zákon č. 542/2020 Sb.

K § 1

Úvodní ustanovení zákona odkazuje na předpisy Evropské unie, které jsou zákonem implementovány, nebo jejichž principy zákon přímo přebírá. Současně úvodní ustanovení definuje okruhy práv a povinností, které zákon zakládá.

K § 2

Ustanovení o působnosti zákona vymezuje vztah zákona k současně předkládanému novému zákonu o odpadech a dále jsou stanoveny výjimky pro konkrétní skupiny výrobků, na které se zákon nevztahuje.

Zákon má ve vztahu k zákonu o odpadech postavení zvláštní právní normy a použije se přednostně. Zákon o odpadech se jako obecná právní norma použije při nakládání s výrobky s ukončenou životností subsidiárně, tj. nestanoví-li zákon o výrobcích s ukončenou životností jinak.

Pro jednotlivé skupiny výrobků jsou vyjmenovány případy, kdy se zákon neuplatní, resp. jsou zde definovány výjimky z definic vymezených v § 3 zákona. Rozsah těchto výjimek odráží především požadavky dané jednotlivými výrobkovými směrnicemi (směrnice 2012/19/EU, směrnice 66/2006/ES, směrnice 200/53/ES). Zákon se neuplatní ve vztahu k elektrozařízením nebo bateriím a akumulátorům instalovaných v rámci výrobků nezbytných pro ochranu bezpečnostních zájmů České republiky. To se týká také zbraní, střeliva a munice. V souladu se směrnicí 2012/19/EU se zákon nevztahuje na zařízení navržená a nainstalovaná jako část jiného zařízení, které nespadá do oblasti působnosti tohoto zákona, jestliže mohou plnit svou funkci pouze jako součást tohoto zařízení. Této výjimky však bylo v praxi zneužíváno s cílem vyhnout se plnění povinností výrobce elektrozařízení zejména v případech solárních panelů a světelných zdrojů s odůvodněním, že tyto výrobky uváděné na trh budou sloužit výhradně jako nedílná součást jiných zařízení (např. solární panely umístěné na stavbách apod.). Předmětná výjimka, i s ohledem na výkladovou praxi Evropské komise [srov. interpretační příručka Frequently Asked Questions on Directive 2012/19/EU on Waste Electrical and Electronic Equipment (WEEE)] a Soudního dvora EU (srov. rozsudek ve věci C-369/14 Sommer Antriebs- und Funktechnik), by však neměla být vykládána extenzivně, neboť jak solární panely, tak světelné zdroje mohou plnit svou funkci i bez zabudování například do konstrukce stavby nebo mohou být kdykoli odmontovány a opět namontovány. Za účelem vyloučení pochybností proto navrhovaný zákon omezuje použití výjimky podle § 2 odst. 3 písm.

b) tak, že z ní výslovně vyjímá tato uvedená elektrozařízení.

Ve směrnici 2012/19/EU je explicitně uvedeno, že se nevztahuje na přímo žhavené žárovky. Návrh zákona jde nicméně v tomto ohledu nad rámec příslušné směrnice. Výrobci přímo žhavených žárovek jsou tedy povinni plnit povinnosti jako ostatní výrobci elektrozařízení. Uvádění většiny přímo žhavených žárovek na trh je sice zakázáno nařízením Komise (ES) č. 244/2009, které je založené na směrnici o ekodesignu výrobků, ale daný zákaz prodeje se v ČR mnohdy porušuje, a přímo žhavené žárovky jsou nadále ze strany spotřebitelů používány v relativně významném množství. Současně jsou dostupné na trhu zcela legálně přímo žhavené žárovky založené na halogenových technologiích, a i ty se dosud běžně používají, mj. i v oblasti automotive.

V současnosti, pokud jde o světelné zdroje, jsou místa zpětného odběru určena jen pro zářivky, kompaktní (rtuťové) žárovky nebo LED osvětlení. Komunikace směrem ke spotřebiteli, že (pouze) přímo žhavené žárovky patří do směsného komunálního odpadu, je prakticky nemožná a její realizace ze strany výrobců by mohla být spíše kontraproduktivní – spotřebitelé by byli zmateni a mohli by pak jednat nesprávně i pokud jde o jiné světelné zdroje. Dané světelné zdroje se navíc dlouhodobě objevují na místech zpětného odběru a způsobují více náklady výrobcům jiných osvětlovacích technologií (výrobci přímo žhavených žárovek dnes systém zpětného odběru nijak nefinancují). Za účelem participace výrobců přímo žhavených žárovek na systémech zpětného odběru světelných zdrojů je tedy navrhováno rozšíření rozsahu působnosti směrnice 2012/19/EU i na všechny přímo žhavené žárovky.

Zákon se současně neuplatní ve vztahu k vozidlům používaným pro armádní potřeby, tedy zde nevznikají žádné povinnosti ani pro jejich výrobce. To je dané zejména specifičností těchto výrobků, kdy obecné požadavky např. na snadnou demontovatelnost výrobku či používání snadno recyklovatelných materiálů zde nemohou být prioritním zájmem.

K § 3

Vybraný výrobek

Vybranými výrobky jsou elektrická a elektronická zařízení (elektrozařízení), baterie nebo akumulátory, pneumatiky a vozidla. Zákon se na ně vztahuje bez ohledu na jejich tvar, objem, hmotnost, materiálové složení, použití a značku a bez ohledu na to, zda jsou na trh uváděny samostatně nebo jako součást či příslušenství jiných výrobků, a to v celém jejich životním cyklu od jejich výroby a uvedení na trh až po zpracování odpadu z nich vzniklého. Kdy se vybraný výrobek stává odpadem, se posuzuje dle obecné definice pojmu odpad upravené v zákoně o odpadech. Od tohoto okamžiku zákon hovoří o výrobku s ukončenou životností.

Elektrozařízení, baterie nebo akumulátor, pneumatika, vozidlo

Ustanovení vymezující základní pojmy používané v zákoně definuje na prvním místě pojmy jednotlivých vybraných výrobků v souladu s příslušnými předpisy Evropské unie (směrnice 2012/19/EU, pokud jde o elektrozařízení, a směrnice 2006/66/ES, pokud jde o baterie a akumulátory). Oblast zpětného odběru pneumatik dosud není legislativou EU regulována, základní definice zde proto kopíruje znění současně platného zákona o odpadech. Pneumatikou je tedy myšlena pružná součást sestavy kola, která je z přírodního nebo syntetického kaučuku a vyztužujících materiálů bez ráfků. Za součást pneumatiky se nepovažuje duše. Definici vozidla podle směrnice 2000/53/ES o vozidlech s ukončenou životností odpovídá vymezení pojmu vybrané vozidlo uvedené v části třetí hlavy I zákona, přičemž pojem vozidlo je definován šířeji v tom smyslu, že zákon se vztahuje na všechna silniční motorová vozidla podle zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích.

Odpadní elektrozařízení, odpadní baterie nebo akumulátor, odpadní pneumatika, vozidlo s ukončenou životností

Dále jsou vymezeny pojmy odpadní elektrozařízení, odpadní baterie nebo akumulátor, odpadní pneumatika a vozidlo s ukončenou životností, a to tak, že jde o uvedené vybrané výrobky, které se staly odpadem (ve smyslu zákona o odpadech – viz výše). V případě odpadních elektrozařízení je v návaznosti na směrnici 2012/19/EU výslovně stanoveno, že odpadním elektrozařízením jsou i všechny komponenty, konstrukční a spotřební díly elektrozařízení. Vzhledem k tomu, že v praxi činila obtíže aplikace ustanovení dosavadního zákona o odpadech umožňujícího provozovateli místa zpětného odběru odmítnout převzít nekompletní elektrozařízení, nový zákon již s touto možností nepočítá a zároveň neklade podmínku, aby za odpadní elektrozařízení byly považovány pouze komponenty a díly, které byly součástí elektrozařízení v okamžiku jeho vyřazení, což prakticky není možné prokázat.

Výrobce Zákon dále definuje pojmy výrobců jednotlivých vybraných výrobků a pojem výrobce, jímž se rozumí výrobce kteréhokoliv vybraného výrobku.

Výrobce elektrozařízení

Pojem výrobce elektrozařízení je definován v souladu se směrnicí 2012/19/EU. S ohledem na tuto směrnici pojem výrobce elektrozařízení zahrnuje rovněž „zahraniční internetové prodejce“, tj. osoby, které prodávají elektrozařízení prostřednictvím prostředků komunikace na dálku přímo konečným uživatelům do České republiky z jiného státu, kde jsou usazeny. Kromě tohoto případu je výrobcem elektrozařízení vždy osoba usazená v České republice, přičemž způsob prodeje elektrozařízení (prostřednictvím prostředků komunikace na dálku nebo jinými způsoby) není rozhodující. Podnikatelem je třeba rozumět osobu uvedenou v § 420 občanského zákoníku. K definičnímu znaku usazení viz dále odůvodnění k pojmu osoba usazená v členském státě.

Při určení, kdo je výrobcem elektrozařízení, je nutné postupovat od bodu 1 k bodu 3 definice. Není-li výrobcem elektrozařízení osoba podle bodu 1, je třeba posoudit, zda jím není osoba podle bodu 2. Jestliže žádná osoba nesplňuje definiční znaky podle bodů 1 nebo 2, je výrobcem vždy osoba podle bodu 3, nejde-li o specifický, výše uvedený případ zahraničního internetového prodejce.

Pokud by výjimečně nastala situace, že elektrozařízení přepravuje do České republiky z jiné členské země EU osoba, kterou nelze považovat za usazenou v České republice, je výrobcem elektrozařízení v návaznosti na definici pojmu uvedení na trh ten, kdo elektrozařízení od takové osoby ze zahraničí nabyl za účelem další distribuce (český prodejce). Soustavné dodávání elektrozařízení do České republiky přímo konečným uživatelům osobou, která není v České republice usazena, nelze předpokládat jinými způsoby, než za použití prostředků komunikace na dálku.

Vzhledem k tomu, že v případě výrobce elektrozařízení podle bodu 2 jde již o následné uvedení elektrozařízení do oběhu poté, co již bylo v České republice uvedeno na trh osobou, která je vyrobila (viz definice obou těchto pojmů), je stanoveno, že uvedení elektrozařízení výrobcem do oběhu podle tohoto ustanovení se považuje pro účely tohoto zákona za jeho uvedení na trh. To má význam pro řadu povinností, které zákon výrobcům stanoví v souvislosti s uvedením vybraného výrobku na trh.

Výrobce baterií nebo akumulátorů

Pojem výrobce baterií nebo akumulátorů je definován v souladu se směrnicí 2006/66/ES. Výrobcem baterií nebo akumulátorů může být rovněž výrobce vozidel, elektrozařízení nebo jiných výrobků, pokud jsou v nich baterie nebo akumulátory zabudovány nebo k nim přiloženy. K pojmu podnikatel viz odůvodnění definice pojmu výrobce elektrozařízení.

Výrobce pneumatik

Obdobně jako v případě baterií a akumulátorů může být výrobcem pneumatik rovněž podnikatel, který uvádí v rámci své podnikatelské činnosti jiné výrobky (funkční celky, zpravidla půjde o automobily či jiná vozidla), jejichž součástí nebo příslušenstvím jsou pneumatiky. V reakci na běžnou praxi, které není důvod bránit, kdy výrobci automobilů vyvážejí či dodávají do zahraničí spolu s jimi vyrobenými vozy pneumatiky uvedené na trh v České republice, obsahuje definice výjimku v tom smyslu, že výrobcem pneumatik není osoba, která uvádí na trh pouze pneumatiky přímo určené k dalšímu uvedení na jakýkoliv jiný trh mimo Českou republiku jako součást či příslušenství funkčního celku. Z takových pneumatik se prokazatelně nestane na území České republiky odpad, a proto není zapotřebí, aby vůči nim byly plněny povinnosti výrobce. K pojmu podnikatel viz odůvodnění definice pojmu výrobce elektrozařízení.

Výrobce vozidel

Vzhledem k tomu, že směrnice 2000/53/ES vymezuje výrobce pouze velmi obecně, definuje zákon pojem výrobce vozidel odkazem na zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého lze vozidla uvádět na trh pouze za podmínky, že byla stanoveným postupem schválena jejich technická způsobilost. Podle tohoto zákona se výrobcem vozidla, systému vozidla, konstrukční části vozidla nebo samostatného technického celku vozidla rozumí osoba, která odpovídá za dodržení technických požadavků stanovených tímto zákonem a podmínek stanovených v rozhodnutí o schválení typu vozidla, systému vozidla, konstrukční části vozidla nebo samostatného technického celku vozidla a za zajištění shody vyráběných vozidel s typem vozidla, systému vozidla, konstrukční části vozidla, samostatného technického celku vozidla, jehož typ byl schválen. Definice výrobce vozidel podle navrhovaného zákona dále zahrnuje akreditovaného zástupce, kterého může podle zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích pověřit zahraniční výrobce uváděním jím vyrobených vozidel na trh na území České republiky a který vykonává svoji činnost na základě povolení Ministerstva dopravy.

Uvedení na trh, uvedení do oběhu

Oproti dosavadnímu zákonu o odpadech se upouští od definičního znaku předání výrobku jiné osobě v České republice, s čímž byly spojeny určité výkladové obtíže. Jedná se v prvé řadě o výše popsanou situaci, kdy výrobek (elektrozařízení) přepraví do České republiky osoba, která zde není usazena, a výrobek zde předá jiné osobě. Použití výrazu „dodání výrobku na území České republiky k distribuci, spotřebě nebo použití“ tuto situaci řeší, neboť za toho, kdo výrobek dodal, bude považován ten, kdo ho od takové osoby ze zahraničí nabyl za účelem další distribuce a je zde usazen. Dále bylo sporné, zda například solární panely, které si za účelem instalace ve vlastní solární elektrárně dovezl sám ze zahraničí její provozovatel, byly vůbec uvedeny na trh v České republice, což je podstatné pro plnění zákonem stanovených povinností, jestliže byly solární panely uvedeny na trh do dne 1. ledna 2013. Definice pojmů uvedení na trh a uvedení do oběhu v neposlední řadě lépe korespondují s příslušnými ustanoveními směrnic 2012/19/EU a 2006/66/ES.

Místo zpětného odběru a veřejné místo zpětného odběru

Současná právní úprava definuje sběrné místo velmi obecně, což vede k řadě problémů spojených především s výkladem, jak má být posuzován požadavek na zřizování minimální hustoty míst zpětného odběru ze strany výrobce, resp. kolektivního systému. Je proto vedle obecného pojmu – místo zpětného odběru, který de facto odráží stávající právní úpravu zákona o odpadech, nově definováno veřejné místo zpětného odběru. Místem zpětného oděru tedy mohou být i tzv. neveřejná místa zpětného odběru, tedy např. místa pro odkládání výrobků s ukončenou životností v konkrétní obchodní společnosti, ke kterým ale má obvykle přístup pouze omezený okruh uživatelů (v uvedeném případě např. pouze zaměstnanci dané společnosti). Neveřejná místa zpětného odběru jsou bezesporu legitimními způsoby, jak realizovat zpětný odběr, ale současně mohou být pouze doplňkovou službou vedle vytvořené páteřní sítě veřejných míst zpětného odběru výrobce (jejich existence nemůže sloužit pro potřeby splnění povinností uvedených v § 65 odst. 2, § 85 odst. 2, § 86 odst. 2 a § 97 odst. 2). Veřejným místem zpětného odběru je tedy takové místo, které je celoročně bez omezení přístupné každému občanovi v definovanou provozní dobu (např. sběrné dvory, pouliční kontejnery, nádoby v místech veřejně přístupných institucí apod.). Místy zpětného odběru mohou být samozřejmě i tzv. mobilní místa zpětného odběru, ať již realizovaná výrobcem ve spolupráci s obcí nebo bez této spolupráce, prostřednictvím kterých může být v rámci obce periodicky nebo neperiodicky prováděn zpětný odběr výrobků vždy v určitém časovém okamžiku. S ohledem na definici veřejného místa zpětného odběru, a požadavek na jeho celoroční přístupnost, však mobilní místo zpětného odběru také nemůže sloužit pro naplnění požadavku na vytvoření minimální hustoty míst zpětného odběru.

Poslední prodejce

Poslední prodejce představuje u vybraného výrobku poslední článek distribučního řetězce. Dodáním vybraného výrobku konečnému uživateli nemusí být jen prodej, ale například i pronájem formou leasingu apod. Není ani podstatné, zda jde o dodání v „kamenné prodejně“ nebo prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (internetoví a podobní prodejci). Posledním prodejcem baterií nebo akumulátorů je rovněž např. prodejce automobilů nebo elektrozařízení se zabudovanými nebo přiloženými bateriemi a posledním prodejcem pneumatik např. prodejce automobilů.

Konečný uživatel

Ve vztahu ke konečnému uživateli stanoví zákon některé povinnosti výrobců a posledních prodejců, a to zejména informační povinnosti a povinnosti zajistit zpětný odběr výrobků s ukončenou životností od konečného uživatele. Konečný uživatel je definován jako osoba užívající vybraný výrobek před ukončením jeho životnosti a odevzdáním osobě oprávněné k jeho převzetí podle tohoto zákona. Neznamená to však, že například v případě plnění povinnosti zajistit zpětný odběr by měl výrobce zkoumat, zda osoba, která výrobek s ukončenou životností odevzdává, ho skutečně před ukončením jeho životnosti užívala. Konečným uživatelem je třeba rozumět každého, kdo měl vybraný výrobek před ukončením jeho životnosti u sebe a mohl ho užívat, a to bez ohledu na to, zda je jeho vlastníkem a zda ho skutečně používal či nikoliv. Konečným uživatelem však není ten, v jehož držení se stane odpadem vybraný výrobek, který je předmětem jeho podnikatelské činnosti spočívající v dodávání takových výrobků nebo služeb spojených s takovými výrobky.

Osoba usazená v členském státě

Za osobu usazenou v členském státě je třeba ve světle práva EU (zejm. svobody usazování podle čl. 49 Smlouvy o fungování EU a navazující sekundární legislativy a judikatury Soudního dvora EU) považovat nejen právnickou nebo fyzickou osobu se sídlem na území členského státu (primární usazení, právnická osoba založená podle českého práva), ale i každou osobu, která má na území daného státu zřízenou organizační složku, pobočku, stálou provozovnu nebo stálé zastoupení (sekundární usazení). V kontextu definice členského státu uvedené v § 3 odst. 2 písm. a) se za takovouto osobu považuje i ta, která má sídlo v některém smluvním státě Dohody o Evropském hospodářském prostoru.

Ekomodulace

Ekomodulace je zcela nový ekonomicko-environmentální nástroj definovaný ve směrnici 2008/98/ES o odpadech [čl. 8a odst. 4 písm. b)]. Jedná se o zohlednění při tvorbě sazebníku „recyklačních“ příspěvků na straně systému rozšířené odpovědnosti výrobce (kolektivní systém) definované environmentální atributy, kterými jsou zejména opětovná použitelnost či recyklovatelnost výrobku a obsah nebezpečných látek v něm. Uplatněny mohou přitom být i kvalitativní požadavky stanovené jinými právními předpisy. Výrobky, které tedy vykazují v rámci svého životního cyklu nižší dopady na životní prostředí, by tak měly být zatíženy nižším „recyklačním“ příspěvkem, a naopak výrobky s negativnějším environmentální dopadem by měly být zatíženy příspěvkem vyšším. Cílem tohoto nástroje je tedy ekonomické znevýhodnění výrobků s vyššími environmentálními externalitami za účelem jejich eliminace na trhu na úkor výrobků s vlastnostmi pro životní prostředí příznivějšími.

K § 4

Zákon dále stanoví obecné povinnosti každého při zbavování se výrobku s ukončenou životností. Základní povinností každého, kdo se zbavuje výrobku s ukončenou životností, je povinen předat takový výrobek pouze osobě oprávněné k jeho převzetí podle tohoto zákona. V případě elektrozařízení, baterií a akumulátorů a pneumatik, pro které jsou výrobci po ukončení jejich životnosti povinni vytvářet systémy zpětného odběru, určuje zákon osoby oprávněné k jejich převzetí v části druhé (§ 14). V případě vozidel s ukončenou životností, které nejsou předmětem zpětného odběru, určuje zákon osoby oprávněné k jejich převzetí v části třetí, hlavy III (§ 106).

Zákon stanoví výjimku, kdy výrobek s ukončenou životností může být předán i jiné osobě, a to v případě, jde-li o předání nezbytného množství kusů pro účely vědy a výzkumu, k muzejním účelům, pro tvůrčí, umělecké anebo sběratelské činnosti. Pokud jde o předání výrobků s ukončenou životností, které již byly zpětně odebrány, předpokládá se, že možnost takovéhoto předání výrobku s ukončenou životností bude promítnuta do smluvního vztahu výrobce či kolektivního systému a konkrétní osoby (např. sběrný dvůr nebo zpracovatel), a předání by mělo být zaznamenáno v evidenci. Může jít např. o situace, kdy sběrný dvůr předá historicky či sběratelsky hodnotná elektrozařízení určité instituci nebo osobě. V každém případě se však musí jednat o přiměřené množství odpovídající povaze (důvodu) předání, a nemůže jít o soustavnou činnost. I v případě realizace tohoto specifického způsobu předání výrobku s ukončenou životností však musí být vedena řádná evidence, přičemž takovéto předání má povahu přímého opětovného použití. Dané ustanovení však nelze vykládat extenzivně, tedy v žádném případě neumožňuje např. na určitém místě shromažďovat výrobky s ukončenou životností, a legalizovat tak vytváření černé skládky pod záminkou umělecké, tvůrčí nebo sběratelské činnosti. Ustanovení § 4 se týká výhradně možnosti předání výrobku s ukončenou životností, nelegální nakládání (skladování, manipulace, demontáž) s výrobky s ukončenou životností nemůže být daným ustanovením ospravedlňováno.

K § 5

Předání výrobku s ukončenou životností se nezapočítává do objemu produkce a nakládání s odpady, pro potřeby ohlašování podle zákona o odpadech. Tento prvek je významným administrativním zjednodušením nakládání s výrobky s ukončenou životností, a je důležitým atributem tzv. zjednodušeného odpadového režimu (viz § 8 odst. 3 zákona). Ustanovení má význam i tehdy, jestliže určitá osoba předává zpětně odebrané výrobky vznikající z její činnosti, a je kromě toho původcem i jiných odpadů nebo nakládá i s jinými odpady.

K § 6

Prevence proti negativním dopadům odpadů z vybraných výrobků směřuje v rámci životního cyklu výrobku i do fáze výroby. Povinnosti osob, které navrhují a vyrábějí vybrané výrobky, jsou zde koncipovány převážně jako obecné zásady směřující k předcházení vzniku odpadů z vybraných výrobků, snižování jejich množství a nebezpečných vlastností a umožnění jejich efektivního využití, které neohrožuje lidské zdraví, a je šetrné k životnímu prostředí. Zákon například stanoví, že vybrané výrobky musí být navrženy a konstruovány tak, aby výrobky byly snadno demontovatelné a daly se z nich vyjmout nebezpečné látky, aby při jejich výrobě bylo použito co největší množství recyklovatelných materiálů či aby po ukončení jeho životnosti byla umožněna jejich recyklace nebo jiné využití, umožňuje-li to povaha konkrétního výrobku. Zákon dále pro určité skupiny výrobků stanovuje specifické podmínky týkající se omezení nebezpečných látek a značení obsahu nebezpečných látek (např. § 78).

K § 7

Zákon stanoví v části první obecně povinnost výrobce uvádět na trh pouze takové vybrané výrobky, které splňují požadavky tohoto zákona. Při tom nejsou dotčeny požadavky zvláštních právních předpisů na ochranu životního prostředí a veřejného zdraví, technické požadavky na výrobky a jejich bezpečnost podle zvláštních právních předpisů (například zákon o technických požadavcích na výrobky, zákon o obecné bezpečnosti výrobků, nařízení vlády o omezení používání některých nebezpečných látek v elektrických a elektronických zařízeních aj.) a požadavky na ekodesign výrobků spojených se spotřebou energie. Dále je stanovena obecná informační povinnost vůči konečným uživatelům, pokud jde o informace o způsobu sběru, opětovného použití, využití nebo odstranění výrobku s ukončenou životností, které mohou být obsaženy například v průvodní dokumentaci výrobku, na obalu či v návodu k použití. Další informační povinnosti výrobců stanoví zákon v části třetí.

K § 8

Věcná působnost celé druhé části návrhu zákona je omezena pouze na odpadní elektrozařízení, odpadní baterie nebo akumulátory a odpadní pneumatiky, resp. jsou z ní vyňata vozidla s ukončenou životností, neboť v jejich případě se neuplatňuje koncept zpětného odběru založený na principu rozšířené odpovědnosti výrobce. Předmětem úpravy druhé části jsou tedy práva a povinnosti výrobců a dalších osob při zpětném odběru odpadních elektrozařízení, odpadních baterií a akumulátorů a odpadních pneumatik, některá další navazující práva a povinnosti a způsob plnění povinností výrobců stanovených tímto zákonem (individuální nebo kolektivní). Používá-li zákon v této části pojem výrobce, je tím míněn výrobce elektrozařízení, výrobce baterií nebo akumulátorů nebo výrobce pneumatik (nikoliv tedy výrobce vozidel).

Ustanovení odstavce 3 zakládá tzv. zjednodušený odpadový režim. Tento institut spočívá v omezení povinností při nakládání s odpady, pokud jde o nakládání s výrobky s ukončenou životností ve fázi od jejich zpětného odběru do okamžiku jejich předání zpracovateli nebo k přeshraniční přepravě podle přímo použitelného předpisu Evropské unie o přepravě odpadů. V této fázi nakládání s výrobky s ukončenou životností se odchylně od § 2 odst. 2 nepoužije zákon o odpadech, ale pouze zákon o výrobcích s ukončenou životností. Koncept zjednodušeného odpadového režimu nahradí pravidlo upravené v dosavadním zákoně o odpadech, podle něhož se zpětně odebraný výrobek stal odpadem až ve chvíli předání osobě oprávněné k jeho využití nebo odstranění, což ovšem může být považováno za problematické ve vztahu k právu Evropské unie (zejména směrnice 2008/98/ES o odpadech a o zrušení některých směrnic).

Smyslem zjednodušeného odpadového režimu je umožnit výrobcům zpětný odběr výrobků s ukončenou životností prostřednictvím co nejširší sítě míst zpětného odběru bez nadměrné administrativní zátěže v podobě některých povinností při nakládání s odpady. K tomu je třeba, aby místa zpětného odběru mohla být ze strany výrobců zřizována například též na úřadech, v prodejnách, ve školách či v podobě sběrných boxů apod., tedy nikoliv vždy jako standardní zařízení určená pro nakládání s odpady splňující všechny požadavky stanovené zákonem o odpadech. Ve zjednodušeném odpadovém režimu tedy především nebudou místa zpětného odběru podléhat povolení provozu zařízení určeného pro nakládání s odpady podle zákona o odpadech, nebude třeba zařazovat zpětně odebrané výrobky s ukončenou životností podle Katalogu odpadů a do kategorií nebezpečný a ostatní odpad, nebude vyžadováno vedení průběžné evidence odpadů a zasílání hlášení o odpadech a zařízeních určených pro nakládání s odpady a neuplatní se povinnosti stanovené zákonem o odpadech při (vnitrostátní) přepravě odpadů.

To však neznamená, že nakládání se zpětně odebranými výrobky s ukončenou životností ve zjednodušeném odpadovém režimu zůstane bez jakékoliv zákonné regulace. Zákon stanoví v rámci zjednodušeného odpadového režimu povinnosti osob při zpětném odběru a následném nakládání s výrobky s ukončenou životností včetně (vnitrostátní) přepravy v § 15.

Zdůraznit je třeba zejména povinnost nakládat se zpětně odebranými výrobky s ukončenou životností odděleně od ostatních druhů odpadů a tak, aby v nich případně obsažené nebezpečné látky neunikly do životního prostředí, a zákaz tyto výrobky rozebírat nebo do nich jinak zasahovat.

Povinnosti stanovené zákonem o odpadech pro nakládání s odpady se tedy při nakládání se zpětně odebranými výrobky s ukončenou životností uplatní až v okamžiku jejich předání zpracovateli nebo k přeshraniční přepravě podle nařízení (ES) č. 1013/2006 o přepravě odpadů. Zároveň je třeba uvést, že dokud výrobek s ukončenou životností není předán ke zpětnému odběru nebo nebyl-li vůbec ke zpětnému odběru předán (zákon umožňuje v některých případech odevzdání výrobků s ukončenou životností mimo systémy zpětného odběru), aplikace zákona o odpadech vyloučena není. Ten se v takových případech použije vždy, neobsahuje-li zákon o výrobcích s ukončenou životností odchylnou úpravu.

Pro institut zjednodušeného odpadového režimu je dále významné ustanovení § 5 zákona, které stanovuje princip, že výrobky s ukončenou životností se nezapočítávají do objemu produkce a nakládání s odpady, který je rozhodný pro plnění ohlašovacích povinností podle zákona o odpadech.

K § 9

Zákon umožňuje výrobcům dva způsoby, jakými mohou plnit povinnosti stanovené pro zpětný odběr, zpracování, využití a odstranění výrobků s ukončenou životností, informování konečného uživatele o zpětném odběru a další povinnosti s tím související. Jde o samostatné plnění povinností a kolektivní plnění povinností.

V rámci samostatného plnění povinností výrobce vytváří individuální systém, a provozuje ho samostatně a na vlastní náklady. Systémem se v souladu s definicí obsaženou v § 3 rozumí síť míst zpětného odběru a zařízení ke zpracování výrobků s ukončenou životností a smluvní vztahy mezi jejich provozovateli a výrobci, resp. provozovateli kolektivního systému, jejichž cílem je zajištění zpracování a využití zpětně odebraných výrobků s ukončenou životností.

Druhou z uvedených možností je kolektivní plnění povinností společně s jinými výrobci v kolektivním systému. K tomu je zapotřebí, aby výrobce uzavřel s provozovatelem kolektivního systému písemnou smlouvu o kolektivním plnění. Obsah smlouvy není zákonem přímo stanoven, nicméně z jeho ustanovení vyplývá, že předmětem smlouvy je na jedné straně závazek provozovatele kolektivního systému zajistit pro výrobce plnění jeho povinností zpětného odběru, zpracování a využití nebo odstranění výrobků s ukončenou životností, včetně povinnosti informovat konečného uživatele o zpětném odběru a některých dalších povinností (např. zpracovat a zaslat ministerstvu roční zprávu o výrobcích s ukončenou životností) a na druhé straně závazek výrobce zaplatit provozovateli kolektivního systému za tuto službu úhradu v podobě příspěvku podle § 46 odst. 1. Provozovatel kolektivního systému tedy na základě smluv o kolektivním plnění uzavřených s jednotlivými výrobci zajišťuje pro tyto výrobce společné plnění uvedených povinností. Za plnění těchto povinností v rozsahu uzavřených smluv o kolektivním plnění je provozovatel kolektivního systému přímo odpovědný. Odpovědnost výrobce za plnění těchto povinností nicméně nezaniká, pokud provozovatel kolektivního systému jejich plnění nezajistí.

K § 10

Pro případ, že na trh nebo do oběhu bude uveden vybraný výrobek, který nepochází od výrobce, jenž je zapsán v Seznamu, nebo je místo něj v Seznamu zapsán pověřený zástupce, stanoví zákon, že práva a povinnosti výrobce má distributor takového výrobku. Povinnost zajistit zpětný odběr a následné nakládání s takovým výrobkem po ukončení jeho životnosti by pak mohla být vynucována na distributorovi. Neznamená to však, že by se výrobce odpovědnosti za plnění povinností stanovených tímto zákonem zbavil. Výrobce bude mít stále povinnosti zapsat se do Seznamu a zajistit zpětný odběr a další nakládání s výrobky s ukončenou životností, které uvádí na trh. Předmětné ustanovení má význam především v případech, pokud by distributor namítal, že není výrobcem ve smyslu tohoto zákona, avšak vzhledem k okolnostem by nebylo možné zjistit, která jiná osoba je výrobcem pro daný vybraný výrobek.

K § 11

V souladu s požadavky směrnice o odpadech zákon přebírá institut pověřeného zástupce, který již byl upraven v dosavadním zákoně o odpadech pouze pro zpětný odběr elektrozařízení. Pověřeného zástupce si může určit za účelem plnění povinností stanovených tímto zákonem výrobce, který není usazen v České republice. Pověřeného zástupce si budou moci nově určit i zahraniční výrobci baterií nebo akumulátorů a zahraniční výrobci pneumatik. Povinnost určit si pověřeného zástupce pak zákon stanoví v § 61 v pouze zahraničním internetovým prodejcům elektrozařízení (ostatně jiní výrobci elektrozařízení jsou vždy osoby usazené v České republice), a to v návaznosti na směrnici 2012/19/EU. V případě zahraničních výrobců baterií nebo akumulátorů a zahraničních výrobců pneumatik by bez harmonizační úpravy na úrovni EU mohlo být stanovení povinnosti určit si pověřeného zástupce vnímáno jako odporující pravidlům volného pohybu zboží, proto zákon těmto výrobcům dává pouze možnost určit si pověřeného zástupce, což je plně v souladu s ustanovením čl. 8a odst. 5 třetím pododstavcem směrnice o odpadech. To pro ně může mít přínos v podobě snadnějšího plnění povinností podle tohoto zákona, které by jinak museli plnit sami (např. komunikace se státní správnou, komunikace s kontrolními orgány).

Pověřeným zástupcem lze určit pouze právnickou osobu nebo podnikající fyzickou osobu, která je usazená v České republice, a to na základě smluvního vztahu. Pověřeným zástupcem nemůže být samotná fyzická osoba, neboť se v tomto případě předpokládá, že pověřený zástupce bude od zahraničního výrobce inkasovat finanční prostředky na zajištění plnění povinností zpětného odběru jeho výrobků, tudíž se bude jednat o podnikatelskou činnost. K provozování činnosti pověřeného zástupce je dostačující oprávnění k podnikání v režimu živnostenského zákona, přičemž postačuje oprávnění k provozování živnosti volné.

Zákon neumožňuje určit si jako pověřeného zástupce provozovatele kolektivního systému, neboť jeho posláním je zajišťovat kolektivní plnění povinností výrobců stanovených pro zpětný odběr, zpracování, využití a odstranění výrobků s ukončenou životností a informování konečného uživatele o zpětném odběru, nikoliv vystupovat jako zástupce výrobce pro plnění veškerých jeho povinností podle tohoto zákona, včetně například povinností při uvádění vybraných výrobků na trh. Zákon nicméně nevylučuje, aby pověřený zástupce plnil povinnosti zahraničního výrobce prostřednictvím provozovatele kolektivního systému.

Pověřený zástupce se zapisuje do Seznamu výrobců a odpovídá za plnění povinností výrobce od okamžiku jeho zápisu do tohoto seznamu po celou dobu, po kterou je v něm zapsán. Pověřený zástupce plní všechny povinnosti výrobce stanovené tímto zákonem. Pověřený zástupce tedy uzavře smlouvu se zahraničním výrobcem ve věci plnění povinností vyplývajících ze zákona. Tento pověřený zástupce na základě této smlouvy pak uzavírá smlouvu s příslušným kolektivním systémem. Pokud pověřený zástupce však nebude řádně dané povinnosti plnit, odpovědnost výrobce nezaniká.

V případě, že osoba usazená v jiném členském státě, která současně není usazena v České republice a dodává do České republiky své výrobky prostřednictvím distributorů, se rozhodne plnit povinnosti v České republice namísto těchto distributorů v rámci pověřeného zástupce, uzavře s tímto pověřeným zástupcem v této věci smlouvu. Tento pověřený zástupce pak dále ve věci kolektivního plnění uzavírá smlouvu s kolektivním systémem (smlouvu o kolektivním plnění). V případě, že je výše uvedená osoba neusazená v České republice společníkem kolektivního systému, kdy povinnosti této osoby plní pověřený zástupce, pak tento má povinnost podle § 42 odst. 1 zákona uzavřít smlouvu pouze s tím kolektivním systém, jehož společníkem je osoba, jejíž povinnosti plní. Obecně tedy platí, že pověřený zástupce si tedy může pro plnění povinností zvolit libovolný kolektivní systém (popř. může povinnosti plnit individuálně). Toto ale neplatí pro pověřeného zástupce (§ 61 odst. 2 věta první), který plní povinnosti společníka kolektivního systému.

K § 12

Základní povinností každého výrobce je zajistit na vlastní náklady zpětný odběr výrobků s ukončenou životností, které uvádí na trh, a jejich následné zpracování a využití nebo odstranění. Výrobky, které výrobce uvádí na trh, se zde rozumí druh vybraných výrobků (elektrozařízení, baterie a akumulátory nebo pneumatiky) a jejich skupina (viz dále). Zpětný odběr výrobku s ukončenou životností nesmí být vázán na koupi nového výrobku. Konkrétní rozsah povinnosti výrobce zajistit zpětný odběr výrobků s ukončenou životností, jakož i další podmínky, za nichž je výrobce povinen zpětný odběr zajistit, stanoví zákon v části druhé, hlavě VII - IX. V případě, že výrobce pro výrobce zajišťuje zpětný odběr jiná osoba, nebo je tento zpětný odběr realizován ve spolupráci s touto jinou osobou, musí mít výrobce a daná osoba mezi sebou uzavřenou písemnou smlouvu o zřízení místa zpětného odběru. Dané opatření má vztah ke kontrolovatelnosti vytváření sběrných sítí v definovaném rozsahu ze strany výrobců.

V některých případech zákon v části třetí vyžaduje, aby výrobce nebo poslední prodejce zajistil zpětný odběr výrobků s ukončenou životností bezplatně, resp. bez nároku na úplatu. Pro vyloučení jakýchkoliv pochybností je stanoveno, že v těchto případech není dotčena možnost finanční motivace konečného uživatele k odevzdání výrobku s ukončenou životností formou výkupu nebo jiným obdobným způsobem (např. vratné zálohy účtované při prodeji nového vybraného výrobku motivující k jeho odevzdání ke zpětnému odběru po ukončení jeho životnosti). Zároveň zákon výslovně stanoví, že v těchto případech nesmí být konečnému uživateli účtovány jakékoliv náklady či jiné platby, které přímo či nepřímo souvisejí se zpětným odběrem (typicky například účtování nákladů na dopravu, čímž je de facto obcházen zákaz požadování úplaty za zpětný odběr).

Ustanovení zakazující nabízení nebo poskytování úplaty za odevzdání demontovaných částí výrobků s ukončenou životností nebo takových, u kterých je zjevné, že v důsledku demontáže nejsou kompletní, ke zpětnému odběru má za cíl omezit nežádoucí praktiky spočívající v nedovolené demontáži výrobků s ukončenou životností a odebírání pouze jejich hodnotných částí. Např. může jít o demontáž kompresorů z ledniček, které mají díky svému materiálovému složení a vyšší hmotnosti pozitivní ekonomickou hodnotu, a mnohdy jsou dnes vykupovány ze strany tzv. výkupen druhotných surovin. Při jejich neodborném odstranění z výrobku ale mohou unikat problematické látky do životního prostředí. V případě, že spotřebitel nekompletní část elektrozařízení vlastní, může jej bezplatně odevzdat na příslušném místě zpětného odběru.

K § 13

Základní informační povinností výrobce, pokud jde o zpětný odběr, je informovat prostřednictvím distributorů konečné uživatele o způsobu provedení zpětného odběru výrobků s ukončenou životností. Na tuto povinnost navazují informační povinnosti výrobců realizovat osvětové a propagační činnosti, což je transpozice čl. 8a odst. 2 směrnice o odpadech.

Realizace osvětové a propagační činnosti je přitom nezbytným předpokladem k tomu, aby koneční uživatelé aktivně participovali na systémech zpětného odběru výrobků s ukončenou životností. Osvětovou činnost musejí výrobci či provozovatelé kolektivních systémů vykonávat také proto, aby byly schopni dosáhnout minimálních úrovní zpětného odběru požadovaných zákonem, resp. aby došlo k zapojení občanů do systémů třídění. Např. dosavadní právní úprava v oblasti elektrozařízení kolektivní systémy nebo výrobce k provádění osvětové činnosti prakticky nenutí. Od roku 2005 zde proto dochází k dlouhodobě neudržitelné situaci, kdy některé kolektivní systémy osvětové aktivity realizují, ale jiné vůbec, nebo provádějí jen formální činnosti (např. vydávání elektronických informačních letáků). Navrhovaná právní úprava proto zakotvuje povinnost všech provozovatelů kolektivních systémů osvětovou činnost realizovat. Tato osvětová činnost musí cílit na změnu spotřebitelského chování za účelem většího zapojení konečných uživatelů do systémů zpětného odběru výrobků s ukončenou životností a dosažení co nejvyšší úrovně zpětného odběru. Osvětová činnost má zpravidla podobu informačních kampaní zaměřených na konečné uživatele, případně jiných aktivit, které naplňují uvedené cíle.

Obecně platí, že různorodost využívání informačních kanálů je pro účinnou osvětu v oblasti nakládání s odpady žádoucí či dokonce nezbytné. Je ale nutné provádět zde určitou koordinaci a jednotlivé aktivity plánovat, a to nejen z důvodu zajištění optimálního oslovení požadovaného podílu občanů, ale i z hlediska efektivity vynaložených nákladů. Bez společné koordinace by tedy mohlo dojít k tomu, že každý kolektivní systém by sice realizoval určité osvětové aktivity spojené s vynaložením určitých nákladů, ale výsledný efekt by byl významně nižší, než kdyby při zachování stejných nákladů došlo ke koordinaci jednotlivých samostatných aktivit. Jako jednoduchý příklad může být uvedena situace, kdy tři kolektivní systémy inzerují v celoplošných televizních médiích, ale všechny předmětné spoty (reklamy) jsou vysílány v určitém omezeném období jednoho roku, ale ostatní období v daném roce zůstanou nepokryty. Při společné koordinaci by vysílání spotů mohlo být rozloženo do celého roku, mohla by být i optimalizována jejich náplň v průběhu různých částí roku, a tím by došlo k zajištění významně vyššího informačního efektu.

Je proto žádoucí, aby kolektivní systémy mohly provádět osvětové aktivity v rámci společné platformy, a aby finanční náklady mohly sdílet na základě vzájemně dohodnutého spravedlivého modelu, např. na základě podílů výrobců na trhu. Toto jsou důvody, proč je v § 49 odst. 1 písm. c) navrhována možnost vzájemné spolupráce mezi kolektivními systémy.

Ministerstvo přitom stanoví vyhláškou minimální požadavky na rozsah realizovaných informačních kampaní, zejména se zřetelem na počet oslovených občanů či jednotlivé společenské kohorty, a dále stanoví i základní způsoby vedení těchto informačních kampaní. V tomto ohledu budou např. stanoveny určité způsoby komunikace, které by měly v určité minimální četnosti realizovat všechny kolektivní systémy. Lze např. požadovat, aby kolektivní systém oslovil v určitém období určitý podíl populace v určité věkové kohortě, ale samotné provedení pak může být realizováno velmi různorodě, a to např. formou celoplošných televizních sdělení, lokálních mediálních sdělení, výstav, workshopů nebo prostřednictvím internetových reklam či sociálních sítí. Obecná pravidla pro provádění osvěty pak budou vyhláškou stanovena pro individuálně plnící výrobce.

K § 14

Zákon stanoví, že konečný uživatel smí předat výrobek s ukončenou životností jen na místo zpětného odběru nebo poslednímu prodejci, případně jiné osobě určené výrobcem, není-li zákonem stanoveno jinak. Jinou osobu, které může být odevzdán výrobek s ukončenou životností, určuje výrobce například v případech podle § 17 odst. 5. Výjimky, kdy se konečný uživatel smí zbavit výrobku s ukončenou životností jiným způsobem, stanoví zákon například pro automobilové a průmyslové baterie a akumulátory pneumatiky nebo elektrozařízení. Zákonem stanovené omezení pro zbavování se výrobku s ukončenou životností je třeba logicky vztahovat i na jakoukoliv jinou osobu, které konečný uživatel výrobek svěřil nebo kterou zmocnil k tomu, aby se za něj výrobku s ukončenou životností zbavila. V opačném případě by bylo toto omezení v praxi neúčinné, neboť by ho bylo možné snadno obejít.

Zákon dále ukládá, že zpětně odebraný výrobek s ukončenou životností musí být předán za podmínek stanovených tímto zákonem pouze zpracovateli určenému výrobcem, není-li stanoveno jinak. Do předání zpracovateli nesmí být výrobek s ukončenou životností předmětem úpravy, využití nebo odstranění. Předání zpětně odebraného výrobku s ukončenou životností jiné osobě než zpracovateli, předpokládá zákon u posledních prodejců, kteří mohou předat tyto výrobky s ukončenou životností do systému zpětného odběru výrobce. Současně je poslední prodejce oprávněn zpětně odebrané výrobky s ukončenou životností předat přímo zpracovateli.

S vymezením osob, kterým smí být výrobek s ukončenou životností předán, koresponduje zákaz kohokoliv jiného výrobek s ukončenou životností převzít. Současně je stanoveno, že vlastnické právo k výrobku s ukončenou životností přechází na zřizovatele místa zpětného odběru, tedy výrobce nebo kolektivní systém, a to okamžikem odevzdání výroku na místo zpětného odběru. Pokud je zřizovatelů místa zpětného odběru více, stanoví se vlastnictví mezi těmito zřizovateli smluvně.

Okruh osob, které smějí převzít výrobek s ukončenou životností, je u elektrozařízení či přenosných baterií a akumulátorů do značné míry zákonem omezen, neboť v souladu s předpisy Evropské unie nese odpovědnost za sběr a nakládání včetně financování těchto činností výrobce (princip rozšířené odpovědnosti výrobce). Výrobce rovněž odpovídá za dosažení minimální úrovně zpětného odběru, která v případě odpadních elektrozařízení a odpadních baterií a akumulátorů vychází z příslušných evropských směrnic. Z těchto důvodů je nutné vytvořit výrobcům takové podmínky, aby své odpovědnosti na základě zákona mohli dostát.

K § 15

Zpětný odběr výrobků s ukončenou životností zajišťuje výrobce v tzv. místech zpětného odběru, což je jakékoliv místo, které výrobce za tím účelem zřídí. Místo zpětného odběru může být zřízeno jak v zařízení určeném pro nakládání s odpady, tak jinde, například v „kamenné prodejně“ u posledního prodejce, na úřadě či v jiné veřejné budově, na ulici apod. Zpětný odběr nicméně musí v místě zpětného odběru probíhat za podmínek stanovených v § 17. Má-li například místo zpětného odběru charakter sběrné nádoby bez stálé obsluhy, musí v něm být výrobky s ukončenou životností zabezpečeny před nežádoucím znehodnocením. Místa zpětného odběru může zřizovat pouze výrobce. Provozovatelem místa zpětného odběru je buď sám výrobce (pokud jde o jeho vlastní zařízení, nádobu apod.), nebo osoba, s níž o zřízení místa zpětného odběru uzavře výrobce smlouvu.

Místa zpětného odběru mohou být veřejná, tj. celoročně volně přístupná každému konečnému uživateli, který zde může v průběhu určené provozní doby odevzdat výrobek s ukončenou životností, nebo neveřejná, která výrobce zřídí pouze pro určité konečné uživatele (např. své zákazníky v případě elektrozařízení pro profesionální použití). Požadavky na minimální hustotu veřejných míst zpětného odběru se liší pro jednotlivé druhy či skupiny vybraných výrobků a jsou stanoveny v třetí části návrhu zákona.

Výrobce je povinen informovat vhodným způsobem o jím zřízených místech zpětného odběru konečné uživatele. Pokud jde o veřejná místa zpětného odběru, splní výrobce tuto povinnost tím, že údaje o těchto místech vloží do registru míst zpětného odběru (§ 19). Jako další vhodný způsob informování spotřebitele o existenci zřízených míst zpětného odběru ze strany výrobce může být realizace různých informačních kampaní nebo prezentace vlastních webových stránek.

Místa zpětného odběru mohou výrobci téhož druhu vybraného výrobku (elektrozařízení, baterie nebo akumulátory nebo pneumatiky) společně sdílet, pokud se tak dohodnou. Tato dohoda musí být vždy podložena písemnou smlouvou. Tím je výrobcům usnadněno plnění požadavků na minimální hustotu veřejných míst zpětného odběru [§ 49 odst. 1 písm. a)].

Za účelem zamezení obcházení povinnosti zajistit zpětný odběr ze strany výrobců, kteří nabízejí vybrané výrobky zejména formou internetového prodeje, zákon stanoví, že za veřejné místo zpětného odběru nemůže být považováno místo dodávky vybraného výrobku u konečného uživatele.

Zejména pokud jde o výrobky, které obsahují problematické látky ve vztahu k životnímu prostředí, nebo které mohou představovat potenciální bezpečnostní riziko (např. zvýšené riziko vzniku požáru), musí být zpětný odběr prováděn tak, aby byla eliminována veškerá potenciální rizika týkající se bezpečnosti, životního prostředí či zdraví lidí. Z toto důvodu je stanoveno v zákoně zmocnění k vydání vyhlášky, která definuje speciální požadavky na místa zpětného odběru, právě ve vztahu k výrobkům ukončenou životností s nebezpečnými vlastnostmi nebo s jejichž nakládáním mohou být spojena zdravotní či bezpečnostní rizika. Zde jde hlavně o elektrozařízení náležející do skupin 1, 2 a 3 dle přílohy č. 1 k zákonu (zařízení pro tepelnou výměnu, obrazovky a monitory a osvětlovací zařízení – zejména na bázi rtuti), ale také baterie a akumulátory na bázi lithia (riziko samovznícení a extrémní hořlavost).

K § 16

Místo zpětného odběru může výrobce zřídit také ve spolupráci s obcí uzavřením písemné smlouvy o využití obecního systému odpadového hospodářství nastaveného touto obcí (např. sběr v obecním sběrném dvoře). Touto smlouvu nesmí být sjednáno, že obec již nemůže uzavřít smlouvu s jinými výrobci. Obec tedy může ve spolupráci s výrobcem, který místo zpětného odběru v obci zřídil, stanovit nediskriminační podmínky pro využívání místa zpětného odběru také pro jiné výrobce.

Ve výše uvedeném případě dochází fakticky ke zpětnému odběru výrobků s ukončenou životností v rámci obecního systému odpadového hospodářství, nicméně stále se jedná o odpad, za který nese odpovědnost výrobce, a se kterým má být nakládáno v souladu s tímto zákonem (požadavky na zpracování atd.). Je však stanoveno, že přestože se jedná o komunální odpad, neuplatní se zde povinnosti původce odpadů definované v § 59 odst. 2 zákona o odpadech (obec v tomto případě není původcem ani vlastníkem tohoto odpadu). Obec nicméně může takto zřízená místa zpětného odběru, i další místa zpětného odběru zřízená výrobcem v jejím katastrálním území, zahrnout do své obecně závazné vyhlášky, kterou stanoví systém nakládání s komunálním odpadem, aby tak především informovala občany o možnostech odevzdávání výrobků s ukončenou životností v této obci.

Zároveň je stanoveno, že výrobce, který zřídil místo zpětného odběru na území obce, je povinen poskytnout dané obci na vyžádání informace o množství zpětně odebraných výrobků s ukončenou životností, včetně informací o jejich využití. Na základě takto formulované povinnosti výrobce budou mít obce přístup k informacím nezbytným pro potřeby plnění cílů sběru komunálního odpadu. Tyto informace nebude výrobce, resp. kolektivní systém, obci poskytovat samostatně za každé místo zpětného odběru, ale půjde o celková data o sebraném množství výrobků. U elektrozařízení by pak měla být tato data členěna dle jednotlivých skupin elektrozařízení ve smyslu přílohy č. 1 zákona.

K § 17

Zákon upravuje povinnosti při zpětném odběru a dalším nakládání s výrobky s ukončenou životností v tzv. zjednodušeném odpadovém režimu, tj. ve fázi od zpětného odběru do předání výrobku s ukončenou životností zpracovateli nebo k přeshraniční přepravě. Primárním nositelem většiny povinností je provozovatel místa zpětného odběru, který provádí zpětný odběr výrobků s ukončenou životností a zpravidla i další činnosti jako např. dočasné uskladnění, případně přepravu atd. Až na několik výjimek se však tyto povinnosti vztahují na každou osobu, která se zpětně odebraným výrobkem s ukončenou životností nakládá do okamžiku jeho předání zpracovateli.

Nakládání se zpětně odebranými výrobky s ukončenou životností, tzn. jejich soustřeďování, přeprava a předání zpracovateli musejí být prováděny tak, aby nebylo ztíženo opětovné použití těchto výrobků nebo jejich recyklace, včetně jejich komponentů. Minimální standardy pro tyto činnosti proto stanoví ministerstvo vyhláškou. Nejde-li o zpracovatele, nesmějí osoby nakládající s výrobky s ukončenou životností tyto výrobky rozebírat nebo do nich jinak zasahovat.

V případě, že místo zpětného odběru je zřízeno v rámci systémů více výrobců, je provozovatel takového místa povinen učinit veškeré nezbytné kroky k tomu, aby informace o zpětně odebraných výrobcích, které poskytuje jednotlivým výrobcům či kolektivním systémům, nebyly zdvojovány. Duplicita dat o množství zpětně odebraných výrobků totiž má významně negativní dopad na kvalitu dat o množství zpětně odebraných výrobků pro potřebu plnění závazných cílů sběru, a v neposlední řadě i negativní dopad na financování zpětného odběru a zpracování ze strany výrobců.

Provozovatel místa zpětného odběru nemusí převzít výrobek s ukončenou životností, který z důvodu kontaminace nebo závažného poškození ohrožuje zdraví osob, které zpětný odběr provádějí, nebo pokud obsahuje přidaný odpad. Dále může odmítnout převzetí výrobků s ukončenou životností tehdy, jestliže vzhledem k jejich množství a typu či jiným okolnostem lze mít důvodné pochybnosti, že jde o výrobky s ukončenou životností od konečného uživatele. Ustanovení odst. 3 písm. c) má za cíl zamezit zneužívání systémů zpětného odběru osobami, které nejsou konečnými uživateli, ale nositeli povinností podle tohoto zákona (například výrobce, který by z důvodu úspory nákladů na zpracování výrobků s ukončenou životností předával tyto výrobky dále ke zpětnému odběru do systému provozovaného jiným výrobcem; jde v podstatě o formu free-ridingu). Pojmem „jiné okolnosti“ zde zahrnuje např. opakované přinášení většího množství výrobků s ukončenou životností na místo zpětného odběru ze strany stejné osoby, může jít také o donášku většího množství specificky demontovaných výrobků, u kterých je zjevné, že mohou vzniknout pouze činností servisu či (nelegální) demontáže. Odmítnutí převzetí výrobků s ukončenou životností ze strany místa zpětného odběru je možné i v případě, že množství materiálu nabízeného ke zpětnému odběru přesahuje okamžitou kapacitu daného místa. Bez této výjimky by se místo zpětného odběru mohlo dostat do rozporu s jinými povinnostmi, a to např. povinnostmi vyplývajícími z provozního řádu daného zařízení, bezpečnostními předpisy, nebo by nebylo schopno zajistit manipulaci s odpadními výrobky při dodržení odpovídajících standardů. V případě, že však místo zpětného odběru odmítne spotřebiteli převzít výrobek s ukončenou životností, musí provozovatel daného místa informovat spotřebitele o možnosti odevzdání výrobku v jiném nejbližším místě. K zajištění této povinnosti je nezbytná součinnost výrobce a provozovatele místa zpětného odběru v oblasti sdílení potřebných informací.

K § 18

Poslední prodejce vybraných výrobků může být provozovatelem místa zpětného odběru, pokud u něj výrobce na základě smlouvy s ním místo zpětného odběru zřídil, případně může mít za určitých podmínek stanovených v části třetí, hlavách VII a VIII povinnost přijímat některé výrobky s ukončenou životností ke zpětnému odběru bez ohledu na to, zda u něj výrobce zřídil místo zpětného odběru či nikoliv. Nejde-li o žádnou z těchto situací, je poslední prodejce oprávněn zpětně odebírat výrobky s ukončenou životností podobného typu a použití jako vybrané výrobky, které dodává konečnému uživateli, ať už samostatně nebo jako součást či příslušenství jiných výrobků. To má význam např. v případě autoservisů při výměnách autobaterií nebo pneuservisů při výměnách pneumatik na vozidlech. Zpětný odběr výrobků s ukončenou životností zajišťovaný posledním prodejcem, a to jak povinný, tak zmíněný odběr z vlastní vůle, musí být vždy prováděn bez nároku na úplatu od konečného uživatele.

V prvním z uvedených případů je poslední prodejce součástí systému výrobce, který na základě smluvního vztahu s ním určuje, jak má být prováděn zpětný odběr a komu mají být zpětně odebrané výrobky s ukončenou životností předávány.

Ve druhém a třetím z uvedených případů poslední prodejce provádí zpětný odběr některých výrobků s ukončenou životností na základě povinnosti nebo oprávnění stanovených tímto zákonem. Poslední prodejce je v tomto případě nezávislý na konkrétním systému výrobce. Zákon nicméně z důvodu zachování principu rozšířené odpovědnosti výrobce stanoví poslednímu prodejci povinnost předat bez zbytečného odkladu zpětně odebraný výrobek s ukončenou životností pouze do systému zpětného odběru výrobce (v případě přenosných baterií a akumulátorů) nebo také zpracovateli mimo systém výrobce (v případě elektrozařízení). Ani v jednom z uvedených případů se však nejedná o konkrétní systém výrobce, takže je na posledním prodejci, do kterého systému výrobek s ukončenou životností předá. Aby nenastala situace, že žádný z výrobců (resp. provozovatelů kolektivních systémů) nebude mít zájem výrobek s ukončenou životností od posledního prodejce převzít, dává zákon poslednímu prodejci právo požadovat, aby od něj zpětně odebraný výrobek s ukončenou životností převzal ten výrobce, který ho uvedl na trh (resp. kolektivní systém, do něhož je takový výrobce zapojen).

Zákon ukládá každému poslednímu prodejci vybraných výrobků (tedy nejen těm, kteří mají povinnost provádět zpětný odběr) písemně informovat konečného uživatele o způsobu zajištění zpětného odběru těchto výrobků po ukončení jejich životnosti. Další povinnosti posledních prodejců týkající se informování konečných uživatelů stanoví zákon v části třetí.

K § 19

Ustanovení rozšiřuje povinnost výrobců, která platí od 1. června 2015 pouze pro oblast elektrozařízení, také na oblasti baterií a akumulátorů a pneumatik, a to na základě článku 8a odst. 2 směrnice o odpadech, dle kterého členské státy mj. přijmou nezbytná opatření k zajištění toho, aby držitelé odpadů, na které se zaměřují systémy rozšířené odpovědnosti výrobce, byli informováni o systémech zpětného odběru a sběru odpadu. Je proto navrhováno rozšíření stávajícího veřejně přístupného registru míst zpětného odběru v oblasti elektrozařízení na jednotný Registr míst zpětného odběru, do kterého budou nejen výrobci elektrozařízení určených k použití v domácnostech, ale i výrobci baterií nebo akumulátorů a výrobci pneumatik vkládat dálkovým přístupem údaje o jimi zřízených místech zpětného odběru ve stanoveném rozsahu a formátu. Registr by měl přispět zejména ke zvýšení informovanosti konečných uživatelů a umožnit jim snadno dohledat nejbližší místa zpětného odběru pro výrobky s ukončenou životností. Konečný uživatel tak bude mít přehled o jemu nejsnáze dostupném místě zpětného odběru, a nikoliv pouze o sběrných sítích jednotlivých provozovatelů kolektivních systémů či jednotlivých výrobců.

K § 20

Zákon sjednocuje pravidla vedení Seznamu výrobců pro jednotlivé druhy vybraných výrobků (podle dosavadního zákona o odpadech se odlišuje zejména Seznam výrobců elektrozařízení od Seznamu výrobců baterií a akumulátorů a Seznamu povinných osob v oblasti zpětného odběru pneumatik). Půjde o jeden informační systém veřejné správy sloužící k vedení údajů o výrobcích a pověřených zástupcích, jehož správcem bude ministerstvo, nicméně skládat se bude ze tří oddělených databází: Seznamu výrobců elektrozařízení, Seznamu výrobců baterií a akumulátorů a Seznamu výrobců pneumatik.

K § 21 a 22

Výrobce je povinen podat ministerstvu návrh na zápis do Seznamu nejpozději v den, kdy poprvé uvedl vybrané výrobky na trh. Jestliže si zahraniční výrobce nebo osoba podle § 61 odst. 2 určila pověřeného zástupce, podává návrh na zápis do Seznamu namísto výrobce, jehož povinnosti podle tohoto zákona plní. Zákon upravuje podmínky, za nichž v takovém případě výrobce není povinen podat návrh na zápis do Seznamu. Platí zásada, že za plnění povinností výrobce odpovídá pouze ten pověřený zástupce, který je zapsán v Seznamu. Není- li tato podmínka splněna, odpovídá za plnění těchto povinností výrobce.

Zákon stanoví povinné náležitosti, které musí obsahovat návrh na zápis do Seznamu. Jde jak o údaje o osobě výrobce nebo pověřeného zástupce, tak také údaje o vybraných výrobcích uváděných na trh a údaje o způsobu zajištění zpětného odběru. U pneumatik bude návrh na zápis oproti stávající právní úpravě obsahovat také skupiny pneumatik (ve smyslu přílohy č. 6 k zákonu), které výrobce uvádí na trh. Navrhovaná úprava v tomto ohledu kopíruje úpravu elektrozařízení a baterií a akumulátorů. Dále bude návrh na zápis obsahovat údaje o zpracování a využití nebo odstranění výrobků s ukončenou životností a informování konečných uživatelů a o způsobu financování těchto činností. V případě pověřeného zástupce se předkládají rovněž písemné pověření a identifikační údaje zahraniční osoby, která si pověřeného zástupce určila.

Pokud výrobce nebo pověřený zástupce plní své povinnosti prostřednictvím provozovatele kolektivního systému, návrh na zápis do Seznamu nepodává. Veškeré požadované údaje o takovém výrobci nebo pověřeném zástupci a způsobu plnění jejich povinností za ně vkládá do Seznamu provozovatel kolektivního systému dálkovým přístupem. Výjimkou jsou údaje o způsobu zajištění plnění povinností a financování, neboť ty jsou v případě kolektivního plnění společné v rámci celého kolektivního systému a jsou součástí projektu zajišťování kolektivního plnění, který předkládá provozovatel kolektivního systému se žádostí o vydání oprávnění k provozování kolektivního systému.

Zápis do Seznamu bude probíhat v režimu vymezeném částí čtvrtou správního řádu. Podáním návrhu na zápis tedy není zahájeno správní řízení (právě s ohledem na tuto skutečnost je namísto termínu „žádost“ použit termín „návrh“). Pokud je návrh neúplný nebo nedostatečný pro posouzení, zda je navrhovatelem zajištěno plnění povinností stanovených tímto zákonem, na rozdíl od dosavadní právní úpravy to není překážkou provedení zápisu do Seznamu. Ministerstvo v takovém případě nejprve navrhovatele vyzve, aby ve stanovené lhůtě návrh doplnil nebo upřesnil. Po vzoru úpravy v zákoně č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých zákonů, pak ministerstvo v případě, že navrhovatel ve stanovené lhůtě svůj návrh nedoplní nebo neupřesní, provede zápis do Seznamu na základě dostupných údajů spolu s touto informací a může případně podat podnět ČIŽP ke kontrole, zda je žadatelem zajištěno plnění povinností stanovených tímto zákonem. Uvedené změny vycházejí z premisy, že zápis do Seznamu má mít povahu registrační a nikoliv konstitutivní (výrobce je výrobcem již ze zákona). Vydávání kladného rozhodnutí o zápisu do Seznamu se jeví jako nadbytečné a představuje časově náročnější a zbytečně formalistický postup. Kromě toho je třeba, aby výrobce, který uvádí na trh vybrané výrobky, byl co nejdříve zapsán v Seznamu pro účely kontroly a vymáhání plnění povinností stanovených tímto zákonem a nemohl se těmto povinnostem snadno vyhýbat. Z toho důvodu zákon ani nepočítá s tím, že by na základě podaného návrhu na zápis do Seznamu výrobce nebyl zapsán. Jiná situace ovšem je, je-li navrhovatelem pověřený zástupce. Nejsou-li splněny podmínky stanovené tímto zákonem, za nichž je možné pověřeného zástupce určit, nebo jestliže žadatel nedoložil písemné pověření, na jehož základě byl jako pověřený zástupce určen, ministerstvo zápis pověřeného zástupce neprovede a vydá o tom rozhodnutí, které je prvním úkonem v řízení. Není-li totiž pověřený zástupce zapsán do Seznamu, odpovídá za plnění povinností podle tohoto zákona stále výrobce. Vady bránící zápisu může takový výrobce vždy napravit novým určením pověřeného zástupce, který následně podá novou žádost o zápis. Ministerstvo stanoví vyhláškou vzor návrhu na zápis do Seznamu a způsob zajištění dálkového přístupu pro vkládání údajů do Seznamu.

Oproti dosavadní právní úpravě v zákoně o odpadech v oblasti elektrozařízení se již provozovatelé kolektivních systémů nebudou zapisovat do Seznamu. Namísto toho nový zákon obsahuje podrobnou úpravu vydávání povolení k provozování kolektivního systému (část druhá, hlava VI).

K § 23 a 24

Zákon navazuje na dosavadní právní úpravu v zákoně o odpadech v oblasti elektrozařízení a v souladu s požadavkem čl. 16 odst. 2 směrnice 2012/19/EU umožňuje osobám zapsaným v Seznamu provádět změny zapsaných údajů samostatně dálkovým přístupem (prostřednictvím uživatelského účtu, který jim bude za tím účelem zřízen). Nevyužije-li zapsaná osoba této možnosti, změny údajů oznamuje ministerstvu, které na základě oznámení změny v zápisu v Seznamu provede. V obou případech má zapsaná osoba povinnost změnu údajů provést nebo oznámit ministerstvu do 30 dnů ode dne, kdy nastala skutečnost, která tuto změnu odůvodňuje. Výjimkou jsou změny údajů o zapsaných osobách, které ministerstvo provádí na základě údajů získaných ze základních registrů (zákon č. 111/2009 Sb., o základních registrech, ve znění pozdějších předpisů).

V případě samostatného provádění změn údajů zapsanými osobami je upraven mechanismus, který má zamezit vkládání nesprávných, neúplných nebo nepravdivých údajů, který je koncipován obdobně jako postup v případě neúplného nebo nedostatečného návrhu na zápis do Seznamu. Ministerstvo v případě pochybností vyzve zapsanou osobu, aby správnost, úplnost nebo pravdivost údajů doložila. Neučiní-li tak ve lhůtě 30 pracovních dnů od provedení změny, je změna automaticky potvrzena. Jinak změnu údajů provede ministerstvo na základě dokladů předložených na jeho výzvu zapsanou osobou. V případě pochybností, zda je v důsledku změny žadatelem zajištěno plnění povinností stanovených tímto zákonem, ministerstvo vyrozumí o této skutečnosti zapsanou osobu a podá ČIŽP podnět ke kontrole.

Ministerstvo může provést změnu údajů zapsaných v Seznamu také na základě vlastního zjištění. V tom o případě, jakož i v případě neprovedení změny údajů iniciované zapsanou osobou, vydá ministerstvo rozhodnutí, které je prvním úkonem v řízení. Tím je zajištěna ochrana práv osob, jichž se zapsané údaje týkají. Naopak je-li změna údajů iniciovaná zapsanou osobou potvrzena, rozhodnutí by bylo jen zbytečným formalismem, proto se v takovém případě správní řízení nevede.

Popsané postupy změn údajů zapsaných v Seznamu se týkají pouze výrobců a pověřených zástupců, kteří jsou v Seznamu zapsáni jako osoby plnící své povinnosti v individuálním systému. Změny údajů o výrobcích a pověřených zástupcích, kteří plní své povinnosti prostřednictvím provozovatele kolektivního systému, nebo jejich výmaz provádí příslušný provozovatel kolektivního systému dálkovým přístupem. I v tomto případě ale platí provádění změn údajů o zapsaných osobách ministerstvem na základě údajů získaných ze základních registrů a možnost ministerstva provést rozhodnutím změnu údajů na základě vlastního zjištění.

Výrobce nebo pověřený zástupce, který plní své povinnosti v individuálním systému, je dále povinen oznámit ministerstvu, že zanikly důvody pro jeho zápis v Seznamu, a to do 30 dnů ode dne, kdy tato skutečnost nastala. Tuto povinnost mají dané osoby i v případě, že se uzavřením smlouvy o kolektivním plnění [viz § 9 písm. b)] zapojí do kolektivního systému. Takového výrobce nebo pověřeného zástupce totiž již nelze vést v Seznamu samostatně, ale údaje o něm bude vkládat do Seznamu a aktualizovat příslušný provozovatel kolektivního systému.

O vyřazení zapsané osoby ze Seznamu na základě jejího oznámení ministerstvo nevede správní řízení. Pokud ale na základě oznámení zapsané osoby ministerstvo tuto osobu ze Seznamu nevyřadí (zejm. zjistí-li ministerstvo, že důvody pro vedení osoby v Seznamu stále trvají), jakož i v případě vyřazení osoby na základě vlastního zjištění ministerstva, je nutné z důvodu ochrany jejích práv vydat rozhodnutí. Toto rozhodnutí je prvním úkonem v řízení. Výjimkou je případ vyřazení z důvodu smrti fyzické osoby nebo zániku právnické osoby, neboť touto skutečností výrobce, resp. pověřený zástupce ve smyslu zákona přestává existovat, k žádnému zásahu do práv zde nemůže docházet a rozhodnutí by ani nebylo komu doručit.

K § 25

Vzhledem k tomu, že ve věcech týkajících se zápisu do Seznamu se vede správní řízení a vydává rozhodnutí pouze v některých zákonem stanovených případech (viz výše) stanoví zákon, že rozhodnutí v těchto věcech je prvním úkonem v řízení. Účastník bude moci uplatnit v plném rozsahu svá procesní práva, podá-li proti rozhodnutí ministerstva rozklad. Navržené řešení je nezbytné z důvodu požadavku na pružnost a rychlost provádění zápisů v Seznamu a jejich změn tak, aby zapsané údaje odpovídaly skutečnostem a nebyla znesnadněna kontrola a vynucování povinností výrobců stanovených tímto zákonem. S ohledem na povahu zápisu do Seznamu jako aktu nikoliv konstitutivního a s tím spojený relativně jednoduchý postup v řízení vyžadující zpravidla pouze minimální dokazování na základě předložených listin, lze takové řešení považovat za přiměřené.

Jelikož zápis v Seznamu se vždy týká jedné konkrétní osoby, stanoví zákon za účelem zamezení případným neodůvodněným nárokům jiných osob na účastenství v řízení, o nichž by muselo být rozhodováno, že účastníkem řízení o neprovedení zápisu pověřeného zástupce do Seznamu je pouze navrhovatel a účastníkem řízení týkajícího se změny zápisu v Seznamu nebo vyřazení osoby ze Seznamu je pouze osoba, které se změna nebo vyřazení ze Seznamu týká.

K § 26

Seznam je veřejně přístupnou databází, v níž může každý zjistit, zda se konkrétní výrobce „přihlásil“ k plnění povinností zpětného odběru, zpracování, využití nebo odstranění výrobků s ukončenou životností, pro jaké výrobky s ukončenou životností a jakým způsobem tyto povinnosti plní, zda tyto povinnosti plní namísto výrobce pověřený zástupce, jakož i některé další údaje o výrobci, resp. pověřeném zástupci v souvislosti s plněním povinností podle tohoto zákona. Seznam bude veřejně přístupný na internetových stránkách ministerstva (obdobně jako dnes Seznam výrobců elektrozařízení, Seznam výrobců baterií a akumulátorů a Seznam povinných osob v oblasti zpětného odběru pneumatik), a to v rozsahu zákonem stanovených údajů. Zveřejňovány tedy nebudou všechny údaje, které se předkládají v žádosti o zápis do Seznamu.

K § 27 až 30

Ačkoliv dosavadní zákon o odpadech nestanoví samostatně plnícím výrobcům, s výjimkou oblasti elektrozařízení, evidenční povinnosti, je již dnes vedení evidencí množství vybraných výrobků uvedených na trh, toku zpětně odebraných výrobků s ukončenou životností a osob, které pro výrobce zajišťují nakládání s výrobky s ukončenou životností, fakticky nezbytné pro vypracování roční zprávy o plnění povinností zpětného odběru a zpracování odpadních elektrozařízení, baterií a akumulátorů nebo pneumatik. Aby údaje zpracovávané jednou ročně v podobě roční zprávy byly i průběžně kontrolovatelné, a aby byla zajištěna jejich spolehlivost tím, že budou evidovány ve stanovených intervalech v požadovaném rozsahu a stanoveným způsobem, stanoví nový zákon výrobcům povinnost tyto evidence vést. Jedná se o evidenci množství vybraných výrobků, které výrobce uvedl na trh, evidenci osob, které pro výrobce zajišťují zpětný odběr, svoz, zpracování či jiné nakládání se zpětně odebranými výrobky s ukončenou životností, a evidenci toku zpětně odebraných výrobků s ukončenou životností od místa zpětného odběru až po jejich konečné využití, včetně přípravy k opětovnému použití, nebo odstranění.

Rozsah vedení evidence toku zpětně odebraných výrobků s ukončenou životností bude stanovovat vyhláška. Výrobce bude evidovat mj. množství sebraných výrobků z jednotlivých míst zpětného odběru, množství výrobků zpracovaných a využitých jednotlivými subjekty, množství opětovně použitých výrobků tak, aby bylo možné údaje vykazované výrobcem v roční zprávě efektivně a jednoduše zkontrolovat. Tato zjednodušená odpadová evidence nahrazuje v plném rozsahu průběžnou odpadovou evidenci, kterou vedou původci odpadů a subjekty nakládající s odpady podle zákona o odpadech.

V návaznosti na výše uvedené je výrobci stanovena povinnost zpracovat roční zprávu o plnění povinností stanovených pro zpětný odběr, zpracování, využití a odstranění výrobků s ukončenou životností za uplynulý kalendářní rok („roční zpráva o výrobcích s ukončenou životností“) a tuto zprávu do 31. března následujícího kalendářního roku zaslat ministerstvu. Tuto povinnost mají výrobci elektrozařízení, výrobci baterií nebo akumulátorů a povinné osoby v oblasti zpětného odběru pneumatik již dnes podle stávající právní úpravy.

Povinnost vedení evidence a zpracování a zaslání ministerstvu roční zprávu o výrobcích s ukončenou životností se nevztahuje na výrobce, kteří plní své povinnosti pro všechny vybrané výrobky, jež uvádějí na trh, prostřednictvím provozovatele kolektivního systému. Tito výrobci pouze vykazují provozovateli kolektivního systému množství vybraných výrobků uvedených na trh; povinnost vést výše uvedené evidence a zpracovat a zaslat ministerstvu roční zprávu o výrobcích s ukončenou životností pak má pouze provozovatel kolektivního systému (viz § 50 a § 51). Rozsah a způsob vedení evidencí a obsahové náležitosti a rozsah roční zprávy o výrobcích s ukončenou životností stanoví ministerstvo vyhláškou.

Povinnost výrobce uchovávat údaje z evidencí a roční zprávu o výrobcích s ukončenou životností nejméně po dobu 7 let je stanovena s ohledem na potřebu kontroly splnění povinnosti dosáhnout minimální úroveň zpětného odběru, která se v případě elektrozařízení počítá z údajů za 4 kalendářní roky [daný rok a 3 předcházející roky – viz § 60 písm. a)], a s přihlédnutím k tříleté promlčecí době podle zákona o přestupcích.

Údaje získané z ročních zpráv o výrobcích s ukončenou životností budou ministerstvem zveřejňovány prostřednictvím internetu, avšak pouze v podobě sumarizovaných dat, které nebudou spojeny s konkrétním výrobcem.

K § 31 a 32

V části druhé hlavě V zákona jsou upraveny pouze ty povinnosti, které se vztahují specificky na individuálně plnící výrobce. Ostatní povinnosti výrobců stanovené v části druhé a třetí, se vztahují jak na samostatně plnící výrobce, tak na výrobce zapojené do kolektivního systému, za něž plnění těchto povinností zajišťuje provozovatel kolektivního systému.

Jednou z povinností vztahujících se specificky na samostatně plnící výrobce, je povinnost poskytnout před uvedením vybraného výrobku na trh finanční kauci, resp. určitou záruku zaručující, že budoucí nakládání s výrobky s ukončenou životností je finančně zajištěno. Tuto kauci poskytne výrobce tak, že zřídí zvláštní vázaný účet v bance se sídlem na území České republiky nebo pobočce zahraniční banky se sídlem v některém z členských států EU, na který bude ukládat peněžní prostředky. Zákon nestanoví konkrétní výši kauce, ale pouze konstatuje, že je kauce dostatečná, pokud tvoří 20 % ročních nákladů výrobce na zajištění zpětného odběru, zpracování a využití nebo odstranění výrobků s ukončenou životností všech výrobků, které výrobce uvedl na trh. Způsob ukládání peněžních prostředků na zvláštní vázaný účet včetně obecného způsobu určení jejich výše a intervalů jejich ukládání stanoví ministerstvo vyhláškou. Odlišně je řešena problematika u solárních panelů, kde naopak výše kauce bude vyhláškou pevně stanovena. Uvedená výjimka se týká výhradně solárních panelů uvedených na trh po 1. lednu 2013, přičemž tato úprava také odpovídá současnému stavu vymezenému zákonem o odpadech. Stanovení výše kauce pro výrobce plnící povinnosti individuálním způsobem je zde navrhována z toho důvodu, že výrobce ve vztahu k solárním panelům není povinen plnit minimální cíle sběru [viz § 65 odst. 1 písm. c)], a zároveň životnost solárních panelů je významně delší než ostatních výrobků s ukončenou životností. Při ponechání určení výše kauce na výrobci by hrozilo významné riziko obcházení plnění povinností prostřednictvím individuálního plnění. Výrobce solárních panelů by např. 20 let uváděl solární panely na trh, přičemž by si na běžný účet ukládal finanční prostředky v minimální výši. Tím, že by nemusel solární panely během daných 20 let sbírat, vztahovaly by se na něj pouze marginální povinnosti. Po ukončení činnosti výrobce, např. po uplynutí zmíněných 20 let či později, by bylo nezbytné zajistit zpětný odběr a zpracování solárních panelů, které výrobce uvedl na trh, ale na účelově vázaném účtu by na tuto činnost byly vyčleněny finanční prostředky v neodpovídající výši. Nakládání se solárními panely by pak šlo k tíži jiných výrobců, zejména těch plnících povinnosti prostřednictvím kolektivních systémů. Účelem kauce je obecně vytvoření dostatečné finanční rezervy k pokrytí nákladů na zpětný odběr a další nakládání s výrobky s ukončenou životností, které výrobce uvedl na trh, vzhledem k rizikům momentálního nedostatku prostředků k financování těchto činností na straně výrobce a především k riziku ukončení činnosti výrobce nebo jeho zániku bez právního nástupce, aniž by před tím výrobce zajistil splnění svých povinností podle tohoto zákona ke všem výrobkům, které uvedl na trh.

Použití peněžních prostředků kauce je možné pouze za účelem financování zpětného odběru, zpracování a využití nebo odstranění výrobků s ukončenou životností, které výrobce uvedl na trh, a je podmíněno souhlasem ministerstva. Podmínkou udělení souhlasu je dostatečný zůstatek na zvláštním vázaném účtu, který musí po navrženém čerpání prostředků dostačovat alespoň k pokrytí financování uvedených činností ve vztahu ke všem výrobkům s ukončenou životností, které výrobce uvedl na trh a které nebyly dosud zpětně odebrány a využity nebo odstraněny.

Od povinnosti poskytnutí kauce při uvedení výrobku na trh jsou osvobozeni výrobci, kteří plní povinnosti stanovené zákonem v rámci kolektivního systému. Kauci neposkytují ani individuálně plnící výrobci automobilových baterií nebo akumulátorů, a výrobci průmyslových baterií nebo akumulátorů, s výjimkou baterií či akumulátorů s obsahem lithia (neplatí pro trakční baterie). Důvody k zavedení této výjimky jsou uvedeny v textu k § 86 a § 87.

K § 33

Výrobce může ukončit plnění povinností stanovených zákonem v individuálním systému, jestliže se rozhodl tyto povinnosti dále plnit prostřednictvím provozovatele kolektivního systému, nebo pokud přestane být výrobcem ve smyslu tohoto zákona (tím, že přestane uvádět vybrané výrobky na trh). Zpravidla ale jsou v tomto okamžiku stále v oběhu vybrané výrobky, které výrobce uvedl na trh a pro které dosud nezajistil zpětný odběr, zpracování a využití nebo odstranění. Zákon proto stanoví, že v takovém případě výrobce, neprokáže-li, že splnil požadovanou minimální míru sběru [stanovenou § 65 odst. 1 písm. c), § 85 odst. 1 písm.

b) resp. § 97 odst. 1 písm. b)] ve vztahu ke všem výrobkům jím dříve uvedeným na trh, musí za tím účelem uzavřít smlouvu o kolektivním plnění s provozovatelem kolektivního systému.

Výrobce, který zajišťuje plnění povinnosti zpětného odběru pro oblast solárních panelů, na něhož se nevztahuje povinnost dosažení minimální míry sběru, musí při žádosti o vyřazení ze Seznamu též prokázat, že splnil požadovanou míru sběru ve vztahu ke všem výrobkům jím dříve uvedeným na trh.

Smlouvu o kolektivním plnění, ať už uzavřenou na základě vlastního rozhodnutí pokračovat v plnění povinností v kolektivním systému, nebo na základě uvedené zákonné povinnosti při ukončení činnosti výrobce, je výrobce povinen předložit ministerstvu spolu s oznámením, na základě kterého bude výrobce vyřazen ze Seznamu. Totéž obdobně platí pro pověřeného zástupce za podmínek uvedených v odstavci 2.

Současně s vyřazením výrobce nebo pověřeného zástupce ze Seznamu dochází k převedení peněžních prostředků ze zvláštního vázaného účtu tvořících kauci tak, aby tyto prostředky bylo možné použít k jejich původnímu účelu, tedy k financování zpětného odběru, zpracování a využití nebo odstranění výrobků s ukončenou životností, které výrobce uvedl na trh a pro které tyto povinnosti nebyly dosud zajištěny. Peněžní prostředky ze zvláštního vázaného účtu jsou tedy převáděny provozovateli kolektivního systému, který převzal plnění povinností výrobce k uvedeným výrobkům s ukončenou životností, a to ve výši celého zůstatku na účtu, není-li ve smlouvě o kolektivním plnění uvedena částka nižší. Je-li na zvláštním vázaném účtu více prostředků, než je třeba k financování těchto povinností, mělo by být ponecháno na dohodě mezi výrobcem a provozovatelem kolektivního systému, zda převezme prostředky všechny, nebo pouze část. Pokud by provozovatel kolektivního systému nepřevzal peněžní prostředky z kauce výrobce v dostatečné výši, půjde to k jeho tíži, neboť na základě uzavřené smlouvy o kolektivním plnění odpovídá za zajištění splnění uvedených povinností výrobce. Zbývající část peněžních prostředků je uvolněna ve prospěch výrobce nebo jeho právního nástupce.

Peněžní prostředky ze zvláštního vázaného účtu tvořící kauci výrobce mohou být převedeny také do Státního fondu životního prostředí České republiky, a to v případě, že výrobce nebo pověřený zástupce nesplní svou povinnost předložit ministerstvu výše uvedenou smlouvu o kolektivním plnění ani na výzvu ministerstva ve lhůtě jím stanovené, anebo v případě, že výrobce zanikl a jeho právní nástupce není znám nebo neexistuje. Zde jde v podstatě o krajní variantu řešení. Důležité je účelové vázání finančních prostředků na straně SFŽP. Dané finanční prostředky tedy budou smět být použity jen pro financování projektů, které se týkají nakládání s výrobky s ukončenou životností (v dané kategorii výrobku, pro které byly určeny prostředky kauce). Konkrétně budou smět být dané finanční prostředky použity pouze za účelem zlepšení systémů zpětného odběru a zpracování výrobků s ukončenou životností toho druhu, pro který výrobce plnil povinnosti podle tohoto zákona. Je zde samozřejmě možná i realizace určité provozní podpory kolektivního systému, případě zpracovatele, obdobně jako dnes funguje na straně SFŽP dotační program pro zpracovatele autovraků.

K § 34

Zákon stanovuje, že provozování kolektivního systému je možné pouze na základě platného oprávnění vydaného ministerstvem. Rozhodování o udělení tohoto oprávnění probíhá podle správního řádu.

Ustanovení odstavce 2 dále brání tomu, aby jedna a táž osoba mohla provozováním více než jednoho kolektivního systému zajišťovat kolektivní plnění pro více druhů vybraných výrobků (např. současně pro elektrozařízení a pneumatiky). Hlavním důvodem pro toto omezení je snaha zabránit křížovému financování mezi systémy kolektivního plnění povinností pro různé vybrané výrobky a snaha zamezit spekulativnímu provozování více kolektivních systémů jedním provozovatelem. Ustanovení má tedy zabránit situacím, kdy by např. provozovatel kolektivního systému, který by byl oprávněn zajišťovat kolektivní plnění současně pro elektrozařízení, baterie a akumulátory a pneumatiky, částečně financoval systémy zpětného odběru odpadních baterií a akumulátorů a odpadních pneumatik z finančního zisku vzniklého v rámci provozování systému zpětného odběru odpadních elektrozařízení. Takováto situace by měla významný dopad na fungování ostatních kolektivních systémů a vznikaly by tak nerovné podmínky na trhu. Provozovatel kolektivního systému tedy může provozovat pouze jeden kolektivní systém pro plnění povinností výrobců téhož druhu vybraných výrobků.

K § 35

Vydání rozhodnutí ministerstva k provozování kolektivního systému je podmíněno žádostí osoby (žadatele), která prokáže splnění podmínek stanovených tímto zákonem. Zákon pak vymezuje konkrétní podmínky, které musí žadatel splnit, včetně požadavků na osobu žadatele, resp. potenciálního provozovatele kolektivního systému. Většinu ze stanovených podmínek musí provozovatel kolektivního systému splňovat i po vydání oprávnění k provozování kolektivního systému. Pokud by některou z těchto podmínek následně splňovat přestal, stanoví zákon postup směřující k nápravě takového stavu a jestliže k nápravě nedojde, může být oprávnění k provozování kolektivního systému ministerstvem zrušeno (viz dále).

Provozování kolektivního systému je specifickou činností, jejímž cílem není podnikání za účelem dosažení zisku, ale plnění zákonných povinností výrobců pro zpětný odběr a nakládání s výrobky s ukončenou životností. Z toho důvodu jsou stanoveny zvláštní požadavky na právnickou osobu, která je žadatelem o vydání oprávnění k provozování kolektivního systému. V prvé řadě se musí jednat o společenství výrobců – korporaci, která má povahu kapitálové společnosti (vytváří základní kapitál tvořený podíly společníků, resp. akcionářů), což je nezbytné z hlediska záruky dostatečné finanční stability kolektivního systému, který musí být vždy schopen zajistit splnění povinností zapojených výrobců.

Třebaže ne všichni výrobci zapojení do kolektivního systému musí být společníky či akcionáři (zákon hovoří souhrnně o „společnících“) právnické osoby, která je jeho provozovatelem (ostatní jsou pouze klienty), je nutné, aby společenství výrobců vytvářející tuto právnickou osobu fungovalo na dostatečně pluralitní bázi, kde všichni společníci mají stejná práva a povinnosti. Z toho důvodu není například vhodná forma komanditní společnosti. Míra účasti na rozhodování o záležitostech provozovatele kolektivního systému, tj. hlasovací síla, by přitom měla odpovídat výši podílu každého společníka. Provozovatelem kolektivního systému proto může být pouze společnost s ručením omezeným nebo akciová společnost.

Kolektivní systém musí být založen minimálně třemi výrobci, kteří mohou být usazeni i v jiných členských státech EU, kde uvádějí výrobky s ukončenou životností na trh, a tyto výrobky jsou následně uváděny na trh v ČR prostřednictvím jiných dodavatelů. Kolektivní systém může být také založen korporací veřejného práva sdružující výhradně výrobce výrobků toho druhu, pro který kolektivní systém zajišťuje či hodlá zajišťovat plnění povinností.

Zákon stanoví, že podíl žádného společníka žadatele nebo společníků žadatele jednajících ve shodě na základním kapitálu žadatele (resp. na hlasovacích právech) nesmí přesáhnout 34 %. Je tím tedy zmírňován požadavek oproti současnému stavu, kdy je třeba k založení kolektivního systému osoba sdružující nejméně 4 výrobce.

Podmínku vztaženou na společníky žadatele pro jednání ve shodě lze chápat jako minimální požadavek z hlediska zabezpečení pluralitní vlastnické struktury této výrobci vytvořené právnické osoby, který má současně minimalizovat riziko ovládnutí a možného zneužití kolektivního systému jediným společníkem či společníky jednajícími ve shodě v neprospěch jiných výrobců, kteří jsou společníky nebo klienty provozovatele kolektivního systému. Jedná se tedy o významný autokontrolní mechanismus činnosti kolektivního systému.

Ze shora uvedených důvodů stanoví zákon podmínku minimální výše základního kapitálu bez ohledu na právní formu žadatele, která činí 2 000 000 Kč nebo 80 000 EUR, což odpovídá minimální výši základního kapitálu vyžadované zákonem o obchodních korporacích u akciové společnosti.

Dále je třeba zajistit, zejména z důvodu ochrany finančních prostředků pocházejících od výrobců, dostatečné kontrolní mechanismy pro fungování a hospodaření kolektivního systému, a to jak ze strany státu, tak mechanismy vnitřní kontroly, což se odráží kromě jiného v požadavku povinného zřízení dozorčí rady u společnosti s ručením omezeným. U akciové společnosti vyplývá povinnost zřízení kontrolního orgánu z obchodního zákoníku a je též upravena § 35 odst. 2 písm. k). Působnost dozorčí rady společnosti s ručením omezeným pak musí odpovídat minimálně rozsahu, který je stanoven pro akciovou společnost v zákoně o obchodních korporacích. Tato regulace odráží riziko, aby nebyla zřízena dozorčí rada jen formálně, tedy s naprosto omezenými kontrolními kompetencemi. V neposlední řadě je nutné trvat na transparentní vlastnické struktuře provozovatele kolektivního systému, což je významné opět především z hlediska kontroly, zda provozovatel kolektivního systému dodržuje požadavky a omezení kladené na něj tímto zákonem, ale i pro samotné výrobce, kteří se do kolektivního systému zapojí.

V případě, že žadatel je akciovou společností s monistickým vnitřním uspořádáním, je vyžadováno, aby stanovy definovaly minimální počet členů správní rady a současně rozdělení kontrolních kompetencí mezi tyto členy. Důvodem této regulace je opět zvýšení kontrolovatelnosti kolektivního systému a tím i zvýšení jeho transparentnosti.

V případě žádosti o zajišťování kolektivního plnění v oblasti pneumatik je navrhováno ponechání obdobné regulace, jako již dnes platí na základě současného zákona o odpadech. Ustanovení § 35 odst. 2 písm. h) tedy stanovuje, že ke dni podání žádosti o vydání oprávnění k provozování kolektivního systému musí výrobci, kteří jsou společníky žadatele, uvádět pneumatiky na trh v rámci ČR anebo i jiných státu v rámci EU, a to minimálně po dobu tří let a v celkovém množství 1000 tun. Smyslem daného omezení je zabránit zakládání kolektivních systémů ze strany účelových (minoritních) výrobců, tzn. výrobců, jejichž činnost (uvádění pneumatik na trh) není soustavná, případně je zcela okrajová. Na základě reálných zkušeností, u kolektivních systémů, které jsou ovládány takovýmito výrobci, existuje riziko, že mohou být zakládány ze spekulativních či zištných důvodů, tedy proto, aby v rozporu s principy rozšířené odpovědnosti výrobce, resp. s tímto zákonem, přinášelo provozování kolektivního systému výhody některému z účelových výrobců nebo jiným skupinám spřízněných osob. Kolektivní systém by měl být v principu založen a řízen pouze výrobci, kteří soustavně (tedy ne ad hoc) a nikoliv v zanedbatelném množství uvádějí vybrané výrobky na trh, a kteří tudíž mají skutečný zájem na efektivním zajištění plnění svých zákonných povinností pro zpětný odběr a nakládání s výrobky s ukončenou životností. Parametry tohoto omezení jsou nastaveny tak, aby nepředstavovaly pro výrobce pneumatik nepřiměřenou bariéru pro založení kolektivního systému (zachování současného stavu). Co se týče možnosti vstupu na trh kolektivních systémů ze strany nových výrobců, budou tito moci z počátku své povinnosti standardně plnit prostřednictvím již fungujících kolektivních systémů, a následně po uplynutí stanovené doby působení na trhu budou moci např. majetkově vstoupit do některého provozovatele kolektivního systému nebo společně s dalšími výrobci založit vlastní kolektivní systém a požádat ministerstvo o udělení oprávnění k jeho provozování. K danému ustanovení má vztah ustanovení § 41 odst. 7, věty druhé, které konstatuje, že převoditelnost podílu společníka kolektivního systému je možná jen pokud jsou splněny požadavky dané zákonem. V případě převodu podílu kolektivního systému na jiného společníka musí být také splněna podmínka ustanovení § 35 odst. 2 písm. h).

Vedle toho, že zákon omezuje předmět činnosti provozovatele kolektivního systému (viz dále § 41), klade také pro udělení oprávnění k provozování kolektivního systému v odstavci 3 podmínku v tom smyslu, že žadatel nesmí být společníkem nebo členem jiné právnické osoby nebo členem orgánu jiné právnické osoby. Tato podmínka odráží premisu, že provozovatel kolektivního systému by se neměl podílet na činnostech, které nesouvisejí s plněním zákonných povinností výrobců, jež de facto zastupuje. Omezení neplatí pro případy, kdy provozovatel kolektivního systému je členem právnické osoby sdružující osoby s obdobným předmětem činnosti. Provozovatelé kolektivních systémů se tedy mohou účastnit např. sdružení nebo asociací kolektivních systémů např. s mezinárodním přesahem.

Další podmínky pro vydání oprávnění k provozování kolektivního systému se týkají omezení podnikání žadatele samotného. Kolektivní systém se nesmí podílet na podnikání jiné osoby, což je omezení vedoucí zejména ke zdůraznění účelovosti funkce kolektivního systému pouze pro účely zajišťování povinností rozšířené odpovědnosti výrobců. Podílením se na podnikání jiné osoby je přitom myšleno podílení se na řízení, zisku či ztrátě jiné osoby nebo být jejím tichým společníkem. Při absenci dané regulace by zde existovalo riziko, že v případě podnikatelského neúspěchu osoby, na jejímž podnikání by se žadatel, resp. kolektivní systém podílel, by mohl tento ručit za závazky této osoby, což vzhledem k povaze finančních prostředků, kterými kolektivní systém výhradně disponuje (finanční prostředky výrobců určené výhradně na zajištění plnění jejich veřejnoprávních povinností) přináší určitá rizika.

Za klíčové podmínky udělení oprávnění k provozování kolektivního systému lze považovat funkčnost projektu zajišťování kolektivního plnění a zajištění dostatečného financování tohoto projektu. Předložený projekt zajišťování kolektivního plnění musí poskytovat dostatečné záruky, že kolektivní plnění bude provozováno řádně a dostatečně dlouhodobě, a žadatel musí současně doložit, že má zajištěné dostatečné finanční prostředky na umožňující řádné a dlouhodobé financování projektu zajišťování kolektivního plnění. V rámci posouzení projektu zajišťování kolektivního plnění ministerstvo například zkoumá, zda žadatel má zajištěnou dostatečně hustou síť míst zpětného odběru dle zákonem stanovených požadavků, zda bude schopen zajistit realizaci zpětného odběru alespoň v zákonem stanoveném minimálním rozsahu (resp. zda dosáhne splnění stanovených sběrných kvót), zda bude schopen zajistit zpracování všech zpětně odebraných výrobků s ukončenou životností v souladu se zákonem stanovenými požadavky atd. Dostatečnost finančního zajištění řádného a dlouhodobého financování projektu zajišťování kolektivního plnění se posuzuje s ohledem na rozsah zamýšlené činnosti provozovatele kolektivního systému a druh a skupiny vybraných výrobků, pro které žadatel hodlá zajišťovat kolektivní plnění povinností výrobců. Minimálně však musí finanční zajištění žadatele zahrnovat schopnost pokrýt okamžitě alespoň 25 % předpokládaných ročních nákladů na provozování kolektivního systému v plánovaném rozsahu (např. peněžní prostředky uložené na účtu nebo otevřený úvěr v dostatečné výši apod.).

K § 36 až 39

Zákon upravuje způsob podání a náležitosti žádosti o vydání oprávnění k provozování kolektivního systému včetně jejích povinných příloh. Na základě těchto údajů a dokumentů má být především prokázáno, že žadatel splňuje požadavky pro vydání oprávnění k provozování kolektivního systému a že kolektivní plnění bude provozováno řádně a dostatečně dlouhodobě a bude pro ně zajištěno dostatečné financování. O žádosti rozhoduje Ministerstvo životního prostředí po projednání s Ministerstvem průmyslu a obchodu, které v řízení podává vyjádření. Toto vyjádření má povahu podkladu pro správní rozhodnutí ministerstva.

K vydání oprávnění k provozování kolektivního systému musí být splněny všechny podmínky uvedené § 35 odst. 2 až 4, jinak ministerstvo žádost zamítne. V principu jde o to, že projekt zajišťování kolektivního plnění ze strany žadatele by měl být připraven do té míry, aby mohl být bezodkladně spuštěn (bezodkladné zajišťování plnění povinností výrobce ze strany kolektivního systému) po udělení oprávnění. Z tohoto důvodu musí být součástí projektu také smlouva s auditorem (např. smlouva o smlouvě budoucí), aby bylo zřejmé, že kolektivní systém má již zajištěnou osobu, která bude schopna pro kolektivní systém zajišťovat auditní činnost ve smyslu § 55. Oprávnění se vždy vydává pro zajišťování kolektivního plnění konkrétního druhu a skupin vybraných výrobků, které musejí být v rozhodnutí uvedeny, stejně jako v případě elektrozařízení též údaj o tom, zda jde o elektrozařízení určená k použití v domácnostech nebo mimo domácnosti. Dále musí být v rozhodnutí uvedeno, zda je oprávnění k provozování kolektivního systému výrobců elektrozařízení vydáno též pro zajišťování plnění povinností provozovatelů solárních elektráren, jejichž součástí jsou solární panely uvedené na trh do dne 1. ledna 2013. Oprávnění k provozování kolektivního systému se vydává na dobu neurčitou a nepřechází na jinou osobu (např. v případě zániku provozovatele kolektivního systému s právním nástupcem).

Změny oprávnění k provozování kolektivního systému je možné učinit rozhodnutím Ministerstva životního prostředí po projednání s Ministerstvem průmyslu a obchodu na žádost provozovatele kolektivního systému, z důvodu změny v právním předpise mající vliv na kolektivní plnění povinností výrobců, nebo z důvodů změn v závazcích, které pro Českou republiku vyplývají z předpisů Evropské unie. O změnu rozhodnutí o vydání oprávnění k provozování kolektivního systému by měl jeho provozovatel požádat zejména v případě, že hodlá podstatným způsobem upravit projekt zajišťování kolektivního plnění, neboť ten je vydáním oprávnění de facto schvalován. Vyjádření Ministerstva průmyslu a obchodu má i v tomto případě povahu podkladu pro správní rozhodnutí.

V řízeních ve věcech vydání, změn nebo zrušení oprávnění k provozování kolektivního systému by měl být účastníkem vždy jen žadatel, resp. provozovatel kolektivního systému. V případě kolektivních systémů si nicméně lze představit, že řada osob může tvrdit, že rozhodnutím budou dotčeny na svých právech, proto z důvodu zamezení případným nárokům jiných osob na účastenství v řízení, o nichž by muselo být rozhodováno, zákon stanoví, že účastníkem řízení v těchto věcech je pouze žadatel, resp. pouze osoba, jíž bylo oprávnění vydáno.

Provozovatelé kolektivního systému se nezapisují do Seznamu výrobců. Aby byla k dispozici veřejně přístupná databáze kolektivních systémů včetně informací o obsahu jejich oprávnění, vede ministerstvo seznam vydaných oprávnění k provozování kolektivního systému a rozhodnutí o jejich změnách nebo zrušení, který zveřejňuje způsobem umožňujícím dálkový přístup. Zveřejňován je i obsah těchto oprávnění a rozhodnutí s výjimkou údajů, které jsou předmětem obchodního tajemství nebo na které se vztahuje zákon o ochraně osobních údajů.

Provozovatel kolektivního systému má oznamovací povinnost vůči ministerstvu, jestliže on nebo některý z jeho společníků přestane splňovat některou z definovaných podmínek nutných pro vydání oprávnění k provozování kolektivního systému. Současně je povinen sdělit, jakým způsobem bude zjednána náprava. Na tuto povinnost navazují ustanovení o kontrole činnosti provozovatele kolektivního systému ze strany ministerstva.

K § 40

Ustanovení jednoznačně vymezuje rozsah činností, které smějí provozovatelé kolektivních systémů vykonávat. Stávající úprava v zákoně o odpadech bohužel reguluje tuto problematiku nedostatečně (v oblasti elektrozařízení dokonce vůbec), a není tedy zřejmé, zda provozovatel kolektivního systému může vykonávat i jiné činnosti, které s kolektivním plněním povinností výrobců třeba vůbec nesouvisejí. Vykonávání takových činností je přitom velmi problematické, neboť hrozí rizika střetu zájmů a vyvádění finančních prostředků výrobců mimo kolektivní systémy. Provozovatelé kolektivních systémů podle navrhované úpravy budou oprávněni pouze zajišťovat kolektivní plnění povinností výrobců v rozsahu oprávnění k provozování kolektivního systému, dále budou smět realizovat osvětovou a propagační činnost (tyto aktivity jsou podrobněji upraveny v § 13) a v neposlední řadě je provozovateli kolektivního systému umožněn výkon poradenské, výzkumné a publikační činnosti v oblasti zpětného odběru, opětovného použití a recyklace výrobků s ukončenou životností toho druhu, pro který zajišťuje kolektivní plnění povinností výrobců. S ohledem na eliminaci právní nejistoty byla explicitně definována jako jedna z možných činností kolektivního systému správa vlastního majetku.

Specifickým předmětem činnosti provozovatele kolektivního systému může být také zajišťování plnění povinností provozovatelů solárních elektráren, jejichž součástí jsou solární panely uvedené na trh do dne 1. ledna 2013. Pro odpadní solární panely, které byly uvedeny na trh do dne 1. ledna 2013 (tzv. historické solární panely), stanoví zákon v § 72 zvláštní režim, pokud jde o financování jejich zpětného odběru a zpracování včetně plnění těchto povinností. Povinnou osobou v tomto případě totiž není výrobce, ale provozovatel solární elektrárny, jíž jsou tyto solární panely součástí, tedy de facto konečný uživatel. Provozovatel solární elektrárny přitom může splnit uvedené povinnosti k těmto solárním panelům pouze prostřednictvím provozovatele kolektivního systému, který je k zajišťování plnění těchto povinností oprávněn. Tento model vychází z již platné právní úpravy, která byla do stávajícího zákona o odpadech včleněna zákonem č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů. Dle navrhovaného zákona však nově může jít o dva typy kolektivních systémů. Prvním z nich je klasický kolektivní systém výrobců elektrozařízení, jehož provozovateli bylo vydáno oprávnění k provozování kolektivního systému vedle jiného elektrozařízení také pro historické solární panely. Druhým specifickým typem je kolektivní systém, který smí vykonávat pouze činnost spočívající v zajišťování plnění povinností provozovatelů solárních elektráren, pokud jde o historické solární panely (činnost podle § 40 odst. 2). Ustanovení zákona týkající se oprávnění k provozování kolektivního systému, včetně podmínek pro jeho vydání a náležitostí žádosti o jeho vydání, se aplikují i ve vztahu k tomuto předmětu činnosti v případě obou uvedených typů kolektivních systémů, přestože tato ustanovení hovoří o kolektivním plnění povinností výrobců a o smlouvách o kolektivním plnění (například vedle projektu zajišťování kolektivního plnění, resp. namísto něj v případě kolektivního systému podle § 57, předkládá žadatel o vydání oprávnění projekt zajišťování plnění povinností provozovatelů solárních elektráren, jejichž součástí jsou historické solární panely).

K § 41 až 43

Dosavadní právní úprava nezakazovala samotnému provozovateli kolektivního systému, aby odpady sám zpracovával. Vzhledem k tomu, že směrnice o odpadech stanovuje členským státům povinnost jednoznačně vymezit úlohy a povinnosti všech příslušných zúčastněných subjektů, včetně výrobců a kolektivních systémů [čl. 8a odst. 1 písm. a)], je nezbytné úlohy a rozsah činností jednotlivých aktérů nakládajících s výrobky s ukončenou životností jednoznačně legislativně definovat. V současnosti žádný z existujících kolektivních systémů sám výrobky s ukončenou životností přímo nezpracovává, proto daná regulace nezasahuje do stávající praxe. Daným zákazem není dotčena možnost zpracování výrobků s ukončenou životností v zařízení, které má stejné (nebo jen některé společné) společníky (výrobce) jako provozovatel kolektivního systému.

Vzhledem k podmínce minimální výše základního kapitálu, který má plnit i určitou garanční funkci, omezuje zákon možnosti zvyšování a snižování základního kapitálu provozovatele kolektivního systému. Zvýšení základního kapitálu bude možné převzetím vkladové povinnosti ke zvýšení dosavadních vkladů nebo k novému vkladu nebo upsáním nových akcií, případně z vlastních zdrojů kolektivního systému. Plnit vkladovou povinnost ve vztahu k základnímu kapitálu nepeněžitým vkladem zákon neumožňuje. Snížení základního kapitálu nesmí být prostředkem k vyvádění finančních prostředků z kolektivního systému. Zákon proto umožňuje snížení základního kapitálu pouze za účelem úhrady ztráty nebo v souvislosti s plněním povinností provozovatele kolektivního systému stanovených zákonem. Právní jednání, které je v rozporu s definovanými povinnostmi nemá právní účinky. Tím je postaveno na jisto, že na dané rozhodnutí nebo jednání je pohlíženo, jako kdyby nebylo učiněno, aniž by o tom musel soud učinit prohlášení.

Vzhledem ke skutečnosti, že provozovatel kolektivního systému spravuje řadu informací, které mají významně citlivou povahu, je nezbytné, aby zákon stanovoval omezení, pokud jde o nakládání s nimi. Provozovatel kolektivního systému proto nesmí sdělovat třetím osobám informace o množství vybraných výrobků uvedených na trh jednotlivými výrobci, s nimiž uzavřel smlouvu o kolektivním plnění, informace o jejich podílech na trhu, ani informace o příspěvcích, které provozovateli kolektivního systému jednotliví výrobci hradí. Toto omezení se vztahuje i na sdělování informací společníků provozovatele kolektivního systému, neboť ti jsou současně výrobci a informace o jiných výrobcích by jim mohly poskytnout neoprávněnou konkurenční výhodu na trhu. Naopak ustanovení se nevztahuje na poskytování informací příslušným správním úřadům, které tyto informace využívají v rámci jejich kontrolní a dozorové činnosti.

Ustanovení § 41 odst. 4 má za cíl minimalizovat riziko vyvádění finančních prostředků z kolektivního systému směrem k samotným výrobcům – společníkům nebo jiným osobám majícím „zvláštní vztah“ k provozovateli kolektivního systému, které vymezuje § 43. Jde o členy statutárních orgánů provozovatele kolektivního systému a jeho společníků, členy dozorčí rady provozovatele kolektivního systému, vedoucí pracovníky v přímé řídící působnosti statutárního orgánu, osoby blízké ve smyslu občanského zákoníku některým uvedeným osobám, dále osoby určitým způsobem majetkově propojené s těmito osobami a v neposlední řadě o společníky a jimi ovládané obchodní korporace. U těchto osob lze vzhledem k jejich vazbě na provozovatele kolektivního systému nebo jeho společníky předpokládat zvýšené riziko, že by jejich prostřednictvím mohlo docházet k nezákonnému vyvádění finančních prostředků z kolektivního systému. Provozovatel kolektivního systému tedy nesmí uzavřít s takovou osobou smlouvu, která by vzhledem ke své povaze, účelu nebo riziku nebyla uzavřena při vynaložení péče řádného hospodáře, nesmí zajišťovat dluhy této osoby ani na ni bezúplatně převádět majetek. Cílem tohoto omezení je zabránit tzv. insider tradingu a obecně tomu, aby příspěvky výrobců byly zneužívány k jinému účelu, než ke kterému byly vybrány. Provozovatel kolektivního systému není oprávněn ani poskytovat z vybraných příspěvků půjčku nebo úvěr třetím osobám, a to opět z toho důvodu, aby nemohlo dojít k obohacení určitých osob, ale též z důvodu minimalizace rizika, že finanční prostředky výrobců budou postoupeny do rizikových investic. Právní jednání, které je v rozporu s definovanými povinnostmi nemá právní účinky. Tím je postaveno na jisto, že na dané rozhodnutí nebo jednání je pohlíženo, jako kdyby nebylo učiněno, aniž by o tom musel soud učinit prohlášení.

Provozovatel kolektivního systému se také nesmí podílet na založení jiné právnické osoby, kromě osob s obdobným předmětem činnosti jako má provozovatel kolektivního systému, a nesmí být neomezeně ručícím společníkem.

Vzhledem k tomu, že zákon omezuje toho, kdo může být společníkem (akcionářem) provozovatele kolektivního systému, převoditelnost vlastnického podílu provozovatele kolektivního systému odstavec 7 omezuje, a tato je možná pouze v případě, že nový nabyvatel splňuje požadavky definované zákonem. Jde zejména o podmínku, že musí jít o výrobce – tedy daná osoba musí uvádět na trh výrobky. V případě provozovatele kolektivního systému pro oblast pneumatik pak musí být splněna i podmínka § 35 odst. 2 písm. h).

Ustanovení odstavce 8 znemožňuje provedení podstatných změn ve struktuře provozovatele kolektivního systému bez souhlasu ministerstva a Ministerstva průmyslu a obchodu. Ustanovení eliminuje potenciální rizika spojená s nakládáním s obchodním závodem a jeho částí, jeho převodem, pachtem a zastavením. Převod je zde zmíněn pro případ fúze.

Kolektivní systém by měl být výrobci založen a provozován za tím účelem, aby pro ně zajišťoval společné plnění povinností stanových tímto zákonem. Pro společníka by provozování kolektivního systému mělo být výlučně prostředkem k plnění těchto povinností, nikoliv nástrojem k naplňování jiných cílů, například dosahování zisku za poskytování služeb. To i přesto, že kolektivní systém musí být otevřen i výrobcům, kteří nemají majetkovou účast na jeho provozovateli. Proto zákon stanoví, že společník provozovatele kolektivního systému musí své povinnosti stanovené tímto zákonem plnit prostřednictvím tohoto provozovatele, resp. musí s ním za tím účelem uzavřít smlouvu o kolektivním plnění. Uvedená povinnost zcela logicky neplatí pro společníka kolektivního systému, který není v České republice podle zákona výrobcem (je usazen mimo území České republiky a odpovědnost za výrobky nesou distributoři). Pokud je tedy společníkem provozovatele kolektivního systému tato osoba uvedená v § 61 odst. 2 větě první, a tato osoba si určila svého pověřeného zástupce namísto distributorů pro plnění zákonných povinností ve vztahu k výrobkům zahraniční osoby, které jsou distribuovány na území ČR, je tento pověřený zástupce povinen uzavřít s provozovatelem kolektivního systému, jehož je tato osoba společníkem, smlouvu o kolektivním plnění. V případě že je společníkem kolektivního systému spolek (asociace) výrobců ve smyslu § 35 odst. 2 písm. b), budou smlouvy o sdruženém plnění uzavřeny mezi kolektivním systémem a všemi jednotlivými výrobci – uzavření smlouvy o sdruženém plnění mezi kolektivním systémem a spolkem na základě povahy daného smluvního vztahu je nepravděpodobné, byť jej nelze vyloučit.

Obdobně jako u provozovatele kolektivního systému stanoví zákon i v případě jeho společníků omezení mající za cíl minimalizovat riziko vyvádění finančních prostředků výrobců mimo kolektivní systém. Konkrétně je zúžena možnost ze strany kolektivního systému uzavření jiné smlouvy než smlouvy o kolektivním plnění nebo smlouvy na základě § 13 se společníkem provozovatele kolektivního systému, s právnickou osobou jím ovládanou nebo s osobou ovládajícího některého z jeho společníků. Příslušné ustanovení § 42 odst. 2 zde odkazuje na § 41 odst. 3, z čehož vyplývá, že pokud bude taková smlouva uzavřena, musí být jejím předmětem zajišťování plnění povinností výrobců, a podmínky smlouvy musí být stanoveny maximálně hospodárně, resp. s péčí řádného hospodáře.

K § 44

Provozovatel kolektivního systému nepřebírá pouze smluvní odpovědnost za plnění povinností výrobců, s nimiž uzavřel smlouvu o kolektivním plnění. Zákon v § 44 odst. 1 výslovně stanoví provozovateli kolektivního systému povinnost zajišťovat kolektivní plnění povinností výrobců, jestliže s nimi uzavřel smlouvu o kolektivním plnění, a to v souladu s podmínkami stanovenými tímto zákonem a v rozhodnutí o vydání oprávnění k provozování kolektivního systému. Na základě tohoto ustanovení tedy provozovatel kolektivního systému odpovídá v rovině veřejnoprávní za řádné plnění povinností výrobců. O jaké povinnosti jde, vyplývá zejména z § 9 – povinnosti stanovené pro zpětný odběr, zpracování, využití a odstranění výrobků s ukončenou životností. Jde ale také o informování konečného uživatele o zpětném odběru a další povinnosti s tím související. Přestože jde o povinnosti stanovené primárně výrobci, jejich neplnění provozovatelem kolektivního systému může být skrze § 44 odst. 1 postihováno jako přestupek.

Zákon rovněž zakazuje provozovateli kolektivního systému diskriminovat výrobce tím, že jim určuje povinnost stanovit výrobcům jednotné smluvní podmínky. Jednotná výše recyklačního příspěvku tedy musí být stanovena ve vztahu k určité jednotce – hmotnosti výrobku nebo jednotlivého kusu, který je uveden na trh. To obecně platí i pro případy zvýhodnění či znevýhodnění výrobce v závislosti na typu nebo značce vybraných výrobků, které uvádí na trh. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla musí být změna příspěvkové struktury stanovená na základě ekomodulační povinnosti [§ 44 odst. 6 písm. a)].

Provozovateli kolektivního systému ukládá zákon povinnost uzavřít smlouvu o kolektivním plnění s každým výrobcem, který o uzavření smlouvy projeví zájem a nemá vůči provozovateli kolektivnímu systému nesplněné splatné dluhy, a to pro všechny vybrané výrobky uváděné výrobcem na trh. Předpokladem samozřejmě je, že provozovatel kolektivního systému je oprávněn kolektivní plnění povinností k takovým výrobkům zajišťovat. Provozovatel kolektivního systému může uzavírat s výrobci, kteří jsou v insolvenčním řízení zvláštní smlouvu o kolektivním plnění, tzn. smlouvu odlišnou od standardních smluvních vztahů s výrobci. Tato smlouva nicméně opět musí mít jednotný charakter, tzn., že kolektivní systém není oprávněn uzavírat s jednotlivými výrobci v úpadku nebo v insolvenčním řízení smluvní vztahy, ze kterých by vyplývaly vždy zcela jiné podmínky.

Jestliže provozovatel kolektivního systému hodlá podstatným způsobem změnit systém zajišťování kolektivního plnění povinností výrobců, měl by postupovat podle § 38 odst. 1 písm.

a) a požádat ministerstvo o změnu oprávnění k provozování kolektivního systému na základě pozměněného projektu zajišťování kolektivního plnění. K takovému postupu však není důvod, jestliže provozovatel kolektivního systému pouze mění podmínky smluv uzavíraných s výrobci a jinými partnery (smlouvy o kolektivním plnění, smlouvy o zřízení místa zpětného odběru, smlouvy s obcemi a zpracovateli atd.). V zájmu transparentnosti fungování kolektivních systémů a zároveň poskytnutí maximálně možných informací jednotlivým výrobcům je v případě smlouvy o kolektivním plnění stanovena provozovateli kolektivního systému povinnost vzor smlouvy zveřejnit na jeho internetových stránkách.

Ministerstvo by mělo průběžně dohlížet na to, zda provozovatel kolektivního systému a jeho společníci stále splňují podmínky pro vydání oprávnění k provozování kolektivního systému, zejména zda společníky jsou pouze výrobci daného druhu vybraných výrobků a zda podíl žádného ze společníků nebo společníků jednajících ve shodě na základním kapitálu nebo na hlasovacích právech provozovatele kolektivního systému nepřesahuje 34 %. Za tím účelem stanoví zákon provozovateli kolektivního systému povinnost předložit ministerstvu dokumenty, kterými splnění těchto podmínek doloží. Konkrétně je požadováno po konání každé valné hromady jakožto nejvyššího orgánu společnosti, v němž společníci vykonávají své právo podílet se na jejím řízení, předložit ministerstvu opis aktuálního seznamu společníků s uvedením jejich podílu na základním kapitálu a na hlasovacích právech v případě společnosti s ručením omezeným a výpis z evidence emise zaknihovaných cenných papírů, výpis z evidence imobilizovaných cenných papírů nebo opis seznamu všech akcionářů, kteří jsou vlastníky akcií na jméno v případě akciové společnosti. Obdobná povinnost předložit dokumenty platí i v případě rozhodnutí per rolam. Důležitým nástrojem kontroly je rovněž zápis z jednání valné hromady, který je provozovatel kolektivního systému povinen zaslat ministerstvu rovněž do 30 dnů ode dne jejího ukončení, a to v případě, že se na zápis vztahuje povinnost uložení do sbírky listin obchodního rejstříku podle zákona o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, v rozsahu, v jakém se ukládá do sbírky listin obchodního rejstříku.

Zcela novým ekonomicko-environmentálním nástrojem je institut tzv. ekomudulace. Povinnost kolektivního systému provádět ekomodulaci je přitom požadavek vyplývající z rámcové směrnice o odpadech [čl. 8a odst. 4 písm. b)]. Samotný pojem je definován v § 3 odst. 2 písm.

q) zákona. Jakákoliv změna sazebníku příspěvků, které mají platit výrobci kolektivního systému za zajišťování relevantních povinností, která bude ze strany kolektivního systému prováděna pod záminkou ekomodulace, musí však být analyticky podložena. Podkladem pro realizaci každé ekomodulační změny tedy musí být studie či analýza, přičemž vzhledem k tomu, že LCA analýzy (life cycle assessment) nepokrývají vždy problematiku environmentálního dopadu v celé šíři, je umožněno provádět ekomodulaci i na základě jiných relevantních studií či kritérií, resp. LCA přístup může být jen jedním z více relevantních hledisek. Ministerstvo ani jiná státní instituce nebude do způsobu provádění ekomodulace na straně kolektivního systému zasahovat, neboť se dle směrnice o odpadech jedná výhradně o povinnost organizace vykonávající systém rozšířené odpovědnosti výrobce – kolektivního systému. Očekává se, že ze strany Evropské komise bude vydán metodický návodný dokument, jak by mělo být k problematice ekomodulace přistupováno. I bez existence tohoto dokumentu je však nezbytné danou povinnost, která vyplývá přímo z evropské směrnice, naplňovat, a to nejen formálně (transpozicí), ale i prakticky. Očekává se, že zmiňovaný metodický dokument Evropské komise bude však spíše obecné povahy, a pouze definuje a popíše více možných přístupů, jak může být ekomodulace realizována, a jaké okolnosti by měly být při stanovení struktury „recyklačních“ příspěvků zohledňovány.

Obdobně [čl. 8a odst. 3 písm. e)] rámcové směrnice o odpadech stanovuje rozsah informací, které musí kolektivní systémy zveřejňovat na svých webových stránkách, aby byla zajištěna maximální transparentnost aktivit kolektivních systémů. Jde především o informace o vlastnické struktuře provozovatele kolektivního systému a sazebníky finančních příspěvků spojených se zajišťováním kolektivního plnění výrobců.

Vhledem k nutnosti transpozice příslušného ustanovení směrnice o odpadech [čl. 8a odst. 4 písm. c)] je také stanovena povinnost, aby kolektivní systém rozděloval finanční prostředky, které vybral od výrobců za účelem zajištění plnění jejich povinností, způsobem, který je kontrolovatelný ze strany ministerstva. Směrnice o odpadech zde přitom hovoří o rozdělení „transparentním způsobem“. Zde evropská legislativa míří na situace, aby různí smluvní partneři kolektivního systému, kteří s výrobky nakládají (např. zpracovatelé, místa zpětného odběru dopravci), nezískávali od kolektivního systému za zajišťování identických služeb diametrálně odlišné finanční plnění. Nesmí tedy nastat situace, kdy by kolektivní systém platil za identickou službu určité osobě či osobám vyšší finanční příspěvky (např. na základě kapitálové, personální či „ideové“ propojenosti osob ovládajících kolektivní systém a osoby poskytující službu). Ideálně by měl proto kolektivní systém osoby, které pro něj budou zajišťovat určité služby v oblasti nakládání s odpady pravidelně soutěžit prostřednictvím poptávkových řízení. Současně ustanovení odst. 6 stanovuje, že výše recyklačních příspěvků, které kolektivní systém vybírá od jednotlivých výrobců, nesmí přesáhnout náklady, které kolektivní systém na zajištění plnění povinnosti generuje. Také je pro zajištění vyšší právní jistoty explicitně uvedeno, že do relevantních nákladů na straně kolektivního systému se zahrnuje i rezerva. Termín „nákladově účinný způsob“ zde tedy de facto stanovuje kolektivnímu systému povinnost racionálního ekonomického hospodaření. Toto racionální ekonomické hospodaření by pak mělo být předmětem kontroly kontrolního orgánu provozovatele kolektivního systému. Dodržování plnění předmětných povinností je možné na základě kontroly smluvních vztahů, které kolektivní systém uzavírá se svými partnery.

K § 45

Zákon stanoví některé zvláštní povinnosti výrobcům, kteří plní své povinnosti uvedené v § 9 prostřednictvím kolektivního systému. Povinnost vykazovat provozovateli kolektivního systému pravdivé a úplné údaje o množství vybraných výrobků, které uvedl na trh, by zpravidla měl provozovatel kolektivního systému zahrnout do smlouvy o kolektivním plnění. Tuto povinnost je ovšem třeba upravit zvlášť v zákoně s ohledem na povinnost provozovatele kolektivního systému kontrolovat výrobce, pokud jde o vykázané množství vybraných výrobků uvedených na trh [§ 53 odst. 2 písm. a)]. Ze stejného důvodu je zákonem stanovena povinnost výrobce provedení těchto kontrol strpět. Zákon naopak nestanoví výslovně povinnost výrobce platit provozovateli kolektivního systému příspěvky na zajištění zpětného odběru a nakládání s výrobky s ukončenou životností, přestože placení těchto příspěvků se v zákoně předpokládá, a to zejména s ohledem na ekomodulaci [§ 3 odst. 2 písm. q)]. Vzhledem k tomu, že tyto příspěvky by neměly být chápány jako poplatek či platba podobná dani, je stanovení povinnosti k jejich placení ponecháno smluvní úpravě vztahů mezi provozovatelem kolektivního systému a výrobcem s tím, že zákon upravuje pouze základní kritéria, podle kterých provozovatel kolektivního systému příspěvek stanoví (§ 46 odst. 1). Výrobce současně musí kolektivnímu systému poskytnout nezbytnou součinnost při definování výše recyklačního příspěvku v rámci ekomodulace. Přestože povinnost „ekomodulovat“ je na straně kolektivního systému, nemůže mít daný kolektivní systém detailní přehled o jednotlivých výrobcích, které uvádějí výrobci na trh. Je proto nezbytné vytvořit legislativní regulaci, na základě, které mohou kolektivní systémy nezbytné informace od výrobců získat.

Za účelem zamezení spekulativního uzavírání smluv o kolektivním plnění je výrobci zakázáno plnit povinnosti prostřednictvím více provozovatelů kolektivních systémů, pokud jde o elektrozařízení náležející do jedné skupiny (příloha č. 1), baterie nebo akumulátory náležející do jedné skupiny (§ 76) a pneumatiky (zde není rozdělení po skupinách umožněno). Výrobce tak může plnit své povinnosti ve vztahu k elektrozařízení náležejících např. do skupiny „zařízení pro tepelnou výměnu“ nebo ve vztahu ke všem přenosným bateriím či akumulátorům či všem pneumatikám uváděným na trh vždy pouze v jednom kolektivním systému. Výjimka je stanovena pouze v případě solárních panelů, a to vzhledem k jejich specifické povaze. Důvodem uvedeného omezení je skutečnost, že do většiny z definovaných skupin výrobků náležejí velmi variabilní výrobky, a nákladnost na provedení jejich zpětného odběru nebo zpracování může být pak v jednotlivých případech velmi rozdílná [např. potřeba manuální (před)demontáže, náklady na recyklaci, využití či odstranění demontovaných částí]. Jednotlivé typy výroků se např. mohou lišit z hlediska velikosti (objemu), konstrukce nebo materiálového složení. Bez zavedení navrhovaného omezení by mohlo docházet k nežádoucím situacím, kdy by někteří výrobci plnili své zákonné povinnosti k určitým typům výrobků, jejichž náklady na zpětný odběr a zpracování by byly vyšší než u jiných výrobků, prostřednictvím určitého kolektivního systému, zatímco povinnosti výrobků s nižšími náklady by pak prováděly také prostřednictvím jiného kolektivního systému. Mohlo by pak docházet k situacím, kdy by určitý kolektivní systém měl pro daný vybraný výrobek stanoven nízký „recyklační“ příspěvek, ale reálně by zpětný odběr takových výrobků s ukončenou životností nezajišťoval, nebo by jej zajišťoval jen v minimální míře, zatímco faktický zpětný odběr by pak prováděli konkurenční provozovatelé kolektivních systémů na náklady jiných výrobců. Příkladem mohou být pneumatiky, kdy provedení zpětného odběru a zpracování pneumatik náležejících do skupin 4 a 5 ve smyslu přílohy č. 6 zákona je extrémně finančně náročné (nutná speciální zpracovatelská linka). Současně je na trhu těchto pneumatik ale relativně málo. Pokud by určitý výrobce uváděl na trh jak pneumatiky pro osobní vozidla (skupina 2), tak tyto speciální pneumatiky (skupina 4 a 5), mohl by potenciálně své povinnosti ve vztahu k osobním pneumatikám plnit prostřednictvím jednoho kolektivního systému, a povinnosti ve vztahu k speciálním pneumatikám prostřednictvím druhého kolektivního systému s nízkým recyklačním příspěvkem. Tento druhý kolektivní systém by ale mohl potenciálně zajišťovat sběr především pneumatik pro osobní automobily (jeho sběrná síť by byla orientována zejména na tuto skupinu pneumatik). Kolektivní systém, který by pak chtěl dané speciální pneumatiky sbírat, by musel tuto činnost financovat z příspěvků vybíraných za pneumatiky osobní – tím by musel finanční příspěvky zvýšit a daní výrobci by tak získali konkurenční nevýhodu na trhu – odváděly by vyšší recyklační příspěvky než konkurence u jiných kolektivních systémů. Obdobně lze uvažovat i v oblasti elektrozařízení, kdy by například některý kolektivní systém nedostatečně sbíral světelné zdroje na bázi rtuti, jejichž zpracování je značně nákladné, a namísto toho by odebíral jiná (drobná) odpadní elektrozařízení. Kolektivní systém, který by pak světelné zdroje na bázi rtuti sbíral a předával ke zpracování, by nezískával od příslušných výrobců na tuto činnost žádné finanční prostředky, a opět by tato činnost šla k tíži jiných výrobců.

Dalším důvodem je skutečnost, že kdyby dané omezení neplatilo, výrobce by mohl být zapsán pro vybrané výrobky v rámci jedné skupiny u více kolektivních systémů, přičemž v jednotlivých kalendářních čtvrtletích by vždy mohl vykázat své výrobky uvedené na trh tomu kolektivnímu systému, který by měl aktuálně stanoven v dané kategorii nejnižší „recyklační“ příspěvek. Tato situace by pak značně komplikovala kontrolní činnost samotných kolektivních systémů, (např. nemožnost použití automatických aplikací upozorňujících na významné odchylky v množství vykazovaných vybraných výrobků ze strany výrobce mezi jednotlivými čtvrtletími), ale také ČIŽP, nehledě ke skutečnosti, že by významně negativně ovlivňovala samotné investiční a provozní aktivity kolektivních systémů, neboť jejich příjmová stránka by byla v čase značně variabilní a nejistá (tato situace odráží reálné chování některých výrobců).

Zároveň je regulována možnost přechodu výrobce od jednoho kolektivního systému k jinému, a to za účelem minimalizace administrativních nákladů na straně kolektivních systémů - riziko časného stídání kolektivních systémů ze strany výrobců.

K § 46

Zákon upravuje jednotná pravidla pro financování činnosti provozovatelů kolektivních systémů. V současnosti není tato problematika zákonem nijak upravena, což vede k tomu, že každý ze stávajících provozovatelů kolektivních systémů má nastaveno financování diametrálně odlišně. Jde zejména o přístup k tvorbě finančních rezerv.

Zdrojem financování činnosti kolektivního systému jsou příspěvky výrobců, pro které provozovatel kolektivního systému zajišťuje kolektivní plnění povinností. Konkrétní výše těchto příspěvků nemůže být určena zákonem, neboť je závislá na mnoha vnějších faktorech (např. ceny služeb, ceny druhotných surovin, ekomodulace). Zákon však vymezuje základní kritéria, podle nichž musí provozovatel kolektivního systému příspěvek stanovit. Jde o typ, hmotnost, a objem (velikost) vybraných výrobků, které výrobce uvádí na trh. Logicky musí mezi tato kritéria patřit i ekomodulace. Daná regulace souvisí se zákazem diskriminace zakotveným v § 44 odst. 2. Pro stejný typ vybraného výrobku tedy musí být provozovatelem kolektivního systému stanovena stejná sazba příspěvku, a výše příspěvku pak musí být přímo úměrná množství vybraných výrobků uváděných výrobcem na trh (případně již uvedených na trh podle toho, zda provozovatel kolektivního systému stanoví splatnost příspěvku zpětně nebo předem). Konkrétní výše příspěvku splňující tato kritéria musí týt pak součástí smlouvy o kolektivním plnění mezi provozovatelem kolektivního systému a výrobcem.

Účelem provozování kolektivního systému není dosahování zisku. Proto zákon zakazuje provozovateli kolektivního systému případný zisk či jiné vlastní zdroje rozdělovat nejen mezi své akcionáře či společníky, ale i jakékoliv jiné osoby. Dosahuje-li provozovatel kolektivního systému při své činnosti zisku, měl by být tento zisk použit buď k úhradě případné předchozí ztráty anebo na provoz, rozvoj a zefektivnění kolektivního systému, což může znamenat například rozšíření sítě míst zpětného odběru, zvýšení kapacit pro zajištění zpětného odběru, zpracování a využití výrobků s ukončenou životností, ale i zintenzívnění osvětové a propagační činnosti, případně činnosti poradenské, výzkumné a publikační. Hospodaří-li tedy provozovatel kolektivního systému se ziskem, měli by z toho mít užitek všichni výrobci zapojení do kolektivního systému, a to např. tím, že v dalším období dojde ke snížení příspěvku za uvedení výrobků na trh v rámci kolektivního plnění. V žádném případě nemůže být zisk kolektivního systému použit ke zvláštnímu prospěchu výrobců, kteří mají v provozovateli kolektivního systému majetkovou účast (akcionáři, společníci).

Peněžní prostředky získané z příspěvků výrobců včetně výnosů z nich je zakázáno používat k jiným účelům než k financování zajišťování činností, které zákon provozovateli kolektivního systému dovoluje (resp. v případě některých činností ukládá) vykonávat. Jednání v rozporu s tímto principem by vedlo k tomu, že by pro tyto výrobky po ukončení jejich životnosti nebylo zajištěno financování nakládání s nimi, což by mohlo znamenat negativní dopady na životní prostředí, respektive náklady z toho plynoucí by nesly jiní výrobci a potažmo i celá společnost.

K § 47

Ustanovení upravuje režim tzv. „refundací“, kdy ze strany výrobců je po kolektivních systémech nárokováno vrácení zaplacených příspěvků v případech, kdy vybrané výrobky uvedené na trh v ČR byly následně vyvezeny (do zemí mimo EU) nebo v rámci EU dodány do jiného státu. Z hlediska evropské regulace je refundace uvedena pouze v případě elektrozařízení, tzn. ve směrnici 2012/19/EU, a to konkrétně v čl. 12 odst. 5. Zákon nicméně obsahuje jednotnou úpravu i pro baterie a akumulátory a pneumatiky, neboť obdobné situace, kdy výrobky dříve uvedené na trh skončí mimo území ČR, mohou nastat i v těchto oblastech. Jelikož příspěvek zaplatil výrobce, a provozovatel kolektivního systému má smluvní vztah pouze s ním, je stanoveno, že pokud osoba požadující refundaci příspěvku není výrobce, může provozovatel kolektivního systému vyžadovat doložení souhlasu výrobce (který dané výrobky uvedl na vrh v ČR). Zároveň se stanoví časové omezení pro uplatnění nároku na refundaci příspěvku, a to do 28. února kalendářního roku následujícího po kalendářním roce, v němž byl příspěvek uhrazen. Uplatnění tohoto nároku po již uzavřeném období, za které byla podána roční zpráva, by totiž mohlo zpětně ovlivnit údaje o množství vybraných výrobků uvedených na tuzemský trh. Za účelem eliminace rizika, že o vrácení příspěvků by mohlo být žádáno neoprávněně, zákon stanoví, že žadatel musí umožnit provozovateli kolektivního systému kontrolu oprávněnosti nároku a poskytnout mu nezbytnou součinnost, přičemž podmínky této součinnosti by měly být ze strany kolektivního systému předem nastaveny, a musí být jednotné ve vztahu ke všem žadatelům o refundaci. Toto ověření je oprávněn provádět auditor. V případě, že ověření prokáže nesplnění podmínek pro vrácení příspěvku, je žadatel povinen provozovateli kolektivního systému uhradit účelně vynaložené náklady na provedení kontroly. Zákon přitom nestanovuje lhůtu, do kdy musí kolektivní systém vývozci uhrazené příspěvky vrátit, neboť proces ověřování oprávněnosti refundací může být v řadě případů velmi zdlouhavý.

K § 48

Současná právní úprava prakticky nedefinuje způsob financování činnosti provozovatele kolektivního systému. Je tak umožněna paralelní existence různých systémů financování, které se obvykle rozdělují na dva základní modely označované jako „zálohové“ a „průběžné“. V rámci „průběžného“ systému financování kolektivní systémy nevytváří prakticky žádnou finanční rezervu, a existuje zde riziko, že v případě výskytu fluktuací na trhu, které se odrazí ve zvýšení nákladů na zajišťování kolektivního plnění (pokles cen druhotných surovin, zvýšení cen za zpracování, zvýšení cen pohonných hmot, snížení množství vybraných výrobků uváděných na trh apod.), kolektivní systém pak nemá vytvořeny dostatečné finanční prostředky, aby mohl nastalou situaci překlenout, a ve výsledku je nucen začít omezovat svoji činnost, což může být spojeno s poklesem míry zpětného odběru. Dané riziko reguluje směrnice o odpadech, která v článku 8a odst. 3 písm. c) stanovuje, že členské státy přijmou nezbytná opatření k zajištění toho, aby každý výrobce nebo organizace vykonávající povinnosti vyplývající z rozšířené odpovědnosti výrobce jménem výrobců měli potřebné finanční prostředky nebo finanční a organizační prostředky pro splnění svých povinností týkajících se rozšířené odpovědnosti výrobce.

Výše popsaná situace může být relevantní v okamžiku začínající ekonomické recese, kdy mj. dochází k poklesu cen druhotných surovin, což má za následek zvýšení nákladů ze strany kolektivního systému nebo výrobce (vyšší náklady na zpracování, nižší objem vybraných finančních příspěvků). Pokud kolektivní systém nemá vytvořenou finanční rezervu nebo ji má jen minimální, je nucen (za předpokladu, že má v úmyslu dále řádně fungovat) skokově zvýšit příspěvky stávajícím výrobcům, kteří do tohoto systému finančně přispívají. V době počátku ekonomické recese však obvykle zároveň klesají množství výrobků uváděných na trh, což obvykle zároveň vyvolá potřebu zvýšit příspěvky významněji než např. v případě pouhého krátkodobého poklesu cen druhotných surovin bez návaznosti na pokles množství prodávaných výrobků. V době počínající ekonomické recese je však jakékoliv zvyšování příspěvků vůči výrobcům ze strany kolektivních systémů krajně citlivé téma, a to platí o to více, pokud na trhu existuje více kolektivních systémů, které zajišťují kolektivní plnění v identické oblasti. Výsledkem takovéto situace je pak stav, že kolektivní systémy namísto zvyšování příspěvků výrobcům zavádějí různá „úsporná opatření“ (např. v oblasti osvěty, komunikace, vnitřní kontrolní činnosti, hustoty sběrné sítě), která však ve výsledku jdou proti samotnému cíli zákona, jímž je zvyšování množství zpětně odebraných výrobků s ukončenou životností.

Zákon se proto v souladu se směrnicí o odpadech snaží potenciální riziko vzniku popsané situace předcházet, a z toho důvodu je navrhován model, který nese prvky zálohového financování, avšak současně předpokládá zavedení povinnosti provozovatelů kolektivních systémů vytvářet finanční rezervu alespoň v minimální definované výši. Tato minimální výše rezervy je pak stanovena jako 50 % ročních nákladů provozovatele kolektivního systému v návaznosti na schválenou účetní závěrku za předcházející účetní období. Provozovatel kolektivního systému finanční rezervu vytváří postupně tak, aby nejpozději po uplynutí 5 let od udělení oprávnění k provozování kolektivního systému byla rezerva vytvořena v požadované výši. Zákon umožňuje snížení finanční rezervy pod stanovenou minimální hranici v jednom účetním období, jestliže v následujícím již bude tato hranice dosažena.

Peněžní prostředky tvořící finanční rezervu mohou být použity pouze za účelem zajištění kolektivního plnění povinností výrobců, s nimiž provozovatel kolektivního systému uzavřel smlouvu o kolektivním plnění. Vytvořená finanční rezerva není součástí majetkové podstaty provozovatele kolektivního systému, ani nemůže být předmětem nařízení a provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Údaje o stavu a čerpání rezervy jsou pak součástí roční zprávy, kterou provozovatel kolektivního systému každoročně zasílá ministerstvu, čímž je ministerstvu umožněna jednoduchá kontrola předmětných povinností.

K § 49

Jedním z hlavních cílů navrhovaného zákona je zvyšování míry třídění odpadů z vybraných výrobků. Nezbytným předpokladem fungování všech systémů zpětného odběru jsou však samotní koneční uživatelé (spotřebitelé), pro které musí být vytvořena dostupná sběrná síť pro odevzdávání výrobků s ukončenou životností, a v neposlední řadě je nutné jejich participaci na využívání sběrné infrastruktury podpořit vhodnými informačními a osvětovými aktivitami. V současné době v České republice působí v oblasti elektrozařízení čtyři hlavní kolektivní systémy, které se mj. zabývají zpětným odběrem elektrozařízení z domácností (vyjma dalších kolektivních systémů, jejichž činnost se týká výhradně solárních panelů). V oblasti baterií a akumulátorů pak aktuálně působí dva kolektivní systémy a v oblasti pneumatik jeden. Pokud každý z těchto systémů vytváří a obhospodařuje sběrnou síť pro výrobky s ukončenou životností samostatně, může někdy docházet k neefektivnímu vynakládání prostředků, nehledě ke skutečnosti, že v řadě případů může být existence více sběrných sítí matoucí pro konečné uživatele (např. odlišné barevné provedení kontejnerů, obdobná sběrná místa nemusí přijímat identické skupiny výrobků s ukončenou životností apod.)

Z tohoto důvodu je žádoucí, aby kolektivní systémy mohly v určitých oblastech svých činností vzájemně spolupracovat. Na základě konceptu vzájemné spolupráce kolektivních systémů zde existuje potenciál pro snížení nákladů v rámci všech systémů zajištění zpětného odběru vyplývající z rozšířené odpovědnosti výrobce. Snížení nákladů se pak musí pozitivně promítnout jak v potenciálním navýšení úrovně zpětného odběru a odděleného sběru, tak i ve formě nižších příspěvků výrobců. Současně může efektivní spolupráce kolektivních systémů vést k zajištění vyšší participace spotřebitelů na zpětném odběru.

Vzhledem ke skutečnosti, že spolupráce mezi kolektivními systémy se může významně dotýkat celé struktury zajišťování kolektivního plnění povinností výrobců a může se týkat i relevance dat, která Česká republika potřebuje získávat v návaznosti na ohlašovací povinnosti vyplývající z předpisů Evropské unie, je nezbytné, aby ministerstvo o dohodách, které mezi sebou kolektivní systémy uzavřou, mělo maximum informací. Z tohoto důvodu je navrhována povinnost oznámit ministerstvu existenci vzájemné spolupráce a současně je stanovena povinnost stejnopis písemné smlouvy, kterou mezi sebou provozovatelé kolektivních systémů uzavřely, či její notářsky ověřenou kopii, zaslat ministerstvu.

Spolupráce provozovatelů kolektivních systémů může spočívat ve společném sdílení míst zpětného odběru, čímž je v této souvislosti myšleno, že kolektivní systémy uzavírají společné smlouvy o zřízení a společném provozování míst zpětného odběru s jednotlivými provozovateli míst zpětného odběru (např. obcemi, zařízeními ke sběru odpadů, posledními prodejci).

Jedním z nezbytných atributů této spolupráce musí být logicky i existence vnitřních podmínek vedení evidence, na jejímž základě si spolupracující kolektivní systémy budou např. rozdělovat množství zpětně odebraných výrobků s ukončenou životností, a též musí být definovány kontrolní mechanismy, a to zejména pro předcházení rizika vzniku evidenčních duplicit. Pokud kolektivní systémy provozují sběrné sítě samostatně, může nastat situace, kdy kolektivní systém, který zpětně odebral větší množství výrobků s ukončenou životností nad rámec svých potřeb pro splnění zákonného cíle, poskytne (převede, resp. prodá) určité množství těchto výrobků (bez jejich fyzického předání) jinému kolektivnímu systému, který pak toto množství vykáže v rámci roční zprávy. Tato spolupráce však může fungovat i způsobem, kdy určitý kolektivní systém fyzicky předá část zpětně odebraných výrobků s ukončenou životností jinému kolektivnímu systému, který má následně zajistit jejich zpracování, přičemž zároveň mezi kolektivními systémy dojde k určitému finančnímu vyrovnání, a to na základě toho, že kolektivní systém, který výrobky s ukončenou životností zpětně odebral, musel na tuto činnost vynaložit určité náklady, které by pak měl uhradit provozovatel systému, kterému jsou tyto výrobky předány. Možnost zúčtování vzájemných nákladů mezi kolektivními systémy je umožněna také u dalších činností relevantních pro provozovatele kolektivních systémů.

Dále je navrhována možnost spolupráce kolektivních systémů v oblasti realizace osvětových aktivit. Tato spolupráce není omezena jen na sdílení nákladů, ale také na jiné způsoby spolupráce, což mohou být jakékoliv vzájemně koordinované postupy při realizaci osvětových kampaní. Společný postup při provádění informačních kampaní ze strany více kolektivních systémů je přitom žádoucí z toho důvodu, že povede k odstranění nerovností v množství investovaných nákladů ze strany nekooperujících kolektivních systémů (současný stav) a v konečném důsledku povede k vyšší efektivitě vynaložených nákladů a vyššímu efektu ve vztahu k cílům osvětových aktivit (zapojení maximálního počtu obyvatel do systémů třídění odpadů). Další důvody popisující pozitivní přínosy možnosti vzájemné spolupráce kolektivních systémů v této oblasti jsou uvedeny v textu k § 13.

K § 50 až 52

Ustanovení o povinnostech provozovatele kolektivního systému vést evidence jsou koncipována obdobně jako v případě výrobců (§ 27), neboť provozovatel kolektivního systému v podstatě plní evidenční povinnosti za výrobce, kteří s ním uzavřeli smlouvu o kolektivním plnění. Evidence množství vybraných výrobků uvedených na trh výrobci a evidence toku zpětně odebraných výrobků s ukončenou životností od místa zpětného odběru až po jejich konečné využití, včetně přípravy k opětovnému použití nebo odstranění jsou tedy vedeny souhrnně v rámci kolektivního plnění za všechny výrobce. Provozovatel kolektivního systému dále vede nejen evidenci osob, které pro něj zajišťují zpětný odběr, svoz, zpracování či jiné nakládání se zpětně odebranými výrobky s ukončenou životností, ale také evidenci výrobců, s nimiž má uzavřenou smlouvu o kolektivním plnění.

Z důvodu zvýšené potřeby dohledu nad fungováním kolektivních systémů jsou stanoveny povinnosti provozovatele kolektivního systému poskytnout údaje z evidencí ministerstvu na jeho vyžádání.

V návaznosti na evidenční povinnosti, obdobně jako v případě samostatně plnících výrobců, je provozovateli kolektivního systému stanovena povinnost zpracovat roční zprávu o plnění povinností stanovených pro zpětný odběr, zpracování, využití a odstranění výrobků s ukončenou životností za kalendářní rok (roční zpráva o výrobcích s ukončenou životností) a zaslat tuto zprávu do 30. června následujícího kalendářního roku ministerstvu. Rozdíl v termínu pro zaslání evidence mezi individuálně plnícím výrobcem (§ 28 odst. 1) a kolektivním systémem (§ 51 odst. 1) je daný tím, že pro kolektivní systém je stanoven podstatně širší rozsah vykazovaných údajů, jejichž kompletace může být časově velmi náročná.

Rozsah a způsob vedení evidencí a obsahové náležitosti a rozsah roční zprávy o výrobcích s ukončenou životností stanoví ministerstvo vyhláškou. Součástí roční zprávy o výrobcích s ukončenou životností je vždy také přehled hospodaření provozovatele kolektivního systému v uplynulém kalendářním roce ve struktuře stanovené taktéž vyhláškou. Jestliže provozovatel kolektivního systému zajišťuje plnění povinností provozovatelů solárních elektráren, jejichž součástí jsou solární panely uvedené na trh do dne 1. ledna 2013, je součástí roční zprávy také seznam těchto provozovatelů. Další součásti roční zprávy stanoví zákon na jiných místech (např. dle § 71 odst. 2 informace o uzavřených dohodách o odchylném způsobu financování nakládání s elektrozařízením nepocházejícím z domácností).

Součástí roční zprávy budou také oproti stávající právní úpravě zákona o odpadech také individuální data výrobců. Dané ustanovení zaslat tyto informace ministerstvu má předejít možnému riziku cíleně chybného vykazování množství uvedeného na trh. Zejména zde je cíleno na riziko podhodnocování hmotnosti výrobků uváděných na trh. Vykazování dat kolektivními systémy za každého výrobce individuálně je běžnou praxí v řadě jiných členských států (např. Německo, Belgie, Rakousko, Velká Británie, Itálie). Opatření má zjednodušit kontrolu vykazovaných dat a vytvořit transparentní prostředí mezi jednotlivými kolektivními systémy, přičemž je plně v souladu s evropskou legislativou, neboť tento možnost tohoto způsobu reportingu dat je výslovně uvedena i v rámci nařízení Evropské komise č. 2019/290. S údaji bude MŽP zacházet jako s důvěrnými tak, aby nebyla dotčena ochrana obchodního tajemství provozovatele kolektivního systému a v neposlední řadě i jednotlivých výrobců (§ 51 odst. 6).

Oproti stávající právní úpravě budou v rámci roční zprávy provozovatelé kolektivních systému ohlašovat údaje o množství pneumatik uvedených na trh jednotlivými výrobci rozlišené dle skupin pneumatik. Tím by se, tak jak jako v případě elektrozařízení a baterií a akumulátorů, měl zmenšit prostor pro případné zkreslování evidencí a zároveň by změna měla vést k možnosti křížové kontroly dat ze strany ministerstva. Předpokládá se, že evidenci pneumatik uvedených na trh a evidenci zpětně odebraných pneumatik budou výrobci (plnící individuálně i kolektivně) vést dle jednotlivých skupin s tím, že zákon detailní specifikaci ponechává vyhlášce (dle § 27 odst. 4, resp. § 50 odst. 6).

Povinnost provozovatele kolektivního systému uchovávat údaje z evidencí a roční zprávu o výrobcích s ukončenou životností nejméně po dobu 7 let je stanovena s ohledem na potřebu kontroly splnění povinnosti dosáhnout minimální úroveň zpětného odběru, která se v případě elektrozařízení počítá z údajů za 4 kalendářní roky [daný rok a 3 předcházející roky – viz § 60 písm. a)], a s přihlédnutím k tříleté promlčecí době podle zákona o přestupcích.

Údaje získané z ročních zpráv o výrobcích s ukončenou životností budou ministerstvem zveřejňovány prostřednictvím internetu, avšak pouze v podobě sumarizovaných dat odrážejících výsledky za jednotlivé kolektivní systémy a za celou ČR. Nebudou tedy zveřejňovaná individuální data konkrétních výrobců, což odpovídá i současné praxi.

K § 53

Jedná se o transpozici článku 8a odst. 3 písm. d) bodu ii) směrnice o odpadech, podle kterého členské státy přijmou nezbytná opatření k zajištění toho, aby každý výrobce nebo organizace vykonávající povinnosti týkající se rozšířené odpovědnosti výrobce jménem výrobců zavedli odpovídající mechanismus vnitřní kontroly, podporovaný v příslušných případech pravidelnými nezávislými audity, za účelem hodnocení kvality shromažďovaných a vykazovaných dat. Je tedy navrhována povinnost, aby provozovatel kolektivního systému prováděl každoročně audity za účelem ověření účetní závěrky a současně za účelem kontroly shromažďovaných a vykazovaných dat o množství vybraných výrobků uvedených na trh a zpětně odebraných výrobků s ukončenou životností. Vedle uvedeného účetního auditu lze ostatní audity rozdělit do dvou okruhů. V prvé řadě jde o audit, jehož cílem je ověření správnosti vedení vnitřní evidence dat o množství výrobků uvedených na trh a množství zpětně odebraných výrobků. Druhý typ auditu je audit vnějších dat, tedy audit vedených evidencí a vykazovaných dat na straně smluvních partnerů kolektivního systému, tedy výrobců a současně osob, které kolektivnímu systému zasílají údaje o množství zpětně odebraných výrobků.

Ustanovení § 53 odst. 2 písm. b) a c) definuje povinnost provádět audity vnitřních, evidencí, resp. správnosti vykazovaných dat či postupů, které vede kolektivní systém interně. Jedná se tedy o ověření jak funkčnosti vnitřních databází a algoritmů, zda data, která kolektivnímu systému vykázali jeho smluvní partneři, odpovídají údajům, které kolektivní systém eviduje a následně vykazuje ministerstvu, tak o ověření, zda data byla vykázána na základě relevantních či existujících údajů.

Ustanovení § 55 odst. 2 písm. a) definuje povinnost provádět audity vnějších dat, resp. audity u osob, které mají s kolektivním systémem uzavřenou smlouvu o kolektivním plnění. Jde tedy o ověření správnosti dat, která vykázali kolektivnímu systému jednotliví výrobci, kteří s ním mají uzavřenou smlouvu o sdruženém plnění.

Ustanovení odst. 3 rozšiřuje okruh osob, které mají být předmětem auditu. Povinnost provádět audity ze strany kolektivního systému se tedy týká i jeho dalších smluvních partnerů [nejen výrobců dle ustanovení § 55 odst. 2 písm. a)]. Konkrétně jde o osoby, které pro provozovatele kolektivního systému zajišťují zpětný odběr, svoz, zpracování či další nakládání se zpětně odebranými výrobky s ukončenou životností.

Jelikož výrobců zapojených do kolektivního systému, ale i dalších smluvních partnerů provozovatele kolektivního systému, může být poměrně mnoho, nelze požadovat každoroční provádění kontroly u každého z nich. Současně je ale nezbytné stanovit určitý minimální rozsah ověření, a to z toho důvodu, aby určitý kolektivní systém se nesnažil snižovat náklady na svůj provoz na úkor ověřování kvality dat. Stanovení četnosti provádění kontrol přímo v zákoně by bylo přitom značně nepružné, a nebylo by možné rychle reagovat na případné potřeby změn v realizaci frekvence ověřování údajů. Minimální rozsah a četnost ověření jak u výrobců, tak dalších smluvních partnerů kolektivních systémů bude proto stanoven vyhláškou. Rozsahem a četností lze především v tomto kontextu chápat stanovení např. určitého procentuálně vyjádřeného množství „toku“ výrobků uvedených na trh nebo výrobků zpětně odebraných v rámci kolektivního systému, které má být v určitém časovém období ověřeno. Současně je zde předpoklad s ohledem na tzv. paretův princip, aby ověření dat probíhalo častěji u významnějších subjektů než u těch, které uvedou na trh, resp. zpětně odeberou, jen malá množství výrobků. Současně musí platit princip, aby kolektivní systémy, byly úměrně zatíženy povinností provádět audity či ověření v závislosti na množství výrobků, které souhrnně uvedli na trh jejich klienti (výrobci) nebo zpětně odebrali jejich smluvní partneři.

Zprávy o provedených auditech je provozovatel kolektivního systému povinen zasílat ministerstvu nejpozději do 6 měsíců od skončení ověřovaného období. Jejich zaslání zde má opět kontrolní význam.

K § 54

Zákon svěřuje kontrolu nad činností provozovatele kolektivního systému ministerstvu. V rámci této kontroly je ministerstvo oprávněno kontrolovat v omezeném rozsahu i společníky provozovatele kolektivního systému, neboť některé povinnosti a podmínky pro vydání oprávnění k provozování kolektivního systému stanovení zákon ve vztahu k nim.

V současné době je problematika dohledu nad kolektivními systémy regulována značně nejednotně. V oblasti elektrozařízení možnost kontroly ze strany ministerstva zcela chybí a je zde svěřena ČIŽP. Naopak v oblastech baterií a akumulátorů a pneumatik obsahuje stávající zákon o odpadech funkční úpravu kontroly kolektivních systémů vykonávanou ministerstvem, která se stala základem i pro nově navrhovanou jednotnou úpravu. Ta je dále precizována, a především sjednocena pro kolektivní systémy všech tří druhů vybraných výrobků podléhajících zpětnému odběru. Efektivní kontrola kolektivních systémů ze strany státu je přitom zcela nezbytná a eliminuje riziko, že některý z kolektivních systémů bude vykonávat činnosti v rozporu se zákonem.

V případě zjištění nedostatku může ministerstvo uložit provozovateli kolektivního systému, aby ve stanovené lhůtě zjednal nápravu. V rámci svých kompetencí může také ministerstvo podat podnět ČIŽP k zahájení řízení o uložení pokuty, a to na základě provedené kontroly, případně může učinit obojí. Na rozdíl od dosavadní právní úpravy však zákon vymezuje, co se rozumí nedostatkem v činnosti provozovatele kolektivního systému, což brání ministerstvu ukládat provozovatelům kolektivních systémů nápravná opatření na základě správního uvážení při zjištění jakéhokoliv nedostatku v činnosti. Musí se tedy jednat o porušení nebo nesplnění povinností nebo nedodržení podmínek stanovených provozovateli kolektivního systému (včetně kolektivně zajišťovaných povinností výrobců) nebo společníkům provozovatele kolektivního systému, případně o porušení podmínek stanovených v rozhodnutí o vydání oprávnění k provozování kolektivního systému.

Nezjednání nápravy ve lhůtě stanovené ministerstvem může mít za následek zrušení oprávnění k provozování kolektivního systému, a to jak v případě nedostatku v činnosti provozovatele kolektivního systému (je-li kvalifikován jako závažné porušení povinnosti), tak v případě následného neplnění podmínek pro vydání oprávnění.

K § 55

Současná právní úprava v zákoně o odpadech v oblastech baterií a akumulátorů a pneumatik řeší pouze dílčím způsobem ukončení činnosti kolektivního systému a zánik oprávnění k jeho provozování. Cílem navrhovaného zákona je upravit tuto problematiku komplexně.

Jelikož zákon klade konkrétní požadavky na osobu provozovatele kolektivního systému, je oprávnění k provozování kolektivního systému vydáváno jako nepřenosné na jinou osobu. Se zánikem provozovatele kolektivního systému by tedy mělo zaniknout i oprávnění k provozování kolektivního systému, neboť jeho přechod na právního nástupce zákon nepřipouští. Návrh zákona nicméně předpokládá, že oprávnění k provozování kolektivního systému zanikne již dnem zrušení provozovatele kolektivního systému (§ 168 a násl. občanského zákoníku), případně prohlášením příslušné právnické osoby za neplatnou (§ 129 občanského zákoníku), neboť v době mezi zrušením právnické osoby, resp. jejím prohlášením za neplatnou a jejím konečným zánikem by již nemělo být zajišťováno kolektivní plnění povinností výrobců, ale měly by být ze strany zanikajícího provozovatele kolektivního systému učiněny pouze kroky spojené s ukončením provozu kolektivního systému (zejména převedení peněžních prostředků na kolektivní plnění povinností podle § 56).

Oprávnění k provozování kolektivního systému dále zanikne rozhodnutím Ministerstva životního prostředí po projednání s Ministerstvem průmyslu a obchodu. Na rozdíl od stávající právní úpravy v zákoně o odpadech však navrhovaný zákon v případě tohoto krajního opatření s dopady na plnění povinností mnoha výrobců nepřipouští správní uvážení, pokud jde o zrušení oprávnění k provozování kolektivního systému, nebo jeho ponechání v platnosti. Nově bude muset ministerstvo oprávnění k provozování kolektivního systému vždy zrušit, nastane-li některý ze zákonem stanovených důvodů. Na druhou stranu důvodem k jeho zrušení již nebude porušení jakékoliv povinnosti stanovené tímto zákonem, ale pouze takové porušení, které je možno považovat za závažné. Zákon pro tento účel stanoví způsob, jak má být posuzováno, zda jde o závažné porušení povinnosti, přičemž dále formou demonstrativního výčtu uvádí některá porušení povinností, která by měla být považována za závažná v uvedeném smyslu. Podmínkou zrušení oprávnění je přitom skutečnost, že provozovatel kolektivního systému nezjednal ve stanovené lhůtě nápravu, která mu byla před tím uložena. Dalšími důvody ke zrušení oprávnění k provozování kolektivního systému jsou uvedení nepravdivých údajů v žádosti o jeho vydání nebo v dokladech připojených k žádosti a také následného neplnění podmínek pro jeho vydání.

V kontextu ustanovení odst. 1 písm. c) je zjevné, že při každém porušení zákonné povinnosti ze strany kolektivního systému musí ministerstvo stanovit přiměřenou lhůtu ke zjednání nápravy. To se pak samozřejmě týká i porušení podmínek stanovené pro společníky kolektivního systému ve smyslu odst. 1 písm. b). Pokud tedy některý ze společníků přestane splňovat podmínky k tomu, aby mohl být společníkem kolektivního systému, musí i zde být kolektivnímu systému stanovena přiměřená lhůta ke zjednání nápravy. Zrušení oprávnění k provozování kolektivního systému je tedy třeba považovat skutečně až za poslední prostředek k vynucení plnění povinností a podmínek stanovených zákonem pro provozování kolektivního systému s tím, že provozovatel kolektivního systému musí mít vždy možnost závadný stav napravit.

Odstavec 6 se týká ukončení činnosti kolektivního systému z rozhodnutí jeho provozovatele. K tomu je zapotřebí zrušení oprávnění k provozování kolektivního systému na základě oznámení provozovatele, který musí ministerstvu doložit, že o zamýšleném ukončení činnosti informoval nejméně 6 měsíců předem výrobce, s nimiž uzavřel smlouvu o kolektivním plnění, a další smluvní partnery – především obce a zpracovatele. Po zrušení oprávnění k provozování kolektivního systému musí ještě provozovatel kolektivního systému učinit kroky podle § 56.

Ze stejných důvodů jako v případě řízení ve věcech vydání, změn nebo zrušení oprávnění k provozování kolektivního systému zákon stanoví, že účastníkem řízení o zrušení oprávnění je pouze provozovatel kolektivního systému.

K § 56

Dosavadní právní úprava neřeší, jak má být naloženo s peněžními prostředky získanými z příspěvků výrobců v případě ukončení činnosti kolektivního systému. V těchto případech zpravidla jsou na trhu vybrané výrobky, pro které provozovatel kolektivního systému dosud nezajistil za výrobce splnění povinností zpětného odběru a zpracování. Jsou-li proto v kolektivním systému v okamžiku ukončení jeho činnosti peněžní prostředky získané z příspěvků výrobců, neměly by zůstat bývalému provozovateli kolektivního systému nebo se v případě jeho zániku stát majetkem jeho právního nástupce nebo součástí likvidačního zůstatku, který se rozděluje mezi společníky. Zákon ostatně v § 48 odst. 5 vylučuje peněžní prostředky rezervy z majetkové podstaty provozovatele kolektivního systému.

Navrhovaná právní úprava v § 56 vychází z teze, že při zániku oprávnění k provozování kolektivního systému (ať už k němu dochází z jakéhokoliv důvodu podle § 57 odst. 1) musí být s dosud nevyužitými peněžními prostředky získanými z příspěvků výrobců včetně výnosů z nich naloženo tak, aby i nadále sloužily účelu, pro který byly vybrány, tj. k zajištění splnění povinností výrobců ve vztahu k vybraným výrobkům, které uvedli na trh. Za tím účelem je navrhováno řešení, že tyto peněžní prostředky je povinna právnická osoba, jejíž oprávnění k provozování kolektivního systému zaniklo, převést ve lhůtě do 90 dnů provozovateli kolektivního systému, který plnění povinností výrobců převzal. Jestliže výrobci ze zanikajícího kolektivního systému přejdou k několika různým kolektivním systémům, převede se poměrná část peněžních prostředků mezi tyto jednotlivé provozovatele. Pro minimalizaci právní nejistoty je stanoveno, že poměrná část finančních prostředků, která má být převedena konkrétním provozovatelům kolektivních systémů, se stanoví jako poměr sumy veškerých peněžních prostředků uhrazených za výrobky uvedené na trh výrobci, kteří přešly k jinému provozovateli kolektivního systému, a které tito výrobci uhradili zanikajícímu kolektivnímu systému za posledních 24 měsíců, a sumy veškerých peněžních prostředků uhrazených za výrobky uvedené na trh a vykázané všemi povinnými osobami zanikající AOS za posledních 24 měsíců. Pro vyloučení pochybností jsou zde výslovně uvedeny i prostředky tvořící finanční rezervu, přestože i ta je vytvářena z peněžních prostředků vybraných na příspěvcích výrobců.

Uvedeným způsobem nemohou být převedeny peněžní prostředky připadající na výrobce, kteří s žádným provozovatelem kolektivního systému neuzavřeli novou smlouvu o kolektivním plnění z důvodu jejich dalšího plnění povinností v individuálním systému. V těchto případech by měly být dané finanční prostředky vyplaceny těmto individuálně plnícím výrobcům zapsaným v Seznamu na zajišťování povinností ve vztahu k výrobkům, které dříve uvedli na trh, a o které je nezbytné se náležitě postarat. V případech zániku výrobců stanovuje odstavec 3 pravidlo, že se dané peněžní prostředky převedou existujícím kolektivním systémům, a to podle aktuálního podílu v jednotlivých skupinách výrobků (příloha č. 1, § 76, příloha č. 6).

Podle § 185 občanského zákoníku zaniká právnická osoba zapsaná do veřejného rejstříku dnem výmazu z tohoto rejstříku, a pokud nepodléhá zápisu do veřejného rejstříku, zaniká podle § 186 téhož zákona skončením likvidace. Jestliže oprávnění k provozování kolektivního systému zaniklo z důvodu skutečnosti uvedené v § 55 odst. 1 písm. a) nebo d) navrhovaného zákona, která zároveň bude mít za následek zánik právnické osoby, je nezbytné převést peněžní prostředky postupem podle § 56 před samotným zánikem bývalého provozovatele kolektivního systému. Zákon proto stanoví, že zánik právnické osoby nemůže nastat dříve, než budou splněny povinnosti stanovené v § 56 odst. 1 a 3. Do splnění těchto povinností tedy příslušný orgán nesmí právnickou osobu vymazat z veřejného rejstříku, resp. nesmí být skončena likvidace, jde-li o právnickou osobu nezapsanou ve veřejném rejstříku.

K § 57

Navrhovaný zákon nově umožňuje vytvořit kolektivní systém i jiným osobám, než jsou výrobci, a to pokud jde o kolektivní systém, který plní povinnosti výhradně ve vztahu k solárním panelům uvedeným na trh do dne 1. ledna 2013 (historické solární panely). Navrhovaná úprava zachovává současný stav, kdy společníci kolektivních systémů pro uvedené solární panely jsou kromě výrobců i jiné osoby, např. provozovatelé solárních elektráren či různé asociace. Je proto umožněno, aby v tomto případě nebyly splněny požadavky § 35 odst. 2 písm. b) až d) a h).

Provozovatel kolektivního systému pro solární panely však smí zajišťovat pouze plnění povinností provozovatelů solárních elektráren, jejichž součástí jsou historické solární panely. Nemusí přitom jít pouze o ty provozovatele solárních elektráren, kteří jsou jeho společníky. Smlouvu podle § 72 odst. 1 může provozovatel kolektivního systému uzavřít i s kterýmkoliv jiným provozovatelem solární elektrárny s historickými solárními panely.

Kolektivní systémy založené výrobci nicméně budou oprávněny zajišťovat plnění povinností také pro jednotlivé provozovatele solárních elektráren provozujících solární panely uvedené na trh do dne 1. ledna 2013, viz § 37 odst. 3 písm. c).

Odstavec 4 vyjmenovává ustanovení zákona, která se v případě provozovatele kolektivního systému pro solární panely použijí obdobně s tím, že obsah pojmů týkajících se kolektivního plnění povinností výrobců je třeba nahradit odpovídajícími pojmy vztahujícími se k plnění povinností provozovatelů solárních elektráren, pokud jde o historické solární panely. Ostatní, zde neuvedená ustanovení zákona o kolektivních systémech se aplikují v celém rozsahu.

Na základě odstavce 5 je provozovatel kolektivního systému pro solární panely povinen zajistit ve vztahu k odpadním solárním panelům, pro které uzavřel smlouvu podle § 72 odst. 1, zpětný odběr, zpracování, využití a odstranění, a to za podmínek, které zákon stanoví výrobci elektrozařízení, resp. provozovateli kolektivního systému výrobců elektrozařízení.

Provozovatel kolektivního systému pro solární panely z logiky věci nezpracovává roční zprávu o výrobcích s ukončenou životností. Namísto toho je povinen zpracovat a ve stejném termínu (do 31. března následujícího roku) zaslat ministerstvu pravdivou úplnou roční zprávu o plnění povinností provozovatelů solárních elektráren podle § 72 odst. 1 za uplynulý kalendářní rok, v níž jsou obsaženy údaje z evidencí § 50 odst. 1. Obsah roční zprávy pak bude detailně definován vyhláškou.

K § 58 a 59

Rozsah působnosti části druhé, hlavy VII zákona je omezen výčtem § 2 odst. 3 písm. a) až i) a dále právě § 58. Zákon se v souladu se směrnicí 2012/19/EU vztahuje na všechna elektrozařízení, která se vždy zařadí do některé z šesti definovaných skupin elektrozařízení uvedených v příloze č. 1, nebude-li se jednat o dopravní prostředky pro přepravu osob nebo zboží, kromě elektrických dvoukolových vozidel, pro která nebylo uděleno schválení typu podle zákona upravujícího podmínky provozu vozidel na pozemních komunikacích nebo elektrozařízení uvedená v § 2 odst. 3 písm. a) až i). Důvodem omezení působnosti předmětné části zákona v § 58 je skutečnost, že elektrické dopravní prostředky pro přepravu osob (např. elektromobily) jsou sice vyňaty z působnosti směrnice 2012/19/EU – jsou tedy vyňaty z regulace jako elektrozařízení, ale zároveň se na základě směrnice 200/53/ES jedná o vybraná vozidla a vztahuje se ně proto regulace této směrnice. Výrobky uvedené v § 58 písm. a) a písm. b) tedy nemohly být vyňaty z působnosti celého zákona prostřednictvím § 2 odst. 3, neboť se na ně vztahuje regulace daná částí třetí zákona.

Skupiny elektrozařízení vymezené v příloze č. 1 zákona jsou dále konkretizovány prostřednictvím podskupin. Tyto podskupiny stanoví ministerstvo vyhláškou, a budou reflektovat výčet daný směrnicí 2012/19/EU, tzn. budou kopírovat současný Seznam elektrozařízení stanovený v příloze č. 1 k vyhlášce č. 325/2005 Sb. o nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady.

K § 60

Ustanovení vymezující další pojmy používané v části druhé hlavě VII definují pojmy relevantní pouze pro tuto část zákona. Definice úrovně zpětného odběru odpadních elektrozařízení se zavádí v souvislosti s povinností výrobce dosáhnout minimální úrovně zpětného odběru odpadních elektrozařízení, tedy v souladu se směrnicí 2012/19/EU určuje, jak má být tato úroveň počítána; na rozdíl od směrnice, která stanovuje sběrné cíle na členské státy, je však třeba řešit i případ nových výrobců, kteří začali uvádět elektrozařízení na trh až v daném kalendářním roce (tzn., že v předchozích třech letech neuvedli na trh žádná elektrozařízení).

Níže jsou uvedeny příklady výpočtu úrovně zpětného odběru elektrozařízení, kde „U“ vyjadřuje množství elektrozařízení uvedených na trh a „ZO“ množství zpětně odebraných elektrozařízení. Úroveň zpětného odběru (UZO) je zde příkladově počítána vždy pro rok 2021. Způsoby provedení výpočtů v konkrétních situacích jsou potom následující:

a) výrobce uváděl na trh elektrozařízení pouze v roce 2021:

𝑍𝑂 𝑈𝑍𝑂= ∗ 100 𝑈

b) výrobce uváděl na trh elektrozařízení jak v roce 2020, tak v roce 2021:

𝑍𝑂∗ 1 𝑈𝑍𝑂= ∗ 100 𝑈

c) výrobce uváděl na trh elektrozařízení v roce 2019, 2020, 2021:

𝑍𝑂∗ 2 𝑈𝑍𝑂= ∗ 100 𝑈+ 𝑈 2019 2020

d) výrobce uváděl na trh elektrozařízení v roce 2017, 2018, 2019, 2020, 2021:

𝑍𝑂∗ 3 𝑈𝑍𝑂= ∗ 100 𝑈+ 𝑈+ 𝑈 2018 2019 2020

Pojmem zpracovatel odpadních elektrozařízení je jasně definován subjekt zpracovávající odpadní elektrozařízení. Tato činnost musí být samozřejmě v souladu se zákonem o odpadech prováděna výhradně v zařízení určeném pro nakládání s tímto druhem odpadu. V současném zákoně o odpadech tento pojem definován není, což způsobuje v praxi problémy.

K § 61

V souladu se směrnicí 2012/19/EU spadají pod pojem výrobce elektrozařízení také zahraniční internetoví prodejci [§ 3 odst. 1 písm. m) bod 4], tj. osoby, které prodávají elektrozařízení prostřednictvím prostředků komunikace na dálku přímo konečným uživatelům do České republiky z jiného státu, kde jsou usazeny. U jiných osob, které se považují za výrobce elektrozařízení, je výslovně stanoveno, že tyto osoby musí být usazeny v České republice. V návaznosti na článek 17 směrnice 2012/19/EU zákon stanoví, že výrobce elektrozařízení, který je zahraničním internetovým prodejcem, musí mít za účelem plnění povinností stanovených tímto zákonem určeného svého pověřeného zástupce. Odstavcem 3 je pak provedena povinnost České republiky podle citovaného ustanovení směrnice recipročně zajistit, aby internetoví prodejci usazení v České republice ustanovili pověřené zástupce (resp. zplnomocněné zástupce dle dikce směrnice) v členských státech, kam dodávají elektrozařízení. Směrnice 2012/19/EU tímto způsobem řeší na unijní úrovni problematiku tzv. on line free-ridingu. Jde o fenomén, kdy zahraniční internetoví prodejci dodávají do jiných států přímo spotřebitelům elektrozařízení, ale ve vztahu k těmto výrobkům neplní žádné povinnosti, pokud jde o zpětný odběr, zpracování, využití či odstranění odpadních elektrozařízení. Znamená to tedy, že neplatí příslušné recyklační příspěvky, a tím de facto poškozují ty výrobce, kteří požadavky jednotlivých národních legislativ řádně plní (mohou konkurovat nižšími cenami svých výrobků).

Požadavky na pověřeného zástupce, způsob jeho určení a podmínky jeho odpovědnosti jsou stanoveny v § 11.

Navrhovaný zákon rovněž v souladu s článkem 17 směrnice 2012/19/EU upravuje možnost určit si pověřeného zástupce osobě usazené v jiném členském státě, která není současně usazena v České republice, a prostřednictvím jiných dodavatelů uvádí na tuzemský trh elektrozařízení. Taková osoba není výrobcem elektrozařízení, neboť není usazena v ČR a ani zde přímo neuvádí elektrozařízení na trh. Výrobcem je v tomto případě „dovozce“, který elektrozařízení pocházející od této osoby do ČR dodal (uvedl na trh). Využije-li však uvedená osoba možnosti určit si za podmínek podle § 11 pověřeného zástupce, odpovídá takto určený pověřený zástupce za plnění povinností výrobce namísto všech „dovozců“ daných výrobků. Z toho důvodu navrhovaný zákon stanoví, že osoba, která si takto pověřeného zástupce určí, je povinna o tomto kroku, jakož i o změně a odvolání pověřeného zástupce, informovat své odběratele. Možnost určit si „fakultativního“ pověřeného zástupce může být využívána např. zahraničními výrobci elektrozařízení (ve smyslu faktickém), kteří chtějí zajistit jednotné plnění povinností zpětného odběru a zpracování v jiných členských státech EU, pokud jde o jejich výrobky.

K § 62

Pro účely informování konečných uživatelů o tom, že odpadní elektrozařízení nemají být odkládána jako směsný komunální odpad, navrhovaný zákon stanoví výrobcům povinnost označovat elektrozařízení grafickým symbolem, jehož vzor stanoví vyhláška ministerstva v souladu s evropskou regulací (směrnice 2012/19/EU). Jedná se o tzv. přeškrtnutou popelnici, která se v současné době již používá k označování všech elektrozařízení. Z důvodu odlišného režimu financování zpětného odběru a nakládání s odpadními elektrozařízeními, která byla uvedena na trh do dne 13. srpna 2005 (historická elektrozařízení), požaduje zákon také, aby z označení elektrozařízení bylo patrné, že elektrozařízení bylo uvedeno na trh po 13. srpnu 2005.

K § 63

Aby bylo dosaženo vysoké úrovně zpětného odběru a naplněny požadavky evropské regulace, pokud jde o zajištění ochrany životního prostředí, musí výrobce plnit povinnosti informování konečných uživatelů o zpětném odběru výrobků s ukončenou životností, které uvádí na trh. Výrobce tyto povinnosti plní prostřednictvím posledních prodejců, tedy při koupi výrobku, a to písemně a na vlastní náklady. Informační povinnosti výrobců jsou upraveny zvlášť pro jednotlivé druhy vybraných výrobků, jelikož konkrétní požadavky nejsou zcela totožné (v případě elektrozařízení a baterií a akumulátorů vycházejí z příslušných evropských směrnic).

Konečný uživatel musí být informován o tom, že odpadní elektrozařízení musí být odkládána mimo netříděný (směsný) komunální odpad, a že je možné je odevzdat na místa k tomu určená. Dále by měl spotřebitel obdržet informace o škodlivých vlivech a nebezpečných látkách obsažených v elektrozařízení na životní prostředí a lidské zdraví. Elektrozařízení mohou totiž obsahovat řadu nebezpečných látek, jako je rtuť a další těžké kovy, které se sice při běžném používání zpravidla do okolí neuvolňují, avšak při nevhodném zacházení – při rozbití či demontáži elektrozařízení může dojít k jejich uvolnění. Konečnému uživateli by měla být též poskytnuta informace o významu grafického symbolu pro zpětný odběr (jde o symbol přeškrtnuté popelnice).

K § 64

Ustanovení § 64 definuje okruh osob, které smějí přebírat odpadní elektrozařízení od konečných uživatelů. Jde o provozovatele míst zpětného odběru, zpracovatele nebo poslední prodejce. Pokud jde o předání odpadních elektrozařízení přímo zpracovatelům, platí zde, že zpracovatel, který je oprávněn elektrozařízení přijmout, musí být zpracovatelem právě pro skupinu daného elektrozařízení, které přebírá. Pokud tedy má zpracovatel elektrozařízení převzít výrobky náležející např. do skupiny 1 ve smyslu přílohy č. 1 zákona (zařízení pro tepelnou výměnu), musí mít vydané oprávnění ke zpracování právě elektrozařízení skupiny 1. Zařízení pro tepelnou výměnu tedy nemůže převzít např. zařízení, které má vydaný souhlas ke zpracování pouze elektrozařízení náležejících např. do skupiny 5 a 6 (malá zařízení a malá zařízení informačních technologií). Toto převzetí je nicméně možné v režimu výrobce, tzn., že v popsaném případě mohou být daná elektrozařízení náležející do skupiny 1 daným neoprávněným zpracovatelem převzata jen v režimu zpětného odběru, přičemž výrobce (kolektivní systém) musí následně určit, jakému zpracovateli budou předávána, a musí tak být zajištěno ze strany výrobce jejich náležité zpracování.

Okruh osob, které jsou oprávněny převzít odpadní elektrozařízení, zůstává zákonem nezměněn oproti současné právní regulaci dané zákonem o odpadech (185/2001 Sb.). Tím, že elektrozařízení mohou být předávána také zpracovatelům mimo režim výrobců (kolektivních systémů), je tato sběrná síť někdy označována jako „polootevřená“.

K § 65

V odstavci 1 jsou konkretizovány povinnosti výrobce elektrozařízení týkající se zpětného odběru odpadních elektrozařízení, které vycházejí především ze směrnice 2012/19/EU. Výrobcům elektrozařízení zákon nově ukládá povinnost dosáhnout v každém kalendářním roce minimální úrovně zpětného odběru v souladu s čl. 7 odst. 1 směrnice 2012/19/EU, který stanoví, že na základě uplatnění zásady odpovědnosti výrobce má být každoročně dosažena alespoň minimální úroveň sběru odpadních elektrozařízení [úroveň sběru je definována v § 60 písm. a)].

V roce 2018 bylo v České republice dosaženo úrovně zpětného odběru odpadních elektrozařízení v míře cca 51 %. Směrnice 2012/19/EU zavazuje Českou republiku zvýšit do roku 2021 hodnotu nejméně na 65 %. Česká republika může v souladu se směrnicí vypočítat závazný cíl sběru i z množství vyprodukovaného elektroodpadu. Daný cíl zde tvoří 85 % z hmotnosti produkce odpadních elektrozařízení v daném členském státě. S ohledem na relativně problematický statistický výpočet množství vyprodukovaného elektroodpadu, kdy pro tento výpočet může existovat několik různých matematických modelů, se navrhuje pro rok 2021 a roky následující stanovovat minimální úrovně sběru ve vazbě na elektrozařízení uvedená výrobci na trh v přecházejících třech kalendářních letech.

Za účelem naplnění transpozice směrnice 2012/19/EU navrhovaný zákon přenáší cíle sběru přímo na jednotlivé výrobce, resp. kolektivní systémy, tak, aby měli povinnost zajistit směrnicí požadovanou minimální úroveň zpětného odběru odpadních elektrozařízení a Česká republika nebyla vystavena riziku nesplnění svého závazného cíle.

Výjimka pro dosahování minimální úrovně sběru je stanovena pro ty výrobce nebo kolektivní systémy, které plní povinnosti výhradně pro solární panely. Tento návrh odráží významně delší životnost solárních panelů (cca 20 – 30 let) oproti výrobkům z ostatních skupin elektrozařízení. Kolektivní systém či individuální výrobce tak reálně nemůže zajistit v horizontu příštích až 30 let míru sběru solárních panelů v míře, která je požadována pro ostatní skupiny elektrozařízení (v řádech desítek procent ročně). Pokud by tato výjimka neexistovala, znamenalo by to nemožnost existence kolektivních systémů, které se zabývají výhradně touto skupinou elektrozařízení, resp. byla by možná existence pouze kolektivních systémů, které zajišťují sběr všech skupin elektrozařízení, a které by nízkou úroveň sběru solárních panelů kompenzovaly sběrem elektroodpadů z jiných skupin.

Za účelem řádného fungování systému zpětného odběru a splnění požadovaných cílů sběru se navrhuje stanovit výrobcům povinnost zřizovat veřejná místa zpětného odběru, resp. zřizovat dostupnou síť míst zpětného odběru alespoň v určité minimální hustotě. Požadavek na vytvoření dostupné sběrné sítě s jednoznačně definovanou hustotou vyplývá z článku 8a směrnice 2008/98/ES. Povinnost na vytvoření sítě míst zpětného s minimální nezbytnou hustotou vytvoří výrobce, resp. kolektivní systém, pokud vytvoří v každém kraji, vč. Hlavního města Prahy, na každých 10 000 obyvatel alespoň jedno veřejně přístupné sběrné místo. Navrhovaná právní úprava se liší od současného stavu, kdy je výrobcům elektrozařízení určených k použití v domácnostech stanovena povinnost vytvořit nejméně jedno veřejné místo zpětného odběru v každé obci, městském obvodě nebo městské části s počtem více než 2000 obyvatel. Nově navrhované řešení je však pro výrobce a kolektivní systémy mnohem flexibilnější, ale současně oproti stávající právní úpravě zvyšuje minimální počet míst zpětného odběru pro elektrozařízení v ČR. Pokud jde o rovnoměrné rozmístění míst zpětného odběru v rámci jednotlivých krajů, je zjevné, že tento požadavek může být obtížně specifikovatelný. Navrhovaná právní úprava má nicméně eliminovat případy, kdy by např. některý kolektivní systém rozmístil svá místa zpětného odběru v rámci kraje pouze do několika velkých měst, kde by pro něj sběr nejméně finančně nákladný. Toto řešení tedy není v souladu s legislativou možné. Je samozřejmě logické, že místa zpětného odběru budou zřízena s větší hustotou v místech s vyšší koncentrací občanů, ale současně musí být dodrženo kritérium rovnoměrného rozmístění – tedy přiměřeného rozmístění míst zpětného odběru v rámci celého území jednotlivých krajů. Kromě toho musí výrobce elektrozařízení určených k použití v domácnostech zřídit veřejné místo zpětného odběru v každé obci, která o jeho zřízení projeví zájem, a to za podmínek obdobných jako pro ostatní obce. Nově se tedy navrhuje nevázat povinnost zřizovat místa zpětného odběru v obcích, kde dochází k jejich prodeji. Důvodem je skutečnost, že odpadní elektrozařízení vznikají v rámci všech (obydlených) území České republiky, a nikoliv jen tam, kde jsou skutečně prodávána nebo dodávána.

Současně bude výrobce povinen zřídit veřejné místo zpětného odběru v každé obci, která o zřízení místa projeví zájem, a to za podmínek obdobných pro všechny obce. Pokud jde bližší specifikaci pojmu „obdobné podmínky“, [odst. 2 písm. c)], tak tento pojem je třeba vykládat tak, že smlouvy daného kolektivního systému uzavírané se všemi obcemi by měly být identické, pokud jde o způsoby sběru (např. sběrné dvory, pouliční kontejnery, mobilní svoz). To ale neomezuje možnost stanovení různě vysokých finančních odměn, které budou obcím vypláceny ze strany výrobce, ale musí být definovány jednotnými kritérii. Tato kritéria by měly odrážet reálnou nákladovost obcí při zajišťování služeb týkajících se zpětného odběru, a současně mohou mít motivační charakter. Daná kritéria pro stanovení finančích odměn obcí by měla by být tedy stanovována např. v návaznosti na velikostní třídy obcí, které obvykle odráží i nákladovost systému zpětného odběru, nebo intenzitu sběru ze strany občanů (např. vyšší motivace pro obce s vyšší výtěžností sběru cílená na podporu sběru apod.), přítomnost sběrného dvora atd.

Výrobce elektrozařízení určených k použití v domácnostech je dále povinen zřídit veřejné místo zpětného odběru u každého posledního prodejce, který elektrozařízení jím uváděná na trh prodává, pokud o to poslední prodejce projeví zájem, a to za podmínek obdobných jako u ostatních posledních prodejců. Dané ustanovení má zajistit těm posledním prodejcům, kteří chtějí spolupracovat s výrobci či kolektivními systémy, pokud jde o zpětný odběr elektrozařízení, uzavření příslušného smluvního vztahu. Podmínky smluv o zřízení místa zpětného odběru opět nebudou smět být stanovovány individuálně v případě každého jednotlivého posledního prodejce, ale opět musí odrážet nediskriminační kritéria spolupráce. Tato kritéria by měla být přitom ze strany kolektivního systému zveřejňována.

K § 66

Role posledních prodejců je při provádění zpětného odběru považována za velmi důležitou. Zákon v návaznosti na čl. 5 směrnice 2012/19/EU stanovuje posledním prodejcům povinnost zajistit, aby konečný uživatel měl při nákupu elektrozařízení možnost bezplatně odevzdat ke zpětnému odběru odpadní elektrozařízení v místě prodeje nebo dodávky nového elektrozařízení, a to ve stejném počtu kusů prodávaného elektrozařízení podobného typu a použití (tzv. kus za kus). Uvedené platí i pro internetové prodejce elektrozařízení, kteří jsou povinni při dodávce elektrozařízení odebrat elektrozařízení podobného typu a použití, a to zcela bezplatně včetně odvozu odpadního elektrozařízení. Zákon tuto povinnost stanovuje jak posledním prodejcům elektrozařízení určených k použití v domácnostech, tak posledním prodejcům elektrozařízení určených k použití mimo domácnosti, kteří tuto povinnost doposud neměli, protože sběr těchto elektrozařízení probíhal ve standardním odpadovém režimu (odděleném sběru), a poslední prodejce by tak prakticky neměl možnost tuto povinnost splnit.

Poslednímu prodejci elektrozařízení určených k použití v domácnosti zákon dále stanovuje povinnost zajistit, aby konečný uživatel měl možnost odevzdat bezplatně ke zpětnému odběru odpadní elektrozařízení pocházející z domácností, u něhož žádný z vnějších rozměrů nepřesahuje 25 cm, bez ohledu na výrobní značku a bez vázání na nákup zboží. Daná odpadní elektrozařízení pak mohou být přebírána přímo v místě prodeje nového elektrozařízení nebo v jeho bezprostřední blízkosti, a to po celou provozní dobu. Tato povinnost se na posledního prodejce vztahuje jen tehdy, jestliže velikost prodejní plochy určená k prodeji elektrozařízení dosahuje alespoň 400 m. Poslední prodejci mají zároveň na základě § 65 odst. 2 písm. c) možnost oslovit výrobce, aby u nich zřídil místo zpětného odběru, a odpadní elektrozařízení následně odebíral (tím se poslední prodejce stává provozovatelem místa zpětného odběru v systému výrobce).

Zákon dále stanovuje povinnost posledního prodejce písemně informovat konečné uživatele o shora uvedených možnostech zpětného odběru. Posledním prodejcům elektrozařízení určeným k použití v domácnosti, u nichž výrobce nezřídil místo zpětného odběru, a nemají ani povinnost odebírat odpadní elektrozařízení od konečných uživatelů na základě § 66 odst. 1 nebo 2, zákon ukládá povinnost umístit viditelně a čitelně ve svém prodejním místě informaci o tom, kde lze odpadní elektrozařízení bezplatně odevzdat (§ 18 odst. 3).

K § 67

V § 67 zákon stanoví výrobci povinnost umožnit v rámci jím nastaveného systému zpětného odběru oddělené soustřeďování zpětně odebraných odpadních elektrozařízení za účelem jejich přípravy k opětovnému použití. Konečnému uživateli tak bude umožněno ve vybraných místech zpětného odběru odkládat funkční elektrozařízení odděleně od ostatních odpadních elektrozařízení, a to za účelem zajištění jejich opětovného použití. Spotřebitel tedy bude mít možnost odnášet na tato místa zpětného odběru elektrozařízení, o kterých ví, že jsou funkční, a mohou být tedy nadále používána. Výrobcům zároveň navržené ustanovení dává samozřejmě možnost stanovit konkrétní podmínky a kritéria pro určení, zda takto odebrané odpadní elektrozařízení bude určeno k přípravě k opětovnému použití, či nikoliv (není reálné, aby všechna takto sebraná elektrozařízení byla plně funkční nebo smysluplně opravitelná). Dané ustanovení nelze v žádném případě vykládat tak, že tato povinnost (umožnit oddělené soustřeďování funkčních zpětně odebraných odpadních elektrozařízení za účelem jejich přípravy k opětovnému použití) se má týkat všech míst zpětného odběru, ale půjde jen o vybraná místa, která si výrobce (provozovatel kolektivního systému) sám určí.

Zákon dále stanoví podmínky, za nichž může být takto zpětně odebrané odpadní elektrozařízení předáno k opětovnému použití. Vychází přitom z předpokladu, že elektrozařízení, kterého se konečný uživatel zbavuje předáním ke zpětnému odběru v rámci systému výrobce, je odpadním elektrozařízením (odpadem), přestože je v tomto případě soustřeďováno odděleně od ostatních odpadních elektrozařízení. Z toho důvodu je nutné podrobit nejprve odpadní elektrozařízení procesu přípravy k opětovnému použití, který zahrnuje dle potřeby například čištění a opravu, vždy však musí být jeho součástí ověření funkčnosti a bezpečnosti elektrozařízení. Následně může být odpadní elektrozařízení předáno jiné osobě k opětovnému použití, jestliže jsou splněny podmínky stanovené zákonem o odpadech, za nichž odpad přestává být odpadem. Elektrozařízení, které bylo zpětně odebráno jako odpad, je tedy po splnění uvedených podmínek předáváno k opětovnému použití opět jako výrobek. Vyhláška přitom stanoví konkrétní postup provedení zkoušky funkčnosti a bezpečnosti elektrozařízení.

Proběhne-li příprava k opětovnému použití a jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky pro předání zpětně odebraného odpadního elektrozařízení k opětovnému použití, měl by výrobce opětovné použití elektrozařízení přednostně zajistit, tzn. předat takové elektrozařízení k opětovnému použití. Pokud by to však z hlediska hierarchie odpadového hospodářství, stanovené zákonem o odpadech, nebylo vhodné, může výrobce s odpadním elektrozařízením, které je v takovém případě stále odpadem, naložit jiným způsobem, resp. může zajistit jiné nakládání v souladu s tímto zákonem. Dokonce je povinen tak učinit, nedošlo-li k předání odpadního elektrozařízení k opětovnému použití do 1 roku od provedení přípravy k opětovnému použití. Při tom by měl upřednostnit přípravu k opětovnému použití komponentů, konstrukčních dílů nebo spotřebních dílů v případě, kdy je to vhodné z hlediska zásad stanovených zákonem o odpadech pro uplatnění hierarchie odpadového hospodářství.

Navrhovanou právní úpravou není dotčena možnost přímého opětovného použití elektrozařízení, kdy se použité elektrozařízení vůbec nestává odpadem (například při vykupování a následném prodeji v bazarech apod.). Rozdíl je v tom, že při předání funkčního elektrozařízení obchodníkovi s použitými výrobky nebo jiné osobě za účelem jeho dalšího používání (přímé opětovné použití) nejde o zbavení se věci ve smyslu zákona o odpadech, neboť původní účelové určení věci nezaniklo, a konečný uživatel ji postupuje novému majiteli proto, aby tomuto účelu dále sloužila, a to zpravidla za úplatu (věc má pro konečného uživatele zpravidla stále pozitivní hodnotu, a to nikoliv jen hodnotu materiálu). Naproti tomu odevzdání použitého elektrozařízení v místě zpětného odběru by mělo být považováno vždy za zbavení se věci ve smyslu zákona o odpadech, i když jde o stále funkční elektrozařízení, které může dále sloužit svému původnímu účelu. Místa zpětného odběru slouží k odkládání výrobků s ukončenou životností (odpadů) a není zřejmé, zda odevzdané funkční elektrozařízení bude skutečně opětovně použito, nebo bude zpracováno jako odpad. S možností přebírat v místě zpětného odběru výrobky v neodpadovém režimu by rovněž bylo spojeno riziko směšování odpadového a neodpadového toku, které by bylo možné jen obtížně kontrolovat.

Vyšší nároky na zajištění opětovného použití elektrozařízení stanoveným postupem přes odpadový režim na druhou stranu umožní výrobcům zahrnout proces přípravy k opětovnému použití do množství využitých odpadních elektrozařízení za účelem plnění povinnosti podle § 65 odst. 1 písm. c). V souladu se směrnicí 2012/19/EU totiž nemůže být do plnění této povinnosti započítáváno přímé opětovné použití elektrozařízení. Proces přípravy k opětovnému použití, jehož součástí je i ověření bezpečnosti použití elektrozařízení, rovněž dává výrobci větší záruku, že může převzít odpovědnost za bezpečnost předávaných výrobků k opětovnému použití.

Na základě odstavce 5 se při opětovném uvádění elektrozařízení do oběhu (těch, které prošly přípravou k opětovnému použití) uplatní obdobné povinnosti jako při uvádění nových výrobků na trh, tzn., že osoba, která dané výrobky do oběhu uvádí, má stejné povinnosti jako „standardní“ výrobce. Pokud tato osoba plní své povinnosti prostřednictvím kolektivního systému, předpokládá se, že kolektivní systém by měl mít pro tyto specifické případy stanovenou specifickou smlouvu o kolektivním plnění. Zejména by měla být odlišně stanovena struktura recyklačních příspěvků, ve srovnání s příspěvky stanovenými pro „standardní“ výrobce (kteří uvádění na trh nová elektrozařízení). Tyto zvláštní podmínky pro tuto specifickou skupinu výrobců, nemohu být vykládány jako porušení jednotných podmínek pro nastavení recyklačních příspěvků ve smyslu § 44 odst. 2. Je to z toho důvodu, že recyklační příspěvek vedle nezbytných administrativních nákladů na provoz kolektivního systému zahrnuje především náklady na realizaci zpětného odběru a využití (zpracování). Pokud je výrobek zpětně odebrán, a následně postoupen procesu přípravy k opětovnému použití, je zjevné, že dosud nedošlo k jeho zpracování, tzn., že příspěvek pro elektrozařízení uváděná do oběhu poté, co byly postoupeny přípravě k opětovnému použití, by měl být přinejmenším nižší o náklady na zpracování, ve srovnání s příspěvky pro danou kategorii výrobků definovanou pro „standardní“ výrobce. V tomto případě je samozřejmě i zcela legitimní uplatnění při stanovení výše příspěvku ze strany kolektivního systému principu ekomodulace, neboť uvádění opakovaně použitých výrobků do oběhu je činnost náležející mezi vyšší příčky hierarchie odpadového hospodářství, a tedy dochází k nižší zátěži životního prostředí, než když jsou na trh uváděny výrobky nové.

K § 68

Ustanovení upravuje povinnosti výrobců elektrozařízení, pokud jde o zajištění zpracování, využití nebo odstranění zpětně odebraných odpadních elektrozařízení. Výrobce musí zajistit, aby zpracování odpadních elektrozařízení probíhalo v zařízeních používajících tzv. nejlepší dostupné techniky tak, jak jsou definovány zákonem o integrované prevenci. Cílem je, aby odpadní elektrozařízení byla zpracovávána na vysoké technologické úrovni zaručující maximální účinnost v případě procesů recyklace a minimální negativní dopady na životní prostředí. Konečné využití nebo odstranění odpadních elektrozařízení je výrobce povinen zajistit nejpozději do konce kalendářního roku následujícího po roce, v němž byla odebrána. Tím má být zamezeno nadměrnému kumulování odpadních elektrozařízení, s nímž mohou být spojena rizika pro životní prostředí. Navrhovaný zákon dále stanoví výrobci povinnost zajistit využití odpadních elektrozařízení minimálně v rozsahu stanoveném přílohou č. 3 zákona.

Ta stanovuje závazné cíle pro využití, recyklaci a přípravu k opětovnému použití pro jednotlivé skupiny elektrozařízení v souladu s evropskou regulací (příloha V směrnice 2012/19/EU).

Výrobci elektrozařízení je dále nově stanovena povinnost zajistit znovuzískávání fluorovaných skleníkových plynů a jejich recyklaci, regeneraci nebo zneškodnění za podmínek stanovených nařízením Evropského parlamentu a Rady č. 517/2014/EU o fluorovaných skleníkových plynech, jsou-li tyto látky v elektrozařízení obsaženy. Stanovením této povinnosti je v rozsahu věcné působnosti zákona implementován článek 9 citovaného nařízení.

K § 69

Povinnosti zpracovatelů odpadních elektrozařízení vycházejí ze směrnice 2012/19/EU. Tyto povinnosti se vztahují na všechny zpracovatele odpadních elektrozařízení. Uplatní se tedy i tehdy, pokud by výjimečně zpracovával odpadní elektrozařízení zpracovatel, který není součástí systému výrobce (není smluvně napojen na výrobce či kolektivní systém). Zpracovávat odpadní elektrozařízení je možné pouze v zařízení určeném pro nakládání s tímto druhem odpadu na základě povolení příslušného krajského úřadu podle zákona o odpadech. V případě zpracovatelských zařízení, která budou provádět výhradně přípravu k opětovnému použití odpadních elektrozařízení, není vzhledem k charakteru těchto operací vyžadováno k jejich provozu uvedené povolení (viz bod 10 přílohy č. 4 zákona o odpadech).

Navrhovaný zákon stanoví specifické povinnosti pro zpracovatele odpadních elektrozařízení nad rámec obecných povinností provozovatele zařízení určeného pro nakládání s odpady a povinností při úpravě, využití nebo odstranění odpadu stanovených zákonem o odpadech. Povinnost vést průběžnou evidenci o odpadech a způsobech nakládání s nimi a zasílat příslušnému správnímu úřadu hlášení o druzích a množství odpadů a o způsobech nakládání s nimi je zvlášť zakotvena v navrhovaném zákoně, přestože je stanovena i zákonem o odpadech, a to z toho důvodu, že rozsah a způsob vedení průběžné evidence a ohlašování odpadů bude upraven pro zařízení zpracovávající odpadní elektrozařízení samostatně vyhláškou vydanou k provedení navrhovaného zákona (obdobně je tato problematika dnes součástí vyhlášky č. 352/2005 Sb., o nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady).

Vyhláška podle odst. 5 má obsahovat základní technické požadavky na demontáž, zpracování, soustřeďování a skladování odpadních elektrozařízení, a také rozsah vedení evidence a obsah provozního řádu. Ministerstvo jejím prostřednictvím zavede technické požadavky a minimální standardy relevantní pro nakládání a zpracování ve formě obecnějších souhrnných právních požadavků.

K § 70

Povinnost výrobce zajistit financování zpětného odběru a následného zpracování, využití a odstranění elektrozařízení pocházejících z domácností vychází přímo z čl. 12 směrnice 2012/19/EU, a to jak pro elektrozařízení uvedená na trh po dni 13. srpna 2005, tak pro tzv. historická elektrozařízení uvedená na trh do dne 13. srpna 2005. Pokud jde o historická elektrozařízení, připouští zákon, stejně jako dosavadní zákon o odpadech, plnění povinností výrobců pouze v rámci kolektivních systémů, do kterých tito výrobci budou přispívat dle poměru jejich podílu na trhu v dané skupině elektrozařízení. Zatímco tedy v případě elektrozařízení uvedených na trh po dni 13. srpna 2005 financuje výrobce nakládání s elektrozařízením pocházejícím z domácností, jehož je výrobcem, v případě historických elektrozařízení uvedených na trh před účinností právní úpravy, která odpovědnost výrobce za zpětný odběr elektrozařízení pocházejících z domácností zavedla (směrnice 2002/96/ES o odpadních elektrických a elektronických zařízeních a zákon č. 7/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) je uplatněn princip sdílení nákladů podnikatelsky činných výrobců v okamžiku vzniku těchto nákladů, a to v poměru jejich podílu na trhu. Stejně jako dosud, výrobce, který plní své povinnosti k elektrozařízením určeným k použití v domácnostech uvedeným na trh po dni 13. srpna 2005, je povinen poskytnout záruku prokazující, že nakládání s odpadními elektrozařízeními bude finančně zajištěno (kauce, viz § 31).

K § 71

Zákon stanovuje výrobci elektrozařízení povinnost zajistit financování zpětného odběru a následného zpracování, využití a odstranění elektrozařízení nepocházejícího z domácností v souladu se směrnicí 2012/19/EU, a to stejným způsobem jako dosud platný zákon o odpadech. Pokud elektrozařízení bylo uvedeno na trh po dni 13. srpna 2005 a jde-li o elektrozařízení, jehož je výrobcem, zajistí financování sám na vlastní náklady. V případě, že elektrozařízení bylo uvedeno na trh do dne 13. srpna 2005 a je nahrazováno elektrozařízením stejného typu nebo elektrozařízením, které plní stejnou funkci, zajistí financování výrobce takového nového elektrozařízení při jeho dodávce, nejvýše však v počtu kusů dodávaných elektrozařízení. V případě elektrozařízení uvedených na trh do dne 13. srpna 2005, která nejsou nahrazována elektrozařízením stejného typu nebo elektrozařízením, které plní stejnou funkci, zajistí financování konečný uživatel, který není spotřebitelem. Spotřebitel je definován zákonem č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, jako fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

V návaznosti na dosavadní právní úpravu umožnuje navrhovaný zákon dohodu o zajištění financování zpětného odběru, zpracování, využití a odstranění elektrozařízení nepocházejícího z domácností, na základě které se výrobce a konečný uživatel, který není spotřebitelem, mohou mezi sebou dohodnout na odchylném způsobu zajištění financování, než jaký stanoví § 71 odst. 1 písm. a). Tato možnost vychází přímo z čl. 13 odst. 2 směrnice 2012/19/EU. Zákon požaduje písemnou formu takové dohody, na druhou stranu však není vyloučeno, aby taková dohoda byla součástí jiné smlouvy, typicky např. kupní. Dohodu je možné uzavřít nejpozději při dodání nového elektrozařízení konečnému uživateli. O uzavření takové dohody a základních dohodnutých podmínkách financování musí výrobce informovat ministerstvo v roční zprávě. V tomto směru postačí i informace obsahující souhrnné údaje, pokud výrobce například uzavírá větší počet identických dohod s jednotlivými odběrateli.

Navrhovaný zákon již neupravuje zvlášť financování nakládání s odpadními solárními panely, s výjimkou solárních panelů uvedených na trh do dne 1. ledna 2013 (viz dále). To znamená, že se zde uplatní standardní režim financování nakládání jako s jinými odpadními elektrozařízeními.

K § 72

Pokud jde o financování nakládání s odpadem ze solárních panelů uvedených na trh do dne 1. ledna 2013 („historické solární panely“), zachovává zákon kontinuitu s dosavadní právní úpravou v zákoně o odpadech, podle které není povinnou osobou výrobce, ale provozovatel solární elektrárny, jejíž jsou takové solární panely součástí, tedy v podstatě konečný uživatel. Ten je povinen zajistit financování předání ke zpracování, využití a odstranění odpadních solárních panelů uvedených na trh do dne 1. ledna 2013, včetně plnění těchto povinností, a to prostřednictvím provozovatele kolektivního systému, který musí být k zajišťování plnění těchto povinností oprávněn.

Ke splnění uvedených povinností musí provozovatel solární elektrárny uzavřít s provozovatelem kolektivního systému smlouvu, jejímž předmětem je na jedné straně závazek provozovatele kolektivního systému splnění těchto povinností zajistit a na straně druhé povinnost provozovatele solární elektrárny financovat tuto činnost v podobě rovnoměrných dílčích plateb příspěvků, poskytovaných minimálně s roční periodicitou tak, aby financování bylo plně zajištěno nejpozději do 1. ledna 2019. Způsob stanovení výše příspěvků odráží úpravu ve vyhlášce č. 352/2005 Sb., ve znění vyhlášky č. 178/2013 Sb., podle které je hmotnost solárních panelů pro účely stanovení výše příspěvku odvozována od jejich výkonu. Uvedený mechanismus především významně usnadňuje kontrolu ze strany státu, i jednotlivých kolektivních systémů, kdy instalovaný výkon solární elektrárny je vždy jednoznačný a snadno kontrolovatelný údaj ve vztahu k výši odvedených příspěvků ze strany provozovatelů solárních elektráren.

Jelikož stávající zákon o odpadech uložil provozovatelům solárních elektráren povinnost uzavřít smlouvy s provozovateli kolektivních systémů do 30. června 2013 a povinnost poskytovat každoročně uvedené platby příspěvků počínaje 1. ledna 2014, nestanoví navrhovaný zákon žádnou lhůtu pro uzavření těchto smluv, ani počátek vzniku povinnosti platit příspěvky.

Dosavadní právní úprava byla v minulosti často kritizována zejména z toho důvodu, že zákon o odpadech neupravoval dostatečně problematiku hospodaření s vybranými finančními prostředky v rámci kolektivních systémů zajišťujících povinnosti provozovatelů solárních elektráren. Navrhovaný zákon tento nedostatek řeší jednak prostřednictvím zvláštního ustanovení odstavce 5 a rovněž společnou úpravou fungování kolektivních systémů v části druhé, hlavě VI. Vzhledem k tomu, že řada ustanovení tohoto dílu zákona hovoří o zajišťování kolektivního plnění povinností výrobců, avšak v případě historických solárních panelů nejde o plnění povinností výrobců, navrhuje se v odstavci 3 stanovit, že tato ustanovení se použijí přiměřeně.

V případě solárních panelů uvedených na trh do dne 1. ledna 2013 přebírá tedy provozovatel kolektivního systému na základě smlouvy s provozovatelem solární elektrárny podle odstavce 1 plnou odpovědnost za zajištění veškerých povinností vyplývajících z tohoto zákona ve vztahu k solárním panelům v elektrárně tohoto provozovatele v okamžiku, kdy se z těchto solárních panelů stane odpad. Počet licencovaných provozovatelů solárních elektráren, na které se výše uvedená povinnost vztahuje, čítá cca 22 000 osob, celkové instalované hmotnostní množství panelů se pohybuje kolem 160 tisíc tun. S ohledem na zásadní časový nesoulad okamžiku výběru příspěvku a jeho použití je nutné, aby byly vybrány peněžní prostředky v dostatečné výši, tj. i s ohledem na možné budoucí výkyvy na trhu s druhotnými surovinami, aby s těmito peněžními prostředky bylo hospodařeno odděleně a byla zajištěna dostatečná kontrola nakládání s nimi. Zákon váže použití těchto peněžních prostředků včetně výnosů z nich výhradně na zajištění financování předání ke zpracování, využití a odstranění těch odpadních solárních panelů, na které byly určeny.

Zároveň by měl zákon chránit tyto peněžní prostředky z hlediska jejich bezpečného uložení. Tyto prostředky včetně výnosů z nich proto musejí být uloženy na zvláštní účet vedený v bance se sídlem na území České republiky nebo pobočce zahraniční banky na území některého z členských států EU, a s ohledem na předpokládaný výhled jejich přímého použití v řádu 10 a více let bude umožněno jejich dočasné investování pouze do konzervativních investičních nástrojů, taxativně stanovených prováděcí vyhláškou, tak aby nedošlo ke ztrátě jejich hodnoty.

Konkrétní způsob výpočtu příspěvků na financování nakládání s odpadními solárními panely uvedenými na trh do dne 1. ledna 2013 včetně stanovení jejich minimální výše budou předmětem úpravy ve vyhlášce ministerstva.

Nová právní úprava zachovává také institut zúčtování mezi provozovateli solárních elektráren a provozovateli kolektivních systémů po částečném i úplném zajištění splnění povinností zpětného odběru, zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů tak, aby se eliminovaly zásadní výkyvy ve financování oběma směry, včetně případných neadekvátních přebytků na straně provozovatelů kolektivních systémů. Vzhledem k časovému horizontu 10 – 30 let se předpokládají možné odchylky jednotlivých relevantních faktorů i v řádu desítek procent. Jelikož úpravu této problematiky prováděcím právním předpisem, jako je tomu nyní, nelze považovat za optimální, je včleněna přímo do zákona.

K § 73

Zákon stanovuje pro výrobce, distributory a poslední prodejce povinnost uvádět při prodeji nového elektrozařízení náklady na zpětný odběr, zpracování, využití a odstranění odpadního elektrozařízení odděleně. V současné době má výrobce na výběr, zda tyto náklady bude uvádět odděleně či nikoliv. V praxi tak reálně dochází k tomu, že u části identických výrobků prodávaných jedním distributorem je tzv. „recyklační“ příspěvek viditelný a u další části (prodávané přes jiné distributory) nikoliv. Dále jde o případy prodeje přes různé výrobce, kdy jeden se rozhodl příspěvek zobrazovat, druhý nikoliv. U spotřebitelů může také tento stav v mnohých případech evokovat dojem, že u některých výrobků se na zpětný odběr recyklační příspěvek nevybírá. Tím může být devalvována základní funkce viditelného příspěvku, a tou je informování spotřebitele o systému financování zvláštního nakládání s odpadem z daného výrobku. Další funkcí oddělného uvádění příspěvků je také možnost kontroly při plnění povinností výrobců elektrozařízení (kontrola platby příspěvku v rámci distribučního řetězce výrobku).

V souladu s požadavkem směrnice 2012/19/EU zákon rovněž stanoví, že uvedené náklady nesmějí převýšit náklady známé výrobci elektrozařízení v okamžiku uvedení nového elektrozařízení na trh, nebo prokazatelný odhad předpokládaných nákladů v případě, že náklady výrobci elektrozařízení vzniknou až po tomto okamžiku. Při plnění povinností výrobce elektrozařízení v rámci kolektivního systému se určí náklady známé výrobci elektrozařízení v okamžiku uvedení nového elektrozařízení na trh podle výše aktuálního příspěvku hrazeného provozovateli kolektivního systému.

Navrhovaným ustanovením nejsou dotčeny povinnosti posledního prodejce podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, který ukládá prodávajícímu informovat spotřebitele o konečné nabídkové ceně, jež zahrnuje všechny daně, cla a poplatky (byť v případě „recyklačního“ příspěvku jde de facto o náklad výrobce a nejde o poplatek či daň).

K § 74

Na základě čl. 23 odst. 2 a přílohy VI směrnice 2012/19/EU, a v návaznosti na dosavadní právní úpravu v zákoně o odpadech, upravuje navrhovaný zákon přeshraniční přepravu použitých elektrozařízení, resp. přepravu těchto elektrozařízení do České republiky, z ní nebo přes ni. Smyslem této právní úpravy je zamezit přeshraniční přepravě použitých elektrozařízení, která nejsou přepravována jako odpad, ale ve skutečnosti jím jsou. Návrh zákona v prvé řadě stanoví základní povinnost držitele přepravovaných použitých elektrozařízení prokázat na požádání celního úřadu nebo ČIŽP, že tato elektrozařízení nejsou odpadem. K prokázání této skutečnosti slouží dokumenty uvedené v navrhovaném ustanovení, které musí být při přepravě k dispozici celním úřadům a ČIŽP. Jedná se o kopii daňového dokladu podle zákona o dani z přidané hodnoty (pouze pokud je držitel plátcem

DPH) a kopii příslušné smlouvy (typicky kupní), v níž musí být uvedeno, že elektrozařízení jsou určena k přímému opětovnému použití a že jsou plně funkční, dále dokumentaci o každém jednotlivém kusu přepravovaného elektrozařízení, která prokazuje, že byla ověřena jeho funkčnost a zjištěna přítomnost nebezpečných látek, a prohlášení držitele, že přepravovaná elektrozařízení nejsou odpadem. Požadavek na zjištění přítomnosti nebezpečných látek může být splněn např. i přiložením průvodní technické dokumentace k výrobku poskytnuté výrobcem, pokud obsahuje požadované údaje. Způsob ověřování a prokazování funkčnosti použitých elektrozařízení a rozsah uvedené dokumentace budou stanoveny vyhláškou ministerstva, stejně jako seznam dalších dokladů přikládaných k nákladu přepravovaných použitých elektrozařízení a výčet elektrozařízení s obsahem nebezpečných látek, která nesmějí být přepravována jako použitá.

Navrhované ustanovení rovněž v souladu s bodem 2 přílohy VI směrnice 2012/19/EU upravuje výjimky z povinnosti mít při přepravě k dispozici uvedené dokumenty v souvislosti se zasíláním použitých elektrozařízení za stanovených podmínek k opravě nebo renovaci mezi podnikajícími subjekty. Z povinnosti prokazovat na základě uvedených dokumentů, že přepravovaná elektrozařízení nejsou odpadem, se jeví potřebné vyjmout též přepravu elektrozařízení výhradně k soukromému nebo osobnímu použití. Dikce odstavce 3 vychází z definice tzv. zboží neobchodní povahy uvedené v čl. 1 odst. 6 nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2. července 1993, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství.

Dalším požadavkem, který navrhovaná právní úprava klade na přeshraniční přepravu použitých elektrozařízení, je zajištění ochrany elektrozařízení před poškozením v průběhu přepravy, nakládky a vykládky, zejména prostřednictvím dostatečných obalů a vhodného uspořádání nákladu. Jestliže tento požadavek není splněn, stejně jako v případě, že držitel přepravovaných použitých elektrozařízení stanoveným způsobem neprokáže, že přepravovaná elektrozařízení nejsou odpadem, uplatní se nevyvratitelná právní domněnka, že tato elektrozařízení jsou odpadními elektrozařízeními a jejich přeprava je nedovolenou přepravou odpadů podle přímo použitelného právního předpisu EU o přepravě odpadů [nařízení (ES) č. 1013/2006 o přepravě odpadů].

K § 75 až 77

Vymezení rozsahu věcné působnosti a definice dalších pojmů, které se bezprostředně vztahují k části druhé hlavě VIII, a vycházejí ze směrnice 2006/66/ES o bateriích a akumulátorech.

Kategorie, do nichž se rozdělují baterie a akumulátory – přenosné, automobilové a průmyslové, jsou označeny jako skupiny. Jde tedy o stejnou úroveň členění jako v případě elektrozařízení (např. pro účely informací o výrobci při zápisu do Seznamu výrobců, rozsahu projektu zajišťování kolektivního plnění atd.). Nad rámec definic vyplývajících z regulace Evropské unie je zaváděn nový pojem „baterie či akumulátor s obsahem lithia“, který slouží k definování specifických povinností ve vztahu k automobilovým a průmyslovým bateriím a akumulátorům s obsahem lithia. Specifické povinnosti jsou zde zaváděny na základě složitého procesu nakládání s upotřebenými bateriemi a akumulátory. Je zde např. potřeba dodržovat přísné standardy pro skladování a přepravu, neboť baterie s obsahem lithia a jeho sloučenin jsou extrémně hořlavé, a je zde i riziko samovznícení. Samotná recyklace je pak finančně extrémně náročná, což je dané i tím, že počet zpracovatelských zařízení je v rámci Evropy jen několik (náklady na dopravu při dodržení přísných bezpečnostních standardů).

K § 78 a 79

Podmínky pro uvádění baterií a akumulátorů na trh nebo do oběhu jsou upraveny v souladu se směrnicí 2006/66/ES, ve znění směrnice 2013/56/EU. Zákon stanoví zákaz uvádět na trh nebo do oběhu baterie a akumulátory, které obsahují definované množství rtuti nebo kadmia, a dále konkrétní výjimky z tohoto zákazu. V případě baterií a akumulátorů s vyšším než povoleným obsahem kadmia se zákaz nevztahuje na přenosné baterie a akumulátory používané v nouzových nebo poplašných systémech či zdravotnických přístrojích.

Článek 6 odst. 2 směrnice 2006/66/ES, ve znění směrnice 2013/56/EU, stanoví, že baterie a akumulátory, které nesplňují požadavky této směrnice, avšak které byly uvedeny na trh v souladu s právními předpisy přede dnem účinnosti příslušných zákazů podle článku 4, mohou být prodávány až do vyčerpání zásob. Navrhovaný zákon proto nařizuje stažení z trhu pouze takových nevyhovujících baterií a akumulátorů, které byly uvedeny na trh po 26. září 2008, což je datum stanovené pro implementaci směrnice 2006/66/ES. Z této povinnosti jsou stanoveny výjimky, které odpovídají časově omezeným výjimkám ze zákazu uvádět na trh nebo do oběhu některé baterie a akumulátory podle směrnice 2013/56/EU. Jinými slovy, povinnost zajistit stažení z trhu se bude vztahovat až na nevyhovující baterie a akumulátory uvedené na trh po stanovených termínech.

Prokazování splnění podmínek uvádění baterií a akumulátorů na trh nebo do oběhu je upraveno stejným způsobem jako ve stávajícím zákoně o odpadech. Výrobce, distributor nebo dovozce jsou povinni předkládat na požádání kontrolních orgánů technickou dokumentaci, která prokazuje, že baterie a akumulátory splňují podmínky tohoto zákona, pokud jde o obsah těžkých kovů.

K § 80

Úprava označování baterií a akumulátorů vychází z článku 21 směrnice 2006/66/ES, ve znění směrnice 2013/56/EU. Součástí značení jsou vedle grafického symbolu pro zpětný odběr také údaje o kapacitě baterií nebo akumulátorů a obsahu těžkých kovů. Povinnosti označovat baterie a akumulátory budou konkretizovány vyhláškou ministerstva (např. vzor grafického symbolu, chemické symboly obsažených těžkých kovů a způsoby jejich uvedení na výrobku atd.). Zmocnění ke stanovení výjimek z požadavků na označování baterií a akumulátorů je formulováno pouze jako možnost prováděcí právní předpis vydat, neboť toto zmocnění je vázáno na přijetí delegovaného aktu Komise podle čl. 21 odst. 7 směrnice 2006/66/ES, ve znění směrnice 2013/56/EU.

K § 81

Ustanovením se provádí požadavek článku 11 směrnice 2006/66/ES, ve znění směrnice 2013/56/EU, pokud jde o snadnou a bezpečnou vyjímatelnost baterií a akumulátorů zabudovaných v elektrozařízeních nebo v jiných výrobcích. Takové výrobky musejí být již navrženy s ohledem na snadnou a bezpečnou vyjímatelnost baterií nebo akumulátorů konečným uživatelem či kvalifikovaným profesionálem nezávislým na výrobci, a je nutné přiložit k nim návod na bezpečné vyjmutí zabudovaných baterií nebo akumulátorů. Z těchto požadavků zákon stanoví některé výjimky.

K § 82

Výrobcům ukládá navrhovaný zákon povinnosti informovat konečné uživatele o zpětném odběru odpadních baterií nebo akumulátorů, aby bylo dosaženo vysoké úrovně zpětného odběru a byly naplněny cíle právní úpravy, pokud jde o zajištění ochrany životního prostředí. Tyto povinnosti plní výrobce prostřednictvím posledních prodejců, tedy při koupi výrobku, a to písemně a na vlastní náklady.

Výrobce zajistí informování konečných uživatelů o požadavku, aby odpadní baterie a akumulátory nebyly odstraňovány jako netříděný komunální odpad, ale byly předávány na místa zpětného odběru, dále o způsobu zajištění zpětného odběru, úloze konečných uživatelů v recyklaci odpadních baterií a akumulátorů, možných negativních účincích látek obsažených v bateriích a akumulátorech na lidské zdraví a životní prostředí a o významu grafického symbolu pro zpětný odběr a chemických symbolů pro těžké kovy obsažené v baterii nebo akumulátoru.

K § 83

Přenosné baterie nebo akumulátory smí konečný uživatel odevzdat pouze na místo zpětného odběru nebo poslednímu prodejci podle § 88. Sběrnou síť pro přenosné baterie a akumulátory lze tedy označit za uzavřenou, neboť předání odpadních baterií a akumulátorů je možné pouze do systému sběru provozovaným výrobcem, resp. kolektivním systémem, nejde-li o předání posledním prodejcům, kteří ale také mají povinnost předat sebrané odpadní baterie a akumulátory pouze do míst zpětného odběru, resp. na místa určená výrobcem [§ 18 odst. 2 písm. b)].

Odpadní automobilové nebo průmyslové baterie pak mohou být odevzdávány jak na místech zpětného odběru, tak i osobám oprávněným k jejich převzetí podle zákona o odpadech (otevřená sběrná síť).

K § 84

V případě, že jsou baterie a akumulátory uváděny na trh spolu s elektrozařízením (zabudované či přiložené), přejímá výrobce tohoto elektrozařízení povinnosti výrobce baterií a akumulátorů (resp. je současně výrobcem elektrozařízení a výrobcem baterií nebo akumulátorů). Aby nedocházelo ke dvojímu plnění povinností výrobců ke stejným bateriím nebo akumulátorům, stanoví zákon, že povinnosti výrobce nemá ten, kdo baterie nebo akumulátory uvedl na trh samostatně, jestliže po jejich následném zabudování nebo přiložení k elektrozařízení uvedenému na trh má tyto povinnosti výrobce elektrozařízení.

Praktickým důsledkem toho, že některé baterie a akumulátory jsou zabudovány do elektrozařízení nebo k nim přiloženy, je skutečnost, že tyto baterie a akumulátory pak bývají konečnými uživateli odevzdávány v rámci systémů zpětného odběru odpadních elektrozařízení spolu s vysloužilým elektrozařízením. Proto je nutné, aby zákon upravil pravidla vzájemné kooperace systémů zpětného odběru výrobců baterií a akumulátorů a výrobců elektrozařízení. Tato spolupráce přitom může reálně fungovat pouze mezi kolektivními systémy, neboť výrobci plnící své povinnosti v individuálních systémech by museli navzájem uzavírat velké množství smluv a kontrola řádného plnění jejich povinností ve vztahu ke zpětnému odběru by byla značně ztížena. V případě přenosných baterií a akumulátorů zabudovaných do elektrozařízení nebo k nim přiložených proto zákon stanoví, že jejich výrobce musí své povinnosti ve vztahu k nim plnit pouze prostřednictvím provozovatele kolektivního systému (pro baterie a akumulátory). Provozovatelé kolektivních systémů pro baterie a akumulátory mají povinnost uzavřít smlouvy o spolupráci při zajišťování zpětného odběru, zpracování a recyklace zabudovaných či přiložených (nejen přenosných) baterií a akumulátorů s provozovateli kolektivních systémů výrobců elektrozařízení.

Uvedená smlouva o spolupráci je předpokladem k tomu, aby v rámci zpětného odběru elektrozařízení mohly kolektivní systémy výrobců elektrozařízení zpětně odebírat odpadní baterie a akumulátory zabudované do elektrozařízení nebo k nim přiložené. Pouze v případě zabudovaných nebo přiložených automobilových a průmyslových baterií a akumulátorů, pro které lze povinnosti stanovené tímto zákonem plnit i v individuálním systému, je umožněn jejich zpětný odběr v rámci individuálního systému výrobce elektrozařízení, který je zároveň na základě odstavce 1 výrobcem těchto baterií nebo akumulátorů.

Odpadní baterie zabudované do elektrozařízení nebo k nim přiložené, které byly zpětně odebrány v rámci zpětného odběru odpadních elektrozařízení, musejí být předány ke zpracování pouze zpracovateli určenému provozovatelem kolektivního systému výrobců baterií nebo akumulátorů.

K § 85

V souladu se směrnicí 2006/66/ES ukládá navrhovaný zákon výrobcům přenosných baterií nebo akumulátorů povinnost zajistit na vlastní náklady zpětný odběr odpadních přenosných baterií a akumulátorů od konečných uživatelů, a to bez ohledu na výrobní značku, bez ohledu na datum uvedení na trh, bez vazby na koupi nového výrobku a bez nároku na úplatu.

Povinnost dosáhnout minimální úrovně zpětného odběru odpadních přenosných baterií a akumulátorů má za cíl motivovat výrobce k zavedení funkčních systémů zpětného odběru a zajistit splnění závazného cíle sběru odpadních přenosných baterií a akumulátorů, který pro Českou republiku vyplývá z článku 10 odst. 2 směrnice 2006/66/ES. Minimální úroveň zpětného odběru je v návaznosti na ustanovení odst. 1 písm. b) pak v příloze č. 2 k zákonu stanovena pro odpadní přenosné baterie a akumulátory ve výši odpovídající tomuto cíli (45 %).

Minimální požadavky a kritéria na vytvoření dostatečně husté sítě veřejných míst zpětného odběru výrobcem jsou stanoveny tak, aby byly splněny požadavky na systémy sběru podle článku 8 odst. 1 směrnice 2006/66/ES. Tyto parametry návrhu se neodlišují od dosavadní právní úpravy v zákoně o odpadech. Nově se pouze navrhuje nevázat povinnost zřizovat místa zpětného odběru na prodej nových přenosných baterií nebo akumulátorů, která výrobce uvádí na trh, v dané obci. Důvodem je, že odpadní baterie a akumulátory vznikají na celém území České republiky, nikoliv jen tam, kde jsou skutečně prodávány nebo dodávány.

Za účelem řádného fungování systému zpětného odběru a splnění požadovaných cílů sběru stanovuje odst. 2 písmene a) výrobcům povinnost zřizovat veřejná místa zpětného odběru, resp. zřizovat dostupnou síť míst zpětného odběru alespoň v určité minimální hustotě. Požadavek na vytvoření dostupné sběrné sítě s jednoznačně definovanou hustotou vyplývá z článku 8a směrnice 2008/98/ES. Povinnost vytvoření sítě míst zpětného s minimální nezbytnou hustotou splní výrobce, resp. kolektivní systém, pokud vytvoří v každém kraji, vč. Hlavního města Prahy na každých 8 000 obyvatel alespoň jedno veřejně přístupné sběrné místo. Navrhovaná právní úprava se liší od současného stavu, kdy je výrobcům přenosných baterií či akumulátorů stanovena povinnost vytvořit nejméně jedno místo zpětného odběru v každé obci, městském obvodě nebo městské části s počtem více než 1500 obyvatel. Nově navrhované řešení je však pro výrobce a kolektivní systémy mnohem flexibilnější, ale současně oproti stávající právní úpravě zvyšuje teoretický minimální počet míst zpětného odběru pro přenosné baterie v ČR. Pokud jde o rovnoměrné rozmístění míst zpětného odběru v rámci jednotlivých krajů, je zjevné, že tento požadavek může být obtížně specifikovatelný. Navrhovaná právní úprava má nicméně eliminovat případy, kdy by např. některý kolektivní systém rozmístil svá místa zpětného odběru v rámci kraje pouze do několika velkých měst, kde by pro něj byl sběr nejméně finančně nákladný. Toto řešení tedy není přípustné. Je samozřejmě logické, že místa zpětného odběru budou zřízena s větší hustotou v místech s vyšší koncentrací občanů, ale současně musí být dodrženo kritérium rovnoměrného rozmístění – tedy přiměřeného rozmístění míst zpětného odběru v rámci celých území jednotlivých krajů.

Ustanovení odst. 2 písmene b) pak představuje faktickou podporu obcí nesplňujících kritéria podle písmene a) v podobě možnosti žádat výrobce o zřízení veřejného místa zpětného odběru na jejím území. V kombinaci s možností zajištění zpětného odběru prostřednictvím obecního systému odpadového hospodářství (§ 16) lze docílit úspory nákladů z obecního rozpočtu na zpětný odběr a nakládání s odpadními přenosnými bateriemi a akumulátory.

Ustanovením písmene c) je transponován požadavek zpětně odebírat přenosné baterie a akumulátory jejich posledními prodejci, stanovený článkem 8 odst. 1 písm. b) směrnice 2006/66/ES a optimalizovaný tak, aby byla vyloučena zejména místa posledního prodeje, kde nemusí být vždy účelné, efektivní nebo environmentálně příznivé místo zpětného odběru vytvářet (např. stánkové prodeje, restaurace, hotely). Seznam prodejních míst, kde povinnost zřídit místo zpětného odběru posledním prodejcem vzniká, je stanoven dle klasifikace odvětvových činností CZ-NACE, a je uveden v příloze č. 4 k zákonu, přičemž u vybraných kódů je navíc specifikace v podobě velikosti prodejní plochy, čímž se výsledný počet míst zpětného odběru výrazně omezí.

Povinně zřizovaná síť míst zpětného odběru v prodejních místech může být dle navrhované úpravy v případě iniciativy posledních prodejců rozšířena o ta prodejní místa, která sice neodpovídají příloze č. 4, ale dle odst. 2 písmene d) jsou v nich uváděna do oběhu významná množství baterií a akumulátorů.

V souladu s požadavkem stanoveným v článku 16 odst. 4 směrnice 2006/66/ES zakazuje zákon uvádět při prodeji nových přenosných baterií nebo akumulátorů odděleně náklady na zpětný odběr, zpracování a recyklaci odpadních přenosných baterií a akumulátorů. Na rozdíl od elektrozařízení a pneumatik tedy navrhovaný zákon stanoví v případě přenosných baterií a akumulátorů naopak zákaz uvádění tzv. viditelného recyklačního příspěvku, neboť právo EU členským státům zavedení tohoto opatření nedovoluje. Důvodem jsou – vzhledem k nízké hmotnosti přenosných baterií či akumulátorů - významně nízké příspěvky, kterými výrobci zajišťují své povinnosti vztahující se ke zpětnému odběru a náležitému zpracování. Takto nízké náklady uvedené na účtenkách by pak pravděpodobně vyvolávaly u spotřebitelů spíše rozpaky, než aby měly informační či osvětový charakter.

K § 86 a 87

V souladu se směrnicí 2006/66/ES ukládá navrhovaný zákon výrobcům povinnost zajistit na vlastní náklady zpětný odběr odpadních automobilových baterií nebo akumulátorů bez nároku na úplatu, bez ohledu na výrobní značku, bez ohledu na datum uvedení na trh a bez vazby na koupi nového výrobku. Jde-li však o baterie nebo akumulátory z vozidel, která jsou používána k podnikatelským účelům, nemusí výrobce nést náklady na zpětný odběr, dohodne-li se s konečným uživatelem na jiném způsobu financování. Stejný princip platí, pokud jde o zpětný odběr odpadních průmyslových baterií nebo akumulátorů (zde se použití k podnikatelským účelům předpokládá automaticky). Zpětný odběr je výrobce povinen zajistit pro odpadní průmyslové baterie a akumulátory stejného typu a určení, jaké uvedl na trh, a to bez ohledu na jejich chemické složení, bez ohledu na datum jejich uvedení na trh a bez vazby na koupi nového výrobku.

V případě odpadních automobilových baterií nebo akumulátorů předpokládá navrhovaný zákon možnost zpětného odběru také od provozovatele zařízení ke zpracování vozidel s ukončenou životností, neboť automobilové baterie nebo akumulátory mohou být sbírány také v rámci sběru vozidel s ukončenou životností a je žádoucí, aby tyto baterie a akumulátory mohly být následně zpracovány v rámci systémů výrobců. Jde o výjimku z principu, že zpětný odběr výrobků s ukončenou životností zajišťuje výrobce pro konečné uživatele. Uvedená možnost ovšem nevylučuje odevzdání odpadní automobilové baterie nebo akumulátoru místo do systému zpětného odběru přímo osobě oprávněné k jejich převzetí podle zákona o odpadech, což výslovně umožňuje § 83 odst. 2.

Na rozdíl od přenosných baterií a akumulátorů nejsou pro automobilové a průmyslové baterie a akumulátory stanoveny závazné cíle sběru, a z tohoto důvodu jsou zde stanoveny menší nároky na hustotu sítě míst zpětného odběru a tyto odpadní baterie a akumulátory je možné odevzdat kromě místa zpětného odběru i osobě oprávněné k jejich převzetí podle zákona o odpadech. Stanovením povinnosti výrobce, resp. kolektivního systému, vytvořit v každém kraji, vč. Hlavního města Prahy na každých 25 000 obyvatel alespoň jedno veřejně přístupné sběrné místo, dochází ke zmírnění požadavků oproti dosavadní právní úpravě v zákoně o odpadech, kdy výrobce musel zřídit místo zpětného odběru pro odpadní automobilové baterie nebo akumulátory v každé obci, městském obvodě nebo městské části, kde byly automobilové baterie a akumulátory, které uváděl na trh, prodávány. To s ohledem na internetové prodeje znamenalo povinné zřízení místa zpětného odběru v podstatě v každé obci v ČR, což se nejevilo pro účely zpětného odběru automobilových baterií a akumulátorů jako potřebné a přiměřené. V případě průmyslových baterií a akumulátorů nestanoví zákon dokonce žádné požadavky na hustotu sběrné sítě.

Zákonem není vyžadováno, aby výrobce plnící své povinnosti v individuálním systému poskytoval při uvedení automobilové nebo průmyslové baterie nebo akumulátoru na trh kauci podle § 31 jako v případě přenosných baterií a akumulátorů. Pro zavedení této výjimky je významná i skutečnost, že automobilové a průmyslové baterie a akumulátory mají jako odpad obvykle ekonomicky pozitivní hodnotu, a ze strany zpracovatelů odpadů je o ně zájem. To však neplatí pro baterie či akumulátory s obsahem lithia. Tyto baterie a akumulátory mají jako odpad významně negativní hodnotu, a je proto nezbytné v okamžiku jejich uvedení na trh zajistit dostatečné množství finančních prostředků, které by byly použity na sběr a recyklaci. Recyklace je navíc dosud vcelku neúčinný proces, neboť lithium se v bateriích vyskytuje v různých chemických sloučeninách (nejednotný chemismus) a dosud neexistují technologie, které by dokázaly lithium z baterií či akumulátor získat pro další výrobní proces. V těchto případech je proto vyžadováno poskytnutí kauce podle § 31 při uvedení takových baterií a akumulátorů na trh. Výjimka z výjimky je zde nicméně stanovena pro trakční baterie s obsahem lithia, a to z toho důvodu, že trakční baterie jsou nedílnou součástí automobilu, a financování jejich sběru a zpracování tak spadá jak pod rámec směrnice 2006/66/ES tak i pod rámec směrnice 2000/53/ES o vozidlech s ukončenou životností. Výrobce automobilů je tedy povinen na vlastní náklady zajistit sběr a náležité zpracování trakčních baterií. Z důvodů snížení administrativní a finanční zátěže na straně výrobců vozidel byla stanovena výjimka z poskytování kauce ve vztahu k trakční baterii ze strany výrobce vozidel. Tato výjimka se tedy neuplatní vůči osobám, které nesplňují podmínku být současně výrobcem trakčních baterií a současně výrobcem vozidel.

K § 88

S cílem zaručit pro konečné uživatele dostatečně hustou sběrnou síť pro přenosné baterie a akumulátory a v souladu s článkem 8 odst. 1 písm. b) směrnice 2006/66/ES je povinnost výrobců zřizovat místa zpětného odběru u posledních prodejců doplněna povinností posledních prodejců zpětně odebírat odpadní přenosné baterie a akumulátory od konečného uživatele v určitých případech i tehdy, pokud u nich výrobce místo zpětného odběru nezřídil. Poslední prodejce je povinen zpětně odebírat odpadní přenosné baterie a akumulátory bez nároku na úplatu, bez ohledu na výrobní značku, bez ohledu na datum uvedení na trh a bez vazby na koupi nového výrobku, a to v případě, že se jedná o posledního prodejce, jehož ekonomická činnost je uvedena v příloze č. 4, nebo pokud umožní odevzdání odpadních přenosných baterií a akumulátorů. Poslední prodejci podle přílohy č. 4 musejí tedy vždy zpětně odebírat odpadní přenosné baterie a akumulátory s tím, že případně mohou po výrobci požadovat, aby u nich zřídil místo zpětného odběru [§ 85 odst. 2 písm. c)].

Navrhovaný zákon dále stanoví povinnosti při informování konečných uživatelů o možnostech odevzdání odpadních baterií a akumulátorů, a to posledním prodejcům jakýchkoliv baterií nebo akumulátorů, nejen přenosných (§ 18 odst. 3).

K § 89

Ustanovení upravuje povinnosti výrobců baterií a akumulátorů, pokud jde o zajištění zpracování, využití nebo odstranění zpětně odebraných odpadních baterií a akumulátorů. Výrobce musí zajistit, aby zpracování odpadních baterií a akumulátorů probíhalo v zařízeních používajících tzv. nejlepší dostupné techniky tak, jak jsou definovány zákonem o integrované prevenci. Cílem je, aby odpadní baterie a akumulátory byly zpracovávány na vysoké technologické úrovni zaručující maximální účinnost v případě procesů recyklace a minimální negativní dopady na životní prostředí. V souladu se směrnicí 2006/66/ES navrhovaný zákon přímo stanoví, jaké minimální recyklační účinnosti procesů recyklace musí zařízení zpracovávající odpadní baterie a akumulátory dosahovat (tyto požadavky stanovuje příloha č. 5). Pravidla pro výpočet recyklační účinnosti procesů recyklace odpadních baterií a akumulátorů stanoví přímo použitelný předpis EU – nařízení Komise (EU) č. 493/2012, kterým se stanoví prováděcí pravidla pro výpočet recyklační účinnosti procesů recyklace odpadních baterií a akumulátorů podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/66/ES.

Konečné využití či odstranění odpadních baterií a akumulátorů je výrobce povinen zajistit nejpozději do konce kalendářního roku následujícího po roce, v němž byly zpětně odebrány. Tím má být zamezeno nadměrnému kumulování odpadních baterií a akumulátorů, s nímž mohou být spojena rizika pro životní prostředí.

V souladu s článkem 14 směrnice 2006/66/ES stanovuje zákon zákaz skládkování a spalování všech odpadních baterií a akumulátorů s některými výjimkami pro odpadní přenosné baterie a akumulátory a pro odpad, který vznikl zpracováním a recyklací odpadních baterií nebo akumulátorů.

K § 90

Povinnosti zpracovatelů odpadních baterií a akumulátorů vycházejí ze směrnice 2006/66/ES. Tyto povinnosti se vztahují na všechny zpracovatele odpadních baterií a akumulátorů, tedy nejen na ty, kteří jsou součástí systémů výrobců. Zpracovávat odpadní baterie a akumulátory je možné pouze v zařízení určených pro nakládání s tímto druhem odpadu na základě povolení krajského úřadu podle zákona o odpadech. Nad rámec obecných povinností podle zákona o odpadech musí zpracovatel odpadních baterií a akumulátorů dodržovat další podmínky – dosáhnout minimální recyklační úrovně procesů recyklace, plnit požadavky na soustřeďování a skladování odpadních baterií a akumulátorů a vyjmout z odpadních baterií a akumulátorů všechny kapaliny a kyseliny. V případě využití výjimky pro spalování odpadních přenosných baterií nebo akumulátorů musí zpracovatel průkazně doložit důvody pro takový postup. Za průkazné doložení nezbytnosti důvodů pro použití výjimky se považuje písemný doklad od původce odpadních baterií a akumulátorů (např. kolektivního systému či výrobce, který provedl zpětný odběr případně zařízení na třídění odpadních baterií a akumulátorů) o tom, že před jejich zpracováním nebylo možné vizuálně určit jejich elektrochemický typ, jejich značku nebo že obsahují kovové lithium. Dále je možné předložit doklad od orgánu Celní správy ČR o stažení z trhu na základě jiného právního předpisu.

K § 91 až 93

Navrhovaný zákon přináší v části druhé hlavy IX ve srovnání s dosavadními ustanoveními zákona o odpadech (§ 38a a násl.) ucelenou právní úpravu zpětného odběru odpadních pneumatik. Na tom nic nemění skutečnost, že oproti hlavám VII a VIII věnovaným elektrozařízením a bateriím a akumulátorům jde o méně obsáhlou úpravu, neboť oblast zpětného odběru pneumatik není harmonizována na úrovni EU a okruh vztahů vyžadujících zákonnou regulaci je v tomto případě proto užší.

V § 92 odst. 1 se zavádí obecná povinnost zařazování pneumatik do jednotlivých skupin stanovených dle přílohy č. 6 zákona. V odst. 2 je specifikováno, že na rozdíl od např. elektrozařízení, je výrobce povinen plnit své povinnosti vždy ve vztahu k pneumatikám jako celému druhu vybraných výrobků, a nelze plnit povinnosti jen ve vztahu k jednotlivým skupinám pneumatik. Jelikož nejsou zřejmé individuální toky pneumatik v jednotlivých skupinách, není žádoucí bez podrobnějších dat plnit povinnosti dle tohoto zákona samostatně dle skupin. To by mohlo vést k zásadnímu navýšení nákladů zpětného odběru. Není totiž zřejmé, jaká množství odpadních pneumatik jsou v jednotlivých skupinách v České republice produkována, resp. jaký je jejich poměr v rámci množství uvedenému na trh. Je proto potřebné umožnit výrobcům plnit své povinnosti vůči pneumatikám jako jednomu druhu výrobků. V praxi by mohlo docházet k situacím, kdy by v jedné skupině pneumatik nebyl dostatek odpadních pneumatik, a tudíž by nebylo možné, aby výrobci splnili své zákonné povinnosti. To je způsobeno nejen nedostatkem dat o struktuře trhu pneumatik (resp. odpadních pneumatik), ale také zásadně odlišnou životností jednotlivých druhů pneumatik, či různými obchodními modely poskytování pneumatik v jednotlivých segmentech průmyslu. Je proto žádoucí v současné době zavést kategorizaci pneumatik v zásadě za evidenčními a ohlašovacími účely, díky čemuž by mělo dojít k vyjasnění struktury množství pneumatik uváděných na trh a zpětně odebraných pneumatik, a tím pádem k zpřehlednění nákladové struktury nakládání s pneumatikami. To by v konečném důsledku mělo vést k větší spravedlnosti dělby nákladů na zpětný odběr a zpracování mezi jednotlivými výrobci.

Navrhovaná právní úprava se vztahuje na všechny pneumatiky tak, jak jsou vymezeny v § 3 odst. 1 písm. h), a to bez ohledu na jejich rozměry a použití (osobní či nákladní automobily, pracovní stroje atd.) a bez ohledu na to, zda jsou na trh uváděny samostatně nebo jako součást či příslušenství vozidel nebo jiných funkčních celků. Zákon se vztahuje rovněž na protektorované pneumatiky, což jsou použité pneumatiky, které jsou pomocí metody protektorování (studené či teplé) renovovány tak, že na obroušenou pneumatiku (kostru) je nanesen nový kaučukový materiál. Na protektorovanou pneumatiku, přestože jde o použitý výrobek, je v navrhovaném zákoně nahlíženo jako na nový vybraný výrobek, jehož výrobce má povinnosti stanovené tímto zákonem. V souvislosti s tím je pro účely této hlavy, resp. zvláštní povinnosti podle § 93 písm. b), definován pojem výrobce protektorovaných pneumatik, jímž se rozumí podnikatel, který v České republice provádí protektorování pneumatik a bez ohledu na způsob prodeje, včetně použití prostředků komunikace na dálku, uvádí protektorované pneumatiky na trh. Jsou-li na trh v České republice uváděny protektorované pneumatiky vyrobené v zahraničí, je jejich výrobcem osoba podle § 3 odst. 1 písm. o), tedy podnikatel, který je na tuzemský trh v rámci své podnikatelské činnosti uvedl.

Úroveň zpětného odběru je podle dosavadní právní úpravy v zákoně o odpadech počítána ve vztahu k množství pneumatik uvedených povinnou osobou (výrobcem) na trh v témže kalendářním roce, za který je bráno množství zpětně odebraných pneumatik. Tento způsob výpočtu však povinným osobám komplikuje plánování výdajů na plnění povinností zpětného odběru a zpracování odpadních pneumatik na následující období. Z toho důvodu je navrhováno, aby se úroveň zpětného odběru počítala stejným způsobem jako v případě baterií a akumulátorů, tedy ve vztahu k průměrné roční hmotnosti pneumatik uvedených na trh v posledních třech kalendářních letech.

K § 94

Protektorování pneumatik je z hlediska hierarchie odpadového hospodářství žádoucím postupem, neboť díky němu mohou být pneumatiky opětovně použity. Jsou-li tímto způsobem obnovovány pneumatiky, které byly před tím zpětně odebrány nebo sebrány jako odpad, jde vlastně o přípravu k opětovnému použití jako jeden z možných ekologických způsobů využití odpadu. Protektorovaná pneumatika je poté opětovně použita a po ukončení její (prodloužené, resp. obnovené) životnosti je třeba zajistit její zpětný odběr a využití v souladu s tímto zákonem. Vzhledem k tomu, že k protektorování jsou zpravidla využívány pneumatiky, které byly zpětně odebrány a pro které tedy již jejich původní výrobce splnil své povinnosti stanovené zákonem, měl by jejich další zpětný odběr a využití zajistit ten, kdo je vyrobil a uvedl na trh za účelem jejich dalšího, opětovného použití.

Podle navrhované právní úpravy tedy bude mít výrobce protektorovaných pneumatik stejné povinnosti jako výrobce nových pneumatik, tedy zejména povinnost zajistit pro tyto pneumatiky po ukončení jejich životnosti zpětný odběr a následné využití. Na rozdíl od doposud zastávaného výkladu zákona o odpadech má povinnosti výrobce, dle navrhovaného ustanovení, výrobce protektorovaných pneumatik ve vztahu ke všem protektorům vyrobeným a uvedeným na tuzemský trh a nikoliv pouze ve vztahu k protektorovaným pneumatikám na kostrách dovezených nebo dodaných k protektorování ze zahraničí. Toto rozlišování se jeví jako neopodstatněné. Navíc při uvedeném výkladu vznikaly nesrovnalosti v evidenci v případě protektorovaných pneumatik vyrobených z koster nabytých v tuzemsku, za něž odpovídala původní povinná osoba. Tyto pneumatiky totiž byly již jednou započítány do úrovně zpětného odběru jako zpětně odebrané a následně, po protektorování, aniž by byly zaneseny v evidenci na straně druhé – uvedeno na trh, jsou opět zpětně odebírány, což fakticky zkresluje plnění cílů zpětného odběru.

Nad rámec obecných povinností výrobce pneumatik stanoví navrhovaný zákon výrobcům protektorovaných pneumatik povinnost vést evidenci podle § 27 odst. 1 písm. a) pro protektorované pneumatiky zvlášť, jestliže zároveň uvádějí na trh i nové pneumatiky.

Nicméně v případě protektorů na kostrách sebraných v ČR v rámci zpětného odběru, kde byl poplatek na sběr a zpracování již uhrazen primárním výrobcem pneumatiky, byly náklady na sběr využity. Tuto část poplatku je proto nutné uhradit při dalším uvedení protektorované pneumatiky na trh opětovně. Není nutné hradit v rámci příspěvku též náklady na zpracování, neboť tyto dosud spotřebovány nebyly. Z tohoto důvodu je možné pro tuto skupinu výrobců v případě, že plní své povinnosti v rámci kolektivního systému, stanovit specifické podmínky oproti běžným výrobcům. Tyto podmínky však musí být pro celou skupinu daných osob jednotné. Je například možné nastavit nižší poplatek za uvedení protektorované pneumatiky vyrobené na kostře sebrané v ČR na trh, umožnit odběr použitelných pneumatik ze systému sběru kolektivního systému, a to jak přímo, tak výkupem.

Navrhovaná právní úprava nedopadá na pneumatiky, které byly předány zákazníkem přímo výrobci protektorů a tomuto zákazníkovi jsou opět po provedení protektorování vráceny. V tomto případě se na protektorování nahlíží jako na službu prováděnou na cizí věci, kdy nedochází k uvedení protektorované pneumatiky na trh. Tyto pneumatiky jsou před protektorováním mimo evidenci zpětného odběru.

K § 95

Výrobcům ukládá navrhovaný zákon povinnosti informovat konečné uživatele o zpětném odběru odpadních pneumatik, aby bylo dosaženo vysoké úrovně zpětného odběru a naplněny cíle právní úpravy, pokud jde o zajištění ochrany životního prostředí. Tyto povinnosti plní výrobce prostřednictvím posledních prodejců, tedy při koupi výrobku, a to písemně a na vlastní náklady.

Na výrobce pneumatik jsou kladeny menší nároky, pokud jde o informování konečného uživatele o zpětném odběru, než na výrobce elektrozařízení a výrobce baterií nebo akumulátorů. Výrobce pneumatik zajistí informování konečných uživatelů o požadavku, aby odpadní pneumatiky nebyly odstraňovány jako netříděný komunální odpad, ale byly předávány na místech k tomu určených, a dále o způsobu zajištění zpětného odběru.

K § 96

Konečný uživatel má možnost předat použité pneumatiky do některého z míst zpětného odběru pneumatik určeného výrobcem, osobě oprávněné k převzetí odpadních pneumatik dle zákona o odpadech či na místo zpětného odběru určené obcí dle ustanovení § 97 odst. 3.

K § 97

Zákon ukládá výrobcům pneumatik povinnost zajistit na vlastní náklady zpětný odběr odpadních pneumatik od konečných uživatelů, a to bez ohledu na výrobní značku, bez ohledu na datum uvedení na trh, bez vazby na koupi nového výrobku a bez nároku na úplatu. Výrobce má dále povinnost dosáhnout minimální úrovně zpětného odběru stanovené v příloze č. 2. Jedině tak lze motivovat výrobce k zavedení funkčních systémů zpětného odběru. Bylo zvoleno postupné zvýšení minimální úrovně zpětného odběru ze současných 35 % až k cílovým 80 %. Cílový stav by měl zabezpečit téměř úplný zpětný odběr odpadních pneumatik, jelikož opotřebení pneumatik v průběhu životnosti je cca 10 – 15 % hmotnosti.

Cílový stav lze považovat za dosažitelný, protože v současné době, kdy je zavedena povinná minimální úroveň zpětného odběru pouze ve výši 35 %, se v rámci celé ČR celková úroveň zpětného odběru pohybuje okolo 64 %. Určitý potenciál sběru odpadních pneumatik lze spatřovat dále např. v obecních systémech a u zpracovatelů autovraků.

Navrhovaný zákon stanoví nově pro zpětný odběr odpadních pneumatik minimální požadavky a kritéria pro vytvoření dostatečně husté sítě míst zpětného odběru zřizované výrobcem.

Za účelem řádného fungování systému zpětného odběru a splnění požadovaných cílů sběru stanovuje odst. 2 písmene a) výrobcům povinnost zřizovat veřejná místa zpětného odběru, resp. zřizovat dostupnou síť míst zpětného odběru alespoň v určité minimální hustotě. Požadavek na vytvoření dostupné sběrné sítě s jednoznačně definovanou hustotou vyplývá z článku 8a směrnice 2008/98/ES. Povinnost na vytvoření sítě míst zpětného s minimální nezbytnou hustotou vytvoří výrobce, resp. kolektivní systém, pokud vytvoří v každém kraji, vč. Hlavního města Prahy na každých 25 000 obyvatel alespoň jedno veřejně přístupné sběrné místo. Navrhovaná právní úprava se liší od současného stavu, kdy je výrobcům pneumatik stanovena blíže nespecifikovaná povinnost ohledně dostupnosti sběrné sítě. Nově navrhované řešení je však pro výrobce a kolektivní systémy dostatečně flexibilní, a současně oproti stávající právní úpravě jednoznačně definuje minimální počet míst zpětného odběru pro pneumatiky v ČR. Pokud jde o rovnoměrné rozmístění míst zpětného odběru v rámci jednotlivých krajů, je zjevné, že tento požadavek může být obtížně specifikovatelný. Navrhovaná právní úprava má nicméně eliminovat případy, kdy by např. některý kolektivní systém rozmístil svá místa zpětného odběru v rámci kraje pouze do několika velkých měst, kde by pro něj sběr nejméně finančně nákladný. Toto řešení tedy není přípustné. Je samozřejmě logické, že místa zpětného odběru budou zřízena s větší hustotou v místech s vyšší koncentrací občanů, ale současně musí být dodrženo kritérium rovnoměrného rozmístění – tedy přiměřeného rozmístění míst zpětného odběru v rámci celých území jednotlivých krajů.

Ustanovení odstavce 2 písm. b) představuje faktickou podporu obcí nesplňujících kritéria podle písmene a) v podobě možnosti žádat výrobce o zřízení veřejného místa zpětného odběru na jejich území. V kombinaci s možností zajištění zpětného odběru prostřednictvím obecního systému odpadového hospodářství (§ 16) lze docílit úspory nákladů z obecního rozpočtu na zpětný odběr a nakládání s odpadními pneumatikami. Vzhledem k vysokým nákladům na zpětný odběr odpadních pneumatik však navrhovaný zákon umožňuje výrobci požadavek obce na zřízení místa zpětného odběru odmítnout v případě, že ve vzdálenosti do 10 km daný výrobce zřídil jiné veřejné místo zpětného odběru. Bez této výjimky by stanovený požadavek představoval pro výrobce nadměrnou ekonomickou zátěž při stejné výtěžnosti zpětného odběru.

V případě, že v obci nebude zřízeno místo zpětného odběru, umožní navrhovaný zákon obci sbírat odpadní pneumatiky v rámci svého systému odpadového hospodářství, a dále s nimi nakládat jako s odpadem (v tomto případě se nejedná o zpětný odběr). Obec však musí nejprve marně výrobce žádat, aby na jejím území místo zpětného odběru zřídil, pokud výrobce takovou povinnost podle odstavce 2 má. Jde o určité nouzové řešení pro obce, aby mohly předcházet nelegálnímu odkládání odpadních pneumatik v případech, kdy výrobce zpětný odběr odpadních pneumatik na jejich území nezajistí.

Odpadní pneumatiky smí konečný uživatel předat pouze na místo zpětného odběru, osobě oprávněné k převzetí tohoto odpadu dle zákona o odpadech nebo na místo určené obcí, pokud v souladu s tímto zákonem takové místo určila.

K § 98

Ustanovení § 98 stanovuje povinnosti výrobců a zpracovatelů ve vztahu ke zpracování a využití odpadních pneumatik. Základní povinností výrobce je zajistit na vlastní náklady využití všech odpadních pneumatik, které zpětně odebral. Nově je rozsah využití zpětně odebraných odpadních pneumatik je stanoven v příloze č. 7. Důvodem této nově zavedené povinnosti je podpořit materiálové využití pneumatik, ze kterých mohou vznikat např. desky či dlažba z pryžových drží používané na dětských hřištích, antivibrační a odhlučňovací systémy, granulát, který bude následně přidáván do asfaltů, či jiné výrobky. Vzhledem k dostupnosti technologií materiálového využití odpadních pneumatik navrhovaný zákon v souladu s hierarchií odpadového hospodářství nedovoluje odstraňování odpadních pneumatik spalováním, ani ukládáním na skládky všech skupin. Konečné využití odpadních pneumatik je výrobce povinen zajistit nejpozději do konce kalendářního roku následujícího po roce, v němž byly zpětně odebrány. Tím má být zamezeno nadměrnému kumulování odpadních pneumatik, s nímž mohou být spojena rizika pro životní prostředí.

Zpracovávat odpadní pneumatiky je možné pouze v zařízení určeném pro nakládání s tímto druhem odpadu na základě povolení krajského úřadu podle zákona o odpadech.

K § 99

Navrhovaný zákon, obdobně jako současný zákon o odpadech, stanoví, že výrobce, distributor a poslední prodejce jsou povinni uvádět při prodeji pneumatik odděleně náklady na zpětný odběr, zpracování a využití odpadních pneumatik (tzv. viditelný recyklační příspěvek na účetním dokladu). Oproti dosavadní právní úpravě se však doplňuje omezení pro výši odděleně uváděných nákladů, které nesmějí převyšovat náklady známé výrobci při uvedení pneumatiky na trh. V případě, že výrobce plní své povinnosti v kolektivním systému, určují se tyto náklady dle příspěvku odváděného provozovateli kolektivního systému. Dále je výslovně stanoveno, že tyto náklady musí být uváděny v konkrétní výši připadající na 1 kus prodávané pneumatiky.

Smyslem uvedeného opatření je informování konečného uživatele o tom, že má nárok na bezplatný zpětný odběr na konci životnosti výrobku. Konečný uživatel bude mít také povědomí o tom, že tuto službu uhradil, a bude ji od výrobců a posledních prodejců vyžadovat. Toto opatření by mělo mimo jiné přispět ke snížení množství odpadních pneumatik odkládaných mimo místa zpětného odběru.

K § 100

Navrhovaný zákon nově řeší problematiku přeshraniční přepravy použitých pneumatik, a to obdobně jako v případě elektrozařízení s tím rozdílem, že u pneumatik odpadá nutnost úpravy ověřování funkčnosti a bezpečnosti použití. Smyslem této právní úpravy je zamezit přeshraniční přepravě použitých pneumatik, které nejsou přepravovány jako odpad, ale ve skutečnosti jím jsou. Odpadní pneumatiky jsou takto nejčastěji nelegálně vyváženy z Evropy do rozvojových zemí, kde je s nimi nakládáno způsoby nevyhovujícími evropským standardům ochrany životního prostředí.

Držitel je při přeshraniční přepravě použitých pneumatik povinen prokázat na požádání kontrolním orgánům, že přepravované pneumatiky nejsou odpadem. K tomu slouží především předepsané dokumenty, které musí být při přepravě k dispozici celním úřadům a ČIŽP. Jedná se o kopii daňového dokladu podle zákona o dani z přidané hodnoty a kopii příslušné smlouvy (typicky kupní), v níž musí být uvedeno, že pneumatiky jsou určeny k přímému opětovnému použití nebo doklad o tom, že pneumatiky jsou určeny k protektorování, a prohlášení držitele, že přepravované pneumatiky nejsou odpadem. Dalším požadavkem, který navrhovaná právní úprava klade na přeshraniční přepravu použitých pneumatik, je zajištění a uspořádání nákladu tak, aby nedošlo ke znehodnocení pneumatik pro přímé opětovné použití. Ze způsobu uložení pneumatik lze dovozovat, zda mohou být určeny k opětovnému použití, či zda je jejich opětovné použití v důsledku jejich znehodnocení vyloučeno (např. pneumatiky vpasované do sebe).

Navrhovaný zákon dále stanoví kritérium míry opotřebení pneumatik, podle kterého se posoudí, zda v případě přeshraniční přepravy mohou pneumatiky sloužit k přímému opětovnému použití. Opotřebení pneumatik může dosahovat pouze takové míry, aby pneumatiky splňovaly požadavky stanovené na výbavu vozidla při provozu na pozemních komunikacích v České republice vyhláškou č. 341/2014 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. Toto kritérium ovšem platí pouze pro účely tohoto zákona a nejsou jím dotčeny podmínky provozu na pozemních komunikacích stanovené zvláštními právními předpisy.

Jestliže nejsou stanovené požadavky splněny, uplatní se nevyvratitelná právní domněnka, že přepravované pneumatiky jsou odpadními pneumatikami a jejich přeprava je nedovolenou přepravou odpadů podle přímo použitelného právního předpisu EU o přepravě odpadů [nařízení (ES) č. 1013/2006 o přepravě odpadů].

Podmínka nezbytnosti předložení výše uvedených dokladů pro realizaci přeshraniční přepravy použitých pneumatik je z hlediska principu volného pohybu zboží v tomto případě přiměřená a nezbytná.

K § 101 a 102

Vymezení rozsahu věcné působnosti a definice dalších pojmů, které se bezprostředně vztahují k části třetí hlavě I vycházejí jednak ze směrnice 2000/53/ES o vozidlech s ukončenou životností a dále z potřeby komplexní úpravy nakládání s vozidly s ukončenou životností. Nad rámec směrnice upravuje navrhovaný zákon především nakládání s tzv. ostatními vozidly s ukončenou životností. Rozsahu působnosti směrnice odpovídá vymezení pojmu vybrané vozidlo, zatímco ostatním vozidlem se rozumí jakékoliv jiné silniční motorové vozidlo podle právních předpisů upravujících podmínky provozu vozidel na pozemních komunikacích, které není vybraným vozidlem. Do kategorie vybraných vozidel spadají zejména běžné osobní automobily a nákladní automobily s maximální hmotností nepřevyšující 3,5 tuny.

Odstavené vozidlo je vymezeno obdobně jako vrak podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění zákona č. 268/2015 Sb., s tím rozdílem, že navrhovaným zákonem bude řešeno odstraňování takových vozidel nacházejících se mimo pozemní komunikace, pokud mohou poškodit nebo ohrozit životní prostředí nebo zdraví lidí a vozidel nacházejících se na veřejně přístupných pozemcích, kde narušují vzhled obce. Vyňata jsou vozidla nacházející se na pozemních komunikacích, neboť při jejich odstranění se postupuje podle zákona o pozemních komunikacích.

Převážná část vybavení interiéru vozidla nejde z důvodu rozmanitosti vybavení jednotlivých vozidel blíže specifikovat, avšak pro potřeby tohoto zákona se převážnou částí rozumí větší část než polovina vybavení kabiny vozidla.

K § 103

V případě vozidel se rozšířená odpovědnost výrobce uplatní pouze v omezeném rozsahu. Výrobce má podle navrhovaného zákona pouze povinnosti, které pro něj vyplývají ze směrnice 2000/53/ES. Mezi tyto povinnosti patří zejména hrazení nákladů nebo jejich podstatné části nebo zajištění bezplatného odběru, pokud by převzetí vybraného vozidla s ukončenou životností bylo pro konečného uživatele zpoplatněno v důsledku toho, že má nulovou nebo zápornou tržní hodnotu. Pro tento případ je výrobce povinen zřídit přiměřeně dostupnou síť sběrných míst. Ke splnění této povinnosti má výrobce povinnost uzavřít písemnou smlouvu s osobou oprávněnou ke sběru vozidel s ukončenou životností. V případě, že má výrobce sám oprávnění ke sběru vozidel s ukončenou životností, pak výše uvedenou smlouvu uzavírat nemusí. Za přiměřeně dostupnou síť sběrných míst se pro účel tohoto zákona lze považovat takovou vzdálenost pro konečného uživatele, která by nepřesáhla přibližně 50 km od jeho bydliště. Toto by mělo zajistit rovnoměrné rozmístění sběrných míst v rámci celé ČR.

Výrobce je dále povinen informovat zpracovatele o správném postupu demontáže a zpracování vybraných vozidel s ukončenou životností, které uvádí na trh. Tyto informace budou zveřejňovány ve formě příruček, na technickém nosiči dat nebo prostřednictvím informačního systému, který je zřízen k těmto účelům. Informační systém by měl poskytovat údaje o nových vozidlech v českém jazyce a zároveň by měl být přístupný všem zařízením ke zpracování vozidel s ukončenou životností včetně orgánů státní správy k případné kontrole. Některé informace o vybraných vozidlech v souvislosti s ukončením jejich životnosti musí výrobce zpřístupnit také konečným uživatelům, a to ve formě propagačních materiálů.

K § 104

Navrhovaný zákon stanovuje povinnosti při zbavování se vozidel s ukončenou životností a některé další povinnosti při držení a přechovávání vozidel s ukončenou životností a při nakládání s vozidly s ukončenou životností. Základní povinností každého, kdo se zbavuje vozidla s ukončenou životností nebo jeho části, je předat tyto pouze osobě oprávněné ke sběru vozidel s ukončenou životností. Tím není dotčena možnost odevzdat samostatně ty části vozidla s ukončenou životností, které jsou elektrozařízením, baterií nebo akumulátorem nebo pneumatikou, ke zpětnému odběru v rámci příslušných systémů výrobců těchto vybraných výrobků. Naplňuje-li vozidlo ještě před předáním oprávněné osobě definiční kritéria odpadu podle zákona o odpadech, je vlastník takového vozidla s ukončenou životností povinen umístit je na místo, kde nepoškodí nebo neohrozí životní prostředí nebo zdraví lidí a v případě veřejně přístupného místa nenaruší vzhled obce. Totéž platí i pro podstatné části vozidla s ukončenou životností. Na porušení této povinnosti navazuje právní úprava odstranění odstaveného vozidla v § 105. Okamžikem předání vozidla s ukončenou životností do zařízení ke sběru, resp. zpracování, vozidel s ukončenou životností je toto vozidlo nebezpečným odpadem (katalogové číslo 16 01 04*), a není tedy možné jeho opětovné použití.

Navrhovaný zákon dále stanoví, že nikdo nesmí bez povolení provozu zařízení ke sběru nebo zpracování vozidel s ukončenou životností držet nebo přechovávat více než tři vybraná vozidla s ukončenou životností, která nejsou evidována v registru silničních vozidel. Důvodem tohoto omezení je snaha zabránit obcházení či porušování tohoto zákona v případech, kdy dochází fakticky ke sběru či zpracování vozidel s ukončenou životností bez patřičného povolení. Výjimkou nejsou případy přechovávání zjevně nepojízdných vozidel na soukromých pozemcích a jejich nekvalifikované demontáže, s čímž jsou spojena značná rizika pro lidské zdraví a životní prostředí (např. v důsledku kontaminace půdy a podzemních vod unikajícími provozními kapalinami). Výjimku z tohoto zákazu tvoří osoby, které nabývají vozidla s ukončenou životností ze zákona nebo správním rozhodnutím. Takové osoby jsou například obce vykonávající odtahy odstavených vozidel či vraků, hasiči, kteří shromažďují automobily pro nácvik, Policie ČR shromažďující na svých parkovištích vozidla z trestné činnosti nebo po dopravních nehodách, exekutoři shromažďující zabavená vozidla, orgány Celní správy České republiky shromažďující neproclená vozidla, soudy shromažďující vozidla v soudní úschově.

Výše uvedené však neplatí pro historická vozidla, vozidla testovaná na historickou původnost a vozidla starší 30 let, jejichž uchovávání je odůvodněno sběratelskými účely nebo mají díly z nich pocházející sloužit pro účely renovace vozidla, které bude registrováno jako historické. Smyslem této výjimky je umožnit sběratelům historických vozidel výkon jejich zájmové činnosti, aniž by docházelo k porušování právních předpisů.

Navrhovaný zákon umožňuje vlastníkům ostatních vozidel s ukončenou životností, aby tato vozidla sami zpracovali v souladu se zákonem o odpadech a zvláštními právními předpisy na ochranu životního prostředí a veřejného zdraví. Vlastník ostatního vozidla s ukončenou životností však v takovém případě musí mít povolení provozu zařízení pro nakládání s odpady vydané příslušným krajským úřadem podle zákona o odpadech, neboť touto činností dochází ke zpracování odpadů. Této možnosti mohou využít například velcí provozovatelé autodopravy, zemědělské podniky atp. Nevyužije-li vlastník této možnosti, je povinen zbavit se ostatního vozidla s ukončenou životností jeho předáním osobě oprávněné ke sběru vozidel s ukončenou životností.

K § 105

Navrhovaným zákonem je upraven postup směřující k odstranění odstaveného vozidla – vozidla zjevně technicky nezpůsobilého k provozu na pozemních komunikacích, které se nachází mimo pozemní komunikaci na místě, kde může poškodit nebo ohrozit životní prostředí nebo zdraví lidí nebo na veřejně přístupném pozemku, kde narušuje vzhled obce. Tento postup spočívá v zásadě v umožnění vlastníkovi, aby opuštěné vozidlo sám odstranil, a v případě jeho nečinnosti provede odstranění odstaveného vozidla příslušný obecní úřad na náklady vlastníka jeho předáním ke zpracování jako vozidla s ukončenou životností. Vzhledem k tomu, že v některých případech není možná identifikace odstaveného vozidla nebo jeho vlastníka, postačí v takových případech zveřejnit výzvu k odstranění odstaveného vozidla na úřední desce obecního úřadu. Zákon umožní rovněž bezodkladné přemístění odstaveného vozidla na vybrané parkoviště, pokud takové vozidlo bezprostředně ohrožuje životní prostředí nebo zdraví lidí (např. v důsledku unikajících provozních kapalin).

K § 106 a 107

Ustanovením § 106 je stanoveno, kdo je oprávněn převzít vozidlo s ukončenou životností a kdo je oprávněn vozidlo s ukončenou životností zpracovat. Uvedené činnosti lze vykonávat pouze v zařízeních k tomu určených, která jsou provozována na základě povolení vydaného krajským úřadem podle zákona o odpadech.

Zákon rozlišuje mezi provozovateli zařízení, kteří mohou provádět pouze sběr vozidel s ukončenou životností, a zpracovateli, kteří jsou kromě zpracování vždy současně oprávněni ke sběru vozidel s ukončenou životností (resp. zařízení ke zpracování vozidel s ukončenou životností je vždy zároveň zařízením ke sběru vozidel s ukončenou životností). Toto rozlišování souvisí s vymezením povinností při sběru a při zpracování vozidel s ukončenou životností (§ 108 a 109).

Přestože navrhovaný zákon stanoví provozovatelům zařízení ke sběru nebo zpracování vozidel s ukončenou životností řadu specifických povinností, neupravuje samostatně vydávání povolení provozu těchto zařízení, neboť pro tyto účely lze využít obecnou právní úpravu v zákoně o odpadech pouze s některými odchylkami v § 107. Povolovací režim by měl být v případě vozidel s ukončenou životností a jiných odpadů, pokud možno, co nejvíce jednotný.

Jestliže žadatel žádá o vydání povolení provozu zařízení pouze ke sběru vozidel s ukončenou životností a není již současně zpracovatelem (provozovatelem jiného zařízení ke zpracování vozidel s ukončenou životností), musí k žádosti o vydání povolení přiložit smlouvu o přijímání vozidel s ukončenou životností se zpracovatelem. V případě zařízení ke sběru vozidel s ukončenou životností návrh zákona v § 106 odst. 2 stanovuje, že zařízení ke sběru vozidel nesmí provádět žádné demontážní práce na vozidle, a to z důvodu jednoznačného vymezení nelegálního rozebírání vozidel s ukončenou životností před předáním zpracovateli. Smyslem těchto požadavků je zabezpečit, že všechna sebraná vozidla s ukončenou životností budou následně zpracována v souladu s tímto zákonem. V případě, že by zpracovatelské zařízení, se kterým má zařízení ke sběru vozidel s ukončenou životností uzavřenou smlouvu o přijímání vozidel s ukončenou životností, zaniklo nebo vypršela platnost smlouvy se zpracovatelem, doloží zařízení ke sběru vozidel s ukončenou životností smlouvu s jiným zpracovatelským zařízením. Povinnosti provozovatele zařízení ke sběru vozidel s ukončenou životností se vztahují i na mobilní zařízení ke sběru vozidel s ukončenou životností.

Specificky pro zařízení ke sběru vozidel s ukončenou životností a zařízení ke zpracování vozidel s ukončenou životností bude stanoven obsah provozního řádu, a to vyhláškou vydanou na základě tohoto zákona.

V případě, že zařízení slouží zároveň ke sběru nebo zpracování jiných odpadů než vozidel s ukončenou životností, musí být s těmito odpady nakládáno na oddělených plochách a musí být vedena oddělená evidence odpadů.

K § 108 a 109

V § 108 jsou stanoveny povinnosti provozovatele zařízení ke sběru vozidel s ukončenou životností nad rámec obecných povinností podle zákona o odpadech. Provozovatel zařízení ke sběru vozidel s ukončenou životností musí převzít veškerá vozidla s ukončenou životností a jejich části. Pokud vozidla s ukončenou životností obsahují všechny podstatné části a neobsahují jiný odpad, musí být převzetí pro konečného uživatele zdarma.

Náležitosti potvrzení o převzetí vozidla s ukončenou životností nebo neúplného vozidla, technické požadavky na sběr, soustřeďování a skladování vozidel s ukončenou životností a rozsah a způsob vedení průběžné evidence budou stanoveny detailněji vyhláškou.

Provozovatel zařízení ke sběru vozidel s ukončenou životností musí dále po ověření shody v identifikačním čísle VIN vystavit bezplatně potvrzení o převzetí vozidla s ukončenou životností nebo neúplného vozidla s ukončenou životností. Toto potvrzení nelze vystavit v případě, že jsou předávány pouze takové části vozidla, které nelze označit alespoň za neúplné vozidlo tak, jak je vymezeno v § 102 písm. j). V případě, že vozidlo nelze označit za neúplné vozidlo, provozovatel zařízení ke sběru vozidel by měl předávající osobu informovat o tom, že zápis zániku silničního vozidla v registru silničních vozidel je možné provést pouze dle § 13 odst. 1 písm. a) bodu 4 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. Tato informační povinnost je zaváděna z toho důvodu, aby spotřebitel získal již v okamžiku, kdy se dozví, že zařízení ke sběru autovraků mu nevydá potřebné potvrzení o převzetí vozidla s ukončenou životností, maximum relevantních informací, jak má postupovat dále, aby byl schopen vyřadit vozidlo z registru silničních vozidel (zařízení ke sběru autovraků sice vozidlo převezme, ale nemůže vydat potvrzení o ekologické likvidaci).

Provozovatel zařízení ke sběru vozidel s ukončenou životností musí plnit i další povinnosti, jako například znehodnotit identifikační číslo VIN. Vzhledem ke skutečnosti, že u nových vozidel již dochází k umisťování identifikačního čísla VIN na různých místech vozidla, přičemž znehodnocení VIN na některých místech by vyžadovalo částečnou demontáž vozidla s ukončenou životností, ke které zařízení ke sběru není oprávněné, by mělo být primárně znehodnoceno VIN vyražené na karoserii vozidla. V případě, kdy je VIN umístěno např. pomocí štítku uvnitř vozidla v dolním rohu pod čelním sklem, nelze znehodnocení VIN po zařízení ke sběru vozidel s ukončenou životností požadovat, a tato povinnost tedy automaticky přechází na zařízení ke zpracování vozidel s ukončenou životností, do kterého bylo vozidlo dále předáno. Pokud je takové vozidlo poprvé přijato do zařízení, které má oprávnění ke zpracování vozidel s ukončenou životností, mělo by ke znehodnocení VIN kódu dojít. Dále má zařízení ke sběru vozidel s ukončenou životností povinnost soustřeďovat a skladovat vozidla s ukončenou životností v souladu s požadavky stanovenými prováděcím právním předpisem, pořizovat fotodokumentaci přijímaných vozidel s ukončenou životností atd. Provozovatel zařízení ke sběru vozidel s ukončenou životností musí po provedení příslušných operací a splnění stanovených povinností předat vozidlo s ukončenou životností pouze zpracovateli, pokud jím sám není. Provozovatel zařízení ke sběru vozidel s ukončenou životností nesmí provádět žádné demontážní práce vyjma odpojení baterie a znehodnocení VIN kódu. S tím tedy také souvisí povinnost zapojit se do systému SEPNO, neboť bude docházet k přepravě nebezpečných odpadů, a to konkrétně odpadů pod katalogovým číslem 16 01 04*. Odstranění nebezpečných částí a odčerpání provozních kapalin může provést pouze zařízení ke zpracování vozidel s ukončenou životností.

Provozovatel zařízení ke sběru vozidel s ukončenou životností má povinnost zapojit se do informačního systému pro vedení informací o vozidlech s ukončenou životností, který je blíže specifikován v § 110. Tato povinnost platí již v současné době, provozovatelé zařízení ke sběru nebo zpracování vozidel s ukončenou životností mají již dnes povinnost zapojit se do informačního systému MA ISOH (Informační systém odpadového hospodářství - modul autovraky) jehož prostřednictvím získává Ministerstvo životního prostředí některé potřebné informace.

Ustanovení § 109 stanoví povinnosti zpracovatele vozidel s ukončenou životností nad rámec obecných povinností podle zákona o odpadech při demontáži a zpracování vozidel s ukončenou životností. Tyto povinnosti vycházejí ze směrnice 2000/53/ES, přičemž konkrétní technické požadavky na demontáž a zpracování vozidel s ukončenou životností budou stanoveny vyhláškou. Zpracovatel je rovněž v souladu s uvedenou směrnicí povinen zajistit v každém kalendářním roce splnění cílů pro opětovné použití, využití a recyklaci z průměrné hmotnosti všech převzatých vybraných vozidel s ukončenou životností.

Zpracovatel vozidla s ukončenou životností bude mít povinnost provést demontáž vozidla alespoň na podstatné části, s výjimkou demontáže karoserie, nebo vozidlo s ukončenou životností předat dalšímu zpracovateli. Nutnost rozebrat vozidlo na jeho podstatné části je nezbytné opatření vedoucí k materiálové čistotě odpadů vzniklých při zpracování vozidel, což má pozitivní vliv na jejich následnou recyklaci. V případě, že zpracovatel předává vozidlo s ukončenou životností dále na drtící zařízení, není nutné demontovat kovové podstatné části, s výjimkou katalyzátoru, které budou odděleny během drcení. Vyhláška stanoví další podrobnosti týkající se demontáže vozidel během jejich zpracování. Zpracovatelé, kterým první zpracovatel předal částečně demontovaná vozidla, jsou povinni předat prvnímu zpracovateli data, na jejichž základě první zpracovatel může prokazatelně doložit, že byly splněny cíle dle odst. 3. Tento postup byl stanoven především z důvodu minimalizace počtu zpracovatelských zařízení na jeden autovrak, protože v současné době mnohdy jeden autovrak projde velkým počtem zařízení, kdy každé zařízení provede pouze dílčí zpracovatelskou operaci. Zákon stanovuje, že v případě, kdy další zpracovatelé data nepředají nebo cíle nesplní, povinnost prvního zpracovatele dle odst. 3 není dotčena, předpokládá se tedy, že první zpracovatel nebude demontovat pouze některé díly a autovraky předávat dál, protože je zde značné riziko, že potřebná data neobdrží. Zákon tedy nezabraňuje současné praxi, kdy jsou autovraky předávány v rámci řetězu mezi jednotlivými zpracovateli, ale pouze oproti současnému stavu nově stanovuje odpovědnost za splnění cílů využití na první článek, tedy osobu, která provede první zpracovatelskou operaci. Tato osoba pak musí ve svém zájmu (schopnosti prokázat, že jsou splněny zákonné požadavky) předat nezpracovaný autovrak takovému zařízení, které je schopné či ochotné jí předat data o dalších provedených zpracovatelských operacích.

V návaznosti na plnění stanovených cílů pro opětovné použití je zpracovatelům vozidel s ukončenou životností daná mimo jiné povinnost demontovat, soustřeďovat a skladovat opětovně použitelné díly tak, aby je bylo možné v maximální míře opětovně použít nebo za tímto účelem předat jiné osobě. Ustanovení vede k povinnosti provádět demontáž použitelných dílů, po kterých je na trhu poptávka, a jsou reálně opětovně použitelné tak, aby nedocházelo k jejich znehodnocení/poškození jak při demontáži, tak během procesu skladování. Zároveň by karoserie a její části obsahující VIN neměly být řazeny pod opětovně použitelné díly, a to z důvodu ochrany osob (bezpečnost vozidla, jehož karoserie je složeno z více vozidel) a dále v případě policejní kontroly vozidla, kdy může být při prověřování identity vozidla zjištěno, že je vozidlo „poskládáno“ z částí více vozidel, přičemž se může jednat o vozidla, která byla odcizená či již zadaná do informačního systému pro vedení informací o vozidlech s ukončenou životností (tedy vozidla v minulosti přijatá do zařízení ke sběru/zpracování vozidel s ukončenou životností) apod.

Povinnost vést průběžnou evidenci o odpadech a způsobech nakládání s nimi a zasílat příslušnému správnímu úřadu hlášení o druzích a množství odpadů a o způsobech nakládání s nimi je zvlášť zakotvena v navrhovaném zákoně, přestože je stanovena i zákonem o odpadech, a to z toho důvodu, že rozsah a způsob vedení průběžné evidence a ohlašování odpadů bude upraven pro zařízení ke sběru nebo zpracování vozidel s ukončenou životností samostatně vyhláškou vydanou k provedení navrhovaného zákona (obdobně je tato problematika dnes součástí vyhlášky č. 352/2008 Sb., o podrobnostech nakládání s autovraky).

K § 110

Ve stávající právní úpravě zákona o odpadech jsou údaje o vybraných autovracích zasílány provozovateli jednotlivých zařízení ke sběru či zpracování autovraků do informačního systému sledování toků vybraných autovraků. Informační systém je nově pojmenován jako „Informační systém pro vedení informací o vozidlech s ukončenou životností“, neboť tento název více vystihuje údaje v něm obsažené. Předpokládá se však, že aktivně v praxi používaný název „MA ISOH“ nadále zůstane. Do tohoto systému budou provozovatelé zařízení ke sběru/zpracování vozidel s ukončenou životností stejným způsobem zasílat informace o převzatých vozidlech s ukončenou životností (včetně fotografií) a o osobách, od kterých byla vozidla s ukončenou životností převzata. V informačním systému budou dále obsaženy informace o vydaných povoleních k provozu zařízení ke sběru nebo zpracování vozidel s ukončenou životností, která však nebudou do tohoto systému přímo zadávána, ale budou se přepisovat z informačního systému blíže definovaného v zákoně o odpadech (v současné době jsou tato data vkládána do Registru zařízení a spisů).

Informační systém bude částečně veřejně přístupný způsobem umožňujícím dálkový přístup, pokud jde o základní informace o zařízeních ke sběru nebo zpracování vozidel s ukončenou životností a jejich provozovatelích, ostatní údaje budou přístupné pouze správním úřadům vykonávajícím státní správu na úseku předcházení vzniku odpadů z vybraných výrobků a nakládání s výrobky s ukončenou životností a obecním úřadům obcí s rozšířenou působností pro účely zápisu skutečností do registru silničních vozidel.

K § 111

Vzhledem k tomu, že návrh zákona neumožňuje, aby vozidlo s ukončenou životností mohlo být předáno jiné osobě než zpracovateli, je nutné stanovit z tohoto pravidla výjimku, aby bylo možné legálně poskytovat vozidla s ukončenou životností subjektům, pro které jsou tato vozidla de facto jedinou možnou pomůckou pro nácvik či výuku jimi vykonávaných činností.

Vozidlo s ukončenou životností převzaté do zařízení ke zpracování vozidel s ukončenou životností a zbavené nebezpečných látek je možné na základě písemné smlouvy poskytnout k výcviku či výuce složkám integrovaného záchranného sytému či školám v oborech souvisejících s konstrukcí a opravárenstvím automobilů. Vozidla s ukončenou životností musí být po ukončení smluvených činností vrácena zpět zpracovateli. Je nezbytné, aby byla tato výpůjčka provedena v rámci jednoho roku, aby nedocházelo k problémům při zasílání hlášení o sběru a zpracování vozidel s ukončenou životností, jejich částí, o produkci a nakládání s odpady za rok. Dále je nezbytné, aby měla vozidla s ukončenou životností po vrácení obdobnou hmotnost, aby provozovateli zařízení, ze kterého bude vozidlo zapůjčeno, nebyla tímto způsobena evidenční překážka. Hmotnostní rozdíly jsou akceptovatelné (např. z důvodu nácviku hasičského záchranného sboru). V případech odlišné hmotnostní bilance by měla záchranná jednotka poskytnout provozovateli zařízení potvrzení, kde budou specifikovány důvody vzniku odlišné hmotnostní bilance. Toto potvrzení by mělo sloužit k případné kontrole ze strany ČIŽP.

K § 112

Navrhovaný zákon nově řeší problematiku přeshraniční přepravy použitých vozidel a jejich částí, a to obdobně jako v případě elektrozařízení s tím rozdílem, že u vozidel odpadá nutnost ověřování bezpečnosti použití, avšak je zde stále nutnost ověřování způsobilosti (technická prohlídka) použitého vozidla nebo funkčnosti přepravované části vozidla a případná povinnost prokazovat opravitelnost vozidla. Smyslem této právní úpravy je zamezit přeshraniční přepravě použitých vozidel a jejich částí, které nejsou přepravovány jako odpad, ale ve skutečnosti jím jsou. Použitá vozidla a jejich části jsou takto nejčastěji nelegálně vyváženy z Evropy do rozvojových zemí, kde je s nimi nakládáno způsoby nevyhovujícími evropským standardům ochrany životního prostředí, a také je ohrožována bezpečnost silničního provozu. Nefunkční vozidla jsou také často dovážena do ČR z jiných států, přičemž zde se stávají předmětem nakládání a demontáží mimo zařízení oprávněná nakládat s odpady.

Držitel je při přeshraniční přepravě použitých vozidel a jejich částí povinen prokázat na požádání kontrolním orgánům, že přepravované vozidlo či části vozidla nejsou odpadem. K tomu slouží především předepsané dokumenty, které musí být při přepravě k dispozici orgánům Celní správy České republiky a ČIŽP. Jedná se o technický průkaz s vyznačenou platnou technickou prohlídkou, kopii daňového dokladu podle zákona o dani z přidané hodnoty, doklad nebo prohlášení oprávněného držitele, že vozidlo nebo jeho část nejsou odpadem (nepoužije se, pokud vozidlo nebo jeho část převážejí osoby na základě zákona nebo správního rozhodnutí), kopii dokladu nebo smlouvy (typicky kupní) prokazující způsob nabytí použitých vozidel nebo jejich částí a dokumenty prokazující způsobilost přepravovaného použitého vozidla k provozu na pozemních komunikacích nebo funkčnost přepravované části vozidla.

Dalším požadavkem, který navrhovaná právní úprava klade na přeshraniční přepravu použitých vozidel a jejich částí, je zajištění a uspořádání nákladu tak, aby nedošlo ke znehodnocení přepravovaného zboží nebo aby nedošlo k únikům nebezpečných látek.

Jestliže nejsou stanovené požadavky splněny, či je vozidlo přepravováno jako „soubor náhradních dílů“, uplatní se nevyvratitelná právní domněnka, že přepravované použité vozidlo je vozidlem s ukončenou životností a jeho přeprava je nedovolenou přepravou odpadů podle přímo použitelného právního předpisu EU o přepravě odpadů [nařízení (ES) č. 1013/2006 o přepravě odpadů].

Podmínka nezbytnosti předložení výše uvedených dokladů pro realizaci přeshraniční přepravy použitých vozidel je z hlediska principu volného pohybu zboží v tomto případě přiměřená a nezbytná.

Prováděcí právní předpis stanoví náležitosti dokladu o opravitelnosti vozidla a o funkčnosti částí vozidla a kritéria pro posouzení opravitelnosti vozidla.

K § 113 až 120

Navržená úprava ponechává poplatek ve stejné výši jako je nastavena v současně platném zákoně o odpadech. Jsou tedy zpoplatněna vozidla neplnící ani emisní normu EURO 1, a to částkou 10 000 Kč, vozidla plnící alespoň normu EURO 1 částkou 5 000 Kč a vozidla plnící alespoň normu EURO 2 částkou 3 000 Kč. Dle usnesení vlády ze dne 9. listopadu 2011 č. 819 se výše poplatku měla zvyšovat a uplatnit také na vozidla plnící emisní normu EURO 3. z ekonomicko-sociálních důvodů však není usnesení vlády naplněno. Poplatek byl zaveden v roce 2009 a představuje nástroj ekonomické stimulace, kdy environmentálně šetrnější chování občana je od poplatku osvobozeno nebo je zatíženo poplatkem s nižší nominální hodnotou. Cílem tohoto poplatku je mimo jiné snížit dovoz ojetých vozidel do ČR a přeprodej starých vozidel, s jejichž provozem je spojena vyšší zátěž pro životní prostředí, a zároveň má existence poplatku napomoci omlazování vozového parku v ČR.

Je měněn současný název poplatku, tento se již nebude nadále nazývat poplatkem „na podporu sběru a zpracování autovraků“, neboť tento název často mátl uživatele vozidel, kteří se domnívali, že mají nárok získat přinejmenším část poplatku zpět od zpracovatelů při předání vozidla, ačkoliv zpracovatelům nikdy žádný příjem z těchto poplatků nenáležel. Byla proto zvolena změna názvu, kdy nový název poplatku vhodněji vystihuje jeho podstatu.

Zvláštní důvod osvobození od placení poplatku oproti dosavadní právní úpravě je stanoven pro případ, kdy stát nabývá vozidla propadlá nebo zabraná v trestním, přestupkovém nebo jiném obdobném řízení. Jde především o případy, kdy je soudem uložen trest propadnutí věci podle § 70 trestního zákoníku, nebo kdy se vozidlo stane předmětem propadnutí nebo zabrání zboží podle § 295 nebo § 296 celního zákona. Za těchto okolností připadá vozidlo do vlastnictví státu automaticky, bez možnosti přijetí vozidla odmítnout, a proto se zaplacení poplatku jeví jako neopodstatněné, resp. poplatek zde nemůže plnit svůj účel uvedený výše.

Výnos z poplatku bude i nadále příjmem Státního fondu životního prostředí ČR, a návrh nově definuje jeho účelové určení. Výnosy z poplatku budou smět být použity na programy podporující sběr, zpracování a využití vozidel s ukončenou životností nebo na podporu infrastruktury a nákupu vozidel na alternativní pohon. V tomto druhém případě však záměrem zákonodárce není umožnit vyplácení finančních prostředků fyzickým osobám prostřednictvím různých dotačních programů, ale výnosy z poplatku mají být použity výhradně na nákup vozidel či budování potřebné infrastruktury v rámci institucí veřejné správy.

Ustanovení § 119 stanovuje splatnost emisního poplatku při zápisu vozidla do registru silničních vozidel. V případě, že poplatek zaplacen nebyl, obecní úřad obce s rozšířenou působností zastaví řízení o registraci vozidla. Po zaplacení poplatku má obecní úřad obce s rozšířenou působností vystavit poplatníkovi potvrzení, že byl poplatek zaplacen. Na potvrzení musí být řádně identifikováno vozidlo, tedy uvedeno identifikační číslo VIN nebo číslo karoserie, případně podvozku, aby bylo zjevné, k jakému vozidlu se poplatek vztahuje. Záznam o zaplacení bude také zapsán obecním úřadem obce s rozšířenou působností do registru silničních vozidel a do technického průkazu silničního vozidla.

Ustanovení § 120 nově stanovuje, kdy dochází k zániku poplatkové povinnosti, a to v případě, že majitel vozidla doloží do 1 roku od zaplacení emisního poplatku doklad o uznání testování silničního vozidla na historickou původnost. Tento institut byl zaveden z důvodu častých podnětů ze strany majitelů historických vozidel dovážených ze zahraničí, kteří nemají možnost zaregistrovat své vozidlo v České republice bez placení poplatku, protože doklad prokazující historickou původnost vozidla je možné získat až po registraci v registru silničních vozidel. Tento postup je pro majitele historických vozidel dovážených ze zahraničí diskriminační, neboť nabyvatelům historických vozidel v rámci ČR je v těchto případech výjimka z platby poplatku již dnes legislativně nastavena. Návrh ustanovení odstraní uvedenou diskriminaci, ale zejména přispěje k zachování a rozvoji technického kulturního dědictví (historická vozidla) v rámci ČR. Obdobně jako v případě správních poplatků se ani v tomto případě nebude vydávat platební výměr.

K § 121 až 125

Ustanovení § 121 vymezuje skutkové podstaty přestupků (nepodnikajících) fyzických osob na úseku nakládání s výrobky s ukončenou životností. Nejčastějším protiprávním jednáním, kterého se může dopustit fyzická osoba je, že se zbaví výrobku s ukončenou životností nebo jeho části v rozporu s tímto zákonem. Dále jsou upraveny zvláštní skutkové podstaty přestupků fyzických osob týkajících se neoprávněného nakládání s vozidly s ukončenou životností.

Odstavec 2 definuje maximální výši pokuty pro fyzické osoby, přičemž stanovuje maximální hranici 100 000 Kč. Tato hranice je adekvátní vůči potenciálním rizikům pro životní prostřední vzešlých z nelegálního nakládání s výrobky s ukončenou životností (např. únik nebezpečných látek do životního prostředí, ohrožení zdraví lidí).

Ustanovení § 122 až 125 vymezují skutkové podstaty přestupků právnických a podnikajících fyzických osob, přičemž jsou samostatně v jednotlivých paragrafech definovány pro konkrétní osoby nebo skupiny osob. Značný počet skutkových podstat uvedených v těchto ustanoveních je dán velkým množstvím povinností stanovených tímto zákonem, které vzhledem ke svému významu musejí být vynutitelné, a současně požadavky na určité, přesné a jasné vyjádření skutkových podstat přestupků vyplývajícími z obecné zásady nullum crimen, nulla poena sine lege. Oproti obdobným přestupkům fyzických osob jsou stanoveny vyšší sankce s ohledem na vyšší potenciální závažnost těchto protiprávních jednání v případě právnických a podnikajících fyzických osob.

Ustanovení § 122 vymezuje skutkové podstaty přestupků, kterých se může jako zvláštní subjekt dopustit výrobce, pověřený zástupce nebo za podmínek stanovených v § 25 distributor porušením či nesplněním některé z povinností, které náležejí do široké skupiny povinností stanovených tímto zákonem výrobci (např. označování vybraných výrobků, informování konečných uživatelů, zajištění zpětného odběru a zpracování výrobků s ukončenou životností atd.). V odstavci 2 jsou pak stanoveny výše pokut za jednotlivé přestupky.

Ustanovení § 123 vymezuje skutkové podstaty přestupků, kterých se mohou dopustit poslední prodejci. Rozmezí pokut je pak stanoveno s ohledem na závažnost přestupků.

Ustanovení § 124 vymezuje skutkové podstaty přestupků, kterých se mohou dopustit kolektivní systémy. Podle odstavce 1 písm. g) tak bude postihováno nesplnění některé z povinností provozovatele kolektivního systému podle § 44. Může jít tedy i porušení povinnosti zajišťovat kolektivní plnění povinností výrobců, se kterými uzavřel smlouvu o kolektivním plnění podle § 9 písm. b) v souladu s podmínkami stanovenými tímto zákonem a v rozhodnutí o vydání oprávnění k provozování kolektivního systému. Předmětem sankcí pro kolektivní systém může být též neplnění povinností stanovených směrnicí o odpadech v rámci obecných požadavků pro systémy rozšířené odpovědnosti výrobce, tzn. např. povinnost zveřejňovat na svých webových stránkách informace o vlastnické struktuře či finančních příspěvcích za zajišťování plnění povinností. Maximální výše pokuty (až 10 mil. Kč) je pak úměrná potenciálním negativním dopadům spojeným s porušováním povinností uloženým kolektivním systémům. Zejména v tomto ohledu je důležité, že kolektivní plnění povinností se může týkat významného počtu výrobců.

Ustanovení § 125 vymezuje skutkové podstaty přestupků dalších právnických či podnikajících fyzických osob. Skutkové podstaty podle odstavce 1 písm. a) a c) se zde shodují se skutkovými podstatami přestupků fyzických osob obsažených v § 123 odst. 1 písm. a) a b).

Jednotlivá ustanovení § 121 až 125 stanovují za jednotlivé přestupky odpovídající sankce, které jsou diferencované se zřetelem na závažnost těchto protiprávních jednání. V principu platí, že v případě nakládání s výrobky s ukončenou životností se od právnických osob a podnikajících fyzických osob očekává vyšší míra povědomí o povinnostech, které pro ně vyplývají jak ze zákona o odpadech, tak navrhovaného zákona o výrobcích s ukončenou životností. To je dáno především tím, že tyto povinnosti obvykle nepřímo, respektive ve většině případů bezprostředně, souvisí s předmětem jejich podnikání (resp. s hlavní činností těchto osob nebo s činností, která s touto hlavní činností souvisí). Profesionální povaha jednání právnických osob a podnikajících fyzických osob, které nakládají s výrobky s ukončenou životností, odůvodňuje zakotvení přísnějšího rozpětí pokuty. Stanovení přísnějšího rozpětí pokuty pro právnické osoby a podnikající fyzické osoby je tedy odůvodněno skutečností, že porušení povinnosti těmito osobami je typově závažnější ve srovnání s porušením shodné povinnosti nepodnikajícími fyzickými osobami.

Vzhledem k povaze přestupků, které jsou stanoveny fyzickým osobám, zde půjde obvykle o nedbalostní jednání spojené s neznalostí právního předpisu a jednáním v dobré víře. Na straně druhé však protiprávní v případě fyzické podnikající osoby nebo právnické osoby (kdy se bude jednat o protiprávní jednání profesionální firmy, jejímž předmětem činnosti je nakládání s výrobky s ukončenou životností).

Současně jsou výše pokut pro jednotlivé skutkové podstaty přestupků stanoveny adekvátně vůči závažnosti, a to zejména ve vztahu k životnímu prostředí. Za nejzávažnější protiprávní jednání spojená s provozováním kolektivního systému může být uložena pokuta až do výše 10 000 000 Kč. Zde jde např. o zajišťování nebo nabízení služeb kolektivního plnění povinností výrobců bez oprávnění k provozování kolektivního systému, vykonávání činností, která nesmí být předmětem činnosti provozovatele kolektivního systému či porušení omezení činnosti provozovatele. Patří sem též přestupek provozovatele kolektivního systému podle § 124 odst. 1 písmene e) spočívající ve sdělení informací třetí osobě o množství vybraných výrobků uvedených výrobcem na trh nebo o příspěvku hrazeném výrobci, což lze považovat za společensky velmi nebezpečné jednání, které může značně poškodit konkrétního výrobce ve prospěch jeho konkurentů. Naopak v nejnižší sazbě pokut jsou zahrnuty např. přestupky týkající se opomenutí uvádět na účetních dokladech odděleně náklady na zajištění povinností zpětného odběru, nebo opomenutí zaslání zprávy o recyklační účinnosti procesů recyklace baterií ze strany jejích zpracovatele ministerstvu. Významnější negativní dopad na celou oblast fungování zpětného odběru výrobků s ukončenou životností mohou mít některá zákonná porušení ze strany provozovatele kolektivních systémů, zde jsou proto horní hranice pokut za některé přestupky také vyšší.

Typová závažnost jednotlivých protiprávních jednání je tedy zásadně odlišná, a je to dáno nejen odlišností povahy subjektu, ale i samotného deliktu. Navrhovaná úprava je plně v souladu se Zásadami tvorby právní úpravy přestupků zpracovanými Ministerstvem vnitra.

K § 126

Příslušnými správními úřady k projednání přestupků právnických a podnikajících fyzických osob v prvním stupni jsou Česká inspekce životního prostředí a Česká obchodní inspekce s tím, že rozdělení příslušnosti mezi tyto dva správní úřady odpovídá vymezení jejich kontrolních kompetencí (viz dále). Jinými slovy, k projednání přestupku je v prvním stupni příslušný ten správní úřad, který je oprávněn kontrolovat plnění povinnosti, o jejíž porušení jde. V případě několika povinností, jejichž plnění je oprávněna kontrolovat jak Česká inspekce životního prostředí, tak Česká obchodní inspekce, jsou příslušnými k projednání odpovídajících přestupků obě inspekce (§ 126 odst. 1). Přestupek v tomto případě projedná ten z příslušných správních úřadů, který jako první zahájil řízení, a informuje o této skutečnosti druhý správní úřad. Příslušnost k projednávání přestupků fyzických osob v prvním stupni se bude řídit obecným právním předpisem, kterým bude zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (podle návrhu tohoto zákona bude příslušným správním úřadem obecní úřad obce s rozšířenou působností).

Zákon dále upravuje rozpočtové určení příjmů z uložených pokut. Ty jsou standardně příjmem rozpočtu, ze kterého je hrazena činnost správního úřadu, který pokutu uložil. To však neplatí v případě pokut uložených Českou inspekcí životního prostředí, které jsou příjmem Státního fondu životního prostředí České republiky, a byla-li pokuta uložena za porušení povinnosti při činnosti vykonávané v katastrálním území obce, náleží 50 % z příjmu z takové pokuty rozpočtu této obce (§ 126 odst. 5). Činností vykonávanou v katastrálním území obce ve smyslu navrhovaného ustanovení je třeba rozumět takovou činnost, která reálně probíhá na území jedné konkrétní obce, např. provozování místa zpětného odběru. Naproti tomu například porušení povinnosti provozovatele kolektivního systému vytvářet finanční rezervu nelze tímto způsobem „lokalizovat“, a proto příjmy z pokut uložených za porušení takové povinnosti budou příjmem pouze Státního fondu životního prostředí.

K § 127 až 135

Správními orgány, které vykonávají státní správu na úseku předcházení vzniku odpadů z vybraných výrobků a nakládání s výrobky s ukončenou životností, jsou Ministerstvo životního prostředí, Ministerstvo průmyslu a obchodu, Česká inspekce životního prostředí, Česká obchodní inspekce, celní úřady, krajské úřady a obecní úřady obcí s rozšířenou působností.

Ministerstvo životního prostředí je na úseku upraveném navrhovaným zákonem ústředním správním úřadem a přísluší mu vykonávat vrchní dozor, v rámci něhož je oprávněno kontrolovat, jak ostatní správní úřady vykonávající státní správu na tomto úseku dodržují ustanovení tohoto zákona a předpisů vydaných k jeho provedení.

Na rozhodování Ministerstva životního prostředí ve věcech oprávnění k provozování kolektivního systému, se podílí Ministerstvo průmyslu a obchodu tak, že v řízeních v těchto věcech podává vyjádření.

Kontrolním orgánem, kterému je obecně svěřena působnost kontrolovat dodržování ustanovení právních předpisů a rozhodnutí správních úřadů ve všech oblastech působnosti tohoto zákona, je Česká inspekce životního prostředí. Působnost ke kontrole ve vybraných oblastech upravených tímto zákonem je svěřena České obchodní inspekci. V souladu s vymezením kontrolních funkcí tohoto inspekčního orgánu zákonem č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů, jde zejména o kontrolu plnění požadavků na označování elektrozařízení a baterií a akumulátorů při jejich uvádění na trh, zvláštních požadavků stanovených pro uvádění baterií a akumulátorů na trh a do oběhu, odděleného uvádění nákladů na zpětný odběr a nakládání s výrobky s ukončenou životností a kontrolu povinností posledních prodejců stanovených pro zpětný odběr výrobků s ukončenou životností a informování konečných uživatelů. Pokud jde o oddělené uvádění nákladů na zpětný odběr a nakládání s odpadními elektrozařízeními nebo odpadními pneumatikami, ČOI kontroluje pouze to, zda jsou tyto náklady v souladu se zákonem při prodeji výrobku odděleně uváděny či nikoliv. Posouzení souladu výše těchto nákladů s požadavky zákona by překračovalo působnost ČOI, a je proto svěřeno ČIŽP. Aby nedocházelo k překrývání působnosti a dublování kontrol s ČOI, stanoví zákon, že ČIŽP není příslušná ke kontrole v oblastech kontrolovaných ČOI s výjimkou případů, kdy jsou ke kontrole příslušné obě inspekce. To se týká kontrol plnění povinností posledních prodejců stanovených pro zpětný odběr výrobků s ukončenou životností a informování konečných uživatelů. Tyto povinnosti souvisejí jak s prodejem vybraných výrobků konečnému uživateli, tak s jejich zbavováním se po ukončení jejich životnosti zákonem stanoveným způsobem (předáním ke zpětnému odběru) včetně dopadů nakládání s nimi na životní prostředí. V těchto případech se tedy jeví jako vhodné řešení sdílená kontrolní působnost obou inspekcí, což může přispět k vyšší míře informování široké veřejnosti o zpětném odběru výrobků s ukončenou životností a zlepšení plnění cílů zpětného odběru.

Specifickou oblastí je činnost provozovatele kolektivního systému a s tím související povinnosti a podmínky stanovené zákonem společníkům provozovatele kolektivního systému, kde je na základě § 54 k výkonu dohledu příslušné Ministerstvo životního prostředí. Tato oblast není vyloučena z působnosti provádění kontrol ČIŽP z důvodu, aby ministerstvo v případech, kdy je zapotřebí specializované inspekce, mohlo z pozice ústředního správního úřadu na tomto úseku pověřit provedením kontroly plnění určitých povinností v rámci dohledu nad činností provozovatele kolektivního systému ČIŽP (např. v případě kontroly správnosti a úplnosti vedení evidencí).

Celním úřadům je svěřena působnost kontrolovat plnění některých požadavků a podmínek stanovených tímto zákonem při dovozu vybraných výrobků do České republiky a při přeshraniční přepravě použitých elektrozařízení nebo pneumatik. Pokud jde o kontrolu, zda dovážené vybrané výrobky jsou označeny údaji v souladu s požadavky tohoto zákona a zda dovážené baterie a akumulátory splňují stanovené podmínky pro obsah těžkých kovů, mají celní úřady v rukou efektivní nástroj v podobě nepropuštění zboží do navrženého celního režimu, jestliže dovážené výrobky uvedené požadavky nesplňují. Tento postup mohou celní úřady využít i v případě zjištění, že pro dovážené vybrané výrobky (s výjimkou vozidel) není v Seznamu zapsána osoba, která odpovídá za plnění povinností výrobce stanovených tímto zákonem. Zde ale alternativně může celní úřad zboží propustit do navrženého celního režimu a současně podat ČIŽP podnět ke kontrole plnění povinností výrobce. Obligatorní nepropuštění zboží do navrženého celního režimu by mohlo být nepřiměřeně tvrdým opatřením vůči dovozcům, z jejichž strany se nejedná o opakované a cílené vyhýbání se povinnostem stanoveným tímto zákonem, a kromě toho by takový postup neúměrně zatížil činnost celních úřadů. Celní úřady při kontrolách podle tohoto zákona spolupracují s ČIŽP, která jim pro tyto účely poskytuje odbornou pomoc. Kontrolu při přeshraniční přepravě použitých elektrozařízení nebo pneumatik vykonávají inspektoři ČIŽP v doprovodu celních úřadů, neboť sami nejsou oprávněni zastavovat vozidla za účelem provedení takové kontroly.

V oblasti sběru a zpracování vozidel s ukončenou životností je kontrola plnění povinností stanovených tímto zákonem svěřena krajským úřadům, neboť uvedené činnosti jsou předmětem provozování zařízení ke sběru nebo zpracování vozidel s ukončenou životností, která podléhají povolení vydávaným krajskými úřady podle zákona o odpadech.

Obecním úřadům obcí s rozšířenou působností přísluší vybírat poplatek za registraci vozidla dle plnění emisních norem a provádět záznam o zaplacení poplatku za registraci vozidla dle plnění emisních norem a jeho výši do registru silničních vozidel.

Při výkonu kontrolní činnosti podle tohoto zákona se inspektoři a pověření zaměstnanci dalších správních úřadů prokazují průkazem vydaným příslušným kontrolním orgánem, který slouží jako doklad o jejich pověření ke kontrole ve smyslu § 4 odst. 3 písm. b) kontrolního řádu. To znamená, že k provedení kontroly nebude v těchto případech zapotřebí písemné pověření k jednotlivé kontrole.

Kontrolním orgánům dává zákon možnost ukládat osobám v případě zjištění porušení povinností opatření a lhůty pro zjednání nápravy.

K § 136 až § 139

Společná ustanovení upravují v prvé řadě zasílání ročních zpráv o výrobcích s ukončenou životností některých dalších hlášení podle tohoto zákona prostřednictvím integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí (ISPOP) nebo datové schránky ministerstva určené k plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí (zákon č. 25/2008 Sb., o integrovaném registru znečišťování životního prostředí a integrovaném systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

Jelikož v některých případech je parametrem požadavků na hustotu sítě míst zpětného odběru počet obyvatel v krajích, stanoví zákon, že pro účely plnění těchto povinností se počet obyvatel posuzuje na základě bilance počtu obyvatel České republiky zpracované Českým statistickým úřadem k 1. lednu kalendářního roku.

K § 140

Přechodným ustanovením v odstavci 1 jsou řešeny situace, kdy výrobce uváděl na trh vybrané výrobky přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, k nimž mu podle dosavadních právních předpisů vznikly určité povinnosti (zejména zajistit zpětný odběr, zpracování a využití nebo odstranění těchto výrobků po ukončení jejich životnosti), které k uvedenému dni dosud nesplnil. Tyto povinnosti výrobce tedy na základě navrhovaného přechodného ustanovení trvají, resp. považují se za povinnosti podle tohoto zákona, a to v rozsahu, v jakém jsou tímto zákonem stanoveny.

Přechodné ustanovení v odstavci 2 řeší transformaci finančních záruk samostatně plnících výrobců, vytvořených na základě dosavadních ustanovení zákona o odpadech [§ 31g odst. 1 písm. c), § 37n odst. 2 a § 37p odst. 1], v kauci podle navrhovaného zákona (§ 31). Stávající zákon o odpadech sice umožňuje, aby záruka podle § 31g odst. 1 písm. c) nebo § 37n odst. 2 měla formu pojištění, což nový zákon již neumožní, avšak v praxi žádná ze záruk výrobců formu pojištění nemá, mimo jiné i z toho důvodu, že takový pojistný produkt není pojišťovnami nabízen. Požadavky stanovené tímto zákonem musí finanční záruka splňovat nejpozději do 90 dnů ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Přechodná ustanovení v odstavcích 3 a 4 se týkají povinnosti zpracování roční zprávy a jejího zaslání ministerstvu. Co se týče zpracování roční zprávy za rok 2020 a jejího zaslání ministerstvu, platí pro všechny dotčené subjekty dosavadní právní úprava. Individuálně plnící výrobci a provozovatelé kolektivních systémů, kterým bylo vydáno oprávnění k provozování kolektivního systému podle tohoto zákona, zpracovávají roční zprávu podle nové právní úpravy poprvé za rok 2021. Osoby uvedené v § 142 odst. 1, tj. osoby oprávněné provozovat kolektivní systém na základě oprávnění vydaného podle dosavadní právní úpravy, zpracovávají roční zprávu podle nové právní úpravy poprvé za rok 2022.

Přechodnými ustanoveními v odstavcích 5 a 6 je zajištěna kontinuita s dosavadní právní úpravou, co se týče financování nakládání s odpadními solárními panely uvedenými na trh do dne 1. ledna 2013.

Podle přechodného ustanovení v odstavci 7 nadále platí požadavky stanovené dosavadní právní úpravou, co se týče zajištění sběrné sítě pro zpětný odběr solárních panelů uvedených na trh do dne 1. ledna 2013, které jsou součástí solárních elektráren s celkovým instalovaným výkonem do 30 kWp, Nadále tedy bude platit, že zpětný odběr musí být zajištěn prostřednictvím sítě míst zpětného odběru o dostatečné četnosti a dostupnosti. Současně je provozovatel solární elektrárny povinen po nabytí účinnosti tohoto zákona zajišťovat sběrnou síť minimálně ve stejném rozsahu jako ke dni 31. prosince 2020.

K § 141

Navržená přechodná ustanovení řeší přeměnu a přizpůsobení informačních systémů veřejné správy zřízených v oblasti výrobků s ukončenou životností na základě ustanovení dosavadního zákona o odpadech tak, aby mohly být využity, včetně údajů v nich obsažených, jako informační systémy veřejné správy, jejichž zřízení a fungování předpokládá navrhovaný zákon. Týká se to konkrétně registru míst zpětného odběru, Seznamu výrobců elektrozařízení, Seznamu výrobců baterií a akumulátorů, Seznamu povinných osob v oblasti zpětného odběru pneumatik a informačního systému sledování toků vybraných autovraků.

Registr míst zpětného odběru byl zřízen na základě § 37s stávajícího zákona o odpadech pro vedení údajů o místech zpětného odběru elektrozařízení pocházejících z domácností. Navrhovaným zákonem bude tento registr rozšířen tak, že v něm budou vedeny údaje o místech zpětného odběru všech odpadních elektrozařízení, odpadních baterií a akumulátorů a odpadních pneumatik. Rovněž informační systém sledování toků vybraných autovraků bude novým zákonem rozšířen, pokud jde o rozsah údajů v něm vedených, a bude se nově nazývat informační systém pro vedení informací o vozidlech s ukončenou životností. Přechodné ustanovení v případě obou těchto informačních systémů veřejné správy stanoví, že se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona považují za příslušné informační systémy veřejné správy podle tohoto zákona.

Pokud jde o uvedené seznamy výrobců, resp. povinných osob, navrhovaný zákon počítá se sjednocením pravidel jejich vedení s tím, že se bude jednat o jeden informační systém veřejné správy – Seznam výrobců, který bude zahrnovat tři oddělené databáze – Seznam výrobců elektrozařízení, Seznam výrobců baterií nebo akumulátorů a Seznam výrobců pneumatik. Přechodné ustanovení je tedy formulováno obdobně, tedy že dosavadní seznamy výrobců, resp. povinných osob, se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona považují za příslušné seznamy výrobců podle tohoto zákona. Jelikož podle dosavadní právní úpravy se do Seznamu výrobců elektrozařízení zapisují rovněž provozovatelé kolektivních systémů, což již podle navrhovaného zákona nebude platit, je přeměna tohoto seznamu na základě přechodného ustanovení limitována v tom směru, že jde o Seznam výrobců elektrozařízení pouze v rozsahu, v němž nezahrnuje údaje o provozovatelích kolektivních systémů.

Vzhledem k tomu, že rozsah údajů není zcela shodný, je přechodným ustanovením dále stanoveno, že výrobci, povinné osoby a pověření zástupci zapsaní v dosavadních seznamech výrobců, resp. povinných osob ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona jsou povinni postupem stanoveným navrhovaným zákonem pro změny údajů zapsaných v Seznamu ve lhůtě 120 dnů přizpůsobit zapsaný stav stavu požadovanému tímto zákonem. Změny či doplnění údajů tedy zapsané osoby provedou podle § 23 samy dálkovým přístupem nebo oznámením ministerstvu.

Přechodné ustanovení rovněž řeší postup v případě návrhů na zápis do dosavadních seznamů výrobců, resp. povinných osob, které byly podány přede dnem nabytí účinnosti navrhovaného zákona a o nichž nebylo do uvedeného dne pravomocně rozhodnuto. Tyto návrhy se považují za žádosti o zápis do Seznamu podle tohoto zákona s tím, že žadatel je povinen ve lhůtě 15 dnů svoji žádost doplnit dle požadavků tohoto zákona, podle něhož se řízení dokončí. Výjimkou jsou pravomocně neskončená řízení o návrhu na zápis do Seznamu výrobců elektrozařízení podaném provozovatelem kolektivního systému, která se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zastavují, neboť jak bylo uvedeno výše, provozovatelé kolektivních systémů již nebudou zapisováni do Seznamu výrobců.

K § 142

Vzhledem k tomu, že navrhovaný zákon klade ve srovnání s dosavadní právní úpravou v zákoně o odpadech na provozovatele kolektivních systémů jiné nároky, pokud jde o podmínky pro udělení oprávnění k provozování kolektivního systému, měly by tyto podmínky splňovat všichni provozovatelé kolektivních systémů, aby nedošlo ke zvýhodnění těch stávajících. Zákon tedy v přechodném ustanovení podle odstavce 1 vyžaduje, aby stávající provozovatelé kolektivních systémů, chtějí-li kolektivní systém i nadále provozovat, požádali o vydání nového oprávnění k provozování kolektivního systému podle tohoto zákona. Na druhou stranu, přizpůsobení se novým podmínkám může být pro stávající provozovatele kolektivních systémů znamenat náročný proces, proto je přechodným ustanovením těmto osobám poskytnuto přechodné období, během něhož jsou oprávněny provozovat kolektivní systém na základě jejich dosavadního oprávnění a které mohou využít k přizpůsobení se novým požadavkům a zpracování a předložení žádosti o vydání nového oprávnění. Přitom postačí, je-li žádost podána v uvedené lhůtě (do 31. 12. 2022) – dočasné oprávnění provozovat kolektivní systém pak skončí až nabytím právní moci rozhodnutí o této žádosti.

V odstavci 1 je též stanovena výjimka z časového omezení dosavadního oprávnění pro právnické osoby podle § 37h odst. 1 písm. c) zákona č. 185/2001 Sb. zajišťující výhradně plnění povinností provozovatelů solárních elektráren, jejichž součástí jsou solární panely uvedené na trh do dne 1. ledna 2013. Tyto osoby mohou provozovat kolektivní systém na základě dosavadního oprávnění bez časového omezení, neboť v jejich případě se požadavek na získání nového oprávnění nejeví jako nezbytný.

Oprávnění provozovat kolektivní systém podle odstavce 1 by měla být ministerstvem evidována, proto je přechodným ustanovením v odstavci 2 stanoveno, že tato oprávnění ministerstvo vede v seznamu podle § 39 odst. 1 obdobně jako nová oprávnění k provozování kolektivního systému.

Podle přechodného ustanovení v odstavci 3 platí po dobu platnosti oprávnění podle dosavadní úpravy pro osobu oprávněnou provozovat kolektivní systém a její společníky povinnosti a omezení stanovené dosavadním zákonem o odpadech. Ohledně nakládání s výrobky s ukončenou životností však již v tomto období platí nová právní úprava, protože přechodné období zde není třeba.

V přechodném ustanovení v odstavci 4 je stanovena kompetence ministerstva ke zrušení dosavadního oprávnění, pokud osoba oprávněná provozovat kolektivní systém dodatečně přestane splňovat podmínky pro jeho vydání. V odstavci 5 je stanoveno přechodné období do 31. prosince 2022 pro uvedení smluv o kolektivním plnění nebo jiných smluv o zajištění plnění povinností zpětného odběru, zpracování a využití nebo odstranění výrobků s ukončenou životností, uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, do souladu s požadavky nové právní úpravy.

K § 143

Přechodné ustanovení řeší problematiku zařízení ke sběru nebo zpracování vozidel s ukončenou životností, která mají povolení již podle zákona o odpadech z roku 2001. Tato zařízení, chtějí-li dále pokračovat v předmětné činnosti, si musí o povolení podle tohoto zákona požádat do doby, než pozbyde souhlas k provozování zařízení podle dosavadního zákona o odpadech platnosti, nejdéle však do jednoho roku po nabytí účinnosti tohoto zákona.

Přechodné ustanovení dále také stanoví, že byl-li poplatek za registraci vozidla dle plnění emisních norem zaplacen již podle stávajícího zákona o odpadech, pak nevzniká povinnost opětovně platit tento poplatek dle zákona o výrobcích s ukončenou životností.

K § 144

Ustanovení se týká oznámení návrhu zákona v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1535 ze dne 9. září 2015 o postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti. Nutnost provést technickou notifikaci návrhu zákona vyplývá z toho, že jsou zaváděna některá omezení pro kolektivní systémy jakožto organizace vykonávající systémy rozšířené povinnosti výrobce. Současně jsou definovány některé konkrétní požadavky limitujícího rázu, které provádějí obecné cíle transponovaných směrnic. Uvedená omezení a nové požadavky mohou být vnímány jako relativně přísné, a tudíž by návrh zákona měl podstoupit proceduru technické notifikace.

K § 145

Nabytí účinnosti zákona je s ohledem na předpokládaný průběh legislativního procesu a dostatečnou legisvakanční dobu navrhováno dnem 1. ledna 2021.

K příloze č. 1

Příloha č. 1 v návaznosti na směrnici 2012/19/EU definuje skupiny elektrozařízení v kontextu § 59 odst. 1. Skupiny elektrozařízení odpovídají dosud platné části II přílohy č. 7 ke stávajícímu zákonu o odpadech, jejíž použití je účinné od 15. srpna 2018.

K příloze č. 2

Minimální úroveň zpětného odběru odpadních elektrozařízení je nastavena tak, aby byl v roce 2021 dosažen cíl sběru ve výši 65 %, což je cílová hodnota, která je pro Českou republiku závazná na základě směrnice 2012/19/EU. Současně jsou stanovovány samostatné cíle sběru pro elektrozařízení skupin 1, 2 a 3, tedy těch elektrozařízení, jejichž zpracování je obvykle nákladné z důvodu přítomnosti látek problematických ve vztahu k životnímu prostředí, což vede k nutnosti používat náročné (nákladné) zpracovatelské technologie.

Cíle sběru pro přenosné baterie a akumulátory jsou stanoveny v souladu s cíli stanovenými směrnicí 2006/66/ES. Směrnice stanovila dílčí cíl sběru pro rok 2012, který ČR již splnila, přičemž konečná úroveň sběru byla stanovena na 45 % od roku 2016. Tento cíl je ze strany ČR také plněn. Vyšší cíle sběru ve směrnici stanoveny nejsou. Návrh tedy nejde nad rámec požadavku plynoucího z evropské legislativy.

Cíle sběru pro odpadní pneumatiky nejsou v rámci evropské legislativy stanoveny, neboť problematika zpětného odběru odpadních pneumatik není dosud upravena samostatnou směrnicí, jako je tomu u elektrozařízení a baterií a akumulátorů či vozidel s ukončenou životností. Rámcová směrnice o odpadech nicméně členským státům stanovení cílů pro vybrané odpadové toky umožňuje. V současném zákoně o odpadech je od 1. ledna roku 2020 stanovena minimální úroveň zpětného odběru použitých pneumatik ve výši 65 %. Tento cíl návrh zákona zvyšuje na 70 % od roku 2021 a dále na cílových 80 % od roku 2022 tak, aby byly cíle zákona o výrobcích s ukončenou životností v souladu s Plánem odpadového hospodářství ČR. Je zde specifikováno, že v případě pneumatik bude úroveň zpětného odběru vypočtena ze všech skupin pneumatik souhrnně. Předpokládá se nicméně, že z evidence pneumatik, resp. z ročních zpráv výrobců, bude patrná úroveň zpětného odběru v jednotlivých skupinách pneumatik. To nic nemění na tom, že výrobcům se zákonná povinnost minimální úrovně zpětného odběru stanoví ze všech pneumatik uvedených na trh a všech zpětně odebraných pneumatik souhrnně.

K příloze č. 3

V příloze č. 3 se stanovují procentuální cíle pro minimální úroveň využití odpadních elektrozařízení, které vycházejí z přílohy V směrnice 2012/19/EU. Sledovat se budou vedle cílů pro jakékoliv využití odpadních elektrozařízení také zvlášť cíle pro recyklaci společně s přípravou k opětovnému použití.

K příloze č. 4

Příloha č. 4 omezuje prostřednictvím klasifikace odvětvových činností CZ – NACE množství posledních prodejců baterií a akumulátorů, kteří jsou povinni zpětně odebírat odpadní přenosné baterie a akumulátory. Děje se tak v souladu s požadavkem bodu 17 preambule směrnice 2006/66/ES na optimalizaci systémů sběru baterií a akumulátorů. Mělo by tak dojít k vyloučení míst posledního prodeje, kde není účelné, efektivní a mnohdy ani environmentálně příznivé místo zpětného odběru povinně vytvářet (např. stánkové prodeje, restaurace, hotely apod.).

K příloze č. 5

Přílohou č. 5 je implementován požadavek na dosažení minimální účinnosti procesů recyklace odpadních baterií a akumulátorů kladený na veškeré procesy recyklace využití uvedené v příloze III části B směrnice 2006/66/ES. Požadavky na dosažení minimální recyklační účinnosti procesů recyklace musí splnit každý zpracovatel bez ohledu na to, zda jde o odpadní baterie a akumulátory zpětně odebrané, nebo sebrané jiným způsobem v souladu se zákonem.

K příloze č. 6

V příloze č. 6 jsou stanoveny jednotlivé skupiny pneumatik. Kategorizace vychází z účelového určení pneumatik v kombinaci s velikostí pneumatik. Tímto způsobem se v jednotlivých kategoriích seskupují pneumatiky, které by měly být velikostně, resp. hmotnostně na obdobné úrovni, a to zejména ve skupinách 1, 2 a 3. Skupiny 4 a 5 sdružují pneumatiky zejména dle jejich účelového zařazení. Důvodem pro tento přístup je skutečnost, že se jedná o široké spektrum pneumatik, jejichž rozdělení do různých skupin dle hmotnosti (společně s pneumatikami ze skupin 1, 2 a 3) by nevedlo k žádoucímu rozdělení materiálového toku těchto typů pneumatik.

Skupina 1 obsahuje typicky malé a lehké pneumatiky pro použití na motocyklech, tříkolkách a čtyřkolkách.

Skupina 2 obsahuje nejčastěji se vyskytující druhy pneumatik, tedy pneumatiky pro osobní vozidla. V této kategorii jsou tak sdruženy pneumatiky pro osobní vozidla, zahrnujíc také pneumatiky pro terénní automobily, SUV apod. Tyto pneumatiky mohou mít vnitřní průměr pneumatiky větší než 17,5 palců. Tyto pneumatiky by i přes velikost jejich vnitřního průměru měly být zařazovány do skupiny 1, jelikož s ohledem na jejich hmotnost, šíři, konstrukci a technologie (ale také v zájmu jednoduchosti kategorizace) není jejich zařazení do jiných skupin žádoucí. Obdobně jsou zde zařazeny i pneumatiky pro lehká užitková vozidla.

Následně jsou do skupiny 2 zařazeny pneumatiky pro lehká nákladní vozidla. U těchto pneumatik je stanoven limit vnitřního průměru pneumatiky menší než 17,5 palců. Palcové označení vnitřního průměru pneumatiky je standardním označením pneumatik a je standardně uvedeno na pneumatice. Tyto pneumatiky by tedy měly být hmotnostně, velikostně a typologicky zařazeny do skupiny společně s pneumatikami na osobní automobily. Pro úplnost jsou zde zařazeny také pneumatiky pro autobusy a další vozidla, která mohou využívat širokou škálu velikostí pneumatik.

Skupina 3 obsahuje pneumatiky větších rozměrů, tedy zejména nákladní pneumatiky s vnitřním průměrem pneumatik 17,5 palců a větším. Pro úplnost jsou zde zařazeny také větší pneumatiky používané na autobusech, přípojných vozidlech a speciálních vozidlech.

Skupina 4 pak zahrnuje všechny pneumatiky určené na použití na zemědělské a lesnické technice, tedy zejména pneumatiky pro traktory, kombajny apod.

Skupina 5 je pak určena pro největší pneumatiky používané zejména v průmyslu, tedy pneumatiky pro nakládací stroje, manipulační techniku a technologie určené pro zemní práce (bagry, rypadla, buldozery apod.). Do této skupiny se řadí také další pneumatiky pro pracovní stroje jinde neuvedené, případně pneumatiky pro vojenskou techniku. Jelikož zákon nelimituje rozšířenou odpovědnost výrobců pouze na pneumatiky pro vozidla, spadají do této kategorie také pneumatiky pro jiné dopravní prostředky než vozidla a jiná zařízení než vozidla. Tyto pneumatiky by se však v praxi neměly vyskytovat v zásadních množstvích, postačuje proto jejich zařazení do jedné z existujících skupin.

K příloze č. 7

Příloha č. 7 stanovuje minimální úroveň recyklace a využití odpadních pneumatik. V současnosti není nastaven žádný cíl pro recyklaci pneumatik, nicméně jejich skládkování je zakázáno, tzn., že zpětně odebrané pneumatiky mohou být teoreticky předmětem pouze energetického využití, přičemž obvykle jsou páleny v cementárnách, a určitá část z nich je využívána materiálově. Cílem návrhu je především stabilizovat míru materiálového využívání pneumatik, a současně dát jednoznačný impulz investorům v oblasti recyklačních technologií, že pneumatiky sebrané v rámci ČR budou muset být vždy z určité části předmětem recyklace (materiálového využití). Návrh by tedy měl podpořit výstavbu dalších recyklačních zařízení na pneumatiky, kterých je v ČR nedostatek. Jedním ze směrů, který by mohl být stabilním legislativním prostředím v oblasti recyklace pneumatik iniciován, je modifikování asfaltu pomocí pryžového granulátu z nadrcených pneumatik na tzv. gumoasfalt, a jeho následně využívání při výstavbách a rekonstrukcích komunikací. V rámci hierarchie odpadového hospodářství má být materiálové využívání odpadů preferovaným postupem před jiným využitím odpadů, a legislativní požadavek na minimální míru recyklace je proto v souladu s touto hierarchií.

Je nastavován relativně nízký cíl, přičemž jedním z důvodů je nezpochybnitelná vhodnost použití pneumatik jako náhrady paliv v cementárnách. Není tedy žádoucí v dominantní míře odklánět pneumatiky z energetického využití do jiných technologií. Současné spalovací kapacity instalované v ČR však nejsou kapacitně schopny energeticky využít veškeré produkované pneumatiky. Druhým důvodem pro stanovení relativně nízkého cíle je fakt, že dochází k trendu pozvolného zvyšování množství pneumatik uváděných na trh, které nejsou vhodné pro materiálové využití - mají např. odlišné materiálové složení nebo obsah dalších látek či prvků znesnadňujících recyklaci (např. zabudovaná elektronická čidla nebo baterie či akumulátory). Podle předpokladu bude tento trend nadále vzestupný, a vysoká míra povinné recyklace pneumatik by tak mohla v budoucnu neefektivně zvyšovat náklady výrobců, resp. daného průmyslového odvětví.

Recyklační cíl je stanoven poprvé pro rok 2021, a to v hodnotě 10 %, přičemž dle aktuálních dat je tato hodnota již dnes vysoce převyšována. Dále dochází v dalších letech k postupnému nárůstu cíle až na 30 %, a to z důvodu, aby zde byl na straně povinných osob, ale i průmyslu dostatek času připravit se na novou povinnost.

V Praze dne 9. prosince 2019

Předseda vlády: Ing. Andrej Babiš v.r.

Ministr životního prostředí: Mgr. Richard Brabec v.r.

Místopředseda vlády a ministr průmyslu a obchodu: doc. Ing. Karel Havlíček, Ph.D., MBA. v.r.