zákon č. 53/2024 Sb.

A. Zhodnocení platného právního stavu

Dne 1. 1. 2017 nabyl účinnosti zákon č. 263/2016 Sb., atomový zákon, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen „atomový zákon“), který představuje obecnou právní úpravu mírového

využívání jaderné energie.

V souladu s § 1 odst. 1 atomového zákona jsou předmětem jeho úpravy zejména následující oblasti:

• podmínky mírového využívání jaderné energie,

• nakládání s radioaktivními odpady (dále jen „RAO“) a vyhořelým jaderným palivem (dále též jen „VJP“),

• schvalování typu některých výrobků v oblasti mírového využívání jaderné energie a ionizujícího záření a podmínky přepravy radioaktivní nebo štěpné látky, RAO a VJP, • monitorování radiační situace, • zvládání radiační mimořádné události, • podmínky zabezpečení jaderného zařízení, jaderného materiálu a zdroje ionizujícího záření.

Podle § 9 odst. 1 písm. a), b), e) a f) jsou nutná povolení SÚJB k „umístění jaderného zařízení, výstavbě jaderného zařízení, uvádění do provozu jaderného zařízení bez jaderného reaktoru a provozu jaderného zařízení.“

Podle § 9 odst. 3 písm. a) je nutné povolení SÚJB k „nakládání s radioaktivním odpadem, s výjimkou shromažďování, třídění a skladování radioaktivního odpadu přímo u původce radioaktivního odpadu, který je oprávněn s ním nakládat jako s otevřeným radionuklidovým zdrojem.“

§ 108 odst. 2 stanoví, že „s radioaktivním odpadem a vyhořelým jaderným palivem lze nakládat pouze tak, aby současným i budoucím generacím nebyla způsobena nepřiměřená technická, ekonomická a společenská zátěž.“

Dále atomový zákon k procesu vyhledávání hlubinného úložiště (dále jen „HÚ“) a jeho povolování

obsahuje ustanovení § 108 odst. 4 atomového zákona: „Postup při stanovení průzkumného území pro ukládání radioaktivního odpadu v podzemních prostorech, postup při stanovení chráněného území pro ukládání radioaktivního odpadu v podzemních prostorech, postup při povolování provozování úložiště radioaktivního odpadu a postup, jak zajistit respektování zájmů obcí, kterým náleží příspěvek z jaderného účtu dle § 117 odst. 1, a jejich občanů v těchto procesech, stanoví zvláštní zákon.“

V souladu s § 113 odst. 1 atomového zákona zajišťuje činnosti spojené s ukládáním RAO Správa

úložišť radioaktivních odpadů (dále jen „SÚRAO“), jako organizační složka státu zřízená Ministerstvem průmyslu a obchodu (dále jen „MPO“), přičemž SÚRAO vykonává činnosti na

základě povolení podle atomového zákona.

Podle § 113 odst. 2 věta první je činnost SÚRAO financována prostřednictvím státního rozpočtu z prostředků jaderného účtu.

Dle § 113 odst. 4 písm. a) atomového zákona je předmětem činnosti SÚRAO mj. příprava, výstavba, uvádění do provozu, provoz a uzavření úložišť RAO.

Podle § 113 odst. 4 písm. m) atomového zákona je dále předmětem činnosti SÚRAO poskytování příspěvků obcím podle § 117.

V souladu s § 117 odst. 1 atomového zákona příspěvek z jaderného účtu náleží obci, na jejímž katastrálním území je

• stanoveno průzkumné území pro ukládání radioaktivního odpadu v podzemních

prostorech,

• stanoveno chráněné území pro ukládání radioaktivního odpadu v podzemních prostorech,

• povoleno provozování úložiště radioaktivního odpadu.

Ustanovení § 108 odst. 4 atomového zákona stanoví celkem čtyři postupy, které mají být stanoveny zvláštním zákonem:

• postup při stanovení průzkumného území pro ukládání radioaktivního odpadu

v podzemních prostorech,

• postup při stanovení chráněného území pro ukládání radioaktivního odpadu v podzemních

prostorech,

• postup při povolování provozování úložiště radioaktivního odpadu, • postup, jak zajistit respektování zájmů obcí, kterým náleží příspěvek z jaderného účtu dle § 117 odst. 1, a jejich občanů v těchto procesech.

Právní řád České republiky již v současné době jednotlivé postupy upravuje v následujících zákonech:

Postupy při stanovení průzkumného území pro ukládání radioaktivního odpadu v podzemních prostorech jsou upraveny v zákoně č. 62/1988 Sb., o geologických pracích, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen „zákon o geologických pracích“).

Postupy při stanovení chráněného území pro zvláštní zásah do zemské kůry (za zvláštní zásah do zemské kůry je považováno rovněž zařízení pro ukládání radioaktivních a jiných odpadů v podzemních prostorech) jsou upraveny v zákoně č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného

bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „horní zákon“).

Postupy při povolování provozování úložiště radioaktivního odpadu jsou kromě zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dosavadní stavební zákon), ve znění pozdějších

předpisů, či zákona č. 283/2021 Sb., nový stavební zákon (dále jen „stavební zákon“), upraveny

v atomovém zákoně, neboť HÚ je třeba považovat za jaderné zařízení ve smyslu § 3 odst. 2 písm. e) bodu 6 atomového zákona, přičemž pro provoz každého jaderného zařízení je nutné povolení

Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (dále jen „SÚJB“) – zejm. dle § 9 odst. 1 písm. f)

atomového zákona.

Co se týká postupu, „jak zajistit respektování zájmů obcí, kterým náleží příspěvek z jaderného účtu dle § 117 odst. 1, a jejich občanů v těchto procesech“, není v současné době upraven specificky, ale

nachází odezvu v různých formách zapojení ve výše uvedených procesech. V některých se jedná o přímé účastenství (řízení navazující na posuzování vlivů na životní prostředí, řízení o stanovení průzkumného území apod.), v jiných o informování či méně formální formy.

Vzhledem k tomu – jak je podrobně uvedeno níže - že cílem předmětné právní úpravy má být

dosažení „respektování zájmů obcí, kterým náleží příspěvek z jaderného účtu dle § 117 odst. 1, a jejich občanů v těchto procesech,“, je dále posouzeno, jak je v jednotlivých procesech

a řízeních směřujících k vyhledávání lokality a výstavby HÚ upraveno postavení obcí, resp. jejich občanů.

a) Řízení o stanovení průzkumného území pro geologický průzkum

Jako první v řadě řízení vedoucích k umístění a výstavbě HÚ lze zmínit správní řízení vedené před

Ministerstvem životního prostředí (dále jen „MŽP“), jehož výsledkem je stanovení průzkumného

území za účelem vyhledání a průzkumu vhodného území pro umístění HÚ.

V souladu s § 4 odst. 1 zákona o geologických pracích je možné geologické práce pro vyhledávání a průzkum ložisek vyhrazených nerostů a průzkum výhradních ložisek nevyhrazených nerostů

provádět pouze na průzkumném území, které je stanoveno právnické osobě nebo fyzické osobě,

která má oprávnění k hornické činnosti.

S plánovanou účinností tohoto zákona od 1. července 2023 následující kapitoly vychází ze zákonů č. 283/2021 Sb., nový stavební zákon, a č. 284/2021 Sb., zákon, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím stavebního zákona. Užití dosavadního stavebního zákona (183/2006 Sb.) do účinnosti tohoto zákona se nepředpokládá – viz zdůvodnění ve Zvláštní části této zprávy.

Dle § 4 odst. 8 zákona o geologických pracích platí pro žádost o stanovení průzkumného území pro

zvláštní zásah do zemské kůry obdobný postup jako pro vyhledávání nebo průzkum ložisek vyhrazených nerostů.

Podle § 4a odst. 2 zákona o geologických pracích, je účastníkem řízení o stanovení průzkumného území kromě žadatele též obec, na jejímž území je návrh průzkumného území nebo

jeho část situována.

Pokud je obec vlastníkem pozemků, na nichž mají geologické práce probíhat, vztahuje se na ni rovněž ustanovení § 14 odst. 1 zákona o geologických pracích, podle něhož má subjekt provádějící geologické práce před vstupem na cizí pozemek povinnost uzavřít s vlastníkem pozemku (nebo, není-li možné zjistit vlastníka, s nájemcem pozemku) písemnou dohodu o provádění geologických prací, zřizování pracovišť, přístupových cest, přívodu vody a energie, jakož i provádění nezbytných úprav půdy a odstraňování porostů, popřípadě zřizování staveb. Obec má v tomto případě možnost uzavření dohody se subjektem provádějícím geologické práce a smluvně se dohodnout na konkrétních podmínkách průzkumu, na druhou stranu je nedosažení dohody překonatelné rozhodnutím krajského úřadu.

Lze předpokládat, že řízení o stanovení průzkumného území pro zvláštní zásah do zemské kůry

(dále též jen „PÚ ZZZK“) se bude v rámci procesu přípravy HÚ několikrát opakovat, v různých

etapách průzkumných prací, s různou mírou podrobnosti a na postupně snižujícím se počtu lokalit.

Z výše uvedeného plyne, že požadavek na respektování zájmů obcí ve smyslu § 108 odst. 4 atomového zákona v řízení o stanovení PÚ ZZZK je s ohledem na zákonem zakotvené účastenství obcí v tomto řízení v základní rovině naplněn. Pokud se respektování zájmů občanů

týče, pak nelze jednoznačně říci, že by v současné právní úpravě úplně absentovalo, potažmo by tato rezignovala na úpravu postupů, jak respektovat zájmy těchto občanů, resp. na úpravu postupů jejich zapojení do procesů uvedených v ustanovení § 108 odst. 4 atomového zákona, nicméně lze přemýšlet i o méně formálních cestách, kterými by se mohli občané daných obcí dozvědět o záměrech na výstavbu hlubinného úložiště v jejich obci (viz dále).

b) Řízení o stanovení chráněného území pro zvláštní zásah do zemské kůry

Dalším z procesů je řízení o stanovení chráněného území pro zvláštní zásah do zemské kůry.

Zvláštními zásahy do zemské kůry se podle § 34 odst. 1 písm. b) horního zákona rozumí mj.

zřizování, provoz, zajištění a likvidace zařízení pro ukládání radioaktivních a jiných odpadů v podzemních prostorech.

Ve smyslu § 34 odst. 2 horního zákona se na zvláštní zásahy do zemské kůry vztahují přiměřeně některá ustanovení horního zákona (konkrétně ustanovení § 11, 16, 17, 18, 23, 32, 33 a § 36 až 39 horního zákona) a ve smyslu § 34 odst. 3 horního zákona se podzemní prostory, které vzniknou zvláštními zásahy do zemské kůry, považují za důlní díla.

Podle § 17 odst. 1 horního zákona platí, že chráněné ložiskové území stanoví MŽP po projednání s orgánem kraje v přenesené působnosti rozhodnutím vydaným v součinnosti s MPO, obvodním

báňským úřadem a po dohodě s orgánem územního plánování a stavebním úřadem.

Podle § 17 odst. 3 horního zákona platí, že účastníkem řízení o stanovení chráněného ložiskového území je pouze navrhovatel. Co se týče respektování zájmů, resp. zapojení dotčené obce v tomto řízení o stanovení chráněného území pro zvláštní zásah do zemské kůry je možné s ohledem na § 34

odst. 2 horního zákona ve spojení s § 17 odst. 3 horního zákona dovozovat, že obec účastníkem tohoto správního řízení není. Jediným účastníkem tohoto správního řízení je žadatel o stanovení chráněného území pro zvláštní zásah do zemské kůry.

Podle § 17 odst. 5 ve spojení s § 34 odst. 2 horního zákona musí být hranice chráněného území pro zvláštní zásah do zemské kůry vyznačeny projektantem územně plánovací dokumentace v koordinačním výkresu, tj. v zásadách územního rozvoje, jakož i v územních plánech, resp. regulačních plánech.

Náležitosti žádosti o stanovení chráněného území pro zvláštní zásah do zemské kůry jsou

stanoveny v § 1 a 2 vyhlášky č. 364/1992 Sb., o chráněných ložiskových územích, ve znění pozdějších předpisů s tím, že dle § 6 vyhlášky se na stanovení, změnu, zrušení a evidenci chráněného území pro zvláštní zásahy do zemské kůry vztahují přiměřeně ustanovení § 1 až 5.

Z výše uvedeného plyne, že požadavek na respektování zájmů obcí, resp. občanů ve smyslu § 108 odst. 4 atomového zákona v řízení o stanovení chráněného území pro zvláštní zásah do zemské kůry – dále též jen „CHÚ ZZZK“ není s ohledem na chybějící účastenství obcí v tomto řízení vůbec naplněn. Z hlediska respektování zájmů občanů platí, co bylo uvedeno ad a).

c) Řízení o povolování zvláštního zásahu do zemské kůry – ukládání radioaktivních a jiných odpadů v podzemních prostorech

Ukládání RAO v podzemních prostorech je zvláštním zásahem do zemské kůry dle § 34 odst. 1

písm. b) horního zákona. Zvláštní zásahy do zemské kůry jsou dle § 2 písm. f) zákona č. 61/1988

Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě (dále jen „zákon o hornické činnosti“), hornickou činností. Hornickou činnost - zvláštní zásah do zemské kůry povoluje dle §

11 zákona o hornické činnosti příslušný obvodní báňský úřad. Náležitosti a rozsah dokumentace pro povolení zvláštního zásahu do zemské kůry stanoví vyhláška Českého báňského úřadu č. 104/1988 Sb., o hospodárném využívání výhradních ložisek, o povolování a ohlašování hornické činnosti a ohlašování činnosti prováděné hornickým způsobem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

„vyhláška č. 104/1988 Sb.“). Participace obcí, dotčených vlastníků a ostatní veřejnosti na tomto správním řízení vyplývá z následujících právních předpisů.

Dle § 18 odst. 1 zákona o hornické činnosti jsou účastníky řízení o povolení hornické činnosti žadatel, právnické a fyzické osoby, jejichž práva a právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být povolením dotčeny, a obec, v jejímž územním obvodu má být hornická činnost

Terminologií starého stavebního zákona (zákon č. 183/2006 Sb.) se rozumí „vyznačeny v územně plánovací dokumentaci“.

vykonávána.

Dle § 17 odst. 2 zákona o hornické činnosti, pokud jsou hornickou činností ohroženy právem chráněné objekty a zájmy, musí být se žádostí předloženy doklady o vyřešení střetů zájmů.

Způsob řešení střetu zájmů upravuje § 33 horního zákona.

Zvláštní zásah do zemské kůry – ukládání RAO v podzemních prostorech podléhá současně posuzování vlivu záměru na životní prostředí podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů

na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní

prostředí), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o posuzování vlivů“) (viz příloha č. 1, bod 12). Řízení o povolení zvláštního zásahu do zemské kůry je navazujícím řízením dle § 9b zákona o posuzování vlivů, a tudíž participace veřejnosti na tomto správním řízení vyplývá i z tohoto zákona.

d) Povolení SÚJB k umístění, k výstavbě a k uvedení jaderného zařízení do provozu

V souladu s § 3 odst. 2 písm. c) atomového zákona je třeba úložiště RAO (s výjimkou úložiště

obsahujícího výlučně přírodní radionuklidy) považovat za jaderné zařízení.

Podle § 9 odst. 1 písm. a), b), e) a f) atomového zákona jsou umístění jaderného zařízení, jeho výstavba, jakož uvádění do provozu jaderného zařízení a provoz jaderného zařízení bez jaderného reaktoru, možné pouze na základě povolení SÚJB.

Podle § 47 odst. 1 atomového zákona musí být území k umístění jaderného zařízení posouzeno z hlediska

a) jeho vlastností způsobilých ovlivnit jadernou bezpečnost, radiační ochranu, technickou bezpečnost, monitorování radiační situace, zvládání radiační mimořádné události a zabezpečení během životního cyklu jaderného zařízení a

b) dopadu jaderného zařízení na jednotlivce, obyvatelstvo, společnost a životní prostředí.

Prováděcí právní předpis k atomovému zákonu, vyhláška SÚJB č. 378/2016 Sb., o umístění

jaderného zařízení, ve svém ustanovení § 18 stanoví zvláštní požadavky na rozsah a způsob posuzování území k umístění HÚ, resp. stanoví charakteristiky území, na nichž je umístění HÚ

zakázáno.

Podle § 19 odst. 1 atomového zákona se povolení vydává na základě žádosti, přičemž žadatel je jediným účastníkem řízení. Z toho plyne, že přímé účastenství obcí v řízeních o povolení

vedených před SÚJB není založeno. Je ovšem nutno zdůraznit, že povolení vztahující se k HÚ podle atomového zákona tvoří regulatorní celek s rozhodnutími a povoleními podle stavebního zákona a tato povolení budou sloužit jako podkladová rozhodnutí pro rozhodnutí v řízení o povolení záměru. K souvisejícím řízením podle stavebního zákona také SÚJB na základě § 208

Terminologií starého stavebního zákona (zákon č. 183/2006 Sb.) se rozumí územní rozhodnutí a stavební povolení.

písm. q) atomového zákona bude vydávat vyjádření), v němž zohledňuje požadavky atomového zákona a jeho prováděcích právních předpisů. Požadavky atomové legislativy jsou tedy brány v potaz rovněž v řízeních podle stavebního zákona, v nichž je respektování zájmů obcí nebo jejich občanů založeno jakožto v navazujících řízeních dle zákona o posuzování vlivů (viz níže).

Z výše uvedeného plyne, že požadavek na respektování zájmů obcí a jejich občanů ve smyslu § 108 odst. 4 atomového zákona v řízení o povolení provozování HÚ lze považovat díky vazbě na řízení podle stavebního zákona a na zákon o posuzování vlivů za v základní rovině naplněný.

e) Řízení vedená na základě stavebního zákona a zákona o posuzování vlivů

V souladu s příslušnými procesními pravidly, jež jsou v příslušných ustanovení těchto právních

předpisů obsažena, jsou jak obce dotčené příslušným záměrem, tak i jejich občané, účastni těchto řízení a je jim umožněno vznášet k příslušnému záměru svá vyjádření, případně i námitky a/nebo připomínky. Současně pak platí, že správní orgány, které jsou podle těchto

právních předpisů příslušné záměry posuzovat, mají povinnost vyjádření, popř. námitky a připomínky zúčastněných ve svém rozhodnutí řádně vypořádat. Rozhodnutí těchto správních orgánů rovněž podléhají soudnímu přezkumu.

Zároveň je nutné upozornit na skutečnost, že záměr HÚ bude vždy podléhat posuzování vlivů tohoto záměru na životní prostředí (viz ustanovení § 4 odst. 1 zákona o posuzování vlivů). Pro

úplnost je pak rovněž potřeba dodat, že z definice HÚ jakožto jaderného zařízení (§ 3 odst. 2 písm.

e) bodu 6 atomový zákon) podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) a odst. 2 nového stavebního

zákona vyplývá, že stavební úřad vydá na žádost stavebníka rámcové povolení v případě staveb

v areálu jaderného zařízení, včetně staveb souvisejících, a že pro řízení o vydání rámcového povolení se použijí stejná ustanovení jako při řízení o povolení záměru (není-li zákonem stanoveno jinak) a že při posuzování záměru se ochrana veřejných zájmů uplatní pouze v rozsahu rámcového povolení. Vydání rámcového povolení tak nezakládá nové procesní nástroje pro veřejnost oproti řízení o záměru.

Jelikož toto řízení je fakultativní dle návrhu novely zákona (která se aktuálně nachází v 2. čtení v Poslanecké Sněmovně Parlamentu ČR), bude k němu nezbytné přistoupit pouze za předpokladu, nebudou-li některé součásti, resp. stavby uvnitř areálu rozpracovány do požadovaného detailu pro včasné řízení o povolení záměru. Mezi nejrizikovější vybrané stavby v areálu jaderného zařízení lze shledat návrh konečného projektu překládacího uzlu (horké komory), jehož vývoj nelze více urychlit s ohledem na charakter vědecko-výzkumných prací a požadavky plnění technických kritérií Nařízení komise o Taxonomii EU udržitelných investic v oblasti jaderné energetiky, k jejímuž plnění se vláda přihlásila na jednání vlády dne 11. ledna 2023 usnesením vlády k materiálu „Vyhodnocení vlivu Nařízení Komise o Taxonomii EU pro oblast jaderné energetiky do systému nakládání s radioaktivním odpadem v ČR“ (čj. OVA 9/23). Pro získání povolení záměru a dřívější, resp. včasnou realizaci ostatních staveb uvnitř, resp. vně areálu může být předchozí získání rámcového povolení výhodné a pro stavby jako je horká komora bude vhodnější vymezit část v

Závazné stanovisko (do 30. června 2023).

maximálních parametrech a přípustných rozestupech v rámci vymezeného stavebního pozemku pro následné získání povolení záměru této stavby v rámci areálu jaderného zařízení.

Z výše uvedeného plyne, že požadavek na respektování zájmů obcí ve smyslu § 108 odst. 4 atomového zákona a jejich občanů je v řízení vedených podle stavebního zákona a zákona o posuzování vlivů naplněn.

Z výše uvedeného vyplývá, že základní aspekty pro řízení ve věci HÚ i pro respektování zájmů obcí a občanů při procesu povolování HÚ jsou naplněny i za stávající právní úpravy, neboť lze pro řízení, jehož předmětem je HÚ, využít složkové právní předpisy. V této souvislosti je nicméně třeba konstatovat, že stávající právní úprava nepočítá se specifiky, která se váží pouze a jenom k HÚ, která je tedy třeba normovat speciálně vůči složkovým právním předpisům. Specifika oproti běžnému úložišti (jako je podzemní či přípovrchové úložiště) tedy postihnuta nejsou. To by mělo být obsahem nové právní úpravy.

B. Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy

Ustanovení § 108 odst. 4 atomového zákona předpokládá existenci zvláštního zákona upravujícího respektování zájmů obcí a jejich občanů v určitých procesech souvisejících

s vyhledáváním lokality pro ukládání RAO v podzemních prostorech, jakož i při samotném povolování provozu HÚ.

Bez ohledu na datum nabytí účinnosti atomového zákona do dnešního dne nedošlo k přijetí

zvláštního zákona předvídaného ustanovením § 108 odst. 4 atomového zákona, ač na jeho přijetí panuje konsensus napříč společností, což vyjadřuje jednak Plán legislativních prací Vlády ČR,

jednak požadavek dotčených subjektů, zejm. obcí a jejich samospráv a nevládních organizací. Celospolečenský požadavek zvláštní právní úpravy je vyvolán zejména bezpečnostně závažným a dlouhodobým charakterem HÚ a potřebou zapojení dotčených obcí a veřejnosti do souvisejících procesů. Ta nakonec plyne i z mezinárodních a unijních závazků České republiky. Je zřejmé, že tyto požadavky se netýkají běžných úložišť RAO, která jsou již v současnosti provozována a byla v minulosti povolována, neboť v jejich případě proběhly procesy obvyklým způsobem a zájmy

veřejnosti nebyly zvláště akcentovány. Zvlášť závažná povaha je veřejností a veřejnou správou přiznávána právě HÚ, a proto je nutné zvláštní právní úpravu věnovat právě jemu.

Společenská poptávka je vyjádřena zejm. dlouhodobým požadavkem komplexního zahrnutí všech aspektů týkajících se HÚ, tj. nejenom otázky spojené se zajištěním zájmů obcí a občanů v jednom právním předpisu ze strany dotčených obcí a jejich občanů, neziskových organizací

a zájmových skupin, ale i ze strany zástupců Poslanecké sněmovny (požadavek na zvl. zákon je zpravidla součástí interpelací týkajících se HÚ) a Senátu Parlamentu ČR nebo zástupců krajských samospráv.

Zkušenosti z jiných zemí ukazují, že univerzálně existuje společenská poptávka po zvláštním zákoně, který by tuto problematiku upravoval. V zahraničních souvislostech lze poukázat zejména na zkušenosti zemí jako Německo či Švýcarsko, které přistoupily k regulaci této problematiky

formou zvláštního zákona. Česká republika tak následuje případ řady zemí, a to právě s ohledem na vysokou politickou a celospolečenskou poptávku spojenou s citlivostí celého

projektu HÚ.

Inspiračním zdrojem aktuální podoby návrhu zákona byl dřívější návrh věcného záměru zákona o zapojení obcí do procesu výběru lokality hlubinného úložiště pro vysoce radioaktivní odpady a vyhořelé jaderné palivo se zohledněním stanoviska Legislativní rady vlády čj.: 1397/16 ze dne 15. prosince 2016 a výstupu meziresortní expertní skupiny ustanovené na základě usnesení Vlády ČR č. 27 ze dne 16. ledna 2017. Tímto usnesením Vláda ČR – na základě stanoviska Legislativní rady vlády čj.: 1397/16 ze dne 15. prosince 2016 – neschválila věcný záměr zákona o zapojení obcí do výběru lokality hlubinného úložiště vysokoaktivních radioaktivních odpadů, předložený MPO v prosinci roku 2016.

Expertní skupina tak měla posoudit a přepracovat dříve zpracovaný věcný záměr zákona o zapojení obcí do procesu výběru lokality hlubinného úložiště vysokoaktivních radioaktivních odpadů, který vypracovala Pracovní skupina pro dialog o hlubinném úložišti. Ta vznikla za podpory MPO a v součinnosti s MŽP v listopadu 2010 a jejím cílem bylo přispět k transparentnosti procesu výběru vhodné lokality pro HÚ VJP a vysokoaktivních odpadů, a to s respektováním zájmu veřejnosti a posílenou aktivní spoluúčastí dotčených obcí v tomto procesu. Během roku 2014 se Pracovní skupina pro dialog transformovala pod Radu vlády pro energetickou a surovinovou strategii a její činnost tak byla zaštítěna Vládou ČR.

Expertní skupina se poprvé sešla dne 12. 6. 2017 a v kontextu nového atomového zákona č. 263/2016 Sb. informovala o nově přijatém ustanovení § 108 odst. 4 atomového zákona. Expertní skupina vyšla ze základní premisy, že pokud ustanovení § 108 odst. 4 atomového zákona obsahuje nenormativní odkaz na zvláštní zákon upravující určité postupy, pak je třeba (při neexistenci takovéhoto zvláštního zákona upravujícího tyto postupy speciálně pro HÚ) vycházet z obecné právní úpravy obsažené v zákoně o geologických pracích, v horním zákoně a v atomovém zákoně (popřípadě v jakémkoliv dalším předpisu, který by tuto problematiku v budoucnu upravil).

V této souvislosti bylo tedy jednotlivým rezortům zadáno, aby provedly screening stávajících právních předpisů v jejich gesci, které mohou mít relevanci k § 108 odst. 4 atomového zákona. Na

následujících zasedáních expertní skupiny rezorty prezentovaly svá stanoviska, z nichž vyplynulo, že stávající právní úprava je v kontextu § 108 odst. 4 atomového zákona dostačující a není třeba její úprava.

Expertní skupina znovu přezkoumala původní věcný záměr zákona o zapojení obcí do výběru lokality hlubinného úložiště vysokoaktivních radioaktivních odpadů, který jí byl postoupen

k přepracování Legislativní radou vlády. Nově zvažovanou variantou bylo vypracování zcela nového zákona, který by reflektoval požadavky obcí na transparentnost a informační otevřenost.

Na závěry expertní skupiny pak navázala pracovní skupina zřízená na MPO při přípravě aktuální podoby zákona. Vláda ČR pak usnesením ze dne 21. 12. 2020 č. 1349 schválila návrh věcného záměru zákona o řízeních souvisejících s hlubinným úložištěm radioaktivních odpadů a uložila místopředsedovi vlády, ministru průmyslu a obchodu a ministru dopravy vypracovat vládní návrh zákona o řízeních souvisejících s hlubinným úložištěm radioaktivních odpadů do 10 měsíců ode dne přijetí tohoto usnesení, v němž budou zapracovány připomínky obsažené ve stanovisku Legislativní rady vlády k návrhu věcného záměru zákona o řízeních souvisejících s hlubinným úložištěm radioaktivních odpadů.

Podrobněji ke konzultačnímu procesu viz schválený věcný záměr navrhovaného zákona a závěrečná zpráva RIA.

Návrh předkládaného zákona stojí na principu, že dosavadní právní předpisy upravují konkrétní postupy v jednotlivých řízeních i pro řízení související s hlubinným úložištěm radioaktivního odpadu. Jednotlivé zákony jako je zákon o geologických pracích, horní zákon, zákon o hornické činnostiči atomový zákon tedy již nyní normují řízení, podle kterých se postupuje i v případě úložiště radioaktivního odpadu, nicméně bez toho, aby vypichovaly specifika takového řízení či více zohledňovaly zájmy obcí a jejich občanů.

Záměrem předkládaného návrhu zákona tedy není reformulovat předmětná ustanovení do

nového právního předpisu či vymýšlet nová řízení, což by jistě nebylo vhodné ani z hlediska právní

jistoty či stability právního řádu, ale v předkládaném zákoně upravit pouze ty nezbytné odchylky, které je vzhledem ke specifičnosti povolování HÚ nutné upravit odlišně od obecné právní úpravy. Z tohoto důvodu byla při přípravě návrhu zákona zvolena metoda odkazu na konkrétní

právní předpis s tím, že tento návrh upraví pouze nezbytné odchylky tak, aby bylo zajištěno v souladu s § 108 odst. 4 atomového zákona zejména požadované respektování zájmu obcí a jejich občanů (inspirací pro tuto konstrukci byl například zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů).

Problémem, na který při dosahování celospolečenského konsensu na přijetí zvláštního zákona předvídaného ustanovením § 108 odst. 4 atomového zákona narážíme, je skutečnost, že spojení - postup, jak zajistit respektování zájmů obcí, kterým náleží příspěvek z jaderného účtu dle § 117 odst. 1 atomového zákona, a jejich občanů v procesech uvedených v § 108 odst. 4 atomového

zákona - není v žádném předpise, který je součástí právního řádu České republiky, nijak definováno. Současně nelze ani vycházet z úmyslu zákonodárce zachyceného v důvodové zprávě.

Citované ustanovení totiž nebylo v původním vládním návrhu nového atomového zákona vůbec zahrnuto (viz sněmovní tisk 560/0 ze dne 31. 7. 2015), ale bylo doplněno na základě pozměňovacího návrhu obsaženého v usnesení výboru pro životní prostředí č. 88 z 29. schůze Poslanecké sněmovny konané dne 4. 2. 2016. V důvodové zprávě k atomovému zákonu tedy není citované ustanovení vůbec zmíněno. Z hlediska cíle, kterého má být tímto návrhem zákona dosaženo, je tak podstatné pokusit se alespoň obecně interpretovat slovní spojení „respektování zájmů“.

Obecně tak lze pod slovním spojením „respektování zájmů“ rozumět zajištění dostatečné míry zapojení s přihlédnutím k povaze konkrétního procesu. Ve spojení s cílem tohoto návrhu zákona

pak tedy „respektováním zájmů“ rozumíme, resp. pod něj můžeme podřadit zapojení obcí a občanů uvedených v § 108 odst. 4 atomového zákona na, případně v, procesech uvedených tamtéž. Na základě provedené interpretace slovního spojení „respektování zájmů“ bylo následně na místě určit, jaká míra zapojení je žádoucí, aby mohlo být konstatováno, že jsou zájmy výše uvedených obcí a občanů respektovány.

Míra a způsob zapojení obce a občanů se liší podle povahy procesu, který probíhá. V této

souvislosti je třeba rozlišovat především správní řízení - tedy postup, jehož výsledkem je vydání správního rozhodnutí jako individuálního správního aktu - a vydávání opatření obecné povahy, tedy aktu s konkrétně určeným předmětem a s obecně vymezeným okruhem adresátů.

Ve správním řízení jsou pak způsoby participace vymezeny zejména v § 36 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Způsoby zapojení do procesu vydávání opatření obecné povahy pak vyplývají z § 172 správního řádu.

K samotnému provozování HÚ je nutné projít celou řadou správních řízení, jejichž výsledkem jsou různá rozhodnutí nebo jiné závazné výstupy umožňující tuto činnost. Z tohoto důvodu

budou primárně posuzována i pro zajišťování respektování zájmu obcí a jejich občanů jejich práva

v rámci správně-právních procesů, nicméně pro zlepšení informovanosti o probíhajících procesech lze zvážit i méně formální varianty.

Z právě popsaných důvodů a rovněž i současně vzhledem k cíli tohoto zákona lze konstatovat, že existují právní instituty v rámci správního řízení, u nichž je míra zapojení osoby (ať už právnické nebo fyzické) taková, že je možno konstatovat, že jsou zájmy výše uvedených obcí a občanů respektovány, a to efektivně respektovány.

Za institut s vysokou a efektivní mírou zapojení tak lze zcela jistě považovat institut účastenství.

Podle § 36 správního řádu jsou účastníci zejména oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí, dále mají právo vyjádřit v řízení své stanovisko, jakož i vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Z dalších právních předpisů (jejichž citace a předmět

úpravy je uveden níže v textu) vyplývá, že účastníci mají právo činit vyjádření a vznášet námitky, a to ve smyslu/charakteru námitek podávaných ve správním řízení. Mezi významné procesní právo účastníka patří rovněž možnost podat odvolání proti rozhodnutí v první instanci, které má odkladný účinek.

Tomuto, jak bude vysvětleno níže, však nelze rozumět automaticky tak, že jen a pouze účastenství výše uvedených obcí za současného účastenství občanů těchto obcí v procesech dle § 108 odst. 4 atomového zákona lze jako jediné považovat za jedinou možnost zapojení, u které by bylo možno konstatovat, že jsou zájmy výše uvedených obcí a občanů respektovány.

Zapojení výše uvedených občanů je totiž zajištěno prostřednictvím řízení o povolení záměru včetně posuzování vlivů na životní prostředí, a současně prostřednictvím zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“).

V případě občanů obcí v těch případech, kde je účastníkem obec, ale ne konkrétní občan, lze

hovořit o zapojení nepřímém, a to skrze volené orgány obce, kterým občané formulují svoje

připomínky a náměty k záměrům, které se dané obce týkají. Volené zastupitelstvo je sice zástupcem

politickým, nicméně s jasně definovanými úkoly jednání ve prospěch voliče, tedy k hájení jeho zájmů. V této souvislosti lze poukázat na § 2 odst. 2 zákona o obcích, na § 35 zákona o obcích

a rovněž na § 16 téhož zákona. Lze tedy předpokládat, že připomínky vznesené od občanů obec využije v rámci formulování svého stanoviska například pro správní řízení, kterého se účastní.

Nelze rovněž bagatelizovat institut ústního jednání a účastenství obcí, protože účastenství je přímo vázáno na možnost se jednání účastnit a požadovat coby účastník, aby takové jednání bylo veřejné – viz § 49 správního řádu. Nutno podotknout, že toto právo má každý účastník daného řízení. Návrh zákona proto v konkrétních řízeních stanovuje povinnost konat ústní jednání. Nově se

také ústní jednání, popřípadě místní šetření, nesmí konat dříve než 30 dnů od zahájení řízení, aby měly obce dostatek času informovat občany, získat jejich stanoviska a připravit své pozice a vyjádření do správních řízení.

Současně platí, že pokud obec jako účastník řízení vyjádří své argumenty, musí být tyto vypořádány v odůvodnění rozhodnutí. V rámci veřejného ústního jednání, tj. za účasti občanů, bude obec hájící zájmy svých občanů jako účastník uplatňovat své právo na vyjádření, na navrhování důkazů apod. Zcela zásadním je však v této souvislosti argument, že ve správních řízeních vedoucích k samotnému provozování HÚ – ani v řízení o stanovení PÚ ZZZK ani v řízení o stanovení CHÚ ZZZK - nejde primárně o subjektivní práva jednotlivých občanů, ale o rozhodování koncepčního charakteru. Cílem těchto řízení je posuzování podmínek pro geologický průzkum,

který slouží pro získání informací o daném území, resp. ochrana daného území před vnějšími vlivy; tentýž názor ostatně zastává i judikatura Nejvyššího správního soudu České republiky (dále jen

„NSS“) (např. rozsudek ze dne 15. 8. 2019, sp. zn. 9 As 121/2018, nebo rozsudek ze dne 8. 11.

2018, sp. zn. 4 As 155/2018). O subjektivních právech jednotlivých občanů je pak rozhodováno v řízení o posuzování vlivů na životní prostředí, případně v řízení podle nového stavebního zákona, na kterých občané participují již podle stávající či budoucí právní úpravy.

Z tohoto důvodu je tedy zvolené řešení jednoznačně nejefektivnější, než aby každý jednotlivý občan byl sám účastníkem řízení vedeného v procesech uvedených v § 108 odst. 4 atomového zákona, což by naopak vedlo k paralýze celého procesu (viz níže). Navrhovaným postupem tak

dojde k zapojení, byť nepřímému, občanů do vedených řízení.

Jako negativní důsledek řešení, kdy by každý jednotlivý občan byl sám účastníkem řízení

vedeného v procesech uvedených v § 108 odst. 4 atomového zákona lze uvést, že takto široce pojatá práva jsou nezřídka využívána obstrukčním způsobem a mohou být minoritními skupinami používána k narušování veřejného zájmu, na což mj. upozornil i NSS ve svém rozhodnutí ze dne 29. 5. 2020, č.j. 2 As 377/2018 - 61. Dalším relevantním důvodem může být již nyní zjevná značná

rozpornost a partikulárnost zájmů jednotlivých občanů. I ta by paralyzovala řízení. Tedy v opačném případě by tak došlo k paralýze celého procesu, potažmo k situaci odepření rozhodnutí, byť právě rozhodnutí je smyslem celého správního řízení. Institut účastenství má směřovat k plnění úkolů veřejné správy v duchu právního státu, přičemž je nutné zdůraznit, že smyslem správního řízení je autoritativně rozhodnout o konkrétních právech či povinnostech konkrétně určené osoby. Bylo by absurdní vytvářet takovou právní konstrukci zvláštní úpravy správního řízení (zde tedy v procesech uvedených dle § 108 odst. 4 atomového zákona), která bude akcentovat problematiku neopodstatněně široce pojímaného účastenství v takovém správním řízení na úkor podstaty takového řízení a jeho smyslu, kterýžto přístup by vedl vzhledem k výše

uvedeným problémům k jejich popření.

Dalšími procesy, které je nutné při povolování HÚ realizovat, jsou procesy podle zákona o posuzování vlivů a stavebního zákona. Sektorově pak k těmto základním procesům přistupují

další specifické procesy, jejichž účelem je ochrana zvláštních zájmů. K těm patří v případě HÚ postupy atomového zákona, ovšem také podle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákona o hornické činnosti a jiných.

Všechny tyto procesy a jejich výstupy jsou nezbytnou podmínkou k provozování HÚ.

V rámci řízení podle zákona o posuzování vlivů a stavebního zákona, mohou občané – včetně

vlastníků nemovitých věcí, plně uplatňovat a chránit svá práva a oprávněné zájmy, vlastnické právo nevyjímaje, a to včetně soudního přezkumu rozhodnutí vzešlých z těchto procesů. Sami

občané jsou účastníky řízení. Respektování jejich práv je tedy zásadně dosaženo.

Konečně je pak nutno konstatovat, že v rámci navrhovaného řešení není uvažováno ani o žádné nové formě vyvlastnění; toto může přicházet v úvahu pouze podle stávajících právních předpisů,

kde občané mohou rovněž svá práva plně bránit.

Z výše uvedeného vyplývá, že nutným minimem, které by garantovalo základní respektování práv obcí, je zajistit, aby tam, kde to lze, figurovaly obce jako účastník řízení. Navrhovaný způsob zapojení obcí do procesů dle § 108 odst. 4 atomového zákona, resp. míru zapojení tímto předvídanou, by tak šlo hodnotit jako uspokojivou, a mohlo by být konstatováno, že jsou zájmy obcí a zprostředkovaně i jejich občanů v základní úrovni respektovány. Tomu nicméně

nebrání zamyslet se nad dalšími instituty, méně formálními, které by mohly práva obcí a občanů rozšířit či posílit.

V tomto kontextu je rovněž třeba poznamenat, že v rámci procesu přípravy nového zákona se diskutovalo rovněž o variantě zrušení ustanovení § 108 odst. 4 atomového zákona, pokud by se ukázalo, že nový zákon není vůbec třeba, případně o novelizacích složkových předpisů namísto zcela nového zákona.

Vzhledem k tomu, že HÚ vykazuje určitá specifika oproti běžným (např. podzemním či přípovrchovým) úložištím, které by bylo vhodné speciálně upravit (jako například doplnění úlohy Vlády ČR viz níže), a vzhledem k tomu, že veřejnost je v rámci těchto řízení citlivější a z tohoto důvodu je třeba dbát na její větší informovanost, dospělo se k závěru, že úprava specifik novým zákonem je třeba a dále již nebylo uvažováno o zrušení ustanovení § 108 odst. 4 atomového zákona. Je to dáno celospolečenskou poptávkou po přijetí zvláštní regulace předvídané v ustanovení § 108 odst. 4 atomového zákona a širokým konsensem na tomto řešení, jak je podrobně vyloženo výše.

Současně nebylo uvažováno ani o novelizaci horního zákona, ani o novelizaci zákona o geologických pracích, které jsou v problematice HÚ rovněž aplikovány. Tyto právní předpisy

jsou totiž v plném rozsahu aplikovatelné i/zejména na „běžná“ (podzemní či přípovrchová) úložiště a je tomu tak již tradičně, mj. s ohledem na skutečnost, že v České republice je aktuálně provozováno několik úložišť RAO, která byla realizována v souladu s těmito zákony a na základě obdobných východisek, jako budoucí HÚ. V tomto ohledu tedy bylo třeba promyslet úpravu vztahující se výhradně k HÚ.

Ve smyslu § 34 odst. 1 písm. b) horního zákona se zřizování, provoz, zajištění a likvidace zařízení pro ukládání RAO v podzemních prostorech, tedy i HÚ, považuje za „zvláštní zásah do zemské kůry“. Na zvláštní zásahy do zemské kůry včetně vyhledávání a průzkumu

prováděného pro tyto účely se vztahují přiměřeně ustanovení § 11, 16, 17, 18, 23, 32, 33 a § 36 až 39 horního zákona a podzemní prostory, které vzniknou zvláštními zásahy do zemské kůry, se považují za důlní díla. Mezi tato tedy z povahy věci patří rovněž podstatné části úložišť RAO. Tato právní úprava již v současné době odpovídá potřebám budování HÚ a je slučitelná rovněž s účelem horního zákona, mj. proto, že je v horním zákoně již řadu let obsažena.

Na tuto úpravu následně navazuje úprava zákona o geologických pracích, neboť v souladu s jeho §

2 odst. 1 se geologické práce dělí na geologický výzkum a geologický průzkum, přičemž geologický průzkum dle § 2 odst. 3 téhož zákona zahrnuje též průzkum pro zvláštní zásahy do zemské kůry. Nezbytným předpokladem pro vybudování hlubinného (či jiného) úložiště RAO je provedení geologických prací, a to buď v režimu geologického průzkumu, nebo v režimu geologického výzkumu, které slouží pro získání informací o daném území. Geologický průzkum je pak možné v souladu § 4 odst. 8 zákona o geologických pracích provádět opět pouze na průzkumném území stanoveném v řízení vedeném dle tohoto zákona. Tato úprava je plně v souladu s účelem úpravy zákona o geologických pracích, jak je vyjádřen v jeho § 1, neboť tím je úprava podmínek pro projektování, provádění a vyhodnocování geologických prací, jejich kontrolu a sankce.

Následně, po zjištění těchto informací, je možné přistoupit k ochraně takového území, které je z hlediska svých vlastností vhodné k realizaci dalších kroků nezbytných k dokončení projektu HÚ. Právním nástrojem pro takovou ochranu je stanovení CHÚ ZZZK v řízení vedeném podle horního zákona.

Jak právní úprava stanovení PÚ ZZZK podle zákona o geologických pracích, tak i právní úprava

stanovení CHÚ ZZZK podle horního zákona je komplexní a v zásadě aplikovatelná i v procesu budování HÚ. Právě uvedené závěry zastává rovněž i aktuální judikatura NSS (např. rozsudek ze

dne 15. 8. 2019, sp. zn. 9 As 121/2018, nebo rozsudek ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. 4 As 155/2018), která byla při přípravě navrhovaného zákona sledována.

I stavbu HÚ je tak s odkazem na § 34 odst. 1 písm. b) horního zákona nutné posuzovat jako jeden ze zvláštních zásahů do zemské kůry. Z druhého odstavce tohoto ustanovení vyplývá, že se na uvedené zásahy včetně vyhledávání a průzkumu přiměřeně použije § 11 horního zákona, který

se jinak vztahuje na vyhledávání a průzkum ložisek vyhrazených nerostů a výhradních ložisek nevyhrazených nerostů a stanoví, že tuto činnost lze provádět jen na průzkumném území stanoveném podle zvláštního předpisu. Tímto předpisem je právě zákon o geologických pracích, konkrétně jeho ustanovení § 22a a § 4a. Ze znění § 22a zákona o geologických pracích plyne, že je při vyhledávání a průzkumu vhodné lokality pro zvláštní zásah do zemské kůry potřeba postupovat obdobně jako by se jednalo o vyhledávání a průzkum výhradního ložiska, tj. v režimu podle § 4a zákona o geologických pracích.

Podle zákona o geologických pracích se tedy postupuje i při vyhledávání vhodné lokality pro uskladnění RAO, která však nakonec nebude pro HÚ vybrána. Geologický průzkum (a také geologický výzkum) zde totiž slouží pouze k ověření, zda je realizace HÚ v dané lokalitě vůbec možná. Daná lokalita představuje jen jednu z mnoha (zde konkrétně čtyř, resp. původně devíti lokalit) alternativ. Proto ani není s jistotou dáno, zda na fázi geologického průzkumu budou

navazovat další procesní fáze směřující k samotné realizaci výstavby HÚ. K této realizaci nakonec může, ale nemusí dojít. Geologický průzkum zde slouží pouze tomu, aby SÚRAO získala potřebné prvotní informace o tom, zda je daná lokalita vhodná. Je přitom pravděpodobné, že ve dvou ze čtyř předem vybraných lokalit k navazujícím fázím procesu vůbec nedojde.

Pro úplnost je nutné mít rovněž na paměti, že v rámci samotné výstavby HÚ – vzhledem k jeho podzemnímu charakteru – budou aplikovány všechny předpisy horního práva. Tyto jsou však

komplexní a aplikovatelné i v procesu budování HÚ.

Z výše uvedeného vyplývá, že stávající předpisy novelizovat nepotřebují, že potřebná jsou pouze určitá dílčí specifika vztahující se k HÚ. Novelizace horního zákona, ani novelizace zákona

o geologických pracích, nebyla zvažována ani vzhledem k cíli, který je tímto zákonem sledován.

Jak bylo totiž uvedeno výše, ani v řízení o stanovení PÚ ZZZK, ani v řízení o stanovení CHÚ

ZZZK, totiž nejde o subjektivní práva jednotlivých občanů, ale – jak popsáno výše - o rozhodování koncepčního charakteru.

Jak již bylo naznačeno výše, procesu schvalování výběru umístění HÚ má být poskytnuta větší legitimita, a to skrze určení hlavního a záložního úložiště Vládou ČR. Lze konstatovat, že v určité

fázi procesu výběru lokality (jedná se o sérii správních řízení a jiných procesů) prozatím chybí legislativní ukotvení zapojení Vlády České republiky (dále jen „Vláda ČR“) jako vrcholného orgánu moci výkonné, kterým bude posílena legitimita tohoto výběru. Rovněž tento aspekt navrhovaný zákon řeší, a to formou postupu, který je samostatně upraven v navrhovaném zákonu,

kdy Vláda ČR určí, na základě podkladů od MPO, hlavní a záložní úložiště, se kterými pak budou správní orgány dále pracovat (tzn. kde následně povedou řízení o stanovení chráněného území pro zvláštní zásah do zemské kůry, jehož předmětem bude HÚ, atd.). Tento postup vlády nebude

samostatným procesem, ani novým správním řízením, ani procesem, který by byl součástí jiného správního řízení. Bude se jednat o vládní postup, kdy na základě doložených podkladů vyžadovaných zákonem (tzn. o proběhlých správních řízeních, o stanovisku MPO i o stanovisku dotčených obcí atp.) vláda usnesením určí umístění hlavního a záložního umístění HÚ, příp. usnesením vrátí MPO materiál k dopracování. K dodatečnému zvýšení legitimity si Vláda ČR vyžádá souhlas se svým usnesením ze strany obou komor Parlamentu ČR, a až poté nabude usnesení vlády právní účinnosti. Zapojení

parlamentu do výběru umístění HÚ je aplikováno i v dalších zemí EU, např. Německu.

Navrhovaný zákon tak směřuje k promítnutí celospolečenské poptávky po přijetí zvláštního zákona předvídaného § 108 odst. 4 atomového zákona, aby byl naplněn celospolečenský konsensus panující v otázce této regulace. Jak již bylo vysvětleno výše, navrhovaný zákon neupravuje zcela nová speciální řízení, ale normuje pouze některé dílčí aspekty postupu podle obecných pravidel či výjimky z nich, které postihnou specifičnost řízení souvisejících s hlubinným

úložištěm radioaktivního odpadu. Tyto výjimky mají zajistit v souladu s § 108 odst. 4 atomového

zákona zejména požadované respektování zájmu obcí a jejich občanů. Princip zesílení respektování zájmu obcí a jejich občanů je pak promítnut nejenom skrze formální instituty správního práva, jako například v zavedení účastenství obce v těch řízeních, kde doposud absentovalo, ale také v posílení informovanosti obce a občanů o jednotlivých řízeních a zvýšení transparentnosti celého procesu, ať už se jedná o povinnost konat ústní jednání, či

o stanovení konkrétní minimální lhůty, po kterou mají možnost občané seznamovat se s podrobnostmi řízení před tím než bude nařízeno ústní jednání.

Podrobněji viz schválený věcný záměr navrhovaného zákona a závěrečná zpráva RIA.

Navrhovaný zákon se nijak netýká ani nezasahuje do současného stavu založeného na zákazu diskriminace a rovném postavení mužů a žen.

C. Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy v jejím celku

1. Promítnutí celospolečenské poptávky.

Navrhovaný zákon vyjadřuje naplnění konsensu napříč společností na přijetí zvláštního zákona

předvídaného v § 108 odst. 4 atomového zákona, což vyjadřuje jednak Plán legislativních prací Vlády ČR, jednak požadavek dotčených subjektů, zejm. obcí a jejich samospráv a nevládních

organizací. Celospolečenský požadavek zvláštní právní úpravy je vyvolán zejména bezpečnostně

závažným a dlouhodobým charakterem HÚ a potřebou zapojení dotčených obcí a veřejnosti do

souvisejících procesů. Ta nakonec plyne i z mezinárodních a unijních závazků České republiky. Je zřejmé, že tyto požadavky se netýkají běžných úložišť RAO, která jsou již v současnosti

provozována a byla v minulosti povolována, neboť v jejich případě proběhly procesy obvyklým

způsobem a zájmy veřejnosti nebyly zvláště akcentovány. Zvlášť závažná povaha je veřejností a veřejnou správou přiznávána právě HÚ, a proto je nutné zvláštní právní úpravu věnovat právě jemu.

Společenská poptávka je vyjádřena zejm. dlouhodobým požadavkem komplexního zahrnutí všech aspektů týkajících se HÚ, tj. nejenom otázky spojené se zajištěním zájmů obcí a občanů v jednom právním předpisu ze strany dotčených obcí a jejich občanů, neziskových organizací a zájmových skupin, ale i ze strany zástupců Poslanecké sněmovny (požadavek na zvláštní zákon je zpravidla součástí interpelací týkajících se HÚ) a Senátu Parlamentu ČR nebo zástupců krajských samospráv.

Nelze přehlédnout skutečnost, že i zkušenosti z jiných zemí ukazují, že univerzálně existuje společenská poptávka po zvláštním zákoně, který by tuto problematiku upravoval. V zahraničních souvislostech lze poukázat zejména na zkušenosti zemí jako Německo či Švýcarsko, které

přistoupily k regulaci této problematiky formou zvláštního zákona. Česká republika tak následuje případ řady zemí, a to právě s ohledem na vysokou politickou a celospolečenskou poptávku

spojenou s citlivostí celého projektu HÚ.

Z důvodů, jež jsou podrobně rozepsány pod písmenem B) obecné části této důvodové zpráva vyplývá, že způsob zapojení obcí a občanů do procesů dle § 108 odst. 4 atomového zákona, resp. míru zapojení tímto předvídanou, který je navrhovaným zákonem předkládán, lze hodnotit jako takovou, aby mohlo být konstatováno, že jsou zájmy obcí a jejich občanů respektovány. Navrhovaným postupem tak dojde k zapojení občanů do vedených řízení.

2. Veřejný zájem na procesu přípravy, výstavby, uvádění do provozu, provozu a uzavření úložišť RAO

Nezbytnost přijetí navrhovaného zákona je současně odůvodněna i tím, že celý proces přípravy, výstavby, uvádění do provozu, provozu a uzavření úložišť RAO, je bezpochyby strategickým projektem státu, a že samotná stavba HÚ je stavbou mimořádného významu, představující zájem veřejný, na což, ve vztahu k HÚ, upozornil i NSS ve svém rozhodnutí ze dne 29. 5. 2020, sp. zn. 2 As 377/2018.

Tento závěr lze dovodit i z doporučení nezávislé organizace OECD Nuclear Energy Agency (OECD/NEA), ze kterého vyplývá, že RAO může vznikat ze všech fází produkce energie z jádra a také z použití radioaktivních materiálů v průmyslu, medicíně, výzkumu, vzdělání a obraně. Všechen tento odpad musí být bezpečně uskladněn, aby byli ochráněni jak obyvatelé, tak i životní prostředí. Předmětné doporučení uznává silný mezinárodní konsenzus, že HÚ je nejlepší cesta pro zvládání velkého množství odpadu nebo VJP; je to technicky proveditelné a je to bezpečné jak pro

současnost, tak i pro budoucí generace. HÚ také představuje eticky korektní přístup (při vzetí do

úvahy současnou produkci RAO), který bychom se měli snažit docílit nyní, úměrně vzhledem k situaci každého státu.

Výše uvedené přejímá i Směrnice Rady 2011/70/EURATOM ze dne 19. července 2011, kterou se stanoví rámec Společenství pro odpovědné a bezpečné nakládání s vyhořelým palivem

a radioaktivním odpadem (dále jen „Směrnice“), která v bodě 21 své preambule uvádí, že RAO

včetně vyhořelého paliva považovaného za odpad vyžaduje dlouhodobé zadržení a izolaci od osob a životního prostředí. S ohledem na jeho specifickou povahu, totiž obsah radionuklidů, jsou nezbytná opatření na ochranu lidského zdraví a životního prostředí před nebezpečím vyplývajícím z ionizujícího záření, která zahrnují uložení v odpovídajících zařízeních na konečném úložišti. Skladování RAO, včetně dlouhodobého skladování, je dočasným řešením, nikoli alternativou k jeho uložení.

Podle bodu 23 preambule Směrnice je na technické úrovni v současnosti obecně uznávaným názorem, že nejbezpečnější a nejudržitelnější alternativou v konečné fázi nakládání s vysokoaktivním odpadem a vyhořelým palivem považovaným za odpad je hloubkové geologické ukládání.

Konečně je třeba zmínit i článek 4 odst. 1 Směrnice, podle kterého členské státy stanoví a udržují vnitrostátní politiky pro nakládání s vyhořelým palivem a RAO. Na ustanovení Směrnice

navazuje atomový zákon, zejména pak jeho ustanovení § 107 odst. 4, podle kterého je Česká republika povinna zajistit nakládání s VJP a RAO vzniklými na jejím území, není-li zajištěno podle § 106 až 117, a to včetně monitorování radiační situace okolí úložiště RAO a institucionální kontroly po uzavření úložiště RAO.

V souladu s ustanovením § 108 odst. 1 atomového zákona MPO zpracovává pro nakládání s RAO,

Dostupné na https://www.oecd-nea.org/rwm/public-documents/#one

včetně RAO vzniklého při radiační havárii jako její důsledek, a VJP koncepci nakládání s radioaktivním odpadem a vyhořelým jaderným palivem, kterou pravidelně vyhodnocuje,

nejméně jednou za 10 let, a v případě potřeby ji aktualizuje. MPO tak zpracovalo aktualizaci předchozí Koncepce nakládání s radioaktivními odpady a s vyhořelým jaderným palivem v ČR přijaté usnesením vlády ČR č. 852/2017 dne 29. 11. 2017, přičemž aktualizovaná „Koncepce nakládání s radioaktivními odpady a s vyhořelým jaderným palivem v ČR“ byla schválena

usnesením vlády ČR č. 597/2019 ze dne 26. 8. 2019 (dále jen „Koncepce“).

V souladu s bodem 2 Koncepce se při nakládání RAO a VJP uplatní mj. tyto hlavní zásady:

• Základní strategií České republiky pro zneškodnění VJP je jeho přímé uložení do HÚ.

• Do zprovoznění HÚ budou VJP a RAO nepřijatelné do přípovrchových úložišť skladovány bezpečně u původců nebo v zařízeních SÚRAO. • Nakládání s RAO a VJP a příprava HÚ jsou prováděny v souladu se všemi legislativními požadavky, mezinárodními doporučeními a na úrovni současného poznání ve světě.

Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že budování HÚ není nouzovou variantou konečné fáze nakládání s vysokoaktivním odpadem a VJP považovaným za odpad, ale dle obecně zastávaného názoru nejbezpečnější a nejudržitelnější alternativou v konečné fázi nakládání s vysokoaktivním

odpadem a VJP považovaným za odpad. Současně pak platí, že ani dlouhodobé skladování RAO není alternativou k jeho uložení; jedná se o řešení dočasné. Přitom se nejedná jen o základní strategii ČR, ale o základní strategii členských států EURATOM (viz Směrnice) a o obecně světově uznávaný názor vůbec (viz výše), což dokladuje podobný postup členských zemí EU, jako

je Finsko, Švédsko, Spolková republika Německo, Francie, Španělsko, Belgie a další i mimo EU, jako je Švýcarsko nebo Kanada.

Příprava, výstavba, uvádění do provozu, provoz a uzavření úložišť RAO, má nejen strategický význam pro chod národního hospodářství a životní úroveň obyvatelstva, ale jeho narušení může být i příčinou obecného ohrožení. V této souvislosti lze analogicky poukázat na důvodovou

zprávu k ustanovení § 3 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších

předpisů, která uvádí, že: „Některé specifikované činnosti v energetickém odvětví mají nejen strategický význam pro chod národního hospodářství a životní úroveň obyvatelstva, ale jejich narušení může být i příčinou obecného ohrožení. Proto jsou tyto činnosti podřízeny zvláštnímu režimu stanovenému tímto zákonem.“

Považování procesu přípravy, výstavby, uvádění do provozu, provozu a uzavření úložišť RAO za veřejný zájem, tak plně koresponduje s výše uvedeným a právě z tohoto důvodu jsou tyto procesy

podřízeny zvláštnímu režimu, což plně odpovídá nejen výjimečností tohoto procesu a stavby HÚ vůbec, ale i jeho významu pro základní bezpečnost státu, chod národního hospodářství, životní úroveň obyvatelstva a celkovou energetickou koncepci státu, co se využívání energie z jádra a ukončení palivového cyklu týče.

Vybudování HÚ pouze dokončuje proces výroby, přenosu a distribuce elektřiny, naznačený v energetickém zákoně a tímto prohlášeným za veřejný zájem. Je tedy logické, aby i tato, konečná, fáze palivového, resp. energetického cyklu, byla uskutečňována ve veřejném zájmu. Veřejný zájem lze v neposlední řadě odvodit i ze souvislosti uzavření palivového cyklu, který je předpokladem pro výstavbu nových jaderných zdrojů i součástí zajištění jaderné bezpečnosti, se základními bezpečnostními zájmy státu v oblasti jaderné energetiky vycházejících z Bezpečnostní strategie ČR, resp. podle usnesení vlády č. 485 z 8. července 2019 a usnesení vlády č. 830 z 18. listopadu 2019.

3. Zamezení konfrontacím

Nezbytnost navrhovaného zákona současně odůvodňuje i fakt, že tento směřuje k promítnutí celospolečenské poptávky po přijetí zvláštního zákona předvídaného § 108 odst. 4 atomového zákona, aby byl naplněn celospolečenský konsensus panující v otázce této regulace.

Bez ohledu na existenci § 108 odst. 4 atomového zákona je však třeba zdůraznit, že celý proces přípravy vyhledávání lokality, umístění a výstavby HÚ je dlouhodobým procesem a je v zájmu

státu, aby postupoval v co největším konsensu s dotčenými obcemi. Nepřijetí navrhovaného zákona a zachování stávajícího stavu může v důsledku přispět k tomu, že celý proces výběru lokality HÚ bude probíhat ve více konfrontačním duchu, neboť obce budou namítat neexistenci předvídané právní úpravy a své nedostatečné zapojení do tohoto procesu. To může

zároveň přispět k prodloužení a zkomplikování procesu přípravy výstavby HÚ a ke snaze o blokaci záměru.

V této souvislosti je třeba poznamenat, že v minulosti navrhované právo veta dotčených obcí by nemělo žádnou analogii a obcím nepřísluší ani při budování jiných zařízení nebo provozů na území obce. Absolutní právo veta obcí by totiž znemožnilo uskutečnění celospolečenského veřejného zájmu na ochraně před negativními účinky plynoucími z vysokoaktivního RAO a VJP, a to potenciálně bez ohledu na zvolenou cestu naplnění tohoto zájmu. Takové právo, jako ostatně každé právo veta s absolutní povahou, jednostranně staví nositele tohoto práva nad jiné osoby a jejich práva a oprávněné zájmy. Jakékoliv právo veta by tedy mělo být chápáno jako zcela výjimečný nástroj, který sice záměrně nastoluje stav nerovnosti, ale přísně odůvodněně a ospravedlnitelným způsobem.

Veřejnost je v případě nakládání s RAO a VJP dotčena nejen bezprostředně aktuálně řešenou otázkou jejich likvidace, ale také možnými následky toho, že bezpečná likvidace nebude zajištěna. Jak výslovně uvádí např. čl. 1. ii Společné úmluvy o bezpečnosti při nakládání s vyhořelým palivem a o bezpečnosti při nakládání s radioaktivními odpady (dále jen „Úmluva“), ale analogicky také odstavec 24 a 25 Preambule Směrnice, celospolečenským zájmem by mělo být zajistit, aby v průběhu všech fází nakládání s RAO a VJP existovaly účinné zábrany proti potenciálním rizikům tak, aby jednotlivci, společnost a životní prostředí byli chráněni proti škodlivým účinkům ionizujícího záření, a to v současné době i v budoucnu, takovým způsobem, aby potřeby a cíle současné generace byly naplněny, aniž by byla ohrožena schopnost budoucích generací naplňovat své potřeby a cíle. Právo veta v absolutní podobě je nástrojem, který nevyhnutelně klade partikulární zájmy omezeného okruhu osob nad zájmy zbytku společnosti nyní i v budoucnu. Přínosy absolutního práva veta přitom nejsou jednoznačné ani v případě jeho nositelů, neboť v dlouhodobém horizontu také oni nebo jejich potomci mohou být postiženi skutečností, že problematika bezpečné likvidace RAO nebo VJP nebyla vyřešena v době jejich vzniku. Tyto rysy požadovaného absolutního práva veta zjevně poukazují na jeho rozpor s principy demokratického právního státu a rovněž globálně uznávanými přístupy k problematice nakládání s RAO a VJP. Nepřípustnost práva veta rovněž konstatoval Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 29. 5. 2020, č.j. 2 As 377/2018 - 61, ve kterém dále uvedl, že „trvalé úložiště (RAO) je věcí veřejného zájmu vysoké míry důležitosti“.

Co se zajištění účasti veřejnosti dle Směrnice týče, toto je blíže popsáno v kapitole B. výše a na kterou si dovolujeme odkázat. Zcela zásadním je však v této souvislosti argument, že ani v řízení

o stanovení PÚ ZZZK ani v řízení o stanovení CHÚ ZZZK nejde o subjektivní práva jednotlivých občanů, ale o rozhodování koncepčního charakteru, jehož cílem je posuzování

podmínek pro geologický průzkum, který slouží pro získání informací o daném území, resp. ochrana daného území před vnějšími vlivy.

4. Vyšší transparentnost procesu přípravy, výstavby, uvádění do provozu, provozu a uzavření úložišť radioaktivního odpadu

Konečně lze říci, že nezbytnost navrhovaného zákona spočívá i v tom, že tento zvyšuje a transparentně nastavuje zapojení dotčených obcí a občanů, s ohledem na celospolečenskou

poptávku po takové regulaci zohledňující široký konsensus nad jejím přijetím. V souladu s rozhodnutím NSS ze dne 29. 5. 2020, č.j. 2 As 377/2018 - 61, tedy zajistit důsledné a efektivní poměřování protichůdných zájmů, práv a hodnot, resp. aby všichni dotčení měli právo uplatnit svůj hlas, aby všechny relevantní argumenty byly pečlivě zváženy a v důsledku, aby protichůdné zájmy a hodnoty byly dotčeny, jen není-li zbytí a pokud možno v co nejmenší míře, a újmy vzniklé dotčením byly patřičně kompenzovány. Promítnutí tohoto principu do konkrétních ustanovení návrhu lze spatřovat mimo již výše zmiňované obligatorní ústní jednání i v tom, že v každém řízení, které se bude dotýkat obcí, budou obce muset informovat své občany oficiálně přes úřední desku po dobu 30 dnů, aby se mohli občané vyjádřit a obec mohla jejich názory převzít do své vlastní pozice a do svého procesního vyjádření jako účastníka řízení. Taktéž všechny správní orgány státu podle tohoto zákona musí informovat veřejnost způsobem umožňujícím dálkový přístup, a to jak o zahájení všech řízení, tak o vydání rozhodnutí.

Podrobněji k této otázce viz schválený věcný záměr navrhovaného zákona a Závěrečná zpráva RIA.

D. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky

Při přípravě navrhovaného zákona byl zkoumán soulad především s ústavním zákonem č. 1/1993

Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Ústava“), dále s usnesením

předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako

„V České republice existují v nejrůznějších oblastech, mimo jiné i v souvislosti s mírovým využíváním jaderné energie, veřejné zájmy, které se vyznačují tím, že pro jejich dosažení se musí někdy „obětovat“ jiné zájmy, práva či hodnoty. Při poměřování protichůdných zájmů, práv a hodnot je třeba, aby všichni dotčení měli právo uplatnit svůj hlas, aby všechny relevantní argumenty byly pečlivě zváženy a aby protichůdné zájmy a hodnoty byly dotčeny, jen není-li zbytí a pokud možno v co nejmenší míře, a újmy vzniklé dotčením byly patřičně kompenzovány. Nikdo však nemá právo prosazení veřejného zájmu, například vybudování trvalého úložiště, zabránit jen proto, že jeho případné negativní dopady nechce ve své blízkosti („not in my backyard“).“

součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen „Listina“) a dále s ústavním zákonem č.

110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění ústavního zákona č. 300/2000 Sb. (dále jen

„Ústavní zákon o bezpečnosti ČR“).

Navrhovaný zákon respektuje tyto články Ústavy:

• Čl. 1 odst. 1 („Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“), • Čl. 1 odst. 2 („Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.“), • Čl. 2 odst. 4 („Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“), • Čl. 7 („Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.“), • Čl. 79 odst. 1 („Ministerstva a jiné správní úřady lze zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem.“), • Čl. 79 odst. 3 („Ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny.“), • Čl. 100 odst. 1 („Územní samosprávné celky jsou územními společenstvími občanů, která mají právo na samosprávu. Zákon stanoví, kdy jsou správními obvody.“).

Navrhovaný zákon dále respektuje tyto články Listiny:

• Čl. 2 odst. 2 („Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“), • Čl. 2 odst. 3 („Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“), • Čl. 4 odst. 1 („Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.“), • Čl. 10 odst. 2 („Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.“), • Čl. 11 odst. 1 („Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.“), • Čl. 11 odst. 3 („Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.“), • Čl. 11 odst. 4 („Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“), • Čl. 17 odst. 2 („Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.“), • Čl. 21 odst. 1 („Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců.“), • Čl. 35 odst. 1 („Každý má právo na příznivé životní prostředí.“), • Čl. 35 odst. 2 („Každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů.“), • Čl. 35 odst. 3 („Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.“).

Navrhovaný zákon dále respektuje tyto články Ústavního zákona o bezpečnosti ČR:

• Čl. 1 („Zajištění svrchovanosti a územní celistvosti České republiky, ochrana jejích demokratických základů a ochrana životů, zdraví a majetkových hodnot je základní povinností státu.“).

Uvažovaný zákon nijak nesnižuje ostatní práva dotčených subjektů a nejsou jím diskriminovány žádné specifické skupiny adresátů právních norem. Respektuje obecné zásady ústavního pořádku České republiky a není v rozporu s nálezy Ústavního soudu České republiky.

Podle ustanovení § 24 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, ministerstva pečují o náležitou právní úpravu věcí patřících do působnosti České republiky, připravují návrhy zákonů a jiných právních předpisů týkajících se věcí, které patří do jejich působnosti, jakož i návrhy, jejichž přípravu jim Vláda ČR uložila, dbají o zachovávání zákonnosti v okruhu své působnosti a činí podle zákonů potřebná opatření k nápravě. Navrhovaný zákon je ve věcné působnosti MPO podle § 13 odst. 1 písm. a) zákona č. 2/1969 Sb.

E. Zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy s předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie nebo obecnými právními zásadami práva Evropské unie, popřípadě i s legislativními záměry a s návrhy předpisů Evropské unie

1. Směrnice

Směrnice stanoví rámec Společenství pro zajištění odpovědného a bezpečného nakládání s RAO a VJP s cílem zabránit nepřiměřenému zatížení budoucích generací. Směrnice v bodě 31 preambule stanoví požadavek transparentnosti při nakládání s VJP a RAO, přičemž transparentnost by měla být zaručena tím, že se v souladu s vnitrostátními a mezinárodními závazky zajistí účinná informovanost veřejnosti a možnost zapojení všech zúčastněných stran, včetně místních orgánů

a veřejnosti, do procesu rozhodování. Podle čl. 10 odst. 2 Směrnice se členské státy zavázaly zajistit, aby veřejnost měla v souladu s vnitrostátními právními předpisy a mezinárodními závazky potřebnou příležitost účinně se účastnit procesu rozhodování týkajícího se nakládání s VJP a RAO. Směrnice stanovuje, že každý členský stát zajistí provádění svého vnitrostátního

programu pro nakládání s RAO a s VJP, který se vztahuje na všechny druhy těchto odpadů, spadající do jeho pravomoci a na všechny fáze nakládání s RAO a VJP od jejich vzniku po uložení. Členské státy měly za povinnost transponovat Směrnici do národních právních řádů, a to nejpozději do 23. 8. 2013.

V této souvislosti je však třeba uvést, že již samotný § 108 odst. 4 atomového zákona jde nad rámec Směrnice (a tedy i jejího článku 10), která stanovuje členským zemím povinnost zajistit účinnou informovanost veřejnosti a možnost zapojení všech zúčastněných stran, včetně místních orgánů a veřejnosti, do procesu rozhodování. Tato směrnice je plně transponována již za současného

právního stavu. Navrhovaná právní úprava, tak jde nad rámec Směrnice, kterou Česká republika správně transponovala.

Lze dodat, že některé jiné státy EU a Euratomu nemají takto rozpracované politiky nakládání s RAO a VJP a zajištění „příležitosti účinně se účastnit procesu rozhodování“ o něm, přesto jsou považovány za slučitelné s právem EU.

Navrhovaný zákon tak není v rozporu s požadavky Směrnice.

2. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/35/ES ze dne 26. května 2003 o účasti veřejnosti na vypracování některých plánů a programů týkajících se životního prostředí a o změně směrnic Rady 85/337/EHS a 96/61/ES, pokud jde o účast veřejnosti a přístup k právní ochraně, v platném znění.

Navrhovaného zákona se v širších souvislostech dotýká i úprava obsažená ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2003/35/ES ze dne 26. května 2003 o účasti veřejnosti na vypracování

některých plánů a programů týkajících se životního prostředí a o změně směrnic Rady 85/337/EHS a 96/61/ES, pokud jde o účast veřejnosti a přístup k právní ochraně, v platném znění.

Cílem této směrnice je jednak přijetí ustanovení o účasti veřejnosti na vypracovávání některých plánů a programů týkajících se životního prostředí, jednak zlepšení účasti veřejnosti a přijetím ustanovení o přístupu k právní ochraně v rámci směrnic Rady 85/337/EHS a 96/61/ES. Podle článku 2 odst. 1 této směrnice se veřejností rozumí jedna nebo více fyzických nebo právnických osob a jejich sdružení, organizace nebo skupiny v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi. Podle článku 2 odst. 2 této směrnice mají členské státy povinnost zajistit, aby veřejnost měla včasné a účinné možnosti účastnit se přípravy a změn či revizí plánů nebo programů týkajících se životního prostředí. Za tímto účelem mají členské státy povinnost zajistit:

• aby veřejnost byla informována o jakýchkoli návrzích takových plánů nebo programů nebo jejich změn či revizí, a to buď prostřednictvím veřejného oznámení, nebo jinými vhodnými prostředky jako například elektronickými médii, jsou-li k dispozici, a aby byly veřejnosti zpřístupněny náležité informace o těchto návrzích, mimo jiné také informace o právu účastnit se rozhodování a o příslušném orgánu, kterému je možné předkládat připomínky nebo dotazy; • aby veřejnost měla právo vyjádřit své připomínky a stanoviska před přijetím rozhodnutí o plánech a programech, dokud jsou všechny možnosti výběru ještě otevřené;

• aby se při přijímání těchto rozhodnutí náležitě přihlíželo k výsledkům účasti veřejnosti; • aby po posouzení připomínek a stanovisek vyjádřených veřejností příslušný orgán vyvinul přiměřené úsilí k informování veřejnosti o přijatých rozhodnutích a o důvodech a úvahách, na nichž jsou tato rozhodnutí založena, včetně informací o procesu účasti veřejnosti.

Podrobné podmínky účasti veřejnosti musí být podle této směrnice stanoveny tak, aby byla veřejnosti umožněna příprava a účinná účast.

Vedle toho je obsahem této směrnice i změna směrnice Rady č. 96/61/ES ze dne 24. září 1996 o integrované prevenci a omezování znečištění spočívající v posílení možnosti veřejnosti dosáhnout přezkoumání soudem nebo jiným nezávislým a nestranným orgánem zřízeným ze zákona a mohli tak napadat hmotnou nebo procesní zákonnost jakýchkoli rozhodnutí, aktů nebo nečinnosti podléhajících ustanovením o účasti veřejnosti obsaženým v této směrnici.

Členské státy měly za povinnost transponovat tuto směrnici do národních právních řádů, a to nejpozději do 25. 6. 2005.

Tato směrnice je plně transponována již za současného právního stavu, kdy její požadavky jsou již upraveny ve stavebním zákoně a v zákoně o posuzování vlivů. V souladu s příslušnými procesními

pravidly, jež jsou v příslušných ustanovení těchto právních předpisů obsaženy, jsou jak obce dotčené příslušným záměrem, tak i jejich občané, účastni těchto řízení a je jim umožněno vznášet k příslušnému záměru svá vyjádření, případně i námitky a/nebo připomínky.

Současně pak platí, že správní orgány, které jsou podle těchto právních předpisů příslušné záměry

posuzovat, mají povinnost vyjádření, popř. námitky a připomínky zúčastněných ve svém rozhodnutí řádně vypořádat. Rozhodnutí těchto správních orgánů rovněž podléhají správnímu

a také soudnímu přezkumu. Navrhovaný zákon se nijak nedotýká procesních pravidel upravených ve stavebním zákoně a v zákoně o posuzování vlivů, ani tyto nijak nemění.

Kromě stavebního zákona a zákona o posuzování vlivů přijala Česká republika ještě zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, a zejména pak zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů, který je lex speciallis k zákonu č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

Ve vztahu k HÚ je však nutné v této souvislosti poznamenat, že SÚRAO již dnes zveřejňuje dokumenty ve vztahu k HÚ na svých webových stránkách. Je však nezbytné respektovat meze dané právy jiných osob a nezasahovat do těchto práv nepřiměřeně. Zejména je nutno dbát na ochranu práv autorských a průmyslového vlastnictví, neboť řada dokumentů v rámci procesů souvisejících s HÚ je výsledkem jedinečné tvůrčí činnosti nestátních osob, ať již zahraničních institucí nebo expertních institucí. Zveřejňováním takových dokumentů by byla narušena jejich práva a vznikala

by jim škoda. Právní úprava, která by podobný postup vyžadovala, by pak zjevně byla v rozporu s ústavními limity danými Listinou. Dále je nutné brát ohled i na právo na ochranu

soukromí (a ochranu osobních údajů), především v souvislosti s pracovní a neformální korespondencí zúčastněných fyzických osob. Tato práva jsou v současné době považována za téměř neprolomitelná. Nelze tak překračovat mantinely dané právy jiných osob, neboť taková úprava by byla nepochybně zhodnocena jako protiústavní.

Navrhovaný zákon se však nijak nedotýká práva veřejnosti na informace podle zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, ani podle zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů, a ani je nijak neomezuje. Rovněž i v rámci procesů probíhajících podle procesních pravidel obsažených ve stavebním zákoně a v zákoně o posuzování vlivů zajišťuje již současná právní úprava dotčené veřejnosti přístup k informacím, které vznikají v rámci těchto procesů, a to ve všech etapách.

Navrhovaný zákon tak plně akceptuje požadavky této směrnice.

3. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/42/ES ze dne 27. června 2001 o posuzování vlivů některých plánů a programů na životní prostředí.

Navrhovaného zákona se v širších souvislostech rovněž dotýká i úprava obsažená ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/42/ES ze dne 27. června 2001 o posuzování vlivů

některých plánů a programů na životní prostředí.

Cílem této směrnice je podle jejího článku I. zajistit vysokou úroveň ochrany životního prostředí a přispět k zahrnutí úvah o životním prostředí do přípravy a přijetí plánů a programů s cílem podporovat udržitelný rozvoj stanovením, aby v souladu s touto směrnicí některé plány a programy, které mohou mít významný vliv na životní prostředí, podléhaly posouzení vlivů na životní prostředí. Pro účely směrnice se pojmem „plány a programy“ rozumějí plány a programy včetně těch, které jsou spolufinancovány Evropským společenstvím, a rovněž jejich veškeré změny:

• které podléhají přípravě nebo přijetí orgánem na národní, regionální nebo místní úrovni nebo které připravuje úřad pro legislativní proces tak, aby mohly být přijaty parlamentem nebo vládou a • které jsou vyžadovány právními a správními předpisy;

Podle článku 3. této směrnice se posouzení vlivů na životní prostředí provádí u všech

plánů a programů, které se připravují v odvětvích zemědělství, lesnictví, rybolovu, energetiky, průmyslu, dopravy, nakládání s odpady, vodohospodářství, telekomunikací, turistiky, územního

plánování nebo využívání půd, nebo u kterých je vyžadováno posouzení na možný vliv na území. Plány a programy, které stanoví využití menších oblastí na místní úrovni, a menší změny plánů a programů vyžadují posouzení vlivů na životní prostředí pouze tehdy, stanoví-li členské státy, že mohou mít významný vliv na životní prostředí. Tento článek směrnice rovněž ukládá členským státům povinnost zajistit, aby závěry, zda plány nebo programy uvedené v odstavcích mohou mít významný vliv na životní prostředí, byly zpřístupněny veřejnosti.

Podle článku 4. této směrnice se pak posouzení vlivů na životní prostředí provádí během přípravy plánu nebo programu a před jeho přijetím nebo předáním k legislativnímu procesu.

Členské státy měly za povinnost transponovat tuto směrnici do národních právních řádů, a to nejpozději do 21. 7. 2004.

Tato směrnice je plně transponována již za současného právního stavu, kdy její požadavky jsou již upraveny v zákoně o posuzování vlivů. V souladu s příslušnými procesními pravidly obsaženými

v tomto právním předpise jsou jak obce dotčené příslušným záměrem, tak i jejich občané, účastni řízení vedených podle zákona o posuzování vlivů a je jim umožněno vznášet k příslušnému záměru svá vyjádření, případně i námitky a/nebo připomínky. Současně pak

platí, že správní orgány, které jsou podle zákona o posuzování vlivů příslušné záměry posuzovat,

mají povinnost vyjádření, popř. námitky a připomínky zúčastněných ve svém rozhodnutí řádně vypořádat. Rozhodnutí těchto správních orgánů rovněž podléhají správnímu a také

soudnímu přezkumu. Navrhovaný zákon se nijak nedotýká procesních pravidel upravených v zákoně o posuzování vlivů, ani tyto nijak nemění. Z tohoto důvodu tak navrhovaný zákon plně akceptuje požadavky této směrnice.

Předkládaný návrh zákona je v souladu s výše uvedenými sekundárními právními akty Evropské unie, s obecnými zásadami práva Evropské unie, s judikaturou soudních orgánů Evropské unie i Evropského soudu pro lidská práva. Návrh je tedy plně slučitelný s právem Evropské unie jako celkem.

F. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána

1. Úmluva z roku 1997, vyhlášená pod č. 3/2012 Sb. m. s.

Cílem Úmluvy je zajistit, aby v průběhu všech fází nakládání s vyhořelým palivem a RAO existovaly účinné zábrany proti potenciálním rizikům tak, aby jednotlivci, společnost a životní prostředí byli chráněni proti škodlivým účinkům ionizujícího záření, a to v současné době i v budoucnu, takovým způsobem, aby potřeby a cíle současné generace byly naplněny, aniž by byla ohrožena schopnost budoucích generací naplňovat své potřeby a cíle a zabránit haváriím s radiologickými následky a zmírnit jejich následky, pokud takové nastanou v průběhu kterékoliv fáze nakládání s RAO nebo VJP. Úmluva stanoví povinnost zpřístupňování informací o bezpečnosti takového zařízení veřejnosti.

Z uvedeného vyplývá, že se Úmluva otázkou zapojení obcí do procesu vyhledávání HÚ vůbec nezabývá.

2. Aarhuská úmluva vyhlášená pod č. 124/2004 Sb. m. s.

Aarhuská úmluva byla sjednána za účelem podpory zpřístupňování informací o životním prostředí veřejnosti, vytváření podmínek pro aktivní účast veřejnosti v rozhodovacích procesech týkajících se životního prostředí a zajištění právní ochrany v záležitostech životního prostředí.

Aarhuská úmluva zakotvuje požadavky na účast veřejnosti na rozhodování o specifických činnostech v článku 6. Základním východiskem je, že strany úmluvy mají postupovat podle úmluvy ve vztahu k rozhodnutím o tom, zda povolit navrhované činnosti uvedené v příloze I úmluvy a také dalších činností, které mohou mít významný vliv na životní prostředí. Dle přílohy I bodu 1 úmluvy mezi výslovně zmíněné činnosti patří i zařízení určená pro: (i) výrobu nebo obohacování jaderného paliva, (ii) zpracování vyhořelého jaderného paliva nebo vysoce radioaktivních odpadů, (iii) konečné uložení vyhořelého jaderného paliva, (iv) výlučně pro konečné uložení radioaktivního odpadu, (v) výlučně pro skladování (plánované na více než 10 let) vyhořelého radioaktivního paliva nebo radioaktivního odpadu na jiném místě, než byl vyprodukován.

Článek 6 odst. 2 úmluvy stanovuje základní požadavky na informování veřejnosti „v dostatečně rané fázi procedury enviromentálního rozhodování“ mj. o navrhované činnosti, povaze či návrhu možného rozhodnutí, kompetentním orgánu pro rozhodování či předpokládaném postupu včetně dílčích informací týkající se participace veřejnosti na řízení.

Ve vztahu k samostatné účasti veřejnosti v řízení je stěžejní článek 6 odst. 4 úmluvy, dle něhož: „Každá strana zajistí účast veřejnosti v počátečním stadiu rozhodování, kdy jsou ještě všechny možnosti výběru a alternativ otevřeny a kdy účast veřejnosti může být účinná.“ Z citovaného vyplývá, že účast veřejnosti je nutno zajistit v určité fázi rozhodovacího procesu, avšak nikoliv ve všech fázích. V případě několika na sebe navazujících řízení proto není nutno optikou úmluvy zajistit účast veřejnosti v každé této fázi (každém dílčím řízení), které vedou k povolení navrhované činnosti. Naopak by měl být kladen důraz na participaci veřejnosti právě v počáteční fázi povolovací procedury, kdy je nejvyšší předpoklad, že účast veřejnosti bude účinná. V daném případě jde zejména o účast veřejnosti v řízení podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů („zákon EIA“).

Také z judikatury Ústavního soudu v zásadě vyplývá, že požadavky úmluvy nelze vztahovat ke každému dílčímu řízení v celém povolovacím procesu. Například v nálezu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 22/17 (týkajícího se mj. návrhu na zrušení § 70 odst. 3 věty první zákona o ochraně přírody a krajiny), Ústavní soud jednak uvedl, že požadavky úmluvy na účast tzv. dotčené veřejnosti nelze vztahovat ke všem rozhodovacím procesům, a dále, že účast veřejnosti při rozhodovacích procesech je zajištěna právě především zákonem EIA či zákonem o integrované prevenci. Ústavní soud přitom s odkazem na svoji předchozí rozhodovací činnost navíc dodal, že z textu Aarhuské úmluvy nelze dovodit, že by tato úmluva byla přímým pramenem jakýchkoliv občanských práv či závazků, natož práv či svobod základních. Ustanovení Aarhuské úmluvy týkající se účastenství veřejnosti na některých rozhodovacích procesech nemají povahu self- executing, pročež nemají přímý účinek. I pokud by se tedy čl. 6 Aarhuské úmluvy vztahoval na jakékoliv stavební (či jiné) záměry, nelze z něj dovodit bezprostředně použitelné právo kohokoliv na účastenství v řízení o tomto záměru.

V případě návrhu zákona bude respektování zájmů širší veřejnosti v principu zajištěno zejména prostřednictvím procesu EIA (ať jde již o účast veřejnosti ve fázi posuzovaní vlivu koncepcí na životní prostředí či posuzování vlivů konkrétního záměru na životní prostředí), eventuálně v navazujících řízeních dle zvláštních zákonů.

Z hlediska požadavků Aarhuské úmluvy lze považovat návrh zákona za dostatečný.

Navrhovaný zákon je tak v souladu se závazky vyplývajících z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána.

G. Předpokládaný hospodářský a finanční dopad navrhované právní úpravy na státní rozpočet, ostatní veřejné rozpočty, na podnikatelské prostředí České republiky, sociální dopady, včetně dopadů na rodiny a dopady na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny a dopady na životní prostředí

Předpokládaný hospodářský a finanční dopad na státní rozpočet a ostatní veřejné rozpočty

Navrhovaný zákon předpokládá zvýšení náročnosti průběhu správního řízení, zejména pokud jde o účastenství dotčených obcí v těch řízeních, ve kterých dosud ze zákona obce účastníkem řízení nejsou. Vyšší míra využití procedurálních práv (např. v podobě podávání návrhů na doplnění podkladů nebo podávání opravných prostředků) může znamenat určité dodatečné materiální

náklady, jejich výši však nelze předem odhadnout. Řádově by tyto dodatečné náklady neměly přesáhnout statisíce korun českých na jedno správní řízení. Jisté dodatečné materiální náklady

pak mohou být způsobeny nutností zorganizování ústního jednání v prostorách na území dotčených obcí. Tyto dodatečné materiální náklady lze odhadnout řádově ve výši desítek tisíc korun českých.

Dodatečné personální náklady nejsou uvažovány, protože zvýšení náročnosti správních řízení si nevyžádá ani další personální posílení správních úřadů vedoucích odpovídající správní řízení, ani zvýšení kvalifikace úředních osob.

V případě dotčených obcí a jiných účastníků správních řízení lze očekávat, že určité náklady

ponesou (např. na zpracování stanovisek apod.), nicméně se to nebude vyjímat z obvyklého rámce u podobně náročných investičních záměrů.

Současně však v souladu s ustanovením § 113 odst. 2 atomového zákona ve spojení s ustanovením § 113 odst. 4 písm. a) atomového zákona je příprava, výstavba, uvádění do provozu, provoz a uzavření úložišť RAO a monitorování jejich vlivu na okolí jako činnost SÚRAO financována z jaderného účtu. Podle ustanovení § 115 odst. 2 písm. a) atomového zákona ve spojení s ustanovením § 118 a násl. atomového zákona jsou původci RAO povinni odvádět na vrub svých nákladů prostředky ke krytí nákladů na uložení RAO, které jim vznikly nebo vzniknou, a s tím spojených činností SÚRAO. Tyto prostředky se shromažďují na jaderném účtu formou

pravidelných a jednorázových poplatků hrazených původci RAO. Celý proces přípravy a výstavby HÚ by tudíž měl být hrazen z příjmů jaderného účtu. Konečnou výši nákladů nelze

nyní odhadnout, a to s ohledem na mimořádnou dlouhodobost tohoto záměru a na množství dosud neznámých faktorů (např. lze zmínit nejisté výsledky průzkumných geologických prací, otázku budoucího technologického vývoje).

Podrobněji k této problematice viz Závěrečná zpráva RIA.

Dopady na podnikatelské prostředí České republiky, sociální dopady, včetně dopadů na rodiny a dopady na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny

Navrhovaný zákon nemá dopady na podnikatelské prostředí České republiky.

Navrhovaný zákon rovněž nemá sociální dopady, zejména dopady na rodiny a dopady na specifické skupiny obyvatel, osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny.

Dopady na životní prostředí

Navrhovaný zákon nemá negativní dopad na životní prostředí. Po přijetí zákona lze naopak očekávat pozitivní dopady související s posílením veřejné kontroly v důsledku širšího zapojení obcí a veřejnosti do jednotlivých řízení směřujících k umístění HÚ, resp. k povolení jeho provozování.

H. Zhodnocení dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k rovnosti mužů a žen

Dosavadní právní úprava se nijak netýká ani nezasahuje do současného stavu založeného na zákazu diskriminace a rovném postavení mužů a žen.

I. Zhodnocení dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů

Navrhovaný zákon nemá žádný dopad na oblast ochrany soukromí a osobních údajů. Nová úprava sice předpokládá zveřejňování určitých informací orgány státní správy způsobem umožňujícím dálkový přístup, ovšem bude se jednat bez výjimky o informace, které nemají povahu osobních údajů. Zpracování osobních údajů v rámci dotčených procesů pak bude probíhat obvyklými a již právně a fakticky zavedenými procesními formami, nebude tedy docházet k novému zpracování osobních údajů. V případě Řízení o výběru finálního umístění úložiště budou zpracovávány výlučně osobní údaje zúčastněných úředních osob, a to v omezeném rozsahu nezbytném k provedení jednotlivých úkonů v tomto řízení a k zajištění komunikace mezi orgány (jména, příjmení, e-mail, funkce, telefon apod.). Tento způsob a rozsah zpracování nevyhnutelně souvisí s výkonem veřejné moci a je odůvodněn potřebou dovedení procesu do kýženého konce. Současně tímto zpracováním bude naplňován v širším smyslu i veřejný zájem na bezpečném nakládání s vysokoaktivním radioaktivním odpadem a ochraně před účinky ionizujícího záření.

J. Zhodnocení korupčních rizik

Zhodnocení korupčních rizik (Corruption Impact Assessment - CIA) je provedeno v souladu s čl. 4 odst. 1 písm. h) Legislativních pravidel vlády, a to podle Metodiky hodnocení korupčních rizik (Corruption Impact Assessment, Metodika hodnocení korupčních rizik), kterou uveřejnil Úřad Vlády ČR, Odbor hodnocení dopadů regulace.

Metodika uvádí, že „cílem zhodnocení korupčních rizik je komplexní posouzení korupčního potenciálu navrhované právní úpravy a volba opatření vedoucích k odstranění či snížení detekovaných korupčních rizik při její aplikaci. Za tímto účelem je nezbytné identifikovat korupční rizika obsažená v navrhované úpravě, posoudit jejich významnost (v závislosti na pravděpodobnosti výskytu korupčního jednání závažnosti jeho důsledků) a možnost jejich eliminace či minimalizace, včetně volby nejvhodnějšího mechanismu. Z těchto dílčích posouzení (v jejich kombinaci) lze dovodit míru akceptovatelnosti korupčních rizik navrhované úpravy.“

Na základě provedeného zhodnocení korupčních rizik bylo identifikováno, že navrhovaný zákon

jakožto změna procedurálních právních norem může způsobit jisté změny v rozložení

korupčních rizik. Například při formulaci vyjádření dotčených obcí může vznikat tlak ze strany občanů, ale i jiných zainteresovaných subjektů na to, jakým způsobem se reprezentanti obce k dané otázce jménem obce vyjádří.

Na druhou stranu navrhovaný zákon jako celek přináší vyšší míru transparentnosti v celém procesu a tím i pokles stávajících korupčních rizik.

Celkový dopad navrhovaného zákona lze tedy hodnotit jako neutrální či spíše pozitivní.

K. Zhodnocení dopadů na bezpečnost nebo obranu státu

Navrhovaný zákon nemá žádný dopad na bezpečnost nebo obranu státu.

L. Zhodnocení souladu se zásadami pro tvorbu digitálně přívětivé legislativy

V souladu s usnesením vlády č. 870 ze dne 9. prosince 2019 bylo také provedeno hodnocení souladu návrhu zákona se zásadami pro tvorbu digitálně přívětivé legislativy. Předmětný zákon se této oblasti přímo nedotýká, když jeho obsahem jsou specifika související s řízeními o HÚ. Jedná se tedy ve velké většině o řízení, na které dopadají obecné právní předpisy (zejména správní řád), přičemž návrh zákona nemění obecné instituty, jako například nastavené způsoby doručování. Návrh zákona se nicméně snaží nad rámec obecných institutů o větší informovanost veřejnosti, a to způsobem umožňujícím dálkový přístup. Dá se tedy shrnout, že návrh zákona je digitálně přívětivý, o čemž svědčí i navrhované znění § 8 návrhu zákona.