zákon č. 78/2025 Sb.

důvodové zprávy).

A) Zhodnocení platného právního stavu

Domácí násilí coby sociálně patologický fenomén není v současné době právně definováno a pomoc jeho obětem a vůbec to, jakým způsobem na něj státní instituce reagují, je nekonzistentně roztříštěná napříč mnoha právními předpisy bez vzájemné provázanosti. Předkládaný návrh si klade za cíl tyto mezery zacelit a vytvořit koncepční legislativní podklad pro zavedení komplexního a účinného rámce pro řešení domácího násilí. Stávající právní úprava problematiky domácího násilí pochází primárně z let 2004-2007, počínaje zavedením skutkové podstaty týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě, která byla přijata novelou trestního zákona (zákonem č. 91/2004 Sb.) s účinností od 1. 6. 2004. První zákon, který se pokusil obsáhnout problematiku domácího násilí komplexněji, byl zákon č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím. Ten s účinností od 1. 1. 2007 souborně novelizoval:

• v té době účinný zákon o Policii ČR,který upravil institut vykázání násilné osoby; • zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále také jen „občanský soudní řád“), v němž zakotvil speciální předběžné opatření spočívající v ochraně ohrožené osoby (co do místa a proti konkrétní osobě původce násilí); • trestní zákon, který nově sankcionoval závažné nebo opakované jednání spočívající v porušení policejního vykázání nebo předběžného opatření soudu.

Vedle represivně-preventivních nástrojů, které zákon č. 135/2006 Sb. přinesl, bylo nutné přijmout doprovodná opatření sociální povahy spočívající ve zřízení intervenčních center.Ty zakotvil

Viz § 215a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, resp. dnes § 199 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, skutková podstata týrání osoby žijící ve společném obydlí. Zákon č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění účinném do 31. 12. 2008. Nový § 76b občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Nový § 171 odst. 1 písm. e) zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009. VOŇKOVÁ, J. a SPOUSTOVÁ, I. Domácí násilí z pohledu žen a dětí. (3. přepracované vydání). proFem, 2016. ISBN 978-80-90 4564-5-7, s. 157.

zákon o sociálních službáchjako specializovaná pracoviště poskytujících komplexní pomoc osobám ohroženým domácím násilím a spolupracujících s Policií ČR. Zákon č. 135/2006 Sb. nicméně v žádném z předpisů, které novelizoval, nepřinesl definici domácího násilí. Jím představené významné změny v oblasti trestního a správního práva byly rovněž legislativně i prakticky odtržené od zbytku právní úpravy a pilířů občanskoprávní úpravy,

20 21

tedy tehdejšího občanského zákoníkua zákona o rodině.Občanský zákoník, účinný od 1. ledna 2014, se snažil vyplnit mnohé mezery a propojil v oblasti ochrany před domácím násilím hmotněprávní předpisy s předpisy procesněprávními.Zakotvením možnosti omezení či vyloučení práva na bydlení přinesl občanský zákoník soukromoprávní ochranu před domácím násilím pro společně žijící osoby. V roce 2013 byl v rámci transpozice směrnice o obětechpřijat zákon o obětech trestných činů, jímž došlo k rozšíření práv obětí a pomoci, které je jim poskytována (a rovněž odstranění nedostatků implementace rámcového rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení). V současné době se ochrana obětí domácího násilí prolíná těmito občanskoprávními, trestněprávními a správně právními předpisy:

1. zákonem č. 89/2013 Sb., občanský zákoník, který nově upravil rodinné a manželské právo

a poskytl hmotněprávní ukotvení institutu vykázání ve zvláštním ustanovení proti domácímu násilí (§ 751 o. z.);

2. zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále také jen „občanský soudní řád“ nebo

„o. s. ř.“), upravujícím po novele občanského zákoníku řízení sporná;

3. zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále také jen „z. ř. s.“), jako

normou pro nesporná a jiná řízení speciálního druhu;

4. zákonem č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, jasně deklarujícím, že pro

registrovaná partnerství se obdobně použijí ustanovení upravené v části první, třetí a čtvrté občanského zákoníku;

5. zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, s ustanovením o postihu různých forem domácího

násilí (zejm. § 199 – trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí);

6. zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále také jen „tr. řád“), upravujícím,

mimo jiné, formy předběžných opatření proti pachatelům dopouštějícím se domácího násilí;

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2023. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2023. Novelizace občanského soudního řádu, a zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů. Viz § 751 až 753, 1482 a 3021 občanského zákoníku. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. října 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu a kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV. Viz § 88b-88o tr. řádu.

7. zákonem č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, průlomovým zákonem do práv obětí

trestných činů;

8. zákonem č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství (dále také jen „ZSZ“), upravujícím

působnost státního zastupitelství při prevenci kriminality a poskytování pomoci obětem trestné činnosti, rozšíření jeho práv v civilním řízeníi trestním řízení;

9. zákonem č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, obsahujícím

procesní ustanovení, jimiž lze postihovat formy počínajícího či méně závažného násilí na ženách;

10. zákonem č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích (dále jen „zákon o některých

přestupcích“); konkrétně § 7 upravující přestupky proti občanskému soužití;

11. zákonem č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím

násilím; komplexní novela několika zákonů (viz výše);

12. zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, upravující vykázání jako faktický úkon

policejního orgánu, jeho průběh, lhůty, práva a povinnosti zainteresovaných osob, roli a kompetence policie a Intervenčních center;

13. zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále také jen „zákon o sociálních

službách“), stanoví působnost, práva a povinnosti Intervenčních center při poskytování pomoci obětem násilí, personální nároky na osoby pracující s oběťmi násilí atd.;

14. zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (dále také jen „zákon o sociálně-

právní ochraně dětí“ nebo „ZSPOD“), pokrývajícím ochranu dětí a rodin stižených domácím násilím.

Pojem domácí násilí se vyskytuje explicitně v deseti zákonech, a to v občanském zákoníku,

28 29 30

občanském soudním řádu,exekučním řádu,zákoně o zvláštních řízeních soudních,zákoně

31 32

o pobytu cizinců na území České republiky,zákoně o sociálních službách,zákoně o sociálně-

333435

právní ochraně dětí, zákoně o některých přestupcích, zákoně o dobrovolnické služběa zákoně o soudních poplatcích. V současné době však chybí jednotná legislativní definice a jednotná interpretace relevantními aktéry, včetně soudů. Pojmové znaky domácího násilí vyžadované soudy se v jednotlivých případech liší, a to nejen napříč obory práva (srovnáme-li judikaturu trestně-právní a soukromoprávní), ale i ve výkladu

Např. § 400 a násl. z. ř. s., § 5 odst. 1 ZSZ. Viz § 751 až § 753, § 762, § 1482 a § 3021 o. z. Viz § 46c, § 100 o. s. ř. Viz § 37 odst. 3 písm. b zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů. Viz § 2, § 8, § 12, § 14, § 400 až 413 a § 492 až 496 z. ř. s. Viz § 46a, § 87f zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Viz § 37 odst. 3 zákona o sociálních službách. Viz § 16, § 57 ZSPOD. Viz § 5 odst. 1 písm. c) zákona o některých přestupcích. Viz § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické službě, ve znění pozdějších předpisů. Viz § 11 odst. 2 písm. p) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

stejných ustanovení. V trestněprávní oblasti judikaturanabízí výklad skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí (slovy soudu „tzv. domácí násilí“). Správní soudy definují domácí násilí pro účely rozhodování o důvodech vykázání osoby ze společného obydlí ve smyslu zákona o Policii ČR. Soudy v civilním řízení pak definují domácí násilí pro účely interpretace ustanovení o vyloučení manžela ze společného obydlí. Soudy nevykládají koncept domácího násilí jednotně. Interpretace se liší jak v počtu základních pojmových znaků, tak v celkovém vymezení nad rámec těchto znaků.Civilní soudy nejčastěji uvádějí čtyři pojmové znaky:

1) opakování násilí (musí být dlouhodobé a opakované);

2) eskalace (stupňuje se, je častější);

3) blízkost osob při jasných a neměnných rolích;

4) místo páchání stranou společenské komunity. Soudy zpravidla určitým způsobem definují:

1) okruh obětí (osoba blízká nebo jiná osoba žijící s pachatelem ve společném obydlínebo

„osoby blízké, žijící spolu ve společné domácnosti“);

2) druh jednání, jako „zlé nakládání vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti,

působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické“nebo kupř. „týrání a násilné jednání“;

3) délku trvání domácího násilí, byť „Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat

v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající“;

4) Nejvyšší správní soud uvádí požadavek opakování: „zjednodušeně řečeno, jeden pohlavek,

políček nutně ještě neznamená, že se jedná o domácí násilí; pokud však již takových jednání bylo více i v minulosti, jejich četnost se zvyšuje, již nelze zcela úvahu o možnosti domácího násilí přejít“.

Podle Metodické příručky ředitele ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia ČR k realizaci závazného pokynu policejního prezidenta č. 166/2009 o provádění vykázání jsou typickými znaky domácího násilí:

a) přítomnost některé z forem násilí (psychické, fyzické, sociální, ekonomické, sexuální) mezi osobami žijícími ve společném obydlí,

Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1583/2014. Viz § 751 až 753 o. z. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 5 As 84/2008. Usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 19 Nc 1131/2015. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1583/2014. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 5 As 84/2008. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1583/2014. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 5 As 84/2008. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1583/2014. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 5 As 84/2008.

b) opakování a dlouhodobost (cyklus násilí se opakuje: růst napětí – násilný incident – zklidnění),

c) jasně rozpoznatelné role (lze rozlišit násilnou a ohroženou osobu, vzájemné postavení je nerovné a role se v průběhu incidentů nemění),

d) nárůst intenzity násilí(incidenty jsou častější, násilí se stupňuje – od ponižování, urážek až k fyzickým útokům, omezování osobní svobody, vydírání, vyhrožování). Ve stavu absence legislativní definice domácího násilí dochází k tříštění chápání a výkladu tohoto patologického jevu ze strany zainteresovaných subjektů (Policie ČR, OSPOD, soudy, sociálně zdravotní odbory, lékařské a nelékařské pomáhající profese, učitelé apod.). Důsledkem je pak nejednotný přístup k obětem násilí v blízkých vztazích (domácí násilí), vedoucí k neschopnosti poskytnout včasnou a adekvátní pomoc a realizovat tak ochrannou funkci státu ve vztahu k obětem. Některé právní oblasti též absolutně postrádají speciální úpravu, která by obětem domácího násilí poskytovala efektivní právní ochranu a nabízela předvídatelnější řešení konkrétní kritických situací, a to i ve vztahu k dalším účastníkům právních vztahů (konkrétně např. zaměstnavatelům obětí domácího násilí). Stále absentuje speciální ochrana obětí domácího násilí v přestupkovém řízení. Český právní řád tak obětem domácího násilí poskytuje pouze částečnou, nejednotnou, někdy téměř nahodilou a celkově jen málo efektivní podporu, což ze strany obětí může vést k nedůvěře obětí v právní systém. Odchod od násilného partnera je tak za daného stavu pro oběť krokem do neznáma, kde nemá zaručeno vůbec nic, pokud jde o hmotnou, sociální i právní pomoc. Nemá jistotu, zda na její situaci budou identicky nazírat pracovníci OSPOD, policie či Úřadu práce. Než aby této nejistotě vystavily sebe a své děti, oběti často nadále nedobrovolně setrvávají v násilném prostředí, což vede toliko k prohlubování újmy nejen oběti, ale např. i jejích nezletilých dětí. Na setrvalý patologický stav oběti se tak „nabalují“ další negativní jevy, jako např. závislosti (kdy k alkoholu a jiným látkám oběť sahá, aby jí umožnily situaci psychicky vydržet), či prostituce (z důvodu finanční tísně nebo z donucení partnerem). Rozvrácené rodinné prostředí pak dopadá na nezletilé, např. zvnitřněním násilného chování v rodině coby normy, nebo prakticky např. v podobě školní absence.

Zhodnocení současného stavu ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti žen a mužů

Otázky spojené s bezpečím velice úzce souvisí s rovností žen a mužů (mají tzv. genderový charakter). Ženy mají větší pocit strachu, přestože jsou obecně oběťmi kriminality v menší míře než muži.Ženy vyjadřují vyšší obavy ze všech trestných činů kromě krádeže auta a organizovaného zločinu. Nejvýznamnější rozdíly jsou u obav ze znásilnění a dalších trestných činů spojených se sexuálním a domácím násilím.U žen mají tyto obavy také zásadnější dopad

Podpůrný znak (není patrný u psychického násilí). Institut pro kriminologii a sociální prevenci. 2018. Oběti kriminality. Poznatky z viktimizační studie. Dostupné z: http://www.ok.cz/iksp/docs/449.pdf. Institut pro kriminologii a sociální prevenci. 2007. Občané o kriminalitě a prevenci. Závěrečná zpráva z výzkumu veřejného mínění. Dostupné z: http://www.ok.cz/iksp/docs/332.pdf.

na způsob chování – z důvodu obav o své bezpečí se např. po setmění vyhýbá určitým místům či lidem 60 % žen (oproti 20 % mužů). Ženy tvoří drtivou většinu obětí trestných činů týrání osoby žijící ve společném obydlí, nebezpečné pronásledování či znásilnění, tedy trestných činů s velkým zásahem do osobní integrity a lidské důstojnosti.Vzhledem k povaze těchto trestných činů a jejich dopadům na oběti (např. míra traumatizace a rizika sekundární viktimizace) vyžadují tyto typy kriminality specifický přístup. Charakteristická je vysoká míra latence, tedy skutečnost, že pouze velmi malá část obětí deliktů proti osobní integritě se rozhodne tento incident nahlásit policii. Zvláště citlivé případy sexuálního napadení a domácího násilí jsou policii nahlášeny pouze v přibližně pětině případů, přičemž často z důvodu nedůvěry ve schopnost policie situaci vyřešit či kvůli domnění, že ohlášení incidentu nestojí za vynaložené úsilí, která s sebou trestní oznámení přináší.Sekundární viktimizace, opakované vyslýchání, obavy z nedůvěry nejbližšího okolí a orgánů činných v trestním řízení, blízký vztah s pachatelem, racionálně podložená nedůvěra v potrestání pachatele – to vše přispívá k nízké motivaci obětí zvlášť citlivé delikty proti osobní integritě nahlašovat a prohlubování jejich latence. Studie přesvědčivě ukazují, že domácí násilí je genderově podmíněné – dopadá více na ženy než na muže – zatímco s domácím násilím má zkušenost 12 % mužů, má zkušenost s domácím násilím téměř 30 % žen.Genderová podmíněnost se odráží i v oficiálních policejních statistikách. U trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí tvoři přes 90 % pachatelů muži, u znásilnění je to přes 95 %. Z celkového počtu cca tisíc policií vykázaných osob ročně tvoří ženy méně než 10 %.Domácí násilí je projevem a zároveň důsledkem nerovnosti žen a mužů ve společnosti. Vztah mezi genderovými nerovnostmi a násilím je komplexní. Výsledky řady studií ukazují, že genderové nerovnosti zvyšují riziko násilí páchaného muži na ženách a snižují schopnost ohrožených osob hledat ochranu a odbornou pomoc.

Institut pro kriminologii a sociální prevenci. 2018. Oběti kriminality. Poznatky z viktimizační studie. Dostupné z: http://www.ok.cz/iksp/docs/449.pdf. Blíže viz Institut pro kriminologii a sociální prevenci. 2018. Oběti kriminality. Poznatky z viktimizační studie. Dostupné z: http://www.ok.cz/iksp/docs/449.pdf. Zpráva za rok 2019 o plnění Akčního plánu prevence domácího a genderově podmíněného násilí v roce 2019 - 2022. Dostupné z: http://www.vlada.cz/assets/ppov/rovne-prilezitosti- zen-a-muzu/dokumenty/Zprava-za-rok-2019_akcni-plan-prevence-DN.pdf a statistické přehledy kriminality. Dostupné z: http://www.policie.cz/clanek/statisticke-prehledy-kriminality-za-rok-2019.aspx. Institut pro kriminologii a sociální prevenci. 2017. Analýza trendů kriminality v České republice v roce 2017. Dostupné z: http://www.ok.cz/iksp/docs/447.pdf. Pod Svícnem, IPSOS. Výzkum: Každý pátý člověk se stal obětí domácího násilí, 2022. Dostupné z: https://www.pravniprostor.cz/aktuality/vyzkum-kazdy-paty-clovek-se-stal-obeti-domaciho-nasili. ÚŘAD VLÁDY ČR. Statistická ročenka domácího a genderově podmíněného násilí v ČR. 2022. Dostupné z: https://www.vlada.cz/assets/ppov/rovne-prilezitosti-zen-a-muzu/dokumenty/Statisticka_rocenka.pdf. Blíže viz např. KEARNS, M. C., SSCHAPPEL D'INVERNO, A., REIDY D. E. 2020. The Association Between Gender Inequality and Sexual Violence in the U.S. American Journal of Preventive Medicine, vol. 58: 12-22. Dostupné z: https://www.ajpmonline.org/article/S0749-3797(19)30416-7/fulltext. HUDSON, V. M., BALLIF-SPANVILL, B., CAPRIOLI, M., EMMETT, Ch (2012): Sex and World Peace, New York: Columbia University Press. AIZER, A. The Gender Wage Gap and Domestic Violence. The American Economic Review, vol. 100(4):1847-1859. World Health Organization. 2009. Promoting gender equality to prevent violence against women. Dostupné z: https://apps.who.int/iris/bitstream/handle/10665/44098/9789241597883_eng.pdf.

V oblasti výzkumu domácího násilí na mužích se odborná literatura shoduje, že také muži jsou osobami ohroženými domácím násilím, a to jak ze strany žen, tak i mužů.Evidovaný výskyt domácího násilí na mužích je, jak již bylo zmíněno, výrazně méně častý než na ženách. Stejně jako u žen se ale předpokládá, že jeho latence může být značná. Na rozdíl od žen, které v násilném vztahu zůstávají často z důvodu emoční a/nebo ekonomické závislosti, strachu z eskalace násilí apod., u mužů může být latence navíc způsobená menší viditelností násilí navenek, protože při něm většinou dochází k méně závažným fyzickým následkům, či častější neschopností nebo nemožností identifikování sebe sama jako oběti, a to jak ve vztahu k okolí, tak i k sobě samému, v čemž hrají důležitou roli genderové stereotypy.Ve výsledku se muži často nikomu s domácím násilím nesvěří a ani nevyhledají pomoc. Disproporce přetrvává rovněž ve vnímání domácího násilí, kdy si 37 % mužů myslí, že oběť si za to, že se jí násilí děje, může alespoň částečně sama, a 62 % mužů je přesvědčeno, že ženy domácí násilí nahlašují proto, aby se mstily (ex)partnerům; podobné názory zastává pouze 16, resp. 37 % žen. Stát dlouhodobě selhává ve své ochranné funkci zajistit všem svým obyvatelům a zejména obyvatelkám nerušený výkon jejich základních práv – kromě obecné rovnosti v právech ve smyslu článku 1 Listiny základních práv a svobod (dále také jen „Listina“) pak konkrétně zejména v právu na osobní nedotknutelnost (a zdraví) ve smyslu článku 7 Listiny a v neposlední řadě lidskou důstojnost ve smyslu článku 10 Listiny. Mezinárodní lidskoprávní úmluvy a standardy považují domácí násilí (a genderově podmíněné násilí obecně) za projev diskriminace na základě pohlaví.Povinnost státu aktivně předcházet násilí vyplývá nejen z Listiny základních práv a svobod, ale také z řady mezinárodních závazků obsažených např. v Úmluvě OSN o odstranění všech forem diskriminace žen a doporučení příslušného výboru OSN, Evropské úmluvě o ochraně lidských práv, Pekingské deklaraci a akční platformě, Závěrech Rady EU k potírání násilí na ženách a dostupnosti podpůrných služeb pro osoby ohrožené domácím násilím apod. Předložený návrh je proto třeba chápat coby nástroj pro dosažení skutečné rovnosti žen s muži, neboť potírání násilí vůči ženám de jure i de facto představuje klíčový element dosažení rovnoprávnosti mezi muži a ženami.

B) Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy Obecné právní principy, z nichž návrh zákona primárně vychází Předvídatelnost práva

Zkušenosti z aplikační praxe ukazují, že rozdílné chápání toho, jaké chování (ve smyslu charakteristik a intenzity) již naplňuje znaky domácího násilí, vedoucí k nejednotnému a nahodilému přístupu státních orgánů ke konkrétním situacím domácího násilí a konkrétním

Fakulta sociálních studií: Muži a domácí násilí, sborník z konference. 2011. Dostupné z: http://www.otcovia.sk/docs/Domaci_nasili_na_muzich.pdf. ČÍRTKOVÁ, L.: Muži jako oběti domácího násilí. In Právo a rodina, č. 7/2010 či STOCKL H., DEVRINES K., ROTSTEIN A., ABRAHAMS N., CAMPBELL J., WATTS Ch., MORENO C.G. The global prevalence of intimate partner homicide: a systematic review. Lancet 20th of june 2013. Viz např. Všeobecné doporučení Výboru OSN pro odstranění diskriminace žen č. 35. 59 Viz relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva: rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. září 2009, Opuz v. Turkey, stížnost č. 33401/02, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. června 2008, Bevaqua and S. v. Bulgaria, stížnost č. 71127/01, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 31. května 2007, Kontrová v., Slovakia, stížnost č. 7510/04, ad.

obětem domácího násilí, je základním problémem v pomoci obětem domácího násilí a potírání domácího násilí coby patologického společenského jevu. Absence definice domácího násilí je z čistě formálního hlediska problémem z pohledu předvídatelnosti práva, neboť vede k nejednotné a nahodilé (nepředvídatelné) aplikaci právních ustanovení, s důsledky rovněž pro důvěryhodnost občanů ve stát a právo, resp. jejich ochranné funkce. Zároveň je to nedostatek, který lze z legislativního hlediska jednoduše vyřešit právě přijetím definice domácího násilí. Legální definice pojmu domácí násilí se navrhuje proto, aby všechny subjekty, které plní své vymezené úlohy v rámci systému pomoci obětem domácího násilí (Policie ČR, OSPOD, soudy, sociální pracovníci apod.) jednotně chápaly tento pojem a byly tak schopny adekvátně reagovat a efektivně řešit situace nastávající v praxi. Jednotnou definicí lze odstranit pochybnosti o tom, zda určité jednání znaky domácího násilí naplňuje či nikoli. Tím se zásadně zvýší právní jistota jak obětí domácího násilí (protože se jednoznačně vymezí, za jakých okolností jim příslušné státní instituce mohou pomoci), tak těchto orgánů samotných (protože ty budou vědět, kdy již mohou, respektive mají zakročit, a jak). Přijetím definice domácího násilí Česká republika naváže na moderní přístup k legislativnímu ukotvení tohoto jevua obětem vyšle jasný vzkaz, že dané (po přijetí návrhu zákona legislativně vymezené) jednání nejenže „není v pořádku“ a nepožívá právní ochrany, ale jedná se o jednání vysloveně protiprávní a ze zákona postižitelné.

Citlivý přístup ke zvlášť zranitelným obětem

Navrhované změny zákonů na úseku přestupkového práva legislativně zakotvují konkrétní projevy zásady zvláštního přístupu ke zvlášť zranitelným obětem (zde obětem domácího násilí), obsahově odrážející zásadu zvláštního přístupu k obětem trestných činů podle zákona o obětech trestných činů, které v přestupkovém řízení doposud zcela chybí. I tam, kde intenzita domácího násilí nenaplní skutkovou podstatu některého trestného činu, pociťuje oběť domácího násilí trauma, jehož intenzita nezávisí na tom, zda je způsobivší jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin či „pouze“ přestupek. I v přestupkovém řízení by k oběti mělo být přistupováno zvlášť citlivě a zejména by měla být učiněna veškerá opatření zajišťující oběti bezpečí a pocit bezpečí v rámci úkonů přestupkového řízení, spočívající například v umožnění doprovodu důvěrníkem nebo přijetí opatření na zabránění kontaktu oběti s osobou, která se na ní dopouštěla násilí.

Hlavní principy navrhované právní úpravy

Legislativní uchopení pojmu domácí násilí formou definice je součástí právních řádů mnoha zemí.

61 62 63 64

Ve svém právním řádu jej má definováno kupř. Bulharsko,Itálie,Chorvatsko,Kypr,

K tomu např. definice uvedená v článku 3 písm. b) Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (dále jen „Istanbulská úmluva“) nebo článku 1 návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) o boji proti násilí na ženách a domácímu násilí K tomu srov. čl. 2 odst. 1 zákona na ochranu před domácím násilím. Dostupné na: https://lex.bg/laws/ldoc/2135501151. K tomu srov. Čl. 3 dekretu-zákona č. 93 z roku 2013 o bezpečnosti a boji proti násilí na základě pohlaví, dostupné na https://www.normattiva.it/uri-res/N2Ls?urn:nir:stato:decreto.legge:2013;93~art3-com3. K tomu srov. Článek 10 zákona o ochraně před domácím násilím, dostupné na https://www.zakon.hr/z/81/Zakon-o- za%C5%A1titi-od-nasilja-u-obitelji. K tomu srov. Čl. 3 zákona o domácím násilí (prevence a ochrana obětí) z roku 2000, dostupné na http://www.cylaw.org/nomoi/enop/non-ind/2000_1_119/full.html.

65 66 67 68 69 70 Malta,Polsko,Portugalsko,Rumunsko,Řeckonebo Slovinsko. Česká republika se právním ukotvením pojmu domácího násilí zařadí mezi moderní a pokrokové státy explicitně netolerující jev domácího násilí. Navrhovaná definice v první řadě vymezuje jednání, která představují domácí násilí. Tento výčet

zahrnuje všechny v praxi se objevující formy domácího násilí, a to násilí psychické, fyzické, sexuální, ekonomické i tzv. kontrolující jednání.Terminologií občanského zákoníku se jedná

o jednání zasahující do duševní nebo tělesné integrity, svobody, důstojnosti, zejména v pohlavní oblasti, vážnosti, cti nebo soukromí oběti. Domácím násilím je též jednání, jímž byla vážně ohrožena nebo narušena její schopnost uspokojovat své základní potřeby nebo základní potřeby

členů společné domácnosti. Charakteristickým rysem domácího násilí je zpravidla zneužívání moci nebo nerovného postavení. Z důvodu stávajících společenských a mocenských nerovností

mezi muži a ženami postihuje domácí násilí častěji ženy. Z výzkumu z roku 2021 vyplývá, že prevalence jednotlivých forem domácího násilí je vysoká, zároveň se však liší z hlediska informovanosti u ní mezi muži a ženami. Zatímco 40 % žen zná někoho, kdo je obětí fyzického násilí, jen 16 % mužů má podobnou zkušenost. U psychického násilí se jedná o 43 % žen a 18 % mužů, sexuálního násilí 19 % žen a 12 % mužů a u ekonomického 35 % žen a 17 % mužů. Jednotlivé formy domácího násilí jsou vzájemně provázané, zároveň však nejsou vždy jednotlivými aktéry, včetně obětí, nutně vnímány jako domácí násilí. Nedávný výzkum mezi advokáty ukázal, že přestože sexuální násilí ve formě sexuálního nátlaku nebo znásilnění je v jejich praxi vždy součástí domácího násilí ze strany partnera, ze strany obětí není nutně újma v pohlavní oblasti vnímána jako domácí násilí. Domácí násilí bývá často opakované, dlouhodobé a eskalující se. Opakovanost, dlouhodobost a postupná eskalace je charakteristická především pro nejzávažnější formy domácího násilí postižitelné jako trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí (§ 199 trestního zákoníku). Některé formy domácího násilí (odbornou literaturou označované jako např. „situační násilí“) však těmito prvky charakteristické nejsou. Z evropského srovnání vyplývá, že obligatorní prvek opakovanosti a dlouhodobosti ve svých legálních definicích domácího násilí neobsahuje právní

K tomu srov. čl. 2 zákona č. XIII z roku 2018 o genderově podmíněném násilí a o domácím násilí, dostupné na https://legislation.mt/eli/act/2018/13/eng/pdf. K tomu srov. článek 2 odst. 2 zákona ze dne 29. července 2005 o boji proti násilí v rodině, dostupné na: https://isap.sejm.gov.pl/isap.nsf/DocDetails.xsp?id=WDU20210001249 nebo https://sip.lex.pl/akty-prawne/dzu- dziennik-ustaw/przeciwdzialanie-przemocy-w-rodzinie-17219697. K tomu srov. čl. 152 trestního zákoníku, dostupný na: Legislação Consolidada - Decreto-Lei n.º 48/95 - Diário da República n.º 63/1995, Série I-A de 1995-03-15 | DRE. K tomu srov. článek 3 zákona č. 217 z 22. května 2003 o prevenci a boji proti domácímu násilí, dostupný na https://legislatie.just.ro/Public/DetaliiDocument/44014. K tomu srov. zákon č. 3500/2006 o řešení domácího násilí, dostupný na https://www.kodiko.gr/nomothesia/document/154457/nomos-3500-2006. K tomu srov. čl. 3 zákona o prevenci před domácím násilím č. 68/2016, dostupný na http://pisrs.si/Pis.web/pregledPredpisa?id=ZAKO5084. Článek 3 písm. b Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí a článek 4 písm. b návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. října 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu a kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV. NYKLOVÁ, B. a MOORE, D. Za bezpečný domov. Závěrečná zpráva kvantitativního výzkumu společnosti IKEA. Kantar, IKEA. 2022, str. 14. MOORE, D. a NYKLOVÁ, B. Násilí na ženách v souvislosti s COVID 19, Výzkumná zpráva. Sociologický ústav Akademie věd ČR, Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy. 2021. Str. 151.

řád žádného členského státu EU.Obligatorní prvek dlouhodobosti a opakovanosti také není obsažen v aktuálních definicích domácího násilí v mezinárodních úmluvách a navrhované unijní legislativě. Je tomu proto, že účelem takto vymezených definic je postihnout i prvotní incidenty domácího násilí. Z těchto důvodů je navržená definice koncipována tak, aby zahrnovala jak

jednorázové, tak dlouhodobé případy domácího násilí formou zásahu do tělesné integrity (fyzické násilí). Jakékoli neoprávněné fyzické násilí vůči osobám uvedeným v odst. 2 definice

bude tedy spadat do definice domácího násilí.

U zásahů do duševní integrity, svobody, důstojnosti, vážnosti, cti nebo soukromí (psychické násilí), pak navržená definice vyžaduje prvek opakovanosti či vážnosti. Činí tak proto, aby

definice nezahrnovala méně závažné a jednorázové případy psychického násilí (například jednotlivá urážka).

V případě ekonomických forem násilí definice vyžaduje, aby původce násilí vážně ohrožoval či narušoval schopnost oběti uspokojovat své základní potřeby nebo základní potřeby členů společné

domácnosti (zpravidla dětí). Bude se zpravidla jednat o zamezování přístupu k finančním prostředkům či zabavování různých osobních věcí sloužících k uspokojování základních potřeb. Nebude se však jednat o povolené výchovné prostředky (např. zabavení telefonu dítěti na omezenou dobu jako trest za špatné chování).

Specifickým znakem domácího násilí je tzv. kontrolující jednání, spočívající v častých drobných

útocích s cílem oběť ponížit, zastrašit, izolovat, vykořisťovat, regulovat její každodenní život, regulovat její každodenní činnosti a omezovat ji v přístupu ke zdrojům a využívat její zdroje k vlastnímu prospěchu.Kontrolující jednání úzce souvisí se zneužíváním moci a nerovného postavení ve vztahu. Kontrolující jednání stojí v jádru domácího násilí a zkušenost s ním má skoro třetina osob. Přestože kontrolující jednání nemá vždy na první pohled viditelné dopady, výzkumy poukazují na vliv kontrolujícího jednání na výskyt deprese, post-traumatické stresové poruchy a zvýšeného rizika sebevražd. Výskyt kontrolujícího jednání má prostřednictvím specifických potřeb obětí v oblasti zdravotnictví, sociální péče a snížené ekonomické aktivity též negativní dopady na ekonomiku a sociální systém.Přesto ohledně něj panuje velmi nízké povědomí. Schopnost jej rozpoznat je klíčové pro prevenci i potírání domácího násilí.Přijetí definice domácího násilí založené na zneužívání moci nebo nerovného postavení je klíčové z hlediska identifikace domácího násilí. K vymezení domácího násilí jako jednání spočívající mj.

PARLAMENTNÍ INSTITUT. Legální definice domácího násilí a speciální zákony o domácím násilí v evropských zemích. 2023. Dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=228338. STARK, E. Coercive control: How men entrap women in personal life. Oxford University Press. 2007, 172. Nadace Vodafone. Průzkum: Lidé nevědí, že kontrolující chování je domácím násilím. 2022. Dostupné z: https://www.nadacevodafone.cz/novinky/pruzkum-lide-nevedi,-ze-kontrolujici-chovani-je-domacim-nasilim.html. EIGE, Combating coercive control and psychological violence against women in the EU Member States. 2022, str. 41. Nadace Vodafone. Průzkum: Lidé nevědí, že kontrolující chování je domácím násilím. 2022. Dostupné z: https://www.nadacevodafone.cz/novinky/pruzkum-lide-nevedi,-ze-kontrolujici-chovani-je-domacim-nasilim.html.

v prvku kontrolujícího jednání či zneužití moci či nerovného postavení přistoupily státy jako Velká

79 80 81

Británie,Irsko,Dánsko či Španělsko.

Navržená definice domácího násilí v sobě zahrnuje prvek neoprávněnosti zásahu do chráněných

osobnostních sfér. Z toho vyplývá, že za domácí násilí nemůže být považován legitimní výkon rodičovské odpovědnosti dle § 858 občanského zákoníku (zejména zajišťování výchovy dítěte formou přiměřených výchovných opatření). Dále navrhovaná definice vymezuje okruh osob, vůči nimž je možné se dopustit domácího násilí,

a to prostřednictvím zavedení definice oběti domácího násilí. Obětí domácího násilí mohou být

jak osoby žijící ve společné domácnosti, tak osoby blízké (včetně bývalých osob blízkých) a rodiče společného dítěte nebo ty, kteří s osobou dopouštějící se domácího násilí vykonávají rodičovskou odpovědnost. Toto vymezení reflektuje široký okruh potenciálních obětí domácího násilí jakožto patologického jevu, který se neredukuje na násilí mezi spolužijícími manžely, ale jehož obětmi a pachateli mohou být i druhové a družky, jejich děti nebo senioři. S vývojem společnosti, společenského nastavení, sociálních vztahů a jejich dynamiky je potřeba pod pojem domácí násilí zahrnout nejen jednání odehrávající se tzv. „mezi čtyřmi stěnami“, ale je třeba chránit též oběti takového chování agresorů, kteří svou oběť pronásledují, napadají, manipulují jí a šikanují i po jejím opuštění společné domácnosti.

Vedle samotné definice se v právní úpravě občanského zákoníku navrhuje povinnost reflektovat proběhnuvší či probíhající domácí násilí při vypořádání společného jmění manželů. Nejen

domácí násilí, ale násilí vůbec s sebou přináší významné důsledky pro další život oběti, např. posttraumatický stresový syndrom, trvalé následky na fyzickém zdraví, zmrzačení, deprese atd. Pro oběť je obvykle podstatnější nový život mimo dosah původce násilí, aby našla sílu k tomu nárokovat náhradu své újmy prostřednictvím samostatného soudního řízení a žalobou o náhradu újmy. V praxi dochází k tomu, že se oběti těchto kompenzací vzdávají, aby nemusely opětovně jednat s původcem domácího násilí, z jehož dosahu se nedávno vymanily, a který navíc protahováním soudního řízení může na oběť vyvíjet další nátlak. Závažnost prožitého si však zaslouží pozornost a stát by měl vyjádřit tento svůj postoj tím, že se skutečnost, že se jeden z manželů dopouštěl na druhém násilí, stane důvodem pro narušení rovnosti podílů při vypořádání společného jmění. Tento princip by se pak stal jedním z taxativně stanovených pravidel při vypořádání společného jmění podle § 742 o. z.

K průběhu civilního procesu (§ 100 odst. 2 o. s. ř.) se navrhuje rozšířit zákaz mediace na případy,

kdy je jednání původce domácího násilí předmětem přešetřování a postupu orgánů činných v trestním řízení nebo je řešeno jeho obvinění z přestupku. Po dobu takovýchto řízení se oběť nenachází v natolik silném postavení, aby byla rovnocenným partnerem původce násilí a bylo tak možno účastníky efektivně mediovat. Původce domácího násilí často udržuje nad obětí i po skončení bezprostředních projevů násilí kontrolu a moc a jeho vztah s obětí je proto nutně nerovný.

The Serious Violence Act, 2015, para 76. Dostupné z:

https://www.legislation.gov.uk/ukpga/2015/9/part/5/crossheading/domestic-abuse/enacted.

The Domestic Violence Act, 2018, para 39. Dostupné z:

https://www.irishstatutebook.ie/eli/2018/act/6/enacted/en/print. EIGE, Combating coercive control and psychological violence against women in the EU Member States. 2022, str. 46.

Původce a oběti proto nelze mediovat a odborníci dané nedoporučují.V praxi je však dané doporučení často ignorováno.

V oblasti sociálně-právní ochrany dětí se navrhuje doplnit pojem domácí násilí do obecných

ustanovení (§ 6 ZSPOD) a mezi důvody pro použití opatření na ochranu dětí (§ 16 odst. 2 ZSPOD), kde jsou nyní používány termíny jako „násilí“ nebo „tělesné nebo duševní násilí.“ Domácí násilí je specifickým pojmem zahrnujícím i složku ekonomického násilí, emocionálního násilí či kontrolujícího jednání a ovládání a je tak pojmem širším, než pojem násilí, s nímž operuje § 6 písm. g) ZSPOD. Sociálně právní ochrana by navíc nově měla cílit na všechny děti ohrožené domácím násilím, a to nikoli jen domácím násilím páchaným mezi rodiči, ale i domácím násilím páchaným přímo vůči němu, což doposud výslovně zakotveno nebylo. Navržené změny pomohou efektivněji rozpoznat ohrožené dítě a promptně jej propojit s příslušnou odbornou organizací pomáhající obětem domácího násilí. Ustanovení § 16 odst. 2 ZSPOD směřuje k možnosti OSPOD podat návrh podle oddílu 2 zákona o zvláštních řízeních soudních, tedy opatření k ochraně dítěte před domácím násilím. Je proto logické pracovat s konceptem domácího násilí i v ZSPOD. Jednoznačná definice pojmu domácí násilí bude značným přínosem pro práci zástupců a pracovníků OSPOD, kteří se s problematikou domácího násilí v praxi nejčastěji potýkají a měli by aktivně, ale citlivě pracovat s celým rodinným systémem. Z praxe vyplynulo, že jednotlivá pracoviště OSPOD i jednotliví pracovníci v rámci jednotlivých pracovišť si tento pojem vykládají různě a v důsledku tak dochází nejen k neodhalení existence domácího násilí v posuzovaném rodinném systému, ale mnohdy i k bagatelizaci problému a tím tak k prohlubování negativních důsledků domácího násilí na oběť a nezletilé dítě. OSPOD tak pak nejedná v nejlepším zájmu dítěte, což je základní princip, kterým je práce OSPOD prodchnuta. Dále se podle aktuálních poznatků z praxe navrhuje rozšířit povinnosti OSPOD (resp. obce s rozšířenou působností) v tom směru, aby zjistí-li, že dítě je obětí trestného činu jiné osoby, musel dítěti pomáhat v uplatňování práv poškozeného v trestním řízení, zejména jej informovat o právu na ustanovení zmocněnce a právu na náhradu škody a nemajetkové újmy. V této souvislosti se poukazuje na to, že dítě má podle § 51a odst. 2 trestního řádu právo na bezplatného zmocněnce k hájení jeho práv. Děti (resp. jejich zákonní zástupci či opatrovníci) však v současnosti tuto možnost mnohdy nevyužívají, částečně proto, že o svém právu nevědí. V praxi tak často nejsou řádně chráněna práva dítěte v souvislosti s trestním řízením. Tyto nedostatky se objevují především v otázce uplatňování nároků nezletilých na náhradu škody a nemajetkové újmy. Nová povinnost OSPOD (resp. obcí s rozšířenou působností) pomůže předejít nedostatečnému chránění práv nezletilých v trestním řízení. Zohledňování práv dětí jakožto obětí domácího násilí v důsledku přítomnosti v rodině, v níž probíhá domácí násilí, je z hlediska snižování dopadů tohoto patologického jevu zásadní. Odborníci se shodují, že samotná přítomnost dítěte při útoku na matku nebo otce se rovná týrání a má na děti nesmírně negativní vliv a dítě je ohroženo tzv. syndromem týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (syndrom CAN). Zvyšuje se riziko sebevražd, zneužívání návykových látek, psychosomatické problémy, dítě má problémy ve škole, těžko zvládá autority, má nedůvěru k nejbližším, může se vyskytnout agresivní chování vůči sourozencům či spolužákům. V neposlední řadě je nutné brát v potaz fenomén transgeneračního přenosu násilí. Porucha socializace v dětství v důsledku patologického jednání ze strany rodinného příslušníka je

Viz např. závěry ŠIMKOVÁ, N. Limity a možnosti uplatňování cochemského modelu v ČR. Olomouc, 2021, str. 26. K tomu viz závěry šetření Veřejného ochránce práv, Sp. zn.: 5821/2016/VOP/KI, Č. j.: KVOP-40108/2017.

rizikovým faktorem z hlediska incidence trestných činů.Podle reprezentativních analýz 60 až 80 % mužů, kteří páchají násilí na partnerce, násilí zažilo již v dětství.

Navrhované změny zákona o obětech trestných činů jednoznačně zakotvují právo na zabránění

kontaktu oběti s pachatelem nejen při úkonu ve věci samé (tedy v soudní síni ve smyslu § 17 odst. 1 ZOTČ), ale též před i bezprostředně po jeho skončení. Navrhuje se proto doplnit § 17 odst. 1 ZOTČ o zajištění příslušné ochrany před zahájením úkonu, jehož se oběť účastní, ale v bezprostřední souvislosti s nimi. Na potřebnost změny této právní úpravy je poukazováno odborníky již dlouhodoběa postup v praxi správnost navržené úpravy jen potvrzuje. ZOTČ správně upravuje, že oběť má právo požádat, aby při úkonech, kterých se oběť účastní, byla přijata opatření k zabránění kontaktu s pachatelem.Nejčastěji toto setkání hrozí při hlavním líčení v soudní síni, na chodbách v soudní budově, či dokonce v těsné blízkosti soudní budovy. Smyslem navržené úpravy je, aby nemohlo dojít k nežádoucímu kontaktu, čímž by mělo být bezpečně předcházeno situacím, kdy pachatel nebo jeho rodinní příslušníci dále viktimizují oběť na chodbě soudní budovy či jiného objektu, kde se úkon trestního řízení provádí. Tento návrh vychází z praktických poznatků poskytovatelů pomoci obětem trestných činů. Dle praktických zkušeností soudy považují za svou povinnost zabránit kontaktu oběti s pachatelem pouze v soudní síni bez přesahu do soudního objektu či objektů policie. Taktéž skutečnost, že oběť se potká s pachatelem přímo na chodbě před příslušným úkonem trestního řízení, kvalitu tohoto úkonu značně poznamená, musí být například opakován, neboť oběť se zhroutí, nebo proběhne zcela nerelevantně pro účely trestního řízení. Pro oběti trestné činnosti je často již jen představa, že by se mohli s pachatelem setkat, velice traumatizující. Zabránění jejímu kontaktu s pachatelem je jednou z nejdůležitějších složek ochrany oběti před druhotnou újmou.

V zákoně o Policii ČR se navrhují některé úpravy v souvislosti s institutem vykázání. Z důvodu

zajištění maximální míry ochrany obětí domácího násilí se navrhuje stanovit povinnost policisty při vykázání učinit další vhodná opatření na ochranu ohrožené osoby, zejména zajistit vydání zbraně (případně její odebrání) ze strany vykázané osoby. Dále se navrhuje prodloužit stávající dobu, po kterou trvá vykázání, a to z 10 na 14 dnů. Navrhuje se také stanovit, že kopie úředního záznamu o vykázání se zasílá rovněž příslušnému státnímu zastupitelství. Dle § 8 odst. 1 písm. c) a § 8 odst. 2 z. ř. s. je státní zastupitelství oprávněno podat návrh na zahájení řízení ve věci ochrany proti domácímu násilí (návrh na předběžné opatření dle § 751 občanského zákoníku). Za účelem naplnění tohoto oprávnění je však nezbytné, aby státní zastupitelství o vážných případech domácího násilí bylo včas (pokud možno ihned) informováno. V současnosti jsou státní zastupitelství v praxi o vykázání obvykle informována ze strany policie či intervenčních center, zejm. v rámci multidisciplinární spolupráce, nicméně tato praxe není jednotná a informační povinnost policie vůči státnímu zastupitelství není předepsána zákonem. Cílem je sjednocení aplikační praxe a konzistentní ochrana obětí domácího násilí.

Blíže viz např. KUCHTA, Josef a Helena VÁLKOVÁ. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha: Beck, 2005, XXIV, str. 337. Konkrétně viz např. DELSOL, C., MARGOLIN, G. The role of family-of-origin violence in men’s marital violence perpetration. Clinical Psychology Review 24(1), 2004, str. 99-122. LYCKE, H., MOLIN, P. K. Jeg er ingen voldsmann: Voldsutøvende menn som kontakter Alternativ til Vold. In: M. Råkil (ed.). Menns vold mot kvinner: Behandlingserfaringer og kunnskapsstatus. Oslo: Universitetsforlaget, 2002, str. 81–98. K tomu viz JEŽKOVÁ, V. Právem proti násilí na ženách – Bílá místa české legislativy [online]. 2016. Str. 54. Dostupné z: https://www.profem.cz/shared/clanky/678/BilaMista-Jezkova-proFem_WEBverze.pdf. Viz § 17 ZOTČ.

Změny v oblasti přestupkového řízení jsou odůvodněny nedostatečnou ochranou obětí domácího

násilí v takovém řízení nad rámec obecné ochrany (ustanovení § 72a odst. 1 zákona o přestupcích). Absence této ochrany je zvlášť palčivá, jelikož většina případů domácího násilí nedosáhne intenzity nutné pro trestněprávní kvalifikaci konkrétního jednání a je řešena v rovině řízení přestupkového. Navrhovaná změna přestupkového zákona přibližuje úpravu práv osob přímo postižených spácháním přestupkem souvisejícím s domácím násilím v přestupkovém řízení právům zvlášť zranitelných obětí ve smyslu zákona o obětech trestných činů. Důvodem je srovnatelná zranitelnost osob přímo postižených spácháním přestupku v přestupkovém řízení jako obětí v řízení trestním. V některých případech jsou oběti přestupku ještě zranitelnější, neboť oběť se poté, co je věc z trestního řízení postoupena orgánu příslušenému k projednání věci jako přestupku, cítí systémem ještě více znejistělá a propadá negativismu a strachu, že její situace není systémem vnímána dostatečně vážně. Zejména se oběti obávají setkání s pachatelem tzv. tváří v tvář, ať již na chodbě příslušného úřadu či přímo při jednání před přestupkovou komisí. Výpověď oběti a vůbec celkový její projev je tak poznamenán ochromujícím strachem z (skutečné nebo jen možné) přítomnosti původce násilí i strachem z toho, že oběti nikdo nebude věřit, protože nevystupuje tak suverénně jako původce násilí. Toto vše často vede ke značně zkreslenému vjemu o výpovědi a věrohodnosti oběti a zkresluje její výpověď coby stěžejní podklad pro rozhodnutí o vině původce násilí. • Navrhuje se především mezi práva osoby přímo postižené spácháním přestupku začlenit

významné právo na doprovod důvěrníkem, jako tomu je v trestním řízení ve smyslu § 21

ZOTČ.Doprovod důvěrníkem je významným institutem, který podle praktických poznatků vede k naplnění především základních psychologických potřeb oběti při náročných úkonech souvisejících s prošetřováním násilné činnosti na ní spáchané, konkrétně nebýt sama, cítit se v bezpečí, nemít strach, mít možnost naplňovat své fyziologické potřeby (např. se napít) nebo fyzickou podporu (uklidňující dotek). Je prokázáno, že schopnost oběti beze strachu z původce násilí poskytnout úplnou výpověď významně přispívá k rychlosti a kvalitě trestního řízení. Má tak významný podíl na tom, že je v konkrétní věci naplněn smysl a účel trestního řízení. Zavedení obdobného institutu do řízení přestupkového tak průběh přestupkového řízení může zásadně pozitivně ovlivnit. Je třeba zdůraznit, že jelikož důvěrník nemůže zasahovat do jednotlivých úkonů přestupkového řízení a jeho role je jen podpůrná (je zde toliko pro uklidnění oběti, vytvoření pocitu bezpečí), nehrozí narušení průběhu přestupkového řízení či jeho prodlužování. Navrhuje se explicitně zakotvit toto právo do § 71 zákona o přestupcích a tamtéž vymezit roli důvěrníka novým odstavcem 2.

Podle § 72a odst. 1 zákona o přestupcích správní orgán vyloučí z nahlížení do spisu údaje o místě trvalého pobytu, popřípadě bydlišti, doručovací adrese, místě výkonu zaměstnání, povolání nebo podnikání osob vystupujících v řízení o přestupku na jejich žádost, vyžaduje-li to ochrana jejich soukromí nebo bezpečnosti. O žádosti podle věty první rozhodne správní orgán usnesením. Podle § 21 ZOTČ (1) Oběť má právo, aby ji k úkonům trestního řízení a k podání vysvětlení doprovázel důvěrník. (2) Důvěrníkem může být fyzická osoba způsobilá k právním úkonům, kterou si oběť zvolí. Důvěrník poskytuje oběti potřebnou, zejména psychickou, pomoc. Důvěrník může být zároveň zmocněncem oběti. Důvěrníkem nemůže být osoba, která má v trestním řízení postavení obviněného, obhájce, svědka, znalce nebo tlumočníka. (3) Důvěrník nemůže zasahovat do průběhu úkonu. (4) Vyloučit důvěrníka z účasti na úkonu lze pouze výjimečně, jestliže by účast důvěrníka narušovala průběh úkonu nebo ohrozila dosažení účelu úkonu. V případě, že byl důvěrník vyloučen, je nutné umožnit oběti, aby si zvolila jiného důvěrníka, ledaže uvedený úkon nelze odložit nebo by jeho odložení bylo spojeno s nepřiměřenými obtížemi nebo náklady.

• Dále se navrhuje zakotvení práva na přijetí opatření na zabránění kontaktu s obviněným z přestupku, jak je obdobně zakotveno v § 17 odst. 1 ZOTČ.Dosavadní praxe ukazuje, že

setkání oběti a původce násilí v rámci trestního řízení má významně negativní dopad na psychiku oběti a do její schopnosti řádně (nebo dokonce vůbec) se do úkonu řízení zapojit. Oběť buď podlehne celkové paralýze (tzv. zamrzne) a není schopna například vůbec vypovídat, neboť dojde k jinému negativnímu zásahu do její psychiky a její projevy jsou např. zmatečné nebo afektované, což se výrazně odrazí na výsledku, k němuž daný úkon trestního řízení směřuje. Oddělení oběti od původce násilí v trestním řízení má jednoznačně pozitivní výsledky pro průběh řízení. Navrhuje se proto, aby dobrá praxe zavedená v trestním řízení byla přejata i do řízení přestupkového. Navrhuje se explicitně zakotvit toto právo ve stávajícím § 71 zákona o přestupcích a nově vymezit právo oběti žádat o separaci v novém odstavci 3 stávajícího § 72a zákon o přestupcích. • Navrhuje se úprava principů, na kterých je postaven výslech oběti domácího násilí v novém § 82 odstavci 4 zákona o přestupcích upravujícím výslech svědka. Respekt k lidské důstojnosti musí najít svůj odraz i v řízení přestupkovém, neboť i toto musí být ovládáno základními lidskoprávními principy. Výslech oběti domácího násilí proto na sebe klade vyšší nároky právě s ohledem na specifickou zranitelnost těchto obětí. Provádění výslechuu obětí domácího násilí jako zvlášť zranitelné oběti musí být vedeno způsobem zamezujícím sekundární viktimizaci.

Dopady navrhovaného řešení ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen

Návrh zákona upravuje fenomén domácího násilí, který se dotýká fyzických osob. Data z roku 2022 ukazují, že téměř 30 % žen a 12 % mužů má zkušenost s domácím násilím. Přestože domácí násilí negativně dopadá na muže i ženy, ženy se stávají oběťmi domácího násilí častěji. Domácí násilí představuje hrozbu pro princip rovnosti žen a mužů, jakožto základního principu demokratické společnosti. Očekávaným dopadem předkládaného materiálu je zvýšení efektivity systému pomoci obětem domácího násilí Předložený návrh je třeba chápat coby nástroj pro dosažení skutečné rovnosti žen s muži, neboť potírání násilí vůči ženám de jure i de facto představuje klíčový element dosažení rovnoprávnosti mezi muži a ženami.

C) Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy

Předkládaný návrh si klade za cíl vytvořit legislativní podklad, který by umožnil komplexní a účinné řešení sociálně patologického jevu domácího násilí. Primárně tak činí zakotvením

Podle § 17 odst. 1 ZOTČ oběť a osoba jí blízká mají právo požádat v kterémkoliv stadiu trestního řízení, popřípadě i před jeho zahájením, aby byla při úkonech, kterých se účastní, učiněna potřebná opatření k zabránění jejich kontaktu s osobou, kterou oběť označila za pachatele, která je podezřelá ze spáchání trestného činu, nebo proti níž se vede trestní řízení. K tomu viz § 18 a § 20 ZOTČ. Sekundární viktimizací je újma, která nebyla oběti způsobena trestným činem, ale vznikla v důsledku přístupu Policie České republiky, orgánů činných v trestním řízení a dalších orgánů veřejné moci, poskytovatelů zdravotních služeb, subjektů zapsaných v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů, znalců, tlumočníků, obhájců a sdělovacích prostředků k ní (k tomu též srov. § 2 odst. 5 ZOTČ).

legislativní definice domácího násilí v občanském zákoníku. Toto zakotvení se chápe jako nutný předpoklad pro sjednocení přístupu relevantních aktérů účastných na pomoci obětem a potírání domácího násilí. Součástí předkládaného návrhu jsou dále návazné změny soukromoprávních, trestněprávních a správněprávních (na úseku přestupkového práva) norem dotýkajících se problematiky domácího násilí. Navržené změny vycházejí z více než dekády zkušeností se stávající právní úpravou. Potřeba jednotné a explicitně zakotvené definice vychází z poznatků z výzkumů,judikatury, mezinárodního práva a praxe osob pracujících v Intervenčních centrech. Tyto zkušenosti poukazují na to, že systém pomoci obětem domácího násilí, který navenek působí jako robustní systém o třech pilířích (policie, justice, intervenční centra) ve skutečnosti funguje nekonzistentně až nahodile, „člověk od člověka“.Mezi subjekty, jejichž úkolem je pomáhat obětem domácího násilí (státní instituce a neziskový sektor), nepanuje shoda v náhledu na to, kdo je obětí domácího násilí, ani co vlastně domácí násilí je. Neméně důležité (a problematické) je, že konzistentní výklad nepanuje ani mezi jednotlivými státními institucemi, a že nejednotnost v chápání a přístupu nastává i uvnitř jednotlivých státních institucí samotných, například v různých regionech nebo různých jednotkách. Typově stejné situace jsou pak posuzovány různě, často individuálně podle osobních přesvědčení jednotlivých pracovníků (a jejich časových a kapacitních možností). Tato nejednotnost se obzvláště projevuje u kontrolujícího jednání jakožto jedné z forem domácího násilí. Na oběť, která je v nerovném postavení vůči původci násilí, jsou pak kladena očekávání, že danou situaci vyřeší sama, aniž by jí byla poskytnuta adekvátní pomoc, ochrana a podpora.

D) Soulad navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem

Navrhované legislativní změny nejenže jsou plně v souladu s ústavním pořádkem České republiky, ale – a to podstatněji – umožňují lepší a účinnější ochranu konkrétních práv garantovaných ústavním zákonem č. 2/1991 Sb., Listinou základních práva svobod, a to zejména práv obětí domácího násilí jakožto zvlášť zranitelných osob. V nejobecnější rovině jsou tak naplňovány zejména ústavně garantovaná rovnost (čl. 1 Listiny) a obecný zákaz diskriminace (čl. 3 Listiny), v jejichž faktické garanci stát – zejména s ohledem na fakt, že oběťmi domácího násilí jsou v násobně vyšší míře ženy než muži, ale rovněž s ohledem na nekonzistentnost v přístupu k obětem domácího násilí ze strany státní moci – doposud selhává. V konkrétní rovině pak návrh zákona směřuje k účinnější garanci řady konkrétních základních práv, v jejichž ochraně stát ve vztahu k obětem domácího násilí rovněž selhává. Jedná se zejména o právo na osobní nedotknutelnost, důstojnost a soukromí, jakož i právo na to nebýt podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení, ve smyslu článků 7 a 10 Listiny. Zásah do

V této oblasti nejrecentnější a nejobsáhlejší vhled do problematiky nabízí studie socioložek Moore a Nyklové, zabývající se násilím na ženách konkrétně v souvislosti s pandemií onemocnění Covid-19. Viz MOORE, D. a NYKLOVÁ, B. Násilí na ženách v souvislosti s COVID 19, Výzkumná zpráva. Sociologický ústav Akademie věd ČR, Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy. 2021. Str. 174. MOORE, D. a NYKLOVÁ, B. Násilí na ženách v souvislosti s COVID 19, Výzkumná zpráva. Sociologický ústav Akademie věd ČR, Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy. 2021. Str. 175. MOORE, D. a NYKLOVÁ, B. Násilí na ženách v souvislosti s COVID 19, Výzkumná zpráva. Sociologický ústav Akademie věd ČR, Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy. 2021. Str. 175. MOORE, D. a NYKLOVÁ, B. Násilí na ženách v souvislosti s COVID 19, Výzkumná zpráva. Sociologický ústav Akademie věd ČR, Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy. 2021. Str. 175.

práva na ochranu osobnosti a důstojnosti oběti je samotnou podstatou domácího násilí, a to podle formy násilí zasahující do duševní nebo tělesné integrity, svobody, důstojnosti, zejména v pohlavní oblasti, vážnosti, cti nebo soukromí, nebo schopnosti uspokojovat své potřeby nebo potřeby členů společné domácnosti. Z těchto konkrétních subjektivních práv zároveň vyplývají pro stát pozitivní závazky spočívající mj. v požadavku zvláštní ochrany zranitelných skupin, jako jsou ženy a děti, konkrétně před domácím násilím,neboť každý má zároveň právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, a to včetně obětí domácího násilí, do jejichž soukromého a rodinného života je domácím násilím zasahováno a kterým stát v současné době není schopen poskytnout efektivní a konzistentní pomoc a ochranu.

Navržená změna občanského zákoníku, podle které soud přihlédne k tomu, že některý z manželů

byl původcem domácího násilí, při vypořádávání společného jmění, je sice možné chápat jako omezení rovnosti vlastnického práva garantované čl. 11 odst. 1 Listiny, zároveň je však toto omezení přiměřené povinnosti státu zajistit všem svým občanům rovnost ve smyslu čl. 1 Listiny, při zohlednění korektivů čl. 36 odst. 1 Listiny. Navržená změna do textu zákona toliko promítá judikaturu Nejvyššího soudu, konstatující, že „je třeba při úvaze o výši podílů zohlednit i násilné jednání manželů vůči členům rodiny (domácí násilí) a zohlednit jeho intenzitu, dobu trvání a všechny další okolnosti případu, které mohou mít vliv na posouzení věci v souladu s principem dobrých mravů.“Aplikaci korektivu dobrých mravů při majetkovém vypořádání manželů po zániku manželství již ostatně dovodil i Ústavní soud.Jednoznačné vtělení tohoto pravidla do textu zákona však posílí právní jistotu a předvídatelnost práva, zejména pro oběti domácího násilí, které si svého nároku na (větší) část společného jmění často nejsou vědomy, což jim zabraňuje iniciovat kroky k opuštění původce domácího násilí. Navržená změna občanského zákoníku, podle které soud přihlédne k tomu, že některý z manželů byl původcem domácího násilí, při úpravě vztahů k nezletilému dítěti, je projevem čl. 32 odst. 1 Listiny předepisujícím zvláštní ochranu mladistvých, při zohlednění korektivu odst. 4 téhož článku (o omezení rodičovských práv – zde práv původce domácího násilí – může rozhodovat jen soud), a odráží ustálenou judikaturu Ústavního soudu. Navržená změna zákona o sociálně-právní podpoře dětí zmocňující obec ustanovit dítěti ohroženému domácím násilím zmocněnce poskytuje funkční garanci práva na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy podle čl. 37 odst. 2 Listiny, respektive zajištění faktické rovnosti účastníků podle odst. 3 téhož článku; zohledňují se tím rovněž závěru Ústavního soudu v této oblasti. Navržená změna zákona o Policii ČR nově ukládá povinnost policisty vykazované osobě odebrat jí zbraně a přijmout další vhodná opatření za účelem ochrany osoby násilím ohrožené. Neodebrání držené (střelné) zbraně původci domácího násilí přes poukázání oběti na fakt, že původce střelnou

Husseini, F. et al. Listina základních práv a svobod. Komentář. C.H. Beck, 2021. Komentář k čl. 7, al. 52. Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1137/2012, resp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 999/2011. Viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1916/20-1, podle nějž je třeba při aplikaci korektivu dobrých mravů a funkčně obdobných ustanovení zohledňovat, že základní práva a svobody, jako je i právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny, působí i v horizontálních vztazích (mezi soukromými osobami). Viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. I.ÚS 1554/14.

zbraň vlastní a jejím použitím hrozí (a vedoucí ve výsledku k vraždě společných dětínebo oběti samotné) opakovaně vyhodnotil Evropský soud pro lidská práva jako porušení čl. 2 Evropské úmluvy o lidských právech (právo na život, resp. odpovídající povinnosti státu zajistit svým obyvatelům život a bezpečí). Navržené změny zákonů směřující k účinnějšímu potírání domácího násilí, jakož i stanovující důsledky pro návazné vypořádání vztahů mezi původcem a obětí domácího násilí je zároveň nutné formulovat tak, aby se se vyhovělo požadavkům právního státu, konkrétně zásady enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí a zásady legální licence obsažených v čl. 2 a 3 Listiny (stanovujících, že veřejnou moc lze uplatňovat jen v případech, mezích, způsoby a k účelům, které stanoví zákon, resp. že vše, co není zákonem vysloveně zakázáno, je dovoleno), tj. s přesně vymezeným účelem a jasně stanovenými nástroji. Daným účelem je z dlouhodobého hlediska v obecné rovině maximální možná prevence domácího násilí (jejich práva na život, zdraví, osobní bezpečnost a důstojnost) a v konkrétní rovině přímá pomoc jeho obětem, a to i za cenu omezení některých práv jiných osob – v tomto případě původců domácího násilí, která je však třeba chápat jako splňující požadavky čl. 4 Listiny.

E) Soulad navrhovaného řešení se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z jejího členství v Evropské unii

Navrhovaná opatření jsou v souladu s právem Evropské unie a aktuální judikaturou soudních orgánů EU. V současné době je v rámci EU projednáván návrh směrnice o potírání násilí vůči ženám a domácího násilí.Cílem směrnice je předcházet násilí na ženách a domácímu násilí a potírat jej tak, aby byla zajištěna vysoká úroveň bezpečnosti a plné užívání základních práv v Unii, včetně práva na rovné zacházení a nediskriminaci žen a mužů. Tohoto cíle má být dosaženo tím, že budou stanovena minimální společná pravidla týkající se prevence a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Konkrétně je navrhováno vymezení trestných činů a trestů v oblasti sexuálního vykořisťování žen a dětí a počítačové kriminality. Z toho důvodu byla při tvorbě legislativní definice domácího násilí na národní úrovni vzata v potaz definice obsažená v čl. 4 písm. b) návrhu směrnice. Návrh směrnice dále upravuje práva obětí všech forem násilí vůči ženám nebo domácího násilí před trestním řízením, v jeho průběhu nebo po jeho skončení; a ochranu obětí a jejich podpory. Násilí vůči ženám a domácí násilí jsou věcí trestního práva, porušením lidských práv a formou diskriminace. Boj proti nim je součástí opatření Evropské komise na ochranu základních hodnot EU a na zajištění dodržování Listiny základních práv EU. Návrh směrnice je založen na kombinovaných právních základech čl. 82 odst. 2 a čl. 83 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“). Ustanovení čl. 82 odst. 2 SFEU poskytuje právní základ ke stanovení minimálních pravidel pro práva obětí trestného činu v rozsahu nezbytném k usnadnění vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí a policejní a justiční spolupráce v trestních věcech

Viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kontrová proti Slovensku ze dne 31. 5. 2007 (stížnost č. 7510/04). Viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Branko Tomašić a ostatní proti Chorvatsku ze dne 15. 1. 2009 (stížnost č. 46598/06) nebo ve věci Y a ostatní proti Bulharsku ze dne 22. 3. 2022 (stížnost č. 9077/18). Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o potírání násilí vůči ženám a domácího násilí.

s přeshraničním rozměrem. Ustanovení čl. 83 odst. 1 SFEU poskytuje právní základ pro minimální pravidla k vymezení trestných činů a sankcí v souvislosti se sexuálním vykořisťováním žen a dětí a počítačovou kriminalitou.

Pokud jde o občanský zákoník a návrhy změn v něm, pak tyto sledují výše citovanou politiku

Evropské unie a jsou zcela v souladu s nařízením Rady (EU) 2019/1111 ze dne 25. června 2019 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí.

Navrhované změny občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních jsou

zcela v souladu s nařízením Rady (EU) 2019/1111 ze dne 25. června 2019 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí.

Navrhované změny zákona o pobytu cizinců jsou zcela v souladu se směrnice Evropského

parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS.

Navrhované změny zákona o sociálně-právní ochraně dětí jsou zcela v souladu se směrnicí

Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. října 2012, kterou byla zavedena minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu, dále se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/93/EU ze dne 13. prosince 2011 o boji proti pohlavnímu zneužívání a pohlavnímu vykořisťování dětí a proti dětské pornografii, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2004/68/SVV, směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/36/EU ze dne 5. dubna 2011 o prevenci obchodování s lidmi, boji proti němu a o ochraně obětí, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2002/629/SVV, nařízením Rady (EU) 2019/1111 ze dne 25. června 2019 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí.

Navrhované změny zákona o přestupcích se nikterak nedotýkají předpisů Evropské unie a zcela

respektují SFEU.

F) Soulad navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána

Domácí násilí představuje porušení lidských práv. Právní nástroje řešení domácího násilí jsou upraveny též mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Navrhovaná úprava je s nimi v souladu a vychází z jejich standardů. Domácí násilí zároveň představuje hrozbu pro princip rovnosti žen a mužů, jakožto základního

principu demokratické společnosti. Úmluva OSN o odstranění všech forem diskriminace žen spolu s Všeobecným doporučením Výboru OSN pro odstranění diskriminace žen č. 35

o genderově podmíněném násilí pojímá násilí na ženách, včetně domácího násilí jako společenský, nikoliv individuální problém, který vyžaduje komplexní reakce (ze strany státu) nad rámec reakcí na konkrétní události, jednotlivé pachatele a oběti. Nedostatečné řešení násilí na ženách představuje formu diskriminace. Právo žen na život bez genderově podmíněného násilí je neoddělitelné od ostatních lidských práv a je na nich vzájemně závislé, včetně práva na život, zdraví, svobodu a osobní bezpečnost, rovnost a rovnou ochranu v rodině, svobodu od mučení, krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení a svobodu projevu, pohybu, účasti, shromažďování a sdružování.

Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře vymezuje domácího násilí v souladu

s navrhovanou definicí jako násilí, „které může nabývat různých forem, od fyzického až po psychické násilí nebo slovní urážky.“Evropský soud pro lidská práva zároveň zdůrazňuje, že oběťmi domácího násilí nejsou jen ženy, ale oběťmi mohou být i muž a děti. „Domácí násilí je obecným problémem, který se týká všech členských států a který ne vždy vyplouvá na povrch, protože se často odehrává uvnitř osobních vztahů nebo v uzavřených kruzích.“ Evropský soud pro lidská práva konstatoval v kontextu případů domácího násilí porušení ze strany členských států Rady Evropy práva na život,zákazu mučení, práva na spravedlivý proces, práva na respektování soukromého a rodinného života a zákazu diskriminace. Signatářům Evropské úmluvy o ochraně lidských práv z Úmluvy vyplývají povinnost mít efektivní systém ochrany před

107 108

domácím násilím,a to včetně kybernásilí, jako součást násilí na ženách a domácího násilí. Součástí takového systému má mj. být promptní vyřizování oznámení o trestných činech,účinné vyšetřovánía posuzování rizika dalšího násilného aktu a vymáhání soudních rozhodnutí o vykázání.V aktuální judikatuře se Evropský soud pro lidská práva vyjádřil také k podmínce trvalého soužití partnerů pro to, aby určité jednání bylo možné považovat za domácí násilí. Konkrétně konstatoval, že vnitrostátní právní rámec, který podmiňuje posouzení určitého jednání jako domácího násilí trvalým soužitím, není dostatečný a je v rozporu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv (čl. 3 a čl. 14).Definice domácího násilí by tedy měla pokrývat i situace, kdy se jedná o občasné či dočasné soužití. Ve vztahu k dětem vyplývá státům povinnost činit všechna potřebná zákonodárná, správní,

sociální a výchovná opatření k ochraně před domácím násilím z Úmluvy OSN o právech dítěte

(čl. 19). Úmluva zakotvuje obecná práva analogická Evropské Úmluvě o ochraně lidských práv (právo na život, zdraví a soukromí) a dále specifická práva jako právo na styk s rodiči s výjimkou případů domácího násilí.

G) Předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované právní úpravy

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Opuz proti Turecku ze dne 9. 6. 2009 (stížnost č. 33401/02), odstavec 132. Ibid. Viz kupř. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. I. proti Chorvatsku ze dne 8. 9. 2022 (stížnost č. 35898/16). Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tunikova a ostatní proti Rusku ze 14. 12. 2021 (stížnosti č. 55974/16, 53118/17, 27484/18, a 28011/19). Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Buturugă proti Rumunsku ze dne 10. 2. 2020 (stížnost č. 56867/15). Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Talpis proti Itálii ze dne 2. 3. 2017 (stížnost č. 41237/14). Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci De Giorgi proti Itálii ze dne 16. 6. 2022 (stížnost č. 23735/19). Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kowal proti Polsku ze dne 18. 9. 2012 (stížnost č. 2912/11). Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci A.E. proti Bulharsku ze dne 23. května 2023 (stížnost č. 53891/20).

a) Domácí násilí je společenským fenoménem, který má vždy vliv na státní rozpočet (viz

dále), a to jak přímo prostřednictvím nákladů vynaložených na zdravotní a sociální péči, tak nepřímo prostřednictvím snížené míry aktivity obětí na pracovním trhu. U navrhovaného zákona není předpokládáno významné zvýšení nákladů. Dílčí nárůst nákladů (viz níže) lze uhradit v rámci běžných nákladů na provoz daných orgánů (policie, státního zastupitelství). V souvislosti s existujícími náklady výskytu domácího násilí ve společnosti uvádíme, že

v roce 2012 činil odhad ekonomických dopadů domácího násilí téměř 14,5 miliardy Kč.

Největší podíl na těchto nákladech představuje ztráta produktu v důsledku pracovní neschopnosti kvůli zranění způsobenému při incidentu domácího násilí ve výši více než 8 miliard Kč. Jedná se o náklady domácího násilí, které nese celá společnost.Jakkoli je daný údaj vztažen k roku 2012, je pro posouzení ekonomické náročnosti domácího násilí na státní rozpočet odrazovým můstkem při určení minimálních výdajů spojených s tímto jevem, neboť lze spíše očekávat, že od této doby výdaje a náklady spojené s tímto jevem vzrostly. Pokud daný údaj specifikujeme, pak 14 milionů činí výdaje na Policii ČR, 12 milionů na státní zastupitelství, 7 milionů na znalecké posudky, 10 milionů na soudy v případech trestního řízení, 41 milionů na soudy v případech civilního řízení, 2 miliony na přestupkové řízení, 4 814 milionů zdravotnictví – fyzické důsledky, 250 milionů zdravotnictví psychické důsledky, 487 milionů výdaje na sociální služby, 8 561 milionů ztráty v souvislosti ekonomickou (ne)aktivitou, 216 milionů náklady na výplatu nemocenských dávek a 52 milionů náklady na výplatu dávek v nezaměstnanosti.

b) Navrhované změny občanského zákoníku nepředstavují žádný finanční dopad do státního

rozpočtu, neboť uvedené bude mít odraz toliko v soukromoprávním vztahu mezi manžely a rodiči.

c) Navrhované změny občanského soudního řádu nemají zvýšený dopad do státního

rozpočtu, naopak nehrozí prodlužování soudních řízení jejich přerušením za účelem nařízení mediace, která v případech domácího násilí není vhodná ani doporučovaná. Může tak dojít k úsporám souvisejícím s upuštěním od přerušení řízení.

d) Navrhované změny zákona o pobytu cizinců nemají zvýšený dopad do státního rozpočtu,

neboť se opět jedná pouze o zpřesnění stávající legislativy odkazem na novou definici pojmu domácí násilí.

e) Navrhovaná změna zákona o sociálně-právní ochraně dětí nebude mít zvýšený dopad do

státního rozpočtu, neboť se jedná pouze o zpřesnění stávající legislativy odkazem na novou definici pojmu domácí násilí. V otázce zavedení povinnosti obce s rozšířenou působností podat návrh na ustanovení zmocněnce v případě, že se nezletilý stal obětí trestného činu třetí osoby, pak bude mít pozitivní dopad, když nebude příslušný pracovník OSPOD zaměstnán hájením práv nezletilého z náročné role zmocněnce, ale bude s v daném případě soustředit pouze na úkoly související s jeho kompetencí.

f) Navrhované změny zákona o Policii ČR stanovující povinnost vykazujícímu policistovi

při vykázání odebrat zbraně, resp. zasílat kopii úředního záznamu o vykázání státnímu

K tomu srov. VŠETIČKOVÁ, S. a kol.. Analýza ekonomických dopadů domácího násilí [online]. 2017. Str. 75. [cit. 2022-07-29]. Dostupné z: https://www.vlada.cz/assets/ppov/rovne-prilezitosti-zen-a-muzu/dokumenty/Analyza- ekonomickych-dopadu-DN.pdf.

zastupitelství povede ke zvýšeným nákladům v souvislosti s administrativou. Tyto náklady budou uhrazeny v rámci běžných nákladů Policie a státního zastupitelství.

g) Navrhovaná změna zákona o obětech trestných činů nebude mít zvýšený dopad do

státního rozpočtu v zabránění kontaktu pachatele s obětí, neboť soud využije stávajícího personálu justiční stráže tam, kde se kontakt mezi pachatelem a obětí stane nevyhnutelným, popř. lze realizovat příslušný úkon prostřednictvím videotechniky, která je aktuálně k dispozici povinně na každém soudě. V mnoha případech postačí již tak minimální změna, jako je předvolání oběti na jiný (pozdější) čas, než na kdy je předvolán obžalovaný.

h) Doporučované změny zákona o zvláštních řízeních soudních nebudou mít zvýšený

dopad do státního rozpočtu, neboť se jedná pouze o zpřesnění a doplnění stávajících institutů v souvislosti se zavedením nové definice pojmu domácí násilí.

i) Navrhovaná změna zákona o přestupcích nebude mít zvýšený dopad do státního rozpočtu

v oblasti institutu důvěrníka a zajištění zabránění kontaktu oběti s pachatelem. Institut důvěrníka je institutem bezplatným, tudíž nepředstavuje zatížení státního rozpočtu, ale ani oběti. Stejně tak opatření zabránění kontaktu oběti s pachatelem nepředstavuje zvýšený náklad, když dané je možné realizovat toliko předvoláním pachatele a oběti na rozdílné termíny, tedy budou probíhat namísto dvou spojených výslechů dva oddělené výslechy.

H) Zhodnocení sociálních dopadů

Předložení návrh řeší negativní sociální jev – domácí násilí. Domácí násilí patří z hlediska výskytu k nejrozšířenějším formám násilí vůbec. Reprezentativní kvantitativní výzkumy dlouhodobě ukazují, že s domácím násilím v České republice má zkušenost 17-40 % populace (v návaznosti na rozsah jednotlivých forem domácího násilí).Data z roku 2022 ukazují, že téměř 30 % žen a 12 % mužů má zkušenost s domácím násilím.Ve většině případů se jednalo o násilí ze strany partnera, u 17 % se však jednalo o týrání ze strany jiných členů rodiny. Specifikem domácího násilí je jeho vysoká latence – na policii se obrátí jen každá pátá oběť. Pokud se oběti někomu svěří, je to nejčastěji někdo z rodiny (47 % případů), ve 20 % se obracejí na psychology nebo psychiatry. Předložený návrh si klade za cíl zlepšit systém ochrany před domácím násilím a pomoci jeho obětem. Konkrétně návrh zákona směřuje ke zlepšení ochrany obětí domácího násilí v rámci soukromého a přestupkového práva a ke zefektivnění a sjednocení systému pomoci obětem domácího násilí. Tohoto cíle má být dosaženo zlepšením stávajícího právního rámec pro řešení domácího násilí jakožto celospolečenského a patologického jevu. Primárně se tak činí zakotvením právní definice domácího násilí v občanském zákoníku; tato definice bude nicméně sloužit jako definice nejen pro soukromoprávní část právního řádu, ale i pro jeho část veřejnoprávní. Výslovná a jednoznačná definice toho, co se chápe pod pojmem domácí násilí, je nutným předpokladem pro sjednocení přístupu relevantních aktérů účastných na pomoci obětem a potírání domácího násilí. Součástí předkládaného návrhu jsou pak další návazné změny soukromoprávních a správněprávních (na úseku přestupkového práva) norem dotýkajících se problematiky domácího násilí.

DOHNAL, D., HOKR MIHOLOVÁ, P., ŠPRINCOVÁ, V., DOMESOVÁ, S. Analýza výskytu a latence domácího násilí v partnerských vztazích. Úřad vlády, 2017. Str. 44. Dostupné z: https://www.vlada.cz/assets/ppov/rovne- prilezitosti-zen-a-muzu/dokumenty/Analyza-vyskytu-a-latence-DN_final.pdf. Pod Svícnem, IPSOS. Výzkum: Každý pátý člověk se stal obětí domácího násilí, 2022. Dostupné z: https://www.pravniprostor.cz/aktuality/vyzkum-kazdy-paty-clovek-se-stal-obeti-domaciho-nasili.

Předložený návrh tedy přinese pozitivní sociální dopady spočívající ve zlepšení systému pomoci obětem domácího násilí.

I) Zhodnocení dopadů ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů

Navrhovaná právní úprava nemění stávající zpracování osobních údajů.

J) Zhodnocení korupčních rizik

V rámci zhodnocení korupčních rizik podle Metodiky CIA (Corruption Impact Assessment, Metodika hodnocení korupčních rizik) lze konstatovat, že návrh zákona splňuje kritéria přiměřenosti, jednoznačnosti, efektivity, transparentnosti, kontrolovatelnosti a jednoznačné odpovědnosti.

K) Zhodnocení dopadů na bezpečnost nebo obranu státu

Navrhovaná právní úprava nemá dopad na bezpečnost nebo obranu státu.

L) Zhodnocení dopadů na rodiny

S navrhovanou změnou nejsou spojeny žádné negativní dopady na rodiny, zejména s ohledem na plnění funkcí rodiny či osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením či rodiny samoživitelů. Naopak dopady na rodiny lze očekávat pozitivní, neboť předkládaný návrh si klade za cíl zlepšit systém ochrany před domácím násilím a pomoci jeho obětem. Konkrétně návrh zákona směřuje ke zlepšení ochrany obětí domácího násilí v rámci soukromého a přestupkového práva a ke zefektivnění a sjednocení systému pomoci obětem domácího násilí. Domácí násilí je relativně častým problémem postihujícím velkou část české populace, včetně rodin (blíže viz výše).

M)Zhodnocení územních dopadů, včetně dopadů na územní samosprávné celky

Navrhovaná právní úprava nepředpokládá výrazné územní dopady, včetně dopadů na územní samosprávné celky. Dopad na územní samosprávné celky lze předpokládat zejm. ve vztahu ke změnám v oblasti přestupkového práva (změna zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich) vedoucích k posílení procesních práv obětí domácího násilí (resp. osob přímo postižených spácháním přestupku). Za tímto účelem bude správním orgánům poskytována metodická podpora ze strany Ministerstva vnitra.

N) Zhodnocení souladu se zásadami tvorby digitálně přívětivé legislativy

Navrhovaná právní úprava byla vytvořena v souladu se zásadami tvorby digitálně přívětivé legislativy.

K části první (změna občanského zákoníku) K bodu 1 (§ 742 odst. 1)

V rámci § 742 odst. 1 stanovujícího obecná pravidla pro vypořádání společného jmění manželů se navrhuje doplnit rovněž zohlednění toho, že se jeden z manželů dopustil na druhém domácího násilí (či činu povahy úmyslného trestného činu). Skutečnost, že se jeden z manželů dopustil na druhém domácího násilí, se vnímá jako důvod pro modifikaci základní premisy rovnosti podílů při vypořádání SJM. Domácí násilí s sebou přináší významné důsledky pro další život oběti, ať již fyzické (trvalé následky na fyzickém zdraví, zmrzačení) nebo psychickém zdraví (posttraumatický stresový syndrom, deprese) atd. Z výzkumů vyplývá, že pro oběť je obvykle podstatnější nový život mimo dosah původce násilí, než nárokování náhrady utrpěné újmy prostřednictvím žaloby o náhradu újmy a samostatného soudního řízení: v praxi dochází k tomu, že oběti se uplatnění těchto nároků (přestože by na ně měly nárok) vzdávají, aby nemusely opětovně jednat s původcem domácího násilí, z jehož moci se vymanily, a který navíc protahováním takového soudního řízení může na oběť vyvíjet další nátlak či se pokoušet o další kontrolu jejího života. Pravidlo by tedy mělo sloužit k zamezení páchání dalšího domácího násilí, například tím, že společný byt bude přikázán do výlučného vlastnictví ženy s dětmi (oběti domácího násilí), zároveň však bude nepochybně i sankcí pro pachatele domácího násilí v podobě ztráty na jeho majetku. Definici domácího násilí nově vymezuje § 3021 o. z., který je součástí předloženého návrhu zákona (viz níže). Soud si existenci či neexistenci domácího násilí (a v návaznosti na to rovněž stanovení, nakolik mají být podíly upraveny) může posoudit jako sám jako prejudiciální otázku, neboť existence zákonné definice pojmu domácího násilí takový postup nově umožňuje. Vedle kritéria spáchání domácího násilí se navrhuje zohledňovat také kritérium spáchání činu povahy úmyslného trestného činu. Pojem či čin povahy úmyslného trestného činu používá občanský zákoník v několika ustanoveních (§ 1111, § 1344, § 1481 či § 2920 odst. 3). Ve většině případů se toto kritérium bude prolínat s kritériem „domácího násilí“. Navrhuje se ovšem stanovit povinnost zohledňovat nejen činy povahy úmyslného trestného činu, které se prolínají s definicí domácího násilí, ale také další činy, které mohou ležet mimo tuto definici - např. trestný čin poškozování cizích práv či trestný čin zpronevěra (spáchaný na věci mimo společné jmění manželů). Byť (s ohledem na relativní šíři definice domácího násilí) budou v praxi tyto situace spíše výjimečné, považuje se za účelné pracovat s oběma kritérii paralelně. Prakticky ustanovení dopadne pouze na případy, kdy jedna ze stran sporu uvede a doloží, že k páchání domácího násilí či činu povahy úmyslného trestného činu došlo. V obdobných situacích již bylo judikaturou dovozeno, že „je třeba při úvaze o výši podílů zohlednit i násilné jednání manželů vůči členům rodiny (domácí násilí) a zohlednit jeho intenzitu, dobu trvání a všechny další okolnosti případu, které mohou mít vliv na posouzení věci v souladu s principem dobrých mravů“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1137/2012 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 999/2011). Navržené ustanovení tedy podchycuje existující soudní praxi a dává jí sílu zákonného ustanovení.

K bodu 2 (§ 751 odst. 1)

Jedná se o legislativně technickou úpravu navazující na zavedení zákonné definice pojmu domácího násilí v § 3021 o. z., který je součástí předloženého návrhu zákona (viz níže).

K bodu 3 (§ 3021)

Stěžejním bodem předloženého návrhu zákona a zároveň milníkem v přístupu k potírání a prevenci domácího násilí v České republice je komplexní definice domácího násilí. Ta doposud v českém právním řádu chyběla, což přinášelo zásadní aplikační potíže spočívající zejména v nekonzistentním přístupu k obětem.

K odst. 1

V prvním odstavci revidovaného § 3021 se definuje, co se rozumí domácím násilím. Navržená definice směřuje k podchycení všech možných projevů domácího násilí. Reaguje na potřebu sjednotit dosavadní přístup různých veřejných institucí podílejících se na řešení domácího násilí a poskytování pomoci jeho obětem. Definici domácího násilí obsahují některé mezinárodní standardy. Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí v čl. 3 definuje domácí násilí následovně: „„domácím násilím” se rozumí všechny činy fyzického, sexuálního, psychického nebo ekonomického násilí, k nimž dojde v rámci rodiny či domácnosti, nebo mezi bývalými či současnými manželi a partnery, bez ohledu na to, zda pachatel sdílí nebo sdílel společné bydliště s obětí“. Obdobná definice je obsažena v návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (čl. 4): „„domácím násilím“ jsou všechny násilné činy, které vedou nebo mohou vést k fyzické, sexuální, psychické nebo ekonomické újmě nebo utrpení, k nimž dojde v rámci rodiny či domácnosti, bez ohledu na biologické nebo zákonné rodinné vazby nebo mezi bývalými či současnými manželi či partnery, bez ohledu na to, zda pachatel sdílí či sdílel s obětí stejné bydliště.“ Obdobnou definici používá také Organizace spojených národů: „domácí násilí může mít podobu fyzického, sexuálního, emocionálního, ekonomického, psychologického nebo technologického jednání nebo vyhrožování takovým jednáním či jiných vzorců nátlakového chování, které ovlivňují druhou osobu v rámci partnerského vztahu. Patří sem jakékoli chování, které někoho zastrašuje, manipuluje, ponižuje, izoluje, terorizuje, k něčemu nutí, vyhrožuje, obviňuje nebo zraňuje.“ Britský zákon o domácím násilí (Domestic Abuse Act) z roku 2021 definuje domácí násilí jako jednání osoby A proti osobě B, pokud obě osoby dosahují alespoň 16 let, existuje mezi nimi osobní vazba a jednání osoby A je zneužívající. O zneužívající jednání se jedná v případě fyzického či sexuálního zneužívání, násilného či vyhrožujícího jednání, kontrolujícího či nátlakového jednání, ekonomického zneužívání či psychologického, emočního či jiného zneužívání. Zákon následně definuje ekonomické zneužívání. Slovinský zákon o prevenci násilí v rodině (Zákon o preprečevanju nasilja v družini) po novele z roku 2016 definuje domácí násilí jako „jakékoli použití fyzického, sexuálního, psychického nebo ekonomického násilí jedním členem rodiny (dále jen pachatel násilí) vůči jinému členovi rodiny (dále jen oběť), nebo zanedbávání nebo pronásledování oběti bez ohledu na její věk, pohlaví nebo jakékoli jiné osobní poměry oběti nebo pachatele násilí a tělesné tresty dětí“. Klíčovým aspektem přitom je, že jde o jakýsi vzorec chování, který je motivován a využíván

zejména k získání kontroly nad druhou osobou (je dán mocenský prvek nadvlády osoby

dopouštějící se domácího násilí nad obětí domácího násilí). Domácí násilí bývá typicky spojeno

se zneužíváním moci a nerovného postavení (resp. závislostí oběti na osobě dopouštějící se

domácího násilí), obvykle závislostí ekonomickou, kdy osoba v silnějším postavení tohoto svého silnějšího postavení zneužívá k získání kontroly nad obětí. Zneužití moci nebo nerovného postavení je tedy jedním z klíčových definičních znaků domácího násilí. Zároveň se nejedná o výlučný definiční znak, neboť v praxi mohou nastat situace (byť výjimečné), kdy různé formy domácího násilí s jednoznačným zneužíváním moci či nerovného postavení zjevně spojeny nejsou. Navržená definice je v souladu s výše uvedenými mezinárodními standardy a uvádí alternativní výčet jednání, která představují domácí násilí. Terminologií občanského práva se jedná o jednání, která zasahující do duševní nebo tělesné integrity, svobod nebo důstojnosti, a to zejména v pohlavní oblasti, vážnosti, cti nebo soukromí oběti. Tento výčet zahrnuje všechny v praxi se objevující formy domácího násilí, a to násilí fyzické (svoboda, tělesná integrita), psychické (duševní integrita a důstojnost), sexuální (svoboda, tělesná a duševní integrita, důstojnost v pohlavní oblasti), ekonomické (svoboda a důstojnost) i tzv. kontrolující jednání (svoboda, důstojnost a soukromí). Tyto projevy se často vyskytují pohromadě v různých kombinacích (viz dále). Domácím násilím je též jednání, jímž byla vážně ohrožena nebo narušena schopnost oběti uspokojovat své potřeby nebo potřeby členů společné domácnosti. Domácího násilí často nabývá

podoby tzv. kontrolujícího jednání, spočívající v častých drobných útocích s cílem oběť ponížit,

zastrašit, izolovat, vykořisťovat, regulovat její každodenní život, omezovat ji v přístupu ke zdrojům a využívat její zdroje k vlastnímu prospěchu. Navržená definice je koncipována tak, aby zahrnovala širokou škálu projevů násilí a postihovala je v celé míře jejich intenzity. U zásahů do duševní integrity, svobody, důstojnosti, vážnosti, cti

nebo soukromí (psychické násilí), pak navržená definice vyžaduje prvek opakovanosti či vážnosti. Činí tak proto, aby definice nezahrnovala méně závažné a jednorázové případy

psychického násilí (například jednotlivá urážka).

V případě ekonomických forem násilí definice vyžaduje, aby původce násilí vážně ohrožoval či narušoval schopnost oběti uspokojovat své potřeby nebo potřeby členů společné domácnosti

(zpravidla dětí). Bude se zpravidla jednat o zamezování přístupu k finančním prostředkům či zabavování různých osobních věcí sloužících k uspokojování základních potřeb.

Navržená definice domácího násilí v sobě zahrnuje prvek neoprávněnosti zásahu do chráněných

osobnostních sfér. Z toho vyplývá, že za domácí násilí nemůže být považován legitimní výkon rodičovské odpovědnosti dle § 858 občanského zákoníku (zejména zajišťování výchovy dítěte formou přiměřených výchovných opatření). Byť k domácímu násilí zpravidla dochází dlouhodobě a jednotlivé incidenty mají stupňující se charakter, definice domácího násilí je záměrně pojata tak, aby prvek dlouhodobosti a opakovanosti explicitně nezahrnovala. Účelem je pod definici podřadit (a za domácí násilí považovat) všechny násilné situace, k nimž může docházet, včetně prvotních a (dosud) neopakovaných případů. Právní důsledky spojené s různou intenzitou, opakovaností čí závažností jednotlivých případů domácího násilí jsou pak řešeny v rámci relevantních ustanovení právních předpisů, do kterých je definice promítnuta. Společenská závažnost jednání osoby dopouštějící se domácího násilí se může lišit a může dosahovat až závažnosti trestného činu (ublížení na zdraví, znásilnění, týrání osoby žijící ve společném obydlí) nebo přestupku proti občanskému soužití, zároveň ale nemusí být postižitelná ani jako přestupek. I proto předložený návrh zákona volí cestu definice domácího násilí v občanském zákoníku.

Z forem, které domácí násilí nabývá, je formou zřejmě nejsnáze představitelnou násilí fyzické,

spočívající v násilném jednání osoby dopouštějící se násilí vůči oběti či obětem. Obětí konkrétního projevu fyzické formy domácího násilí pak může být kromě oběti primární (bitého partnera či partnerky, dítěte apod.) i jeho osoba blízká (dítě, sourozenec, rodič atd.), například pokud je tak osoba dopouštějící se násilí zastrašuje nebo tím kontroluje jejich chování.

Psychické násilí je „neviditelnou“, ale velmi častou formou domácího násilí. Nejčastěji spočívá

v ponižování, slovních útocích, snižování důstojnosti a znevažování zejména coby rodiče a/nebo manžela, vydírání a výhružkách (fyzickým násilím vůči oběti nebo společným dětem, násilným vystěhováním ze společného bydlení). Často se prolíná se zneužíváním nerovného postavení (živitel nebo primární živitel vůči pečovateli, vlastník většiny společně užívaného majetku).

Domácím násilím je rovněž násilí sexuální. To je třeba chápat jako jakýkoli akt sexuální povahy

činěný proti vůli (resp. bez souhlasu) druhé osoby, zahrnující zejména libovolný druh penetrace či jiného aktu sexuální povahy (od přinucení k masturbaci po požadování pořizování a zasílání sexuálně explicitních audiovizuálních materiálů), a dále přinucení k participaci na aktech sexuální povahy se třetími osobami. Projevem sexuální formy domácího násilí tak může být celá řada jednání, od znásilnění mezi partnery přes nucení partnera k prostituci po vyžadování zasílání nahých fotografií prostředky instantní komunikace (přičemž například konkrétně toto jednání se může zároveň prolínat jak s psychickým násilím, tak kontrolujícím chováním; a to, že osoba dopouštějící se domácího násilí disponuje podobnými materiály, může posloužit k následnému vydírání oběti).

Ekonomické násilí je „neviditelnou“, ale často zásadní formou domácího násilí, kterou osoby

dopouštějící se domácího násilí používají k ovládání oběti a zároveň jako prostředek, jak jí zabránit v odchodu, protože oběť – přes objektivně kritické podmínky ve společné domácnosti – s ohledem na absenci vlastních finančních prostředků nebo jejich zdrojů, obvykle v kombinaci s nutností postarat se zároveň o další závislé osoby (děti), nemá reálnou možnost osobu dopouštějící se násilí opustit (nebo si to alespoň nedokáže představit). Mezi hlavní druhy ekonomického násilí patří nucení k práci, odebírání ekonomických prostředků nebo naopak zákaz práce, ve všech případech vrhající oběť do ještě hlubší závislosti na osobě dopouštějící se násilí. Odebírání ekonomických prostředků se nemusí týkat pouze peněz získaných placenou prací, ale rovněž již vlastněných zpeněžitelných prostředků (šperků či jiných cenností), nebo peněz z jiných zdrojů (typickým druhem ekonomického násilí vůči seniorům je násilné odebírání peněz z jejich důchodů a vůči matkám násilné odebírání peněz z rodičovského příspěvku). Navržená definice postihuje ekonomické násilí v odst. 2 písm. b), tedy prostřednictvím jednání, kterým byla vážně ohrožena nebo narušena schopnost druhé osoby uspokojovat své základní potřeby nebo základní potřeby členů společné domácnosti. Nejedná se tedy pouze o ekonomické potřeby, ale jiné potřeby, které však musí být potřebami základními (například elementární sociální kontakt). Jako domácí násilí podle odst. 2 písm. b) by tak neměly být posouzeny případy, kdy rodič pouze zabaví dítěti telefon jako trest. V zásadě platí, že pokud se jedná o přípustný výchovný prostředek (nikoli tedy například fyzický trest), nemůže se jednat o domácí násilí. Nejtypičtějším projevem domácího násilí je jednání osoby dopouštějící se domácího násilí

(agresora) spočívající v jednání úmyslném, spočívajícím v násilném chování vůči oběti –

fyzickém napadání, psychickém vydírání nebo vyhrožování, sexuálním násilí spočívajícím

zejména ve znásilnění mezi partnery. Naopak se primárně nejedná o projevy nedbalostní povahy,

například o neúmyslné nešťastné náhody (jeden z partnerů špatně přišroubuje poličku, která druhému z partnerů spadne na hlavu a způsobí mu zranění). Neplatí to ale v případě, pokud by se ale jednalo o opakované a úmyslné jednání (osoba pečující o pohybově omezeného seniora, se kterým nesdílí domácnost, by po seniorově domácnosti dlouhodobě umisťovala kusy nábytku tak, aby mu znesnadnila nebo znemožnila pohyb po jeho domácnosti). Je nutné zdůraznit, že domácí násilí nemusí být nutně pácháno pouze aktivním konáním, ale může

k němu docházet i v důsledku opomenutí osoby dopouštějící se domácího násilí (pasivita

spočívající v opomenutí nějak konat, například něco zajistit, typicky případy ekonomického násilí nebo násilí na seniorech – osoba pečující o pohybově omezeného seniora, který je na její péči zcela závislý, tomuto seniorovi odmítá pomáhat s úkony sebeobsluhy, čímž zasahuje do jeho důstojnosti anebo tělesné integrity).

K odst. 2

V odstavci 2 se definuje okruh osob, vůči nimž je možné se dopustit domácího násilí. Obětí domácího násilí mohou být jak osoby ve společné domácnosti, tak ve společné domácnosti nebydlící osoby blízké (včetně bývalých osob blízkých), rodiče společného dítěte nebo ten, kdo s původcem domácího násilí společně vykonává rodičovskou odpovědnost, a také osoba, kterou pachatel domácího násilí opakovaně a dlouhodobě navštěvuje (tzn. mezi obětí a pachatelem je určitý vztah například milenecký nebo pečovatelský, ale nejedná se osobu blízkou). Toto vymezení reflektuje široký okruh potenciálních obětí domácího násilí jakožto patologického jevu, který nenastává jen mezi společně v jedné domácnosti žijícími manžely, ale jehož obětmi a pachateli mohou být i druhové a družky, jejich děti nebo senioři; obecně kdokoli, kdo žije ve společné domácnosti. Nevylučuje se rovněž situace, kdy je několik obětí téhož jednání – například pokud rodič společného dítěte nepřiměřeným fyzickým trestáním dítěte (primární oběť) zasahuje rovněž druhého rodiče (sekundární oběť). Vymezené okruh osob je záměrně formulován relativně široce tak, aby vyhověl mezinárodním závazkům České republiky v oblasti lidských práv a aktuálnímu vývoji kriminologického poznání. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že vnitrostátní právní rámec, který podmiňuje posouzení určitého jednání jako domácího násilí trvalým soužitím, není dostatečný a je v rozporu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv (čl. 3 a čl. 14).Definice domácího násilí by měla pokrývat i situace, kdy se jedná o občasné či dočasné soužití. Situace krátkodobého či občasného soužití partnerů (či jiných blízkých osob) jsou pokryty v odst. 2 písm. b). S ohledem na vývoj společnosti, společenských vztahů a jejich dynamiky je potřeba pod pojem domácí násilí zahrnout nejen jednání odehrávající se tzv. „mezi čtyřmi stěnami“, ale je třeba chránit též oběti takového chování agresorů, kteří svou oběť pronásledují, napadají, manipulují jí a šikanují i poté, co oběť společnou domácnost opustila. To platí mj. pro bývalé rodiče, partnery či druhy, rodiče společných dětí nebo pro osoby, jež společně nadále vykonávají rodičovskou odpovědnost. Specifickou formou domácího násilí je násilí na seniorech a seniorkách či osobách závislých na péči. Pod uvedenou definici domácího násilí budou spadat situace, kdy k násilí dochází ze strany blízkých osob či ze strany osob žijících se seniorem či seniorkou (či osobou závislou na péči) ve společné domácnosti a dále i situace, kdy pečující osoba za seniorem opakovaně dlouhodobě dochází (může se jednat o zaměstnance poskytovatele mobilních sociálních služeb ale i například souseda) Naopak situace, kdy k násilí dochází ze strany pečující osoby v instituci péče jako jsou

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci A.E. proti Bulharsku ze dne 23. května 2023 (stížnost č. 53891/20).

domovy seniorů za domácí násilí praxe a odborná literatura nepovažuje. Tyto situace za domácí násilí nepovažují ani mezinárodní úmluvy či připravovaná evropská legislativa, které za domácí násilí považuji násilí mezi osobami blízkými či násilí mezi osobami, které spolu sdílí obydlí. Byť tzv. institucionální násilí jistě představuje přetrvávající problém, právní prostředky ochrany před těmito formami násilí ovšem leží mimo působnost ochrany před domácím násilím.

K odst. 3

Z původního znění § 3021 se do odstavce 3 přesouvá ustanovení rozšiřující okruh osob, na něž dopadají „ochranná“ ustanovení § 751 až 753, i na osoby, jež nejsou manžely. Těmi mohou být jak partneři či druhové, tak jakékoli jiné uspořádání osob, které společně trvale bydlí, například spolubydlící ve sdíleném bytě. Kritériem zde kromě sdílení společně obývaného prostoru (u spolubydlení společných částí bytu) je rovněž určitá stálost takového bydlení (v protikladu k přechodnosti společného bydlení například v sdíleném krátkodobém ubytování za účelem rekreace, nemocničním pokoji nebo vězeňské cele).

K části druhé (změna občanského soudního řádu) K bodu 1 (§ 100 odst. 2)

Do ustanovení se doplňuje povinnost soudu při posuzování vhodnosti a účelnosti nařízení prvního setkání s mediátorem zohlednit, zda došlo ke spáchání přestupku nebo trestného činu, který byl svou povahou domácím násilím nebo mu byl alespoň velmi blízký. Soud může s přihlédnutím k této okolnosti rozhodnout o tom, že první setkání s mediátorem nenařídí (zejména pokud od spáchání takového činu uplynula relativně krátká doba).

K bodu 2 (§ 100 odst. 2)

Jedná se o legislativně technickou úpravu v návaznosti na vložení nového odstavce 3.

K bodu 3 (§ 100 odst. 3)

Navrhuje se doplnění § 100, kterým se zakotvují výjimky, kdy soud nesmí nařídit mediaci coby prostředek řešení sporu, a to konkrétně po dobu trvání trestních nebo přestupkových řízení, jejichž předmětem je úmyslné násilné jednání jednoho účastníka řízení vůči druhému účastníku řízení (nebo jeho osobě blízké), které je svou povahou domácím násilím nebo je mu alespoň velmi blízké. Jedná se o řízení ohledně trestných činů, jejichž skutková podstata může naplňovat znaky domácího násilí, a ohledně přestupků, které mají znaky domácího násilí. Fakticky návrh míří zejména na situace civilních řízení (například rozvodového řízení nebo řízení souvisejících s úpravou vztahů k dětem). Důvodem pro navrhovanou změnu je existence dlouhodobého dopadu domácího násilí na psychiku oběti a s ní související absence skutečné rovnosti v postavení původce domácího násilí a jeho oběti. Původce domácího násilí udržuje nad obětí i po skončení bezprostředních projevů násilí kontrolu, moc nebo přinejmenším vliv a jeho vztah s obětí je proto nutně nerovný. Ovšem právě to, aby byli účastníci v co možná nejvíce rovnocenném postavení, je podmínkou účinné mediace. Spor mezi původcem domácího násilí a oběti proto nelze mediací spravedlivě řešit a odborníci mediaci coby řešení sporů mezi původcem a obětí nedoporučují; což je částečně reflektováno v § 100 odst. 2, který zakazuje nařízení mediace po dobu platnosti předběžného opatření ve věcech ochrany proti domácímu násilí. Zamezení nařízení mediace se navrhuje rozšířit také po dobu vedení trestního řízení či řízení o přestupku v souvislosti s domácím násilím.

K Čl. III (přechodné ustanovení)

Jedná se o potvrzení procesní zásady, že soud i účastníci provádějí úkony a v řízení postupují podle procesních pravidel účinných v daném okamžiku. Účinky procesních úkonů (soudu i účastníků) učiněných před účinností tohoto zákona zůstávají zachovány.

K části třetí (změna zákona o sociálně-právní ochraně dětí) K bodu 1 (§ 6 písm. g))

Jedná se o rozšíření vymezení dětí, na něž se zaměřuje sociálně právní ochrana. Sociálně právní ochrana by nově měla cílit na všechny děti ohrožené domácím násilím, a to nikoli jen domácím násilím páchaným mezi rodiči, ale i domácím násilím páchaným přímo vůči němu, což doposud výslovně zakotveno nebylo. Dítě je ohroženo domácím násilím, pokud je ohrožen jeho zdravý vývoj a bezpečí. Pokud tedy rodič dítěti v afektu dá jeden pohlavek, nebude se jednat o ohrožené dítě ve smyslu předmětného ustanovení.

K bodu 2 (§ 10 odst. 3 písm. f))

Na základě aktuálních poznatků z praxe se navrhuje rozšířit povinnosti OSPOD (resp. obce s rozšířenou působností) v tom směru, aby zjistí-li, že dítě je obětí trestného činu jiné osoby, musel dítě srozumitelně informovat o jeho právech jakožto poškozeného v trestním řízení, zejména jej informovat o právu na ustanovení zmocněnce a právu na náhradu škody a nemajetkové újmy. V této souvislosti se poukazuje na to, že dítě má podle § 51a odst. 2 tr. řádu právo na bezplatného zmocněnce k hájení jeho práv. Děti (resp. jejich zákonní zástupci či opatrovníci) však v současnosti tuto možnost mnohdy nevyužívají, částečně proto, že o svém právu nevědí. V praxi tak často nejsou řádně chráněna práva dítěte v souvislosti s trestním řízením. Tyto nedostatky se objevují především v otázce uplatňování nároků nezletilých na náhradu škody a nemajetkové újmy. Nová povinnost OSPOD (resp. obcí s rozšířenou působností) pomůže předejít nedostatečné ochraně práv nezletilých v trestním řízení.

K bodu 3 (§ 16 odst. 2)

Jedná se o legislativně technickou úpravu navazující na zavedení zákonné definice pojmu domácího násilí v § 3021 o. z., který je součástí předloženého návrhu zákona (viz výše).

K bodu 4 (§ 51 odst. 5)

Navrhovaná změna v § 51 odst. 5 je stejná jako v § 6 písm. g) ZSPOD (srov. odůvodnění k bodu 1).

K bodu 5 (§ 57 odst. 1)

Jedná se o legislativně technickou úpravu navazující na zavedení zákonné definice pojmu domácího násilí v § 3021 o. z., který je součástí předloženého návrhu zákona (viz výše).

K části čtvrté (změna zákona o Policii ČR K bodu 1 (§ 44 odst. 2)

Navrhuje se prodloužit stávající dobu, po kterou trvá vykázání, a to z 10 na 14 dnů. Institut vykázání byl zaveden zákonem č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím, s účinností od 1. ledna 2007. Inspirací byla rakouská právní úprava stejného institutu, přijatá v roce 1997. Důvodová zpráva zákona č. 135/2006 Sb. se explicitně na rakouskou právní úpravu odvolává, včetně zdůvodnění délky doby vykázání. Od roku 1997 prošla rakouská úprava řadou evaluací a následných novelizací, a to v letech 1999, 2003, 2009 a 2013, přičemž v roce 2009 byla z důvodu účinnější ochrany osob ohrožených domácím násilím prodloužena délka trvání vykázání z 10 na 14 dnů. Potřebnost prodloužení délky doby vykázání potvrzuje v České republice zejména praxe intervenčních center. V některých případech totiž stávající doba 10 dnů nestačí k zajištění účelu vykázání, tedy poskytnutí ochrany oběti a umožnění, aby reagovala na dopady domácího násilí ve vztahu k prožitému traumatu, souvisejícím zdravotním obtížím a psychickým či ekonomickým problémům. Prodloužení délky doby vykázání tak rozšíří časový prostor, který je osobě ohrožené domácím násilím dán k tomu, aby na domácí násilí reagovala. Prodloužení délky doby vykázání nebude přinášet žádné další administrativní ani finanční náklady (z hlediska rozhodnutí o vykázání není prodloužení délky doby podstatné). Zásah do práv vykázané osoby je přiměřený právu oběti na osobní bezpečí a povinnosti státu jej zajistit, přičemž prodloužení o 4 dny se nepovažuje za nepřiměřené.

K bodu 2 (§ 45 odst. 4)

V zákoně o policii ČR se nově doplňuje explicitní povinnost policie učinit v rámci vykázání další vhodná opatření na ochranu ohrožené osoby před nebezpečným útokem proti životu, zdraví anebo svobodě nebo zvlášť závažným útokem proti lidské důstojnosti. Má jít tedy o opatření směřující k naplnění vlastního účelu vykázání, kterým je ochrana ohrožené osoby. Tato opatření bude policista, který vykázání provádí, volit podle konkrétních podmínek každého jednotlivého případu. Opatření budou v zásadě spočívat jak v použití jiných oprávnění policie, tak ale i například ve spolupráci s jinými veřejnými orgány, popřípadě nevládním sektorem apod. Jako konkrétní příklady takovýchto opatření, která bude policista při vykázání provádět v závislosti na konkrétních podmínkách a kontextu dané situace, lze uvést například informování obecní policie (pokud je v dané obci obecní policie zřízena), aby se její strážníci při výkonu hlídkové činnosti mohli zaměřit mj. na pohyb vykázané osoby v okolí obydlí, z něhož byla vykázána. Policie ČR může rovněž kupř. upozornit zaměstnavatele vykázané osoby, aby jí v rámci její pracovní činnosti neumožňoval po dobu vykázání přístup ke zbraním nebo jiným nebezpečným materiálům nebo do pracoviště, kde se s takovými věcmi nakládá. Jiným postupem bude v budoucnu rovněž efektivní možnost pozastavení platnosti příslušných oprávnění podle zákona o zbraních [viz § 123 odst. 1 písm. h) návrhu zákona o zbraních, sněmovní tisk č. 465, a na něj navazující ustanovení upravující postup pozastavení, např. § 21odst. 1 písm. a), § 43 odst. 1 písm. a), § 56 odst. 1 atd. cit. návrhu] nebo zákona o munici [viz § 53 odst. 1 písm. g) a § 34 odst. 1 písm. a), sněmovní tisk č. 464]. Vedle těchto opatření, která budou realizována v závislosti na konkrétních okolnostech, bude na základě tohoto ustanovení policista obligatorně odebírat vykazované osobě zbraň standardním postupem podle § 35 zákona o policii. Zbraní se pro potřeby tohoto opatření rozumí v souladu s § 111 písm. f) zákona o policii cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším, tedy nejen zbraň střelná, ale též nejrůznější zbraně chladné, resp. jiné předměty, které mají nebo mohou jako zbraň sloužit, ale též kupř. k útoku na jinou osobu použitelné chemikálie apod. Může se tedy jednat o jakoukoli zbraň (nikoli jen střelnou) ve smyslu § 111 písm. f) zákona o Policii ČR, jejíž odebrání (resp. vydání) bude vhodným opatřením na ochranu ohrožené osoby. Měly by to tedy být zejména zbraně, které má vykazovaná osoba při sobě, případně si je odnáší z bytu. I zde se uplatní obecný korektiv jakéhokoli postupu Policie ČR, kterým je přiměřenost (§ 11 zákona o Policii ČR). Dle navrhované právní úpravy nelze vydanou nebo odebranou zbraň vykázané osobě po dobu trvání vykázání vrátit; toto pravidlo představuje speciální úpravu vůči § 35 odst. 5 zákona o policii.

Navržená úprava reaguje na účel vykázání, tedy zajištění bezpečí osoby ohrožené domácím násilím. Podle současné úpravy sice není policii povinnost vykázané osobě odebírat zbraně (v obecném chápání toho, co je zbraň) výslovně stanovena, ale v obecném smyslu vyplývá z ustanovení § 35 odst. 1 a 2 zákona o Policii ČR. Nejednoznačný rozsah povinnosti vykazujícího policisty vede k nekonzistentní aplikační praxi, což v obzvláště ve zvlášť rizikových případech domácího násilí může přispívat k riziku použití zbraně proti osobě ohrožené, společným dětem atd. Možnost eskalace domácího násilí až do bodu, kde původce domácího násilí obrátí legálně drženou zbraň vůči partnerovi, dětem (a případně sobě) smutně ilustruje např. judikatura Evropského soudu pro lidská práva (srovnej např. rozsudek ve věci Kontrová proti Slovensku z roku 2007). Povinnost (na časově omezenou dobu) odebírat vykazovaným původcům domácího násilí zbraně je v tomto ohledu nutno nahlížet jako naplňování pozitivních závazků státu zajišťovat všem svým obyvatelům právo na život, zdraví a bezpečí.

K bodu 3 (§ 47 odst. 3)

Navrhuje se stanovit, že kopie úředního záznamu o vykázání se zasílá také příslušnému státnímu zastupitelství. Dle § 8 odst. 1 písm. c) a § 8 odst. 2 z. ř. s. je státní zastupitelství oprávněno podat návrh na zahájení řízení ve věci ochrany proti domácímu násilí (návrh na předběžné opatření dle § 751 občanského zákoníku). Za účelem naplnění tohoto oprávnění je však nezbytné, aby státní zastupitelství o vážných případech domácího násilí bylo včas (pokud možno ihned) informováno. V současnosti jsou státní zastupitelství v praxi o vykázání obvykle informována ze strany policie či intervenčních center, zejm. v rámci multidisciplinární spolupráce, nicméně tato praxe není jednotná a informační povinnost policie vůči státnímu zastupitelství není předepsána zákonem. Cílem je sjednocení aplikační praxe a konzistentní ochrana obětí domácího násilí.

K části páté (změna zákona o obětech trestných činů)

V § 17, který dává oběť trestného činu a osoba jí blízké právo žádat, aby při úkonech, kterých se účastní, byla učiněna potřebná opatření k zabránění jejich kontaktu s osobou, kterou oběť označila za pachatele, která je podezřelá ze spáchání trestného činu, nebo proti níž se vede trestní řízení, se specifikuje časový rozsah, ve kterém mají příslušné orgány činit opatření k zabránění takového kontaktu, a to před zahájení takových úkonů a po jejich ukončení. Dosavadní praxe ukazuje, že setkání oběti a původce násilí v rámci trestního řízení má významně negativní dopad na psychiku oběti a do její schopnosti řádně se při úkonu zapojit. Oběť buď podlehne celkové paralýze (tzv. „zamrzne“) a není schopna například vůbec vypovídat, nebo dojde k jinému negativnímu zásahu do její psychiky a její projevy jsou např. zmatečné nebo afektované, což se výrazně odrazí na výsledku, k němuž jednotlivý úkon trestního řízení směřuje. Oddělení oběti od původce násilí v trestním řízení má jednoznačně pozitivní výsledky pro průběh řízení. Fakticky se ale často stává, že se oběť s osobou, kterou oběť označila za pachatele, která je podezřelá ze spáchání trestného činu, nebo proti níž se vede trestní řízení, setká například na chodbě před jednací místností před nebo po provedení úkonu. Takovým setkáním mají podle navržené úpravy příslušné orgány předcházet: policie pomocí svých příslušníků, justiční orgány pomocí justiční stráže atd., například tak, že oběť vyzvednou před budovou, kde se úkon činí, a po jeho skončení jej opět doprovodí pryč, přičemž zajistí, aby po tuto dobu mezi obětí a pachatelem nedošlo ke kontaktu.

K části šesté (změna zákona o zvláštních řízeních soudních) K bodu 1 (§ 402 odst. 1)

Kromě legislativně technické úpravy navazující na zavedení zákonné definice pojmu domácího násilí v § 3021 o. z., který je součástí předloženého návrhu zákona (viz výše), dochází k zásadní kvalitativní změně: ochrany proti domácímu násilí se může dovolat nejen osoba žijící ve společné domácnosti (chápané ve smyslu občanského zákoníku), ale obecněji kdokoli, kdo se může stát obětí domácího násilí podle nového § 3021 o. z. Vzhledem k tomu, že návrhem dochází k rozšíření chápání pojmu domácího násilí (nejedená se pouze o násilí mezi osobami, které spolu žijí), dochází i k rozšíření okruhu situací, na něž předběžné opatření podle § 405 odst. 1 z. ř. s. bude cílit. Tomu odpovídá i změna povinných náležitostí návrhu. Nově na místo osvědčení „nesnesitelnosti bydlení“ bude osvědčováno páchání domácího násilí. Hmotněprávní korektiv nesnesitelnosti dalšího bydlení se u předběžného opatření spočívajícího v nařízení opuštění společného obydlí uplatní i nadále, ač to není explicitně uvedeno jako náležitost návrhu v § 402 z. ř. s. Nesnesitelnost je objektivní kategorií, kterou si soud sám posoudí na základě vylíčených skutečností (skutečnost, že někdo v návrhu subjektivní nesnesitelnost tvrdí, není pro toto posouzení relevantní a nebylo tomu tak ani podle stávající úpravy). V současnosti měla být nesnesitelnost osvědčována skutečnostmi právě o tom, že dochází k domácímu násilí. Stěžejní bude v návrhu osvědčit domácí násilí a na základě toho by pak měl soud sám vyhodnotit, zda je už v daném případě další společné soužití nesnesitelné či nikoli. Tento požadavek však bude platit pouze pro případy, na něž se vztahuje § 751 odst. 1 o. z. (tedy pokud bude předběžným opatřením nařizováno opustit společné obydlí), neboť zde je zasahováno do práva bydlet a je tedy na místě požadavek na vyšší intenzitu v jednání pachatele domácího násilí.

K bodům 2 až 4 (§ 405 odst. 1 a 2)

Jedná se o legislativně technické úpravy navazující na úpravy § 493 z. ř. s. (viz dále).

K bodu 5 (§ 493)

Na základě zkušeností s tím, jak je § 493 dnes vykládán v aplikační praxi, se navrhuje malá, ale významná specifikace stávající formulace. Stanovuje se nově najisto, že při provedení výkonu nehraje roli, zda spolu označená osoba a povinný sdílí obydlí (k tomuto výkladu bylo možné dospět při formalistickém čtení dosavadního textu ustanovení při současném opomíjení jeho smyslu a účelu), a tedy že výkon se provede i v případě, kdy spolu označená osoba a povinný společné obydlí nesdílí (nový odstavec 2) a mají například oba vlastní obydlí, mezi kterými se dosud např. přesouvali. Konkrétní okolnosti soud posoudí vždy ad hoc, s přihlédnutím k zajištění bezpečí oběti domácího násilí. K novému odstavci 1 se toliko konstatuje, že pro výkon rozhodnutí nehraje právní charakter společného bydlení roli – zohledňuje se faktický stav (tj. že spolu označená osoba a povinný bydlí, resp. bydleli), naopak se nepřihlíží např. k právnímu titulu užívání (kdo příslušnou věc, která ani nemusí nutně být věcí nemovitou, vlastní nebo si pronajímá, kdo ji pouze užívá bez titulu) nebo k veřejnoprávnímu aspektu, tj. zda je dotyčná věc určená k bydlení ve smyslu stavebního zákona, nebo zda se jedná o nebytový prostor apod.

K Čl. VIII (přechodné ustanovení)

Jedná se o potvrzení procesní zásady, že soud i účastníci provádějí úkony a v řízení postupují podle procesních pravidel účinných v daném okamžiku. Účinky procesních úkonů (soudu i účastníků) učiněných před účinností tohoto zákona zůstávají zachovány.

K části sedmé (změna zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich) K bodu 1 (§ 52 odst. 7)

Jedná se o legislativně technickou změnu v návaznosti na zavedení zákonné definice pojmu domácího násilí v § 3021 o. z.

K bodu 2 (§ 71 nadpis)

Nově ustanovení upravuje i institut důvěrníka, proto dochází ke změně v nadpisu ustanovení.

K bodu 3 (§ 71 odst. 2)

V novém odstavci 2 se navrhuje zakotvení práva osoby přímo postižené spácháním přestupku na doprovod důvěrníkem, jako tomu je v trestním řízení ve smyslu § 21 zákona o obětech trestných činů. Doprovod důvěrníkem je významným institutem, který podle praktických poznatků vede k naplnění především základních psychologických potřeb oběti při náročných úkonech souvisejících s prošetřováním násilné činnosti na ní spáchané, konkrétně nebýt sama, cítit se v bezpečí, nemít strach, mít možnost naplňovat své fyziologické potřeby (např. se napít) nebo potřebu fyzické podpory (uklidňující dotek). Je prokázáno, že schopnost oběti beze strachu z původce násilí poskytnout úplnou výpověď významně přispívá k rychlosti a kvalitě trestního řízení. Má tak významný podíl na tom, že je v konkrétní věci naplněn smysl a účel trestního řízení. Zavedení obdobného institutu do řízení přestupkového tak průběh přestupkového řízení může zásadně pozitivně ovlivnit. Je třeba zdůraznit, že jelikož důvěrník nemůže zasahovat do jednotlivých úkonů přestupkového řízení a jeho role je jen podpůrná (je zde toliko pro uklidnění oběti, vytvoření pocitu bezpečí), nehrozí narušení průběhu přestupkového řízení či jeho prodlužování.

K bodu 4 (§ 72a odst. 1)

Navrhuje se doplnění ustanovení § 72a o ochraně osob vystupujících v řízení o přestupku, a to tak, aby byla zaručena bezpečnost na řízení účastných osob, zejména osoby přímo postižené spácháním přestupku. Jsou-li jejich kontaktní údaje volně dostupné ve spise, je pro původce velmi snadné si dohledat jejich adresy nebo jiné údaje umožňující kontakt a zneužít je. Dosavadní taxativní výčet se nahrazuje výčtem demonstrativním, kdy mají být vyloučeny libovolné údaje umožňující kontakt, včetně například e-mailu nebo telefonu.

K bodu 5 (§ 72a odst. 3)

Novým odstavcem 3 se mezi práva osoby přímo postižené spácháním přestupku navrhuje začlenit právo žádat správní orgán přijetí opatření na zabránění kontaktu s osobou, kterou osoba přímo postižená spácháním přestupku označila za pachatele, která je podezřelá ze spáchání přestupku nebo proti níž se vede řízení o přestupku. Jedná se zjednodušeně o přenesení obecné zásady zvlášť citlivého přístupu k obětem trestné činnosti (vyjádřené v obecné podobě §3 odst. 2 a konkrétně v § 17 odst. 1 zákona o obětech trestných činů) do přestupkového řízení. Dosavadní praxe ukazuje, že setkání oběti a původce násilí v rámci trestního řízení má významně negativní dopad na psychiku oběti a do její schopnosti řádně (nebo dokonce vůbec) se do úkonu řízení zapojit. Oběť často podlehne buď celkové paralýze (tzv. „zamrzne“) a není schopna například vůbec vypovídat, neboť dojde k jinému negativnímu zásahu do její psychiky a její projevy jsou např. zmatečné nebo afektované, což se výrazně odrazí na výsledku, k němuž daný úkon trestního řízení směřuje. Oddělení oběti od původce násilí v trestním řízení má jednoznačně pozitivní výsledky pro průběh řízení. Navrhuje se proto, aby stejná úroveň ochrany obětí domácího násilí v trestním řízení byla přejata i do řízení přestupkového. Žádosti podle věty první je správní orgán povinen vyhovět, pokud je to potřebné k zajištění bezpečnosti osoby přímo postižené spácháním přestupku, resp. její ochrany před druhotnou újmou či jejího soukromí. Například v případě online stalkingu projednávaného jako přestupek proti občanskému soužití podle § 7 zákona o některých přestupcích by mohlo dojít k paradoxní situaci, kdy by se stalker a jeho oběť potkali poprvé tváří v tvář před správním orgánem. Případný dopad na osobu přímo postiženou spácháním přestupku je třeba ze strany správního orgánu chápat široce a předcházet i pouhé možnosti, že jí bude způsobena újma. Praktické provedení potřebného opatření bude vždy záviset na konkrétních možnostech správního orgánu, technickém vybavení atd. V úvahu připadá například výslech z jiné místnosti prostřednictvím technického zařízení, v krajním případě absence jiných možností fyzické přehrazení místnosti paravánem nebo závěsem. V těch případech, kdy zabránění kontaktu mezi osobami vylučuje povaha prováděného úkonu, správní orgán učiní potřebná opatření alespoň pro to, aby bylo zabráněno kontaktu mezi osobami alespoň před a po provedení takového úkonu. I v trestním řízení se ale fakticky často stává, že se oběť s osobou, kterou oběť označila za pachatele (nebo která je podezřelá ze spáchání trestného činu, nebo proti níž se vede trestní řízení), setká například na chodbě před jednací místností před nebo po provedení úkonu; k předejití podobných setkání směřuje doprovodná navržená změna zákona o obětech trestných činů (viz výše), a podobná úprava se navrhuje i pro řízení přestupkové. Takovým setkáním mají podle navržené úpravy příslušné správní orgány předcházet, například tak, že osobě přímo postižené spácháním přestupku zajistí doprovod, který ji vyzvedne před budovou, kde se úkon činí, a po jeho skončení ji opět doprovodí pryč, přičemž zajistí, aby po tuto dobu mezi osobou přímo postižené spácháním přestupku a pachatelem nedošlo ke kontaktu. Druhotná újma je v § 2 odst. 5 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonu definována jako „újma, která nebyla oběti způsobena trestným činem, ale vznikla v důsledku přístupu Policie České republiky, orgánů činných v trestním řízení a dalších orgánů veřejné moci, poskytovatelů zdravotních služeb, subjektů zapsaných v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů, znalců, tlumočníků, obhájců a sdělovacích prostředků k ní“.

K bodu 6 (§ 75 odst. 3)

Jedná se o legislativně technickou změnu v návaznosti na zavedení zákonné definice pojmu domácího násilí v § 3021 o.z.

K bodu 7 (§ 82 odst. 4)

V novém § 82 odst. 4 se navrhuje výslovně stanovit, že správní orgán je povinen při výslechu svědka šetřit jeho osobnost. Jedná se zjednodušeně o přenesení obecné zásady zvlášť citlivého přístupu k obětem trestné činnosti (vyjádřené v obecné podobě v § 3 odst. 2 a konkrétně v § 18 odst. 1 zákona o obětech trestných činů) do přestupkového řízení. Při výslechu osoby přímo postižené spácháním přestupku, který vykazuje znaky domácího násilí (srovnej definici domácího násilí podle § 3021 o.z., na který ustanovení odkazuje) se postupuje zvláštní šetrností a tak, aby výslech nebylo nutné opakovat. Tím se sleduje zejména předcházení dodatečné traumatizaci a sekundární viktimizaci (druhotné újmě, srovnej § 2 odst. 5 zákona o obětech trestných činů) oběti domácího násilí, a to ať už nutností se kvůli opakovaným výslechům znovu a znovu vracet k okamžikům utrpěného násilí či opakovanou konfrontací s osobou, která se tohoto násilí na oběti dopustila. Zároveň se ve větě druhé předepisuje obecný princip pokládat otázky směřující do intimní zóny oběti pouze, je-li to absolutně nezbytné. Povinnosti podle vět první i druhé se nevztahují pouze na správní orgán při vedení výslechu, ale správní orgán naopak má povinnost zajistit dodržování těchto korektivů, i pokud osobě přímo postižené spácháním přestupku klade otázky jakýkoli jiný účastník řízení, zejména obviněný či jeho zástupce.

K Čl. 10 (přechodné ustanovení)

Přechodné ustanovení je potvrzením procesní zásady, že úkony se v řízení provádějí podle procesních pravidel účinných v daném okamžiku. Účinky procesních úkonů nastalé před účinností tohoto zákona ovšem zůstávají zachovány.

K části osmé (účinnost)

Účinnost zákona se navrhuje k 1. lednu 2025.

V Praze dne 29. května 2024

Předseda vlády: prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M. podepsáno elektronicky

Ministr spravedlnosti: JUDr. Pavel Blažek, Ph.D. podepsáno elektronicky

Zmocněnkyně vlády pro lidská práva: Mgr. Klára Šimáčková Laurenčíková podepsáno elektronicky