Plný text
11 Tdo 711/2025-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2025 o dovolání obviněného D. V., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2025, č. j. 10 To 70/2025–128, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 149/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného D. V. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 1. 2025, č. j. 2 T 149/2024-106, uznal obviněného D. V. (dále jen „obviněný“) vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně obviněnému za uvedený přečin uložil podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v celkové výši 30 000 Kč. Soud prvního stupně mu rovněž podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložil povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO: 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3 – Vinohrady (dále jen „poškozená pojišťovna“), škodu ve výši 87 306 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu poškozenou E. Š. (dále jen „poškozená“) pak odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Přisouzeného přečinu se přitom obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:
dne 4. 7. 2024 kolem 10:57 hodin na účelové komunikaci – na parkovišti u zimního stadionu, na adrese XY, obec XY, okres XY, se při účasti na provozu na pozemních komunikacích z nedbalosti nechoval ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní a jako osoba starší 15 let neprováděl dostatečný dohled nad svým nezletilým synem AAAAA (pseudonym), který se nekoordinovaně a nahodile pohyboval po ploše parkoviště na jízdním kole tovární značky Author Record, kdy po nezletilém synovi nelze s ohledem na jeho rozumové schopnosti požadovat, aby si uvědomoval své povinnosti plynoucí z účasti na provozu na pozemních komunikacích, a proto to byl jeho doprovod, který měl za něho tyto povinnosti převzít, v důsledku čehož AAAAA neočekávaně a náhle vjel do jízdní dráhy cyklistky E. Š., která na svém jízdním kole tovární značky Leader Fox City Park jela po parkovišti, tím došlo ke střetu obou cyklistů a pádu E. Š., která tím utrpěla zranění spočívající ve zlomenině holenní kosti vlevo s nutností hospitalizace na II. chirurgickém oddělení Nemocnice Nymburk od 4. 7. 2024 do 16. 7. 2024, dne 7. 7. 2024 byla operována a následně nejméně ještě dne 27. 8. 2024 byla citelně omezena v obvyklém způsobu života bolestivostí, nutností nosit ortézu a omezeným pohybem, kdy musela při chůzi používat chodítko, přičemž minimálně 2-3 měsíce po nehodě, až do současné doby, musí používat francouzské hole s tím, že nesmí došlapovat celou vahou na levou dolní končetinu, kdy v době, kdy musela používat chodítko, byla odkázána i na pomoc druhé osoby v každodenních a sebeobslužných činnostech.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 3. 2025, č. j. 10 To 70/2025–128, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výrocích o náhradě škody ve vztahu k poškozené pojišťovně a poškozené. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu při nezměněných výrocích o vině a trestu nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. řádu obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené pojišťovně na náhradě škody částku ve výši 61 114,20 Kč. Odvolací soud podle § 229 odst. 2 tr. řádu poškozenou pojišťovnu odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Jitky Vele, advokátky, dovolání, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Předně namítá extrémní nesoulad skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, který spatřuje ve dvou rovinách (průběh nehodového děje, zdravotní stav poškozené a její jednání v rozporu s právními předpisy). 4. Obviněný má za to, že z kamerového záznamu je zcela patrné, že se jeho syn na obslužné komunikaci pohyboval při pravém okraji vozovky až do doby, kdy před ním stála překážka v podobě zaparkovaného vozidla. Oproti tomu se poškozená do okamžiku nehody pohybovala svižnou rychlostí za použití elektromotoru, zkracovala si cestu křížením parkovacích míst a mířila nejkratší cestou k odpadovým kontejnerům. Obviněný pro sporný výklad zachyceného nehodového děje oslovil soudního znalce z oboru doprava k vypracování odborného vyjádření. Dílčí závěry tohoto vyjádření přibližuje a dodává, že znalec jako příčinu kolize uvedl jednání poškozené, způsob její jízdy, nedostatečnou opatrnost vůči nezletilému a nedodržení bezpečné vzdálenosti. Vznik nehody proto přičítá právě jí. Obviněný rovněž vytýká odvolacímu soudu, že ačkoliv tímto důkazem disponoval a provedl jej, nijak se k němu nevyjádřil, nezahrnul jej do svých úvah pro rozhodnutí a nezmínil jej ve svém rozsudku. 5. Obviněný podrobně s odkazem na závěry znalce rozebírá, že zavinění nehody spočívá v nepřizpůsobení jízdy poškozenou. Soud prvního stupně navíc v rozporu s kamerovým záznamem dovodil, že nezletilý se po parkovišti pohyboval zcela nahodile, nekoordinovaně a k odpovědnosti přivedl obviněného, jako jeho rodiče. Tento závěr však vyvrací předložené odborné vyjádření (zpráva znalce). Dodává, že pokud v řízení existuje důkaz, který jednoznačně spatřuje příčinu vzniku škody v jiné skutečnosti než v jeho jednání, nelze bez pečlivého zdůvodnění úvah soudu, proč k danému důkazu nepřihlédl, považovat příslušný soudní proces za zákonný a spravedlivý; takové řízení je totiž v rozporu s právem na spravedlivý proces. Odvolací soud podle něj pominul zásadní důkaz (zprávu znalce) odkazující zavinění nehody do sféry poškozené a bez zdůvodnění potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, čímž zatížil své rozhodnutí závažnou vadou a učinil jej nepřezkoumatelným.
6. Obviněný se rovněž vymezuje vůči postupu soudu, který se nezabýval jeho námitkou, že poškozená trpí onemocněním, které mohlo mít vliv na hybnost jejích horních a dolních končetin a mohlo ovlivnit její schopnost řídit elektrokolo. Jde o podstatné zjištění pro pochopení mechanismu vzniku újmy, kterou si poškozená nedobrzděním a pádem způsobila. Soud navíc pominul zásadní rozpory a nedostatky provedeného dokazování. Obviněný poukazuje na lékařské zprávy o onemocnění poškozené, které staví do kontrastu s jejím tvrzením, že se dlouhodobě s ničím neléčí. Jde o významnou, leč odbornou, otázku a soud prvního stupně v tomto směru neučinil žádná další zjištění či dokazování a uzavřel, že dané onemocnění není klinicky významné. Pro tento závěr však neměl dostatek vědomostí a odbornosti. Soud navíc vyšel pouze z výpovědi poškozené, která je nekonzistentní, je v rozporu s dalšími důkazy a nemůže představovat hodnověrný důkaz o jejím bezvadném zdravotním stavu. Soud prvního stupně tak nepřikládal patřičnou pozornost všem skutečnostem, které měly vliv na vznik zranění poškozené a nedostatečně odůvodnil své závěry stran příčiny dopravní nehody.
7. Obviněný poukazuje i na to, že poškozená v rozporu s pravidly silničního provozu nevěnovala řízení elektrokola dostatečnou pozornost, nedbala zvýšené opatrnosti vůči nezletilému cyklistovi a reagovala až na bezprostředně hrozící kolizi. Současně podle své výpovědi brzdila způsobem, který neodpovídal nastalé situaci. Nedostála tudíž své zákonné povinnosti věnovat se plně řízení a dbát zvýšené opatrnosti vůči dalším účastníkům silničního provozu, což mělo za následek nedostatečné brždění, nevhodné zastavení a sesednutí z kola, které způsobilo její pád a zranění. Skutečnost, že dopravní nehoda a zranění poškozené bylo způsobeno nepřizpůsobením její jízdy, je zásadní pro rozhodnutí ve věci, které za současného stavu nezavdává důvody pro shledání trestní odpovědnosti u obviněného a napadené rozhodnutí je tak nesprávné a nezákonné. 8. Obviněný zdůrazňuje, že oba soudy připustily spoluzavinění poškozené. Odvolací soud dovodil její zavinění podílem ve výši 30 %, a proto upravil výrok o náhradě škody ve vztahu k poškozené pojišťovně. Nijak však uvedený rozsah nezdůvodnil a nerozvedl ani své úvahy. Rozsudek odvolacího soudu je podle něj z pohledu § 125 odst. 1 tr. řádu zcela nedostatečný, jelikož se soudy nevypořádaly s obhajobou a neuvedly, proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů ani jakými úvahami se řídily při posuzování prokázaných skutečností v otázce viny a trestu. Proto je vydané rozhodnutí zcela nepřezkoumatelné. 9. Obviněný rovněž shledává naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán jednak stran posouzení náležitého dohledu nad nezletilým, jednak ohledně právního posouzení skutku. Vytýká soudu prvního stupně, že nepřinesl žádné konkrétní poznatky, proč jeho jednání shledal neohleduplným, neukázněným a spatřoval v něm zanedbání dohledu na nezletilým synem. Ne každá nepozornost či ztráta, natož pak na několik sekund, přitom může být posouzena jako protiprávní výkon patřičného dozoru, kdy hranice výkonu rodičovské odpovědnosti a dohledu nad nezletilými dětmi, a to i v právní úpravě, je velmi obecně vymezena a nelze ji mít za prokázanou bez uvedení konkrétních souvislostí a důkazů o jejím porušení jen s odkazem na to, že rodič v daný okamžik neměl nezletilého na zřeteli. V této souvislosti přibližuje závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2015, sp zn. I. ÚS 1587/15, a nastiňuje teoretickou situaci spočívající v tom, že výsledkem nehody bude zranění nezletilého cyklisty. V takovém případě by za újmu na zdraví byla stíhána řidička elektrokola, jelikož právně relevantní příčina spočívá v nastalé dopravní nehodě, a nikoliv v nedostatečném dohledu rodiče nad nezletilým dítětem. K tomu podrobněji připomíná skutkový stav a závěry soudu ve výše citované věci.
10. Následně obviněný poukazuje na podstatu příčinného vztahu a konstatuje, že skutečnost, že rodič ztratil nezletilého z dohledu (kdy náležitý dohled v dané situaci nebyl soudem nijak blíže vymezen) nemůže být trestněprávně relevantní příčinou újmy na zdraví, kterou si způsobila poškozená pádem z kola poté, co nedostatečně zareagovala na dopravní situaci na parkovišti, v níž se svou vinou ocitla a které byla schopna předejít. 11. Obviněný se dále věnuje nesprávnému právnímu posouzení skutku, které spatřuje v tom, že i pokud by ke kolizi přispěl nezletilý (což popírá), nelze jej pro nedostatečný věk shledat trestně odpovědným. Trestní odpovědnost nelze ani přenášet na obviněného jako jeho zákonného zástupce, neboť on svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty příslušného přečinu. K jeho trestněprávní odpovědnosti by mohlo vést pouze protiprávní jednání, o němž by mohl v době jeho páchání důvodně předpokládat, že je trestné. Jelikož zanedbání dohledu samo o sobě není trestným činem (kdy ohledně okolnosti, co mělo být dostatečným dohledem a zda jej vůbec obviněný porušil, soud žádné zjištění neučinil) a o vzniku právě takové kolizní situace, která v projednávaném případě nastala, nemohl mít obviněný povědomí (neboť za ně nelze považovat jakoukoliv teoretickou možnost výskytu dané situace), nelze na jeho jednání nahlížet jako na trestné.
12. Obviněný je nicméně přesvědčen, že takovou zkratkovitou paušalizaci a přenášení trestní odpovědnosti rodičů za jednání svých dětí soudy učinily, což je podle něj zcela evidentní z protokolu o hlavním líčení ze dne 14. 1. 2025, jehož obsah přibližuje. Vytýká, že i přes jeho námitky odvolací soud bližší zdůvodnění svého závěru nepřinesl a omezil se na souhrnné konstatování bez relevantních právních závěrů v kontextu konstrukce trestní odpovědnosti a dovození patřičné příčinné souvislosti mezi jednáním rodiče a vznikem škodní události. Obviněný připomíná, že v průběhu trestního řízení namítal, že zanedbání náležitého dohledu nemůže dovodit trestní odpovědnost dozorce ve vztahu k případnému trestnému činu těžkého ublížení na zdraví spáchaného trestně neodpovědnou osobou, nad kterou je vykonáván dohled. Namítá, že takovýto výklad by vedl k objektivní odpovědnosti rodičů (dozorců) za jednání a následky jednání nezletilých dětí, což však v českém právním řádu zakotveno není; je vždy třeba, aby pachatel svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu a aby mezi jeho jednáním a vzniklou újmou byla relevantní příčinná souvislost. Je přesvědčen, že ta však byla v projednávaném případě zcela jistě přerušena zejména jednáním poškozené a trestně neodpovědného nezletilého, čemuž soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost.
13. Obviněný následně poukazuje na judikaturu týkající se případů vzniku újmy na zdraví způsobené zanedbáním povinného dohledu či rodičovské odpovědnosti. Zdůrazňuje, že trestní odpovědnost však soudy vždy dovodily výlučně v případě, kdy jednáním dozorce došlo ke vzniku újmy na zdraví osoby, nad níž je rodičovská odpovědnost či dohled vykonáván, neboť právě tyto osoby jsou výkonem této povinnosti a dohledem chráněny a v takových případech lze dovodit příčinnou souvislost mezi jednáním pachatelů (zanedbáním dohledu) a vznikem konkrétní újmy, která u poškozených nastala. Namítá, že v dané věci však trestní soud zásadně zaměňuje jednotlivé instituty právní odpovědnosti, kdy obecně šířeji pojímanou občanskoprávní odpovědnost podle § 2921 občanského zákoníku neúměrně rozšiřuje i do roviny trestního práva, a to navíc bez objasnění dalších zásadních skutečností nezbytných pro posouzení samotné příčiny újmy. 14. Obviněný shrnuje, že skutek popsaný ve výroku soudu prvního stupně jej přivádí k odpovědnosti za přečin těžkého ublížení na zdraví způsobený tím, že zanedbal náležitý dohled na nezletilým synem. Vytýká, že přestože samotnou příčinu zranění u poškozené lze dovodit výlučně v dopravní kolizi mezi ní a jeho synem, které nebyl přítomen, soud jednoznačně dovodil jeho trestní odpovědnost jako rodiče, resp. dozorující osoby. Takové posouzení skutku však podle jeho názoru nemůže ve světle principů trestního práva obstát. Český právní řád totiž chápe trestní právo jako ultima ratio, přičemž z judikatury Ústavního soudu pak plyne jednak zákaz neúměrného rozšiřování trestní represe, jednak závěr, podle něhož samotná skutečnost, že u poškozeného nastala újma na zdraví, nemůže bez dalšího založit naplnění skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že vina pachatele může být soudem konstatována jen ohledně jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že je trestné; zavinění pak musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu. Je přesvědčen, že právě příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vznikem těžkého ublížení na zdraví u poškozené v projednávaném případě zásadně chybí.
15. Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně jako nezákonné ze shora uvedených důvodů zrušil, případně, aby sám rozhodl, že jednání obviněného není trestným činem a obviněného zprostil obžaloby v plném rozsahu.
16. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Pavel Kučera, Ph.D., LL.M. (dále jen „státní zástupce“). K námitkám stran první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uvádí, že výhrady obviněného sice lze formálně podřadit pod tento dovolací důvod, jde však o námitky nedůvodné. 17. Státní zástupce upozorňuje na to, že vinu potažmo trestní odpovědnost může vyslovit toliko soud. Úlohou znalce je odborné posouzení skutkových zjištění, nikoliv stanovení viny či právní posouzení věci. V řešeném případě přitom z hlediska skutkových zjištění existuje objektivní důkaz (kamerový záznam) a není třeba nehodový děj zpětně konstruovat znalcem – je totiž dobře patrný z kamerového záznamu a nejedná se o nehodový děj nikterak složitý, k jehož rozboru by bylo nutno odborných znalostí či dovedností. Při existenci objektivního důkazu zachycujícího nehodový děj soudy nepochybily, pokud takto zjištěný nehodový děj samy právně vyhodnotily, aniž by se opíraly o právní hodnocení znalce, které je beztak bezpředmětné. Pokud odvolací soud explicitně na obviněným předložený „odborný posudek“ nereagoval, může se jednat nanejvýše o pochybení formální, nikoliv však věcné, a už vůbec to nemůže mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé. 18. Státní zástupce žádné podstatné pochybení neshledává ani stran hodnocení významu zdravotních obtíží poškozené. Má totiž za to, že soudy správně a v souladu s provedenými důkazy uzavřely, že zdravotní stav poškozené nebyl významným faktorem z hlediska příčin dopravní nehody (srov. bod 11 rozsudku odvolacího soudu).
19. Státní zástupce tudíž ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v namítané formě „zjevného rozporu“ vyslovuje názor, že žádný podstatný rozpor není dán. Konstatuje, že soudy učiněná skutková zjištění mají oporu v provedených důkazech, a to i ohledně průběhu nehodového děje, jenž je dobře zachycen na kamerovém záznamu, z něhož soudy řádně dovodily rozhodná skutková zjištění. Tento důkaz přitom nestojí osamoceně, neboť koresponduje s výpověďmi svědků a co do základu i s vyjádřením obviněného. Současně je z něj dostatečně patrné, jakým způsobem k nehodě došlo, jakož i to, jak si v místě nehody počínaly přítomné osoby, a to včetně momentů před nehodou samotnou.
20. Státní zástupce k námitce obviněného ohledně dohledu nad nezletilým uvádí, že předestřené výhrady je možno pod dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu přiřadit pouze s výhradou, protože obviněný je do značné míry buduje na své vlastní představě o skutkovém ději. To je však v dovolacím řízení zásadně vyloučeno, protože závaznými jsou skutková zjištění soudů. Ta pak podle něj vykazují veškeré znaky inkriminované trestné činnosti a právní kvalifikace je správná. 21. Státní zástupce se vyjadřuje i k otázce dohledu obviněného nad nezletilým synem. Dává obviněnému za pravdu, že krátká nepozornost rodiče při dohledu nad dítětem nemůže být sama o sobě protiprávní, nicméně o to v řešeném případě nejde. Soudy totiž uzavřely, že obviněný se po relativně dlouhou dobu věnoval vyndávání věcí ze svého vozu a syna po tu dobu nikterak nekontroloval. Byl tedy lhostejný k tomu, co se děje, aniž by po tuto dobu mohl na cokoliv či kohokoliv důvodně spoléhat, že eliminuje rizika plynoucí z volného a nijak neomezovaného pohybu malého syna na bicyklu. Zdůrazňuje, že ve spojení s faktem, že se jednalo o poměrně malého, nezkušeného cyklistu ve věku zhruba čtyř let, implikuje zanedbání dohledu, resp. porušení § 58 odst. 2 zákona o silničním provozu. Má za to, že protiprávnost opomenutí, resp. porušení povinnosti obviněným je dáno. Skutková zjištění jsou navíc takového rázu, že implikují nedbalost – obviněný si minimálně měl a mohl uvědomit riziko, které vyplývá z nekontrolovaného pohybu malého cyklisty po účelové komunikaci; přítomnost jiných účastníků silničního provozu je navíc v takových místech, jakým je místo nehody, snadno předvídatelná, stejně tak je snadno předvídatelné, že malý cyklista nemusí svůj bicykl plně a bezpečně ovládat a zároveň mu nejsou ani plně známa pravidla bezpečného pohybu na bicyklu. Uvádí, že v žádném případě se tedy nejedná o objektivní odpovědnost, jak naznačuje obviněný; jeho nedbalost byla zjištěna náležitě a dostatečným způsobem, přičemž zjištěno bylo i protiprávní opomenutí, resp. porušení povinnosti. Současně je zřejmý i příčinný vztah, protože pokud by obviněný na svého syna náležitě dohlédl a v jízdě ho usměrnil, a to s ohledem na podmínky existující v místě nehody včetně reakce na přítomnost poškozené, k nehodě, resp. k ublížení na těle poškozené by nedošlo. Konečně poukazuje na to, že existenci příčinného vztahu mezi opomenutím obviněného a následkem na zdraví poškozené přitom nevylučuje ani spoluzavinění, resp. spolupůsobení poškozené, protože na vzniku trestněprávně relevantního následku se může podílet více osob, včetně poškozeného člověka, aniž by to bez dalšího přerušovalo či vylučovalo příčinnou souvislost jednání ostatních. Opomenutí obviněného, jak uvedeno výše, bylo podmínkou dostatečně významnou, bez které by k nehodě vůbec nedošlo.
22. Státní zástupce tedy shrnuje, že ani k naplnění dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu nedošlo. Správně zjištěný skutkový stav byl soudy přiléhavě právně kvalifikován – byla naplněna objektivní i subjektivní stránka přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku; spoluzavinění poškozené soudy dostatečně promítly do právního hodnocení (základní skutková podstata inkriminovaného přečinu). S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhuje dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
23. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje i obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
25. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu). Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.
26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta). V této souvislosti je vhodné připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
28. I při respektování shora uvedeného pak Nejvyšší soud interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV. Důvodnost dovolání
29. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem rozsudků obou soudů a s průběhem řízení jim předcházejícím, předně shledal, že námitky obviněného zčásti neodpovídají jím uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, zčásti jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím námitkám (v souladu s § 265i odst. 2 tr. řádu) uvádí Nejvyšší soud následující.
30. Obviněný ve svém dovolání nejprve uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě, když nesouhlasí se závěry soudů o průběhu nehodového děje, k nimž soudy dospěly i přes odlišné závěry obsažené v odborném vyjádření znalce Ing. Petra Kohoutka, který příčinu nehody spatřuje ve způsobu jízdy poškozené. Současně vyjadřuje přesvědčení, že ohledně tohoto odborného vyjádření je dána vada tzv. opomenutých důkazů, neboť odvolací soud sice daný důkaz provedl, nicméně se k tomuto nikterak nevyjádřil a nezahrnul ho do svých úvah pro konečné rozhodnutí. 31. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že soud prvního stupně při stanovení svých skutkových zjištění vycházel především z kamerového záznamu, který zachycuje jak samotný průběh nehodového děje, tak i okolnosti tomuto bezprostředně předcházející. Z tohoto důvodu se také Nejvyšší soud s kamerovým záznamem detailně seznámil a konstatuje, že průběh nehodového děje je tímto zcela komplexně dokumentován. Jedná se nepochybně o jednoduchý nehodový děj, k jehož posouzení nebylo nutné odborných znalostí. Zcela se ztotožňuje se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně (srov. bod 4 in fine jeho rozsudku) a přezkumnými závěry odvolacího soudu (srov zejména body 8 až 10 jeho rozsudku), tyto považuje za správné a především pak zákonné. Soud prvního stupně, stejně tak i soud odvolací, přisvědčily obviněnému v tom směru, že se na vzniku dopravní nehody podílela též poškozená, avšak její jednání nebylo bezprostřední příčinou dopravní nehody. Tuto soud prvního stupně shledal v neočekávaném manévru nezletilého AAAAA, který náhlým a prudkým zatočením vpravo vjel do jízdní dráhy poškozené. Uvedený závěr učinil soud prvního stupně na základě provedeného dokazování (tedy nikoliv svévolně), když rozhodná skutková zjištění vyplývají především z kamerového záznamu a korespondují též s výpovědí poškozené. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě tedy nemůže Nejvyšší soud oběma nižším soudům ničeho relevantního vytknout, neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků přisouzeného přečinu se neocitají ve zjevném rozporu s obsahem soudy provedených důkazů. 32. Nejvyšší soud dále obecně připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. řádu). Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Je tedy plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. K problematice tzv. opomenutých důkazů Nejvyšší soud uvádí, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další).
33. Obviněný vadu tzv. opomenutých důkazů shledává v tom, že odvolací soud sice obhajobou předložené odborné vyjádření znalce provedl, nicméně se k tomuto nikterak nevyjádřil a nezahrnul ho do svých úvah při rozhodování o odvolání obviněného. K této námitce Nejvyšší soud předně uvádí, že sice odpovídá obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to v jeho třetí variantě, je však zjevně neopodstatněná. 34. Z obsahu předloženého trestního spisu Nejvyšší soud osvědčil, že uvedený důkaz odvolací soud k návrhu obhájkyně obviněného podle § 213 odst. 2 tr. řádu při veřejném zasedání dne 25. 3. 2025 řádně provedl, nicméně ho neučinil předmětem svých úvah a hodnocení. Odvolacímu soudu je proto namístě uvedené pochybení vytknout. 35. Jak již bylo konstatováno, soud prvního stupně v rámci svých skutkových zjištění vycházel především z kamerového záznamu, který zachycuje jak samotný průběh nehodového děje, tak i okolnosti bezprostředně předcházející. Současně je zřejmé, že se nepochybně jednalo o jednoduchý nehodový děj, k jehož posouzení nebylo nutné odborných znalostí. Z tohoto důvodu také soud prvního stupně nepochybil, pokud zjištěný nehodový děj sám vyhodnotil a právně posoudil. 36. Pokud se týká obhajobou předloženého, a odvolacím soudem provedeného, odborného vyjádření, z jeho závěrů se podává, že dítě se po parkovišti nemělo pohybovat bez dozoru a provést náhlý odbočovací manévr doprava. Současně však zpracovatel konstatuje, že „i kdyby to byl dospělý cyklista, nemusel by předpokládat, že se k němu blíží po parkovací ploše z jeho pravé strany cyklistka na elektrokole, neboť to není běžný způsob jízdy po parkovišti.“ Zpracovatel odborného vyjádření dále vyjadřuje závěr, že cyklistka vzhledem k situaci, kdy si zkracovala cestu jízdou napříč parkovací plochou, a před ní se pohybovalo na obslužné komunikaci malé dítě na jízdním kole, si nepočínala s dostatečnou opatrností a předvídatelností. Zejména pak nedodržela bezpečnou vzdálenost mezi ní a dítětem. Poškozená mohla poprvé spatřit dítě cca 6 sekund před střetem a to, že bude křižovat dráhu dítěte si mohla uvědomit cca 2 nebo 3 sekundy před střetem. Měla tak možnost zavčas na toto dítě reagovat a přizpůsobit svou jízdu (rychlost, trasu, odstup). K uvedeným závěrům Nejvyšší soud připomíná, že k vyslovení závěru o zavinění dopravní nehody je příslušný pouze soud, nikoliv však znalec. Pokud tedy obviněný ve svém dovolání uvádí, že odborný posudek „volá“ k odpovědnosti za průběh a následek nehodového děje primárně poškozenou, nelze mu přisvědčit. Je tomu tak proto, neboť z obsahu (tedy nejen ze závěrů) odborného vyjádření nevyplynuly žádné nové skutečnosti, které by v trestní věci obviněného byly dostatečně významné pro posouzení skutkového stavu věci, resp. pro jeho přehodnocení odvolacím soudem. Z tohoto důvodu také Nejvyšší soud uzavírá, že uvedené pochybení odvolacího soudu v zásadě nemohlo mít žádný vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé (srov. též závěry obsažené v bodu 31. tohoto usnesení).
37. V další dovolací argumentaci obviněný namítá, že se soudy podrobně nezabývaly zdravotním stavem poškozené, který mohl ovlivnit její schopnost ovládat elektrokolo. K této námitce Nejvyšší soud opětovně připomíná, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Je tedy plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z podaného dovolání je přitom zřejmé, že obviněný především nesouhlasí s rozsahem provedeného dokazování ohledně skutečnosti, kterou považuje za významnou z hlediska nehodového děje. Oba soudy však zdravotní stav poškozené jako relevantní okolnost vzniku nehody nevyhodnotily (viz bod 11 rozsudku odvolacího soudu). Za této situace Nejvyšší soud neshledal naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě, neboť otázka zdravotního stavu poškozené totiž nepředstavovala rozhodné skutkové zjištění určující pro naplnění znaků přisouzeného přečinu. Ohledně této skutečnosti nenastala ani vada tzv. opomenutých důkazů, neboť obviněný v tomto směru žádný důkazní návrh nevznesl (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 100 až 104 a protokol o veřejném zasedání na č. l. 124 až 125).
38. Obviněný dále brojí proti nezohlednění porušení pravidel silničního provozu ze strany poškozené při právním posouzení jeho trestní věci. Poukazuje především na povinnost řidičů dbát zvýšené opatrnosti vůči dětem a řidičům začátečníkům. Vymezuje se rovněž vůči nevypořádání se s jeho důkazními návrhy (znaleckým posudkem k průběhu nehodového děje). 39. Na tomto místě Nejvyšší soud uvádí, že oba soudy se jednáním poškozené zabývaly a porušení pravidel silničního provozu spočívající v jízdě přes parkovací místa a nedostatečném zohlednění přítomnosti nezletilého cyklisty ve svých rozsudcích zohlednily (viz bod 8 rozsudku soudu prvního stupně a bod 10 rozsudku odvolacího soudu). Dospěly však k závěru, že jednání poškozené nebylo výlučným důvodem vzniku dopravní nehody. Bezprostřední příčinou dopravní nehody totiž byl zcela neočekávaný odbočovací manévr doprava nezletilého AAAAA. Nejvyšší soud k uvedenému dodává, že samotný nesouhlas obviněného s hodnotícími úvahami soudů nemůže vést k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Pokud obviněný rovněž namítal, že soudy opomněly jeho důkazní návrh na provedení dalších důkazů (zejména „znaleckého posudku k průběhu nehodového děje a příčinám kolize“), nelze mu dát za pravdu. Obhájkyně obviněného v rámci veřejného zasedání navrhla přečtení předloženého odborného vyjádření znalce Ing. Petra Kohoutka ze dne 30. 1. 2025 (č. l. 114 až 121), které odvolací soud podle § 213 odst. 2 tr. řádu provedl k důkazu. Pokud jde o návrh na „vypracování znaleckého posudku“, z vyjádření obhájkyně vyplývá, že tuto možnost ponechala plně na úvaze odvolacího soudu (srov. protokol o veřejném zasedání na č. l. 124 až 125). 40. Uvedenou formulaci přitom nelze považovat za relevantně uplatněný návrh na doplnění dokazování, o kterém by bylo třeba rozhodnout, nýbrž jde pouze o podnět, jímž dal obviněný odvolacímu soudu k úvaze, zda dokazování o předmětný důkaz doplní po provedení jím navrhovaného odborného vyjádření, tj. jedná se o případ, kdy obviněný další postup de facto ponechal výlučně na úvaze soudu. Přitom pouze jasně formulovaný návrh na doplnění dokazování zavazuje příslušný soud k tomu, aby o něm odpovídajícím způsobem rozhodl, tedy aby jej provedl nebo jej postupem podle § 216 odst. 1 tr. řádu (v odvolacím řízení ve spojení s § 263 odst. 6 tr. řádu) zamítl. Za takové situace v posuzované věci odvolací soud nepochybil, pokud daný postup nezvolil a další důkazy provedl, neboť nebyl-li zde žádný jednoznačně učiněný důkazní návrh, nemohl o něm ani rozhodnout, tedy ani jej zamítnout, a o případ tzv. opomenutého důkazu se nejedná (k tomu blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 3 Tdo 403/2015, uveřejněné pod č. 31/2015 Sb. rozh. tr.). Navíc, jak již bylo uvedeno výše, jednalo se o jednoduchý nehodový děj a zajištěný kamerový záznam jej dostatečně prokazoval. Za takové situace by se jednalo o důkaz nadbytečný. Z těchto důvodů Nejvyšší soud této námitce obviněného nepřisvědčil. 41. Námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spatřuje obviněný ve dvou rovinách. Jednak vyjadřuje nesouhlas s důvody, které soud prvního stupně vedly k závěru o zanedbání dozoru nad jeho nezletilým synem, jednak s tím, že byla na něho, jako zákonného zástupce, přenesena trestní odpovědnost za jednání jeho nezletilého syna. Pokud jde o první okruh námitek obviněného, pak tento uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť obviněný tyto primárně založil na polemice s výsledky provedeného dokazování, když nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů a prosazuje vlastní verzi skutkového děje. 42. K uvedené argumentaci Nejvyšší soud nejprve poznamenává, že obviněnému není kladeno za vinu porušení rodičovské odpovědnosti vyplývající z § 857 odst. 2 a § 858 občanského zákoníku (byť tato ustanovení v odůvodnění svého rozsudku uvádí odvolací soud), nýbrž porušení § 58 odst. 2 zákona o silničním provozu, podle kterého smí dítě mladší 10 let na silnici, místní komunikaci a veřejně přístupné účelové komunikaci jet na jízdním kole jen pod dohledem osoby starší 15 let; to neplatí pro jízdu na chodníku, cyklistické stezce a v obytné, pěší a sdílené zóně. Proto nelze obviněnému přisvědčit, pokud v rámci své argumentace odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. I ÚS 1587/15, neboť v projednávané věci je skutková situace odlišná. Z tohoto důvodu se také Nejvyšší soud ztotožňuje se závěry odvolacího soudu ohledně nemožnosti aplikace závěrů uvedeného nálezu v projednávané věci (srov. bod 9 rozsudku odvolacího soudu). Obviněnému lze dát za pravdu, že krátká nepozornost rodiče při dohledu nad dítětem není sama o sobě protiprávní. Z kamerového záznamu však jasně vyplývá, že obviněný nechal svého nezletilého syna jezdit po parkovišti bez dozoru po delší dobu, kdy se věnoval vykládání věcí ze svého vozidla. Po tuto dobu jej ani pohledem nekontroloval a nemohl tak vědět, kde se jeho syn nachází. Nelze tudíž s jeho námitkami souhlasit, neboť tyto jsou zčásti založené na vlastní verzi skutkového stavu odlišné od skutkových zjištění soudů (když tvrdí, že svého syna ztratil z dohledu pouze na okamžik), zčásti pak na směšování povinnosti podle zákona o silničním provozu a rodičovské odpovědnosti podle občanského zákoníku. Obviněným prezentovaná modifikace skutkového děje pak nemůže na správných závěrech soudů ničeho změnit. To především proto, neboť tato skutečnost nenastala a nemůže být tudíž předmětem úvah soudu při posuzování viny obviněného. Pouze nad rámec uvedeného je třeba konstatovat, že příčina vzniku těžké újmy na zdraví poškozené spočívá v dopravní nehodě, jak ostatně uvádí i obviněný. K příčině dopravní nehody se však soudy dostatečně vyjádřily, byť s tímto obviněný nesouhlasí.
43. Pokud obviněný ve svém dovolání brojí proti tomu, že na něj, jako zákonného zástupce, byla přenesena trestní odpovědnost za jednání jeho nezletilého syna, pak takové námitky sice odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jsou však zjevně neopodstatněné. Jak již Nejvyšší soud uvedl v bodu 42 tohoto usnesení, obviněnému je kladeno za vinu opomenutí dohledu ve smyslu § 58 odst. 2 zákona o silničním provozu. V důsledku tohoto opomenutí došlo k tomu, že se jeho nezletilý syn jako cyklista pohyboval po parkovišti zcela sám a zapříčinil dopravní nehodu, jejímž následkem byla vážná porucha zdraví. Obviněnému nelze přisvědčit, pokud namítá, že v jeho trestní věci byla uplatněna tzv. objektivní trestní odpovědnost. Tak tomu zřejmě není, neboť podstata jeho trestní odpovědnosti spočívá právě v zaviněném (nedbalostním) opomenutí jeho zákonné povinnosti, jímž došlo ke způsobení následku uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku. Subjektivní stránka je tedy u obviněného dána nejméně ve formě nevědomé nedbalosti, neboť obviněný si vzhledem k svým osobním poměrům minimálně měl a mohl uvědomit riziko spojené s ponecháním nezletilého syna, malého cyklisty, bez dozoru na účelové komunikaci (srov. bod 8 rozsudku soudu prvního stupně a bod 9 rozsudku odvolacího soudu).
44. Souhlasit však nelze ani s další námitkou obviněného spočívající v jím tvrzené absenci příčinné souvislosti. Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že příčinný vztah podle právní teorie a soudní praxe spojuje jednání s následkem, a to i těžším následkem, který je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby. Jednání pachatele trestného činu přitom musí být pro vznik následku příčinou dostatečně významnou. Příčinná souvislost přitom není dána (přerušuje se) v případě, když do příčinného vztahu vstoupí jako výlučná a samostatná další příčina, která způsobí následek bez ohledu na jednání pachatele. V případě způsobení následku z nedbalosti je nutné, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se příčinný vztah může takto rozvinout. Příčinný vztah se nepřerušuje v případě, kdy k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, bez níž by k následku nedošlo. Základem příčinného vztahu je tzv. teorie podmínky, podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev vůbec nenastal, anebo by nenastal způsobem, jakým nastal. Příčinnou souvislost mezi jednáním pachatele a vzniklým následkem přitom nelze omezovat jen na následky obvyklé, běžné. Ze zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti vyplývá, že jednání pachatele trestného činu musí být příčinou dostatečně významnou. Příčinný vztah se rovněž nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Není rovněž rozhodné, zda k následku došlo působením více okolností, tedy nejenom jednáním pachatele. Konkrétní jednání nebo okolnosti mají povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly i další jednání a okolnosti. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. např. rozhodnutí ze dne 13. 3. 1929, sp. zn. Zm I 395/28, publikované pod č. 3412/1929 Sb. rozh. tr., rozhodnutí ze dne 29. 4. 1930, sp. zn. Zm II 302/29, publikované pod č. 3858/1930 Sb. rozh. tr., rozhodnutí ze dne 11. 8. 1970, sp. zn. 7 To 7/70, publikované pod č. 47/1970 Sb. rozh. tr., ale i rozhodnutí aktuálnější např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 11. 1980, sp. zn. 2 Tz 10/80, publikovaný pod č. 20/1981 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, publikovaný pod č. 16/2002 Sb. rozh. tr., usnesení ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 3 Tdo 78/2010, publikované pod č. 63/2010 Sb. rozh. tr.). Právě taková situace nastala i v projednávané trestní věci obviněného.
45. V tomto směru je vhodné zopakovat, že z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný nad svým nezletilým synem nevykonával náležitý dohled ve smyslu § 58 odst. 2 zákona o silničním provozu. Po dobu vykládání věcí ze zavazadlového prostoru svého vozidla nijak nesledoval svého nezletilého syna, a nemohl tak reagovat na možné situace, které mohou při silničním provozu nastat a tohoto případně usměrnit (srov. bod 8 rozsudku soudu prvního stupně a bod 9 rozsudku odvolacího soudu).
46. S výše uvedenými závěry obou soudů se Nejvyšší soud ztotožňuje. O tom, že obviněný po dobu vykládání věcí ze zavazadlového prostoru svého vozidla nevěnoval jízdě svého nezletilého syna jakoukoliv pozornost není žádných pochyb, neboť tato skutečnost zcela zřejmě vyplývá z kamerového záznamu (srov. bod 8 rozsudku soudu prvního stupně a kamerový záznam založený na č. l. 9). K otázce přerušení příčinné souvislosti pak Nejvyšší soud v souladu s výše uvedenou judikaturou konstatuje, že v projednávané věci k přerušení příčinné souvislosti nedošlo, neboť, jak vyplývá z právních závěrů obou soudů nižších stupňů, příčinný vztah mezi jednáním obviněného spočívajícím v zanedbání náležitého dohledu nad nezletilým synem a vznikem vážné poruchy zdraví, byl dán. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že se na vzniku dopravní nehody spolupodílela též poškozená. Její jednání však nebylo výlučným důvodem vzniku dopravní nehody, jak se snaží prezentovat obviněný. Nejvyšší soud proto uzavírá, že nedošlo k přerušení příčinné souvislosti, neboť zanedbání náležitého dohledu ze strany obviněného bylo dostatečně významnou příčinou vzniku dopravní nehody, která vedla ke způsobení následku – vážné poruchy zdraví. Pokud tedy soud prvního stupně jednání obviněného právně posoudil jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, považuje Nejvyšší soud (ve shodě s odvolacím soudem) použitou právní kvalifikaci za správnou a přiléhavou, neboť obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky tohoto přečinu. Současně též soud prvního stupně odpovídajícím způsobem zohlednil skutečnost, že se na vzniku dopravní nehody podílela též poškozená.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
47. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného D. V. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům (a ani žádnému jinému zákonnému důvodu dovolání) a zčásti byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 9. 2025
JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu