zákon č. 95/2005 Sb.

, bod 44.). Přizpůsobeno členství v EU není ani ustanovení § 21 (viz zvláštní část, bod 48.).

Některé další požadavky Směrnice nebyly potřebným způsobem transponovány do našeho zákona. Nejde zde sice o přímý rozpor s právem ES, absence příslušné úpravy však způsobuje, že v praxi nejsou požadavky Směrnice v potřebné míře naplňovány. Jak již bylo konstatováno, hlavním principem přístupu EU je zřízení regulačního orgánu a jeho systematický dohled na řádné zajištění základních služeb. Řada povinností regulačního orgánu, jež přímo či nepřímo ze Směrnice vyplývají, však není potřebným způsobem přenesena do našeho zákona; ze zákona nevyplývá dokonce ani obecná povinnost na zajištění základních služeb dohlížet. To, že v r. 2000 byl novým zákonem zřízen regulační orgán pro oblast poštovních služeb, tak zůstalo před veřejností do značné míry utajeno.

Obdobně v zákoně scházejí i některé obecné principy, jež podle Směrnice musejí být dodržovány při zajišťování základních služeb (rovný přístup ke službám, zákaz jakékoliv diskriminace, soustavné přizpůsobování služeb potřebám veřejnosti aj.).

Jedním z hlavních úkolů regulačního orgánu je stanovit, jak konkrétně mají být základní služby poskytovány (jaké služby musejí být nabízeny, jaké jsou jejich konkrétní podmínky, jaké kvalitativní požadavky musejí být dodržovány). Zákon sice regulaci těchto záležitostí obsahuje, volí však pro ni nevhodnou formu ministerské vyhlášky. V důsledku toho není možné pružně přizpůsobovat poskytování základních služeb tomu, jak se v průběhu času potřeby veřejnosti vyvíjejí.

Vyhláška č. 286/2004 Sb., kterou se stanoví poštovní podmínky základních služeb a základní požadavky kvality při jejich zajišťování držitelem poštovní licence (vyhláška o základních službách držitele poštovní licence), je velmi rozsáhlá (383 paragrafů). Přestože jde od r. 2000 již o pátou verzi vyhlášky, ani tak se nepodařilo docílit její aktuálnosti; na změny je totiž třeba reagovat mnohem rychleji. V zájmu řádného zajištění základních služeb nezbylo proto než v určitých situacích vyhlášku vědomě nerespektovat. Dlužno dodat, že existence vyhlášky je navíc v rozporu se soukromoprávní povahou vztahů mezi zákazníkem (odesílatelem) a provozovatelem poštovních služeb - blíže viz

, bod 14.

Jako řešení se v novele navrhuje, aby tento regulační nástroj měl právní podobu správního řízení, které vede regulační orgán s tím, kdo základní služby zajišťuje. Pokud jde o poštovní podmínky příslušných služeb, regulační orgán poštovní podmínky zpracované poskytovatelem základních služeb schvaluje (včetně oprávnění vyžadovat jejich případnou úpravu); kvalitativní požadavky pak stanoví sám.

Díky uskutečnění této změny bylo možno převést regulační pravomoci z Ministerstva informatiky na Český telekomunikační úřad, který je regulačním orgánem už pro oblast telekomunikací. Spojení těchto dvou regulačních pravomocí v jediném regulačním úřadě je běžné i v zemích Evropské unie. Tím se současně řeší rozpor dosavadní úpravy s právem ES - Ministerstvo informatiky je nejen regulačním orgánem, ale i zakladatelem státního podniku Česká pošta, s.p. Podle čl. 22 Směrnice však regulační orgán nesmí mít žádné vazby na regulovaný subjekt.

**********

Znění zákona obsahuje značný počet nepřesností a chyb čistě legislativně-technické povahy, jež způsobují, že ustanovení zákona jsou mnohdy nejasná, umožňují různý výklad, dají se snadno obcházet, nezajišťují zamýšlený účinek, anebo mají jiný než zamýšlený účinek.

Závažným nedostatkem jsou nepřesnosti v úpravě odpovědnosti za poštovní zásilky podle § 13. Vzhledem k tomu, že principy odpovědnosti jsou u poštovních služeb zcela specifické, záměrem bylo zařadit do zákona komplexní speciální úpravu odpovědnosti tak, aby bylo vyloučeno subsidiární použití odlišné obecné úpravy podle občanského zákoníku. Vinou nepřesností v textu zákona však tato úprava komplexní není. Další nepřesnosti v § 13 pak způsobují, že se zákonná úprava odpovědnosti podstatně odlišuje od té, která tradičně v oblasti poštovních služeb platí (blíže viz

, body 34. až 37.) a která je nezbytná.

Většina speciálních pojmů, jež zákon používá, má abstraktní povahu; tím spíše proto záleží na jejich přesné definici a jejich používání přesně v souladu s určeným obsahem. Vzdor tomu však některé pojmy (například pojem „základní služby“) nemají přesnou definici, anebo jsou v textu používány (například pojem „poštovní služby“) ve významu, který se svými nuancemi od definice liší. V zákoně jsou na mnoha místech nedopatřením zaměněny podobné, leč nikoliv shodné pojmy (např. poštovní podmínky x poštovní smlouva, poštovní služby x mezinárodní služby x základní služby x služby uvedené ve výzvě). Například ve třech navazujících ustanoveních o finanční způsobilosti (

, bod 48.) se okruh služeb, jejichž provozování se způsobilost týká, vymezuje pokaždé jinak.

Na více místech v zákoně zjevně nedopatřením schází část textu - schází např. § 21 odst. 2 (

, bod 48.), anebo dokonce celý § 29a (zvláštní část, bod 54.). V některých případech schází část věty, takže zbývající část nedává smysl - viz např. dosavadní § 5 odst. 2 (zvláštní část, bod 14.), nebo dosavadní § 36 zákona o přestupcích, který byl zákonem o poštovních službách novelizován (

, bod 63.).

V ustanoveních o držiteli poštovní licence bylo na více místech opomenuto, že se toto ustanovení vztahuje současně i na držitele zvláštní poštovní licence. Úprava zvláštní poštovní licence je v důsledku toho natolik neúplná, že tento institut nelze vůbec v praxi použít.

V zákoně nedopatřením schází pokuta za nedodržení § 3, které je jedním ze dvou způsobů, jakým může být vědomě porušován zákonný monopol týkající se dodávání písemností. Možnosti beztrestně obcházet monopol tímto způsobem se, spolu s využitím negativních důsledků nepřesných formulací v § 3, v praxi skutečně využívá.

Oproti tomu se některá ustanovení objevují v zákoně duplicitně, navíc ne vždy ve shodné podobě - viz např. § 6 odst. 5 vers. § 34 odst. 1 písm. b). Zákon obsahuje řadu ustanovení, jež nemají normativní povahu a jež pouze nadbytečně připomínají, že souběžně se zákonem o poštovních službách platí i jiné zákony.

Velké problémy při aplikaci zákona způsobuje, kromě výše uvedených nedostatků, i fakt, že některá ustanovení nejsou řazena systematicky a že není v dostatečné míře respektováno rozdělení zákona na část soukromoprávní (právní vztahy mezi odesílatelem a provozovatelem) a část veřejnoprávní (zajištění základních služeb). Praktické zkušenosti bohužel ukazují, že zákon je v této podobě, a to i pro kvalifikované právníky, značně nejasný, málo srozumitelný a nepřehledný.

V rámci novely byla proto provedena celková revize textu, jež všechny tyto nedostatky odstraňuje.

**********

Souběžně s novelou zákona o poštovních službách se navrhuje i drobná novelizace dalších pěti souvisejících zákonů.

Novelizace zákona o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, zákona o telekomunikacích a zákona o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen řeší důsledky převodu regulace z Ministerstva informatiky na Český telekomunikační úřad.

Obsahem novely živnostenského zákona je vypuštění živnosti „provozování poštovních služeb“ ze seznamu živností vázaných, což je přímým důsledkem již zmíněného zrušení udělování souhlasu podle § 17 zákona o poštovních službách.

V zákoně o přestupcích se vypouští dosavadní ustanovení o přestupcích na úseku poštovních služeb, protože se přesunují v duchu nové koncepce správního trestání přímo do zákona o poštovních službách (

, bod 63.).

**********

Návrh zákona je v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Navrhovaná novelizace nesouvisí s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika v této oblasti vázána (smlouvy týkající se členství ve Světové poštovní unie) - potřebnou vazbu vytváří již původní text zákona. Předpisy ES týkající se návrhu jsou citovány dále. Ministerstvo informatiky prohlašuje, že návrh je plně slučitelný s právem ES (směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/67/ES ze dne 15. prosince 1997 o společných pravidlech pro rozvoj vnitřního trhu poštovních služeb Společenství a zvyšování kvality služby; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/39/ES ze dne 10. června 2002, kterou se mění směrnice 97/67/ES s ohledem na další otevření poštovních služeb Společenství hospodářské soutěži). Účelem novelizace ostatně je, kromě jiného, uvést zákon zcela do souladu s citovanou směrnicí. Návrh nejde nad rámec úpravy ES, není v rozporu se žádnými předpisy ES. Zvláštní jednání a konzultace s ES týkající se navrhované úpravy neproběhly. Důsledkem návrhu je převod regulačních kompetencí z Ministerstva informatiky na Český telekomunikační úřad; žádné další organizační nároky ani institucionální důsledky nemá.

Navrhovaný zákon nemá žádný přímý hospodářský a finanční dopad na státní rozpočet a ostatní veřejné rozpočty. Pro zájemce o podnikání v oblasti poštovních služeb by měl být přínosem, protože se zjednoduší jejich přístup na trh. Návrh by měl přinést zřetelné posílení funkce regulačního orgánu, a tím i příznivé důsledky pro zajištění základních služeb, jež má důležitý sociální dopad.

Část první

Čl. I

K bodu 1.

Doplnění odkazu na právo Evropských společenství, jež je jedním z pramenů, z něhož zákon vychází.

K bodu 2.

Zvláštní práva a povinnosti se týkají výhradně jen těch provozovatelů základních služeb, pro něž je jejich zajištění veřejnoprávní povinností (nikoliv však těch, kteří tytéž služby provozují ze svého vlastního obchodního rozhodnutí).

K bodu 3.

Úpravy zejména v zájmu toho, aby formulace navazovaly na další ustanovení zákona.

K bodům 4. až 9.

Oprava formulačních nepřesností tak, aby definice odpovídaly tomu, v jakých významech jsou příslušné pojmy následně používány v dalším textu zákona.

K bodu 10.

Oprava formulačních nepřesností. Současně se původní pojem „mezinárodní služba“, který byl příliš neutrální (nevyplývala z něj souvislost s poštovními službami), nahrazuje z tohoto hlediska názornějším pojmem „zahraniční poštovní služba“.

K bodu 11.

Dosavadní definice je neurčitá a neumožňuje jednoznačně zjistit, která služba je a která není základní službou. Proto byla upravena tak, aby byla vyjadřovala účel, pro který je tento pojem v zákoně zaváděn, a aby byl (viz též doplněné ustanovení § 19 odst. 2 podle bodu 45.) okruh základních služeb jednoznačně vymezen.

Pojem „potřeby veřejnosti“ má obecný význam; netýká se tedy pouze potřeb v oblasti samotných poštovních služeb. Zajištění a řádné poskytování určitých poštovních služeb je totiž v mnoha situacích pouze prostředkem k tomu, aby mohly být uspokojeny jiné, obecné potřeby. Jedním z příkladů je potřeba, aby řádně fungovalo soudní či správní řízení. K naplnění této potřeby je pak zapotřebí, aby stát ochraňoval způsobem podle tohoto zákona (tedy jejich regulací, dohledem nad jejich zajištěním) služby, jež jsou nezbytné k zasílání soudních či správních písemností v poštovních zásilkách. Podmínky těchto poštovních služeb pak musejí být sladěny s těmi podmínkami, jež pro doručování písemností stanoví příslušné procesní normy.

K bodu 12.

Doplňují se definice dalších tří klíčových pojmů.

Definice pojmu „zahraniční provozovatel“ dosud v zákoně chyběla, přestože tento pojem zákon používal a jeho přesný význam hraje důležitou roli (viz např. § 15 odst. 1 až 3).

Nově zaváděný pojem „písemnost“ byl dosud obsažen jen jako legislativní zkratka v § 3 odst. 1, přestože jde o jeden z nejdůležitějších pojmů. Ponechání legislativní zkratky v textu § 3 by navíc učinilo tento text v nové podobě (viz bod 13.) nepřehledným. Současně se původní pojem „písemná zpráva“, který byl v praxi nesprávně chápán (podle dosavadního znění zákona je totiž „písemnou zprávou“ písemnost obsahující zprávu), nahrazuje vhodnějším pojmem „písemnost“.

Pojem „poštovní podání“ je zaveden (ve zkrácené podobě „podání“) jako pouhá legislativní zkratka až v § 4 odst. 3, ačkoliv jde o pojem nejméně tak důležitý, jako je např. analogický pojem „dodání“ podle § 2 písm. g). Jde navíc o pojem nově definovaný (v legislativě platné do 30.6.2000 měl odlišný význam), takže jeho zasunutí až do textu zákonitě způsobuje nedorozumění. Současně se opravuje chyba v jeho definici: podmínka, že k převzetí musí dojít výhradně způsobem uvedeným v poštovních podmínkách, je nedůvodná.

K bodu 13.

Ustanovení § 3 je (spolu s § 18 a novým § 37a) klíčové pro vymezení monopolu, proto musí být zcela exaktní; jinak bude monopol úspěšně obcházen.

V návětí je třeba používat obecné pojmy, nikoliv pojmy, které jsou definovány jen pro případ, že jde o poštovní služby. Například věta „lze dodávat ... jen podle tohoto zákona“ fakticky nic nového neříká, protože nejde-li o poštovní službu, pak podle definice v § 2 nejde o dodání. Do § 3 je třeba zahrnout nejen samotné poskytování těchto služeb, ale (a to především) i jejich nabízení. Možnost prokazovat poskytování takové služby je totiž v praxi značně omezena, zato prokazovat nabízení služby lze vcelku úspěšně.

Výjimky z ustanovení § 3 uvedené až dosud v odstavci 1 písm. a) až c) a v odstavci 2 byly převzaty.

Doplněno bylo písmeno c), jehož potřeba je zjevná. Jedním z různorodých příkladů z praxe je detektivní služba vyhledávající osoby neznámého pobytu, jímž je třeba doručit určitou písemnost. Je zjevné, že detektiv musí písemnost předat ihned v okamžiku, kdy hledanou osobu nalezl; účel jeho služby by byl zmařen, pokud by musel písemnost zaslat na zjištěnou adresu prostřednictvím České pošty.

Ustanovení písmene d) bylo, oproti původnímu znění odstavce 2, upřesněno tak, aby byl lépe zřejmý jeho účel. Jde o případy, kdy je sdělení přepravováno na určené místo výhradně elektronicky; teprve pak je vytištěno na listinu, jež se vydá příjemci (příkladem je telegram).

Doplněno bylo dále písmeno e) - jestliže se služba sjednává v zahraničí, pak nemůže jít o poštovní službu ve smyslu její definice v § 1 odst. 2.

Zrušeno bylo ustanovení odstavce 3, které bylo nepodloženou restrikcí; dlužno dodat, že do 30.6.2000 byla zvířata v poštovních zásilkách běžně přepravována. Není žádný důvod, aby bylo zakázáno přepravovat prostřednictvím poštovních služeb živá zvířata - vlastní přeprava probíhá totiž ve vlacích, automobilech a letadlech, tedy stejně jako v právním režimu silniční, železniční a letecké přepravy, u níž žádný takový zákaz není.

Je samozřejmé, že přeprava živých zvířat bude od provozovatele s ohledem na § 3 písm. a) zákona na ochranu zvířat proti týrání vyžadovat zvláštní zacházení s takovou poštovní zásilkou. V tom se ale jeho zákonné povinnosti nijak neliší od analogických povinností silničního, železničního nebo leteckého přepravce. Nezbytnou součástí zrušení zákazu přepravy zvířat je doplnění § 8 odst. 1 o nové ustanovení písmene e) (viz bod 16.) - provozovatel musí mít samozřejmě právo otevírat přepravní schránu z důvodu zákonem vyžadované péče o přepravované zvíře.

K bodu 14.

Ustanovení § 4 až 6 jsou klíčová pro zvláštní režim, který při uzavírání smlouvy o poštovní službě platí. Praxe bohužel ukázala, že dosavadní znění zákona je zcela nesrozumitelné, a proto nefunkční. To, čím se právní režim u tohoto smluvního typu liší od jiných smluv, zůstává povětšině nepostřehnuto; ustanovení, jež jsou nezbytná, jsou v zákoně opomenuta, znění obsahuje chyby, ustanovení nejsou řazena systematicky (některá jsou dokonce na úplně jiných místech zákona), atd. Nutné je proto celkové přepracování; nejde přitom o nějakou změnu původního věcného řešení, ale jen o nápravu legislativně technické povahy.

Nové znění § 4 odst. 1 obsahuje ve větě první základní odlišnost poštovní smlouvy od jiných smluvních typů: vyhlášení poštovních podmínek má vždy povahu veřejné výzvy k podávání návrhů týkajících se poskytnutí služby komukoliv. Toto specifikum nelze naopak řešit tak, jak tomu bylo v § 33 odst. 2 písm. d) původního znění - jako veřejnoprávní povinnost poskytnout službu každému. Řešení musí být v rámci soukromoprávních vztahů - jako zvláštní povaha nabídky, jíž poštovní podmínky jsou.

V té souvislosti je třeba upozornit na ty subjekty, které (na rozdíl od běžných provozovatelů) veřejnoprávní povinnost poskytovat poštovní služby mají - na držitele poštovní a zvláštní poštovní licence. Z licence totiž vyplývá veřejnoprávní povinnost určené služby formou vyhlášení poštovních podmínek nabízet; povinnost takovou službu konkrétnímu zájemci poskytnout je pak již jen soukromoprávním důsledkem vyplývajícím z vyhlášení poštovních podmínek.

Věta druhá odstavce 1 se v nepřesné podobě objevuje na jiných místech zákona - v § 6 odst. 5 a duplicitně i v § 34 odst. 1 písm. b) dosavadního znění zákona. Zjevně nezbytná věta třetí dosud v zákoně chyběla.

Ustanovení nového odstavce 2 nahrazuje již citované ustanovení dosavadního § 33 odst. 2 písm. d). Současně se odstraňuje závažná nepřesnost dosavadní úpravy - povinnost se může týkat jen uzavření smlouvy, nikoliv však již poskytnutí služby. V uzavřené smlouvě musí být přípustné například ustanovení, že se poštovní zásilka nedodá, ale vrátí zpět odesílateli (tj. sjednaná služba se původně zamýšleným způsobem neposkytne), pokud odesílatel nesplní všechny své smluvní závazky (například pokud není sjednaná cena včas zaplacena v plné výši).

Ustanovení odstavce 3 je velmi důležité - provozovatel má povinnost uzavřít smlouvu podle jednotných, pro všechny zájemce shodných poštovních podmínek. Nemá však již povinnost přistupovat na nejrůznější odchylky či doplnění požadované odesílatelem; taková modifikace poštovní smlouvy je již věcí jeho volné úvahy. Dosavadní znění tento princip sice implicitně také obsahovalo (viz závěr původního § 4 odst. 1), bylo však z hlediska praxe příliš skryto, a proto zůstávalo zpravidla nepovšimnuto.

Ustanovení odstavce 4 je převzato z původního § 4 odst. 4, byly v něm však opraveny zjevné chyby: Právo požadovat, aby odesílatel potvrdil, že je vše v pořádku, je bezcenné (odesílatel to musí na požádání prokázat). Toto právo může provozovatel nově uplatnit výhradně jen při uzavírání smlouvy, tedy v tom jediném okamžiku, kdy je v kontaktu s odesílatelem. Zákon nemůže provozovateli přiznávat právo požadovat to od odesílatele až v průběhu služby (dokonce kdykoliv); důvod je zřejmý.

Ze zákona bylo jako nyní již nepotřebné vypuštěno ustanovení odstavce 2. Jeho znění navíc postrádalo smysl - pouhé předání poštovní zásilky nemůže být návrhem na uzavření smlouvy už proto, že z něho nevyplývá, jakou službu z nabídky si odesílatel vybral (předání není návrhem na uzavření smlouvy, ale podmínkou pro to, aby mohl být návrh druhou stranou přijat a následně naplňován).

Věta prvá původního odstavce 3 (kromě legislativní zkratky, která byla v bodě 12. přesunuta do definic) byla vypuštěna, protože je nepotřebným opakováním téhož - smlouva je samozřejmě uzavřena přijetím návrhu na její uzavření. Totéž platí i o větě druhé původního odstavce 3 - je samozřejmé, že smlouva je uzavřena převzetím poštovní zásilky nebo poukazované peněžní částky, tedy podáním (resp. nově poštovním podáním).

Jako nadbytečné bylo vypuštěno i původní ustanovení § 4 odst. 1, neboť totéž triviálně vyplývá z obecných principů sjednávání smlouvy.

Nové znění § 5 odst. 1 vychází z původního § 5 odst. 1; současně se doplňuje velmi důležité ustanovení, že ze smlouvy vyplývá povinnost uskutečnit dodání výhradně sjednaným způsobem. Věta druhá pak dosud v zákoně scházela.

Nové znění odstavce 2 vychází z původního § 5 odst. 2, jež však obsahovalo závažnou chybu. Jestliže se z příčin na straně příjemce aj. nepodaří splnit smlouvu, pak provozovatel je logicky zproštěn odpovědnosti za to, co se stalo. Nejde tedy o to, že by provozovatel nemusel své povinnosti plnit (snažit se o to musí), ale o to, že se mu to v důsledku vnějších vlivů nemusí podařit. Původní ustanovení navíc nedává vůbec smysl - není totiž jasné, o jaké „příčiny“ jde (čeho jsou to příčiny). Současně byla potřebným způsobem upravena i poznámka pod čarou č. 2.

Ustanovení odstavce 3 bylo do zákona doplněno, neboť je potřebné a logické. Z praktického hlediska jde například o důsledky škody na jiných zásilkách, která vznikne nedostatečným zabalením tekutého obsahu. Bez navrhovaného doplnění však ustanovení § 420 občanského zákoníku nelze využít: respektování předepsané úpravy není právní povinností, ale pouhou podmínkou pro to, aby vzniklo právo na poskytnutí poštovní služby.

Původní ustanovení § 5 odst. 3 bylo přesunuto do § 7, kam (už podle nadpisu § 7) správně patří.

Z původního § 6 odst. 1 byla vynechána věta prvá; tato věta je nesprávná (poštovní služby se poskytují podle poštovní smlouvy, která se může od poštovních podmínek lišit) a nadbytečná (viz např. § 1 odst. 2).

Původní znění § 6 odst. 2 a 3 bylo přepracováno tak, aby bylo zdůrazněno, že poštovní podmínky obsahují tři navzájem dosti odlišné části (viz nové znění odstavce 2). Dosavadní znění totiž vede k mylné domněnce, že obsahem smlouvy se (ve smyslu původního § 4 odst. 1) stávají celé poštovní podmínky. V důsledku toho pak při aplikaci zákona dochází k řadě nesprávných závěrů týkajících se práv a povinností provozovatele a odesílatele. Je zřejmé, že obsahem smlouvy se může stát jen část poštovních podmínek upravující postup obou stran až po uzavření smlouvy, že obsahem smlouvy nemohou být ustanovení upravující postup předcházející jejímu uzavření.

Současně byly v novém znění odstavců 3 a 4 odstraněny některé nepřesnosti. Poštovní podmínky nemusejí vyjmenované záležitosti obsahovat, tyto záležitosti z nich musí vyplývat. Jestliže např. poštovní podmínky nebudou obsahovat žádný nedovolený obsah, vyplývá z nich, že dovolen je jakýkoliv obsah. Podle původního znění zákona to přípustné není, podle nového pochopitelně ano. Jestliže poštovní podmínky neobsahují omezení výše náhrady, vyplývá z nich, že výše náhrady není omezena (viz též § 13 odst. 4 v novém znění podle bodu 37.). Další potřebná upřesnění se týkají nového znění odstavce 4 písm. d) až g), jímž se nahrazuje původní § 6 odst. 2 písm. g) a odst. 3 písm. d) a e).

Vypuštěn byl původní text § 6 odst. 4 - věta prvá je nadbytečná, věta druhá nedává smysl.

Původní text § 6 odst. 5 (který nebyl přesný - pouhé umístění poštovních podmínek na viditelném místě, např. v zamčené skleněné vitríně, ještě nezaručuje, že do nich bude možno nahlédnout) byl nahrazen novým zněním § 4 odst. 1 věta druhá.

Vypuštěn byl původní § 6 odst. 6. Stanovení poštovních podmínek pro základní služby formou vyhlášky je neslučitelné s jejich soukromoprávní povahou. Není možné, aby kompletní obsah poštovní smlouvy určovala vyhláška; pak totiž přestává být smlouva projevem vůle smluvních stran. Samotná povaha poštovních podmínek (nabídka podmínek několika desítek různých služeb, mezi nimiž si odesílatel vybírá) je zjevně neslučitelná s formou vyhlášky; odesílatel si totiž volbou některé z nabízených služeb vybírá, která část vyhlášky bude platit a která nikoliv.

Ještě závažnějším nedostatkem je však skutečnost, že forma vyhlášky znemožňuje pružnou regulaci podmínek základních služeb. Řádné uspokojování potřeb veřejnosti, nutnost reagovat na podmínky zahraničních provozovatelů, případně i změny v důsledku krizové situace vyžadují, aby bylo možno poštovní podmínky měnit velmi rychle. V praxi tak dochází k nepřijatelné situaci - aby bylo možno poskytovat základní služby tak, jak je nutné a možné, Ministerstvo informatiky se muselo v některých případech dohodnout s Českou poštou, že se až do doby novelizace vyhlášky bude postupovat jinak, než jak jeho vlastní vyhláška stanoví. Vyhláška má již pátou verzi (dvakrát šlo o novou vyhlášku, dvakrát o rozsáhlou novelu); pokud by ovšem byly změny prováděny průběžně (tak, jak by to správně mělo být), vyhláška by musela být měněna nejméně desetkrát ročně.

Nepřijatelnost zcela odlišné právní povahy poštovních podmínek, jestliže jde či naopak nejde o základní služby, je ještě zdůrazněna tím, že dosavadní znění zákona nedefinuje přesně, která služba je a která není základní službou (viz komentář k bodu 11.). Tento nedostatek je sice v novém znění odstraněn, i tak však nelze od odesílatele vyžadovat, aby při volbě určité poštovní služby nejprve zjišťoval, zda jde či nejde o základní službu a zda tedy pramenem práv a povinností jsou soukromoprávní poštovní podmínky vyhlášené provozovatelem, anebo naopak veřejnoprávní vyhláška.

K potřebné regulaci podmínek základních služeb není přitom vyhlášky vůbec zapotřebí - viz nové řešení v § 21 a násl. (komentář k bodu 48.).

Nové znění odstavce 5 se liší od původního § 6 odst. 7 v tom, že možnost sjednání odchylek či doplnění nemůže být neomezená; může jít jen o detaily, které nemění povahu služby. Dosavadní znění dokonce připouštělo, aby byly individuálně sjednány odchylky od všech ustanovení poštovních podmínek, aby tedy obsah poštovní smlouvy neměl s poštovními podmínkami nic společného. Původní znění bylo současně na základě zkušeností z praxe přeformulováno tak, aby byl jeho účel srozumitelnější.

Ustanovení § 7 odst. 1 vychází z původního znění věty první § 7 s tím, že se doplňuje další část věty. Toto doplnění je potřebné a zcela logické - pokud byla odesílatelem provozovateli svěřena poštovní zásilka nebo poukázaná peněžní částka za účelem jejího dodání, pak provozovatel s ní může zacházet jen v rámci tohoto účelu. Není například možné, aby provozovatel poštovní zásilku dočasně použil pro svou potřebu, nebo aby peněžní částku využil k zisku úroků z jejího krátkodobého zapůjčení bance.

Ustanovení odstavce 2 je upřesněním původního znění věty druhé § 7; současně se doplňuje i nová poznámka pod čarou č. 3a (poznámka pod čarou č. 2, na niž se v původním textu odkazuje, svým obsahem neodpovídá).

Ustanovení odstavce 3 je upřesněním původního znění § 5 odst. 3.

K bodu 15.

Původní § 8 odst. 1 byl zrušen - není totiž žádný důvod, aby provozovatel otevíral poštovní zásilku v jiných případech než těch, které jsou uvedeny v dalším textu paragrafu. Zrušované ustanovení navíc umožňuje, aby se provozovatel dodržování zákonných omezení pro otevření zásilky zcela vyhnul - postačuje, aby generální souhlas odesílatele s otevřením zásilky za libovolné situace uvedl do poštovních podmínek (ty se totiž stávají obsahem poštovní smlouvy).

Původní § 8 odst. 6 byl zrušen, protože je duplicitní s § 7 odst. 2. Původní § 8 odst. 7 byly zrušen, protože nemá normativní povahu (pouze připomíná, že vedle tohoto zákona platí souběžně i další právní předpisy). V návaznosti na to byly zrušeny i poznámky č. 7 a 8.

K bodu 16.

Nové znění odstavce 1 vychází z původního § 8 odst. 2. Jsou v něm opraveny nepřesnosti - např. v písmenu a) podmínka „nelze ji vrátit“ nemůže platit samostatně, ale jen kumulativně s podmínkou „nelze ji dodat“. Z textu se vypouští oprávnění otevírat poštovní zásilku z důvodu podezření, že nebyla podána předepsaným způsobem; toto oprávnění je zbytečné (kontrolu obsahu může provozovatel provést podle nového znění § 4 odst. 4 - viz bod 14.) a zneužitelné k tomu, že by provozovatel mohl otevírat kdykoliv jakoukoliv zásilku. V návaznosti na zrušení zákazu přepravy živých zvířat (viz komentář k bodu 13.) bylo přeformulováno a do samostatného písmene přesunuto oprávnění otevírat poštovní zásilku z důvodu zákonem požadované péče o přepravované zvíře.

K bodu 17.

Důsledek přečíslování podle bodu 15.

K bodu 18.

Formální upřesnění.

K bodu 19.

Vypouštěná část nedává smysl: podle právních norem, na které je odkazováno (§ 25 vyhlášky č. 137/2003 Sb., kterou se provádí zákon citovaný v poznámce č. 5), totiž z vnější úpravy poštovní zásilky obsahující utajovanou písemnost nesmí být zřejmé, že ji obsahuje. Tato část byla nahrazena v rámci nového znění věty druhé v odstavci 4, jež současně využívá dosavadní poznámky č. 5.

K bodu 20.

Zásilka není otevírána za účelem otevření, ale za účelem prohlídky.

K bodu 21.

Nové znění potřebným způsobem rozšiřuje požadavky na ochranu při otevírání poštovní zásilky.

K bodu 22.

Nové znění odstavce 1 vychází z původního § 9 odst. 1 a 2. V textu jsou současně opraveny existující nepřesnosti: Například v novém písmenu a) je opravena nepřesná formulace (viz komentář k bodu 16. věta druhá). Podmínka „zjistí-li po jejím otevření“ je zbytečná a zejména v případě podle nového písmene a) nesmyslná (že zásilku nelze dodat ani vrátit, to se zjistí bez otevírání). Vypuštěna byla lhůta podle původního § 5 odst. 3 (není jasné, proč by neměla platit výhradně sjednaná lhůta).

K bodu 23.

Původní § 9 odst. 2 zahrnut do nového odstavce 1. Ke zrušení původního § 9 odst. 5 viz komentář k bodu 15., zrušení § 8 odst. 7.

K bodu 24.

Doplněný text je analogií ustanovení § 8 odst. 2.

K bodům 25. a 26.

Nové znění musí řešit i velmi častou situaci, kdy výtěžek nelze vydat, protože odesílatel není znám, není k dispozici atd. Je-li totiž možné odesílatele kontaktovat, pak většinou k prodeji nedochází (zásilka, kterou nelze dodat, se odesílateli vrátí). Není žádný důvod, aby pro právo na vydání výtěžku platila jiná lhůta než standardní podle § 7 odst. 3. Druhá věta byla potřebným způsobem upřesněna (např. „není-li možno“ nahrazeno přesnějším „nebyl-li“).

K bodu 27.

Nové znění § 10 odstraňuje celou řadu nepřesností v původním znění. V prvé řadě jsou v něm zcela opomenuty lhůty, přestože s nimi původní § 6 odst. 3 písm. g) výslovně počítá. V původním § 10 odst. 1 je (na rozdíl od původního odstavce 2) opomenuta možnost zničení pouze části zásilky. K nepřesné formulaci původního odstavce 1 viz také komentář k bodu 16. věta druhá. Zcela nesprávná je podmínka, že zásilku lze zničit jen tehdy, pokud ji nebylo možno prodat - prodej je právem, nikoliv povinností provozovatele. Viz též analogické ustanovení § 656 odst. 2 občanského zákoníku, které platí i v případě smluv o přepravě.

Do původního znění doplněno potřebné ustanovení nového odstavce 3; naopak bylo zrušeno nadbytečné ustanovení původního § 10 odst. 3 (viz komentář k bodu 15., zrušení § 8 odst. 7). Nový odstavec 4 je analogií ustanovení § 8 odst. 2.

Nové znění § 11 upřesňuje původní znění; současně se dosavadní příliš krátká lhůta pro vydání poukázané částky prodlužuje na deset let (například při placení daní platí šestiletá lhůta pro vymáhání nedoplatků).

K bodu 28.

Nové znění odstavce 1 potřebným způsobem sjednocuje původní § 12 odst. 1 a původní § 13 odst. 1 věta prvá.

Nové znění odstavce 2 napravuje dva nedostatky v původním znění: Alternativou dodání je vrácení (i vrácením odesílateli odpovědnost provozovatele nepochybně musí zanikat). Ustanovení navíc musí být formulováno tak, aby vylučovalo odpovědnost v jiné době než od poštovního podání do dodání či vrácení.

K bodu 29.

Gramatická úprava tak, aby bylo zřejmé, že se podmínka „podle tohoto zákona nebo podle zvláštního právního předpisu“ vztahuje na všechny alternativy.

K bodu 30.

Přesunuto z původního § 13 odst. 2, kam systematicky nepatří - viz též společná odvolávka v novém § 12 odst. 10. Zvláštní povaha se navíc netýká zásilky, ale jejího obsahu.

K bodu 31.

Dosavadní pojetí, podle něhož byla alternativou náhrady škody tzv. paušální náhrada (viz § 13 odst. 6 původního znění), se mění tak, že nyní má věcně stejný institut právní podobu náhrady škody v paušální výši (viz nový § 13 odst. 2 podle bodu 35.). Tato změna se projevuje i v celé řadě dalších ustanovení § 12 a 13 (viz dále).

K bodu 32.

V původní podobě je ustanovení zbytečné (totéž stanoví v § 524 a 525 subsidiárně platný občanský zákoník). Význam tohoto speciálního ustanovení však spočívá v tom, že se pro poštovní služby zavádí opačný princip (není-li to výslovně dohodnuto, postoupit právo na náhradu nelze). S ohledem na specifika uplatňování nároku na náhradu v případě poštovních služeb není totiž příliš vhodné, aby toto právo bylo odesílatelem resp. adresátem postupováno někomu jinému. Současné znění by tak nutilo provozovatele, aby téměř automaticky uzavírali výslovnou dohodu o nemožnosti postoupení, přičemž bez souhlasu druhé strany by se postoupení dokonce připouštělo.

K bodu 33.

Přesunuto do nového § 12 odst. 6 - viz bod 30.

K bodu 34.

Původní znění § 13 odst. 3 obsahovala zásadní chybu, která zcela měnila zavedené principy odpovědnosti u poštovních služeb. Pro výši náhrady škody je totiž rozhodující skutečná, objektivní cena zásilky. Navíc není jasné, jak se cena zásilky při poštovním podání stane obsahem poštovní smlouvy (jejím obsahem jsou pouze unifikované poštovní podmínky; vsunutí konkrétní ceny právě této zásilky do smlouvy je možné jen podle § 6 odst. 5, ovšem jen v případě, že provozovatel s takovým ujednáním včetně výše ceny souhlasí).

K bodu 35.

Viz bod 31.

K bodu 36.

Upřesnění analogické jako v bodě 34. Pro zjištění výše škody se musí vycházet z rozdílu cen zásilky v původním a novém stavu, které se vztahují ke stejnému místu a době.

K bodu 37.

Původní znění § 13 odst. 5 bylo zcela chybné, protože nebralo v úvahu, že se v dosavadní praxi u poštovních služeb vyskytují tři různé alternativy:

a) odesílatel sám jednostranně stanoví limit odpovědnosti,

b) limit odpovědnosti je stanoven dohodou obou stran (ve smlouvě),

c) limit odpovědnosti není stanoven.

V této podobě bylo původní znění navíc nadbytečné: v odstavci 3 se uvádělo, že se škoda hradí ve výši uvedené ceny, v odstavci 5, že se hradí nejvýše tato cena.

K bodu 38.

Viz bod 31.

K bodu 39.

Jestliže ke škodě došlo způsobem podle odstavce 5, pak oprávněné osobě nemůže být odepíráno právo na náhradu škody v paušální výši (která může být vyšší než běžná náhrada škody). Poškozené osobě musí být ponecháno na vůli, zda si vybere jednu či druhou alternativu.

Současně se potřebným způsobem upřesňuje původní text - například náhrada za jinak vzniklou škodu nemůže být poskytnuta ve výši podle ustanovení, která tuto alternativu vůbec nezahrnují.

K bodu 40.

Přiměřené použití se týká i některých definic v § 2.

K bodu 41.

Důsledek úpravy podle bodu 14.

K bodu 42.

Nové znění odstavce 1 napravuje některé formulační nedostatky znění původního. Ustanovení poslední věty přesunuto do nového odstavce 4.

Nositelem poštovního tajemství v žádném případě nemůže být příjemce, který není adresátem; jeho vztahy s adresátem jsou jejich interní věcí, do níž zákon nemůže zasahovat (poštovní služba končí dodáním příjemci). Jestliže zákon logicky neřeší, jak se poštovní zásilka dostane od příjemce k adresátovi, tím spíše nemůže řešit, co se bude dít s pouhými informacemi o ní. Podle současného znění zákona například soused, který za adresáta převzal poštovní zásilku, ji musí uschovat ve svém bytě tak, aby se o ní nikdo z jeho rodinných příslušníků nedozvěděl; nesmí vyzvat adresáta k vyzvednutí poštovní zásilky prostřednictvím jiné osoby, atd. Otázkou také je, zda se příjemce vždy dozví, že jde o poštovní službu a že tedy, na rozdíl od běžné přepravy, v tomto případě existuje poštovní tajemství.

Úprava odstavce 2 je potřebná kvůli tomu, že obsahem poštovního tajemství není jen mlčenlivost, ale i další povinnosti uvedené ve větě druhé odstavce 1.

Nové znění odstavce 3 napravuje nedostatek původního znění: podle něho není například přípustné, aby provozovatel řešil banální reklamaci s rodinným příslušníkem odesílatele (adresáta), ledaže by došlo k výslovnému zplnomocnění. Toto ustanovení zákona je systematicky porušováno, protože jeho respektování v praxi by značně poškozovalo oprávněný zájem veřejnosti na rychlém řešení nejrůznějších nepravidelností.

Nové znění odstavce 4 převzato z původního odstavce 1 věta třetí, současně pro jednoznačnost upřesněno (nemusí jít o zástupce odesílatele a adresáta, stačí například zástupce odesílatele; obsahem poštovního tajemství není jen mlčenlivost, ale i další povinnosti uvedené ve větě druhé odstavce 1). Pokud jde o původní znění odstavce 4, viz nové znění odstavce 6.

Nové znění odstavce 5 přesunuto z původního § 33 odst. 1, kam systematicky nepatří. Současně patřičně opraveno: zjišťovat obsah poštovní zásilky může být přípustné jen v souvislosti s jejím legálním otevřením (otázkou navíc je, zda je vůbec možné zjišťovat obsah zásilky bez jejího otevření podle § 8).

Nové znění odstavce 6 nahrazuje původní § 16 odst. 4. Věta první původního ustanovení nadbytečně opakuje, že souběžně platí zvláštní právní předpisy; navíc obsahuje chybu - povinnost sdělit údaje o poštovní zásilce nemá podle zvláštních předpisů kterýkoliv nositel poštovního tajemství, ale jen provozovatel. V zákoně naopak dosud scházelo ustanovení, že postup podle původního § 33 odst. 2 písm. a) není porušením poštovního tajemství.

Nové znění odstavce 7 nahrazuje původní § 33 odst. 2 písm. a) s tím, že původní text je podstatně upřesněn.

K bodu 43.

Udělování souhlasu je v přímém rozporu s čl. 9 odst. 1 Směrnice; na tento nedostatek Komise již vícekrát upozornila. Podle komunitárního práva nesmí být přístup na trh vázán na to, že jej nějaký orgán nejprve povolí.

Samotné udělování souhlasu nemá žádný racionální důvod. Kontrola poštovních podmínek prováděná podle původního § 17 odst. 2 vůbec nezajišťuje, že poštovní služby budou na trhu nabízeny jen podle bezvadných poštovních podmínek; z ničeho totiž nevyplývá, že by v další činnosti musel držitel souhlasu používat právě ty podmínky, jež byly předtím aprobovány. V praxi se dokonce vyskytují případy, kdy žadatel o souhlas předloží poštovní podmínky opsané podle poštovních podmínek stanovených České poště vyhláškou, přičemž je zřejmé, že podle nich podnikat nebude. Přesto má na udělení souhlasu právní nárok.

Pokud se ovšem žadatel rozhodne předložit poštovní podmínky, které hodlá v praxi skutečně používat, pak mu Ministerstvo informatiky v rámci řízení o udělení souhlasu zdarma zajišťuje jejich právní posudek. Zjistí-li totiž nějakou chybu, souhlas neudělí, přičemž závadu musí popsat v odůvodnění správního rozhodnutí; žadatel následně poštovní podmínky upraví a předloží k posouzení znovu, atd. (tento postup lze opakovat i vícekrát).

Odnětí souhlasu podle odstavce 3 je založeno na nejasných kritériích. Navíc však nemá žádný význam - provozovatel totiž v takovém případě obratem požádá o udělení souhlasu znovu, přičemž na jeho udělení má právní nárok (neboť jeho poštovní podmínky již jednou byly aprobovány).

Návazně na zrušení udělování souhlasu se v části páté ruší i zařazení provozování poštovních služeb mezi živnosti vázané podle Přílohy č. 2 živnostenského zákona (napříště by mělo jít o živnost volnou).

K bodu 44.

Ustanovení odstavce 1 nahrazuje zrušený § 17; do § 18 bylo přesunuto zejména proto, aby bylo dáno do kontextu s ustanovením odstavce 2 a 3, jež na ně navazují. Nepochopení souvislostí mezi živnostenským oprávněním a licencí je v důsledku nepřehledného dosavadního znění zákona běžnou věcí.

V § 18 se fakticky vymezuje rozsah monopolu, který je subjektu zajišťujícímu základní služby poskytován jako kompenzace nákladů s tím spojených. Ustanovení § 18 úzce souvisí s § 3, proto musí být znění obou paragrafů sladěna. Zásadní chybou dosavadního znění je například to, že neopakuje výjimky uvedené v § 3 odst. 1 a 2. V důsledku toho například platí, že službu, jejímž účelem je dodání průvodních listin, není nutno poskytovat jako službu poštovní; pokud je však v právním režimu poštovních služeb přesto poskytována, pak do monopolu patří. To je samozřejmě ekonomicky nelogické (danou věc smí dodávat kdokoliv, nesmí to však učinit v rámci jednoho z několika v úvahu přicházejících právních režimů).

Výjimky podle odstavce 3 písm. a), e), f) a g) jsou analogií výjimek v § 3. Výjimky podle písmen b) a c) obsahovalo už původní znění § 18. Výjimka podle písmene d) reaguje na změnu Směrnice, jež nabyla účinnosti dnem 1.1.2003 (služby do zahraničí mohou být napříště v monopolu jen za zvláštních podmínek, které se České republiky netýkají).

Vypuštěno bylo naopak původní znění § 18 odst. 2, protože bylo nadbytečné (poštovní licence v tomto případě není zapotřebí už proto, že zákonitě nejde o poštovní službu ve smyslu § 1 odst. 2).

Nový odstavec 4 vychází ze znění původního § 41 odst. 1. V návaznosti na nové znění § 1 se však upřesňuje text zmocnění; současně se doplňuje kritérium nezbytnosti pro zajištění základních služeb, jež je přímou transpozicí čl. 7 odst. 1 Směrnice.

K bodu 45.

Nové znění odstavce 1 upřesňuje a zjednodušuje původní formulaci, čehož se pak následně využívá v odkazech v dalším textu. Dosavadní praxe ukázala, že původní text nevyjadřoval obsah licence tak, aby byl správně chápán.

Doplnění odstavce 2 bylo zdůvodněno již v komentáři k bodu 11. V odstavci 2 se současně zavádí nová legislativní zkratka „Úřad“ pro Český telekomunikační úřad, který se stává regulačním úřadem namísto Ministerstva informatiky (viz