11 Tdo 1039/2025

Plný text

Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 11 Tdo 1039/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:21. 1. 2026 Spisová značka:11 Tdo 1039/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:11.TDO.1039.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy Pomoc k trestnému činu Dotčené předpisy:§ 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:20. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 11 Tdo 1039/2025-775USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 1. 2026 o dovolání obviněného O. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2025, č. j. 12 To 89/2025-690, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 4/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. P. odmítá.Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 18. 2. 2025, č. j. 1 T 4/2025-633, byl obviněný O. P. uznán vinným ze spáchání pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025) [skutek pod bodem III. výroku o vině]. Uvedeného trestného činu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil společně s obviněným K. Č. tím, že: dne 25. 7. 2024 v době od 13:30 do 19:00 hod. opatřili chemikálie k výrobě drogy pervitin obviněnému P. K. tím způsobem, že obviněný P. K. požádal o opatření chemikálií obviněného O. P., který následně požádal obviněného K. Č., aby zakoupil jód, přičemž je obviněná R. M. odvezla svým vozidlem zn. Škoda Octavia, RZ: XY, do prodejny chemikálií DORAPIS na adrese XY, kdy K. Č. vešel do prodejny jód zakoupit, avšak mu bylo sděleno, že jód nemají, z tohoto důvodu následně odjeli k bydlišti K. a M. na adresu XY, okres XY, kde obviněná R. M. vystoupila a na místo řidiče si přesednul obviněný K. Č., který odjel s obviněným O. P. do prodejny chemikálií Alchema 3000,s.r.o., na adresu XY, kde obviněný K. Č. v prodejně na svůj občanský průkaz v čase 16:43 hodin zakoupil 2 kg jódu za 12 000 Kč a následně odjeli zpět do bydliště obviněného P. K. v XY, kde zaparkovali vozidlo obviněné M., ve kterém zanechali zakoupený jód, načež obviněný P. K. tuto chemikálii následně v noci ze dne 25. 7. 2024 na 26. 7. 2024 užil k výrobě drogy pervitin, který byl dne 26. 7. 2024 v rámci domovní prohlídky nalezen v množství nejméně 637 gramů, po dosušení 545,22 gramů s obsahem 77,74 % (hmotnostního), tj. v přepočtu 423,85 gramů účinné látky metamfetamin ve čtyřech igelitových sáčcích o rozměrech 115 x 200 cm v topící části kotle v dílně na pozemku bydliště obviněného P. K. v XY, přičemž tohoto jednání se obviněný O. P. dopustil i přes to, že byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 3 T 93/2021, který nabyl právní moci dne 21. 3. 2023, uznán vinným krom jiného ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a s psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl původně uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců, přičemž uvedený trest byl na základě výroku rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 5. 2023, sp. zn. 2 T 45/2022, který ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2023, sp. zn. 11 To 270/2023, nabyl právní moci dne 21. 9. 2023, zrušen a obviněnému byl uložen krom jiného souhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. 2. Za uvedený zločin soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře třiceti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. 3. Pro úplnost lze doplnit, že citovaným rozsudkem soud prvního stupně současně uznal vinnými obviněného K. Č. (skutkem popsaným pod bodem III. výroku o vině), obviněného P. K. (skutky pod body I. a IV. výroku o vině) a obviněnou R. M. (skutkem popsaným pod bodem II. výroku o vině) a uložil jim tresty [jak je konkretizováno ve výrocích o vině a trestu týkajících se těchto obviněných]. 4. Proti tomuto rozsudku podali obvinění O. P., K. Č. a P. K. a dále státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně (učinil tak v neprospěch obviněných O. P. a K. Č. do výroků o trestech) odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 7. 5. 2025, č. j. 12 To 89/2025-690, tak, že je všechna podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podává nyní obviněný O. P. (dále převážně jen „obviněný“, případně „dovolatel“) prostřednictvím svého obhájce Mgr. Václava Zelenky, advokáta, dovolání, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř. s tím, že jednak rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a také, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a existuje tu i stav jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. 6. V dalším textu dovolatel uvádí, že považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za nesprávná, vnitřně rozporuplná, nelogická v kontextu dalších skutečností, opisná ve vztahu k obžalobě, vyfabulovaná, s prvky domyšlení skutkového děje, který se nestal a stát se ani nemohl. Má za to, že jsou tudíž rozhodnutími nezákonnými, nespravedlivými, obtížně přezkoumatelnými pro logické rozpory, přičemž postrádají též základní prvky, na které myslí jedna z nejvýznamnějších zásad trestního práva, a to zásada in dubio pro reo. Vyslovuje názor, že předmětná rozhodnutí jsou nejen věcně a obsahově nesprávná, ale byla vystavěna i na vadném procesním řízení soudu prvního stupně, když tento rozhodoval v rozporu s kontradiktorností řízení na základě opakovaně obhajobou zpochybňovaných kopií listin, čímž založil naprosto nepřípustnou praxi uznat na vinu na základě listinných důkazů (jež jsou přímou oporou skutkové věty) založených ve spise v prosté kopii. V této souvislosti vytýká odvolacímu soudu, že pak tuto praxi soudu prvního stupně zcela nemístně aproboval a kontinuálně přispěl k porušení jeho práva na obhajobu a na spravedlivý proces. Dále je přesvědčen, že oba soudy nepostupovaly podle § 125 tr. ř., neboť v odůvodnění svých rozhodnutí se nevypořádaly s jeho obhajobou a nevedly polemiku s jeho skutkovou i právní argumentací; odvolací soud pouze mechanicky převzal názor soudu prvního stupně, o čemž svědčí celá řada odkazů na rozsudek tohoto soudu, a soud prvního stupně převzal názor státního zástupce uvedený v jeho závěrečné řeči, jenž byl spíše vykresleným příběhem bez opory v konkrétních a zákonných důkazech. Současně poukazuje na obsahovou chybu rozsudku soudu prvního stupně mající podle jeho názoru vliv na jeho vykonatelnost, jíž je chybějící odkaz či specifikace příslušného zákona či jiného právního předpisu v části výroku o vině vymezující právní kvalifikaci jím spáchaného skutku jako pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [k zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku]. 7. V podrobnostech obviněný namítá, že soud prvního stupně se dopustil minimálně dvou procesních vad. Předně byly provedeny k důkazu čtením podle § 211 odst. 1 tr. ř. výpovědi svědků A. H. a Ľ. P. z přípravného řízení bez jeho souhlasu, a tedy tyto nejsou důkazy zákonně provedenými soudem během hlavního líčení. Zdůrazňuje k nim, že byly pořízeny v době předcházející doručení usnesení o zahájení trestního stíhání jeho osobě, a nesouhlasí s tvrzením soudů, že tito svědci ve vztahu k němu ničeho nevypovídali, resp. jejich výslechy se jej netýkaly, a proto jeho (ne)souhlas s jejich čtením je lhostejný. Považuje takový postup za nemístné obcházení práva obhajoby nesouhlasit s výslechy procesně nepoužitelnými před soudem prvního stupně. Dodává, že vyjádřením nesouhlasu se čtením daných svědeckých výpovědí uplatnil své procesní právo, svůj nesouhlas nebyl povinen odůvodňovat a nelze jej považovat ani za obstrukci, jak tvrdí soud prvního stupně. Tento soud však jeho nesouhlas nerespektoval a oba výslechy z přípravného řízení provedl, ačkoli měl hlavní líčení odročit a oba svědky nově předvolat. Za takové situace pak podle jeho názoru nelze souhlasit ani s konstatováním odvolacího soudu, že soud prvního stupně provedl v souladu s procesními předpisy dokazování v rozsahu postačujícím pro rozhodnutí, zhodnotil je podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil logicky vyplývající skutkové závěry, neboť z předmětných důkazů mohly být získány informace významné pro jeho obhajobu, když jeho skutek a skutek obviněného P. K. spolu souvisejí. Konečně zdůrazňuje, že § 211 odst. 1 tr. ř. neuvádí, kterého z obviněných je souhlasu třeba a kterého nikoliv, čili nečiní selekci, koho se týká či netýká; uvedeným postupem tudíž bylo porušeno jeho právo na řádnou obhajobu a na spravedlivý proces. 8. Druhým procesním pochybením je podle názoru dovolatele skutečnost, že soud prvního stupně vyhotovil rozsudek na základě kopií, resp. fotografií čtyř účetních dokladů a obecného prohlášení zákazníka o použití nebezpečné chemické látky ze dne 25. 7. 2024 pořízených mobilním telefonem kohosi, neověřil si jejich autenticitu, namísto toho, aby si vyžádal jejich originály a tyto provedl k důkazu. Má za to, že soudy tak nerespektovaly základní zásady kontradiktornosti, bezprostřednosti a ústnosti trestního řízení a rezignovaly na to, věc řádně a bez pochybností objasnit, což nesvědčí o spravedlivém procesu. Připomíná, že navrhoval vyslechnout prodejce jódu za účelem zjištění a prokázání množství nakoupeného jódu obviněným K. Č. a pro ověření pravosti a obsahu zmíněných listin. Tento jeho návrh však byl soudem prvního stupně nedůvodně zamítnut, a to v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 486/2020 a sp. zn. 5 Tdo 1193/2005, a rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 191/05, z nichž cituje. Výše uvedenou argumentaci pak obviněný uzavírá poukazem na zvláštnost rozsudku soudu prvního stupně, kterou spatřuje v konstrukci skutku kladeného za vinu obviněné R. M., když v tomto se nezrcadlí skutečnost, že jmenovaná obviněná absolvovala cestu zčásti za stejným účelem, a tato ani nebyla pro tento skutek (nákup jódu) postavena obžalobou před soud, když zároveň podporovala obviněného P. K. ve výrobě pervitinu, věděla o ní a z této i finančně profitovala. 9. V další části dovolací argumentace vyjadřuje obviněný svůj nesouhlas se skutkovými závěry učiněnými soudem prvního stupně a aprobovanými soudem odvolacím. Namítá, že z provedeného dokazování nelze (jednoznačně) uzavřít, že se dopustil nezákonného jednání. Poukazuje na to, že výpovědi obviněných P. K. a R. M. pořízené před doručením usnesení o zahájení trestního stíhání jeho osobě nelze považovat za důkaz, nadto jmenovaný obviněný v přípravném řízení nevypovídal a obviněná sice vypovídala, avšak v hlavním líčení odmítla vypovídat. Shrnuje tedy, že jmenovaná obviněná ve vztahu k němu ničeho usvědčujícího nevypověděla a daný obviněný v hlavním líčení popřel, že by účelem cesty (jíž se účastnil on a obviněný K. Č.) byl nákup jódu a jiných chemikálií, a uvedl, že tímto byla koupě kamerové koncovky. Současně však souhlasí se soudem prvního stupně, že výpověď obviněného P. K. nelze považovat za zcela věrohodnou, když tento a obviněná R. M. zjevně věděli, že účelem cesty je nákup jódu k výrobě pervitinu. Dále obviněný připomíná, že opakovaně uvedl, že obviněný P. K., jenž ho požádal, aby pro něco zajel do Prahy, ono „něco“ nespecifikoval; ani odposlech stran této žádosti rozhodně neprokazuje, že se jednalo o pokyn ke koupi jódu či jiné chemikálie směřující k výrobě pervitinu, a tyto skutečnosti si tak oba soudy nepodloženě domýšlejí. Setrvale tvrdí, že až po cestě (nikoli předešlého dne, jak nekorektně uvádí odvolací soud) se dozvěděl (z hovoru mezi obviněnými R. M. a K. Č.), že účelem cesty je nákup jódu, a současně, že však nevěděl, že jde o přípravek k výrobě pervitinu, resp. že má být k výrobě pervitinu použit, což ani nebylo prokázáno z jakéhokoliv důkazu; jestliže pak soudy dovozují jeho vědomost o této skutečnosti z vědomosti obviněných P. K. a R. M., jde o nepřípustný extenzivní výklad popírající zásadu in dubio pro reo. Vyslovuje proto názor, že neexistuje důkaz o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu a soudy nesprávně dovodily, že jednal v úmyslu přímém, neboť nelze dovodit ani úmysl nepřímý. Dále obviněný rozporuje množství nakoupeného jódu, a to s poukazem na již výše zpochybněné účetní doklady, obecné prohlášení zákazníka o použití nebezpečné chemické látky a rovněž tvrzení obviněného K. Č., že se nejednalo o 2 kg, nýbrž o 200 g. V této souvislosti konkrétně namítá, že dva účetní doklady mají stejné řadové číslo (025156), prodejce vypsal na každou chemikálii separátní účetní doklad a dokonce na duplicitní doklad č. 025156 vypsal na jeden „k ortho“ a na stejný (druhý) „jód 2 kg“, existují doklady na čtyři platby, i když obviněný K. Č. uvedl, že kupoval pouze jód (v množství 200 g) a prováděl pouze jednu platbu, dále některé doklady mají razítko a jiné nikoliv a konečně, že obecné prohlášení zákazníka o použití nebezpečné chemické látky se týká pouze jódu a toluenu a pokud by bylo pravdivé, obsahovalo by i další dvě chemikálie („k ortho“ a „k solná“), přičemž podpis obviněného K. Č. na tomto prohlášení je sporný, když je naprosto odlišný od jeho podpisů např. na občanském průkazu či protokolu o výslechu, a též sám obviněný K. Č. se vyjádřil tak, že podpis není jeho. Zdůrazňuje, že těmito námitkami se snaží dokázat, že dané doklady byly k naprosto jiným nákupům, nikoli k nákupu uskutečněnému obviněným K. Č., a předkládá hypotézu, že prodejce buď zpětně vystavoval policii doklady, když se tato snažila je zajistit, nebo jí předložil doklady z jiné obchodní transakce, když hotovost od obviněného K. Č. vůbec neevidoval a měl ji za tzv. „černou“. Uzavírá, že výše uvedené skutečnosti svědčí o nenaplnění skutkové podstaty. 10. V závěrečné pasáži dovolání vznáší obviněný námitky proti uloženému trestu odnětí svobody s tím, že tento je nepřiměřený, drakonický, demotivační, neodpovídající jeho poměrům ani jednání, které mu je kladeno za vinu, a to i za předpokladu, že by mu bylo prokázáno. Porovnává tresty uložené ostatním obviněným, zejména obviněnému P. K. a obviněné R. M., a již toto porovnání podle jeho názoru ukazuje na to, že mu byl uložen nepřiměřený a nespravedlivý trest. Poukazuje na to, že měl naprosto minimální podíl na výrobě pervitinu, i kdyby jeho vina byla prokázána, vůbec nepřišel s výrobou pervitinu do kontaktu, neměl žádnou chemickou látku ve svém držení, jód nekupoval, neplatil ani jej neměl v dispozici, neměl z nákupu ani z výroby jakýkoli, byť malý finanční prospěch, a pouze pasivně jel ve voze a maximálně zajistil řidiče. Dále je přesvědčen, že soud prvního stupně mu ukládal trest v rozporu se zásadou dvojího přičítání za skutečnost, že čin spáchal ve zkušební době podmíněného odsouzení, a ještě za to, že aplikoval kvalifikovanou skutkovou podstatu § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, čili recidivu zohledňoval dvakrát. Vytýká soudu prvního stupně i to, že nezohledňoval vůbec skutečnost, že při případné přeměně trestu z předchozího odsouzení bude vykonávat trest v celkové výměře tří a půl roku nepodmíněně. 11. Z výše rozvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2025, č. j. 12 To 89/2025-690, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 2. 2025, č. j. 1 T 4/2025-633, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Okresnímu soudu v Kladně s přikázáním, aby věc znovu projednal a rozhodl. Obviněný rovněž podle § 265o tr. ř. navrhuje, aby do doby rozhodnutí dovolacího soudu byl výkon trestu odnětí svobody odložen či alespoň přerušen. 12. K dovolání obviněného se vyjádřil Mgr. Bc. Karel Cibulka, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného se předně zaměřuje na obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a konstatuje, že tomuto neodpovídají jeho námitky, kterými nesouhlasí s výsledky provedeného dokazování, zejména pokud zpochybňuje věrohodnost těch důkazů, které jej usvědčují, a soudům vytýká vadný procesní postup při provádění některých důkazních prostředků. Těmito námitkami totiž obviněný ve skutečnosti nevyjadřuje zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, nýbrž se jen domáhá pro něj příznivější verze skutkového děje. Uvedený dovolací důvod nenaplňují ani námitky obviněného, jimiž poukazuje na neúplnost skutkových zjištění ve vztahu k obviněné R. M.; podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. totiž obviněný může podat dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí, který se ho bezprostředně dotýká, a vzhledem k tomu, že dané námitky se týkají jmenované obviněné, jde o námitky nepřípustné. 13. Co se týče dalších námitek obviněného uplatněných v rámci výše citovaného dovolacího důvodu, jejichž prostřednictvím vytýká soudům, že vycházely z procesně nepoužitelných důkazů a neprovedly jím navrhované důkazy, vyslovuje státní zástupce názor, že tyto jednak částečně danému dovolacímu důvodu neodpovídají a jednak nejsou opodstatněné. Ve vztahu k údajné nepoužitelnosti výpovědí svědků A. H. a Ľ. P. z přípravného řízení, jež byly přečteny podle § 211 odst. 1 tr. ř. se souhlasem obviněného P. K., uvádí, že v obecné rovině se lze ztotožnit s námitkou obviněného, že soud nemůže účelově a selektivně přistupovat k provedení důkazu přečtením protokolu o výpovědi svědka podle citovaného ustanovení, bez ohledu na právo obhajoby klást tomuto svědkovi otázky; v případě, že se výpověď svědka vztahuje na několik obviněných stíhaných ve společném řízení, je postup podle § 211 odst. 1 tr. ř. podmíněn vyžádáním souhlasu od všech obviněných, přičemž to, zda se výpověď konkrétního svědka vztahuje na všechny obviněné nebo jen na některé z nich, je třeba posoudit s ohledem na prokazované rozhodné okolnosti důležité pro rozhodnutí. Státní zástupce zdůrazňuje, že z příslušných protokolů o výpovědích jmenovaných svědků vyplývá, že skutečnosti jimi uváděné se netýkaly rozhodných skutkových okolností důležitých pro rozhodnutí o vině obviněného, a za této situace tudíž nebylo povinností soudu od něj vyžadovat souhlas s přečtením předmětných protokolů ve smyslu § 211 odst. 1 tr. ř. Nelze tak souhlasit s výkladem obviněného, že pokud měl být pomocníkem k trestnému činu obviněného P. K. jako hlavního pachatele, týkaly se ho i obsahy uvedených svědeckých výpovědí, neboť k podstatě a způsobu pomoci se tito svědci vůbec nevyjadřovali. Uzavírá, že postup soudu prvního stupně proto není zatížen vadou vytýkanou obviněným, přičemž zmíněné důkazy nebyly ani podstatné pro rozhodný skutkový závěr, k němuž soudy ve vztahu k němu dospěly. Státní zástupce se neztotožňuje ani s námitkou obviněného, že soudy pochybily, jestliže vyšly z neoriginálních důkazních prostředků, a to fotografií účetních dokladů. Přestože touto námitkou obviněný zpochybnil použitelnost důkazního prostředku, který byl také podstatný pro rozhodný skutkový závěr (šlo o prokázání skutkové okolnosti spočívající v nákupu chemikálií), nelze ji považovat za opodstatněnou. Ačkoli totiž podle dosavadní rozhodovací praxe (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 93/2007) je nutno považovat za nedostatek, když písemnosti obsažené v trestním spise, které by mohly mít povahu listinných důkazů, byly pořízeny jen ve fotokopiích, aniž byla ověřena jejich shoda s originály písemností, v dané věci vyžádání originálů předmětných účetních dokladů nebylo nutné, neboť skutkový stav byl dostatečně prokázán již na základě daných fotokopií. Státní zástupce zdůrazňuje, že není povinností soudů, pokud nevznikají pochybnosti o prosté kopii určitého dokumentu, mít vždy k dispozici jeho originál (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 7 Tdo 219/2020); soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, přitom dostatečně vysvětlil (v bodu 55 odůvodnění svého rozsudku), proč považoval dané doklady za věrohodné. K námitkám obviněného stran rozporů v těchto dokladech pak konstatuje, že nemohou nijak zpochybnit rozhodný skutkový závěr, že v inkriminovaný den skutečně došlo k nákupu chemikálií a že obviněný věděl o účelu takového nákupu; ostatně obviněný ani nepopírá, že by k takovému nákupu vůbec nedošlo, popírá však, že by věděl o účelu použití předmětných chemikálií. Státní zástupce tak shrnuje, že v dané věci nemohlo dojít k porušení základních zásad trestního řízení, na něž obviněný poukazuje, ani pravidla in dubio pro reo. 14. Pokud jde o obviněným vytýkané porušení kontradiktornosti řízení (tj. rovnosti zbraní), státní zástupce má za to, že v dané věci k porušení uvedené zásady nedošlo, neboť soudy umožnily obviněnému navrhovat k prokázání jeho tvrzení důkazy a vyjádřit se k prováděným důkazům, věnovaly dostatečnou pozornost prověření jeho obhajoby a odůvodnily závěry, k nimž dospěly, přičemž poukázaly na konkrétní skutečnosti vyplývající z výsledků provedeného dokazování, které tvrzení obviněného vyvrací, a zabývaly se konkrétními souvislostmi, jež se činu týkaly. I když soudy neprovedly obviněným navržené důkazy, neznamená to samo o sobě, že rovnost stran v posuzované věci nerespektovaly, neboť zásada rovnosti účastníků neznamená, že by byl soud povinen vyhovět všem návrhům účastníků. Pokud obviněný v této souvislosti též vytýká oběma soudům, že nevyhověly jeho důkaznímu návrhu na výslech prodejce jódu za účelem zjištění a prokázání množství jódu a pro ověření pravosti a obsahu listin, taková námitka podle názoru státního zástupce nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože se netýká podstatného důkazu z hlediska rozhodných skutkových zjištění; v posuzované věci byl skutkový stav, o němž nevznikly důvodné pochybnosti, dostatečně prokázán ostatními opatřenými, provedenými a hodnocenými důkazními prostředky, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí soudů, a navrhované další důkazní prostředky by existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudů, nemohly zvrátit či významným způsobem ovlivnit. Státní zástupce poukazuje na to, že soudy obou stupňů přitom dostatečně odůvodnily (v bodu 47 rozsudku soudu prvního stupně a v bodu 13 usnesení odvolacího soudu), z jakých důvodů nevyhověly návrhu obviněného na doplnění dokazování, a tedy nedošlo k tomu, že by soudy nedůvodně neprovedly navrhované podstatné důkazy. 15. Dále se státní zástupce zaměřuje na obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v jehož rámci především namítá, že jednání obsažené ve výroku o vině mu nebylo prokázáno, a proto nemůže být pomocí k přisouzenému zločinu, přičemž zpochybňuje i existenci subjektivní stránky, která podle jeho názoru nemohla být z provedeného dokazování dovozena. Státní zástupce konstatuje, že takto formulované námitky neodpovídají citovanému dovolacímu důvodu, neboť obviněný je zakládá na zpochybnění výsledků provedeného dokazování a na nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem. Pouze pro úplnost pak uvádí, že popis rozhodných skutkových okolností obsažený ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně svědčí ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů o tom, že obviněný naplnil všechny znaky pomoci k předmětnému zločinu včetně subjektivní stránky. Obhajovací verze obviněného, že údajně předem nevěděl o účelu cesty spojené s nákupem jódu ani o účelu použití této chemikálie k výrobě pervitinu, je s ohledem na provedené důkazy (zejména odposlechy a výpověď spoluobviněného K. Č.) značně nevěrohodná. Představa, že by obviněný v bolestech, na které užíval silné medikamenty, vážil cestu, o jejímž účelu se měl dozvědět až v jejím průběhu, z místa svého bydliště do Prahy, z Prahy do XY a z XY do XY (bydliště obviněných P. K. a R. M.), a to pouze proto, aby obviněnému K. Č. asistoval při zakoupení dezinfekčního činidla (o kterém vlastně ani nevěděl, k čemu se používá), je skutečně velmi nereálná. Naopak zcela reálný a odpovídající výsledkům provedeného dokazování je takový závěr, že o účelu cesty obviněný věděl, a zajistil si proto ke splnění úkolu spočívajícího v zakoupení jódu pomocníka (obviněného K. Č.); jako osoba pohybující se v drogovém prostředí také věděl o účelu použití předmětné chemikálie, přičemž především z okolností zakoupení jódu vyplývá jeho vědomé a chtěné jednání spočívající v pomoci obviněnému P. K. k tomu, aby s použitím i této chemikálie vyrobil pervitin. 16. Ve vztahu k námitkám obviněného proti výši trestu odnětí svobody státní zástupce nejprve zdůrazňuje, že výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., na jehož znění odkazuje. Dále uvádí, že případná pochybení soudu spočívající ve vadném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného ze zákonných dovolacích důvodů; výjimkou z tohoto pravidla by mohly být pouze případy zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněného, pokud by byl uložený trest v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe. Konstatuje však, že soudy obou stupňů dostatečně zohlednily význam všech v úvahu přicházejících polehčujících a přitěžujících okolností, takže nelze dovodit, že by obviněnému i při zohlednění v úvahu přicházející přeměny předchozího podmíněného trestu v trest nepodmíněný byl uložen trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený; soudy tak neuložily daný druh trestu v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe. Co se týče obviněným dále namítaného porušení zákazu dvojího přičítání, má za to, že k tomuto nedošlo, neboť recidivu obviněného coby přitěžující okolnost podle § 42 písm. q) tr. zákoníku vztáhl soud prvního stupně k celé trestní minulosti obviněného a jeho poslední odsouzení za drogovou trestnou činnost promítl do právního posouzení skutku jako zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. 17. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupce dospívá k závěru, že dovolání obviněného je v tom rozsahu, v jakém odpovídá důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jako celek zjevně neopodstatněné. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání. 18. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice, kterou ale do dne vydání tohoto usnesení neobdržel. III. Přípustnost dovolání 19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti. 20. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). 21. Jak již bylo uvedeno, obviněný v dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř. V dovolání lze současně vysledovat též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to ve vazbě na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř. Je tomu tak proto, že jím tvrzené a zde uvedené vady vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkumu se v dovolacím řízení lze zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 22. Z logiky věci se Nejvyšší soud dále zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). 23. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. zamítl (mimo jiné) odvolání obviněného, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v jeho druhé alternativě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. 24. Tímto dovolacím důvodem je pak jednak obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta). 25. V této souvislosti je vhodné připomenout, že smyslem tohoto dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Citovaný dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. 26. Druhým dovolacím důvodem, o který obviněný dovolání rovněž opírá, je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. 27. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). IV. Důvodnost dovolání 28. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje následující. Pokud obviněný podává dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, přičemž tvrdí, že nejenže nejednal v úmyslu přímém, ale ani v úmyslu nepřímém, Nejvyšší soud shledal, že takové jeho námitky citovanému dovolacímu důvodu neodpovídají. Obviněný totiž primárně rozporuje skutková zjištění učiněná soudy na podkladě provedených důkazů a prosazuje svou verzi skutkového děje, podle níž předem nevěděl o účelu cesty spojené s nákupem jódu pro obviněného P. K. ani o účelu jeho použití k výrobě pervitinu, a teprve v návaznosti na to, tedy až sekundárně má za to, že se tak nemohl dopustit úmyslného jednání spočívajícího v pomoci obviněnému P. K. k tomu, aby s použitím (mimo jiné) této chemikálie danou drogu vyrobil, a tudíž nebyla naplněna skutková podstata předmětného trestného činu, resp. soudy daný skutek nesprávně právně kvalifikovaly. Nad rámec tohoto konstatování lze odkázat na správné a přesvědčivé závěry soudů obou nižších instancí stran právního posouzení předmětného skutku včetně naplnění subjektivní stránky dané skutkové podstaty (srov. zejména body 58 a 59 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 14 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Dále Nejvyšší soud shledal, že pokud obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá nesprávnost skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně a aprobovaných odvolacím soudem, resp. jejich zjevný rozpor s obsahem provedených důkazů a dále vytýká, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, konkrétně nevyhověly jeho požadavku na provedení výslechu svědků A. H. a Ľ. P., na vyžádání originálů účetních dokladů a obecného prohlášení zákazníka o použití nebezpečné chemické látky ze dne 25. 7. 2024 a na provedení výslechu prodejce jódu, ani takové jeho námitky neodpovídají uvedenému dovolacímu důvodu v jeho první, resp. třetí variantě a ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu. Pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů nelze podřadit ani námitky obviněného, jimiž brojí proti uloženému trestu odnětí svobody s tím, že tento je naprosto nepřiměřený, drakonický, demotivační a neodpovídající jeho poměrům a jednání, jehož se dopustil. Zbývající námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá procesní nepoužitelnost výpovědí svědků A. H. a Ľ. P. z přípravného řízení, jež byly podle § 211 odst. 1 tr. ř. čteny v hlavním líčení, a dále kopií, resp. fotografií účetních dokladů a obecného prohlášení zákazníka o použití nebezpečné chemické látky ze dne 25. 7. 2024 sice v zásadě lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé variantě, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K předmětným dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující. 29. Předně je třeba konstatovat, že námitky obviněného [ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě], jimiž brojí proti správnosti skutkových zjištění soudů (že předem věděl jak o účelu cesty do Prahy, jímž bylo zakoupení jódu pro obviněného P. K., tak o účelu použití této chemikálie jmenovaným obviněným k výrobě pervitinu, a že množství zakoupeného jódu činilo 2 kg) s tím, že tato jsou v rozporu s provedenými důkazy, resp. je z nich nelze dovodit, nejsou z hlediska citovaného důvodu dovolání relevantní. Obviněný totiž jejich prostřednictvím nenamítá zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, nýbrž ve skutečnosti vyjadřuje pouhou nespokojenost se způsobem hodnocení provedených důkazů soudy [zejména s hodnocením odposlechu telefonního hovoru mezi ním a obviněným P. K. ze dne 25. 7. 2024, kdy je považuje za „nekorektní“, a tvrdí, že „tento rozhovor rozhodně není o nákupu jódu a jeho zakázaném využití“, a dále s hodnocením dokladů vystavených prodejcem jódu (obchodní společností VDA ALCHEMA 3000 s.r.o.), obecného prohlášení zákazníka o použití nebezpečné chemické látky a výpovědi obviněného K. Č., kdy zpochybňuje množství zakoupeného jódu] s tím, že jeho následkem bylo dovození spekulativních skutkových závěrů, přičemž se domáhá změny skutkových zjištění v souladu s jejich vlastním (odlišným) hodnocením a svou skutkovou verzí. Teprve na tomto základě má obviněný soudy učiněná skutková zjištění za – dokonce zjevně – rozporná s předmětnými důkazy a je přesvědčen, že na podkladě těchto a ani žádných jiných důkazů (kdy zmiňuje zejména výpovědi obviněných P. K. a R. M.) nebylo prokázáno, že se trestné činnosti, jíž byl uznán vinným, dopustil. Nad rámec výše uvedeného konstatování, že takové námitky neodpovídají citovanému dovolacímu důvodu (v jeho první variantě) a ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že daná dovolací argumentace obviněného je opakováním jeho obhajoby uplatněné již v odvolání a rovněž před soudem prvního stupně. Jak Nejvyšší soud zjistil z obsahu spisu, oba soudy nižších instancí se předmětnými námitkami obviněného řádně zabývaly a přesvědčivě ve svých rozhodnutích vyložily, z jakých důvodů je neshledaly důvodnými, přičemž též dostatečně vysvětlily, proč neuvěřily popěrné obhajobě obviněného (soud prvního stupně tak učinil zejména v bodech 54 a 55 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodu 10 odůvodnění svého usnesení). Nejvyšší soud (již z důvodu procesní ekonomie) tak konstatuje, že nemá v tomto směru soudům nižších instancí co vytknout, a považuje za vhodné stran hodnocení provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění na jejich podkladě jen dodat a zdůraznit následující skutečnosti. 30. Obhajovací skutková verze obviněného, že údajně předem nevěděl jak o účelu cesty do Prahy, jímž bylo zakoupení jódu pro obviněného P. K., tak o účelu použití této chemikálie jmenovaným obviněným k výrobě pervitinu s ohledem na provedené důkazy, zejména na předmětné odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu ze dne 25. 7. 2024 (viz tiskové sestavy na č. l. 406 a 407 spisu), kamerové záznamy (viz úřední záznam s vyhodnocením akce Klasik dne 25. 7. – 26. 7. 2024 na č. l. 399 až 403 spisu) a výpověď obviněného K. Č., hodnocené jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a v kontextu dalších provedených důkazů (zejména fotokopie příjmového pokladního dokladu č. 025155 vystaveného obchodní společností VDA ALCHEMA 3000 s.r.o. za prodej 2 kg jódu za 12 000 Kč ze dne 25. 7. 2024 na č. l. 409 spisu, fotokopie obecného prohlášení zákazníka o použití nebezpečné chemické látky z téhož dne na č. l. 411 spisu, snímku občanského průkazu obviněného K. Č. na č. l. 412 spisu, protokolu o provedení domovní prohlídky s fotodokumentací v místě bydliště obviněného P. K. a obviněné R. M. na č. l. 59 až 92 spisu, při níž byla zajištěna krystalická látka s obsahem metamfetaminu), a rovněž pro svou vlastní nelogičnost, resp. nevěrohodnost nemůže obstát. Tvrzení obviněného, že neznal účel cesty do Prahy, totiž nelze uvěřit nejen s ohledem na výše zmíněné odposlechy, z nichž (byť s tím obviněný nesouhlasí) je jednoznačně zřejmé, že o účelu cesty věděl již předchozího dne a že k tomuto měl zajistit další osobu, ale i na skutečnost, že v případě této další osoby nešlo jen o „řidiče“, na kterého měl dohlížet při řízení, neboť jednak, jak sám vypověděl, měl po operaci, užíval silné léky na bolest a během cesty pospával, a jednak ve vozidle byla další osoba, nadto i řidička obviněná R. M. Je tedy značně nereálné, aby obviněný v bolestech absolvoval cestu ze svého bydliště do Prahy a vůbec nevěděl o jejím účelu, resp. věděl toliko, že jede pro „něco“, dále aniž sám mohl řídit, což však ani nebylo třeba vzhledem k tomu, že ve vozidle byli již dva řidiči (obviněný K. Č. a obviněná R. M.), aniž mohl dohlížet na řidiče K. Č. s ohledem na to, že během cesty pospával, když nadto tento do Prahy ani neřídil, neboť řídila obviněná R. M., a navíc z odposlechů vyplývá i to, že obviněný P. K. mu opakovaně sdělil, že onu další osobu by do Prahy mohla odvézt obviněná R. M. Obviněnému nelze uvěřit ani v tom, pokud tvrdí, že přestože na cestě do XY již věděl, že účelem cesty je zakoupení jódu, nevěděl o účelu jeho použití, tj. že má být obviněným P. K. použit k výrobě pervitinu, a to jednak s ohledem na skutečnost, že obviněný je osobou pohybující se v drogovém prostředí, byl již pro drogovou trestnou činnost odsouzen a nepochybně mu muselo být zřejmé, k čemu obviněný P. K. jód potřeboval, a jednak na okolnosti zakoupení jódu, kdy bylo třeba zajistit nikoli „řidiče“, nýbrž primárně nějakou další osobu, která zakoupí jód. Jestliže pak obviněný rozporuje množství zakoupeného jódu s tím, že vznáší podrobné námitky k účetním dokladům vystaveným prodejcem jódu (obchodní společností VDA ALCHEMA 3000 s.r.o.) a k obecnému prohlášení zákazníka o použití nebezpečné chemické látky, je vhodné zdůraznit, že těmto nelze přisvědčit – jód (2 kg) je uveden na dokladu č. 025155, nikoli na duplicitním dokladu č. 025156, jen jeden doklad, nikoli některé, nemá razítko, obecné prohlášení zákazníka o použití nebezpečné chemické látky se týkalo pouze jódu a toluenu z toho důvodu, že na předmětné kyseliny nebylo třeba. Lze tak shrnout, že naopak zcela reálným, odpovídajícím provedenému dokazování a logickým je závěr soudů obou stupňů, že obviněný předem věděl o účelu cesty do Prahy, resp. XY, jímž byl nákup jódu pro obviněného P. K., stejně jako o účelu jeho použití tímto obviněným k výrobě pervitinu, a na základě žádosti obviněného P. K. zajistil k provedení nákupu jódu obviněného K. Č., jehož na cestě a při nákupu jódu (v množství 2 kg) následně i doprovázel, a tedy obviněnému P. K. umožnil, aby (mimo jiné) s použitím dané chemikálie předmětnou drogu vyrobil. 31. K otázce zjevného rozporu (dříve tzv. extrémního nesouladu) při realizaci důkazního procesu lze, s poukazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu, dodat a zdůraznit, že tento spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Za případ zjevného rozporu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak je tomu v dané trestní věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20). 32. Nejvyšší soud dále shledal, že ani námitka obviněného, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, konkrétně nevyhověly jeho požadavku na provedení výslechu svědků A. H. a Ľ. P., nevyžádaly a neprovedly k důkazu originály účetních dokladů a obecného prohlášení zákazníka o použití nebezpečné chemické látky a nedůvodně zamítly jeho návrh na výslech prodejce jódu, neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě a ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu, neboť nesměřuje na nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů stran rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a tudíž se nejedná o námitku tzv. opomenutých důkazů. Je tomu tak proto, že obviněný danou argumentací vyjadřuje toliko nespokojenost s tím, že soudy jím učiněné (výše zmíněné) návrhy na doplnění dokazování zamítly, případně s tím, jakým způsobem tento postup odůvodnily. 33. Nejvyšší soud v tomto směru obecně připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je tedy plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Dovolací důvod uvedený v § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze namítat, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přitom reflektuje ustálenou judikaturu, která vylučuje, aby se jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě nadbytečnosti takovéhoto důkazu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Nerespektování práva na spravedlivý proces, které je garantováno v článku 36 odst. 1 Listiny, je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněným navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. Jak Nevyšší soud zjistil, o takový případ v trestní věci obviněného nejde, neboť za opomenuté nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soudy nižších stupňů zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy. Zjednodušeně řečeno, existenci tzv. opomenutých důkazů nelze shledat v případě nespokojenosti obviněného se závěrem soudů o úplnosti provedeného dokazování. 34. Pokud jde o návrh obviněného na provedení výslechu svědků A. H. a Ľ. P., jenž učinil v návaznosti na svůj nesouhlas se čtením protokolů o výslechu těchto svědků z přípravného řízení podle § 211 odst. 1 tr. ř. v hlavním líčení, Nejvyšší soud poukazuje na bod 47 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 13 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, z nichž je zřejmé, že soud prvního stupně se tímto návrhem obviněného na doplnění dokazování řádně zabýval a dostatečně odůvodnil, proč jej zamítl, a rovněž odvolací soud neopomenul se k předmětnému návrhu vyjádřit, přičemž se plně ztotožnil s postupem a odůvodněním soudu prvního stupně. Nejvyšší soud nadto považuje za potřebné dodat, že v případě těchto důkazů se nejednalo o podstatné důkazy ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Co se týče návrhu obviněného na vyžádání originálů účetních dokladů a obecného prohlášení zákazníka o použití nebezpečné chemické látky, tento obviněný učinil ve veřejném zasedání, přičemž odvolací soud jej zamítl taktéž s řádným odůvodněním, a to pro nadbytečnost (viz bod 13 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Jestliže pak obviněný vytýká konkrétně „nalézacímu soudu“, že nedůvodně zamítl jeho návrh na výslech prodejce jódu, je třeba předně uvést, že tento návrh na doplnění dokazování obviněný učinil nikoliv před soudem prvního stupně, nýbrž jej zmínil v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a dále, že následně ve veřejném zasedání konaném u odvolacího soudu jej neučinil, když k dotazu tohoto soudu stran návrhů na doplnění dokazování navrhl doplnit dokazování jen vyžádáním originálů účetních dokladů a obecného prohlášení zákazníka o použití nebezpečné chemické látky a odborným zkoumáním pravosti podpisu obviněného K. Č. na předmětném prohlášení. V této souvislosti lze odkázat taktéž na bod 13 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, z něhož je zřejmé, že tento soud provádění dalších navrhovaných důkazů shledal nadbytečným, jdoucím nad rámec důkazů nezbytných pro rozhodnutí soudu o vině i trestu. Nejvyšší soud se s příslušným postupem a odůvodněním obou soudů nižších instancí plně ztotožňuje, v jejich postupu neshledává žádné pochybení a považuje jej za správný, a především pak zákonný. 35. Poslední částí dovolací argumentace uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný brojí proti rozhodným skutkovým zjištěním z toho důvodu, že jsou podle jeho názoru založena na procesně nepoužitelných důkazech (citovaný dovolací důvod tedy uplatňuje v jeho druhé variantě); těmito procesně nepoužitelnými důkazy mají být jednak výpovědi svědků A. H. a Ľ. P. a dále kopie, resp. fotografie čtyř účetních dokladů a obecného prohlášení zákazníka o použití nebezpečné chemické látky. 36. Nejvyšší soud předně poukazuje na to, že rovněž zmíněné námitky vznáší obviněný opakovaně a již oba soudy nižších instancí se jimi řádně zabývaly a dostatečně se s nimi vypořádaly (soud prvního stupně tak učinil v bodech 28 a 55 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodu 11 odůvodnění svého usnesení). Stran námitek obviněného, že výpovědi svědků A. H. a Ľ. P. z přípravného řízení byly podle § 211 odst. 1 tr. ř. přečteny v hlavním líčení bez jeho souhlasu, res. po vyjádření jeho nesouhlasu, a tedy nejsou důkazy zákonně provedenými v hlavním líčení, soudy správně konstatovaly, že souhlasu obviněného s přečtením příslušných protokolů o výslechu jmenovaných svědků v přípravném řízení podle daného zákonného ustanovení nebylo třeba, když současně vysvětlily, že z obsahu předmětných protokolů vyplývá, že skutečnosti uváděné těmito svědky se týkaly výlučně skutku pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným obviněný P. K., nikoli rozhodných skutkových okolností důležitých pro rozhodnutí o vině obviněného. Lze jen zdůraznit, že uvedení svědci se nevyjadřovali k jednání obviněného spočívajícímu v pomoci obviněnému P. K., a proto nelze přisvědčit názoru obviněného, že pokud měl jeho skutek souviset se skutkem obviněného P. K., když měl být pomocníkem k trestnému činu tohoto obviněného, týkaly se ho i dané svědecké výpovědi. Za této situace se tak navíc nejednalo o důkazy, na nichž by byla založena rozhodná skutková zjištění, která by byla určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé variantě, a tedy námitky obviněného v tomto směru daný dovolací důvod ani nenaplňují. Co se týče námitky obviněného, jejímž prostřednictvím zpochybňuje procesní použitelnost kopií, resp. fotografií čtyř účetních dokladů a obecného prohlášení zákazníka o použití nebezpečné chemické látky z důvodu, že nešlo o originály, Nejvyšší soud shledal, že byť v tomto případě se jednalo o důkazy významné z hlediska rozhodných skutkových zjištění, jedná se o námitku zjevně neopodstatněnou. Konstatuje přitom, že soud prvního stupně nepochybil, pokud založil svůj závěr o vině obviněného mimo jiné na podkladě předmětných důkazů, neboť se ztotožňuje s jeho názorem, že nevznikly pochybnosti o věrohodnosti kopií daných listin (v tomto ohledu lze odkázat i na úřední záznam Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje ze dne 30. 7. 2024 na č. l. 408 spisu) a skutkový stav byl na jejich základě dostatečně prokázán, a to vzhledem k tomu, že tyto odpovídají dalším ve věci provedeným důkazům (viz bod 55 odůvodnění jeho rozsudku), čemuž ve své podstatě přisvědčil i soud odvolací v rámci své argumentace stran zamítnutí návrhu obviněného na doplnění dokazování vyžádáním originálů těchto listin (viz bod 13 odůvodnění jeho usnesení). 37. Ve zbývající části dovolání obviněný vznáší námitky proti uloženému trestu odnětí svobody, neboť je přesvědčen, že tento je naprosto nepřiměřený, drakonický, demotivační, neodpovídající jeho poměrům ani jednání, které mu je kladeno za vinu, a to i za předpokladu, že by mu bylo prokázáno. 38. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34. in fine, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015) platí, že jde-li o dovolací námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, peněžitého trestu, trestu vyhoštění na dobu určitou, anebo trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody). 39. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. 40. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí, ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud v tomto i v řadě dalších rozhodnutí vyložil, že akceptování námitek proti obecným kritériím pro ukládání trestů (byť se týkají hmotněprávního posouzení) jako podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by odporovalo logice a systematice dovolacích důvodů, zejména s ohledem na speciální důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a bezpochyby i samotnému úmyslu zákonodárce. 41. Zmíněný výklad Nejvyššího soudu, že otázky nepřiměřenosti trestu nenaplňují žádný z důvodů dovolání, dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i Ústavní soud. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba též zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). 42. O žádný takový extrémní případ se ale v posuzované věci, kdy obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, tj. mírně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku (dvě léta až deset let), nejedná, přičemž v tomto směru lze odkázat na správné úvahy a přesvědčivé odůvodnění soudu prvního stupně v bodu 62 jeho rozsudku, jakož i odvolacího soudu v bodu 17 jeho usnesení. Aniž by bylo potřeba (již z důvodu procesní ekonomie) zde tyto úvahy a závěry obou soudů podrobně rekapitulovat, považuje Nejvyšší soud za vhodné v této souvislosti zdůraznit, že obviněný se dopustil drogové trestné činnosti již v minulosti, nyní posuzovanou trestnou činnost spáchal ve zkušební době podmíněného odsouzení mimo jiné právě pro drogovou trestnou činnost; současně však soudy při výměře trestu přihlédly k tomu, že obviněný se daného trestného činu dopustil jako pomocník, kdy pouze dílčím způsobem přispěl k výrobě pervitinu obviněným P. K. Obviněnému uložený trest odnětí svobody tak v žádném případě nelze považovat za nepřiměřený, natož za extrémně přísný či zjevně nespravedlivý. Jestliže obviněný vyjadřuje rovněž přesvědčení, že mu soud prvního stupně uložil trest v rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání, ani v tomto mu nelze přisvědčit. S ohledem na trestní minulost obviněného, jenž byl opakovaně odsouzen, totiž soud prvního stupně zohlednil recidivu jakožto přitěžující okolnost podle § 42 písm. q) tr. zákoníku („byl již pro trestný čin odsouzen“) a jeho poslední odsouzení (mimo jiné) pro drogovou trestnou činnost pak promítl do právní kvalifikace skutku jako pomoci k zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku („ač byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen“). 43. Ve vztahu k námitce obviněného ohledně chybějícího odkazu, resp. specifikace příslušného zákona ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v rámci právní kvalifikace jím spáchaného skutku jako pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [k zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku] konstatuje Nejvyšší soud, že vzhledem k slovnímu vyjádření právního posouzení skutku zde i v odůvodnění rozsudku (srov. jeho bod 58) a rovněž v odůvodnění usnesení odvolacího soudu (srov. jeho bod 14) nevznikají přes daný formální nedostatek v tomto směru žádné pochybnosti. Konečně Nejvyšší soud uvádí, že námitky obviněného stran neúplnosti skutkových zjištění, resp. popisu skutku ve vztahu k obviněné R. M. jsou bezpředmětné, resp. nepřípustné, neboť dovolání může podat obviněný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká [§ 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.]. 44. Co se týče do úvahy připadajícího dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jenž však obviněný v dovolání ani výslovně neuplatnil, je s ohledem na výše uvedené skutečnosti zřejmé, že není naplněn, když jiný důvod dovolání [uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.] v řízení předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí odvolání nebyl dán. V. K návrhu obviněného na odložení či přerušení výkonu rozhodnutí 45. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný O. P. v dovolání současně navrhl, aby Nejvyšší soud odložil či alespoň přerušil výkon trestu odnětí svobody. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu mimo jiné též odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu usnesení odvolacího soudu nezjistil, a proto, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl. VI. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu 46. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného O. P. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným (a ani žádným jiným) dovolacím důvodům a zčásti byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 21. 1. 2026 JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu