q

Plný text

11 Tdo 320/2024-4509

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2024 o dovoláních obviněných 1. A. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, 2. Jana Meceroda, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, 3. Daniela Marečka, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice a 4. T. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2023, č. j. 4 To 56/2022-3822, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 3/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných A. G., Daniela Marečka, Jana Meceroda a T. F. odmítají.

Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení

1. Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 6. 2022, č. j. 43 T 3/2019-3586 uznal vinnými obviněné A. G., Jana Meceroda, Daniela Marečka, M. G., T. F. a obviněné obchodní společnosti INTERBRANDS s.r.o., IČO: 241 89 031, se sídlem Senovážné náměstí 992/8, 110 00 Praha 1 - Nové Město a Motox EuroTrucks, s.r.o., IČO: 262 24 828, se sídlem nám. Svobody 93/22, 602 00 Brno, vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst.1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Soud prvního stupně rozhodl též o trestech výše uvedených obviněných a obviněných obchodních společností. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu poškozenou obchodní společnost Oberbank AG – Česká republika, IČO: 260 80 222, se sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 6/3, České Budějovice (dále jen „poškozená banka“), odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění A. G., Jan Mecerod, Daniel Mareček, M. G., T. F., obchodní společnost INTERBRANDS s.r.o. (dále jen „společnost INTERBRANDS“), obchodní společnost Motox EuroTrucks, s.r.o. (dále jen „společnost Motox EuroTrucks“), státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně a poškozená banka odvolání. Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozhodl o těchto rozsudkem ze dne 30. 5. 2023, č. j. 4 To 56/2022-3822, tak, že podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. řádu, § 223 odst. 1 tr. řádu a § 11 odst. 1 písm. e) tr. řádu per analogiam částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně, a to ohledně zaniklé obviněné právnické osoby INTERBRANDS s.r.o. a její trestní stíhání pro v rozsudku vymezený skutek zastavil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu).

3. Dále odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. řádu z podnětu odvolání obviněných G., Meceroda, Marečka, G., F., společnosti Motox EuroTrucks, státního zástupce a poškozené banky napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu ve věci nově rozhodl tak, že obviněné G., Meceroda, Marečka, G., F. a společnost Motox EuroTrucks uznal vinnými ze zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu pod § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, a to pro skutek spočívající v tom, že:

v úmyslu vylákat pro svoji potřebu finanční prostředky prostřednictvím společnosti INTERBRANDS s.r.o. a Motox EuroTrucks, s.r.o. od bankovního ústavu Oberbank AG ve výši 30 000 000 Kč, v rámci poskytnutého účelového úvěru společnosti INTERBRANDS s.r.o., na který poskytne ručení společnosti Motox EuroTrucks, s.r.o., s úmyslem, že tento úvěr nebude splácen, se domluvili v přesně nezjištěné době, počátkem roku 2015 na společném postupu, kdy

obviněný A. G., jako fyzická osoba a jediný majitel nemovitosti hotel a restaurace Landštejnský dvůr, účelově podepsal dne 1. 1. 2015 fiktivní nájemní smlouvu na tuto nemovitost se společností CLABOAN, s.r.o., IČO: 292 76 543, se sídlem Mariánské náměstí 617/1,617 00 Brno, kdy výše nájmu byla stanovena na 365 000 Kč měsíčně, kdy tuto smlouvu Jan Mecerod následně předložil při žádosti o účelový úvěr v bance Oberbank AG pobočka Česká republika a dále A. G. předložil internímu odhadci banky, R. S. dne 17. 2. 2015, jako podklad k vypracování znaleckého posudku na předmětnou nemovitost pro banku Oberbank AG pobočka Česká republika, nepravdivou nájemní smlouvu uzavřenou dne 2. 9. 2013, mezi jeho osobou a společností INTERSERVICE & Co., a.s., IČO: 252 77 111, se sídlem Beckovského 2045, 580 01 Havlíčkův Brod, kdy výše nájmu byla stanovena na 15 000 EUR měsíčně (375 000 Kč),

obviněný Jan Mecerod jako jednatel (od 25. 4. 2015 do 16. 9. 2015) společnosti Motox EuroTrucks, s.r.o., který žádal u banky Oberbank AG, pobočka Česká republika, v prvním čtvrtletí roku 2015, v Brně, o poskytnutí účelového úvěru ve výši 30 000 000 Kč na nákup nemovitostí od A. G., kdy obviněná právnická osoba Motox EuroTrucks, s.r.o. v zastoupení obviněným Janem Mecerodem předložila bance před schválením účelového úvěru nepravdivé a hrubě zkreslené údaje, kdy se jednalo především o: - výkaz zisku a ztráty k 31. 3. 2015 společnosti Motox EuroTrucks, s.r.o., - účetní rozvahu k 31. 3. 2015 společnosti Motox EuroTrucks, s.r.o., - nájemní smlouvu ze dne 1. 1. 2015 mezi pronajímatelem A. G. a nájemcem obchodní společností CLABOAN, s.r.o., IČO: 292 76 543, se sídlem Mariánské náměstí 617/1, 602 00 Brno, kdy nájemné za nemovitost bylo dle této smlouvy stanoveno ve výši 365 000 Kč měsíčně, a následně Jan Mecerod bankovnímu ústavu sdělil, že po vzájemné dohodě bude místo společnosti Motox EuroTrucks, s.r.o. žádat o úvěr společnost INTERBRANDS s.r.o. zastoupená jednatelem Danielem Marečkem a obviněná obchodní společnost Motox EuroTrucks, s.r.o. se stane ručitelem společnosti INTERBRANDS s.r.o. za požádaný účelový úvěr, kdy Jan Mecerod dne 16. 7. 2015 podepsal ručitelské prohlášení č. 1/15/330 společnosti Motox EuroTrucks, s.r.o. pro společnost INTERBRANDS s.r.o., ve kterém prohlásil, že na první písemnou žádost uspokojí/uhradí veškeré dluhy vůči bance na základě smlouvy o poskytnutí účelového úvěru č. 29/15/330, uzavřené dne 16. 7. 2015 mezi bankou jako věřitelem a obchodní společností INTERBRANDS s.r.o. jako dlužníkem, pokud je včas a řádně neuhradí dlužník, ačkoliv v době podepsání ručitelského prohlášení věděl, že vzhledem ke své špatné finanční situaci, jakož i finanční situaci společnosti Motox EuroTrucks, s.r.o., nebude schopen poskytnout plnění v případě neplnění dlužníka,

obviněný Daniel Mareček jako jednatel společnosti INTERBRANDS s.r.o., IČO: 241 89 031, se sídlem Senovážné náměstí 992/8, 110 00 Praha - Nové Město, uzavřel dne 3. 2. 2015 s A. G. Smlouvu o smlouvě budoucí kupní na nákup nemovitostí v obci Landštejn, kdy se jednalo o hotel a restauraci Landštejnský dvůr, č. p. 3, 378 81 Staré Město pod Landštejnem a přilehlé pozemky za celkovou částku ve výši 40 000 000 Kč, ačkoliv A. G. věděl, že uvedené nemovitosti takovou hodnotu ve skutečnosti nemají a byly za účelem získání úvěru ve výši 30 000 000 Kč několikanásobně nadhodnoceny, kdy dohodnutá kupní cena ve výši 40 000 000 Kč měla být částečně uhrazena z vlastních finančních zdrojů společnosti INTERBRANDS s.r.o., a to ve výši 10 000 000 Kč dle kupní smlouvy a požadavku banky a zbylých 30 000 000 Kč mělo být uhrazeno poskytnutým účelovým úvěrem od banky Oberbank AG pobočka Česká republika, přičemž Daniel Mareček věděl, že společnost INTERBRANDS s.r.o., nemá dostatečné vlastní finanční prostředky v uvedené výši 10 000 000 Kč na nákup nemovitostí, kdy z tohoto důvodu dále Daniel Mareček jako jednatel společnosti INTERBRANDS s.r.o., uzavřel dne 1. 5. 2015 jménem této společnosti se společností Financiere Privee Jean De Montpellier & Cie Limited, IČO: 201 01 798, se sídlem Centre Montpellier, PB 788, Fomboni, State od Mwali, Comoros Union, (dále jen FPJDM), zastoupené Martinem Grohem, smlouvu o revolvingovém úvěru č. BM0201205015 na částku ve výši 12 000 000 Kč, aby získal finanční prostředky na úhradu kupní ceny obviněnému G., s kterým následně uzavřel kupní smlouvu dne 16. 7. 2015, kterou od něj koupil za společnost INTERBRANDS s.r.o. nemovitosti Landštejnský dvůr za částku 40 000 000 Kč, kdy následně Daniel Mareček po dohodě s Janem Mecerodem, jednatelem společnosti Motox EuroTrucks, s.r.o., sjednal a uzavřel dne 16. 7. 2015 jménem společnosti INTERBRANDS s.r.o., s bankou Oberbank AG pobočka Česká republika „Smlouvu o poskytnutí účelového úvěru č. 29/15/330“ na poskytnutí finanční částky ve výši 30 000 000 Kč, kdy uvedený a poskytnutý účelový úvěr byl zřízen na období od 16. 7. 2015 do roku 2030 a měl společnosti INTERBRANDS s.r.o. sloužit výhradně k nákupu nemovitostí a pozemků Landštejnský dvůr, přičemž před uzavřením Smlouvy o poskytnutí účelového úvěru Daniel Mareček předložil a doložil bance nepravdivé přiznání k dani z příjmů právnických osob za kalendářní rok 2013 společnosti INTERBRANDS s.r.o., pozměněné potvrzení od zdravotní pojišťovny Revírní bratrská pokladna, se sídlem Michálkovická 108, 710 15 Slezská Ostrava, pozměněné potvrzení od Okresní správy sociálního zabezpečení Karviná, se sídlem Náměstí Budovatelů 1333/31, 735 06 Karviná a pozměněné potvrzení od Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, se sídlem Na Jízdárně 3162/3, 709 00 Ostrava, Územní pracoviště v Karviné, se sídlem Zakladatelská 940/20, 735 06 Karviná, a to vše za společnost INTERBRANDS s.r.o., kdy následně při podpisu Smlouvy o poskytnutí účelového úvěru dne 16. 7. 2015 podepsal také Směnku vlastní č. 31/15/330, přestože věděl, že nemá a ani nebude mít společnost INTERBRANDS s.r.o. dostatek finančních prostředků k plnění dle „Dohody o vyplnění bianco směnky č. 31/15/330“ a kdy také následně po poskytnutí účelového úvěru, který byl bankou uvolněn k datu 30. 7. 2015, tento nesplácel, kdy společnost INTERBRANDS s.r.o., uhradila pouze sedm splátek po 166 667 Kč, a to ve dnech 30. 7. 2015-29. 1. 2016, celkem tedy ve splátkách uhradila 1 166 669 Kč,

obvinění M. G., A. G. a T. F. dále postupovali společně tak, že vymysleli a úmyslně napomohli tomu, aby společnost INTERBRANDS s.r.o., zastoupená Danielem Marečkem, získala účelový úvěr ve výši 30 000 000 Kč od banky Oberbank AG pobočka Česká republika, na nákup nemovitostí a pozemků od osoby A. G. v celkové hodnotě ve výši 40 000 000 Kč, kdy musela společnost INTERBRANDS s.r.o., prokázat bance Oberbank AG pobočka Česká republika, že sama disponuje finančními prostředky ve výši minimálně 10 000 000 Kč na předmětný nákup nemovitostí, a to tím způsobem, že dne 21. 7. 2015 obdržela společnost FPJDM, zastoupená Martinem Grohem, na svůj bankovní účet č. XY, vedený u banky UniCredit B. Czech Republic, a.s. z bankovního účtu č. XY, vedeného u banky A. B. a.s., majitelky P. F., nar. XY, trvale bytem XY, manželky T. F., finanční částku ve výši 5 000 000 Kč, jako údajnou splátku dluhu - půjčky T. F. vůči společnosti FPJDM, kdy poukázané finanční prostředky ve výši 5 000 000 Kč téhož dne 21. 7. 2015 Martin Groh poukázal z bankovního účtu č. XY společnosti FPJDM na bankovní účet č. XY, vedený u banky Oberbank AG pobočka Česká republika, společnosti INTERBRANDS s.r.o., a to jako část platby sjednané půjčky v celkové výši 12 000 000 Kč, kdy ještě téhož dne 21. 7. 2015 byly finanční prostředky ve výši 5 000 000 Kč převedeny z bankovního účtu č. XY společnosti INTERBRANDS s.r.o., na účet č. XY, vedený u Fio Banky, a.s., majitele A. G., a to jako zálohová platba na nemovitost hotel a restaurace Landštejnský dvůr, kdy následující den 22. 7. 2015 převedl A. G. těchto 5 000 000 Kč ze svého bankovního účtu č. XY, jako splátku dluhu - půjčky na bankovní účet č. XY společnosti FPJDM a kdy ten samý den 22. 7. 2015 byly finanční prostředky ve stejné výši 5 000 000 Kč převedeny z bankovního účtu č. XY společnosti FPJDM opět na bankovní účet č. XY společnosti INTERBRANDS s.r.o., a to jako další část platby z dohodnuté půjčky v celkové výši 12 000 000, kdy následující den 23. 7. 2015 bylo z účtu č. XY společnosti INTERBRANDS s.r.o. převedeno předmětných 5 000 000 Kč na účet č. XY A. G. jako druhá zálohová platba na nemovitost hotel a restaurace Landštejnský dvůr, čímž tímto A. G. obdržel od společnosti INTERBRANDS s.r.o., celkem 10 000 000 Kč, kdy tyto dva finanční převody v celkové výši 10 000 000 Kč zaznamenala banka Oberbank AG pobočka Česká republika, a kdy tato následně po splnění uvedené podmínky uvolnila 30 000 000 Kč z poskytnutého účelového úvěru společnosti INTERBRANDS s.r.o., na účet č. XY A. G., jako zbývající platbu za nákup nemovitostí hotel a restaurace Landštejnský dvůr a přilehlých pozemků od společnosti INTERBRANDS s.r.o., kdy následně dne 24. 7. 2015 A. G. převedl poukázaných 5 000 000 Kč od společnosti INTERBRANDS s.r.o., ze svého bankovního účtu č. XY na účet č. XY P. F. jako splátku dluhu - půjčky, kdy se tímto tzv. „dvojitý kruh" finančních transakcí, kdy šlo vždy o stejnou finanční částku ve výši 5 000 000 Kč, kterou fakticky poskytl obviněný T. F., a o prokázání toho, že společnost INTERBRANDS s.r.o. disponuje finanční částkou ve výši minimálně 10 000 000 Kč, během 4 dnů uzavřel,

kdy obvinění A. G., Jan Mecerod, Daniel Mareček, Martin Groh, T. F., INTERBRANDS s.r.o. a Motox EuroTrucks, s.r.o. svým společným jednáním způsobili bance Oberbank AG pobočka Česká republika, se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 6/3, 370 01 České Budějovice, škodu ve výši nejméně 19 333 331 Kč.

4. Za uvedený zvlášť závažný zločin odvolací soud obviněnému G. uložil podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému Mecerodovi uložil podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému Marečkovi uložil podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 3. 2024, tomuto obviněnému uložil též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu obchodních korporací na dobu 6 (šesti) let. Obviněnému Grohovi uložil podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému F. uložil podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněné obchodní společnosti Motox EuroTrucks uložil podle § 16 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, trest zrušení právnické osoby. Všechny obviněné pak odvolací soud podle § 228 odst. 1 tr. řádu zavázal povinností společně a nerozdílně nahradit škodu poškozené Oberbank AG, se sídlem A-4020 Linz, Untere Donaulände 28, Rakouská republika, jednající pobočkou Oberbank AG, pobočce Česká republika, IČO: 260 80 222, se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 6/3, České Budějovice 1, a to ve výši 20 442 961,57 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázal tuto poškozenou se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Dovolání a vyjádření k nim

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají nyní obvinění A. G., Jan Mecerod, Daniel Mareček a T. F. prostřednictvím svých obhájců dovolání.

6. Obviněný A. G. tak činí prostřednictvím svého obhájce JUDr. Martina Köhlera, advokáta, a to s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, jejichž znění doslovně cituje a přibližuje. Obviněný předně vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi jeho námitkami, což samo o sobě činí napadený rozsudek tohoto soudu nepřezkoumatelným a Nejvyšší soud by tento rozsudek měl zrušit a věc tomuto soudu vrátit. Dále cituje skutkovou větu rozsudku odvolacího soudu, přičemž zdůrazňuje slova „fiktivní“ a „nepravdivou“ a konstatuje, že tímto jsou dány mantinely. Následně připomíná, že byl uznán vinným ze zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo uvede 1) nepravdivé údaje, 2) údaje hrubě zkreslené nebo 3) podstatné údaje zamlčí. Tím, že z těchto variant státní zástupce při podání obžaloby zvolil variantu užití nepravdivého údaje, vytvořil podle názoru obviněného mantinel, v němž se musí soudy pohybovat. Obviněný přibližuje rozdíl mezi nepravdivým údajem a zkresleným údajem a dodává, že je nesporné, že nájem v hotelu a restauraci Landštejnský dvůr existoval, tudíž tento údaj nemohl být nepravdivý. Poukazuje též na to, že se státní zástupce při obžalobě „netrefil“ do toho, co měl obviněný spáchat. K tomu doplňuje, že státní zástupce použil pojem fiktivní smlouva, který však § 211 odst. 1 tr. zákoníku neobsahuje. Obviněný dále cituje část nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, z něhož plyne, že obecné soudy se nesmí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby. Podle obviněného by tak celá věc mohla být shrnuta tak, že státní zástupce nesprávně vymezil mantinely, ve kterých se má soud pohybovat, a není tudíž právně „co řešit“, neboť soud se nemůže stavět do role pomocníka obžaloby.

7. Následně obviněný rozebírá otázku výše nájmu. V rámci této argumentace připomíná závěry odvolacího soudu a výpověď svědka K. B., který při hlavním líčení uvedl, že výše nájmu byla nízká z důvodu krátké výpovědní lhůty a nájmu pouze restaurace. Tento svědek též uvedl, že za čtyři měsíce jeho nájmu vydělával v průměru 2 500 000 Kč a že by z nemovitosti Landštejnský dvůr šlo udělat velký hotel, který by vydělával podstatně více peněz, a že částka uvedená v obžalobě není nereálná. Obviněný pro úplnost dodává, že dnes je cena v hotelu Landštejnský dvůr za jednu osobu se snídaní 2 300 Kč/noc a v hotelu může přespat 30 osob. Denně je tak možné vydělat 69 000 Kč/noc, měsíčně: 2 070 000 Kč, ročně: 24 840 000 Kč. Tato čísla pak nezohledňují další příjmy z restaurace a parkování. Podle obviněného tyto skutečnosti svědčí o reálnosti jeho projektu. Obviněný zdůrazňuje, že chtěl v této souvislosti slyšet i svědka Beneše, který mohl dosvědčit nájemní smlouvu s obchodní společností INTERSERVICE & Co., a.s. (dále jen „společnost INTERSERVICE“) z roku 2013. Pouze tuto smlouvu měl R. S., nikoli smlouvu s obchodní společností CLABOAN, s.r.o. (dále jen „společnost CLABOAN“) a dostal i předpoklad výnosů. V této části obviněný též cituje část výpovědi svědkyně P. N. ohledně možných výnosů nemovitosti.

8. Další okruh námitek obviněného směřuje na problematiku relevantního údaje. Podle jeho přesvědčení odvolací soud aplikoval znak uvedení nepravdivého údaje zcela mechanicky a bez přihlédnutí k jeho funkci při ochraně úvěrového vztahu. Má-li v testu proporcionality obstát trestní stíhání úvěrového podvodu, pak podle obviněného musí soudy pečlivě zkoumat, zda uvedení nepravdivého údaje bylo způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a to z hlediska reálného vlivu nepravdivého údaje na úvahu poskytovatele úvěru. Zdrženlivost je podle něj namístě zejména tam, kde obavy vyjádřené v hrozbě trestněprávního postihu vůbec nenašly naplnění, a právně to nazývá relevantním údajem pro sjednání úvěrové smlouvy, k čemuž cituje závěry z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Obviněný dále doplňuje, že byl odsouzen za to, že fiktivními nájemními smlouvami oklamal nejprve S. a posléze i znalecký posudek pro banku, který rovněž stanovil hodnotu nemovitosti na částku ve výši 1 473 000 EUR (tedy přibližně cca 40 000 000 Kč). Ze strany soudů jde však o tvrzení, které se podle něj nezakládá na pravdě. V této souvislosti připomíná závěry S., který uvedl, že posudek Ing. Horského nepotřeboval, nevycházel z něj a ani nemohl, neboť poškozená banka tzv. výnosovou metodu, kterou užil Ing. Horský, neakceptuje. Proto pro S. neměly nájemní smlouvy a v nich uvedené nájemné ani znalecký posudek Ing. Horského žádný vliv. Poškozená banka vyžadovala použití metody provozních výsledků a S. u hlavního líčení jasně uvedl, že vycházel pouze z údajů od svědka B. Obviněný tak uzavírá, že jestliže by byl úvěr pachateli poskytnut i bez ohledu na zmiňované nepravdivé údaje, nepřicházela by trestní odpovědnost za citovaný zločin v úvahu. Tyto závěry potvrdila i svědkyně N., která u hlavního líčení uvedla, že nájemní smlouvy byly irelevantní a že pro ni bylo důležité, jaká je kapacita ubytování, jaké jsou nájmy obvyklé, nikoli nájmy předložené obviněným G.

9. Obviněný se v rámci této části své argumentace pozastavuje u výslechu svědka Wilfrieda Anzengrubera, který uvedl, že pro stanovení ceny nemovitosti použil výnosovou metodu a cenu stanovil k 17. 2. 2016. Tento znalecký posudek označuje za nepoužitelný již vzhledem k datu, k němuž znalec stanovil cenu, neboť správně ji měl stanovit k datu, které je v této trestní věci projednáváno. Tento znalec navíc užil výnosovou metodu, kterou však poškozená banka, podle výpovědi S., nepoužívá. Znalec Anzengruber uvedl, že chybou S. bylo, že při svých výpočtech užil nájemní smlouvy, což však S. odmítá. V souvislosti s tímto rozporem pak obviněný G. prezentuje možnosti, jak tento vyřešit. Obviněný připomíná výslech svědka Anzengrubera, který uvedl, že ke stanovení ceny užil nájem svědka B., který však vysvětlil, proč byl sjednaný nájem tak nízký, a že pokud by byl v provozu celý hotel, nájemné by bylo výrazně vyšší. Podle obviněného je neobhajitelné, že svědek Anzengruber počítal s nájmem 30 000 Kč měsíčně. Obviněný dále připomíná, že svědek Anzengruber, uvedl, že S. převzal do svého posudku nesprávné údaje o ploše předmětné nemovitosti. Podle obviněného je tomu však přesně naopak, když svědek Anzengruber si onu plochu vůbec nepřeměřil, ale pouze „obhlédl“. Naopak, S. uvedl, že měl k dispozici přesné zaměření nemovitosti s přesností na cm. Obviněný též upozorňuje na to, že svědek Anzengruber je zaměstnanec poškozené banky a je zde důvodná obava, že znalecký posudek této bude stranit. Proto bylo podle obviněného namístě, aby byl ve věci proveden revizní znalecký posudek. Obviněný připomíná § 105 odst. 2 tr. řádu a dochází k závěru, že svědek Anzengruber je jako znalec vyloučen a přibírající orgán měl rozhodnout o jeho vyloučení pro zajištění objektivity, a že soudy nemohly k jeho posudku přihlédnout pro jeho podjatost. Obviněný tuto část argumentace uzavírá s tím, že objektem trestného činu úvěrového podvodu je právo banky na svobodné a z dostatečných informací vycházející rozhodnutí o poskytnutí či neposkytnutí úvěru (a tím i ochrana jejího majetku). Proto je podstatné, zda pachatel banku uvedl při uzavírání úvěrové smlouvy v omyl takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit její rozhodnutí a další postup a tím i ohrozit její majetková práva. Obviněný je přitom přesvědčen, že v projednávaném případě tomu tak nebylo a trestní odpovědnost za projednávaný zločin nepřichází v úvahu.

10. Další linie argumentace obviněného směřuje k naplnění znaku skutkové podstaty daného trestného činu „jako člen organizované skupiny“. Obviněný připomíná definici organizované skupiny a konstatuje, že v souvislosti s ním nebyly tyto znaky naplněny. Odvolací soud podle něj neuvedl nic, co by prokazovalo, že se včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Pokud organizovaná skupina existovala, pak lze podle přesvědčení obviněného její členy hledat mezi osobami přítomnými u procesu uzavírání smlouvy o úvěru. Obviněný byl přitom v pozici pouhého prodejce nemovitosti, přičemž nebylo prokázáno, že by se s dalšími dvěma osobami na něčem domlouval. Jediný, s kým komunikoval byl budoucí kupující. Na úvěrovém procesu se sám nijak nepodílel a ani do něj nezasahoval. Pouze jednou jel do Prahy uzavřít zástavní smlouvu, což je u prodávajícího běžný postup. Obviněný též popírá, že by došlo k rozdělení úkolů, když nejprve si nechal vyhotovit znalecký posudek a až poté jej kontaktoval kupující, tedy naprosto opačně, než jak tvrdí odvolací soud. Následně prezentuje situaci očima kupujícího, přičemž postup soudu, který ve svém rozsudku záměrně nemluví o předání celé složky s podklady, nýbrž se věnuje pouze podle něj závadovým listinám, shledává nepřijatelným. Dále rozvíjí tento scénář, přičemž dochází k závěru, že i kdyby kupující přemýšlel o potenciálním úvěrovém podvodu, nedává smysl do něj zapojovat prodávajícího, neboť jej k tomu nepotřebuje. Obviněný dále uvádí, že pokud nějaká organizovaná skupina existovala, pak on jejím členem nebyl, jelikož jí neměl co nabídnout, což dokazuje i to, že se sám účastnil toliko prohlídky nemovitosti a podpisu zástavní a kupní smlouvy. Tím je tedy jeho účast na organizované skupině vyloučena. Tvrzení odvolacího soudu, že byl hlavou organizované skupiny, nemá podle něj oporu v dokazování a učinění tohoto závěru pouze na podkladě skutečnosti, že měl dluhy, je účelové.

11. Obviněný se též vymezuje vůči toku peněz, který soud ve svém rozsudku rozebírá, a konstatuje, že tento nemohl ovlivnit. Zároveň připomíná, že nebyl účastníkem úvěrové smlouvy. Tvrzení soudu, že vymyslel a napomohl tomu, aby společnost INTERBRANDS, zastoupená obviněným Marečkem získala účelový úvěr, je pak podle něj nerealizovatelné s cílem obhájit ničím nepodložená tvrzení soudu a jde o pouhé spekulace ze strany soudu. Obviněný trvá na tom, že se zúčastnil pouze prohlídky nemovitosti a podpisu zástavní smlouvy. Pokud by šlo o podvod, tak podle něj prohlídka nemovitosti vůbec neproběhla a zúčastnil by se pouze podpisu smlouvy. Skutečnost, že se prohlídky nemovitosti účastnili i zástupce poškozené banky a její znalec podle obviněného též dokládá, že se úvěrového podvodu nedopustil.

12. Další část argumentace obviněného se týká otázky způsobení škody velkého rozsahu. K té nejprve cituje závěry rozhodovací praxe a následně připomíná § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Konstatuje, že státní zástupce hovořil o tom, že soud prvního stupně nesprávně vypočetl výši způsobené škody, na což obviněný upozorňoval již při hlavním líčení. K této skutečnosti se však ani jeden ze soudů podle obviněného nevyjádřil. Jelikož má za to, že není možné toto pochybení napravit v rámci dovolacího řízení, kdy není jasné, jakou měla nemovitost hodnotu ke dni spáchání trestného činu, musí Nejvyšší soud bez dalšího zrušit napadený rozsudek, věc vrátit soudu prvního stupně s pokynem, jak má postupovat. Obviněný též uvádí, že poškozená banka hotel a restauraci Landštejnský dvůr prodala. Další procesní chybou podle jeho názoru bylo, že si soud prodejní smlouvu nevyžádal a při hlavním líčení či veřejném zasedání ji neprovedl. Obviněný cituje část usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 427/2013, podle něhož nelze hodnotu zástavy zaměňovat s její výtěžností při veřejné dražbě; ke zpeněžení zástavy totiž dochází až po určité době od spáchání trestného činu a za poněkud odlišných tržních podmínek, než jaké pachatel mohl předpokládat v době spáchání trestného činu; v tomto směru se tak jedná o nepředvídatelnou budoucí okolnost, která stojí mimo skutkovou podstatu trestného činu a nemá vliv na trestní odpovědnost pachatele za trestný čin úvěrového podvodu. Obviněný připomíná, že předmětná trestná činnost se měla uskutečnit v roce 2015. Daná nemovitost však byla prodána až v roce 2021, a tudíž se z prodejní ceny nedá vycházet, neboť se do ní promítla pandemie COVID-19, a proto je třeba zjišťovat cenu obvyklou v roce 2015, nikoliv v roce 2021. Podle obviněného za daného stavu nelze rozhodnout, jaká škoda byla způsobena, a není tedy možné projednávané jednání právně kvalifikovat, což může vést i k věcné nepříslušnosti soudu prvního stupně.

13. Dále upozorňuje na to, že zástavní právo plní nejenom funkci zajišťovací, ale též uhrazovací, neboť v případě nesplnění zajištěné splatné pohledávky představuje podpůrný zdroj k jejímu uspokojení přímo ze zástavy. Trestný čin úvěrového podvodu by mohl být spáchán jen tehdy, pokud by poskytnutý úvěr byl zajištěn takovou hodnotou zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byl závazek splacen a jestliže byl dlužník alespoň srozuměn s tím, že hodnota zástavy je nižší než hodnota závazku, jenž je jí zajištěn. Zdůrazňuje, že za situace, kdy byl veden třemi znaleckými posudky, nemohl být srozuměn s tím, že hodnota zástavy je nižší než hodnota závazku. O existenci čtvrtého posudku od pana Anzengrubera se pak dozvěděl až z policejního spisu, a proto je zřejmé, že u něj není dána subjektivní stránka ke znaku škody velkého rozsahu.

14. Obviněný je přesvědčen, že odvolací soud se nezabýval ani jeho „mírou zavinění“ ve vztahu ke způsobení škody, kdy s ohledem na poměr výše poskytnutých úvěrů a hodnoty jejich zajištění, jež byla stanovena na základě znaleckých posudků S. a N., nelze v žádném případě dovodit ani nedbalostní zavinění ve vztahu ke kvalifikovanému znaku škody velkého rozsahu. Současně připomíná výpověď svědkyně Steinhauserové, která podrobně popsala proces schvalování žádosti o úvěr. Tato svědkyně vypověděla, že společnost INTERBRANDS zaplatila minimálně sedm splátek, tedy nikoliv dvě a půl splátky uváděné státním zástupcem. Tím podle aktuální judikatury nemůže být dán úmysl nesplácet. Tuto skutečnost měl státní zástupce prokázat, což však nečiní. Navíc svědkyně uvedla, že nemůže být ovlivněna, protože i kdyby se o to někdo pokusil, jsou zde další pojistky, a současně, že obviněného G. nezná a v jednací síni ho nepoznala.

15. Následně se obviněný věnuje otázce, zda může být pachatelem úvěrového podvodu, když není účastníkem úvěrového vztahu. K tomu připomíná závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 4 Tdo 507/2018. Poukazuje na to, že pro něj vypracovaný znalecký posudek nebyl podkladem pro S. a N. Připomíná dílčí závěr citovaného usnesení, podle něhož jestliže by byl úvěr pachateli poskytnut i bez ohledu na zmiňované nepravdivé údaje, nepřicházela by trestní odpovědnost za citovaný zločin v úvahu. Tuto část námitek uzavírá s tím, že jeho podíl na způsobení následku je nulový. V závěru svého dovolání se pak vyjadřuje ke znaleckému posudku Ing. Karla Fišery. Podle obviněného je s podivem, že na jedné straně soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, aby na straně druhé precizoval způsobenou škodu, aby mohl obviněné uznat vinnými. Tato skutečnost podle jeho názoru postrádá logiku a soud si měl nejprve ujasnit, zda zná škodu, což podle obviněného nezná. Je přesvědčen, že tato skutečnost pak vede k závěru, že soud nemůže projednávanou věc právně kvalifikovat. Obviněný současně opakuje svou argumentaci ohledně nutnosti vyloučení svědka Anzengrubera pro jeho podjatost. Závěrem obviněný navrhuje přerušení výkonu rozsudku odvolacího soudu a dále zrušení rozsudku odvolacího soudu a přikázání věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně, aby ve věci rozhodl Nejvyšší soud sám.

16. Obviněný Jan Mecerod podává dovolání prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Jany Strachoňové Drexlerové, advokátky, a to s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Nejprve rekapituluje předchozí soudní rozhodnutí a skutek kladený mu za vinu, přičemž se závěry odvolacího soudu, jejichž část ve svém dovolání cituje, nesouhlasí.

17. Obviněný trvá na tom, že v jeho případě nedošlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty daného trestného činu Připomíná, že jeho trestná činnost má být prokazována listinnými důkazy, a to tím, že předložil poškozené bance nepravdivé a hrubě zkreslené údaje – výkaz zisku a ztráty společnosti Motox EuroTrucks k 31. 3. 2015, účetní rozvahu společnosti Motox EuroTrucks k 31. 3. 2015, nájemní smlouvu ze dne 1. 1. 2015 mezi pronajímatelem A. G. a nájemcem obchodní společností CLABOAN. Namítá, že z dokazování ovšem nevyplývá, že by vůbec kdy měl uvedenou nájemní smlouvu k dispozici, že by mu byla předána a že by snad tuto dále předával poškozené bance. I v případě, že by tuto nájemní smlouvu snad měl k dispozici a byla mu někým předána, nemohl vědět, že tato obsahuje nepravdivé údaje. Těmito okolnostmi se podle obviněného soud prvního stupně nijak nezabýval.

18. Vady předchozího řízení podle mínění obviněného nenapravil ani odvolací soud, když z dokazování nevyplývá, že by snad přímo předával poškozené bance účetní doklady společnosti Motox EuroTrucks. Svědek M. V. potvrdil, že doklady byly předávány e-mailem, rovněž tak svědkyně Steinhauserová potvrdila, že podklady byly doručovány různým způsobem, i e-mailem. Namítá, že z ničeho nevyplývá, že by nepravdivé údaje jmenované společnosti předával poškozené bance a jakým způsobem. Dokazování k těmto skutkovým zjištěním nevede, zejména k těm, že listiny předal poškozené bance konkrétně on. Nadále pak trvá na tom, že žádné nepravdivé údaje bance nepředkládal. Z dokazování vyplývá, že veškeré listiny v podstatě byly předávány prostřednictvím M. V., který ale zřejmě s těmito nakládal podle svého uvážení a poškozené bance se dostávaly listiny v jiné podobě. Vytýká rovněž, že v rámci dokazování nebyl soudem zajištěn kompletní klientský spis poškozené banky se zápisy o schůzkách, při kterých měly být poškozené bance předávány podklady k úvěru. Samotné výpovědi svědků V. a Steinhauserové označuje za nevěrohodné, když tyto jsou i ve vzájemném rozporu (předávání a dodávání dokumentů poškozené bance). O nevěrohodnosti svědkyně Steinhauserové svědčí i to, že popřela intimní vztah s M. V., ačkoliv tento byl potvrzen samotným V. i dalšími svědky. V rámci dokazování nebylo podle obviněného postaveno najisto, jakým způsobem se nepravdivé listiny do banky dostaly, kdo a v jaké formě je předával.

19. Obviněný je přesvědčen, že ani odvolací soud se důsledně nezabýval relevantností nepravdivých údajů obsažených v listinách předkládaných poškozené bance; tímto by se měl soud vždy zabývat při posuzování naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu. Přesto nadále není tato zásadní otázka řešena. Odvolací soud tuto námitku pojal zcela jinak a v podstatě reaguje tak, že pokud by úvěrující banka věděla, že úvěr nebude splácen, tak by úvěr neposkytla. Uvádí, že tímto směrem ovšem jeho námitka nebyla vedena. Soud by se měl vždy při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin úvěrového podvodu zabývat tím, zda poškozená banka při uzavírání úvěrové smlouvy byla uvedena v omyl takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit její rozhodnutí a další postup, tj. zda se jedná o údaj podstatný pro uzavření smlouvy. V případě zejména předložených nájemních smluv lze mít za to, že se v žádném případě nejednalo o pro banku podstatné údaje. I svědci S. a P. N. uvedli, že z nájemních smluv nevycházeli, ale použita byla tzv. výnosová metoda.

20. Ze skutkových okolností, tak jak byly zjištěny soudy obou stupňů, nelze podle mínění obviněného dospět k závěru, že se svým jednáním dopustil zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Má za to, že aplikace uvedeného ustanovení neodpovídá skutkovým zjištěním a napadený rozsudek tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutkového zjištění. I když odvolací soud napravil některé vady rozsudku soudu prvního stupně, tak nadále zůstaly bez povšimnutí jiné závažné nedostatky a vady rozsudku tohoto soudu. Z těchto důvodů obviněný navrhuje kasaci rozsudků obou soudů nižších stupňů a přikázání věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

21. Obviněný Daniel Mareček podává dovolání prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Aleny Sayduevy Knapové, advokátky, a to s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, přičemž jejich znění doslovně cituje. Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a závěrů odvolacího soudu konstatuje, že trvá na své nevině, přisouzený trestný čin nespáchal a už vůbec ne jako člen organizované skupiny.

22. Obviněný uvádí, že si je vědom toho, že Nejvyšší soud při svém hodnocení musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Doplňuje závěry Nejvyššího soudu, který ve svých rozhodnutích opakovaně připomínal, že dovolání má sloužit k nápravě právních vad rozhodnutí z pohledu hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Nejvyššímu soudu však náleží povinnost zjišťovat, zda lze posuzovaný skutek, tak jak byl zjištěn soudem prvního, případně také druhého stupně a jak je uveden ve výroku napadeného rozsudku, kvalifikovat jako trestný čin, a tedy zda byly naplněny všechny znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu, respektive trestných činů. V intencích opakovaně citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2023, sp. zn. 8 Tdo 337/2013, pak obviněný zdůrazňuje, že výrok o jeho vině lze vznést pouze za předpokladu, že soud nashromáždí přímé důkazy hovořící o vině obžalovaného či logicky uzavřený řetězec důkazů nepřímých. Soud prvního stupně pak z několika důkazů provedených v nyní projednávané věci výslovně, coby usvědčující, v otázce viny neoznačil ani jeden z důkazů. Odvolací soud poté pouze částečně doplnil ve vztahu ke skutkovému stavu dokazování, přičemž následně sám vyslovil vinu obviněného. Ten je přesvědčen, že soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, která jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů, a to zejména ve vztahu k údajnému předání nepravdivých potvrzení (uvedení nepravdivých údajů) poškozené bance při procesu žádosti o poskytnutí úvěru.

23. Obviněný cituje znění § 211 odst. 1 tr. zákoníku a konstatuje, že tuto skutkovou podstatu nenaplnil. Podle něj se soudy zabývaly především otázkou uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů při vyřizování žádosti o úvěr, dospěly však k chybným závěrům, které činí jejich rozhodnutí nezákonnými. Připomíná, že již v rámci odvolání namítal, že soud prvního stupně vycházel při zjištění skutkového stavu zejména ze svědeckých výpovědí, a to ve většině nevěrohodných svědků. Takto proběhlé dokazování pak převzal odvolací soud, který je doplnil pouze ve vztahu k hodnotě zástavy, a tedy ve vztahu ke stanovení výše škody. Obviněný následně předestírá závěry odvolacího soudu k předkládání nepravdivých listin při sjednávání úvěru. Ten uvedl, že je oproti tvrzení obviněného z důkazů naprosto zřejmé, že s předmětnými listinami, které byly následně předloženy v žádosti o poskytnutí úvěru, obviněný disponoval, neboť mu byly v minulosti vydány a následně byly upraveny a využity v rámci úvěrového řízení, kdy v těchto byly uvedeny nepravdivé údaje. Za tyto důkazy pak odvolací soud považuje jednotlivá vystavená potvrzení pro něj jako fyzickou osobu. Ve spise však absentuje jakýkoliv důkaz o tom, kdo předložená potvrzení upravil a kdo je poté předložil poškozené bance, přičemž jde o naprosto zásadní důkaz. Podle názoru obviněného nebyl proces předkládání listiny poškozené bance nikdy dostatečně osvětlen a prokázán, přitom však soud dovozuje jeho vinu. Dále připomíná, že v rámci trestního řízení konzistentně tvrdí, že jednotlivá potvrzení poškozené bance nepředával. Navíc svědci Steinhauserová a V. ve svých výpovědích potvrdili, že jednotlivé podklady byly poškozené bance dokládány různými způsoby i e-maily, a to pouze panem V., nikoli jím.

24. Proto obviněný uzavírá, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů [§ 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu], kdy soudy obou stupňů porušily zásadu in dubio pro reo, přičemž zcela jistě nepostupovaly v pochybnostech ve prospěch obviněného. Obě rozhodnutí soudů je nutno považovat za nezákonná a zasahující do jeho základních práv a svobod. Soudy obou stupňů pak nesprávně právně posoudily skutek [§ 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu], jelikož v nyní projednávaném případě nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu.

25. Dále obviněný nesouhlasí s tím, že by se dopustil jakéhokoliv protiprávního jednání, a to navíc ve formě spolupachatelství jako člen organizované skupiny. Odmítá jakoukoliv plánovitost či koordinovanost mezi jednotlivými členy údajné organizované skupiny, kdy většinu spoluobviněných vůbec nezná a trvá na tom, že jakákoliv dohoda či koordinovanost nebyla důkazy prokázána, přičemž ji soudy dovozují bez jakýchkoliv důkazních prostředků.

26. Ve vztahu k tvrzení, že kupoval předmětnou nemovitost – Landštejnský dvůr za účelem podnikání a tedy na základě jistého podnikatelského záměru, obviněný namítá, že nelze přisvědčit argumentaci odvolacího soudu, který tvrdí, že na realizaci podnikatelského záměru mu chyběly finanční prostředky. Uvádí, že Landštejnský dvůr je nemovitostí s vysokým potencionálem pro provoz úspěšného ubytovacího a restauračního zařízení s předpokladem, že bude generovat zisk, který pokryje vstupní i provozní náklady. V závěru dovolání obviněný opětovně poukazuje na nestandardní kroky a možná pochybení samotné poškozené banky, resp. jejích pracovníků a zprostředkovatele. Poškozená banka při sjednávání úvěru postupovala naprosto nestandardně, kdy mezi žadatelem a bankou nebyla žádná komunikace, poučení a vysvětlení podmínek pro získání úvěru. A ostatně do dnešního dne chybí v rámci spisového materiálu klientský spis, který musela poškozená vést, kdy tuto absenci nezhojil v rámci dokazování ani odvolací soud. Obviněný je pak přesvědčen, i s ohledem na výše uvedené, že pracovníci poškozené postupovali při vyřizování tohoto konkrétního úvěru nanejvýš nestandardně.

27. Obviněný má rovněž za to, že řízení před soudem prvního stupně je stiženo procesní vadou, kterou pak odvolací soud nezhojil. Jak již namítal v odvolání, soud prvního stupně nemohl z malého množství důkazního materiálu dostatečně zjistit a prokázat skutkový stav. Navrhoval proto již v rámci řízení před soudem prvního stupně provedení několika dalších důkazů (zejména kompletního úvěrového spisu, zprostředkovatelské smlouvy pana V. s poškozenou či znalecký posudek z oboru písmoznalectví), jeho návrhům však soud nevyhověl a navržené důkazy neprovedl. Vytýká, že v rámci odůvodnění rozsudku se pak soud žádným způsobem s jeho návrhem na doplnění dokazování nevypořádal. Toto procesní pochybení měl možnost zhojit odvolací soud, který však tímto způsobem nepostupoval a namísto toho odůvodnění svého rozsudku odkázal na protokol o hlavním líčení ze dne 1. 6. 2022, v rámci kterého došlo k ukončení důkazního řízení a obviněný a jeho obhájkyně se vyjádřili tak, že nemají další důkazní návrhy. Namítá, že přes toto vyjádření však nelze opomínat již jednou vznesené návrhy na doplnění dokazování (které nebyly ze strany navrhovatele vzaty zpět), se kterými se navíc soud nevypořádal. Požadovat, aby obviněný neustále opakoval již jednou vznesené návrhy na doplnění dokazování by bylo nutno považovat za přepjatý formalismus, resp. formalistický přístup ze strany soudu. Obviněný má za to, že dovolání je přípustné také z toho důvodu, jelikož ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Z těchto důvodů obviněný navrhuje kasaci rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a zproštění obžaloby.

28. Obviněný T. F. podává dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Filipa Opatřila, advokáta, které následně doplnil jeho druhý obhájce JUDr. Pavel Hála, advokát, a to s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení, závěrů obou soudů nižších stupňů a podstaty skutku, který mu je kladen za vinu, prezentuje svou dovolací argumentaci k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Je přesvědčen, že v projednávané trestní věci došlo k nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, neboť učiněná skutková zjištění jsou podle jeho názoru opakem skutečného obsahu provedených důkazů. Tento nesoulad pak obviněný spatřuje ve dvou oblastech. První je otázka srozumění obviněného s podmínkami uzavřené úvěrové smlouvy. V pořadí druhou z těchto oblastí je otázka částky 5 000 000 Kč zaslaných z bankovního účtu jeho bývalé manželky, kdy tyto prostředky měly sloužit k uvedení poškozené banky v omyl.

29. Obviněný připomíná, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že byl součástí organizované skupiny, přičemž byl srozuměn s tím, co je podmínkami úvěrové smlouvy, tedy byl údajně srozuměn s tím, co musí být bance předloženo, aby tato poskytla společnosti INTERBRANDS úvěr ve výši 30 000 000 Kč. Tyto skutkové závěry však jsou podle obviněného opakem obsahu provedených důkazů. Z dokazování vyplynulo pouze to, že zná spoluobviněné G. a G., další zainteresované osoby nezná, což vyplynulo i z výpovědí obviněných Marečka a Meceroda. Obviněný G. uvedl, že ho sice zná, nicméně tento nemá nic společného s prodejem nemovitosti Landštejnský dvůr. Obviněný G. popsal, že se s ním na ničem nedomlouval s tím, že prostředky odeslané z účtu společnosti Financiere Privee Jean De Montpellier & Cie Limited (dále jen „FPJDM“) ve výši 5 000 000 Kč na účet společnosti INTERBRANDS nebyly prostředky obviněného. Výslechem svědků S. a V. bylo prokázáno, že ho neznají, stejně jako i znalci S. a N., kteří se podíleli na ocenění nemovitosti Landštejnský dvůr. Z dokazování tedy vyplynulo, že obviněný se nepodílel na sjednávání úvěrové smlouvy, nepřišel do styku s žádnými zástupci poškozené banky ani s osobami, které zpracovávaly odhady nemovitostí, nepředkládal v souvislosti s úvěrovou smlouvou žádné dokumenty a v souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvy neobdržel žádný prospěch. Nebylo prokázáno, že by se jakkoliv podílel na sjednávání úvěrové smlouvy nebo procesu směřujícím k jejímu uzavření či k čerpání úvěru, že by znal kohokoliv, kdo se účastnil nebo jakkoliv podílel na sjednávání úvěrové smlouvy, že by věděl o skutečnosti, že společnost INTERBRANDS bude žádat o úvěr a že v rámci této žádosti uvede nepravdivé údaje. Obviněný zdůrazňuje, že ke společnosti INTERBRANDS nemá naprosto žádný vztah, nezná ji a na její bankovní účet neposílal žádné prostředky. Závěr odvolacího soudu, že proto byl vymyšlen celý tento mechanismus, do něhož byl zapojen, jakožto osoba solventní, považuje za absurdní a jde podle něj o holou spekulaci, která je navíc v extrémním rozporu s provedenými důkazy, když soud svévolně dotvořil skutkový stav a porušil zásadu in dubio pro reo, k čemuž odkazuje na pozdější část svého dovolání a v ní obsaženou judikaturu.

30. Obviněný svůj podíl na úvěrovém podvodu popírá. Je přesvědčen, že jeho účast na trestné činnosti není prokazována ani žádným dalším spoluobviněným. Namítá, že absentují důkazy o tom, že by byl srozuměn s podmínkami úvěrové smlouvy, s tím že o úvěr bude žádáno, že za účelem jeho získání budou sdělovány nepravdivé údaje či že prostředky ve výši 5 000 000 Kč zaslané z účtu jeho manželky na účet společnosti FPJDM budou nějak užity v rámci žádosti o poskytnutí úvěru k prokázání schopnosti společnosti INTERBRANDS uhradit část kupní ceny z vlastních prostředků. Podle obviněného tak došlo k pravomocnému uznání jeho viny pouze na základě jeho známosti se dvěma dalšími obviněnými, kteří navíc jeho podíl na trestné činnosti zcela vyloučili. Dále připomíná objektivní stránku trestného činu úvěrového podvodu a dodává, že v žádné žádosti o poskytnutí úvěru žádné údaje neuváděl a navíc nebyl proveden jediný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že předložil poškozené bance jakékoliv nepravdivé údaje. Z provedeného dokazování je navíc zřejmé, že úvěr byl získán na základě nepravdivých údajů předložených ze strany společnosti INTERBRANDS, což potvrdil ostatně i soud prvního stupně, jehož závěry cituje. S ohledem na výše uvedené obviněný uzavírá, že skutkový závěr, že by byl srozuměn s podmínkami úvěrové smlouvy, je v extrémním (zjevném) rozporu s obsahem provedených důkazů. Rovněž se jedná o porušení zákazu libovůle v rozhodování soudu a nepřípustné dotváření skutkového děje soudem.

31. Obviněný dále poukazuje na to, že jeho pravomocné odsouzení je postaveno také na tom, že bez 5 000 000 Kč, které byly z účtu jeho bývalé manželky zaslány na účet společnosti FPJDM, by nemohlo dojít k uvedení poškozené banky v omyl. Odvolací soud dokonce na s. 46 napadeného rozsudku hovoří o tom, že „na počátku všeho je částka ve výši 5 000 000 Kč“. Rovněž tento skutkový závěr je podle obviněného v extrémním (zjevném) rozporu s provedenými důkazy, jelikož i bez prostředků pocházejících z bankovního účtu jeho bývalé manželky obviněného by společnost FPJDM měla dostatek vlastních prostředků, aby mohla zaslat prostředky společnosti INTERBRANDS.

32. V daných souvislostech obviněný odkazuje na výpis z bankovního účtu společnosti FPJDM č. 2108123992 vedeného u UniCredit B. (na který byla zaslána částka ve výši 5 000 000 Kč) za měsíc červenec 2015 (č. l. 2560 až 2564). Počáteční zůstatek účtu ke dni 1. 7. 2015 byl 732 525,27 Kč. Na páté straně výpisu je patrná odchozí platba ve výši 5 000 000 Kč na bankovní účet společnosti INTERBRANDS. Na následující šesté straně výpisu je potom patrná příchozí platba ve výši 5 000 000 Kč z bankovního účtu jeho bývalé manželky. Již jen z těchto základních souvislostí je zcela zřejmé, že závěry obou soudu nemohou obstát a jsou v extrémním (zjevném) rozporu s obsahem provedených důkazů. Rozhodně tomu tedy nebylo tak, že by na účet společnosti FPJDM přišla částka 5 000 000 Kč od jeho bývalé manželky a posléze tato částka byla odeslána na účet společnosti INTERBRANDS. Bylo tomu přesně naopak. Z bankovního účtu společnosti FPJDM byla nejprve odeslána částka 5 000 000 Kč na účet společnosti INTERBRANDS a až teprve poté přichází na účet částka ve výši 5 000 000 Kč z bankovního účtu jeho bývalé manželky. Závěr soudů o tom, že částku, kterou společnost FPJDM obdržela od jeho bývalé manželky, obratem odeslala na účet společnosti INTERBRANDS, je tedy v extrémním rozporu s důkazy v podobě bankovního výpisu. Navíc zdůrazňuje, že jakmile byly prostředky od bývalé manželky obviněného připsány na bankovní účet společnosti FPJDM, tak se tyto prostředky staly vlastnictvím uvedené společnosti, přičemž ta mohla s danými prostředky zcela volně nakládat a obviněný neměl prostor a možnost jakkoliv ovlivnit, jak bude s těmito prostředky naloženo.

33. Ze zmiňovaného výpisu z bankovního účtu je rovněž patrné, že společnost FPJDM měla prostředky k provedení platby ve výši 5 000 000 Kč i bez prostředků pocházejících z účtu jeho bývalé manželky. Obviněný v tomto směru opět poukazuje na šestou stranu zmiňovaného výpisu, z níž se podává, že dne 21. 7. 2015 přichází částka ve výši 5 000 000 Kč od jeho bývalé manželky, kdy následujícího dne 22. 7. 2015 je z bankovního účtu společnosti FPJDM vybírána v hotovosti obviněným G. částka ve výši 3 000 000 Kč. Podstatná část prostředků, které přišly od jeho bývalé manželky, tedy byla z účtu vybrána v hotovosti a vůbec nebyla použita na provedení platby ve prospěch bankovního účtu společnosti INTERBRANDS. Z listin založených na č. l. 2560 až 2564 plyne, že společnost FPJDM měla na účtu (v okamžiku příchozí platby z účtu jeho bývalé manželky obviněného) k dispozici částku ve výši 10 243 593,40 Kč, přičemž pokud od uvedené částky odečteme částku ve výši 5 000 000 Kč představující prostředky pocházející od jeho bývalé manželky, tak je zřejmé, že společnost FPJDM měla k dispozici dostatek vlastních prostředků k tomu, aby mohla částku ve výši 5 000 000 Kč poslat společnosti INTERBRANDS, je tedy naprosto zřejmé, že společnost FPJDM vůbec nepotřebovala prostředky pocházející od jeho bývalé manželky. Zdůrazňuje, že ke spáchání trestného činu úvěrového podvodu tedy mohlo dojít bez jakéhokoliv jeho zapojení, tedy jeho součinnost nebyla ke spáchání uvedeného trestného činu potřebná. Obviněný tak uzavírá, že zde nastal extrémní nesoulad (rozpor) mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy, přičemž odkazuje na jím uvedenou judikaturu. Dále zdůrazňuje, že k prostředkům zaslaným od společnosti FPJDM na bankovní účet společnosti INTERBRANDS se vyjádřil obviněný G., který uvedl, že souvislost splátky půjčky od obviněného s poskytnutím prostředků společnosti INTERBRANDS je spekulace s tím, že z částky 5 000 000 Kč pocházející od obviněného druhý den sám vybíral z účtu společnosti FPJDM 3 000 000 Kč, a proto je konstrukce obžaloby nesmyslná, vymyšlená a nepravdivá. S ohledem výše uvedené obviněný uzavírá, že nebylo prokázáno, že peníze zaslané z účtu jeho bývalé manželky na účet společnosti FPJDM jsou těmi, které byly z tohoto účtu odeslány na účet společnosti INTERBRANDS, že by byl jakkoliv srozuměn s tím, že prostředky zaslané z účtu jeho bývalé manželky mají u společnosti INTERBRANDS sloužit k prokázání vlastních prostředků při čerpání úvěru, ani že by byl obviněný jakkoliv srozuměn s tím, že z účtu společnosti FPJDM budou vůbec nějaké prostředky odcházet na účet společnosti INTERBRANDS, když tuto společnost vůbec neznal.

34. Dále obviněný zmiňuje, že finanční prostředky na bankovním účtu jsou věcí druhově určenou a nelze je od sebe navzájem odlišit. Pokud se tedy na bankovním účtu společnosti FPJDM nacházely určité peněžní prostředky a následně na tento účet přišly další prostředky, došlo tak ke smísení všech těchto peněžních prostředků a není možné určit, odkud jednotlivé „koruny“ pochází. Tuto argumentaci však neshledal odvolací soud jako relevantní a poukázal v daném směru na to, že za měsíc červenec 2015 činily příjmy cca 15 900 000 Kč, výdaje cca 12 300 000 Kč a rozdíl byl cca 3 600 000 Kč na konci měsíce, tudíž rozhodně neměla společnost FPJDM na účtu finanční prostředky v takové výši, jak to obviněný tvrdí ve svém odvolání. S tímto zjištěním se obviněný rovněž neztotožňuje, jelikož toto je v extrémním (zjevném) rozporu s obsahem provedených důkazů. Má za to, že nelze posuzovat obrat za celý měsíc červenec 2015 a z tohoto činit závěr o tom, zda uvedená společnost měla dostatek prostředků k provedení platby ve prospěch společnosti INTERBRANDS či nikoliv. Není totiž možné posouzení provést celkově k celému měsíci, ale takové posouzení je nutné provést ve vztahu k datu, kdy byla platba provedena. V této věci byla provedena platba ve prospěch společnosti INTERBRANDS, přičemž až poté přicházejí prostředky z bankovního účtu jeho bývalé manželky. I kdyby přistoupil na spekulaci soudů, že peníze na účet společnosti INTERBRANDS odešly až poté, co přišly peníze od jeho bývalé manželky, tak je podstatné, že k momentu příchozí platby bylo na účtu společnosti FPJDM i s touto příchozí platbou celkem 10 243 593,40 Kč. Po odečtení 5 000 000 Kč zaslaných jeho bývalou manželkou bylo tedy na účtu 5 243 593,4 Kč, z čehož plyne, že společnost FPJDM měla dostatek svých vlastních finančních prostředků na odeslání 5 000 000 Kč na účet společnosti INTERBRANDS. Dále obviněný připomíná výpověď obviněného G., který uvedl, že to nebyly peníze zaslané od bývalé manželky obviněného, které odeslal na účet společnosti INTERBRANDS, ale že z peněz od bývalé manželky obviněného druhý den sám vybíral částku ve výši 3 000 000 Kč. Nelze však k posouzení přistoupit způsobem, jaký zvolil odvolací soud, který od sebe odečetl příjmy a výdaje účtu za červenec roku 2015 a takto zjistil, že rozdíl je nižší než 5 000 000 Kč. Takový postup je zjevně zcela nesprávný, jelikož po provedení platby ve prospěch společnosti INTERBRANDS a přijetí prostředků od jeho bývalé manželky mohlo dojít k dalším odchozím platbám z účtu, které způsobily pokles zůstatku na účtu (ke konci měsíce července 2015), čímž rozdíl mezi příjmy a výdaji je nižší než částka 5 000 000 Kč.

35. Obviněný připomíná, že v rámci dokazování byl proveden výpis z účtu společnosti FPJDM, kterým se však soudy obou stupňů nezabývaly (tzn. daný důkaz byl proveden, ale nebyl hodnocen). Soudy obou stupňů se o tomto důkazu nezmiňují ani v odůvodnění svých rozsudků, přestože na něj poukazovala obhajoba a taktéž o jeho existenci vypovídal obviněný G. Soudy obou stupňů se tedy bez adekvátního odůvodnění tímto důkazem nezabývaly, čímž byla založena nejen nepřezkoumatelnost vydaných rozhodnutí, ale též jejich protiústavnost. Tímto postupem soudů obou stupňů došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Primární pochybení nastalo u soudu prvního stupně, které odvolací soud nenapravil, čímž nedostál své zákonné přezkumné povinnosti. V podrobnostech obviněný odkazuje na jím uvedenou judikaturu a uzavírá, že skutkový závěr, že prostředky pocházející od jeho bývalé manželky byly použity k uvedení poškozené banky v omyl a že bez těchto prostředků by poškozená banka v omyl uvedena být nemohla, je v extrémním (zjevném) rozporu s obsahem provedených důkazů.

36. Pokud jde o dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení, má obviněný za to, že tento je naplněn hned ve dvou oblastech: jednak pokud jde o řešení otázky jeho pachatelství (či spolupachatelství) na trestném činu úvěrového podvodu a jednak co se týče řešení otázky spáchání tohoto trestného činu jako členem organizované skupiny. K tomu obviněný předkládá závěry z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1173/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 6 Tdo 778/2017) a komentářové literatury.

37. Pro účely právního posouzení je podle názoru obviněného nutné vyjít ze skutkové věty, z níž se podává, že úmyslně napomohl tomu, aby společnost INTERBRANDS získala úvěr ve výši 30 000 000 Kč od poškozené banky. Uvedenou pomoc měl podle závěrů obou soudů realizovat tak, že z účtu jeho manželky měla být odeslána částka ve výši 5 000 000 Kč na bankovní účet společnosti FPJDM, přičemž tyto prostředky měly být využity k tomu, aby před poškozenou bankou bylo vzbuzeno zdání, že společnost INTERBRANDS má vlastní prostředky ve výši 10 000 000 Kč. Ze závěrů soudů obou stupňů je zřejmé, že uvedené je jediné jednání, kterého se měl obviněný dopustit. Ze skutkových závěrů obou soudů nižších stupňů se podává, že obviněný nebyl účastníkem úvěrové smlouvy a že se nepodílel na jejím sjednávání. Dále obviněný opakuje, že nebyl účastníkem smlouvy, její účastníky nezná a na sjednávání úvěrové smlouvy se nijak nepodílel a že finanční prostředky společnosti INTERBRANDS neposílal. S ohledem na tyto skutečnosti je podle obviněného zřejmé, že ze strany obou soudů nižších stupňů došlo k nesprávnému právnímu posouzení.

38. Obviněný vyjadřuje přesvědčení, že ze skutkových závěrů soudů je zřejmé, že nemůže být pachatelem přisouzeného trestného činu a mohl být maximálně v pozici pomocníka ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Ani takový závěr ovšem podle jeho názoru nelze z provedených důkazů učinit. Ze skutkových závěrů soudů se podává, že pouze měl straně úvěrové smlouvy opatřit nepravdivé podklady. Těmito „nepravdivými podklady“ bylo oněch výše zmiňovaných 5 000 000 Kč, které podle závěrů obou soudů měly pomoci vzbudit dojem před poškozenou bankou, že společnost INTERBRANDS disponuje částkou ve výši 10 000 000 Kč z vlastních zdrojů na úhradu části kupní ceny. Konstatuje, že pachatelem trestného činu úvěrového podvodu v předmětné věci by mohl být pouze tehdy, pokud by při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, popř. pokud by podstatné údaje zamlčel. Takového jednání se však v žádném případě dopustit nemohl, jelikož se na procesu sjednávání úvěrové smlouvy naprosto žádným způsobem nepodílel, rovněž se nepodílel na jakémkoliv procesu směřujícím k čerpání úvěru. Obviněný tedy uzavírá, že právní posouzení obou soudů nižších stupňů je zjevně nesprávné, jelikož jeho jednání by mohlo být posouzeno maximálně jako pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, nikoliv však jako pachatelství. Obviněný je ale přesvědčen, že nebyly provedeny důkazy ani k tomu, aby mohl být označen (a odsouzen) jako pomocník.

39. V dalším textu dovolání obviněný připomíná znaky organizované skupiny a dodává, že z již poměrně konstantní judikatury plyne, že existence organizované zločinecké skupiny (sic! pozn. Nejvyššího soudu) není zásadně podmíněna tím, aby všichni její členové byli současně spolupachateli ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Současně však platí, že skutečnost, že se určitá osoba jako účastník podílela na činnosti organizované skupiny (např. pomocník), neznamená, že se tím stává spolupachatelem ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Obviněný je přesvědčen, že soudy obou stupňů se dopustily nesprávného právního posouzení, když uzavřely, že přisouzený čin spáchal jako člen organizované skupiny. V prvé řadě zdůrazňuje že se mohl na vytýkaném jednání účastnit maximálně v pozici pomocníka, což automaticky neznamená, že byl spolupachatelem. Dále uvádí závěry rozhodovací praxe ohledně znalosti dalších členů skupiny. Namítá, že v předmětné věci nebylo prokázáno, že by byl jakkoliv obeznámen s účelem činnosti organizované skupiny. V této souvislosti opakuje, že údajná vědomost obviněného o účelu činnosti organizované skupiny je podle závěrů soudů obou stupňů postavena pouze na známosti obviněného s obviněnými G. a G. K tomu znovu připomíná, že ostatní obvinění jej neznají, že obviněný G. popřel, že by obviněnýXY F. měl něco společného s prodejem nemovitosti a že obviněný G. uvedl, že obviněný F. mu pouze půjčil peníze. Podle obviněného tedy nebylo prokázáno, že by se s kýmkoliv domluvil na společném postupu úmyslu vylákat finanční prostředky od poškozené banky prostřednictvím společnosti INTERBRANDS. Má za to, že jeho obhajoba nebyla vyvrácena, a že z pouhé jeho známosti s dalšími dvěma obviněnými nelze dovodit to, že byl obeznámen s účelem jednání dané skupiny osob. Aby takový závěr bylo možno přesvědčivě učinit, tak by musel být proveden další důkaz, který by takovému závěru nasvědčoval. Ten však proveden nebyl. Obviněný následně opakuje, že nepřišel do kontaktu s nikým, kdo uzavíral úvěrovou smlouvu, neúčastnil se žádných jednání, nepředával poškozené bance žádné doklady, na procesu sjednávání úvěrové smlouvy se naprosto žádným způsobem nepodílel. Za tohoto stavu věci podle jeho názoru neexistuje žádný důkaz o tom, že byl obeznámen s účelem činnosti dalších osob, tedy s tím, že účelem jejich činnosti je vylákat od poškozené banky na základě nepravdivých údajů úvěr. O tom svědčí rovněž to, že nebylo prokázáno, že by mu měl plynout jakýkoliv prospěch z toho, že úvěr bude ze strany poškozené banky poskytnut. Uvádí, že motivem pro páchání hospodářské trestné činnosti je typicky vidina získání nějakého majetkového prospěchu, a proto je naprosto nelogické, aby participoval na úvěrovém podvodu, pokud by z toho neměl žádný majetkový prospěch. Tato skutečnost svědčí o tom, že nebyl obeznámen s účelem jednání spoluobviněných osob.

40. Obviněný poukazuje na to, že oba soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí konstatovaly, že nezná další obviněné, dále neuvedly žádné konkrétní důkazy, který by ho jakkoliv spojovaly s organizovanou skupinou; závěr o tom, že byl součástí organizované skupiny je tedy založen pouze na nepřípadné spekulaci odvolacího soudu a tento též příkře koliduje s judikaturou uvedenou v jeho dovolání.

41. Obviněný následně cituje judikaturu Ústavního soudu, na niž v dovolání odkazuje. V tomto ohledu připomíná nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/1996, z něhož se podává, že z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. V případě, kdy odůvodnění neobsahuje konkrétní důkazy, nýbrž pouhé odvolání na obsah spisu, jakož i v případě, že je posuzované rozhodnutí soudu pro nedostatek důkazů a pro nesrozumitelnost nepřezkoumatelné, jsou právní závěry soudu porušením ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování, pročež nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy České republiky. Obviněný dodává, že závěr o tom, že byl součástí organizované skupiny, je spekulací, nikoliv závěrem založeným na zákonně provedených důkazech, a v jeho případě proto došlo k porušení principu zákazu libovůle v rozhodování soudu. Dále připomíná závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05, z něhož vyplývá, že ústavní principy vztahující se k otázkám důkazních prostředků a důkazů mají za cíl zajistit, aby byl důkaz odrazem skutečných událostí a situací, tedy v podstatě garantují, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění. Pouze ta jsou totiž způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající ve zbavení jednotlivce jeho osobní svobody. K tomu obviněný doplňuje, že v předmětné trestní věci však byl uznán vinným za situace, kdy jsou závěry obou soudů v extrémním nesouladu (resp. rozporu) s provedenými důkazy.

42. Dále obviněný prezentuje nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99, věnující se zásadě volného hodnocení důkazů. Z citovaného nálezu lze podle názoru obviněného dovodit, že důkazní nouze nemůže být důvodem k nepřípustnému dotváření skutkového stavu ze strany rozhodujícího soudu. Vytýká, že k popsané situaci však došlo v předmětné trestní věci, kdy při naprosté absenci důkazů o tom, že byl součástí organizované skupiny, byl v tomto směru ze strany rozhodujících soudů nepřípustně dotvořen skutkový stav v jeho neprospěch. Poukazuje rovněž na nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, a ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98. Z uvedených nálezů je možno primárně dovodit, že podstatou principu in dubio pro reo je to, že pokud po provedeném dokazování přetrvávají důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností, které nelze odstranit ani provedením dalšího dokazování, tak jsou orgány činné v trestním řízení povinny rozhodnout ve prospěch obviněného. Má za to, že v předmětné věci i po provedení dokazování zůstávaly pochybnosti o tom, zda byl součástí organizované skupiny, kdy za této procesní situace byly rozhodující soudy povinny rozhodnout v jeho prospěch, tedy, že součástí organizované skupiny nebyl. Z citovaných nálezů Ústavního soudu je možno dále dovodit, že ani jakkoliv vysoký stupeň podezření není sám o sobě s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu. Po komplexním provedení dokazování v této trestní věci je podle jeho názoru možno konstatovat, že nebylo dosaženo jistoty (na základě provedených důkazů) v tom, že byl součástí organizované skupiny, maximálně zde může panovat určité podezření, což však pro vynesení odsuzujícího výroku rozhodně není postačující.

43. Pokud jde o subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu, obviněný připomíná, že úmysl účastníka ve smyslu § 24 odst. 1 tr. zákoníku se musí vztahovat i na okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, tj. v předmětném případě je touto okolností spáchání činu jako členové organizované skupiny. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby je možné přičítat účastníkovi pouze a jedině tehdy, pokud je z jeho strany dáno zavinění (viz rozhodnutí č. 42/1954 Sb. rozh. tr.). Zdůrazňuje, že jeho zavinění obviněného k dané okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby by mohlo být dáno pouze tehdy, pokud by bylo prokázáno, že jednal s vědomím, že se činu dopouští v souvislosti s jednáním dalších pachatelů, resp. s vědomím, že za účasti všech pachatelů bude čin realizován. Vědomí tohoto charakteru (druhu) však rozhodně prokázáno nebylo. Z pouhé skutečnosti, že zná obviněné G. a G. (kteří navíc jeho podíl na trestné činnosti popřeli) totiž nelze se současnou absencí dalšího důkazu dovozovat, že věděl o tom, že by měl údajně jednat v souvislosti s jednáním dalších osob (dalších pachatelů). Obviněný tudíž uzavírá, že právní posouzení obou soudů nižších stupňů je zjevně nesprávné, jelikož v případě jeho jednání nelze shledat naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 211 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.

44. Ze všech shora uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Obviněný též navrhuje, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupoval v intencích § 265o odst. 1 tr. řádu a přerušil výkon rozhodnutí, tj. výkon jemu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody na základě rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Obviněný též podal doplnění svého dovolání prostřednictvím svého druhého obhájce, které se v podstatných částech shoduje s výše uvedeným dovoláním.

45. K dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství P. R. (dále jen „státní zástupce“). K argumentaci obviněného A. G. státní zástupce uvádí, že námitky uplatněné pod body III. až VI. (odvolací soud se nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, nepravdivá či fiktivní nájemní smlouva, reálná výše nájemného, posouzení významu znaleckého posudku Ing. Horského, hodnocení výpovědi svědka Anzengrubera), nelze podřadit pod žádné uplatněné ani jiné dovolací důvody. Podle jeho názoru totiž obviněný pouze polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a nabízí vlastní verzi hodnocení provedených důkazů, přičemž jednotlivé důkazy vytrhává z celkového kontextu jiných důkazů, které ve své argumentaci zamlčuje. Takto uplatněná argumentace ovšem nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v jeho první variantě, jehož podstatu státní zástupce přibližuje.

46. Ke skutkovým námitkám obviněného státní zástupce stručně odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ze kterého plyne, že soud vzal za prokázané, že jediným nájemcem nemovitosti Landštejnský dvůr v roce 2015 byl K. B., kterému společnost INTERBRANDS pronajímala nemovitost za 30 000 Kč měsíčně. Důvodně je z toho tedy dovozováno, že nájemní smlouvy se společnostmi CLABOAN (s výší nájemného 365 000 Kč) a INTERSERVICE (nájemné 15 000 EUR měsíčně) byly fiktivní, resp. simulované, neboť nemohly být uzavřeny s vážně míněným projevem vůle, když v daném časovém období či dokonce souběžně byla nemovitost pronajímána za zcela diametrálně nižší nájemné K. B. V té souvislosti jsou podle státního zástupce neopodstatněné další námitky poukazující na výpověď svědka B. či aktuální ceny hotelového pokoje v nemovitosti, neboť pokud by reálně mohla být nemovitost v dané době pronajímána za vyšší částky, nebyl důvod tuto pronajímat K. B. Pro posouzení věci pak není podstatné se podrobně zabývat významem posudku Ing. Horského pro zpracování posudku S., na což poukazuje obviněný, neboť ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku vůbec není o posudku Ing. Horského pojednáváno. Není tedy třeba řešit, nakolik tento měl vliv na zpracování posudku k ocenění nemovitosti S. Podstatné je, že S. byla předložena nepravdivá nájemní smlouva, aby tak výslednou hodnotu nemovitosti ovlivnila. Zcela irelevantní jsou i námitky vůči stanovení ceny nemovitosti svědkem Anzengruberem a jeho naznačovaná podjatost vzhledem k jeho zaměstnání u poškozeného. Soud prvního stupně totiž při stanovení hodnoty nemovitosti vycházel ze znaleckého posudku znalce Ing. Fišera (viz bod 36. odůvodnění rozsudku). V tomto smyslu tedy námitky obviněného odvádí spíše pozornost od podstaty věci, nijak neodůvodňují námitku zjevného nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, a proto fakticky nespadají pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b tr. řádu.

47. Námitku obviněného tvrdící, že ve vztahu k němu nebyly naplněny znaky členství v organizované skupině, lze podle názoru státního zástupce sice formálně podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou. Obviněný primárně opět činí polemiky se skutkovými závěry soudu prvního stupně, který se však v tomto ohledu s členstvím všech obviněných v organizované skupině v návaznosti na provedené důkazy náležitě vypořádal (viz bod 45. odůvodnění rozsudku tohoto soudu). Následně státní zástupce přibližuje definici organizované skupiny a závěry soudní praxe k tomuto pojmu. Dodává též, že o členství obviněného v organizované skupině nemůže být pochyb, když soud prvního stupně jej v odůvodnění odsuzujícího rozsudku označuje za hlavního organizátora skupiny, který potřeboval (úvěrem) získat finanční prostředky v řádech desítek milionů korun. V tomto rozsudku je poukázáno i na to, že obvinění F., G. a G. se navzájem znali již před spácháním činu. Z popisu skutku odsuzujícího rozsudku pak plyne, že obviněný G. musel jednat ve vědomé součinnosti s obviněnými Mecerodem (podpis nájemní smlouvy), Marečkem (podpis budoucí kupní smlouvy), G. a F. (přeposílání finančních prostředků za účelem prokázání finanční spoluúčasti na koupi nemovitosti). Takto tedy závěru o úmyslném členství obviněného G. na aktivní činnosti organizované skupiny nelze nic vytknout, neboť během trestněprávně relevantního jednání přímo vešel ve styk s nejméně 4 osobami, kdy jednotlivé akty obviněných na sebe navazovaly a měly za cíl vylákání úvěru ze strany poškozené.

48. Státní zástupce je přesvědčen, že irelevantní je námitka obviněného, že nebyl stranou úvěrové smlouvy. V té souvislosti už odvolací soud správně poukázal, že znakem sjednávání úvěrové smlouvy ve smyslu § 211 odst. 1 tr. zákoníku se nemyslí toliko onen akt podpisu smlouvy samotné, ale veškerá jednání tomuto předcházející a s tímto související (str. 50 rozsudku odvolacího soudu). Tento výklad zastává i judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1236/2015, 8 Tdo 1286/2016). Státní zástupce připomíná též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 4 Tdo 799/2016, podle nějž za sjednávání úvěrové smlouvy ve smyslu přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku je třeba považovat také uzavření smluv navazujících na samotnou úvěrovou smlouvu, bez kterých by úvěrující neposkytl úvěrovanému peněžní prostředky ve sjednané výši. Není tedy pravdou, že obviněný nemohl ovlivnit jednání mezi kupujícím a úvěrující bankou, neboť podle popisu skutkové věty sám předkládal odhadci poškozené banky za účelem ocenění nemovitosti nepravdivou nájemní smlouvu a dále se podílel na simulaci solventnosti úvěrované osoby ve smyslu finanční spoluúčasti na koupi nemovitosti, na kterou byl čerpán úvěr. Vzhledem k tomu, že jednotlivé kroky uvedené v popisu skutku odsuzujícího rozsudku na sebe navazují a směřují k podvodnému vylákání úvěru, je odůvodněn závěr nalézacího soudu, že se tak událo po společné domluvě obviněných.

49. Státní zástupce dále konstatuje, že v bodech VIII. až XII. obviněný opět činí polemiky se skutkovými zjištěními, které navíc nejsou relevantní, neboť se s nimi již odvolací soud vypořádal (přihlédl k hodnotě zástavy pro určení výše škody) nebo se netýkají důkazů a zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Státní zástupce se jimi proto věcně nezabývá.

50. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhuje, aby dovolání obviněného A. G. bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Podle státního zástupce pak není Nejvyšší soud příslušný k přerušení výkonu trestu ze zdravotních důvodů, jak obviněný navrhuje, neboť o takovém návrhu by měl ve smyslu § 325 odst. 1 tr. řádu rozhodnout předseda senátu soudu, v jehož obvodu je trest vykonáván. Vzhledem k neopodstatněnosti dovolacích námitek pak není dán důvod k přerušení výkonu trestu ani dle § 265o odst. 1 tr. řádu.

51. Dále se státní zástupce věnuje dovolací argumentaci obviněného Daniela Marečka. Ve vztahu ke skutkovým námitkám uvádí, že tyto nijak nedokládají zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť obviněný v zásadě jen paušálně odmítá skutkové závěry obou soudů s tím, že nejsou podloženy konkrétními důkazy. S takovou argumentací se státní zástupce neztotožňuje. Soud prvního stupně přesvědčivě v odůvodnění svého rozsudku (viz bod 48. odůvodnění) vyšel z toho, že obviněný uzavřel za společnost INTERBRANDS smlouvu o úvěru a zároveň byl jediným jednatelem a společníkem společnosti, z čehož vyplývá, že doklady předložil on. Takové odůvodnění se může jevit na první pohled sice poměrně strohé, ale soud prvního stupně posléze zmiňuje i další okolnosti – zjevnou finanční nezpůsobilost společnosti INTERBRANDS i obviněného ke splácení úvěru. Za těchto okolností tedy muselo být obviněnému zřejmé, že proces sjednávání úvěrové smlouvy je nestandardním postupem. Obviněný jako kontraktor si zároveň měl ověřit, jaké doklady poškozená banka vyžaduje, a jejich zaslání zajistit. Zároveň nevyznívá logicky, že by obviněný předkládal poškozené bance prostřednictvím jiné osoby pravdivé doklady, které by však zároveň s ohledem na finanční nezpůsobilost úvěrované společnosti nebyly způsobilé poskytnutí úvěru zajistit. Především pak lze závěry o participaci obviněného na vědomém předkládání upravených dokladů opřít o skutkové závěry odvolacího soudu uvedené na str. 40 odůvodnění rozsudku, ze kterého plyne, že obviněný požadoval od finančního úřadu, pojišťovny a ČSSZ doklady v rozhodném období ke své osobě, které pak svým obsahem odpovídají dokladům předloženým poškozené bance s tím rozdílem, že v nich byly upraveny údaje ohledně časové datace a jména oprávněné (dotčené) osoby. Tyto doklady předložené poškozené bance pak byly označeny jako padělky. V obecné rovině lze shledat, že obviněný v zásadě opakuje námitky uplatněné již v odvolání, se kterými se odvolací soud řádně vypořádal, a to včetně námitky ohledně návrhu na provedení dokazování (viz str. 40 a 41 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že pokud obviněný toliko opakuje námitky již řádně vypořádané soudy nižších stupňů, jedná se v zásadě o dovolání zjevně neopodstatněné.

52. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhuje, aby dovolání obviněného Daniela Marečka bylo v neveřejném zasedání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

53. Následně se státní zástupce vyjadřuje k dovolací argumentaci obviněného Jana Meceroda. Předně konstatuje, že pokud se týká uplatněné námitky podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, pak tato námitka není náležitě konkretizována v tom ohledu, z čeho obviněný dovozuje, že skutková zjištění nelze subsumovat pod uvedenou skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu. Proto v této části dovolání neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Převážná část námitek obviněného podle státního zástupce směřuje proti skutkovým zjištěním, zejména ohledně toho, že obviněný sám poškozené bance nepředkládal v souvislosti s žádostí o úvěr nepravdivé doklady. Podobně jako v případě obviněného G. státní zástupce rekapituluje podstatu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

54. Pokud se týká uvedených skutkových námitek, s těmito se navíc podle státního zástupce odvolací soud řádně vypořádal, kdy s odkazem na skutkové závěry soudu prvního stupně poukázal na to, že podle sdělení samotné poškozené banky ze dne 19. 1. 2016, které se nachází na č. l. 1779 a násl. spisu, je zřejmé, jaké doklady byly v souvislosti s žádostí o úvěr ze strany obviněného Meceroda předloženy, přičemž se jedná o doklady, které jsou popsány ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Státní zástupce poukazuje na to, že obviněný ve svých námitkách nijak obsah uvedeného sdělení poškozené banky nevyvrací, pouze uvádí, že doklady měly být předávány prostřednictvím M. V. Tato skutečnost, i kdyby byla pravdivá, však nijak podle státního zástupce nevylučuje naplnění znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu, neboť není rozhodné, zda obviněný předloží nepravdivé doklady v souvislosti se sjednáváním úvěrové smlouvy sám nebo prostřednictvím jiné osoby. Jestliže obviněný naznačuje, že M. V. mohl dotčené listiny upravit, pak tato námitka je čistě spekulativní povahy a nekoresponduje s dovolacím důvodem zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Závěr soudů nižších stupňů, že obviněný se dopustil činu vědomě a úmyslně, je tak logický. Lze v tomto smyslu totiž argumentovat obdobně jako u obviněného Marečka. Pokud z provedeného dokazování zároveň vyplynulo, že obviněný Mecerod a stejně tak společnost Motox EuroTrucks nebudou pro svou finanční situaci schopni dostát ručitelskému závazku (což obviněný nijak nezpochybňuje), pak je nelogické, aby se poskytnutí úvěru obviněný domáhal předložením pravdivých dokladů, které by tuto špatnou finanční situaci musely vyjevit. Pokud se jedná o hodnocení věrohodnosti namítaných svědků, státní zástupce poznamenává, že posouzení této otázky je v kompetenci soudu, který výslechy těchto svědků na základě zásad bezprostřednosti a ústnosti prováděl.

55. Vzhledem k tomu, že námitky obviněného nijak nedokládají zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a z převážné části se jedná o námitky, se kterými se již odvolací soud vypořádal, jedná se podle státního zástupce o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto navrhuje jej postupem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu v neveřejném zasedání odmítnout.

56. Závěrem se státní zástupce též vyjadřuje k dovolání obviněného T. F. Po rekapitulaci jeho dovolací argumentace uvádí, že obviněným uvedené skutkové námitky jsou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zjevně neopodstatněné, neboť nedokládají, že došlo ke zjevnému nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Státní zástupce zdůrazňuje, že ani samotné porušení zásady in dubio pro reo není dovolacím důvodem, pokud její porušení právě nedosáhne intenzity extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a soudem učiněnými zjištěními. Konkrétně pak dodává, že odvolací soud se s uplatněnou argumentací obviněného již podrobně a logicky vypořádal, kdy pro stručnost odkazuje na str. 44 až 48 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, neboť se s jeho závěry ztotožňuje. Předně státní zástupce neshledává podstatným, zda společnost FPJDM měla dne 21. 7. 2015 zůstatek na účtu mírně přesahující 5 000 000 Kč a zda toho dne nejdříve došlo k zadání příkazu k odeslání částky 5 000 000 Kč ve prospěch společnosti INTERBRANDS. Je totiž zřejmé, že bez obdržení částky 5 000 000 Kč od obviněného (resp. jeho prostřednictvím z účtu jeho manželky) by společnost FPJDM nebyla schopná zaslat společnosti INTERBRANDS celkově 10 000 000 Kč na finanční spoluúčast (předpokládanou úvěrem) na koupi nemovitosti od obviněného G. Jakoukoliv relevanci pak v daném případě nemá námitka, že peníze na účtu jsou věcí genericky určenou, neboť tím nikterak není zpochybněna toliko simulace finančních transakcí tak, jak je popsána ve výrokové části napadeného rozsudku.

57. K argumentaci obviněného, že nebyl účasten sjednávání úvěrové smlouvy, neznal její obsah a podmínky finanční spoluúčasti, státní zástupce připouští, že v rozsudcích soudů obou stupňů není poukázáno na žádný konkrétní důkaz v tomto smyslu. Nicméně v rámci volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. řádu soudy oprávněně dospěly k závěru o vědomé spoluúčasti obviněného na trestném činu. Státní zástupce poukazuje na blízkou časovou souvislost finančních transakcí uvedených v popisu skutku, které probíhaly v rámci několika málo bezprostředně po sobě jdoucích dní, a dále na to, že obviněný sám neposkytl soudu prvního stupně žádné věrohodné vysvětlení zaslání finančních prostředků ve prospěch FPJDM, kdy naopak jeho tvrzení o vrácení údajné půjčky bylo provedeným dokazováním vyvráceno, neboť soud prvního stupně v tomto ohledu poukázal na nevěrohodnost tvrzení (půjčení vysoké částky v hotovosti) i rozpory ve výpovědích svědků. Ze samotné nepravdivé výpovědi obviněného sice nelze dovozovat závěry o jeho vině, ale je zřejmé, že při absenci věrohodného vysvětlení o zaslání finanční částky 5 000 000 Kč na cizí bankovní účet si nelze představit, že by tak obviněný činil bez znalosti celého pozadí dané věci, resp. s tímto nebyl alespoň srozuměn. Státní zástupce zdůrazňuje, že z dokazování na základě bankovních výpisů jednoznačně vyplynulo, že obviněný zasílá částku 5 000 000 Kč z účtu své manželky na účet FPJDM dne 21. 7. 2015 a dne 24. 7. 2015 mu je tato částka ve stejné výši zaslána zpět. Takové počínání postrádá ekonomický smysl a nelze si představit, že by obviněný ze své dispozice uvolnil tak vysokou částku ve prospěch jiných osob, aniž by se předtím seznámil s důvody takového postupu. Vzhledem k tomu, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by finanční prostředky mohly být poskytnuty z jiného důvodu než uvedeného a ani v tomto smyslu neexistuje žádná indicie, jsou závěry soudů o vědomé spoluúčasti obviněného na trestné činnosti ještě v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, podle které soud hodnotí důkazy jednotlivě a v jejich vzájemných souvislostech.

58. Státní zástupce dále rekapituluje dovolací argumentaci obviněného k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. K ní uvádí, že právní posouzení jednání obviněného jako spolupachatele trestného činu úvěrového podvodu není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a doktrinálními východisky. Předně podle státního zástupce není relevantní, že obviněný nebyl účastníkem úvěrové smlouvy, ani se na jejím sjednávání nepodílel, neboť skutková podstata přisouzeného činu je naplněna i tehdy, pokud jsou nepravdivé údaje uvedeny při čerpání úvěru, což v daném případě naplněno bylo, neboť předstírání finanční spoluúčasti na koupi nemovitosti se událo bezprostředně před poskytnutím úvěru a jako jedna z podmínek jeho poskytnutí. V právní větě odsuzujícího rozsudku sice tato alternativa není vyjádřena, když se souhrnně ke všem obviněným uvádí, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedli nepravdivé údaje, takové pochybení však ještě nečiní napadený rozsudek nezákonný. V daném případě není ani rozhodné, že obviněný sám nepředkládal poškozené bance jakékoliv podklady, neboť uvedení nepravdivého údaje může spočívat nejen v předložení písemných či jiných hmotných podkladů, ale právě může jít i o simulaci bankovních transakcí, které má poškozená banka možnost na konkrétním účtu sledovat.

59. Podle názoru státního zástupce jednání popsané ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nelze považovat toliko za účastenství ve formě pomoci, jak se v dovolání namítá. V té souvislosti poukazuje na komentářovou literaturu k výkladu pojmu spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, podle níž společné jednání spolupachatelů může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, výklad k ustanovení § 23 trestního zákoníku, s 532 až 533). Právě o takovou situaci se v daném případě jednalo, neboť obviněný převedl částku 5 000 000 Kč na účet společnosti FPJDM s tím, že tato byla v bezprostřední časové souvislosti převedena na účet společnosti INTERBRANDS, která tímto úvěrující poškozené bance předstírala finanční způsobilost ke spoluúčasti na úhradě kupní ceny.

60. Pokud jde o další část námitek obviněného, jež se týká zpochybňování jeho členství v organizované skupině, státní zástupce uvádí, že tyto námitky jsou svým charakterem převážně skutkové povahy, kdy obviněný poukazuje na to, že nebyl proveden jediný důkaz, ze kterého by plynulo, že se domluvil na společném postupu s dalšími obviněnými, případně že závěry o členství obviněného v organizované skupině jsou založeny na čiré spekulaci, dotváření skutkové stavu atd. Státní zástupce konstatuje, že v tomto ohledu ovšem námitky nespadají pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení. Pokud se jedná o pojem organizované skupiny, pak odkazuje na shora uvedenou argumentaci obviněného G. a uvádí, že pro závěr o členství v organizované skupině není třeba, aby existoval důkaz o přesném obsahu domluvy jednotlivých členů. Takový výklad by podle státního zástupce vedl k situaci, že organizovaná skupina by nemohla být nikdy prokázána, pokud by snad přímo nebyla během páchání trestné činnosti monitorována orgány činnými v trestním řízení, případně pokud by po sobě nezanechala obsah dohody na nějakém médiu. Státní zástupce má za to, že pro závěry o členství obviněného v organizované skupině plně postačuje navenek objektivně zřejmá koordinace jednotlivých kroků, které na sebe bezprostředně časově navazují a ve své podstatě mají vliv na způsobený následek – zde vylákání úvěru na základě nepravdivě předložených údajů. Z části popisu skutku je zřejmé, že obviněný F. poukázal částku 5 000 000 Kč ve prospěch společnosti FPJDM, kterou ovládal obviněný G., posléze v krátké časové návaznosti jsou tyto prostředky poukázány obviněnému F. (resp. ve prospěch bankovního účtu jeho manželky) zpět, avšak již ze strany spoluobviněného G. Takto tedy obviněnému F. muselo být zřejmé, že se na trestné činnosti krom něho podílí minimálně další 2 osoby a jejich činnost je koordinovaná a vyznačuje se určitou dělbou úkolů, tedy jedná se o organizovanou skupinu. Proto lze podle názoru státního zástupce považovat skutkové a právní závěry soudů nižších stupňů v tomto smyslu za správné a rozhodně se ani v tomto případě nejedná o zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.

61. Státní zástupce dodává, že dne 14. 11. 2023 obviněný F. svou dovolací argumentaci rozšířil prostřednictvím svého druhého obhájce JUDr. Pavla Hály. Ačkoliv je dovolací argumentace v tomto případě rozsáhlejší čítající bez příloh 29 stran, svým obsahem je podle mínění státního zástupce fakticky totožná s dovoláním podaným prostřednictvím obhájce JUDr. Filipa Opatřila. Proto státní zástupce poukazuje na svou shora uvedenou argumentaci zejména ohledně sledu plateb na účtu společnosti FPJDM, kdy v tomto ohledu bylo zaslání finanční částky 5 000 000 Kč obviněným pro dokonání činu významné. Pokud se v doplnění dovolání poukazuje, že obviněnému nebyl znám obsah úvěrové smlouvy a že tato smlouva samotná sama neobsahovala podmínku finanční spoluúčasti, není tato námitka pro posouzení věci podstatná. Podstatné podle státního zástupce je, že podmínka finanční spoluúčasti vyplývá z vyjádření poškozené banky. Ačkoliv toto vyjádření bylo podáno ex post po uzavření úvěrové smlouvy, z jednotlivých kroků obviněných plyne, že si této podmínky (jakkoliv dohodnuté) museli být vědomi, jinak by totiž svou finanční spoluúčast ve výši 10 000 000 Kč na koupi nemovitosti nedokládali. Ostatně úvěr byl poukázán právě až po doložení této skutečnosti. V daném směru tedy nespatřuje žádný zjevný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.

62. Státní zástupce proto navrhuje, aby dovolání obviněného T. F. bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu v neveřejném zasedání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Státní zástupce ve svém vyjádření též vyslovil z hlediska § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

63. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájcům obviněných k jejich případným replikám, od žádného z nich ale repliku do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

64. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání obviněných A. G., Jana Meceroda, Daniela Marečka a T. F. přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují i obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněných splňují shora uvedené zákonné náležitosti.

65. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněnými uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

66. Jak již bylo uvedeno, všichni obvinění uplatňují dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu. Obviněnými uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta).

67. Smyslem tohoto dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

68. Další obviněnými deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou obviněným spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.

69. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

IV. Důvodnost dovolání

70. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že dovolací námitky obviněných z části neodpovídají jimi uplatněným, ani žádným jiným zákonným dovolacím důvodům, zčásti pak jejich argumentace sice uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) odpovídá, je však zjevně neopodstatněná. Současně platí, že Nejvyšší soud na podkladu dovolání obviněných neshledal, že by v řízení došlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod obviněných. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.

IV. A Ke společným dovolacím námitkám více obviněných

71. Pokud jde o argumentaci uplatněnou obviněnými G. a Mecerodem ohledně relevantnosti údajů předaných poškozené bance (nepravdivé nájemní smlouvy, upravené doklady společnosti Motox EuroTrucks, atd.), pak Nejvyšší soud uvádí, že tato sice odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť skrze ni obvinění brojí proti právnímu posouzení skutku, jímž byli uznáni vinnými, je však zjevně neopodstatněná. Již na úvod Nejvyšší soud upozorňuje, že totožnou argumentaci obvinění uplatnili již dříve v trestním řízení, když těmito námitkami se zabývaly již oba soudy nižších stupňů.

72. K této problematice je třeba též připomenout související rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jak ostatně činí ve svém dovolaní obviněný G. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 308/2017, uveřejněného pod č. 22/2018 Sb. rozh. tr., vyplývá, že pro posouzení toho, zda jde ve smyslu § 211 odst. 1 tr. zákoníku o nepravdivý údaj při sjednávání úvěrové smlouvy, musí být z obsahu sjednávané úvěrové smlouvy nebo úvěrových podmínek jako její součásti patrné, k jaké skutečnosti nebo informaci se konkrétní nepravdivý údaj vztahuje a zda jde o údaj podstatný pro uzavření smlouvy. Z tohoto usnesení a dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 7 Tdo 845/2018, ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 6 Tdo 254/2017, nebo ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1421/2013) se rovněž podává, že nepravdivé informace, které pachatel uvede v souvislosti se sjednáváním či čerpáním úvěru, musí dosahovat takové kvality, že jsou schopné ovlivnit rozhodnutí subjektu poskytujícího úvěr o jeho (ne)poskytnutí. Tímto směrem se ubírají i námitky obviněných G. a Meceroda, když tvrdí, že nájemní smlouvy, které byly poškozené bance předloženy, nepředstavovaly podstatné podklady, na jejichž základě by došlo k rozhodnutí o poskytnutí úvěru, neboť jak svědek S., tak svědkyně XYN. uvedli, že z nájemních smluv nevycházeli.

73. Nejvyšší soud poukazuje na to, že podle skutkových závěrů soudu prvního stupně došlo k předání smlouvy o nájmu Landštejnského dvora uzavřené se společností CLABOAN, výkazu zisku a ztrát ke dni 31. 3. 2015 společnosti Motox EuroTrucks, a účetní rozvahy této společnosti ke stejnému datu, a to při sjednávání úvěrové smlouvy, přičemž tyto podklady byly zjevně nepravdivé. Stejně tak došlo k uvedení nepravdivých údajů v rámci čerpání následně poskytnutého úvěru od poškozené banky spočívajících v účelovém a opakovaném převedení finančních prostředků ve výši 5 000 000 Kč k prokázání zaplacení části kupní ceny nemovitosti Landštejnský dvůr (srov. bod 44. rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně přitom zmíněné údaje považoval za podstatné podklady, neboť pokud by poškozená banka věděla o tom, že tyto údaje nejsou pravdivé, resp. že společnost INTERBRANDS nemá dostatek prostředků na zaplacení části kupní ceny nemovitosti, tak by předmětnou úvěrovou smlouvu s touto společností neuzavřela. S těmito závěry prvostupňového soudu se pak ztotožnil i soud odvolací. Ten shledal postup soudu prvního stupně správným, přičemž odkázal zejména na bod 45. odůvodnění jeho rozsudku a dodal, že v projednávané věci lze logicky uzavřít, že pokud by poškozená banka věděla o celém mechanismu, tak jak byl popsán ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, předmětný úvěr by neposkytla, neboť se jednalo o skutečnosti podstatné a významné, když tyto prokazovaly solventnost společnosti INTERBRANDS, schopnost společnosti Motox EuroTrucks ručit za úvěr a též souvisely s posouzením hodnoty předmětné nemovitosti (srov. bod 29. na str. 34 rozsudku odvolacího soudu).

74. Nejvyšší soud se s výše prezentovaným názorem soudů nižších stupňů ztotožňuje. V tomto směru lze poukázat jednak na to, že předložené nájemní smlouvy byly v rámci řízení o úvěru zohledněny, a to při odhadu ceny nemovitosti, byť obvinění s tímto závěrem nesouhlasí. O tom, jak bylo uvedeno výše, svědčí jednak výpovědi svědků S. a N., kteří uvedli, že předložené nájemní smlouvy pro ně představovaly relevantní podklady pro odhad ceny nemovitosti (srov. bod 29. na str. 34 rozsudku odvolacího soudu a protokol o hlavním líčení ze dne 25. 1. 2021, č. l. 3180 verte). V rámci tohoto hlavního líčení svědek S. totiž jasně uvedl, že při zpracování svého odhadu hodnoty nemovitosti Landštejnský dvůr vycházel z podkladů, které obdržel od obviněného G. Stejně tak i svědkyně N. uvedla, odlišně od tvrzení obviněného G., že pro ni bylo důležité mít k dispozici nájemní smlouvu pro zpracování odhadu (srov. bod 29. na str. 34 rozsudku odvolacího soudu, bod 12. rozsudku soudu prvního stupně a protokol o hlavním líčení ze dne 25. 1. 2021, č. l. 3186). Nejvyšší soud tedy ve shodě se soudy nižších instancí uzavírá, že nepravdivé nájemní smlouvy, které předložili obvinění G. a Mecerod představovaly relevantní údaj ve smyslu výše nastíněné judikatury. Proto je závěr o tom, že pokud by o této skutečnosti poškozená banka věděla, předmětný úvěr by neuzavřela a pokud by tomu tak bylo zcela jistě nikoli na částku 30 000 000 Kč, odůvodněný, logický a správný.

75. Současně též z provedeného dokazování vyplynulo, že čerpání úvěru bylo podmíněno zaplacením části kupní ceny konkrétně 10 000 000 Kč. Pokud obvinění účelovým a opakovaným převedením finančních prostředků ve výši 5 000 000 Kč de facto dokládali zaplacení části kupní ceny, lze i tuto skutečnost pokládat za uvedení nepravdivého údaje, a to v souvislosti s čerpáním úvěru. Za takovéto situace je nesporné, že i toto jednání obviněných uvedlo poškozenou banku v omyl, což ve svém důsledku vedlo k uvolnění peněžních prostředků na účet obviněného G. Nelze se přitom podle názoru Nejvyššího soudu domnívat, jak ostatně uvedly i soudy nižších stupňů, že by poškozená banka při vědomí toho, že společnost INTERBRANDS nemá dostatek finančních prostředků na splnění svých smluvních povinností, finanční prostředky uvolnila.

76. Další argumentací, která je společná více obviněným, je otázka pachatelství přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku ze strany osoby, která není stranou úvěrové smlouvy. Tuto námitku obviněných G. a Mgr. Bc. F. sice lze podřadit pod jimi uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, je však zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud předně konstatuje, že i touto argumentací obviněných se již dříve zabýval odvolací soud. Ten nejprve přiblížil znění skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž podotkl, že v projednávané věci je podstatný znak „sjednávání“. Odvolací soud se neztotožnil s argumentací obviněných, kteří tvrdili, že se sjednávání úvěrové smlouvy neúčastnili. V tomto směru poukázal na komentářovou literaturu a též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 889/2016, z něhož vyplývá, že za sjednání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy, včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání takové smlouvy předcházejí nebo provázejí. Sjednání úvěrové smlouvy tedy nelze chápat zúženě a považovat za něj jen vlastní uzavření smlouvy. Obdobně podle názoru tohoto soudu vyznívá i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1286/2016.

77. V této souvislosti tedy odvolací soud uzavřel, že pachatelem trestného činu úvěrového podvodu může být jak fyzická, tak právnická osoba, může jít o kteréhokoliv z účastníků úvěrové smlouvy, ale i osobu odlišnou, která se bezprostředně nebo zprostředkovaně na sjednávání smlouvy podílí a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, a to nejen v dané úvěrové smlouvě, ale také i v dalších k ní náležejících dokumentech. Odvolací soud přitom konstatoval, že role a jednání jednotlivých obviněných vyplývající ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně potvrzují správnost závěrů tohoto soudu o jejich pachatelství, přičemž neopomenul zohlednit i skutečnost, že tohoto jednání se obvinění dopustili, coby členové organizované skupiny (srov. bod 26. rozsudku odvolacího soudu).

78. S těmito závěry obou soudů Nejvyšší soud souhlasí, neboť taková argumentace je logická a správná a má též oporu v provedeném dokazování. V tomto ohledu odvolací soud správně vypořádal otázku spolupachatelství osob, které nejsou stranou úvěrové smlouvy, na trestném činu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku. Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že obvinění nebyli účastníky předmětné úvěrové smlouvy, což ostatně netvrdí ani soudy nižších stupňů, nicméně tato skutečnost sama o sobě nevylučuje jejich (případnou) trestní odpovědnost za trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku. Jak správně podotkl již odvolací soud, pachatelem daného trestného činu nemusí být pouze strana úvěrové smlouvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 308/2016). Současně je správný též závěr odvolacího soudu ohledně znaku „sjednávání“, když tento skutečně nelze interpretovat natolik zúženě jak činí obvinění. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že nepravdivé údaje lze uvést i v souvislosti s čerpáním úvěru, a to i osobou, která není stranou úvěrové smlouvy (např. uvedením údaje o zaplacení části kupní ceny z vlastních prostředků). Konkrétní skutečnosti, kterých se může uvádění nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčování podstatných údajů týkat, budou vyplývat z předmětné úvěrové smlouvy nebo ze souvisejících smluvních podmínek (srov. obdobně ŠÁMAL, P., In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 271. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2721).

79. Také argumentaci týkající se účasti obviněných na organizované skupině uplatnilo více obviněných, a to konkrétně obvinění G., Mareček a F. Ke zmíněnému je třeba doplnit, že soud prvního stupně k dané námitce uvedl, že všechny obviněné spojuje obviněný G., který zná obviněné Meceroda, Marečka a G. Zmiňovaný soud dále připomněl znaky organizované skupiny, včetně skutečnosti, že tato nemusí mít trvalejší charakter. Poukázal též na to, že není nutné, aby se všichni členové organizované skupiny navzájem znali a dodal, že v projednávané věci tedy nebylo třeba, aby obvinění G. a F. znali obviněné Meceroda a Marečka. Následně popsal strukturu organizované skupiny existující v projednávané trestní věci a dodal, že bez koordinace všech jejích členů by ke spáchání trestného činu nemohlo dojít a již ze samotného způsobu provedení trestného činu vyplývá, že se jednalo o organizovanou skupinu (srov. bod 45. rozsudku soudu prvního stupně).

80. S těmito závěry se pak ztotožnil i odvolací soud, který mimo jiné odkázal právě na bod 45. rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud ve svém rozsudku v souladu s ustálenou judikaturou vymezil pojmové znaky organizované skupiny a obdobně jako soud prvního stupně uzavřel, že bez konkrétního přičinění jednotlivých obviněných a bez jejich vzájemné koordinace by ke spáchání trestného činu nedošlo. Dále poukázal na sofistikovanost jednání obviněných v rámci páchaného trestného činu. K otázce přijetí za člena organizované skupiny pak tento soud doplnil, že v projednávané věci plně postačovala aktivní účast toho konkrétního z obviněných na její činnosti, jak to vyplývá ze skutkové věty napadeného rozsudku, přičemž nepochybně se jednalo o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (v podrobnostech srov. bod 27. rozsudku odvolacího soudu).

81. Nejvyšší soud považuje za podstatné na tomto místě připomenout, že, jak správně uvedly oba soudy nižších stupňů, pojem organizovaná skupina není trestním zákoníkem definován. Její vymezení je dáno ustálenou judikaturou, podle níž se organizovanou skupinou rozumí sdružení více (nejméně tří) trestně odpovědných osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 28. 5. 1976, sp. zn. 4 To 13/76, uveřejněné pod č. 53/1976 Sb. rozh. tr. a rozsudek Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 18. 7. 1985, sp. zn. 11 To 51/85, uveřejněný pod č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Současně není ani pro účast na organizované skupině třeba, aby obviněný znal veškeré osoby podílející se na její činnosti nebo jejich úkoly, ale postačuje, že se svým jednáním do takovéto koordinované činnosti začlení a je obeznámen s jejím účelem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1010/2016).

82. V souvislosti s výše uvedenými závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i závěry soudů nižších stupňů, Nejvyšší soud konstatuje, že tyto postupovaly v souladu s uvedenou judikaturou, když dovodily, že obvinění jednali jako členové organizované skupiny. Lze tak poukázat na výše citované pasáže z rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, když argumentaci směřující právě k otázce organizované skupiny věnoval dostatečnou pozornost. Jasně popsal úkoly jednotlivých členů skupiny, přičemž se náležitě vypořádal i s jejich obhajobou. Závěry tohoto soudu jsou tedy logické a mají oporu v provedeném dokazování. Navíc tyto závěry přezkoumal i soud odvolací, který v tomto ohledu taktéž neshledal pochybení. Nejvyšší soud proto uvádí, že nemá pochybnosti o tom, že v projednávané trestní věci organizovaná skupina existovala, její ústřední osobou byl právě obviněný G., který všechny ostatní obviněné znal a současně každý z obviněných znal přinejmenším obviněného G. a dalšího obviněného (konkrétně obviněný G. obviněného F. a naopak, obviněný Mareček zase obviněného Meceroda a naopak). Z jednání jednotlivých obviněných pak jasně vyplývá, že každý z nich jednal jako tzv. článek řetězu, činící jednotlivé na sebe navzájem navazující kroky tak, aby došlo k uvedení poškozené banky v omyl a ta aby nejprve uzavřela úvěrovou smlouvu a následně i sjednané peněžní prostředky poskytla. Bez přispění všech spoluobviněných by přitom k této trestné činnosti nedošlo.

IV. B K dovolání obviněného A. G.

83. K dovolání obviněného G. Nejvyšší soud předně uvádí, že argumentace v něm obsažená je zcela totožná s tou, kterou uplatnil již v rámci svého odvolání, přičemž těmito námitkami se náležitě zabýval odvolací soud a částečně je vypořádal výše též Nejvyšší soud. Pokud jde o argumentaci obviněného ohledně znaku „škoda velkého rozsahu“, pak Nejvyšší soud konstatuje, že tato námitka je podřaditelná pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť skrze ni obviněný brojí proti právnímu posouzení skutku, konkrétně okolnosti zvlášť přitěžující podle § 211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Tato námitka je nicméně zjevně neopodstatněná, neboť ji vypořádal už dříve odvolací soud, který z důvodu nesprávného právního posouzení skutku soudem prvního stupně, co do naplnění uvedeného znaku spoluobviněnými, zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně.

84. Odvolací soud v tomto směru konstatoval, že soud prvního stupně pochybil, pokud se nezabýval hodnotou zástavy – nemovitosti Landštejnský dvůr, kterou neodečetl od výše poskytnutého úvěru. Jelikož toto pochybení odvolací soud mohl napravit sám, doplnil při veřejném zasedání dokazování o odhad obvyklé ceny nemovitosti Landštejnský dvůr. Tuto částku následně spolu s částkou představující 7 zaplacených splátek (1 166 669 Kč) odečetl od hodnoty poskytnutého úvěru a tím dospěl ke správné výši škody, kterou stanovil na 19 333 331 Kč. Tímto podle svého přesvědčení, a v souladu s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, na níž v bodu 23. svého rozsudku odkázal, napravil pochybení soudu prvního stupně.

85. Odvolací soud se zabýval též námitkami obviněného G. ohledně jeho nesouhlasu s použitím znaleckého posudku Ing. Fišera. V této souvislosti uvedl, že je pravdou, že ve věci bylo provedeno více znaleckých posudků, přičemž v podrobnostech se vyjádřil k dílčím problematickým aspektům jednotlivých posudků a následně vyšel z posudku Ing. Fišera, neboť tento považoval za nestranný a objektivní (srov. bod 24. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud též neopomněl vypořádat námitku obviněného G., že se znaleckým posudkem soud prvního stupně seznámil obviněné i státního zástupce až při vyhlašování rozsudku. K tomu odvolací soud poukázal na protokol o hlavním líčení ze dne 12. 5. 2021 (č. l. 3277 a násl.), z něhož je patrné, že tento znalecký posudek jako důkaz byl proveden a zároveň byl tento posudek v souladu s § 211 odst. 5 tr. řádu přečten (srov. bod 25. rozsudku odvolacího soudu).

86. V tomto postupu odvolacího soudu neshledává Nejvyšší soud žádného pochybení a v podrobnostech na něj proto plně odkazuje. Je třeba též uvést, že zmíněný soud postupoval zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, na niž v citované pasáži též odkazoval. Je tomu tak proto, neboť odvolací soud vyšel z hodnoty poskytnutého úvěru (tj. 30 000 000 Kč), následně správně zjistil cenu obvyklou předmětné nemovitosti, která sloužila jako zástava (9 500 000 Kč) a tuto částku spolu s částkou představující sedm zaplacených splátek poskytnutého úvěru po 166 667 Kč (celkem 1 166 669 Kč) od hodnoty úvěru odečetl. V tomto ohledu tedy při výpočtu škody zohlednil jak hodnotu zástavy, tak již splacenou část úvěru. Současně odvolací soud správně reagoval na zjištěné pochybení soudu prvního stupně a po doplnění dokazování ve věci sám v souladu s § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl. Je na místě též doplnit, že Nejvyšší soud nesdílí názor obviněného, který tvrdí, že v projednávané věci nelze rozhodnout o výši škody způsobené předmětným trestným činem, což může mít svůj vliv na právní posouzení věci, a v konečném důsledku může vyústit v závěr o nepříslušnosti soudu prvního stupně, neboť způsobená škoda nedosáhne částky nejméně 10 000 000 Kč [viz § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku]. Toto tvrzení obviněného totiž představuje pouhou spekulaci, která nijak nereflektuje výše shrnuté závěry odvolacího soudu, který se otázkou výše vzniklé škody pečlivě zabýval. V této části tedy Nejvyšší soud uzavírá, že shora uvedený postup odvolacího soudu shledává zákonným, logickým a odůvodněným, neboť odvolací soud zákonem předvídaným způsobem reagoval na zjištěné nedostatky rozsudku soudu prvního stupně.

87. Pokud jde o argumentaci obviněného ohledně relevantnosti údajů poskytnutých poškozené bance, tuto Nejvyšší soud obecně vypořádal již v bodech 72. a násl. Ke konkrétní argumentaci obviněného G. lze, nad rámec výše uvedeného, uvést následující. Z provedeného dokazování soudu prvního stupně jasně vyplynulo, že smlouvy mezi obviněným G. a společnostmi INTERSERVICE a CLABOAN byly smyšlené. Navíc není pochyb o tom, že těmito smlouvami disponoval právě obviněný G., přičemž tyto předal jednak obviněnému Mecerodovi a jednak Ing. S. jako podklad pro vypracování znaleckého posudku. Pokud obviněný G. v rámci své dovolací argumentace uvedl, že jím předložené nájemní smlouvy nepředstavovaly relevantní údaje pro vypracování ocenění, pak toto tvrzení neodpovídá skutkovým závěrům soudu prvního stupně. Z výše uvedených rozhodnutí soudů nižších stupňů totiž vyplývá, že jak S., tak i svědkyně N. při svých odhadech vycházely i z předložených nepravdivých smluv (srov. bod 29. na str. 34 rozsudku odvolacího soudu).

88. V tomto směru tedy nelze souhlasit s tvrzením obviněného, že by tyto nájemní smlouvy, resp. skutečnosti, jež se z nich podávaly, nepředstavovaly relevantní údaj, neboť mimo jiné na základě těchto podkladů došlo k odhadu ceny nemovitosti a jejího nadhodnocení. Z tohoto důvodu shledal Nejvyšší soud tuto část dovolací argumentace obviněného jako zjevně neopodstatněnou. Toliko na okraj Nejvyšší soud konstatuje, že pokud jde o obviněným uvedené argumenty stran nepoužitelnosti posudku svědka Anzengrubera, tak z rozsudků soudů nižších stupňů plyne, že soudy z posudku jmenovaného svědka nevycházely a při stanovení výše škody vycházely ze znaleckého posudku Ing. Fišera (srov. bod 29. na str. 35 rozsudku odvolacího soudu).

89. Obviněný ve svém dovolání dále uplatnil námitky stran existence organizované skupiny. I tuto argumentaci Nejvyšší soud v obecné rovině již vypořádal výše v bodech 79. a násl. tohoto usnesení. V souvislosti s obviněným G. lze dodat, že odvolací soud se touto jeho námitkou neztotožnil, když poukázal na to, že postavení obviněného G. v organizované skupině je patrné z popisu skutku stejně jako z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a závěr o jeho roli je podložen provedeným dokazováním. Odvolací soud též poukázal na účel a cíl celého jednání, jež bylo ku prospěchu obviněnému G. pro jeho nedobrou finanční situaci a potřebu zaplatit značné dluhy (srov. bod 29. na str. 35 rozsudku odvolacího soudu). Soud prvního stupně pak k účasti obviněného G. na organizované skupině uvedl, že tento znal všechny zbývající spoluobviněné, a byl to tak právě obviněný G., kdo všechny obviněné spojoval, přičemž společně s obviněnými G. a F. vymysleli způsob, jak poškozené bance prokázat, že společnost INTERBRANDS uhradila obviněnému G. část kupní ceny (srov. bod 45. rozsudku soudu prvního stupně).

90. S těmito závěry soudů nižších stupňů lze podle názoru Nejvyššího soudu souhlasit. Soud prvního stupně v této souvislosti provedl rozsáhlé dokazování, o nějž své závěry opřel. I odvolací soud dostál své přezkumné povinnosti, přičemž logicky a správně odůvodnil, proč se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Nejvyšší soud nemá ani pochyb o závěru, že obviněný G. v rámci organizované skupiny představoval osobu, která spojovala obviněné G. a F. na straně jedné a obviněné Marečka a Meceroda na straně druhé. V tomto ohledu Nejvyšší soud neshledal, že by soudy nižších stupňů ve svých právních závěrech učinily nesprávná rozhodnutí, když tyto postupovaly v souladu příslušnými právními předpisy i judikaturou. Z tohoto důvodu i tuto argumentaci obviněného shledal jako zjevně neopodstatněnou.

91. Rovněž námitky obviněného stran pachatelství trestného činu úvěrového podvodu Nejvyšší soud v obecné rovině vypořádal již v bodě 76. výše. Nad rámec uvedené argumentace připomíná, že soudy nižších stupňů dovodily, že podle zjištění soudů byl ústřední postavou celé organizované skupiny (srov. bod 29. rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud také nemá pochyb o míře zapojení obviněného do trestné činnosti, neboť obviněný podepsal nepravdivé nájemní smlouvy se společnostmi CLABOAN a INTERSERVICE, které následně předal jako podklad k vyhotovení posudku ke stanovení obvyklé ceny nemovitosti Landštejnský dvůr, resp. je následně předal obviněnému Mecerodovi, který je předal poškozené bance a dále se zapojil do účelového a opakovaného převedení finančních prostředků ve výši 5 000 000 Kč, a to tak, že poté co obdržel tuto částku jako část kupní ceny od společnosti INTERBRANDS, ji zaslal na účet společnosti FPJDM a po opětovném obdržení stejné částky ve výši 5 000 000 Kč tuto zasílá na účet bývalé manželky obviněného F., čímž uzavřel dvojitý kruh přeposílání uvedené částky. Díky tomuto jednání se obviněným podařilo simulovat zaplacení části kupní ceny z vlastních prostředků této společnosti. Navíc, jak bylo uvedeno výše, sama skutečnost, že obviněný nebyl přímo stranou úvěrové smlouvy, nevylučuje jeho spolupachatelství na přisouzeném trestném činu.

92. Obviněný ve svém dovolání dále brojil proti znění tzv. skutkové věty, v níž jak státní zástupce ve své obžalobě, tak i soudy obou stupňů ve výrocích o vině jejich rozsudků použily slova „fiktivní smlouva“ a „nepravdivá smlouva“. Hlavní argumentace obviněného směřovala vůči nesprávnému vymezení tzv. skutkové věty, které podle jeho přesvědčení neodpovídá zákonným znakům skutkové podstaty uvedených v § 211 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto ohledu tedy podle obviněného nesprávné vymezení skutku ze strany státního zástupce znamená nemožnost soudu ve věci jakkoliv rozhodnout, neboť se nemůže stavět do role pomocníka veřejné žaloby. K této argumentaci Nejvyšší soud uvádí, že tato neodpovídá obviněným uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům. Je tomu tak proto, neboť obviněný pouze rozporuje toliko slovní vyjádření užité v rámci formulace tzv. skutkové věty, které pak nelze podřadit pod znak objektivní stránky skutkové podstaty uvedené v § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Totožnou námitku obviněného přitom vypořádal odvolací soud, který souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že nájemní smlouvy mezi obviněným G. a společnostmi CLABOAN a INTERSERVICE byly nepravdivé a dodal, že pokud jde o užití těchto pojmů, je třeba vycházet z obsahu těchto smluv a z celkového kontextu věci, jak učinil soud prvního stupně, a podle odvolacího soudu není rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným (srov. bod 29. jeho rozsudku). Pokud jde o samotné slovní vyjádření tzv. skutkové věty, pak odvolací soud konstatoval, že je třeba vycházet z celého obsahu těchto smluv, jakož i z kontextu celé věci. Nejvyšší soud k uvedenému dodává, že znění tzv. skutkové věty nemá za následek nepřezkoumatelnost uvedeného rozsudku. Je tomu tak proto, neboť tzv. skutková věta rozsudku představuje popis skutkového děje, který je následně předmětem právního posouzení, proto neužití pojmů, které obsahuje příslušná skutková podstata trestného činu, nemá za následek vadný postup ze strany soudu prvního stupně. Právní pojmy předpokládané příslušnou skutkovou podstatou mají své místo až v tzv. právní větě, která užití těchto pojmů předpokládá. V tomto ohledu Nejvyšší soud tedy nemohl námitce obviněného vyhovět, neboť tato neodpovídá dovolacím důvodům, jelikož obviněný pouze rozporuje znění tzv. skutkové věty.

93. Ani námitce obviněného, že odvolací soud se nezabýval otázkou jeho zavinění, nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. Jak Nejvyšší soud uvedl výše, o účasti obviněného na organizované skupině neměly oba soudy nižších stupňů pochyb. V tomto ohledu je třeba též uvést, že v této části dovolání obviněný pouze konstatuje, že nelze dovodit jeho zavinění, avšak bez jakékoliv právní argumentace. Pouze prezentuje průběh schvalovacího procesu poškozené banky a výpověď svědkyně Steinhauserové. Pokud jde o námitku obviněného, že tato svědkyně trvala na ručení obviněného Meceroda, resp. společnosti Motox EuroTrucks, pak toto se nezakládá na pravdě, neboť z výpovědi této svědkyně vyplynulo, že to byl právě obviněný Mecerod, který s tímto návrhem přišel (viz č. l. 3190 a násl.). Nejvyšší soud proto uzavírá, že ani tato argumentace obviněného neodpovídá uplatněným dovolacím důvodům, jelikož představuje pouhé konstatování vlastních závěrů obviněného a nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, bez jakékoliv kvalifikované právní argumentace, na jejímž podkladu by správnost těchto závěrů zpochybnil.

94. Dále je třeba též uvést, že pokud obviněný ve svém dovolání poukazoval na to, že nemohl být srozuměn s tím, že hodnota zástavy je nižší než hodnota závazku, který zajišťuje, pak Nejvyšší soud konstatuje, že touto námitkou rozporuje především skutkový závěr o jeho vědomosti o hodnotě zástavy, což však neodpovídá žádným dovolacím důvodům. Jak bylo výše uvedeno, odvolací soud k hodnotě zástavy přihlédl (viz bod 23. jeho rozsudku). Navíc totožnou argumentaci odvolací soud vypořádal v bodě 29. na straně 36, a soud prvního stupně se této otázce věnoval především v bodech 45. a 52. svého rozsudku. Oba soudy tak dospěly k závěru, že obviněný věděl, že nemovitost Landštejnský dvůr nabyl do svého vlastnictví za podstatně nižší cenu, a tudíž věděl, že hodnota této nemovitosti uvedená v posudcích je nadhodnocená. V dané věci nebyl pasivní, nýbrž aktivně předkládal listiny (fiktivní nájemní smlouvy) a byl podle zjištění soudů nižších stupňů osobou, která stála za všemi rozhodnými skutečnostmi pro danou trestnou činnost. Nejvyšší soud proto nemá výhrad vůči závěrům soudů nižších stupňů, neboť se námitce obviněného věnovaly a řádně ji vypořádaly.

95. Pokud jde námitky obviněného stran hodnocení znaleckého posudku Ing. Fišera, pak k těmto Nejvyšší soud uvádí, že je nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do rozsahu provedeného dokazování, hodnocení provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení soudy učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (mimo jiné právě patrně i v jeho první alternativě), po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) patrně dovozuje tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc Nejvyšší soud podotýká, že i touto argumentací obviněného se odvolací soud řádně zabýval (viz body 85. a 86. výše), jeho závěry shledává odůvodněnými, logickými a správnými.

IV. C K dovolání obviněného Jana Meceroda

96. Pokud jde o argumentaci obviněného Meceroda, pak ten ve svém dovolání uplatnil dvě stěžejní námitky. První z nich se týká skutkových zjištění soudů nižších stupňů stran předávání nepravdivých údajů poškozené bance ze strany obviněného, v rámci níž trvá na tom, že v jeho případě nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty přisouzeného zločinu, a že z provedeného dokazování nevyplývá, že by doklady poškozené bance předával přímo on. Druhý okruh argumentů obviněného směřuje na relevantnost předaných dokumentů, když soudy podle jeho mínění měly zkoumat, zda jím předané podklady představovaly podstatné údaje.

97. Pokud jde o námitku stran posuzování relevantnosti nepravdivých údajů, pak této se Nejvyšší soud věnoval již v bodech 72. a násl. tohoto usnesení. Ve vztahu ke konkrétní argumentaci obviněného lze dodat, že jím předané podklady (nepravdivé účetní doklady společnosti Motox EuroTrucks a nepravdivá nájemní smlouva se společností CLABOAN) představovaly podstatné údaje. Obviněným předložená nepravdivá nájemní smlouva byla zohledněna v rámci vypracování posudků ke stanovení obvyklé ceny nemovitosti Landštejnský dvůr, přičemž z této smlouvy se podával výrazně vyšší nájem, než který byl reálně hrazen. V tomto směru tedy předložená nájemní smlouva ovlivnila bankou stanovený odhad obvyklé ceny nemovitosti. Současně též informace o finanční situaci společnosti Motox EuroTrucks (podávající se z obviněných předložených účetních dokladů), která měla vystupovat jako ručitel společnosti INTERBRANDS, poškozená banka zohlednila při posouzení možnosti zajištění závazku, kdy z předložených dokumentů vyplývalo, že společnost Motox EuroTrucks je solventní a v pozici ručitele pro poškozenou banku zvyšuje záruku splnění závazku. Všechny tyto skutečnosti představují podle názoru Nejvyššího soudu podstatné údaje, které byly schopny ovlivnit rozhodnutí poškozené banky o přiznání úvěru. To proto, neboť údaje o hodnotě nemovitosti mají význam pro stanovení výše úvěru a údaje o solventnosti ručitele pro banku představují vyšší záruku splnění závazku. V tomto ohledu tedy nemá Nejvyšší soud pochyb o tom, že předložené nepravdivé údaje mohly ovlivnit rozhodnutí poškozené banky natolik, že tato by při vědomí těchto skutečností smlouvu o úvěru neuzavřela a jedná se tedy o relevantní údaje ve světle výše uvedené judikatury. Pokud obviněný ve svém dovolání uvedl, že soudy se při svém rozhodování měly zabývat otázkou, zda poškozená banka byla uvedena v omyl natolik, že to ovlivnilo její rozhodnutí, pak Nejvyšší soud konstatuje, že soudy tak učinily, když uvedly, že poškozená banka by při vědomí všech okolností, tedy, že nemovitost je tzv. nadhodnocena, že společnost INTERBRANDS nemá dostatek finančních prostředků a že podklady, které předložil obviněný Mareček nejsou pravdivé, by smlouvu o úvěru se společností INTERBRANDS neuzavřela (srov. bod 29. na str. 34 rozsudku odvolacího soudu a bod 45. rozsudku soudu prvního stupně).

98. Jde-li o prvně zmíněnou argumentaci obviněného, pak tato není podřaditelná pod jím uplatněné dovolací důvody. Je tomu tak proto, neboť tato představuje skutkové námitky, jimiž obviněný prosazuje pro sebe příznivější verzi skutkového stavu. V tomto ohledu tak podle jeho přesvědčení nepředával poškozené bance nepravdivé dokumenty. Na tomto místě je třeba připomenout, že totožnou argumentací se zabýval jak odvolací soud (srov. bod 30. jeho rozsudku), tak především soud prvního stupně (srov. body 39. a 47. jeho rozsudku). Soud prvního stupně v tomto ohledu uvedl, jaké doklady byly obviněným Mecerodem předloženy poškozené bance, když se jednalo mimo jiné i o nájemní smlouvu uzavřenou mezi obviněným G. a společností CLABOAN ze dne 1. 1. 2015 a výkaz zisku a ztrát společnosti Motox EuroTrucks ke dni 31. 3. 2015 a účetní rozvahu ke stejnému dni. Tato skutečnost pak vyplývá ze sdělení poškozené banky ze dne 19. 1. 2016 (viz č. l. 1779). Z výpovědi svědka Čadíka (předchozí jednatel společnosti Motox EuroTrucks) přitom vyplynulo, že tato společnost v době, kdy ji převáděl na obviněného Meceroda nevyvíjela žádnou činnost. Navíc ze sdělení finančního úřadu se podává, že tato společnost od roku 2014 nepodala daňové přiznání a je nekontaktní. Odvolací soud v rámci svého odůvodnění odkázal na bod 39. rozsudku soudu prvního stupně, v němž soud prvního stupně poukazuje na sdělení poškozené banky ohledně toho, jaké doklady obviněný Mecerod poškozené bance předával a tuto skutečnost má za prokázanou. Odvolací soud dále doplňuje, že soud prvního stupně tuto námitku podrobně řeší v bodě 47. svého rozsudku (srov. bod 30 rozsudku odvolacího soudu).

99. Nejvyšší soud v této souvislosti uvádí, že soudy nižších stupňů se otázkou předávání nepravdivých údajů zabývaly vcelku podrobně a na jejich závěry lze v tomto ohledu odkázat. Není pochyb o tom, že soudy dospěly k závěru, že to byl právě obviněný Mecerod, kdo výše uvedené doklady poškozené bance předal, ani o tom, že tyto byly nepravdivé. Jak totiž vyplynulo z provedeného dokazování, společnost Motox EuroTrucks nevyvíjela jakoukoliv činnost, a byla v rozhodné době nekontaktní. K argumentaci obviněného, že doklady předával prostřednictvím M. V., Nejvyšší soud dodává, že pro posouzení, zda tyto listiny předával obviněný není rozhodné, zda je předával přímo, či prostřednictvím jiné osoby, neboť z provedeného dokazování jasně vyplývá, že šlo o dokumenty, se kterými disponoval právě on a tyto sloužily jako podklady pro poskytnutí úvěru společnosti Motox EuroTrucks.

100. Závěrem Nejvyšší soud konstatuje, že pokud obviněný ve svém dovolání uvedl, že aplikace § 211 odst. 1 tr. zákoníku neodpovídá skutkovým zjištěním, a proto napadený rozsudek odvolacího soud spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, pak touto argumentací dovozuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu až sekundárně, tj. na podkladě vlastní verze skutkového stavu věci, odlišné od té, která byla na základě provedeného dokazování zjištěna soudy nižších stupňů, přičemž je to právě soud a nikoliv obviněný, kdo je povolán a současně výlučně oprávněn činit v trestním řízení relevantní skutková zjištění. Taková argumentace obviněným uplatněnému, ale ani žádnému jinému, zákonnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Jelikož Nejvyšší soud v projednávané trestní věci nezjistil, že by soudy nižších stupňů na podkladě provedeného dokazování učinily vadná skutková zjištění, nemohl ani této námitce obviněného vyhovět.

IV. D K dovoláním obviněného Daniela Marečka

101. Obviněný Mareček ve svém dovolání rozporoval, že by předal nepravdivé dokumenty (především upravené potvrzení od Finančního úřadu a Revírní bratrské pokladny) poškozené bance, odmítl, že by se dopustil protiprávního jednání, jímž byl uznán vinným, tím spíše ve spolupachatelství a nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že k realizaci podnikatelského záměru neměl dostatek financí. V rámci své argumentace též poukazoval na nestandardní postup poškozené banky a v neposlední řadě brojil proti tzv. opomenutým důkazům.

102. Obviněný v rámci uplatněných dovolacích důvodů vytýkal oběma soudům nižších stupňů nedostatečný rozsah provedeného dokazování a namítl, že tyto bez přiměřených důvodů neprovedly jím navržené důkazy, v důsledku čehož jejich rozhodnutí vykazují vadu tzv. opomenutých důkazů. Nejvyšší soud, jakkoli zmíněnou námitku shledal z hlediska citovaného důvodu dovolání jako částečně relevantně uplatněnou, a to pokud jde o argumentaci ohledně nevypořádání jeho důkazních návrhů. Tuto argumentaci totiž lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě, avšak nemohl této přisvědčit z hlediska její opodstatněnosti.

103. K problematice tzv. opomenutých důkazů je možné pro úplnost dodat, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. V posuzovaném případě soudy obou stupňů opřely své skutkové závěry o procesně použitelné důkazy a zjistily skutkový stav věci v rozsahu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí. Takto zjištěný skutek pak soudy rovněž správně právně posoudily jako zvlášť závažný zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.

104. Byť obviněný namítané tzv. opomenuté důkazy podrobně nekonkretizuje a odkazuje v tomto směru jen na návrh učiněný v řízení před soudem prvního stupně spolu s demonstrativním výčtem navržených důkazů, je z obsahu spisu zřejmé, že dne 7. 5. 2021 učinil u Krajského soudu v Brně podání (založeno na č. l. 3269 až 3271 spisu), v němž navrhoval provedení důkazů označených pod body 1. až 27. jeho podání. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 5. 2021 (založeného na č. l. 3314 až 3322 spisu) toliko vyplývá, že soud prvního stupně dané návrhy na doplnění dokazování vzal na vědomí a v odůvodnění svého rozhodnutí pak pouze výslovně uvedl, že návrhy na provedení dalšího dokazování zamítl, protože došel k závěru, že tyto by již nic nového pro rozhodnutí ve věci nepřinesly. I přes shora uvedené skutečnosti však Nejvyšší soud neshledal, že by se v případě těchto důkazů jednalo o tzv. opomenuté důkazy, a to z následujících důvodů.

105. Předně Nejvyšší soud uvádí, že soud prvního stupně návrhy na doplnění dokazování zamítl, neboť dospěl k závěru, že skutkový stav věci byl na základě provedeného dokazování prokázán v míře požadované § 2 odst. 5 tr. řádu. Považoval tedy v tomto ohledu dokazování za úplné a jeho další doplnění by představovalo pouhé prodloužení trestního řízení (srov. bod 43. rozsudku soudu prvního stupně). K obdobnému závěru dospěl i soud odvolací, který uvedl, že soud prvního stupně měl k dispozici dostatečné množství důkazů, aby na jejich základě mohl dospět k jednoznačnému a nezpochybnitelnému rozhodnutí. Sám ve věci pak doplnil dokazování, přičemž jednotlivé návrhy na doplnění dokazování vypořádal v rámci jednotlivých odvolacích námitek (srov. body 19. a 20. rozsudku odvolacího soudu).

106. Pokud jde o obviněným navrhované důkazy uvedené pod body 1. a 2. (písemné materiály státního zastupitelství související s vlastním šetřením), tak k těmto obviněný toliko uvádí, že při prostudování spisu je nenalezl, a že jsou součástí tzv. operativního spisu. Z tohoto návrhu však není nijak zřejmé, k jaké skutečnosti jsou tyto důkazy navrhovány, tedy není zřejmá jejich relevance pro předmět dokazování. Pokud jde o obviněným navrhované důkazy uvedené pod bodem 3. (materiály Finančního úřadu k daňovým přiznáním K. B.) k nimž obviněný uvedl, že „svědek B. podle zjištění obviněného podával daňová přiznání k dani z příjmu v řádech milionů korun, což dokládá reálnost výše nájmu Landštejnského dvora ve výši 250 000 Kč až 300 000 Kč (viz protokol o výpovědi svědka Steinhauserové ze dne 16. 5. 2018, str. 8).“, k tomuto Nejvyšší soud uvádí, že byť se s ním v konkrétnostech ani jeden ze soudů nižších stupňů nevypořádal, lze tento návrh považovat za nadbytečný, neboť soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že nájemní smlouvy, které byly uvedeny v žádosti o úvěr byly nepravdivé, a že výše nájmu byla sjednána mezi obviněným G. a svědkem B. na výrazně nižší částku.

107. Co se týče obviněných navrhovaných důkazů pod body 4. a 6. (výslech realitní makléřky P. K. a Z. S.) pak tyto důkazy byly soudem prvního stupně vypořádány toliko obecně a povšechně v bodě 43. rozsudku soudu prvního stupně, nicméně Nejvyšší soud je toho názoru, že v projednávané věci tyto důkazní návrhy nepředstavují pokud jde o skutečnosti, které jimi měly být prokázány, podstatné důkazy ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě, které by byly schopny ovlivnit rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů.

108. V souvislosti s obviněným navrhovanými důkazy pod body 5., 11. až 13., 19. až 21. a 23. (podkladové materiály poškozené banky) pak Nejvyšší soud konstatuje, že tento důkazní návrh ohledně podkladových materiálů byl vypořádán v rámci rozsudku odvolacího soudu, přičemž tento návrh zmiňovaný soud zamítl jako nadbytečný, neboť měl k dispozici dostatek důkazů pro své rozhodnutí (srov. body 19. a 31. rozsudku odvolacího soudu). S uvedeným postupem odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje.

109. Důkazními návrhy uvedenými pod body 7. až 10. a 14. až 18. a 22. (ustanovení a výslech svědků z poškozené banky zapojených na úvěrování nemovitosti Landštejnský dvůr) požaduje obviněný ustanovení a výslech téměř všech osob, které se podílely na zpracování žádosti o úvěr na koupi nemovitosti Landštejnský dvůr. Tyto důkazní návrhy soud prvního stupně vypořádal velmi obecně, a to v bodě 43. svého rozsudku. Nejvyšší soud v tomto případě považuje za důležité uvést, že obviněný u těchto důkazních návrhů opětovně neuvádí, jaké podstatné a konkrétní skutečnosti mají tyto důkazy prokazovat, přičemž to není zjevné jednak z důkazního návrhu, který učinil před soudem prvního stupně, ani z podaného dovolání. V tomto ohledu tedy Nejvyšší soud nepovažuje tyto důkazní návrhy za podstatné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě.

110. Stran důkazního návrhu uvedeného pod bodem 25. (posudek z oboru grafologie – písmoznalectví), Nejvyšší soud zjistil, že tento byl obviněným učiněn též v rámci veřejného zasedání dne 29. 5. 2023, přičemž odvolací soud jej pro nadbytečnost zamítl. Tento svůj závěr také řádně odůvodnil, když Nejvyšší soud takový postup považuje za správný (srov. bod 31. na str. 40 rozsudku odvolacího soudu). V tomto ohledu byl tedy tento důkazní návrh v předchozím řízení řádně vypořádán.

111. Obviněný též navrhoval provedení výslechu svědka – policisty Ivo Sloupala (bod 26. citovaného důkazního návrhu), a to „k okolnostem, které stály za zahájením trestního řízení“. V souvislosti s projednávanou trestnou činností však okolnosti jeho zahájení nepředstavují podstatné skutečnosti, které by mohly ovlivnit rozhodnutí soudu o vině obviněných. V této souvislosti tedy soud prvního stupně rozhodl správně, když tento důkazní návrh pro nadbytečnost zamítl (srov. body 19. a 31. rozsudku odvolacího soudu).

112. Pokud jde o důkazní návrh obviněného pod bodem 27. (konfrontace svědků V. a Steinhauserové) pak nutnost provedení tohoto důkazu shledal obviněný v tom, že „by vyjasnil okolnosti jeho žádosti o úvěr a okolností ohledně předání podkladů k žádosti o úvěr“. Na tomto místě je třeba uvést, že otázkou předání podkladů od obviněného Marečka se soudy nižších stupňů zabývaly a argumentaci obviněného směřující ke zpochybnění této skutečnosti Nejvyšší soud vypořádává níže. Navíc soud prvního stupně dospěl k závěru, že na základě provedených důkazů je možné dospět k rozhodnutí a další dokazování by ve věci již nic nového nepřineslo a pouze by prodloužilo trestní řízení (srov. bod 43. jeho rozsudku). Především s ohledem na rozsah provedeného dokazování považuje Nejvyšší soud uvedený důkazní návrh za nadbytečný, neboť neshledal žádné konkrétní důvody pro provedení tohoto zvláštního způsobu dokazování upraveného v § 104a tr. řádu. Současně Nejvyšší soud dodává, že navrhovaný důkaz neshledává podstatným pro rozhodnutí ve věci ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě.

113. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak Nejvyšší soud uzavírá, že v posuzované trestní věci neshledal vadu tzv. opomenutých důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě. Nejvyšší soud totiž považuje obviněným učiněné další důkazní návrhy za nadbytečné a neúčelné, neboť skutkový stav věci již byl oběma soudy náležitě a bez důvodných pochybností zjištěn, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí v této trestní věci. Provádění dalších důkazů by tak bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie.

114. Pokud jde o argumentaci obviněného stran jeho účasti na organizované skupině, platí, že tuto Nejvyšší soud v obecné rovině vypořádal v bodě 79. tohoto usnesení. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud ve vztahu obviněnému uvádí, že své námitky staví především na popěrném stanovisku, přičemž konkrétní argumentaci nepřináší. V tomto ohledu Nejvyšší soud konstatuje, že tato námitka sice v obecných rysech směřuje na hmotněprávní posouzení skutku, avšak s ohledem na absenci relevantní právní argumentace není tato podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. V této souvislosti Nejvyšší soud toliko stručně poznamenává, že z rozsudků soudů nižších stupňů vyplývá, že obviněný Mareček znal přinejmenším obviněné G. a Meceroda. Jak bylo uvedeno výše, účast na organizované skupině nevyžaduje, aby konkrétní obviněný znal všechny členy této skupiny. Oba soudy nižších stupňů přitom dovodily, že obviněný jednal jako článek řetězu v rámci organizované skupiny, neboť předal poškozené bance relevantní nepravdivé dokumenty (potvrzení od Revírní bratrské poklady, sdělení Okresní správy sociálního zabezpečení a potvrzení od Finančního úřadu), byť si musel být vědom, že jím předkládané údaje nejsou pravdivé, neboť tyto představovaly pozměněné doklady vystavené původně na jeho osobu.

115. Další argumentace obviněného týkající se předání nepravdivých údajů poškozené bance pak též není podřaditelná pod obviněným uplatněné, ani žádné jiné zákonné dovolací důvody. Je tomu tak proto, neboť touto obviněný především rozporuje hodnocení provedených důkazů a na jejich základě učiněného skutkového stavu. V tomto směru lze dodat, že totožnou argumentací se zabýval i odvolací soud, který uvedl, že ze sdělení poškozené banky je zřejmé, jaké dokumenty společnost INTERBRANDS zastoupená obviněným Marečkem poškozené bance předala. Odvolací soud v tomto ohledu připomněl, že to byl právě obviněný, který jako jednatel společnosti, žádal o úvěr, a tudíž byl povinen konkrétní dokumenty předložit, což jak sám uvedl učinil skrze prostředníka. Z provedeného dokazování navíc odvolací soud dovodil, že dokumenty od Revírní bratrské podklady a Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj představují pozměněné dokumenty vystavené právě pro obviněného Marečka a neměl tak pochyb o tom, že s těmito doklady obviněný disponoval (srov. bod 31. rozsudku odvolacího soudu).

116. V další argumentaci obviněný Mareček vyslovuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že na realizaci jeho podnikatelského záměru s nemovitostí Landštejnský dvůr neměla společnost INTERBRANDS dostatek finančních prostředků. Tyto námitky obviněného však nelze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani jakýkoliv jiný zákonný dovolací důvod. Obviněný jejich prostřednictvím totiž nebrojí proti zjevnému rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, což tento dovolací důvod předpokládá, nýbrž pouze prezentuje vlastní skutkové námitky. I zde přitom platí, že totožnou argumentací obviněného se již zabývaly oba soudy nižších stupňů. V tomto směru Nejvyšší soud poukazuje na závěry odvolacího soudu, který odkázal na pečlivé vypořádání této námitky v bodě 48. rozsudku soudu prvního stupně a zdůraznil, že ani obviněný Mareček, ani společnost INTERBRANDS neměli dostatečné finanční krytí pro realizaci podnikatelského záměru spočívajícího v nákupu Landštejnského dvora a jeho následné provozování (srov. bod 31. jeho rozsudku). S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje, neboť mají oporu v provedeném dokazování, a nelze proto v tomto ohledu přisvědčit obviněnému, který navíc nijak nerozporuje svou nepříznivou finanční situaci, nýbrž pouze poukazuje na to, že nemovitost Landštejnský dvůr má vysoký potenciál, který by generoval zisk a pokryl tak vstupní i provozní náklady.

117. Nejvyšší soud závěrem k dovolání obviněného konstatuje, že i argumentace ohledně nestandardního postupu a možného pochybení poškozené banky neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Je tomuto tak proto, neboť tyto skutečnosti Nejvyšší soud neshledává jakkoliv podstatné pro posouzení trestné činnosti obviněného, přičemž toto své tvrzení ostatně ani sám obviněný nijak dále nerozvíjí.

IV. E K dovolání obviněného T. F.

118. Obviněný T. F. ve svém dovolání namítl existenci zjevného nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry spočívající v jeho srozumění s podmínkami úvěrové smlouvy a vědomím o částce 5 000 000 Kč zaslané z účtu jeho bývalé manželky, a déle též nesprávné hmotněprávní posouzení spočívající v závěru obou soudů, že se jednání dopustil ve spolupachatelství, resp. jako člen organizované skupiny. K této argumentaci Nejvyšší soud uvádí, že námitky obviněného z části odpovídají jím uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, to v části, v níž brojí proti právnímu posouzení jeho jednání, pokud jde o formu jeho účasti na trestné činnosti, a zjevnému rozporu ohledně jeho vědomí o vyplacení částky 5 000 000 Kč z účtu jeho bývalé manželky, které směřují na nesprávné hmotněprávní posouzení skutku, resp. zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. V části, v níž je dovolací argumentace podřaditelná pod uvedené dovolací důvody Nejvyšší soud shledal, že je však zjevně neopodstatněná.

119. Námitky obviněného stran organizované skupiny Nejvyšší soud vypořádal v obecné rovině již v bodech 79. a násl. tohoto usnesení. V souvislosti s obviněným F. lze uvést, že oba soudy nižších stupňů se totožnou argumentací již řádně zabývaly. Soud prvního stupně k účasti obviněného na organizované skupině uvedl, že obviněný se znal s obviněným G. velice dlouho a tito dva spolu s obviněným G. vymysleli mechanismus, jak před poškozenou bankou předstírat, že společnost INTERBRANDS zaplatila část kupní ceny nemovitosti z vlastních prostředků, což byla podmínka pro uvolnění úvěru. Obviněný F. byl přitom jediným, kdo disponoval dostatkem finančních prostředků v řádu milionů korun. Soud prvního stupně navíc obhajobě obviněného, že se nejednalo o podvod, a že částka 5 000 000 Kč sloužila jako splátka půjčky společnosti FPJDM, neuvěřil (srov. body 45. a 48. až 50. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud pak k této námitce obviněného uvedl, že do celého mechanismu, který tento soud podrobně popsal, byl obviněný F. zapojen jakožto osoba solventní, která navíc měla zájem na získání finančních prostředků pro obviněného G., neboť vůči obviněnému G. vystupoval jako věřitel v rámci zapůjčených nemalých finančních prostředků (srov. bod 33. rozsudku odvolacího soudu).

120. V této souvislosti Nejvyšší soud konstatuje, že pokud jde o argumentaci obviněného ohledně právního posouzení jeho účasti na organizované skupině, nemá čeho by soudům nižších stupňů vytkl. Závěry o účasti obviněného F. jsou logické a řádně odůvodněné (srov. body 45. a 52. rozsudku soudu prvního stupně a body 26. až 27. a 33. rozsudku odvolacího soudu). Z jejich rozhodnutí vyplývá role obviněného v organizované skupině i jeho motivace. Soudy správně dovodily, že obviněný znal další členy organizované skupiny (obviněné G. a G.) a faktickým jednáním (zasláním 5 000 000 Kč z účtu jeho bývalé manželky) realizoval svou část jednání v rámci předem připraveného postupu. Také v právním posouzení skutkového stavu, k němuž dospěly soudy nižších stupňů Nejvyšší soud neshledává pochybení. Obhajoba obviněného F. byla soudem prvního stupně vyvrácena, přičemž zaslání vysoké finanční částky postrádá, s výjimkou dohodnutého postupu, ekonomický smysl. Nejvyšší soud tedy tuto část dovolací argumentace obviněného shledat zjevně neopodstatněnou.

121. Taktéž problematice pachatelství na trestném činu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku se Nejvyšší soud věnoval v obecné rovině již v bodech 76. a násl. tohoto usnesení. V souvislosti s obviněným F. je třeba připomenout, že pachatelem přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku může být i osoba, která nepravdivé údaje uvede v rámci čerpání úvěru. Soudy nižších stupňů vzaly za prokázané, že obviněný zaslal společnosti FPJDM částku 5 000 000 Kč z účtu jeho bývalé manželky. Tyto finanční prostředky pak sloužily, jak bylo podrobně popsáno v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, k tomu, aby byl jejich účelovým a opakovaným převedením vzbuzen dojem, že společnost INTERBRANDS zaplatila část kupní ceny nemovitosti obviněnému G. z vlastních prostředků. To proto, neboť podmínka zaplacení části kupní ceny nemovitosti byla podmínkou pro uvolnění poskytnutí úvěru a bez prokázání zaplacení této části kupní ceny by úvěr nebyl uvolněn. Prokázání zaplacení části kupní ceny lze přitom jednoznačně označit za okolnost související s čerpáním úvěru. Nejvyšší soud navíc nemá pochyb o tom, že tato částka sloužila k uvedení poškozené banky v omyl, a proto nemohl argumentaci obviněného stran nesprávného hmotněprávního posouzení přisvědčit a tuto shledat důvodnou. Nad rámec uvedeného je třeba odmítnout názor obviněného, že jeho jednání mělo být případně právně kvalifikováno toliko jako účastenství ve formě pomoci. To proto, neboť ze závěrů soudů nižších stupňů se jednoznačně podává, že obviněný jednal jako člen organizované skupiny a posouzení svého jednání dovozuje toliko ze znění skutkové věty. Touto argumentací se navíc taktéž zabýval odvolací soud, přičemž tuto neshledal důvodnou. Odvolací soud v souvislosti s touto námitkou konstatoval, že obviněný vychází pouze se stylistického vyjádření jeho jednání ze skutkové věty (srov. bod 33. rozsudku odvolacího soudu).

122. K výše uvedenému Nejvyšší soud stran posouzení jednání obviněného F. uvádí, že tento zjevně jednal nikoliv jako pomocník, nýbrž jako člen organizované skupiny, kdy bez jeho zapojení by nemohlo vůbec dojít ke spáchání přisouzeného trestného činu, neboť právě obviněný F. spolu s obviněnými G. a G. vymysleli postup jak uvést poškozenou banku v omyl, přičemž obviněný F. též tento předem dohodnutý mechanismus realizoval odesláním částky 5 000 000 Kč ve prospěch společnosti FPJDM. Jednání obviněného přitom nemůže být posouzeno jako pouhá pomoc k přisouzenému trestnému činu, neboť z provedených důkazů a skutkových závěrů soudů nižších stupňů je zřejmé, že obviněný F. jednal též ve společném úmyslu s ostatními obviněnými (srov. bod 52. rozsudku soudu prvního stupně a bod 36. rozsudku odvolacího soudu). V tomto ohledu má Nejvyšší soud za to, že ani v případě tohoto obviněného není pochyb o jeho účasti na organizované skupině, kdy obviněný jednal jako tzv. článek řetězu a bez jeho zapojení by k trestné činnosti nedošlo (srov. přiměřeně Šámal P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 532 až 533).

123. Obviněný dále namítl, že ve věci existuje zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry ohledně finančních prostředků ve výši 5 000 000 Kč, které byly odeslány z účtu bývalé manželky obviněného na účet společnosti INTERBRANDS. Obviněný má za to, že společnost FPJDM měla dostatek vlastních finančních prostředků k provedení této transakce, přičemž z peněz zaslaných od jeho bývalé manželky vybral spoluobviněný G. 3 000 000 Kč. Tyto skutečnosti má dokládat výpis z účtu společnosti FPJDM (č. l. 2560 až 2564). K této argumentaci Nejvyšší soud konstatuje, že tato odpovídá uplatněné dovolací argumentaci podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť svou podstatou míří na jeho první alternativu. Jak ovšem Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu a napadených rozhodnutí zjistil, tak tato argumentace je zjevně neopodstatněná.

124. Je tomu tak proto, neboť obviněnému lze přisvědčit v tom, že z jím zmiňovaného výpisu z účtu (č. l. 2560 až 2564) skutečně odchozí částka ve výši 5 000 000 Kč figuruje jako první, což může navodit dojem, že tato transakce proběhla jako první a následně po ní až další transakce. Nicméně je třeba poukázat na dva stěžejní důkazy, kterými jsou jednak rozbor plateb na účtu společnosti FPJDM (č. l. 2756) a sdělení poškozené banky (č. l. 2903). Z obou těchto listin vyplývá jasná časová souslednost zmiňovaných transakcí (odeslání částky na účet společnosti FPJDM a odeslání stejné částky na účet společnosti INTERBRANDS). Vzhledem k tomu, že obviněným zmiňovaný výpis z účtu, na rozdíl od rozboru plateb a sdělení poškozené banky, neobsahuje časové značky, z nichž by bylo možné určit čas provedení této transakce, nelze z tohoto vycházet, jak ostatně správně učinily soudy nižších stupňů. Ze zmiňovaných důkazů pak jednoznačně vyplývá, že na účet společnosti FPJDM došla nejprve částka 5 000 000 Kč, a to z účtu bývalé manželky obviněného a až následně dochází k odeslání této částky společnosti INTERBRANDS. Oba tyto důkazy přitom byly provedeny při hlavním líčením konaném dne 12. 5. 2021 (č. l. 3284 verte), kdy obviněný nežádal nahlédnutí ani přečtení těchto listin. Soud prvního stupně pak tyto důkazy zmiňuje v bodě 41. svého rozsudku a soud odvolací v bodě 33. svého rozsudku, kdy poukazuje na výpis z účtu na č. l. 1361 a násl. (transakce na č. l. 1551 až 1552). V tomto ohledu lze též poukázat na skutečnost, že celková částka na zmiňovaném účtu před přijetím a následném odeslání 5 000 000 Kč činila cca 3 000 000 Kč. Další finanční prostředky na tento účet přišly až po provedení této platby. Nejvyšší soud tedy nemá o závěrech soudů nižších stupňů pochyb, když tyto správně a logicky z provedených důkazů dovodily, že společnost FPJDM neměla dostatek finančních prostředků na to, aby společnosti INTERBRANDS zaslala finanční prostředky ve výši 5 000 000 Kč, přičemž k provedení této transakce byly použity prostředky bývalé manželky obviněného F. Z tohoto důvodu shledal tuto část dovolací argumentace obviněného jako zjevně neopodstatněnou, jelikož jím prezentované skutečnosti nemají oporu v provedených důkazech a nadto se s nimi soudy nižších stupňů pečlivě vypořádaly.

125. Ani argumentaci obviněného stran jeho srozumění s podmínkami úvěrové smlouvy nemohl Nejvyšší soud dopřát sluchu. To proto, neboť tato sice míří na zjevný rozpor provedených důkazů a skutkového stavu a v tomto smyslu je pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v zásadě podřaditelná, je však zjevně neopodstatněná. Obviněný touto argumentací brojil proti závěru, že byl seznámen s podmínkami úvěrové smlouvy uzavřené mezi bankou a společností INTERBRANDS. Fakticky však obviněný nesouhlasil se skutkovými závěry ohledně jeho zapojení do trestné činnosti, když v rámci této části dovolání konstatuje, že znal pouze obviněné G. a G., nijak se nepodílel na sjednávání úvěrové smlouvy a ani se zaměstnanci poškozené banky nebyl v žádném kontaktu.

126. V tomto směru považuje Nejvyšší soud za podstatné uvést, že tato námitka úzce souvisí s výše vypořádanou argumentací stran právního posouzení jednání obviněného jako spolupachatelství a jeho účasti na organizované skupině. Oba soudy nižších stupňů ve svých rozsudcích dovodily zapojení obviněného do trestné činnosti zasláním finančních prostředků z účtu jeho bývalé manželky na účet společnosti FPJDM. V tomto směru tak lze připomenout závěry soudu prvního stupně, který se ve svém rozsudku vypořádává s obhajobou obviněného a konstatuje, že této neuvěřil (srov. bod 50. rozsudku soudu prvního stupně). Ani odvolací soud námitkám obviněného nevyhověl, přičemž veškeré jeho námitky vypořádal bodě 33. svého rozsudku. V této části odvolací soud představuje jednak okolnosti uzavření předmětného úvěru, jakož i smlouvu mezi společnosti FPJDM a společností INTERBRANDS, přičemž je zřejmé, že prvně jmenovaná společnost, neměla dostatek finančních prostředků pro provedení platby ve výši 5 000 000 Kč, k čemuž potřebovala finanční prostředky od obviněného F., resp. jeho manželky. Oba soudy nižších stupňů jeho zapojení dovodily především z faktického konání spočívajícího v zaslání finančních prostředků. V tomto ohledu nemá Nejvyšší soud o těchto závěrech pochyb, navíc tato část argumentace obviněného spočívá spíše na popěrném stanovisku, kdy navíc soudy nižších stupňů z provedených důkazů učinily jednoznačné závěry o jeho zapojení na trestné činnosti. Nejvyšší soud se s touto argumentací ztotožňuje a v podrobnostech na ni odkazuje.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

127. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněných A. G., Jana Meceroda, Daniela Marečka a T. F. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace všech obviněných zčásti neodpovídala jimi uplatněným (a ani žádným jiným) dovolacím důvodům a zčásti byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněných na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání všech obviněných odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 28. 8. 2024

JUDr. Petr Škvain Ph.D. předseda senátu