zákon č. 465/2023 Sb.

K čl. I

K bodu 1 (§ 1 odst. 1)

S ohledem na skutečnost, že návrh zákona obsahuje ustanovení transponující do vnitrostátního právního řádu požadavky směrnice, je na ni v souladu s čl. 11 odst. 1 směrnice činěn odkaz v nově zaváděné poznámce pod čarou.

K bodu 2 (§ 1 odst. 2 písm. c) a d))

Návrhem zákona dochází k rozšíření definice pojmu „dopravní infrastruktura“, a tím i působnosti liniového zákona. Důvodem je naplnění závazků České republiky vyplývajících z práva Evropské unie. Směrnice se totiž dle jejího čl. 1 odst. 1 vztahuje na projekty na koridorech hlavní transevropské dopravní sítě, které jsou taxativně vymezeny nařízením CEF, konkrétně částí III přílohy tohoto nařízení. Úseky koridorů hlavní transevropské dopravní sítě popsané v části III přílohy nařízení CEF je vhodné posuzovat z hlediska mapového vyobrazení globální a hlavní transevropské dopravní sítě, jak je obsaženo v příloze I nařízení TEN-T. Typově jsou přitom do map globální a hlavní sítě zahrnuty vnitrozemské vodní cesty, konvenční a vysokorychlostní železnice, silnice, přístavy, kombinované terminály železniční a silniční dopravy a letiště.

V daném kontextu lze za klíčové součásti definice dopravní infrastruktury, které současně ohraničují věcný rozsah působnosti liniového zákona, považovat stavby dálnic, silnic I. třídy, dráhy celostátní a drah regionálních, jakož i stavby související tj. části definice obsažené v § 1 odst. 2 písm.

a) a b) liniového zákona.

Směrnice se však vztahuje rovněž na infrastrukturu přesahující stávající věcnou působnost liniového zákona.

Jde jednak o vnitrozemskou vodní cestu na úsecích Pardubice – státní hranice s Německem a Praha - Mělník a přístavy na ní. Přestože by tato vodní cesta mohla, při splnění dalších faktických podmínek, spadat pod působnost liniového zákona podle jeho stávajících ustanovení obsažených v § 1 odst. 2 písm. c) nebo d), za účelem řádné transpozice směrnice je třeba předmětnou infrastrukturu pro vodní dopravu přímo doplnit do výčtu položek tvořících definici dopravní infrastruktury. Pokud jde o pojem „infrastruktura pro vodní dopravu“, je již v liniovém zákoně užit, a to v jeho stávající příloze. Tento pojem zahrnuje i vnitrozemské přístavy.

Směrnice dále přesahuje rámec věcné působnosti liniového zákona i tím, že se vztahuje na vybrané terminály železniční a silniční dopravy. Jde o několik konkrétních staveb vybavených pro překládku zboží mezi drážní a silniční dopravou, které jsou přímo identifikované v příloze I nařízení TEN-T (například ve městech Děčín, Mělník a Plzeň), a to při alternativním splnění jedné z následujících podmínek, které reflektují působnost směrnice vymezenou v jejím čl. 1 odst. 1 písm.

a) a b). Buď jsou tyto terminály umístěny na některém z úseků na koridoru hlavní transevropské dopravní sítě, jak je vymezí příloha č. 2 k zákonu, nebo jsou infrastrukturou na koridoru hlavní transevropské dopravní sítě, u níž předpokládané celkové investiční náklady stavby přesáhnou 300 000 000 EUR.

Pokud jde o letiště spadající pod působnost směrnice, lze je již subsumovat pod stávající ustanovení obsažená v § 1 odst. 2 písm. c) nebo d) liniového zákona.

Ustanovení § 1 odst. 1 a 2 vymezující působnost liniového zákona představují společně s jeho dalšími relevantními pravidly transpozici požadavků obsažených v čl. 3 směrnice, dle nichž mají být projekty spadající pod působnost směrnice považovány všemi orgány za prioritní a zvláštní vnitrostátní postupy udělování povolení stanovené pro prioritní projekty se mají vztáhnout rovněž na projekty pokryté směrnicí.

K bodu 3 (§ 4a odst. 1 a § 4b)

S ohledem na navržené zavedení nové přílohy do liniového zákona je třeba označit stávající přílohu jako první, čehož je navrženým doplněním v § 4a odst. 1 a v § 4b dosaženo.

K bodu 4 obecně (části třetí)

Návrh zákona zakotvuje v liniovém zákoně novou část třetí, která bude obsahovat transpoziční právní úpravu ke směrnici a bude tak označena nadpisem, jenž stručně a výstižně vyjádří, že tato úprava se týká toliko staveb vybrané transevropské dopravní infrastruktury.

K bodu 4 (§ 5e)

Do liniového zákona se navrhuje zavést nové definice 2 právních termínů, jejichž relevance se vyčerpává právní úpravou obsaženou v nově zavedené části třetí, pročež jde o definice použité pro účely této části zákona. Klíčovým termínem je „vybraná transevropská dopravní infrastruktura“. Označovat má toliko vybranou infrastrukturu na koridoru hlavní transevropské dopravní sítě, která je vymezena v čl. 1 odst. 1 směrnice. Vnitrostátně bude tento termín zahrnovat jednak úseky pozemních komunikací, drah a infrastruktury pro vodní dopravu, které taxativně stanoví příloha I směrnice a v souladu s ní je jejich výčet obsažen v nově zaváděné příloze číslo 2 liniového zákona, na níž se v § 5e navrhuje učinit odkaz. Vedle zmíněných úseků dopravní infrastruktury je za účelem zajištění transpozice směrnice vhodné pamatovat také na stavby s nimi související. Termín „vybraná transevropská dopravní infrastruktura“ bude dále zahrnovat i dopravní infrastrukturu, která je umístěna na koridoru hlavní transevropské dopravní sítě a u níž celkové investiční náklady stavby přesahují 300 milionů EUR, přičemž uvedená hranice se vztahuje k jednotlivým záměrům, jež budou předmětem povolování dle nového stavebního zákona. Pokud jde o koridory hlavní transevropské dopravní sítě, jež jsou v navržené právní úpravě zmiňovány, jejich úplný seznam je obsažen v části III přílohy nařízení CEF. Pod pojem „vybraná transevropská dopravní infrastruktura“ budou rovněž spadat konkrétní terminály železniční a silniční dopravy. Jde o stavby vybavené pro překládku zboží mezi drážní a silniční dopravou, které jsou přímo identifikované v příloze I nařízení TEN-T a současně spadají pod působnost směrnice. Je vhodné uvést, že pod působnost směrnice spadají „projekty“ představující podle jejího čl. 2 bodu 3 návrhy výstavby, úpravy nebo změny vymezeného úseku dopravní infrastruktury, jejichž cílem je zlepšit kapacitu, bezpečnost a účinnost této infrastruktury a jejichž realizace musí být schválena rozhodnutím o povolení. V navržené právní úpravě není termín „vybraná transevropská dopravní infrastruktura“ užíván osamoceně, ale ve spojení s pojmem „stavba“ (tj. jako stavba vybrané transevropské infrastruktury), přičemž podle § 5 odst. 5 a § 6 nového stavebního zákona platí, že stavbou se rozumí i změna dokončené stavby.

Definice právního termínu „vybraná transevropská dopravní infrastruktura“ je v návrhu zákona v souladu s čl. 1 odst. 1 směrnice modifikována negativním výčtem toho, co pod uvedený termín nespadá. Pokud je předmětem povolování výhradně telematická aplikace nebo nové technologie či inovace naplňující definici čl. 31 nebo 33 nařízení TEN-T, část třetí zákona se na ně nevztáhne. Pro účely části třetí liniového zákona se zavádí rovněž definice termínu „související žádost“. Je toho třeba proto, že směrnice se nevztahuje toliko na postup povolení záměru ve smyslu nového stavebního zákona. Směrnice se dle jejího čl. 2 bodů 1 a 2 vztahuje na takřka veškeré postupy, které vedou k získání rozhodnutí správní povahy vydávaných správními orgány a určujících, zda je předkladatel projektu oprávněn projekt v dotčené zeměpisné oblasti realizovat. Na jedné straně lze konstatovat, že nový stavební zákon přispěl k masivní integraci různých správních řízení, takže po nabytí jeho účinnosti půjde o velmi omezený počet separátních správních řízení, která nebyla integrována do řízení o povolení záměru a jejichž výsledek je podmínkou uskutečnění stavby. Na druhé straně však platí, že nadále budou takováto řízení existovat, a proto na ně musí transpoziční úprava ke směrnici pamatovat. Může jít například o společné rozhodnutí podle zákona o ochraně přírody a krajiny vztahující se k zvláště chráněnému území, jeho ochrannému pásmu, evropsky významné lokalitě nebo ptačí oblasti, nebo o povolení k nakládání s vodami podle zákona o vodách. Návrh zákona tak ve vybraných ustanoveních dopadá na tyto související žádosti, na řízení o nich a na správní orgány vedoucí tato řízení. Termín související žádost současně nebude zahrnovat žádost o vyvlastnění. Dle předkladatele se rozhodnutím správní povahy podle správního práva určujícím oprávnění realizovat projekt (ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice) rozumí povolení záměru ve smyslu nového stavebního zákona nebo jiná veřejnoprávní rozhodnutí podle zvláštních právních předpisů, nikoli však rozhodnutí o vyvlastnění. Povolení záměru a případná veřejnoprávní rozhodnutí jsou z hlediska zájmů sledovaných veřejným (správním) právem předpokladem uskutečnění stavby, zatímco vlastnické nebo jiné soukromé právo je potřebné pro uskutečnění stavby z hlediska požadavků civilního práva. V řadě případů se přitom práva potřebná pro uskutečnění stavby dopravní infrastruktury získávají dohodou, a nikoli vyvlastněním v návaznosti na proběhlé řízení o vyvlastnění. I podle nového stavebního zákona, konkrétně § 187 odst. 5, platí, že souhlas vlastníka není potřeba, je-li pro získání potřebných práv k pozemku nebo stavbě pro záměr stanoven zákonem účel vyvlastnění, což je u řady dopravních staveb spadajících pod působnost liniového zákona naplněno. Je přitom mnoho států Evropské unie, kde o vyvlastnění rozhodují soudní orgány, jež pod působnost směrnice nikterak nespadají.

K bodu 4 (§ 5f)

Směrnice v čl. 4 odst. 1 ukládá členským státům Evropské unie povinnost stanovit určený orgán, jenž by dle čl. 2 bodu 6 měl být kontaktním místem pro předkladatele projektu a měl by usnadňovat provádění postupů udělování povolení. Jak bylo uvedeno výše, postupy udělování povolení přitom ve smyslu čl. 2 bodů 1 a 2 směrnice zahrnují takřka veškeré postupy, které vedou k získání rozhodnutí správní povahy vydávaných správními orgány a určujících, zda je předkladatel projektu oprávněn projekt v dotčené zeměpisné oblasti realizovat. Určený orgán by měl dle čl. 4 odst. 7 písm. c) směrnice dohlížet na časový rámec udělování povolení, přičemž dle čl. 5 odst. 1 směrnice je povinností členských států Evropské unie zajistit, aby postup udělování povolení nepřekročil 4 roky od zahájení tohoto postupu. Podle čl. 5 odst. 5 směrnice však členské státy Evropské unie neodpovídají za nedodržení této lhůty, vzniklo-li zpoždění kvůli předkladateli projektu. Podle čl. 6 odst. 1 směrnice okamžik zahájení postupu udělování povolení představuje oznámení projektu předkladatelem projektu. Toto oznámení musí být přitom učiněno vůči určenému orgánu. Pakliže projekt není v dostatečně pokročilé fázi, podle čl. 6 odst. 2 směrnice se má oznámení s řádně odůvodněným rozhodnutím zamítnout do 4 měsíců od obdržení oznámení. Právní úprava obsažená v navrženém § 5f má za cíl transponovat všechna výše uvedená ustanovení směrnice. Směrnice na jedné straně stanoví povinnost předkladatele projektu „oznámit projekt“, přičemž adresátem tohoto oznámení musí být nutně určený orgán, který oznámení zamítne, není-li projekt v dostatečně pokročilé fázi. Na straně druhé směrnice nikterak nestanoví, jaké náležitosti by oznámení projektu mělo obsahovat nebo jaká by měla být jeho podoba, neváže toto oznámení na některý ze specifických povolovacích postupů, nedefinuje, co se rozumí „dostatečně pokročilou fází“ projektu a neuvádí žádné podmínky pro akceptaci nebo zamítnutí projektu. Řešení těchto otázek je tak ponecháno na členských státech Evropské unie. Cílem předkladatele návrhu zákona bylo nezavádět nové správní řízení, jež by předcházelo posuzování vlivů záměru na životní prostředí, zvláštnímu správnímu řízení předcházejícímu řízení o povolení záměru nebo samotnému řízení podle nového stavebního zákona, jelikož by zavádění nových povinností a nových řízení mohlo spíše proces výstavby strategické dopravní infrastruktury komplikovat bez zjevné přidané hodnoty. Návrh zákona proto oznámení projektu ve smyslu směrnice spojuje s některým z existujících vnitrostátních procesů, které stojí na počátku povolování staveb dopravní infrastruktury. Jde o

a) předložení dokumentace vlivů záměru na životní prostředí příslušnému úřadu podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí nebo podání žádosti o vydání jednotného environmentálního stanoviska, a to v situaci, kdy stavba vybrané transevropské dopravní infrastruktury podléhá posouzení vlivů záměru na životní prostředí,

b) podání žádosti o vydání jednotného environmentálního stanoviska, a to v situaci, kdy stavba vybrané transevropské dopravní infrastruktury posouzení vlivů záměru na životní prostředí nepodléhá a stavebník tuto žádost podá,

c) podání první související žádosti ve smyslu její výše popsané definice, vedle níž bude třeba předložit stavebnímu úřadu dokumentaci pro povolení záměru ve smyslu nového stavebního zákona, a to v situaci, kdy stavba vybrané transevropské dopravní infrastruktury posouzení vlivů záměru na životní prostředí nepodléhá a jednotné environmentální stanovisko nemá být součástí žádosti o povolení tohoto záměru (ať již proto, že záměr jednotnému environmentálnímu stanovisku nepodléhá nebo sice mu podléhá, avšak stavebník si jej nehodlá opatřit před podáním žádosti o povolení záměru),

d) podání žádosti o povolení záměru, a to pokud nejde o některou z výše uvedených situací, tj. v případě staveb vybrané transevropské dopravní infrastruktury, které nepodléhají posouzení vlivů záměru na životní prostředí ani rozhodnutí o související žádosti a u nichž jednotné environmentální stanovisko není součástí žádosti o povolení záměru. Pokud jde o situaci vymezenou výše pod písm. c), lze doplnit, že právě podání první související žádosti je na počátku povolovacích procesů (v případech, kdy stavba posouzení vlivů záměru na životní prostředí nepodléhá a jednotné environmentální stanovisko nemá být součástí žádosti o povolení záměru). Od podání první související žádosti se tedy bude odvíjet povinnost učinit oznámení stavebnímu úřadu příslušnému k povolení záměru, na což bude navazovat běh čtyřleté lhůty pro ukončení všech vnitrostátních správních procedur, které jsou předpokladem uskutečnění stavby vybrané transevropské dopravní infrastruktury. Případné podání dalších souvisejících žádostí není již v této souvislosti relevantní. Je to přitom právě stavebník, který o podání žádosti rozhoduje, skutečnost, že došlo k podání první související žádosti, mu tedy bude známa. Předkladatel vychází z předpokladu, že výše uvedená podání (dokumenty) zahrnují ucelené a podstatné informace stran klíčových aspektů uskutečnění dopravních staveb, vyjma související žádosti, jejíž náležitosti mohou dle zvláštních předpisů obsahovat toliko vybrané informace relevantní z hlediska partikulárního veřejného zájmu sledovaného jednotlivými předpisy. Proto návrh zákona počítá rovněž s posuzováním dokumentace pro povolení záměru vedle posuzování související žádosti, nepodléhá-li dotčená stavba posouzení vlivů záměru na životní prostředí a nemá-li být jednotné environmentální stanovisko součástí žádosti o povolení tohoto záměru. Postavení určeného orgánu ve smyslu směrnice přiznává návrh zákona stavebnímu úřadu příslušnému k povolení záměru spočívajícího ve stavbě vybrané transevropské dopravní infrastruktury, jímž podle nového stavebního zákona bude v případě drtivé většiny těchto staveb Specializovaný a odvolací stavební úřad nebo Dopravní a energetický stavební úřad, což je odvislé od finálního znění nového stavebního zákona, jehož návrh novely byl v době zpracování předkládaného návrhu zákona předmětem projednávání. Příslušný stavební úřad tak bude pověřen posouzením ve smyslu směrnice, zda je projekt v dostatečně pokročilé fázi. Předpokladem tohoto posouzení bude obdržení oznámení o učinění výše uvedených podání od stavebníka. Samotné posouzení toho, zda je projekt v dostatečně pokročilé fázi, pak bude spjato se závěrem, zda výše uvedená podání mají předepsané náležitosti a netrpí žádnými vadami. Závěr stran úplnosti a bezvadnosti podání stavební úřad buď převezme od jiného správního orgánu (půjde-li o dokumentaci vlivů záměru na životní prostředí, žádost o vydání jednotného environmentálního stanoviska nebo související žádost), pročež návrh zákona stanoví odpovídající notifikační povinnost tohoto orgánu vůči stavebnímu úřadu, nebo si předmětný závěr učiní stavební úřad sám (půjde-li o dokumentaci pro povolení záměru nebo žádost o povolení záměru). Dle tohoto závěru pak stavební úřad oznámí stavebníkovi, že jím předložený projekt je nebo není v dostatečně pokročilé fázi. V návrhu zákona použité formulace (tj. „obsahuje stanovené náležitosti“, „obsahuje všechny náležitosti a netrpí ani jinými vadami“, „má předepsané náležitosti a netrpí ani jinými vadami“, „nevyzve-li stavební úřad k doplnění žádosti nebo odstranění vad žádosti“) přitom vycházejí z formulací obsažených v dotčených právních předpisech (tj. z § 8 odst. 2 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí ve znění návrhu jeho novely, z § 3 odst. 3 návrhu zákona o jednotném environmentálním stanovisku, z § 37 odst. 3 správního řádu a z § 185 odst. 2 nového stavebního zákona). Dojde-li k doplnění podání nebo odstranění jeho vad až v návaznosti na výzvu učiněnou dotčeným správním orgánem, předpokládá se opětovné učinění notifikace tímto orgánem vůči stavebnímu úřadu (ledaže je předmětem posouzení přímo žádost o povolení záměru), přičemž až v návaznosti na tento úkon stavební úřad oznámí stavebníkovi, že je projekt v dostatečně pokročilé fázi. Sdělí-li příslušný stavební úřad stavebníkovi, že oznámený projekt je v dostatečně pokročilé fázi, zpětně ode dne oznámení tohoto projektu (tedy učinění úspěšného podání) ze strany stavebníka začne plynout čtyřletá lhůta pro ukončení všech vnitrostátních správních procedur, které jsou předpokladem uskutečnění stavby vybrané transevropské dopravní infrastruktury. Návrh zákona v kontextu tohoto požadavku unijní směrnice stanoví, že příslušný stavební úřad sdělí nadřízenému správnímu orgánu, zda byla uvedená lhůta dodržena, přičemž se do ní nezapočítává časová prodleva vyvolaná stavebníkem. K takto koncipovanému návrhu právní úpravy je vhodné uvést několik poznámek. Zaprvé, čtyřletá lhůta se podle směrnice vztahuje ke všem vnitrostátním správním procedurám, které jsou předpokladem uskutečnění stavby vybrané transevropské dopravní infrastruktury, a proto návrh zákona předpokládá posouzení, zda v rámci této lhůty bylo vyhověno jak žádosti o povolení záměru, tak všem souvisejícím žádostem ve smyslu nové definice tohoto pojmu obsažené v návrhu zákona. Přitom podle nového stavebního zákona, konkrétně jeho § 184 odst. 2 písm. e), platí, že součástí žádosti je mandatorně „rozhodnutí dotčeného orgánu, je-li vyžadováno tímto zákonem nebo jiným právním předpisem“. Čtyřletá lhůta nepamatuje na závazná stanoviska a vyjádření dotčených orgánů, jelikož tyto akty jsou podkladovými akty v řízení o povolení záměru, popřípadě v řízeních o souvisejících žádostech. Zadruhé, návrh zákona nestanoví ani nemodifikuje lhůty pro vydání rozhodnutí, jejichž kladné ukončení představuje předpoklad uskutečnění stavby vybrané transevropské dopravní infrastruktury. Předkladatel vychází z předpokladu, že jednotlivé zákony tyto lhůty stanoví a jsou řádově kratší než lhůta 4 let. Podle § 196 nového stavebního zákona má stavební úřad rozhodnout o záměru ve lhůtě 30, 60, popřípadě 120 dnů, s možností dílčího prodloužení těchto lhůt ve stanovených případech. Podle správního řádu je třeba obecně vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu, a nelze-li bezodkladně, nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k čemuž se připočítává další doba dílčího prodloužení ve stanovených případech. Přestože v případě rozhodnutí o související žádosti mohou být lhůty podle zvláštních zákonů stanoveny odlišně od správního řádu, takovéto zvláštní lhůty jsou řádově kratší než lhůta stanovená směrnicí. Zatřetí, předkladatel vychází z předchozí poznámky, když nepřiznává stavebnímu úřadu směrnicí zmiňované právo členského státu Evropské unie předmětnou lhůtu „v řádně odůvodněných případech přiměřeně prodloužit“, jelikož pokud je rozhodováno v souladu se zákonnou úpravou, i v případě potřeby získání více rozhodnutí za účelem uskutečnění stavby vybrané transevropské dopravní infrastruktury by celková čtyřletá lhůta pro realizaci všech vnitrostátních správních procedur neměla být překročena. Předkladatel tedy nepovažuje za vhodné ani možné přiznávat stavebnímu úřadu novou kompetenci vlastním aktem prodlužovat celkovou lhůtu pro vydání všech relevantních rozhodnutí za situace, kdy

a) nový stavební zákon a s ním související změny zvláštních zákonů nezakládají naprostou integraci všech povolovacích procedur (byť k této integraci velmi zásadně přispívají) a přetrvává tedy jejich pluralita,

b) stavebnímu úřadu nejsou podřízeny správní orgány vydávající rozhodnutí dle zákonů odlišných od stavebního zákona a realizace předmětné kompetence by mohla stěží vyvolávat relevantní právní účinky, ať již vůči stavebníkům, nebo dotčeným orgánům,

c) stavební zákon a správní řád, popřípadě zvláštní zákony, stanoví přiměřené lhůty pro vydání rozhodnutí a

d) do čtyřleté lhůty se nebude započítávat časová prodleva vyvolaná stavebníkem. Začtvrté, posledně zmiňovaný princip, dle něhož se do čtyřleté lhůty nebude započítávat časová prodleva vyvolaná stavebníkem, se opírá o poměrně vágní ustanovení směrnice, dle něhož členské státy Evropské unie neodpovídají za nedodržení čtyřleté, popřípadě prodloužené lhůty, „vzniklo-li zpoždění kvůli předkladateli projektu“. Předkladatel si je vědom skutečnosti, že navržené vnitrostátní pravidlo je poměrně neurčité, nicméně jeho bližší specifikace se ukázala jako složitá a současně také nepotřebná. Složitost bližšího vymezení je spojena s tím, že časové prodlevy mohou souviset nejen s přerušováním či zastavením jednotlivých řízení z důvodů na straně stavebníka, ale vůbec i s pluralitou těchto řízení, kdy jejich zahájení stavebníkem podáním příslušných žádostí může nastat v různých časových okamžicích, zatímco čtyřletá lhůta začne striktně plynout ode dne učinění úspěšného podání, které vedlo ke sdělení stavebním úřadem, že oznámený projekt je v dostatečně pokročilé fázi. Nepotřebnost bližšího vymezení je spojena s tím, že na uplynutí čtyřleté lhůty nejsou navázány žádné přímé právní důsledky (stavební úřad má toliko posoudit, zda od učinění podání ze strany stavebníka, s nímž je spjata konstatace dostatečně pokročilé fáze projektu, do povolení stavby v prvním stupni neuplynuly více než 4 roky). Zapáté, pokud uplynuly více než 4 roky, aniž by bylo vydáno rozhodnutí o povolení ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice (tj. aniž by byly dokončeny všechny vnitrostátní správní procedury, které jsou předpokladem uskutečnění stavby vybrané transevropské dopravní infrastruktury), bude případně odpovědností České republiky vůči Evropské komisi odůvodnit, že jde o „řádně odůvodněný případ“ pro přiměřeně delší dobu trvání dotčených procedur. Ostatně čl. 5 odst. 4 spojuje prodloužení dotčené lhůty s opatřeními přijímanými členským státem Evropské unie, nikoli s určeným orgánem. Zašesté, s výsledkem posouzení toho, zda bylo ve čtyřleté lhůtě vyhověno všem souvisejícím žádostem a finálně i žádosti o povolení záměru, návrh zákona nespojuje žádné konkrétní právní důsledky. Toto posouzení se jednak zavádí z důvodu, že je unijním právem vyžadováno, jednak mohou být jeho výsledky prospěšné při vyhodnocování přípravy a povolování dotčené stavby transevropské dopravní infrastruktury. Získané údaje můžou být základem přijetí dílčích opatření, například administrativního charakteru, nebo koncepčních opatření, například legislativního charakteru. Mohou být rovněž relevantní v rámci řízení o porušení Smlouvy o fungování Evropské unie.

K bodu 4 (§ 5g)

Ustanovení obsažená v navrženém § 5g regulují 4 témata, rovněž relevantní z hlediska směrnice, a to

a) zveřejňování sady obecných informací k žádostem a navazujícím povolovacím procedurám vztahujícím se k stavbám vybrané transevropské dopravní infrastruktury,

b) poskytování informací o těchto stavbách v rozsahu přesahujícím rozsah předběžné informace poskytované podle nového stavebního zákona,

c) poskytování informací příslušnému stavebnímu úřadu o zahájení a ukončení správních procedur souvisejících s konkrétními stavbami a

d) podávání podnětů k učinění opatření proti nečinnosti. Čl. 6 odst. 3 směrnice stanoví povinnost členských států Evropské unie poskytnout předkladatelům projektů snadno dostupné informace, zejména prostřednictvím informačních portálů, o povoleních, rozhodnutích a stanoviscích, která mohou být vyžadována k realizaci projektu. Jde o informace týkající se údajů, které mají předkladatelé projektů správním orgánům předkládat, lhůt, jimiž se relevantní procedury řídí, a správních orgánů a zúčastněných stran zapojených do předmětných procedur. Dle čl. 4 odst. 3 směrnice mají členské státy Evropské unie poskytnout rovněž informace o totožnosti určeného orgánu. Návrh zákona stanoví povinnost Ministerstva pro místní rozvoj zveřejnit na svých internetových stránkách vybrané údaje, které svým rozsahem odpovídají údajům vymezeným směrnicí. Tato povinnost se přiznává ústřednímu orgánu státní správy, jelikož dle návrhu zákona může roli určeného orgánu vykonávat nejen Specializovaný a odvolací stavební úřad, byť v drtivé většině případů bude tento orgán příslušným stavebním úřadem. Předkladatel předpokládá, že informace přesahující rámec předpisů v gesci Ministerstva pro místní rozvoj toto ministerstvo převezme z platných právních předpisů, popřípadě si je získá ve spolupráci s dotčenými správními orgány. Bude-li podle nového stavebního zákona, jehož návrh novely byl v době zpracování předkládaného návrhu zákona předmětem projednávání, namísto Specializovaného a odvolacího stavebního úřadu zřízen Dopravní a energetický stavební úřad, obecné informace by mělo zveřejňovat Ministerstvo dopravy, nikoli Ministerstvo průmyslu a obchodu. Podle čl. 2 bodu 6 a čl. 4 odst. 7 písm. a) a d) směrnice je určený orgán kontaktním místem pro informace pro předkladatele projektu, jež usnadňuje provedení postupů udělování povolení, přičemž předkladateli projektu poskytne na jeho žádost „pokyny, jež se týkají předložení všech příslušných informací a dokumentů, včetně veškerých povolení, rozhodnutí a stanovisek, jež je nutno k rozhodnutí o povolení získat a předložit“. Z těchto ustanovení směrnice je zřejmé, že rozsah informací (respektive pokynů), které má určený orgán poskytovat, se nevyčerpává rozsahem předběžné informace, jak je stanoven § 174 nového stavebního zákona. Návrh zákona tudíž rozšiřuje okruh informací, které poskytne stavební úřad příslušný k povolení záměru coby určený orgán ve smyslu směrnice, a to na požádání osoby, která hodlá uskutečnit stavbu vybrané transevropské dopravní infrastruktury. Pro náležitosti samotného požadavku adresovaného stavebnímu úřadu se použije beze změn obecné ustanovení § 174 odst. 3 nového stavebního zákona. Vedle údajů předvídaných novým stavebním zákonem bude moci stavebník žádat i o údaje týkající se náležitostí žádosti o povolení záměru (s čímž nový stavební zákon výslovně nepočítá), jakož i o údaje týkající se vyjádření a závazných stanovisek, které jsou podkladem pro povolení záměru, a o údaje týkající se souvisejících žádostí. Pakliže stavebník požádá o předběžnou informaci v rozsahu přesahujícím působnost stavebního úřadu, stavební úřad dožádá buď dotčený orgán příslušný k vydání vyjádření nebo závazného stanoviska, nebo správní orgán příslušný k vedení řízení o související žádosti, o poskytnutí požadované informace. Návrh zákona konstruuje lhůtu 30 dnů pro poskytnutí informací příslušnému stavebnímu úřadu. Lhůta pro poskytnutí předběžné informace, stanovená novým stavebním zákonem, se v případě staveb vybrané transevropské dopravní infrastruktury navrhuje prodloužit z 30 dnů na 45 dnů, a to s ohledem na vyšší náročnost sestavení této informace spojenou jednak se složitostí povolování těchto staveb, a jednak s případným získáváním informací přesahujících působnost stavebního úřadu od jiných správních orgánů. Podle čl. 4 odst. 7 písm. c) směrnice určený orgán dohlíží na časový rámec postupu udělování povolení, přičemž podle čl. 6 odst. 8 směrnice jsou orgány účastnící se postupu udělování povolení povinny oznámit určenému orgánu, že byla vydána požadovaná povolení, rozhodnutí, stanoviska nebo rozhodnutí o povolení. V návaznosti na tato unijní ustanovení stanoví návrh zákona povinnost dotčených orgánů příslušných k vydání vyjádření nebo závazných stanovisek, která jsou podkladem pro povolení záměru, jakož i správních orgánů příslušných k vedení řízení o související žádosti, jednak sdělit příslušnému stavebnímu úřadu coby určenému orgánu podle směrnice obdržení žádostí podaných stavebníky, a jednak také zaslat stavebnímu úřadu jimi vydané akty (vyjádření, závazná stanoviska či rozhodnutí). Čl. 4 odst. 7 písm. c) směrnice vyžaduje, aby určený orgán dohlížel na časový rámec postupu udělování povolení. Jak bylo výše uvedeno, pod rámec definice „postupu udělování povolení“ podle čl. 2 bodů 1 a 2 směrnice spadá nejen řízení o povolení záměru, ale pod tuto definici spadají také veškerá vnitrostátní správní řízení, která jsou předpokladem uskutečnění stavby vybrané transevropské dopravní infrastruktury. Zatímco vedení řízení o povolení záměru v souladu s lhůtami stanovenými novým stavebním zákonem spadá do odpovědnosti stavebního úřadu, vydání vyjádření a závazných stanovisek, jakož i vedení jiných správních řízení spadá do působnosti orgánů k tomu příslušných dle zvláštních právních předpisů. Tyto orgány nepodléhají stavebnímu úřadu, který v případě průtahů v řízení nedisponuje žádnými prostředky, které by umožnily sjednání nápravy. Navrhuje se v dané souvislosti přiznat stavebnímu úřadu příslušnému k povolení záměru coby určenému orgánu podle směrnice alespoň kompetenci dát podnět k učinění opatření proti nečinnosti, kdy adresátem tohoto podnětu bude správní orgán nadřízený správnímu orgánu příslušnému k vydání vyjádření nebo závazného stanoviska anebo k vedení řízení o související žádosti. Na to pak navazuje § 80 odst. 1 správního řádu, dle něhož platí, že pokud správní orgán nevydá rozhodnutí ve věci v zákonné lhůtě, nadřízený správní orgán učiní z moci úřední opatření proti nečinnosti, jakmile se o tom dozví. Podle § 6 odst. 1 správního řádu se ustanovení o ochraně před nečinností vztahuje i na úkony správních orgánů mimo správní řízení.

K bodu 4 (§ 5h)

Návrh zákona předpokládá postupy dotčených správních orgánů, které jsou relevantní toliko pro případy „vybrané transevropské dopravní infrastruktury“ ve smyslu nově navržené definice. Dotčené orgány nicméně nemusí vždy z vlastní úřední činnosti vědět, že konkrétní stavba je stavbou spadající pod předmětnou definici (např. v případě infrastruktury podle navrženého § 5e odst. 1 písm. b) liniového zákona, kdy je zařazení staveb mezi stavby vybrané transevropské dopravní infrastruktury odvislé od celkových investičních nákladů stavby, což primárně dovede odhadnout stavebník, nikoli správní orgán). Vzhledem k výše uvedenému obsahuje návrh zákona povinnost osob (stavebníků) činících podání vyjmenovaná v navrženém § 5h sdělit příslušným orgánům skutečnost, že jde o stavbu vybrané transevropské dopravní infrastruktury. Toto sdělení by mělo být součástí jednotlivých podání (tedy například žádosti o vydání jednotného environmentálního stanoviska nebo požadavku na poskytnutí předběžné informace).

K bodu 4 (§ 5i)

Čl. 7 odst. 1, 3 a 4 směrnice předpokládá spolupráci mezi určenými orgány členských států Evropské unie navzájem, jakož i povinnosti určených orgánů informovat evropské koordinátory jmenované Evropskou komisí podle čl. 45 nařízení TEN-T, a to u projektů týkajících se 2 či více členských států Evropské unie. Návrh zákona tyto obecné povinnosti vyplývající ze směrnice stanoví a jejich plněním pověřuje stavební úřad příslušný k vedení řízení o povolení záměru. Čl. 8 směrnice upravuje provádění zadávacího řízení společným subjektem v přeshraničním projektu a stanoví pravidla pro určení rozhodného práva, jež se drobně odchylují od pravidel vyplývajících z obecných směrnic Evropské unie upravujících problematiku zadávání veřejných zakázek. Předmětná obecná unijní pravidla byla v rámci vnitrostátního právního řádu transponována v § 8 odst. 2 zákona o zadávání veřejných zakázek, který je aktuálně předmětem novelizace. Podle dotčeného ustanovení (včetně návrhu jeho novely) platí, že pokud veřejnou zakázku zadává osoba, kterou založil nebo zřídil zadavatel společně se zadavatelem podle práva jiného členského státu Evropské unie, dohodnou se tito zadavatelé, že rozhodným právem pro zadávání veřejné zakázky a jeho přezkum je právo členského státu, ve kterém takto založená nebo zřízená osoba má sídlo nebo vykonává svou činnost. Čl. 8 směrnice však primárně stanoví jako rozhodné právo toho státu, v němž je sídlo společného subjektu, přičemž nicméně připouští, aby dohodou členských států Evropské unie byl rozhodným právem stanoven jiný právní řád, vždy však 1 a vždy právní řád členského státu Evropské unie. V případě zadání veřejné zakázky dceřiným podnikem společného subjektu pak směrnice toliko stanoví, že uplatňováno má být vnitrostátní právo 1 z členských států Evropské unie, aniž by určovala, o které má jít. Fakultativní ustanovení obsažené v druhé větě čl. 8 odst. 2 směrnice však umožňuje členským státům Evropské unie stanovit, že tímto vnitrostátním právem je právo použitelné na společný subjekt. Návrh zákona výše uvedená zvláštní pravidla v souladu se směrnicí stanoví (využívá i zmíněného fakultativního ustanovení), přičemž formulačně vychází z výše uvedeného ustanovení zákona o zadávání veřejných zakázek.

K bodům 5 a 6 (bodům 1.1 a 1.2 přílohy)

V návaznosti na zásadní připomínku Jihomoravského kraje uplatněnou v mezirezortním připomínkovém řízení se navrhuje vypustit z přílohy zákona dálnici označenou jako D43 a místo ní umožnit vydání mezitímního rozhodnutí ve smyslu liniového zákona pro stavbu silnice I. třídy označené jako I/73. Podle celostátní politiky územního rozvoje i podle krajských zásad územního rozvoje již totiž neexistuje pozemní komunikace D43 a došlo k jejímu nahrazení komunikací I/73.

K bodu 7 (příloze č. 2)

Jak bylo odůvodněno u navrženého § 5e, termín „vybraná transevropská dopravní infrastruktura“ označuje toliko vybrané úseky infrastruktury na koridoru hlavní transevropské dopravní sítě. Tyto úseky jsou vymezeny v čl. 1 odst. 1 směrnice i v zákoně dvojím způsobem. Vedle úseků dopravní infrastruktury, které jsou umístěny na koridoru hlavní transevropské dopravní sítě a u nichž celkové investiční náklady stavby přesahují 300 milionů EUR, jde o veškeré úseky dopravní infrastruktury umístěné na koridoru hlavní transevropské dopravní sítě, které