11 Tdo 2/2026

Plný text

Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 11 Tdo 2/2026 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. m) tr.ř. Datum rozhodnutí:21. 1. 2026 Spisová značka:11 Tdo 2/2026 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:11.TDO.2.2026.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy Provádění důkazů Dotčené předpisy:§ 283 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:5. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 11 Tdo 2/2026-497 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. 1. 2026 dovolání obviněného O. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, podané proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 9. 2025, sp. zn. 4 To 260/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 5 T 49/2024, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. M. odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 5. 6. 2025, sp. zn. 5 T 49/2024, byl obviněný O. M. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Za uvedené jednání byl okresním soudem podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci v podobě finanční hotovosti ve výši 22.540 Kč. 2. Výše citovaný rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obviněného podaným proti výroku o vině i výroku o trestu. O tomto řádném opravném prostředku následně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, který svým usnesením ze dne 3. 9. 2025, sp. zn. 4 To 260/2025, odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. 3. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Litoměřicích se obviněný předmětné trestné činnosti dopustil v podstatě tím, že: v přesně nezjištěné době nejméně od srpna 2023 do července 2024 na přesně nezjištěném místě v okrese Ústí nad Labem a na horním vlakovém nádraží v XY, nejméně ve 3 případech za úplatu přenechal pervitin M. K. vždy množství nejméně 0,2 g, za které mu platil částky 400 Kč až 500 Kč, v přesně nezjištěné době nejméně od července 2023 do prosince 2023 na vlakovém nádraží v XY, okres XY nejméně v 10 případech za úplatu přenechal pervitin L. K., který mu za dávku v množství nejméně 0,3 g platil vždy částku okolo 500 Kč, v přesně nezjištěné době nejméně od ledna 2024 do konce dubna 2024 na přesně nezjištěných místech v XY, nejméně v 15 případech předal pervitin M. K., který mu za množství 1 g platil částku nejméně 1.200 Kč, v přesně nezjištěném období od 1. 1. 2024 do 4. 1. 2024, od 18. 2. 2024 do 19. 2. 2024, od 20. 3. 2024 do 1. 4. 2024, od 18. 4. 2024 do 23. 5. 2024, od 28. 6. 2024 do 30. 7. 2024 na horním vlakovém nádraží v XY, nejméně ve 2 případech předal prostřednictvím třetí neznámé osoby pervitin D. M. v přesně nezjištěném množství, za které mu poskytl přesně nezjištěné množství zlata, v přesně nezjištěné době nejméně od ledna 2023 do 5. 8. 2024 na dolním vlakovém nádraží v XY, nejméně ve 4 případech za úplatu přenechal pervitin S. K., který mu za množství na jednu dávku platil vždy částku 300 Kč, v přesně nezjištěné době, nejméně od 15. 2. 2024 do 21. 2. 2024, od 24. 2. 2024 do 26. 2. 2024, od 2. 3. 2024 do 20. 3. 2024, od 29. 4. 2024 do 29. 5. 2024, od 29. 6. 2024 do 18. 7. 2024, na horním a dolním vlakovém nádraží v XY a v přilehlém okolí, nejméně ve 13 případech za úplatu přenechal pervitin nezletilému P. G., který mu za množství od 0,2 g do 0,7 g platil částky od 200 Kč do 700 Kč, dne 16. 3. 2024 v době od 19:40 hodin do 20:00 hodin na horním vlakovém nádraží v XY, nabídl pervitin v přesně nezjištěném množství M. N., který si od něj žádný pervitin nepřevzal, přičemž metamfetamin (pervitin) je jako psychotropní látka uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. vydaném podle § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách. II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu 4. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 9. 2025, sp. zn. 4 To 260/2025, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 5. 6. 2025, sp. zn. 5 T 49/2024, napadl obviněný O. M. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž tak učinil v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho mínění jsou skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 5. Obviněný v úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že soud prvního stupně své rozhodnutí opřel zejména o výpovědi svědků, které hodnotil selektivně, nikoliv ve vzájemných souvislostech. Žádný ze soudů nižších stupňů přitom neuvedl, proč neuvěřil výpovědi dovolatele a svědků vypovídajících v jeho prospěch, čímž byla porušena zásada in dubio pro reo. Z tohoto důvodu shledává obviněný v provedeném dokazování a skutkových závěrech extrémní rozpory a napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů považuje za vadná pro nejasnost a neúplnost skutkových zjištění, jakož i pro nevypořádání se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Na základě provedeného dokazování totiž nelze dospět ke zjištění, že z jeho strany došlo ke spáchání skutku uvedeného v obžalobě. V podrobnostech pak obviněný poukazuje na skutkové námitky obsažené v jeho odvolání ze dne 25. 7. 2025 s tím, že na ně nebylo krajským soudem dostatečně věcně reagováno. 6. Obviněný dále namítl, že v proběhlém řízení bylo porušeno rovněž jeho právo na obhajobu, a to v důsledku skutečnosti, že soud prvního stupně při čtení výpovědi svědka P. K. postupoval podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., ačkoli pro to nebyly splněny zákonné podmínky. Svědek P. K. byl totiž pro soud dosažitelný, jelikož se dne 15. 4. 2025 nacházel v budově Okresního soudu v Litoměřicích, neopustil území České republiky a v jiných kauzách byl úspěšně předvolán. Podle obviněného je tedy zřejmé, že svědek P. K. mohl a měl být před soudem prvního stupně vyslechnut. Čtený protokol o výslechu jmenovaného svědka je proto s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2867/16, procesně nepoužitelným důkazem. 7. Z výše uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích, a následně vrátil okresnímu soudu věc k novému projednání a rozhodnutí. 8. K dovolání obviněného zaslal své písemné stanovisko ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 1 NZO 980/2025-10, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem konstatuje, že z obsahu dovolání je patrno, že obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích, pročež měl dovolatel patrně záměr usnesení odvolacího soudu napadnout podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Obviněný přitom ve svém dovolání podle státního zástupce opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před okresním soudem a kterou shrnul ve svém odvolání. S těmito námitkami se proto již vypořádal odvolací soud a státní zástupce tak v podrobnostech odkazuje na odůvodnění jeho usnesení. 9. K jednotlivým námitkám obsaženým v podaném dovolání pak státní zástupce konkrétně konstatuje, že zaměřil-li je obviněný proti skutkovým zjištěním, učinil tak pouze ve zcela obecné poloze. Nepokusil se tedy popsat, jaká konkrétní skutková zjištění rozporuje a jakým důkazům tato odporují. Namísto odůvodnění svých námitek se omezil na nepřípustný odkaz na své odvolání, přičemž takto formulovanou argumentaci nelze podřadit pod žádný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů. 10. Stran dovolací argumentace směřující proti procesní použitelnosti čtené výpovědi svědka P. K. státní zástupce uvádí, že ani v této obviněný blíže nevymezil, proč se podle jeho mínění jedná o důkaz rozhodující pro výrok o vině. Jmenovaný svědek ve své výpovědi uvádí pouze skutečnosti, které mu byly známé z doslechu, přičemž se nejednalo o důkaz o žádném rozhodném skutkovém zjištění ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ačkoli tedy soud prvního stupně pochybil, pokud v protokolu o hlavním líčení ze dne 2. 6. 2025 uvedl, že tuto přečetl „podle § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu se souhlasem stran“, což se vzájemně vylučuje, když v případě souhlasu stran postačil postup podle odst. 1 citovaného ustanovení, nejednalo se o důkaz, o nějž by tento soud opřel svá skutková zjištění. 11. Závěrem svého vyjádření státní zástupce s ohledem na výše uvedené shrnul, že dovolací námitky obviněného nelze podřadit pod jím deklarovaný dovolací důvod. Za tohoto stavu proto navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. 12. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo následně soudem prvního stupně zasláno obhájci obviněného k případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla Nejvyššímu soudu nikterak předložena. III. Přípustnost dovolání 13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř. 14. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání. IV. Důvodnost dovolání 15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. 16. V souvislosti s obviněným uplatněnými námitkami Nejvyšší soud připomíná, že jím výslovně namítaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu tak lze za relevantní dovolací námitku považovat správnost a úplnost rozhodných skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, dále úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování, jakož i správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. 17. Tento dovolací důvod přitom umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních. Těmi jsou jednak případ tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případ deformace důkazů, kdy je skutkové zjištění opakem skutečného obsahu daného důkazu), dále případ použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), a konečně případ vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. v důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno). Z výše uvedeného je současně zřejmé, že zakotvením tohoto dovolacího důvodu (s účinností ode dne 1. 1. 2022) naproti tomu nedošlo k obecnému (plošnému) rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na jakékoli otázky skutkového charakteru, neboť umožňuje nápravu jen v těch nejzávažnějších případech, kdy došlo k zásadním vadám v rozhodných skutkových zjištěních. 18. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05) konstatuje, že obviněný ve svém dovolání fakticky brojí proti závěrům učiněným soudem prvního stupně, čímž de facto (implicitně) uplatnil jím materiálně (výslovně) uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, neboť jím podané odvolání bylo Krajským soudem v Ústí nad Labem podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. 19. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod publikovanou pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). V. K meritu věci 20. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného O. M. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů. Po prostudování jeho obsahu a připojeného spisového materiálu přitom dospěl k závěru, že dovolací argumentace obviněného je věcně podřaditelná pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř, a to pouze v té části, v níž namítl procesní nepoužitelnost výpovědi svědka P. K. učiněné v přípravném řízení. 21. Z obsahu podaného dovolání je patrno, že dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným uplatněn v jeho první a druhé alternativě. K první z obviněným namítaných alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů tak Nejvyšší soud znovu odkazuje na výše uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno výše, těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu však nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. 22. Ze shora popsaných důvodů je tak z pohledu dovolacího řízení nutno považovat za irelevantní dovolací námitky, jejichž prostřednictvím obviněný nikterak věcně nebrojí proti v dané věci učiněným skutkovým závěrům s tím, že by soudem prvního stupně přijaté závěry měly nasvědčovat jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy proti tomu, že by rozhodná skutková zjištění okresního soudu neměla mít vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že by rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Obviněný se totiž ve svém dovolání soustředil pouze na prosté plošné odmítnutí skutkových závěrů soudů nižších stupňů, přičemž se věcně nevyjádřil k žádnému ze soudem prvního stupně provedených důkazů a fakticky pouze obecně zpochybnil hodnocení věrohodnosti všech usvědčujících svědeckých výpovědí. Takovéto námitky vyjadřující nespokojenost dovolatele s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů však nelze podřadit pod žádný dovolací důvod taxativně uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. a jako takové tedy nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. 23. Obviněný nadto namísto odůvodnění svých skutkových námitek učinil ve svém dovolání pouze obecný odkaz na celý obsah svého odvolání a v něm vyjádřené skutkové námitky, se kterými se podle jeho přesvědčení v blíže neupřesněném rozsahu soud druhého stupně v odůvodnění svého usnesení dostatečně nevypořádal. Takový odkaz dovolatele na argumentaci použitou v předchozím průběhu trestního řízení a v řádném opravném prostředku (či v jiných podáních) je nepřípustný, neboť Nejvyšší soud jako soud dovolací se může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou konkrétně přímo v textu dovolání tvrzeny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. a dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr.). 24. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek [jak z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ] Nejvyšší soud uvádí, že Okresní soud v Litoměřicích v dané věci postupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a jak vyplývá i z dalších skutečností popsaných především v odůvodnění jeho rozsudku, je přitom plně v souladu s provedenými důkazy, aniž by vyvstávaly jakékoli, natož důvodné, pochybnosti o jeho správnosti. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu zároveň nelze nikterak vyvodit, že by se v nyní posuzovaném případě dopustil jakéhokoliv svévolného hodnocení důkazů v neprospěch obviněného. Jeho závěry jsou tedy zcela v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. a nikterak neodporují principům formální logiky. Svým povinnostem následně dostál též Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal. Taktéž odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí opětovně podrobně, přesvědčivě a logicky zdůvodnil, z jakých důvodů ani on neuvěřil obhajobě prezentované obviněným. Tuto skutečnost ovšem dovolatel ponechal bez povšimnutí a ve svém dovolání pouze opětovně bez bližšího odůvodnění odmítl hodnocení provedených důkazů, aniž by se jakkoli věcně pokusil závěry odvolacího soudu relevantním způsobem rozporovat. 25. Z přiloženého spisového materiálu Nejvyšší soud ověřil, že oba soudy nižších stupňů dovodily skutkový závěr o vině obviněného z výpovědí svědků D. M., L. K., M. K., M. K., S. K., M. N. a AAAAA (pseudonym), kteří v hlavním líčení či v přípravném řízení popsali okolnosti, za nichž jim obviněný předával či nabízel pervitin. Tyto výpovědi se přitom shodovaly v podstatných částech nejenom mezi sebou navzájem ohledně místa a způsobu předání či nabídnutí pervitinu, ale také částečně v dalších podrobnostech jako např. popisu vzhledu a vlastností samotné drogy. Výpovědi jmenovaných svědků byly podpořeny mimo jiné i obrazovými záznamy z průmyslové kamery ze dne 16. 3. 2024, na nichž byl obviněný zachycen na horním nádraží v XY při setkání s J. H. a M. N. Průběh tohoto setkání a chování obviněného svým charakterem odpovídalo konspirativně realizovanému obchodu s drogou a plně odpovídal výpovědi svědka M. N. Opomenout přitom nelze ani skutečnost, že obviněný po svém zadržení podle protokolu o vydání věci vydal plastový sáček s uzávěrem obsahující bílou krystalickou látku, v níž byl podle odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie prokázán metamfetamin. 26. Nejvyšší soud tedy ve shodě s Krajským soudem v Ústí nad Labem dospěl k závěru, že soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil své úvahy, jimiž se řídil při hodnocení jak jednotlivých důkazů, tak vzájemných rozporů mezi nimi, zejména detekovaných rozporů mezi výpovědí obviněného a výpověďmi výše jmenovaných svědků. Řádně tedy odůvodnil svůj závěr o tom, že výpovědi jmenovaných svědků jsou pravdivé, podrobné, souvislé a dostatečně konzistentní, celkově tedy věrohodné, přičemž v dílčích souvislostech (nikoli jen okrajově) odpovídají nejen sobě navzájem, ale i zbylým ve věci provedeným důkazům, načež se řádně vypořádal rovněž s rozpory, které detekoval v případě svědků D. M., S. K., AAAAA mezi jejich výpověďmi z přípravného řízení a hlavního líčení. Za této situace vzal za zcela vyvrácenou, vnitřně rozpornou a celkově nepřesvědčivou obhajobu obviněného, který odmítl, že by část svědků vůbec znal, jejich podrobné a souladné výpovědi označil za smyšlené a popřel, že by komukoliv prodal či nabídl pervitin. 27. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry okresního soudu neměly oporu v provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v dovoláním napadeném rozhodnutí rovněž soud odvolací. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Pouhá odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění předložená obviněným v rámci jeho mimořádného opravného prostředku přitom nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy je mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé patrná zjevná logická návaznost. Za tohoto stavu Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. 28. Stran další z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétně stran námitky obviněného směřující proti přečtení protokolu o výpovědi svědka P. K. z přípravného řízení v rámci hlavního líčení, kteroužto dovolatel odůvodnil tím, že pro postup soudu prvního stupně podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. nebyly splněny zákonné podmínky, jelikož jmenovaný svědek nebyl nezvěstný, Nejvyšší soud uvádí následující. Takto formulovanou námitku lze věcně podřadit pod druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž obviněný ji vznesl již v předchozích stadiích trestního řízení a Nejvyšší soud se tak plně ztotožňuje se způsobem, jakým ji v bodě 7. odůvodnění svého usnesení vypořádal Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací. Ve shodě s ním tedy Nejvyšší soud neshledal v postupu soudu prvního stupně žádného pochybení, pročež je tuto dovolací námitku obviněného namístě označit za nedůvodnou, resp. zjevně neopodstatněnou. 29. Ve vztahu k výše uvedenému platí, že podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. se protokol o dřívější výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka v rámci hlavního líčení přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu a taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech. Předmětné ustanovení je přitom nutno vykládat tak, že překážka bránící výslechu spoluobviněného či svědka musí být takového rázu, že trvale nebo po dohlednou dobu znemožňuje opětovný výslech takové osoby v řízení před soudem. Pojem „po dohlednou dobu“ je pak třeba vykládat tak, že vzhledem k povaze nastalé překážky nelze stanovit reálný termín výslechu. Pro učinění závěru o nezvěstnosti osoby ve smyslu § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. pro potřeby vedeného trestního řízení postačí, že bylo výsledky šetření orgánů trestního řízení prokázáno, že po takové osobě dané orgány bezvýsledně pátraly nebo se bezvýsledně o provedení takového výslechu pokoušely, přičemž tato osoba opustila své bydliště, nepodala zprávu o svém aktuálním pobytu a těmto orgánům není známo, kde se zdržuje. 30. Jak je patrno z rozsudku soudu prvního stupně, ten v rámci hlavního líčení přečetl protokol o výpovědi svědka P. K. učiněné v přípravném řízení postupem podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. z toho důvodu, že jmenovaný svědek byl v době konání řízení před soudem nezvěstným a pro soud nedosažitelným. Tuto skutečnost ověřil Nejvyšší soud rovněž ze zvukového záznamu z hlavního líčení konaného ze dne 2. 6. 2026, jelikož – byť obviněný sám ve svém dovolání na tuto skutečnost přímo nepoukazuje – je v protokolu z předmětného hlavního líčení chybně uvedeno, že ke čtení výpovědi svědka P. K. bylo přistoupeno se souhlasem stran, což však odpovídá naplnění zákonných podmínek k provedení tohoto důkazu podle § 211 odst. 1 tr. ř., nikoli podle odst. 2 téhož ustanovení. V nyní posuzovaném případě se tedy zcela zjevně jedná o prosté administrativní pochybení příslušného prvostupňového soudu, když řádný průběh provedení daného důkazu je zřejmý z poukazovaného zvukového záznamu bezprostředně zachycujícího celý průběh hlavního líčení. 31. Z obsahu spisu je pak zřejmé, že v předmětné věci bylo ve vztahu k závěrům o nezvěstnosti svědka P. K. nutné postupovat operativně, neboť šlo o osobu, která žila bezdomoveckým způsobem života, když se pouze přechodně po určitou dobu zdržoval u svých přátel či v azylovém domě. Až po soudem provedeném nařízení neomezeného předvedení jmenovaného svědka se podařilo, a to po telefonické domluvě, zajistit jeho dostavení se k soudu dne 15. 4. 2025 za účelem sdělení termínu hlavního líčení nařízeného na den 5. 5. 2025. Tento termín vzal svědek osobně řádně na vědomí s tím, že přislíbil svoji účast na tomto jednání. Přesto se následně svědek P. K. na hlavní líčení uvedeného dne nedostavil, přičemž podle zjištění okresního soudu se následně stal zcela nekontaktním, a to jak telefonicky na jím sděleném telefonním čísle, tak i prostřednictvím zaměstnavatele, s nímž ukončil svůj pracovní poměr. Zároveň opustil poslední známé místo, na němž se delší dobu zdržoval, přičemž poznatky o novém místu jeho pobytu se nepodařilo získat ani od jeho známých, kteří uvedli, že se svědek cíleně ukrývá před policejními orgány a pohybuje se volně po městě XY. Dále měl soud prvního stupně k dispozici výsledky opakovaných šetření k místu jeho pobytu, z nichž bylo zjištěno, že negativní byly také snahy policejních orgánů zajistit osobu svědka pátráním v místech, kde se obvykle sdružují osoby bez domova. Teprve tehdy, když se všechny tyto pokusy o zjištění místa pobytu svědka a jeho předvedení ukázaly jako zcela marné, dospěl soud prvního stupně dne 2. 6. 2025 k závěru, že je svědek P. K. nezvěstný, a tedy pro soud momentálně nedosažitelný. 32. Žádnou z těchto skutečností obviněný ve svém dovolání fakticky nerozporuje, když tyto byly stručně rekapitulovány již oběma soudy nižších stupňů v rámci vypořádání jeho identické námitky směřované proti provedení důkazu čtením protokolu o výpovědi svědka P. K. z přípravného řízení. Na výše uvedeném ničeho nemění ani to, že se podle obviněného mělo dařit svědka P. K. předvolat v jiných blíže nespecifikovaných věcech a tento svědek neopustil území České republiky. Toto tvrzení lze totiž vyhodnotit jako zcela obecné a není z něj jakkoli zjevné, že by obviněný poukazoval na jakýkoli konkrétní zdroj informací o pobytu jmenovaného svědka, který mohl posloužit soudu prvního stupně k zajištění jeho osoby pro účely trestního řízení. 33. V daném případě je třeba za rozhodnou považovat skutečnost, že soud prvního stupně (podle obsahu spisového materiálu) vyvinul skutečné, a nikoli pouze formální, úsilí o realizaci osobního výslechu svědka P. K. Jmenovaný svědek se sice jedinkrát dostavil k soudu, avšak přes svůj slib se nedostavil na jemu avizovaný termín hlavního líčení, stal se nekontaktním a podle dostupných informací se cíleně téměř dva měsíce ukrýval před policejními orgány, přičemž veškerá snaha směřující k jeho vypátrání byla bezvýsledná, pročež soud zcela důvodně považoval tohoto svědka za osobu nezvěstnou a pro soud (dlouhodobě) nedosažitelnou, resp. nedostupnou. Za dané situace tedy není pochyb o tom, že závěr soudu prvního stupně, že svědek K. je nezvěstný, má objektivní základ, přičemž není pochyb ani o tom, že tato překážka po dohlednou dobu znemožňovala jeho výslech v řízení před soudem. Za tohoto stavu tak byly dány zákonné předpoklady pro to, aby okresní soud výpověď svědka P. K. učiněnou v přípravném řízení v rámci hlavního líčení přečetl postupem podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. – tedy i bez souhlasu obviněného a státního zástupce přítomných hlavnímu líčení - a následně na jejím základě mohl učinit i odpovídající skutkové a právní závěry. 34. Ve vztahu k přečtení protokolu o výpovědi svědka P. K. současně obviněný namítl, že tímto postupem bylo porušeno jeho právo na obhajobu v důsledku porušení jeho práva vyjádřit se k prováděným důkazům ve spojení s právem vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě. 35. K danému Nejvyšší soud v prvé řadě podotýká, že právo obviněného na obhajobu představuje jedno z nejdůležitějších procesních práv, což jen potvrzuje jeho ústavně právní ochrana (čl. 40 odst. 3 Listiny) a dále garance jeho ochrany v mezinárodních smlouvách o lidských právech a svobodách (např. čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Jeho porušení je tedy namístě považovat za podstatnou vadu řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) a § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. 36. V daných souvislostech je dále vhodné připomenout, že podle Evropského soudu pro lidská práva nelze s ohledem na zvláštní význam respektování práv obhajoby v trestním řízení obviněnému odepřít právo, které mu zaručuje článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, s odkazem na skutečnost, že podle vnitrostátního práva je přípustné pro rozhodnutí o oprávněnosti obvinění použít prohlášení učiněná před soudním projednáním případu osobami, které nelze v řízení před soudem znovu vyslechnout (viz rozsudek ve věci Fausciana proti Itálii ze dne 1. 4. 2004, stížnost č. 4541/02). Evropský soud pro lidská práva pro tyto případy stanovil, že práva obhajoby jsou omezena v míře neslučitelné s požadavky čl. 6 Úmluvy, jestliže je odsouzení založeno výlučně nebo v určující míře na výpovědi svědka, kterého obviněný neměl možnost vyslechnout nebo nechat vyslechnout ani v přípravném řízení, ani před soudem. Článek 6 Úmluvy tak dovoluje soudům založit odsouzení na výpovědi svědka, který vypovídá proti obviněnému a kterého obviněný nebo jeho obhájce neměli možnost v žádné fázi řízení vyslechnout, pouze za splnění následujících podmínek. Zaprvé, jestliže skutečnost, že svědek nebyl s obviněným konfrontován, je důsledkem nemožnosti svědka najít, když však musí být zjištěno, že příslušné orgány po něm aktivně pátraly, aby takovou konfrontaci umožnily. Zadruhé, sporná výpověď nemůže v žádném případě představovat jediný důkaz, na němž spočívá odsouzení. Pokud však měl obviněný možnost v přípravném řízení svědka vyslechnout, mělo by platit, že tato skutečnost již činí bezpředmětným zkoumání, zda orgány činné v trestním řízení vyvinuly opravdovou snahu o zajištění účasti svědka na jednání soudu či zda bylo odsouzení stěžovatele založeno výlučně na výpovědi tohoto svědka z přípravného řízení (viz rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Rachdad proti Francii ze dne 13. 11. 2003, stížnost č. 71846/01, § 23 až § 24; a Zentar proti Francii rozsudek ze dne 13. 4. 2006, stížnost č. 17902/02, § 26). Tyto závěry Evropského soudu pro lidská práva přitom odpovídají rovněž judikatorním závěrům Ústavního soudu, z nichž ostatně již odvolací soud konkrétně poukázal na nález ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. IV. ÚS 569/11. 37. S přihlédnutím k výše uvedeným východiskům tedy Nejvyšší soud zkoumal, zda bylo v nyní projednávané věci zachováno právo obviněného zpochybňovat v rámci své obhajoby důkazy, jež jsou schopny ovlivnit rozhodnutí soudu o jeho vině. Ze spisového materiálu k tomu zjistil, že svědek P. K. byl v rámci trestního řízení vyslechnut procesně použitelným způsobem pouze jednou, a to v přípravném řízení (konkrétně ve fázi vyšetřování, tj. po zahájení trestního stíhání osoby obviněného), přičemž se tak stalo bez osobní účasti obviněného i jeho obhájce. Protokol o výpovědi svědka P. M. z přípravného řízení následně soud prvního stupně přečetl v hlavním líčení konaném dne 2. 6. 2025 výše uvedeným postupem, a to za přítomnosti obviněného i jeho obhájce, načež byla obviněnému dána možnost, aby se ke skutečnostem vyplývajícím z výpovědi jmenovaného svědka podle § 214 tr. ř. osobně vyjádřil. 38. Nejvyšší soud nad rámec výše uvedeného dodává, že v posuzovaném případě je z pohledu dodržení práva obviněného na spravedlivý proces podstatnou skutečnost, že soud prvního stupně po zahájení hlavního líčení vyvinul jednoznačnou snahu svědka P. K. znovu vyslechnout v přítomnosti obviněného a jeho obhájce, což se mu však ze zcela objektivních důvodů nezdařilo, k čemuž lze odkázat na výše uvedené závěry ve vztahu k nezvěstnosti svědka P. K. a snaze soudu dostát své povinnosti a jmenovaného svědka k hlavnímu líčení předvolat či předvést a osobně jej vyslechnout. Jinak řečeno, svědek P. K. sice skutečně nebyl v žádném stadiu trestního stíhání vyslechnut kontradiktorním způsobem, což však nebylo způsobeno svévolným postupem orgánů činných v trestním řízení, nýbrž prokázanou existencí objektivních překážek bránících zopakování výslechu jmenovaného svědka před soudem. Zároveň platí, že výpověď tohoto svědka není v posuzované věci rozhodující nebo mající značnou váhu, jak tvrdí obviněný. Výpověď svědka P. K. zjednodušeně řečeno obsahovala pouze sdělení toho, že jmenovaný svědek z doslechu věděl, že obviněný prodával pervitin, a to konkrétně i nezletilému AAAAA, o čem již ovšem vypovídaly ve svých výpovědích samotní odběratelé drogy včetně nezletilého AAAAA, přičemž vlastní obchod s drogou byl zachycen kamerovými záznamy z vlakového nádraží v XY. Omezení práv obviněného tedy nelze označit za neproporcionální a natolik intenzivní, aby eliminovalo záruku spravedlivého procesu, neboť z pohledu kontradiktornosti řízení je podstatné to, že výrok o vině obviněného nestojí na výpovědi svědka P. K. z přípravného řízení, jelikož se jedná o důkaz spíše okrajový a podpůrný, nýbrž na dalších výše odkazovaných důkazech majících vysokou míru vypovídající hodnoty, které byly v souladu se zásadou bezprostřednosti a právem obviněného na obhajobu řádně provedeny v hlavním líčení. Nelze tedy mít za to, že uvedeným postupem došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 Úmluvy, jelikož se nejednalo o výlučný či rozhodující důkaz viny obviněného, pročež je namístě námitku dovolatele v tomto směru označit za nedůvodnou. 39. Jak již Nejvyšší soud konstatoval výše, obviněný v rámci svého dovolání de facto uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, když poukázal na zamítnutí jím podaného řádného opravného prostředku odvolacím soudem, přestože v předchozím řízení byl – podle jeho názoru – dán důvod dovolání popsaný v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla skutečně zjištěna existence vytýkaných vad, které by zatěžovaly trestní řízení již před soudem prvního stupně. Jelikož však Nejvyšší soud, jak je podrobně rozvedeno shora, v napadených rozhodnutích obou soudů nižších stupňů, popř. v jejich postupu v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněným výslovně uplatněného dovolacího důvodu, ani jiného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., nemohl být naplněn ani obviněným výslovně neuplatněný (nicméně v jím podaném dovolání implicitně vyjádřený) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. VI. Závěr 40. V souvislosti s uplatněnou argumentací dovolatele je třeba opětovně zdůraznit, že obviněný veškeré své dovolací námitky uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů řádně vypořádaly. S ohledem na charakter námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. 41. Oba soudy nižších stupňů se přitom v nyní posuzované věci s námitkami obviněného v rámci svých rozhodnutí řádně vypořádaly, aniž by došlo k porušení jeho práva na odvolání v důsledku nedostatečného vypořádání jím vznesených odvolacích námitek, resp. nevyhovujícího odůvodnění dovoláním napadeného usnesení krajského soudu. Odvolací soud se totiž v odůvodnění svého usnesení sice stručně, avšak dostatečně vypořádal s hlavními procesními i hmotně právními aspekty dané věci, přičemž z jeho argumentace je zjevné, jakým způsobem se vypořádal se zásadními námitkami obviněného. V této souvislosti lze zmínit např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy promítnutý do zákonných podmínek kladených na odůvodnění soudního rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96). V tomto směru lze poukázat rovněž na judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj. 42. Současně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Současně byl projednávaný skutek soudy nižších stupňů správně právně kvalifikován, jakož i logickým a přesvědčivým způsobem odůvodněn. 43. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 9. 2025, sp. zn. 4 To 260/2025, jakožto i jemu předcházejícího postupu v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného O. M. nedošlo k porušení zákona ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. m) tr. ř., ale ani žádného jiného z důvodů dovolání, kterak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Jelikož bylo dovolání obviněného z výše rozvedených důvodů shledáno zjevně neopodstatněným, postupoval Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.). V Brně dne 21. 1. 2026 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu