zákon č. 502/2012 Sb.

K části první (změna zákona o dani z přidané hodnoty)

K bodu 1 (poznámka pod čarou č. 1)

S ohledem na implementaci směrnice Rady 2010/45/EU ze dne 13. července 2010, kterou se mění směrnice 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty, pokud jde o pravidla fakturace, kterou tato novela zákona o dani z přidané hodnoty provádí, je zapotřebí uvést i tuto směrnici do povinného výčtu implementovaných unijních předpisů.

K bodu 2 (§ 2)

Z důvodu lepší přehlednosti byl § 2 rozdělen na dva samostatné paragrafy, kdy z obecného paragrafu o předmětu daně byly vyčleněny specifické podmínky, za kterých není pořízení zboží z jiného členského státu předmětem daně. Dále byla z textu § 2 odst. 1 písm. c) vypuštěna legislativní zkratka „členský stát“, která byla nahrazena definicí členského státu v základních pojmech (viz bod 4). Ostatní změny jsou pouze formulační.

K bodu 3 (§ 2a a § 2b)

Z důvodu lepší přehlednosti textu a zpřesnění podmínek, za kterých není pořízení zboží z jiného členského státu předmětem daně, zejména v souvislosti se změnami v registraci byl původní § 2 odst. 2 nahrazen novým § 2a. Tento paragraf navazuje na ustanovení § 2 odst. 1 písm. c), který uvádí obecné podmínky, za kterých je pořízení zboží z jiného členského státu předmětem daně. Odstavec 1: Odstavec 1 uvádí případy, kdy není pořízení zboží z jiného členského státu předmětem daně bez ohledu na osobu, která pořízení zboží uskutečňuje. V písmenu a) je obsaženo znění původního § 2 odst. 2 písm. a) zákona o DPH, tedy že předmětem daně není pořízení zboží z jiného členského státu, pokud by dodání tohoto zboží v tuzemsku bylo osvobozeno od daně podle § 68 odst. 1 až 10. V písmenu b) bylo upřesněno dosavadní znění § 2 odst. 2 písm. c), aby bylo jednoznačné, že se toto ustanovení použije nejen v případě zvláštního režimu, který byl v českém zákoně o DPH transponován v § 90 (režim ziskové přirážky v článcích 312 až 325 směrnice o DPH), ale také v případě přechodného režimu pro použité dopravní prostředky (články 326 až 332 směrnice o DPH) a zvláštního režimu pro prodej veřejnou dražbou (články 333 až 341 směrnice o DPH). Tyto volitelné režimy sice český zákon o DPH nepoužívá, avšak vzhledem k tomu, že v ustanovení § 2a se jedná o režim použitý v členském státě, ze kterého bylo zboží, které je předmětem pořízení, odesláno nebo přepraveno, je nutné tyto režimy při pořízení zboží z jiného členského státu zohlednit.

Odstavec 2: Odstavec 2 odráží a částečně rozšiřuje (zejména v souvislosti se změnami v registraci) dosavadní § 2 odst. 2 písm. b). Podle tohoto ustanovení není pořízení zboží z jiného členského státu předmětem daně, pokud je uskutečněno některou z osob uvedených v písmenu b) a celková hodnota zboží pořízeného touto osobou nepřesáhla v běžném ani bezprostředně předcházejícím kalendářním roce částku 326 000 Kč. V dosavadním znění zákona se toto pravidlo vztahovalo pouze na osobu povinnou k dani osvobozenou od uplatňování daně podle § 6 a na právnickou osobu, která nebyla založena nebo zřízena za účelem podnikání a která není plátcem nebo osobou identifikovanou k dani. Nově se toto pravidlo vztahuje na:

- osobu povinnou k dani se sídlem v tuzemsku, která není plátcem – jedná

se o osobu se sídlem v tuzemsku, která se dosud nestala plátcem, neboť nepřekročila obrat ani se nestala plátcem z jiného důvodu. V dosavadním zákoně byla tato osoba označována jako osoba povinná k dani osvobozená od uplatňování daně podle § 6 – viz důvodová zpráva k bodu 13.

- osvobozenou osobu, která není plátcem – osvobozená osoba je nově definována

v § 4 odst. 1 písm. o), dle kterého se jedná o osobu povinnou k dani se sídlem nebo provozovnou v jiném členském státě, která je v tomto jiném členském státě osobou s obdobným postavením jako v tuzemsku osoba povinná k dani se sídlem v tuzemsku, která není plátcem (viz bod 7). Na tuto osobu se toto pravidlo vztahuje v případě, že není plátcem.

- osobu povinnou k dani, která uskutečňuje pouze plnění osvobozená od daně bez

nároku na odpočet daně – tato osoba nemůže být vzhledem k ustanovení § 6 odst. 1 plátcem.

- osobu povinnou k dani, na kterou se vztahuje společný režim daňového paušálu

pro zemědělce – jedná se o režim umožněný v článcích 295 až 305 směrnice o DPH. Vzhledem k tomu, že tento režim Česká republika nevyužívá, může tato varianta nastat pouze v případě, že pořízení zboží z jiného členského státu v tuzemsku uskutečňuje osoba povinná k dani, která je usazena v jiném členském státě, ve kterém se tento režim uplatňuje.

- právnickou osobu nepovinnou k dani – jedná se o právnickou osobu,

která neuskutečňuje ekonomické činnosti.

Obecně platí, že na plátce se toto pravidlo nepoužije, a všechna jeho pořízení zboží z jiného členského státu kromě pořízení uvedených v odstavci 1 jsou proto předmětem daně. Na druhou stranu se odstavec 2 použije na vyjmenované osoby i v případě, že jsou identifikovanou osobou (§ 6g až § 6i).

Odstavec 3: Tento odstavec upřesňuje, jaká pořízení zboží se nezapočítávají do hodnoty pořízení uvedené v odst. 2 písm. a).

Odstavec 4: Odstavec 4 stanoví, že odstavce 1 a 2 se nepoužijí v případě pořízení zboží, které je předmětem spotřební daně, a dodání nového dopravního prostředku. V těchto případech se tedy vždy použije § 2 odst. 1 písm. c), dle kterého jsou tato pořízení (při splnění podmínek uvedených v tomto ustanovení) vždy předmětem daně.

§ 2b: § 2b obsahuje pravidlo, které bylo stanoveno v dosavadním § 16 odst. 3. Toto pravidlo dává osobám, pro které pořízení zboží z jiného členského státu není předmětem daně v souladu s § 2a odst. 2, možnost rozhodnout se, že jejich pořízení budou předmětem daně. V případě využití této možnosti se poté na tuto osobu nevztahuje §2a odst. 2, a to do konce kalendářního roku bezprostředně následujícího po kalendářním roce, ve kterém tuto volbu učinila. Osoba, která tuto možnost využije a která není identifikovanou osobou, se jí stává ke dni pořízení tohoto zboží (viz § 6g) a je povinna podat do 15 dnů od tohoto dne přihlášku k registraci za identifikovanou osobu (viz § 97), aby jí mohlo být přiděleno DIČ, které následně předá svému dodavateli.

K bodu 4 (§ 3 odst. 1 písm. b))

Legislativně technická úprava. Legislativní zkratka „členský stát“, která byla zavedena v dosavadním § 2 odst. 1 písm. c) , byla nahrazena definicí členského státu.

K bodu 5 (§ 4 odst. 1 písm. h), § 5a odst. 1, § 7a odst. 3, § 10k, § 66 odst. 2 písm. b), § 67 odst. 1, § 82 odst. 1, § 82a odst. 1 písm. a), § 82a odst. 4, § 93a odst. 2 a § 101 odst. 7)

Legislativně technická úprava v souvislosti se zavedením nové definice sídla a se zrušením definice místa podnikání (viz bod 7).

K bodu 6 (§ 4 odst. 1 písm. i) až k))

§ 4 odst. 1 písm. i) V § 4 odst. 1 písm. i) se z důvodů právní jistoty aktualizuje definice pojmu „místo pobytu“ fyzické osoby. Do zákona o DPH se explicitně provádí závazné zásady stanovené v článcích 12 a 13 přímo použitelného prováděcího nařízení Rady (EU) č. 282/2011. Z důvodu lepší čitelnosti a srozumitelnosti se i nadále v zákoně o DPH používá zkrácený pojem „místo pobytu“ jako ekvivalent výrazu „bydliště a/nebo místo, kde se obvykle zdržuje“, který u pravidel vztahujících se k fyzické osobě uvádí směrnice o DPH a prováděcí nařízení. Pojmu „bydliště“ odpovídá § 4 odst. 1 písm. i) body 1 a 2 (v návaznosti na čl. 12 prováděcího nařízení) a pojmu „místo, kde se obvykle zdržuje“ bod 3 tohoto ustanovení (v návaznosti na čl. 13 prováděcího nařízení). Ve srovnání s úpravou platnou před účinností prováděcího nařízení, tj. před 1. 7. 2011, představuje podstatnou věcnou změnu zejména pravidlo pro stanovení místa pobytu v případě, kdy daná fyzická osoba má osobní vazby v jiné zemi, než vazby profesní. Jednoznačně se stanoví, že v takovém případě jsou rozhodující osobní vazby.

§ 4 odst. 1 písm. j) Zavádí se nová definice sídla, která se vztahuje na všechny osoby povinné k dani (narozdíl od dosavadního zákona, který sídlo spojoval pouze s právnickou osobou a u fyzické osoby povinné k dani se namísto sídla používalo místo podnikání). Nově je pro určení sídla u osoby povinné k dani rozhodujícím faktorem místo jejího vedení, které je v definici dále upřesněno. V případě fyzické osoby povinné k dani může nastat situace, kdy nelze místo vedení dle této definice určit. V takovém případě se za sídlo u této osoby považuje místo jejího pobytu, obdobně jako tomu bylo v dosavadním zákoně u místa podnikání. Definice místa podnikání se v souvislosti se zavedením této definice stává nadbytečnou a zrušuje se. Tato změna byla provedena v souvislosti s prováděcím nařízením Rady (EU) č. 282/2011, který v článku 10 definuje sídlo ekonomické činnosti osoby povinné k dani pro účely článků 44 a 45 směrnice o DPH (tedy pro účely základního pravidla pro místo plnění u služeb). Z důvodu jednoznačnosti a právní jistoty byla tato definice použita pro celý zákon o DPH, aby nedocházelo k situacím, kdy by jediná osoba povinná k dani měla různá sídla pro účely různých ustanovení zákona. Sídlo u osoby nepovinné k dani nadále zůstává nedefinováno.

§ 4 odst. 1 písm. k) Do vymezení pojmu „provozovna“ se promítají změny ve smyslu čl. 11 a 53 prováděcího nařízení Rady (EU) č. 282/2011, a to v § 4 odst. 1 písm. k) a v § 9 odst. 1. Prováděcí nařízení v podstatě rozlišuje 2 typy provozoven, a to pro různé účely - provozovnu poskytovatele plnění a provozovnu příjemce plnění. Provozovnu poskytovatele plnění prováděcí nařízení vymezuje v čl. 11 odst. 2 a čl. 53 pro účely určitých pravidel pro stanovení místa plnění u služeb a pro účely určení osoby povinné přiznat daň u přeshraničních plnění. Provozovnu příjemce plnění prováděcí nařízení definuje v článku 11 odst. 1 pro účely základního pravidla pro stanovení místa plnění u služeb poskytnutých provozovně osoby povinné k dani. Z důvodů zjednodušení a právní jistoty se pro účely celého zákona o DPH definuje v základních pojmech v § 4 odst. 1 písm. k) provozovna jakožto provozovna poskytovatele plnění. Pro provozovnu příjemce služby se zavádí speciální úprava v § 9 odst. 1, a to jen pro účely stanovení místa plnění v případě služeb poskytnutých provozovně osoby povinné k dani (podrobněji viz odůvodnění k tomuto bodu). Definice provozovny vychází z pojmu „organizační složka osoby povinné k dani“. Tento pojem byl zvolen navzdory tomu, že bude možná mylně považován za organizační složku podniku, kterou v § 7 definuje obchodní zákoník. Mezi tyto dva pojmy však nelze klást rovnítko. Pro vyjasnění, co je onou organizační složkou osoby povinné k dani myšleno, lze vyjít zejména z obchodního zákoníku, dále pak z živnostenského zákona. Obchodní zákoník definuje v § 7 organizační složku podniku jako odštěpný závod, jinou organizační složku podniku nebo provozovnu. Provozovna se, na rozdíl od odštěpného závodu a jiné organizační složky podniku ve smyslu § 7 odst. 2 obchodního zákoníku, nezapisuje do obchodního rejstříku (srov. usnesení VS Praha 7 Cmo 384/2000 ve vazbě na platné znění § 38f odst. 1 obchodního zákoníku). V návaznosti na úpravu v obchodním zákoníku je pod pojmem organizační složka osoby povinné k dani nutno chápat i provozovnu, jejíž úprava je obsažena v § 17 živnostenského zákona. Údaje o této provozovně jsou součástí povinných náležitostí zapisovaných do živnostenského rejstříku. Vše zde zmíněné se pod pojmem organizační složka osoby povinné k dani nachází. Pro definici provozovny pro účely zákona o dani z přidané hodnoty je použito pojmu organizační složka osoby povinné k dani právě proto, že provozovna pro účely zákona o dani z přidané hodnoty je širším pojmem než provozovna zakotvena v obchodním zákoníku. Provozovnou podle zákona o dani z přidané hodnoty jsou tak veškeré organizační složky, tj. ty, které se do rejstříků zapisují (např. odštěpný závod), ale také ty, které se nezapisují.

Obdobně jako doposud musí organizační složka osoby povinné k dani splňovat určité podmínky, aby mohla být pro účely zákona o DPH považována za provozovnu - musí se vyznačovat dostatečnou úrovní stálosti a vhodnou strukturou z hlediska lidských (personálních) a technických zdrojů. Tyto podmínky vyplývají z ustálené judikatury Soudního dvora EU a převzalo je prováděcí nařízení Rady (EU) č. 282/2011. Ke změně dále dochází ve vymezení uskutečňovaných činností. Nadále se již provozovna nedefinuje v obecné vazbě na uskutečňování ekonomické činnosti, ale ve vazbě na uskutečňování plnění (dodání zboží, převod nemovitosti nebo poskytnutí služby).

K bodu 7 (§ 4 odst. 1 písm. n) a o))

§ 4 odst. 1 písm. n) Pro účely zjednodušení a konzistentnosti textu zákona se zavádí nový pojem „osoba neusazená v tuzemsku“, který se následně používá ve všech ustanoveních zákona, které souvisí s poskytováním přeshraničních služeb nebo určitých dodání zboží do tuzemska (dodání zboží s instalací nebo montáží a dodání plynu, elektřiny, tepla nebo chladu soustavami nebo sítěmi). Pojem „osoba neusazená v tuzemsku“ zahrnuje právnickou nebo fyzickou osobu povinnou k dani, která nemá sídlo v tuzemsku. Skutečnost, že taková osoba má v tuzemsku provozovnu, se pro posouzení této osoby za osobou neusazenou zkoumá ve vazbě na příslušné poskytnuté zdanitelné plnění s místem plnění v tuzemsku. Jestliže se provozovna, kterou tato osoba má v tuzemsku, daného plnění neúčastní, považuje se za osobu neusazenou k dani v tuzemsku. Vymezení osoby neusazené v tuzemsku vychází z čl. 192a směrnice o DPH a článků 53 a 54 prováděcího nařízení Rady (EU) č. 282/2011. V dosavadním znění zákona se obdobné vymezení používalo v § 108 ve vztahu k určení osob povinných přiznat daň z některých přeshraničních plnění. § 4 odst. 1 písm. o) V návaznosti na změny v § 2 a 2a a některých dalších ustanovení zákona se zavádí nový pojem „osvobozená osoba“. Jedná se o osoby povinné k dani, které podléhají v jiném členském státě zvláštnímu režimu osvobození pro malé podniky, který je obsažený v článcích 282 až 292 směrnice o DPH. Definice se vztahuje pouze na režim osvobození od daně, obdobný jako v § 6 dosavadního zákona o DPH, nikoliv na režim odstupňované úlevy, který je v těchto článcích také umožněn.

K bodu 8 (§ 4 odst. 3 písm. a))

Zpřesňuje se definice pojmu dopravní prostředek v návaznosti na čl. 38 přímo použitelného prováděcího nařízení Rady (EU) č. 282/2011.

K bodu 9 (§ 4 odst. 3 písm. d) bod 2)

Legislativně technická úprava spočívající v přesunu slova „nebo“ na konec předposledního bodu v písmenu, tj. zrušení v bodu 2 a doplnění v bodu 3.

K bodu 10 (§ 4 odst. 3 písm. d) bod 3)

Legislativně technická úprava – viz předchozí bod.

K bodu 11 (§ 4 odst. 3 písm. i) až k))

§ 4 odst. 3 písm. i) Legislativně technická úprava. Vklad podniku nebyl dosud v zákoně vymezen v základních pojmech, proto mohl být nejednoznačně vykládán v textu příslušných ustanoveních zákona, která tento pojem používají. Jinými slovy se z důvodu jednoznačnosti do zákona doplňuje základní pojem, co se rozumí vkladem podniku (podobně jako je v současném znění zákona v § 4 odst. 3 písm. h) vymezen prodej podniku). Tato úprava se dále promítá i v dalších příslušných ustanoveních zákona.

§ 4 odst. 3 písm. j) Pro účely zjednodušení a sjednocení souvisejících formulací se v základních pojmech vymezuje pojem „dodání zboží s instalací nebo montáží“. Jde o specifické dodání zboží, jehož charakteristickým rysem je, že montáž nebo instalaci dodávaného zboží provádí dodavatel nebo jím zmocněná třetí osoba. Na přeshraniční dodání zboží s instalací nebo montáží se vztahují zvláštní pravidla a tento pojem se dále v textu zákona používá v řadě ustanovení. V dosavadním textu zákona se při popisu dodání tohoto specifického zboží používala různá vyjádření. Podrobný popis je např. v § 7 odst. 3 („dodání zboží spojeno s jeho instalací nebo montáží osobou, která zboží dodává, nebo jí zmocněnou třetí osobou“) nebo v § 13 odst. 7 písm. a) („dodání zboží spojené s instalací nebo montáží plátcem, který zboží dodává, nebo jím zmocněnou třetí osobou v členském státě ukončení odeslání nebo přepravy zboží“). Stručné vyjádření „dodání zboží s instalací nebo montáží“ je uvedeno např. v § 24, 31, 32, 33, 94, nebo 108. Na zavedení této definice dále navazují legislativně technické úpravy v § 7 odst. 3 a § 13 odst. 7 písm. a).

§ 4 odst. 3 písm. k) Pro účely zjednodušení formulací se v základních pojmech definuje pojem „dodání zboží soustavami nebo sítěmi“. Zahrnuje dodání určitých komodit zboží se specifickým způsobem přepravy: dodání plynu prostřednictvím přepravní nebo distribuční soustavy v EU a sítí k ní připojených a dále dodání elektřiny, tepla nebo chladu sítěmi (přepravní nebo distribuční soustavy nacházející se na území Evropského společenství anebo jakékoli sítě k takové soustavě připojené). Na tato dodání zboží se specifickým způsobem přepravy se obdobně jako na dodání zboží s instalací a montáží vztahují zvláštní pravidla. V dosavadním textu zákona byla pro tato dodání zavedena legislativní zkratka „dodání plynu, elektřiny, tepla nebo chladu soustavami nebo sítěmi“ v § 7a.

K bodu 12 (§ 4 odst. 4)

Úprava textu má za cíl implementovat změny v článku 91 směrnice o DPH, který byl změněn směrnicí 2010/45/EU. Nově je umožněno použít pro přepočet nejen kurz devizového trhu vyhlášený Českou národní bankou, ale také poslední směnný kurz zveřejněný Evropskou centrální bankou. Oproti původnímu znění textu nedošlo k žádným jiným věcným změnám. Z legislativně technických důvodů a pro lepší přehlednost nový text obsahuje pouze obecná pravidla, nikoliv specifické odchylky, kdy se použije jiný způsob přepočtu (např. §38, § 71b))

K bodu 13 (§ 4a)

V souvislosti se změnami v registraci byl zaveden nový § 4a, který obsahuje definici obratu pro účely zákona o DPH. Tato definice byla dříve obsažena v § 6 upravujícím osoby osvobozené od uplatňování daně, avšak používá se i pro jiné účely než pouze povinnost registrace u osob povinných k dani se sídlem v tuzemsku (např. určení zdaňovacího období). Navíc se přímo do této definice z důvodu vyjasnění a lepší přehlednosti přesunulo pravidlo o výpočtu obratu účastníka sdružení, které bylo obsaženo v dosavadním § 94 odst. 2 písm. a). Cílem této změny je zdůraznit, že se nejedná o specifický titul registrace, ale pouze o specifický postup výpočtu samotného obratu u osob, které jsou účastníky sdružení. Pojem osoba osvobozená od uplatňování daně se již v zákoně nadále nevyskytuje, neboť text dosavadního § 6, který tyto osoby upravoval, byl ze zákona vypuštěn. Věcně se totiž jedná o osoby povinné k dani se sídlem v tuzemsku, které nejsou plátcem. Takto jsou také nově tyto osoby označovány (např. § 2a odst. 2 písm. b) bod 1.). Cílem těchto úprav bylo pouze dosažení logičtější struktury, a tím i lepší přehlednosti zákona. Nedošlo zde k žádným věcným změnám.

K bodu 14 (§ 5a odst. 1)

Legislativně technická úprava v souvislosti se zavedením nové definice sídla a se zrušením definice místa podnikání (viz bod 7).

K bodu 15 (§ 5b odst. 1, § 83 odst. 3)

Legislativně technická úprava v souvislosti se zavedením nové definice sídla a se zrušením definice místa podnikání (viz bod 7).

K bodu 16 (skupinový nadpis k § 6 až 6f)

Legislativně technická úprava pro zavedení skupinového nadpisu. Dále se je jedná o to, že dosavadní text § 6 byl nahrazen prvním z paragrafů, který se týká vzniku „plátcovství“ (viz bod 17 a 18). Z dosavadního textu § 6 byla zachována pouze definice obratu, která byla s určitými drobnými úpravami přesunuta do nového § 4a (viz bod 13). Odstavec 1 o osobě osvobozené od uplatňování daně byl vypuštěn bez náhrady, neboť se věcně jedná o osobu povinnou k dani se sídlem v tuzemsku, která není plátcem. Při překročení obratu 1 milion Kč se tato osoba stává plátcem podle nového znění § 6 odst. 1.

K bodu 17 (§ 6 )

Obecně ke změnám v plátcovství:

Záměrem základní změny v oblasti správy daně v tuzemsku je snížení zbytečně nadměrné administrativní zátěže jak pro podnikatelskou sféru tak i pro správce daně. Cílem této úpravy je

a) zjednodušení a větší přehlednost stávajícího systému „plátcovství“, které bylo doposud v případě překročení obratu založeno a vázáno pouze na podmínku registrace osoby povinné k dani (dále jen „OPD“). Z tohoto důvodu je nově stanovení registrační povinnosti v souladu s návazností na daňový řád podle § 125 – 131 DŘ a s předmětnou judikaturou ESD (např. C- 438/09 Dankowski) otázkou pouze evidenční, nikoliv rozhodující pro plnění povinností a uplatnění práv plátce. Pokud tedy OPD překročí stanovený obrat a nesplní svou registrační povinnost, bude zaregistrována zpětně. Za pozdní podání daňového přiznání a úhradu daně vzniknou plátci sankce podle DŘ (§ 250 DŘ). Tímto odpadá složité ustanovení § 98 – Stanovení daně při nesplnění registrační povinnosti, které v praxi často činilo problémy a v návaznosti na uvedené se zrušuje.

b) zjednodušení v tom slova smyslu, že se nově, v některých případech, OPD nestává plátcem, ale je pouze identifikovanou osobou, stejně tak jako právnická osoba nepovinná k dani. Tato identifikovaná osoba má ve srovnání s plátcem pouze určité (omezené) povinnosti.

Na základě výše uvedeného se do zákona nově zavádí pojem „identifikovaná osoba“ (viz

výše „obecná část“). Zavedením tohoto konceptu přináší novela příznivý dopad zejména v tom, že osoby, kterým vznikne povinnost přiznat daň u přeshraničních plnění (při pořízení zboží z jiného členského státu nebo přijetí přeshraniční služby) nebo povinnost vykázat poskytnutí přeshraničních služeb s místem plnění v jiném členském státě podle § 9 odst. 1, již nebudou mít povinnost se z tohoto titulu registrovat jako „plnohodnotní“ plátci. Identifikovanou osobou se může stát i právnická osoba nepovinná k dani, a to za obdobných podmínek jako ty, za kterých se dle dosavadního zákona mohla stát osobou identifikovanou k dani. V případě tuzemských plnění tak budou mít osoby povinné k dani se sídlem v tuzemsku, které budou identifikovanou osobou, možnost nadále vystupovat v postavení osoby osvobozené od uplatňování daně. Jinak řečeno, nebudou mít povinnost u tuzemských plnění uplatňovat daň, ale nebudou mít ani nárok na odpočet daně. Z důvodu logičtější koncepce zákona byl současný § 94 a § 96 přesunut do úvodních ustanovení zákona a z hlediska větší srozumitelnosti jak pro podnikatele, tak i pro správce daně, rozdělen podle jednotlivých důvodů, kdy se OPD stává plátcem, na jednotlivé paragrafy. Jinými slovy se jedná o vymezení případů, kdy se OPD stávají plátcem, a to do § 6 až 6f a vymezení případů, kdy se OPD nebo právnická osoba nepovinná k dani stávají identifikovanou osobou do § 6g až 6i. V této souvislosti je potřeba jen upozornit, aby se nový pojem „identifikovaná osoba“ nepletl s dosud používaným pojmem „osoba identifikovaná k dani“. Tato „osoba identifikovaná k dani“ se stává „podmnožinou“ identifikovaných osob a jako takový pojem „osoba identifikovaná k dani“ je v zákoně zrušen.

Výše uvedené změny se promítají do dalších, s touto úpravou souvisejících ustanovení zákona (§§ 93a až 108). Pro větší jasnost a přehlednost ve většině ustanovení, týkajících se správy daně, jde jen o legislativně technickou úpravu (nenastávají věcné změny). Jedná se pouze o cílené zjednodušení textu.

Odstavec 1: OPD se sídlem v tuzemsku, která uskutečňovala pouze plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně a začne uskutečňovat plnění s nárokem na odpočet daně, se stává plátcem podle odst. 2, pokud celkový obrat přesáhne limit stanovený v § 6 odst. 1.

Odstavec 2: Nově se stává OPD podle odstavce 1 plátcem od prvního dne druhého měsíce následujícího po měsíci, ve kterém překročila stanovený obrat. Tato lhůta je zachována s cílem, aby OPD byla ponechána možnost „na přípravu“ stát se plátcem (software, vystavování daňových dokladů, možnost správce daně prověřit údaje). OPD se sídlem v tuzemsku, která uskutečňovala pouze plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně, jejíž obrat přesáhl limit stanovený v § 6 odst. 1, a která začne uskutečňovat plnění s nárokem na odpočet daně, se stává plátcem od prvního dne druhého měsíce následujícího po měsíci, ve kterém uskutečnila toto plnění.

K bodu 18 (§ 6a až 6i)

Obecné zdůvodnění k plátcovství v předchozím bodu se vztahuje i na ustanovení § 6a až 6i.

§ 6a (původní § 94 odst. 2 písm. b) a c))

Dochází ke zjednodušení textu, ale i k věcné změně. Nově se umožňuje, aby se členem sdružení stala i osoba povinná k dani, která nemá sídlo v tuzemsku, za podmínek stanovených v tomto odstavci. Slova „zdanitelná plnění nebo plnění osvobozená od daně s nárokem na odpočet daně“ nahrazena slovy „plnění s nárokem na odpočet daně“, který je běžně používaným pojmem. Tato plnění obsahují i plnění s místem plnění mimo tuzemsko. Z důvodu vyjasnění a lepší přehlednosti byl v souvislosti se změnami v registraci výpočet obratu účastníka sdružení přesunut z § 94 odst. 2 písm. a) do § 4a odst. 3. Cílem této změny je zdůraznit, že se nejedná o specifický titul registrace, ale pouze o specifický postup výpočtu samotného obratu u osob, které jsou účastníky sdružení. Nejedná se o věcnou změnu (viz komentář k § 4a).

§ 6b (původní § 94 odst. 3)

Odstavec 1: Legislativně technická úprava, nabytí majetku na základě rozhodnutí o privatizaci (dříve § 94

63)

odst. 3). Nově je odkaz na zvláštní předpisnahrazen příslušným zněním tohoto zákona. Další změna je z důvodu zavedení definice „vklad podniku“ (viz § 4 odst. 3 písm. i)).

Odstavec 2 a 3: V zákoně bylo třeba zohlednit i rozdělení společnosti nebo družstva odštěpením, kdy je převáděno jmění, ale společnost nebo družstvo nezaniká. Rovněž je odkaz na zvláštní 64) předpisnahrazen příslušným zněním tohoto zákona.

§ 6c

Odstavec 1 (původní § 94 odst. 12): Dochází k věcné změně. Do tohoto odstavce se nejen přesouvá původní text znění § 94 odst. 12, ale doplňuje se zasílání zboží do tuzemska s místem plnění v tuzemsku.

Odstavec 2 (původní § 94 odst. 13, odst. 14, odst. 17): Text tohoto odstavce je konzistentní s formulacemi v jiných ustanoveních zákona o DPH včetně § 108 a je v souladu s koncepcí § 72 a navazujícími. Z důvodu zjednodušení textu bylo znění původního odstavce 13 a 17 § 94 podřazeno pod odstavec 2. Podle původního § 94 odst. 13 se doposud byla povinna registrovat za plátce osoba registrovaná k dani v jiném členském státě, která nemá sídlo ani provozovnu v tuzemsku a zahraniční osoba povinná k dani, která nemá provozovnu v tuzemsku za podmínek stanovených v tomto ustanovení. Okruh těchto osob se rozšiřuje na všechny osoby povinné k dani. Původní § 94 odst. 14 je podřazen pod odstavec 2, protože se provozovnou rozumí ta provozovna, která uskutečňuje zdanitelná plnění. Plnění uskutečněné touto provozovnou je současně obsaženo v tomto novém odstavci 2. V odstavci 2 je vlastně zahrnut text původního odstavce 14. Původní § 94 odst. 16 (týkající se § 92a) byl úmyslně z novely vypuštěn. Registrace těchto osob byla z opatrnosti zavedena do § 94 v r. 2005 v souvislosti se zavedením nového režimu uplatnění DPH při dodání zlata podle § 92a (víceméně byla to pojistka). V současné době se tato povinnost osob ukázala v zákoně jako nadbytečná. Původní § 94 odst. 17 je podřazen pod odstavec 2. Místo plnění v případě zasílání je dáno obecně (viz dále komentář k § 8).

Odstavec 3 Osoba povinná k dani, která nemá sídlo v tuzemsku, není osvobozenou osobou a uskuteční dodání zboží podle § 64 tohoto zákona, je plátcem ode dne dodání tohoto zboží. Registrace při dovozu zboží podle § 71g (celní režim „42“) je řešena dobrovolnou registrací (viz § 6f odst. 2).

§ 6d (původní § 94 odst. 20)

Legislativně technická změna provedená v souvislosti se změnami v registraci, přeformulace tohoto ustanovení zákona z důvodu větší srozumitelnosti. Je-li část osoby povinné k dani (v daném případě např. sídlo) ve skupině, uskutečňuje její provozovna umístěná mimo tuzemsko plnění vůči skupině, bez ohledu na to, kterému členovi skupiny je služba poskytnuta (jedno zda zřizovateli či jinému členovi). Zdanitelné plnění mezi provozovnou člena skupiny umístěnou mimo tuzemsko a skupinou (členem skupiny, který je zřizovatelem dané provozovny) nastane, jsou-li naplněny znaky zdanitelného plnění (právní vztah, reciproční plnění, přímé spojení mezi poskytnutou službou a obdrženou úplatou). V případech, kdy služba poskytnutá zahraniční částí společnosti bude fakturována a poskytnuta jinému členovi prostřednictvím její provozovny ve skupině, přičemž poskytnutí služby nebude relevantní provozovně přiřadit (jako při vykázání dvou plnění, a to 1. vnitropodnikového a 2. vnitroskupinového, jejichž charakter provozovna fakticky nezmění), je služba poskytnutá zahraniční částí společnosti předmětem daně.

§ 6e (původní § 94 odst. 5)

Legislativně technická změna provedená v souvislosti se změnami v registraci. Uskutečňování ekonomické činnosti je v zákoně o DPH širší pojem než „podnikání“. I když toto ustanovení nezahrnuje správce dědictví, dá se říci, že správce dědictví nepodniká svým jménem, ale svým jménem vybírá daň. Aplikace § 239 odst. 3 DŘ je postačující.

§ 6f (původní § 94 odst. 18 s odkazem na § 95 odst. 7 a 8)

Odstavec 1: Jedná se o dobrovolnou registraci OPD se sídlem nebo provozovnou v tuzemsku, která uskutečňuje nebo bude uskutečňovat (tj. přípravná fáze) plnění s nárokem na odpočet daně (původní § 95 odst. 7).

Odstavec 2: Jedná se o dobrovolnou registraci OPD, která nemá sídlo ani provozovnu v tuzemsku a která bude uskutečňovat (tj. přípravná fáze) plnění s nárokem na odpočet daně s místem plnění v tuzemsku (původní § 95 odst. 8).

Ustanovení odstavce 1 se týká jak OPD se sídlem nebo provozovnou v tuzemsku, která překročila limit stanovený v § 6 odst. 1, ale která uskutečňuje pouze plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně, ale do budoucna se chystá, že bude uskutečňovat plnění s nárokem na odpočet daně, tak OPD, která se rozhodne uplatňovat daň u nájmu pozemků, staveb, bytů a nebytových prostor podle § 56.

Tyto OPD se stávají plátcem dnem oznámení rozhodnutí, kterým tuto osobu správce daně zaregistruje. Oznámení rozhodnutí je nutno chápat v duchu § 101 odst. 4 ve spojení v odst. 5 daňového řádu jako okamžik, kdy se příjemce rozhodnutí s ním seznámí. Typicky jde o doručení tohoto rozhodnutí osobě povinné k dani. Tento nový systém dále předpokládá, že osoba povinná k dani, která se bude chtít dobrovolně registrovat, si již nebude moct určit, od kterého dne chce být plátcem. Není dán důvod pro proluku delší, než je doba, kterou má správce daně pro rozhodnutí o registraci (30 dnů) a pro dobu doručení (maximálně 10 dnů). Budoucí plátce by neměl mít problém s tím, aby přihlášku k registraci podal až v době, kdy se plátcem chce skutečně stát. Ani v tomto systému není vyloučeno, aby se plátcem stal prakticky okamžitě, neboť není nic jednoduššího, než podat přihlášku na podatelně správce daně, který, pokud nebude mít nějaké pochybnosti, obratem vydá rozhodnutí o registraci. Tím je celý proces završen.

Velkou výhodou tohoto nového systému je skutečnost, že zde nedochází ke správní diskreci v tom smyslu, že správce daně nemusí odůvodňovat rozhodnutí v případě, že se odchýlí od data, které si osoba povinná k dani v přihlášce k registraci uvede.

Identifikované osoby

Jedná se o osobu povinnou k dani a o právnickou osobu nepovinnou k dani, kterým je přiděleno identifikační číslo pro účely DPH a která mají ve srovnání s plátcem pouze určité (omezené) povinnosti. Jedná se o věcnou změnu a zjednodušení původního znění zákona (viz obecná část důvodové zprávy)

§ 6g (původní § 94 odst. 6, 7 a 15 a § 96)

V dosavadním zákoně platilo, že pokud osoba povinná k dani uskutečnila pořízení zboží z jiného členského státu, které je předmětem daně, stala se plátcem (§ 94 odst. 6, 7, a 15). Nově se z těchto osob stanou pouze identifikované osoby, stejně jako z právnické osoby nepovinné k dani, která by se dle dosavadního zákona stala osobou identifikovanou k dani. Jedná se návaznost na § 2 odst. 1 písm. c) a § 2a, které určují, za jakých podmínek je pořízení zboží z jiného členského státu předmětem daně. U osob uvedených v § 2a odst. 2 písm. b) se toto ustanovení tedy použije pouze v případě pořízení zboží, které je předmětem spotřební daně, pořízení nového dopravního prostředku a dále ostatní pořízení zboží v případě, že celková hodnota pořízení přesáhne v kalendářním roce částku 326 000 Kč nebo v případě, že tato osoba využije možnost volby zdanění uvedenou v § 2a odst. 5. Oproti tomu osoba povinná k dani, která nemá sídlo v tuzemsku, není osvobozenou osobou (viz definice v § 4 odst. 1 písm. o)) a není plátcem v tuzemsku, se při splnění podmínek stanovených v § 2 odst. 1 písm. c) stane identifikovanou osobou již ode dne prvního pořízení (neboť se na ni nevztahuje § 2a, a všechna její pořízení podle § 2 odst. 1 písm. c) jsou proto předmětem daně). Výjimkou je zboží pořízené prostřední osobou v rámci třístranného obchodu podle § 17.

§ 6h (původní § 94 odst. 8, 9, 10 )

Identifikovanou osobou se stává OPD, které bylo osobou neusazenou v tuzemsku poskytnuto zdanitelné plnění jako např. poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku (§ 9 odst. 1 nebo § 10 až 10d) nebo dodáno zboží s instalací nebo montáží (§ 7 odst. 3) nebo dodáno zboží soustavami nebo sítěmi s místem plnění v tuzemsku (§ 7a).

§ 6i (původní § 94 odst. 11)

Identifikovaná osoba je také OPD, která poskytuje služby s místem plnění do jiného členského státu podle § 9 odst. 1, s výjimkou služeb, které jsou v jiném členském státě osvobozené od daně (článek 262 písm. c) směrnice o DPH). Tato osoba má povinnost podat kromě daňového přiznání i souhrnné hlášení.

K bodu 19 (§ 7 odst. 3)

Legislativně technická úprava navazující na zavedení definice dodání zboží s instalací nebo montáží v § 4 odst. 3 písm. j).

K bodu 20 (§ 7a odst. 1)

Legislativně technická úprava navazující na zavedení definice dodání zboží soustavami nebo sítěmi v § 4 odst. 3 písm. k).

K bodu 21 (§ 7a odst. 3)

V textu se promítá legislativně technická úprava navazující na zavedení definice dodání zboží soustavami nebo sítěmi v § 4 odst. 3 písm. k). Dále se v souvislosti s novými definicemi místa pobytu a sídla (v § 4 odst. 1 písm. i) a j)) vypouští pro nadbytečnost řešení pro případ, kdy odběratel – fyzická osoba nemá sídlo, protože tato podmínka je již obsažena v definici sídla.

K bodu 22 (§ 8)

V souvislosti s novými pravidly pro registraci plátce a koncepci pořízení zboží dochází k úpravě veškerých pravidel stanovených pro uplatňování daně při zasílání zboží. Ve většině případů jde o změny formální spočívající ve sjednocení terminologie a systémových vazeb jednotlivých ustanovení, jejichž cílem je jednoznačnější úprava. V § 8 se vymezují specifická pravidla pro stanovení místa plnění při zasílání zboží. Základní principy těchto pravidel se nemění. Pravidla se uplatní jak při zasílání zboží z tuzemska do jiného členského státu, tak při zasílání zboží do tuzemska. Místo plnění při zasílání zboží se určuje v závislosti na hodnotě zboží zasílaného daným dodavatelem do jednotlivých členských států. Do § 8 se z důvodu lepší přehlednosti a konzistentnosti úpravy přesouvá definice zasílání zboží, která je v dosavadním znění zákona obsažena samostatně v § 18 odst. 1. V odstavci 1 je uvedeno výchozí pravidlo, podle kterého je místem plnění, a tím členským státem zdanění, při zasílání zboží členský stát, do kterého se zboží přepravuje (členský stát ukončení přepravy). V odstavci 2 se stanoví výjimka z výchozího pravidla, podle které místo plnění spadá do členského státu, ze kterého se zboží přepravuje (členský stát zahájení přepravy), jestliže hodnota zboží zaslaného do jiného členského státu za kalendářní rok nepřekročí určitou částku stanovenou tímto členským státem. Jestliže celková hodnota zboží zaslaného do daného členského státu nepřekročí v příslušném kalendářním roce stanovený limit a tento limit nebyl překročen ani v bezprostředně předcházejícím kalendářním roce, je místem plnění členský stát, ze kterého se zboží zasílá. Jestliže celková hodnota zboží zaslaného do daného členského státu v průběhu kalendářního roku překročí tento limit, uplatní se výchozí pravidlo, tj. místem plnění je členský stát, do kterého se zboží zasílá. Výjimka podle odstavce 2 se nevztahuje na zasílání zboží, které je předmětem spotřební daně. U tohoto zboží je místem plnění vždy členský stát, do kterého se zasílá.

Do textu zákona nebyla začleněna některá prováděcí opatření, která jsou v čl. 14 přímo použitelného prováděcího nařízení Rady (EU) č.282/2011, a která vymezují podrobný postup při překročení limitu v průběhu kalendářního roku. Stanoví, že při překročení limitu se pravidlo pro stanovení místa plnění mění u dodání zboží, kterým byl překročen limit, a dále u všech následujících dodání uskutečněných v průběhu příslušného kalendářního roku a bezprostředně následujícího kalendářního roku. Částky prahových hodnot pro účely zasílání zboží (v úrovni bez daně), si stanovily jednotlivé členské státy, pohybují se v rozmezí od 35 000 EUR do 100 tis. EUR nebo jejich ekvivalentu v národních měnách. Informativní přehled těchto částek je uveden v Pokynech pro vyplňování přiznání k DPH. Částka prahové hodnoty pro zasílání zboží do tuzemska je stanovena ve výši 1 140 000 Kč. V dosavadním znění zákona byla tato částka stanovena v § 94 odst. 17 pro účely povinnosti registrace. V odstavci 3 se stanoví možnost volby pro osobu, která zasílá zboží, postupovat při stanovení místa plnění vždy podle výchozího pravidla, tj. i v případě, že hodnota zaslaného zboží nepřekročila stanovené limity. Jestliže této volby využije, je povinna se jí řídit minimálně do konce následujícího kalendářního roku. V odstavci 4 se definuje pojem „zasílání zboží“. Zasílání zboží je zvláštní kategorií dodání zboží mezi členskými státy, jehož specifickými rysy jsou způsob přepravy zboží (zajišťuje dodavatel nebo jím pověřená osoba, ne odběratel) a skutečnost, že odběrateli nevznikne daňová povinnost z titulu pořízení zboží z jiného členského státu. Podle pravidel pro zasílání zboží tedy nelze postupovat, jestliže například při zasílání zboží z tuzemska do jiného členského státu je dodavatelem plátce a odběratelem osoba registrovaná k dani v jiném členském státě, která v souvislosti s tímto dodáním předloží identifikační číslo pro účely DPH přidělené členským státem ukončení odeslání nebo přepravy zboží. Typickým příkladem zasílání zboží je prodej zboží prostřednictvím internetu občanům do jiného členského státu, kdy dodavatel zašle zboží poštou. Z působnosti pravidel pro zasílání zboží se dále explicitně vyjímají některá zvláštní dodání zboží, na která se vztahují jiná specifická pravidla pro uplatňování DPH: nový dopravní prostředek (zvláštní úprava podle § 19 zákona), zboží s instalací nebo montáží (zvláštní úprava podle § 7 odst. 3 zákona, § 13) a zboží, které je dodáváno v rámci zvláštního režimu zdanění ziskové přirážky. V odstavci 5 se vymezují pravidla pro případ dovozu zboží a následného dodání do jiného členského státu, tj. pro případ, kdy přeprava nebo odeslání začíná fakticky již ve třetí zemi. I v tomto případě se dané dodání zboží mezi členskými státy považuje při splnění ostatních podmínek za zasílání zboží, a to z členského státu dovozu zboží.

K bodu 23 (§ 9 odst. 1 a 2, § 46 odst. 1 písm. a) a c), § 46 odst. 2 písm. a) a c), § 80 odst. 6 písm. a), § 81 odst. 3, § 81 odst. 5 písm. a) a c), § 82a odst. 5 písm. b), c) a i) bodě 2, § 83 odst. 3, § 84 odst. 3 písm. a), § 85 odst. 10 písm. a), § 86 odst. 8 písm. a) a § 89 odst. 4)

Legislativně technická úprava v souvislosti se zavedením nové definice sídla a se zrušením definice místa podnikání (viz bod 7).

K bodu 24 (§ 9 odst. 1)

Z důvodu právní jistoty se do textu zákona zavádí speciální úprava pro vymezení provozovny pro účely stanovení místa plnění v případě služeb poskytnutých osobě povinné k dani (tzv. B2B služby), na které se vztahuje základní pravidlo, která vyplývá čl. 11 odst. 1 přímo účinného prováděcího nařízení Rady (EU) č. 282/2011. Tato provozovna příjemce služby se na rozdíl od obecné definice provozovny obsažené v § 4 odst. 1 písm. k) vymezuje v širším rozsahu, a to ve vazbě na dostatečnou stálost a vhodné personální a technické zdroje, což jí umožňuje přijímat a využívat služby, které jí jsou poskytnuty pro její potřebu. Ve srovnání s úpravou platnou před účinností prováděcího nařízení, tj. před 1. 7. 2011, se pro tyto účely nevyžaduje splnění podmínky uskutečňování plnění touto provozovnou. Vymezení provozovny pro tyto případy proto splňuje i provozovna, která pouze přijímá služby a využívá je pro svou potřebu. Znamená to, že v důsledku nové definice provozovny přijímající služby v prováděcím nařízení se rozšířila působnost základního pravidla pro stanovení místa plnění u služeb poskytnutých osobám povinným k dani, podle kterého se místo plnění řídí místem umístění provozovny. Jestliže osoba povinná k dani, která nemá sídlo v tuzemsku, má v tuzemsku organizační složku splňující podmínky pro provozovnu přijímající služby a této organizační složce je poskytnuta osobou neusazenou v tuzemsku přeshraniční služba spadající do působnosti základního pravidla, je nutné při posuzování místa plnění postupovat podle § 9 odst. 1 věty druhé zákona, v důsledku čehož místo plnění u této služby připadne do tuzemska. Současně jsou splněny podmínky pro povinnost registrace (identifikované osoby) podle § 6h zákona o DPH (podle zákona o DPH ve znění platném do účinnosti této novely povinnost registrace plátce podle § 94 odst. 8). Obdobně se postupuje při stanovení místa plnění podle § 9 odst. 1 věty druhé zákona o DPH v případě, kdy takové organizační složce poskytuje službu podle základního pravidla plátce, který má sídlo, popř. provozovnu, ze které službu poskytuje, v tuzemsku. Rovněž v tomto případě je místo plnění v tuzemsku a plátce poskytující službu je povinen uplatnit na poskytnutí služby českou DPH.

K bodu 25 (§ 9 odst. 3 písm. b))

Jde o legislativně technickou změnu v návaznosti na nový koncept identifikované osoby (§ 6g až 6i).

K bodu 26 (§ 10d)

Do pravidel pro stanovení místa plnění u nájmu dopravního prostředku se provádí změny směrnice o DPH, konkrétně příslušná ustanovení článku 4 směrnice 2008/8/ES, kterou se mění směrnice 2006/112/ES s účinností od 1. 1. 2013. Ve specifických pravidlech se dále zpřesňují některé formulace, a to v návaznosti na přímo použitelné prováděcí nařízení Rady (EU) č. 282/2011. Podle dosavadní úpravy se na oblast služeb spočívajících v nájmu dopravního prostředku vztahovalo specifické pravidlo podle § 10d v případě krátkodobého nájmu dopravního prostředku a podle § 10j pravidlo skutečného užití v případě nájmu (jak krátkodobého, tak dlouhodobého) dopravního prostředku poskytovaného ze / do třetí země. Věcné změny ve specifických pravidlech pro stanovení místa plnění u těchto služeb si vyžádaly přestrukturování § 10d a zrušení § 10j. Specifické pravidlo týkající se krátkodobého nájmu dopravního prostředku, včetně vymezení tohoto pojmu, je obsaženo v § 10d odstavci 1 bez věcných změn. Krátkodobý nájem se bude i nadále zdaňovat v místě, kde je dopravní prostředek skutečně dán zákazníkovi k dispozici. Ve srovnání s předchozí úpravou dochází ke zpřesnění formulace vymezení místa, kde je dopravní prostředek „skutečně zákazníkovi dán k dispozici“ (ve smyslu čl. 56 odst. 1 směrnice o DPH). Předchozí úprava obsažená v § 10d odst. 2 toto místo vymezovala jako místo, kde je dopravní prostředek „skutečně předán zákazníkovi do držení nebo užívání“. V návaznosti na článek 40 prováděcího nařízení Rady (EU) č. 282/2011 se toto místo nově definuje jako místo, kde „osoba (,které je služba poskytována) dopravní prostředek fyzicky přebírá“. Beze změny zůstává vymezení pojmu „krátkodobý nájem dopravního prostředku“. Rozumí se jím nepřetržité držení nebo užívání dopravního prostředku po dobu ne delší než 30 dní, u lodí je tato lhůta prodloužena na 90 dní. K podstatné věcné změně dochází u dlouhodobého (jiného než krátkodobého) nájmu dopravního prostředku poskytovaného osobě nepovinné k dani. Doposud se místo plnění u tohoto typu nájmu stanovilo podle základního pravidla, tj. podle sídla poskytovatele služby nebo umístění provozovny, jestliže byl nájem poskytován jejím prostřednictvím. Nově se na tento nájem vztahují specifická pravidla, přičemž v rámci těchto pravidel se stanoví další výjimka pro (dlouhodobý) nájem rekreační lodi. Z důvodu zjednodušení aplikace v praxi se nová pravidla ohledně dlouhodobého nájmu dopravního prostředku poskytnutého osobě nepovinné k dani promítají v novele zákona ve dvou odstavcích, zvlášť pro rekreační loď v odstavci 3 a zvlášť pro ostatní dopravní prostředky v odstavci 2. Podle nového specifického pravidla stanoveného v odstavci 2 se místo plnění u dlouhodobého nájmu dopravního prostředku poskytnutého osobě nepovinné k dani určí podle místa, kde má příjemce služby sídlo nebo místo pobytu. Vzhledem k tomu, že dlouhodobý nájem dopravního prostředku poskytnutý osobě povinné k dani spadá do působnosti základního pravidla stanoveného v § 9 odst. 1, tj. místo plnění se rovněž určí podle usazení příjemce služby, dochází u tohoto typu nájmu ke sjednocení pravidel pro všechny osoby. V odstavci 3 je zahrnuta výjimka, která se uplatňuje v případě dlouhodobého nájmu rekreační lodi poskytnutého osobě nepovinné k dani. U tohoto typu nájmu je nutné zkoumat, zda poskytovatel služby (pronajímatel) má v místě, ve kterém je loď převzata, sídlo nebo provozovnu. Jestliže je tato podmínka splněna, je místem plnění místo fyzického převzetí lodi. Není-li splněna, místo plnění se stanoví obdobně jako u ostatních dopravních prostředků podle místa usazení příjemce služby (místa, kde má příjemce služby sídlo nebo místo pobytu). Do odstavce 4 se bez věcných změn přesouvá z § 10j specifické pravidlo týkající se nájmu dopravních prostředků, tzv. pravidlo skutečného užití. V důsledku nutnosti zavést nová pravidla se rozšiřuje působnost § 10d nad rámec krátkodobého nájmu dopravních prostředků, je proto vhodné veškerá ustanovení týkající se specifických pravidel pro stanovení místa plnění u nájmu dopravních prostředků sjednotit pod jedním paragrafem s názvem „Místo plnění při poskytnutí nájmu dopravního prostředku“.

K bodu 27 (poznámka pod čarou č. 7e)

Text poznámky pod čarou se aktualizuje v návaznosti na prováděcí nařízení Rady (EU) č. 282/2011 (zveřejněné v Úř. věst. L 77, 23.3.2011, s.1).

K bodu 28 (§ 10j)

Specifické pravidlo (tzv. pravidlo skutečného užití) týkající se nájmu dopravních prostředků bylo přesunuto z § 10j do § 10d odst. 4, proto se tento paragraf zrušuje.

K bodu 29 (§ 11 odst. 4)

Legislativně technická úprava. Odkaz na § 17 se vypouští pro nadbytečnost.

K bodu 30 (Nadpis dílu 3 hlavy II)

Legislativně technická úprava. Nadpis dílu 3 hlavy II se upřesňuje, aby bylo zřejmé, že tato část zákona definuje všechna plnění, nejen plnění zdanitelná.

K bodu 31 (§ 13 odst. 4 písm. f), § 13 odst. 8 písm. a), § 14 odst. 3 písm. e), § 14 odst. 5 písm. a) a § 78c odst. 1 písm. b))

Legislativně technická úprava navazující na zavedení definice vkladu podniku v § 4 odst. 3 písm. i).

K bodu 32 (§ 13 odst. 7 písm. a) a b))

Legislativně technická úprava navazující na zavedení definice dodání zboží s instalací nebo montáží v § 4 odst. 3 písm. j) a vymezení zasílání zboží v § 8.

K bodu 33 (§ 13 odst. 7 písm. i), § 24 odst. 4 a § 24a odst. 4)

Legislativně technická úprava navazující na nahrazení legislativní zkratky „dodání plynu, elektřiny, tepla nebo chladu soustavami nebo sítěmi“ definicí „dodání zboží soustavami nebo sítěmi“ v § 4 odst. 3 písm. k).

K bodu 34 (§ 16 odst. 1 až 3)

V odstavci 1 se jedná o legislativně technickou úpravu provedenou v souvislosti se zavedením nového pojmu „osvobozená osoba“. Pořízením zboží z jiného členského státu se rozumí pořízení zboží od osoby registrované k dani v jiném členském státě. Pořízením zboží z jiného členského státu není pořízení zboží od osoby, která je osvobozenou osobou. Jinými slovy je pořízením zboží z jiného členského státu pořízení zboží z jiného členského státu od osoby registrované k dani v jiném členském státě, která je v obdobném postavení jako v tuzemsku plátce. V novém odstavci 2 jsou uvedeny všechny případy, kdy se o pořízení zboží z jiného členského státu nejedná. V souvislosti s tím jsou zrušeny odstavce 6 a 7.

V odstavci 3 se upřesňuje, že se postup podle § 16 odst. 2 zákona o DPH použije pro právnickou osobu, která je osobou nepovinnou k dani, která je pod limitem pořízení zboží z jiného členského státu a zvolí si, že pro ni je pořízení zboží předmětem daně.

K bodu 35 (§ 16 odst. 4 a 5 písm. c))

Jedná se o legislativně technickou úpravu provedenou v souvislosti s úpravou ve vymezení předmětu daně při pořízení zboží z jiného členského státu v § 2 odst. 2 zákona o DPH.

K bodu 36 (§ 16 odst. 5 písm. c))

Legislativně technická úprava v souvislosti se zavedením nové definice sídla a se zrušením definice místa podnikání (viz bod 7).

K bodu 37 (§ 16 odst. 6 a 7)

Jedná se o legislativně technickou úpravu provedenou v souvislosti s novým odstavcem 2.

K bodu 38 (§ 17 odst. 2)

Jedná se o úpravu provedenou v souvislosti se zavedením pojmu „osvobozená osoba“. Prodávajícím je pouze taková osoba registrovaná k dani v jiném členském státě, která je v obdobném postavení jako v tuzemsku plátce.

K bodu 39 (§ 17 odst. 4)

Jedná se o úpravu provedenou v souvislosti se zavedením pojmu „osvobozená osoba“. Prostřední osobou je pouze taková osoba registrovaná k dani v jiném členském státě, která je v obdobném postavení jako v tuzemsku plátce.

K bodu 40 (§ 17 odst. 6 písm. a))

Jde o legislativně technickou změnu v návaznosti na nový koncept identifikované osoby (§ 6g až 6i). Prostřední osoba v třístranném obchodu je vždy osobou registrovanou k dani v jiném členském státě jako „plnohodnotný“ plátce. Prostřední osoba nemůže být identifikovanou osobou, neboť by to bylo v rozporu se základním pravidlem pro třístranný obchod, podle kterého mohou tento obchod uzavřít tři osoby registrované k dani ve třech různých členských státech. Kupující v třístranném obchodu může identifikovanou osobou být.

K bodu 41 (§ 17 odst. 6 písm. d), § 42 odst. 3 písm. b), § 43 odst. 1 a 2 a § 83 odst. 1)

Jde o legislativně technickou změnu v návaznosti na nový koncept identifikované osoby (§ 6g až 6i).

K bodu 42 (§ 17 odst. 6 písm. e), § 17 odst. 8, § 82a odst. 1 písm. b), § 83 odst. 1, § 92a a § 102 odst. 1 písm. d))

V textu zákona se sjednocují pojmy - dřívější spojení „přiznat a zaplatit daň“ používané ve vztahu k vymezení osob se nahrazuje výrazem „přiznat daň“ ve všech ustanoveních zákona, které zakládají daňovou povinnost a které souvisí s povinností daného daňového subjektu vyčíslit příslušnou daň v daňovém přiznání. Týká se plátců, identifikovaných osob, jakož i některých ostatních osob za podmínek stanovených zákonem. Změna pojmu lépe koresponduje s terminologií daňového řádu a odráží skutkovou podstatu procesu stanovení daně. Dřívější pojem „přiznat a zaplatit daň“ byl zavádějící a působil výkladové problémy v případech, kdy plátce má na jedné straně povinnost uvést v daňovém přiznání daň na výstupu a na druhé straně je oprávněn si v daňovém přiznání uplatnit nárok na odpočet daně na vstupu. V konečném důsledku se tak výsledná částka daně, kterou je plátce povinen správci daně „zaplatit“, od částky, kterou je povinen „přiznat“, liší. Pojem „zaplatit daň“ v zákoně se i nadále v zákoně používá v určitých specifických ustanoveních, např. pro zdůraznění povinnosti zaplatit daň ve stanovené lhůtě při pořízení nového dopravního prostředku neplátcem (§ 19) nebo v určitých případech daně vyměřené celním orgánem při dovozu zboží (§ 23, § 108 odst. 2). Obdobné změny jsou promítnuté v § 108.

K bodu 43 (§ 17 odst. 6 písm. e), § 17 odst. 8, § 82a odst. 1 písm. b) a § 83 odst. 1)

Z důvodu sjednocení formulací a lepší srozumitelnosti se v zákoně v určitých ustanoveních, které se týkají povinností osoby povinné přiznat daň, ruší pro nadbytečnost odkazy na § 108.

K bodu 44 (§ 17 odst. 7)

Jde o legislativně technickou úpravu v návaznosti na nový koncept identifikované osoby (§ 6g až 6i).

K bodu 45 (§ 18)

Z důvodu lepší přehlednosti a konzistentnosti úpravy se definice zasílání zboží, která je v dosavadním znění zákona obsažena v § 18 odst. 1, přesouvá do dílu 2 (k pravidlům pro stanovení místa plnění), do kterého věcně přísluší, a § 18 se zrušuje.

K bodu 46 (§ 19 odst. 8)

Z legislativně technických důvodů a pro lepší přehlednost byl do nového § 19 odst. 8 přesunut a přeformulován text z § 34 odst. 5. Oproti původnímu znění textu nedošlo k žádným věcným změnám.

K bodu 47 (§ 21 odst. 2)

Navrhuje se vypustit odstavec 2, který doposud umožňoval plátci, který v souladu s příslušnými právními předpisy nevede účetnictví, aby přiznal daň ke dni uskutečnění zdanitelného plnění, a to i v případě, kdy přijal úplatu před uskutečněním zdanitelného plnění. Tato výjimka jde nad rámec směrnice o DPH.

K bodu 48 (§ 21 odst. 5 písm. e) a f))

Legislativně technická úprava v souvislosti s přečíslováním odstavců v § 21.

K bodu 49 (§ 21 odst. 8)

Legislativně technická úprava reflektující přečíslování odstavců v § 21.

K bodu 50 (§ 21 odst. 10)

Legislativně technická úprava navazující na přečíslování odstavců v § 21.

K bodu 51 (§ 23 odst. 7)

V tomto ustanovení je řešena situace, kdy osoba, která není registrovaným plátcem, doveze zboží, správcem daně je celní úřad a tato osoba v souladu se zákonem zaplatí daň při dovozu zboží celnímu úřadu. Poté se zjistí, že tato osoba byla již dříve plátcem. Plátce z tohoto plnění daň již nepřizná. Má se za to, že zaplacením daně celnímu úřadu byla splněna povinnost přiznat daň.

K bodu 52 (nadpis § 24)

Legislativně technická úprava navazující na novou definici osoby neusazené v tuzemsku podle § 4 odst. 1 písm. n).

K bodu 53 (§ 24 odst. 1)

V ustanovení § 24 odst. 1 se promítají jednak legislativně technické úpravy a jednak dílčí věcné změny. Změny legislativního charakteru navazují na novou definici osoby neusazené v tuzemsku (podle § 4 odst. 1 písm. n)), novou koncepci osob povinných přiznat daň z přeshraničních služeb (rozšíření o identifikované osoby podle § 6h) a rušením odkazů na § 108. Na základě požadavku daňových subjektů se upravuje lhůta pro povinnost přiznat daň v případě poskytnutí úplaty před uskutečněním plnění. Upouští se od stanovení této lhůty k poslednímu dni měsíce, ve kterém byla úplata poskytnuta a nastavuje se ke dni poskytnutí úplaty.

K bodu 54 (§ 24 odst. 2 a § 24a odst. 2)

Jedná se o legislativně technickou úpravu navazující na zrušení § 21 odst. 2 a související přečíslování následujících odstavců.

K bodu 55 (§ 24 odst. 3)

Z důvodu zjednodušení a srozumitelnosti textu se při vymezení služby, které se toto specifické pravidlo týká, namísto zprostředkovaného odkazu na § 108 používá přímo odkaz na typ služby podle § 9 odst. 1, tj. službu spadající do působnosti základního pravidla pro stanovení místa plnění. Dále se v textu tohoto ustanovení promítají změny legislativního charakteru navazující na novou definici osoby neusazené v tuzemsku (podle § 4 odst. 1 písm. n)).

K bodu 56 (§ 24a odst. 1)

Jde o legislativně technickou úpravu navazující na nový koncept identifikované osoby (§ 6i), konkrétně se pro tuto osobu v případě poskytnutí přeshraničních služeb, které spadají do působnosti základního pravidla pro stanovení místa plnění a které se vykazují v souhrnném hlášení, stanoví povinnosti přiznat uskutečnění plnění.

K bodu 57 (§ 24a odst. 3)

Jde o legislativně technickou úpravu navazující na nový koncept identifikované osoby (§ 6i). Dále se z důvodu zjednodušení a srozumitelnosti textu při vymezení služby, které se toto specifické pravidlo týká, namísto zprostředkovaného odkazu na povinnost podat souhrnné hlášení, používá přímo odkaz na typ služby podle § 9 odst. 1, tj. službu spadající do působnosti základního pravidla pro stanovení místa plnění.

K bodu 58 (§ 25 odst. 1)

Legislativně technická úprava navazující na nový koncept identifikované osoby (§ 6g).

K bodu 59 (díl 5, § 26 až 35a)

Celková změna Dílu 5 zákona o dani z přidané hodnoty je provedena s cílem implementovat změny v oblasti pravidel fakturace, které zavádí Směrnice Rady 2010/45/EU, kterou se mění směrnice 2006/112/ES. Základním záměrem všech změn uskutečněných v souvislosti s implementací Směrnice Rady 2010/45/EU, kterou se mění směrnice 2006/112/ES, je širší využití elektronických systémů pro vystavování, předávání a uchovávání daňových dokladů, což by mělo přispět ke snížení nadměrné administrativní zátěže jak u podnikatelské sféry, tak i u správce daně. Cílem této úpravy je

a) jasně definovat elektronický daňový doklad,

b) zjednodušit pravidla vystavování daňových dokladů a odstranit stávající administrativní zátěže a bariéry v obchodním styku,

c) umožnit použití elektronických daňových dokladů v rámci všech obchodních transakcí a u všech typů daňových dokladů, které jsou definovány v zákonu o dani z přidané hodnoty,

d) posuzovat daňové doklady v listinné i elektronické podobě naprosto shodně (rovný přístup),

e) nově definovat věrohodnost původu daňového dokladu, neporušenost jeho obsahu a jeho čitelnost, přičemž tyto vlastnosti musí být zajištěny po celou dobu od okamžiku vystavení daňového dokladu do konce lhůty pro jeho uchovávání, a to bez ohledu na to, zda jde o daňový doklad v listinné nebo elektronické podobě,

f) podpořit využití elektronické fakturace zavedením svobodné volby způsobu zajištění věrohodnosti původu daňového dokladu, neporušenosti jeho obsahu a jeho čitelnosti,

g) zavést nová pravidla pro vystavování daňových dokladů.

§ 26

Ustanovení § 26 nově zavádí v souladu s § 64 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád definici daňového dokladu jako písemnosti, která splňuje podmínky stanovené v zákoně o dani z přidané hodnoty. Zároveň jsou stanoveny podmínky pro posuzování daňových dokladů, kdy je daňový doklad posuzován naprosto shodně v listinné i elektronické podobě. V odstavci 1 se jedná o implementaci článku 218 a v odstavci 3 o implementaci článku 217 směrnice o DPH. Skutečnost, že s použitím daňového dokladu v elektronické podobě musí souhlasit osoba, pro kterou se plnění uskutečňuje, je přesunuta do nového odstavce 3 z původního § 26 odst. 4. V tomto případě se navíc jedná o rozšíření povinnosti souhlasu, neboť osoba, pro kterou se plnění uskutečňuje, musí souhlasit s použitím elektronického daňového dokladu. V původním textu odstavce 4 byl souhlas osoby, pro kterou se uskutečňuje zdanitelné plnění nebo plnění osvobozené od daně s nárokem na odpočet daně, vyžadován pouze při vystavení daňového dokladu v elektronické podobě. Nově je tak souhlas osoby, pro kterou se plnění uskutečňuje, nutný pro veškeré použití elektronického daňového dokladu, což zahrnuje nejen vystavení daňového dokladu, ale i jeho předání nebo zpřístupnění, včetně jeho uchování po celou dobu stanovenou pro uchovávání daňových dokladů. Důvodem této změny textu je nutnost implementace nového znění článku 232 směrnice o DPH, který byl změněn směrnicí 2010/45/EU. Návrh novely zákona o DPH nijak nevymezuje vlastní způsob udělení souhlasu s použitím daňového dokladu v elektronické podobě, neboť ani směrnice o DPH toto neurčuje, a volba způsobu udělení tohoto souhlasu je tak plně ponechána na účastnících obchodní transakce. Dále je z původního § 26 odst. 5 přesunuta do nového odstavce 4 odpovědnost osoby, která plnění uskutečňuje, za správnost údajů na daňovém dokladu, popřípadě zjednodušeném daňovém dokladu, jakož i za jejich vystavení ve stanovené lhůtě. Nově se ruší povinnost doplňovat údaje přímo na daňovém dokladu nebo zjednodušeném daňovém dokladu (původní § 31, § 32 a § 35 a současný § 92a), neboť obsah daňových dokladů v listinné a elektronické podobě musí zůstat po celou dobu uchovávání nezměněn. Povinnost doplnit některé údaje se přesouvá do evidence pro daňové účely (nový § 100a). Zrušením § 35 odst. 3 přestává platit skutečnost, že datum doplnění údajů na daňovém dokladu je považováno za datum vystavení daňového dokladu. Za datum vystavení daňového dokladu bude nově považováno (rovněž i pro účely § 25) datum vystavení daňového dokladu uvedené vystavitelem na tomto daňovém dokladu. Jedná se o povinnou náležitost daňového dokladu podle článku 226 bod 1) směrnice o DPH.

§ 27

Jedná se o zcela nové ustanovení, které má za cíl implementovat nový článek 219a směrnice o DPH, který byl zaveden směrnicí 2010/45/EU. Nově jsou zde upravena pravidla pro vystavování daňových dokladů.

Ustanovení § 27 má jednoznačně určit pravidla jakého členského státu se v daném případě uplatní při vystavování daňových dokladů a v tomto smyslu zajistit i právní jistotu pro daňové subjekty. Pravidla se týkají především obsahu daňových dokladů a typu daňových dokladů. V odstavci 1 je vymezeno základní pravidlo pro vystavování daňových dokladů. Tímto základním pravidlem je, že zásady pro vystavování daňových dokladů stanoví členský stát, ve kterém je místo plnění. Nicméně existují výjimky, které jsou specifikované v odstavci 2, kdy pravidla pro vystavování daňových dokladů stanoví členský stát, ve kterém má osoba povinná k dani, která plnění uskutečňuje, sídlo nebo provozovnu. Jedná se o poskytnutí plnění s místem plnění v jiném členském státu, pokud poskytující osoba nemá v tomto jiném členském státu sídlo ani provozovnu a zároveň je povinen přiznat daň zákazník (s výjimkou situace, kdy je zákazník zmocněn k vystavení daňového dokladu), a dále o poskytnutí plnění s místem plnění ve třetí zemi.

§ 28 (původní § 26 odst. 1 a 3)

Jedná se o přeformulování původního § 26 s tím, že je nově uveden taxativní výčet případů, kdy je daňový doklad povinen vystavit plátce (odstavec 1) a kdy je daňový doklad povinna vystavit osoba povinná k dani (odstavec 2). Obecná lhůta pro vystavení daňového dokladu zůstává v odstavci 3 zachována, tj. do 15 dnů ode dne, kdy vznikla povinnost přiznat daň, nebo přiznat uskutečnění plnění. Nově je pro případy vyjmenované v odstavci 4 zavedena odlišná lhůta pro vystavení daňového dokladu, a to do 15 dnů od konce kalendářního měsíce, ve kterém se uskutečnilo plnění nebo byla přijata úplata, pokud před uskutečněním plnění vznikla povinnost vystavit daňový doklad v důsledku přijetí této úplaty. V odstavci 5 (původní § 26 odst. 3) zůstává možnost zmocnit k vystavení daňového dokladu svým jménem jinou osobu. Původní § 26 odst. 2 je přesunut do nového § 31b, původní § 26 odst. 6 je s ohledem na přeformulování náležitostí daňového dokladu v novém § 29 vypuštěn, původní § 26 odst. 7 je přesunut do nového § 35 odst. 5.

§ 29 (původní § 28)

Jedná se o nově přeformulované ustanovení vztahující se k náležitostem daňového dokladu. V tomto ohledu je pojem „běžný daňový doklad“ (původní § 28 odst. 2) nahrazen obecnějším pojmem „daňový doklad“. Nové ustanovení § 29 vymezuje základní náležitosti všech daňových dokladů, přičemž v následujících ustanoveních jsou uvedeny již jen výjimky či odchylky od těchto základních náležitostí u jednotlivých specifických daňových dokladů (např. v § 30a Náležitosti zjednodušeného daňového dokladu). V odstavci 1 písm. l) je nově doplněno, že daňový doklad musí obsahovat výši daně uvedenou v české měně, což je v souladu s článkem 230 směrnice o DPH, a dále je způsob zaokrouhlování vypočtené daně přesunut do § 37 odst. 1 zákona o DPH ve znění platném od 1. ledna 2013., kam věcně patří. V odst. 2 jsou vymezeny další povinné údaje na daňovém dokladu a to podle situace, v jaké je vystavován, přičemž text nového § 29 odst. 2 písm. a) koresponduje s původním § 28 odst. 2 písm. k). Stanovením povinných údajů v odst. 2 dochází k implementaci nového znění článku 226 směrnice o DPH, který byl zaveden směrnicí 2010/45/EU. Nový odstavec 3 vymezuje případy, kdy daňový doklad nemusí obsahovat tam uvedené údaje. Odstavec 3 písm. b) odpovídá původnímu § 28 odst. 8. Nový odstavec 4 zavádí pro účely daňových dokladů legislativní zkratku „označení“ a to pro vyjádření obchodní firmy nebo jména a příjmení, popřípadě názvu, dodatku ke jménu a příjmení nebo názvu a sídla. Další původní odstavce § 28 jsou přesunuty s legislativně technickou přeformulací následovně. Odstavec 3 je přesunut do nového § 30, odstavec 4 je přesunut do nového § 30a, odstavec 5 je přesunut do nového § 31, odstavec 6 je vypuštěn, neboť doklad o zaplacení při hromadné přepravě osob podléhá režimu podle nových § 30 a § 30a, odstavec 7 je vypuštěn, neboť doklad o zaplacení při dražbě zboží nebo nemovitosti podléhá režimu podle nového § 29, odstavec 9 je přesunut do nového § 31a a odstavec 10 je přesunut do jednotlivých ustanovení zvláštních režimů (nový § 89 odst. 9 a § 90 odst. 14).

§ 29a

Jedná se o přesun přeformulovaného textu z původního § 28 odst. 11. Oproti původnímu znění textu nedošlo k žádným věcným změnám.

§ 30

V tomto ustanovení jsou vymezeny podmínky, za jakých je možné vystavit zjednodušený daňový doklad. Je zachován limit celkové částky za plnění na daňovém dokladu a sice ve výši 10 000 Kč. Nově je možné použít zjednodušený daňový doklad při jakémkoliv způsobu úplaty, tedy i bezhotovostně, přičemž nově je zjednodušený daňový doklad vystavován jen na základě rozhodnutí osoby poskytující plnění, a nikoliv na požádání zákazníka. Nově lze při splnění všech podmínek v § 30 využít institutu zjednodušeného daňového dokladu i v případech splátkového kalendáře, platebního kalendáře, souhrnného daňového dokladu a dokladu o použití. V odstavci 2 písm. d) je vypuštěn zákaz vystavení zjednodušeného daňového dokladu v případě prodeje zboží, které je předmětem spotřební daně z lihu. Zákaz je zachován pouze u zboží, které je předmětem spotřební daně z tabákových výrobků, neboť jen u tabákových výrobků jsou stanoveny pevné ceny pro konečného spotřebitele.

§ 30a

Ustanovení definuje náležitosti daňového dokladu, které zjednodušený daňový doklad nemusí obsahovat. Pokud však zjednodušený daňový doklad neobsahuje výši daně, musí obsahovat částku, kterou osoba, která plnění uskutečňuje, získala nebo má získat za uskutečňované plnění celkem.

§ 31

Přesun původního § 28 odst. 5 s legislativně technickou úpravou textu.

§ 31a

Přesun původního § 28 odst. 9 s legislativně technickou úpravou textu.

§ 31b

Přesun původního § 26 odst. 2 s legislativně technickou úpravou textu. Text § 31b umožňuje vystavit souhrnný daňový doklad před uskutečněním plnění, pokud vznikla povinnost přiznat daň, nebo přiznat uskutečnění plnění ke dni přijetí úplaty, také v případě, že bylo přijato více úplat na více plnění. Vzhledem k textu § 31b odst. 1 je však vyloučeno vystavit souhrnný daňový dokladu při přijetí více úplat na jedno plnění.

§ 32

Přesun původního § 29 s legislativně technickou úpravou textu.

§ 33

Ustanovení definuje, co je považováno za daňový doklad při dovozu. Jedná se o přesun textu z původního § 30 odst. 1, 2 a 3 s legislativně technickou úpravou. V návaznosti na změnu celního zákona od 1. 1. 2013 je ve všech případech nahrazeno v příslušném pádu slovní spojení „celní orgán“ slovním spojením „celní úřad“.

§ 33a

Ustanovení definuje, co je považováno za daňový doklad při vývozu. Jedná se o přesun textu z původního § 30 odst. 4 s legislativně technickou úpravou. Dále došlo k vypuštění původního § 30 odst. 5, který se týkal povinnosti opatřit uznávaným elektronickým podpisem nebo uznávanou elektronickou značkou celní prohlášení, pokud bylo podáno plátcem se souhlasem celního orgánu elektronicky. Obecně je postup při podání celního prohlášení upraven Nařízením rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství a jeho prováděcími předpisy. Vzhledem k tomu, lze úpravu § 30 odst. 5 vypustit pro nadbytečnost. V návaznosti na změnu celního zákona od 1. 1. 2013 je ve všech případech nahrazeno v příslušném pádu slovní spojení „celní orgán“ slovním spojením „celní úřad“.

§34

Jedná se o zcela nové ustanovení, které má za cíl implementovat nový článek 233 směrnice o DPH, který byl zaveden směrnicí 2010/45/EU. Nově je zde určeno, že u všech daňových dokladů, tzn. v listinné i elektronické podobě, musí být po celou dobu jejich cyklu (od okamžiku vystavení daňového dokladu do konce lhůty pro jeho uchovávání) zajištěna věrohodnost původu daňového dokladu, neporušenost jeho obsahu a jeho čitelnost. V odstavci 2 je definováno, co se rozumí věrohodností původu daňového dokladu, neporušeností jeho obsahu a jeho čitelností. Za věrohodnost původu daňového dokladu, tedy za zaručení totožnosti osoby, která plnění uskutečňuje nebo která daňový doklad oprávněně vystavila, odpovídá především osoba, která plnění uskutečňuje, neboť návrh novely zákona o DPH v § 26 odst. 4 stanovuje, že tato osoba vždy odpovídá za správnost údajů na daňovém dokladu a za jeho vystavení ve stanovené lhůtě (a to i tehdy, je-li k vystavení daňového dokladu zmocněna jiná osoba). Čitelnost je zajištěna v případě, že je pro člověka možné se seznámit s obsahem daňového dokladu přímo nebo prostřednictvím technického zařízení. To znamená, že daňový doklad je zobrazitelný tak, aby veškerý jeho obsah týkající se povinných náležitostí daňového dokladu stanovených v zákoně o DPH byl jasně čitelný a srozumitelný, například na papíře nebo na obrazovce, bez nutnosti dalšího výkladu či zpracování. Např. zprávy EDI, zprávy ve formátu XML a jiné strukturované zprávy v původním formátu nejsou považovány za okem čitelné a pro člověka bez dalšího zpracování ihned pochopitelné. V odstavci 3 je zakotvena možnost zajistit věrohodnost původu daňového dokladu a neporušenost jeho obsahu jakýmikoli kontrolními mechanismy daňového subjektu, které vytvářejí spolehlivou a jasnou vazbu (auditní stopu) mezi daňovým dokladem a souvisejícím plněním. Vlastní způsob zajištění věrohodnosti původu daňového dokladu a neporušenosti jeho obsahu je plně ponechán na volbě daňového subjektu v souladu s jeho individuálními kontrolními mechanismy procesů. Konkrétní způsoby a příklady možností zajištění věrohodnosti původu daňového dokladu a neporušenosti jeho obsahu nejsou řešeny v legislativním textu, ale budou upraveny v metodickém materiálu Generálního finančního ředitelství. V odstavci 4 jsou uvedeny příklady technologií jako je uznávaný elektronický podpis, uznávaná elektronická značka a elektronická výměna informací (EDI), kterými lze vedle kontrolních mechanismů procesů také zajistit věrohodnost původu daňového dokladu v elektronické podobě a neporušenost jeho obsahu. Jedná se o povinnou implementaci článku 233 odst. 2 směrnice 2010/45/EU. Uvedené technologie byly již použity v zákoně o DPH v souvislosti s vystavováním daňových dokladů (původní § 26 odst. 4) nebo v souvislosti s uchováváním daňových dokladů (původní § 27 odst. 2). Věrohodnost původu daňového dokladu a neporušenost jeho obsahu musí být nově zajištěna v rámci celého životního cyklu daňového dokladu, nejen v okamžiku odeslání daňového dokladu nebo jeho přijetí, ale i po celou dobu jeho uchování. Detailní postupy a příklady použití i dalších způsobů zajištění zmíněných vlastností daňových dokladů budou uvedeny v metodickém materiálu Generálního finančního ředitelství.

§ 35 (původní § 27 odst. 1 a 4)

Ustanovení obecně upravuje uchovávání daňových dokladů. Nově je přesněji specifikována osoba povinná k dani, která je povinna uchovávat daňové doklady, Jedná se o případy, kdy daňový doklad byl vystaven za všechna uskutečněná plnění s místem plnění v tuzemsku nebo pokud se jedná o daňové doklady za všechna plnění přijatá v souvislosti se sídlem nebo provozovnou v tuzemsku u osob, které mají sídlo nebo provozovnu v tuzemsku a které jsou plátcem nebo identifikovanou osobou. Délka doby uchovávání daňových dokladů zůstává zachována, tj. 10 let od konce zdaňovacího období, ve kterém se plnění uskutečnilo. Rovněž zůstává povinnost uchovatele uchovávat daňové doklady v tuzemsku s výjimkou, pokud je uchovává způsobem umožňujícím nepřetržitý dálkový přístup. Uchovatel má také povinnost předem oznámit správci daně místo uchovávání daňových dokladů v případě, že toto místo není v tuzemsku (původní § 27 odst. 4). Do nového odstavce 5 je z původního § 26 odst. 7 přesunuta povinnost uchovatel zajistit na žádost správce daně český překlad daňového dokladu vystaveného v cizím jazyce.

§ 35a (původní § 27 odst. 2 a 3)

Ustanovení upravuje zvlášť elektronické uchovávání daňových dokladů. Možnost převodu daňového dokladu z listinné podoby do elektronické (původní § 27 odst. 2) je nyní nově rozšířena i o opačnou možnost převodu daňového dokladu z elektronické podoby do listinné. V odstavci 2 je vymezeno, že daňový doklad lze uchovávat elektronicky prostřednictvím všech elektronických prostředků pro zpracování a uchovávání dat, čímž je implementován článek 241 směrnice o DPH. V odstavci 3 je nově zavedena povinnost uchovatele při uchovávání daňových dokladů prostřednictvím elektronických prostředků uchovávat také elektronicky i data zaručující věrohodnost původu daňových dokladů a neporušenost jejich obsahu. Tímto ustanovením je implementován článek 247 odst. 2 směrnice o DPH, který byl změněn směrnicí 2010/45/EU. V odstavci 4 nadále zůstává zachována povinnost uchovatele zajistit bezodkladně přístup pro správce daně k daňovým dokladům, pokud jsou tyto daňové doklady uchovávány prostřednictvím elektronických prostředků zaručujících nepřetržitý dálkový přístup k uchovávaným datům (původní § 27 odst. 3), a to v souladu s článkem 245 směrnice o DPH.

K bodu 60 (§ 36 odst. 5)

Jedná se legislativně technickou úpravu související se změnou textu § 37 odst. 1 zákona o DPH ve znění platném od 1. ledna 2013.

K bodu 61 (§ 36 odst. 10)

Jedná se o legislativně technickou úpravu související s přesunem ustanovení § 29 (doklad o použití) do nového ustanovení § 32.

K bodu 62 (§ 37 odst. 2)

Legislativně technická úprava v souvislosti s přesunem pravidla pro zaokrouhlení při výpočtu výše daně z původního § 28 odst. 2 písm. l) do nového § 37 odst. 1 zákona o DPH ve znění platném od 1. ledna 2013.

K bodu 63 (§ 38 odst. 5)

Z legislativně technických důvodů a pro lepší přehlednost byla do nového odst. 5 přesunuta část textu z § 4 odst. 4 týkající se specifikace použití kurzu pro účely stanovení základu daně při dovozu zboží. Oproti původnímu znění textu nedošlo k žádným věcným změnám.

K bodu 64 (§ 41 odst. 4)

Jedná se o upřesnění textu tím, že se doplňuje slovo „daňového“.

K bodu 65 (§ 42 odst. 1 písm. b))

Jedná se o upřesnění textu tím, že se za slova „základu daně“ doplňují slova „podle § 36 a 36a“.

K bodu 66 (§ 42 odst. 2, § 43 odst. 1 a 2, § 89 odst. 12, § 90 odst. 13, § 92a odst. 5)

Terminologická změna v návaznosti na změny v § 100.

K bodu 67 (§ 42 odst. 3)

Terminologická změna v návaznosti na změny v § 100.

K bodu 68 (§ 42 odst. 4)

Vzhledem k doplnění možnosti v § 4 odst. 4 použít pro přepočet cizí měny na českou vedle kurzu devizového trhu vyhlášeného Českou národní bankou také posledního směnného kurzu zveřejněného Evropskou centrální bankou, a to na základě implementace článku 91 směrnice o DPH, který byl změněn směrnicí 2010/45/EU, se v § 42 odst. 4 nově zavádí možnost použít pro přepočet cizí měny na českou měnu jeden z výše zmíněných kurzů, ovšem vždy jen kurz uplatněný u původního zdanitelného plnění.

K bodu 69 (§ 42 odst. 6)

Legislativně technická změna na základě provedené úpravy textu v odstavci 1.

K bodu 70 (§ 42 odst. 7)

Doplněny jsou některé případy, kdy se oprava základu daně provádí obdobně podle odstavců 1 až 6. Jedná se o poskytnutí služby osobou neusazenou v tuzemsku (text nahrazuje původní text poskytnutí služby osobou registrovanou k dani v jiném členském státě nebo zahraniční osobou, a to v návaznosti na novou definici osoby neusazené v tuzemsku v § 4 odst. 1 písm. n)), poskytnutí služby s místem plnění mimo tuzemsko, režim přenesení daňové povinnosti a vývoz zboží.

K bodu 71 (§ 43 odst. 5)

Z důvodu sjednocení formulací a lepší srozumitelnosti se v zákoně v ustanoveních, které se týkají povinností osoby povinné přiznat daň, nahrazují odkazy na příslušná písmena § 108 odstavce 1 slovním výkladem.

K bodu 72 (§ 44 odst. 1 písm. a))

Jedná se o omezení možnosti provedení opravy výše daně u pohledávky za dlužníky v insolvenčním řízení jen na případy, ve kterých insolvenční soud rozhodl o způsobu řešení úpadku rozhodnutím o prohlášení konkursu, což zákon o DPH dosud toto výslovně nestanovil. Jinými slovy, aby byla vyloučena možnost opravy výše daně u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení, kdy insolvenční soud rozhodl o řešení úpadku reorganizací.

K bodu 73 (§ 44 odst. 1 písm. c))

Do textu bylo doplněno, že jedna z podmínek opravy výše daně u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení, a to zda se jedná o spojené osoby, se hodnotí již při vzniku pohledávky a ne až v době provádění této opravy.

K bodu 74 (§ 44 odst. 4 písm. b))

Terminologická změna v návaznosti na změny v § 100.

K bodu 75 (§ 45 odst. 1 písm. j))

Dochází k úpravě textu v § 45 odst. 1 písm. j) vzhledem k tomu, že opravný daňový doklad lze vystavit i v případě, že původní daňový doklad byl vystaven jako zjednodušený daňový doklad.

K bodu 76 (§ 45 odst. 2 a 3)

V § 45 v nově vloženém odstavci 2 jsou upřesněny náležitosti opravného daňového dokladu v případě, že původní daňový doklad byl vystaven jako zjednodušený daňový doklad. V § 45 v nově vloženém odstavci 3 jsou upřesněny náležitosti opravného daňového dokladu při opravě základu daně podle § 42 odst. 7.

K bodu 77 (§ 45 odst. 5)

Jedná se o legislativně technickou úpravu textu. Oproti původnímu znění textu nedošlo k žádným věcným změnám.

K bodu 78 (§ 45 odst. 6)

Legislativně technická změna související s přečíslováním odstavců v § 45.

K bodu 79 (§ 51 odst. 1 písm. a))

Jde o legislativně technickou úpravu v návaznosti na změny v koncepci § 52.

K bodu 80 (§ 51 odst. 1 písm. d))

V návaznosti na zavedení nových penzijních produktů v rámci důchodové reformy bylo osvobození bez nároku na odpočet daně rozšířeno o penzijní činnosti, které jsou definovány v novém § 54a.

K bodu 81 (§ 51 odst. 2)

Tímto doplněním jde pouze o upřesnění ustanovení.

K bodu 82 (§ 52)

V textu odstavce 1, který se týká osvobození od daně při poskytování poštovních služeb, se promítají změny z novely zákona o poštovních službách s účinností od 1. ledna 2013, která transponuje do českého právního řádu příslušné směrnice Rady v rámci liberalizace evropského poštovního trhu. Osvobození od daně se v souladu se směrnicí o DPH a ustálenou judikaturou Soudního dvora EU v této oblasti (zejména ve věci C-357/07 TNT Post UK) vztahuje na poskytnutí univerzálních (všeobecných) poštovních služeb provozovateli, kteří se tyto poštovní služby v daném členském státě zavázali poskytovat. Nevztahuje se na poskytování těchto služeb, pokud jejich podmínky byly sjednány individuálně.

Úpravu v zákoně o DPH si vyžádají zejména následující změny v novele zákona o poštovních službách:

- stanovení rozsahu základních služeb (tzv. univerzální služby v terminologii právních předpisů EU a zavedené judikatury SDEU) a mechanismus jejich zabezpečení přímo v zákoně o poštovních službách;

- poštovní licence – vymezení obsahu (povinnost zajistit všeobecnou dostupnost některých nebo všech základních služeb v tuzemsku) a osoby držitele poštovní licence. Na rozdíl od dosavadní úpravy se v zákoně o DPH rozsah osvobození nově vymezuje přímo ve vazbě na základní služby definované jako takové v zákoně o poštovních službách (novém § 3 návrhu novely zákona o poštovních službách). Dřívější odkazy na zvláštní právní předpis a poznámka pod čarou č. 28 se z důvodu lepší srozumitelnosti textu nahrazují slovním vymezením příslušného zákona. Úpravy v odstavci 2, které se týkají dodání poštovních známek, jsou pouze legislativně technického charakteru. Vyplývají z koncepčních změn, ke kterým dochází v § 52 a navazují na změnu vymezení plnění v § 51 odst. 1 písm. a). Z věcného hlediska v podmínkách pro osvobození od daně při dodání poštovních známek nedochází k žádným změnám.

K bodu 83 (§ 54 odst. 1 písm. v))

V rámci důchodové reformy vznikly nové typy fondů, které mají obdobný režim jako investiční a podílové fondy, a proto bylo osvobození obhospodařování fondů rozšířeno o tyto nové typy fondů. Navíc byly do ustanovení přidány i obdobné zahraniční fondy pro případy, kdy jsou tyto služby poskytovány z tuzemska zahraničnímu fondu a místo plnění je v tuzemsku. Dále bylo upuštěno od odkazů na příslušné právní předpisy, neboť přidáním odkazů by mohlo dojít k chybné interpretaci, že dané odkazy se nevztahují k vymezení samotných fondů, ale k vymezení obhospodařování těchto fondů. Obhospodařování fondů musí být vykládáno ve smyslu související judikatury SD EU, tedy nejen na samotné transakce mezi subjekty kolektivního investování a investory (podílníky), ale také na služby poskytnuté externím správcem, pokud tyto služby tvoří samostatnou skupinu posuzovanou jako celek, jejímž účelem je vykonání specifických a podstatných prvků spravování zvláštních investičních fondů (viz např. C-169/04 Abbey National).

K bodu 84 (§ 54a)

V návaznosti na důchodovou reformu bylo zavedeno osvobození nově vzniklých penzijních produktů (důchodového spoření a doplňkového penzijního spoření) a do tohoto paragrafu bylo také přesunuto penzijní připojištění, které je v dosavadním zákoně osvobozeno na základě § 55 (pojišťovací činnosti). Od daně je osvobozena také zprostředkovatelská činnost spojená s těmito produkty.

K bodu 85 (§ 55)

V § 55 řešícím osvobození pojišťovacích činností došlo k několika změnám, aby toto osvobození lépe odráželo znění příslušného ustanovení směrnice o DPH (čl. 135 odst. 1 písm. a)) a vymezení tohoto ustanovení ustálenou judikaturou Soudního dvora EU (např. C-349/96 CPP, C-240/99 Skandia, C-8/01 Taksatorringen, C-472/03 Arthur Andersen, C-242/08 Swiss Re, C-13/06 Komise vs. Řecko).

V prvé řadě byly pojmy „pojišťovací nebo zajišťovací činnosti“ nahrazeny přesnějšími pojmy „poskytování pojištění“ a „poskytování zajištění“, aby bylo zřejmé, že se toto osvobození nevztahuje na všechny činnosti vyjmenované v definici pojišťovacích, resp. zajišťovacích činností v zákoně o pojišťovnictví (zákon č. 277/2009 Sb.), ale pouze na skutečné poskytnutí pojištění, jak je tento pojem chápán v judikatuře Soudního dvora EU. Poskytováním pojištění se tak, v souladu s judikaturou SD EU, rozumí poskytování služeb takového charakteru, kdy se pojistitel na základě předchozí úhrady pojistného zavazuje zajistit pojištěnému v případě, že dojde k pokrytému riziku, plnění dohodnuté při uzavření smlouvy (viz např. C-242/08 Swiss Re, bod 34). Přitom není nezbytné, aby plnění, které se pojistitel zavázal poskytnout v případě pojistné události, spočívalo v zaplacení peněžní částky, neboť toto plnění může být rovněž představováno asistenční činností, buď v podobě poskytnutí peněžního, nebo věcného plnění (viz např. C-13/06 Komise vs. Řecko, bod 11). Poskytování pojištění se nevztahuje pouze na operace provedené samotnými pojistiteli, ale také například na poskytnutí pojistného krytí osobou povinnou k dani, která sama není pojistitelem, avšak která v rámci kolektivního pojištění obstarává svým zákazníkům takové pojištění použitím plnění pojistitele, který nese pojistné riziko (viz C-349/96 CPP, bod 22). Poskytováním zajištění je poskytování služby spočívající v tom, že za úplatu a v mezích stanovených zajišťovací smlouvou cesionář (retrocesionář) převezme závazky, které cedentovi (retrocedentovi) vznikly ze závazků z jím uzavřených pojistných (zajišťovacích) smluv. Co se týče souvisejících činností a zprostředkování pojištění a zajištění, bylo osvobození omezeno pouze na zprostředkování pojištění nebo zajištění tak, jak bude tento pojem definován v § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 38/2004 Sb. (dle připravovaného návrhu novely tohoto zákona). Toto vymezení odpovídá rozsahu pojmu související služby poskytované pojišťovacími makléři a pojišťovacími agenty, který je uveden v čl. 135 odst. 1 písm. a) směrnice o DPH. Do zákona o DPH se pro účely osvobození od daně přebírá ze zákona 38/2004 Sb. pouze definice zprostředkování (zahrnuje nejen samotné zprostředkování uzavření pojistné smlouvy, ale také např. poradenskou činnost související s pojištěním nebo pomoc při správě pojištění či vyřizování nároků). Na osvobození od DPH tedy nemá vliv např. § 2 vymezující rozsah působnosti daného zákona. Činnosti v oblasti likvidace pojistných událostí byly z osvobození vyloučeny, neboť toto osvobození jde nad rámec osvobození vymezeného ve směrnici (viz např. rozsudek C-8/01 Taksatorringen). Penzijní připojištění a jeho zprostředkování bylo z tohoto ustanovení přesunuto do nově zavedeného § 54a upravujícího osvobození penzijních činností. Zůstává proto nadále osvobozeno.

K bodu 86 (§ 56 odst. 1)

Zákonem stanovená lhůta, po kterou je převod nemovitosti zdanitelným plněním, se prodlužuje na pět let. Po této lhůtě je převod nemovitosti osvobozen od daně s tím, že se plátce může rozhodnout, že uskuteční převod nemovitosti jako zdanitelné plnění. Pokud plátce přijme úplatu na budoucí převod nemovitosti jako osvobozené plnění, daň z úplaty nepřizná a po zákonem stanovené lhůtě se rozhodne, že u tohoto převodu nemovitosti uplatní daň, je základem daně vše, co jako úplatu obdržel nebo má obdržet za uskutečněné zdanitelné plnění, bez daně za toto zdanitelné plnění.

K bodu 87 (§ 61 písm. g))

Změna v textu § 61g má za cíl odstranit rozdíl v tomto ustanovení zákona o DPH oproti znění článku 132 odstavec 1 písm. f) směrnice 2006/112/ES, kdy jako podmínka pro osvobození od daně je u členů nezávislého seskupení osob uskutečňování plnění osvobozených od daně bez nároku na odpočet daně nebo plnění, při jejichž uskutečňování nejsou členové seskupení osobou povinnou k dani (nikoliv uskutečňování plnění, která nejsou předmětem daně, jak uvádí platné znění zákona o DPH).

K bodu 88 (§ 62 odst. 2)

Jde o legislativně technickou změnu spočívající v opravě odkazu vyplývajícího ze změn v § 72 a 75 provedených zákonem č. 47/2011 Sb.

K bodu 89 (§ 65)

Doplňuje se, že pořízení zboží z jiného členského státu je osvobozeno od daně pro osobu povinnou k dani, která není plátcem a má plný nárok na vrácení daně podle § 82a až 83 zákona o DPH.

K bodu 90 (§ 66 odst. 4)

Legislativně technická změna spočívající ve změně odkazu § 30 odst. 4 písm. a) na odkaz § 33a písm. a) z důvodu přesunu textu původního § 30 do nových § 33 a § 33a. S ohledem na vypuštění původního § 30 odst. 5 je tento odkaz vynechán.

K bodu 91 (§ 66 odst. 5 věta druhá)

Legislativně technická změna spočívající ve změně odkazu § 30 odst. 4 písm. b) na odkaz § 33a písm. b) z důvodu přesunu textu původního § 30 do nových § 33 a § 33a. S ohledem na vypuštění původního § 30 odst. 5 je tento odkaz vynechán.

K bodu 92 (§ 68 odst. 5 a 6)

V § 68 odst. 5 a 6 jde o legislativně technickou změnu, která zpřesňuje a sjednocuje text související s osvobozením poskytnutých služeb námořními loděmi, letadly a jimi přepravovaným nákladem. Bezprostřední službou se rozumí služba, která je vykonána za běžného režimu či provozu lodí či letadel. Novelou nedochází ke změně rozsahu osvobození. Osvobození se vztahuje primárně k potřebám samotných lodí či letadel a jejich provozu, nikoliv ke službám poskytnutým pasažérům či jiným osobám. Mělo by se jednat o služby nutně potřebné k provozu lodí a letadel, bez kterých by tento provoz nemohl být uskutečněn. Například za služby, které jsou vykonávány za běžného režimu či provozu letadel lze považovat: letištní poplatky – přistávací, využití světlotechnických prostředků, manipulační, parkování letounů a hangárovací poplatky pouze, ty které souvisejí s letovým řádem; řízení letového provozu – letištní služba řízení; nakládka a vykládka letadla, včetně poskytnutí a provozování vhodných prostředků, doprava posádky a cestujících mezi letadlem a terminálem, doprava zavazadel mezi letadlem a terminálem, poskytování a provozování vhodných zařízení pro start motorů letadel, poskytování a provozování vhodných zařízení pro pohyb letadel při příletu a odletu (tažení a tlačení letadla), vnější a vnitřní čištění letadla, odledování letadla, čerpání a vyčerpávání leteckých pohonných hmot atd., tj. některé letecké služby a činnosti uvedené § 16a a přílohy č.4 Vyhlášky č. 108/1997 Sb., Ministerstva dopravy a spojů ze dne 23. dubna 1997.

K bodu 93 (§ 68 odst. 8)

Navrhovaná novela v § 68 odst. 8 a v návaznosti i odstavec 9 ruší nárok na osvobození od daně ve zvláštních případech členům subjektu Evropské unie, která se promítá i do ustanoveních novelizovaného § 80 odst. 1 písm. d). Tato úprava vyplývá ze znění Protokolu o výsadách a imunitách Evropské unie či znění Smlouvy o fungování Evropské unie, ale i směrnice 2009/162/EU. Novela ustanovení v § 68 odst. 8 a 9 se vztahuje na členy a úředníky uvedené v § 68 odst. 7. Nově se novelou do ustanovení § 68 odst. 8 a i odst. 9 doplňuje omezení osvobození ve zvláštních případech pro diplomatické mise, konzulární úřady, zvláštní mise, zastupitelství mezinárodní organizace a jejich členy a úředníky, a to v mezích a za podmínek upravených mezinárodními smlouvami zakládajícími tyto organizace nebo dohodami o umístění jejich sídla nebo obecně závaznými předpisy. Z této úpravy tedy vyplývá, že pokud např. mezinárodní smlouva nestanovuje přímé osvobození pro člena konzulárního úřadu umístěného v tuzemsku při pořízení zboží nebo služeb pro vlastní potřebu a spotřebu, nelze uplatnit osvobození podle toho ustanovení ani v případě kdy prokáže nárok na osvobození osvědčením o osvobození od daně.

K bodu 94 (§ 68 odst. 9 věta první)

Jde o úpravu v návaznosti na provedené změny v odstavci 8 a to z důvodu upřesnění nároku na osvobození subjektu Evropské unie a jejich členů. Tyto úpravy se promítají také do ustanovení § 80 zákona o DPH.

K bodu 95 (§ 68 odst. 9 věta druhá)

Jde o úpravu v návaznosti na provedené změny v odstavci 8 a to z důvodu upřesnění nároku na osvobození subjektu Evropské unie a jejich členů.

K bodu 96 (§ 71g odst. 2 písm. a))

Jedná se o legislativně technickou úpravu – daňový zástupce není ustanoven.

K bodu 97 (§ 73 odst. 3 věta poslední)

V podmínkách pro uplatnění nároku na odpočet daně se rozšiřují případy, ve kterých se prolamuje 3letá lhůta pro možnost uplatnění nároku na odpočet daně. Z důvodu lepší srozumitelnosti textu se tyto případy uvádí v § 73 odstavci 3 nově v písmenech. V písmenu a) zůstává zachována možnost uplatnit nárok na odpočet daně po stanovené lhůtě v případech odpočtu daně, kterou plátce uplatnil jakožto příjemce plnění (při poskytnutí přeshraničních i tuzemských plnění, kdy se uplatňuje reverse-charge mechanismus a při pořízení zboží z jiného členského státu).

V písmenu b) se prolamuje 3letá lhůta u přijatého zdanitelného plnění, které plátce použije v rámci fikce dodání zboží nebo převodu nemovitosti za úplatu v případě dlouhodobého majetku vytvořeného vlastní činností (při uvedení tohoto majetku do stavu způsobilého k užívání podle § 13 odst. 4 písm. b)). Cílem tohoto opatření je zajistit plátci, kterému na jedné straně vznikne povinnost přiznat daň na výstupu, umožnit na druhé straně nárok na odpočet daně v plné výši (i zpětně bez ohledu na omezující lhůtu), a tím odstranit možný negativní dopad v případech, kdy v průběhu pořizování nebo vytváření dlouhodobého majetku vlastní činností delší než 3 roky dojde ke změně výchozích podmínek. Například jestliže plátce vytvářel vlastní činností dlouhodobý majetek, u kterého původně předpokládal, že jej bude využívat výhradně pro účely osvobozených plnění bez nároku na odpočet daně, neuplatňoval u vstupů nárok na odpočet daně. Jestliže před dokončením přehodnotil budoucí využití tohoto majetku na s částečným nárokem na odpočet daně, při uvedení takového majetku do stavu způsobilého k užívání dojde k uskutečnění zdanitelného plnění (podle § 13 odst. 4 písm. b)). Plátci z tohoto titulu vznikne nárok na odpočet daně ze všech vstupů. Jestliže by nebyla zákonem prolomena omezující lhůta, plátce by si již nemohl uplatnit nárok na odpočet daně u vstupů, které pořídil před více než 3 lety.

K bodu 98 (§ 73 odst. 7)

Terminologická změna v návaznosti na změny v § 100.

K bodu 99 (§ 76 odst. 2)

V § 76 se mění popis postupu pro výpočet nároku na odpočet daně v krácené výši v případě souběhu nároku na odpočet daně v krácené výši podle § 76 a nároku na odpočet daně v poměrné výši podle § 75. Cílem této formulační úpravy textu je odstranit některé nejasnosti při aplikaci v praxi a důsledně sjednotit zákonnou úpravu a postup předepsaný při výpočtu podle Pokynů pro vyplňování přiznání k DPH. Dosavadní pravidlo pro případ souběhu nároku na odpočet daně v krácené výši podle § 76 a nároku na odpočet daně v poměrné výši podle § 75 se opíralo o předpoklad, že plátce bude při výpočtu nároku na odpočet daně v krácené výši vždy vycházet z (celkové) částky daně na vstupu, a vyžadovalo v takovém případě použít pro výpočet výše odpočtu daně součin obou příslušných koeficientů. Tento způsob postupu při výpočtu výše odpočtu v částečné výši byl do ustanovení § 76 doplněn na základě požadavku GFŘ. Neodpovídá však přesně způsobu (posloupnosti jednotlivých kroků), kterým se vyžaduje postupovat při vykazování a výpočtu nároku na odpočet daně v přiznání k DPH, ve kterém se při výpočtu nároku na odpočet daně v krácené výši nevychází z celkové daně na vstupu, ale již z údajů přepočtených poměrným koeficientem, tj. nároku na odpočet daně v poměrné výši.

K bodu 100 (§ 76 odst. 4 písm. c))

Z důvodu zachování principu neutrality se z výpočtu koeficientu vyjímají případy fikce dodání zboží nebo převodu nemovitostí při uvedení do stavu způsobilého k užívání dlouhodobého majetku vytvořeného vlastní činností (podle § 13 odst. 4 písm. b)).

K bodu 101 (§ 76 odst. 10)

Opatření, podle kterého je plátce povinen, popř. oprávněn, dorovnat rozdíl v nároku na odpočet daně v krácené výši u pořizovaného dlouhodobého majetku uplatněném v různých rocích, se rozšiřuje rovněž na případy všech jednotlivých přijatých plnění, která se stala součástí tohoto pořizovaného dlouhodobého majetku. Týká se nároku na odpočet daně u dlouhodobého majetku, kdy před jeho konečným dodáním byla uskutečněna určitá plnění vztahující se k tomuto majetku, ze kterých dodavateli vznikla povinnost přiznat daň, odběratel (jakožto příjemce tohoto určitého plnění) měl nárok na odpočet daně v krácené výši a nárok uplatnil v kalendářním roce jiném, než ve kterém pak byl po dokončeném pořízení tohoto majetku oprávněn uplatnit zbývající nárok. Opatření pokrývá například dílčí plnění, tj. ve smyslu § 21 odst. 9 plnění, která se podle smlouvy uskutečňují ve sjednaném rozsahu a ve sjednaných lhůtách, přičemž se nejedná o celkové plnění, na které je uzavřena smlouva. Dále může zahrnovat plnění spočívající v různých subdodávkách (např. projektové práce, stavební dozor). Netýká se jednotlivých plnění přijatých pro účely dlouhodobého majetku vytvořeného vlastní činností, protože u těchto plnění má plátce nárok na odpočet daně v plné výši (podle § 72 odst. 1 písm. a) ve vazbě na § 72 odst. 2 písm. c)). Opatření se zavádí kvůli dorovnání možného rozdílu vyplývajícího z rozdílné výše koeficientů v příslušných rocích. Jeho cílem je neutralizovat možné dopady tohoto rozdílu a nastavit stejnou výchozí základnu pro další úpravy vyplývající z případných změn v použití, a to pro účely úpravy odpočtu daně podle § 78.

K bodu 102 (§ 77)

V § 77 se promítají jednak legislativně technické úpravy a jednak věcné změny. Důvodem změn legislativního charakteru je chyba, ke které v tomto ustanovení došlo při nesprávném zapracování textu schválených pozměňovacích návrhů do konečného textu návrhu předchozí novely zákona (sněmovního tisku 377) v Poslanecké sněmovně PČR. Do (posléze schváleného) textu návrhu zákona nebyl zapracován dodatek o posunu označení odstavců 2 a 3 na odstavce 3 a 4 v návaznosti na vložení nového odstavce 2. V důsledku této chyby § 77 s účinností novely zákonem č.370/2011 Sb. od 1. 1. 2012 obsahuje dva odstavce označené jako odstavec 2. Aby byla jasná posloupnost jednotlivých odstavců v § 77, uvádí se text § 77 v úplném znění, i když s výjimkou nově vloženého odstavce 3 nedochází k žádným formulačním úpravám. Věcnou změnou je pravidlo uvedené v novém odstavci 3, podle kterého se u korekčního mechanismu vyrovnání odpočtu daně prolamuje obecná 3-letá lhůta pro uplatnění odpočtu stanovená v § 73 odst. 3 v určitých specifických případech. Záměrem tohoto opatření je zamezit spekulativní praxi při převodech staveb, bytů a nebytových prostor, které se stanou podle § 56 zákona o DPH osvobozenými od daně bez nároku na odpočet daně v závislosti na uplynutí určité lhůty nebo na rozhodnutí plátce. Plátce, který si u staveb, bytů nebo nebytových prostor oprávněně uplatnil nárok na odpočet daně, protože předpokládal, že při jejich následném převodu uplatní daň, a poté po uplynutí 5- leté lhůty podle § 56 bude tento převod osvobozen od daně bez nároku na odpočet daně, bude povinen původně uplatněný nárok na odpočet daně vyrovnat, i když již došlo k uplynutí obecné 3-leté lhůty pro uplatnění odpočtu daně.

K bodu 103 (§ 78a odst. 4)

Legislativně technická úprava.

K bodu 104 (§ 78c odst. 1 písm. a))

V tomto ustanovení se promítají formulační změny v označení některých zákonů. Navazují na změny v příslušných ustanoveních týkajících se registrace plátce z důvodu nabytí majetku specifickými způsoby (§ 6b). Dochází ke změně ve formě odkazu na příslušný zákon č. 92/1991 Sb., kdy dřívější odkaz na zvláštní právní předpis a poznámku pod čarou č. 63 se z důvodu lepší srozumitelnosti textu nahrazuje slovním vymezením příslušného zákona.

K bodu 105 (§ 78c odst. 1 písm. c))

Obdobně jako v předchozím bodu se v tomto ustanovení promítají formulační změny v označení některých zákonů. Navazují na změny v příslušných ustanoveních týkajících se registrace plátce z důvodu nabytí majetku specifickými způsoby (§ 6b). Dochází ke změně ve formě odkazu na příslušný zákon č. 125/2008 Sb., kdy dřívější odkaz na zvláštní právní předpis a poznámku pod čarou č. 64 se z důvodu nadbytečnosti zrušuje.

K bodu 106 (§ 78c odst. 1 písm. d))

Z důvodu zpřesnění formulací se při vymezení plátce, který jakožto oprávněná osoba pokračuje v podnikání po zemřelém plátci, odkaz na zvláštní právní předpis a vyjádření ohledně pokračování v živnosti nahrazuje slovním vyjádřením, že se jedná o oprávněnou osobu k pokračování v uskutečňování ekonomických činností.

K bodu 107 (§ 78c odst. 1 písm. e))

Z důvodu zpřesnění formulací se při vymezení plátce, kterému je jakožto dědicovi pokračujícímu v podnikání po zemřelém plátci vydán majetek, vyjádření ohledně pokračování v živnosti nahrazuje slovním vyjádřením, že se jedná o osobu pokračující v uskutečňování ekonomických činností.

K bodu 108 (§ 79)

Z důvodu změn v současném § 106 a § 106a dochází ke strukturálním změnám v § 79. Nově bude obsahovat pouze první tři odstavce, které se vztahují k okamžiku, kdy se osoba povinná k dani stala plátcem. V odstavci 1 a 3 dochází také k formulačním změnám, které souvisí se změnou koncepce registrace, resp. plátcovství. Nově se tak nárok na odpočet daně bude vázat k okamžiku, kdy se osoba povinná k dani stala plátcem, nikoli ke dni, kdy byla zaregistrována.

K bodu 109 (§ 79a až 79c)

Z důvodu změn v současném § 106 a § 106a dochází ke strukturálním změnám v § 79. Do nového § 79a se přesouvají současné odstavce 4 až 7 z § 79. § 79a tak bude upravovat postup týkající se odpočtu daně při zrušení registrace plátce. Ustanovení § 79b obsahuje ustanovení upravující nárok na odpočet daně v případě úmrtí plátce (současný § 106 odst. 5). V ustanovení § 79c lze nalézt úpravu, ve kterých případech ke snížení nároku na odpočet daně nedojde (současný § 106 odst. 6, § 106a odst. 10).

K bodu 110 (§ 80 odst. 1 písm. d))

Navrhovaná novela v § 80 odst. 1 písm. d) ruší nárok na vracení daně členům subjektu Evropské unie, které se promítá i do dalších ustanovení v § 80, ale i § 68 odst. 8 a 9. Tato úprava vyplývá ze znění Protokolu o výsadách a imunitách Evropské unie či znění Smlouvy o fungování Evropské unie, ale i směrnice 2009/162/EU.

K bodu 111 (§ 80 odst. 1 písm. g))

Odstavec 1 písm. g) je beze změny, jedná se pouze o přesun stávajícího odstavce 15.

K bodu 112 (§ 80 odst. 2 úvodní část)

V textu ustanovení se novelou sjednocuje § 80 se zákonem o DPH.

K bodu 113 (§ 80 odst. 2 písm. b) a e))

V textu ustanovení se novelou sjednocuje § 80 se zákonem o DPH.

K bodu 114 (§ 80 odst. 3)

V tomto odstavci 3 se jedná o částečnou transformaci stávajícího odstavce 7 a 17. Další změna spojená konkrétně s písmenem a) umožní osobám požívajícím výsad a imunit podat daňové přiznání i na tiskovém výstupu z počítačové tiskárny, pokud se údaje, obsah i uspořádání údajů shoduje s tímto tiskopisem. Obecně daňový řád umožňuje podat daňové přiznání na tiskopise vydaném Ministerstvem financí, na tiskovém výstupu z počítačové tiskárny (§ 72 odst. 1) a elektronicky ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně (§ 72 odst. 3). Z praktických důvodů nelze elektronickou formu podání v těchto případech povolit. Proto je dané ustanovení konstruováno jako vyloučení možnosti podat daňové přiznání elektronicky. A contrario je možné podat daňové přiznání písemnou formou uvedenou v § 72 odst. 1 daňového řádu.

K bodu 115 (§ 80 odst. 4)

V navrhované novele je navrženo zrušení druhé věty tohoto ustanovení. V této větě je obsaženo samostatné potvrzování reciprocity s limitem nad 100.000Kč u pořízení, výstavby, rekonstrukcí nebo údržby nemovitostí. V současné době jde o administrativní zátěž pro zastupitelské úřady, kteří tak jsou povinni na vyzvání MZV předložit další, samostatné nóty ústředního správního orgánu jeho státu, kterou bude znovu potvrzeno budoucí osvobození české diplomatické mise, tentokrát však v totožném konkrétním rozsahu. Proběhne-li v dalším měsíci další rekonstrukce či oprava, je nutné opět předložit další samostatnou nótu. Při této příležitosti se nejedná o nótu vydanou zastupitelským úřadem se sídlem v Praze, ale o nótu vydanou ústředním orgánem státní správy jeho státu, tj. např. MZV Brazílie, kterou je třeba vytvořit, zaslat na příslušný zastupitelský úřad v ČR, nechat přeložit do českého jazyka a předložit MZV. Tento postup má za následek logické protesty zastupitelských úřadů. Zrušením druhé věty nedojde k zásadní změně, tj. k povinnosti v potvrzování recipročního přístupu ze strany MZV a tudíž ani k povinnosti případně toto ověřovat GFŘ. Ověřování principu vzájemnosti bude vždy patřit pouze do kompetence MZV jako je doposud s tím, že nově by se jednalo o globální přístup k potvrzování reciprocity. Přijetí uvedené úpravy nepředpokládá vznik žádných nároků na příjmovou či výdajovou položku státního rozpočtu.

K bodu 116 (§ 80 odst. 5 a 9)

Legislativně technická úprava v návaznosti na doplnění písmene g) do odstavce 1.

K bodu 117 (§ 80 odst. 6)

Do odstavce 6 je transformován stávající odstavec 18. Nově novela v nároku na vrácení daně požaduje mimo dokladu také kopii technického průkazu při pořízení osobního automobilu.

K bodu 118 (§ 80 odst. 6 písm. h), § 81 odst. 5 písm. h), § 84 odst. 3 písm. g), § 85 odst. 10 písm. h) a § 86 odst. 8 písm. h))

Legislativně technická změna spočívající ve změně odkazu § 28 odst. 2 písm. l) na odkaz § 37 odst. 1 z důvodu přesunu textu původního § 28 odst. 2 písm. l) do nového § 37 odst. 1 zákona o DPH ve znění platném od 1. ledna 2013.

K bodu 119 (§ 80 odst. 7 a 8)

Odstavec 7: V novelizovaném odstavci 7 je pouze upřesněna maximální možná výše nároku na vrácení daně u vybraných osob požívajících výsad a imunit, která je také stanovena v odstavci 2. Podle tohoto ustanovení se do maximální výše nároku na vrácení daně započítává i částka daně nárokované v přímém osvobození. Osoba požívající výsad a imunit může postupovat podle ustanovení § 68 odst. 9, tj. přímé osvobození nebo podle § 80 požádat o vrácení daně nebo použít obě ustanovení pro různé případy, ale výše maximálního nároku se sčítá pro dané období. Maximální výše nároku na osvobození či vrácení daně se tímto návrhem nemění, jde o transformaci stávajícího odstavce 19 do odstavce 7.

Odstavec 8: Legislativně technická úprava v návaznosti na daňový řád.

K bodu 120 (§ 80 odst. 9)

Do odstavce 9 je transformován stávající odstavec 7.

K bodu 121 (§ 80 odst. 10 úvodní část)

Legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení odstavce 17.

K bodu 122 (§ 80 odst. 10 písm. c))

Do odstavce 10 písm. c) je částečně transformován stávající odstavec 17.

K bodu 123 (§ 80 odst. 11 věta druhá a třetí)

Lhůta pro vrácení zaplacené daně je definována i nadále v odstavci 11, tj. do 30 dnů ode dne následujícího po jejím vyměření. Nově se tato lhůta vztahuje i na subjekty Evropské unie, která byla ustanovena v předposlední větě stávajícího odstavce 17, která byla původně do šesti měsíců od obdržení žádosti, tj. lhůta se pro tyto subjekty zkracuje. Lhůta pro vrácení zaplacené daně je tak podle předloženého návrhu shodná pro všechny osoby požívající imunitu. Dále v § 80 odst. 11 dochází k vypuštění věty druhé a třetí z důvodu její nadbytečnosti vůči obecnému procesnímu předpisu, kterým je daňový řád. Při odstraňování vad či pochybností se tak bude postupovat podle § 74 daňového řádu v případě vad podání a podle § 89 a 90 daňového řádu v případě, že správce daně bude mít pochybnosti o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání, či o pravdivosti údajů v něm uvedených. V případě, že nedojde k odstranění vad, bude správce daně postupovat podle § 74 odst. 3 daňového řádu. Daňové přiznání nebo žádost o vrácení daně tak budou neúčinná a k vyměření nedojde. V případě, že nedojde k odstranění pochybností, bude správce daně postupovat podle obecného režimu upraveného v daňovém řádu.

K bodu 124 (§ 80 odst. 13)

V novém odstavci 13, kdy se vracení daně řídí principem vzájemnosti, je nově doplněna podmínka přidělení značky diplomatické podle vyhlášky č. 243/2001 Sb., Ministerstva dopravy a spojů ze dne 29. června 2001 o registraci vozidel. Z toho vyplývá, že při pořízení osobního automobilu v tuzemsku nebo z jiného členského státu osobou požívající výsad a imunit, kdy se limity a lhůty při vracení daně řídí principem vzájemnosti, je nutné splnit podmínku získání registrační značky podle výše uvedeného předpisu.

K bodu 125 (§ 80 odst. 14 úvodní část)

V textu ustanovení se novelou sjednocuje § 80 se zákonem o DPH.

K bodu 126 (§ 80 odst. 14 písm. a) až c))

V textu ustanovení se novelou sjednocuje § 80 se zákonem o DPH.

K bodu 127 (§ 80 odst. 14 písm. d) a e))

V odstavci 14 se vrací daň při pořízení osobního automobilu z tuzemska nebo z jiného členského státu osobám požívajícím výsad a imunit, kdy se nelze řídit principem vzájemnosti. Stávající písm. d) je částečně transformován do písm. d) a i). Novou podmínkou osvobození od daně při pořízení osobního automobilu osobou požívající výsad a imunit v písm. d) bodu 1. je přidělení diplomatické registrační značky. Další změna spojená konkrétně s písmenem e) umožní osobám požívajícím výsad a imunit podat daňové přiznání i na tiskovém výstupu z počítačové tiskárny, pokud se údaje, obsah i uspořádání údajů shoduje s tímto tiskopisem. Obecně daňový řád umožňuje podat daňové přiznání na tiskopise vydaném Ministerstvem financí, na tiskovém výstupu z počítačové tiskárny (§ 72 odst. 1) a elektronicky ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně (§ 72 odst. 3). Z praktických důvodů nelze elektronickou formu podání v těchto případech povolit. Proto je dané ustanovení konstruováno jako vyloučení možnosti podat daňové přiznání elektronicky. A contrario je možné podat daňové přiznání písemnou formou uvedenou v § 72 odst. 1 daňového řádu.

K bodu 128 (§ 80 odst. 14 písm. f) až i))

Stávající písm. e) je částečně transformován do písm. f) a i). Novou podmínkou podle písm. h) je vrácení daně nebo podání přiznání při osvobození od daně pokud do 6 měsíců ode dne přidělení diplomatické registrační značky ukončí osoba požívající výsad a imunit služební pobyt v tuzemsku. Tato osoba pak musí celou daň vrátit správci daně.

K bodu 129 (§ 80 odst. 15 až 19)

Zrušené odstavce novela transformuje či přesouvá do jiných odstavců.

K bodu 130 (§ 81 odst. 7)

Legislativně technická úprava v návaznosti na daňový řád.

K bodu 131 (§ 82 odst. 1)

Jde o legislativně technickou úpravu.

K bodu 132 (§ 82 odst. 2)

Tento návrh upřesňuje podmínky pro vrácení daně v jiném členském státě tuzemskému plátci.

K bodu 133 (§ 82 odst. 4)

Jde o legislativně technickou úpravu.

K bodu 134 (§ 82b odst. 10)

Jde o legislativně technickou úpravu.

K bodu 135 (§ 83 odst. 4)

Podle § 72 odst. 1 ve spojení s odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád lze podat daňové přiznání na tiskopise vydaném Ministerstvem financí nebo na tiskovém výpisu z počítačové tiskárny, tj. daňové přiznání nelze podat elektronicky.

K bodu 136 (§ 83 odst. 6)

Legislativně technická úprava v návaznosti na daňový řád.

K bodu 137 (§ 85 odst. 1 až 3 a 6)

Jde o zásadní změnu, kdy osoby se zdravotním postižením budou mít nárok na vrácení zaplacené daně u dodaných osobních automobilů nově jak ze zemí EU, ale i třetích zemí. Doposud je možné žádat o vrácení zaplacené daně u dodaných osobních automobilů pouze v tuzemsku. V případě dodaných osobních automobilů přede dnem nabytí účinnosti tohoto návrhu se postupuje podle dosavadního platného zákona, tj. přechodná ustanovení bod 1 návrhu. Např. Pokud osobě se zdravotním postižením byl dodán osobní automobil s místem plněním v EU nebo třetí zemi přede dnem nabytí účinnosti tohoto návrhu, nevzniká jí zpětně nárok na vrácení zaplacené daně.

K bodu 138 (§ 85 odst. 9 písm. c))

Jde o legislativně technickou úpravu z důvodu změny odkazu § 26 na odkaz § 28 a to z důvodu přesunu textu původního § 26 do nového § 28.

K bodu 139 (§ 86 odst. 5)

Podle § 72 odst. 1 ve spojení s odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád lze podat daňové přiznání na tiskopise vydaném Ministerstvem financí nebo na tiskovém výpisu z počítačové tiskárny, tj. daňové přiznání nelze podat elektronicky.

K bodu 140 (§ 86 odst. 6)

Legislativně technická úprava v návaznosti na daňový řád.

K bodu 141 (§ 86 odst. 10)

Jde o legislativně technickou úpravu.

K bodu 142 (§ 87 odst. 6 písm. a))

Legislativně technická úprava v souvislosti se zavedením nové definice sídla a se zrušením definice místa podnikání (viz bod 7).

K bodu 143 (§ 87 odst. 6 písm. f))

Pojem evidence daní je nutné vykládat ve smyslu ustanovení § 149 a násl. daňového řádu. A to navzdory legislativní zkratce „daň“, kterou nalezneme v § 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Tato konstrukce byla zvolena s ohledem zachování jednotnosti úpravy bezdlužnosti skrze celý právní řád. Evidence daní u orgánů Finanční správy České republiky a orgánů Celní správy České republiky tak znamená evidenci jakýchkoli peněžitých plnění spravovaných podle daňového řádu orgány Finanční správy České republiky a orgány Celní správy České republiky, tj. zejména daní, cel, poplatků a dalších povinných peněžitých plnění. Pojem nedoplatek je vymezen v ustanovení § 153 daňového řádu, přičemž zahrnuje veškeré nedoplatky (tj. vymahatelné i nevymahatelné) evidované v evidenci daní u orgánů Finanční správy České republiky a orgánů Celní správy České republiky.

K bodu 144 (§ 87 odst. 6 písm. g))

S ohledem na zavedení nové formulace bezdlužnosti a s ohledem na budoucí sloučení správy daní a pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení, se zavádí nové písmeno f), které bude účinné pouze do doby zřízení jednoho inkasního místa.

K bodu 145 (§ 87 odst. 12)

Legislativně technická úprava v souvislosti se zavedením nové definice sídla a se zrušením definice místa podnikání (viz bod 7).

K bodu 146 (§ 88 odst. 1)

Z důvodu sjednocení formulací a lepší srozumitelnosti se v zákoně v ustanoveních, které se týkají povinností osoby povinné přiznat daň, nahrazují odkazy na příslušná písmena § 108 odstavce 1 slovním výkladem.

K bodu 147 (§ 88 odst. 10)

Je doplněn nový odstavec 10, který při poskytnutí elektronicky poskytovaných služeb zavádí pro jiné měny než euro použití směnného kurzu Evropské centrální banky ke dni vzniku povinnosti přiznat daň, nebo pokud ke dni poskytnutí služby není kurz zveřejněn, kurz zveřejněný k nejbližšímu následujícímu dni. Jedná se o implementaci článku 366 odst. 2 směrnice o DPH.

K bodu 148 (§ 89 odst. 2)

Legislativně technická úprava. Jedná se o upřesnění textu.

K bodu 149 (§ 89 odst. 9)

Jedná se přeformulování stávajícího textu ustanovení a jeho doplnění o povinnost uvádět na daňovém dokladu povinný údaj „zvláštní režim – cestovní služba“. Tato povinnost vyplývá z článku 226 směrnice o DPH, který byl pozměněn směrnicí 2010/45/EU.

K bodu 150 (§ 90 odst. 2)

Legislativně technická úprava provedená v souvislosti se změnami registrace a se zavedením definice osvobozené osoby (§ 4 odst. 1 písm. o)), přičemž dosavadní písmeno a) je nahrazeno novými písmeny a), b) a c), a pozměněná dosavadní písmena b) a c) jsou nově obsažena v písmenech d) a e).

K bodu 151 (§ 90 odst. 14)

Úprava textu má za cíl implementovat změny v článku 226 směrnice o DPH, který byl změněn směrnicí 2010/45/EU. Je zde doplněna povinnost uvádět na daňovém dokladu při dodání použitého zboží, uměleckých děl, sběratelských předmětů a starožitností sdělení „zvláštní režim – použité zboží“, „zvláštní režim – umělecká díla“ nebo „zvláštní režim – sběratelské předměty a starožitnosti“.

K bodu 152 (§ 90 odst. 15 písm. c))

Legislativně technická úprava. Obchodník má nárok na odpočet daně u uměleckého díla, které mu dodala osoba povinná k dani, která není obchodníkem, pokud byla při dodání touto osobou povinnou k dani uplatněna daň.

K bodu 153 (§ 92a odst. 2)

Navrhuje se vypustit text odst. 2, který dosud definoval povinnost plátce, který uskutečnil zdanitelné plnění v režimu přenesení daňové povinnosti, vystavit podle § 26 daňový doklad s náležitostmi podle § 28 odst. 2 písm. a) až k), včetně sdělení, že výši daně je povinen doplnit a přiznat plátce, pro kterého je plnění uskutečněno. Toto ustanovení se nyní jeví jako nadbytečné, neboť obecná povinnost vystavit daňový doklad vyplývá z nového § 28 a v novém § 29 odst. 2 písm. d) je stanoven na daňovém dokladu povinný údaj „daň odvede zákazník“ pro případ, že osobou povinnou přiznat daň je osoba, pro kterou je plnění uskutečněno. Nově se ruší povinnost doplňovat údaje přímo na daňovém dokladu nebo zjednodušeném daňovém dokladu (původní § 31, § 32 a § 35 a současný § 92a), neboť obsah daňových dokladů v listinné a elektronické podobě musí zůstat po celou dobu uchovávání nezměněn. Povinnost doplnit některé údaje se přesouvá do evidence pro daňové účely (nový § 100a).

K bodu 154 (§ 92a odst. 2)

Legislativně technická úprava provedená v souvislosti se zavedením nového § 29 odst. 1 písm. l).

K bodu 155 (§ 92a odst. 3 a 4)

Terminologická změna v návaznosti na změny v § 100.

K bodu 156 (§ 92a odst. 7)

Plátce, který se včas nezaregistroval a je zpětně registrován rozhodnutím o registraci, nepoužije za zdaňovací období, ve kterých byl plátcem ale nechoval se jako plátce, režim přenesení daňové povinnosti, ale použije běžný režim. V tomto případě musí daňová povinnost zůstat na poskytovateli zdanitelného plnění, protože od plátce příjemce plnění v režimu přenesení daňové povinnosti by nebylo možné požadovat, aby zpětně přiznal a zaplatil z tohoto plnění daň.

K bodu 157 (§ 92d)

Jedná se o legislativně technickou úpravu provedenou v souvislosti s nově navrženým zákonem o obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů.

K bodu 158 (§ 92e)

Jedná se o upřesnění textu, kdy se za slovo „stavebních“ doplňuje „nebo montážních“. Nejedná se o věcnou změnu, protože pojem „stavební práce“ podle CZ-CPA zahrnuje i montážní práce.

K bodu 159 (§ 92e) odst. 2)

Dosavadní zkušenosti s aplikací režimu přenesení daňové povinnosti ukazují, že v některých případech lze jednoznačné jistoty, zda aplikovat či neaplikovat režim přenesení daňové povinnosti, dosáhnout jen s vynaložením nepřiměřeného úsilí. Proto je do ustanovení § 92e navržen nový odstavec 2 z něhož vyplývá, že v případě, kdy plátce, který poskytl stavební nebo montážní práce a v souvislosti s těmito pracemi uskutečnil zdanitelné plnění, u kterého aplikoval režim přenesení daňové povinnosti (vystavil daňový doklad bez výše daně a na tento daňový doklad v souladu s § 29 odst. 2 písm. c) zákona o DPH uvedl údaj, že „daň odvede zákazník“) a příjemce plnění tento doklad akceptuje (splněním povinnosti doplnit výši daně v evidenci pro účely daně z přidané hodnoty), jedná příjemce plnění ve shodě s poskytovatelem plnění. V takovém případě nastoupí právní fikce, že bez dalšího dané plnění režimu přenesení daňové povinnosti podléhá. Zakotvení právní fikce tak umožní reagovat na situace, kdy s ohledem na předmět plnění a další aspekty daného plnění není zřejmé, zda jsou splněny veškeré podmínky pro aplikaci režimu přenesení daňové povinnosti. V takovém případě nebude uplatnění režimu přenesení daňové povinnosti správcem daně zpochybněno a nedojde k doměření daně nebo zamezení uplatnění odpočtu daně. Nové ustanovení tak respektuje účel zavedení režimu přenesení daňové povinnosti a přináší větší právní jistotu jak pro poskytovatele plnění, tak pro příjemce plnění.

K bodu 160 (§ 92f a 92g)

Pro osoby povinné k dani se zavádí možnost požádat Generální finanční ředitelství o vydání závazného posouzení, zda se jedná o zboží, u kterého se při dodání použije režim přenesení daňové povinnosti. Na základě podané žádosti vydá Generální finanční ředitelství rozhodnutí o závazném posouzení.

K bodu 161 (nadpis § 93)

Legislativně technická úprava.

K bodu 162 (§ 93)

Úprava § 93 reflektuje skutečnost, že celní úřady vykonávají správu daně podle právních předpisů upravujících správu cla.

K bodu 163 (§ 93a odst. 1)

Nové znění odstavce 1 staví najisto, který správce daně je místně příslušný pro skupinu. Jednoznačně se upravuje, že správce daně místně příslušný zastupujícímu členovi skupiny je i místně příslušný pro skupinu. Nová obecnější textace dopadá i na situace, které upravuje současný text § 93a odst. 1 za středníkem, a to příslušnost ke Specializovanému finančnímu úřadu. Z ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 456/2011 Sb. plyne, že Specializovaný finanční úřad vykonává svou působnost na celém území České republiky, narozdíl od jednotlivých 14 finančních úřadů vykonávajících působnost na území jednotlivých krajů (§ 8 odst. 2 zákona č. 456/2011 Sb.). Formálně vzato je určitému subjektu příslušný vždy Specializovaný finanční úřad a jeden ze čtrnácti finančních úřadů. Tato duplicita je však pouze zdánlivá, neboť zákon rozlišuje ještě osobní příslušnosti tím, že Specializovaný finanční úřad je místně příslušným pouze pro tzv. vybrané subjekty, které vymezuje § 11 odst. 2 zákona č. 456/2011 Sb. Pro ostatní subjekty je naopak místně příslušný běžný finanční úřad. Lze tedy uzavřít, že zastupující člen skupiny bude mít vždy pouze jednoho místně příslušného správce daně. Tím pak může být buďto Specializovaný finanční úřad, nebo některý z běžných finančních úřadů. Tento úřad pak bude místně příslušným i skupině.

K bodu 164 (§ 93a odst. 3)

Legislativně technická změna provedená v souvislosti se změnami v registraci (odkaz na § 6d).

K bodu 165 (§ 94)

Navržené znění navazuje na úpravy v § 6a až 6e, a to pouze ve vymezení lhůty pro povinnost podání přihlášky k registraci (do 15 dnů ode dne rozhodného pro vznik povinnosti se registrovat). Možnost dobrovolné registrace k dani z přidané hodnoty, která byla doposavad upravena v odstavci 18, nezaniká. Úprava byla přesunuta do věcně souvisejících částí zákona, a to konkrétně do § 6f, který určuje, od kdy se osoba povinná k dani stane plátcem a do § 94a, který stanovuje podmínky pro podání přihlášky k registraci pro dobrovolnou registraci.

K bodu 166 (§ 94a)

Jedná se o změny provedené v souvislosti se změnami v registraci. § 94a – odstavce 1 a 2. V případě dobrovolné registrace pro osoby povinné k dani se pouze upravuje možnost podat přihlášku k registraci, kterou lze podat kdykoliv (vztahuje se i na osoby, které se rozhodnou uplatnit daň u převodu staveb, bytů a nebytových prostor).

Jedná se o úpravu dobrovolné registrace, a to osob povinných k dani uvedených v § 6f. S ohledem na nový systém, který je v § 6f zaváděn, dochází k navazujícím změnám i tomto ustanovení. Ustanovení odstavce 3 navazuje na změny v § 106 odst. 2. Pokud byla osobě povinné k dani uvedené v odstavci 1 nebo 2 zrušena registrace z důvodu závažného porušení svých povinností týkajících se správy daně z přidané hodnoty, nemůže tato osoba podat přihlášku k registrace po dobu 1 roku ode dne, kdy jí byla takto zrušena registrace.

K bodu 167 (§ 95)

Jedná se o povinnost OPD, která se stane plátcem, informovat o podání přihlášky ostatní účastníky sdružení (přesun z § 94 odst. 2, poslední dovětek).

K bodu 168 (§ 96 až 99)

§ 96

Odstavec 1:

Osoba povinná k dani je v přihlášce k registraci povinna uvést kromě ostatních náležitostí i čísla všech svých účtů u poskytovatelů platebních služeb, pokud jsou používány pro ekonomickou činnost jako povinný registrační údaj.

Odstavec 2:

Osoba povinná k dani je v přihlášce k registraci oprávněna určit, která čísla účtů budou zveřejněna způsobem umožňujícím dálkový přístup.

§ 97

Navržené znění navazuje na úpravy v § 6g až 6i, a to pouze ve vymezení lhůty pro povinnost podání přihlášky k registraci (do 15 dnů ode dne rozhodného pro vznik povinnosti stát se identifikovanou osobou).

§ 98

Jedná se o výčet údajů z registru plátců a identifikovaných osob, které může správce daně zveřejnit způsobem umožňujícím dálkový přístup (původní § 95 odst. 12). Do výčtu údajů, které správce daně zveřejní, bylo doplněno číslo účtu určené v přihlášce k registraci plátce ke zveřejnění nebo údaj, že žádné takové číslo účtu nebylo určeno.

§ 99

Jedná se o věcnou změnu. Platí obecné pravidlo, a to že zdaňovacím obdobím plátce, identifikované osoby a skupiny je vždy kalendářní měsíc. Zákon dále řeší změnu zdaňovacího období plátce (§ 99a) a zdaňovací období v insolvenci (§ 99b).

Zdaňovacím obdobím plátce, který nemá v tuzemsku sídlo ani provozovnu zůstává kalendářní čtvrtletí.

K bodu 169 (§ 99a a 99b)

§ 99a

Z důvodů hodných zvláštního zřetele může správce daně na žádost plátce podanou do konce října roku, v němž byl plátce registrován, rozhodnout, že změnu zdaňovacího období lze učinit pro bezprostředně následující kalendářní rok; takto podaná žádost se považuje za oznámení podle odstavce 1 písm. d).

§ 99b

§ 99b řeší zdaňovací období plátce v insolvenci.

K bodu 170 (§ 100)

Věcná změna v § 100 nastane pouze v souvislosti s tím, že z důvodu efektivnosti a zrychlení systému kontroly týkající se prověření oprávněnosti nároku na odpočet daně byla do zákona doplněna povinnost plátce vést u přijatých zdanitelných plnění, která použije pro uskutečňování plnění s nárokem na odpočet daně, údaj o daňovém identifikačním čísle osoby, která uskutečňuje plnění s výjimkou plnění, u nichž byly vystaveny zjednodušené daňové doklady. Vzhledem k této drobné věcné změně bude zvýšení administrativní zátěže pro podnikatelské subjekty minimální, a to i vzhledem k tomu, že v převažující většině software již s těmito daty (DIČ) v současné době běžně pracuje a dále je používá pro určené, zejména účetní a daňové účely. Z toho důvodu negativní dopady na podnikatelskou sféru v této oblasti budou zcela zanedbatelné.

K bodu 171 (§ 100a)

Plátce je rovněž povinen vést v evidenci pro účely daně z přidané hodnoty údaje ve zvláštních případech, a to při pořízení zboží, při opravách podle § 44 a při zasílání zboží z tuzemska do jiného členského státu.

K bodu 172 (§ 101 odst. 3)

Legislativně technická změna provedená v souvislosti se změnami v registraci (§ 6e).

K bodu 173 (§ 101 odst. 5)

Legislativně technická změna.

K bodu 174 (§ 101 odst. 6)

Legislativně technická změna v návaznosti na nový koncept identifikované osoby.

K bodu 175 (§ 101 odst. 8)

Legislativně technická změna v návaznosti na nový koncept identifikované osoby. (§ 6g až 6i) a změnu na příslušný odkaz na § 108.

K bodu 176 (§ 102 odst. 1 písm. c))

Jde o legislativně technickou změnu.

K bodu 177 (§ 102 odst. 1 písm. d))

Jedná se o doplnění textu tak, aby bylo v souladu se zněním textu § 6i a § 102 odst. 2 (článek 262 písm. c) směrnice o DPH).

K bodu 178 (§ 102 odst. 2)

Jde o legislativně technickou změnu v návaznosti na nový koncept identifikované osoby (§ 6i).

K bodu 179 (§ 102 odst. 7)

Legislativně technická změna (přečíslování odstavců) v souvislosti s vložením nového odstavce 2.

K bodu 180 (§ 102 odst. 8)

Jde o legislativně technickou změnu v návaznosti na nový koncept identifikované osoby a přečíslování odstavce.

K bodu 181 (§ 104 odst. 4)

Jde o legislativně technickou změnu v návaznosti na nový koncept identifikované osoby (§ 6g až 6i).

K bodu 182 (§ 106 a 106a)

§ 106

V ustanovení § 106 se nachází úprava, kdy může správce daně svým konstitutivním rozhodnutím zrušit registraci plátce.

Odstavec 1: Do odstavce 1 byla přesunuta současná úprava obsažená v § 106 odst. 7 písm. a), c) a d). K posunu zde došlo v tom ohledu, že správce daně nemá možnost volby, zda plátce, který naplnil podmínky v odstavci 1, zruší, ale musí jej zrušit. Při této úpravě je omezena diskrece správce daně, a tudíž nutnost odůvodňovat, proč se zrovna u tohoto plátce rozhodl jej zrušit a jiného plátce, který naplnil tytéž podmínky, nezrušil. Odůvodnění se tudíž bude věnovat zejména důvodu zrušení registrace.

Odstavec 2: Ustanovení odstavce 2 normuje další případy, kdy správce daně zruší registraci plátci. Jedná se o upravené znění současného § 106 odst. 7 písm. b). Pro zrušení registrace plátce je zapotřebí závažně porušit povinnosti vztahující se ke správě daně z přidané hodnoty. Nejedná se tedy pouze o povinnosti vyplývající ze zákona o dani z přidané hodnoty, jak tomu bylo dosud. Porušení povinností však musí mít určitou intenzitu. Proto pouze za závažné porušení lze dobrovolnému plátci, který nedosahuje obratu 1 000 000 Kč, skupině nebo plátci, který nemá sídlo v tuzemsku a za uplynulý rok neuskutečnil zdanitelné plnění, zrušit registrace. Nelze si však myslet, že se vždy jedná pouze o intenzivní porušení jedné povinnosti. Závažným se může z logiky věci stát také opakované porušení určitých povinností, které právě svým opakování nabírají na intenzitě. Vždy však musí být z odůvodnění rozhodnutí, kterým je plátci registrace zrušena, patrné, čím byla tato intenzita naplněna. Odstavec 3: Odvolání proti rozhodnutí o zrušení registrace plátce podle odstavce 1 nebo 2 má odkladný účinek. Tento lex specialis vůči daňovému řádu upravuje odstavec 3. Důvod přiznání odkladného účinku v tomto případě je dán závažností důsledků, které by mohlo zrušení registrace z moci úřední způsobit, a to jak jednotlivým plátcům, tak státnímu rozpočtu v případě náhrady škody.

Odstavec 4: Odstavec 4 upravuje situace zrušení plátce, který nemá v tuzemsku sídlo ani provozovnu, z moci úřední. Správce daně zruší registraci plátci, který naplní současně obě podmínky stanovené v písmenu a) a b).

Odstavec 5: Do odstavce 5 se přesunula úprava ze současného § 106a odst. 9.

Odstavec 6: Vzhledem k tomu, že plátcem se osoba povinná k dani stává zásadně ze zákona, je nutné upravit okamžik, kdy plátcem být přestává. Pouhé zrušení registrace by kýžený efekt nemělo, neboť status plátce by mu formálně zůstal, avšak by již nebyl veden v registru plátců. V duchu navrženého znění odstavce 6 plátce přestane být plátcem dnem právní moci rozhodnutí, kterým je mu registrace zrušena.

Odstavec 7: V odstavci 7 je zachována současná koncepce okamžiku, kdy dochází ke zrušení registrace skupiny. Skupinu lze zrušit vždy k poslednímu dni kalendářního roku, a to i v případě, že závažným způsobem poruší povinnosti vztahující se ke správě daně (rozhodnutí podle odstavce 2). Společně se zrušením registrace přestává být skupina plátcem (lex specialis vůči obecné úpravě pro plátce obsažené v odstavci 6). Ode dne následujícího se všichni členové zrušené skupiny stávají plátci.

§ 106a

Z důvodu změny koncepce plátcovství je zapotřebí upravit situace, kdy plátce neplní své povinnosti (současný § 106 odst. 7 písm. b)). Podle dosavadní právní úpravy je možné neplnění povinností plátce sankcionovat zrušením registrace plátce. Se změnou plátcovství ex lege však musí dojít k přehodnocení tohoto systému, neboť konstitutivní zrušení registrace již není z povahy věci možné. I kdyby totiž správce daně zrušil registraci plátce, který neplní své povinnosti, avšak dosahuje požadovaného obratu, stal by se takový plátce fakticky okamžitě plátcem znovu, a to ze zákona (podle § 6). Zatímco v případě dobrovolných plátců je sankcí za neplnění povinností zrušení registrace (viz nové znění § 106 odst. 2), tak v případě těch, kterým plátcovství vzniká ex lege, je potřeba zvolit sankci jinou. Proto se navrhuje vytvořit nový právní institut „nespolehlivého plátce“, který bude na tuto situaci reagovat. Tento institut má sloužit především jako efektivní nástroj při boji s daňovými úniky, který působí nejen represivně, ale i preventivně. Protože není možné uvedeným plátcům zrušit registraci, budou tito plátci označeni jako „nespolehliví plátci“, tj. zůstanou plátci, ovšem bude jim přidělen zvláštní status (označení). Sankční povahu tak bude mít již samotné označení „nespolehlivým plátcem“, neboť tento údaj bude zveřejněn a každý, si tak bude moci ověřit, zda daný plátce byl či nebyl takto označen. Záměrně je použit termín „nespolehlivý plátce“, který by měl být dostatečně difamující. Dalšími sankčními důsledky toho, že plátce získá status nespolehlivého plátce, je nemožnost změnit zdaňovací období podle § 99a, a skutečnost, že ten, kdo přijímá zdanitelná plnění od nespolehlivého plátce, ex lege ručí za nezaplacenou daň z tohoto plnění (§ 109 odst. 3).

Odstavec 1: Odstavec 1 upravuje, kdy se plátce stane nespolehlivým plátcem. Pro získání tohoto statusu je zapotřebí závažně porušit povinnosti vztahující se ke správě daně z přidané hodnoty. Nejedná se tedy pouze o povinnosti vyplývající ze zákona o dani z přidané hodnoty, ale rovněž o povinnosti vyplývající z daňového řádu. Za typické povinnosti vznikající při správě daně z přidané hodnoty lze považovat například povinnost podat daňové tvrzení, povinnost uhradit daň, povinnost součinnosti se správcem daně při daňové kontrole nebo při ověřování skutečností uvedených v daňovém tvrzení či registračních údajích. Porušení povinností, za nějž lze získat status nespolehlivý plátce, však musí mít určitou intenzitu. Musí tedy být naplněno kritérium závažnosti. Za závažné porušení povinnosti vztahující se ke správě daně z přidané hodnoty lze považovat takové porušení zákonem stanovené povinnosti, které svou intenzitou ohrožuje veřejný zájem na řádném výběru daně z přidané hodnoty. Nelze tak sankcionovat formální porušení povinností stanovených zákonem (např. opomenutí údajů v přihlášce k registraci či daňovém přiznání), které z hlediska správy a výběru daně by nemělo prakticky žádný negativní dopad. Daný institut by měl dopadat pouze na takové porušování povinností, ve kterém lze spatřovat riziko daňových úniků. Správce daně by tak měl tento nástroj využívat v boji proti nekalým praktikám některých daňových subjektů, nikoli jako nástroj pro sankcionování běžných plátců, kteří jinak plní řádně své daňové povinnosti. Proto bude jednotlivé porušení posuzovat zejména s ohledem na osobu plátce, jeho dosavadní zkušenosti s tímto plátcem a s ohledem na to, jakou míru rizika pro veřejné rozpočty porušení dané povinnosti představuje.

Výklad pojmu nespolehlivý plátce, jakož i usměrňování výkladové praxe, bude prováděno výkladovými stanovisky Generálního finančního ředitelství (GFŘ). Tento způsob sjednocování výkladových podmínek umožňuje operativnější reakci GFŘ na poznatky praxe pokud jde o plátce, kteří by se vyhýbali zákonné povinnosti platit DPH. GFŘ bude využívat výkladové stanovisko ke sjednocování rozhodovací praxe správců daně tak, aby výklad pojmu nespolehlivý plátce byl ze strany správců daně pokud možno jednotný. Obdobné postupy pro usměrňování aplikační praxe jsou známé např. v oblasti sociální politiky viz výkladová stanoviska Ministerstva práce a sociálních věcí k zákonu o důchodovém pojištění, podle kterých postupuje Česká správa sociálního zabezpečení. Z hlediska právního státu se jeví jako nevhodné a možná i protiústavní doplňování znaků nespolehlivého plátce formou podzákonného právního předpisu. Předkladatel se touto zvolenou formou snaží o nalezení ústavně konformního řešení, které bude posilovat právní jistotu plátců daně. V souladu s judikaturou Ústavního soudu předkladatel považuje zvolený pojem nespolehlivý plátce za dostatečně určitý a skrze formu výkladových stanovisek GFŘ se bude pouze zajišťovat jeho jednotný výklad na celém území ČR. Odstavec 2: Odstavec 2 je lex specialis vůči § 109 odst. 4 daňového řádu, který obecně pro podání odvolání přiznává lhůtu 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí. S ohledem na to, že je cílem, aby rozhodnutí o označení plátce za nespolehlivého nabylo právní moci, popřípadě bylo odvolacím orgánem zrušeno, co nejdříve, byla zvolena poloviční lhůta pro podání odvolání, než jak stanovuje daňový řád, tedy 15 dní. Je tomu tak proto, aby se co nejdříve postavilo na jisto, zda ten či onen plátce závažným způsobem porušil své povinnosti. Rovněž se jedná o je lex specialis vůči ustanovení § 109 odst. 5 daňového řádu, který obecně nepřiznává odvolání odkladný účinek. S ohledem na důsledky, které označení plátce za nespolehlivého má, je třeba, aby sankční důsledky rozhodnutí projevily až po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, a nikoliv již po účinnosti rozhodnutí prvoinstančního správce daně. Z uvedeného vyplývá, že ke zveřejnění skutečnosti, že plátce je nespolehlivým (se všemi důsledky z toho vyplývajícími), dojde až po nabytí právní moci rozhodnutí. Odstavec 3: V určitých situacích se odkladný účinek odvolání podle odstavce 2 nejeví jako efektivní. Tak tomu bude zejména v případě hrozby významných daňových úniků, kdy bude existovat silný veřejný zájem na rychlém nabytí právní moci rozhodnutí, kterým daná osoba získávat status nespolehlivého plátce. Správci daně je za tím účelem umožněno, aby v rámci daného rozhodnutí z důvodů hodných zvláštního zřetele rozhodl též o vyloučení odkladného účinku. Toto své rozhodnutí musí řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnit. Z odůvodnění by mělo být patrné, v čem jsou konkrétně spatřovány důvody hodné zvláštního zřetele.

Odstavec 4: Obsahuje úpravu toho, jak se plátce zbaví statusu nespolehlivý plátce. Toho může dosáhnout až po 1 roce poté, co se nespolehlivým plátcem stal. Tohoto označení se může zbavit pouze na žádost. Správce daně nebude ex offo zkoumat, zda pominuly důvodu pro přiřazení tohoto statusu. V případě, že by žádal o zrušení tohoto statusu častěji, bude taková žádost zamítnuta. V konečném důsledku bude moci nespolehlivý plátce požádat o přezkoumání podmínek, za nichž mu toto označení bylo přiřknuto, až po uplynutí jednoho roku s maximálně roční frekvencí.

Odstavec 5: Na základě žádosti nespolehlivého plátce, je oprávněn správce daně rozhodnout, že pokud plátce po dobu 1 roku neporuší své povinnosti vztahující se ke správě daně, není nespolehlivým plátcem.

Odstavec 6: Skutečnost, že plátce je spolehlivý nebo nespolehlivý plátce, správce daně zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup.

K bodu 183 (§ 106b až 106f)

§ 106b

Ustanovení § 106b upravuje podmínky, kdy plátce může požádat o zrušení registrace.

Odstavec 1: V odstavci 1 jsou upraveny podmínky pro plátce, který má sídlo v tuzemsku. Jedná se o změněný text současného § 106 odst. 1. Věcné změny byly učiněny z důvodu změny koncepce registrace, resp. plátcovství. Dále je plátci nově umožněno požádat o zrušení registrace v případě, že se rozhodne ukončit ekonomickou činnost (např. odejít do důchodu). Odstavec 1 se nevztahuje na skupinu.

Odstavec 2: Plátce, který nemá sídlo v tuzemsku, může o zrušení registrace požádat, pokud splňuje podmínky uvedené v odstavci 2. Možnost zrušení registrace pro plátce, který nemá sídlo v tuzemsku, se zavádí nově. Důvodem jsou například případy, kdy osoba registrovaná k dani v jiném členském státě uskutečňovala plnění prostřednictvím provozovny, kterou v tuzemsku zrušila a přesunula do jiného členského státu.

Odstavec 3: Do odstavce 3 byl přesunut současný text z § 106 odst. 3, který byl upraven z hlediska legislativně technického.

§ 106c

V ustanovení § 106c je promítnut současný text § 106 odst. 2. Zmíněné ustanovení bylo z důvodu nepřehlednosti dlouhého textu strukturováno a prošlo tak legislativně technickými změnami.

§ 106d

Odstavec 1: Do odstavce 1 byla přesunuta povinnost dnes upravena v § 106 odst. 4. Povinnost prokázat splnění podmínek se vztahuje na všechny případy, kdy plátce žádá o zrušení registrace (§ 106b až § 106d). V případě, že plátce požádá o zrušení registrace a prokáže, že splňuje podmínky pro její zrušení, musí správce daně jeho registraci zrušit.

Odstavec 2: S ohledem na skutečnost, že ke zrušení dochází z podnětu plátce, nebude umožněno v souladu s odstavcem 2 využít kterýkoli z opravných prostředků, zejména tedy odvolání či obnovu řízení. Plátce daně si má být vědom účinků, které podání žádosti o zrušení registrace má.

Odstavec 3: Odstavec 3 upravuje okamžik, ke kterému přestává být plátce plátcem. Vzhledem k tomu, že se jedná o zrušení registrace plátce na žádost plátce, není důvod, proč zrušení protahovat. Proto se navrhuje zrušit plátce ke dni oznámení, což je v souladu s § 101 odst. 5 ve spojení s odstavcem 6 daňového řádu okamžik, kdy se plátce s takovým rozhodnutí seznámí, typicky doručením.

Odstavec 4: Odstavec 4 upravuje případy, kdy se zároveň se zrušením registrace plátce osoba povinná k dani stává identifikovanou osobou (změna registrace plátce na identifikovanou osobu). V písmenu a) se jedná o situace, kdy žádá o zrušení registrace osoba povinná k dani, která pokud by byla identifikovanou osobou, nemohla by požádat o zrušení registrace identifikované osoby. Tato osoba proto alespoň do doby, než začne splňovat podmínky v § 107 odst. 1, musí zůstat „alespoň“ identifikovanou osobou. V písmenu b) se jedná o situace, kdy se chce plátce stát identifikovanou osobou dobrovolně.

§ 106e

Do ustanovení § 106e a § 106f byla přesunuta úprava z §106a. Ta byla rozdělena na ustanovení týkající se zrušení skupiny a ustanovení vztahující se na zánik členství člena skupiny.

Odstavec 1: Na zrušení registrace skupiny nelze ze samé podstaty použít žádné z ustanovení § 106b až 106d. To je dáno jednak specifičností skupiny, za druhé také velice širokou možností, která je skupině dána skrze odstavec 1 písm. a). Není zapotřebí upravit ještě speciální podmínky, za jejichž splnění může skupina požádat o zrušení registrace, pokud je jí dána obecná možnost podat žádost o zrušení registrace zásadně kdykoli za jakýchkoli podmínek. V ustanovení § 106e odst. 1 jsou promítnuty dvě varianty zrušení skupiny, a to v případě podání žádosti o zrušení registrace, nebo v případě, že členové (všichni, případně všichni kromě jednoho) nesplňují podmínky pro členství ve skupině. Podmínky stanovené pro členství je nutné vyvodit z § 5a, a to zejména skutečnost, že členové již nejsou spojenými osobami. Dále je zachováno, že registraci skupiny lze zrušit k poslednímu dni kalendářního roku, a to v případě, že skutečnost upravená v písm. a) nebo b) nastane do konce října. Pokud skupina podá žádost po 31. říjnu nebo správce daně zjistí po 31. říjnu, že členové nesplňují podmínky, může správce daně skupinu zrušit k 31. prosinci následujícího kalendářního roku. V případě písmena b) byla zrušena povinnost skupiny oznamovat, že nesplňují podmínky podle § 5a. Neboť ze současného textu vyplývalo, že v těchto případech nemůže správce daně zrušit registraci skupiny z moci úřední. Navíc zde nebyla stanovena ani sankce v případě, že by skupina tuto skutečnost neoznámila. Proto je v návrhu obsažena obecná úprava, že správce daně zruší registraci skupiny, pokud zjistí. Zjistit může samozřejmě i na základě oznámení skupiny.

Odstavec 2: Společně se zrušením registrace přestává být skupina plátcem, a to v souladu s odstavcem 2.

Odstavec 3: Obsahem odstavce 3 je upravit okamžik, kdy se členové zrušené skupiny stávají plátci.

§ 106f

Do ustanovení § 106e a § 106f byla přesunuta úprava z §106a. Ta byla rozdělena na ustanovení týkající se zrušení skupiny a ustanovení vztahující se na zánik členství člena skupiny. Ustanovení § 106f obsahuje úpravu vztahující se k zániku členství člena ve skupině.

Odstavec 1: V odstavci 1 je obdobná úprava jako v § 106e s tou změnou, že se vztahuje pouze k jednomu členu skupiny. Účinky zrušení členství člena skupiny jsou shodné se zrušení registrace skupiny.

Odstavec 2: V odstavci 2 je stanovena jednoroční podmínka členství člena skupiny předtím, než může být podána žádost o vystoupení člena ze skupiny. Současný § 106a odst. 5. Odstavec 3: Výjimkou ze zániku členství ke konci roku je případ upravený v odstavci 3, a to situace, kdy bylo vydáno rozhodnutí o úpadku člena skupiny. Vystoupení člena skupiny ze skupiny jsou navázány na právní účinky tohoto rozhodnutí. Současný § 106a odst. 3. Odstavec 4: Odstavec 4 upravuje situaci, kdy dojde k vystoupení zastupující člena skupiny. Současný § 106a odst. 4.

K bodu 184 (§ 107)

Ustanovení § 107 upravuje zrušení registrace identifikované osoby z moci úřední. Odstavec 1: V odstavci 1 je upravena možnost správce daně zrušit identifikovanou osobu, pokud splňuje daná kritéria. Vzhledem k tomu, že se jedná o správní uvážení, bude nutné každé rozhodnutí řádně zdůvodnit, a to zejména s ohledem na otázku proč se zrovna této identifikované osobě registrace zrušuje a jiné obdobné nikoli. Odstavec 2: Odvolání proti rozhodnutí o zrušení registrace plátce podle odstavce 1 nebo 2 má odkladný účinek. Tento lex specialis vůči daňovému řádu upravuje odstavec 2. Důvod přiznání odkladného účinku v tomto případě je dán závažností důsledků, které by mohlo zrušení registrace z moci úřední způsobit, a to jak jednotlivým plátcům, tak státnímu rozpočtu v případě náhrady škody. Odstavec 3: Pokud se z identifikované osoby nestane plátce a je jí zrušena registrace, přestává být v souladu s odstavcem 3 identifikovanou osobou dnem právní moci rozhodnutí správce daně o zrušení registrace. Odstavec 4: V případě, že se z identifikované osoby stal plátce, bude muset správce daně podle odstavce 4 zrušit registraci identifikované osoby, a to tak, aby přechod mezi identifikovanou osobou a plátcem byl plynulý a nepřekrýval se.

K bodu 185 (§ 107a)

Odstavec 1: V odstavci 1 je uvedeno, za jakých podmínek může identifikovaná osoba požádat o zrušení registrace. V písmenu a) jsou uvedeny všechny případy kromě určitých pořízení zboží, kdy identifikované osobě vznikly nějaké povinnosti. V těchto případech je stanovena hranice 6 měsíců. U pořízení zboží z jiného členského státu (kromě pořízení uvedených v odstavci 1 písm. a) bod 3.) jsou nastaveny takové podmínky, aby nenastala situace, že se zruší registrace identifikované osoby přesto, že její další pořízení zboží bude předmětem daně, protože se na něj nebude vztahovat § 2a odst. 2. Odstavec 2: Podle odstavce 2 v případě, že identifikovaná osoba prokáže splnění podmínek podle odstavce 1, správce daně je povinen zrušit její registraci. Odstavec 3: S ohledem na skutečnost, že ke zrušení dochází z podnětu identifikované osoby, nebude umožněno v souladu s odstavcem 3 využít kterýkoli z opravných prostředků, zejména tedy odvolání či obnovu řízení. Odstavec 4: Odstavec 4 upravuje okamžik, ke kterému přestává být identifikovaná osoba identifikovanou osobou. Vzhledem k tomu, že se jedná o zrušení registrace na žádost identifikované osoby, není důvod, proč zrušení protahovat. Proto se navrhuje zrušení ke dni oznámení, což je v souladu s § 101 odst. 5 ve spojení s odstavcem 6 daňového řádu okamžik, kdy se identifikovaná osoba s takovým rozhodnutím seznámí, typicky doručením.

K bodu 186 (§ 108)

Odstavec 1 až 3: V § 108 bylo přistoupeno ke změně formulace přiznat a zaplatit daň. V návrhu dochází k rozlišování osob, které jsou povinny daň přiznat a které jsou povinny daň zaplatit. Toto rozlišení však neznamená, že osoby povinné daň přiznat nemají povinnost ji i zaplatit. Tato povinnost jim vyplývá z ustanovení § 101 zákona o DPH, který stanovuje, že „plátce je povinen do 25 dnů po skončení zdaňovacího období podat daňové přiznání, a vlastní daňová povinnost je splatná ve lhůtě pro podání daňového přiznání“. Subjektu tak vzniká povinnost daň tvrdit a v případě vzniku vlastní daňové povinnosti ji zaplatit ve stejné lhůtě správci daně. Zde je možné také uvést znění § 163 daňového řádu, které zní, že „daň se platí příslušnému správci daně v české měně“. Nelze tedy z dikce „přiznat daně“ dovodit, že ji neplatí, i když to v textu zákona výslovně napsáno nenalezne. Druhým důvodem, proč se přikročilo k této změně je specifičnost daně z přidané hodnoty. Ta spočívá v tom, že ne vždycky dochází k zaplacení této daně. Může nastat případ, kdy daňovému subjektu vznikne vratitelný přeplatek na základě nadměrných odpočtů. Tento subjekt tak daň neplatí, ale právě naopak je mu tento přeplatek vrácen. V současném znění zákona však byl zahrnut mezi osobu povinnou daň přiznat a zaplatit. Z těchto důvodů a to také pro provázanost s daňovým řádem se navrhuje rozdělení osob na osoby povinné daň přiznat, kam spadnou osoby, které budou daň platit, ale také ty, kterým bude vrácen přeplatek, a osoby povinné daň zaplatit. Odstavec 4: V § 108 odst. 4 dochází k zavedení solidární odpovědnosti za zaplacení daně z uskutečněného prodeje obchodního majetku plátce. Nově se navrhuje, že pokud osoba určená k uskutečnění prodeje obchodního majetku plátce nezaplatí daň na osobní daňový účet plátce, může po ní správce daně požadovat úhradu této daně stejně jako po plátci, jehož daň měla být zaplacena. Zbývající změny tohoto ustanovení představují pouze formulační změny, které slouží k vyjasnění textu tohoto ustanovení. Slovo „zajištění“, které bylo v tomto ustanovení použito dvakrát a to pokaždé v jiném významu, neplnilo roli zajišťovacího institutu a tudíž je vhodnější jej nahradit výrazy, které nebudou vytvářet zdání zajišťovacího institutu. Dále dochází k odstranění odvolání na místně příslušného správce daně. Každý subjekt má pouze jeden osobní daňový účet, který vede jeho místně příslušný správce daně. To znamená, že jeden subjekt nemůže mít více místně příslušných správců daně.

K bodu 187 (§ 108a)

Jako další z nástrojů v boji proti daňovým únikům je zaváděn institut ručení oprávněného příjemce. Zavedení tohoto institutu je umožněno na základě článku 205 směrnice Rady č. 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty. Odstavec 1: Jedná se o ručení oprávněného příjemce, kterému vznikla v souvislosti s přijetím výrobků, podléhajících spotřebním daním, povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň. Tento oprávněný příjemce ručí správci daně za daň z přidané hodnoty, která nebyla osobou, která pořídila toto zboží z jiného členského státu zaplacena správci daně při dodání tohoto zboží třetí osobě.

Ručení se na oprávněného příjemce nevztahuje, pokud si jakýmkoliv způsobem zajistí, například zárukou nebo uzavřením partnerské dohody, že bude daň osobou, která toto zboží pořídila z jiného členského státu nebo toto zboží dovezla, při jeho dodání třetí osobě, správci daně zaplacena. Odstavec 2: Oprávněný příjemce ručí správci daně za nezaplacenou daň z přidané hodnoty do výše daně, která se vypočte ze základu daně, který odpovídá ceně obvyklé včetně spotřební daně. Odstavec 3: Správce daně je oprávněn vyzvat oprávněného příjemce k prokázání, že tyto osoby přijaly veškerá opatření k tomu, aby se na ně ručení nevztahovalo.

K bodu 188 (§ 109 )

Legislativně technická změna.

K bodu 189 (§ 109 odst. 2 písm. a))

Legislativně technická změna.

K bodu 190 (§ 109 odst. 2 písm. c))

Jedná se o návaznost na § 96 a § 106a. Příjemce zdanitelného plnění ručí za nezaplacenou daň z tohoto plnění, pokud je v okamžiku jeho uskutečnění o poskytovateli zdanitelného plnění zveřejněna způsobem umožňujícím dálkový přístup skutečnost, že je nespolehlivým plátcem.

K bodu 191 (§ 109 odst. 3)

V souvislosti se zavedením statusu nespolehlivý plátce v § 106a, se upravuje ručení za nezaplacenou daň. Vzhledem k tomu, že informace o tom, že plátce je nespolehlivým plátcem, bude veřejně dostupná, může si kterýkoli plátce ověřit, s kým obchoduje, nebo obchodovat zamýšlí. V případě, že si plátce nezkontroluje, zda se jedná o nespolehlivého plátce, nebo navzdory tomu, že se jedná o nespolehlivého plátce, s ním bude obchodovat, bude ručit za nezaplacenou daň ze zdanitelného plnění, které od takového plátce přijme.

K bodu 192 (příloha č. 3)

V příloze č. 3 se upustilo od vazby na Standardní klasifikaci produkce, která již byla velmi zastaralá a nikde jinde v zákoně o DPH se již odkaz na ni nevyskytuje. Vzhledem k charakteru této přílohy a zejména Přílohy I směrnice o DPH (2006/112/ES) se text nepřevedl na klasifikaci produkce CZ-CPA, ačkoliv tato klasifikace může sloužit jako vodítko pro posuzování jednotlivých položek. Dále došlo k některým formulačním či technickým úpravám, aby text lépe odrážel znění uvedené přílohy ve směrnici. Cílem úprav nebyly věcné změny. Z důvodu větší právní jistoty byly také v příloze ponechány průvodcovské služby, ačkoliv nejsou ve směrnici o DPH uvedeny. Jejich vypuštění by mohlo být interpretováno tak, že se nově jedná o činnost veřejné správy, ačkoliv je z jejich charakteru zřejmé, že jde o činnost ekonomickou. Směrnice o DPH dále vylučuje činnosti uvedené v příloze ze zdanění v případě, že jsou uskutečňovány v zanedbatelné míře. Toto pravidlo není v zákoně použito, což je v souladu se směrnicí o DPH. Jak vyplývá z judikatury Soudního dvora Evropské unie, je tato podmínka pouze možností pro členské státy, nikoliv povinností (viz např. spojené případy C-231/87 a C-129/88). Proto tato podmínka nemusí být v zákoně zohledněna.

K bodu 193 (příloha č. 5)

Z důvodu zabránění daňovým únikům se do přílohy č. 5 doplňují vybrané položky, které jsou odpadem v rámci kapitol 50-55 Harmonizovaného systému popisu a číselného označování zboží.

K článku II. Přechodná ustanovení

K bodu 1

Toto přechodné ustanovení stanovuje, že pro uplatnění daně, jakož i práv a povinností vyplývajících ze zákona za zdaňovací období před účinností tohoto zákona se použijí předpisy platné do dne předcházejícího účinnosti (dosavadní předpisy).

K bodu 2

Pokud plátce uskutečňuje převod staveb, bytů a nebytových prostor po dni nabytí účinnosti novely a jedná se o nemovitosti, které pořídil přede dnem nabytí účinnosti novely a u nichž ještě neuplynula tříletá lhůta, po které je tento převod osvobozen od daně, zůstává po dni účinnosti novely tříletá lhůta zachována.

K bodu 3

Plátce, který po dni účinnosti novely uskutečňuje převod staveb, bytů a nebytových prostor, které nabyl přede dnem nabytí účinnosti novely se u tohoto převodu může rozhodnout, že uplatní daň.

K bodu 4

Podle tohoto ustanovení se osoba povinná k dani, která nesplnila povinnost se registrovat jako plátce podle zákona o DPH ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (do 31. prosince 2012), se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. ledna 2013) stává plátcem a je povinna do 15 dnů od tohoto dne podat přihlášku k registraci. Dále se jedná se o stanovení daně správcem daně náhradním způsobem, a to v období nesplnění povinnosti osoby povinné k dani se registrovat do dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

K bodu 5

Jedná se o „automatický“ přechod z osoby identifikované k dani (podle současného § 96 odst. 1 až 3) na identifikovanou osobu.

K bodu 6

Jedná se o možnost pro plátce, který se stal plátcem od 1. dubna 2011, ale v roce 2012 by se stal pouze identifikovanou osobou, zrušit registraci dříve, než jak stanoví zákon.

K bodu 7

S ohledem na zavedení nového institutu v boji proti daňovým únikům, a to ručení příjemce zdanitelného plnění za nezaplacenou daň v případě, že zaplatí na účet poskytovatele zdanitelného plnění, který nebyl správcem daně zveřejněný (§ 109 odst. 2 písm. c)) je stanovena pro osobu povinnou k dani, která byla ke dni předcházejícímu dni nabytí účinnosti tohoto zákona plátcem, povinnost oznámit správci daně do dvou měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona údaje uvedené v § 96 zákona č. 235/2004 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. S ohledem na novou úpravu § 126 daňového řádu, ve znění zákona č. 458/2011 Sb., která by měla nabýt účinnosti k 1. lednu 2013 (tato změna je součástí doprovodného zákona k návrhu zákona o pojistném na důchodové spoření), bude daňový subjekt povinen v přihlášce k registraci uvést pouze ty údaje, které správce daně v přihlášce k registraci uvede a které projdou testem potřebnosti (v přihlášce k registraci mohou být uvedeny pouze údaje potřebné pro správu daní). Vzhledem k tomu, že nová úprava podle § 109 odst. 2 písm. c) váže ručení na zaslání úhrady na správcem daně nezveřejněný účet, je zapotřebí nejprve upravit povinnost osoby povinné k dani, budoucího plátce, aby v přihlášce k registraci uvedla všechny své účty, které používá pro ekonomické činnosti (§ 96 odst. 1). Zveřejněny podle § 98 písm. d) však nebudou všechny účty takto uvedené, ale pouze ty, které budoucí plátce ke zveřejnění označí (§ 96 odst. 2). Není povinností této osoby, aby v přihlášce k registraci kterýkoli účet ke zveřejnění označila. Avšak sankcí za takové neoznačení bude zveřejnění údaje o neoznačení žádného z účtů (§ 98 písm. d)) a založení ručení pro plátce, který by s takovou osobou obchodoval. Toto přechodné ustanovení řeší situaci stávajících plátců (těch, kteří k 31. prosinci jsou plátci), kterým je stanovena lhůta dvou měsíců, tedy do 1. března 2013, aby splnili povinnost stanovenou pro nové plátce v § 96 odst. 1, tj. aby v přihlášce k registraci uvedli všechny účty, které používají k ekonomickým činnostem, resp. aby splnili svou oznamovací povinnost podle § 127 daňového řádu, ve znění zákona č. 458/2011 Sb., a podali oznámení o změně registračních údajů, a aby splnili povinnost stanovenou pro nové plátce v § 96 odst. 2, tj. aby určili správci daně čísla účtů, která budou zveřejněna podle ustanovení § 98 písm. d). Jelikož nová právní úprava § 96 požaduje označení čísel účtů ke zveřejnění až pro nové plátce, je třeba, aby správce daně mohl zveřejnit i čísla účtů stávajících plátců. Tímto oznámením bude sjednocen režim pro všechny plátce tak, aby mohlo dojít k případnému ručení za nezaplacenou daň podle § 109 odst. 2 písm. c). Sankcí za nesplnění této oznamovací povinnosti stávajícím plátcem je zveřejnění všech účtů, které správce daně registruje. Je proto v zájmu daných osob, aby požadované údaje poskytly, jinak se vystavují riziku, že správce daně zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup také taková čísla účtů, která zveřejnit nechtějí.

K bodu 8

S ohledem na čas, který si vyžádá shromáždění čísel účtů a jejich zveřejnění, je předmětem úpravy tohoto přechodného ustanovení, které souvisí se stejným institutem v boji proti daňovým únikům, jako předchozí přechodné ustanovení, zakotvení okamžiku, od něhož bude docházet ke zveřejňování čísel účtů. Tento den nastane prvním dnem třetího kalendářního měsíce, tedy k 1. dubnu 2013. Jelikož je na institut zveřejnění čísel účtů navázáno ručení za nezaplacenou daň podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) není možné jej do doby zveřejnění aplikovat. Tento fakt vyplývá z druhé věty tohoto přechodného ustanovení.

K bodu 9

Plátce registrovaný v roce 2012, který splňuje podmínky uvedené v § 99a odst. 1 zákona ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, a jehož zdaňovacím obdobím pro rok 2012 bylo kalendářní čtvrtletí, se může rozhodnout, že jeho zdaňovací období pro rok 2013 je kalendářní čtvrtletí a tuto skutečnost neoznamuje správci daně.

K části druhé (změna zákona o správních poplatcích)

K bodu 1 (Příloha, Položka č. 1, písm. r))

S ohledem na nově navržené závazné posouzení v § 92f a 92g zákona o dani z přidané hodnoty, je nezbytné novelizovat přílohu zákona o správních poplatcích v tom směru, aby žádost o vydání tohoto závazného posouzení byla zpoplatněna. V této souvislosti se zvolila obecná dikce ustanovení, kterou je možné využít také proto, že všechna závazná posouzení jsou zpoplatněna stejnou částkou. Podle nově navrženého znění písmena r) v položce 1 bodu 1 sazebníku tak bude možné ukládat i správní poplatek za všechna závazná posouzení podle zákona o daních z příjmů. Nově tak bude zpoplatnění podléhat i přijetí žádosti o vydání závazného posouzení, zda lze daňovou ztrátu uplatnit jako položku odčitatelnou od základu daně (§ 38na zákona o daních z příjmů). Obecná úprava ustanovení umožní zpoplatnění jakéhokoli dalšího závazného posouzení, pokud bude do příslušné zákonné úpravy doplněno, aniž by bylo nutné provádět také novelizaci zákona o správních poplatcích.

K bodu 2 (Příloha, Položka č. 1, písm. s) až w))

Vzhledem k obecnosti písm. r) se zrušují ustanovení písmen s) až v), která jsou do obecného ustanovení inkorporována. Rovněž je zrušeno ustanovení písmena w), které se týkalo závazného posouzení podle ustanovení § 47a zákona o dani z přidané hodnoty, které s ohledem na zrušení tohoto závazného posouzení zákonem č. 370/2011 Sb. a s ohledem na navrženou obecnou úpravu, je již nadbytečné.

K části třetí (změna zákona o JIM)

Vzhledem ke změnám v oblasti registrací, resp. plátcovství, se částka obratu objevuje i v jiných ustanoveních, než v § 6 odst. 1, jako je tomu v zákoně č. 458/2011 Sb., části sedmé bodu 1. Není možné, aby úprava všech těchto ustanovení byla rozdílná, je nutné ji jednotně upravit. Proto se zrušuje bod 1 v části zákona č. 458/2011 Sb., který se nově upravuje v části čtvrté tohoto zákona jako bod 1. S ohledem na změnu v oblasti fakturací, s níž tato novela zákona o dani z přidané hodnoty přichází, bylo zapotřebí upravit i § 37 odst. 1 a § 38 odst. 4 (novelizační body 2 a 3 v zákoně č. 458/2011Sb.), neboť obsahují odkaz na § 28 odst. 2 písm. l). Tento odkaz však po nabytí účinnosti této novely nebude správný. Proto se přistoupilo na základě čl. 54 odst. 8 písm. a) Legislativních pravidel vlády k novelizaci těchto ustanovení a zrušení těchto bodů v zákoně č. 458/2011 Sb. Zrušení bodu čtvrtého představuje legislativně technický zásah do textu zákona, neboť není důvod, aby úpravu bezdlužnosti, s níž přijde zákon č. 458/2011 Sb., nemohla být v zákoně o dani z přidané hodnoty obsažena již nyní. S vědomím toho, že až nabytím účinnosti zákona č. 458/2011 Sb. dojde k přechodu správy pojistného na orgány Finanční správy, je navrženo i nové písm. g) v § 87 odst. 6, které bude dnem přechodu správy pojistného zrušeno. Z výše uvedených důvodů se ruší část sedmá jako celek.

K části čtvrté (změna zákona o dani z přidané hodnoty)

K bodu 1 (§ 84 odst. 3)

Navrhovaná novela ruší povinnost vypisování, předkládání a potvrzování tiskopisu č. 25 5235. Tato úprava sníží administrativní zátěž jak správcům daně, tak i samotným osobám žádajícím o vrácení daně. Nově novela navrhuje povinnost vystavovat prodávajícímu doklad o prodeji zboží ve dvou shodných vyhotoveních s tím, že na prvním z dokladů bude uveden údaj „VAT REFUND“ a na druhém dokladu uvede údaj „COPY“. Tyto údaje je nutné uvést na dokladu z toho důvodu, aby nedocházelo k duplicitnímu žádání zahraniční fyzické osoby o vrácení daně u prodejce.

K bodu 2 (§ 84 odst. 3 písm. d)

V písmenu d) jde pouze o legislativně technickou úpravu.

K bodu 3 (§ 84 odst. 3 písm. i))

Nově novela navrhuje povinnost prodávajícímu uvést na dokladu o prodeji zboží údaje o zahraniční fyzické osobě, která toto zboží vyveze.

K bodu 4 (§ 84 odst. 5 písm. b) a c))

Nárok na vrácení daně je nově podmíněn předložením dokladu o prodeji zboží, který musí být prodejcem označen jako „VAT REFUND“ a zároveň musí být tento doklad potvrzen celním úřadem při vývozu zboží. Doposud je nárok na vrácení daně mimo jiné podmíněn potvrzeným dokladem o prodeji zboží a předepsaným tiskopisem, který musí být zároveň potvrzen celním úřadem.

K bodu 5 (§ 84 odst. 6)

Celní úřad na základě novely bude potvrzovat nárok na vrácení daně pouze na prvním dokladu, tj. na dokladu označeném „VAT REFUND“. Doposud je Celní úřad povinen potvrdit jak doklad o prodeji zboží tak i předepsaný tiskopis.

K bodu 6 (§ 84 odst. 7 úvodní část)

Tento návrh upřesňuje podmínky pro vrácení daně zahraniční fyzické osobě.

K bodu 7 (§ 84 odst. 7 písm. a))

Jde o legislativně technickou úpravu z důvodu zrušení předkládání tiskopisu č. 25 5235. Nově novela navrhuje povinnost plátce vrátit daň zahraniční fyzické osobě, pouze pokud jí tato osoba předloží doklad z označením „VAT REFUND“, který je současně potvrzen celním úřadem.

K bodu 8 (§ 84 odst. 7 písm. b))

Jde o legislativně technickou úpravu z důvodu zrušení předkládání tiskopisu č. 25 5235. Nově novela navrhuje povinnost plátce vrátit daň zmocněnci zahraniční fyzické osoby, pokud předloží doklad z označením „VAT REFUND“, který je současně potvrzen celním úřadem.

K bodu 9 (§ 84 odst. 8)

Jde o legislativně technickou úpravu z důvodu zrušení předkládání tiskopisu č. 25 5235 a ve změně odkazu § 27 odst. 1 na odkaz § 35 odst. 2 a § 35a písm. a) z důvodu přesunu textu původního § 27 odst. 1 do nových § 35 odst. 2 a § 35a.

K bodu 10 (§ 84 odst. 9)

Jde o legislativně technickou úpravu z důvodu zrušení předkládání tiskopisu č. 25 5235.

K části páté (změna zákona o dani z přidané hodnoty)

K bodu 1 (§ 92a odst. 5)

V návaznosti na zavedení povinné elektronické formy podání plátců (§101a) došlo k úpravě v § 92a odst. 5 tak, aby bylo jednoznačně určeno, že výpis z evidence pro účely daně z žádané hodnoty je přílohou k daňovému přiznání a že i tento výpis musí být podáván elektronicky. V této souvislosti došlo k vypuštění slov „a to ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně“ pro jejich nadbytečnost s ohledem na ustanovení § 72 odst. 3 daňového řádu. Zmíněné ustanovení totiž stanovuje, že podání, které se činí elektronicky, je nutné učinit ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně.

K bodu 2 (§ 101 odst. 1)

Legislativně technická změna.

K bodu 3 (§ 101a)

Navržená úprava zavádí pro plátce povinnost činit formalizované podání vůči správci daně elektronickou formou. Tato navrhovaná změna přispěje ke zkrácení doby pro ověřování uváděných údajů a provádění analýz rizik ze strany správců daně a je vhodným nástrojem pro účinnější boj s daňovými úniky. Nové ustanovení respektuje existenci obecné úpravy, kterou obsahuje daňový řád. Zde je nutné deklarovat, že použitý pojem „elektronicky“ je totožný s alternativou, kterou využívá daňový řád, a to sousloví „datovou zprávou“ (§ 72 odst. 3 daňového řádu). S ohledem na znění zákona o dani z přidané hodnoty byl zvolen právě pojem „elektronicky“, který se již nyní používá u souhrnného hlášení v § 102 odst. 2. S ohledem na ustanovení § 102 odst. 2 je i do nového § 101a zařazen text „na elektronickou adresu podatelny zveřejněnou správcem daně“. Ačkoli se jedná o duplicitu vůči daňovému řádu (§ 56 odst. 1 písm. b)), je zde tento text použit v duchu zachování jednotnosti zákona o dani z přidané hodnoty a také s ohledem na větší srozumitelnost pro laickou veřejnost. Struktura a forma elektronického podání musí respektovat obecné náležitosti podání, které upravuje daňový řád (§ 72 odst. 1 a 3 ve spojení s § 71 odst. 1).

Odstavec 1: V odstavci 1 nalezneme výčet těch podání, u nichž se plátci stanovuje povinnost elektronického podání, a to s výjimkou přihlášky k registraci, která je řešena zvlášť v odstavci 2. Navzdory obecnému pravidlu daňového řádu, že příloha je součástí daňového tvrzení (§ 72 odst. 2), nalezneme ve výčtu povinných podání explicitně vyjádřeny i přílohy. Tato skutečnost je zde zakotvena zejména proto, aby se předešlo případným výkladovým nejasnostem. Za tímto účelem se také v § 92a odst. 5 (současný odstavec 6) explicitně vyjádřilo, že tzv. výpis z evidence pro účely daně z přidané hodnoty je přílohou daňového přiznání. Elektronicky se budou podávat také veškerá hlášení, která se podle zákona o dani z přidané hodnoty podávají. O novinku se nejedná v případě souhrnného hlášení. Avšak hlášení o dodání nového dopravního prostředku do jiného členského státu nebo hlášení o pořízení nového dopravního prostředku bude nutné podávat také elektronicky. Proto je v § 101a odstavci 1 písm. b) použit obecný pojem „hlášení“.

Tato povinnost se nevztahuje na identifikované osoby.

Odstavec 2: V odstavci 2 je stanovena povinnost podávat přihlášku k registraci a oznámení o změně registračních údajů, v souladu s § 127 daňového řádu (s předpokládanou účinností od 1. ledna 2013 – viz doprovodný zákon k návrhu zákona o pojistném na důchodové spoření), také elektronicky. Tento odstavec je konstruován obecně, neboť přihlášku k registraci v některých případech podávají osoby povinné k dani, které se teprve plátci stanou (např. z důvodu překročení obratu § 6a). Ani povinnosti podávat elektronicky přihlášku k registraci nebo oznámení o změně údajů uvedených v přihlášce k registraci neplatí pro identifikované osoby.

Odstavec 3:

Odstavec 3 představuje výjimku pro malé podnikatele – fyzické osoby. Povinnost podávat předmětná podání elektronicky se nevztahuje na fyzické osoby, které nepřekročí obrat 6 mil. Kč za předcházejících 12 kalendářních měsíců nebo která nemá povinnost činit podání elektronicky na základě jiného zákona. V případě, že si fyzická osoba zvolila zmocněnce pro účely daně z přidané hodnoty, který má povinnost činit podání elektronicky, musí být podání i za tuto fyzickou osobu učiněno elektronicky. Tyto osoby sice nebudou mít při splnění stanovených podmínek povinnost činit podání elektronicky, ale mohou tak učinit dobrovolně. Pojem podání je zde nutné chápat ve smyslu § 70 odst. 1 daňového řádu. Podání je úkon, který směřuje vždy vůči správci daně. Aby tak fyzická osoba měla povinnost činit podání elektronicky podle odst. 3 písm. b) bodu 1, musí jí zákon stanovit povinnost činit podání elektronicky směřující vůči správci daně. Zde lze zmínit např. § 38j odst. 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona č. 458/2011 Sb. (stanovena povinnost pro zaměstnavatele), nebo § 72 odst. 4 daňového řádu, ve znění zákona č. 458/2011 Sb. (stanovena povinnost pro subjekty, které mají zřízenou datovou schránku). V případě, že fyzická osoba překročí výše zmíněný obrat, vzniká ji povinnost činit podání, s výjimkou přihlášky k registraci a oznámení o změně registračních údajů, která vzniká bez ohledu na zdaňovací období, elektronicky. Proto, aby se mohla na elektronické podání připravit, je zde dán určitý časový prostor. Proto povinnost podávat daňové přiznání k dani z přidané hodnoty a další uvedené v odstavci 1 vzniká až za následující zdaňovací období. Tedy v případě měsíčního zdaňovacího období, kdy dojde k překročení obratu v průběhu ledna, vzniká povinnost činit podání vůči správci daně elektronicky za únor, tedy například povinnost podat daňové přiznání elektronicky do 25. března. Aby fyzické osoby, kterým vznikne povinnost činit podání elektronicky, nemusely v případě, kdy obrat kolísá kolem stanoveného limitu, měnit každé zdaňovací období formu podání, je zavedena šestiměsíční lhůta, v níž po překročení obratu musí činit podání v elektronické podobě.

K části šesté

K bodu 1 (§ 6 odst. 1, § 106 odst. 2 písm. b) bodě 1, § 106b odst. 1 písm. a) bod 1)

V bodě 1 se upravuje snížení obratu, kterého je potřeba dosáhnout, aby se osoba povinná k dani stala plátcem podle § 6. Vzhledem k tomu, že na tento obrat je navázáno také zrušení registrace plátce v § 106 a 106b, je původní bod 1 části sedmé zákona č. 458/2011 Sb. rozšířen i o tato ustanovení. Přesunutí snížení obratu ze zákona č. 458/2011 Sb. do této novely zákona o dani z přidané hodnoty nemá za cíl úpravu, která byla deklarována jako jeden z kompenzačních mechanismů ke změnám v oblasti daně z příjmů, měnit, předsouvat ji či ji rušit. Tento závěr potvrzuje i navržené nabytí účinnosti tohoto zákona, neboť nabytí účinnosti části čtvrté je bezprostředně navázáno na nabytí účinnosti zákona č. 458/2011 Sb.

K bodu 2 (§ 87 odst. 6 písm. g))

V novelizačním bodě 2 se navrhuje společně s nabytím účinnosti zákona č. 458/2011 Sb. zrušení úpravy bezdlužnosti vztahující se na pojistné na zdravotním pojištění, na pojistném na sociální zabezpečení a na příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Vzhledem k tomu, že dnem nabytí účinnosti zákona č. 458/2011 Sb. dojde k přechodu správy pojistného na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění na orgány Finanční správy České republiky, nebude již zapotřebí upravovat specificky bezdlužnost pro tato pojistná. Nově se bude stačit prokázat potvrzením, že v evidenci daní u orgánů Finanční správy není evidován nedoplatek. V evidenci daní se budou evidovat také nedoplatky na pojistných. V této souvislosti je zapotřebí upozornit na dvouletý přechodný režim, který je upraven v přechodném ustanovení pod číslem 17 k části třetí zákona č. 458/2011 Sb.

K části sedmé (účinnost)

Účinnost je pro část první až třetí navržena od 1. ledna 2013. Část čtvrtá, která se týká novely návrhu ustanovení § 84 vracení daně fyzickým osobám ze třetích zemí při vývozu zboží, nabývá účinnosti dnem 1. dubna 2013. K posunutí účinnosti došlo z důvodu potřebného času pro nastavení technických parametrů u plátců. Část pátá nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2014. Časový posun je navržen s ohledem na fyzické osoby, kterým vznikne povinnost činit podání pouze elektronicky.

Část šestá nabude účinnost v den, kdy nabude účinnost zákon č. 458/2011Sb., a to z důvodu převzetí úpravy obsažené v zákoně č. 458/2011 Sb. do tohoto zákona. Tento způsob nabytí účinnosti je sice nestandardní, avšak legislativně-technicky vhodnější, neboť je velice pravděpodobné posunutí účinnosti zákona č. 458/2011 Sb. o rok dopředu. Vzhledem k délce legisvakance, která je spojena se zákonem č. 458/2011 Sb., je nutné řešit vztahy novel jednotlivých zákonů obsažených v zákoně č. 458/2011 Sb. a novel, které prochází legislativním procesem do nabytí účinnosti zákona č. 458/2011 Sb. Jistě by šlo jít standardní cestou, která by nastavila účinnost ke stejnému dni jako je účinnost zákona č. 458/2011 Sb., tedy k 1. lednu 2015. Avšak s ohledem na rozsáhlost novel, které by se musely stát niternou součástí návrhu zákona, jehož předmětem by bylo pouze posunutí účinnosti zákona č. 458/2011 Sb., bylo nutné se vydat jinou cestou. Cena, která by se zaplatila za neuhlídání byť jen jedné novely zákona, která by měla, avšak nenabyla účinnosti společně se zákonem č. 458/2011 Sb., by mohla být příliš vysoká. Zákon č. 458/2011 Sb. jako takový obecně nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2015 a k tomuto datu se také váže nabytí účinnosti části páté. Pokud by bylo záměrem navázat účinnost na novelizační body, které mají výjimku z obecné účinnosti (tj. k 1. lednu 2012 nebo k 1. dubnu 2012), znělo by písm. b) zcela jinak. Pak by nestačil odkaz na nabytí účinnosti zákona č. 458/2011 Sb., ale bylo by nutné odkázat na nabytí účinnosti čl. I bodů 17, 40, 41, 43, 76, 78 a 85, čl. II bodů 6 a 7, čl. VII až X, čl. LXIII, čl. LXXVII bodu 4 a čl. LXXVIII nebo čl. XXVII bodů 31, 50 a 51 a čl. XXVIII. Nadto vzhledem k tomu, že nelze navrhovat zpětnou účinnost právního předpisu (viz Ústavou a Listinou základních práv zakotvený zákaz retroaktivity právních norem jako součást principu právní jistoty a ochrany důvěry občana v právo, které se řadí ke znakům právního státu, dále také čl. 53 odst. 4 Legislativních pravidel vlády), nelze dojít k závěru, že část pátá nabude účinnosti zpětně k 1. lednu 2012 nebo k 1. dubnu 2012. Pro konstrukci odlišné doby účinnosti změn zákona o dani z přidané hodnoty bylo zvoleno legislativní řešení, které není obvyklé. Samo o sobě není toto řešení v rozporu s Legislativními pravidly vlády (zejména čl. 28), které možnost rozdělit novelu jednoho právního předpisu do více částí výslovně nezakazují. Nicméně, při vědomí, že zvolené řešení není obvyklé, jsou podstata a důvody pro zvolení tohoto řešení níže podrobně zdůvodněny. Pro legislativní řešení dělené účinnosti v případě novely právního předpisu se standardně používá technika, kdy v závěrečné části návrhu zákona se označí konkrétní body jednotlivých částí návrhu zákona, kterých se odlišné nabytí účinnosti týká. Takové ustanovení pak zní například takto: „Tento zákon nabývá účinnosti 1. ledna 2013 s výjimkou části první bodů 31, 52 a 73 a části čtvrté bodů 11 a 22, které nabývají účinnosti 1. ledna 2014.“. Použití tohoto standardního modelu však způsobuje v průběhu legislativního procesu značné obtíže. Ty jsou nejpatrnější při změnách legislativního textu v Parlamentu České republiky, neboť dochází velmi často díky pozměňovacím návrhům ke změnám v označení jednotlivých novelizačních bodů. Tato změna by se měla projevit i v ustanovení o účinnosti. V tomto okamžiku nastává kámen úrazu. Autor pozměňovacího návrhu, který přidává či naopak odstraňuje jeden či více novelizačních bodů, zřídkakdy provede odpovídající úpravu v ustanoveních o účinnosti. Pokud tak učiní, pak se mnohdy stává, že v dělené účinnosti jsou uvedeny body, které by odlišné účinnosti nabýt neměly. Taková chyba v průběhu legislativního procesu, kterou se nepodaří uhlídat, může přinést závažné právní i ekonomické důsledky.

V poslední době se tento problém u zákonů v gesci Ministerstva financí objevuje velmi často. Například poslední novela zákona o dani z přidané hodnoty se musela kvůli zásahům během legislativního procesu opravovat ve třetím čtení v Poslanecké sněmovně. Taktéž zákon o změně zákonů souvisejících se zřízením jednoho inkasního místa musel být v průběhu legislativního procesu několikrát upravován a dokonce i při schvalování tohoto zákona Poslaneckou sněmovnou ve znění vráceném Senátem se ozývali ze strany některých poslanců pochybnosti o správně řešené dělené účinnosti v tomto zákoně (opět byla namítána absence odpovídajícího přečíslování novelizačních bodů). Na základě těchto zkušeností navrhovatel považuje v současné době používané legislativní řešení dělené účinnosti jako těžkopádné a nepřehledné. Především osoby připravující jednotlivé pozměňovací návrhy, které jsou většinou odborníci na věcnou problematiku, mají s udržením konstrukce dělené účinnosti v konkrétním zákoně problém. Důsledkem jsou pak nekvalitní pozměňovací návrhy, které, byť je jejich záměrem řešit něco zcela jiného, mění účinnost nesprávných novelizačních bodů. Navrhovatel poté musí vynaložit značné úsilí, aby danou chybu vyhledal a odstranil. Toto úsilí je poté zpravidla uskutečněno nestandardní cestou, a to například pozměňovacím návrhem. Jako řešení výše uvedeného problému se navrhovatel pokusil nalézt koncept, na jehož základě by se tento problém minimalizoval. Byly identifikovány následující možné varianty řešení: 1. Umístění novelizačních bodů s odlišnou účinností na začátek příslušného článku v dané části. V ustanovení o účinnosti by byl umístěn odkaz na tento článek a tyto novelizační body. K přečíslování by docházelo pouze v případě změn počtu bodů s odlišnou účinností, nebo v případech vložení jiného novelizačního bodu s odlišnou účinností.

2. Umístění novelizačních bodů s odlišnou účinností do zvláštního článku téže části (např. v rámci jedné části by existovaly tři články, z nichž první by obsahoval novelizační body s jednou účinností, druhý novelizační body s odlišnou účinností od prvního článku, a třetí by upravoval přechodná ustanovení). Ustanovení o nabytí účinnosti by pak obsahovalo odkaz na tento článek jako celek, čímž by se minimalizovala možnost záměny.

3. Umístění novelizačních bodů s odlišnou účinností do jiné části. Ustanovení o účinnosti by obsahovalo odkaz na tuto část jako na celek, čímž by se minimalizovala možnost záměny.

4. Změna struktury novely tak, aby novela byla rozdělena na části s novelizačními body se stejnou účinností a část účinnost. Každá z částí by se dělila na hlavy, z nichž každá by obsahovala novelizační body měnící právě jeden zákon. Tato varianta je však v přímém rozporu s Legislativními pravidly vlády.

5. Vytvoření doprovodných zákonů, z nichž každý bude obsahovat pouze ty novelizační body, které jsou účinné ke stejnému okamžiku.

Z výše uvedených variant byla zvolena varianta 3, a to na základě následující analýzy jednotlivých variant: 1. Varianta 1 je poněkud neestetická, neboť opticky změny ustanovení zákona s vyšším číslem paragrafů mohou předcházet změny s nižšími čísly. Nadto se jeví i jako nelogická v případě nastavení účinnosti lex specialis pozdější než účinnosti obecné.

2. Při volbě varianty 2 by přečíslování bylo nutné při změnách počtů článků nebo při vypuštění či doplnění článku přechodných ustanovení. Nadto bude část obsahovat pravděpodobně i více článků přechodných ustanovení (přechodná ustanovení k první změně účinnosti a přechodná ustanovení k pozdější změně účinnosti), což nejen z estetického hlediska není příhodné.

3. Ve variantě 3 je přečíslování nutné pouze při změně počtu částí.

4. Přečíslování je ve variantě 4 nutné pouze při změně počtu účinností lex specialis, to jest v případě, že přibudou nové novelizační body s účinností jinou, než která byla dosud navrhována. Toto řešení je v rozporu s čl. 28 Legislativních pravidel vlády. Přijetí této varianty by vyžadovalo změnu Legislativních pravidel vlády.

5. Při volbě varianty 5 se není třeba zabývat přečíslováním v rámci jednoho zákona. Velkým negativem však zůstává zatížení právního řádu zákony, které by mohly být vtěleny do řádné novely zákona (obzvláště, pokud se jedná o několik bodů). Nadto je nutné poznamenat, že v průběhu legislativního procesu není jisté, zda se přijmou všechny doprovodné zákony, či některý z nich předběhne novelu zákona nebo jí naopak ztratí z dohledu. Navíc při případné změně novely zákona například ve formě pozměňovacího návrhu, není vyloučeno, že by nebylo zapotřebí reagovat na tyto změny i v doprovodném zákoně. Zde bychom se mohli setkat s jevem podobným onomu neblahému „přečíslování“.

Z uvedených důvodů bylo zvoleno a v této novele navrženo legislativní řešení odpovídající variantě 3. Společně s nestandardním řešením dělené účinnosti, je taktéž navrženo nestandardní řešení nabytí účinnosti části šesté. Svázání nabytí účinnosti části šesté s nabytím účinnosti zákona č. 458/2011 Sb. však má své opodstatnění. S ohledem na zrušení bodu 1 části sedmé v zákoně č. 45/2011 Sb., u nějž však nemá dojít k věcnému posunu či změně nabytí účinnosti tohoto zákona, je zapotřebí, aby nabytí účinnosti části šesté tohoto zákona bylo svázáno s nabytím účinnosti zákona č. 458/2011 Sb.

V Praze dne 26. června 2012

RNDr. Petr Nečas, v.r. předseda vlády

Ing. Miroslav Kalousek, v.r. ministr financí