Plný text
11 Tdo 432/2022-7766
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 7. 2025 o dovoláních obviněného 1. M. J., a obviněné obchodní společnosti 2. J. s. r. o., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 2021, č. j. 3 To 22/2021-7325, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 3/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných M. J. a J. s. r. o., odmítají.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. 12. 2020, č. j. 49 T 3/2019-7182, byli obviněný M. J. (dále převážně jen „obviněný“) a obviněná obchodní společnost J. s. r. o. (dále převážně jen „obviněná obchodní společnost“) uznáni vinnými ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se obvinění podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustili společně s obviněným V. M. tím, že:
vědomi si povinností vyplývajících zejména z § 6 odstavec 1, odstavec 2, § 7 odstavec 1 a § 8 odstavec 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, v platném znění, z § 21 odstavec 1, § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění, a z § 24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění,
se záměrem neoprávněně ovlivnit daňovou povinnost právnické osoby J. s. r. o., ve vztahu k dani z příjmů právnických osob a uplatnit pro tuto společnost neoprávněně nároky na odpočet daně z přidané hodnoty,
v době nejméně od 27. 12. 2007 do nejméně 14. 4. 2014 M. J. jako jednatel společnosti J. s. r. o., ve XY a na dalších místech v České republice, a od 1. 1. 2012 společnost J. s. r. o., jednající v jejím zájmu prostřednictvím obviněného M. J., jednatele této společnosti, jehož jednání lze této právnické osobě přičítat ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zák. č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, v platném znění,
po vzájemné dohodě, při rozdělení rolí a v součinnosti s obviněným V. M., který zprostředkoval M. J. smluvní vztah se společností P. a. s., nyní P. a. s. “v likvidaci“, a dále s V. P., který řídil svými pokyny konkrétní činnost a jednání L. O. jediné členky představenstva obchodní společnosti P. a. s. a H. K., jediné členky dozorčí rady téže společnosti,
uzavíral za společnost J. s. r. o. jako objednatel s obchodní společností P. a. s., jako poskytovatel, smlouvy, jejichž předmětem bylo poskytnutí reklamních služeb a práv s vědomím, že jím objednané reklamní služby a práva, které jsou na základě těchto smluv pořizovány od společnosti P. a. s., jsou z hlediska ceny účelově několikanásobně nadhodnocené a že podstatná část zaplacené kupní ceny, až do výše 80 %, bude V. J. vrácena zpět,
přičemž k účelovému navyšování cen reklamních služeb a práv docházelo prostřednictvím k tomuto účelu zřízených řetězců obchodních společností tak, že obchodní společnost P. a. s., za kterou vystupovaly a jednaly L. O. a H. K., nakupovala reklamu pro koncové odběratele v řetězci tzv. středových společností, které byly v období od roku 2008 do roku 2014 tvořeny zejména společnostmi ALT VIN a. s. v likvidaci, IČ: 273 72 871 (dříve ALT VIN a. s.) , BL Marketing, s. r. o., IČ: 281 66 086, Smart Advice s. r. o., IČ: 284 05 951, SPORT CAST, s. r. o., IČ: 276 41 945, TAURUS, s. r. o., IČ: 485 35 681, NEDYRE s. r. o., IČ: 289 41 543, DMAX s. r. o., IČ: 262 07 885, AZ Advert s. r. o., IČ: 247 32 630, GEETERA s. r. o., IČ: 241 72 111, North Screen Production, s. r. o., IČ: 273 00 544, ROUTE 44, s. r. o., IČ: 282 56 069, popř. dnes již neexistujícími společnostmi SIGVAL s. r. o., IČ: 271 43 171, Levimexo s. r. o., IČ: 241 47 532, a které byly v obchodním řetězci zařazeny mezi obchodní společnost P. a. s. a původní vlastníky reklamních práv, společnosti E-MOTION, s. r. o., IČ: 256 64 239, a RC Sport s. r. o., IČ: 252 63 145, a to za účelem postupného, uměle, průměrně devítinásobného cenového navyšování reklamy, následného neuhrazení daně z přidané hodnoty České republice ve výši, která by odpovídala navýšení ceny reklamy, neboť daňová přiznání tyto společnosti vůbec nepodaly příslušnému správci daně, nebo podaly v záměrně zkreslené podobě zařazením fiktivních faktur na straně vstupu, přičemž zisk, získaný tímto jednáním, byl vybírán z účtů těchto středových společností a předáván V. P. v hotovosti, kterou si tento částečně ponechal, a částečně ve výši nejméně 80 % z fakturované ceny bez DPH předával zpět koncovým odběratelům reklamy,
kdy vůči osobám B. M., V. P., L. O., a H. K., a dalším byla státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Ostrava, podána Krajskému soudu v Ostravě pod č. j. 4 VZV 6/2016-1353 ze dne 1. 12. 2017 obžaloba, jež je vedena u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 10/2017,
přičemž M. J. pořizoval jménem společnosti J. s. r. o. cenově nadhodnocenou reklamu a reklamní práva s vědomím, že ze strany poskytovatele reklamy a reklamních práv, obchodní společnosti P. a. s., mu bude prostřednictvím V. M. v hotovosti vrácena finanční částka odpovídající nejméně 80 % základu daně z přidané hodnoty z uskutečněného zdanitelného plnění, kdy takto bylo činěno v úmyslu neoprávněně snížit daňovou povinnost a vyvést finanční prostředky společnosti J. s. r. o. mimo účetní evidenci, přičemž od 1. 1. 2012 (s účinností zákona č. 418/2011 Sb. o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim) je za uvedené jednání trestně odpovědna i sama obchodní společnost J. s. r. o., a to na základě přičitatelnosti jednání M. J., jako jednatele této společnosti, jednajícího při uzavírání předmětných smluv za společnost J. s. r. o., v jejím zájmu a v rámci její činnosti,
když dodavatelské faktury vystavené společností P. a. s. nechal M. J. zahrnovat v úmyslu zohlednit je v podávaných daňových přiznáních k dani z příjmů právnických osob a k dani z přidané hodnoty do účetnictví společnosti J. s. r. o. a cenu v nich uvedenou nechal hradit včetně DPH bezhotovostními platbami na bankovní účet dodavatelské společnosti P. a. s., s vědomím, že takto odeslané finanční prostředky nebudou k újmě České republiky využity ani částečně k plnění daňových povinností, ale po jejich hotovostním výběru ve prospěch obviněných,
přičemž tak bylo konkrétně činěno nejméně prostřednictvím v rozsudku specifikovaných dodavatelských faktur vystavených společností P. a. s. na odběratele J. s. r. o. v letech 2008, 2009, 2010, 2011, 2012 a 2013,
tedy prostřednictvím faktur znějících v celkové výši v roce 2008 na částku 3 360 000 Kč bez DPH, 3 998 400 Kč včetně DPH, z toho DPH ve výši 638 400 Kč, v roce 2009 na částku 3 360 000 Kč bez DPH, 3 998 400 Kč včetně DPH, z toho DPH ve výši 638 400 Kč, v roce 2010 na částku 4 460 000 Kč bez DPH, 5 352 000 Kč včetně DPH, z toho DPH ve výši 892 000 Kč, v roce 2011 na částku 4 560 000 Kč bez DPH, 5 472 000 Kč včetně DPH, z toho DPH ve výši 912 000 Kč, v roce 2012 na částku 4 560 000 Kč bez DPH, 5 472 000 Kč včetně DPH, z toho DPH ve výši 912 000 Kč a v roce 2013 na částku 4 560 000 Kč bez DPH, 5 517 600 Kč včetně DPH, z toho DPH ve výši 957 600 Kč,
kteréžto faktury byly následně společností J. s. r. o. zohledněny v příslušných daňových přiznáních, když
jednak v úmyslu M. J. neoprávněně dosáhnout snížení základu daně z příjmů právnických osob uplatnila právnická osoba J. s. r. o. prostřednictvím faktur se záměrně navýšeným zdanitelným plněním v rozporu s § 24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění, náklady na dosažení, zajištění a udržení příjmů za provedenou reklamu, a to tak, že
- za zdaňovací období roku 2008 prostřednictvím daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob podaného u Finančního úřadu ve Frýdku-Místku dne 3. 6. 2009 vykázala základ daně po úpravě, odečtu darů a zaokrouhlení ve výši 24 498 000 Kč a vlastní daň ve výši 5 144 580 Kč namísto skutečného základu daně po úpravě, odečtu darů a zaokrouhlení ve výši 27 858 000 Kč a vlastní daně ve výši 5 850 180 Kč, čímž byla daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2008 zkrácena ve výši 705 600 Kč,
- za zdaňovací období roku 2009 prostřednictvím daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob podaného u Finančního úřadu ve Frýdku-Místku dne 9. 6. 2010 vykázala základ daně po úpravě, odečtu darů a zaokrouhlení ve výši 2 555 000 Kč a vlastní daň ve výši 511 000 Kč namísto skutečného základu daně po úpravě, odečtu darů a zaokrouhlení ve výši 5 915 000 Kč a vlastní daně ve výši 1 183 000 Kč, čímž byla daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2009 zkrácena ve výši 672 000 Kč,
- za zdaňovací období roku 2010 prostřednictvím daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob podaného u Finančního úřadu ve Frýdku-Místku dne 27. 6. 2011 vykázala základ daně po úpravě, odečtu darů a zaokrouhlení ve výši 15 111 000 Kč a vlastní daň ve výši 2 871 090 Kč namísto skutečného základu daně po úpravě, odečtu darů a zaokrouhlení ve výši 19 571 000 Kč a vlastní daně ve výši 3 718 490 Kč, čímž byla daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2010 zkrácena ve výši 847 400 Kč,
- za zdaňovací období roku 2011 prostřednictvím daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob podaného u Finančního úřadu ve Frýdku-Místku dne 26. 6. 2012 vykázala základ daně po úpravě, odečtu darů a zaokrouhlení ve výši 15 295 000 Kč a vlastní daň ve výši 2 906 050 Kč namísto skutečného základu daně po úpravě, odečtu darů a zaokrouhlení ve výši 19 855 000 Kč a vlastní daně ve výši 3 772 450 Kč, čímž byla daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2011 zkrácena ve výši 866 400 Kč,
- za zdaňovací období roku 2012 prostřednictvím daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob podaného u Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště ve Frýdku-Místku dne 12. 6. 2013 vykázala základ daně po úpravě, odečtu darů a zaokrouhlení ve výši 12 417 000 Kč a vlastní daň ve výši 2 359 230 Kč namísto skutečného základu daně po úpravě, odečtu darů a zaokrouhlení ve výši 16 977 000 Kč a vlastní daně ve výši 3 225 630 Kč, čímž byla daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2012 zkrácena ve výši 866 400 Kč,
- za zdaňovací období roku 2013 prostřednictvím daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob podaného u Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště ve Frýdku-Místku dne 14. 4. 2014 vykázala základ daně po úpravě, odečtu darů a zaokrouhlení ve výši 19 274 000 Kč a vlastní daň ve výši 3 662 060 Kč namísto skutečného základu daně po úpravě, odečtu darů a zaokrouhlení ve výši 23 834 000 Kč a vlastní daně ve výši 4 528 460 Kč, čímž byla daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2013 zkrácena ve výši 866 400 Kč,
jednak v úmyslu M. J. dosáhnout zkrácení daně z přidané hodnoty neoprávněným nárokem na odpočet této daně prostřednictvím faktur se záměrně navýšeným zdanitelným plněním podala právnická osoba J. s. r. o. u příslušného správce daně – Finančního úřadu ve Frýdku-Místku, od roku 2013 Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště ve Frýdku-Místku,
- dne 25. 2. 2008 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období leden roku 2008, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 53 200 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 219 549 Kč,
- dne 25. 3. 2008 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období únor roku 2008, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 53 200 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 322 359 Kč,
- dne 28. 4. 2008 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období březen roku 2008, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 53 200 Kč, o který byl neoprávněně navýšen v daňovém přiznání nárokovaný nadměrný odpočet ve výši 214 810 Kč,
- dne 27. 5. 2008 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období duben roku 2008, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 53 200 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 285 037 Kč,
- dne 26. 6. 2008 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období květen roku 2008, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 53 200 Kč, o který byl neoprávněně navýšen v daňovém přiznání nárokovaný nadměrný odpočet ve výši 342 081 Kč,
- dne 28. 7. 2008 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červen roku 2008, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 53 200 Kč, v důsledku čehož byl v daňovém přiznání neoprávněně nárokován nadměrný odpočet ve výši 6 605 Kč a byla zkrácena vlastní daňová povinnost o 46 595 Kč,
- dne 26. 8. 2008 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec roku 2008, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 53 200 Kč, v důsledku čehož byl v daňovém přiznání neoprávněně nárokován nadměrný odpočet ve výši 19 934 Kč a byla zkrácena vlastní daňová povinnost o 33 266 Kč,
- dne 29. 9. 2008 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen roku 2008, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 53 200 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 740 917 Kč,
- dne 29. 10. 2008 řádné a dne 27. 11. 2008 dodatečné přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období září roku 2008, v jejichž rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 53 200 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňových přiznáních ve výši 832 678 Kč,
- dne 27. 11. 2008 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen roku 2008, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 53 200 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 121 784 Kč,
- dne 22. 12. 2008 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad roku 2008, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 53 200 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 202 994 Kč,
- dne 26. 1. 2009 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec roku 2008, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 53 200 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 245 742 Kč,
- dne 25. 2. 2009 řádné a dne 25. 3. 2009 dodatečné přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období leden roku 2009, v jejichž rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 53 200 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňových přiznáních ve výši 320 013 Kč,
- dne 26. 3. 2009 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období únor roku 2009, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 53 200 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 443 646 Kč,
- dne 27. 4. 2009 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období březen roku 2009, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 53 200 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 508 407 Kč,
- dne 25. 5. 2009 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období duben roku 2009, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 53 200 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 435 957 Kč,
- dne 26. 6. 2009 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období květen roku 2009, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 53 200 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 377 962 Kč,
- dne 28. 7. 2009 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červen roku 2009, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 53 200 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 555 467 Kč,
- dne 25. 9. 2009 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen roku 2009, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 63 840 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 598 883 Kč,
- dne 27. 10. 2009 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období září roku 2009, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 63 840 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 402 516 Kč,
- dne 26. 11. 2009 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen roku 2009, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 63 840 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 667 136 Kč,
- dne 23. 12. 2009 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad roku 2009, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 63 840 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 436 742 Kč,
- dne 26. 1. 2010 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec roku 2009, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 63 840 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 228 384 Kč, - dne 25. 2. 2010 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období leden roku 2010, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 56 000 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 352 036 Kč,
- dne 22. 3. 2010 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období únor roku 2010, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 56 000 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 575 724 Kč,
- dne 27. 4. 2010 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období březen roku 2010, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 56 000 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 274 301 Kč,
- dne 26. 5. 2010 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období duben roku 2010, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 56 000 Kč, v důsledku čehož byl v daňovém přiznání neoprávněně nárokován nadměrný odpočet ve výši 50 089 Kč a byla zkrácena vlastní daňová povinnost o 5 911 Kč,
- dne 25. 6. 2010 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období květen roku 2010, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 56 000 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 499 571 Kč,
- dne 23. 7. 2010 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červen roku 2010, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 56 000 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 355 596 Kč,
- dne 26. 8. 2010 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec roku 2010, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 56 000 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 49 700 Kč,
- dne 24. 9. 2010 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen roku 2010, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 56 000 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 151 976 Kč,
- dne 25. 10. 2010 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období září roku 2010, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 56 000 Kč, v důsledku čehož byl v daňovém přiznání neoprávněně nárokován nadměrný odpočet ve výši 37 331 Kč a byla zkrácena vlastní daňová povinnost o 18 669 Kč,
- dne 25. 11. 2010 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen roku 2010, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 56 000 Kč, o který byl neoprávněně navýšen v daňovém přiznání nárokovaný nadměrný odpočet ve výši 167 370 Kč,
- dne 23. 12. 2010 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad roku 2010, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 166 000 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 277 257 Kč,
- dne 24. 1. 2011 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec roku 2010, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 166 000 Kč, v důsledku čehož byl v daňovém přiznání neoprávněně nárokován nadměrný odpočet ve výši 101 774 Kč a byla zkrácena vlastní daňová povinnost o 64 226 Kč,
- dne 25. 2. 2011 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období leden roku 2011, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 76 000 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 557 977 Kč,
- dne 31. 3. 2011 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období únor roku 2011, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 76 000 Kč, o který byl neoprávněně navýšen v daňovém přiznání nárokovaný nadměrný odpočet ve výši 247 711 Kč,
- dne 22. 4. 2011 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období březen roku 2011, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 76 000 Kč, o který byl neoprávněně navýšen v daňovém přiznání nárokovaný nadměrný odpočet ve výši 415 369 Kč,
- dne 25. 5. 2011 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období duben roku 2011, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 76 000 Kč, o který byl neoprávněně navýšen v daňovém přiznání nárokovaný nadměrný odpočet ve výši 307 507 Kč,
- dne 27. 6. 2011 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období květen roku 2011, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 76 000 Kč, o který byl neoprávněně navýšen v daňovém přiznání nárokovaný nadměrný odpočet ve výši 363 378 Kč,
- dne 25. 7. 2011 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červen roku 2011, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 76 000 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 143 935 Kč,
- dne 26. 8. 2011 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec roku 2011, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 76 000 Kč, v důsledku čehož byl v daňovém přiznání neoprávněně nárokován nadměrný odpočet ve výši 43 111 Kč a byla zkrácena vlastní daňová povinnost o 32 889 Kč,
- dne 26. 9. 2011 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen roku 2011, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 76 000 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 385 395 Kč,
- dne 26. 10. 2011 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období září roku 2011, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 76 000 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 209 477 Kč,
- dne 25. 11. 2011 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen roku 2011, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 76 000 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 169 363 Kč,
- dne 27. 12. 2011 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad roku 2011, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 76 000 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 273 522 Kč,
- dne 25. 1. 2012 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec roku 2011, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 76 000 Kč, o který byl neoprávněně navýšen v daňovém přiznání nárokovaný nadměrný odpočet ve výši 195 389 Kč,
- dne 24. 2. 2012 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období leden roku 2012, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 76 000 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 815 496 Kč,
- dne 23. 3. 2012 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období únor roku 2012, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 76 000 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 1 015 614 Kč,
- dne 23. 4. 2012 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období březen roku 2012, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 76 000 Kč, v důsledku čehož byl v daňovém přiznání neoprávněně nárokován nadměrný odpočet ve výši 54 465 Kč a byla zkrácena vlastní daňová povinnost o 21 535 Kč,
- dne 21. 5. 2012 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období duben roku 2012, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 76 000 Kč, o který byl neoprávněně navýšen v daňovém přiznání nárokovaný nadměrný odpočet ve výši 817 668 Kč,
- dne 22. 6. 2012 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období květen roku 2012, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 76 000 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 222 841 Kč,
- dne 25. 7. 2012 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červen roku 2012, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 76 000 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 288 798 Kč,
- dne 21. 8. 2012 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec roku 2012, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 76 000 Kč, v důsledku čehož byl v daňovém přiznání neoprávněně nárokován nadměrný odpočet ve výši 36 948 Kč a byla zkrácena vlastní daňová povinnost o 39 052 Kč,
- dne 11. 9. 2012 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen roku 2012, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 76 000 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 266 620 Kč,
- dne 24. 10. 2012 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období září roku 2012, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 76 000 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 290 269 Kč,
- dne 23. 11. 2012 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen roku 2012, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 76 000 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 538 110 Kč,
- dne 27. 12. 2012 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad roku 2012, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 76 000 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 546 613 Kč,
- dne 23. 1. 2013 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec roku 2012, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 76 000 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 207 778 Kč,
- dne 22. 2. 2013 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období leden roku 2013, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 79 800 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 654 827 Kč,
- dne 18. 3. 2013 řádné a dne 20. 3. 2013 opravné přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období únor roku 2013, v jejichž rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 79 800 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňových přiznáních ve výši 217 842 Kč,
- dne 24. 4. 2013 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období březen roku 2013, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 79 800 Kč, o který byl neoprávněně navýšen v daňovém přiznání nárokovaný nadměrný odpočet ve výši 870 969 Kč, - dne 28. 5. 2013 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období duben roku 2013, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 79 800 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 705 405 Kč,
- dne 19. 6. 2013 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období květen roku 2013, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 79 800 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 823 509 Kč,
- dne 26. 7. 2013 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červen roku 2013, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 79 800 Kč, o který byl neoprávněně navýšen v daňovém přiznání nárokovaný nadměrný odpočet ve výši 426 957 Kč,
- dne 22. 8. 2013 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec roku 2013, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 79 800 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 573 880 Kč,
- dne 23. 9. 2013 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen roku 2013, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 79 800 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 260 083 Kč,
- dne 18. 10. 2013 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období září roku 2013, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 79 800 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání ve výši 316 376 Kč,
- dne 19. 11. 2013 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen roku 2013, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 79 800 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání po zaokrouhlení ve výši 296 000 Kč,
- dne 19. 12. 2013 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad roku 2013, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 79 800 Kč, o který byl neoprávněně navýšen v daňovém přiznání nárokovaný nadměrný odpočet po zaokrouhlení ve výši 149 000 Kč,
- dne 20. 1. 2014 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec roku 2013, v jehož rámci uplatnila ze shora uvedených účetních dokladů neoprávněně nárok na odpočet DPH ve výši 79 800 Kč, o který byla zkrácena vlastní daňová povinnost vykázaná v daňovém přiznání po zaokrouhlení ve výši 68 000 Kč,
kdy skutečným záměrem shora popsaného jednání nebylo zajištění reklamy pro společnost J. s. r. o., ale dosažení neoprávněného majetkového prospěchu obviněnými zkrácením daně z přidané hodnoty a daně z příjmů právnických osob, v důsledku čehož vynaložené náklady na získání reklamních služeb představují ve skutečnosti náklady na zastírání trestné činnosti, a takto jednali obvinění v zištném úmyslu, po vzájemné předchozí domluvě, přípravě a rozdělení úloh, dle kterých
obviněný M. J. zejména jako jednatel společnosti J. s. r. o. domluvil s V. M., že tento zprostředkuje smluvní vztah mezi subjekty P. a. s. a J. s. r. o. vedoucí k neoprávněnému ovlivnění daňových povinností subjektu J. s. r. o. prostřednictvím vratek části finančních prostředků, které budou zaplaceny jako plnění ze smluv,
za tímto účelem sděloval V. M. objemy finančních prostředků, které chce prostřednictvím společnosti J. s. r. o. za určité období vložit do reklamy, kdy na základě těchto informací následně zástupci společnosti P. a. s. připravovali smlouvy se společností J. s. r. o., přičemž jako jednatel společnosti J. s. r. o. za tuto společnost podepisoval smlouvy o zajištění reklamních služeb se společností P. a. s., kdy takto podepsal nejméně Smlouvu o zajištění reklamních služeb ze dne 27. 12. 2007, Smlouvu o zajištění reklamních služeb ze dne 24. 6. 2008, Smlouvu o zajištění reklamních služeb ze dne 30. 12. 2008, Smlouvu o zajištění reklamních služeb ze dne 30. 6. 2009, Smlouvu o zajištění reklamních služeb ze dne 30. 12. 2009, Smlouvu o zajištění reklamních služeb ze dne 16. 6. 2010, Smlouvu o zajištění reklamních služeb ze dne 20. 12. 2010, Smlouvu o zajištění reklamních služeb ze dne 27. 6. 2011, Rámcovou smlouvu o spolupráci ze dne 23. 12. 2011 s přílohou č. 1 k této smlouvě ze dne 31. 12. 2011 a s přílohou č. 2 k této smlouvě ze dne 25. 6. 2012 a Rámcovou smlouvu o spolupráci ze dne 17. 12. 2012 s přílohou č. 1 k této smlouvě ze dne 31. 12. 2012 a s přílohou č. 2 k této smlouvě ze dne 28. 6. 2013,
do účetnictví společnosti J. s. r. o. nechal zakládat faktury vystavené společností P. a. s. na základě shora uvedených smluv, kdy takto do účetnictví nechal zahrnout faktury znějící v celkové výši v roce 2008 na částku 3 360 000 Kč bez DPH, 3 998 400 Kč včetně DPH, z toho DPH ve výši 638 400 Kč, v roce 2009 na částku 3 360 000 Kč bez DPH, 3 998 400 Kč včetně DPH, z toho DPH ve výši 638 400 Kč, v roce 2010 na částku 4 460 000 Kč bez DPH, 5 352 000 Kč včetně DPH, z toho DPH ve výši 892 000 Kč, v roce 2011 na částku 4 560 000 Kč bez DPH, 5 472 000 Kč včetně DPH, z toho DPH ve výši 912 000 Kč, v roce 2012 na částku 4 560 000 Kč bez DPH, 5 472 000 Kč včetně DPH, z toho DPH ve výši 912 000 Kč a v roce 2013 na částku 4 560 000 Kč bez DPH, 5 517 600 Kč včetně DPH, z toho DPH ve výši 957 600 Kč, to vše s vědomím, že tyto faktury budou zahrnuty do daňových přiznání společnosti J. s. r. o. k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací obd,obí kalendářních let 2008, 2009, 2010, 2011, 2012 a 2013, které byly podle účetních podkladů společnosti J. s. r. o. zpracovávány daňovým poradcem a dále k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období ledna roku 2008 až června roku 2009 a srpna roku 2009 až prosince roku 2013, které byly zpracovávány jednatelkou společnosti J. s. r. o. B. J., a tedy že budou využity k ovlivnění daňových povinností daňového subjektu J. s .r. o. vedoucímu ke zkrácení daně za shora uvedená zdaňovací období prostřednictvím příslušných daňových přiznání deklarovaných správci daně,
jako jednatel společnosti J. s. r. o. nechával tuto společnost podávat daňová přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období kalendářních let 2008, 2009, 2010, 2011, 2012 a 2013 a k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období ledna roku 2008 až června roku 2009 a srpna roku 2009 až prosince roku 2013 zohledňující přijaté faktury od společnosti P. a. s., ačkoliv mu bylo známo, že jsou prostřednictvím těchto daňových přiznání správci daně deklarovány nepravdivé údaje,
jako jednatel a jeden z disponentů bankovního účtu společnosti J. s. r. o. nechával hradit ceny uvedené na fakturách přijatých od společnosti P. a. s. za poskytnuté reklamní služby formou bezhotovostních platebních převodů, kterými společnost J. s. r. o. zasílala finanční prostředky ze svého bankovního účtu vedeného u České spořitelny a. s. pod č. XY na bankovní účty společnosti P. a. s. vedené u Raiffeisenbank a. s. pod č. XY a u J&T Banka, a. s. pod č. XY,
zajišťoval převzetí vratek části finančních prostředků zaplacených společností J. s. r. o. subjektu P. a. s. a odpovídajících nejméně 80 % základu daně z přidané hodnoty z uskutečněného zdanitelného plnění, přičemž tyto vratky byly realizovány prostřednictvím V. M.,
obviněný V. M. zejména po domluvě s M. J. zprostředkoval smluvní vztah mezi subjekty P. a. s. a J. s. r. o. vedoucí k neoprávněnému ovlivnění daňových povinností daňového subjektu J. s. r. o., a to prostřednictvím vratek části finančních prostředků, které budou zaplaceny jako plnění ze smluv, za tímto účelem sděloval zástupcům společnosti P. a. s. objemy finančních prostředků, které chce společnost J. s. r. o. za určité období vložit do reklamy, a to podle informací sdělených mu obviněným M. J., na základě čehož následně zástupci společnosti P. a. s. připravovali smlouvy se společností J. s. r. o., a následně od H. K. přebíral obálky nadepsané písmeny XY s finanční hotovostí pocházející od V. P. a určené jako vratky finančních prostředků pro společnost J. s. r. o., přičemž tyto obálky s finanční hotovostí následně rozvážel a předával k rukám zástupce společnosti J. s. r. o., a takto činil za provizi ve výši 5 % z daného objemu finančních prostředků, kterou poskytoval V. P., a kterou si ověřoval podle sestavy faktur vystavených společností P. a. s. pro společnost J. s. r. o., které mu byly poskytovány zástupci společnosti P. a. s.,
obviněná J. s. r. o.
zejména prostřednictvím jednání M. J., jednatele společnosti J. s. r. o., který jednal v zájmu této společnosti a v rámci její činnosti, v době od ledna roku 2012 do svého účetnictví se záměrem neoprávněně ovlivnit své daňové povinnosti prostřednictvím vratek části finančních prostředků, které budou zaplaceny jako plnění ze smluv, zakládala faktury vystavené společností P. a. s. znějící v celkové výši v roce 2012 na částku 4 560 000 Kč bez DPH, 5 472 000 Kč včetně DPH, z toho DPH ve výši 912 000 Kč a v roce 2013 na částku 4 560 000 Kč bez DPH, 5 517 600 Kč včetně DPH, z toho DPH ve výši 957 600 Kč, jež byly vystaveny na základě Rámcové smlouvy o spolupráci ze dne 23. 12. 2011 s přílohou č. 1 k této smlouvě ze dne 31. 12. 2011 a s přílohou č. 2 k této smlouvě ze dne 25. 6. 2012 a Rámcové smlouvy o spolupráci ze dne 17. 12. 2012 s přílohou č. 1 k této smlouvě ze dne 31. 12. 2012 a s přílohou č. 2 k této smlouvě ze dne 28. 6. 2013, které společnost J. s. r. o. jako objednatel služeb sjednala prostřednictvím V. M. se společností P. a. s. jakožto poskytovatelem služeb, dále shora uvedené faktury zohlednila v daňových přiznáních, které podala u příslušného správce daně – Finančního úřadu ve Frýdku-Místku, od roku 2013 Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště Frýdek-Místek, konkrétně v daňových přiznáních k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období kalendářních let 2012 a 2013 se záměrem neoprávněně snížit základ daně z příjmů právnických osob a tuto daň zkrátit a v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty podávaných s měsíční frekvencí za zdaňovací období leden roku 2012 až prosinec roku 2013 se záměrem neoprávněně nárokovat odpočty daně z přidané hodnoty a takto tuto daň buď zkrátit, nebo neoprávněně nárokovat její nadměrný odpočet, ceny uvedené na fakturách společnosti P. a. s. vystavených za poskytnuté reklamní služby proplácela formou bezhotovostních platebních převodů, kterými zasílala finanční prostředky ze svého bankovního účtu vedeného u České spořitelny a. s. pod č. XY na bankovní účty společnosti P. a. s. vedené u Raiffeisenbank a. s. č. XY a u J&T Banka, a. s. č. XY s tím, že podstatná část takto zaplacených finančních prostředků jí bude následně mimo účetní evidenci navrácena,
čímž M. J. a V. M. porušili společným úmyslným jednáním s dalšími osobami povinnost přiznat a zaplatit daň z příjmů právnických osob a daň z přidané hodnoty, když jednak zkrátili daň z příjmů právnických osob ve výši 4 824 200 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 3 742 343 Kč zkrátili a ve výši 1 208 057 Kč neoprávněně vylákali její nadměrný odpočet, čímž způsobili České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Územním pracovištěm ve Frýdku-Místku, škodu v souhrnné výši 9 774 600 Kč,
právnická osoba J. s. r. o., které lze ve smyslu § 8 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, přičítat jednání M. J. jakožto jednatele této společnosti, porušila společným úmyslným jednáním s dalšími osobami povinnost přiznat a zaplatit daň z příjmů právnických osob a daň z přidané hodnoty, když jednak zkrátila daň z příjmů právnických osob ve výši 1 732 800 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 1 462 787 Kč zkrátila a ve výši 406 813 Kč neoprávněně vylákala její nadměrný odpočet, čímž způsobila České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Územním pracovištěm ve Frýdku-Místku, škodu v souhrnné výši 3 602 400 Kč.
2. Za uvedený zločin soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře tři sta šedesáti pěti denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 2 740 (dva tisíce sedm set čtyřicet) Kč, celkem tedy ve výměře 1 000 100 (jeden milion sto) Kč. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu ve všech typech obchodních korporací a prokuristy, včetně zákazu jejich zastupování na základě plné moci, mandátní smlouvy, smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní korporace, a to na dobu pěti let. Obviněné obchodní společnosti soud prvního stupně uložil podle § 18 odst. 1, 2 zákona číslo 418/2011 Sb. peněžitý trest ve výměře tři sta šedesáti pěti denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 1 370 (tisíc tři sta sedmdesát) Kč, celkem tedy ve výměře 500 050 (pět set tisíc padesát) Kč. Současně soud prvního stupně uložil trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti obviněnému V. M., jak je konkretizováno ve výroku o trestu jeho rozsudku týkajícím se tohoto obviněného.
3. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali všichni tři obvinění odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 11. 2021, č. j. 3 To 22/2021-7325, tak, že
I. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu se napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného M. J. částečně zrušuje ve výroku o trestu,
II. za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu se nově rozhoduje tak, že obviněný M. J., jednatel společnosti J. s. r. o., se odsuzuje za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku se obviněnému výkon trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání pěti let, podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku se obviněnému dále ukládá peněžitý trest ve výměře tři sta šedesáti pěti denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 13 700 (třináct tisíc sedm set) Kč, celkem tedy ve výměře 5 000 500 (pět milionů pět set) Kč, podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku se obviněnému dále ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu ve všech typech obchodních korporací a prokuristy, včetně zákazu jejich zastupování na základě plné moci, mandátní smlouvy, smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní korporace, a to na dobu pěti let,
III. podle § 256 tr. řádu se odvolání obviněných V. M. a J. s. r. o. zamítají,
IV. v ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají nyní obviněný a obviněná obchodní společnost (dále též jen „obvinění“, případně „dovolatelé“) prostřednictvím svých obhájců JUDr. Alfréda Šrámka, advokáta, a JUDr. Jaroslava Brože, advokáta, dovolání, přičemž tak činí jedním (společným) podáním a z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu. Mají totiž za to, že jednak je dán zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a ve vztahu ke skutkovým zjištěním nebyly provedeny navržené podstatné důkazy, a dále, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Další dovolací důvod spatřují ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
5. Pokud jde o namítaný zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, obvinění předně vytýkají soudům obou stupňů, že nesprávně vyhodnotily výpovědi svědkyň L. O. a H. K., resp. tyto vyhodnotily v extrémním rozporu s jejich obsahem. Zdůrazňují přitom, že právě výslechy jmenovaných svědkyň byly jediným a stěžejním důkazem, z něhož soudy čerpaly svá skutková zjištění ohledně vnitřního nastavení a fungování řetězce společností okolo společnosti P. a. s. Namítají, že soudy nesprávně dovozují vypovídací hodnotu svědkyň z jiných řízení týkajících se jiných příjemců reklamního plnění od uvedené společnosti, ačkoli skutkové okolnosti daných případů byly odlišné a soudy v těchto kauzách nashromáždily také kvalitativně odlišné důkazy (v případě společnosti KADAMO a. s. byly zajištěny finanční prostředky, jež měly tvořit tzv. vratky, byl zajištěn profil DNA B. M. na tašce zajištěné u T. D. a byla zdokumentována řada schůzek mezi oběma právě jmenovanými; v případě společnosti Element Consulting, s. r. o. došlo k uzavření dohody o vině a trestu; případ společnosti SSKA-Stavební společnost Karviná, a. s. se od dané věci liší tím, že svědkyně H. K. tuto společnost tzv. přivedla mezi klienty společnosti P. a. s. a sama k jejím rukám i vyplácela tzv. vratky). V této souvislosti obvinění poukazují na to, že v posuzované věci nebyly zajištěny žádné hotovostní finanční prostředky, jež by mohly mít jakoukoliv spojitost s jakýmikoli vratkami, a nebyly zadokumentovány ani žádné schůzky s údajným zprostředkovatelem – obviněným V. M., tedy nebylo zjištěno nic dalšího kromě tvrzení daných svědkyň o údajné existenci obálky s nápisem „XY“. Dále obvinění tvrdí, že svědkyně nebyly schopny odpovědět na konkrétní dotazy týkající se předávání údajných vratek obviněné obchodní společnosti, resp. obviněnému (samy uvedly, že s výjimkou jediného klienta, kterého získala svědkyně H. K., nikdy nejednaly s klienty o údajných vratkách), nevypovídaly o skutečnostech, které by samy přímo prožily, nýbrž o skutečnostech, které si pouze dovodily, takže jimi sdělované informace představují jen jejich domněnky a vnitřní přesvědčení, a tedy z jejich výpovědí nelze bezpečně dovodit, že by docházelo k předávání vratek naprosto všem klientům společnosti P. a. s., včetně obviněné obchodní společnosti, resp. obviněného, a nelze proto ani učinit závěr o existenci úmyslu obviněných zkrátit daň. Současně dovolatelé namítají, že výpovědi svědkyň obsahují vnitřní rozpory, a nesouhlasí s názorem soudů, že tyto lze přičítat běhu času; v této souvislosti zejména poukazují na to, že byly-li svědkyně dotazovány obecně na fungování systému společnosti P. a. s., byly si zcela jisté, že toto bylo založeno na krácení daně a všichni odběratelé pobírali tzv. vratky, ovšem byly-li dotazovány v konkrétnostech na okolnosti předávání údajných vratek jednotlivým odběratelům a na skutečnost, zda je přebírali skutečně všichni klienti společnosti P. a. s., jejich odpovědi již jasné nebyly (k tomu obvinění podrobně citují jednotlivé otázky na svědkyně a jejich odpovědi z řízení před správcem daně ve věci daňové kontroly).
6. V rámci argumentace týkající se zjevného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů obvinění dále uvádějí, že je dán též extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a obsahem znaleckých posudků. V tomto směru vytýkají odvolacímu soudu, že nekriticky vycházel ze znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem A-Consult Plus, spol. s r. o. a předloženého obžalobou, přestože jeho východiska, metodika i zpracování jsou vadné a nadto byl zjevně zpracován osobami bez potřebné znalecké odbornosti (rozsah znaleckého oprávnění předmětného znaleckého ústavu nezahrnuje oceňování cen reklamního plnění), a naopak vůbec nevzal v potaz obsah znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem KRESTON A&CE Consulting s. r. o. a předloženého obhajobou, ačkoli znalec tohoto ústavu Ing. Martin Kozohorský na rozdíl od znalce obžaloby zkoumal konkrétní transakce obviněné obchodní společnosti a společnosti P. a. s., shledal, že cena reklamního plnění byla cenou v místě a čase obvyklou, a učinil i závěr o racionalitě ekonomického chování obviněné obchodní společnosti nevybočujícího z kritéria přiměřenosti. V této souvislosti rovněž zdůrazňují, že podíl nákladů vynaložených za reklamní plnění ve vztahu k celkovému obratu obviněné obchodní společnosti, který se nijak nevymykal racionálnímu ekonomickému výdaji (když činil 2 – 4 %), je ukazatelem skutečnosti, že cena reklamního plnění nebyla účelově nadsazená, nelze ji považovat za nepřiměřenou a nesvědčí ani o zjevné nehospodárnosti; mají současně za to, že obviněnému tak nelze klást k tíži, že na reklamní plnění, jehož cenu jmenovaný znalec shledal v mezích ceny obvyklé, vynakládal přiměřené finanční prostředky, které plně odpovídaly hospodářskému stavu obviněné obchodní společnosti. Co se týče znaleckého posudku obžaloby, obvinění dále namítají, že znalec nedovozoval ničeho ve vztahu k smlouvám uzavřeným mezi obviněnou obchodní společností a společností P. a. s. (přestože posudek přehled některých smluv obsahuje), když zejména ani nezjišťoval, ani neposuzoval jejich obsah či to, zda sjednané reklamní plnění bylo dodáno a v jakém rozsahu, a závěry zde uvedené jsou ryze spekulativní, neboť znalec pro účely znaleckého zkoumání určité skutečnosti pouze „předpokládá“. Vytýkají odvolacímu soudu, že se na jeho podkladě dopustil nepřípustné generalizace závěru o vině všech zákazníků společnosti P. a. s. a rovněž chybně shledal, že z tohoto plyne závěr o nadsazeném navýšení cen reklamního plnění, resp. nepřiměřenosti jeho ceny vůči finálním zákazníkům, neboť nelze bez dalšího kritického hodnocení vzít za prokázané, že ceny tzv. na počátku řetězce (o nichž obvinění vědomost neměli a ani mít nemohli) byly vždy cenami v místě a čase obvyklými, protože mohlo jít o ceny podhodnocené, resp. ceny nikoli tržní.
7. Konečně dovolatelé vyslovují názor, že je dán zjevný rozpor, resp. extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a závěry soudů i ohledně naplnění subjektivní stránky na straně obviněného M. J. Uvádějí, že pohybovala-li se cena reklamního plnění v rámci intervalu ceny obvyklé, jak vyplývá ze znaleckého posudku předloženého obhajobou, obviněný nemohl jednat a ani nikdy nejednal s cílem krátit daň a obdržet údajnou vratku části ceny reklamního plnění. V této souvislosti poukazují na to, že bylo prokázáno, že obviněná obchodní společnost vynakládala na reklamní plnění konstantní částku vzhledem k obratu společnosti, přičemž po celou dobu nedošlo k navýšení těchto částek, což svědčí o tom, že se jednalo o legitimní a zcela standardní obchodní strategii, a obviněný tudíž nemohl jednat s cílem zkrátit daň a obdržet údajnou vratku části ceny reklamního plnění. Zdůrazňují, že obviněný nesjednal reklamní plnění jako pouhé fiktivní krytí údajně nezákonného jednání, nýbrž vždy požadoval poskytování konkrétního reklamního plnění a toto kontroloval s tím, že pokud zjistil neúplné reklamní plnění ze strany společnosti P. a. s., ujednal s touto kompenzaci. Dále poukazují na to, že v řízení nebylo prokázáno, že by došlo k trestnímu stíhání všech příjemců reklamního plnění, přičemž důkazní návrh v tomto směru byl soudy obou stupňů zamítnut, přestože mohl vyvrátit jimi dovozovaný modus operandi, že „všichni brali“; stejně jako nebylo prokázáno, že by jediným cílem podnikání společnosti P. a. s. bylo jednání směřující ke krácení daně. Dodávají, že obviněný nemohl vědět ani dovodit, že by mohlo docházet ke krácení též DPH, neboť ekonomická kalkulace to vylučovala – společnost P. a. s. vždy disponovala částkou k zaplacení DPH; obdobně v celém tzv. řetězci nemuselo docházet ke ztrátě na DPH, jelikož zde zůstaly finanční prostředky k úhradě DPH.
8. V dalším textu dovolání obvinění namítají, že skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Těmito mají být jednak výslechy svědkyň L. O. a H. K. provedené prostřednictvím videokonference z důvodu, že nebyly provedeny v souladu se zákonem, a dále znalecký posudek předložený obžalobou, neboť došlo k jeho nezákonnému provedení jakožto důkazu znaleckým posudkem, tj. jeho „zprocesnění“, ačkoli nebyl pořízen pro účely tohoto trestního řízení. V podrobnostech poukazují na to, že obviněnému byla bezdůvodně a nezákonně odepřena osobní účast u výslechů výše jmenovaných svědkyň v přípravném řízení, a již z tohoto důvodu tedy bylo namístě konat výslech svědkyň v jednací síni, a nikoliv cestou videokonference. Odkaz odvolacího soudu na epidemiologická opatření v souvislosti se zamezením nákazy Covid-19 považují za nepřípadný a zdůrazňují, že trestní řízení bylo celou dobu vedeno za osobní přítomnosti všech stran i ostatních vyslýchaných svědků, takže není důvodu, aby bez věcného odůvodnění pouze dvě svědkyně měly možnost se hlavního líčení účastnit bez osobní přítomnosti; nadto svědkyně H. K. dokonce uvedla, že si nepřeje, aby si obhájce pořídil z průběhu výslechu hlasový záznam, a proto jestliže byl v rámci hlavního líčení pořízen audio-video záznam, lze dovodit, že nebyl pořízen zákonně v souladu s vyjádřením svědkyně, a tedy nelze k obsahu výpovědi (jejíž přepis do protokolu byl proveden podle zvukového záznamu) z hlavního líčení nijak přihlížet. Dále obvinění vytýkají odvolacímu soudu, že se omezil pouze na konstatování, že ochrana svědkyň trvá podle zákona č. 137/2001 Sb., avšak nijak nepřezkoumal ani neodůvodnil, zda ochrana svědkyň odůvodňuje nutnost konání jejich výslechu prostřednictvím videokonference, když samotný statut chráněné osoby neznačí bez dalšího povinnost vyslýchat takové osoby pouze prostřednictvím videokonference. Co se týče znaleckého posudku obžaloby, namítají, že odvolací soud sice uvedl, že byl proveden toliko jako listinný důkaz, avšak podle názoru obviněných tento neměl být proveden vůbec, a navíc soudy k němu přihlédly, jako by se o znalecký posudek jednalo. K tomu odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž se podává, že znalecký posudek z jiné trestní věci lze připustit v případech, kdy duplicitně stvrzuje skutečnost vyplývající současně z jiného důkazu; tvrdí, že v posuzované věci však šlo o situaci odlišnou, kdy zejména tento znalecký posudek sloužil jako základní podklad pro osvědčení, resp. prokázání účelového navýšení cen reklamního plnění. Současně vytýkají soudu prvního stupně, že zcela pominul povinnost soudu v případě, že k posouzení určité otázky je třeba odborných znalostí, vyžádat si vlastní znalecký posudek, neboť není možné nahrazovat objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení, k nimž je třeba odborných znalostí, pouhým listinným důkazem označeným jako znalecký posudek, nýbrž je nutné vyhotovit samostatný znalecký posudek pro posuzovanou věc, případně přihlédnout k posudku předloženému obhajobou, a to zvláště za situace, pokud splňoval všechny náležitosti kladené na jeho formální i obsahovou stránku. Závěrem dovolatelé zdůrazňují, že nevyhotovením „vlastního“ znaleckého posudku soudem byla zkrácena jejich práva podílet se na zadání otázek znalci, resp. se k nim vyjádřit či podat proti jejich znění námitky, dále podat námitky podjatosti znalce, podrobit znalce otázkám, případně polemizovat se závěry znalce, eventuelně požadovat vypracování revizního znaleckého posudku.
9. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obvinění konečně namítají neprovedení navržených podstatných důkazů, konkrétně důkazu obsahem odpovědí krajských policejních ředitelství na dotaz, zda byly zahájeny úkony trestního řízení i vůči dalším odběratelům reklamního plnění od společnosti P. a. s. ve smyslu usnesení o vyloučení věci vydaného Policií České republiky, NCOZ, expozitura Ostrava. Zdůrazňují, že předmětný důkaz nenavrhli za účelem svého vyvinění, nýbrž za účelem vyvrácení domněnky soudu prvního stupně, aprobované odvolacím soudem, o modu operandi, že všichni, kdo čerpali reklamu od jmenované společnosti, obdrželi vratky části cen za ni uhrazených. V této souvislosti uvádějí, že podle jejich názoru totiž bylo mnoho subjektů, které – stejně jako obvinění – usilovaly o propagaci svých společností bez úmyslu docílit jakéhokoliv nelegálního prospěchu, a dovozují, že pokud není vedeno trestní stíhání proti subjektům vymezeným ve výše zmíněném záznamu policejního orgánu NCOZ, není důvodné vedení trestního řízení ani v této věci. Jsou přesvědčeni, že pokud je zde celkově 103 společností, které měly být příjemci reklamního plnění od společnosti P. a. s., a k zahájení jejich trestního stíhání nedošlo, pak je podpořen závěr obhajoby v tom směru, že modus operandi nemohl být u všech příjemců reklamního plnění totožný; nadto poukazují na to, že mezi příjemci reklamního plnění figurovaly i subjekty přímo řízené státem nebo s majoritní účastí státu nebo se zprostředkovanou majoritní účastí (například Česká centrála cestovního ruchu Czech Tourism, ČEZ, a. s., ČD Cargo, a. s.), a u těchto lze důvodně předpokládat, že se neúčastnily systému údajně zaměřeného na krácení zejména daně z příjmů právnických osob, neboť by, zjednodušeně řečeno, k tomuto neměly ekonomický důvod – „protože stát sám sebe nemá důvod okrádat formou krácení daně“. Dodávají, že soudy naopak zcela nevyváženě odkázaly pouze na trestní věci, kde byli příjemci reklamního plnění od společnosti P. a. s. uznáni vinnými.
10. Naplnění druhého z uplatněných dovolacích důvodů – důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spatřují obvinění v nesprávném právním posouzení skutku. V tomto směru vytýkají jednak nesprávné stanovení výše škody – zkrácené daně jako otázky zásadní pro právní kvalifikaci skutku, jednak nevypořádání se s námitkou dvojího potrestání s ohledem na uložené penále v daňovém řízení a dále nevypořádání se s úhradou doměřené daňové povinnosti pro účely naplnění účinné lítosti. Co se týče stanovení výše škody, uvádějí, že pokud by soud vycházel ze závěrů znaleckého posudku předloženého obhajobou, nemohl by shledat jakékoliv jejich protiprávní jednání spočívající ve zkrácení daně, neboť podle jeho závěrů ceny reklamního plnění nevybočily z intervalu cen obvyklých. Ovšem i v případě, že by odvolací soud vzal za prokázané, že cena reklamního plnění nebyla cenou v daném místě a čase obvyklou, nýbrž cenou nadhodnocenou, pak je nutné způsobenou škodu vnímat výlučně jen jako rozdíl mezi daňovou povinností vyplývající z ceny obvyklé a daňovou povinností vyplývající z ceny podnikatelem skutečně zaúčtované, ale současně prokazatelně nadhodnocené, neboť s ohledem na reálnost a prokázání přijatého reklamního plnění nelze obviněným dávat k tíži zkrácení daně v celém rozsahu, jak to činí soudy; je tak nutno posoudit reálnou hodnotu přijatého reklamního plnění a dojít tak k reálné výši případně zkrácené daně, jež by byla představována jen daní vyplývající z oné nadhodnocené části poskytnutého reklamního plnění a nikoliv z celé hodnoty poskytnutého plnění. Dále obvinění namítají, že soudy obou stupňů se nesprávně vypořádaly s aplikací uplatnění účinné lítosti ve vztahu k uhrazeným doměřeným daním. Nesouhlasí s konstatováním odvolacího soudu, že hrozba trestního stíhání vznikla už okamžikem skončení daňové kontroly, a zdůrazňují, že k úhradě došlo sice po provedení daňových kontrol před správcem daně prvního stupně, avšak ještě před podáním vysvětlení obviněného u policejního orgánu. Mají za to, že samotné ukončení daňové kontroly nelze považovat za bezprostřední hrozbu trestního stíhání, neboť nikoli každý případ doměření daně lze automaticky považovat za následek krácení daně (v této souvislosti odkazují na závěry Ústavního soudu v jeho nálezu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3093/08), a tedy v uhrazeném rozsahu doměřených daňových povinností byly úhradou – provedenou bezprostředně po skončení daňových kontrol a současně předtím, než se obviněný mohl důvodně domnívat, že zde je bezprostřední hrozba trestního stíhání, což by bylo namístě až po výzvě policejního orgánu k podání vysvětlení – naplněny podmínky účinné lítosti na jejich straně. Konečně obvinění vytýkají soudům obou stupňů, že se nijak nevypořádaly, resp. nehodnotily skutečnost, že vedle doměřené jistiny daně a úroku z prodlení bylo obviněné obchodní společnosti doměřeno i penále, jež tato v plné výši uhradila. S odkazem na usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, vyslovují názor, že uložení penále měly soudy zohlednit při svých úvahách o výši ukládaného trestu.
11. Obvinění podávají dovolání i pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, když mají konkrétně za to, že soudy se nevypořádaly přezkoumatelně se závěry soudů rozhodujících ve správním soudnictví, které vyplývají z jejich rozsudků vydaných v řízení o žalobách směřujících proti doměření daně z příjmů právnických osob a proti doměření daně z přidané hodnoty. Vytýkají oběma soudům, že pominuly, že Krajský soud v Ostravě v rámci správního soudnictví doměření daně z příjmů právnických osob zcela zrušil, a nesouhlasí s konstatováním odvolacího soudu, že dokazování v rámci trestního řízení bylo provedeno v širším rozsahu. Jsou přesvědčeni, že skutková situace v řízení ve správním soudnictví oproti skutkové situaci v této trestní věci není vystavěna na odlišných důkazech a odlišných skutkových zjištěních, přičemž soudy ani neodůvodnily, v čem měly takové odlišnosti spočívat. Namítají, že naproti tomu oba soudy vystavěly své závěry na odkazech na jiná trestní řízení, přestože v daných řízeních byla zcela jiná důkazní i skutková situace. V rámci dané argumentace pak obvinění konkrétně vytýkají soudům, že se nevypořádaly s následujícími důvody zrušení rozhodnutí o doměření daně z příjmů právnických osob – správce daně neprokázal existenci tvrzeného řetězce, dále neurčil správně tzv. referenční cenu poskytovaného reklamního plnění a též se nedostatečně vypořádal s relevancí výpovědí svědkyň L. O. a H. K.. Mají za to, že trestní soudy nedostály povinnosti samostatně posoudit otázku výše zkrácení daně a zcela nekriticky převzaly tvrzení co do výše a důvodu zkrácené daně uvedená v obžalobě, aniž by se vypořádaly s tím, že ve správním soudnictví závěry správců daně (a potažmo odvozeně také obžaloby) neobstály. 12. Z výše uvedených důvodů dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil výroky I. až IV. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 2021, č. j. 3 To 22/2021-7325. 13. K dovolání obviněných se vyjádřil JUDr. Jakub Chromý, Ph.D., státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněných předně konstatuje, že podstatnou část obsahu dovolání tvoří námitky vymezující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Uvádí, že soubor námitek obviněných soustředěných kolem kritiky výpovědi L. O. a H. K. a znaleckého posudku obžaloby, resp. upřednostnění znaleckého posudku obhajoby, přitom směřuje proti hodnocení provedeného dokazování a jeho rozsahu s tím, že dovolatelé se snaží prosadit modifikovaný obsah provedeného dokazování a rozporují stabilizované skutkové závěry, které z důkazů vyvodily soudy obou stupňů. V této souvislosti zdůrazňuje, že ani nově zakotvený shora citovaný dovolací důvod však nesměřuje k umožnění polemiky procesních stran s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocením soudy, nýbrž cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. Takové vady ale státní zástupce neshledává, neboť soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněných, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Současně poukazuje na to, že soudy přitom nezaložily svoje závěry pouze na výpovědi svědkyň L. O. a H. K. (pozn. státní zástupce v důsledku zjevné písařské chyby uvádí nesprávně H. „K.“) a přistupovaly k těmto výpovědím kriticky a konfrontovaly je s dalšími důkazy (zde odkazuje zejména na body 58 až 66 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Za procesně použitelný považuje také znalecký posudek A-Consult Plus spol. s r. o. zpracovaný v hlavní trestní věci a zde prováděný jako listinný důkaz. Uvádí, že není účelem rozhodnutí dovolacího soudu znovu provádět rozbor důkazní situace a opakovat hodnotící úvahy nižších soudů v této věci. Dodává, že dovolací argumentace obviněných nadto představuje opakování jejich obhajoby uplatněné v předcházejících fázích řízení, a stěžejní okruhy se tak staly předmětem přezkumné činnosti odvolacího soudu, jenž se s odvolacími námitkami obviněných přesvědčivě vypořádal, přičemž se nespokojil pouze s odkazem na odůvodnění rozsudku prvního stupně, nýbrž své úvahy rozvedl, a to především v bodech 49 a 52 odůvodnění svého rozsudku, jde-li o výpovědi výše jmenovaných svědkyň, a v bodech 54 a 55 tamtéž, jde-li o znalecký posudek obhajoby v porovnání se znaleckým posudkem obžaloby. Má za to, že skutková zjištění soudů nevykazují žádný, natož extrémní rozpor s důkazy, a mají v provedených důkazech potřebnou míru opory.
14. V podrobnostech státní zástupce uvádí, že pokud jde o rozporování výslechu svědkyň L. O. a H. K. prostřednictvím videokonferenčního zařízení, jeho provedení nesvědčí o porušení práva na spravedlivý proces. Taková možnost provést výslech jmenovaných svědkyň odrážela jejich postavení v přiznané ochraně podle zákona č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením a o změně zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zdůrazňuje, že procesní podmínky realizace výslechu prostřednictvím videokonferenčního zařízení dostály požadavkům předvídaným v § 52a ve spojení s § 111a tr. řádu; obviněným byla dána možnost účasti na těchto výsleších a klást otázky. S námitkami proti způsobu výslechu se přitom soud prvního stupně dostatečně vypořádal v bodu 67 odůvodnění svého rozsudku a nesouhlas obviněných s těmito výslechy nemůže založit jejich nezákonnost. Současně odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu k dané otázce a dodává, že tento úkon jako řádný procesní nástroj plně respektuje i Evropský soud pro lidská práva. Dále státní zástupce konstatuje, že nelze přisvědčit ani námitkám obviněných ohledně neprovedení důkazu obsahem odpovědí krajských policejních ředitelství na dotaz, zda byly zahájeny úkony trestního řízení i vůči dalším odběratelům reklamních plnění od společnosti P. a. s. Připomíná, že ani podle judikatury Ústavního soudu není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu; povinností soudu je o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Soud prvního stupně přitom dané povinnosti dostál, neboť se negativně vymezil k důkaznímu potenciálu uvažovaného návrhu obhajoby, jak vyplývá mimo jiné z bodu 81 odůvodnění jeho rozsudku. Jestliže obvinění poukazují na nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí, státní zástupce uvádí, že o těchto námitkách by bylo možné uvažovat v kontextu ústavněprávní garance práva na spravedlivý proces. Konstatuje však, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je pečlivé a splňuje všechna kritéria § 125 odst. 1 tr. řádu, neboť tento soud vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. O nepřezkoumatelnosti pak nelze hovořit ani ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu, když tento soud dostál přezkumné povinnosti ve shodě s § 254 tr. řádu. Co se týče vytýkaného zkrácení daně, státní zástupce poukazuje na to, že představuje otázku viny, kterou orgány trestního řízení posuzují samostatně i v případě, že existuje již pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu o řešené otázce. Soud se tak nutně nemusí ztotožnit s rozhodnutím finančního orgánu o daňové povinnosti, měl by se jím ale zabývat a svůj případně rozdílný pohled zdůvodnit. V nyní projednávaném případě je patrné, že soud prvního stupně výsledky daňového řízení, resp. jeho přezkoumání v rámci správního soudnictví podrobil požadavkům vyplývajícím z § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, byť nutno přiznat, že se stručným vysvětlením v bodu 74 odůvodnění jeho rozsudku, a to na podkladě důkazů opatřených v daňovém řízení a doplněných v trestním řízení, přičemž uvedl, jaké podklady vedly k rozhodnutí o založení trestní odpovědnosti obviněných za daňový delikt. Soud prvního stupně tedy přezkoumal závěry finančního orgánu o daňové povinnosti, resp. správního soudu a vymezil se k nim co do použitelnosti, přičemž na základě zhodnocení dokazování v extenzivnějším rozsahu, než bylo provedeno předtím, dospěl k vlastnímu závěru v rozhodné daňové otázce.
15. V dalším textu se státní zástupce zaměřuje na argumentaci obviněných vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Konstatuje, že ty námitky, jež se týkají stanovení výše zkrácené daně, nemají charakter hmotněprávních výhrad, jež by bylo možné podřadit pod citovaný dovolací důvod. Nejsou totiž primárně adresovány proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, jestliže se obvinění i zde dožadují zohlednění závěrů znaleckého posudku obhajoby se zaměřením na určení ceny reklamního plnění, a naopak odmítnutí znaleckého posudku obžaloby, z něhož soudy vycházely. Obvinění tak zpochybňují skutkové závěry vyjádřené v rozhodnutích soudů nižších stupňů a teprve optikou této vady znaleckého zkoumání dovozují nesprávnost právního posouzení skutku. Shora uvedenému dovolacímu důvodu (a ani žádnému jinému) neodpovídá podle názoru státního zástupce ani námitka, podle které došlo ke dvojímu potrestání s ohledem na uložené penále v daňovém řízení, když tuto okolnost bylo třeba zohlednit při výši ukládaného trestu. V tomto směru poukazuje na to, že dovolání není určeno ke korekcím uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti, ale jen k nápravě těch nejzávažnějších pochybení, a tedy zmíněná námitka, jež tenduje k námitce proti výroku o trestu z hlediska jeho přiměřenosti (za pomoci odkazu na usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, podle něhož má být v rámci individualizace stanovení trestní sankce vzata v úvahu mimo jiné sankce ukládaná v daňovém řízení) nezakládá daný dovolací důvod, a to ani v jeho variantě, která je vymezena jako jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Konečně má státní zástupce za to, že nemůže obstát ani námitka obviněných, že se soudy nižších stupňů adekvátně nevypořádaly s otázkou uplatnění účinné lítosti ve vztahu k uhrazeným doměřeným daním. Připomíná, že základní podmínkou účinné lítosti podle § 33 písm. a) tr. zákoníku je i dobrovolnost, přičemž právě nesplnění této podmínky bylo důvodem, proč soudy nižších stupňů vyloučily uplatnění ustanovení o zániku trestní odpovědnosti z důvodu účinné lítosti. Zdůrazňuje, že projev změny vnitřního postoje pachatele k jím spáchanému činu nelze považovat za dobrovolný, pokud k němu pachatele vede vědomí, že jeho trestný čin je již prozrazen nebo jedná-li pod tlakem již bezprostředně hrozícího trestního stíhání. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu dále uvádí, že pachatel nebude jednat dobrovolně a dobrovolnost jednání nelze dovodit také tam, kde platba či jiné plnění, v souvislosti s nímž došlo ke zkrácení daně, bylo jen fiktivně vykázáno, k jeho uskutečnění nedošlo a pachatel pouze vyčkává, zda tuto fiktivnost správce daně odhalí či nikoli. V posuzovaném případě se jednalo v tomto smyslu o aktivitu (odsunuté) úhrady pod tlakem vědomí, že protiprávní jednání mající podobu daňového podvodu bylo odhaleno daňovou kontrolou, po které následovalo podání trestního oznámení, a zániku trestní odpovědnosti obviněných z důvodu účinné lítosti proto nelze přisvědčit.
16. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a učinil tak v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
17. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněných JUDr. Alfrédu Šrámkovi k jejich případné replice. Obvinění ve společné replice (datované 15. 7. 2022) předně zdůrazňují, že cílem dovolání není snaha modifikovat skutková zjištění soudů nižších instancí, ale námitka, že soudy vyhodnotily výpovědi svědkyň L. O. a H. K. v extrémním rozporu s jejich obsahem. V této souvislosti opakují, že pokud soudy odkazovaly na výpovědi jmenovaných svědkyň z jiných trestních řízení s jinými příjemci reklamního plnění, skutkové okolnosti, na nichž jsou založena tato jiná trestní řízení, jsou zásadně odlišné od dané trestní věci. Dále citují z výpovědí uvedených svědkyň z řízení před správcem daně a z přípravného řízení v této trestní věci a opakují své přesvědčení, že z těchto je zřejmé, že o skutečnosti, že mají být předávány vratky obviněnému, potažmo obviněné obchodní společnosti, svědkyně věděly z doslechu nebo si skutečnosti domýšlely; konkrétně si vybavily toliko to, že obecně existovaly obálky, v nichž (podle informací od V. P.) údajně měly být finanční prostředky. Nejedná se tedy o snahu přehodnocovat skutkový stav a o interpretaci výpovědí svědkyň, nýbrž se jedná o konstataci faktu plynoucího ze samotného slovního vyjádření svědkyň; extrémní rozpor mezi obsahem těchto výpovědí a zjištěným skutkovým stavem tedy spatřují v tom, že svědkyně nevypovídaly o prožitých událostech ve vztahu k údajným vratkám, ale o svém pouhém přesvědčení a domněnkách, jež však nejsou důkazem. Nesouhlasí s poukazem státního zástupce na shodný modus operandi v případě různých příjemců reklamního plnění od společnosti P. a. s. a opakovaně zdůrazňují, že ani zde se nejedná o snahu modifikovat skutková zjištění, ale konstatování faktu odlišnosti těchto jiných kauz od posuzované věci. Jestliže státní zástupce poukazuje na odkaz soudu prvního stupně na znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem A-Consult Plus, spol. s r. o., uvádějí obvinění, že předmětný znalecký posudek nemohl jakkoliv osvědčit vyplácení vratek ani být nepřímým důkazem jejich vyplácení. Ve vztahu ke konstatování státního zástupce, že v případě dovolacích námitek jde o opakování obsahově shodných námitek z odvolání, s nimiž se soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly, a takové dovolání je tedy zpravidla zjevně neopodstatněné, které opírá o usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uvádějí, že z citovaného rozhodnutí nelze dovodit takový kategorický závěr, když navíc namítaný extrémní rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními soudy dosud vypořádán nebyl. K názoru státního zástupce, že výslech shora uvedených svědkyň prostřednictvím videokonference nebyl zásahem do práva na spravedlivý proces, a jeho poukazu (mimo jiné) na snížení rizika sekundární viktimizace, připomínají, že jmenované sice vystupují v tomto trestním řízení jako svědkyně, ovšem de facto jsou obviněnými osobami, když v tzv. hlavní trestní věci popisují svou vlastní trestnou činnost a údajnou trestnou činnost dalších osob. Ohledně vyjádření státního zástupce k námitce neprovedení navržených podstatných důkazů, a to obsahem odpovědí policejních ředitelství, opětovně upřesňují, že cílem takového důkazního návrhu bylo poukázat na to, že jestliže nejsou stíháni všichni příjemci reklamního plnění, pak lze předpokládat, že ne všichni příjemci reklamního plnění obdrželi tzv. vratky. Současně uvádějí, že obhajoba sama učinila příslušné dotazy na policejní ředitelství, a předkládají sdělení těchto orgánů, z nichž plyne, že u některých příjemců reklamního plnění od společnosti P. a. s. nebyly shledány důvody pro zahájení trestního stíhání. Jestliže státní zástupce nepřisvědčil jejich námitce o nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí stran vypořádání se se závěry soudů ve správním soudnictví, trvají na tom, že trestní soudy neprovedly dokazování nad rozsah dokazování provedený v daňovém řízení, resp. v následném správním soudnictví, a dále vytýkají, že neuvedly, v jakém rozsahu bylo dokazování v trestním řízení širší. Obvinění zásadně nesouhlasí s konstatováním státního zástupce o nepodřaditelnosti námitky dvojího potrestání s ohledem na uložené penále v daňovém řízení pod žádný z dovolacích důvodů a setrvávají na svém názoru, že penále uložené v daňovém řízení je nutné zohlednit jako formu již uloženého trestu při ukládání trestu v trestním řízení, přičemž opětovně poukazují i na to, že soudy nižších instancí tuto námitku nijak nevypořádaly. K argumentaci státního zástupce týkající se námitky naplnění účinné lítosti, v rámci níž tento uvádí, že nemohla být naplněna s ohledem na skutečnost, že k uhrazení daně došlo až po skončení daňové kontroly, tj. pro absenci dobrovolnosti jednání, poukazují na to, že v dané věci byla toliko ukončena daňová kontrola; k podání vysvětlení, resp. k výzvě k podání vysvětlení došlo až poté, co byla doměřená daňová povinnost již dobrovolně zaplacena. Dodávají, že pokud by již vedení daňové kontroly mělo být okolností vylučující dobrovolnost při posouzení účinné lítosti, tak by její naplnění bylo vyloučeno prakticky vždy.
18. K replice k vyjádření státního zástupce obvinění připojili parciální doplnění podané dovolací argumentace, v němž úvodem zdůrazňují, že setrvávají na argumentaci uplatněné v rámci dovolání s tím, že soudy obou stupňů pochybily při svých úvahách a závěrech o vině i trestu. V dalším textu poukazují k námitce dvojího potrestání z důvodu uložení penále v daňovém řízení, kterou uplatnili v dovolání, na aktuální rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. 3. 2022, ve věci C-117/20 (bpost SA), jenž má potvrzovat jejich tvrzení, že oba soudy se nedostatečně vypořádaly s tím, že finanční orgány uložily obviněné obchodní společnosti povinnost uhradit v souvislosti s doměřením daňových povinností i penále (které je ze své povahy sankcí ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), resp. danou sankci nepromítly do svých úvah o výši trestu ani ve vztahu k obviněné obchodní společnosti, ani k obviněnému. Uvádějí, že v předmětném rozsudku se Soudní dvůr Evropské unie v kontextu zásady ne bis in idem zabýval otázkou možného souběhu dvou různých řízení, jejichž výsledkem má být paralelní potrestání osoby odpovědné za dva správní delikty spáchané jedním jednáním ze strany dvou různých orgánů. Soudní dvůr přitom možnost paralelního vedení dvou řízení bez dalšího nevyloučil, nicméně zdůraznil, že soudy mají povinnost vykládat čl. 50 Listiny základních práv Evropské unie (garantující, že nedojde k dvojímu postihu za jedno totožné jednání) tím způsobem, že dvojí stíhání (a případné následné potrestání) různými orgány je možné provést pouze za podmínky, že jsou dána jasná a přesná pravidla umožňující předvídat, která jednání a opomenutí mohou být souběžně stíhána a sankcionována, dále obě řízení jsou koordinována oběma příslušnými orgány a probíhají v blízké časové návaznosti a konečně souhrn uložených sankcí odpovídá závažnosti spáchaného protiprávního jednání. Stran požadavku na věcnou a časovou souslednost obou řízení odkazují i na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 2. 2019, ve věci Ragnar Thorisson proti Islandu, v němž tento soud shledal porušení čl. 4 protokolu č. 7 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod v důsledku toho, že s jmenovaným vedl nejprve doměřovací řízení příslušný orgán finanční správy a teprve až následně bylo vedeno trestní řízení. K tomu obvinění poukazují na skutečnost, že v případě obviněné obchodní společnosti byla zahájena daňová kontrola (jak ohledně daně z příjmů právnických osob, tak daně z přidané hodnoty) dne 23. 6. 2015, jež byla ukončena vydáním platebních výměrů (v případě obou daní) dne 20. 3. 2018, a rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 24. 11. 2021, tj. po více než šesti letech od zahájení daňové kontroly, tudíž časový překryv obou řízení nebyl žádný, a tedy o naplnění požadavku na vedení daňového a trestního řízení v blízké časové návaznosti lze jen stěží hovořit. Rovněž je zřejmé, že na sobě nezávislé a nijak nekoordinované vedení obou řízení nenaplňuje ani požadavek na věcnou souvislost obou řízení, přičemž skutečnost, že obě řízení nebyla koordinována, vedla v dané věci k uložení neúměrně vysokého peněžitého trestu. Současně vytýkají, že soudy nepřihlédly ani k celkové délce obou řízení. K otázce zatížení obviněných trestněprávní a zároveň daňovou sankcí a k povinnosti trestních soudů vypořádat z úřední povinnosti při určení výše trestu v trestním řízení otázku uložení penále poukazují obvinění také na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 5. 2022 ve věci C-570/20. Uzavírají, že je tedy vždy povinností trestního soudu přihlédnout k uloženému penále v daňovém řízení.
19. V dalším podání (datovaném 6. 12. 2022), jež učinil obviněný [resp. i obviněná obchodní společnost] prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Brože a které označil (zkráceně) jako „Zdůraznění dovolacích důvodů“, tento akcentuje principy a hlediska, jimiž se soudy obou stupňů v dané věci konsekventně neřídily, v důsledku čehož bylo vydáno finální rozhodnutí, které z hlediska viny nemůže obstát. Poukazuje na to, že v posuzované věci byla ochrana fiskálního zájmu dostatečně zajištěna, a dokonce i saturována přístupem obviněného ještě před sdělením obvinění za okolností, jež svědčí o dobrovolnosti jeho jednání. Zdůrazňuje, že ve jménu ochrany důvěry v systém justice nelze obětovat jednotlivce podle vyšetřovací verze „všichni brali“, a vytýká soudům, že nekriticky recipovaly verzi obvinění stojící na zevšeobecňujícím paušálním závěru, že pokud obviněný využíval služeb společnosti P. a. s., pak je a priori účasten nekalého jednání spolu s dalšími podnikatelskými entitami, a to bez ohledu na propastné rozdíly v důkazní situaci. Obviněný se důvodně ohrazuje „nejsme jako oni“. Dále namítá, že soudy se řádně nevypořádaly s profilujícími důkazy – výpověďmi svědkyň L. O. a H. K. a znaleckým posudkem A-Consult Plus s. r. o. Je přesvědčen, že svědectví jmenovaných svědkyň na adresu obviněného vycházejí z jakéhosi neurčitého mlžného oparu jejich domněnek a přesvědčení plynoucích údajně z podstaty věci. Uvádí, že jedinou reálnou okolností „očima svědkyně K.“ je, že tato měla vidět na obálkách představujících tzv. vratky napsaná písmena XY – nic více, nic méně, přičemž osud těchto obálek zůstal zcela neobjasněn. Má za to, že uvedené „korunní svědkyně“ obžaloby jej neusvědčují z toho, že by se jakkoli podílel na vytvoření celého mechanismu účelového řetězce nebo se do něj jakkoli zapojil a z něho profitoval, ale svým skoupým svědeckým příspěvkem, pokud jde o něj, přispívají k vykoupení vlastních hříchů jako přímých účastníků nekalého jednání reklamní společnosti P. a. s. Vyslovuje dále názor, že shora zmíněný znalecký posudek obžaloby nemůže vedle znaleckého posudku předloženého obhajobou vůbec obstát – z tohoto totiž vyplývá jednoznačný závěr, že provedenou srovnávací analýzou nebyly zjištěny žádné známky neefektivního, ekonomicky iracionálního chování obviněné obchodní společnosti. Jinak řečeno, bylo naplňováno kritérium přiměřenosti, tj. nákladů na reklamu v poměru k celkovým tržbám, a tedy investice na reklamu nelze klasifikovat jako samoúčelné, ale lze je dát do souvislosti s nepopiratelným přínosem, takže reklamní aktivity obviněného byly smysluplné a efektivní. Obviněný rovněž uvádí, že soud by měl věnovat náležitou pozornost a vyřešit si jako otázku výchozí, zda v případě jednání obviněného nedošlo z hlediska pojmu dobrovolnosti k naplnění dobrodiní § 33 tr. zákoníku o účinné lítosti, a to se zřetelem na skutečnost, že usnesení o zahájení trestního stíhání proti němu bylo vydáno dne 19. 11. 2018, přičemž před tímto datem uhradil na základě rozhodnutí správce daně dne 26. 3. 2018 daň z přidané hodnoty včetně penále a dne 3. 4. 2018 daň z příjmů včetně penále. Tyto skutečnosti zdůrazňuje proto, že v každém případě je třeba naplňovat princip individuálního přístupu a neomezit se toliko na zobecňující závěry vyjádřené v judikatuře Nejvyššího soudu; v dané věci byl totiž nejen z hlediska subjektivního, ale i z pohledu správních soudů výsledek daňové kontroly krajně dubiózní a tacite implicite nebyl způsobilý vyvolat hrozbu bezprostředně hrozícího trestního stíhání, což evidentně podporuje rozsudek správního soudu, kterým byl nepravomocně zrušen daňový výměr vztahující se k dani z příjmů, a dále skutečnost, že v případě daně z přidané hodnoty věc řeší kasační soud. Vyjadřuje přesvědčení, že princip trestního práva a trestání by neměl být založen toliko na represi, ale měl by být zohledněn přístup obviněného, jenž reparoval škodu, kterou měl způsobit, a cílem trestního práva by mělo být i dobrodiní pro poškozeného a narovnání vztahů s poškozeným. Dále vytýká, že oba soudy se přezkoumatelně nevypořádaly se závěry správního soudu, neboť nelze přisvědčit jejich konstatování, že trestní řízení je založeno na jiném skutkovém stavu a míře jeho zjišťování, když žádný rozdíl mezi skutkovými zjištěními ve správním soudnictví a v trestním řízení nelze shledat, resp. trestní soudy odlišnosti ve skutkových zjištěních v obou řízeních nijak nevyjevily. Závěrem uvádí, že dovolání je pro něj věcí principu, neboť občanská čest, dobré obchodní jméno v podnikání a sociální empatie pro něj nejsou prázdné pojmy.
20. Obvinění následně u Nejvyššího soudu podali prostřednictvím obhájce JUDr. Alfréda Šrámka další parciální doplnění dovolací argumentace (datované 9. 5. 2023). V jeho úvodu opětovně zdůrazňují, že setrvávají na námitkách uplatněných v dovolání s tím, že soudy obou stupňů pochybily při svých úvahách a závěrech o vině i trestu. Toto podání (k němuž přiložili Seznámení se zjištěnými skutečnostmi a výzvu k vyjádření se v rámci odvolacího řízení vydané Odvolacím finančním ředitelstvím dne 18. 4. 2023) odůvodňují skutečností, že došlo k zásadní proměně přístupu Odvolacího finančního ředitelství k posuzování přiměřenosti cen reklamního plnění poskytovaného obviněné obchodní společnosti. Poukazují na to, že jmenovaný odvolací orgán již nadále nezastává zjednodušující přístup, že by cena na počátku řetězce měla být cenou obvyklou, resp. nyní stanovuje odlišnou cenu referenční. Vysvětlují, že taková cena představuje finanční částku, kterou finanční orgány považují za přiměřenou, resp. akceptovatelnou pro účely uplatnění nákladů ve smyslu zákona o dani z příjmů, a finanční orgány ji stanovují, dospějí-li k závěru, že uplatněný náklad je příliš vysoký. Přestože obvinění nesouhlasí bezezbytku s určením její výše odvolacím orgánem, odkazují na jeho aktuální závěry v této otázce s tím, že je zjevné, že plnění přijaté od společnosti P. a. s. mělo významnou hodnotu a zároveň bylo uplatnitelné jako náklad podle zákona o dani z příjmů, a současně, že obviněná obchodní společnost nepřijala plnění, které by bylo mnohonásobně předražené, když za přijaté plnění uhradila přibližně dvojnásobek referenční ceny, což je podle názoru obviněných rozdíl laikovi nezřetelný a nelze z něj dovozovat vědomí o údajně nepřiměřeně navýšené ceně plnění; jestliže tak obviněná obchodní společnost nenakoupila zjevně předraženou službu, nelze dovozovat úmysl krátit daň a pak ani existenci systému vratek. Obvinění zdůrazňují, že referenční cena reklamního plnění oproti ceně, kterou uhradila obviněná obchodní společnost, byla ve zdaňovacím období 2012 nižší konkrétně o 56 % a ve zdaňovacím období 2013 nižší konkrétně o 37 %. Byť se obvinění, jak již bylo zmíněno, neztotožňují s takovou výší referenční ceny stanovenou odvolacím orgánem, neboť mají za to, že měla být určena ve vyšší hladině, jsou dané závěry pro posuzovanou věc významné, protože finální cena reklamního plnění nepředstavovala „mnohonásobky“ referenčních cen, natož pak „mnohonásobky“ obvyklých cen. Je tak podle jejich názoru zjevné, že výše uvedená zjištění odvolacího orgánu vyvracejí závěry znaleckého posudku A-Consult Plus, spol. s r. o., podle nichž mělo údajně docházet k účelovému několikanásobnému navyšování ceny reklamního plnění dodávaného společností P. a. s. koncovým zákazníkům, v důsledku čehož je vyvrácena i relevance tvrzení svědkyň L. O. a H. K. o generování a vyplácení vratek, neboť zjištěná referenční cena vylučuje možnost generování vratek, jestliže sjednané ceny byly blízké cenám referenčním. Současně jsou toho názoru, že závěry odvolacího orgánu přinejmenším nepřímo potvrzují závěry znaleckého posudku doloženého obhajobou.
21. Posledně uvedené podání ještě doplnil obviněný [resp. i obviněná obchodní společnost] prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Brože (podání je označeno jako doplnění „parciálního doplnění dovolací argumentace“ a datováno 13. 6. 2023). Zaměřuje se přitom na základní principy chráněné v ústavní rovině, jež podle jeho názoru oba soudy nižších instancí ve své rozhodovací činnosti důsledně nectily, a to individuální přístup, rovné postavení stran, zákaz libovůle a požadavek právní jistoty. Tvrdí, že verze obvinění, která byla naplněna odsuzujícím rozsudkem, je výrazem účelového výkonu lokální trestní politiky, o čemž svědčí obhajobou navržený a soudy neprovedený důkaz obsahem odpovědí policejních ředitelství ohledně toho, zda byly zahájeny úkony trestního řízení i vůči dalším odběratelům reklamního plnění od společnosti P. a. s. v rámci České republiky mimo Moravskoslezský kraj. Zdůrazňuje, že z daných odpovědí (zajištěných obhajobou) vyplynulo, že až na jediný případ nedošlo u žádného dalšího odběratele k zahájení trestního stíhání, resp. k podání obžaloby, tedy ne všechny subjekty musely nutně pobírat tzv. vratky. Nestejný přístup k dokazování podle jeho názoru plyne i z jiné věci jiného odběratele reklamního plnění od stejné společnosti, kde Krajský soud v Ostravě uvedl, že je nezbytné, aby soud prvního stupně vzal v úvahu kontext projednávané trestné činnosti s dalšími trestními věcmi dalších odběratelů, a uložil soudu prvního stupně, aby provedl důkaz řadou listin týkajících se jiných souzených odběratelů. Dále setrvává na názoru, že jeho obvinění stojí na zobecňující důkazně neudržitelné verzi vyjádřené svědkyněmi L. O. a H. K., že „všichni brali“. V tomto směru poukazuje na Seznámení se zjištěnými skutečnostmi a výzvu k vyjádření se v rámci odvolacího řízení vydané Odvolacím finančním ředitelstvím, z něhož plyne, že s ohledem na stanovené referenční ceny nebyly ceny reklamního plnění navýšeny několikanásobně. Vytýká rovněž soudům, že nezohlednily absenci jakékoliv formy dohody dokládající, že obviněný se stal součástí systému (řetězce) nekalého jednání; trestněprávní odpovědnost je mu přičítána z pouhého faktu, že využíval letitých služeb společnosti P. a. s. Obviněný se opětovně ohrazuje proti lokální paušální kriminalizaci stanoviskem „nejsem jako oni“ s tím, že toto je evidentně doloženo jeho sociálním výkonem jak v oblasti podnikání, tak společenské oblasti zahrnujícím i různé akce pro bono. V rámci námitky nedodržování „rovnosti zbraní“ mezi obžalobou a obhajobou uvádí, že tato se manifestně promítá do realizace a hodnocení znaleckých posudků; zatímco totiž soudy nekriticky převzaly plytké závěry znaleckého ústavu A-Consult Plus, spol. s r. o. (ten sice konstatoval navýšení cen reklamního plnění v řetězci, ale toto dovodil toliko ze zvýšení cen oproti cenám tzv. na počátku řetězce, a neporovnával ceny jiných poskytovatelů reklamního plnění na trhu ani důvodnost ceny tzv. na počátku řetězce), zůstal znalecký posudek předložený obhajobou upozaděn. Selhání soudu při posouzení odborných hledisek prostřednictvím znaleckých posudků je navíc znásobeno i skutečností, že pokud se soudu nepodařilo odstranit diametrálně odlišné závěry plynoucí z těchto posudků, o což se soud v podstatě ani nepokusil, bylo jeho primární povinností zajistit revizní znalecký posudek. Dodává, že soud prvního stupně sice provedl oba zmíněné znalecké posudky, ale řádně nezdůvodnil, proč se základem jeho závěrů stal posudek znaleckého ústavu A-Consult Plus, spol. s r. o. a ke znaleckému posudku obhajoby v podstatě nepřihlédl, resp. nebyl předmětem jeho úvah a důsledného hodnocení. Z hlediska namítaného nenaplnění požadavku právní jistoty obviněný poukazuje na značnou odlišnost závěrů správních orgánů na jedné straně a závěrů soudu na straně druhé, k čemuž přistupují ještě další skutečnosti, a to zjištění orgánů finanční správy ve vztahu k referenčním cenám, kdy nově vyhodnocené referenční ceny jenom dokládají pochybení trestního soudu v dané věci, a to jak z hlediska subjektivní stránky jeho jednání, tak i z hlediska míry stupně společenské škodlivosti jeho jednání. Uzavírá, že rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu je věcně nesprávný a nespravedlivý, a proto je důvodné domáhat se jejich zrušení a vrácení věci k dalšímu projednání a rozhodnutí.
22. Dne 13. 12. 2023 učinil obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Brože další podání nazvané (zkráceně) „Stručná rekapitulace právní záležitosti ve světle usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2018, č. j. 3 Tdo 596/2018-36“. Opětovně v něm vytýká soudům obou stupňů, že ve své rozhodovací činnosti nerespektovaly základní principy chráněné v ústavní rovině, ať již přímo Ústavou, Listinou základních práv a svobod či Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména důsledně nectily individuální přístup, když jeho obvinění stojí na zobecňující důkazně neudržitelné verzi vyjádřené svědkyněmi L. O. a H. K., že „všichni brali“. V této souvislosti znovu zdůrazňuje, že zdaleka ne všichni odběratelé reklamního plnění od společnosti P. a. s. jsou stíháni, jak plyne z obsahu odpovědí policejních ředitelství. Z hlediska předvídatelnosti, resp. právní jistoty, kdy se občan může spolehnout na to, že v obdobné věci bude rozhodováno obdobně, prezentuje dále nosná hlediska výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. Za nejpodstatnější považuje konstatování, že naplnění subjektivní stránky na straně obviněného nelze dovozovat jen na základě vnější podobnosti některých rysů jednání třetí osoby, zvláště za situace, kdy jednání třetí osoby je velmi rozsáhlé, a jen proto, že obviněný byl zákazníkem této třetí osoby. Je přesvědčen, že ani odsouzení některých dalších příjemců reklamního plnění od společnosti P. a. s. tedy ještě nezakládá důvodnost závěru, že i on postupoval stejně jako jiní odsouzení příjemci, i když věci se mohou v některých rysech (ovšem v některých kauzách pouze na první pohled) jevit jako podobné. Uvádí, že například v případě odsouzené společnosti K. a. s. a jejího statutárního orgánu se sice jednalo rovněž o příjemce reklamního plnění od společnosti P. a. s., avšak důkazní situace je zcela odlišná – zejména došlo ke zdokumentování zápisů na fakturách vystavených společností P. a. s., které by mohly dokumentovat údajné vratky a jejich výši, došlo k zajištění finančních prostředků, jež měly tvořit tzv. vratky, a došlo i k zjištění množství hotovostních vkladů na bankovní účty; naopak v jeho případě nic uvedeného prokázáno nebylo, zvláště nikoliv nevysvětlené operace na jeho účtech, jež by mohly být údajnými vratkami. Dále poukazuje na případ odsouzené společnosti S., a. s., v němž bylo prokázáno, že svědkyně H. K. sama vyplácela tzv. vratky k rukám jmenované společnosti, na rozdíl od této věci, v níž konkrétní vyplácení údajných vratek prokázáno nebylo.
23. Obvinění prostřednictvím obhájce JUDr. Alfréda Šrámka dále doplnili svou dovolací argumentaci o závěry Nejvyššího správního soudu (podání datované 2. 1. 2024) z jeho rozsudku ze dne 13. 12. 2023, č. j. 2 Afs 105/2020-105 (jehož kopii přiložili), jímž byla zamítnuta kasační stížnost Odvolacího finančního ředitelství podaná proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2020, č. j. 25 Af 47/2019-67, jímž tento soud zrušil rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 4. 6. 2019, č. j. 22778/19/5200-11435-711918, kterým byly změněny dodatečné platební výměry ze dne 20. 3. 2018 na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roků 2012 a 2013, a věc vrátil Odvolacímu finančnímu ředitelství k dalšímu řízení. Obvinění poukazují na to, že Nejvyšší správní soud shledal správnými důvody Krajského soudu v Ostravě pro zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství. Z těchto pak konkrétně citují a uvádějí, že podporují jejich dovolací argumentaci co do namítaného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Setrvale přitom zdůrazňují, že ani v trestním řízení nebyly zajištěny ani provedeny žádné důkazy, které by tvořily řetězec dalších důkazů, do nichž by zapadaly tvrzení svědkyň L. O. a H. K., jež tak zůstaly osamocené a založené na jejich domněnkách a úvahách, nikoliv na osobních prožitcích. Obvinění rovněž k tomuto podání opětovně přiložili Seznámení se zjištěnými skutečnostmi a výzvu k vyjádření se v rámci odvolacího řízení vydané Odvolacím finančním ředitelstvím dne 18. 4. 2023, odkazují na jeho závěry s tím, že finální cena reklamního plnění nepředstavovala „mnohonásobky“ referenčních cen a ani „mnohonásobky“ obvyklých cen, a vyjadřují přesvědčení, že je tedy vyloučen původní nesprávný předpoklad správce daně při doměření daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roků 2012 a 2013 a následně obou trestních soudů, že došlo k „několikanásobnému navýšení cen reklamního plnění“.
24. Konečně obvinění prostřednictvím obhájce JUDr. Alfréda Šrámka doplnili svou dovolací argumentaci o „informace o obdobné kauze reklamy na Čapím hnízdě“ (podání datované 20. 8. 2024). K podání přiložili skeny článků z webové stránky seznamzpravy.cz a sken tiskového sdělení Městského státního zastupitelství v Praze. Z těchto pak citují pasáže s informacemi, jež hodnotí v kontextu své trestní věci. Zdůrazňují, že na rozdíl od případu reklamy na Čapím hnízdě v daném trestním řízení byl nepochybně zjištěn jak rozsah reklamního plnění, tak i jeho sjednaná cena, která navíc nevybočovala z běžného hospodaření obviněné obchodní společnosti a byla cenou přiměřenou, a sjednané reklamní plnění bylo řádně poskytnuto; nadto opětovně tvrdí, že nebylo prokázáno jakékoliv vrácení části uhrazené ceny reklamního plnění. Uvádějí, že skutečnosti z kauzy reklamy na Čapím hnízdě naopak zjevně vyvolávají pochybnosti, a to již proto, že se de facto jednalo o vnitropodnikovou reklamu, přičemž navíc došlo i k doměření daně; v jejich trestní věci sice došlo k doměření daně, toto však bylo správním soudem zrušeno, a tudíž tím spíše není důvodu pro trestní stíhání, když k tomuto nedošlo ani v případě doměření daně.
III. Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání obviněných přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnými osobami ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněných splňují shora uvedené zákonné náležitosti.
26. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněnými uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).
27. Jak již bylo uvedeno, obvinění svá dovolání výslovně opírají o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu, přičemž prvně citovaný dovolací důvod uplatňují ve všech třech jeho variantách a druhý dovolací důvod v jeho první alternativě. Současně dovolání podávají i z důvodu nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, resp. též rozhodnutí soudu prvního stupně.
28. V dovolání obviněné obchodní společnosti nadto lze vysledovat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, a to ve vazbě na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Je tomu tak proto, že zde uvedené vady vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkumu se v dovolacím řízení lze zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.
29. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa).
30. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. řádu odvolání obviněné obchodní společnosti zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. Těmito dovolacími důvody jsou pak dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.
31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta). 32. V této souvislosti je vhodné připomenout, že smyslem tohoto dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Citovaný dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
33. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
34. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV. Důvodnost dovolání
35. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, předně konstatuje, že námitky obviněných uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě, jejichž prostřednictvím obvinění zpochybňují správnost skutkových zjištění učiněných soudy na podkladě chybného hodnocení provedených důkazů a dovozují dokonce zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, konkrétně výpovědí svědkyň L. O. a H. K. a znaleckých posudků vypracovaných znaleckými ústavy A-Consult Plus, spol. s r. o. a KRESTON A&CE Consulting s. r. o., nejsou pod citovaný dovolací důvod podřaditelné. Stejný závěr Nejvyšší soud učinil i ohledně námitky obviněných stran neprovedení jimi navržených podstatných důkazů, a to obsahem odpovědí krajských policejních ředitelství na dotaz, zda byly zahájeny úkony trestního řízení i vůči dalším odběratelům reklamního plnění od společnosti P. a. s., neboť tato stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě. Dále Nejvyšší soud uvádí, že pokud obvinění namítají ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho druhé variantě, že skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, jimiž mají být jednak výslechy svědkyň L. O. a H. K. provedené prostřednictvím videokonference a dále znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem A-Consult Plus, spol. s r. o., jde z hlediska uvedeného dovolacího důvodu o námitky sice relevantní, avšak nedůvodné. Co se týče obviněnými namítaného nesprávného právního posouzení skutku, a tedy jimi tvrzeného druhého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho první alternativě, Nejvyšší soud konstatuje, že byť dovolací argumentace obviněných stran nesprávného stanovení výše škody – zkrácené daně a nesprávného vypořádání se s možnou aplikací účinné lítosti, je uplatněna relevantně, je zjevně neopodstatněná. Pokud obvinění s odkazem na posledně uvedený dovolací důvod vytýkají soudům obou stupňů též to, že se nevypořádaly s námitkou dvojího potrestání s ohledem na uložené penále v daňovém řízení a nezohlednily uložené penále v rámci úvah o výši trestu, jsou sice takové námitky relevantní z hlediska práva na spravedlivý proces, avšak současně zjevně neopodstatněnými. Jestliže pak obvinění podávají dovolání i pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud shledal, že ani těmto námitkám (směřujícím na porušení práva na spravedlivý proces) nelze přisvědčit, neboť nejsou důvodné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.
36. Značnou částí dovolací argumentace obvinění brojí proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a správnosti skutkových zjištění, jež po tomto hodnocení učinily. Jsou přesvědčeni, že soudy dospěly ke svým skutkovým závěrům ohledně fungování řetězce společností okolo společnosti P. a. s. na podkladě jediného a stěžejního důkazu – výpovědí svědkyň L. O. a H. K., jež však vyhodnotily v extrémním rozporu s jejich obsahem, nevypořádaly se s vnitřními rozpory a nekonkrétnostmi v nich a též chybně přihlédly k výpovědím jmenovaných svědkyň z jiných trestních řízení týkajících se jiných příjemců reklamního plnění od společnosti P. a. s., neboť v těchto podle jejich názoru byly skutkové okolnosti odlišné. Mají za to, že uvedené svědkyně nevypovídaly o skutečnostech, které samy prožily, resp. vnímaly svými smysly, nýbrž které si pouze dovodily, takže se jednalo jen o jejich domněnky, a tudíž nepotvrdily zejména to, že obviněnému či obviněné obchodní společnosti byly předávány tzv. vratky, jež byly podle závěru soudů základním principem fungování společnosti P. a. s. a celého systému, jehož podstatou bylo krácení daně z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty.
37. K takovým námitkám obviněných Nejvyšší soud konstatuje, že v dané věci neshledává žádné vady, jež by založily existenci nesouladu, natož pak zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozsudku řádně vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil. Vysvětlil tak přesvědčivě zejména to, z jakých důvodů dospěl k závěru, byť s tímto dovolatelé nesouhlasí, že v dané věci skutečným záměrem jednání obviněných nebylo zajištění reklamy pro obviněnou obchodní společnost, nýbrž dosažení neoprávněného majetkového prospěchu zkrácením daně z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty, a to jednak snížením základu daně z příjmů právnických osob, jednak neoprávněným nárokem na odpočet daně z přidané hodnoty, přičemž za tímto účelem obviněný pořizoval jménem obviněné obchodní společnosti cenově nadhodnocenou reklamu s vědomím, že ze strany společnosti P. a. s. bude jemu, resp. obviněné obchodní společnosti vrácena v hotovosti podstatná část nadhodnocené kupní ceny zaplacené za reklamní služby, a to ve výši nejméně 80 %, přičemž tyto tzv. vratky byly realizovány prostřednictvím spoluobviněného V. M.. Současně podrobně a logicky odůvodnil, proč považoval výpovědi svědkyň L. O. a H. K. za klíčové důkazy v této věci, neměl o jejich obsahu odpovídajícím objektivní realitě pochybnosti a neshledal v nich žádné zásadní rozpory. V tomto směru zdůraznil, že výpovědi jmenovaných svědkyň hodnotil „zostřenou optikou“ a (jen) podpůrně přihlédl k obsahu jejich výpovědí v procením postavení obviněných či svědků z řízení souvisejících (v tzv. primární – původní trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 35 T 10/2017, v další trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 30 T 7/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 4 T 167/2019 a v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 65/2019), případně z řízení před správcem daně, a poukázal na to, že výpovědi těchto svědkyň jsou opakovaně shodné, přičemž navíc nestojí osamoceně a jsou podporovány důkazy dalšími, a to zejména výpověďmi obviněných či svědků z jiných (výše uvedených) řízení, výpovědí svědka M. M., znaleckým posudkem znaleckého ústavu A-Consult Plus, spol. s r. o., orientačním plánkem nalezeným při domovní prohlídce u M. H. či zprávami správců daně k firmám v řetězci (srov. body 58, 59, 61 až 66 odůvodnění jeho rozsudku). Nelze přisvědčit tvrzení obviněných, že svědkyně nebyly schopny odpovědět na konkrétní dotazy týkající se předávání údajných vratek obviněnému, resp. obviněné obchodní společnosti, a dále že obsahem jejich výpovědí jsou skutečnosti, které si jen dovodily, tj. pouze jejich domněnky. V tomto směru Nejvyšší soud považuje za potřebné odkázat jednak na body 66 a 68 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a dále konkrétně na následující části výpovědí svědkyň, když svědkyně H. K. uvedla, že „spolupráce P. a. s. a J. s. r. o. probíhala na základě spolupráce s V. M., který ,s J. s. r. o. zajišťoval veškerou komunikaci … společnost P. a. s. byla součástí řetězce firem, první část je pořízení reklamy, ta byla za normálních okolností, za normální cenu, potom byla středová část řetězce, tam docházelo k zásadnímu navýšení ceny za reklamu a také samotným výběrům finančních prostředků zástupci středových společností a tyto finanční prostředky potom předávali panu V. P., který je dál zpracovával a předával klientům společnosti P. a. s., konečná fáze toho řetězce byla společnost P. a. s., kde byla účastna ona, byla v úzké spolupráci s panem P. … relativně pravidelně obviněnému M. předávala obálky s penězi pro klienty … se společností J. s. r. o. vždycky všechno zařizoval pan M. … hotovost, kterou ve středu vybrali, předali panu P. a ten připravil obálky, ona to předávala klientům nebo v daném případě panu M., tomu říkali vratka – vratky, když středová společnost předala panu P. peníze, on si je nabalíčkoval, několikrát se stalo, že to balíčkovaly i ony s ním u nich doma, nabalíčkovalo se to do obálek … balíčkování, kterému byla přítomna, probíhalo tak, že on přivezl balík peněz, to dal na stůl, napočítali, kdo kolik má mít, dalo se to do obálky … obálka se nadepsala jménem klienta, firmou nebo velice rád používal nějaké přezdívky, např. J. se říkalo „XY“, na obálku se psalo jen XY“ (srov. bod 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Svědkyně L. O. uvedla, že „P. a. s. byla součástí řetězce, který byl založen a organizován V. P. za účelem generování finanční hotovosti, která byla po úhradě faktur vrácena koncovým klientům P. a. s. … pan P. u ní a paní K. nechával velmi často obálky s finanční hotovostí, které předávaly panu V. M., přímo se účastnily rozdělování hotovosti pro klienty, i XY, které měly následně předat panu M. … byla osobně přítomna u tzv. balíčkování peněz, kdy současně s vložením hotovosti do obálky a nadepsáním zkratky jména nebo firmy si odškrtnul v seznamu faktur, který měl od ní … předával to zprostředkovatelům on sám nebo pomocí ní a paní K. … klienti dostávali vráceny finanční prostředky v rozmezí do cca 3 týdnů po úhradě té které faktury … J. se vracelo zhruba 80 % z fakturované částky … nemohla být u toho, když zprostředkovatelé vraceli hotovost koncovým zákazníkům, zprostředkovatelé si velmi hlídali tyto záležitosti … V. P. s ní hovořil o společnosti J. a J., konkrétně uvedl, že má peníze pro XY, ať je dají V. … pan J. ani J. s. r. o. nemuseli znát celou strukturu řetězce, nemuseli znát všechny osoby, které jsou nebo byly v řetězci, ale s ohledem na to, jak to po celou dobu probíhalo, musel vědět o tom, že nějakým způsobem se generovat finanční vratky musí … tak, jak probíhaly obchodní vztahy se všemi klienty, tedy i s J. s. r. o., kde se jedná o smlouvy v řádu milionů Kč, není v normálním obchodním styku běžné, nejde o domněnku, ale znalost … viděla hotovost pro J. v zagumičkované obálce … pan J. a J. s. r. o. byl klient P. a. s. jako všichni ostatní, bez výjimky, kdyby P. a. s. měl klienta, který by nepožadoval vratku, zcela jistě by o tom věděla … to celé, co popisuje, je 12letá znalost tohoto byznysu … celý ten řetězec je jenom za účelem finančních vratek“ (srov. bod 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Z výše citovaných pasáží výpovědí svědkyň je zřejmé, že tyto jsou prosté rozporů, jsou i zcela konkrétní, případně, pokud nepodávají konkrétní informace o předávání tzv. vratek, z nich na základě vysvětlení svědkyň logicky vyplývá, z jakého důvodu svědkyně nebyly osobně přítomny samotnému předávání těchto tzv. vratek (mimo jiné) obviněnému, resp. obviněné obchodní společnosti. Současně neobstojí ani tvrzení obviněných, že v jiných řízeních týkajících se jiných příjemců reklamního plnění, na něž odkazuje soud prvního stupně, byl skutkový stav odlišný, a stejně tak ani jejich navazující a opakovaně zdůrazňovaná námitka ohledně nepřípustné generalizace závěru o vině všech zákazníků společnosti P. a. s., neboť (mimo jiné) z výpovědí svědkyň se jednoznačně [byť to neodpovídá tvrzení obviněných a jejich skutkové verzi] podává, že do předmětného systému založeného na nakoupení cenově nadhodnocené reklamy s následným vrácením 80 % kupní ceny mimo účetní evidenci, jehož zamýšleným důsledkem bylo snížení daňových povinností, byli všichni klienti společnosti P. a. s. bez výjimky zapojeni stejně, a tedy podstata skutkového děje, resp. tzv. modus operandi byly shodné, byť v těchto jiných věcech byly zajištěny navíc i jiné důkazy. S hodnotícími úvahami a závěry soudu prvního stupně stran výpovědí svědkyň L. O. a H. K. se plně ztotožnil i soud odvolací, jenž se zabýval nejen námitkami obviněných týkajícími se údajných rozporů vyplývajících z těchto výpovědí, ale i jejich tvrzením, že svědkyně vypovídaly toliko o svých domněnkách, nikoli faktech, přičemž poukázal rovněž na to, že předmětné výpovědi byly v souladu s dalšími provedenými důkazy (srov. body 49 a 59 odůvodnění jeho rozsudku).
38. Obvinění vyslovují dále názor, že zjevný rozpor je dán též mezi skutkovými zjištěními a obsahem znaleckých posudků. Vytýkají přitom odvolacímu soudu, že nekriticky vycházel ze znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem A-Consult Plus, spol. s r. o. a předloženého obžalobou, přestože jeho východiska, metodika i zpracování jsou vadné a nadto byl zjevně zpracován osobami bez potřebné znalecké odbornosti, a že se pak na jeho podkladě dopustil nepřípustné generalizace závěru o vině všech zákazníků společnosti P. a. s., a že naopak vůbec nevzal v potaz obsah znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem KRESTON A&CE Consulting s. r. o. a předloženého obhajobou, ačkoliv z tohoto vyplývá, že podíl nákladů vynaložených na reklamu ve vztahu k celkovému obratu obviněné obchodní společnosti se nijak nevymykal racionálnímu ekonomickému výdaji. Ani uvedeným námitkám obviněných Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. Odvolací soud se oběma shora zmíněnými znaleckými posudky zabýval řádně, konstatoval zásadní skutečnosti z nich se podávající a rovněž dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů považoval za podstatné pro danou věc závěry znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem A-Consult Plus, spol. s r. o. pro účely primárního – původního trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 10/2017, jenž byl v této věci proveden jako listinný důkaz a podporuje výpovědi svědkyň L. O. a H. K. o způsobu fungování řetězce společností od původních vlastníků reklamních práv přes tzv. středové společnosti až po společnost P. a. s., o navyšování ceny reklamy a následném odčerpávání finančních částek hotovostními výběry ve střední části řetězce (srov. bod 55 odůvodnění jeho rozsudku). Současně vyložil, proč se neztotožnil s názorem obhajoby, že jí předložený znalecký posudek vyvrací závěry znaleckého posudku znaleckého ústavu A-Consult Plus, spol. s r. o., když zdůraznil, že závěry znaleckého posudku předloženého obhajobou stran otázky, zda náklady vynaložené obviněnou obchodní společností na reklamu byly či nebyly neúměrné ve vztahu k jejímu obratu, nejsou relevantní, a pokud jde o určení ceny v daném místě a čase obvyklé, nebylo znalecké zkoumání úplné pro nedostatek odpovídajících srovnávacích údajů (srov. bod 54 odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud rovněž dostatečně vysvětlil, z jakého důvodu nepřisvědčil námitce obviněných týkající se nekvalifikovanosti zpracovatelů předmětného posudku (srov. bod 56 jeho rozsudku). Nejvyšší soud uzavírá, že tak nelze shledat žádné vady, jež by založily existenci nesouladu, natož pak zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem předmětných znaleckých posudků, a neztotožňuje se s názorem obviněných o jejich nekritickém hodnocení odvolacím soudem, přičemž považuje za potřebné zdůraznit, že v dané věci není podstatné, zda výše výdajů na reklamu byla vzhledem k obratu obviněné obchodní společnosti přiměřená, tedy odpovídala jejímu hospodářskému stavu, jinými slovy zda si obviněná obchodní společnost reklamu za cenu v takové výši, jaká byla hrazena, mohla vzhledem ke své ekonomické situaci „dovolit“, neboť tato skutečnost není zpochybňována a současně ani neznamená, že cena za reklamu nebyla účelově nadsazená. Zároveň je třeba uvést, že samotná výše ceny za reklamu není ani rozhodnou skutečností [ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu]; v posuzované věci je zásadním skutkové zjištění, že obviněný jménem obviněné obchodní společnosti reklamu pořizoval s vědomím, že 80 % z uhrazené ceny za ni bude jemu, resp. obviněné obchodní společnosti vráceno zpět, přičemž však v podávaných daňových přiznáních k dani z příjmů právnických osob a k dani z přidané hodnoty obvinění deklarovali náklady na reklamu v plné (společností P. a. s. fakturované) výši, čímž dosáhli snížení základu daně z příjmů právnických osob, resp. vylákali výhodu na dani – nárokovali nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, a tím neoprávněně snížili svou daňovou povinnost. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem pak neobstojí ani poukaz obviněných na závěr plynoucí z jimi předloženého znaleckého posudku o tom, že cena za reklamu byla v místě a čase cenou obvyklou, neboť i znalec Ing. Martin Kozohorský v rámci svého výslechu konstatoval, že pokud by bylo zaplaceno za reklamní plnění „100 a následně by bylo vráceno 80 … a příjem zmiňovaných 80 se následně neodrazí v účetnictví firmy, dochází k porušování daňových předpisů, a to proto, že deklarovaný výdaj na dosažení, zajištění a udržení příjmů byl ve skutečnosti nižší“ (srov. bod 14 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud nadto uvádí, že obviněnými rozporovaná skutečnost, že cena za reklamu byla účelově navýšena a byla značně nadhodnocená, byla dalšími důkazy (zejména výpověďmi svědkyň L. O. a H. K., orientačním plánkem – schématickým náčrtkem zobrazujícím vzorový model transakcí, zprávami správců daně k tzv. středovým firmám) jednoznačně prokázána. Ostatně již skutečnost, že obviněným bylo z ceny uhrazené za reklamu vráceno 80 % zpět, svědčí zjevně o tom, že tato cena byla výrazně vyšší než skutečná hodnota reklamního plnění; sami obvinění přitom ve svých doplňujících podáních poukazují na závěry správních orgánů a soudů ohledně výše ceny reklamního plnění, zejména na to, že z těchto vyplývá, že se jednalo o (minimálně) dvojnásobně navýšenou cenu oproti ceně referenční, byť takové navýšení oni sami (nutno uvést, že nepřípadně) považují za nevýznamné, jejich slovy za „laikovi nezřetelné“. Nejvyšší soud pro úplnost na tomto místě též uvádí, že otázce výše ceny za reklamu bude věnována pozornost ještě dále v tomto usnesení, a to v rámci právního posouzení skutku, konkrétně v části týkající se posouzení otázky rozsahu zkrácené daně, resp. vylákané výhody na dani.
39. Konečně obvinění namítají, že ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů jsou závěry soudů o naplnění subjektivní stránky na straně obviněného. Nejvyšší soud k takové námitce předně konstatuje, že závěr o naplnění subjektivní stránky je závěrem právním, nikoli skutkovým, a tudíž taková námitka směřuje na právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho první variantě. Z obviněnými rozvedené dovolací argumentace je ovšem zřejmé, že tito namítajíce zjevný rozpor, resp. extrémní nesoulad, mají zjevně na mysli zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, na jejichž podkladě soudy dospěly k závěru o naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, konkrétně o tom, že je dáno zavinění obviněného jako její obligatorní znak, a to ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V tomto směru opakovaně rozporují skutková zjištění soudů s tím, že poukazují na znalecký posudek předložený obhajobou, na skutečnost, že obviněný nesjednal reklamní plnění jako pouhé fiktivní krytí údajně nezákonného jednání, po celou dobu nedošlo k navýšení částek za reklamní plnění a nebylo prokázáno, že by došlo k trestnímu stíhání všech příjemců reklamního plnění; na tomto základě dovozují, že obviněný nemohl jednat s cílem zkrátit daň a obdržet údajnou vratku části ceny reklamního plnění. Nejvyšší soud shledal, že ani v uvedeném ohledu nelze námitkám obviněných přisvědčit, neboť soudy ve svých úvahách stran naplnění subjektivní stránky nepochybily a dospěly k správnému závěru, že obviněný jednal zaviněně ve formě přímého úmyslu, přičemž přiléhavě poukázaly na to, že vzhledem k prokázaným skutečnostem obvinění nakupovali cenově nadhodnocenou reklamu s vědomím, že jim bude v hotovosti vrácena částka odpovídající 80 % z uhrazené ceny, a činili tak v úmyslu neoprávněně snížit daňovou povinnost a vyvést finanční prostředky obviněné obchodní společnosti a současně je následně navrátit mimo účetní evidenci. Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje zejména na body 76 a 86 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 62 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a zdůrazňuje nadto následující. Z provedených důkazů (zejména výpovědí svědků T. J. a B. J.) se nade vši pochybnost podává, že záležitosti související s reklamou řešil výlučně obviněný jako šéf obviněné obchodní společnosti, vyřizoval smlouvy o reklamě, určoval procenta (vzhledem k obratu), která byla na reklamu vynaložena, kontroloval faktury a schvaloval veškeré věci v této společnosti. Je sice pravdou, že určité reklamní plnění bylo poskytnuto, ovšem na toto lze v kontextu dané věci, v níž hlavním záměrem bylo snížit daňovou povinnost za současného vrácení 80 % nákladů, nahlížet jako na vedlejší přínos celého mechanismu. Jestliže pak obvinění argumentují tím, že po celou dobu nedošlo k navýšení částek za reklamní plnění, nelze jim přisvědčit, když z příslušných faktur (jak jsou uvedeny ve skutkové větě výroku o vině) je zjevné, že od roku 2008, kdy za reklamu byla fakturována a hrazena částka ve výši 333 200 Kč včetně DPH, docházelo k postupnému navyšování této částky až do výše 459 800 Kč včetně DPH v roce 2013. Pokud pak obviněný tvrdí, že nemohl vědět ani dovodit, že by mohlo docházet ke krácení též daně z přidané hodnoty, neboť společnost P. a. s. vždy disponovala částkou k zaplacení této daně a obdobně v celém tzv. řetězci zůstaly finanční prostředky k úhradě této daně, je zřejmé, že tak současně rozporuje vlastní tvrzení o tom, že nevěděl o řetězci před společností P. a. s., resp. o tom, „co se tam dělo“.
40. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obvinění dále namítají, že skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Za tyto předně označují výslechy svědkyň L. O. a H. K. provedené prostřednictvím videokonference. Nejvyšší soud konstatuje, že pokud jde o tyto důkazy, oba soudy nižších instancí se námitkám obviněných vzneseným ve vztahu k nim již zabývaly a podrobně vyložily, z jakých důvodů je neshledaly důvodnými. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud nemá, co by oběma soudům mohl v tomto směru vytknout, a shledává správným způsob, jakým se s danými námitkami vypořádaly, lze odkázat (již z důvodu procesní ekonomie) na příslušné odůvodnění v bodu 67 rozsudku soudu prvního stupně a v bodu 52 rozsudku odvolacího soudu; lze jen zdůraznit, že v dané věci byly zachovány zákonné podmínky pro provedení výslechu svědkyň (jakožto osob, jimž byla přiznána ochrana podle zákona č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením, a byť s tím obvinění nesouhlasí, tato byla nepochybně opodstatněná vzhledem k tomu, že svědkyně byly osobami, které odkryly fungování celého řetězce a jejich výpovědi byly stěžejními důkazy v dané věci) prostřednictvím videokonferenčního zařízení ve smyslu § 52a a 111a tr. řádu. Nad tento rámec Nejvyšší soud považuje za potřebné dodat, že se tak nelze ztotožnit s názorem obviněných, že by v naznačeném směru absentovalo v rozhodnutí odvolacího soudu věcné odůvodnění, a za zcela nedůvodnou je pak nutno označit jejich námitku, jejímž prostřednictvím zpochybňují zákonnost pořízení zvukového záznamu z hlavního líčení soudem z toho důvodu, že svědkyně H. K. uvedla, že si nepřeje, aby si takový záznam pořídil obhájce. Dalším, podle názoru obviněných procesně nepoužitelným důkazem, má být znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem A-Consult Plus, spol. s r. o. a předložený obžalobou. Obvinění jsou přesvědčeni, že ačkoli tento byl proveden jako listinný důkaz, soudy k němu přihlédly, jako by se jednalo o znalecký posudek, a dále, že dokonce neměl být proveden vůbec a soud prvního stupně si měl vyžádat vlastní znalecký posudek, když k posouzení otázky účelového navýšení cen reklamního plnění je třeba odborných znalostí. Nejvyšší soud uvádí, že obviněným je třeba přisvědčit, pokud v rámci předmětné argumentace s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu poukazují na skutečnost, že provedení znaleckého posudku z jiné trestní věci jeho přečtením jako listinného důkazu podle § 213 odst. 1 tr. řádu lze připustit v případech, kdy duplicitně stvrzuje skutečnost vyplývající současně z jiného důkazu (srov. obviněnými odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 3 Tdo 772/2010, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 20. 5. 1976, sp. zn. 4 Tz 88/76, publikované pod č. 27/1977-II. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1613/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 5 Tdo 652/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2021, sp. zn. 11 Tdo 146/2021). Nejvyšší soud shledal, že v posuzovaném případě byla uvedená podmínka naplněna, neboť pokud jde o skutečnost, že cena za reklamu byla účelově navyšována, tato byla prokázána zejména výpověďmi svědkyň L. O. a H. K. a dále i orientačním plánkem – schématickým náčrtkem zobrazujícím vzorový model transakcí a též zprávami správců daně k tzv. středovým firmám, z nichž vyplývá, že k jejich činnosti nebylo nic známo a tyto byly nekontaktní (viz bod 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nadto Nejvyšší soud konstatuje, že v případě otázky, zda navýšení ceny reklamního plnění bylo účelové, nejde o odbornou otázku. Rovněž na tomto místě je možné navíc dodat, že samotná výše ceny za reklamu není rozhodnou skutečností [ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], tou je skutkové zjištění, že obvinění vědomě uplatnili v podávaných daňových přiznáních k dani z příjmů právnických osob a k dani z přidané hodnoty náklady na reklamu v plné (společností P. a. s. fakturované) výši, čímž dosáhli snížení základu daně z příjmů právnických osob, resp. vylákali výhodu na dani – nárokovali nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, a tím neoprávněně snížili svou daňovou povinnost, přestože jim 80 % z uhrazené ceny za reklamu bylo následně vráceno zpět.
41. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obvinění konečně namítají neprovedení navržených podstatných důkazů, konkrétně důkazu obsahem odpovědí krajských policejních ředitelství na dotaz, zda byly zahájeny úkony trestního řízení i vůči dalším odběratelům reklamního plnění od společnosti P. a. s. ve smyslu usnesení o vyloučení věci vydaného Policií ČR, NCOZ, expozitura Ostrava. Mají totiž za to, že takový důkaz by vyvrátil domněnku soudů o shodném modu operandi v dané věci záležejícím v tom, že všichni odběratelé reklamy od společnosti P. a. s. obdrželi vratky části cen za ni uhrazených. Předně je třeba uvést, že nejde o domněnku, nýbrž (jak již bylo opakovaně výše uvedeno s odkazem na konkrétní relevantní důkazy, byť s tím obvinění nesouhlasí) důkazně podložené skutkové zjištění. Nejvyšší soud však zejména shledal, že danou námitku nelze považovat za námitku tzv. opomenutých důkazů ve smyslu třetí varianty výše citovaného dovolacího důvodu.
42. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze namítat, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přitom reflektuje ustálenou judikaturu, která vylučuje, aby se jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě nadbytečnosti takovéhoto důkazu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Nerespektování práva na spravedlivý proces garantovaného v článku 36 odst. 1 Listiny je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněným navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, k čemuž však v nyní posuzované věci nedošlo.
43. Jak Nejvyšší soud zjistil, o takový případ v trestní věci obviněných nejde, neboť za opomenuté nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soudy nižších stupňů řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy. Zjednodušeně řečeno, o existenci opomenutých důkazů se nejedná v důsledku prosté nespokojenosti obviněného s úplností provedeného dokazování. Nejvyšší soud se přitom v dané věci plně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, který v bodech 77 a 81 svého rozsudku odůvodnil neprovedení dalších, obviněnými navrhovaných, důkazů, a to pro nadbytečnost, když by nebyly s to změnit důkazní situaci ve věci a závěry z ní plynoucí. Se způsobem, jakým se s uvedenou námitkou vypořádal soud prvního stupně, se ztotožnil i soud odvolací, přičemž se touto opětovně podrobně zabýval v bodu 58 svého rozsudku. Nejvyšší soud považuje za vhodné jen dodat, že pokud obvinění poukazují na to, že je zde celkově 103 společností, které měly být příjemci reklamního plnění od společnosti P. a. s., a k zahájení jejich trestního stíhání nedošlo, resp. (jak uvádějí v jednom ze svých doplňujících podání) došlo k tomu v případě jediného dalšího odběratele, není možné jim přisvědčit s tím, že lze poukázat na trestní řízení vedená ve věcech obviněných obchodní společnosti E. C., s. r. o., P. D. a V. D., dále obchodní společnosti S. s. K., a. s. a P. Š. a též obchodní společnosti K. a. s. a T. D. (viz body 48, 50 a 51 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
44. Námitku obviněných stran existence tzv. opomenutých důkazů je proto namístě označit za irelevantní, jelikož oba soudy, před nimiž předmětný návrh na doplnění dokazování obvinění učinili, neopomenuly o tomto rozhodnout, přičemž jeho zamítnutí současně dostatečně odůvodnily. Nelze tudíž konstatovat, že některý z důkazních návrhů obhajoby (natož podstatných) zůstal soudy nižších stupňů v rámci jejich rozhodovací činnosti jakkoliv opomenut, a proto ani nemohl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě. 45. Nejvyšší soud tak uzavírá, že soudy obou stupňů zjistily skutkový stav věci zcela v souladu s pravidly upravujícími dokazování v trestním řízení (zejména § 2 odst. 5, 6 tr. řádu a § 89 tr. řádu) a své hodnotící úvahy a závěry naprosto logicky a přesvědčivě odůvodnily v souladu s požadavky plynoucími z § 125 odst. 1 tr. řádu. 46. K otázce zjevného rozporu (dříve tzv. extrémního nesouladu) při realizaci důkazního procesu lze přitom s poukazem na judikaturu Ústavního soudu dodat a zdůraznit, že tento spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Za případ zjevného rozporu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak je tomu v dané trestní věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
47. Druhým dovolacím důvodem, jenž obvinění v dovolání uplatňují, je důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho první alternativě. Vytýkají totiž napadenému rozhodnutí, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a to předně z důvodu nesprávného stanovení výše škody – zkrácené daně jako otázky zásadní pro právní kvalifikaci skutku. Nejvyšší soud shledal, že uvedené námitce nelze přisvědčit, neboť se nelze ztotožnit s názorem obviněných, že i v případě, pokud by cena za reklamní plnění byla nadhodnocená, což však rozporují s poukazem na to, že tato nevybočila z intervalu cen obvyklých, je nutné způsobenou škodu – zkrácenou daň vnímat výlučně jen jako rozdíl mezi daňovou povinností vyplývající z ceny obvyklé a daňovou povinností vyplývající z ceny podnikatelem skutečně zaúčtované, ale současně prokazatelně nadhodnocené, neboť s ohledem na reálnost a prokázání přijatého reklamního plnění nelze obviněným dávat k tíži zkrácení daně v celém rozsahu. 48. Především je zapotřebí uvést, že soudy obou stupňů se otázkou rozsahu zkrácené daně a vylákané výhody na dani (nadměrného odpočtu), resp. výší škody způsobené jednáním obviněných poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Územním pracovištěm ve Frýdku-Místku, řádně zabývaly (v tomto směru lze plně odkázat na body 78 a 79 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 60 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje se závěrem soudů obou stupňů učiněným v souladu s relevantní rozhodovací praxí, že při stanovení rozsahu zkrácené daně či vylákané výhody na dani (nadměrného odpočtu), resp. škody v posuzovaném případě je nutno vycházet z celých částek uvedených na konkrétních fakturách, uhrazených na jejich podkladě a uplatněných v příslušných daňových přiznáních, jež správně nebyly ponižovány o (v daném místě a čase) obvyklou cenu reklamy, přestože tato byla v určitém rozsahu reálně poskytnuta. Jak totiž oba soudy správně konstatovaly, zásadním pro danou věc je, že ve skutečnosti nešlo o reklamu, nýbrž o protiprávní snížení daňové povinnosti za současného vrácení 80 % vynaložených nákladů (ceny za reklamní plnění), a proto na náklady vynaložené na skutečně poskytnutou reklamu (odpovídající cca 20 % zaplacené ceny, resp. cenám obvyklým) je třeba pohlížet jako na náklady vynaložené na spáchání trestného činu, resp. jeho zastření, o které se rozsah zkrácené či neoprávněně vylákané daně nesnižuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 693/2013, publikované pod č. 45/2014 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 3 Tdo 613/2022). Vzhledem k uvedeným skutečnostem, kdy tak pořizování reklamy bylo jen vedlejším účelem jednání obviněných a jeho hlavním záměrem bylo spáchání předmětného daňového deliktu, nemohou obvinění skutečnost, že určité finanční prostředky (byť by i byly v obvyklé, resp. přiměřené výši) na reklamu vynaložili a tato byla i realizována, uplatňovat ve svůj prospěch. Za takové situace se pak stává též irelevantním posuzování přiměřenosti ceny za reklamu, toho, zda šlo o cenu v daném místě a čase obvyklou či stanovení referenční ceny, resp. uznání nákladu v takové výši ve smyslu § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Uvedený závěr se pak promítl též do konečného rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 4. 12. 2023, č. j. 40413/23/5200-11433-706599, ve věci daně z příjmů právnických osob (jehož předchozí rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2020, č. j. 25 Af 47/2019-67, když jeho následná kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2023, č. j. 2 Afs 105/2020-105, jenž si Nejvyšší soud vyžádal) [srov. zejména body 81 až 83 a 91, 92 a 95 citovaného konečného rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, které si Nejvyšší soud též vyžádal]. Shodný závěr pak učinil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 28. 3. 2023, č. j. 10 Afs 120/2020-118 (který si Nejvyšší soud rovněž vyžádal), ve věci daně z přidané hodnoty, jenž zamítl kasační stížnost obviněné obchodní společnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2020, č. j. 25 Af 49/2019-76, když konstatoval, že bylo prokázáno, že obviněná obchodní společnost věděla či alespoň měla a mohla vědět o tom, že se účastní daňového podvodu, a označil za nedůvodné námitky obviněné obchodní společnosti, jejichž prostřednictvím se domáhala přiznání alespoň nesporné části odpočtu daně z přidané hodnoty, a to s poukazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie a Nejvyššího správního soudu, z níž plyne závěr, že nelze připustit ani částečné uznání nároku na odpočet předmětné daně z plnění zasaženého daňovým podvodem a tento nárok musí být odepřen v plném rozsahu (srov. zejména body 47 a 49 citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
49. Nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho první alternativě obvinění namítají dále s poukazem na to, že soudy obou stupňů se nesprávně vypořádaly s otázkou aplikace účinné lítosti. Zdůrazňují přitom zejména, že samotné ukončení daňové kontroly nelze považovat za bezprostřední hrozbu trestního stíhání, a tedy v uhrazeném rozsahu doměřených daňových povinností byly úhradou – provedenou sice po skončení daňových kontrol, avšak současně předtím, než se obviněný mohl domnívat, že zde je bezprostřední hrozba trestního stíhání – naplněny podmínky účinné lítosti na jejich straně. Nejvyšší soud shledal, že ani tato námitka obviněných není důvodná. Jak totiž správně uzavřely již oba soudy nižších instancí (viz bod 85 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 57 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), je v dané věci zřejmé, že daňová povinnost byla obviněnou obchodní společností splněna nikoliv dobrovolně o vlastní vůli, nýbrž na podkladě výsledků daňové kontroly (nikoli v průběhu vedení daňové kontroly či po jejím ukončení), byť ještě před zahájením trestního stíhání, ale už pod hrozbou bezprostředně hrozícího trestního stíhání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 8 Tdo 272/2012, publikované pod č. 29/2013 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě byly správcem daně dodatečné platební výměry, jež byly výsledkem daňové kontroly, na daň z přidané hodnoty vydány dne 26. 2. 2018 a na daň z příjmů právnických osob dne 20. 3. 2018, avšak obviněná obchodní společnost uhradila doměřenou daň z přidané hodnoty až dne 26. 3. 2018 a doměřenou daň z příjmů právnických osob až dne 3. 4. 2018; současně je vhodné připomenout, že předmětnou trestnou činnost páchal obviněný již nejméně od 27. 12. 2007 do nejméně 14. 4. 2014 a obviněná obchodní společnost od 1. 1. 2012 do nejméně 14. 4. 2014. Lze tak uzavřít, že v dané věci obvinění dodatečně uhradili doměřené daně pod tlakem vědomí, že jejich protiprávní jednání (daňový podvod) bude odhaleno s důsledkem v podobě trestního stíhání, a tudíž podmínka dobrovolnosti pro zánik jejich trestní odpovědnosti za předmětný trestný čin z důvodu účinné lítosti ve smyslu § 33 tr. zákoníku nebyla splněna.
50. Konečně obvinění s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho první alternativě vytýkají, že oba soudy nižších instancí se nijak nevypořádaly se skutečností, že vedle doměřené jistiny daně a úroku z prodlení bylo obviněné obchodní společnosti doměřeno i penále (jež tato v plné výši uhradila), a došlo tak k dvojímu potrestání, přičemž uložené penále mělo být zohledněno při úvahách o výši ukládaného trestu. Nevyšší soud konstatuje, že byť taková argumentace obviněných je relevantní z hlediska práva na spravedlivý proces, je současně zjevně neopodstatněná. 51. Jak již bylo výše uvedeno, obviněné obchodní společnosti byla dodatečnými platebními výměry správcem daně (Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Územním pracovištěm ve Frýdku-Místku) doměřena jednak daň z přidané hodnoty, a to za období od října do prosince roku 2012 (ve výši 228 000 Kč) a od ledna do prosince roku 2013 (ve výši 957 600 Kč), a jednak daň z příjmů právnických osob, a to za období od ledna do prosince roku 2012 (ve výši 866 400 Kč) a od ledna do prosince roku 2013 (ve výši 866 400 Kč). Těmito výměry byla obviněné obchodní společnosti současně uložena povinnost uhradit penále ve výši 20 % z doměřených daní, tj. v případě daně z přidané hodnoty (u této daně byly dodatečné platební výměry vydány za každý jednotlivý měsíc ve shora uvedeném období, tedy i částky doměřené daně a penále byly stanoveny za každý jednotlivý měsíc) v celkové výši 237 120 Kč a v případě daně z příjmů právnických osob (u této daně byly dodatečné platební výměry vydány za rok 2012 a za rok 2013, tedy i částky doměřené daně a penále byly stanoveny za každý z těchto roků) v celkové výši 346 560 Kč. Nejvyšší soud se otázkou penále uloženého v daňovém řízení a související judikaturou Evropského soudu pro lidská práva zabýval v usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, publikovaném pod č. 15/2017 Sb. rozh. tr. Obviněným je třeba přisvědčit, že penále podle § 251 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, uložené v daňovém řízení má povahu trestní sankce sui generis. Z výše citovaného usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu se podává, že je proto třeba na ně aplikovat také čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Daňové řízení a trestní stíhání pro skutek spočívající v tom, že nesplnění povinnosti tvrzení vykazovalo vedle platebního deliktu, významného v oblasti správního trestání, znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, jsou řízeními o totožném skutku. Pravomocné rozhodnutí, jímž se skončí jedno ze souběžně či postupně vedeného daňového a trestního řízení, nevytváří překážku věci rozhodnuté s účinky ne bis in idem, je-li mezi daňovým řízením a trestním řízením nejen dostatečně úzká věcná souvislost, ale současně i souvislost časová. Z předmětného rozhodnutí se dále podává, že k významným faktorům pro určení, zda existuje dostatečná úzká věcná souvislost patří, zda je sankce uložená v řízení, které bylo skončeno jako první, zohledněna v řízení, které je skončeno jako poslední, s cílem zamezit, aby byl dotčený jedinec v konečném důsledku vystaven nadměrné zátěži. Znamená to, že v rámci individualizace stanovení trestní sankce je třeba vzít v úvahu sankci ukládanou v daňovém řízení a její úhradu. Soud proto musí při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédnout k pravomocnému rozhodnutí finančního úřadu o povinnosti uhradit penále z doměřené daně a v odůvodnění rozhodnutí vysvětlit, jak byla tato okolnost zohledněna.
52. Nejvyšší soud považuje za potřebné (opětovně) uvést a zdůraznit, že penále bylo v daňovém řízení uloženo obviněné obchodní společnosti jakožto daňovému subjektu, nikoliv obviněnému; z tohoto důvodu adresují-li obvinění soudům své námitky v tomto směru s tím, že nepromítly uložené penále do svých úvah o výši trestu též ve vztahu k obviněnému, je nutno je považovat za bezpředmětné. Jinak ovšem je třeba obviněným přisvědčit, že soudy se skutečností, že obviněné obchodní společnosti bylo uloženo penále v daňovém řízení jak ohledně daně z příjmů právnických osob, tak daně z přidané hodnoty, nezabývaly a v příslušných bodech svých rozhodnutí týkajících se uloženého peněžitého trestu obviněné obchodní společnosti (srov. bod 93 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 64 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) tuto skutečnost ani nezmínily. Současně však je nutno konstatovat, že ve věci daně z příjmů právnických osob v době vydání rozsudku jako soudu prvního stupně (dne 21. 12. 2020), tak rozsudku odvolacího soudu (dne 24. 11. 2021), zde nebylo pravomocné rozhodnutí správce daně – Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Územního pracoviště ve Frýdku-Místku, o povinnosti uhradit penále z doměřené předmětné daně, neboť Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 3. 2020, č. j. 25 Af 47/5019-67, zrušil rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 4. 6. 2019, č. j. 22778/19/5200-11435-711918 (jímž bylo rozhodnuto o odvolání obviněné obchodní společnosti proti dodatečným platebním výměrům) a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Oba soudy tudíž nepochybily, pokud při uložení peněžitého trestu a stanovení jeho výměry nezohlednily, že obviněné obchodní společnosti byla uložena povinnost uhradit penále, když o této nebylo správcem daně v inkriminované době pravomocně rozhodnuto, resp. daňové řízení ve věci daně z příjmů právnických osob nebylo pravomocně skončeno (v důsledku zrušujícího rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě se vrátilo do fáze, kdy zde byly odvoláním obviněné obchodní společnosti napadené dodatečné platební výměry, o nichž mělo Odvolací finanční řízení znovu rozhodnout, byť odvolání nemělo odkladný účinek a doměřené daně včetně penále byly uhrazeny), a námitka obviněných v tomto ohledu je proto zjevně neopodstatněná. Své opodstatnění však postrádá i v době rozhodování Nejvyššího soudu, neboť jak Nejvyšší soud zjistil z vyžádaného konečného rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 4. 12. 2023, č. j. 40413/23/5200-11433-706599, oba dodatečné platební výměry na daň z příjmů právnických osob ze dne 20. 3. 2018 byly změněny tak, že z jejich výroků a textů byly vypuštěny části týkající se penále, tedy obviněné obchodní společnosti nebyla uložena povinnost uhradit z doměřené daně z příjmů právnických osob penále, a to (právě) s odůvodněním, že by došlo k nepřiměřenému navýšení již uloženého trestu v (již mezitím pravomocně skončeném, tudíž prvně skončeném) trestním řízení, tedy fakticky k dvojímu potrestání.
53. Za zjevně neopodstatněnou je pak třeba označit obdobnou námitku obviněných stran daně z přidané hodnoty, byť z odlišného důvodu. Ohledně této daně totiž v době vydání rozsudků soudu prvního stupně i odvolacího soudu bylo daňové řízení pravomocně skončeno, když odvolání obviněné obchodní společnosti proti dodatečným platebním výměrům bylo rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 13. 6. 2019, č. j. 24728/19/5300-21444-712585, zamítnuto a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2020, č. j. 25 Af 49/2019-76, byla zamítnuta i žaloba obviněné obchodní společnosti proti zamítavému rozhodnutí odvolacího orgánu. Oba soudy nižších instancí tudíž formálně pochybily, pokud nevzaly v úvahu penále uložené správcem daně v daňovém řízení z doměřené daně z přidané hodnoty (a jeho úhradu) a nepřihlédly k němu v rámci rozhodnutí o uložení peněžitého trestu obviněné obchodní společnosti, resp. při stanovení jeho výměry. Nejvyšší soud však přesto shledal, že z materiálního hlediska daný výrok o peněžitém trestu obstojí. Je nutno připomenout, že obviněná obchodní společnost svým protiprávním jednáním naplnila znaky kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu, přičemž (mimo zkrácení daně z příjmů právnických osob ve výši 1 732 800 Kč) zkrátila daň z přidané hodnoty ve výši 1 462 787 Kč a neoprávněně vylákala její nadměrný odpočet ve výši 406 813 Kč. Za daný trestný čin jí pak byl uložen peněžitý trest ve výměře 500 050 Kč. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vzhledem k rozsahu zkrácené daně, resp. vylákané výhody na dani (nadměrného odpočtu), tj. výši způsobené škody, uvedená výměra peněžitého trestu i při zohlednění celkové výše penále z doměřené daně (237 120 Kč) odpovídá zákonným hlediskům pro ukládání trestů a peněžitý trest v této výměře uložený nelze považovat za nepřiměřeně přísný či dokonce zjevně nespravedlivý. Pro úplnost je vhodné dodat, že ve věci daně z přidané hodnoty byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2023, č. j. 10 Afs 120/2020-118, zamítnuta též kasační stížnost obviněné obchodní společnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2020, č. j. 25 Af 49/2019-76. Ve vztahu k námitkám obviněných stran věcné a časové souvislosti pak Nejvyšší soud konstatuje, že nejsou důvodné, tato byla dána, když nepochybně obě (daňové a trestní) řízení věcně sledovala vzájemně se doplňující cíl a časově na sebe navazovala (dodatečné platební výměry byly vydány dne 26. 2. 2018, dne 17. 4. 2018 následovala výzva obviněnému k podání vysvětlení, jež tento učinil dne 26. 4. 2018, a následně dne 19. 11. 2018 bylo zahájeno trestní stíhání obviněných), takže pravomocné rozhodnutí, jímž bylo skončeno daňové řízení, nevytvořilo překážku věci rozhodnuté s účinky ne bis in idem. Lze doplnit, že v případě daňového řízení ve věci daně z příjmů právnických osob (jak vyplývá z výše uvedených skutečností) a trestního řízení se obě tato řízení překrývala, když nejprve pravomocně skončené daňové řízení bylo v důsledku zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství rozsudkem Krajského soudu v Ostravě znovu otevřeno a v mezidobí, před konečným rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství, bylo pravomocně skončeno trestní řízení.
54. Zbývající částí dovolací argumentace obvinění brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu z toho důvodu, že je mají za nepřezkoumatelné. Ani těmto námitkám Nejvyšší soud nemohl přiznat důvodnost. Pokud konkrétně obvinění vytýkají, že soudy obou stupňů se relevantně nevypořádaly se závěry z rozsudků vydaných ve správním soudnictví, resp. pominuly, že Krajský soud v Ostravě doměření daně z příjmu právnických osob zcela zrušil, a rovněž pominuly, z jakých důvodů, přičemž jsou přesvědčeni, že skutková situace v řízení ve správním soudnictví oproti skutkové situaci v této trestní věci není vystavěna na odlišných důkazech a odlišných skutkových zjištěních, a namítají, že soudy vystavěly své závěry na odkazech na jiná trestní řízení, přestože v těchto byla zcela jiná důkazní i skutková situace, nelze jim přisvědčit a je zapotřebí uvést následující. Předně je třeba odkázat na body 44 a 74 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 53 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, z nichž je dostatečně zřejmé, že soudy nepominuly příslušné rozsudky Krajského soudu v Ostravě a poukázaly na to, že v případě daně z příjmů právnických osob tento soud zrušil rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství a věc mu vrátil k dalšímu řízení a v případě daně z přidané hodnoty žalobu obviněné obchodní společnosti zamítl. Rovněž tak se soudy ve svých rozhodnutích fakticky vypořádaly s důvody zrušení rozhodnutí odvolacího orgánu Krajským soudem v Ostravě ve věci daně z příjmů právnických osob (byť takovým způsobem, který je odlišný od způsobu a závěrů Krajského soudu v Ostravě a který neodpovídá představám obviněných), neboť se shodnými otázkami – mimo jiné existencí řetězce společností a výpověďmi svědkyň L. O. a H. K. – zabývaly při hodnocení provedených důkazů a formování skutkových závěrů. Současně nelze nezmínit, že obvinění přitom účelově poukazují jen na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ohledně daně z příjmů právnických osob, jehož závěry zčásti podporují jejich námitky, a naopak nezmiňují závěry tohoto soudu ohledně daně z přidané hodnoty, jež neodpovídají jejich argumentaci. Pokud jde o učiněná skutková zjištění v obou řízeních, standard zjištěného skutkového stavu v trestním řízení je zásadně vyšší než v daňovém řízení, a to již s ohledem na podstatný rozdíl mezi oběma řízeními v nesení důkazního břemene. Nelze souhlasit ani s názorem obviněných, že soudy obou stupňů vystavěly své závěry na odkazech na jiná trestní řízení, v nichž však byla zcela odlišná důkazní a skutková situace; nehledě na to, že se jednalo o podpůrné důkazy, jež podporovaly stěžejní důkazy, jimiž byly výpovědi svědkyň L. O. a H. K., a další důkazy, důkazní situace v těchto jiných trestních řízeních sice byla zčásti jiná, skutková situace ovšem v zásadních otázkách nikoliv, což soudy taktéž ve svých rozhodnutích (jak na to bylo též již shora poukázáno, viz zejména bod 37 odůvodnění tohoto usnesení) dostatečně rozvedly. Nejvyšší soud tak uzavírá, že soudy obou stupňů své hodnotící úvahy a závěry logicky a přesvědčivě odůvodnily v souladu s požadavky plynoucími z § 125 odst. 1 tr. řádu, přičemž odvolací soud ve vztahu k odvoláním obviněných řádně dostál i své přezkumné povinnosti ve smyslu § 254 tr. řádu, a námitky obviněných stran nepřezkoumatelnosti jejich rozhodnutí je tak nutno odmítnout jako zcela nedůvodné.
55. Nejvyšší soud považuje za nutné závěrem uvést, že vzhledem k značné obsáhlosti dovolání (jež čítá 54 stran) a jeho sedmi doplnění (v celkovém rozsahu dalších takřka 60 stran) a zejména opakujícím se námitkám (a rovněž opakovaně předkládaným přílohám), rozsáhlým citacím zvláště z výpovědí výše jmenovaných svědkyň a též zvýraznění většiny textu, působí argumentace obviněných značně nepřehledně, což logicky znesnadňovalo přezkum dovolacího soudu. Nejvyšší soud se tak nemohl striktně držet struktury dovolání a doplňujících podání a reagoval jen na klíčové námitky v těchto uplatněné, současně však nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
56. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného M. J. a obviněné obchodní společnosti J. s. r. o. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněných zčásti neodpovídala jimi uplatněným dovolacím důvodům a zčásti byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněných na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 9. 7. 2025
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.