zákon č. 99/2019 Sb.

Obecně

Ministerstvo vnitra připravilo návrh zákona o přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací a o změně zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „navrhovaný zákon“), jehož účelem je transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/2102 ze dne 26. října 2016 o přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací subjektů veřejného sektoru (dále jen „směrnice“).

Cílem směrnice je učinit internetové stránky a mobilní aplikace přístupnějšími napříč celou Evropskou unií, a to na základě společných požadavků na jejich přístupnost. Internetové stránky a mobilní aplikace by měly být přístupné zejména osobám se zdravotním postižením, které bývají vzhledem ke svému hendikepu často znevýhodněny při práci s internetovými stránkami a mobilními aplikacemi. Osoby se zdravotním postižením však nelze vnímat jako jedinou cílovou skupinu směrnice, neboť stejně tak je důležité, aby byly internetové stránky a mobilní aplikace přístupné například osobám staršího věku.

V současné době není v českém právním řádu jednotně upravena problematika přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací. V zákoně č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se sice v § 5 odst. 2 písm. f) stanovuje pro orgány veřejné správy povinnost postupovat při uveřejňování informací způsobem umožňujícím dálkový přístup tak, aby byly informace související s výkonem veřejné správy uveřejňovány ve formě, která umožňuje, aby se s těmito informacemi v nezbytném rozsahu mohly seznámit i osoby se zdravotním postižením, nicméně tato povinnost neřeší problematiku přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací komplexním způsobem. Vyhláška č. 64/2008 Sb., o formě uveřejňování informací souvisejících s výkonem veřejné správy prostřednictvím webových stránek pro osoby se zdravotním postižením (vyhláška o přístupnosti), která je prováděcím právním předpisem k zákonu č. 365/2000 Sb., rovněž nevyhovuje úpravě přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací na evropské úrovni. I z těchto důvodů proto bylo přistoupeno k vypracování nového návrhu zákona upravujícího přístupnost internetových stránek a mobilních aplikací, v jehož jednotlivých ustanoveních se promítají principy transponované směrnice.

K § 1

K odstavci 1 V zájmu snazší orientace adresáta zákona odstavec deklaruje obsah zákona.

K odstavci 2 Odstavec pozitivně vymezuje oblast, na níž navrhovaný zákon dopadá.

K odstavci 3 a 4 Po vzoru směrnice se v odstavci 3 a 4 vymezují oblasti, které se z působnosti navrhovaného zákona vyjímají.

Výjimku z působnosti navrhovaného zákona představují mapy a související on-line služby. V případě mapy určené k navigačním účelům však musí být digitální formou splňující požadavky na přístupnost internetových stránek a mobilních aplikací poskytnuto náhradní uživatelské řešení. Jedná se o výjimku pro prezentaci map jako grafického objektu. Přitom platí, že obecně mapy a systémy pro navigaci, které by byly přístupné i osobám se zdravotním postižením, existují, není však nutné je zahrnovat jako obsah internetových stránek či mobilních aplikací, neboť je vhodné se spoléhat na externí, standardní a vyhovující řešení. K uvedené výjimce se vyjadřuje také bod 29 recitálu směrnice, podle kterého mohou být v případě map určených k navigačním účelům, na rozdíl od map sloužících k zeměpisnému popisu místa, zapotřebí přístupné informace, jež osobám, které nemohou odpovídajícím způsobem použít vizuální informace nebo komplexní navigační funkce, pomohou lokalizovat prostory nebo oblasti, kde jsou poskytovány určité služby. V takovém případě by tedy mělo být poskytnuto přístupné alternativní řešení, jako jsou poštovní adresy a zastávky městské hromadné dopravy v blízkosti daného místa nebo názvy míst a regionů, které má často povinný subjekt již k dispozici ve formátu, jenž je jednoduchý a čitelný pro většinu uživatelů.

Z působnosti navrhovaného zákona se dále vyjímá znázornění položky sbírky kulturního dědictví, a to v případě neslučitelnosti požadavků na přístupnost internetových stránek a mobilních aplikací s potřebou zachovat položku sbírky kulturního dědictví nebo pravost jejího znázornění, anebo v případě nedostatku vybavení na převod textu z rukopisů nebo jiných položek sbírek kulturního dědictví na obsah internetových stránek nebo mobilních aplikací splňující požadavky na jejich přístupnost, přičemž nedostatek vybavení musí spočívat v objektivní překážce (objektivní nedostupnosti), tj. překážce technologického charakteru. Nemůže se tedy jednat o subjektivní nedostatek vybavení na straně konkrétního subjektu. Zájem na zpřístupnění obsahu internetových stránek a mobilních aplikací zde ustupuje zájmu na zachování autenticity sbírkových předmětů. Ze stejného důvodu se z působnosti navrhovaného zákona vyjímá také archiválie, pod kterou lze podřadit jak archiválii v digitální podobě, tak dokument v digitální podobě, který je digitální reprodukcí archiválie v analogové podobě.

Působnost navrhovaného zákona nedopadá ani na mediální soubory s časovou dimenzí umístěné na internetových stránkách nebo v mobilních aplikacích, pokud jsou vysílány živě. Navrhovaný zákon definuje mediální soubory s časovou dimenzí ve svém § 2. Směrnice k mediálním souborům s časovou dimenzí v bodě 27 recitálu uvádí, že mediální soubory s časovou dimenzí vysílané v reálném čase, které jsou uchovávány on-line nebo které jsou po živém vysílání znovu zveřejňovány, by se měly považovat za předtočené mediální soubory s časovou dimenzí bez zbytečného odkladu od data prvního vysílání nebo opětovného zveřejnění takového mediálního souboru, přičemž není překročena doba nezbytně nutná ke zpřístupnění časově vymezeného média a prioritu mají základní informace týkající se zdraví, sociálního zabezpečení a bezpečnosti veřejnosti. Tato nezbytně nutná doba by v zásadě neměla být delší než 14 dní. V odůvodněných případech, například pokud není možné poskytnout příslušné služby včas, by mělo být možné tuto dobu výjimečně prodloužit o nejkratší možnou dobu nezbytnou ke zpřístupnění obsahu.

Přístupný nemusí být ani obsah internetových stránek a mobilních aplikací spravovaných povinným subjektem, který povinný subjekt přejímá z jiného zdroje, pokud není financován povinným subjektem nebo vytvářen povinným subjektem anebo pod kontrolou povinného subjektu. V některých případech jsou vytvářeny internetové stránky a mobilní aplikace, do nichž je možné následně vkládat další obsah, typicky programy elektronické pošty, blogy, články, ke kterým mohou uživatelé internetových stránek a mobilních aplikací připojit komentáře, nebo aplikace podporující vkládání obsahu vytvářeného uživateli této aplikace. Dalším příkladem je odkaz internetových stránek, například portál nebo zpravodajská internetová stránka, která se skládá z obsahu od různých přispívajících, nebo internetové stránky, které automaticky průběžně umísťují obsah z jiných zdrojů – například dynamicky vkládané reklamy.

Směrnice ze své působnosti v čl. 1 odst. 4 písm. a) vyjímá také soubory kancelářských aplikací zveřejněné před 23. zářím 2018, není-li tento obsah zapotřebí pro probíhající správní postupy související s úkoly vykonávanými dotčeným subjektem veřejného sektoru. Navrhovaný zákon výjimku v podobě souborů kancelářských aplikací explicitně neuvádí, a to z důvodu, že tyto soubory kancelářských aplikací považuje za součást obsahu internetových stránek a mobilních aplikací, která je uživatelům přístupná. Dle bodu 19 recitálu směrnice zahrnuje obsah internetových stránek a mobilních aplikací textové i netextové informace, dokumenty a formuláře ke stažení a obousměrnou interakci, například zpracování digitálních formulářů a provedení procesů ověřování pravosti, identifikace a platebních procesů. To znamená, že je-li na internetových stránkách, popřípadě v mobilních aplikacích, „vyvěšen“ statický dokument, je obsahem internetových stránek či mobilních aplikací, a tudíž musí splňovat požadavky na jejich přístupnost. Podle bodu 26 recitálu směrnice se soubory kancelářských aplikací rozumí dokumenty, které nejsou primárně určeny k použití na internetu a které jsou součástí odkazů internetových stránek, přičemž se například jedná o dokumenty ve formátu PDF (Adobe Portable Document Format), dokumenty Microsoft Office nebo jejich (volně přístupné) ekvivalenty.

Od oblastí, které se z působnosti navrhovaného zákona vyjímají, je třeba odlišovat oblasti, které do působnosti zákona vůbec nespadají (a tudíž je není třeba z jeho působnosti vyjímat). Jedná se zejména o situace, kdy je technologie internetového prohlížeče použita v interní části informačního systému jako pracovní prostředí pro interní uživatele, kde zajišťuje roli tzv. tenkého klienta/frontendu příslušného systému či aplikace.

K § 2

Ustanovení definuje pojmy, které jsou pro důslednou transpozici směrnice klíčové. Jedná se o pojem „mobilní aplikace“, pojem „mediální soubor s časovou dimenzí“ a pojem „položka sbírky kulturního dědictví“.

Definice mobilní aplikace částečně vychází z definice mobilní aplikace obsažené v čl. 3 odst. 2 směrnice. Pro účely navrhovaného zákona se za mobilní aplikaci považuje programové vybavení, to znamená software, jež je navrženo a vytvořeno povinným subjektem nebo pro něj tak, aby jej mohla veřejnost používat na mobilních zařízeních, jako jsou chytré telefony a tablety. Mobilní aplikací není programové vybavení, jímž je mobilní zařízení přímo ovládáno.

Mediálním souborem s časovou dimenzí se rozumí zvukový záznam, obrazový záznam a zvukově obrazový záznam a tyto záznamy v kombinaci s interaktivními prvky. Směrnice ve svém čl. 3 odst. 6 za mediální soubory s časovou dimenzí označuje mediální soubory těchto typů: pouze audiozáznam, pouze videozáznam a videozáznam se zvukem, jakož i všechny uvedené možnosti v kombinaci s interaktivními prvky. Navrhovaný zákon použil terminologii známou například zákonu č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, který s pojmy „zvukový záznam“ a „zvukově obrazový záznam“ pracuje.

Definice položky sbírky kulturního dědictví není inspirována stejnojmennou definicí obsaženou ve směrnici, nýbrž pojmy (kulturní památka, sbírkový předmět tvořící sbírku muzejní povahy, knihovní dokument a předmět kulturní hodnoty), které jsou pro právní řád České republiky známé a jež tuto definici tvoří. Jedná se o tyto čtyři pojmy:

1) Kulturní památku definuje zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 2 písm. a) uvedeného zákona se za kulturní památku považují nemovité a movité věci, popřípadě jejich soubory, které jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, historické, umělecké, vědecké a technické. Podle písm. b) téhož ustanovení se za kulturní památku považují také nemovité a movité věci, popřípadě jejich soubory, které mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem.

2) Sbírkový předmět tvořící sbírku muzejní povahy definuje zákon č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, prostřednictvím pojmu „sbírka muzejní povahy“. Podle § 2 odst. 1 uvedeného zákona se za sbírku muzejní povahy považuje sbírka, která je ve své celistvosti významná pro prehistorii, historii, umění, literaturu, techniku, přírodní nebo společenské vědy; tvoří ji soubor sbírkových předmětů shromážděných lidskou činností. Sbírkovým předmětem se potom podle § 2 odst. 3 téhož zákona rozumí věc movitá nebo nemovitost nebo soubor těchto věcí, a to přírodnina nebo lidský výtvor. Sbírkovým předmětem jsou také preparáty lidských a zvířecích těl nebo jejich částí a kosterní pozůstatky lidské a zvířecí.

3) Knihovní dokument definuje zákon č. 257/2001 Sb., o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb (knihovní zákon), ve znění pozdějších předpisů. Podle § 2 písm. b) uvedeného zákona se za knihovní dokument považuje informační pramen evidovaný jako samostatná jednotka knihovního fondu knihovny.

4) Předmět kulturní hodnoty definuje zákon č. 71/1994 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 1 odst. 1 uvedeného zákona se za předměty kulturní hodnoty považují přírodniny nebo lidské výtvory nebo jejich soubory, které jsou významné pro historii, literaturu, umění, vědu nebo techniku a splňují kritéria obsažená v příloze č. 1 zákona č. 71/1994 Sb.

K § 3

K odstavci 1 Osobní působnost navrhovaného zákona v zásadě vychází z osobní působnosti směrnice. Ta se ve svém výčtu subjektů veřejného sektoru mj. odvolává na čl. 2 odst. 1 bod 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU ze dne 26. února 2014 o zadávání veřejných zakázek a o zrušení směrnice 2004/18/ES, podle kterého se za veřejnoprávní subjekty považují subjekty, které − jsou založeny za zvláštním účelem spočívajícím v uspokojování potřeb obecného

zájmu, které nemají průmyslovou nebo obchodní povahu;

− mají právní subjektivitu a − jsou financovány převážně státem, regionálními nebo místními orgány nebo jinými

veřejnoprávními subjekty; nebo podléhají řídícímu dohledu těchto orgánů nebo subjektů; nebo je v jejich správním, řídícím nebo dozorčím orgánu více než polovina členů jmenována státem, regionálními nebo místními orgány nebo jinými veřejnoprávními subjekty.

V navrhovaném zákoně se namísto směrnicí používaného označení „subjekt veřejného sektoru“ používá pojmu „povinný subjekt“, který byl zvolen z důvodu, že ne všechny subjekty, na něž dopadají povinnosti upravené v navrhovaném zákoně, jsou nutně subjekty veřejného sektoru. Příkladem je kvalifikovaný správce systému elektronické identifikace podle zákona č. 250/2017 Sb., o elektronické identifikaci, který může být povahy veřejnoprávní, ale i povahy soukromoprávní.

Prvním v navrhovaném zákoně vyjmenovaným povinným subjektem je stát. Stát budou v oblasti přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací zastupovat organizační složky státu, kterými se podle § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, rozumí ministerstva a jiné správní úřady státu, Ústavní soud, soudy, státní zastupitelství, Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář prezidenta republiky, Úřad vlády České republiky, Kancelář Veřejného ochránce práv, Akademie věd České republiky, Grantová agentura České republiky a jiná zařízení, o kterých to stanoví zvláštní právní předpis anebo zákon č. 219/2000 Sb., a dále Kancelář Poslanecké sněmovny a Kancelář Senátu, které zastávají obdobné postavení jako organizační složka státu.

Mezi povinné subjekty se dále řadí územní samosprávný celek, přičemž územním samosprávným celkem se má z povahy věci na mysli rovněž městská část nebo městský obvod územně členěného statutárního města a městská část hlavního města Prahy (jsou „součástí“ územních samosprávných celků).

Další kategorii povinných subjektů představuje právnická osoba zřízená zákonem nebo právnická osoba zřízená nebo založená státem, územním samosprávným celkem nebo právnickou osobou zřízenou zákonem, pokud byla zřízena nebo založena za zvláštním účelem spočívajícím v uspokojování potřeb obecného zájmu, které nemají průmyslovou nebo obchodní povahu, a pokud je financována převážně státem, územním samosprávným celkem nebo právnickou osobou zřízenou zákonem nebo podléhá řídícímu dohledu státu, územního samosprávného celku nebo právnické osoby zřízené zákonem nebo je v jejím správním, řídícím nebo dozorčím orgánu více než polovina členů jmenována státem, územním samosprávným celkem nebo právnickou osobou zřízenou zákonem. Dalším povinným subjektem je potom právnická osoba zřízená nebo založená za stejným zvláštním účelem jako výše uvedená právnická osoba a financovaná za stejných předpokladů jako tato právnická osoba. Navrhovaný zákon se tedy vztahuje na právnické osoby zřízené přímo zákonem, na příspěvkové organizace státu a příspěvkové organizace územního samosprávného celku, a dále na některé akciové společnosti (například dopravní podniky) nebo společnosti s ručením omezeným. Tyto subjekty budou zajišťovat přístupnost internetových stránek a mobilních aplikací pouze v případě, že byly zřízeny nebo založeny za zvláštním účelem spočívajícím v uspokojování potřeb obecného zájmu, které nemají průmyslovou nebo obchodní povahu. Jedná se o kategorii, která se do právního řádu České republiky dostává díky evropským právním předpisům (výše citovaná směrnice o zadávání veřejných zakázek). Je tedy nezbytné brát v potaz i rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie. Pod regulaci navrhovaného zákona tudíž nemají spadat čistě obchodní a komerční obchodní společnosti. Pokud by však tyto obchodní společnosti začaly vykonávat činnosti směřující k uspokojování potřeb obecného zájmu, které nemají průmyslovou nebo obchodní povahu, měly by mít internetové stránky a mobilní aplikace přístupné alespoň v rozsahu takových činností.

Navrhovanému zákonu dále podléhají dobrovolné svazky obcí, které představují sdružení podle čl. 3 odst. 1 směrnice. V právním řádu České republiky jsou dobrovolné svazky obcí upraveny v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Podle § 49 odst. 1 uvedeného zákona mají obce právo být členy dobrovolného svazku obcí, a to za účelem ochrany a prosazování svých společných zájmů.

Povinným subjektem je také vysoká škola, škola a školské zařízení. Vysoká škola je podle § 2 odst. 7 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), veřejná, soukromá nebo státní. Státní vysoká škola je vojenská nebo policejní. Co je myšleno školou a školským zařízením, je uvedeno v zákoně č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů. V případě škol se podle § 7 odst. 3 uvedeného zákona jedná o mateřské školy, základní školy, střední školy (gymnázia, střední odborné školy a střední odborná učiliště), konzervatoře, vyšší odborné školy, základní umělecké školy a jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky. Za školská zařízení se potom podle § 7 odst. 5 téhož zákona považují zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků, školská poradenská zařízení, školská zařízení pro zájmová vzdělávání, školská účelová zařízení, školská výchovná a ubytovací zařízení, zařízení školního stravování, školská zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy a školská zařízení pro preventivně výchovnou péči. V plném rozsahu se navrhovaný zákon bude na vysoké školy, školy a školská zařízení vztahovat od 1. ledna 2023 (vizte odůvodnění k odstavci 2 tohoto ustanovení a k navrhovanému § 16 odst. 2).

Navrhovaný zákon rovněž počítá s tím, že bude zpřístupněn obsah internetové stránky a mobilní aplikace pouze konkrétní osobě, a to po provedení její řádné elektronické identifikace a autentizace. Z tohoto důvodu je stěžejní, aby mechanismy elektronické identifikace a autentizace výslovně podléhaly požadavkům na přístupnost internetových stránek a mobilních aplikací, a mohly tak být využívány i osobami se zdravotním postižením. V případě, že by osobám se zdravotním postižením nebyl přístupný samotný proces elektronické identifikace a autentizace, nemohl by jim být zpřístupněn ani obsah internetové stránky a mobilní aplikace, který se jich týká. Tato skutečnost je důvodem pro zařazení tzv. kvalifikovaných správců systémů elektronické identifikace podle zákona č. 250/2017 Sb. mezi povinné subjekty. Dálkový přístup k neveřejnému obsahu internetových stránek a mobilních aplikací je obecně využíván již nyní, například pomocí použití přístupových údajů pro systém datových schránek, popřípadě za použití specifických údajů – například do informačních systémů České správy sociálního zabezpečení nebo informačních systémů Generálního finančního ředitelství. Zákon č. 365/2000 Sb. pak ve svém § 2 písm. x) zakotvuje mechanismus tzv. přístupu se zaručenou identitou.

K odstavci 2 Povinným subjektem není Česká televize a Český rozhlas, přestože se jedná o právnické osoby zřízené zákonem. Uvedená výjimka je promítnutím čl. 1 odst. 3 písm. a) směrnice, který internetové stránky a mobilní aplikace veřejnoprávních vysílacích subjektů a jejich dceřiných společností, jakož i dalších subjektů nebo jejich dceřiných společností plnících službu veřejnoprávního vysílání z působnosti směrnice vyjímá.

K odstavci 3 Do 31. prosince 2022 se navrhovaný zákon použije pouze na obsah internetových stránek a mobilních aplikací vysoké školy, školy a školského zařízení, který je vysoká škola, škola a školské zařízení povinna zveřejňovat na svých internetových stránkách podle jiného právního předpisu v rámci výkonu působnosti v oblasti veřejné správy na úseku školství, vědy, výzkumu, vývoje, inovací, jiné tvůrčí činnosti a péče o děti a mládež nebo podle zákona o svobodném přístupu k informacím.

Jde-li o obsah internetových stránek, který je vysoká škola, škola a školské zařízení povinna zveřejňovat podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, mají se jím na mysli informace zveřejňované podle § 5 tohoto zákona. V zásadě se jedná o tři oblasti informací, a to: (1) informace organizačně procesního charakteru (§ 5 odst. 1 a 2 zákona č. 106/1999 Sb.), (2) informace poskytnuté na žádost, tj. způsobem podle § 4a zákona o svobodném přístupu k informacím (§ 5 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb.) a (3) informace obsažené v registrech, evidencích, seznamech nebo rejstřících, které jsou na základě zvláštního zákona každému přístupné (§ 5 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb.).

K § 4

Jedná se o klíčové ustanovení navrhovaného zákona, které zakotvuje základní povinnost spočívající v zajištění přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací povinných subjektů. Požadavky na přístupnost internetových stránek a mobilních aplikací budou splněny tím, že povinné subjekty dodrží základní principy přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací, které vycházejí z principů stanovených v mezinárodním standardu Web Content Accessibility Guidelines (WCAG) 2.0, který je vtělen do evropské normy EN 301 549 V1.1.2 (2015-04). Základní principy jsou čtyři a jsou jimi vnímatelnost, ovladatelnost, srozumitelnost a stabilita.

V souvislosti s úpravou požadavků na zajištění přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací, byla zvolena cesta tzv. indikativního odkazu, kterou umožňuje čl. 45a Legislativních pravidel vlády (odkaz na technickou normu). K uvedené úpravě bylo přistoupeno z důvodu, že definování čtyř základních principů (tj. vnímatelnosti, ovladatelnosti, srozumitelnosti a stability) na národní úrovni by se jevilo jako rizikové. Internetové stránky a mobilní aplikace povinných subjektů by sice odpovídaly národním definicím, avšak hrozilo by, že internetové stránky a mobilní aplikace nebudou plně odpovídat definicím uvedeným v evropských normách. Zvolená právní úprava zaručuje, že internetové stránky a mobilní aplikace povinných subjektů budou zcela v souladu s evropskými požadavky na zajištění přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací. Obdobné legislativní řešení zvolilo například Nizozemsko.

K § 5

Směrnice předpokládá, že přístupnost internetových stránek bude zajištěna, budou-li splněny požadavky stanovené harmonizovanou normou nebo jejími částmi, na něž má Evropská komise zveřejnit odkazy v Úředním věstníku Evropské unie podle čl. 6 odst. 1 směrnice. Pro internetové stránky však v současné době existuje všeobecně uznávaný mezinárodní standard a nepředpokládá se, že by Evropská komise zveřejnila odkaz na jinou harmonizovanou normu (tedy že by v této oblasti byla přijata nová norma), proto se pravděpodobně nadále uplatní evropská norma EN 301 549 V1.1.2 (2015-04). Pokud by byla přijata norma nová, má Evropská komise pravomoc odkázat na tuto novou normu nebo přijmout akt v přenesené pravomoci, kterým aktualizuje odkaz ve směrnici, čímž bude odkazováno na normu novou.

Úřední předklad normy EN 301 549 V1.1.2 (2015-04) do českého jazyka bude zveřejněn na internetových stránkách Ministerstva vnitra a zároveň bude k dispozici k nahlédnutí v úředních hodinách Ministerstva vnitra. Budou-li následně v Úředním věstníku Evropské unie zveřejněny odkazy na harmonizovanou normu nebo její části splňující požadavky na přístupnost internetových stránek, bude zajištěn také překlad této harmonizované normy, případně překlad jejích relevantních částí.

K § 6

Směrnice předpokládá, že přístupnost mobilních aplikací bude zajištěna, budou-li splněny požadavky stanovené harmonizovanou normou nebo jejími částmi, na něž má Evropská komise zveřejnit odkazy v Úředním věstníku Evropské unie podle čl. 6 odst. 1 směrnice.

V případě, že v Úředním věstníku Evropské unie nebudou zveřejněny odkazy na harmonizovanou normu nebo její části, měla by Evropská komise přijmout prováděcí akty, jimiž stanoví technické specifikace splňující požadavky na přístupnost mobilních aplikací. Lze vycházet z toho, že technické specifikace budou zřejmě kopírovat tzv. Basic principles of mobile application accessibility (MAAP).

Nastane-li situace, kdy v Úředním věstníku Evropské unie nebudou zveřejněny odkazy na harmonizovanou normu nebo její části a Evropská komise nepřijme ani prováděcí akty, které by stanovily technické specifikace splňující požadavky na přístupnost mobilních aplikací, bude uplatnitelná evropská norma EN 301 549 V1.1.2 (2015-04). Úřední překlad normy EN 301 549 V1.1.2 (2015-04) do českého jazyka bude zveřejněn na internetových stránkách Ministerstva vnitra a zároveň bude k dispozici k nahlédnutí v úředních hodinách Ministerstva vnitra. Bude-li následně Evropskou komisí přijat prováděcí akt, jímž by se stanovily technické specifikace splňující požadavky na přístupnost mobilních aplikací, případně budou-li v Úředním věstníku Evropské unie zveřejněny odkazy na harmonizovanou normu nebo její části, bude zajištěn také překlad tohoto prováděcího aktu, případně této harmonizované normy, respektive jejích relevantních částí.

K § 7

Povinný subjekt má zajišťovat přístupnost jím spravovaných internetových stránek

a mobilních aplikací pouze v takové míře, která mu nezpůsobí nepřiměřenou zátěž. Znamená to, že v odůvodněných případech nemusí být povinný subjekt schopen určitý obsah internetové stránky a mobilní aplikace plně zpřístupnit. Povinný subjekt by však měl tento obsah internetové stránky nebo mobilní aplikace zpřístupnit v co nejvyšší možné míře a další obsah internetové stránky a mobilní aplikace již zpřístupnit v plném rozsahu.

Jedná se tedy o výjimku z povinnosti splnit požadavky na přístupnost internetových stránek a mobilních aplikací, kterou je možné uplatnit z důvodu nepřiměřené zátěže. Za opatření, která by povinnému subjektu způsobila nepřiměřenou zátěž, by se měla považovat taková opatření, která by na povinný subjekt kladla nadměrnou organizační nebo finanční zátěž nebo by narušovala schopnost povinného subjektu plnit jeho poslání nebo zveřejnit informace, které jsou pro jeho úkoly a služby nezbytné nebo relevantní, přičemž při posuzování míry nepřiměřené zátěže by měla být zohledněna velikost (například dle počtu zaměstnanců, klientů), zdroje (personální, finanční) a povaha povinného subjektu, a dále odhadované náklady a přínosy ve vztahu k očekávanému přínosu pro uživatele internetových stránek a mobilních aplikací.

Při posuzování, do jaké míry nemohou být požadavky na přístupnost internetových stránek a mobilních aplikací splněny, neboť by to pro povinný subjekt představovalo nepřiměřenou zátěž, by měly být vzaty v úvahu pouze legitimní důvody. Za takový důvod by nemělo být považováno nedostatečné určení priorit ani nedostatek času nebo znalostí. Stejně tak by se za legitimní důvod nemělo považovat, že nebyly pořízeny softwarové systémy, které mají obsah na internetových stránkách a v mobilních aplikacích spravovat přístupným způsobem.

V případě, že povinný subjekt dospěje k závěru, že mu plnění požadavků na přístupnost internetových stránek a mobilních aplikací působí nepřiměřenou zátěž, měl by uživateli internetové stránky a mobilní aplikace, jež nemůže být v plném rozsahu zpřístupněna, poskytnout náhradní řešení pro využití obsahu této internetové stránky a mobilní aplikace, a to za předpokladu, že je takové náhradní řešení možné. Nelze totiž vyloučit, že v některých případech nezpřístupnění internetové stránky a mobilní aplikace nebude možné přistoupit ani k náhradnímu řešení. Je však třeba zdůraznit, že takové řešení by nemělo být konečné a povinný subjekt by se měl i nadále pokoušet o možnost zpřístupnění dané internetové stránky a mobilní aplikace (například po uplynutí určitého časového období se může finanční situace povinného subjektu, která dříve neumožnila zpřístupnění internetové stránky a mobilní aplikace, zlepšit, což bude mít za následek zpřístupnění jím spravované internetové stránky a mobilní aplikace).

K § 8 a 9

Povinné subjekty musí učinit prohlášení o přístupnosti týkající se souladu jejich internetových stránek a mobilních aplikací s požadavky na ně kladenými. V případě prohlášení o přístupnosti internetových stránek se povinnému subjektu nabízí dvě možnosti. Jednak může povinný subjekt pro každou internetovou stránku vydat samostatné prohlášení o přístupnosti, které na dané internetové stránce zveřejní (například povinný subjekt, který spravuje pět internetových stránek, zveřejní a aktualizuje pět prohlášení o přístupnosti, přičemž každé prohlášení o přístupnosti se týká pouze té internetové stránky, na níž je zveřejněno), jednak může povinný subjekt zveřejnit pouze jedno prohlášení o přístupnosti internetových stránek, které se bude vztahovat na všechny jím spravované internetové stránky. Takové prohlášení o přístupnosti internetových stránek pak bude zveřejněno na jedné z internetových stránek spravovaných povinným subjektem, přičemž další internetové stránky budou na toto prohlášení odkazovat. Povinnou náležitostí prohlášení o přístupnosti internetové stránky je sdělení o rozsahu splnění požadavků na přístupnost internetové stránky, důvod, pro který internetová stránka nesplňuje požadavky na její přístupnost a případné náhradní řešení podle § 7 odst. 4, a informaci o postupu za situace, kdy vznikne důvodné podezření, že internetová stránka nesplňuje požadavky na její přístupnost nebo že je důvod, pro který internetová stránka nesplňuje požadavky na její přístupnost, neopodstatněný.

Prohlášení o přístupnosti mobilních aplikací zveřejňuje a aktualizuje povinný subjekt pouze jedno, a to na některé z jím spravovaných internetových stránek. To znamená, že povinný subjekt nevydává prohlášení o přístupnosti pro každou jím spravovanou mobilní aplikaci zvlášť, nýbrž vydává jedno prohlášení o přístupnosti, v němž jsou uvedeny všechny mobilní aplikace, které spravuje. Na volbě povinného subjektu potom je, na které ze svých internetových stránek toto prohlášení zveřejní. Povinné náležitosti prohlášení o přístupnosti mobilních aplikací jsou až na jednu výjimku shodné s povinnými náležitostmi stanovenými pro prohlášení o přístupnosti konkrétních internetových stránek. V prohlášení o přístupnosti mobilních aplikací se navíc uvádí seznam mobilních aplikací, které povinný subjekt spravuje.

Jde-li o důvod, pro který internetová stránka nebo mobilní aplikace spravovaná povinným subjektem nesplňuje požadavky na její přístupnost, je žádoucí, aby povinný subjekt v prohlášení o přístupnosti nejen uvedl, že internetovou stránku nebo mobilní aplikaci nelze učinit přístupnou z důvodu nepřiměřené zátěže podle § 7, ale aby tuto nepřiměřenou zátěž důkladně odůvodnil, tj. popsal, v čem nepřiměřená zátěž spočívá (například, že povinný subjekt nedisponuje dostatečnými finančními zdroji, které by umožnily zpřístupnění internetové stránky nebo mobilní aplikace). Z navrhovaného zákona vyplývá pro nezpřístupnění internetové stránky nebo mobilní aplikace jediný důvod – nepřiměřená zátěž – ten však musí povinný subjekt v prohlášení o přístupnosti v adekvátní míře obhájit.

Nesplňuje-li internetová stránka nebo mobilní aplikace, popřípadě jejich část, na ně kladené požadavky na přístupnost, mělo by být ze strany povinného subjektu přijato takové opatření, které umožní, aby se potenciální uživatel internetové stránky a mobilní aplikace mohl seznámit s požadovaným obsahem této internetové stránky a mobilní aplikace. Lze si například představit, že povinný subjekt uvede v prohlášení o přístupnosti telefonický kontakt na osobu, na kterou se bude moct potenciální uživatel internetové stránky a mobilní aplikace obrátit za účelem získání potřebných informací po telefonu (namísto zjištění těchto informací na internetové stránce nebo v mobilní aplikaci). Obecně by tedy měla být pro potenciálního uživatele internetové stránky a mobilní aplikace vždy zajištěna možnost seznámit se s obsahem internetové stránky a mobilní aplikace, a to i přesto, že tato internetová stránka nebo mobilní aplikace není přístupná.

Jednou z povinných náležitostí prohlášení o přístupnosti je rovněž informace o možném postupu, vznikne-li důvodné podezření, že internetová stránka nebo mobilní aplikace nesplňuje požadavky na ně kladené nebo že je důvod, pro který internetová stránka nebo mobilní aplikace nesplňuje požadavky na přístupnost, neopodstatněný. Postupu nastíněného v prohlášení o přístupnosti může využít nejenom potenciální uživatel internetové stránky a mobilní aplikace, ale například také osoba jednající za potenciálního uživatele. Není tedy žádnou podmínkou, že by postupu uvedeného v prohlášení o přístupnosti mohla využít pouze osoba (nejčastěji osoba se zdravotním postižením), pro niž je přístupnost internetové stránky a mobilní aplikace stěžejní

V § 9 se upravuje podnět k nápravě, který může vůči povinnému subjektu učinit každý, kdo pojal důvodné podezření, že internetová stránka nebo mobilní aplikace spravovaná povinným subjektem nesplňuje požadavky, které na ni klade navrhovaný zákon. Na podnět musí být povinným subjektem písemně odpovězeno do 30 dnů od jeho přijetí, v odpovědi se uvede stanovisko k obsahu podnětu a způsob jeho vyřízení. Ustanovení zákona č. 85/1990 Sb., o právu petičním, konkrétně ustanovení upravující podání a vyřízení petice se použije obdobně na podání a vyřízení podnětu. Ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 85/1990 Sb. klade na petici následující požadavky: petice musí být písemná a musí být pod ní uvedeno jméno, příjmení a bydliště toho, kdo ji podává; podává-li petici petiční výbor, uvedou se jména, příjmení a bydliště všech členů výboru a jméno, příjmení a bydliště toho, kdo je oprávněn členy výboru v této věci zastupovat. Podle odstavce 2 téhož ustanovení je státní orgán, jemuž je petice adresována, povinen ji přijmout. Nepatří-li věc do jeho působnosti, petici do 5 dnů postoupí příslušnému orgánu a uvědomí o tom toho, kdo petici podal. V odstavci 3 je pak uvedeno, že státní orgán, který petici přijal, je povinen její obsah posoudit a do 30 dnů písemně odpovědět tomu, kdo ji podal anebo tomu, kdo zastupuje členy petičního výboru. V odpovědi uvede stanovisko k obsahu petice a způsob jejího vyřízení. V případě, že internetová stránka nebo mobilní aplikace nesplňuje požadavky podle § 4 až 6 navrhovaného zákona, jsou uplatnitelná také příslušná ustanovení zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění zákona č. 183/2017 Sb. Podle § 1 odst. 2 uvedeného zákona postupují kontrolní orgány (tj. orgány moci výkonné, orgány územních samosprávných celků, jiných orgánů a právnických nebo fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy) podle tohoto zákona rovněž při kontrole výkonu státní správy a dále při kontrole činnosti právnických osob založených nebo zřízených státem nebo územním samosprávným celkem vykonávané ze strany zakladatele nebo zřizovatele, nejde-li o kontrolu činnosti těchto právnických osob upravenou předpisy soukromého práva. Obrátí-li se osoba na Ministerstvo vnitra s tím, že internetová stránka nebo mobilní aplikace nesplňuje požadavky podle § 4 až 6 navrhovaného zákona, je s ohledem na § 11 navrhovaného zákona v kompetenci Ministerstva vnitra provést kontrolu podle § 2 zákona č. 255/2012 Sb., tedy zjišťovat jak kontrolovaná osoba (tj. povinná osoba ve smyslu navrhovaného zákona) plní povinnosti stanovené navrhovaným zákonem. Podle § 19 odst. 1 zákona č. 255/2012 Sb. je při kontrole výkonu státní správy kontrolující oprávněn ukládat opatření k odstranění nebo prevenci nedostatků zjištěných kontrolou.

Další možností je obrátit se na veřejného ochránce práv, který se podle § 21c odst. 1 písm. a) zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, při sledování naplňování mezinárodní smlouvy upravující práva osob se zdravotním postižením (tj. Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením) zabývá systematicky problematikou práv osob se zdravotním postižením a za tím účelem zejména podporuje naplňování práv osob se zdravotním postižením a navrhuje opatření směřující k jejich ochraně.

Evropská komise by měla na základě čl. 7 odst. 2 směrnice přijmout prováděcí akty, jimiž stanoví vzorové prohlášení o přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací. První z těchto prováděcích aktů by měl být přijat do 23. prosince 2018. Vzorové prohlášení bude informativně umístěno na internetových stránkách Ministerstva vnitra. Vzhledem ke stanoveným přechodným ustanovením navrhovaného zákona budou mít povinné subjekty minimálně 9 měsíců na to, aby se s tímto vzorovým prohlášením seznámily a upravily své prohlášení o přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací podle něj.

K § 10

Uvedené ustanovení upravuje působnost Ministerstva vnitra. Ministerstvo vnitra bude pověřeno kontrolou dodržování povinností stanovených navrhovaným zákonem, přičemž mezi tyto povinnosti se řadí zejména zajištění přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací povinnými subjekty a dále zveřejnění a aktualizace prohlášení o přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací ze strany jednotlivých povinných subjektů. Ministerstvo vnitra bude také pověřeno sledováním přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací, které bude provádět na základě metodiky stanovené Evropskou komisí a vydané formou prováděcího aktu podle čl. 8 odst. 2 směrnice. Tato metodika bude stanovovat popis způsobu, jak jednotně ve všech členských státech ověřit míru souladu internetových stránek a mobilních aplikací s požadavky na ně kladenými, dále výběr reprezentativních vzorků a četnost sledování. Metodika bude informativně zveřejněna na internetových stránkách Ministerstva vnitra. Je rovněž pravděpodobné, že metodika bude obsahovat i ustanovení o tom, že povinné subjekty mají v rámci sledování přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací monitorovat samy sebe.

Metodickou činnost v oblasti přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací bude vykonávat Ministerstvo vnitra na základě § 22 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 12 odst. 6 uvedeného zákona plní Ministerstvo vnitra koordinační úlohu pro informační a komunikační technologie, pod níž lze zařadit i agendu přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací. Součástí metodické činnosti se samozřejmě předpokládají i osvětové a propagační aktivity předpokládané čl. 7 odst. 4 a 5 směrnice. S ohledem na fakt, že nejde o výkon veřejné moci, není třeba tyto úkoly stanovovat zákonem.

K § 11

Ustanovení upravuje podrobnosti kontroly dodržování povinností stanovených navrhovaným zákonem ze strany Ministerstva vnitra. Obecně se využijí postupy stanovené zákonem č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění zákona č. 183/2017 Sb. Jedná se o veřejnoprávní kontrolu, kterou vykonává samo Ministerstvo vnitra. Kontroly budou realizovány průběžně v souladu s plánem kontrol na dané období. Ministerstvo vnitra bude provádět kontroly i na základě podnětů či stížností osob.

V tomto ustanovení je stanovena maximální lhůta (6 měsíců), kterou může Ministerstvo vnitra určit pro odstranění nedostatků identifikovaných při kontrole. Tato lhůta je stanovena s ohledem na skutečnost, že při závažném porušení povinnosti přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací nemusí být pro daný subjekt vždy okamžitě možné nedostatky odstranit, neboť bude pravděpodobně nutno prověřit a upravit technologii, s jejíž pomocí se dané informace tvoří, prezentují a spravují, například redakční systém internetových stránek, šablony vzhledů celého portálu či přeprogramování aplikace. Poskytnutí delší lhůty se jeví jako nevhodné, neboť primárním cílem je napravit závažné pochybení způsobující faktickou diskriminaci osob se zdravotním postižením, na což je nezbytné reagovat s dostatečnou rychlostí.

Osoby se v případě nedodržování pravidel přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací ze strany povinných subjektů taktéž mohou obrátit na veřejného ochránce práv podle § 21c odst. 1 písm. a) zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů.

K § 12

Soulad s požadavky na přístupnost internetových stránek a mobilních aplikací stanovenými ve směrnici by měl být pravidelně sledován. Ke sledování přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací je podle § 10 písm. b) navrhovaného zákona zmocněno Ministerstvo vnitra. Ministerstvo vnitra bude každé tři roky podávat Evropské komisi zprávu o výsledku sledování přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací, která bude obsahovat i údaje z měření. Údaji z měření jsou míněny kvantifikované výsledky sledování prováděného za účelem ověření souladu internetových stránek a mobilních aplikací povinných subjektů s požadavky na jejich přístupnost. To zahrnuje kvantitativní informace o testovaném vzorku internetových stránek a mobilních aplikací (počet internetových stránek a mobilních aplikací s případným uvedením počtu jejich návštěvníků či uživatelů atd.), jakož i kvantitativní informace o úrovni přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací.

Vzhledem k tomu, že je v souladu s principy otevřenosti a principy eGovernmentu účelné zveřejnit výsledky sledování přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací přístupnou a standardní formou, doplňuje se do uvedeného ustanovení i povinnost Ministerstva vnitra zprávu o výsledku sledování přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací zveřejnit na internetových stránkách, a to v přístupné formě. Výsledky sledování přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací tedy nebudou nijak anonymizovány, a to z důvodu zajištění větší transparentnosti veřejného sektoru a efektivnější veřejné kontroly.

K § 13

K odstavcům 1 až 3 S ohledem na pravidla pro provedení směrnice ve vnitrostátním právu se stanovují data, od kdy je navrhovaný zákon aplikovatelný. Aplikovatelnost ustanovení o zajištění přístupnosti internetových stránek lze rozdělit podle časového hlediska – na internetové stránky, které byly zveřejněny před 23. zářím 2018, a na internetové stránky, které byly zveřejněny od 23. září 2018. Zveřejněním internetových stránek je myšleno zpřístupnění nových internetových stránek veřejnosti (například po registraci nového doménového jména a zajištění webhostingu, tedy těch stránek, které jsou na internetu nově). Vznikne-li tedy například nový povinný subjekt, který své internetové stránky uveřejní 23. září 2018 či po tomto datu, budou se na tyto internetové stránky aplikovat ustanovení o jejich přístupnosti a prohlášení o přístupnosti již od 23. září 2019. Na původní internetové stránky (tedy zveřejněné před 23. zářím 2018) se uvedená pravidla budou vztahovat až od 23. září 2020.

U mobilních aplikací je situace přehlednější tím, že je stanoveno jedno datum aplikovatelnosti povinností, a to 23. červen 2021. Od tohoto dne budou muset být mobilní aplikace povinného subjektu přístupné, s čímž se pojí také zveřejňování prohlášení o přístupnosti těchto mobilních aplikací ze strany povinného subjektu.

K odstavci 4 Ustanovení vymezuje výjimku z působnosti navrhovaného zákona v podobě obsahu internetových stránek a mobilních aplikací spravovaných povinným subjektem, kterým je předtočený mediální soubor s časovou dimenzí zveřejněný před 23. zářím 2020. Navrhovaný zákon definuje mediální soubory s časovou dimenzí ve svém § 2. Směrnice mediální soubory s časovou dimenzí blíže specifikuje v bodu 27 recitálu (vizte odůvodnění § 1 odst. 3 a 4). (S ohledem na stanovený časový okamžik má ustanovení povahu přechodného ustanovení a není tudíž zařazeno mezi výjimky z působnosti navrhovaného zákona, které upravuje § 1 odst. 3 a 4.)

K odstavci 5 Ustanovení vymezuje výjimku z působnosti navrhovaného zákona v podobě obsahu internetových stránek spravovaných povinným subjektem, které nejsou určeny veřejnosti, pokud byly zveřejněny před 23. zářím 2019 a pokud neprojdou podstatnou změnou. Směrnice sice v čl. 1 odst. 4 písm. g) výslovně hovoří o obsahu extranetů a intranetů, dle bodu 34 recitálu směrnice se však jedná o typ internetových stránek. Z tohoto důvodu se do navrhovaného zákona nepřejímají pojmy „extranet“ a „intranet“, neboť je lze podřadit pod širší pojem „internetová stránka“. (S ohledem na stanovený časový okamžik má ustanovení povahu přechodného ustanovení a není tudíž zařazeno mezi výjimky z působnosti navrhovaného zákona, které upravuje § 1 odst. 3 a 4.)

K odstavci 6 Ustanovení navazuje na § 12, podle kterého je Ministerstvo vnitra povinno podávat Evropské komisi každé tři roky zprávu o výsledku sledování přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací. Předmětné ustanovení se vztahuje výlučně k první zprávě, kterou má Ministerstvo vnitra podat Evropské komisi do 23. prosince 2021. Náležitosti této první zprávy jsou vymezeny po vzoru čl. 8 odst. 5 směrnice.

K odstavci 7 Na internetové stránky spravované povinným subjektem podle § 3 odst. 1 písm. a) a b) navrhovaného zákona, které byly zveřejněny před 23. zářím 2018, by v období od 23. září 2018 do 22. září 2020 nebyla aplikovatelná žádná právní úprava, která by zajišťovala přístupnost těchto internetových stránek pro jejich uživatele, zejména pro osoby se zdravotním postižením. Z tohoto důvodu se stanovuje dvouleté přechodné období, ve kterém se uplatní právní úprava stanovená vyhláškou č. 64/2008 Sb., o formě uveřejňování informací souvisejících informací souvisejících s výkonem veřejné správy prostřednictvím webových stránek pro osoby se zdravotním postižením (vyhláška o přístupnosti), ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti navrhovaného zákona, přestože tato vyhláška bude zrušena ke dni 23. září 2018.

K odstavci 8 Na internetové stránky spravované povinným subjektem podle § 3 odst. 1 písm. a) a b) navrhovaného zákona, které budou zveřejněny od 23. září 2018, by v období od 23. září 2018 do 22. září 2019 nebyla aplikovatelná žádná právní úprava, která by zajišťovala přístupnost těchto internetových stránek pro jejich uživatele, zejména pro osoby se zdravotním postižením. Z tohoto důvodu se stanovuje roční přechodné období, ve kterém se uplatní právní úprava stanovená vyhláškou č. 64/2008 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti navrhovaného zákona, přestože tato vyhláška bude zrušena ke dni 23. září 2018.

K § 14

V současné době právní řád České republiky upravuje v § 5 odst. 2 písm. f) zákona č. 365/2000 Sb. povinnost, podle které musí státní orgány nebo orgány územních samosprávných celků postupovat při uveřejňování informací způsobem umožňujícím dálkový přístup tak, aby byly informace související s výkonem veřejné správy uveřejňovány ve formě, která umožňuje, aby se s těmito informacemi v nezbytném rozsahu mohly seznámit i osoby se zdravotním postižením. Vzhledem k duplicitě tohoto ustanovení s novou právní úpravou, bude předmětné ustanovení novelizací zákona č. 365/2000 Sb. zrušeno.

K § 15

Navrhované ustanovení souvisí se zrušením zmocnění v § 5 odst. 2 písm. f) zákona č. 365/2000 Sb. a zrušuje se jím vyhláška č. 64/2008 Sb., která předmětné ustanovení prováděla.

K § 16

K odstavci 1 Nabytí účinnosti navrhovaného zákona se navrhuje ke dni 23. září 2018, neboť podle směrnice mají členské státy k tomuto datu uvést v účinnost právní předpisy nezbytné pro dosažení souladu se směrnicí.

K odstavci 2 S ohledem na záměr, aby se od 1. ledna 2023 vztahoval navrhovaný zákon na vysoké školy, školy a školská zařízení v plném rozsahu, navrhuje se, aby ustanovení § 3 odst. 2 pozbylo platnosti 31. prosince 2022. Do 31. prosince 2022 se navrhovaný zákon použije pouze na obsah internetových stránek a mobilních aplikací vysoké školy, školy a školského zařízení, který je vysoká škola, škola a školské zařízení povinna zveřejňovat na svých internetových stránkách podle jiného právního předpisu v rámci výkonu působnosti v oblasti veřejné správy na úseku školství, vědy, výzkumu, vývoje, inovací, jiné tvůrčí činnosti a péče o děti a mládež nebo podle zákona o svobodném přístupu k informacím.

V Praze dne 18. dubna 2018

Předseda vlády: Ing. Andrej Babiš v.r.

Ministr vnitra: Mgr. Lubomír Metnar v.r.