zákon č. 66/2006 Sb.

K bodu 1

Závazná referenční povinnost představuje výjimečný důvod, pro který je třeba novelizovat poznámku pod čarou č. 2 a na samostatný řádek do ní doplnit úplný název transponované směrnice.

K bodu 2

Zpřesnění textu zákona ve vztahu ke zvláštním zákonům na něž se v poznámce pod čarou odkazuje. Vnitrozemská plavba a námořní plavba jsou termíny příslušných zvláštních zákonů; slovo „vodní“ se ve spojení s vnitrozemskou a námořní plavbou neužívá.

K bodu 3

Jedná se o technickou úpravu zákona.

Původně spotřebitelské obaly jsou nazvány vhodnějším pojmem prodejní. Pojem spotřebitelský obal v sobě po rozšíření definice obalu o jiného konečného uživatele, zákonem č. 94/2004 Sb., pojmově zahrnoval i obaly průmyslové, což je matoucí a nevhodné, protože spotřebitelské obaly by se měly vázat pouze k osobě spotřebitele, zatímco obaly průmyslové k osobě jiného konečného uživatele. Termín „spotřebitelský obal“ tak, jak je v současné době uveden v zákoně o obalech je širší než termín „spotřebitelský obal“ zavedený v českých technických normách, proto se zavádí pojem prodejní obal, který označuje skupinu obalů, do které se zahrnují obaly spotřebitelské a obaly průmyslové. Navíc ve Směrnici 94/62/ ES, o obalech a obalových odpadech se pojem „prodejní obal“ taktéž vyskytuje, a to jako alternativa k pojmu „primární obal“.

K bodu 4

Kriteria zpřesňující pojem obal, jsou uvedena v čl. 6 směrnice 94/62/ES v novelizovaném znění, v příloze I této směrnice jsou pak uvedeny názorné příklady. Novelou zákona se provádí transpozice tohoto čl. 6 směrnice, včetně přílohy I.

K bodu 5

Za uvedení na trh se považuje nejen dovoz obalu, který se vztahuje pouze k třetím státům, tj. státům mimo Evropskou unii, ale i “dovoz“ obalu na naše území z jiných členských států Evropské unie. Pro posledně zmíněné obaly se zavádí pojem přeshraniční přeprava obalů tak, aby byl důsledně odlišen dovoz zboží v rámci jednotného trhu ES a dovoz zboží mimo tento trh. Účelem zákona je postihnout všechny obaly, které se vyskytují na území České republiky, a tedy nejen obaly dovezené ze třetích zemí, ale i ze zemí EU.

K bodu 6

V definici uvedení obalu do oběhu se obdobně jako v definici uvedení obalu na trh stanoví, že se jedná o uvádění obalů na území České republiky. Zákon stanoví působnost na území naší republiky, některé povinnosti zákona o obalech, jako například povinnost zpětného odběru a využití odpadu z obalů nelze spravedlivě požadovat pro obaly, které byly vyvezeny do jiného státu a nespadají pod naši jurisdikci.

K bodu 7

Upravuje se definice pojmu dovoz tak, aby bylo patrné, že pod pojem dovoz je třeba zahrnovat pouze dovážení obalů ze států mimo Evropskou unii. Po vstupu ČR do EU vznikl výkladový problém tohoto ustanovení, neboť v souladu s předpisy Ministerstva financí – Generálního ředitelství cel, je nutné vykládat dovoz, hovořící o propuštění do jednotlivých celních režimů, za dovoz ze států mimo EU. Ministerstvo životního prostředí bylo po vstupu České republiky do Evropské unie upozorněno na to, že ode dne vstupu ČR do EU platí tzv. jednotný vnitřní trh na území Evropské unie a za dovoz je třeba považovat pouze dovoz ze třetích zemí, tedy ze států mimo území Evropské unie. Pokud je dovoz v zákoně o obalech definován jako „propuštění do režimu volného oběhu nebo do režimu aktivního zušlechťovacího styku“, je třeba toto ustanovení vykládat tak, že se jedná o celní režimy relevantní pouze pro vstup balených výrobků do EU ze třetích zemí.

K bodu 8

Uvedené doplnění řeší interpretační problémy, které se vyskytly v souvislosti se zpětným odběrem a opakovaným použitím obalu v praxi. Výslovně se stanoví, že po zpětném rozdělení obalu na jeho části, se tyto části nadále považují za obaly a nikoliv za obalové prostředky, jak tomu dosud definice obalového prostředku nasvědčovala.

K bodu 9

Legislativně-technická úprava. Vzhledem k tomu, že novela zákona č. 94/2004 Sb., zavedla nový pojem „jiný konečný uživatel“, je potřeba tento pojem doplnit i do ustanovení § 3 odst. 1 zákona o obalech.

K bodu 10

Při plnění požadavků uvedených v § 3 odst. 1 zákona o obalech se odkazuje na harmonizované české technické normy.

K bodu 11

Vzhledem k tomu, že výjimky ze stanovené limitní hodnoty by měly být stanoveny přímo zákonem, je třeba i tuto limitní hodnotu uvést v zákoně. Oproti stávajícímu zákonu je nutno změnit slovo „množství“ za slovo „koncentrace“, protože s pojmem „koncentrace“ pracují české technické normy, které se touto novelou harmonizují.

K bodu 12

Opět se při plnění požadavků uvedených v § 4 odst. 1 odkazuje na harmonizované české technické normy. V odstavci 4 se pak stanoví výjimka ze stanovené limitní hodnoty pro obaly nebo obalové prostředky vyrobené výhradně z olověného křišťálového skla.

K bodu 13

Ustanovení o výjimkách ze stanovené limitní hodnoty uvedené v nových odstavcích 5 a 6 je sice v současnosti obsažené ve stávající vyhlášce č. 115/2002 Sb., o podrobnostech nakládání s obaly, ale toto ustanovení vyhlášky nemá oporu ve zmocnění platného zákona o obalech. Z hlediska právní jistoty se tedy toto ustanovení zařazuje přímo do textu zákona.

K bodu 14

Tento návrh vychází z interpretace evropských předpisů týkajících se označování obalů (Směrnice 94/62/ES a Rozhodnutí Komise 97/129/ES), podle níž je na základě těchto předpisů materiálové značení obalů, stejně jako povinnost značení způsobu nakládání s použitým obalem, pouze dobrovolná. Tudíž nelze osobám ponechat dosavadní povinnost značení způsobu nakládání s použitým obalem, protože toto je v EU v současnosti považováno jako bariéra obchodu. Také povinné materiálové značení může být na základě dosavadního výkladu evropských předpisů posuzováno jako možná tržní bariéra. Proto je nutné ponechat označování obalů pouze na základě dobrovolnosti. Pokud by však značení bylo dobrovolně realizováno, považuje se za nezbytné, aby bylo jednotné, proto je v navrženém textu použito odkazu na příslušný předpis Evropských společenství.

K bodu 15

Postup analogický jako u bodu 10 a 12. Podle článku 9 směrnice 94/62/ES o obalech a obalových odpadech budou členské státy předpokládat splnění všech požadavků stanovených touto směrnicí v případě obalu, který vyhovuje všem příslušným harmonizovaným normám, jejich referenční čísla byla zveřejněná v Úředním věstníku Evropských společenství nebo příslušným národním normám, pokud pro oblast, na kterou se tyto normy vztahují, žádná harmonizovaná norma neexistuje.

K bodu 16

Nositelé povinnosti zpětného odběru obalů nebo odpadu z těchto obalů jsou explicitně zproštěni této své povinnosti ve vztahu k obalům vyvezeným, resp. přepraveným z České republiky do jiného členského státu Evropské unie. Pokud totiž dojde k vývozu obalu, plnění povinnosti zpětného odběru již fakticky nemůže být zajišťováno v České republice. Nejedná se přitom o zavedení nového principu (v tomto směru byl zákon o obalech dosud interpretován), ale spíše o precizaci odpovídající účelu zákona.

K bodu 17

Legislativně-technická úprava. Již z definice „zpětného odběru“ uvedené v § 2 písm. i) vyplývá, že zpětný odběr se provádí pouze od spotřebitelů. Opakování slov „přímo od spotřebitele“ ve větě druhé § 10 odst. 1 je proto zbytečné a spíše matoucí.

K bodu 18

Obdobně jako nositelé povinnosti zpětného odběru, jsou i nositelé povinnosti využití explicitně zproštěni své povinnosti zajistit, aby odpady z obalů jimi uvedených na trh nebo do oběhu byly využity v rozsahu stanoveném přílohou č. 3 k tomuto zákonu ve vztahu k obalům vyvezeným, resp. přepraveným z České republiky do jiného členského státu Evropské unie. Odůvodnění je stejné jako u bodu 16.

K bodu 19

Legislativně-technické zpřesnění. Mění se název seznamu, do kterého se zapisují povinné osoby podle zákona o obalech. V původním názvu „Seznam osob, které jsou nositeli povinnosti zpětného odběru a využití odpadů z obalů“ se spojka a nahrazuje vhodnější spojkou nebo. V praxi docházelo k situacím, že se do seznamu odmítaly zapisovat osoby, na které se vztahovala povinnost využití, nikoli však zpětného odběru (protože nenakládaly s obaly určenými spotřebiteli, na které se povinnost zpětného odběru váže), s tím, že spojka a jasně hovoří o tom, že do seznamu patří pouze osoby, které mají obě povinnosti, nikoli jen jednu. Takový výklad je ovšem účelový a v rozporu se smyslem celého ustanovení § 14. Ministerstvo životního prostředí vede seznam, aby mělo přehled o všech osobách, které na našem území uvádí na trh nebo do oběhu obaly (s výjimkami uvedenými v § 14 odst. 10). Nemělo by smysl vést přehled pouze o části těchto osob. Z tohoto důvodu se tedy spojka a nahrazuje spojkou nebo, která je pro účely výkladu tohoto ustanovení vhodnější. Spojka nebo znamená, že seznam se týká osob, které mají buď jednu z uvedených povinností nebo obě najednou.

V případě povinnosti zápisu do Seznamu jde o opatření, jehož zavedení nevychází přímo z harmonizačního předpisu ES a které by mohlo být považováno ve vztahu k osobám dovážejícím zboží z jiných členských států jako ztěžující dovoz vzhledem k tomu, že představuje jistou administrativní zátěž navíc. Možnost vyžadovat zápis do Seznamu však lze podložit argumentem vycházejícím přímo z dotčené směrnice 94/62/ES. Ta ve svém čl. 12 odst 1 uvádí: „Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby byly pro obaly a obalové odpady vytvořeny, pokud již neexistují, harmonizované databáze, které by podpořily schopnost členských států a Komise sledovat uskutečňování cílů stanovených touto směrnicí.“ Následující odstavec 2 tohoto článku je pouze demonstrativním výčtem informací, které mají databáze obsahovat, a tomuto obsahovému „zaměření“ odpovídá povinnost evidence podle § 15 zákona o obalech. Povinnost zapsat se do Seznamu je přitom s povinností evidence úzce spojena; povinnost evidence mají osoby, na které se vztahuje povinnost zapsat se do Seznamu a údaje ze Seznamu doplňují údaje poskytované osobami z jimi vedené evidence. Údaje ze Seznamu se týkají osob, které uvádějí na trh nebo do oběhu obaly nebo balené výrobky, a popisu jejich způsobu zajištění zpětného odběru, využití odpadů z obalů a informování spotřebitelů, čímž společně s údaji z evidence usnadňují ve smyslu citovaného čl. 12 odst 1 směrnice 94/62/ES schopnost České republiky sledovat uskutečňování cílů stanovených touto směrnicí.

K bodu 20

Toto ustanovení reaguje na novelu zákona o elektronickém podpisu, kterou bylo stanoveno, že písemnosti opatřené uznaným elektronickým podpisem nebo elektronickou značkou mají povahu veřejné listiny. Technicky lze tyto listiny množit bez ztráty záruky jejich pravosti a tudíž mohou být přiloženy v žádosti bez nutnosti jejich ověření.

K bodu 21

Legislativně-technická úprava související se změnou uvedenou pod bodem 20.

K bodu 22

Vzhledem k tomu, že povinnost podat návrh na zápis do Seznamu osob, které jsou nositeli povinnosti zpětného odběru, se vztahuje jak na osoby, které uvádí obaly na trh, tak i na osoby, které uvádí obaly do oběhu, upřesňuje se i obsah návrhu na zápis do Seznamu v tomto smyslu (povinnost osob uvedení popisu z jakého materiálu je vyroben obal, který uvádí na trh je rozšířena o povinnost uvedení stejného popisu také u obalů, pokud je uvádí do oběhu).

K bodu 23

Ministerstvo zatím nemá zákonem stanovenou možnost, aby návrh přezkoumalo a případně zápis neprovedlo. Povinné osoby v případě, že z jejich návrhu vyplývá zjevný nesoulad se zákonem, odmítají námitky ministerstva s tím, že ministerstvo je povinno je zapsat a nikoli přezkoumávat obsah návrhu na zápis. Novela zákona Ministerstvu životního prostředí umožňuje, aby návrh přezkoumalo a v případě, že navrhovatel neodstraní ve stanovené lhůtě nedostatky návrhu, Ministerstvo zápis do Seznamu neprovede.

K bodu 24 a 25

Navržená úprava představuje zpřesnění dosavadního ustanovení § 15.

K bodu 26

V rámci kompatibility zákona o obalech s právem Evropských společenství, především pak s ohledem na čl. 43 a čl. 56 Smlouvy ES o svobodě usazování a volného pohybu kapitálu, není možné a priori stanovit povinnost autorizované obalové společnosti mít sídlo na území ČR. Takové ustanovení by bylo diskriminační v rámci hospodářské soutěže EU a mohlo by zakládat překážku jednotného trhu.

K bodu 27

Doplňují se podmínky pro udělení autorizace k zajišťování sdruženého plnění podle tohoto zákona.

K bodům 28 a 29

Zákonem č. 94/2004 Sb.(novela zákona o obalech) byl registrační a evidenční poplatek za zápis do Seznamu snížen z 5000 Kč na 2000 Kč. Jelikož ale byl tento evidenční poplatek snížen i za osoby, které mají uzavřenu smlouvu o sdruženém plnění s autorizovanou společností a jež tato společnost odvádí ministerstvu a to na 800 Kč, navrhuje se nyní výši tohoto poplatku sjednotit u obou případů na 800 Kč tak, aby nebyly znevýhodněny osoby, které neuzavřou smlouvu o sdruženém plnění s autorizovanou společností.

Zrušuje se forma placení evidenčních poplatků ve čtvrtletních splátkách.

K bodu 30

Zákonem č. 94/2004 Sb., kterým se mění zákon o obalech, byly osoby, uvádějící na trh nebo do oběhu méně než 300 kg obalů za kalendářní rok, zproštěny povinnosti platit registrační a evidenční poplatek. Jelikož ale množství, které osoba uvedla na trh nebo do oběhu je možné zjistit až na konci příslušného roku, jeví se jako zbytečná administrativní zátěž, aby autorizovaná společnost vybírala a platila poplatky za osoby, u kterých se na konci roku zjistí, že uvedly méně než oněch 300 kg. V takovém případě musí být poplatky vraceny jak Státním fondem životního prostředí autorizované společnosti, tak následně autorizovanou společností dané osobě.

V případě povinnosti zaplatit registrační poplatek za zápis do Seznamu a platit následně každý rok evidenční poplatek podle § 30 zákona o obalech opět vzniká otázka, zda se nejedná ve vztahu k osobám dovážejícím zboží z jiných členských států o (nerozdílně uplatňované) opatření s rovnocenným účinkem kvantitativním omezením dovozu ve smyslu čl. 28 SES (pozn.: o dávku s rovnocenným účinkem cla podle čl. 25 SES zřejmě nejde, neboť není splněn znak definice podané judikaturou Soudního dvora, 24/68 Komise v. Itálie, že takový poplatek je uvalen jednostranně na domácí nebo cizí výrobky). Přípustnost této úpravy je také v tomto případě možné opřít o ustanovení směrnice 94/62/ES. Jedná se o článek 15: „V souladu s

příslušnými ustanoveními Smlouvy zavede Rada ekonomické nástroje na podporu plnění cílů stanovených touto směrnicí. Pokud taková opatření nebudou existovat, mohou členské státy, v souladu se zásadami, jimiž se řídí politika Společenství týkající se životního prostředí, mimo jiné se zásadou "znečišťovatel platí", a se závazky vyplývajícími ze Smlouvy, přijmout svá opatření k plnění uvedených cílů.“ Registrační a evidenční poplatky povahu takovýchto ekonomických nástrojů mají, jejich „environmentální podtext“ je patrný již z toho, že jsou příjmem Státního fondu životního prostředí (tedy stejně jako většina jiných poplatků za znečišťování či jiné poškozování životního prostředí, přičemž prostředky z tohoto fondu jsou účelově vázány financování aktivit v ochraně životního prostředí) a také že poplatková povinnost vzniká až při uvedení na trh nebo do oběhu určitého minimálního množství obalů. Poplatky přitom nepředstavují opatření uplatňovaná rozdílně na dovozce a na domácí výrobce. Na základě těchto skutečností lze uzavřít, že ani zde nedochází k porušení práva ES.

K bodu 31

Legislativně-technická úprava související se změnou provedenou pod bodem 3.

K bodu 32

Toto nové znění umožňuje kontrolovat obaly nebo balené výrobky během jejich přepravy z členských států Evropské unie do České republiky stejným kontrolním systémem jako u dovážených obalů nebo balených výrobků z třetích zemí. Navíc se stanoví celním orgánům povinnost uvědomit Ministerstvo životního prostředí o úkonech, které celní orgány provádí vůči kontrolovaným povinným osobám, respektive o výzvách příslušných orgánů ke kontrole v případě zjištění nedostatků.

K bodu 33

Právní úprava správního trestání obsažená v § 44 až 46 je přepracována tak, aby již odpovídala vládou schválené koncepci správního trestání.

U původně nastavené sankce od 10 000 000 Kč do 50 000 000 Kč se zrušuje zcela hranice dolní a horní hranice se snižuje z 50 000 000 na 10 000 000. Spodní hranice stanovená na 10 000 000 Kč by mohla být podle nedávné judikatury Ústavního soudu protiústavní. Podle nálezu Ústavního soudu č. 300/2004 Sb., může pokuta za určitých okolností představovat zásah zejména do základního práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Pokutu lze považovat za zásah s ústavněprávní dimenzí, a to v případě, pokud zasahuje do majetkových poměrů jedince se značnou intenzitou. Stanovování dolní hranice sankce minimalizující prostor pro zohlednění okolností konkrétního případu neumožňuje přirozeně vždy uplatnit zásah přiměřený, poněvadž může mít ve vztahu k subjektům, jimž je sankce v podobě pokuty ukládána, někdy i charakter likvidační.

K bodu 34

Výslovně se stanoví, že na případy, kdy Ministerstvo životního prostředí „rozhoduje“ po projednání s Ministerstvem průmyslu a obchodu a s Ministerstvem zemědělství v pochybnostech, zda určitý typ výrobku je nebo není obalem, se nevztahuje správní řád.

K bodu 35

Legislativně-technická úprava reagující na změny provedené v § 3, § 4, § 6 a § 7.

K bodu 36

V souladu se směrnicí 2004/12/ES se v příloze č. 1 návrhu novely zákona stanoví kritéria a názorné příklady upřesňující pojem obal. Uvedená kriteria se stávají nyní pro Českou republiku závaznými, včetně názorných příkladů uvedených v příloze I zmiňované směrnice.

K bodu 37

V souladu se směrnicí 2004/12/ES a nově stanovenými kvótami pro recyklaci a využití se upravuje a aktualizuje