zákon č. 527/2020 Sb.

K části první K čl. I

K bodu 1 (poznámka pod čarou č. 1)

Do povinného výčtu unijních předpisů, které zapracovává AML zákon, se doplňuje nová směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU), a to V. AML směrnice.

K bodu 2 (poznámka pod čarou č. 2)

Do povinného výčtu unijních předpisů, na které navazuje AML zákon, se promítá změna spočívající v nahrazení dosavadního nařízení upravujícího kontroly peněžní hotovosti vstupující do Evropské unie nebo ji opouštějící nařízením novým.

K bodu 3 (poznámka pod čarou č. 5)

Poznámka pod čarou se zrušuje, protože její neúplnost vyvolává výkladové obtíže. I investiční společnosti poskytující investiční služby totiž spadají pod ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) bod 3 a při této činnosti tak podléhají povinnostem v oblasti AML/CFT shodně jako jiné osoby poskytující stejné služby (banky, obchodníci s cennými papíry, případně investiční zprostředkovatelé).

K bodu 4 (poznámka pod čarou č. 19)

Jedná se o legislativně technickou změnu spočívající ve zrušení poznámky pod čarou, na kterou v zákoně není žádný odkaz.

K bodu 5 (§ 2 odst. 1 písm. b) bod 1)

Terminologie se uvádí do souladu s § 92 zákona o podnikání na kapitálovém trhu.

K bodu 6 (§ 2 odst. 1 písm. b) bod 4)

Odstraňuje se stávající stav, kdy v kontextu kolektivního investování může nastat situace, kdy zajišťuje plnění AML/CFT povinnosti jak osoba obhospodařující investiční fond, tak osoba, jež provádí jeho administraci. Návrh stanoví najisto, že tyto činnosti bude plnit pouze osoba zajišťující administraci. Mezi povinné osoby se doplňují i právnické osoby spravující majetek způsobem srovnatelným s obhospodařováním investičního fondu podle § 15 ZISIF. Tyto subjekty jsou rovněž správcem alternativních investičních fondů ve smyslu předpisů Evropské unie a rizika související s jejich činností jsou nezanedbatelná.

K bodu 7 (§ 2 odst. 1 písm. b) body 6 a 7)

V souvislosti s rekodifikací soukromého práva se upravuje terminologie.

K bodu 8 (§ 2 odst. 1 písm. b) bod 8)

IV. AML směrnice se v čl. 3 bodu 2 písm. e) odkazuje na čl. 2 body 5 a 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/92/ES, která byla 22. února 2016 zrušena směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/97, jež byla do českého právního řádu transponována novým zákonem č. 170/2018 Sb., o distribuci pojištění a zajištění (dále jen „zákon o distribuci pojištění a zajištění“). Současná obecná formulace výjimky z působnosti AML zákona pro určité typy zprostředkovatelů by tak mohla být zavádějící a činit výkladové potíže. Zákon o distribuci pojištění a zajištění zavádí zcela nové členění zprostředkovatelů pojištění, přičemž původní podmínce převzetí odpovědnosti za zprostředkovatele odpovídají nově vázaný zástupce a doplňkový pojišťovací zprostředkovatel (viz § 22 a § 31 zákona o distribuci pojištění a zajištění). Vzhledem ke skutečnosti, že doplňkový pojišťovací zprostředkovatel je produktově omezen výhradně na produkty spadající do odvětví neživotního pojištění (viz § 3 odst. 2 písm. a) zákona o distribuci pojištění a zajištění), je v textu navržené změny uveden pouze vázaný zástupce.

K bodu 9 (§ 2 odst. 1 písm. b) bod 9)

Nová úprava odstraňuje praktické komplikace způsobené kumulativním výčtem činností, které musí osoba vykonávat, aby se stala povinnou osobou. Změnou kumulativního výčtu na výčet alternativní se odstraní právní nejistota vzniklá na základě aplikace různých výkladových metod. Tímto se postaví na jisto, že se jedná o širší množinu osob spadajících do této kategorie, což vzhledem k rizikovosti jak vykupování dluhů a pohledávek, tak obchodování s nimi, je opatřením nutným pro zvýšení efektivity uplatňovaných opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti.

K bodu 10 (§ 2 odst. 1 písm. b) bod 14)

Do § 2 odst. 1 písm. b) bodu 14 se z důvodu odstranění pochybností při výkladu výslovně zahrnuje služba spočívající v pronájmu bezpečnostních schránek.

K bodu 11 (§ 2 odst. 1 písm. d) a e))

K písmenu d) Změna tohoto ustanovení je vedena dvojím účelem. Primárně se jedná o terminologickou reflexi zákona o realitním zprostředkování, a zároveň o zavedení terminologie občanského zákoníku. Samotné ustanovení se vztahuje na realitní zprostředkovatele a jimi vykonávanou činnost vymezenou zákonem o realitním zprostředkování. Ustanovení se vztahuje rovněž na developery, a to jak na fyzické, tak právnické osoby, které investují do výstavby nemovitých věcí určených k dalšímu prodeji nebo pronájmu. Zde je zároveň nutno upozornit, že bod 1 je nutno primárně vykládat prostřednictvím odstavce třetího, kde je výslovně stanoveno, že nevykonává-li osoba činnost zde uvedenou jako předmět svého podnikání, tak není povinnou osobou. Nehrozí tedy riziko, že by běžný občan byl povinnou osobou již na základě ústavního práva nabývat nemovité věci do vlastnictví. Sekundárně se pak jedná o transpozici článku 2 odst. 1 pododst. 3 písm. d) V. AML směrnice. V. AML směrnice ukládá v předmětném článku povinnost zahrnout mezi povinné osoby realitní makléře i tehdy, pokud jednají jako zprostředkovatelé při pronájmu nemovitých věcí, avšak pouze ve spojení s transakcemi, u nichž výše měsíčního nájmu dosáhne částky 10 000 EUR nebo více. Pojem „nájemné“, respektive „pachtovné“ je třeba vykládat úzce, nezahrnuje tedy náklady spojené s užívání dané nemovitosti, jako je například ostraha či náklady za dodávky elektřiny. V případě realitního zprostředkování lze ve většině případů vyskytujících se v praxi hovořit o jednorázových obchodech. Identifikaci klienta je tak v souladu s § 7 odst. 1 třeba provést nejpozději tehdy, kdy je zřejmé, že hodnota obchodu překročí částku 1 000 EUR. Obchodem je v tomto případě, v souladu s § 4 odst. 1, zprostředkování uzavření realitní smlouvy. Má-li tedy dojít ke zprostředkování realitní smlouvy, u níž hodnota jejího předmětu dosahuje alespoň 1000 EUR (respektive 10 000 EUR v případě měsíčního nájemného či pachtovného), pak je třeba přistoupit k provedení identifikace. To platí jak v případě osoby, která usiluje o zcizení práva podle § 2 písm. d) zákona o realitním zprostředkování, tak i v případě osoby, která o nabytí takového práva usiluje. V důsledku zpřesnění terminologie je rovněž nezbytné výslovně doplnit dražebníka podle zákona o veřejných dražbách, který je coby osoba oprávněná ke zprostředkování obchodu s nemovitostmi povinnou osobou již podle stávajícího znění zákona. Vzhledem k tomu, že není realitním zprostředkovatelem podle zákona o realitním zprostředkování, ani osobou kupující nebo prodávající nemovité věci, je jeho výslovné uvedení nezbytné k zachování současného stavu, který je žádoucí vzhledem k faktické podobnosti činnosti vykonávané touto osobou a realitním zprostředkovatelem. K písmenu e) Vzhledem k požadavkům V. AML směrnice dochází ke změně vymezení povinných osob doposud obsažených v písmeni e). Zároveň dochází též k přesnějšímu vymezení stávající množiny povinných osob obsažených v písmeni e). Z hlediska systematického i přes rozšíření množiny povinných osob je toto písmeno zaměřeno na činnost, která se z povahy věci týká auditu, účetnictví a daňového poradenství, jelikož tyto oblasti se prolínají a ve spoustě případů nelze takovýto překryv jednoznačně odlišit. V případě nerozšiřující se množiny osob se původní termín „auditor“ nahrazuje přesnějším „osoba oprávněná provádět auditorskou činnost podle zákona o auditorech“, pro nějž se zavádí legislativní zkratka „auditor“. Tento krok je motivován tím, že v rámci zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o auditorech“), je definován pouze pro účely zákona o auditorech, přičemž AML zákon tento termín bez bližší specifikace či normativního odkazu na zákon o auditorech přebírá. Termín „účetní“ pak není v rámci tuzemského právního řádu dostatečně a jednoznačně vymezen. Z tohoto důvodu se pro jednoznačné určení okruhu povinných osob vážou tyto povinnosti na konkrétní živnosti vázané, jejichž obsah lze chápat, resp. subsumovat pod „odborné vedení účetnictví“, což je význam, který termínu účetní připisuje Slovník spisovného jazyka českého. Tato úprava pak tedy jednoznačně posiluje právní jistotu adresáta normy. Finální úprava „materiálního pojetí“ daňového poradenství pak rozšiřuje stávající množinu, která obsahovala pouze daňové poradce, tj. fyzické osoby, které mají právo vykonávat daňové poradenství podle zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daňovém poradenství“). Na základě V. AML směrnice se rozšiřuje v případě daňového poradenství okruh osob i na „osoby, které se zaváží poskytovat hmotnou pomoc, podporu či poradenství v daňových záležitostech jako hlavní předmět obchodní či profesní činnosti, a to buď přímo, či prostřednictvím jiných osob, s nimiž je uvedená jiná osoba spojená“. Z tohoto pohledu je nutno jako povinnou osobu zařadit též daňově poradenskou společnost (§ 3 odst. 6 zákona o daňovém poradenství), která vykonává daňové poradenství pomocí daňového poradce. Zároveň je zde však nutno vyzdvihnout klíčovou roli právě daňového poradce, který by sám o sobě, byť konkrétní činnost v rámci daňově poradenské společnosti nevykonává podnikatelsky, měl z titulu své aprobace a odbornosti nést osobní odpovědnost za porušení povinností, která způsobí sám a to plně, což se odráží v § 50b AML zákona. Zákon o daňovém poradenství za daňové poradenství považuje poskytování právní pomoci a finančně ekonomických rad ve věcech daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, jakož i ve věcech, které s nimi přímo souvisejí (ke změně terminologie viz důvodová zpráva k části šesté bodu 1). Zároveň v rámci odst. 2 zákon o daňovém poradenství umožňuje výkon daňového poradenství soustavně za účelem zisku i advokátům, auditorům a jiným osobám, jejichž postavení je upraveno zvláštními právními předpisy. Z hlediska této množiny osob pak zůstává neupravený zejména výkon advokacie v oblasti daňového poradenství, neboť ostatní výše vyjmenovaní na základě svých sektorových předpisů daňové poradenství poskytovat nemohou. K případným pochybnostem, zda vůbec lze na základě znění V. AML směrnice subsumovat daňové poradenství pod termín „výkon advokacie“ lze konstatovat, že samotný zákon o advokacii konstatuje, že výkonem advokacie se rozumí poskytování právních služeb advokáty, přičemž právní služby jsou demonstrativně uvedeny jako „zastupování v řízení před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu“. Z tohoto lze jednoznačně dovodit, že hlavním předmětem činnosti advokáta je pak tedy poskytování právní pomoci, nezávisle na oboru, tedy i poskytování právní pomoci a finančně ekonomických rad ve věcech daní, odvodů, poplatků a jiných plateb, jakož i ve věcech, které s nimi přímo souvisejí. Zároveň je podchycena i jakákoliv další množina osob, která se v současnosti či v budoucnosti bude legálně věnovat materiálnímu daňovému poradenství mimo strukturu zákona o daňovém poradenství.

K bodu 12 (§ 2 odst. 1 písm. g) úvodní část ustanovení)

Uvedenou změnou se rozšiřuje okruh činností, ve vztahu ke kterým je notář nebo advokát povinnou osobu, o činnosti, které tato osoba vykonává pro klienta, ale které nepředstavují jednání na jeho účet. Zároveň se aktualizuje terminologie tak, aby byla v souladu se zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“).

K bodu 13 (§ 2 odst. 1 písm. g) bod 1)

Jedná se o zavedení terminologie občanského zákoníku.

K bodu 14 (§ 2 odst. 1 písm. g) bod 2)

Jedná se o zavedení terminologie občanského zákoníku.

K bodu 15 (§ 2 odst. 1 písm. g) bod 3)

Jedná se o zavedení terminologie zákona o obchodních korporacích.

K bodu 16 (§ 2 odst. 1 písm. g) bod 3 a 4)

Vzhledem ke skutečnosti, že pokud nyní notáři a advokáti vykonávali činnosti spadající pod nově vkládaný bod 4, byly nesystematicky řazeny do povinných osob podle písm. h), napravuje se tento stav vložením tohoto bodu. Mezi povinné osoby řazené do písm. h) tak nově budou řazeny pouze jiní podnikatelé, než jsou notáři a advokáti, pokud vykonávají relevantní činnosti. Zároveň se zde zavádí legislativní zkratka, kterou se svěřenskými fondy rozumí nově i jiná právní uspořádání, neboť v souladu s požadavky V. AML směrnice je nezbytné, aby se požadavky, které se vztahují na svěřenské fondy, vztahovaly i na podobná právní uspořádání bez právní osobnosti, založená podle jiného právního řádu se strukturou nebo funkcemi podobnými svěřenským fondům jako je například fiducie, určité druhy Treuhandu či fideicomiso.

K bodu 17 (§ 2 odst. 1 písm. h) úvodní část ustanovení)

V návaznosti na nově zavedenou legislativní zkratku se technicky vypouští slova týkající se jiných právních uspořádání s tím, že věcně rozsah ustanovení zůstává zachován. Dále se rozšiřuje okruh činností, při kterých je osoba uvedení v písm. h) povinnou osobou o činnosti, které mají spočívat v jednáních uvedených v tomto ustanovení.

K bodu 18 (§ 2 odst. 1 písm. h) bod 1)

Změnou v tomto ustanovení se rozšiřují povinné osoby i na subjekty, které zakládají svěřenské fondy, nejen právnické osoby.

K bodu 19 (§ 2 odst. 1 písm. h) bod 2)

Jedná se o zavedení terminologie občanského zákoníku a opět rozšíření činností zakládající status povinné osoby i o činnosti související se svěřenskými fondy.

K bodu 20 (§ 2 odst. 1 písm. h) bod 4)

Terminologie se uvádí do souladu s § 55 zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Pojem evropský regulovaný trh zahrnuje jak regulovaný trh provozovaný na základě povolení ČNB, tak ekvivalentní trh v jiném členském státě, který je uvedený v seznamu regulovaných trhů zveřejňovaných Evropskou komisí.

K bodu 21 (§ 2 odst. 1 písm. h) bod 5)

Jedná se o zavedení terminologie občanského zákoníku.

K bodu 22 (§ 2 odst. 1 písm. i))

Jedná se o transpozici článku 2 odst. 1 pododst. 3 písm. a) V. AML směrnice. Návrh zpřesňuje vymezení povinné osoby tak, aby zahrnovalo i osoby obchodující (zprostředkovávající obchod) s uměleckými díly nebo oprávněné k jejich skladování, a to odkazem na nově konstituovanou přílohu č. 3. Zde jsou pak vymezena umělecká díla, kterých se povinnosti podle AML zákona týkají. Výchozím textem pro určení uměleckých děl relevantních pro AML zákon byla směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty, kde evropský normotvůrce již v příloze č. IX části A tato díla vymezil. Jedná se o narovnání stavu, kdy dosavadní úprava zahrnovala kulturní památky a předměty kulturní hodnoty a nevztahovala by se např. na nová díla (obraz se stane předmětem kulturní hodnoty až v případě, kdy je starší 50 let), což by bylo v rozporu s AML směrnicí, ale i smyslem a účelem této úpravy. Pod uvedené ustanovení AML zákona spadají s ohledem na vymezenou činnost například i umělecké galerie a aukční síně a rovněž osoby, které skladují, obchodují nebo jednají jako zprostředkovatelé v rámci obchodu s uměleckými díly, pokud se tak děje v tzv. svobodných pásmech ve smyslu § 69 zákona č. 242/2016 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, resp. ve smyslu článku 243 a násl. nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie. Samotná směrnice v zásadě rozšiřuje již stávající povinnost osob oprávněných k obchodování s kulturními památkami nebo s předměty kulturní hodnoty a ke zprostředkování takových obchodů, přičemž oproti stávajícímu stavu zavádí spodní hranici 10 000 EUR. Doslovná transpozice této změny by však oproti stávajícímu stavu nedůvodně zmírnila povinnosti těchto osob, jejichž činnost již byla v minulosti na národní úrovni vyhodnocena jako natolik riziková, aby zde žádný spodní limit nebyl uplatňován. Hranice 10.000 EUR se tedy zavádí pouze u obchodování, zprostředkování obchodu s uměleckými díly nebo jejich skladování, kdy by nezavedením spodního limitu došlo k zahrnutí velkého množství předmětů velmi malé hodnoty, což není z hlediska proporcionality právní úpravy ani vzhledem k uplatňování rizikově orientovaného přístupu vhodné ani žádoucí. Povinnosti podle AML zákona (zejména identifikace a kontrola klienta) budou na tyto, stejně jako na všechny ostatní povinné osoby, dopadat i v případě, že jejich klientem bude jiná povinná osoba, ať totožného či jiného typu. Konkrétní provedení těchto povinností v takových případech AML zákon nepředepisuje a záleží vždy na dohodě těchto povinných osob, jakou formou budou naplněny (např. vzájemná výměna AML dotazníků apod.).

K bodu 23 (§ 2 odst. 1 písm. l))

Stávající pojem „virtuální měna“ se nahrazuje pojmem „virtuální aktivum“, k tomu blíže viz důvodová zpráva k § 4 odst. 9, kam se definice virtuálního aktiva přesouvá.

K bodu 24 (§ 2 odst. 1 písm. m))

Jedná se o transpozici čl. 3 odst. 7 písm. d) IV. AML směrnice. Jedná se o zpřesnění stávajícího § 2 odst. 1 písm. h), přičemž se svěřenský správce jednoznačně staví do role povinné osoby, jak je požadováno právem Evropské unie. Zároveň se obdobně jako se zavádí legislativní zkratka u svěřenských fondů, zavádí legislativní zkratka i v oblasti správcovství těchto uspořádání. Tzn. svěřenským správcem se rozumí i osoba v obdobném postavení u právního uspořádání bez právní osobnosti obdobného svěřenskému fondu řídícím se právem jiného státu.

K bodu 25 (§ 2 odst. 2 písm. a))

V souladu s požadavky IV. AML směrnice jsou zde mezi povinné osoby mimo jiné zahrnuti i agenti a distributoři zahraničních platebních institucí a institucí elektronických peněz, které typicky vykonávají činnost prostřednictvím jiné formy usazení, než je pobočka.Zároveň je v § 25a stanovena těmto subjektům povinnost zřídit ústřední kontaktní místo.

K bodu 26 (§ 2 odst. 3)

I nadále platí základní princip, že subjekt je povinnou osobou pouze ve vztahu ke své podnikatelské činnosti. Z tohoto pravidla však existují tři výjimky, které odrážejí skutečnost, že v daných případech z povahy věci není možné, aby šlo o podnikatelskou činnost, přesto je však žádoucí, aby tato činnost byla AML zákonem pokryta. Zaprvé jde o situaci, kdy je povinnou osobou osoba podle § 2 odst. 1 písm. d), tedy právnická osoba, jež není podnikatelem, nicméně poskytuje jako službu některou z činností uvedených v § 2 odst. 1 či provádí obchod v hotovosti v hodnotě alespoň 10 000 EUR. Zadruhé jde o situaci, kdy advokát vykonává advokacii jako společník právnické osoby zřízené za účelem výkonu advokacie. Tato úprava odpovídá koncepci osobní kárné odpovědnosti při výkonu advokacie, kdy je (na rozdíl od ostatních povinných osob) nežádoucí, aby se společník zprostil odpovědnosti za plnění povinností podle tohoto zákona pouze z důvodu, že podnikajícím subjektem je advokátní společnost. Zatřetí jde o situaci, kdy je nástrojem poskytování služeb ve smyslu § 2 odst. 1 písm. h) svěřenský fond.

K přeshraničnímu poskytování služeb platebními institucemi a institucemi elektronických peněz a souvisejícím povinnostem blíže stanovisko EBA ze dne 24. dubna 2019 dostupné na https://eba.europa.eu/documents/10180/2622242/EBA+Opinion+.pdf.

K bodu 27 (§ 2 odst. 4)

Vzhledem k tomu, že podle současného stavu nebylo v oblasti finančních institucí srovnatelně nakládáno s vázanými zástupci k jednotlivým činnostem (např. vázaní zástupci podle zákona o podnikání na kapitálovém trhu), nově se tímto ustanovením vyjímají z okruhu povinných osob vázaní zástupci vykonávající činnosti uvedené v § 2 odst. 1 písm. b) bodech 3, 7 a 8. V tomto ohledu se rozšiřuje výjimka pro vázané zástupce oproti původnímu návrhu o vázané zástupce podle zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Toto pojetí negativního vymezení okruhu povinných osob poskytne vyšší míru právní jistoty pro adresáty normy a předejde výkladovým problémům. Zároveň však bude všem takto vyjmutým vázaným zástupcům zachována informační povinnost podle § 24 AML zákona, aby bylo zachováno oprávnění Úřadu požadovat informace přímo po vázaných zástupcích, nikoliv pouze po zastoupených.

K bodu 28 (§ 3 odst. 1)

Jedná se o legislativně technickou změnu.

K bodu 29 (§ 4 odst. 1)

Při aplikaci stávajícího znění AML zákona dochází často k interpretačním nejasnostem ohledně toho, na jaké činnosti povinné osoby se požadavky tohoto zákona vztahují. Z § 54 odst. 1 vyplývá, že se jedná pouze o činnosti, které jsou předmětem jejich podnikání, nicméně řada povinných osob má další předměty činnosti, které nejsou z hlediska AML/CFT relevantní. V § 4 odst. 1 se proto jednoznačně vymezuje, resp. zpřesňuje a dává najisto stávající převládající výklad, podle kterého se povinnosti vyplývající z tohoto zákona vztahují pouze na ty činnosti povinných osob, pro které jsou povinnými osobami nebo v rámci oprávnění, které v souladu s § 2 AML zákona jejich status povinné osoby zakládá.

K bodu 30 (§ 4 odst. 2)

Při aplikaci stávajícího znění AML zákona dochází často k interpretačním nejasnostem ohledně toho, na jaké činnosti povinné osoby se požadavky tohoto zákona vztahují. Z § 54 odst. 1 vyplývá, že se jedná pouze o činnosti, které jsou předmětem jejich podnikání, nicméně řada povinných osob má další předměty činnosti, které nejsou z hlediska AML/CFT relevantní. V § 4 odst. 2 se proto jednoznačně vymezuje, resp. zpřesňuje a dává najisto stávající převládající výklad, podle kterého se povinnosti vyplývající z tohoto zákona vztahují pouze na ty činnosti povinných osob, pro které jsou povinnými osobami nebo v rámci oprávnění, které v souladu s § 2 AML zákona jejich status povinné osoby zakládá. Navrhované znění dále zpřesňuje definici obchodního vztahu promítnutím aspektu trvání, což je v souladu s čl. 3 odst. 13 IV. AML směrnice. Doplnění znaku trvání do definice obchodního vztahu dopadá například na smlouvy o doplňkovém penzijním spoření, o úschově cenností a o pronájmu bezpečnostní schránky, které budou vždy obchodním vztahem.

K bodu 31 (§ 4 odst. 4)

Problematika transparentnosti vlastnictví je v současné době široce řešena a diskutována nejen v souvislosti s předcházením legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Povinnost zapsat svého skutečného majitele do evidence skutečných majitelů mají všechny právnické osoby zapsané do některého z veřejných rejstříků a všechny svěřenské fondy zapsané do evidence svěřenských fondů. Vzhledem ke skutečnosti, že se tato povinnost nevztahuje pouze na povinné osoby, ale na násobně obsáhlejší množinu subjektů, a přesahuje tak působnost AML zákona, došlo k vyčlenění této problematiky do samostatného zákona (zákon o evidenci skutečných majitelů). Evidence skutečných majitelů vznikla již k 1. lednu 2018 na základě novely zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že právnické osoby zapsané do obchodního rejstříku měly povinnost zapsat svého skutečného majitele do 1. ledna 2019; ostatní právnické osoby zapsané do dalších veřejných rejstříků (včetně svěřenských fondů zapsaných do evidence svěřenských fondů) pak musí svého skutečného majitele zapsat do 1. ledna 2021. Evidenci skutečných majitelů vedou rejstříkové soudy. V. AML směrnice vyžaduje, aby údaje zapisované do evidence skutečných majitelů byly adekvátní, přesné, aktuální a aby s nesplněním této povinnosti byly spojeny účinné, přiměřené a odrazující opatření nebo sankce. Navrhované znění ustanovení tak odkazuje na definici skutečného majitele ve speciálním zákoně, který implementuje příslušný článek V. AML směrnice, a pro účely AML zákona stanoví, že je za skutečného majitele považována i osoba, za kterou se obchod provádí, což je požadavkem čl. 3 odst. 6 IV. AML směrnice. Účelem zjišťování této osoby, označované rovněž jako skutečný majitel transakce, je postihnout situace, kdy je transakce cíleně konstruována takovým způsobem, aby osoby za ní stojící nebyly samy klientem, ani nad ním neměly vlastnické právo nebo kontrolu, nicméně si zachovaly schopnost v konečném důsledku vykonávat rozhodující vliv na provedení transakce, nebo které v konečném důsledku mají z provedené transakce převážný prospěch. Typickým příkladem takové konstrukce je použití tzv. bílých koní ve snaze zakrýt skutečného majitele transakce.

K bodu 32 (§ 4 odst. 5 písm. b) body 2 a 3)

V souladu s požadavky V. AML směrnice je nezbytné, aby se požadavky, které se vztahují na svěřenské fondy, vztahovaly i na podobná právní uspořádání bez právní osobnosti, založená podle jiného právního řádu se strukturou nebo funkcemi podobnými svěřenským fondům jako je například fiducie, určité druhy Treuhandu či fideicomiso. Z důvodu přehlednosti právní úpravy se pro tyto subjekty vložila legislativní zkratka do § 2 odst. 1 písm. g) bodu 4. Nadále tedy bude v zákoně uváděn pouze svěřenský fond.

K bodu 33 (§ 4 odst. 8)

Stávající pojem „virtuální měna“ se nahrazuje pojmem „virtuální aktivum“, k tomu blíže viz důvodová zpráva k § 4 odst. 9, kam se definice virtuálního aktiva přesouvá. Definice povinné osoby poskytující služby s virtuálním aktivem se zpřesňuje tak, aby bylo postaveno na jisto, že do ní nespadají osoby, jejichž činnost se virtuálních měn dotýká jen okrajově, a tedy zjevně nespadá do vymezení povinných osob na základě korektivu obsaženého v § 2 odst. 3. Definice této povinné osoby a virtuálního aktiva je navržena tak, aby jí byl transponován čl. 2 odst. 1 bod 3 písm. g) a h) V. AML směrnice a zároveň aby byla v souladu s vymezením poskytovatele služeb s virtuálními aktivy, obsaženým v Doporučeních FATF.

K bodu 34 (§ 4 odst. 9 a 10)

K odst. 9 Z důvodu zajištění souladu s doporučením FATF č. 15 je definice virtuálního aktiva rozšířena tak, aby zahrnovala i ty případy, kdy je potlačena její platební funkce a naopak je zdůrazněna funkce investiční, jako je tomu v případě různých instrumentů, které se podobají cenným papírům (nebo zaknihovaným cenným papírům, srov. ustanovení § 54 odst. 11), byť jimi s ohledem na účinnou právní úpravu být nemohou. S ohledem na toto rozšíření je nezbytné z definice výslovně vyjmout zaknihované cenné papíry ve smyslu § 525 občanského zákoníku jakož i investiční nástroje ve smyslu § 3 zákona o podnikání na kapitálovém trhu, které mohou rovněž být představovány elektronicky uchovávanou jednotkou způsobilou plnit investiční funkci, přičemž jsou ale v případech, kdy by jinak spadaly pod definici virtuálního aktiva, pokryty jinými povinnými osobami. Zaknihované cenné papíry jsou v současné době podrobeny AML opatřením zprostředkovaně přes povinnou osobu podle § 2 odst. 1 písm. b) bod 1 a investiční nástroje jsou pokryty povinnou osobou podle § 2 odst. 1 písm. b) bod 3 a 4. Z definice virtuálního aktiva jsou také vyloučeny ty instrumenty, které jsou výslovně vyloučeny z působnosti zákona o platebním styku, jako například elektronické stravenky či elektronické vstupenky do bazénu. Tento krok je opodstatněn tím, že v jejich případě nejsou spatřována nepřiměřená rizika z hlediska legalizace výnosů z trestné činnosti či financování terorismu. Jak je uvedeno výše, z definice virtuálního aktiva byly vyňaty prostředky podle § 3 odst. 3 písm. c) bodu 4, a tedy i ty prostředky, které jsou určeny k zaplacení úzce vymezeného okruhu zboží. Takovým prostředkem je i elektronicky uchovávaná jednotka, která je konstruována tak, že za ni lze pořídit pouze jinou elektronicky uchovávanou jednotku způsobilou plnit například platební funkci, a to prostřednictvím tzv. smart contractu, tedy pomocí instrumentu určeného k distribuovanému zaznamenání a výkonu smluvních závazků, za nímž vzhledem k jeho charakteru nestojí konkrétní subjekt, který by bylo možno efektivně podrobit opatřením proti legalizaci výnosů z trestné činnosti. Tato první jednotka by tak bez dalšího nebyla považována za virtuální aktivum, její vydavatel nebo osoba, která by ji prodávala za měnu fiatní by v důsledku toho nebyla považována za osobu poskytující služby spojené s virtuálním aktivem, což by mělo za následek, že by mohla být prostřednictvím této jednotky za využití smart contractu pořizována jednotka druhá, která by již virtuálním aktivem byla, a to zcela mimo dosah AML zákona. Uvedené schéma je možno realizovat například v síti Ethereum. V reakci na to tedy bylo do definice virtuálního aktiva vloženo písmeno b), které do ní zahrnuje jak výše uvedenou první jednotku, tak i takovou jednotku, za kterou by nebylo možno pořídit virtuální aktivum ve smyslu písmena a), ale jinou jednotku obdobnou výše uvedené první jednotce, jejímž účelem by bylo uvedené schéma obohatit o další vrstvu. Vzhledem k výše uvedenému se také mění pojem virtuální „měna“ na virtuální „aktivum“. Definovaný pojem je jednotkou, což neodpovídá zcela významu pojmu měna v českém jazyce, kdy měna je denominátorem jednotky. Měnou se navíc zpravidla rozumí jen měna státem uznaná. Nově zahrnuté nástroje investiční povahy také nejsou měnou v obecném významu slova. Pojem virtuální aktivum se proto jeví jako vhodnější vyjádření tohoto institutu. K odst. 10 Do zákona se zavádí definice skupiny, a to odkazem na zákon o finančních konglomerátech, který obsahuje definici skupiny ve svém § 2 písm. l, jenž transponuje definici skupiny obsaženou v čl. 2 bodu 12 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/87/ES ze dne 16. prosince 2002 o doplňkovém dozoru nad úvěrovými institucemi a dle které je skupinou „seskupení, které se skládá z 1. ovládající osoby, jí ovládaných osob, nebo dalších přidružených osob, nebo 2. ovládající osoby, jí ovládaných osob, dalších přidružených osob, osob propojených s některou z těchto osob vztahem jednotného řízení, nebo osob, u nichž většina členů jejich statutárních, řídících nebo dozorčích orgánů tvoří po většinu účetního období osoby, které jsou ve statutárních, řídících nebo dozorčích orgánech některé z osob uvedených v bodu 1, včetně jakékoliv její podskupiny,“. Ačkoli je na první pohled definice skupiny podle této směrnice a IV. AML směrnice odlišná, je obsah těchto definic shodný, a proto je možné využít tohoto odkazu, čemuž odpovídá i stávající úprava § 39 odst. 2 písm. a) AML zákona.

K bodu 35 (§ 4 odst. 12 a 13)

K odstavci 12 Do zákona se zavádí definice třetí země, zejména za účelem sjednocení roztříštěné úpravy zejména v oblasti formulační. K odstavci 13 Pro účely tohoto zákona se zavádí termín „příslušná profesní komora“. Jedná se o sjednocení terminologie, která se liší napříč jednotlivými ustanoveními a může být pro adresáta normy matoucí. Samotný termín „profesní komora“ je termínem ustáleným, právním řádem používaný pro příslušné orgány stavovských samospráv. Zde je nutno však tento termín vymezit pro účely AML zákona tak, aby bylo zjevné a nezpochybnitelné, že se jedná v případech konkrétních povinných osob o konkrétní orgán stavovské samosprávy.

K bodu 36 (§ 5 odst. 1 písm. a))

Z důvodu snížení administrativní zátěže povinných osob se informace o pohlaví vypouští z identifikačních údajů v těch případech, kdy je zaznamenáno rodné číslo, protože je možné z něj tuto informaci odvodit. V souvislosti s rekodifikací soukromého práva byl dále u podnikající fyzické osoby nahrazen pojem „místo podnikání“ pojmem „sídlo“.

K bodu 37 (§ 5 odst. 1 písm. b))

Dochází ke zpřesnění identifikačních údajů u právnických osob, zejména ve vztahu k jejich statutárním orgánům. Je jednoznačně určeno, že identifikačními údaji právnické osoby pro účely identifikace podle AML zákona se též rozumí údaje ke ztotožnění fyzické osoby, která je členem jejího statutárního orgánu, jejichž rozsah je tak užší než v případě identifikačních údajů podle odstavce 1 písmena a). Zároveň se těmito údaji rozumí též identifikační údaje (obsažené v návětí písm. b) a bodu 1) právnické osoby, která je statutárním orgánem či jeho členem. AML zákon rozlišuje mezi identifikací, při které je nezbytné zjištění, ověření a zaznamenání všech identifikačních údajů uvedených v § 5, a zjištěním a ověřením totožnosti fyzické osoby (v § 5 odst. 1 písm. b) bod 2. a § 9 odst. 2) kdy je povinnost zjistit, ověřit a zaznamenat pouze údaje, které jsou dostatečné z hlediska jednoznačného ztotožnění dané osoby, konkrétně jméno, příjmení, datum narození a místo pobytu, resp. bydliště, což je i v souladu s rozsahem informací, které budou v souladu s návrhem ZESM zaznamenávány do evidence skutečných majitelů (kromě státního občanství, které je ale u klientů i jejich skutečných majitelů zjišťován vždy z důvodu kontroly, zda jeho země původu nespadá mezi rizikové země).

K bodu 38 (§ 5 odst. 1 písm. c))

S ohledem na zavedení legislativních zkratek svěřenský fond a svěřenský správce se uvedená slova vypouští bez věcného dopadu.

K bodu 39 (§ 6 odst. 1 úvodní část ustanovení)

Jedná se o legislativně-technickou úpravu.

K bodu 40 (§ 6 odst. 1 písm. h))

Jedná se o legislativně-technickou úpravu.

K bodu 41 (§ 6 odst. 1 písm. i) a j))

V případě písmene i) se jedná o legislativně-technickou úpravu. U nově doplňovaného písmene j) se pouze přesouvá znak podezřelého obchodu z § 6 odst. 2 do odst. 1 tak, aby bylo ponecháno na uvážení povinné osoby, zda situace, kdy se klient odmítne podrobit kontrole nebo odmítá uvést identifikační údaje osoby, za kterou jedná, souvisí s možným podezřením na praní špinavých peněz nebo financování terorismu.

K bodu 42 (§ 6 odst. 2 písm. a))

Zpřesňuje se v rámci písm. a) znak podezřelého obchodu tak, aby bylo jednoznačně zřejmé, že to, zda jsou vůči dané osobě uplatňovány mezinárodní sankce, je nezbytné zjišťovat nejen u klienta a jeho skutečného majitele, ale v případě klienta právnické osoby nebo svěřenského fondu rovněž u osob v jeho vlastnické a řídicí struktuře. Vlastnickou a řídící strukturou se rozumí struktura vztahů podle zákona o evidenci skutečných majitelů. Nově se do ustanovení doplňuje osoba jednající za klienta nebo se jinak podílející na obchodu, tedy například i protistrana obchodu. Pro naplnění účelu mezinárodních sankcí je nezbytné, aby byla zvýšená pozornost věnována jakémukoliv obchodu týkající se sankcionovaného subjektu.

K bodu 43 (§ 6 odst. 2 písm. c))

Dochází k přesunu úpravy obsažené v tomto ustanovení do odstavce 1.

K bodu 44 (§ 7 odst. 2 písm. c))

Vzhledem k úpravě definice obchodního vztahu v § 4 odst. 2, kde je nyní nově zaveden i prvek trvání, je zřejmé, že smlouva o nájmu bezpečnostní schránky a smlouva o úschově jsou vždy obchodním vztahem. Povinnost identifikovat klienta při uzavření smlouvy o nájmu bezpečnostní schránky nebo smlouvy o úschově tak i nadále trvá, nově však vyplývá z § 7 odst. 2 písm. b).

K bodu 45 (§ 7 odst. 3)

Stanoví se najisto, že se výjimka z obecného pravidla upravujícího okamžik, ke kterému je nejpozději třeba provést identifikaci klienta, nevztahuje na osobu, která je zároveň jak pojistníkem, tak i oprávněnou osobou.

K bodu 46 (§ 8 odst. 1)

Dochází k legislativně-technické reformulaci a zároveň zpřesnění daného ustanovení v tom smyslu, že provádění identifikace je výslovně zakotveno rovněž u klienta, který je svěřenským fondem, případně jiným právním uspořádáním bez právní osobnosti. „Jiná právní uspořádání bez právní osobnosti“ mohou být zřízena podle českého i podle cizího práva, jako například podílové fondy a podfondy dle zákona č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů, fondy obhospodařované penzijní společností – tj. důchodový fond podle zákona č. 426/2011 Sb., o důchodovém spoření, ve znění pozdějších předpisů, a účastnický, popř. i transformovaný fond podle zákona č. 427/2011 Sb., o doplňkovém penzijním spoření, ve znění pozdějších předpisů, nebo zahraniční investiční fond (podle cizího práva) ve formě obdobné podílovému nebo svěřenskému fondu. Toto rovněž představuje naplnění požadavku hodnocení Moneyvalu z 5. kola hodnocení.

K bodu 47 (§ 8 odst. 2 písm. b))

Tato změna je rovněž splněním požadavku z hodnocení Moneyvalu. Zatímco u fyzických osob je výslovně uvedeno, že identifikační údaje budou ověřeny z dokladu totožnosti, což bezpochyby představuje důvěryhodný spolehlivý zdroj, u právnických osob tento požadavek výslovně uveden nebyl. Důvěryhodným zdrojem v kontextu identifikačních údajů právnické osoby jsou zejména veřejné rejstříky. Problematika identifikačních údajů, v případě že členem statutárního orgánu je jiná právnická osoba, je nově přesunuta do § 5 odst. 1 písm. b) bodu 3.

K bodu 48 (§ 8 odst. 2 písm. c))

V případě svěřenského fondu se obdobně jako v případě právnické osoby zjišťují jeho identifikační údaje z dokladu o jeho existenci a dále se podle § 8 odst. 2 písm. a) provede identifikace osoby oprávněné za něj jednat, tedy typicky svěřenského správce. Důvěryhodným zdrojem se rozumí zdroj, který je spolehlivý a nezávislý, jak požaduje článek 13 odst. 1 směrnice. Důvěryhodným dokladem o existenci svěřenského fondu je tak například výpis z evidence svěřenských fondů.

K bodu 49 (§ 8 odst. 3 až 6)

K odstavci 3 Odstavec 3 obsahuje pravidlo upravující provádění identifikace v případě, že klient, který je fyzickou osobou, nejedná sám, ale je zastoupen zákonným zástupcem nebo opatrovníkem. V takovém případě se zastoupený neidentifikuje postupem podle § 8 odst. 2 písm. a) - tento postup se použije pouze na zástupce, který zároveň doloží identifikační údaje zastoupeného, přičemž zákon nestanoví formalizovaná pravidla, podle nichž by toto doložení mělo proběhnout. K odstavci 4 Podle uvedeného ustanovení se výslovně stanoví, že pokud již byl klient identifikován, ale jedná za něj osoba, která dosud identifikována nebyla, musí se též tato osoba podrobit standardní první identifikaci. K odstavci 5 Uvedené ustanovení se mění tak, aby z něj bylo jednoznačně zřejmé, že první identifikace klienta a každé osoby za něj jednající musí být vždy provedena postupem pro první identifikaci výslovně upraveným v AML zákoně, ale při další interakci s klientem nebo jeho zástupcem postačí již ověření vhodným způsobem. Dále se pro odstranění pochybností v tomto případě výslovně vylučuje použití pravidla uvedeného v § 2 zákona o elektronické identifikaci. Podle tohoto pravidla lze elektronickou identifikaci v případě, že právní předpis vyžaduje prokázání totožnosti, provést pouze s využitím kvalifikovaného systému elektronické identifikace ve smyslu tohoto zákona. Takové omezení způsobů elektronické identifikace by pro uvedený účel nebylo vhodné. Je tak na povinné osobě, zda bude vyžadovat ke ztotožnění prostřednictvím elektronické identifikace kvalifikovaný systém nebo jiný instrument.

K odstavci 6 Podle uvedeného ustanovení je osoba jednající za klienta povinna doložit, na základě jakého právního důvodu je oprávněna k jednání za klienta, s výjimkou oprávnění k jednání, které je zjistitelné z veřejného rejstříku. Ustanovení se vztáhne jak na případy podle § 8 odst. 2 písm. b) a c), tak i na situaci podle § 8 odst. 3 a 4.

K bodu 50 (§ 8 odst. 7 a 8)

K odstavci 7 Do tohoto odstavce je přesunuta výjimka původně obsažená v odstavci 4 týkající se klientů zastoupených na základě plné moci, nově se však vztáhne na všechny typy zastoupení. K odstavci 8 Rozšířením uvedeného ustanovení, jež bylo původně obsaženo v odstavci 3, dochází pouze ke zpřesnění, aby bylo zřejmé, u kterých osob spojených s klientem je třeba zjišťovat status politicky exponované osoby a skutečnost, zda vůči těmto osobám nejsou Českou republikou uplatňovány mezinárodní sankce podle zákona o provádění mezinárodních sankcí. Bude se tak jednat o povinnost nejen vůči klientovi, ale rovněž vůči osobě jednající jménem klienta v daném obchodu nebo obchodním vztahu a vůči jeho skutečnému majiteli. V souvislosti s uplatňováním mezinárodních sankcí je třeba toto zjišťovat rovněž u jiných osob ve vlastnické struktuře klienta (neznamená to však, že je nutné zjišťovat všechny fyzické osoby ve vlastnické struktuře klienta). Ačkoliv již ze současné podoby AML zákona vyplývá povinnost zjišťovat status politicky exponované osoby u osoby, která je skutečným majitelem klienta právnické osoby, nepřímo z ustanovení § 54 odst. 8 AML zákona, toto vymezení není povinnými osobami vykládáno jednoznačně, navržená právní úprava tak zvyšuje jejich právní jistotu.

K bodu 51 (§ 8 odst. 9)

Navrhované znění rozšiřuje rozsah údajů a informací, u nichž musí povinná osoba v době trvání obchodního vztahu nebo při dalších obchodech kontrolovat platnost a úplnost. Současné znění AML zákona vyžaduje tuto kontrolu v rámci identifikace pouze u identifikačních údajů, což je z pohledu prevence a smyslu a účelu zákona nedostatečné. Navrhované znění tak stanoví tuto povinnost u všech součástí provádění identifikace, zejména u ověřování, zda klient je či není politicky exponovanou osobou či osobou vůči níž Česká republika uplatňuje mezinárodní sankce podle zákona o provádění mezinárodních sankcí. Tyto informace tak musí povinná osoba pravidelně aktualizovat. Za nejstěžejnější je zde považována povinnost kontrolovat oproti sankčním seznamům všechny osoby, které jsou nějakým způsobem zúčastněny v obchodech nebo v obchodních vztazích. Zároveň se z legislativně-technického hlediska vypouští odkazy na příslušná ustanovení. Četnost a rozsah kontroly se odvíjí od rizikového profilu klienta, čímž se odráží zásada rizikově orientovaného přístupu. Pojem rizikový profil klienta je třeba vykládat tak, že jde o vyjádření rizik s klientem spojených, přičemž jako východisko při jejich dovozování slouží hodnocení rizik podle § 21a. Jedná-li se například o nízkorizikového klienta, pak postačí, aby mezi prováděním dílčích kroků kontroly proběhlo delší časové období, zároveň povinná osoba nemusí vyžadovat předložení dalších dokumentů dokladujících rozhodné skutečnosti, nebo nemusí provádět extenzivní pátrání ve veřejně dostupných zdrojích.

K bodu 52 (§ 8 odst. 10 věta první)

Uvedené ustanovení se zpřesňuje tak, aby bylo zřejmé, že povinnost odhalovat osoby předstírající, že jednají samy za sebe, ačkoli jednají za třetí osobu, se vztahuje nejen na případy, kdy je takto jednáno na základě smluvního, ale i zákonného zastoupení. Dále se provádí legislativně-technická úprava.

K bodu 53 (§ 8 odst. 11)

V souladu s požadavkem Moneyvalu se zde výslovně zavádí povinnost svěřenského správce, pokud uzavírá obchod nebo obchodní vztah jménem svěřenského fondu, o této skutečnosti informovat povinnou osobu. Tato úprava je zároveň úpravou transpoziční, jelikož již IV. AML směrnice ve svém čl. 31 odst. 2 vyžaduje, aby svěřenští správci při navazování obchodního vztahu nebo při provádění jednorázového obchodu sdělili povinné osobě, že jednají jakožto svěřenští správci na účet svěřenského fondu. Vzhledem k § 2 odst. 1 písm. g) bodu 4 se uvedené pravidlo vztáhne i na jiná právní uspořádání bez právní osobnosti.

K bodu 54 (§ 9 odst. 1 písm. a) úvodní část ustanovení)

Uvedený § 9 jako celek je nezbytné upravit z důvodu zapracování požadavků Moneyvalu a požadavků V. AML směrnice k tzv. „hloubkové kontrole klienta“ (CDD - customer due diligence), případně k „zesílené hloubkové kontrole klienta“ (enhanced customer due diligence). Navrhované změny výslovně zakotvují pravidlo, že se povinnost provést kontrolu klienta vztahuje pouze na případy, kdy je zároveň uložena povinnost provést identifikaci klienta, a to s výjimkou národního správce, který identifikaci neprovádí způsobem upraveným v tomto zákoně, ale v příslušném sektorovém předpisu.

K bodu 55 (§ 9 odst. 1 písm. a) bod 2)

Jedná se o legislativně-technickou změnu.

K bodu 56 (§ 9 odst. 1 písm. a) bod 3)

Pro účely AML zákona se zavádí legislativní zkratka pro třetí zemi, která je na základě označení Evropské komise (provedeného prostřednictvím nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2016/1675 ze dne 14. července 2016, kterým se směrnice (EU) 2015/849 Evropského parlamentu a Rady doplňuje o identifikaci vysoce rizikových třetích zemí se strategickými nedostatky, v platném znění) nebo z jiného důvodu považována za vysoce rizikovou, a to vysoce riziková třetí země. Jiným důvodem se rozumí skutečnost, že daná země byla jako vysoce riziková označena Finančním akčním výborem (FATF) ve veřejném prohlášení zveřejněném na jeho internetových stránkách. Zároveň je nutno doplnit, že z hlediska terminologie lze termín AML zákona „osoba usazená“ zaměnit s termínem „země původu“ jak je stanoveno v AML vyhlášce, což je validní i pro 9a odst. 2 písm. a) a b), § 11 odst. 10 a Přílohu č. 2, odst. 1 písm. b).

K bodu 57 (§ 9 odst. 1 písm. a) body 4 až 6)

Zakotvuje se povinnost kontroly klienta v případě, že je klient jednorázového obchodu identifikován postupem podle § 11 odst. 7 AML zákona, a to bez ohledu na výši částky, které se obchod týká. Důvodem je skutečnost, že daný postup distanční identifikace je spojen se zvýšeným rizikem zneužití identity a následně, že v případě převzetí identifikace je zde vyšší riziko zneužití pro účely praní peněz či financování terorismu, což potvrzují i závěry Národního hodnocení rizik. Z důvodu odstranění výkladových nejasností se v bodu 5 výslovně stanovuje povinnost kontroly klienta ze strany provozovatelů hazardních her při obchodu v hodnotě 2 000 EUR, pokud se jedná o obchod mimo obchodní vztah, v rámci obchodního vztahu se tento limit neuplatňuje.

Dále se stanoví povinnost provádět kontrolu klienta v případě, že obchod spočívá v převodu peněžních prostředků v hodnotě 1 000 EUR nebo vyšší, což odpovídá čl. 11 písm. b) bod ii AML směrnice a Doporučení FATF č. 16. Již v současnosti je většina situací podřaditelných pod tento nový bod pokryta povinností provádět kontrolu klienta, a to na základě skutečnosti, že převod peněžních prostředků ve výše uvedeném smyslu typicky probíhá prostřednictvím účtu, a povinnost provádět kontrolu klienta se tak na něj vztáhne na základě § 9 odst. 1 písm.

b) ve spojení s § 7 odst. 2 písm. b) a s § 54 odst. 7 písm. a). V některých případech však převod může proběhnout i bez použití účtu - tak tomu je například v případě poukazování peněz ve smyslu § 3 odst. 1 písm. f) zákona o platebním styku. K výše uvedenému je nutné dodat, že v případě prodeje zboží formou dražby je možné kontrolu klienta v plném rozsahu provést až poté, kdy se obchod příklepem uskuteční.

K bodu 58 (§ 9 odst. 1 písm. b))

Jedná se o legislativně technickou změnu.

K bodu 59 (§ 9 odst. 1 písm. c))

Jedná se o legislativně-technickou změnu.

K bodu 60 (§ 9 odst. 1 písm. d))

Jedná se o legislativně-technickou změnu v souvislosti s přesunem tohoto ustanovení do písmene b).

K bodu 61 (§ 9 odst. 2 písm. a))

Uvedené ustanovení je nezbytné upravit z důvodu zapracování požadavků Moneyvalu. Tato povinnost je stanovena v Doporučení 10 FATF, které stanoví, že v rámci kontroly klienta by měly povinné osoby porozumět povaze podnikatelské činnosti svého klienta. Tato povinnost samozřejmě nastupuje pouze v těch případech, kdy klient provozuje podnikatelskou činnost.

K bodu 62 (§ 9 odst. 2 písm. b))

U zjišťování skutečného majitele v rámci kontroly klienta dochází pouze ke zpřesnění, že povinná osoba ověří skutečného majitele vždy alespoň z evidence skutečných majitelů nebo obdobného registru, zároveň však nesmí spoléhat pouze na tento zdroj informací, a musí jej doplnit o ještě o zdroj další, což vyžaduje čl. 30 odst. 8 AML směrnice. Při volbě tohoto zdroje povinná osoba zohlední rizikově orientovaný přístup. Za důvěryhodný zdroj lze považovat zejména výpis z registru či databáze vedené státním orgánem nebo veřejnou listinu (např. notářský zápis). Prohlášení klienta ve většině případů za důvěryhodný zdroj považovat nelze. Pokud to je objektivně jediný zdroj informací o skutečném majiteli, je na povinné osobě, aby na základě rizikově orientovaného přístupu zhodnotila, zda je na místě s klientem odmítnout uskutečnit obchod či uzavřít obchodní vztah, nebo zda ho minimálně zařadit do kategorie se zvýšeným rizikem.

K bodu 63 (§ 9 odst. 2 písm. c))

Ustanovení představuje transpozici článku 14 odst. 1, článku 13 odst. 1 písm. b) a článku 30 odst. 8 AML směrnice a rovněž o naplnění požadavku Moneyvalu. Vlastnickou strukturou se rozumí struktura vztahů ve smyslu § 2 písm. f) návrhu zákona o evidenci skutečných majitelů, tedy vztahy, jejichž prostřednictvím skutečný majitel uplatňuje koncový vliv nebo získává prospěch. Řídicí strukturou se rozumí statutární orgány.

Za běžných okolností je účelné zjišťovat statutární orgány do tzv. druhé úrovně, tedy v rozsahu všech statutárních údajů klienta (pokud jsou tito právnickou osobou, tak i jejich statutárních orgánů) a statutárních orgánů ovládajících právnických osob. Zjišťování řídící a vlastnické struktury požaduje čl. 13 odst. 1 písm. b) V. AML směrnice rovněž v případě svěřenských fondů. V takovém případě bude typicky řídící struktura spořívat v osobě svěřenského správce a vlastnická struktura v osobě obmyšleného.

K bodu 64 (§ 9 odst. 3 věta první)

Staví se najisto, že při provádění všech úkonů kontroly klienta podle § 9 odst. 2 je nutné uplatňovat zásadu rizikově orientovaného přístupu, který vede k lepší alokaci zdrojů a v konečném důsledku k posílení účinnosti kontroly klienta jako celku, coby nezbytného předpokladu k odhalení podezřelého obchodu. Nicméně rizikově vážený přístup může ovlivnit pouze rozsah jednotlivých součástí kontroly klienta a způsob jejího provedení, nesmí však vést k tomu, že by některé z prvků kontroly klienta, uvedených v § 9 odst. 2, nebyly provedeny vůbec. Uvedenou změnou se rovněž zajistí transpozice čl. 30 odst. 8 V. AML směrnice, který vyžaduje, aby povinné osoby nespoléhaly při zjišťování skutečného majitele pouze na evidenci skutečných majitelů, přičemž tento požadavek má být naplněn za použití rizikově orientovaného přístupu. Na základě zjištěného nízkého rizika tak lze jako na další zdroj vedle evidence skutečných majitelů spoléhat například i na prohlášení zástupce klienta, naopak při zvýšeném riziku je nutno provádět vlastní šetření v otevřených zdrojích nebo si vyžádat dodatečné podklady od zástupce klienta k potvrzení skutečnosti, že zápis v evidenci skutečných majitelů odpovídá aktuálnímu stavu.

K bodu 65 (§ 9 odst. 6 písm. b))

V ustanovení § 9 odst. 6 písm. b) se zohledňuje § 2 odst. 1 písm. g) bod 4.

K bodu 66 (§ 9 odst. 6 písm. c))

Změna v bodu 1 reflektuje doporučení FATF č. 10, které požaduje, aby u rizikových oprávněných ze životního pojištění byla zjišťována totožnost skutečného majitele. Změnou v bodu 4 se transponuje čl. 13 odst. 5 druhý pododstavec IV. AML směrnice. Dále jsou do celého ustanovení provedeny legislativně-technické změny. Ustanovení vypouští pojem „právní uspořádání bez právní osobnosti“ ve prospěch pojmu „svěřenský fond“. V souladu s § 2 odst. 1 písm. g) bodem 4 se na jiná právní uspořádání bez právní osobnosti použijí ustanovení o svěřenském fondu. Změna v návětí zohledňuje skutečnost, že svěřenský fond není osobou. V případě § 9 odst. 6 písm. c) bodu 5 je třeba se při určení toho, jaká právnická osoba či svěřenský fond je spojen se zvýšeným rizikem, což je úkon podřaditelný pod pojem kontroly klienta, držet hodnocení rizik podle § 21a.

K bodu 67 (§ 9a)

České republice bylo ze strany Moneyvalu dlouhodobě vytýkáno, že AML zákon nestanoví povinným osobám povinnost uplatňovat opatření zesílené hloubkové kontroly klienta v situacích popsaných v příloze č. 2 k AML zákonu. Ačkoliv současné znění AML zákona v ustanovení týkajícím se standardní kontroly klienta obsahuje veškerá opatření, která jsou směrnicí vyžadována pro zesílenou hloubkovou kontrolu klienta, a rovněž nechává na úvaze povinných osob, aby tato opatření uplatňovala v potřebném rozsahu v závislosti na typu klienta, obchodního vztahu, produktu nebo obchodu, výslovné zakotvení zesílené hloubkové kontroly klienta v případech vyššího rizika legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu v AML zákoně chybí. Z toho důvodu navrhovaná novela zesílenou hloubkovou kontrolu klienta nově zakotvuje. Avšak s přihlédnutím k terminologii, kterou AML zákon používá, je tento institut pojmenován jako „zesílená identifikace a kontrola klienta“. Materiálně tato opatření zasahují jak do procesu identifikace klienta, tak do procesu kontroly klienta. Zároveň je nutno zmínit, že se nejedná o samostatný institut, nýbrž o dílčí součásti identifikace a kontroly klienta. V prvním odstavci je uplatňování zesílené hloubkové kontroly ponecháno na vlastním hodnocení rizik povinné osoby, druhý odstavec již taxativně zakotvuje případy, kdy je nutné uplatnit tato opatření vždy (při vzniku a v průběhu obchodního vztahu s osobou usazenou ve vysoce rizikové třetí zemi, při transakci související s vysoce rizikovou třetí zemí a při uskutečnění obchodu či uzavírání obchodního vztahu s politicky exponovanou osobou). Souvislost s vysoce rizikovou třetí zemí je dána v případě jakéhokoliv napojení obchodu, resp. obchodního vztahu nebo transakce, na vysoce rizikovou třetí zemi. Souvislost může být dána jak prostřednictvím osoby klienta (např. trvalý nebo přechodný pobyt v takové zemi), tak prostřednictvím předmětu obchodu (např. předmět obchodu pocházející z takové země, finanční prostředky zasílané z/do takové země) či jakoukoliv jinou vazbou na takovou zemi. Uvedené situace jsou V. AML směrnicí výslovně označeny za případy s vyšším rizikem a je od členských států vyžadováno, aby od povinných osob v těchto případech vyžadovaly uplatnění opatření zesílené hloubkové kontroly klienta. Tato opatření jsou pak uvedena v odstavci 3, přičemž rozsah provádění těchto opatření je nutno provést alespoň v rozsahu stanoveném odstavcem 4. V případě konkrétních situací uvedených v odst. 2 je vynechání některého opatření možné pouze v případě jeho neaplikovatelnosti, tedy například u písm. c) v případě obchodu uskutečněného mimo obchodní vztah. Rozsah zesílené identifikace a kontroly (např. množství a kvalita dokumentů a informací podle a) a b)), však záleží vyhodnocení rizikovosti konkrétního klienta a obchodu.

K bodu 68 (§ 10 odst. 2 písm. a))

Z důvodu odstranění výkladových nejasností se mění formulace uvedeného ustanovení, aby výslovně odrážela požadavek na uvedení povinné osoby, pro kterou se identifikace provádí, ve veřejné listině o identifikaci.

K bodu 69 (§ 10 odst. 3)

Současné znění AML zákona umožňuje v případě zprostředkované identifikace klienta jeho identifikaci u notáře nebo u kontaktního místa veřejné správy s tím, že klient je následně povinen listinu o identifikaci doručit v listinné podobě povinné osobě. Tento postup je však nepraktický především v případě, že tato listina má být následně doručována prostřednictvím provozovatele poskytujícího poštovní služby do zahraničí (v případě zahraničních povinných osob). Z toho důvodu má navrhovaná novela umožnit, aby kontaktní místo veřejné správy nebo notář na žádost klienta nebo povinné osoby zaslalo listiny o identifikaci do datové schránky povinné osoby ve smyslu zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů. Dojde tak ke zjednodušení a zrychlení procesu zprostředkované identifikace klienta ve vztahu k povinným osobám.

K bodu 70 (nadpis § 11)

Napravuje se nedostatek současného nadpisu, který zavádějícím způsobem reprezentoval pouze jednu ze dvou oblastí úpravy § 11.

K bodu 71 (§ 11 odst. 1 úvodní část ustanovení)

V úvodní části ustanovení se provádí legislativně technická změna vedená záměrem zvýšit srozumitelnost stávající úpravy, aby bylo zřejmé, že se povinnost zjistit vlastnickou a řídící strukturu klienta vztahuje pouze ke klientovi, nikoli k jeho skutečnému majiteli. Dále se v souladu s doporučením FATF č. 17 navrhuje výslovně stanovit, že převzetí identifikace a některých úkonů kontroly klienta je přípustné pouze v případě, že povinná osoba, od které jsou tyto úkony přebírány, je provedla v souvislosti se vznikem obchodního vztahu. Musí se přitom jednat o obchodní vztah ve smyslu materiální definice v § 4 odst. 2, převzetí identifikace tak není možné, pokud se jednání jen považuje za obchodní vztah na základě nevyvratitelné právní domněnky (srov. § 54 odst. 7). Požadavek obchodního vztahu vyplývá ze skutečnosti, že v případě obchodního vztahu má daná povinná osoba možnost provádět kontrolu po delší časový úsek, v důsledku čehož je lépe obeznámena se svým klientem. Delší časové období rovněž zvyšuje pravděpodobnost odhalení nesrovnalostí při procesu identifikace, jakož i obdobné nedostatky ve vztahu ke zjištění vlastnické a řídící struktury a totožnosti skutečného majitele klienta.

K bodu 72 (§ 11 odst. 1 písm. b))

Jedná se o legislativně technickou změnu.

K bodu 73 (§ 11 odst. 2)

Provádí se legislativně technická změna vedená záměrem zvýšit srozumitelnost stávající úpravy, aby bylo zřejmé, že se povinnost zjistit vlastnickou a řídící strukturu klienta vztahuje pouze ke klientovi, nikoli k jeho skutečnému majiteli.

K bodu 74 (§ 11 odst. 3)

Ustanovení § 11 odst. 3 přesně a výslovně stanoví získávání informací o identifikaci klienta, účelu a zamýšlené povaze obchodního vztahu, vlastnické a řídící struktuře klienta a totožnosti skutečného majitele a kopií dokumentů tyto informace dosvědčujících. Povinná osoba musí těmito informacemi disponovat nejpozději v okamžiku vzniku obchodního vztahu. Jedná-li se o obchod, který se má uskutečnit mimo obchodní vztah, musí tento okamžik předcházet jeho provedení. V případě kopií dokumentů postačí, pokud bude mít daná povinná osoba zajištěno jejich bezodkladné předání na její žádost. Požadavek na explicitní úpravu byl vznesen ze strany hodnotitelů Moneyvalu v závěrečné zprávě z 5. kola hodnocení v části týkající se kritéria a) a b) doporučení č. 17.

K bodu 75 (§ 11 odst. 4 věta druhá)

Provádí se legislativně-technická změna vedená záměrem zvýšit srozumitelnost stávající úpravy, aby bylo zřejmé, že se povinnost zjistit vlastnickou a řídící strukturu klienta vztahuje pouze ke klientovi, nikoli k jeho skutečnému majiteli, byť z povahy věci skutečný majitel, který je vždy fyzickou osobou, řídící ani vlastnickou strukturu nemá.

K bodu 76 (§ 11 odst. 5)

Všem povinným osobám se zpřístupňuje možnost provádět identifikaci a vybrané úkony kontroly klienta prostřednictvím třetích osob. Rovněž se navrhuje výslovně stanovit, že povinné osobě vzniká odpovědnost za výsledek této činnosti. Je na povinné osobě, aby řádně vybrala tuto třetí osobu a aby průběžně sledovala kvalitu jí poskytované služby.

K bodu 77 (§ 11 odst. 6 věta první)

Provádí se legislativně-technická změna vedená záměrem zvýšit srozumitelnost stávající úpravy, aby bylo zřejmé, že se povinnost zjistit vlastnickou a řídící strukturu klienta vztahuje pouze ke klientovi, nikoli k jeho skutečnému majiteli, byť z povahy věci skutečný majitel, který je vždy fyzickou osobou, řídící ani vlastnickou strukturu nemá.

K bodu 78 (§ 11 odst. 7)

Navrhuje se značné rozšíření možnosti provedení identifikace metodou podle stávajícího § 11 odst. 7. Podle navrhované úpravy ji budou moci nově uplatnit všechny povinné osoby, a to i pro jiné účely, než je poskytnutí finančních služeb. Pro větší srozumitelnost se nově zvlášť upravuje postup pro situace, kdy je klientem fyzická osoba, právnická osoba nebo svěřenský fond. I přes nově zavedená bezpečnostní opatření zůstává tato metoda sama o sobě spojena se zvýšenými riziky a není proto vhodná pro použití v případě rizikových produktů nebo klientů. K písmenu a) Prvním krokem k uskutečnění identifikace touto metodou je, v případě, že klient je fyzickou osobou (ať již jedná sám za sebe, nebo jedná-li za něj zástupce), že tento klient zašle povinné osobě kopii svého průkazu totožnosti ve smyslu § 4 odst. 6 a za určitých okolností vyplývajících z písmene g) také kopii jednoho podpůrného dokladu. Typ vyžadovaného podpůrného dokladu určí povinná osoba na základě hodnocení rizik, přičemž přípustné jsou i ty podpůrné doklady, jež neobsahují identifikační údaje v takovém rozsahu jako průkaz totožnosti. Podpůrný doklad by však měl obsahovat vyobrazení držitele. V úvahu přicházejí například řidičský průkaz, zaměstnanecký průkaz nebo průkaz studenta. Důvodem, proč je v zákoně povinnost požadovat podpůrný průkaz stanovena, je znesnadnění zneužití ztraceného nebo ukradeného průkazu totožnosti a rovněž znesnadnění padělání samotných průkazů nebo jejich elektronických kopií, kdy k jejich padělání musí pachatel vynaložit dvojnásobný objem práce. Kopie průkazu totožnosti a případně také podpůrného dokladu představují první ze dvou na sobě nezávislých zdrojů, ze kterých jsou čerpány identifikační údaje. Od druhého zdroje, kterým jsou identifikační údaje zaznamenané úvěrovou institucí, jež vede účet klienta, a které povinná osoba v omezeném rozsahu získá prostřednictvím kontrolní platby podle písmene f), se tento zdroj liší ve dvou směrech. Zaprvé jde o to, že s ohledem na možnost padělání dokladu a pozměnění jeho kopie představuje zdroj s omezenou důvěryhodností. Druhý rozdíl spočívá v tom, že identifikační údaje z tohoto zdroje jsou povinné osobě dostupné v daleko širším rozsahu, než je tomu u údajů zaznamenaných úvěrovou institucí, jež jsou povinné osobě dostupné typicky pouze v rozsahu zahrnujícím jméno klienta. Vzhledem k nedostatkům spojeným s těmito zdroji bude muset povinná osoba nastavit své vnitřní procesy, zejména ty, které se týkají kontroly klienta, tak, aby byla rizika plynoucí z těchto omezení dostatečně zmírněna. Je-li klientem právnická osoba nebo svěřenský fond, dojde v této fázi k zaslání dokladu o existenci této entity a jejích identifikačních údajů. K písmenu b) Je-li klientem právnická osoba nebo svěřenský fond či fyzická osoba, za kterou někdo jedná, dojde k odeslání kopií dokladů i tohoto zástupce, a to v režimu písmene a) bodu 1, s tím, že je vzhledem k podmínkám uvedeným v písmenu g) nutno podpůrný doklad zaslat vždy. Dále se zasílá doklad prokazující zástupčí oprávnění. K písmenu c) Dalším krokem je, že povinná osoba zaznamená obdržené identifikační údaje a ověří, zda korespondují se zaslanými dokumenty, a zda tyto dokumenty nevykazují známky padělání nebo pozměnění. Podmínkou dálkové identifikace je, že povinná osoba nemá pochybnosti o skutečné totožnosti klienta nebo osoby, která za něj jedná. Pokud by povinná osoba takové pochybnosti měla, pak je pro uskutečnění obchodu nezbytné provést identifikaci jiným způsobem podle tohoto zákona. K písmenu d) Další podmínkou je uzavření smlouvy mezi povinnou osobou a klientem, jejíž obsah bude zachycen v textové podobě. Návrh se v tomto směru inspiroval úpravou použitou v občanském zákoníku, v souladu s jeho § 1819 bude tedy textová podoba zachována tehdy, pokud bude možné obsah smlouvy uchovat a opakovaně zobrazovat. Požadavek na písemnou formu smlouvy byl vypuštěn z důvodu možných problémů jejího naplnění v oblasti e-commerce, kdy by s ohledem na možné nejasnosti výkladu pojmu „elektronický podpis“ mohlo dojít k tomu, že by byla naplněna pouze konkludentní forma. K písmenu e) Prokázání skutečnosti, že je platební účet, prostřednictvím kterého byla kontrolní platba provedena, veden u úvěrové instituce na jméno klienta, je zcela zásadní. Pokud by povinná osoba nevěděla, na čí jméno je daný účet veden, nemohla by z kontrolní platby zjistit jméno klienta, a byla by zcela odkázaná pouze na údaje získané podle písmena a) bodu 1. Zde je proto nutné trvat na skutečně hodnověrném prokázání, v úvahu proto připadají zejména elektronické výpisy dotyčné úvěrové instituce opatřené prvkem zajišťujícím integritu a původ dokumentu nebo služba informování o platebním účtu ve smyslu § 2 odst. 1 písm. l) zákona o platebním styku, případně jiné hodnověrné způsoby prokázání existence takového účtu. Využije-li klient platební službu informování o platebním účtu nebo službu nepřímého dání platebního příkazu, může poskytovatel těchto služeb v některých případech získat informaci o existenci platebního účtu vedeného na jméno klienta již z informací, které mu poskytne úvěrová instituce vedoucí platební účet v rámci umožnění přístupu k účtu jménem klienta. Ve většině případů však lze existenci účtu vedeného na jméno klienta hodnověrně prokázat i prostřednictvím informací doprovázejících kontrolní platbu podle písmene f). Provedením této platby pak bude najednou splněna jak podmínka podle § 11 odst. 7 písm. e), tak podmínka podle § 11 odst. 7 písm. f), a to bez nutnosti jakékoli další aktivity ze strany klienta, samozřejmě pouze za předpokladu, že součástí informací doprovázejících kontrolní platbu je údaj o jménu klienta a o úvěrové instituci, u níž je veden účet, prostřednictvím kterého byla tato platba provedena. K písmenu f) Posledním krokem je provedení platby ze smlouvy vymezené v písmenu e). Hlavním účelem této platby je ověření, zda existuje vazba mezi disponentem účtu a klientem, který je fyzickou osobou, nebo osobou, která jedná za klienta, který je právnickou osobou nebo svěřenským fondem. Aby bylo ověření této vazby posíleno, navrhuje se zavedení dvou změn oproti stávající úpravě. Tou první je podmínka, že platba musí být provedena ve směru od klienta k povinné osobě. Tím se vylučuje riziko, že na straně klienta dojde k přehlédnutí nebo ignoraci příchozí kontrolní platby.

K písmenu g) Druhou změnou je požadavek na to, aby klient, který je fyzickou osobou, nebo fyzická osoba, jež je disponentem účtu klienta, který je právnickou osobou nebo svěřenským fondem, uvedl do zprávy pro příjemce informaci o účelu identifikace a označení povinné osoby, přičemž obsah tohoto pojmu je totožný s pojmem uvedeným v § 10 odst. 2 písm. a) AML zákona, a aby tyto informace doplnil svým jménem a příjmením, tedy prostým elektronickým podpisem. Celá zpráva pro příjemce tak může mít například následující podobu: „otevření běžného účtu u banky B, Jan Novák“. Tímto opatřením by mělo dojít k omezení počtu případů zneužití dané metody distanční identifikace, kdy útočník zneužije skutečnosti, že klient neví, že platba nemá hospodářský charakter, nebo že si je toho naopak vědom, ale domnívá se, že se identifikuje vůči jiné osobě, která třeba ani není povinnou osobou ve smyslu AML zákona. Tato podmínka je formulována tak, že se uplatní pouze tehdy, umožňuje-li využitý platební systém zaslání zprávy pro příjemce. Skutečnost, že tuto funkci nenabízí, tedy sama o sobě nepovede k nemožnosti využití této formy identifikace, na druhou stranu bude její absence zvyšovat míru vystavení riziku zneužití identity, což bude v konečném důsledku vzhledem k § 11 odst. 9 limitovat okruh obchodů nebo obchodních vztahů, kdy bude možné se spoléhat na tuto formu identifikace. V souladu s rizikově orientovaným přístupem se v případě, že je klientem fyzická osoba, odůvodňuje to hodnocení rizik povinné osoby podle § 21a a kontrolní platbu doprovází tato informace, vypouští povinnost zasílání podpůrného dokladu.

K bodu 79 (§ 11 odst. 8)

K úvodní části ustanovení Jedná se o zpřesnění, resp. umožnění užití úpravy § 11 odst. 8 svěřenským fondům. Zároveň se, vzhledem k faktu, že kvůli právní povaze svěřenského fondu nelze jednat jeho jménem, upravuje adekvátním způsobem společné návětí. Stejně jako v případě § 8a je ustanovení formulováno tak, aby bylo zřejmé, že je takto možno nahradit pouze postup podle § 8 odst. 1 a § 8 odst. 2 písm. a), tedy dílčí kroky tvořící součást celého procesu identifikace. Jinými slovy je i nadále nutné provést kroky například podle § 8 odst. 3, 4 nebo 6. K písmeni a) Identifikace pomocí služeb vytvářejících důvěru je explicitně upravena v AML zákoně již dnes, a to v jeho § 11 odst. 8. Její princip spočívá v tom, že klient, který má být identifikován, sdělí povinné osobě své identifikační údaje ve smyslu § 5 AML zákona a opatří je kvalifikovaným elektronickým podpisem. Vzhledem k tomu, že ze samotného kvalifikovaného certifikátu není možné zjistit všechny identifikační údaje v rozsahu požadovaném AML zákonem, a dokonce lze říci, že z něj není možné ani ověřit totožnost podepisujícího, požaduje současná právní úprava, aby povinná osoba získala chybějící identifikační údaje od kvalifikovaného poskytovatele služeb vytvářejících důvěru, který daný certifikát vydal a který je v souvislosti s tím musel i zaznamenat. Toto ověření může nabývat formu přímého dotazu povinné osoby na poskytovatele, v úvahu však rovněž přichází ověření z dokumentu vydaného tímto poskytovatelem, který přiřazuje identifikační údaje k danému certifikátu a který je opatřen jeho platnou kvalifikovanou elektronickou pečetí, obdobně, jako je to uvedeno v písmenu b). Poskytovatel služeb vytvářejících důvěru však nemá povinnost s povinnou osobou spolupracovat.

Z praxe se ukázalo, že stávající podoba § 11 odst. 8 není pro své adresáty dostatečně srozumitelná, návrh proto oproti stávajícímu znění volí konkrétnější formulace. K písmeni b) Oproti stávající úpravě se navrhuje přidání možnosti získat chybějící identifikační údaje místo od kvalifikovaného poskytovatele služeb vytvářejících důvěru z dokumentu vydaného orgánem veřejné moci, který je přiřazuje k danému kvalifikovanému certifikátu a který je opatřen jeho platnou kvalifikovanou elektronickou pečetí. V České republice však takový dokument v současné době vydáván není a navrhovaná úprava nezakládá povinnost jej vydávat. K písmeni c) Jedná se o legislativně-technickou změnu.

K bodu 80 (§ 11 odst. 9 věta druhá)

Navrhuje se zpřesnit formulaci užitou v tomto ustanovení. Nic to však nemění na skutečnosti, že postupy podle § 11 odst. 1, 2 a 5 až 8 představují způsoby identifikace a kontroly klienta, které jsou méně spolehlivé než provedení identifikace za fyzické přítomnosti klienta nebo osoby za něj jednající, což stávající znění vyjadřuje. Nižší spolehlivost metody identifikace podle § 11 odst. 7 se odráží i v novém znění § 9 odst. 1 písm. a) bodu 4, které ukládá povinnost provádět vždy kontrolu klienta identifikovaného touto cestou. V tomto směru mezi jednotlivými výše uvedenými postupy existují rozdíly. Míra vhodnosti jejich uplatnění se odvíjí od faktorů vztahujících se jak ke klientovi, tak i k danému produktu. V souladu s rizikově orientovaným přístupem se povinné osobě nabízí větší flexibilita, na druhou stranu jsou v souvislosti s tím na ni kladeny vyšší nároky na posouzení rizik. Povinná osoba posoudí zejména rizika spočívající ve zneužití identity a nedostatečně provedených úkonů kontroly klienta. První skupina rizik se nejvýznamněji projevuje u § 11 odst. 7, kdy je zásadně vždy nezbytné nasadit doplňková bezpečnostní opatření. Druhá skupina závisí jak na výběru konkrétní osoby, která dané úkony provede, ale i na tom, do jaké míry samotná absence bezprostředního jednání povinné osoby s klientem ohrožuje schopnost odhalení podezřelého obchodu.

K bodu 81 (§ 11 odst. 10 věta druhá)

První změna uvádí text do souladu s terminologií § 74 zákona o obchodních korporacích tak, aby mezi dceřinými osobami byla výslovně zahrnuta i družstva. Druhá změna představuje legislativně-technickou změnu v reakci na vymezení tzv. třetí země.

K bodu 82 (dosavadní nadpis § 12)

Ruší se nadpis, který přestává odpovídat obsahu ustanovení.

K bodu 83 (§ 12 odst. 2 až 6)

K odstavci 2 Navrhuje se výslovně stanovit, že v případech podle § 11 odst. 1, 2 a 6 lze přebrat pouze identifikaci provedenou za fyzické přítomnosti identifikované osoby, nebo identifikaci podle § 8a provedenou pomocí kvalifikovaného systému elektronické identifikace. Tento požadavek je opodstatněn potřebou zajištění vysokého standardu provedení tohoto úkonu, jakož i potřebou eliminace rizik spojených s řetězením přebírání. Tato podmínka bude splněna, ať už bude fyzická identifikace provedena na začátku při vzniku obchodního vztahu, ale i v jeho průběhu.

K odstavci 3 Uvedená modifikace obecného postupu identifikace podle § 11 odst. 7, kterou mohou využít poskytovatelé služby informování o platebním účtu nebo služby nepřímého dání platebního příkazu, vychází ze zvláštní povahy těchto služeb. K jejich poskytnutí je na základě § 223 s § 225 zákona o platebním styku nezbytné silné ověření klienta, stejně jako tehdy, přihlašuje-li se klient například ke svému internetovému bankovnictví nebo dává-li příkaz k provedení platby. Přímo použitelným předpisem Evropské unie, kterým se doplňuje směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2366 a upravují se společné a bezpečné otevřené standardy komunikace, je nařízení Komise v přenesené pravomoci č. 2018/389 ze dne 27. listopadu 2017, kterým se doplňuje směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2366, pokud jde o regulační technické normy týkající se silného ověření klienta a společných a bezpečných otevřených standardů komunikace. Z tohoto důvodu je podmínka uvedená v § 11 odst. 7 písm. f), spočívající v provedení platby z účtu vedeného na jméno klienta u úvěrové instituce, jejímž hlavním účelem je ověření, zda existuje vazba mezi disponentem účtu a klientem, který je fyzickou osobou, nebo osobou, která jedná za klienta, který je právnickou osobou nebo svěřenským fondem, nadbytečná, protože tento účel je naplněn již silným ověřením dané fyzické osoby. Z povahy věci pak vyplývá, že není možné podvodné vylákání první platby, a proto je nadbytečné trvat na kroku podle § 11 odst. 7 písm. g), jenž plní varovací funkci tomuto bránící. Z tohoto důvodu je rovněž možné, aby tehdy, je-li klient fyzickou osobou a je-li to odůvodněno v hodnocení rizik poskytovatele, nedošlo k zaslání kopie podpůrného dokladu ve smyslu § 11 odst. 7 písm. a) bodu 1, obdobně, jako je tomu v případě použití obecného postupu podle § 11 odst. 7. Pro vyloučení případných nedorozumění je třeba osvětlit, proč nebyly podmínky podle § 11 odst. 7 písm. e) a g) v ustanovení § 12 odst. 3 explicitně vyloučeny, jako tomu je v případě podmínky podle § 11 odst. 7 písm. f). Vyloučení podmínky podle § 11 odst. 7 písm. f) je navázáno na předpoklad, že poskytovatel služby informování o platebním účtu nebo služby nepřímého dání platebního příkazu prostřednictvím vyhrazeného rozhraní získal informaci o existenci platebního účtu vedeného na jméno klienta u úvěrové instituce nebo u zahraniční úvěrové instituce působící na území členského státu Evropské unie nebo státu tvořícího Evropský hospodářský prostor. Je-li tento předpoklad splněn, pak je splněna rovněž podmínka podle § 11 odst. 7 písm. e). Podmínka podle § 11 odst. 7 písm. g) je z povahy věci navázána na kontrolní platbu, a proto není-li vyžadováno provedení této platby, pak její uplatnění nepřipadá v úvahu. K odstavci 4 Pro odstranění pochybností se stanoví, že službu informování o platebním účtu a službu nepřímého dání platebního příkazu je možné v rámci postupu podle § 11 odst. 7 modifikovaného § 12 odst. 3 poskytnout i přesto, že u klienta ještě neproběhla první identifikace. K odstavci 5 Toto ustanovení zajišťuje, že se úprava služby informování o platebním účtu a služby nepřímého dání platebního příkazu použije i na obdobné služby, které naplňují vymezení bodu 15, respektive bodu 16 článku 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2366 ze dne 25. listopadu 2015 o platebních službách na vnitřním trhu, byť je právní úprava v jiných členských státech nazývá rozdílně.

K odstavcům 6 a 7 S ohledem na specifičnost sektoru spotřebitelského úvěru se navrhuje připustit modifikaci pro tento produkt. Na rozdíl od běžného postupu zde nebude trváno na komisivním jednání klienta spočívajícím v provedení kontrolní platby, ale bude spoléháno na to, že klient nepřehlédne kontrolní platbu provedenou povinnou osobou, a v případě, že by si sám spotřebitelský úvěr nesjednal, podnikne aktivní kroky k řešení dané situace. Povinnost zasílat informaci ve zprávě pro příjemce, jejímž cílem je zabránit podvodnému vylákání kontrolní platby, je stanovena symetricky s krokem podle § 11 odst. 7 písm. f), s výhradou toho, že nemusí obsahovat jméno a příjmení osoby, jež dala příkaz k provedení kontrolní platby – takový požadavek při běžném postupu naplňuje varovací funkci z toho důvodu, že spočívá v přidání prostého elektronického podpisu identifikovaného, což v případě postupu modifikovaného z podstaty věci nepřichází v úvahu, protože zpráva pro příjemce pochází od povinné osoby.

K bodu 84 (§ 13 odst. 1 a 2)

K odstavci 1 Jedná se o koncepční změnu vymezení případů, kdy lze uplatnit institut zjednodušené identifikace a kontroly klienta. Ruší se taxativní vymezení situací, kdy je aplikovatelný, což však samo o sobě neimplikuje jeho neomezené využívání. Stále je tento institut výjimkou spojenou se zvýšenými nároky jak z hlediska hodnocení rizik provedeném danou povinnou osobou, tak z pohledu jeho dokumentace. Předpokladem pro využití tohoto postupu je, že kombinace daného klienta a produktu bude v souladu s hodnocením rizik vystavena nízké míře rizika. Příkladem takového produktu je služba informování o platebním účtu. Podstata tohoto postupu ovšem nespočívá v rezignaci na identifikaci a kontrolu klienta, jejichž základní prvky zůstávají zachovány. Od standardního postupu se odlišuje možností odchylky od vybraných ustanovení zákona, která upřesňují standardní realizaci identifikace a kontroly povinnou osobou. Vždy je však nutné, aby povinná osoba zachovala přiměřená opatření směřující k identifikaci a zaznamenání účastníků jednotlivých transakcí a k odhalení podezřelého obchodu. Toto řešení je v souladu se IV. AML směrnicí, podle které je použití zjednodušené identifikace a kontroly klienta (tzv. SCDD - simplified customer due dilligence) podmíněno tím, že povinná osoba ověří, že daný obchodní vztah či transakce představují snížené riziko. FATF doporučení vyžadují pro aplikaci SCDD hodnocení rizik ať už ze strany státu, nebo povinné osoby. Dalším důvodem pro tuto změnu je i fakt, že zařazení některých produktů do § 13 v současné době již neodpovídá úrovni jejich rizika zneužití pro praní peněz a financování terorismu a ani není v souladu se závěry Národního hodnocení rizik. K odstavci 2 Cílem této úpravy je jednak zohlednění změn v odstavci 1 a dále jednoznačné vymezení toho, že i v rámci zjednodušené identifikace a kontroly klienta je nutné zjišťovat, zda je klient politicky exponovanou osobou nebo zda vůči němu nejsou uplatňovány mezinárodní sankce, kterými je Česká republika vázaná, přičemž v případě, že je zjištění pozitivní, nelze tento postup použít. Rovněž se zde výslovně stanoví provázanost na hodnocení rizik, zpracovávané povinnými osobami podle § 21a.

K bodu 85 (§ 13 dosavadní odstavec 3)

Jedná se o legislativně-technickou změnu, kdy původní obsah tohoto ustanovení je nyní obsažen v odstavci 2.

K bodu 86 (§ 13 nový odst. 3)

Uvedené ustanovení omezuje okruh případů, kdy lze použít zjednodušenou identifikaci, a to pouze na ty, u nichž není objektivní důvod k pochybnostem o tom, zda jsou podmínky jejího uplatnění naplněny.

K bodu 87 (§ 13a odst. 1 písm. a))

V rámci V. AML směrnice došlo ke zpřísnění požadavků na tzv. předplacené karty, na které se nevztahuje povinnost identifikace, a to zejména z tohoto důvodu, že jsou považovány za rizikové z hlediska financování terorismu. V tomto ustanovení se tedy snižuje maximální uchovávaná částka na nedobíjecích předplacených kartách.

K bodu 88 (§ 13a odst. 1 písm. b))

V rámci V. AML směrnice došlo ke zpřísnění požadavků na tzv. předplacené karty, na které se nevztahuje povinnost identifikace, a to zejména z tohoto důvodu, že jsou považovány za rizikové z hlediska financování terorismu. V tomto ustanovení se tedy snižuje maximální uchovávaná částka na dobíjecích předplacených kartách.

K bodu 89 (§ 13a odst. 3)

V tomto ustanovení dochází k dalšímu omezení používání předplacených karet z výše uvedených důvodů, když částka, kterou lze z karty zpětně v hotovosti vybrat je maximálně 50 EUR a maximální částka, kterou lze takou kartou platit tzv. na dálku (platby po Internetu) je rovněž 50 EUR, což přispěje k omezení či alespoň zásadnímu snížení rizika, že budou tyto anonymní produkty zneužívány pro účely zejména financování terorismu.

K bodu 90 (§ 13a odst. 5)

Jde o promítnutí požadavku V. AML směrnice, které představuje další zmírňující opatření ve vztahu k rizikům, které tyto anonymní produkty představují, toto opatření směřuje konkrétně proti kartám vydaným ve třetích zemích, které nesplňují rovnocenné požadavky, jako jsou ty uvedené v § 13a.

K bodu 91 (§ 15 odst. 1 úvodní část ustanovení)

Do ustanovení se doplňuje výjimka z povinnosti ukončit obchodní vztah pro případy, kdy je to zvláštním předpisem vyloučeno. V takovém případě nebylo možné obchodní vztah ukončit ani doposud, změna však v zájmu právní jistoty ujasňuje vztah speciality. Takovým ustanovením je například § 2807 občanského zákoníku, které neumožňuje vypovědět životní pojištění z důvodu nepodrobení se identifikaci nebo kontrole podle AML zákona. Je však nutno zdůraznit, že i pokud povinná osoba nemůže vypovědět obchodní vztah, platí zákaz uskutečňování jednotlivých obchodů v rámci obchodního vztahu. V případě životního pojištění tak není možné vyplatit plnění v případě, že nebyla splněna povinnost identifikace a kontroly. Ustanovení se dále zjednodušuje vypuštěním odkazu na ustanovení upravující identifikační povinnost, a to především s ohledem na to, že jeho současné znění způsobuje v praxi často výkladové problémy. Cílem navrhovaného znění tak je, aby povinná osoba neprovedla obchod ani neuzavřela obchodní vztah v případě, že nemůže provést v plném rozsahu a přesvědčivě identifikaci nebo kontrolu klienta, a to bez ohledu na důvod, proč ji nemůže provést. Vzhledem ke skutečnosti, že důsledek je stejný – neuskutečnění obchodu – lze považovat za nadbytečné, aby bylo rozlišováno mezi jednotlivými důvody, proč osoba nemohla identifikaci a kontrolu klienta provést. Je zde ponecháno na úvaze povinné osoby, aby sama vyhodnotila, zda taková situace vykazuje znaky podezřelého obchodu a je zde tak povinnost učinit oznámení o podezřelém obchodu Úřadu a to i v případě, kdy nebylo možné identifikaci klienta provést (samozřejmě předpokládá to, že povinná osoba má k dispozici alespoň nějaké konkrétní údaje, které by následně byly uvedeny v oznámení podezřelého obchodu). Existuje důvodný předpoklad, že ne každé odmítnutí podrobení se identifikaci či kontrole klienta musí nutně znamenat riziko legalizace výnosu z trestné činnosti či financování terorismu. Pokud takové riziko není, není ani povinnost podat oznámení o podezřelém obchodu. Dochází ke zjednodušení předmětného ustanovení, a to především s ohledem na to, že jeho současné znění způsobuje v praxi často výkladové problémy. Cílem navrhovaného znění tak je, aby povinná osoba neprovedla obchod ani neuzavřela obchodní vztah v případě, že nemůže provést v plném rozsahu a přesvědčivě identifikaci nebo kontrolu klienta, a to bez ohledu na důvod, proč ji nemůže provést. Vzhledem ke skutečnosti, že důsledek je stejný – neuskutečnění obchodu – lze považovat za nadbytečné, aby bylo rozlišováno mezi jednotlivými důvody, proč osoba nemohla identifikaci a kontrolu klienta provést. Je zde ponecháno na úvaze povinné osoby, aby sama vyhodnotila, zda taková situace vykazuje znaky podezřelého obchodu a je zde tak povinnost učinit oznámení o podezřelém obchodu Úřadu a to i v případě, kdy nebylo možné identifikaci klienta provést (samozřejmě předpokládá to, že povinná osoba má k dispozici alespoň nějaké konkrétní údaje, které by následně byly uvedeny v oznámení podezřelého obchodu). Existuje důvodný předpoklad, že ne každé odmítnutí podrobení se identifikaci či kontrole klienta musí nutně znamenat riziko legalizace výnosu z trestné činnosti či financování terorismu. Pokud takové riziko není, není ani povinnost podat oznámení o podezřelém obchodu.

K bodu 92 (§ 15 odst. 1 písm. a) bod 2)

Jedná se o důsledek změny v § 8, v němž se již nerozlišuje právní důvod, na základě kterého je daná fyzická osoba oprávněna jednat za klienta.

K bodu 93 (§ 15 odst. 1 písm. a) bod 3)

Dochází k úpravě, která reflektuje, že kontrola klienta je upravena i jinými ustanoveními, než jen § 9 AML zákona.

K bodu 94 (§ 15 odst. 2)

Dochází pouze k výslovnému stanovení, že povinné osobě musí být znám původ peněžních prostředků či jiného majetku užitého v obchodu v případě, že je daný obchod, ať již v rámci či mimo rámec obchodního vztahu, uskutečňován politicky exponovanou osobou.

K bodu 95 (§ 15 odst. 3)

Z důvodu úpravy zesílené kontroly klienta v § 9a, jejíž součástí je v souladu s V. AML směrnicí i požadavek na získání souhlasu s navázáním obchodního vztahu, došlo k vypuštění stávajícího písmene a), jehož obsah je nyní v § 9a odst. 3 písm. d). Obsah písmene b) byl přesunut z důvodu přehlednosti úpravy do ustanovení § 25 odst. 6, které obsahuje zvláštní ustanovení týkající se finančních a úvěrových institucí, protože obchodní vztah, jehož obsahem je životní pojištění, přichází v úvahu pouze u finanční instituce.

K bodu 96 (§ 15a)

Uvedené ustanovení obsahuje vazbu na úpravu evidence skutečných majitelů. Návrh zákona o evidenci skutečných majitelů definuje nesrovnalost jako „stav, kdy platné údaje nebo údaje, které byly z evidence skutečných majitelů vymazány bez náhrady nebo s nahrazením novými údaji, neodpovídají nebo neodpovídaly skutečnému stavu“. Odhalí-li povinná osoba při provádění kontroly klienta, že závěr o jeho skutečném majiteli (současném nebo bývalém), ke kterému v průběhu této činnosti došla, se liší od údaje uvedeného v této evidenci, má povinnost tento rozpor řešit. Ve většině případů bude účelné požádat klienta o vyjádření se k této nesrovnalosti, což mu umožní vysvětlit strukturu vztahů nebo podat návrh na změnu údajů v evidenci skutečného majitele, aby odpovídaly skutečnosti. Pokud klient nevyvrátí nebo neodstraní nesrovnalost bez zbytečného odkladu (zpravidla do 30 dnů s přihlédnutím k určité časové náročnosti nového zápisu do evidence skutečných majitelů), povinná osoba oznámí nesrovnalost soudu, který při splnění určitých podmínek zahájí řízení o nesrovnalosti podle § 44 návrhu zákona o evidenci skutečných majitelů. Uvedený mechanismus přispěje k udržování správnosti údajů v evidenci skutečných majitelů a zároveň zajistí, že povinné osoby budou pomocí jejího prostřednictví fakticky sdílet závěry o výsledcích zjišťování skutečných majitelů. Uvedeným postupem nejsou dotčeny jiné povinnosti povinných osob podle AML zákona, jako je například kontrola klienta podle § 9 a 9a, či povinnost neuskutečnit obchod, nenavázat obchodní vztah nebo již navázaný obchodní vztah ukončit ve smyslu § 15a. Zároveň se v posledním odstavci řeší možný konflikt mezi zájmem na správnosti údajů v evidenci na straně jedné a zájmem na nerušeném šetření podezřelého obchodu na straně druhé. V některých případech by totiž vyjevení odhalení nesrovnalosti mohlo vést k tomu, že klient urychleně přesune výnosy z trestné činnosti mimo dosah orgánů České republiky. Z tohoto důvodu se umožňuje Finančnímu analytickému úřadu derogovat povinnosti vztahující se k evidenci skutečných majitelů, a to formou pokynu uděleného povinné osobě. Jelikož k tomuto opatření bude typicky přikročeno v rámci šetření podezřelého obchodu, jež si z povahy věci vyžaduje značnou míru operativnosti, navrhuje se, aby tento akt nebyl rozhodnutím a měl tak formu zásahu ve smyslu § 82 soudního řádu správního.

K bodu 97 (§ 16 odst. 1 úvodní část ustanovení)

Najisto se staví, že lhůta, která se počítá od uskutečnění obchodu, je okamžikem běhu lhůty jen u těch obchodů, které jsou uskutečněny mimo obchodní vztah. U obchodů uskutečněných v rámci obchodního vztahu počíná lhůta běžet až ukončením takového obchodního vztahu.

K bodu 98 (§ 16 odst. 1 písm. a))

Dochází pouze k upřesnění, že se povinnost uchovávat údaje nevztahuje pouze na identifikační údaje, ale na všechny údaje získané povinnou osobou v rámci procesu identifikace klienta.

K bodu 99 (§ 16 odst. 1 písm. d))

Dochází k úpravě, která reflektuje, že kontrola klienta je upravena i jinými ustanoveními, než jen § 9 AML zákona.

K bodu 100 (§ 16 odst. 1 písm. e) a f))

K písmeni e) Nově se stanoví povinnost uchovávat informace o všech krocích uskutečněných v rámci identifikace a kontroly klienta, včetně informací o případných obtížích v rámci identifikace a kontroly klienta. Na rozdíl od nově navrhovaného znění písmene f) obsahuje toto písmeno informace týkající se procesů uvnitř povinné osoby. K písmeni f) Výslovně se stanoví povinnost uchovávat záznamy o procesu rizikové kategorizace klienta, kdy pojem rizikový profil klienta je třeba vykládat tak, že jde o vyjádření rizik s klientem spojených, přičemž jako východisko při jejich dovozování slouží hodnocení rizik podle § 21a. Tyto záznamy mohou být v případě zpětné rekonstruovatelnosti případu legalizace výnosů z trestné činnosti či financování terorismu významným mezičlánkem.

K bodu 101 (§ 16 odst. 2)

Jedná se o legislativně technickou změnu vedenou záměrem vyjasnit okamžik rozhodný pro počátek běhu archivační doby u obchodů, které jsou provedeny v rámci obchodního vztahu.

K bodu 102 (§ 16 odst. 3)

Stanovuje se požadavek na rozsah uchovávaných údajů. Požadavek na průkaznost vyjadřuje, že údaje, jež jsou povinnou osobou uchovávány, musejí umožnit rekonstruovat jednotlivé obchody a postupy s nimi spojené (zejména identifikaci a kontrolu klienta), a to prokazatelným způsobem, což reaguje na skutečnost, že právě na povinné osoby se obracejí orgány činné v trestním řízení při opatřování důkazů. V tomto kontextu je třeba chápat i pojmy způsobem a v rozsahu - jde o to, aby obchody byly zadokumentovány tak, aby dokumentace mohla posloužit jako důkaz v trestním řízení. V případě pochybností ze strany povinných osob stran naplnění těchto kritérií se lze obrátit s žádostí o metodickou pomoc na Úřad. Uvedená změna koresponduje s prvním odstavcem doporučení FATF č. 11.

K bodu 103 (§ 16 odst. 4 věta první)

Stávající lhůta převyšuje maximální lhůtu stanovenou AML směrnicí a z toho důvodu dochází k jejímu zkrácení s tím, že nově lhůta k uchovávání údajů začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém byl uskutečněn poslední úkon obchodu známý povinné osobě.

K bodu 104 (§ 18 odst. 1 věta první)

V reakci na výtku ze strany Moneyvalu z 5. kola hodnocení se vypouští objektivní lhůta pro podání podezřelého obchodu. Z hlediska aplikační praxe tato úprava nepředstavuje pro povinné osoby žádnou změnu.

K bodu 105 (§18 odst. 1 věta první)

Legislativní zkratka Finančního analytického úřadu se s pozdější účinností přesouvá do § 15a odst. 4.

K bodu 106 (§ 18 odst. 3)

Jedná se o legislativně technickou změnu.

K bodu 107 § 18 odst. 5 věta druhá)

Pojem oznamovatel může být v tomto ustanovení zavádějící, neboť není zřejmé, zda se jedná o povinnou osobu oznamující podezřelý obchod či konkrétní kontaktní osobu, která obchod oznamuje. S ohledem na uvedené tak dochází k nahrazení oznamovatele povinnou osobou.

K bodu 108 (§ 18 odst. 6)

Pojem oznamovatel může být v tomto ustanovení zavádějící, neboť není zřejmé, zda se jedná o povinnou osobu oznamující podezřelý obchod či konkrétní kontaktní osobu, která obchod oznamuje. S ohledem na uvedené tak dochází k nahrazení oznamovatele povinnou osobou.

K bodu 109 (§ 18 odst. 8)

Jedná se o transpozici článku 38 AML směrnice, který požaduje, aby členské státy zajistily, aby fyzické osoby, včetně zaměstnanců a zástupců povinné osoby, které podávají oznámení o podezření na praní peněz nebo financování terorismu, byly právně chráněny před hrozbami, odvetou nebo nepřátelským jednáním, zejména před nepříznivým nebo diskriminačním zacházením v zaměstnání. Pojem „odvetné opatření“ zahrnuje nepříznivé a diskriminační jednání vůči zaměstnancům a osobám, které jsou pro povinnou osobu jinak činné (např. na základě smlouvy o výkonu funkce jednatele). Mezi odvetná opatření může patřit například rozvázání smluvního vztahu nebo skončení služebního poměru, odvolání vedoucího zaměstnance z pracovního místa, snížení mzdy, platu nebo odměny, či jakékoliv jiné nerovné či znevýhodňující zacházení, včetně změny pracovní doby nebo pracoviště. Právní jednání spočívající v odvetném opatření může být stiženo neplatností pro rozpor se zákonem podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku a může založit občanskoprávní povinnost nahradit oznamovateli újmu.

K bodu 110 (§ 21 odst. 2 věta první)

Nově se povinnost vypracovat písemně systém vnitřních zásad, postupů a kontrolních opatření k naplnění povinností stanovených AML zákonem vztahuje i na osoby poskytující služby spojené s virtuálním aktivem, a to především s ohledem na aktuální rostoucí význam virtuálních aktiv jako prostředku směny a jejich rostoucího využití na trhu. Rovněž je zde z pohledu Finančního analytického úřadu dáno vyšší riziko legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.

K bodu 111 (§ 21 odst. 2)

Stanoví se povinnost systém vnitřních zásad aktualizovat. Povinnost aktualizace může vzejít zejména ze změny relevantních právních předpisů – zejména jde o AML zákon a k němu přijatou vyhlášku České národní banky. Nutnost aktualizace však může vzejít i ze skutečností nezávislých na znění právních předpisů – může jít například o nabízení nového produktu, jenž není slučitelný se stávajícím zněním systému vnitřních zásad.

K bodu 112 (§ 21 odst. 3)

S ohledem na zařazení osob poskytujících služby spojené s virtuálním aktivem do odstavce 2 a s tím související povinnost těchto osob vypracovat písemně systém vnitřních zásad, je třeba tuto změnu promítnout rovněž do dalších částí tohoto ustanovení. Dále se v ustanovení reflektuje změna terminologie ohledně osob činných pro povinnou osob jinak než v základním pracovněprávním vztahu.

K bodu 113 (§ 21 odst. 4)

S ohledem na zařazení osob poskytujících služby spojené s virtuálním aktivem do odstavce2 a s tím související povinnost těchto osob vypracovat písemně systém vnitřních zásad, je třeba tuto změnu promítnout rovněž do dalších částí tohoto ustanovení.

K bodu 114 (§ 21 odst. 5 písm. g))

Jedná se o legislativně technickou změnu upravující použitou terminologii.

K bodu 115 (§ 21 odst. 6 a 7)

K odstavci 6 K písm. a) Z důvodu koncepčního a systematického členění AML zákona došlo k přesunu úpravy ze stávajícího § 21a odst. 3 do § 21 odst. 6, přičemž přímo nesouvisející vazba na hodnocení rizik byla zrušena a nahrazena vazbou na strategie a postupy vnitřní kontroly a komunikace. Ustanovení bylo dále dílčím způsobem přeformulováno, a to za účelem dosažení lepší srozumitelnosti. Zároveň se lépe vymezuje nezávislost útvaru, který případně povinné osoby zřizují, a který nemůže být z povahy věci zcela nezávislý na společnosti, kterou prověřuje. K písm. b) V návaznosti na první pododstavec čl. 61 odstavce 3 AML směrnice se výslovně ukládá povinným osobám, aby do svých strategií a postupů vnitřní kontroly zahrnuly též vnitřní systém pro přijímání oznámení o porušení AML zákona od svých zaměstnanců. Jedná se o obdobu oznamovacího systému podle § 34a, který musí zřídit Finanční analytický úřad, Česká národní banka a příslušné profesní komory. Oznamovací systém podle § 34a je však komplexním nástrojem, který je určen i příjmu neanonymních podnětů. Oproti tomu vnitřní systém zřízený u povinné osoby představuje pouhý informační kanál, jehož účelem je umožnění podání anonymního podnětu povinné osobě. Jeho podstata spočívá v tom, aby se informace o pochybení dostala od konkrétního pracovníka, jenž je odhalil, k osobě s dostatečným postavením, aby na toto pochybení mohla povinná osoba jako celek odpovídajícím způsobem reagovat, a případně je vyřešit i interně, a to tak, aby byla zachována naprostá anonymita oznamovatele. Předmětný nástroj by tedy měl umožnit pracovníkovi, jenž pochybení odhalil, řešit je bez obav z toho, že vystaví riziku (plynoucímu ze zásahu dozorového orgánu, jenž může vyústit v uložení trestu za přestupek) povinnou osobu či sebe. Rozlišení mezi oběma nástroji lze shrnout tak, že interní systém u povinné osoby míří v první řadě na situace, kdy oznamovatel ještě má důvěru v povinnou osobu jako celek, zatímco v případě oznamovacího systému podle § 34a tomu tak již není. Volba nástroje je však na oznamovateli, může tedy vždy rovnou využít oznamovací systém podle § 34a. Podle požadavků AML směrnice se musí jednat o „specifický“ kanál. Specifičností kanálu se rozumí vlastnost spočívající v tom, že je jednoznačně vymezen – jde o to, aby si pracovníci povinné osoby mohli udělat jasnou představu o tom, jaký kanál mají k oznámení využít, tedy aby například nemohlo dojít k záměně s jiným informačním kanálem v rámci povinné osoby, jenž ústí u pracovníka nezpůsobilého k řešení dané problematiky. Povinnost specifičnosti kanálu však není výslovně přebírána do legislativního textu, neboť vyplývá z obecného požadavku na řádné plnění uložených povinností. Směrnicí je také dán požadavek na „nezávislost“ kanálu, čímž se však nemyslí úplná nezávislost na povinné osobě, nýbrž pouze nemožnost manipulovat s kanálem. Oznámení musí doputovat k příslušné osobě beze změn. Ani v tomto případě není pojem „nezávislost“ přebrán do samotného legislativního textu, neboť vyplývá z obecného požadavku na řádné plnění uložených povinností. Kanál musí být anonymní, tedy koncipován takovým způsobem, aby byla co nejlépe utajena informace o totožnosti oznamovatele. V konkrétním případě může kanál spočívat například v e-mailové adrese, k níž má přístup pouze osoba příslušná k přijímání oznámení. Podle povahy a velikosti povinné osoby však lze uvažovat i o sofistikované funkcionalitě jejího vnitřního informačního systému. Volba typu kanálu je však primárně na rozhodnutí povinné osoby. Pro případ, že by došlo k selhání kanálu spočívajícímu ve vyzrazení totožnosti oznamovatele, se v souladu s požadavkem plynoucím z druhého pododstavce čl. 61 odst. 3 AML směrnice výslovně stanoví, že oznamovatele nelze pro uskutečnění oznámení vystavit odvetným opatřením. Pojem „odvetné opatření“ je definován v § 18 odst. 8 a zahrnuje nepříznivé a diskriminační jednání vůči zaměstnancům a osobám, které jsou pro povinnou osobu jinak činné (např. na základě smlouvy o výkonu funkce jednatele). Mezi odvetná opatření může patřit rozvázání smluvního vztahu nebo skončení služebního poměru, odvolání vedoucího zaměstnance z pracovního místa, snížení mzdy, platu nebo odměny, či jakékoliv jiné nerovné či znevýhodňující zacházení, včetně změny pracovní doby nebo pracoviště. Právní jednání spočívající v odvetném opatření může být stiženo neplatností pro rozpor se zákonem podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku a může založit občanskoprávní povinnost nahradit oznamovateli újmu. Ustanovení § 21 odst. 6 písm. b) představuje pouze dočasné řešení. Komplexní řešení ochrany oznamovatelů bude přijato v připravovaném zákoně o ochraně oznamovatelů. K odstavci 7 Z důvodu koncepčního a systematického členění AML zákona došlo k přeřazení ustanovení § 21a odst. 4 do ustanovení § 21 odst. 7 týkajícího se systému vnitřních zásad. Ustanovení se týká vnitřních procesů, nikoliv hodnocení rizik.

K bodu 116 (§ 21 odst. 8 věta druhá)

Na základě poznatků z praxe bylo usouzeno, že již není nutné, aby investiční zprostředkovatelé byli povinni zasílat systém vnitřních zásad České národní bance a aby následně docházelo k jeho posuzování, zda neobsahuje nedostatky podle ustanovení § 21 AML zákona. Sběr a následné posouzení systému vnitřních zásad a jejich změn od všech investičních zprostředkovatelů se s ohledem na jejich počet a rizikovost z hlediska legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu nepovažuje za efektivní způsob výkonu dohledu. Za efektivnější se považuje posouzení systému vnitřních zásad a jeho aplikaci v praxi při výkonu dohledu, přičemž navrhované znění možnost vyžádat si systém vnitřních zásad v rámci dohledových šetření či v souvislosti s prováděním kontroly na místě nikterak neomezí.

K bodu 117 (§ 21 odst. 9 věta první)

Jedná se o legislativně-technickou úpravu v souvislosti se zavedením legislativní zkratky v § 2 odst. 2 písm. a).

K bodu 118 (§ 21 odst. 10 věta první)

Jedná se o legislativně technickou změnu související s vložením nových odstavců 6 a 7 a následným přečíslováním.

K bodu 119 (§ 21 odst. 12)

Na základě hodnocení Moneyvalu, ale i na základě závěrů národního hodnocení rizik, které prokázalo vysokou míru zranitelnosti tzv. právních a poradenských profesí (advokátů, notářů, daňových poradců, auditorů a exekutorů) vůči rizikům legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu spolu s velmi nízkým povědomím o těchto rizicích, stejně tak jako velmi nízkým povědomím o povinnostech vyplývajících těmto profesím z AML zákona, se stanoví povinnost příslušných profesních komor vypracovávat metodickou informaci upravující povinnosti vyplývající z AML zákona při činnostech jejich profesí a předkládat je Úřadu ke kontrole. Podle informací Úřadu a orgánů činných v trestním řízení jsou právnické a poradenské profese často zneužívány pachateli závažné zdrojové trestné činnosti k zakrytí původu majetku. Z tohoto důvodu je zcela nezbytné posílit úroveň prevence v tomto segmentu povinných osob. Další významnou motivací je dosažení souladu se standardy FATF, jmenovitě výkladovou poznámkou k doporučení č. 28. Ostatně ani V. AML směrnice neumožňuje vyjmout tyto profese z plnění povinnosti zpracovávat písemně tento klíčový dokument.

K bodu 120 (§ 21a odst. 1 věta druhá)

K tomu, aby bylo hodnocení rizik zpracované a uplatňované povinnými osobami skutečně efektivní a odpovídalo reálným hrozbám identifikovaným na úrovni České republiky, resp. na úrovni EU, se považuje za účelné, aby výsledky hodnocení rizik na úrovni České republiky podle § 30a a výsledky nadnárodního hodnocení rizik byly povinně vzaty povinnými osobami v potaz a byly v jejich vlastním hodnocení rizik zapracovány a zohledněny. Dalšími dostupnými informacemi, které souvisí s těmito riziky ve vztahu k povinné osobě, jsou myšleny zejména informace získané od Úřadu, Policie České republiky, ale i z dalších zdrojů. Vzájemnost ve sdílení dostupných informací o rizicích a vícezdrojové čerpání informací o nich jsou základním předpokladem optimálního porozumění rizikům. Ostatně v praxi se rovněž ukázalo, že povědomí o rizicích nelze budovat bez efektivního sdílení informací o nich. Požadavek zohledňuje také dynamický charakter rizik, jejichž konkrétní manifestace se mohou proměňovat mj. v závislosti na své aktuální atraktivitě pro pachatele.

K bodu 121 (§ 21a odst. 2 věta první)

S ohledem na zařazení osob poskytujících služby spojené s virtuálním aktivem do ustanovení § 21 a s tím související povinnost těchto osob vypracovat písemně systém vnitřních zásad, je třeba tuto změnu promítnout rovněž do dalších částí AML zákona. Ostatně standardy FATF a V. AML směrnice nikterak neumožňují vyjmout tyto profese z plnění povinnosti zpracovávat písemně tento klíčový dokument. Navrhovaná změna dále jednoznačně stanoví, že pokud nemusí povinná osoba vypracovávat písemný systém vnitřních zásad (SVZ), nemusí vypracovat ani písemné hodnocení rizik.

K bodu 122 (§ 21a dosavadní odstavec 3)

Z důvodu koncepčního a systematického členění AML zákona došlo k přeřazení ustanovení § 21a odst. 3 do ustanovení § 21 odst. 6 týkajícího se systému vnitřních zásad. Ustanovení se týká vnitřních procesů, nikoliv hodnocení rizik.

K bodu 123 (§ 21a nový odstavec 3)

Stávající znění odstavce 4, nově označené jako odstavec 3, se mění tak, že se jím nově ukládá povinnost povinné osoby aktualizovat hodnocení rizik před zahájením využívání nových technologií, které mohou mít vliv na řízení rizik legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, čímž se napravuje nesoulad s doporučením FATF č. 15 vytýkaný ze strany hodnotitelů Moneyvalu.

K bodu 124 (§ 21a odst. 4)

Z doporučení FATF i z IV. AML směrnice jednoznačně vyplývá, že hodnocení rizik by měly provádět i tzv. právní profese. Vzhledem k tomu, že u těchto subjektů jde často o jednotlivce, byla zvolena ta cesta, že není stanovena povinnost každé této povinné osobě samostatně vypracovat hodnocení rizik, ale toto hodnocení rizik bude zpracováváno na úrovni jednotlivých profesních komor. Zpracování hodnocení rizik je jedním z komplexu nezbytných opatření ke zmírnění rizik praní peněz (a závažné zdrojové trestné činnosti), k níž jsou tyto profese zneužívány. Proces národního hodnocení rizik i následný dialog Úřadu se samosprávnými organizacemi prokázal mj. velmi nízkou míru povědomí o rizicích u těchto profesí. Zpracování profesních hodnocení rizik na úrovni samosprávných organizací napomůže také k efektivnímu výkonu kontroly plnění povinností ze strany samosprávných organizací. Ustanovení dále obsahuje některé nezbytné obsahové náležitosti. Tímto zároveň dochází k promítnutí požadavku z hodnocení Moneyvalu, ze standardů FATF, z V. AML směrnice a z Usnesení vlády č. 5 ze dne 9. ledna 2017.

K bodu 125 (§ 22 odst. 1)

S cílem usnadnit spolupráci s Finančním analytickým úřadem se stanoví povinnost oznamovat kontaktní osobu rovněž poskytovateli služeb spojených s virtuálními aktivy. Dále z důvodu odstranění výkladových nejasností a právní nejistoty povinných osob obsahuje navrhované znění jasné vymezení, do kdy musí povinná osoba informovat Úřad o určení kontaktní osoby k plnění oznamovací povinnosti podle ustanovení § 18 AML zákona a k zajišťování průběžného styku s Úřadem. Povinnost učinit tak neprodleně je nahrazena povinností učinit tak do 60 dnů ode dne, kdy se tato osoba stala povinnou osobou ve smyslu AML zákona nebo do 30 dnů, kdy nastaly v případě kontaktní osoby změny.

K bodu 126 (§ 22 odst. 2)

Dochází k reformulaci výjimky ze zákazu souběhu funkcí tak, aby lépe odpovídala účelu.

K bodu 127 (§ 22 odst. 3)

Výjimka z pravidla, jehož podstata spočívá v oddělení obchodní či kontrolní činnosti od funkce kontaktní osoby, a to za účelem zabránění možného střetu zájmů spojených s těmito jednotlivými funkcemi, jež je uplatněna u odst. 2, se nově promítá i do odst. 3 tak, aby i zde byly zohledněny malé povinné osoby, u kterých není účelné ani rozumné trvat, i s přihlédnutím k ML/FT rizikům, na dodržení stanoveného zákazu souběhu funkcí. Při hodnocení, zda jsou naplněny podmínky pro uplatnění této výjimky, je třeba vždy případ od případu vážit, zda náklady spojené s oddělením funkcí převáží nad pozitivy, jež přináší. Výjimka by se neměla uplatnit u úvěrových ani významných finančních institucí. Míří především na ty povinné osoby, u nichž všechny tyto činnosti vykonávají členové statutárního orgánu, přičemž po nich nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnaly ještě zvláštní kontaktní osobu. Ačkoli je nutno v takových situacích posuzovat každý případ individuálně, lze říci, že doposud v souvislosti s výkladem tohoto pravidla nebyly v praxi spojeny žádné nesnáze.

K bodu 128 (§ 22 odst. 4)

Jedná se o promítnutí rekodifikace občanského práva, a to skutečnosti, že osoba nemůže být statutárním orgánem právnické osoby, ale vždy je členem jejího statutárního orgánu.

K bodu 129 (§ 22a)

Jedná se o transpozici čl. 46 odst. 4 IV. AML směrnice. Povinnost písemně pověřit člena statutárního orgánu zajišťuje reprezentaci zájmu na plnění AML povinností na této úrovni řízení, a to i proti protichůdným byznysovým zájmům povinné osoby. Písemná forma tohoto pověření pak zajistí průkaznost splnění této povinnosti. Cílem tohoto ustanovení je, aby AML povinnostem byla věnována dostatečná pozornost na úrovni statutárního orgánu. Určený člen statutárního orgánu nemusí, a ve větších společnost ani nemůže, plnit všechny povinnosti podle tohoto zákona osobně. Je však povinen svým řízením zajistit, aby byly povinnou osobou plněny. Nelze přitom dovozovat, že by daný člen statutárního orgánu byl bez dalšího vždy odpovědný za jakékoli porušení AML povinností spáchané povinnou osobou. Uplatní se obecná úprava odpovědnosti člena statutárního orgánu. V případě, že má povinná osoba vícero statutárních orgánů (např. vícero společníků veřejné obchodní společnosti nebo vícero jednatelů společnosti s ručením omezeným, kteří netvoří kolektivní orgán), pověří zajištěním plnění AML povinností vždy jednu konkrétní osobu. Pověřenou osobou může být i právnická osoba, fakticky pak bude zajišťovat plnění povinností její zástupce ve statutárním orgánu podle § 154 o. z.

K bodu 130 (§ 23 odst. 2)

Ustanovení se dává legislativně technicky do souladu s ostatními výskyty zaměstnanců a dalších osob činných pro povinnou osobu.

K bodu 131 (§ 24 odst. 1)

Nově se výslovně stanoví povinnost prostřednictvím mechanismu podle § 24 odst. 1 sdělovat informace nejen o obchodech, ale i o obchodních vztazích, ohledně nichž úřad provádí šetření. Informační povinnost je tedy rozšířena i na ty údaje, jež jsou zřejmé právě ze souhrnu údajů o obchodním vztahu. Dále dochází k legislativně-technickému nahrazení pojmu „žádost“ pojmem „pokyn“, který lépe vystihuje povinnost vyhovět Úřadu bez prostoru pro uvážení povinné osoby.

K bodu 132 (§ 24 odst. 3)

Ustanovení se přesouvá z § 24a odst. 4, protože věcně spadá pod informační povinnost. Dále dochází k legislativně-technickému nahrazení pojmu „žádost“ pojmem „pokyn“, který lépe vystihuje povinnost vyhovět Úřadu bez prostoru pro uvážení povinné osoby.

K bodu 133 (§ 24a odst. 1 věta první)

Za účelem zajištění plné transpozice čl. 45 odst. 3 již IV. AML směrnice se výslovně doplňuje korektiv, podle kterého se opatření pro kontrolu klienta a uchovávání záznamů uplatňují pouze v rozsahu, který právo dané třetí země umožňuje. V takovém případě stanovuje Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2019/758 ze dne 31. ledna 2019 minimální standard opatření, která povinná osoba musí uplatnit. Rovněž se provádějí legislativně technické změny.

K bodu 134 (§ 24a odst. 2)

Ustanovení § 24a upravuje situace, kdy má povinná osoba pobočku, provozovnu nebo dceřinou korporaci ve třetí zemi, ve které právní předpisy neumožňují uplatňovat rovnocenná opatření pro předcházení praní peněz a financování terorismu. Jedná se o transpozici čl. 45 IV. AML směrnice, kdy se doplňuje výslovná úprava postupu v případě, že nejsou opatření přijatá podle § 24 odst. 2 dostatečná. Z tohoto důvodu se zde stanoví příslušná pravomoc dozorčích úřadů, kterou při naplnění zákonem stanovených podmínek musí dozorčí úřady vždy využít. Co se týká procesního režimu, ukládají se opatření jako opatření k nápravě v rámci kontroly. Rovněž se provádějí legislativně technické změny.

K bodu 135 (§ 24a odst. 3)

Dochází k přesnějšímu vymezení státu představujícímu nikoli třetí zemi.

K bodu 136 (§ 24a odst. 4)

Pravidlo se z důvodu lepší systematiky přesouvá do § 24 odst. 3.

K bodu 137 (§ 25 odst. 1 úvodní část ustanovení)

Jedná se o formulační změnu odrážející skutečnost, že respondenční instituce a korespondenční vztah jsou vymezeny již v § 4 odst. 7.

K bodu 138 (§ 25 odst. 2 písm. b))

Z důvodu vyššího rizika legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu v případech korespondenčních vztahů úvěrových nebo finančních institucí se zahraničními úvěrovými, finančními nebo obdobnými institucemi a rovněž z důvodu v současné době častějšího výskytu zahraničních kauz spojených s praním špinavých peněz, je do navrhovaného znění písmene b) výslovně zavedena povinnost, aby uvěrová nebo finanční instituce z veřejně dostupných zdrojů zjistila, zda vůči respondenční instituci nebylo vedeno šetření nebo řízení v souvislosti s porušením opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Veřejně dostupné zdroje zahrnují jak informace dostupné ze sdělovacích prostředků, tak i informace aktivně zveřejněné orgány veřejné správy. Jde o naplnění doporučení FATF č. 13, a zároveň o nápravu nedostatku uvedeného v hodnotící zprávě Moneyvalu. Uvedenou změnou se navíc zajistí plná transpozice čl. 19 písm. a) IV AML směrnice.

K bodu 139 (§ 25 odst. 2 písm. c))

Z důvodu lepší transpozice čl. 19 písm. e) IV. AML směrnice se výslovně stanoví, že tato opatření se vztahují i k průběžným účtům, tedy k účtům respondenční instituce vedeným korespondenční institucí, k nimž mají přímý přístup klienti této respondenční instituce.

K bodu 140 (§ 25 odst. 2 písm. d))

Nově vloženým písmenem d) se transponuje čl. 19 písm. d) IV. AML směrnice, který vyplývá z písm. d) doporučení FATF č. 13. Uvedená úprava je v současné době uvedena v § 13 odst. 1 vyhlášky České národní banky č. 67/2018, nicméně ta nedopadá na všechny úvěrové a finanční instituce, ale pouze na ty, nad nimiž vykonává dohled Česká národní banka. Z tohoto důvodu bylo nutné uvedenou úpravu vložit přímo do zákona.

K bodu 141 (§ 25 odst. 4)

Uvedeným ustanovením se podrobněji upravují podmínky pro monitorování korespondenčního vztahu a důsledky spojené se zjištěním zvýšeného rizika legalizace výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu z něj plynoucího. Zároveň se tak zajišťuje transpozice čl. 18a odst. 3 V. AML směrnice, a to proto, že uvedená úprava koresponduje s opatřením vůči vysoce rizikovým třetím zemím uvedeným v jeho písmenu e).

K bodu 142 (§ 25 odst. 6)

Dochází k přesunu pravidla z § 15 odst. 3 písm. b) do ustanovení § 25 odst. 6, které obsahuje zvláštní ustanovení týkající se finančních a úvěrových institucí, protože obchodní vztah, jehož obsahem je životní pojištění, přichází v úvahu pouze u pojišťovny. Zároveň se pro vyloučení pochybností doplňuje podmínka, že zaměstnanec pověřený k řízení v oblasti AML/CFT musí být dostatečně obeznámen s riziky v této oblasti a mít dostatečné postavení k tomu, aby přijímal rozhodnutí k řízení těchto rizik.

K bodu 143 (§ 25a)

Na základě zkušeností s uplatňováním dohledu nad zahraničními poskytovateli platebních služeb nebo vydavateli elektronických peněz, vyhodnocení obtíží při jeho provádění a neustálého nárůstu počtu těchto subjektů působících na území České republiky, bylo rozhodnuto využít možnost danou již ve IV. AML směrnici, a to stanovit těmto subjektům povinnost při splnění určitých podmínek vytvořit tzv. ústřední kontaktní místo. Podrobnosti jsou upraveny nařízením Komise v přenesené pravomoci (EU) 2018/1108 ze dne 7. května 2018, kterým se doplňuje směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/849 o regulační technické normy týkající se kritérií pro určení ústředních kontaktních míst vydavatelů elektronických peněz a poskytovatelů platebních služeb a pravidel pro činnost těchto ústředních kontaktních míst. Daná povinnost je uložena v prvé řadě zákonem, a to prostřednictvím odstavce 1 písm. a), kdy je využita možnost daná v čl. 3 odst. 1 předmětného nařízení. Tato povinnost může být dále uložena rovněž rozhodnutím České národní banky vydaným na základě odstavce 1 písm. b). V tomto směru se využívá možnosti dané čl. 3 odst. 4 předmětného nařízení. Předmětné nařízení konečně ve svém čl. 3 odst. 2 připouští, že povinnost určit ústřední místo může být uložena nejen individuálně určenému poskytovateli platebních služeb nebo vydavateli elektronických peněz, ale i jejich druhově určenému okruhu. Na to je reagováno v odstavci 2, který zakládá pravomoc České národní banky uložit povinnost určit ústřední kontaktní místo formou opatření obecné povahy.

K bodu 144 (nadpis § 26)

Dochází k legislativně-technické změně, kdy se z nadpisu vypouští zbytečný odkaz na účetní.

K bodu 145 (§ 26 odst. 1)

Vzhledem k rozšíření pravomoci Úřadu v § 35 k subsidiárnímu výkonu správního dozoru a k případnému vedení navazujícího přestupkového řízení, tj. na základě dichotomie práva zakotvení povinnosti příslušníků profesních komor výkon správního dozoru a případných sankcí strpět, se jako nezbytný prvek zajišťující právo na právní pomoc rozšiřuje pojistka obsažená v § 26 odst. 1 i na tato oprávnění Úřadu. Předmětná pojistka má zajistit, že neexistuje povinnost auditora, soudního exekutora ani daňového poradce poskytovat Úřadu v souvislosti s výkonem správního dozoru ani v souvislosti s navazujícím přestupkovým řízením jakékoliv informace, které se bezprostředně týkají výkonu Ústavou garantovaného práva na právní pomoc. Zároveň se tato pojistka doplňuje i do všech povinností těchto povinných osob, které se nově zákonem stanoví a mají informační povahu (např. § 15a).

K bodu 146 (§ 26 odst. 1)

Dochází k vypuštění účetních ze zvláštních ustanovení týkajících se členů profesních komor. Tito jednak nemají žádnou profesní komoru s povinným členstvím a dále je u nich pojmově vyloučeno, že by coby povinná osoba zjišťovali právní postavení klienta nebo jej zastupovali v soudním řízení.

K bodu 147 (§ 26 odst. 2)

Dochází k reflexi výše uvedené změny v odstavci 1.

K bodu 148 (§ 26 odst. 4 věta druhá)

Jedná se o legislativně technickou změnu spočívající v navázání terminologie na větu první tohoto ustanovení.

K bodu 149 (§ 26 odst. 4 věta třetí)

Jedná se o legislativně technickou změnu spočívající v navázání terminologie na větu první tohoto ustanovení.

K bodu 150 (§ 26 odst. 4 nové věty)

Jedná se o transpozici čl. 34 odst. 3 V. AML směrnice. Vzhledem ke skutečnosti, že počet oznámení o podezřelých obchodech, která příslušná komora obdržela v daném roce od auditorů, soudních exekutorů či daňových poradců, se může lišit od počtu oznámení o podezřelých obchodech, která byla Finančnímu analytickému úřadu následně předána, zavádí navrhovaná novela povinnost příslušné komory pravidelně jednou ročně předložit Finančnímu analytickému úřadu přehled o počtu oznámení o podezřelých obchodech, která obdržela. Tato povinnost zajistí Úřadu větší informovanost o plnění povinností vyplývajících z AML zákona a poskytne mu rovněž data pro zpracování národního a nadnárodního hodnocení rizik a zpracování statistických údajů. V rámci transpozice čl. 34 odst. 3 písm. c) IV. AML směrnice se rovněž ukládá profesním komorám zveřejňovat přehled o počtu oznámení o podezřelých obchodech, která přijala a počtu těchto oznámení, která předala Úřadu.

K bodu 151 (§ 27 odst. 1 a 2)

Vzhledem k rozšíření pravomoci Úřadu v § 35 k výkonu správního dozoru a k případnému vedení navazujícího přestupkového řízení, tj. na základě dichotomie práva zakotvení povinnosti příslušníků profesních komor výkon správního dozoru a případných sankcí strpět, se jako nezbytný prvek zajišťující právo na právní pomoc rozšiřuje pojistka obsažená v § 27 odst. 1 a 2 i na tato oprávnění Úřadu. Předmětná pojistka zajišťuje neexistenci povinnosti advokáta nebo notáře poskytovat Úřadu v souvislosti s výkonem správního dozoru, ani v souvislosti s navazujícím přestupkovým řízením jakékoliv informace, které se bezprostředně týkají výkonu Ústavou garantovaného práva na právní pomoc. Zároveň se tato pojistka doplňuje i do všech povinností těchto povinných osob, které se nově zákonem stanoví a mají informační povahu (např. § 15a). Kromě výše uvedeného omezení nadále platí omezení advokáta i notáře jako povinné osoby vymezením okruhu činností uvedeném v rámci § 2, které samo o sobě zakládá značně omezenou výseč jejich činností, na něž dopadají povinnosti podle AML zákona.

K bodu 152 (§ 27 odst. 3 věta druhá)

Reflektuje se legislativně-technická změna termínu na užívaný termín příslušná profesní komora.

K bodu 153 (§ 27 odst. 3 věta třetí)

Reflektuje se legislativně-technická změna termínu na užívaný termín příslušná profesní komora.

K bodu 154 (§ 27 odst. 3 věta čtvrtá)

Reflektuje se legislativně-technická změna termínu na užívaný termín příslušná profesní komora.

K bodu 155 (§ 27 odst. 3)

Jedná se o transpozici čl. 34 odst. 3 písm. c) V. AML směrnice, jenž vyžaduje, aby profesní komory zveřejňovaly výroční zprávu obsahující údaje o počtu oznámení podezřelých obchodů, která přijaly, a počtu těchto oznámení, která vyhodnotily jako způsobilá a v návaznosti na to je předaly Finančnímu analytickému úřadu. Uvedená úprava zvýší transparentnost profesních komor v této oblasti a přispěje k lepší kontrole jejich činnosti ze strany veřejnosti.

K bodu 156 (§ 27 odst. 4)

Reflektuje se legislativně-technická změna termínu na užívaný termín příslušná profesní komora.

K bodu 157 (§ 27 odst. 5)

Jedná se o promítnutí změny provedené ve vymezení povinných osob - advokátů.

K bodu 158 (nadpis § 28)

Dochází k úpravě nadpisu § 28, které je zapřičiněno rozšířením využití tohoto ustanovení i na povinné osoby obchodující s uměleckými díly.

K bodu 159 (§ 28 úvodní část ustanovení)

Dochází k reformulaci návětí v souvislosti s rozšířením okruhu povinných osob o osoby obchodující s uměleckými díly dosahujícími jednotlivě cenu převyšující 10 000 EUR. Zároveň se terminologicky zpřesňuje a dává najisto, že vyjmenované osoby mají pouze povinnosti vázané ke konkrétnímu obchodu, nikoliv povinnosti plynoucí obecně povinným osobám z jejich statusu (hodnocení rizik, školení zaměstnanců). Z této výjimky, která de facto vytváří novou kategorii povinných osob s omezenými povinnostmi, jsou pak vyňati provozovatelé svobodných pásem. Důvodem je, že se jedná o osoby, které mají z povahy věci konstantní přehled o výskytu zboží ve svobodném pásmu, což primárně s sebou nese potřebu zajištění statusových povinností pro tyto povinné osoby, aby byla zajištěna efektivita opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Naopak klást na povinné osoby, jejichž oprávnění skladovat umělecká díla ve svobodném pásmu vzniká ad hoc na základě smlouvy s jeho provozovatelem, statusové povinnosti, by bylo neúměrnou byrokratickou zátěží, obzvláště pokud by se jednalo o výjimečné a ojedinělé obchody.

K bodu 160 (§ 28 písm. a))

Jedná se pouze o legislativně-technickou změnu. Není nutné odkazovat na ustanovení speciální vůči § 8, protože možnost jejich použití z nich přímo vyplývá.

K bodu 161 (§ 28 písm. b))

Jedná se pouze o legislativně-technickou změnu.

K bodu 162 (§ 29 odst. 2)

Jedná se o promítnutí rekodifikace občanského práva, a to skutečnosti, že osoba nemůže být statutárním orgánem právnické osoby, ale vždy je členem jejího statutárního orgánu.

K bodu 163 (§ 29b)

Dochází k vypuštění úpravy, která bude nově obsažena v samostatném zákoně o evidenci skutečných majitelů.

K bodu 164 (§ 30 odst. 2)

Jedná se o opravu pravopisné chyby.

K bodu 165 (§ 30 odst. 4)

Navrhovanou novelou dochází ke zřízení přístupu Úřadu do informačního systému registru oznámení o činnostech, oznámení o majetku a oznámení o příjmech a závazcích. Uvedené rozšíření je nezbytné pro efektivní šetření podezřelých obchodů a pro výkon správního dozoru. Obdobnou pravomoc má i Finanční správa České republiky v zákoně č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (viz ustanovení § 18 odst. 1 písm. q), avšak vyjma údajů vedených o soudcích v registru i Nejvyšším soudem). Přístup do registru oznámení v rozsahu potřebném pro výkon své působnosti vyplývá přímo ze zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a to konkrétně z jeho ustanovení § 14b odst. 3, které tento přístup umožňuje mimo jiné soudům, orgánům činným v trestním řízení a zpravodajským službám České republiky (volný přístup bez shora uvedeného omezení).

K bodu 166 (§ 30a odst. 1 věta druhá)

Jedná se pouze o formulační změnu, kdy je příkladný výčet relevantních orgánů veřejné moci nahrazen právě jen obecným odkazem na orgány veřejné moci. Samotný termín orgány veřejné moci zahrnuje celou množinu těchto orgánů, tj. nejen pouze státní orgány, nýbrž i orgány, které vykonávají státní moc v přenesené působnosti (např. příslušné profesní komory). Zároveň úprava aktualizace hodnocení se přesouvá do samostatného ustanovení.

K bodu 167 (§ 30a odst. 2)

Výslovně se upravuje základní postup v rámci národního hodnocení rizik a informace, které se v jeho průběhu zohlední. Dále se transponuje čl. 7 odst. 4 AML směrnice, který vyžaduje, aby každý členský stát v souvislosti s posouzením rizik praní peněz a financování terorismu sdělil institucionální strukturu a obecné postupy svého režimu pro boj proti praní peněz a financování terorismu, jakož i přidělené lidské a peněžní zdroje. Tento požadavek vyplynul rovněž z mezinárodního hodnocení Moneyval.

K bodu 168 (§ 30a odst. 4 a 5)

K dosavadnímu odstavci 4 Úprava aktualizace hodnocení se přesouvá do samostatného ustanovení. K novému odstavci 4 Jednou z nejdůležitějších mezinárodních autorit mající celosvětový vliv při vytváření standardů a hodnocení států v oblasti boje proti praní špinavých peněz a financování terorismu, je „Financial Action Task Force“ (dále jen „FATF“). FATF byl založen na summitu G7 v Paříži v roce 1989 jako mezivládní orgán. Jeho úkolem je vytvářet standardy a propagovat účinnou implementaci právních, regulačních a operativních opatření v boji proti praní špinavých peněz, financování terorismu, financování šíření zbraní hromadného ničení a dalším souvisejícím hrozbám vůči integritě mezinárodního finančního systému. Ve spolupráci s dalšími mezinárodními orgány a institucemi FATF usiluje o identifikaci hrozeb na národní úrovni s cílem ochránit mezinárodní finanční systém před zneužitím. Již v roce 1990 FATF přijal dokument nazývaný „40 doporučení FATF v boji proti praní peněz“. Tato doporučení se stala mezinárodně přijímaným standardem a jejich principy jsou základem legislativy proti legalizaci výnosů z trestné činnosti ve světě, tedy i v Evropské unii a v České republice. Česká republika, stejně jako další členské státy Evropské unie přijaté od roku 2004, není členem FATF, ale tzv. regionálního uskupení podle FATF, konkrétně Moneyvalu. FATF má celkem 36 členů (včetně Evropské komise) a 8 přidružených členských uskupení. Tímto způsobem je k dodržování FATF standardů zavázáno přes 180 jurisdikcí, včetně České republiky. Podle uvedených standardů FATF jsou rovněž všechny země světa hodnoceny a na těchto hodnoceních se pak zakládají i následné mezinárodní ratingy zemí. K odstavci 5 Jedná se o transpozici čl. 7 odst. V. AML směrnice, který požaduje, aby členské státy poskytly výsledky svých posouzení rizik, včetně jejich aktualizovaných verzí Evropské komisi, Evropskému orgánu dohledu, jímž je na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 Evropský orgánu pro bankovnictví, a ostatním členským státům. Ostatní členské státy mohou členskému státu, který provádí posouzení rizik, případně poskytnout další relevantní informace. Shrnutí posouzení rizik je veřejně přístupné, nesmí však obsahovat utajované nebo citlivé informace.

K bodu 169 (§ 30a odst. 6 až 8)

Dále se zde na základě zkušeností z prvního kola národního hodnocení rizik a na základě požadavků z hodnocení Moneyvalu zavádí výslovná povinnost všem zúčastněným institucím poskytovat součinnost Úřadu jako koordinátorovi tohoto procesu, předkládat přehled o provedených opatřeních ke zmírnění rizik a relevantní statistické údaje. Hodnotitelé Moneyvalu také poukázali na nutnost zajistit efektivní provádění následného akčního plánu (tj. souboru dodatečných zmírňujících opatření, která vyplývají z národního hodnocení rizik) ze strany všech zainteresovaných státních orgánů. Navrhovaná úprava tedy cílí na zefektivnění celého procesu a v konečném důsledku i na posílení důvěry privátního sektoru a veřejnosti v plnění povinností na straně státu. Povinnost vést statistické údaje, jak zní požadavek čl. 44 IV. AML směrnice, stanoví relevantním orgánům jejich jednotlivé sektorové zákony a vnitřní předpisy. Dále bylo zjištěno, že absentuje výslovná legislativní úprava procesu předávání těchto statistických údajů na jedno místo. Tento postup sice v praxi velmi dobře funguje, což lze doložit i tím, že ČR vždy Evropské komisi zasílala na její vyžádání statistické údaje ve smyslu čl. 44 odst. 4 IV. AML směrnice, nicméně z důvodu jednoznačného zakotvení tohoto požadavku bylo rozhodnuto navrhnout do § 30a AML zákona povinnost relevantních orgánů poskytovat finanční zpravodajské jednotce, jakožto orgánu koordinujícímu posouzení rizik podle čl. 7 AML směrnice, a to i požadované statistické údaje.

K bodu 170 (§ 31 odst. 3)

Jedná se o transpozici čl. 44 V. AML směrnice, který vyžaduje, aby členské státy předaly Evropské komisi své statistické údaje, jejichž podrobný výčet je uveden v tomto článku. Evropská komise následně zveřejní výroční zprávu a zpřístupní ji na svých internetových stránkách.

K bodu 171 (§ 31 odst. 4 a 5)

Jedná se o transpozici čl. 20a odst. 1 V. AML směrnice, který vyžaduje, aby členské státy vypracovali a zasílali seznam významných veřejných funkcí Evropské komisi. Tento seznam navazuje na definici politicky exponované osoby v § 4 odst. 5. Podle tohoto ustanovení je politicky exponovaná osoba fyzická osoba, která je nebo byla ve významné veřejné funkci s celostátním nebo regionálním významem (podle písm. a)) a dále osoba s takovou osobou stanoveným způsobem propojena (podle písm. b)). V souladu s čl. 20a odst. 1 V. AML směrnice se v odstavci 5 pak ukládá mezinárodní organizaci, která byla akreditována Ministerstvem zahraničních věcí, aby na výzvu Ministerstva financí nebo Finančního analytického úřadu sdělila a aktualizovala seznam významných veřejných funkcí s ní spojených, které zakládají postavení politicky exponované osoby.

K bodu 172 (§ 32 odst. 3 věta první)

Navrhovaná změna umožní Úřadu zasílání informací ve formě tzv. poznatku i institucím, na které dříve nebylo myšleno a se kterými je vhodné a přínosné, aby byly nastaveny možnosti spolupráce (zpravodajské služby, Generální inspekce bezpečnostních sborů, Vojenská policie apod.).

K bodu 173 (§ 33)

Dosavadní právní úprava výměny informací mezi Úřadem a zahraničními finančními zpravodajskými jednotkami (FIU) byla poměrně velmi obecná, a to z toho důvodu, aby byla možná co nejširší míra spolupráce. Na základě současné úpravy je s veškerými dožádáními od těchto jednotek nakládáno jako s oznámeními o podezřelém obchodu, z čehož vyplývá, že při jejich vyřizování může Úřad uplatnit veškeré své pravomoci, včetně např. odložení splnění příkazu podle § 20. Systém boje proti legalizaci výnosů a financování terorismu v České republice je postaven na tzv. „all crimes approach“, kdy predikativním trestným činem pro praní peněz může být jakýkoliv trestný čin, který vytváří výnosy. Z toho vyplývá, že ani pro výměnu informací není omezením určitý druh predikativního trestného činu nebo to, že tento druh dosud není znám. Jediné omezení vyplývá z § 39 odst. 4 písm. b) AML zákona, který stanoví, že informace zahraniční finanční zpravodajské jednotce nelze poskytnout, pokud by to mohlo zmařit nebo ohrozit šetření podezřelého obchodu nebo probíhající trestní řízení, nebo jestliže by poskytnutí informací bylo zjevně nepřiměřené oprávněným zájmům osoby, jíž se informace týká, nebo účelu, pro který byla žádost podána. Protože Evropská komise je ale toho názoru, že ustanovení IV. AML směrnice ohledně mezinárodní spolupráce nejsou dostatečně transponována a navíc i V. AML směrnice přináší některé změny v článcích 53, 54, 55 a 57 došlo v rámci celého § 33 AML zákona k explicitnímu vyjádření výše uvedených principů. K odstavci 1 V obecné rovině stanoví odstavec 1 odkaz na „minimální“ rozsah mezinárodní spolupráce, tj. plnění závazků stanovených mezinárodní smlouvou či evropským právem, která je pro Úřad obligatorní a de facto neomezitelná z jeho vlastní iniciativy (viz níže). K odstavci 2 Odstavec 2 obsahuje demonstrativní výčet podob, kterých může nabývat mezinárodní spolupráce. Jde zejména o předávání finančně-zpravodajských informací, a to jak na vyžádání od zahraničních partnerů, tak i spontánně. Demonstrativní výčet nevylučuje ani jiné podoby spolupráce, kdy například Úřad může informaci od zahraničních partnerů vyhodnotit jako podnět k zahájení šetření podezřelého obchodu, v rámci nějž může dojít i k blokování majetku, u nějž je důvodný předpoklad, že je výnosem z trestné činnosti nebo že je určen k financování terorismu, a to na základě § 20 odst. 3 písm. b) AML zákona. Uvedené formy mezinárodní spolupráce jsou nezbytné k účinnému potlačování legalizace výnosů z trestné činnosti, jejíž pachatelé se snaží využít nesouladu a překážek ve spolupráci mezi orgány působícími v různých státech. Ustanovení dále zdůrazňuje princip, podle nějž je nutné v otázkách mezinárodní spolupráce postupovat bezodkladně. Dalším principem obsaženým v tomto ustanovení je skutečnost, že mezinárodní spolupráci v případě rozsahu uvedeném v odst. 1 nelze, s výjimkou korektivu v § 39 odst. 4 písm. b), omezit. K odstavci 3 V rámci odstavce 3 se stanoví fakultativní možnost mezinárodní spolupráce nad rámec obligatorní mezinárodní spolupráce na rozdíl od odstavce 1. Na rozdíl od obligatorní mezinárodní spolupráce je nutno pro výkon fakultativní mezinárodní spolupráce splnit další podmínky a Úřad tuto spolupráci nemusí realizovat (např. kvůli rizikovosti třetí země, ve které zahraniční orgán působí, či kvůli personálním kapacitám Úřadu). Zároveň je nutno vyzdvihnout, že se tato fakultativní spolupráce může týkat členských států EU či smluvních partnerů nad rámec evropského práva či dané mezinárodní smlouvy. K odstavci 4 Odstavec 4 potvrzuje současnou praxi vyplývající z obecně uznávaných zásad mezinárodní spolupráce, podle níž žádost Úřadu adresovaná zahraničním partnerům musí být dostatečně odůvodněna a musí vymezit účel nakládání s požadovanými informacemi, přičemž Úřad je tímto účelem vázán. Uvedená norma má za cíl zabránit nechtěnému narušení šetření podezřelého obchodu probíhajícího v jiném státě.

K bodu 174 (§ 34 odst. 1)

Výslovně se v reakci na Evropskou komisí vytýkaný nedostatek v transpozici čl. 2 odst. 3 druhého pododstavce IV. AML směrnice stanoví, že není možné výjimku podle § 34 udělit ve vztahu k činnosti spočívající v poukazování peněz ve smyslu § 3 odst. 1 písm. f) zákona č. 370/2017 Sb., o platebním styku. To však není možné ani podle stávající úpravy, a to s ohledem na ustanovení § 34 odst. 5, podle kterého lze udělit výjimku pouze tehdy, je-li při výkonu dané činnosti vyloučeno nebo značně omezeno nebezpečí jejího zneužití k legalizaci výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu, přičemž v případě této činnosti nemůže být z důvodu její povahy daná podmínka nikdy splněna.

K bodu 175 (§ 34 odst. 2 písm. a))

Výslovně se v reakci na Evropskou komisí vytýkaný nedostatek v transpozici čl. 2 odst. 3 písm. f) IV. AML směrnice stanoví, že výjimku lze udělit pouze tehdy, pokud je činnost podle odstavce 1 poskytována pouze klientům z hlavní činnosti, nikoli tedy osobám, které by nebyly klienty z hlavní činnosti. Obsah normy se touto změnou nemění, protože výše uvedené pravidlo je již dnes z daného ustanovení dovoditelné („a je poskytována pouze v souvislosti s hlavní činností povinné osoby“).

K bodu 176 (§ 34 odst. 2)

Současné znění AML zákona pracuje v předmětném ustanovení s pojmem „z celkového ročního obratu povinné osoby“, tento pojem však není v českém právním řádu zakotven a žádný jiný právní předpis jej neužívá. Obsahem tohoto pojmu jsou informace dostupné ze sbírky listin ve veřejném rejstříku, které jsou dopočitatelné z rozvahy nebo jsou uváděné ve Výkazu zisku a ztrát v plném rozsahu (dle vyhlášky Ministerstva financí č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví) pod názvem „čistý obrat za účetní období“. Čistý obrat za účetní období představuje zejména součet tržeb z prodeje výrobků a služeb, zboží, ostatní provozní výnosy, výnosy z dlouhodobého majetku, ostatní výnosy z dlouhodobého finančního majetku, výnosové úroky a podobné výnosy a ostatní finanční výnosy. S ohledem na konzistentnost pojmosloví v právním řádu a s ohledem na vyvarování se případných výkladových problémů navrhujeme zaměnit v předmětném ustanovení shora uvedené pojmy. Zároveň se na konec bodu doplňuje spojka „a“, aby byl výslovně uveden kumulativní charakter výčtu v odstavci 2.

K bodu 177 (§ 34a)

Jde o transpozici čl. 61 V. AML směrnice, který vyžaduje, aby příslušné orgány členského státu a případně také profesní komory přijaly mechanismy, které budou usnadňovat oznamování porušení plnění AML povinností povinnými osobami. Návrh se snaží příjem těchto oznámení pokud možno co nejvíce centralizovat. Uvedenou povinnost tedy ukládá pouze Finančnímu analytickému úřadu a profesním komorám. K odstavci 1 a 2 Systém pro přijímání oznámení může být upraven například vnitřními předpisy Úřadu a profesních komor. K odstavci 3 Ustanovení vyjadřuje požadavek, aby byly ochráněny oprávněné zájmy jak oznamovatele, tak i osoby podle oznámení odpovědné za předmětné porušení povinností. Ochrana oznamovatele je vyjádřena rovněž ve speciálním ustanovení § 40a, jež upravuje povinnost mlčenlivosti stran totožnosti oznamovatele. Osoba, která je podle oznámení za porušení povinností odpovědná, by v souladu se zásadou neveřejnosti správního řízení neměla být vystavována tlaku ze strany veřejnosti. K odstavci 4 Ustanovení obsahuje důležitou normu, která prohlašuje za protiprávní uplatňování jakýchkoli odvetných opatření proti oznamovateli v souvislosti s jeho postavením. Pojem „odvetné opatření“ je definován v § 18 odst. 8 a zahrnuje nepříznivé a diskriminační jednání vůči zaměstnancům a osobám, které jsou pro povinnou osobu jinak činné (např. na základě smlouvy o výkonu funkce jednatele). Mezi odvetná opatření může patřit rozvázání smluvního vztahu nebo skončení služebního poměru, odvolání vedoucího zaměstnance z pracovního místa, snížení mzdy, platu nebo odměny, či jakékoliv jiné nerovné či znevýhodňující zacházení, včetně změny pracovní doby nebo pracoviště. Právní jednání spočívající v odvetném opatření může být stiženo neplatností pro rozpor se zákonem podle § 580 odst. 1 o.z. a může založit občanskoprávní povinnost nahradit oznamovateli újmu.

K bodu 178 (§ 35 odst. 1 úvodní část ustanovení)

Upravuje se formulace úvodní části ustanovení § 35 odst. 1 v části, kde dochází k vyjmenování jednotlivých dozorčích úřadů. S ohledem na to, že pojem „dozorčí úřad“ není v textu zákona vymezen, ale je opakovaně používán, upravuje se znění ustanovení tak, aby bylo zřejmé, že dozorčími úřady jsou právě ty vyjmenované v pododstavcích odstavce 1. Dále se upravuje příslušnost Úřadu tak, aby mohl kontrolovat povinnosti stanovené tímto zákonem i jiným než povinným osobám. Co se týká ostatních dozorčích úřadů, je třeba uvést, že změnou ve větě první odstavce 1 se rovněž legislativně technicky upřesňuje, že jsou oprávněny k dozoru nejen nad povinnými osobami, ale například i nad zaměstnanci povinných osob, pokud se jedná o povinnosti související s příslušnými povinnými osobami, vůči nimž vykonává daný dozorčí úřad dohled.

K bodu 179 (§ 35 odst. 1 písm. b))

S ohledem na zvýšení efektivity v oblasti kontroly nad provozovateli hazardních her se navazuje oblast působnosti orgánů Celní správy České republiky celní správy na oblast jejich působnosti v oblasti dozoru nad dodržování povinností při provozování hazardních her.

K bodu 180 (§ 35 odst. 1 písm. d)

Vzhledem ke změně koncepce dozoru a trestání příslušníků profesních komor v oblasti AML, která je popsána v obecné části důvodové zprávy, se s ohledem na systematiku AML zákona zařazují příslušné profesní komory do výčtu dozorčích orgánů. Podle čl. 48 odst. 2 ve spojení s čl. 48 odst. 3 V. AML směrnice musejí být profesní komory pro případný výkon dozoru nad plněním AML povinností jejich členů vybaveny odpovídajícími finančními, lidskými a technickými zdroji, jejich pracovníci musejí být bezúhonní a náležitě kvalifikovaní a musejí dodržovat vysoké profesní standardy, a to včetně standardů mlčenlivosti, ochrany údajů a řešení střetů zájmů. To, že profesní komory již dnes těmito zdroji disponují, lze demonstrovat na skutečnosti, že již dnes vykonávají dozor jak nad výkonem povinností plynoucích z AML zákona, tak i z jednotlivých sektorových předpisů. Na jejich členy, kteří tuto činnost provádějí, se vztahují požadavky stran odborné kvalifikace, bezúhonnosti a povinnosti mlčenlivost plynoucí právě z příslušných sektorových předpisů, a dávají tak záruku, že požadavky směrnice jsou v tomto směru naplněny.

K bodu 181 (§ 35 odst. 3)

Jedná se o transpozici čl. 57a V. AML směrnice, který vyžaduje nastavení spolupráce mezi dohledovými orgány pro oblast AML u úvěrových a finančních institucí. V České republice jsou těmito dohledovými orgány FAÚ a ČNB. V souladu s čl. 57a odst. 4 je tímto ustanovením pokryto rovněž provádění šetření ve prospěch zahraničního orgánu, který o ně požádá, a následná výměna takto získaných informací. (§ 35 odst. 6).

Jedná se o reflexi skutečnosti, že do okruhu dozorčích úřadů podle § 35 odst. 1 byly nově vloženy profesní komory.

K bodu 182 (§ 35 odst. 6)

Jde o legislativně technickou změnu související s vložením nového písmene d) v § 35 odst. 1.

K bodu 183 (§ 35 odst. 7 až 12)

K odstavci 7 Jedná se o naplnění standardů FATF a požadavků Moneyvalu na rizikově orientovaný přístup při výkonu kontrolní činnosti. Promyšlené uplatňování rizikově orientovaného přístupu podporuje efektivní alokaci zdrojů (lidských i finančních) rovněž při výkonu dozorové činnosti. V konečném důsledku to posiluje důvěru privátního sektoru a veřejnosti v efektivní výkon státní správy. Při budování promyšleného rizikově orientovaného přístupu je třeba čerpat z více informačních zdrojů o rizicích. Analýza rizik se aktualizuje v návaznosti na vývoj rizik, aby pokud možno v každém okamžiku byla zajištěna efektivní alokace zdrojů, které jsou k dispozici pro výkon dohledu. K odstavci 8 Jedná se o transpozici čl. 48 odst. 4 a 5 V. AML směrnice, které vyžadují, aby dozorčí úřady vzájemně spolupracovaly při výkonu správního dozoru nad úvěrovými a finančními institucemi, jež jsou součástí skupiny. V souladu s principem dobré správy a v návaznosti na § 35 odst. 3 a § 33 odst. 1 spolupráce zahrnuje rovněž provádění šetření ve prospěch zahraničního orgánu, který o ně požádá, a následnou výměnu takto získaných informací. Spolupráce však může zahrnovat také například výměnu poznatků o rizikovém profilu zpracovaném pro účely výkonu správního dozoru u jednotlivých povinných osob. K odstavci 9 Jedná se o transpozici čl. 48 odst. 1a V. AML směrnice, jenž vyžaduje, aby členské státy za účelem usnadnění přeshraniční spolupráce mezi dozorčími úřady z jednotlivých členských států poskytly Komisi kontaktní údaje vztahující se k jejich dozorčím úřadům. K odstavci 10 Jedná se o transpozici čl. 57a odst. 2 V. AML směrnice. Spolupráce se řídí Společným prohlášením o praktických postupech pro výměnu informací, které bylo uzavřeno mezi FAÚ, Českou národní bankou a Evropskou centrální bankou. K odstavci 11 Jedná se o transpozici čl. 62 odst. 1 již IV. AML směrnice, který vyžaduje, aby členské státy informovaly evropské orgány dohledu o veškerých správních trestech uložených za porušení povinností vyplývajících z AML směrnice. K odstavci 12 Navrhuje se zakotvit, že Úřad při kontrole plnění povinností stanovených tímto zákonem poskytovateli služeb spojených s virtuálním aktivem nebo služeb podle § 2 odst. 1 písm. h) AML zákona zkontroluje rovněž, zda je daná povinná osoba oprávněna k jejich poskytování. Pokud k tomu oprávněna není, předá Úřad zjištění o nedostatcích takového poskytovatele živnostenskému úřadu pro účely jeho působnosti podle živnostenského zákona. Tím se tak zakotvuje určitý typ sdílené pravomoci, resp. postupu, ve kterém se očekává činnost živnostenských úřadů v oblasti kontroly a sankcí u těchto oborů činnosti živnosti volné primárně v návaznosti na podněty, případně kontrolní činnost Úřadu, a to za účelem zvýšení efektivity kontroly v dané oblasti. Pokud Úřad v rámci své činnosti zkontroluje poskytovatele služeb spojených s virtuálním aktivem nebo služeb podle § 2 odst. 1 písm. h) AML zákona, živnostenský úřad tak již bude moci na základě kontrolního protokolu Úřadu v přestupkovém řízení pouze formálně přezkoumat, zda daná osoba splnila nebo nesplnila svou ohlašovací povinnost.

K bodu 184 (§ 36 nadpis)

Vzhledem ke změně obsahu ustanovení se doplňuje v odpovídajícím duchu nadpis.

K bodu 185 (§ 36)

Ustanovení se doplňuje v návaznosti na nový § 35 odst. 12, a to tak, aby bylo umožněno předání výsledků kontrolních zjištění Úřadu v oblasti (ne)existence oprávnění poskytovatelů služeb spojených s virtuálním aktivem nebo služeb podle § 2 odst. 1 písm. h) příslušnému živnostenskému úřadu.

K bodu 186 (§ 37)

K dosavadnímu § 37 Příslušné ustanovení, resp. odstavec 1, se zrušuje, a to s ohledem na skutečnost, že se dozor nad příslušníky příslušných profesních komor podřazuje pod standardní správní dozor v oblasti AML vykonávaný na základě příslušných ustanovení AML zákona se subsidiární aplikací obecných právních předpisů v oblasti kontroly. K novému § 37 K odstavci 1 Jedná se o reflexi zvláštního postavení komor v otázce souběhu s Úřadem jako dozorčím úřadem, které se liší od ostatních plně rovnocenných souběžných dozorčích oprávnění, jak je tomu v případě ostatních dozorčích úřadů. V případě profesních komor Úřad předá podnět k výkonu dozoru primárně těmto komorám, a to zejména s ohledem na skutečnost, že Úřad nemá na rozdíl od příslušných profesních komor přístup k informacím podle § 26 a 27 AML zákona. K odstavci 2 Navrhuje se stanovit Úřadu pravomoc, aby sám provedl kontrolu u člena profesní komory, avšak pouze pokud tato do 60 dní od doručení nereagovala na písemný podnět k vykonání kontroly. Toto ustanovení představuje pojistku proti případnému neefektivnímu přístupu komor k vyřizování podnětů ke kontrole. Bude-li příslušná profesní komora svoji povinnost řádně plnit, tato pravomoc Úřadu nevznikne. Tímto ustanovením se vhodněji transponuje čl. 58 odst. 1 IV. AML, dle kterého mají členské státy zajistit, aby povinné osoby nesly odpovědnost za porušení vnitrostátních předpisů přijatých k provedení této směrnice v souladu s tímto článkem a články 59 až 61 s tím, že veškeré sankce nebo opatření musí být účinné, přiměřené a odrazující. K odstavci 3 až 5 Vzhledem ke změně koncepce dozoru nad příslušníky stavovských profesí je nutno, při zachování pojistek, které garantují právo na spravedlivý proces, upravit přístup Úřadu k údajům, kterými disponují tyto osoby. V obecné rovině se tedy umožňuje Úřadu, při naplnění podmínky podle odstavce 2, v rámci výkonu dozoru jednat s příslušnými povinnými osobami napřímo, nikoli prostřednictvím komory, tj. jedná se o totožný model, jaký je uplatňován i vůči ostatním povinným osobám. Zároveň však je nutno vzít ohled na specifické postavení příslušníků stavovských profesí, kteří disponují velmi citlivými údaji, které není možné předat orgánům veřejné moci bez porušení ústavních práv třetích osob (údaje získané způsobem uvedeným v § 26 odst. 1 a § 27 odst. 1 a 2). Samotné distanční poskytnutí těchto údajů je již vyloučeno na základě úpravy, která sama o sobě konstatuje, že příslušník stavovské profese v těchto případech poskytnutí údajů odmítne. Problematickou se však může stát fyzická kontrola na místě, jelikož se úřední osoba Úřadu pověřená kontrolou může dozvědět údaje dle § 26 odst. 1 a § 27 odst. 1 a 2 i nedopatřením. K zamezení tohoto případného excesu je konstruováno, že kontrola prostor, kde by se mohly nosiče těchto informací vyskytovat, je možná pouze za přítomnosti toho příslušníka stavovských profesí, jehož výkonu povolání se tyto údaje týkají. Tato povinná osoba pak může označit nosiče údajů, které není oprávněn poskytnout, neboť spadají do okruhu informací o právní pomoci (§ 26 odst. 1 a § 27 odst. 1 a 2). Toto je následně oprávněn potvrdit či vyvrátit pověřený člen komory (zde nikoli v pozici správního orgánu) a poskytnout kontrolujícímu souhlas se seznámit s těmito údaji. V případě, že zástupce komory souhlas neposkytne, lze jeho souhlas nahradit rozhodnutím soudu. Institut nahrazení souhlasu zástupce komory je přebrán z daňového řádu a po věcné stránce je totožný. Oproti znění v § 255 daňového řádu jsou v textu provedeny pouze legislativně- technické úpravy za účelem přehledného a chronologického popsání procesu získání souhlasu zástupce profesní komory. K odstavci 6 V souladu s čl. 34 odst. 3 písm. a) a c) AML směrnice se stanoví rozsah údajů, které musí daná profesní komora jednou ročně předávat Úřadu a zveřejňovat. Uvedené opatření povede k posílení transparentnosti činnosti profesních komor a přispěje ke kontrole jejich činnosti ze strany veřejnosti. K odstavci 7 Stanoví se povinnost profesní komoře aktivně informovat Finanční analytický úřad o skutečnostech nasvědčujících legalizaci výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu, pouze však tehdy, pokud tato skutečnost není pokryta profesní povinností mlčenlivosti, což vyplývá z § 40a. Obdobné užití § 26 odst. 2 znamená, že Komora auditorů České republiky, Exekutorská komora Česká republiky a Komora daňových poradců České republiky informuje Finanční analytický úřad o skutečnostech nasvědčujících legalizaci výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu v případech, kdy se sice jedná o informace získané v souvislosti s právním poradenstvím, avšak jde o právní poradenství vyhledané klientem za účelem legalizace výnosů z trestné činnosti nebo za účelem financování terorismu.

K bodu 187 (§ 38 odst. 1)

S ohledem na skutečnost, že na základě působnosti Rady pro veřejný dohled nad auditem, která plyne z jejího postavení jako odvolacího orgánu v kárném řízení vedeném komorou auditorů, může její zaměstnanec nebo osoba pro ni jinak činná v rámci řízení o přestupku přijít do styku se skutečnostmi podléhajícími mlčenlivosti podle tohoto ustanovení, stanoví se i těmto osobám kvalifikovaná povinnost mlčenlivosti.

K bodu 188 (§ 38 odst. 2)

Jde pouze o legislativně-technickou změnu v návaznosti na odstavec 1.

K bodu 189 (§ 39 odst. 1 písm. e))

Jedná se o legislativně-technickou úpravu. Příslušné profesní komory jsou nově dozorčími úřady podle § 35 odst. 1, a proto je není nutné vyjmenovávat zvlášť.

Povinnosti mlčenlivosti se nelze dovolat vůči Radě pro veřejný dohled nad auditem, která předmětné informace může potřebovat pro vedení sankčního řízení podle § 52 odst. 2 jakožto odvolací orgán.

K bodu 190 (§ 39 odst. 1 písm. h))

Prolamuje se mlčenlivost Úřadu, aby bylo možné živnostenským úřadům předat i údaje zjištěné v průběhu šetření podezřelého obchodu.

K bodu 191 (§ 39 odst. 1 písm. k))

V návrhu zákona o evidenci skutečných majitelů se v ustanovení § 42 stanoví, že má-li orgán veřejné moci důvodně za to, že při výkonu své činnosti zjistil nesrovnalost, oznámí to soudu příslušnému k zápisu. Předpokládá se, že nejčastěji budou těmito orgány veřejné moci právě orgány, které vykonávají působnost podle AML zákona. Ty však v některých vymezených případech váže mlčenlivost, kterou je tak třeba pro tyto případy výslovně prolomit.

K bodu 192 (§ 39 odst. 2 písm. a))

Dochází k zajištění souladu s čl. 39 odst. 3 AML směrnice. Pokud jde o sdílení informací pokrytých povinností mlčenlivosti mezi finančními a úvěrovými institucemi působícími ve státu EU nebo EHP, zůstává zachován stávající stav. Pokud jde o sdílení s institucemi působícími ve třetích zemích, nově nebude postačovat, že dotyčná instituce je součástí skupiny – bude jí muset být na základě toho, že v ní vlastní většinový podíl instituce působící v EU nebo EHP a zároveň bude muset plně dodržovat skupinové strategie a postupy pro boj proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, na druhou stranu však takto bude možné sdílet informace i s institucemi, jež působí ve státu, který neukládá v oblasti boje proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu povinnosti rovnocenné požadavkům práva Evropské unie. Dále se v tomto ustanovení legislativně-technicky reaguje na zakotvení definice skupiny v § 4 a změnu pojmu „dceřiná společnost“ na „dceřiná obchodní korporace“ (blíže viz důvodová zpráva k § 11 odst. 10).

K bodu 193 (§ 39 odst. 2 písm. b))

Jedná se o legislativně technickou změnu.

K bodu 194 (§ 40 odst. 1)

Vzhledem k rozšíření části čtvrté o § 40a byla zvolena odlišná legislativně-technická koncepce tohoto ustanovení, a to bez zásadní věcné změny. Příslušníci profesních komor jsou povinní zachovávat mlčenlivost ve stejném rozsahu jako je v § 38 a není měněn ani rozsah průlomů do této mlčenlivosti, který je v dosavadní právní úpravě oproti ostatním povinným osobám značně omezen, což však vyplývá ze specifického postavení příslušníků profesních komor v rámci tuzemského právního systému. Na základě neměněného odstavce 4 pak tato omezení i nadále dopadají na zaměstnance příslušníků profesních komor a zaměstnance těchto komor. Zároveň navržená textace nevylučuje působnost § 40a, který byl navržen zejména pro osoby uvedené v tomto paragrafu.

K bodu 195 (§ 40 odst. 2)

Jedná se o změnu vyvolanou změnou legislativně-technické koncepce (více viz důvodová zpráva k odst. 1).

K bodu 196 (§ 40 odst. 3)

Jedná se o změnu vyvolanou změnou legislativně-technické koncepce (více viz důvodová zpráva k odst. 1).

K bodu 197 (§ 40a a 40b)

K § 40a Vzhledem ke změně koncepce správního dozoru a správního trestání, kdy jsou příslušné profesní komory plnohodnotným správním orgánem a k zákonem předpokládanému rozšíření četnosti předávání či zveřejňování údajů těmito komorami se považuje za vhodné rozšířit ochranu údajů obsažených v § 26 a 27 tak, aby bylo plně zachováno právo na právní pomoc. Obdobné užití § 26 odst. 2 znamená, že zaměstnanec Komory auditorů České republiky, Exekutorská komory České republiky a Komory daňových poradců České republiky může Finančnímu analytickému úřadu sdělit i informace, které sice byly získané v souvislosti s právním poradenstvím, avšak šlo o právní poradenství vyhledané klientem za účelem legalizace výnosů z trestné činnosti nebo za účelem financování terorismu. K § 40b Zvláštní ustanovení o povinnosti mlčenlivosti o totožnosti oznamovatele navazuje na úpravu oznamovacího systému obsaženou v § 34a. V souladu s čl. 61 odst. 2 písm. e) V. AML směrnice musí tento systém obsahovat „jasná pravidla, která zajistí ve všech případech důvěrnost osoby, která ohlásí porušení předpisů uvnitř povinné osoby, ledaže je zveřejnění vyžadováno vnitrostátním právem v souvislosti s dalším vyšetřováním nebo následným soudním řízením“. Těchto vlastností se dosahuje právě pomocí odstavce 1 a 2. Výše uvedené průlomy do povinnosti mlčenlivost předvídané směrnicí jsou reflektovány v odstavci 3, jsou však usměrňovány korektivem v odstavci 4, jenž chrání jak veřejný zájem představovaný šetřením podezřelého obchodu či trestním řízením, jakož i soukromý zájem samotného oznamovatele. V odstavci 5 se stanoví možnost zproštění povinnosti mlčenlivosti oznamovatelem, tedy osobou, jejíž ochraně tato mlčenlivost slouží. Tím se vyloučí situace, kdy by mlčenlivost právě oznamovatele z nějakých důvodů limitovala.

K bodu 198 (§ 41 odst. 1)

Jedná se o adaptaci na nové nařízení o kontrolách převozu hotovosti 2018/1672 (nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1672 ze dne 23. října 2018 o kontrolách peněžní hotovosti vstupující do Unie nebo ji opouštějící a o zrušení nařízení (ES) č. 1889/2005), které ve svém článku 2 do definice hotovosti zařazuje i předplacené platební karty, mince s obsahem zlata nejméně 90 % a slitky s vysokou ryzostí s obsahem zlata alespoň 99,5 %. Nařízení oproti předcházející právní úpravě výslovně požaduje, aby byla „hotovost“ předkládána celním úřadům ke kontrole.

K bodu 199 (§ 41 odst. 2 až 4)

Jedná se o legislativně-technickou změnu.

K bodu 200 (nadpis § 42)

Jedná se o legislativně-technickou změnu, kterou se reflektuje terminologie zákona o Celní správě České republiky.

K bodu 201 (§ 42 odst. 2)

Jedná se o adaptaci na nové nařízení o kontrolách převozu hotovosti 2018/1672. Adaptuje se nová povinnost Celní správy České republiky z něj vyplývající, a to povinnost spočívající v zaznamenávání oznámení o vývozu nebo dovozu věcí uvedených v § 41 odst. 1.

K bodu 202 (§ 42 odst. 3)

Jedná se o adaptaci na nové nařízení o kontrolách převozu hotovosti 2018/1672. Současné znění AML zákona neobsahuje lhůtu pro uchovávání informací z prohlášení o převozu hotovosti a tato lhůta není stanovena ani v celních předpisech. Z tohoto důvodu je třeba, aby tato lhůta byla pro potřeby celních úřadů výslovně zakotvena, a to v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1672 ze dne 23. října 2018 o kontrolách peněžní hotovosti vstupující do Unie nebo ji opouštějící a o zrušení nařízení (ES) č. 1889/2005.

K bodu 203 (§ 42 odst. 4 věta první)

Jedná se o adaptaci na nové nařízení o kontrolách převozu hotovosti 2018/1672. Adaptuje se nová povinnost Celní správy České republiky z něj vyplývající, a to povinnost spočívající v zajištění věcí, jichž se týká deklarační povinnost, a to v případě přítomnosti podezření, že pocházejí z trestné činnosti.

K bodu 204 (§ 43 odst. 1)

S ohledem na zahrnutí zaměstnanců Rady pro veřejný dohled nad auditem a osob pro ni jinak činných do skupiny osob, které podléhají povinnosti mlčenlivosti podle § 38, zahrnují se i mezi speciální subjekty, které mohou spáchat přestupek spočívající v porušení této povinnosti. Zároveň je nutno uvést, že úpravou § 40 se stanoví najisto, že skutková podstata § 43 dopadá i na příslušníky profesních komor, jejich zaměstnance a zaměstnance profesních komor, a to právě v rozsahu § 38 rozšířeného o průlomy do mlčenlivosti podle § 40 odst. 1 až 3.

K bodu 205 (§ 43 odst. 3)

S ohledem na zavedení nové zvláštní mlčenlivosti o totožnosti oznamovatele podle § 34a AML zákona se doplňuje přestupek ve vztahu k této mlčenlivosti.

K bodu 206 (§ 43 odst. 4)

Výše pokuty u porušení povinnosti mlčenlivosti o totožnosti oznamovatele se stanoví ve stejné výši jako porušení mlčenlivosti podle § 38.

K bodu 207 (§ 43 odst. 5)

S ohledem na stejné speciální subjekty se i v případě porušení povinnosti mlčenlivosti o totožnosti oznamovatele umožňuje zvýšení pokuty v zákonem stanovených případech.

K bodu 208 (nadpis § 44)

Jedná se o legislativně-technickou změnu spočívající v úpravě nadpisu ustanovení tak, aby více odpovídal obsahu ustanovení.

K bodu 209 (§ 44 odst. 1 písm. a))

Vypouští se odkaz na § 7, který byl nadbytečný a v konečném důsledku by mohl způsobovat i nejasnosti, a to například ve vztahu k nově upravenému institutu zesílené identifikace a kontroly klienta podle § 9a nebo zjednodušené identifikace podle § 13. Uvedenou změnou se tedy odstraňují případné pochybnosti o tom, že tato skutková podstata postihuje porušení povinností při identifikaci klienta, a to v rovině standardní, zjednodušené i zesílené identifikace.

K bodu 210 (§ 44 odst. 1 písm. b))

Vypouští se znak skutkové podstaty spočívající v požadavku na opakovanost jednání, daný přestupek tedy již nadále nebude hromadným přestupkem ve smyslu § 9 zákona o odpovědnosti za přestupky. Tato změna je motivována skutečností, že řádné provádění kontroly klienta je základním předpokladem pro detekci podezřelého obchodu a není tedy důvodné, aby jednotlivé porušení této povinnosti nebylo postižitelné prostředky správního práva trestního. Dále se vypouští odkaz na § 9, který byl nadbytečný a v konečném důsledku by mohl způsobovat nejasnosti ve vztahu k nově upravenému institutu zesílené identifikace a kontroly klienta podle § 9a.

K bodu 211 (§ 44 odst. 1 písm. d))

V písmenu d) se rovněž z důvodu nadbytečnosti vypouští odkaz na § 16.

K bodu 212 (§ 44 odst. 2)

Vzhledem k tomu, že povinnosti, jejichž porušení je postihováno přestupky podle písmen a) a b), jsou nezbytnou podmínkou pro řádné splnění povinností, na něž jsou navázány přestupky podle písmen c) a d), přičemž všechny tyto povinnosti představují základní stavební kameny opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, sjednocuje se horní hranice sazby pokuty na částce, kterou bylo lze dříve uložit pouze za spáchání přestupků podle písmena b) nebo c), tedy na částce 10 000 000 Kč. Tato změna je rovněž odůvodněna výtkou vznesenou ze strany hodnotitelů Moneyvalu, podle níž nejsou horní sazby pokut dostatečně odrazující, v důsledku čehož Česká republika není plně v souladu s doporučením FATF č. 35.

K bodu 213 (§ 44 odst. 3)

S ohledem na výše uvedené změny dochází k vypuštění stávajícího obsahu odstavce 3. Ten je nahrazen kvalifikovanou skutkovou podstatou a souvisejícím výčtem trestů, jež lze za její spáchání uložit a které jsou tzv. eurotresty. Předmětné ustanovení představuje transpozici čl. 59 V. AML směrnice. Při výkladu pojmu „závažně“ je třeba přihlížet zejména k hodnotě dotyčného obchodu nebo souhrnu obchodů a k jejich rizikovosti, ke skutečnosti, zda se jedná o podezřelý obchod a do jaké míry je tato podezřelost zřejmá, zda byl přítomen prvek financování terorismu nebo porušování mezinárodních sankcí ve smyslu zákona o provádění mezinárodních sankcí, zda byl případně zřejmý zdrojový trestný čin a jeho závažnost, jakož i skutečnost, zda porušení povinnosti vyústilo ve zmaření zajištění výnosu z trestné činnosti. Jedná se o situaci, která zcela vybočuje z rámce běžně páchaných přestupků. Pojem „soustavného páchání přestupku“ má vazby na spáchání přestupku ve formě pokračování ve smyslu § 7 zákona o odpovědnosti za přestupky, o pojmy totožné však nejde. Může nastat jak situace, kdy byl přestupek páchán soustavně, ale nešlo o formu pokračování, nýbrž o souběh, situace, kdy byl páchán soustavně a zároveň šlo o formu pokračování, jakož i situace, kdy nešlo o soustavné páchání, ale přestupek byl spáchán ve formě pokračování. První případ se vyznačuje tím, že chybí některý z prvků pokračování, jako je například souvislost v předmětu útoku, zároveň je však dána dostatečně intenzivní provázanost mezi jednotlivými útoky, jakož i jejich celkový počet.

Třetí případ se vyznačuje tím, že jednotlivé dílčí útoky přestupku spáchaného ve formě pokračování nejsou vzájemně dostatečně intenzivně provázány, či celkový rámec souhrnu těchto útoků neumožní učinit závěr o soustavnosti. Je totiž třeba přihlédnout k tomu, že ze směrnice lze vyvodit závěr, že tresty vymezené v čl. 59 odst. 2 a 3 cílí především na výjimečné případy – z tohoto pohledu se nelze spokojit s tezí, že by tuto podmínku naplňoval i přestupek spáchaný ve formě pokračování, jenž by se vyznačoval například pouze dvěma útoky. Neoprávněně získaným prospěchem se rozumí prospěch, příčinou jehož získání bylo spáchání daného přestupku. Určení poslední řádné účetní závěrky pro výpočet horní hranice pokuty se pak vztahuje k okamžiku spáchání přestupku, jelikož jde o skutečnost tuto hranici vymezující a každý subjekt musí mít možnost předem vědět, jaké výši trestu by se spácháním přestupku vystavil.

K bodu 214 (§ 44a)

Jedná se o odražení nové povinnosti obsažené v § 15a, spočívající v povinnosti přispívat ke správnosti údajů vedených v evidenci skutečných majitelů. Aktuálnost údajů v ní vedených závisí na oznamování nesrovnalostí v této evidenci soudu, a to mimo jiné, v souladu s požadavkem V. AML směrnice, i povinnými osobami podle AML zákona. Přestupek podle písmene a) postihuje situace, kdy povinná osoba rezignuje na aktivní hledání řešení nesrovnalosti s klientem prostřednictvím jeho upozornění na nesrovnalost. Povinná osoba sice v takový okamžik má důvodně za to, že nesrovnalost v evidenci existuje, na druhou stranu však její podezření ještě není potvrzeno právě výsledkem jednání s klientem. Naproti tomu přestupek podle písmene b) postihuje situace, kdy ani jednání s klientem nepřinese vyřešení nesrovnalosti a podezření povinné osoby na nesrovnalost se tak potvrdí. Je to právě rozdílná míra podložení podezření, jež diferencuje závažnost uvedených přestupků a v návaznosti na to i výši horní hranice pokuty. Výši horní hranice sazby pokuty ovlivňuje dále i to, že v případě přestupku podle písmene a) se postihuje spíše laxní jednání povinné osoby, ve kterém lze těžko spatřovat záměr, a proto byla zvolena ve srovnání s ostatními přestupky uvedenými v AML zákoně nižší horní sazba pokuty. V případě přestupku podle písmena b) však již lze z toho, že povinná osoba se jednáním s klientem ve svém podezření utvrdila, a přesto oznámení soudu neprovedla, dovozovat prvky poukazující na přítomnost záměru v jejím jednání, čemuž odpovídá i vyšší horní hranice sazby pokuty. V případě přestupku podle písmene c) se postihuje jednání povinné osoby spočívající v tom, že neuposlechne pokyn FAÚ k neplnění povinností vůči evidenci skutečných majitelů. Takovým jednáním dochází, stejně jako je tomu v případě přestupku proti mlčenlivosti podle § 43, k ohrožení nerušeného šetření podezřelého obchodu, a proto se volí horní hranice sazby pokut ve stejné výši, jako je tomu v případě tohoto přestupku.

K bodu 215 (§ 45 odst. 1 písm. a))

Příslušná skutková podstata přestupku se přesouvá do písmene b).

K bodu 216 (§ 45 odst. 1 písm. b))

Vzhledem k nutnosti odlišení skutkových podstat stávajícího písm. a) na skutkovou podstatu přestupku, která vyplývá z evropského práva a skutkovou podstatu přestupku ryze vnitrostátního se ze stávajícího písm. a) odděluje písm. b), tj. nesplnění informační povinnosti podle § 24 odst. 3 tohoto zákona. Tato povinnost je povinností vycházející pouze z vnitrostátní úpravy, tudíž se na ni nevztahuje odst. 3, který je ustanoven právě kvůli transpozici IV. AML směrnice. Zároveň se ze systematického hlediska přesouvají skutkové podstaty uvedené v písm. b), c) a d) do § 48a.

K bodu 217 (§ 45 odst. 1 písm. c) a d))

Ze systematického hlediska se přesouvají skutkové podstaty uvedené v písm. b), c) a d) do § 48a.

K bodu 218 (§ 45 odst. 3)

Nově se zakotvuje kvalifikovaná skutková podstata a související výčet trestů, jež lze za její spáchání uložit a které jsou tzv. eurotresty. Předmětné ustanovení představuje transpozici čl. 59 V. AML směrnice. Při výkladu pojmu „závažně“ je třeba přihlížet zejména k hodnotě dotyčného obchodu nebo souhrnu obchodů, ke skutečnosti, zda se jedná o podezřelý obchod a do jaké míry je tato podezřelost zřejmá, zda je přítomen prvek financování terorismu nebo porušování mezinárodních sankcí ve smyslu zákona o provádění mezinárodních sankcí a do jaké míry je tato přítomnost zřejmá, zda byl případně zřejmý zdrojový trestný čin a jeho závažnost, zda porušení povinnosti vyústilo ve zmaření zajištění výnosu z trestné činnosti, jakož i ke skutečnosti, zda nesplnění této povinnosti bylo vedeno záměrem znesnadnit šetření podezřelého obchodu. Neoprávněně získaným prospěchem se rozumí prospěch, příčinou jehož získání bylo spáchání daného přestupku. Určení poslední řádné účetní závěrky pro výpočet horní hranice pokuty se pak vztahuje k okamžiku spáchání přestupku, jelikož jde o skutečnost tuto hranici vymezující a každý subjekt musí mít možnost předem vědět, jaké výši trestu by se spácháním přestupku vystavil.

K bodu 219 (§ 46 odst. 2 a 3)

Zavádí se skutková podstata přestupku postihujícího neplnění povinnost informovat Úřad o určení kontaktní osoby. Výše horní hranice sazby pokuty byla zvolena s ohledem na to, že nemožnost obrátit se na kontaktní osobu nevyhnutelně vede k závažným problémům při šetření podezřelého obchodu, jež vyžaduje operativní spolupráci mezi Úřadem a povinnými osobami, přičemž tato spolupráce je zprostředkována právě kontaktními osobami.

K bodu 220 (§ 46 odst. 5)

Nově se zakotvuje kvalifikovaná skutková podstata a související výčet trestů, jež lze za její spáchání uložit a které jsou tzv. eurotresty. Předmětné ustanovení představuje transpozici čl. 59 V. AML směrnice. Při výkladu pojmu „závažně“ je třeba přihlížet zejména k hodnotě dotyčného podezřelého

obchodu nebo souhrnu obchodů a k tomu, do jaké míry je jeho podezřelost zřejmá, k tomu,

zda byl přítomen prvek financování terorismu nebo porušování mezinárodních sankcí ve smyslu zákona o provádění mezinárodních sankcí a do jaké míry byla jeho přítomnost zřejmá, zda byl zřejmý zdrojový trestný čin a jeho závažnost, k tomu, zda porušení povinnosti vyústilo ve zmaření zajištění výnosu z trestné činnosti, jakož i ke skutečnosti, zda nesplnění této povinnosti bylo vedeno snahou znesnadnit šetření podezřelého obchodu. Neoprávněně získaným prospěchem se rozumí prospěch, příčinou jehož získání bylo spáchání daného přestupku.

Určení poslední řádné účetní závěrky pro výpočet horní hranice pokuty se pak vztahuje k okamžiku spáchání přestupku, jelikož jde o skutečnost tuto hranici vymezující a každý subjekt musí mít možnost předem vědět, jaké výši trestu by se spácháním přestupku vystavil.

K bodu 221 (§ 47 odst. 5)

Nově se zakotvují kvalifikované skutkové podstaty a související výčet trestů, jež lze za jejich spáchání uložit a které jsou tzv. eurotresty. Předmětné ustanovení představuje transpozici čl. 59 V. AML směrnice. Při výkladu pojmu „závažně“ je třeba přihlížet zejména k hodnotě dotyčného obchodu nebo souhrnu obchodů, k tomu, do jaké míry je tato podezřelost zřejmá, zda byl přítomen prvek financování terorismu nebo porušování mezinárodních sankcí ve smyslu zákona o provádění mezinárodních sankcí, zda byl případně zřejmý zdrojový trestný čin a jeho závažnost, k tomu, zda porušení povinnosti vyústilo ve zmaření zajištění výnosu z trestné činnosti, jakož i ke skutečnosti, zda nesplnění této povinnosti bylo vedeno snahou znesnadnit šetření podezřelého obchodu. Jedná-li se o závažné spáchání přestupku podle odstavce 2, je třeba klást zvláštní důraz na okolnosti, které povinnou osobu vedly k nesplnění této povinnosti, a to vzhledem k tomu, že v tomto případě není na jejím uvážení, zda odloží příkaz klienta. Neoprávněně získaným prospěchem se rozumí prospěch, příčinou jehož získání bylo spáchání daného přestupku. Určení poslední řádné účetní závěrky pro výpočet horní hranice pokuty se pak vztahuje k okamžiku spáchání přestupku, jelikož jde o skutečnost tuto hranici vymezující a každý subjekt musí mít možnost předem vědět, jaké výši trestu by se spácháním přestupku vystavil.

K bodu 222 (§ 48 odst. 1)

Ze systematického hlediska dochází k přesunu skutkové podstaty přestupku z odstavce 4 písm. a) do odstavce 1.

K bodu 223 (§ 48 odst. 3)

Jedná se o legislativně technickou změnu související s vložením nových odstavců v § 21, na které toto ustanovení odkazuje.

K bodu 224 (§ 48 odst. 5 a 6)

K odstavci 5 Zavádí se skutková podstata, která je navázána na nově zaváděnou povinnost povinné osoby dle § 22a. Z povahy věci se může tohoto přestupku dopustit pouze právnická osoba, jelikož fyzické osoby (ani ty podnikající) nedisponují statutárním orgánem, jehož člena by byly povinny určit jako odpovědného za plnění povinností vyplývajících z tohoto zákona a ze zákona upravujícího evidenci skutečných majitelů. V obecné rovině se považuje za vhodné, aby byla prováděním AML opatření pověřena vždy odpovědná konkrétní osoba ve vedení příslušné právnické osoby, aby docházelo k jejich efektivnímu uplatňování. Formulovaná skutková podstata pak jednoznačně stanoví, že v případě maření zájmu na efektivním uplatňování AML opatření neurčením této pověřené osoby spáchá dotyčná povinná osoba přestupek. K odstavci 6 Ze systematického hlediska dochází k přesunu skutkové podstaty přestupku z odst. 4 písm. b) do odst. 6).

K bodu 225 (§ 48 dosavadní odstavec 7)

Dochází k reflexi změn a přesunů v rámci stávajících skutkových podstat.

K bodu 226 (§ 48 nový odstavec 7)

Dochází k reflexi změn a přesunů v rámci stávajících skutkových podstat.

K bodu 227 (§ 48 odst. 8)

Dochází k reflexi změn a přesunů v rámci stávajících skutkových podstat.

K bodu 228 (§ 48 odst. 9)

Nově se zakotvují kvalifikované skutkové podstaty a související výčet trestů, jež lze za jejich spáchání uložit a které jsou tzv. eurotresty. Předmětné ustanovení představuje transpozici čl. 59 V. AML směrnice. V případě přestupku podle odstavce 5 je naplnění znaku „závažného spáchání“ možné spíše v teoretické rovině a mohlo by k němu dojít při naplnění dalších zcela výjimečných okolností, jež by nasvědčovaly záměru mařit účinné uplatňování opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, navíc podmíněných vyšší mírou expozice povinné osoby vůči těmto rizikům. V případě přestupku podle odstavce 6 je naplnění tohoto znaku rovněž málo pravděpodobné, v úvahu by přicházelo zejména tehdy, pokud by nedošlo k proškolení zaměstnanců povinné osoby značně vystavené výše uvedeným rizikům, přičemž toto proškolení by bylo esenciální pro efektivní zmírnění uvedených rizik. Neoprávněně získaným prospěchem se rozumí prospěch, příčinou jehož získání bylo spáchání daného přestupku. Určení poslední řádné účetní závěrky pro výpočet horní hranice pokuty se pak vztahuje k okamžiku spáchání přestupku, jelikož jde o skutečnost tuto hranici vymezující a každý subjekt musí mít možnost předem vědět, jaké výši trestu by se spácháním přestupku vystavil.

K bodu 229 (§ 48a)

K odstavci 1 písmenu a) Jedná se o novou skutkovou podstatu, která postihuje neuplatňování skupinových strategií a postupů pro boj proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu povinnou osobou samotnou, a to i na úrovni jejích poboček a provozoven ve třetích zemích. Povinnost jejich uplatňování je obsažena již ve stávajícím znění zákona, nicméně její neplnění není postižitelné. Potřeba vložení této skutkové podstaty je o to naléhavější, že již IV. AML směrnice ji považuje za eurodelikt. K odstavci 1 písmenu b) Jedná se o novou skutkovou podstatu, která postihuje případy, kdy povinná osoba nezajistí uplatňování skupinových strategií a postupů pro boj proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu ve svých dceřiných obchodních korporacích, tedy ve společnostech a družstvech, které s ní tvoří skupinu ve smyslu § 4 odst. 12, jež se nacházejí ve třetích zemích, a to v rozsahu, který právo dané třetí země umožňuje. Rozdíl oproti skutkové podstatě uvedené v písmenu a) spočívá v tom, že se vztahují k zajišťování uplatňování daných strategií a postupů nikoli samotnou povinnou osobou, ale právnickými osobami od ní odlišnými.

Stejně jako v případě skutkové podstaty uvedené v písmenu a) je daná povinnost obsažena již ve stávajícím znění zákona, nicméně její neplnění není postižitelné. Potřeba vložení této skutkové podstaty je o to naléhavější, že již IV. AML směrnice ji považuje za eurodelikt. K odstavci 2 písmenu a) Jedná se o novou skutkovou podstatu, jež postihuje neplnění povinnosti povinné osoby uplatňovat v jejích pobočkách a dceřiných obchodních korporacích ve třetích zemích v rozsahu, který právo této třetí země umožňuje, opatření pro kontrolu klienta alespoň rovnocenná požadavkům práva Evropské unie, tedy povinnosti, která je obsažena již ve stávajícím znění zákona, nicméně její neplnění není postižitelné. Potřeba vložení této skutkové podstaty je o to naléhavější, že již IV. AML směrnice ji považuje za eurodelikt. K odstavci 2 písmenu b) Jedná se o přesun této skutkové podstaty ze stávajícího § 45 odst. 1 písm. b) za účelem zpřehlednění právní úpravy. K odstavci 2 písmenu c) Jedná se o přesun této skutkové podstaty ze stávajícího § 45 odst. 1 písm. c) za účelem zpřehlednění právní úpravy. K odstavci 2 písmenu d) Jedná se o novou skutkovou podstatu, jež postihuje nesplnění povinnosti povinné osoby informovat Úřad o tom, že právo třetí země, v níž má pobočku nebo dceřinou obchodní korporaci, neumožňuje uplatňování opatření pro kontrolu klienta a uchovávání záznamů, jež jsou alespoň rovnocenná právu Evropské unie, tedy povinnosti, která je obsažena již ve stávajícím znění zákona, nicméně její neplnění není postižitelné. Potřeba vložení této skutkové podstaty je o to naléhavější, že již IV. AML směrnice ji považuje za eurodelikt. K odstavci 3 Jedná se o přesun této skutkové podstaty ze stávajícího § 45 odst. 1 písm. d) za účelem zpřehlednění právní úpravy. K odstavci 4 Horní hranice sazby pokuty za přestupky podle odst. 1 až 4 se stanoví na 10 000 000 Kč, tedy na částce shodné s horní hranicí sazby pokuty, jež je možné uložit za ty přestupky, jež jsou obsaženy již ve stávajícím znění zákona, přičemž tato částka je přiměřená i novým skutkovým podstatám. K odstavci 5 Nově se zakotvují kvalifikované skutkové podstaty a související výčet trestů, jež lze za jejich spáchání uložit a které jsou tzv. eurotresty. Předmětné ustanovení představuje transpozici čl. 59 V. AML směrnice. V případě kvalifikované skutkové podstaty doplňující základní skutkové podstaty podle odst. 1 je naplnění znaku „závažného spáchání“ možné spíše v teoretické rovině a lze o něm hovořit tehdy, pokud by skupina byla vystavena značnému riziku legalizace výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu v důsledku neuplatňování skupinových strategií a postupů, tedy v případech, kdy by to byl právě prvek skupinové spolupráce, který by byl s to tato rizika zmírnit. V případě kvalifikované skutkové podstaty doplňující základní skutkovou podstatu podle odst. 2 písm. a) je naplnění znaku „závažného spáchání“ možné v zejména v případě, pokud opatření pro identifikaci a kontrolu klienta alespoň rovnocenná požadavkům práva Evropské unie nebudou naplňována pobočkou nebo dceřinou obchodní korporací, u které je vysoká pravděpodobnost výskytu podezřelých obchodů, přičemž v důsledku neuplatňování těchto opatření bude hrozit značné riziko zmaření jejich šetření. V případě kvalifikované skutkové podstaty doplňující základní skutkovou podstatu podle odst. 2 písm. c) je naplnění znaku „závažného spáchání“ možné zejména tehdy, pokud by omezení uplatňování opatření pro identifikaci a kontrolu klienta alespoň rovnocenných požadavkům práva Evropské unie pobočkou nebo dceřinou obchodní korporací, u které je vysoká pravděpodobnost výskytu podezřelých obchodů, způsobené právem dané třetí země a způsobující značné riziko zmaření šetření těchto obchodů, bylo možné účinně zmírnit uplatněním doplňkových opatření. V případě kvalifikované skutkové podstaty doplňující základní skutkovou podstatu podle odst. 2 písm. d) je naplnění znaku „závažného spáchání“ možné tehdy, pokud by absence takové informace byla způsobilá vyústila v to, že by Úřad nemohl přijmout kroky k zabránění přenosu daných rizik na území jiných členských států Evropské unie nebo států tvořících Evropský hospodářský prostor. V případě kvalifikované skutkové podstaty doplňující základní skutkovou podstatu podle odst. 3 je naplnění znaku „závažného spáchání“ možné tehdy, pokud povinná osoba ve vztahu ke svým pobočkám nebo provozovnám zcela ignoruje předpisy daného členského státu Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru. Neoprávněně získaným prospěchem se rozumí prospěch, příčinou jehož získání bylo spáchání daného přestupku. Určení poslední řádné účetní závěrky pro výpočet horní hranice pokuty se pak vztahuje k okamžiku spáchání přestupku, jelikož jde o skutečnost tuto hranici vymezující a každý subjekt musí mít možnost předem vědět, jaké výši trestu by se spácháním přestupku vystavil.

K bodu 230 (nadpis § 49)

Jedná se o legislativně-technickou úpravu.

K bodu 231 (§ 49 odst. 1 úvodní část ustanovení)

Jedná se o legislativně-technickou úpravu.

K bodu 232 (§ 49 odst. 2 až 5)

Uvedené přestupy byly z důvodu zajištění systematičnosti zákona přesunuty z § 48. Jejich zařazení mezi přestupky postihující porušení povinností finančních nebo úvěrových institucí plyne z toho, že pouze tyto osoby se mohou uvedeného přestupku dopustit. Dále se zavádí přestupek navazující na nové ustanovení § 25a, kterým se zahraničním poskytovatelům platebních služeb ve vymezených případech stanoví povinnost určit si ústřední kontaktní místo.

K bodu 233 (§ 49 odst. 6)

Dochází k odrazu výše uvedené legislativně-technické změny a dále se tímto stanoví výše pokuty za porušení povinnosti související s povinností zřídit centrální kontaktní místo. Vzhledem k tomu, že úlohou centrálního kontaktního místa je mimo jiné usnadňovat rozvoj a uplatňování skupinových strategií a postupů, dohlížet na to, zda provozovny na území České republiky dodržují požadavky plynoucí z AML zákona, informovat ústředí o jakýchkoli porušeních v tomto směru, zajišťovat přijetí nápravných opatření a kontakt s Finančním analytický úřadem a Českou národní bankou při výkonu správního dozoru, navrhuje se stanovit horní hranici sazby pokuty na 10 000 000 Kč, jelikož tyto úkony v kontextu dané platební instituce do značné míry podmiňují úspěšnou ochranu finančního systému jak České republiky, tak domovského členského státu.

K bodu 234 (§ 49 odst. 7)

Nově se zakotvuje kvalifikovaná skutková podstata a související výčet trestů, jež lze za její spáchání uložit a které jsou tzv. eurotresty. Předmětné ustanovení představuje transpozici čl. 59 V. AML směrnice. Naplnění znaku „závažného spáchání“ přichází v úvahu zejména tehdy, pokud daná korespondenční instituce naváže obchodní vztah s korespondenční institucí, která je zcela zjevně tzv. shell bank, nebo pokud v důsledku korespondenčního vztahu s nezpůsobilou respondenční institucí dojde ke značnému vystavení korespondenční instituce rizikům legalizace výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu. Neoprávněně získaným prospěchem se rozumí prospěch, příčinou jehož získání bylo spáchání daného přestupku. Určení poslední řádné účetní závěrky pro výpočet horní hranice pokuty se pak vztahuje k okamžiku spáchání přestupku, jelikož jde o skutečnost tuto hranici vymezující a každý subjekt musí mít možnost předem vědět, jaké výši trestu by se spácháním přestupku vystavil.

K bodu 235 (§ 50 odst. 1 úvodní část ustanovení)

S ohledem na sloučení přestupků fyzických osob na jedné straně a přestupků právnických a podnikajících fyzických osob na straně druhé se toto odráží ve vymezení těchto tří kategorií pachatelů.

K bodu 236 (§ 50 odst. 1 písm. a) a b))

S ohledem na nahrazení nařízení (ES) č. 1889/2005 nařízením (EU) 2018/1672, jež odráží

změny provedené Lisabonskou smlouvou, dochází k nahrazení pojmu „Evropské společenství“ pojmem „Evropská unie“.

K bodu 237 (§ 50 dosavadní odstavec 2)

S ohledem na výše uvedené opuštění dělení přestupků postihujících porušení povinností vyplývajících z nařízení (EU) 2018/1672 na přestupky fyzických osob, právnických osob a podnikajících fyzických osob dochází k vypuštění stávajícího odstavce 2, přičemž jeho obsah je vtělen do navrhovaného odstavce 1.

K bodu 238 (§ 50 nový odstavec 2)

Dochází pouze k formulační změně, stávající horní hranice sazby pokuty zůstává zachována.

K bodu 239 (§ 50a a 50b)

K § 50a Jedná se o zcela nový přestupek, který umožní vedle postihu povinné osoby postihnout přímo i ty fyzické osoby, které způsobily, že se povinná osoba dopustila přestupku, který poskytuje ochranu povinnostem vyplývajícím z AML směrnice. Naplňuje se tak požadavek jak čl. 58 odst. 3 již IV. AML směrnice, tak nesoulad s doporučením FATF č. 35, vytýkaný ze strany hodnotitelů Moneyvalu. S ohledem na to, že taková jednání, dosáhnou-li dostatečné závažnosti, jsou již podle stávající úpravy postižitelná prostředky trestního práva, jakož i vzhledem k tomu, že právnické osoby zásadně mohou uplatňovat vůči těmto osobám nárok na náhradu škody, byla stanovena horní hranice sazby pokuty na 100 000 Kč. Vzhledem k šíři okruhu povinných osob a vážnosti zájmu na provádění základních AML opatření byla zvolena pro transpozici příslušného ustanovení IV. AML směrnice nikoliv zcela obvyklá konstrukce, kdy ustanovení upravující trest zakládá povinnost (obdobně je konstruován trestní zákoník) i fyzických osob, které předmětnou činnost reálně vykonávají (povinnosti podle AML zákona mají povinné osoby, což jsou ve většině případů právnické osoby). Přestupek tedy spáchá ta fyzická osoba, která je „zdrojem“ protiprávního jednání/stavu, na jehož základě právnické osobě vzniká odpovědnost za přestupek podle § 44 až 48a nebo § 49 odst. 2 až 4 - jedná se pouze o ty přestupky zakotvené v AML zákoně, jež představují transpozici AML směrnice (v případě přestupku podle § 43, jenž rovněž představuje transpozici AML směrnice, není třeba využít postihu pomocí přestupku podle § 50a a § 50b, jelikož v jeho případě je již dnes, dokonce nad rámec těchto přestupků, zajištěn postih kohokoli, kdo povinnost mlčenlivosti poruší). Okruh těchto fyzických osob je vymezen v § 20 odst. 1 a 2 zákona č. 250/2017 Sb., o odpovědnosti za přestupky, a to tehdy, jde-li o fyzické osoby, jež způsobí, že přestupek spáchá povinná osoba, jež je právnickou osobou. Je-li povinnou osobou fyzická osoba, pak se uplatní vymezení v § 22 odst. 1 a 2 zákona o odpovědnosti za přestupky. Z hlediska jednání fyzické osoby odpovědné za spáchání přestupku podle § 50a je vzhledem k podstatě „zdrojových“ přestupků jednoznačné, že se bude jednat i o nedbalostní jednání, a zároveň většina skutkových podstat bude zřejmě spočívat v opomenutí konkrétních úkonů. Za přestupek podle § 50a bude daná fyzická osoba odpovídat i tehdy, pokud se povinná osoba zprostí odpovědnosti za přestupek, jehož spáchání daná fyzická osoba zapříčinila, a to například s odkazem na to, že šlo o exces této fyzické osoby, jemuž nebylo možné zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které bylo možné po povinné osobě požadovat - nedávalo by totiž smysl, aby například takovýto závažný exces nebyl potírán, protože právě v takovémto případě je uplatnění odpovědnosti za přestupek podle § 50a nejvíce přiléhavé. Vedle toho lze v souladu s čl. 59 odst. 2 písm. d) též již IV. AML směrnice uložit trest zákazu výkonu vedoucích funkcí v povinných osobách jako takových, uvedený zákaz se tedy vztáhne na výkon této činnosti i pro povinné osoby, jež jsou podnikajícími fyzickými osobami. Tento zákaz lze podle zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky), uložit maximálně na dobu 3 let. K § 50b Ustanovení § 50b vyplývá z principu osobní odpovědnosti příslušníků právnických profesí. Vzhledem k odlišnému uchopení právnických osob v případě advokátů a daňových poradců, kdy v případě daňově poradenské společnosti na rozdíl od společností advokátních nejsou členové statutárního orgánu ani společníci bezvýhradně tvořeni členy právnických profesí. Z tohoto důvodu nelze využít obdobnou právní konstrukci jako v případě advokátů (viz § 54a), nýbrž se stanoví v rámci odpovědnosti daňového poradce - fyzické osoby, kdy namísto daňově poradenské společnosti je odpovědný přímo daňový poradce. Takovýto přesun odpovědnosti je navázán na podmínku reálného spáchání daňovým poradcem (tj. na přičitatelnost jeho jednání právnické osobě) a jedná se o ustanovení speciální k ustanovením § 44 až 48a, § 49 odst. 2 a 3 (nahrazuje se pachatel) a § 50a, jehož aplikaci vylučuje.

K bodu 240 (§ 51)

Vymezuje se recidiva, která je jedním z alternativních znaků kvalifikovaných skutkových podstat postihujících eurodelikty.

K bodu 241 (§ 51a)

Ustanovení se ruší zejména z důvodu systematického přesunu a věcných změn ve zveřejňování rozhodnutí (viz § 53).

K bodu 242 (§ 52)

K odst. 1 Stanovuje se příslušnost k řízení o přestupcích podle tohoto zákona. Tímto dochází k opětovnému rozšíření působnosti Úřadu v oblasti ukládání správních trestů i na projednání přestupků spáchaných členy všech profesních komor (pouze však subsidiárně, za splnění podmínky uvedené v odstavci 4). Zůstává pak zachováno pravidlo, dle kterého je příslušný k projednání přestupku ten orgán, který ho odhalil. Z tohoto důvodu pak dochází k rozšíření orgánů příslušných k projednávání přestupku i na příslušné profesní komory, s výjimkou exekutorů. V případě exekutorů lze vzhledem k právní úpravě, podle které správní disciplinární delikty projednává kárný senát Nejvyššího soudu, pravomoc stíhat přestupky podle AML zákona ponechat pouze na Úřadu. K odst. 2 Vzhledem ke značnému rozšíření možnosti trestání fyzických osob, které nejsou povinnými osobami, ale pro povinné osoby vykonávají činnost na základě libovolného právního jednání, se považuje za vhodné, v souladu s ústavním principem práva na zákonného soudce, jednoznačně stanovit, že přestupky těchto osob projedná ten dozorčí úřad, který je příslušný k trestání povinných osob. K odst. 3 Na základě rozšíření orgánů oprávněných k dozoru AML povinností, se explicitně stanoví, kdo je příslušný k trestání jejich členů za porušení zákonné povinnosti mlčenlivosti podle AML zákona. K odst. 4 Obdobně jako se stanoví subsidiární příslušnost Úřadu vůči příslušným profesním komorám při výkonu kontroly nad členy těchto komor, kdy výkon této činnosti vůči příslušníkům profesních profesí může být Úřadem proveden pouze v případě nečinnosti příslušné profesní komory, zakládá se toto pravidlo i v případě pravomoci vést řízení o porušení povinností stanovených AML zákonem. Pokud tak Úřad zjistí, že došlo k porušení AML zákona, uvedené zjištění předá příslušné profesní komoře k projednání v kárném, případně disciplinárním řízení. V souladu s právem na samosprávu se tak zachovává pravidlo, že primárním dozorčím orgánem vůči příslušníkovi právnické profese v oblasti AML je příslušná profesní komora. Toto pravidlo se však neuplatní, pokud Úřad zjistil porušení tohoto zákona na základě kontroly, kterou sám provedl. Z důvodu hospodárnosti, rychlosti a lepší efektivity pak platí, že takové porušení zákona může v sankčním řízení projednat sám. Uvedené je právě i odrazem principu subsidiarity, kdy pokud příslušná profesní komora neprovedla na podnět Úřadu kontrolu, není již vhodné ji opětovně stejnou věc předávat pro navazující řízení. S ohledem na specifickou situaci, kdy se jedná o profese široce vázané mlčenlivostí, může však Úřad i porušení povinnosti, které sám při kontrole zjistil, příslušné profesní komoře předat, pokud má za to, že je to pro efektivní výkon veřejné správy v této oblasti nutné nebo žádoucí (vůči příslušné profesní komoře se mlčenlivosti nelze dovolávat). Důvodem pro předání dále může být i např. akcentace prvku samosprávy a další. Příslušná profesní komora následně zahájí dané řízení, kterým může být řízení o přestupcích nebo, v případech, kdy je z pohledu příslušného orgánu provést další šetření, i kontrolní řízení. Pokud však podobně jako při kontrole k navazujícím úkonům příslušnou profesní komorou nedošlo, může Úřad zahájit přestupkové řízení sám. K odst. 5 a 6 Jedná se o legislativně-technický přesun stávající pravomoci.

K bodu 243 (§ 52a odst. 1)

Jedná se o reflexi reformy přestupků.

K bodu 244 (§ 52a odst. 2 úvodní část ustanovení)

Jedná se o reflexi ustanovení § 52 odst. 2, kdy provinění spáchané auditory bude v druhém stupni projednávat Rada pro veřejný dohled nad auditem, která není dozorčím úřadem podle § 35 odst. 1. Dále se jedná o reflexi reformy přestupků.

K bodu 245 (§ 52a odst. 3)

Jedná se o reflexi ustanovení § 52 odst. 2, kdy přestupky spáchané auditory bude projednávat Rada pro veřejný dohled nad auditem, která není dozorčím úřadem podle § 35 odst. 1.

K bodu 246 (§ 52a odst. 4 věta druhá)

Jedná se o reflexi ustanovení § 52 odst. 2, kdy přestupky spáchané auditory bude projednávat Rada pro veřejný dohled nad auditem, která není dozorčím úřadem podle § 35 odst. 1.

K bodu 247 (§ 52a odst. 5)

Jedná se o reflexi reformy přestupků.

K bodu 248 (§ 53)

K dosavadnímu § 53 S ohledem na reformu sankčního systému v případě členů profesních komor dochází k vypuštění stávajícího textu § 53, který vylučoval v případě těchto osob správně trestní postih a místo něj se dovolával postihu v rovině kárné odpovědnosti, která jednak zajišťuje ochranu jiného objektu, ale zejména je spojena s mírnějším postihem, než kterému mají být podle AML směrnic vystaveny povinné osoby. Nově je vztah různých typů správního postihu stanoven v § 52. K novému § 53 K odstavci 1 V souladu s požadavkem čl. 60 odst. 1 již IV. AML směrnice dochází k odchýlení od obecné zásady neveřejnosti správního řízení, a to uložením povinnosti dozorčím úřadům zveřejňovat rozhodnutí o přestupku nebo provinění postihující porušení povinností vyplývajících z AML směrnice. Z tohoto důvodu jsou z výčtu vypuštěny přestupky postihující porušení povinností vyplývajících z nařízení 2018/1672 a dále z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/847 ze dne 20. května 2015 o informacích doprovázejících převody peněžních prostředků a o zrušení nařízení (ES) č. 1781/2006. Stanoví se, že tomuto zveřejňování podléhají pouze pravomocná rozhodnutí ve smyslu 73 správního řádu. Zveřejněna je pouze výroková část rozhodnutí, v souladu s minimálními požadavky směrnice. Zároveň se nejedná o správní trest zveřejnění rozhodnutí ve smyslu § 50 zákona o odpovědnosti za přestupky. Zásadním rozdílem je absence diskrece, tj. jedná se o zveřejnění ex lege všech takovýchto rozhodnutí. Doba, po kterou bude moci být rozhodnutí zveřejněno, je omezena pěti lety od okamžiku nabytí právní moci, a to i tehdy, pokud bude zveřejnění z důvodů vymezených v odstavci 2 odloženo. K odstavci 2 Zveřejnění rozhodnutí by v určitých případech vedlo k nepřiměřenému narušení jiného veřejného nebo soukromého zájmu. Proto se stanoví případy, kdy ke zveřejnění buď vůbec nedojde, nebo sice proběhne, ale pouze v anonymizované podobě či opožděně. Posouzení přiměřenosti bude v daném případě na správním uvážení příslušného orgánu. K odstavci 3 V souladu s požadavkem vyjádřeným v čl. 60 odst. 2 větě druhé AML směrnice se ukládá povinnost zveřejňovat informaci o zrušení zveřejněného rozhodnutí. Příslušný správní orgán tak učiní bez zbytečného odkladu poté, co se o takovém rozhodnutí dozvěděl. K odstavci 4 V odstavci 4 se zakotvuje speciální postup zveřejnění rozhodnutí v případě auditorů, který odpovídá současné praxi v oblasti kárného řízení vedených touto profesí.

K bodu 249 (§ 54 odst. 4)

Jedná se o legislativně-technickou změnu s cílem sjednotit terminologii, kdy v rámci celého právního předpisu je používán obecný výraz obchod.

K bodu 250 (§ 54 odst. 6)

Jedná se o legislativně technickou změnu spočívající v narovnání používaných pojmů.

K bodu 251 (§ 54 odst. 7)

Na základě požadavků z praktického uplatňování tohoto zákona došlo k rozšíření případů, které jsou vždy považovány za obchodní vztah. Finanční záruka je produktem, u kterého není na počátku zřejmé, zda dojde k opakujícímu se plnění, nicméně vzhledem k jeho charakteru se najisto staví, že bude vždy považován za obchodní vztah.

K bodu 252 (§ 54 odst. 9)

Uvedenou změnou se bude dané ustanovení nově vztahovat i na případy nepřímého zastoupení, což je podstatné zejména ve vztahu ke klientovi, který je svěřenským fondem, v jehož případě o přímém zastoupení nelze uvažovat.

K bodu 253 (§ 54 odst. 10 až 12)

K odst. 10 AML zákon vztahuje řadu pravidel týkajících se právnických osob i na svěřenské fondy. Teoreticky je však problematické pracovat s formulacemi, z nichž plyne, že může být jednáno za tyto entity. Přesněji lze hovořit o správě svěřenského fondu či jednání v rámci jeho správy a obdobně je tomu i u jiných obdobných právních uspořádání. Pro tyto účely se doplňuje pravidlo, že jednáním za klienta se rozumí rovněž jednání svěřenského správce v rámci správy svěřenského fondu, aby bylo postaveno najisto, že i na jednání v rámci správy těchto entit, se použijí pravidla tohoto zákona upravující jednání za klienta. K odst. 11 Toto pravidlo vyplývá již z § 525 odst. 2 občanského zákoníku, ale pro vyloučení všech pochybností se po vzoru ostatních předpisů finančního práva (např. § 194 zákona o podnikání na kapitálovém trhu) doplňuje explicitně. K odst. 12 Podle ustanovení § 4 odst. 13 je pro notáře příslušnou profesní komorou Notářská komora České republiky. Výkon dohledu je však prováděn i krajskými komorami s vlastní právní osobností. Pro účely dohledu, řízení o přestupcích a povinnosti mlčenlivosti se proto stanovuje pravidlo, že na krajskou notářskou komoru a její zaměstnance se hledí jako na příslušnou profesní komoru a její zaměstnance. Toto pravidlo se však týká pouze výkonu dohledu, řízení o přestupcích a povinnosti mlčenlivosti. Netýká se jiné působnosti profesní komory. Například povinnost vypracovat pokyny (§ 21 odst. 12) nebo hodnocení rizik (§ 21a odst. 4) dopadá pouze na Notářskou komoru České republiky. Oznámení o podezřelém obchodu podle § 18 činí notář také vždy pouze Notářské komoře České republiky.

K bodu 254 (§ 54a)

Zatímco u ostatních povinných osob jsou povinnosti a odpovědnost za jejich plnění ukládány zásadně samotnému podnikateli (tedy v případě právnických osob pouze samotné právnické osobě), v případě výkonu advokacie bylo nutno zohlednit specifickou skutečnost, že advokacii vykonávají zásadně jen advokáti, tj. fyzické osoby, a to i v případě výkonu advokacie prostřednictvím společnosti. Proto je nutno uplatnit osobní odpovědnost společníka. Podle § 15 zákona o advokacii může být společníkem či jednatelem advokátní společnosti pouze advokát. Nemůže tak nastat situace, kdy by nebyl osobou odpovědnou za jednání právnické osoby zřízené za účelem výkonu advokacie odpovědný nikdo, jelikož podle ustanovení § 2 je povinnou osobou advokát vždy. K odst. 1 Osobní pojetí odpovědnosti advokáta se zohledňuje pro případy dceřiných obchodních korporací a poboček. Toto ustanovení tedy odráží nutnost přiřadit povinnosti, které jsou z povahy věci standardně připisovány právnické osobě, přiřadit v tomto případě konkrétnímu advokátovi. K odst. 2 Stanovuje se pravidlo pro určení odpovědnosti společníka za jednání zaměstnanců advokátní společnosti. Koncepčně se pak vychází z teze, že lze-li určit osobní odpovědnost konkrétního advokáta, tak je určena. Nelze-li tuto konkrétní provazbu mezi zaměstnancem a advokátem určit, tak jde postih za osobami primárně odpovědnými za chod právnické osoby, tj. všech členů statutárního orgánu. K odst. 3 Povinnosti podle tohoto zákona lze hrubě rozdělit do dvou kategorií: povinnosti vztahující se k určitému obchodu nebo klientovi (např. oznámení o podezřelém obchodu, identifikace a kontrola klienta, neuskutečnění obchodu) a povinnosti vztahující se k samotnému statusu povinné osoby (např. systém vnitřních zásad, hodnocení rizik, školení zaměstnanců, informační povinnosti vůči FAÚ). Zatímco u první kategorie povinností by mělo být možné dovodit odpovědnost konkrétního advokáta (společníka nebo advokáta poskytující právní služby na základě smlouvy o trvalé spolupráci) odpovědného za určitou transakci nebo klienta, v druhém případě by měl být odpovědný společník určený jako odpovědná osoba za plnění povinností podle AML zákona. Pokud advokátní společnost neurčila odpovědnou osobou, jsou odpovědni všichni společníci. Zachovává se však možnost požadovat údaje o obchodních vztazích a obchodech podle § 24 i po ostatních společnících, pokud tito mají požadované informace k dispozici.

K bodu 255 (příloha č. 2 nadpis)

Jedná se o jazykovou změnu.

K bodu 256 (příloha č. 2 bod 1 písm. b))

Jedná se o jazykovou změnu.

K bodu 257 (příloha č. 2 bod 1 písm. c))

Jedná se o legislativně-technickou změnu související se zavedením legislativní zkratky, která nemá věcný dopad.

K bodu 258 (příloha č. 2 bod 1 písm. e))

Jedná se o legislativně-technickou změnu související s následujícím novelizačním bodem.

K bodu 259 (příloha č. 2 bod 1písm. g) a h))

Do přílohy č. 2 k AML zákonu se doplňují nové faktory možného vyššího rizika.

K bodu 260 (příloha č. 3)

V návaznosti na transpozici čl. 2 odst. 1 pododst. 3 písm. a) V. AML směrnice, na základě které se v ustanovení § 2 odst. 1 písm. zpřesňuje vymezení povinné osoby tak, aby zahrnovalo i osoby obchodující (zprostředkovávající obchod) s uměleckými díly nebo oprávněné k jejich skladování, se doplňuje příloha č. 3. Zde jsou vymezena umělecká díla, kterých se povinnosti podle AML zákona týkají. Výchozím textem pro určení uměleckých děl relevantních pro AML zákon byla směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty, kde evropský normotvůrce již v příloze č. IX části A tato díla vymezil. Jedná se o narovnání stavu, kdy dosavadní úprava zahrnovala kulturní památky a předměty kulturní hodnoty a nevztahovala by se např. na nová díla (obraz se stane předmětem kulturní hodnoty až v případě, kdy je starší 50 let), což by bylo v rozporu s AML směrnicí, ale i smyslem a účelem této úpravy. Vymezení uměleckého díla v této příloze se provádí pomocí kódu nomenklatury celního sazebníku a výslovně uvedeného slovního popisu k tomuto kódu v textové části přílohy s tím, že dále je nutné ještě zohlednit spodní hranici hodnoty uměleckého díla, která se v § 2 odst. písm. i) stanoví ve výši 10 000 EUR.

K čl. II

K bodu 1 Povinným osobám, které navázaly vztahy, které budou od nabytí účinnosti tohoto zákona považovány za obchodní vztah, se přechodným ustanovením stanovuje povinnost provést identifikaci při první příležitosti, kdy budou s klientem v kontaktu. S ohledem na formulaci lhůty pomocí slovem „nejpozději“ se umožňuje použít i identifikaci provedenou před nabytím účinnosti tohoto zákona, pokud splňuje všechny požadavky identifikace vyžadované zákonem.

K bodu 2 Zavádí se právní fikce odůvodnění nižší rizikovosti v hodnocení rizik podle § 21a AML zákona pro případy, kdy bylo možno provádět zjednodušenou identifikaci a kontrolu podle předešlé právní úpravy. Tato fikce má trvání pouze 60 dnů od nabytí účinnosti tohoto zákona. K bodu 3 Přechodné ustanovení pro účely vypracování písemného systému vnitřních zásad a písemného hodnocení rizik a informování o určení kontaktní osoby zavádí pro stávající povinné osoby, na které nově tyto povinnosti dopadají, právní fikci, na jejímž základě pro tyto osoby začíná běžet lhůta ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. K bodu 4 Stanoví se 90 denní lhůta ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, během které příslušné profesní komory nemusí plnit povinnosti uvedené v § 21 odst. 12, § 21a odst. 4 a § 34a AML zákona. Při absenci tohoto ustanovení by tato povinnost byla stanovena již ode dne účinnosti tohoto zákona. K bodu 5 Přechodné ustanovení pro účely určení odpovědné osoby zavádí pro stávající povinné osoby, na které nově tato povinnost dopadá, právní fikci, na jejímž základě pro tyto osoby začíná běžet lhůta pro vypracování písemného systému vnitřních zásad ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. K bodu 6 Toto ustanovení explicitně stanoví procesní normu, na jejímž základě bude probíhat řízení vůči příslušníkům stavovských profesí, kteří spáchali přestupek podle AML zákona před nabytím účinnosti této normy. K bodu 7 Stanoví se najisto, že probíhající řízení se dokončí dle stávající právní úpravy.

K části druhé

K čl. III K bodu 1 (§ 6 odst. 1 písm. b) bod 6)

Jedná se o legislativně-technickou změnu související s přesunem úpravy skutečných majitelů právnických osob do samostatného zákona.

K bodu 2 (§ 11)

V návaznosti na zavedení nové komplexní úpravy mlčenlivosti vztahující se na rejstřík vyloučených osob se vypouští kusá úprava mlčenlivosti podle § 11 odst. 2 a 3. Nedochází však k odstranění povinnosti mlčenlivosti, ale naopak k jejímu upřesnění v nových § 108e až 108i a k jejímu posílení na úroveň srovnatelnou s tzv. daňovou mlčenlivostí. V § 11 tak zůstane pouze povinnost mlčenlivosti ohledně informací, které provozovatel zjistí z vlastní činnosti při provozování hazardních her. Ochrana informací poskytnutých z rejstříku vyloučených osob se přesouvá do nové části sedmé, ve které je povinnost zachovat mlčenlivost ohledně údajů v tomto rejstříku upravena komplexně. Stávající § 11 odst. 3 se pak přesouvá do nového § 108i.

K bodu 3 (§ 13a)

K návrhu ustanovení zaměřujícího se na poskytování výkaznictví se přistoupilo zejména v souvislosti s doporučením Pracovní komise pro veřejné právo I. Legislativní rady vlády České republiky, která se v rámci legislativního procesu vyjadřovala k vyhlášce č. 10/2019 Sb. Tato vyhláška do značné míry obsahuje navrhovanou úpravu. Pracovní komise předložila k úvaze, zda de lege ferenda, za účelem zvýšení právní jistoty provozovatelů hazardních her, nezakotvit povinnost poskytovat výkaznictví přímo do zákona o hazardních hrách. Návrh změny zákona proto stanovuje základní požadavky související s poskytováním výkaznictví, přičemž podmínky související s poskytováním výkaznictví stanovené ve vyhlášce dále nerozšiřuje, naopak stanoví podrobnější zákonné mantinely pro rozsah úpravy formou vyhlášky, aby se jednalo o obecné explicitní pravidlo platící pro druhy hazardních her, u nichž je to s ohledem na jejich povahu možné. Detailnější právní úprava týkající se poskytování výkaznictví se navrhuje v části šesté Výkaznictví v hazardních hrách. Toto ustanovení stanovuje provozovateli hazardní hry základní povinnost vést a poskytovat výkaznictví pro každou hazardní hru, a to v podobě denního herního zápisu v případě binga provozovaného v kasinu, denního herního výkaznictví v případě živé hry provozované v kasinu a vzdáleného přístupu v případě ostatních hazardních her. Povinnost vést a poskytovat výkaznictví se pak nevztahuje na tombolu a turnaj malého rozsahu. Explicitním stanovením obecné povinnosti vést a poskytovat výkaznictví pro druhy hazardní hry, u kterých je vydáváno základní povolení, v zákoně o hazardních hrách dochází k výraznému zvýšení míry právní jistoty adresátů této povinnosti oproti dosavadnímu stavu, kdy povinnost vést a poskytovat výkaznictví byla, v případě vzdáleného přístupu, ukládána na základě podmínek řádného provozování hazardních her stanovených v základním povolení. Zakotvením povinnosti vést a poskytovat herní výkaznictví formou vzdáleného přístupu v zákoně o hazardních hrách se rovněž zvyšuje vymahatelnost této povinnosti ze strany orgánů státní správy. Navrhovanou právní úpravou dochází k zpřehlednění právního předpisu, neboť nově se povinnost vést výkaznictví zakotvuje jako obecná povinnost ke všem hazardním hrám (s výjimkou tomboly a turnaje malého rozsahu). V případě ostatních forem výkaznictví, denního herního zápisu a denního herního výkaznictví dochází pouze k přesunutí těchto povinností z jiných ustanovení (§ 41 a § 60) zákona o hazardních hrách. Vzhledem ke skutečnosti, že tato úprava poskytuje dostatečné možnosti řádně vykonávat dozor v oblasti hazardních her, dochází ke zrušení obdobné povinnosti obsažené v dosavadních § 55 a § 35 zákona o hazardních hrách.

K bodu 4 (§ 14 odst. 1)

Jedná se o legislativně technickou změnu spočívající v nápravě zjevné věcné nesprávnosti použitého pojmu loterie.

K bodu 5 (§ 15 odst. 4)

Dochází k úpravě dosavadní definice čisté prohry, která je nepřesná. Stávající text vede k následujícímu vzorci: čistá prohra = (∑ sázky + ∑ výhry) - (∑ prohry). Za tímto vzorcem je kvalifikátor „v rámci daného druhu hazardní hry“, avšak není jasné, zda se vztahuje pouze k úhrnu všech proher, nebo ke všem uvedeným veličinám. Významným problémem naznačeného vzorce je absence definice „prohry“. Předmětné ustanovení proto definuje, zejména pro potřeby sebeomezujících opatření, čistou prohru jako rozdíl mezi úhrnem všech sázek sázejícího za období jednoho dne, nebo jednoho kalendářního měsíce, v rámci jednoho druhu hazardní hry, pro který je sebeomezující opatření nastaveno, a úhrnem všech výher tohoto sázejícího za tento den, nebo kalendářní měsíc v rámci tohoto druhu hazardní hry. Současně je do čisté prohry zařazen úhrn všech sázek sázejícího za jeden den, nebo kalendářní měsíc a nikoliv pouze úhrn sázek, jež byly v daném dnu či kalendářním měsíci vyhodnoceny (obdobné platí rovněž v případě výher). K výše uvedenému kroku bylo přistoupeno zejména se záměrem zjednodušit výpočet čisté prohry pro účastníka hazardní hry, neboť čistá prohra je jedním ze základních ukazatelů v rámci sebeomezujících opatření a tedy seberegulace hráčského chování. Úpravou definice účastník hazardní hry jednodušeji získává nezkreslený přehled o výši peněžních prostředků, které při účasti na hazardní hře za dané období ztratil. V důsledku toho se zvyšuje jeho možnost své chování regulovat a vyhýbat se rizikovému sázení. Ohledně čisté prohry má dále provozovatel informační povinnost, na základě které je povinen účastníka hazardní hry informovat o celkovém přehledu čistých proher od aktivace uživatelského konta (§ 49 odst. 2). Sázkami sázejícího se pro kursovou sázku, technickou hru, bingo a internetovou hru rozumí veškeré sázky podle definice uvedené v § 4 odst. 1 písm. d) zákona o hazardních hrách přijaté provozovatelem. Pro potřeby vzorce sloužícího k výpočtu čisté prohry pro kursovou sázku, technickou hru, bingo a internetovou hru je dále nutné zdůraznit, že pod pojmem „výhra“ je nutné rozumět výhru vyplacenou provozovatelem na uživatelské konto účastníka hazardní hry. Uvedený postup by byl obtížně použitelný v případě živé hry provozované v kasinu, kde účastníci hazardní hry hrají pomocí hodnotových a herních žetonů, protože je složité sledovat pohyb jednotlivých herních ukazatelů (jako např. výši vkladů či sázek) vzhledem k jednotlivému účastníku hazardní hry. V případě živé hry není zpravidla možné bezprostředně ztotožnit sázku do hry podle § 4 odst. 1 písm. d) s vydáním finančních prostředků ze strany účastníka hry. Pro živou hru se používají hodnotové žetony, k jejichž nákupu či výměně dochází na pokladně kasina nebo u hracího stolu živé hry. Zároveň může účastník živé hry vložit své finanční prostředky do živé hry formou vkladu do turnaje, přičemž tento vklad je realizován také ve formě hodnotových žetonů. Z tohoto důvodu se pro živou hru neprovozovanou jako internetová hra stanoví odlišný postup pro určení výše čisté prohry podle § 15 odst. 3 písm. a) a b) zákona o hazardních hrách. Čistou prohrou je v takovém případě rozdíl úhrnu peněžních prostředků přijatých od účastníka hazardní hry na pokladně kasina nebo u hracího stolu živé hry na úhradu nákupu hodnotových žetonů (což v sobě zahrnuje také úhradu vkladů do turnaje živé hry) a úhrnu výher ve smyslu úhrnu peněžních prostředků vyplacených tomuto účastníkovi hazardní hry proti předloženým hodnotovým žetonům (což zahrnuje také peněžní prostředky vyplacené z turnaje živé hry). Pojem peněžní prostředky použitý v tomto ustanovení zahrnuje jak hotovostní peněžní prostředky, tak peněžní prostředky bezhotovostní. Zároveň je navrhováno přechodné ustanovení, které zajistí, že provozovatelé hazardních her budou mít dostatek času na přizpůsobení se nové právní úpravě.

K bodu 6 (§ 15 odst. 5)

Ustanovení stanovuje povinnost provozovatelům hazardních her umožnit nastavení sebeomezujícího opatření vždy pouze pro daný druh hazardní hry a nikoliv pouze pro jednotlivé hry konkrétního druhu hazardní hry. Účastník hazardní hry si tímto způsobem může nastavit sebeomezující opatření pro technickou hru jako celek, naopak není možné si nastavit různé hodnoty sebeomezujících opatření pouze na některé vybrané technické hry definované odlišným názvem (např. omezení pouze na technickou hru MagicFruit1 nikoli na technickou hru MagicFruit2 apod.). Dále připouští nastavení jednoho sebeomezujícího opatření pro více druhů hazardních her, neodporuje-li tomu povaha sebeomezujícího opatření. Sebeomezující opatření představují jeden z možných přístupů eliminace rizikových faktorů hazardních her, který je založen na stanovení určitých omezení, která zabrání hráčům propadnout do problémového nebo patologického hráčství, resp. snižuje míru negativního dopadu hraní hazardních her. Z tohoto pohledu je zásadní, aby bylo hráčům umožněno si nastavit taková opatření, která jsou pro ně srozumitelná a zároveň plní svůj účel. Ustanovení míří zejména na případné nežádoucí varianty nastavení sebeomezujících opatření na jednotlivé hry v rámci jednoho druhu hazardní hry, které by ve svém důsledku vedly k popření smyslu sebeomezujících opatření.

K bodu 7 (§ 16 odst. 4 až 9)

V návaznosti na novou právní úpravu rejstříku vyloučených osob se stávající obsah odstavců 4 až 9 nově upravuje v § 16a až 16c.

K bodu 8 (§ 16a až 16c) K § 16a

V návaznosti na novou právní úpravu rejstříku vyloučených osob se stávající obsah § 16 odst. 4 až 9 nově upravuje v § 16a až 16c. Ustanovení § 16a odst. 1 přebírá právní úpravu § 16 odst. 5 zákona o hazardních hrách v dosavadním znění. Rozsah skutečností, na základě kterých jsou fyzické osoby zapisovány do rejstříku vyloučených osob se tak oproti stávající právní úpravě nemění. Obdobně je tomu u procesu zápisu a výmazu z moci úřední. Zápis do rejstříku vyloučených osob má pouze akcesorickou povahu, protože podstatné je, zda daná osoba pobírá či nepobírá dávky pomoci v hmotné nouzi či zda naplní či nenaplní jiný důvod zápisu do tohoto rejstříku. Jde o skutečnosti, které Ministerstvo financí přebírá od jiných orgánů veřejné moci, a to buď automatizovaně prostřednictvím údajů z informačních systémů veřejné správy (např. informační systémy Ministerstva práce a sociálních věcí), nebo individuálně, např. z rozsudků, které v souvislosti s uložením zákazu her a sázek zasílají Ministerstvu financí soudy. Není v kapacitách Ministerstva financí zkoumat správnost těchto podkladů. Pokud se výjimečně vyskytne situace, kdy je dotyčná osoba např. vedena neoprávněně v registru osob pobírajících dávky pomoci v hmotné nouzi, musí dojít k opravě těchto údajů primárně v informačních systémech a dalších zdrojích údajů, ze kterých je Ministerstvo financí přebírá. Z tohoto důvodu se výslovně zakotvuje zásada presumpce správnosti poskytnutých údajů. V odstavci 5 se navrhuje postupovat podle části čtvrté správního řádu, přičemž sdělení o provedení výmazu se zasílá pouze v případě fyzické osoby, která dala k výmazu podnět (srov. odstavec 4). A contrario se ve všech ostatních případech sdělení o provedení zápisu nebo výmazu z moci úřední nezasílá. Tento postup nenese negativní dopady z pohledu informovanosti osob zapsaných do rejstříku vyloučených osob, neboť zápis do tohoto rejstříku vzniká jako vedlejší důsledek jiné právní skutečnosti (např. pravomocného uložení předběžného opatření zákazu her a sázek podle zákona upravujícího trestní řízení). Zároveň Ministerstvo financí na žádost poskytne příslušné osobě výpis, kterým bude postaveno na jisto, zda je osoba v rejstříku uvedena či nikoli. Výše uvedenou změnou bude zajištěno, že Ministerstvo financí nebude přehlceno nadbytečnou administrativní činností a zároveň nebudou ze strany Ministerstva financí kontaktovány osoby, které o účast na hazardních hrách nemají zájem.

Za účelem zajištění informovanosti osob zapsaných do rejstříku vyloučených osob je nově zaveden institut výpisu z rejstříku vyloučených osob, kterým si každá osoba může postavit na jisto, zda se v rejstříku nachází či nikoli (viz § 16c návrhu zákona). Ve výpisu z rejstříku se uvede také důvod zápisu. Na základě této informace následně osoba může podat podnět k výmazu podle § 16a odst. 4 návrhu zákona. Informační systém provozování hazardních her (AISG) umožní zápis více důvodů k jedné fyzické osobě. Pokud tedy bude vymazán jeden důvod, ale zároveň další existující důvod stále trvá, taková fyzická osoba je nadále zapsána v rejstříku vyloučených osob. Ke každému z důvodů zápisu se přistupuje samostatně a sám o sobě má účinky zápisu. Osoba se z rejstříku vyloučených osob vymaže až ve chvíli, kdy pomine poslední důvod zápisu.

K § 16b

V návaznosti na novou právní úpravu rejstříku vyloučených osob se stávající obsah § 16 odst. 4 až 9 nově upravuje v § 16a až 16c. Možnost zápisu do rejstříku vyloučených osob na základě žádosti, tedy seberegulace, je upravena již v současném znění zákona o hazardních hrách. Nově navrhované ustanovení dále konkretizuje stanovený postup při podávání a zpracování žádosti o zápis nebo výmaz. Za účelem zajištění právní jistoty, že o zápis nebo výmaz skutečně žádá fyzická osoba, která je na žádosti uvedena, se stanovuje jako náležitost žádosti úředně ověřený podpis, nebo musí být žádost zaslána datovou zprávou podepsanou způsobem, se kterým jiný právní předpis spojuje účinky vlastnoručního podpisu. Obdobná náležitost se předvídá také v případě zmocněnce takové fyzické osoby. Návrh právní úpravy nově stanoví, že o zápis do rejstříku vyloučených osob nelze žádat s odloženou účinností nebo na dobu určitou, ani jej nelze vázat na splnění podmínky. Sdělení o zápisu do rejstříku a výmazu z rejstříku vyloučených osob na žádost fyzické osoby se dotyčné osobě doručuje. Pokud bude fyzická osoba zapsaná na žádost z tohoto důvodu rovněž vymazána, bude vymazán právě tento jeden důvod. Pokud však současně existuje, resp. trvá další důvod zápisu, je osoba nadále uvedena v rejstříku vyloučených osob.

K § 16c

V návaznosti na novou právní úpravu rejstříku vyloučených osob se stávající obsah § 16 odst. 4 a 9 nově upravuje v § 16c odst. 1 a 2. Ministerstvo financí je z titulu správce rejstříku uživatelem údajů v něm zapsaných. Vedle toho se v odstavci 1 stanoví další uživatelé zapisovaných údajů, a sice Generální ředitelství cel a celní úřady, souhrnně označené jako orgány Celní správy České republiky v souladu se zákonem č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky (dále jen „zákon o Celní správě České republiky“). Generální ředitelství cel je oproti stávajícímu znění zákona o hazardních hrách mezi uživatele rejstříku zařazeno nově, protože do jeho působnosti bude nově spadat výkon státní správy v oblasti provozování hazardních her podle tohoto zákona. V případě zápisu a výmazu z moci úřední se navrhuje možnost vydání výpisu z rejstříku za účelem zajištění informovanosti fyzických osob o skutečnosti, zda jsou v rejstříku vyloučených osob zapsány. Tím bude postaveno na jisto, zda se konkrétní fyzická osoba v rejstříku vyloučených osob nachází či nikoli. Výpis se vydává vždy na žádost. Ustanovení upravuje nejen náležitosti žádosti o výpis, ale také obsahové náležitosti samotného výpisu.

K bodu 9 (§ 16a odst. 1 písm. d))

Navrhovaná změna v textu ustanovení legislativně technicky reflektuje doplnění nového pododstavce.

K bodu 10 (§ 16a odst. 1 písm. f))

Navrhuje se vedle stávajících důvodů pro zápis fyzických osob do rejstříku vyloučených osob doplnit do navrhovaného § 16a odst. 1 zápis osob, které mají k nezaopatřenému dítěti vyživovací povinnost, kterou neplní, a tomuto dítěti je přiznáno náhradní výživné pro nezaopatřené dítě podle zákona o náhradním výživném.

K bodu 11 (§ 16a odst. 2 písm. a))

Legislativně technická úprava v návaznosti na doplnění nového pododstavce v § 16a odst. 1.

K bodu 12 (§ 35)

Navrhuje se zrušit § 35 odst. 2 bez náhrady v souvislosti s novým zněním části 6 Výkaznictví v hazardních hrách. Obdobná data jako ta poskytovaná podle dosavadního § 35 odst. 2 jsou obsažena ve vzdáleném přístupu, přičemž tato úprava poskytuje dostatečné možnosti relevantním orgánům řádně vykonávat dozor v oblasti hazardních her a úprava obsažená v předmětném ustanovení již není třeba. V souvislosti s navrženým zrušením odstavce 2 a v souladu s legislativními pravidly vlády se dále navrhuje odstranění číselného označení odstavce 1.

K bodu 13 (§ 41)

Navrhuje se zrušení ustanovení v souvislosti s novým zněním části 6 Výkaznictví v hazardních hrách, které nově komplexně upravuje danou problematiku.

K bodu 14 (§ 55)

Navrhuje se zrušit § 55 odst. 2 bez náhrady v souvislosti s novým zněním části 6 Výkaznictví v hazardních hrách. Obdobná data jako ta poskytovaná podle dosavadního § 55 odst. 2 jsou obsažena ve vzdáleném přístupu, přičemž tato úprava poskytuje dostatečné možnosti relevantním orgánům řádně vykonávat dozor v oblasti hazardních her a úprava obsažená v předmětném ustanovení již není třeba.

K bodu 15 (§ 60)

Navrhuje se zrušení § 60 v souvislosti s novým zněním části šesté, Výkaznictví v hazardních hrách, které nově komplexně upravuje danou problematiku.

K bodu 16 (§ 61 odst. 3)

Navrhuje se do výčtu uvedeného v § 61 odst. 3 přidat také § 13. Pokud je vyloučena aplikace § 7 odst. 1 (zákaz účasti osob mladších 18 let na tombole), mělo by být rovněž vyloučeno použití § 13 (prostory, ve kterých nelze provozovat hazardní hry), jelikož smyslem a cílem tohoto ustanovení je také ochrana mladistvých, tyto osoby se však mohou tomboly s herní jistinou do 100 000 Kč účastnit.

K bodu 17 (§ 62 odst. 2)

Dochází k dílčí změně definice herní jistiny v případě tomboly. Současné znění je nevyhovující zejména z toho důvodu, že provozovatel tomboly předem neví, kolik sázkových tiketů do tomboly prodá, a nemůže tudíž předem jednoznačně předpokládat, zda se bude vůbec jednat o tombolu, k jejímuž provozování je nezbytné její ohlášení, případně se bude jednat o tombolu, kterou je možné provozovat bez jakéhokoli omezení a jejíž provozování ani není předmětem daně z hazardních her.

K bodu 18 (§ 88 odst. 1)

Navrhuje se zrušení podmínky maximálního stáří 3 měsíců u některých příloh k žádosti o základní povolení, konkrétně pro dokumenty podle § 88 odst. 1 písm. b) a f) zákona o hazardních hrách. Jedná se o dokument prokazující poskytnutí kauce a dokument o odborném posouzení a osvědčení o provozuschopnosti. V obou případech sám dokument stanovuje svou platnost a není tedy z pohledu vedeného správního řízení třeba trvat na jeho maximálním stáří. Správní orgán v souladu s § 6 odst. 2 správního řádu postupuje tak, aby provozovatelům nevznikaly zbytečné náklady.

K bodu 19 (§ 89 odst. 4 písm. c))

Jednou ze základních záruk pro řádné provozování hazardních her je kauce, která podle stávajícího odstavce 4 slouží pouze k zajištění pohledávek státu (ve formě daně z hazardní hry a pokuty uložené za správní delikt podle tohoto zákona) a výplat výher sázejícím. Kauce je tedy účelově vázána. Současná úprava je však nedostatečná v určení toho, na jaké nevyplacené výhry lze kauci použít. Ministerstvo financí tak v době, kdy je kauce realizována, nemusí mít povědomí o existenci nevyplacených výher a současně nelze připustit, aby každá pohledávka označená jako nevyplacená výhra byla bez dalšího z kauce uhrazena. Navržená změna tak explicitně stanoví, že kauci lze použít pouze k úhradě nevyplacené výher sázejícímu, o kterých bylo příslušným orgánem veřejné moci pravomocně rozhodnuto, že mají být vyplaceny, a které byly sázejícím přihlášeny u Ministerstva financí k uhrazení z kauce, a to v časovém limitu podle odstavce 8. Příslušným orgánem veřejné moci uvedeným v navrženém ustanovení může být soud, který o nároku na nevyplacenou výhru pravomocně rozhodl nebo orgán Celní správy České republiky, který pravomocně rozhodl o přestupku právnické nebo podnikající fyzické osoby, kterého se dopustila nevyplacením výhry podle zákona o hazardních hrách.

K bodu 20 (§ 89 odst. 7)

Ustanovení § 89 odst. 7 ve svém současném znění stanoví, že pro správu placení kauce se použijí přiměřeně ustanovení daňového řádu. Nově se navrhuje v této souvislosti v návaznosti na zpřesnění úpravy účelovosti použití kauce podle odstavce 4 řešit postavení pohledávky z nevyplacené výhry sázejícímu v případě realizace kauce. Aby mohla být tato nevyplacená výhra v rámci stávající úpravy použití kauce testována jako nedoplatek ve smyslu daňového řádu, k jehož případné úhradě může být přeplatek vzniklý z kauce použit, je nutno nevyplacenou výhru sázejícímu podle § 89 odst. 4 písm. c) zákona o hazardních hrách pro účely správy placení kauce prohlásit za nedoplatek provozovatele (bez této výslovné úpravy by na tuto pohledávku nebylo možné aplikovat daňový řád, neboť se nejedná o pohledávku daňového, resp. veřejnoprávního charakteru). Předmětný nedoplatek pak v souladu s § 149 a násl. daňového řádu musí být evidován v rámci evidence daní, přičemž příslušným orgánem k vedení této evidence bude Ministerstvo financí, u něhož byla přihlášena uvedená pohledávka.

K bodu 21 (§ 89 odst. 8)

Současně se navrhuje zpřesnění úpravy, v jakém momentu musí být nevyplacená výhra sázejícímu přihlášena, aby v případě realizace kauce byla ve smyslu daňového řádu testována jako nedoplatek, k jehož případné úhradě může být přeplatek vzniklý z kauce použit. Nevyplacená výhra sázejícímu musí být přihlášena tak, aby toto přihlášení došlo ministerstvu ještě před vystavením příkazu k vrácení vratitelného přeplatku, nejpozději však do dne, kdy uplyne lhůta pro jeho vrácení (srov. § 154 odst. 4 daňového řádu). V případě bankovní záruky pak toto přihlášení musí dojít Ministerstvu financí nejpozději před vydáním výzvy výstavci bankovní záruky k uhrazení nedoplatku.

K bodu 22 (§ 90 odst. 1)

Navrhovaným ustanovením se zpřesňuje úprava použití kauce v případě pravomocného zrušení základního povolení nebo jeho zániku doplněním úpravy v případě pravomocné změny základného povolení. K použití kauce však v případě změny povolení dochází pouze za situace, pokud tato změna má vliv na určení výše kauce.

K bodu 23 (§ 90 odst. 1)

Navrhované ustanovení je promítnutím zpřesnění úpravy použití kauce v případě pravomocné změny základného povolení. Současně se stanoví, že složené prostředky se stávají přeplatkem pouze v tom rozsahu, v jakém jsou tyto prostředky kaucí vázánou k základnímu povolení, které se pravomocně ruší, mění nebo zaniká.

K bodu 24 (§ 90 odst. 1)

Navrhovaným ustanovením se nově umožňuje provozovateli hazardní hry, pokud nechce, aby mu peněžní prostředky po provedeném testu vratitelnosti byly přímo na základě zákona bez dalšího vráceny, požádat o jejich ponechání na účtu Ministerstva financí s tím, že je provozovatel později použije např. na úhradu jiné kauce.

K bodu 25 (§ 90 odst. 2 písm. a))

V dosavadním znění § 90 odst. 2 zákona o hazardních hrách je mezi písmenem a) a písmenem

b) užita spojka „nebo“. K naplnění podmínek pro stavění lhůty pro použití kauce podle stávajícího znění zákona o hazardních stačí splnění jedné podmínky uvedené v písmeni a) nebo b). Stavění lhůty má být však vázáno na kumulativní naplnění obou uvedených podmínek, lhůta se má tedy stavět, pokud je podle zákona o hazardních hrách nebo správcem daně vedeno řízení, jehož výsledkem může být rozhodnutí o stanovení daně, poplatku nebo jiného obdobného peněžitého plnění a současně musí být toto řízení zahájeno nejpozději do 90 dnů ode dne pravomocného zrušení nebo zániku základního povolení.

K bodu 26 (§ 90 odst. 2 písm. b))

Navrhované ustanovení je promítnutím zpřesnění úpravy použití kauce v případě pravomocné změny základného povolení.

K bodu 27 (§ 90 odst. 2 písm. b))

Navrhované ustanovení je promítnutím zpřesnění úpravy použití kauce v případě pravomocné změny základného povolení.

K bodu 28 (§ 90 odst. 3)

Navrhované ustanovení je promítnutím zpřesnění úpravy použití kauce v případě pravomocné změny základného povolení. V souvislosti s nově stanovenou povinností Ministerstva financí evidovat nevyplacené výhry sázejícímu, je Ministerstvo financí zařazeno mezi orgány, jimiž evidované nedoplatky jsou z bankovní záruky hrazeny.

K bodu 29 (§ 90 odst. 4)

Navrhované ustanovení je promítnutím zpřesnění úpravy použití kauce v případě pravomocné změny základného povolení.

K bodu 30 (§ 90 odst. 4)

Navrhované ustanovení je promítnutím zpřesnění úpravy použití kauce v případě pravomocné změny základného povolení.

K bodu 31 (§ 90 odst. 5 a 6)

K odstavci 5: V navrhovaném novém odstavci 5 se nově normuje povinnost výstavce bankovní záruky uhradit částku, ohledně které byl vyzván, do 15 dnů ode dne doručení výzvy. K odstavci 6: V navrhovaném novém odstavci 6 se upravuje postup Ministerstva financí v případě, kdy je kauce poskytnuta k základnímu povolení, které je rušeno, změněno nebo zaniká, více způsoby. Jedná se např. o situaci, kdy je kauce složena různými kombinacemi složení částky a bankovní záruky. V tomto případě je nezbytné určit pořadí, v jakém budou jednotlivé způsoby kaucí na úhradu nedoplatku použity. Ministerstvo toto pořadí určí faktickým úkonem, o kterém provede úřední záznam.

K bodu 32 (§ 94 odst. 1 písm. a))

Současné znění zákona o hazardních hrách předpokládá, že provozovatel je oprávněn požádat o změnu základního povolení pouze v případě, pokud jde o změnu údajů, k jejichž změně může dojít až na základě změny základního povolení. Typicky se bude jednat o situaci, kdy provozovatel implementuje například novou hru do zařízení, prostřednictvím kterého jsou provozovány hazardní hry. Taková změna předpokládá žádost o změnu základního povolení, která musí být doplněná odpovídajícím odborným posouzením a osvědčením o provozuschopnosti. Provozování nové hazardní hry je možné až v okamžiku, kdy nové základní povolení nabude právní moci. Vzhledem k doplnění § 109b a 109c je nově navrhováno ustanovení, které rozšíří důvody podání žádosti o změnu základního povolení o změnu základního povolení v situaci, kdy provozovatel provede bezodkladný zásah, nebo několik změn malého rozsahu, které jsou však ve svém souhrnu změnou velkého rozsahu. Na rozdíl od situace popsané v předchozím odstavci v daných situacích dochází dočasně k provozování hazardní hry v odlišné verzi zařízení, než která je uvedena v základním povolení, ovšem pouze za dodržení zákonem předvídaných podmínek, které jsou uvedeny v § 109b a 109c.

K bodu 33 (§ 99 odst. 1)

Navrhuje se zrušení podmínky maximálního stáří 3 měsíců u některých příloh k žádosti o povolení k umístění herního prostoru, konkrétně pro dokumenty podle § 99 odst. 2 písm. a) a c) zákona o hazardních hrách. Jedná se o základní povolení k provozování hazardní hry a osvědčení o provozuschopnosti pro každé technické zařízení, jehož prostřednictvím je hazardní hra provozována. V obou případech sám dokument stanovuje svoji platnost a není tedy z pohledu vedeného správního řízení třeba trvat na jeho maximálním stáří. Správní orgán v souladu s § 6 odst. 2 správního řádu postupuje tak, aby provozovatelům nevznikaly zbytečné náklady.

K bodu 34 (§ 100 odst. 5)

Legislativně technická úprava stávajícího ustanovení, jejímž účelem je zpřesnění odkazu na § 89 a 90, které se týkají jiného druhu kauce. V důsledku navržené změny nemá dojít k posunu věcného obsahu tohoto ustanovení a nemá se měnit způsob jeho uplatňování.

K bodu 35 (§ 100a)

Kauce spojená se základním povolením není požadována u těch hazardních her, u kterých se vydává povolení k umístění herního prostoru. Kauce spojená s povolením k umístění herního prostoru je nyní upravena v § 100 zákona o hazardních hrách, který v odstavci 5 stanoví, že na správu placení kauce se použijí obdobně ustanovení § 89 a 90 zákona o hazardních hrách. S ohledem na specifický způsob stanovení kauce u povolení herního prostoru je žádoucí použití kauce po zrušení nebo zániku povolení k umístění herního prostoru upravit samostatně a explicitně normovat postupy, které jsou specifické. Nadále je však úprava § 90 zákona o hazardních hrách základem pro použití kauce při zrušení nebo zániku povolení k umístění herního prostoru. Nová úprava v případě povolení k umístění herního prostoru neobsahuje řešení použití kauce v případě změny povolení k umístění herního prostoru, s ohledem na to, že změna tohoto povolení nemá obdobný dopad na určení výše kauce, jako v případě změny základního povolení. S ohledem na vysokou proměnlivost výše kauce v závislosti na vydávání a rušení povolení k umístění herního prostoru, je v zájmu provozovatele stanoveno, že vratitelný přeplatek bude provozovateli vrácen pouze na jeho žádost. Provozovatel si tak sám určí, zda a v jakém rozsahu mu má s ohledem na stanovení výše kauce k dalším povolením k umístění herního prostoru být vratitelný přeplatek vrácen. S ohledem na to, že v případě zrušení nebo zániku základního povolení zaniká ze zákona též povolení k umístění herního prostoru, není v tomto ohledu důvodný specifický postup použití kauce podle tohoto ustanovení a navrhuje se bez výjimek postupovat podle § 90 zákona o hazardních hrách.

K bodu 36 (část šestá a sedmá) K části šesté K § 108a

Toto ustanovení je navazujícím na povinnost vést a poskytovat výkaznictví (§ 13a), přičemž oznámení údajů k technickému zabezpečení výkaznictví je nutným předpokladem pro umožnění řádného poskytování výkaznictví. Navrhovanou úpravou nedochází k rozšíření povinností provozovatelů hazardních her, jelikož tyto parametry jsou již zakotveny ve vyhlášce č. 10/2019 Sb. Stanovením této povinnosti v zákoně o hazardních hrách naopak dochází ke zvýšení míry právní jistoty pro adresáty a vymahatelnosti. K přijetí oznámení údajů k technickému zabezpečení výkaznictví a ke změně v těchto údajích podle tohoto ustanovení je věcně příslušný celní úřad. Pravidla určení místní příslušnosti podle tohoto ustanovení jsou pak speciální úpravou vůči správnímu řádu a stanoví místní příslušnost celního úřadu, kterému je provozovatel povinen oznámit údaje k technickému zabezpečení výkaznictví a změnu v těchto údajích. Tímto úřadem je pak určen celní úřad místně příslušný podle sídla provozovatele. V případě, kdy se sídlo provozovatele nenachází na území České republiky, je s ohledem na výše uvedené žádoucí, aby místně příslušným úřadem byl určen jeden z celních úřadů, který se v rozsahu této kompetence stane celním úřadem s celorepublikovou působností. Tímto úřadem byl určen Celní úřad pro Plzeňský kraj.

K § 108b

Toto ustanovení je ustanovením navazujícím na § 13a, přičemž dále konkretizuje povinnosti provozovatele v souvislosti s poskytováním výkaznictví a blíže určuje požadavky na jeho obsah. V dosavadní právní úpravě je tato povinnost stanovena roztříštěně, částečně v § 41 a § 60 zákona o hazardních hrách, podmínkami řádného provozování hazardních her, které v souladu s § 87 zákona o hazardních hrách ukládá Ministerstvo financí v základním povolení, a vyhláškou. Navrhovanou úpravou nedochází k rozšíření již existujících povinností provozovatelů hazardních her. Stanovením této povinnosti v zákoně o hazardních hrách naopak dochází ke zvýšení míry právní jistoty pro adresáty a vymahatelnosti stanovených povinností.

K § 108c

Toto ustanovení je navazujícím na § 13a, přičemž dále konkretizuje povinnosti provozovatele v souvislosti s poskytováním výkaznictví. V dosavadní právní úpravě je tato povinnost zakotvena v § 41 pro denní herní zápis, v § 60 pro denní herní výkaznictví, v této oblasti tak dochází pouze k přesunu v rámci zákona o hazardních hrách. Pro vzdálený přístup je pak délka vykazovaného období stanovena vyhláškou podle § 133 odst. 1 písm. a). Navrhovanou úpravou nedochází k rozšíření již existujících povinností provozovatelů hazardních her, naopak zákon o hazardních hrách zvýší právní jistotu provozovatelů, když stanoví nejpřísnější časové limity, ve kterých je dále možné konkretizovat povinnost ve výše uvedené vyhlášce. Výjimkou je plný přesun nejzazší lhůty, ve které se celní úřad pokusí získat jednotlivý automatizovaný výstup, přímo do zákona. Tato nově bude stanovena v délce 30 dnů s tím, že v praxi bude výrazně kratší. Návrh zákona rovněž nově výslovně stanovuje pravidla pro určení místní příslušnosti celního úřadu, která jsou speciální úpravou vůči správnímu řádu a stanoví místní příslušnost celního úřadu, kterému je provozovatel povinen poskytovat výkaznictví. Pravidla místní příslušnosti jsou shodná jako v § 108a.

K § 108d

Toto ustanovení je navazujícím na § 13a, přičemž dále konkretizuje povinnosti provozovatele v souvislosti s opravou formálních a věcných chyb v automatizovaném výstupu. Navrhovanou úpravou nedochází k rozšíření povinností provozovatelů hazardních her, jelikož tyto parametry jsou již zakotveny ve vyhlášce č. 10/2019 Sb. Stanovením této povinnosti v zákoně o hazardních hrách naopak dochází ke zvýšení míry právní jistoty pro adresáty a vymahatelnosti. Automatizovaný výstup je formálně správný, a tedy neobsahuje formální chyby za předpokladu, že nenaplní některou z podmínek stanovených v § 3 odst. 6 vyhlášky č. 10/2019 Sb. Automatizovaný výstup musí být v předepsaném formátu a struktuře, zapečetěn uznávanou elektronickou pečetí provozovatele, zašifrován pomocí veřejného klíče dozorujícího orgánu a nesmí obsahovat herní a finanční data, která do něj zjevně nepatří. O věcnou chybu poskytnutého automatizovaného výstupu se jedná zejména v případě, kdy v automatizovaném výstupu chybí část herních a finančních dat, je nesprávně uveden obsah jednotlivých položek apod. Zároveň je nutné zdůraznit, že formální správnost automatizovaného výstupu v žádném případě nepředstavuje správnost věcnou, protože tu není možné odhalit při formální počítačové kontrole. Formální správnost tak znamená pouze to, že je tento výstup způsobilý k dalšímu strojovému zpracování, protože byly dodrženy základní požadavky na způsob jeho poskytování.

K části sedmé K § 108e

K odstavci 1: V souvislosti se zakotvením povinnosti vést a poskytovat výkaznictví v zákoně a novou právní úpravou rejstříku vyloučených osob se navrhuje v zákoně o hazardních hrách rozšířit stávající povinnost mlčenlivosti provozovatele podle § 11 na více subjektů a posílit ji na úroveň srovnatelnou s tzv. daňovou mlčenlivostí podle § 52 daňového řádu. Povinnými subjekty se nově stávají fyzická osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci orgánu vykonávajícího státní správu v oblasti provozování hazardních her oprávněná k tomu podle vnitřních předpisů tohoto orgánu nebo pověřená vedoucím tohoto orgánu (v textu zákona označená jako oprávněná úřední osoba), provozovatel a fyzická osoba zapsaná v rejstříku vyloučených osob. Povinnost mlčenlivosti je zároveň omezena pouze na informace, které se povinný subjekt dozví o poměrech jiných osob z výkaznictví nebo z rejstříku vyloučených osob. Obdobně jako v případě § 52 odst. 1 daňového řádu se stanoví, že se povinnost mlčenlivosti netýká provozovatele a fyzické osoby zapsané v rejstříku vyloučených osob, pokud byly informace získané nebo použité při výkonu veřejné správy v oblasti provozování hazardních her, pokud se jich tento výkon dotýká. Provozovatel však vždy musí zachovat mlčenlivost o osobách zapsaných v rejstříku vyloučených osob (srov. stávající § 11 odst. 2). K odstavci 2: Obdobně jako v případě tzv. daňové mlčenlivosti je žádoucí, aby mohla osoba, které se údaje týkají, případně osoba, proti které byly údaje využity při dokazování jejích povinností, ohledně těchto povinností zprostit fyzickou osobu bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci orgánu vykonávajícího státní správu v oblasti provozování hazardních her. Takové zproštění může být dáno také generálně, pro celý orgán, tedy pro všechny jeho úřední osoby. Typickým příkladem využití institutu zproštění mlčenlivosti může být možnost orgánu reagovat na tvrzení provozovatele nebo jiné osoby v médiích, což by jinak bez zproštění mlčenlivosti nebylo možné. Institut zproštění je dobrovolný a na rozdíl od srovnatelných zahraničních úprav nedává možnost zprostit tyto osoby mlčenlivosti například z důvodů hodných zřetele nezávislým orgánem (například soudem). Obdobně jako v případě daňové mlčenlivosti je stanovena povinnost uvést rozsah údajů, kterých se zproštění mlčenlivosti týká, a účel zproštění. K odstavcům 3 a 4: V odstavcích 3 a 4 jsou uvedeny informace, které nepodléhají povinnosti mlčenlivosti. Obdobně, jako v daňovém řádu, se jedná o informace veřejně známé, veřejnosti dostupné z informačních systémů veřejné správy a také zobecněné informace získané při výkonu státní správy v oblasti provozování hazardních her. Podmínkou zveřejnění těchto informací je, že nebude možné jakkoliv odvodit identitu osoby, které se tyto informace týkají. K odstavci 5: V odstavci 5 jsou uvedeny výjimky, u nichž se nejedná o porušení povinnosti mlčenlivosti. Jedná se o poskytování informací mezi oprávněnými úředními osobami téhož orgánu vykonávajícího státní správu v oblasti provozování hazardních her nebo mezi těmito orgány za podmínky, že jsou tyto informace předávány výlučně pro výkon pravomoci příjemce těchto informací. Dále se jedná o poskytování informací pro plnění povinností v oblasti archivnictví. Jako poslední je upravena výjimka pro provozovatele a fyzickou osobu zapsanou v rejstříku vyloučených osob, pokud jsou příjemcem informací v rozsahu, v jakém jsou jejich práva a povinnosti dotčena výkonem státní správy v oblasti provozování hazardních her. Bez těchto základních výjimek by nebylo vůbec možné provádět státní správu v oblasti hazardních her, ani by nebylo možné komunikovat s osobou, které se údaje týkají, což by vedlo k absurdním situacím.

K § 108f

K odstavci 1: Údaje získané z výkaznictví nebo z rejstříku vyloučených osob mohou mít význam pro řízení či jiné postupy, které vedou jiné orgány veřejné moci. S ohledem na citlivost těchto údajů je však nežádoucí uplatnit obecnou právní úpravu spolupráce a poskytování informací (např. § 8 odst. 2 správního řádu, § 128 občanského soudního řádu, § 8 trestního řádu nebo § 57 daňového řádu). Proto se stanoví taxativní výčet průlomů do mlčenlivosti podle tohoto zákona s tím, že pro jednotlivé průlomy musí být dány vážné důvody a musí být výjimečné. Vždy půjde o střet dvou protichůdných oblastí veřejného zájmu. Na jedné straně zájem dotčených subjektů na ochraně důvěrných informací, a na druhé straně zájem orgánů vymezených pod písmeny a) až h) požadovat a nakládat s uvedenými informacemi v rámci výkonu své působnosti. Jednotlivé výjimky byly podrobeny pečlivé revizi spočívající v testu jejich nezbytnosti či účelnosti. Cílem nové právní úpravy je mimo jiné sjednocení přístupu k obdobným situacím tak, aby s orgány ve srovnatelném postavení nebylo nakládáno nerovně. K odstavcům 2 a 3: Odstavec 2 upravuje speciální průlom do povinnosti mlčenlivosti vůči orgánům činným v trestním řízení pro vymezené trestné činy související s provozováním hazardních her. Současně se stanoví průlom do povinnosti mlčenlivosti ve vztahu k trestným činům, jejichž nepřekažení nebo neoznámení je trestným činem (§ 367 a 368 trestního zákoníku), protože společenský zájem na stíhání těchto trestných činů převáží nad společenským zájmem nad zachováním povinnosti mlčenlivosti. Aby bylo možné stíhat trestné činy oprávněných úředních osob orgánů státní správy v oblasti hazardních her, stanoví se průlom i ve vztahu k trestným činům vztahujícím se k výkonu úřední činnosti nebo jeho ovlivňování. Současně se stanoví, že má orgán vykonávající státní správu v oblasti provozování hazardních her oznamovací povinnost ve vztahu k trestným činům vymezeným v odstavci 2. Jde tak o zvláštní ustanovení k § 8 odst. 1 trestního řádu. Současně a contrario platí, že vzhledem k ostatním trestným činům tyto orgány oznamovací povinnost v souvislosti s údaji získanými z výkaznictví a rejstříku vyloučených osob nemají.

K § 108g

V tomto ustanovení jsou upraveny podmínky poskytování informací příslušným orgánem. Rozsah poskytovaných informací musí být vázán příslušným zákonným zmocněním a musí sledovat jeho účel. Přesná forma a další podrobnosti předávání informací jsou ponechány na dohodě stran. Informace mohou být předávány na základě individuální žádosti nebo na základě dohody orgánů, přičemž o rozsahu a průběhu předávání informací se pořizuje protokol nebo písemný záznam. Navržená právní úprava je tak srovnatelná s § 54 daňového řádu.

K § 108h

Orgán vykonávající státní správu v oblasti provozování hazardních her je povinen vytvářet takové podmínky pro zachování povinnosti mlčenlivosti, aby bylo zajištěno její dodržování podle zákona o hazardních hrách. Za dodržování povinnosti mlčenlivosti v případě osob, kterým byly informace předány, zodpovídá orgán, který si tyto informace vyžádal a ke kterému tyto osoby patří. Za porušení povinnosti mlčenlivosti je třeba považovat i případy, kdy dojde k využívání informací získaných při výkonu státní správy v oblasti provozování hazardních her k činnosti, z níž vzniká prospěch osobě, která je touto povinností zavázána či osobám jiným, a také případy užití takových informací k neprospěchu jiné osoby. Dále je stanoveno, že povinnost mlčenlivosti oprávněné úřední osoby trvá i poté, co se tato osoba přestala podílet na výkonu státní správy v oblasti provozování hazardních her. Navržená právní úprava je tak srovnatelná s § 55 daňového řádu.

K § 108i

Legislativně technická změna spočívající v přesunu § 11 odst. 3 do zvláštní části upravující ochranu informací. Do výčtu se nově doplňuje výjimka z povinnosti mlčenlivosti provozovatele, pokud poskytuje údaje o účastnících hazardní hry a fyzických osobách zapsaných v rejstříku vyloučených osob Národnímu bezpečnostnímu úřadu při ověřování podmínek pro vydání osvědčení pro přístup k utajovaným informacím a pro vydání dokladu k výkonu citlivé činnosti u fyzických osob v rámci bezpečnostního řízení podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. Podle tohoto zákona Národní bezpečnostní úřad povinně ověřuje údaje o účasti na hazardních hrách uváděné účastníky řízení v podkladových materiálech.

K bodu 37 (Hlava I)

Z důvodu zpřehlednění právní úpravy se v návaznosti na vložení nových § 109a až 109c, § 110a, § 110b a § 112a rozděluje část osmá (dosavadní část šestá) na dvě hlavy.

K bodu 38 (§ 109a až 109c) K § 109a

Provozovatel je povinen provozovat hazardní hry a zařízení ve verzi softwaru, technické specifikaci hardwaru a v souladu s požadavky na zařízení tak, jak byly posouzeny a schváleny pověřenou osobou, o čemž bylo jako výstupní dokument vydáno odborné posouzení a osvědčení o provozuschopnosti, přiložené jako povinná příloha k žádosti o vydání základního povolení. Verze nastavení zařízení je uvedena ve výstupních dokumentech, na které je následně odkazováno v základním povolení. Verze zařízení a hazardní hry (resp. celkový souhrn nastavených technických parametrů) je definována parametry, které jsou posuzovány pověřenou osobou z pohledu požadavků stanovených v zákoně o hazardních hrách, popř. vyhlášce č 208/2017 Sb., kterou se stanoví rozsah technických parametrů pro zařízení, jejichž prostřednictvím jsou provozovány hazardní hry, požadavků na ochranu a uchovávání herních a finančních dat a jejich technické parametry (dále jen „vyhláška o technických parametrech“). V průběhu provozování hazardních her nicméně dochází zcela běžně k řadě zásahů do nastavení zařízení nebo hazardních her (technických či herních parametrů), které svou povahou mohou nebo nemusí být relevantní pro provozování hazardních her z pohledu technických parametrů stanovených zákonem o hazardních hrách a vyhláškou o technických parametrech. Informace o jednotlivých zásazích jsou zcela zásadní pro výkon dozoru v oblasti provozování hazardních her, přičemž navrhovaná povinnost vést evidenci oprav a jiných změn je schopna poskytnout dozorujícímu orgánu relevantní informace. Obdobná povinnost, povinnost vést knihu oprav, je provozovateli uložena již nyní, kdy v souladu s ustálenou povolovací praxí je tato podmínka ukládána jako podmínka řádného provozování. Tato evidence je předpokladem pro postup podle § 109b a 109c. Je žádoucí, aby byly všechny opravy a jiné změny hazardních her a zařízení, jejichž prostřednictvím jsou tyto hazardní hry provozovány, uceleně evidovány. Z tohoto důvodu je zavedena povinnost evidence jakýchkoli zásahů do Evidence oprav a jiných změn (viz § 109a). Jedná se skutečně o jakékoli změny, ke kterým v rámci provozování hazardní hry došlo tak, aby měl dozorový orgán jasnou a ucelenou představu o tom, jakým vývojem hazardní hra a zařízení, jejímž prostřednictvím je hazardní hra provozována, prošel. Zároveň, vzhledem ke skutečnosti, že při zpracování zprávy o posouzení změn vychází pověřená osoba zejména z této evidence, je nutné neopomínat byť malé a na první pohled nedůležité zásahy. Rozsah evidence obsažený v ustanovení § 109a odst. 2 požaduje minimum informací, které jsou však zároveň zásadní pro řádný výkon dozoru v oblasti provozování hazardních her. Např. popisem opravy nebo jiné změny je míněno uvedení i „změna obsahu obchodního sdělení“, „barevná aktualizace pozadí“, „doplnění reklamního banneru“ apod. Obsahové náležitosti jednotlivých oprav nebo jiných změn byly stanoveny takovým způsobem, aby byly co možná nejméně administrativně náročné avšak zároveň zajistily, že dozorový orgán bude disponovat veškerými relevantními informacemi. V případě § 109a odst. 2 písm. d) a e) není vyloučeno, aby byla uvedena jedna odpovědná osoba, ačkoli samotný úkon byl proveden více osobami. Smyslem ustanovení je zajistit, že dozorový orgán je schopen identifikovat, kdo do systému zasáhl (odpovídá za finální zásah v případě, že se zásah skládá z několika kroků). Doba, po kterou je nutné uchovávat záznamy, vychází z maximální lhůty, po jejímž uplynutí zaniká odpovědnost za přestupek, za nějž zákon stanovuje pokutu s horní hranicí sazby převyšující 100 000 Kč podle § 32 odst. 3 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Kromě informací pro orgán vykonávající dozor v oblasti provozování hazardních her je tato evidence zásadní pro následné posouzení změn ze strany pověřené osoby, které je předvídáno v § 109c.

K § 109b

V průběhu provozování hazardních her mohou výjimečně nastat situace, kdy je nutné náhle zasáhnout do nastavení technických parametrů zařízení nebo hazardní hry, které byly posouzeny pověřenou osobou v rámci odborného posuzování. Mimo méně závažné zásahy, které jsou předmětem úpravy § 109c, se jedná také o případy, kdy následkem nepředvídatelné události dojde k bezprostřednímu ovlivnění provozování hazardní hry tak, že dochází k provozování hazardní hry v rozporu se zákonem o hazardních hrách, základním povolením nebo schváleným herním plánem, přičemž tuto událost nebylo možné odhalit při odborném posuzování a osvědčování, při nichž byl vydán dokument o odborném posouzení a osvědčení o provozuschopnosti. Typicky se bude jednat o situace, které jsou výsledkem nepředvídatelného zásahu třetí strany či vyšší moci, jakými jsou např. virové napadení softwaru. Případný zásah je však možné provést pouze v situaci, kdy tuto událost nezpůsobil vlastním zaviněním sám provozovatel a následek události nebylo možné odvrátit nebo zmírnit jiným způsobem, který by nevedl k nutnosti změny základního povolení. Bezodkladným zásahem nesmí provozovatel způsobit následek zjevně stejně závažný nebo ještě závažnější než následek, kterému bylo zamezováno nebo který byl zmírňován. O situaci, kdy následky lze odvrátit způsobem, který nevyžaduje změnu základního povolení, se jedná zejména v situacích, kdy odstranění závady spočívá v navrácení do původního stavu, resp. verze zařízení, která byla předmětem odborného posouzení. Takový zásah do systému by probíhal formou opravy v rámci odstávky systému, popř. koncového zařízení. O situaci, kdy by provozovatel způsobil zásahem závažnější následek, než ten, který zásahem odstraňuje, by se jednalo například v okamžiku, kdy se závada vyskytne na koncovém zařízení, které je možné oddělit od zařízení ve smyslu vyhlášky o technických parametrech a její odstranění, na rozdíl od situace uvedené v předchozím odstavci, vyžaduje změnu (ať již ve formě doplnění či odstranění) hardware nebo software. V takovém případě by provozovatel postupoval v souladu s § 94 odst. 1 písm. a) zákona o hazardních hrách a dané koncové zařízení by bylo možné provozovat až po změně povolení, ke které je možné přikročit až v okamžiku, kdy provozovatel mimo jiné doloží aktualizované dokumenty odborného posouzení a osvědčení provozuschopnosti. O provedení bezodkladného zásahu provozovatel informuje Ministerstvo financí, a to buď před jeho provedením, nebo nejpozději 24 hodin po jeho provedení. Toto oznámení má přesně stanovené náležitosti, které jsou uvedeny v odstavci 3. Kromě této povinnosti se uplatní i povinnost stanovená v § 109a zákona o hazardních hrách. Navrhované znění nevylučuje, aby oznámení provedla případně i osoba řádně pověřená provozovatelem. Tento postup však samozřejmě nemá dopad na odpovědnost provozovatele za nesplnění této povinnosti. Ve čtvrtém odstavci je dále stanovena povinnost provozovatele uvést do souladu nastavení zařízení, prostřednictvím kterého jsou hazardní hry provozovány, a základního povolení a související dokumenty odborného posuzování a osvědčování. Dle tohoto ustanovení je provozovatel povinen do 3 měsíců ode dne, kdy učinil oznámení o bezodkladném zásahu, podat žádost o změnu základního povolení podle § 94 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona o hazardních hrách. K žádosti provozovatel přiloží dokument o odborném posouzení, osvědčení provozuschopnosti a vyjádření pověřené osoby, zda k odvrácení nebo zmírnění události bylo nutné provést bezodkladný zásah. Nejsou-li k žádosti přiloženy tyto dokumenty, Ministerstvo financí věc usnesením odloží podle § 43 správního řádu. Lhůta 3 měsíců byla stanovena přiměřeně k časové náročnosti provedení nového odborného posouzení. Očekává se, že provozovatel osloví pověřenou osobu s žádostí o odborné posouzení neprodleně po provedení bezodkladného zásahu, aby byl schopen splnil svou oznamovací povinnost ve lhůtě. Pokud by provozovatel bezodkladný zásah neoznámil podle odstavce 1 nebo následně by nepodal žádost o změnu základního povolení podle § 94 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona o hazardních hrách včetně všech požadovaných příloh, provozoval by hazardní hry v rozporu se základním povolením. Obecně se jedná se o zásadní zmírnění regulace pro provozovatele hazardních her oproti současné právní úpravě, která vyžaduje, aby případné změny hazardních her nebo zařízení, prostřednictvím kterých jsou hazardní hry provozovány, byly provedeny až po odborném posouzení ze strany pověřené osoby a změně základního povolení. Navrhovaný § 109b odst. 4 má za cíl zajistit předcházení blanketním podáním. Další rozvolnění úpravy by mohlo vést k negativním dopadům na činnost dozorových orgánů a ochranu účastníků hazardních her, neboť některé zásahy mohou mít přímý dopad na zajištění ochrany účastníků hazardních her.

K § 109c

Jak je uvedeno výše, v průběhu provozování hazardních her mohou nastat situace, kdy je nutné bez odkladu zasáhnout do nastavení technických parametrů zařízení nebo hazardní hry. V případě, že tento zásah nesměřuje na technické parametry stanovené v zákoně nebo vyhlášce o technických parametrech, resp. nemá vliv na plnění požadavků podle § 109 odst. 1 zákona o hazardních hrách, lze postupovat dle § 109c ve vazbě na § 109a zákona o hazardních hrách. V případě změn malého rozsahu se neuplatní povinnost stanovená v § 93 nebo § 101 zákona o hazardních hrách. Základní informovanost relevantních správních úřadů je zajišťována prostřednictvím povinnosti uvedené v nově navrhovaném § 109a, nicméně provozovatel má zároveň povinnost pravidelně, vždy po 12 po sobě jdoucích kalendářních měsících, předkládat zprávu o posouzení změn, kterou vystaví pověřená osoba. Rozhodné období počíná běžet ode dne, kdy byl vydán dokument o odborném posouzení, osvědčení o provozuschopnosti nebo zpráva o posouzení změn, podle toho, který den nastane později. Pověřená osoba posuzuje zařízení v rozsahu změn, které provozovatel uvedl, přičemž provozovatel je povinen předat pověřené osobě kompletní evidenci oprav a jiných změn. Pověřená osoba ve zprávě o posouzení změn posoudí, zda byly změny změnami malého rozsahu a zda jsou ve svém souhrnu změnou malého rozsahu. Vzhledem ke skutečnosti, že posouzení změn je časově náročnější činností a nelze předem předjímat jeho délku, stanoví se lhůta provozovateli k zajištění (objednání) provedení posouzení změn u pověřené osoby, a to 14 dnů od konce období uvedeného v odstavci 4. Pověřená osoba by v souladu se svou povinností vykonávat činnost, k níž je pověřena, řádně, měla vydat zprávu o posouzení změn bezodkladně. Od obdržení zprávy o posouzení změn je provozovatel do 14 dnů povinen předložit tuto zprávu Ministerstvu financí. Pokud ze zprávy o posouzení změn vyplývá, že byla provedena taková změna, která ať jednotlivě či v souhrnu všech změn není změnou malého rozsahu, je provozovatel povinen do 3 měsíců ode dne předání zprávy o posouzení změn podat žádost o změnu základního povolení podle § 94 odst. 1 písm. a) bodu 3 zákona o hazardních hrách. K žádosti provozovatel přiloží dokument o odborném posouzení a osvědčení provozuschopnosti. Nejsou-li k žádosti přiloženy tyto dokumenty, Ministerstvo financí věc usnesením odloží podle § 43 správního řádu. Lhůta 3 měsíců byla stanovena přiměřeně k časové náročnosti provedení nového odborného posouzení v souladu s navrhovanou úpravou v § 109b. Rovněž v tomto případě se jedná se o zásadní zmírnění regulace pro provozovatele hazardních her oproti současné právní úpravě, která vyžaduje, aby případné změny hazardních her, nebo zařízení, prostřednictvím kterých jsou hazardní hry provozovány, byly provedeny až po odborném posouzení ze strany pověřené osoby a změně základního povolení. Navrhované ustanovení má za cíl zajistit předcházení blanketním podání. Další rozvolnění úpravy by mohlo vést k negativním dopadům na činnost dozorových orgánů a ochranu účastníků hazardních her, neboť některé zásahy mohou mít přímý dopad na zajištění ochrany účastníků hazardních her.

K bodu 39 (Hlava II)

Z důvodu zpřehlednění právní úpravy se v návaznosti na vložení nových § 109a až 109c, § 110a, § 110b a § 112a rozděluje část osmá (dosavadní část šestá) na dvě hlavy.

K bodu 40 (§ 110 odst. 2)

Legislativně technická změna související se zrušením legislativní zkratky, která není mimo § 110 využita.

K bodu 41 (§ 110 odst. 3 úvodní část ustanovení)

Legislativně technická změna související se zrušením legislativní zkratky, která není mimo § 110 využita.

K bodu 42 (§ 110 odst. 4)

Stávající znění zákona o hazardních hrách v § 110 odst. 3 písm. c) stanoví, že Ministerstvo financí vydá pověření k odbornému posuzování a osvědčování, pouze je-li zaručen řádný výkon odborného posuzování a osvědčování. Vzhledem k této skutečnosti ministerstvo již nyní v pověření stanoví, co považuje za zajištění řádného výkonu odborného posuzování a osvědčování. Za účelem zvýšení právní jistoty adresátů právní normy a také s cílem sjednotit terminologii zákona o hazardních hrách se přebírá obdobná právní úprava, která je obsažená v § 87 odst. 2 zákona o hazardních hrách.

K bodu 43 (§ 110 odst. 5)

Legislativně technická změna, § 110 odst. 5 se přesouvá do nového § 112a odst. 2.

K bodu 44 (§ 110a a 110b) K § 110a

V současném znění zákona o hazardních hrách se obdobná povinnost vyskytuje v případě provozovatelů hazardních her (§ 93 zákona o hazardních hrách) a jeví se tak jako vhodné rozšířit tuto povinnost i na pověřené osoby. Oznamování změn je zásadní pro zajištění úplné informovanosti Ministerstva financí jako orgánu příslušného k vydání, ale i zrušení pověření, a to zejména z hlediska řádného vykonávání svěřené činnosti. Tyto změny pak pověřená osoba musí do 30 dnů prokázat příslušnými doklady. V zájmu dobré správy a hospodárnosti řízení toto ustanovení současně stanovuje, že tato povinnost se nevztahuje na údaje, které má Ministerstvo financí k dispozici nebo které může automatizovaným způsobem zjistit z jemu dostupných rejstříků a evidencí. Okruh těchto údajů pak pro větší přehlednost bude zveřejňovat Ministerstvo financí na svých internetových stránkách.

K § 110b

Navrhuje se obdobná úprava změny pověření k odbornému posuzování a osvědčování, jako je tomu v případě změny základního povolení. Podle navrhovaného ustanovení je možné již vydané pověření k odbornému posuzování a osvědčování změnit, a to na základě žádosti pověřené osoby, ve které navrhne změnu údajů, k jejichž změně může dojít až na základě změny pověření k odbornému posuzování a osvědčování. Dále může pověření změnit Ministerstvo financí z moci úřední, a to v případě, kdy dojde ke změně dalších údajů, které jsou uvedeny v pověření k odbornému posuzování a osvědčování, nebo pokud je to třeba s ohledem na změnu či doplnění podmínek pro řádný výkon odborného posuzování a osvědčování stanovených v dosavadním pověření k odbornému posuzování a osvědčování. Ke změně pověření k odbornému posuzování a osvědčování podle § 110b odst. 1 písm. c) Ministerstvo financí přistoupí například v případech, kdy bude na základě správní praxe v rámci povolovací činnosti, popř. dozorové činnosti či technologického vývoje, vyhodnocena potřeba úpravy podmínek odborného posuzování a osvědčování. Nové pověření vždy v plném rozsahu nahradí předchozí pověření, současně ustanovení stanovuje, že v odůvodnění tohoto nového pověření se odůvodňují pouze změny oproti dosavadnímu povolení. Aby bylo možno nahradit stávající pověření k odbornému posuzování a osvědčování novým, výslovně se stanovuje, že i nadále musí být splněny podmínky pro vydání tohoto pověření. Tato povinnost navazuje na obecné pravidlo vztahující se k podmínkám pro vydání pověření k odbornému posuzování a osvědčování a jejich následnému splňování po čas trvání pověření. Dojde-li k takové změně, která má za následek nesplnění podmínek pro vydání pověření, Ministerstvo financí stávající rozhodnutí rozhodnutím novým nenahradí a aplikují se ustanovení týkající se situace, kdy subjekt přestal splňovat podmínky pro vydání pověření k odbornému posuzování a osvědčování. Aby byla zachována kontinuita a podmínky stanovené a určené při vydání původního pověření k odbornému posuzování a osvědčování, může být změnové pověření vydáno nejdéle na dobu trvání právních účinků původního pověření k odbornému posuzování a osvědčování.

K bodu 45 (§ 111 odst. 2 písm. c))

V návaznosti na úpravu § 110 odst. 4 v návrhu tohoto zákona, podle kterého Ministerstvo financí v pověření k odbornému posuzování a osvědčování stanoví rozsah pověření a podmínky výkonu odborného posuzování a osvědčování, se jako důvod pro zrušení pověření k odbornému posuzování a osvědčování doplňuje rovněž porušení povinnosti stanovené pověřením k odbornému posuzování a osvědčování. S cílem sjednotit terminologii zákona o hazardních hrách se přebírá obdobná právní úprava, která je obsažená v § 95 odst. 2 písm. c) zákona o hazardních hrách.

K bodu 46 (§ 112a)

K odstavci 1: S právní úpravou obsaženou v části šesté se výslovně stanoví požadavky na výkon odborného posuzování a osvědčování. Právní úprava tak za účelem zvýšení právní jistoty dotčených subjektů nově uvádí výčet povinností pověřené osoby. Jedná se tak o splnění požadavků stanovených zákonem o hazardních hrách, vyhláškou č. 439/2016 Sb. a podmínkami řádného posuzování a osvědčování uvedenými v pověření. K odstavci 2: Legislativně technická změna spočívající v přenesení stávajícího § 110 odst. 5 do nového § 112a upravujícího požadavky na výkon odborného posuzování a osvědčování.

K bodu 47 (§ 113 písm. c))

Jedná se o změnu, která je vyjádřením skutečnosti, že se kompetentním orgánem vykonávajícím státní správu v oblasti provozování hazardních her podle tohoto zákona stalo vedle celních úřadů také Generální ředitelství cel. Tyto orgány jsou pak v souladu se zákonem o Celní správě České republiky označeny jako orgány Celní správy České republiky.

K bodu 48 (§ 114 písm. c))

Změna právní úpravy reaguje na změnu pravomoci k projednávání přestupků v oblasti internetových her. Nově se orgánem, který projednává tyto přestupky, stává Celní úřad pro Plzeňský kraj. Vzhledem k souvisejícím změnám v tomto návrhu zákona se stanovuje výslovná kompetence Ministerstva financí k projednání přestupků pověřených osob, poskytovatelů připojení k internetu na území České republiky a poskytovatelů platebních služeb. U pověřených osob se tak děje v návaznosti na nově stanovenou skutkovou podstatu přestupku.

K bodu 49 (§ 114 písm. d))

K efektivnějšímu plnění pravomocí stanovených v § 114 písm. b) je Ministerstvu financí umožněn přístup k informacím z výkaznictví podle nového § 13a.

K bodu 50 (§ 115a)

Navrhuje se, aby se kompetentním orgánem vykonávajícím státní správu v oblasti provozování hazardních her podle tohoto zákona stalo také Generální ředitelství cel, a to v oblasti výkonu dozoru a v oblasti zpracovávání informací z výkaznictví. Současně je dána věcná příslušnost Generálního ředitelství cel také na základě § 4 odst. 1 písm. a) zákona o Celní správě České republiky, podle něhož vykonává působnost správního orgánu nejblíže nadřízeného celním úřadům, přičemž faktický rozsah této působnosti je dán příslušnými ustanoveními procesních předpisů.

K bodu 51 (§ 116 písm. b))

V návaznosti na změnu § 129 odst. 1 a postupný rozvoj hazardních her provozovaných jako internetové hry, kdy je zřejmé, že personální kapacity orgánů Celní správy České republiky lépe odpovídají potřebám výkonu dozoru, se navrhuje přechod kompetencí k projednání přestupků v oblasti hazardních her provozovaných na internetu z Ministerstva financí na orgány Celní správy České republiky, konkrétně Celní úřad pro Plzeňský kraj. Nad rámec uvedeného je vzhledem k povaze provozování hazardních her, kdy se provozování prostřednictvím internetu a provozování v kamenných provozovnách často prolíná, vhodné svěřit tuto pravomoc jednomu správnímu orgánu a zajistit tak jednotnou správní praxi.

K bodu 52 (§ 116 písm. c))

K efektivnějšímu plnění pravomocí stanovených v § 116 písm. a) a b), je celním úřadům a Generálnímu ředitelství cel (nový § 115a písm. b)) umožněn přístup k informacím z výkaznictví podle nového § 13a.

K bodu 53 (§ 117)

V návaznosti na rozšíření působnosti orgánů Celní správy České republiky i na Generální ředitelství cel se doplňuje Generální ředitelství cel do ustanovení o poskytování informací. Dále se zpřesňuje poskytování informací i vůči celnímu úřadu a obecnímu úřadu obce, v jejímž územním obvodu jsou provozovány hazardní hry. Smyslem této změny je zpřesnit povinnost poskytovat informace určeným správním orgánům pouze, pokud těmito informacemi budou disponovat a pouze v rozsahu, v jakém jimi budou disponovat. Stávající právní úprava například chybně uváděla, že se informace poskytují obci pro účely výkonu dozoru, i když obecní úřad dozor na úseku provozování hazardních her nevykonává.

K bodu 54 (§ 118)

V návaznosti na rozšíření působnosti orgánů Celní správy České republiky i na Generální ředitelství cel se stanoví, že dozorující orgány zahrnují vedle Ministerstva financí také všechny orgány Celní správy České republiky.

K bodu 55 (§ 121 odst. 1)

Stávající znění § 121 nedostatečně reflektuje skutečnost, že kontrolní činnost může vykonávat i jiný dozorující orgán než celní úřad (srov. např. nesystémovou pravomoc ředitele celního úřadu podle stávajícího § 121 odst. 3 i v případě věci zadržené Ministerstvem financí). Z tohoto důvodu se textace § 121 upravuje tak, aby jednotně stanovila, že zadržení věci provádí dozorující orgán (Ministerstvo financí, celní úřad či nově Generální ředitelství cel).

K bodu 56 (§ 121 odst. 2)

Protože není Ministerstvo financí materiálně ani personálně vybaveno ke správě zadržené věci, navrhuje se, aby jím zadržené věci byly předány orgánům Celní správy České republiky, které jsou k tomu vybaveny.

K bodu 57 (§ 121 odst. 3)

Navrhuje se zpřesnění úpravy v oblasti zadržení věci dílčí změnou stávajících odstavců a doplněním nového odstavce. Dozorující orgán je podle § 121 odst. 1 tohoto zákona povinen zadržet věc, je-li zde důvodné podezření, že v souvislosti s jejím užíváním dochází k porušování tohoto zákona. Stávající právní úprava však zcela neupravuje postup spojený s nakládáním s věcí po jejím zadržení. Zadržení věci má charakter tzv. faktického úkonu, kdy dozorující orgán v zájmu dodržování zákona musí věc, jejímž užíváním dochází k porušování zákona o hazardních hrách, vzít dočasně z právního i faktického vlivu dozorované osoby. Implicitně tedy v sobě obsahuje oprávnění dozorujícího orgánu, který věc zadržel, s ní nakládat tak, že věc vezme z moci dozorované osoby a uskladní ji mimo její dosah. Tento postup je v souvislosti se zadržením věci standardní. Ustanovení odstavce 3 tento postup dále rozvádí a zpřesňuje. Zákon v následujícím nově vkládaném odstavci upravuje výjimku z tohoto postupu, kdy zadržená věc může být ponechána osobě, které byla zadržena.

K bodu 58 (§ 121 odst. 3)

Legislativně-technická změna navazující na úpravu § 121 odst. 1. Srov. důvodovou zprávu k tomuto ustanovení.

K bodu 59 (§ 121 odst. 4)

Dozorující orgán může zadrženou věc ponechat osobě, které byla zadržena. Tato osoba současně pod hrozbou sankce nesmí věc zničit ani s ní jinak nakládat s výjimkou jejího držení nebo skladování. Tento postup může být v praxi efektivnější a pro danou osobu i dozorující orgán méně zatěžující a nákladný, než v případě fyzického převzetí věci dozorujícím orgánem a jejím uskladněním mimo dosah dozorované osoby. Tento postup se uplatní také v případech, kdy není možné zadrženou věc odejmout bez jejího poškození nebo vzniku jiné škody, například proto, že je stavebně zabudována.

K bodu 60 (§ 121 odst. 5)

Legislativně-technická změna navazující na úpravu § 121 odst. 1. Srov. důvodovou zprávu k tomuto ustanovení.

K bodu 61 (§ 121 odst. 6)

Legislativně-technická změna navazující na úpravu § 121 odst. 1. Srov. důvodovou zprávu k tomuto ustanovení.

K bodu 62 (§ 121a)

Navržená úprava je koncipována jako speciální úprava doručování vůči správnímu řádu. V odstavci 1 je stanoveno, že dozorující orgán je oprávněn osobě provozující hazardní hry, která má sídlo nebo místo pobytu mimo Českou republiku, jiný členský stát Evropské unie nebo stát, který je smluvní stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru, doručovat veřejnou vyhláškou. Vzhledem k ustanovení § 6 odst. 1 zákona o hazardních hrách, tak bude tento speciální postup uplatňován pouze vůči provozovatelům nelegálních hazardních her. Navrhovaná změna má za cíl urychlit a pro dozorové orgány i zlevnit výkon dozoru v případech, kdy bude dozorovanou osobou osoba, o níž je známo, že nedodržuje povinnosti stanovení zákonem o hazardních hrách (§ 6 odst. 1 zákona o hazardních hrách), ale není znám rozsah neplnění těchto povinností. Současně je pak v rámci kontrolních postupů nutné provést úkony, které nelze provést mimo postupy stanovené kontrolním řádem (např. právo vstupu dozorujícího orgánu podle § 119 tohoto zákona). V případě doručování veřejnou vyhláškou při výkonu dozoru se v případě provozovatelů hazardu nebude jednat o bezdůvodný zásah do jejich práv. S tím souvisí i fakt, že v případě, kdy dozorovému orgánu bude známo místo pobytu nebo sídlo takového provozovatele, bude mu vždy písemnost zaslána na vědomí.

Zmíněná finanční úspora úzce souvisí s urychlením výkonu dozoru. Především se týká nákladů na zadržení a následné skladování věcí, u kterých je podezření, že v souvislosti s jejich užíváním dochází k porušování zákona o hazardních hrách, neboť v souvislosti prodlužováním výkonu dozoru vznikají dozorujícího orgánu nemalé náklady. V případech nelegálních provozovatelů je velice složité vymáhat takové náklady, a tyto pak nese stát. Dále bude do značné míry eliminováno doručování písemností do zahraničí, neboť i toto stojí nemalé finanční prostředky a prakticky též způsobuje zbytečné prodlužování doby, po kterou je dozor vykonáván. Současně jde o osoby, v jejichž případě je standardní doručování téměř vždy neúspěšné a nenaplňuje tak myšlenku ochrany práv těchto osob. Je nutno též zdůraznit, že jedním z hlavních cílů úpravy provedené zákonem o hazardních hrách, je zajištění vysoké ochrany spotřebitelů, a to především s ohledem na vysoký a častý výskyt patologického hráčství a nezastavitelný technologický vývoj, zejména rostoucí využívání internetu (viz část 1.5 obecné části důvodové zprávy). Nelegální provozovatel prakticky obchází povinnosti stanovené zákonem o hazardních hrách, které směřují k omezení patologického hráčství (umožňuje hrát komukoli), ale současně zpravidla též neodvádí z nelegálního provozování hazardních her daně. Obdobně se veřejnou vyhláškou doručují písemnosti i osobě, jejíž místo pobytu nebo sídlo není známo (srov. § 25 odst. 1 správního řádu).

K bodu 63 (§ 122 odst. 1 písm. h))

Navrhovaná změna v textu ustanovení reflektuje změnu pořadí pododstavců.

K bodu 64 (§ 122 odst. 1 písm. j) a k))

V návaznosti na novou povinnost mlčenlivosti se stanoví odpovídající skutková podstata přestupku fyzické osoby. Za tento přestupek se obdobně jako v případě porušení mlčenlivosti podle daňového řádu stanoví pokuta ve výši 500 000 Kč, protože je chráněn srovnatelný zájem. Současně se navrhuje doplnění nové skutkové podstaty přestupku fyzické osoby za porušení povinností souvisejících se zadržením věci podle § 121 odst. 4, kdy dozorující orgán může zadrženou věc ponechat osobě, které byla zadržena, pod hrozbou sankce pokud věc zničí nebo s ní bude jinak nakládat s výjimkou jejího držení nebo skladování.

K bodu 65 (§ 122 odst. 2 písm. b))

Ustanovení stanovuje výši pokuty, již lze uložit fyzické osobě, která se dopustí přestupku podle §122 odst. 1 písm. j) za porušení povinnosti mlčenlivosti podle nového § 108e. Za přestupek lze uložit pokutu do 500 000 Kč obdobně jako v případě porušení mlčenlivosti podle daňového řádu, protože je chráněn srovnatelný zájem. Dále se stanovuje výše pokuty, již lze uložit fyzické osobě, která se dopustí přestupku podle § 122 odst. 1 písm. k) za porušení povinností souvisejících se zadržením věci podle nového § 121 odst. 4. Za přestupek lze uložit pokutu do 500 000 Kč.

K bodu 66 (§ 123 odst. 1 písm. m))

V návaznosti na zrušení § 11 odst. 2 se z legislativně-technických důvodů upravuje navazující skutková podstata přestupku. Odpovědnost za přestupky podle § 123 odst. 1 písm. m) zákona č. 186/2016 Sb., ve znění přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud jde o porušení povinnosti mlčenlivosti o osobách uvedených v rejstříku osob vyloučených z účasti na hazardních hrách, se posoudí podle zákona č. 186/2016 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

K bodu 67 (§ 123 odst. 2 písm. h))

Navrhovanou změnou ustanovení dochází k opravě terminologické nepřesnosti vyskytující se v dosavadním znění tohoto ustanovení. Zákon o hazardních hrách používá termín „herní prostor“, nikoli herna. Hazardní hru bingo lze podle § 39 odst. 2 provozovat pouze v herním prostoru. Návrh nového znění §123 odst. 2 tak stanovuje odpovídající skutkovou podstatu přestupku pro případ, kdy by bylo bingo provozováno v rozporu s § 39 odst. 2.

K bodu 68 (§ 123 odst. 2 písm. j))

Ustanovení § 123 odst. 2 písm. j) stanovovalo skutkovou podstatu přestupku, jehož se právnická osoba či podnikající fyzická osoba dopouští neplněním povinností podle § 41 souvisejících s vedením denního herního zápisu. V návaznosti na zrušení § 41 dochází i ke zrušení této skutkové podstaty. Zároveň je vzhledem ke strukturální změně právního předpisu navrhována odpovídající skutková podstata přestupku podle § 108a, § 108b nebo § 108d.

K bodu 69 (§ 123 odst. 2 písm. v))

Stávající § 123 odst. 2 písm. w) (v návaznosti na dříve provedené změny nově písm. v)) stanovuje skutkovou podstatu přestupku, jehož se právnická osoba či podnikající fyzická osoba dopouští neplněním povinností podle § 55 odst. 2 souvisejících s dálkovým přenosem dat. V návaznosti na zrušení § 55 odst. 2 dochází i ke zrušení této skutkové podstaty přestupku.

K bodu 70 (§ 123 odst. 3 písm. d))

Stávající § 123 odst. 3 písm. d) stanovuje skutkovou podstatu přestupku, jehož se právnická osoba či podnikající fyzická osoba dopouští neplněním povinností podle § 60 souvisejících s vedením denního herního výkaznictví. V návaznosti na zrušení § 60 dochází i ke zrušení této skutkové podstaty. Zároveň je vzhledem ke strukturální změně právního předpisu navrhována odpovídající skutková podstata přestupku podle § 108a, § 108b nebo § 108d.

K bodu 71 (§ 123 odst. 3 písm. u))

Navrhovaná změna v textu ustanovení reflektuje změnu pořadí pododstavců.

K bodu 72 (§ 123 odst. 3 písm. w) a x))

Návrh ustanovení odpovídá strukturální změně právního předpisu, kdy se nově zavádí skutkové podstaty přestupku. Návrh ustanovení upravuje přestupek, jehož se právnická osoba či podnikající fyzická osoba dopustí porušením některé z povinností podle § 108a až § 108d. Dále se navrhuje doplnění skutkové podstaty přestupku podle § 108e souvisejícího s porušením povinnosti mlčenlivosti o informacích, které byly zjištěny v souvislosti s výkaznictvím nebo s rejstříkem vyloučených osob podle § 16. Zároveň dochází ke zrušení dílčích skutkových podstat, které se zaměřovaly na denní herní výkaznictví a denní herní zápis.

K bodu 73 (§ 123 odst. 4 písm. c))

Navrhovaná změna v textu ustanovení reflektuje doplnění nových pododstavců.

K bodu 74 (§ 123 odst. 4 písm. e) až h))

Návrh ustanovení odpovídá strukturální změně právního předpisu, kdy se nově zavádí čtyři skutkové podstaty přestupků. Návrh ustanovení upravuje přestupky za porušení povinností provozovatele podle nových § 109a a 109c.

K písmeni e): V průběhu provozování hazardních her dochází zcela běžně k řadě zásahů do nastavení zařízení nebo hazardních her (technických či herních parametrů), které svou povahou mohou nebo nemusí být relevantní pro provozování hazardních her z pohledu technických parametrů stanovených zákonem o hazardních hrách a vyhláškou o technických parametrech. Informace o jednotlivých zásazích jsou zcela zásadní pro výkon dozoru v oblasti provozování hazardních her, přičemž navrhovaná povinnost vést evidenci oprav a jiných změn je schopna poskytnout dozorujícímu orgánu relevantní informace. Povinnost vést evidenci je nicméně třeba vnímat v souvislosti se základní povinností provozovat hazardní hry a zařízení ve verzi softwaru, technické specifikaci hardwaru a v souladu s požadavky na zařízení tak, jak byly posouzeny a schváleny pověřenou osobou, a případné zásahy realizovat pouze při dodržení podmínek § 109b a § 109c. Jedná se tedy o přestupek, který může být spáchán pouze ze strany provozovatele hazardní hry disponujícího potřebným povolením, v rámci provozování hazardní hry. K písmeni f): Vzhledem ke skutečnosti, že posouzení změn je časově náročnější činností a nelze předem předjímat jeho délku, stanoví se lhůta provozovateli k zajištění (objednání) provedení posouzení změn u pověřené osoby, a to 14 dnů od konce rozhodného období podle § 109c odst. 4. Tato lhůta je stanovena především z tohoto důvodu, aby nedocházelo k neodůvodnitelným prodlevám na straně provozovatele, který by odkládal oslovení pověřené osoby s žádostí provést posouzení změn. Navrhuje se v této souvislosti doplnit skutkovou podstatu přestupku za porušení povinnosti zajistit posouzení všech změn malého rozsahu pověřenou osobou v takto stanovené lhůtě. K písmeni g): Od obdržení zprávy o posouzení změn je provozovatel do 14 dnů povinen předložit zprávu o posouzení Ministerstvu financí. Až na základě této zprávy je Ministerstvo financí schopno posoudit, k jakým změnám došlo, zejména zda nemohlo dojít ke změně, která by nebyla změnou malého rozsahu a vyžadovala by tak postup podle § 94 odst. 1 písm. a) bodu 3. Navrhuje se v této souvislosti doplnit skutkovou podstatu přestupku za porušení povinnosti provozovatele předat Ministerstvu financí zprávu o posouzení změn do 14 dnů ode dne, kdy pověřená osoba tuto zprávu vydala. K písmeni h): Dále se navrhuje doplnění nové skutkové podstaty přestupku za porušení povinností souvisejících se zadržením věci podle § 121 odst. 4, kdy dozorující orgán může zadrženou věc ponechat osobě, které byla zadržena, pod hrozbou sankce pokud věc zničí nebo s ní bude jinak nakládat s výjimkou jejího držení nebo skladování.

K bodu 75 (§ 123 odst. 8 písm. a))

Návrh reflektuje změnu, k níž došlo v pořadí jednotlivých pododstavců § 123 odst. 2 v důsledku zrušení § 123 odst. 2 písm. j).

K bodu 76 (§ 123 odst. 8 písm. b))

Změna v textu ustanovení reflektuje změnu, k níž došlo v pořadí jednotlivých pododstavců § 123 odst. 2 v důsledku zrušení § 123 odst. 2 písm. j).

K bodu 77 (§ 123 odst. 8 písm. c))

Změna v textu ustanovení reflektuje změnu, k níž došlo v pořadí jednotlivých pododstavců § 123 odst. 2 v důsledku zrušení § 123 odst. 2 písm. j).

K bodu 78 (§ 123 odst. 9 písm. a))

Ustanovení stanovuje výši pokuty, jíž lze uložit právnické osobě či podnikající fyzické osobě, která nesplní některou z povinností podle § 108a až 108d. Výše pokuty může být uložena až do výše 50 000 000 Kč, nejvyšší možná výše pokuty, kterou zákon o hazardních hrách připouští. Výše pokuty byla stanovena s ohledem na zcela zásadní funkci výkaznictví pro výkon dozoru nad dodržováním zákona o hazardních hrách.

K bodu 79 (§ 123 odst. 9 písm. b))

Přestupek porušení povinnosti mlčenlivosti podle § 123 odst. 3 písm. x) je svým obsahem totožný s dosavadním § 123 odst. 1 písm. m) pokud jde o porušení povinnosti mlčenlivosti podle dosavadního § 11 odst. 2, a to jak v osobě pachatele, tak pokud jde o objekt přestupku. Z tohoto důvodu se navrhuje stanovit stejnou výši pokuty.

K bodu 80 (§ 123 odst. 9 písm. c))

Změna v textu ustanovení reflektuje změnu, k níž došlo v pořadí jednotlivých pododstavců § 123 odst. 3 v důsledku zrušení § 123 odst. 3 písm. d).

K bodu 81 (§ 123 odst. 9 písm. d))

Změna v textu ustanovení reflektuje změnu, k níž došlo v pořadí jednotlivých pododstavců § 123 odst. 3 v důsledku zrušení § 123 odst. 3 písm. d).

K bodu 82 (§ 123 odst. 10 písm. a) a b))

K písmeni a): Ustanovení stanovuje výši pokuty, jíž lze uložit právnické osobě či podnikající fyzické osobě, která neplní povinnost podle § 109c odst. 5. Z pohledu závažnosti přestupku se jedná o závažný přestupek, neboť v souvislosti s jeho spácháním může dojít k provozování v rozporu se základním povolením, navrhuje se tedy stanovit výši pokuty až do 50 000 000 Kč. K písmeni b): Ustanovení stanovuje výši pokuty, již lze uložit právnické osobě či podnikající fyzické osobě, která se dopustí přestupku podle §123 odst. 4 písm. e) za porušení povinnosti vést evidenci oprav a jiných změn v souladu s novým § 109a odst. 1. Porušení povinnosti vést evidenci oprav a jiných změn lze svou závažností přirovnat k porušení povinnosti monitorování v herně a kasinu podle § 72 zákona o hazardních hrách. Z tohoto důvodu je závažnost přestupku hodnocena jako nižší a navrhuje se sankce do maximální výše 3 000 000 Kč. Dále se stanovuje výše pokuty, již lze uložit právnické osobě nebo podnikající fyzické osobě, která se dopustí přestupku podle § 123 odst. 4 písm. h) za porušení povinností souvisejících se zadržením věci podle nového § 121 odst. 4. Za přestupek lze uložit pokutu do 3 000 000 Kč.

K bodu 83 (§ 123 odst. 10 písm. c))

Ustanovení stanovuje výši pokuty, již lze uložit právnické osobě či podnikající fyzické osobě, která se dopustí přestupku podle §123 odst. 4 písm. f) za porušení povinnosti zajistit posouzení všech změn malého rozsahu pověřenou osobou v souladu s novým § 109c odst. 4. V porovnání se závažností porušení povinnosti uvedené v § 109c odst. 5 se jedná o méně závažný přestupek a navrhuje se sankce do maximální výše 1 000 000 Kč.

K bodu 84 (§ 123a)

Oznamování změn je zásadní jak pro zajištění úplné informovanosti Ministerstva financí jako orgánu příslušného k vydání, ale i zrušení pověření k odbornému posuzování a osvědčování, a to zejména z hlediska řádného vykonávání svěřené činnosti. Tyto změny pak pověřená osoba musí do 30 dnů prokázat příslušnými doklady. V zájmu dobré správy a hospodárnosti řízení toto ustanovení současně stanovuje, že tato povinnost se nevztahuje na údaje, které má Ministerstvo financí k dispozici nebo které může automatizovaným způsobem zjistit z jemu dostupných rejstříků a evidencí. Případné porušení povinnosti je považované za méně závažné a navrhuje se sankce do maximální výše 1 000 000 Kč. Uvedená výše pokuty je tak stanovena ve stejné výši, jaká může být uložena provozovateli za porušení obdobné oznamovací povinnosti vůči Ministerstvu financí nebo obecnímu úřadu obce. Pokud by se nicméně porušování povinnosti opakovalo nebo by šlo o opomenutí oznámit zcela zásadní skutečnost související s činností pověřené osoby, jednalo by se o porušení povinností stanovených tímto zákonem a bylo by možné postupovat podle ustanovení § 111 odst. 2 písm. c) zákona o hazardních hrách. Rovněž se zavádí nová skutková podstata přestupku, kterého se dopustí pověřená osoba za předpokladu, že porušuje povinnosti při odborném posuzování a osvědčování, a tedy jedná v rozporu s právními předpisy nebo pověřením k odbornému posuzování a osvědčování. Podle stávajícího znění zákona mohlo být pověřené osobě, v případě, že opakovaně nebo závažným způsobem poruší povinnosti stanovené zákonem o hazardních hrách, z moci úřední Ministerstvem financí pověření k odbornému posuzování a osvědčování zrušeno. S ohledem na skutečnost, že se Ministerstvo financí při své úřední činnosti setkalo s dokumenty odborného posouzení a osvědčení, které v některých případech nesplňovaly požadavky zákona o hazardních hrách a prováděcích právních předpisů, avšak tyto nedostatky nebyly shledány jako tak závažné, aby bylo přistoupeno k zahájení správního řízení o zrušení pověření, jeví se jako vhodné stanovit přestupek, kterým bude možné obdobné případy postihnout. Přestupek by tak měl plnit preventivní funkci k tomu, aby byly vydávány dokumenty odborného posouzení a osvědčení v potřebné kvalitě. Skutková podstata přestupku míří na porušení zákona o hazardních hrách, prováděcí vyhlášky nebo podmínek stanovených v pověření k odbornému posuzování a osvědčování v menším rozsahu či závažnosti, než která je předpokládaná v ustanovení § 111 zákona o hazardních hrách, kdy Ministerstvo financí je oprávněno z moci úřední zrušit pověření k odbornému posuzování a osvědčování. Výše sankce byla stanovena do maximální výše 1 000 000 Kč, obdobně jako je tomu v případě porušení povinností plynoucích ze zákona o hazardních hrách u poskytovatelů platebních služeb a poskytovatelů připojení k internetu, tedy subjektů odlišných od provozovatele hazardní hry. Dále se v souvislosti s výslovným zakotvením požadavků na výkon odborného posuzování a osvědčování v § 112a stanoví, že pověřená osoba se dopustí přestupku také v případě, kdy vydá výstupní dokument odborného posouzení a osvědčení s platností delší než 5 let. Případné porušení této povinnosti je považované za méně závažné a navrhuje se sankce do maximální výše 1 000 000 Kč.

K bodu 85 (§ 127)

Propadlá nebo zabraná věc připadá státu a bude tak fyzicky i právně odňata ze sféry jejího vlastníka, kde s ní bylo nakládáno v rozporu se zákonem (ať již z vůle vlastníka či nikoliv). Tím bude splněn primární účel obou těchto institutů. Příslušné k hospodaření s věcí je na základě § 11 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o majetku České republiky“), Generální ředitelství cel. Do příslušnosti k hospodaření Generálního ředitelství cel náleží tyto věci jako majetek, který připadl státu v souvislosti s porušením celních předpisů, a to i za situace, že v konkrétním případě půjde o věci propadnuté nebo zabrané v přestupkovém řízení podle § 11 odst. 1 písm. e) zákona o majetku České republiky. Zákon o hazardních hrách je podle dlouhodobého výkladu, který je především aplikován i ve vztahu k určení působnosti orgánů Celní správy České republiky jako policejních orgánů (tj. orgánů činných v trestním řízení), celním předpisem. Celními předpisy jsou pak právní předpisy v oboru působnosti orgánů Celní správy České republiky, tj. předpisy, které zakládají kompetence orgánů Celní správy České republiky (kontrolní, výběrové, evidenční). Generální ředitelství cel podle § 10 zákona o majetku České republiky s takto propadlou nebo zabranou věcí nakládá způsoby a za podmínek stanovených zákonem o majetku České republiky, pokud speciální právní úprava nestanoví jinak. Ustanovení § 127 zákona o hazardních hrách je k této právní úpravě speciální úpravou, která stanoví výjimky z těchto pravidel, přičemž rozlišuje, zda jsou propadlou nebo zabranou věcí peníze nebo jiná věc. V případě peněz je explicitně stanoveno, že jsou příjmem státního rozpočtu. Jedná se zpravidla o hotovost, která se nachází v okamžiku zadržení a následného propadnutí nebo zabrání v herních zařízeních. V případě jiné věci Generální ředitelství cel tuto věc přednostně použije pro potřeby soustavy orgánů Celní správy České republiky. V případě, že Generální ředitelství cel jako účetní jednotka věc nepotřebuje k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci působnosti orgánů Celní správy České republiky, zákon o hazardních hrách stanoví možnosti, jak s propadlou nebo zabranou věcí může Generální ředitelství cel naložit. Pro rozhodnutí o způsobu naložení s věcí je pak rozhodující její povaha a Generální ředitelství cel musí podle odstavců 2 a 5 provést úvahu, kterou toto posouzení provede. Jedná se tedy o výjimku z obecné zásady stanovené v § 14 odst. 1 zákona o majetku České republiky, podle kterého si organizační složka „počíná tak, aby svým jednáním majetek nepoškozovala a neodůvodněně nesnižovala jeho rozsah a hodnotu anebo výnos z tohoto majetku“. Tato obecná zásada hospodárnosti je tak tímto ustanovením zákona o hazardních hrách rozšířena o další kritéria, a to o zásadu rizikovosti a posouzení, zda zvolený způsob nakládání neodporuje dobrým mravům nebo veřejnému pořádku, které jsou s ohledem na charakter propadnutých nebo zabraných věcí upřednostněny. Všechna tato kritéria pak musí být posuzována ve vzájemné souvislosti a tato úvaha pak povede ke zvolení způsobu naložení, který je v odstavci 1 předpokládán. Generální ředitelství cel tedy musí zvolit ten způsob nakládání, kterým by riziko, že v souvislosti s užíváním toho majetku bude porušen tento zákon, dostatečně vylučoval. Pokud bude riziko příliš vysoké, pak bude namístě věc zničit, což možnost zneužití fakticky vylučuje. V případě vysokého rizika by současně mohl být vzat do úvahy pouze převod na vzdělávací účely, a to s úvahou, který subjekt, na nějž bude propadlá nebo zabraná věc převedena, zajištuje dostatečně eliminaci rizika zneužití. Tímto subjektem by mohlo být např. Ministerstvo financí nebo jiný subjekt, který zajišťuje obdobně vysokou míru eliminace rizika. Veřejná dražba pak přichází v úvahu pouze u nízké míry rizika zneužití tohoto majetku. Úvahu, zda propadlou nebo zabranou věc bezúplatně převést na vzdělávací účely, nebo prodat ve veřejné dražbě podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (dále jen „zákon o veřejných dražbách“), a to s ohledem na dobré mravy a veřejný pořádek, může Generální ředitelství cel učinit až po zvážení, zda lze s danou věcí s ohledem na § 127 odst. 2 tohoto zákona takto naložit. Tato úvaha vede současně k omezení subjektů, na které může být určitá konkrétní propadlá nebo zabraná věc bezúplatně převedena, nebo kdo takovou věc může vydražit. Pokud by takový subjekt nebyl nalezen, pak je namístě propadlé a zabrané věci zničit. Propadlé nebo zabrané věci lze bezúplatně převést na vzdělávací účely jak na státní, tak na nestátní instituce. Takovou institucí může být obecně vzdělávací zařízení jako škola nebo muzeum, které se v oblasti vzdělávání zabývá činností, která souvisí s provozováním hazardních her, nebo dané věci mohou sloužit k programu vzdělávání, který daná instituce poskytuje (např. Policejní muzeum, veřejné vysoké školy). Současně je žádoucí, aby smlouva, na jejímž základě bude propadlá nebo zabraná věc bezúplatně převedena, obsahovala ustanovení, která nabývající subjekt i pod hrozbou určité sankce zaváží, aby tuto věc po určitou dobu používal ve veřejném zájmu a aby s ní nakládal tak, aby nedošlo k riziku jejího dalšího zneužití, které povede k porušování tohoto zákona. V případě prodeje ve veřejné dražbě podle zákona o veřejných dražbách bude účastníkem dražby zpravidla nestátní subjekt. Účast státního subjektu však tímto není vyloučena. Zničení věci zajistí celní úřad, a to pod dohledem tříčlenné komise jmenované ředitelem tohoto celního úřadu. Náklady spojené se správou a zničením propadlé nebo zabrané věci je státu povinen nahradit pachatel přestupku nebo osoba, u které byla věc zajištěna. Stanovení nákladů je v kompetenci celního úřadu, který správu a zničení propadlé nebo zabrané věci zajišťoval. Náklady spojené s bezúplatným převodem pak nese příjemce věci.

K bodu 86 (§ 129)

K odstavci 1: Zachovává se stávající pravidlo o výchozí příslušnosti k projednání přestupků podle zákona o hazardních hrách, které je nyní uvedeno ve stávající druhé větě § 129 zákona o hazardních hrách. K odstavci 2: V návaznosti na změnu kompetencí v oblasti projednávání přestupků podle zákona o hazardních hrách se navrhuje změna v určení věcné příslušnosti orgánu projednávajícího přestupky v oblasti internetových her. Podle současné právní úpravy přestupky v oblasti internetových her v prvním stupni projednává ministerstvo. Navržená právní úprava předpokládá, že jedinými správními orgány, které budou projednávat přestupky podle tohoto zákona, jsou orgány Celní správy České republiky. V případě projednávání přestupků v oblasti internetových her se stanoví, že příslušným správním orgánem pro projednávání přestupků v této oblasti bude podle tohoto zákona v prvním stupni Celní úřad pro Plzeňský kraj. Příslušnost Celního úřadu pro Plzeňský kraj k projednání přestupků v oblasti internetových her byla zvolena z důvodu dosažení maximální efektivity a hospodárnosti činnosti Celní správy České republiky, neboť Celní úřad pro Plzeňský kraj již nyní disponuje jak technickými, tak personálními předpoklady pro působení v tak specifické oblasti jakou představují hazardní hry provozované jako internetové hry.

K odstavci 3: V případě projednání přestupků fyzických osob za porušení povinnosti mlčenlivosti podle § 108e je pak příslušný správní orgán nejblíže nadřízený správnímu orgánu, k jehož činnosti se povinnost mlčenlivosti podle § 108e vztahuje, obdobně jako je tomu v případě přestupku za porušení povinnosti mlčenlivosti podle § 246 odst. 3 daňového řádu. V případě, kdy povinnost mlčenlivosti poruší provozovatel hazardní hry, se toto ustanovení nepoužije a přestupek projedná celní úřad. K odstavci 4: V souvislosti s nově stanovenou skutkovou podstatou spočívající ve výkonu činnosti odborného posuzování a osvědčování v rozporu s povinnostmi stanovenými v zákoně o hazardních hrách nebo v pověření k odbornému posuzování a osvědčování, se stanoví příslušnost Ministerstva financí k projednávání přestupků pověřených osob, poskytovatelů připojení k internetu na území České republiky a poskytovatelů platebních služeb. Podle § 110 zákona o hazardních hrách je Ministerstvo financí příslušné k vydávání pověření k odbornému posuzování a osvědčování a zároveň stanoví podmínky výkonu této činnosti. Dále se v rámci správního řízení o vydání pověření mimo jiné zabývá i konkrétními postupy jednotlivých pověřených osob. Následně s pověřenými osobami komunikuje například o nových herních konceptech popř. technologických trendech. Výše uvedená znalost a aktivní komunikace s pověřenými osobami je klíčová pro posouzení, zda pověřená osoba následně svěřenou činnost vykonává v souladu se zákonem o hazardních hrách a podmínkami stanovenými v pověření k odbornému posuzování a osvědčování.

K bodu 87 (§ 130 písm. a) bod 1)

S ohledem na technické zajištění fungování rejstříku vyloučených osob a služby pro ověření totožnosti a věku, zejména v návaznosti na předávání údajů mezi informačními systémy veřejné správy, je nutné upravit okruh využívaných identifikačních údajů vyjmenovaných v § 130 zákona o hazardních hrách. Navrhuje se proto rozšíření výčtu identifikačních údajů o adresu místa pobytu, protože je tato adresa využívána základními registry jako jeden z údajů sloužících ke ztotožnění fyzické osoby.

Adresou místa jiného obdobného pobytu se rozumí jak adresa místa pobytu ohlášená podle

zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, tak obdobné evidenční instituty v zahraničí, zejména trvalý pobyt v domovském státě osoby, o jejíž údaje se jedná, pokud tato osoba nemá v České republice ani trvalý pobyt podle zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, ani ohlášený pobyt podle uvedených cizineckých zákonů. Pokud v domovském státě této osoby není orgány veřejné moci úředně evidováno místo pobytu, je tímto místem pobytu bydliště. V případě osoby, která na území České republiky přebývá krátkodobě (tedy po dobu kratší než 3 měsíce), nelze za adresu místa jiného obdobného pobytu považovat adresu jejího přechodného pobytu na území České republiky ohlášená podle § 93 zákona o pobytu cizinců. Zejména tak například nejde o adresu ubytovacího zařízení, ve kterém je tato osoba ubytovaná. Pro tyto osoby je adresou místa jiného obdobného pobytu adresa ve státě, ve kterém se obvykle zdržují. Adresa místa trvalého nebo jiného pobytu může být odlišná od bydliště. Částečné rozšíření se navrhuje také u údaje o místě narození fyzické osoby, kterým je nutno disponovat bez ohledu na to, zda bylo fyzické osobě přiděleno rodné číslo.

K bodu 88 (§ 132 odst. 4 písm. e))

Z důvodu nutnosti poskytnout údaj o důvodu zápisu do rejstříku vyloučených osob ve výpisu z tohoto rejstříku podle navrženého § 16c odst. 4 písm. c) je nutné zajistit získání informací o tom, proč má být daná osoba zapsána v rejstříku.

K bodu 89 (§ 132 odst. 4 písm. e))

Z důvodu nutnosti poskytnout údaj o důvodu zápisu do rejstříku vyloučených osob ve výpisu z tohoto rejstříku podle navrhovaného § 16c odst. 4 písm. c) je nutné zajistit získání informací o tom, proč má být daná osoba zapsána v rejstříku. Doplňuje se proto oprávnění k čerpání údajů z příslušných informačních systémů Ministerstva práce a sociálních věcí.

K bodu 90 (§ 133 odst. 1 písm. a))

Jedná se o legislativně-technickou úpravu označení výkaznictví.

K bodu 91 (§ 133 odst. 1 písm. c))

Navrhovaná právní úprava v § 109c předvídá, že pověřená osoba vedle dokumentu o odborném posouzení a osvědčení o provozuschopnosti vydává nově také zprávu o posouzení změn. S ohledem na tuto skutečnost se navrhuje rovněž úprava zmocňovacího ustanovení v § 133 odst. 1 písm. c), kdy v této vyhlášce budou vedle minimálních náležitostí výstupních dokumentů odborného posuzování a osvědčování a jejich poskytování orgánům vykonávajícím státní správu v oblasti provozování hazardních her upraveny také minimální náležitosti zprávy o posouzení změn.

K bodu 92 (§ 133 odst. 2 písm. a))

Návrhem dochází k úpravě dosavadního zmocnění ministerstva stanovit přílohy žádosti o základní povolení. Ustanovením se nově navrhuje zmocnění k tomu, aby ministerstvo vyhláškou stanovilo způsob prokázání splnění podmínek stanovených zákonem o hazardních hrách pro vydání základního povolení a pro splnění podmínek stanovených tímto zákonem pro vydání povolení k umístění herního prostoru. Touto změnou se tak odstraňuje právně závadný stav, kdy přílohy podání podle správního řádu mají být stanoveny pouze zákonem, nikoli prováděcím právním předpisem. Zmocněním ministerstva k stanovení těchto podmínek vyhláškou dojde ke zvýšení míry právní jistoty adresátů tohoto ustanovení a zároveň umožní ministerstvu flexibilně reagovat na aktuální potřeby související s povolovacím procesem.

K bodu 93 (§ 133 odst. 3)

V návaznosti na upřesnění právní úpravy výkaznictví se také upřesňuje výčet skutečností, které mají být upraveny vyhláškou.

K bodu 94 (§ 137 odst. 1)

Návrh reflektuje návrh zrušení § 35 odst. 2 a § 55 odst. 2.

K čl. IV

S ohledem na obsah tohoto zákona se jedná o „technický předpis“, neboť obsahuje technické specifikace a jiné požadavky nebo předpisy pro služby včetně příslušných správních předpisů, jejichž dodržování je při uvedení na trh, při poskytování služby, při usazování poskytovatele služeb nebo při používání v členském státě nebo na jeho větší části závazné de iure nebo de facto, jakož i právní a správní předpisy členských států zakazující výrobu, dovoz, prodej nebo používání určitého výrobku nebo zakazující poskytování nebo využívání určité služby nebo usazování poskytovatele služeb, a podléhá tedy oznámení v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1535 ze dne 9. září 2015 o postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti, v platném znění.

K čl. V

K bodu 1: Provozovatel hazardní hry je povinen zajistit, aby hazardní hra uvedená v § 3 odst. 2 písm. a) až e), internetová hra a zařízení, jejichž prostřednictvím jsou tyto hazardní hry provozovány, splňovaly požadavky podle tohoto zákona (viz § 109). Ověření výše uvedených skutečností potvrdí pověřená osoba ve výstupních dokumentech odborného posouzení. Provozovat hazardní hru lze pouze na základě základního povolení, ve kterém je schváleno zařízení, prostřednictvím kterého je hazardní hra provozována a které bylo kladně posouzeno pověřenou osobou odborným posouzením. Vzhledem k uvedenému je nutné, aby provozovatel v rámci splnění zákonné povinnosti vázající se k § 15 odst. 4 požádal o změnu vydaného základního povolení a doložil požadované podklady, tj. dokument o odborném posouzení a osvědčení o provozuschopnosti, případně herní plán, pokud obsahuje relevantní úpravu. S ohledem na skutečnost, že o změnu základního povolení musí žádat všichni provozovatelé, stanoví se nejzazší lhůta pro podání žádosti o změnu základního povolení v délce 10 měsíců. Lhůta 10 měsíců byla určena tak, aby i v případě, kdy půjde o zvlášť složitý případ podle § 71 odst. 3 písm. a) správního řádu trval přechodný režim nejdéle rok ode dne účinnosti tohoto zákona. Pokud provozovatel využije celé desetiměsíční lhůty k podání žádosti, může být roční přechodné období prodlouženo maximálně o dobu vedení správního řízení, pokud žadatel současně využije možnost žádat o odložení účinnosti základního povolení. V případě, že provozovatel dodrží nejzazší lhůtu pro podání žádosti o změnu základního povolení, avšak Ministerstvo financí nebude schopno vydat rozhodnutí ve lhůtě 60 dní, provozovatel není povinen nastavit výpočet čisté prohry do nabytí účinnosti rozhodnutí o změně základního povolení. V případě, že provozovatel bude provozovat hazardní hru v rozporu s ustanovením § 15 odst. 4 v nově navrhovaném znění, aniž by ve lhůtě 10 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona podal žádost o změnu základního povolení, bude se jednat o provozování v rozporu se zákonem o hazardních hrách. K bodu 2: Jedná se o standardní přechodné ustanovení řešící konflikt mezi stávající procesní úpravou a nově navrhovanou úpravou. V případě, že provozovatel podá žádost o vydání základního povolení podle zákona o hazardních hrách ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a toto základní povolení mu bude vydáno až po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, se na něj použije obdobně přechodné ustanovení uvedené v bodě 1. K bodu 3: Pověřená osoba se musí novým podmínkám uvedeným v § 15 odst. 4 přizpůsobit nejpozději do 3 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Ověřením se rozumí den vydání odborného posouzení nebo vydání osvědčení o provozuschopnosti. K bodu 4: Základní povolení představuje nezbytnou podmínku pro provozování příslušných druhů hazardních her. V souladu s § 87 odst. 2 zákona o hazardních hrách Ministerstvo financí v základním povolení mimo jiné stanoví hazardní hru, na niž se povolení vydává a podmínky jejího provozování. Navrhované ustanovení tak reaguje na současně ukládané podmínky provozování v základním povolení, které za účelem zvýšení jistoty provozovatelů hazardních her mimo jiné výslovně uvádí jako příslušný orgán ve věcech souvisejících s výkaznictvím celní úřad, který vykonává působnost v místě sídla provozovatele, nebo je-li sídlo mimo území České republiky, Celní úřad pro hlavní město Prahu. V návaznosti na celostátní působnost Celního úřad pro Plzeňský kraj je příslušnost dána do souladu s navrhovanou úpravou bez nutnosti měnit základní povolení v rámci správního řízení z moci úřední. K bodu 5: V případě rušení a změn skutkových podstat u některých přestupků (§ 123 odst. 1 písm. m), § 123 odst. 2 písm. j) a § 123 odst. 3 písm. d) dochází fakticky pouze k jejich transformaci do nových ustanovení, která je upravují jednotně a komplexně. Je tak zakotveno standardní přechodné ustanovení, které umožní dokončit probíhající řízení o přestupcích v oblasti internetových her, která podle § 114 písm. c) zákona o hazardních hrách projednává Ministerstvo financí, podle dosavadní právní úpravy. K bodu 6: Protože možnost poskytnout kauci prostřednictvím bankovní záruky vyplývá již ze stávajícího zákona, stanoví se z důvodu vyloučení nepravé retroaktivity přednost lhůtě pro vyplacení částky na základě výzvy k plnění z bankovní záruky. Tyto záruky tak zůstanou přijaty a není bez dalšího nutné je nahrazovat novými bankovními zárukami, které budou splňovat novou podmínku podle § 90 odst. 5 zákona o hazardních hrách. K bodu 7: Ustanovení navrhuje přechodné období, v rámci kterého musí provozovatelé provozující hazardní hry buď zjistit identifikační údaje fyzických osob v rozsahu nově navrhovaného znění § 130, jinak se na uživatelské konto hledí, jako by jej účastník hazardní hry zrušil k poslednímu dni této lhůty. Bude se jednat o účastníky hazardní hry, kterým bylo zřízeno uživatelské konto nebo dočasné uživatelské konto podle § 29, 44, 47, 76 nebo 80 zákona o hazardních hrách přede dnem účinnosti tohoto zákona. V případě uživatelských kont nově vzniklých ode dne účinnosti zákona již provozovatel zjišťuje veškeré údaje v rozsahu nově navrhovaného § 130 zákona o hazardních hrách při registraci. Lhůta 60 dnů byla stanovena přiměřeně, neboť v daném případě účastník hazardní hry nově poskytuje provozovateli nad rámec stávajících požadavků pouze údaje o adrese místa trvalého nebo jiného pobytu a o místu narození. Nad rámec uvedeného je třeba zdůraznit, že provozovatelé často disponují tímto údajem již na základě jiných právních předpisů, např. AML zákona. Pokud provozovatel tuto povinnost nesplní a nezajistí doplnění identifikačních údajů, uplatní se právní fikce, podle které se na uživatelské konto hledí, jako by bylo k poslednímu dni zrušeno účastníkem. Provozovatel pak postupuje jako ve standardním případě zrušení uživatelského konta. To obdobně platí i pro dočasné uživatelské konto, které může být aktivní po dobu maximálně 90 dnů.

K části třetí

K čl. VI

K bodu 1 (§ 8a)

Článek 47 AML směrnice požaduje, aby členské státy přijaty opatření, která zabezpečí, aby odsouzení pachatelé relevantních trestných činů a jejich společníci nesměli zastávat řídicí funkce ve společnostech podnikajících v oboru účetnictví, poskytování služeb pro svěřenské fondy a obchodní společnosti či v oboru služeb spojených s virtuálními aktivy nebo být skutečnými majiteli těchto společností (obdobně se vyžaduje i v případě právnických osob u daňových poradců, notářů, advokátů a realitních makléřů). U všech ostatních profesí zde existuje sektorová legislativa, která reguluje jejich činnost a do které bude tato povinnost vložena. Profese účetních, poskytovatelů služeb pro svěřenské fondy a obchodní společnosti či služeb spojených s virtuálními aktivy ale takovýto sektorový zákon nemají a dopadá na ně, pokud jde o regulaci podnikání, obecně zákon o živnostenském podnikaní. Z tohoto důvodu se navrhuje výše uvedenou povinnost ve vztahu k těmto oblastem podnikání transponovat formou novely zákona o živnostenském podnikání. Nově se tedy zavádí v § 8a překážka provozování živnosti, kterou zakládá skutečnost, že skutečný majitel či osoba ve vedení společnosti, která je držitelem příslušného živnostenského oprávnění, úmyslně spáchala trestný čin, který byl spáchán v souvislosti s touto její profesí. Osobou v postavení obdobném postavení člena statutárního orgánu je např. likvidátor nebo opatrovník právnické osoby. V souvislosti se zavedením této překážky se tato překážka zavádí jako nový důvod pro zrušení živnostenského oprávnění a rovněž se upravuje zápis této překážky do živnostenského rejstříku.

K bodu 2 (§ 8a odst. 1)

Jedná se o legislativně-technickou změnu související s přesunem úpravy skutečných majitelů právnických osob do samostatného zákona.

K bodu 3 (§ 8a odst. 2)

Jedná se o legislativně-technickou změnu související s přesunem úpravy skutečných majitelů právnických osob do samostatného zákona.

K bodu 4 (§ 13 odst. 2)

Doplňuje se překážka podle § 8a, aby byl institut této překážky podnikání dostatečně efektivní.

K bodu 5 (§ 28 odst. 1)

Ustanovení implementuje čl. 47 odst. 1. V. AML směrnice, tj. povinnost registrace konkrétních osob. V tomto ustanovení se stanoví povinnost ohlášení konkrétních oborů živnosti, na jehož základě bude možno zjistit přesné počty osob provozujících tyto činnosti živnostenským způsobem v České republice. Bez tohoto ohlášení nebude možné tyto obory v rámci živnosti volné vykonávat a nemůže tak vzniknout oprávnění je provozovat na základě ohlášení jiného oboru činnosti volné živnosti.

K bodu 6 (§ 46 odst. 2 písm. i))

V rámci ohlašování živnosti volné se nově zakládá povinnost osob ohlašujících živnost v příloze č. 6 seznam osob, které musí naplňovat podmínku uvedenou v § 8a. Tento seznam z povahy věci nemá být dokládán v případě osob, u nichž tyto údaje může živnostenský úřad zjistit z veřejných rejstříků (např. obchodní rejstřík).

K bodu 7 (§ 46 odst. 2 písm. i))

Vzhledem k nově zaváděné veřejnosti údajů vedených v evidenci skutečných majitelů podle návrhu zákona o evidenci skutečných majitelů, se i tato evidence zahrnuje mezi registry vylučující povinnost dokládání příslušných údajů.

K bodu 8 (§ 46 odst. 2 písm. j))

Stanoví se povinnost doložit příslušné doklady u těch zahraničních osob, u kterých se nově bude na základě § 8a zkoumat jejich bezúhonnost.

K bodu 9 (§ 46 odst. 6 a 7)

Jedná se o úpravu zrcadlící zásadu only once, resp. zásadu hospodárnosti. Nemá smysl vyžadovat po podnikateli údaje, které úřadu již poskytl a které může úřad sám zjistit z veřejných evidencí. Zároveň se v odstavci 7 stanoví povinnost uvést analogově podané údaje do elektronické formy a to i na nově požadované doklady.

K bodu 10 (§ 49 odst. 1 věta první)

Vzhledem k nově zaváděné veřejnosti údajů vedených v evidenci skutečných majitelů podle návrhu zákona o evidenci skutečných majitelů, se i tato evidence zahrnuje mezi registry vylučující povinnost dokládání příslušných údajů.

K bodu 11 (§ 49 odst. 1 věta poslední)

Jedná se o úpravu zrcadlovou k § 46 odst. 7, která stanoví povinnost uvést analogově podané údaje do elektronické formy, a to i na nově požadované doklady.

K bodu 12 (§ 58 odst. 1 písm. b))

Jedná se o promítnutí požadavku popsaného v důvodové zprávě k bodu 1 do ustanovení upravujícího zrušení živnostenské oprávnění.

K bodu 13 (§ 60 odst. 2 písm. l))

S ohledem na skutečnost, že se jedná také o překážku podnikání, navrhuje se její doplnění do živnostenského rejstříku.

K bodu 14 (§ 62 odst. 1 písm. j))

Stanoví se sankce za porušení povinnosti provozovat některé obory činnosti živnosti volné (příloha č. 6 k tomuto zákonu) pouze na základě výslovného ohlášení tohoto oboru činnosti.

K bodu 15 (§ 62 odst. 1 písm. w))

Stanoví se sankce u vybraných oborů činnosti volné (příloha č. 6) za neoznámení změny a doplnění údajů uvedených zejména v § 46 odst. 2, protože tyto obory činnosti živnosti volné nelze provozovat bez výslovného ohlášení na rozdíl jiných oborů živnosti.

K bodu 16 (§ 62 odst. 4 písm. a))

Jedná se o legislativně technickou změnu související s přeznačením některých přestupků.

K bodu 17 (§ 62 odst. 4 písm. b))

Za nově vkládaný přestupek podle § 62 odst. 1 písm. j) se stanoví sankce ve výši 500 000 Kč. Jedná se o sankční ustanovení, které má chránit zájem stanovený v čl. 47 AML směrnice, tj. aby byly kladeny vyšší nároky na management a skutečné majitele právnických osob vykonávající stanovené činnosti jako předmět podnikání. Vzhledem k široké paletě osob je nutno pak stanovit rozsah diskrece tak, aby i právnickým osobám, které jsou kapitálově vybavenější (velké účetní firmy, obchodníci s virtuálními aktivy), bylo možno udělit citelnou sankci. Zároveň je výše pokuty totožná jako kdyby se jednalo o neoprávněné podnikání právnické osoby v oboru živnosti volné.

K bodu 18 (§ 62 odst. 4 písm. c))

Jedná se o legislativně technickou změnu související s přeznačením některých přestupků.

K bodu 19 (§ 62 odst. 4 písm. e))

Jedná se o legislativně technickou změnu související s přeznačením některých přestupků.

K bodu 20 (§ 62 odst. 4 písm. f))

Jedná se o legislativně technickou změnu související s přeznačením některých přestupků.

K bodu 21 (Příloha č. 4 body 80 a 81)

Doplňují se obory činnosti živnosti volné, které odpovídají požadavkům V. AML směrnice uvedeným v čl. 47 odst. 1 tak, aby naplňovaly požadavek jednoty a bezrozpornosti právního řádu, tj. tyto obory živnosti volné odpovídají povinným osobám podle AML zákona. Tyto obory činnosti je nutné vymezit z důvodu, že se jedná o činnosti, které budou nově podléhat přísnějším povinnostem, než ostatní obory činnosti živnosti volné (mimo jiné tedy i obor činnosti živnosti volné č. 80 Výroba, obchod a služby jinde nezařazené). Konkrétní vymezení zde doplňovaných oborů činnosti živnosti volné bude provedeno prostřednictvím novely nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že se však tyto obory činnosti živnosti volné doplňují v návaznosti na konkrétní skupinu povinných osob, lze konstatovat, že se bude jednat zejména o následující činnosti: Pokud jde o činnosti pro právnické osoby a svěřenské fondy, jsou vymezeny v § 2 odst. 1 písm. h) AML zákona. V § 2 odst. 1 písm. h) bodu 1 („zakládání právnických osob nebo svěřenských fondů“) a § 2 odst. 1 písm. h) bodu 2 („jednání za právnickou osobu nebo svěřenský fond, pokud výkon této služby je pouze dočasný a souvisí se založením a správou právnické osoby nebo svěřenského fondu“) AML zákona jsou vymezeny specifické služby spojené se zakládáním obchodních korporací či vznikem svěřenských fondů. Může jít jak o zakládání tzv. ready-made společností do šuplíku se záměrem následného převedení podílu v nich klientovi, tak o jejich zakládání tzv. na zakázku. V § 2 odst. 1 písm. h) bodu 3 („poskytování sídla, adresy, popřípadě i dalších s tím souvisejících služeb pro jinou právnickou osobu“) je vymezena tzv. služba poskytování virtuálních sídel. Sem však spadají pouze ty služby, u nichž je poskytnutí sídla (a to zejména pouze pro formální účely, jako je například zápis do obchodního rejstříku) zcela dominantní. Nespadají sem tedy situace, kdy je poskytován například nájem kancelářských prostor s cílem vytvoření zázemí pro skutečný výkon řízení společnosti. V § 2 odst. 1 písm. h) bodu 4 („jednání jako pověřený akcionář pro jinou osobu, pokud tato není společností, jejíž cenné papíry jsou přijaty k obchodování na evropském regulovaném trhu a která podléhá požadavkům na zveřejnění informací rovnocenným požadavkům práva Evropské unie“) je vymezena služba tzv. nominee shareholdera, tedy osoby, jež na profesionálním základě vykonává pro jiného akcionářská práva. V § 2 odst. 1 písm. h) bodu 5 se pak odkazuje na činnosti uvedené v § 2 odst. 1 písm. g) bodu 1 až 5. Jak vyplývá z návětí § 2 odst. 1 písm. h), jde o situace, kdy tyto činnosti vykonává jiná osoba než advokát či notář.

V § 2 odst. 1 písm. g) bodu 1 („obstarávání koupě nebo prodeje nemovité věci nebo obchodního závodu anebo jeho části“) a § 2 odst. 1 písm. g) bodu 2 („správa peněz, cenných papírů, obchodních podílů nebo jiného majetku svého klienta, včetně jednání za klienta nebo pro něj v souvislosti se zřízením účtu u úvěrové instituce nebo zahraniční úvěrové instituce anebo účtu cenných papírů a správou takového účtu“) tak jde o obecně vymezenou správu majetku poskytovanou na profesionální bázi. V § 2 odst. 1 písm. g) bodu 3 je pak smíšeno poskytování služeb souvisejících se vznikem obchodní korporace či jiného vehikulu pro podnikatelskou činnost („zakládání obchodní korporace, podnikatelského seskupení nebo jiného obdobného útvaru, a to bez ohledu na to, zda se jedná o právnickou osobu či nikoliv“), služeb tzv. nominee directora, tedy profesionálního jednatele či osoby vykonávající obdobnou funkci, a to na profesionálním základě („řízení nebo provozování obchodní korporace, podnikatelského seskupení nebo jiného obdobného útvaru, a to bez ohledu na to, zda se jedná o právnickou osobu či nikoliv“), a dále poskytování služby spočívající v soustřeďování a správě majetku za účelem založení či správy výše uvedeného vehikulu („získávání a shromažďovaní peněžních prostředků nebo jiných penězi ocenitelných hodnot za účelem založení, řízení nebo ovládání takového takové korporace, seskupení nebo útvaru“). V § 2 odst. 1 písm. g) bodu 4 se pak výše uvedené zrcadlí specificky pro svěřenský fond, či obdobné (tzv. trust-like) struktury. V § 2 odst. 1 písm. g) bodu 5 jsou pak vymezeny služby spočívající ve vystupování za či pro klienta při peněžních operacích, zejména v rámci správy cizího majetku („inkaso, platby, převody, vklady nebo výběry prováděné při bezhotovostním i hotovostním platebním styku, anebo jakémkoli jiné jednání, které směřuje k pohybu peněz nebo jej přímo vyvolá“). Služby spojené s virtuálním aktivem jsou pak vymezeny v § 4 odst. 8 AML zákona.

K bodu 22 (příloha č. 6)

Konstituuje se příloha č. 6, která vymezuje živnosti, resp. obory činností živnosti volné, které musí splňovat podmínky stanovené v § 8a. Zároveň se jedná o obory činností živnosti volné, které podléhají povinnému ohlášení. V případě oborů živnosti volné se tak jedná o naplnění čl. 47 odst. 1 a 2 IV. AML směrnice zároveň a v případě činnosti účetních poradců, vedení účetnictví a vedení daňové evidence se jedná o naplnění požadavku čl. 47 odst. 3 IV. AML směrnice.

K čl. VII

K bodu 1 Přechodné ustanovení stanoví 90 denní lhůtu, během které ex lege nevzniká překážka živnosti některých živností právnickými osobami. Po tuto dobu živnostenské úřady živnostenská oprávnění neruší na základě absence povinnosti splnění kritérií uvedených v § 8a živnostenského zákona (bezúhonnost skutečného majitele, členů statutárních orgánů a osob v obdobném postavení). Vzhledem k výše uvedené absenci povinnosti pak také nelze z povahy věci takovouto skutečnost zapisovat během této lhůty do živnostenského rejstříku. K bodu 2 Zavádí se 90 denní období, během kterého jsou vymezené subjekty povinny ohlásit výkon činnosti konkrétních oborů živnosti volné, chtějí-li ji provozovat i po uplynutí těchto 90 dnů. V rámci ohlášení této živnosti je ohlašovatel již povinen uvést seznam osob uvedený v § 46 odst. 2 písm. i) živnostenského zákona a tyto údaje a dokumenty je povinen udržovat aktuální na základě § 49 živnostenského zákona. Po výše uvedenou dobu nelze považovat výkon příslušných oborů živnosti volné za podléhající povinnému ohlášení, tudíž z povahy věci nelze absenci takovéhoto ohlášení, které není povinné, považovat za přestupek ve smyslu § 61 odst. 4 nebo § 63 odst. 2 živnostenského zákona.

K části čtvrté

K čl. VIII

V návaznosti na návrh nového zákona o evidenci skutečných majitelů se upravují pravidla pro výběr soudních poplatků za zápis skutečného majitele. Úprava reflektuje, že zápis do evidence skutečných majitelů může provádět vedle soudu také notář (třetí možností je tzv. automatický průpis). V případě zápisu notářem se žádné soudní poplatky neplatí, jelikož notář přistupuje k evidenci sám a zápis provádí bez součinnosti soudu.

K bodu 1 (§ 11 odst. 1 písm. n))

Podle návrhu nového zákona o evidenci skutečných majitelů již zápis skutečného majitele soudem probíhá v rámci soudního řízení. Stanovuje se proto osvobození od soudního poplatku pro případ, kdy se navrhuje výmaz údajů o skutečném majiteli bez náhrady. Výmaz skutečného majitele bez náhrady bude přicházet v úvahu pouze v případě, kdy právnická osoba nebo svěřenský fond (či jiné obdobné právní uspořádání), o jejichž skutečného majitele jde, zanikli. Náklady řízení již logicky nelze hradit z prostředků dané právnické osoby, protože už neexistuje. Není v takové situaci vhodné zatěžovat navrhovatele poplatkovou povinností. Nadto platí, že při zániku právnické osoby či svěřenského fondu téměř vždy dojde k výmazu skutečného majitele mechanismem automatického průpisu, který je upraven v návrhu zákona o evidenci skutečných majitel (§ 39 návrhu). Dojde-li k výmazu právnické osoby z veřejného rejstříku, automaticky se vymaže i její skutečný majitel.

K bodu 2 (§ 11 zrušený odstavec 9)

Ustupuje se od stávajícího nastavení osvobození od poplatků týkajících zápisu skutečného majitele. Změnu je však třeba vnímat v kontextu nového režimu evidence skutečných majitelů. Předně v případě právnických osob, které neslouží k podnikání (spolky, nadace, ústavy atd.) bude téměř vždy docházet z tzv. automatickému průpisu skutečného majitele (§ 37 a násl. návrhu zákona o evidenci skutečných majitelů). Povinnost zajištění zápisu skutečného majitel tak u těchto právnických osob bude standardně splněna bez nutnosti jejich aktivity a bez jakýchkoli nákladů. Automatický průpis dále dopadne i na celou řadu obchodních korporací; určující pro aplikaci automatického průpisu bude zejména složitost struktury vztahu (tj. vlastnické a řídící struktury) právnické osoby. Nadto návrh zákona o evidenci skutečných majitelů podrobně upravuje zápis skutečného majitele prostřednictvím notáře, přičemž tato alternativa by měla pro navrhovatele představovat výhodnější a pohodlnější způsob plnění povinnosti. Především se počítá s tím, že zápis provedený notářem bude významně levnější než ten provedený soudem (odměna notáře za zápis skutečného majitele bude upravena v notářském tarifu). Za předpokladu uvedených opatření není nezbytné ani vhodné zavádět osvobození za zápis skutečného majitele nad rámec navrhovaného § 11 odst. 1 písm. n). Bude-li postavení skutečného majitele založeno složitě, např. přes zahraniční osoby, a bude tedy zásadně vyloučen automatický průpis, je třeba náročnou práci a administraci zápisu na straně soudu refundovat. Platí zároveň, že vždy může navrhovatel využít levnějších služeb notáře.

K bodu 3 (zrušený § 16b)

Jelikož se již podle nové úpravy zápis skutečného majitele do evidence skutečných majitelů bude provádět na základě rozhodnutí soudu (nepůjde o pouhý úkon) a zápis skutečného majitele notářem představuje samostatný a svébytný mechanismus, výkladové ustanovení se ruší. K zápisu skutečného majitele notářem nelze z právního hlediska přistupovat jako k zápisu do veřejného rejstříku provedeného notářem. Notář za zápis skutečného majitele soudu žádný poplatek neplatí, jelikož on sám je také registrující autoritou. Zápis skutečného majitele notář provádí bez součinnosti soudu; soudu v takovém případě nevzniká žádná administrativa ani náklady. Pokud zákon stanovuje pravidlo pro řízení ve věcech evidence skutečných majitelů, činí tak výslovně.

K bodu 4 (příloha položka 11)

Stanovují se sazby za zápis skutečného majitele na základě řízení o zápisu vedeného soudem. I s ohledem na vyšší nároky při posuzování návrhů ze strany soudu se poplatek zvyšuje. Výše poplatku také odráží relativně nákladnost administrativy návrhu na straně soudu. Poplatky jsou nastaveny tak, aby motivovaly navrhovatele využít pro zápis skutečného majitele služeb notářů. Odměny notářů za zápis skutečného majitele, které budou upraveny v notářském tarifu, budou jednak více diferencovány s ohledem na složitost posuzované věci, jednak budou vždy nižší, než je poplatek za zápis dané skutečnosti soudem. Poplatek je stanoven ve trojí výši s ohledem na předpokládaný účel a charakter jednotlivých právních forem. Nejvyšší poplatek tak připadá obchodním korporacím (mimo bytové a sociální družstvo). Nižší poplatek pak dopadá i na svěřenské fondy a jim funkčně blízké právnické osoby (byť často neziskového charakteru), u nichž však může být doložení a ověření skutečného majitele také případně složité. Konečně poplatek je stanoven pro zbylé korporace, u nichž lze jen výjimečně předpokládat složitost struktury vztahů (tj. vlastnické a řídící struktury). Je třeba si zároveň uvědomit, že ve většině případů právnických osob nepodnikatelského charakteru (spolky, fundace, ústavy atd.) dojde k automatickému průpisu údajů do evidence a nevznikne jim tak reálně žádný náklad ani povinnost. S ohledem na nastavení automatického průpisu v návrhu zákona o evidenci skutečných majitelů (srov. § 38 návrhu) podobné zjednodušení a úspora nastane také v případě jednoduchých společností s ručením omezených (jakož i jednočlenných akciových společností). Založení takovéto společnosti a obecně zahájení podnikání jejím prostřednictvím tak obecně nebude spojeno s žádným nákladem či faktickou povinností ve vztahu k evidenci skutečných majitelů.

K bodu 5 (příloha položka 11 bod 3)

Jde o legislativně-technickou úpravu, která reaguje na změnu provedenou předchozím bodem v položce 11 Sazebníku.

K bodu 6 (příloha položka 24A)

Stávající poplatek za úkon se ruší. Zápis skutečného majitele soudem bude probíhat na základě řízení o zápisu, přičemž poplatky za řízení jsou navrhovány v položce 11 Sazebníku.

K čl. IX

Přechodná ustanovení bodů 1 až 3 stanovují dočasné osvobození od poplatku v případě těch subjektů, které dosud povinnost evidování svého skutečného majitele splnit nemusely nebo tak řádně a včas učinily. Ustavení navazuje na přechodné ustanovení nového zákona o evidenci skutečných majitelů, které stanovuje povinovaným subjektům lhůtu ke splnění povinností dle nové úpravy (v podrobnostech viz důvodovou zprávu k § 60 návrhu zákona o evidenci skutečných majitelů). Jsou-li vybrané osoby favorizovány tím, že jim je ponechán čas na uvedení obsahu evidence do souladu s požadavky nového zákona, logicky se zároveň navrhuje je osvobodit od poplatku za zápis, kterým tohoto souladu mohou dosáhnout Smyslem ustanovení je osvobodit od poplatku pouze ten jeden návrh, kterým se dosahuje souladu s požadavky nového zákona o evidenci skutečných majitelů. Osvobození se tedy takovým návrhem vyčerpá. Zároveň je třeba, aby byl návrh podán ve stanovené lhůtě, jinak osvobozen nebude. Přechodné ustanovení bodu 4 pak vyjasňuje, v jakém poplatkovém režimu se posoudí podání doručená ještě za účinnosti dosavadní právní úpravy. Stanovuje se přitom, že výběr poplatku se řídí dosavadní úpravou, pokud byl návrh doručen soudu přede dnem nabytí účinnosti příslušné části navrhovaného změnového zákona. Režim výběru poplatků tak z hlediska aplikovatelné právní úpravy následuje procesní režim návrhu na zápis skutečného majitele (srov. přechodné ustanovení v části tohoto změnového zákona, kterou se mění rejstříkový zákon).

K části páté

K čl. X

K bodu 1 (nadpis části čtvrté)

Vzhledem k rozšíření obsahu části čtvrté o přestupkové řízení vedené Komorou v oblasti AML se mění nadpis tak, aby odpovídal obsahu části.

K bodu 2 (oddíl první)

Vzhledem k rozšíření obsahu celé části se stávající část subsumuje pod oddíl první.

K bodu 3 (§ 48 odst. 2 písm. a))

Na základě koncepční změny přístupu ke správnímu trestání v AML oblasti u právnických profesí, kdy dochází k tomu, že namísto stávajícího kárného řízení se jedná o přestupky, které ale má projednávat komora, se vyjímají z působnosti kárné odpovědnosti notáře, notářského kandidáta a notářského koncipienta taková protiprávní jednání, jejichž objekt je chráněn AML zákonem. Jedním z důvodů k tomuto vedoucích je jednoznačné vymezení procesního režimu, jímž se bude Notářská komora České republiky v rámci vedení procesu řídit, aby nenastala v reálném čase situace, kdy by jeden orgán o jednom protiprávním jednání s jedním a tím samým objektem, vedl dvě procesně odlišná řízení. Zároveň však toto ustanovení nevylučuje vedení kárného řízení v momentu, kdy notář, notářský kandidát nebo notářský koncipient v jednočinném souběhu poruší AML povinnost a dopustí se kárného provinění podle písm. b).

K bodu 4 (§ 48 odst. 7)

Jedná se o legislativně technickou změnu.

K bodu 5 (§ 49a odst. 1)

Změna zohledňuje skutečnost, že kárně obvinění mohou být kromě notářů i jiné kategorie osob. Kandidáti, koncipient i zaměstnanci se také mohou nechat zastoupit notářem.

K bodu 6 (§ 49a odst. 2)

Stávající úprava je nepostačující, neboť umožňuje svědkům a osobám disponujícím důkazy řízení obstruovat. Navrhuje se proto obdobně použít § 82 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a § 51 až 63 správního řádu. Tato úprava stanovuje zákonnou povinnost svědka poskytnout výpověď a obsahuje i efektivní nástroje vynucení této povinnosti (předvolání, předvedení a pořádková pokuta). Tato změna se provádí pro všechna provinění, přičemž případná ustanovení notářského řádu jsou vůči tomuto ustanovení speciální.

K bodu 7 (§ 49a odst. 3)

S ohledem na úpravu odst. 2 se toto ustanovení vypouští jako nadbytečné.

K bodu 8 (oddíl druhý)

K § 51a Novela AML zákona obecně oproti dlouholeté právní úpravě vyjímá právní profese z exklusivity správních disciplinárních trestů ukládaných za materiálně ryze správní delikty a přináší i pro ně standardní model přestupkové odpovědnosti, byť vedený nestandardním orgánem, kterým je stavovská samospráva. Tomuto orgánu je pak následně nutné přizpůsobit příslušný proces, zejména z důvodů hospodárnosti a efektivity řízení. K odstavci 1 V případě přestupků, které má projednávat komora se konstruuje procesní podmnožina přestupkového řízení, která je hybridní kombinací přestupkového a kárného řízení. Jedná se o využití základních právních pravidel nastavených zákonem o odpovědnosti za přestupky, týkajících se zejména základních zásad, hmotněprávní odpovědnosti, trestů a jejich ukládání. Samotné řízení se pak řídí pravidly vedení kárného řízení jakožto svébytného procesu, které je upraveno v předchozím oddílu. Z předchozího oddílu jsou pak explicitně vyňaty normy, které nejsou upotřebitelné jako celek, resp. přímo kolidují s normami obsaženými v zákoně o odpovědnosti za přestupky. Tímto by mělo být dosaženo stavu, kdy jsou normy odkazované v písmeni a) normami užitými při přestupkovém řízení výlučně. S ohledem na obdobné použití oddílu prvního se i v případě přestupků použije § 49 odst. 3 notářského řádu, a to jak pro notáře, notářské koncipienty a notářské kandidáty, tak pro zaměstnance notářů, notářských komor či Notářské komory České republiky a osoby v obdobném postavení jako zaměstnanci těchto subjektů. Pokud jde o § 49c odst. 1 notářského řádu, uplatní se pouze v tom rozsahu, v jakém nekoliduje s písmenem a) komentovaného ustanovení, tedy platí, že pokud kárný senát dojde k závěru, že se obviněný z přestupku tohoto přestupku dopustil, rozhodne o jeho vině a uloží správní trest. Neuplatní se však omezení podle § 49c odst. 1 notářského řádu, a sice že by šlo uložit pouze jeden správní trest v případech, kdy by podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, resp. zákona odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, bylo možné uložit trestů více, což plyne z toho, že se podle písmene a) použijí zásady pro ukládání správních trestů podle zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.

Vzhledem k podobnosti řízení lze pak, byť s partikulárními odlišnostmi, vést společné řízení o přestupku a kárném provinění. K odstavci 2 Vzhledem k faktu, že řízení o přestupcích vedené Notářskou komorou České republiky je, co se týče subjektů, širší, nežli je tomu u kárného řízení vedených týmž orgánem, které se týká pouze notářů, kandidátů a koncipientů, ale nikoliv zaměstnanců a jiných pracovníků (ať už notáře, notářské komory či Notářské komory České republiky), je nutné stanovit speciální ustanovení upravující pravomoc jednotlivých kárných žalobců pro zbytkové subjekty. Toto ustanovení doplňuje § 49 odst. 4 notářského řádu, který se týká odlišného okruhu subjektů. K odstavci 3 Explicitně se stanoví režim typický pro přestupkové právo, a sice stíhatelnost protiprávního jednání nezávisle na příslušnosti ke stavu či kontinuity oprávnění provozování dané činnosti. V rámci správního trestání v AML oblasti je nutné se oprostit od základní příslušnosti k profesnímu stavu jako k podmínce trvání odpovědnosti za protiprávní jednání. V okamžiku, kdy by bylo možné se této odpovědnosti zbavit pouhým aktem pachatele, tak by samotné řízení bylo de facto bezzubé a možnost uložení sankce by záležela na zvážení pachatele, resp. jeho vyhodnocení „výhodnosti“ setrvání v rámci stavu, což je nežádoucí stav. K odstavci 4 V případě trestání notáře či notářského kandidáta, který zastupuje notáře Notářské komoře České republiky se namísto zákazu činnosti, uložit trest odvolání notáře, či odvolání kandidáta ze zastupování a to analogicky ke stejně pojmenovanému kárnému opatření. Tímto se upravuje paleta uložitelných správních trestů tak, aby mohla Notářská komora České republiky využít instrumenty, které využívá v kárném řízení a které jsou pro tyto situace vhodnější. K odstavci 5 Jedná se, v návaznosti na odst. 4, o zajištění efektivity správního trestů odvolání notáře a odvolání kandidáta ze zastupování konstrukcí využití pětileté nezpůsobilosti k jmenování do odpovídající funkce. K odstavci 6 Stanoví se speciální rozpočtové určení pokut uložených osobám neuvedeným v § 48 odst. 7. Z hlediska vymáhání pokut se pak stanoví režim totožný jako v případě pokut uložených v kárném řízení.

K čl. XI

Přechodné ustanovení stanoví zachování stávajícího procesního režimu při trestání kárných deliktů, o kterých již bylo zahájeno kárné řízení.

K části šesté

K čl. XII

K bodu 1 (§ 1 písm. a))

Definice daní podle již zrušeného zákona o správě daní a poplatků se nahrazuje terminologií daňového řádu.

K bodu 2 (§ 3 odst. 6 věta první)

IV. AML směrnice požaduje, aby členské státy přijaly opatření, která zabezpečí, aby odsouzení pachatelé relevantních trestných činů a jejich společníci nesměli zastávat řídicí funkce ve společnostech poskytujících daňové poradenství nebo být jejich skutečnými majiteli (obdobně se vyžaduje i v případě externích účetních, notářů, advokátů a realitních makléřů). Činnost daňového poradenství je převážně vykonávána daňovými poradci – fyzickými osobami. Nicméně v § 3 odst. 6 zákona o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky se upravuje činnost daňového poradenství obchodních společností a družstev. V současné době je zde uvedena podmínka, aby taková společnost měla činnost daňového poradenství uvedenu jako předmět podnikání v příslušném rejstříku. Nově se do tohoto ustanovení přidává podmínka bezúhonnosti skutečných majitelů takových společností. Pro posuzování bezúhonnosti se odkazuje na úpravu bezúhonnosti daňových poradců v § 5 odst. 2. Dále se jedná o zavedení nového termínu „daňově poradenská společnost“, jehož obsahem je de facto právnická osoba naplňující podmínky pro poskytování daňového poradenství, tj. zápis předmětu podnikání do obchodního rejstříku, poskytování daňového poradenství pomocí daňového poradce a kvalifikovanost skutečného majitele a členů statutárního orgánu.

K bodu 3 (§ 3 odst. 6 věta první)

Změna reflektuje nový zákon o evidenci skutečných majitelů.

K bodu 4 (§ 3 odst. 7)

Jedná se o legislativně-technickou změnu.

K bodu 5 (§ 5 odst. 1 písm. f))

Na základě reformy správního trestání v AML oblasti je nutné propojit správní trest vyškrtnutí ze seznamu daňových poradců s přístupem k této profesi. Děje se tomu stejným způsobem, jako je tomu v případě disciplinárního opatření, a sice tak, že osoby, jimž byl tento správní trest uložen, nejsou připuštěny ke kvalifikační zkoušce ve stanoveném intervalu pěti let, přičemž kvalifikační zkouška je nezbytnou podmínkou k opětovnému vstupu do profese daňových poradců.

K bodu 6 (§ 6 odst. 9)

Upravuje se rozsah mlčenlivosti daňových poradců ve vztahu ke Komoře, resp. jejím příslušným orgánům, tak aby mohly být řádně vykonávány činnosti stanovené Komoře v § 9 odst. 2 písm. b), § 11 písm. c) a i) a části čtvrté.

K bodu 7 (§ 7 odst. 2 písm. c))

Na základě reformy správního trestání v AML oblasti je nutné propojit správní trest vyškrtnutí ze seznamu daňových poradců s mechanismem vyloučení daňových poradců z Komory daňových poradců. Děje se tomu stejným způsobem, jako je tomu v případě disciplinárního opatření, a sice tak, že osoby, jimž byl tento správní trest uložen, nejsou připuštěny ke kvalifikační zkoušce ve stanoveném intervalu pěti let, přičemž kvalifikační zkouška je nezbytnou podmínkou k opětovnému vstupu do profese daňových poradců.

K bodu 8 (§ 8 odst. 2)

V návaznosti na zakotvení správního trestu pozastavení činnosti se zařazuje tento trest mezi důvody pozastavení činnosti daňového poradenství komorou.

K bodu 9 (§ 9 odst. 2)

Jedná se nejen o legislativně-technickou změnu spojenou se zavedením zkratky daňově poradenská společnost, ale materiálně se obsah evidence posouvá. Podle stávajícího textu zákona se jednalo pouze o evidenci zrcadlící stav obchodního rejstříku, nová úprava pak implikuje, že evidovány mají být pouze „praktikující společnosti“, tj. ty, které splňují i ostatní podmínky pro výkon daňového poradenství (bezúhonný skutečný majitel a management, výkon činnosti pomocí daňového poradce).

K bodu 10 (§ 10 odst. 1)

Mezi orgány Komory je nově vymezen tajemník. Ve správních řízeních vedených Komorou je podle stávající zákonné úpravy prvostupňovým orgánem prezidium a odvolacím orgánem valná hromada, což již nyní přináší mnohé nejen právní, ale i praktické problémy takové soustavy orgánů. Po novele AML zákona lze navíc předpokládat nárůst agendy, která bude vedena ať již podle správního řádu, nebo kontrolního řádu, a situaci by tak mohla vyřešit výše uvedená změna zákona o daňovém poradenství. Systém rozhodování se upravuje tak, že v prvním stupni rozhoduje dozorčí komise, disciplinární komise, zkušební komise nebo tajemník, případně presidium podle toho, jaké věci se rozhodování týká.

K bodu 11 (§ 10 odst. 3 věta první)

Jedná se o změnu navazující na doplnění tajemníka mezi orgány komory, jehož funkce není čestná.

K bodu 12 (§ 10 odst. 4)

Jedná se o změnu navazující na doplnění tajemníka mezi orgány komory. Doplňuje se neslučitelnost výkonu funkce člena dozorčí komise s funkcí tajemníka.

K bodu 13 (§ 10 odst. 10)

Odstavec 10 upravuje odvolání proti rozhodnutí orgánu komory. Nově se stanovuje, že o napadeném rozhodnutí dozorčí komise, disciplinární komise, zkušební komise či tajemníka rozhoduje presidium, o napadeném rozhodnutí prezidia rozhoduje valná hromada.

K bodu 14 (§ 12 odst. 1)

Na základě koncepční změny přístupu ke správnímu trestání v AML oblasti u právnických profesí, kdy dochází k tomu, že namísto stávajícího kárného řízení se jedná o přestupky, které ale má projednávat Komora daňových poradců České republiky, se vyjímá z působnosti disciplinární odpovědnosti daňového poradce takové protiprávní jednání, jehož objekt je chráněn AML zákonem. Jedním z důvodů k tomuto vedoucí je jednoznačné vymezení procesního režimu, jímž se bude Komora daňových poradců České republiky v rámci vedení procesu řídit, aby nenastala v reálném čase situace, kdy by jeden orgán o jednom protiprávním jednání s jedním a tím samým objektem, vedl dvě procesně odlišná řízení. Zároveň však toto ustanovení nevylučuje vedení disciplinárního řízení v momentu, kdy daňový poradce v jednočinném souběhu poruší AML povinnost a jinou povinnost stanovenou zákonem o daňovém poradenství (např. povinnost jednat čestně a svědomitě).

K bodu 15 (§ 12 odst. 2)

Protože navrhovaný odstavec 1 se vztahuje pouze na skutky uskutečněné daňovým poradcem při poskytování daňového poradenství, nelze pod něj podřadit uvedení nepravdivých či neúplných údajů v žádosti o vykonání kvalifikační zkoušky. Z toho důvodu se tato skutková podstata uvádí výslovně, a to tak, že je podřazena pod závažné porušení povinností daňového poradce podle tohoto zákona, a představuje tedy disciplinární provinění.

K bodu 16 (§ 12 odst. 4)

Jedná se pouze o změnu legislativně-technického charakteru, nikoliv o věcný posun.

K bodu 17 (nadpis § 13)

Mění se nadpis tak, aby nebyl matoucí vzhledem k vložení § 14a, který se týká odlišného řízení o sankcích.

K bodu 18 (dosavadní § 14 odst. 1)

V souvislosti s úpravou § 10 odst. 1 a 3 se zpřesňuje způsob rozhodování o podaném odvolání. Nově v prvém stupni rozhoduje disciplinární komise; bude-li rozhodnutí napadnuto odvoláním, rozhodne o něm v souladu s § 10 odst. 10 presidium. Výše uvedené však samozřejmě nevylučuje následné přezkoumání daného rozhodnutí soudem.

K bodu 19 (nový § 14 odst. 1)

Jedná se o legislativně-technickou změnu související s vypuštěním odstavce 1.

K bodu 20 (nový § 14 odst. 2)

S ohledem na nově zaváděné dvoustupňové řízení o disciplinárním provinění se zrušuje dosavadní § 14 odst. 3, neboť již s ohledem na zaváděnou dvoustupňovost řízení nadále není potřeba. Výše uvedené však samozřejmě nevylučuje následné přezkoumání daného rozhodnutí soudem.

K bodu 21 (§ 14a)

V reakci na změnu úpravy trestání příslušníků právních profesí z kárného provinění na přestupek se upravuje zákon o daňovém poradenství tak, aby odpovídalo řízení o přestupcích specifikům Komory daňových poradců, která je vzhledem ke svému samosprávnímu postavení netypickým správním orgánem na poli přestupkového práva. K odst. 1 V případě přestupků, které má projednávat Komora daňových poradců, se konstruuje procesní podmnožina přestupkového řízení, která je hybridní kombinací přestupkového a disciplinárního řízení. Jedná se o využití základních právních pravidel nastavených zákonem o odpovědnosti za přestupky, týkajících se zejména základních zásad, hmotněprávní odpovědnosti, trestů a jejich ukládání. Samotné řízení se pak řídí pravidly vedení disciplinárního řízení jakožto svébytného procesu, které je upraveno v předchozích paragrafech. Z předchozích ustanovení jsou pak explicitně vybrány normy, které se budou přímo aplikovat na řízení vedené Komorou daňových poradců, tj. jedná se pouze o procesně právní ustanovení, která by neměla být v kolizi s uvedenými ustanoveními zákona o odpovědnosti za přestupky. V hypotetickém případě norem, které by kolidovaly byť částečně, by se měla použít primárně ustanovení zákona o odpovědnosti za přestupky. K odst. 2 Explicitně se stanoví režim typický pro přestupkové právo, a sice stíhatelnost protiprávního jednání nezávisle na příslušnosti ke stavu či kontinuity oprávnění provozování dané činnosti. V rámci správního trestání v AML oblasti je nutné se oprostit od základní příslušnosti k profesnímu stavu jako k podmínce trvání odpovědnosti za protiprávní jednání. V okamžiku, kdy by bylo možné se této odpovědnosti zbavit pouhým aktem pachatele, tak by samotné řízení bylo de facto bezzubé a možnost uložení sankce by záležela na zvážení pachatele, resp. jeho vyhodnocení „výhodnosti“ setrvání v rámci stavu, což je nežádoucí stav. K odst. 3 Zavádí se možnost diferenciace trestu zákazu činnosti, a to možným zostřením i na vyškrtnutí ze seznamu. Jedná se o trest využívaný v disciplinárním řízení a není důvod neumožnit jej ukládat komoře s přehlédnutím k jeho specifikům i v rámci přestupkového řízení. Dále se pak s přihlédnutím k možnosti vést společné řízení o přestupku a disciplinárním opatření dává možnost uložit povahou správní trest pozastavení výkonu daňového poradenství, a to až na dobu tří let, který společně s předchozím trestem plnohodnotně nahrazuje správní trest zákazu činnosti. K odst. 4 Stanoví se speciální úprava rozpočtového určení pokut.

K čl. XIII

K bodu 1 Nově transponovaná povinnost týkající se poskytování daňového poradenství právnickými osobami se nepoužije po dobu 90 dní ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. K bodu 2 Stanoví se kontinuita procesního režimu pro doposud neukončená disciplinární řízení, nová procesní pravidla se budou tak aplikovat pouze na řízení zahájená po účinnosti tohoto zákona.

K části sedmé

K čl. XIV

K bodu 1 (§ 15 odst. 1)

IV. AML směrnice požaduje, aby členské státy přijaly opatření, která zabezpečí, aby odsouzení pachatelé relevantních trestných činů a jejich společníci nesměli zastávat řídicí funkce ve společnostech vykonávajících nebo být jejich skutečnými majiteli (obdobně se vyžaduje i v případě externích účetních, notářů, daňových poradců a realitních makléřů). Advokacie je převážně vykonávána advokáty – fyzickými osobami. Nicméně v § 15 zákona o advokacii se upravuje činnost advokacie, vykonávaná advokáty v rámci veřejné obchodní společnosti, komanditní společnosti nebo společnosti s ručením omezeným. Nově se zde navrhuje stanovit povinnost, aby skutečný majitel a osoby vystupující v řídící funkci takové společnosti byl osobou bezúhonnou.

K bodu 2 (§ 15 odst. 1 věta druhá)

Jedná se o legislativně-technickou změnu související s přesunem úpravy skutečných majitelů právnických osob do samostatného zákona.

K bodu 3 (§ 17)

Vzhledem ke skutečnosti, že ne všechny povinnosti advokátů podle AML zákona jsou výkonem advokacie stricto sensu, se do § 17 doplňuje slovo „zejména“.

K bodu 4 (§ 32 odst. 2)

Na základě koncepční změny přístupu ke správnímu trestání v AML oblasti u právnických profesí, kdy dochází k tomu, že namísto stávajícího kárného řízení se jedná o přestupky, které ale má projednávat komora, se vyjímají z působnosti kárné odpovědnosti advokáta taková protiprávní jednání, jejichž objekt je chráněn AML zákonem. Jedním z důvodů k tomuto vedoucí je jednoznačné vymezení procesního režimu, jímž se bude Česká advokátní komora v rámci vedení procesu řídit, aby nenastala v reálném čase situace, kdy by jeden orgán o jednom protiprávním jednání s jedním a tím samým objektem, vedl dvě procesně odlišná řízení. Zároveň však toto ustanovení nevylučuje vedení kárného řízení v momentu, kdy advokát v jednočinném souběhu poruší AML povinnost a povinnost konstituovanou § 17 zákona o advokacii.

K bodu 5 (§ 32 odst. 6)

Jedná se o legislativně-technickou změnu.

K bodu 6 (§ 33 odst. 2)

K písm. a) Prodlužuje se objektivní a subjektivní lhůta pro podání kárné žaloby ve vztahu k obecnému kárnému provinění. Důvodem je především zvýšení efektivity kárného řízení, neboť krátké lhůty brání efektivnímu vyšetření a potrestání provinění. Zároveň se vzhledem k nově zaváděné „dvojkolejnosti“ kárného řízení toto prodloužení jeví jako nezbytné z hlediska efektivity a hospodárnosti vedení těchto řízení společně. K písm. b) Prodlužuje se lhůta pro podání kárné žaloby pro kárné provinění spočívající v naplnění skutkové podstaty přestupku podle AML zákona. Je žádoucí, aby kárná odpovědnost trvala stejně dlouho jako přestupková odpovědnost za stejné jednání. V opačném případě by mohlo dojít k situaci, kdy je jedno a stejné jednání dosud možno sankcionovat ze strany Úřadu, ale již ne ze strany komory (srov. § 52 AML zákona). Pro tato provinění se lhůta pro podání žaloby efektivně ruší, neboť žalobu lze podat kdykoliv po dobu trvání odpovědnosti. Trvání odpovědnosti se v souladu s § 52 odst. 3 písm. b) AML zákona řídí § 29 až 32 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Vzhledem ke skutečnosti, že tento zákon stanovuje pro všechny přestupky horní hranici sazby pokuty alespoň 100 000 Kč, činí promlčecí doba 3 roky (srov. § 30 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich); tato lhůta může být stavena či přerušována, odpovědnost však zanikne nejpozději 5 let ode dne spáchání provinění. Skutečností zakládající přerušení lhůty je obdobným použitím § 32 odst. 2 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich i doručení kárné žaloby kárně obviněnému.

K bodu 7 (§ 33 odst. 6)

V kárném řízení o provinění, které spočívá v naplnění znaků přestupku podle AML zákona, se obdobně § 58 až 63 správního řádu. Stávající úprava je zcela nepostačující, neboť umožňuje svědkům a osobám disponujícím důkazy řízení obstruovat. Oproti tomu, odkazovaná úprava ve správním řádu stanovuje zákonnou povinnost svědka poskytnout výpověď a obsahuje i efektivní nástroje vynucení této povinnosti (předvolání, předvedení a pořádková pokuta).

K bodu 8 (hlava pátá)

K § 35ea:

V reakci na změnu úpravy trestání příslušníků právních profesí z kárného provinění na přestupek se upravuje zákon o advokacii tak, aby řízení o přestupcích odpovídalo specifikům České advokátní komory, která je vzhledem ke svému samosprávnému postavení netypickým správním orgánem na poli přestupkového práva. K odst. 1 Za účelem co možná nejhospodárnějšího procesního jednání se vzhledem k faktu, že k porušení AML povinností může dojít i při porušení jiných stavovských předpisů, se přestupkové řízení přizpůsobuje řízení kárnému tak, aby bylo možno vést tato řízení společně. Zároveň se však nelze odchýlit od některých úprav přestupkového zákona, kterými jsou podmínky odpovědnosti za přestupek, druhy správních trestů a ochranných opatření a zásady pro jejich ukládání. K odst. 2 Stanoví se explicitní plné prolomení advokátní mlčenlivosti pro přestupky vedené Českou advokátní komorou. Tento průlom umožňuje v rámci přestupkového řízení využívat např. i důkazů, které by samotný Úřad nemohl využít, jelikož nejsou pokryty průlomem uvedeným v § 21 odst. 6, tj. zejména jedná-li se o informace, u nichž není zcela patrné, zda spadají, či nespadají pod režim § 27 odst. 1 AML zákona. Vzhledem k faktu, že je Česká advokátní komora garantem nezávislosti advokátního stavu a zprostředkovaně i garantem práva na spravedlivý proces a dohlíží nad řádným výkonem advokacie, se jeví jako vhodné ji v rámci komplexity řešení a efektivity trestání takovýto nástroj svěřit. K odst. 3 Stanoví se průlom do mlčenlivosti zástupcům České advokátní komory ve stejném rozsahu, jako je tomu v případě kárného řízení. K odst. 4 Účelem tohoto ustanovení je explicitní vyloučení možnosti zastavení či přerušení projednávání přestupku, které by bylo odvislé od projevu vůle podezřelého. Jedná se sice o úpravu vyplývající ze zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ale vzhledem k obdobnému užití hlavy čtvrté se považuje za nezbytné tuto úpravu vyjádřit přímo. K odst. 5 Zavádí se možnost diferenciace trestu zákazu činnosti, a to jak možným zmírněním, tj. pozastavením pouze výkonu činnosti podle § 56a, tak i možným zostřením, tj. vyškrtnutím ze seznamu. Jedná se o tresty využívané v kárném řízení a není důvod neumožnit je ukládat komoře s přehlédnutím k jejím specifikům i v rámci přestupkového řízení. K odst. 6 Stanoví se stejný efekt pro správní trest vyškrtnutí ze seznamu advokátů a správní trest vyškrtnutí ze seznamu advokátních koncipientů jako pro taktéž nazvané kárné opatření. Jedná se pouze o legislativně technickou úpravu navazující na změnu v § 32 odst. 1.

K čl. XV

K bodu 1 Nově transponovaná povinnost týkající se výkonu advokacie právnickými osobami se nepoužije po dobu 90 dní ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. K bodu 2 Stanoví se kontinuita procesního režimu pro doposud neukončená kárná řízení, nová procesní pravidla se budou tak aplikovat pouze na řízení zahájená po účinnosti tohoto zákona.

K části osmé

K čl. XVI

K bodu 1 (§ 36 odst. 6 písm. d))

Jedná se o legislativně-technickou změnu navazující na úpravu terminologie v § 4 odst. 9 AML zákona, kde se dosavadní pojem „virtuální měna“ nahrazuje širším pojmem „virtuální aktivum“. Pojem „virtuální měna“ zahrnuje pouze jednotky plnící platební funkci, „virtuální aktivum“ však pokrývá i jednotky plnící investiční funkci. § 36 odst. 6 písm. d) vymezuje úplatu formou specifického instrumentu, který se podobá zaknihovanému cennému papíru, finančnímu instrumentu nebo peněžnímu prostředku. Předmětný instrument tak může při jeho poskytnutí za dodání zboží nebo poskytnutí služby naplnit podmínky osvobozeného plnění spadajícího do finanční, penzijní nebo pojišťovací činnosti podle § 54 až 55 zákona o DPH, jejichž jazykové znění (např. pojem „převod cenného papíru včetně zaknihovaných cenných papírů, podílů v obchodních korporacích“) je nutné chápat v souladu se smyslem a cílem Směrnice 2006/112/ES. Pokud je při dodání zboží nebo poskytnutí služby jako úplata poskytnut instrument, který je osvobozeným plněním podle § 54 až 55 zákona o DPH, pak se jedná o poskytnutí úplaty formou nepeněžitého plnění, kdy se hodnota osvobozeného plnění stanoví podle § 51 odst. 2 a § 36 odst. 6 písm. c) zákona o DPH (případně obecně podle § 36 zákona o DPH). V případě, že poskytnutí tohoto instrumentu nenaplní podmínky pro osvobození od daně bez nároku na odpočet daně podle § 54 až 55 zákona o DPH, pak takový instrument bude mít (obdobně jako „virtuální měna“) charakter alternativního platebního prostředku ve smyslu rozsudku SDEU (C-264/14 David Hedqvist). Nahlíží se na něj proto jako doposud na „virtuální měnu“ a základ daně dodávaného zboží nebo poskytované služby se stanoví podle § 36 odst. 6 písm. d) zákona o DPH.

K bodu 2 (§ 109)

Jedná se o legislativně-technickou změnu navazující na úpravu terminologie v § 4 odst. 9 AML zákona.

K čl. XVII

Vzhledem k nahrazení pojmu „virtuální měna“ širším pojmem „virtuální aktivum“ se rozšiřuje okruh prostředků, jejichž použití k úhradě zdanitelného plnění zakládá ručení příjemce zdanitelného plnění podle § 109 ZDPH. Přechodné ustanovení stanoví, že dosavadní znění § 109 ZDPH a navazující definice virtuální měny v § 2 odst. 1 písm. l) AML zákona se použije, pokud je celá úplata poskytnuta přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Pokud je však úplata, byť jen zčásti, poskytnuta až po účinnosti tohoto zákona, použije se nová úprava v § 109 ZDPH a nová definice virtuálního aktiva v § 4 odst. 9 AML zákona.

K části deváté

K čl. XVIII

K bodu 1 (§ 177 odst. 2)

Dochází k legislativně-technické změně související se změnou terminologie na základě přesunu úpravy skutečných majitelů právnických osob do samostatného zákona. Zpřesňuje se použitá terminologie, aby navazovala na úpravu skutečného majitele nového zákona o evidenci skutečných majitelů.

K bodu 2 (§ 177 odst. 3 věta první)

Z normativního hlediska je rušený text zbytečný. Dochází tak zároveň ke zrušení nesprávného odkazu, jelikož skutečný majitel bude nově vymezen primárně zákonem o evidenci skutečných majitelů.

K bodu 3 (§ 177 dosavadní odstavec 4)

S ohledem na nové vymezení skutečného majitele v návrhu zákona o evidenci skutečných majitelů je nadále nevhodné pracovat s možností, že právnická osoba skutečného majitele nemá. Navrhovaný zákon o evidenci skutečných majitelů taxativně uvádí právnické osoby, které skutečného majitele nemají, přičemž těmito jsou především právnické osoby veřejnoprávní povahy. V ostatních případech není formálně možné, aby právnická osoba skutečného majitele neměla (jsou upravena pravidla, o kom platí, že je skutečným majitelem, nelze-li jej zjistit jinak).

K bodu 4 (§ 177 dosavadní odstavec 5)

Jedná se o legislativně-technickou změnu spočívající v reakci na zrušení dosavadního odstavce 4.

K bodu 5 (§ 177 dosavadní odstavec 6)

Jedná se o legislativně-technickou změnu spočívající v reakci na zrušení dosavadního odstavce 4.

K části desáté

K čl. XIX

Změna navazuje na návrh nové právní úpravy zákona o evidenci skutečných majitelů. Jelikož se nově počítá v souvislosti se skutečným majitelem s vedením soudních řízení (o návrhu na zápis skutečného majitele, o nesrovnalostech v evidenci skutečných majitelů nebo o znepřístupnění údajů), umožňuje se navrhovanou změnou i v těchto řízeních vyššímu soudnímu úředníkovi rozhodovat ve věci samé formou usnesení. Půjde o stejný režim výjimky, jako která platí v rejstříkových řízeních [§ 11 písm. c) bod 5 měněného zákona]. Soudní řízení upravená v návrhu zákona o evidenci skutečných majitelů jsou do jisté míry obdobná řízením ve věcech veřejných rejstříků, případně s nimi nepřímo souvisí. Již dnes ostatně, vzhledem k blízkosti agendy skutečných majitelů a veřejného rejstříku, mají často obě agendy na starost titíž vyšší soudní úředníci.

K části jedenácté

K čl. XX

K bodu 1 (§ 5 odst. 1 písm. d))

Z důvodu naplnění požadavků IV. AML směrnice se doplňuje požadavek bezúhonnosti zástupců právnických osob v řídícím orgánu žadatele o vydání auditorského oprávnění v případě auditorské společnosti.

K bodu 2 (§ 5 odst. 1 písm. i))

IV. AML směrnice požaduje, aby členské státy přijaty opatření, která zabezpečí, aby odsouzení pachatelé relevantních trestných činů a jejich společníci nesměli zastávat řídicí funkce v auditorských společnostech nebo být jejich skutečnými majiteli (obdobně se vyžaduje i v případě právnických osob u daňových poradců, externích účetních, notářů, advokátů a realitních makléřů). Ustanovení § 5 zákona o auditorech upravuje požadavky na vydání auditorského oprávnění obchodní společnosti, přičemž platná právní úprava požaduje bezúhonnost u všech členů řídicího orgánu, a to jak u právnických tak fyzických osob. Za bezúhonnou se pro účely zákona o auditorech nepovažuje právnická osoba, která a) byla pravomocně odsouzena pro trestný čin spáchaný úmyslně, nebo b) byla pravomocně odsouzena pro trestný čin spáchaný z nedbalosti v souvislosti s prováděním auditorské činnosti, pokud se na ni nehledí, jako by nebyla odsouzena; za bezúhonnou se nepovažuje rovněž právnická osoba, která nemá z profesního hlediska dobrou pověst. V odstavci 1 písmeni i) se proto doplňuje pravidlo, podle něhož musejí skuteční majitelé obchodní společnosti, která žádá o vydání auditorského oprávnění, být bezúhonní. Skutečným majitelem se pro účely zákona o auditorech rozumí osoba, která je považována za skutečného majitele podle zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů. Za účelem zachování přehlednosti zákona o auditorech se v souladu s čl. 44 Legislativních pravidel vlády zavádí legislativní zkratka „skutečný majitel“. Vzhledem ke skutečnosti, že směrnice o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu blíže neupravuje termín „relevantní trestný čin“, navrhuje se použít pro účely posuzování bezúhonnosti skutečného majitele pravidla, jež se v současné době aplikují na statutární auditory a členy řídicího orgánu (srov. § 4 odst. 1 písm. c) a § 5 odst. 1 písm. d) zákona o auditorech).

K bodu 3 (§ 5 odst. 1 písm. i))

Jedná se o legislativně-technickou změnu související s přesunem úpravy skutečných majitelů právnických osob do samostatného zákona.

K bodu 4 (§ 5 odst. 2)

Doplňuje se podmínka bezúhonnosti skutečných majitelů i u právnické osoby žádající o auditorské oprávnění před jejím vznikem.

K bodu 5 (§ 5 odst. 7)

V § 5 odst. 7 se doplňuje způsob prokázání bezúhonnosti skutečného majitele.

K bodu 6 (§ 7 odst. 3 písm. d))

V § 7 odst. 3 písm. d) se doplňuje podmínka zániku auditorského oprávnění.

K bodu 7 (§ 12 písm. h))

S ohledem na povinnost zveřejňovat rozhodnutí o uložení opatření podle AML zákona vyplývající z unijního práva se navrhuje, aby tato opatření byla z důvodu přehlednosti a zároveň eliminace administrativní zátěže na straně správního orgánu zveřejňována v rejstříku auditorů. Po provedeném doplnění rejstřík obsahuje údaje o všech opatřeních (kárných a jiných opatřeních) a správních trestech podle hlavy XI zákona o auditorech a AML zákona, která byla statutárnímu auditorovi uložena. Tím je i nadále zabezpečeno, že potenciální zájemce o auditorské služby má k dispozici relevantní údaje pro odpovědný výběr auditora.

K bodu 8 (§ 12a písm. l))

S ohledem na povinnost zveřejňovat rozhodnutí o uložení opatření podle AML zákona vyplývající z unijního práva se navrhuje, aby tato opatření byla z důvodu přehlednosti a zároveň eliminace administrativní zátěže na straně správního orgánu zveřejňována v rejstříku auditorů. Po provedeném doplnění rejstřík obsahuje údaje o všech opatřeních (kárných a jiných opatřeních) a správních trestech podle hlavy XI zákona o auditorech a AML zákona, která byla statutárnímu auditorovi uložena. Tím je i nadále zabezpečeno, že potenciální zájemce o auditorské služby má k dispozici relevantní údaje pro odpovědný výběr auditora.

K bodu 9 (§ 14a odst. 1 písm. f))

Provádí se legislativně technická úprava v souvislosti s doplněním nového písmene h).

K bodu 10 (§ 14a odst. 1 písm. h))

V § 14 odst. 1 písm. h) se pro kompletnost a naplnění požadavku IV. AML směrnice do výčtu osob, které nemají do auditorské činnosti zasahovat způsobem, který ohrožuje nezávislost a nestrannost statutárního auditora při provádění této auditorské činnosti, doplňují skuteční majitelé této auditorské společnosti.

K bodu 11 (§ 15b odst. 4)

Na základě změny koncepce správního dozoru, zejména v oblasti § 37 AML zákona se pro zajištění právní jistoty explicitně prolamuje pro účely AML mlčenlivost příslušných kontrolních orgánů.

K bodu 12 (§ 24d odst. 1 písm. g))

V § 24d odst. 1 písm. g) se pro kompletnost a naplnění požadavku IV. AML směrnice a směrnice o povinném auditu ročních a konsolidovaných účetních závěrek v platném znění do výčtu kontrolorů kvality, kteří nesmí provádět kontrolu kvality, doplňují skuteční majitelé kontrolované auditorské společnosti. Vyloučení těchto osob je z důvodu zamezení střetu zájmů mezi kontrolorem a auditorskou společností.

K bodu 13 (§ 24d odst. 1 písm. h))

Legislativně technická změna v návaznosti na doplnění písmene g) do § 24d odst. 1.

K bodu 14 (§ 25 a 25a)

Navrhuje se legislativně-technická úprava § 25 a § 25a, a to v souvislosti s navrhovanou úpravou § 50 zákona o auditorech, který v návaznosti na změny AML zákona nově uzákoňuje použití některých částí zákona o přestupcích a řízení o nich. Smyslem navržené úpravy

je dosažení maximální jednoty v procesu řízení o přestupku podle AML zákona, kárném

řízení a řízení o přestupku podle hlavy XI. Z hlediska odpovědnosti za kárné provinění a druhů správních trestů a zásad pro jejich ukládání nedochází k věcné změně. Koncepce odpovědnosti za kárné provinění tedy vychází i nadále ze zavinění statutárního auditora jako fyzické osoby. V odstavci 4 je speciálně stanovena kombinace ukládání jednotlivých kárných opatření. Tím byla zpřehledněna oblast ukládání kárných opatření pro potenciální uživatele. V § 25a jsou provedeny jen legislativně technické úpravy, spočívají v doplnění příslušných odkazů.

K bodu 15 (§ 25aa)

Jedná se o legislativně technickou úpravu v návaznosti na úpravy v ustanovení § 25.

K bodu 16 (§ 26 nadpis)

Nadpis se mění vzhledem ke změnám § 25 až §25aa tak, aby vhodněji vystihnul obsah paragrafu.

K bodu 17 (§ 26 odst. 1)

Jedná se převážně o změny legislativně-technického charakteru vyplývající ze změn § 25 až 25aa, případně o návaznosti na úpravu § 50.

K bodu 18 (§ 26 odst. 2)

Jedná se převážně o změny legislativně-technického charakteru vyplývající ze změn § 25 až 25aa, případně o návaznosti na úpravu § 50.

K bodu 19 (§ 26 odst. 3 úvodní ustanovení)

Jedná se převážně o změny legislativně-technického charakteru vyplývající ze změn § 25 až 25aa, případně o návaznosti na úpravu § 50.

K bodu 20 (§ 26 odst. 3 písm. a))

Jedná se převážně o změny legislativně-technického charakteru vyplývající ze změn § 25 až 25aa, případně o návaznosti na úpravu § 50.

K bodu 21 (§ 26 odst. 3 písm. b) a c))

Jedná se převážně o změny legislativně-technického charakteru vyplývající ze změn § 25 až 25aa, případně o návaznosti na úpravu § 50.

K bodu 22 (§ 26 odst. 5)

Znění odstavce 5 obdobně jako je tomu v § 68 zákona č. 250/2016 Sb., stanoví taxativním výčtem účastníci řízení. Účastníkem řízení, na rozdíl od zákona č. 250/2016 Sb., může být pouze auditor v případě, je-li zahájeno řízení z moci úřední. V případě, je-li zahájeno řízení na návrh, zachovává se současný stav, a to že účastníkem řízení je mimo auditora i navrhovatel. Zákon o auditorech tedy na rozdíl od zákona č. 250/2016 Sb. připouští i řízení návrhové. Výčet účastníků řízení je taxativní, žádná jiná osoba jinak dotčená být účastníkem řízení nemůže.

Touto právní úpravou se zároveň eliminuje obava z možného prolomení mlčenlivosti stanovené zákonem o auditorech v případech, pokud by byla účastníkem řízení jiná osoba (např. poškozený), pro niž neplatí povinnost zachovávat mlčenlivost ve vztahu k auditorské činnosti.

K bodu 23 (§ 26 odst. 6 věta první)

Jedná se převážně o změny legislativně-technického charakteru vyplývající ze změn § 25 až 25aa, případně o návaznosti na úpravu § 50.

K bodu 24 (§ 26 dosavadní odstavec 7)

Jedná se převážně o změny legislativně-technického charakteru vyplývající ze změn § 25 až 25aa, případně o návaznosti na úpravu § 50.

K bodu 25 (§ 26 odst. 7)

Jedná se převážně o změny legislativně-technického charakteru vyplývající ze změn § 25 až 25aa, případně o návaznosti na úpravu § 50.

K bodu 26 (§ 27 nadpis)

Vzhledem k rozdělení opatření na kárná a jiná nelze vzhledem ke změně obsahu ustanovení považovat stávající nadpis za adekvátně reflektující právě tento obsah ustanovení.

K bodu 27 (§ 27 odst. 1)

Jedná se převážně o změny legislativně-technického charakteru vyplývající ze změn § 25 až 25aa, případně o návaznosti na úpravu § 50.

K bodu 28 (§ 27 odst. 2)

Jedná se převážně o změny legislativně-technického charakteru vyplývající ze změn § 25 až 25aa, případně o návaznosti na úpravu § 50.

K bodu 29 (§ 27 odst. 3)

Jedná se převážně o změny legislativně-technického charakteru vyplývající ze změn § 25 až 25aa, případně o návaznosti na úpravu § 50.

K bodu 30 (§ 27a nadpis)

Jedná se převážně o změny legislativně-technického charakteru vyplývající ze změn § 25 až 25aa, případně o návaznosti na úpravu § 50.

K bodu 31 (§ 27a odst. 1 až 3 a 6)

Jedná se převážně o změny legislativně-technického charakteru vyplývající ze změn § 25 až 25aa, případně o návaznosti na úpravu § 50.

K bodu 32 (§ 27a odst. 3)

Jedná se o legislativně-technickou změnu vyplývající ze změn § 25 až 25aa, případně o návaznosti na úpravu § 50.

K bodu 33 (§ 27a odst. 4)

Jedná se o legislativně-technickou změnu vyplývající ze změn § 25 až 25aa, případně o návaznosti na úpravu § 50.

K bodu 34 (§ 27a odst. 5)

Jedná se převážně o změny legislativně-technického charakteru vyplývající ze změn § 25 až 25aa, případně o návaznosti na úpravu § 50.

K bodu 35 (§ 27a odst. 7)

Jedná se o legislativně-technickou změnu vyplývající ze změn § 25 až 25aa, případně o návaznosti na úpravu § 50.

K bodu 36 (§ 29 odst. 2 písm. c))

Jedná se o legislativně-technickou změnu spočívající v upřesnění uloženého opatření a úpravě odkazu v návaznosti na úpravy v § 25.

K bodu 37 (§ 31 odst. 2 písm. k))

S ohledem na úpravu správního trestání za porušení AML zákona a odpovídající zakotvení hmotněprávních ustanovení i procesního režimu při posuzování protiprávních jednání podle AML zákona se v § 31 doplňuje ustanovení, kterým se stanovuje působnost Komory auditorů České republiky k projednávání přestupků auditorů na úseku opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, a to v řízení o přestupku vedeném zásadně podle zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.

K bodu 38 (§ 35 odst. 2)

Navrhuje se vypustit ustanovení, jejichž použití vyplývá ze znění ustanovení § 1 odst. 1 kontrolního řádu nebo § 1 správního řádu. Vypouští se proto z důvodu redundance bez dopadu na právní normu, resp. řádný výkon funkce dozorčí komise. Správní řád se použije ve všech případech, kdy zvláštní zákony nestanoví odlišný postup (§ 1 odst. 2 správního řádu). Dosah základních zásad je přitom dokonce širší, protože se použijí ve všech situacích, kdy zvláštní zákony neobsahují zásady vlastní (§ 177 odst. 1 správního řádu). Zákon o auditorech ve vztahu ke správním činnostem neobsahuje vlastní komplexní úpravu základních zásad, ani nepředpokládá, že by kárný řád, dozorčí řád, disciplinární řád nebo jiné vnitřní předpisy vytvářely odlišný postup, neboť platí, že vnitřní předpisy nemohou jako podzákonné předpisy, které mají závaznost toliko pro členy této stavovské organizace (stavovské předpisy), tyto základní zásady nahradit nebo vyloučit. Z § 1 odst. 1 kontrolního řádu již dnes vyplývá, že se na kontrolní činnost vykonávanou jednotlivými komorami vůči jejich členům vztahuje, neboť jde o výkon působnosti v oblasti veřejné správy spočívající ve výkonu kontroly a komory jsou právnickými osobami vykonávajícími působnost v oblasti veřejné správy (§ 1 odst. 1 správního řádu). Z uvedeného hlediska není výslovná úprava, podle které se příslušná komise řídí dozorčím nebo kontrolním řádem, relevantní a proto se vypouští. Zákon o auditorech ukládá v § 24 Komoře povinnost vydat dozorčí řád a stanovit v něm postupy pro organizační a personální zabezpečení systému zajištění kvality. Tato povinnost však v sobě neobsahuje oprávnění upravit postup Komory odchylně od kontrolního řádu.

K bodu 39 (§ 36 odst. 2)

V návaznosti na zákonem uloženou působnost Komory auditorů České republiky, v rámci níž bude protiprávní jednání auditorů v oblasti některých opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu předmětem přestupkového řízení, se explicitně určuje kárná komise Komory jako prvoinstanční orgán příslušný k vedení řízení o přestupku. Kárná komise je tak jediným orgánem, který provádí správní trestání v rámci Komory (disciplinární správní trestání i řízení o přestupcích), přičemž o odvolání v přestupkovém řízení bude rozhodovat Prezidium Rady pro veřejný dohled nad auditem.

K bodu 40 (§ 37 odst. 2)

V kompetenčním zstanovení Rady pro veřejný dohled nad auditem se narhuje rozšířit výčet kompetencí o vedení řízení o přestupcích podle AML zákona, a to jak v prvním stupni (přestupky týkající se mlčenlivosti), tak ve druhém stupni (přestupky povinných osob, o kterých vede řízení Komora).

K bodu 41 (§ 38 odst. 2 písm. e))

Přestupky auditorů podle AML zákona bude projednávat Komora auditorů České republiky. I pro tuto oblast je Rada pro veřejný dohled jejím nadřízeným správním orgánem.

K bodu 42 (§ 39a odst. 2)

Na škodlivost protiprávního jednání podle zákona upravujícího některá opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu je nezbytné nahlížet obdobně jako na protiprávní jednání podle tohoto zákona, z tohoto důvodu se správní trest uložený v přímé souvislosti s výkonem auditorské činnosti stává překážkou pro členství v Prezidiu.

K bodu 43 (§ 39b odst. 2)

Podle § 24a vydá Rada řád ke kontrolám kvality jako svůj vnitřní předpis a stanoví v něm postupy pro organizační a personální zabezpečení systému zajištění kvality. V podrobnostech dále srov. důvodovou zprávu k novele § 35. V případě disciplinárního řádu již další výslovná úprava k němu v zákoně o auditorech obsažena není. Podle § 38 odst. 2 však Rada schvaluje „další vnitřní předpisy“. Není tak vyloučena úprava postupu disciplinárního výboru vnitřním předpisem za situace, kdy povinnost upravit uvedenou oblast vnitřním předpisem Radě výslovně uložena není. Ustanovení se vypouští se z důvodu redundance bez dopadu na právní normu, resp. řádný výkon funkce disciplinárního výboru.

K bodu 44 (§ 39b odst. 3)

V případech, kdy je AML zákonem určena k projednávání přestupku v prvním stupni Rada pro veřejný dohled nad auditem, vykonává v prvním stupni tuto působnost její disciplinární výbor. Ustanovení se tak vztahuje jak na přestupky podle hlavy XI, tak na přestupky podle AML zákona týkající se mlčenlivosti.

K bodu 45 (§ 39c odst. 3)

Věta se vypouští z důvodu redundance bez dopadu na právní normu, resp. řádný výkon funkce kontrolního výboru.

K bodu 46 (§ 47 odst. 1)

V transpozici Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/56/EU ze dne 16. dubna 2014, kterou se mění směrnice 2006/43/ES o povinném auditu ročních a konsolidovaných účetních závěrek, byl v rámci tzv. “conformity check” Evropskou komisí identifikován nedostatek, který je České republice vytýkán. Transpoziční úprava v zákoně o auditorech v § 47 odst. 1 neodpovídá požadavku čl. 45(1)(a) a (b) výše uvedené směrnice, který upravuje podmínky pro registraci auditorů ze třetích zemí, kteří provádí povinný audit podniku se sídlem mimo EU, jehož převoditelné cenné papíry jsou přijaty k obchodování na regulovaném trhu dotčeného členského státu s výjimkami uvedenými v písm. a) a b). Navrhovaná zpřesňující úprava nezpůsobuje koncepční ani systémovou změnu, provádí se k zajištění shodného přístupu České republiky v harmonizované oblasti. Náprava chybné transpozice má zejména předejít hrozící sankci ze strany Evropské unie i případným žalobám soukromých subjektů způsobených chybnou transpozicí.

K bodu 47 (§47 odst. 4)

Navrženým doplněním v odstavci 4 se na auditory ze třetích zemí, kteří jsou zaregistrováni u Komory auditorů České republiky, vztahují všechna ustanovení zákona o auditorech upravující správní trestání.

K bodu 48 (§ 49e odst. 1)

Obdobně jako je tomu v kárném nebo jiném řízení, se najisto stanoví, že i v řízení o přestupku podle hlavy XI může být účastníkem řízení pouze obviněný (konkrétně podle vymezení skutkové podstaty přestupku auditor, Komora auditorů České republiky nebo subjekt veřejného zájmu).

K bodu 49 (§ 49e odst. 2)

Při stavení promlčecí doby se uplatní znění § 32 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb. S ohledem na speciální úpravu v zákoně o auditorech se rozšiřuje o další 2 důvody upravené v § 49e odst. 2. Staví se tak na jisto, že ustanovení není komplexním zvláštním ustanovením k § 32 odst. 1 zákona č. 250/2016 a naopak úprava v zákoně o auditorech rozšiřuje okruh případů, které se nezapočítávají do promlčecí doby.

K bodu 50 (§ 49e odst. 3)

Dochází ke sjednocení terminologie. Protože příjmem státního rozpočtu může být pouze skutečně přijatá částka, je potřeba i toto ustanovení chápat tak, že pouhé uložení pokuty není skutečným příjmem, nýbrž pohledávkou.

K bodu 51 (Hlava XII)

K § 49h S ohledem na odlišnost přestupků podle AML zákona a přestupků podle hlavy XI se navrhuje zvláštní právní úpravu pro přestupky podle AML zákona vyčlenit do zvláštní hlavy. Současně se z důvodu zvýšení právní jistoty výslovně stanoví, že se zvláštní právní úprava obsažená v hlavě XI nepoužije na přestupky podle AML zákona. Zejména se tak vylučují společná ustanovení k přestupkům (§ 49e), ustanovení o zveřejnění rozhodnutí o přestupku (§ 49f) a ustanovení o zahlazení postihu za přestupek (§ 49g). K § 49i Tímto doplněním reaguje právní úprava v zákoně o auditorech na skutečnost, že Komora je nově prvostupňovým správním orgánem, který provádí řízení o přestupcích, jejichž skutkové podstaty jsou upraveny v AML zákoně. Do řízení o přestupku na úseku některých opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu standardně vedeného podle zákona o odpovědnosti za přestupek se vzhledem ke specifikům auditorské profese včleňují relevantní ustanovení zákona o auditorech vztahující se k podrobnostem řízení, lhůtám pro zahlazení přestupku a jeho zveřejnění. Tato ustanovení mají přednost před právní úpravou č. 250/2016 Sb. Pokuty v řízení vedeném Komorou auditorů České republiky jsou jejím příjmem.

K § 49j Obdobně jako v § 49e odst. 3 se výslovně stanoví, že příjem z pokut je příjmem státního rozpočtu v případech, kdy o přestupcích podle AML zákona v prvním stupni rozhoduje Rada pro veřejný dohled nad auditem – jde o přestupky týkající se mlčenlivosti.

K bodu 52 (§ 50)

K odstavci 1 Stanoví se jako jednotný základní právní předpis pro výkon správního disciplinárního trestání Komorou zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, který se použije subsidiárně tam, kde ZoA o podrobnostech mlčí nebo nemá vlastní úpravu. Explicitní vyjádření tohoto subsidiárního užití je nutné zejména kvůli základní doktrinální odlišnosti správního trestání a správního disciplinárního trestání a přispívá k předvídatelnosti postupu Komory jako správního orgánu v řízení o kárném provinění. Subsidiárním použitím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (se stanovenými odchylkami) se tak sjednocuje postup v oblasti správního disciplinárního trestání při řízeních vedených se statutárními auditory provádějícími auditorskou činnost vlastním jménem a na vlastní účet nebo pro jiného auditora v rámci základního pracovněprávního vztahu nebo jako společníci auditorské společnosti, s auditorskými společnostmi, se zaměstnanci Komory, auditorské společnosti nebo statutárního auditora vykonávajícího auditorskou činnost vlastním jménem a na vlastní účet, jakož i s osobami činnými pro Komoru, auditorskou společnost nebo statutárního auditora vykonávajícího auditorskou činnost vlastním jménem a na vlastní účet jinak než v základním pracovněprávním vztahu. Rozdílný procesní postup by mohl být matoucí i pro samotné účastníky řízení (tím může být kterýkoliv z uvedených subjektů) a mohl by ztěžovat uplatňování jejich práv. K odstavci 2 Kárné nebo jiné řízení je řízením disciplinárním v rámci profesní samosprávy a nepostihuje společensky škodlivé protiprávní činy jako v případě přestupků, což je hlavním důvodem pro upuštění od požadavku na zvláštní kvalifikaci pro členy kárné komise Tyto osoby musí být navíc členy Komory a jsou voleny na sněmu. Nejeví se proto vhodné, klást na tyto osoby tyto požadavky uvedené v § 111 zákona č. 250/2016 Sb. Vzhledem k tomu, že kárná komise bude také vykonávat v prvním stupni působnost Komory v řízeních o přestupku podle AML zákona, ani při výkonu této působnosti se § 111 zákona č. 250/2016 Sb. nepoužije. V případě Rady jde o výkon veřejného dohledu nad auditorskou činností v souladu se Směrnicí EU 2006/43/ES a nařízením EU č. 537/2014. Proto i skutkové podstaty přestupků se vztahují k tomuto specifickému druhu činnosti. Podmínky členství v Prezidiu jsou stanoveny v § 39a zákona, přičemž by tak zákon č. 250/2016 Sb. prakticky stanovil další podmínky členství v Prezidiu Rady, k čemuž není relevantní důvod. Rada navíc plní funkci odvolacího orgánu při projednávání odvolání proti rozhodnutím vydaným Komorou v kárném řízení, přičemž se navrhuje na členy kárné komise takové požadavky nestanovovat. Pokud jde o členy disciplinárního výboru, navrhuje se postupovat obdobně jako je tomu v případě rozkladové komise a požadavek na oprávněnou úřední osobu uvedený v § 111 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., uplatňovat pouze na předsedu disciplinárního výboru. Tato úprava se navrhuje v zájmu odborného výkonu činnosti při projednávání přestupků (disciplinární výbor vykonává v prvním stupni působnost Rady v řízení o správních trestech podle hlavy XI). Na členy disciplinárního výboru neklade zákon o auditorech žádné požadavky a je plně na Prezidentovi Rady, jaké členy jmenuje a zda při tom přihlédne k požadavku stanovenému v § 111 zákona č. 250/2016 Sb.

Vzhledem k unifikaci výkonu dozoru v oblasti AML dozoru se zároveň vzhledem k hospodárnosti a kompatibilitě kontrolních procesů tyto unifikují na jeden kontrolní proces řídící se kontrolním řádem. Nejedná se o zásadní změnu, nýbrž o upřesňující legislativní úpravu, jelikož i doposud byl kontrolní řád v praxi využíván subsidiárně. K odstavci 3 Stanoví se najisto, že činnosti vykonávané auditorem podle zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu nejsou považovány za auditorskou činnost ve smyslu legální definice v § 2 písm. c).

K čl. XXI

K bodu 1 Nově transponovaná povinnost týkající se poskytování auditorských služeb právnickými osobami se nepoužije po dobu 90 dní ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. K bodu 2 Stanoví se zachování aplikace dosavadní procesněprávní úpravy na řízení neukončená před nabytím účinnosti tohoto zákona. K bodu 3 Stanoví se zachování aplikace dosavadní procesněprávní úpravy na řízení neukončená před nabytím účinnosti tohoto zákona.

K části dvanácté

K čl. XXII

Doplňuje se průlom do mlčenlivosti správce daně tak, aby bylo možno plnit obecnou oznamovací povinnost uvedenou v zákoně o evidenci skutečných majitelů v případě, kdy se správce daně při výkonu své působnosti dozví údaje, na jejichž základě má důvodně za to, že údaje uvedené v evidenci skutečných majitelů neodpovídají realitě.

K části třinácté

K čl. XXIII

K bodu 1 (§ 16 odst. 1 písm. d))

Dochází k legislativně-technické změně související se změnou terminologie na základě přesunu úpravy skutečných majitelů právnických osob do samostatného zákona. S ohledem na jednotnost právního řádu se navrhuje sjednotit pojem skutečného majitele a využít vymezení podle nového zákona o evidenci skutečných majitelů.

K bodu 2 (§ 16 dosavadní odstavec 2)

Dochází k vypuštění definice skutečného majitele na základě přesunu úpravy skutečných majitelů právnických osob do samostatného zákona.

K části čtrnácté

K čl. XXIV

K bodu 1 (§ 1 odst. 4 písm. a))

Zákon o mezinárodní spolupráci při správě daní zakotvuje taxativní výčet daní, na které se použije. Tato technika se z dlouhodobého hlediska ukázala jako nevhodná, zejména proto, že se směrnice DAC vztahuje zásadně na všechny druhy daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění vybírané členským státem nebo jeho nižšími územními nebo správními celky, včetně místních orgánů, nebo na jejich účet s výjimkou poplatků správního charakteru a daní, při jejichž správě se použijí nařízení Evropské unie, a proto se opouští ve prospěch obecnější definice, která pokryje veškeré, i do budoucna případně nově implementované daně (aktuálně zejména připravovaná daň z vybraných digitálních služeb nebo nedávno přijaté spotřební daně ze zahřívaného tabáku a ze surového tabáku). Vymezení daní bylo zásadně převzato z § 2 odst. 3 písm. a) daňového řádu, což je v souladu se směrnicí DAC, kterou zákon o mezinárodní spolupráci při správě daní transponuje. Nové širší pojetí na druhé straně vyžaduje i respektování limitů uvedené směrnice, které až dosud zajišťoval taxativní výčet daní v odst. 4. Proto se do § 1 odst. 5 doplňuje nové písmeno c), srov. další novelizační body. V případě poplatků a jiných peněžitých plnění obdobných daním a poplatkům (zejména odvody), zachovává se stávající způsob vymezení působnosti zákona, protože mnohá z těchto plnění mají charakter, který nepokrývá směrnice DAC. Proto tato plnění nejsou generálně zahrnuta, obdobným způsobem jako tak činí daňový řád v § 2 odst. 3 písm. a). Zákon o mezinárodní spolupráci při správě daní tak dopadá z kategorie poplatků pouze na místní poplatky. Soudní a správní poplatky směrnicí DAC pokryty nejsou. Poplatky z kategorie poplatků sui generis mají různý charakter, stejně jako jiná obdobná peněžitá plnění. Jejich koncepční uchopení by překračovalo rámec nyní navržené právní úpravy.

K bodu 2 (§ 1 odst. 4 písm. b) až f))

Legislativně technická změna v návaznosti na změnu způsobu vymezení působnosti zákona o mezinárodní spolupráci při správě daní.

K bodu 3 (§ 1 odst. 4 písm. c))

Legislativně technická změna v návaznosti na změnu způsobu vymezení působnosti zákona o mezinárodní spolupráci při správě daní.

K bodu 4 (§ 1 odst. 5 písm. c))

Nové širší pojetí vymezení daní v § 1 odst. 4 písm. a) zákona o mezinárodní spolupráci při správě daní vyžaduje zároveň úpravu výluk z působnosti zákona. Pokud jde o daně vybírané členskými státy Evropské unie, vyplývá z čl. 2 odst. 2 směrnice DAC, že jsou vyjmuta peněžitá plnění daňového charakteru, na která se vztahují přímo použitelné předpisy Evropské unie upravující mezinárodní spolupráci při správě daní. Jde o daň z přidané hodnoty, spotřební daně a clo, u kterých jsou pravidla správní spolupráce mezi členskými státy zakotvena ve zvláštních předpisech Evropské unie. Z tohoto důvodu se do § 1 odst. 5 doplňuje nové písmeno c), které z působnosti zákona vylučuje mezinárodní spolupráci, pokud jde o: • daň z přidané hodnoty (nařízení Rady č. 904/2010, o správní spolupráci a boji proti podvodům v oblasti daně z přidané hodnoty), a • spotřební daně (nařízení Rady č. 389/2012, o správní spolupráci v oblasti spotřebních daní a o zrušení nařízení (ES) č. 2073/2004).

Clo je z působnosti zákona o mezinárodní spolupráci při správě daní vyloučeno již tím, že není uvedeno v § 1 odst. 4. V rozsahu, v jakém přímo použitelný předpis Evropské unie nebude mezinárodní spolupráci v oblasti daní upravovat, použije se zákon č. 164/2013 Sb. Mezinárodní spolupráce podle mezinárodní smlouvy s nečlenským státem Evropské unie vztahující se k daním, na které se v rámci Evropské unie použijí přímo použitelné předpisy o mezinárodní spolupráci, nespadá do působnosti těchto předpisů, a proto se na tuto spolupráci zákon o mezinárodní spolupráci při správě daní vztahovat bude. Podle zákona o mezinárodní spolupráci při správě daní se bude rovněž postupovat při mezinárodní spolupráci mezi členskými státy Evropské unie ve vztahu k územím těchto členských států, která nejsou pro účely určité daně považována za území státu Evropské unie, pokud se na ně vztahuje mezinárodní spolupráce upravená mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu České republiky.

K bodu 5 (§ 13d odst. 2)

S ohledem na přenesení definice z AML zákona do nového zákona o evidenci skutečných majitelů se upravuje příslušný odkaz. Tím je současně umožněno zjednodušení vymezení, jelikož pojem skutečného majitele již zahrnuje osoby angažované v rámci svěřenského fondu, které stávající § 13d dost. 2 výslovně uvádí.

K bodu 6 (§ 13n odst. 3)

Novela § 13n je reakcí na doporučení dané hodnotiteli Globálního fóra pro transparentnost a výměnu informací pro daňové účely OECD (Global Forum on Transparency and Exchange of Information for Tax Purposes, dále jen „Globální fórum“) České republice v rámci hodnocení národního legislativního rámce implementujícího standard pro automatickou výměnu informací (Assessment of the domestic legislative framework implementing the AEOI Standard – Czech Republic ze dne 26. října 2017), aby Česká republika zavedla opatření a sankce postihující majitele účtu a ovládající osobu majitele účtu, která poskytne v rámci tzv. postupů náležité péče (due diligence) úmyslně nesprávné čestné prohlášení. Revize toho, jak Česká republika zohlednila doporučení Globálního fóra proběhne ke 30. červnu 2020. Ačkoli na základě doporučení Globálního fóra České republice nehrozí např. pokuta jako u řízení o nesplnění povinnosti při porušení práva Evropské unie (tzv. infrigement), již dříve Evropská komise hodnocení a doporučení Globálního fóra použila pro formulaci dopisu, ve kterém upozorňovala Českou republiku na možné nesprávné provedení novely směrnice DAC, tedy zahájila fázi předcházející řízení o nesplnění povinnosti při porušení práva Evropské unie, a žádala vysvětlení. Údaje v čestném prohlášení jsou v rámci postupů náležité péče mimo jiné srovnávány s údaji získanými finanční institucí (ve smyslu zákona o mezinárodní spolupráci při správě daní) na základě prověřování klienta pro účely práva proti praní špinavých peněz.

K části patnácté

K čl. XXV

Jedná se o legislativně-technickou změnu související s přesunem úpravy skutečných majitelů právnických osob do samostatného zákona.

K části šestnácté

K čl. XXVI

K bodu 1 (§ 1 odst. 2)

V návaznosti na navrhovanou úpravu zákona o evidenci skutečných majitelů se rozšiřuje věcná působnost zákona o zvláštních řízeních soudních i na soudní řízení upravená novým zákonem. Jedná se především o řízení o zápisu skutečného majitele a řízení o nesrovnalostech. Subsidiární použití zákona o zvláštních řízeních soudních je v novém zákoně o evidenci skutečných majitelů předmětem § 55 návrhu.

K bodu 2 (§ 3 odst. 2 písm. h))

Změna v ustanovení § 3 reflektuje skutečnost, že se v oblasti právní úpravy boje proti praní špinavých peněz a financování terorismu zavádí institut nyní upravený pro oblast správy daně, a to v § 255 daňového řádu, který slouží k ochraně písemností podléhajících profesní mlčenlivosti. V oblasti praní špinavých peněz ale dopadá na příslušníky i dalších profesních komor a je tak nutné řízení o nahrazení souhlasu zástupce profesních komor rozšířit i na tyto případy.

K bodu 3 (§ 341)

Změna v nadpisu ustanovení § 341 reflektuje skutečnost, že se v oblasti právní úpravy boje proti praní špinavých peněz a financování terorismu zavádí institut nyní upravený pro oblast správy daně, a to v § 255 daňového řádu, který slouží k ochraně písemností podléhajících profesní mlčenlivosti. V oblasti praní špinavých peněz ale dopadá na příslušníky i dalších profesních komor a je tak nutné řízení o nahrazení souhlasu zástupce profesních komor rozšířit i na tyto případy.

K bodu 4 (§ 341)

Změna v ustanovení § 341 reflektuje skutečnost, že se v oblasti právní úpravy boje proti praní špinavých peněz a financování terorismu zavádí institut nyní upravený pro oblast správy daně, a to v § 255 daňového řádu, který slouží k ochraně písemností podléhajících profesní mlčenlivosti. V oblasti praní špinavých peněz ale dopadá na příslušníky i dalších profesních komor a je tak nutné řízení o nahrazení souhlasu zástupce profesních komor rozšířit i na tyto případy.

K části sedmnácté

K čl. XXVII

K bodu 1 (§ 7 odst. 2 úvodní část ustanovení)

Napravuje se legislativně-technická nepřesnost. Staví se na jisto, že obecné pravidlo § 7 týkající se uveřejňování některých informací prostřednictvím tzv. registru ekonomických subjektů (ARES) dopadá vedle svěřenských fondů také na zahraniční svěřenské fondy [vymezené v § 65a odst. 1 písm. b) rejstříkového zákona].

K bodu 2 (§ 7 odst. 2 písm. a) až d))

Napravuje se legislativně-technická nepřesnost. Staví se na jisto, že obecné pravidlo § 7 týkající se uveřejňování některých informací prostřednictvím tzv. registru ekonomických subjektů (ARES) dopadá vedle svěřenských fondů také na zahraniční svěřenské fondy [vymezené v § 65a odst. 1 písm. b) rejstříkového zákona].

K bodu 3 (§ 34 písm. b))

Napravuje se legislativně-technická chyba, kdy zákon předpokládá určité pravidlo občanského zákoníku, které však v kodexu není. Rušený text je tak neaplikovatelný a zbytečný.

K bodu 4 (§ 34)

Návrh je motivován snahou přiblížit rejstříkový režim fundací relativně diskrétnímu režimu svěřenských fondů, které se funkcí fundacím do značné míry přibližují. IV. AML směrnice podobnost fundací a svěřenských fondů vnímá (Čl. 3 odst. 6 písm. c) IV. AML směrnice), pročež lze uvažovat i o vhodnosti podobné míry ochrany osobních údajů (Recitál č. 29 V. AML směrnice.). Změnou se chce umožnit neuveřejnění údajů pouze u některých nadací a nadačních fondů, konkrétně těch tzv. rodinných (těch, které podle svého zakladatelského jednání slouží k podpoře zakladatele nebo osob blízkých zakladateli, nebo jejichž činnost směřuje k podpoře zakladatele nebo osob blízkých zakladateli). U těchto fundací lze předpokládat větší zájem na ochraně soukromí a interních záležitostech fundace, které nejsou pro veřejnost relevantní. Samozřejmě však platí, že vždy zůstanou veřejné údaje pro veřejnost důležité, umožňujíc kontrastnost fundace a členů jejích orgánů. Stávající úplná veřejnost údajů o fundacích snižuje jejich oblibu a potenciální zakladatelé raději volí alternativní způsoby pro dosahování zvolených cílů. V uvedeném kontextu lze uvést, že se zavedením institutu svěřenského fondu se část aktivit tradičně provozovaných prostřednictvím fundací přesunula pod režim svěřenských fondů (celkový počet fundací je přibližně 2500, přičemž svěřenských fondů, které mohou vznikat až od 1. ledna 2014 je již více než 1500). Jedním z důvodů může být právě jednak uvolněnější právní úprava svěřenského fondu, jednak široký režim neveřejnosti evidence svěřenských fondů. Návrhem se chce tento nedůvodný rozdíl mírnit.

K bodu 5 (§ 65 písm. j))

Navrhuje se doplnit do výčtu dalších povinně zapisovaných skutečností vybraná rozhodnutí soudu o předběžných opatřeních. Předmětem zápisu by pak měla být ta předběžná opatření, která se týkají nakládaní s podíly ve společnosti nebo s jejím majetkem a mohou tak mít zásadní význam i pro třetí osoby. Na zápisu a zveřejnění povinně zapisovaných údajů obecně existuje zájem třetích osob, případně též zájem veřejný. Smysl deklaratorního zápisu předběžných opatření je preventivní, chce se předcházet neplatným jednáním. Již dnes se podle rejstříkového zákona se zapisují i údaje, které svou povahou a důležitostí mohou odpovídat předběžnému opatření. Jedním ze zapisovaných údajů je také rozhodnutí soudu o nařízení výkonu rozhodnutí postižením podílu některého společníka ve společnosti nebo exekuční příkaz na postižení podílu některého společníka ve společnosti [§ 65 písm. h) rejstříkového zákona]. Zápis v tomto případě zjevně souvisí s účinkem exekučního příkazu; cílem je zajistit, aby byl zákaz nakládání s předmětem exekuce veřejně seznatelný. Obdobný účinek, jaký má exekuční příkaz, může stanovovat předběžné opatření. Podle § 76 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (déle jen „OSŘ“), může soud předběžným opatřením uložit, aby nenakládal s určitými věcmi nebo právy. Navazující § 76f odst. 1 OSŘ pak stanoví, že právní jednání porušující předběžné opatření jsou neplatná. Oba předmětné procesní instrumenty mají preventivní povahu.

Předběžné opatření může stejně jako exekuční příkaz bránit s nakládáním určité věci prostřednictvím neplatnosti. Aby byl popsaný preventivní aspekt exekučního příkazu posílen, údaj o exekuci se uveřejňuje ve veřejném rejstříku. Lze se přitom domnívat, že stejný efekt je žádoucí i v případě některých předběžných opatření. Tuto úvahu lze také podpořit analogií zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), podle jehož § 23 odst. 1 písm. i) se k nemovitosti zapisuje poznámka o usnesení o nařízení předběžného opatření [obdobně též zápis poznámky k osobě podle § 25 odst. 1 písm. b) uvedeného zákona].

K bodu 6 (§ 65a odst. 2)

Navrhuje se zpřesnit pojem zahraničního svěřenského fondu a přiblížit jeho obsah. Stávající úprava používá pouze velmi obecné kritérium působení na území České republiky. Zpřesnění je zároveň navrhováno v návaznosti na terminologii nového zákona o evidenci skutečných majitelů, který však pojem zahraničního svěřenského fondu vymezuje šířeji (bez vazby na působení na území České republiky). Zákon o evidenci skutečných majitelů však zároveň stanovuje, kdy musí být skutečný majitel právního uspořádání zapsán v české evidenci skutečných majitelů, přičemž stanovená kritéria se částečně překrývají s návrhem změny v rejstříkovém zákoně. Zákonem o evidenci skutečných majitelů, který v dané věci transponuje požadavky IV. AML směrnice (Čl. 31 odst. 1), vzniká určitá dvoukolejnost, kdy se jednak vyžaduje evidování svěřenských fondů samých (českých i zahraničních) v evidenci svěřenských fondů, jednak jejich skutečných majitelů v evidenci skutečných majitelů. Důsledkem požadavku evropské legislativy a současné existence české evidence svěřenských fondů přitom je, že některé (české i zahraniční) svěřenské fondy zapsané v evidenci svěřenských fondů nemají v České republice zapisovat své skutečné majitele. Navrhovanou změnou tak dojde alespoň ke sjednocení explicitně uvedených kritérií registrace, byť každý ze zákonů je bude používat mírně odlišně. Pro zápis skutečného majitele svěřenského fondu (podle zákona o evidenci skutečných majitelů) je rozhodující sídlo, bydliště nebo pobočka (jde-li o právnickou osobu) svěřenského správce (Čl. 31 odst. 1 IV. AML směrnice). Vedle skutečných majitelů svěřenských fondů (a obdobných právních uspořádání) s „českými“ správci (tj. se sídlem či bydlištěm v České republice) se dále evidují skuteční majitelé svěřenských fondů (právních upořádání) se „správci mimo EU“ (tj. se sídlem, bydlištěm či pobočkou mimo Evropskou unii). Pro druhou skupinu právních upořádání se pak specifikují další kritéria, která se odvíjí od vztahu, respektive působení právního uspořádání na území České republiky. Tato kritéria jsou zároveň navržena jako určující pro registraci zahraničního svěřenského fondu samého do evidence svěřenských fondů. Byť tedy ne každý zahraniční svěřenský fond zapsaný v evidenci svěřenských fondů (působící na území České republiky) bude muset mít v České republice zapsaného skutečného majitele, každý zahraniční svěřenský fond, jehož skutečný majitel je zapsán v české evidenci skutečných majitelů, by měl být zároveň zapsán v evidenci svěřenských fondů. Pro zápis zahraničního svěřenského fondu do evidence svěřenských fondů je primární to, zda má nějaký významný vztah k území České republiky. Režim evidování zahraničních svěřenských fondů v české evidenci je přitom třeba považovat za vhodně zvolený a posilující transparentnost. Navrhovaná kritéria vychází jednak z požadavků IV. AML směrnice, jednak ze zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále „ZMPS“), respektive z Haagské úmluvy o právu rozhodném pro trust a o jeho uznání z 1. 7. 1985 (čl. 6 až 10). Body 3 a 5 vycházejí z čl. 31 odst. 3a IV. AML směrnice. Ostatní body specifikující vztah k území České republiky mají za vzor § 73 ZMPS. Rozšíření výčtu o tyto body je odůvodněno snahou o komplexní a smysluplný režim, který maximálně naplní požadavek transparentnosti právních upořádání.

K bodu 7 (§ 65a odst. 3 věta první)

Staví se na jisto, že obecné výkladové pravidlo § 65a odst. 3 týkající se pojmu zapsaná osoba se použije jako na svěřenský fond, tak na zahraniční svěřenský fond.

K bodu 8 (§ 65d písm. e) a g) až i))

S ohledem na nový zákon o evidenci skutečných majitelů a plánované technické navázání evidence skutečných majitelů a evidence svěřenských fondů a zavedení tzv. automatického průpisu se chce sjednotit údaje požadované k zápisu o skutečném majiteli a údaje požadované k zápisu o osobách angažovaných v rámci svěřenského fondu (a zapisovaných v rámci zápisu svěřenského fondu). Úpravou povinně evidovaného údaje v evidenci svěřenských fondů se tedy umožní provedení úplného automatického průpisu (ve smyslu návrhu zákona o evidenci skutečných majitel) údajů z evidence svěřenských fondů do evidence skutečných majitelů. Evidující osoba (tj. svěřenský správce) tak bude ušetřena další administrativy spojené s případným samostatným zajištěním plnění evidenční povinnosti vůči evidenci skutečných majitelů. Platí přitom, že skutečným majitelem svěřenského fondu je vždy také fyzická osoba, která je svěřenským správcem, zakladatelem, obmyšleným nebo osobou oprávněnou k dohledu nad správou svěřenského fondu [čl. 3 odst. 6 písm. b) IV. AML směrnice]. Zároveň lze předpokládat, že velká část svěřenských fondů evidovaných v evidenci svěřenských fondů bude naplňovat předpoklady automatického průpisu údajů do evidence skutečných majitelů. Požadavek evidování údaje o státním občanství skutečného majitele svěřenského fondu plyne z čl. 31 odst. 4 IV. AML směrnice. Z praktického hlediska nebude navrhovaná změna představovat potřebu aktivního doplňování (podávání návrhu na zápis) nového údaje do evidence ze strany již zapsaných osob (respektive svěřenských správců), jelikož údaj o státním občanství může v případě českých občanů a řady cizinců rejstříkový soud převzít ze základního registru [na základě § 175a písm.

f) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů]. Ve vztahu k již zapsaným svěřenským fondům je zápis tohoto nového údaje upraven speciálně v přechodném ustanovení.

K bodu 9 (§ 65e odst. 1 věta druhá)

Režim veřejných údajů o svěřenském správci se upravuje tak, aby odpovídal požadavkům na veřejnosti některých údajů o skutečném majiteli svěřenského fondu podle IV. AML směrnice. Evropská legislativa sice nevyžaduje přístupnost údajů o svěřenském správci široké veřejnosti, ale český zákonodárce k této úpravě spolu se zavedením evidence svěřenských fondů v určité míře přistoupil. Veřejnost vybraných údajů o svěřenském správci zajišťuje, že jej lze kontaktovat. Pokud pak již česká úprava počítá s veřejností některých údajů o svěřenském správci, je důvodné veřejné údaje nastavit tak, aby se kryly s údaji, které mají být veřejné v případě skutečného majitele. Platí přitom, že svěřenský správce je skutečným majitelem svěřenského fondu vždy z definice [čl. 3 odst. 6 písm. b) IV. AML směrnice]. Bylo by nesystematické, byly-li by v evidence svěřenských fondů neveřejné údaje o státu bydliště, státním občanství, roce a měsíci narození, které může veřejnost potenciálně získat z evidence skutečných majitelů (byť za předpokladu prokázání tzv. oprávněného zájmu). Nadto rozšíření nově uveřejňovaných údajů je minimální. Svěřenskému správci se dále umožňuje uveřejnit více údajů, než vyžaduje zákon.

K bodu 10 (§ 65g písm. a))

Staví se na jisto, že o zahraničním svěřenském fondu se zapisuje také jeho identifikační číslo. I na zahraniční svěřenský fond se ustanovení o zapsané osobě použijí obdobně, pročež i zahraničnímu svěřenskému fondu se přiděluje identifikační číslo podle § 25 odst. 1 písm. f) rejstříkového zákona.

K bodu 11 (§ 68 odst. 2)

Změna navazuje na návrh úpravy § 34 v bodě 3 (viz výše).

K bodu 12 (§ 68 odst. 3)

Jedná se o legislativně-technickou změnu související s doplněním nového odstavce 2 do § 68 rejstříkového zákona.

K bodu 13 (§ 82 odst. 1)

Předně se navrhuje vyjasnit předpoklady a postup při provedení výmazu právnické osoby ve zjednodušeném režimu podle stávajícího ustanovení § 82 rejstříkového zákona. Důvodem je diametrálně odlišný přístup, který k aplikaci tohoto ustanovení zastávají i různé senáty téhož odvolacího soudu. Podle jedné judikatorní linie se má k návrhu na výmaz podle tohoto ustanovení přistupovat jako k návrhu na provedení přímého zápisu do veřejného rejstříku, tj. zápisu bez předcházejícího řízení. Jedinou listinou, kterou má rejstříkový soud zkoumat, je podle tohoto přístupu prohlášení likvidátora (Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 14 Cmo 262/2014, publikované v Soudních rozhledech, č. 3, roč. 2016, s. 87). Podle druhé judikatorní linie je v důsledku podaného návrhu zahájeno řízení a o návrhu musí rejstříkový soud rozhodnout usnesením. Prohlášení likvidátora je podle tohoto přístupu součástí samotného návrhu, k němuž je třeba přiložit i další listiny, mimo jiné souhlas správce daně s výmazem právnické osoby z veřejného rejstříku podle § 238 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb. (daňový řád); viz Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 7 Cmo 251/2014, publikované v Obchodněprávní revue, č. 11 – 12, roč. 2015, s. 322. Nejvyšší soud se případnou publikací některého z uvedených rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek zabýval v roce 2016 na zasedání svého občanskoprávního a obchodního kolegia. K publikaci přitom nebylo doporučeno žádné z nich. Rozhodnutí, podle nějž se na základě návrhu likvidátora na výmaz řízení zahajuje, bylo kritizováno z důvodu, že je podle něj k výmazu právnické osoby též vyžadováno souhlasu správce daně, čímž může být proces výmazu zablokován. Způsob, jakým je nakládáno s návrhem likvidátora ve druhém rozhodnutí, ovšem rovněž nebyl označen za správný. Návrhem likvidátora se řízení zahajuje a nemělo-li by být návrhu vyhověno, je nutné o tom vydat usnesení (Srov. Brotan, V., Vojtek, P. Z listopadového zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, Soudce, č. 11, roč. 2016, s. 52). V souvislosti s vyjasněním postupu podle ustanovení § 82 je třeba v první řadě postavit najisto účel zmiňovaného pravidla. Ten byl podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu rejstříkovaného zákona následující: „Reaguje se na zrušení § 144 insolvenčního zákona. Likvidátor, který v průběhu likvidace zjistí, že obchodní korporace je v úpadku, nebude nově muset vždy podávat insolvenční návrh. Za předpokladů uvedených v zákoně bude moci podat likvidátor přímo návrh na výmaz obchodní korporace z veřejného rejstříku, jestliže je z průběhu likvidace zřejmé, že majetek by nestačil ani k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Za právnickou osobu zrušenou soudem se považuje i taková situace, kdy ke zrušení dochází ze zákona, je-li to přímým důsledkem rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci.“. Primárním účelem bylo tedy vyloučit povinnost likvidátora podávat insolvenční návrh za situace, kdy by z majetkové podstaty dlužníka nebylo možné ani zčásti uspokojit její věřitele a náklady insolvenčního řízení by musel hradit stát. Zároveň lze však za účel daného ustanovení považovat i usnadnění a zefektivnění samotného výmazu těchto zcela nemajetných právnických osob (Shodně komentář k § 82 in Hampel, P., Walder, I., Zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2014). S tím se neslučuje požadavek na nezbytnost přikládat k návrhu krom prohlášení také další listiny prokazující průběh a ukončení likvidace a také souhlas správce daně podle § 238 daňového řádu. Zejména ve vztahu k souhlasu správce daně, za předpokladu, že by byl odepřen, by takový přístup de facto znamenal znemožnění výmazu takové právnické osoby. Předkládání ostatních listin prokazujících průběh likvidace by se pak ve vztahu k povinnosti likvidátora dokládat současně prohlášení o nedostatečnosti majetku právnické osoby jevilo jako duplicitní. V souladu s předestřeným účelem daného ustanovení se navrhuje stanovit, že návrhem likvidátora na výmaz podle § 82 rejstříkového zákona se zahajuje řízení, v jehož rámci by se měly zkoumat podmínky podle § 86, § 90 odst. 2 a § 82 odst. 2 rejstříkového zákona. K návrhu přitom postačí doložit pouze prohlášení likvidátora o tom, že bezúspěšně prověřil možnost uplatnit neplatnost nebo neúčinnost právních jednání právnické osoby a že majetek této osoby nepostačuje ani k úhradě nákladů insolvenčního řízení. O návrhu by však mělo být rozhodováno pouze tehdy, nebudou-li dány předpoklady pro zápis výmazu. V opačném případě soud provede výmaz právnické osoby, aniž by o tom vydával rozhodnutí. Zápisem výmazu zahájené řízení končí a vyrozumění o provedeném zápisu zašle rejstříkový soud likvidátorovi právnické osoby, která zanikla. Dále se navrhuje rozšířit využitelnost uvedeného postupu nejen na případy, kdy byla právnická osoba zrušena rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, ale obecně na všechny případy, kdy likvidátora jmenoval soud nebo jiný orgán veřejné moci. Na nekoncepčnost stávající úpravy poukázalo Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 7 Cmo 148/2016, publikované v Právních rozhledech, č. 22, roč. 2016: „Určitá nekoncepčnost (a i nelogičnost) současné zákonné úpravy je více patrná v následující situaci. Soud rozhodne o zrušení obchodní společnosti v souladu se zákonem, přičemž zákonným důvodem zrušení společnosti je např. dle § 93 písm. a) ZOK skutečnost, že společnost pozbyla všechna živnostenská oprávnění (nebyla-li současně založena i za účelem správy vlastního majetku či jiným nepodnikatelským účelem) – „společnost zrušená soudem“. Zároveň soud rozhodne o jmenování likvidátora, jímž ovšem nemusí jmenovat osobu zapsanou v seznamu insolvenčních správců – coby osobu s největšími kvalifikačními předpoklady pro výkon funkce likvidátora a do jisté míry i osobu mající zaručovat zákonný a včasný průběh likvidace (dle § 191 odst. 4 ObčZ). Likvidátor jmenovaný soudem ze seznamu insolvenčních správců je až tou poslední možností, kdy soud přistoupí ke jmenování takové osoby – viz systematiku § 191 ObčZ a jeho odst. 4: „nelze-li likvidátora jmenovat ani podle odstavce 3, jmenuje ho z osob zapsaných do seznamu insolvenčních správců“. Likvidátorem tak může soud jmenovat jednak člena statutárního orgánu společnosti, a to i bez jeho souhlasu (viz § 191 odst. 3 ObčZ), a dále není ani vyloučeno, aby soud jmenoval likvidátorem i třetí osobu (u které zpravidla nebudou dány takové odborné předpoklady pro výkon funkce likvidátora jako u osoby jmenované ze seznamu insolvenčních správců). To znamená, že v případě soudem zrušené společnosti a soudem jmenovaného likvidátora – nikoliv však ze seznamu odborně, tj. dostatečně kvalifikovaných, insolvenčních správců, tedy likvidátora s nižší kvalifikací (řečeno s určitou výhradou zevšeobecnění) – zákonodárce umožňuje postupovat zjednodušeným (zrychleným) způsobem dle § 82 VeřRej.

Naopak v případě soudem jmenovaného likvidátora – odborně dostatečně kvalifikovaného insolvenčního správce, ale u společnosti zrušené rozhodnutím příslušného orgánu společnosti (byť třeba ze stejného důvodu, na základě kterého by společnost zrušil soud) – zákonodárce neumožňuje postupovat zjednodušeným (zrychleným a hospodárnějším) způsobem dle § 82 VeřRej.“ Taktéž se navrhuje rozšířit využitelnost stávajícího postupu nejen na případy, kdy je právnická osoba v úpadku, avšak její majetek nepostačuje ani k úhradě nákladů insolvenčního řízení, ale také na případy zcela nemajetných právnických osob, které nemají žádné věřitele (a nejsou tedy v úpadku). Pro úplnost je třeba uvést, že navrhovanou právní úpravou nejsou nijak dotčena pravidla upravující likvidaci podle § 198 občanského zákoníku. Tento postup by měl tedy proběhnout vždy, především se to týká oznámení vstupu do likvidace věřitelům, sestavení zahajovací rozvahy a soupisu jmění právnické osoby a konečné zprávy o průběhu likvidace a závěrečné účetní závěrky. Pro účely samotného výmazu by však mělo ve specifických případech vymezených ustanovením § 82 rejstříkového zákona postačit doložit rejstříkovému soudu pouze zjednodušené prohlášení likvidátora, z něhož budou v nezbytném rozsahu patrné předpoklady pro provedení výmazu. Likvidátor by měl při tomto postupu jednat s péčí řádného hospodáře a v případě nepravdivosti jeho prohlášení by jej měly stíhat negativní následky, které již v současnosti předvídá zákon (odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh podle § 99 insolvenčního zákona). Nedotčena je rovněž možnost obnovení právnické osoby podle ustanovení § 209 občanského zákoníku.

K bodu 14 (§ 82 odst. 2)

Jedná se o legislativně-technickou změnu související se změnou § 81 odst. 1 rejstříkového zákona.

K bodu 15 (§ 93 odst. 1)

Jedná se o legislativně-technickou změnu související se změnou § 81 odst. 1 rejstříkového zákona.

K bodu 16 (§ 102)

Jedná se o legislativně-technickou změnu související se změnou § 81 odst. 1 rejstříkového zákona.

K bodu 17 (§ 118a odst. 2)

Doplňuje se pravidlo pro určení soudní příslušnosti k zápisu svěřenského fondu, má-li svěřenský správce bydliště nebo sídlo mimo území České republiky. Fakt, že bydliště svěřenského správce je mimo Českou republiku, nemá vliv na pravomoc českého soudu rozhodnout o zápisu do evidence svěřenských fondů. V současnosti předmětné pravidlo v úpravě § 118a rejstříkového zákona chybí. Řešením stávající situace, kdy chybí podmínky místní příslušnosti, je pouze postup podle § 11 odst. 3 OSŘ. Soud, který není místně příslušným a zároveň nemůže věc delegovat jinému soudu, postupuje podle § 105 odst. 2 OSŘ.

K bodu 18 (§ 125a)

Navrhuje se řešit stav, kdy je ve spolkovém rejstříku v současnosti zapsáno velké množství neúplných údajů o někdejších občanských sdruženích a jejich organizačních jednotkách způsobilých jednat svým jménem, které do něj byly převzaty z někdejší evidence Ministerstva vnitra. Těmto osobám vznikla povinnost uvést do 1. 1. 2017 stav svého zápisu do souladu s požadavky rejstříkového zákona. Po více než dvou letech od uplynutí přechodného období jsou ve spolkovém rejstříku obsaženy i nadále údaje o množství zapsaných spolků a pobočných spolků, které tuto povinnost zcela nesplnily. Jedná se o osoby, o nichž jsou v rejstříku zapsány pouze následující údaje převzaté z někdejší evidence občanských sdružení a jejich organizačních jednotek oprávněných jednat svým jménem: název, identifikační číslo osoby, den vzniku, právní forma, sídlo. Stav, kdy spolkový rejstřík obsahuje neúplné a neaktuální údaje o zapsaných osobách, lze z hlediska plnění jeho funkce považovat za dlouhodobě neudržitelný. Problematicky tento stav působí v první řadě ve vztahu k právnickým osobám, které své povinnosti vůči veřejnému rejstříku splnily. Vzhledem k vysokému množství spolků, které svou povinnost nesplnily ani zčásti, tento stav vytváří zavádějící obraz o stavu neziskového sektoru v České republice. Konkrétní údaje o rozsahu daného problému se podávají z následujících tabulek (údaje k říjnu 2018). Spolky

prázdná sbírkachybí údaj o členechvymazané

zapsané v likvidaci

listinstatutárního orgánu (po roce 2014)

98458 49802 53570 2452 1707

Pobočné spolky

prázdná sbírkachybí údaj o členechvymazané

zapsané v likvidaci

listinstatutárního orgánu (po roce 2014)

26779 10493 7521 301 2361

Z uvedených dat plyne, že u 54, 4 % spolků není (v rozporu se zákonnými požadavky) evidován údaj o členech statutárního orgánů. Ministerstvo spravedlnosti v souvislosti s řešením problému spočívajícího v nedostatečné naplněnosti sbírky listin veřejného rejstříku uskutečnilo v září 2018 dotazníkové šetření na rejstříkové soudy. Ve vztahu ke spolkovému rejstříku lze shrnout následující zjištění: • V posledních dvou letech lze mezi spolky sledovat nárůst povědomí o jejich

povinnostech.

• V případě nefunkčních právnických osob jsou stávající sankční mechanismy

hodnoceny jako neefektivní. Důvodem je především nevymahatelnost pořádkových pokut u zjevně nefunkčních právnických osob a vysoké administrativní a finanční náklady spojené s rušením právnických osob s likvidací (KS ÚL odhaduje náklady likvidace cca 15 000 Kč na nákladech a 20 000 Kč na odměnách nepočítaje v to náklady na plat soudce a zaměstnanců soudu).

• Některé rejstříkové soudy odhadují, že až polovina zapsaných osob neplní své

povinnosti vůči veřejnému rejstříku z důvodu své faktické nečinnosti, nefunkčnosti.

S přihlédnutím k výše uvedenému se jako proporcionální jeví zvolit řešení, které umožní odlišit neaktivní spolky a pobočné spolky od těch aktivních. Docíleno by toho mělo být zavedením zápisu údaje o neaktivním statusu do spolkového rejstříku. Z uživatelského pohledu by pak měly být vedeny odděleně od platných údajů o ostatních spolcích. Navrhované změna také souvisí s návrhem nového zákona o evidenci skutečných majitelů, který počítá též s evidováním skutečných majitelů spolků. Nová úprava v případě spolků předpokládá ve většině případů uplatnění tzv. automatického průpisu údajů z veřejného rejstříku. V případě neaktivních spolků však tento postup logicky možný není. Je u nich současně pravděpodobné, vzhledem k jejich faktické nefunkčnosti, že vedle neplnění povinností vůči veřejnému rejstříku nebudou ani plnit své povinnosti vůči evidenci skutečných majitelů. Za existence neaktivního statusu však bude možné jednoduše rozlišit, u kterých spolků nelze plnění jejich povinnosti stran skutečného majitele předpokládat. Z praktického nebudou neaktivní spolky z hlediska evidování skutečného majitele relevantní. Z technického hlediska proběhne zápis údaje o neaktivních spolcích pouze systémovým zásahem v informačním systému veřejného rejstříku, protože spolky, na které úprava dopadá, lze jednoduše v rejstříku identifikovat. Zápis neaktivního statusu se nijak nedotýká právní osobnosti právnické osoby ani třetích osob. Měl by však plnit ve vztahu ke třetím osobám fakticky určitou varovnou, informační funkci. Případný výmaz tohoto údaje by měl být proveden rejstříkovým soudem jednoduše společně s provedením zápisu všech údajů vyžadovaných zákonem, popřípadě společně s provedením zápisu o likvidaci dané právnické osoby či zahájením insolvenčního řízení. Zároveň se společně se zavedením neaktivního statusu spolku navrhují spojit s tímto atributem některé další právní následky. Předně se navrhuje stanovit, že jedná-li za neaktivní spolek člen statutárního orgánu, ručí za splnění povinnosti, která je obsahem závazku. Rozsah tohoto ručení by měl zahrnovat jak povinnosti vzniklé ze smluvních závazků, tak ze závazků z jiných právních skutečností, k nimž právnickou osobu zavázalo jednání člena statutárního orgánu. Tento důsledek má předně motivovat člena statutárního orgánu ke splnění povinností spolku vůči třetím osobám. Zároveň má tento prvek poskytnout dodatečnou ochranu třetím osobám, které s neaktivním spolkem vstupují do právního styku pro případ zneužití této právnické osoby. Dále se navrhuje ve vztahu k neaktivním spolkům po uplynutí roku od zápisu údaje o neaktivním statusu vyloučit aplikaci zákazu zaměnitelnosti názvu právnické osobě. V důsledku vysokého počtu neaktivních spolků se totiž podstatným způsobem snížilo spektrum názvů, které se mohou zvolit nově zakládané spolky. Těm by tedy mělo být umožněno nechat si zapsat název i již existující neaktivního spolku. Případná zaměnitelnost nového a neaktivního spolku by měla být minimalizována uživatelským odlišením obou skupin v informačním systému veřejných rejstříků. Obnoví-li přitom neaktivní spolek svou činnost, zatímco si jiný nechal zapsat jeho název, bude si muset před zápisem údajů do spolkového rejstříku změnit ve stanovách svůj dřívější název.

K čl. XXVIII

K bodu 1

Přechodné ustanovení reaguje na to, že se nově u všech osob zapisovaných v rámci zápisu svěřenského fondu do evidence svěřenských fondů navrhuje evidovat také údaj o státním občanství (novelizační bod 8 čl. XXVII). Tato změna vychází z požadavků AML směrnice týkající se údajů, která mají být evidovány o skutečném majiteli právního uspořádání.

Chce se pak využít toho, že z hlediska informačního systému evidence svěřenských fondů (jakožto informačního systému veřejné zprávy) je údaj o státním občanství (minimálně v případě českých občanů) snadno, automaticky zjistitelný. Je proto vhodné a praktické, aby i u před účinností zapsaných svěřenských fondů došlo k automatickému dopsání tohoto údaje. Druhotně se tím také umožní následný automatický průpis údajů do evidence skutečných majitelů. Jinak by vznikala potřeba provádět u všech existujících svěřenských fondů dodatečný zápis do evidence svěřenských fondů údaje o státním občanství.

Zvolená formulace odpovídá terminologii zaváděné v novém § 125a rejstříkového zákona. Stanovení povinnosti pro Ministerstvo spravedlnosti je čistě formální a vychází z faktu, že Ministerstvo je správcem předmětného informačního systému. Reálně dojde k zápisu nového údaje, respektive jeho zajištění, nastavením funkcionality informačního systému, který data převezme z jiného informačního systému veřejné správy. Pravidlo je pak logicky omezeno jen na ty situace, kdy tento zápis je možný s ohledem na informace dostupné v základním registru osob. K bodu 2

S ohledem na praktičnost a jednoznačnost posuzování návrhů na zápis skutečného majitele se stanovuje, že návrhy doručené soudu, popřípadě žádosti podané notáři, za účinnosti dosavadní právní úpravy se vyřídí v dosavadním právním režimu. Obdobně je upraveno přechodné ustanovení ve vztahu k výběru soudních poplatků za zápis skutečného majitele.

K části osmnácté

K čl. XXIX

S ohledem na přenesení definice z AML zákona do nového zákona o evidenci skutečných majitelů se upravuje příslušný odkaz a terminologie. Zároveň se zohledňuje, že ověření skutečného majitele vůči evidenci skutečných majitelů je s ohledem na pravidla zákona o evidenci skutečných majitelů možné jen u českých právnických osob. Rovněž už nově nebude možné u českých právnických osob zjišťovat skutečné majitele vybraných dodavatelů jinak než prostřednictvím evidence skutečných majitelů.

K bodu 1 (§ 122 odst. 4)

S ohledem na přenesení definice z AML zákona do nového zákona o evidenci skutečných majitelů se upravuje příslušný odkaz a terminologie. Zároveň se zohledňuje, že ověření skutečného majitele vůči evidenci skutečných majitelů je s ohledem na pravidla zákona o evidenci skutečných majitelů možné jen u českých právnických osob. Toto ustanovení se neaplikuje na právnické osoby, které skutečného majitele nemají (srov. § 7 návrhu zákona o evidenci skutečných majitelů).

K bodu 2 (§ 122 odst. 5 úvodní část ustanovení)

V návaznosti na změny v odst. 4 se zpřesňuje terminologie v případě doložení skutečného majitele u vybraného dodavatele – zahraniční právnické osoby. Zároveň se stanovuje priorita prokázání skutečného majitele prostřednictvím výpisu ze zahraniční evidence obdobné evidenci skutečných majitelů. Lze přitom připomenout, že povinnost vést registr skutečných majitelů mají všechny členské státy Evropské unie. Registry skutečných majitelů také fungují nebo začínají fungovat i v některých dalších státech mimo Evropskou unii.

K bodu 3 (§ 122 odst. 5 písm. b) bod 1)

Jedná se o legislativně-technické zpřesnění.

K bodu 4 (§ 122 odst. 7)

Ustanovení se z důvodu přehlednosti rozděluje do písmen. Věcně dochází ke zvýšení významu údajů v evidenci skutečných majitelů ve vztahu k veřejným zakázkám. Povinnost českých právnických osob zajistit zápis svého skutečného majitele (podle nového zákona o evidenci skutečných majitel) je vynucována sankcí jejich vyloučení ze zadávacího řízení, nebude-li jejich skutečný majitel v evidenci dohledatelný. Předpokladem výběru zadavatele (české právnické osoby) tak bude, aby měl splněnu svou povinnost evidování svého skutečného majitele. V případě zahraničních právnických osob nelze jejich vybrání podmiňovat stavem v evidenci českých skutečných majitelů. Skutečného majitele však samozřejmě musí dokládat také; písemnosti dokládající skutečného majitele zahraničních právnických osob jsou upraveny v § 122 odst. 5. Pro právní jistotu adresátů této normy se výslovně stanoví, že nemožnost zjistit údaje o skutečném majiteli vybraného dodavatele z evidence skutečných majitelů je důvodem pro vyloučení takového dodavatele jen v případě, že se jedná o právnickou osobu, která má skutečného majitele (srov. § 7 návrhu zákona o evidenci skutečných majitelů). Toto pravidlo (tedy postih právnických osob za neplnění povinnosti ohledně jejich skutečných majitelů) však plyne z povahy věci a v rámci právního řádu platí i tam, kde není výslovně uvedeno.

K části devatenácté

K čl. XXX

K bodu 1 (§ 1)

V § 1 se doplňuje odkaz na směrnici, která je nově do zákona transponována, a vzhledem k širšímu zaměření evidence i na bezpečnostní schránky se doplňuje její označení s tím, že pro přehlednost dalšího textu a menší počet legislativních změn se zavádí legislativní zkratka „centrální evidence účtů“. Tento pojem je v právních předpisech běžně používán a je obecně znám i v aplikační praxi.

K bodu 2 (§ 2 odst. 1)

V návaznosti na čl. 19 V. AML směrnice se navrhuje rozšíření okruhu evidovaných informací o účty u poskytovatelů platebního styku (tedy nejen účty úvěrových institucí). Osoby oprávněné poskytovat platební služby vymezuje § 5 zákona o platebním styku, pokud vedou, resp. mohou vést účty definované v § 3 pro jejich klienty (tj. instituce elektronických peněz, vydavatele elektronických peněz malého rozsahu, platební instituce, poskytovatelé platebních služeb malého rozsahu a obdobné zahraniční osoby a úvěrové instituce ve smyslu tohoto zákona). Tuto skutečnost reflektuje § 3, který je zahrnuje pod termín „instituce“. Směrnice ve vztahu k účtům neuvádí okruh povinných osob, ale uvádí, že se týká platebních účtů označených IBAN. Takové účty mohou podle stávající právní úpravy vést jen výše uvedení poskytovatelé platebních služeb. S ohledem na zavedený standard v ČR se přitom ponechává širší rozsah evidence dopadající na všechny účty vedené pro klienty úvěrovými institucemi bez ohledu na mezinárodní identifikátor účtu IBAN a nově se zavádí evidence pro účty označené IBAN vedené institucemi elektronických peněz, zahraničními institucemi elektronických peněz, vydavateli elektronických peněz malého rozsahu, platebními institucemi, zahraničními platebními institucemi nebo poskytovateli platebních služeb malého rozsahu (účty vyjmenovaných subjektů vedené úvěrovými institucemi jsou předmětem centrální evidence na základě jejich vedení úvěrovými institucemi). Definice účtu zůstává nadále v § 3, nově jako písm. c). Směrnice se týká jen účtů vedených na území členského státu. To plyne i z teritoriální působnosti zákona, ale pro vyloučení pochyb se to zde uvádí výslovně. Dále se z totožného důvodu navrhuje rozšíření okruhu evidovaných informací o bezpečnostní schránky pronajímané uvěrovými institucemi (tedy bankami a družstevními záložnami), což odpovídá striktně požadavkům evropského práva a návrh v tomto ohledu nejde nad rámec směrnice.

K bodu 3 (§ 3 písm. b))

Vzhledem k doplnění nových institutů se do § 3 doplňuje i vymezení pojmů pro účely tohoto zákona. S ohledem na nutnost doplnění povinností osob oprávněných poskytovat platební služby podle zákona o platebním styku se nově vymezuje souborný termín „instituce“ pro úvěrové instituce i ostatní relevantní poskytovatele platebních služeb. Zvažovala se i jiná souborná označení („povinná osoba“, „peněžní ústav“) nebo uvádění obou skupin osob vždy výslovně, ale pojem instituce je na finančním trhu běžně užívaný a jeho použití také umožní podstatně omezit rozsah změn v textu zákona. Relevantní pro zachování minimalistické transpozice V. AML směrnice jsou pouze ti poskytovatelé platebních služeb, kteří vedou účty označené souladu s pravidly mezinárodní standardizace (IBAN). V současnosti je odpovídající kód platebního styku, bez kterého nelze takové účty vést, přidělen 12 nebankovním poskytovatelům platebních služeb, i když ne všichni nutně vedou účty pro klienty. Postup přidělování kódu upravuje vyhláška č. 169/2011 Sb., o stanovení pravidel tvorby čísla účtu v platebním styku. Ve vztahu k osobní působnosti tohoto zákona vůči České národní bance platí, že Česká národní banka údaje do centrální evidence účtů poskytuje podle ustanovení § 5 odst. 2 tohoto zákona. Současně se zachovává vymezení pojmu „úvěrová instituce“, protože část povinností (ty související s pronájmem bezpečnostních schránek a také stávající širší vymezení účtu) se týká pouze úvěrových institucí. Bezpečnostní schránka jako termín není v V. AML směrnici ani tuzemských předpisech vymezena, přesto tento pojem předpisy v oblasti bankovnictví i předcházení legalizace výnosů z trestné činnosti používají. S ohledem na to by měl obsah pojmu odpovídat tradičnímu pojetí v uvedených oblastech. Věcně lze bezpečnostní schránku vymezit jako uzamykatelný a zabezpečený prostor přenechaný pro uložení movitých věcí bez závazku k jejich správě nebo opatrování – toto vymezení vychází z judikatury Nejvyššího soudu (25 Cdo 443/2006 a 25 Cdo 1814/2012). Uzamčením se rozumí mechanické zabránění přístupu neoprávněných osob, zabezpečením ostrahy anebo další ochranné prvky.

K bodu 4 (§ 3 písm. d))

Vzhledem k doplnění nových institutů se do § 3 doplňuje i vymezení pojmů pro účely tohoto zákona. V. AML směrnice též vyžaduje evidencí osob vlastnících nebo kontrolujících účty a bezpečnostní schránky, současně toto pojetí v odst. 3 zpřesňuje tak, že má jít o nájemce bezpečnostní schránky, proto vymezení klienta zůstává v rovině majitele účtu a nájemce bezpečnostní schránky. Nad rámec směrnice se nicméně navrhuje evidovat i skutečného majitele osob užívajících bezpečnostní schránky, neboť jde o relevantní informaci, úvěrové instituce je podle AML předpisů musí mít k dispozici a ve vztahu k účtům budou úvěrové instituce takový údaj do centrální evidence oznamovat. Návrh právní úpravy v souladu s V. AML směrnicí považuje za klienta i osobu, které svědčí zástupčí oprávnění udělené klientem, resp. tak sama uvádí, pro účely evidence tedy není podstatné, zda jde o oprávnění platné, či nikoliv.

K bodu 5 (§ 3 písm. e))

Vzhledem k doplnění nových institutů se do § 3 doplňuje i vymezení pojmů pro účely tohoto zákona.

K bodu 6 (§ 3 písm. e))

Ve vztahu ke skutečnému majiteli klienta se odkazuje na zákon o evidenci skutečných majitelů.

K bodu 7 (§ 4 písm. a))

V případě první změny se jedná o úpravu spíše legislativně-technického charakteru, která je spojena se zavedením pojmu „instituce“ v § 3 písm. b), tj. rozšiřuje okruh osob, na něž toto ustanovení dopadá. Dále se do § 4 jako celku v souladu s čl. 19 V. AML směrnice se doplňuje evidence

a) bezpečnostních schránek: • (všechna) jména a příjmení nájemce ve spojení s dalšími identifikačními údaji

(analogicky ke stávající evidenční povinnosti ve vztahu k účtům);

• jedinečný identifikační údaj; jeho volba je na každé úvěrové instituci, ze zákona

plyne pouze, že musí jít o číslo (tedy nikoliv jiné znaky) vzhledem k technickému nastavení systému evidence. Standardní podoba čísla je upravena jen pro platební účty (vyhláška č. 169/2011 Sb., o stanovení pravidel tvorby čísla účtů v platebním styku, tedy nikoliv pro jiné účty nebo bezpečnostní schránky, v praxi však úvěrové instituce taková jedinečná označení používají).

• dobu trvání pronájmu, resp. datum vzniku a zániku oprávnění nájemce k užívání

bezpečnostní schránky, přičemž samotná doba trvání nájemního vztahu bude zjistitelná, resp. bude z těchto údajů vyplývat ex post;

b) u klienta na základě rozšíření definice klienta v § 3 o osobu, která vůči platební či úvěrové instituci deklaruje existenci zástupčího oprávnění ve vztahu ke klientovi (ve smyslu směrnice se do evidence zahrnují i osoby, které se za klienta vydávají, resp. takové osoby, jejichž zástupčí oprávnění by bylo možné (důvodně) sporovat);

c) u skutečného majitele klienta o údaje shodné s údaji klienta dle stávající právní úpravy s tím, že na základě legální definice skutečným majitelem může být jen fyzická osoba. V návaznosti na platnou úpravu nepostačuje uvedení identifikačního čísla, ale jsou nutné i další identifikační údaje kumulativně. Směrnice uvádí identifikační číslo jako alternativu dalších údajů, ale instituce mají k dispozici širší okruh informací, již dnes je do centrální evidence zasílají, a pro oprávněné osoby je taková širší možnost identifikace potřebná. V případě této změny tedy jedná o obecné doplnění údajů o bezpečnostních schránkách.

K bodu 8 (§ 4 písm. b))

V souladu s čl. 19 V. AML směrnice se doplňuje evidence data vzniku oprávnění nájemce k užívání bezpečnostní schránky.

K bodu 9 (§ 4 písm. c))

V souladu s čl. 19 V. AML směrnice se doplňuje evidence o čísla účtů IBAN, která však nemusí nutně být ke všem druhům účtů přidělena (tj. nezakládá se povinnost tyto čísla přidělit i účtům, jimž přidělována dosud nebyla). Dále se zavádí v případě bezpečnostních schránek též evidence o identifikační čísla bezpečnostních schránek.

K bodu 10 (§ 4 písm. d) úvodní část ustanovení)

Jedná se o úpravu spíše legislativně-technického charakteru, která je spojena se zavedením pojmu „instituce“ v § 3 písm. b), tj. rozšiřuje okruh osob, na něž toto ustanovení dopadá.

K bodu 11 (§ 4 písm. d) bod 1)

V případě první změny se jedná o úpravu spíše legislativně-technického charakteru, která je spojena se zavedením pojmu „instituce“ v § 3 písm. b), tj. rozšiřuje okruh osob, na něž toto ustanovení dopadá. Druhá změna je pak zapříčiněna nutností evidovat údaje o majiteli konkrétní bezpečnostní schránky.

K bodu 12 (§ 4 písm. d) bod 3)

V souladu s čl. 19 V. AML směrnice se doplňuje centrální evidence účtů, analogicky ke stávající evidenční povinnosti ve vztahu k účtům, o údaje sloužící k identifikaci příslušného svěřenského fondu či jemu svou strukturou nebo funkcemi podobnému zařízení řídícímu se právem jiného státu, pro něž je pronajata bezpečnostní schránka. U jiných právních uspořádání se rovněž provádí legislativně-technická změna související s reformulací pojmu pro právní uspořádání bez právní osobnosti založená podle jiného práva a podobná svěřenským fondům v oblasti právní úpravy AML.

K bodu 13 (§ 4 písm. e))

V souladu s čl. 19 V. AML směrnice se nově doplňuje evidence o údaje sloužící k identifikaci skutečného majitele klienta. Tento typ údajů nebude automaticky veden pro všechny osoby, bude se týkat z povahy věci pouze právnických osob, svěřenských fondů, či jiného majetku bez právní osobnosti. Zároveň je povinnost zápisu údajů pouhou reflexí povinnosti instituce údaje o skutečném majiteli klienta zjišťovat v rámci plnění povinností vyplývajících z AML zákona, přičemž tyto údaje se vždy vztahují ke konkrétnímu účtu.

K bodu 14 (§ 4 písm. g))

V souladu s čl. 19 V. AML směrnice se doplňuje evidence analogicky ke stávající evidenční povinnosti ve vztahu k účtům o údaje o ukončení pronájmu bezpečnostní schránky.

K bodu 15 (§ 5 odst. 1)

S ohledem na vztažení povinností dle tohoto zákona i na účty vedené poskytovateli platebních služeb a na bezpečnostní schránky pronajímané úvěrovými institucemi je úprava v dotčeném ustanovení odpovídajícím způsobem rozšířena.

K bodu 16 (§ 5 odst. 2)

Rozšířena je také povinnost ČNB poskytovat údaje obdobně jako je poskytují úvěrové instituce, tedy včetně údajů o bezpečnostních schránkách.

K bodu 17 (§ 6 odst. 1 úvodní část ustanovení)

Vzhledem k rozšíření okruhu institucí o instituce, které nemají ze zákona povinnost udržovat bankovní, či obdobné tajemství, se pro efektivní provoz CEÚ tato změna musí reflektovat. Zachování samotné pojistky bankovního, či jiného tajemství je nově kompletně přesunuto do odstavce 2.

K bodu 18 (§ 6 odst. 1 písm. b))

Jedná se o legislativně-technickou změnu související se zřízením Úřadu, která nebyla provedena v předchozích novelách.

K bodu 19 (§ 6 odst. 2)

Jedná se o zachování pojistky pro poskytování údajů z CEÚ tak, aby z ní orgány veřejné moci nemohly získávat údaje, ke kterým již nemají přístup.

K bodu 20 (§ 8 odst. 1 písm. c) bod 1)

V textu ustanovení se zohledňuje, že nově evidence zahrnuje i bezpečnostní schránky a také údaje o skutečném majiteli klienta, a to i ve vztahu k účtům u poskytovatelů platebních služeb. Dále se v případě zrušení slova „úvěrovou“ jedná o úpravu spíše legislativně-technického charakteru, která je spojena se zavedením pojmu „instituce“ v § 3 písm. b), tj. rozšiřuje okruh osob, na něž toto ustanovení dopadá.

K bodu 21 (§ 8 odst. 1 písm. c) bod 2)

Na základě dosavadních poznatků a zkušeností z aplikační praxe se navrhuje zrušení dotazování do systému CEÚ přes parametr „adresa“, a to jak pro fyzické, tak pro právnické osoby. Důvodem je, že dotazy s takto nastaveným parametrem jsou ze strany oprávněných žadatelů pokládány jen minimálně (od ledna do května 2019 z celkového počtu dotazů na úrovni téměř 250 000 bylo těchto typů dotazů pouze 494, tedy 0,19 %, přičemž 65 % odpovědí je negativních). Při zahájení provozu CEÚ se hledaly možné způsoby vyhledávání informací. Jedním ze způsobů vyhledávání je kombinace základních údajů s adresou klienta. Současně z důvodu ochrany osobních údajů je v případě dotazů ze strany oprávněných žadatelů požadována 100% shoda všech znaků zadaných parametrů. Avšak v případě adres bývá tato shoda minimální, a tím i výsledek vyhledávání negativní. Úvěrové instituce mají adresy uchovávány ve svých systémech v různých formátech. Kvůli CEÚ jsou často tyto údaje za poměrně vysokých nákladů opravovány nebo přeformátovány, přičemž vzniká řada nepřesností. Oprávnění žadatelé mají ve většině právo přístupu do oficiálních registrů a v naprosté většině se tedy dotazují do systému CEÚ přes parametr rodné číslo nebo číslo účtu. Využitelnost a efektivnost vyhledávácího parametru „adresa“ je tedy zanedbatelná.

K bodu 22 (§ 8 odst. 1 písm. c) bod 3)

Viz důvodová zpráva k předchozímu bodu.

K bodu 23 (§ 8 odst. 1 písm. c) bod 4)

Jedná se o legislativně-technickou změnu související s reformulací pojmu pro právní uspořádání bez právní osobnosti založená podle jiného práva a podobná svěřenským fondům v oblasti právní úpravy AML a tedy i v zákoně o centrální evidenci účtů.

K bodu 24 (§ 8 odst. 2)

V textu ustanovení se zohledňuje, že nově evidence zahrnuje i bezpečnostní schránky a také údaje o skutečném majiteli klienta, a to i ve vztahu k účtům u poskytovatelů platebních služeb. Dále se v případě zrušení slova „úvěrovou“ jedná o úpravu spíše legislativně-technického charakteru, která je spojena se zavedením pojmu „instituce“ v § 3 písm. b), tj. rozšiřuje okruh osob, na něž toto ustanovení dopadá.

K bodu 25 (§ 9 odst. 2 věta druhá)

V textu ustanovení se opět pouze zohledňuje rozšíření osob, jimž zákon ukládá povinnosti a terminologické změny.

K bodu 26 (§ 10 odst. 2 písm. a))

V textu ustanovení se zohledňuje, že evidence zahrnuje i bezpečnostní schránky, formulace navazuje na úpravu v § 4 písm. g). Doba uchování údajů se zachovává stejná, a to shodně s dobou pro uchovávání informací u povinných osob podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti.

K bodu 27 (§ 12 odst. 2)

Ustanovení reflektuje vztažení povinností dle tohoto zákona na účty vedené všemi poskytovateli platebních služeb, nejen úvěrovými institucemi a doplňuje se zde proto postup ČNB při výkonu dohledu ve vztahu k těmto osobám (v současnosti část osmá zákona o platebním styku, která ohledně mlčenlivosti odkazuje na zákon o bankách, ale v dalších aspektech obsahuje vlastní úpravu dohledu).

K bodu 28 (nadpis § 13)

Jedná se o legislativně-technickou změnu spočívající v úpravě skupinového nadpisu tak, aby odpovídal obsahu této skupiny ustanovení, která upravují pouze jediný přestupek.

K bodu 29 (§ 13 odst. 1)

Vzhledem ke zrušení § 19 se upravuje znění § 13 tak, aby odpovídalo současnému stavu. Skutková podstata přestupku zůstává zachována totožná, přestupek je spáchán institucí, která nepředá ČNB k zápisu do CEÚ údaje včas a stanoveným způsobem. Vzhledem ke kumulativnímu vyjádření podmínek pro spáchání přestupku se tedy může instituce dopustit přestupku z povahy věci čtyřmi způsoby. Buď nepředá ČNB údaje včas, ve stanoveném formátu, případně je nepředá ani včas ani ve stanoveném formátu, nebo tyto údaje nepředá vůbec. Dále změna reflektuje rozšíření osob, jimž zákon ukládá povinnost tyto údaje předkládat. Z hlediska výše pokuty lze konstatovat, že tato zůstává zachována v nezměněné výši, a to minimálně z toho důvodu, že zájem na úplnosti a naplněnosti CEÚ zůstává neměnný, stále se jedná o jeden z prostředků sloužících k odhalování trestné činnosti a stíhání pachatelů trestných činů, zajištění významných hospodářských a finančních zájmů a bezpečnosti České republiky nebo Evropské unie.

K bodu 30 (§ 15)

Jedná se pouze o legislativně-technickou úpravu z důvodu změn v § 13.

K bodu 31 (§ 18 odst. 2)

Jedná se o úpravu spíše legislativně-technického charakteru, která je spojena se zavedením pojmu „instituce“ v § 3 písm. b), tj. rozšiřuje okruh osob, na něž toto ustanovení dopadá.

K bodu 32 (dosavadní § 19)

Ustanovení se ruší, jelikož se materiálně jedná o přechodné ustanovení, které bylo již zkonzumováno. Zároveň však by jeho zachování mohlo vést k výkladovým komplikacím a právní nejistotě ve vztahu k přechodným ustanovením.

K čl. XXXI

K bodu 1 Toto přechodné ustanovení stanovuje povinnost ČNB informovat instituce o datu zahájení zápisu dosud nezapisovaných údajů (prostřednictvím úřední desky a současně jiným vhodným způsobem). Určení data faktického zahájení zapisováno nově doplňovaných údajů závisí na technickém řešení a dalších okolnostech. Jde o tyto kroky: příprava a schválení novely vyhlášky ke struktuře, formátu, lhůtám a periodicitě předávání údajů institucemi, dále příprava systému pro předávání nových informací institucemi, testování evidence a testování předávání údajů úvěrovými institucemi, testování předávání dotazů oprávněnými žadateli a odpovídání na ně. Doba na úpravu systému se ale předpokládá podstatně kratší, než byla doba nutná pro vytvoření CEÚ (tehdy byla účinnost zákona odložena o 16 měsíců). Fakticky může být nežádoucí naplnění evidence velkým množstvím dat mnoha institucemi současně, proto se umožňuje prvotní naplnění rozfázovat (úvěrové instituce zapisující a úvěrové instituce dosud nezapisující). Dotčené instituce však budou mít vždy nejméně 6 měsíců na realizaci provedení prvotního naplnění. K bodu 2 Toto přechodné ustanovení dopadá na instituce, na které do dne účinnosti tohoto zákona zákon o CEÚ nedopadal. Stanoví výjimku z obecné povinnosti předávat údaje do CEÚ a to od účinnosti tohoto zákona až do 6 měsíců od data zahájení zápisu údajů do CEÚ uvedeného v oznámení ČNB o zahájení zápisu údajů do CEÚ. Zároveň instituce může tuto povinnost začít plnit dříve (nikoliv však před oznámením ČNB), avšak tímto započetím plnění tato výjimka pro ni zaniká. K bodu 3 Toto přechodné ustanovení dopadá na úvěrové instituce. Stanoví výjimku z obecné povinnosti předávat údaje nezapisované do CEÚ před účinností tohoto zákona, a to od účinnosti tohoto zákona až do 6 měsíců od data zahájení zápisu údajů do CEÚ uvedeného v oznámení ČNB o zahájení zápisu údajů do CEÚ. Zároveň instituce může tuto povinnost začít plnit dříve (nikoliv však před oznámením ČNB), avšak tímto započetím plnění tato výjimka pro ni zaniká. Z technického hlediska pak lze uvést, že v rámci prvotního zaslání informací podle této právní úpravy musí úvěrová instituce zaslat aktuální údaje o bezpečnostních schránkách v plném rozsahu § 4. K účtům je pak úvěrová instituce povinna doplnit aktuální údaje o skutečném majiteli klienta, kterého vede k tomuto účtu již na základě AML zákona. V případě nezmíněných kategorií údajů pak platí, že je úvěrová instituce předává ČNB k zápisu do CEÚ v plném rozsahu ode dne prvního předání údajů (resp. u všech nově zasílaných údajů).

K části dvacáté

K čl. XXXII

K bodu 1 (§ 5 odst. 2)

Jedná se o legislativně-technickou změnu související s přesunem úpravy skutečných majitelů právnických osob do samostatného zákona.

K bodu 2 (§ 6 odst. 3)

Jedná se o legislativně-technickou změnu související s přesunem úpravy skutečných majitelů právnických osob do samostatného zákona.

K části dvacáté první

K čl. XXXIII

Navrhuje se základní účinnost patnáctým dnem po vyhlášení zákona. Odchýlení se od standardního termínu účinnosti podle § 3 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Sbírce zákonů“), je opodstatněno zejména naléhavým obecným zájmem na co nejvčasnější transpozici evropského práva. Odchýlení se od standardního termínu účinnosti v případě vybraných novelizačních bodů čl. III (novela zákona o hazardních hrách) je odůvodněno níže.

V oblasti AML uplula implementační lhůta V. AML směrnice ke dni 10. ledna 2020,

s ohledem na stávající fázi legislativního procesu a nutnost alespoň standardní legisvakanční lhůty se však stanoví účinnost klouzavě, neboť návrh zákona může být přijat až po uplynutí implementační lhůty.

V oblasti hazardních her návrh zákona nepřináší zásadní změny, na které by bylo nutné

se dlouhodoběji připravovat. V případě poskytování výkaznictví je povinnost provozovatelů účinná již od 1. června 2019 a sama navrhovaná právní úprava na tuto povinnost nemá vliv. V případě rejstříku vyloučených osob je tento rejstřík v době předložení změny zákona připravován. Pokud jde o přechod kompetencí v oblasti správního dozoru na orgány Celní správy České republiky, dotýká se tato právní úprava zejména orgánů státní správy, a nikoliv soukromých subjektů. Navrhovaná účinnost odpovídá možnostem Celní správy České republiky připravit se v dostatečném časovém předstihu na tento přechod kompetencí. Účinnost patnáctým dnem po vyhlášení zákona se v případě novely zákona o hazardních hrách navrhuje u následujících ustanovení:

K čl. III bodu 5 a čl. V bodům 1 a 2: Naléhavý obecný zájem podle zákona o Sbírce zákonů

spočívá v nutnosti bezodkladně zajistit ochranu hráčů u všech provozovatelů hazardních her, kteří jsou povinni umožnit nastavení sebeomezujících opatření odvislých od čisté prohry. Nastavení maximální výše čisté prohry je jedním ze základních sebeomezujících opatření, které má výrazný pozitivní dopad na omezení negativních dopadů souvisejících s účastí na hazardních hrách, zejména prevenci hráčské závislosti, neboť na základě nezkresleného přehledu o výši peněžních prostředků, které byly při účasti na hazardní hře za dané období utraceny, je možné lépe regulovat chování účastníka hazardní hry. V důsledku toho se zvyšuje možnost účastníka hazardní hry regulovat své chování a vyhýbat se rizikovému sázení. Lze tedy shrnout, že se jedná o veřejný zájem v oblasti ochrany veřejného zdraví a z tohoto důvodu se jedná též o zvlášť výjimečný případ, kdy může dojít ke dřívějšímu nabytí účinnosti zákona.

K čl. III bodům 7, 8, 87 a 88 a čl. V bodu 7 (ustanovení související s rejstříkem vyloučených osob): Naléhavý obecný zájem podle zákona o Sbírce zákonů spočívá zejména

ve snaze o zajištění ochrany účastníků hazardních her v co nejkratším termínu, což je do značné míry odvislé od spuštění a řádného fungování rejstříku vyloučených osob. Smyslu a účelu předvídaným institutem rejstříku vyloučených osob, kterým je zamezení účasti na hazardních hrách osobám potenciálně více ohroženým negativními dopady spojenými s účastí na hazardních hrách, lze dosáhnout pouze v případě řádného vedení rejstříku vyloučených osob, zajištění správnosti údajů v něm uvedených a umožnění jednotlivým fyzickým osobám ověřit či zjistit formou výpisu z tohoto rejstříku svou evidenci v něm. S ohledem na skutečnost, že rejstřík vyloučených osob je zcela novým informačním systémem veřejné správy, u něhož je třeba zajistit jeho funkčnost a správnost v nejbližším možném termínu, protože správná evidence fyzických osob v tomto rejstříku má dopad zejména na samy tyto osoby a jejich možnost či nemožnost se hazardní hry účastnit, jde o zvlášť výjimečný případ, kdy může dojít ke dřívějšímu nabytí účinnosti zákona. Vzhledem k této skutečnosti je žádoucí, aby bylo plné a řádné fungování rejstříku vyloučených osob zajištěno pokud možno co nejdříve, a to také s ohledem na skutečnost, že spuštění rejstříku vyloučených osob je plánováno přibližně v polovině roku 2020. Ke konci roku 2020 pak budou provozovatelé povinni při vstupu do herního prostoru, zřízení či užívání uživatelského konta ověřovat, zda v tomto rejstříku fyzická osoba zapsána je či není.

K čl. III bodům 12, 14 a 94: Naléhavý obecný zájem podle zákona o Sbírce zákonů spočívá

zejména ve snaze zajistit hospodárnost a účelnost vynaložených nákladů, a to jak na straně provozovatelů hazardních her, tak na straně Ministerstva financí. Podle stávající právní úpravy mají provozovatelé hazardních her nejpozději od 20. prosince 2020, tedy od uplynutí jednoho roku ode dne vyhlášení technické specifikace, plnit povinnosti podle stávajících § 35 odst. 2 a § 55 odst. 2 zákona o hazardních hrách. Tato ustanovení se však navrhuje nyní předloženým návrhem zákona zrušit. Povinnost postupovat podle stávajících § 35 odst. 2 a § 55 odst. 2 zákona o hazardních hrách by tak měla pouze dočasné trvání od 20. prosince 2020 do 31. prosince 2020, což by bylo nehospodárné, protože by bylo nutné plnění těchto povinností uzpůsobit jak systémy provozovatelů hazardních her, tak Ministerstva financí. Současně platí, že obdobná data jsou poskytována v rámci stávajícího vzdáleného přístupu, a tedy netrvá zájem na tom, aby se tato ustanovení stala na tuto přechodnou dobu 12 dnů efektivně účinnými. Z uvedeného důvodu jde i v tomto případě o zvlášť výjimečný případ, kdy může dojít ke dřívějšímu nabytí účinnosti zákona. K písm. a) V případě ostatních ustanovení návrhu zákona v oblasti hazardních her se nenavrhuje odchýlení se od standardního termínu účinnosti podle zákona o Sbírce zákonů. K písm. b) U ustanovení, která jsou měněna v souvislosti s nahrazením dosavadního nařízení upravujícího kontroly peněžní hotovosti vstupující do Evropské unie nebo ji opouštějící nařízením novým, se navrhuje zvláštní účinnost ode dne 3. června 2021, neboť od tohoto dne musí být nové nařízení adaptováno do tuzemského právního řádu. K písm. c) Změny navázané na nový zákon o evidenci skutečných majitelů nabydou účinnosti spolu s tímto zákonem. Předpokládaná účinnost zákona o evidenci skutečných majitelů je s ohledem na nezbytnou legisvakanci vyžádanou časovou náročností přípravy, vytvoření a zprovoznění nových funkcionalit informačního systému skutečných majitelů stanovena na první den čtvrtého kalendářního měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení. Provázání účinnosti přímo se zákonem o evidenci skutečných majitelů zabrání problémům v případě, že by došlo v průběhu projednávání návrhu zákona o evidenci skutečných majitelů ke změně takto nastavené účinnosti. K písm. d) S ohledem na nezbytnost zabezpečení úprav dotčených informačních systémů státní správy je navrhována odložená účinnost ustanovení v souvislosti s rozšířením rejstříku vyloučených osob o osoby, za něž stát bude platit nezaopatřeným dětem náhradní výživné podle zákona o náhradním výživném – jeden rok ode dne účinnosti zákona o náhradním výživném. Pokud by nastala nepravděpodobná možnost, že zákon o náhradním výživném nenabyde účinnosti nikdy, změna v zákoně o hazardních hrách se neprovede.

V Praze dne 1. června 2020

Předseda vlády:

v zastoupení JUDr. Alena Schillerová, Ph.D., v.r. místopředsedkyně vlády a ministryně financí

Místopředsedkyně vlády a ministryně financí: JUDr. Alena Schillerová, Ph.D., v.r.