zákon č. 61/2006 Sb.

K ČÁSTI PRVNÍ

K čl. I

K bodu 1 (§ 1):

Změna zohledňuje skutečnost, že novelou dochází k transpozici Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2003/98/ES ze dne 17. listopadu 2003, o opakovaném použití informací veřejného sektoru.

K bodu 2 (§ 2 odst. 1):

Novelizace zpřesňuje v návaznosti na dosavadní zkušenosti úpravu v oblasti poskytování informací územními samosprávnými celky (viz též novelizační bod 48). Povinnost poskytovat informace v samostatné působnosti dopadá na územní samosprávné celky. V rámci samostatné působnosti územního samosprávného celku poskytují informace příslušné orgány obce a kraje. Orgány územního samosprávného celku nemají samy o sobě způsobilost a jsou vždy součástí příslušného územního samosprávného celku, přesto v oblasti přenesené působnosti stanoví Ústava i příslušné zákony, že výkon státní správy může být zákonem svěřen právě orgánům samosprávy (viz čl. 105 Ústavy České republiky, § 5 odst. 3, § 7 odst. 2, § 35 odst. 1 a další zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdější předpisů, § 2 odst. 2, § 29 odst. 1, zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů), tato skutečnost je pro větší jistotu a instruktivnost v zákoně o svobodném přístupu k informacím zohledněna.

Druhou změnou v tomto ustanovení je vypuštění slov „hospodařící s veřejnými prostředky“. Předkladatel vychází z názoru, že žadatel má právo na informace vztahující se k působnosti veřejné instituce bez ohledu na to, zda hospodaří s veřejnými prostředky či nikoli, tento názor vychází především z povahy těchto institucí, které jsou zřízeny státem, sledují veřejný účel, jejich orgány jsou vytvářeny či spoluvytvářeny státem a stát na jejich činnost dohlíží. Vymezení znaků veřejné instituce je převzato z rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 686/02 [Sb.n.u.ÚS Svazek č. 29, Nález č. 30, str. 257]. Pokud některá instituce naplní tyto znaky, je to samo o sobě dostatečným důvodem pro to, aby i na ni dopadla povinnost poskytovat informace.

K bodu 3 (§2 odst. 3)

Zákon se nevztahuje na poskytování informací, které jsou předmětem průmyslového vlastnictví. Z povahy práv k průmyslovému vlastnictví vyplývá, že informace, které jsou jeho předmětem, nemohou být poskytovány v režimu tohoto zákona. Navrhované znění je plně v souladu s obsahem Směrnice.

K bodu 4 (§ 2 odst. 4 a 5):

V dosavadním znění zákon nerozlišoval informace o činnostech povinného subjektu (např. informace o organizační struktuře správního úřadu) a informace o výsledcích těchto činností (např. analýzy, koncepce), přesto docházelo v některých případech ke zužujícímu výkladu zákona, kdy se za informace vztahující k působnosti povinných subjektů považovaly jen informace o samotné činnosti povinného subjektu.

Informace o výsledcích činnosti povinného subjektu (např. studie, analýzy) či informace, které povinný subjekt využívá v rámci své činnosti či k plnění svěřených úkolů, mohou být chráněny jako duševní vlastnictví povinného subjektu. S ohledem na institut úředního díla se bude jednat především o různé druhy úředních databází.

Zákon nově a v souladu se Směrnicí upravuje poskytování i těch informací, které jsou předmětem duševního vlastnictví povinného subjektu, ale vznikly v rámci výkonu působnosti povinného subjektu. Z tohoto důvodu, je-li informace předmětem duševního vlastnictví a povinný subjekt vykonává majetková práva vyplývající z tohoto duševního vlastnictví, jsou tyto informace poskytovány za podmínek stanovených tímto zákonem a zvláštními předpisy chránícími duševní vlastnictví.

Směrnice oproti dosavadní právní úpravě vyjímá z poskytování všechny informace, které mají k dispozici veřejnoprávní vysílací instituce, dále vzdělávací, výzkumné a kulturní instituce, pokud jsou předmětem duševního vlastnictví. Dosavadní zákon se na tyto instituce vztahoval v plném rozsahu, avšak umožňoval jim odmítnout poskytnutí takové informace z důvodů ochrany duševního vlastnictví. Novela zachovává tento princip pouze u některých povinných subjektů, a proto stanoví, že vyjmenované instituce neposkytují informace, jejichž obsahem jsou předměty chráněné právy k duševnímu vlastnictví. Ostatní informace těchto povinných subjektů budou i nadále podle zákona o svobodném přístupu k informacím poskytovány.

Povinný subjekt je povinen poskytovat pouze ty informace, které se vztahují k jeho působnosti, a které má nebo by měl mít k dispozici. Naopak režim zákona o svobodném přístupu k informacím nestanovuje povinnost nové informace vytvářet či vyjadřovat názory povinného subjektu k určité problematice.

Toto ustanovení nemá v žádném případě sloužit k nepřiměřenému zužování práva na informace, má pouze zamezit žádostem o informace mimo sféru zákona – zvláště časté jsou v této souvislosti žádosti o právní analýzy, hodnocení či zpracování smluv a podání – k vypracovávání takových materiálů nemůže být povinný subjekt nucen na základě své informační povinnosti, neboť taková úprava by byla zcela proti původnímu smyslu tohoto institutu. Pokud má být taková povinnost stanovena, musí tak učinit zvláštní zákon samostatnou úpravou (např. § 139 zákona č. 500/2004 Sb.)

Naopak pokud již povinný subjekt určitý dokument vypracoval a má tedy informace k dispozici je povinen ji poskytnout. Podobně nebrání toto ustanovení vyhovět žádostem o výtahy z databází či části dokumentů.

K bodu 5 (§ 3 odst. 2):

Změna byla provedena z důvodu vývoje legislativně technického názvosloví v souvislosti se změnou právní úpravy v oblasti elektronických komunikací.

K bodu 6 (§ 3 odst. 3 a 4):

Do zákona se zavádí výkladové ustanovení k pojmu „informace“, které dosud zcela chybělo. Definice byla převzata z transponované Směrnice, jejím účelem je především ujasnit vztah mezi „informací“ ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím a „dokumentem“, jak ho definuje Směrnice. Vyjasnění tohoto vztahu je klíčové pro bezvadnou transpozici Směrnice.

Z režimu Směrnice jsou vyňaty počítačové programy. Tohoto stavu se drží i předkládaný návrh.

K bodu 7 (§ 3 odst. 5):

Změna byla provedena z důvodu vývoje legislativního názvosloví v souvislosti se změnou právní úpravy v oblasti knihovnictví.

K bodu 8 (§ 3 odst. 6):

Změna byla provedena z důvodu sjednocení terminologie zákona a významové správnosti. Pojem „informace“ přesněji vystihuje smysl ustanovení.

K bodu 9 (§ 4 odst. 2 až 5):

Na základě Směrnice dochází ke zpřesnění způsobu poskytování informací, který byl dosud upraven v § 4 a § 14. Směrnice ukládá veřejným subjektům, pokud je to možné a vhodné, aby zpracovávaly a poskytovaly informace elektronickými prostředky ve všech dostupných formátech nebo jazycích.

Zákon o svobodném přístupu k informacím stanoví, že formát či jazyk, v nichž se informace poskytuje, závisí především na obsahu žádosti. Veřejné subjekty však nejsou povinny vytvářet nebo upravovat dokumenty, aby vyhověly žádosti, pokud by tato činnost představovala pro povinný subjekt nepřiměřenou zátěž. Ustanovení spojuje pojem nepřiměřené zátěže s povinným subjektem. Tato úprava znamená, že povinný subjekt by měl vždy dle konkrétního případu zkoumat, zda pro něj požadovaná činnost takovou zátěž představuje či nikoli. Podobně je třeba dovodit, že splnění určitého požadavku může být například pro orgán malé obce nepřiměřenou zátěží, ale stejný požadavek vznesený například vůči některému ministerstvu nepřiměřenou zátěží být nemusí; i zde je nutné vždy individuálně posuzovat jak postavení a možnosti povinného subjektu, tak povahu požadavku.

Speciálně je upravena situace, kdy požadovaná informace je součástí většího celku a žadatel požaduje její vynětí. Pokud tato operace nepředstavuje pro povinný subjekt nepřiměřenou zátěž, žádosti vyhoví, v opačném případě může povinný subjekt poskytnout v souladu s tímto zákonem (tzn. po vyloučení všech informací, o nichž to stanoví zákon o svobodném přístupu k informacím) celek, v němž je požadovaná informace obsažena. Z výše řečeného i z logiky věci lze vyvodit, že postup, podle kterého se poskytne místo požadované informace celek, v němž je informace obsažena, by měl povinný subjekt použít jen tehdy, pokud pro něj bude znamenat menší zátěž než požadované vynětí informace. Pokud se z jakéhokoliv důvodu rozhodne celek neposkytnout, musí strpět zátěž, kterou pro něj znamená separace požadované informace.

I ve výše popsaných případech platí, že ustanovení mají sloužit především k bezproblémové realizaci práva na informace a nikoli k jeho omezování a s touto okolností by se měl každý, kdo bude zákon aplikovat dostatečně vypořádat.

K bodům 10 a 11 (§ 5 odst. 1 písm. b, c):

Novelou dochází k jazykové úpravě textu, tak aby lépe vystihoval záměr zákona.

K bodu 12 (§ 5 odst. 1 písm. h, i, j):

Výčet obligatorně zveřejňovaných informací je doplněn o výhradní licence, které povinný subjekt poskytl žadatelům o informace dle § 14a odst. 4. Povinnost zveřejňovat výhradní licence vyplývá ze Směrnice. Tento požadavek vyplývá také z logiky věci, vzhledem k tomu, že poskytnutí výhradní licence má být zcela výjimečné a zásadně omezuje ostatní žadatele v přístupu k daným informacím. Je proto naprosto legitimní požadovat, aby povinný subjekt zveřejnil smlouvu, na jejímž základě k poskytnutí výhradní licence dochází.

Možnost podat stížnost proti výši předpokládané úhrady je novým institutem zákona o svobodném přístupu k informacím, proto je (i s přihlédnutím k zásadě transparentnosti požadované Směrnicí) žádoucí, aby informace o rozhodnutí nadřízeného orgánu ve věci výše úhrady za poskytnutou informaci byla nově doplněna do výčtu povinně zveřejňovaných informací. Tento postup zajistí náležité informování veřejnosti o výši úhrad, čímž bude zajištěna náležitá transparentnost a veřejná kontrola.

S ohledem na postup stanovený zákonem v případech, kdy se žádost o poskytnutí informací podává či vyřizuje elektronicky, je nezbytné, aby povinný subjekt zveřejnil adresu své elektronické podatelny.

K bodu 13 (§ 5 odst. 2):

Odstavec 2 stanovuje povinnost povinného subjektu zpřístupňovat ve svém sídle určité informace – právní předpisy vydávané v rámci působnosti tohoto povinného subjektu, seznamy hlavních dokumentů, které mohou být poskytnuty, popřípadě návrhy licenčních smluv, jsou-li k poskytnutí těchto informací potřebné.

Vzhledem ke značnému objemu těchto dat není možné zveřejňovat je stejným způsobem jako informace vymezené v odst. 1, přesto je jejich zpřístupnění žádoucí. Z tohoto důvodu je vytvořen zvláštní režim přístupu k těmto informacím, povinný subjekt je nemusí zveřejňovat na místě, které je všeobecně přístupné, ale postačí, když zajistí, aby se případný zájemce mohl v úředních hodinách v sídle povinného subjektu s těmito informacemi seznámit, popřípadě si pořídit opis, výpis či kopii. Způsob zpřístupnění je ponechán na povinném subjektu, neboť primárním cílem je samo zpřístupnění požadovaných informací.

K zajištění hladkého průběhu poskytování informací stanoví Směrnice povinnost vytvářet seznamy dokumentů, které mohou být okamžitě poskytnuty žadatelům. Tyto seznamy mají umožnit veřejnosti jednoduchým způsobem vyhledávat jednotlivé dokumenty a v nich obsažené informace. Povinnost zveřejňovat i návrhy smluv vyplývá z téhož požadavku Směrnice zajistit hladký přístup k těmto dokumentům, zejména elektronicky, a ze základních principů, na nichž stojí celá koncepce přístupu k informacím. Každý žadatel by měl již předem znát alespoň základní podmínky poskytování informací (v obecné rovině stanoví tyto podmínky zákon o svobodném přístupu k informacím a jeho předkládaná novela tyto požadavky ještě upřesňuje). Tato základní zásada musí platit i ve zvláštním případě, jakým je poskytování informací chráněných právy k duševnímu vlastnictví, u nichž zákon předpokládá při poskytování zvláštní postup.

K bodu 14 (§ 5 odst. 3):

V případě právních předpisů vydávaných v rámci působnosti povinného subjektu je (s ohledem na možnosti jednotlivých povinných subjektů a na množství dat i na kapacitu informačních zdrojů při plnění povinnosti zveřejnit tyto předpisy též způsobem umožňujícím dálkový přístup) dána možnost zvolit ze dvou alternativ, buď povinný subjekt požadované právní předpisy sám způsobem umožňujícím dálkový přístup zveřejní nebo odkáže na místo, kde tyto informace již zveřejněny jsou.

Novela obsahuje zmocnění vydat prováděcí právní předpis, který bude upravovat strukturu zveřejňovaných informací. V současnosti je struktura zveřejňovaných informací závazně upravena Standardem informačních systémů veřejné správy 012 pro zveřejňování vybraných informací o veřejné správě způsobem umožňujícím dálkovým přístupem, vydaným Úřadem pro veřejné informační systémy (předchůdce Ministerstva informatiky) na základě zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy. Navrhovaná změna souvisí s rušením principu standardů informačních systémů veřejné správy a jejich nahrazováním vyhláškami.

K bodu 15 (§ 5 odst. 4):

Novelou dochází ke zobecnění pojmu „registr“. Vzhledem k možnému restriktivnímu výkladu bylo nutné tento pojem doplnit o všechny databáze povahy registru, tedy i „evidence, seznamy a rejstříky“. Nová úprava lépe vystihuje záměr překladatelů platného zákona.

Z důvodu jednotné terminologie zákona dochází k náhradě pojmu „údaj“ pojmem „informace“, který přesněji vystihuje smysl ustanovení.

K bodu 16 (§ 5 odst. 5):

Jedním z požadavků Směrnice pro usnadnění přístupu k informacím je soustředit přístup k informacím do jednoho místa na internetu, proto je zákonem stanovena povinnost zpřístupnit nebo předat informace správci portálu veřejné správy tak, aby je mohl zpřístupnit prostřednictvím portálu.

Vzhledem k budování portálu veřejné správy, jako jednotného přístupového místa k elektronickým službám veřejné správy, je za účelem zjednodušení přístupu k důležitým údajům stanoveno nadále jediné centrální místo, na kterém budou tyto údaje pro veřejnost dostupné. Přitom povinnost zveřejnit informace bude povinným subjektem splněna buď předáním informace správci portálu veřejné správy nebo jejím zpřístupněním správci portálu veřejné správy. Konkrétní technické podmínky, které musí informace zpřístupněné nebo předané správci portálu veřejné správy splňovat, stanoví Ministerstvo informatiky vyhláškou.

K bodu 17 (§ 6 odst. 1):

Navrhovaná změna směřuje ke zpřesnění současné dikce a zajištění právní jistoty.

K bodu 18 (§ 6 odst. 2):

Vypuštěním odstavce 2 dochází k zásadní změně přístupu ke zveřejňovaným informacím. Povinný subjekt nemusí poskytovat informace na žádost, pokud ve stanovené lhůtě sdělí žadateli údaje umožňující vyhledání a získání zveřejněné informace a to ani tehdy, pokud by žadatel na jejich poskytnutí trval, takový postup však musí být s ohledem na účel zákona dostatečný.

Povinný subjekt musí vždy posoudit, zda je zveřejněná informace opravdu obecně přístupná, zda zveřejněná informace může uspokojit konkrétní požadavek žadatele (například zda není zveřejněna ve formátu, který neumožňuje pořízení kopií, ač právě o jejich poskytnutí žadatel v souladu se zákonem žádal). Povinný subjekt by měl také zvážit, zda povinnému subjektu známé osobní poměry žadatele či místní poměry nevylučují či zásadním způsobem neztěžují přístup ke zveřejněné informaci.

Podmínkou postupu dle § 6 odst. 1 je pochopitelně také to, že přístup ke zveřejněným informacím bude umožněn za stejných či alespoň velice podobných podmínek jako v případě přímého poskytnutí informací žadateli. To znamená, že v těchto případech například není možné odkazovat na informace zpřístupňované za úplatu apod.

Postupu podle odstavce 1 tedy může povinný subjekt použít pouze tehdy, pokud je jím dostatečně zajištěn účel tohoto zákona, tedy přístup veřejnosti k informacím, které jsou nebo mají být v držení orgánů veřejné moci, v ostatních případech je jeho povinností poskytnout informace dle žádosti.

K bodu 19 (§ 9 odst. 1):

Návrh zákona zpřesňuje ochranu obchodního tajemství v zákoně o svobodném přístupu k informacím. Změna byla vyvolána aplikační praxí, která zaznamenala časté odmítání žádostí o poskytnutí informace z důvodu pouhého označení informace za obchodní tajemství bez současné existence dalších nezbytných znaků. Obchodní tajemství je přesně vymezeno v § 17 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Z této úpravy vyplývá, že k tomu, aby se o obchodní tajemství skutečně jednalo, musí být naplněny všechny znaky zákonem stanovené, tedy musí se jednat o skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají alespoň potenciální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel musí utajení odpovídajícím způsobem zajišťovat jako předmět práv náležejících k podniku.

V praxi však docházelo často k uzavírání problematických smluv, které byly označeny za obchodní tajemství, aniž by splňovaly výše zmíněné znaky. Povinné subjekty se tak snažily určité informace (především týkající se hospodaření a nakládání s majetkem) zatajovat.

Některé povinné subjekty vycházely ze striktního výkladu § 9 zákona a odmítaly poskytnout informace označené za obchodní tajemství bez toho, aby zkoumaly přítomnost dalších znaků. Dostávaly se tak do paradoxní situace, kdy podle vlastního tvrzení postupovaly podle zákona, zároveň však zásadním způsobem překračovaly limity práva na informace stanovené Listinou základních práv a svobod, neboť upřednostnily právo na ochranu neexistujícího obchodního tajemství (tedy informace za obchodní tajemství pouze označené bez splnění všech zákonných znaků) před právem na přístup k informacím. Soudy však tento výklad ve své rozhodovací praxi odmítly a judikovaly, že povinný subjekt má povinnost zkoumat přítomnost všech znaků obchodního tajemství, jak je vymezuje obchodní zákoník, k odmítnutí poskytnout informaci nemůže postačit přítomnost pouze jednoho z nich.

Novela upravuje § 9 zákona v souladu s touto rozhodovací praxí tak, aby bylo zřejmé, že k odmítnutí poskytnutí požadovaných informací může dojít jen tehdy pokud se právo na přístup k informacím střetne s právy k existujícímu obchodnímu tajemství.

Obchodní tajemství je předmětem práv náležejících k podniku a svědčí podnikateli, který tento podnik provozuje.

Podnikatel je i nadále povinen informace, které chce jako obchodní tajemství utajovat, povinnému subjektu označit, neboť jedním ze znaků obchodního tajemství je i to, že podnikatel jejich utajení odpovídajícím způsobem zajišťuje. Těžko si lze představit, že podnikatel tuto podmínku splnil, pokud předává informace třetí osobě a za obchodní tajemství je ani neoznačí, tedy neučiní ani ten nejjednodušší krok k jejich utajení.

S tímto ustanovením přímo souvisí i nové ustanovení § 15 odst. 2, kde dochází ke zpřesnění obligatorních náležitostí rozhodnutí o odepření žádosti. Pokud nebylo žádosti o poskytnutí informace vyhověno z důvodů ochrany obchodního tajemství, musí být v odůvodnění rozhodnutí uvedeno, kdo vykonává právo k tomuto obchodnímu tajemství, pokud je tato osoba povinnému subjektu známa.

K bodu 20 (§ 11 odst. 1):

Navrhovaná změna ujasňuje vztah mezi uvedenými alternativami.

K bodu 21 (§ 11 odst. 2 písm. a):

Pokud informace, která byla předána osobou, jíž takovouto povinnost zákon neukládá, vznikne za použití prostředků ze státního rozpočtu, rozpočtu územního samosprávného celku nebo fondu zřízeného zvláštním zákonem, měla by být informace občanovi k dispozici (pokud není z poskytování vyloučena jiným zákonným důvodem), bez ohledu na případný souhlas či nesouhlas třetí osoby – původce informace. Zásada transparentnosti v širším pojetí je jedním ze základních principů uplatňování veřejné moci a také základním požadavkem Směrnice.

K bodu 22 (§11 odst. 2 písm. b):

Doplněním spojky „nebo“ se ujasňuje vztah mezi uvedenými variantami.

K bodu 23 (§ 11 odst. 2 písm. c):

Zákon nově upravuje a zpřesňuje podmínky poskytování informací, které jsou předmětem duševního vlastnictví.

Je-li požadovaná informace předmětem duševního vlastnictví a povinný subjekt vykonává práva, která mu umožňují nakládat s předmětem duševního vlastnictví (především v případě zaměstnaneckých děl, na základě licenčního ujednání atd.), potom požadovanou informaci poskytne. Pokud by však poskytnutím informace měla být porušena ochrana duševního vlastnictví třetích osob stanovená zvláštním zákonem zejména autorským, má povinný subjekt povinnost tuto informaci žadateli odepřít.

S tímto ustanovením přímo souvisí i nové ustanovení § 15 odst. 2, kde dochází ke zpřesnění obligatorních náležitostí rozhodnutí o odepření žádosti. Pokud žádosti nebylo vyhověno z důvodů ochrany duševního vlastnictví třetích osob, musí být v odůvodnění rozhodnutí uvedeno, kdo vykonává majetková práva vyplývající z tohoto duševního vlastnictví, pokud je tato osoba povinnému subjektu známa.

K bodu 24 (§ 11 odst. 3):

Změny v tomto ustanovení zpřesňují ochranu důvěrnosti informací, které povinný subjekt získal při plnění úkolů v rámci specifických činností, jakými jsou výkon kontroly, dozoru, dohledu a činností obdobných. Zákon vychází z toho, že při výkonu těchto činností, při nichž příslušný orgán či subjekt při plnění veřejných úkolů vrchnostensky či autoritativně proniká do sféry jiných, převážně soukromých subjektů, získává velmi citlivé údaje, a to i takové, které s vykonávanou činností přímo nemusí souviset. Pokud by se informační povinnost vztahovala přímo na tyto informace, vedlo by to např. k poškozování jednotlivých účastníků hospodářské soutěže a naopak ke zvýhodnění jejich konkurentů, kteří by se mohli jednoduchým způsobem dostat k citlivým vnitropodnikovým informacím. Taková praxe by měla neblahý vliv nejen na postavení kontrolních a dozorových orgánů a na chování kontrolovaných subjektů vůči nim, ale mohla by zásadním způsobem destabilizovat sledované trhy.

Rozlišení, které informace nemají být zveřejňovány a zpřístupňovány, ponechává zákon na zvláštních zákonech.

Jednou ze základních povinností povinného subjektu však stále zůstává povinnost informovat o plnění svých veřejných úkolů, a to i proto, že právě zveřejňování informací o postupech povinného subjektu a jejich výsledcích je často jedním ze základních cílů těchto činností (např. informace o rizicích či škodlivých účincích některých výrobků).

Povinný subjekt tedy za podmínek stanovených v zákoně neposkytuje informace, které získal od třetí osoby (především kontrolovaného subjektu), ale naopak v souladu se zákonem poskytne informace, které na základě svých zjištění, informací od třetích osob (včetně osoby kontrolované) sám vytvořil. Tato povinnost se týká především samého jádra kontrolní, dozorové, dohledové či obdobné činnosti, tedy závěrů zda, kým a jakým způsobem byly porušeny právní či jiné předpisy a normy, jejichž kontrola či dohled nad jejich dodržováním je povinnému subjektu svěřen, popřípadě jaká nápravná či sankční opatření byla uložena (alespoň v základních rysech).

Za informace poskytované dle zákona je nutné považovat též informace o postupu povinného subjektu, neboť i ty vytvořil povinný subjekt svou činností (pokud má povinný subjekt informace o tom, že jeho zaměstnanci provedli kontrolu a její závěry, obě tyto informace vznikly jeho činností a je tedy povinen je podle zákona zpřístupnit).

Popsaným postupem bude dostatečným způsobem naplněno právo veřejnosti na informace a zároveň budou ochráněna práva a oprávněné zájmy třetích osob, které jsou kontrolní, dozorové, dohledové či obdobné činnosti podrobeny.

K bodu 25 (§ 11 odst. 4 písm. a):

Z nového znění tohoto ustanovení zákona vyplývá, že informace o trestním řízení (probíhajícím či ukončeném) se v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím neposkytují.

Informace o trestním řízení se poskytují podle příslušných ustanovení trestního řádu (§ 65, § 8a trestního řádu). Trestní řád upravuje poskytování informací jednak vymezenému okruhu osob formou nahlížení do spisu dle § 65 a veřejnosti prostřednictvím sdělovacích prostředků dle § 8a. Informování veřejnosti o jednotlivých trestních případech je zabezpečeno také zásadou veřejného vyhlašování rozsudku, případně veřejného hlavního líčení.

Trestní spisy obsahují informace o metodách a formách práce služby kriminální policie a o vyšetřování, uvedené v úředních záznamech, v nichž se podle současných interních normativních aktů také archivují plány vyšetřování s podrobným seznamem úkolů pro příslušníky služby kriminální policie a vyšetřování, s uvedením vyšetřovacích verzí. Zveřejňování trestních (vyšetřovacích) spisů by mělo, s ohledem na výše uvedené, závažné dopady na činnost Policie České republiky. Novelou trestního řádu s účinností od roku 2000 došlo k tomu, že služba kriminální policie a vyšetřování postupuje při odhalování trestných činů podle trestního řádu, nikoliv podle zákona o Policii České Republiky. Bylo výrazně omezeno používání tzv. kriminálních spisů a veškeré informace o trestním řízení jsou soustředěny právě v trestních spisech.

V případě odložení či jiného vyřízení věci dle § 159a trestního řádu může být trestní řízení při splnění zákonných podmínek znovu zahájeno. Poskytnutím fotokopií trestních spisů na základě zákona o svobodném přístupu k informacím by mohlo dojít ke zpřístupnění údajů o ukončeném trestním řízení, které se později opět stane řízením probíhajícím a podléhajícím trestnímu řádu s tím, že údaje obsažené ve spise již budou zpřístupněny veřejnosti.

Z těchto důvodů se provedená změna jeví jako potřebná.

K bodu 26 (§ 11 odst. 4 písm. c)

Novým ustanovením se z informační povinnosti povinných subjektů vyjímají informace o probíhajícím správním řízení.

K bodu 27 (§ 13 odst. 1):

Změna byla provedena z důvodu vývoje legislativně technického názvosloví.

K bodu 28 (§ 13 odst. 3):

Změna odkazovaných paragrafů vyplývá z předkládané novely.

K bodu 29 (§ 14 odst.1):

Druhá věta vypuštěna v souvislosti se vypuštěním § 6 odst. 2 (bod 18).

K bodu 30 (§ 14 odst. 2):

Aplikační praxe odhalila problematičnost současného odstavce 2, v němž je stanovena povinnost vyhovět i takové žádosti o poskytnutí informace, podané prostřednictvím telekomunikačního zařízení, v níž je žadatel identifikován pouze elektronickou adresou. Využití elektronické adresy je sice rychlé a praktické, avšak je problematické z hlediska některých postupů, které zákon o svobodném přístupu k informacím předpokládá. Těmito postupy jsou např. vydávání rozhodnutí nebo vymáhání úhrad za poskytnutí informace. Uvedení elektronické adresy nelze považovat za dostatečnou identifikaci žadatele, pro výše zmíněné postupy, i když k vyřízení většiny žádostí o informace je uvedení elektronické adresy postačující.

Z důvodu přesné identifikace žadatele pro všechny postupy, které zákon o svobodném přístupu k informacím předpokládá, musí písemná žádost obsahovat jméno, příjmení, datum narození, adresu místa trvalého pobytu žadatele, kterým je fyzická osoba, nebo bydliště, není-li přihlášena k trvalému pobytu a také adresu pro doručování, liší-li se od adresy místa trvalého pobytu, nebo bydliště, nemá-li žadatel trvalý pobyt, přičemž se počítá, že doručovací adresou bude i nadále zejména elektronická adresa. K identifikaci žadatele, který je právnickou osobou, bude nutné uvádět obchodní firmu, případně název, identifikační číslo, adresu sídla a adresu pro doručování, liší-li se od adresy sídla.

Smyslem nového znění odstavce 2 je vymezit maximální okruh údajů, které mohou být po žadateli požadovány k vyřízení jeho žádosti, tento výčet však neznamená, že by žadatel musel vždy uvádět všechny tyto informace, aby se úspěšně domohl podání informace (viz § 14 odst. 5 písm. a – bod 32).

K bodu 31 (§ 14 odst. 3 a 4):

K § 14 odst. 3:

Nově se zavádí povinnost v případech, kdy je žádost podávána elektronicky, podávat ji prostřednictvím elektronické podatelny povinného subjektu. Výjimkou z této povinnosti jsou případy, kdy povinný subjekt elektronickou podatelnu nezřídí či nezveřejní její adresu (viz § 5 odst. 1 písm. j nebo § 19a odst. 1 písm. b) zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v těchto případech může žadatel podávat elektronickou žádost na jakoukoli elektronickou adresu povinného subjektu. Tímto postupem by měla být určitým způsobem sjednocena v současnosti rozdílná praxe při podávání žádostí. Někteří žadatelé se obracejí již na konkrétní věcné útvary povinného subjektu nebo přímo na konkrétního úředníka, což může být s ohledem na organizační strukturu a na rozdělení kompetencí v rámci povinného subjektu značně problematické. Současně vzniká také časová prodleva od podání žádosti do doby než je tato žádost postoupena a správně zaevidována.

K § 14 odst. 4:

Odstavec 4 stanoví minimální náležitosti podání podle tohoto zákona. Vymezené základní náležitosti a popřípadě způsob podání musí být dodrženy, aby bylo možné považovat podání za žádost podle tohoto zákona. Pokud dodrženy nejsou, nepostupuje oslovený subjekt, orgán či instituce při vyřizování podání podle zákona o svobodném přístupu k informacím, ale podle jiného předpisu, do jehož působnosti takové podání spadá.

K bodu 32 (§ 14 odst. 5 písm. a):

Pokud žádost neobsahuje všechny náležitosti požadované v § 14 odst. 2, může se stát, že nedostatek informací o žadateli bude bránit řádnému vyřízení žádosti: typicky v případě kdy povinný subjekt v souladu s tímto zákonem nemůže poskytnout všechny požadované informace a je nucen vydat rozhodnutí o odmítnutí žádosti, ale žadatel uvedl v žádosti pouze základní náležitosti (viz § 14 odst. 4). V takovém případě brání nedostatek údajů o žadateli brání řádnému vyřízení žádosti. Povinný subjekt proto žadatele ve stanovené lhůtě vyzve, aby informace v potřebném rozsahu doplnil, pokud tak žadatel do třiceti dnů od doručení výzvy neučiní, povinný subjekt žádost odloží.

Ovšem uvedení pouze základních informací (viz § 14 odst. 4) nebude v mnoha případech vyřízení žádosti bránit. Např. elektronicky podanou žádost, na jejímž základě poskytne povinný subjekt informace taktéž elektronicky, aniž by za poskytnutí informací požadoval úhradu, může povinný subjekt vyřídit na základě informací vymezených v § 14 odst. 4, proto k doplnění náležitostí podání nevyzývá, ale informace poskytne.

K bodům 33 až 36 (§ 14 odst. 5 písm. b, c, d, odst. 7):

Změny v těchto ustanoveních upřesňují dosavadní znění a reflektují zavedení nových institutů.

Dochází ke změně vztahu mezi vydáním poskytované informace a úhradou, která je za ni požadována dle § 17 (doposud povinný subjekt mohl vydání informací podmínit zaplacením úhrady, v nové úpravě je vydání informací zaplacením podmíněno vždy, pokud se úhrada požaduje a pokud povinný subjekt splní všechny požadované náležitosti). Je proto nutné v případech, kdy je v souvislosti s poskytováním informace požadována úhrada (způsobem, který tento zákon stanoví), považovat povinnost povinného subjektu poskytnout informaci za splněnou ve chvíli, kdy je povinný subjekt schopen informaci poskytnout a informaci o této skutečnosti společně s výší skutečné úhrady oznámí žadateli; od této chvíle totiž závisí další běh věcí pouze na něm (na žadateli) – povinný subjekt již splnil všechny povinnosti, které mu zákon o svobodném přístupu k informacím ukládá. Tento předpoklad platí pochopitelně pouze v případě, kdy povinný subjekt po zaplacení požadované úhrady požadované informace skutečně vydá.

K bodu 37 (§ 14a):

Novela umožňuje poskytovat i informace, které jsou předmětem duševního vlastnictví. Toto poskytování musí být v souladu s právními předpisy upravujícími nakládání s právy chránícími duševní vlastnictví. Směrnice stanoví specifické požadavky na některé náležitosti licenčních smluv, které mohou být uzavírány.

Zákon nově upravuje institut licenční smlouvy, přičemž rozlišuje licence výhradní a nevýhradní. Je-li licence považována za výhradní, musí splňovat přísná kritéria daná zákonem.

Zákon rozlišuje situaci, kdy k informaci, která je předmětem duševního vlastnictví (např. analýzy, koncepce, studie či informace v databázi),

1. povinný subjekt sám vykonává majetková práva vyplývající z tohoto duševního vlastnictví nebo práva k duševnímu vlastnictví třetích osob nebrání poskytování těchto informací a

2. situaci, kdy je informace předmětem duševního vlastnictví, ale majetková práva k ní vykonává nikoli povinný subjekt, nýbrž třetí strana nebo je sice povinný subjekt vykonává, ovšem za stanovených podmínek, které mu poskytnutí informace neumožňují.

V prvém případě stanoví povinný subjekt licenční nebo podlicenční smlouvou specifické podmínky poskytnutí této informace a informaci poskytne. V druhém případě je informace z poskytnutí vyloučena.

Žadatel nesmí být licenčními podmínkami bezdůvodně omezen natolik, aby mu bylo bráněno v dalším užití poskytnuté informace dle jeho požadavků. Užití informace může být omezeno pouze v souladu s navrhovaným zákonem, předpisy upravujícími právo duševního vlastnictví, popřípadě dalšími právními předpisy, pokud se této problematiky dotýkají. Tento nový prvek má zaručit, aby povinné subjekty (za respektování rovného přístupu) mohly jednoduše poskytovat informace, které jsou předmětem duševního vlastnictví, za jasně daných podmínek. Bude možné rozlišit poskytování informací různým kategoriím uživatelů, kteří např. pravidelně podobný druh informací využívají v různých objemech a pro různé účely (např. pro vlastní potřebu nebo pro komerční využití). V těchto případech je účelné sjednat pro různé kategorie žadatelů specifické podmínky poskytování těchto informací v závislosti na náročnosti zpracování informací pro poskytování.

I přes možnost sjednat specifické podmínky musí být licence sjednána jako nevýhradní. Pokud by sjednané podmínky měly ráz diskriminační, tedy zamezovaly by jinému žadateli v přístupu k těmto informacím, je licence považována za výhradní a musí splňovat přísná zákonná kritéria na základě ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím.

Povinný subjekt může poskytnout výhradní licenci pouze žadateli, který poskytuje službu ve veřejném zájmu, a to pouze v případě, je-li výhradní licence pro poskytování této služby ve veřejném zájmu nezbytná. Poskytne-li povinný subjekt výhradní licenci, přezkoumá alespoň každé tři roky trvání důvodů, na základě kterých byla udělena.

Výhradní licence musí být také obligatorně zveřejňovány v souvislosti s principem co největší průhlednosti veřejné správy. S tím také souvisí ustanovení, které stanoví, že na obsah licenčních smluv uzavřených podle tohoto zákona se nevztahuje ochrana obchodního tajemství. Zájem veřejnosti na co největším přístupu k informacím je v případě výhradních smluv zcela jasně nadřazen důvěrnosti smluvních ujednání.

Prakticky bude používání licencí probíhat tak, že povinný subjekt zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup každý vzor licenční, resp. podlicenční smlouvy, která může být žadatelem následně přizpůsobena konkrétní žádosti a použita jako návrh na uzavření licenční (podlicenční) smlouvy.

Směrnice ukládá povinnost, aby povinné subjekty nezneužívaly hodnoty informací přemrštěnými cenami, proto se navrhuje, aby úhrada nákladů za poskytování těchto informací nepřesáhla výdaje povinného subjektu na vyhledání a předání informace. Proto, byla-li v licenční smlouvě stanovena za oprávnění informaci užít odměna, nesmí být tato odměna vyšší něž úhrada podle § 17 odst. 5, s výjimkou případů stanovených v odstavci 2, tj. kdy je povinný subjekt sám oprávněn poskytovat informace na základě licence a za toto poskytování povinen odvádět autorovi odměnu.

Pro institut licenčních smluv se subsidiárně použijí ustanovení autorského zákona. Vzhledem k dostačující úpravě licencí v autorském zákoně se jeví jako vhodné použít tuto úpravu i na otázky, které mohou vzniknout při použití licencí podle tohoto zákona.

K bodu 38 (§ 15):

Nadpis:

Stávající nadpis byl zavádějící, neboť sváděl k dojmu, že rozhodnutí může být i jiné než o odepření informace.

K § 15 odst. 1 a 2):

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o odmítnutí žádosti je správním rozhodnutím, jehož náležitosti upravuje správní řád, byla některá ustanovení § 15 duplicitní. Poté co byl přijat nový správní řád (č. 500/2004 Sb.), který zásadním způsobem modernizuje správní řízení (výslovně dopadá na všechny orgány veřejné správy, zavádí některé nové instituty), je možné ustanovení o rozhodnutí o odmítnutí žádosti ponechat v navrhované minimální podobě.

Odstavec 2 stanoví zvláštní obligatorních náležitosti některých rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Pokud by nebylo žádosti vyhověno z důvodů ochrany obchodního tajemství nebo ochrany duševního vlastnictví třetích osob, musí být v odůvodnění rozhodnutí uvedeno, kdo vykonává právo k tomuto obchodnímu tajemství, nebo kdo vykonává majetková práva vyplývající z tohoto duševního vlastnictví, pokud je tato osoba povinnému subjektu známa.

Povinnost uvést fyzickou nebo právnickou osobu, která je držitelem práv plynoucích z duševního vlastnictví, vyplývá přímo ze Směrnice. Toto ustanovení bylo transponováno extenzivně i pro případ odepření poskytnutí informací z důvodu ochrany obchodního tajemství.

Novela odstraňuje problematické ustanovení o fikci odepření informace. V případě nečinnosti povinného subjektu nebo poskytnutí neúplné informace se může žadatel v rozsahu neposkytnutých nebo neúplných informací domáhat jejich poskytnutí či doplnění podáním stížnosti na postup při vyřizování žádosti o informace, podobně může postupovat i v dalších případech, kdy povinný subjekt žádost řádně nevyřídí.

V současné době dochází k soudním sporům z fiktivních rozhodnutí, při nichž se žadatel o informaci (žalobce) často nedomůže svých práv pouze z důvodu formálních pochybení, např. proto, že nesprávně spočítal lhůtu, od kdy měl možnost se obrátit na soud. Navíc toto fiktivní rozhodnutí je soudy rušeno z důvodů nepřezkoumatelnosti (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. SJS 202/2004, který došel k závěru, že rozhodnutí, jehož vydání i existence je nastolena právní fikcí, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů), a tudíž neúspěšnému žadateli nepřináší žádný užitek kromě toho, že se jeho věc opět vrací k projednání před správním úřadem.

K bodům 39 (§ 16):

Ze stejných důvodů jako v § 15 dochází též u úpravy institutu odvolání k vypuštění ustanovení, která zbytečně duplikují úpravu správního řádu.

Z důvodu jistoty a přehlednosti je ponecháno ustanovení, které výslovně stanoví možnost odvolání podat.

Odstavce 2 a 3 modifikují obecnou úpravu správního řádu zkrácením lhůty pro předání odvolání nadřízenému orgánu a zákazem prodloužit třicetidenní lhůtu pro rozhodnutí o odvolání. Tyto modifikace zohledňují zvláštní nároky, které jsou na řízení podle zákona o svobodném přístupu k informacím kladeny.

K bodu 40 (§ 16a):

Stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace (dále jen „stížnost“) je nový institut, který vznikl jednak v souvislosti s odstraněním institutu fikce rozhodnutí, tedy k pokrytí případů, kdy povinný subjekt vůbec v zákonné lhůtě na podanou žádost nereagoval či kdy poskytl pouze část informací (popř. informace, jichž se žadatel nedožadoval) a ke zbytku (obsahu) žádosti se nevyjádřil (tedy nevydal rozhodnutí o odmítnutí žádosti).

Institut stížnosti na postup při vyřizování žádosti o informace však nepokrývá pouze výše naznačené případy nečinnosti, ale je možno stížnost použít i v případech, v nichž byl sice povinný subjekt činný, ale neposkytl informace ani nevydal rozhodnutí o odmítnutí, ale odkázal na jiná ustanovení tohoto zákona, např. žádost odložil nebo postupoval dle § 6. Žadatel, který se domnívá, že povinný subjekt nepostupoval v souladu s tímto zákonem [např. odložil žádost dle § 14 odst. 5 písm. b), ač je žádost srozumitelná, je z ní jasné, jaké informace žadatel požaduje anebo sice podání vady má, ale povinný subjekt nesplnil svou povinnost a nevyzval žadatele k upřesnění žádosti nebo odkázal žadatele na zveřejněnou informaci dle § 6, ač je takový postup nedostatečný atd.] má právo obrátit prostřednictvím povinného subjektu na nadřízený orgán se stížností za podmínek daných § 16a.

Stížnosti je možné využít také v případech, kdy žadatel nesouhlasí s výší předpokládané či požadované úhrady (viz § 17) nebo požadované odměny (viz § 14a odst. 2).

Stížnost se podává písemně nebo ústně, povinný subjekt jí může sám zcela vyhovět v tom případě již stížnost nepostupuje nadřízenému orgánu, pokud ji však nevyřídí ihned, je povinen v případě ústního podání sepsat záznam.

Nadřízený orgán je povinen stížnost řádně přezkoumat a rozhodnout, zda povinný subjekt postupoval správně či nikoli; podle toho jeho postup buď potvrdí nebo věc vyřídí jinak – přikáže povinnému subjektu věc vyřídit, anebo pokud je to z povahy věci možné, může také věc převzít a sám vyřídit (vzhledem k předmětu zákona se bude jednat spíše o výjimečné případy). Tento postup (převzetí věci) není možné aplikovat pokud povinný subjekt postupoval v rámci své samostatné působnosti.

V případě, kdy je předmětem stížnosti výše úhrady (ať předpokládaná nebo požadovaná) nebo požadované odměny dle § 14a odst. 2, může podle zjištěných skutečností nadřízený orgán tuto výši rozhodnutím buďto potvrdit nebo snížit; zvláštní úprava platí opět pro územní samosprávné celky v samostatné působnosti. V případech stížností na výši úhrady či požadované odměny přezkoumává nadřízený orgán především soulad s požadavky § 17 odst. 1. Odměnu, která by překračovala podmínky § 17 odst. 1, lze sjednat jen výjimečně (při splnění předpokladů stanovených § 14a odst. 2), předpokládaná úhrada musí těmto podmínkám vyhovět vždy.

Stížnost se podává prostřednictvím povinného subjektu, který má možnost stížnosti ve stanovené lhůtě sám zcela vyhovět, nebo pokud tak neučiní, předá stížnost nadřízenému orgánu, ten rozhodne o stížnosti do 30 dnů ode dne, kdy mu byla předložena. Proti rozhodnutí o stížnosti není možné se odvolat. S výjimkou případů, kdy nadřízený orgán věc převezme a sám vydá rozhodnutí o odmítnutí žádosti, pokud ovšem takto rozhodl orgán, který sám nadřízený orgán ve smyslu zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (§ 178), resp. zákona o svobodném přístupu k informacím (§ 20 odst. 5) nemá, odvolání není možné a v úvahu přichází již pouze správní žaloba.

Výše popsaný postup by měl pokrývat všechny případy, kdy informace není v rozporu se zákonem poskytnuta či jsou poskytnutí kladeny nezákonné či nepřiměřené překážky a poskytne žadateli dostatečnou a efektivní možnost obrany.

K bodům 41 až 42 (§ 17):

Cílem změn v tomto ustanovení je zajistit, aby se žadatel vždy dozvěděl výši požadované částky před vydáním informace a aby se přesně dozvěděl, jakým způsobem povinný subjekt k požadované částce došel, na jakých skutečnostech ji zakládá. Dosavadní úprava předepisovala tento postup pouze v případech, kdy o to žadatel požádal, a toto řešení se jeví jako nedostatečné například v případech, kdy požadovaná částka výrazně převyšovala výši zaplacené zálohy. Podobné problémy vznikaly v případech, kdy povinný subjekt nejprve poskytl informaci a teprve potom se domáhal zaplacení úhrady. Aplikační praxe odhalila také výrazné rozdílnosti v úhradách požadovaných za poskytnutí informací, a to přesto, že např. ústřední orgány jsou v této oblasti vázány usnesením vlády ze dne 6. září 2000 č. 875, které stanoví jednotný postup správních orgánů při hrazení nákladů při poskytování informací.

K ustanovení platnému v současnosti se váže několik judikátů Nejvyššího soudu. Nejčastější chybou, které se správní orgány dopouštějí, je špatná interpretace § 17 odst. 1, který stanoví, že výše úhrady nesmí mimo jiné přesáhnout náklady spojené s vyhledáním informací. Do celkové výše úhrady však byly často započítávány např. také náklady na vznik informace samotné (např. na vznik informačního systému) nebo náklady na zjištění, zda povinný subjekt informací vůbec disponuje, což vedlo k účtování nepřiměřených částek za poskytnutí informace.

Náklady spojenými s vyhledáním informací se rozumí náklady, které vznikly při vyhledávání informací, které byly žadateli skutečně poskytnuty, nikoli těch, které byly odepřeny nebo které se sice požadovaných informací dotýkají, ale nebyly požadovány.

Pro sjednocení praxe povinných subjektů a zajištění rovných podmínek přístupu k informacím se navrhuje, aby vláda stanovila nařízením zásady úhrad za poskytování informací. Nařízení vlády je závazné pro celou veřejnou správu a je proto dostačujícím prostředkem ke sjednocení rámce úhrad vyžadovaných povinnými subjekty za poskytnutí informace. Navíc je proti zákonu mnohem operativnější a může reagovat na aktuální změny.

Sjednání licenční odměny vylučuje možnost požadovat úhradu nákladů, protože tyto náklady jsou již zahrnuty v licenční odměně.

Novela stanoví postup, při němž se žadatel dozví předpokládanou výši úhrady včetně skutečností a způsobu, jakým byla předpokládaná výše úhrady stanovena, ještě před poskytnutím informací. Pokud má žadatel zato, že výše předpokládané úhrady je v rozporu se zákonem, může podat stížnost dle § 16a a to do 30 dnů od oznámení o výši požadované úhrady.

Záleží na povinném subjektu, kdy svou oznamovací povinnost splní, zákon ho v tomto směru omezuje pouze jedinou podmínkou stanovenou v odstavci 3, že tak musí učinit před poskytnutím informace. Na tuto úpravu navazuje dále odstavec 5, který stanoví, že samotné vydání informace je již ze zákona podmíněno zaplacením úhrady, pokud je požadována a řádně oznámena. Naopak, pokud povinný subjekt stanovenou oznamovací povinnost nesplní, ztrácí nárok na úhradu nákladů.

Zvláštní úpravu zakotvuje zákon v případě odměny dle § 14a odst. 2, kdy povinný subjekt poskytuje informace na základě podmínek stanovených licenční či podlicenční smlouvou. Pokud licenční smlouva s autorem díla nebo pořizovatelem databáze či zákon stanoví, může povinný subjekt požadovat odměnu vyšší než rovnající se úhradě dle § 17 odst.1. Toto ustanovení pokrývá především případy, kdy autor díla či pořizovatel databáze poskytne povinnému subjektu určité informace kryté právy k duševnímu vlastnictví se souhlasem dále tyto informace poskytovat s podmínkou zaplacení určité odměny. O tuto odměnu může povinný subjekt zvýšit částku, kterou by za poskytnutí informace mohl požadovat za normálních okolností.

Také proti výši stanovené odměny může žadatel podat stížnost dle § 16a, pokud nejsou dány zvláštní okolnosti předpokládané § 14a odst. 2, posuzuje nadřízený orgán tuto stížnost stejně jako stížnosti na výši požadované úhrady, pokud však situace předpokládaná v § 14a odst. 2 nastane (licenční smlouva či zákon stanoví jinak), musí nadřízený orgán tuto skutečnost zohlednit.

K bodům 43 až 46 (§ 18):

Došlo ke zpřesnění dosavadního ustanovení v souladu s původním záměrem předkladatele stávajícího zákona, který opisem podstatných částí každého rozsudku soudu mínil rozsudky soudu ve věci přezkoumání zákonnosti rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace.

V souladu se změnami, které novela přináší, je nově stanovena povinnost uvádět počet uzavřených výhradních licencí, jejich podstatné náležitosti s odůvodněním nezbytnosti uzavření výhradní licence a dále počet stížností dle § 16a, důvody jejich podání a stručný popis jejich vyřízení.

Vzhledem k tomu, že zákon nově upravuje institut licenční smlouvy, přičemž rozlišuje licence výhradní a nevýhradní, doplňuje se do náležitostí výroční zprávy informace o výhradních licencích. Je-li licence považována za výhradní, musí splňovat přísná kritéria daná zákonem.

Výhradní licence musí být také obligatorně zveřejňovány v souvislosti s principem co největší průhlednosti veřejné správy, proto povinný subjekt ve výroční zprávě každoročně zveřejní výčet uzavřených výhradních licencí a jejich podstatné náležitosti s odůvodněním nezbytnosti uzavření výhradní licence. Tato povinnost vyplývá ze Směrnice.

Změna odstavce 2 zpřesňuje původní ustanovení při zachováním obsahu.

K bodu 47 (§ 20 odst. 4):

V souvislosti s přijetím nového správního řádu (č. 500/2004 Sb.), který ve značné míře reflektuje potřeby moderního správního řízení, dochází k většímu propojení procesů zákona o svobodném přístupu k informacím a úpravy správního řízení ve správním řádu. Tato ustanovení se aplikují na rozhodnutí o odmítnutí žádosti a na řízení o odvolání (a to včetně § 178 vymezujícího pojem „nadřízený orgán“), v případě řízení o stížnosti se použijí pouze vyjmenovaná ustanovení správního řádu. Samotné poskytnutí informací totiž není správním rozhodnutím ve smyslu správního řádu a tudíž je upraveno zcela specificky.

K bodu 48 (§ 20 odst. 5 a 6)

Odstavec 5 stanoví s ohledem na specifické požadavky zákona o svobodném přístupu k informacím postup v případě, kdy některý z povinných subjektů nemá nadřízený orgán ve smyslu § 178 správního řádu. V takovém případě plní jeho funkci ten, kdo stojí v čele tohoto subjektu.

Navrhovaná úprava upřesňuje a ujasňuje postavení územních samosprávných celků při poskytování informací. Jasně vymezuje, kdy poskytují informace v samostatné a kdy v přenesené působnosti, odstraňuje tak nejasnosti, které se v této oblasti objevovaly. Současně odpadají v důsledku širšího propojení zákona o svobodném přístupu k informacím se správním řádem (vymezení nadřízených orgánů) problémy s určováním orgánů, které rozhodují o opravných prostředcích, které v některých případech vznikaly.

K bodu 49 (§ 21):

Zásady stanovení úhrad a licenčních odměn za poskytování informací stanoví vláda nařízením (doposud byl systém úhrad nákladů při poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb. upraven přílohou č. 2 usnesení vlády z 6.9.2000 č. 875). Nařízení vlády je závazné pro celou veřejnou správu, a je proto dostačujícím prostředkem ke sjednocení rámce úhrad vyžadovaných povinnými subjekty za poskytnutí informace. Navíc je také oproti zákonu mnohem operativnější a může proto stanovit rozdílná kritéria výpočtu s ohledem na rozsah rozpočtových prostředků.

Novela doplňuje zmocnění Ministerstva informatiky vydávat prováděcí právní předpis, který upraví strukturu informací zveřejňovaných o povinném subjektu způsobem umožňujícím dálkový přístup.

Ministerstvo informatiky dále upraví vyhláškou osnovu popisu postupů, které musí povinný subjekt dodržovat při vyřizování všech žádostí, návrhů i jiných dožádání občanů. V současnosti je struktura zveřejňovaných informací závazně upravena Standardem informačních systémů veřejné správy 012 pro zveřejňování vybraných informací o veřejné správě způsobem umožňujícím dálkový přístup, vydaným Úřadem pro veřejné informační systémy (předchůdce Ministerstva informatiky) na základě zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy. Navrhovaná změna souvisí s rušením principu standardů informačních systémů veřejné správy a jejich nahrazováním vyhláškami.

Ministerstvo informatiky stanoví vyhláškou dále formu a datový formát, který musí informace zpřístupněné nebo předané správci portálu veřejné správy splňovat.

K čl. II.

K bodu 1:

Z důvodu právní jistoty žadatele o informaci a s ohledem na rozsah navrhovaných změn se navrhuje dokončovat již započaté procesy v režimu stávajícího zákona.

K bodu 2:

Navrhovanou úpravu si vyžádala transpozice Směrnice.

K čl. III

Vzhledem k rozsahu změn v zákoně č. 106/1999 Sb. je vyhlášení úplného znění nezbytné.

K ČÁSTI DRUHÉ

Předmětem poskytování informací mohou být také údaje vedené v různých databázích a shromážděné za použití nemalých prostředků povinnými subjekty k plnění svých úkolů. S ohledem na prostředky, které stát vynaložil na zřízení a vedení těchto databází, je žádoucí, aby v okamžiku, kdy existují jasná pravidla pro poskytování dat z těchto databází, byly tyto databáze účinně chráněny před neoprávněným vytěžováním.

Navržená právní úprava sjednocuje obecnou právní úpravu všech databází, bez ohledu na to, zda mají povahu úředního díla v souladu s úpravou, která chrání právo pořizovatele k souborům údajů v informačních systémech. Úprava chrání databázi jako celek, stávající úprava přístupu k jednotlivým údajům v databázi podle zvláštních zákonů není tímto ustanovením dotčena.

Zařazením veřejně přístupných rejstříků a dalších databází pořizovaných státem do režimu zvláštního práva pořizovatele databáze se sleduje především ochrana investic veřejného sektoru do takovýchto databází.

V současné době mohou žadatelé databáze využívat naprosto (rozsahově) neomezeně i k ryze komerčním účelům. Tento trend je podle názoru předkladatele potřebné určitým způsobem regulovat. Navrhovaná úprava nebrání v přístupu veřejnosti k datům uloženým v databázích, ani jejich využití, stanoví pouze přesné podmínky, za nichž je možné takový postup uskutečnit a postavení (jeho oprávnění a povinnosti) povinného subjektu v tomto procesu.

Z této regulační úpravy však musí být vyloučeny takové databáze, jako jsou různé rejstříky, seznamy, výčty, které jsou součástí (přílohou) právních předpisů. Jinak by původce takové databáze (autor – pořizovatel), obzvlášť pokud by jím byl někdo jiný než povinný subjekt, měl možnost všem bránit v jejich užívání, což by mohlo ohrozit obecnou přístupnost právních předpisům, jejichž jsou součástí.

K ČÁSTI TŘETÍ

Navrhovaná změna reaguje na změnu v poskytování informací v přenesené a samostatné působnosti obcí. V důsledku této změny se dosavadní ustanovení jeví jako matoucí a překonané.

K ČÁSTI ČTVRTÉ

Účinnost zákona je stanovena na 1.1.2006. Toto datum koresponduje s účinností nového správního řádu, s nímž je navrhovaná úprava výrazně propojena.

V Praze dne 11. 5. 2005

předseda vlády

ministryně informatiky