zákon č. 90/2022 Sb.

Hlavním cílem předkládaného návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 61/2000 Sb., o námořní plavbě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „návrh zákona“), je provést transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/883 ze dne 17. dubna 2019 o přístavních zařízeních pro příjem odpadu z lodí, kterou se mění směrnice 2010/65/EU a zrušuje směrnice 2000/59/ES (dále jen „směrnice (EU) 2019/883“), a směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1159 ze dne 20. června 2019, kterou se mění směrnice 2008/106/ES o minimální úrovni výcviku námořníků a zrušuje směrnice 2005/45/ES o vzájemném uznávání průkazů způsobilosti námořníků vydaných členskými státy (dále jen „směrnice (EU) 2019/1159“).

Hodnocení dopadů regulace (RIA)

Hodnocení dopadů regulace nebylo u tohoto návrhu zákona prováděno, a to v souladu s Plánem legislativních prací vlády na rok 2020, který u příslušného úkolu stanoví, že se hodnocení dopadů regulace neprovede.

A) Zhodnocení platného právního stavu, včetně zhodnocení současného stavu ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen A. 1 Zhodnocení platného právního stavu

Ochrana před znečištěním (předávání odpadu z lodi přístavním zařízením a související notifikační povinnost)

Mezinárodní a unijní úprava Mezinárodně právní základ v oblasti prevence znečištění životního prostředí z lodní dopravy tvoří Mezinárodní úmluva o zamezení znečištění moří z lodí (dále jen „úmluva MARPOL“), která byla přijata v roce 1973 v Londýně na půdě Mezinárodní námořní organizace (dále jen „IMO“) a následně doplněna Protokoly z let 1973 a 1997. Vnitrostátní ratifikace úmluvy MARPOL a Protokolu z roku 1978 byla vyhlášena sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 52/2015 Sb. m. s., Protokol z roku 1997 byl vyhlášen pod č. 53/2015 Sb. m. s. Úmluva MARPOL je komplexním mezinárodně právním nástrojem, jehož cílem je zamezit znečišťování mořského prostředí vypouštěním škodlivých látek nebo odpadních vod obsahujících takové látky. Za tímto účelem stanoví úmluva MARPOL mimo jiné všeobecný zákaz vypouštění odpadu z lodí do moře, ale současně upravuje i podmínky, za nichž lze určité druhy odpadu do mořského prostředí vypouštět. Úmluva MARPOL požaduje, aby státy, které jsou její smluvní stranou, zajistily v přístavech odpovídající zařízení pro příjem odpadu z lodí. Na uvedenou mezinárodně právní úpravu brzy navázala unijní právní úprava. Evropská unie provedla části úmluvy MARPOL zejména prostřednictvím směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/59/ES ze dne 27. listopadu 2000 o přístavních zařízeních pro příjem lodního odpadu a zbytků lodního nákladu (dále jen „směrnice (EU) 2000/59/ES), jejímž obecným cílem bylo sladit zájmy v oblasti hladkého provozu námořní dopravy s ochranou mořského prostředí. Směrnice (EU) 2000/59/ES bezesporu přispěla ke zvýšení objemu odpadu, který se předává do přístavních zařízení pro příjem odpadu, a to mimo jiné tím, že zajistila, aby lodě přispívaly k nákladům těchto zařízení bez ohledu na to, jak tato zařízení skutečně využívají, a jako taková se stala účinným nástrojem při snižování vypouštění odpadu do moře. Ukázalo se však rovněž, že směrnice (EU) 2000/59/ES nebyla zcela účinná v důsledku nesouladu s rámcem úmluvy MARPOL a členské státy si navíc vykládaly řadu klíčových pojmů uvedených ve směrnici (EU) 2000/59/ES různým způsobem. Bylo proto rozhodnuto o zrušení směrnice (EU) 2000/59/ES a jejím nahrazení novou směrnicí (EU) 2019/883. Vnitrostátní úprava

S ohledem na pozici České republiky, jakožto vnitrozemského státu, který nemá vlastní námořní přístavy (české přístavní území v Hamburku podléhá německé jurisdikci), není v současné době problematika předávání odpadu z lodí přístavním zařízením ve vnitrostátním právním řádu podrobněji upravena. Většina ustanovení původní směrnice (EU) 2000/59/ES proto byla z hlediska transpozice pro Českou republiku z geografických důvodů vykazována jako nerelevantní. Část požadavků byla vykázána prostřednictvím normativních odkazů na úmluvu MARPOL a v případě některých ustanovení týkajících se předávání lodního odpadu byla využita již platná ustanovení zákona č. 61/2000 Sb., o námořní plavbě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o námořní plavbě“), upravující zejména povinnost provozovatele námořního plavidla spočívající v zabezpečení knihy odpadů na lodi a jejím uchovávání pod dobu 3 let ode dne posledního zápisu do ní a rovněž v obecné povinnosti provozovatele zajistit, aby veškerá zařízení na námořním plavidle byla schváleného typu, měla schválenou dokumentaci a jejich provoz vyhovoval požadavkům bezpečnosti a ochrany zdraví a mořského prostředí v souladu s mezinárodními úmluvami Českou republiku zavazujícími. Změny spočívající v doplnění, příp. zpřesnění stávajících povinností provozovatelů či velitelů námořních plavidel, jež byly na unijní úrovni reflektovány přijetím směrnice (EU) 2019/883, však již nejsou v platné vnitrostátní úpravě promítnuty, nemají tedy vnitrostátně potřebnou právní oporu, a jejich implementace do zákona o námořní plavbě je tedy jedním ze dvou hlavních cílů předloženého návrhu zákona. V platné právní úpravě v prvé řadě absentuje samotný požadavek na zajištění předání odpadu nacházejícího se na palubě námořního plavidla přístavnímu zařízení pro příjem odpadu před opuštěním přístavu členského státu Evropské unie, stejně jako oznamovací povinnost provozovatele či velitele (lodi o hrubé prostornosti přesahující 300 registrovaných tun směřující do přístavu členského státu Evropské unie) týkající se převáženého odpadu. Platná úprava se omezuje toliko na obecnou povinnost velitele lodi zabránit znečištění mořského prostředí (§ 33 odst. 1 písm. h) zákona o námořní plavě) a povinnost provozovatele nebo velitele lodi přepravující nebezpečné věci nebo znečišťující látky a směřující do přístavu členského státu Evropské unie oznámit údaje o lodi, průběhu plavby, osobách na lodi, o přepravovaných věcech nebo látkách a jejich umístění na lodi příslušnému orgánu tohoto členského státu (§ 23a). Nebezpečné věci nebo znečišťující látky jednak nemusí být odpadem (mohou být nákladem směřujícím až do přístavu pro něj určeným) a rovněž údaje, které mají být podle směrnice (EU) 2019/883 ve vztahu k odpadu umístěnému na lodi oznamovány, okruhu údajů již podle současné právní úpravy předávaným v souvislosti s přepravovanými nebezpečnými věcmi či znečišťujícími látkami, neodpovídají. V této souvislosti vyhodnotil předkladatel jako nezbytné stávající úpravu doplnit. Výcvik a kvalifikace námořníků (uznávání průkazů způsobilosti a osvědčení o zdravotní způsobilosti)

Mezinárodní a unijní úprava

V důsledku mezinárodního aspektu námořní dopravy byly v minulosti posádky lodí školeny v různých zemích podle odlišných systémů a pravidel jednotlivých provozovatelů lodí. Brzy však vyvstala zásadní potřeba zajistit, aby všichni členové posádky byli schopni bezpečně plnit své povinnosti. Jelikož se v této souvislosti ukázalo, že zásadní roli v oblasti bezpečnosti námořní plavby hraje výcvik námořníků, přijaly v roce 1978 členské státy IMO Mezinárodní úmluvu o normách výcviku, kvalifikace a strážní služby námořníků (dále jen „úmluva STCW“). Úmluva STCW byla naposledy podstatně revidována v roce 2010 (tzv. Manilské změny). Další změny úmluvy STCW týkající se požadavků na výcvik a kvalifikaci námořníků pracujících na lodích podléhajících Mezinárodnímu předpisu pro bezpečnost lodí používajících plyny nebo jiná paliva s nízkým bodem vzplanutí (dále jen „předpis IGF“) byly přijaty v roce 2015. V roce 2016 byly přijaty změny úmluvy STCW týkající se výcviku a kvalifikace námořníků pracujících na osobních lodích a lodích, které působí v polárních vodách. Úmluva STCW byla do práva Evropské unie začleněna směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/106/ES ze dne 19. listopadu 2008 o minimální úrovni výcviku námořníků (dále jen „směrnice (EU) 2008/106/ES“). Vzhledem k tomu, že všechny členské státy jsou zároveň signatáři úmluvy STCW, lze dosáhnout harmonizovaného provedení jejich mezinárodních závazků sladěním unijních pravidel o výcviku a vydávání průkazů způsobilosti s úmluvou STCW. Z tohoto důvodu bylo na unijní úrovni rozhodnuto o změně několika ustanovení směrnice 2008/106/ES tak, aby unijní úprava odrážela nejnovější změny úmluvy STCW, pokud jde o výcvik a kvalifikaci námořníků pracujících na lodích, na které se vztahuje předpis IGF, na osobních lodích a na lodích, které působí v polárních vodách.

Za tímto účelem byla přijata směrnice (EU) 2019/1159, která kromě výše uvedených změn týkajících se výcviku a kvalifikace námořníků doplňuje i oblast vzájemného uznávání průkazů odborné způsobilosti a osvědčení o zdravotní způsobilosti vydaných námořníkům jinými členskými státy. V této souvislosti přitom došlo ke zrušení směrnice 2005/45/ES a zakotvení příslušné právní úpravy do směrnice 2008/106/ES. Transpozice unijní úpravy uznávání uvedených dokladů je druhým hlavním cílem předkládaného návrhu zákona. Úplné transpozice směrnice (EU) 2019/1159 bude následně dosaženo novelou příslušného prováděcího právního předpisu, do něhož budou zapracovány nové požadavky na odbornou způsobilost, které směrnice (EU) 2019/1159 přináší v oblasti výcviku a kvalifikace námořníků pracujících na lodích, na které se vztahuje předpis IGF, na osobních lodích a na lodích, které působí v polárních vodách. Vnitrostátní úprava

Problematika výcviku a kvalifikace námořníků je v současné době upravena v § 42 až § 50a zákona o námořní plavbě a na tento zákon navazujícím prováděcím právním předpise, kterým je vyhláška č. 112/2015 Sb., o odborné a zdravotní způsobilosti členů posádky lodě, průkazech způsobilosti, námořnických knížkách a kapitánském slibu. Podle stávající právní úpravy lze jako člena posádky nalodit pouze toho, kdo je zdravotně způsobilý a je držitelem oprávnění (průkazu způsobilosti) pro výkon některé z tzv. zvláštních činností nebo práce spojené s příslušnou funkcí člena posádky lodě, stanoví-li tak úmluva STCW (viz § 42 odst. 1 zákona o námořní plavbě). Průkazy způsobilosti osvědčují zdravotní a odbornou způsobilost držitele k výkonu zvláštní činnosti a výkonu práce spojené s funkcí člena posádky lodě na velitelské nebo provozní úrovni anebo odbornou způsobilost k výkonu práce spojené s funkcí člena posádky lodě na pomocné úrovni. Prvně zmíněné průkazy způsobilosti jsou vydávány Ministerstvem dopravy plnícím funkci námořního úřadu (dále jen „Námořní úřad) na dobu 5 let a průkazy způsobilosti osvědčující způsobilost k výkonu práce spojené s funkcí člena posádky lodě na pomocné úrovni jsou vydávány na dobu neurčitou. Pro každou funkci člena posádky lodě a pro každou zvláštní činnost je vydáván samostatný průkaz způsobilosti. Platnost průkazů vydávaných na dobu 5 let může být na žádost držitele za zákonem stanovených podmínek prodloužena na dalších 5 let. Proces uznávání průkazů způsobilosti je upraven v § 47 zákona o námořní plavbě, podle něhož Námořní úřad uznává průkazy způsobilosti vydané jiným členským státem Evropské unie (nebo státem tvořícím Evropský hospodářský prostor), a to na žádost držitele platného průkazu způsobilosti. Je zřejmé, že za stávajícího právního stavu musí být uznání každého průkazu způsobilosti aprobováno Námořním úřadem. Zákon o námořní plavbě nadto stanoví, že, jedná-li se o držitele platného průkazu způsobilosti opravňujícího k výkonu funkce na velitelské úrovni, uzná Námořní úřad tento průkaz pouze za podmínky, prokáže-li žadatel zákonem požadované znalosti. V případě uznání průkazu způsobilosti vydává Námořní úřad potvrzení o uznání průkazu způsobilosti. Doba platnosti potvrzení o uznání průkazu způsobilosti se shoduje s dobou platnosti tohoto průkazu, činí však nejdéle 5 let. Směrnice (EU) 2019/1159 je však založena na odlišném principu, podle něhož mají být všechny průkazy způsobilosti, s výjimkou průkazů způsobilosti osvědčujících odbornou způsobilost člena posádky lodě na velitelské nebo provozní úrovni, členskými státy Evropské unie vzájemně uznávány bez dalšího, tedy bez jakéhokoliv potřebného (uznávacího) aktu příslušného orgánu. Zvláštního aktu uznání ze strany veřejné moci je tedy třeba pouze v případě průkazů způsobilosti osvědčujících odbornou způsobilost člena posádky lodě na velitelské nebo provozní úrovni, zatímco průkazy způsobilosti osvědčující odbornou způsobilost k výkonu práce spojené s funkcí člena posádky lodě na pomocné úrovni by měly být členskými státy uznány přímo ex lege. Tomuto principu stávající úprava neodpovídá a je nutno ji v tomto smyslu upravit. Platná právní úprava obsažená v § 47 odst. 5 zákona o námořní plavbě obsahuje rovněž institut prozatímního dokladu o uznání průkazu způsobilosti, který Námořní úřad vydává žadateli o uznání průkazu způsobilosti vydaného jiným členským státem Evropské unie (nebo státem tvořícím Evropský hospodářský prostor) na jeho žádost do doby vydání potvrzení o uznání průkazu způsobilosti. Zákon o námořní plavbě v této souvislosti rovněž stanoví podmínky pro vydání prozatímního dokladu, jakož i lhůtu, v jaké Námořní úřad o žádosti o vydání tohoto dokladu rozhodne. Dále je stanoveno, že prozatímní doklad o uznání způsobilosti pozbývá platnosti dnem vydání potvrzení o uznání průkazu způsobilosti, nejpozději však uplynutím 3 měsíců od jeho vydání. Tato praxe byla vyhodnocena jako praxe nadbytečně administrativně nevýhodná a zatěžující. Směrnice (EU) 2019/1159 ve svém článku 5b odst. 6 umožňuje, aby hostitelský členský stát v případě potřeby povolil námořníkovi sloužit po dobu nejvýše tří měsíců na lodi plující pod jeho vlajkou, pokud má tento námořník platný odpovídající průkaz způsobilosti vydaný a potvrzený jiným členským státem, ale dosud nepotvrzený pro uznání dotčeným hostitelským členským státem. Základní podmínkou je, aby vždy byl snadno k dispozici písemný důkaz o tom, že žádost o potvrzení (tedy uznání daného průkazu způsobilosti) byla předána příslušným orgánům. V tomto smyslu je nutno stávající právní úpravu změnit.

Uznávání osvědčení o zdravotní způsobilosti (nebo obdobných dokladů osvědčujících zdravotní způsobilost) platná právní úprava výslovně neřeší. Směrnice (EU) 2019/1159 však počítá s tím, že kromě průkazů způsobilosti osvědčujících odbornou způsobilost námořníků by do režimu vzájemného uznávání měly být zahrnuty rovněž průkazy o jejich zdravotní způsobilosti vydané subjekty pověřenými členskými státy. Článek 5b odst. 3 této směrnice stanoví, že každý členský stát přijme, a to za účelem povolit námořníkům sloužit na lodích plujících pod jeho vlajkou, průkazy zdravotní způsobilosti vydané subjekty pověřenými jiným členským státem. Rovněž v tomto kontextu je proto nutno stávající právní úpravu doplnit.

B) Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy, včetně dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen

B. 1 Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy

Ochrana před znečištěním (předávání odpadu z lodi přístavním zařízením a související notifikační povinnost) Smyslem směrnice (EU) 2019/883 je zamezit znečišťování mořského prostředí vypouštěním škodlivých látek nebo odpadních vod obsahujících takové látky do moře. Převážná část směrnice (EU) 2019/883 upravuje problematiku přístavních zařízení pro příjem lodního odpadu a zavazuje tudíž pouze přístavní státy. Tato ustanovení směrnice (EU) 2019/883 jsou proto z hlediska transpozice do vnitrostátního právního řádu pro Českou republiku z geografických důvodů irelevantní. Některá ustanovení ale zavazují přímo provozovatele nebo velitele námořních plavidel, přičemž některá z těchto ustanovení dopadají pouze na lodě o hrubé prostornosti alespoň 300 registrovaných tun. Termín hrubá prostornost (tonáž) se týká vnitřního objemu lodi a používá se jako prostředek pro kategorizaci obchodních plavidel. Hrubá prostornost lodi se vztahuje ke všem oblastem lodi od kýlu do nálevky a od přídě k zádi (v moderním použití se při měření hrubé prostornosti odečte prostor pro posádku a jiné části lodi, které nemohou pojmout náklad). Od roku 1969 je hrubá prostornost lodi hlavním prostředkem, kterým je obchodní loď definována. Hrubá měření tonáže mají řadu právních a administrativních konsekvencí. Používá se k vymezení působnosti různých pravidel na lodě, zejména předpisů upravujících pracovně právní vztahy a bezpečnost práce, registrační poplatky nebo přístavní poplatky. Zákon o námořní plavbě registraci takovýchto lodí pod českou vlajkou umožňuje a do budoucna ji rozhodně nelze vyloučit. Uvedená ustanovení unijního práva je třeba promítnout do vnitrostátní právní úpravy a jejich transpozice je proto jedním z cílů navrhované úpravy. V prvé řadě se do zákona o námořní plavbě doplňuje primární povinnost ukládající veliteli námořního plavidla (tzn. námořní obchodní lodi, ale i námořní jachty) zajistit předání odpadu nacházejícího se na jeho palubě přístavnímu zařízení pro příjem odpadu, a to před opuštěním přístavu členského státu Evropské unie nebo státu tvořícího Evropský hospodářský prostor. V souladu se směrnicí (EU) 2019/883 se vymezuje několik výjimek, které umožňují předání odpadu z lodi až v následujícím přístavu určení. Tyto výjimky se týkají zejména krátkodobých zastávek, nepříznivých povětrnostních podmínek nebo situací, kdy má loď dostatečnou kapacitu pro skladování odpadu na lodi. Pro uplatnění každé z těchto výjimek musí být znám následující přístav určení, ve kterém musí být odpovídající přístavní zařízení, které by odpad z lodi přijalo. Návrhem zákona dochází v souladu se směrnicí (EU) 2019/883 rovněž k doplnění oznamovacích povinností provozovatele nebo velitele lodi stanovených v § 23a zákona o námořní plavbě o další notifikační povinnost související s předběžným oznámením o odpadu. Navrhovaná úprava transponuje ustanovení směrnice (EU) 2019/883, která dopadají na „provozovatele, zástupce nebo velitele lodi spadající do oblasti působnosti směrnice 2002/59/ES“, přičemž takovou lodí je dle uvedené směrnice loď o hrubé prostornosti alespoň 300 registrovaných tun. Údaje, jež mají být předmětem oznámení, vycházejí z formuláře uvedeného v příloze 2 směrnice (EU) 2019/883, přičemž návrh zákona v této souvislosti formuluje příslušné zákonné zmocnění pro vydání prováděcího právního předpisu, který bude obsahovat vzor předmětného formuláře. Vymezuje se rovněž doba, v níž je provozovatel nebo velitel lodi povinen oznámit předmětné údaje příslušnému orgánu členského státu (nebo státu tvořícího Evropský hospodářský prostor), do jehož přístavu loď směřuje. Okamžik oznámení se stanoví alternativně, což je reakcí na fakt, že v době vyplutí lodi z přístavu je často znám pouze kurz, nikoli konkrétní přístav určení, který se může v průběhu plavby i změnit. Návrh zákona nově zakotvuje rovněž související povinnost provozovatele nebo velitele lodi uschovat takto oznámené údaje na palubě lodi po stanovenou dobu a na žádost tyto údaje zpřístupnit příslušným orgánům. Návrh zákona dále v souladu s požadavky směrnice (EU) 2019/883 doplňuje povinnost provozovatele nebo velitele lodi zaznamenat údaje obsažené v potvrzení o předání odpadu přístavnímu zařízení do systému pro výměnu informací na moři (tzv. databáze SafeSeaNet). Uvedené potvrzení vydává v návaznosti na předání odpadu lodí (čl. 7 odst. 1 směrnice (EU) 2019/883) provozovatel zařízení pro příjem odpadu. Stanoví se rovněž povinnost uschovat potvrzení na lodi pod dobu alespoň 2 let. S ohledem na požadavek obsažený ve směrnici (EU) 2019/883, podle něhož mají členské státy Evropské unie stanovit odpovídající sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice, je nezbytnou součástí návrhu transpoziční úpravy i doplnění odpovídajících skutkových podstat přestupků a správních trestů za jejich spáchání.

Výcvik a kvalifikace námořníků (uznávání průkazů způsobilosti a osvědčení o zdravotní způsobilosti)

Hlavní novum, které přináší směrnice (EU) 2019/1159 v oblasti uznávání průkazů způsobilosti členů posádek, spočívá (zjednodušeně řečeno) v automatické akceptaci průkazů způsobilosti vydávaných v rámci Evropské unie a Evropského hospodářského prostoru členům posádky na jiné než velitelské nebo důstojnické úrovni. Tyto průkazy způsobilosti se mají napříště v rámci usnadnění volného pracovního pohybu námořníků bez dalšího akceptovat, odpadne u nich tedy jakýkoliv proces uznávání ze strany Námořního úřadu. Oprávnění pro výkon zvláštní činnosti a oprávnění pro výkon práce spojené s funkcí člena posádky lodě tedy bude podle navrhované právní úpravy napříště osvědčovat rovněž platný průkaz způsobilosti vydaný jiným členským státem Evropské unie nebo státem tvořícím Evropský hospodářský prostor. Procesu uznání Námořním úřadem podle § 47 budou v souladu s čl. 1 bodem 5 směrnice (EU) 2019/1159 nadále podléhat pouze průkazy způsobilosti pro člena posádky lodě na velitelské nebo provozní (důstojnické) úrovni. Zde bude žadatel o uznání průkazu nadále povinen prokázat zákonem požadované znalosti, z jejichž výčtu se však vypouští doposud požadovaná znalost anglického jazyka. Požadavek na znalost anglického jazyka nemá podklad v unijním právu. Angličtina je na námořních obchodních lodích naprosto běžně užívaným jazykem a prokazování její znalosti u držitelů průkazů způsobilosti vydaných v rámci Evropské unie bylo vyhodnoceno jako zbytečná administrativní zátěž jak pro žadatele o uznání průkazu způsobilosti, tak pro Námořní úřad.

Navrhovaná právní úprava upouští dále od institutu prozatímního dokladu o uznání průkazu způsobilosti, který byl doposud do doby vydání potvrzení o uznání průkazu způsobilosti vydáván Námořním úřadem žadatelům o uznání jejich průkazu způsobilosti vydaného jiným členským státem Evropské unie (nebo státem tvořícím Evropský hospodářský prostor), splnili-li pro to zákonem stanovené podmínky. Napříště bude možné jako člena posádky lodě na velitelské nebo provozní úrovni nalodit po dobu nejvýše 3 měsíců ode dne podání žádosti o uznání průkazu způsobilosti rovněž držitele platného průkazu způsobilosti vydaného jiným členským státem Evropské unie (nebo státem tvořícím Evropský hospodářský prostor), jehož průkaz způsobilosti dosud nebyl Námořním úřadem uznán. Zároveň se však konstruují podmínky, za nichž je takto možno postupovat. Musí to být nezbytné pro provoz lodi a provozovatel a velitel lodi musí zajistit přítomnost dokladu o podání žádosti o uznání předmětného průkazu způsobilosti na palubě lodi. Navrhovaná úprava sleduje snížení administrativní zátěže, přičemž směrnice (EU) 2019/1159 takový postup výslovně umožňuje. Další navrhovanou změnou vycházející z požadavků směrnice (EU) 2019/1159 je automatická akceptace (bez potřeby jakéhokoliv procesu uznávání ze strany Námořního úřadu) platných osvědčení o zdravotní způsobilosti vydaných jiným členským státem Evropské unie nebo státem tvořícím Evropský hospodářský prostor. Uznávání osvědčení o zdravotní způsobilosti doposud nebylo v platné právní úpravě upraveno. Do zákona o námořní plavbě se dále navrhuje doplnit informační povinnost Námořního úřadu vůči Evropské komisi spočívající v každoročním zasílání informací o vydaných nebo uznaných průkazech způsobilosti pro člena posádky na velitelské nebo provozní úrovni. Předávané údaje budou zahrnovat informace podle přílohy V směrnice (EU) 2019/1159.

S ohledem na požadavek obsažený čl. 29 směrnice (EU) 2008/106/ES, podle něhož mají členské státy Evropské unie stanovit odpovídající sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice, je nezbytnou součástí návrhu transpoziční úpravy i doplnění odpovídajících skutkových podstat přestupků a správních trestů za jejich spáchání.

B. 2 Zhodnocení ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen

Na zákaz diskriminace a na rovnost žen a mužů nemá navrhovaná právní úprava žádný dopad.

C) Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy v jejím celku

Předkládaným návrhem zákona dochází především k zajištění slučitelnosti právního řádu České republiky s právem Evropské unie. Dochází tak zejména k transpozici relevantních ustanovení směrnice (EU) 2019/883 a směrnice (EU) 2019/1159 do vnitrostátního právního řádu. Neprovedení potřebných implementačních opatření by mělo za následek veškerá rizika spojená s neplněním závazků plynoucích České republice z jejího členství v Evropské unii. Je nutno konstatovat, že s ohledem na uplynutí transpozičních lhůt u obou směrnic již Evropská komise zahájila 2 řízení o porušení unijního práva proti České republice. Uvedených cílů nelze dosáhnout jiným způsobem než adekvátní změnou stávající právní úpravy, a to primárně změnou zákona o námořní plavbě. Navrhovaná právní úprava je proto nezbytná.

D) Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky

Z hlediska Listiny základních práv a svobod se navržená regulace dotýká zejména práva na svobodnou volbu zaměstnání a práva na podnikání (čl. 26), kdy nicméně platí, že zákonodárce může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Předkladatel se domnívá, že navržená právní úprava obstojí v tzv. testu rozumnosti, jenž Ústavní soud používá v kontextu tohoto hospodářského práva při hodnocení ústavně právní konformity konkrétní právní úpravy. Nově navrhované povinnosti směřující k provozovatelům námořních plavidel v oblasti předávání odpadu v přístavních zařízeních vycházejí z požadavků unijního práva a jejich zavedení je nezbytné z hlediska zajištění závazků České republiky vyplývajících z členství v Evropské unii. V oblasti uznávání průkazů způsobilosti dochází v důsledku navrhované úpravy spočívající v automatické akceptaci určitých druhů průkazů způsobilosti vydaných jinými členskými státy Evropské unie (nebo státy tvořícími Evropský hospodářský prostor) ke značnému zjednodušení přístupu k výkonu povolání členů lodních posádek, kteří jsou držiteli uvedených průkazů. V případě průkazů způsobilosti pro členy posádek na velitelské nebo důstojnické úrovni zůstává zachován stávající princip založený na procesu uznání těchto průkazů Námořním úřadem. Uvedená úprava tedy v souladu s čl. 26 Listiny základních práv a svobod stanoví podmínky a omezení pro výkon určitých povolání, přičemž vychází z požadavků unijního práva. Lze konstatovat, že navrhovaná právní úprava je v souladu s ústavním pořádkem České republiky, jakož i s ustálenou judikaturou Ústavního soudu.

E) Zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy s právem Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie a obecnými právními zásadami práva Evropské unie

Navrhovaná právní úprava představuje transpoziční opatření ve vztahu ke

– směrnici (EU) 2019/883, jejíž transpoziční lhůta uplynula dne 28. června 2021, a

– směrnici (EU) 2019/1159, jejíž transpoziční lhůta uplynula dne 2. srpna 2021.

Navrhovaná právní úprava je se shora uvedenými předpisy Evropské unie v souladu. Je však nutno konstatovat, že s ohledem na uplynutí transpozičních lhůt u obou směrnic již Evropská komise zahájila 2 řízení o porušení unijního práva proti České republice (ke směrnici (EU) 2019/883 jde o řízení 2021/0187 zahájené dne 26. července 2021 a ke směrnici (EU) 2019/1159 jde o řízení č. 2021/0391 zahájené dne 30. září 2021).

Ke směrnicím (EU) 2019/883 a 2019/1159 se zatím nevztahuje žádná judikatura Soudního dvora Evropské unie. Ustanovení přílohy I směrnice (EU) 2019/1159 jsou do vnitrostátního právního řádu transponována rovněž prostřednictvím úmluvy STCW. Českou republikou byl již zahájen proces přistoupení také ke změnám této úmluvy obsaženým v tzv. předpisu IGF (mezinárodní předpis pro bezpečnost lodí používajících plyny nebo jiná paliva s nízkým bodem vzplanutí) a tzv. polárnímu předpisu (změna úmluvy STCW týkající se výcviku a kvalifikace námořníků pracujících na osobních lodích a lodích, které působí v polárních vodách).

Lze shrnout, že předkládaný návrh zákona je tedy v souladu s právem Evropské unie a je rovněž slučitelný s relevantní judikaturou soudních orgánů Evropské unie a obecnými právními zásadami práva Evropské unie.

F) Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, včetně zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod

F. 1 Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána

Základ mezinárodněprávní úpravy v oblasti prevence znečištění životního prostředí z lodní dopravy tvoří úmluva MARPOL, která byla přijata v roce 1973 v Londýně na půdě IMO a následně byla doplněna Protokoly z let 1973 a 1997. Na uvedenou mezinárodně právní úpravu navázala unijní právní úprava. Části úmluvy MARPOL byly provedeny zejména prostřednictvím směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/59/ES ze dne 27. listopadu 2000 o přístavních zařízeních pro příjem lodního odpadu a zbytků lodního nákladu a následně novou směrnicí (EU) 2019/883, jejíž řádnou transpozicí bude dosaženo souladu vnitrostátní právní úpravy s mezinárodněprávními závazky České republiky. Pramen mezinárodněprávní úpravy v oblasti výcviku a kvalifikace námořníků tvoří úmluva STCW, na kterou na unijní úrovni navázala směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/106/ES o minimální úrovni výcviku námořníků. Aby unijní úprava odrážela nejnovější změny úmluvy STCW, byla přijata směrnice (EU) 2019/1159, jejíž navrhovanou implementací do vnitrostátního právního řádu dojde k plnému zohlednění uvedené mezinárodní úmluvy. Lze shrnout, že navrhovaná právní úprava je v souladu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána.

F. 2 Zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod

Obsah navrhované právní úpravy byl posouzen z hlediska slučitelnosti s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a byla identifikována navrhovaná ustanovení, o nichž lze uvažovat jako o ustanoveních, jichž se dotýká právní úprava obsažená v Úmluvě. Jako relevantní se jeví posouzení slučitelnosti navrhovaných ustanovení s právem na ochranu majetku ve smyslu Protokolu č. 1 Úmluvy a zásadou uložení trestu jen na základě zákona ve smyslu čl. 7 Úmluvy. Právo na ochranu majetku (Protokol č. 1 Úmluvy) Protokol č. 1 Úmluvy stanoví, že každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva (čl. 1 odst. 1). To nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut (čl. 1 odst. 2). Návrh zákona v dílčím rozsahu rozšiřuje okruh přestupků a stanoví sazby pokut, které se za jejich spáchání uloží. Jde o přestupky, jejichž skutkové podstaty vychází z porušení nových povinností zaváděných návrhem zákona. U všech přestupků jsou stanoveny pouze horní hranice sazeb pokut. Jejich výše odpovídají typové závažností jednání, která naplňují skutkové podstaty jednotlivých přestupků. Návrh tak ctí zásadu přiměřenosti a je v tomto ohledu v souladu s článkem 1 odst. 1 a 2 Protokolu č. 1 Úmluvy. Zásada uložení trestu jen na základě zákona (čl. 7 Úmluvy) Článek 7 odst. 1 Úmluvy stanoví, že nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu. Podle článku 7 odst. 2 Úmluvy tento článek nebrání souzení a potrestání osoby za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy.

Při vědomí toho, že pro účely posouzení souladu návrhu zákona s Úmluvou lze nahlížet na přestupky jako na trestné činy, lze konstatovat, že nově formulované přestupky naplňují zásadu nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege vtělenou do článku 7 Úmluvy. Přestupky jsou formulovány jasným způsobem, takže adresát normy z ní může jednoznačně seznat, jaké konání či opomenutí způsobuje jeho deliktní (trestní) odpovědnost, a působí do budoucna, nikoliv retroaktivně. I z tohoto pohledu je tedy návrh v souladu s Úmluvou.

G) Zhodnocení předpokládaného hospodářského a finančního dopadu navrhované právní úpravy na státní rozpočet, ostatní veřejné rozpočty, na podnikatelské prostředí České republiky, dále sociální dopady, včetně dopadů na specifické skupiny obyvatel a dopady na životní prostředí

Dopad navrhované právní úpravy na státní rozpočet a ostatní veřejné rozpočty

Žádné nové náklady státního rozpočtu v souvislosti s výkonem působnosti Námořního úřadu, včetně provádění kontroly nad dodržováním nově navrhované zákonné úpravy, se oproti stávajícímu stavu nepředpokládají. Nepředpokládají se ani zvláštní příjmy státního rozpočtu v souvislosti s nově navrženou právní úpravou. Žádné další dopady na veřejné rozpočty se nepředpokládají.

Dopad na podnikatelské prostředí Navrhovaná právní úprava nepřináší žádné negativní dopady na podnikatelské prostředí. Potenciální zatížení pro provozovatele námořních plavidel by mohla představovat nová povinnost ukládající veliteli námořního plavidla zajistit předání odpadu nacházejícího se na palubě přístavnímu zařízení pro příjem odpadu, neboť se jedná o zpoplatněnou službu. Již směrnice (EU) 2000/59/ES však směřovala k tomu, aby námořní plavidla přispívala k nákladům přístavních zařízení bez ohledu na to, jak tato zařízení skutečně využívají. S ohledem na tuto skutečnost a rovněž s přihlédnutím k tomu, že v České republice aktuálně neexistují hlavní adresáti uvedeného ustanovení v podobě provozovatelů námořních obchodních lodí, jsou vnitrostátní dopady transponované směrnice na podnikatelskou sféru v České republice prakticky nulové. Určité marginální náklady související s nově navrhovanou právní úpravou mohou vzniknout provozovatelům námořních jachet, pakliže budou předávat odpad z jejich paluby v přístavních zařízeních pro příjem odpadu nacházejících se v Evropské unii nebo v některém ze států tvořících Evropský hospodářský prostor. V souvislosti s nově doplňovanou notifikační povinností provozovatele nebo velitele lodi, pokud jde o předběžné nahlášení na palubě lodi se nacházejícího odpadu nebo informace o jeho předání příslušnému přístavnímu zařízení, bude využíváno již stávajících mechanismů (příslušné údaje budou předávány prostřednictvím systému SafeSeaNet tak, jak tomu dochází již v současné době při plnění jiných oznamovacích povinností) a nebude tak pro provozovatele ani velitele lodí představovat žádné nové náklady ani zátěž. Navíc tato notifikační povinnost dopadá pouze na námořní obchodní lodě s hrubou prostorností dosahující alespoň 300 registrovaných tun.

Nově navrhovaná právní úprava uznávání průkazů způsobilosti členů posádky a osvědčení o zdravotní způsobilosti vydaných jinými členskými státy Evropské unie (nebo státy tvořícími Evropský hospodářský prostor), podle níž (na rozdíl od stávajícího stavu) bude velké množství těchto dokladů (veškerá osvědčení o zdravotní způsobilosti a všechny průkazy způsobilosti členů posádky na pomocné úrovni) uznáváno ex lege bez potřeby zvláštního aktu učiněného ze strany veřejné moci, pak bude jednoznačně výhodnější nejen pro samotné námořníky, ale i pro jejich zaměstnavatele (provozovatele lodí), kterým by tak měla být usnadněna cesta pro přijímání nových členů posádky.

Dopad na životní prostředí Celá směrnice (EU) 2019/883, jejíž transpozice do vnitrostátního právního řádu je jedním ze dvou cílů navrhované právní úpravy, je motivována ochranou životního prostředí, neboť jejím smyslem je zamezit znečišťování mořského prostředí vypouštěním škodlivých látek nebo odpadních vod obsahujících takové látky do moře. V důsledku navrhované transpozice směrnice (EU) 2019/883 do zákona o námořní plavbě lze proto očekávat jednoznačně pozitivní dopady na životní prostředí související s nově formulovanou povinností spočívající v odevzdávání lodního odpadu do přístavních zařízení k tomu určených, jež dopadne nejen na velitele námořních jachet, ale i na velitele potenciálních obchodních lodí, jejichž registraci v námořním rejstříku pod českou vlajkou do budoucna nelze vyloučit. Sociální dopady Navrhovaná právní úprava nepřináší žádné dopady v sociální oblasti.

H) Zhodnocení dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů

Navrhovaná právní úprava nemá negativní dopady na ochranu soukromí a osobních údajů. Z hlediska nakládání s osobními údaji se jeví jako relevantní doplnění nové informační povinnosti Námořního úřadu vůči Evropské komisi spočívající v každoročním zasílání anonymizovaných informací o jím vydaných nebo uznaných průkazech způsobilosti pro člena posádky na velitelské nebo provozní úrovni. Ustanovení je provedením čl. 5a směrnice (EU) 2008/106, ve znění směrnice (EU) 2019/1159, upravujícím informační povinnost členských států vůči Evropské komisi. Údaje budou předávány v zakódované podobě a jejich poskytování bude probíhat v souladu se zásadami nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (GDPR). Riziko zneužití nebo nechtěných zásahů do soukromí lze s ohledem na povahu poskytovaných údajů a způsob jejich předávání vyloučit.

Lze shrnout, že navrhovanou právní úpravou nedochází k zásahu do soukromí a ochrana osobních údajů není nijak ohrožena.

I) Zhodnocení korupčních rizik

V zásadě jakákoliv právní regulace, tj. jakýkoliv zásah do práv a povinností a rozhodování o nich orgány veřejné moci, s sebou přináší potenciální korupční rizika. Proto je při jejich zhodnocení namístě zaměřit se na konkrétní aspekty navrhované právní úpravy, stejně jako jejích jednotlivých institutů. Zhodnocení korupčních rizik bylo provedeno podle Metodiky CIA (Corruption Impact Assessment – Metodika hodnocení korupčních rizik), kterou uveřejnil Vládní výbor pro koordinaci boje s korupcí.

Přiměřenost Nejprve je třeba konstatovat s odkazem na část C této důvodové zprávy, že navržená právní úprava je pro dosažení sledovaných cílů nezbytná a těchto cílů není možné dosáhnout prostředky nezasahujícími do právního řádu. Rozsah ukládaných povinností odpovídá danému účelu, nepředstavuje pro adresáty právní úpravy nadměrnou zátěž a nevyžaduje vynaložení nepřiměřených nákladů na přizpůsobení se novým požadavkům. Přitom lze opětovně zdůraznit, že rozsah těchto povinností vyplývá primárně z unijního práva.

Efektivita Navrhovaná právní úprava je dostatečně určitá a předpokládá, že veřejná správa bude schopna kontrolovat a vynucovat dodržování dané právní regulace. Za tímto účelem jsou rovněž stanoveny odpovídající skutkové podstaty přestupků a navazující správní tresty. Odpovědnost

Návrhem zákona nedochází k excesivnímu rozšíření kompetencí orgánů veřejné moci. Z návrhu zákona je rovněž zcela zřejmé, který orgán bude v jednotlivých věcech rozhodovat (Námořní úřad), a také jsou jasně identifikovatelné osoby odpovědné za konkrétní rozhodnutí.

Opravné prostředky

Navrhovaná právní úprava nepředpokládá žádné nové správní řízení. Naopak dochází k vypuštění stávajícího správního řízení o vydání prozatímního dokladu o uznání průkazu způsobilosti, který byl doposud do doby vydání potvrzení o uznání průkazu způsobilosti vydáván Námořním úřadem žadatelům o uznání jejich průkazu způsobilosti vydaného jiným členským státem Evropské unie (nebo státem tvořícím Evropský hospodářský prostor), splnili-li pro to zákonem stanovené podmínky. Jak již bylo shora uvedeno, bude napříště možné jako člena posádky lodě na velitelské nebo provozní úrovni nalodit po dobu nejvýše 3 měsíců ode dne podání žádosti o uznání průkazu způsobilosti rovněž držitele platného průkazu způsobilosti vydaného jiným členským státem Evropské unie (nebo státem tvořícím Evropský hospodářský prostor), jehož průkaz způsobilosti dosud nebyl Námořním úřadem uznán. Namísto zvláštního rozhodování Námořního úřadu o vydání prozatímního dokladu o uznání průkazu způsobilosti tak bude možné jako člena posádky nalodit osobu, která (pouze) prokáže, že podala žádost o uznání průkazu způsobilosti. Návrh zákona v tomto ohledu povede ke snížení administrativní zátěže, přičemž směrnice (EU) 2019/1159 takový postup umožňuje. Současně se navrhuje zúžení rozsahu správních řízení, pokud jde o uznávání průkazů způsobilosti vydaných jiným členským státem Evropské unie (nebo státem tvořícím Evropský hospodářský prostor), pokud jde o průkazy způsobilosti vydané pro členy posádky na pomocné úrovni. V ostatním obecně platí, že všechna řízení zůstávají v zákoně o námořní plavbě navázána na správní řád a případně též na zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Vzhledem k absenci jakékoliv nové úpravy správního řízení neobsahuje návrh zákona ani žádné odchylky od uvedených předpisů, které by musely být pro ten případ jasně identifikovány. Správní řád a další právní předpisy poskytují nástroje pro účinnou obranu proti nesprávnému postupu orgánu veřejné správy napříč nejrůznějšími oblastmi právní úpravy. Žádné zvláštní nástroje nejsou návrhem zákona nastaveny. Nově navrhovaná právní úprava tak nikterak nezasahuje ani do možnosti podávat řádné a mimořádné opravné prostředky směřující do rozhodnutí vydaných ve správním řízení.

Kontrolní mechanismy Předkladatel se snažil navrženou právní úpravu formulovat jednoznačně, protože jednoznačná právní úprava poskytuje větší míru právní jistoty a usnadňuje kontrolu nad aplikační praxí ze strany orgánů veřejné moci a tím snižuje reálný prostor pro korupci. Navržená právní úprava obsahuje jasné vymezení práv a povinností všech dotčených orgánů a osob. V rámci všech procesů jsou nastaveny standardní kontrolní mechanismy, které limitují možnosti korupce. Orgánem vykonávajícím státní dozor je Námořní úřad.

Dobrá praxe Nově navrhovaná právní úprava zapadá do již stávající úpravy správního řízení, kterou po procesní stránce nikterak nemodifikuje. Využívá tak tedy již existující postupy vyplývající ze zákona o námořní plavbě, správního řádu a zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Správní tresty za přestupky, které jsou zaváděny, jsou doplňovány do již existujícího systému správních trestů a jsou odstupňovány podle závažnosti přestupků.

Transparentnost a otevřená data

Navrhovaná právní úprava nemá vliv na dostupnost informací podle zákona

č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že významnost korupčních rizik navrhované právní úpravy je nízká.

J) Zhodnocení dopadů na bezpečnost nebo obranu státu

Návrh zákona nepředpokládá žádné dopady na bezpečnost nebo obranu státu.

K) Odůvodnění návrhu, aby Poslanecká sněmovna vyslovila s návrhem zákona souhlas již v prvém čtení

Navrhuje se projednat předložený návrh zákona a vyslovit s ním souhlas již v prvém čtení podle § 90 odst. 2 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na to, že transpoziční lhůty u implementovaných směrnic již uplynuly, zahájila Evropská komise ve vztahu k oběma výše uvedeným směrnicím řízení o porušení unijního práva, přičemž nebude-li transpozice těchto směrnic v brzké době dokončena, hrozí České republice uložení finančních sankcí. Vzhledem k těmto skutečnostem je třeba urychlit proces projednávání návrhu zákona v následujícím legislativním procesu. Navíc se jedná o zcela neproblematickou a stručnou legislativní předlohu, která je čistě implementačního charakteru a která nebyla zpochybněna v rámci jejího projednání s odbornou veřejností ani v rámci mezirezortního připomínkového řízení. Zároveň se jedná o návrh právní úpravy, u níž je dán velmi omezený okruh jejích adresátů.