11 Tdo 1060/2025

Plný text

Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 11 Tdo 1060/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. i) tr.ř. Datum rozhodnutí:16. 12. 2025 Spisová značka:11 Tdo 1060/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:11.TDO.1060.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy Dotčené předpisy:§ 283 odst. 1, 4 písm. a) tr. zákoníku § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:10. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 11 Tdo 1060/2025-605 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2025 dovolání obviněné V. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2025, sp. zn. 11 To 27/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 13/2024, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné V. K. odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2025, č. j. 1 T 13/2024-490, byla obviněná V. K. (dále též jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Za jeho spáchání byla podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Vyjma toho Krajský soud v Ústí nad Labem podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost zaplatit poškozeným V. Š., P. Š., N. Š. a L. Š. náhradu nemajetkové újmy za způsobené duševní útrapy, a to každému ve výši 100.000 Kč, zatímco se zbytky uplatněných nároků na náhradu nemajetkové újmy poškozené podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem obviněná podala odvolání směřující do výroku o vině, o trestu i o náhradě škody. O tomto řádném opravném prostředku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 7. 2025, č. j. 11 To 27/2025-535, tak, že napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a následně obviněnou podle § 284 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Naopak v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek krajského soudu beze změn. 3. Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem, s nimiž se následně ztotožnil i Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, se obviněná V. K. shora uvedené trestné činnosti dopustila tím, že: dne 13. 9. 2022 v přesně nezjištěných odpoledních hodinách v Ústí nad Labem opatřila pro svou družku a poškozenou Z. Š. přesně nezjištěné množství psychotropní látky metamfetamin (pervitin), uvedené v příloze č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, dále zařazené do Seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1998 Sb.), kdy následně v místnosti, kterou se svojí družkou společně obývaly v prostoru vybydleného domu v ulici XY, Ústí nad Labem, v přesně nezjištěné době od 17:30 hodin do 18:40 hodin a v přesně nezjištěném množství připravila k nitrožilnímu užití, poškozené poté tuto drogu poskytla s tím, že poškozená si ji nitrožilně aplikovala a v důsledku této aplikace se u ní rozvinul otok mozku, který byl příčinou její následné smrti, a uvedeného jednání se dopustila, přestože k jakémukoliv nakládání s psychotropní látkou metamfetaminem nemá a nikdy neměla žádného oprávnění. II. Dovolání obviněné a vyjádření k němu 4. Proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2025, č. j. 11 To 27/2025-535, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2025, č. j. 1 T 13/2024-490, podala obviněná V. K. dovolání, které prostřednictvím svého obhájce opětovně zaměřila proti výroku o vině, o trestu i o náhradě škody. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka odkázala na existenci dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaku trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a v neposlední řadě jí byl podle jejího přesvědčení uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou. 5. Ve vztahu k výroku o vině dovolatelka namítla, že se projednávaného skutku nedopustila, byť připouští, že poškozená předmětný pervitin chtěla užít a vyžadovala k tomu asistenci třetí osoby, ona sama jí však tuto psychotropní látku neopatřila. Podle výpovědi svědkyně E. L. z přípravného řízení (známé obviněné, na jejíž svědectví dlouhodobě odkazuje) byl osobou, který poškozené zprostředkoval požadovaný metamfetamin, partner její dcery – svědek L. D., který v inkriminovaný okamžik položil před poškozenou na židli „alobal s něčím bílým“. Obviněná však tvrdí, že u této skutečnosti nebyla fyzicky přítomna. 6. Dovolatelka dále namítla, že skutková podstata trestného činu podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku rozhodně nedopadá na situaci, kdy si dva dlouhodobí narkomané (žijící spolu v rámci partnerského vztahu) vzájemně aplikují návykovou látku jako vzájemnou výpomoc, a to v situaci, kdy ani jeden uvedenou látku nevyrobil a neopatřil. Z tohoto důvodu označila aplikaci uvedeného ustanovení za nepřípustnou. Navíc má za to, že od zavedení tohoto ustanovení (tedy po dobu cca dvaceti pěti let) toto ustanovení nebylo nikdy aplikováno a ve svém důsledku ani nedává žádný smysl, neboť přesto, že poškozená po aplikaci návykové látky zemřela, tak obviněná není společnosti nikterak nebezpečná. 7. Ve vztahu k naplnění subjektivní stránky přisouzeného zločinu dovolatelka odmítla závěry soudů nižších stupňů, které její jednání posoudily jako úmyslně zaviněné. V této souvislosti opětovně namítla, že poškozenou neměla v úmyslu poškodit, avšak její zdravotní stav byl natolik závažný, že mohla zemřít i bez vlastního či cizího přičinění. Navíc soudy nižších stupňů nikterak nekonkretizovaly její motiv (pohnutku), stejně jako způsob provedení skutku, aby bylo bez důvodných pochybností vyloučeno, že se skutek skutečně stal, jak je uvedeno ve výroku o vině rozsudku krajského soudu. V tomto směru dovolatelka namítá, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností a ve vztahu k její osobě i samotné trestné činnosti stále přetrvávají důvodné pochybnosti, které nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je třeba ve smyslu procesní zásady in dubio pro reo rozhodnout v její prospěch. V návaznosti na to dovolatelka shrnula, že soudy pochybily nejen ve zjišťování skutkového stavu, ale i v následné aplikaci právní kvalifikace. 8. Stran výroku o uloženém trestu dovolatelka označila jí uložený nepodmíněný trest odnětí svobody za drakonický a tedy nepřípustný, neboť její jednání rozhodně nebylo natolik společensky nebezpečné, že by její osobu bylo nutné trestat podle ustanovení trestního zákoníku. K tomu dodala, že ať již se projednávaný skutek stal jakkoli, sama nepředpokládala, že poškozené bude ublíženo, neboť se sama vůči své osobě dopouštěla takového jednání opakovaně i několikrát do týdne. V tomto smyslu dovolatelka opětovně akcentovala, že pro společnost není nebezpečná a následně vypočítala, že pokud měsíční náklad státu na výkon odnětí svobody na jednu osobu činí cca 100.000 Kč, tak její osobě uložený nepodmíněný trest odnětí svobody přijde stát na celkovou částku cca 9.600.000 Kč, což zcela popírá zásadu hospodárnosti, která se jistě nevztahuje jen k rychlosti trestního řízení, ale také k nákladům na výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody v některém z vězeňských zařízení. 9. Taktéž výroky soudu o náhradách škody (tedy výroky, prostřednictvím kterých soudy nižších stupňů rozhodly o její povinnosti zaplatit nároky příbuzných poškozené) dovolatelka striktně odmítla, neboť z jejich podání, ani z konečného rozhodnutí není zřejmé, na základě jakých důvodů byla její osobě uložena povinnost k náhradě škody, neboť poškozené osoby neupřesnily, o jakou škodu se jedná, a své nároky navíc ani neuplatnily řádně a včas. Následně obviněná zdůraznila, že nárok na náhradu škody musí být v trestním řízení uplatněn vždy vůči konkrétní osobě a na základě srozumitelných důvodů, tedy způsobem obdobným žalobnímu návrhu v nalézacím řízení sporném před civilním soudem, přičemž z něj musí být zřejmý právní důvod nároku, splatnost nároku, proč je uplatňován vůči konkrétní osobě, v jakém rozsahu a jakým způsobem navrhovatel ke konkrétní výši požadovaného plnění dospěl. To se však v projednávaném případě nestalo, pročež o takovém nároku nemělo být soudem vůbec rozhodováno. Navíc není přípustné, aby soud extenzivně dotvářel nároky poškozených tak, že sice něco říkají, ale tím bylo myšleno něco jiného. Z výše uvedených důvodů dovolatelka označila napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. 10. S ohledem na shora uvedené obviněná závěrem podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze dne 21. 7. 2025, č. j. 11 To 27/2025-535, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 11. K dovolání obviněné se ve svém písemném stanovisku ze dne 25. 11. 2025, sp. zn. 1 NZO 799/2025-12, vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Stran námitek týkajících se nesprávných skutkových zjištění státní zástupce uvedl, že obsahově dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají (a to v žádné jeho alternativě), neboť představují prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, nikoli předestření reálně existujícího zjevného rozporu skutkových zjištění soudů s obsahem konkrétních důkazů. Rovněž námitky, které dovolatelka podřadila pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v rámci kterých se pokusila zpochybnit naplnění subjektivní stránky projednávaného zločinu, státní zástupce odmítl, neboť na její prosté tvrzení, že poškozené nechtěla způsobit smrt, nelze za žádných okolností brát ohled. Taktéž její výhrada, že údajně nebyl objasněn motiv jejího jednání, je třeba odmítnout, neboť motiv (či pohnutka) není obligatorní složkou trestného činu, jímž byla uznána vinnou. Výhrady dovolatelky stran uplatnění zásady subsidiarity trestní represe státní zástupce označil za „bizarní“, neboť svým jednáním prokazatelně zmařila mladý lidský život, pročež její požadavek na vyslovení závěru o absenci společenské škodlivosti nelze vzít v potaz. Námitkám směřujícím proti výroku o povinnosti k náhradě škody poškozeným státní zástupce rovněž nepřiznal relevanci, neboť krajský soud věnoval odůvodnění adhezního výroku velkou pozornost, pročež státní zástupce v tomto smyslu odkázal na příslušnou část odůvodnění jeho rozsudku (viz body 72. až 87.), se kterou vyjádřil bezvýhradný souhlas. Výhrady obviněné stran výměry uloženého trestu odnětí svobody státní zástupce neakceptoval s poukazem na to, že prostá nespokojenost obviněné s jeho výší nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. 12. Závěrem tak státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněné Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než jím navrhované rozhodnutí. 13. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněnou bylo Nejvyšším soudem následně zasláno obhájci obviněné k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu předložena. III. Přípustnost dovolání 14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř. 15. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněná výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovala, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a formálně vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání. IV. Důvodnost dovolání 16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnou uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů, které jsou taxativně uvedeny v citovaném ustanovení zákona, neboť jejich existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. 17. Obviněná ve svém dovolání předně odkázala na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. V rámci tohoto dovolacího důvodu přitom platí, že za právně relevantní dovolací námitku lze ze strany obviněného považovat správnost a úplnost skutkových zjištění (na nichž je napadené rozhodnutí založeno), dále procesní bezvadnost provedeného dokazování, jakož i správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Předmětný dovolací důvod však umožňuje nápravu jen v těch případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř. Tento dovolací důvod tedy nelze v žádném případě vykládat extenzivně tak, že by jím došlo k obecnému (plošnému či automatickému) rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na jakékoli otázky skutkového charakteru, neboť umožňuje nápravu jen v těch nejzávažnějších případech, kdy došlo k zásadním vadám v rozhodných skutkových zjištěních. 18. Z výše uvedeného vyplývá, že předmětný dovolací důvod věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: - případy tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), - případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), - vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno, přičemž se jedná o důkaz, který je z pohledu skutkových zjištění, jež jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, podstatný). 19. Současně obviněná odkázala na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat toliko vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu však nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). 20. Konečně obviněná odkázala na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který může být naplněn jen ve dvou alternativách, které spočívají v tom, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí případy, v nichž byl obviněnému uložen některý ze zákonem uvedených druhů trestů, vymezených v § 52 tr. zákoníku, avšak bez splnění předepsaných podmínek. Naopak uložení trestu mimo zákonem stanovenou sazbu znamená, že při ukládání trestu odnětí svobody došlo k nedůvodnému překročení horní hranice trestní sazby, nebo nezákonnému prolomení její dolní hranice, včetně nesprávného užití § 40 odst. 2 a § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované jako NS 26/2004-T 617). Tento dovolací důvod proto nemohou naplnit pouhé subjektivní námitky domnělé nepřiměřenosti trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). 21. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněné, včetně jejího práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). V. Vlastní rozbor věci 22. Nejvyšší soud nejprve ověřil, že Krajský soud v Ústí nad Labem odvodil své skutkové závěry z dlouhé řady provedených důkazů, které následně vyhodnotil v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na posouzení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Poté ke svým skutkovým závěrům přiřadil přiléhavé hmotněprávní posouzení skutku (tj. právní kvalifikaci), neboť zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku byly ze strany obviněné bez důvodných pochybností naplněny, a to jak po stránce objektivní, tak i stránce subjektivní. S výrokem o vině, výrokem o uložené povinnosti zaplatit poškozeným náhradu nemajetkové újmy, stejně jako s postupem soudu prvního stupně během procesu dokazování a jím učiněným hmotněprávním posouzením projednávané trestné činnosti, se následně ztotožnil rovněž Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, který svým rozsudkem (ve prospěch obviněné) zrušil odvoláním napadený rozsudek krajského soudu toliko ve výroku o trestu odnětí svobody, když sám obviněné uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v celkové výměře osmi let, pro jehož výkon ji za podmínek § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. 23. I přes tyto skutečnosti obviněná podala proti rozsudku Vrchního soudu v Praze (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem) mimořádný opravný prostředek, ve kterém se opětovně zříká své odpovědnosti za spáchaný trestný čin, přičemž i nadále trvá na tom, že svým jednáním nikterak nenaplnila zákonné znaky skutkové podstaty výše uvedeného zvlášť závažného zločinu. S ohledem na tyto námitky Nejvyšší soud danou věc znovu přezkoumal, načež v rámci své revize neshledal, že by postupem soudů nižších stupňů došlo k pochybením, která by vedla k porušení základních procesních zásad či dokonce ústavně garantovaného práva obviněné na spravedlivý proces. 24. V duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu dovolací soud rovněž zkoumal, zda mimořádný opravný prostředek obviněné splňuje kritéria jí uplatněných dovolacích důvodů. V této souvislosti Nejvyšší soud nejprve s odkazem na svoji konstantní judikaturu zdůrazňuje, že pevnou obligatorní součástí konkretizace dovolatelových výhrad je i vlastní subsumpce (neboli podřazení) každé vznesené námitky pod zcela konkrétní dovolací důvod, neboť předmětný odkaz limituje rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu. Obsah uplatněných námitek musí tedy věcně odpovídat některému či některým zákonem stanoveným důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř., přičemž samotný odkaz na důvod či důvody dovolání je nutné chápat materiálně. To prakticky znamená, že toliko formální odkaz na některý z důvodů dovolání uvedený v záhlaví podaného mimořádného opravného prostředku (aby byl splněn požadavek § 265f tr. ř.) a následné ponechání úvaze dovolacího soudu, pod který dovolací důvod tu kterou námitku sám podřadí, je postupem nejen nesprávným, ale také neakceptovatelným (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 11 Tdo 439/2023, usnesení ze dne 19. 9. 2024, sp. zn. 11 Tdo 741/2024, apod.). Dovolatelka však právě tímto z pohledu dosavadní soudní praxe neakceptovatelným způsobem postupovala, navíc Nejvyššímu soudu předložila dovolání značně neuspořádané, repetitivní, místy až zmatečné, když prostřednictvím svého obhájce v každém odstavci svého podání do sebe, tedy do jednoho chaotického celku, „zapletla“ námitky směřované proti skutkovým zjištěním, hmotněprávním závěrům a dokonce i proti uloženému trestu odnětí svobody. 25. V této souvislosti je tak třeba zdůraznit, že zákonodárce v § 265d odst. 2 tr. ř. jasně stanovil zákonné pravidlo, podle kterého je obviněný oprávněn podat dovolání výhradně prostřednictvím svého obhájce. Cílem této právní úpravy jsou zvýšené nároky na přesné obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku, které limitují přezkumnou činnost Nejvyššího soudu, přičemž jejich nedodržení může znamenat i odmítnutí dovolání bez jeho věcného posuzování [§ 265i odst. 1 písm. d) tr. ř.]. Zákonodárce tedy spoléhá na osobu obhájce, který je osobou znalou práva, aby si s právní složitostí, která je spojena s podáním dovolání, po odborné stránce náležitě poradil a obviněné osobě tak zpracoval dostatečně kvalifikovaný podnět (tím by měla být všem obviněným zachována rovnost jejich přístupu k Nejvyššímu soudu bez ohledu na úroveň jejich právních znalostí). Smyslem této právní úpravy je především předejít situaci, kdy by byla Nejvyššímu soudu předkládána podání chybná, chaotická či nesrozumitelná. 26. V návaznosti na shora uvedené je tak třeba kategoricky odmítnout argumentaci obviněné vtělenou do jí podaného dovolání, neboť v samém obsahu tohoto mimořádného opravného prostředku se obhájce obviněné nejednou dopustil čiré a ničím nepodložené spekulace, když (v zastoupení obviněné) např. tvrdil, že za minulých cca dvacet pět let nebyl na obdobné případy aplikován § 283 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku anebo když uvedl zcela nepatřičné poznámky o tom, že krajským soudem aplikovaná skutková podstata se „nevztahuje na jednání dvou toxikomanů, kteří si vzájemně aplikují metamfetamin“. Stejně irelevantní je i uvádění finančních částek, které je stát nucen vynakládat na pobyt odsouzené osoby ve vězeňském zařízení, aby touto argumentací doložil údajnou absurdnost uloženého nepodmíněného trestu ignorujíce skutečnost zbytečně zmařeného života dvacetileté dívky. Za zcela nemístné je nutné označit též poučování soudů o tom, že v projednávaném případě „měly jít při ukládání trestu pod sazbu“, aniž by si povšiml, že krajský i vrchní soud obviněné za užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku fakticky ukládaly trest odnětí svobody významně pod trestním zákoníkem stanovenou dolní hranicí trestní sazby vztahující se na zvlášť závažný zločin podle § 283 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. V. 1. K dovolacím námitkám podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 27. V záhlaví svého dovolání obviněná předně odkázala na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť již nespecifikovala, pod kterou jeho variantu své námitky měla v úmyslu podřadit. Z jí předložené argumentace lze pouze vydedukovat, že paušálně odmítá všechna skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů a i nadále trvá na svém tvrzení, že se projednávaného zločinu nedopustila, přičemž ve svůj prospěch favorizuje výpověď svědkyně E. L. (která dosvědčila, že poškozená žádala o pervitin L. D., avšak již neměla povědomí o tom, kdo z přítomných osob poškozené metamfetamin skutečně podal). V návaznosti na to dovolatelka za hlavního viníka smrti poškozené označila druha své dcery – svědka L. D. 28. Výše uvedenými námitkami se dovolatelka v podstatě pokusila zpochybnit veškerá skutková zjištění krajského soudu, s nimiž se bezezbytku ztotožnil i Vrchní soud v Praze jako soud odvolací (aniž by je však podrobněji specifikovala ve smyslu dovolacího důvodu, na který odkázala). V návaznosti na ně Nejvyšší soud konstatuje, že žádná z obviněnou vznesených námitek tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá, a to ani v jedné jeho procesní variantě. Navíc identické námitky obviněná vznášela již v průběhu hlavního líčení a poté i v rámci svého odvolání, načež se s nimi oba soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly (krajský soud v bodech 47. až 55. odůvodnění svého rozsudku, vrchní soud v bodech 18. až 20. odůvodnění svého rozsudku). 29. V této souvislosti je proto nutné kategoricky odmítnout skutkovou verzi obviněné, že pervitin poškozené poskytl či aplikoval přítel její dcery L. D., neboť tato skutková varianta byla provedeným dokazováním spolehlivě vyvrácena. Konkrétně – z výpovědi svědka V. M., který přiznal, že inkriminovaný den obviněné, její dceři A. K. i jejímu příteli L. D., dodal pervitin (přičemž mu obviněná ukázala ještě další sáček s touto drogou, kterou měla u sebe), načež se tyto osoby za ním ještě tentýž den vrátily, aby mu sdělily, že poškozená po nitrožilní aplikaci jím dodané návykové látky zemřela. Následně svědek upřesnil, že se od A. K. a L. D. dozvěděl, že předmětný metamfetamin podala poškozené právě obviněná. Tuto skutečnost soudu u hlavního líčení potvrdili i příbuzní poškozené – svědci P., Z. a L. Š., kteří shodně uvedli, že po smrti poškozené s obviněnou hovořili a ta jim otevřeně přiznala, že v předmětný den poškozené na její naléhání pervitin skutečně podala. 30. Samotnou přípravu pervitinu do injekční stříkačky a její předání poškozené spolehlivě potvrdily i policií opatřené zájmové odposlechy telefonických hovorů z Věznice Bělušice, v rámci kterých zainteresované osoby (tj. svědci L. D., A. K. a obviněná V. K.) opakovaně konstatovaly stejný závěr, tedy že to byla právě obviněná, kdo poškozené pervitin podal. Ostatně v průběhu dané komunikace sama obviněná tuto skutečnost dvakrát výslovně uvedla (viz body 44. a 52. odůvodnění rozsudku krajského soudu). Podpůrně tuto skutečnost soudu potvrdila i svědkyně E. L., které v řízení před soudem potvrdila, že obviněná poškozené drogy v minulosti opatřovala (byť klíčovou událost ze dne 13. 9. 2022 ve vztahu k obviněné již nikterak neverifikovala). 31. Vyjma výše uvedených skutkových zjištění o vině obviněné v nyní posuzované věci jednoznačně usvědčí i další objektivní důkazy. Především v injekční stříkačce, kterou poškozená opakovaně používala k aplikaci pervitinu, byl odborným zkoumáním zjištěn zbytek metamfetaminu a současně byl (na této stříkačce) nalezen profil DNA shodný s profilem DNA obviněné. Na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (jehož závěry u hlavního líčení potvrdila znalkyně MUDr. Andrea Vlčková, která provedla posmrtné ohledání těla zesnulé) pak bylo konstatováno, že smrt poškozené jednoznačně nastala toliko v příčinné souvislosti s užitím pervitinu, přičemž jiné okolnosti (zejména astmatické problémy poškozené, kterými dlouhodobě trpěla) se na její smrti nikterak nepodílely. 32. Na základě tohoto uzavřeného řetězce skutkových zjištění tedy krajský soud oprávněně dospěl ke konečnému nezpochybnitelnému závěru, že obviněná se vytýkané trestné činnosti dopustila, a to tak, jak je popsáno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Námitku obviněné o přetrvávající nejistotě stran její trestné činnosti je nutné striktně odmítnout, neboť její vina byla nepochybně prokázána, aniž by o této otázce přetrvávaly jakékoli pochybnosti (body 46. a násl. odůvodnění rozsudku krajského soudu, body 15. a násl. odůvodnění rozsudku vrchního soudu). Oba soudy nižších stupňů tedy obhajobu obviněné na podkladě výsledků řádně provedeného dokazování správně odmítly jako ryze účelovou, respektive nepravdivou. 33. Z hlediska vznesených dovolacích námitek je namístě zdůraznit, že obviněná ve vztahu ke skutkovým závěrům obou soudů nižších stupňů nevznesla žádné relevantní protiargumenty, jež by bylo možné podřadit pod první variantu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy pod námitku zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a z nich učiněných skutkových zjištění. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, ve kterém je jasně deklarováno, že „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř.“. Navíc odlišnost dovolacího důvodu podle současného znění ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (po novelizaci trestního řádu účinné od 1. 1. 2022) podle Ústavního soudu „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. Těmto požadavkům však formulace dovolacích námitek obviněné rozhodně neodpovídá, pročež byl Nejvyšší soud nucen výše uvedené skutkové námitky odmítnout jako zcela irelevantní. V. 2. K dovolacím námitkám podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 34. V rámci námitek, které patrně měla v úmyslu podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dovolatelka vyslovila své přesvědčení, že v projednávané věci sama svým jednáním nenaplnila subjektivní stránku zvlášť závažného zločinu, kterým byla uznána vinnou, a to ve formě úmyslného zavinění. V této souvislosti však přehlédla, že krajský soud konstatoval spáchání předmětného zločinu v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku toliko ve vztahu k naplnění základní skutkové podstaty podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, neboť bylo prokázáno, že obviněná věděla, že jakékoli nakládání s metamfetaminem je trestné (když coby osoba mající zkušenosti s užíváním návykových látek, konkrétně pervitinu, zjevně nedisponovala žádným oprávněním, které by jí zmocňovalo k legálnímu nakládání s touto psychotropní látkou), avšak zájem společnosti proti nekontrolovanému šíření toxikomanie ignorovala a vědomě jej překročila tím, že poškozené opatřila pervitin k jeho následné nitrožilní aplikaci. 35. V návaznosti na předloženou argumentaci obviněné Nejvyšší soud připomíná obecně platnou zásadu ovládající trestní právo hmotné, podle které ve vztahu k naplnění subjektivní stránky stran těžšího škodlivého následku ve smyslu § 283 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (tj. v podobě způsobení smrti poškozeného v důsledku neoprávněného opatření psychotropní látky jeho osobě) postačí zavinění z nedbalosti, a to jak z nedbalosti vědomé, tak z nedbalosti nevědomé. Kritériem pro posouzení toho, zda jde o nedbalost nebo o jednání zcela nezaviněné, a tedy beztrestné (kterého se obviněná dlouhodobě dožaduje) je zachování či nezachování potřebné míry opatrnosti ze strany jednající osoby. O nedbalost se tak nejedná pouze za předpokladu, kdy je při absenci vůle způsobit protiprávním jednáním těžší následek na straně jednající osoby zachována potřebná míra její opatrnosti v návaznosti na způsobení těžšího následku v podobě porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. Naopak, nedostojí-li pachatel povinnosti zachovávat náležitou opatrnost a za okolností předpokládaných § 16 odst. 1 tr. zákoníku dojde v příčinné souvislosti s jeho jednáním k porušení nebo ohrožení takového zájmu, stane se tak z jeho strany zaviněně, a to buď z vědomé nedbalosti, nebo z nevědomé nedbalosti (k tomu srov. § 16 odst. 2 tr. zákoníku). V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na podrobný rozbor obsažený v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (viz body 57. až 61), se kterým se zcela ztotožnil. 36. Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu ověřil, že obviněná měla poškozenou svým způsobem ráda, přestože se k ní poškozená často chovala hrubě a nepředvídatelně, což však bylo následkem abstinenčních příznaků a dalších zdravotních problémů (zejména její výrazné astmatické dušnosti). Provedenými důkazy tedy bylo dostatečně prokázáno, že obviněná neměla v úmyslu svým jednáním způsobit smrt poškozené. Jelikož byly obě osoby závislé na pervitinu, tak si jej obviněná opakovaně opatřovala a následně se o něj s poškozenou dělila. Přitom je zjevné, že obviněná s ohledem na dlouhodobé zkušenosti s touto psychotropní látkou věděla, že jejím poskytnutím může poškozené (jakož i sobě samé) způsobit smrt ve smyslu § 283 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, avšak bez přiměřených důvodů spoléhala, že k takovému trestněprávnímu následku nedojde. Nebezpečnost užívání pervitinu a s ním spojené vysoké riziko jeho předávkování je třeba považovat za obecně známou skutečnost, zvláště mezi aktivními toxikomany. V tomto smyslu tak nelze dojít k jinému závěru, než že obviněná v rámci svého jednání zásadním způsobem porušila nutnou míru opatrnosti. Ostatně otázkou příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a smrtí poškozené se dostatečně podrobně zabývaly oba soudy nižších stupňů, na jejichž přiléhavé závěry tak lze zcela odkázat (viz bod 65. odůvodnění rozsudku krajského soudu a bod 19. odůvodnění rozsudku vrchního soudu). 37. Pokud dovolatelka vyslovila přesvědčení, že poškozenou neměla v úmyslu poškodit, přičemž její zdravotní stav byl natolik závažný, že mohla zemřít i bez vlastního či cizího přičinění, jedná se o pouhou spekulaci, ke které nelze přihlížet. V tomto směru lze znovu odkázat na závěry znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Andrey Vlčkové, která provedla posmrtné ohledání těla zesnulé, načež konstatovala, že smrt poškozené jednoznačně nastala toliko v příčinné souvislosti s užitím pervitinu, zatímco jiné okolnosti (zejména astmatické problémy, kterými poškozená dlouhodobě trpěla) se na její smrti nikterak nepodílely. Nejvyšší soud byl nucen kategoricky odmítnout rovněž výrok dovolatelky, že krajským soudem aplikovaná skutková podstata se nevztahuje na jednání dvou toxikomanů, kteří si vzájemně aplikují metamfetamin, anebo že po dobu dvaceti pěti let nebyla předmětná skutková podstata uvedeným způsobem aplikována, a to již jen proto, že není vůbec patrné, na základě jakých argumentů toto dovolatelka tvrdí. Pokud měla obviněná ve vztahu k prvnímu výroku na mysli, že mezi ní a poškozenou přetrvával partnerský vztah, tak toto tvrzení je okolností pro aplikovanou právní kvalifikaci zcela bezvýznamnou. 38. Pod uplatněný hmotněprávní dovolací důvod je možné věcně podřadit dílčí aspekty námitek obviněné směřující proti výroku o povinnosti k náhradě nemajetkové újmy poškozeným osobám. Dovolatelka v jejich rámci zdůraznila zejména procesní hlediska přiznání takového nároku, když se pokusila zpochybnit především včasnost a řádnost uplatnění těchto nároků. Nejvyšší soud však v protokolu o hlavním líčení ze dne 11. 11. 2024 a 13. 11. 2024 dohledal, že nároky pozůstalých poškozených byly uplatněny po zahájení hlavního líčení, avšak ještě před zahájením procesu dokazování – tedy včas, přičemž byly vymezeny jak co do důvodu, tak i jejich výše, byť z větší části právně nepřesně (č. l. 449 verte). Takto řádně a včas uplatněné nároky tudíž podléhaly právnímu hodnocení soudu, přičemž ani jejich nesprávné právní označení (když se podle některých poškozených mělo jednat o bolestné) nemohlo mít vliv na důvodnost přiznání takového nároku, neboť samy poškozené osoby neměly právnické vzdělání a v rámci daného řízení ani nebyly právně zastoupeny zmocněncem (pročež se k nim krajský soud snažil přistupovat ohleduplně, aby tím mimo jiné předešel i riziku vzniku druhotné újmy). 39. V této souvislosti Nejvyšší soud konstatuje, že krajský soud věnoval odůvodnění svého adhezního výroku až nadstandardní pečlivost, a to jak po stránce teoretické, tak po stránce aplikační, když v tomto směru vycházel ze shrnutí dosavadní rozhodovací praxe obecných soudů zpracovaného Nejvyšším soudem, resp. ze závěrů formulovaných v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015 k výkladu § 2959 občanského zákoníku, stejně jako z Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví pro zajištění automatické valorizace náhrad (rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 85/2019 ve Sb. rozh. obč.). Tato hlediska následně zcela přiléhavě aplikoval na projednávaný případ, přičemž k uvedené otázce přistupoval jak s porozuměním k postavení poškozených na straně jedné, tak i z hlediska citlivého a objektivního posouzení důvodnosti vznesených nároků na straně druhé, aby zjistil základní částku pro odškodnění nemajetkové újmy, kterou následně modifikoval s ohledem na specifické okolnosti projednávaného případu, v důsledku kterých výsledné částky náhrady nemajetkové újmy ve vztahu k poškozeným osobám snížil na hladinu 100.000 Kč. Se zbytky jejich nároků na náhradu nemajetkové újmy pak krajský soud poškozené subjekty za podmínek § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. V tomto směru Nejvyšší soud odkazuje na příslušnou část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (srov. body 72. až 87.), stejně jako na odpovídající část odůvodnění rozsudku soudu odvolacího (srov. bod 27). 40. Stran samotné hmotněprávní podstaty uplatněných nároků poškozených osob na náhradu nemajetkové újmy přitom obviněnou vznesené námitky fakticky nevznesly žádné zpochybnění. Současně nelze přehlédnout, že byť obviněná v rámci svých dovolacích výhrad poukázala na výrok o náhradě škody, nebyl takový výrok (na rozdíl od výroku o náhradě nemajetkové újmy) v předkládané věci ze strany soudů nižších stupňů vůbec učiněn. V tomto směru se bylo možné s dovoláním obviněné ztotožnit toliko v tvrzení, že svým jednáním nezpůsobila konkrétní majetkovou škodu, o níž by bylo rozhodováno. Avšak na správnosti výroku o povinnosti nahradit způsobenou nemajetkovou újmu pozůstalým poškozeným tato okolnost ničeho změnit nemohla. V. 3. Námitky obviněné vztahující se k uloženému nepodmíněného trestu odnětí svobody 41. Vyjma dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. dovolatelka v záhlaví svého dovolání odkázala rovněž na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a v návaznosti na tento odkaz napadla jí pravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, který odmítá jako trest „drakonický“, a tedy nepřípustný. V tomto směru se však dovolatelka ani nepokusila specifikovat, zda výrok o trestu napadá z pozice uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je zásadně určen pro nápravu vad výroku o trestu, či snad na podkladě extenzivního výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku. Jak bylo zmíněno výše, dovolatelka „zatemnila“ podstatu svých dovolacích námitek požadavkem na uložení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby, ačkoli její obhájce přehlédl, že její osobě byl nepodmíněný trest ukládán, a to v obou instancích, právě s využitím moderačního ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku. 42. Jak již bylo naznačeno výše, prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265 odst. 1 písm. i) tr. ř. lze napadnout výrok o trestu pouze v případě, kdy má dovolatel za to, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Naopak v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze v souvislosti s výrokem o trestu vytýkat toliko nesprávnost některých hmotněprávních posouzení týkajících se trestu, zejména nesprávnou aplikaci ustanovení trestního zákoníku o ukládání souhrnného či společného trestu. Za žádných okolností však není dovolatel oprávněn vznášet námitky proti přílišné přísnosti (nebo mírnosti) uloženého trestu z důvodů nesprávné aplikace hledisek uvedených v § 39 tr. zákoníku, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). 43. V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud připomíná, že podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku je obviněný (v případě uznání viny) ohrožen trestem odnětí svobody na deset až osmnáct let, pokud bylo prokázáno, že takovým činem poškozené osobě způsobil smrt. Krajský soud v rámci svých úvah o druhu a výši ukládaného trestu dospěl k závěru, že v případě obviněné by uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, byť na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, bylo (s ohledem na její osobní poměry) nepřiměřeně přísné, pročež jí ukládal trest za využití moderačního ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a dospěl k závěru, že adekvátním trestem se jeví trest odnětí svobody v trvání devíti roků (viz body 69. až 70. odůvodnění rozsudku krajského soudu). 44. Vrchní soud jako soud odvolací v návaznosti na námitku obviněné o uložení nepřiměřeně přísného trestu pak s ohledem na relativně nižší míru narušení osoby obviněné a příznivou prognózu její nápravy, stejně jako její chování bezprostředně předcházející stíhanému jednání (kdy se poškozenou pokoušela přimět alespoň k tomu, aby se před aplikací pervitinu najedla), dospěl k závěru, že nápravy obviněné lze dosáhnout trestem ještě kratšího trvání, načež výměru ukládaného nepodmíněného trestu snížil ještě o jeden rok, tedy na celkovou výměru osmi let. Současně shledal, že s ohledem na okolnosti případu, jeho závažnost, jakož i osobní poměry obviněné (včetně stupně a povahy jejího narušení) lze účelu trestu dosáhnout i jeho výkonem v mírnějším typu věznice, pročež ji za podmínek § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Za těchto okolností tak Nejvyšší soud kategoricky odmítá, že by uložený trest odnětí svobody byl trestem extrémně přísným, exemplárním či „drakonickým“. Skutečnost, že dovolatelka i nadále subjektivně pociťuje uložený trest jako nepřiměřeně přísný, a o jeho výši vede i nadále polemiku, je z hlediska dovolacích důvodů již zcela irelevantní, neboť současná právní úprava dovolacích důvodů neumožňuje takovouto námitku podřadit ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 odst. i) tr. ř., ani pod dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) či písm. h) tr. ř., jakož ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů taxativně stanovených v § 265b odst. 1 tr. ř. 45. V rámci podaného dovolání obviněná současně vyjádřila své přesvědčení, že její jednání postrádá společenskou škodlivost, pročež lze podle jejího mínění aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, avšak ani v tomto ohledu svoji námitku nepodložila relevantní argumentací. Nejvyšší soud v této souvislosti podotýká, že při posuzování míry společenské škodlivosti projednávaných skutků je tato zásada využívána buď jako interpretační pravidlo nebo jako materiální korektiv. Ve druhé z naznačených variant je tato zásada aplikována v situacích, kdy byl sice spáchán trestný čin, nicméně se jedná o skutek tak malé závažnosti, že de facto není společensky škodlivý. Tak je tomu v případech, kdy spáchaný skutek neodpovídá ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu, a proto k jeho postihu postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, čímž zákonodárce naznačil provázanost této zásady s principem ultima ratio. Lze tedy shrnout, že posláním této zásady je vyloučit z působnosti trestněprávních norem případy s minimální společenskou škodlivostí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 17/2011). 46. Obviněná svým jednáním prokazatelně ukončila život velmi mladé dívky, byť není pochyb, že k tomuto trestněprávnímu následku z její strany nedošlo úmyslně. Avšak tvrzení obviněné, kterým se výrokem o údajné absenci společenské škodlivosti svého jednání zříká jakékoli odpovědnosti za smrt poškozené, je v dané situaci zcela neadekvátní a navíc prozrazuje, že obviněná ani po uplynutí více než tří let od spáchaného činu neprošla žádnou sebereflexí, tím méně upřímnou lítosti nad nevratným následkem svého závadového jednání. V. 4. Shrnutí 47. Nejvyšší soud po pečlivé analýze přiloženého spisového materiálu konstatuje, že Krajský soud v Ústí nad Labem se řádně vypořádal se skutkovými zjištěními, která vzešla z řádně provedených důkazů v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a ty poté vyhodnotil tak, jak mu ukládá § 2 odst. 6 tr. ř., tedy nejen jednotlivě, ale rovněž v jejich vzájemných souvislostech. S jeho závěry se poté plně ztotožnil i Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, byť ve prospěch obviněné revidoval uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, neboť dospěl k závěru, že povaha stíhaného trestněprávního jednání i poměry obviněné umožňují výrazné snížení trestu odnětí svobody, a to o dva roky pod dolní hranicí zákonné trestní sazby stanovené v § 283 odst. 4 tr. zákoníku. 48. Nejvyšší soud po svém přezkumu neshledal, že by mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými závěry na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé existoval jakýkoli nesoulad, tím méně nesoulad zjevný či extrémní. Obviněná svými skutkovými námitkami nejenže materiálně nenaplnila žádný z dovolacích důvodů, na které ve svém podání odkázala, ale navíc mají její výhrady charakter prosté nesouhlasné polemiky ve vztahu k tomu, co z jednotlivých ve věci provedených důkazů vyplynulo a co soudy nižších stupňů vzaly v úvahu. Taková argumentace je sice v rámci uplatňované obhajoby obecně možná, avšak nemůže být úspěšná, tím méně v rámci dovolacího řízení. Nejvyšší soud není oprávněn zneužít své pravomoci k tomu, aby svojí autoritou nařizoval některému ze soudů nižších stupňů, jak má hodnotit důkazy, respektive aby je vyhodnotil tak, jak odpovídá představám obviněné, pokud v dané věci nebyly shledány zásadní vady v rozhodných skutkových zjištěních. 49. V tomto ohledu Nejvyšší soud připomíná, že k jednotlivým skutkovým zjištěním nelze přistupovat izolovaně, tedy při ignorování vzájemných vztahových souvislostí. Právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod totiž nelze vykládat tak, že zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá deklarovaným představám obviněného. Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). V nyní posuzované věci přitom Nejvyšší soud nezjistil jakýkoli nedůvodný zásah do ústavním pořádkem garantovaných základních práv obviněné. Soudy nižších instancí se v nyní přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněné mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěrů vyplývajících z jednotlivých důkazů. 50. Projednávaná trestná činnost byla rovněž přiléhavě právně kvalifikována, neboť ze strany obviněné byly prokazatelně naplněny všechny zákonné znaky aplikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Za spáchání projednávané trestné činnosti byl její osobě uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, jehož konečná výměra byla v její prospěch (vzhledem k jejím přetrvávajícím osobním poměrům) odvolacím soudem mimořádně snížena postupem podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku pod dolní hranici zákonné trestní sazby vztahující se na trestný čin, jímž byla pravomocně uznána vinnou. VI. Závěr 51. Nejvyšší soud po provedeném přezkumu napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2025, č. j. 11 To 27/2025-535, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2025, č. j. 1 T 13/2024-490, v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněné V. K. nedošlo k porušení zákona ve smyslu jí uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř., pročež její osobou podané dovolání v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.). V Brně dne 16. 12. 2025 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu