zákon č. 77/2015 Sb.

A. Závěrečná zpráva o hodnocení dopadů regulace (RIA)

SHRNUTÍ ZÁVĚREČNÉ ZPRÁVY RIA 1. Základní identifikační údaje

Název návrhu zákona: Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a další související zákony.

Předpokládaný termín nabytí účinnosti, v případě dělené účinnosti

Zpracovatel / zástupce předkladatele:

rozveďte Ministerstvo spravedlnosti leden 2015

Implementace práva EU: Ano (pokud zvolíte Ano):

- uveďte termín stanovený pro implementaci: leden 2015

- uveďte, zda jde návrh nad rámec požadavků stanovených předpisem EU?: Ne

2. Cíl návrhu zákona Zajištění transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/99/EU ze dne 13. prosince 2011 o evropském ochranném příkazu, podrobněji viz část 1. 2. RIA 3. Agregované dopady návrhu zákona 3.1 Dopady na státní rozpočet a ostatní veřejné rozpočty: Ano Počáteční jednorázové náklady – 4 000 Kč Opakující se roční náklady – 2032 Kč Podrobněji viz část 3 RIA 3.2 Dopady na podnikatelské subjekty: Ne

3.3 Dopady na územní samosprávné celky (obce, kraje) Ne

3.4 Sociální dopady: Ne

3.5 Dopady na životní prostředí: Ne

1. Důvod předložení a cíle

1.1. Název

Zákon, kterým se mění zákon č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a další související zákony.

1.2. Definice problému

Hlavním cílem předložené novely je uvést českou právní úpravu do souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/99/EU ze dne 13. prosince 2011 o evropském ochranném příkazu (dále jen „směrnice“) a zajistit tak transpozici této směrnice. Členské státy, pro které je tato směrnice závazná a použitelná, jsou povinny ji vnitrostátně provést do dne 11. 1. 2015 (viz čl. 21); směrnice není závazná pro Irsko a Dánsko - viz body (41) a (42) preambule. Směrnice neobsahuje žádná přechodná ustanovení (jde o nový druh spolupráce), ani ustanovení omezující její časovou působnost. Směrnice upravuje nový druh spolupráce s jinými členskými státy, jejímž cílem je zajistit, aby ochrana poskytovaná oběti trestného činu (popř. osobám jí blízkým) v jednom členském státu Evropské unie (dále jen „členský stát“), byla zachována a pokračovala rovněž v jakémkoli jiném členském státu, do něhož se oběť přestěhuje – viz bod (6) preambule. K dosažení tohoto cíle stanoví směrnice pravidla, na jejichž základě bude možné rozšířit ochranu vyplývající z určitého opatření přijatého podle práva jednoho členského státu i na území dalšího členského státu, v němž se oběť rozhodne pobývat nebo zdržovat - viz bod (7) preambule. Směrnice přitom zohledňuje rozdílné právní tradice členských států i skutečnost, že účinnou ochranu je možné zajistit prostřednictvím ochranných příkazů vydaných jinými orgány než trestními soudy. Tato směrnice nezakládá povinnost změnit vnitrostátní systémy přijímání opatření, ani nezakládá povinnost zavést trestněprávní systém pro vykonávání evropského ochranného příkazu nebo takový systém za tímto účelem pozměnit - viz bod (8) preambule. Směrnice se týká opatření, která mají chránit oběť trestného činu nebo osoby jí blízké před pachatelem nebo údajným pachatelem trestného činu, který může jakýmkoli způsobem ohrozit život, tělesnou, duševní a sexuální integritu daných osob, například prostřednictvím předcházení jakékoli formě obtěžování, únosům, nebezpečnému pronásledování (tzv. stalking) a jiným formám nepřímého nátlaku, a jejichž cílem je zabránit pokračování nebo opakování trestného jednání pachatele. Členský stát však není povinen vydat evropský ochranný příkaz na základě trestního opatření, které neslouží jen k ochraně oběti, ale slouží primárně k jiným účelům, například ke společenské rehabilitaci pachatele - viz bod (9) preambule. Směrnice se vztahuje na opatření v trestních věcech a výslovně jsou z její působnosti vyloučena opatření v občanskoprávních věcech. K výkonu opatření v souladu s touto směrnicí není nezbytné, aby byl spáchaný trestný čin stanoven pravomocným rozhodnutím. Nezáleží ani na tom, zda je orgán, který opatření přijal, orgánem trestněprávní, správní či občanskoprávní povahy. Tato směrnice neukládá členským státům povinnost, aby změnily své vnitrostátní právní předpisy tak, aby byly schopny přijímat opatření v rámci trestního řízení - viz bod (10) preambule. Dále je dílčím způsobem doplněna implementace rámcového rozhodnutí Rady 2009/829/SVV ze dne 23. října 2009 o uplatňování zásady vzájemného uznávání na rozhodnutí o opatřeních dohledu jakožto alternativy zajišťovací vazby mezi členskými státy EU v návaznosti na nově přijatý zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), který mezi opatření nahrazující vazbu nově zařadil předběžná opatření podle trestního řádu.

1.3. Popis existujícího právního stavu v dané oblasti

Zákonem č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), byla do trestního řádu (zákon č. 141/1961 Sb.) včleněna předběžná opatření (§ 88b až 88o tr.ř.), z nichž předběžné opatření ukládající zákaz styku s poškozeným, osobami jemu blízkými nebo s jinými osobami, zejména svědky (§ 88d tr.ř., dále jen „zákaz styku s určitými osobami“), předběžné opatření ukládající zákaz vstoupit do společného obydlí obývaného s poškozeným a jeho bezprostředního okolí a zdržovat se v takovém obydlí (§ 88e tr.ř., dále jen „zákaz vstupu do obydlí“) a případně i předběžné opatření zákazu zdržovat se na konkrétně vymezeném místě (§ 88g tr.ř.) svou povahou a cíli, jež sledují, odpovídají opatřením předvídaným směrnicí a poskytují požadovanou ochranu oběti či osobám jí blízkým vnitrostátně. Předběžná opatření podle § 88b tr.ř. smějí být uložena jen tehdy, jestliže z jednání obviněného nebo z dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil, a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán a má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného a na povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu předběžného opatření dosáhnout jiným opatřením, přičemž uložení předběžného opatření si vyžaduje ochrana oprávněných zájmů poškozeného, který je fyzickou osobou, zejména jeho života, zdraví, svobody nebo lidské důstojnosti, nebo zájmů osob mu blízkých, nebo ochrana zájmů společnosti. Z rozhodnutí, jež jsou ukládána podezřelému nebo obviněnému v průběhu trestního řízení, lze do působnosti směrnice podřadit také některá rozhodnutí činěná v rámci tzv. odklonů, konkrétně rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání podezřelého a rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání obviněného, je-li současně uloženo přiměřené omezení nebo přiměřená povinnost, jež svoji povahou odpovídá omezení či povinnosti předpokládané článkem 5 směrnice. Ve fázi odsouzení nebo ve fázi vykonávacího řízení podle trestního řádu přicházejí v úvahu všechna rozhodnutí soudu, jež ukládají odsouzenému přiměřené omezení nebo přiměřenou povinnost, jež svoji povahou odpovídá omezení či povinnosti předpokládané článkem 5 směrnice, tj.:

- rozhodnutí o podmíněném odsouzení, jsou-li uloženy přiměřená omezení nebo povinnosti,

- rozhodnutí o podmíněném upuštění od potrestání s dohledem za současného uložení přiměřených omezení nebo povinností,

- rozhodnutí ukládající podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody za současného uložení přiměřených omezení nebo povinností,

- rozhodnutí ukládající alternativní tresty (trest domácího vězení, trest obecně prospěšných prací, trest zákazu činnosti, trest zákazu pobytu, trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce), pokud tato rozhodnutí současně ukládají odsouzenému přiměřená omezení či povinnosti předpokládaná článkem 5 směrnice,

- rozhodnutí činěná ve vykonávacím řízení, jež ukládají odsouzenému přiměřená omezení či přiměřené povinnosti v případě, že porušil stanovené podmínky. V případě mladistvých pachatelů půjde také o rozhodnutí ukládající mladistvému pachateli výchovné opatření, jež zahrnuje omezení či povinnost odpovídající zákazům uvedeným ve směrnici – podrobněji viz odůvodnění k části třetí návrhu. Poskytování justiční spolupráce ve věcech trestních mezi Českou republikou a jinými členskými státy je upraveno v části páté zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, nicméně poskytování ochrany oběti trestné činnosti a osobám jí blízkým přeshraničně tak, jak předvídá směrnice, je pro český právní řád novou úpravou a je proto nezbytné včlenit do páté části zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních novou hlavu upravující jednak uznání evropského ochranného příkazu vydaného jiným členským státem a přijetí návazných opatření na ochranu oběti a případně též jejích osob blízkých v České republice a jednak zaslání evropského ochranného příkazu vydaného naším justičním orgánem do jiného členského státu za účelem poskytnutí obdobné ochrany.

1.4. Identifikace dotčených subjektů

justiční orgány Ministerstvo spravedlnosti Nejvyšší státní zastupitelství Policie České republiky oběť trestného činu a osoby jí blízké obviněný, resp. osoba představující nebezpečí pro oběť, vůči níž směřuje ochranné opatření

1.5. Popis cílového stavu

Cílem návrhu zákona je uvedení české právní úpravy do souladu se směrnicí a zajištění její transpozice. Po přijetí změn navrhovaných v tomto zákoně bude prohloubena ochrana oběti trestného činu (popř. i osob jí blízkých) v tom smyslu, že pokud se přestěhuje z České republiky do jiného členského státu nebo se tam zdržuje či tak zamýšlí učinit, a v České republice je chráněna před obviněným příslušným rozhodnutím vydaným v trestním řízení, může žádat o vydání evropského ochranného příkazu za účelem zajištění obdobné ochrany v tomto jiném členském státu. Stejně tak naopak, pokud se z jiného členského státu přestěhuje do České republiky tamním opatřením chráněná oběť trestného činu (popř. i osoby jí blízké) nebo se zde zdržuje či tak zamýšlí učinit, může jí být na základě uznání evropského ochranného příkazu vydaného jiným členským státem poskytnuta obdobná ochrana i na území České republiky.

1.6. Zhodnocení rizika

V případě nezapracování požadavků vyplývajících ze směrnice v transpoziční lhůtě by České republice hrozilo řízení o porušení smlouvy dle čl. 258 a násl. Smlouvy o fungování Evropské unie, a to včetně případného uložení sankcí.

2. Návrh variant řešení a vyhodnocení jejich nákladů a přínosů

2. 1. Způsoby transpozice směrnice v návaznosti na různé interpretace vymezení jejího rozsahu a kompetentních orgánů

Pojem „ochranné opatření“ je vymezen v čl. 2 odst. 2 směrnice, podle něhož se jím rozumí rozhodnutí v trestních věcech přijaté vydávajícím státem v souladu s jeho vnitrostátním právem hmotným i procesním, jímž se osobě, která představuje nebezpečí, ukládá jeden nebo více zákazů nebo omezení uvedených v čl. 5 za účelem ochrany chráněné osoby před trestným činem, který může ohrozit její život, tělesnou nebo duševní integritu, důstojnost, osobní svobodu nebo sexuální integritu. Ochranné opatření je vydáváno v důsledku spáchání trestného činu nebo údajného spáchání trestného činu (viz čl. 1), tedy může být uloženo konečným meritorním rozhodnutím (zpravidla odsuzujícím rozsudkem), ale i rozhodnutím vydaným v průběhu řízení (např. jako součást náhradního opatření za vazbu). Evropský ochranný příkaz je vymezen v čl. 2 odst. 1 směrnice jako rozhodnutí přijaté justičním nebo rovnocenným orgánem členského státu v souvislosti s ochranným opatřením, na jehož základě justiční či rovnocenný orgán jiného členského státu přijme jakékoli vhodné opatření podle svého vnitrostátního práva s cílem pokračovat v ochraně chráněné osoby. Na první pohled není zcela jasně ve směrnici řešena otázka, které orgány mohou vydat rozhodnutí o podkladovém ochranném opatření a evropský ochranný příkaz a v jakém řízení tak mohou učinit. Na jedné straně se v bodu (10) preambule směrnice připouští, že rozhodnutí o podkladovém ochranném opatření může vydat jakýkoli orgán, ať už trestní, správní nebo teoreticky i občanskoprávní povahy (což ovšem není pravděpodobné vzhledem k tomu, že paralelně je sjednáváno civilní nařízení, které má pokrýt občanské věci – srov. návrh nařízení EP a Rady o vzájemném uznávání ochranných opatření v občanských věcech), na druhé straně se ochranná opatření ve věcech občanských z působnosti směrnice v tomtéž bodu preambule vylučují. Na základě tohoto ochranného opatření je oprávněn vydat evropský ochranný příkaz justiční nebo jemu rovnocenný orgán, tj. orgán vybavený srovnatelnými justičními pravomocemi, např. v některých státech justiční policie - viz čl. 2 odst. 1 a čl. 6 odst. 2 směrnice. Pokud jde o řízení, ve kterém mají být ochranné opatření či evropský ochranný příkaz vydány, směrnice pouze stanoví, že ochranné opatření musí být vydáno v „trestní věci“ - viz čl. 2 odst. 2 směrnice. Ochranné opatření i evropský ochranný příkaz jsou přitom důsledkem spáchání trestného činu nebo údajného spáchání trestného činu (viz čl. 1 směrnice). Způsob transpozice směrnice se tak může lišit v závislosti na rozdílné interpretaci rozsahu a pojmů uvedených ve směrnici.

Varianty:

Varianta 1 Transpozice směrnice pouze do zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních založená na koncepci, podle níž evropský ochranný příkaz může vydat justiční nebo jemu rovnocenný orgán a podkladové ochranné opatření může přijmout ve vydávajícím státě justiční nebo i jiný orgán za předpokladu, že tak činí v trestním řízení. Předmětem uznání je pouze evropský ochranný příkaz.

Varianta 2 Transpozice směrnice pouze do zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních založená na koncepci, podle níž evropský ochranný příkaz může vydat justiční nebo jemu rovnocenný orgán a podkladové ochranné opatření může přijmout ve vydávajícím státě pouze justiční orgán (rozumí se trestní, nikoli civilní). Předmětem uznání je pouze evropský ochranný příkaz.

Varianta 3 Transpozice směrnice do zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a do jiných právních předpisů založená na koncepci, podle níž budou v zákoně o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních upraveny pouze případy, kdy ochranné opatření přijme ve vydávajícím státě justiční orgán, přičemž evropský ochranný příkaz může vydat justiční nebo jemu rovnocenný orgán. Případy, kdy ochranné opatření vydá jiný než justiční orgán v trestním řízení (bez ohledu na to, který orgán vydá evropský ochranný příkaz), by byly upraveny v právních předpisech upravujících řízení, v němž bylo ochranné opatření vydáno. Předmětem uznání je evropský ochranný příkaz a ochranné opatření.

Vyhodnocení:

Varianta 1 Při určení orgánů kompetentních k vydání ochranného opatření vychází tato varianta z cíle směrnice uvedeného v článku 1 (přijetí opatření s cílem ochrany osoby v důsledku spáchání trestného činu nebo údajného spáchání trestného činu), z vymezení ochranného opatření v článku 2 odst. 2 směrnice (tj. musí jít o opatření vydané „v trestních věcech“), z požadavku na oboustrannou trestnost [viz důvod neuznání evropského ochranného příkazu uvedený v čl. 10 odst. 1 písm. c)] a z bodu (10) preambule směrnice (vyloučení opatření v civilních věcech, připuštění trestněprávní, správní či občanskoprávní povahy orgánu, který ochranné opatření přijal). Rozhodnutí o ochranném opatření ve smyslu směrnice tedy může s ohledem na výše uvedené články směrnice bezesporu vydat justiční orgán v trestní věci, ať už by šlo o konečné meritorní rozhodnutí (odsuzující rozsudek), rozhodnutí vydané ve vykonávacím řízení (např. o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody), nebo rozhodnutí vydané v průběhu řízení, např. jako předběžné opatření.

S ohledem na bod (10) preambule nelze vyloučit ani případy, kdy rozhodnutí o ochranném opatření ve vydávajícím státě přijme správní orgán, ovšem za podmínky, že tak učiní v důsledku spáchání trestného činu nebo údajného spáchání trestného činu a v trestní věci. Proto lze předpokládat, že by se mohlo jednat zejména o správní orgány, proti jejichž rozhodnutí je přípustný přezkum trestním soudem (v systémech trestního práva správního, nicméně tyto orgány budou zřejmě označeny za justiční orgány), nebo o policejní orgány (že ochranná opatření vydávají v jiných státech policejní orgány, bylo zmíněno při projednávání návrhu směrnice), zcela vyloučit však nelze ani jiné orgány, např. probační službu (v rámci dohledu) či vězeňskou službu (např. při podmíněném propuštění). Pokud by tyto orgány rozhodnutí o ochranném opatření vydaly v jiném než trestním řízení, byť v důsledku spáchání trestného činu nebo údajného spáchání trestného činu, nebyla by splněna podmínka trestní věci (opatření je vydáno v návaznosti na spáchaný nebo údajně spáchaný trestný čin, tj. musí být alespoň zahájeno trestní řízení, v němž je dáno dostatečné podezření, že jde o trestný čin, dále je nutno vzít v úvahu, že pojem „spolupráce v trestních věcech“ je v oblasti mezinárodní justiční spolupráce desetiletí vykládán v tom smyslu, že jde o spolupráci v trestním řízení, tj. musí být splněn právní základ, kromě toho sama směrnice stanoví jako důvod pro neuznání evropského ochranného příkazu skutečnost, že podkladové ochranné opatření bylo vydáno v návaznosti na skutek, který není oboustranně trestný, tj. vyžaduje se přezkum oboustranné trestnosti). U civilního orgánu si lze sice představit, že může rozhodnout o ochranném opatření v důsledku spáchání trestného činu nebo údajného spáchání trestného činu, méně však již to, že tak učiní v trestní věci, ostatně jiné členské státy neavizovaly, že by u nich existoval takový orgán s působností v trestních věcech (nicméně i s touto nepravděpodobnou variantou tento způsob transpozice počítá). V úvahu tak přicházejí rozhodnutí o ochranných opatřeních vydaná justičními nebo správními orgány (popř. i civilními, jakkoli je to nepravděpodobné), pokud byla vydána v důsledku spáchání trestného činu nebo údajného spáchání trestného činu a pokud je splněno kritérium

trestní věci, tj. pokud jde o rozhodnutí vydaná v trestním řízení. Do působnosti směrnice tak nespadají ochranná opatření vydaná správními či civilními orgány mimo trestní řízení

(např. v českém právním řádu institut vykázání podle zákona o Policii ČR nebo předběžné opatření podle § 76b o.s.ř.).

Na základě tohoto ochranného opatření je oprávněn vydat evropský ochranný příkaz justiční nebo jemu rovnocenný orgán, tj. orgán vybavený srovnatelnými justičními pravomocemi,

např. v některých státech justiční policie (viz čl. 2 bod 1 a čl. 6 odst. 2). V trestním řízení podle trestního řádu vydávají v úvahu přicházející ochranná opatření pouze justiční orgány, žádné z nich není oprávněn vydat správní orgán (např. policejní orgán či Probační a mediační služba anebo Vězeňská služba). Vzhledem k tomu, že v České republice je státní zástupce považován společně se soudem za justiční orgán, žádný orgán rovnocenný orgánu justičnímu, který je oprávněn vydat evropský ochranný příkaz, u nás neexistuje.

Při této koncepci tak budou k vydání ochranného opatření i evropského ochranného příkazu v České republice příslušné pouze justiční orgány v trestním řízení.

Varianta 2 Uvedená koncepce vychází ze skutečnosti, že v normativním textu směrnice se neuvádí, který orgán je oprávněn přijmout ochranné opatření, přičemž se u ochranného opatření požaduje návaznost na spáchaný trestný čin, tudíž lze předpokládat, že má jít o orgán justičního typu působící v trestním řízení, což koresponduje i s bodem (2) preambule směrnice, podle něhož

se zásada vzájemného uznávání má týkat justiční spolupráce v trestních věcech. Tato

koncepce odpovídá i právnímu základu. V bodu (3) preambule směrnice se sice hovoří o tom, že by zásada vzájemného uznávání měla být rozšířena i na rozhodnutí správní povahy, nicméně rozsah aplikace směrnice je jasně omezen pouze na „trestní věci“. V uvedeném případě by tak byly k vydání ochranného opatření příslušné pouze justiční orgány působící v trestním řízení, jež by uznávaly ochranné opatření vydané v trestní věci. Evropský ochranný příkaz by pak vydávaly justiční orgány nebo jim rovnocenné orgány. Takový restriktivní výklad směrnice je s ohledem na její deklarovaný cíl a smysl, i s ohledem na některá její ustanovení [srovnej body (3), (8), (10) a (20) preambule a čl. 2 odst. 1 a 2 a čl.

9 odst. 1], neudržitelný a proto tuto koncepci nelze doporučit. Takto úzká transpozice by

mohla vést k výhradám ze strany jiných členských států, které by zaslaly do České republiky k uznání evropský ochranný příkaz vydaný v návaznosti na ochranné opatření přijaté v trestním řízení jiným než justičním orgánem a Česká republika by odmítla uznání takového evropského ochranného příkazu (a k případné žalobě za chybnou transpozici).

Varianta 3 Tato koncepce vychází z principů, na kterých je postaven zákon o mezinárodní justiční spolupráci a jež byly dodrženy při implementaci rámcových rozhodnutí založených na zásadě vzájemného uznávání rozhodnutí ve věcech trestních. Podle nich je v tomto zákoně upravena pouze justiční spolupráce v trestních věcech, přičemž v případě, že určité rozhodnutí činí v jiném členském státě nejustiční orgán, je pro účely uznání vždy požadováno i podkladové rozhodnutí justičního orgánu, od něhož je rozhodnutí nejustičního orgánu odvozeno nebo na něž navazuje. Tato koncepce tak vychází z premisy, že pro účely uznání je rozhodné rozhodnutí ukládající ochranné opatření, nikoli samotný evropský ochranný příkaz, který žádné opatření neukládá. S ohledem na uvedené se navrhuje do zákona o mezinárodní justiční spolupráci transponovat pouze ty případy, kdy rozhodnutí o ochranném opatření vydá justiční orgán v trestním řízení. Pokud jde o případy, kdy ochranné opatření vydá jiný než justiční orgán, je třeba zajistit jejich transpozici do jiných právních předpisů, přičemž je třeba zvolit orgán České republiky, který by byl v takových případech příslušný k uznání evropského ochranného příkazu a podkladového rozhodnutí o ochranném opatření. Takový orgán by měl být zvolen s ohledem na to, od jakých orgánů jiných členských států lze očekávat přijetí ochranných opatření. Jak již bylo uvedeno, při projednání návrhu směrnice bylo avizováno, že tak mohou činit policejní orgány, ani při následných dotazech členské státy kromě justičních orgánů neuvedly jiný orgán než policejní, a to jen v jednotkách případů. Pro tyto případy tak přichází v úvahu jako partner na straně České republiky zřejmě nejvíce určitý orgán v Policii České republiky, a to buď policejní orgán příslušný podle místa, kde se oběť zdržuje nebo hodlá zdržovat, nebo Policejní prezidium České republiky. Problémem je, že jde o orgány, pro něž je zásada vzájemného uznávání cizí, kromě toho na ně budou kladeny požadavky typické pro justiční spolupráci v trestních věcech, např. zhodnocení oboustranné trestnosti, zásady ne bis in idem apod.

Uvedené koncepci lze vytknout, že agendu typickou pro oblast mezinárodní justiční

spolupráce ve věcech trestních přenáší na orgán nejustičního typu, který s ní nemá žádné zkušenosti a navíc není odpovídajícím partnerem pro orgány vystupující na straně jiného členského státu, neboť evropský ochranný příkaz, jenž je předmětem uznání, vydává pouze justiční nebo jemu rovnocenný orgán (přičemž naše policejní orgány či Policejní prezidium České republiky nejsou orgány, jež by měly postavení srovnatelné s justičními orgány). Tato koncepce by tudíž nebyla přijatelná pro jiné členské státy, které by očekávaly styk mezi justičními nebo jim rovnocennými orgány a byla by i v rozporu s článkem 2 odst. 1 směrnice. Koncepce navíc zbytečně přenáší agendu z justičních orgánů na policejní orgány, neboť vychází z mylného předpokladu, že tato směrnice obsahuje stejnou koncepci uznávání jako dosud přijatá rámcová rozhodnutí v této oblasti (tj. že vykonávající stát uzná a vykoná ochranné opatření přijaté v jiném členském státu). Tak tomu však není a tato směrnice přináší zcela odlišnou koncepci, která umožňuje její úplnou transpozici do zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních – k tomu srov. bod 2.2.

Závěr: Doporučuje se přijmout variantu 1.

2.2. Koncepce uznání

Varianty:

Varianta 1 Předmětem uznání bude pouze evropský ochranný příkaz vydaný jiným členským státem a v návaznosti na jeho uznání bude uloženo samostatné ochranné opatření podle českého právního řádu.

Varianta 2 Předmětem uznání bude jak evropský ochranný příkaz vydaný jiným členským státem, tak jím vydané rozhodnutí o ochranném opatření, jež bude následně vykonáváno v souladu s právním řádem České republiky.

Vyhodnocení:

Varianta 1 Směrnice se svou koncepcí významně odlišuje od rámcových rozhodnutí založených na zásadě vzájemného uznávání rozhodnutí, jež byla implementována do návrhu zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Uvedená rámcová rozhodnutí jsou založena na koncepci, podle níž vykonávající členský stát v případě, že není dán některý ze stanovených důvodů pro odmítnutí uznání a výkonu, uzná rozhodnutí vydávajícího státu, přizpůsobí je svému právnímu řádu a vykoná je (tj. v podstatě pokračuje ve výkonu opatření uloženého vydávajícím státem). Směrnice naopak reaguje na různorodost ochranných opatření

vydávaných na ochranu obětí v jednotlivých státech a nepožaduje po vykonávajícím státu, aby vykonal ochranné opatření uložené vydávajícím státem, ale aby pouze uznal situaci popsanou v evropském ochranném příkazu (tj. že oběť trestného činu nebo osoba jí blízká je v situaci, jež vyžaduje její ochranu) a na jejím základě přijal vlastní adekvátní ochranné opatření, jehož uložení mu za účelem ochrany oběti jeho právní řád umožňuje

[viz zejména čl. 9 odst. 1 směrnice, bod (8), (18), (20) a (27) preambule směrnice], takže se neuznává podkladové rozhodnutí o ochranném opatření (u něhož se ani nepředpokládá, že bude k evropskému ochrannému příkazu přiloženo), ale pouze evropský ochranný příkaz, resp. v něm popsaná faktická situace. Důvodem pro odmítnutí uznání evropského ochranného příkazu proto není na rozdíl od uvedených rámcových rozhodnutí rozpor mezi evropským ochranným příkazem a podkladovým rozhodnutím o ochranném opatření a nepředpokládá se ani přizpůsobení uloženého opatření právnímu řádu vykonávajícího státu (jako je tomu u zmiňovaných rámcových rozhodnutí). Přitom není požadována jakákoli modifikace existujících vnitrostátních opatření (při projednávání návrhu směrnice nicméně bylo uváděno, že některé ze směrnicí předpokládaných ochranných opatření má každý stát). Rozhodnutí o ochranném opatření, na jehož základě byl evropský ochranný příkaz vydán, přitom může být uznáno a vykonáváno ve třetím členském státě, zejména v tom, na jehož území má obvyklé bydliště odsouzený či obviněný, a to na základě rámcového rozhodnutí 2009/829/SVV o uplatnění zásady vzájemného uznávání na rozhodnutí o opatřeních dohledu jakožto alternativy zajišťovací vazby mezi členskými státy EU z 23. 10. 2009, pokud jde o náhradní opatření za vazbu, nebo rámcového rozhodnutí 2008/947/SVV o uplatňování zásady vzájemného uznávání na rozsudky a rozhodnutí o probaci za účelem dohledu nad probačními opatřeními a alternativními tresty z 27. 11. 2008, pokud jde o dohled, alternativní tresty a jiné sankce spadající do působnosti tohoto rámcového rozhodnutí (viz čl. 11 odst. 3 směrnice). Kdyby se na území České republiky nacházela jak oběť, tak odsouzený či obviněný, mělo by uznání a výkon rozhodnutí na základě těchto rámcových rozhodnutí přednost před uznáním evropského ochranného příkazu [viz čl. 14 odst. 1 písm. b) směrnice]. Podle směrnice tedy ukládá vykonávající stát vlastní ochranné opatření co nejvíce odpovídající opatření uloženému vydávajícím státem, což je podstatný rozdíl. Vzhledem k tomu není problém, že ve vydávajícím státě přijme ochranné opatření jiný než justiční orgán, protože justiční orgán České republiky uzná pouze evropský ochranný příkaz vydaný justičním nebo rovnocenným orgánem jiného členského státu a uloží vlastní odpovídající opatření.

Varianta 2 Směrnice počítá s tím, že předmětem uznání bude pouze evropský ochranný příkaz (čl. 9 směrnice) vydaný na sjednoceném formuláři, nicméně tento příkaz sám o sobě neukládá žádné ochranné opatření, pouze popisuje ochranné opatření, jež bylo ve vydávajícím členském státu přijato. Na první pohled se tak jedná o obdobnou situaci jako u rámcových rozhodnutí založených na zásadě vzájemného uznávání rozhodnutí, jež počítají pouze s uznáním osvědčení na sjednoceném formuláři, které samo o sobě neukládá žádnou povinnost, ale pouze popisuje, co je obsahem rozhodnutí ukládajícího určitou povinnost osobě, vůči níž směřuje. Vzhledem k tomu, že pro účely uznání a výkonu však je rozhodné samotné rozhodnutí, jež ukládá osobě, vůči níž směřuje, určitou povinnost, je ze strany justičních orgánů České republiky důsledně požadováno také zaslání tohoto rozhodnutí, jež se pak uznává spolu s osvědčením. Tato koncepce tak počítá s obdobným mechanismem, tj. že předmětem uznání a výkonu bude podkladové rozhodnutí o ochranném opatření, které se uzná spolu s evropským ochranným příkazem. Této koncepci lze vytknout, že jí neodpovídají příslušná ustanovení směrnice [viz zejména čl. 9 odst. 1 směrnice, bod (8), (18), (20) a (27) preambule směrnice], která na rozdíl od rámcových rozhodnutí nepočítají s přenesením výkonu opatření přijatého ve vydávajícím státu na vykonávající stát, ale předpokládají samostatný výkon ochranného opatření ve vydávajícím státě a opatření přijatého vykonávajícím státem na základě uznaného ochranného příkazu. Pokud by tato koncepce předpokládaná směrnicí nebyla dodržena, mohlo by dojít i k porušení zásady ne bis in idem, neboť totéž ochranné opatření by bylo vykonáváno ve dvou státech, jež by oba byly příslušné k uložení sankcí v případě jeho porušení (na rozdíl od rámcových rozhodnutí směrnice neobsahuje žádné články upravující přechod pravomoci k výkonu opatření z jednoho státu na druhý). Kromě toho, pokud by byla přijata tato koncepce a rozhodnutí o ochranném opatření by v jiném státu vydal jiný než justiční orgán, nejednalo by se o justiční spolupráci ve věcech trestních (byť by evropský ochranný příkaz vydal justiční nebo jemu rovnocenný orgán) a justiční orgán České republiky by se dostal do problému, že má uznat a vykonat rozhodnutí jiného než justičního orgánu, což vybočuje z mezí justiční spolupráce ve věcech trestních.

Závěr: Doporučuje se přijmout variantu 1.

3. Vyhodnocení nákladů a přínosů

S přijetím navrhovaných změn, jimiž se transponuje směrnice, jsou spojeny určité náklady administrativního rázu spočívající zejména v nákladech na vyhotovení písemností (zejména evropský ochranný příkaz, rozhodnutí o uznání evropského ochranného příkazu a uložení návazného opatření a rozhodnutí o opravných prostředcích), tj. náklady na papíry a toner – cca 0,20 Kč za papír a 0,20 Kč za toner). Poštovné při doručení písemnosti v České republice stojí v případě, že justiční orgán má frankovací stroj 42 Kč, nemá-li, tak 44 Kč, náklady na jednu obálku lze počítat cca 0,70 Kč. V případě, že je možné doručovat písemnosti do jiného členského státu přímo prostřednictvím poštovního doručovatele (a nikoli cestou právní pomoci), činí poštovné podle aktuálního sazebníku České pošty, s. p. 80 Kč za jednu doporučenou zásilku o hmotnosti do 100 g. Pokud jde o náklady na překlad standardizovaného formuláře evropského ochranného příkazu a standardizovaného formuláře oznámení o porušení přijatých ochranných opatření do úředních jazyků jiných členských států obsažených v přílohách I a II směrnice, nebude nutné je vynaložit, neboť příslušné formuláře jsou dostupné ve všech jazykových mutacích užívaných v členských státech na webových stránkách. Pokud jde o povinnosti informovat oběť trestného činu o možnosti žádat vydání evropského ochranného příkazu (čl. 6 odst. 5 směrnice), předmětnou informaci se navrhuje zahrnout mezi informace, jež jsou v písemné podobě předávány oběti podle § 8 zákona o obětech trestných činů (zákon č. 45/2013 Sb.) při prvním kontaktu s orgány činnými v trestním řízení (zároveň je oběti poskytnuta i srozumitelná ústní informace). Výhodou tohoto řešení je, že nebude muset být vytvářeno speciální poučení, ale pouze bude doplněno již existující poučení, u něhož je navíc již počítáno s tím, že pokud oběť trestného činu neovládá český jazyk, bude jí poskytnuto v jazyce, o němž prohlásí, že mu rozumí, nebo v úředním jazyce státu, jehož je občanem. Takto navržená úprava minimalizuje náklady s tím spojené, neboť v reálu dojde pouze o doplnění již existujícího poučení o novou informaci. Náklady na překlad příslušné pasáže poučení lze odhadnout cca na 4 000 Kč (8 jazykových mutací, doplnění bude do 150 slov, cena za odborný překlad se pohybuje od 300 do 500 Kč). S ohledem na skutečnost, že případy mezinárodní justiční spolupráce podle jednotlivých rámcových rozhodnutí založených na zásadě vzájemného uznávání (s výjimkou nepodmíněného trestu odnětí svobody a peněžitých sankcí, kde je specifická situace) lze počítat na jednotky případů ročně, přičemž u dané směrnice je situace navíc ještě specifická v tom, že je vázána jen na případ, že se oběť přestěhuje z jednoho členského státu do druhého, je chráněna ochranným opatřením a požádá o rozšíření této ochrany, lze kvalifikovaně odhadnout, že spolupráce podle transponované směrnice bude poskytována nejvýše ve 2 případech ročně. Počáteční náklady spojené s navrhovanou právní úpravou tak lze odhadnout na 4 000 Kč. Celkové roční náklady spojené s navrhovanou právní úpravou budou závislé na počtu případů a počtu písemností vyhotovovaných v daném řízení, nicméně lze je kvalifikovaně odhadnout na 2 032 Kč. Varianty 1 a 2 koncepce transpozice směrnice obsažené v bodu 2.1. jsou z hlediska nákladů víceméně srovnatelné, varianta 3 představuje nejdražší variantu, neboť pro policejní orgány by se jednalo o novou agendu, na kterou by museli být specializováni příslušní policisté, musely by být vytvořeny nové vzory rozhodnutí a vypracovány nové interní předpisy. Vzhledem k nevýznamnosti nákladů spojených s navrženou právní úpravou je pokryje Ministerstvo spravedlnosti a Ministerstvo vnitra v rámci svých rozpočtových kapitol.

4. Implementace doporučené varianty a vynucování

Za implementaci a vynucování nové právní úpravy ve vztahu k státním zastupitelstvím a soudům bude odpovědné Ministerstvo spravedlnosti, ve vztahu k Policii ČR pak Ministerstvo vnitra.

5. Přezkum účinnosti regulace

Přezkum účinnosti novely zákona budou v praxi průběžně provádět soudy, státní zastupitelství a Ministerstvo spravedlnosti, popř. Institut pro kriminologii a sociální prevenci v rámci své vědecké činnosti.

6. Konzultace a zdroje dat

Způsob transpozice směrnice byl konzultován s mezinárodním odborem trestním Ministerstva spravedlnosti, Ministerstvem vnitra, Nejvyšším státním zastupitelstvím, Nejvyšším soudem a s vybranými soudci specializovanými na mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Zvolená varianta koncepce transpozice odpovídá výsledkům jednání s uvedenými subjekty.

7. Kontakt na zpracovatele RIA

Mgr. Lenka Trešlová legislativní odbor Ministerstva spravedlnosti ltreslova@msp.justice.cz

B. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky, mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a s předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie nebo obecnými právními zásadami práva Evropské unie a judikaturou ESLP

Navržená právní úprava je v souladu s ústavním pořádkem České republiky, zejména respektuje obecná ustanovení Listiny základních práv a svobod (čl. 1 až 4). V souvislosti s ústavním pořádkem nevyvstává otázka možného porušení zásady ne bis in idem stanovené v čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť tato zásada má pouze vnitrostátní rozměr a nevztahuje se na přeshraniční případy. Z mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, se oběťmi zabývá komplexněji pouze Úmluva Rady Evropy o odškodňování obětí násilných trestných činů ze dne 24. listopadu 1983. Vedle této Úmluvy byla na poli Rady Evropy vydána celá řada doporučení týkající se obětí trestné činnosti, např. Doporučení č. (2006)8 ohledně pomoci obětem trestných činů, Doporučení č. R (87)21 o pomoci obětem a ochraně před viktimizací, Doporučení č. R (85)11 o postavení oběti v rámci trestního zákona a soudního procesu. Žádný z uvedených dokumentů se však nezabývá poskytováním přeshraniční spolupráce obětem trestné činnosti ve smyslu navržené právní úpravy. Lze proto uzavřít, že mezinárodní smlouvy problematiku obsaženou v navrženém zákonu neupravují, a proto s nimi není v rozporu. Pokud jde o právní předpisy Evropské unie, navržená úprava transponuje směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/99/EU ze dne 13. prosince 2011 o evropském ochranném příkazu. Navržená právní úprava ze strany České republiky plní cíle uvedené v usnesení Evropského parlamentu ze dne 26. listopadu 2009 o odstranění násilí páchaného na ženách, v němž se Evropská unie vyzývá, aby všem obětem násilí zaručila právo na pomoc a podporu, v usnesení Evropského parlamentu ze dne 10. února 2010 o rovnosti žen a mužů v Evropské unii – 2009, jež podporuje návrh na zavedení evropského příkazu k ochraně obětí a v usnesení Rady ze dne 10. června 2011 o plánu posílení práv a ochrany obětí, zejména v trestním řízení, v němž se uvádí, že je na úrovni Evropské unie třeba podniknout kroky za účelem posílení práv a ochrany obětí trestných činů.

Jiné právní předpisy Evropské unie upravující práva a povinnosti obětí trestné činnosti (zejména směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. října 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu a kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV, směrnice Rady 2004/80/ES ze dne 29. dubna 2004 o odškodňování obětí trestných činů, směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2011/36/EU ze dne 5. dubna 2011 o prevenci obchodování s lidmi, boji proti němu a o ochraně obětí, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2002/629/SVV a návrh směrnice Evropského Parlamentu a Rady, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochrany obětí trestných činů) se nedotýkají problematiky upravené v navržené právní úpravě a tato právní úprava s nimi není v rozporu. Stejných druhů rozhodnutí, jaká jsou předvídána touto směrnicí, se týká i rámcové rozhodnutí 2009/829/SVV ze dne 23. 10. 2009 o uplatnění zásady vzájemného uznávání na rozhodnutí o opatřeních dohledu jakožto alternativy zajišťovací vazby mezi členskými státy EU a rámcové rozhodnutí 2008/947/SVV ze dne 27. 11. 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání na rozsudky a rozhodnutí o probaci za účelem dohledu nad probačními opatřeními a alternativními tresty, nicméně vztah k nim je řešen ve směrnici tak, že kdyby se na území České republiky nacházela jak oběť, tak odsouzený či obviněný, mělo by uznání a výkon rozhodnutí na základě těchto rámcových rozhodnutí přednost před uznáním evropského ochranného příkazu - viz čl. 14 odst. 1 písm. b) směrnice. Navržená právní úprava v § 251 dílčím způsobem doplňuje implementaci rámcového rozhodnutí 2009/829/SVV v tom smyslu, že mezi opatření, jež mohou být uznávána a vykonávána postupem podle hlavy IV, zařazuje i předběžná opatření nahrazující vazbu.

Navržené doplnění zákona o soudnictví ve věcech mládeže pak zpřesňuje implementaci rámcového rozhodnutí 2009/829/SVV, rámcového rozhodnutí 2008/947/SVV, rámcového rozhodnutí Rady 2005/214/SVV ze dne 24. února 2005 o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut, rámcového rozhodnutí Rady 2006/783/SVV ze dne 6. října 2006 o uplatňování zásady vzájemného uznávání příkazů ke konfiskaci a rámcového rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008, o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii, pokud jde o vymezení rozhodnutí směřujících vůči mladistvému pachateli, jež lze zaslat do jiného členského státu za účelem uznání a výkonu postupem podle části páté zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Přeshraniční rozměr má zásada ne bis in idem pouze ve vztahu k státům Evropské unie, a to na základě článku 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích (Úř. věst. 2000, L 239, s. 19; Zvl. vyd. 19/02, s. 9), podepsané dne 19. června 1990 v Schengenu. Toto ustanovení stanoví, že „osoba, která byla pravomocně odsouzena jednou smluvní stranou, nesmí být pro tentýž čin stíhána druhou smluvní stranou za předpokladu, že v případě odsouzení již byla vykonána nebo je právě vykonávána sankce, nebo podle práva smluvní strany, ve které byl rozsudek vynesen, již nemůže být vykonána.“ Vymezením této zásady se Evropský soudní dvůr zabýval v některých svých rozsudích - např. rozsudek ze dne 9. března 2006 ve věci Van Esbroeck (C-436/04, Sb. rozh. s. I-2333), rozsudek ze dne 18. července 2007 ve věci Kraaijenbrink (C-367/05, Sb. rozh. s. I-6619), rozsudek ve spojených věcech C-204/00 P, C-205/00 P, C-211/00 P, C-213/00 P, C-217/00 P a C-219/00 P Aalborg Portland a další proti Komisi, Sb. rozh. 2004, s. I-123, bod 338.

Otázka možného porušení zásady ne bis in idem by v kontextu navrhované právní úpravy mohla vyvstat v případě, že by osoba, které bylo ve vydávajícím státě uloženo ochranné opatření, na jehož základě bylo ve vykonávajícím státě přijato obdobné opatření, porušila opatření uložené ve vydávajícím státě a přitom by spáchala trestný čin. V takovém případě by vůči ní byla uplatněna sankce ve vydávajícím státě (např. by vůči ní byl nařízen výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody) a zároveň by mohlo dojít k jejímu odsouzení a uložení trestu ve vykonávajícím státě za spáchaný trestný čin, který zároveň představuje porušení uloženého opatření. Tato otázka byla řešena již při sjednávání návrhu směrnice a v bodě (26) její preambule se v tomto směru stanoví: „V rámci spolupráce mezi orgány zapojenými do zajištění ochrany chráněné osoby by měl příslušný orgán vykonávajícího státu sdělit příslušnému orgánu vydávajícího státu jakékoli porušení opatření přijatých ve vykonávajícím státě za účelem výkonu evropského ochranného příkazu. Toto sdělení by mělo umožnit příslušnému orgánu vydávajícího státu urychleně rozhodnout o jakékoli vhodné reakci ohledně ochranného opatření uloženého v jeho státě vůči osobě, která představuje nebezpečí. Taková reakce může zahrnovat, je-li to vhodné, uložení trestu odnětí svobody namísto opatření nezahrnujícího odnětí svobody, které bylo původně přijato například jako alternativa

k předběžnému zadržení nebo jako důsledek podmíněného trestu. Rozumí se, že takové rozhodnutí, jelikož neukládá trest ex novo ve vztahu k novému trestnému činu, není v rozporu s možností, že vykonávající stát případně uloží sankce v případě porušení opatření přijatých za účelem výkonu evropského ochranného příkazu.“

Lze tedy uvést, že výše popsaná situace nezakládá porušení zásady ne bis in idem, neboť ve vydávajícím státě není dotčené osobě uložen trest za nově spáchaný trestný čin, ale je vůči ní uplatněno opatření, jež je předpokládáno pro případ porušení podmínek stanovených v ochranném opatření již v návaznosti na předchozí spáchaný trestný čin. Tato situace je ostatně obdobná situacím, k nimž běžně dochází ve vnitrostátním trestním řízení - pokud osoba spáchá trestný čin v rámci zkušební doby podmíněného odsouzení nebo podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, není se zásadou ne bis in idem nijak v rozporu skutečnost, že je jednak za daný trestný čin odsouzena a jednak dojde k nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody nebo k nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody, z jehož výkonu byla podmíněně propuštěna. Pokud jde o zhodnocení souladu navržené právní úpravy s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, ani vůči této Úmluvě nevyvstává v případě navržené právní úpravy otázka možné kolize se zásadou ne bis in idem obsaženou v článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, neboť stejně jako v případě Listiny základních práv a svobod má tato zásada v uvedeném Protokolu pouze vnitrostátní rozměr a nikoli přeshraniční (srov. příslušný text: „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.“). Navržená právní úprava se specificky nedotýká žádného z práv obsažených v Úmluvě a dodatkových protokolech k ní, nicméně relevantní je pro ni zejména článek 6 Úmluvy, který zaručuje právo na spravedlivý proces. Čl. 6 Úmluvy představuje minimální standard procesní ochrany, který musí smluvní státy zaručit každému, kdo podléhá jejich jurisdikci. Dodržení záruk uvedených v tomto článku je z pohledu navržené právní úpravy relevantní při ukládání opatření navazujících na uznání evropského ochranného příkazu, neboť až z nich vyplývají pro obviněného, resp. pro osobu představující nebezpečí pro oběť, určité zákazy nebo omezení. V tomto směru navržená právní úprava nepřináší nic nového, neboť ukládání opatření předpokládaných směrnicí a záruky s tím spojené jsou upraveny v trestním řádu, který navržená právní úprava nemění. Základní procesní práva osob, vůči nimž je vedeno trestní řízení, ve smyslu čl. 6 Úmluvy tak jsou ošetřena již ve stávajícím trestním řádu.

Judikatura Evropského soudu pro lidská práva se specificky nedotýká práv obětí ve smyslu navržené právní úpravy. Lze tedy uzavřít, že navržená právní úprava je v souladu s Úmluvou a návaznou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.

C. Zhodnocení dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k zákazu diskriminace

Navrhovaná právní úprava nemá bezprostřední, ani sekundární dopady na rovnost mužů a žen a nevede k diskriminaci jednoho z pohlaví, neboť nijak nerozlišuje, ani nezvýhodňuje jedno z pohlaví a nestanoví pro něj odlišné podmínky.

D. Zhodnocení dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů, dopadů na podnikatelské prostředí, sociálních dopadů a dopadů na životní prostředí

Navrhovaná právní úprava má pozitivní dopady na ochranu soukromí a osobních údajů, neboť směřuje k tomu, aby byla v nejvyšší možné míře zajištěna ochrana oběti trestného činu a osob jí blízkých, jejich osobních údajů a jejich soukromí. Navrhovaná právní úprava nemá dopady na podnikatelské prostředí, ani sociální dopady a nemá vliv ani na životní prostředí.

E. Zhodnocení korupčního rizika

Navrhovaná úprava s sebou nepřináší zvýšení korupčního rizika, neboť nijak nerozšiřuje pravomoci orgánů České republiky, pouze zajišťuje mezinárodní spolupráci v oblasti poskytování ochrany oběti trestného činu a osobám jí blízkým.

I. Obecná kritéria hodnocení korupčních rizik

1. Přiměřenost Rozsah návrhu je přiměřený množině vztahů, které má upravovat. Navržená právní úprava byla průběžně konzultována s mezinárodním odborem trestním Ministerstva spravedlnosti, Ministerstvem vnitra, Nejvyšším soudem, Nejvyšším státním zastupitelstvím a s vybranými soudci specializovanými na oblast mezinárodní spolupráce ve věcech trestních, kteří jsou klíčovými zástupci aplikační praxe. Návrh zákona tak vychází z praktických poznatků a zkušeností zástupců justice a jeho jediným cílem je v souladu se směrnicí zvýšit ochranu oběti trestného činu, popř. osob jí blízkých, a to formou zajištění přeshraniční spolupráce, přičemž orgány České republiky nejsou vybaveny novými pravomocemi, s výjimkou pravomoci vydat evropský ochranný příkaz, který ovšem sám o sobě nikomu neukládá žádné povinnosti ani nepřiznává žádná oprávnění. Nic se přitom nemění na všech zásadách trestního řízení, jež je třeba důsledně aplikovat, zejména na zásadě přiměřenosti a zdrženlivosti při zásazích do práv osob zúčastněných na trestním řízení a plného šetření jejich práv.

2. Efektivita Jedním z hlavních cílů návrhu zákona je zvýšení efektivity v oblasti poskytování přeshraniční ochrany oběti trestného činu a osobám jí blízkým. Návrh zákona vychází z praktických poznatků aplikační praxe a byl připraven za součinnosti orgánů aplikujících právo, a proto lze očekávat, že dojde k plné implementaci právních norem obsažených v tomto návrhu.

3. Odpovědnost Při poskytování mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních se postupuje primárně podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a subsidiárně pak podle trestního řádu. Zásady, na kterých je zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a trestní řád vystavěn a které zůstávají zachovány i v předkládaném návrhu, zabezpečují jasné rozdělení pravomocí mezi jednotlivé orgány činné v trestním řízení. K poskytování spolupráce jsou přitom příslušné pouze justiční orgány, tj. soudy a státní zastupitelství. Tyto orgány jsou rovněž podle trestního řádu příslušné k přijímání ochranných opatření předpokládaných směrnicí. Toto rozdělení není neúčelné a vždy je možné určit osobu, která dané rozhodnutí učinila. Návrh zákona u nového druhu mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních zachovává koncepci odpovídající obdobným institutům existujícím ve stávající právní úpravě.

4. Opravné prostředky Právní normy obsažené v předkládaném návrhu poskytují dotčeným osobám plnou možnost uplatnění opravného prostředku proti rozhodnutím justičních orgánů. Poučení o opravném prostředku je součástí příslušného rozhodnutí.

5. Kontrolní mechanismy Návrh zákona nevytváří žádnou novou organizační strukturu, která by vyžadovala vytvoření nových kontrolních mechanismů. Kontrola je zajištěna systémem řádných a mimořádných opravných prostředků a formou dohledu vyššího státního zastupitelství nad nižším státním zastupitelstvím. Vedle toho se uplatní i principy odpovědnosti za kárná provinění u státních zástupců a soudců.