Usnesení NS sp. zn. 11 Tdo 108/2021

Plný text

11 Tdo 108/2021-3770

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2022 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch níže uvedených obviněných a o dovoláních obviněných 1. M. N., narozeného dne XY, občana Srbské republiky, bytem XY, Srbská republika, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, 2. V. J., narozeného dne XY v XY, občana Srbské republiky, bytem XY, Srbská republika, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov a 3. S. S., narozeného dne XY v XY, občana Bosny a Hercegoviny, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 7. 2020, č. j. 6 To 46/2020-3096, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 10/2019, takto:

I. Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce se podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 7. 2020, č. j. 6 To 46/2020-3096, v části, v níž byl podle § 258 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. řádu částečně zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2020, č. j. 1 T 10/2019-2711, a to ve vztahu k obviněným M. N., V. J. a S. S. co do výroku o vině zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (bod I. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2020, č. j. 1 T 10/2019-2711), v celém výroku o trestu, v celém výroku o zabrání věci a v celém výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. řádu bylo nově rozhodnuto o vině, trestech a ochranném opatření ve vztahu k označeným obviněným.

II. Současně podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

IV. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných M. N. a V. J. odmítají.

V. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného S. S. odmítá.

VI. Podle § 265l odst. 4 tr. řádu se obvinění M. N. a V. J. berou z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. řádu do vazby.

VII. Podle § 265l odst. 4 tr. řádu se obviněný S. S. bere z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. řádu do vazby.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 3. 2020, č. j. 1 T 10/2019-2711, byli obvinění M. N., V. J. a S. S. uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (bod I. výroku o vině). Obviněný N. byl dále uznán vinným ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku (bod II. výroku o vině). Těchto trestných činů se obvinění dopustili následovně:

I. 1. obžalovaný M. N. a obžalovaný V. J.

jako členové organizované skupiny, jejíž jádro tvořily osoby srbské národnosti B. M., nar. XY, a S. K., nar. XY, konali tak, že obžalovaný M. N. podepsal dne 9. 5. 2018 dodatek smlouvy o nájmu rodinného domu č. XY nacházejícího se v obci XY, okres Blansko, a následně v tomto objektu, v němž již byla blíže nezjištěnými osobami zbudována in-door pěstírna rostlin konopí, společně s obžalovaným V. J. v blíže nezjištěném období nejméně od 4. 5. 2018 do 26. 6. 2018 vypěstovali blíže nezjištěné množství rostlin konopí za účelem výroby marihuany,

2. obžalovaní M. N., V. J., S. S., S. L., D. S., M. I., N. S., I. R. a D. U.,

jako členové organizované skupiny, jejíž jádro tvořila osoba srbské národnosti B. M., nar. XY, konali tak, že obžalovaní M. N. a V. J. na základě předchozí domluvy obžalovaného S. S. s A. Z., nar. XY, jakožto vlastníkem rodinného domu č. XY v obci XY, okres Prostějov, užívali tuto nemovitost a v této v období nejméně od 24. 5. 2018 do 16. 10. 2018 společně s obžalovaným S. S. zřídili a provozovali velkokapacitní in-door pěstírnu rostlin konopí, ve které při neoprávněném odběru neměřené elektrické energie pěstovali rostliny konopí, které hnojili a zalévali za účelem je sklidit, usušit a zpracovat na tzv. marihuanu, jak se i stalo a v garáži tohoto objektu pak přechovávali celkem 7 023,2 g sušené rostlinné hmoty obsahující 991,77 g THC a na zahradě náležející k této nemovitosti dále pěstovali 228 ks vzrostlých rostlin konopí o výšce od 50 do 270 cm a celkové hmotnosti po usušení 42 474,4 g, kdy toto množství obsahovalo celkem 26 076,7 g toxikomansky využitelných částí rostlin obsahujících celkem 2 675,6 g THC, a takto jednali se záměrem vyrobenou marihuanu prodat dalším osobám, kdy za celkem 33 100 g marihuany by inkasovali částku ve výši nejméně 3 310 000 Kč a při odečtu nákladových položek ve výši 218 765 Kč na hnojiva a technické zařízení nutných pro provoz pěstírny by tak získali finanční prospěch ve výši nejméně 3 091 235 Kč, přičemž role výše uvedených osob v rámci organizované skupiny lze pod body 1 a 2 tohoto rozsudku v různé míře popsat tak, že

- obžalovaný M. N. – zejména vyřizoval pronájem nemovitostí, zabezpečoval platby za nemovitosti a úhradu energií potřebných pro pěstování konopí, účastnil se prací na zřizování a rozebírání in-door pěstíren a na pěstování a zpracování konopí, - obžalovaný V. J. – zejména zajišťoval technické prostředky pro pěstování konopí včetně osob tzv. „zahradníků“ a účastnil se prací na zřizování a rozebírání in-door pěstíren, - obžalovaný S. S. – zejména vyřizoval pronájem vozidel a nemovitostí potřebných pro zřízení a provoz pěstíren konopí a obstarával náležitosti ohledně dodávky elektřiny a vody nutných pro stejný účel, - B. M. – zejména skupinu řídil a finančně zabezpečoval, dále sjednával pronájem nemovitostí a zajišťoval skupině technické zařízení, - S. K. – zejména obstarával stěhování věcí potřebných pro pěstování konopí, vyklízel zeminu a účastnil se na pěstování konopí,

přičemž dalšími články skupiny pod bodem 2 tohoto rozsudku byli tzv. „zahradníci“, tedy osoby podílející se na pěstování, sklizni a sušení rostlin konopí, mezi které v období od 14. 10. 2018 do 16. 10. 2018 patřily obžalovaní S. L., D. S., M. I., N. S., I. R. a D. U. (který rovněž pomáhal s demontáží elektrických spotřebičů a ventilace) a

obžalovaní M. N., V. J. a S. S. se popsaného jednání dopustili s vědomím, že v rámci provozu in-door pěstírny pod bodem 2 tohoto rozsudku je od počátku využívána neoprávněně tzv. černá přípojka neměřené elektřiny prostřednictvím které byla v období od 11. 6. 2018 do 13. 10. 2018 spotřebována elektřina v množství nejméně 50,9 MWh v ceně nejméně 239 057 Kč ke škodě společnosti E.ON Distribuce a.s., IČ: 260 78 201, se sídlem České Budějovice, F. A. Gerstnera 2151/6 a

uvedeného jednání se obžalovaní dopustili, aniž by disponovali příslušným povolením pro nakládání s omamnými a psychotropními látkami, přičemž rostliny konopí patří ve smyslu ustanovení § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách mezi omamné látky zařazené do seznamu III podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, konopí je uvedeno v příloze č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek a látka delta-9- tetrahydrocannabinol patří ve smyslu ustanovení § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách mezi psychotropní látky zařazené do seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách a je uvedena v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek,

II. obžalovaný M. N.

od blíže nezjištěné doby, nejméně však od 4. 10. 2018 do 16. 10. 2018 si opatřil a přechovával v úmyslu užít je jako pravé padělané doklady,

- občanský průkaz č. XY Chorvatské republiky na jméno M. K., nar. XY, opatřený jeho fotografií a - řidičský průkaz č. XY Chorvatské republiky na jméno M. K., nar. XY, opatřený jeho fotografií,

přičemž uvedený občanský průkaz použil dne 4. 10. 2018 v XY při podpisu smlouvy o nájmu bytu, kterou pod falešnou identitou jménem M. K. uzavřel s K. L., nar. XY a dále tento občanský průkaz použil dne 13. 10. 2018 v XY při podpisu smlouvy o nájmu prostoru, kterou pod falešnou identitou jménem M. K. uzavřel s V. T. T. H., nar. XY, přičemž občanský průkaz tohoto čísla byl vydán ve skutečnosti zcela jiné osobě a předmětný řidičský průkaz oficiálně vůbec neexistuje, když oba uvedené doklady byly zajištěny dne 16. 10. 2018 v rámci domovní prohlídky policií v místě tehdejšího pobytu obžalovaného na ulici XY v XY.

2. Za uvedené sbíhající se trestné činy soud prvního stupně uložil obviněným následující tresty. Obviněnému N. podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále tomuto obviněnému uložil podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, který ve výroku svého rozsudku náležitě vymezil. Obviněnému J. podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu uložil podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, který ve výroku svého rozsudku podrobně specifikoval. Obviněnému S. pak podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále témuž obviněnému uložil podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, který ve výroku svého rozsudku taktéž náležitě vymezil. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku soud prvního stupně rozhodl o zabrání věci – mimo jiné pistole, vč. nábojů a sušeného konopí – které ve výroku svého rozsudku rovněž podrobně specifikoval.

3. Týmž rozsudkem pak soud prvního stupně podle § 228 odst. 1 tr. řádu rozhodl, že výše uvedení obvinění jsou povinni společně a nerozdílně nahradit poškozené obchodní společnosti E.ON Distribuce, a. s., IČ 260 78 201, se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, škodu ve výši 239 057 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu pak soud prvního stupně odkázal tutéž poškozenou se zbytkem jí uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Obviněného N. naproti tomu soud prvního stupně podle § 226 písm. a) tr. řádu zprostil obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 1 KZV 68/2018, pro skutek popsaný podrobně pod jejím bodem I/2, neboť nebylo prokázáno, že se tento stal. Dále soud prvního stupně jmenovaného obviněného podle § 226 písm. c) tr. řádu zprostil téže obžaloby co do skutku popsaného v jejích bodech II/4 a 5, protože nebylo prokázáno, že jej spáchal obviněný. Soud prvního stupně zprostil téže obžaloby rovněž obviněného S., a to podle § 226 písm. c) tr. řádu, pro skutek uvedený v jejím bodu I/1, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný S.

5. Pro upřesnění Nejvyšší soud dodává, že společně s obviněnými N., J. a S. soud prvního stupně uznal vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, také spoluobviněné S. L., D. S., M. I., N. S., I. R. a D. U., jimž uložil odpovídající tresty. V případě obviněného U. navíc podle § 226 písm. c) tr. řádu soud prvního stupně rozhodl o jeho zproštění výše uvedené obžaloby, a to pokud jde o skutky popsané v bodech I/1 a 2, neboť nebylo prokázáno, že je spáchal obviněný U.

6. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění N., J. a S. odvolání, na jejichž pokladu Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. řádu ve vztahu k těmto obviněným částečně zrušil, a to ve výroku o vině zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (bod I. výroku o vině), v celém výroku o trestu, v celém výroku o zabrání věci a v celém výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými toliko ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

7. Tohoto trestného činu se podle odvolacího soudu obvinění dopustili shodným způsobem, jak je uveden výše v popisu skutku rozsudku soudu prvního stupně (body I. 1 a I. 2.), s tou výjimkou, že odvolací soud nově z popisu skutku pod bodem I. 2 vypustil odstavec znějící následovně: „obžalovaní M. N., V. J. a S. S. se popsaného jednání dopustili s vědomím, že v rámci provozu in-door pěstírny pod bodem 2 tohoto rozsudku je od počátku využívána neoprávněně tzv. černá přípojka neměřené elektřiny prostřednictvím které byla v období od 11. 6. 2018 do 13. 10. 2018 spotřebována elektřina v množství nejméně 50,9 MWh v ceně nejméně 239 057 Kč ke škodě společnosti E.ON Distribuce a.s., IČ: 260 78 201, se sídlem České Budějovice, F. A. Gerstnera 2151/6 a“. Učinil tak (stručně řečeno) z důvodu procesních pochybení na straně orgánů činných v trestním řízení, když pro tento – podle právního názoru odvolacího soudu samostatný – skutek nebylo zahájeno trestní stíhání obviněných ve smyslu § 160 odst. 1 tr. řádu.

8. Za uvedený trestný čin a za sbíhající se přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku (ohledně něhož zůstal výrok o vině v bodě II. rozsudku soudu prvního stupně nenapaden) odvolací soud nově obviněnému N. uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále tomuto obviněnému uložil podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, který ve výroku svého rozsudku náležitě specifikoval. Obviněnému J. odvolací soud za uvedený trestný čin uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 8 (osmi) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále tomuto obviněnému uložil podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, který ve výroku svého rozsudku náležitě vymezil. Obviněnému S. odvolací soud nově uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Vedle tohoto trestu uložil obviněnému podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku rovněž trest propadnutí věci, který ve výroku svého rozsudku náležitě vymezil. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku odvolací soud nově rozhodl o zabrání věci – mimo jiné pistole, vč. nábojů a sušeného konopí – jež ve výroku svého rozsudku rovněž podrobně specifikoval. Jinak v ostatních výrocích ponechal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně nezměněný.

II. Dovolání a vyjádření k nim

9. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají nyní nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch všech tří dále jmenovaných obviněných, a dále obvinění N., J. a S., dovolání.

10. Nejvyšší státní zástupce tak činí z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Má totiž za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

11. Úvodem svého dovolání připomíná, že odvolací soud napadeným rozsudkem fakticky vypustil právní kvalifikaci jednání obviněných jako zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (pozn. Nejvyššího soudu – čemuž odpovídá i změna popisu skutku uvedená v bodu 7. tohoto usnesení). Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tak, že právní kvalifikace provedená soudem prvního stupně nemůže obstát, a to pro pochybení policejního orgánu při zahájení trestního stíhání. Odvolací soud totiž jednání obviněných – spočívající v údajném neoprávněném odběru elektrické energie po dobu pěstování konopí v objektu v obci XY – posoudil jako nový skutek, odlišný od toho, ohledně něhož bylo dne 16. 10. 2019 zahájeno trestní stíhání obviněných [který byl následně právně posouzen jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a jehož popis v usnesení o zahájení trestního stíhání původně postrádal informaci o neoprávněném odběru elektrické energie]. Podle odvolacího soudu platí, že jestliže policejní orgán jednání obviněných posoudil později v rámci přípravného řízení jako další trestný čin, který byl současně i novým skutkem, tj. skutkem odlišným od skutku, v němž byl již dříve spatřován „pouze“ zvlášť závažný zločin podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, bylo namístě, aby ohledně tohoto nového skutku zahájil trestní stíhání postupem podle § 160 odst. 1, 5 tr. řádu. Policejní orgán však postupoval podle § 160 odst. 6 tr. řádu, tedy nezahájil trestní stíhání i pro tento nový skutek, nýbrž toliko upozornil obviněné na změnu právní kvalifikace. Takový postup má odvolací soud za nedostačující, neboť podle jeho právního názoru nešlo o jediný skutek, ohledně něhož by postup podle § 160 odst. 6 tr. řádu přicházel v úvahu. Své závěry o existenci dvou odlišných skutků, které bylo možné v jednání obviněných spatřovat, odvolací soud dále opírá o argument, že objekt trestného činu krádeže je odlišný od objektu trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku a odlišná je i objektivní stránka těchto trestných činů, tedy jednání a následek, kterými jsou naplněny znaky jejich skutkových podstat (srov. bod 35. rozsudku odvolacího soudu).

12. Nejvyšší státní zástupce je přesvědčen, že předestřené právní závěry odvolacího soudu jsou nesprávné. Ač odvolací soud zrušení napadeného rozhodnutí opřel o pojednání o procesním pochybení policejního orgánu při zahájení trestního stíhání, jeho zásah v konečném důsledku souvisí s hmotněprávní otázkou jednoty skutku. Závěr odvolacího soudu o nemožnosti posoudit jednání obviněných (mimo jiné) jako zločin krádeže, se totiž primárně opírá o posouzení tohoto jednání jako dvou různých skutků, což však neodpovídá stanoviskům nauky ani uznávané judikatury. Nejvyšší státní zástupce vysvětluje, že z hlediska teorie trestního práva je třeba rozumět pod pojmem skutek určitou událost ve vnějším světě, která spočívá v jednání člověka. Za jeden skutek se považují všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním. Zároveň platí, že momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva (k tomu nejvyšší státní zástupce odkazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1162/2017, či ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 11 Tdo 174/2018, anebo na publikaci NOVOTNÝ, O. a kol. Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha: ASPI Publishing, 2003, s. 248.). Prvky zmíněné odvolacím soudem (objekt a objektivní stránka trestného činu) podle něj nejsou pro posouzení otázky jednoty skutku plně relevantní a odvolací soud díky jejich nesprávnému zohlednění dospěl k vadnému vyhodnocení této otázky. Pokud by odvolací soud aplikoval praxí i naukou uznávaná kritéria, musel by podle nejvyššího státního zástupce shledat, že počínání obviněných z hlediska trestního práva hmotného představuje jediný skutek.

13. Klíčovým hodnotícím momentem je podle nejvyššího státního zástupce trestněprávně relevantní následek, zde pěstování rostlin konopí a na něj navazující výroba a přechovávání psychotropní látky. Za jediný skutek je ve světle výše uvedeného nutné považovat všechny projevy vůle obviněných, které k danému následku směřovaly – tj. i neoprávněný odběr elektrické energie, neboť bez něj by rozhodný, tj. obviněnými zamýšlený, následek, nenastal. Neoprávněný odběr elektrické energie byl tak v dané trestní věci z pohledu trestního práva hmotného součástí jediného skutku, jenž byl obviněným od počátku trestního stíhání kladen za vinu. Závěr, že jde o jeden skutek, nejvyšší státní zástupce opírá i o doplňující argument (který čerpá z díla ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 26.), podle něhož jednotu skutku lze vyjádřit také tím způsobem, že dva nebo více trestných činů mají alespoň zčásti společné jednání. Nejvyšší státní zástupce má za evidentní, že neoprávněný odběr elektrické energie obviněnými se prolíná s pěstováním rostlin konopí, potažmo s výrobou omamné a psychotropní látky, když tato byla neoddělitelně spjata právě s odcizovanou elektrickou energií. Jde tedy o natolik propojená jednání, že minimálně co do části mají společné prvky. I toto pomocné hledisko tedy podle něj svědčí o jednotě skutku. Jednání obviněných proto nelze štěpit na dvě různé události ve vnějším světě, potažmo na dva skutky ve smyslu trestního práva hmotného. Ostatně již na základě prosté lidské zkušenosti je podle nejvyššího státního zástupce zřejmé, že obvinění pěstovali rostliny konopí právě tak, že na ně svítili, jakož i větrali a zavlažovali za pomoci odcizené elektřiny. Pěstovat rostliny konopí tzv. in-door způsobem bez spotřeby elektřiny fakticky nelze a zjednodušeně lze říci, že jestliže pachatel zapne lampu, tak zároveň pěstuje rostliny i odcizuje elektřinu, a to jediným jednáním – spuštěním lampy, nikoli několika z pohledu trestního práva hmotného samostatnými, nezávislými jednáními.

14. Nejvyšší státní zástupce proto shrnuje, že v dané trestní věci je trestněprávně relevantní jednání obviněných – pěstování a další zpracování rostlin konopí a neoprávněný odběr elektrické energie – jediným skutkem. Postup policejního orgánu v přípravném řízení proto nevykazuje vady vytýkané odvolacím soudem a nebyl dán důvod pro zásah odvolacího soudu do právní kvalifikace jednání obviněných jako zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Taková právní kvalifikace naopak plně odpovídá skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, což je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu stěžejní, a nebrání jí ani postup policejního orgánu. Pouze na okraj nejvyšší státní zástupce připomíná otázku totožnosti skutku (která byla v průběhu trestního řízení zjevně zachována), již je třeba od jednoty skutku odlišovat.

15. Jestliže odvolací soud skutek původně popsaný v bodu I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nesprávně právně posoudil, když i přes jinak nepochybně zjištěný zločin krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, dospěl k závěru, že jednání obviněných nelze přiznat i tuto právní kvalifikaci, zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Proto nejvyšší státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu, za podmínky podle § 265p odst. 1 tr. řádu, zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu; současně navrhuje aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal odvolacímu soudu, aby danou trestní věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

16. Obviněný M. N. podává dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Filipa Červenky, advokáta, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Ty spatřuje v tom, že napadený rozsudek jednak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a dále že bylo zamítnuto odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

17. Prvá část dovolacích námitek obviněného je založena na rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a jejich právním posouzením, pokud jde o zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

18. Obviněný uvádí, že podle výroku I. rozsudku odvolacího soudu „pěstovali rostliny konopí, které hnojili a zalévali za účelem je sklidit, usušit a zpracovat na tzv. marihuanu, jak se i stalo a v garáži tohoto objektu pak přechovávali celkem 7 023,2 g sušené rostlinné hmoty obsahující 991,77 g THC.“, a tedy rostliny konopí usušili. Odvolací soud však v bodu 63. svého rozsudku uvedl, že „na daném místě bylo zajištěno v podstatě kompletní zařízení pěstírny rostlin konopí a zajištěná zpracovaná rostlinná hmota z rostlin konopí, byla již v procesu sušení.“, tedy dospěl k závěru, že zajištěné konopí bylo teprve v procesu sušení. Vnitřní rozpor mezi výrokem a odůvodněním rozsudku přitom podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1074/2002) naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Daná skutečnost má navíc vliv i na právní posouzení skutku, jde-li o určení vývojového stadia daného trestného činu. Obviněný se domnívá, že jestliže bylo konopí zajištěno ještě ve fázi sušení, nelze jeho jednání posoudit jako dokonaný trestný čin, ale jako jeho pokus (k čemuž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1460/2012, a současně nesouhlasí s odvolacím soudem, který jeho závěry odmítl v bodu 77. svého rozsudku s tím, že šlo o odlišný případ pěstování konopí pro vlastní potřebu). Dále obviněný poukazuje i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, především stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze 4. 12. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014, uveřejněné pod č. 1/2014 Sb. rozh. tr., z něhož dovozuje, že jeho jednání mělo být právně posouzeno jako pokus daného trestného činu.

19. Druhá část dovolacích námitek obviněného směřuje proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, přičemž obviněný v této části výslovně uplatňuje námitku extrémního nesouladu. Ten shledává v tom, že soudy nižších stupňů stanovily množství omamné látky, od níž se odvíjí právní kvalifikace skutku, v rozporu s vyhlášenou mezinárodní smlouvou. Podle článku 1 odst. 1 písm. b) Jednotné úmluvy o omamných látkách výraz „konopí“ označuje kvetoucí nebo plodonosný vrcholík rostliny konopí (s výjimkou zrn a listů, které nemají vrcholíky). Soudy nižších stupňů ale svá skutková zjištění opřely o odborné vyjádření Kriminalistického ústavu Praha, které podle obviněného neposkytuje dostatečný podklad pro stanovení množství konopí, ani účinné látky delta-9-THC (dále jen „THC“). Namítá, že v daném odborném vyjádření nebylo zjišťováno množství konopí ve smyslu uvedené mezinárodní smlouvy, nýbrž bylo zjišťováno množství hmoty, která obsahovala i listy. Při zahrnutí i jiných částí rostlin, než pouze plodonosných vrcholíků, je však množství získané hmoty vyšší, což jej poškozuje, neboť tato skutečnost může mít vliv na právní kvalifikaci skutku. K tomu obviněný odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, podle něhož jde o extrémní nesoulad (mimo jiné) tehdy, jestliže došlo k tzv. deformaci důkazů, z nichž jsou vyvozována zjištění, která z nich vůbec neplynou. Tak je tomu i nyní, když na základě provedených důkazů nelze zjistit množství zajištěného konopí či THC.

20. Třetí část dovolacích námitek obviněného směřuje proti uložení trestu vyhoštění podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku na dobu neurčitou. Jeho uložení totiž není v souladu se zásadami pro ukládání trestů a ani s konstantní judikaturou. Konkrétně poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, z něhož (vedle dalšího) plyne, že při ukládání trestu vyhoštění na dobu neurčitou je třeba nejen zkoumat prognózu nápravy obviněného, která se pojmově musí blížit nemožnosti, ale též kvalifikovaně zohlednit bezpečnostní riziko pobytu obviněného na území České republiky, tedy shledat, že ani nejvýše deset let pobytu mimo Českou republiku nesnižuje obavy, že by po uplynutí stanovené doby a případném návratu na území České republiky pachatel mohl opět ohrožovat společenské zájmy svou trestnou činností, jakož i to, že daný trest může být pojmově uložen jen v nejzávažnějších případech, kde nelze rozumně očekávat, že by odsouzený i po několika letech přestal být pro Českou republiku bezpečnostní hrozbou. Závěry tohoto nálezu sice zazněly v rámci odvolacího řízení, avšak odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v dané trestní věci šlo o diametrálně odlišnou situaci, a to co do poměrů pachatele k České republice a domovské zemi. Uvedené ale podle obviněného nic nemění na dalších judikatorních požadavcích, především, že by soud ukládající trest vyhoštění na dobu neurčitou měl odůvodnit, proč nepostačuje jeho uložení v časově ohraničené výměře. Taková úvaha v napadeném rozsudku odvolacího soudu chybí, stejně jako chybí i úvaha, proč doba deseti let ve spojení s dobou strávenou ve výkonu trestu odnětí svobody, sama o sobě není dostačující a musel být uložen trest odnětí svobody na dobu neurčitou.

21. Závěrem obviněný namítá, že uložení trestu vyhoštění je podstatným a zároveň nepřiměřeně přísným zásahem do jeho života i proto, že bude zanesen do schengenského informačního systému, v důsledku čehož bude obviněnému znemožněno legální cestování do všech zemí Evropské unie, což soudy nižších stupňů nevzaly v potaz.

22. Obviněný tak shrnuje, že v případě všech tří dovolacích námitek je naplněn jak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tak i podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, když jím vytýkané vady vykazuje i rozsudek soudu prvního stupně. Z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i předcházející rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

23. Obviněný V. J. podává dovolání skrze svoji obhájkyni Mgr. Ladu Kosánovou, advokátku, přičemž tak činí z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Napadený rozsudek odvolacího soudu totiž spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, některý jeho výrok chybí a jeho odvolání bylo zamítnuto, přestože v předchozím řízení byly dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

24. Prvá část dovolacích námitek obviněného – stejně jako v případě obviněného N. – směřuje proti právnímu posouzení skutku co do vývojového stádia jemu přisouzeného trestného činu. Obviněný shodně namítá, že podle skutkových zjištění odvolacího soudu mělo být konopí již usušeno, kdežto z odůvodnění jeho rozsudku plyne, že se tak teprve mělo dít (a to navíc jen ve vztahu k 15 % z celkové hmoty), v čemž spatřuje vnitřní rozpor v napadeném rozsudku, jenž odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navazující část argumentace je pak obsahově totožná s první částí dovolacích námitek obviněného N. (vč. odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu a jejích citací), přičemž nad její rámec dodává, že zajištěná marihuana nebyla ani vyrobena, usušena, zabalena či prodána a nejsou tak splněny podmínky pro posouzení jeho jednání jako dokonaného trestného činu. Tím jsou podle obviněného naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu i § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť vytýkané vady vykazuje i rozsudek soudu prvního stupně.

25. Nad rámec uvedeného dodává, že napadený rozsudek je rozporný i co se týče otázky, zda šlo o in-door či out-door konopí. Z jeho odůvodnění plyne, že mělo být zajištěno in-door konopí, ačkoliv se tak stalo ve venkovních prostorech, kde rostlo ze země, nikoliv z květináčů. Obviněný upozorňuje, že kvalita i cena konopí se v takovém případě liší, což má vliv na právní kvalifikaci jemu přisouzeného jednání. K těmto otázkám se navíc vyjadřoval již v hlavním líčení a navrhoval vyslechnout zpracovatele odborného vyjádření, popř. zpracovat znalecký posudek, avšak soud prvního stupně jeho návrhu nevyhověl.

26. Obviněný dále nesouhlasí se závěrem, že měl daný čin spáchat jako člen organizované skupiny, když z důkazů nevyplývá jakákoliv jeho účast v organizované skupině. Většinu lidí, kteří byli odsouzeni, ani nezná. Stejně tak ani ostatní spoluobvinění většinou neznají ani sebe navzájem, ani neznají jeho samotného. Z provedených důkazů, zejména výpovědí spoluobviněných, dále vyplývá, že mezi nimi absentoval minimálně prvek plánovitosti.

27. Za další pochybení soudů nižších stupňů označuje nevyslechnutí navržených svědků – A. Z. a B. M., ačkoliv je bylo možné zajistit a oba disponovali zásadními informacemi pro danou trestní věc. Obviněný spolu se spoluobviněnými N. a S. navíc uváděli, že byli svědkem M. obelháni.

28. Další část dovolání obviněného je založena na námitce extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením soudy nižších stupňů. I zde obviněný nejprve uplatňuje totožnou námitku jako obviněný N., totiž brojí proti závěru o množství zajištěného konopí a množství účinné látky, neboť má za to, že jeho stanovení na základě odborného vyjádření Kriminalistického ústavu Praha neodpovídá skutečnosti. Nad rámec uvedeného tvrdí, že soudy nižších stupňů nesprávně zhodnotily otázku jeho přítomnosti v pěstírně ve XY. Prokázal totiž, že v době, kdy měl být skrytou kamerou údajně v této zachycen, byl na zcela jiném místě. Přesto soudy došly k závěru o jeho přítomnosti v pěstírně, který nemá oporu v provedeném dokazování. Obdobně ignorovaly i výpovědi spoluobviněných U., N. a S. a všech dalších, kteří uvedli, že se na místě nenacházel. Zvláště obviněný S. u hlavního líčení kategoricky popřel, že by jej obviněný vezl do pěstírny ve XY a vysvětlil, proč v přípravném řízení tvrdil opak. Obviněný také namítá, že vozidlo Mercedes Vito, ve kterém údajně měl vézt obviněné S. a I., je nákladní dodávka s pouze přední řadou sedadel, tudíž ani nemohl vézt spoluobviněného S. na zadním sedadle. Osoby jménem „V.“ pak podle něj byly dvě, což plyne ze zajištěných odposlechů i z výpovědí spoluobviněných, což však soudy nižších stupňů ignorovaly.

29. Třetí skupina námitek obviněného směřuje proti výměře uloženého trestu odnětí svobody, způsobu jeho výkonu a proti trestu vyhoštění. Co do trestu vyhoštění jeho dovolací námitky kopírují argumentaci obviněného N., pročež je Nejvyšší soud již nerekapituloval. Obviněný navíc akcentuje, že je osobou prvotrestanou a se stabilním rodinným zázemím. Samotný trest vyhoštění na dobu neurčitou v kombinaci s trestem odnětí svobody na osm a půl roku vnímá jako nepřiměřeně přísný a rozporný se zásadami vyjádřenými v § 38 a násl. tr. zákoníku. Pakliže mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou, mělo se tak stát jen v případě, kdy by mu byl adekvátně k tomu snížen trest odnětí svobody, což se ale nestalo. Soudy nižších stupňů dále nerespektovaly § 39 odst. 7 písm. a) tr. zákoníku, když při stanovení druhu trestu a jeho výměry nepřihlédly u spolupachatelů k tomu, jakou měrou jednání každého z nich přispělo ke spáchání trestného činu.

30. V neposlední řadě namítá, že u něj byly dány podmínky pro zařazení do věznice s ostrahou, k čemuž vyjmenovává své zásluhy ve výkonu vazby. Ty však odvolací soud nebral v potaz a naopak mu kladl k tíži, že zde začal psát knihu o nespravedlnosti, která se mu děje.

31. Pouze nad rámec své dovolací argumentace obviněný dodává, že chce být propuštěn z výkonu trestu, a to za současného uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou, a pokud se tak stane, zavazuje se zaplatit všechny náklady soudu, vazby, výkonu trestu i další dluhy. Po propuštění z výkonu trestu má v každém případě v úmyslu navždy opustit Českou republiku.

32. Napadenému rozsudku závěrem vytýká, že zcela nevyčerpal (resp. již soud prvního stupně) skutek uvedený v obžalobě, konkrétně v bodu I. 2 žalobního návrhu. Pokud totiž soud prvního stupně obviněné N. a U. zprostil obžaloby pro skutek uvedený v bodu I. 2 žalobního návrhu, měl stejně tak rozhodnout zprošťujícím výrokem ohledně tohoto skutku i ve vztahu k němu. Je zcela zřejmé, že skutek popsaný v bodu I. 2 žalobního návrhu má vztah k údajné pěstírně v XY a není tudíž přípustné, aby byly části tohoto skutku přejímány do jiných částí rozsudku, které s ní nemají souvislost, bez toho, aby bylo rozhodnuto o zproštění obviněného viny ve vztahu k pěstírně v XY. V napadených rozhodnutích tak chybí výrok o zproštění obviněného viny skutkem popsaným v bodu I. 2 obžaloby, kterážto námitka odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) a l) tr. řádu.

33. Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i předcházející rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

34. Dovolání obviněného S. S. bylo podáno prostřednictvím jeho obhájce, JUDr. Romana Haise, advokáta, přičemž směřuje proti výroku o vině i o trestu a spočívá na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.

35. Obviněný nejprve namítá, že byl uznán vinným úmyslným trestným činem, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat ke všem znakům objektivní stránky dotčeného trestného činu. V kvalifikované skutkové podstatě daného trestného činu [§ 283 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku], jíž byl uznán vinným, je úmyslná forma zavinění navíc vyjádřena také v kvalifikované pohnutce pachatele slovy „v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch.“ To soudy nižších stupňů nijak nebraly v potaz, protože v napadených rozhodnutích se otázkou úmyslného zavinění obviněného vůbec nezabývaly, nýbrž jej presumovaly.

36. Obdobně se domnívá, že z žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by zprostředkoval pronájem nemovitostí či zapůjčení vozidel v úmyslu vyrobit, dovézt, vyvézt, provézt, nabídnout, zprostředkovat, prodat nebo jinak jinému opatřit nebo pro jiného přechovávat omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed. Naopak, z výstupů ze sledování osob, výpovědí spoluobžalovaných apod. jednoznačně plyne, že se na vlastní výrobě omamné či psychotropní látky nijak nepodílel, v pronajatých nemovitostech se nezdržoval, tyto nenavštěvoval, o rostliny nepečoval, nenakupoval potřebné vybavení ani nepomáhal s jeho demontáží, montáží či stěhováním. Stejně jako spoluobviněný J. dále navrhoval výslech svědka A. Z., vlastníka dané nemovitosti, jenž odvolací soud jako nadbytečný zamítl. Vzhledem k významu svědka Z. má obviněný za to, že jde o tzv. opomenutý důkaz.

37. Na margo prve uvedeného obviněný připomíná judikaturu Ústavního soudu, podle níž musí být úmysl pachatele vždy na základě zjištěných skutečností prokázán, přičemž lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Rovněž uvádí, že vina obviněného musí být prokázána nade vši pochybnost a ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08). Podle obviněného v dané věci zcela absentuje také nezbytná příčinná souvislost mezi jednáním a následkem trestného činu, který je mu kladem za vinu. Obviněný pouze zprostředkoval pronájem nemovitosti, který však není trestný, a zprostředkovatel nemůže být odpovědný za to, co v předmětu pronájmu provádí nájemce. Nadto mu nebyl prokázán ani úmysl ve vztahu ke kvalifikované pohnutce. Ostatně i záznamy telekomunikačního provozu, na něž soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích odkazují, prokazují – čistě hypoteticky – „nějakou“ vědomost jeho osoby o faktickém způsobu využití jím zprostředkovaného nejdříve od konce července 2018, kdy již nic sám nezprostředkovával.

38. Obviněný je dále přesvědčen, že jediné, co plyne z provedených důkazů, je, že pokud se spoluobviněnými řešil nějaké finance, šlo o úhrady nájmů, úhrady za zprostředkované pronájmy, či úhrady služeb spojených s nájmem (tzv. inkaso). Ačkoliv odvolací soud považoval jeho obhajobu za vyvrácenou, z důkazů ve vztahu k jeho osobě (viz bod 67. a 71. rozsudku odvolacího soudu) vynikají pouze odposlechy ze dnů 23. a 27. 7. 2018, 10. a 27. 9. 2018. Ty jsou však nepřímým a zcela osamoceným důkazem. Soudy nižších stupňů se nijak nezabývaly otázkou, zda v době, kdy pro spoluobviněné něco konal, o trestné činnosti věděl, nebo mohl vědět. Navíc hovory, na něž soud prvního stupně odkazuje, jsou nejdříve z konce července 2018, pročež obviněný nastiňuje skutkovou verzi, kdy se o pravém účelu pronájmu dozvěděl až ex post, tedy až poté, co je již pronájem dávno zprostředkován. V takovém případě by ovšem bylo namístě uvažovat maximálně o odpovědnosti za trestné činy nepřekažení trestného činu podle § 367 tr. zákoníku, či neoznámení trestného činu podle § 368 tr. zákoníku.

39. S poukazem na princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo pak obviněný dovozuje, že v případech, kdy jednání pachatele vykazuje znaky více trestných činů, může soud použít přísnější právní kvalifikaci jen tehdy, jestliže mírnější právní kvalifikaci přesvědčivě vyloučí (čímž se však soudy nižších stupňů – přes jeho námitky – vůbec nezabývaly).

40. Podle obviněného se soudy nižších stupňů také dopouští nepřesností, neakceptovatelných analogií a značného zobecňování i ve vztahu k právní kvalifikaci. Důkazy jsou hodnoceny jen hromadně bez snahy o jejich individualizaci k jednotlivým odsouzeným, zvláště pak k jeho osobě (což demonstruje na odkazu odvolacího soudu na body 63. až 65. rozsudku soudu prvního stupně, kde tento obecně konstatuje, že všichni obvinění si byli vědomi, že se podílejí na pěstování zakázaného druhu rostliny konopí).

41. Je tak přesvědčen, že soud prvního stupně nedostál svým povinnostem spojeným s hodnocením důkazů, které je ve vztahu k jeho osobě vágní, obecné a neurčité (k čemuž poukazuje např. na výpověď svědka Z. M. hodnocenou v bodu 65. rozsudku soudu prvního stupně). Zdůrazňuje, že od počátku spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a fakticky je kriminalizován za to, že jej nezajímalo, za jakým účelem bude užívána nemovitost, jejíž pronájem zprostředkoval, popř. že spoluobviněným zapůjčil vozidlo.

42. Podle obviněného lze dále souhlasit se soudem prvního stupně zmíněnými charakteristickými znaky organizované skupiny, tyto však nelze aplikovat na osoby na věci nezúčastněné, popř. nevědomě se na této podílející, což je jeho případ.

43. Stran trestu odnětí svobody obviněný nezpochybňuje jeho uložení v mezích zákonné trestní sazby. Domnívá se ale, že nebyl stanoven v intencích § 38 a násl. tr. zákoníku, tedy s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, poměrům pachatele apod. Uložený trest má za nepřiměřený, a to i v porovnání s ostatními tresty uloženými v dané kauze a k jeho roli v této. Zdůrazňuje, že v České republice žije přibližně 30 let a ani věkově nepatří ke generaci spoluobviněných – nic jej tedy s jejich konáním a úmysly nespojuje. Nesouhlasí ani se závěrem soudu prvního stupně, že v trestné činnosti pokračoval po delší dobu (za ni nelze považovat dobu čtyř měsíců, po které se měl na trestné činnosti podílet), popř. že tak činil po předchozím uvážení a ze ziskuchtivosti (uvedené podle něj soud prvního stupně presumuje), což bylo vzato v potaz jako přitěžující okolnosti. Naopak, ač namítal, že je osobou vyššího věku, uvedené nebylo zohledněno ani soudem prvního stupně, ani soudem odvolacím. Jemu uložený trest proto nepovažuje za přiměřený a spravedlivý.

44. S ohledem na svůj věk a zdravotní potíže (prodělaný mozkový infarkt, klaudikační potíže, potíže s motorikou a sníženou hybnost) navrhuje, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. řádu odložil výkon uloženého trestu odnětí svobody, neboť lze předpokládat dlouhodobé negativní důsledky výkonu daného trestu na jeho zdraví a život.

45. Obviněný závěrem svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozsudky (v odsuzující části) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby sám rozhodl ve smyslu § 265m tr. řádu.

46. K dovolání obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po připomenutí dosavadního průběhu trestního řízení a podstaty dovolacích námitek jednotlivých obviněných konstatoval, že tyto neshledává důvodnými a s napadeným rozsudkem odvolacího soudu se ztotožňuje s výjimkou výhrad uplatněných v dovolání nejvyššího státního zástupce. Na uvedené dovolání proto odkazuje, a to včetně v něm učiněného návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu.

47. Dovolání nejvyššího státního zástupce a vyjádření státního zástupce k dovoláním obviněných Nejvyšší soud zaslal obhájcům obviněných k případným replikám. Tohoto práva využil pouze obviněný N. Ten prostřednictvím svého obhájce uvádí, že odvolací soud postupoval správně, jestliže z výroku o vině vypustil popis okolností, které byly relevantní pro právní kvalifikaci jednání odsouzeného jako trestného činu krádeže. Policejní orgán měl podle jeho přesvědčení v přípravném řízení vydat usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 5 tr. řádu, nikoliv jej pouze upozornit na změnu právní kvalifikace a změnu v popisu skutku podle § 160 odst. 6 tr. řádu (proti čemuž se nemohl bránit podáním stížnosti). Především akcentuje, že policejní orgán dne 19. 6. 2019 upozornil jednotlivé obviněné na změnu právní kvalifikace skutku, resp. že tento bude nově posuzován také jako zločin krádeže dle § 205 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a na změnu popisu stíhaného skutku. Ve skutečnosti však podle obviněného policejní orgán fakticky do skutkového popisu přidal nový skutek, a to zřízení neměřené přípojky a nelegální odběr elektrické energie, kdy však ohledně tohoto nového skutku měl zahájit trestní stíhání postupem podle § 160 odst. 5 tr. řádu. Na popsané pochybení nadto upozorňoval již v řízení před soudem prvního stupně (mimo jiné) s poukazem na § 176 odst. 2 tr. řádu, avšak marně. Až odvolací soud toto pochybení, pro které bylo jeho trestní stíhání pro daný zločin nepřípustné, napravil. Argumentaci nejvyššího státního zástupce považuje obviněný za nerelevantní, když trestné činy krádeže a nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy se liší co do objektu i objektivní stránky, tj. včetně jejich následku, jak správně uvedl odvolací soud. Nepřijímá ani tvrzení nejvyššího státního zástupce, že bez krádeže elektřiny by následek v podobě pěstování rostlin konopí nemohl nastat, když rostlinu konopí lze naprosto shodně pěstovat i s pomocí elektřiny z legálního odběru, či pouze s pomocí energie sluneční (navíc v době zásahu policejního orgánu se v objektu nacházely pouze rostliny pěstované systémem out-door, tedy ve venkovních prostorech pouze za využití sluneční energie). Podle obviněného proto oba trestné činy nelze z hmotněprávního hlediska považovat za jeden skutek. Dovolání nejvyššího státního zástupce tak nepovažuje za důvodné.

III. Přípustnost dovolání

48. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnými osobami ve smyslu § 265d odst. 1 písm. a) a c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání nejvyššího státního zástupce, jakož i všech obviněných, splňují veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.

49. Nejvyšší státní zástupce, jakož i obvinění, shodně v dovoláních uplatňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Obvinění N. a J. dále uplatňují i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, který implicitně vznáší i obviněný S., neboť vytýkané vady napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, vztahuje k rozsudku soudu prvního stupně (právě před tímto soudem totiž probíhalo dokazování, s jehož závěry nesouhlasí). Jeho přezkumu se však bylo možné v dovolacím řízení zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.

50. S ohledem na logickou a systematickou vazbu mezi jednotlivými dovolacími důvody Nejvyšší soud nejprve připomíná dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Ten bylo možné [a i po 1. 1. 2022 dále uvedené platí ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu], uplatnit tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2021), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadal na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu (druhá alternativa).

51. Jde-li o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2021), tento byl naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu bylo možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemohlo být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.

52. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, tak bylo možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda byly právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud byl zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažoval hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemohl Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s § 2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).

53. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů byl v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učinil-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.

54. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2021), který vznáší obviněný J., je třeba říci, že tento spočíval ve dvou alternativách. A to že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Obecně platilo [a i po 1. 1. 2022 platí ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu], že chybějící výrok v rozhodnutí odvolacího soudu se týkal pouze absence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných odvolání, o kterých odvolací soud rozhodoval. Neúplným pak byl takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahoval některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. byla-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale nebyla citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173-3174.).

55. Dále považuje Nejvyšší soud za nutné vyzdvihnout, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

56. Závěrem považuje Nejvyšší soud za nezbytné dodat, že v době jeho rozhodování je od 1. 1. 2022 účinná novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., v rámci níž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (v nezměněné dikci) je vymezen v písmenu h) téhož ustanovení. Pod písmenem g) byl vložen nový důvod, který spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“.

57. Nejvyšší soud podle zásady platné pro trestní řízení, že procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení (srov. například NOVOTNÝ, O. a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 93; viz též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013, uveřejněné pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), je při svém rozhodování v dovolacím řízení po 1. 1. 2022 povinen aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, tj. včetně trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 (účinné od 1. 1. 2022), avšak s tím, že i nadále pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. Tdo 849/2006). Přitom též platí, že rozsah a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (§ 265f odst. 2 tr. řádu). Obviněným i nejvyššímu státnímu zástupci lhůta k podání dovolání uplynula již před 1. 1. 2022, tj. před účinností výše označené novely trestního řádu.

IV. Důvodnost dovolání

58. Nejvyšší soud konstatuje, že po seznámení se s obsahem podaných dovolání, napadených rozhodnutí, jakož i průběhem trestního řízení, shledal, že dovolací námitky nejvyššího státního zástupce odpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, přičemž jsou zcela opodstatněné, a proto jim vyhověl. Oproti tomu dovolací námitky obviněných N. a J. sice zčásti odpovídají jim uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, avšak opodstatněnými je neshledal. Zbývající část dovolací argumentace těchto obviněných neodpovídá žádnému z jimi uplatněných, ale ani jiných, dovolacích důvodů ve smyslu § 265b tr. řádu. Dovolání obviněného S. pak Nejvyšší soud shledal jako podané z jiných, než zákonem stanovených dovolacích důvodů. Protože zároveň nezjistil, že by postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k zásahu do práva uvedených obviněných na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces, nezbylo mu, než jejich dovolání odmítnout. K jednotlivým dovoláním uvádí Nejvyšší soud následující.

IV. A K dovolání nejvyššího státního zástupce

59. Nejvyšší státní zástupce podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu stručně řečeno proto, že tento nesprávně posoudil otázku jednoty skutku. Odvolací soud totiž v bodech 35. a násl. svého rozsudku konstatoval, že jednání obviněných N., J. a S. – spočívající v neoprávněném odběru elektrické energie v nemovitosti č. p. XY v obci XY v souvislosti s provozem in-door pěstírny konopí – představuje nový skutek, odlišný od skutku, pro který již dříve bylo zahájeno trestní stíhání obviněných a který se týkal neoprávněného pěstování konopí v téže nemovitosti in-door způsobem, jeho následné sklizně a sušení. Pro tento nový skutek tak podle odvolacího soudu mělo být zahájeno trestní stíhání obviněných ve smyslu § 160 odst. 1, 5 tr. řádu. Protože však orgány činné v trestním řízení v takové situaci postupovaly podle § 160 odst. 6 tr. řádu, kdy stávající popis skutku doplnily o další jednání obviněných a jeho právní kvalifikaci, na což tyto upozornily, dospěl odvolací soud k závěru, že postup orgánů činných v trestním řízení podle § 160 odst. 6 tr. řádu představuje podstatnou vadu řízení, spočívající v porušení ustanovení, jež mají zabezpečit práva obhajoby ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. řádu, která má současně vliv na správnost a zákonnost dané části rozsudku soudu prvního stupně. To z toho důvodu, že podle § 220 odst. 1 tr. řádu může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, a podle § 176 odst. 2 tr. řádu obžaloba může být podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání.

60. S předestřenou úvahou a následným kasačním zásahem odvolacího soudu se Nejvyšší soud nemůže ztotožnit. Vychází totiž – jak správně namítá nejvyšší státní zástupce – z nesprávné premisy, podle níž jednání obviněných (neoprávněné pěstování konopí in-door způsobem, jeho následná sklizeň a sušení a neoprávněný odběr elektrické energie v témže objektu, v němž se pěstování konopí odehrávalo) představuje dva odlišné skutky.

61. Hmotněprávní pojem skutku lze vymezit jako „jednání pachatele, jímž se rozumí projevy jeho vůle ve vnějším světě, které způsobují následek významný pro trestní právo, tj. porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, pokud jsou zahrnuty zaviněním pachatele (viz ŠČERBA, F. In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 653. a judikaturu zde citovanou). Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty jeho zaviněním (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7. 5. 1984, sp. zn. 3 Tz 6/84, uveřejněné pod č. 8/1985 Sb. rozh tr.).

62. Z hlediska samotného institutu jednoty skutku je především nutné zdůraznit, že více následků nezakládá více skutků tehdy, byly-li všechny způsobeny alespoň zčásti jedním jednáním (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 3. 1986, sp. zn. 7 Tz 8/86, uveřejněné pod č. 5/1988 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy o jeden skutek jde tehdy, jestliže jednání, které je prostředkem ke spáchání druhého trestného činu, je zároveň součástí jednání, které znamená již uskutečňování jednání popsaného ve skutkové podstatě tohoto druhého trestného činu. To platí i v případě, kdy jednání, které vyvolalo určitý následek závažný z hlediska trestního práva, muselo nejprve způsobit jiný následek, bez něhož by k vyvolání druhého následku nedošlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000 sp. zn. 3 Tz 73/2000, uveřejněné pod č. 10/2001 Sb. rozh. tr.).

63. Nejvyšší soud má ve shodě s nejvyšším státním zástupcem za to, že odvolací soud pochybil, jestliže uvedl, že v případě jednání spočívajícího v neoprávněném odběru elektrické energie v nemovitosti č. p. XY v obci XY šlo o nový skutek, neboť objekt trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku (který byl v tomto jednání obviněných spatřován) je odlišný od objektu trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku a odlišná je i objektivní stránka daných trestných činů co do znaků jednání a následku (viz bod 24. rozsudku odvolacího soudu). Promítne-li totiž Nejvyšší soud výše uvedené obecné premisy do poměrů nyní projednávané trestní věci, je zřejmé, že odlišnost objektu a objektivní stránky dvou různých trestných činů není bez dalšího kritériem, které by bylo možné použít k určení, zda v dané trestní věci jde o jeden, anebo o více skutků. V opačném případě by totiž platilo, že kritérium odlišnosti dvou různých objektů by vedlo automaticky k vyloučení jednočinného souběhu dvou a více trestných činů, jež mají odlišné objekty [a contrario lze zmínit klasický případ jednočinného souběhu přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku s přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku v případě krádeže spáchané vloupáním do bytu].

64. Odvolacím soudem uváděné kritérium odlišnosti jednání či následku ve smyslu objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu by pak zákonitě muselo vylučovat jednočinný souběh jako takový, neboť právě tyto znaky objektivní stránky odlišují jednotlivé trestné činy taxativně vyjmenované ve zvláštní části trestního zákoníku mezi sebou. Institut jednočinného souběhu (tzv. konkurence ideální, popř. konkurence paralelní) však tvoří integrální součást teorie trestního práva hmotného a přichází v úvahu všude tam, kde jsou jedním skutkem (tj. na jeho základě, a to zcela anebo alespoň zčásti shodným jednáním) zasaženy popř. ohroženy různé individuální objekty ochrany a tím vyvolány různé právně významné následky; jednočinný souběh je nadto dokonce podle teorie trestního práva hmotného přípustný i tehdy, je-li jedním skutkem pachatele zasažen tentýž individuální objekt ochrany, avšak děje-li se tak na základě různých jednání (srov. KRATOCHVÍL, V. In: KRATOCHVÍL, V. Trestní právo hmotné. Obecná část. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 393.).

65. Možno tedy shrnout, že existence dvou různých jednání či následků (ve smyslu objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu), popř. existence dvou různých objektů skutkové podstaty trestného činu, automaticky nevylučují závěr o jediném skutku téhož pachatele. Naopak, mohou vést k poznatku o existenci jednočinného souběhu trestných činů založeného jediným skutkem konkrétního pachatele (pokud by tento nebyl vyloučen např. z důvodu speciality, subsidiarity či faktické konzumpce konkurujících si skutkových podstat trestných činů).

66. Otázkou, jíž se tak bylo třeba zabývat (což však již odvolací soud neučinil), je, zda dva odlišné následky, k nimž jednání obviněných N., J. a S. vedlo – totiž jednak ohrožení zájmu na ochraně společnosti a jednotlivců před nebezpečím, které vyplývá z nelegálního a nekontrolovaného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a dále zájem na ochraně vlastnického práva před neoprávněnými zásady ze strany dalších osob, byly alespoň zčásti způsobeny jedním jednáním.

67. O jeden skutek de iure by přitom šlo v dané trestní věci tehdy, jestliže by jednání všech tří obviněných spočívající v neoprávněném odběru elektrické energie v ceně nejméně 239 057 Kč představovalo prostředek k neoprávněnému pěstování konopí in-door způsobem, popř. i k jeho následné sklizni a sušení. Nejvyšší soud se ztotožňuje s dovoláním nejvyššího státního zástupce, že právě neoprávněný odběr elektrické energie v nemovitosti č. p. XY v obci XY představoval jednání, které bylo dílčím prostředkem ke spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Neoprávněně odebíraná elektrická energie totiž sloužila přinejmenším k osvitu rostlin konopí a pohánění vzduchotechniky (viz bod 43. rozsudku soudu prvního stupně), tedy k nedovolené výrobě (pěstování) omamné látky konopí, resp. psychotropní látky THC. Zcela zákonitě tak neoprávněný odběr elektrické energie obviněnými představoval předpoklad pro samotnou výrobu omamné a psychotropní látky ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000 sp. zn. 3 Tz 73/2000, uveřejněného pod č. 10/2001 Sb. rozh. tr. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud pochybil, jestliže dané jednání – v rozporu s výše uvedenými pravidly pro posouzení otázky jednoty skutku – právně posoudil jako dva odlišné skutky.

68. Na nesprávné hmotněprávní posouzení skutku, co do otázky zda jde o skutek jediný, či o více skutků, pak navazovaly závěry odvolacího soudu stran postupu orgánů činných v trestním řízení (viz body 35. a násl. rozsudku odvolacího soudu). S těmito by se Nejvyšší soud mohl ztotožnit pouze v situaci, kdy by jednání obviněných bylo namístě posoudit jako dva odlišné skutky, přičemž trestní stíhání podle § 160 odst. 1 tr. řádu by bylo zahájeno pouze pro jediný z nich a ohledně druhého by došlo nesprávně toliko k upozornění na změnu právní kvalifikace a s ní spojenou změnu popisu skutku podle § 160 odst. 6 tr. řádu. O takový případ ale nyní nejde, neboť postup orgánů činných v trestním řízení podle § 160 odst. 6 tr. řádu, v situaci, kdy jednání obviněných představovalo jeden skutek de iure, byl zcela správný.

69. A protože policejní orgán nepochybil, jestliže postupoval ve vztahu k nově zjištěným poznatkům o neoprávněném odběru elektrické energie obviněnými podle § 160 odst. 6 tr. řádu, nelze ani souhlasit s další výhradou odvolacího soudu, že došlo k porušení zásady obžalovací ve smyslu § 220 odst. 1 tr. řádu ve spojení s § 176 odst. 2 a § 160 odst. 1, 6 tr. řádu (tedy, že obžaloba byla v dané trestní věci podána i pro skutek, pro který nebylo zahájeno trestní stíhání). S tím konečně souvisí i odpověď na otázku, zda v dané trestní věci byla zachována i zásada totožnosti skutku, jež představuje čistě procesněprávní otázku. Ze shora uvedeného je přitom zřejmé, že trestní stíhání obviněných bylo podle § 160 odst. 1 tr. řádu nejprve zahájeno pro jednání spočívající (zjednodušeně řečeno) v provozu několika in-door pěstíren a teprve následně byli obvinění upozorněni podle § 160 odst. 6 tr. řádu na změnu popisu skutku a změnu právní kvalifikace (v souvislosti s novými poznatky ohledně neoprávněného odběru elektrické energie). Obžaloba však byla podána pro skutek, který byl vymezen jak v usnesení o zahájení trestního stíhání, tak i v upozornění, jehož se obviněným od policejního orgánu dostalo. Ustanovení § 176 odst. 2 ani § 220 odst. 1 tr. řádu tak postupem orgánů činných v trestním řízení nebyla nijak dotčena a totožnost skutku byla zachována.

70. Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolání nejvyššího státního zástupce odpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, [resp. od 1. 1. 2022 jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu], když podstatou nesprávného postupu odvolacího soudu bylo nesprávné právní posouzení otázky jednoty skutku. A protože jeho dovolací argumentaci Nejvyšší soud současně shledal jako zcela důvodnou, nezbylo mu, než z jeho podnětu podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušit napadený rozsudek odvolacího soudu, a to v části, v níž byl podle § 258 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. řádu částečně zrušen rozsudek soudu prvního stupně, a to ve vztahu k obviněným N., J. a S. co do výroku o vině zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně), v celém výroku o trestu, v celém výroku o zabrání věci a v celém výroku o náhradě škody a jímž bylo podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodnuto o vině, trestech a ochranném opatření ve vztahu k označeným obviněným. Současně Nejvyšší soud podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a konečně podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

71. Úkolem odvolacího soudu, jemuž se daná trestní věci vrací k dalšímu řízení, bude, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního zákoníku a s ohledem na výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu, trestní věc obviněných znovu projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí, a to ve smyslu výše uvedených úvah Nejvyššího soudu stran důvodnosti dovolací námitky nejvyššího státního zástupce ohledně otázky jednoty skutku a s touto souvisejících procesních důsledků. K uvedenému Nejvyšší soud jen dodává, že ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 tr. řádu je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.

72. S ohledem na § 265l odst. 4 tr. řádu (na obviněných se vykonává trest odnětí svobody uložený jim shora označeným rozsudkem odvolacího soudu a výrok o tomto trestu byl zrušen v rámci dovolacího řízení) bylo nutné, aby Nejvyšší soud rozhodl o vazbě obviněných M. N., V. J. a S. S., když pro další výkon trestu odnětí svobody těmito obviněnými chybí v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu zákonný podklad. K této otázce se Nejvyšší soud vyslovuje v části V. tohoto usnesení.

IV. B K dovolání obviněného M. N.

73. Dovolání obviněného N. obsahuje jak námitky podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, tak i námitky jemu neodpovídající. V případě posledně uvedených námitek obviněný soudům nižších stupňů vytýká – skrze námitku extrémního nesouladu mezi vybranými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy – porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces a nezohlednění závěrů rozhodovací praxe Ústavního soudu stran uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou. S ohledem na ústavněprávní rozměr dané části dovolací argumentace ji Nejvyšší soud nemohl opomenout. Protože však po jejím přezkoumání zjistil, že žádná z obviněným uplatněných námitek není s to přivodit jím požadovaný kasační zásah Nejvyššího soudu, konstatuje, že napadený rozsudek odvolacího soudu, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, v této části obstojí.

74. Obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá námitka, že jeho jednání mělo být právně posouzeno nikoliv jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž toliko jako pokus zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku. Na jednu stranu sice obviněný netvrdí, že by popis skutku uvedený v tzv. skutkové větě výroku rozsudku odvolacího soudu neodpovídal užité právní kvalifikaci (když svůj závěr o tom, že zajištěné konopí ještě nebylo zcela usušeno, odvozuje z formulace užité v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), což je jediný správný způsob právní argumentace, který mohl naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, ve smyslu „nesprávného právního posouzení skutku“. Současně je však dovolací argumentace obviněného zjevně založena na argumentu, s nímž se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi často setkává, totiž že „pouhé“ přechovávání rostliny konopí (tedy i např. již sklizené, avšak ne zcela usušené pro další toxikomanické využití) nemůže představovat dokonaný trestný čin podle § 283 tr. zákoníku. Nejvyšší soud však již v řadě svých předchozích rozhodnutí opakovaně vysvětlil, že tento závěr je nesprávný. Své závěry k této problematice proto pouze stručně shrnuje níže.

75. Úvodem Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed.

76. Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku je pokusem trestného činu jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin. Pokus, na rozdíl od dokonaného trestného činu, je charakterizován především nedostatkem následku, který je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu, resp. účinku, pokud ho daná skutková podstata vyžaduje (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 298.).

77. Jak vyplývá ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014, uveřejněného pod č. 1/2015 Sb. rozh. tr., neoprávněným vypěstováním rostliny konopí [§ 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o návykových látkách“)], která je sama o sobě omamnou látkou ve smyslu přílohy č. 3 (seznamu č. 3 omamných látek) k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, může pachatel s ohledem na množství vypěstovaných rostlin, způsob jejich pěstování a na další okolnosti naplnit zákonné znaky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v tom, že „jinému opatří“ nebo „pro jiného přechovává“ omamnou látku. Samotné neoprávněné pěstování rostliny konopí nelze ztotožňovat s pojmem „výroba“ omamné nebo psychotropní látky ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 687/2006, uveřejněné pod č. 18/2007 Sb. rozh. tr.). O výrobu, resp. některou její fázi, by mohlo jít pouze v případech, pokud by rostlina konopí byla sklizena a následně došlo k jejímu neoprávněnému zpracování v procesu, v němž by jako vstupní komponent byla dále upravována, a to buď do stavu způsobilého již ke spotřebě (marihuana), anebo k získání psychotropní látky THC. To platí i tehdy, jestliže pachatel uskutečnil takovou výrobu pro vlastní potřebu a za tím účelem si opatřil nebo přechovával rostliny konopí; v tomto případě samotné opatření nebo přechovávání rostlin konopí je již pokusem trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 a § 283 odst. 1 tr. zákoníku a nikoli jen přípravou ve smyslu § 20 odst. 1 tr. zákoníku (což plyne ze vztahu trestných činů podle § 283 a podle § 284 tr. zákoníku).

78. Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014, uveřejněné pod č. 1/2015 Sb. rozh. tr., se dále zabývá rozlišením pojmů neoprávněné „pěstování“, resp. „vypěstování“ rostliny konopí a „výroba“ omamné a psychotropní látky. Na podkladě závěrů daného stanoviska přitom není vyloučeno právně posoudit jako dokonaný trestný čin podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku skutek spočívající v neoprávněném pěstování konopí pro jiného (ve vztahu ke znakům „jinému opatří“ nebo „pro jiného přechovává“), resp. jako pokus tohoto trestného činu skutek záležející v tom, že pachatel již nakládá s předmětem použitelným k výrobě drogy (rostliny již sklidí, suší) pro jiného [ve vztahu ke znaku „vyrobí“] (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 11 Tdo 701/2020).

79. Dovolává-li se pak obviněný závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1460/2012, s tím, že podle něj je třeba jednání pachatele s ohledem na stadium sušení kvalifikovat jako pokus trestného činu podle § 283 tr. zákoníku, pak Nejvyšší soud připomíná, že podle skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně i odvolacího soudu obvinění (mimo jiné) – spolu s dalšími spoluobviněnými – v předmětné nemovitosti zřídili a provozovali velkokapacitní in-door pěstírnu konopí, ve které (při neoprávněném odběru elektrické energie) pěstovali rostliny konopí, které hnojili a zalévali za účelem je sklidit, usušit a zpracovat na tzv. marihuanu, jak se i stalo, a v garáži dané nemovitosti přechovávali celkem 7 023,2 g sušené rostlinné hmoty obsahující 991,77 g THC. Jinými slovy jak soud prvního stupně, tak odvolací soud vycházely v rámci svého právního posouzení z takového vymezení skutkového stavu dané trestní věci, který v sobě výrobu marihuany usušením konopí jednoznačně obsahuje. Námitku obviněného, že daný skutek neměl být posouzen jako dokonaný trestný čin, nýbrž jako pokus, proto Nejvyšší soud nemohl vyhodnotit jako opodstatněnou, neboť podřazení jednání obviněných spočívajícího v usušení rostliny konopí pod znak „vyrobí“ je zcela v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.

80. I kdyby však bylo zjištěno – k tomu viz níže – že popis skutku ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně i odvolacího soudu neodpovídá výsledkům provedeného dokazování, neboť konopí zajištěné v závěsných sušácích a v papírové krabici v garáži předmětné nemovitosti (stopy č. 5 a 7; viz fotodokumentaci na č. l. 661 a násl.) ještě nebylo zcela dosušeno, platí, že jednání obviněných bylo přesto namístě právně kvalifikovat jako dokonaný zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku. To proto, neboť obvinění – a tím se nyní projednávaná trestní věc liší od případu, jímž se Nejvyšší soud zabýval ve výše vzpomenutém usnesení ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1460/2012 – současně přechovávali pro jiného omamnou látku konopí a psychotropní látku THC, a to v množství celkem 33 099,9 gramů konopí obsahujícího 3 667,37 g THC (srov. závěry výše uvedené judikatury).

81. K uvedenému lze doplnit, že Nejvyšší soud ve stanovisku trestního kolegia ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněném pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr., dovodil, že za „množství větší než malé“ ve smyslu trestního zákoníku je obecně třeba považovat takové množství omamné nebo psychotropní látky nebo jedu, které vícenásobně – podle ohrožení vyplývajícího pro život a zdraví lidí ze škodlivosti jednotlivých látek – převyšuje běžnou dávku obvyklého konzumenta. V příloze k danému stanovisku jsou pak obsaženy orientační hodnoty určující množství větší než malé u jednotlivých omamných látek, psychotropních látek a přípravků je obsahujících. Tato příloha je členěna do pěti sloupců: v prvním sloupci je uveden tzv. typ drogy, v druhém sloupci je uveden mezinárodní nechráněný název v českém jazyce, v třetím sloupci je uvedeno množství větší než malé, ve čtvrtém sloupci je uvedena účinná psychotropní či omamná látka a v pátém sloupci je uvedeno nejmenší množství účinné psychotropní či omamné látky, jež musí obsahovat látka, označená jako droga, aby bylo její zkoumané množství považováno za větší než malé. Stanovení hodnoty považované za množství větší než malé současně tvoří výchozí úroveň pro další trestním zákoníkem předpokládané hranice. „Větším rozsahem“ je pak desetinásobek množství většího než malého, „značným rozsahem“ je desetinásobek takto určeného většího rozsahu a „velkým rozsahem“ je desetinásobek takto určeného značného rozsahu.

82. Výkladem příslušných hranic rozsahu (větší, značný, velký) v souvislosti se spácháním trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy se dále zabývá usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, uveřejněné pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr. Z něj vyplývá, že určitý rozsah nelze redukovat jen na množství příslušné drogy, kterou pachatel nelegálně vyrobil nebo s níž jinak nakládal ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku, ale při jeho stanovení se uplatní i další okolnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 280/2005, uveřejněné pod č. 1/2006 Sb. rozh. tr., či ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 463/2010, uveřejněného pod č. 12/2011 Sb. rozh. tr.). Proto v konkrétním případě, pokud to odůvodňují i tyto další okolnosti činu, není vyloučeno, aby byl příslušný zákonný (kvalifikační) znak, který podmiňuje použití přísnější právní kvalifikace a vyjadřuje rozsah spáchání trestného činu, naplněn i tehdy, jestliže pachatel vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl nebo jinak nakládal s takovým množstvím drogy, které sice neodpovídalo celému desetinásobku (popř. stonásobku či tisícinásobku) požadovaného množství, ale již se mu dostatečně přiblížilo, anebo naopak nemusí být tento zákonný znak naplněn, jestliže množství drogy jen nevýrazně přesáhlo stanovený desetinásobek (či stonásobek, anebo tisícinásobek) rozhodný pro daný rozsah. Z citované judikatury však jednoznačně vyplývá, že primárním kritériem pro určení příslušného rozsahu je množství účinné látky v předmětné droze. V případě, že uvedené není možné zjistit (typicky proto, že tato droga již byla spotřebována jejími konzumenty), přistupuje se k určení rozsahu pomocí celkového množství drogy, se kterou pachatel neoprávněně nakládal (tzv. sekundární kritérium). U hodnot, jež jsou hraniční, co se týče určení rozsahu, lze potom pro určení, zda byl či nebyl naplněn určitý kvalifikační znak spočívající v „rozsahu“, přistoupit i k posouzení dalších, tzv. vedlejších (terciálních) kritérií, jako jsou především výše peněžní částky, kterou pachatel za distribuci drogy utržil, okruh osob, kterým byla látka určena, intenzita újmy, jež hrozila nebo skutečně nastala u konzumentů drog, doba páchání trestného činu a další (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 407/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. l. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1419/2016).

83. Podle výkladu přijatého shora uvedeným rozhodnutím velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, jakož i podle shora označeného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, se u marihuany – konopí za „množství větší než malé“ považuje více než 10 g sušiny, která musí obsahovat nejméně 1 g účinné psychotropní látky THC, a znak „velký rozsah“ je tak dán hranicí 10 000 g drogy marihuana při obsahu alespoň 1 000 g účinné látky THC.

84. Jestliže obvinění v této trestní věci pro jiného přechovávali celkem 33 099,9 gramů konopí obsahujícího 3 667,37 g THC, pak je zřejmé, že v souladu s výše uvedenou judikaturou znak „pro jiného přechovává“ i znak „ve velkém rozsahu“ svým jednáním zcela jednoznačně naplnili (resp. v případě znaku „ve velkém rozsahu“ více než trojnásobně překročili, a to pokud jde o množství účinné látky THC – primární kritérium i samotného konopí – sekundární kritérium).

85. Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitku, podle níž jednání obviněného nebylo možné právně kvalifikovat (dílem) jako dokonaný zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, z uvedených důvodů nemohl akceptovat.

86. Na uvedenou ryze právní námitku obviněného navazují námitky smíšeného charakteru (dílem procesní, dílem právní). Obviněný předně tvrdí, že soudy nižších stupňů došly k odlišnému skutkovému závěru ohledně stavu, v němž se část zajištěného konopí měla nacházet. Jak však Nejvyšší soud zjistil, tzv. skutkové věty obou napadených rozsudků jsou v tomto směru formulovány shodně a obviněný v podstatě namítá nesoulad odůvodnění napadených rozhodnutí s jejich výrokem, což je situace odlišná, než řešil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1074/2002.

87. Podstatou této části dovolací argumentace je tedy tvrzený extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením soudem prvního stupně. V tomto směru je třeba obviněnému dát za pravdu v části, kdy podle skutkových zjištění soudu prvního stupně konopí nacházející se v závěsných sušácích a v papírové krabici v garáži dané nemovitosti (stopy č. 5 a 7) skutečně ještě nebylo zcela dosušeno [jak soud prvního stupně nesprávně uvádí ve skutkové větě výroku svého rozsudku]. Z bodu 39. rozsudku soudu prvního stupně, jakož i z fotodokumentace na č. l. 661 a násl. totiž plyne, že konopí nacházející se v závěsných sušácích a v papírové krabici mělo v době jeho zajištění hmotnost 6,61 kg a 9,09 kg (stopa č. 5) a 980 g (stopa č. 7). Po jeho následném dosušení však již mělo celkovou hmotnost pouze 6 414,2 g (s obsahem 928,13 g THC) [stopa č. 5] a 609 g (s obsahem 63,64 g THC) [stopa č. 7].

88. Uvedené však podle přesvědčení Nejvyššího soudu nepředstavuje onen případ extrémního nesouladu, pro který by bylo namístě přistoupit ke kasaci napadeného rozsudku odvolacího soudu a následně i soudu prvního stupně. To proto, jelikož nesprávnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů se týkala „toliko“ otázky stavu části zajištěného konopí – tj. zda bylo již zcela usušeno, anebo se teprve nacházelo ve stadiu sušení. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, totiž při stanovení rozsahu trestné činnosti obviněných vyšly z hmotnosti zajištěného konopí až po jeho finálním dosušení policejním orgánem (viz bod 39. rozsudku soudu prvního stupně a skutkové věty výroku obou napadených rozsudků). Ze shora uvedené judikatury (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 11 Tdo 701/2020 a judikatury v něm citované) pak plyne, že takový poznatek by mohl mít vliv toliko na určení vývojového stadia trestného činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku co do znaku „vyrobí“. Nijak by se však nemohl odrazit na určení vývojového stadia trestného činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku co do znaku „pro jiného přechovává“, neboť ohledně něj byl předmětný trestný čin obviněnými zjevně dokonán. V tomto směru se proto Nejvyšší soud ztotožňuje s argumentací odvolacího soudu uvedenou v bodech 76. a 77. rozsudku odvolacího soudu (který vyslovil dílčí pochybnosti ohledně právní kvalifikace jednání obviněných jako trestného činu dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu, ale současně uzavřel, že co do znaku „pro jiného přechovává“ je třeba jednání obviněných kvalifikovat jako trestný čin dokonaný).

89. Další dovolací námitka obviněného má primárně procesní charakter, částečně se však dotýká i hmotněprávní otázky výkladu pojmu „konopí“ ve smyslu článku 1 odst. 1 písm. b) Jednotné úmluvy o omamných látkách a § 2 odst. 1 písm. d) zákona o návykových látkách. Obviněný totiž namítá, že při stanovení množství konopí soudy nižších stupňů postupovaly nesprávně, jestliže vyšly z odborného vyjádření Kriminalistického ústavu Praha, který při určení množství zajištěného konopí a THC vycházel nejen z hmotnosti plodonosných vrcholíků, ale i listů dané rostliny. Takový postup je podle obviněného v rozporu článkem 1 odst. 1 písm. b) Jednotné úmluvy o omamných látkách, neboť výraz „konopí“ označuje pouze kvetoucí nebo plodonosný vrcholík rostliny konopí.

90. Jak Nejvyšší soud zjistil, danou námitkou se již dříve velmi podrobně a přesvědčivě zabýval odvolací soud v bodech 53. až 56. svého rozsudku. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud pouze stručně připomíná, že sušina rostlin konopí, v níž obsah THC jednoznačně překračuje koncentraci 0,3 %, má být pro potřeby kvalitativní analýzy zpracovávána kompletně, pouze bez stonků a řapíků listů. Jednak proto, neboť si lze těžko představit, že by se producenti psychotropních látek dobrovolně zbavovali podstatné části své produkce – tj. právě listů rostliny konopí (viz bod 56. rozsudku odvolacího soudu). Především však z důvodu, že takový postup odpovídá dikci článku 1 odst. 1 písm. b) a 28 odst. 3 Jednotné úmluvy o omamných látkách i § 2 odst. 1 písm. d) zákona o návykových látkách.

91. Podle článku 1 odst. 1 písm. b) Jednotné úmluvy o omamných látkách se totiž konopím rozumí „kvetoucí nebo plodonosný vrcholík rostliny konopí (s výjimkou zrn a listů, které nemají vrcholíky …)“. Obdobně § 2 odst. 1 písm. d) zákona o návykových látkách stanovuje, že konopím se rozumí „kvetoucí nebo plodonosný vrcholík rostliny z rodu konopí (Cannabis) nebo nadzemní část rostliny z rodu konopí, jejíž součástí je vrcholík“. Obviněný tedy v rámci své argumentace pomíjí hlavní skutečnost, totiž že pokud je součástí rostliny konopí vrcholík (a z fotografické dokumentace obsažené na č. l. 599 a násl. neplyne, že by byly zajištěny rostliny bez vrcholíků), pak pod pojem konopí ve smyslu § 2 odst. 1 písm. d) zákona o návykových látkách spadá celá nadzemní část rostliny, resp. ve smyslu článku 1 odst. 1 písm. b) Jednotné úmluvy o omamných látkách ta část rostliny, která je tvořena vrcholíky a listy. Pod pojem „konopí“ je proto třeba – v případě, kdy daná rostlina obsahuje tzv. vrcholíky – podřadit jak tyto samotné, tak i listy takové rostliny. Uvedené lze ostatně dovodit i z článku 28 odst. 3 Jednotné úmluvy o omamných látkách, která smluvní strany, a tedy i Českou republiku, zavazuje přijmout opatření, která mohou být potřebná pro to, aby se zabránilo zneužití listů rostliny konopí nebo nedovolenému obchodu s těmito listy. Právě tomuto požadavku odpovídá definice pojmu „konopí“ v § 2 odst. 1 písm. d) zákona o návykových látkách.

92. Z obsahu odborného vyjádření Kriminalistického ústavu Praha (č. l. 1489-1506) je pak patrné, že v rámci jeho zpracování byla provedena příprava rostlinného materiálu v souladu se stanovenou metodou společenství pro kvantitativní určení obsahu delta-9-tetrahydrokannabinolu v odrůdách konopí podle přílohy I Nařízení Komise (ES) č. 1122/2009 ze dne 30. listopadu 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 73/2009, pokud jde o podmíněnost, modulaci a integrovaný administrativní a kontrolní systém v rámci režimů přímých podpor pro zemědělce stanovených v uvedeném nařízení, a k nařízení Rady (ES) č. 1234/2007, pokud jde o podmíněnost v rámci režimu přímé podpory pro odvětví vína. V souladu s bodem 3.1 dané přílohy přitom byly ze zajištěného vzorku odstraněny stonky a semena o průměru větším než 2 mm a tento vzorek byl následně rozemlet za použití síťové metody na jemnou drť, a to za účelem kvantitativní analýzy obsahu THC v daném vzorku (přičemž uvedený postup představuje samozřejmě jen jednu z možných metod pro stanovení množství účinné látky THC ve zkoumaném vzorku). Ze shrnutí závěrů znaleckého zkoumání na č. l. 1277 pak přehledně plyne, že při domovní prohlídce v dané nemovitosti bylo zajištěno 7 801,4 g, 8 100,7 g a 26 572,3 g rostlin konopí, kdy hmotnost jejich toxikomansky využitelných částí činila „pouze“ 5 063,1 g, 5 335,9 g a 15 677,7 g (k již sklizenému konopí v podobě vrcholíků viz bod 87. tohoto usnesení). Tolik k postupu orgánů činných v trestním řízení ke stanovení množství konopí a účinné látky THC ve zkoumaných vzorcích.

93. Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů při formulování jejich závěrů o množství omamné látky konopí, jakož i účinné látky THC, postupovaly správně a Nejvyšší soud jim proto nemá čeho vytknout. Zvláště proto nelze přisvědčit tvrzení obviněného, že soudy nižších stupňů se dopustily nepřípustné deformace důkazů, jestliže z provedeného odborného vyjádření Kriminalistického ústavu Praha vyvodily výše uvedené poznatky.

94. Následující část dovolání obviněného směřuje vůči uloženému trestu vyhoštění podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku na dobu neurčitou. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom bylo možné dovolací námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu]. Daný dovolací důvod lze využít jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozuměly (a i nadále rozumí) zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, se pak týkala jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, peněžitého trestu, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).

95. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném stanovení druhu či výměry uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku), a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nebylo (a i nadále není) možné v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015; oproti tomu k námitkám proti výroku o trestu podřaditelným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2021) srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49. a násl.].

96. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu] bylo možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud šlo o výrok o trestu, považovat i jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

97. S ohledem na výše uvedené je tak zřejmé, že námitka obviněného směřující proti uložení trestu vyhoštění podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku na dobu neurčitou neodpovídá ani jím uplatněnému, ale ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu. Přesto se jí Nejvyšší soud zabýval. Její podstatou je totiž tvrzení obviněného, že odvolací soud při stanovení výměry trestu vyhoštění podle § 80 odst. 2 tr. zákoníku nerespektoval zásady pro ukládání trestů (jež však obviněný nijak blíže nekonkretizuje, a proto se k této námitce Nejvyšší soud nemohl blíže vyjádřit) a především nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12.

98. Nejvyšší soud si je vědom závěrů daného nálezu (viz bod 20. tohoto usnesení) týkajících se stanovení výměry trestu vyhoštění na dobu neurčitou podle § 80 odst. 2 tr. zákoníku. Má však za to, že odvolací soud v rámci odůvodnění svého napadeného rozsudku velmi podrobně a přesvědčivě vysvětlil, z jakých důvodů má za to, že v případě obviněného nepostačovalo uložení trestu vyhoštění na dobu 10 let (viz body 85. až 88. jeho rozsudku). In concreto je nutné zmínit, že odvolací soud (mimo jiné) akcentoval zjištění, že obviněný přicestoval na území České republiky výlučně za účelem páchání trestné činnosti a pouze za tímto účelem se zde zdržoval, k České republice nemá žádné rodinné, pracovní, ani sociální vazby, disponoval padělanými osobními doklady a společně s dalšími osobami, s nimiž tvořil organizovanou skupinu, se podílel na páchání zvlášť závažného zločinu, přičemž s dalšími spolupachateli komunikoval konspiračním způsobem a rovněž samotná trestná činnost vykazovala výrazné znaky konspirace (stěhování pěstíren, jejich pronájem jménem smyšlených osob). Odvolací soud však nezohledňoval toliko povahu a závažnost trestné činnosti obviněného, ale ve svých hodnotících úvahách se zaměřil i na hodnocení jeho osobnosti a možnosti jeho nápravy, které podle něj charakterizovala jeho ochota podílet se intenzivně na páchání trestné činnosti organizovaného charakteru v cizí zemi, v níž nedisponoval žádným zázemím, přičemž jeho postoj v průběhu celého trestního řízení postrádal jakýkoliv kritický náhled na vlastní trestnou činnost, což odvolací soud vedlo k závěru o značné problematičnosti a ztížení možností jeho nápravy (viz bod 88. rozsudku odvolacího soudu). V neposlední řadě lze z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vysledovat, že stupeň ohrožení zájmu na ochraně společnosti před nekontrolovaným nakládáním s omamnými a psychotropními látkami byl – s ohledem na způsob páchání a charakter trestné činnosti obviněného – vysoký.

99. Obviněnému lze sice přesvědčit, že odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu postrádá výslovné zhodnocení otázky, proč v jeho případě nepostačuje uložení trestu odnětí svobody na deset let, a to ve spojení s délkou uloženého trestu odnětí svobody. To však neznamená, že by samotný závěr odvolacího soudu o nutnosti působit na osobu obviněného trestem vyhoštění v nejvyšší možné výměře nebyl opodstatněný. Naopak, shora uvedené skutečnosti (velká závažnost spáchané trestné činnosti, stupeň ohrožení dotčeného zájmu a konečně i velmi problematická možnost nápravy obviněného s ohledem na absenci jakéhokoliv kritického náhledu na spáchanou trestnou činnost) indikují, že i po ukončení výkonu uloženého trestu vyhoštění na případnou dobu deseti let by obviněný nadále pro Českou republiku představoval bezpečnostní hrozbu. Sama skutečnost, že obviněnému bude znemožněno legální cestování do všech zemí Evropské unie, je pak vyústěním jeho vlastního protiprávního jednání a nepředstavuje natolik významné omezení jeho práv, že by z tohoto důvodu bylo třeba hodnotit uložený trest vyhoštění co do jeho výměry jako excesivní. Nejvyšší soud proto uzavírá, že ani této dovolací námitce obviněného nemohl přisvědčit.

IV. C K dovolání obviněného V. J.

100. Rovněž dovolání obviněného J. je založeno dílem na námitkách odpovídajících jím uplatněnému dovolacímu důvodu, dílem se jeho dovolací argumentace ocitá vně zákonných dovolacích důvodů podle § 265b tr. řádu. I on však vznáší námitky, jež by mohly – pokud by se prokázaly důvodnými – indikovat porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces. Rovněž tvrdí, že odvolací soud nezohlednil závěry rozhodovací praxe Ústavního soudu stran uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou, a dále považuje uložený trest odnětí svobody za extrémně nepřiměřený. V neposlední řadě namítá absenci zprošťujícího výroku stran jednání souvisejícího s provozem pěstírny konopí, která byla zajištěna v XY. I přes to, že část dovolacích námitek obviněného odpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu a část nepostrádá ústavněprávní rozměr, Nejvyšší soud dovolání obviněného nemohl vyhovět, neboť veškeré jeho námitky shledal neopodstatněnými.

101. Jde-li o první část dovolací argumentace, týkající se otázky právního posouzení vývojového stadia trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, Nejvyšší soud plně odkazuje na body 75. až 85. tohoto usnesení, kde se se shodnou námitkou obviněného N. již náležitě vypořádal, přičemž ji neshledal jako opodstatněnou. Jen pro pořádek proto dodává, že pokud obvinění v této trestní věci pro jiného přechovávali celkem 33 099,9 gramů konopí obsahujícího 3 667,37 g THC, je zřejmé, že znak „pro jiného přechovává“ i znak „ve velkém rozsahu“ svým jednáním jednoznačně naplnili. S ohledem na uvedené Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani výhrady obviněného, že zajištěná marihuana nebyla ani vyrobena, usušena, zabalena či prodána a nebyly tak splněny podmínky pro posouzení jeho jednání jako dokonaného trestného činu, když žádná z jím akcentovaných činností není nezbytnou podmínkou pro naplnění znaku „pro jiného přechovává“ ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku.

102. Druhá část dovolací argumentace obviněného je vystavěna na námitkách ryze procesního charakteru, konkrétně na existenci údajného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Obviněný předně poukazuje na stav zajištěného konopí, které v době provedení domovní prohlídky v nemovitosti ve XY ještě nemělo být zcela usušeno. Protože obsahově shodnou námitkou se Nejvyšší soud zabýval již z podnětu dovolání obviněného N., odkazuje na příslušnou pasáž odůvodnění tohoto usnesení (viz body 87. až 88.), kde tuto vyhodnotil jako bezpředmětnou.

103. Stran navazujících námitek obviněného týkajících se skutkových zjištění soudů nižších stupňů pak platí, že tyto už dříve vypořádal v rámci své přezkumné činnosti soud odvolací a Nejvyšší soud se s jeho závěry plně ztotožňuje.

104. Taktéž k otázce, zda bylo v dané trestní věci zajištěno in-door či out-door konopí, se vyjádřil fakticky již soud prvního stupně, který ve vztahu k nálezu konopí v garáži předmětné nemovitosti na základě výše uvedeného odborného vyjádření Kriminalistického ústavu Praha uvedl, že šlo o vysoce prošlechtěný kultivar pěstovaný intenzivním způsobem, tzv. in-door (viz bod 39. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud na margo uvedeného doplnil, že ve věci byla opatřena řada důkazů, které provozování in-door pěstíren potvrzují, včetně zajištěného technického vybavení a výpovědi spoluobviněného U., který popsal demontáž elektrického vybavení pěstírny krátce před provedením domovní prohlídky (srov. body 62. a 63. rozsudku odvolacího soudu). Lze doplnit, že obviněným není zjevně kladeno za vinu, že by veškeré zajištěné konopí bylo pěstováno in-door způsobem, což je ostatně zřejmé již ze skutkové věty výroku rozsudku odvolacího soudu, podle níž bylo na zahradě v obci XY (tedy tzv. out-door, bez použití komplexního technického zázemí) zajištěno 228 ks vzrostlých rostlin konopí ve výšce od 50 do 270 cm. Konečně také platí – jak je zřejmé z obsahu již vzpomenutého odborného vyjádření – že množství účinné látky v konopí zajištěném na zahradě a v garáži se lišilo (v prvém případě činil obsah THC 6 až 6,8 %, ve druhém 10,45 až 14,47 % - srov. č. l. 1502 a 1504).

105. Rovněž námitka obviněného, že závěr o jeho účasti na organizované skupině nemá oporu v provedeném dokazování, popř. že osoby „V.“ a „J.“ byly dvě rozdílné osoby, nezaznívá v dané trestné věci poprvé. Předně platí, že otázkou, kdo byly osoby „V.“ a „J.“, resp. že jde o shodná označení pro tutéž osobu – obviněného V. J., se velmi podrobně zabýval jak soud prvního stupně (viz bod 20. jeho rozsudku), tak i soud odvolací (viz bod 66. jeho rozsudku). Zvláště ze záznamu telekomunikačního provozu (srov. bod 20. rozsudku soudu prvního stupně, viz také č. l. 1522-1523) se zřetelně podává, že obě tyto přezdívky obviněného byly používány obviněným N. a B. M. a uvedené dosvědčuje i výpověď spoluobviněného U. (byť ji tento následně v hlavním líčení změnil, což však soud prvního stupně hodnotil jako účelovou snahu pomoci obviněnému J.) a nepřímo i výpověďmi obviněných I. a S. (viz bod 55. rozsudku soudu prvního stupně). Z téhož záznamu telekomunikačního provozu se pak podává, že obviněný J. byl v kontaktu jak s obviněnými N., S. a U., tak s B. M.

106. Z tohoto záznamu se ostatně podává i závěr o participaci obviněného na trestné činnosti celé organizované skupiny a jeho významu v této, jakož i o nezbytné míře plánovitosti a koordinace činností uvnitř dané skupiny. Ze záznamů telekomunikačního provozu plyne, že obviněný (mimo jiné) zajišťoval dovoz „zahradníků“, stříhání rostlin konopí, práci spojenou s péčí o rostliny, nákup vakuovacího přístroje, či se podílel na zřizování a demontáži vybavení pěstíren. Z uvedených záznamů tak vyplývá, že obvinění měli mezi sebou jasně vymezené role (které se v dílčích činnostech mohly překrývat) a že svůj postup při páchání trestné činnosti vzájemně pravidelně konzultovali. Závěr soudu prvního stupně, aprobovaný následně i odvolacím soudem, tedy že obviněný J. se nejenže znal přinejmenším s výše uvedenými spoluobviněnými, ale podílel se aktivně na provozování všech pěstíren konopí, má proto oporu v provedeném dokazování.

107. V návaznosti na uvedené lze jen doplnit, že přítomnost obviněného v nemovitosti v obci XY dokládají protokoly o sledování osob a věcí a nepřímo i výpovědi obviněných I. a S., jakož i další důkazy vzpomenuté v bodu 55. rozsudku soudu prvního stupně. Danou otázkou se pak na podkladě odvolání obviněného zabýval odvolací soud v bodu 68. svého rozsudku. Zde připomněl, že obviněnému není kladeno za vinu, že se po celou dobu zdržoval v nemovitosti v obci XY a jeho případný pobyt v zahraničí, který dokládal listinami předloženými v odvolacím řízení, nevylučoval, aby se aktivně podílel na činnosti organizované skupiny. Předložil-li totiž obviněný listiny prokazující, že ve dnech 20. 9., 12. 10. a 14. 10. 2018 se měl nacházet v Sarajevu, dále v Maďarsku a poslední den se měl účastnit opravy automobilu, poukázal odvolací soud na protokoly o sledování osob a věcí ze dnů 19. 9., 9. 10. a 15. 10. 2018 (č. l. 1854-1857, 1859-1864 a 1866-1874), které naopak prokazují, že obviněný se v těchto dnech, tj. ve dnech bezprostředně předcházejících či následujících po pobytu obviněného v zahraničí či mimo danou nemovitost, aktivně podílel na páchání předmětné trestné činnosti.

108. Obviněnému dále nelze přisvědčit ani v tom směru, že by soudy nižších stupňů ignorovaly výpovědi spoluobviněných U., N. a S. a všech dalších, kteří uvedli, že se v dané nemovitosti nenacházel. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se naopak těmito náležitě zabývaly a právě po jejich zasazení do kontextu záznamů telekomunikačního provozu shledaly, že své výpovědi účelově buďto měnili, anebo sice obviněného nezmiňují výslovně, avšak je zřejmé, že s ohledem na jeho roli v rámci organizované skupiny byl on osobou, která je dovezla do nemovitosti v obci XY (srov. body 55. a 57. rozsudku soudu prvního stupně a body 65. a 68. rozsudku odvolacího soudu).

109. Obviněný konečně namítá – shodně jako obviněný N. – že množství konopí a účinné látky THC zajištěné při domovní prohlídce v nemovitosti v obci XY neodpovídá skutečnosti, když bylo stanoveno v rozporu s Jednotnou úmluvou o omamných látkách. K této námitce Nejvyšší soud plně odkazuje na její vypořádání v bodech 89. až 93. tohoto usnesení a připomíná, že postup soudů nižších stupňů při formulování jejich závěrů o množství omamné látky konopí, jakož i účinné látky THC (resp. postup Kriminalistického ústavu Praha), shledal zcela správným.

110. Další námitka obviněného se týká nevyslyšení jeho důkazních návrhů, a to výslechu svědků Z. a M., jež by mohlo zakládat procesní vadu spočívající v zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces v podobě tzv. opomenutých důkazů. Podle této doktríny (kterou ve své rozhodovací praxi postupně formuloval Ústavní soud) je třeba právo na spravedlivý proces vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny a v důsledku toho též v rozporu s článkem 95 Ústavy České republiky. Ony opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu nebo § 134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/96, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, či ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 402/05).

111. Z obsahu napadených rozhodnutí plyne, že uvedené důkazní návrhy obviněného soudy nižších stupňů náležitým způsobem vypořádaly. Konkrétně v bodu 62. svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že svědek M. byl pro soud nedosažitelný a svědku Z. se nepodařilo doručit předvolání k soudu ani prostřednictvím Policie České republiky. Odvolací soud pak k opětovnému návrhu na výslech svědka Z. (když výslech svědka M. již nebyl navrhován) připomenul, jaká byla role tohoto svědka v dané trestní věci (neboť to byl svědek, kdo obviněným umožnil používat nemovitosti v obci XY), že byl pro orgány činné v trestním řízení zpočátku nedosažitelný a jde o známého obviněného S., který prý neměl vědět, k čemu daná nemovitost obviněným sloužila. Vzhledem k těmto poznatkům k osobě svědka Z. odvolací soud uzavřel, že není zřejmé, jakým způsobem by mohl blíže přispět k objasnění dané trestní věci, nadto v situaci, kdy na základě provedených důkazů byla obhajoba obviněných vyvrácena a jejich vina naopak prokázána. Proto návrh na provedení daného důkazu odvolací soud jako nadbytečný zamítl (viz bod 57. rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud přitom závěr soudů obou stupňů jak o nemožnosti provedení výslechu svědka M., tak i stran nadbytečnosti výslechu svědka Z., sdílí a zamítnutí daných důkazních návrhů obhajoby z těchto důvodů podle něj nepředstavuje případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu výše uvedené judikatury Ústavního soudu.

112. Třetí skupina námitek obviněného směřuje do výroku o uložených trestech, k čemuž Nejvyšší soud připomíná obecná východiska uvedená v bodech 94. až 96. tohoto usnesení, co do možnosti přezkumu výroku o trestu v dovolacím řízení.

113. Jde-li o uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou, připomíná Nejvyšší soud, že stejně jako u obviněného N. platí, že obviněný J. přicestoval na území České republiky výlučně za účelem páchání trestné činnosti a pouze za tímto účelem se zde zdržoval, k České republice nemá žádné rodinné, pracovní, ani sociální vazby, disponoval padělanými osobními doklady a společně s dalšími osobami, s nimiž tvořil organizovanou skupinu, se podílel na páchání zvlášť závažného zločinu, přičemž s dalšími spolupachateli komunikoval konspiračním způsobem a rovněž samotná trestná činnost vykazovala výrazné znaky konspirace (stěhování pěstíren, jejich pronájem jménem smyšlených osob). Stejně jako v případě obviněného N. i u obviněného J. odvolací soud nezohledňoval výlučně povahu a závažnost trestné činnosti, ale zaměřil se i na hodnocení jeho osobnosti a možnosti jeho nápravy, které charakterizovala jeho ochota podílet se intenzivně na páchání trestné činnosti organizovaného charakteru v cizí zemi, v níž nedisponoval žádným zázemím, přičemž jeho postoj v průběhu celého trestního řízení postrádal jakýkoliv kritický náhled na vlastní trestnou činnost, což odvolací soud vedlo k závěru o značné problematičnosti a ztížení možností jeho nápravy (viz body 91. až 93. rozsudku odvolacího soudu). I u tohoto obviněného je pak z rozsudku odvolacího soudu zjevné, že stupeň ohrožení zájmu na ochraně společnosti před nekontrolovaným nakládáním s omamnými a psychotropními látkami byl – s ohledem na způsob páchání a charakter trestné činnosti tohoto obviněného – také vysoký.

114. Proto i v tomto případě Nejvyšší soud shrnuje, že ač odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu postrádá výslovné zhodnocení otázky, proč v případě obviněného nepostačuje uložení trestu odnětí svobody na deset let, a to ve spojení s délkou uloženého trestu odnětí svobody, neznamená to, že by samotný závěr odvolacího soudu o nutnosti působit na osobu obviněného trestem vyhoštění v nejvyšší možné výměře nebyl opodstatněný. Výše připomenuté skutečnosti (velká závažnost spáchané trestné činnosti, stupeň ohrožení dotčeného zájmu a konečně i velmi problematická možnost nápravy obviněného s ohledem na absenci jakéhokoliv kritického náhledu na spáchanou trestnou činnost) podle Nejvyššího soudu dávají najevo, že i po ukončení výkonu uloženého trestu vyhoštění na případnou dobu deseti let by obviněný nadále pro Českou republiku představoval bezpečnostní hrozbu, a proto bylo stanovení výměry trestu vyhoštění odvolacím soudem na dobu neurčitou zcela namístě.

115. K navazujícím námitkám obviněného proti výměře uloženého trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu Nejvyšší soud připomíná, že ačkoliv zásadně platí, že námitku nepřiměřené přísnosti, nebo naopak mírnosti, uloženého trestu nelze v dovolání vznášet prostřednictvím žádného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. řádu (o situaci uvedenou v § 265b odst. 2 tr. řádu v nyní projednávané věci nejde) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34. in fine, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015]. Přesto v minulosti Nejvyšší soud výjimečně přistoupil k přezkoumání přiměřenosti uloženého trestu, a to tehdy, pokud se tento jevil extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným (jak vzpomenul i obviněný ve svém dovolání).

116. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).

117. Nejvyšší soud optikou těchto závěrů přezkoumal přiměřenost odvolacím soudem uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, načež zjistil, že odvolací soud se jeho uložením nezpronevěřil imperativům přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti trestních sankcí. Z odůvodnění jeho napadeného rozsudku lze dovodit, že si byl při úvaze o druhu a konkrétní výši uloženého trestu vědom zásad ukládání trestů zakotvených v § 37 a násl. tr. zákoníku (viz bod 82. jeho rozsudku s odkazem na bod 76. a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Po zohlednění všech okolností případu a skutečností relevantních pro rozhodování o trestu ve vztahu k obviněnému – mimo jiné – i jeho dosavadní trestní bezúhonnost, vedle níž však shledal i řadu přitěžujících okolností, jež musel při stanovení výměry trestu odnětí svobody rovněž vzít v potaz, včetně jeho významu v rámci dané organizované skupiny, jenž byl, spolu s spoluobviněnými N. a S. stěžejní (viz body 77. až 80. a 82. rozsudku soudu prvního stupně a body 82. a 90. rozsudku odvolacího soudu), tak dospěl k závěru, že na osobu obviněného je třeba působit trestem odnětí svobody (jakožto trestem hlavním), jehož výši stanovil při samé spodní hranici zákonného rozpětí trestní sazby, kterou ustanovení § 283 odst. 3 tr. zákoníku stanoví pro daný trestný čin. Obviněného pak – vzhledem k tomu, že nebyly splněné zákonné podmínky pro jeho zařazení do věznice s ostrahou, a protože závažnost jím spáchaného trestného činu vylučovala postup podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku – umístil podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. V takovém postupu odvolacího soudu přitom Nejvyšší soud neshledává žádné skutečnosti, pro které by se trest vyměřený obviněnému jevil extrémně přísným, zjevně nespravedlivým či nepřiměřeným, pročež i tuto námitku musel odmítnout. Brojí-li obviněný proti kombinaci uložených trestů odnětí svobody a trestu vyhoštění, pak pomíjí, že každý z nich sleduje odlišný účel (jednak ochranu společnosti skrze omezení osobní svobody odsouzeného a dále prostřednictvím zamezení jeho vstupu na území České republiky i po výkonu trestu odnětí svobody) a jeho úvaha o přiměřeném snížení trestu odnětí svobody v důsledku uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou je tak nepřípadná.

118. Pouze zcela na okraj Nejvyšší soud dodává, že v případě obviněného nejde o situaci, na niž dopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17 (viz body 49. a násl.), kdy by tak bylo možné dovolací námitku stran výroku o trestu podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to z důvodu nesprávného hmotněprávního posouzení představujícího svévolné porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, bod 56.).

119. Závěrem svého dovolání obviněný vytýká napadenému rozsudku absentující výrok o jeho zproštění části obžaloby pro skutek uvedený v bodu I. 2 žalobního návrhu, jenž má vztah k pěstírně nacházející se v nemovitosti na adrese XY v obci XY a jehož popis, resp. jeho části, podle obviněného nelze přejímat do jiných částí skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího.

120. Ohledně uvedené námitky Nejvyšší soud konstatuje, že tato by obecně mohla naplňovat obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, ve spojení s § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, avšak pouze v situaci, kdy by bylo skutečně třeba rozhodnout některým z výroků podle § 226 tr. řádu.

121. Jak však vysvětlil v bodu 37. svého rozsudku soud prvního stupně a jak podrobně v bodech 45. a násl. svého rozsudku uvedl odvolací soud, o takový případ v projednávané trestní věci nešlo. To z toho důvodu, že jednání obviněného J. (a S.), týkající se rozebrání komponentů pěstírny, která se nacházela ve výše uvedené nemovitosti v XY, již bezprostředně souviselo s vybavením pěstírny konopí v nemovitosti v obci XY, pročež toto jednání soudy nižších stupňů nahlížely jako součást jednání bezprostředně souvisejícího se zřízením a provozováním druhé z uvedených pěstíren. Z tohoto důvodu soud prvního stupně a posléze i odvolací soud zvolily odlišný postup v případě obviněných N. a U., u nichž nebylo prokázáno, že by se na jednání popsaném pod bodem I. 2 obžaloby podílely, v porovnání s obviněnými J. a S., u nichž podíl na rozebrání komponentů pěstírny a jejich přesunu na nové místo byl prokázán (což obviněný ani nezpochybňuje). Dovolací argumentaci obviněného tak Nejvyšší soud ani v této části nemohl přisvědčit.

IV. D K dovolání obviněného S. S.

122. Obviněný S. ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Podstata jeho námitek však uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť jejich prostřednictvím se obviněný pouze pokouší poukázat na údajná nedostatečná skutková zjištění soudů nižších stupňů. Takové námitky však – jak Nejvyšší soud vysvětlil v bodu 52. tohoto usnesení – nelze v rámci dovolacího řízení účinně uplatnit, zvláště v situaci, kdy obviněný součástí svého dovolání neučinil ani námitku extrémního nesouladu. Rovněž námitky obviněného vůči výměře uloženého trestu odnětí svobody, resp. jeho údajné nepřiměřenosti, míjí veškeré zákonné dovolací důvody. Proto Nejvyšší soud, v souladu s § 265i odst. 2 tr. řádu, pouze stručně k dílčím námitkám obviněného uvádí následující.

123. Závěr o existenci zavinění obviněného S. ve smyslu jeho vědomosti o tom, že se podílí na přechovávání omamné a psychotropní látky a na její výrobě, jakož i o tom, že se tak děje v rámci organizované skupiny, ve velkém rozsahu a v úmyslu získat pro sebe a pro jiného značný prospěch, se podává především ze záznamů telekomunikačního provozu, jejichž obsah soud prvního stupně názorně předestřel v bodu 20. svého rozsudku. Ve spojení s obsahem protokolů o sledování osob a věcí (viz bod 36. rozsudku soudu prvního stupně) je zjevné, že obviněný vědomě participoval na trestné činnosti ostatních spoluobviněných, věděl, že se na této podílí více osob, že se tato týká více nemovitostí, v nichž byly zřízeny a provozovány pěstírny konopí, že konopí je zde pěstováno intenzivním způsobem, za pomoci elektroinstalace a ventilačního, jakož i zavlažovacího zařízení a že se tak děje ve velkém rozsahu (s ohledem na množství pěstovaného konopí, vybavení pěstíren a částky, které byly zapotřebí k jeho pořízení) a za účelem dosažení vysokého zisku.

124. Ve vztahu k obviněnému lze ilustrativně připomenout především hovory ze dnů 13. 6. 2018 (týkající se shromáždění „prachů“ na materiál), 23. 7. 2018 (kde se obviněný dotazuje obviněného N., zda „tam“ šel, a pokud ne, ať tam nechodí, protože pršelo celou noc), 27. 7. 2018 (kdy se obviněný opět dotazuje obviněného N., zda dnes bude zalévat, načež jej obviněný N. ujistil, že ano), dne 31. 7. 2018 (obviněný vyčítal obviněnému N., že mu nezvedá telefon, načež mu tento odpověděl, že pracuje nahoře a poté obviněného S. informuje o postupu prací při zřizování elektroinstalace a ventilačního systému), 2. 8. 2018 (kdy se obviněný dotazuje obviněného N., zda dali vše do pořádku, přičemž je ujištěn, že „dali pryč kabely a všechno“), 22. 8. 2018 (kdy obviněný požaduje, aby si obviněný N. vzal do ruky sešit a přečetl mu „kolik tam je“, po čemž následuje výčet eurových a korunových částek zaplacených za auto, elektřinu, kabely a kopání a poté obviněný N. obviněnému připomíná, ať se podívá na „výbavu“, která se má ještě koupit), dne 27. 8. 2018 (obviněný upozorňuje obviněného N., aby parkoval dál od domu, neboť B. M. jej tak instruoval proto, aby nebudili pozornost), 6. 9. 2018 (obviněný N. informuje obviněného S., že obviněný J. jede pro peníze a následně spolu obvinění hovoří o částce, kterou mají zaplatit svědku Z. za provedené práce), 10. 9. 2018 [obviněný řeší s obviněným N. událost spočívající v tom, že „přišel ten pavouk..., nestříkali jsme to včas“, k čemuž obviněný obviněnému N. sděluje, že „On říká, že tys to spálil.“, obviněný N. dále uvádí, že bude pracovat, aby zachránil, co se dá, že zjistí, co může zachránit a co se musí vyhodit, a že až uplyne pár dní, až skončí ten proces, tak bude vědět, je to katastrofa; v témže hovoru pak obviněný N. obviněnému S. sděluje, že obviněný J. se chce soustředit na „tamto“ u svědka Z. v baráku (pozn. tj. v nemovitosti v obci XY), protože to má potenciál a bude to hrozně dobré], 11. 9. 2018 (obviněný řeší s obviněným N. částku 75 000 EUR, kterou obdržel B. M. a to, že „jim odhalili P. barák“ (pozn. jde o nemovitost v obci XY), protože „oni“ to nestihli vystěhovat].

125. Obviněný dále namítá, že ze žádného z důkazů se nepodává jeho podíl na samotné trestné činnosti. Jak je však zřejmé z výše uvedeného, opak je pravdou a tyto námitky navíc již dříve vyvrátil odvolací soud. V bodu 67. svého rozsudku totiž vysvětlil, že úloha obviněného byla odlišná, neboť se zaměřoval na poskytování „servisu“ zbývajícím spoluobviněným. Vědomí obviněného o významu jeho jednání pro trestnou činnost, kterou „fyzicky“ realizovali další spoluobvinění, je pak zřejmé právě z obsahu výše uvedených záznamů telekomunikačního provozu. Jeho význam pro fungování celé organizované skupiny – vzhledem k neznalosti prostředí a jazykové bariéře v případě ostatních spoluobviněných – byl zcela zásadní, neboť bez jeho osoby by pro tyto bylo mnohonásobně náročnější obstarat (mimo jiné) vozidla, zajistit nájem nemovitostí, zapojení elektřiny, napojení na vodovodní soustavu a komunikovat s osobami, které danou činnost zajišťovaly (např. v případě hovoru ze dne 27. 9. 2018, kdy obviněný řešil s vodárenskou společností domnělou poruchu, neboť v nemovitosti v obci XY bylo za jeden den odebráno 30 krychlových metrů vody).

126. S ohledem na rekapitulovanou důkazní situaci je třeba odmítnout tvrzení obviněného, že nevěděl o tom, co se děje v nemovitosti v obci XY, resp. mu toto bylo lhostejné, popř. byl nic netušícím „živým nástrojem“ v rukou ostatních obviněných. Naopak, ze shora uvedených odposlechů je zjevné, že obviněný věděl, za jakým účelem je daná nemovitost pronajata, jaká činnost v ní bude prováděna, spoluobviněným obstarával prostředky pro páchání dané trestné činnosti, řešil případné „obtíže“, aktivně se o stav konopí zajímal, orientoval se ve výši vynaložených prostředků a měl tak zjevně i představu o potenciálních výnosech trestné činnosti. Tvrzení, že ve vztahu k zásahu do chráněného zájmu byl „lhostejný“, popřípadě, že mezi jeho jednáním a následkem (v podobě ohrožení zájmu na ochraně lidí před neoprávněným nakládáním s omamnými a psychotropními látkami) není dána příčinná souvislost, je proto třeba podle Nejvyššího soudu odmítnout. K tvrzení obviněného, že „nějakou“ vědomost o faktickém způsobu využití jím zprostředkovaného měl nejdříve od konce července 2018, kdy již nic sám nezprostředkovával, lze jen dodat, že zprostředkování nájmu nemovitosti a vozidel nejsou jediné činnosti, které jsou mu kladeny za vinu.

127. Dovolává-li se obviněný uplatnění pravidla in dubio pro reo, považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout jeho obsah, podle něhož není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). Z usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 3146/18, se dále podává, že toto pravidlo se aplikuje až na závěr kompletně provedeného hodnocení, nikoliv u jednotlivých důkazů.

128. Ze shora vzpomenutých pasáží odůvodnění napadených rozhodnutí je zjevné, že na straně soudů nižších stupňů nepanovala žádná dílčí pochybnost stran jednotlivých skutkových okolností dokazujících vinu obviněného. Jinými slovy soud prvního stupně nabyl na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný se dopustil shora uvedeného jednání. Protože tato úvaha soudu prvního stupně nevykazuje žádné znaky svévole při hodnocení provedených důkazů, ani jiné nepřípustné diskrepance, jež by byly s to porušit právo obviněného na soudní ochranu, resp. právo na spravedlivý proces, Nejvyšší soud nemohl ani tuto námitku obviněného akceptovat.

129. Brojí-li dále obviněný proti neprovedení výslechu svědka Z., jenž podle něj představuje případ tzv. opomenutého důkazu, odkazuje Nejvyšší soud na body 110. a 111., v nichž byla obdobná námitka obviněného J. vypořádána a shledána neopodstatněnou.

130. Nejvyšší soud tedy nezjistil, že by učiněné skutkové závěry soudu prvního stupně postrádaly oporu v provedeném dokazování, natož aby je bylo možné označit za extrémně rozporné s provedenými důkazy. Naopak, v souladu se zásadami vyjádřenými v § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu soud prvního stupně dospěl k výše prezentovaným závěrům procesně bezvadným postupem, kdy své hodnotící úvahy, jež se nijak nevymykají požadavkům plynoucím z § 2 odst. 6 tr. řádu, zcela pečlivě, logicky a přesvědčivě vyložil v odůvodnění svého rozsudku (tedy v souladu s požadavky § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. řádu). Dlužno dodat, že samotný nesouhlas obviněného s hodnocením důkazů za pochybnost ve smyslu pravidla in dubio pro reo považovat nelze.

131. Závěrečná námitka obviněného se týká výměry trestu odnětí svobody, který obviněný považuje za nepřiměřený, k čemuž poukazuje na dílčí skutečnosti, jež nevzaly soud prvního stupně a posléze i odvolací soud v potaz při stanovení jeho konkrétní výměry.

132. Pomine-li Nejvyšší soud, že takto formulované námitky nemohou naplnit žádný ze zákonným dovolacích důvodů podle § 265b tr. řádu (viz bod 115. tohoto usnesení), platí, že ani v případě obviněného S. se soudy nižších stupňů nezpronevěřily obecným principům spravedlnosti a humánnosti sankcí a nelze jeho uložení v případě obviněného označit za bezúčelné. Jak Nejvyšší soud uvedl již v bodu 117. tohoto usnesení, soud prvního stupně bral při stanovení druhu a výměry trestu u všech obviněných v potaz zásady ukládání trestů zakotvené v § 37 a násl. tr. zákoníku (viz bod 82. jeho rozsudku s odkazem na bod 76. a násl. rozsudku soudu prvního stupně).

133. Po zohlednění všech okolností případu a skutečností relevantních pro rozhodování o trestu ve vztahu k obviněnému – mimo jiné – jeho dosavadní trestní bezúhonnosti, ale rovněž i věku obviněného, vedle nichž shledal i řadu přitěžujících okolností, které musel při stanovení výměry trestu odnětí svobody rovněž vzít v potaz, včetně jeho významu v rámci dané organizované skupiny, jenž byl, spolu s spoluobviněnými N. a J. stěžejní (viz body 77. až 80. a 82. rozsudku soudu prvního stupně a bod 82. a 96. rozsudku odvolacího soudu), tak odvolací soud dospěl k závěru, že na osobu obviněného je třeba působit trestem odnětí svobody (jakožto trestem hlavním), jehož výši stanovil na samé spodní hranici zákonného rozpětí trestní sazby, kterou ustanovení § 283 odst. 3 tr. zákoníku stanoví pro daný trestný čin. V takovém postupu odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává žádné skutečnosti, pro které by se trest vyměřený obviněnému jevil extrémně přísným, zjevně nespravedlivým či nepřiměřeným, pročež i tuto námitku musel odmítnout.

134. Pouze zcela na okraj Nejvyšší soud dodává, že v případě obviněného nejde o situaci, na niž dopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17 (viz body 49. a násl.), kdy by tak bylo možné dovolací námitku stran výroku o trestu podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to z důvodu nesprávného hmotněprávního posouzení představujícího svévolné porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, bod 56.). Veškeré skutkové námitky obviněného, totiž že jej nic se spoluobviněnými nespojuje, že za delší dobu nelze považovat dobu čtyř měsíců, popř. že se trestné činnosti nedopustil po předchozím uvážení a ze ziskuchtivosti, vychází z polemiky se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, kterou Nejvyšší soud vypořádal v bodech 123. až 126. tohoto usnesení.

V. Rozhodnutí o vazbě jednotlivých obviněných

135. S ohledem na § 265l odst. 4 tr. řádu (na obviněných se vykonává trest odnětí svobody uložený jim shora označeným rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s nyní zrušeným rozsudkem odvolacího soudu) bylo nutné, aby Nejvyšší soud rozhodl o vazbě obviněných, když pro další výkon trestu odnětí svobody chybí zákonný podklad v podobě pravomocného rozsudku, jímž jim byl daný trest uložen.

136. Přípisem ze dne 2. 2. 2022 proto Nejvyšší soud vyzval obviněné, aby sdělili, zda požadují být slyšeni za účelem případného rozhodování o vazbě, a to i pokud jde o případnou videokonferenci (tento přípis byl obviněným N. a J. prostřednictvím přibraného tlumočníka, Mgr. Pavla Pilcha, Ph.D., přeložen do srbského jazyka, když na rozdíl od obviněného S. tito plynule neovládají český jazyk). Současně Nejvyšší soud vyrozuměl obhájce obviněných, že jejich klienti byli obesláni s výše uvedenou výzvou. Tyto přípisy byly doručeny obviněným (prostřednictvím věznic, v nichž vykonávali uložené tresty odnětí svobody) a jejich obhájcům ve dnech 2. a 3. 2. 2022.

137. Dne 3. 2. 2022 obdržel Nejvyšší soud vyjádření obviněného N., který uvedl, že si přeje být slyšen k rozhodování o vazbě. Následujícího dne Nejvyšší soud obdržel i vyjádření obhájce obviněného N., Mgr. Filipa Červenky, advokáta, který sdělil, že se případného rozhodování o vazbě zúčastní osobně nebo v substitučním zastoupení. Přípisem ze dne 4. 2. 2022 obhájkyně obviněného J., Mgr. Lada Kosánová, advokátka, Nejvyššímu soudu sdělila, že obviněný žádá, aby byl slyšen při rozhodování o vazbě, a to prostřednictvím videokonference z místa výkonu trestu odnětí svobody. Současně uvedla, že rozhodování o vazbě se v jejím substitučním zastoupení zúčastní Mgr. Filip Červenka. Přípisem došlým Nejvyššímu soudu dne 11. 2. 2022 obviněný J. sdělil, že chce být přítomen soudnímu jednání. Dne 8. 2. 2022 Nejvyšší soud obdržel přípis obhájce obviněného S., JUDr. Romana Haise, advokáta, s tím, že pokud jeho klient využije svého práva být slyšen při rozhodování o vazbě, tak se jej zúčastní. Následujícího dne Nejvyšší soud obdržel vyjádření obviněného S., který uvedl, že nepožaduje být přítomen rozhodování o vazbě a žádá, aby proběhlo bez jeho přítomnosti, a to i pokud jde o případnou videokonferenci.

138. Dne 28. 2. 2022 bylo obhájcům obviněných N. a J., jakož i tlumočníku Mgr. Pavlu Pilchovi, Ph.D., doručeno vyrozumění o stanovení termínu výslechů obviněných k případnému rozhodování o vazbě, které proběhnou prostřednictvím videokonference dne 23. 3. 2022. Dne 7. 3. a 8. 3. 2022 bylo obviněným J. a N. doručeno totéž vyrozumění přeložené do srbského jazyka. Dne 17. 3. 2022 Nejvyšší soud obdržel žádost obviněného S. být slyšen pro případné rozhodování o vazbě v dané trestní věci. Následujícího dne byli obhájce tohoto obviněného a obviněný vyrozuměni o stanovení termínu výslechu obviněného k rozhodování o vazbě, a to prostřednictvím videokonference dne 23. 3. 2022.

139. Dne 23. 3. 2022 proběhly za přítomnosti Mgr. Filipa Červenky, i. s. Mgr. Lady Kosánové a JUDr. Romana Haise, obhájců obviněných N., J. a S., výslechy těchto obviněných pro účely případného rozhodnutí o vzetí obviněných do vazby (§ 265l odst. 4 tr. řádu), a to prostřednictvím videokonferenčního zařízení.

140. V rámci osobního slyšení obviněný N. uvedl, že nyní vykonává trest odnětí svobody, jenž mu byl uložen odvolacím soudem v projednávané trestní věci. Ke své osobě (mimo jiné) sdělil, že je svobodný, jeho rodina žije v XY, udržuje s ní kontakt a v případě návratu z výkonu trestu by měl zajištěnou práci. Finanční prostředky ani jiný movitý či nemovitý majetek nemá, pouze ušetřené peníze, které si vydělal během výkonu trestu. Dále doplnil, že v České republice žádné stabilní pracovní či rodinné zázemí nemá; v případě propuštění na svobodu by si však zajistil byt v XY, neboť toto město dobře zná, utíkat nikam nechce, má již vykonanou třetinu uloženého trestu; žádné zaměstnání zajištěno nemá. Dále uvedl, že krom dané trestní věci nebyl nikdy trestně stíhán, a to ani doma, ani v České republice. Následně se vyjádřil k důvodům a době svého pobytu v České republice, přičemž popřel, že by měl povědomí o trestné činnosti, pro kterou byl stíhán. Následně se vyjádřil k uděleným kázeňským odměnám a sdělil, že pro dobré chování byl přeřazen do mírnějšího stupně ostrahy ve výkonu trestu. Rovněž uvedl, že do podmíněného propuštění mu zbývá aktuálně 12 měsíců a 12 dní, přičemž v případě propuštění na svobodu by se k soudním jednáním dostavoval. Závěrem zdůraznil, že na sobě pracoval a nemá už v úmyslu něco páchat.

141. Obviněný J. při osobním slyšení sdělil, že v současné době vykonává trest odnětí svobody, jenž mu byl uložen odvolacím soudem v nyní projednávané trestní věci. Stran své osoby uvedl, že dříve pracoval ve státním podniku, avšak tuto práci již nemá. Jeho rodina je prý v těžké situaci, má dva malé syny a celá rodina je na něm závislá; všichni pobývají v XY. Dále uvedl, že před svým vzetím do vazby byl v České republice neoficiálně zaměstnán – pracoval pro B. M., kterému dělal řidiče, ale do jeho záležitostí se nepletl. Pokud jde o jeho případné propuštění na svobodu, uvedl, že by se vrátil zpět do Srbska a zdržoval se na adrese uvedené ve spise, kde žije celý život. Vyjma dané trestní věci nebyl nikdy trestně stíhán, a to ani doma, ani v České republice; trest, který nyní vykonává je jeho jediným trestem. K dotazu, jak dlouho se před svým vzetím do vazby zdržoval v České republice, sdělil, že zde byl vždy přibližně na dva dny, a to dvakrát či třikrát. Pokaždé prý spal v hotelu. Závěrem svého výslechu dodal, že v dané trestní věci poskytl jako důkaz svůj cestovní pas, z něhož je zřejmé, kolikrát vstoupil do Evropské unie a jak dlouho zde vždy pobýval.

142. Obviněný S. při svém osobním slyšení (mimo jiné) uvedl, že vykonává osmiletý trest, je nemocný, upoutaný na invalidním vozíku. Stran svých rodinných a majetkových poměrů označil své rodinné poměry za dobré – má dceru a manželku, na nichž je závislý, a ty jsou zase závislé na něm. Ve věznici prý onemocněl a má mu být operována pravá noha, navíc musí podstoupit tři operace, nemá tedy kam utíkat a českou zemi považuje za svou; žije zde 40 let. K dotazu, kde by se v případě svého propuštění na svobodu zdržoval, uvedl, že ve svém bydlišti v XY v XY, k čemuž dodal, že by nikam neutíkal a soudu se ozýval. Ke svému pracovnímu zařazení uvedl, že v Bosně a Hercegovině měl jeho bratranec malou fabriku na okna a dveře, v České republice měl on sám dvě restaurace, pak pomáhal v dětském domově. Pokud jde o další trestní věci, tak v jiné trestní věci vystupuje jako spolupracující obviněný, přičemž je dohodnut, že mu bude vyměřen nejmenší trest. Krom aktuálně vykonávaného trestu odnětí svobody mu nebyl nařízen jiný výkon trestu. K dotazu, zda je schopen se pohybovat bez invalidního vozíku, řekl, že nikoliv. Závěrem svého výslechu dodal, že za jeden rok zhubnul o 50 kg, je mu 70 let a nemá kam utéct.

143. Podle § 67 písm. a) tr. řádu platí, že obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest.

144. Podle § 67 písm. c) tr. řádu platí, že obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.

145. Obvinění byli – v důsledku nynějšího kasačního zásahu Nejvyššího soudu nepravomocně – rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2020, sp. zn. 1 T 10/2019 odsouzeni k výraznému nepodmíněnému trestu odnětí svobody (k tomu blíže bod 2 tohoto usnesení). Z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva se ve vztahu k takovým situacím podává, že „(…) zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy (‚zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání‘), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy.“ (srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, § 9). Z toho vyplývá, že Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením (viz též nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, anebo ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 3491/18, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. III. ÚS 2998/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tvo 18/2015, dále ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 11 Tdo 239/2017, či ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1252/2018).

146. Obecně platí, že existence nepravomocného odsouzení shora označeným rozsudkem soudu prvního stupně k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 8 (osmi) let představuje, při plném respektování principu presumpce neviny, velmi výraznou změnu situace ve vztahu k odůvodnění útěkové vazby. V takovém případě je riziko útěku či skrývání se značně zvýšeno a z toho důvodu se výrazně oslabuje potřeba dalších dodatečných důvodů potřebných pro odůvodnění ponechání obviněného ve vazbě, oproti situaci, kdy k odsouzení obviněného ještě nedošlo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14).

147. Podle názoru Nejvyššího soudu je třeba tuto skutečnost vzít v úvahu o to více, pokud se jedná o nepravomocné odsouzení k výraznému trestu odnětí svobody, jenž je pro obviněného velmi citelný. Riziko vyhýbání se trestu obviněným je objektivně o to vyšší, k čím vyššímu trestu byl obviněný, byť nepravomocně, odsouzen. Oproti pouze hrozícímu trestu nastupuje u nepravomocného odsouzení takové riziko v mnohem reálnější a hmatatelnější podobě. V tomto smyslu v řadě svých usnesení Ústavní soud vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest, z vnitřní logiky věci v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku nebo skrývání se značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01, dále ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. II. ÚS 775/02, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03, ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1577/08, a ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1217/16). Za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval i dobu šesti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10), či sedmi let (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03).

148. Shora uvedené obecné principy dopadají podle mínění Nejvyššího soudu i na nyní projednávanou trestní věc, a to jde-li o obviněné N. a J.

149. S ohledem na obsah napadených rozhodnutí, jakož i obsah spisu, je zřejmé, že ve věci je dáno důvodné podezření, že se obvinění dopustili trestné činnosti, která je jim kladena za vinu. Důvodnost obavy, že uprchnou, je dána jednak nepravomocným odsouzením pro zvlášť závažný zločin, za nějž lze podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku uložit trest odnětí svobody ve výměře osmi až dvanácti let a dále za zločin, za který lze podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku uložit trest odnětí svobody ve výměře dvou až osmi let, přičemž obviněnému N. byl rozsudkem soudu prvního stupně uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 9 (devíti) let a 6 (šesti) měsíců, obviněnému J. pak úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 9 (devíti) let. Současně je tato důvodná obava zvyšována tím, že ani jeden z obviněných není občanem České republiky, nemají na tuto zemi jakékoliv pracovní, sociální či rodinné vazby a oba se zde měli navíc zdržovat podle svých slov jen krátkodobě (podle skutkových zjištění soudu prvního stupně pak výlučně jen za účelem páchání trestné činnosti). Uvedené skutečnosti proto umocňují obavu, že po jejich propuštění z výkonu trestu odnětí svobody se nebudou zdržovat v zemi, kde nemají žádné vazby, ale budou usilovat o návrat do Srbské republiky, kde naopak oba mají stabilní rodinné zázemí.

150. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že ze shora uvedených zjištění vyplývá důvodná obava, že v případě propuštění obviněných v současném stadiu trestního řízení z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu budou tito mařit trestní řízení tím, že uprchnou, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnuli. V takovém případě by se obvinění stali pro orgány činné v trestním řízení zcela nedosažitelnými, popř. obtížně dosažitelnými, v důsledku čehož by byl účel celého trestního stíhání zmařen, nebo podstatně ztížen. S ohledem na osoby obviněných (viz výše), jakož i povahu a závažnost trestných činů, pro které jsou nadále stíháni, má zároveň Nejvyšší soud za to, že v úvahu nepřichází ani žádné z opatření nahrazujících vazbu ve smyslu § 73 a § 73a tr. řádu, včetně uložení některého z předběžných opatření podle § 88c tr. řádu.

151. V případě obviněného S. je situace výrazně odlišná, neboť tento nepostrádá přinejmenším sociální a rodinné vazby na území České republiky, kde již dlouhá léta žije a kde se nacházejí i jeho žena s dcerou. Proto i přesto, že je obviněný aktuálně nepravomocně odsouzen pro zvlášť závažný zločin, za nějž lze podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku uložit trest odnětí svobody ve výměře osmi až dvanácti let a dále za zločin, za který lze podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku uložit trest odnětí svobody ve výměře dvou až osmi let, přičemž mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 8 (osmi) let a 6 (šesti) měsíců, neshledává Nejvyšší soud v případě jeho osoby natolik intenzivní důvody útěkové vazby podle § 67 písm. a) tr. řádu.

152. Zároveň ale platí, že i u obviněného S. je vzhledem k obsahu napadených rozhodnutí a obsahu spisu zřejmé, že ve věci je dáno důvodné podezření, že se dopustil trestné činnosti, která je mu kladena za vinu. Obviněný je navíc v současné době trestně stíhán i v jiné trestní věci, kde je mu na základě obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 15. 2. 2022, č. j. 1 KZV 6/2021-766, kladeno (stručně řečeno) za vinu, že od blíže nezjištěného dne v roce 2018 až do února 2021 se společně s dalšími osobami podílel na dovozu velkého množství kokainu z Nizozemského království a Rakouské republiky do České republiky a jeho následném prodeji v České republice, dále na přechovávání, nabízení a prodeji velkého množství léčiv s obsahem pseudoefedrinu, za účelem jejich dalšího zneužití k výrobě metamfetaminu (pervitinu), a to i přes své předchozí odsouzení v nyní projednávané trestní věci, a na předstíraném prodeji kokainu zájemcům o tuto drogu, které záměrně uváděl v omyl ohledně složení prodávané látky.

153. Na základě výše uvedeného, jakož i z obsahu zmíněné obžaloby, tak plyne důvodná obava, že obviněný se v době, kdy již probíhalo trestní stíhání v nyní projednávané trestní věci, resp. i poté, co byl rozsudkem odvolacího soudu pravomocně odsouzen pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, měl podílet na páchání rozsáhlé povahově obdobné (byť s ohledem na rozsah a charakter látek, s nimiž měl nedovoleně nakládat, násobně závažnější) trestné činnosti. Nejvyšší soud má proto za to, že v případě propuštění obviněného na svobodu panuje důvodná obava, že bude opět pokračovat v páchání trestné činnosti drogového charakteru, pročež je u něj dán důvod tzv. vazby předstižné ve smyslu § 67 písm. c) tr. řádu, totiž že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán.

154. Nejvyšší soud tak uzavírá, že u obviněného S. existuje důvodná obava, že v současném stadiu trestního řízení v případě jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je nyní stíhán, čímž by byl mařen účel trestního řízení. S ohledem na osobu obviněného, jakož i povahu a závažnost trestných činů, pro které je nadále stíhán, má zároveň Nejvyšší soud za to, že u něj nepřichází v úvahu ani žádné z opatření nahrazujících vazbu ve smyslu § 73 a § 73a tr. řádu, včetně uložení některého z předběžných opatření podle § 88c tr. řádu.

155. Z těchto důvodů proto Nejvyšší soud po zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu podle § 265l odst. 4 tr. řádu rozhodl, že obvinění M. N. a V. J. se berou do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. řádu a obviněný S. S. se bere do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. řádu.

VI. K návrhu na odklad či přerušení výkonu napadeného rozsudku

156. Stran návrhu obviněného S. na odložení výkonu uloženého trestu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. řádu před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém odkladu či přerušení však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu rozsudku odvolacího soudu nezjistil a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl. Pouze na okraj Nejvyšší soud dodává, že důvody pro případný odklad výkonu trestu odnětí svobody uváděné obviněným S. následně posoudí v rámci vykonávacího řízení podle § 322 tr. řádu soud prvního stupně.

VII. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

157. Nejvyšší soud shrnuje, že z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce shledal, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 7. 2020, č. j. 6 To 46/2020-3096, v části uvedené ve výroku tohoto usnesení, nemůže pro nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, obstát. To proto, neboť odvolací soud nesprávně posoudil otázku jednoty skutku, v důsledku čehož vyvodil vadné závěry ohledně správnosti postupu policejního orgánu při rozšíření stávajícího popisu skutku o jednání obviněných spočívající v neoprávněném odběru elektrické energie za účelem provozu in-door pěstírny konopí nacházející se ve výše specifikované nemovitosti v obci XY. Z tohoto důvodu podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto usnesení. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil Nejvyšší soud také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku odvolacího soudu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž v souladu s § 265s odst. 1 tr. řádu je odvolací soud vázán právním názorem vysloveném v tomto usnesení Nejvyšším soudem.

158. Dovolání obviněných M. N., V. J. a S. S. Nejvyšší soud naopak neposoudil jako důvodná. To proto, neboť obviněnými vznesené námitky buďto sice dílem odpovídaly jim uplatněným dovolacím důvodům, avšak v takovém případě je neshledal opodstatněnými (jde-li o část dovolání obviněných N. a J.), anebo dovolací důvody podle § 265b tr. řádu zcela míjely (jde-li o zbývající část dovolání obviněných N. a J. a o celé dovolání obviněného S.). Protože Nejvyšší soud neshledal, že by postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k zásahu do ústavně garantovaného práva obviněných na soudní ochranu, resp. do jejich práva na spravedlivý proces, jehož porušení rovněž namítali, nezbylo mu, než dovolání obviněných N. a J. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a dovolání obviněného S. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

159. Vzhledem k tomu, že všichni tři obvinění vykonávali nepodmíněné tresty odnětí svobody, které jim byly uloženy nyní již zrušeným rozsudkem odvolacího soudu, vyslechl Nejvyšší soud obviněné pro potřeby rozhodnutí o jejich případném vzetí do vazby podle § 265l odst. 4 tr. řádu. Protože v případě obviněných N. a J. zjistil existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu, rozhodl o jejich vzetí do vazby. U obviněného S. pak Nejvyšší soud shledal existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. c) tr. řádu, a proto jej rovněž vzal do vazby.

160. V souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

11 Tdo 108/2021