zákon č. 69/2025 Sb.

K části první (čl. I) – změna zákona č. 215/2004 Sb., o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory a o změně zákona o podpoře výzkumu a vývoje, ve znění pozdějších předpisů:

K bodu 1 – ČÁST PRVNÍ (NĚKTERÉ VZTAHY V OBLASTI VEŘEJNÉ PODPORY A ZAHRANIČNÍCH SUBVENCÍ)

V nadpisu části první se za slovo „podpory“ doplňují slova „a zahraničních subvencí“, aby nadpis i nadále reflektoval obsah příslušné části, do které je tímto zákonem doplňována úprava zahraničních subvencí.

K bodu 2 – Hlava I (Základní ustanovení)

V návaznosti na zavedení nového členění části první na hlavy se doplňuje nová Hlava I nazvaná „Základní ustanovení“.

K bodům 3 a 4 – § 1 (Předmět úpravy)

V odst. 1 se aktualizuje poznámka pod čarou č. 1, která zahrnuje výčet platných právních

předpisů EU z oblasti veřejné podpory.

Odst. 2 rozšiřuje působnost zákona ve vztahu k zahraničním subvencím, a to včetně

definování rozsahu působnosti Úřadu v dané oblasti. Byla doplněna poznámka pod čarou odkazující na Nařízení a Prováděcí nařízení.

K bodům 5, 6, 7,8, 9 a 10 – § 2 (Vymezení pojmů)

V písm. b) se vypouští slovo „právních“, neboť je obecně přijímaným zvykem, že ve spojení

se slovy „předpisů Evropské unie“ se nepoužívá.

V písm. c) je definován pojem „poskytovatel veřejné podpory“ jako ten, kdo rozhoduje

o poskytnutí veřejné podpory. Pokud o poskytnutí veřejné podpory rozhoduje vláda České republiky, rozumí se poskytovatelem ministerstvo nebo jiný ústřední správní úřad, který návrh na poskytnutí veřejné podpory nebo návrh programu veřejné podpory předložil vládě České republiky. Navrhuje se odstranění sousloví „nebo návrh programu veřejné podpory“, a to z důvodů zjednodušení pro aplikační praxi, neboť v zákoně není pojem „program podpory“ definován. Tímto dojde k odstranění pojmové nejasnosti.

Nařízení Komise (EU) 2023/2831 nově upravuje fakultativní možnost poskytování veřejné podpory prostřednictvím finančního zprostředkovatele. Za tím účelem v čl. 4 odst. 7 stanoví podmínky, za jakých podpora, kterou obdrží finanční zprostředkovatel provádějící jeden nebo více režimů podpory de minimis, bude považována za transparentní. Z toho důvodu se i

do definic vkládá písm. g), které definuje pojem „finanční zprostředkovatel“, a to pomocí

odkazu na ustanovení čl. 2 odst. 1 písm. h) nařízení 2023/2831. Pro účely tohoto nařízení se má za to, že „finančním zprostředkovatelem“ je jakákoli finanční instituce bez ohledu na její formu a vlastnictví, která působí za účelem zisku; má se za to, že veřejné podpůrné banky nebo instituce do této definice nespadají, pokud jednají jako orgány udělující podporu a nedochází ke křížovému subvencování činností prováděných na jejich vlastní riziko a účet. V praxi se má jednat o finanční zprostředkovatele (např. obchodní banky), kteří budou poskytovat zaručené půjčky de minimis, jejichž prostřednictvím bude část výhody obsažené v záruce přenášena na konečné příjemce.

V písm. h) dochází v rámci definice pojmu „koordinační orgán“ k zapracování legislativní

zkratky, která je nově zavedena v § 1 odst. 2.

V písm. i) dochází k upřesnění, co se rozumí pod pojmem „den poskytnutí podpory malého

rozsahu“. Dochází zároveň k nahrazení termínu „právní úkon“ termínem „právní jednání nebo úkon“, a to v důsledku rekodifikace soukromého práva. Zároveň se upravuje stanovování tohoto dne v případě finančního zprostředkovatele.

Nově se doplňuje písm. j), které definuje pojem „zahraniční subvence“, a to pomocí odkazu

na ustanovení čl. 3 Nařízení. Pro účely tohoto Nařízení se má za to, že zahraniční subvence existuje tehdy, pokud některá třetí země poskytuje přímo či nepřímo finanční příspěvek, který přináší výhodu podniku vykonávajícímu hospodářskou činnost na vnitřním trhu a který je právně nebo fakticky omezen na jeden nebo více podniků nebo odvětví. Finanční příspěvek zahrnuje mimo jiné převod finančních prostředků nebo závazků (jako jsou např. kapitálové injekce, granty, úvěry, úvěrové záruky nebo daňové pobídky), zřeknutí se příjmů, které jsou jinak splatné, nebo dodávku či nákup zboží nebo služeb (čl. 3 odst. 2 Nařízení).

K bodu 11 – Hlava II (Veřejná podpora)

V návaznosti na zavedení nového členění části první se doplňuje nová Hlava II týkající se veřejné podpory, a to z důvodů přehlednosti předpisu. Formálně tak bude oddělena úprava veřejné podpory a zahraničních subvencí.

K bodům 12, 13, 14,15, 16 a 17 – § 3 (Působnost v oblasti veřejné podpory)

V odst. 1 a 2 dochází k upřesnění působnosti Ministerstva zemědělství, které je koordinačním

orgánem nejen pro oblast zemědělství a rybolovu, ale i pro oblasti lesního hospodářství a akvakultury.

V odst. 3 písm. c) se doplňuje povinnost koordinačního orgánu předkládat výroční zprávu

i o podporách malého rozsahu tak, jak vyplývá z nařízení 2023/2831 a 2023/2832.

V odst. 3 se písm. e) pro nadbytečnost vypouští a ostatní písmena se přečíslovávají.

Kompetence koordinačního orgánu nebo Úřadu k projednávání přestupků a ukládání pokut je založena v nové hlavě IV. V oblasti přestupkové odpovědnosti je toto ustanovení i nepřesné, neboť nejde jen o ukládání pokuty, ale šířeji o kompetenci k projednání přestupku (včetně případného uložení i jiného druhu správního trestu, upuštění od uložení správního trestu apod.).

V odst. 3 písm. h) se doplňuje činnost koordinačního orgánu o přezkoumávání plnění

povinnosti finančního zprostředkovatele podle § 3a odst. 4.

V odst. 3 písm. i) se v návaznosti na přečíslování následujících ustanovení upravuje odkaz

na § 8g odst. 3 (dříve § 8c odst. 2).

V odst. 3 písm. j) dochází k legislativně-technické úpravě, na jejímž základě se slovo

„právních“ zrušuje, neboť je obecně přijímaným zvykem, že ve spojení se slovy „předpisů Evropské unie“ se nepoužívá.

K bodům 18, 19, 20 a 21 – § 3a (Evidence podpor malého rozsahu)

V odst. 3 dochází k upřesnění, že se jedná o podporu malého rozsahu vč. doplnění, že se

jedná o předpisy vztahující se k podpoře malého rozsahu. Dále dochází k aktualizaci poznámky pod čarou.

Vkládá se nový odst. 4, který stanoví povinnost finančního zprostředkovatele předkládat

poskytovateli podpory malého rozsahu čtvrtletně zprávu o celkové výši podpory malého rozsahu, kterou v daném kalendářním čtvrtletí obdržel, a to ve lhůtě do 10 dnů od konce tohoto čtvrtletí. Pokud finanční zprostředkovatel v daném čtvrtletí žádnou podporu malého rozsahu neobdržel, informuje o tom poskytovatele podpory malého rozsahu ve stejné lhůtě.

V odst. 5 dochází k nahrazení slov „právní úkon“ za slova „právní jednání nebo úkon“,

a to v důsledku rekodifikace soukromého práva, dále se slova „název přímo použitelného předpisu“ se nahrazují slovy „přímo použitelný předpis“. Dále se prodlužuje lhůta pro zápis do centrálního registru z původních 5 na 20 pracovních dnů tak, jak stanoví nařízení 2023/2831 a 2023/2832. V této lhůtě zaznamená poskytovatel podpory malého rozsahu do centrálního registru údaje o poskytnuté podpoře malého rozsahu a o jejím příjemci. Obsah a rozsah těchto údajů stanoví vyhláška. Za slova „dne poskytnutí podpory“ se vkládají slova „malého rozsahu nebo ode dne obdržení zprávy podle odstavce 4“, čímž se formuluje počátek běhu lhůty pro případ finančního zprostředkovatele.

K bodu 22 – § 4 (Řízení před Komisí)

V odst. 3 dochází ke sjednocení lhůty pro vydání stanoviska Úřadu a Ministerstva zemědělství v rámci řízení před Komisí. Nově bude lhůta pro oba tyto orgány činit 10 pracovních dnů ode dne doručení žádosti.

K bodům 23, 24, 25, 26, 27, 28 a 29 – § 5 (Poskytování dokumentů a jiných informací)

Dochází k úpravě nadpisu § 5 tím, že je odstraněno sousloví „týkající se veřejných podpor“. Vzhledem k navrhovaným změnám, kdy se ustanovení § 5 vztahují i na podporu malého rozsahu, dochází k upřesnění i v rámci jeho nadpisu.

V odst. 1 dochází k rozšíření okruhu povinných subjektů o poskytovatele podpory malého

rozsahu, a to v souvislosti s povinností poskytnout dokumenty a jiné informace.

V odst. 1 písm. a) dochází k odstranění nedefinovaného pojmu „probíhající program veřejné

podpory“.

V odst. 1 písm. c) dochází k odstranění nedefinovaného pojmu „program veřejné podpory“

a současně dochází k upřesnění, že právo koordinačního orgán vyžádat si dokumenty a jiné informace se vztahuje taktéž na podporu malého rozsahu.

V odst. 2 dochází k rozšíření okruhu povinných subjektů o příjemce podpory malého rozsahu

a finančního zprostředkovatele, a to v souvislosti s oprávněním koordinačního orgánu vyžádat si veškeré dokumenty a informace. Rovněž bylo doplněno, že dokumenty a informace se týkají i podpory malého rozsahu. Dále bylo doplněno ustanovení o identifikaci povinného subjektu o příjemce podpory malého rozsahu.

Odst. 3 definuje okruh osob s odkazem na odst. 1 a 2, kterým je stanovena povinnost

poskytnout koordinačnímu orgánu údaje nejen úplné a pravdivé, ale nově i správné ve smyslu relevantní, tedy ty, které koordinační orgán požadoval. Mohla by nastat situace, kdy osoba poskytne informaci sice pravdivou a úplnou, avšak zcela jinou, než poskytnout měla.

V odst. 4 dochází k odstranění sousloví „na jeho žádost také“, čímž se stanovuje povinnost

poskytovateli předkládat požadované dokumenty a informace v elektronické formě. S ohledem na zavedenou praxi vedení řízení před Komisí, které probíhá formou elektronické komunikace, zejména pro operativnější a rychlejší komunikaci, je tak nově automaticky vyžadováno předložení dokumentů a jiných informací koordinačnímu orgánu v elektronické formě.

K bodům 30 a 31 – § 6 (Šetření prováděné Komisí)

Ve stávajícím odst. 1 se zpřesňuje povinnost poskytnout součinnost nejen ve vztahu k osobám

pověřeným Komisí, ale i ve vztahu k osobám pověřeným koordinačním orgánem.

Text odst. 2 byl přesunut do hlavy IV, která jednotně upravuje přestupky a opatření k nápravě

v oblasti veřejné podpory i v oblasti zahraničních subvencí.

K bodům 32 a 33 – § 6a (Mlčenlivost)

V odst. 1 dochází k rozšíření okruhu pracovních vztahů, v rámci kterých je nutné zachovávat

mlčenlivost. Ve větě „…nebo soudu podávají písemné vyjádření“ dochází k odstranění slova „písemné“, neboť soudu se podávají jakákoliv vyjádření – ústní, písemná, elektronická apod., a to v souladu s příslušným právním předpisem upravujícím vedení řízení před soudem (např. občanský soudní řád, soudní řád správní). Dále dochází k upřesnění, že se jedná o příjemce informací, který je povinen zajistit stejnou úroveň důvěrnosti informací a údajů jako předávající.

Doplňuje se nový odst. 2, který umožnuje koordinačním orgánům neposkytnout dokumenty a informace týkající se veřejných podpor, které již byly předané Komisi, a to v režimu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Jedná se o zvláštní právní úpravu ve vztahu k zákonu č. 106/1999 Sb., která stanoví zvláštní důvod pro neposkytnutí informace. Aktuální judikatura správních soudů i Ústavního soudu potvrzuje, že specifický důvod pro odmítnutí žádosti může vyplývat i ze zvláštních předpisů (zákonů), a to na základě prostého pravidla speciality [např. rozsudek NSS č. j. 1 As 28/2010-86 (2128/2010 Sb. NSS) nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 156/02].

Neposkytování těchto informací by mělo být časově omezeno, a to jednak do doby ukončení řízení před Komisí nebo šetření prováděného Komisí, a i poté, pokud by jejich poskytnutí nějakým způsobem mohlo ohrozit nebo zmařit průběh následné soudní nebo jiné právní ochrany (řízení nebo šetření Komise např. v případě navazujícího soudního řízení).

K bodu 34 – § 7

Upravuje se nadpis § 7 tak, aby bylo jednoznačné, že se postup pro navracení veřejné podpory upravený v tomto ustanovení týká pouze případů, kdy o vrácení podpory rozhoduje Evropská komise.

K bodu 35 – § 7a (Postup při navracení veřejné podpory v ostatních případech)

Doplňuje se nový § 7a, který v návaznosti na rozsudek Soudního dvora EU ve věci EESTI PAGAR (C-349/17) upravuje postup při navracení veřejné podpory v případech, kdy se nejedná o její navracení na základě rozhodnutí Komise. Právní úprava navracení veřejné podpory je dosud upravena v § 7 pouze v případě, kdy o navracení podpory včetně úroků rozhodne Evropská komise. Aktuálně ale nastávají případy, kdy na základě upozornění z probíhajících monitoringů programů podpor, vyzve Evropská komise poskytovatele podpor k jejich vymáhání včetně úroků. Zatímco na základě národních právních předpisů (rozpočtové a dotační pravidla) existuje pro určité případy právní základ pro vymožení protiprávní veřejné podpory, pro vymožení úroků na základě rozhodnutí českého poskytovatele podpory takový právní základ vůbec neexistuje.

Pro případy, kdy o vrácení podpory z důvodu jejího rozporu se zákonem nebo právem EU rozhoduje poskytovatel podpory v České republice a nikoli samotná Evropská komise postupem podle nařízení Rady 2015/1589, je třeba ve vnitrostátním právu výslovně zakotvit oprávnění poskytovatele vymoci a povinnost příjemce vrátit poskytnutou protiprávní podporu a s ní také úroky, a to za celé období, během něhož nakládal s touto podporou.

V odst. 1 se stanoví příjemci veřejné podpory povinnost vrátit ji včetně úroků poskytovateli,

pokud byla poskytnuta v rozporu s právem Evropské unie. Poskytovatel je povinen bez zbytečného odkladu učinit veškerá nezbytná opatření k zajištění splnění této povinnosti.

Za tím účelem poskytovatel příjemce neprodleně vyzve k navrácení veřejné podpory; poskytovatel zároveň ve výzvě stanoví lhůtu k navrácení.

Odst. 2 řeší stanovení výše úroků, které je příjemce podpory povinen vracet. Navrhuje se, aby

poskytovatel veřejné podpory při stanovování úrokové sazby pro účely jejího navracení vycházel z kapitoly V nařízení Komise (ES) č. 794/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se provádí nařízení Rady (EU) 2015/1589, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 Smlouvy o fungování Evropské unie. Dále se v odst. 2 upřesňuje, že úroky jsou splatné ode dne, kdy mohl příjemce s protiprávní veřejnou podporou nakládat, do dne jejího navrácení.

V odst. 3 se zakládá povinnost poskytovatele veřejné podpory informovat neprodleně o jejím

vrácení orgán, který dozor nebo dohled podle zvláštního právního předpisu provádí.

K bodu 36, 37 a 38 – Hlava III (Zahraniční subvence)

Zrušují se původní ustanovení § 8a, § 8b a § 8c a vkládá se nová Hlava III týkající se zahraničních subvencí, a to z důvodu adaptace Nařízení a lepší přehlednosti zákona.

K § 8 (Působnost v oblasti zahraničních subvencí)

Zavádí se nové ustanovení § 8, které vymezuje působnost Úřadu v rámci zajištění spolupráce s Komisí v oblasti zahraničních subvencí, a to s odkazem na přímo použitelný předpis. Cílem ustanovení je zakotvit pozici Úřadu jako orgánu, který poskytuje součinnost Komisi ve smyslu Nařízení, a to jak v rámci šetření prováděných Komisí, legislativní činnosti týkající se zahraničních subvencí či zajišťování spolupráce ze strany dotčených subjektů.

K § 8a (Poskytování dokumentů a jiných informací)

Odst. 1 nově stanovuje povinnost osob vymezených na základě přímo použitelného předpisu

na výzvu poskytnout Úřadu veškeré dokumenty a informace týkající se zahraničních subvencí, přičemž tyto informace musí být úplné, správné a pravdivé. Smyslem ustanovení je zajištění co nejkvalitnějších podkladů pro účely šetření prováděného ze strany Komise v oblasti zahraničních subvencí a naplnění tak povinností, které pro Českou republiku z Nařízení vyplývají.

Odst. 2 umožnuje Úřadu neposkytnout dokumenty a informace týkající se zahraničních

subvencí, které již byly předané (notifikované) Komisi, a to v režimu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Jedná se o zvláštní právní úpravu ve vztahu k zákonu č. 106/1999 Sb., která vymezuje zvláštní důvod pro neposkytnutí informace. Aktuální judikatura správních soudů i Ústavního soudu potvrzuje, že specifický důvod pro odmítnutí žádosti může vyplývat i ze zvláštních předpisů (zákonů), a to na základě prostého pravidla speciality [např. rozsudek NSS č. j. 1 As 28/2010-86 (2128/2010 Sb. NSS) nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 156/02].

Neposkytování těchto informací by mělo být časově omezeno, a to jednak do doby ukončení řízení před Komisí nebo šetření prováděného Komisí, a i poté, pokud by jejich poskytnutí nějakým způsobem mohlo ohrozit nebo zmařit průběh následné soudní nebo jiné právní ochrany (řízení nebo šetření Komise např. v případě navazujícího soudního řízení).

K § 8b (Šetření prováděné Komisí a Úřadem)

Odst. 1 stanovuje každému povinnost poskytnout Komisi, Úřadu nebo osobám jimi

pověřeným veškerou potřebnou součinnost v rámci šetření prováděného Komisí na území České republiky v souvislosti se zahraničními subvencemi. Smyslem navrhované právní úpravy je zajistit co nejefektivnější kontrolu v oblasti zahraničních subvencí tak, jak ji předvídá přímo použitelný předpis, přičemž podstatným elementem pro naplnění uvedeného cíle je právě zajištění všech potřebných podkladů, které nelze získat jinak než právě od samotných aktérů, tj. dotčených subjektů.

Odst. 2 stanovuje kompetence Úřadu v rámci šetření, které se provádí na žádost Komise.

S ohledem na účelnost prováděného šetření je dále stanovena povinnost každému poskytnout Úřadu nezbytnou součinnost.

K § 8c (Spolupráce související s prověřováním zahraničních investic)

Odst. 1 specifikuje pravidla spolupráce mezi Ministerstvem průmyslu a obchodu a Úřadem

ve věci zahraničních subvencí. V souvislosti s adaptací českého právního řádu na Nařízení je nově zakomponována cílená spolupráce Úřadu s Ministerstvem průmyslu a obchodu. Šetření zahraničních subvencí, která povede Komise, se totiž v některých případech mohou týkat stejných transakcí, jakými se Ministerstvo průmyslu a obchodu zabývá v rámci mechanismu prověřování zahraničních investic podle zákona o prověřování zahraničních investic. Na tuto skutečnost je brán ohled i v rámci samotného Nařízení, viz zejm. čl. 10 odst. 2 (a na to navazující odst. 3), podle kterého Komise o zahájení předběžného přezkumu zahraničních subvencí informuje zejména ty členské státy, které jí oznámily vnitrostátní šetření podle nařízení (EU) 2019/452, kterým se stanoví rámec pro prověřování přímých zahraničních investic směřujících do Unie.

Podle navrhovaného ustanovení by Úřad měl Ministerstvu průmyslu a obchodu předávat informace o zahájení předběžného přezkumu nebo hloubkového šetření zahraničních subvencí, které obdrží od Komise, pokud jde o šetření oznámených spojení podniků a šetření zahájená Komisí ex offo, neboť tyto dva typy šetřených transakcí mohou představovat zahraniční investici podle zákona o prověřování zahraničních investic. Pokud tuto transakci Ministerstvo průmyslu a obchodu vyhodnotí jako relevantní z hlediska své činnosti podle zákona o prověřování zahraničních investic, může Úřad požádat i o další informace z daných šetření.

Předpokládá se rovněž, v návaznosti na nové ustanovení § 16a odst. 1 zákona o prověřování zahraničních investic (viz část pátá, bod 3), který zakotvuje předávání relevantních informací ze strany Ministerstva průmyslu a obchodu Úřadu, že pokud bude Ministerstvo průmyslu a obchodu disponovat informacemi relevantními pro šetření zahraničních subvencí, předá je Úřad dále i Komisi.

Účelem navrhovaných ustanovení je zajištění včasné informovanosti Ministerstva průmyslu a obchodu a Komise o paralelních šetřeních. Včasné oboustranné předávání informací by mělo zabránit situaci, kdy by se šetření Komise a šetření Ministerstva průmyslu a obchodu nežádoucím způsobem ovlivňovala. Například v rámci jednoho šetření by daná transakce byla zakázána a druhé šetření by nadále pokračovalo, přestože by již bylo bezpředmětné. Dalším relevantním příkladem může být stanovení podmínek pro realizaci dané transakce v rámci jednoho řízení, přičemž tyto podmínky by mohly mít význam pro další postup či podobu rozhodnutí v řízení druhém. Tato vzájemná informovanost dotčených orgánů také posiluje efektivitu výkonu státní správy.

Odst. 2 stanovuje zaměstnancům Ministerstva průmyslu a obchodu povinnost týkající se

mlčenlivosti, která se na informace uvedené v § 8c odst. 1 vztahuje. To především s ohledem na jejich důvěrnou povahu. Vzhledem k možné citlivosti informací poskytovaných Úřadem je navrhováno, aby se na zaměstnance Ministerstva průmyslu a obchodu obdobně použila povinnost zachovávat mlčenlivost podle zákona o veřejné podpoře. Takto získané informace by ministerstvo mohlo použít pouze v souvislosti s vedením konzultací či řízení o prověření zahraniční investice podle zákona o prověřování zahraničních investic.

K bodu 39 – Hlava IV (Přestupky a opatření k nápravě)

Navrhuje se přesunout veškerá ustanovení týkající se přestupků a opatření k nápravě do nové hlavy IV (§ 8d až § 8g). V této hlavě jsou jednotně upraveny jak přestupky v oblasti veřejné podpory (v platném znění zákona č. 215/2004 Sb. se jedná o ustanovení § 6 odst. 2 a § 8a až § 8b, nově se jedná o ustanovení § 8d ve spojení s § 8f), tak zcela nově i přestupky v oblasti zahraničních subvencí (§ 8e ve spojení s § 8f). Opatření k nápravě pak jsou upravena v § 8g. Členění do jednotlivých ustanovení i do odstavců v rámci nich odpovídá Zásadám tvorby právní úpravy přestupků.

K § 8d (Přestupky v oblasti veřejné podpory)

Navrhované ustanovení § 8d je převzetím stávajících ustanovení § 8a a § 6 odst. 2. Vedle toho dochází k několika dalším změnám.

V odst. 1 se stanovuje skutková podstata přestupku, kterého se může dopustit příjemce

veřejné podpory, příjemce veřejné podpory malého rozsahu nebo finanční zprostředkovatel tím, že nepředloží koordinačnímu orgánu dokument nebo jinou informaci týkající se veřejné podpory nebo podpory malého rozsahu podle § 5 odst. 2 nebo 3.

Dochází k rozšíření okruhu subjektů, které se mohou této skutkové podstaty přestupku dopustit, a to tak, že přestupku spočívajícím v nepředložení dokumentu či jiné informace v souvislosti s poskytováním podpory nebo podpory malého rozsahu se může dopustit taktéž příjemce podpory malého rozsahu nebo finanční zprostředkovatel.

V odst. 2 se stanovuje skutková podstata přestupku, kterého se může dopustit příjemce tím,

že neposkytne koordinačnímu orgánu, Komisi nebo jimi pověřené osobě potřebnou součinnost podle § 6. Ustanovení přebírá dosavadní úpravu pořádkového deliktu z § 6 odst. 2.

V odst. 3 se nově stanovují skutkové podstaty přestupků, kterých se může dopustit finanční

zprostředkovatel, a to nepředložení zprávy podle § 3a odst. 4, nebo tím, že neinformuje o neobdržení podpory de minimis podle § 3a odst. 4, nebo nesplnění povinnosti uložené opatřením k nápravě podle § 8g odst. 2 ve stanovené lhůtě.

V odst. 4 se stanovuje skutková podstata přestupku, kterého se může dopustit poskytovatel

nebo poskytovatel podpory malého rozsahu tím, že nepředloží koordinačnímu orgánu dokument nebo jinou informaci týkající se veřejné podpory nebo podpory malého rozsahu podle § 5 odst. 1, 3 nebo 4.

V odst. 5 se stanovují skutkové podstaty přestupků, kterých se může dopustit poskytovatel

tím, že neposkytne koordinačnímu orgánu, Komisi nebo jimi pověřené osobě potřebnou součinnost podle § 6, nebo neučiní jakékoliv z nezbytných opatření podle § 7 odst. 2. Ustanovení přebírá dosavadní úpravu pořádkového deliktu z § 6 odst. 2.

V odst. 6 se stanovují skutkové podstaty přestupků, kterých se může dopustit poskytovatel

podpory malého rozsahu, a to tím, že neuvede přímo použitelný předpis Evropské unie v právním jednání nebo úkonu poskytnutí podpory malého rozsahu podle § 3a odst. 5, nezaznamená do centrálního registru některý z údajů podle § 3a odst. 5, nebo ve stanovené lhůtě nesplní povinnost uloženou opatřením k nápravě podle § 8g odst. 1. Oproti původní formulaci došlo v písm. a) k nahrazení pojmu „právní úkon“ slovy „právní jednání nebo úkon“ v důsledku rekodifikace soukromého práva.

V odst. 7 se stanovuje, že přestupky lze uložit pokuty, přičemž horní hranice pokuty za

přestupek podle odst. 1, 3, 4 nebo 6 se nastavuje nově, a to na částku 300 000 Kč. V odst. 7 písm. b) se přebírá stávající horní hranice pokuty za přestupek upravený v dosavadním ustanovení § 6 odst. 2 (pořádková pokuta za neposkytnutí potřebné součinnosti při šetření prováděným Komisí). V odst. 7 písm. c) je stanovena horní hranice pokuty za přestupek spočívající v neučinění veškerých nezbytných opatření podle § 7 odst. 2.

Navrhovaná změna v písm. a) reflektuje ekonomický vývoj i zkušenosti získané během správních řízení vedených v souvislosti s poskytováním podpory malého rozsahu. Povinnost zaznamenávat podpory malého rozsahu do centrálního registru podpory malého rozsahu (dále jen „RDM“) byla spojena se spuštěním RDM ke dni 1. 1. 2010. Během třinácti let vedení správních řízení došlo ke změně cenové hladiny, a proto je nutné přehodnotit výpočet pokut tak, aby odrážely dnešní ekonomickou realitu a byl zachován jejich preventivní i represivní účinek. Výpočet pokut ve správních řízeních spojených s poskytováním podpory de minimis je založen na matematickém mechanismu, který zajišťuje, že ve skutkově shodných či podobných případech nevznikají nedůvodné rozdíly ve výši pokuty. Aktuální sazba pokuty ale neumožňuje ukládat adekvátní pokuty v případech nejzávažnějších porušení, které by za použití výše zmíněného mechanismu překračovaly 100 000 Kč. Nadto zamýšlené navýšení pokuty reflektuje skutečnost, že povinnosti spojené s evidencí podpory de minimis již nejsou novinkou, ale za 13 let existence RDM již běžně známou praxí. Zmíněné navýšení maximální sazby pokuty nepředstavuje změnu současné metodiky využívané pro stanovení výše pokut, tedy kombinace základní sazby 1 tis. Kč a příslušného koeficientu; nedojde tedy k poměrnému navýšení udělovaných pokut pro všechny poskytovatele, naopak předkladatel předpokládá pouze drobnou úpravu základní sazby s cílem alespoň částečně reflektovat inflaci. Počty jednotlivých porušení zákona při poskytování podpory de minimis zůstávají dlouhodobě v podstatě neměnné (každoročně Úřad vede cca 50 správních řízení s poskytovateli podpory de minimis). Proto je vhodné přestupky v této oblasti hodnotit přísněji než v době zavádění nové povinnosti. Horní hranice pokut za ostatní přestupky zůstávají nezměněny.

K § 8e (Přestupky v oblasti zahraničních subvencí)

Navrhované ustanovení zavádí nové skutkové podstaty přestupků v oblasti zahraničních

investic. V odst. 1 jsou formulovány dvě skutkové podstaty přestupků.

V písm. a) je upravena skutková podstata přestupku spočívající v neposkytnutí dokumentů

nebo informací týkajících se zahraničních subvencí Úřadu, tj. v rozporu s povinností uvedenou v § 8a odst. 1.

V písm. b) se stanovuje skutková podstata přestupku za nedodržení povinnosti dotčeného

subjektu spočívající v poskytnutí potřebné součinnosti Komisi, Úřadu nebo jimi pověřené osobě v rámci šetření týkajícího se zahraničních subvencí podle § 8b odst. 1 nebo 2. Smyslem tohoto ustanovení je zajistit plnění povinností dotčených subjektů ve vztahu k šetření prováděného ze strany Komise či na žádost Komise Úřadem v oblasti zahraničních subvencí a naplnit tak povinnosti, které pro Českou republiku z Nařízení vyplývají.

Odst. 2 stanovuje pro oba přestupky uvedené v § 8e odst. 1 shodně, že lze uložit pokutu

s horní hranicí 300 000 Kč.

K § 8f (Společná ustanovení k přestupkům)

Navrhované ustanovení, které zakotvuje společná ustanovení k přestupkům, je zvláštní právní úpravou ve vztahu k zákonu č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů. Nejedná se však o zcela novou úpravu, neboť jde o převzetí původního ustanovení § 8b. Téměř všechna vyloučená ustanovení byla z výčtu vypuštěna pro jejich nadbytečnost.

Odst. 1 vymezuje promlčecí dobu pro účely tohoto zákona.

Odst. 2 upravuje věcnou příslušnost koordinačního orgánu a Úřadu k projednávání přestupků

podle tohoto zákona.

Odst. 3 stanoví podmínky pro úřední osoby podílející se na řízení o přestupku vedeném podle

tohoto zákona.

Odst. 4 upravuje výjimky z působnosti zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.

K § 8g (Opatření k nápravě)

Navrhované ustanovení zakotvuje pravomoc koordinačního orgánu ukládat opatření k nápravě. Nejedná se však o zcela novou úpravu, neboť jde o převzetí stávajícího ustanovení § 8c. Nově jsou nahrazena slova „název přímo použitelného předpisu“ za „přímo použitelný předpis“. Rovněž dochází v odst. 1 k nahrazení termínu „právní úkon“ slovy „právní jednání nebo úkon“, a to v důsledku rekodifikace soukromého práva. V návaznosti na přečíslování se upravuje odkaz na § 3a odst. 5 (dříve § 3a odst. 4). V odst. 1 pod písm. a) je doplněna povinnost dodatečně označit poskytnutou podporu jako podporu malého rozsahu s uvedením přímo použitelného předpisu Evropské unie, podle kterého byla podpora malého rozsahu poskytnuta.

V odst. 2 se obdobně formuluje možnost uložit nápravné opatření i finančnímu

zprostředkovateli.

V odst. 3 je převzata úprava stávajícího ustanovení § 8c odst. 2. V návaznosti na přečíslování

se upravuje odkaz na § 3a odst. 5 (dříve § 3a odst. 4).

K bodu 40 – Hlava V (Závěrečná ustanovení)

Doplňuje se nová Hlava V týkající se závěrečných ustanovení, a to z důvodu nového členění předpisu.

K části druhé (čl. II) – změna zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů:

K článku II – § 22a

Navrhovanou změnou dochází k navrácením horní hranice sazby správního trestu – zákaz plnění veřejných zakázek a poskytování veřejných služeb v přepravě cestujících, který lze uložit za přestupek spáchaný v souvislosti se zadáváním nebo zadáním veřejné zakázky nebo v souvislosti s uzavíráním smlouvy o veřejných službách v přepravě cestujících.

Přijetím zákona č. 226/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 273/1996 Sb., o působnosti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů, došlo v současném § 22a odst. 6 (pozn. § 22a odst. 4 v předchozím znění) k vypuštění slov „na dobu nejdéle 3 let“, a to v důsledku zapracovávání změn přijatých poslaneckým pozměňovacím návrhem. V současné době je proto ustanovením § 22a odst. 6 umožněno tento druh trestu za tam stanovených podmínek uložit, ovšem bez stanovení maximální doby, na kterou lze zákaz uložit.

K části třetí (čl. III) – změna zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů:

K bodům 1 a 2 – § 39 (Průběh zadávacího řízení)

V odst. 1 dochází ke změně dosavadní formulace tak, aby se odstranilo konstatování

samozřejmé skutečnosti, že zadavatel postupuje v zadávacím řízení podle pravidel stanovených tímto zákonem. Obsah zde stanoveného pravidla se však nemění. Pokud pravidla pro průběh zadávacího řízení nestanoví zákon o zadávání veřejných zakázek, ani přímo použitelný předpis EU, může tato pravidla stanovit zadavatel, a to buď v zadávacích podmínkách (přičemž zákon na mnoha místech stanoví povinnost tato pravidla v zadávacích podmínkách určit) anebo později v průběhu zadávacího řízení (pokud zákon nestanoví povinnost určit pravidlo již v zadávacích podmínkách). V každém případě však musí být dodrženy základní zásady podle § 6.

V odst. 2 dochází k doplnění nového písm. e), které rozšiřuje povinnost zadavatele vybírat

z účastníků řízení také na základě pravidel pro postup zadavatele v zadávacím řízení, jež jsou stanovena přímo použitelným předpisem. Smyslem navrhované změny je zohlednění skutečnosti, že zadavatel v zadávacím řízení postupuje mj. dle pravidel stanovených přímo použitelnými předpisy EU, pokud tyto předpisy stanoví konkrétní pravidla pro průběh zadávacího řízení (například zákaz zadání veřejné zakázky stanovený Nařízením nebo mezinárodní sankce vyplývajících z přímo použitelného předpisu EU, vyloučení účastníka zadávacího řízení apod.). Tato pravidla jsou přímo závazná ve všech členských státech, použijí se tedy přímo od okamžiku nabytí účinnosti příslušného nařízení EU (v případě nařízení o zahraničních subvencích narušujících vnitřní trh je datum použitelnosti stanoveno v jeho čl. 54). V poznámce pod čarou je pak specifikováno, o které přímo použitelné předpisy se jedná, avšak jelikož k přijímání takových nařízení může docházet i v budoucnosti, neuvádí se jejich úplný výčet.

K bodům 3, 4, 5, 6 a 7 – § 40 a 51 (Zadávací lhůta)

V odst. 1 dochází k odstranění části věty „po kterou účastníci zadávacího řízení nesmí

ze zadávacího řízení odstoupit.“, a to z důvodu, že problematika zákazu odstoupení účastníka ze zadávacího řízení je z důvodu přehlednosti vyčleněna do zvláštního odstavce.

V odst. 2 písm. a) dochází k odstranění textu „podle rozhodnutí Úřadu nebo podle uloženého

předběžného opatření, nebo“, a to z důvodu, že předmětné je nově vyčleněno do textu nově doplněného odst. 2 písm. c).

Odst. 2 písm. b) rozšiřuje okruh skutečností, které mají vliv na běh zadávací lhůty, a to tak,

že se zadávací lhůta prodlužuje o dobu předběžného přezkumu nebo hloubkového šetření oznámených zahraničních finančních příspěvků podle Nařízení, ve které zadavatel nesmí dle tohoto předpisu uzavřít smlouvu, resp. je v možnosti uzavřít smlouvu omezen (čl. 32 odst. 1 až 3 Nařízení). Dobou předběžného přezkumu se pro účely odst. 2 písm. b) rozumí doba od předání oznámení o zahraničních finančních příspěvcích Nařízení Komisi do doby sdělení rozhodnutí Komise o zahájení nebo nezahájení hloubkového šetření zadavateli (čl. 30 odst. 2 až 4 Nařízení). V ustanovení § 40 odst. 3 se dále vysvětluje, co je dobou hloubkového šetření, a to pro účely celého zákona o zadávání veřejných zakázek.

O dobu, po kterou je předběžný přezkum přerušen (čl. 30 odst. 6 Nařízení), se zadávací lhůta neprodlužuje.

Odst. 2 písm. c) přejímá již existující skutečnosti mající vliv na běh zadávací lhůty

z dosavadního odst. 2 písm. a). Jedná se tedy o rozhodnutí Úřadu a uložené předběžné opatření.

Odst. 3 upravuje problematiku zákazu odstoupení účastníka ze zadávacího řízení a nově

stanovuje možnost účastníka zadávacího řízení odstoupit ze zadávacího řízení během hloubkového šetření oznámených zahraničních finančních příspěvků prováděného Komisí podle Nařízení (hloubkové šetření prováděné dle čl. 30 Nařízení může trvat až 110 pracovních dní). Odstoupení ze zadávacího řízení nebude možné po dobu předběžného přezkumu Evropské komise. S uvedeným úzce souvisí stanovení povinnosti zadavatele bezodkladně informovat účastníky zadávacího řízení o zahájení a o ukončení hloubkového šetření, neboť v opačném případě by se o těchto skutečnostech nemuseli dozvědět. Odstoupení je možné v době mezi doručením oznámení zadavatele o zahájení a ukončení hloubkového šetření konkrétnímu účastníku zadávacího řízení, nerozhoduje tedy skutečná doba hloubkového šetření.

V odst. 4 dochází v souvislosti s odst. 2 písm. b) k doplnění o informační povinnost

zadavatele ve vztahu k době předběžného přezkumu oznámených zahraničních finančních příspěvků podle Nařízení, neboť o tuto dobu se také prodlužuje zadávací lhůta. V odstavci 4 se nedoplňuje informační povinnost zadavatele ve vztahu k době hloubkového šetření oznámených zahraničních finančních příspěvků, neboť o této skutečnosti má zadavatel informovat účastníky řízení již podle odst. 3. Současně dochází k doplnění o odkaz na § 246, ve kterém je uveden zákaz uzavření smlouvy dle zákona o zadávání veřejných zakázek, a dále pro úplnost a jednoznačnost právní úpravy rovněž výslovně o dobu, ve které nesmí podle rozhodnutí Úřadu nebo podle uloženého předběžného opatření zadavatel uzavřít smlouvu.

Ačkoli ustanovení § 246 nezahrnuje zákazy uzavřít smlouvu stanovené v přímo použitelných předpisech EU, není navrhováno doplnění ustanovení § 124 odst. 1, podle kterého jsou po uplynutí lhůty zákazu uzavřít smlouvu podle § 246 zadavatel a vybraný dodavatel povinni bez zbytečného odkladu uzavřít smlouvu, o výslovné uvedení zmíněných zákazů, neboť tyto zákazy, resp. jejich doby, nejsou zbytečným odkladem.

Další případ, kdy není v zákoně výslovně zohledněn zákaz uzavření smlouvy podle přímo použitelného předpisu EU, je ustanovení § 141 odst. 5. Pokud jde o uzavírání smlouvy na veřejnou zakázku zadávanou v dynamickém nákupním systému, v § 141 odst. 5 je stanovena výjimka ze zákazů uzavření smlouvy stanovených v § 246, a to pro dobu podle § 246 odst. 1 písm. a) až c). I v případě uzavírání smluv na veřejné zakázky zadávané v dynamickém nákupním systému však zadavatel musí během doby podle § 246 odst. 1 písm.

a) až c) postupovat v souladu s případným zákazem uzavření smlouvy stanoveným přímo použitelným předpisem EU.

V ustanovení § 124, § 141 odst. 5 a § 246 není zohledněn zákaz zadat zakázku stanovený rozhodnutím Komise dle čl. 31 odst. 2 Nařízení. I v situaci dle § 124 odst. 1 nebo § 141 odst. 5 však zadavatel bude muset takový zákaz respektovat, tj. nebude moci uzavřít smlouvu s dodavatelem, na kterého se bude rozhodnutí Komise dle čl. 31 odst. 2 Nařízení vztahovat.

V § 51 odst. 1 dále dochází k přečíslování § 40 odst. 4 na § 40 odst. 5, neboť tím, že byl

do § 40 vložen nový odstavec 3, došlo k přečíslování odstavců následujících, tedy i odstavce, který upravuje skončení lhůty, na který odkazuje § 51.

K bodu 8 – § 46 (Objasnění nebo doplnění údajů, dokladů, vzorků nebo modelů)

Odst. 4 se doplňuje v návaznosti na čl. 29 odst. 3 Nařízení, které stanoví možnost zadavatele požádat o doplnění chybějícího (tj. dodavatelem s nabídkou nebo žádostí o účast nepředloženého) prohlášení nebo oznámení o zahraničních finančních příspěvcích a stanovuje povinnost zadavatele podat žádost o doplnění chybějícího oznámení nebo prohlášení o zahraničních finančních příspěvcích, a to v případě, že nabídka nebo žádost o účast tyto doklady neobsahuje, neboť jinak by nemohlo dojít k vyloučení dodavatele pro nepředložení těchto dokladů. Podle Nařízení je totiž podmínkou pro to, aby nabídka mohla být odmítnuta (tedy aby mohl být účastník zadávacího řízení podle novelizovaného znění § 48 odst. 1 vyloučen), skutečnost, že k absenci údajů nebo dokladů došlo „navzdory žádosti“ zadavatele. Navíc pokud zadavatel tyto doklady neobdrží, nemůže je logicky ani předat Komisi, pro kterou tyto dokumenty představují základní nezbytné podklady pro její další činnost. (Komise zahajuje předběžný přezkum zahraničních finančních příspěvků právě na základě oznámení o zahraničních finančních příspěvcích, přičemž citované Nařízení počítá s tím, že toto oznámení Komise obdrží primárně od zadavatele).

Zadavatel může učinit žádost o doplnění i opakovaně a může prominout zmeškání stanovené lhůty.

V případě, že podle zadavatele předložené prohlášení nebo oznámení o zahraničních finančních příspěvcích není úplné nebo jasné, může předat toto prohlášení nebo oznámení rovnou Komisi nebo může požádat o doplnění nebo objasnění dle § 46 odst. 1.

V případě, že zadavatel neobdržel spolu s oznámením o zahraničních finančních příspěvcích podpůrné dokumenty ve smyslu Prováděcího nařízení, může předat oznámení rovnou Komisi nebo může požádat o doplnění těchto dokumentů podle § 46 odst. 1.

K bodu 9 – § 47 (Účastník zadávacího řízení)

V odst. 4 písm. a) dochází k nahrazení textu „v době mimo zadávací lhůtu“ textem „pokud není v rozporu s § 40 odst. 3“, a to z důvodu, že s ohledem na novou formulaci § 40 odst. 3 je nutné připustit také možnost odstoupení ze zadávacího řízení v průběhu hloubkového šetření zahraničních finančních příspěvků podle přímo použitelného předpisu EU. Novelizované ustanovení také zachovává dosavadní možnost odstoupit v době mimo zadávací lhůtu, neboť ani takové odstoupení není v rozporu s § 40 odst. 3.

K bodům 10 a 11 – § 48 (Vyloučení účastníka zadávacího řízení)

V článku 29 odst. 3 Nařízení je stanoveno: „Pokud oznámení nebo prohlášení není k žádosti o účast nebo k nabídce připojeno, veřejný zadavatel nebo zadavatel může dotčené hospodářské subjekty požádat o předložení příslušných dokumentů do 10 pracovních dnů. Nabídky nebo žádosti o účast podané hospodářskými subjekty, jež podléhají povinnostem stanoveným v tomto článku a k nimž není přiloženo oznámení nebo prohlášení podle odstavce 1 navzdory žádosti veřejného zadavatele nebo zadavatele podle tohoto odstavce, veřejný zadavatel nebo zadavatel prohlásí za nesprávné a odmítne je. Veřejný zadavatel nebo zadavatel informuje o tomto odmítnutí Komisi.“.

V článku 29 odst. 4 Nařízení je stanoveno: „Komise přezkoumá obsah obdrženého oznámení bez zbytečného odkladu. Pokud Komise zjistí, že oznámení je neúplné, informuje o svých zjištěních veřejného zadavatele nebo zadavatele a dotčený hospodářský subjekt, který Komise požádá, aby obsah oznámení doplnil do 10 pracovních dnů. Je-li oznámení připojené k nabídce nebo žádosti o účast navzdory žádosti Komise podle tohoto odstavce nadále neúplné, přijme Komise rozhodnutí, v němž danou nabídku nebo žádost o účast prohlásí za nesprávnou. V tomto rozhodnutí Komise rovněž požádá veřejného zadavatele nebo zadavatele, aby přijal rozhodnutí o odmítnutí takové nesprávné nabídky nebo žádosti o účast.“.

Žádost Komise o odmítnutí nabídky dle čl. 29 odst. 4 Nařízení je tedy rovněž jedním z důvodů pro odmítnutí nabídky nebo žádosti o účast.

V článku 31 odst. 2 Nařízení je stanoveno: „Pokud dotčený hospodářský subjekt nenabídne závazky nebo pokud má Komise za to, že závazky uvedené v odstavci 1 nejsou vhodné ani dostatečné k tomu, aby plně a účinně napravily narušení, přijme prováděcí akt v podobě rozhodnutí zakazujícího zadání zakázky dotčenému hospodářskému subjektu (dále jen „rozhodnutí zakazující zadání zakázky“). Tento prováděcí akt se přijímá poradním postupem podle čl. 48 odst. 2. Veřejný zadavatel nebo zadavatel danou nabídku na základě uvedeného rozhodnutí odmítne.“.

V článku 3 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/1031 ze dne 23. června 2022 o přístupu hospodářských subjektů, zboží a služeb třetích zemí na trhy Unie s veřejnými zakázkami a koncesemi a o postupech na podporu jednání o přístupu hospodářských subjektů, zboží a služeb Unie na trhy třetích zemí s veřejnými zakázkami a koncesemi je stanoveno: „Veřejní zadavatelé nebo zadavatelé mohou kdykoli během zadávacího řízení požádat hospodářský subjekt, aby v přiměřené lhůtě předložil, rozšířil, vyjasnil nebo doplnil informace či dokumenty týkající se ověření původu hospodářského subjektu, pokud je tato žádost podána v souladu se zásadami rovného zacházení a transparentnosti. Jestliže hospodářský subjekt nepředloží bez přiměřeného vysvětlení tyto informace nebo dokumenty a zabrání tak tomu, aby veřejný zadavatel nebo zadavatel ověřil jeho původ nebo toto ověření prakticky znemožní či jej velmi ztíží, bude z účasti v příslušném zadávacím řízení vyloučen.“.

V článku 6 odst. 6 písm. b) nařízení nástroj pro mezinárodní zadávání veřejných zakázek je stanoveno: „U opatření v rámci nástroje podle odstavce 1 může Komise v rozsahu stanoveném v odstavci 8 rozhodnout o omezení přístupu hospodářských subjektů, zboží nebo služeb ze třetí země k zadávacím řízením tím, že od veřejných zadavatelů nebo zadavatelů požaduje vyloučit nabídky podané hospodářskými subjekty pocházejícími z této třetí země.“.

Všechny výše citované případy tak představují důvod k vyloučení účastníka zadávacího řízení. Není vyloučeno, že v budoucnu budou přijaty další přímo použitelné předpisy EU, které stanoví důvody pro vyloučení účastníka nebo vyloučení nebo odmítnutí nabídky nebo žádosti o účast. I ty pak bude možno aplikovat formou vyloučení účastníka zadávacího řízení bez nutnosti změn zákona o zadávání veřejných zakázek.

V odst. 1 s ohledem na výše uvedené dochází k doplnění spočívajícím v rozšíření důvodů,

pro které zadavatel může vyloučit účastníka zadávacího řízení nebo odmítnout nabídku či žádost o účast, a to s odkazem na přímo použitelný předpis. Vzhledem k tomu, že zákon o zadávání veřejných zakázek neupravuje postup zadavatele v zadávacím řízení v návaznosti na naplnění důvodu pro vyloučení účastníka nebo důvodu pro odmítnutí nebo vyloučení jeho nabídky nebo žádosti o účast, stanoveného přímo použitelným předpisem EU, navrhuje se postup zadavatele stanovit způsobem odpovídajícím koncepci vylučování účastníka stanovené současnou úpravou v tomto zákoně, tedy tak, že v případě naplnění důvodu pro vyloučení nebo odmítnutí je zadavatel oprávněn vyloučit účastníka ze zadávacího řízení.

V odst. 8 pak dochází k doplnění spočívajícím v rozšíření důvodů, pro které je zadavatel

povinen vyloučit vybraného dodavatele, a to s odkazem na přímo použitelný předpis. Navrhovaná povinnost vyloučit vybraného dodavatele z důvodu stanoveného přímo použitelným předpisem EU se navrhuje jen pro ty případy, se kterými přímo použitelný předpis EU spojuje povinnost vyloučit účastníka zadávacího řízení nebo povinnost vyloučit nebo odmítnout nabídku nebo žádost o účast. V případech, kdy přímo použitelný předpis EU stanoví pouze možnost takového postupu, uplatní se pouze možnost vyloučit účastníka zadávacího řízení dle navrhovaného § 48 odst. 1, nikoli povinnost vyloučit vybraného dodavatele.

K bodu 12 – § 130 (Obecné ustanovení)

V ustanovení § 130 dochází ke sjednocení formulace s nově formulovaným § 39 odst. 1. Návrh stanoví povinnost zadavatele dodržet v průběhu zvláštního postupu stanovené zadávací podmínky. Pravidla pro průběh zvláštních postupů stanoví zákon oproti zadávacím řízením ve stručné podobě.

Zadavatel stanoví pravidla pro průběh zvláštních postupů zejména v zadávacích podmínkách zadávacího řízení, v němž je uzavírána rámcová dohoda nebo zaváděn dynamický nákupní systém. Zákonem však není vyžadováno, aby v těchto zadávacích podmínkách byla stanovena vyčerpávajícím způsobem všechna pravidla pro zadávání veřejných zakázek v rámci zvláštních postupů. Návrhem je upřesněno, že v případě, kdy by tato pravidla pro zvláštní postupy nebyla stanovena tímto zákonem, přímo použitelným předpisem Evropské unie nebo zadávacími podmínkami, může si je určit zadavatel sám až v průběhu zvláštního postupu, a to v souladu se základními zásadami podle § 6. To odpovídá obdobné úpravě pro zadávací řízení v § 39 odst. 1 zákona.

Za účelem zajištění právní jistoty osob zúčastněných na zadávacím řízení a zjednodušení v rámci zvláštních postupů byl doplněn rovněž odkaz na ustanovení § 39 odst. 5 zákona do § 130 zákona. I při zadávání v rámci zvláštních postupů tak platí, že zadavatel vychází především z podkladů poskytnutých dodavatelem, může si je však ověřovat nebo i opatřovat (s výjimkou podkladů pro hodnocení nabídek) sám. I při zvláštních postupech je tedy rovněž možné provádět zkoušky vzorků.

Kromě samotného zákona stanoví pravidla pro zvláštní postupy rovněž přímo použitelné předpisy EU. Pravidla stanovená Nařízením se použijí v případě veřejných zakázek zadávaných v dynamickém nákupním systému, pokud jejich předpokládaná hodnota překračuje limity stanovené v čl. 28 odst. 1 tohoto Nařízení. Obdobně pravidla stanovená v nařízení 2022/1031/EU k nástroji pro mezinárodní zadávání veřejných zakázek se použijí na veřejné zakázky zadávané v dynamickém nákupním systému, jejichž hodnota překračuje limity stanovené v čl. 6 odst. 4 tohoto nařízení. V případě rámcových dohod se pravidla obou citovaných nařízení uplatní pouze v zadávacím řízení na uzavření rámcové dohody, nikoli při zadávání veřejné zakázky na základě rámcové dohody (viz čl. 6 odst. 5 nařízení nástroj pro mezinárodní zadávání veřejných zakázek a bod 42 preambule Nařízení). V případě soutěží o návrh se pravidla obou citovaných nařízení neuplatní, aplikovala by se však při zadávání veřejné zakázky zadávané v jednacím řízení bez uveřejnění na základě soutěže o návrh.

K bodu 13 – § 216 (Uchovávání dokumentace o zadávacím řízení)

V odst. 1 dochází, v souvislosti s povinností uchovávat dokumentaci o zadávacím řízení, k doplnění odkazu na přímo použitelný předpis. Vzhledem k tomu, že je současně navrhována změna tohoto zákona spočívající v zakotvení pravomoci Úřadu vykonávat dozor nad dodržováním pravidel stanovených přímo použitelným předpisem EU a definice dokumentace o zadávacím řízení je v ustanovení § 216 definována pomocí vazby na zákon o zadávání veřejných zakázek, nikoliv na přímo použitelný předpis EU, navrhuje se změna § 216 odst. 1 s cílem dosáhnout toho, aby dokumentace o zadávacím řízení, kterou Úřad potřebuje k provádění dozoru, obsahovala i dokumenty relevantní pro posouzení postupu zadavatele z hlediska jeho souladu s přímo použitelným předpisem EU (např. prohlášení nebo oznámení o zahraničních finančních příspěvcích dle čl. 29 odst. 1 Nařízení, žádost zadavatele o předložení chybějícího oznámení nebo prohlášení dle čl. 29 odst. 3 Nařízení, rozhodnutí Komise o nesprávnosti nabídky nebo žádosti o účast a žádost Komise zadavateli o odmítnutí nabídky nebo žádosti o účast dle čl. 29 odst. 4 Nařízení, rozhodnutí Komise zakazující zadání zakázky dle čl. 31 odst. 2 Nařízení). Jinými slovy Úřad získá základní zásadní podklady pro takový přezkum od zadavatele jejich předložením jako povinné součásti zadávací dokumentace, kterou je zadavatel povinen předložit Úřadu již dle současné úpravy v tomto zákoně.

K bodu 14 a 15 – § 248 (Výkon dozoru nad zadáváním veřejných zakázek a zvláštními postupy)

V odst. 1 dochází k rozšíření pověření Úřadu v rámci výkonu dozoru nad dodržováním pravidel v rámci zadávání veřejných zakázek, a to ve spojení s pravidly dle přímo použitelného předpisu. Změna se navrhuje z důvodu absence pravomoci Úřadu k výkonu dozoru nad dodržováním pravidel pro zadávání veřejných zakázek stanovených přímo použitelnými předpisy EU (včetně Nařízení nebo nařízení nástroj pro mezinárodní zadávání veřejných zakázek) zadavatelem. Navrhovaná změna odst. 1 tuto pravomoc Úřadu zakládá. Pravidly pro postup (mimo jiné ve vztahu k zadávacím řízením i zvláštním postupům podle části šesté zákona o zadávání veřejných zakázek) se rozumí toliko procesní pravidla dle přímo použitelného předpisu EU, která se mají použít v průběhu zadávacího řízení nebo zvláštního postupu (včetně případného zákazu uzavření smlouvy, možnosti nebo povinnosti odmítnout nebo vyloučit nabídku nebo žádost o účast nebo účastníka zadávacího řízení). Tato pravidla tak nezahrnují mj. případná pravidla pro povinné vlastnosti předmětu veřejné zakázky.

K bodu 16 – § 263

V odst. 2 dochází k rozšíření pravomoci Úřadu v rámci ukládání nápravných opatření spojených s nedodržením pravidel pro zadáváním veřejných zakázek, a to s odkazem na přímo použitelný předpis. Změna se navrhuje z důvodu absence pravomoci Úřadu ukládat nápravné opatření dle § 263 odst. 2 a za podmínek v tomto ustanovení stanovených v případě, kdy zadavatel nedodržel pravidlo stanovené přímo použitelným předpisem EU (například Nařízení nebo nařízení nástroj pro mezinárodní zadávání veřejných zakázek).

K části čtvrté (čl. IV) – změna zákona č. 262/2017 Sb., o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže a o změně zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů:

K článku IV – § 2 (Vymezení některých pojmů)

V odst. 2 písm. c) dochází k nahrazení slova „předloženy“ slovem „vypracovány“. Cílem změny je uvedení předmětného ustanovení do souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2014/104/EU ze dne 26. listopadu 2014 o určitých pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení právních předpisů členských států a Evropské unie o hospodářské soutěži (dále jen „směrnice“), a to v návaznosti na rozsudek Soudního dvora Evropské unie C-57/21 „RegioJet“. V rámci předběžné otázky byl Soudní dvůr Evropské unie mimo jiné žádán o vyslovení se k rozsahu informací, na něž se vztahuje dočasná ochrana podle čl. 6 odst. 5 směrnice, tj. důkazů na šedé listině, které jsou do českého právního řádu implementovány právě ustanovením § 2 odst. 2 písm. c) zákona č. 262/2017 Sb., o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže a o změně zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (dále jen „zákon“).

Směrnice ve zmíněném článku výslovně stanoví, že ochranu požívají pouze informace, které vypracovala fyzická nebo právnická osoba výslovně pro řízení orgánu pro hospodářskou soutěž, dále informace, které vyhotovily a stranám zaslaly příslušné orgány pro hospodářskou soutěž během řízení jimi vedených a návrhy na narovnání, které byly vzaty zpět. Zákon v § 2 odst. 2 písm. c) pak stanoví, že důvěrnými informacemi, chráněnými povinností mlčenlivosti, jsou podklady a informace, které byly předloženy výslovně pro účely správního řízení nebo výkonu dozoru orgánem ochrany hospodářské soutěže, podklady a informace za takovým účelem vypracované tímto orgánem a prohlášení podle písmene b) zákona, která byla vzata zpět.

Soudní dvůr v rámci předběžné otázky zhodnotil, že ze směrnice zcela jednoznačně vyplývá, že se dočasná ochrana informací, tj. nezveřejňování před ukončením správního řízení u orgánu ochrany hospodářské soutěže, netýká každé informace, která byla pro účely takového řízení předložena (ač spontánně či na žádost), nýbrž pouze informací zvlášť vypracovaných pro účely řízení zahájeného tímto orgánem. Stávající úpravou obsaženou v zákoně tak dochází k rozšíření rozsahu informací, na které se vztahuje dočasná ochrana, tj. důkazů na šedé listině, což může vést k omezenějšímu zpřístupňování důkazů v rozporu s logikou směrnice a k ohrožení harmonizačního cíle této směrnice. V návaznosti na potvrzení nesouladu vnitrostátní úpravy se směrnicí Soudním dvorem Evropské unie je proto třeba upravit definici důvěrných informací chráněných povinností mlčenlivosti v ustanovení § 2 odst. 2 písm. c) zákona, a to tak, že je rozsah informací omezen pouze na informace, které byly pro účely správního řízení vedeného orgánem ochrany hospodářské soutěže zvlášť vypracovány.

K části páté (čl. V) – změna zákona č. 34/2021 Sb., o prověřování zahraničních investic:

K bodu 1 – Díl 6, § 15a (Zvláštní ustanovení o doručování do ciziny)

V Hlavě II se vkládá nový Díl 6, který v novém § 15a stanoví pravidla pro doručování do ciziny.

Odst. 1 zavádí do procesu prověřování zahraničních investic možnost Ministerstva průmyslu

a obchodu komunikovat s adresáty, které nelze kontaktovat prostřednictvím datové schránky nebo jiným způsobem na území České republiky, prostřednictvím veřejné vyhlášky.

Z povahy věci (viz definice zahraničního investora v § 2 zákona o prověřování zahraničních investic) dochází velmi často k tomu, že účastníkem řízení vedených podle předmětného zákona je subjekt se sídlem v zahraničí. Aplikační praxe ukázala, že v situaci, kdy zahraniční investor nemá či nechce mít právní zastoupení advokátem nebo jinou osobou se sídlem či adresou pro doručování v České republice, je pro správní orgán velmi obtížné doručovat do ciziny prostřednictvím poštovních zásilek. Takovýto postup vede k nárůstu počtu administrativních úkonů, zvyšuje náklady na vedení řízení na straně Ministerstva průmyslu a obchodu a významně prodlužuje délku vedených řízení, v důsledku čehož může již během probíhajícího řízení dojít k poškození zájmů chráněných zákonem. Problematickým se tento postup ukázal zejména v situacích doručování oznámení o zahájení správního řízení do zahraničí, typicky do mimoevropských zemí. V takovém případě může po neúspěšném pokusu o doručení oznámení vyvstat potřeba jmenování opatrovníka pro doručování podle správního řádu. Může tak docházet k několikaměsíčním průtahům v zahájení řízení, přičemž v mezičase může dojít realizací rizikové zahraniční investice před jejím prověřením ke zmaření účelu řízení a ohrožení bezpečnosti České republiky nebo vnitřního či veřejného pořádku. Navrhovaná úprava by tak měla významně přispět nejen k hospodárnosti vedených správních řízení, ale zejména k efektivnější ochraně bezpečnostních zájmů ČR.

Z výše uvedených důvodů je v novém § 15a navrhováno umožnit ve vymezených případech doručovat účastníkům řízení prostřednictvím úřední desky Ministerstva průmyslu a obchodu. Pravidla pro doručování ve správním řízení stanoví správní řád. Ten ve svém ustanovení § 25 odst. 1 umožňuje doručování veřejnou vyhláškou, a to jak v případech explicitně správním řádem stanovených, tak i v případě, stanoví-li tak zvláštní zákon. V tomto případě by tak stanovil zákon o prověřování zahraničních investic. Jedná se rovněž o způsob doručování, který už státní správa uplatňuje v některých jiných agendách (např. § 49 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád). Hlavním inspiračním zdrojem navrhovaného ustanovení je § 21b zákona č. 69/2006 Sb., o provádění mezinárodních sankcí, který byl obdobně v reakci na aplikační zkušenost do zákona vložen teprve nedávno. Obdobně jako u mezinárodních sankcí nelze totiž ani v řízeních o prověření zahraniční investice v řadě případů při doručování písemností účastníkům očekávat právní pomoc ze strany třetích zemí, zvláště pokud u zahraničních investorů existuje vazba na vládu této třetí země.

Navrhované ustanovení se vztahuje na řízení o prověření zahraniční investice podle § 11, nikoliv na méně formální proces konzultace vedený podle § 10 tohoto zákona. Nevztahuje se ani na řízení o přestupku, proto je ustanovení zařazeno v Hlavě II (Postupy při prověřování zahraničních investic). K doručování veřejnou vyhláškou by mělo docházet jen v malém množství případů (byť bezpečnostně relevantních), protože tento způsob se navrhuje aplikovat v situaci, kdy je adresátem účastník řízení (nebo jeho zástupce) podle § 22 správního řádu, tedy ten, který se zdržuje v cizině nebo jehož sídlo, pobyt či jiná adresa pro doručování je v cizině. Typicky se tak daný postup nebude aplikovat na účastníky řízení mající v ČR pro dané řízení právní zastoupení, když v takovém případě se postupuje podle § 34 odst. 2 správního řádu. Zároveň je možnost doručovat veřejnou vyhláškou omezena jen na případy, kdy písemnost není možné doručit datovou zprávou ani dalšími způsoby uvedenými v § 19 odst. 1 a 2 správního řádu na území České republiky.

Nová úprava doručování jako celek směřuje především k zamezení obstrukcí ze strany investorů, kteří se správním úřadem spolupracovat nechtějí a komplikace související s doručováním do zahraničí se snaží využít ve svůj prospěch, který může být v rozporu se zájmem na zachování bezpečnosti ČR a vnitřního či veřejného pořádku. Účelem navrhované úpravy je tedy v prvé řadě zajištění ochrany bezpečnosti ČR a vnitřního a veřejného pořádku.

Odst. 2 stanovuje Ministerstvu průmyslu a obchodu, využije-li možnost doručovat veřejnou

vyhláškou, povinnost zároveň odeslat adresátovi písemnost prostřednictvím provozovatele poštovních služeb nebo příslušného orgánu státní správy pověřeného k doručování písemností do ciziny. Současně má Ministerstvo průmyslu a obchodu povinnost pokusit se o doručovaných písemnostech adresáta vyrozumět i jiným vhodným způsobem (může jít např. o zaslání na adresu elektronické pošty či prostřednictvím kontaktu s cílovou osobou). Komunikace s adresáty podle odst. 2, je-li využívána současně s doručováním prostřednictvím veřejné vyhlášky, není doručováním a nemá sama o sobě procesní následky v dalším řízení.

Využití doplňkových komunikačních kanálů podle odst. 2 má přispět k tomu, aby se informace včas dostala k adresátovi a aby byl minimalizován možný negativní dopad doručování prostřednictvím veřejné vyhlášky na investory, kteří jsou připraveni se správním úřadem spolupracovat.

Touto komunikací zároveň není dotčen způsob doručování veřejnou vyhláškou podle § 25 odst. 2 správního řádu. V této souvislosti je třeba zmínit, že Ministerstvo průmyslu a obchodu bude na úřední desce zpravidla vyvěšovat pouze oznámení o možnosti převzít doručovanou písemnost, a to z důvodu ochrany citlivých informací, které tato písemnost může obsahovat. Může v ní totiž být uvedeno např. obchodní tajemství, identifikační údaje nejen samotného účastníka řízení, ale i osoby, do které zahraniční investor vstupuje (přičemž tato osoba nemá postavení účastníka řízení) a jiné skutečnosti, které by z pohledu stran transakce neměly být zveřejněny, ale také informace o vazbě investice na bezpečnost ČR nebo vnitřní či veřejný pořádek a důvody pro existenci takovéto vazby, což může být citlivé i z hlediska zájmů České republiky. Ze stejného důvodu bude také vyrozumění podle odst. 2 zpravidla obsahovat pouze informaci o tom, že je doručována písemnost prostřednictvím veřejné vyhlášky. Samotnou doručovanou písemnost správní orgán přiloží pouze v případech, pokud je to s ohledem na zvolený komunikační kanál možné vzhledem k zachování důvěrnosti komunikace.

Navrhovaná úprava § 15a jako celek sleduje legitimní cíl a nastoluje spravedlivou rovnováhu mezi zájmem společnosti na ochraně bezpečnosti ČR a vnitřního či veřejného pořádku na jedné straně a právy účastníků na straně druhé.

Roli v tomto směru hraje i skutečnost, že předmětem řízení podle zákona o prověřování zahraničních investic je zahraniční investice, což je aktivní právní jednání zahraničního investora, typicky skládající se z komplexních kroků, mnohdy navíc vyžadujících aktivitu ve vztahu i k jiným regulatorním orgánům. Je proto spravedlivé požadovat, aby v situacích, kdy zahraniční investoři (a tedy potenciální účastníci řízení) podnikající ekonomické záměry ve vztahu k cílovým osobám nebo cílovým věcem v režimu zákona o prověřování zahraničních investic sledovali úřední desku Ministerstva průmyslu a obchodu, které zahraniční investice prověřuje. Rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva uznává za přípustné požadovat po adresátech veřejné správy sledování příslušných webových stránek správního úřadu i v situacích, kdy jen teoreticky může docházet k rozhodnutím správních úřadů, která se jich mohou dotýkat, aniž by sami adresáti činili nějaké právní úkony aktivující činnost správních úřadů (viz Rozsudek ze dne 16. února 2021 ve věci č. 19732/17 – Stichting Landgoed Steenbergen a ostatní proti Nizozemsku, odst. 52).

K bodu 2 – Hlava IV (Spolupráce mezi orgány státu a v rámci Evropské unie)

Hlava IV by nově měla být rozšířena o spolupráci orgánů státu – v souvislosti s Nařízením pak konkrétně o spolupráci Ministerstva průmyslu a obchodu s Úřadem. Toto by měl reflektovat i nový nadpis Hlavy IV.

K bodu 3 – § 16a (Spolupráce související s šetřením zahraničních subvencí)

Nové ustanovení § 16a odst. 1 navazuje na zavedení spolupráce mezi Úřadem a

Ministerstvem průmyslu a obchodu podle nového § 8c v zákoně o veřejné podpoře. Ministerstvo průmyslu a obchodu by Úřadu mělo poskytovat v nezbytně nutném rozsahu informace, které získá v rámci uplatňování zákona o prověřování zahraničních investic a které považuje za významné pro šetření zahraničních subvencí Komisí. Předpokládá se, že tyto informace by byly Úřadem dále předávány Komisi, pokud to Úřad vyhodnotí jako žádoucí.

Odst. 2 dále stanovuje zaměstnancům Úřadu povinnost týkající se diskrece a mlčenlivosti,

která se vztahuje na informace dle odst. 1. Vzhledem k citlivosti informací předávaných Ministerstvem průmyslu a obchodu se na zaměstnance Úřadu obdobně vztahuje povinnost zachovávat mlčenlivost podle zákona o prověřování zahraničních investic. Úřad bude moci takto získané informace použít jen v souvislosti s procesy podle Nařízení.

K bodu 4 – § 17 (Spolupráce v rámci Evropské unie)

Úprava § 17 souvisí s novou strukturou Hlavy IV, do které se vedle spolupráce v rámci EU nově zahrnuje i spolupráce orgánů státu. Je proto vhodné ustanovení o spolupráci v rámci EU doplnit o samostatný nadpis.

K bodu 5 – § 20a (Výjimky z mlčenlivosti)

Nové ustanovení § 20a stanovuje výjimky z mlčenlivosti, a to s ohledem na skutečnost, že se na zaměstnance Ministerstva průmyslu a obchodu vztahuje povinnost zachovávat mlčenlivost o skutečnostech zjištěných v souvislosti s vedením konzultací nebo řízení o prověření zahraniční investice. Je tedy nově zavedeno ustanovení § 20a, které je zprostí této mlčenlivosti vůči Úřadu v rámci spolupráce týkající se zahraničních subvencí.

K částí šesté (čl. VI) – Účinnost

Návrh zákona směřuje k zajištění slučitelnosti s předpisy Evropské unie. Cílem je implementace (adaptace) Nařízení do českého právního řádu tak, aby mohla být zajištěna jeho řádná aplikace. Nařízení vstoupilo v platnost dne 12. ledna 2023 a většina jeho ustanovení je účinná od 12. července 2023. Od tohoto data může Komise zahájit šetření z moci úřední. Oznamovací povinnost mají společnosti od 12. října 2023.

V souladu s § 9 odst. 2 a 3 zákona č. 222/2016 Sb., o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv a o tvorbě právních předpisů vyhlašovaných ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv (zákon o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv), který nabyl účinnosti k 1. lednu 2024, je nabytí účinnosti zákona navrhováno v závislosti na přesně neznámém datu ukončení legislativního procesu na patnáctý den následující po dni vyhlášení.

Existuje zde naléhavý obecný zájem spočívající v nutnosti v co nejkratším možném termínu zajistit řádnou aplikaci již účinného Nařízení.

V Praze dne 29. května 2024

Předseda vlády:

prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.

podepsáno elektronicky

Místopředseda vlády pro digitalizaci a ministr pro místní rozvoj:

PhDr. Ivan Bartoš, Ph.D.

podepsáno elektronicky

Předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže:

doc. JUDr. PhDr. Petr Mlsna, Ph.D.

podepsáno elektronicky