Plný text
11 Tdo 5/2026-1106
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 o dovolání, které podala obviněná M. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2025, č. j. 2 To 20/2024-985, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 3/2021, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2023, č. j. 3 T 3/2021-793, byla obviněná M. V. (dále též jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a byla za to odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky s ostrahou. Dále byla zavázána k povinnosti zaplatit na náhradě nemajetkové újmy jednak poškozenému nezletilému AAAAA (pseudonym) 250 000 Kč a jednak jeho matce K. P. 50 000 Kč. K oběma nárokům soud přisoudil i příslušenství zatímco se zbytky uplatněných a soudem nepřiznaných nároků oba poškozené odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkových zjištění prvostupňového soudu se obviněná trestných činů dopustila zjednodušeně řečeno tím, že v přesně nezjištěné dny od roku 2017 do 21. 6. 2020 v době, kdy měla jednou za 14 dnů v péči společně se svým druhem jeho nezletilého syna AAAAA,
Ø v úmyslu získat u nezletilého respekt a donutit jej, aby ji poslouchal v době nepřítomnosti jeho otce (přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku):
a) v přesně nezjištěném počtu případů jej zavřela do kumbálu a nechala ho tam, až se pokálel a pomočil, výkaly a moč ho pak donutila po sobě uklidit, b) v jednom případě mu lepící páskou zalepila oči a pusu a lanem mu přivázala ruce a nohy k posteli, až ho to bolelo, c) v jednom případě ho zabalila do černého gumového pytle, do pusy mu dala tzv. Venušiny kuličky a na hlavu mu dala plynovou masku, Ø v úmyslu uspokojit svůj pohlavní pud [zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku]: d) jej osahávala na přirození, e) v jednom případě mu svázala ruce za tělem, zalepila oči páskou a do análního otvoru mu zasouvala neznámý předmět, což ho bolelo, f) v jednom případě jej v blíže neurčeném motorovém vozidle donutila sednout si vedle ní pod palubní desku, zalepila mu oči lepící páskou, dala mu okolo krku blíže nezjištěné škrtidlo, tím jej škrtila a říkala mu „lízej“. 3. Prvostupňový rozsudek napadli odvoláním státní zástupce (v neprospěch obviněné), obviněná a oba poškození. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 5. 2024, č. j. 2 To 20/2024–871, k odvolání obviněné napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil, změnil skutková zjištění a obviněnou uznal vinnou přečinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku, za což ji odsoudil k trestu odnětí svobody na tři léta s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále ji zavázal k povinnosti zaplatit na náhradě nemajetkové újmy jednak poškozenému nezletilému AAAAA částku ve výši 250 000 Kč a jednak jeho matce K. P. 50 000 Kč. Oběma poškozeným přisoudil i úrok z prodlení ve výši 8,5 % od 9. 7. 2021 do zaplacení. Se zbytky uplatněných a soudem nepřiznaných nároků oba poškozené odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání ostatních odvolatelů vrchní soud podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Podle (nových) skutkových zjištění odvolacího soudu [který vypustil jednání spočívající v osahávání poškozeného na přirození – viz shora odrážka ad) d)] se obviněná přečinu dopustila zjednodušeně řečeno tím, že v přesně nezjištěné dny v době od roku 2017 do 21. 6. 2020, v době, kdy měla jednou za 14 dní o víkendu společně se svým druhem v péči jeho nezletilého syna AAAAA, a) v přesně nezjištěném počtu případů jej zavřela do kumbálu a nechala ho tam, až se pokálel a pomočil, výkaly a moč ho pak donutila po sobě uklidit, b) v jednom případě mu lepící páskou zalepila oči a pusu a lanem mu přivázala ruce a nohy k posteli, až ho to bolelo, c) v jednom případě ho zabalila do černého gumového pytle, do pusy mu dala tzv. Venušiny kuličky a na hlavu mu dala plynovou masku, d) v jednom případě mu svázala ruce za tělem, zalepila oči páskou a do análního otvoru mu zasouvala neznámý předmět, což ho bolelo, e) v jednom případě jej v blíže neurčeném motorovém vozidle donutila sednout si vedle ní pod palubní desku, zalepila mu oči lepící páskou, dala mu okolo krku blíže nezjištěné škrtidlo, tím jej škrtila a říkala mu lízej.
5. K dovolání nejvyššího státního zástupce podanému v neprospěch obviněné Nejvyšší soud usnesením z 12. 3. 2025, č. j. 3 Tdo 132/2025-942 odvolací rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2024, č. j. 2 To 20/2024-871 zrušil, stejně i jako další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a vrchnímu soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Odvolacímu soudu tehdy vytkl, že se ve svých právních úvahách dostatečně nezaobíral znakem kvalifikované skutkové podstaty podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku spočívající v páchání činu po delší dobu.
6. Vrchní soud v Praze tedy z titulu podaných odvolání znovu přezkoumal prvostupňový rozsudek a rozsudkem z 10. 6. 2025, č. j. 2 To 20/2024-985, jej k odvoláním obviněné a státního zástupce (podanému v její neprospěch) v celém rozsahu zrušil a obviněnou uznal vinnou týmž skutkem, stran něhož vyslovil vinu ve svém předcházejícím rozsudku z 23. 5. 2024, č. j. 2 To 20/2024–871, tento skutek však kvalifikoval jako zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a obviněnou za to odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s ostrahou. Dále učinil tytéž adhezní výroky jako ve svém předcházejícím rozhodnutí z 23. 5. 2024, č. j. 2 To 20/2024–871. Odvolání obou poškozených – nezletilého AAAAA a K. P. – vrchní soud zamítl podle § 256 tr. ř.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2025, č. j. 2 To 20/2024-985, podala prostřednictvím svého obhájce dovolání obviněná. Opřela je o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř., a směřovala je do výroku o vině, trestu i pozitivních adhezních výroků (výroky, jimiž jí bylo uloženo zaplatit poškozeným přisouzené částky).
8. Dovolatelka zopakovala své stanovisko k stíhanému jednání prezentované v předcházejících stadiích řízení a upozornila, že stěžejním důkazem, z něhož soudy nižších stupňů činily svá skutková zjištění, je výpověď nezletilého poškozeného. Ten vypovídal jednak 1. 7. 2020 a následně 13. 11. 2020. Mezi těmito výpověďmi však jsou závažné rozpory, týkající se zásadních skutečností, na nichž je postaveno dovolatelčino odsouzení.
· Zatímco v prvé výpovědi poškozený popřel, že by mu obviněná i něco zasouvala do konečníku, v druhé výpovědi uváděl, že se tak dělo. Nebyl však schopen uvést, kde se tak stalo – nejprve uváděl, že neví; následně, že to bylo v obýváku; a poté v závěrečné části výslechu k dalšímu dotazu opět, že neví. Zasouvání předmětu do análního otvoru navíc nemá oporu ani v genetickém znaleckém posudku, kdy při zkoumání erotických pomůcek zajištěných při domovní prohlídce bylo zjištěno, že shoda s DNA profilem poškozeného byla vyloučena. · Ačkoli v prvé výpovědi poškozený nepřipouštěl žádný incident ohledně nucení k jídlu ze strany obviněné, v druhé výpovědi naprosto rozporně tvrdil, že mu dovolatelka narvala do pusy párek. · Přestože v prvé výpovědi uváděl, že byl zavírán do kumbálu a že jej obviněná chtěla přivázat ke stromu, protože ji neposlouchal, v druhé výpovědi tvrdil, že u obviněné nezlobil. · Rozporně v jednotlivých výpovědích vypovídal poškozený též o mytí, kdy v prvé výpovědi tvrdil, že jej myla obviněná a dala mu studenou vodu, zatímco v druhé výpovědi pomoc obviněné při mytí popřel, přesto však zároveň tvrdil, že na něho obviněná použila studenou vodu. 9. Dovolatelka též poukázala na vnitřní nesrovnalosti týkající se samotné výpovědi z 13. 11. 2020. · Poškozený zprvu uvedl, že obviněná jej svázala k posteli. Následně na dotaz, k čemu byl přivázaný, zmiňoval, že neví, ale přes tuto jeho poslední odpověď mu policií bylo podsouváno, že byl přivázaný k posteli. · Rozporně poškozený také zpočátku uváděl, že když byl zavřený v kumbále, tak se nic nestalo. Následně však v závěrečné části své výpovědi na dotaz, zda se u obviněné pokálel, tvrdil, že se to stalo, když jej zavřela do kumbálu. Obdobně uváděl i u pomočení. Obviněná dovodila, že pokud by poškozeného skutečně zavřela do kumbálu, až by se v důsledku toho pokálel či pomočil, musela by to pro něho být natolik traumatická událost, kterou by si pamatoval a neuváděl by, že se v kumbálu nic nestalo. · Další rozpory a zavádějící způsob kladení dotazů poškozenému policií se týkaly toho, že poškozený tvrdil, že ve vozidle byl obviněnou škrcen. Nedokázal však uvést čím. Teprve poté, co vyslýchající policistka v rámci dotazu hovořila o tom, že poškozený měl na krku provaz, pak i on již následně hovořil rovněž o provazu, kdy pravděpodobně přijal tvrzení policistky za své. Poškozený také ve své výpovědi referoval o tom, že ve vozidle měl jet on, obviněná a jeho otec, ačkoliv svědkyni P. dle její výpovědi poškozený referoval o tom, že ve vozidle jel sám s obviněnou. Jmenované svědkyni měl sdělovat naproti tomu další skutečnosti, o nichž pak ve svých výpovědích nehovořil (vytlačování předmětu z análního otvoru a následné pokalení se, přivázání lepenkou k židli apod.) 10. Obviněná uzavřela, že poškozený popisuje rozhodné události pokaždé jinak a jeho výpověď je jako důkaz prokazující její vinu nevěrohodná a nepoužitelná. Soudům nižších stupňů vyčetla, že se uvedenými zásadními rozpory ve výpovědích poškozeného nezabývaly, stejně jako znalkyně z oboru zdravotnictví odvětví psychologie Malá.
11. Vzhledem k závažným pochybnostem o věrohodnosti poškozeného obviněná požadovala provedení výslechu poškozeného v hlavním líčení a zpracování dalšího znaleckého posudku, zohledňujícího obě výpovědi poškozeného, stejně jako přečtení výpovědi z 1. 7. 2020. Tyto důkazní návrhy však byly soudy nižších stupňů bez adekvátního zdůvodnění zamítnuty.
12. Dovolatelka se ohradila proti stanovisku odvolacího soudu, že výpověď poškozeného z 1. 7. 2020 by byla procesně nepoužitelná. Odvolací soud opřel tento závěr o to, že předmětná výpověď byla provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon, nebyla však provedena za účasti soudce a je tak důkazem absolutně neúčinným. Obviněná sporovala, že předmětný výslech proběhl jako neodkladný a neopakovatelný úkon, neboť se jednalo o výslech osoby mladší 18 let podle § 158 odst. 9 tr. ř., u něhož přítomnost soudce zákonem požadována není. Nevznikla tak žádná zákonná překážka, aby protokol o výpovědi poškozeného z 1. 7. 2020 nemohl být přečten. I kdyby však na uvedený výslech mohlo být nahlíženo jako na neodkladný a neopakovatelný úkon, nebylo by možno použít jej k důkazu pouze tehdy, pokud by ve vztahu k obviněné porušoval její právo na spravedlivý proces, tedy pokud by skutečnosti z něho plynoucí jí byly přičítány k tíži. Přečtení protokolu o inkriminovaném výslechu však bylo navrhováno za účelem prokázání nevěrohodnosti poškozeného.
13. Odvolacímu soudu dále vyčetla, že se nezabýval rozpory mezi výpověďmi prababičky poškozeného H. P. a jeho matky K. P., nezabýval se též výhradami vadného hodnocení výpovědi otce poškozeného prvostupňovým soudem, ačkoliv tato výpověď byla v souladu se zprávou Psychiatrické nemocnice v Dobřanech z června 2017, se znaleckým posudkem psycholožky Rezkové, s lékařskou zprávou MUDr. Paroubkové i se znaleckým posudkem z oboru genetika, jímž byly zkoumány erotické pomůcky zajištěné při domovní prohlídce.
14. Uložený trest dovolatelka označila za extrémně přísný, zjevně nespravedlivý, nepřiměřený, protiústavní a v extrémním rozporu s relevantními hledisky. Upozornila, že soud je povinen zabývat se při stanovení druhu a výměry trestu otázkou nejlepšího zájmu dítěte a zdůraznila, že je matkou dvou nezletilých synů – BBBBB (pseudonym), ročník XY, a CCCCC (pseudonym), ročník XY – s nimiž žije ve společné domácnosti s otcem mladšího ze synů. Oba synové jsou na ni fakticky, citově a emocionálně závislí. Mladšího syna stále kojí a jeho závislost se prohloubila i tím, že v srpnu 2025 se závažně opařil, byl s dodavatelkou hospitalizován a jeho poranění vyžadovalo po propuštění zvýšené nároky na péči o něho. Starší syn je emočně nezralý, má tendence k potlačování prožívání a obtíže v soužití s kolektivem, a vyžaduje rovněž dovolatelčinu zvýšenou péči. Obviněná si nedovede představit péči o své syny bez její přítomnosti, její nástup do výkonu trestu by pro ně byl šokem, a došlo by k nenapravitelné újmě na jejich psychice a dalším vývoji. Obviněná zdůraznila, že celá situace na ni velice tíživě dopadá, dochází do psychiatrického zařízení, a na jejím psychickém stavu se odrazila kromě takřka pět let trvajícího trestního řízení a medializace případu i skutečnost, že musela ukončit pracovní poměr jako zdravotní sestra.
15. Uzavřela, že vyměřený trest je největším postihem pro její nezletilé děti a vytkla odvolacímu soudu, že jejich nejlepším zájmem se vůbec nezabýval, ačkoliv částečně jej zmínil ve svém předcházejícím rozsudku z 23. 5. 2024. Uvedla, že nejlepší zájem dítěte jako faktor pro neuložení nepodmíněného trestu, včetně modifikačních kritérií – v podobě míry péče obviněné o dítě, míry faktické závislosti dítěte na obviněné, hloubky emočního vztahu dítěte k obviněné a míry ohrožení řádného vývoje dítěte v případě, že rodič nezůstane na svobodě – musí být materiálně obsažen v odůvodnění, což rozsudek odvolacího soudu nesplňuje.
16. Konečně obviněná odvolacímu soudu v rámci výhrad k uloženému trestu vytkla, že se měl zabývat skutečností, že oběma poškozeným zaplatila po doručení předcházejícího rozsudku Vrchního soudu v Praze z 23. 5. 2024 náhradu nemajetkové újmy a měl rovněž zohlednit celkovou délku trvání trestního řízení.
17. Na podporu své argumentace doložila rodné listy nezletilých dětí, doklady o úhradě nemajetkové újmy poškozeným, lékařské zprávy týkající se nezletilých dětí i jí samotné a individuální výchovný plán staršího syna.
18. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Dále navrhla, aby předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání odložil, eventuálně přerušil výkon napadeného rozsudku.
19. K dovolání obviněné se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten dovodil, že z obsahového hlediska podané dovolání neodpovídá uplatněným dovolacím důvodům. Pozastavil se nad tím, že nyní vznášené námitky obviněná nereklamovala již proti původnímu odsuzujícímu rozsudku odvolacího soudu z 23. 5. 2024. Dovolání tehdy proti němu podané ze strany státního zástupce se opíralo výhradně o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a jeho předmětem nebylo vůbec zpochybnění skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Skutková rovina tak fakticky byla uzavřena již v předcházející fázi řízení před kasačním zásahem Nejvyššího soudu a nyní prezentované námitky proti samotnému základu skutkových zjištění jsou proto fakticky materiálně nepřípustné, třebaže nejde o nepřípustnost formální.
20. S výhradami podřazovanými obviněnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se státní zástupce neztotožnil ani z hlediska věcného. Byť lze s dovolatelkou souhlasit, že odvolací soud se ne zcela přiléhavě vypořádal s procesní povahou výslechu poškozeného z 1. 7. 2020, kdy přehlédl, že nešlo o neodkladný a neopakovatelný úkon, nýbrž o režim výslechu nezletilé osoby podle § 158 odst. 9 věty druhé tr. ř., nelze se ztotožnit s tím, že tato dílčí procesní nedůslednost by zakládala opodstatněnost uplatněných dovolacích námitek. Ačkoli prvotní výpověď poškozeného sice vykazuje určité odlišnosti od výpovědi druhé, není způsobilá celková skutková zjištění změnit. Poukaz dovolatelky na dílčí pasáže prvotní výpovědi poškozeného je v podstatě jen prostou polemikou s obsahem podrobnější pozdější výpovědi poškozeného, která byla zároveň učiněna zjevně procesně zcela bezvadným způsobem, navíc za dodržení záruk kontradiktornosti a jde tedy o výpověď procesně validnější. Druhá výpověď má také oporu v dalších provedených důkazech zcela objektivní povahy (fotografie v mobilním telefonu obviněné, věci zajištěné při domovní prohlídce), a dále v psychologickém znaleckém posudku. Státní zástupce zdůraznil, že znalkyně naopak v pořadí druhou výpověď poškozeného považovala z hlediska parametrů specifické věrohodnosti jako zlepšenou. Uzavřel, že za tohoto stavu nelze dovodit, že by absence přečtení protokolu o prvotní výpovědi poškozeného představovala opomenutý důkaz.
21. Zásadně se státní zástupce ohradil proti požadavku obviněné na opakovaný výslech poškozeného. Odmítl, že tento požadavek by mohl být založen poukazem na určité dílčí rozpory mezi jednotlivými verzemi výpovědi poškozeného, navíc jde o požadavek v příkrém rozporu se samotným zněním § 102 odst. 2 tr. ř. Soudy se věrohodností poškozeného zabývaly též na pozadí ve věci zpracovaných znaleckých posudků velmi podrobně, takže ani tato námitka obsahově neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť soudy obou stupňů svůj odmítavý postoj k opětovnému výslechu poškozeného dostatečně a věcně adekvátně odůvodnily.
22. Výhrady obviněné proti výroku o trestu nelze považovat za obsahově odpovídající uplatněným dovolacím důvodům. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. neodpovídají námitky pouhé nepřiměřenosti trestu. Judikatura sice dovozuje možnost přezkumu výroku o trestu v dovolacím řízení i nad rámec uvedeného dovolacího důvodu, to ovšem v případech trestů exemplárních či extrémně nespravedlivých, což však není situace projednávaného případu. V dílčím rozsahu je možno akceptovat výhradu obviněné, že odvolací soud se podrobněji nezabýval jejími osobními poměry a vyhodnocením ukládaného trestu z hlediska nejlepšího zájmu dítěte, jde však o formální nedostatek odůvodnění a dovolání v tomto směru naráží na obsahové limity tohoto mimořádného prostředku ve smyslu § 265a odst. 4 tr. ř. Obviněná sice pečuje o dvě nezletilé děti, ale i z dovolání je zjevné, že výkonem trestu není péče o ně zásadně ohrožena, neboť obviněná není výlučně pečujícím rodičem. Na druhé straně nelze přehlédnout zcela mimořádnou závažnost spáchaného jednání a za tohoto stavu nelze upřednostňovat zájem nezletilých dětí obviněné nad zájmem státu na spravedlivém potrestání zločinu spáchaného vůči jinému dítěti. Nelze se totiž dovolávat nejlepšího zájmu dítěte jen proto, aby byl pachatel imunizován před legitimní reakcí státu na jeho závažnou trestnou činnost. Trest uložený obviněné výrazněji v dolní polovině zákonné trestní sazby nelze i s přihlédnutím k rodinným poměrům obviněné pokládat za jakkoliv excesivní či exemplární.
23. K uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná nesnesla žádnou relevantní výhradu a její dovolání tak tomuto dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá.
24. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
25. Dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
26. V prvé řadě nutno zmínit, že dovolací výhrady jsou z podstatné části opakováním námitek vznášených již v odvolacím řízení, stejně jako v řízení před soudem prvního stupně. Soudy na ně dostatečně reagovaly, vypořádaly se s nimi a obviněné poskytly náležité vysvětlení, proč jí nedaly za pravdu. Na jejich argumentaci lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. 3 Tdo 464/2025, či rozhodnutí ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 3 Tdo 447/2025, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, a jsou-li tyto námitky podřaditelné pod vznesené dovolací důvody, jedná se v tomto rozsahu zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
27. Obviněná založila své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení, zda obviněnou vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, zda jim lze přiznat opodstatněnost a zda jsou tudíž způsobilé vyústit v požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněnou označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, když
· rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] a · obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.].
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
28. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
29. S prvou alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se námitky obviněné spíše míjejí, neboť jde o prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, nikoliv o označení rozporu, natož pak zjevného. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, i) nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, nebo ii) nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo iii) jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Takový rozpor ale nemůže být založen tím, že hodnocení důkazů neodpovídá dovolatelčiným představám a tužbám. Obviněná se pokouší označit trhlinu v logice úvah soudů nižších stupňů, činí tak ovšem tím, že vyzdvihuje pouze svou hodnotící linii, kterou zakládá jednak na izolování jednotlivostí z celkového kontextu poškozeným popisovaného děje a jednak na jak přeceňování těch, které vyhovují jejímu náhledu, tak upozaďování těch, které mu nekonvenují. Naproti tomu soudy jak výpověď poškozeného, tak i ostatní provedené důkazy hodnotily nejen jednotlivě, ale i kontextuálně a v jejich vzájemném souhrnu, a vyvarovaly se nevyváženého upřednostňování informací jedněch oproti druhým.
30. Dané námitky obviněné přitom nelze pod tuto alternativu jí uplatněného dovolacího důvodu vůbec věcně podřadit, a to ani s případnou zvýšenou mírou tolerance.
31. Námitky dovolatelky k rozporům ve výpovědích poškozeného zcela pomíjejí, že nejde o líčení událostí dospělým a vyzrálým jedincem, ale že se jedná o výpověď sedmiletého dítěte, takže očekávání strukturované, precizní, chronologicky uspořádané, nepřeskakující a nedoplňované výpovědi je naprosto iluzorní. Ani mnozí dospělí, vzdělaní a zkušení jedinci často nesvedou reprodukovat prožitek či i jen odvyprávět příběh, aniž by se museli vracet v ději, upřesňovat či opravovat nebo doplňovat dříve sdělené apod. To nezřídka dopadá i na příběhy, které pro referujícího nepředstavují žádnou emoční zátěž či stresor, nenesou náboj ostychu či obav z přijetí sdělovaného adresátem, z jeho reakcí na to atd. Tím spíše to pak platí pro líčení událostí, které těmito prvky oplývají. U výpovědi dítěte jsou tyto aspekty ještě umocněny jeho nezralostí a absencí naučených mechanismů, které by mu umožnily či aspoň usnadnily jejich úskalí překlenout. Dítě kromě toho obtížněji chápe abstraktnost určitých pojmů, v důsledku čehož se upíná na exaktní vymezení jednoho a nevnímá je jako synonymum druhého, takže si může zdánlivě protiřečit. Na výpověď dítěte proto nelze klást takové nároky, jako by tomu bylo u výpovědi dospělce. Totéž ostatně plyne i z psychologického dobrozdání znalkyně Malé, dle něhož právě nestrukturovanost líčení událostí, rozsev informací po jeho celé šíři i neupamatování se na vše dodává výpovědi na věrohodnosti.
32. Pokud jde o jednotlivé dovolatelkou zdůrazňované rozpory pak ani při zohlednění obsahu výpovědi z 1. 7. 2020 nejde o takové nesrovnalosti, aby devalvovaly skutková zjištění učiněná nižšími soudy. Ta byla zbudována na podkladě pozdější a podrobnější výpovědi poškozeného, kdy i odstup času mohl přispět k určitému jeho zklidnění, k opadnutí jeho studu i k oslabení nejistoty z reakcí na jeho sdělení. Tato výpověď navíc proběhla ve vyšším standardu – při zachování kontradiktornosti výslechu – a i z tohoto hlediska jde o výpověď validnější.
33. Odlišnost v tom, že v prvé výpovědi (z 1. 7. 2020) poškozený popíral jakoukoli anální penetraci, zatímco v druhé výpovědi (z 13. 11. 2020) o ní referoval, má dobré vysvětlení právě v určitém studu z líčení něčeho, co i takto malé dítě vnímá jako jistou intimní zónu. Konstrukce, že poškozený by si do druhé výpovědi vyfabuloval právě takovou, a ne jinou praktiku, působí krajně neživotně a uměle. Úvaha, že by poškozený takto popisoval svou léčbu čípky, rovněž neobstojí, neboť – jak na to poukázal již prvostupňový soud (viz bod 40 jeho rozsudku) – poškozený při tom měl zalepené oči, což by byl dosti inovativní a současně medicínsky nesmyslný léčebný postup. Ten navíc obviněná coby vysvětlení svého zájmu o lokalitu análního otvoru poškozeného nabídla až s výrazným časovým odstupem od momentu, kdy se dozvěděla, že anální penetrace je jí kladena za vinu.
34. Lichá je rovněž námitka, že zasouvání předmětu do konečníku poškozeného zpochybňuje to, že na erotických pomůckách v tehdejší rodině obviněné nebyly genetické stopy poškozeného. Předně nikdo netvrdí, že právě tyto pomůcky byly k průniku použity. Ale i kdyby ano, pak absence takových stop automaticky neznamená, že poškozený by si vymýšlel. Vyhodnocování stop DNA je nezřídka zatíženo přehnanými očekáváními, kdy se v laické veřejnosti vyvolává dojem, že tyto kriminalistické techniky jsou všemocné, a že takřka kdykoli a z čehokoli lze genetickým zkoumáním zjistit neuvěřitelné množství informací. Realita zdaleka není taková. Lze spíše říci, že v drtivé většině případů se ze stop nepodaří vyizolovat žádné genetické profily, natož pak profily způsobilé k identifikaci. Proto zjištění, že se na erotických pomůckách nenalezly žádné stopy DNA poškozeného, nelze přeceňovat a dovozovat z toho, že nemohly být užity k jeho anální penetraci.
35. O většině negativních závěrů exaktních expertíz platí, že exaktní vědy jsou zpravidla spolehlivým důkazním prostředkem v případě pozitivního výstupu, negativní závěry však nelze nadhodnocovat. Velmi ilustrativním je to např. u daktyloskopických zkoumání. Ta v případě pozitivního zjištění poskytují spolehlivou informaci o tom, jaká osoba daktyloskopický otisk zanechala, a nade vší pochybnost z nich pak vyplývá, že taková osoba se musela dotknout konkrétního předmětu. Pokud však taková stopa daktyloskopickým zkoumáním zjištěna není, popř. není nalezena v takové kvalitě, aby umožnila jakoukoliv identifikaci, nelze z toho dovozovat, že konkrétní osoba se daného předmětu nedotkla. Vysvětlení pak zpravidla spočívá v tom, že dotyk nebyl dostatečně intenzivní (např. tečné doteky určitých předmětů), stopa byla zanechána pouze částí prstu a neotiskla se v celé své zřetelnosti, stopa byla překryta jinými stopami, popř. setřena či znehodnocena působením vnějších vlivů. Z absence DNA stopy poškozeného na erotických pomůckách proto nelze dovozovat, že jich nemohlo být užito k průniku do jeho konečníku.
36. Nesrovnalosti týkající se nucení poškozeného do jídla, jeho zlobení či okolností koupání, vč. použití studené vody, jsou toliko tzv. slovíčkařením a bazírováním na přesné reprodukci konkrétních detailů, které jsou pro posouzení věci (ale i pro referující dítě) nepodstatnými podružnostmi. Kromě toho, nucení do jídla a polévání studenou vodou nebylo z popisu skutku vypuštěno proto, že by v tomto ohledu soudy poškozenému neuvěřily, ale proto, že šlo o aktivity méně intenzivní (viz bod 42 odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu).
37. Totéž (slovíčkaření a detailizace) platí i o výhradách k vnitřní rozpornosti či nejasnosti výpovědi z 13. 11. 2020, popř. k tomu, že poškozený odpovídal na návodné otázky policie. Rozpor či nejasnost dovozované obviněnou z toho, že byl-li by poškozený zavřen v kumbálu, až by se tam pomočil a pokálel, by si jistě pamatoval jako traumatizující zážitek a nemohl by tedy tvrdit, že v kumbále se nic nestalo, je typickou ukázkou jednak segmentace výpovědi sloužící k jejímu zkreslení, a jednak opomíjením aspektů výpovědi dítěte popsaných shora v bodě 31. Poškozený totiž následně k dotazu na své pokálení uvedl, že se tak stalo, právě když byl zavřen v kumbálu, takže tento prožitek paměťovou stopu (a patrně nijak příjemnou) zanechal. A dále je evidentní, že dotaz, zda se v kumbálu „něco stalo“, vztahoval nikoli ke svým aktivitám (zda se mu něco přihodilo), ale k počínání svého okolí.
38. Návodné otázky chce obviněná demonstrovat na výpovědi poškozeného o přivazování k posteli. Z jí samotnou citovaných pasáží jeho výpovědi je však zřejmé, že o žádné podsouvání odpovědí nešlo. Dotaz policistky, zda byl poškozený někam přivazován, doplněný upřesněním „...kromě té postele…“ totiž navazoval na předchozí výpověď, kde poškozený zmiňoval, že byl na posteli přivázán. Upřesňující doplněk dotazu „...kromě té postele…“ tak neznamenal nic víc, nic míň, než apel, aby poškozený znovu nezačal popisovat své svázání na posteli, ale aby sdělil, zda k jeho svazování či přivazování došlo i ještě někde jinde. Odkaz policistky na postel tedy nebyl návodem označujícím kotvící předmět sloužící k znehybnění poškozeného, ale identifikátorem jiné situace, o které nebylo třeba opakovaně hovořit.
39. Dále dovolatelka usuzuje na podsouvání odpovědí poškozenému z dotazu policistky na škrtidlo užité v autě, v rámci něhož (dotazu) hovořila o provazu, což poškozený převzal, ačkoli předtím uváděl, že neví, čím byl škrcen. Užití pojmu provaz policistkou však nebyl žádný návod, ale formulační zkratka cílící na usnadnění toku komunikace s dítětem a eliminující složitý, obecný a méně srozumitelný opis blíže neznámého předmětu sloužícího jako škrtidlo. Že tomu tak bylo a že justiční orgány důsledně odlišovaly, jaká informace pochází od poškozeného, a jaká je jen oboustranně přijatým zjednodušujícím termínem, je dobře patrné z toho, že skutková zjištění zmiňují nikoli provaz, nýbrž právě blíže nezjištěné škrtidlo.
40. Vzhledem k výše uvedenému nelze námitky obviněné k důkaznímu deficitu stran přečtení výpovědi poškozeného z 1. 7. 2020 i ohledně jeho opakovaného výslechu v hlavním líčení podřazovat pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tyto důkazy se sice v obecné rovině vztahují k rozhodným skutkovým zjištěním, postrádají však zbývající dva parametry nutné k tomu, aby je bylo možno označit za důkazy opomenuté. Jednak totiž nejde o důkazy podstatné a jednak jejich neprovedení bylo soudy odůvodněno.
41. Přečtení poptávané výpovědi z 1. 7. 2020 by – jak mylně dovodil vrchní soud – nebránily procedurální důvody. Zmíněný výslech totiž nebyl prováděn v režimu neodkladného a neopakovatelného úkonu podle § 158a tr. ř., ale v autonomní formě výslechu osoby mladší osmnácti let podle druhé věty § 158 odst. 9 tr. ř. Zpřístupnění takového výslechu pro další řízení a jeho procesní použitelnost jsou vázány na předpoklady vymezené v poslední větě § 158 odst. 9 tr. ř., která zakládá další sub-podmínky a z nich pramenící dva odlišné režimy. Podle poslední věty § 158 odst. 9 tr. ř. pokud výslechy těchto osob nebyly po zahájení trestního stíhání provedeny znovu podle § 164 odst. 4, lze protokoly o jejich výslechu v hlavním líčení číst nebo obrazové a zvukové záznamy pořízené o jejich výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení přehrát pouze podle § 211 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c); jinak lze pouze předestřít protokoly o jejich výslechu podle § 212. Klíčovým štěpným momentem je tedy to, zda výslech osoby mladší osmnácti let byl po zahájení trestního stíhání proveden znovu.
· Pokud ne, pak lze sice výslech v hlavním líčení přečíst, ale jen tehdy, jsou-li současně splněny podmínky uvedené v § 211 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. ř. · Pokud ano, pak alternativa přečtení inkriminovaného výslechu padá, a tento výslech je možné pouze předestřít vyslýchanému. · Předestření pak připadá v úvahu i tehdy, pokud sice výslech nebyl zopakován po zahájení trestního stíhání, ovšem nelze mít za splněny předpoklady § 211 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. ř. 42. V projednávané věci byl poškozený znovu vyslechnut 13. 11. 2020 po zahájení trestního stíhání, což variantu přečtení původního výslechu z 1. 7. 2020 vylučuje, a zbývala tak pouze alternativa jeho předestření v hlavním líčení. K té však nemohlo dojít, neboť výslech poškozeného v hlavním líčení prováděn nebyl ze zcela legitimních a legálních důvodů uvedených v § 102 tr. ř. Na popsaném nic nemění, že eventuální přečtení původního výslechu podle § 211 odst. 1 tr. ř. (za souhlasu státního zástupce i obviněné) by patrně analogicky přípustné bylo, protože lze-li takto podle § 211 odst. 6 tr. ř. učinit procesně použitelným pouhý úředním záznam o podaném vysvětlení, bude sotva možné nalézt nějaký důvod, který by bránil obdobnému „zprocesnění“ kvalitativně silnější svědecké výpovědi. V dané věci však takový souhlas z postoje státního zástupce nevyplynul, takže ani pro tento specifický důvod (§ 211 odst. 1 tr. ř.) nepřipadalo v úvahu původní výpověď poškozeného číst.
43. Z hlediska úvah o (ne)opomenutém důkazu je však relevantní nikoli formální, nýbrž materiální parametr. A ten založen není. I kdyby totiž původní výpověď poškozeného (na podkladě kterékoli z výše rozvedených procedurálních variant) čtena byla, pak její obsah by nikterak neznehodnocoval informace plynoucí z jeho pozdější výpovědi, neboť jednak rozpory mezi nimi by se týkaly toliko podružností či by měly logické vysvětlení [viz argumentace k prvé alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], dále vyšší věrohodnost pozdější výpovědi potvrzuje i psychologický znalecký posudek, a konečně tato výpověď zapadá i do fotografické dokumentace zachycující, jak s poškozeným bylo v rodině obviněné zacházeno. Jeho původní výpověď tak nemůže být důkazem podstatným, protože by nemohla přinést nic nového k rozhodným skutkovým zjištěním zbudovaným na výpovědi pozdější, procedurálně validnější a obsahově konzistentnější a provázanější s ostatními provedenými důkazy.
44. Stejné dopadá i na poptávané slyšení poškozeného v hlavním líčení. Z materiálního hlediska tedy (ne)kvality obviněnou namítaných a zhusta domnělých rozporů či nesrovnalostí v jeho vyjádřeních nejsou takového rázu, aby jeho opakované slyšení činily nutným ve smyslu § 102 odst. 2 tr. ř. Zájem poškozeného coby (zvlášť zranitelné) oběti na eliminaci či aspoň minimalizaci retraumatizace je proto silnější než požadavek obviněné na jeho opakované slyšení. To nelze ospravedlnit ani touhou vyslýchat svědka tak dlouho, dokud neřekne to, co procesní strana požadující opakovaný výslech chce slyšet. Riziko retraumatizace zde navíc není nikterak mlhavé či obecné, ale jednoznačně plyne jak z psychologického posudku znalkyně Malé (viz bod 12 odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu), tak z dobrozdání pedopsychiatra Žižky přibraného z příkazu odvolacího soudu soudem prvostupňovým (viz bod 16 odůvodnění jeho rozsudku).
45. Konečně pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadá ani požadavek na obstarání dalšího psychologického znaleckého posudku k věrohodnosti poškozeného. Ten nemůže být pokládán za podstatný, neboť jde o důkaz nadbytečný. Stávající psycholožka Malá zpracovala posudek zohledňující díky svému dodatku obě výpovědi poškozeného (tu z 1. 7. 2020 i tu z 13. 11. 2020), tento soudy shledaly správným, úplným a věrohodným, o jehož odborných závěrech nevznikly žádné pochybnosti, a opodstatněně z něho vyšly při svých skutkových zjištěních. Naproti tomu „konkurenční“ posudek znalkyně Rezkové z logických a srozumitelných důvodů vyhodnotily jako nepřesvědčivý a nedostatečně podložený. Za takové situace je zbytečné vršit další znalecké posudky jen proto, že některá procesní strana si přeje, aby jejich závěry vyzněly jinak.
IV./2. K dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř.
46. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. Jestliže nebyla shledána ani vada zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy, ani podstatný důkazní deficit k rozhodným skutkovým zjištěním, pak správnost či nesprávnost hmotněprávního posouzení musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy, a nikoliv ze skutkové alternativy, kterou dovolatelka buduje na podkladě svých představ o tom, jak by provedené důkazy měly být hodnoceny. V intencích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Jeho prostřednictvím lze uvádět zásadně vady právní povahy, tedy buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Námitky tohoto druhu obviněná nevznesla.
47. U námitek proti výroku o trestu je možno považovat za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
48. Výhrady proti druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Ani takovou argumentaci však obviněná v dovolání neuvedla, a ani okolnosti, za kterých jí byl trest uložen, nesvědčí o jeho naplnění.
49. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Tyto zásady je možné prolomit jen, jestliže nebyly dodrženy základní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a články 36 a 38 Listiny základních práv a svobod), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
50. Výhrady, které obviněná ve vztahu k výroku o trestu vznesla, spočívaly v tom, že jí uložený trest odnětí svobody s přímým výkonem je nepřiměřeně přísný a je v rozporu se základními zásadami pro ukládání trestu. Dovolatelka vyzdvihla zájmy svých nezletilých dětí a vyčetla odvolacímu soudu, že se jimi nezabýval. Z takto koncipovaného obsahu podaného dovolání je zjevné, že obviněná nedostála kritériím, jež byly výše uvedeny a plynou z vymezení důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o něž své dovolání opřela. Ačkoliv formálně zmínila judikaturu týkající se extrémních vad či porušení principu proporcionality trestní represe, příp. jiného ústavního principu, což by v zásadě mohlo založit povinnost Nejvyššího soudu k přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, nebo nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. I. ÚS 554/2004), fakticky neuvedla žádné skutečnosti, které by toto tvrzení měly potvrzovat.
51. Byť lze připustit, že argumentace odvolacího soudu je poněkud úsporná, je zřejmé, že měl informace o dovolatelčiných aktuálních rodinných poměrech a její námitky tak spíše směřují do (ne)kvality odůvodnění druhostupňového rozhodnutí, což dovoláním napadat nelze (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Odvolací soud se podmínkami pro ukládání trestu odnětí svobody materiálně zabýval, nepřehlédl dovolatelčino mateřství, věk jejích dětí i délku doby uplynuvší od stíhaného jednání. Je tedy patrné, že zvažoval všechny individuální okolnosti a zvláštnosti daného případu a zohlednil osobu pachatele tak, aby trest odpovídal všem konkrétním zjištěním vztahujícím se jak k osobě obviněné, tak i okolnostem, za kterých byl čin spáchán (srov. § 38 odst. 1 tr. zákoníku), a to ve smyslu § 39 tr. zákoníku i dalších kritérií významných pro stanovení druhu a výměry trestu. Pouhá nespokojenost obviněné týkající se uložení nepodmíněného trestu a jeho výměry je v daných souvislostech zcela v rozporu s prezentovanými zásadami. Je možné podotknout, že nejde o exemplární trest anebo o trest nespravedlivý, protože je odrazem jednání obviněné, na které bylo třeba působit právě zvolenou sankcí.
52. Dovolatelka zdůrazňuje požadavek, aby při ukládání trestu bylo přihlíženo k nejlepšímu zájmu jejích dětí, jak jsou trestní soudy povinny učinit v souladu s judikaturou Ústavního soudu a podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Projevem této povinnosti je zvážení uložení alternativních trestů namísto trestu nepodmíněného, který má ze své podstaty dopady na dítě. Podle Ústavního soudu to však neznamená, že „by nejlepší zájem dítěte dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte absolutně znemožňoval uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody jeho rodiči. Obecné soudy tak při ukládání tohoto druhu trestu musí k nejlepšímu zájmu dítěte přihlížet a přiznat mu náležitou váhu, neznamená to však, že by konkurující veřejný zájem na přiměřeném potrestání pachatele nemohl v konkrétním případě převážit“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19-2).
53. V projednávaném případě obviněná není tzv. výlučným rodičem ani jednoho ze svých nezletilých synů tak, aby její uvěznění znamenalo jejich totální osiření. Nelze proto očekávat, že by výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody obviněnou představoval fatální zásah do výchovného prostředí nezletilých dětí, do zabezpečení jejich výživy a že by takový výkon uvedeného druhu trestu měl výrazně negativnější dopad na děti obviněné, než je tomu v obdobných srovnatelných případech. Plně to platí u mladšího syna CCCCC, pro něhož je – jak díky jeho věku a z toho pramenící lepší adaptability, tak z hlediska života ve společné domácnosti s otcem, který pro něho není neznámou osobou, je s ním v každodenním kontaktu a je schopen plnit své rodičovské povinnosti – přechodná postradatelnost matky výrazně lépe zvládnutelná. Dopadá to však i na staršího syna BBBBB. Jeho startovní podmínky jsou sice oproti polorodému mladšímu bratrovi o poznání horší a jsou ještě umocněny jeho sociálně psychologickými a výchovnými problémy mimo jadernou rodinu (potíže ve školním kolektivu), nejde však o takové nesnáze, které by se vymykaly pásmu těžkostí zatěžujících jiné obdobně znevýhodněné děti (např. výchovně zanedbané děti ze sociálně vyloučených lokalit). Jakkoli to nezletilému BBBBB ve zdolávání životních překážek vyvolaných uvězněním obviněné nijak nepomůže, je z hlediska jejího potrestání nutno přihlížet i k tomu, že stíhaného jednání se dopouštěla v době, kdy již byla BBBBB matkou a kdy na jeho zájmy a problémy, které mu může přivodit svým protiprávním jednáním, měla myslet tehdy, a nikoli se jimi zaštiťovat až nyní, kdy na ni doléhají důsledky jejích činů.
54. Na druhou stranu pomyslných misek vah nutno klást to, že trestná činnost, za niž byla dovolatelka v nyní posuzované věci odsouzena, představuje mnohem zásadnější kritéria obsažená v trestním zákoníku pro druh a výměru trestu. Veřejný zájem na potrestání obviněné navíc neplyne jen z aspektů směrujících vůči ní a jí blízkým osobám (individuální a generální prevence), ale odvíjí se i od zájmů poškozeného, který byl velmi brutálně ohrožen na bazálních hodnotách svého bytí, a to v útlém věku, kdy jeho obrana byla takřka nemožná oproti jiným starším osobám nacházejícím se v cizí péči. Újma poškozeného je výrazně silnější než újma dovolatelčiných dětí, které přechodně budou toliko v péči druhého rodiče, což je režim, který nakonec není nikterak výjimečný v řadě rodin, kde jeden z rodičů musí po určitou dobu pobývat mimo společnou domácnost. S přijatelnou nadsázkou řečeno, měla-li by platit obviněnou prosazovaná hypertrofovaná konstrukce o takřka absolutní přednosti zájmu dětí nad zájmem oběti a potažmo společnosti na postihu pachatele, pak by pouhé rodičovství pachatele takřka automaticky vylučovalo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody.
55. Odvolací soud proto opodstatněně dovodil, že komplexně a vícesložkově založený veřejný zájem převažuje v této věci zcela zřetelně nad nejlepším zájmem dovolatelčiných nezletilých dětí.
56. Ani z hlediska výměry není nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 let extrémně přísným, zjevně nespravedlivým ani nepřiměřeným nebo zasahujícím do jejích ústavně zaručených práv. Obviněná byla ohrožena trestem odnětí svobody v rozpětí od 2 do 8 let, takže čtyřletý trest představuje pouhou třetinu sazby. Takové její využití lze sotva podřazovat pod kategorizaci disproporcionálního postihu, jaký by vyžadoval zásah Nejvyššího soudu.
V. Způsob rozhodnutí
57. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněné plyne, že tato vznesla námitky, které se s dovolacími důvody taxativně vymezenými v zákoně věcně zcela míjejí. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
58. Obviněná do svého dovolání vtělila i podnět k odložení výkonu prvostupňového rozhodnutí. Tento podnět adresovala Nejvyššímu soudu, zabýval se jím však i soud prvého stupně, který nedospěl k potřebě učinit návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud proto nebyl povinen činit formální rozhodnutí o (ne)odložení výkonu rozhodnutí podle posledně citovaného ustanovení. Dovolatelčin podnět tak Nejvyšší soud vzal v potaz s oporou v ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř., nerozhodl však o odkladu výkonu prvostupňového rozsudku, neboť k takovému postupu neshledal zákonné důvody. Za této situace rovněž nebylo zapotřebí o podnětu obviněné k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.).
V Brně dne 28. 1. 2026
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů soudce