zákon č. 609/2020 Sb.

K části první – Změna horního zákona K čl. I (§ 40b odst. 2)

Navrhuje se úprava § 40b odst. 2 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož pokuty uložené za přestupky podle uvedeného zákona vybírá a vymáhá ukládající orgán, a to v souladu s § 106 odst. 3 správního řádu v procesním režimu daňového řádu (jedná se o tzv. dělenou správu procesní podle § 161 daňového řádu). S ohledem na velmi omezené počty případů, kdy jsou tyto pokuty vymáhány, a na relativní složitost a jednoúčelovost agendy vymáhání, se jeví jako efektivní, aby tato kompetence byla zajištěna orgánem, který je k tomu v rámci organizace veřejné správy specializovaně určen. Tím je tzv. obecný správce daně ve smyslu § 106 odst. 1 správního řádu, konkrétně pak celní úřad podle § 8 odst. 2 zákona o Celní správě ČR. S uvedenou změnou záměrně není spojeno přechodné ustanovení, neboť se předpokládá, že započatá řízení již dokončí nově příslušné orgány. Toto řešení je odůvodněno tím, že se ve většině případů, kdy v rámci návrhu zákona dochází k uvedené změně, jedná o velmi malý počet případů, v jejichž případě je neefektivní ponechávat jejich dokončení na dosavadních orgánech.

K části druhé – Změna zákona o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě K čl. II (§ 44d odst. 2)

Navrhuje se úprava § 44d odst. 2 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož pokuty uložené za přestupky podle uvedeného zákona vybírá a vymáhá ukládající orgán, a to v souladu s § 106 odst. 3 správního řádu v procesním režimu daňového řádu (jedná se o tzv. dělenou správu procesní podle § 161 daňového řádu). S ohledem na velmi omezené počty případů, kdy jsou tyto pokuty vymáhány, a na relativní složitost a jednoúčelovost agendy vymáhání, se jeví jako efektivní, aby tato kompetence byla zajištěna orgánem, který je k tomu v rámci organizace veřejné správy specializovaně určen. Tím je tzv. obecný správce daně ve smyslu § 106 odst. 1 správního řádu, konkrétně pak celní úřad podle § 8 odst. 2 zákona o Celní správě ČR. S uvedenou změnou záměrně není spojeno přechodné ustanovení, neboť se předpokládá, že započatá řízení již dokončí nově příslušné orgány. Toto řešení je odůvodněno tím, že se ve většině případů, kdy v rámci návrhu zákona dochází k uvedené změně, jedná o velmi malý počet případů, v jejichž případě je neefektivní ponechávat jejich dokončení na dosavadních orgánech.

K části třetí – Změna zákona o místních poplatcích K čl. III K bodu 1 (§ 3a odst. 2)

Rozšiřuje se okruh úplatných pobytů vyjmutých z předmětu poplatku z pobytu. Vedle (krátkodobých) pobytů, při kterých je na základě zákona omezována osobní svoboda (typicky pobyt ve vazební věznici), budou z předmětu poplatku nově vyjmuty všechny pobyty ve zdravotnických zařízeních poskytovatelů lůžkové péče, pokud jsou plně hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. Podstatné je, zdali je plně hrazena služba pobytu. Tak je tomu i v případě, že si pacient například připlácí za jednolůžkový pokoj či lepší vybavení pokoje (nesprávně nazýváno jako „nadstandard“). Jedná se zejména o pobyty v nemocnicích a pobyty v lázních u osob, kterým je poskytována komplexní lázeňská léčebně rehabilitační péče plně hrazená z veřejného zdravotního pojištění (tzv. „křížkaři“). V dosavadní právní úpravě byly tyto osoby osvobozeny. Vyjmutí těchto pobytů z předmětu poplatku znamená pro nemocnice a další zdravotnická zařízení s lůžkovou péčí odstranění povinností vést údaje o těchto osobách v evidenční knize, event. plnit další povinnosti nepeněžitého charakteru jinak spojených s pobytem osvobozených osob. Vedle pobytů osob, na které podle dosavadní právní úpravy dopadlo osvobození, budou z předmětu poplatku nově vyjmuty pobyty průvodců hospitalizovaných osob, kterým je pobyt ve zdravotnickém zařízení lůžkové péče plně hrazen z veřejného zdravotního pojištění. Pobyt průvodce hospitalizované osoby upravuje § 25 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Jedná se o případy, kdy je nutnost průvodce u hospitalizované osoby nutná vzhledem

a) ke zdravotnímu stavu pojištěnce, nebo

b) k nutnosti zaškolení průvodce pojištěnce v ošetřování a léčebné rehabilitaci doprovázeného pojištěnce. Ve většině případů jsou doprovázenými osobami děti mladší 6 let. Je-li doprovázená osoba starší 6 let, je nutný souhlas revizního lékaře veřejné zdravotní pojišťovny. Podle stávající úpravy dopadne poplatek z pobytu na ty průvodce pacientů, kteří jsou hospitalizováni v jiné obci, než ve které jsou přihlášeni, tedy nejčastěji v jiné obci, než ve které je místo jejich trvalého pobytu. Tím jsou fakticky znevýhodněni obyvatelé venkova a menších měst, v jejichž obci se žádné zdravotnické zařízení poskytující lůžkovou péči nenachází, zatímco obyvatelé velkých měst jako Praha či Brno jsou obvykle hospitalizováni v místě svého trvalého pobytu. Jeví se proto jako vhodné, aby na průvodce pacienta hospitalizovaného v jiné obci, než ve které má průvodce trvalý pobyt (může se jednat i o sousední obec) bylo z hlediska poplatku z pobytu pohlíženo obdobně jako na průvodce majícího trvalý pobyt v místě hospitalizace doprovázeného pacienta. Počet průvodců pacientů je dlouhodobě stabilní s tím, že počet průvodců pacientů starších 18 let je minimální. Následující tabulka shrnuje celkový počet nocí strávených průvodci hospitalizovaných osob v letech 2016-2018:

Rok Celkový početStejný okresCelkový početStejný okres

průvodců dohospitalizaceprůvodců nadhospitalizace 6 let věkua bydliště6 let věkua bydliště pacientapacienta

2016 337 675 137 310 43 0114 618

(z toho nad 18 let věku pacienta 7 843)

2017 339 107 138 803 42 1394 378

(z toho nad 18 let věku pacienta 6 718)

2018 338 579 133 969 44 0934 634

(z toho nad 18 let věku pacienta 6 482)

Zdroj: Ústav zdravotnických informací a statistiky České republiky Pokud se výše uvedená data vztáhnou k informacím Ministerstva zdravotnictví o celkovém počtu dní, resp. nocí hospitalizovaných osob, pak lze konstatovat, že pacienti do 6 let věku využívají průvodce, jehož pobyt je hrazen z veřejného zdravotního pojištění, zhruba ve 30 % případů, pacienti ve věku 6-18 let zhruba v 5 % případů a pacienti starší 18 let méně než v 0,05 % případů.

K bodu 2 (§ 3b odst. 1 písm. c))

V návaznosti na rozšíření okruhu pobytů, které jsou vyňaty z předmětu poplatku, dochází k úpravě osob, které jsou od poplatku osvobozeny. Nově budou z předmětu poplatku vyňaty všechny pobyty ve zdravotnických zařízeních poskytujících lůžkovou péči, které jsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. Osvobození bude nadále svědčit všem ostatním osobám hospitalizovaným ve zdravotnickém zařízení poskytovatele lůžkové péče, tedy těm, kterým pobyt v tomto zařízení není hrazen z veřejného zdravotního pojištění (např. cizinci). Výjimkou jsou osoby, kterým je poskytována lázeňská léčebně rehabilitační péče. Zároveň platí, že i nadále povinnost platit poplatek nedopadne na ty osoby, kterým je pobyt v lázních hrazen z veřejného zdravotnického pojištění, protože budou nově vyňaty z předmětu poplatku.

K bodu 3 (§ 3b odst. 1 písm. d))

Legislativně-technická změna spočívající v odstranění nadbytečné spojky „nebo“.

K čl. IV

Přechodnými ustanoveními je řešen vztah dosavadní a nové právní úpravy.

K bodu 1

Pro poplatkové povinnosti a práva a povinnosti s nimi související vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, platí dosavadní právní předpisy, tj. použije se zákon o místních poplatcích a obecně závazné vyhlášky vydané na základě jeho zmocnění, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto (navrhovaného) zákona. Jde o standardní přechodné ustanovení používané v novelách daňových předpisů.

K bodu 2

Jako odchylka od bodu 1 se pro pobyty, které započaly přede dnem nabytí účinností tohoto zákona, ale skončily až po tomto dni, stanoví výslovně, že se dosavadní právní úprava použije pouze na tu část pobytu, která nastala přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a tedy se na zbývající část pobytu použije zákon o místních poplatcích v novelizovaném znění. Nejde o založení nového právního režimu, tento přístup se má uplatnit zásadně vždy, když dojde ke změně v právní úpravě poplatku z pobytu, a tedy obdobně mělo být postupováno již v případě zavedení poplatku z pobytu od 1. ledna 2020, případně v případech, kdy obce nově zavedou v obecně závazných vyhláškách nová osvobození od poplatku, avšak z důvodu právní jistoty a zajištění jednotného výkladu se tato skutečnost upravuje bez ambice jakkoliv změnit aplikační praxi v zákoně výslovně. Toto přechodné ustanovení upravuje práva a povinnosti u pobytů, které začínají před nabytím účinnosti tohoto zákona a končí po nabytí jeho účinnosti. Počínaje dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dochází u pobytů ve zdravotnickém zařízení hrazených z veřejného zdravotního pojištění k vynětí z předmětu poplatku. V případě nabytí účinnosti tohoto zákona dne 1. ledna bude tedy předmětem poplatku pouze pobyt do 31. prosince předcházejícího roku.

K části čtvrté – Změna zákona o ochraně zemědělského půdního fondu K čl. V K bodu 1 a 2 (§ 12 odst. 3 a 5)

Navrhuje se v rámci zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů, provést sjednocení speciální úpravy výše úroku z prodlení v případě odvodu za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu s obecnou úpravou daňového řádu (ve znění sněmovního tisku č. 841). Úrok z prodlení je řazen mezi tzv. reparační úroky, jejichž výše by měla pokrývat standardní „cenu peněz“ v případě prodlení dlužníka majícího finanční závazek vůči věřiteli. Pokud jde o výši takovéto „ceny peněz“, z pohledu právního řádu jako celku platí, že tato cena by v rámci právního řádu měla být vnímána pokud možno jednotně. V tomto ohledu lze odkázat na úpravu občanského zákoníku, resp. nařízení vlády č. 351/2013 Sb., které stanoví výši úroku z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů (současné zvýšení v daňovém řádu činí 14 procentních bodů, tzn., že dochází k systémovému snížení mj. i úroku z prodlení). V rámci výše uvedené novely daňového řádu (sněmovního tisku č. 841) dojde ke sjednocení výše úroku z prodlení podle daňového řádu s touto obecnou „cenou peněz“. Stejným způsobem by měla být sjednocena též výše úroku z prodlení jako „ceny peněz“ v jiných zákonech, které obsahují speciální úpravu úroku z prodlení v rámci správy daní v širším (procesním) smyslu. Nad to by mělo dojít ke sjednocení okamžiku, od kterého úrok z prodlení vzniká. Odvod za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu je peněžité plnění směřující do veřejného rozpočtu, které je ukládáno v obecném režimu správního řádu, ale jeho placení (tj. vybírání, vymáhání a evidence) probíhá v režimu řádu daňového - tzn., jedná se o dělenou správu procesní. Vedle toho dochází rovněž k dělené správě kompetenční, neboť správu daného peněžitého plnění přebírá ve smyslu § 106 správního řádu tzv. obecný správce daně, kterým je příslušný celní úřad, tzn. jiný orgán než ten, který dané peněžité plnění v režimu správního řádu uložil. V obecné rovině se v případě daného odvodu jedná o daň ve smyslu § 2 odst. 3 písm. c) daňového řádu. V této souvislosti je třeba poukázat na skutečnost, že Celní správa České republiky jako obecný správce daně vykonává správu placení odvodu za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu mezi velkým množstvím jiných peněžitých plnění v rámci tzv. dělené správy. S ohledem na praktickou realizaci správy placení peněžitého plnění (včetně nastavení v rámci informačních systémů) se proto považuje za optimální, aby v platební rovině existovala jednotnost procesních postupů. Proto se i z uvedených důvodů navrhuje neodůvodněně rozdílné úpravy sjednotit. S ohledem na skutečnost, že úrok z prodlení nevzniká, resp. je obecně vyloučen v případě peněžitého plnění v rámci dělené správy (§ 252 odst. 3 písm. d) daňového řádu ve znění sněmovního tisku č. 841), je nezbytné v odstavci 3 normovat, že v případě odvodu za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu úrok z prodlení vzniká a příslušné ustanovení daňového řádu, které jeho vznik v tomto případě vylučuje, se nepoužije. Současně s výše uvedenou změnou dochází ke sjednocení výše úroku z prodlení v případě odvodu za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu u všech osob (jak fyzických, tak i právnických) v procesním postavení daňového subjektu, a to plně v souladu se zásadou rovnosti (§ 6 odst. 1 daňového řádu).

V případě odvodu za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu tak dojde u úroku z prodlení ke snížení ze současných 18,25 % na budoucích 10 % u právnických osob (při repo sazbě stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, ve výši 2 %) a u osob fyzických se bude jednat o zvýšení ze současných 5 % na budoucích 10 %. S ohledem na početní převahu první skupiny osob tak bude pro většinu daňových subjektů změna pozitivní. Zvýšení úroku u fyzických osob pak bude do značné míry kompenzováno jednotným nastavením limitu pro vznik úroku z prodlení v daňovém řádu ve znění sněmovního tisku č. 841 (na 1 000 Kč ze současných 100 či 200 Kč), jenž se projeví zejména u prodlení s platbou nižších částek daného peněžitého plnění, kterých je drtivá většina. Norma upravená v odstavci 5 je s ohledem na výše uvedené (a rovněž na normu obsaženou v současném odstavci 6) nadbytečná, a to vzhledem k úpravě v § 251a odst. 2 daňového řádu (ve znění sněmovního tisku č. 841), který v souladu se zásadou hospodárnosti stanoví limit pro vznik povinnosti úrok hradit, nepřesáhne-li v úhrnu u jednoho druhu daně u jednoho správce daně za jedno zdaňovací období (nebo za jeden kalendářní rok u jednorázových daní) částku 1 000 Kč. Znamená to tedy, že uvedený limit se zvyšuje na pětinásobek, což se projeví zejména u prodlení s platbou nižších částek daně (odvodu za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu), typicky u nepodnikajících fyzických osob, kterým se úrok z prodlení sjednocením s osobami právnickými a podřazením pod obecnou úpravu daňového řádu jinak ve výsledku zvyšuje.

K čl. VI K bodu 1

Úprava úroků má smíšený hmotněprávní a procesněprávní charakter, neboť zahrnuje jak úpravu úroků jako svébytných peněžitých plnění („daní“, resp. příslušenství daně), která je hmotněprávního charakteru, tak procesněprávní úpravu řízení a jiných postupů, které se úroků týkají. Ačkoliv i bez uvedení přechodných ustanovení platí (s ohledem na zákaz pravé retroaktivity), že nelze novou právní úpravou regulovat vznik a existenci úroku přede dnem nabytí její účinnosti, zatímco procesní aspekty nové právní úpravy lze ode dne nabytí její účinnosti aplikovat též na úroky vzniklé v minulosti, je z pohledu právní jistoty žádoucí, aby tyto principy byly vyjádřeny v textu navrhovaného zákona výslovnými přechodnými ustanoveními. V konkrétní rovině jde zejména o vyřešení situace, kdy podmínky pro vznik úroku nastaly ještě za účinnosti původní úpravy a ke dni nabytí účinnosti nové právní úpravy nadále trvají. Navrhuje se proto explicitně uvést, že úroky podle dosavadní úpravy se v těchto případech uplatňují v období přede dnem nabytí účinnosti nové úpravy, zatímco úroky podle úpravy nové se aplikují až ode dne nabytí účinnosti změny. Určení pevné hranice pro vznik úroků je umožněno zejména skutečností, že jak podle dosavadní, tak podle budoucí úpravy platí, že úroky vznikají za každý jednotlivý den, jsou-li v daném dni splněny podmínky pro jejich vznik. Dosavadní úroky tak mohou naposledy vzniknout za den předcházející nabytí účinnosti navrhovaného zákona, zatímco úroky podle nové úpravy nejdříve za den, kdy tato úprava nabyla účinnosti. Toto přechodné ustanovení přináší jasné odlišení, od kterého časového okamžiku bude aplikován nejen nový úrok jako takový, ale také změny parametrů a dalších aspektů u úroků, které zná jak budoucí, tak dosavadní úprava.

K bodu 2

Navržené přechodné ustanovení má za cíl explicitně potvrdit obecný princip a normovat, že nová právní úprava se v oblasti procesních aspektů úroků použije ode dne nabytí účinnosti zákona jak na úroky vzniklé před, tak na úroky vzniklé po nabytí této účinnosti. Aplikace nové procesněprávní úpravy na „staré“ úroky se přitom neomezuje pouze na řízení a jiné postupy před změnou právní úpravy zahájené, ale vztahuje se na veškerá řízení a jiné postupy, ať již k jejich zahájení došlo před, anebo po změně právní úpravy (samozřejmě pokud se nejedná o postupy již skončené). Věcným důvodem aplikace nové procesní úpravy na „staré“ i „nové“ úroky bez rozdílu jsou požadavky právní jistoty, srozumitelnosti a hospodárnosti.

K části páté – Změna zákona o dani z nemovitých věcí K čl. VII K bodu 1 (§ 5 odst. 1)

Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova “půda“ pojmem „pozemek“, čímž je zajištěn soulad s užitím pojmu „pozemek“ podle § 17 zákona o dani z nemovitých věcí, na který je v ustanovení odkazováno.

K bodu 2 (§ 12)

Dle stávající právní úpravy má obec možnost stanovit obecně závaznou vyhláškou pouze jeden místní koeficient pro všechny nemovité věci na území celé obce, s výjimkou pozemků orné půdy, chmelnic, vinic, zahrad, ovocných sadů a trvalých travních porostů, tj. pozemků uvedených v § 5 odst. 1 zákona o dani z nemovitých věcí; na tyto tzv. zemědělské pozemky se místní koeficient nikdy nevztahoval a nevztahuje. Místním koeficientem se vynásobí daň poplatníka za jednotlivé druhy pozemků, zdanitelných staveb nebo zdanitelných jednotek, případně jejich souhrny. Navrhuje se rozšířit pravomoc obcí při stanovení místního koeficientu a umožnit místní koeficient stanovit nově pro jednotlivou část obce. Obec je oprávněna se rozhodnout, zda místní koeficient stanoví obecně závaznou vyhláškou pro celou obec nebo pro jednotlivé části obce. K vymezení jednotlivé části obce nebo jednotlivých částí obce by měla obec přistupovat odpovědně a zvážit všechny podmínky v dané obci, zejména specifika jednotlivých částí. S ohledem na to, že místní koeficient stanovuje obecně závaznou vyhláškou, tedy právním předpisem, musí obec současně dodržet všechny požadavky vyplývající ze zákona, ústavního pořádku a evropského práva, zejména tak nemůže stanovit místní koeficient diskriminačním způsobem a jeho stanovení nesmí mít tzv. rdousící efekt (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 7/03 ze dne 18. srpna 2004). Pojem „jednotlivá část obce“ se v zákoně o dani z nemovitostí vyskytuje již od 1. ledna 1993, kdy zákon o dani z nemovitých věcí nabyl účinnosti. Některé obce tak již mají s tímto pojmem zkušenost, neboť již využily svého oprávnění obecně závaznou vyhláškou upravit výši zákonného koeficientu pro jednotlivé části obce dle § 6 odst. 4 písm. b) resp. § 11 odst. 3 písm. a) zákona o dani z nemovitých věcí. Pod pojmem „jednotlivá část obce“ tak lze rozumět jak katastrální území, tak jinou část obce jednoznačným a nezaměnitelným způsobem vymezenou, např. uvedením názvu části obce, názvem ulice, parcelními čísly pozemků, nebo stavbami s číslem popisným či evidenčním, vždy s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém se tyto nemovité věci nacházejí. Přesná identifikace jednotlivé části obce má nesporně svůj význam, a to jak pro poplatníka daně z nemovitých věcí, tak pro správce daně, a rovněž pro obec, neboť ve výsledku má dopad na správné stanovení daně z nemovitých věcí. Má-li místní koeficient být stanoven pro určitou část území zahrnující pouze budovy rozdělené na jednotky, vždy je třeba uvést katastrální území, číslo popisné budovy, název ulice či náměstí, nebo název části obce, eventuálně parcelní číslo pozemku či parcelní čísla pozemků v dané lokalitě, na kterých se budova či budovy nachází. Pokud budova nemá číslo popisné nebo evidenční, lze ji identifikovat parcelním číslem pozemku a druhem pozemku, na kterém se budova nachází. Inženýrskou stavbu lze rovněž identifikovat přes parcelní číslo pozemku nebo parcelní čísla pozemků s uvedením druhu pozemku. Obci však i nadále zůstává její stávající oprávnění stanovit pro všechny nemovité věci na celém území obce jeden místní koeficient, pokud nemá potřebu za tímto účelem území obce dále diferencovat. Jde o oprávnění obce stanovit místní koeficient, nikoliv její povinnost. Pokud obec již v současné době má na svém území místní koeficient zaveden a hodlá jej zachovat v nezměněném rozsahu, není za tím účelem povinna vydat novou vyhlášku, protože se i nadále použije v plném rozsahu obecně závazná vyhláška stávající. U zemědělských pozemků zůstává i nadále zachována stávající právní úprava neumožňující místní koeficient vztáhnout na pozemky uvedené v § 5 odst. 1, kterými jsou pozemky orné půdy, chmelnic, vinic, zahrad, ovocných sadů a trvalých travních porostů. Tyto pozemky jsou součástí zemědělského půdního fondu, požívají tak určité ochrany a místní koeficient se na ně nevztahuje bez ohledu na to, zda obec stanoví místní koeficient pro všechny nemovité věci na celém území obce, nebo místní koeficient stanoví pouze na část obce. Nově pro jednotlivé části obce bude možné, aby výše místního koeficientu byla obcí stanovena obecně závaznou vyhláškou rozdílně v různých jejích částech. Bude na zvážení obce, zda místní koeficient stanoví jeden na celou obec (s výjimkou zemědělských pozemků), nebo jej stanoví na různé části obce, či jej pro některou část nestanoví vůbec. Nicméně pro jednotlivou část obce lze stanovit pouze jeden místní koeficient. Jde o stejné pravidlo, které umožňuje obci stanovit jeden místní koeficient na celé území obce. Nová právní úprava přinese obcím možnost zohlednit ve výši místního koeficientu podmínky konkrétního území obce, zejména polohu části obce, zda jde o centrální či okrajovou část území obce, jaká je úroveň občanské vybavenosti dané lokality, dopravní obslužnost apod. Pokud obec stanoví obecně závaznou vyhláškou místní koeficient pro jednotlivou část území nebo pro části území obce, doporučuje se obcím v zájmu jednoznačné a nesporné identifikace této části území poskytnout správci daně v předem s ním dohodnuté struktuře a formátu veškeré údaje stanovené obecně závaznou vyhláškou.

K bodu 3 (§ 12e)

Při stanovení daně z pozemků (tedy určení jejího předmětu, základu a sazby) se vychází z údajů ohledně druhu pozemku uvedených v katastru nemovitostí, a to již od 1. ledna 1993, kdy zákon o dani z nemovitých věcí nabyl účinnosti. Pro tyto účely byl a i nadále zůstává rozhodující druh pozemku evidovaný v katastru nemovitostí, přičemž rozhodující je stav k 1. lednu roku, na který je daň stanovována. K odstavci 1: V zájmu zvýšení právní jistoty zejména ze strany poplatníků daně z nemovitých věcí se navrhuje upřesnit vztah mezi skutečným stavem pozemku a druhem pozemku evidovaným v katastru nemovitostí, a tím potvrdit i stávající stav. K odstavci 2: V katastru nemovitostí stále existují pozemky, u kterých není evidován druh pozemku. Tyto pozemky nejsou zobrazeny v platné katastrální mapě, ale jsou evidovány v souboru popisných informací katastru nemovitostí, a to jako parcely zjednodušené evidence. Pokud na listu vlastnictví není evidován druh pozemku, vychází se pro účely stanovení daně z pozemků ze skutečného stavu pozemku, který odpovídá jednotlivým druhům pozemků podle zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon).

K čl. VIII

Zakotvuje se standardní přechodné ustanovení pro daň z nemovitých věcí, které zajistí, že se nová právní úprava uplatní vždy až od 1. ledna zdaňovacího období (a to i v případě, kdy zákon nabude účinnosti později než 1. ledna 2021) a že retroaktivně nedopadne na dosavadní právní skutečnosti.

K části šesté – Změna zákona o daních z příjmů K čl. IX K bodu 1 (§ 4 odst. 1 písm. za))

Úprava osvobození příjmů plynoucích z dluhopisů vydávaných v zahraničí poplatníky se sídlem v České republice nebo Českou republikou daňovým nerezidentům daně z příjmů fyzických i právnických osob byla do zákona o daních z příjmů zavedena zákonem č. 259/1994 Sb. a postupně upravena zákony č.149/1995 Sb. a č. 492/2000 Sb., měla za cíl zvýšit konkurenceschopnost tuzemských emitentů tzv. eurobondů na evropském trhu, zjednodušit navazující administrativu a maximálně tak zjednodušit podmínky pro emitenta. Osvobození vztahující se na příjmy plynoucích z dluhopisů vydávaných v zahraničí poplatníky se sídlem v České republice, je svojí povahou daňovým zvýhodněním, směrovaným pouze na dílčí skupinu poplatníků a již nemá v současné době plné opodstatnění, proto se navrhuje ho zrušit. Mimo jiné navrhovaná úprava také reaguje na záměr vlády promítnutý do programového prohlášení vlády v oblasti revize a sloučení daňových výjimek. Osvobození vztahující se na příjmy z dluhopisů vydávaných v zahraničí Českou republikou zůstává zachováno a současně dochází k jeho rozšíření. Nově se bude osvobození vztahovat na všechny výnosy dluhopisů podle zákona upravujícího dluhopisy a příjmy plynoucí z práva na splacení dluhopisů (definované v § 8 odst. 2) bez ohledu na to, zda plynou daňovému rezidentovi či nerezidentovi, a dále se bude vztahovat též na příjmy z dluhopisů vydaných nejen Českou republikou, ale též jiným členským státem Evropské unie či státem, který tvoří Evropský hospodářský prostor. Osvobození výnosů dluhopisů a příjmů plynoucích z práva na splacení dluhopisů vydávaných Českou republikou, popř. jinými státy Evropské unie či Evropského hospodářského prostoru, je navrhováno vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o dluhopisy, jejichž výnos (popř. příjem z jejich splacení) je poplatníkovi vyplácen z veřejných rozpočtů, a jeho zdanění proto nemá přidanou hodnotu. Osvobození se vedle výnosů dluhopisu vymezených zákonem upravujícím dluhopisy vztahuje též na příjmy plynoucí z práva na splacení dluhopisu. Textace „příjem plynoucí z práva na splacení dluhopisu“ zajišťuje návaznost na navrhovanou úpravu § 8 odst. 2 až 4 zákona o daních z příjmů a je použitelná pro poplatníky daně z příjmů fyzických osob, pro které je definována v § 8 odst. 2 zákona o daních z příjmů. Osvobození těchto příjmů od daně z příjmů fyzických osob nepředstavuje rezignaci na výběr daně, ale racionalizaci příjmových a výdajových toků státního rozpočtu s potenciálně neutrálním dopadem na jeho konečné saldo. Vzhledem k povinnostem na straně emitenta/plátce daně je proces navíc spojen s administrativními náklady, které rostou s růstem státního dluhu, růstem počtu držitelů státních dluhopisů a s růstem podílu nerezidentů na držbě státního dluhu, který se v posledních letech blíží 50 %. Tyto náklady jsou taktéž financovány ze státního rozpočtu. Na trh státních dluhopisů České republiky vstupují významným způsobem zahraniční investoři, daňoví nerezidenti, z nichž většina pochází z Evropské unie, Evropského hospodářského prostoru, nebo ze zemí, s nimiž má Česká republika uzavřenou smlouvu o zamezení dvojímu zdanění. Pokud je u těchto držitelů uplatněna plátcem srážková daň (tj. u zdroje jejich příjmů), je téměř jisté, že požádají o refundaci sražené daně. Návrh na rozšíření osvobození také na fyzické osoby s rezidencí v České republice za účelem rovného přístupu pro všechny poplatníky daně by se rovněž pozitivně promítl v prodeji státních dluhopisů určených přímo pro občany. Situace, kdy stát oslovuje přímo své občany, aby nakoupili jím vydávané státní dluhopisy, nabízí příslušný výnos a zároveň jej bezprostředně zdaňuje, ztrácí ekonomické opodstatnění, přičemž rozpočtový příjem není příliš výrazný. Nově budou úrokové příjmy plynoucí z dluhopisů vydávaných v zahraničí poplatníky se sídlem v České republice poplatníkům daně z příjmů fyzických osob, kteří jsou daňovými nerezidenty, zdaňovány jako příjem z kapitálového majetku podle § 8 zákona o daních z příjmů, institutem srážkové daně (viz navrhované úpravy v § 8 odst. 5 ve spojení s § 8 odst. 3 a § 36 odst. 1 písm. b) bod 1)). Tento způsob výběru daně odpovídá systémovému přístupu k formám zdanění tohoto druhu příjmů (úrokových příjmů) v případě poplatníků daně z příjmů fyzických osob. Na dluhopisy emitované přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se bude aplikovat dosavadní právní úprava na základě přechodného ustanovení bodu 2.

K bodu 2 (§ 5 odst. 5 věta první a § 6 odst. 4 úvodní část ustanovení)

Jedná se o legislativně technické úpravy v souvislosti s přečíslováním odstavců 7 a 8 v § 36 zákona o daních z příjmů.

K bodu 3 (§ 6 odst. 7 písm. a))

Jedná se o legislativně technickou úpravu. Navržená formulace „zaměstnanec odměňovaný platem“ je legislativně technicky vhodnější než formulace současná prostřednictvím odkazu na jiná ustanovení zákona. Navrhovanou změnou se tak přispívá k větší srozumitelnosti textu zákona. Obsah normy však zůstává zachován. V rámci celého zákona o daních z příjmů tak budou slova „zaměstnanec podle § 6 odst. 7 písm. a)“ nahrazena slovy „zaměstnanec odměňovaný platem“ a v ustanovení § 6 odst. 7 písm. a) zákona o daních z příjmů, na který se doposud v ostatních výskytech odkazovalo, budou slova „zaměstnance zaměstnavatele, který je uveden v § 109 odst. 3 zákoníku práce“ rovněž nahrazena slovy „zaměstnance odměňovaného platem“.

K bodu 4 (§ 6 odst. 9 písm. b))

Navrhuje se do určitého limitu osvobodit od daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti příspěvek na stravování poskytnutý zaměstnavatelem zaměstnanci v peněžité formě. Poskytování peněžitého příspěvku na stravování zaměstnance je alternativou k poskytování příspěvku na stravování v podobě tzv. stravenek, přičemž obě tyto alternativy připouští právní předpisy pracovního práva. Vzhledem ke skutečnosti, že poskytování stravenek je od daně osvobozeno již dnes, je žádoucí, aby byla odstraněna daňová nerovnost mezi těmito dvěma druhy příspěvků na stravování a byly tak do určitého limitu osvobozeny i ty příspěvky na stravování zaměstnanců, které jsou poskytovány v peněžité formě, nikoliv formou stravovacích poukázek. Osvobozeno přitom může být pouze jedno z těchto plnění nikoli obě tato plnění zároveň. Peněžitý příspěvek na stravování za jednu směnu se navrhuje osvobodit do výše 70 % horního limitu stravného při pracovní cestě trvající 5 až 12 hodin stanoveného pro zaměstnance odměňovaného platem, tj. zaměstnance uvedeného v § 109 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). Limit stravného je upraven v § 176 odst. 1 písm. a) zákoníku práce a v každoročně vydávané vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad. Horní limit stravného při pracovní cestě trvající 5 až 12 hodin stanovený těmito právními předpisy pro zaměstnance odměňovaného platem činí pro rok 2020 částku 103 Kč. Část peněžitého příspěvku nad výše uvedený limit příspěvku na stravování, se u zaměstnance zdaní jako příjem ze závislé činnosti. Do výše uvedeného limitu je tento peněžitý příspěvek na stravování osvobozen od daně z příjmů a nepodléhá tak ani zdravotnímu a sociálnímu pojištění. Zaměstnavatelé mají ohledně zajištění stravování svých zaměstnanců poměrně širokou možnost výběru. Mohou zvolit možnost poskytnutí nepeněžitého plnění zaměstnavatelem zaměstnancům ke spotřebě na pracovišti nebo v rámci závodního stravování zajišťovaného prostřednictvím jiných subjektů i při provozování vlastního stravovacího zařízení, a to bez změny stávajícího daňového režimu tohoto nepeněžitého plnění, nebo poskytnout peněžitý příspěvek, který bude podle navrhované úpravy nově zvýhodněn osvobozením od daně z příjmů. Navrhovanou normou tak nedochází k zavedení nového institutu, nýbrž pouze k daňovému zvýhodnění již existující možnosti poskytování peněžitých příspěvků na stravování zaměstnanců.

Příklady: • Peněžitý příspěvek zaměstnavatele………………………..…….……… 110,00 Kč

• Max. částka pro osvobození 70% ze 103 Kč…………………………… 72,10 Kč

• Osvobozeno od daně z příjmů …………………………………………… 72,10

Kč

Ke zdanění: 110 – 72,10 = 37,90 Kč

• Peněžitý příspěvek zaměstnavatele………………………..…….……… 70,00 Kč

• Max. částka pro osvobození 70% ze 103 Kč…………………………… 72,10 Kč

• Osvobozeno od daně z příjmů …………………………………………… 70,00

Kč

Ke zdanění: 0 Kč

Peněžitý příspěvek na stravování nemůže být předmětem soudního výkonu rozhodnutí ani exekuce. Stejně jako tzv. stravenka je i peněžitý příspěvek samostatným nenárokovým benefitem, který zaměstnavatel v souladu se zákoníkem práce může zaměstnanci poskytovat nad rámec sjednané odměny za práci. Srážkami ze mzdy je přitom možno postihnout pouze mzdu a dále jiný příjem, jenž má vztah k výkonu práce, nahrazuje mzdu jako odměnu za práci anebo je poskytován vedle ní a zároveň je uveden v § 299 o. s. ř. Peněžitý příspěvek však není mzdou, a ačkoli by jej bylo možno klasifikovat jako jiný příjem, který má vztah k výkonu práce a je poskytován vedle odměny za práci, není uveden v taxativním výčtu § 299 o. s. ř. Z toho důvodu nelze tento příjem postihnout srážkami z jiných příjmů ani přikázáním (jiné peněžité) pohledávky. Zároveň se navrhuje zohlednit v zákoně o daních z příjmů skutečnost, že se v právním řádu již nevyskytuje institut závodního stravování, tedy zrušit slovo „závodního“ v tomto ustanovení.

K bodu 5 (§ 8 odst. 1 písm. a))

Zákon č. 190/2004 Sb., o dluhopisech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dluhopisech“) v § 16 rozeznává 4 základní způsoby určení výnosu dluhopisu, a to i) pevnou úrokovou sazbou, ii) pohyblivou úrokovou sazbou, iii) slosovatelnou prémií nebo prémií v závislosti na lhůtě splatnosti dluhopisu a iv) rozdílem mezi jmenovitou hodnotou dluhopisu a jeho emisním kurzem. S výjimkou třetího způsobu určení výnosu dluhopisu (slosovatelné prémie nebo prémie v závislosti na lhůtě splatnosti dluhopisu) jsou tyto výnosy dluhopisu z hlediska zákona o daních z příjmů považovány za příjmy z kapitálového majetku a podle dosavadní úpravy jak v případě úrokových příjmů z dluhopisů (ad i) a ii) - § 8 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 8 odst. 3 a § 36 odst. 2 písm. a)), tak v případě výnosu určeného rozdílem mezi jmenovitou hodnotou dluhopisu a jeho emisním kurzem (§ 8 odst. 2 ve spojení s § 8 odst. 3 a § 36 odst. 2 písm. a)) podléhají tzv. srážkové dani. Navrhuje se tak rozšířit výčet příjmů spadajících do kategorie příjmů z kapitálového majetku v § 8 odst. 1 písm. a) o všechny výnosy dluhopisů podle zákona o dluhopisech, tj. i o jiné výnosy než v podobě úroků, které již nyní spadají do této kategorie, neboť se jedná o „úroky z držby cenných papírů“ upravené v § 8 odst. 1 písm. a). Výčet se rozšiřuje zejména o výnos dluhopisu určený slosovatelnou prémií nebo prémií v závislosti na lhůtě splatnosti dluhopisu, který podle dosavadní právní úpravy představoval jako jiný než úrokový příjem z dluhopisů ostatní příjem podle § 10 zákona o daních z příjmů. Spolu s přeřazením tohoto příjmu do § 8 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů tak dochází i ke změně způsobu výběru daně z tohoto příjmu v případě poplatníků daně z příjmů fyzických osob, kteří jsou daňovými rezidenty České republiky, protože podle § 8 odst. 3 zákona o daních z příjmů jsou příjmy uvedené v § 8 odst. 1 písm. a) plynoucí ze zdrojů na území České republiky samostatným základem daně pro zdanění zvláštní sazbou daně. Odpovídajícím způsobem se proto upravuje i § 36 odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů, který stanoví zvláštní sazbu daně. V případě poplatníků daně z příjmů fyzických osob, kteří jsou daňovými nerezidenty, ke změně způsobu výběru daně nedochází, protože se jedná o jiný výnos z poskytovaných úvěrových finančních nástrojů, který jako příjem ze zdroje na území České republiky na základě § 22 odst. 1 písm.

g) bodu 4 podléhá srážkové dani na základě § 36 odst. 1 písm. b) bod 1. Výjimka z pravidla, že výnosy dluhopisů podle zákona o dluhopisech spadají pod § 8 odst. 1 písm. a), a tudíž pod srážkovou daň, je stanovena pro výnosy dluhopisů určené rozdílem mezi jmenovitou hodnotou dluhopisu a jeho emisním kurzem. Tyto výnosy spadají pod ustanovení § 8 odst. 2 zákona o daních z příjmů, ve kterém je tento příjem blíže specifikován a nově již nepředstavuje samostatný základ daně pro zdanění zvláštní sazbou daně, ale poplatník bude tento příjem zdaňovat v tzv. obecném základu daně v rámci podaného daňového přiznání, viz navrhovaná úprava § 8 odst. 2, 3 a 5 zákona o daních z příjmů.

K bodu 6 (§ 8 odst. 2)

Navrhuje se upravit daňový režim spojený s vymezením specifického příjmu z kapitálového majetku, který je vymezen stávající definicí jako „rozdíl mezi vyplacenou jmenovitou hodnotou dluhopisu včetně vkladního listu nebo vkladu jemu na roveň postaveného a emisním kursem při jejich vydání, přičemž v případě předčasného zpětného odkupu se použije místo jmenovité hodnoty cena zpětného odkupu“. Vedle nejběžnějšího stanovení výnosu dluhopisu, tak jak jej definuje zákon o dluhopisech, a to pevnou nebo pohyblivou úrokovou sazbou, je dalším způsobem stanovení výnosu rozdíl mezi jmenovitou hodnotou dluhopisu a jeho emisním kurzem. Na tento výnos je aplikována, jako u většiny příjmů z kapitálového majetku plynoucích ze zdrojů na území České republiky, srážková daň, neboli daň stanovená ze samostatného základu daně a vybíraná srážkou podle zvláštní sazby daně. Takto nastavený daňový režim v době náběhu nové daňové soustavy dostatečně postihoval danou možnost určení výnosu dluhopisu. S rostoucím rozvojem ekonomiky, kapitálového trhu a investičních nástrojů však variabilita charakteru a nakládání s takto nastavenými výnosy dluhopisů podstatně stoupala a současný stav generuje celou řadu nejasných nebo neadekvátních a těžko řešitelných situací vůči nastavenému režimu zdanění, a to uplatňováním srážkové daně zejména ve vztahu k opakovanému prodeji při předčasném vrácení dluhopisu emitentovi a následné výplatě při splatnosti, při přiřazování emisní ceny v případě prodeje aukčním způsobem, či dokonce prodeje v rámci tzv. amerických aukcí.

Ustanovení se proto upravuje tak, že se vztahuje na veškeré příjmy plynoucí z práva na splacení uvedených dluhopisů a tímto příjmem je v případě daně z příjmů fyzických osob podle jeho písmena a) je kladný rozdíl mezi jmenovitou hodnotou dluhopisu vyplacenou při jeho splacení emitentem nebo částkou vyplacenou při jeho předčasném splacení, a cenou, za kterou poplatník dluhopis nabyl, kterou může být jak emisní kurs, pokud se jedná o poplatníka, který byl prvním nabyvatelem dluhopisu, tak cena, za kterou dluhopis koupil. V případě bezúplatného nabytí dluhopisu, např. darem, se bude jednat o cenu určenou podle zákona o oceňování majetku ke dni nabytí dluhopisu. Ustanovení se použije na uvedený příjem z jakéhokoli dluhopisu, tedy jak z dluhopisu, jehož výnos je určen jako rozdíl mezi jeho jmenovitou hodnotou a emisním kurzem, tak z dluhopisu, jehož výnos je určen např. úrokovou sazbou, pokud příjmu uvedeného v § 8 odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů bylo dosaženo v důsledku nákupu dluhopisu za cenu nižší, než je jeho jmenovitá hodnota, která byla poplatníkovi poté vyplacena. V případě dluhopisů, jejichž výnos je určen úrokovou sazbou, tedy budou poplatníkovi plynout dva příjmy, a to v průběhu jeho držby úrokový příjem z dluhopisu (§ 8 odst. 1 písm. a)) a při jeho splatnosti příjem plynoucí z práva na jeho splacení vymezený v § 8 odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů. Zvlášť je v § 8 odst. 2 písm. a) upraveno předčasné splacení, protože v takovém případě může být poplatníkovi vyplácena nejen jmenovitá hodnota dluhopisu nebo její část, ale také částka vyšší, než je jmenovitá hodnota, např. jako kompenzace za to, že z důvodu předčasného splacení dluhopisu z něho již poplatníkovi nepoplynou výnosy v budoucnu. Při předčasném splacení je třeba rozlišovat, zda částka vyplacená nad jmenovitou hodnotu představuje výnos dluhopisu (např. ještě poslední splátku úroku) a má být tedy podřazena pod § 8 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů, či zda se jedná o částku vyplácenou právě z důvodu předčasného splacení a použije se tedy § 8 odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů. Konstrukcí, že se za příjem plynoucí z práva na splacení uvedených dluhopisů považuje kladný rozdíl mezi vyplacenou jmenovitou hodnotou dluhopisu a cenou, za kterou poplatník dluhopis nabyl, se zajišťuje, že v případě, kdy není výnos dluhopisu určen jako rozdíl mezi jeho jmenovitou hodnotou a emisním kurzem, příjem nevzniká, pokud vyplacená jmenovitá hodnota dluhopisu odpovídá ceně, za kterou poplatník dluhopis nabyl (tj. emisnímu kurzu, pořizovací ceně apod.). Poplatníkovi pak nevzniká povinnost podat daňového přiznání. Podle současného znění je za příjem z kapitálového majetku považován i příjem ze zpětného odkupu dluhopisů, tj. situace, kdy emitent od vlastníka dluhopisu tento dluhopis odkupuje bez toho, že by tento dluhopis zanikal (tedy aniž by byl splacen). Emitent tak může nadále s dluhopisem obchodovat např. na sekundárním trhu. Tento příjem je svým charakterem příjem z prodeje cenného papíru, který doposud nebyl považován za ostatní příjem podle § 10 právě z důvodu, že byl v § 8 odst. 2 výslovně prohlášen za příjem z kapitálového majetku. Z návětí § 10 odst. 1 pak vyplývá, že ostatními příjmy jsou příjmy, při kterých dochází ke zvýšení majetku, pokud nejde o příjmy výslovně prohlášené za příjmy podle § 6 až 9. V případě daňových nerezidentů to způsobovalo, že příjem ze zdrojů na území České republiky byl definován odlišně pro poplatníky daně z příjmů fyzických osob a pro poplatníky daně z příjmů právnických osob. Z důvodu dosáhnout shodného režimu se navrhuje příjem ze zpětného odkupu dluhopisu vypustit z § 8 odst. 2, v důsledku čehož bude zajištěn shodný režim jako v případě příjmu z prodeje jiných cenných papírů a bude upuštěno od režimu zdanění srážkovou daní. Příjem z odkupu cenného papíru jeho emitentem, aniž by tento cenný papír zanikl, bude tak u poplatníků daně z příjmů fyzických osob představovat příjem z úplatného převodu cenného papíru podle § 10 zákona o daních z příjmů. Pro poplatníky, kteří nejsou daňovými rezidenty členského státu Evropské unie ani dalších států, které tvoří Evropský hospodářský prostor, se bude na základě § 38e odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů aplikovat zajištění daně ve výši 1 %, neboť se jedná o příjem z prodeje investičních nástrojů. Bude tak zajištěn shodný režim jako v případě poplatníků daně z příjmů právnických osob, kteří jsou daňovými nerezidenty. Ustanovení § 8 odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů se podle navrhované úpravy bude vztahovat pouze na situace splacení dluhopisu emitentem, tedy zániku cenného papíru jeho splacením, kdy podle § 17 a 19 zákona o dluhopisech je možné dluhopis splatit v den splatnosti dluhopisu nebo v jiný den (tzv. předčasné splacení dluhopisu), rozhodne-li se emitent v emisních podmínkách, že právo na splacení dluhopisu má osoba, která je oprávněna vykonávat práva spojená s dluhopisem, k jinému dni než ke dni splatnosti dluhopisu. V takovém případě tedy také dochází k zániku dluhopisu splacením, nejedná se o zpětný odkup a poplatníkovi je vyplácena částka, která zahrnuje jmenovitou hodnotu dluhopisu nebo její část, ale pouze v jiném okamžiku než v den splatnosti dluhopisu. Podle zákona o dluhopisech se v obou případech jedná o splacení dluhopisu. V písmenu b) se obdobně upravuje určení příjmu plynoucího z práva na splacení vkladního listu. Vkladní listy se vydávají podle § 2681 občanského zákoníku k potvrzení přijetí jednorázového vkladu podle § 2680 občanského zákoníku. Vkladní list je podle tohoto ustanovení vydáván pouze jako potvrzení přijetí jednorázového vkladu, vzhledem k ustanovení § 515 občanského zákoníku, podle kterého lze vydat i cenný papír, který není zákonem zvlášť upraven, mohou však být i vkladní listy vydány jako cenný papír. Převodem takového vkladního listu potom může docházet k převodu práva vkladatele z jednorázového vkladu. Právo na vyplacení jmenovité hodnoty vkladního listu přitom vzniká vždy jednorázově, a to v okamžiku, kdy je příjemce vkladu povinen vrátit vklad spolu s úrokem. Jedná se tedy o obdobnou situaci jako u výše uvedených dluhopisů. Pro vkladní listy se tedy vymezení příjmu upřesňuje tak, že příjmem plynoucím z práva na splacení vkladního listu je v případě poplatníků daně z příjmů fyzických osob je kladný rozdíl mezi jeho jmenovitou hodnotou vyplacenou při splacení nebo částkou vyplacenou při předčasném splacení a cenou, za kterou poplatník vkladní list nabyl, a v případě bezúplatného nabytí cenou určenou podle zákona upravujícího oceňování majetku ke dni jeho nabytí. Cenou, za kterou poplatník vkladní list nabyl, přitom je buď výše vkladu poskytnutého příjemci (emitentovi vkladního listu), pokud je poplatník prvním nabyvatelem vkladního listu, nebo cena, za kterou poplatník vkladní list nabyl od třetí osoby, stejně jako je tomu v případě dluhopisů. Vzhledem k tomu, že mohou být vydávány i jiné cenné papíry než vkladní listy s obdobným způsobem určení výnosu, použije se odst. 2 písm. b) i na cenné papíry vkladním listům na roveň postavené, upravuje se pouze dosavadní nepřesná textace, kdy byl uveden vklad na roveň postavený vkladnímu listu, správně se však jedná o cenný papír vydaný k takovému vkladu. Návrh řešení vychází ze záměru ustoupit od výběru daně srážkovou daní (to je vybrání daně při výplatě výnosu) u příjmů vymezených v § 8 odst. 2, kdy přiřazení ceny, za kterou byl dluhopis pořízen, činí plátci daně časté potíže, a přesunout tak stanovení základu daně, včetně určení vlastní daňové povinnosti, na poplatníka (viz navrhované úpravy v § 8 odst. 3 až 5, § 36 odst. 1 písm. b) bod 1, § 36 odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů). Tomuto poplatníkovi je cena, za kterou dluhopis pořídil, vždy známa, ať se jedná přímo o emisní kurs při vydání nebo poskytnutý vklad v případě vkladních listů, či o jinou cenu při pořízení dluhopisu nebo cenných papírů uvedených v písmenu b) již mimo termín vydání. Tato jiná cena tak bude vztahována např. na případy splatnosti dluhopisu u držitele, jenž nabyl dluhopis na sekundárním trhu (mimo okruh emitenta či jeho zástupce). Pro poplatníky, kteří nejsou daňovými rezidenty členského státu Evropské unie nebo dalších států, které tvoří Evropský hospodářský prostor, se nastavuje režim zajištění daně ve výši 1 %, blíže viz § 38e odst. 1 písm. a) a § 38e odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů.

K bodu 7 (§ 8 odst. 3 a 4)

Příjem podle § 8 odst. 2 zákona o daních z příjmů, tedy příjem v podobě kladného rozdílu mezi jmenovitou hodnotou dluhopisu vyplacenou při jeho splacení nebo částkou vyplacenou při jeho předčasném splacení a cenou, za kterou poplatník tento dluhopis nabyl, a obdobný příjem z vkladního listu a cenného papíru jemu na roveň postaveného, již nebude samostatným základem daně pro zdanění zvláštní sazbou daně, ale poplatníci jej budou uvádět v daňovém přiznání. Jak je uvedeno v odůvodnění ke změně § 8 odst. 2, přiřazení ceny, za kterou byl cenný papír pořízen, činí plátci daně podle současné úpravy časté potíže. Poplatníkovi je však cena, za kterou jej pořídil, vždy známa, ať se jedná přímo o emisní kurs při vydání, či o jinou cenu při pořízení cenného papíru již mimo termín vydání, a nečiní mu tedy problém ji uvést v daňovém přiznání.

K bodu 8 (§ 8 odst. 5)

V návaznosti na částečné zrušení osvobození upraveného v § 4 odst. 1 písm. za) zákona o daních z příjmů, podle kterého byly osvobozeny úrokové příjmy z dluhopisů vydaných v zahraničí poplatníky se sídlem v České republice plynoucí poplatníkům daně z příjmů fyzických osob, kteří jsou daňovými nerezidenty, se přehodnocuje stávající způsob výběru daně z těchto příjmů plynoucích poplatníkům daně z příjmů fyzických osob, kteří jsou daňovými rezidenty České republiky, kteří je dosud zahrnují do obecného základu daně. Cílem je narovnání na systémový přístup k formám zdanění tohoto druhu příjmů (úrokových příjmů) institutem srážkové daně. Podle nové úpravy bude poplatníkům daně z příjmů fyzických osob, a to jak daňovým rezidentům České republiky, tak daňovým nerezidentům, daň z těchto příjmů srážena podle zvláštní sazby daně (viz současný § 8 odst. 3 zákona o daních z příjmů u daňových nerezidentů ve spojení se současným § 36 odst. 1 písm. b) bod 1 zákona o daních z příjmů, neboť tyto příjmy spadají pod příjmy uvedené v § 22 odst. 1 písm. g) bod 4), a u daňových rezidentů České republiky ve spojení s navrhovaným § 36 odst. 2 písm. a), neboť se jedná o úrokový příjem z dluhopisu). Dále se v návaznosti na změnu způsobu výběru daně u příjmu plynoucí z práva na splacení dluhopisu, vkladního listu vydaného jako cenný papír nebo cenného papíru vkladnímu listu na roveň postaveného v podobě kladného rozdílu mezi jmenovitou hodnotou dluhopisu vyplacenou při jeho splacení nebo částkou vyplacenou při jeho předčasném splacení a cenou, za kterou poplatník tento dluhopis nabyl, a u obdobného příjmu z vkladního listu a cenného papíru jemu na roveň postaveného stanovuje, že k těmto příjmům nelze uplatnit výdaje. Ty jsou již zahrnuty v konstrukci vymezení tohoto specifického příjmu jako rozdílu. Jiné výdaje nelze uplatnit.

K bodu 9 (§ 18 odst. 2 písm. g))

Navrhovaným bodem se zapracovávají daňověprávní důsledky judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), která před rokem 2004 kritizovala chybějící účinný prostředek nápravy nepřiměřené délky řízení. Ustanovení upravující přiměřené zadostiučinění (konkrétně ustanovení § 31a) bylo do zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), novelou účinnou od roku 2004 doplněno v návaznosti právě na tuto judikaturu. Následně Nejvyšší soud České republiky ve svém judikátu 30 Cdo 1290/2014 ze dne 16. září 2015 upozornil na rozdílný daňový režim přiměřeného zadostiučinění jakožto náhrady nemajetkové újmy přiznané ESLP a přiměřeného zadostiučinění na základě ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Zatímco příjmy plynoucí z titulu spravedlivého zadostiučinění přiznaného ESLP nejsou podle stávajícího znění § 18 odst. 2 písm. d) předmětem daně z příjmů právnických osob, zadostiučinění přiznané podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. takto zohledněno není, a proto podle § 18 odst. 1 zákona o daních z příjmů je předmětem daně. Jelikož ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. má být do jisté míry vnitrostátní obdobou spravedlivého zadostiučinění přiznaného v řízení před ESLP, pak by oba instituty měly podléhat témuž daňovému režimu. Pro úplnost je nutno dodat, že na rozdíl od daně z příjmů fyzických osob, u kterých lze na přiměřené zadostiučinění podle § 31a uplatnit osvobození od daně za přijatou náhradu nemajetkové újmy [srov. § 4 odst. 1 písm. d) zákona o daních z příjmů], právní úprava daně z příjmů právnických osob obdobné osvobození od daně neobsahuje. Proto se navrhuje rozšířit § 18 odst. 2 zákona o daních z příjmů o zadostiučinění přiznané na základě § 31a zákona č. 82/1998 Sb. a tím jej také vyloučit z předmětu daně.

K bodu 10 (§ 19 odst. 1 písm. i))

Obdobně jako v případě daně z příjmů fyzických osob (nové znění § 4 odst. 1 písm. za) zákona o daních z příjmů) se ruší osvobození příjmů plynoucích z dluhopisů vydávaných v zahraničí poplatníky se sídlem v České republice poplatníkům daně z příjmů právnických osob, kteří jsou daňovými nerezidenty. Toto osvobození bylo do zákona o daních z příjmů zavedeno novelou zákonem č. 259/1994 Sb. a postupnými úpravami zákony č.149/1995 Sb. a č. 492/2000 Sb. a mělo za cíl zvýšit konkurenceschopnost tuzemských emitentů tzv. eurobondů na evropském trhu a zjednodušit navazující administrativu a maximálně tak zjednodušit podmínky pro emitenta. Osvobození příjmů plynoucích z dluhopisů vydávaných v zahraničí poplatníky se sídlem v České republice, které je svojí povahou daňovým zvýhodněním směrovaným pouze na dílčí skupinu poplatníků, již nemá v současné době plné opodstatnění. Osvobození vztahující se na příjmy z dluhopisů vydávaných v zahraničí Českou republikou zůstává zachováno a současně dochází k jeho rozšíření obdobně jako u osvobození v případě daně z příjmů fyzických osob (nové znění § 4 odst. 1 písm. za) zákona o daních z příjmů). Nově se bude osvobození vztahovat na všechny příjmy plynoucí z výnosů dluhopisů podle zákona upravujícího dluhopisy bez ohledu na to, zda plynou daňovému rezidentovi či nerezidentovi, a dále se bude vztahovat též na příjmy z dluhopisů vydaných nejen Českou republikou, ale též jiným členským státem Evropské unie či státem, který tvoří Evropský hospodářský prostor. Osvobození výnosů z dluhopisů podle zákona upravujícího dluhopisy vydávaných Českou republikou, popř. jinými státy Evropské unie či Evropského hospodářského prostoru, je navrhováno vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o dluhopisy, jejichž výnos (popř. příjem z jejich splacení) je poplatníkovi vyplácen z veřejných rozpočtů, a jeho zdanění proto nemá přidanou hodnotu. Osvobození od této daně nepředstavuje rezignaci na výběr daně, ale racionalizaci příjmových a výdajových toků státního rozpočtu s potenciálně neutrálním dopadem na jeho konečné saldo. Vzhledem k povinnostem na straně emitenta/plátce daně je tak proces navíc spojen s administrativními náklady, které rostou s růstem státního dluhu, růstem počtu držitelů státních dluhopisů a s růstem podílu nerezidentů na držbě státního dluhu, který se v posledních letech blíží 50 %. Tyto náklady jsou taktéž financovány ze státního rozpočtu. Na trh státních dluhopisů České republiky vstupují významným způsobem zahraniční investoři, daňoví nerezidenti, z nichž většina pochází z Evropské unie, Evropského hospodářského prostoru, nebo ze zemí, s nimiž má Česká republika uzavřenou smlouvu o zamezení dvojího zdanění. Pokud je u těchto držitelů uplatněna plátcem srážková daň (tj. u zdroje jejich příjmů), je téměř jisté, že požádají o refundaci sražené daně. Textace „příjem plynoucí z výnosu dluhopisu podle zákona upravujícího dluhopisy“ je zvolena tak, aby v případě poplatníků daně z příjmů právnických osob zohledňovala skutečnosti, že se o výnosech z dluhopisu může účtovat v časovém rozlišení nebo může docházet k přecenění těchto cenných papírů. Navržená textace tak postihuje veškeré tyto účetní výnosy, i je-li o nich účtováno v průběhu času.

Nově budou příjmy plynoucí z dluhopisů vydávaných v zahraničí poplatníky se sídlem v České republice poplatníkům daně z příjmů právnických osob, kteří jsou daňovými nerezidenty, zdaňovány institutem srážkové daně (viz současný § 36 odst. 1 písm. b) bod 1 zákona o daních z příjmů, neboť tyto příjmy spadají pod příjmy uvedené v § 22 odst. 1 písm.

g) bod 4)). Tento způsob výběru daně z těchto příjmů odpovídá systémovému přístupu k formě zdanění tohoto druhu příjmů (úrokových příjmů) v případě poplatníků daně z příjmů právnických osob, kteří jsou daňovými nerezidenty.

K bodu 11 (§ 19 odst. 1 písm. o))

V § 19 odst. 1 zákona o daních z příjmů se zrušuje osvobození příjmů Zajišťovacího fondu od daně z příjmů právnických osob. Zajišťovací fond byl zřízen § 22a odst. 1 zákonem č. 280/1992 Sb., ve znění zákona č. 48/1997 Sb., avšak k 31. prosinci 2015 byl zákonem č. 200/2015 Sb. zrušen a ustanovení § 19 odst. 1 písm. o) zákona o daních z příjmů je tedy obsoletní. Aby se zabránilo změně označení všech následujících bodů v § 19 odst. 1 zákona o daních z příjmů, vkládá se do jeho písmena o) text, který je nyní obsažen v písmenu zn), a písmeno

zn) se zrušuje. Písmena p) až zl) tak zůstávají beze změny.

K bodu 12 (§ 19 odst. 1 písm. zh))

Vzhledem k tomu, že současné ustanovení § 19 odst. 1 písm. zh) zákona o daních z příjmů nebylo jednoznačné, a nebylo tedy zcela zřejmé, zda zahrnuje i související úrokové příjmy, navrhuje se úprava, která z důvodu právní jistoty jednoznačně stanoví, že vedle ostatních příjmů České republiky z operací řízení likvidity státní pokladny a řízení státního dluhu jsou od daně z příjmů osvobozeny i související úroky plynoucí České republice z peněžních prostředků na účtech zřízených za tímto účelem. Bankou se v souladu s § 21e odst. 1 zákona o daních z příjmů rozumí i pobočka zahraniční banky a banka v zahraničí.

K bodu 13 (§ 19 odst. 1 písm. zn))

Vzhledem k tomu, že dosavadní obsah písmena zn) tohoto ustanovení je přesouván do písmena o) tohoto ustanovení, písmeno zn) se zrušuje.

K bodu 14 (§ 23h odst. 2 úvodní část ustanovení)

V ustanovení § 23h odst. 2 úvodní části ustanovení se navrhují dvě úpravy. Zaprvé se doplňuje, že kromě výdaje se může jednat i o jinou položku snižující výsledek hospodaření nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji, což v ustanovení v dosavadním znění nebylo výslovně uvedeno, neboť výsledek hospodaření nemusí být snižován jen výdajem. Dále se nahrazuje pojem „platba“, který byl převzat ze směrnice Rady (EU) 2016/1164, kterou se stanoví pravidla proti praktikám vyhýbání se daňovým povinnostem, které mají přímý vliv na fungování vnitřního trhu (tzv. směrnice ATAD), ale v českém právním řádu je nevhodný, protože odkazuje na zaplacení peněžních prostředků, nikoli na vznik dané položky podle daňových nebo účetních předpisů, o který má správně jít. Tento pojem se proto nahrazuje pojmem „závazek“, který lépe vystihuje podstatu daného ustanovení, které není vázáno na zaplacení dané částky.

K bodu 15 (§ 23h odst. 2 písm. b))

První změna do ustanovení § 23h odst. 2 písm. b) představuje legislativně technickou úpravu a upřesňuje, že se výsledek hospodaření nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji zvyšuje jen o takovou část nezahrnutého příjmu, která odpovídá částce, o kterou byl snížen základ daně u přidružené osoby. Uvedeno na příkladu: Ve státu zdroje, kterým není Česká republika, vznikne výdaj ve výši 100, avšak jen do výše 40 bude daňově uznatelný a ve výši 60 bude daňově neuznatelný; základ daně ve státě zdroje se tedy sníží pouze o 40. V České republice nebude odpovídající příjem zahrnutý do základu daně přidružené osoby. Pokud stát zdroje neuplatňuje pravidlo řešící důsledky rozdílné právní kvalifikace, bude se jednat o situaci podle § 23h odst. 2 písm. b) zákona o daních z příjmů, protože na základě daného závazku došlo ke snížení základu daně ve státě zdroje, ale nikoli ke zvýšení základu daně v České republice. Vzhledem k tomu, že ve státě zdroje došlo v důsledku tohoto závazku ve výši 100 ke snížení základu daně pouze o 40, bude v České republice výsledek hospodaření nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji zvýšen o 40, nikoli o 100. Druhá navrhovaná změna reaguje na změnu provedenou v úvodní části ustanovení, kdy se pojem „platba“ nahrazuje pojmem „závazek“.

K bodu 16 (§ 24 odst. 2 písm. j) bod 4)

V návaznosti na navrhované osvobození peněžitého příspěvku poskytovaného zaměstnavatelem zaměstnanci na stravování v § 6 odst. 9 písm. b) zákona o daních z příjmů je nutné v § 24 odst. 2 písm. j) bodě 4 zákona o daních z příjmů upravit uznatelnost tohoto výdaje na straně zaměstnavatele, a to v celé výši poskytnutého peněžitého příspěvku. Na straně zaměstnance tedy bude tento příspěvek osvobozen do výše 70 % horního limitu stravného při pracovní cestě trvající 5 až 12 hodin stanoveného pro zaměstnance odměňovaného platem, tj. zaměstnance uvedeného v § 109 odst. 3 zákoníku práce, a na straně zaměstnavatele bude výdajem hodnota poskytnutého peněžitého příspěvku bez omezení (obdoba mzdového nákladu). V případě, že zaměstnavatel bude nadále poskytovat tzv. stravenky, jsou výdaje na ně uznatelné jako dnes do výše 55 % ceny jídla za jednu směnu podle zákoníku práce, maximálně do 70 % horního limitu stravného při pracovní cestě trvající 5 až 12 hodin stanoveného pro zaměstnance odměňovaného platem. Navrhuje se rovněž legislativně technická změna, kterou je odkaz na zákoník práce v podobě poznámky pod čarou nahrazen normativním odkazem na tento zákon přímo v textu tohoto ustanovení. Dále se navrhuje sjednocení odkazu na právní úpravu zákoníku práce, který je uveden též v § 6 odst. 9 písm. b) zákona o daních z příjmů. Zároveň navrhovaná formulace „zaměstnanec odměňovaný platem“ je legislativně technicky vhodnější než formulace současná prostřednictvím odkazu na jiná ustanovení zákona, která opět odkazují na ustanovení jiného zákona. Navrhovanou změnou této formulace ve všech jejích výskytech v rámci zákona o daních z příjmů se tak přispívá k větší srozumitelnosti textu zákona při zachování téhož obsahu.

K bodu 17 (§ 24 odst. 2 písm. k) bod 1)

Podle § 24 odst. 2 písm. k) zákona o daních z příjmů jsou daňově účinnými výdaji také výdaje na pracovní cestu. Pokud jde o silniční motorové vozidlo zahrnuté v obchodním majetku poplatníka, pořízené na finanční leasing, v nájmu nebo užívané na základě smlouvy o výpůjčce uzavřené s věřitelem na dobu zajištění dluhu převodem vlastnického práva k tomuto vozidlu, jsou daňově uznatelné výdaje na pohonné hmoty spotřebované na pracovních cestách v prokázané výši (viz § 24 odst. 2 písm. k) bod 1 zákona o daních z příjmů). U silničního motorového vozidla nezahrnutého v obchodním majetku nebo užívaného na základě smlouvy o výpůjčce nebo o výprose je možné jako daňové výdaje uplatit mimo jiné náhrady výdajů za spotřebované pohonné hmoty. Současná právní úprava vychází při výpočtu náhrad za spotřebované pohonné hmoty včetně elektřiny z prokázané ceny nakoupených spotřebovaných pohonných hmot. Alternativně lze využít referenční ceny pohonných hmot (viz § 24 odst. 2 písm. k) bod 3). Tato referenční cena pohonných hmot, resp. průměrná cena je stanovena vyhláškou Ministerstva práce a sociálních věci pro účely stanovení cestovních náhrad poskytovaných podle zákoníku práce. Před rokem 2020 nebyla stanovena tzv. referenční cena elektřiny pro účely výpočtu cestovní náhrad. U tzv. elektromobilů, popřípadě hybridních vozidel, před rokem 2020 to pro poplatníky s příjmy ze samostatné činnosti znamenalo, že pro účely uplatňování výdajů na pracovní cesty museli vycházet ze skutečně prokázaných výdajů za spotřebovanou elektřinu. Nastával zde a stále nastává zejména problém s prokazatelností výše výdajů za spotřebovanou elektřinu při využívání vozidla poháněného elektřinou v rámci pracovních cest, pokud je elektromobil nabíjen ze soukromé (domácí) elektrické sítě, neboť vyúčtování spotřeby elektřiny při nabíjení vozidla obvykle neprobíhá na měsíčním základě, a navíc je celková cena elektřiny složena z více položek, z nichž některé jsou fixní bez ohledu na spotřebu elektřiny. Obdobný problém nastává při prokazování zaměstnance, který při služební cestě použil elektromobil, a to u nákladů, které mu má zaměstnavatel nahradit v rámci cestovních náhrad (tj. zejména nákladů na nabíjení vozidla). Z těchto důvodů byla vydána vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 358/2019 Sb., která je účinná od 1. ledna 2020 a která nově stanovuje průměrnou cenu elektřiny pro účely poskytování cestovních náhrad, a to 4,80 Kč za 1 kilowatthodinu elektřiny. Využití této referenční ceny elektřiny je podle současné právní úpravy zákona o daních z příjmů možné pouze u elektromobilů, hybridních vozidel nezahrnutých do obchodního majetku podnikatele nebo užívaných na základě smlouvy o výpůjčce nebo o výprose (viz § 24 odst. 2 písm. k) bod 3). S ohledem na skutečnost, že obdobný problém s prokazováním výdajů za spotřebovanou elektřinu nastává i v případě elektromobilů a hybridních vozidel zahrnutých v obchodním majetku, pořízených na finanční leasing, v nájmu nebo užívaných na základě smlouvy o výpůjčce uzavřené s věřitelem na dobu zajištění dluhu převodem vlastnického práva k tomuto vozidlu, navrhuje se upravit ustanovení § 24 odst. 2 písm. k) bodu 1 zákona o daních z příjmů tak, že v případě elektromobilů a tzv. hybridních vozidel lze pro stanovení výdajů za elektřinu spotřebovanou vozidlem použít též referenční cenu elektřiny, kterou nově stanoví vyhláška č. 358/2019 Sb. Takto vyčíslené náhrady pak poplatník bude moci uplatnit jako daňově účinný výdaj. V případě silničních motorových vozidel jiných než poháněných elektřinou zahrnutých v obchodním majetku, pořízených na finanční leasing, v nájmu nebo užívaných na základě smlouvy o výpůjčce uzavřené s věřitelem na dobu zajištění dluhu převodem vlastnického práva k tomuto vozidlu nebude možné použít referenční cenu pohonných hmot pro stanovení výdajů za pohonné hmoty spotřebované vozidlem. V takových případech budou stejně jako dnes uplatňovány pouze výdaje v prokázané výši.

K bodu 18 (§ 24 odst. 2 písm. k) body 2 a 3)

Jedná se o legislativně technickou úpravu. Navržená formulace „zaměstnanec odměňovaný platem“ je legislativně technicky vhodnější než formulace současná prostřednictvím odkazu na jiná ustanovení zákona, která opět odkazují na ustanovení jiného zákona. Navrhovanou změnou se tak přispívá k větší srozumitelnosti textu zákona. Obsah normy však zůstává zachován. V rámci celého zákona o daních z příjmů tak budou slova „zaměstnanec podle § 6 odst. 7 písm. a)“ nahrazena slovy „zaměstnanec odměňovaný platem“ a v ustanovení § 6 odst. 7 písm. a) zákona o daních z příjmů, na který se doposud v ostatních výskytech odkazovalo, budou slova „zaměstnance zaměstnavatele, který je uveden v § 109 odst. 3 zákoníku práce“ rovněž nahrazena slovy „zaměstnance odměňovaného platem“.

K bodu 19 (§ 24 odst. 2 písm. k) bod 3)

Navrhuje se legislativně technická úprava, která navazuje na úpravu bodu 1 tohoto ustanovení, kdy se odkaz na vyhlášku upravující průměrné ceny pohonných hmot stanovené pro účely poskytování cestovních náhrad podle zákoníku práce zapracovává přímo do normativního textu. Obecně jsou odkazy na konkrétní ustanovení jiných právních předpisů v poznámce pod čarou nežádoucí. Jednak může snadno dojít ke změně ustanovení, na které je takto odkazováno, jednak poznámka pod čarou nemá normativní charakter. Proto se navrhuje stejná formulace, jako se vkládá do bodu 1, a navrhuje se zrušit poznámku pod čarou č. 5c odkazující na zmocňovací ustanovení zákoníku práce.

K bodu 20 (§ 35a odst. 6)

Věta, kterou se navrhuje zrušit (resp. přesunout), obsahuje úpravu týkající se situace, kdy poplatník podá dodatečné daňové přiznání na základě rozhodnutí o závazném posouzení způsobu, jakým byla vytvořena cena sjednaná mezi spojenými osobami. V současném znění je totiž tato věta zařazena za větu upravující postup při porušení zvláštních podmínek pro uplatnění slevy na dani, avšak s výjimkou porušení podmínky zákazu navýšení základu pro výpočet této slevy operacemi ve vztazích se spojenými osobami. Rušená věta tak podle jazykového výkladu sice stanoví výjimku z pravidla obsaženého v předcházející větě, ale situace, které se týká, není předchozí větou upravena. Pro tuto situaci bylo totiž vytvořeno zvláštní pravidlo obsažené v dosavadní větě třetí. V návaznosti na zrušení věty druhé se ustanovení obdobného významu doplňuje na konec odstavce 6. Dosavadní věta třetí totiž stanoví postup při porušení podmínky zákazu navýšení základu pro výpočet slevy na dani operacemi ve vztazích se spojenými osobami a vkládaná věta stanoví výjimku z tohoto postupu, proto správně patří na toto místo.

K bodu 21 (§ 35b odst. 7)

Věta, kterou se navrhuje zrušit (resp. přesunout), obsahuje úpravu týkající se situace, kdy poplatník podá dodatečné daňové přiznání na základě rozhodnutí o závazném posouzení způsobu, jakým byla vytvořena cena sjednaná mezi spojenými osobami. V současném znění je totiž tato věta zařazena za větu upravující postup při porušení zvláštních podmínek pro uplatnění slevy na dani, avšak s výjimkou porušení podmínky zákazu navýšení základu pro výpočet této slevy operacemi ve vztazích se spojenými osobami. Rušená věta tak podle jazykového výkladu sice stanoví výjimku z pravidla obsaženého v předcházející větě, ale situace, které se týká, není předchozí větou upravena. Pro tuto situaci bylo totiž vytvořeno zvláštní pravidlo obsažené v dosavadní větě třetí. V návaznosti na zrušení věty druhé se ustanovení obdobného významu doplňuje na konec odstavce 7. Dosavadní věta třetí totiž stanoví postup při porušení podmínky zákazu navýšení základu pro výpočet slevy na dani operacemi ve vztazích se spojenými osobami a vkládaná věta stanoví výjimku z tohoto postupu, proto správně patří na toto místo.

K bodu 22 (§ 35c odst. 4 věta druhá)

Jedná se o legislativně technickou úpravou v souvislosti s přečíslováním odstavců 7 a 8 v § 36 zákona o daních z příjmů.

K bodu 23 (§ 36 odst. 1 písm. b) bod 1)

Navrhuje se legislativně technická úprava související s úpravou § 8 odst. 2 až 4 zákona o daních z příjmů, konkrétně s tím, že příjem podle § 8 odst. 2 zákona o daních z příjmů již nebude představovat samostatný základ daně zdaňovaný srážkou podle zvláštní sazby daně. Stejně tak nebude tento příjem samostatným základem daně u poplatníků daně z příjmů právnických osob, kteří jsou daňovými nerezidenty, a tito poplatníci jej budou také uvádět do daňového přiznání (u poplatníků daně z příjmů právnických osob, kteří jsou daňovými rezidenty České republiky, je tomu tak již nyní). Textace „příjem plynoucí z práva na splacení dluhopisu, vkladního listu vydaného jako cenný papír nebo cenného papíru vkladnímu listu na roveň postaveného“ je zvolena tak, aby byla použitelná jak pro poplatníky daně z příjmů fyzických osob, pro které je definována v § 8 odst. 2 zákona o daních z příjmů, tak pro poplatníky daně z příjmů právnických osob. V případě poplatníků daně z příjmů fyzických osob se tímto pojmem rozumí kladný rozdíl mezi jmenovitou hodnotou vyplacenou při splatnosti dluhopisu (a v případě předčasného splacení celou částkou vyplácenou z důvodu předčasného splacení) a cenou, za kterou poplatník daný cenný papír nabyl. V případě poplatníků daně z příjmů právnických osob se o výnosu z rozdílu jmenovité hodnoty nebo částky vyplácené z důvodu předčasného splacení a nabývací ceny tohoto cenného papíru může účtovat v časovém rozlišení nebo může docházet k přecenění těchto cenných papírů. Navržená textace tak postihuje veškeré tyto výnosy v průběhu času. Zvláštní sazbě daně naopak budou i nadále podléhat např. úrokové příjmy z dluhopisů nebo příjmy z dluhopisů ve formě prémií plynoucí daňovým nerezidentům ze zdrojů na území České republiky, které spadají pod úroky a jiné výnosy z poskytnutých úvěrových finančních nástrojů v § 22 odst. 1 písm. g) bod 4.

K bodu 24 (§ 36 odst. 2 písm. a))

Navrhuje se legislativně technická úprava související s úpravou § 8 odst. 1 až 5 zákona o daních z příjmů, konkrétně s tím, že příjem podle § 8 odst. 2 zákona o daních z příjmů již nebude představovat samostatný základ daně zdaňovaný srážkou podle zvláštní sazby daně a příjem ze zpětných odkupů těchto cenných papírů již nebude považován za příjem z kapitálového majetku. Blíže důvodová zpráva k § 8 odst. 2. Zároveň však budou v případě poplatníků daně z příjmů fyzických osob, kteří jsou daňovými rezidenty České republiky, samostatným základem daně zdaňovaným srážkou všechny ostatní formy výnosu dluhopisů podle zákona o dluhopisech spadající pod § 8 odst. 1 písm. a), a to ve spojení s § 8 odst. 3 zákona o daních z příjmů. Jedná se zejména o výnos dluhopisu určený slosovatelnou prémií nebo prémií v závislosti na lhůtě splatnosti dluhopisu. V případě poplatníků daně z příjmů fyzických osob, kteří jsou daňovými nerezidenty České republiky, tento příjem podléhá srážkové dani již dnes (§ 22 odst. 1 písm. g) bod 4 ve spojení s § 36 odst. 1 písm. b) bod 1)). Dále se upřesňuje, že srážkové dani podléhají všechny výnosy ze směnky vystavené bankou k zajištění pohledávky vzniklé z vkladu věřitele, viz § 8 odst. 3 zákona o daních z příjmů, nikoli jen úrokové příjmy z ní. Pojem „vkladní list a vklad mu na roveň postavený“ je v souladu s úpravou § 8 odst. 2 písm. b) zákona o daních z příjmů upraven na „vkladní list vydaný jako cenný papír a cenný papír mu na roveň postavený“. Poslední legislativně technická úprava navazuje na přehodnocení zdaňování (částečné zrušení osvobození od daně z příjmů) a v návaznosti na to i způsobu výběru daně u úrokových příjmů z dluhopisů vydávaných v zahraničí poplatníky se sídlem v České republice plynoucím poplatníkům daně z příjmů fyzických osob, kteří jsou daňovými rezidenty České republiky, na to, že tyto příjmy již nadále nebudou zdaňovány v obecném základu daně, ale srážkou podle zvláštní sazby daně (viz navrhovaný § 8 odst. 5 zákona o daních z příjmů ve spojení se současným § 8 odst. 3).

K bodu 25 (§ 36 odst. 6)

V návaznosti na novou úpravu zdaňování dluhopisů se ustanovení § 36 odst. 6 zákona o daních z příjmů upravující započtení daně sražené z úrokových příjmů ze státních dluhopisů stává nadbytečným, jelikož tyto příjmy budou vždy osvobozeny, a proto se navrhuje jeho zrušení.

K bodu 26 (§ 38d odst. 4 písm. b)))

Jedná se o legislativně technickou úpravou v souvislosti s přečíslováním odstavců 7 a 8 v § 36 zákona o daních z příjmů.

K bodu 27 (§ 38d odst. 5 věta druhá)

Jedná se o legislativně technickou úpravou v souvislosti s přečíslováním odstavce 8 v § 36 zákona o daních z příjmů.

K bodu 28 (§ 38d odst. 8 věta první)

Jedná se o legislativně technickou úpravou v souvislosti s přečíslováním odstavců 7 a 8 v § 36 zákona o daních z příjmů. Zároveň se spojka „a“ nahrazuje spojkou „nebo“, protože poplatník nemusí postupovat podle odstavců 7 a 8 zároveň.

K bodu 29 (§ 38da odst. 1)

Navrhovaná úprava § 38da je legislativně technickou úpravou. Slovo „jenž“ je v tomto ustanovení použito v nesprávném pádu, jelikož se má vztahovat ke slovu „příjem“ a nikoli ke slovu „příjmu“. Tento nesprávný tvar slova „jenž“ je proto nahrazen správným tvarem tohoto slova „něm“.

K bodu 30 (§ 38da odst. 2)

Navrhovaná změna se vztahuje ke změně lhůty pro podání oznámení o osvobozených příjmech a příjmech, které nepodléhají zdanění v České republice. Oznámení o příjmech plynoucích do zahraniční podle § 38da bude proto nově podáváno ve dvojím režimu, a to v závislosti na tom, zda se jedná o příjem, ze kterého je daň srážena, nebo se jedná o příjem, který je osvobozený nebo nepodléhá zdanění v České republice. Věta první v § 38da odst. 2 nově stanoví lhůtu pro podání oznámení pouze o příjmech, ze kterých je daň vybírána srážkou; tato lhůta zůstává stejná jako doposud, tedy rovnající se lhůtě pro odvedení daně, která byla z daného příjmu sražena nebo vybrána. Lhůta pro oznámení o příjmech, které jsou od daně osvobozené nebo nepodléhají zdanění v České republice, bude nově stanovena v samostatné větě druhé odlišně. Oznámení o těchto příjmech bude nově podáváno pouze jednou ročně, a to do 31. ledna kalendářního roku bezprostředně následujícího po kalendářním roce, ve kterém by byla provedena srážka daně z daného příjmu, kdyby tento příjem dani vybírané srážkou podléhal, tedy ve stejné lhůtě jako oznámení o příjmech, ze kterých daň je srážena, za měsíc prosinec. K prodloužení lhůty pro podání oznámení o těchto příjmech se přistupuje z důvodu snížení administrativní zátěže jak na straně plátců daně, tak správce daně.

K bodu 31 (§ 38da odst. 6 písm. a))

Navrhuje se zvýšit měsíční limit, do kterého plátce daně není povinen podat oznámení o příjmech plynoucích do zahraničí, které jsou osvobozené od daně nebo nepodléhají zdanění v České republice, z 100 000 Kč na 300 000 Kč. Důvodem této změny je snížení administrativní zátěže plátců daně i správce daně. Po zvýšení limitu již nebudou oznamovány položky nevýznamné výše, které za současného stavu představují vysoké procento podání, ale zahrnují jen zanedbatelnou část celkového objemu oznamovaných příjmů. Jedná se zejména o příjmy ze služeb. Navrhovaná změna tak nebude mít vliv na plnění funkcí, pro které byl institut oznámení o příjmech plynoucích do zahraničí zaveden a kterými jsou zlepšení vyhodnocení odlivu kapitálu z České republiky a automatické výměny informací. Dále se vzhledem k prodloužení lhůty pro podání oznámení o příjmu, který je od daně osvobozen nebo o němž mezinárodní smlouva stanoví, že nepodléhá zdanění v České republice, z měsíční na roční zrušuje slovo „daném“, které odkazovalo na daný kalendářní měsíc, za který se podávalo oznámení. Nyní bude plátce vyhodnocovat splnění limitu 300 000 Kč za každý kalendářní měsíc daného roku a do ročního oznámení zahrne pouze příjmy za kalendářní měsíce, ve kterých byl tento limit překročen. Současně dochází k úpravě tohoto ustanovení, kterou je upřesněno období, za které se vyhodnocuje splnění limitu 300 000 Kč tak, aby byla zajištěna návaznost na ustanovení § 38da odst. 2 zákona o daních z příjmů a bylo stanoveno najisto, za který kalendářní měsíc je limit vyhodnocován. Ustanovení § 38da odst. 6 písm. a) zákona o daních z příjmů proto nově výslovně stanoví, že limit je vyhodnocován za kalendářní měsíc, ve kterém by plátce daně byl povinen provést srážku daně z příjmů daného poplatníka, kdyby dané příjmy nebyly od daně osvobozeny a podléhaly by zdanění v České republice.

K bodu 32 (38da odst. 6 písm. c))

Dochází k rozšíření okruhu příjmů, které jsou vyňaty z oznamovací povinnosti podle § 38da zákona o daních z příjmů. Nadále nebude plátce daně povinen podle § 38da zákona o daních z příjmů oznamovat příjmy, které je tento plátce daně povinen oznámit podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 164/2013 Sb., o mezinárodní spolupráci při správě daní a o změně dalších souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a které jsou proto v současné chvíli oznamovány jedním plátcem daně duplicitně.

K bodu 33 (38e odst. 1 písm. a))

Ustanovení navazuje na výjimku nově vkládanou do § 36 odst. 1 písm. b) bodu 1 zákona o daních z příjmů, podle které zvláštní sazbě daně vybírané srážkou nepodléhají příjmy plynoucí z práva na splacení dluhopisu, vkladního listu nebo cenného papíru vkladnímu listu na roveň postaveného daňovému nerezidentovi ze zdroje na území České republiky (§ 22 odst. 1 písm. g) bod 4). Pro poplatníky daně z příjmů fyzických osob, kteří nejsou daňovými rezidenty členského státu Evropské unie nebo dalších států, které tvoří Evropský hospodářský prostor, se nastavuje režim zajištění daně ve výši 1 %. Aby bylo toto nastavení funkční, tj. zajištění daně bylo prováděno z příjmu, který je plátci znám, bylo přistoupeno ke zvláštnímu vymezení částky, ze které se bude zajištění provádět; zajištění bude prováděno ve výši 1 % ze jmenovité hodnoty uvedených cenných papírů vyplacené při jejich splacení nebo z jiné částky vyplacené při jejich předčasném splacení. Důvodem je skutečnost, že plátci daně není známa cena, za kterou poplatník daný cenný papír nabyl, a proto nemůže být zajištění prováděno z rozdílu mezi částkou vyplacenou při splatnosti a cenou, za kterou byl cenný papír nabyt. Sazba zajištění daně 1 %, nikoli 10 %, tedy byla zvolena z toho důvodu, že zajištění bude prováděno z vyššího základu, než z jakého bude stanovována daň z tohoto příjmu, kterou bude poplatník uvádět v daňovém přiznání; příjem plynoucí z práva na splacení uvedených cenných papírů je vymezen v § 8 odst. 2 zákona o daních z příjmů.

K bodu 34 (§ 38e odst. 1 písm. c))

Navrhuje se legislativně technická úprava související s doplněním nového písmene a). Výjimku z písmena c) nyní představují ustanovení písmen a) i b).

K bodu 35 (§ 38e odst. 2 písm. a))

Ustanovení navazuje na výjimku nově vkládanou do § 36 odst. 1 písm. b) bodu 1 zákona o daních z příjmů, podle které zvláštní sazbě daně vybírané srážkou nepodléhají příjmy plynoucí z práva na splacení dluhopisu, vkladního listu nebo cenného papíru vkladnímu listu na roveň postaveného daňovému nerezidentovi ze zdroje na území České republiky (§ 22 odst. 1 písm. g) bod 4). Pro poplatníky daně z příjmů právnických osob, kteří nejsou daňovými rezidenty členského státu Evropské unie nebo dalších států, které tvoří Evropský hospodářský prostor, se stanoví zajištění daně ve výši 1 %. Aby bylo toto nastavení funkční, tj. zajištění daně bylo prováděno z příjmu, který je plátci znám, bylo přistoupeno ke zvláštnímu vymezení částky, ze které se bude zajištění provádět; zajištění bude prováděno ve výši 1 % ze jmenovité hodnoty uvedených cenných papírů vyplacené při splacení nebo z jiné částky vyplacené při jejich předčasném splacení. Důvodem je skutečnost, že plátci daně není známa cena, za kterou poplatník daný cenný papír nabyl, a proto nemůže být zajištění prováděno z rozdílu mezi jmenovitou hodnotou či cenou zpětného odkupu a cenou, za kterou byl cenný papír nabyt. Důvodem zvolení sazby 1 % (namísto 10 % podle dosavadního písm. b)) je skutečnost, že v důsledku nezohlednění výdajů na pořízení daného cenného papíru je zajištění prováděno z většího základu, než ze kterého je stanovována daň z tohoto příjmu; tento příjem vzniká v průběhu držby cenného papíru na základě účetního zachycení výnosu.

K bodu 36 (§ 38e odst. 2 písm. c))

Navrhuje se legislativně technická úprava související s doplněním nového písmene a). Výjimku z písmena c) nyní představují ustanovení písmen a) i b).

K bodu 37 (§ 38fa odst. 1 úvodní část ustanovení)

Navrhuje se legislativně technická úprava související s doplněním nového odstavce 2, který stanoví speciální úpravu pro ovládané zahraniční společnosti, které jsou daňovým rezidentem států uvedených na unijním seznamu jurisdikcí nespolupracujících v daňové oblasti nebo jsou stálými provozovnami umístěnými v takových státech. Ovládané zahraniční společnosti, které jsou daňovými rezidenty těchto států nebo jsou stálými provozovnami umístěnými v takových státech, se proto vyjímají z působnosti odstavce 1, aby bylo vždy zřejmé, podle jakého ustanovení se má v případě které ovládané zahraniční společnosti postupovat.

K bodu 38 (§ 38fa odst. 2)

Navrhovaná úprava vychází ze závazku, který Česká republika jako členský stát Evropské Unie přijala v rámci Závěrů Rady Evropské unie týkajících se unijního seznamu jurisdikcí nespolupracujících v daňové oblasti z 5. prosince 2019. Z činnosti Pracovní skupiny Rady Evropské unie vznikl požadavek, který byl potvrzen Radou ECOFIN, na vytvoření seznamu nespolupracujících jurisdikcí, které buď nepřijaly dostatečné závazky ve vztahu k prvkům, které Evropská unie považuje za problematické, nebo je nedokázaly v daném termínu realizovat (aniž by jim v tom bránily závažné objektivní důvody), a na uplatňování dohodnutých obranných opatření členskými státy vůči těmto jurisdikcím. Na základě toho požadavku se navrhuje rozšířit působnost ustanovení týkajících se zdanění ovládané zahraniční společnosti, a to tak, že pokud bude ovládaná zahraniční společnost rezidentem ve státě zařazeném na seznamu jurisdikcí nespolupracujících v daňové oblasti nebo bude, pokud se bude jednat o stálou provozovnu, v takovém státě umístěna, pohlíží se vždy na všechny její činnosti, jako by byly realizovány ovládající společností. Nové ustanovení odstavce 2 tedy stanoví právní fikci, že všechny příjmy z činností a z nakládání majetku ovládané zahraniční společnosti, která je rezidentem v jurisdikci uvedené na seznamu nebo je stálou provozovnou v takové jurisdikci umístěnou, se považují za příjmy z činností a z nakládání s majetkem uskutečněné přímo ovládající společností (mateřskou společností) na území České republiky. Toto pravidlo se aplikuje vždy a není tedy nutné jako v odstavci 1 splnění podmínek absence podstatné hospodářské činnosti a poloviční daňové povinnosti. Dále na rozdíl od odstavce 1, kde se započítávají pouze tzv. zahrnované příjmy podle odstavce 5 (nově označovaného jako odstavec 6), se pravidlo použije na všechny příjmy ovládané zahraniční společnosti, a to za celé její zdaňovací období.

Obdobně jako v odstavci 1 se i v odstavci 2 stanoví, že za okamžik uskutečnění činností a nakládání s majetkem se považuje okamžik skončení zdaňovacího období ovládané zahraniční společnosti ve státě, jehož je rezidentem nebo ve kterém je umístěna. Vzhledem k možnosti změn v seznamu nespolupracujících jurisdikcí, které nemusí korespondovat se zdaňovacím obdobím, se zde navrhuje, že není relevantní, zda je daná jurisdikce na seznamu pouze určitou část zdaňovacího období, ale rozhodující pro uplatnění obranného opatření je skutečnost, zda je jurisdikce, jejímž je ovládaná zahraniční společnost daňovým rezidentem nebo v níž je umístěna, uvedena na seznamu právě v okamžiku ukončení jejího zdaňovacího období, kdy se její příjmy připisují ovládající společnosti. Jedná se o určité zjednodušení, které má však své opodstatnění, neboť je zde předpoklad, že změnám na seznamu předchází určité období, kdy jsou vyhodnocovány již uskutečněné změny v daňovém systému dané jurisdikce. Přidání či vyloučení dané jurisdikce je tedy výsledkem již dříve provedených úprav. Proto nemá v případě změny seznamu opodstatnění přesné sledování okamžiku uskutečnění konkrétní činnosti a vyhodnocování, zda byly uskutečněny přesně v období, kdy byl daný stát na seznamu uveden, které by bylo administrativně velmi náročné a přinášelo řadu technických problémů. Seznam dotčených jurisdikcí bude aktualizován maximálně dvakrát ročně a po odsouhlasení Radou ECOFIN budou změny zveřejněny v Úředním věstníku a následně i na příslušných internetových stránkách (v případě ČR např. https://www.consilium.europa.eu/cs/policies/eu- list-of-non-cooperative-jurisdictions/). Ministerstvo financí bude seznam včetně jeho aktualizace uveřejňovat ve Finančním zpravodaji.

K bodu 39 (§ 38fa odst. 3 písm. a))

Navrhuje se legislativně technická úprava související s přečíslováním odstavců 2 až 11 v § 38fa na 3 až 12 v důsledku vložení nového odstavce 2.

K bodu 40 (§ 38fa odst. 8)

Ve větě první se navrhuje legislativně technická úprava související s vložením nového odstavce 2, který stejně jako odstavec 1 stanoví pravidlo, které má za důsledek úpravu výsledku hospodaření nebo rozdílu mezi příjmy a výdaji. V souvislosti s vložením nového odstavce 2 se ve větě druhé stanoví, že možnost snížit v budoucích zdaňovacích obdobích výsledek hospodaření nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji o částku, o kterou by měly být v daném zdaňovacím období sníženy (ale snižovány nejsou v důsledku první části věty druhé § 38fa odst. 8), se vztahuje pouze na úpravy podle odstavce 1, nikoli na úpravy podle nového odstavce 2. Pokud tedy částka, o kterou by měla ovládající společnost upravit svůj výsledek hospodaření nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji podle odstavce 2, dosáhne záporné hodnoty, nemůže ovládající společnost o tuto částku snížit základ daně v daném zdaňovacím období ani v budoucích zdaňovacích obdobích, pokud by podle odstavce 2 svůj výsledek hospodaření nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji zvyšovala. Uvedená záporná částka se tedy ve výsledku hospodaření nebo rozdílu mezi příjmy a výdaji nikdy nepromítne. Zároveň pokud vznikne záporná částka, o kterou by měl být výsledek hospodaření nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji upravován podle odstavce 1, může být o tuto částku v budoucích zdaňovacích obdobích snižován základ daně nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji pouze do výše kladné částky vzniklé také podle odstavce 1, nikoli podle odstavce 2. Pokud tedy má ovládající společnost zvyšovat svůj výsledek hospodaření nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji na základě odstavce 2, nelze toto zvýšení kompenzovat zápornou částkou vzniklou na základě odstavce 1 v minulých zdaňovacích obdobích.

K bodu 41 (§ 38fa odst. 9 a 10)

Navrhuje se legislativně technická úprava související s vložením nového odstavce 2, který stejně jako odstavec 1 stanoví pravidlo, které má za důsledek, že ovládající společnosti platí daň z příjmů z činnosti a nakládání s majetkem učiněných ovládanou zahraniční společností, a proto je třeba stanovit i pro případy aplikace odstavce 2 snížení její daně o daň již z těchto příjmů zaplacenou.

K bodu 42 (§ 38fa odst. 11)

Navrhuje se legislativně technická úprava odkazu související s přečíslováním odstavců 2 až 11 v § 38fa na 3 až 12 v důsledku vložení nového odstavce 2.

K bodu 43 (§ 38fa odst. 12)

Navrhuje se legislativně technická úprava související s vložením nového odstavce 2, který stejně jako odstavec 1 stanoví pravidlo, které má za důsledek, že ovládající společnosti platí daň z příjmů z činnosti a nakládání s majetkem učiněných ovládanou zahraniční společností, a proto je nutné i pro tyto případy stanovit, že příjem z pozbytí podílu v ovládané zahraniční společnosti připadající na její nerozdělený zisk, který již byl u ovládající společnosti jednou zdaněn, není předmětem daně.

K bodu 44 (§ 38g odst. 3 věta první)

Jedná se o legislativně technickou úpravou v souvislosti s přečíslováním odstavců 7 a 8 v § 36 zákona o daních z příjmů.

K čl. X K bodu 1

Toto přechodné ustanovení stanovuje, že pro uplatnění daně, jakož i práv a povinností vyplývajících ze zákona za zdaňovací období započatá před účinností tohoto zákona se použijí právní předpisy platné do dne předcházejícího účinnosti tohoto zákona (dosavadní právní předpisy).

K bodu 2

Navrhuje se přechodné ustanovení, podle kterého se na dluhopisy, vkladní listy a cenné papíry vkladním listům na roveň postavené, které byly emitovány přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, použijí uvedená ustanovení zákona o daních z příjmů ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a to bez ohledu na to, zda příjmy související s těmito cennými papíry vznikají přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo po něm. Jinými slovy, nová úprava zdaňování příjmů souvisejících s dluhopisy, vkladními listy vydanými jako cenné papíry a cennými papíry jim na roveň postavenými se použije až na cenné papíry vydané ode dne účinnosti tohoto zákona.

K bodu 3

Přechodné ustanovení představuje speciální úpravu vůči obecnému přechodnému ustanovení obsaženému v bodě 1. Na dluhopisy, vkladní listy vydané jako cenné papíry a cenné papíry jim na roveň postavené, které jsou emitovány ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije nová právní úprava ihned, takže v případě, že je takový cenný papír emitován po nabytí účinnosti tohoto zákona, ale ještě ve zdaňovacím období, ve kterém tento zákon nabyl účinnosti, použije se nová právní úprava již na příjmy související s ním a vzniklé v tomto zdaňovacím období, nikoli až na příjmy vzniklé od následujícího zdaňovacího období, jak by tomu bylo podle obecného přechodného ustanovení v bodě 1. Spolu s přechodným ustanovením obsaženým v bodě 3 je tedy stanoven režim, podle kterého na příjmy související s dluhopisy, vkladními listy vydanými jako cenné papíry a cennými papíry jim na roveň postavenými, které byly emitovány přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se vždy použije zákon o daních z příjmů ve znění před nabytím účinnosti tohoto zákona, a na příjmy vzniklé z takových cenných papírů emitovaných ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona se vždy použije zákon o daních z příjmů ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, tedy v obou případech bez ohledu na to, kdy takové příjmy vznikají.

K bodu 4

Toto přechodné ustanovení stanoví, že nové znění ustanovení § 24 odst. 2 písm. k) bodu 1 zavádějící možnost určení výdajů za spotřebovanou elektřinu při užívání elektromobilu nebo tzv. hybridních vozidel při pracovních cestách pomocí tzv. referenčních cen elektřiny je možné použít již za zdaňovací období započaté v roce 2020.

K bodu 5

Toto přechodné ustanovení stanoví speciální úpravu k přechodnému ustanovení uvedenému v bodu 1, podle kterého se pro daňové povinnosti u daně z příjmů za zdaňovací období započatá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona použije zákon o daních z příjmů ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. V případě podávání oznámení o příjmech podle novelizovaného § 38da zákona o daních z příjmů není nutné odkládat jeho aplikaci na další zdaňovací období, ale použije se na všechny příjmy, ze kterých je plátce daně povinen vybrat nebo srazit daň ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo by ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona byl povinen daň vybrat nebo srazit, kdyby daný příjem nebyl od daně osvobozen a podléhal by zdanění v České republice, bez ohledu na běh zdaňovacích období konkrétních poplatníků. Na příjmy, ze kterých je plátce daně povinen vybrat nebo srazit daň přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo by přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona byl povinen daň vybrat nebo srazit, kdyby daný příjem nebyl od daně osvobozen a podléhal by zdanění v České republice, se použije úprava obsažená v § 38da v dosavadním znění, tedy i po nabytí účinnosti tohoto zákona se budou tyto příjmy oznamovat podle dosavadní právní úpravy.

K bodu 6

V souvislosti s epidemiologickou situací vztahující se k viru SARS CoV-2 dochází k rozšíření možnosti uznat v základu daně poplatníků daně z příjmů i výdaje vynaložené na bezúplatné nepeněžité plnění v souvislosti s virem SARS CoV-2, a to na účely uvedené v § 20 odst. 8 a § 15 odst. 1 zákona o daních z příjmů, v období od 1. března 2020 do 31. května 2020. Důvodem doplnění je podpora a zjednodušení administrativy daňových poplatníků, kteří v období krizového stavu pomáhali řešit aktuální problémy a poskytovali své výrobky či služby bezúplatně potřebným. V běžném režimu jsou výdaje na bezúplatné plnění daňově neuznatelné, nicméně zákon o daních z příjmů v § 20 odst. 8, resp. §15 odst. 1 umožňuje odečíst od základu daně hodnotu poskytnutého bezúplatného plnění poskytnutého vyjmenovaným subjektům na určené účely. Tento odpočet je tedy možný pouze v případě vykázání kladného základu daně a nelze ho uplatnit v případě ztráty. Také jeho výše je limitována. Na základě navrhovaného přechodného ustanovení tedy daňoví poplatníci budou moci uplatnit výdaje vynaložené na bezúplatné plnění uskutečněné v krizovém stavu bez omezení. Zároveň poplatníci nebudou nuceni klíčovat jednotlivé výdaje a složitě určovat, který výdaj souvisí s bezúplatným plněním. Ustanovení neomezuje osoby, kterým lze bezúplatný příjem poskytnout (na rozdíl od § 20 odst. 8, resp. 15 odst. 1 zákona o daních z příjmů), rozhodujícím faktorem je naplnění účelů uvedených v těchto ustanoveních. O tyto výdaje pak není možné snížit základ daně dle § 20 odst. 8 a § 15 odst. 1 zákona o daních z příjmů, aby nedošlo k dvojímu snížení základu daně stejným výdajem.

Toto ustanovení se vztahuje pouze na výdaje vynaložené v souvislosti s epidemií SARS CoV- 2 a nevztahuje se tedy na financování odstraňování následků živelní pohromy, ke které došlo na území členského státu Evropské unie nebo státu tvořícího Evropský hospodářský prostor.

K části sedmé – Změna zákona o silniční dopravě K čl. XI K bodu 1 (§ 34 odst. 3)

Navržená změna předmětného ustanovení zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, navrhuje zjednodušení procesního rámce při provádění kontrolních činností orgány Celní správy České republiky podle tohoto zákona, a to změnou procesního režimu ze zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kontrolní řád“), při subsidiárním užití správního řádu, na procesní režim daňového řádu. Podle platné právní úpravy je kontrolní činnost orgánů Celní správy České republiky vykonávána pomocí postupů, které stanoví jednak daňový řád a jednak kontrolní řád. Okruh kontrolních činností vykonávaných podle daňového řádu je dán jejich podstatou (kontroly související se správou cel a daní v užším smyslu). Pomineme-li formalizované kontrolní postupy (např. daňová kontrola a kontrola po propuštění zboží), je pro takové kontrolní činnosti používán především institut místního šetření (např. při pátrání po zboží uniklému celnímu dohledu, kontroly přepravy výrobků podléhajících spotřebním daním apod.). Podle kontrolního řádu se pak postupuje i v případě zákona č. 111/1994 Sb. při kontrole přepravních povolení, přepravě nebezpečných věcí dle dohody ADR, provádění státního odborného dozoru nad prací osádek vozidel ve vnitrostátní a mezinárodní silniční nákladní dopravě a ve věcech mezinárodní dopravy osob a vážení vozidel. Postupy podle kontrolního řádu jsou při dozoru a kontrole obecně značně formalizovány. Postupy podle kontrolního řádu lze tedy především aplikovat na kontroly, u kterých lze předpokládat jejich větší rozložení v čase. Tyto kontroly jsou vykonávány na základě vyhodnocení konkrétních informací (analýzy), předchozího monitoringu a zpravidla se vykonávají v sídle nebo provozovně kontrolovaného subjektu či na jiném „statickém“ místě, kde lze předpokládat výskyt kontrolovaného subjektu nebo osob vykonávajících činnosti v zájmu kontrolovaného subjektu. Tyto kontroly jsou zpravidla prováděny jiným orgánem státního odborného dozoru než celním úřadem. Na takovou kontrolu se lze zpravidla předem připravit, identifikovat kontrolovanou osobu a při zahájení kontroly se prokázat již adresným pověřením ke kontrole (viz § 4 kontrolního řádu). Současně nevzniká vážnější problém při zahajování kontroly, zejména při dodatečném informování kontrolované osoby o zahájení kontroly, pokud tato není při zahájení kontroly přítomna (viz § 5 odst. 3 kontrolního řádu), nebo při ukončování kontroly a doručování protokolu o kontrole (viz § 12 odst. 3 kontrolního řádu). S ohledem na výše uvedené se jako do jisté míry problematické jeví užití kontrolního řádu v případě oblastí, u kterých orgány Celní správy České republiky vykonávají kontrolu a dozor v rámci tzv. „silničních kontrol“, a to pro kontrolní činnosti především v oblastech zaplacení poplatku za užívání dálnic a rychlostních silnic, přepravy odpadů, přepravních povolení, přepravy nebezpečných věcí dle dohody ADR, provádění státního odborného dozoru nad prací osádek vozidel ve vnitrostátní a mezinárodní silniční nákladní dopravě a ve věcech mezinárodní dopravy osob a vážení vozidel, a to především ve vztahu k dotčeným subjektům. Tyto kontroly se provádějí na základě operativního vyhodnocení situace a zpravidla současně s jinou kontrolní činností, k výkonu kterých je celní úřad oprávněn, a to v rámci zastavování vozidel hlídkou mobilního dohledu. V takovém případě však odpadají aspekty, které jsou kontrolním řádem předpokládány. Schází adresné analýzy, ve většině případů není kontrolovaná osoba přítomna (kontroluje se provozovatel vozidla, přičemž na místě je přítomen pouze řidič), kontrolují se subjekty usazené mimo území České republiky (viz oblast přepravních povolení) nebo mohou nastat situace, a ve většině případů i nastávají, kdy se souběžně provádí kontrola podle daňového řádu (např. je podezření, že jsou přepravovány vybrané výrobky) a současně podle kontrolního řádu (např. je podezření, že osoba neuhradila poplatky za užívání dálnice). V takovém případě vzniká poměrně nepřehledná (prakticky až neřešitelná) situace, co se týká např. dokumentace jednání (typicky protokolace podle daňového řádu vs. protokolace podle kontrolního řádu). Stejně tak je problematické (leckdy až nemožné) splnit další povinnosti stanovené kontrolním řádem, např. u zahraničních subjektů splnit informační povinnost o zahájení kontroly (viz § 5 kontrolního řádu) nebo v takových případech požadovat součinnost od kontrolované osoby (viz § 8 písm. f) kontrolního řádu). Důsledkem užití kontrolního řádu je pro daný typ kontroly také nutnost sepsat kontrolní protokol i v situacích, kdy v rámci kontroly není zjištěn stav nesouladný s právními předpisy. Kontrolovaný subjekt je pak nadměrně zatěžován především tím, že i v případech, kdy není kontrolou zjištěno porušení právních předpisů, musí čekat na vyhotovení protokolu o kontrole a pokud se nevzdá práva na uplatnění námitek, tak je v kontrole i nadále až do doby, kdy lhůta k uplatnění námitek uplyne. Kontrolní řád totiž neobsahuje žádný „zjednodušený“ postup pro případy, kdy je kontrola „negativní“. Nehospodárné je pak i následné zasílání „negativního“ protokolu o kontrole kontrolované osobě. Nepřehledně, ve vztahu k subjektu působí, když je část kontroly prováděna a protokolována podle daňového řádu a část kontroly pak podle řádu kontrolního, a to především s ohledem na odlišný katalog práv kontrolovaného subjektu. Navíc některá práva podle kontrolního řádu může uplatnit toliko pouze kontrolovaná osoba, která však nemusí být na místě kontroly přítomna, neboť u kontroly bude přítomna pouze osoba povinná (klasicky zaměstnanec – řidič). Stávající stav je tak v některých aspektech nevyhovující a v poměrně velkém množství případů též způsobuje snižování objemu prováděných kontrol. Z tohoto důvodu se změnou procesního režimu navrhuje, aby došlo k maximálnímu zjednodušení procesního rámce kontrolních činností, čímž by na jednu stranu došlo ke zvýšení kvantity prováděných kontrolních činností a na druhé straně ke snížení zatížení kontrolovaných osob a k posílení jejich práv, a to především s ohledem na snížení doby, po kterou by při kontrolních postupech musely poskytovat nutnou součinnost a zvýšení přehlednosti a srozumitelnosti kontrolní činnosti. Hlavní pozitivní dopad bude spočívat především ve zjednodušení kontrolní činnosti ve vztahu ke kontrolovaným subjektům, kdy pro tyto bude zcela jasné, kdy byla kontrola zahájena, co bylo kontrolováno a s jakým výsledkem a kdy byla kontrola skončena. Jakási „procesní dvojkolejnost“ ve vztahu k výkonu dozorových činností prováděných ostatními orgány státního odborného dozoru je pak odůvodněna zcela odlišným charakterem tzv. „silničních kontrol“ resp. oprávnění zastavovat vozidla při výkonu těchto kontrol. Policie České republiky nebo obecní police při výkonu kontrol nepostupuje podle kontrolního řádu, ale za využití oprávnění zastavovat vozidla stanovená zákonem o Policii České republiky nebo zákonem o obecní policii. Lze tedy shrnout, že již v současné době orgány, které mohou zastavovat vozidla, při kontrole postupují odlišně. Kromě toho platí, že rovněž z pohledu orgánů Celní správy České republiky se obecně jeví jako efektivní s ohledem na řadu provozních aspektů sjednocovat procesní režim současně vykonávaných agend, a to spíše ve prospěch dnes většinově aplikovaného daňového řádu.

K bodu 2 (§ 35c odst. 2 písm. b))

Jedná se o legislativně technickou úpravu spojenou se změnou procesního režimu. Podle daňového řádu budou při výběru kauce celní úřady pořizovat protokol o místním šetření.

K čl. XII

V rámci přechodného ustanovení se z důvodu právní jistoty navrhuje zajistit kontinuitu u nedokončených řízení a jiných postupů orgánů Celní správy České republiky v rámci výkonu státního odborného dozoru v silniční dopravě, které byly zahájeny přede dnem nabytí účinnosti navrhovaného zákona a které byly dotčeny změnou procesního postupu obsaženou v tomto návrhu zákona.

K části osmé – Změna lesního zákona K čl. XIII K bodu 1 a 2 (§ 18 odst. 2 až 4)

Poplatek za trvalé odnětí podle zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů, je peněžité plnění daňového charakteru směřující do veřejného rozpočtu, tzn., že se ve smyslu § 2 odst. 3 písm. d) daňového řádu jedná o daň. I z tohoto důvodu se navrhuje sjednocení rozdílné výše uplatňované sankce za pozdní úhradu – zde označována jako penále (přičemž se materiálně jedná o úrok z prodlení) – podle této speciální právní úpravy s úpravou obecnou, obsaženou v daňovém řádu (ve znění sněmovního tisku č. 841). V podobnostech viz odůvodnění k části třetí (změna zákona č. 334/1992 Sb.). Změna bude znamenat snížení úroku z prodlení v případě poplatku za trvalé odnětí lesních pozemků z dnešních 36,5 % na 10 %, tj. jedná se o změnu ve prospěch daňových subjektů. Stávající odstavec 2 § 18 lesního zákona se navrhuje zrušit pro nadbytečnost, neboť kompetence k povolení posečkání úhrady daně, popřípadě rozložení její úhrady na splátky, je celním úřadům coby správcům daně již dána obecným ustanovením § 156 a násl. daňového řádu. Z důvodu právní jistoty a jednoty v právním řádu se v odstavci 3 navrhuje zrušit povinnost správce daně doručit platební výměr. V ustanovení § 251a odst. 3 daňového řádu (ve znění sněmovního tisku č. 841) je upraven nástroj, prostřednictvím něhož dochází k seznámení daňového subjektu se skutečností, že určitý úrok vznikl, resp. že došlo k jeho předepsání do evidence daní. Tím nástrojem je vyrozumění. Platební výměr je v případě úroku z prodlení nástrojem fakultativním, přičemž se ale stále jedná o specifickou formu vyrozumění. Současně se v tomto ustanovení ruší deklarovaná možnost odvolání. Proti postupu správce daně v souvislosti s předepsáním úroků (z prodlení i z posečkané částky) je daňový subjekt oprávněn uplatnit námitku ve smyslu § 159 daňového řádu jako prostředek ochrany, a to podle § 251a odst. 4 daňového řádu (ve znění sněmovního tisku č. 841). V neposlední řadě se rovněž za účelem sjednocení vypouští norma upravující limit pro vznik penále, resp. úroku z prodlení, a to z důvodu, že je upravena v § 251a odst. 2 daňového řádu (ve znění sněmovního tisku č. 841); zde je stanoven limit pro vznik povinnosti úrok hradit, a to nepřesáhne-li v úhrnu u jednoho druhu daně u jednoho správce daně za jedno zdaňovací období (nebo za jeden kalendářní rok u jednorázových daní) částku 1 000 Kč. V tomto případě to tedy znamená, že uvedený limit se zvyšuje na desetinásobek, což se projeví zejména u prodlení s platbou nižších částek daně (poplatku za trvalé odnětí). Současný odstavec 4 se pro nadbytečnost navrhuje vypustit. Z ustanovení § 2 zákona č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům (zákon o rozpočtovém určení daní), ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že s příslušenstvím (úroky a penále) se rozpočtově nakládá shodně jako s daní (poplatkem za trvalé odnětí).

K čl. XIV K bodu 1

Úprava úroků má smíšený hmotněprávní a procesněprávní charakter, neboť zahrnuje jak úpravu úroků jako svébytných peněžitých plnění („daní“, resp. příslušenství daně), která je hmotněprávního charakteru, tak procesněprávní úpravu řízení a jiných postupů, které se úroků týkají. Ačkoliv i bez uvedení přechodných ustanovení platí (s ohledem na zákaz pravé retroaktivity), že nelze novou právní úpravou regulovat vznik a existenci úroku přede dnem nabytí její účinnosti, zatímco procesní aspekty nové právní úpravy lze ode dne nabytí její účinnosti aplikovat též na úroky vzniklé v minulosti, je z pohledu právní jistoty žádoucí, aby tyto principy byly vyjádřeny v textu navrhovaného zákona výslovnými přechodnými ustanoveními. V konkrétní rovině jde zejména o vyřešení situace, kdy podmínky pro vznik úroku nastaly ještě za účinnosti původní úpravy a ke dni nabytí účinnosti nové právní úpravy nadále trvají. Navrhuje se proto explicitně uvést, že úroky podle dosavadní úpravy se v těchto případech uplatňují v období přede dnem nabytí účinnosti nové úpravy, zatímco úroky podle úpravy nové se aplikují až ode dne nabytí účinnosti změny. Určení pevné hranice pro vznik úroků je umožněno zejména skutečností, že jak podle dosavadní, tak podle budoucí úpravy platí, že úroky vznikají za každý jednotlivý den, jsou-li v daném dni splněny podmínky pro jejich vznik. Dosavadní úroky tak mohou naposledy vzniknout za den předcházející nabytí účinnosti navrhovaného zákona, zatímco úroky podle nové úpravy nejdříve za den, kdy tato úprava nabyla účinnosti. Toto přechodné ustanovení přináší jasné odlišení, od kterého časového okamžiku bude aplikován nejen nový úrok jako takový, ale také změny parametrů a dalších aspektů u úroků, které zná jak budoucí, tak dosavadní úprava. V případě úroku z prodlení podle zákona č. 289/1995 Sb. je pro něj dosavadní právní úpravou používán název penále, ačkoliv se materiálně o úrok z prodlení nepochybně jedná, což nyní navržená změna tohoto zákona napravuje. Změnu terminologie specificky zohledňuje též předmětné přechodné ustanovení.

K bodu 2

Navržené přechodné ustanovení má za cíl explicitně potvrdit obecný princip a normovat, že nová právní úprava se v oblasti procesních aspektů úroků použije ode dne nabytí účinnosti zákona jak na úroky vzniklé před, tak na úroky vzniklé po nabytí této účinnosti. Aplikace nové procesněprávní úpravy na „staré“ úroky se přitom neomezuje pouze na řízení a jiné postupy před změnou právní úpravy zahájené, ale vztahuje se na veškerá řízení a jiné postupy, ať již k jejich zahájení došlo před, anebo po změně právní úpravy (samozřejmě pokud se nejedná o postupy již skončené). Věcným důvodem aplikace nové procesní úpravy na „staré“ i „nové“ úroky bez rozdílu jsou požadavky právní jistoty, srozumitelnosti a hospodárnosti. V případě úroku z prodlení podle zákona č. 289/1995 Sb. je pro něj dosavadní právní úpravou používán název penále, ačkoliv se materiálně o úrok z prodlení nepochybně jedná, což nyní navržená změna tohoto zákona napravuje. Změnu terminologie specificky zohledňuje též předmětné přechodné ustanovení.

K části deváté – Změna zákona o pozemních komunikacích K čl. XV K bodu 1 (§ 40 odst. 9)

Navržená změna předmětného ustanovení zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, navrhuje zjednodušení procesního rámce při provádění kontrolních činností orgány Celní správy České republiky podle tohoto zákona, a to změnou procesního režimu ze zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kontrolní řád“), při subsidiárním užití správního řádu, na procesní režim daňového řádu. Podle platné právní úpravy je kontrolní činnost orgánů Celní správy České republiky vykonávána pomocí postupů, které stanoví jednak daňový řád a jednak kontrolní řád. Okruh kontrolních činností vykonávaných podle daňového řádu je dán jejich podstatou (kontroly související se správou cel a daní v užším smyslu). Pomineme-li formalizované kontrolní postupy (např. daňová kontrola a kontrola po propuštění zboží), je pro takové kontrolní činnosti používán především institut místního šetření (např. při pátrání po zboží uniklému celnímu dohledu, kontroly přepravy výrobků podléhajících spotřebním daním apod.). Podle kontrolního řádu se pak postupuje i v případě zákona č. 13/1997 Sb. při výkonu státní správy ve věcech dálnice, silnice, místní komunikace a veřejně přístupné účelové komunikace. Postupy podle kontrolního řádu jsou při dozoru a kontrole obecně značně formalizovány. Postupy podle kontrolního řádu lze tedy především aplikovat na kontroly, u kterých lze předpokládat jejich větší rozložení v čase. Tyto kontroly jsou vykonávány na základě vyhodnocení konkrétních informací (analýzy), předchozího monitoringu a zpravidla se vykonávají v sídle nebo provozovně kontrolovaného subjektu či na jiném „statickém“ místě, kde lze předpokládat výskyt kontrolovaného subjektu nebo osob vykonávajících činnosti v zájmu kontrolovaného subjektu. Tyto kontroly jsou zpravidla prováděny jiným orgánem státního odborného dozoru než celním úřadem. Na takovou kontrolu se lze zpravidla předem připravit, identifikovat kontrolovanou osobu a při zahájení kontroly se prokázat již adresným pověřením ke kontrole (viz § 4 kontrolního řádu). Současně nevzniká vážnější problém při zahajování kontroly, zejména při dodatečném informování kontrolované osoby o zahájení kontroly, pokud tato není při zahájení kontroly přítomna (viz § 5 odst. 3 kontrolního řádu), nebo při ukončování kontroly a doručování protokolu o kontrole (viz § 12 odst. 3 kontrolního řádu). S ohledem na výše uvedené se do jisté míry jako problematické jeví užití kontrolního řádu v případě oblastí, u kterých orgány Celní správy České republiky vykonávají kontrolu a dozor v rámci tzv. „silničních kontrol“ a to pro kontrolní činnosti především v oblastech zaplacení poplatku za užívání dálnic a rychlostních silnic, přepravy odpadů, přepravních povolení, přepravy nebezpečných věcí dle dohody ADR, provádění státního odborného dozoru nad prací osádek vozidel ve vnitrostátní a mezinárodní silniční nákladní dopravě a ve věcech mezinárodní dopravy osob a vážení vozidel, a to především ve vztahu k dotčeným subjektům. Tyto kontroly se provádějí na základě operativního vyhodnocení situace a zpravidla současně s jinou kontrolní činností, k výkonu kterých je celní úřad oprávněn, a to v rámci zastavování vozidel hlídkou mobilního dohledu. V takovém případě však odpadají aspekty, které jsou kontrolním řádem předpokládány. Schází adresné analýzy, ve většině případů není kontrolovaná osoba přítomna (kontroluje se provozovatel vozidla, přičemž na místě je přítomen pouze řidič), kontrolují se subjekty usazené mimo území České republiky (viz oblast přepravních povolení) nebo mohou nastat situace, a ve většině případů i nastávají, kdy se souběžně provádí kontrola podle daňového řádu (např. je podezření, že jsou přepravovány vybrané výrobky) a současně podle kontrolního řádu (např. je podezření, že osoba neuhradila poplatky za užívání dálnice). V takovém případě vzniká poměrně nepřehledná (prakticky až neřešitelná) situace, co se týká např. dokumentace jednání (typicky protokolace podle daňového řádu vs. protokolace podle kontrolního řádu). Stejně tak je problematické (leckdy až nemožné) splnit další povinnosti stanovené kontrolním řádem, např. u zahraničních subjektů splnit informační povinnost o zahájení kontroly (viz § 5 kontrolního řádu) nebo v takových případech požadovat součinnost od kontrolované osoby (viz § 8 písm. f) kontrolního řádu). Důsledkem užití kontrolního řádu je pro daný typ kontroly také nutnost sepsat kontrolní protokol i v situacích, kdy v rámci kontroly není zjištěn stav nesouladný s právními předpisy. Kontrolovaný subjekt je pak nadměrně zatěžován především tím, že i v případech, kdy není kontrolou zjištěno porušení právních předpisů, musí čekat na vyhotovení protokolu o kontrole a pokud se nevzdá práva na uplatnění námitek, tak je v kontrole i nadále až do doby, kdy lhůta k uplatnění námitek uplyne. Kontrolní řád totiž neobsahuje žádný „zjednodušený“ postup pro případy, kdy je kontrola „negativní“. Nehospodárné je pak i následné zasílání „negativního“ protokolu o kontrole kontrolované osobě. Nepřehledně, ve vztahu k subjektu působí, když je část kontroly prováděna a protokolována podle daňového řádu a část kontroly pak podle řádu kontrolního, a to především s ohledem na odlišný katalog práv kontrolovaného subjektu. Navíc některá práva podle kontrolního řádu může uplatnit toliko pouze kontrolovaná osoba, která však nemusí být na místě kontroly přítomna, neboť u kontroly bude přítomna pouze osoba povinná (klasicky zaměstnanec – řidič). Stávající stav je tak v některých aspektech nevyhovující a v poměrně velkém množství případů též způsobuje snižování objemu prováděných kontrol. Z tohoto důvodu se změnou procesního režimu navrhuje, aby došlo k maximálnímu zjednodušení procesního rámce kontrolních činností, čímž by na jednu stranu došlo ke zvýšení kvantity prováděných kontrolních činností a na druhé straně ke snížení zatížení kontrolovaných osob a k posílení jejich práv, a to především s ohledem na snížení doby, po kterou by při kontrolních postupech musely poskytovat nutnou součinnost a zvýšení přehlednosti a srozumitelnosti kontrolní činnosti. Hlavní pozitivní dopad bude spočívat především ve zjednodušení kontrolní činnosti ve vztahu ke kontrolovaným subjektům, kdy pro tyto bude zcela jasné, kdy byla kontrola zahájena, co bylo kontrolováno a s jakým výsledkem a kdy byla kontrola skončena. Jakási „procesní dvojkolejnost“ ve vztahu k výkonu dozorových činností prováděných ostatními orgány státního odborného dozoru je pak odůvodněna zcela odlišným charakterem tzv. „silničních kontrol“ resp. oprávnění zastavovat vozidla při výkonu těchto kontrol. Policie České republiky nebo obecní police při výkonu kontrol nepostupuje podle kontrolního řádu, ale za využití oprávnění zastavovat vozidla stanovená zákonem o Policii České republiky nebo zákonem o obecní policii. Lze tedy shrnout, že již v současné době orgány, které mohou zastavovat vozidla, při kontrole postupují odlišně. Kromě toho platí, že rovněž z pohledu orgánů Celní správy České republiky se obecně jeví jako efektivní s ohledem na řadu provozních aspektů sjednocovat procesní režim současně vykonávaných agend, a to spíše ve prospěch dnes většinově aplikovaného daňového řádu.

K bodu 2 (§ 43a odst. 6)

Jedná se o zpřesnění vymezení orgánu Celní správy České republiky, který je podle tohoto ustanovení kompetentní. Současně se upravuje lhůta pro převedení vybrané kauce, pokud je k vedení řízení o přestupcích příslušný jiný celní úřad.

K čl. XVI

V rámci přechodného ustanovení se z důvodu právní jistoty navrhuje zajistit kontinuitu u nedokončených řízení a jiných postupů orgánů Celní správy České republiky v rámci výkonu státní správy ve věcech dálnice, silnice, místní komunikace a veřejně přístupné účelové komunikace, které byly zahájeny přede dnem nabytí účinnosti navrhovaného zákona a které byly dotčeny změnou procesního postupu obsaženou v tomto návrhu zákona.

K části desáté – Změna zákona o vysokých školách K čl. XVII (§ 93o odst. 2)

Navrhuje se úprava § 93o odst. 2 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož pokuty uložené za přestupky podle uvedeného zákona vybírá a vymáhá ukládající orgán, a to v souladu s § 106 odst. 3 správního řádu v procesním režimu daňového řádu (jedná se o tzv. dělenou správu procesní podle § 161 daňového řádu). S ohledem na velmi omezené počty případů, kdy jsou tyto pokuty vymáhány, a na relativní složitost a jednoúčelovost agendy vymáhání, se jeví jako efektivní, aby tato kompetence byla v případě, že se jedná o pokuty uložené orgánem státní správy, zajištěna orgánem, který je k tomu v rámci organizace veřejné správy specializovaně určen. Tím je tzv. obecný správce daně ve smyslu § 106 odst. 1 správního řádu, konkrétně pak celní úřad podle § 8 odst. 2 zákona o Celní správě ČR. Pokud jde o pokuty, které vymáhá orgán územní samosprávy, aplikuje se obecná norma § 106 odst. 2 správního řádu. S uvedenou změnou záměrně není spojeno přechodné ustanovení, neboť se předpokládá, že započatá řízení již dokončí nově příslušné orgány. Toto řešení je odůvodněno tím, že se ve většině případů, kdy v rámci návrhu zákona dochází k uvedené změně, jedná o velmi malý počet případů, v jejichž případě je neefektivní ponechávat jejich dokončení na dosavadních orgánech.

K části jedenácté – Změna zákona o námořní plavbě K čl. XVIII (§ 79a)

Navrhuje se úprava § 79a zákona č. 61/2000 Sb., o námořní plavbě, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož pokuty uložené za přestupky podle uvedeného zákona vybírá a vymáhá ukládající orgán, a to v souladu s § 106 odst. 3 správního řádu v procesním režimu daňového řádu (jedná se o tzv. dělenou správu procesní podle § 161 daňového řádu). S ohledem na velmi omezené počty případů, kdy jsou tyto pokuty vymáhány, a na relativní složitost a jednoúčelovost agendy vymáhání, se jeví jako efektivní, aby tato kompetence byla zajištěna orgánem, který je k tomu v rámci organizace veřejné správy specializovaně určen. Tím je tzv. obecný správce daně ve smyslu § 106 odst. 1 správního řádu, konkrétně pak celní úřad podle § 8 odst. 2 zákona o Celní správě ČR. S uvedenou změnou záměrně není spojeno přechodné ustanovení, neboť se předpokládá, že započatá řízení již dokončí nově příslušné orgány. Toto řešení je odůvodněno tím, že se ve většině případů, kdy v rámci návrhu zákona dochází k uvedené změně, jedná o velmi malý počet případů, v jejichž případě je neefektivní ponechávat jejich dokončení na dosavadních orgánech.

K části dvanácté – Změna rozpočtových pravidel

K čl. XIX (§ 69)

Odstavec 1 přebírá obsah dosavadního § 69 rozpočtových pravidel. Stejně jako v zákoně o daních z příjmů se i zde zohledňuje skutečnost, že se v právním řádu již nevyskytuje pojem závodního stravování, proto se tedy navrhuje zrušit slovo „závodní“ ve všech jeho výskytech v tomto ustanovení. Odstavec 2 upravuje, komu může organizační složka státu nebo příspěvková organizace ve vlastních stravovacích zařízeních také poskytovat stravování, a to v souladu nejen s kolektivní smlouvou, ale také s kolektivní dohodou nebo vnitřním předpisem. Rozsah těchto osob zůstává zachován, pouze se navrhuje upravit vymezení bývalých zaměstnanců, kteří odešli do starobního nebo invalidního důchodu, v souladu s § 236 odst. 3 písm. a) zákoníku práce.

Odstavec 4 umožňuje v návaznosti na novelu zákona o daních z příjmů organizační složce státu a státní příspěvkové organizaci poskytovat peněžitý příspěvek na stravování zaměstnancům pracujícím v režimu zákoníku práce, státním zaměstnancům, příslušníkům bezpečnostních sborů, vojákům z povolání nebo soudcům. Tento příspěvek na stravování nelze kombinovat s žádným jiným způsobem poskytování zvýhodněného stravování (viz odstavec 1). Tedy bude-li tato možnost v organizační složce státu nebo státní příspěvkové organizaci využita, pak nelze poskytovat stravování ve vlastním stravovacím zařízení (závodní stravování), ani prostřednictvím jiné organizační složky státu nebo právnické nebo fyzické osoby. Podmínka pro možnost poskytnutí příspěvku na stravování spočívající v požadavku odpracování alespoň 3 hodin v místě výkonu práce odpovídá současné podmínce pro poskytování zvýhodněného stravování ve vlastním stravovacím zařízení nebo stravenek upravené vyhláškou č. 430/2001 Sb., o nákladech na závodní stravování a jejich úhradě v organizačních složkách státu a státních příspěvkových organizacích, ve znění pozdějších předpisů. Na rozdíl od obecné úpravy v zákoně o daních z příjmů, která nelimituje možnou výši poskytnutého peněžitého příspěvku (pouze upravuje limit, do kterého je tento příspěvek u zaměstnance osvobozen), se navrhuje u organizačních složek státu a státních příspěvkových organizací stanovit nejvyšší možnou hranici příspěvku zaměstnavatele na 70% horní hranice stravného, které lze poskytnout zaměstnancům odměňovaným platem při pracovní cestě trvající 5 až 12 hodin. Tento limit odpovídá nejen limitu pro osvobození peněžitého příspěvku na stravování od daně z příjmů na straně zaměstnance, ale i současnému limitu uznatelnosti výdajů na straně zaměstnavatele vynaložených na zajištění stravování prostřednictvím jiné organizační složky státu nebo právnické nebo fyzické osoby. Navrhovanou úpravou bude zajištěno, že v případě, kdy organizační složka státu nebo státní příspěvkové organizace přejde ze současného způsobu zajišťování stravování na poskytování peněžitého příspěvku na stravování, nebudou v důsledku této změny narůstat požadavky na výdajovou stránku státního rozpočtu. Podle navrženého znění § 69 odst. 2 rozpočtových pravidel peněžitý příspěvek na stravování rovněž bude moci být částečně hrazen příspěvkem z fondu kulturních a sociálních potřeb (dále také jen „FKSP“). Součet příspěvku z rozpočtu u organizační složky státu, resp. na vrub nákladů hlavní činnosti u příspěvkové organizace, a případného příspěvku z FKSP však nebude moci přesáhnout 70 % horní hranice stravného, které lze poskytnout zaměstnancům odměňovaným platem při pracovní cestě trvající 5 až 12 hodin. Nebude se tedy jednat o povinný příspěvek z FKSP, ale pouze o možnost, kterou daná organizace bude moci využít. Maximální možná míra podpory z FKSP bude upravena vyhláškou o fondu kulturních a sociálních potřeb. Možnost a případnou výši příspěvku z FKSP si daná organizace nastaví ve svých vnitřních pravidlech, resp. zásadách pro hospodaření s fondem. Odstavec 5 zajišťuje zvolit jiný způsob zajištění stravování v jednotlivých budovách, ve kterých daná organizační složka státu nebo státní příspěvková organizace sídlí, tj. aby například v jedné budově měli zaměstnanci zajištěno prostřednictvím závodní jídelny a v jiné budově byl zaměstnancům poskytován příspěvek na stravování.

K čl. XX

Navrhuje se přechodné ustanovení, které zajistí, že ustanovení § 69 rozpočtových pravidel, v novelizovaném znění, se použije až od zdaňovacího období (resp. od kalendářního roku), ve kterém budou příspěvky na stravování nově osvobozeny od daně z příjmů fyzických osob.

Přechodné ustanovení není nutné pro případ, pokud zákon nabude účinnosti 1. ledna 2021, neboť nová právní úprava navržená v zákoně o daních z příjmů se použije taktéž od 1. ledna 2021, neboť zdaňovacím obdobím fyzických osob je kalendářní rok. Pokud však zákon nabude účinnosti jiným dnem než 1. ledna, aplikuje se v daních z příjmů tzv. obecné přechodné ustanovení (první bod přechodných ustanovení v části novelizující zákon o daních z příjmů), podle kterého se ve zdaňovacích obdobích započatých přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona postupuje podle dosavadního znění zákona o daních z příjmů. To znamená, že nabude-li zákon účinnosti např. 1. července 2021, ve zdaňovacím období (kalendářním roce) 2021 peněžitý příspěvek na stravování ještě nebude od daně z příjmů osvobozen, tj. nemělo by být organizačním složkám státu a státním příspěvkovým organizacím umožněno takovýto příspěvek poskytovat za tento rok, ale až od zdaňovacího období (kalendářního roku) následujícího, tj. 1. ledna 2022. Smyslem předmětného přechodného ustanovení je zajistit právě tuto situaci. Z těchto důvodů se navrhuje přechodné ustanovení, podle kterého, nabude-li zákon účinnosti v průběhu kalendářního roku, budou organizační složky státu a státním příspěvkovým organizacím v daném roce postupovat podle dosavadního znění § 69 rozpočtových pravidel.

K části třinácté – Změna zákona o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel K čl. XXI (§ 57)

Navrhuje se úprava § 57 zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož pokuty uložené za přestupky podle uvedeného zákona vybírá a vymáhá ukládající orgán, a to v souladu s § 106 odst. 3 správního řádu v procesním režimu daňového řádu (jedná se o tzv. dělenou správu procesní podle § 161 daňového řádu). S ohledem na velmi omezené počty případů, kdy jsou tyto pokuty vymáhány, a na relativní složitost a jednoúčelovost agendy vymáhání, se jeví jako efektivní, aby tato kompetence byla v případě, že se jedná o pokuty uložené orgánem státní správy, zajištěna orgánem, který je k tomu v rámci organizace veřejné správy specializovaně určen. Tím je tzv. obecný správce daně ve smyslu § 106 odst. 1 správního řádu, konkrétně pak celní úřad podle § 8 odst. 2 zákona o Celní správě ČR. Pokud jde o pokuty, které vymáhá orgán územní samosprávy, aplikuje se obecná norma § 106 odst. 2 správního řádu. S uvedenou změnou záměrně není spojeno přechodné ustanovení, neboť se předpokládá, že započatá řízení již dokončí nově příslušné orgány. Toto řešení je odůvodněno tím, že se ve většině případů, kdy v rámci návrhu zákona dochází k uvedené změně, jedná o velmi malý počet případů, v jejichž případě je neefektivní ponechávat jejich dokončení na dosavadních orgánech.

K části čtrnácté – Změna zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů K čl. XXII (§ 33b)

Dosavadní text odstavce 1 se upravuje z legislativně technického hlediska a rozděluje se do odstavců 1 až 3 a 6 s tím, že textace odpovídá rozpočtovým pravidlům. Nový odstavec 4 umožňuje v návaznosti na novelu zákona o daních z příjmů příspěvkové organizaci zřízené územním samosprávným celkem poskytovat peněžitý příspěvek na stravování zaměstnancům, kteří jsou k ní v pracovním poměru. Tento příspěvek na stravování nelze kombinovat s jiným způsobem poskytování zvýhodněného stravování (odstavec 1). Bude-li tato možnost příspěvkovou organizací využita, nemůže poskytovat stravování ve vlastním stravovacím zařízení (závodní stravování), ani prostřednictvím jiné osoby. Peněžitý příspěvek na stravování lze částečně hradit i z fondu kulturních a sociálních potřeb (FKSP). Na rozdíl od obecné úpravy obsažené v zákoně o daních z příjmů, která nelimituje možnou výši poskytnutého peněžitého příspěvku, pouze stanoví limit, do kterého je tento příspěvek u zaměstnance osvobozen od daně z příjmů fyzických osob a v jaké výši je tento příspěvek považován za uznatelný výdaj pro snížení základu pro výpočet daně z příjmů u zaměstnavatele, se navrhuje u příspěvkové organizace zřízené územním samosprávným celkem stanovit nejvyšší možnou hranici příspěvku zaměstnavatele na 70 % horní hranice stravného, které lze poskytnout zaměstnancům odměňovaným platem při pracovní cestě trvající 5 až 12 hodin. Příspěvek na stravování hradí příspěvková organizace ze svého rozpočtu z nákladů na svou hlavní činnost, přičemž tento příspěvek může být částečně hrazen i příspěvkem z FKSP. Stanovený limit odpovídá nejen limitu pro osvobození peněžitého příspěvku na stravování od daně z příjmů zaměstnance, ale i současnému limitu uznatelnosti nákladů zaměstnavatele vynaložených na zajištění stravování svých zaměstnanců. Součet příspěvku poskytnutého z nákladů na hlavní činnost příspěvkové organizace a případného příspěvku z FKSP nesmí přesáhnout 70 % horní hranice stravného, které lze poskytnout zaměstnancům odměňovaným platem při pracovní cestě trvající 5 až 12 hodin. Nejedná se o povinný příspěvek z FKSP, ale pouze o možnost, kterou bude moci příspěvková organizace využít. Možnost a případnou výši příspěvku z FKSP si každá příspěvková organizace stanoví ve svých vnitřních pravidlech, resp. v zásadách pro hospodaření s FKSP. Řada příspěvkových organizací má místně oddělená pracoviště, pro něž nelze zajišťovat stravování jednotným způsobem. Zákon proto v novém odstavci 5 umožňuje, aby příspěvková organizace mohla pro každé své místně oddělené pracoviště zvolit formu zabezpečování závodního stravování samostatně, tj. buď formou vlastního zařízení, prostřednictvím jiného subjektu, nebo peněžitým příspěvkem na závodní stravování.

K čl. XXIII

Přechodné ustanovení zajistí, že ustanovení § 33b zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů v novelizovaném znění se použije až od zdaňovacího období (resp. od kalendářního roku), ve kterém budou příspěvky na stravování nově osvobozeny od daně z příjmů fyzických osob. Přechodné ustanovení není nutné pro případ, pokud zákon nabude účinnosti 1. ledna 2021, neboť nová právní úprava navržená v zákoně o daních z příjmů se použije také od 1. ledna 2021, protože zdaňovacím obdobím fyzických osob je kalendářní rok. Pokud však zákon nabude účinnosti jiným dnem než 1. ledna, aplikuje se v zákoně o daních z příjmů tzv. obecné přechodné ustanovení (první bod přechodných ustanovení v části novelizující zákon o daních z příjmů), podle kterého se ve zdaňovacích obdobích započatých přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona postupuje podle dosavadního znění zákona o daních z příjmů. To znamená, že nabude-li zákon účinnosti např. 1. července 2021, nebude ve zdaňovacím období (kalendářním roce) 2021 peněžitý příspěvek na stravování ještě od daně z příjmů osvobozen, tj. nemělo by být příspěvkovým organizacím zřízeným územními samosprávnými celky umožněno takový příspěvek za tento rok poskytovat, ale až od zdaňovacího období (kalendářního roku) následujícího, tj. od 1. ledna 2022. Smyslem předmětného přechodného ustanovení je zajistit takovou situaci. Proto se navrhuje přechodné ustanovení, podle kterého, nabude-li zákon účinnosti v průběhu kalendářního roku, budou územní příspěvkové organizace v daném roce postupovat podle dosavadního znění § 33b zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů.

K části patnácté – Změna energetického zákona K čl. XXIV (§ 91d odst. 2)

Navrhuje se úprava § 91d odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož pokuty uložené za přestupky podle uvedeného zákona vybírá a vymáhá ukládající orgán, a to v souladu s § 106 odst. 3 správního řádu v procesním režimu daňového řádu (jedná se o tzv. dělenou správu procesní podle § 161 daňového řádu). S ohledem na velmi omezené počty případů, kdy jsou tyto pokuty vymáhány, a na relativní složitost a jednoúčelovost agendy vymáhání, se jeví jako efektivní, aby tato kompetence byla zajištěna orgánem, který je k tomu v rámci organizace veřejné správy specializovaně určen. Tím je tzv. obecný správce daně ve smyslu § 106 odst. 1 správního řádu, konkrétně pak celní úřad podle § 8 odst. 2 zákona o Celní správě ČR. S uvedenou změnou záměrně není spojeno přechodné ustanovení, neboť se předpokládá, že započatá řízení již dokončí nově příslušné orgány. Toto řešení je odůvodněno tím, že se ve většině případů, kdy v rámci návrhu zákona dochází k uvedené změně, jedná o velmi malý počet případů, v jejichž případě je neefektivní ponechávat jejich dokončení na dosavadních orgánech.

K části šestnácté – Změna zákona o pohřebnictví K čl. XXV (§ 28 odst. 5)

Navrhuje se úprava § 28 odst. 5 zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož pokuty uložené za přestupky podle uvedeného zákona vybírá a vymáhá ukládající orgán, a to v souladu s § 106 odst. 3 správního řádu v procesním režimu daňového řádu (jedná se o tzv. dělenou správu procesní podle § 161 daňového řádu). S ohledem na velmi omezené počty případů, kdy jsou tyto pokuty vymáhány, a na relativní složitost a jednoúčelovost agendy vymáhání, se jeví jako efektivní, aby tato kompetence byla v případě, že se jedná o pokuty uložené orgánem státní správy, zajištěna orgánem, který je k tomu v rámci organizace veřejné správy specializovaně určen. Tím je tzv. obecný správce daně ve smyslu § 106 odst. 1 správního řádu, konkrétně pak celní úřad podle § 8 odst. 2 zákona o Celní správě ČR. Pokud jde o pokuty, které vymáhá orgán územní samosprávy, aplikuje se obecná norma § 106 odst. 2 správního řádu. Současně se navrhuje zrušit větu druhou, která obsahuje duplicitní úpravu k zákonu č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, který v ustanovení § 7 odst. 1 písm. d) a § 8 odst. 1 písm. d) stanoví, že příjmem rozpočtu obce nebo kraje je příjem z vybraných pokut uložených v pravomoci obce nebo kraje podle tohoto zákona nebo zvláštních zákonů. V případě příjmu státního rozpočtu je tato otázka řešena v ustanovení § 6 odst. 1 písm. q) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů. S uvedenou kompetenční změnou záměrně není spojeno přechodné ustanovení, neboť se předpokládá, že započatá řízení již dokončí nově příslušné orgány. Toto řešení je odůvodněno tím, že se ve většině případů, kdy v rámci návrhu zákona dochází k uvedené změně, jedná o velmi malý počet případů, v jejichž případě je neefektivní ponechávat jejich dokončení na dosavadních orgánech.

K části sedmnácté – Změna zákona o vodovodech a kanalizacích K čl. XXVI (§ 34 odst. 3)

Navrhuje se úprava § 34 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož pokuty uložené za přestupky podle uvedeného zákona vybírá a vymáhá ukládající orgán, a to v souladu s § 106 odst. 3 správního řádu v procesním režimu daňového řádu (jedná se o tzv. dělenou správu procesní podle § 161 daňového řádu). S ohledem na velmi omezené počty případů, kdy jsou tyto pokuty vymáhány, a na relativní složitost a jednoúčelovost agendy vymáhání, se jeví jako efektivní, aby tato kompetence byla v případě, že se jedná o pokuty uložené orgánem státní správy, zajištěna orgánem, který je k tomu v rámci organizace veřejné správy specializovaně určen. Tím je tzv. obecný správce daně ve smyslu § 106 odst. 1 správního řádu, konkrétně pak celní úřad podle § 8 odst. 2 zákona o Celní správě ČR. Pokud jde o pokuty, které vymáhá orgán územní samosprávy, aplikuje se obecná norma § 106 odst. 2 správního řádu. S uvedenou změnou záměrně není spojeno přechodné ustanovení, neboť se předpokládá, že započatá řízení již dokončí nově příslušné orgány. Toto řešení je odůvodněno tím, že se ve většině případů, kdy v rámci návrhu zákona dochází k uvedené změně, jedná o velmi malý počet případů, v jejichž případě je neefektivní ponechávat jejich dokončení na dosavadních orgánech.

K části osmnácté – Změna zákona o obalech K čl. XXVII (§ 30 odst. 4)

Registrační a evidenční poplatek podle zákona č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je peněžité plnění daňového charakteru směřující do veřejného rozpočtu, tzn., že se ve smyslu § 2 odst. 3 písm. d) daňového řádu jedná o daň. I z tohoto důvodu se navrhuje sjednocení rozdílné výše uplatňované sankce za pozdní úhradu (úroku z prodlení) podle této speciální právní úpravy s úpravou obecnou, obsaženou v daňovém řádu (ve znění sněmovního tisku č. 841). V podobnostech viz odůvodnění k části třetí (změna zákona č. 334/1992 Sb.). Změna úroku z prodlení v případě registračních a evidenčních poplatků v rámci právní úpravy obalů bude znamenat jeho snížení z 36,5 % na 10 %, tj. jedná se o změnu ve prospěch daňových subjektů.

K čl. XXVIII K bodu 1

Úprava úroků má smíšený hmotněprávní a procesněprávní charakter, neboť zahrnuje jak úpravu úroků jako svébytných peněžitých plnění („daní“, resp. příslušenství daně), která je hmotněprávního charakteru, tak procesněprávní úpravu řízení a jiných postupů, které se úroků týkají. Ačkoliv i bez uvedení přechodných ustanovení platí (s ohledem na zákaz pravé retroaktivity), že nelze novou právní úpravou regulovat vznik a existenci úroku přede dnem nabytí její účinnosti, zatímco procesní aspekty nové právní úpravy lze ode dne nabytí její účinnosti aplikovat též na úroky vzniklé v minulosti, je z pohledu právní jistoty žádoucí, aby tyto principy byly vyjádřeny v textu navrhovaného zákona výslovnými přechodnými ustanoveními. V konkrétní rovině jde zejména o vyřešení situace, kdy podmínky pro vznik úroku nastaly ještě za účinnosti původní úpravy a ke dni nabytí účinnosti nové právní úpravy nadále trvají. Navrhuje se proto explicitně uvést, že úroky podle dosavadní úpravy se v těchto případech uplatňují v období přede dnem nabytí účinnosti nové úpravy, zatímco úroky podle úpravy nové se aplikují až ode dne nabytí účinnosti změny. Určení pevné hranice pro vznik úroků je umožněno zejména skutečností, že jak podle dosavadní, tak podle budoucí úpravy platí, že úroky vznikají za každý jednotlivý den, jsou-li v daném dni splněny podmínky pro jejich vznik. Dosavadní úroky tak mohou naposledy vzniknout za den předcházející nabytí účinnosti navrhovaného zákona, zatímco úroky podle nové úpravy nejdříve za den, kdy tato úprava nabyla účinnosti. Toto přechodné ustanovení přináší jasné odlišení, od kterého časového okamžiku bude aplikován nejen nový úrok jako takový, ale také změny parametrů a dalších aspektů u úroků, které zná jak budoucí, tak dosavadní úprava.

K bodu 2

Navržené přechodné ustanovení má za cíl explicitně potvrdit obecný princip a normovat, že nová právní úprava se v oblasti procesních aspektů úroků použije ode dne nabytí účinnosti zákona jak na úroky vzniklé před, tak na úroky vzniklé po nabytí této účinnosti. Aplikace nové procesněprávní úpravy na „staré“ úroky se přitom neomezuje pouze na řízení a jiné postupy před změnou právní úpravy zahájené, ale vztahuje se na veškerá řízení a jiné postupy, ať již k jejich zahájení došlo před, anebo po změně právní úpravy (samozřejmě pokud se nejedná o postupy již skončené). Věcným důvodem aplikace nové procesní úpravy na „staré“ i „nové“ úroky bez rozdílu jsou požadavky právní jistoty, srozumitelnosti a hospodárnosti.

K části devatenácté – Změna transplantačního zákona K čl. XXIX (§ 30 odst. 2)

Navrhuje se úprava § 30 odst. 2 zákona č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož pokuty uložené za přestupky podle uvedeného zákona vybírá a vymáhá ukládající orgán, a to v souladu s § 106 odst. 3 správního řádu v procesním režimu daňového řádu (jedná se o tzv. dělenou správu procesní podle § 161 daňového řádu). S ohledem na velmi omezené počty případů, kdy jsou tyto pokuty vymáhány, a na relativní složitost a jednoúčelovost agendy vymáhání, se jeví jako efektivní, aby tato kompetence byla v případě, že se jedná o pokuty uložené orgánem státní správy, zajištěna orgánem, který je k tomu v rámci organizace veřejné správy specializovaně určen. Tím je tzv. obecný správce daně ve smyslu § 106 odst. 1 správního řádu, konkrétně pak celní úřad podle § 8 odst. 2 zákona o Celní správě ČR. Pokud jde o pokuty, které vymáhá orgán územní samosprávy, aplikuje se obecná norma § 106 odst. 2 správního řádu. S uvedenou změnou záměrně není spojeno přechodné ustanovení, neboť se předpokládá, že započatá řízení již dokončí nově příslušné orgány. Toto řešení je odůvodněno tím, že se ve většině případů, kdy v rámci návrhu zákona dochází k uvedené změně, jedná o velmi malý počet případů, v jejichž případě je neefektivní ponechávat jejich dokončení na dosavadních orgánech.

K části dvacáté – Změna zákona o Antarktidě K čl. XXX (§ 27 odst. 7)

Navrhuje se úprava § 27 odst. 7 zákona č. 276/2003 Sb., o Antarktidě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož pokuty uložené za přestupky podle uvedeného zákona vybírá a vymáhá ukládající orgán, a to v souladu s § 106 odst. 3 správního řádu v procesním režimu daňového řádu (jedná se o tzv. dělenou správu procesní podle § 161 daňového řádu). S ohledem na velmi omezené počty případů, kdy jsou tyto pokuty vymáhány, a na relativní složitost a jednoúčelovost agendy vymáhání, se jeví jako efektivní, aby tato kompetence byla zajištěna orgánem, který je k tomu v rámci organizace veřejné správy specializovaně určen. Tím je tzv. obecný správce daně ve smyslu § 106 odst. 1 správního řádu, konkrétně pak celní úřad podle § 8 odst. 2 zákona o Celní správě ČR. S uvedenou změnou záměrně není spojeno přechodné ustanovení, neboť se předpokládá, že započatá řízení již dokončí nově příslušné orgány. Toto řešení je odůvodněno tím, že se ve většině případů, kdy v rámci návrhu zákona dochází k uvedené změně, jedná o velmi malý počet případů, v jejichž případě je neefektivní ponechávat jejich dokončení na dosavadních orgánech.

K části dvacáté první – Změna zákona o spotřebních daních K čl. XXXI

Navrhuje se tříletý harmonogram zvýšení sazeb spotřební daně z tabákových výrobků, a to pro všechny tyto vybrané výrobky, tedy cigarety, doutníky a cigarillos a tabák ke kouření. V případě cigaret se zvyšuje pevná složka sazby daně a zároveň minimální sazba daně na jeden kus cigarety. Postupné zvýšení sazby daně z tabáku ke kouření má dopad i na výši sazby spotřební daně ze surového tabáku, neboť podle ustanovení § 131e odst. 1 zákona o spotřebních daních se sazba daně ze surového tabáku stanoví ve výši sazby spotřební daně z tabáku ke kouření, a dochází tak rovněž ke zvýšení sazeb. Naposledy rovněž i u zahřívaných tabákových výrobků, podobně jako u surového tabáku, zůstává zachován současný princip výše zdanění odvozeného od zdanění tabáku ke kouření. Konkrétní návrh změny sazeb, jeho zdůvodnění a s tím související dopady jsou popsány v obecné části důvodové zprávy.

K bodu 1 (§ 104 odst. 1)

První změna ustanovení § 104 odst. 1 s předpokládanou účinností k 1. lednu 2021 stanovuje sazby daně z tabákových výrobků (a surového tabáku) pro rok 2021.

K bodu 2 (§ 104 odst. 1)

Druhá fáze změn ustanovení § 104 odst. 1 s navrhovanou účinností k 1. lednu 2022 stanovuje sazby daně z tabákových výrobků (a surového tabáku) pro rok 2022.

K bodu 3 (§ 104 odst. 1)

Třetí fáze změn ustanovení § 104 odst. 1 s navrhovanou účinností k 1. lednu 2023 stanovuje sazby daně z tabákových výrobků (a surového tabáku) pro rok 2023 a roky následující.

K bodu 4 (§ 130c odst. 1)

První změna ustanovení § 130c odst. 1 s předpokládanou účinností k 1. lednu 2021 stanovuje sazbu daně ze zahřívaných tabákových výrobků pro rok 2021.

K bodu 5 (§ 130c odst. 1)

Druhá fáze změny ustanovení § 130c odst. 1 s navrhovanou účinností k 1. lednu 2022 stanovuje sazbu daně ze zahřívaných tabákových výrobků pro rok 2022.

K bodu 6 (§ 130c odst. 1)

Třetí fáze změny ustanovení § 130c odst. 1 s navrhovanou účinností k 1. lednu 2023 stanovuje sazbu daně ze zahřívaných tabákových výrobků pro rok 2023 a roky následující.

K čl. XXXII K bodům 1 až 3

Přechodná ustanovení body 1 až 3 jsou přechodnými ustanoveními obvyklými pro daňové zákony a stanovují, že pro uplatnění spotřební daně, jakož i práv a povinností vyplývajících ze zákona za zdaňovací období přede dnem nabytí účinnosti ustanovení zavádějících jednotlivé fáze harmonogramu se použijí ustanovení zákona ve znění účinném do dne předcházejícího účinnosti těchto ustanovení (tj. použije se bezprostředně předcházející výše sazeb daně).

K bodu 4

Přechodné ustanovení v bodě 4 písm. a) zkracuje dobu, během které výrobce, oprávněný dovozce nebo příjemce může před účinností nové sazby daně ještě objednávat tabákovou nálepku odpovídající staré sazbě daně, a to ze šesti na čtyři týdny. Přechodné ustanovení v bodě 4 písm. b) zkracuje minimální délku lhůty, dokdy musí výrobce, oprávněný dovozce nebo příjemce objednat tabákovou nálepku odpovídající nové sazbě daně před jejím prvním odběrem, a to rovněž ze šesti na čtyři týdny. Modifikace předmětných lhůt se navrhuje s ohledem na předpokládané vyhlášení návrhu zákona ve Sbírce zákonů nedlouho před předpokládaným nabytím účinnosti k 1. lednu 2021. Je pravděpodobné, že v případě jejich nezkrácení by s ohledem na krátké legisvakanční období [viz část třicátá první, účinnost, písm. b)] subjekty tabákové nálepky objednat nestihly. Proto se u přechodného ustanovení bodu 4 navrhuje účinnost ke dni následujícímu po dni vyhlášení zákona [viz část třicátá první, účinnost, písm. a)]. Lhůty jsou v přechodném ustanovení upravovány pouze pro první rok navrženého harmonogramu; v dalších letech již subjekty se změnou sazby budou seznámeny dostatečně dlouho dopředu.

K bodům 5 až 7

Přechodné ustanovení v bodě 5 zavádí fikci, že doprava tabákových výrobků nebo zahřívaných tabákových výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně zahájená a zajištěná přede dnem nabytí účinnosti první fáze harmonogramu změny spotřebních daní se považuje za zajištěnou i podle zákona ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti nových sazeb daně; přechodná ustanovení v bodu 6, resp. 7 stanovují obdobný postup pro okamžik nabytí účinností dalších fází harmonogramu k 1. lednu 2022, resp. 1. lednu 2023. Cílem ustanovení je umožnit bezproblémový průběh předmětných doprav tabákových komodit, které budou zahájeny ve zdaňovacích obdobích, na které se ještě bude vztahovat zajištění daně odpovídající nižším sazbám daně, avšak budou ukončeny ve zdaňovacím období, na které by mělo být poskytnuto zajištění daně odpovídající vyšším sazbám daně. Pro tyto případy je stanoveno, že dopravy lze bez přerušení realizovat a dokončit se zajištěním daně odpovídajícím nižším sazbám daně.

K části dvacáté druhé – Změna zákona o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách a souvisejících činnostech K čl. XXXIII (§ 17 odst. 2)

Navrhuje se úprava § 17 odst. 2 zákona č. 227/2006 Sb., o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách a souvisejících činnostech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož pokuty uložené za přestupky podle uvedeného zákona vybírá a vymáhá ukládající orgán, a to v souladu s § 106 odst. 3 správního řádu v procesním režimu daňového řádu (jedná se o tzv. dělenou správu procesní podle § 161 daňového řádu). S ohledem na velmi omezené počty případů, kdy jsou tyto pokuty vymáhány, a na relativní složitost a jednoúčelovost agendy vymáhání, se jeví jako efektivní, aby tato kompetence byla zajištěna orgánem, který je k tomu v rámci organizace veřejné správy specializovaně určen. Tím je tzv. obecný správce daně ve smyslu § 106 odst. 1 správního řádu, konkrétně pak celní úřad podle § 8 odst. 2 zákona o Celní správě ČR. S uvedenou změnou záměrně není spojeno přechodné ustanovení, neboť se předpokládá, že započatá řízení již dokončí nově příslušné orgány. Toto řešení je odůvodněno tím, že se ve většině případů, kdy v rámci návrhu zákona dochází k uvedené změně, jedná o velmi malý počet případů, v jejichž případě je neefektivní ponechávat jejich dokončení na dosavadních orgánech.

K části dvacáté třetí – Změna zákona o nakládání s těžebním odpadem K čl. XXXIV (§ 21 odst. 2)

Navrhuje se úprava § 21 odst. 2 zákona č. 157/2009 Sb., o nakládání s těžebním odpadem a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož pokuty uložené za přestupky podle uvedeného zákona vybírá a vymáhá ukládající orgán, a to v souladu s § 106 odst. 3 správního řádu v procesním režimu daňového řádu (jedná se o tzv. dělenou správu procesní podle § 161 daňového řádu). S ohledem na velmi omezené počty případů, kdy jsou tyto pokuty vymáhány, a na relativní složitost a jednoúčelovost agendy vymáhání, se jeví jako efektivní, aby tato kompetence byla zajištěna orgánem, který je k tomu v rámci organizace veřejné správy specializovaně určen. Tím je tzv. obecný správce daně ve smyslu § 106 odst. 1 správního řádu, konkrétně pak celní úřad podle § 8 odst. 2 zákona o Celní správě ČR. S uvedenou změnou záměrně není spojeno přechodné ustanovení, neboť se předpokládá, že započatá řízení již dokončí nově příslušné orgány. Toto řešení je odůvodněno tím, že se ve většině případů, kdy v rámci návrhu zákona dochází k uvedené změně, jedná o velmi malý počet případů, v jejichž případě je neefektivní ponechávat jejich dokončení na dosavadních orgánech.

K části dvacáté čtvrté – Změna zákona o Celní správě České republiky K čl. XXXV K bodu 1 (§ 8 odst. 7 písm. a) a b))

Navrhuje se rozšířit okruh působností celních úřadů, které spadají pod tzv. vybranou působnost podle § 8 odst. 7 zákona o Celní správě ČR. Vybraná působnost byla do zákona zavedena novelou č. 243/2016 Sb. a v současnosti zahrnuje výkon vyhledávací činnosti a kontrolních postupů (primárně postupu k odstranění pochybností a daňové kontroly) při správě daní a správě cel. Vybranou působnost vykonává podle § 6 odst. 2 zákona o Celní správě ČR každý celní úřad, a to na celém území České republiky.

Navrhuje se zařadit pod vybranou působnost rovněž výkon prověřování plnění povinností v souvislosti se sběrem, zpracováním a poskytováním údajů o obchodu se zbožím mezi Českou republikou a jinými členskými státy Evropské unie pro statistické účely podle § 56 odst. 1 písm. b) celního zákona (tzv. Intrastat). Kontrolní činnost orgánů Celní správy České republiky v této oblasti je v současné době vykonávána pouze místně příslušným celním úřadem. Tímto se navrhuje rozšíření pravomoci vykonávat tuto kompetenci v rámci vybrané působnosti na území celé České republiky. Pro ostatní činnosti vykonávané v oblasti související se sběrem, zpracováním a poskytováním údajů pro statistické účely by zůstala zachována obecná místní příslušnost celního úřadu, což platí mimo jiné o příslušnosti k projednání případných přestupků.

Ohledně kontrolní činnosti ve vztahu k plnění povinností v souvislosti se sběrem, zpracováním a poskytováním údajů pro statistické účely je třeba zdůraznit, že tato kontrolní činnost je vykonávána v procesním režimu daňového řádu a jsou přitom používána ustanovení o daňové kontrole, resp. o její specifické variantě v podobě kontroly po propuštění zboží (viz § 5 celního zákona a § 85 a násl. daňového řádu). V principu se tedy jedná o specifický případ provádění daňové kontroly, který však dosud poměrně nesystémově není v rámci vybrané působnosti zahrnut, a to přesto, že se materiálně jedná o analogii s daňovou kontrolou při výkonu správy daní a cel a pro její zahrnutí do vybrané působnosti svědčí obdobné praktické důvody (zvýšení efektivity kontrol a jejich optimálnější rozložení z pohledu personálních kapacit v území).

Počet subjektů (zpravodajských jednotek) s povinností vykazovat statistické údaje, místně příslušných k jednotlivým celním úřadům se odvíjí od počtu subjektů místně příslušných pro oblast správy daní. Z toho vyplývá velká zatíženost především Celního úřadu pro hlavní město Prahu, kde jsou kromě tuzemských subjektů místně příslušné i tzv. „zahraniční“ subjekty. Pro oblast Intrastatu se jedná o subjekty se sídlem mimo Českou republiku, které mají české daňové identifikační číslo a jsou zpravodajskými jednotkami pro statistiku zahraničního obchodu. V rámci Prahy je koncentrováno mimo jiné i značné množství subjektů, které zde mají sídlo, ale faktickou podnikatelskou činnost vykonávají v některém z ostatních krajů. Navržené řešení umožní využít též kontrolních kapacit z méně vytížených celních úřadů.

V podrobnostech ohledně fungování institutu vybrané působnosti lze odkázat na jeho detailní popis v důvodové zprávě k zákonu č. 243/2016 Sb.

K bodu 2 (§ 9 odst. 5)

V návaznosti na novou úpravu v navrženém ustanovení § 69a celního zákona se navrhuje stanovit v rámci zákona o Celní správě ČR věcnou působnost vybraného celního úřadu pro rozhodování o povolení pro přístup k systému TIR. Navrhuje se, aby vybraným celní úřadem pro tuto agendu byl Celní úřad pro Moravskoslezský kraj, v jehož regionu je podle statistik z posledních let usazeno více než 50 % subjektů, které v současné době mají přístup k systému TIR.

K bodu 3 (§ 10 odst. 3)

Úprava navazuje na změnu v § 8 zákona o Celní správě ČR, kde je nově upravena příslušnost celních úřadů při prověřování plnění povinností souvisejících se sběrem, zpracováním a poskytováním údajů pro statistické účely podle celního zákona jako tzv. vybraná působnost. Předmětnou změnu je třeba promítnout též do navazujícího ustanovení § 10 odst. 3 zákona o Celní správě ČR, které upravuje prioritu provedení kontrolního postupu tím celním úřadem, který jej zahájil nejdříve.

K bodu 4 (nadpis § 11b)

Úprava navazuje na změnu v § 8 zákona o Celní správě ČR, kde je nově upravena příslušnost celních úřadů při prověřování plnění povinností souvisejících se sběrem, zpracováním a poskytováním údajů pro statistické účely podle celního zákona jako tzv. vybraná působnost. Předmětnou změnu je třeba promítnout též do navazujícího ustanovení § 11b zákona o Celní správě ČR, které upravuje přenos uplatněné plné moci v rámci více celních úřadů, které vykonávají vybranou působnost.

K bodu 5 (§ 11b)

Úprava navazuje na změnu v § 8 zákona o Celní správě ČR, kde je nově upravena příslušnost celních úřadů při prověřování plnění povinností souvisejících se sběrem, zpracováním a poskytováním údajů pro statistické účely podle celního zákona jako tzv. vybraná působnost. Předmětnou změnu je třeba promítnout též do navazujícího ustanovení § 11b zákona o Celní správě ČR, které upravuje přenos uplatněné plné moci v rámci více celních úřadů, které vykonávají vybranou působnost. Toto pravidlo je nicméně v současnosti omezeno pouze na výkon vybrané působnosti při správě daní. Naopak se nepoužije při správě cel, což je s ohledem na novou konstrukci textu třeba výslovně uvést, čímž bude v tomto ohledu zachován stávající stav.

K bodu 6 (§ 59)

Vzhledem ke skutečnosti, že působnost orgánů Celní správy České republiky vykonávají nejen celníci, ale též občanští zaměstnanci, rozšiřuje se okruh osob, které mohou být evidenčně chráněny, také o občanské zaměstnance.

K bodu 7 (§ 63 odst. 1)

Oprávnění používat operativně pátrací prostředky, odposlech a záznam telekomunikačního provozu stanovené trestním řádem mohou v souladu s trestním řádem pouze policejní orgány, tj. ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 písm. d) trestního řádu i pověřený celní orgán. V rámci zpřesnění se tedy navrhuje při výkonu působnosti vyplývající z mezinárodních smluv nahradit pojem „orgány celní správy“ pojmem „pověřený celní orgán“.

K bodu 8 (§ 63 odst. 2)

Oprávnění používat operativně pátrací prostředky, resp. další obdobné prostředky v rozsahu stanoveném v § 63 odst. 1 mohou v souladu s trestním řádem pouze policejní orgány, tj. ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 písm. d) trestního řádu i pověřený celní orgán. V rámci zpřesnění se tedy navrhuje při výkonu působnosti vyplývající z mezinárodních smluv nahradit pojem „orgány celní správy“ pojmem „pověřený celní orgán“.

K bodu 9 (§ 64 odst. 2)

Jedná se o zpřesnění pojmu, kdy je oprávnění používat „operativně pátrací prostředky“ přiznáno pouze pověřenému celnímu orgánu (viz odůvodnění vztahující se k § 63 zákona). V odstavci 2 je nahrazen chybný odkaz odkazem na správné ustanovení zákona.

K části dvacáté páté – Změna zákona o ukládání oxidu uhličitého do přírodních horninových struktur K čl. XXXVI (§ 23 odst. 2)

Navrhuje se úprava § 23 odst. 2 zákona č. 85/2012 Sb., o ukládání oxidu uhličitého do přírodních horninových struktur a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož pokuty uložené za přestupky podle uvedeného zákona vybírá a vymáhá ukládající orgán, a to v souladu s § 106 odst. 3 správního řádu v procesním režimu daňového řádu (jedná se o tzv. dělenou správu procesní podle § 161 daňového řádu). S ohledem na velmi omezené počty případů, kdy jsou tyto pokuty vymáhány, a na relativní složitost a jednoúčelovost agendy vymáhání, se jeví jako efektivní, aby tato kompetence byla zajištěna orgánem, který je k tomu v rámci organizace veřejné správy specializovaně určen. Tím je tzv. obecný správce daně ve smyslu § 106 odst. 1 správního řádu, konkrétně pak celní úřad podle § 8 odst. 2 zákona o Celní správě ČR. S uvedenou změnou záměrně není spojeno přechodné ustanovení, neboť se předpokládá, že započatá řízení již dokončí nově příslušné orgány. Toto řešení je odůvodněno tím, že se ve většině případů, kdy v rámci návrhu zákona dochází k uvedené změně, jedná o velmi malý počet případů, v jejichž případě je neefektivní ponechávat jejich dokončení na dosavadních orgánech.

K části dvacáté šesté – Změna zákona o označování a sledovatelnosti výbušnin pro civilní použití K čl. XXXVII (§ 7 odst. 2)

Navrhuje se úprava § 7 odst. 2 zákona č. 83/2013 Sb., o označování a sledovatelnosti výbušnin pro civilní použití, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož pokuty uložené za přestupky podle uvedeného zákona vybírá a vymáhá ukládající orgán, a to v souladu s § 106 odst. 3 správního řádu v procesním režimu daňového řádu (jedná se o tzv. dělenou správu procesní podle § 161 daňového řádu). S ohledem na velmi omezené počty případů, kdy jsou tyto pokuty vymáhány, a na relativní složitost a jednoúčelovost agendy vymáhání, se jeví jako efektivní, aby tato kompetence byla zajištěna orgánem, který je k tomu v rámci organizace veřejné správy specializovaně určen. Tím je tzv. obecný správce daně ve smyslu § 106 odst. 1 správního řádu, konkrétně pak celní úřad podle § 8 odst. 2 zákona o Celní správě ČR. S uvedenou změnou záměrně není spojeno přechodné ustanovení, neboť se předpokládá, že započatá řízení již dokončí nově příslušné orgány. Toto řešení je odůvodněno tím, že se ve většině případů, kdy v rámci návrhu zákona dochází k uvedené změně, jedná o velmi malý počet případů, v jejichž případě je neefektivní ponechávat jejich dokončení na dosavadních orgánech.

K části dvacáté sedmé – Změna zákona o povinném značení lihu K čl. XXXVIII K bodu 1 (§ 10 odst. 3)

Nová úprava § 18 odst. 4 zákona o povinném značení lihu umožní, aby osoba povinná značit líh byla dovozcem lihu za situace, kdy nebude provozovatelem daňovému skladu nebo oprávněným příjemcem podle zákona o spotřebních daních. V zákoně o povinném značení lihu je pak v důsledku toho nezbytné upravit definici osoby povinné značit líh s ohledem na situaci, kdy osoba povinná značit líh nebude tou osobou, která uvádí líh do volného daňového oběhu. Líh bude v tomto případě do volného daňového oběhu uveden mimo území České republiky a osoba povinná značit líh před vstupem na území České republiky (zejména smluvně) zajistí, aby byl líh označen zahraničním dodavatelem.

K bodu 2 (§ 12 odst. 1 písm. c))

Podle § 12 odst. 1 písm. c) zákona o povinném značení lihu nesmí být značen líh ve spotřebitelském balení, který je dopravován mezi daňovými sklady na daňovém území České republiky v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně podle zákona o spotřebních daních. Navrhuje se v tomto ustanovení upravit výjimku pro líh označený osobou povinnou značit líh, která je provozovatelem daňového skladu, pokud je líh dopravován mezi daňovými sklady tohoto provozovatele. Důvodem je umožnění dopravy lihu v případech, kdy je osoba povinná značit líh provozovatelem více daňových skladů a jen v jednom z nich značí líh, přičemž je pro ni výhodnější uskladnit označený líh ještě před jeho uvedením do volného daňového oběhu v jiném ze svých daňových skladů, než ho uvést do volného daňového oběhu přímo z daňového skladu, kde byl líh označen kontrolní páskou. Navržená úprava nepředstavuje z pohledu kontroly povinností podle zákona o povinném značení lihu zhoršení postavení správce daně, neboť by v těchto případech byl líh vždy označen a zdaněn provozovatelem daňového skladu, který líh dopravuje a který jej uvádí do volného daňového oběhu.

K bodu 3 (§ 12 odst. 2 písm. a))

Jedná se o terminologickou úpravu, která reflektuje současné znění § 34 odst. 1 písm. a) zákona o povinném značení lihu a situaci, kdy je pro vývozní celní prohlášení stanovena jakožto primární elektronická forma. Jednotný správní doklad (tiskopis/formulář) může být používán pouze v mimořádných situacích dočasného selhání elektronických systémů.

K bodu 4 (§ 15 odst. 2 písm. b))

Navržená změna má za cíl umožnit, aby v prostoru, ve kterém se prodávají lihoviny pro přímou osobní spotřebu nebo pro jiné přímé osobní užití nebyla spotřebitelská balení lihu ve velikosti 1 litru omezena druhem materiálu, z něhož jsou vyrobena. Toto ustanovení ve stávající podobě stanoví, že líh musí být obsažen ve specifické kategorii spotřebitelského balení, a touto formou dochází k faktickému zákazu používání v uvedených zařízeních lihu ve spotřebitelském balení větším než 1 litr, přičemž spotřebitelské balení o objemu do 1 litru musí být při používání v uvedených zařízeních vždy vyrobeno ze skla. V případě spotřebitelských balení lihu vyrobených ze skla se musí jednat o obaly vyrobené převážně ze skla, resp. o obaly, k jejichž výrobě bylo použito sklo, a toto sklo je materiálem, který určuje podstatné (převažující) vlastnosti daného obalu. Takto přísná právní úprava v použití druhu materiálu, z něhož je vyrobeno spotřebitelské balení, v prostoru, ve kterém se prodávají lihoviny pro přímou osobní spotřebu nebo pro jiné přímé osobní užití, již s ohledem na aktuální fungování trhu s lihovinami není nezbytná. Postačí tak pouze objemové a množstevní omezení, které zůstává zachováno. Tato změna se navrhuje i s ohledem na existenci osob povinných značit líh, které vyrábějí nebo dovážejí líh ve spotřebitelských baleních z různých materiálů (keramika, kamenina, plasty atd.).

K bodu 5 (§ 17 odst. 2 písm. a))

Navržená změna souvisí s novou úpravou § 18 odst. 4 zákona o povinném značení lihu, podle které osoba povinná značit líh, která dováží pouze líh ve spotřebitelském balení značený pouze zahraničním dodavatelem (a jedná se o líh, který byl uveden do volného daňového oběhu mimo území České republiky), nemusí mít povolení daňového skladu nebo povolení jednorázově nebo opakovaně přijímat vybrané výrobky v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně podle zákona o spotřebních daních. Tuto informaci tak musí případně doložit v rámci registrace osoby povinné značit líh (např. včetně doložení smluvních dokumentů).

K bodu 6 (§ 18 odst. 4)

Navržená změna je řešením situace osoby povinné značit líh, která dováží pouze líh ve spotřebitelském balení značený zahraničním dodavatelem, který byl uveden do volného daňového oběhu mimo území České republiky, a daňový sklad nebo status oprávněného příjemce má tato osoba pouze z důvodu registrace, aniž je fakticky potřebuje k činnosti osoby povinné značit líh. To však do značné míry koliduje s úpravou zákona o spotřebních daních, který v § 20 odst. 1 (v případě povolení daňového skladu) a v § 22b odst. 1 v případě příjemce pro opakované přijímaní vybraných výrobků) požaduje, aby správce daně zrušil povolení k provozování daňového skladu nebo povolení pro opakované přijímání vybraných výrobků, pokud provozovatel daňového skladu nebo oprávněný příjemce po dobu 3 po sobě jdoucích kalendářních měsíců bez vážných nebo objektivních důvodů neprovozuje daňový sklad nebo nepřijímá vybrané výrobky. Pokud tedy osoba povinná značit líh předmětná povolení podle stávající právní úpravy zákona o spotřebních daních nevyužívá, má správce daně povinnost tato povolení zrušit. Nově navrhovaná úprava naopak nenutí osobu povinnou značit líh mít povolení k provozování daňového skladu nebo povolení pro opakované přijímání vybraných výrobků, pokud v rámci registrace uvede, že místem značení lihu bude pouze místo mimo daňové území České republiky, přičemž líh bude současně mimo daňové území České republiky uveden do volného daňového oběhu. Tím se osoba povinná značit líh fakticky zaváže, že bude značit pouze prostřednictvím zahraničního dodavatele.

K bodu 7 (§ 24)

Podle § 24 zákona o povinném značení lihu platí, že na návrh registrované osoby povinné značit líh, jsou-li i nadále splněny podmínky registrace, správce daně vydá rozhodnutí o změně místa značení lihu, změně rozsahu nebo způsobu vybavenosti sledovacím zařízením nebo změně dalších podmínek stanovených v rozhodnutí o registraci. Původní rozhodnutí o registraci se tedy v tomto případě změní formou rozhodnutí o změně registrace. Nyní se nově navrhuje ve výše uvedených zákonem stanovených případech zavést princip, podle něhož správce daně dosavadní rozhodnutí o registraci jako celek nahradí novým rozhodnutím o registraci. Je tak kladen důraz na aktuálnost údajů uvedených v rozhodnutí o registraci, neboť oproti stávající právní úpravě tak osoba povinná značit líh bude moci disponovat jedním aktuálním rozhodnutím o registraci, které není zahlceno žádnými dodatečnými rozhodnutími o jeho změnách. Analogická úprava nahrazení povolení je již obsažena v § 43k zákona o spotřebních daních. Tento již fungující model je tak převzat také do zákona o povinném značení lihu pro úpravu registrace, která je povolení podle zákona o spotřebních daní do značné míry podobná. Podle navrhovaného odstavce 2 správce daně nahradí stávající rozhodnutí o registraci novým. Materiálně se vydá rozhodnutí sestávající se ze dvou výroků, kdy první výrok bude směřovat k vydání nového rozhodnutí o registraci a druhý výrok bude směřovat ke zrušení stávajícího rozhodnutí o registraci. Toto zrušení však nelze chápat jako zrušení registrace podle § 25 a § 26 zákona o povinném značení lihu, protože k nahrazení rozhodnutí o registraci dojde pouze za situace, kdy jsou podmínky registrace i nadále plněny a současně se osoba povinná značit líh návrhem na změnu registrace nedomáhá jejího zrušení. Z logiky věci tak ke zrušení registrace podle § 25 a § 26 zákona o povinném značení lihu a k důsledkům z toho plynoucím nedojde a osoba povinná značit líh bude i nadále kontinuálně registrována za příslušně změněných podmínek. Podle navrhovaného odstavce 3 pak platí, že v odůvodnění nového rozhodnutí o registraci se odůvodňují pouze změny oproti dosavadnímu rozhodnutí o registraci. Tato norma, která vyjadřuje princip procesní ekonomie a lze ji označit za věcně logickou, má svůj předobraz rovněž v ustanovení § 43k odst. 3 zákona o spotřebních daních.

K bodu 8 (§ 24a)

Ustanovení § 24a zákona o povinném značení lihu nově umožňuje v rámci registrace provést změnou osoby zaregistrované osoby povinné značit líh. Tato úprava umožní, aby namísto dosud registrované osoby povinné značit líh byla ke dni stanovenému v tomto rozhodnutí zaregistrována nově jiná osoba povinná značit líh. Základní podmínkou této změny je, že nově registrovaná osoba je osobou blízkou dosud registrované osobě. Osobou blízkou je podle § 22 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, „příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále jen „partner“); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí.“. Podmínkou pro to, aby mohlo dojít ke změně registrované osoby, je, že jak dosud registrovaná osoba povinná značit líh, tak osoba, která bude na základě přihlášky k registraci nově registrována, musejí splňovat podmínky registrace. V případě dosud registrované osoby povinné značit líh se tato podmínka sleduje průběžně až ke dni předcházejícímu dni, kdy má dojít ke změně registrované osoby povinné značit líh. Pokud v okamžiku vydání rozhodnutí o změně registrace existuje důvodný předpoklad, že dosud registrovaná osoba podmínky registrace přestane k tomuto dni splňovat, správce daně změnu registrace zamítne. V rozhodnutí pak tento předpoklad zdůvodní. S ohledem na to, že osoba, která podává přihlášku k registraci, fakticky nebude zpravidla splňovat podmínku poskytnutí kauce (na rozdíl od ostatních podmínek), je nezbytné explicitně stanovit, že podmínka poskytnutí kauce nově registrovanou osobou povinnou značit líh se považuje za splněnou, pokud je přede dnem, ke kterému dojde ke změně registrované osoby povinné značit líh prokázána buď existence právního jednání, na jehož základě dojde k převodu kauce poskytnuté dosud registrovanou osobou povinnou značit líh na nově registrovanou osobu povinnou značit líh, nebo pokud správce daně přijal příslušný dodatek k bankovní záruce, v němž je obsažena změna v osobě dlužníka na nově registrovanou osobu povinnou značit líh. Přihláška k registraci osoby povinné značit líh, která má být nově registrována, je podávána v souladu s ustanovením § 17 zákona o povinném značení lihu. Tímto ustanovením se stanoví povinná elektronická forma přihlášky k registraci osoby povinné značit líh. Přípustné formy elektronického podání vyplývají z obecné úpravy daňového řádu v jeho ustanovení § 71 (samotná skutečnost, že se přihláška k registraci podává u správce daně, vyplývá z ustanovení § 73 odst. 1 daňového řádu). Podle ustanovení § 126 daňového řádu je v přihlášce k registraci daňový subjekt povinen uvést předepsané údaje potřebné pro správu daní; tyto údaje budou vyplývat z tiskopisu přihlášky k registraci, který na základě ustanovení § 72 odst. 1 daňového řádu vydá Ministerstvo financí (zde se bude standardně jednat zejména o identifikační údaje osoby povinné značit líh). V § 17 odst. 2 zákona o povinném značení lihu jsou kromě toho vymezeny tři obligatorní náležitosti, které musí osoba povinná značit líh uvést v přihlášce k registraci. Konkrétně tak musí být v přihlášce k registraci uvedeny také údaje o povolení nebo oprávnění k nakládání s lihem podle zákona o spotřebních daních (s nově navrženou výjimkou – srov. změnu § 17 odst. 2 písm. a) zákona o povinném značení lihu), uvedeno místo značení lihu, a rozsah a způsob vybavenosti sledovacím zařízením. V přihlášce k registraci, kterou bude osoba navrhovat změnu v registrované osobě podle § 24a zákona o povinném značení lihu, bude uveden také den, ke kterému má dojít ke změně registrované osoby povinné značit líh. Současně k přihlášce k registraci tato osoba připojí také další dokumenty, které jsou pro rozhodnutí o této změně nezbytné. S ohledem na to, že přihlášku podává osoba, která dosud není registrovaná a rozhodnutím o změně registrace přestane být registrována dosud registrovaná osoba, je nezbytnou přílohou návrhu přihlášky souhlas dosud registrované osoby povinné značit líh se změnou registrované osoby povinné značit líh. Současně je nezbytné vyřešit otázku poskytnuté kauce, kterou poskytla dosud registrovaná osoba povinná značit líh. Pokud dojde ke zrušení registrace osoby povinné značit líh postupem podle § 20 zákona o povinném značení lihu, stává se složená částka přeplatkem osoby povinné značit líh, který pouze v případě, kdy osoba povinná značit líh nebude mít evidovány žádné nedoplatky, popřípadě všechny její nedoplatky budou uspokojeny, se stane tzv. vratitelným přeplatkem. Správce daně pak vrátí osobě povinné značit líh tento vratitelný přeplatek z moci úřední (tj. bez předchozí žádosti) do 90 dnů od pravomocného zrušení registrace osoby povinné značit líh. Tento postup je však velmi nepraktický právě pro osoby povinné značit líh, které chtějí svoji podnikatelskou činnost ukončit a svoje podnikání převést na osobu blízkou, aniž by současně došlo k nežádoucímu přerušení činnosti. Jako problematická se jeví především nutnost dvojí kauce v situaci, kdy dosud registrovaná osoba povinná značit líh a osoba, která by byla nově registrována, jsou právě v důsledku svého poměru osob blízkých rovněž i ekonomicky provázané. V praxi se jedná typicky o podnikání v rámci rodinných firem, které by mělo být navrženou změnou podpořeno, neboť pokud všechny zúčastněné osoby splňují podmínky registrace, není důvodné jim pokračování v podnikání neusnadnit. Navrhovaná úprava tak v sobě obsahuje konstrukci, která umožní, aby se kauce dosud registrované osoby povinné značit líh stala kaucí nově registrované osoby povinné značit líh. K přihlášce k registraci tak bude přiložen doklad, z něhož vyplývá způsob, jak bude kauce ve vztahu k původní osobě povinné značit líh vypořádána. Byla-li kauce poskytnuta složením částky, je takovouto přílohou doklad prokazující existenci právního jednání, na jehož základě dojde ke dni, ke kterému má dojít ke změně registrované osoby povinné značit líh, k převodu kauce poskytnuté dosud registrovanou osobou povinnou značit líh na osobu povinnou značit líh, která má být nově registrována. V případě, že kauce byla poskytnuta bankovní zárukou, je takovým dokladem dodatek k bankovní záruce, kterou dosud registrovaná osoba povinná značit líh poskytla kauci, ve kterém je uvedena ke dni, ke kterému má dojít ke změně registrované osoby povinné značit líh, změna v osobě dlužníka, na osobu povinnou značit líh, která má být nově registrována. Bankovní zárukou se rozumí bankovní záruka definovaná v občanském zákoníku, tedy finanční záruka, jejímž výstavcem je banka, zahraniční banka nebo spořitelní a úvěrní družstvo (§ 2029 odst. 1). Rozhodnutí o změně registrované osoby povinné značit líh bude účinné ke dni, který bude v přihlášce k registraci uveden jako den, ke kterému má dojít ke změně registrované osoby povinné značit líh. Ode dne, ke kterému dojde ke změně registrované osoby povinné značit líh, se považuje kauce dosud registrované osoby povinné značit líh za kauci poskytnutou nově registrovanou osobou povinnou značit líh. Bez dalšího to platí pro kauci poskytnutou složením částky. Byla-li kauce poskytnuta bankovní zárukou, považuje se kauce za poskytnutou nově registrovanou osobou povinnou značit líh, pouze v případě, že správce daně přijal dodatek k bankovní záruce. V rámci navrženého odstavce 6 se konečně navrhuje způsob, jak se budou řešit případné nedoplatky původně registrované osoby, které vznikly do devadesátého dne po dni, ke kterému došlo ke změně registrované osoby povinné značit líh. I pokud vyjdeme ze situace, že při ukončení registrace splňuje původně registrovaná osoba podmínky registrace, nelze vyloučit vznik nedoplatků v 90 dnech od změny registrované osoby, které by se v případě standardního zániku nebo zrušení registrace hradily z kauce. Navrhované ustanovení tak zajistí, aby nedoplatky původně registrované osoby byly hrazeny z kauce nově registrované osoby, a to jak z kauce poskytnuté složením částky, tak z kauce poskytnuté bankovní zárukou. Využit je přitom institut ručení upravený v § 171 a násl. daňového řádu, jehož obecná úprava bude v této souvislosti aplikována. Nedoplatky, které je ručitel povinen v souladu se zákonem uhradit, se přitom považují za jeho vlastní nedoplatky.

K bodu 9 (§ 26 odst. 2 písm. d))

Navrhuje se upravit předmětné ustanovení s ohledem na novou úpravu ustanovení § 18 odst. 4 zákona o povinném značení lihu, která umožní, aby osoba povinná značit líh v rámci registrace uvedla, že místem značení lihu bude pouze místo mimo daňové území České republiky a že bude značit líh pouze prostřednictvím zahraničního dodavatele, přičemž tento líh bude uveden do volného daňového oběhu mimo území České republiky. V případě této osoby by pak důvodem pro zrušení její registrace neměla být skutečnost, že bylo zrušeno nebo zaniklo povolení k provozování daňového skladu podle zákona o spotřebních daních nebo povolení jednorázově nebo opakovaně přijímat vybrané výrobky v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, neboť existence takového povolení, resp. oprávnění u této osoby nově nebude podmínkou registrace.

K bodu 10 (§ 26 odst. 3)

V souvislosti se změnou formulace § 26 odst. 2 písm. d) zákona o povinném značení lihu je nutno dořešit situaci, kdy zanikne povolení pro jednorázové přijetí vybraných výrobků tím, že držitel tohoto povolení vybrané výrobky jednorázově přijme. Důvodem je skutečnost, že pro řádně jednajícího jednorázového příjemce oprávnění jednorázového přijetí zaniká podle § 23 písm. c) zákona o spotřebních daních okamžikem jednorázového přijetí vybraných výrobků, a tato osoba může v souladu s § 23 odst. 2 zákona o spotřebních daních návrh na vydání nového jednorázového povolení podat nejdříve po uplynutí 3 měsíců ode dne oznámení předchozího povolení. Použití tříleté nemožnosti podat přihlášku k registraci osoby povinné značit líh se jeví v této situaci jako nedůvodné. Ze stejného důvodu nesouladu právní úpravy zákona o povinném značení lihu a zákona o spotřebních daních se navrhuje vyloučit nemožnost podat přihlášku k registraci osoby povinné značit líh v případě, kdy je registrace zrušena z důvodu zrušení povolení pro opakované přijímání vybraných výrobků, pokud oprávněný příjemce po dobu 3 po sobě jdoucích kalendářních měsíců bez vážných nebo objektivních důvodů nepřijímá vybrané výrobky. Podle § 22b odst. 2 zákona o spotřebních daních totiž v tomto případě pro tuto osobu neplatí blokace podání návrhu na vydání povolení pro opakované přijímání vybraných výrobků nejdříve po uplynutí 2 let od zrušení tohoto povolení a může toto povolení podle spotřebních daní získat bez ohledu na toto omezení. Je tedy nedůvodné blokovat podání přihlášky k registraci osoby povinné značit líh.

K bodu 11 (§ 27 odst. 2 písm. a))

Navrhuje se zpřesnit ustanovení § 27 odst. 2 písm. a) zákona o povinném značení lihu, podle kterého nezanikne registrace osoby povinné značit líh 5 měsíců přede dnem uplynutí doby, na kterou byla poskytnuta bankovní záruka, která je kaucí, mimo jiné také, pokud je doba, na kterou byla bankovní záruka poskytnuta, prodloužena nejméně o 2 roky. Problematická jak pro správce daně, tak pro registrovanou osobu je situace, kdy je bankovní záruka poskytnutá jako kauce prodloužena, ale příslušný správce daně se o jejím prodloužení nedozví. Poté, co nastal okamžik zániku registrace podle § 27 odst. 1 zákona o povinném značení lihu, tak správce daně považuje registraci za zaniklou se všemi důsledky z toho plynoucími, i když při včasném prodloužení platnosti bankovní záruky o nejméně 2 roky registrace registrované osoby podle stávající úpravy nezaniká. Aby k této situaci nemohlo dojít, je nezbytné stanovit registrované osobě povinnost předložit příslušnému správci daně dodatek k bankovní záruce poskytnuté jako kauce ještě před tím, než nastane okamžik zániku její registrace podle § 27 odst. 1 zákona o povinném značení lihu.

K bodu 12 (§ 27 odst. 2 písm. b))

Navrhuje se zpřesnit ustanovení § 27 odst. 2 písm. b) zákona o povinném značení lihu, podle kterého nezanikne registrace osoby povinné značit líh 5 měsíců přede dnem uplynutí doby, na kterou byla poskytnuta bankovní záruka, která je kaucí, mimo jiné také, pokud je poskytnuta nová bankovní záruka, která bezprostředně navazuje na předchozí bankovní záruku. Problematická jak pro správce daně, tak pro registrovanou osobu je situace, kdy je nová bankovní záruka jako kauce poskytnuta, ale příslušný správce daně se o jejím poskytnutí nedozví. Poté, co nastal okamžik zániku registrace podle § 27 odst. 1 zákona o povinném značení lihu, tak správce daně považuje registraci za zaniklou se všemi důsledky z toho plynoucími, i když při včasném poskytnutí nové bankovní záruky registrace registrované osoby podle stávající úpravy nezaniká. Aby k této situaci nemohlo dojít, je nezbytné stanovit registrované osobě povinnost předložit příslušnému správci daně novou bankovní záruku poskytnutou jako kauci ještě před tím, než nastane okamžik zániku její registrace podle § 27 odst. 1 zákona o povinném značení lihu.

K bodu 13 (§ 30 odst. 4 věta první)

Navržená změna je zpřesněním úpravy, a to zohledněním situace, kdy osoba povinná značit líh je podle § 10 odst. 2 písm. c) zákona o povinném značení lihu provozovatelem daňového skladu, ale nikoliv výrobcem či dovozcem lihu.

K bodu 14 (§ 32 odst. 1)

Ačkoliv je předmětné ustanovení nově formulováno ze systematických důvodů, věcnou změnou je fakticky pouze doplnění písmene c) jako dalšího případu, kdy zákon připouští, aby držitel předal kontrolní pásky jiné osobě. Kromě stávajících případů předání zahraničnímu dodavateli a vrácení kontrolní pásky správci daně bude výslovně připuštěno též předání držiteli poštovní licence za účelem využití služeb poštovní přepravy. Tato možnost bude nicméně omezena právě stávajícími dvěma účely předání, které jsou nově členěny do písmen a) a b). Navržená změna tak na jedné straně usnadní praktické postupy v uvedených případech, na straně druhé zachová obecný zákaz předání kontrolní pásek jiné osobě, který je nezbytný v zájmu zamezení jejich zneužití.

K bodu 15 (nadpis § 33)

Jedná se o legislativní zpřesnění, které vyjadřuje skutečnost, že ačkoliv je faktické označení spotřebitelského balení lihu provedeno jeho zahraničním dodavatelem, povinnost značit líh nese de iure nadále osoba povinná značit líh, která její splnění zajišťuje prostřednictvím zahraničního dodavatele.

K bodu 16 (§ 33 odst. 1)

Jedná se o prodloužení lhůty, po jejímž uplynutí je držitel kontrolní pásky povinen zajistit dovoz lihu, který byl označen zahraničním dodavatelem kontrolní páskou převzatou od správce daně. Toto ustanovení je v zákoně o povinném značení lihu upraveno z důvodu zamezení nebo znesnadnění možnosti nakládat s kontrolní páskou v rozporu se zákonem, zejména v podobě bezdůvodného hromadění kontrolních pásek, které by byly následně zneužity. Samotný parametr v podobě délky lhůty by nicméně měl reflektovat praktickou a ekonomickou realitu daného odvětví. Na základě praktických zkušeností se proto navrhuje prodloužení lhůty, a to i s ohledem na dřívější a současně navrhované prodloužení lhůty pro vrácení nepoužité kontrolní pásky upravené v § 39 odst. 2 zákona o povinném značení lihu, která činí v současné době 24 měsíců a nově je navrhováno její prodloužení na 60 měsíců. Současně se jedná o legislativní zpřesnění, které vyjadřuje skutečnost, že povinnost líh značit je osobou povinnou značit líh zajištěna tak, že faktické označení spotřebitelského balení lihu je provedeno jeho zahraničním dodavatelem.

K bodu 17 (§ 33 odst. 2 úvodní část ustanovení)

Jedná se o legislativní zpřesnění, které vyjadřuje skutečnost, že povinnost líh značit je osobou povinnou značit líh zajištěna tak, že faktické označení spotřebitelského balení lihu je provedeno jeho zahraničním dodavatelem.

K bodu 18 (§ 34 odst. 2)

Navržená změna reaguje na připuštění poštovní přepravy kontrolních pásek za podmínek nového ustanovení § 32 odst. 1 písm. c) zákona o povinném značení lihu. Dokumenty, které jsou standardně připojeny ke kontrolním páskám při jejich přepravě, by v tomto případy měly být součástí poštovní zásilky.

K bodu 19 (§ 35 odst. 2)

Držitel kontrolní pásky je podle dosavadní úpravy povinen oznámit správci daně zničení, ztrátu nebo odcizení kontrolních pásek s uvedením důvodů zničení, ztráty nebo odcizení, a to nejpozději následující den po zjištění takové skutečnosti. Držitel tak dosud nebyl povinen oznámit správci daně, pokud došlo k destrukci kontrolní pásky po jejím nalepení na spotřebitelské balení lihu. V tomto případě jde již v souladu s terminologií zákona o povinném značení lihu o porušení kontrolní pásky. S ohledem na to, že toto ustanovení je v zákoně o povinném značení lihu upraveno z důvodu zamezení nebo znesnadnění možnosti nakládat s kontrolní páskou v rozporu se zákonem, je žádoucí, aby správce daně měl informaci i o porušených kontrolních páskách na spotřebitelském balení lihu, které nebylo (a právě z tohoto důvodu ani nemůže být) uvedeno do volného daňového oběhu.

K bodu 20 (§ 38 odst. 1 písm. a))

Jedná se o zpřesnění oznamovací povinnosti osoby povinné značit líh (resp. držitele kontrolní pásky) o informaci o počtu kontrolních pásek, které byly uvedeny do volného daňového oběhu mimo území České republiky, přičemž jejich označení provedl zahraniční dodavatel.

K bodu 21 (§ 38 odst. 1 písm. f))

Jedná se o doplnění oznamovací povinnosti osoby povinné značit líh (resp. držitele kontrolní pásky) o informaci o osobě, které líh uvedený do volného daňového oběhu právně náleží. Vlastník lihu nemusí být nutně totožný s osobou povinnou značit líh, pokud se v případě této osoby povinné značit líh jedná o provozovatele daňového skladu podle zákona o spotřebních daních, který nabyl líh v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, přičemž také v souladu se zákonem o povinném značení lihu spotřebitelské balení lihu před jeho uvedením do volného daňového oběhu označil.

K bodu 22 (§ 39 odst. 2)

Jedná se o prodloužení lhůty, po kterou může držitel nakládat s převzatou kontrolní páskou před tím, než je povinen ji jako nepoužitou vrátit celnímu úřadu. Toto ustanovení je v zákoně o povinném značení lihu upraveno z důvodu zamezení nebo znesnadnění možnosti nakládat s kontrolní páskou v rozporu se zákonem, zejména v podobě bezdůvodného hromadění kontrolních pásek, které by byly následně zneužity. Na základě konzultací s odbornou veřejností i na základě zkušeností s aplikací zákona v praxi bylo konstatováno, že tato lhůta je příliš krátká a způsobuje praktické komplikace osobám povinným značit líh, zejména těm, které značí menší množství lihu ve spotřebitelském balení v průběhu delší doby. V návaznosti na úpravu vyhlášky č. 334/2013 Sb., k provedení některých ustanovení zákona o povinném značení lihu, je osoba povinná značit líh nucena objednávat kontrolní pásky v násobcích 500 kusů. Tato podmínka stanovená touto vyhláškou v případě malých výrobců nebo dovozců, jejichž sortiment zahrnuje různé varianty výrobků, znamená, že jsou nuceni vracet velký počet nepoužitých kontrolních pásek. To vede ke zvýšení nákladů jak na straně osob povinných značit líh, tak na straně správce daně v souvislosti s jejich objednáváním a vracením. K tomuto závěru se dospělo přesto, že již jednou byla tato lhůta prodloužena z 9 měsíců na 24 měsíců novelou zákona o povinném značení lihu v roce 2016. Účelu, který toto ustanovení má, bude dosaženo i při prodloužení této lhůty na navrhovanou délku. Současně zákon znemožňuje, resp. znesnadňuje machinace s kontrolními páskami dalšími instituty (sankce ve výši spotřební daně v případě zničení nebo ztráty kontrolních pásek, pravidla zabezpečení kontrolních pásek, možnost nevydat kontrolní pásky v počtu neúměrném rozsahu výroby atd.).

K bodu 23 (§ 41 odst. 2 písm. c))

V rámci ustanovení, které z pojmu distribuce lihu vylučuje prodej nebo jiný převod lihu ve spotřebitelském balení insolvenčním správcem v případě prohlášení konkurzu na distributora lihu, se dané pravidlo vztahuje též na případ prohlášení konkurzu na osobu povinnou značit líh, v jejímž případě by řešení z logiky věci mělo být analogické.

K bodu 24 (§ 42 odst. 4)

Navržená úprava je snahou umožnit osobě povinné značit líh, distributorovi lihu nebo konečnému prodejci lihu ve specifických jednorázových případech převést líh ve spotřebitelském balení tak, aby tento převod nebyl v rozporu s § 42 zákona o povinném značení lihu, a takto převedený líh se nestal lihem neznačeným. Osoba povinná značit líh, distributor lihu a konečný prodejce lihu jsou povinni nabývat líh ve spotřebitelském balení pouze od osoby uvedené v § 42 odst. 2 písm. a) až d) zákona o povinném značení lihu. Novou právní úpravou se navrhuje umožnit, aby tyto osoby mohly legálně nabýt líh ve spotřebitelském balení i od neregistrované osoby povinné značit líh nebo od neregistrovaného distributora lihu, pokud současně dojde k převodu obchodního závodu této osoby, a to za situace, kdy tato osoba za přítomnosti správce daně provedla předchozí inventuru lihu ve spotřebitelském balení, jehož se tento převod týká. Současně se řeší otázka nabytí lihu ve spotřebitelském balení stejným okruhem osob od konečného prodejce lihu, pokud konečný prodejce lihu ukončil činnost v souladu s živnostenským zákonem a řeší osud zásob lihu ve spotřebitelském balení. Nabytí lihu ve spotřebitelském balení osobou povinnou značit líh, distributorem lihu nebo konečným prodejcem lihu od tohoto konečného prodejce lihu bude novou právní úpravou opět umožněno pouze za situace, kdy tento líh ve spotřebitelském balení bude podroben inventuře, kterou přede dnem převodu provede konečný prodejce za přítomnosti správce daně. Vzhledem k tomu, že převod lihu ve spotřebitelském balení je sledován oznamovací povinností držitele a oznamovací povinností distributora lihu, použijí se ustanovení o těchto oznamovacích povinnostech v případě tohoto speciálního převodu lihu ve spotřebitelském balení obdobně.

K bodu 25 (§ 47)

Nejvýznamnější navrhovanou změnou je modifikace institutu kauce distributora lihu, jejíž poskytnutí je podmínkou registrace distributora lihu. Zákon o povinném značení lihu ve svém stávajícím znění upravuje povinnost distributora lihu složit kauci ve výši 5 milionů Kč, a to bez ohledu na charakter daného subjektu. Distributor lihu je na druhé straně oprávněn ve volném daňovém oběhu nabývat, prodávat nebo jinak převádět neomezený počet spotřebitelských balení lihu Základním účelem kauce je zajištění případných nedoplatků distributora lihu u správce daně (celního úřadu), resp. jiných orgánů veřejné moci, a to zejména zajištění úhrady případných sankcí uložených podle zákona o povinném značení lihu. V současnosti tedy systém kaucí distributora lihu není odstupňován podle objemu distribuovaného lihu, a to na rozdíl od systému kauce osob povinných značit líh, u nichž je kauce odstupňována v závislosti na počtu převzatých kontrolních pásek. Institut kauce distributora lihu a stanovení její výše je nicméně podle závěrů hodnocení dopadů regulace (RIA) třeba přehodnotit ve směru případné diferenciace výše kauce podle ekonomické velikosti daného subjektu, tj. tak, aby neznemožňovala existenci menších distributorů lihu, kteří často realizují distribuci lihovin produkovaných menšími regionálními výrobci, popř. zajišťují zásobování určitých oblastí. Změna v systému kaucí by tak měla být proporcionálním opatřením, které bude mít vliv na dotčené subjekty na principu rovného přístupu respektujícího jejich individuální charakteristiky. Jako vhodné řešení se proto jeví stanovení výše kauce v závislosti na objemu lihu ve spotřebitelském balení nabytého distributorem lihu v průběhu kalendářního roku. Přitom by toto kritérium mělo směřovat do budoucnosti, tj. nemělo by být odvozováno od objemu lihu nabytého v uplynulém kalendářním roce, ale naopak poskytnutí kauce v určité výši by teprve mělo zakládat oprávnění následně nabýt líh až do zákonem stanoveného objemu. Tím je zajištěna především legální bariéra pro to, aby nedošlo k případné disproporci mezi objemem distribuovaného lihu a výší reálně poskytnuté kauce. Současně je zde nepřekročení příslušného limitu objemu lihu, který je distributor oprávněn nabýt, zajištěno příslušnou sankcí (viz nově upravený přestupek v § 64 odst. 2 zákona o povinném značení lihu). Navrhuje se nově nastavit více pásem kauce distributora lihu, resp. objemu lihu ve spotřebitelském balení, jehož nabytí dané pásmo umožňuje. V případě stávající výše kauce 5 mil. Kč je tak jako dosud objem lihu, který je distributor lihu oprávněn ve volném daňovém oběhu nabývat, resp. prodávat nebo jinak převádět, v principu neomezený Pro nejmenší subjekty se navrhuje do právní úpravy zavést sníženou kauci ve výši 500 000 Kč, jejíž poskytnutí opravňuje v jednom kalendářním roce k nabytí nejvýše 25 000 litrů lihu ve spotřebitelském balení. Současně se navrhuje zavést pásmo kauce ve výši 1 mil Kč, u něhož je stanoveno, že poskytnutí této kauce opravňuje k nabytí nejvýše 50 000 litrů lihu ve spotřebitelském balení. Po stránce kontrolovatelnosti a případných negativních důsledků změny pro sledování prodejně-odběratelského řetězce lihu přitom nedojde ke zhoršení současného stavu, a to zejména s ohledem na možnost křížové kontroly v důsledku plnění oznamovacích povinností osoby povinné značit líh a distributora lihu, na skutečnost, že distributor lihu nakládá výlučně s lihem ve volném daňovém oběhu (tedy s lihem již zdaněným) a konečně s ohledem na další opatření již zavedená zákonem o povinném značení lihu (např. účinné zamezení machinací s kontrolními páskami, které znemožňuje vstup nelegálního lihu do prodejně-odběratelského řetězce ve fázi distribuce). Současně se navrhuje do množství lihu nabytého distributorem lihu nezahrnovat líh v malých baleních (ve spotřebitelském balení o objemu do 0,06 litru), ale pouze líh ve spotřebitelském balení označeném kontrolní páskou ke značení lihu. Tento návrh vychází ze současné právní úpravy, kdy oznamovací povinnost prodeje či jiného převodu lihu ve spotřebitelském balení o objemu do 0,06 litru má podle § 12a zákona o povinném značení lihu pouze osoba povinná značit líh, zatímco distributor lihu tuto povinnost nemá. Správce daně tak nemá povědomost o lihu nabytém distributorem lihu v malých baleních od jiného distributora lihu. Z oznámení osob povinných značit líh vyplývá, že by se to mělo týkat poměrně malého množství lihu, neboť z celkového množství lihu uvedeného do volného daňového oběhu, který musí být značen, činí líh ve spotřebitelském balení o objemu do 0,06 litru pouze necelé 1 %. Vzhledem k této skutečnosti se navrhuje nezahrnovat líh v malých baleních do množství lihu rozhodného pro zařazení distributora lihu do jednotlivého pásma kauce. Pokud by tato úprava nebyla provedena, bylo by nezbytné pro distributory lihu stanovit povinnost oznamovat správci daně prodej či jiný převod lihu jinému distributorovi lihu v případech prodeje nebo jiného převodu lihu v malém balení, což je administrativně zatěžující. Na úpravu diferenciace kauce distributora lihu pak navazují změny v úpravě použití kauce a v explicitní úpravě postupu při snížení kauce. Pokud jde o zvýšení kauce, není explicitně upraveno, protože zákon zvýšení kauce umožňuje bez dalšího, a to v principu na vůli příslušného subjektu, který buď navýší složenou částku kauce, nebo poskytne vyšší bankovní záruku, kterou správce daně standardně přijme. Tato úprava zajistí, aby distributor lihu poskytl kauci v takovém rozsahu, který odpovídá jeho potřebě nabývaných spotřebitelských balení lihu. Tento parametr je pro uvedené subjekty předvídatelný a s možností zvýšení, popř. snížení kauce by je při podnikání neměl omezovat.

K bodu 26 (§ 48 odst. 1)

Předmětem tohoto bodu je doplnění textu ustanovení, které upravuje použití kauce poskytnuté distributorem lihu, přičemž se jedná o změny reagující na možnost snížení poskytnuté kauce.

K bodu 27 (§ 48 odst. 2)

Předmětem tohoto bodu je doplnění textu ustanovení, které upravuje použití kauce poskytnuté distributorem lihu, přičemž se jedná o změny reagující na možnost snížení poskytnuté kauce.

K bodu 28 (§ 48 odst. 3 úvodní část ustanovení)

Předmětem tohoto bodu je doplnění textu ustanovení, které upravuje použití kauce poskytnuté distributorem lihu, přičemž se jedná o změny reagující na možnost snížení poskytnuté kauce.

K bodu 29 (§ 48 odst. 4)

Předmětem tohoto bodu je doplnění textu ustanovení, které upravuje použití kauce poskytnuté distributorem lihu, přičemž se jedná o změny reagující na možnost snížení poskytnuté kauce.

K bodu 30 (§ 48 odst. 6)

Předmětem tohoto bodu je doplnění nového ustanovení, které upravuje použití kauce poskytnuté distributorem lihu ve formě bankovní záruky, přičemž se jedná o změny reagující na možnost snížení poskytnuté kauce.

K bodu 31 (§ 49a)

Ustanovení § 49a zákona o povinném značení lihu nově umožňuje provést v rámci registrace změnu osoby zaregistrovaného distributora lihu. Jedná se přitom o analogickou úpravu, jaká se navrhuje v případě změny registrované osoby povinné značit líh v novém § 24a zákona o povinném značení lihu. V podobnostech odůvodnění lze na tuto úpravu odkázat.

K bodu 32 (§ 52 odst. 2 písm. a))

Navrhuje se zpřesnit ustanovení § 52 odst. 2 písm. a) zákona o povinném značení lihu, podle kterého nezanikne registrace distributora líhu 5 měsíců přede dnem uplynutí doby, na kterou byla poskytnuta bankovní záruka, která je kaucí, mimo jiné také, pokud je doba, na kterou byla bankovní záruka poskytnuta, prodloužena nejméně o 2 roky. Problematická jak pro správce daně, tak pro registrovanou osobu je situace, kdy je bankovní záruka poskytnutá jako kauce prodloužena, ale příslušný správce daně se o jejím prodloužení nedozví. Poté, co nastal okamžik zániku registrace podle § 52 odst. 1 zákona o povinném značení lihu, tak správce daně považuje registraci za zaniklou se všemi důsledky z toho plynoucími, i když při včasném prodloužení platnosti bankovní záruky o nejméně 2 roky registrace registrované osoby podle stávající úpravy nezaniká. Aby k této situaci nemohlo dojít, je nezbytné stanovit registrované osobě povinnost předložit příslušnému správci daně dodatek k bankovní záruce poskytnuté jako kauce ještě před tím, než nastane okamžik zániku její registrace podle § 52 odst. 1 zákona o povinném značení lihu.

K bodu 33 (§ 52 odst. 2 písm. b))

Navrhuje se zpřesnit ustanovení § 52 odst. 2 písm. b) zákona o povinném značení lihu, podle kterého nezanikne registrace distributora líhu 5 měsíců přede dnem uplynutí doby, na kterou byla poskytnuta bankovní záruka, která je kaucí, mimo jiné také, pokud je poskytnuta nová bankovní záruka, která bezprostředně navazuje na předchozí bankovní záruku. Problematická jak pro správce daně, tak pro registrovanou osobu je situace, kdy je nová bankovní záruka jako kauce poskytnuta, ale příslušný správce daně se o jejím poskytnutí nedozví. Poté, co nastal okamžik zániku registrace podle § 52 odst. 1 zákona o povinném značení lihu, tak správce daně považuje registraci za zaniklou se všemi důsledky z toho plynoucími, i když při včasném poskytnutí nové bankovní záruky registrace registrované osoby podle stávající úpravy nezaniká. Aby k této situaci nemohlo dojít, je nezbytné stanovit registrované osobě povinnost předložit příslušnému správci daně novou bankovní záruku poskytnutou jako kauci ještě před tím, než nastane okamžik zániku její registrace podle § 52 odst. 1 zákona o povinném značení lihu.

K bodu 34 (§ 53)

V souvislosti s doplněním úpravy snížení kauce distributora lihu je třeba doplnit též informační povinnost správce daně vůči výstavci bankovní záruky ve vztahu k tomuto snížení.

K bodu 35 (§ 54 odst. 2)

Podmínka spolehlivosti osob jako jedno ze stanovených kritérií pro posouzení podmínek registrace osoby povinné značit líh a distributora lihu by měla zajistit, aby z nakládání s lihem byly vyřazeny osoby, které neskýtají dostatečné záruky, že budou příslušnou činnost provádět v souladu s právními předpisy. Současná právní úprava za bezúhonnou považuje osobu, která nebyla odsouzena pro trestný čin proti majetku nebo pro trestný čin hospodářský, nebo se na ni hledí, jako by nebyla odsouzena. V praxi nicméně může nastat situace, že proti osobě, jejíž spolehlivost je posuzována, je vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání trestného činu proti majetku nebo pro trestný čin hospodářský, avšak následně je toto trestní řízení zastaveno pro neúčelnost, neboť trest, k němuž by mohlo trestní stíhání obviněného v předmětné trestní věci vést, by byl zcela bez významu vedle trestu, který ho podle očekávání postihne v jiné vedené trestní věci. V této další trestní věci pak proti obviněnému může být vedeno trestní řízení a podána obžaloba např. pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle § 156 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), s možným překvalifikováním stíhaného jednání na trestný čin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. V takovém případě je však zřejmé, že pachatel, nebude odsouzen pro trestný čin proti majetku nebo pro trestný čin hospodářský, a přestože se nepochybně dopustil jednání, které je trestným činem proti majetku nebo trestným činem hospodářským, pro účely zákona o povinném značení lihu bude muset být považován za osobu bezúhonnou. Nadto právě spáchání trestných činů ohrožování zdraví závadnými potravinami či obecného ohrožení je z pohledu bezúhonnosti ve vztahu k nakládání s lihovinami více než relevantní. Současný stav v této věci proto nelze považovat za zcela vyhovující. V této souvislosti se proto navrhuje rozšíření okruhu trestných činů, v jejichž případě pravomocné odsouzení způsobí, že daná osoba nebude z pohledu zákona o povinném značení lihu osobou bezúhonnou.

K bodu 36 (§ 57 odst. 2 písm. h))

Navrhuje se v ustanovení upravujícím registr osob povinných značit líh a distributorů lihu doplnit povinnost Generálního ředitelství cel v tomto registru zveřejňovat den zániku registrace osoby povinné značit líh a distributora lihu. Tento údaj by s ohledem na komplexnost základních informací měl tento registr obsahovat. Celní správa ČR již v současné době tento údaj v registru zveřejňuje, přestože v nynější podobě zákona není zveřejnění tohoto údaje požadováno.

K bodu 37 (§ 57 odst. 3)

Navrhovaná změna souvisí s doplněním povinnosti Generálního ředitelství cel v registru osob povinných značit líh a distributorů lihu zveřejňovat den zániku registrace osoby povinné značit líh a distributora lihu. Upravuje se povinnost Generálního ředitelství cel v tomto registru uchovávat údaje o osobách povinných značit líh a distributorech lihu 5 let ode dne zániku registrace osoby povinné značit líh a distributora lihu, a to obdobně jako v případě zrušení registrace těchto osob.

K bodu 38 (§ 58 odst. 3)

Do ustanovení § 58 zákona o povinném značení lihu, který upravuje působnost správních orgánů při značení lihu a při nakládání s lihem, se doplňuje oznamovací povinnosti pro další orgány, které mohou kontrolovat porušení povinností při značení lihu nebo při nakládání s lihem (např. Česká obchodní inspekce či Státní zemědělská a potravinářská inspekce), vůči správci daně a obecnímu živnostenskému úřadu. Oznamovací povinnost vůči správci daně je zásadní, neboť se jedná o primární orgán s pravomocí v dané oblasti, přičemž následkem zjištění porušení povinností při značení lihu nebo při nakládání s lihem může být z jeho strany jak zásah proti porušiteli (např. v podobě zrušení jeho registrace), tak např. i stanovení spotřební daně v případě odhalení neznačeného lihu. Oznamovací povinnost vůči obecnímu živnostenskému úřadu kopíruje obdobnou úpravu již uvedenou v odstavcích 1 a 2, neboť se může jednat o porušení, které může mít vliv na případné odejmutí živnostenského oprávnění.

K bodu 39 (§ 58 odst. 5)

Jedná se o legislativně technickou změnu spojenou s doplněním odstavce 3 do § 58 zákona o povinném značení lihu.

K bodu 40 (§ 58 odst. 6 a 7)

Jedná se o legislativně technickou změnu spojenou s doplněním odstavce 3 do § 58 zákona o povinném značení lihu.

K bodu 41 (§ 58 odst. 8)

Navržená změna zpřesňuje úpravu v oblasti zajištění lihu nebo kontrolní pásky, a to explicitním doplněním postupu jejich vrácení, pokud je zjištěno, že s nimi nebylo nakládáno v rozporu s právními předpisy.

K bodu 42 (§ 61 odst. 1 písm. d) úvodní část ustanovení)

Jedná se o legislativně technickou změnu spojenou s doplněním odstavce 3 do § 10 zákona o povinném značení lihu.

K bodu 43 (§ 62 odst. 1 písm. c))

Jedná se o legislativní zpřesnění, které vyjadřuje skutečnost, že ačkoliv je faktické označení spotřebitelského balení lihu provedeno jeho zahraničním dodavatelem, povinnost značit líh nese de iure nadále osoba povinná značit líh, která její splnění zajišťuje prostřednictvím zahraničního dodavatele.

K bodu 44 (§ 63 odst. 1 písm. d))

Jedná se o změnu skutkové podstaty přestupku v souvislosti s novou úpravou povinnosti držitele kontrolní pásky oznámit správci daně porušení kontrolní pásky, kterou byl označen líh, který nebyl uveden do volného daňového oběhu (viz § 35 odst. 2 zákona o povinném značení lihu).

K bodu 45 (§ 64 odst. 2)

Jedná se o změnu v souvislosti s novou úpravou diferenciace kauce distributora lihu, a to doplněním nové sankce pro distributora lihu. Tato úprava má postihovat situaci, kdy distributor lihu nabyl líh ve větším objemu, než je oprávněn podle výše jím poskytnuté kauce.

K bodu 46 (§ 64 odst. 3)

Jedná se o legislativně technickou změnu vyvolanou doplněním odstavce 2.

K bodu 47 (§ 64 odst. 4)

Jedná se o legislativně technickou změnu vyvolanou doplněním odstavce 2.

K čl. XXXIX

S ohledem na skutečnost, že část návrhu zákona obsahující novelu zákona o povinném značení lihu podléhá notifikaci podle směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1535 ze dne 9. září 2015 o postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti, v platném znění, je její součástí též standardní norma odkazující na tuto skutečnost.

K části dvacáté osmé – Změna zákona o působnosti orgánů Celní správy České republiky v souvislosti s vymáháním práv duševního vlastnictví K čl. XL K bodu 1 (§ 8 odst. 2)

V zájmu administrativního zjednodušení se v případě rozhodnutí, kterým určený celní úřad schválí žádost osoby oprávněné vymáhat právo duševního vlastnictví o přijetí opatření na vnitrostátním trhu, vypouští požadavek v textu rozhodnutí zopakovat tzv. skutečnosti umožňující přijetí opatření na vnitrostátním trhu (např. informace o známých padělcích zboží, jejich výskytu atd.), neboť tyto jsou již součástí žádosti a současně se nejedná o údaje, které jsou předmětem rozhodovací činnosti celního úřadu (slouží pouze následnému praktickému výkonu opatření na vnitrostátním trhu).

K bodu 2 (§ 19 odst. 3)

Navrhuje se oprava legislativně technické nepřesnosti v podobě chybného odkazu na jiné ustanovení zákona.

K bodu 3 (§ 39 odst. 1)

Navrhuje se v rámci úpravy místní příslušnosti celního úřadu pro řízení o přestupcích podle zákona č. 355/2014 Sb. výslovně uvést, že tato místní příslušnost určená sídlem osoby podezřelé ze spáchání přestupku se vztahuje pouze na přestupky právnických osob a fyzických osob podnikajících. V případě fyzických osob je na místě postupovat podle obecné úpravy v zákoně č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, kdy je tato místní příslušnost dána místem spáchání přestupku. Zároveň touto změnou bude najisto postavena možnost u fyzických osob řešit dotčené přestupky příkazem na místě. Předmětná úprava zajistí, že přestupek fyzické osoby může efektivně řešit úřad, který bývá vzhledem k místu spáchání přestupku v dané věci specializovaným, neboť je nepraktické danou věc postupovat na úřad dle místa bydliště. V současné době pravidla pro určování místní příslušnosti podle § 39 zákona č. 355/2014 Sb. mohou vést k výkladu, že úprava je komplexní ve smyslu, že platí shodně pro všechny kategorie pachatelů, tj. i pro fyzické osoby s tím, že za „sídlo“ je nutné považovat bydliště fyzické osoby. Tento stav ovšem není v praxi nejen výkladově nesporný, ale ani věcně žádoucí a činí praktické problémy v případě efektivního trestání fyzických osob.

K části dvacáté deváté – Změna celního zákona K čl. XLI K bodu 1 (poznámka pod čarou č. 1)

Navrhuje se novelizovat obsah poznámky pod čarou č. 1, a to s ohledem na její opakované použití v rámci textu celního zákona a její obsah odkazující na evropskou právní úpravu. Aktualizace je prováděna zejména v souvislosti přijetím nařízení FRIBS.

K bodu 2 (§ 3 odst. 2 písm. d))

Jedná se o změnu procesního režimu, kdy navrhovaným ustanovením se řízení o povolení ručitele (§ 29 celního zákona) a povolení vztahující se k užívání jistoty (§ 32 celního zákona) přesouvá z režimu správního řádu do režimu daňového řádu, a to zejména s ohledem na to, že navazující nebo související řízení (především celní řízení jako celek) již za současné právní úpravy probíhá v režimu daňového řádu. Po stránce koncepční současně nic nebrání tomu, aby bylo povolovací řízení vedeno v režimu daňového řádu, neboť tomu tak je již dnes i v některých dalších případech povolení v rámci celních předpisů. Pokud jde o povolení, která jsou označena jako „vztahující se k užívání jistoty“, rozumí se jimi povolení zproštění povinnosti poskytnout jistotu a povolení uživatele souborné jistoty. Povolení užití jednorázové jistoty, stejně jako povolení zajištění cla jinou osobou, se již v současné době řídí (kromě ustanovení příslušných právních předpisů EU) ustanoveními daňového řádu, jelikož se jedná o součást celního řízení o propuštění zboží do navrženého celního režimu.

K bodu 3 (§ 16 odst. 2)

Ustanovení § 16 odst. 2 celního zákona obsahuje speciální úpravu náležitostí rozhodnutí v celním řízení, pokud je vydáno na tiskopise podle přímo použitelných celních předpisů Evropské unie. Vzhledem k tomu, že související vzor tiskopisu celního prohlášení (který je rovněž nosičem rozhodnutí v celním řízení) je v případě osob požívajících výsad a imunit podle mezinárodní smlouvy upraven národní legislativou (viz prováděcí vyhláška k celnímu zákonu č. 245/2016 Sb.), přičemž tento vzor je obdobný vzorům evropským, je třeba uvedenou speciální úpravu jeho náležitostí logicky vztáhnout též na tento případ.

K bodu 4 (§ 24 odst. 1)

Návrh změny § 24 odst. 1 celního zákona reflektuje právní úpravu více dlužníků stanovenou čl. 84 celního kodexu Unie a ustálenou judikaturu správních soudů v České republice, která se vztahuje k doměření cla více dlužníkům. V případě, kdy bylo v celním řízení použito nepřímé zastoupení, je podle čl. 77 odst. 3 celního kodexu Unie dlužníkem nejen deklarant (v tomto případě osoba nepřímého zástupce), ale i osoba, která se nechala nepřímo zastupovat. Ze znění čl. 84 celního kodexu Unie i z judikatury Soudního dvora Evropské unie, jehož relevantní rozsudky závazně dotvořily znění čl. 213 celního kodexu Společenství a které jsou plně použitelné i na čl. 84 celního kodexu Unie (např. rozsudky SDEU C-154/16, Latvijas Dzelzcelš, body 83 až 90 /zejména 85 a 89/, C-78/10, Berel a další, body 41 až 51 /zejména 48/, C-224/16, Aebtri, body 95 a 96), jakož i z judikatury správních soudů v České republice (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 38/2004-148 a č. j. 5 Afs 3/2014-40, rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 6 Af 56/2011 či Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 59 Af 58/2014-72) vyplývá, že správce cla nemusí clo doměřit oběma dlužníkům najednou, ale může doměřit jen jednomu z nich. Je pravomocí správce cla, kterého ze dvou dlužníků si vybere. Zároveň je možné celní dluh doměřit následně i druhému z dlužníků. Tento stav nastává s ohledem na zásadu efektivnosti a hospodárnosti řízení pouze v situacích, kdy není doměřený celní dluh uhrazen prvním z dlužníků. Současně platí, že druhý z dlužníků má tímto způsobem garantováno právo na slyšení ve smyslu celního kodexu Unie.

K bodu 5 (§ 26 odst. 1 písm. b))

Jedná se o legislativně technickou změnu spojenou s novým zněním odstavce 1 písm. c), kam byla právní úprava finanční záruky přesunuta.

K bodu 6 (§ 26 odst. 1 písm. c))

V rámci § 26 se navrhuje změna úpravy způsobu formy poskytnutí jistoty ve věci zástavního práva k nemovité věci. Celní kodex Unie stanoví, že jako jistota může fakultativně sloužit i jiná forma poskytnutí jistoty než složení částky a ručení s tím, že je na posouzení členského státu, zda tento prostředek zajištění cla poskytuje dostatečnou záruku a zda je možné jej pro účely toho kterého právního řádu bez problému aplikovat. Vzhledem k administrativně a časově náročnému procesu zřízení zástavního práva k nemovité věci se tato forma v praxi téměř nevyužívá, případně pouze u souborné jistoty, a to v ojedinělých případech. Navrhuje se tedy tuto fakultativní formu poskytnutí jistoty vypustit a v rámci aplikační praxe zachovat pouze stávající dvě obligatorní formy.

Současně se zpřesňuje způsob formy poskytnutí jistoty ve věci finanční záruky. Forma poskytnutí jistoty, kterou Celní kodex Unie označuje jako „ručení“, zahrnuje v kontextu českého právního řádu jak ručení v užším smyslu (srov. § 171 a následující daňového řádu), tak finanční záruku (srov. § 173 daňového řádu). Finanční záruka je zde postavena na roveň ručení, neboť celní kodex Unie fakticky nerozlišuje ručení v užším slova smyslu od finanční záruky, neboť za ručitele považuje „třetí osobu usazenou na celním území Unie“. Celní kodex Unie připouští, aby závazek ručitele převzala jiná osoba usazená na celním území Unie než „úvěrová instituce nebo finanční instituce nebo pojišťovna akreditovaná v Unii v souladu s platnými právními předpisy Unie“. Nicméně aby tato jiná osoba mohla být ručitelem, musí ji celní orgány schválit, což neplatí v případě uvedených poskytovatelů úvěrového, finančního nebo pojišťovacího typu. Z tohoto důvodu jsou v navrženém ustanovení pravidla pro finanční záruku upravena samostatně s tím, že v souladu s Celním kodexem Unie je připuštěno v případě finanční záruky pouze zajištění ve formě bankovní záruky nebo záruky poskytnuté pojišťovnou, které nepodléhají schválení orgánem Celní správy České republiky.

K bodu 7 (§ 30)

Jedná se o technickou změnu spojenou s novým zněním § 26 odst. 1 písm. c). Nově je celním zákonem připuštěno zajištění cla ve formě finanční záruky pouze prostřednictvím finanční záruky, která je bankovní zárukou nebo byla poskytnuta pojišťovnou. Tyto formy zajištění však podle čl. 94 odst. 1 Celního kodexu Unie nepodléhají povolení ze strany orgánů Celní správy České republiky, v důsledku čehož je třeba zúžit okruh ustanovení o ručení, která se v tomto případě použijí, o ustanovení upravující povolení.

K bodu 8 (§ 31)

Navrhované ustanovení o zajištění cla jinou osobou, než je dlužník, reflektuje ustanovení čl. 89 odst. 3 věty druhé celního kodexu Unie, které umožňuje celním orgánům povolit, aby jistotu poskytla jiná osoba než osoba, od níž se jistota primárně požaduje (dlužník nebo osoba, která může být dlužníkem). Stávající právní úprava České republiky možnost zajistit clo jinou osobou, než je osoba dlužníka, umožňuje pouze celnímu zástupci, který v celním řízení vystupuje na základě přímého zastoupení. S ohledem na evropskou právní úpravu jde o zúžení možnosti výběru osob, které mohou zajistit clo. Z tohoto důvodu se navrhuje rozšíření okruhu osob, které budou moci jistotu poskytnout, a sjednotit tak právní úpravu České republiky s právní úpravou Evropské unie. Stejně jako ve stávajícím znění ustanovení je upraveno, že zajišťuje-li clo jiná osoba namísto dlužníka, musí být doklad prokazující tuto skutečnost připojen buď k záruční listině pro jednotlivou operaci, nebo k celnímu prohlášení. Pojem „operace“ je běžně používaným termínem celního kodexu Unie a jeho prováděcích předpisů. Z pohledu evropské právní úpravy se jedná o synonymum pro obchodní případ či jednotlivý dovoz či vývoz.

K bodu 9 (§ 32a)

Navrhované ustanovení navazuje na novou úpravu § 3 celního zákona, kterou se rozhodnutí o povolení ručitele a povolení vztahující se k užívání jistoty přesouvá z režimu správního řádu do režimu daňového řádu. Nicméně v rámci režimu správního řádu mimo jiné platí, že v případě, že odvolací orgán chce povolení změnit, musí rozhodnutí o povolení zrušit a věc vrátit celnímu úřadu k novému projednání (podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu). V řadě případů, kdy daná věc např. vyžaduje dalšího obsáhlého posouzení, se tato možnost jeví účelná i v rámci navrhované změny procesního režimu v případě dotčených povolení, avšak tento postup v režimu daňového řádu bez dalšího není možný, jelikož § 116 odst. 1 daňového řádu neumožňuje odvolacímu orgánu věc vrátit zpět k novému projednání (s výjimkou specifického případu podle § 116 odst. 3 daňového řádu). Navrhuje se proto pro dané řízení umožnit speciální postup odvolacího orgánu oproti úpravě daňového řádu. Odvolacímu orgánu bude tímto postupem umožněno napadené rozhodnutí nebo jeho část zrušit a věc vrátit k novému rozhodnutí správci cla prvního stupně. Současně však odvolací orgán v odůvodnění uvede právní názor a pokyny pro další řízení, kterými je správce cla prvního stupně vázán. Analogická speciální úprava již byla v rámci celního zákona provedena ustanovením § 64 odst. 2 v případě řízení ve věci závazné informace podle evropských předpisů.

K bodu 10 (Díl 3, § 36a)

Současná systematika celního zákona v rámci části čtvrté, hlavy II, pojmenované Placení cla, zahrnuje díly 1 (Zajištění cla) a 2 (Vybírání cla). Logickým dílem 3 by v duchu systematiky daňového řádu (na nějž celní zákon jako lex specialis pro správu cel přirozeně svojí systematikou navazuje) měl být díl nazvaný Vymáhání cla, který však dosud s ohledem na absenci potřeby speciálních norem z této oblasti v rámci celního zákona absentoval. S ohledem na potřebu nově vložit § 36a celního zákona, který je speciální normou vůči úpravě konkrétní normy v rámci vymáhání v daňovém řádu, to však již neplatí, a předmětný díl by tedy měl být do celního zákona doplněn.

Současné znění celního zákon neobsahuje oproti předchozí úpravě ustanovení upravující pořadí úhrady cla a daní (§ 270 odst. 3 až 5 celního zákona z roku 1993), neboť toto pravidlo bylo považováno za nadbytečné s předpokladem použitelnosti obecné úpravy pořadí úhrady v § 152 daňového řádu, což platí i nadále. Nicméně ustanovení § 184 odst. 3 daňového řádu upřednostňuje při převodu vymožené částky z osobního depozitního účtu na osobní daňový účet daňového subjektu úhradu tuzemských exekučních nákladů, jakož i úhradu hotových výdajů, která se provede jako první v pořadí. Při výběru tradičních vlastních zdrojů Evropské unie musí členské státy respektovat zásady rovnocennosti a efektivity (viz čl. 2 odst. 1 písm. a) a čl. 8 rozhodnutí Rady č. 335/2014 (EU, Euratom) a čl. 2 a čl. 13 nařízení Rady č. 609/2014 (EU, Euratom)). Zásada rovnocennosti znamená, že by vnitrostátní pravidla vztahující se na tradiční vlastních zdrojů Evropské unie neměla být méně příznivá než pravidla vztahující se na vnitrostátní daně. Zásada efektivity vyžaduje, aby vnitrostátní pravidla vztahující se na dlužné částky tradičních vlastních zdrojů Evropské unie nevedla k tomu, že výběr těchto dluhů je v praxi nemožný či příliš obtížný. Dluhy v souvislosti s tradičními vlastními zdroji Evropské unie by proto měly být obsluhovány (přinejmenším) úměrně jejich podílu ve vztahu k vnitrostátním dluhům odpovídajícím vnitrostátním daním a před vedlejšími náklady účtovanými dlužníkovi, které představují příjmy státu (úroky z prodlení a dodatečné náklady nebo sankce uložené dlužníkovi). Tyto vedlejší náklady by neměly být do výpočtu podílu tradičních vlastních zdrojů Evropské unie zahrnuty. V případě, že exekuční náklady budou hrazeny přednostně bez ohledu na povinnost primárně uhradit tradiční vlastní zdroje Evropské unie a případně vnitrostátní daně, lze do budoucna očekávat ze strany evropských orgánů dovození povinnosti České republiky uhradit dlužnou částku tradičních vlastních zdrojů Evropské unie. Navržená legislativní změna v podobě nového § 36a celního zákona by měla v tomto ohledu vést k nápravě uvedeného stavu.

K bodu 11 (§ 51)

Navrhuje se v rámci úpravy místní příslušnosti celního úřadu pro řízení o přestupcích podle celního zákona výslovně uvést, že tato místní příslušnost určená sídlem osoby podezřelé ze spáchání přestupku se vztahuje pouze na přestupky právnických osob a fyzických osob podnikajících. V případě fyzických osob je na místě postupovat podle obecné úpravy v zákoně č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, kdy je tato místní příslušnost dána místem spáchání přestupku. Zároveň touto změnou bude najisto postavena možnost u fyzických osob řešit dotčené přestupky příkazem na místě. Předmětná úprava zajistí, že přestupek fyzické osoby může efektivně řešit úřad, který bývá vzhledem k místu spáchání přestupku v dané věci specializovaným, například v rámci agendy poštovního styku, neboť je nepraktické danou věc postupovat na úřad dle místa bydliště. V současné době pravidla pro určování místní příslušnosti podle § 51 celního zákona mohou vést k výkladu, že úprava je komplexní ve smyslu, že platí shodně pro všechny kategorie pachatelů, tj. i pro fyzické osoby s tím, že za „sídlo“ je nutné považovat bydliště fyzické osoby. Tento stav ovšem není v praxi nejen výkladově nesporný, ale ani věcně žádoucí a činí praktické problémy v případě efektivního trestání fyzických osob.

K bodu 12 (§ 56 odst. 2 písm. b) a c))

V souvislosti s přijetím nařízení FRIBS se provádí celková revize právní úpravy vymezení kompetencí Celní správy ČR v oblasti statistiky zahraničního obchodu z pohledu sběru, zpracování a poskytování údajů pro statistické účely. Předně se navrhuje aktualizace ustanovení § 56 odst. 2 celního zákona, které upravuje jednotlivé okruhy údajů pro statistické účely. Z tohoto výčtu se navrhuje vypustit údaje o zboží, u kterého vznikla daňová povinnost ke spotřební dani (stávající § 56 odst. 2 písm. b) celního zákona), a to vzhledem k tomu, že Celní správa ČR podle nařízení FRIBS tyto údaje o zboží nesbírá a nezpracovává. V rámci stávajícího § 56 odst. 2 písm. c) celního zákona (nově písmeno b)) se navrhuje umožnit, aby dovozce a vývozce jako zpravodajská jednotka v rámci Intrastatu mohl vykazovat též údaje z oblasti energetiky o dovozu a vývozu energetických produktů. Oblast energetické statistiky je upravena nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1099/2008 o energetické statistice. Podle nařízení o energetické statistice členské státy stanoví podrobná pravidla týkající se vykazování údajů potřebných pro národní statistiky. Rovněž nařízení FRIBS dává členskému státu možnost stanovit podobná pravidla pro vykazování v rámci Intrastatu. Neexistuje tak formální právní překážka, která by bránila tomu, aby v rámci vykazování údajů pro Intrastat byly vykazovány též další údaje z oblasti energetické statistiky, pokud bude oprávnění sbírat tyto údaje pro orgány Celní správy ČR zákonem explicitně upraveno, což je předmětem navrhovaného ustanovení. Konečně se navrhuje zpřesnění dosavadního § 56 odst. 2 písm. d) (nově písmeno c)) v tom smyslu, že povinnost námořních přepravců podle nařízení Rady (ES) č. 515/97, o vzájemné pomoci mezi správními orgány členských států a jejich spolupráci s Komisí k zajištění řádného používání celních a zemědělských předpisů, v platném znění, se striktně vzato nevztahuje na poskytování údajů o dovozu a vývozu zboží, ale na poskytování údajů o pohybu a stavu kontejnerů (monitorován je pohyb jak plných, tak i prázdných kontejnerů, viz čl. 18a odst. 4 nařízení Rady (ES) č. 515/97).

K bodu 13 (§ 56 odst. 2 písm. d))

Jedná se o legislativně technickou změnu vyvolanou předchozími změnami v § 56 odst. 2 celního zákona.

K bodu 14 (§ 57 odst. 1)

Navrhuje se zpřesnění formulace týkající se zpravodajské jednotky v rámci systému Intrastat tak, aby stanovilo povinnost vykazovat údaje v rámci systému Intrastat, a současně tuto povinnost stanovilo od dosažení prahu pro vykazování. Definice zpravodajské jednotky je upravena v čl. 7 přílohy V návrhu prováděcího nařízení k FRIBS. Nařízení FRIBS ani prováděcí nařízení k němu neobsahuje explicitní povinnost zpravodajským jednotkám plošně vykazovat údaje v rámci systému Intrastat jako dosud. Nově ponechává toto uložení na členských státech (viz čl. 4 třetí pododstavec nařízení FRIBS) včetně případného stanovení rozsahu plošné povinnosti. Současně platný § 57 odst. 1 celního zákona přitom odkazuje na povinnost zpravodajské jednotky vykazovat údaje stanovenou přímo použitelným předpisem EU. Současně nařízení FRIBS nedefinuje statistické prahy a ponechává zcela na členských státech EU, jaké opatření zavedou, aby shromáždily údaje pokrývající alespoň 95 % celkového vývozu (pokrytí u dovozu zboží nařízení FRIBS neřeší) dané země do všech ostatních členských zemí EU (viz. čl. 12 odst. 2 nařízení FRIBS). Podle stávající právní úpravy členské státy stanoví statistické prahy každý rok zvlášť pro odeslání a zvlášť pro přijetí (viz. čl. 10 odst. 1 až 3 nařízení č. 638/2004). Navrhovaná změna § 57 odst. 1 celního zákona tak explicitně stanoví povinnost vykazovat údaje v rámci systému Intrastat od dosažení prahu pro vykazování. Samotná úprava prahu pro vykazování je pak nadále stanovena v souladu se zmocněním upraveným v § 70 odst. 2 písm. c) nařízením vlády. Ve výsledku je tak i do budoucna v principu zachován stávající stav, pokud jde o povinnost vykazovat údaje podle předmětných ustanovení.

K bodu 15 (§ 57 odst. 2)

Předmětná změna se vztahuje k úpravě vykazování údajů o obchodu se zbožím mezi Českou republikou a jinými členskými státy Evropské unie pro statistické účely (tzv. Intrastat). Z důvodu snížení administrativní zátěže podnikatelské veřejnosti a současně místně příslušného celního úřadu, se navrhuje zrušit povinnost zpravodajské jednotky se registrovat u jednorázového dosažení prahu pro vykazování. Z důvodu, že na vyplněném jednorázovém hlášení (příloha č. 2 nařízení vlády č. 244/2016 Sb., k provedení některých ustanovení celního zákona v oblasti statistiky, ve znění nařízení vlády č. 323/2018 Sb.), jsou veškeré potřebné údaje, je nadbytečné aby se zpravodajská jednotka musela předem registrovat (zasílat přihlášku k registraci) a současně aby celní úřad vydával rozhodnutí o registraci.

K bodu 16 (§ 58 odst. 3 písm. b))

Navrhovaná změna ustanovení reaguje na změnu formulace v nařízení FRIBS, kde se „odeslání a přijetí zboží“ nově označuje jako „vývoz a dovoz zboží“.

K bodu 17 (§ 58 odst. 4)

Současný text § 58 odst. 4 celního zákona stanovuje moment ukončení povinnosti vykazovat údaje „do konce roku následujícího po referenčním období, od kterého vykazování údajů počalo“, a to bez ohledu na skutečnost, zda v roce následujícím byl či nebyl překročen práh pro vykazování údajů. Z tohoto textu lze chybně usuzovat, že povinnost vykazovat údaje vždy končí s koncem roku následujícího po vzniku povinnosti. Navrhuje se upravit ustanovení § 58 odst. 4 celního zákona, tak aby bylo zjevné, že zpravodajská jednotka má povinnost vykazovat údaje do konce kalendářního roku, ve kterém dosáhla prahu pro vykazování údajů a celý kalendářní rok následující, nebo do dne zrušení registrace zpravodajské jednotky k dani z přidané hodnoty, pokud k němu došlo dříve.

K bodu 18 (§ 59 odst. 2)

Navrhovaná změna ustanovení reaguje na změnu formulace v nařízení FRIBS, kde se „odeslání a přijetí zboží“ nově označuje jako „vývoz a dovoz zboží“.

K bodu 19 (§ 59 odst. 3 písm. a))

Navrhovaná změna ustanovení reaguje na změnu formulace v nařízení FRIBS, kde se „odeslání a přijetí zboží“ nově označuje jako „vývoz a dovoz zboží“.

K bodu 20 (§ 69a)

Navrhovaným ustanovením se zpřesňuje postup a podmínky pro vydání povolení pro přístup k systému TIR, a to především s ohledem na uplatňování přílohy 9 části 2. Úmluvy TIR – viz Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 61/2008 Sb.m.s., kterým se nahrazuje vyhláška ministra zahraničních věcí č. 144/1982 Sb., o Celní úmluvě o mezinárodní přepravě zboží na podkladě karnetů TIR (Úmluva TIR). Podle Úmluvy TIR by schvalovaní uživatelů systému TIR mělo být prováděno pouze prostřednictvím orgánů státní správy, přičemž by se tak mělo dít formou „právního“ rozhodnutí. Úmluva TIR přesně nedefinuje orgány nebo jiné subjekty, které mohou povolovat přístup k systému TIR, a stávající postup, kdy je schvalování ponecháváno na záručním sdružení (správce cla se k žádosti o schválení vyjadřuje pouze formou stanoviska), není zcela v souladu s výše zmíněnou přílohou 9 části 2. Úmluvy TIR. Vzhledem k této skutečnosti navrhované ustanovení stanoví, že schvalování (povolování) uživatele systému TIR bude provádět správce cla (celní úřad). Současně je dáván konkrétní obsah Úmluvou TIR obecně stanoveným podmínkám a je též upravován postup, podle kterého se povede řízení o žádosti o povolení. To v praxi znamená, že nově budou žadatelům přiznána všechna procesní práva stanovená jednak národními právními předpisy, ale i celními předpisy EU (např. právo na slyšení nebo uplatnění opravných prostředků). Daná úprava tedy kromě zajištění souladu s Úmluvou TIR současně povede k posílení právní jistoty dotčených subjektů, resp. žadatelů o povolení. Na straně druhé jsou uvedené podmínky definovány tak, aby nepřinesly podstatnější věcný posun oproti stávajícímu stavu a podmínkám, které jsou v případě předmětných povolení aplikovány dnes. Přechodné ustanovení pak zachovává v platnosti povolení dosud vydaná. V souhrnu by tedy neměla změna vést k posílení administrativní zátěže na straně hospodářských subjektů.

K bodu 21 (§ 70 odst. 1 písm. e))

V rámci zmocnění k vydání vyhlášky Ministerstva financí, která provádí ustanovení celního zákona, se provádí změna reflektující rozšíření možnosti zajištění cla jinou osobou podle nově navrhovaného znění § 31 celního zákona tak, aby bylo možné stanovit náležitosti a vzory záručních listin pro tento případ.

K čl. XLII

V rámci přechodného ustanovení se z důvodu právní jistoty navrhuje zajistit kontinuitu u nedokončených řízení a jiných postupů v rámci celního zákona, které byly zahájeny přede dnem nabytí účinnosti navrhovaného zákona a které byly dotčeny změnou obsaženou v tomto návrhu zákona. V rámci předmětného přechodného ustanovení se navrhuje zachovat kontinuitu stávajících povolení přistupovat k systému TIR, a to v zájmu zamezení administrativního zatížení hospodářských subjektů i orgánů Celní správy České republiky v souvislosti s případnou náhradou těchto povolení. Současně platí, že i v těchto případech bude ode dne účinnosti změny třeba splňovat podmínky, které zákon v rámci nové úpravy požaduje.

K části třicáté – Změna zákona o sběru vybraných údajů pro účely monitorování a řízení veřejných financí K čl. XLIII (§ 9 odst. 2)

Navrhuje se úprava § 9 odst. 2 zákona č. 25/2017 Sb., o sběru vybraných údajů pro účely monitorování a řízení veřejných financí, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož pokuty uložené za přestupky podle uvedeného zákona vybírá a vymáhá ukládající orgán, a to v souladu s § 106 odst. 3 správního řádu v procesním režimu daňového řádu (jedná se o tzv. dělenou správu procesní podle § 161 daňového řádu). S ohledem na velmi omezené počty případů, kdy jsou tyto pokuty vymáhány, a na relativní složitost a jednoúčelovost agendy vymáhání, se jeví jako efektivní, aby tato kompetence byla zajištěna orgánem, který je k tomu v rámci organizace veřejné správy specializovaně určen. Tím je tzv. obecný správce daně ve smyslu § 106 odst. 1 správního řádu, konkrétně pak celní úřad podle § 8 odst. 2 zákona o Celní správě ČR. S uvedenou změnou záměrně není spojeno přechodné ustanovení, neboť se předpokládá, že započatá řízení již dokončí nově příslušné orgány. Toto řešení je odůvodněno tím, že se ve většině případů, kdy v rámci návrhu zákona dochází k uvedené změně, jedná o velmi malý počet případů, v jejichž případě je neefektivní ponechávat jejich dokončení na dosavadních orgánech.

K části třicáté první - účinnost K čl. XLIV

Základní účinnost se navrhuje k 1. lednu 2021. Pokud se týče změn zákona o dani z nemovitých věcí, po nabytí účinnosti zákona se rozšíří pravomoc obcí v oblasti této daně při stanovování místního koeficientu. Rozpočtově se však změna v případě, že obec nové možnosti využije, projeví poprvé ve zdaňovacím období 2022, neboť zákonným předpokladem je vydání příslušné obecně závazné vyhlášky nejpozději do 1. října předchozího zdaňovacího období.

Speciální účinnost pro jednotlivá ustanovení při změně sazeb spotřebních daní odráží záměr, podle kterého se jedná o víceletý plán (resp. harmonogram) navýšení zdanění tabákových komodit. Účinnost ke dni následujícímu po dni vyhlášení se navrhuje pro čl. XXXII bod 4 (přechodné ustanovení zkracující délky lhůt pro odběr tabákových nálepek podle dobíhající staré, resp. objednání tabákových nálepek podle nabíhající nové sazby daně). Účinnost ustanovení týkající se první fáze harmonogramu zvyšování sazeb daně odložená k prvnímu dni druhého měsíce následujícího po dni vyhlášení zákona vkládá mezi den vyhlášení zákona a den účinnosti nových sazeb daně minimálně jeden celý kalendářní měsíc legisvakance, během které správce daně a dotčené subjekty budou moci učinit procesní kroky k zajištění přechodu na nové sazby daně spotřební daně (např. objednání a odběr tabákových nálepek odpovídajících nové sazbě daně). K následnému zvýšení sazeb tabákových komodit v letech 2022 a 2023 pak dojde vždy k 1. lednu, a to tak, aby došlo ke změně na začátku zdaňovacího období. Na navrhované změny se tak daňové subjekty budou moci připravit vždy v dostatečném předstihu. Navrhuje se účinnost změn v ustanovení § 57 odst. 1, § 58 odst. 3 a § 59 odst. 2 a 3 a poznámky pod čarou č. 1 celního zákona k 1. lednu 2022, s ohledem na to, že změny ve statistice zahraničního obchodu vyvolané nařízením FRIBS budou také účinné k 1. lednu. 2022 (viz čl. 26 odst. 3 nařízení FRIBS).

V Praze dne 22. června 2020

Předseda vlády: Ing. Andrej Babiš v. r.

Místopředsedkyně vlády a ministryně financí: JUDr. Alena Schillerová, Ph.D., v. r.