zákon č. 588/2020 Sb.

1. Zhodnocení současného právního stavu v dané oblasti

Rodiny v České republice se dlouhodobě potýkají s nepříznivou finanční situací v důsledku neplnění stanovené vyživovací povinnosti ze strany povinného rodiče a obtížným vymáháním této pohledávky. Problematika primární úpravy stanovování a vymáhání výživného s institutem náhradního výživného souvisí pouze nepřímo. Smyslem náhradního výživného je finanční pokrytí oprávněné osoby, po zákonem stanovenou dobu (24 výplat náhradního výživného), jíž není výživné povinnou osobou hrazeno nebo je hrazeno pouze částečně. Současně případné získání nároku na náhradní výživné, při nehrazení povinnou osobou, motivuje oprávněnou osobu k důslednému využití nástroje vymahatelnosti práva na výživné, které má k dispozici, a to podáním exekuce na povinného. I přesto, že v současnosti u nás není právně zakotven žádný nástroj obdobný institutu náhradního výživného, nezůstávají rodiny s dětmi, které se dostávají do nepříznivé finanční situace z důvodu nehrazení výživného druhým z rodičů, zcela bez pomoci státu. Tyto rodiny jsou, stejně jako všechny ostatní rodiny v ČR, kryty také dávkami státní sociální podpory, kdy mohou pobírat rodičovský příspěvek, dále pak přídavek na dítě a příspěvek na bydlení. Pro účely dávek státní sociální podpory se jako příjem započítává pouze výživné, které bylo skutečně vyplaceno. Neplacení výživného se tedy tímto projeví v získání nároku a vyšší výši těchto dávek. V případech, kdy se dostávají osamělí rodiče do nepříznivé finanční situace, až do hmotné nouze, mohou být již za stávající právní úpravy zabezpečeni dávkami pomoci v hmotné nouzi. Je tomu tak vzhledem ke skutečnosti, že pro nároky na opakované dávky pomoci v hmotné nouzi (příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení) je započítáváno rovněž pouze skutečně vyplacené výživné, nikoli to stanovené. I pro nárok se tímto tedy neplacení výživného projeví v získání nároku a vyšší výši těchto dávek. Pokud trpí dítě nějakou formou zdravotního postižení, může si rodič požádat o příspěvek na péči, který lze opět v případech nepříznivé finanční situace rodiče navýšit o 2000 Kč za kalendářní měsíc. Těmto dětem již od jednoho roku náleží i další dávky pro osoby se zdravotním postižením (příspěvek na mobilitu, příspěvek na zvláštní pomůcku, průkaz osoby se zdravotním postižením). Náhradní výživné bude mít pozitivní dopad na rodiny s dětmi, kde není povinnou osobou hrazeno výživné vůbec nebo pouze částečně. Toto finanční pokrytí na zákonem stanovenou dobu (24 výplat náhradního výživného) bude poskytováno skupině osob, kterým není povinným hrazena vyživovací povinnost. Je důvodné předpokládat, že hlavní cílovou skupinou tohoto opatření budou především kategorie osob, tzv. sólo rodiče, u nichž je třetím nejdůležitějším zdrojem příjmů právě výživné (14,6 %), které ovšem 30 % samoživitelů nepobírá. (Dudová, 2016, Zpráva o rodině, 2017, Kuchařová a kol., 2016). Dle údajů Českého statistického úřadu vyplývá, že v roce 2018 bylo celkem 30,1 % rodin sólo rodičů ohroženo chudobou. Lze usuzovat, že se bude ve větší míře jednat právě o sólo rodiče, kteří se nedostanou do systému pomoci v hmotné nouzi, ale jsou těsně nad hranicí chudoby. Vlivem nehrazení výživného jsou tak tito rodiče a jejich děti bezprostředně ohroženi nepříznivou finanční a sociální situací. Primární právní úprava vyživovací povinnosti ovlivňující vznik problematiky je zakotvená především v části druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen OZ), v zásadě obsahově navazuje na úpravy předchozí, zejména na úpravu podle zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění jeho tzv. velké novely provedené zákonem č. 91/1998 Sb. Výživné lze přiznat, pokud není oprávněný schopen sám se živit. Vyživovací povinnost rodičů vůči dítěti vzniká matce narozením dítěte a otci uplatněním některé z domněnek otcovství (resp. rozhodnutím soudu o osvojení). Délka trvání povinnosti poskytovat výživu je dána stavem odkázanosti dítěte na výživu. Dosažení zletilosti nebo dosažení věkové hranice pro nezaopatřenost dítěte (26 let) nemá z hlediska vyživovací povinnosti význam. Není, proto vyloučeno, aby vyživovací povinnost rodičů k dítěti zanikla v 17 letech věku dítěte, které dostudovalo, našlo si práci a je schopno se samostatně živit (tj. stav odkázanosti skončil). A naopak je také možné, že dítě nenabude schopnosti samostatně se živit nikdy (je-li např. plně invalidní). Dosažení věkové hranice 18 let má však svůj význam z hlediska procesního zejména proto, že řízení o přiznání výživy zletilému dítěti je zahájeno pouze na návrh této osoby. Vyživovací povinnost zaniká absolutně teprve zánikem rodinně-právního vztahu subjektů, tj. smrtí, rozhodnutím o osvojení, rozhodnutím o úspěšném popření otcovství. O výživném pro nezletilé děti je rozhodováno v rámci tzv. řízení ve věcech péče soudu o nezletilé dle ustanovení § 466 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Řízení je možné zahájit jak na návrh (kterým však soud není vázán), tak i bez návrhu. Okamžik zahájení řízení má svůj význam mj. i v otázce přiznání výživného zpětně za uplynulá období. K řízení je příslušný okresní nebo obvodní soud, v jehož obvodu má nezletilý bydliště. Změní-li se však v průběhu řízení okolnosti, podle nichž se příslušnost posuzuje a je-li to v zájmu nezletilého (dítě změní bydliště a dojíždění do původního místa je neefektivní), je možné přesunout příslušnost na jiný soud. Účastníkem řízení jsou rodiče dítěte (resp. jiní příbuzní povinní výživou) a dítě, které je zastoupeno opatrovníkem. Tím je zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí. Řízení je ovládnuto vyšetřovací zásadou a soud je tak povinen zjistit skutkový stav i na základě jiných, než účastníky navrhovaných důkazů a obdobně postupuje i v případě, že schvaluje dohodu rodičů. Soud může také schválit dohodu rodičů o výživě dítěte, je však povinen zkoumat, zda je tato dohoda v zájmu dítěte. Rozhodnutí soudu o přiznání výživného je předběžně vykonatelné a povinnost platit výživné ve stanovené výši tak vzniká samotným doručením rozhodnutí, bez ohledu na jeho právní moc nebo podání odvolání. Dlužné výživné lze vymáhat dvěma způsoby: cestou soudního výkonu rozhodnutí nebo exekucí. V obou případech je ale nezbytné mít exekuční titul.

Soudní výkon rozhodnutí Návrh na soudní výkon rozhodnutí dle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský soudní řád), a zákona o zvláštních řízeních soudních lze podat k okresnímu soudu, v jehož obvodu má bydliště nezletilé dítě. V případě vymáhání dlužného výživného zletilých dětí je příslušný obecný soud povinného rodiče. Výkon rozhodnutí lze nařídit jen v takovém rozsahu, v jakém to oprávněný (resp. jeho zákonný zástupce) navrhl a jaký podle něj stačí k uspokojení jeho pohledávky (aktivita oprávněného je tak nezbytná), soud se však na návrh oprávněného může dotázat povinného na jeho majetkové poměry a v případě, že povinný odmítne poskytnout součinnost, může mu být uložena pořádková pokuta. Dojde-li k zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, rozhodne soud o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním výkonu rozhodnutí vznikly, podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo (§ 271 občanského soudního řádu).

Exekuce Nejčastější formou vymáhání dlužného výživného je exekuce dle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. Exekuční návrh se podává přímo zvolenému exekutorovi. V návrhu je nutné označit exekuční titul a dlužnou částku, není však nezbytné označit majetek povinného ani způsob výkonu exekuce. Exekutor, kterému došel exekuční návrh, požádá do 15 dnů ode dne doručení návrhu soud o pověření k provedení exekuce. Na vydání pověření má soud 15 dnů. Po doručení pověření zašle exekutor oprávněnému vyrozumění o zahájení exekuce zpravidla spolu s exekučním příkazem, kde specifikuje způsob, jímž bude provedena exekuce a vyzve povinného ke splnění vymáhané povinnosti (dlužná částka, náklady oprávněného, snížené náklady exekuce). Nejčastějším a nejefektivnějším způsobem postihnutí majetku dlužníka jsou srážky ze mzdy, kdy pro vymáhání dlužného výživného se zbytek čisté mzdy, přesahující částku stanovenou nařízením vlády, sráží bez omezení (§ 279 odst. 3 občanského soudního řádu). Mezi další způsoby pak patří prodej movitých i nemovitých věcí a pro případy neplacení výživného na nezletilé dítě od ledna 2013 je také hojně využívaná exekuce pozastavením řidičského oprávnění. Jestliže nebude povinný rodič hradit výživné déle než čtyři měsíce (z nedbalosti nebo úmyslně, forma zavinění má význam z hlediska trestní sazby), dopouští se tím trestného činu zanedbání povinné výživy dle § 196 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen TZ). Tohoto trestného činu se uvedeným jednáním dopouštějí i jiné osoby, které mají zákonnou povinnost vyživovat či zaopatřovat jinou osobu. Soud, který posuzuje trestní odpovědnosti pachatele ve smyslu § 196 TZ, přitom není vázán rozhodnutím, kterým byla v občanskoprávním řízení stanovena tato povinnost a sám si posoudí rozsah vyživovací povinnosti. Podle dostupných informací poskytnutých Ministerstvem spravedlnosti bylo z trestného činu zanedbání povinné výživy v roce 2017 obžalováno 7 253 osob.

Shrnutí řešené problematiky – historicky vývoj náhradního výživného Z hlediska historického vývoje existoval v československém právním řádu po jistou dobu institut obdobný náhradnímu výživnému. Byl zakotven v zákoně č. 57/1948 Sb., o zálohování výživného dětem. Ustanovení tohoto zákona se vztahovala na děti mladší 18 let věku, které byly československými státními občany a jejichž nárok na výživné vůči osobám povinným poskytovat jim výživu byl stanoven pravoplatným soudním rozhodnutím, soudním smírem nebo vykonatelným notářským spisem, a to navíc za předpokladu, že vymáhání nároku na výživné bylo obtížné. Termín obtížnost vymáhání znamenal, že exekuce v dohledné době nevedla k cíli, zejména v době do tří měsíců od jejího nařízení. Dávky byly poskytovány dětem mladším 18 let, ale i dětem do 24 let věku, pokud se soustavně připravovaly na své budoucí povolání, anebo byly nezpůsobilé k výdělku. Tyto zálohy na výživné byly poskytovány na žádost oprávněných osob prostřednictvím komisí „okresní péče o mládež“. Poskytnutím zálohy na výživné pak přecházel nárok oprávněné osoby na výživné na stát, a to až do výše poskytnuté zálohy. Dlužník byl povinen navíc platit komisi vedle dlužné dávky výživného zvláštní příspěvek ve výši 10 % této dávky, který připadl státu. Zákon byl účinný čtyři a půl roku. Citovaný zákon byl již od počátku koncipován jako prozatímní řešení, které mělo platit do doby, než budou upraveny základní předpisy soukromého práva. Poté, co vstoupily v platnost zákony č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, a zejména č. 69/1952 Sb., o sociálně právní ochraně mládeže, byl zákon č. 57/1948 Sb. zrušen právě posledním z uvedených předpisů.

Zákon o sociálně právní ochraně mládeže upravoval ve svém § 12 poskytování státního dětského příspěvku. Tento příspěvek byl poskytován na úhradu osobních potřeb dětí a byl vyplácen dětem, „o něž není postaráno jinak“, do 16 let věku (ve zvláštních případech do 25 let), bez ohledu na to, zda bylo dítěti přiznáno výživné. Z hlediska typologie se tak v podstatě jednalo o institut náhradního výživného hraničící s obecnou sociální dávkou potřebným dětem, když mimo zálohování výživného státem nahradil taktéž státní sirotčí podporu, příspěvky doplňkové péče o potřebné osoby a příspěvek početným rodinám, čímž se stal v podstatě plošnou sociální testovanou dávkou. O státním dětském příspěvku jako o formě zálohování výživného státem tak můžeme hovořit pouze v případech, kdy zde byla osoba, která měla k dítěti vyživovací povinnost, kterou neplnila. Pouze v tomto případě měl státní dětský příspěvek formu zálohy na výživné a až do výše poskytnutého příspěvku přešel nárok na nezaplacené výživné z osoby oprávněné na stát. Dlužníkovi přitom mohlo být navíc při vymáhání náhradního výživného uloženo, aby kromě poskytnutého příspěvku uhradil i sankční složku v podobě 10% přirážky. Zákon o sociálně právní ochraně mládeže platil až do r. 1964, kdy byl zrušen zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině, který převzal úpravu státního dětského příspěvku, a došlo pouze k jeho přejmenování na příspěvek na výživu, který byl poskytován jak dětem, vůči kterým nebylo výživné povinným plněno (v tomto případě tak mělo povahu zálohování výživného státem), tak v jistých situacích i dětem, jejichž výživné plněno bylo, nebo kterým vůbec nebylo určeno. Kromě úpravy obsažené v zákoně o rodině byly některé procesní aspekty příspěvku na výživu upraveny i ve vládním nařízení č. 59/1964 Sb., o úkolech národních výborů při péči o děti. Úprava obsažená v tomto vládním nařízení byla následně zrušena s účinností zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, který mimo jiné stanovil, že příspěvek na výživu měl být vyplácen do 26. roku dítěte, přičemž úprava zákona o rodině stanovila, že dítě má nárok na tento příspěvek jen do 25. roku. Tento rozpor byl odstraněn a věk sjednocen na 26. rok až s účinností novely zákona o rodině provedené zákonem č. 132/1982 Sb. Vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon o působnosti orgánů ČSR v sociálním zabezpečení, pak poskytovala příspěvek na výživu sociálně potřebnému nezaopatřenému dítěti, na které povinná osoba neplatí výživné, a to až do výše částek, které se považovaly za potřebné k zajištění výživy a ostatních osobních potřeb dítěte. Nově tedy nárok na příspěvek na výživu podmiňovala neplatičstvím výživného povinnou osobou. Následně doznala změny i hmotněprávní úprava obsažená v zákoně o rodině, když novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. byl ze zákona o rodině vypuštěn obsoletní § 100 o povinnosti národního výboru vyplácet příspěvek na výživu. Další výrazná změna přišla spolu se zákonem č. 463/1991 Sb., o životním minimu, na který navázal zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, dle kterého se nezaopatřenému dítěti, které se považovalo za sociálně potřebné a ke kterému povinná osoba nežijící s dítětem v domácnosti neplnila vyživovací povinnost stanovenou jí rozhodnutím soudu, náležel příspěvek na výživu dítěte ve výši stanoveného výživného, nejvýše však ve výši rozdílu mezi příjmem dítěte a jeho životním minimem. Těmito zákony bylo náhradní výživné přeměněno v příspěvek na výživu a začleněno do systému dávek sociální potřebnosti vázaných na životní minimum. Výše příspěvku na výživu byla stanovena ve výši rozdílu mezi příjmem dítěte a jeho životním minimem. V případě, že z úhrnu příjmů společně posuzovaných osob připadla na dítě částka vyšší, než je jeho životní minimum na osobní potřeby, příspěvek poskytován nebyl. Byla-li částka připadající na dítě nižší než jeho životní minimum, byl příspěvek poskytován v částce do vyrovnání životního minima oprávněného dítěte.

Jak je patrno z výše uvedeného, zálohování výživného státem bylo v našem právním řádu postupně oslabováno, až nakonec přijetím zákonů č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, a č. 112/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o životním a existenčním minimu a zákona o pomoci v hmotné nouzi, zmizelo úplně. Zákon č. 463/1991 Sb., o životním minimu, byl s účinností od 1. ledna 2007 nahrazen zákonem č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, byl ke stejnému datu nahrazen zákonem č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, který v § 32 zavedl ustanovení o části příspěvku na živobytí nahrazující neplacené výživné. Toto ustanovení stanovovalo, že je-li jednou ze společně posuzovaných osob nezaopatřené dítě, kterému není déle než 3 měsíce placeno soudem stanovené výživné, určuje se pro účely příspěvku na živobytí nejprve částka nahrazující neplacené výživné nebo jeho část, která bude poskytována jako součást příspěvku na živobytí. Výše části příspěvku na živobytí nahrazující neplacené výživné se stanovila ve výši soudem stanoveného výživného, nejvýše však ve výši rozdílu mezi příjmem dítěte a jeho životním minimem. Toto ustanovení bylo s účinností od 1. 1. 2012 ze zákona vypuštěno. Po roce 2000 došlo několikrát ke snahám upravit právně problematiku nehrazeného výživného. Do legislativního procesu se dostaly čtyři návrhy předložené bezvýjimečně ze strany sociální demokracie, které se snažily postavení zálohování státem posílit, resp. znovu zavést. Z těchto legislativních návrhů z let 2001, 2005, 2007 a 2009 se nakonec stal nejúspěšnějším ten z r. 2005, který byl zastaven až prezidentským vetem, které se pak již v souvislosti se sněmovními volbami nepodařilo přehlasovat. Přes značnou rozdílnost měly spoustu společných rysů: všechny pro institut zálohování výživného státem používaly termín náhradní výživné, stejně jako skutečnost, že nárok na ně podmiňovaly určitou formou neplatičství ze strany povinného se stanovenou minimální délkou neplacení, nezbytnou iniciativou oprávněného, trvalým pobytem žadatele na území ČR, stanovením povinnosti vrátit přijaté náhradní výživné v případě, že je následně uhrazeno povinnou osobou, a nezaopatřeností dítěte. V návrhu z r. 2001 bylo obsaženo zálohování výživného státem v čisté podobě, když nárok na poskytnuté náhradní výživné přecházel na stát, který jej pak následně sám vymáhal. Návrh však vůbec netestoval rozhodný příjem pečující rodiny, ani neomezoval maximálně poskytnutou částku. Bylo počítáno se 100% návratností částky poskytnuté a následně vymožené státem, což se projevilo mimo jiné tím, že při vyčíslení dopadu na státní rozpočet bylo počítáno s nulou. Na rozdíl od návrhu z r. 2001 pak již všechny další návrhy obsahovaly limit ve vztahu k výši poskytnutého náhradního výživného i k možnému dalšímu „příjmu“ dítěte, čímž se již více přiblížily podstatě sociální dávky. Návrhy z r. 2005 a 2007 jsou pak téměř totožné. Naproti tomu se návrh, který Poslanecká sněmovna projednávala v r. 2009, vydal již jiným směrem – úprava obdobná zálohování výživného státem se tak ocitla v návrhu zákona o vyživovací povinnosti k nezaopatřeným dětem (zákon o výživném). Návrh opět zpřísňoval oproti dvěma předchozím návrhům podmínky pro příjemce, zaváděl institut minimálního výživného a tabulky pro standardizaci určování výše výživného soudem, nově také měla být výše náhradního výživného stanovena pevnou částkou místo výpočtu z částky výživného. Návrh již rezignoval na vymáhání poskytnutého náhradního výživného po povinném a stanovil pouze povinnost oprávněného poskytnuté náhradní výživné vrátit, bylo-li mu následně uhrazeno výživné povinným. V tomto směru se návrh inspiroval ve slovenské úpravě, když se po zhodnocení tamějších zkušeností ukázalo, že náklady na vymáhání dlužných pohledávek na výživném byly vyšší než skutečně vymožené finanční prostředky. V roce 2009 tento návrh projednala a posoudila vláda a vyslovila s tímto návrhem nesouhlas, neboť s ním byla spojena řada koncepčních a dalších podstatných nedostatků.

V dubnu 2016 byl Poslanecké sněmovně předložen poslanecký návrh (KSČM) na vydání zákona o náhradním výživném, který principiálně vycházel z vetovaného návrhu zákona z roku 2005. Návrh nebyl zcela úplný, nezohledňoval problematiku nepravidelné úhrady výživného, nevypořádával se s následky přechodu nároku výživného na stát, byl nastaven příliš vysoký koeficient rozhodného příjmu, při kterém bude náhradní výživné poskytováno (2,9násobek ŽM), který neodpovídá proklamaci v důvodové zprávě, že náhradní výživné by mělo být poskytováno jen v těch případech, kdy neplnění vyživovací povinnosti ohrožuje životní úroveň rodiny a dítěte. (např. koeficienty stanovené pro příjmově testované dávky SSP jsou nastaveny níže (na úroveň 2,7násobku ŽM rodiny). Tento tisk nebyl do ukončení volebního období Poslaneckou sněmovnou projednán. V roce 2016 byl výše uvedený návrh předložen opětovně, jeho projednávání však bylo v lednu roku 2019 přerušeno. V březnu 2017 byl vládou schválen návrh zákona o zálohovém výživném, který však do konce volebního období nebyl poslaneckou sněmovnou projednán.

2. Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy

Předkládaný návrh zákona má za cíl finanční pokrytí oprávněné osoby, po zákonem stanovenou dobu (24 výplat náhradního výživného), jíž není výživné povinnou osobou hrazeno nebo je hrazeno pouze částečně. Současně případné získání nároku na náhradní výživné, motivuje oprávněnou osobu k důslednému využití nástroje vymahatelnosti práva na výživné, které má k dispozici, a to podáním exekuce na povinného. Návrh je tedy cílen na skupinu rodin s nezaopatřenými dětmi, vůči kterým nebude povinným plněna vyživovací povinnost, přitom často jde o rodiny tzv. sólo rodičů, které jsou chudobou významně ohroženy. Je skutečností, že v návrhu zákona o náhradním výživném bylo upuštěno od faktického prokazování situace ohrožení chudobou, pro které bývá obvykle využíván test příjmu, jako podmínka nároku na danou dávku. Pro upřednostnění tohoto „plošného přístupu“ svědčí několik faktorů. Z údajů Českého statistického úřadu vyplývá, že 30,1 % rodin sólo rodičů je ohroženo chudobou oproti 8,5 % rodin se dvěma dospělými a jedním dítětem a 5,8 % rodin se dvěma dospělými a dvěma dětmi. Nejdůležitějším zdrojem příjmů pro rodiny sólo rodičů jsou pracovní příjmy (63,8 %), sociální příjmy (15,4 %) a výživné (14,6 %), které ovšem pobírá přibližně 70 % samoživitelů, 30 % samoživitelů výživné nepobírá. (Dudová, 2016, Zpráva o rodině, 2017, Kuchařová a kol., 2016) Neplacení výživného ze strany povinného rodiče je podle policejních statistik jedním z nejčastějších trestných činů v ČR. (Policie ČR. Statistické přehledy kriminality za rok 2018. [online]. 2019 [cit. 2019-05-21]. Dostupné z: https://www.policie.cz/clanek/statisticke- prehledy-kriminality-za-rok-2018.aspx) Podle průzkumu neziskové organizace Klub svobodných matek téměř polovina osamělých matek nedostává pravidelně výživné a téměř třetina má měsíční příjmy menší než deset tisíc korun. Výživné nepobírá 31 % matek. Zkušenosti z praxe neziskových organizací, které pracují s rodiči, jimž není hrazeno výživné na dítě, ukazují, že důvodů pro neplacení výživného je celá řada: předluženost a celková špatná ekonomická a sociální situace, negativní vztah k bývalé manželce/ partnerce, nezájem o děti a rodinu, preference nově založené rodiny atp.

V neposlední řadě byl „plošný přístup“ zvolen také s ohledem na snahu vyvážit administrativní náročnost a efektivitu celého opatření. Zejména jde o skutečnost, že dávka bude poskytována po omezenou dobu (24 výplat). Zatěžovat státní rozpočet a zvyšovat byrokracii v souvislosti s pravidelným přehodnocováním příjmů osob oprávněných, ve světle skutečnosti, že dávka bude poskytována po značně omezenou dobu, se jeví jako zcela neefektivní. Návrh zákona o náhradním výživném není zacílen např. na situace pěstounských rodin, které jsou zajištěny prostřednictvím jiného systému dávek pěstounské péče, u nichž (u příspěvku na úhradu potřeb dítěte) přechází výživné na stát, který tak de facto prostřednictvím výplaty této dávky, výživné (v podobě dávky) poskytuje. Nezaopatřené děti, které nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte nebudou mít, budou oprávněnými osobami pro nárok na náhradní výživné. Náhradní výživné reaguje na důsledky situace, kdy dítěti není ze strany povinného hrazena stanovená částka výživného a oprávněná osoba využije nástroje vymahatelnosti práva na výživné, a to podání exekuce na povinného nebo na soudní výkon rozhodnutí. Náhradní výživné je sociální dávkou, která reflektuje základní principy těchto dávek. Zejména se jedná o princip reakce v následujícím rozhodném období po období, kdy byla částečně nebo vůbec plněna povinnost hradit výživné v rámci předcházejících 4 měsíců. Náhradní výživné tak bude poskytováno oprávněné osobě za zákonem jasně definovaných podmínek, ke kterým patří podání návrhu na zahájení nebo probíhající exekuce či soudní výkon rozhodnutí, když není povinným rodičem ve stanoveném termínu vyživovací povinnost plněna vůbec či je plněna pouze částečně. Touto podmínkou je jasně deklarována ochota státu podpořit pouze ty osoby, jež jsou připraveny zodpovědně řešit vzniklou situaci a důsledně uplatnit své právo na výživu. Návrh zákona na náhradní výživné tak akcentuje využití standardních nástrojů vymahatelnosti práva na výživné ze strany oprávněné osoby tak, aby bylo minimalizováno riziko přebírání zodpovědnosti za vzniklou situaci ze strany státu. Nicméně však nelze opominout skutečnost, že toto opatření, jakožto opatření v systému sociálního zabezpečení, řeší situaci těchto rodin sekundárně, tedy nereaguje na příčiny vzniku této situace, ale až na její důsledky. Práce na návrhu zákona o náhradním výživném pak jasně ukázaly, že pokud se nebudeme vážně zabývat rovněž opatřeními v oblasti primární úpravy občanského práva, zejména v oblasti jeho aplikace, a dále opatřeními vedoucími k efektivnějšímu vymáhání pohledávek na výživném, nedojde k systémovému zlepšení situace rodin s dětmi, kde rodič neplní řádně svou vyživovací povinnost. Právě nejednotnost rozhodování soudů v opatrovnických záležitostech, délka řízení, úprava vymáhání výživného v rámci soudního výkonu rozhodnutí a zároveň zřejmě ne zcela dostatečná informovanost rodičů o právních možnostech vymáhání výživného, jakož i problematická dostupnost adekvátní právní podpory v těchto věcech, pravděpodobně významně ovlivňují problematickou situaci rodin v České republice. K výše uvedenému je třeba uvést, že problematikou výživného se intenzivně zabývá Ministerstvo spravedlnosti (MSP), které k tématice výživného vypracovalo analýzu aktuálních otázek výživného, a to v návaznosti na úkol z bodu 5 Usnesení vlády České republiky č. 566 ze dne 13. července 2015. Zmíněný materiál komplexně a v souvislostech představuje problémy, které se v oblasti určování a vymáhání výživného vyskytují. Předně se zabývá aktuální právní úpravou určování výživného, od zjišťování příjmů a majetkových poměrů povinného, určování odůvodněných potřeb dítěte, až po samotné vyměření konkrétní částky výživného. Dále předestírá problémy, které se vyskytují v procesu určování výživného, ať už před soudy, nebo při rozhodování rodičů o mimosoudní dohodě o výživném. V neposlední řadě materiál podrobně referuje o vymáhání výživného, respektive o stávajících i možných řešeních stavu, kdy (určené) výživné není plněno (zejména exekuce). Ve vztahu k procesní rovině rozhodování o výživném se analýza taktéž věnuje popisu možných nelegislativních přístupů upřednostňujících smírný průběh procesu (např. německá Cochemská praxe). Nejsou však opomenuty ani další často diskutované otázky jako role doporučujících tabulek, práce se statistikami o výživném, úroky z prodlení dlužníka výživného, dovolání ve věcech výživného, postoupení pohledávek výživného, interdisciplinární vzdělávání pracovníků justice, trestní postih neplatičů nebo tzv. náhradní výživné. Současně je prověřována jednotnost rozhodování soudů v typově obdobných případech. Analýza navrhla více než čtyři desítky různých opatření napříč výše uvedenými oblastmi. MPSV dále ve spolupráci se MSP připravuje opatření na zlepšení vymahatelnosti výživného prostřednictvím stávajících standardních nástrojů, kterými jsou zejména exekuční řízení. Jedná se především o osvětu a edukaci rodičů, kteří budou mít k dispozici základní a vstupní podporu od státu v podobě, pokud možno komplexní informace o způsobech efektivního řešení dané situace. K takovým informacím bude patřit např. vzorový formulář návrhu na exekuci, který bude pro rodiče k dispozici, ať už na pobočkách Úřadu práce ČR, kam se rodiče obrací s žádostmi o nepojistné dávky, popř. u sociálních pracovníků obecních úřadů. Vybudování klientsky přívětivého Exekutorského úřadu je jedním z předpokladů efektivního řešení situace neplacení výživného tak, aby se oprávněný rodič necítil návštěvou exekutorského úřadu stigmatizován a nemusel se obávat zhoršení již tak složitých vztahů s druhým rodičem, který neplní stanovenou vyživovací povinnost. Zvýšení informovanosti o možnosti podání návrhu na předběžné opatření je dalším z opatření na podporu efektivity vymáhání výživného.

Náhradní výživné je navrhováno jako sociální dávka, která reflektuje základní principy těchto dávek. Náhradní výživné tak bude poskytováno oprávněné osobě za zákonem jasně definovaných podmínek, nejdéle však po dobu 24 výplat náhradního výživného, vyplacených nejdéle do doby skončení nezaopatřenosti oprávněné osoby. Dávka striktně kopíruje, resp. navazuje na institut výživného jako takového a právo oprávněné osoby toto výživné od povinné osoby obdržet. Navrhuje se, aby dávku náhradní výživné poskytoval Úřad práce ČR, který poskytuje i ostatní nepojistné sociální dávky.

Jedná se především o podmínku probíhající exekuce (soudní výkon rozhodnutí), kdy není povinným rodičem vyživovací povinnost plněna vůbec, či je plněna pouze částečně. Povinným rodičem se pro účely tohoto zákona rozumí ten, kdo má vyživovací povinnost. Touto podmínkou je jasně deklarována ochota státu podpořit ty osoby, jež jsou připraveny zodpovědně řešit vzniklou situaci a důsledně uplatnit své právo na výživu. Náhradní výživné bude náležet ve výši stanovené vyživovací povinnosti v případech, kdy vyživovací povinnost není plněna zcela, nejvýše však ve výši 3 000 Kč měsíčně. V případech, kdy bude vyživovací povinnost plněna částečně, bude výše náhradního výživného stanovena jako rozdíl mezi stanovenou výší výživného a uskutečněným plněním výživného v rámci rozhodného období. Výše maximální měsíční částky náhradního výživného je stanovena tak, aby v návaznosti na běžné výživné, jež je soudy stanovováno, a jehož výše je přibližně 2 991 Kč pojmulo co nejširší skupinu osob, za předpokladu, že jim není výživné hrazeno vůbec nebo pouze částečně. Nárok na náhradní výživné zaniká po výplatě 24 splátek náhradního výživného vyplacených nejdéle do doby skončení nezaopatřenosti oprávněné osoby. Jedná se o vytvoření podmínek a časového prostoru pro řešení situace rodiny v případě, že není řádně plněna vyživovací povinnost v rámci standardních nástrojů. V tomto návrhu je tedy náhradní výživné vypláceno pouze za podmínky, že k vymožení

pohledávek na výživném byl podán návrh na zahájení exekuce resp. exekuce, nebo soudní

výkon rozhodnutí probíhá a povinný vyživovací povinnost neplní, či ji plní pouze částečně.

Těm rodičům, kteří neprokáží, že podali návrh na zahájení exekuce nebo že výkon rozhodnutí či exekuce probíhá, nárok na náhradní výživné nevznikne.

Návrh vychází z toho, že poskytnutím náhradního výživného je ve své podstatě plněno ze strany státu za někoho, kdo má po právu plnit sám. Po 24 vyplacených splátkách náhradního výživného nebo skončením nezaopatřenosti oprávněné osoby, případně dříve pokud lze důvodně předpokládat, že již náhradní výživné nebude vypláceno, přejde pohledávka výživného oprávněné osoby na stát. Krajská pobočka Úřadu práce rozhodnutím určí, v jakém rozsahu na stát pohledávka na výživném přejde. Rozhodnutí bude obsahovat přesně definované dlužné výživné, tedy pohledávky, které přešly na stát vůči povinnému. Úřad práce vstoupí namísto dosavadního oprávněného do probíhajícího řízení o soudním výkonu rozhodnutí nebo exekuce nebo podá návrh na zahájení soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce, a to pouze v případech, kdy byla vyživovací povinnost plněna částečně, převyšuje-li vyživovací povinnost 3000 Kč nebo byly-li dřívější soudní výkony rozhodnutí nebo exekuce zastaveny. Stát tedy sám vymáhá poskytnuté částky náhradního výživného od povinné osoby, a to za využití stávajících nástrojů výkonu rozhodnutí (soudní výkon rozhodnutí či exekuční řízení).

Při odhadu návratnosti poskytnutého náhradního výživného, která je stanovena na 10 %, bylo vycházeno jednak z údajů Exekutorské komory, dle kterých se průměrná vymahatelnost pohybuje okolo 20 %, ale také ze srovnání obdobného institutu v ostatních evropských zemí a z dřívějších zkušeností s vymáháním sociálních dávek státem. Princip návratnosti je zohledněn ve stanovení obecné zvýšené zákonné sazby úroku z prodlení s plněním pohledávek výživného v nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výhodou tohoto řešení je skutečnost, že tato sazba by povinnou osobu ex ante motivovala k dobrovolnému plnění výživného a dále by reflektovala délku trvání prodlení. Na stát by přitom spolu s pohledávkou výživného přešly také již přirostlé úroky.

Rizika nepřijetí právní úpravy

Nepřijetím navrhované úpravy nedojde k naplnění vládního programového prohlášení, které deklaruje podporu rodičů s dětmi v těch případech, kdy druhý rodič neplatí řádně stanovené výživné. Rizikem neřešení současné situace rodin, kterým není hrazeno stanovené výživné, je skutečnost, že nedojde ke zlepšení sociální situace těchto rodičů s nezaopatřenými dětmi. Může tak docházet k dalšímu upadání těchto osob do celkové sociální nejistoty a vzbuzování nedůvěry ve fungování právních institutů a institucí v souvislosti s vymáháním práva. Předkládaný návrh též podporuje plnění závazků vyplývající pro ČR z mezinárodních úmluv, zejména z Úmluvy o právech dítěte, Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a návrhy obsažené v Doporučení Rady Evropy o zálohových platbách výživného na dítě státem. V případě přijetí navrhovaného opatření vyplývá z porovnání dostupných zkušeností některých evropských států riziko poměrně nízké návratnosti finančních prostředků spojených s poskytováním náhradního výživného (odhadovaných 10 %), neboť v případech, kdy povinný rodič fakticky nedisponuje žádnými příjmy či majetkem je reálná návratnost poskytnutých prostředku prakticky nulová.

3. Zhodnocení souladu návrhu zákona s ústavním pořádkem České republiky

Předkládaný návrh je v souladu s ústavním zákonem č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, dále zejména s článkem 32 odst. 1, 5 a 6 Listiny základních práv a svobod (usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb.), podle kterého jsou rodičovství a rodina pod ochranou zákona. Rodičům, kteří pečují o děti, je zaručeno právo na pomoc státu, přičemž podrobnosti stanoví zákon. Vládní návrh zákona respektuje obecné zásady ústavního pořádku České republiky a není v rozporu s nálezy Ústavního soudu České republiky. Návrh zákona přispívá k naplnění zásad stanovených v čl. 26, 29, 30 a 32 Listiny základních práv a svobod. Předkládaný návrh upravující poskytování náhradního výživného jakožto nepojistné sociální dávky si neklade za cíl zvýšit standard sociálního zabezpečení oprávněných osob, což by mohlo vést k pochybnostem o souladu s ústavním pořádkem České republiky ve smyslu zakládání jisté nerovnosti mezi osobami ve stejné sociální situaci. Překládaný návrh toliko narovnává situaci oprávněných osob, ve smyslu zabezpečení standardu sociálního zabezpečení, platí-li teze, že právo na výživné je standardem, nikoli nadstandardem. Koncipování návrhu neporušuje princip přiměřenosti.

4. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, slučitelnost s právními akty EU

Ačkoliv samotné poskytování náhradního výživného státem nezaopatřeným dětem v případě neplnění vyživovací povinnosti povinnou osobou a úprava eliminující jeho nedobytnost není právem EU přímo regulováno, a zároveň nastavení sociálního systému je v kompetenci jednotlivých členských států (srov. čl. 153 odst. 4 SFEU), návrh musí reflektovat základní zásady práva EU stanovené Smlouvou o fungování Evropské unie (zejm. čl. 45, čl. 18 a čl. 21), judikaturou a dotčenými sekundárními předpisy EU. Návrhu se dotýkají zejména následující sekundární předpisy EU, v platném znění: • nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností, • nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, • nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 492/2011 ze dne 5. dubna 2011 o volném pohybu pracovníků uvnitř Unie (čl. 7 odst. 2), • směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (čl. 24), • směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (čl. 11 a čl. 21), • směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (čl. 29), • nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů). Z hlediska práva EU je stěžejní zabránění diskriminace občanů jiných členských států EU a také určení charakteru dávky. Nařízení č. 883/2004 ve své preambuli v bodě 36 uvádí toto: „Zálohy na výživné jsou vymahatelnými zálohami určenými k vyrovnání skutečnosti, že rodič neplní svou zákonnou vyživovací povinnost k dítěti, vyplývající z rodinného práva. Tyto zálohy by proto neměly být považovány za přímé dávky kolektivní podpory poskytované rodinám. Vzhledem k těmto zvláštnostem by se uvedená pravidla pro koordinaci neměla na tyto zálohy na výživné vztahovat.“ Nařízení proto v čl. 1 písm. z) stanoví, že „rodinnou dávkou“ se rozumí všechny věcné nebo peněžité dávky určené k vyrovnání rodinných výdajů, s výjimkou záloh na výživné a zvláštních dávek při narození dítěte a při osvojení dítěte uvedených v příloze I. Náhradní výživné je považováno za tzv. rodinnou dávku (podobně jako např. přídavek na dítě či rodičovský příspěvek) podléhající koordinaci EU. Čl. 1 písm. z) zmíněného nařízení umožňuje vyjmout náhradní výživné z okruhu rodinných dávek, a to uvedením této dávky do Přílohy I výše uvedeného nařízení. V minulosti tak již bylo učiněno např. u porodného, které bylo z režimu koordinace tímto způsobem vyjmuto. V případě přijetí návrhu, ČR zažádá o vklad náhradního výživného v souladu s čl. 1 písm. z) do přílohy I. nařízení č. 883/2004, aby náhradní výživné bylo vyňato z působnosti tohoto nařízení a tím i z režimu pravidel pro koordinaci sociálních systémů, bude se na náhradní výživné pohlížet jako na tzv. „sociální výhodu“ dle práva EU. Právo na sociální výhody musí být poskytováno na nediskriminačním principu, tak aby neposkytnutí takové dávky nebylo schopné dotčenou osobu odradit od využití práva volného pohybu osob v rámci EU. Právo na sociální výhodu vzniká nejen migrujícím pracovníkům, ale rovněž i rodinným příslušníkům migrujících pracovníků, ve specifických případech i ekonomicky neaktivním osobám. Navrhovaná právní úprava je v souladu s předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie, obecnými právními zásadami práva Evropské unie a mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána, a není tedy s nimi v rozporu.

5. Dopady navrhované úpravy

Na státní rozpočet a ostatní veřejné rozpočty Kvalifikovaný odhad nákladů vychází pouze z dostupných údajů, které má MPSV k dispozici. Tyto údaje uvádějí, že v roce 2017 bylo vydáno 37 251 prvních rozhodnutí a 7 306 dalších rozhodnutí o stanovení vyživovací povinnosti rodiče k dítěti (celkem 44 557 rozhodnutí). Podle informací poskytnutých MSP bylo pro trestný čin zanedbání povinné výživy v roce 2017 obžalováno 7 253 osob. Počet obžalovaných a odsouzených osob, ale neudává, vůči kolika dětem není plněna vyživovací povinnost. Zároveň je nutno počítat i s navýšením počtu žadatelů o novou dávku z okruhu rodin, kde povinný rodič např. nepracuje, a proto pečující rodič výživné ani nevymáhá. V současné době nejsou sledována ani data o částečném plnění, resp. neplnění vyživovací povinnosti. S ohledem na to, že nejsou k dispozici žádná relevantní data, která by sledovala aktuální počet dětí, vůči kterým není plněna vyživovací povinnost pro nárok na náhradní výživné, je pro další odhady počítáno s počtem cca 24 000 žádostí o náhradní výživné za rok, jedná se o odhad z celkového počtu stanovených rozhodnutí o výživném (v průměrné výši 2 991 Kč), na které jsou napočítány náklady na dávku a její administrativní zajištění. Průměrná výše 2 991 Kč, na kterou jsou napočítány náklady, vychází z průměrných výší stanoveného výživného dle krajských soudů. S ohledem na to, že náhradní výživné bude poskytováno vždy ve výši stanovené vyživovací povinnosti, nejvýše však ve výši 3 000 Kč měsíčně jsou náklady spočítány na průměrnou výši výživného.

Odhadovaný počet nových míst na jednotlivých pracovištích v resortu MPSV pro administraci dávky a její vymáhání:

Počet nových míst

Pracoviště Poznámka

od do průměr

84 vybranýchNa každé KoP 1 až 2 místa na113 197 155 kontaktních pracovišťadministraci a výplatu dávky (76 KoP v 14 krajských pobočekmístech bývalých okresů a 8 pracovišť 1 generální ředitelstvív Praze) a 2 místa na KrP koordinace GŘ ÚP ČR pohledávek (počet krajských poboček

je 14) a 1 GŘ ÚP ČR

Celkem 113 197 155 Náklady na systemizovaná místa Úřad práce- podrobně

Rozpočtová

v roce 2021 v roce 2021 v roce 2022 Počet systemizovaných míst

položka

1 155 155

Platy zaměstnanců na424 265 Kč 65 761 075 Kč 65 761 075 Kč

5013služebních místech

Sociální pojištění placené106 066 Kč 16 440 230 Kč 16 440 230 Kč

5031zaměstnavatelem

Zdravotní pojištění placené38 184 Kč 5 918 520 Kč 5 918 520 Kč

5032zaměstnavatelem 5342 Převod FKSP 8 485 Kč 1 315 175 Kč 1 315 175 Kč

Náhrady mezd v době3 000 Kč 465 000 Kč 465 000 Kč

5424nemoci 5169 Související provozní výdaje 100 000 Kč 15 500 000 Kč 15 500 000 Kč

Jednorázové (zřizovací)65 000 Kč 10 075 000 Kč 0 Kč

5137provozní výdaje

745 000 Kč 115 475 000 Kč 105 400 000 Kč Celkem

Průměrné roční náklady na jednoho zaměstnance v prvním roce činí 745.000 Kč a v dalších letech 680.000 Kč.

AdministrativníOd do průměr náklady v prvním roce 84 185 000 Kč 146 765 000 Kč 115 475 000 Kč v dalších letech 76 840 000 Kč 133 960 000 Kč 105 400 000 Kč

1. rok další roky*

Náklady

průměr průměr

Výdaje na dávku náhradní výživné 861 310 000 861 310 000 Administrativní náklady 115 475 000 105 400 000 Odhad výtěžku ze zpětného vymáhání (10 %)** 86 131 000 86 131 000

Celkové náklady (výdaje na dávku +

890 654 000 880 579 000

administrativní náklady – výtěžek vymáhání) Poznámka:* náklady na dávku bez valorizace částek životního minima, ** ve vymáhané částce není uvažováno žádné navýšení ke snížení administrativních nákladů vymáhání Zdroj: vlastní výpočty

Náklady na výplatu náhradního výživného, při zohlednění poskytovaného náhradního výživného do maximální zákonem stanovené výše lze odhadnout ve výši cca 891 mil. Kč v prvním roce účinnosti zákona a dále ve výši 881 mil Kč ročně. Odhadovaná návratnost poskytnutého náhradního výživného v rámci výkonu rozhodnutí se odhaduje na 10 %, navýšení návratnosti by snížilo náklady na tuto dávku. Počítaná návratnost je pouze ilustrativní, neboť úspěšnost při vymáhání výživného není známa a liší se i dle způsobu zvoleného výkonu rozhodnutí. Je také třeba upozornit na to, že v prvním roce účinnosti nelze 10% návratnost předpokládat.

Dále je třeba k celkové částce připočíst náklady spojené s vývojem a provozem nového

aplikačního programu. Náklady na realizaci požadavku byly vyčísleny ve výši cca 38mil Kč a provozní náklady se odhadují na cca 1mil měsíčně, tj. 12 mil ročně.

S ohledem na navrhovanou účinnost zákona od roku 2021 bude navýšení nákladů počítáno v rámci státního rozpočtu pro rok 2021. Bude se jednat o náklady nad rámec rozpočtu MPSV.

Na podnikatelské prostředí Navrhovaná úprava bude mít vliv na podnikatelské prostředí, neboť právnické a fyzické osoby jsou povinny krajské pobočce úřadu práce na její vyžádání sdělit bezplatně údaje rozhodné podle tohoto zákona pro nárok na náhradní výživné, jeho výši nebo výplatu.

Na územní samosprávné celky Navrhovaná právní úprava nemá negativní dopad na činnost územních samosprávných celků.

Sociální dopady Navrhovaná právní úprava má pozitivní dopady na rodiče s dětmi, jimž se nedaří vymoci soudem stanovené výživné. Ti rodiče, kteří splní podmínky nároku na náhradní výživné tak zlepší svou finanční situaci. Jistý sociální dopad (pro povinné rodiče) v podobě zachování motivace v platbách řádně stanoveného výživného, je možné spatřovat v samotném principu „zálohovanosti“ dávky.

Dopady na životní prostředí Navrhovaná úprava nebude mít dopad na životní prostředí, neboť se této oblasti navrhované změny nedotýkají.

Dopady ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti žen a mužů Navrhovaná úprava má pozitivní dopad na rovnost žen a mužů a nemá negativní dopady ve vztahu k zákazu diskriminace ani ve vztahu k rovnosti mužů a žen, neboť dávku bude moci čerpat oprávněný rodič bez ohledu na pohlaví, stejně tak to platí, pokud se jedná o povinného rodiče. Studie dokládají, že v drtivé většině se jedná o matky – samoživitelky, které jsou primárními pečovatelkami o děti. Matky samoživitelky tvoří vedle seniorek druhou nejohroženější skupinou, co se týče rizika pádu do chudoby. Navrhovaná úprava má potenciál tuto nerovnost narovnat a snížit tak rizika spojena s feminizací chudoby.

Podle Českého statistického úřadu bylo v roce 2017 v ČR přibližně 175 000 rodin, kde žilo dítě s jedním rodičem. V roce 2018 uspořádal Klub svobodných matek průzkum, který čítal 1 154 respondentek, z nichž téměř polovina nedostávala pravidelně výživné. Třetina z dotázaných pak uvedla, že jejich měsíční příjmy jsou menší než 10 000 Kč.

Institut náhradního výživného tak představuje významný nástroj boje s feminizací chudoby. Je třeba nicméně akcentovat genderový rozměr dané problematiky, resp. reflektovat, že tento problém dopadá ve významně vyšší míře na ženy než na muže, a také, že daná úprava bude mít pozitivní vliv právě na narovnání pozice žen a mužů ve společnosti.

Navrhovaná právní úprava tedy pomůže zejména ženám v případě jejich obtížné finanční situace způsobené nehrazením výživného druhým z rodičů. Stejně však bude postupováno i v případě, kdy oprávněným rodičem bude otec dítěte. Proto je možné konstatovat, že navrhovaná právní úprava má pozitivní dopad na rovnost žen a mužů. Navrhovaná právní úprava není v rozporu a nestanovuje odchylky ve vztahu k zákazu diskriminace. Rovněž není v rozporu se zákonem č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon).

Dopady ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů Lze konstatovat, že v rámci zavedení nového zákona o náhradním výživném budou, při podání žádosti o náhradní výživné zpracovávány osobní údaje oprávněné osoby, příjemce a povinné osoby. Tyto osobní údaje budou součástí informačního systému o náhradním výživném Ministerstva práce a sociálních věcí. S těmito údaji budou pracovat zaměstnanci resortu Ministerstva práce a sociálních věcí a úředníci Úřadů práce, a to pouze v působnosti delegované zákonem. Zpracování osobních údajů bude prováděno zejména na základě zákonných povinností či zákonem svěřených úkolů a v rozsahu, způsobem a po dobu stanovenými právními předpisy, které upravují činnost, resp. nezbytnými pro realizaci úkolů svěřených těmito předpisy. Již v současné době jsou osobní údaje žadatelů o ostatní nepojistné sociální dávky v systému Ministerstva práce a sociálních věcí evidovány. Lze předpokládat, že osobní údaje žadatelů o náhradní výživné již budou v systému MPSV evidovány a bude s nimi pracováno právě z titulu nároku na jiné dávky nepojistného systému. Nebudou-li osobní údaje o oprávněné osobě, příjemci a povinné osobě již evidovány v systému nepojistných sociálních dávek, bude se jednat o nové zpracování osobních údajů. Tyto osobní údaje budou evidovány pro identifikaci oprávněné osoby, příjemce dávky a povinné osoby, jako účastníků řízení o náhradním výživném. Oprávněná osob, jako osoba, které má za splnění podmínek nárok na náhradní výživné. Příjemce dávky, jako osoba, které má být dávka vyplácena a povinná osoba, jako osoba, jíž bylo stanoveno výživné a na niž je vedena exekuce k vymožení výživného. Mezi osobní údaje, které budou v rámci zpracování dávky náhradní výživné použita, bylo identifikováno jméno a datum narození, a to jak oprávněné osoby, tak příjemce a osoby povinné. MPSV je správcem osobních údajů dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. 4. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a při zpracování údajů postupuje v souladu s tímto nařízením.

Zhodnocení korupčních rizik Navrhovaná úprava nemá dopad do oblasti korupčních rizik a ani nevytváří jejich možnosti. Rovněž neúměrně nerozšiřuje kompetence orgánů státní správy. Kontrolní mechanismy jsou nastaveny již od vyhodnocování žádostí, kdy každé rozhodnutí zaměstnance krajské pobočky Úřadu práce ČR bude kontrolovat kvalifikovaný nadřízený pracovník a je zcela zřejmé, která úřední osoba je odpovědná za rozhodnutí. Dále je možnost podat proti rozhodnutí opravné prostředky (odvolání, přezkumné řízení). Každá osoba má možnost se v rámci správního řízení vyjádřit k podkladům, na základě, kterých bylo rozhodnutí vydáno. Je také nastavena kontrola výkonu veřejné správy, kdy Ministerstvo práce a sociálních věcí tuto kontrolu provádí na krajských pobočkách Úřadu práce ČR.

Dopady na bezpečnost nebo obranu státu Navrhovaná úprava nebude mít dopady na bezpečnost nebo obranu státu, neboť se navrhovaná opatření této oblasti nijak nedotýkají.