zákon č. 70/2025 Sb.

K části první (Změna veterinárního zákona)

K bodu 1 (poznámka pod čarou č. 1a):

Návrh novely veterinárního zákona reaguje na nově vydávané unijní právní předpisy a na průběžně prováděné změny nové právní úpravy Evropské unie v oblasti úředních kontrol a v oblasti zdraví zvířat. Obsah poznámky pod čarou č. 1a je proto nutné aktualizovat. Konkrétně je třeba především vypustit zrušené nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2019/625 a prováděcí nařízení Komise (EU) 2021/605 a doplnit nově publikovaná nařízení Komise v přenesené pravomoci a prováděcí nařízení Komise vydaná na základě nařízení (EU) 2017/625 a nařízení (EU) 2016/429.

K bodům 2 a 3 [§ 2 písm. c) a d)]:

Jedním z hlavních pilířů návrhu novely veterinárního zákona je celková revize právní úpravy vedlejších živočišných produktů, resp. veterinární asanace, jejímž cílem je zjednodušení dosavadní právní úpravy, ujasnění jejího obsahu, odstranění výkladových problémů a promítnutí námětů adresátů právní úpravy i dozorového orgánu do textu zákona tak, aby právní úprava odpovídala požadavkům aplikační praxe.

Vzhledem k tomu, že bylo přistoupeno ke komplexní revizi právní úpravy vedlejších živočišných produktů, resp. veterinární asanace, nepromítají se změny pouze v části první hlavě V veterinárního zákona, která je právě veterinární asanaci věnována, ale je třeba provést úpravy i ve všech ostatních částech veterinárního zákona a v zákoně o správních poplatcích.

Navrhovanými změnami se do základního ustanovení veterinárního zákona, jež definuje veterinární péči, výslovně doplňuje i ochrana před dovozem zdravotně závadných vedlejších živočišných produktů a získaných produktů a ochrana životního prostředí před nepříznivými vlivy souvisejícími s činnostmi s těmito produkty.

K bodům 4 a 5 (poznámky pod čarou č. 1b a 2):

Provádí se aktualizace obsahu poznámek pod čarou č. 1b a 2, které v současném znění obsahují již neplatné a neúčinné právní předpisy.

K bodu 6 [§ 3 odst. 1 písm. m)]:

Navrhuje se nově formulovat definici živočišných produktů, která je základním a zcela zásadním pojmem pro veterinární zákon i ostatní právní předpisy v oblasti veterinární péče. Pojem živočišné produkty je kromě toho užíván právními předpisy v jiných oblastech, např. zákonem o správních poplatcích, zákonem o léčivech nebo zákonem o krmivech. V neposlední řadě se jedná o zavedený a dlouhodobě v aplikační praxi používaný pojem, který je odborné i laické veřejnosti srozumitelný.

Jeho konkrétní obsah je však nutné přizpůsobit přímo použitelným unijním předpisům, které řadu produktů, veterinárními předpisy tradičně řazených mezi živočišné produkty, začleňuje za určitých podmínek mezi vedlejší živočišné produkty nebo krmiva. Jedná se např. o tuky, kůže, kosti, krev, rohy, parohy, paznehty, kopyta, vlnu, srst, peří nebo včelí vosk, což jsou z pohledu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1069/2009 za stanovených podmínek vedlejší živočišné produkty. Výrobky z živočišných surovin, které jsou určeny ke krmení zvířat, dříve také považované za živočišné produkty ve smyslu veterinárního zákona, jsou současnými právními předpisy řazeny mezi krmiva.

Z tohoto důvodu se navrhuje vymezit živočišné produkty výslovným vyjmenováním produktů, na které se aplikují pravidla stanovená pro živočišné produkty veterinárním zákonem a jeho prováděcími právními předpisy. Formulace využívá definic uvedených v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 853/2004, přičemž reflektuje i tzv. vysoce rafinované produkty, nově zařazené do přílohy III nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 853/2004.

V případě vysoce rafinovaných produktů je v souladu s uvedeným nařízením nutné schvalování jejich výroby z nezpracovaných surovin krajskou veterinární správou, a to ze dvou důvodů: 1. podniky, pro něž jsou stanoveny zvláštní podmínky v příloze III nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 853/2004, musí být schváleny, 2. jejich zpracování musí splňovat požadavky na snižování rizika šíření nákaz lidi i zvířat.

Vysoce rafinované produkty byly zařazeny do přílohy III nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 853/2004 jako nový oddíl XVI. Tento oddíl stanoví zvláštní požadavky na výrobu některých vysoce rafinovaných produktů určených k lidské spotřebě, pokud ošetření suroviny odstraňuje rizika pro veřejné zdraví nebo zdraví zvířat.

Nařízení taxativně vyjmenovává, co se rozumí vysoce rafinovanými produkty a stanoví konkrétní požadavky na suroviny používané při výrobě těchto produktů. Základním pravidlem je, že provozovatelé potravinářských podniků vyrábějících vysoce rafinované produkty musí zajistit, aby ošetřením použitých surovin bylo odstraněno jakékoli riziko pro zdraví zvířat nebo pro veřejné zdraví. Konkrétně se jedná o následující vysoce rafinované produkty: a. chondroitin-sulfát, b. kyselina hyaluronová, c. jiné hydrolyzované výrobky z chrupavky, d. chitosan, e. glukosamin, f. syřidlo, g. vyzina, h. aminokyseliny, které jsou povolené jako potravinářské přídatné látky v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1333/2008, i. aromata, která jsou povolená v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1334/2008, j. tukové deriváty.

Po zařazení nového oddílu XVI do přílohy III nařízení tedy musí být výrobci vyjmenovaných produktů k této činnosti schváleni krajskou veterinární správou.

K ujasnění výkladu pojmu „živočišný produkt“ lze pro upřesnění poznamenat, že nová definice živočišných produktů nemá za cíl zahrnout také směsné produkty. Podle § 32 odst. 2 veterinárního zákona se směsnými produkty rozumí „potraviny určené k lidské spotřebě obsahující jak zpracované produkty živočišného původu, tak i produkty rostlinného původu“.

Z povahy věci nemůže spojením zpracovaného živočišného produktu a rostlinného produktu vzniknout živočišný produkt. Jinými slovy zpracováním živočišného produktu nevznikne živočišný produkt, který by obsahoval i rostlinnou složku. Definice tedy ze své podstaty vylučuje, aby směsný produkt byl produktem živočišným ve smyslu veterinárního zákona.

Směsné produkty jsou v rámci veterinárního zákona pro účely dovozu a vývozu považovány za kontrolované zboží, stejně tak, jako např. seno a sláma. Kompetence Státní veterinární správě k jejich kontrole tedy svědčí výhradně v tomto případě.

V souladu s nařízením Komise v přenesené pravomoci (EU) 2020/687 ze dne 17. prosince 2019, kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/429, pokud jde o pravidla pro prevenci a tlumení určitých nákaz uvedených na seznamu, v platném znění, musí příslušný orgán (tedy v tomto případě Státní veterinární správa) dosledovat veškeré produkty, materiály, látky, dopravní prostředky nebo osoby, které by mohly šířit danou nákazu (čl. 17), a nařídí ošetření, zpracování nebo neškodné odstranění produktů identifikovaných sledováním a dohlíží na ně, a to nejméně do prvního zařízení na zpracování potravin v případě produktů živočišného původu [čl. 19 odst. 2 písm. a)]. Definice živočišných produktů tedy musí zahrnovat veškeré možné zdroje nákazy, aby Státní veterinární správa mohla účinně bránit jejímu šíření. Zpracovanými produkty, které mohou šířit nákazu, jsou masné výrobky, mléčné výroby, výrobky z vajec a jiné, jež byly získány ze surovin původem z ohniska nákazy a nebyly zpracovány metodami uvedenými v příloze VII nařízení (EU) 2020/687.

K nové formulaci „včelí produkty určené k lidské spotřebě“ je vhodné doplnit, že včelí vosk může být jak živočišným produktem, tak i vedlejším živočišným produktem. Pokud je vosk určen k lidské spotřebě, je „včelím produktem určeným k lidské spotřebě“ ve smyslu definice živočišného produktu v § 3 odst. 1 písm. m) bodu 4 zákona. V tom případě se na něj vztahuje požadavek § 20 odst. 2 písm. e), který stanoví podmínky uvádění živočišných produktů na trh. Konkrétně se jedná o produkci tzv. plástečkového medu. V ostatních případech, tzn. není-li určen k lidské spotřebě, je vosk řazen mezi vedlejší živočišné produkty. Produkce mezistěn je ošetřena právními předpisy upravujícími požadavky na vedlejší živočišné produkty a vyhláškou č. 144/2023 Sb., o veterinárních požadavcích na chov včel a včelstev a o opatřeních pro předcházení a tlumení některých nákaz včel – konkrétně ustanovením § 3 písm. e) – zaručujícími produkci bezpečných mezistěn.

K bodu 7 [§ 3 odst. 1 nová písm. o) a p)]:

Definice pojmů vedlejší živočišné produkty a získané produkty se na základě stanoviska odboru kompatibility Úřadu vlády uplatněnému k jedné z předchozích novel veterinárního zákona (zákonu č. 368/2019 Sb.) formulují tak, aby odkazovaly na definice předmětných pojmů obsažené v čl. 3 bodech 1 a 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1069/2009.

K bodu 8 [§ 3 odst. 1 písm. s)]:

Definice zdravotně nezávadných krmiv již nebude odkazovat na požadavky na jejich zdravotní nezávadnost stanovené veterinárním zákonem a zákonem o krmivech, neboť tyto právní předpisy předmětné požadavky neobsahují. Požadavky na zdravotní nezávadnost krmiv stanoví přímo použitelné unijní předpisy.

K bodu 9 (poznámka pod čarou č. 4a):

Obsah poznámky pod čarou je nutné aktualizovat a doplnit o další unijní právní předpisy upravující požadavky na zdravotní nezávadnost krmiv.

K bodu 10 [§ 3 odst. 1 písm. z)]:

Upřesňuje se definice veterinárního zboží tak, aby zahrnovala i vedlejší živočišné produkty a získané produkty ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1069/2009, které na tomto místě dosud nejsou výslovně uvedeny.

K bodu 11 [§ 3 odst. 1 nová písm. oo) a pp)]:

V rámci celkové revize právní úpravy vedlejších živočišných produktů, resp. veterinární asanace, jejímž cílem je i vyjasnění obsahu dosavadního znění právních předpisů, se navrhuje zavést pojem veterinární asanační činnosti, který je veterinárním zákonem tradičně používán a dosud byl vymezen v ustanovení § 39 odst. 1 zákona. Veterinární asanační činnosti jsou definovány v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1069/2009 a nařízení Komise (EU) č. 142/2011, současně však zahrnují i činnost zahrnovanou mezi veterinární asanační činnosti právními předpisy České republiky – jmenovitě odchyt zvířat bez pána a toulavých a opuštěných zvířat a jejich umísťování do karantény nebo izolace. Podmínky výkonu veterinárních asanačních činností jsou zakotveny výše uvedenými unijními právními předpisy a v hlavě V veterinárního zákona věnované veterinární asanaci.

Dále se navrhuje definovat asanační podnik, tj. zařízení zpracovávající vedlejší živočišné produkty, které povinně provádí sběr a přepravu vedlejších živočišných produktů v rámci určené svozové oblasti.

Přesná definice asanačního podniku je nutná i proto, že se na základě jejího obsahu stanoví kompetence ke schvalování asanačního podniku Ústřední veterinární správou Státní veterinární správy (dále jen „Ústřední veterinární správa“). Ostatní zpracovatelské podniky jsou schvalovány krajskou veterinární správou. Podrobněji viz odůvodnění k § 39b a § 41.

K bodu 12 (poznámka pod čarou č. 9b):

Text poznámky pod čarou se doplňuje o právní předpis Evropské unie vydaný k základnímu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1069/2009, konkrétně o nařízení Komise (EU) č. 142/2011.

K bodu 13 [§ 5 odst. 1 písm. i)]:

Povinnost chovatele hospodářských zvířat vést a uchovávat záznamy o podání veterinárních léčivých přípravků a látek, jimiž mohou být nepříznivě ovlivněny živočišné produkty, zvířatům se doplňuje o povinnost předkládat tyto záznamy na požádání úřednímu veterinárnímu lékaři v rámci provádění úředních kontrol. Stejným způsobem jsou obdobné povinnosti koncipovány i v jiných ustanoveních veterinárního zákona – srov. např. § 4 odst. 1 písm. i), § 5 odst. 1 písm. f) nebo § 19 odst. 5. Povinnosti tak budou formulovány zcela přesně a jednoznačně, což předejde nejasnostem a sporům v aplikační praxi.

K bodu 14 [§ 5 odst. 3 písm. b)]:

Povinnost chovatele hospodářských zvířat – podnikatele zpracovat pohotovostní plán pro případ výskytu nebezpečných nákaz a nemocí přenosných ze zvířat na člověka, jakož i pro případ výskytu mimořádné situace, a tento plán při změně chovu zvířat, nejméně však jednou ročně, aktualizovat, se upřesňuje na základě poznatků získaných při úředních kontrolách hospodářství. Dochází k vypuštění povinnosti aktualizovat plán nejméně jednou ročně, a to z důvodu nadbytečnosti tohoto požadavku. K prokázání splnění zákonem stanovené povinnosti je naopak třeba doplnit povinnost chovatele uvést v pohotovostním plánu datum provedení jeho poslední aktualizace.

K bodu 15 (§ 5e odst. 5):

Dochází k dílčímu rozšíření obsahu zmocnění pro vydání prováděcího právního předpisu, aby pokrylo všechny požadované fáze vybudování a správy informačního systému centrální evidence psů.

K bodům 16 až 19 a 172 [§ 6 odst. 2, 4, 5, 7 a 8 písm. a) a § 72 odst. 2 písm. a)]:

Veterinární zákon v ustanovení § 6 stanoví požadavky na vnitrostátní přemísťování zvířat. Z pohledu nařízení (EU) 2016/429 jde o tzv. doplňkové nebo přísnější opatření ČR podle čl. 269 nařízení. Jde o vnitrostátní právní úpravu přemísťování zvířat v rámci ČR, která je součástí veterinárního zákona již od jeho přijetí a platila tedy i před vstupem ČR do EU.

V současné době vyvstává potřeba ustanovení § 6 zákona aktualizovat, a to především pokud jde o procesní postupy při vydávání veterinárních osvědčení, neboť platná právní úprava již není vhodná pro aplikační praxi.

Podstatou návrhu je především možnost chovatele požádat o vydání veterinárního osvědčení prostřednictvím informačního systému Státní veterinární správy nebo fyzicky a současně možnost provést celý proces vydání veterinárního osvědčení v elektronické i fyzické podobě. Návrh také předpokládá, že žádost o vydání veterinárního osvědčení, zdravotní potvrzení vydávané soukromým veterinárním lékařem a vydané veterinární osvědčení budou nově samostatné dokumenty.

Navrhuje se také sjednotit lhůtu pro podání žádosti o vydání veterinárního osvědčení k přemístění zvířete tak, aby činila nejméně 2 pracovní dny přede dnem předpokládaného přemístění zvířete ve všech případech. Předpokládá se, že žadatel, který musí u zvířat před jejich přemístěním provést požadované zdravotní zkoušky, v praxi žádá krajskou veterinární správu o vydání osvědčení až po jejich provedení. Stanovení jednotné lhůty 2 dnů před předpokládaným přemístěním zvířat by proto mělo pro žádost o vydání veterinárního osvědčení postačovat.

Povinnost soukromého veterinárního lékaře, který vydal zdravotní potvrzení, uchovávat jeho kopii po dobu 3 let, se zrušuje jako nadbytečná.

Kromě toho se navrhuje provést drobné upřesňující změny a úpravy terminologie v souladu s nařízením (EU) 2016/429 a nařízeními Komise přijatými na jeho základě. V odstavci 2 jde o terminologickou úpravu navazující na definici uzavřeného pásma, která je uvedena v čl. 4 bodě 41 tohoto nařízení. Upřesněna je dále v čl. 21 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2020/687, ze kterého plyne, že uzavřené pásmo zahrnuje ochranné pásmo, pásmo dozoru a v případě potřeby tzv. další uzavřená pásma.

K bodu 20 (§ 9a odst. 2):

S ohledem na posun písmen v ustanovení § 3 odst. 1 zákona je nutné upravit odkaz.

K bodu 21 (§ 10c):

Ustanovení implementuje do právního řádu ČR nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2023/361, které stanoví pravidla používání veterinárních léčivých přípravků pro předcházení vzniku a šíření a tlumení nákaz.

V souladu s čl. 4 tohoto nařízení Komise veterinární zákon v § 10c odst. 1 zakazuje použití veterinárních léčivých přípravků vyjmenovaných v tomto článku pro předcházení vzniku a šíření nebezpečných nákaz kategorie A nebo B nebo k jejich tlumení, s výjimkou případů uvedených v části 3 přílohy I nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2023/361.

Na základě čl. 3 nařízení Komise pak veterinární zákon v § 10c odst. 2 zakazuje používání očkovacích látek pro předcházení vzniku a šíření nebezpečných nákaz kategorie A nebo B a jejich tlumení, resp. umožňuje povolit jejich používání pouze v případech a za podmínek stanovených nařízením Komise v přenesené pravomoci (EU) 2023/361. Může se přitom jednat o nouzové očkování, které se provádí v reakci na ohnisko nákazy kategorie A za účelem tlumení jejího šíření a které je součástí uložených mimořádných veterinárních opatření, nebo o očkování preventivní, kdy je očkovací látka proti nákaze kategorie A podávána suchozemským zvířatům v nepostižených zeměpisných oblastech pro preventivní účely.

Povolit používání očkovacích látek pro popsané účely v souladu s nařízením a podle §10c odst. 2 zákona může Státní veterinární správa v rámci nařízení mimořádných veterinárních opatření nebo se tak může stát prostřednictvím Metodiky kontroly zdraví a nařízení vakcinace, kterou vydává vždy na příslušný kalendářní rok Ministerstvo zemědělství opatřením obecné povahy podle § 44 odst. 1 písm. d) a odst. 2 veterinárního zákona.

Orgánem příslušným k postupům podle nařízení (EU) 2023/361 se zákonem určuje Státní veterinární správa. Ústřední veterinární správa pak vypracovává a aktualizuje úřední plán vakcinace pro předcházení vzniku a šíření nebezpečných nákaz kategorie A a jejich tlumení.

Navrhované znění odstavce 4 směřuje k možnosti vakcinace proti newcastleské chorobě u jiných druhů ptáků, než těch, kteří jsou uvedeni v aktuální Metodice kontroly zdraví a nařízení vakcinace na příslušný rok. Konkrétně půjde například o vakcinaci holubů, okrasného ptactva nebo drůbeže v malých chovech.

V odstavci 5 se pak v souladu s čl. 3 odst. 3 nařízení (EU) 2023/361 přímo zákonem povoluje očkování zvířat, pro která je vzteklina klasifikovaná jako nákaza kategorie B, a to za účelem předcházení vzniku a šíření této nákazy na území České republiky, nebo pokud to vyžadují podmínky pro obchodování se zvířaty nebo pro jejich neobchodní přesun.

K bodům 22 až 25 a 139 [§ 13 odst. 1 a 3, § 15 odst. 1, § 17, § 54 odst. 2 písm. a)]:

Na základě odborného posouzení, zkušeností získaných aplikační praxí a v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/429 a nařízeními Komise vydanými na jeho základě se navrhuje provést změny v právní úpravě vydávání mimořádných veterinárních opatření – opatření k tlumení nákaz v § 13 až 17 veterinárního zákona a v navazující příloze č. 2 k veterinárnímu zákonu:

▪ Text ustanovení § 13 se upřesňuje tak, aby odrážel skutečnost, že i krajská veterinární správa, která byla uvědoměna o podezření z výskytu nebezpečné nákazy nebo je zjistila při plnění svých úkolů, sama činí některá opatření. Konkrétně se jedná např. o vyšetření podezřelých zvířat a kadáverů, odebrání vzorků k laboratornímu vyšetření nebo sledování hospodářství a provedení epizootologického šetření zaměřeného na zjištění možného původu a zdroje nákazy, doby jejího výskytu v hospodářství, přítomnosti a rozmístění jejích původců a vektorů.

▪ V § 13 odst. 3 se obsah tzv. opatření na místě opět formuluje výslovným výčtem opatření, která mohou být touto formou uložena. Opatření podle § 13 odst. 3 zákona jsou z procesního hlediska faktickými pokyny úředních osob a vydávají se ihned na místě kontroly v přímé souvislosti se zjištěními při výkonu státního veterinárního dozoru, přičemž je zákonem vyloučeno použití procesních forem rozhodování stanovených správním řádem. Po publikaci všech souvisejících nařízení Komise k základnímu nařízení (EU) 2016/429 se ukázalo, že poslední novelizací zákona zavedený výčet možných opatření na místě, jež byl proveden odkazem na příslušné články nařízení, není vhodný. Je tomu tak proto, že citovaná ustanovení základního nařízení jsou doplněna a modifikována mnoha ustanoveními nařízení Komise, která se mohou v čase měnit. Dalším důvodem je skutečnost, že podle veterinárního zákona je možné vydat i opatření k tlumení nákaz, u kterých vydání takových opatření přímo použitelné předpisy neupravují nebo nepožadují. S přihlédnutím k popsaným problémům je vhodnější opět formulovat obsah opatření na místě jejich výslovným popisem.

▪ Nově se zakotvuje postup podle § 17, který v případě podezření z výskytu nebezpečné nákazy uvedené v části II přílohy č. 2 k tomuto zákonu nebo v případě potvrzení jejího výskytu umožňuje příslušnému orgánu učinit, popřípadě uložit opatření, a to s ohledem na povahu nákazy, její závažnost, možnosti jejího šíření a způsob jejího tlumení nebo s ohledem na místní podmínky. Podle potřeby může příslušný orgán nařídit mimořádná veterinární opatření. Nové ustanovení je průlomem v dosavadní koncepci mimořádných veterinárních opatření – opatření k tlumení nákaz, která podle platné právní úpravy musí být vydávána vždy, pokud byl potvrzen výskyt jakékoli nebezpečné nákazy uvedené v příloze č. 2 k veterinárnímu zákonu.

V případě některých nákaz však z odborného hlediska není nařízení těchto opatření vždy vhodné nebo potřebné. Také přímo použitelné předpisy – nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/429 a na jeho základě vydaná nařízení Komise – neupravují a nevyžadují nařízení opatření v případě všech nákaz, ale rozdělují nákazy do kategorií A až E s rozdílným přístupem v případech podezření nebo potvrzení nákaz jednotlivých kategorií. Viz především čl. 9 základního nařízení a dále prováděcí nařízení Komise (EU) 2018/1882, nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2020/687 nebo nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2020/689.

Z tohoto důvodu se navrhuje, aby příslušný orgán ve stanovených případech a po posouzení všech zákonných kritérií učinil nebo uložil opatření, popř. nařídil mimořádná veterinární opatření. Bude tak možné postupovat v případě nákaz, které jsou na základě odborného posouzení výslovně vyjmenovány v části II přílohy č. 2 k tomuto zákonu, konkrétně v případě

▪ některých nákaz uvedených v příloze prováděcího nařízení Komise 2018/1882, a ▪ ostatních nákaz, které jsou mezi nebezpečné nákazy řazeny v České republice.

Příslušný orgán veterinární správy tedy bude mít na rozdíl od výskytu nebezpečné nákazy uvedené v části I přílohy č. 2 k tomuto zákonu, kdy musí mimořádné veterinární opatření nařídit ex lege, určitou možnost volby na základě správního uvážení a záleží na jeho posouzení, zda nařídí mimořádné veterinární opatření i v případě výskytu nákazy uvedené v části II přílohy č. 2.

Obdobným způsobem postupují orgány veterinární správy již podle platného znění § 17b zákona, a to v případech, že vznikne podezření z výskytu jiné nákazy nebo nemoci přenosné ze zvířat na člověka, která pro účely tohoto zákona není považována za nebezpečnou, nebo pokud byl výskyt takové nákazy nebo nemoci potvrzen.

Popsanou změnou není dotčen základní princip náhrady nákladů a ztrát, které vznikly v důsledku provádění mimořádných veterinárních opatření nařízených k tlumení některé z nebezpečných nákaz. Princip spočívá v tom, že všechny nákazy uvedené v příloze č. 2 k veterinárnímu zákonu jsou považovány za nebezpečné ve smyslu veterinárního zákona a mimořádná veterinární opatření k jejich tlumení musí – nebo nově ve stanovených případech mohou – být uložena. Pokud k tomu dojde a nebezpečná nákaza je zároveň uvedena v příloze č. 3 k tomuto zákonu, náleží dotčeným subjektům náhrada nákladů a ztrát za podmínek stanovených v § 67 a násl. veterinárního zákona.

V návaznosti na výše uvedené se dále: ▪ upřesňuje ustanovení § 54 odst. 2 písm. a), které se týká nařizování mimořádných veterinárních opatření, tak, aby umožňovalo postup podle § 17, a ▪ nově koncipuje seznam nákaz v příloze č. 2 k tomuto zákonu – viz vysvětlení výše.

K formální úpravě přílohy č. 2 lze uvést, že dosud byla část přílohy č. 2 formulována pomocí odkazů na obsah jiných právních předpisů. Vzhledem k tomu, že se od zařazení nákazy do konkrétní části přílohy odvíjí možnost postupu podle § 17, je do budoucna nezbytné, aby tato právní úprava byla zcela jasná a určitá. Výslovným vyjmenováním nákaz bude zajištěna právní jistota adresátů právního předpisu.

K bodům 26 a 164 (poznámka pod čarou č. 14e, poznámka pod čarou č. 63):

Obsah poznámek pod čarou je nutné aktualizovat a uvést platné předpisy EU, které stanoví mikrobiologická kritéria a limity obsahu reziduí a kontaminujících látek.

K bodu 27 (§ 18 nový odst. 6):

Do textu veterinárního zákona je třeba doplnit přímo použitelné předpisy EU, podle nichž postupuje Státní veterinární správa při úřední kontrole pesticidů a kontaminujících látek.

K bodům 28 až 30 (§ 19 odst. 1 až 3 a poznámka pod čarou č. 96):

Navrhuje se úprava textu, která ustanovení zpřesní a doplní odkaz na zákon o léčivech.

K bodům 31 a 32 (§ 19 nové odstavce 7 a 8, § 19 odst. 10):

Navrhuje se revidovat právní úpravu oblasti monitoringu, tj. kontroly používání farmakologicky účinných látek povolených jako veterinární léčivé přípravky nebo jako doplňkové látky a jejich reziduí a přítomnosti zakázaných nebo nepovolených farmakologicky účinných látek a jejich reziduí. Revize bude zahrnovat změnu zákona i navazující novelu vyhlášky č. 291/2003 Sb.

Důvodem úprav je ukončení účinnosti přechodných opatření podle čl. 150 nařízení (EU) 2017/625 ke dni 14. prosince 2022. V návaznosti na tuto skutečnost byla publikována nová unijní nařízení nahrazující zrušenou směrnici Rady 96/23/ES – nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2022/1644 a prováděcí nařízení Komise (EU) 2022/1646. Jedná se o přímo použitelné unijní předpisy, k jejich řádné implementaci je však třeba zákonem zakotvit kompetence orgánů veterinární správy k provádění úředních kontrol a plnění dalších úkolů podle těchto nařízení.

Nařízení (EU) 2017/625 stanoví pravidla pro provádění úředních kontrol a jiných úředních činností příslušnými orgány členských států za účelem ověření souladu s právními předpisy Unie v oblasti bezpečnosti potravin a krmiv. Konkrétně vyžaduje, aby příslušné orgány prováděly úřední kontroly u všech provozovatelů pravidelně, na základě rizika a s přiměřenou četností a ukládá členským státům povinnost zajistit, aby příslušné orgány prováděly úřední kontroly na základě víceletého vnitrostátního plánu kontrol.

Nařízením Komise v přenesené pravomoci (EU) 2022/1644 je zajištěna kontinuita pravidel stanovených ve směrnici Rady 96/23/ES, která se týkají úředních kontrol reziduí látek s farmakologickým účinkem, jejich metabolitů a jiných látek, které se mohou dostat do živočišných produktů a mohou být škodlivé pro lidské zdraví. Toto nařízení stanoví pravidla pro rozsah odebíraných vzorků a fáze výroby, zpracování a distribuce, v nichž se vzorky musí odebírat, pokud jde o kontrolu používání farmakologicky účinných látek povolených jako veterinární léčivé přípravky a jejich reziduí nebo jako doplňkové látky a zakázaných nebo nepovolených farmakologicky účinných látek a jejich reziduí.

Prováděcím nařízením Komise (EU) 2022/1646 je zajištěna kontinuita pravidel stanovených ve směrnici Rady 96/23/ES, která se týkají obsahu víceletých vnitrostátních plánů kontrol a jejich přípravy, jakož i minimální četnosti úředních kontrol, pokud jde o úřední kontroly reziduí látek s farmakologickým účinkem, jejich metabolitů a jiných látek, které se mohou dostat do živočišných produktů a mohou být škodlivé pro lidské zdraví. Nařízení stanoví jednotná praktická opatření pro provádění úředních kontrol, pokud jde o používání farmakologicky účinných látek povolených jako veterinární léčivé přípravky nebo jako doplňkové látky a jejich reziduí a zakázaných nebo nepovolených farmakologicky účinných látek a jejich reziduí, a rovněž upřesňuje obsah a opatření víceletých vnitrostátních plánů kontrol, pokud jde o tyto látky a rezidua.

K bodu 33 [§ 20 odst. 2 písm. e) a § 27a odst. 1 písm. d)]:

Namísto dosavadní formulace „med, mateří kašička nebo včelí vosk“ se používá slovní spojení „včelí produkty určené k lidské spotřebě“, které je věcně správné a je také v souladu s novou definicí živočišných produktů v § 3 odst. 1 písm. m) zákona.

K bodu 34 (§ 21 odst. 2):

Navrhuje se úprava způsobu množstevního určení skotu mladšího 72 měsíců, který může být poražen domácí porážkou. Namísto množstevního vyjádření v kusech dochází k vyjádření pomocí užívaného a obecného pojmu velká dobytčí jednotka (VDJ).

K bodu 35 (§ 21 odst. 4):

Navrhuje se doplnit ustanovení zakotvující podmínky domácích porážek o povinnost chovatele zajistit vyšetření masa chovaných prasat divokých na přítomnost svalovce (trichinel), a to v zákonem stanovených laboratořích.

Maso a orgány jatečných zvířat z domácí porážky obecně veterinárnímu vyšetření nepodléhají, výjimkou jsou pouze případy, ve kterých tak stanoví krajská veterinární správa z nákazových důvodů. Vyšetření masa prasat divokých ve farmovém chovu na přítomnost svalovce (trichinel) je však z důvodu zajištění zdravotní nezávadnosti masa nutné, stejně jako je tomu u ulovených volně žijících prasat divokých.

K bodu 36 (§ 21 odst. 7):

K odstranění výkladových nejasností se doplňuje ustanovení § 21 odst. 7, které stanoví podmínky porážky zvěře ve farmovém chovu v hospodářství na základě povolení krajské veterinární správy. Vloženou větou bude výslovně stanoveno, že požadavky tohoto ustanovení se použijí na maso zvěře ve farmovém chovu, které bude uvedeno na trh, a nepoužijí se v případě domácí porážky zvěře ve farmovém chovu podle § 21 odst. 2. Zvláštní požadavky na domácí porážku jatečných zvířat zakotvuje § 21 v odstavcích 2 až 6.

K bodům 37 až 41 a 123 [§ 21 odstavce 8 až 16, § 49 odst. 1 písm. s) bod 3]:

Navrhované změny reflektují novou právní úpravu obsaženou v příloze III oddílu I kapitole VIa nařízení (ES) č. 853/2004, která za stanovených podmínek umožňuje provést v hospodářství porážku nejvýše 3 kusů skotu, s výjimkou bizonů, nebo nejvýše 6 prasat, nebo nejvýše 3 lichokopytníků. Musí být poraženi při stejné příležitosti, tzn. současně, a pouze za podmínek stanovených nařízením, a to na schváleném porážkovém místě, které je detašovaným pracovištěm jatek. Při stejné příležitosti (současně) lze porazit vždy jen skot nebo prasata nebo lichokopytníky.

V souladu s nařízením je o plánovaném provedení porážky provozovatel jatek nebo chovatel povinen informovat příslušný orgán nejméně tři dny před jejím konáním. Veterinární zákon tuto povinnost svěřuje chovateli a upřesňuje ji o stanovení způsobu jejího splnění, obsahu oznámení a určení příslušnosti krajské veterinární správy. Oznamovací povinnost je třeba splnit prostřednictvím informačního systému Státní veterinární správy, a to vůči krajské veterinární správě místně příslušné k místu porážky. Konkrétní obsah oznámení je zakotven v novém odstavci 9.

Dochází také k rozšíření možností chovatele, pokud jde o usmrcení zvířat použitím střelné zbraně v rámci jejich porážky. Kromě porážky velké farmové zvěře v hospodářství a domácí porážky velké farmové zvěře se nově umožňuje použití střelné zbraně i k porážce skotu, s výjimkou bizonů, v hospodářství podle přílohy III oddílu I kapitoly VIa nařízení (ES) č. 853/2004, resp. nového ustanovení § 21 odst. 8 zákona.

K usmrcení skotu, s výjimkou bizonů, v hospodářství použitím střelné zbraně je nutné povolení krajské veterinární správy vydané podle § 21 odst. 10 zákona. Porážku střelnou zbraní lze tedy provést výhradně u skotu a musí být provedena na schváleném porážkovém místě, které je detašovaným pracovištěm jatek, a to porážkou střelnou zbraní s volným projektilem podle přílohy I kapitoly I bodu 3 nařízení Rady (ES) č. 1099/2009 o ochraně zvířat při usmrcování. Nařízení (ES) č. 1099/2009 povoluje k poražení zvířete použití střelné zbraně s volným projektilem za předpokladu, že dojde k těžkému a nevratnému poškození mozku vyvolanému nárazem a penetrací jedním nebo více projektily – střela tedy musí mířit na hlavu.

S ohledem na skutečnost, že v souladu s veterinárním zákonem mohou být domácí porážkou poražena ve vlastním hospodářství chovatele i zvířata jiných druhů velké farmové zvěře než jsou jelenovití ve farmovém chovu, upřesňuje se dále v § 21 povinnost chovatele požádat krajskou veterinární správu o povolení k usmrcení i těchto druhů použitím střelné zbraně. Doplnit je v tomto smyslu nutné i příslušné kompetenční ustanovení.

K bodům 42 a 125 [§ 21 odst. 21 a § 49 odst. 1 písm. aa)]:

Maso domácích prasat, divokých prasat, koní a jiných živočišných druhů může být napadeno hlísty rodu Trichinella. Požití masa napadeného trichinelami může lidem způsobit vážné onemocnění. Z tohoto důvodu jsou v členských státech zavedena opatření, která onemocněním lidí způsobeným požitím masa napadeného trichinelami předcházejí. Podle stanoviska EFSA představují trichinely pro veřejné zdraví střední riziko, které je spojeno s konzumací vepřového masa, a pokud jde o metody kontroly biologických rizik, je zajištění bezpečnosti jatečně upravených těl prasat, doprovázené řadou preventivních opatření a kontrol jednotně uplatňovaných v hospodářstvích i na jatkách, jediným způsobem, jak zajistit účinnou kontrolu hlavních nebezpečí.

Podmínky úředních kontrol trichinel v mase stanoví prováděcí nařízení Komise (EU) 2015/1375, které umožňuje při splnění stanovených podmínek vyjmout z vyšetření na přítomnost trichinel jatečně upravená těla a maso domácích prasat, pokud tato zvířata pocházejí z hospodářství nebo jednotky, jež jsou úředně uznány jako hospodářství nebo jednotka uplatňující řízené podmínky ustájení.

Z vyšetření na přítomnost trichinel tak mohou být vyňata jatečně upravená těla a maso domácích prasat, pokud zvířata pocházejí z hospodářství nebo jednotky, jež jsou úředně uznány jako hospodářství nebo jednotka uplatňující řízené podmínky ustájení v souladu s přílohou IV nařízení, pokud:

a) nebyly v daném členském státě zjištěny žádné původní nákazy trichinelami u domácích prasat chovaných v hospodářstvích úředně uznaných jako hospodářství uplatňující řízené podmínky ustájení, a to v posledních třech letech, během nichž bylo prováděno průběžné vyšetření v souladu s článkem 2 nařízení, nebo

b) historické údaje o průběžném vyšetřování prováděném u poražené populace prasat poskytují přinejmenším 95% jistotu, že prevalence trichinel není vyšší než 1 v milionu uvedené populace.

Pokud členský stát využije uvedené odchylky, informuje o tom Komisi a členské státy a předkládá Komisi roční zprávu obsahující údaje uvedené v nařízení.

Příslušný orgán členského státu poté může úředně uznat hospodářství nebo jednotku uplatňující řízené podmínky ustájení, pokud jsou splněny požadavky stanovené v příloze IV nařízení (EU) 2015/1375, a úřední veterinární lékaři provádějící kontrolu mohou jatečně upravená těla a maso domácích prasat pocházející z uznaných hospodářství nebo jednotek vyjmout z vyšetřování na přítomnost trichinel.

Česká republika jako členský stát splňuje výše uvedené základní požadavky stanovené nařízením, a z tohoto důvodu se do ustanovení veterinárního zákona upravujícího provádění úředních kontrol doplňuje možnost úředního veterinárního lékaře postupovat podle nařízení (EU) 2015/1375 a neodebírat vzorky jatečně upravených těl domácích prasat na jatkách v rámci vyšetření po porážce ve 100 % případů, pokud zvířata pocházejí z hospodářství uznaného příslušným orgánem jako hospodářství uplatňující řízené podmínky ustájení. Tím dojde k úsporám prostředků vynaložených za státního rozpočtu na vyšetřování vzorků.

V návaznosti na to pak veterinární zákon v § 49 odst. 1 písm. aa) určuje jako příslušný orgán k uznání hospodářství uplatňujícího řízené podmínky ustájení podle čl. 8, k odejmutí tohoto uznání a k plnění dalších souvisejících úkolů podle nařízení (EU) 2015/1375 krajskou veterinární správu.

Uznávání jednotek uplatňujících řízení podmínky ustájení se v podmínkách České republiky v současné době neplánuje.

K bodům 43, 101, 103 a 132 (§ 21a odst. 2 a 3, § 42 odst. 2, § 42 odst. 10, § 50 odst. 7, § 64a odst. 4 a § 64b odst. 4):

Navrhované úpravy jsou součástí probíhající revize ustanovení veterinárního zákona a navazující vyhlášky č. 176/2023 Sb., o zdraví zvířat a jeho ochraně a o oprávnění a odborné způsobilosti k výkonu některých odborných veterinárních činností, která upravují specializované odborné průpravy organizované vysokou školou uskutečňující akreditovaný studijní program v oblasti veterinárního lékařství a hygieny. Cílem revize je sjednocení postupů v rámci specializovaných odborných průprav organizovaných na základě veterinárního zákona a legislativního vyjádření těchto postupů.

K bodu 44 [§ 22 odst. 1 nové písmeno m)]:

Navrhuje se veterinárním zákonem stanovit bližší pravidla splnění povinnosti provozovatele potravinářského podniku, jenž je pod státním veterinárním dozorem, informovat příslušný orgán, pokud uvedl na trh živočišné produkty, které nejsou zdravotně nezávadné nebo jsou nevhodné k lidské spotřebě. Povinnost provozovateli stanoví čl. 19 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin, v platném znění. V souladu s veterinárním zákonem ji provozovatel splní předáním informace krajské veterinární správě prostřednictvím informačního systému Státní veterinární správy, konkrétně vyplněním a odesláním formuláře na internetových stránkách Státní veterinární správy.

K bodům 45 a 47 (nadpis § 25 a § 25 odst. 4):

V souvislosti s nově navrženou definicí živočišných produktů je třeba upravit i nadpis a samotný text ustanovení § 25, neboť veterinární zákon již v souladu s přímo použitelnými unijními předpisy neřadí mezi živočišné produkty suroviny určené k výživě zvířat. Ke krmení zvířat jsou určeny vedlejší živočišné produkty nebo krmiva. Dochází tak ke sladění užívané terminologie s právními předpisy Evropské unie.

Zákon dále upřesňuje požadavky na prodej vedlejších živočišných produktů určených ke krmení zvířat v zájmovém chovu, jsou-li prodávány v maloobchodních prodejnách potravin s odpovídajícím sortimentem živočišných produktů. Jedná se o prodej vedlejších živočišných produktů, typicky např. odřezků, vzniklých v řeznictví při zpracování živočišných produktů původně určených pro lidskou spotřebu v souladu s čl. 2 odst. 2 písm. i) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1069/2009. Požaduje se, aby byly vedlejší živočišné produkty při prodeji zákazníkům umístěny odděleně od potravin a označeny jako určené ke krmení zvířat.

K bodu 46 a 48 [§ 25 odst. 3 a § 25 odst. 5 písm. a)]:

Pro účely veterinárního zákona se porážkou rozumí usmrcení jatečného zvířete za účelem využití jeho produktů, a to způsobem, který není v rozporu s předpisy na ochranu zvířat proti týrání. Podle definic uvedených v § 3 odst. 1 písm. c) a d) veterinárního zákona jsou ryby hospodářskými a jatečnými zvířaty. V rámci veterinárního zákona tedy nemůže být usmrcení jatečného zvířete za účelem využití jeho produktů, jímž nepochybně je i porážka ryb v rámci jejich prodeje na tzv. samostatném prodejním místě, nazváno jinak než porážka.

K výše uvedenému je nutné doplnit, že porážka v souladu s veterinárním zákonem není striktně vázána na jatky – viz § 21 odst. 1 a 2 zákona.

Podmínky prodeje ryb na samostatném prodejním místě jsou tradičně upraveny ve speciálním ustanovení § 25 odst. 3 a vyhláškou č. 289/2007 Sb. Vzhledem k tomu, že text zákona možnost porážení ryb na samostatném prodejním místě předpokládá (viz zmocňovací ustanovení v § 25 odst. 5), ale výslovně ji přímo v textu neupravuje, navrhuje se § 25 odst. 3 v tomto smyslu upřesnit a odstranit tak pochybnosti o případném nesouladu s § 21.

Také text zmocňovacího ustanovení je třeba uvést do souladu s terminologií veterinárního zákona. Vzhledem k výše uvedenému se namísto pojmu „zabíjení“ navrhuje uvést pojem „porážka“ definovaný v § 3 odst. 1 písm. u) – po novele písm. x) – veterinárního zákona.

K bodu 49 [§ 27a odst. 1 písm. c)]:

Navrhuje se upravit údaj, který je chovatel podle § 27a odst. 1 písm. c) veterinárního zákona povinen uvést v místě prodeje vajec. Jedná se o chovatele, který chová nejvíce 50 nosnic a který prodává vejce ve svém hospodářství, v tržnici nebo na tržišti, které se nacházejí na území České republiky, nebo prostřednictvím prodejního automatu. V takovém případě nemusí vejce označit kódem producenta, uvede-li v místě prodeje zákonem stanovené údaje. Tyto údaje se navrhuje změnit, neboť potřebnou informací pro spotřebitele není adresa chovatele, ale adresa chovu, kde byla vejce vyprodukována. Informace o adrese chovu je také součástí informace pro spotřebitele podle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 289/2007 Sb., o veterinárních a hygienických požadavcích na živočišné produkty, které nejsou upraveny přímo použitelnými předpisy Evropských společenství, v platném znění.

K bodu 50 (§ 27a odst. 3):

Aktuální znění § 27a odst. 3 zakazuje živočišné produkty vyjmenované v odstavci 1 uvádět na trh pouze ve vztahu k provozovateli místního maloobchodu prostřednictvím zásilkového prodeje, nikoli však ve vztahu ke spotřebiteli, kterému mohou být tyto produkty dle odstavce 1 také prodány. V současné době tedy není spotřebiteli výslovně zakázáno uvádět zmíněné produkty dále na trh, tak jako je tomu u malých množstvích těl ulovené volně žijící zvěře v § 27b odst. 2 zákona, podle něhož je nesmí spotřebitel dále uvádět na trh nebo uvádět na trh prostřednictvím zásilkového prodeje. Tento zákaz se pro živočišné produkty prodávané spotřebiteli podle § 27a dovozuje výkladem z textu přímo použitelných předpisů EU. Vzhledem k tomu, že odlišná úprava v § 27a a 27b nemá logickou oporu a může způsobit problémy v aplikační praxi, navrhuje se doplnění obdobného výslovného zákazu i pro prodej živočišných produktů podle § 27a zákona.

K bodům 51 a 56 [§ 27a odst. 6 a § 27b odst. 8]:

Jedná se pouze o reakci na změnu označení odstavců, k níž došlo v § 50 zákona. V § 27a odst. 6 dochází dále k vypuštění části ustanovení zavádějící legislativní zkratku „státní veterinární ústav“, která je nově zavedena již dříve v textu.

K bodům 52 a 53 (§ 27b odst. 3):

Uživatel honitby je povinen zajistit vyšetření těl ulovené volně žijící zvěře proškolenou osobou a předložit je úřednímu veterinárnímu lékaři k veterinárnímu vyšetření, jestliže byly v rámci vyšetření proškolenou osobu nalezeny znaky, které by mohly znamenat, že ulovená volně žijící zvěř představuje zdravotní riziko. Z poznatků aplikační praxe však vyplývá, že je vhodné zakotvit, aby měl v takových případech uživatel honitby i povinnost zajistit neškodné odstranění ulovené volně žijící zvěře v asanačním podniku.

Současně se z důvodů snižování administrativní zátěže nově uživateli honitby umožňuje, aby v určitých případech zajistil neškodné odstranění zvěřiny nevhodné pro lidskou spotřebu i bez předchozího vyšetření úředním veterinárním lékařem. Může tak učinit v případě, kdy zvěřina podle výsledků vyšetření provedeného proškolenou osobou představuje zdravotní riziko, a není tedy vhodná k lidské spotřebě, současně však nepředstavuje riziko šíření nákazy. Pokud ulovená volně žijící zvěř podle výsledků vyšetření provedeného proškolenou osobou představuje zdravotní riziko spočívající v podezření na výskyt nákazy, musí být úřednímu veterinárnímu lékaři k veterinárnímu vyšetření předložena vždy.

V této souvislosti je třeba doplnit, že postup podle § 27b odst. 3 veterinárního zákona se nevztahuje na situace, kdy je v případě potvrzení výskytu nebezpečné nákazy nařízeno mimořádné veterinární opatření.

Za běžných podmínek hradí náklady neškodného odstranění kadáverů zvířat i volně žijící zvěře nevhodné k lidské spotřebě původce vedlejších živočišných produktů, tedy chovatel, resp. uživatel honitby. Princip náhrady nákladů neškodného odstranění kadáverů je tedy shodný pro chovatele hospodářských zvířat i uživatele honitby, pokud jde o volně žijící zvěř.

Navrhované doplnění ustanovení § 27b odst. 3 veterinárního zákona na tomto principu nic nemění, pouze zpřesňuje postup nakládání s volně žijící zvěří, která není vhodná k lidské spotřebě (představuje zdravotní riziko), především pokud jde o povinnost uživatele honitby předložit tuto zvěř úřednímu veterinárnímu lékaři k veterinárnímu vyšetření. Novelizované znění nově uživateli honitby umožní zvěř k vyšetření nepředkládat, pokud tato ulovená volně žijící zvěř nepředstavuje riziko šíření nákaz.

K bodům 54 a 151 (§ 27b odst. 5 a § 64c odst. 2):

V daných ustanoveních se jedná o drobnou úpravu za účelem sjednocení formulací v textu celého zákona.

K bodům 55 a 57 (§ 27b nové odstavce 6, 7 a 9):

Veterinární zákon v nově formulovaných ustanoveních odstavců 6 a 7 přesněji vymezuje povinnosti proškolených osob, které se odvíjejí od skutečnosti, zda v konkrétním případě ulovená volně žijící zvěř podle výsledků vyšetření provedeného touto osobou představuje či nepředstavuje zdravotní riziko.

Dosavadní zkušenosti z aplikační praxe ukazují, že je třeba, aby v obou případech proškolená osoba písemně zaznamenala výsledek vyšetření těl zvěře a aby byl tento záznam k dispozici při dalším zacházení se zvěřinou. Navrhuje se proto, aby požadované údaje proškolená osoba zaznamenala do lístku o původu zvěře a stanoveným způsobem výslovně uvedla, zda zvěř představuje zdravotní riziko či nikoli. Tím se zabrání případům zneužití lístku s prázdným místem pro veterinární záznamy k neoprávněnému záznamu na toto volné místo. Pokud zvěř zdravotní riziko nepředstavuje, bude tímto způsobem řádně splněna povinnost vydat prohlášení o vyšetření zvěře podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 853/2004, které se v tomto případě má vystavit.

V souladu s § 27b odst. 3 platného znění veterinárního zákone je uživatel honitby povinen zajistit vyšetření těl ulovené volně žijící zvěře proškolenou osobou. Představuje-li ulovená volně žijící zvěř podle výsledků tohoto vyšetření zdravotní riziko, předloží ji pak uživatel honitby úřednímu veterinárnímu lékaři k veterinárnímu vyšetření. Uživatel honitby však dosud nemá zákonem zaručeno předání kopie záznamů o vyšetření ulovené volně žijící zvěře proškolenou osobou. Do ustanovení § 27b odst. 7 se proto doplňuje povinnost proškolené osoby předávat kopie těchto záznamů uživateli honitby, což je nutnou podmínkou k řádnému splnění povinností uživatele honitby podle § 27b odst. 3.

V návaznosti na nově doplněné odstavce 6 a 7 je třeba v odstavci 9 provést formální změnu odkazu.

K bodům 58 a 66 (§ 31 a § 38b odst. 2):

Navrhuje se sjednocení lhůt pro podání žádosti o vydání veterinárního osvědčení, která bude nově shodně stanovena pro žádosti o vydání veterinárního osvědčení pro vnitrostátní přemístění zvířat podle § 6, pro žádosti o vydání veterinárního osvědčení k přemístění zvířat do jiného členského státu, vyžadují-li to předpisy EU (§ 31 zákona), a pro žádosti o vydání vývozního veterinárního osvědčení podle § 38b zákona. Ve všech případech bude nově lhůta pro podání žádosti o vydání veterinárního osvědčení činit nejméně 2 pracovní dny přede dnem předpokládaného přemístění zvířete nebo – v případě vývozu – přede dnem předpokládaného odeslání kontrolovaného zboží.

Důvodem pro zakotvení shodných lhůt je především sjednocení a zjednodušení právní úpravy. Kromě toho se přihlíží i ke skutečnosti, že žadatel, který musí u zvířat před jejich přemístěním provést požadované zdravotní zkoušky, v praxi žádá krajskou veterinární správu o vydání osvědčení až po jejich provedení. Stanovení jednotné lhůty, tj. 2 dnů před předpokládaným přemístěním zvířat, by proto mělo pro žádost o vydání veterinárního osvědčení ve všech případech postačovat.

Text § 31 veterinárního zákona se dále upravuje tak, aby neomezoval povinnost požádat o vydání veterinárního osvědčení v zákonem stanovené lhůtě podle § 31 zákona a povinnost hradit za jeho vydání správní poplatek jen na veterinární osvědčení vydávaná v případě přemísťování zvířat do jiných členských států, které lze považovat za obchodování. Po úpravě by měla být zahrnuta veterinární osvědčení vydávaná k přemístění zvířat do jiného členského státu z jakéhokoli důvodu. Příkladem může být přemístění koní na závody do jiného členského státu a zpět, k němuž musí být za podmínek stanovených nařízením (EU) 2016/429 a nařízením Komise v přenesené pravomoci (EU) 2020/688 také vyžádáno veterinární osvědčení. V tomto smyslu se upravuje i příslušná položka sazebníku zákona o správních poplatcích.

K bodu 59 (§ 32 odst. 5):

Text ustanovení týkajícího se používání společného zdravotního vstupního dokladu se upřesňuje doplněním odkazu na příslušná prováděcí nařízení Komise.

K bodům 60 a 61 (§ 34 odst. 1 a § 37 odst. 3):

Navrhované změny dosavadních ustanovení zákona reagují na vydání nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2022/2292, které obsahuje požadavky na dovoz zásilek zvířat určených k produkci potravin a určitého zboží určeného k lidské spotřebě z třetích zemí do Evropské unie. Konkrétně se tímto zbožím rozumí čerstvé maso, mleté maso, masné polotovary, masné výrobky, strojně oddělené maso a suroviny určené k výrobě želatiny a kolagenu, dále živí mlži, ostnokožci, pláštěnci a mořští plži, produkty rybolovu a směsné produkty.

K bodům 62 až 64 (§ 38a odst. 1 až 3):

Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2019/2122, kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/625, pokud jde o některé kategorie zvířat a zboží osvobozených od úředních kontrol na stanovištích hraniční kontroly, zvláštní kontroly osobních zavazadel cestujících a malých zásilek zboží, které není určeno k uvedení na trh, zasílaných fyzickým osobám, a kterým se mění nařízení Komise (EU) č. 142/2011, v platném znění, stanovuje kategorie zvířat a zboží osvobozených od úředních kontrol na stanovištích hraniční kontroly. Dále upravuje pravidla pro dovoz zásilek zboží, které tvoří součást osobních zavazadel cestujících a jsou určeny pro osobní spotřebu nebo použití nebo které jsou určeny v malých zásilkách fyzickým osobám (například prostřednictvím pošty) a nejsou určeny k uvedení na trh. Toto zboží, které je součástí osobních zavazadel cestujících nebo je zasíláno fyzickým osobám a není určeno k uvedení na trh, nepodléhá pohraničním veterinárním kontrolám, pokud splňuje pravidla uvedená v nařízení (EU) 2019/2122.

Nařízení (EU) 2019/2122 rovněž ukládá povinnost informování zákazníků a cestujících přijíždějících ze třetích zemí.

Navrhované doplnění textu zákona nezakládá novou kompetenci ani povinnost kontrolních orgánů. Dochází pouze k zpřesnění textu v souladu s nařízením a k doplnění textu, neboť ten v současné podobě neobsahuje výslovnou úpravu kontrol malých zásilek živočišných produktů, směsných produktů a získaných produktů, které jsou zasílány fyzickým osobám a nejsou určeny k uvedení na trh. Tato kontrola je přitom založena na stejných principech jako kontrola uvedených produktů, které tvoří součást osobních zavazadel cestujících a jsou určeny pro osobní spotřebu nebo použití, a měla by tedy být zákonem také formulována výslovně, včetně odkazu na konkrétní článek nařízení. Kontroly podle čl. 9 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2019/2122, které provádějí v rámci celní kontroly celní úřady při kontrole cestujících a jejich osobních zavazadel a při kontrole dovážených zásilek u provozovatelů poštovních služeb a provozovatelů kurýrních služeb, jsou již zákonem zakotveny.

Text ustanovení § 38a je také třeba terminologicky sladit s novou definicí živočišných produktů obsaženou v tomto návrhu, která již nebude zahrnovat produkty řazené za stanovených podmínek mezi vedlejší živočišné produkty, získané produkty nebo krmiva. Z tohoto důvodu budou i v ustanovení § 38a použity zákonem vymezené pojmy „živočišné produkty“, „směsné produkty“ a pojem „získané produkty“ definovaný pro účely veterinárního zákona v návrhu § 3 odst. 1 písm. p), které odkazuje na čl. 3 bod 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1069/2009.

K bodu 65 (§ 38b odst. 1):

Navrhuje se zavedení legislativní zkratky vývozce, kterým se pro účely veterinárního zákona rozumí vývozce nebo jiná osoba odpovědná za zásilku. Stejně jako je tomu u dovozu, může povinnosti stanovené veterinárním zákonem také v případě vývozu kontrolovaného zboží plnit i jiná osoba než vývozce, např. jeho zástupce nebo jiná osoba odpovědná za zásilku.

K bodu 67 (§ 38b odst. 3):

Platné ustanovení upravuje podmínky vývozu krmiv rostlinného původu, doplňkových látek a premixů, vyžaduje-li k němu třetí země vystavení veterinárního osvědčení. Na základě dohody s ÚKZÚZ se ustanovení upřesňuje tak, aby odpovídalo aplikační praxi. Veterinární osvědčení bude v souladu s čl. 88 odst. 3 písm. a) bodem ii) nařízení (EU) 2017/625 vydávat krajská veterinární správa na základě úředního osvědčení vydaného ÚKZÚZ.

Veterinární osvědčení pro vývoz rostlinných krmiv většinou obsahuje i potvrzení splnění podmínek, které Státní veterinární správa nedozoruje. Proto je třeba, aby splnění uvedených podmínek potvrdil ÚKZÚZ, který v těchto případech vydá úřední osvědčení, na jehož podkladě Ústřední veterinární správa potvrdí veterinární osvědčení. K žádosti o vydání veterinárního osvědčení předloží vývozce úřední osvědčení vydané ÚKZÚZ a případně další dokumenty, které jsou pro certifikaci potřeba, např. výsledky laboratorního vyšetření.

K bodu 68 (§ 38b odst. 7):

Na základě zkušeností získaných v aplikační praxi se upřesňuje již platné ustanovení, které zakotvuje kompetenci Ústřední veterinární správy k ověření podpisu úředního veterinárního lékaře na veterinárním osvědčení nebo identifikačním dokladu zvířete v zájmovém chovu v případě vývozu kontrolovaného zboží nebo neobchodního přesunu zvířete v zájmovém chovu do třetí země.

Jedná se o vyšší ověřování superlegalizací nebo apostilou. Některé třetí země vyžadují, aby Ústřední veterinární správa ověřila podpis úředního veterinárního lékaře krajské veterinární správy. Podpisový vzor Ústřední veterinární správy poté ověřuje Ministerstvo zahraničních věcí.

K bodům 69, 119 a 120 [§ 38b nový odst. 8 a § 49 odst. 1 písm. h) nový bod 8 a bod 9]:

Doplňuje se nová kompetence krajské veterinární správy ke schválení zařízení, pokud toto schválení vyžaduje třetí země určení pro účely vývozu z České republiky do této třetí země. Důvodem pro zakotvení nové kompetence jsou požadavky Velké Británie, konkrétně nutnost schvalování zařízení pro vývoz ptáků do této země.

K bodům 70 a 124 [§ 38b odst. 9 a § 49 odst. 1 písm. y)]:

Platná ustanovení zákona je třeba upřesnit na základě poznatků získaných při jejich aplikaci. Namísto dosavadního potvrzení se navrhuje, aby krajská veterinární správa splnění zvláštních požadavků a podmínek stanovených konkrétní třetí zemí určení osvědčovala.

Předmětem ustanovení jsou zásilky přepravované z území České republiky do jiného členského státu za účelem následného vývozu do třetí země a osvědčení krajské veterinární správy je v tomto případě tzv. pre-certifikátem pro vydání osvědčení kompetentní autoritou jiného členského státu.

Osvědčení o splnění zvláštních požadavků a podmínek stanovených konkrétní třetí zemí určení pro krmiva rostlinného původu, doplňkové látky a premixy vydává v tomto případě krajská veterinární správa z nákazových důvodů.

K bodům 71 až 73 (§ 38b odst. 11 až 13):

Cílem navržených změn je úprava postupů a požadavků týkajících se karantény zvířat v případě, že ji pro vývoz do třetí země konkrétní třetí země vyžaduje. V aplikační praxi se ukázala nutnost přesněji vymezit postupy při ukončení karantény a především zakotvit povinnost vývozce ukončení karantény oznámit krajské veterinární správě, není-li ukončena po splnění podmínek karantény vydáním veterinárního osvědčení k vývozu. Vývozce tak učiní stejným způsobem, jakým oznamuje zahájení karantény, tj. prostřednictvím informačního systému Státní veterinární správy. V obou případech se pak shodně stanoví, že hlášení je nutné podat ve lhůtě 24 hodin po zahájení nebo ukončení karantény. Ostatní změny ustanovení směřují k upřesnění již stanovených požadavků.

K bodům 74 až 102 (§ 39 až § 42):

Důležitou částí návrhu novely veterinárního zákona je celková revize a aktualizace právní úpravy veterinární asanace, resp. vedlejších živočišných produktů a získaných produktů, která byla kontrolními orgány i adresáty právní úpravy dlouhodobě požadována.

Cílem navrhovaných změn je ▪ zjednodušení dosavadní právní úpravy, ▪ vyjasnění obsahu dosavadní právní úpravy a odstranění výkladových problémů, ▪ promítnutí námětů adresátů právní úpravy i dozorového orgánu do textu zákona

tak, aby právní úprava odpovídala požadavkům aplikační praxe.

Úvodem je třeba zdůraznit, že se nejedná o novou právní úpravu, ale o tradiční součást veterinárních předpisů. Ani z pohledu implementace nejde o novou regulaci, neboť právní úprava vedlejších živočišných produktů a získaných produktů je zakotvena právem Evropské unie již dlouhou dobu, v současnosti konkrétně nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1069/2009 a k němu vydaným nařízením Komise (EU) č. 142/2011. K implementaci těchto přímo použitelných předpisů samozřejmě došlo již předchozími novelizacemi veterinárního zákona. V současné době je však nutné reagovat na poznatky získané aplikací přímo použitelných předpisů v praxi a především odstranit duplicitu, která byla dosud zachována, pokud jde o povolování, resp. schvalování nebo registraci asanačních činností.

Hlavní navrhované změny a jejich principy:

1. Dosavadní znění veterinárního zákona zachovávalo vnitrostátní požadavky na povolování asanačních veterinárních činností – viz platné znění § 39, § 50 a 51 zákona. Kromě toho však musí respektovat i požadavek přímo použitelných unijních předpisů na schvalování nebo registraci určitých zařízení provozovatelů. Navrhuje se tuto duplicitu odstranit a do budoucna požadovat pouze schválení nebo registraci zařízení nebo podniků provozovatelů, které podléhají schválení nebo registraci podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1069/2009.

Přechodná ustanovení návrhu novely zákona zajistí, že subjekty, kterým bylo podle dosavadního znění veterinárního zákona vydáno povolení k jejich činnosti, jsou považovány za subjekty schválené nebo registrované k příslušné činnosti podle nařízení, pokud vykonávají činnost nařízením upravenou.

Zachovány zůstanou i dosavadní kompetence orgánů veterinární správy – schvalování a registrace bude i nadále kompetencí krajské veterinární správy, s výjimkou schvalování asanačních podniků, které provádí Ústřední veterinární správa. Součástí schválení asanačních podniků je také určení jejich svozové oblasti; změny svozových oblastí musí být Ústřední veterinární správou schváleny.

2. Stanovené veterinární asanační činnosti, které nejsou schvalovány nebo registrovány podle nařízení, budou i nadále povolovány. Jedná se o odchyt zvířat bez pána a toulavých a opuštěných zvířat a provozování hřbitova pro zvířata. Dosavadní vydaná povolení zůstávají podle přechodných ustanovení novely zákona v platnosti.

3. Osoby, které provozují speciální ochrannou dezinfekci, deratizaci, dezinsekci, popřípadě i dezodorizaci v potravinářských nebo zemědělských provozech, nebudou již do budoucna držiteli povolení krajské veterinární správy k provádění těchto činností. Veterinární zákon totiž neobsahuje žádné věcné ani formální požadavky na tyto osoby, které by musely být předmětem povolení, jež tedy je nadbytečným administrativním úkonem.

Speciální ochrannou dezinfekci, dezinsekci a deratizaci v potravinářských nebo zemědělských provozech mohou v souladu s ustanovením § 58 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, vykonávat pouze osoby, které splňují požadavky tohoto zákona na zvláštní odbornou způsobilost k provádění této činnosti a plní další povinnosti uvedeným právním předpisem stanovené.

Také povinnost chovatelů hospodářských zvířat zajistit dezinfekci, dezinsekci a deratizaci stájí, jiných prostorů a zařízení, v nichž jsou chována zvířata, a povinnost provozovatelů potravinářských podniků provádět v souladu s provozním a sanitačním řádem pravidelný úklid, čištění, dezinfekci, deratizaci a dezinsekci provozních prostorů a zařízení zakotvené veterinárním zákonem zůstávají nedotčeny.

4. Z platného znění veterinárního zákona se vypouštějí požadavky duplicitní s obsahem přímo použitelných unijních předpisů a také zmocnění k vydání prováděcích právních předpisů, která v minulosti nebyla naplněna a jejichž zachování a naplnění není potřebné ani do budoucna (dosavadní § 39, 39a, § 41).

5. V souladu s terminologií nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1069/2009 a prováděcího nařízení Komise (EU) č. 142/2011 se v souvislosti s vedlejšími živočišnými produkty a získanými produkty, resp. s veterinárními asanačními činnostmi, budou v textu veterinárního zákona používat výhradně pojmy „sběr“, „přeprava“ a „shromažďování“. Pojem „shromažďování“ se přitom použije především na místech, která se týkají povinnosti chovatelů nebo osob zacházejících se živočišnými produkty, tedy provozovatelů míst, na kterých vedlejší živočišné produkty vznikají.

Tímto způsobem dojde také k odstranění závorek, jejichž použití v legislativním textu není vhodné, a tím i k vyjasnění významu textu zákona.

K § 39:

Veterinární asanační činnosti jsou vymezeny v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1069/2009 a nařízením Komise (EU) č. 142/2011, současně však zahrnují i činnost zahrnovanou mezi veterinární asanační činnosti právními předpisy České republiky – odchyt zvířat bez pána a toulavých a opuštěných zvířat a jejich umísťování do karantény nebo izolace. Podmínky výkonu těchto činností stanoví výše uvedené právní předpisy Evropské unie a ustanovení § 39a a násl. veterinárního zákona.

Provozovatelé vykonávající jakoukoli z veterinárních asanačních činností uvedených v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1069/2009 (nebo více těchto činností) jsou povinni požádat o registraci svého zařízení podle čl. 23 nařízení. Konkrétně jde o veškerá zařízení nebo podniky, které působí v jakékoli fázi shromažďování, sběru, přepravy, skladování, neškodného odstraňování a dalšího zpracovávání, používání nebo ošetřování vedlejších produktů živočišného původu a získaných produktů. Vykonávají-li však alespoň jednu z činností vyjmenovaných v čl. 24 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1069/2009, musí požádat o schválení jimi provozovaného zařízení nebo podniku.

Odchyt zvířat bez pána a toulavých nebo opuštěných zvířat je činností upravenou pouze veterinárním zákonem, k výkonu této činnosti tedy není unijními předpisy vyžadována registrace nebo schválení a lze ji vykonávat – jako je tomu doposud – na základě povolení krajské veterinární správy.

Provozování hřbitova pro zvířata je pak výjimkou z pravidel zacházení s kadávery zvířat v zájmovém chovu, kterou nařízení členskému státu umožňuje využít. Kadávery zvířat v zájmovém chovu jsou podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1069/2009 materiálem kategorie 1 a musí být neškodně odstraněny způsobem stanoveným v čl. 12 nařízení. Přímo použitelný předpis však zároveň umožňuje členským státům povolit neškodné odstranění zahrabáním zvířat v zájmovém chovu a koňovitých – viz čl. 19 odst. 1 písm. a) nařízení. V podmínkách České republiky je tedy provozování hřbitova pro zvířata obecně povoleno veterinárním zákonem a v konkrétních případech pak podmíněno povolením krajské veterinární správy.

Navazující nově formulovaná ustanovení § 39a, 39b a 39c upravují procesní postupy a kompetence příslušných orgánů při registraci, schvalování nebo povolování veterinárních asanačních činností.

Povinnosti provozovatelů a veterinární a hygienické požadavky na jejich činnost související s vedlejšími živočišnými produkty nebo získanými produkty stanoví přímo použitelné unijní předpisy, přičemž pro některá zařízení a subjekty pak platí i vnitrostátní požadavky veterinárního zákona – § 39d, § 41, § 41a, § 41b a § 42.

Ustanovení § 40 a 40a pak stanoví povinnosti a oprávnění chovatelů a osob zacházejících se živočišnými produkty, včetně pravidel neškodného odstraňování kadáverů zvířat v zájmovém chovu nebo koňovitého zahrabáním.

Uznávání odborných způsobilostí podle veterinárního zákona získaných v jiných členských státech se řídí ustanovením § 76a zákona, resp. zákonem o uznávání odborné kvalifikace.

K § 39a a 39b:

Navrhuje se upřesnění a doplnění povinností provozovatelů zařízení nebo podniku, který podléhá schválení nebo registraci podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1069/2009. Nejedná se o novou právní úpravu, cílem návrhu však je komplexní a přehledná formulace právní úpravy schvalování a registrace, která zahrne povinnosti žadatelů i procesní postupy krajské a Ústřední veterinární správy, včetně zakotvení náležitostí žádosti o schválení nebo registraci nebo obsahu těchto správních úkonů.

V neposlední řadě se právní úprava doplňuje o potřebné odkazy na příslušná ustanovení unijních předpisů, což přispěje k provázání textu veterinárního zákona s těmito předpisy. Původní způsob adaptace nařízení provedené v platném znění zákona již neodpovídá dnešním požadavkům na implementaci unijních předpisů do vnitrostátních právních předpisů České republiky.

Jak již bylo uvedeno výše, zachován je dosavadní princip věcné příslušnosti orgánů veterinární správy – kompetence ke schvalování asanačního podniku zůstává Ústřední veterinární správě, zatímco schvalování nebo registraci ostatních zařízení nebo podniků provádějí krajské veterinární správy. K posouzení, zda jsou splněny podmínky pro schválení asanačního podniku, si však Ústřední veterinární správa vyžádá stanovisko místně příslušné krajské veterinární správy.

Nově již nebudou zákonem stanoveny žádné požadavky odborné způsobilosti na provozovatele asanačního podniku.

Svozová oblast asanačního podniku, tzn. územní obvod, ve kterém je podnik povinen provádět sběr a přepravu vedlejších živočišných produktů, je v souladu s § 39b určena Ústřední veterinární správou v rámci schválení tohoto podniku. Ke změně svozové oblasti konkrétního asanačního podniku pak může dojít dvěma způsoby, a to – na žádost podniku, např. pokud se dva asanační podniky na změně vymezení oblasti dohodnou a Ústřední veterinární správa tuto změnu v souladu s § 39b odst. 3 zákona schválí, nebo dojde k odejmutí svozové oblasti a jejímu přidělení jinému asanačnímu podniku podle § 39b odst. 4 zákona. Tento postup Ústřední veterinární správa uplatní, pokud provozovatel asanačního podniku závažným způsobem nebo opakovaně porušuje povinnosti stanovené veterinárním zákonem nebo unijními předpisy, týkající se povinného sběru a svozu vedlejších živočišných produktů v určené svozové oblasti. Záruka, že řádný svoz vedlejších živočišných produktů a zacházení s nimi v souladu s právními předpisy musí být zajištěno na celém území České republiky, je základním principem právní úpravy asanačních podniků.

K zajištění vymahatelnosti obecné povinnosti uvedené v čl. 23 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1069/2009 stanoví veterinární zákon provozovatelům zařízení nebo podniků registrovaných nebo schválených podle tohoto nařízení konkrétní obsah jejich oznamovací povinnosti, pokud jde o změny údajů uvedených v dokladech o registraci nebo schválení a ukončení činnosti, a to včetně lhůty ke splnění oznamovací povinnosti. Lhůta byla navržena v délce 30 dnů, neboť shodně je stanovena i obdobná lhůta pro registrované osoby v § 22 odst. 4 veterinárního zákona. Uvedená lhůta je považována za dostatečnou k vedení aktuálních údajů o dotčených zařízeních nebo podnicích. Způsob oznamování údajů veterinární zákon v obdobných případech nestanoví (srov. § 5a odst. 7, § 5b odst. 7 nebo § 22 odst. 4), neuvažuje se tedy o jeho stanovení ani v tomto případě. Povinnost lze splnit jakýmkoli způsobem v souladu s obecnými právními předpisy.

V § 39a odst. 1 se také za účelem odstranění případných pochybností prostřednictvím legislativní zkratky upřesňuje veterinárním zákonem tradičně používaný pojem „odborný zástupce“. Odborný zástupce podle veterinárního zákona není shodnou osobou jako odpovědný zástupce dle živnostenského zákona. Odborný zástupce je fyzická osoba, která splňuje požadavky na odbornou způsobilost v případě právnických osob, tedy osoba, pro kterou veterinární zákon jako speciální právní předpis stanoví zvláštní požadavek jeho odborné způsobilosti k příslušné činnosti. Odborný zástupce je garantem, že činnost bude vykonávána v souladu s odbornými požadavky a veterinárním zákonem. V této souvislosti je také třeba uvést, že dotčené subjekty nemusí mít vždy živnostenské oprávnění a v takovém případě by nebylo možné povolení k činnosti vydat, kdyby „odborný garant" v podobě osoby odborného zástupce chyběl.

K § 39c:

V § 39c se nově formuluje vydávání povolení pro veterinární asanační činnosti, které nejsou schvalovány ani registrovány podle přímo použitelných unijních předpisů, u kterých však veterinární zákon vyžaduje jejich povolení krajskou veterinární správou. Těmito veterinárními asanačními činnostmi jsou odchyt zvířat bez pána a toulavých nebo opuštěných zvířat a provozování hřbitova pro zvířata. Konkrétně jsou tyto činnosti vymezeny a požadavky na vydání povolení k jejich výkonu, včetně procesní úpravy a požadavků na bezúhonnost žadatele o povolení, jsou nově souhrnně zakotveny v § 39c zákona.

Speciálně se zakotvují požadavky na bezúhonnost osob, které provádějí odchyt zvířat bez pána a toulavých a opuštěných zvířat. Rozšíření požadavků na bezúhonnost u těchto osob nad rámec obecných požadavků se stanoví, neboť obecné požadavky na bezúhonnost podle § 51 veterinárního zákona jsou vázány pouze na trestný čin spáchaný v souvislosti s odbornou veterinární činností. Nové speciální a rozšířené vymezení požadavků na bezúhonnost pro účely vydání povolení k odchytu zvířat bez pána a toulavých a opuštěných zvířat (a také pro účely vydání registrace k provozování útulku pro zvířata) je odůvodněno tím, že se jedná o požadavky na činnosti s živými zvířat, při nichž je nutné zajistit ochranu zdraví zvířat a jejich ochranu proti týrání. Bezúhonnost bude v těchto případech vázána na trestné činy týrání zvířat, chovu zvířat v nevhodných podmínkách nebo zanedbání péče o zvíře z nedbalosti (§ 302, 302a a 303 trestního zákoníku).

K § 39d:

Ustanovení § 39d přehledně shrnuje základní povinnosti provozovatelů zacházejících s vedlejšími živočišnými produkty nebo získanými produkty.

Do veterinárního zákona se přesunuje požadavek na barevné označování (kódování) obalů, nádob nebo vozidel určených ke shromažďování, sběru a přepravě vedlejších živočišných produktů nebo získaných produktů. Tato povinnost je dosud zakotvena ustanovením § 2 vyhlášky č. 94/2010 Sb., o některých veterinárních a hygienických požadavcích na přepravu a zpracování vedlejších živočišných produktů, ve znění vyhlášky č. 291/2012 Sb., které zavedlo označování v souladu se systémem barevného kódování uvedeným v příloze VIII kapitole II bodu 1 písm. c) nařízení Komise (EU) č. 142/2011. Požadavek na barevné označování obalů, nádob a vozidel využívaných ke shromažďování, sběru a přepravě vedlejších živočišných produktů nebo získaných produktů bude zachován ve stejném rozsahu, a bude tedy nadále uplatňován i na vnitrostátní přepravu, nikoli jen pro zásilky odesílané z jednoho členského státu Evropské unie do jiného, pro které jej vyžaduje nařízení. Nově však bude tento vnitrostátní požadavek zakotven v § 39d odst. 3 veterinárního zákona.

Vzhledem k tomu, že zbývající požadavky stanovené vyhláškou č. 94/2010 Sb. jsou již v současnosti obsaženy v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1069/2009 a v nařízení Komise (EU) č. 142/2011, navrhuje se zrušení této vyhlášky jako celku – viz zrušovací ustanovení k tomuto návrhu.

K § 40:

Na základě poznatků z aplikační praxe se navrhuje upřesnění povinností chovatelů a osob zacházejících se živočišnými produkty (§ 40). Zákon zejména rozšiřuje možnosti výjimky z povinnosti uvedených subjektů neprodleně hlásit výskyt vedlejších živočišných produktů osobě, která provádí jejich sběr a přepravu. Kromě dohodnutého pravidelného svozu se výjimka týká i případů, kdy je subjekt zároveň provozovatelem spalovny vedlejších živočišných produktů v místě původu, a to při splnění zákonem stanovených podmínek.

Doplňují se také povinnosti chovatelů a osob zacházejících se živočišnými produkty, u nichž se obvykle vyskytují vedlejší živočišné produkty nebo získané produkty, týkající se uskladňování a odevzdávání těchto produktů. Přesnější vymezení jejich postupů bude přínosné pro adresáty právní úpravy i dozorové orgány.

K odstranění problému s výkladem historicky zaužívaného slovního spojení „kafilerní box“ se navrhuje zavést legislativní zkratku a kafilerní boxy definovat jako uzavíratelné boxy, nádoby nebo obaly. Na některých jatkách, jichž se uvedený odstavec také týká, povětšinou nejsou kafilerní boxy ve smyslu samostatné stavby, jedná se o sběrné nádoby ve vymezeném prostoru nebo místnosti v rámci provozu jatek. V některých případech jsou vedlejší živočišné produkty ukládány přímo do přistavených kontejnerů asanačního podniku. Upřesnění textu, resp. vytvoření definice uvedeného slovního spojení, by do problematiky uskladnění vedlejších živočišných produktů mělo vnést světlo a ulehčit tak adresátům právní normy jeho pochopení.

K § 40a:

V § 40a se nově formulují veterinární a hygienické požadavky na možnost chovatele v souladu s čl. 19 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1069/2009 sám na vlastním pozemku neškodně odstranit zahrabáním kadáver zvířete v zájmovém chovu nebo koňovitého. Cílem je, aby byla pravidla pro tuto činnost – dosud obsažená v § 40 odst. 4 zákona – v novelizovaném znění zákona stanovena přehledněji a srozumitelněji.

Kadávery zvířat v zájmovém chovu jsou podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1069/2009 materiálem kategorie 1 a musí být neškodně odstraněny způsobem stanoveným v čl. 12 nařízení. Kadávery koňovitých jsou dle stejného nařízení materiálem kategorie 2 a možnosti jejich odstranění jsou stanoveny v čl. 13 nařízení.

Nařízení Evropského parlamentu Rady (ES) č. 1069/2009 však umožňuje členským státům povolit neškodné odstranění zahrabáním zvířat v zájmovém chovu a koňovitých – viz čl. 19 odst. 1 písm. a) nařízení. V textu zákona se také opět výslovně zakotvuje, které kadávery zvířat zákon neškodně odstranit zahrabáním na pozemku chovatele nepovoluje.

Pokud jde o zákaz zahrabávání kadáverů savců náležejících mezi druhy zvířat vyžadující zvláštní péči, je třeba vycházet z právního základu zahrabání zvířete na vlastním pozemku, tedy z článku 19 odst. 1 písm. a) nařízení (ES) č. 1069/2009, který stanoví, že příslušný orgán může povolit neškodné odstranění zvířat v zájmovém chovu a koňovitých zahrabáním. Definice zájmového zvířete je uvedena v článku 3 odst. 8 stejného nařízení a zní: „zvířetem v zájmovém chovu se rozumí jakékoliv zvíře, které náleží k druhům, které jsou běžně živeny a drženy lidmi pro jiné než hospodářské účely, nikoliv však konzumovány“. Zvířata náležící mezi druhy vyžadující zvláštní péči nepatří mezi zvířata běžně živena a držena lidmi a nelze je tedy považovat za zvířata v zájmovém chovu, jichž se výjimka zahrabání dle článku 19 nařízení (ES) č. 1069/2009 týká. Navíc uhynulá zvířata vyžadující zvláštní péči jsou častokrát předmětem černého obchodu s částmi jejich těl.

Pokud jde o koňovité, neškodné odstranění jejich kadáverů zahrabáním v České republice povolil veterinární zákon, jehož úpravu doplňuje vyhláška č. 210/2023 Sb., o kadáverech koňovitých a zvířat v zájmovém chovu. V konkrétním případě je pak k zahrabání kadáveru koňovitého nutný souhlas příslušné krajské veterinární správy.

Možnost zahrabání kadáveru koňovitého na vlastním pozemku je pro mnohé chovatele citovou záležitostí, zejména pokud se jedná o šampióny nebo chovatelsky cenná zvířata. Cílem ustanovení je pro tyto účely stanovit jasná a splnitelná pravidla, která zajistí, aby zahrabáním kadáveru koňovitého na vlastním pozemku chovatele nebylo ohroženo veřejné zdraví ani životní prostředí.

Pokud jde o zahrabání kadáverů zvířat v zájmovém chovu, aplikují se podmínky stanovené přímo v § 40a veterinárního zákona, které není třeba upřesňovat prováděcím právním předpisem.

K § 41:

Na základě požadavků aplikační praxe se navrhuje doplnění povinností provozovatelů asanačních podniků (§ 41). Konkrétně se jedná především o zákonné zakotvení povinnosti poskytnout bezplatně osobám, které provádějí veterinární prosektorskou činnost nebo odběr úředních vzorků, kancelář a šatnu, včetně hygienických prostor s tekoucí pitnou, studenou a teplou vodou, a novou oznamovací povinnost provozovatele asanačního podniku, která se týká zvýšeného svozu uhynulých zvířat od chovatele ve srovnání s předchozími svozy, výskytu vyhublých, zanedbaných, zraněných nebo jinak poškozených uhynulých zvířat, nebo výskytu kadáverů velkých šelem nebo chráněných živočichů. Uvedená zjištění je provozovatel povinen oznámit krajské veterinární správě.

Ostatní povinnosti provozovatelů asanačního podniku jsou již součástí platného veterinárního zákona. Provozovatelé asanačních podniků mají oproti jiným osobám vykonávajícím některé dílčí veterinární asanační činnosti řadu specifických povinností stanovených v § 41 veterinárního zákona. Zejména se jedná o povinnost zajistit nepřetržitý příjem hlášení o výskytu vedlejších živočišných produktů a o povinnost svážet je do 24 hodin poté, co byl o jejich výskytu uvědoměn. V případech veřejného zájmu je musí svážet neprodleně. Tato povinnost se novelou upřesňuje tak, že platí pouze v případech, pokud není domluven pravidelný sběr a přeprava vedlejších živočišných produktů. V této souvislosti je třeba doplnit, že případem veřejného zájmu se rozumí především výskyt nebezpečných nákaz. Chráněným zájmem je tedy ochrana zdraví zvířat předcházením vzniku a šíření nákaz a jejich tlumením, ochrana zdraví lidí před nemocemi přenosnými ze zvířat na člověka a ochrana životního prostředí před nepříznivými vlivy souvisejícími s vedlejšími živočišnými produkty.

K § 41a:

V novém § 41a jsou formulovány požadavky na zacházení s vedlejšími živočišnými produkty asanačním podnikem nebo spalovnou vedlejších živočišných produktů. Tyto produkty již nesmí opustit prostory zařízení bez souhlasu krajské veterinární správy, s výjimkou jejich přemístění do jiného asanačního podniku nebo zpracovatelského zařízení příslušné kategorie vedlejších živočišných produktů, nebo přemístění kadáveru nebo jeho části provozovateli, který zachází s loveckými trofejemi nebo jinými preparáty nebo je vyrábí, tzn. preparátorovi.

K § 41b:

§ 41b pouze zpřesňuje dosavadní postupy při zřízení zahrabovišť, hřbitovů pro zvířata a krematorií pro zvířata. Nově však vymezuje kadávery zvířat v zájmovém chovu, jejichž zahrabání na hřbitově pro zvířata je zakázáno, a zakotvuje podmínky exhumace na hřbitově pro zvířata.

Pokud jde o zákaz zahrabávání kadáverů savců náležejících mezi druhy zvířat vyžadující zvláštní péči, je třeba vycházet z právního základu zahrabání zvířete na hřbitově pro zvířata, tedy z článku 19 odst. 1 písm. a) nařízení (ES) č. 1069/2009, který stanoví, že příslušný orgán může povolit neškodné odstranění zvířat v zájmovém chovu a koňovitých zahrabáním. Definice zájmového zvířete je uvedena v článku 3 odst. 8 stejného nařízení a zní: „zvířetem v zájmovém chovu se rozumí jakékoliv zvíře, které náleží k druhům, které jsou běžně živeny a drženy lidmi pro jiné než hospodářské účely, nikoliv však konzumovány“. Zvířata náležící mezi druhy vyžadující zvláštní péči nepatří mezi zvířata běžně živena a držena lidmi a nelze je tedy považovat za zvířata v zájmovém chovu, jichž se výjimka zahrabání dle článku 19 nařízení (ES) č. 1069/2009 týká. Navíc uhynulá zvířata vyžadující zvláštní péči jsou častokrát předmětem černého obchodu s částmi jejich těl.

Podrobnější veterinární a hygienické požadavky na hřbitovy pro zvířata se stanoví prováděcím právním předpisem, vyhláškou č. 210/2023 Sb., o kadáverech koňovitých a zvířat v zájmovém chovu. Možnost zahrabání kadáveru zvířete v zájmovém chovu na hřbitově pro zvířata je pro mnoho lidí vhodným způsobem důstojného rozloučení se svým zvířetem, které by jinak muselo být neškodně odstraněno v asanačním podniku. V České republice funguje již několik hřbitovů pro zvířata, ale podmínky pro zahrabávání jejich kadáverů byly stanoveny až vyhláškou č. 210/2023 Sb. Všem provozovatelům jsou tak stanovena stejná, jasná a vymahatelná pravidla, při jejichž dodržení nebude ohroženo veřejné zdraví ani životní prostředí.

K výše uvedenému je vhodné doplnit bližší vysvětlení k rozdílu mezi zahrabovištěm a hřbitovem pro zvířata. Zahraboviště je místo určené pro neškodné odstraňování vedlejších živočišných produktů; jedná se o zařízení registrované podle nařízení Evropského parlamentu Rady (ES) č. 1069/2009. Speciální veterinární a hygienické požadavky na tato zařízení veterinární zákon nestanoví. Hřbitov pro zvířata je místo určené pro neškodné odstraňování kadáverů zvířat v zájmovém chovu zahrabáním. Jak již bylo zmíněno výše, čl. 19 odst. 1 písm. a) nařízení umožňuje členským státům povolit neškodné odstranění zahrabáním zvířat v zájmovém chovu a koňovitých. Veterinární zákon povoluje tuto činnost pro chovatele v § 40a a pro provozovatele hřbitova ustanovením § 41b zákona. Pro tyto činnosti stanoví právní předpisy České republiky také konkrétní veterinární a hygienické požadavky – viz § 40a, § 41b veterinárního zákona a vyhláška č. 210/2023 Sb.

Požadavky na zahraboviště se však nepoužijí na zřízení místa určeného krajskou veterinární správou k neškodnému odstranění vedlejších živočišných produktů v rámci opatření k tlumení nákaz. Cílem dotčené části ustanovení § 41b odst. 1 je zajistit pro krajskou veterinární správu další možnost při likvidaci nákazy v případě, že nebude možné z různých důvodů zajistit neškodné odstranění v asanačním podniku. Příkladem může být event. propuknutí slintavky a kulhavky v chovu, neboť převoz kadáverů do asanačního podniku by představoval riziko rozvlečení nákazy. V takových případech může krajská veterinární správa rozhodnout o zahrabání kadáverů v ohnisku nákazy nebo v těsné blízkosti. Pravděpodobnost tohoto scénáře momentálně není velká, ale do budoucna v rámci klimatických změn a možného zavlečení nových exotických nákaz jej nelze vyloučit.

K § 42:

Povinnost získat odbornou způsobilost absolvováním specializované odborné průpravy k neškodnému odstraňování kadáverů zvířat v zájmovém chovu zákon vztahuje i na provozovatele krematorií pro zvířata a provozovatele hřbitovů pro zvířata nebo jejich odborné zástupce. Důvodem je skutečnost, že neškodné odstraňování kadáverů zvířat v zájmovém chovu v krematoriu pro zvířata nebo na hřbitově pro zvířata musí být prováděno tak, aby nedocházelo k ohrožení zdraví lidí nebo zvířat nebo k ohrožení nebo poškození životního prostředí.

Speciálně se zakotvují požadavky na bezúhonnost provozovatele útulku pro zvířata. Rozšíření požadavků na bezúhonnost u těchto osob nad rámec obecných požadavků se stanoví, neboť obecné požadavky na bezúhonnost podle § 51 veterinárního zákona jsou vázány pouze na trestný čin spáchaný v souvislosti s odbornou veterinární činností. Nové speciální a rozšířené vymezení požadavků na bezúhonnost pro účely vydání registrace k provozování útulku pro zvířata (a také pro účely povolení k odchytu zvířat bez pána a toulavých a opuštěných zvířat) je odůvodněno tím, že se jedná o požadavky na činnosti s živými zvířat, při nichž je nutné zajistit ochranu zdraví zvířat a jejich ochranu proti týrání. Bezúhonnost bude v těchto případech vázána na trestné činy týrání zvířat, chovu zvířat v nevhodných podmínkách nebo zanedbání péče o zvíře z nedbalosti (§ 302, 302a a 303 trestního zákoníku).

V ustanovení § 42 také dochází ke zpřesňujícím formulačním úpravám v souladu s dalšími změnami zákona.

K bodu 104 [§ 44 odst. 1 písm. f) a § 54 odst. 1 písm. c)]:

V těchto ustanoveních dochází pouze k terminologické úpravě pojmů.

K bodu 105 [§ 44 odst. 1 nové písmeno i)]:

Všechny členské státy jsou povinny vypracovat národní akční plány pro volně žijící prasata za účelem zabránění šíření afrického moru prasat v Unii (dále jen „národní akční plán“) na základě čl. 56 prováděcího nařízení Komise (EU) 2023/594, a to ve lhůtě šesti měsíců ode dne vyhlášení tohoto nařízení v Úředním věstníku Evropské unie, tzn. do 21. října 2023. Národní akční plány dosud vypracovávaly členské státy dobrovolně, nově je povinnost jejich zpracování a předložení Komisi a ostatním členským státům zakotvena přímo prováděcím nařízením Komise. Jak vyplývá z čl. 56 odst. 5 tohoto nařízení, předkládá členský stát Komisi a ostatním členským státům kromě národních akčních plánů i roční výsledky jejich provádění.

Cílem národních akčních plánů je zajistit: ▪ vysokou úroveň informovanosti o této nákaze a připravenosti s ohledem na rizika

související se šířením afrického moru prasat prostřednictvím volně žijících prasat,

▪ předcházení vzniku, zabránění šíření, tlumení a eradikaci afrického moru prasat, ▪ koordinovaná opatření týkající se volně žijících prasat s cílem zohlednit rizika, která

uvedená zvířata představují v souvislosti se šířením afrického moru prasat.

Z hlediska obsahu musí národní akční plány splňovat minimální požadavky stanovené v příloze IV prováděcího nařízení Komise (EU) 2023/594. Zejména s ohledem na důraz, jež tyto požadavky kladou na management populace prasat divokých, a s přihlédnutím ke skutečnosti, že v podmínkách České republiky bude v této věci nutná úzká spolupráce mezi Ministerstvem zemědělství a Ministerstvem životního prostředí, svěřuje zákon kompetenci týkající se národního akčního plánu Ministerstvu zemědělství.

K bodu 106 [§ 45 odst. 1 písm. c)]:

Úprava ustanovení se provádí na návrh Ministerstva vnitra, které může v oboru své působnosti vykonávat státní veterinární dozor také v objektech jím zřízených příspěvkových organizací. Tato skutečnost však nebyla v dotčeném ustanovení dosud upravena.

K bodu 107 (§ 45 odst. 4):

Veterinární lékaři Ministerstva vnitra, popřípadě jím zřízených organizačních složek státu nebo útvarů Policie České republiky, vykonávají veterinární léčebnou a preventivní činnost u zvířat chovaných v objektech Ministerstva vnitra nebo v objektech jím zřízených organizačních složek státu nebo jím zřízených příspěvkových organizací anebo v objektech útvarů Policie České republiky. Tato skutečnost však není dosud upravena. Ustanovení § 58 odst. 1 a odst. 2 písm. d) veterinárního zákona upravující odbornou veterinární činnost, kterou je například veterinární preventivní činnost, vyšetřování, stanovení diagnózy, léčení zvířat a chirurgické zákroky na zvířatech, předepisování léčiv, veterinárních přípravků a veterinárních technických prostředků, podávání léčiv a veterinárních přípravků, jejichž prodej a výdej jsou vázány na předpis veterinárního lékaře, či diagnostika zdravotního stavu zvířat, pouze stanoví, že odbornou lékařskou činnost vykonávají příslušné orgány Ministerstva vnitra.

K bodům 108, 117, 176 a 179 [§ 46 písm. b), § 49 odst. 1 písm. c), § 75a odst. 2 a § 77b]:

Obecnímu úřadu, konkrétně radě obce, je v současné době vymezena pravomoc v přenesené působnosti na návrh krajské veterinární správy vydávat a ukončovat mimořádná veterinární opatření závazná pro území obce, a to formou nařízení obce podle § 102 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. V rámci jednání o připravované revizi kompetencí obcí vykonávaných v přenesené působnosti bylo navrženo tuto kompetenci zrušit.

Kompetence obcí vydávat a ukončovat mimořádná veterinární opatření je dlouhodobě součástí veterinárního zákona. Dotazníkovou akcí v rámci Státní veterinární správy však bylo zjištěno, že tato kompetence v praxi není, ani v historii nebyla využívána a obce mimořádná veterinární opatření formou nařízení obce nevydávají. Z tohoto důvodu lze kompetenci obcí podle § 46 písm. b) vyhodnotit jako nadbytečnou. V souladu s požadavkem obcí se proto navrhuje její zrušení.

V návaznosti na výše popsanou změnu se dále upřesňují formulace v § 49 odst. 1 písm. c) a v § 75a odst. 2 zákona tak, aby mimořádná veterinární opatření i v územním obvodu jedné obce byla vydávána formou nařízení Státní veterinární správy vydaného krajskou veterinární správou na základě citovaných ustanovení zákona.

V § 77b se upravuje odkaz v návaznosti na změnu označení písmen v § 46.

K bodům 109 a 116 [§ 48 odst. 1 písm. d), § 49 odst. 1 písm. b)]:

S ohledem na terminologii a obsah nařízení Komise (EU) v přenesené pravomoci 2020/689 je nutné upřesnit kompetence orgánů veterinární správy, pokud jde o statusy hospodářství prostého nebezpečných nákaz.

K bodům 110 až 114 a 118, 121 a 122 [§ 48 odst. 1 písm. g), k) bod 6 a 8, písm. m) a q) a § 49 odst. 1 písm. g), písm. h) bod 4, písm. p) bod 1 a písm. s) bod 2]:

Navrhované úpravy jsou reakcí na změny provedené v oblasti veterinární asanace (§ 39 až § 42).

K bodu 115 [§ 48a odst. 1]:

Ustanovení § 48a vymezuje údaje, které je Ústřední veterinární správa oprávněna zveřejnit na ochranu spotřebitelské veřejnosti před riziky plynoucími z živočišných produktů, které jsou zdravotně závadné nebo nevhodné k lidské spotřebě. Implementuje tak do právního řádu České republiky čl. 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002. Ústřední veterinární správa může veřejnost informovat také o živočišných produktech označených nebo nabízených klamavých způsobem, které byly zjištěny v rámci úředních kontrol.

Vzhledem k tomu, že výše uvedené ustanovení nařízení se vztahuje kromě živočišných produktů i na krmiva, doplňují se krmiva k živočišným produktům i do § 48a odst. 1 zákona. Ústřední veterinární správa tak bude oprávněna informovat veřejnost na základě výsledků státního veterinárního dozoru o zjištěných krmivech, která nejsou zdravotně nezávadná.

K bodu 125 [§ 49 odst. 1 nové písmeno bb)]:

Navrhovaným doplněním kompetenčního ustanovení § 49 se výslovně zakotvuje, že krajská veterinární správa je orgánem příslušným k provádění kontroly, včetně odběru vzorků, za účelem ověření zdravotní nezávadnosti krmiv a k přijímání odpovídajících opatření v případě nesouladu. Veterinární kontrola zdravotní nezávadnosti krmiv je zvláštní formou státního veterinárního dozoru (viz § 52 odst. 2 zákona). Nezakládá se tedy nová kompetence krajské veterinární správy, pouze dochází k její výslovné a přesné formulaci.

K bodům 126 až 131, 133 a 134 (§ 50, § 51 a § 51b odst. 2):

Navrhované úpravy jsou reakcí na změny provedené v oblasti veterinární asanace (§ 39 až § 42). Především je třeba znění přizpůsobit tomu, že asanační činnosti, které podléhají schválení nebo registraci podle přímo použitelných unijních předpisů, budou pouze schvalované nebo registrované, a nebudou tedy již nadále povolovány. Podrobněji viz odůvodnění k uvedeným změnám.

Aktualizovat a zpřesnit je třeba i právní úpravu prokazování bezúhonnosti pro potřeby činností regulovaných veterinárním zákonem. Ve spolupráci s Ministerstvem spravedlnosti byla právní úprava v rámci projednání návrhu v meziresortním připomínkovém řízení zcela nově formulována a zároveň vyčleněna do zvláštního ustanovení § 51, které zakotví obecné podmínky bezúhonnosti pro účely veterinárního zákona a podmínky prokazování bezúhonnosti v souladu s platnou právní úpravou ČR. Z přechodných ustanovení návrhu vyplývá, že nová formulace nebude mít vliv na dosavadní subjekty, které jsou již v současné době oprávněny k výkonu dotčených odborných veterinárních činností, a použije se výhradně pro subjekty nové.

Dosavadní obsah ustanovení § 51 se zrušuje, neboť právní úprava povolování odchytu zvířat bez pána a toulavých nebo opuštěných zvířat a provozování hřbitova pro zvířata byla přesunuta do hlavy V veterinárního zákona, která je věnována veterinární asanaci, s níž tato problematika věcně souvisí. Nové začlenění právní úpravy uvedených veterinárních asanačních činností je vhodnější ze systematického hlediska a přispěje k lepší přehlednosti zákona.

Text § 50 odst. 1 a 3 se dále uvádí do souladu s terminologií občanského zákoníku.

V § 51b odst. 2 se provádí pouze formální úprava navazující na přečíslování odstavců v § 50.

K bodům 135 až 138, 140 a 141 [§ 54 odst. 1 písm. h). i), l) a n) a § 54 odst. 2 písm. b) a c)]:

Také tato ustanovení se mění v návaznosti na změny provedené v oblasti veterinární asanace (§ 39 až § 42). Obsah mimořádných veterinárních opatření je třeba zpřesnit a uvést do souladu s ostatními ustanoveními zákona.

K bodu 142 (§ 56 odst. 1):

V platném znění § 56 odst. 1 se zrušuje část věty doplněná do textu veterinárního zákona doprovodným zákonem k novému stavebnímu zákonu – zákonem č. 284/2021 Sb. Slova „s výjimkou zařízení stravovacích služeb“ byla v textu uvedena nesprávně a nelogicky.

Z ustanovení § 56 odst. 1 veterinárního zákona vyplývá, že závazný posudek Státní veterinární správy je podkladem pro uvedená řízení podle stavebního zákona jen v případech, kdy se jedná o schválení a registraci, schválení nebo povolení podniků, závodů, popřípadě jiných zařízení, která jsou vydávána podle veterinárního zákona.

Zařízení stravovacích služeb však žádnému z těchto procesů podle veterinárního zákona nepodléhá. Tato výjimka je tudíž zavádějící a zakládá důvody i pro takový výklad, že by snad předmětem dotčené právní úpravy mohly být rovněž úkony orgánů veterinární správy podle jiných právních předpisů. Provozovatelé zařízení stravovacích služeb oznamují svou činnost orgánům ochrany veřejného zdraví podle zákona č. 258/2000 Sb.

Jedná se tedy pouze o nápravu zjevného omylu, který byl do veterinárního zákona vložen zákonem č. 284/2021 Sb.

Úprava textu poslední věty je pak formulačním zpřesněním, které zcela jasně a určitě zakotvuje skutečnost, že závazný posudek Státní veterinární správy vydávaný podle § 56 zákona je závazným stanoviskem podle správního řádu. V této souvislosti se také navrhuje vypustit z ustanovení § 76 odst. 1 duplicitní větu.

K bodu 143 (§ 56 odst. 3 a 4):

Jedná se rovněž pouze o nápravu zjevného omylu, který byl do veterinárního zákona vložen zákonem č. 284/2021 Sb.

Správně by obě ustanovení měla začínat slovy „Závazné posudky a vyjádření“. Orgány Ministerstva obrany a Ministerstva vnitra by měly vydávat jak závazné posudky, tak i vyjádření, stejně jako Státní veterinární správa. Proto je také v obou odstavcích doplňována věta o obdobném použití odstavců 1 a 2. Takto by ale bylo možné dojít i k závěru, že budou tyto orgány vydávat pouze vyjádření, zatímco závazné posudky bude mít v kompetenci Státní veterinární správa. To není ani zamýšlený, ani žádoucí stav.

K bodu 144 (§ 56 odst. 4):

Na návrh Ministerstva vnitra se provádí shodná úprava textu jako v § 45, neboť toto ministerstvo může v oboru své působnosti vykonávat státní veterinární dozor také v objektech jím zřízených příspěvkových organizací. Tato skutečnost však není v dotčeném ustanovení dosud upravena.

Dosavadní úprava § 56 odst. 4 stanoví, že závazné posudky vydávají orgány pověřené ministrem vnitra. Závazné posudky jsou v současné době vydávány veterinárními lékaři Ministerstva vnitra, popřípadě jím zřízených organizačních složek státu nebo útvarů Policie České republiky pověřenými výkonem státního veterinárního dozoru v působnosti Ministerstva vnitra. Aplikace dotčeného ustanovení činí problémy v praxi. Je problematické ukládat pokynem ministra vnitra úkoly veterinárním lékařům Policejního prezidia ČR, neboť tito jsou v personální rovině podřízení policejnímu prezidentovi, a nikoliv ministrovi vnitra. Ministerstvo vnitra z tohoto důvodu navrhuje úpravu dosavadního znění.

K bodu 145 (§ 56a):

Obecné požadavky na úřední osvědčení a na jejich vydávání jsou upraveny v čl. 87 až 90 nařízení (EU) 2017/625. Vydávání veterinárních osvědčení má svůj základ také v nařízení (EU) 2016/429. K uvedeným právním předpisům byla přijata řada prováděcích nařízení Komise, která obsahují konkrétní postupy a vzory veterinárních osvědčení. Navrhuje se proto ustanovení § 56a doplnit o přehledné odkazy na prováděcí nařízení Komise.

Zatímco formální požadavky na veterinární osvědčení pro přemísťování mezi členskými státy nebo společné zdravotní vstupní doklady pro případy dovozu jsou stanoveny přímo použitelnými unijními předpisy, požadavky na vývozní osvědčení si členský stát stanoví vnitrostátním právním předpisem. Stejně jako je tomu dosud, jsou výslovně zakotveny v odstavci 2, a to i nadále obsahově shodně s požadavky na ostatní veterinární osvědčení – viz čl. 5 prováděcího nařízení Komise (EU) 2020/2235, čl. 4 prováděcího nařízení Komise (EU) 2020/2236, čl. 4 prováděcího nařízení Komise (EU) 2021/403.

Do právní úpravy se nově výslovně promítá také možnost vydání osvědčení v elektronické podobě, která se opírá o prováděcí nařízení Komise (EU) 2019/1715. Týká se vydávání elektronických osvědčení pro zásilky zvířat a zboží vstupující do Evropské unie – společných zdravotních vstupních dokladů, veterinárních osvědčení pro přemísťování mezi členskými státy i veterinárních osvědčení pro účely vývozu.

Elektronická certifikace se již v současnosti využívá nebo bude využívat u dovozních dokumentů i při obchodování v Evropské unii, které probíhá v rámci systému TRACES. Předpokládá se, že u vývozních osvědčení bude dál většina osvědčení vydávána v papírové podobě. Ale určitá část, konkrétně harmonizovaná osvědčení vyjednaná Komisí pro celou Evropskou unii, jejichž formuláře jsou v systému TRACES, se bude moci také certifikovat elektronicky. Lze předpokládat, že to v budoucnu třetí země zřejmě budou vyžadovat.

K bodu 146 (§ 57 odst. 1):

Ustanovení výslovně upravuje spolupráci orgánů veterinární správy s orgány, které vykonávají úkoly podobného typu a se kterými orgány veterinární správy spolupracují a koordinují své postupy. Ustanovení se navrhuje formulačně upřesnit a zároveň do něj nově doplnit spolupráci s orgány ochrany přírody, ke které dochází zejména v souvislosti s kontrolou zavlékání a šíření invazních nepůvodních druhů.

K bodům 147 a 148 (§ 59 odst. 5 a 6):

V těchto novelizačních bodech se upřesňuje již platná a účinná právní úprava odborné způsobilosti úředních veterinárních lékařů k výkonu státního veterinárního dozoru, obsahující tříletou lhůtu, která běží ode dne přijetí do služebního poměru a ve které jsou úřední veterinární lékaři povinni zákonem požadovanou odbornou způsobilost získat. K výkonu státního veterinárního dozoru je tedy již v současné době odborně způsobilý úřední veterinární lékař, který získal atestaci I. stupně. Atestaci I. stupně je povinen získat do 3 let ode dne vzniku služebního poměru a do získání atestace I. stupně, nejdéle však po dobu 3 let, se tento úřední veterinární lékař považuje za úředního veterinárního lékaře, který je odborně způsobilý k výkonu státního veterinárního dozoru. Skutečnost, že úřední veterinární lékař ve stanovené lhůtě atestaci I. stupně nezíská, se považuje za důvod skončení služebního poměru podle § 72 odst. 1 písm. c) zákona o státní službě.

Na základě zkušeností získaných praktickou aplikací tohoto ustanovení v podmínkách Státní veterinární správy a v souladu s novelou zákona o státní službě se navrhuje doplnění dosavadní právní úpravy, které spočívá ve využití institutu prodloužení lhůty o přesně vymezené důvody, pro které úřední veterinární lékař svou činnost nevykonává.

V současné době není jednoznačně stanoveno, zda lze dobu, po kterou je úřední veterinární lékař zařazen mimo výkon služby, nebo dobu celodenních překážek ve službě na straně státního zaměstnance (např. čerpání mateřské, otcovské nebo rodičovské dovolené), kdy státní veterinární dozor fakticky nevykonává, započítat do tříleté lhůty, ve které je povinen atestaci 1. stupně získat. Výslovnou právní úpravou budou pochybnosti o obsahu ustanovení odstraněny. Hlavním cílem návrhu tedy je zvýšení právní jistoty úředního veterinárního lékaře ohledně jeho postavení.

Formulace návrhu přitom reflektuje i skutečnost, že v určitých případech může být úřední veterinární lékař také zaměstnancem v pracovním poměru (nikoli tedy státním zaměstnancem v poměru služebním).

K bodu 149 [§ 61 odst. 1 písm. d)]:

Navrhuje se z veterinárního zákona odstranit duplicitní právní úpravu. Povinnost soukromého veterinárního lékaře vést záznamy o použití léčivých přípravků, včetně lhůty, po kterou je povinen záznamy uchovávat, je zakotvena v § 9 odst. 10 zákona o léčivech.

K bodu 150 [§ 64 odst. 1 písm. b)]:

Jedná se pouze o reakci na změnu a přesunutí právní úpravy bezúhonnosti pro účely veterinárního zákona. Text se zároveň uvádí do souladu s terminologií občanského zákoníku.

K bodům 152 až 154 (§ 67 odst. 2 a 3):

Návrh vychází ze základního smyslu a účelu kompenzací náhrad nákladů, kterým by mělo být hrazení přímých nákladů na likvidaci ohniska nebezpečné nákazy tak, aby související uložená opatření nebyla pro chovatele likvidační a zároveň motivovala chovatele k hlášení výskytu nákazy. Z uvedeného důvodu by měly být hrazeny především přímé náklady na likvidaci ohniska a měly by být hrazeny poměrně rychle. K získání úplných kompenzací za vynaložené náklady by mělo sloužit komerční připojištění. Z tohoto důvodu jsou navrženy kompenzace pouze předběžné desinfekce. Touto desinfekcí končí likvidace ohniska, a proto by další desinfekce neměly být do náhrady zahrnuty. Dojde navíc k úspoře na straně státního rozpočtu a zvýšení motivace chovatelů využívat komerčního pojištění.

Náhrada podle § 67 odst. 3 písm. b) není v ostatních státech realizovaná a zvyšuje náklady na straně státního rozpočtu. Cílem návrhu je snížení náhrady za prokázané ztráty způsobené výpadkem produkce na 50 %. Navrhovaná úprava by měla chovatele významně motivovat ke zlepšení úrovně chovu zvířat.

K bodům 155 až 163, 165 až 171, 173 a 174 (§ 71, 72 a 74):

Ustanovení hlavy X veterinárního zákona týkající se přestupků se odpovídajícím způsobem upravují v návaznosti na změny provedené novelou v textu veterinárního zákona.

Do již zavedených skutkových podstat se především doplňují nařízení Komise v přenesené pravomoci a prováděcí nařízení Komise, která byla vydána k základnímu nařízení (EU) 2016/429. Jedná se o předpisy Komise, jež vyžadují implementaci do právního řádu České republiky, neboť obsahují povinnosti provozovatelů, za jejichž porušení je nutné stanovit vnitrostátním právním předpisem sankce.

V rámci aktuálně probíhajícího procesu transformace celní správy byla ve spolupráci s Generálním ředitelstvím cel podrobena revizi sankční ustanovení, pokud jde o přestupky, které podle veterinárního zákona projednávají celní úřady. Dotčená ustanovení veterinárního zákona se formulují tak, aby přesněji vyjadřovala, že celní úřady mají v kompetenci projednávání přestupků a ukládání pokut za porušení povinnosti stanovených předpisem Evropské unie o veterinárních podmínkách pro neobchodní přesuny zvířat v zájmovém chovu, výhradně pokud jde o neobchodní přesuny zvířat v zájmovém chovu ze třetích zemí, nikoli z jiných členských států do ČR.

Dále se navrhuje provést úpravu výše správních trestů u některých skutkových podstat. Výše správních trestů stanovená veterinárním zákonem odpovídá závažnosti protiprávního jednání. Drobné nedostatky zjištěné v tomto smyslu se upravují nově formulovaným ustanovením § 72 odst. 3, který mění výši správních trestů u skutkových podstat vymezených v § 72 odst. 2, která je vzhledem k výši správních trestů u obdobných skutkových podstat vymezených v § 72 odst. 1 nepřiměřeně nízká. Jednotlivým přestupkům se přitom přiřazuje výše sankce, která odpovídá závažnosti a charakteru chráněných hodnot a vztahů. Přestupku podle § 72 odst. 2 písm. e) se přiřazuje výše sankce, která odpovídá tomu, že se jedná o formální povinnost, tedy přestupek s nižší mírou společenské škodlivosti. Vyšší sazba je naopak přiřazena přestupku podle § 72 odst. 2 písm. d) – porušení nebo nesplnění povinností výrobců nebo distributorů pasů, které je protiprávním jednáním závažnějším.

Vyšší sazba je vždy přiřazena také přestupkům věcně souvisejícím s povinnostmi stanovenými k ochraně před nákazami a nemocemi přenosnými ze zvířat na člověka, především nesplnění nebo porušení některé z povinností vyplývající z mimořádných veterinárních opatření, které jsou z hlediska chráněných hodnot a vztahů velmi závažným případem protispolečenských jednání.

Vymezení skutkových podstat přestupků odkazem na přímo použitelný předpis Evropské unie

Vzhledem ke značnému množství přímo použitelných předpisů, které spadají do předmětu úpravy veterinárního zákona a jejichž porušení je podle tohoto zákona sankcionováno (viz např. poznámku pod čarou č. 1a nebo č. 63), vymezuje veterinární zákon tradičně skutkové podstaty přestupků odkazem na přímo použitelný předpis Evropské unie. Uvedený princip je využit v platném znění zákona v oblasti veterinární hygieny, v oblasti zdraví zvířat i v oblasti vedlejších živočišných produktů.

I při nedávné implementaci nařízení (EU) 2016/429 a na jeho základě vydaných nařízení Komise byla také využita koncepce vymezení skutkové podstaty přestupku odkazem na přímo použitelný unijní předpis. Důvodem tohoto postupu je skutečnost, že nařízení (EU) 2016/429 – samo o sobě v rozsahu 283 ustanovení – tvoří pouze právní rámec unijních právních předpisů týkající se zdraví zvířat.

Právní předpisy Evropské unie v oblasti zdraví zvířat byly v roce 2016 aktualizovány přijetím nařízení (EU) 2016/429, které zrušilo a nahradilo přibližně 40 základních právních aktů. Vyžadovalo však také přijetí desítek nařízení v přenesené pravomoci a prováděcích nařízení Komise, kterými se zrušilo a nahradilo přibližně 400 aktů Komise, jež existovaly v oblasti zdraví zvířat před novou právní úpravou vytvořenou tímto „právním rámcem pro zdraví zvířat“.

Dotčená právní úprava je tedy z větší části tvořena nařízeními Komise, jejichž legislativní proces v orgánech Evropské unie je pružnější. Důvodem této koncepce je právě možnost orgánů Evropské unie rychleji reagovat na aktuální situaci v oblasti prevence a zdolávání nákaz nebo nemocí přenosných ze zvířat na člověka a na změny ovlivňující obchodování v rámci Evropské unie nebo dovoz veterinárního zboží ze třetích zemí.

Z výše uvedeného je zřejmé, že v oblasti právní úpravy spadající do předmětu úpravy veterinárního zákona není možné postihovaná protiprávní jednání vymezit vždy konkrétním popisem objektivní stránky nebo odkazem na příslušný článek přímo použitelného unijního předpisu. Hlavními důvody jsou: 1. značné množství unijních právních předpisů velkého rozsahu, 2. očekávané časté změny v textu těchto předpisů, přičemž na změny by nebylo možné včas reagovat.

Jiné řešení, než je zakotveno veterinárním zákonem, by tedy způsobilo nepřehlednost a obtížnou aplikovatelnost sankčních ustanovení zákona. Především by ale vedlo k tomu, že by v případě odkazu na neaktuální text nařízení nesplnila Česká republika povinnost členského státu zajistit ukládání sankcí za porušení unijních předpisů.

K bodu 175 (§ 75 odst. 6):

V návaznosti na změny provedené v § 38b je třeba formulačně upravit i § 75 odst. 6.

K bodu 177 (§ 76 odst. 1):

Skutečnost, že závazný posudek Státní veterinární správy vydávaný podle § 56 zákona je závazným stanoviskem podle správního řádu, vyplývá z § 56 odst. 1 zákona. Z tohoto důvodu se navrhuje vypustit z ustanovení § 76 odst. 1 duplicitní větu druhou.

Pojem územní nebo stavební řízení již platný veterinární zákon po novele provedené zákonem č. 284/2021 Sb. nepoužívá a poslední věta se proto vypouští jako obsoletní.

Obsah věty třetí se přesunuje do nově navrženého odstavce 2.

K bodu 178 (§ 76 nový odst. 2):

V návaznosti na upřesnění kompetencí krajské veterinární správy souvisejících se statusy v ustanovení § 49 odst. 1 písm. b) je třeba doplnit také procesní ustanovení, jež navazuje na § 151 správního řádu a stanoví, ve kterých případech se namísto písemného vyhotovení rozhodnutí vydává pouze doklad osvědčující existenci práva.

Novou úpravu se navrhuje spojit s obdobnou úpravou pro vydávání dokladu o schválení a registraci, popřípadě jen schválení nebo registraci, která se přesunuje z dosavadního ustanovení § 76 odst. 1.

K bodu 180 (§ 78):

Potřeba novelizace § 78 veterinárního zákona vyplývá z navrhovaných změn příslušných ustanovení tohoto zákona.

K bodu 181 (přílohy č. 2 a 3):

V návaznosti na koncepční změnu provedenou v § 13 až 17 se nově koncipuje i seznam nákaz v příloze č. 2 k tomuto zákonu. Nově zavedený postup podle § 17 zákona umožňuje příslušnému orgánu v případě podezření z výskytu nebezpečné nákazy uvedené v části II přílohy č. 2 k tomuto zákonu nebo v případě potvrzení jejího výskytu učinit, popřípadě uložit opatření, a to s ohledem na povahu nákazy, její závažnost, možnosti jejího šíření a způsob jejího tlumení nebo s ohledem na místní podmínky. Podle potřeby může Státní veterinární správa nařídit mimořádná veterinární opatření. Nové ustanovení je změnou dosavadní koncepce mimořádných veterinárních opatření – opatření k tlumení nákaz, která podle platné právní úpravy musí být vydávána vždy, pokud byl potvrzen výskyt jakékoli nebezpečné nákazy uvedené v příloze č. 2 k veterinárnímu zákonu.

V případě některých nákaz však z odborného hlediska není nařízení těchto opatření vždy vhodné nebo potřebné. Také přímo použitelné předpisy – nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/429 a na jeho základě vydaná nařízení Komise – neupravují a nevyžadují nařízení opatření v případě všech nákaz, ale rozdělují nákazy do kategorií A až E s rozdílným přístupem v případech podezření nebo potvrzení nákaz jednotlivých kategorií.

Z tohoto důvodu se navrhuje umožnit příslušnému orgánu ve stanovených případech volbu, zda – po řádném posouzení všech zákonných kritérií – učiní nebo uloží opatření, popř. nařídí mimořádná veterinární opatření. Tímto způsobem bude možné postupovat v případě nákaz, které jsou na základě odborného posouzení výslovně vyjmenovány v části II přílohy č. 2 k tomuto zákonu, konkrétně v případě

▪ některých nákaz uvedených v příloze prováděcího nařízení Komise 2018/1882, a ▪ ostatních nákaz, které jsou mezi nebezpečné nákazy řazeny v České republice.

Příslušný orgán veterinární správy tedy bude mít na rozdíl od výskytu nebezpečné nákazy uvedené v části I přílohy č. 2 k tomuto zákonu, kdy musí mimořádné veterinární opatření nařídit ex lege, určitou míru volby správního uvážení a záleží na jeho posouzení, zda nařídí mimořádné veterinární opatření i v případě výskytu nákazy uvedené v části II přílohy č. 2.

Popsanou změnou není dotčen základní princip náhrady nákladů a ztrát, které vznikly v důsledku provádění mimořádných veterinárních opatření nařízených k tlumení některé z nebezpečných nákaz. Princip spočívá v tom, že všechny nákazy uvedené v příloze č. 2 k veterinárnímu zákonu jsou považovány za nebezpečné ve smyslu veterinárního zákona a mimořádná veterinární opatření k jejich tlumení musí – nebo nově ve stanovených případech mohou – být uložena. Pokud k tomu dojde a nebezpečná nákaza je zároveň uvedena v příloze č. 3 k tomuto zákonu, náleží dotčeným subjektům náhrada nákladů a ztrát za podmínek stanovených v § 67 a násl. veterinárního zákona.

K formální úpravě přílohy č. 2 lze uvést, že dosud byla část přílohy č. 2 formulována pomocí odkazů na obsah jiných právních předpisů. Vzhledem k tomu, že se od zařazení nákazy do konkrétní části přílohy odvíjí možnost postupu podle § 17, je do budoucna nezbytné, aby tato právní úprava byla zcela jasná a určitá. Výslovným vyjmenováním nákaz bude zajištěna právní jistota adresátů právního předpisu.

V příloze č. 3 se provádějí terminologické upřesňující úpravy za účelem sjednocení formulace názvů nebezpečných nákaz a jejich původců s názvy uvedenými v příloze č. 2 k veterinárnímu zákonu. Pro lepší přehlednost jsou také nákazy v seznamu nově uvedeny v abecedním pořadí. Z obsahového hlediska se seznam nákaz v příloze č. 3 nemění.

K přechodným ustanovením

K bodům 1 až 6:

Přechodná ustanovení jsou důležitou součástí celkové revize právní úpravy vedlejších živočišných produktů, resp. veterinární asanace. Cílem přechodných ustanovení je dosáhnout plynulého přechodu na novou právní úpravu a zakotvit, že dosavadní schválení, registrace nebo povolení k provozování veterinárních asanačních činností zůstávají v platnosti a jejich provozovatelé nemusejí žádat o vydání nových správních aktů.

Pokud jde o provozování asanačního podniku, stanoví se, že povolení asanačního podniku vydaná podle dosavadní právní úpravy se považují za schválení asanačních podniků podle novelizovaného znění zákona. Totéž platí i pro určené svozové oblasti asanačního podniku.

Povolení k výkonu ostatních veterinárních asanačních činností jsou dnem nabytí účinnosti tohoto zákona schválením nebo registrací zařízení nebo podniku podle novelizovaného znění zákona.

Schválení a registrace nebo registrace podniku, závodu, popřípadě jiného zařízení jsou dnem nabytí účinnosti tohoto zákona schválením nebo registrací zařízení nebo podniku podle novelizovaného znění zákona.

Povolení k odchytu zvířat bez pána a toulavých nebo opuštěných zvířat a povolení k provozování hřbitova pro zvířata jsou dnem nabytí účinnosti tohoto zákona povolením k těmto činnostem podle novelizovaného znění zákona.

Provozovatelům již v současné době fungujících krematorií pro zvířata a hřbitovů pro zvířata nebo jejich odborným zástupcům se pro splnění povinnosti získat odbornou způsobilost absolvováním specializované odborné průpravy k neškodnému odstraňování kadáverů zvířat v zájmovém chovu stanoví lhůta 1 roku od nabytí účinnosti návrhu (pokud tuto odbornou průpravu neabsolvovali již dříve).

K bodům 7 až 9:

Cílem těchto přechodných ustanovení je zajistit, že povolení k provádění laboratorní, popřípadě jiné veterinární diagnostické činnosti, jejíž výsledky budou využívány pro účely státního veterinárního dozoru, povolení k provádění laboratorní, popřípadě jiné veterinární diagnostické činnosti za účelem vyšetření zvěřiny na přítomnost svalovce (trichinel) a registrace útulku zůstanou i po nabytí účinnosti novely veterinárního zákona v platnosti. U všech uvedených právních aktů totiž dochází novelou ke změně podmínek bezúhonnosti žadatelů o jejich vydání; tyto požadavky se však uplatní pro nové žadatele.

K bodu 10:

K odstranění jakýchkoli pochybností se navrhuje přechodným ustanovením výslovně zakotvit, že lhůta 3 let, která běží ode dne, kdy začal úřední veterinární lékař vykonávat činnost úředního veterinárního lékaře ve smyslu veterinárního zákona, a ve které může státní veterinární dozor vykonávat i úřední veterinární lékař, který atestaci I. stupně dosud nezískal, se ode dne nabytí účinnosti návrhu zákona posuzuje podle novelizovaného znění § 59 odst. 6 zákona.

K části druhé (Změna zákona na ochranu zvířat proti týrání)

K bodu 1 (§ 5e): Návrh novely zákona na ochranu zvířat nově upravuje povinnost, aby na jatkách byl instalován kamerový monitorovací systém pro sledování řádného zacházení se zvířaty na jatkách. Pro zvýšení přehlednosti textu je pro tento systém použita legislativní zkratka „kamerový systém na jatkách“. Cílem návrhu je další navýšení úrovně ochrany zvířat při porážení. Povinnost zavést kamerový systém na jatkách se vztahuje na všechny jatky bez ohledu na jejich velikost a na všechny druhy porážených zvířat, s výjimkou drůbeže, králíků a zajíců. Další výjimky z této povinnosti jsou uvedeny v odstavci 2.

Ochrana zvířat při usmrcování je v současné době upravena v několika právních předpisech. Na úrovni Evropské unie se jedná především o nařízení Rady (ES) č. 1099/2009 ze dne 24. září 2009 o ochraně zvířat při usmrcování a v rámci České republiky o zákon na ochranu zvířat.

Stanovení povinnosti instalovat a používat kamerový systém na jatkách v zákoně na ochranu zvířat představuje právní úpravu nad rámec upravený nařízením Rady (ES) č. 1099/2009 ze dne 24. září 2009 o ochraně zvířat při usmrcování. Unijní právní předpisy v současné době nestanoví povinnost používat kamerové systémy na jatkách. Tato otázka byla zmíněna v souvislosti s otázkou plánované revize předpisů Evropské unie na úseku ochrany zvířat, nicméně dosud nebyl ze strany Evropské unie předložen návrh předpisu upravujícího tuto problematiku.

Nařízení Rady (ES) č. 1099/2009 ze dne 24. září 2009 o ochraně zvířat při usmrcování například upravuje v čl. 16 kontrolní postupy na jatkách a v čl. 17 pracovníka pro řádné zacházení se zvířaty. Provozovatelé podniků určí pro každé jatky pracovníka pro řádné zacházení se zvířaty, který bude na daných jatkách napomáhat při dodržování pravidel stanovených v tomto nařízení. Pracovník pro řádné zacházení se zvířaty je přímo odpovědný provozovateli podniku a o záležitostech týkajících se problematiky řádného zacházení se zvířaty informuje přímo jeho. Pracovník pro řádné zacházení se zvířaty může po pracovnících jatek požadovat provedení nápravných opatření nezbytných k zajištění dodržování pravidel stanovených v tomto nařízení. Povinnosti pracovníka pro řádné zacházení se zvířaty musí být stanoveny ve standardních operačních postupech jatek a musí o nich být náležitě informováni dotčení pracovníci. Pracovník pro řádné zacházení se zvířaty musí být držitelem osvědčení o způsobilosti podle článku 21 vydaného pro veškeré úkony prováděné na jatkách, za něž je odpovědný. Pracovník pro řádné zacházení se zvířaty zaznamenává opatření přijatá za účelem zlepšení zacházení se zvířaty na jatkách, kde vykonává svou činnost.

Odbornou způsobilost na úseku ochrany zvířat při porážení podrobně upravuje ustanovení § 5a zákona na ochranu zvířat. Vyhláška č. 22/2013 Sb., o vzdělávání na úseku ochrany zvířat proti týrání, upravuje obsah a rozsah kurzu odborné přípravy pro získání osvědčení o způsobilosti pro osoby podílející se na úkonech souvisejících s porážením zvířat, požadavky na nejvyšší dosažené vzdělání a praxi lektorů od ukončení nejvyššího dosaženého vzdělání, požadavky na zkušebního komisaře, rozsah a průběh zkoušky, vzor osvědčení o způsobilosti pro osoby podílející se na úkonech souvisejících s porážením zvířat.

Podmínky ochrany zvířat při usmrcování jsou kontrolovány krajskými veterinárními správami, které podle § 22 odst. 1 písm. a) a b) zákona na ochranu zvířat vykonávají dozor nad dodržováním povinností uložených chovatelům a ostatním fyzickým a právnickým osobám a plní úkoly vyplývající pro ně z přímo použitelných předpisů Evropské unie, upravujících ochranu zvířat během přepravy a souvisejících činností a z přímo použitelného předpisu Evropské unie upravujícího ochranu zvířat při usmrcování, zejména vykonávají dozor nad plněním povinností fyzických a právnických osob vyplývajících z těchto předpisů, a z přímo použitelného předpisu Evropské unie upravujícího úřední kontroly.

Dozor na jatkách je prováděn kromě jiného za podmínek stanovených v nařízení (EU) 2017/625 o úředních kontrolách. Viz např. čl. 17 a 18 nařízení o úředních kontrolách.

Nové ustanovení § 5e zákona na ochranu zvířat ukládá povinnosti provozovateli podniku, který je definován v čl. 2 písm. l) nařízení Rady (ES) č. 1099/2009 ze dne 24. září 2009 o ochraně zvířat při usmrcování takto: „fyzická nebo právnická osoba řídící podnik provádějící usmrcování zvířat nebo související úkony spadající do oblasti působnosti tohoto nařízení“. Povinnost se vztahuje na jatky, které jsou definovány v čl. 2 písm. k) nařízení Rady (ES) č. 1099/2009 ze dne 24. září 2009 o ochraně zvířat při usmrcování takto: „zařízení určené k porážení suchozemských zvířat, které spadá do oblasti působnosti nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 853/2004“.

Povinnost vybavit jatky kamerovým systémem platí v případě, že se na jatkách vyskytují živá zvířata. Pokud jatky sice mají povolení k provozování činnosti, ale žádná zvířata neporážejí, nemusí být takové jatky vybaveny kamerovým systémem.

Povinnost vybavit jatky kamerovým systémem se vztahuje na prostory pro vykládku a pro přehánění zvířat. Tato povinnost se nevztahuje na prostory, ve kterých se provádí omračování a vykrvování zvířat. Z dosavadní praxe se jeví, že dobré životní podmínky zvířat jsou nejčastěji porušovány tím, že jsou na jatky přepravována zvířata, která jsou podle nařízení Rady (ES) č. 1/2005 ze dne 22. prosince 2004 o ochraně zvířat během přepravy a souvisejících činností a o změně směrnic 64/432/EHS a 93/119/ES a nařízení Rady (ES) č. 1255/97, k přepravě nezpůsobilá, popřípadě tím, že jsou z dopravních prostředků nešetrně vlečena zvířata, která ulehla během přepravy a již nejsou schopná sama vstát. Je-li zvíře schopné samo dojít do prostor omračování a vykrvení, k jeho týrání již nedochází. V této souvislosti je třeba připomenout, že podle ustanovení § 5b odst. 3 zákona na ochranu zvířat: „Provozovatel podniku je povinen zajistit, aby zvířata, u nichž došlo během přepravy do zařízení nebo přehánění v zařízení ke strádání nebo bolestivým stavům, byla ihned poražena, utracena nebo jiným způsobem usmrcena; obdobně to platí pro usmrcení neodstavených mláďat. Pokud to není možné, musí být tato zvířata umístěna odděleně a poražena, utracena nebo usmrcena v co nejkratší době, nejpozději však do dvou hodin od dokončení jejich přepravy nebo přehánění. Zvířata, která nejsou schopna pohybu, nesmí být dále přepravována nebo v uvedeném zařízení na místo porážení, utrácení nebo usmrcení vlečena. Taková zvířata musí být usmrcena tam, kde leží.“

Povinnost používat kamerové systémy se nevztahuje na prostory dopravních prostředků, ve kterých byla zvířata dopravena na jatka. V době, kdy zvířata v dopravním prostředku čekají na vykládku, se sice nacházejí v prostoru jatek, ale není možné vnitřní prostory dopravního prostředku monitorovat kamerou. Samotné vykládání zvířat již kamerovým systémem zaznamenáno bude.

Podle přílohy III bodu 1 nařízení Rady (ES) č. 1099/2009 ze dne 24. září 2009 o ochraně zvířat při usmrcování platí, že: „Zvířata musí být co nejrychleji po přivezení vyložena a následně bez zbytečného odkladu poražena. Savci, s výjimkou králíků a zajíců, kteří po přívozu nejsou zavedeni přímo do prostor porážky, musí být ustájeni. Zvířata, která nebyla poražena do dvanácti hodin po přivezení, musí být nakrmena a následně jim musí být ve vhodných intervalech podáváno přiměřené množství krmiva. V takových případech musí být zvířatům poskytnuto náležité množství podestýlky nebo rovnocenného materiálu, které zvířatům zajistí pohodlí s ohledem na druh a počet dotčených zvířat. Tento materiál musí zaručit účinné odvodnění nebo zajistit odpovídající absorpci moči a výkalů.“

V době, kdy jsou zvířata v souladu s nařízením o ochraně zvířat při usmrcování ustájena, nejsou prováděny úkony související s porážkou. Z tohoto důvodu nemusí být prostory pro ustájení monitorovány kamerovým systémem.

Povinnost používat kamerové systémy se dále nevztahuje na porážky, jiné než nucené, v hospodářství, ze kterého pocházejí domácí skot, jiný než bizoni, a prasata a domácí lichokopytníci prováděné podle přílohy III, oddílu I, kapitoly VIa nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 853/2004. Podle tohoto nařízení lze porážku až tří kusů domácího skotu, jiného než bizoni, až šesti domácích prasat nebo až tří domácích lichokopytníků při stejné příležitosti provést v hospodářství, ze kterého zvířata pocházejí, pokud je toto hospodářství schválené příslušným orgánem v souladu s požadavky stanovenými tímto nařízením. Úřední veterinární lékař, který u zvířete určeného k porážce provádí prohlídku před porážkou, musí být v době této porážky přítomen. Tato výjimka je v návrhu uvedena na základě požadavku Státní veterinární správy.

Povinnost používat kamerové systémy se dále nevztahuje na jatky, na kterých je porážena drůbež, králíci a zajíci. Pojem drůbež je definován v čl. 2 písm. o) nařízení Rady (ES) č. 1099/2009 ze dne 24. září 2009 o ochraně zvířat při usmrcování takto: „ptáci chovaní k hospodářským účelům včetně ptáků, kteří nejsou považováni za drůbež, avšak jsou chováni jako hospodářská zvířata, s výjimkou ptáků nadřádu běžci“. Drůbeží porážky jsou vybaveny moderními technologiemi nakládky, přepravy a vykládky drůbeže, často s minimálním podílem lidského faktoru při manipulaci. Špatná manipulace by se okamžitě projevila na vadách drůbežího masa a tím by došlo k finančním ztrátám, i z tohoto důvodu je na dodržování welfare na porážkách kladen velký důraz. Manipulace s jatečnou drůbeží je v zájmu maximálního zklidnění drůbeže prováděna v šeru s omezením umělého osvětlení. Funkčnost kamer by byla omezena a kamerové záznamy by nebyly dobře viditelné. Omračování drůbeže probíhá zpravidla v omračovací vodní lázni a o parametrech omračování (napětí, proud) jsou vedeny záznamy, které jsou dlouhodobě uchovávány.

Návrh upravuje povinnosti provozovatele podniku (jatek), jejichž cílem je zajistit, aby byl systém funkční a přínosný z hlediska zvýšení úrovně ochrany zvířat.

Návrh upravuje povinnost provozovatele jatek zajistit sledování záznamů pořízených kamerovým systémem na jatkách. Sledování záznamů nemusí být prováděno souvisle, ale mělo by být prováděno v časových intervalech, které zohlední celkovou situaci na jatkách, zejména počet porážených zvířat, přítomnost pracovníka pro řádné zacházení se zvířaty při manipulaci se zvířaty nebo přítomnost úředního veterinárního lékaře. Není nutné vyčlenit jednoho pracovníka k tomu, aby po celý den nepřetržitě sledoval kamerové záznamy. Záznamy mohou být prohlíženy v době, kdy je k dispozici více pracovníků nebo v době nižšího pracovního vytížení. Návrh upravuje rovněž postup v případě, kdy jsou zjištěny nedostatky. Tyto nedostatky musí být bez zbytečného odkladu odstraněny.

Pracovník, který bude sledovat záznamy pořízené kamerovým systémem na jatkách, nemusí být zároveň pracovníkem pro řádné zacházení se zvířaty podle čl. 17 nařízení Rady (ES) č. 1099/2009 ze dne 24. září 2009 o ochraně zvířat při usmrcování. V současné době dochází k rozmachu umělé inteligence, která se prosazuje v řadě odvětví. Znění zákona na ochranu zvířat nevylučuje použití umělé inteligence k vyhodnocování porušení právních předpisů, které by bylo kamerovým systémem na jatkách zaznamenáno. Umělou inteligenci ke sledování kamerových záznamů pořízených na jatkách by v budoucnosti mohli využít jak provozovatelé jatek, tak dozorové orgány, tedy krajské veterinární správy. Využití umělé inteligence by v tomto směru mohlo přinést jednak možnost velmi rychlého zjištění porušení právních předpisů, tak možnost snížení zatížení pracovníků, kteří budou sledovat kamerové záznamy.

Co se týče rozvoje dalších technologických možností, uvádíme, že novela zákona na ochranu zvířat obsahuje minimální technické požadavky na kamerový systém a nebrání tomu, aby byly v souladu s technologickým vývojem používány v budoucnosti výkonnější a sofistikovanější kamerové systémy.

Návrh výslovně nestanoví, zda musí být součástí kamerového záznamu také zvukový záznam. Je ponecháno na rozhodnutí provozovatele podniku, zda bude kamerový záznam pořizovat včetně zvuku nebo beze zvuku. Při tomto rozhodování bude provozovatel podniku vycházet především z posouzení konkrétních podmínek v souladu s nařízením GDPR, kdy zohlední stav v zařízení (zda se v zařízení vyskytují případy závadných postupů) a práva zaměstnanců.

Kamerový systém na jatkách budou zřizovat a provozovat na svoje náklady provozovatelé podniků (jatek). Záznamy pořízené kamerovým systémem na jatkách budou uchovávat provozovatelé podniků (jatek), případně jimi pověřené osoby.

Z hlediska doby uchování záznamů je třeba zohlednit potřeby použití záznamů v přestupkovém řízení, pokud by došlo k porušení právních předpisů. Z tohoto důvodu není možné, aby byly záznamy vymazávány po uplynutí lhůty například 24 hodin nebo po uplynutí několika dnů. Promlčecí doba u přestupků na úseku ochrany zvířat je sice 3 roky, ale předpokládá se, že krajské veterinární správy budou provádět kontroly záznamů z kamerových systémů častěji než jednou za 3 roky. Z tohoto důvodu není nutné uchovávat záznamy po celou promlčecí dobu. Četnost kontrol, které provádějí krajské veterinární správy, je stanovena víceletým plánem kontrol. Pokud dojde k porušení právních předpisů, je třeba záznam uchovat déle pro potřeby daného řízení. Záznam bude v takovém případě důkazním prostředkem a součástí spisového materiálu.

Doba uchovávání záznamů je stanovena na 30 dní. Podle vyjádření Státní veterinární správy je tato doba dostatečná k tomu, aby byla provedena kontrola kamerových záznamů a vyhodnoceny zjištěné nedostatky.

Jak již bylo uvedeno výše, výkon dozoru na úseku ochrany zvířat vykonávají krajské veterinární správy. Při výkonu dozoru postupují kromě jiného podle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád). K předání kamerových záznamů pořízených provozovatelem podniku (jatek) krajské veterinární správě bude docházet v rámci prováděné kontroly v souladu se zákonem o kontrole.

Krajská veterinární správa může provádět kontrolu záznamů kamerového systému jak v prostoru jatek, tak mimo ně. Proto jsou stanoveny odpovídající povinnosti provozovatele podniku. Provozovatel podniku je povinen záznamy nejen poskytnout, ale také zpřístupnit. Pokud by tedy byl pro zobrazení záznamů nezbytný nějaký speciální software, musí jej provozovatel podniku krajské veterinární správě poskytnout.

Pokud zjistí krajská veterinární správa nedostatky, bude postupovat podle ustanovení, která jsou již v zákoně na ochranu zvířat obsažena.

Za porušení povinností týkajících se kamerového systému na jatkách umožňuje návrh uložit pokutu do 200 000 Kč.

Co se týče důvodů, proč bylo zvoleno toto rozpětí pokuty, uvádíme následující. Ministerstvo zemědělství vycházelo z toho, jak jsou výše pokut v tomto zákoně koncipovány ve vztahu k již existujícím skutkovým podstatám.

Zákon na ochranu zvířat umožňuje uložit pokutu podnikajícím fyzickým osobám a právnickým osobám: • do výše 200 000 Kč, pokud se jedná o případy, kdy nedojde k narušení tělesné

integrity zvířete, především v případech porušení povinnosti vést zákonem stanovené evidence, záznamy, také o případy úniku zvířete,

• do výše 1 000 000 Kč, pokud se jedná o méně závažné případy týrání zvířat, • do výše 3 000 000 Kč, pokud se jedná o závažné případy týrání zvířat.

Povinnosti týkající se kamerového systému na jatkách jsou svou povahou povinnosti evidenční a záznamové. Výše pokuty do 200 000 Kč byla zvolena shodně jako je tomu u ostatních evidenčních a záznamových povinností uvedených v tomto zákoně.

Pokud by na jatkách docházelo k týrání zvířat, bylo by takové týrání postihováno podle jiného ustanovení, než je ustanovení o kamerových systémech. Pokud by docházelo k týrání zvířat, mohla by být provozovateli jatek uložena pokuta až do 3 000 000 Kč, popřípadě další správní tresty podle okolností konkrétního případu.

K bodům 2 až 4 [§ 27a odst. 11 písm. f) a § 27a odst. 19 písm. c)]:

Povinnosti stanovené v novém § 5e, který upravuje kamerový monitorovací systém pro sledování řádného zacházení se zvířaty na jatkách, bylo nutné promítnout do ustanovení o správním trestání.

K čl. IV (přechodné ustanovení):

Ustanovení upravuje přechodná ustanovení k novele zákona na ochranu zvířat, která se vztahují ke kamerovému monitorovacímu systému pro sledování řádného zacházení se zvířaty na jatkách. Noví provozovatelé podniků (jatek) budou muset plnit podmínky stanovené v § 5e zákona na ochranu zvířat ihned od zahájení provozu. Dosavadní provozovatelé jatek budou mít přechodné období na splnění podmínek stanovených v § 5e zákona na ochranu zvířat, a to jeden rok.

K čl. V (technický předpis):

Jelikož se jedná o technický předpis, podléhá notifikaci podle směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1535 ze dne 9. září 2015 o postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti.

K části třetí (Změna plemenářského zákona)

K bodům 1 a 3 [§ 23 odst. 2, § 23 odst. 2 písm. b)]:

Poslední novelou veterinárního zákona provedenou zákonem č. 246/2022 Sb. došlo k úpravě ustanovení týkajících se chovů akvakultury. Původní ustanovení § 5a veterinárního zákona bylo zrušeno a chov živočichů pocházejících z akvakultury je nově upraven v § 5b veterinárního zákona. Lhůta pro vedení záznamů je v § 5b odst. 5 veterinárního zákona nově stanovena na 3 roky.

Z výše uvedených důvodů byly navrženy úpravy v bodech 1 a 3, v § 23 odst. 2 písm. b) a závěrečné části odstavce 2 plemenářského zákona.

K bodu 2 [§ 23 odst. 2 písm. c)]:

Novelou veterinárního zákona provedenou zákonem č. 246/2022 Sb. dále došlo ke zrušení vyhlášky č. 290/2008 Sb., o veterinárních požadavcích na živočichy pocházející z akvakultury a na produkty akvakultury, o opatřeních pro předcházení a zdolávání některých nákaz vodních živočichů, z tohoto důvodu bude plemenářský zákon odkazovat přímo na přílohu prováděcího nařízení Komise (EU) 2018/1882, kde jsou vyjmenovány druhy a skupiny druhů vodních živočichů vnímavých k nákazám.

K bodům 4 až 15 (§ 23 odst. 4, § 23a odst. 1 až 3, § 24 odst. 10, § 25 odst. 3, § 26 odst. 11, § 27 odst. 11 a 22):

Plemenářský zákon a jeho prováděcí vyhláška doposud využívala možnosti vystavovat Průvodní list skotu pro všechny tury a předávat jej mezi chovateli při každém přesunu zvířat. Vzhledem k tomu, že 2016/429 v článku 112 písm. b) stanovuje povinnost pro chovatele turů, aby pouze v případě přemísťování turů do zahraničí byl pro takové zvíře vystaven identifikační doklad (pokud není země zapojena do systému výměny elektronických údajů). Předkladatel navrhuje úpravu § 23 odst. 4, aby v případě vnitrostátních přesunů již tury nemusel průvodní list skotu doprovázet – z pohledu administrativní zátěže se jedná o zjednodušení povinností pro chovatele turů. Průvodní list skotu nově bude zvířata doprovázet pouze v případě přemístění do zahraničí.

K čl. VII (přechodné ustanovení):

S ohledem na navrhovanou úpravu průvodního listu skotu je doplněno i přechodné ustanovení, na základě něhož pozbývají 1. dubna 2025 platnosti všechny dříve vydané průvodní listy skotu.

K části čtvrté (Změna zákona o správních poplatcích)

Nově se navrhuje koncipovat správní poplatky za vybrané úkony obdobně, jako je tomu v položce 69, a správní poplatek vybírat za podání žádosti o vydání těchto správních aktů, nikoli až za jejich případné vydání. Konkrétně se popsaná změna navrhuje u schválení, registrací nebo povolení, která se vydávají na základě provedení úředních kontrol nebo vyžadují rozsáhlou a časově náročnou činnost správního úřadu.

Z obsahového hlediska v sazebníku správních poplatků dochází k úpravám jednotlivých položek v návaznosti na navržené změny veterinárního zákona.

Dále se upravují výše položek sazebníku správních poplatků v případech, kdy je výše poplatků nepoměrně nižší než u správních poplatků za obdobné úkony prováděné Státní veterinární správou nebo u správních poplatků za srovnatelné úkony ostatních správních úřadů v rezortu Ministerstva zemědělství.

Jedná se např. o položku 80 písm. a) zákona o správních poplatcích, podle které ÚKZÚZ vybírá správní poplatek za vydání rostlinolékařského osvědčení na rostliny, rostlinné produkty nebo jiné předměty určené pro vývoz ve výši 500,- Kč, která je srovnatelná co do věcného obsahu s položkou 70, podle které Státní veterinární správa vybírá správní poplatek za veterinární osvědčení k přemístění zvířete nebo jeho vývozu ve výši 50,- Kč za 1 zvíře, popř. 100,- Kč za více než 1 zvíře. Úprava výše částky u této položky se navrhuje na částku 200,- Kč za 1 zvíře a 500,- Kč za více než 1 zvíře. Obdobná úprava se navrhuje rovněž i u položky 71 bodu 2 – za vydání veterinárního osvědčení k vývozu živočišných produktů a ostatního veterinárního zboží dochází ke zvýšení na 200,- Kč oproti původním 100,- Kč.

I přes skutečnost, že konkrétně u položky 70 dochází na první pohled ke skokovému nárůstu částek, lze předpokládat, že tyto změny nebudou pro podnikatele představovat finanční komplikace. Navrhované čtyřnásobné zvýšení částky za 1 zvíře a pětinásobné zvýšení částky za více než 1 zvíře je z pohledu časové a věcné náročnosti adekvátní částkou za vydání takového správního aktu. V případě, že chovatel bude přemísťovat více než 1, tj. 2 zvířata a více, bude mu vždy účtován poplatek ve výši 500,- Kč.

Další obdobnou úpravou, ze které předkladatel vycházel při stanovení výše částky správního poplatku, byla položka 93 písm. a) až c) zákona o správních poplatcích, dle které vybírá ÚKZÚZ poplatek za schválení provozu pro výrobu podle zákona o krmivech a unijních předpisů ve výši 7000,- Kč, resp. 3000,- Kč za schválení provozu pro uvádění na trh. Srovnatelnou je položka 72 bod 3 za schválení a registraci podniku, závodu nebo jiného zařízení, v nichž se zachází se živočišnými produkty a které jsou pod státním veterinárním dozorem, za něž Státní veterinární správa vybírá správní poplatek 500,- Kč. Nově se navrhuje správní poplatek ve výši 1000,- Kč – viz položka 72 bod 1 písm. c).

Cílem návrhu především je, aby částka správního poplatku odrážela věcnou, ekonomickou a časovou náročnost vydání správního aktu, na jehož vydání se vždy podílejí úřední veterinární lékaři, a to nejčastěji na základě provedené úřední kontroly (veterinární prohlídky). Tyto úřední kontroly ve značné většině případů představují pro jednotlivé krajské veterinární správy zvýšené finanční náklady (mzdové a cestovní), neboť není výjimečné jejich vydávání i mimo pracovní dny a stanovenou služební dobu.

Některé částky správních poplatků se také nezvyšovaly od jejich stanovení řadu let. Příkladem může být položka 69 a položka 70, které jsou v nezměněné výši od roku 1992.

Právě s ohledem na věcnou, ekonomickou a časovou náročnost vydání správního aktu podléhajícímu správnímu poplatku, inflaci a dobu, která uplynula od jejich stanovení, se navrhuje zvýšení částek správních poplatků.

K části páté (Zrušovací ustanovení)

V rámci celkové revize právní úpravy vedlejších živočišných produktů se zrušuje vyhláška č. 94/2010 Sb., o některých veterinárních a hygienických požadavcích na přepravu a zpracování vedlejších živočišných produktů, ve znění vyhlášky č. 291/2012 Sb. Požadavek na barevné označování obalů, nádob a vozidel využívaných ke shromažďován, sběru a přepravě vedlejších živočišných produktů bude nově zakotven přímo veterinárním zákonem

– viz § 39d odst. 3. Ostatní požadavky stanovené vyhláškou jsou již v současné době obsaženy v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1069/2009 a v nařízení Komise (EU) č. 142/2011.

K části šesté (Účinnost)

Nabytí účinnosti je navrženo v souladu s § 3 odst. 3 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv.