerstvu zahraničních věcí daňové a další doklady (viz důvodová zpráva k odstavci 6). K odstavci 6 Oproti dosavadnímu stavu dochází k legislativně-technickému zpřesnění ve formulaci pojmu „prokazuje“, neboť daňový subjekt je povinen pro účely uplatnění nároku na vracení daně předmětné doklady přiložit k daňovému přiznání. Na základě nové úpravy je osoba požívající výsad a imunit povinna k daňovému přiznání přiložit:

a) daňový doklad, a

b) v případě osoby uvedené v odstavci 1 písm. b) a d) seznam členů rodiny, kteří tvoří

součást domácnosti této osoby, v případě že tyto osoby jsou uvedeny na daňovém dokladu jako osoby, pro které se dodává zdaněná elektřina.

K odstavci 7 V tomto ustanovení se stanoví, že podání daňového přiznání nelze učinit u osob požívajících výsad a imunit elektronicky mimo jiné z důvodu potvrzení principu vzájemnosti Ministerstvem zahraničních věcí. Pokud osoba požívající výsad a imunit neuplatňuje ve zdaňovacím období nárok na vracení daně, daňové přiznání za toto období nepodává. K odstavci 8 Vzhledem ke specifické roli Ministerstva zahraničních věcí v rámci vracení daně osobám požívajícím výsad a imunit, které potvrzuje splnění principu vzájemnosti v rámci daňového přiznání, tudíž veškeré nároky v rámci daňového přiznání vidí a zasahuje do celého procesu, je upraveno prolomení mlčenlivosti ve vztahu k vracení daně těmto osobám.

V neposlední řadě Ministerstvo zahraničních věcí, které osoby požívající výsad a imunit registruje či akredituje, hraje důležitou roli coby orgán, na který se mohou tyto osoby v případě nesrovnalostí s vracením daně neformálně obracet, a v takovém případě Ministerstvo zahraničních věcí potřebuje mít k dispozici aktuální informace.

K § 23

K odstavci 1 Zatímco v nové právní úpravě § 8 zákona o dani z elektřiny se navrhuje osvobození od daně z elektřiny ozbrojeným silám jiných států pro jejich služební účely, v tomto ustanovení se stanoví vracení daně toliko pro příslušníky ozbrojených sil a dalších osob na základě a výhradně v rozsahu stanoveném mezinárodní smlouvou, která je součástí českého právního řádu. V současné době se jedná o mezinárodní dohodu v oblasti obrany a bezpečnosti, a to Dohodu mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o spolupráci v oblasti obrany (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 39/2023 Sb. m. s.). Nárok na vracení daně podle tohoto ustanovení však nevzniká, pokud se jedná o Dohodu mezi smluvními stranami Severoatlantické smlouvy o statutu jejich ozbrojených (tzv. NATO SOFA) nebo o Dohodu mezi členskými státy Severoatlantické smlouvy a ostatními státy zúčastněnými v Partnerství pro mír o statutu jejich ozbrojených sil a Dodatkového protokolu k Dohodě mezi členskými státy Severoatlantické smlouvy a ostatními státy zúčastněnými v Partnerství pro mír o statutu jejich ozbrojených sil (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 297/1996 Sb.). Rozsah těchto dvou posledně jmenovaných dohod vylučuje uplatnění daňových zvýhodnění pro jednotlivé příslušníky ozbrojených sil či jiných osob pro jejich osobní použití. Rovněž je nutné uvést, že nárok na vracení daně z elektřiny nevzniká příslušníkům ozbrojených sil České republiky. K odstavci 2 V tomto ustanovení se najisto stanoví, jakým okamžikem vzniká nárok na vracení daně, stejně jako u jiných druhů vracení daně. K odstavci 3 V tomto ustanoveni se stanoví, že daňový subjekt je povinen pro účely uplatnění nároku na vracení daně přiložit k daňovému přiznání daňový doklad a případně jinou písemnost, která je stanovena mezinárodní smlouvou.

K § 24

K odstavcům 1 a 2 Vzhledem k tomu, že subjekty, které mohou uplatnit nárok na vrácení daně (tj. osoby požívající výsad a imunit, ozbrojené síly jiného státu a jejich příslušníci), jsou v oblasti spotřebních daní a v oblasti tzv. energetických daní totožné a správa vracení daně včetně stanovení příslušnosti správce daně bude probíhat na základě stejných principů, navrhuje se bez dalšího odkázat na obdobné použití příslušných procesních ustanovení upravujících správu vybraných druhů vracení daně v nových § 16a až 16g zákona o spotřebních daních.

(část čtyřicátá sedmá čl. LXXIV § 25)

Na základě tzv. Antibyrokratického balíčku III. byl uložen úkol, aby osobám, které vyrábějí elektřinu v malém množství a tuto dodávají zdaněnou konečnému spotřebiteli, nebo osobám, které vyrábějí ekologicky šetrnou elektřinu v instalacích o instalovaném výkonu přesahujícím 30 kW (podle zákona č. 469/2023 Sb. nově 50 kW) a tuto samy spotřebovávají (podle zákona č. 469/2023 Sb. nově i sdílí v rámci sdílení elektřiny) upravilo zdaňovací období tak, aby jejich frekvence podávání přiznání k dani byla menší byrokratickou zátěží. Na základě tohoto zadání, a na základě analýzy dat, bylo rozhodnuto snížit frekvenci podávání daňových přiznání osobám, jejichž základ daně za bezprostředně předcházející kalendářní rok nepřekročil 350 MWh (což odpovídá daňové povinnosti přibližně 10 000 Kč/kalendářní rok, resp. 825 Kč/kalendářní měsíc), z dvanácti podání na dvě podání ročně. Tohoto cíle je dosaženo prodloužením zdaňovacího období dotčených plátců daně ze standardního jednoho kalendářního měsíce na kalendářní pololetí. Vzhledem k tomu, že v rámci tohoto „prodlužování“ zdaňovacího období je zkoumán základ daně za předcházející kalendářní rok, nevztahuje se snížení frekvence podávání daňových přiznání na nové plátce daně, kteří touto historií nedisponují. Dotčeným subjektům s „nevýznamnou“ daňovou povinností může být zdaňovací období prodlouženo nejdříve od kalendářního roku bezprostředně následujícího po roku, kdy byly po všech dvanáct kalendářních měsíců registrovány jako plátce daně. Navržené změny reagují i na situaci, kdy „malému“ plátci daně naroste daňová povinnost i v aktuálním roce, například z důvodu rozšíření trhu, atp. V případě, kdy by základ daně za první pololetí daného roku překročil 250 MWh (což odpovídá výši daně přibližně 1 200 Kč/měsíc), zkrátí se od července daného roku zdaňovací období opět na kalendářní měsíc.

(část čtyřicátá sedmá čl. LXXIV nadpis § 26)

Pro nadbytečnost dochází ke zrušení části dosavadního odstavce 1, jelikož pro zdaňovací období kratší než jeden rok již vyplývá povinnost podat daňové přiznání do 25 dnů po uplynutí zdaňovacího období z § 136 odst. 4 daňového řádu. K věcné změně tedy nedochází. Vzhledem k tomu, že v § 26 zákona o dani z elektřiny z tohoto důvodu zůstanou pouze ustanovení upravující lhůtu pro podání daňového přiznání na nižší daňovou povinnost, je zapotřebí změnit i nadpis tohoto ustanovení.

(část čtyřicátá sedmá čl. LXXIV § 26 odst. 1)

Pro nadbytečnost dochází ke zrušení části dosavadního odstavce 1, jelikož pro zdaňovací období kratší než jeden rok již vyplývá povinnost podat daňové přiznání do 25 dnů po uplynutí zdaňovacího období z § 136 odst. 4 daňového řádu. K věcné změně tedy nedochází.

(část čtyřicátá sedmá čl. LXXIV § 29)

V tomto ustanovení dochází k vyloučení zveřejnění (správcem daně) ozbrojených sil coby držitelů povolení k nabytí osvobozené elektřiny, a to z důvodu jejich zvláštního statutu.

K čl. V - Přechodné ustanovení

Toto přechodné ustanovení stanovuje, že pro uplatnění daně ze zemního plynu a některých dalších plynů, daně z pevných paliv a daně z elektřiny, jakož i práv a povinností vyplývajících ze znění zákona č. 261/2007 Sb., před nabytím účinností tohoto zákona, se použijí předpisy platné do dne předcházejícího účinnosti (dosavadní předpisy). V praxi to například znamená, že pokud například nárok na vrácení daně vznikl do doby nabytí účinnosti zákona, řídí se lhůty pro podání řádných a dodatečných daňových přiznání dosavadní právní úpravou.

K části čtvrté - zrušovací ustanovení K čl. VI

Vzhledem ke změně koncepcí v oblasti stanovení cen pro konečného spotřebitele a značkování některých dalších minerálních olejů dochází ke zrušení již nepotřebných prováděcích předpisů.

K části páté - účinnost K čl. VII

Základní účinnost pro naprostou většinu ustanovení předloženého návrhu zákona se navrhuje dnem 1. ledna 2025. Výjimkou jsou ustanovení reagující na terminologické změny zavedené zákonem č. 349/2023 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s konsolidací veřejných rozpočtů, primárně v zákoně o Celní správě, spočívající v reorganizaci a přejmenování Celních úřadů k 1. červenci 2025, na které musí v příslušných ustanoveních stanovujících zvláštní věcnou příslušnost Celního úřadu pro hlavní město Prahu (od 1. července 2025 Celního úřadu v Praze) přiměřeně reagovat i zákon o spotřebních daních.

V Praze dne 26. června 2024

Předseda vlády: prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M. podepsáno elektronicky

Ministr financí: Ing. Zbyněk Stanjura podepsáno elektronicky